CZ-Broschure-Umschlag_U _Layout :34 Seite 1

CZ-Broschure-Umschlag_U2-3-101014_Layout 2 15.10.2014 17:34 Seite 1

CZ-Broschure-Umschlag_U2-3-101014_Layout 2 15.10.2014 17:34 Seite 2

Das Projekt „Langsam ist es besser geworden. Vertriebene erzählen vom Wegmüssen, Ankommen und Dableiben” entstand in Kooperation zwischen dem NÖ Landesarchiv, dem Zentrum für Migrationsforschung (ZMF) und dem Institut für Geschichte des ländlichen Raumes (IGLR). Výstava „Pomalu začalo být zase dobře. Vyhnanci vypráví o nuceném odchodu, příchodu a životě v nové domovině“ byla připravena ve spolupráci mezi Dolnorakouským zemským archivem, novým Centrem pro výzkum migrací a Ústavem pro dějiny venkova . Wissenschaftlicher Bearbeiter und Autor der Broschüre / Vědecký kurátor výstavy a autor brožury: Niklas Perzi Wissenschaftlicher Beirat / Vědecká rada: Stefan Eminger, Rita Garstenauer, Ernst Langthaler und Willibald Rosner Konzept der Ausstellung / Koncept výstavy: Niklas Perzi, Sascha Windholz Gestalter der Ausstellung und Broschüre / Výtvarník výstavy a brožury: Sascha Windholz

Österreich – Baden: Sammlung Windholz; Gemeinde Drasenhofen; Horn: Sammlung Pascher; Hürm/Kautzen: Sammlung Perzi; Kautzen: Museumsverein; Klosterneuburg: Mährisch-Schlesisches Heimatmuseum; Laa a.d. Thaya: Heimat- und Museumsverein „Thayaland”; Melk: Stadtarchiv und Museum Melk; Niedersulz: Südmährer Kulturstiftung; Perchtoldsdorf: Sammlung Elsinger; Purgstall: Sammlung Wiesenhofer; Raabs a.d. Thaya: Ludwig Boltzmann Institut für Kriegsfolgen-Forschung, Cluster Geschichte; Gemeinde Reingers; Sieghartskirchen: Sammlung Feigerl; St. Pölten: Diözesanarchiv, Sammlung Linauer; Magistrat der Landeshauptstadt St. Pölten; Sudetendeutsche Landsmannschaft, Bezirksgruppe St. Pölten; Waldkirchen: Gemeinde Waldkirchen; Volksschule Waldkirchen; Wien: Sammlung Grech; Zwingendorf, Dorfmuseum; Joslowitzer Heimatstube. Tschechische Republik – Jindřichův Hradec [Neuhaus]: Jindřichohradecká kulturní společnost o.S.; Praha [Prag]: Sammlung Bürgervereinigung Antikomplex; Sammlung Kreisslová.

Interviews und Transkripte / Rozhovory a přepisy: Niklas Perzi, Helga Pregesbauer, Hildegard Schmoller Fotos / Fotografie: Patrizia Gapp, Wolfgang Kunerth, Niklas Perzi, Sascha Windholz , NLK und aus dem Besitz der Zeitzeugen / a z osobních archivů pamětníků a pamětnic - Fotos in der Ausstellung wenn nicht anders angegeben / Fotografie na výstavě pokud není uvedeno jinak: NÖ Landesarchiv - Wolfgang Kunerth Übersetzungen, Lektorat / Překlady, lektorovali: David Kovařik, Sandra Kreisslová, Klara Svejda Übersetzung der Tafeln der Ausstellung / Překlad textů na panelech (2014): Hanka Šůrová Koordination / Koordinace: Rita Garstenauer, Monika Zuba Koordination Prag/ Koordinace Praha: Anti-Komplex - Ondřej Matějka Konservatorische Belange / Konzervátorský dohled: Christa Gattringer, Olivia Lürzer Öffentlichkeitsarbeit / PR: Andreas Moser, Niklas Perzi

Besonderer Dank an die Mitarbeiter des Niederösterreichischen Landesarchives und der Niederösterreichischen Landesbibliothek, im speziellem Elisabeth Loinig, Bibliotheksdirektor Joachim Alscher und Abteilungsleiter und Archivdirektor Willibald Rosner.

Mitarbeit an der Ausstellung / Spolupráce na výstavě: Josef Fischer, Herbert Häusler (WST8-Dienstkraftwagenbetrieb), Martin Havranek, Guido Kneusel, Harald Schlager, Sebastian Steininger, Mitarbeiter der „Arge Chance” und des Amtes der Niederösterreichischen Landesregierung, u.v.a.

Impressum Herausgeber: NÖ Landesarchiv, in Zusammenarbeit mit dem ZMF und IGLR; Für den Inhalt verantwortlich: Willibald Rosner; Redaktion: Rita Garstenauer, Andreas Moser, Niklas Perzi und Sascha Windholz; Fotos: NÖ Landesarchiv - Wolfgang Kunerth, Sammlung Macsek (U2 und Seite 1), Sammlung Grech (Seite 10 und 30); Druck: Druckerei Eigner, 3040 Neulengbach; Erscheinungsort: 3109 St. Pölten, 3. überarbeitete Auflage, Oktober 2014.

Leihgeber / půjčovatele: Deutschland – Adelsheim: Sudetendeutsche Landsmannschaft e.V. /Heimatkreis Neubistritz; Stuttgart: Sammlung Reischl.

Zvláštní poděkování patří zaměstnancům Dolnorakouského zemského archivu a Dolnorakouské zemské knihovny, zvláště Elisabeth Loinigové, řediteli knihovny Joachimu Alscherovi a vedoucímu oddělení a řediteli archivu Willibaldu Rosnerovi. In den Texten der Broschüre und der Ausstellung wird der Einfachheit halber nur die männliche Form verwendet. Die weibliche Form ist selbstverständlich immer mit eingeschlossen. Pro zjednodušení se v textech brožury a výstavy používají jen maskulinní tvary, které samozřejmě zahrnují tvary mužské i ženské.

Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:00 Seite 1


[Zum Geleit / Das Zentrum für Migrationsforschung (ZMF) ist eine junge Forschungsinstitution, die auf eine Anregung von Landeshauptmannstellvertreter Wolfgang Sobotka zurückgeht. Träger des Projekts ist das Niederösterreichische Landesarchiv, das das Institut für Geschichte des ländlichen Raumes mit der Organisation und Projektkoordination beauftragt hat. Das ZMF hat die Aufgabe, historische wie aktuelle Migrations- und Mobilitätsvorgänge interdisziplinär zu erfassen und seine Forschungsergebnisse in Form von Publikationen Dokumentationen und Ausstellungen zu präsentieren. Niederösterreich stellt dabei einen Schwerpunkt, nicht aber das alleinige Forschungsgebiet dar. Mittelfristig soll eine Plattform für den wissenschaftlichen Dialog in Fragen der historischen Migrationsforschung aufgebaut werden, um den wissenschaftlichen Diskurs zu fördern und 2 zugleich interdisziplinäre und institu-

tionsübergreifende Projekte anzuregen, zu organisieren und durchzuführen. Die organisatorische „Aufbauphase“ des ZMF begann im Herbst 2012. Parallel dazu wurde ein Pilotprojekt „Erzählungen vom Wegmüssen, Ankommen und Dableiben – Eine Oral History zur Integration der deutschsprachigen Vertriebenen aus der Tschechoslowakei in Niederösterreich nach 1945“ begonnen. Eines der Ergebnisse dieses Projekts wird seit 2013 als (Wander-) Ausstellung „Langsam ist es besser geworden. Vertriebene erzählen vom Wegmüssen, Ankommen und Dableiben“ der Öffentlichkeit vorgestellt. Mit dieser Dokumentation ist das Zentrum für Migrationsforschung endgültig an die Öffentlichkeit getreten. Mag. Dr. Willibald Rosner Abteilungsleiter und Archivdirektor


Úvodní slovo] Centrum pro výzkum migrace (Zentrum für Migrationsforschung, ZMF) je mladá vědecká instituce, která vznikla z podnětu Wolfganga Sobotky, zástupce zemského hejtmana Dolního Rakouska. Za projektem stojí Dolnorakouský Zemský archiv (Niederösterreichisches Landesarchiv), který pověřil organizací a projektovou koordinací Institut pro dějiny venkova (Institut für Geschichte des ländlichen Raumes). ZMF má za úkol interdisciplinárně zkoumat jak historické, tak současné procesy migrace a mobility a prezentovat výsledky zkoumání formou publikací, dokumentací a výstav. Bádání se při tom neomezuje pouze na Dolní Rakousko. Ve střednědobém horizontu by měla vzniknout platforma pro vědecký dialog o historickém výzkumu migrace, která podpoří tento diskurz a bude podněcovat, organizovat a provádět interdisciplinární projekty ve spolupráci více institucí.

ZMF začalo vznikat na podzim roku 2012. Ve stejné době započal pilotní projekt „Vyprávění o tom, jak museli pryč, jak přišli a zůstali – orální historie k integraci německých vyhnanců z Československa do Dolního Rakouska po roce 1945“. Jeden z výsledků tohoto projektu – putovní výstava „Pomalu začalo být zase dobře. Vyhnanci vyprávějí o nuceném odchodu, příchodu a životě v nové domovině." – je návštěvníkům přístupná od roku 2014. Tímto počinem se Centrum pro výzkum migrace konečně představilo veřejnosti. Mag. Dr. Willibald Rosner Vedoucí oddělení a ředitel archivu

3


[Vorwort / Předmluva]

4


1945, als sie als „Deutsche” aus der Tschechoslowakei vertrieben wurden, waren sie Kinder. Fast 70 Jahre danach erinnern sie sich. Erzählen vom Ankommen in Niederösterreich. Dem Bitten und Betteln um Essen. Von der Suche nach einem Dach über dem Kopf. Von der Angst wieder abgeschoben zu werden. Vom langsamen, schmerzhaften Hineinfinden der Eltern in ein neues Leben. Ihren ersten Schultagen „herüben”. Von Hilfe und Ablehnung in einem Land, das für viele nie ganz Heimat geworden ist. Von ihrem Kummer und ihrer Sehnsucht, von Begegnungen mit „drüben”, von Besuchen und Kontakten heute. Das Projekt stellt die Erinnerungen der Kinder von damals in den Mittelpunkt.

Když je roku 1945 vyhnali z Československa, byli ještě děti. Téměř po 70 letech se ohlížejí zpátky. Vyprávějí o příchodu do Rakouska. O tom, jak prosili a žebrali o jídlo. Jak hledali střechu nad hlavou. Vyprávějí o strachu z dalšího odsunu. O pomalém a bolestném sžívání rodičů s novým prostředím. O prvních dnech v cizí škole. Vyprávějí o pomoci i odmítání v zemi, která se pro mnohé nikdy nestala tak úplně novým domovem. O stesku a bolesti, o světě „za hranicí“, o dnešních návštěvách a kontaktech. Projekt se soustředí především na vzpomínky tehdejších dětí.

5


[Vor / Před r. 1945]

6


„Mein Vater war in Stalingrad, wir wussten nicht mehr, ob er zu den Heimkehrern gehört oder nicht.” „Meine Kindheitserinnerung ist, dass ich immer wieder gesehen habe, wie viele Trecks kommen, diese Flüchtlinge von allen Seiten. (...) „Můj otec byl u Stalingradu, Und so wurden bei uns dann nevěděli jsme, jestli se vrátí Panzersperren gebaut (...) und da ist mir als Kind aufgedomů, nebo ne.” fallen, dass es sozusagen eine andere Welt gibt, etwas Be„(…) Moje vzpomínka z dětství je, že drohliches. (…) Und in der Tat war es jsem neustále viděla přijíždět kolony so, dass sie mir geflüstert hat zus uprchlíky ze všech stran. (…) hause, rede nicht darüber, aber Potom se u nás stavěly protitankové spiele bei den Männern in den Anzüzátarasy (…) a tehdy mě jako dítě gen, die da so schwer schaufeln und napadlo, že existuje ještě jiný svět, lass immer wieder ein Stückchen něco hrozivého. (…) Ve skutečnosti Brot fallen, und das waren natürlich mi ale matka doma pošeptala, niJuden.” komu ani muk, ale jestli mi chceš Zu Beginn des Jahres 1945 drohte udělat radost, půjdeš si hrát tam k die Front Böhmen und Mähren zu těm mužům vzadu v těch hadrech, k erreichen. In den 1938 an das těm, co tak tvrdě hází lopatou, a Deutsche Reich angeschlossenen upustíš pro ně vždycky kousek toho deutschsprachigen Gebieten des chleba z kapsy. – To byli Sudetengaus, Nieder- und Oberdosamozřejmě Židé...” naus bereitete die NS-Führung den Na počátku roku 1945 hrozilo, že se „Endkampf” vor. Der Norden Mähfronta dostane i do Čech a na Morens wurde bereits im März 1945 ravu. V německy mluvících oblaKampfgebiet, in Südmähren sollte stech, které byly roku 1938 připojeny die „Thayastellung” das Vordringen k Německé Říši a příslušely k Suder Sowjets aufhalten. Seit 1944 detské župě a župám Niederdonau wurden vor allem die größeren a Oberdonau, připravovalo nacistiStädte Ziele alliierter Luftangriffe: cké vedení svoji „poslední bitvu”. Se„Das war schon grauslich. Weil die verní Morava byla již v březnu 1945 Bombe ist da direkt reingegangen, bojovou zónou, na jižní Moravě pak war dann der Haufen Schutt, den wir mělo „postavení na Dyji” zarazit 7


haben dann wegräumen müssen.” Die Ortschaften und Städte waren voll von Menschen. Im Herbst 1944 wurden ungarische Juden zum Arbeitseinsatz herangezogen, nachdem das Kontingent an Zwangsarbeitern und Kriegsgefangenen auf den Höfen und in den Fabriken zur Aufrechterhaltung der Kriegswirtschaft nicht mehr ausreichte. Zum ersten Mal seit der Flucht und Vertreibung der ansässigen jüdischen Bevölkerung im Herbst 1938 wurde die Bevölkerung mit dem Leid jüdischer Menschen konfrontiert. Dazu kamen vor allem in Südmähren die Bombenflüchtlinge aus Wien sowie die als Folge der NS-Umsiedlungspolitik oder auf der Flucht befindlichen Deutschen aus allen Teilen Südosteuropas. Entgegen der ideologischen Intentionen, Umsiedelungsplänen und -praktiken lebten auch tausende Tschechen in den an das Reich angegliederten Gebieten. Jede Art von Widerstand wurde grausam verfolgt, nach der Ausschaltung der vor allem in Nikolsburg [Mikulov] starken Sozialdemokraten konzentrierten sich Formen der (passiven) Widerständigkeit in Südmähren vor allem auf die Kirche und die anwesenden Tschechen. 200.000 sudetendeutsche Männer waren im Krieg vermisst oder gefallen. Die führenden NS-Funktionäre verbreiteten wider besseren Wissens 8 Durchhalteparolen. Die in letzter Mi-

postup sovětské armády. Od roku 1944 se stala především větší města, jako například Brno terčem spojeneckých náletů: „Bylo to příšerné. Bomba dopadla přímo dovnitř. Byla tam pak hromada sutin, které jsme museli odklidit.” Obce a města byly plné lidí. Na podzim 1944 byli k práci nasazeni také maďarští Židé poté, co stávající počet nuceně nasazených a válečných zajatců přestal stačit k zabezpečení chodu válečného hospodářství. Poprvé od útěku a vyhnání domácího židovského obyvatelstva na podzim 1938 bylo obyvatelstvo konfrontováno s utrpením Židů. K tomu se přidali zejména na jižní Moravě uprchlíci, které z Vídně vyhnalo bombardování, jakož i Němci, kteří sem přišli v důsledku nacistické přesídlovací politiky, či Němci, kteří byli na útěku z různých částí jihovýchodní Evropy. Oproti veškerým ideologickým záměrům, plánům a postupům přesídlení žily v oblastech připojených k Říši také tisíce Čechů. Jakýkoliv druh odboje byl krutě pronásledován, po vyloučení sociálních demokratů, kteří byli silně zastoupeni především v Mikulově, se na jižní Moravě soustřeďovaly formy pasivního odboje zejména v církvi a mezi přítomnými Čechy. 200 000 sudetoněmeckých mužů bylo po válce nezvěstných nebo padlo. Vedoucí nacističtí funkcionáři proti všemu zdravému rozumu naléhali,


nute von ihnen angeordneten Evakuierungsmaßnahmen wurden vor allem von der Landbevölkerung nur recht zögerlich befolgt. Viele kehrten auch wieder in ihre Heimatstädte zurück, um bald darauf die Vertreibung zu erleben: „Wir sind dann aber von Brünn nach Iglau (...) und waren sogar schon in Österreich (...) und wir sind dann aber mit dem Zug wieder nach Brünn gefahren.”

aby lidé vytrvali na místě. Výzvy k evakuaci, které přicházely až v poslední minutě, následovali zvlášť lidé na venkově jen velmi váhavě. Mnozí se také vrátili zpět do svých domovů, aby byli brzy nato zase vyhnáni: „My jsme pak ale z Brna jeli do Jihlavy, (…) už jsme dokonce byli i v Rakousku, (…) později jsme ale jeli vlakem zase zpět do Brna… .”

9


[Vor / Před r. 1945] Hintergrund / Dobové pozadí

10

Im Oktober 1938 wurden die laut Volkszählung 1910 mehrheitlich deutschsprachigen Gebiete der Tschechoslowakei an das Deutsche Reich abgetreten. Die Abtretung, die im Münchner Abkommen von den Großmächten sanktioniert wurde, bedeutete für die Mehrheit der damaligen politischen Repräsentanten der böhmischen und mährischen Deutschen (Sudetendeutschen) die Erfüllung ihrer politischen Ziele. Für

V říjnu 1938 bylo Československo nuceno odstoupit Německé říši území, kde převažovalo německy mluvící obyvatelstvo. Tento akt, který velmoce schválily podpisem Mnichovské dohody, znamenal pro většinu tehdejších politických představitelů českých a moravských Němců splnění jejich politických cílů. Pro nacistické vedení Říše však tato událost byla jen přechodnou etapou na cestě k novému uspořádání


die nationalsozialistische deutsche Staatsspitze war sie nur eine Etappe am Weg zur Neugestaltung Europas unter deutscher Herrschaft. Nur sechs Monate später erfolgten die Besetzung des tschechischen Restgebietes und die Bildung des Protektorats Böhmen und Mähren. Das war der Anstoß für den ehemaligen Präsidenten Edvard Beneš zur Bildung einer Exilregierung. Vorläufig sollte die Gesetzgebung durch Regierung und Präsident mithilfe von Dekreten erfolgen. Eine Einbeziehung der sudetendeutschen (Sozial-)Demokraten im Exil kam nicht zustande. Die Spaltung der Böhmischen Länder entlang ethnisch definierter Grenzen war ein weiterer Baustein im (sudeten-)deutsch-tschechischen Konflikt, der sich seit dem Eintritt der Böhmischen Länder in das „nationale” Zeitalter im 19. Jahrhundert dynamisiert hatte. Die Binationalität der Länder Böhmen, Mähren und Österreichisch-Schlesien (ca. 2/3 Tschechen, 1/3 Deutsche) wurde zum Problem, je mehr das Volk im Zuge der Demokratisierung anstelle von Herrscherhaus und Hochadel zum politischen Entscheidungsträger wurde. Gleichzeitig verfestigten sich die nationalen Identitäten, wurde die Entscheidung zwischen „Deutsch” und „Tschechisch” zur Frage des (politischen) Alltags. Deutsche wie tschechische politische Eliten entwickelten verschiedene Modelle des Umgangs miteinander.

Evropy pod německou nadvládou. Jen o šest měsíců později došlo k obsazení zbytku českého území a ke vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Bývalého prezidenta Edvarda Beneše, který po Mnichovské dohodě odešel do emigrace, to vedlo k sestavení exilové vlády v Londýně. Zákonodárnou moc měl prozatímně vykonávat prezident se souhlasem vlády, a to prostřednictvím dekretů. Sudetoněmečtí sociální demokraté do exilových orgánů nebyli zahrnuti. Rozdělení českých zemí podle etnického klíče bylo dalším příspěvkem do česko-německého konfliktu, který nabral na síle v průběhu národnostně vypjatého 19. století. Přítomnost dvou národů v zemích Čech, Moravy a Slezska – asi 2/3 Čechů, 1/3 Němců – se stávala problematičtější s tím, jak se v průběhu demokratizace dostával k politickému rozhodování lid namísto vládnoucí dynastie a šlechty. Současně se upevnily národní identity a volba mezi „německým” a „českým” se stala každodenní politickou otázkou. Německé i české politické elity hledaly různé modely společného soužití. Tehdejší nejsilnější německé strany (sociální demokraté, křesťanští sociálové, agrárníci, liberálové) volily ve dvacátých a třicátých letech cestu spolupráce s Čechy. Během vzestupu Sudetoněmecké strany vedené Konradem Henleinem s její stále silnější orientací na Hitlerovo 11


Die damals stimmenstärksten deutschen Parteien (Sozialdemokraten, Christlichsoziale, Agrarier, Liberale) verfolgten in den 1920er und 1930 Jahren die Zusammenarbeit mit den Tschechen. Im Zuge des Aufstiegs der Sudetendeutschen Partei unter Konrad Henlein mit ihrer zunehmenden Orientierung weg von der Tschechoslowakei hin zu Hitler-Deutschland wurden diese jedoch ins Abseits gedrängt. Die bereits 1918/19 von der Mehrheit der Deutschen favorisierte Trennungslösung (damals mit der Forderung des Anschlusses an die neue Republik Deutschösterreich) gewann wiederum die Oberhand. Die Tschechen erhoben aufgrund ihrer Bevölkerungsmehrheit und in Rückgriff auf die vormoderne Geschichte den Führungsanspruch in den Böhmischen Ländern. Die erste Tschechoslowakische Republik bot den Deutschen zwischen 1918/19 und 1938 viele individuelle und kollektive Minderheitenrechte. Der vollen politischen Gleichwertigkeit stand jedoch die offiziöse Ideologie und Praxis eines aus Tschechen und Slowaken gebildeten „tschechoslowakischen Staatsvolks” entgegen. Trotz der Betonung der „historischen Grenzen” der Böhmischen Länder überlegten die tschechischen politischen Eliten aber auch immer wieder Trennungslösungen. Diese standen auch im Mittelpunkt der Po12 litik von Edvard Beneš, nachdem er

Německo však byly zatlačeny do pozadí. Znovu tak převážilo řešení odtržením území, o které usilovala německá menšina již v letech 19181919, tehdy s požadavkem na připojení k nově zakládané republice (Německé) Rakousko. Češi uplatňovali nárok na vedoucí podíl ve státě na základě své populační většiny a s odkazem na historickou právní kontinuitu zemí Koruny České. První Československá republika poskytovala německé menšině mezi lety 1918 až 1938 mnoho individuálních a kolektivních práv. Avšak úplné politické rovnocennosti stála v cestě polooficiální ideologie a praxe „československého národa” složeného z Čechů a Slováků. Přestože čeští političtí představitelé trvali na „historických hranicích” českých zemí, uvažovali opakovaně také o možnostech rozdělení. K tomuto řešení se přiklonil také Edvard Beneš, když pro něj po roce 1938 snahy o soužití s většinou Němců – z nichž vyjímal německé „demokraty, socialisty a Židy” – ztroskotaly. Novou dynamiku získala myšlenka na rozdělení obou národů díky příznivému válečnému vývoji, souhlasu spojenců a požadavkům odboje v Protektorátu na radikální řešení německé otázky. Nejprve chtěl Beneš postoupit Německu značně velká uzemí a to mělo spolu s nimi převzít co možná nejvíce českých Němců.


das Zusammenleben mit der Mehrheit der Deutschen, von denen er die deutschen „Demokraten, Sozialisten und Juden” abgrenzte, nach 1938 als gescheitert betrachtete. Der für das tschechoslowakische Exil seit 1942 positive Kriegsverlauf, alliierte Zustimmungen und die Forderungen der Widerstandsbewegung im Protektorat, die auf eine radikale Lösung der „deutschen Frage” drängte, verliehen der Trennungsidee eine neue Dynamik. Zunächst wollte Beneš noch Gebiete erheblicher Größe an Deutschland abtreten, das dafür möglichst viele Deutsche „mit übernehmen” sollte. Dann wurden die Gebiete, die er abtreten wollte, immer kleiner, die Zahl der Deutschen, die Deutschland übernehmen sollte, immer größer. Zu Kriegsende standen Exil-Präsident und Regierung auf dem Standpunkt, kein Land abzutreten, dafür aber möglichst alle Deutsche auszusiedeln.

Posléze měla být odstoupená území stále menší, a naproti tomu počet přejatých Němců se stále zvyšoval. Koncem války zastával prezident a exilová vláda stanovisko, že žádná území odstupovat nebudou, ale ze země budou vysídleni pokud možno všichni Němci.

13


[1945]

14


„In der Früh ist dann einmal an die Haustür getrommelt worden und ein Tscheche ist ins Haus gekommen und hat uns eröffnet, dass wir in einer Stunde das Haus verlassen. Müssen.” Überraschung, Schock, Angst – davon berichten uns Zeitzeuginnen und -zeugen aus den vorwiegend deutschsprachigen Ge„Jednou ráno někdo zabušil na bieten der im Mai 1945 dveře a jeden Čech přišel do wieder errichteten Tschechoslowakei. Nach dem domu s oznámením, že za hodinu Einmarsch der Sowjetmusíme opustit dům.” Armee wurde aus der im NS-System privilegierten Gruppe eine, die Willkür und Recht„Jednou ráno někdo zabušil na losigkeit ausgesetzt war. dveře a jeden Čech přišel do domu Meist waren es einheimische Tsches oznámením, že za hodinu musíme chen, manchmal 1938 weggezoopustit dům.” Překvapení, šok, gene, ausgesiedelte und verstrach – o tom nám podávají zprávu triebene tschechische Rückkehrer, doboví svědci a svědkyně z des Öfteren auch völlig Ortsfremde, převážně německy mluvících oblastí die jetzt die Macht ergriffen; entweČeskoslovenska, obnoveného v der als kommissarische Verwalter květnu 1945. Po vpádu Sovětské aroder auch in den neu gebildeten Namády byli tito lidé – privilegovaní za tionalausschüssen. Die Deutschen nacistického režimu – vystaveni náverloren alle (staats-)bürgerlichen silí a bezpráví. Rechte. Mit dem Dekret 5/1945 des Nejčastěji to byli místní Češi, Präsidenten der Republik wurde ihr mnohdy v roce 1938 odsunutí a gesamtes Vermögen als das „staatvyhnaní čeští navrátilci, často také lich unzuverlässiger Personen” unter nově příchozí, kteří se po válce chonationale Verwaltung gestellt. Es pili moci; vystupovali buď jako folgten Verordnungen zur Abgabe správní komisaři anebo členové von Telefon- und Radioapparaten, nově utvořených národních výborů. von Schmuck und WertgegenstänNěmci přišli o všechna státní den, über eingeschränkte Einkaufsobčanská práva. Dekretem č. 5/1945 15


zeiten, zur Arbeitspflicht, zum Tragen von Armbinden mit der Aufschrift „N” wie Němec (= Deutscher). All dies diente nicht nur der radikalen nationalen Trennung, sondern sollte auch das Weiterleben der „Deutschen” in der Tschechoslowakei verunmöglichen. Zu Beginn stand der Statusverlust: Die Deutschen wechselten von den Stuben in die Gesindekammern, von den Haupt- in die Ausnehmerhäuser. Neuer Herr war der Nationalverwalter, mit dem man sich arrangieren musste. Um die politische Vision vom „slawischen Grenzland” verwirklichen zu können, mussten die „anderen”, als Deutsche Deklarierten, erst einmal weg. Die Vertreibung folgte dem Kriegsende in manchen Regionen nur ein paar Wochen später. Ausführendes Organ waren die „Partisanen”, kurz vor oder auch erst nach Kriegsende gebildete paramilitärische Einheiten meist junger tschechischer Männer. Mit Billigung und im Auftrag der Behörden kamen sie in die Dörfer, um diese von den „Deutschen” zu „säubern”. Geiseln wurden genommen, Befehle zum Weggehen ausgerufen und ausgetrommelt. Die Menschen reagierten oft verwirrt, manche wussten nicht, was sie mitnehmen sollten, andere packten zielgerichtet ein. Die Zeitzeuginnen und –zeugen erzählen Geschichten von Grausamkeit und Menschlichkeit, von „Partisanen”, die 16 beim Einräumen des Fluchtwagens

prezidenta republiky byl veškerý jejich majetek jako majetek „státně nespo-lehlivých osob” převeden pod národní správu. Následovala nařízení o odevzdání telefonních a rozhlasových přístrojů, šperků a cenností, o omezení nákupní doby, o pracovní povinnosti, o povinnosti nosit na rukávu pásku s písmenem „N” jako Němec. To všechno sloužilo nejen k výraznému národnostnímu odlišení, nýbrž mělo to znemožnit další život „Němců” v Československu. Začalo to ztrátou společenského postavení: Němci se přestěhovali ze světnic do čeledníků, z domů na výměnky. Novým pánem byl národní správce, se kterým se člověk musel domluvit. Aby se naplnila idea „slovanského pohraničí”, museli všichni, kdo byli „jiní” – tedy Němci nejprve pryč. K odsunu došlo v některých regionech jen pár týdnů po skončení války. Výkonným orgánem byli „partyzáni”, t.j. polovojenské jednotky většinou mladých českých mužů, které se utvářely krátce před nebo po skončení války. Přišli do vesnic s posvěcením úřadů a s úkolem, „vyčistit” je od „Němců”. Docházelo k zadržení rukojmích, byly vyhlašovány rozkazy k odchodu. Lidé reagovali často zmateně, mnozí nevěděli, co si s sebou vzít, jiní naopak balili cíleně. Doboví svědci a svědkyně vyprávějí příběhy o krutosti i lidskosti, o „partyzánech”, kteří pomáhali při nakládání vozu, ale i o takových,


halfen und von solchen, die an der Grenze noch die letzten Habseligkeiten plünderten. Der „Brünner Todesmarsch” und die Internierung der deutschsprachigen Bewohner Iglaus [Jihlava] ereigneten sich in diesen Wochen. Die ersten Vertreibungen waren wild, aber nicht ungeplant. Nicht alle waren von ihnen betroffen: Mancherorts wurden Menschen zum Viehfüttern zurückgehalten, anderswo mussten sie die Neuankommenden in den Fabriken einschulen. Und in vielen Orten blieben die Deutschen überhaupt da – vorläufig und als Menschen zweiter Klasse.

kteří ještě na hranici plenili i ten poslední skromný majetek. V těchto týdnech se odehrál „Brněnský pochod smrti” a internace německy mluvících obyvatel v Jihlavě. Počáteční odsuny byly divoké, ale nikoliv neplánované. Nepostihly úplně všechny: Lidé byli leckde drženi, aby krmili dobytek, jinde museli zaškolit nově příchozí v továrnách. A na mnoha místech Němci zůstali – ovšem jen dočasně a jako lidé druhé třídy.

17


[1945] Hintergrund / Dobové pozadí

Ziel der tschechoslowakischen politischen Repräsentanten zu Kriegsende war es, möglichst viele Menschen, die gemäß ihrer Kriterien als „Deutsche” galten, außer Landes zu bringen. Das Dekret Nummer 5 trachtete die Frage der Definition durch Verweis auf die Volkszählungen ab 1929 zu lösen. Als Mittel dazu dienten die ohne offizielle Billigung durch die alliierten Großmächte beginnenden Vertreibungsund Aussiedelungsaktionen. Im Mai 1945 spielten dabei paramilitärische 18 Verbände die Hauptrolle (vor allem

Cílem československé politické reprezentace na konci války bylo dostat ze země co možná nejvíc lidí, kteří odpovídali stanoveným kritériím pro „Němce”. Dekret číslo 5 se snažil definovat Němce s odkazem na výsledky sčítání lidu z roku 1929. Bez jakéhokoli oficiálního souhlasu spojeneckých velmocí se započalo s vyhošťováním Němců. V květnu 1945 hrály v tomto procesu hlavní roli (především v Jižních Čechách,


in Südböhmen, aber auch in Brünn [Brno] und im Adlergebirge), ab Juni die tschechoslowakische Armee. Bis zum August 1945 waren 800.000 Menschen außer Landes gebracht worden. Neben dieser strukturellen Gewalt kam es auch zu vielen Fällen von individueller und durch Gruppen verübter Gewalt, die durch die allgemein aufgeheizte Stimmung befördert wurden. Die Zahl der Todesopfer ist bis heute nicht wirklich geklärt, es muss aber mit mehreren Zehntausend gerechnet werden. Die ethnische „Säuberung” des Landes war einer der wichtigsten Bausteine beim Umbau der liberalen und demokratischen Tschechoslowakischen Republik der Zwischenkriegszeit. Bereits am 12. Juni 1945 wurde mit dem Dekret Nummer 12 über die „Konfiskation und beschleunigte Verteilung des landwirtschaftlichen Vermögens der Deutschen, Magyaren, sowie der Verräter und Feinde des tschechischen und slowakischen Volkes” das gesamte Bodenvermögen entschädigungslos konfisziert. Ausnahmen gab es nur für jene, die nachweisen konnten, dass sie aktiv für die Wiedererrichtung der Tschechoslowakei gekämpft hatten. Das Dekret Nummer 28 regelte die Bodenaufteilung an „zuverlässige Angehörige der tschechischen, slowakischen oder einer anderen slawischen Nation.”

avšak také v Brně a v Orlických horách) polovojenské skupiny; od června pak převzala jejich funkci Československá armáda. Do srpna 1945 bylo ze země vysídleno 800.000 osob. Vedle tohoto strukturálního násilí došlo v mnoha případech i k násilí individuálnímu, páchanému pod vlivem revoluční a rozjitřené poválečné atmosféry. Počet obětí na životech dodnes není vyjasněn, ale odhaduje se na několik desítek tisíc. Etnické „vyčištění” země bylo jedním ze základních opatření při přechodu od liberalní a demokratické Československé republiky meziválečné doby k poválečné socializující demokracii. Dekretem číslo 12 o „konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského lidu” byla již 12. června 1945 bez náhrady zkonfiskována veškerá zemědělská půda. Výjimku dostali pouze ti, kteří mohli prokázat svoji aktivní účast v boji za obnovení Československa. Dekret číslo 20 umožňoval přidělit půdu jen „národně spolehlivým příslušníkům českého, slovenského nebo jiného slovanského národa”.

19


[1945 - 46]

20


„Meine Eindrücke waren Hunger, Hunger.” „Und so ist sie Ziegenmilch betteln gegangen, meine Mutter als Bürgersfrau ist als Bettlerin gegangen.” Unsicherheit, Ungewissheit, existentielle Bedrohung - die ersten Wochen und Monate nach Kriegsende waren von Chaos geprägt. Viele Menschen waren schon „A tak šla žebrat o kozí mléko, in Österreich, die anderen lebmoje matka, měšťanka šla ten noch „drüben”, in Furcht vor jako žebračka.” dem Kommenden, den neuen Machthabern in den Ortschaf- „Moje pocity byly hlad, hlad.” ten, auf ihren Höfen und in Nejistota, pochyby, existenční ohroihren Häusern auf Gedeih und Veržení – první poválečné týdny a derb ausgeliefert. Die Männer waren měsíce probíhaly ve zmatku. Mnozí oft abwesend, in Kriegsgefangenlidé už byli v Rakousku, avšak jiní žili schaft oder in einem der Straf- und ještě „na druhé straně”, ve strachu, Arbeitslager, etwa in Znaim co přijde, vydáni na milost a nemilost [Znojmo]. Die Frauen mussten mit novým pánům v obcích, na svých den neu eingesetzten Besitzern die dvorech a ve svých domech. Muži Grundgrenzen abgehen oder wurčasto chyběli – byli ve válečném zaden zu Arbeitseinsätzen eingeteilt: jetí nebo v trestních a pracovních tá„In den Spitälern haben sie arbeiten borech, jako např. ve Znojmě. Ženy müssen, Fußboden schrubben, nur pak musely nově dosazeným die schlechteste Arbeit, ohne Lohn.” majitelům pomáhat vymezovat hraSchutz vor Übergriffen boten die Annice pozemků nebo byly přidělovány wesen von österreichischen Staatsna práci: „Musely pracovat v nebürgern, die nicht geplündert werden mocnicích, drhly podlahy, vykonádurften, aber auch tschechische Vervaly jen ty nejhorší práce, bez wandte, Bekannte oder mitunter odměny”. Ochranu před útoky posauch die neuen Eigentümer. Viele kytovaly usedlosti rakouských státDeutsche flohen über die Grenze ních občanů, které nesměly být nach Österreich, nachdem Gerüchte pleněny, ale také čeští příbuzní, von einem Abtransport nach Russznámí nebo tu a tam i noví vlastníci. land gestreut worden waren: „Sie Mnozí Němci uprchli přes hranici do 21 (die Mutter) hat gesagt, ja nicht nach


Russland.” Vor allem in Südmähren gingen aber auch die Vertreibungen weiter. Der „Brünner Todesmarsch” forderte Ende Mai 1945 hunderte Tote. Die in Lagern internierten Iglauer mussten im Juni Richtung Österreich aufbrechen: „Es sind viele dabei gewesen, die nicht mehr weiterkonnten, sie sind in den Straßengraben geworfen worden.” 23 Kinder starben, viele an Erschöpfung, und wurden im niederösterreichischen Waldkirchen beerdigt. In Österreich trafen die Menschen auf völlig unvorbereitete Einwohner in den Grenzorten: „Wo fahrt ihr denn hin? Ja, sie haben uns ausgjagt, wir wissen nicht, wo wir hinsollen. Na, hat sie gesagt, fahrst hinein, ihr könnts bei uns bleiben”. Nach der ersten Nacht ging es weiter: Betteln um Essen, um ein Dach über dem Kopf, um Kleidungsstücke zum Anziehen. Viele Kinder erlebten das Geschehen zunächst als Abenteuer, spürten erst später die Angst und existentielle Verzweiflung der Eltern. Erste Auffangnetze boten Verwandte und Bekannte oder Besitzungen und Beziehungen auf der österreichischen Seite der Grenze. Viele wollten in Grenznähe bleiben, weil sie auf Rückkehr hofften: „Es hat immer geheißen, der Weltfrieden verhandelt noch.” Beim Zusammenleben mit der einheimischen Bevölkerung in Österreich stießen sie auf viel Hilfsbereitschaft, aber auch Ab22 lehnung: „Auf solche Leute, die nix

akouska, když se rozšířily pověsti, že se chystá jejich transport do Ruska: „Ona (matka) říkala, jen ne do Ruska”. Především na jižní Moravě však vysídlovací akce pokračovaly i nadále. Koncem května 1945 si „Brněnský pochod smrti” vyžádal na stovky mrtvých. V červnu museli Jihlavané internovaní v táborech odejít směrem do Rakouska: „Byli mezi nimi mnozí, kteří už nemohli dál. Ty pak hodili do příkopu.” Zemřelo při tom 23 dětí, mnohé následkem vyčerpání. Tyto děti pak byly pohřbeny v dolnorakouském Waldkirchenu. V rakouském pohraničí narazili lidé na zcela nepřipravené obyvatele: „Kam to jedete? No, vyhnali nás a nevíme, kam jít. Řekla, tak pojeď sem, můžete tu zůstat s námi.” A tak to šlo dál: žebrat o jídlo, o střechu nad hlavu, o oblečení. Mnohé děti to nejprve prožívaly jako dobrodružství, až později pocítily strach o život a zoufalství svých rodičů. Příbuzní a známí patřili na rakouské straně k prvním záchytným sítím. Mnozí chtěli zůstat poblíž hranic, protože doufali, že se vrátí: „Pořád se říkalo, že světový mír se ještě vyjednává.” Soužití s místním obyvatelstvem v Rakousku neprobíhalo vždy hladce. Člověk se setkal s velkou ochotou pomoci, ale také s odmítnutím: „Na takový, co nic nemaj, nejsme zvědaví.” Lidé byli odkázáni na své neformální kontakty, a kdo nikoho neměl anebo nikoho nenašel,


haben, sind wir nicht neugierig”. Die Menschen waren auf ihre informellen Netzwerke angewiesen. Wer niemanden hatte oder fand, musste weiterziehen. Wohnraum und Ressourcen waren beschränkt, oft lebte eine Großfamilie im Ausnehmerstübchen: „Da haben wir ein Zimmer gehabt mit acht Leuten.” In den Dörfern, wo viele Männer noch in Kriegsgefangenschaft und die Zwangsarbeiter bereits weg waren, wurden vor allem arbeitsfähige Männer auf den Bauernhöfen gerne aufgenommen. Schwerer hatten es Frauen, Alte und Kinder. Im Frühjahr 1946 tauchten erste Gerüchte über die Transporte nach Deutschland auf, das Bangen begann von Neuem.

musel jít dál. Jak bydlení, tak i zdroje byly omezené, a tak často i početné rodiny se musely vměstnat na malý prostor: „Měli jsme tam jednu místnost pro osm lidí.” Ve vesnicích, kde ještě mnoho mužů zůstávalo v zajetí a nuceně nasazení dělníci už byli pryč, rádi přijímali zejména práce schopné muže. Ženy, starší lidé a děti to měli těžší. Na jaře roku 1946 se objevily první zvěsti o transportech do Německa, takže strach začal nanovo.

23


[1945 - 46] Hintergrund / Dobové pozadí Im Artikel XIII des Potsdamer Abkommens forderten die drei alliierten Großmächte Großbritannien, die USA und die Sowjetunion am 2. August 1945 zwar die Tschechoslowakei auf, die Ausweisungen einzustellen. Sie anerkannten aber gleichzeitig, dass die „Überführung der deutschen Bevölkerung oder Bestandteile derselben (…) durchgeführt werden muss.” Noch am gleichen Tag unterzeichnete Präsident Beneš das Verfassungsdekret Nummer 33 über „die Regelung der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft der Personen deutscher und magyarischer Nationalität”, das den Verlust ebendieser zur Folge hatte. Mit dem Dekret Nummer 108 vom 27. Oktober 1945 wurde deren gesamtes bewegliches und unbewegliches Vermögen entschädigungslos konfisziert. Im Jänner 1946 begannen die organisierten Aussiedelungen aus der ČSR. Bis Ende Oktober 1946 wurden dabei 1,415.000 Menschen in die amerikanische und 750.000 in die sowjetische Zone des besetzten Deutschlands ausgesiedelt. Zurückbehalten wurden vor allem Facharbeiter und Experten. 24 Im April 1945 lebten innerhalb der

Ačkoli 2. srpna 1945 tři spojenecké velmoci Velká Británie, USA a Sovětský svaz vyzvaly Československo v článku XIII Postupimské dohody, aby přerušilo vysídlování (k čemuž ovšem nedošlo), uznávaly zároveň, že „odsun německého obyvatelstva musí být proveden.” Ještě ten samý den prezident Beneš podepsal ústavní dekret č. 33 o „Úpravě československého státního občanství osob německé a maďarské národnosti”, čímž většina Němců ztratila státní příslušnost. Dekretem č. 108 z 27. 10. 1945 byl bez náhrady zkonfiskován jejich veškerý movitý i nemovitý majetek. V lednu 1946 pak začalo organizované vysídlování z ČSR. Při tom bylo do konce října 1946 vysídleno 1,415.000 osob do americké a 750.000 do sovětské okupační zóny obsazeného Německa. Jen malá část Němců, především kvalifikovaní dělníci a specialisté směli zůstat. V dubnu 1945 žily v pohraničí obnovené Rakouské republiky tisíce vyhnanců. Většina místních politiků reagovala na nově příchozí odmítavě. Rakousko, podobně jako ČSR se cítily být obětí nacistického režimu a paušálně vnímaly sudetské Němce jako viníky. Navíc rakouská


Grenzen der wieder errichteten Republik Österreich zigtausende Vertriebene. Die meisten Politiker reagierten auf die Ankommenden ablehnend. Österreich wie die ČSR betrachteten sich als Opfer des NSRegimes und sahen in den Sudetendeutschen pauschal Täter. Die österreichische Regierung legte großen Wert auf gute Beziehungen zu Prag und hatte mit Versorgungsproblemen im Land selbst zu kämpfen. Die ČSR-Deutschen stellten innerhalb der rund 1,6 Millionen „Displaced persons” (bei 6 Mio. Einwohnern), die sich 1945 in Österreich befanden, rund 15 %. Weil das Potsdamer Abkommen auch auf Österreich angewandt wurde, begannen im Jänner 1946 im Zusammenwirken von Besatzungsmächten und österreichischen Behörden (Landesumsiedelungsstellen) sogenannte „Repatriierungsmaßnahmen” mit Zielort Deutschland. Diesen gingen Registrierung und Lageraufenthalte (z.B. im Sammellager Melk) voraus. Bis zum Ende der Transporte im März 1947 waren aus Österreich 220.000 Personen „repatriiert” worden. Im Land bleiben konnten vor allem dringend benötigte (Fach-)Arbeitskräfte, bereits vor 1938 in Österreich wohnhafte, sowie Bewohner der direkt angrenzenden südmährischen und südböhmischen Regionen, insgesamt ca. 114.000 Menschen (davon in Niederösterreich an die 16.000).

vláda přikládala velký význam dobrým vztahům s Prahou a sama musela řešit problémy se zásobováním venkova. Němci z Československa tvořili zhruba 15% z přibližných 1,6 milionu „Displaced persons” (DP), kteří se v roce 1945 nacházeli na území Rakouska (při celkovém počtu 6 milionů obyvatel). Protože Postupimská dohoda se vztahovala i na Rakousko, započala se v lednu 1946 ve spolupráci mezi okupačními mocnostmi a rakouskými úřady (zemské úřady pro přesídlení) tzv. „repatriační opatření” – s Německem jako cílovou destinací. Předcházela tomu registrace a pobyty v táborech (např. ve sběrném táboře v Melku). Do ukončení transportů v březnu 1947 bylo z Rakouska „repatriováno” 220.000 osob. V zemi mohli zůstat především naléhavě hledaní odborní pracovníci, dále lidé, jejichž bydliště se před rokem 1938 nacházelo v Rakousku, jakož i vysídlenci z bezprostředně sousedících regionů jižní Moravy a Čech, celkem přibližně 114.000 lidí (z toho kolem 16.000 v Dolním Rakousku).

25


[1947 - 59]

26


„Die Arbeitsgenehmigung hat man nur kriegt, wenn man die Staatsbürgerschaft gehabt hat und die Staatsbürgerschaft hat man nur kriegt, wenn man in einem Mangelberuf war.” Dableiben können - sich Einfinden müssen. Wohnen, Arbeit, Bildung waren die Bereiche von existentieller Bedeutung für die Neuankömmlinge in den späten „Pracovní povolení bylo možné 1940er und 1950er Jahren, získat jen tehdy, když měl um den erlebten sozialen Abčlověk státní občanství, a stieg wettzumachen. Benachteiligung, aber auch státní občanství obdržel jen Anerkennung und Aufstieg, das waren ihre Erfahrungen ten, jehož specializace byla nein den ersten Jahren in dostatková …” Österreich. Berufliche FertigKdyž chtěl člověk zůstat, musel se keiten und Kenntnisse, die in die Aufpřizpůsobit. Ubytování, práce a nahmegesellschaft eingebracht vzdělání byly klíčově důležité, aby wurden, waren wichtige Bausteine nově příchozí z konce čtyřicátých let der Integration. „Wir haben vom Gea z let padesátých dokázali znovu müseanbau eine Menge Geld eingevybudovat své ztracené sociální nommen, damals schon. In den postavení. Znevýhodnění, ale i uzersten Jahren nach dem Krieg”. Aber nání a vzestup: to vše patřilo k jejich auch Handwerker und Facharbeiter zkušenostem během prvních let v waren gefragt: „Sie hat in Iglau in Rakousku. Jak odborné dovednosti, einer Strickerei gearbeitet. In Groß tak i znalosti, které do nové Siegharts gibt es eine Hausstrickerei společnosti vnesli, se staly důležitým (...) und die sucht jemanden. Und základem jejich integrace. „Vydělali dann ist sie eben nach Groß Siegjsme na pěstování zeleniny spoustu harts gekommen und hat dort gepeněz. Už tehdy, v prvních letech po strickt.” Besonders großer Bedarf válce.” Ale i řemeslníci a kvalifikoherrschte an Lehrern: „Mein Vater vaní dělníci byli žádaní: „Pracovala v hat das Glück gehabt, dass im LehrJihlavě v pletárně. V Groß Siegharts dienst kaum Männer zur Verfügung byla domácí pletárna…a někoho tam 27 waren. Er wurde sofort angestellt (...)


und der hat dann schon besonders früh 1946 die Staatsbürgerschaft gekriegt.” Der rechtliche Status als Staatenlose sorgte für Schlechterstellung gegenüber den Einheimischen: „Ich hätte sollen als Staatenloser das dreifache Schulgeld (zahlen) (...) das ist dann aber auf Zutun vom Schuldirektor und Pfarrer, (...) die haben dann erreicht, dass ich das nicht zahlen muss.” Die Anerkennung erworbener Abschlüsse bereitete Probleme: „Wir mussten die Zeugnisse nostrifizieren lassen (...), also: mach eine Prüfung aus österreichischer Geschichte. Ich hatte kein Buch, wo ich hätte etwas lernen können.” Die Berufswahl war eingeschränkt: „Der Bürgermeister hat gesagt, das kannst nicht werden, es gibt nur drei Berufe, sonst nichts.” Manche Arbeitgeber nutzten die nachteilige Situation der Vertriebenen zu ihrem Vorteil: „Man hat schon gespürt, dass man ausgenützt wird, wir haben oft bis 15 Stunden am Tag gearbeitet, Schwerstarbeit, ich war damals im 17. Lebensjahr.” Findigkeit, Fleiß und Arbeitswillen der Gekommenen nötigten den Einheimischen Respekt ab: „Und man ist eigentlich nur durch persönliches Beispiel anerkannt worden.” Neben dem beruflichen Aufstieg nahm der Hausbau eine zentrale Rolle beim sich Einfinden ein. Der sozialen Integration dienlich war die 28 Mitarbeit in örtlichen Vereinen: „Ich

hledali. A tak přišla do Groß Siegharts a pletla tam.” Zvlášť velký byl nedostatek učitelů: „Můj otec měl to štěstí, že ve školách zoufale chyběli muži. Zaměstnali ho okamžitě … a dostal pak taky zvlášť brzy, už roku 1946 státní občanství.” Právní postavení lidí bez státní příslušnosti znamenalo znevýhodnění oproti domácím: „Jako člověk bez státní příslušnosti bych musel (platit) třikrát tak vysoké školné…což se ale pak díky přičinění školního ředitele a faráře vyřešilo…dosáhli totiž toho, že jsem to platit nemusel.” Další problémy přinášelo uznávání získané kvalifikace: „Vysvědčení jsme si museli nechat nostrifikovat…Takže skládej zkoušku z rakouských dějin. Neměl jsem ani knihu, ze které bych se mohl učit.” Volba profese byla dost omezená: „Starosta řekl, to nemůžeš bejt, jsou tu jen tři možnosti na výběr, a víc nic.” Někteří zaměstnavatelé zneužívali nevýhodnou situaci vyhnanců ve svůj prospěch: „Cítili jsme, že nás využívají. Dělali jsme často až 15 hodin denně, tu nejtěžší práci. Mně bylo tehdy 17.” Vynalézavost, píle a chuť do práce, jakou příchozí vykazovali, vyvolávala respekt domácích: „Člověk tak mohl dojít uznání vlastně jen osobním příkladem.” Hlavní roli při sžívání s novou situací hrála často vedle karierního růstu také stavba domu.


bin als junger Bursche schon (...) Jugendführer gewesen vom Fortbildungswerk”. Manchmal sorgten Erfolg und Aufstiegswille aber auch für Neid und Missgunst: „Der hat schon wieder ein neues Haus oder einen neuen Acker gekauft, na ´Südmährergesindel`”. Die Jungen fanden sich beruflich und familiär in das neue Umfeld ein: „Mein Bruder hat dann auch Karriere gemacht und mein Vater war natürlich irrsinnig stolz.” Die meisten Alten konnten sich mit dem Geschehenen nicht aussöhnen und erlebten auch den materiellen Aufstieg nicht mehr: „Meine Großmutter hat gewartet bis zum Sterben auf die Pension. Jeden Tag hat sie gesagt, ist der Briefträger schon gekommen? Hat sie nicht erlebt, ist 1953 gestorben.”

Sociální integraci prospívala také spolupráce v místních spolcích: „Už jako mladík…jsem byl mladežnickým vedoucím na vyšší škole.” Někdy však úspěch a velké ambice vyvolávaly nepřejícnost a závist: „Už si zase koupil nový dům nebo další pole, no jo, jihomoravská pakáž”. Mladí se sžívali s novým prostředím hlavně skrze práci a rodinu: „Můj bratr pak taky udělal kariéru a otec byl samozřejmě šíleně hrdý.” Většina starších lidí se s tím, co se stalo, nedokázala smířit a už se také nedožila žádného materiálního vzestupu: „Moje babička čekala až do smrti na důchod. Každý den se ptala, jestli už přišel listonoš. Ale nedožila se toho, zemřela v 53 letech.”

29


[1947 - 59] Hintergrund / Dobové pozadí

30

Nach der Einstellung der Transporte nach Deutschland im März 1947 war die rechtliche, wirtschaftliche und soziale Integration der Vertriebenen in Österreich unumgänglich geworden. Ab 1946 stellten die Landesumsiedelungsstellen unbefristete Auf- enthaltsgenehmigungen aus, wobei Personen aus den direkt an Österreich angrenzenden Regionen bevorzugt behandelt wurden. Die Vergabe der Staatsbürgerschaft wurde zunächst restriktiv gehandhabt. Sie war bis 1953 an die Abgabe eines „Verzichtsrevers” gebunden, in dem die Antragsteller auf alle (eventuellen) Ansprüche gegen-

Poté, co byly v březnu roku 1947 ukončeny transporty směřující do Německa, stala se právní, hospodářská i sociální integrace odsunutých Němců v Rakousku nevyhnutelnou. Od roku 1946 vydávaly zemské úřady časově neomezená povolení k pobytu, přednostně lidem pocházejícím přímo z pohraničí. Státní občanství bylo nejdříve udělováno jen restriktivním způsobem. Jeho udělení bylo totiž do roku 1953 vázáno na prohlášení, kde se žadatel musel zříct všech případných nároků vůči Rakousku. Přesto do roku 1954 získalo státní


über der Republik verzichten mussten. Dennoch waren bis 1954 schon 73% aller aus der Tschechoslowakei kommenden und in Österreich verbliebenen Deutschen einge- bürgert worden. 1954 regelte das nach langen politischen Debatten verabschiedete „Optionengesetz” die Vergabe der Staatsbürgerschaft an „Personen deutscher Sprachzugehörigkeit, die staatenlos sind” durch Abgabe einer Erklärung. Bereits vorher regelten acht „Gleichstellungsgesetze” die Grundlagen für die (arbeits-)rechtliche Integration. Nach dem „Bad Kreuznacher Abkommen” von 1961 leistete die Bundesrepublik Deutschland Zahlungen an die in Österreich verbliebenen Vertriebenen. Diese reichten jedoch nicht an das Niveau der Entschädigungen in der BRD („Lastenausgleich”) heran. Hindernisse für die Integration stellten die Nichtanerkennung von Berufs- und Schulabschlüssen genauso wie hohe Studiengebühren dar. Daneben gab es jedoch eine große Nachfrage nach Arbeitskräften in gewissen Mangelberufen oder bis 1945 nicht ansässigen Sparten. Begünstigte Kredite halfen bei Kauf oder Pacht von Bauernhöfen in einigen hundert Fällen. Die Gründung von Wohnbaugenossenschaften linderte die Wohnungsnot und sollte die Vertriebenen aus dem Lagerdasein herausbringen. Hinzu kam Hilfe aus Mitteln der Kirche und des Marshallplanes.

občanství už 73% v Rakousku usazených Němců původem z Československa. Roku 1954 pak byl po dlouhých politických diskuzích schválen „opční zákon”, který „osobám německé jazykové příslušnosti, které jsou bez státní příslušnosti” umožňoval získat státní občanství jen formou prohlášení. Již předtím bylo přijato osm „zákonů o rovnosti” důležitých pro právní a pracovněprávní integraci. Po dohodě v Bad Kreuznacher z roku 1961 odváděla Spolková republika Německo platby odsunutým Němcům, kteří zůstali v Rakousku. Tyto platby ovšem nedosáhly úrovně odškodnění vyplácených v Německu (vyrovnání škod způsobených válkou, tzv. „Lastenausgleich”). Překážkou integrace bylo neuznané vzdělání, jakož i vysoké studijní poplatky. Vedle toho však existovala velká poptávka po pracovní síle v určitých nedostatkových profesích nebo v odvětvích, která nebyla před rokem 1945 zavedena. Zvýhodněné úvěry podpořily v několika stech případů nákup nebo pacht statků. Bytovou krizi mírnilo zakládání bytových družstev a vyhnanci tak byli osvobozeni od živoření v táborech. K tomu přicházela pomoc od církve a také z Marshallova plánu.

31


[1960 - 89]

32


„Das war im 1967er Jahr. (...) Ich habe so eine Sehnsucht gehabt nach den Menschen, nach der Heimat, jetzt habe ich mir dacht, wenn ich so ein Schülertreffen veranstalten würde.” Arbeit und Aufstieg bestimmten in den Jahrzehnten nach der erfolgreichen Konsolidierung der Verhältnisse das Leben der „To bylo v roce 1967. (…) heranwachsenden Vertriebenen. Die Herkunft wurde zwar Zastesklo se mi po lidech, po nicht verschwiegen, aber auch domově a napadlo mne, co nicht öffentlich thematisiert: kdybych uspořádala „Zur damaligen Zeit ist ja alles, was mit Hitler und Vertreibung školní sraz.” und Russen, alles totgeschwieV letech po úspěšném ustálení gen gewesen (...). Auch die Vertreipoměrů se život dospívající genebung.” Die emotionale Bewältigung race vyhnanců odehrával ve znades Geschehenen fand oft nicht einmení práce a rozmachu. Svůj původ mal im engsten Kreis statt: „Ansonsnijak neskrývali, ale nebyl ani ten ist eigentlich in der Familie auch předmětem veřejných diskusí: nicht viel drüber gesprochen wor„Tehdy bylo všechno, co se týkalo den. Weil da immer wieder ein bisHitlera, odsunu a Rusů tabu (…). serl Wehmut aufgekommen ist, je Stejně tak i odsun.” Ke zpracování öfter man das besprochen hat, ist pocitů a prožitých událostí často nedas wieder dagewesen.” docházelo ani v kruhu nejbližších: Es dominierte die Anpassung, be„Ostatně v rodině se o tom vlastně günstigt durch die große geographitaky moc nemluvilo. Vždycky znovu sche und kulturelle Nähe von to probudilo vlnu lítosti. Čím častěji Herkunfts- und Aufnahmeregion vor o tom člověk začal, zase to na něj allem im Wald- und Weinviertel: „Ich dolehlo.” habe mich immer eingefügt. Und es Lidé se povětšinou úspěšně ist mir überall wieder zu Gute gezačlenili, čemuž napomohla i velká kommen. (...) Ich habe das weggezeměpisná a kulturní blízkost země steckt. Weil ein Zurück gibt es nicht původu a přijímající země, a to mehr.” Ein Aufstieg in den niederpředevším v severním Rakousku: österreichischen Ortschaften, Par„Já jsem vždycky dobře zapadl. 33 teien und Vereinen gelang nicht


wegen, sondern losgelöst von der Herkunft. Prämiert wurde dabei der berufliche und soziale Erfolg, der die Erlebnisse der Hilflosigkeit der Anfangsjahre vergessen machen sollte: „Mich sieht keiner als Vertriebener mich sieht jeder als Integrierter, als Österreicher.” Nur eine Minderheit der damals Jungen wurde in den Vertriebenenverbänden sozialisiert: „Auf Wunsch der Eltern bin ich jeden Dienstag in die Weidmanngasse zur Sudetendeutschen Jungmannschaft gegangen.” Die ersten Besuche in der „alten Heimat” wurden meist mit den Eltern in den 1960er Jahren unternommen, als sich das Regime in der kommunistischen Tschechoslowakei gelockert hatte und die größte Not in der neuen Heimat überwunden war: „Ich bin sehr oft mit meiner Mutter rübergefahren, die hat immer in die Heimat wollen, sie hat immer gesagt, zum Muttertag und Geburtstag.” Doch die Begegnungen endeten oft enttäuschend: „Und wie wir drüben umeinandergangen sind, hat der Vater gesagt, steigts in das Auto rein, wir fahren gleich wieder zurück, ich will nicht sterben da (...). Hat er gesagt, nie mehr, das ist für uns abgeschlossen.” Konnte man anfangs noch an der Grenze die Entwicklung „drüben” beobachten, so wurden in den 1950er Jahren dutzende Ortschaften niedergewalzen, verschwanden die 34 Heimatregionen hinter dem Stachel-

A všude se mi to vyplatilo. (…) Minulost jsem vytěsnil. Není cesty zpátky.” Úspěchu v dolnorakouských obcích, v politických stranách a ve spolcích nedosáhli přesídlení Němci díky svému původu, nýbrž nezávisle na něm. Cenily se při tom pracovní a sociální úspěchy, které měly dát zapomenout na počáteční léta naplněná bezmocí: „Mě, mě nikdo nevidí jako vyhnance – každý mě vnímá jako integrovaného občana, jako Rakušana.” Jen malá menšina tehdejší mládeže byla zapojena ve sdružení vyhnaných: „Na přání rodičů jsem každé úterý navštěvoval sudetoněmecké mládežnické družstvo ve Weidmanngasse.” První návštěvy „staré vlasti” byly podnikány většinou s rodiči v šedesátých letech, kdy došlo k uvolnění režimu v komunistickém Československu a kdy největší strádání v nové vlasti bylo překonané: „Velmi často jsem jezdíval s maminkou na druhou stranu, pořád se chtěla vracet. Vždycky říkala, na Den matek a na narozeniny.” Avšak setkání končila mnohdy zklamáním: „A jak jsme byli na místě, jak jsme to procházeli a všechno si prohlíželi, tak otec řekl: Nastupte do auta, jedeme okamžitě zpátky, já tady nechci umřít! (…) Otec řekl: Nikdy víc. Je to pro nás uzavřené.” Zatímco zpočátku se ještě dalo na hranici sledovat dění na druhé straně, v padesátých letech bylo mnoho obcí za hranicí srovnáno se


draht. Berichte in der Zeitschrift „Der Südmährer” zeichneten die Umwandlung der Herkunfts-Landschaften durch Neubesiedelung, Kollektivierung und Zwangsmodernisierung nach. Je trister die Berichte aus der Gegenwart, umso idyllischer wurden die Erinnerungen an das Land der Kindheit, das nach dem erneuten „Dichtmachen” der Grenzen der Tschechoslowakei in den 1970er Jahren zunehmend ins Imaginäre hinüberwuchs. Aus dem Herkunftsland wurde „Sehnsuchtsland.” Die Heimatorte lebten als fiktive Gemeinschaft mit ihren Ortsbetreuern und den monatlichen Berichten im „Südmährer” fort, die Heimattreffen waren vor allem Wiedersehensfeiern: „Was haben wir für eine Freude gehabt, wie wir uns wiedergesehen haben, wir sind aneinander gehängt wie Bienen.” Zum Ritual der Besuche der nach Deutschland ausgesiedelten Verwandten in Niederösterreich gehörten die gemeinsamen Fahrten an die Grenze: „Da haben wir die Kinder mitgehabt, da haben wir rübergeschaut.” Doch die Weitergabe von Wissen und Interesse an die nachfolgende Generation, an die eigenen Kinder, gelang nur selten: „Sie haben keinen sehr engen Bezug mehr zu dieser Zeit. Ihr Leben ist da.”

zemí a rodná místa mizela za ostatným drátem. Zprávy v krajanském časopise „Jihomoravan” („Der Südmährer”) líčily proměnu rodné krajiny pod vlivem nového osídlení, kolektivizace a nucené modernizace. Čím smutněji vyznívaly současné zprávy, o to idyličtější se stávaly vzpomínky na kraj dětství, který se po dalším hermetickém uzavření hranic Československa v sedmdesátých letech stával čím dál tím neskutečnějším. Z rodné země se stala „země vysněná”. Rodná místa žila dál ve fiktivních společenstvích se svými místními „důvěrníky” a měsíčně vydávanými zprávami v „Jihomoravanu”; a domovská setkání byla vnímána jako oslavy shledání: „Jakou jsme měli radost, když jsme se zase viděli, viseli jsme na sobě jako včely.” Rituál návštěv příbuzných vysídlených do Německa v Dolním Rakousku zahrnoval společné jízdy na hranice: „Tam jsme měli s sebou děti, tam jsme se dívali na druhou stranu.” Avšak předat vědomí a zájem další generaci, vlastním dětem, se podařilo jen zřídka: „Nemají k té době už žádný zvláštní vztah. Jejich život je tady.”

35


[1960 - 89] Hintergrund / Dobové pozadí Die 1960er und 1970er Jahre standen im Zeichen der weiteren Integration in die Aufnahmegesellschaft, aber auch des Ausbaus der Interessensverbände mit ihren politischen, kulturellen und erinnerungsgeschichtlichen Zielsetzungen. Die in Österreich lebenden Vertriebenen aus der Tschechoslowakei sammelten sich zunächst auf lokaler Ebene auf Basis der Herkunftsorte sowie in kirchlichen Vereinen. Erst 1960 kam es zur Vereinigung der meisten in der Sudetendeutschen Landsmannschaft in Österreich (SLÖ), innerhalb derer die Südmährer-Verbände die wichtigsten Gruppen stellten. Im Gegensatz zur BRD bildete sich in Österreich weder eine eigene politische Partei, noch spielte die Thematik eine wirklich wichtige politische Rolle. Die jährlichen Großtreffen („Sudetendeutsche Tage”) wurden zwar 1959, 1977 und 1983 in Wien abgehalten, sorgten aber auch für keine nachhaltigen Debatten über die Vertreibungen. Die Thematik blieb auf das eigene Milieu und die Grenzregion beschränkt. Kulturelle Aktivitäten und Erinnerungspflege traten zunehmend in den Mittelpunkt. Zu diesen gehörten 36 die Herausgabe von Zeitschriften

Šedesátá a sedmdesátá léta se nesla ve znamení postupující integrace vysídlenců do nové společnosti a také v budování krajanských sdružení. V Rakousku žijící vyhnanci, kteří pocházeli z Československa, se sdružovali nejdříve na místní úrovni podle rodného místa, jakož i v církevních spolcích. Teprve v roce 1960 došlo ke spojení většiny spolků vyhnanců do Sudetoněmeckého krajanského spolku Rakouska (SLÖ), ve kterém představovaly jednu z nejdůležitějších skupin svazy Jihomoravanů. Na rozdíl od Spolkové republiky Německo se v Rakousku nevytvořila žádná vyhnanecká politická strana a ani téma vyhnání nehrálo žádnou důležitou politickou roli. Přestože se každoroční velká setkání vyhnanců, tzv. „Sudetoněmecké dny” konaly v letech 1959, 1977 a 1983 také ve Vídni, nevyvolaly žádné výraznější diskuze o odsunu. Téma se omezilo výhradně na vlastní prostředí a na pohraničí. Postupem času se do středu pozornosti čím dál více dostávaly kultura a aktivity věnované péči o paměť. Patřilo mezi ně vydávání časopisů, jakož i pořádání „krajanských set-


sowie die Veranstaltung von „Heimattreffen”. Entlang der Staatsgrenze wurde in den 1960 und 1970er Jahren zahlreiche Gedenkstätten und einige „Heimatstuben” errichtet. Einige (nieder-)österreichische Gemeinden übernahmen nach bundesdeutschem Vorbild „Patenschaften” für einzelne deutschböhmische und -mährische Orte oder „Heimatkreise”. Trotz dieser Aktivitäten geriet das Thema nie wirklich in das Blickfeld der Öffentlichkeit. Lange Zeit kamen die Vertriebenen in den vorherrschenden Geschichtsbildern in Österreich nicht vor. Als „Deutsche” hatten sie bis in die 1980er Jahre in der vorgestellten österreichischen „Opfergemeinschaft” keinen Platz. Danach richtete sich die Aufmerksamkeit auf die tatsächlichen NS-Opfer. Als vom NS-Regime begünstigte Gruppe, die später selbst zur Opfergruppe wurde, konnten die Vertriebenen in dieses Geschichtsbild nun abermals schwer eingeordnet werden. Die Erinnerung wurde lediglich innerhalb der eigenen Kreise gepflegt. Die NS-Zeit und die persönlichen Verstrickungen von Vertriebenen darin blieben dabei ausgespart, schienen sie doch das Unrecht der Vertreibung zu relativieren.

kání”. Podél státní hranice byly v šedesátých a sedmdesátých letech vybudovány četné památníky i několik krajanských muzeí. Některé dolnorakouské obce převzaly německý model „patronátu”, nad jednotlivými českoněmeckými a moravskoněmeckými obcemi nebo „domovskými okresy”. Navzdory všem těmto aktivitám neprobudilo toto téma nikdy skutečný zájem veřejnosti. Po dlouhou dobu neměli vyhnanci místo v převládajícím rakouském výkladu dějin. Jako „Němci” nemohli až do osmdesátých let patřit mezi oběti. Posléze byla pozornost namířena směrem ke skutečným obětem nacistického režimu. Skupina zvýhodňovaná nejprve nacistickým režimem, která se později sama stala kolektivní obětí, do tohoto výkladu dějin nezapadala. Vzpomínky se udržovaly pouze v rámci vlastního prostředí a krajanských kruhů. Témata doby nacismu i osobního zapletení s nacistickým režimem zůstávala stranou, mohla by totiž zrelativizovat bezpráví odsunu.

37


[Seit / Po roce 1989]

38


„Da ist ein Ortsplan drin und da sage ich, also wir müssen da jetzt etwa stehen, da muss die Ortskirche gewesen sein bei der Kreuzung, also da ist so ein Militärhäusl dort gestanden ohne einen Soldaten drinnen und da war so ein Hügel, nicht, da müsste die Kirche gewesen sein.” Viele Vertriebene nutzten die nach 1989 offenen Grenzen zur Tschechoslowakei und besuchten die Orte und Landschaften „Tady je místní mapa a já tvrdím, že ihrer Jugend. Nach jahrzehntemusíme stát přibližně tady, a tady langer Trennung poblíž křižovatky musel stát kostel. knüpften sie wieder an alte KonTamhle býval takový vojenský takte an und domek bez posádky a tamhle machten sich an die Renovierung byl takový kopec, a ne, und Pflege von ten kostel stával tady.” Denkmälern und Mnoho vysídlenců využilo po roce Friedhöfen. In der Euphorie nach 1989 otevřených hranic do dem Ende des KP-Regimes gelang Československa a navštívilo místa a die Veranstaltung von Treffen in den krajinu svého mládí. Po desetiletích Heimatorten: „1991, da war ja in Altodloučení opět navazovali staré konstadt was los, (...) da ist ja der Platz takty a začali s opravami a péčí o pazu klein geworden. (...) Der Bürgermátníky a hřbitovy. V nadšené meister war (…) sehr nett. Da hat er atmosféře po skončení komunistiselber Angst gehabt um seine Leute ckého režimu se podařilo uspořádat und ich habe Angst gehabt um setkání v místech původního domeine Leute.” mova: „V roce 1991 se tu ve Starém Unterschiedlich gestalteten sich die Městě přece něco dělo, (…) ani Kontakte zu den heutigen Besitzern místo tehdy nestačilo. (…) Starosta von Häusern und Höfen: „Ich weiß byl (…) moc milý. Měl sám strach unser Haus steht noch, da ist ein Ru-

39


mäne drinnen. Ganz ein netter Kerl (…), der ist genauso alt wie ich. Genau den gleichen Tag geboren.” Manchmal verhinderten aber auch Angst und Scheu vor der (Wieder)Begegnung die Kontaktaufnahme: „Das einzige was ich mich noch nicht getraut habe, obwohl wir schon so oft drüben waren, (ist), dass ich einmal angeklopft hätte, gesagt, ich möchte gern mit meinen Kindern in das Haus reingehen.” Ein wichtiger gemeinsamer Begegnungsraum für Vertriebene, Verbliebene und Neusiedler wurden die Kirchen: „Wir haben jedes Mal wenn ich drüben bin mit dem Pfarrer einen guten Kontakt, er sperrt uns die Kirche auf, (...) wir beten dort einen Vater unser.” Man schloss an die früheren Traditionen an und bezog die neuen Bewohner ein: „Da war früher ja immer ein Kirtag (...) und der war ganz beliebt, und da sind sie wieder dazu übergangen das wieder einzuführen, (...) sind auch ein paar Tschechen da. (...) Es wird sich schon was entwickeln.” Doch nicht alle teilten das neu erwachte Interesse: „Ich möchte gar nicht mehr hinüber. Wenn sie mir das Haus geben täten, ich möchte es gar nicht.” Eine besondere Situation ergab sich dort, wo die Herkunftsdörfer nicht mehr stehen, und nunmehr zum ersten Mal nach 1945 überhaupt ein Besuch in der ehemaligen Sperr40 zone an der Grenze möglich wurde.

o svoje lidi a já měl zase strach o své.” Kontakty s dnešními majiteli domů a statků probíhaly různě: „Vím, že náš dům ještě stojí, žije tam jeden Rumun. Docela milý chlap, (…) je stejně starý jako já. Narodil se přesně v ten samý den.” Někdy však úzkost a stud zabránily kontakt navázat: „Jedinou věcí, kterou jsem si dosud netroufl, přestože už jsme tam na druhé straně tak často byli, bylo, alespoň jednou zaklepat a říct, že bych se rád spolu s dětmi podíval do domu.” Důležitým místem setkání vysídlenců s novými obyvateli se staly kostely: „Máme dobrý vztah s farářem. Pokaždé, když tam jsem, tak nám odemkne kostel…my se tam pak pomodlíme otčenáš… .” Navázalo se na dřívější tradice a i noví obyvatelé k tomu byli přizváni. „Dříve tu bývala vždycky pouť (…) a ta byla velmi oblíbená, a tak se rozhodli ji opět zavést, (…) i pár Čechů přišlo. (…) Ono se to pohne.” Ne všichni však sdíleli tento nově probuzený zájem: „Já už vůbec na druhou stranu nechci. I kdyby mi ten dům dávali nazpátek, ani bych ho nechtěl.” Ke zvláštní situaci došlo v místech, kde rodné vesnice vysídlenců již neexistovaly, v bývalých střežených a dříve uzavřených pohraničních pásmech. Zničená místa se střetla s tradovanými vzpomínkami: „Pak ještě jednou dovnitř, rybíz, úplně


Der Zerstörung der Orte folgte die Zerstörung der tradierten Erinnerung an diese: „Dann noch einmal hinein, Ribisel, völlig verwilderte Ribiselstauden und also ein paar so Steinreste halt, und (…) die Schwester hat gesagt, also da haben wir gespielt, auf dem Teich da hat es eine Brücke gegeben.” Manchmal füllen sich diese Plätze der Erinnerung mit neuem Leben: In Romau [Romava] errichteten tschechische Schüler aus Stein- und Mauerresten dort, wo das alte Sakralgebäude stand, eine Waldkapelle. Jährlich laden sie zu Gedenkmessen unter freiem Himmel. An gerissene Fäden wird so wieder angeknüpft, zwei Hälften einer Geschichte zusammengefügt. Das Interesse und die Empathie der jungen tschechischen Bewohner, die sich bei der „Spurensuche” nach der Vergangenheit ihrer Ortschaften und Regionen des Wissens der ehemaligen deutschen Bewohner bedienen, wirkt heilsam: „Am nächsten Tag kommt die ganze Gruppe nach Niedersulz und ich merke auch atmosphärisch, dass die jungen Studenten von einer derartigen Freundlichkeit mir gegenüber waren.”

zdivočelý rybíz a potom ještě pár kamenných zbytků, no jo, a (…) sestra řekla, támhle jsme si hráli u rybníka, býval tam most.” Někde se však daří přivést do těchto míst nový život: V Romavě postavili čeští gymnazisté z kamenných a zděných zbytků lesní kapli v místě, kde se dříve nacházela starší církevní stavba. Každoročně sem zvou na vzpomínkové mše svaté, které se konají pod širým nebem. Navazují se tak zpřetrhané nitky, dvě poloviny jedné historie se opět skládají v jeden celek. Zájem a empatie mladých českých obyvatel, kteří pátrají po stopách minulosti svých dnešních domovů a využívají k tomu znalostí bývalých německých obyvatel, působí jako lék: „Příštího dne přichází celá skupina do Niedersulz (krajanské muzeum v Rakousku) a já si uvědomuji, jak je nastavení mladých studentů vůči mně přátelské.”

41


[Seit / Po roce 1989] Hintergrund / Dobové pozadí Der Sturz des KP-Regimes in Prag brachte die Frage von Vertreibung und Aussiedlung der Deutschen wieder zurück auf die politische Agenda. Vor allem die noch als Privatperson getätigte Entschuldigung des späteren Staatspräsidenten Václav Havel für die Vertreibung weckte Hoffungen auf einen Neubeginn. Dieser vorausgegangen waren intensive Diskussionen unter den tschechischen Regimegegnern in den 1970er und 1980er Jahren. Gleichzeitig gewann das Thema, inspiriert von den in den 1990ern am Balkan erfolgten „ethnischen Säuberungen” wiederum an Relevanz in den politischen und medialen Debatten. Doch der anfänglichen Euphorie folgte die Enttäuschung, erfüllten sich doch die vierzig Jahre lang kultivierten Erwartungen der Vertriebenenverbände moralischer und materieller Wiedergutmachung nicht. Die „sudetendeutsche Frage” wurde im demokratischen Tschechien zum Politikum, in diversen Wahlkämpfen die von der Rhetorik der Vertriebenenverbände teilweise befeuerten Ängste vor Massenrückkehr und Rückgabe des Eigentums geschürt. In Österreich wurde die Debatte 42 unter der Chiffre „Beneš-Dekrete” im

Po pádu komunistického režimu v Praze se téma vyhnání a odsunu Němců opět dostalo na pořad dne. Především omluva za odsun, kterou ještě jako soukromá osoba provedl pozdější prezident Václav Havel, budila naděje na nový začátek. Tomu předcházely intenzivní diskuze mezi českými disidenty v sedmdesátých a osmdesátých letech. Také pod vlivem „etnických čistek” na Balkáně z devadesátých let nabylo toto téma na důležitosti jak v politických, tak mediálních debatách. Po počáteční euforii však následovalo zklamání; čtyřicet let hýčkaná očekávání svazů odsunutých Němců ohledně morální a materiální nápravy se nenaplnila. Sudetoněmecká otázka se stala v demokratické České republice politickou záležitostí, různé volební boje jen dále rozdmýchávaly strach z hromadného návratu Němců a majetkových restitucí zažehnutý rétorikou krajanských sdružení. V Rakousku se debata nesla především ve znamení „Benešových dekretů”, a to před vstupem České republiky do Evropské unie na počátku nového tisíciletí; poprvé od roku 1945 se výjimečně intenzivně diskutovalo na toto téma, nicméně bez výsledku. Ke


Vorfeld des Beitritts der Tschechischen Republik zur Europäischen Union in den frühen 2000er Jahren zum ersten Mal seit 1945 überhaupt besonders heftig, jedoch ergebnislos geführt. Die von vielen österreichischen Politikern geforderte Aufhebung der „Beneš-Dekrete” vor dem EU-Beitritt Tschechiens fand nicht statt, stattdessen verhärteten sich die Positionen der tschechischen Politik. Erfolgreicher als die politischen Debatten waren Initiativen und Begegnungen „von unten”. In den vergangenen Jahren wurden auch die Kontakte zu den nunmehr in der „alten Heimat” lebenden Menschen offener und intensiver. In der Tschechischen Republik werden die Folgen für Gegenwart und Zukunft der durch die Vertreibung verlorengegangenen Kulturlandschaften inzwischen genauso intensiv diskutiert wie die Frage von Vertreibung und Aussiedelung. Erst die Akzeptanz und das Betrauern des Verlusts machen den Weg frei für die Zukunft.

zrušení tzv. „Benešových dekretů” – což mnozí rakouští politici před vstupem České republiky do EU požadovali – nedošlo, namísto toho se na druhé straně zatvrdily pozice české politiky. Úspěšnější než politické debaty byly různé iniciativy a setkání organizované „zdola”. V posledních letech se také více otevřely a posílily styky s novými obyvateli „staré vlasti”. V České republice se vedle vyhnání a odsunu s postupem doby vehementně začalo diskutovat o následcích vysídlení a zániku kulturní krajiny v pohraničí. Teprve uznání ztráty a lítost otevírají cestu do budoucnosti.

43


[Erinnerung / Vzpomínka] Zeitzeugen / Pamětníci

Ing. Reiner Martin Elsinger, *Nikolsburg (Mikulov), heute/nyní Perchtolsdorf Josef Feigerl, *Unterwisternitz (Dolní Věstonice), heute/nyní Sieghartskirchen Karl Frischauf, *Hub bei Böheimkirchen (NÖ), heute/nyní Hürm (Mutter/matka Höritz/ Hořice na Šumavě)

44

Dkfm. Hans Günter Grech, *Nikolsburg (Mikulov), heute/nyní Wien


Helga Gritsch, *Nixdorf (Mikulášovice), heute/nyní St. Pölten Erich Hasinger, *Saitz (Zaječí), heute/nyní Tulln

Dr. Walter Heginger, *Großwaltersdorf (Velká Střelná), heute/nyní Tullnerbach Hedwig Holzer, *Nikolsburg (Mikulov), heute/nyní Böheimkirchen Walter Kailbach, *Wien, heute/nyní Groß Gerungs (1945 Guldenfurt/ Brod nad Dyjí) Franz Kriehuber, *Hanfthal (Vater/otec Höflein/Hevlín)

Johann Lang, *Znaim (Znojmo), heute/nyní Maissau Herta Länger, *Hof in Mähren (Dvorce u Bruntálu), heute/nyní St. Pölten 45


Karl Ledwina, *Iglau (Jihlava), heute/nyní Dietmanns Johanna Macsek, *Brünn (Brno), heute/nyní St. Pölten

Elfriede Maßinger, *Scheibbs, heute/nyní Mank (Vater/otec Bärnwald/Neratov) Josef Mülleder, *Buchers (Pohoří na Šumave), heute/nyní Engerwitzdorf Ingrid Nespor, *Oberthemenau (Charvátská Nová Ves), heute/nyní Tulln Franz Neuwirth, *Romau (Romava), heute/nyní Kautzen

Maria Pabisch, *Phillipsdorf (Filipov), heute/nyní Rudolz Johanna Pascher, *Altstadt (Staré Město p.L.), heute/nyní Horn 46


Stefan Pascher, *Phillipsdorf (Filipov), heute/nyní Reinolz Johann Pech, *Nikolsburg (Mikulov), heute/nyní Wien

Konrad Pristl, *Kleingrillowitz (Křídlůvky), heute/nyní Großharras Josef Rudorfer, *Probitz (Pravice), heute/nyní Laa an der Thaya RegR Franz Schaden, *Höflein (Hevlín), heute/nyní St. Pölten Oskar Sollan, *Poysbrunn (Mutter/matka Unterwisternitz/Dolní Věstonice) Ilse Weitz, *Brünn (Brno), heute/nyní St. Pölten Karl Zwettler, *Erdberg (Hrádek u Znojma), heute/nyní Laa an der Thaya 47


Ohne Foto / bez fotografie Albine Adamczyk, *Neubistritz (Nová Bystřice), heute/nyní Hochdorf (Deutschland)

Johann Perzi, Kautzen

Hans Binder, *Brunn (Studnice), heute/nyní Kirchheim (Deutschland)

Helga Röschl, Kautzen

Franz Blaschko, *Tieberschlag (Lomy), heute/nyní Leonberg-Höfingen (Deutschland) Helga Czerwenka, *Iglau (Jihlava), heute/nyní Linz Rosa Deimel, *Kain (Kuní), heute/nyní Reibers

Maria Pfabigan, Thaya

Erna Schäderl, *Oberbaumgarten (Horní Pěna), heute/nyní Mannheim (Deutschland) Franz Schöberl, *Niederbaumgarten (Dolní Pěna), heute/nyní Adelsheim (Deutschland) Horst Zeizinger, *Iglau (Jihlava), heute/nyní Schwäbisch Gmünd (Deutschland)

Maria Fischer, *Diebling (Děbolin), heute/nyní Göppingen (Deutschland) Hilde Haincke, *Riegerschlag (Lodhéřov), heute/nyní Baltmannweiler (Deutschland) Josef Karl, *Groß Tajax (Dyjákovice), heute/nyní Dornstadt (Deutschland) Otto Kosnopfl, *Deutsch Moliken (Malíkov nad Nežarkou), heute/nyní Bietigheim-Bissingen (Deutschland) Friedrich Österreicher, *Iglau (Jihlava), heute/nyní Schwäbisch Gmünd (Deutschland) 48

Einige Zeitzeugen werden auf eigenen Wunsch nicht namentlich genannt. Wir bedanken uns bei allen für ihre Beiträge. Někteří pamětníci nejsou na vlastní přání jmenováni. Všem vyprávějícím děkujeme za jejich příspěvky.

CZ-Broschure-Umschlag_U _Layout :34 Seite 1

Recommend Documents