Puzzle Čunek. Případ podezřelého vicepremiéra nekončí. respekt je časopis roku 2006 V The Economist: neduhy z nadbytku. Dlouho očekávaná vražda

respekt je časopis roku 2006

V

The Economist: neduhy z nadbytku Dlouho očekávaná vražda Geronimo o Woodstocku Indie: největší rozvod světa Hudbymilovný Václav Havel

33 respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč Předplatné ČR 20 Kč 13.–19.  8.  2007

Puzzle Čunek

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE, GR 2,50 €; HR 20,00 HRK; BG 5,00 BLG

Případ podezřelého vicepremiéra nekončí



13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

komentáře

EDITORIAL V politice jsou momenty, které vyvolávají vášnivé spory. V Česku je to dnes nepochybně případ Jiřího Čunka, kterému se v tomto čísle věnujeme na komentářových i zpravodajských stránkách. Jak uvidíte sami, případ si to určitě zaslouží. Podobně vzbuzené emoce nedávno ve Francii provázely prezidentskou volbu. Řada levicových intelektuálů prohlašovala, že úspěch pravicového kandidáta Sarkozyho znamená konec francouzské demokracie a svobody. Mezi prezidentovy kritiky patří i přední intelektuál Bernard-Henri Lévy, který na str. 29 vysvětluje, proč není stoupencem Sarkozyho. Argumenty stojí za přečtení, uniknout by ale neměl hlavně závěr jeho eseje: „Je zvláštní mít prezidenta, s nímž by vás mohlo sbližovat tolik věcí (jeho zahraniční politika, velkorysost, styl) a od něhož vás zase tolik věcí hluboce odděluje (jeho vize Francie, nenasytný vztah k paměti, cynismus). Bude to mým osudem po dobu následujících pěti či deseti let. Ale proč ne? Je to tak v pořádku.“ Chladný odstup Lévyho od politiky je inspirativní. Časy, kdy se Češi mluvící anglicky dočkávali poplácávání po zádech, závistivého mručení a nabídky na práci jim samy padaly do kapsy, jsou nepochybně už pryč. I tak je angličtina stále vstupenka do velkého světa příležitostí. Dalo by se tedy očekávat, že vzdělávací systém bude klást velký důraz na jazykové programy. Zatím jsou ale výsledky spíše rozpačité. Silvie Blechová, která umí anglicky téměř stejně dobře jako česky, se vydala do škol zjišťovat, kde je problém.   Vážené dámy, vážení pánové, příjemné čtení vám přeje Erik Tabery

Vládní věřte, nevěřte

Případ Jiřího Čunka začíná, otázky už jsou na stole

P

rávo zemřelo, vyzýváme k občanské neposlušnosti.“ „Konečně příklad toho, že v této zemi existuje spravedlnost a  křiklouni mají utrum.“ Dvě zcela odlišné reakce, které v těchto dnech rozsekly českou veřejnost. Není podstatné, který názor převažuje, ale jedno je jasné: úplatkářská kauza vicepremiéra Jiřího Čunka minimálně pro veřejnost nekončí. Minimálně pro veřejnost a to je důležitá věc. Když se dají emoce stranou, je vlastně dobře, že se ten případ vyvinul tak, jak ho dnes máme před očima.

Zmatená společnost Jiří Čunek rozdělil veřejnost hned při svém raketovém nástupu do celostátní politiky. Jeho zvolení senátorem vítala část lidí jako skvělou zprávu, že do vysoké funkce přišel člověk, který se konečně nebojí zatočit s neoblíbenými Romy. Druzí naopak bědovali nad tím, že xenofobní síly v zemi nebezpečně posilují, a třetí nad tím mávali rukou s tím, že je politika prostě nezajímá. Když pak krátce nato přišla zpráva, že novopečený senátor Čunek se možná provinil úplatkářstvím (ještě coby vsetínský starosta měl údajně vzít půl milionu korun od realitní společnosti), příkop mezi dvěma tábory to jen prohloubilo. První to brali jako spiknutí Prahy, která chce moravského borce potrestat za radikálnost. Druzí zase v případu viděli záblesk naděje na krach kariéry populistického politika. Podle průzkumů mínění se lhostejná část veřejnosti přidala spíše k Čunkovým kritikům, protože jeho stále se měnící výpovědi či výprava spřátelených podnikatelů za hlavní svědkyní s nabídkou úplatku, aby mlčela, vzbuzovaly maximální pochybnosti. Do věci se vložila opozice s voláním, aby premiér Čunka odvolal. A  překvapivě i  část vlády – zelení – varovali, že odejdou z kabinetu, pokud muž podezřelý z  korupce zůstane. Je jasné, že premiér křehké vládní koalice Topolánek musel mít maximální zájem na tom, aby byl jeho lidovecký partner osvobozen. V Senátu stejnou touhu veřejně vyznával nezávislý Jaromír Štětina s varováním, že „hon na Čunka“ je komplotem tamní policie a  státního zastupitelství, které jsou prý prorostlé bývalými estébáky. V  těchto mantinelech pak vycházejí desítky a  posléze stovky textů v médiích. Už tehdy bylo jasné, že kauza nemůže na žádný pád dopadnout dobře. Všichni, i  ti nejméně pozorní pozorovatelé politické scény, mají na věc svůj jasný názor a chtějí vidět své vyústění – jedni trest, druzí výrok nevinen. To, co se nakonec stalo – tedy že vyměněný žalobce případ zastavil bez jasného rozuzlení – ale nemohlo uspokojit nikoho. Přestože si politici ve vládě a  lidé ve státním zastupitelství oddechli, že mají kauzu konečně za sebou, zásadně se mýlí. Vše teď teprve začíná, protože v tuto chvíli se tři výše popsané tábo-

Soukromé očko na piráty silnic

ry spojují do jednoho – každý chce slyšet, jak to tedy skutečně bylo: 1. Jestli je Čunek skutečně nevinen, kdo tedy stál za spiknutím proti němu? A kdo bude potrestán za to, že v tomto spiknutí hrála hlavní roli policie a asistovalo tomu státní zastupitelství? 2. Pakliže se ale naopak prokáže, že policie a dozorující státní zástupci postupovali správně, tak tu máme ukázkový zásah moci do policejní a justiční práce. Kdo a jak bude za to volán k zodpovědnosti? Odpovědi musejí přijít, protože toto není televizní estráda Věřte, nevěřte, kde si každý může svou pravdu uhadovat. V  téhle show se hraje o důvěru v systém.

Komplot? Odpovědi na výše uvedené otázky mohou dát jen pověřené instituce, to ale nebrání tomu se teď zastavit u stěžejních momentů celé kauzy. Na jedné straně je tu podezření vyslovené „zastavujícím“ státním zástupcem Arifem Salichovem, že policie chtěla Čunkovi ublížit. Žalobce ale

Vláda si oddechla, že Čunek už nebude nepravdivě skandalizován. Ministři Langer a Pospíšil ale musí vysvětlit, jak je možné, že jejich podřízení na někoho šili zničující boudu.

neprozradil motiv policistů pro takový postup a ten je zásadní. V čem by jim svévolné zničení řadového politika posloužilo? Proč by kvůli tomu riskovali všechno: kariéru – a možná i kriminál? Salichov veřejnosti také nevysvětlil, jak se vyšetřovatelům podařilo zmanipulovat i kontroly jejich policejních nadřízených, stejně jako okresního a  krajského státního zastupitele, kteří na případ dohlíželi. Naopak argumentů pro druhou teorii, tedy že tu došlo k  zásahu moci usilující o  záchranu důležitého hráče, bez něhož by padla vláda, není málo. Před dvěma měsíci, pouhý den před obviněním Jiřího Čunka (po kterém by následoval odchod části zelených z  vlády, což by znamenalo konec kabinetu), rozhodla nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, že odebere případ tehdejšímu dozorujícímu státnímu zástupci Radimu Obstovi. Předala jej pak do Jihlavy panu Salichovovi, který týden před zásadním jednáním kabinetu o  ekonomické reformě prohlásil, že Čunek je čistý. Tím

je anarchie s tragickými následky, je třeba hledat řešení třeba i za cenu omezení jiných práv. Dá se to říct i  jinak. Ochrana soukromí je důležitá věc. Ovšem řidič, který se zcela dobrovolně rozhodne překročit silniční předpisy a  riskuje tím životy ostatních, ztrácí přirozené právo na ochranu soukromí.

Podivný hrdina

Když na to přijde, ochrana osobních dat musí ustoupit vážnějším problémům. Slýcháme to každý měsíc, když se zveřejní nová data o počtu raněných a mrtvých na českých silnicích: jak je to hrozné, jak policii není vidět, jak chybí peníze na radary, jak nefunguje zákon, jak je třeba něco udělat. Jenže ono se dělá. V  Česku začínají vznikat soukromé firmy, které kupují drahé radary a nabízejí obcím službu, o níž Respekt už před lety psal, že by mohla být nejvýnosnější ze všech – kontrola rychlosti na českých silnicích. Obce drcené silničními piráty cítí, že to je při malé akčnosti policie jejich jediná šance, a začínají se soukromníky uzavírat smlouvy. Teď ale hradecký soud prohlásil, že jde o nepřípustnou privatizaci státní správy a nezákonné sbírání osobních údajů soukromou firmou, a fotku z radaru provozovaného soukromníkem jako důkaz neuznal (podrobně v článku na straně 6). Znamená to tedy návrat zpět do bezradné minulosti? S velkou mírou naděje se dá říct, že ne.

Sám se rozhodl Napřed k ochraně osobních údajů. Žádný zákon včetně základních práv lidí nevzniká ve vzduchoprázdnu. Mají nějaký jasný účel, který se může měnit podle reálné situace. Tak uvažují i nejsvobodnější státy světa. Žijeme v době zvýšeného rizika útoků teroristů? Pak omezme osobní svobody, shodují se západní politici. Prosazuje Amerika sankce proti Fidelu Castrovi? Pak zakáže svým občanům coby turistům na Kubu cestovat, protože dovoz dolarů diktátorovi vidí v rozporu se svými národními zájmy. Ani zákon o ochraně osobních údajů není samoúčelný. Vznikl kvůli přirozené potřebě chránit soukromí lidí v  čase, kdy se různé komerční zájmy nebo přehorliví státní úředníci snaží o jejich sběr a shromažďování. Tahle ochrana ale musí ustoupit ve chvíli, kdy nad ní stojí jiný veřejný zájem – odhalení a dopadení lidí, kteří kašlou na dopravní předpisy. Pokud tedy dnes na českých silnicích panu-

Je samozřejmě otázka, zda tohle odhalování může provádět soukromá firma. Nakolik je opravdu možné státní správu privatizovat, aniž by stát připustil anarchii? Jenže i tady je třeba vzít rozum do hrsti a přizpůsobit puritánský právní výklad reálnému životu. Posledních sedmnáct let bylo chování státu ohledně tragického stavu bezpečnosti na silnicích dokonalou reklamou na neschopnost a lhostejnost. Spoustu let poslanci, ministři vnitra a jejich úředníci tvrdili, že se nic nedá dělat. Je málo peněz na radary? Proč je tedy nenakoupit z  peněz vybraných na pokutách? Protože končí v  jiné složce státního rozpočtu a  nedají se přesouvat, omílali byrokraté. Anebo tvrdili, že policie nesmí být motivovaná výběrem co největšího množství peněz. Právě na téhle neschopnosti teď vznikají a mezeru plní firmy, u nichž je finanční motivace přirozeným smyslem jejich počínání. Vydělají na tom všichni – jedni získají peníze, druzí bezpečnější silnice – a stát na své autoritě nemusí nic utrpět. Ostatně privatizace státní správy probíhá už dnes. Zejména tam, kde technologický vývoj předhání policejní možnosti a znalosti. Soukromé firmy za policii například hlídají počítačové pirát-

vládu před rozhodujícím momentem její existence zásadně podpořil. Už tohle načasování vzbuzuje pochybnosti. A Salichov pochyby prohlubuje svým arogantním tajnůstkářstvím: odmítl vysvětlit veřejnosti svůj překvapivý verdikt, na tiskové konferenci zakázal médiím pořizovat si záznamy a hned po ní odjel na dovolenou. Případ se navíc dále komplikuje – jak se můžete dočíst na str. 4, Respektu se podařilo zjistit, že letos na jaře došlo v Brně k setkání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, soudce Nejvyššího soudu Kučery, poradce úřadu vlády Pavla Němce a nad Čunkovým případem dozorující státní zástupkyně Andělové. Tato schůzka je potvrzena, byť účastníci tají její obsah. Ne že by se tito právníci nemohli scházet, přesto jde o velmi netradiční společnost, která vzbuzuje podezření tím spíš, že nedlouho po schůzce došlo ke zmíněné výměně žalobců. Šanci rozlousknout celou kauzu mají dnes především státní zástupci, kteří Čunkův případ původně dozorovali. To oni mohou žádat vysvětlení, kde měli udělat chybu, kde schválili „tendenční a zmanipulovanou“ policejní práci, mohou předkládat argumenty. Zatím se jen chabě brání různými útržkovitými výroky. Radim Obst dokonce oznámil, že státní zastupitelství „na protest“ opouští. Což je při současném mlčení k věcem, z nichž byl právě obviněn, opravdu gól do vlastní branky.

Těžká pozice Jak už bylo řečeno, vláda si oddechla, že Čunek už nebude nepravdivě skandalizován. Minimálně dva její členové ale musí trnout. Ministr vnitra Ivan Langer a ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil by měli veřejnosti zodpovědět, jak je možné, že jejich podřízení na někoho šili zničující boudu. Premiér Topolánek se už stihl pochválit, jak správně se choval, když Čunka svého času neodvolal „jen“ pro samotné podezření. Stejnou úlevu teď cítí zelení, kteří jednu chvíli hrozili kvůli Čunkovi demisí, ale pak to nechali být. Stejně jako Topolánek tak pro sebe vyřešili hádanku: máme kvůli jednomu možnému korupčníčkovi odstřelit vládu, která chce prosadit reformy, měnit zaneřáděný právní systém, zavádět ekonomické programy apod.? Ta cesta se možná dá pochopit, ale má i  svá velká rizika. Minimálně to, že až do chvíle úplných odpovědí na dvě výše zmíněné otázky ztratil tento kabinet důvěryhodnost ve všech debatách, kde by mohlo jít o morálku, čest a hodnoty. Zdá se, že po aféře s  podezřelými rodinnými financemi premiéra Stanislava Grosse zažívá zdejší systém další testovací kolo. Pro beznaděj tedy není místo: na výsledku se stále pracuje a záleží na tom, jak výrazně dokážou instituce a  média udržet případ při životě. Erik Tabery

Q

ství a pak pomáhají piráty usvědčovat. Anebo když zůstaneme u aut: technickou kontrolu u aut také hlídají licencovaní soukromníci. Podstatné je, že u  měření rychlosti má stát možnost posledního slova: licencuje radary, licencuje i firmy, které je obsluhují. Přísnost podmínek si může určit sám a  libovolně často je také kontrolovat. Nijak tím neutrpí na své autoritě, naopak. Frontálního útoku na autoritu státu jsme naopak svědky dnes: celý případ rozpoutal řidič, který nijak nepopírá, že řídil nepřiměřeně rychle. Jen zpochybňuje jako důkaz fotku pořízenou soukromým radarem. Teď když mu dal soud za pravdu, odchází od něj jako vítěz člověk, jehož chování – jak čtenáři pravidelných statistik nehodovosti vědí – je společensky velmi nebezpečné. Takové věci se samozřejmě stávají, právní stát by ale měl co nejrychleji hledat cestu, jak jim zabránit.

Hráz proti falšování Místo tohoto hledání jsme ovšem svědky jiného obrázku: oslovení zákonodárci si vymýšlejí krkolomné kombinace toho, co všechno „privatizací státní správy“ hrozí. Jak například může někdo falšovat fotku a poškodit fiktivním přestupkem nenáviděného souseda. Technicky vzato to možné třeba je. Ale technicky vzato to může udělat i policista. Důležité ovšem je, že zatím neznáme jeden jediný případ takového falšování. Až se tady podvrhy fotek z radarů stanou aspoň na tisícinu tak vážným problémem, jako jsou dnes zástupy obětí silničního pirátství, bude čas na debatu, jak jim zabránit. Marek Švehla

Q

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

komentáře

Fico si vybral nepřítele

glosA

Slováci testují svou víru v moderní kapitalismus

P

okud platí, že politikův úspěch se měří silou jeho protivníka, tak slovenský premiér Robert Fico trpěl na slabé soupeře. Ten opravdu mocný mu chyběl už od loňských voleb, v nichž drtivě porazil bývalou vládní koalici a udělal z ní jen bezradného opozičního statistu. Teď si ho konečně vyhlédl: jsou jím soukromé pojišťovny a média.

Taková menší protekce Vše to začalo před dvěma týdny článkem o ministryni sociálních věcí Věře Tomanové, která přidělila půldruhého milionu korun neziskové organizaci Privilegium a její síti penzionů pro důchodce. Problém je, že tato organizace dluží státu 17 milionů korun a paní ministryně v ní navíc před svým nástupem do vládní funkce působila jako manažerka. Média s  radostí rozpitvávala detaily zjevné politické protekce den za dnem, až premiér vytáhl do boje. Obvinil novináře, že ministryni šikanují na objednávku pojišťoven, které se obávají jejího úmyslu omezit soukromé spoření na důchod – takzvaný druhý pilíř penzijní reformy spuštěné před třemi lety. Na důkaz propojení médií a pojišťoven zveřejnil informaci, že na jaře přijalo jedenáct slovenských novinářů pozvání jedné z pojišťoven na lyžařský zájezd do Alp – pod záminkou školení. Až potud to vypadá jako banální příběh o  navztekaném premiérovi, který dá jízlivým médiím ránu na solar a  ta mu ji vracejí pravým hákem, příběh, jakých je v  Evropě spousta. Na Slovensku je to však tentokrát spíše jen vedlejší úkaz hlubšího jevu: rodí se konflikt, jenž může na dlouhá léta vymezit půdorys společenského sporu a jeho hlavní agendu. Tou nebude nic menšího než víra lidu v moderní kapitalismus, jehož porodní bolesti trvaly dlouhých patnáct let.

Válka o penze Fico si hledá protivníka, na němž by mohl před veřejností definovat svou levicovou politiku a přitom neohrozit základy reforem vlády Mikuláše Dzurindy, z nichž těží celá ekonomika i on sám. Prozatím si vybral pojišťovny jako symbol vykořisťovatelů tyjících z  milionů chudých klientů.

Zabíjí tak dvě mouchy jednou ranou. Podezírá totiž svého pravicového rivala Dzurindu, že právě na přízni důchodových a zdravotních pojišťoven, jimž reformami otevřel přístup na lukrativní trhy, založil finanční i politickou podporu své strany. V  sérii tiskových konferencí premiér nejprve tvrdě zaútočil na soukromé penzijní fondy, do nichž dnes půldruhého milionu lidí mladší generace ukládá povinných devět procent z  odvodů, které by jinak putovaly do státní Sociální pojišťovny, sužované 20miliardovou dírou. Prohlásil, že společnosti, které tyto fondy spravují, jsou ztrátové, což ohrožuje příští důchody, zatímco jejich manažeři mají statisícové platy. Fondy přirovnal k pyramidovým hrám, v nichž před šesti lety statisíce lidí přišly o miliardy úspor. Pro Slováky je tato trpká zkušenost dodnes noční můrou. Tento nejapný populismus, proti kterému se ohradila i Národní banka, jež na fondy dohlíží, má ovšem svůj praktický účel: vláda zákonem umožní lidem už od ledna příštího roku z těchto fondů vystoupit (nutno dodat, že v Česku se o povinném spoření do soukromých fondů na slovenský způsob vůbec neuvažuje) a vrátit se do státního penzijního systému. Dělostřelecká příprava, která má lidi v  hrůze před krachem soukromých fondů nahnat zpátky do náruče státu, je ukázkou levicové agendy podpořené anachronickým jazykem socialistů z dvacátých let minulého století. A bude to také důležitý průzkum společenských nálad. Slováci dostanou půlroční lhůtu na vystoupení ze soukromého penzijního spoření – půjde tedy o napínavou zkoušku jejich víry v pravicové ideje. Pokud většina spořitelů soukromé fondy opustí, utrpí Dzurindova strana i samotné pojišťovny těžké ztráty. Dalším Ficovým terčem jsou soukromé zdravotní pojišťovny. Dzurindova vláda jim při zavádění reformy přisoudila klíčovou roli a otevřela jim pole pro podnikání. Už v té době měl ale Dzurinda potíže s  menšinovým postavením v  parlamentu, a když reformní zákony jako zázrakem hladce prošly, v kuloárech se mluvilo o velkých sumách, které pojišťovny investovaly do opozičních či nezávislých poslanců. Fico si to zcela jistě dobře pamatuje. Ficova vláda tedy minulý týden schválila návrh zákona, který pojišťovnám bere smysl samotného podnikání: přikazuje jim totiž veškerý zisk inves-

Skromné ambice na Blízkém východě Co by měl George Bush udělat pro Palestince před koncem svého funkčního období. Řídíme-li se zásadou, že je lépe pozdě než nikdy, lze energii, kterou George Bush a jeho ministryně zahraničí Condoleezza Riceová konečně začínají investovat do mírového procesu v Palestině, jen uvítat. Riceová před dvěma týdny navštívila Palestinu a Izrael a nyní se uvažuje o mírové konferenci, jež by se měla konat na podzim v  Americe. Američané kromě toho nedávno přislíbili palestinskému prezidentovi Mahmúdu Abbásovi rozsáhlejší hospodářskou pomoc. Izraelský premiér Ehud Olmert pak minulý týden podnikl neobvyklou cestu do  Jericha na Západním břehu, aby s  prezidentem Abbásem prodiskutoval „vytvoření palestinského státu... tak rychle, jak jen to bude možné“.

Hamás není mimo hru Nečekejte však, že cestující v autobusech v ulicích Ramalláhu začnou hned jásat. Jen zřídkakdy byly podmínky pro mír horší než dnes. Vedoucí představitelé obou stran jsou slabí a nemají chuť riskovat. Palestinské vedení se před dvěma měsíci rozštěpilo na dva tábory, Hamás teď nutí své protivníky z Fatahu, aby opustili pásmo Gazy, a prezident Abbás, který je zároveň vůdcem Fatahu, odmítá mít s  „těmi vrahy“ cokoliv společného. Ehud Olmert je alespoň předsedou fungující vlády, kvůli neúspěchu v  libanonské válce loni v  létě je však jedním z nejméně populárních premiérů, které Izrael pamatuje. Tato válka zároveň pohřbila velkou myšlenku jednostranného stažení ze sporných území, díky níž se nová politická strana Kadima, kterou

Olmert zdědil po Arielu Šaronovi, vlastně vůbec dostala k moci. Izraelci se od té doby v Gaze a Libanonu naučili, že stáhnou-li se z okupovaného území bez mírové dohody, budou je rakety a ozbrojenci pronásledovat až za hranice. Poté co Izrael opustil celé pásmo Gazy, a v situaci, kdy další podobné jednostranné stažení již není pro voliče přijatelné, zbývá kromě naprosté nečinnosti jako jediná možnost už jen vyjednání dohody s prezidentem Abbásem. Na jejím základě by Izrael mohl opustit Západní břeh, což by vytvořilo prostor pro vznik nezávislé Palestiny. Dnes, kdy jsou z  palestinské samosprávy vyloučeni představitelé radikálního hnutí Hamás, a jednání s Izraelem tak spočívá zcela v rukou umírněného prezidenta Abbáse, se tento úkol může zdát na první pohled snazší. Jak však prezident Bush a ministryně Riceová stejně jako premiér Olmert a  prezident Abbás určitě vědí, skutečnost je výrazně odlišná. Hamás sice čelí mezinárodnímu diplomatickému bojkotu, ale není mimo hru. Šance, že by se bez jeho souhlasu podařilo uzavřít jakoukoliv mírovou dohodu, tím spíše trvalou, není velká. Hamás zvítězil v loňských palestinských parlamentních volbách a  zůstává populární nejen v Gaze, ale také na Západním břehu. Nic v dosavadní kariéře prezidenta Abbáse přitom nenaznačuje, že by mohl najít odvahu uzavřít s Izraelem konečnou dohodu proti vůli Hamásu. Dokud tedy Hamás zůstane z jednání vyloučen, je lépe si od Bushova podzimního setkání příliš neslibovat. Američané doufají, že Olmerta a Abbáse dotlačí k přijetí obecné deklarace zásad popisující, jak by řešení v podobě dvou států mohlo vypa-



Jeszcze Polska nie zginęła

tovat zpět do systému zdravotnictví. Argument? Je nemravné, aby si soukromé pojišťovny užívaly zisky z peněz, které občané povinně odvádějí státu. Skutečným důvodem je ovšem – podobně jako v případě penzijních fondů – vytlačit pojišťovny z trhu. Zákon musí schválit parlament a  i  v  tomto případě půjde o napínavou zkoušku síly soukromého kapitálu. Pojišťovny už ohlásily, že změny pravidel jsou v rozporu s mezinárodní ochranou investic a  obrátí se na Ústavní soud, případně zažalují stát. Mají však i jinou možnost: přesvědčit poslance, aby návrh vlády zamítli. Pokud by se jim to podařilo, bude to tentokrát Fico, kdo utrpí těžké politické ztráty. Ficova bitva s  vyhlédnutým nepřítelem má jistou vnitřní logiku, jíž se ale zdánlivě vymyká poněkud hysterický souboj s  médii. I  on musí přece vědět, že v demokracii nad nimi ještě žádný politik nezvítězil. Jenže ví také, že o jejich přízeň by usiloval marně – na Slovensku totiž prakticky neexistují levicová média. Premiér není daleko od pravdy, když vnímá novináře jako součást široké opozice od politických stran až po pojišťovny. Pokusil se tomu sice vzdorovat, když ovládl veřejnoprávní televizi, ale právě minulý týden odešlo ze zpravodajství STV na protest proti politickým tlakům tolik novinářů, že vysílání televizních novin je na pokraji kolapsu. Většina slovenských médií vyrostla na letitém souboji s Vladimírem Mečiarem a později pomáhala Mikuláši Dzurindovi budovat moderní kapitalismus, byť samotný Dzurinda si na ně marnivě stěžoval. V okamžiku politické změny – a také návratu Mečiara jako Ficova koaličního partnera k  moci – ožily v  novinářích historické stereotypy a  jali se bojovat proti staronovému nepříteli. V  tom zápalu ovšem pozapomněli na to, že korupce novinářů je stejně velkou hrozbou pro demokracii jako korupce politiků. Kauzu jedenácti účastníků lyžařského zájezdu v Alpách přešla slovenská média s nesnesitelnou lehkostí. Fico ví, že nemůže média porazit. Může je ale ponížit a  především využít k  umocňování společenského sporu, jehož agendu určí on sám. Jak ukázal minulý týden, myslí to opravdu vážně.

Dostali se k moci za slib, že zatočí s korupcí – a teď po dvou letech stojí korupce za jejich pádem. Polská strana Právo a spravedlnost (PiS) bratří Kaczynských sice sama úplatky nebrala, z  toho je podezřelý šéf koaliční Sebeobrany Andrzej Lepper, ale za to, že zůstal jen podezřelý, mohou hlavně Kaczynského spolustraníci – s největší pravděpodobností před deseti dny odvolaný ministr vnitra Janusz Kaczmarek. Ten prý nese odpovědnost za to, že policejní past připravená Lepperovi korupci prokázat sklapla naprázdno. Někdo totiž polskému populistovi č. 1 operaci dopředu prozradil. Po odvolání Kaczmarka bylo zřejmé, že dříve či později přijdou předčasné volby. Ani prázdná past totiž nezabránila Lepperovu odchodu z  vlády, a  když se šéf další malé koaliční strany Liga polských rodin Roman Giertych postavil za Sebeobranu, nezůstal už Kaczynskému žádný prostor k vládnutí. O tom, co Polsku a Evropě předčasné volby přinesou, se dá jen spekulovat. Polsko má dnes v Evropě špatné jméno, mnohými je vnímáno jako uzavřený, nacionalistický stát, který přináší Unii velké problémy. PiS ztratila v  Polsku za dva roky podporu řady voličů, přesto není jasné, jak volby dopadnou. V  průzkumech sice přesvědčivě vede Občanská platforma, ale skoro polovina Poláků není rozhodnuta, koho budou volit. V Polsku odhadují, že do budoucího Sejmu se dostanou jen tři seskupení. Kromě dvou zmíněných postkomunisté a s nimi nechce vládnout ani Kaczynski, ani šéf Občanské platformy Donald Tusk. Možným výsledkem je oprášení spolupráce obou stran a  velká koalice. Oba šéfové stran se už dohodli, že do voleb jejich strany schválí většinu připravených důležitých zákonů, včetně několika proevropských. Předčasné volby mohou tedy přinést Polsku novou image a  Evropě vstřícnějšího partnera.

Martin M. Šimečka

– JS –

Q

dat. Dále chtějí, aby tuto deklaraci podpořil také zbytek světa, a to zejména arabské státy. Saúdská Arábie naznačila, že se možná zúčastní, ovšem pod podmínkou, že setkání bude mít skutečný obsah a nebude jen pózováním pro fotografy s cílem pomoci Americe vylepšit si image v jejím sporu s Íránem. Tento skromný cíl je asi jediné, o co může prezident Bush v posledním roce a půl svého funkčního období realisticky usilovat. Vadou na kráse nekonečného mírového procesu je už dávno právě ono slovo „proces“. Za posledních dvacet let, během kterých se na Západním břehu nepřestaly rozšiřovat izraelské osady, začali Palestinci jednání vnímat pouze jako něco, co nikdy nedospěje ke konečnému výsledku. Pokud by Američané a jejich arabští partneři přiměli premiéra Olmerta, aby Abbásovi jasně slíbil, jak bude nezávislá Palestina vypadat, mohlo by se jim podařit vzkřísit jiskřičku palestinského nadšení. To by ale znamenalo dostat na papír podrobnosti ohledně hranic (minulý týden premiér Olmert údajně nabídl, že opustí 90 % Západního břehu), uprchlíků a Jeruzaléma. Vzhledem k tomu, že žádný izraelský premiér nikdy nepřistoupí na právo palestinských uprchlíků vrátit se do míst, která se nyní nacházejí v Izraeli, bude to Ehud Olmert muset vykompenzovat návrhem společného hlavního města v Jeruzalémě. To by v Izraeli s největší pravděpodobností vyvolalo mohutnou vlnu nevole.

10 Ustupovat únoscům z Tálibánu se nemá 12 The Economist: Neduhy

Slova a skutky

22 Rozhovor s Martinem Věchetem-

Žádná převratná dohoda se nestane skutečností proti vůli Hamásu. Paradoxně by však taková dohoda nebyla možná ani za jeho účasti, tedy alespoň ne do doby, dokud bude odmítat samotný princip trvalého míru s Izraelem. Dokud je Hamás z  jednání vyloučen, měl by svět odolat pokušení trestat Palestince z  Gazy ekonomicky za zatvrzelost jejich čelných představitelů. Jednou však prezident Abbás bude muset Hamás pro historický kompromis s židovským státem získat. To bude těžké. Jestliže však Amerika, Izrael a arabské státy budou mít v ruce podrobný plán a  ukážou tak Palestincům, že mohou očekávat nezávislý stát hodný toho jména, bude to přece jenom daleko jednodušší. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

obsah domov

4 5

6 6 8

9

Puzzle Čunek Příběh ženy, které nikdo nedokázal pomoci Soud zakázal soukromníkům měřit rychlost Co ukazuje vzpoura v Plusu Proč Češi stále neumějí anglicky

EKONOMIKA Islandská průmyslová revoluce



zahraničí



profil



rozhovor



TÉMA

z nadbytku

13 Surkov – hlavní manažer Kremlu 14 S architektem Janem Mužíkem 16 Výběr z webu respekt.cz 17 Indie: největší rozvod světa KNiHY

20 M. Zapletal: Záhada a tajemství Jaroslava Foglara

21 S. Clarke: Merde! Rok v Paříži



J. Améry: Karel Bovary, venkovský lékař

Kultura

22 23 24 24

-Geronimem o Woodstocku Hudbymilovný Václav Havel 20 let bojů za svobodnou hudbu Temný film Faunův labyrint Fotografický obraz světa českých chatařů

25 Kulturní servis

civilizace



Trendy

26 Kdo čte časopisy pro teenagerky 27 Sbohem levným jogurtům 28 T. Brdečková: Smrt jako trapná nehoda

29 B.-H. Lévy: Novodobý Bonaparte

Polemika



JEDNATŘICÍTKA

30 Máme zakázat kouření v restauracích?

31 Ve hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem

32 minulý týden



13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

domov

Puzzle Čunek

Případ podezřelého vicepremiéra nekončí, naopak

Š

ance dozvědět se, jak to opravdu bylo s  údajným půlmilionovým úplatkem lidoveckému vicepremiérovi Jiřímu Čunkovi, se značně zkomplikovala. Žalobce Arif Salichov totiž vyšetřování jeho případu minulý týden zastavil. Po politicky citlivé kauze biolíh je to v  krátké době už druhá věc úzce se dotýkající zdejšího světa politiky, v níž zástupce státu vzal soudcům možnost rozhodnout o vině nebo nevině. Věc je tentokrát závažnější. Respekt získal informace nasvědčující tomu, že nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká a několik dalších vlivných lidí se pokusili vyšetřování případu nepatřičně ovlivňovat.

„nevýznamnou“ schůzku, jejíž obsah si nikdo nepamatuje, měla zajímat BIS. „Možná se o tom dozvěděli nějak náhodou, někdo si nás všimnul, když jsme seděli za barem,“ přemítá Kučera. Co znamenala informace o  schůzce pro BIS, jak se případem Čunek služba zabývala a k čemu došla, se nedozvíme. „Zpravodajská služba nemůže ze své podstaty poskytovat žádné informace o konkrétních případech ani jménech,“ odpovídá mluvčí služby Jan Šubert. Mimochodem, Němec, Kučera, Vesecká a  Andělová se setkali i  chvíli předtím, než nejvyšší státní zástupkyně odebrala případ žalobci Obstovi a  předala jej do Jihlavy právě Salichovovi. Zašli si spolu na oběd při otevírání tamního justičního paláce – a  doprovod jim dělal právě Salichov. Kučera zase připouští, že tam pár slov o  případu Čunek mohlo padnout, ale nešlo prý o nic závažného.

Jak to pan Čunek podcenil V  kanceláři šéfa ostravské buňky protikorupční policie Vlastimila Studeného co chvíli zvoní telefon. „Stojím za ním, svoji práci odvedl dobře,“ říká policista rázným hlasem do sluchátka. „Lidi z útvaru to hodně vzalo. Taková nespravedlnost.“ Ta slova padají na podporu hlavního vyšetřovatele případu „Čunek“ Milana Šošovičky, kterého jen několik hodin předtím jihlavský státní zástupce Arif Salichov obvinil z  manipulace vyšetřování. „Šéfka útvaru ti věří a  já také. Neudělal jsi žádnou chybu,“ chlácholí Studený o chvíli později do telefonního aparátu přímo Šošovičku. Jakmile přijde řeč na podrobnosti vyšetřování, prvotní Studeného vstřícnost k  novinářské návštěvě je pryč. „Nebudu vám k tomu nic konkrétního sdělovat,“ říká Studený. „Nechci se dostat do problémů, že by mě třeba mohla začít vyšetřovat naše inspekce za vynášení informací. Pokud možno mé jméno vůbec nezmiňujte.“ Podobně skoupé na veřejná prohlášení v citlivé kauze jsou i další klíčové osoby případu. Poodhalit dobrodružství pátrání jsou tak jednotliví aktéři ochotní až pod příslibem anonymity. „Když advokát paní Urbanové přišel na policii říct, že jeho mandantka viděla, jak pan Čunek převzal úplatek, moc mu to policisté nevěřili,“ říká v jednom ostravském parku s případem dobře obeznámený policejní zdroj. „Vzhledem k tomu, že promluvila až po skoro pěti letech od údajného úplatku, pracovali spíš s verzí, že by mohla chtít pana Čunka poškodit. Ona s ním v té době vedla už delší čas jiný spor a oni si to vyhodnotili tak, že chce společně se svým advokátem otevřít jeho prověřování za korupci, aby ho znevěrohodnila a zvýšila tak svoje šance na úspěch v již rozjetém vyšetřování jejího údajného sexuálního obtěžování právě panem Čunkem.“ Co tenkrát Čunkova bývalá sekretářka Marcela Urbanová řekla do spisu policistům, je všeobecně známo: že viděla, jak Čunek od manželky šéfa vsetínské realitní firmy H&B Real Pavla Hurty převzal ve své vsetínské starostenské kanceláři 12. února 2002 úplatek 499 tisíc korun. Jako jeden z  prvních kroků ve vyšetřování si policisté nechali zpracovat znalecký posudek důvěryhodnosti paní Urbanové od soudní psycholožky. Znalkyně jí uvěřila. Podle ní Urbanová nelže a její výpověď ohledně úplatku je možné považovat za „hodnověrnou“ a  „skutečně prožitou událost“. Po tomto závěru zahájili kriminalisté podrobnější pátrání. A  věci se jim začaly pomalu skládat. Kriminalisté zjistili, že manželka šéfa firmy H&B Real vybrala v den údajného úplatku z firemních účtů částku 499 tisíc. Z  výpisů z  Čunkových bankovních účtů pak vyplynulo, že o dva dny později vložil Čunek sumu o dva tisíce korun nižší do své domovské Komerční banky. Když se ho vyšetřovatel zeptal, odkud peníze pocházejí, nedokázal to Čunek nijak vysvětlit: tvrdil, že si „nevzpomíná“, „neví“ nebo že se k tomu „nebude vyjadřovat“. Logicky odpovědět, proč firemní peníze vybírala, nedokázala do protokolu ani paní Hurtová. „Kolegy překvapilo, jak pan Čunek výslech podcenil. Hrál si s  mobilem, odpovídal na různé SMS zprávy, na jejich otázky ale odpovědět nedokázal.“ Do skládačky o vině ale policistům stále chyběl motiv činu. „Všechno se vyjasnilo, když kolegové v  hospodaření města našli dokumenty o  prodeji městských bytů právě H&B Realu. A zjistili, že je město firmě prodalo za podezřele nízkou cenu.“ Na základě posudku zadaného Čunkem a  vypracovaného Hurtovým známým Vlastimilem Zajíčkem prodala radnice H&B Realu byty za 3,6 milionu korun. Policejně objednaný znalec cenu odhadl na čtrnáct milionů korun. „Kruh se tak uzavřel,“ říká policista. Kriminalisté měli v  ruce svědectví paní Urbanové, výpisy z účtů, neschopnost pana Čunka vysvětlit původ peněz a navrch jasný motiv. Proto si řekli, že teď už je rozhodnutí na soudu.

Zlý sen prokurátora

To nejhorší, co kdy viděl. (Arif Salichov) foto mafa / petr lemberk

Spiknutí opálených? (Jiří Čunek vysvětluje svůj případ médiím) foto karel cudlín

S tajnou službou za zády Dva dny předtím, než měli kriminalisté na konci června spis o třech a půl tisících stran uzavřít a Čunka obžalovat, ale došlo k nečekanému zvratu. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká náhle odvolala dozírajícího přerovského státního zástupce Radima Obsta a  nahradila ho jeho jihlavským kolegou Salichovem. A  ten krátce po převzetí případu vyšetřování odejmul hlavnímu vyšetřovateli Milanu Šošovičkovi. Uvažovaná žaloba nebyla podána a Čunkova cesta před soud se značně zkomplikovala. Jako jeden z hlavních důvodů Obstova odvolání Vesecká uvedla, že Obst vyšetřovateli Šošovičkovi povolil nestandardní e-mailovou komunikaci se svědkyní Urbanovou, kdy jí policista údajně dopředu posílal otázky, na které se jí bude při výsleších ptát. Problém ale je, že inkriminované e-maily dodal známý zlínský podvodník s lehkými topnými oleji Roman Vaškůj, který už dříve vystoupil veřejně na Čunkovu podporu. Je tedy klidně možné, že šlo o podvrhy, Šošovička i  Urbanová jejich pravost popírají a  dosud nikdo neprokázal opak. To ale není jediná podezřelá věc. Podle informací Respektu se koncem února, tedy dva týdny poté, co byl Čunek obviněn, konala schůzka v  brněnském hotelu International mezi nejvyšší státní zástupkyní Veseckou, bývalým ministrem spravedlnosti a dnes poradcem premiéra Topolánka pro otázky justice Pavlem Němcem, místopředsedou Nejvyššího soudu přes trestní právo Pavlem Kučerou a ostravskou krajskou zástupkyní Zlatuší Andě-

lovou, která měla v té době na starosti dohled nad prací žalobce Obsta. O  schůzce existuje záznam kontrarozvědky BIS, která se případem Čunek také zabývala, a právě podle informací BIS se na setkání mluvilo o případu místopředsedy vlády. Jaká slova na schůzce padla, nevíme, tajná služba podle našich zdrojů pouze spekuluje, že na Andělovou mohl být vyvíjen nějaký nátlak. „Ano, setkali jsme se, obsah schůzky i  nadále nebudu komentovat,“ píše ve své e-mailové odpovědi – osobní rozhovor odmítla – zástupkyně Andělová. „V žádném případě však nedošlo k ovlivnění naší práce.“ Možná nedošlo, ale přesvědčoval ji na schůzce někdo, aby Obsta či vyšetřovatele Šošovičku nějak přibrzdila v jejich vyšetřovacím elánu? Na to už Zlatuše Andělová neodpovídá. „Nemůžu to setkání vyloučit, ale nepamatuji si ho, tak nemůžu ani říct, o čem se mluvilo,“ říká šéfka žalobců Renata Vesecká. To nezní příliš důvěryhodně, jak často se schází s  lidmi v  tak zajímavé sestavě? „Docela často, ale nikdy jsme nemluvili o panu Čunkovi,“ říká Vesecká. Soudce Kučera si po delším rozmýšlení na schůzku vzpomíná – šlo prý o pracovní setkání. Ale musí se podívat do diáře, o čem to bylo. Ani po nahlédnutí do záznamů si nevzpomíná, o čem v  hotelovém baru a  později jídelně mluvili. „Je možné, když už tam byla paní Andělová, že padla nějaká slova o panu Čunkovi, to nevylučuji,“ říká soudce Kučera. Vylučuje ale nějaký nátlak. „To by si dnes nikdo nedovolil,“ dodává. Ani jeden z  dotázaných – Pavla Němce se nepodařilo dostihnout – neví, proč by se o  tak

Na tiskové konferenci k zastavení případu, z které zakázal pořizovat jakoukoliv nahrávku, žalobce Salichov mimo jiné řekl, že za „třicet let své praxe ještě nezažil takovou jednostrannost vyšetřování a nahrávání jedné straně“. Je to značně nedůvěryhodné vyjádření – speciálně od člověka, který před rokem 1989 léta pracoval jako komunistický prokurátor a podle některých informací se měl podílet i na odsuzování politických vězňů. Salichov se dnes ke své tehdejší práci nechce vyjadřovat. Ani Salichovova další slova nejsou moc přesvědčivá. Vyšetřování kriminalistů a  dohled státních zástupců nad jejich prací ve věci Čunkovy korupce byly podle něj „tendenční“ a „zmanipulované“, svá tvrzení ale žádným konkrétním důkazem už nepodložil. Že by policisté případ jakkoliv manipulovali, odmítá ostravská krajská žalobkyně Andělová i  olomoucký vrchní žalobce Igor Stříž, kteří společně se státním zástupcem Obstem vykonávali nad kauzou, předtím než ji přebral Salichov, průběžně dohled. „V  trestním spise, pokud byl v  kompetenci orgánů činných v trestním řízení v obvodu působnosti Krajského státního zastupitelství Ostrava, nebyla shledána žádná pochybení, nestandardní postupy ani jednostranné a tendenční závěry,“ píše v e-mailové odpovědi paní Andělová. Podobně jako práci policie a žalobců napadl Salichov i  svědectví Marcely Urbanové: označil je za nepravdivé, ale opět neřekl, na čem svoji domněnku staví. I když si například mohl na její pravdomluvnost nechat vypracovat nový znalecký posudek, neudělal to. A navíc – jestli podle Salichova Urbanová skutečně záměrně lhala, nedává logiku, proč ji vzápětí nezažaloval za křivé svědectví, jak mu ukládá zákon. „Stíhání za křivou výpověď by bylo logickým vyústěním tvrzení státního zástupce,“ myslí si například právní expert z Cardiff Law School Jiří Přibáň. Nabízí se tak spekulace, že Salichov si nepřál, aby mohla policie ve vyšetřování případu dál pokračovat. Přes obvinění Urbanové by to totiž teoreticky možné bylo. Na celém případu je ale podstatná ještě jedna věc. Jak už bylo řečeno, žalobce Salichov policejní šetření „zastavil“. To znamená, že policisté už na věc nesmějí ani sáhnout. Zákon přitom žalobci také umožňuje věc „odložit“, jako výraz faktu, že sice v  téhle důležité a  závažné kauze policie nedokázala nasbírat dostatek důkazů, ale když se v  budoucnu objeví nějaká nová důležitá zjištění, můžou kriminalisté ve vyšetřování plynule pokračovat. Pan Salichov tento institut ale nevyužil a tím pádem znemožnil veřejnosti dozvědět se, zda je vicepremiér Čunek skutečně vinen, nebo se stal obětí policejní šikany. Salichov se ke kauze už několik dní nevyjadřuje. Jisté tak je jen to, že žalobce případ stihl uzavřít právě včas: jen několik dnů před schvalováním vládní rozpočtové a  sociální reformy v parlamentu, kdy z kuloárů stale hlasitěji doléhaly informace, že jestli bude vicepremiér Čunek poslán před soud a premiér Topolánek ho z kabinetu vzápětí odvolá, část lidoveckých poslanců reformu nezvednutím ruky potopí – což by mohlo vést až k pádu vlády. Ondřej Kundra, Silvie Blechová, Jaroslav Spurný

Q

Co si myslíte o dalším zvratu v případu Čunek? Debatujte na

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

domov



Dlouho ohlašovaná vražda Příběh ženy, které nikdo nedokázal pomoci

D

vaatřicetiletá letištní úřednice Michaela Maličká udělala pro svou obranu skoro všechno. Když ji její o  dva roky mladší kolega Petr Drápal začal obtěžovat a brzy i vyhrožovat, že ji zabije, podala na něj trestní oznámení. Podle rady profesionálů nijak nereagovala na násilníkovy snahy o kontakt, svolila k policejním odposlechům a často ze strachu přespávala u kamarádky. Marně – když se v pondělí 16. července pozdě večer vracela z kavárenského posezení s přáteli, Drápal čekal před vchodem do jejího malešického bytu. Nebylo to poprvé, ale tentokrát se dlouho opakované hrozby naplnily. A to doslova: dříve než stačila kamarádce zavolat, že v pořádku dorazila domů, ji její pronásledovatel ubil k smrti.

Věděl všechno Petr Drápal se vzápětí sám udal policii a  tím ihned obrátil pozornost ke znepokojivé otázce. Jak je vlastně možné, že Michaela zůstala na svém útěku před smrtí bez pomoci? Její problémy totiž začaly prakticky ihned poté, co se s Drápalem v létě roku 2005 v pražské Ruzyni seznámila, a  věděla o  nich spousta lidí. Začalo to nevinně. Drápal byl v Ruzyni nový, slečna Maličká mu chtěla pomoci se rozkoukat a pozvala ho na výlet s kolegy. Hned na začátku mu jasně řekla, že rozhodně nehledá žádnou známost. Drápal to viděl jinak. Začal Michaele posílat drobné dárky, zval ji na večeře, a když nereagovala, přišly na řadu esemesky, maily, telefonáty a všemožné otravování. „Věděl o Míše všechno, kde si kupuje mléko, kdy věší prádlo,“ vzpomíná Iveta, jedna z nejbližších Michaeliných kamarádek, a dodává: „Bála se, ale zároveň nechtěla, aby jí ten šílenec změnil celý život.“ Jisté je, že slečna Maličká po čtyřech měsících od začátku Drápalova pekla zašla na policii a zkontaktovala Bílý kruh bezpečí, jehož osazenstvo pomáhá lidem, kteří se ocitnou v podobných problémech. „Poradili jsme jí, aby s pronásledo-

vatelem nenavazovala žádný kontakt, protože ten si zpravidla i negativní reakci vysvětluje jako zájem,“ popisuje prezidentka kruhu Petra Vitoušová obvyklý postup. Michaela mezitím policii nosila jeden důkaz za druhým: esemesky obsahující hrozbu zabitím baseballovou pálkou, e-maily, z nichž bylo jasné, že ji Drápal sleduje, nebo svědectví o tom, že ji v práci fyzicky napadl. „Stalo se třeba, že přiběhl za Míšou a plival jí do obličeje, zatímco odbavovala lidi. Míša raději nic neříkala, jen se klidně otírala kapesníkem, dokud nepřišla ochranka,“ vypráví další kamarádka Martina. Poté co se Drápalovy útoky provalily na veřejnost, si násilník raději změnil příjmení na Hanuš. To už se zdálo, že Michaela od něj bude mít klid. Loni v  listopadu vyfasoval u  soudu za své výhrůžky a útoky 200 hodin veřejných prací. Trest ale nikdy nenastoupil, a letos v dubnu proto soud trest zpřísnil na 125 dnů za mřížemi. Násilník poté požádal o  odklad kvůli „špatnému psychickému stavu“ a Michal Princ z Obvodního soudu pro Prahu 10 mu vyhověl, protože Drápal „působil vždy klidně a inteligentně“. „Já, Iveta a Míša jsme prostě byly vnímány jako tři hysterické husy, co se spikly proti tomu milému mladíkovi,“ vzpomíná dnes Martina. Michaela měla smůlu i v tom, že vyšetřovatel jejího případu Martin Richter, který bral její informace vážně a k němuž měla důvěru, povýšil a s jeho nástupcem už si nerozuměla. „Vždycky, když tam šla něco nahlásit, bojovala s pocitem, že ho hrozně obtěžuje,“ přidává Iveta. „Klidný a inteligentní“ muž každopádně pokračoval v pronásledování. V den, kdy Michaelu zabil, ještě naposledy kontaktovala Bílý kruh bezpečí. „Poradili jsme jí, ať si opatří od soudce příkaz k  eskortě Drápala a  při prvním pokusu o  kontakt ihned volá tísňovou linku policie,“ říká Petra Vitoušová. Na to už však Michaela neměla čas. „Měly jsme domluvu, že až dorazí domů, okamžitě se ozve. To se nestalo, takže jsem volala její mamince. Mezitím Míšu našla sousedka a zavo-

Vědí, jak na to

hu bezpečí. Co si tedy máme počít s tím, že ji nakonec nikdo nedokázal ochránit? Policie tuto otázku odmítá řešit, protože po vraždě uvalila na celý případ embargo. Lidé z „kruhu“, na něž se v Česku ročně obrací několik stovek lidí, které někdo obtěžuje (čtyři pětiny tvoří ženy), vidí jako hlavní problém skutečnost, že pronásledování, známé v  anglosaském právním řádu pod pojmem „stalking“, u nás není samo o sobě trestným činem. Násilník může být stíhán, pouze pokud policie najde důkazy o tom, že své oběti vyhrožoval nebo ji fyzicky napadl. „Zatím tady neexistují metody, jak v případě pronásledování pracovat s obětí a pachatelem,“ říká Petra Vitoušová. Naproti tomu třeba v  některých amerických velkoměstech (v  USA byl stalking definován jako trestný čin už před dvaceti lety) fungují v  rámci policie speciální týmy doplněné o psychology a právníky, kteří umějí rozeznat falešná a pravá obvinění z pronásledování a  jsou schopni oběti poradit, co má dělat. Podobně jsou na tom i Velká Británie nebo Německo, kde od roku 2001 připadá na každých pět policejních služeben jeden odborník na stalking. Teď se možná hnuly ledy i v Česku. „Na základě případu Michaely Maličké bude do trestního řádu zapracována nově vytvořená skutková podstata trestného činu – nebezpečné pronásledování,“ odmítá mluvčí ministerstva spravedlnosti Zuzana Kuncová výtku z terénu, že ministerstvo už léta odmítá situaci řešit. Očekávání je velké. „Byla by to podobná změna jako zpřísnění postihů pro pachatele domácího násilí. Když jste si před takovými šesti lety přišla stěžovat na policii, že vás manžel bije, dozvěděla jste se, že nemáte otravovat. Dnes vás berou vážně a máme okamžitou možnost vykázání pachatele ze společného bydliště,“ říká Petra Vitoušová.

Michaela Maličká celé měsíce spolupracovala s  policií i  s  profesionálkami z  Bílého kru-

Kateřina Čopjaková Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Michaela Maličká: Nikdo ji nechránil, ale její smrt možná pomůže zachránit jiné. foto rodinný archiv lala záchranku a  policii. Když jsem v  telefonu zaslechla sirény, došlo mi, že se stalo něco hrozného,“ říká dnes smutně Iveta, u které Michaela často přespávala, aby nemusela domů sama.

inzerce

Jenom s Octopustravel.cz procestujete celý svět! Hledáte pravou destinaci pro svou vysněnou dovolenou? Hledáte přijatelné cenové varianty i různé kategorie ubytování? Věříme, že v nabídce z více než 23 000 ubytovacích zařízení ve 130 zemích, si vyberete. Tradičním cestovatelům nabízíme mimořádné slevy na hotelová ubytování v klasických turistických lokalitách : Atény, Berlín, Bangkok, Budapešť, Kodaň, Kapské město, Dublin, Dubaj, Edinburg, Florencie, Glasgow, Istanbul, Lisabon, Londýn, Madrid, Manchester, Marrakeš, Milán, Nice, Řím, Vídeň. Plánujete půjčení auta, prohlídku památek nebo tématický výlet? Na www.octopustravel.cz si určitě vyberete ! A nejenom obvyklé služby, ale také potápění, romantický večer a třeba i celodenní výlet naplněný aktivitami různého druhu. Na stránkách naleznete i užitečné informace o místě pobytu, jako je počasí, měna, mapa i podrobný psaný průvodce. Nelákává Vás zdánlivě drahá exotika? Nenechte se zmást vysokými cenami, u nás naleznete neuvěřitelné možnosti! Tropický ráj Jižního Pacifiku, bohatá zeleň, bílé písčité pláže, teplé a klidné moře, kokosové palmy, banánovníky, ananasy, papáje a manga. Kýč ? Nikoliv. Pro všechny, kdo takovou pohádku nezažili, jednoznačně doporučujeme ostrovy Fidži nebo Francouzskou Polynésii. Letecky se dostanete do města Nadi, nebo Suvy a Váš sen o Fidži se může stát skutečností. V místě naleznete luxusní komplexy i apartmány, ostrůvky s plážemi i s chatkami, ostrovy pro novomanžele. Čisté a klimatizované hostely pro mladé či skromnější chaty pro rodiny nejsou výjimkou a cestovat se dá i ve vnitrozemí, kde můžete „na zkoušku“ žít v autentické vesnici a sdílet místní zvyky a tradice. Tropické podnebí s čarovným západem sluncem určitě dostane každého. Přátelští lidé Vás všude vítají a vždy se loučí zpěvem. A abychom nezapomněli, korálové útesy jsou tak nádherné, že jsou zapsány na seznam přírodního bohatství UNESCO. Kdokoliv se chce podívat do Francouzské Polynésie, a navštívit ostrovy jako je Tahiti, Rangiroa, Tikehau Atol, Bora- Bora Piti Aau, Manihi, Papeete, Leeward Island, Raiatea, ten do konce života nezapomene na ráj, který se na těchto místech nachází. K dispozici jsou jak bungalovy přímo nad vodou tak i luxusní hotely „all inclusive“. Octopustravel.cz Vám umožní zamluvit si třeba Delfinarium, luxusní večeři na nejvyšším bodě ostrova Papeete anebo výlet s průvodcem do místní tropické džungle. Pokud nevlastníte kreditní kartu, zavolejte nám na telefonní číslo 224 241 307 a veškeré rezervace provedeme za Vás. Platit můžete v hotovosti či bankovním převodem. Malé překvapení na závěr: Výjimečné slevy pro všechny čtenáře Respektu ve výši 5% obdržíte při použití speciálního promočního kódu Ollinka. Vložením kódu získáte okamžitou slevu na všechny produkty z www.octopustravel.cz.

Q



13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

domov

Co kdyby kradli nebo fotili souseda

Soud zakázal soukromníkům měřit rychlost, česká rallye trvá

Ř

idič Zdeněk David vyhrál první etapu velkého závodu po českých silnicích a  soudech. Před časem prosvištěl obcí skoro sedmdesátkou, a  i  když ho při tom zachytila fotografie radaru, má teď v  ruce rozsudek, že pokutu za porušení zákona platit nemusí. Radar totiž patřil soukromé firmě a  soud v  Hradci Králové rozhodl, že žádný soukromník nemá právo chování pana Davida na silnici kontrolovat. Zpráva dorazila do médií současně s informacemi, že neukázněnost českých řidičů po krátké přestávce opět narůstá a spolu s ní i počet mrtvých. To spojení se zkroutilo v otazník, co česká spravedlnost zvládne chránit lépe: právo na „soukromí za volantem“, nebo právo na bezpečný pohyb kolem cest.

Hrozně mlžili Batňovice, kde Zdeněk David zvítězil nad radarem, mají tu smůlu, že je protíná hlavní silniční tah z  Náchoda do Trutnova. Takže tu denně projíždí šňůra aut, mnohá z  nich stejně jako to Davidovo rychleji, než dovoluje zákon. Státní policie se tady podle starostky Vladimíry Pátkové ukáže „jednou za uherský rok“, takže radnice hledala způsob, jak řidiče donutit, aby neohrožovali místní lidi. Naděje svitla s novým silničním zákonem, který dal obcím a  jejich policistům větší pravomoci k  pokutování hazardérů za volantem. V sedmisethlavých Batňovicích ovšem strážníka nemají, a tak tam uvažovali, že by si spolu s dalšími vesnicemi na zmíněné trase najali městského policistu z Trutnova. „Jenže takový policista stojí ročně 750 tisíc korun a my máme na všechny investice v obecní pokladně jenom o málo víc,“ povzdychne si starostka Pátková. Našlo se ovšem jiné řešení. Starosta Trutnova Ivan Adamec přišel s nabídkou, že by rychlost mohla měřit soukromá firma, která radar sama koupí a  bude ho obsluhovat za provizi z pokut, které na základě jejích záznamů vyberou trutnovští úředníci. Batňovice na to kývly: pokuty sice inkasovalo město Trutnov, ale je samotné bezpečnostní operace nestála nic. Takže specializovaná firma vytypovala v Batňovicích ohrožená místa a začalo se: firemní zástupce zhruba jednou měsíčně přijel do vsi, změřil projíždějící šoféry a fotografie značek aut, která jela přes šedesát, a tváří jejich řidičů poslal na okresní úřad. Takových případů byly za půldruhého roku desítky, jednou přístroj chytil řidiče, který přes přechod v centru obce prolétl devadesátkou. Ale pak projel volkswagen pana Davida a jeho majitel se rozhodl, že pokutu za překročení rychlosti (o 17 kilometrů) nezaplatí. Rychlou jízdu přitom nepopírá. „Ano, jel jsem rychle a porušil jsem zákon. Kdyby mě změřili policajti, tak neprotestuju a zaplatím,“ říká Zdeněk David. Proč se tedy rozhodl pro trnitou cestu po soudech? „Měl jsem špatnou zkušenost s úředníky, kteří tu věc vyřizovali. Chovali se jako vrchnost, že si můžou všechno dovolit. A když jsem se jich zeptal, na základě čeho jsou oprávněni měřit rychlost, nebyli schopní mi to vysvětlit, hrozně mlžili,“ říká klidným hlasem David. „Dlouho jsem váhal, jestli podám žalobu, ale když jsem po tom pátral dál a dál,

Chyť mě, když to dokážeš. (Zdeněk David) foto günter bartoš

tak jsem zjistil, že oni na to právo nemají. A tak mě napadlo, jestli je horší drobný přestupek, nebo to, že státní správa porušuje zákon.“

Běhat jako vlčák Svým vítězstvím nad „vrchností“ ovšem pan David současně zpochybnil čerstvou a  dlouho tu probojovávanou pravdu: že totiž zavést v  Česku pořádek na silnicích přece nemůže být problém, když je to kromě bohulibosti i činnost výdělečná. Například v Hradci Králové, kde chtějí rozvěsit víc než 50 radarů, počítají v příštích čtyřech letech s příjmem kolem půldruhé miliardy korun a radikálním zlepšením bezpečnosti. Ta se zásadně zvedla například v Prostějově, kde se během šesti měsíců od nasazení radarů na hlavních silnicích snížil počet přestupků o celou čtvrtinu. Teď ovšem královéhradecký soud ve věci David versus radar rozhodl, že měřit v tuzemsku rychlost může jen státní nebo městská policie. „Nechtěl jsem, aby byl rozsudek chápán jako návod, řidiči, dělejte si, co chcete,“ vzkazuje Pavel Kumprecht ze své chalupy u Nového Města nad Metují, kde po průlomovém rozsudku tráví dovolenou. „Já dennodenně jezdím autem do Hradce a nadávám na ty, co to švihají kolem mě. Ale obce to budou muset řešit jinak, výkon veřejné správy za ně nemůže dělat soukromník.“ Soudce Kumprecht má za to, že by obec neměla za peníze organizovat donášení. „Oni si seženou privátní firmu, která má zájem na co nejvyšších pokutách, a  ta bude běhat jako vlčák a  chytat za cokoliv,“ vysvětluje svůj názor Pavel Kumprecht. Praxe ovšem jeho slova zatím nikde nepotvrdila.

Podepiš a vypadni Vzpoura v Plusu ukazuje, co všechno si mohou dovolit šéfové levných supermarketů. Těch pár písmen v  nabitém diáři nevzbuzuje v manažerovi německé společnosti Tengelmann Peterovi Finkovi žádné nadšení. Tento týden ho totiž šéfové posílají do Prahy, aby uklidnil vzpouru v  české větvi firemní sítě supermarketů Plus. Rebelující Češi si už skoro dva roky stěžují na to, že zástupci německých majitelů šikanují firemní odboráře a nutí zaměstnance pod pohrůžkou vyhazovu k  výkonům, které neodpovídají jejich mzdě. „Očekávám, že až pan Fink zjistí, jak firma hospodaří a kolik manažerů už ji opustilo, vyrazí jednatele českého Plusu Michaela Neervoorta,“ říká o návštěvě šéf Odborového svazu pracovníků obchodu Alexandr Leiner. To není jisté. Zmatek kolem Plusu ale každopádně upozorňuje na metody, které panují za kulisou neodolatelných cen potravin v levných tuzemských supermarketech.

Vulgární, drzý, arogantní Příjezd Petera Finka znamená pro odboráře z českého Plusu už teď malé vítězství. Boj za lepší pracovní podmínky vedou s šéfy – konkrétně s ředitelem Andrém Rinnenslandem a jeho jednatelem Michaelem Neervoortem – už dva roky. Vše začalo tím, že se firma pokusila vyhodit manažery, kteří se odvážili založit ve firmě odbory a protestovali proti povinnosti pracovat pro Plus zadarmo a načerno přesčas. Většina rebelů pod nátlakem podepsala výpověď, ale tvrdé jádro zůstalo a loni v srpnu uspořádalo demonstraci před prodejnou v Mostě. Po této akci firma začala odboráře papírově respektovat a uzavřela s nimi kolektivní smlouvu. Letos v březnu vyhlásili zaměstnanci Plusu stávkovou pohotovost. „Kolektivní smlouva je pro vedení

A poslanec Miloslav Kala, který ve sněmovně silniční zákon prosazoval, naopak zmiňuje případy, kdy veřejná správa bez problému přepouští své pravomoci soukromníkům – například mýto na dálnicích také vybírá privátní společnost Kapsch, snímkuje auta a  posílá jejich záznamy úřadům. „Mýtné je postavené na obchodní bázi. Tady si najímáte privátní firmu na trestání, v tom cítím vrchnostenský akcent,“ odmítá příklad soudce Kumprecht. A stejně tak podle něj neplatí odkaz na zahraničí, kde využití soukromých firem k měření rychlosti řidičů není neobvyklé – například v  německých spolkových zemích zpracovávají i osobní data. „Německo není Česká republika, to bych také mohl srovnávat výši platů a jiné věci,“ říká soudce Kumprecht. „Tady se u soukromníků vždycky ztratí deset procent peněz, které jim protečou rukama. U státní správy je na tok peněz vidět lépe.“

Vyloučit to nemůžete K  názoru soudce Pavla Kumprechta se přiklání i  ministerští právníci z  resortů vnitra a  dopravy. Podle nich jde prostě o nepřesnou formulaci v zákoně, která dává Pavlu Kumprechtovi prostor takhle rozhodnout. Sám soudce připouští, že kdyby zákonodárci do loňské silniční normy výslovně napsali, že měřit může kromě městské a obecní policie i akreditovaná soukromá firma, zřejmě by rozhodl ve prospěch žalované obce. Jasná formulace v návrhu zákona byla, ale poslanci ji během schvalování vyškrtli. „Prostě nebyla chuť dát pravomoci někomu jinému než policii,“ říká bývalý ministr dopravy a předkladatel zákona Milan Šimonovský.

jenom cár papíru,“ vysvětluje výhrady předseda odborů Plusu Petr Milsimer. Firma měla podle domluvy do konce července předložit mzdové předpisy, vyvěsit na provozovnách nástěnky s informacemi o právech zaměstnanců a určit, jaké vlastně zaměstnanci mají odvádět výkony. Nic z toho se nestalo a dohoda prý není možná, protože ji blokuje nepřijatelný styl výše zmíněného německého manažera Michaela Neervoorta. Ten nastoupil jako jednatel šéfa Plusu v listopadu 2005 – společně měli zdvojnásobit počet prodejen (z tehdejších 120) a udělat z Plusu jedničku mezi diskontními řetězci. Ani jedno se jim zatím nepodařilo (Plus loni vydělal nejméně za posledních pět let), zato se podařilo naštvat kolegy včetně vysoce postavených manažerů. „Brala jsem hodně přes padesát tisíc, ale ani za tyhle peníze jsem ze sebe nechtěla nechat dělat blbce,“ vzpomíná bývalá oblastní vedoucí Plusu pro Most, Teplice a Ústí nad Labem Daniela Jelínková, která po nástupu nového vedení odešla jako jedna z prvních. Nadřízení po ní chtěli, aby nutila zaměstnance k nezákonným přesčasům. A nebyla sama. „Pana Neervoorta jsem poznal jako velmi arogantního člověka, jehož verbální vystupování je otevřeně agresivní a ponižující a vyznačuje se vulgaritou nejhrubšího zrna,“ charakterizoval letos v červenci svého šéfa pracovník z brněnské pobočky firmy, která má na starost expanzi. Ještě předtím se zprávy o drsných metodách Plusu objevily v médiích: konkrétně MF Dnes psala o zaměstnancích pobočky Plusu v pražských Hájích, kteří si stěžovali na příliš vysoké pracovní nasazení a poté byli drženi při jednání v  zasedačce pod zámkem tak dlouho, dokud

Zákonodárci se soukromníků nebáli jako soudce Kumprecht kvůli zašantročeným penězům, ale kvůli možnému zneužití soukromých dat. „Policisté jsou vázáni služebním zákonem, bdí nad nimi Inspekce ministra vnitra, každý má svoje číslo,“ říká poslanec Pavel Hrnčíř (ODS). „U soukromníka tohle neplatí. Může se stát, že výsledky měření předá někomu jinému za úplatu.“ Podle ředitele dopravněsprávního odboru na ministerstvu dopravy Milana Leitnera prý také hrozí nebezpečí fotomontáže. „Když budu mít jako majitel firmy pifku na souseda, mohl bych několikrát za sebou zfalšovat snímek dokládající jeho dopravní přestupky a připravit ho o řidičský průkaz.“ Kolikrát se už něco podobného stalo? „Zatím nikdy, ale můžete to vyloučit?“ říká Hrnčíř. Buď jak buď, v  zákoně zůstala vágní formulace a  soud první instance udělal první krok k  jejímu zpřesnění; další provede Nejvyšší správní soud, který má prověřit verdikt soudce Kumprechta. A města mezitím hledají způsob, jak dál chránit měřením bezpečnost chodců a vyhovět přitom zákonu. Místo provozování radaru soukromníky se začíná mluvit o  „pronájmu radarů“. Privátní agentura je namontuje a občas opraví, ale k fotkám nebude mít vůbec přístup. „Všechny úkony, tedy třídění fotek, jejich zasílání a verdikt o pokutě bude dělat městská policie a magistrát. Samozřejmě se nám to prodraží a výkony budou déle trvat. Budeme muset najmout nové policisty a úředníky,“ říká mluvčí královéhradecké radnice Václav Svoboda, jehož město chystá nájem zmíněných padesáti radarů. Podobně si chce svých 22 radarů od soukromníka jen půjčovat Ústí nad Labem. Velká města si dražší radarovou variantu mohou dovolit – náklady se jim ostatně vrátí na výnosech z pokut. Hůř jsou na tom malé obce jako Batňovice. Těm hrozí nebezpečí, že zase budou muset stát na nebezpečných silnicích se založenýma rukama. Nabízejí jim tedy opatrní autoři zákona nějaké východisko?

Tenký led Ministerstvo dopravy chce do konce roku připravit velkou novelu silničního zákona a například Miloslav Kala si od toho slibuje, že by se do ní mohla definice privátních kontrolorů rychlosti dostat. Bývalý ministr Šimonovský je ale ke změnám v zákoně skeptický. „Je to komplexní norma, jak se jednou otevře, pouštíte se na tenký led, že už ji po všech nových návrzích znovu nedáte dohromady. Změnám by musela předcházet hluboká analýza a také shoda většiny poslanců. A tou si nejsem jistý.“ Znovu rozdat pomíchané radarové karty může ale ještě Nejvyšší správní soud. Ten už jednou v  bitvě o  řidičské „soukromí“ řekl tvrdé slovo: vzkázal úřadům, aby nebraly zřetel na snahu některých řidičů vyhnout se postihu za přestupek výmluvou, že za volantem tehdy neseděli oni, ale osoba „jim blízká“, jejíž jméno ovšem s  odvoláním na své „zákonné právo“ odmítají prozradit. Tomáš Pavlíček

Q

nepodepsali výpověď. Firma na tato vážná obvinění reaguje jednoduše. Prostřednictvím svého tiskového mluvčího Davida Koláře vše popírá a otázku, zda se tedy vedení Plusu bude proti obviněním ze strany odborářů bránit soudně, nechává bez odpovědi. Arogance ale není hlavní téma. To, co se odboráři snaží změnit především, je požadavek co největšího výkonu při co nejvyšší úspoře pracovních sil na prodejnách. Je o čem mluvit: třeba minulou středu byli ve tři hodiny odpoledne na place prodejny ve Slaném dva pokladní, kteří bez zastávky odbavovali fronty zákazníků, a jeden vedoucí prodejny, který vykupoval lahve a doplňoval zboží. Pokud zájemce vstoupil do konkurenčního Lidlu přes ulici, našel na prodejně sedmičlenný tým. „Když jsou tři, stěží si stačí dojít na záchod,“ říká odborář Petr Milsimer. „A o nějaké pauze na svačinu nemůže být ani řeč.“ Ne že by podobnou zátěž nezažívali i  jinde. Servírky v  pražských restauracích jsou v akci třeba 14 hodin a mnohdy pracují na černo. Rozdíl mezi pražskou servírkou a prodavačkou v Lidlu má ale hodnotu desítek tisíc: ta první bere s dýšky třeba 30 tisíc čistého, zatímco ta druhá dosáhne maximálně na 11 tisíc hrubého. Pokud jednání odborářů s  vyslancem Peterem Finkem přinese odvolání současného vedení Plusu, bude to v Česku poprvé, co se zaměstnanci levného řetězce vzbouřili a vyhráli. Pro zbytek trhu by to byl signál, že i  drsný svět prodejen supermarketů má jisté hranice. Adam Šůra Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

RESPEKT 33  V  13. – 19. srpen 2007 inzerce





13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

domov

Zapomenutá revoluce Proč Češi stále neumějí anglicky

D

římající nepříjemnost oživil až boom technologických center, který teď ovládá Českou republiku. Světové firmy, které mají tuto zemi v čím dál větší oblibě, si stěžují, že jinak vzdělané a  schopné Čechy ochromuje špatná angličtina. Handicap nevyváží ani talent místních ani jejich atraktivní poloha země v centru Evropy. Česku kvůli němu naopak hrozí, že se mocní hráči posunou o dům dál a to v konečném důsledku zabrzdí slibně běžící ekonomiku. Otázka pro rychle se blížící začátek školního roku je tedy jasná: Kdy začne v Česku platit, že ukončení běžné střední školy automaticky znamená slušnou schopnost domluvit se anglicky?

Udělej žirafu Hlouček puberťáků se uvolněně pochechtává. Terčem zábavy je Filip, vytáhlý mladík s kudrnatou kšticí, který se právě pokouší fixem na tabuli nakreslit cosi, co vypadá jako medúza a co jen velmi vzdáleně připomíná koně s jezdcem skákajícího přes překážky. Slečny a  mladíci se překřikují. „Jumping,“ zkouší to někdo. „Horse riding,“ ozve se odjinud. Drobný chlapík v mikině a kapsáčích udělá gesto naznačující, že „přihořívá“, a  s  nepřeslechnutelným americkým přízvukem je vyzve: „Try again.“ Nakonec se trefuje Miriam: „Horse racing.“ A jde se na další hru – dva teenageři si s použitím určených anglických slov vymýšlejí příběh a čtyři další jej předvádějí. Když Honza hraje žirafu klusající po parku, půlka osazenstva smíchy málem padá ze židle. Za okny místnosti se leskne hladina jihočeské řeky Lužnice, hned pod nimi se táhnou řady dřevěných chatek. Jsme na prázdninovém jazykovém táboře English 4 you, chlapík v mikině se jmenuje Tom Legros, loni překročil čtyřicítku a  už pár let předtím ho přestalo bavit jednání se zákazníky v texaské produkční firmě. Od té doby učí svůj rodný jazyk lidi všude možně po světě (ve chvíli, kdy držíte tohle číslo, sedí v letadle do Japonska). „Je to dobrá metoda. Mluvíme tady spolu i mimo hodiny, jedeme vodu a všichni jsou nuceni neustále angličtinu používat,“ popisuje Tom výhody prázdninového kurzu. „Chodili za námi rodiče, že by chtěli něco jako zahraniční pobyt, ale doma,“ vysvětluje organizátor tábora Josef Syka. „Měli pocit, že výuka ve škole dnes dětem nezaručuje, že se domluví.“ Pro absolventy tábora ale tahle stížnost až tak doslova neplatí. Část prázdnin tráví s  angličtinou a  po zbytek roku jsou přikovaní k  netu, kde je hlavním médiem opět angličtina: stahují si americké hry a filmy nebo skypují s lidmi z celého světa. Značná část jejich krajanů je na tom podstatně hůře. Přesná čísla o úrovni angličtiny v Česku nemáme, k  tomu bychom museli provést celonárodní znalostní test. Máme alespoň výzkumy veřejného mínění. V posledním od agentury STEM z  letošního jara se ke znalosti angličtiny hlásila necelá třetina dotázaných (němčina a  ruština „utržily“ každá více než čtyřicet procent). Tento poměr se za posledních deset let nezměnil a  je v  kontrastu se stavem v  mnoha zemích Evropy. Ve dva roky starém celokontinentálním průzkumu Eurobarometru jsme sice suverénně přebili Maďary, u  nichž sedmdesát procent dotázaných uvedlo, že nemluví žádným cizím jazykem, ale se čtyřiadvaceti procenty anglicky mluvících jsme na tom hůř než třeba Rumuni. A Švédům či Dánům nesaháme díky jejich 85 procentům ani po kotníky – jednoduše proto, že prakticky všichni, kdo

Něco jako v zahraničí, ale doma, prosím. (Tom Legros se svými svěřenci na Lužnici) foto günter bartoš

v těchto zemích prošli v posledních dvaceti letech vzdělávacím systémem, nemají s  běžnou angličtinou vážnější problém. Zprávy z  reálného života potvrzují podezření, že v  průzkumech nejspíš netrpíme falešnou skromností. Českým studentům se moc nechce jezdit na zahraniční univerzity. Evropské nadace a fondy si stěžují, že na vzdělávací stáže a pobyty nenacházejí dost uchazečů ani z neziskovek, ani z médií a že hlavním důvodem je chabá znalost jazyků, angličtiny zvlášť. Pro zahraniční firmy usazené v Česku je hlavním problémem při hledání kvalifikované pracovní síly fakt, že se se svými potenciálními zaměstnanci nedomluví. Ve studii společnosti Deloitte uvedla letos na jaře více než třetina zahraničních manažerů nedostatečnou znalost angličtiny jako hlavní problém českých manažerů. Respektovaný právník Vojtěch Cepl zase nedávno v jedné rozhlasové debatě připomínal, že místo aby měl český stát právníky s  perfektní angličtinou, má právníky a zástupy překladatelů, což je neúnosně drahé. Na otázku, co Čechy dodnes tak brzdí, nabízejí odpověď již citovaní teenageři z lužnického údolí. „Kdo má ve škole rodilého mluvčího?“ Z dvacetihlavého hloučku se váhavě zvedají tři paže. „Mluvíte v hodinách, rozebíráte slovo od slova písničky, díváte se na filmy, hrajete hry?“ Kroucení hlavami. „Baví vás na táboře angličtina víc než ve škole?“ „No jasně!“ zní sborová odpověď.

Co se děje ve škole

graf respekt

Nejdřív dobrá zpráva ze škol – dětí, které se učí anglicky, přibývá. V  uplynulém školním roce to bylo na základních školách podle statistik Ústavu pro informace ve vzdělávání bezmála 580 tisíc dětí, o více než 130 tisíc více než před pěti lety. Podobný nárůst je vidět na školách středních – během právě skončeného roku se slovíčka drtilo 416  tisíc studentů (před pěti lety to bylo o 70 tisíc méně). A teď ta horší – pro mnoho lidí nijak překvapivá: výuka je dodnes příliš soustředěná na biflování slovíček a gramatiku. „Děti někdy umějí gramatiku, kterou neznám ani já, ale nedokážou si normálně povídat,“ potvrzuje letité podezření lektor Tom. Školy nemají dost kvalitních učitelů, o rodilých mluvčích ani nemluvě. Před třemi lety zkoumal Ústav pro informace ve vzdělávání reprezentativní vzorek čtyř tisícovek základních a středních škol a zjistil, že podíl rodilých mluvčích na celkovém počtu angličtinářů je nepatrný – na základních školách je jich půl procenta, na středních necelá tři. K podobným závěrům došla loni na podzim Česká školní inspekce. Dvě třetiny českých učitelů angličtiny navíc nemají potřebnou kvalifikaci.

Školy si s tím nevědí rady. Angličtinu sice chodí studovat stále více lidí (Lidové noviny loni odhadly, že jich je pětkrát více než před deseti lety), ale do špatně placeného školství se jim nechce. „Sehnat angličtináře je problém a sehnat dobrého angličtináře ještě větší,“ říká ředitel základní školy v Hořicích v Královéhradeckém kraji Kamil Vávra. „Mladí lidé po škole k nám nejdou, protože si je rozeberou zahraniční firmy. Nemám šanci je přetáhnout.“ České děti k tomu všemu mají navíc na angličtinu málo času – zpravidla s ní začínají v devíti letech. V  Belgii, Německu, Nizozemsku, Norsku, Lucembursku či Itálii ale startují v první třídě, tedy mezi šestým a sedmým rokem. A evropský trend posledních let je posouvat spodní hranici ještě níž. V Česku přitom děti ještě před dvěma lety začínaly ve čtvrté třídě a  proti posunu o  rok řada škol protestovala s tím, že to pro žáky bude příliš náročné. „My začínáme už v první třídě. A pro děti je to jednoznačně lepší,“ popisuje svou zkušenost ředitel Vávra.

Grossův plán u ledu Školy si evidentně samy nepomohou. Bývalý premiér Stanislav Gross a  jeho tehdejší ministryně školství Petra Buzková se to před třemi lety pokoušeli vyřešit spuštěním „akčního plánu“. Ve hře byla investice pěti miliard korun, díky níž se měly dramaticky zlepšit jazykové schopnosti Čechů. Gross chtěl učitelům jazyků dát vyšší platy, zavést povinně „lehkou a hravou“ angličtinu i do mateřských škol, zvýšit počet hodin na školách či spustit státem organizované jazykové kurzy pro dospělé. Na webu měl viset Národní jazykový portál, kde by byly lekce jazyků zdarma ke stažení. Jediné, co Petra Buzková nakonec prosadila, byl zmiňovaný posun startu výuky o rok. „Tyto návrhy nebyly realizovány,“ osvětluje osud ostatních nápadů mluvčí ministerstva školství Michaela Taschnerová a dodává, že nová ministryně Daniela Kuchtová „žádný speciální plán nemá“. Jak tedy stát pomůže, abychom dohnali Dány nebo Švédy? Ministerstvo si zlepšení slibuje od reformy školství, Rámcového vzdělávacího programu, který na českých základních školách startuje teď v září. Změny by měly odstranit rigidní biflování slovíček a lpění na gramatice, děravou kvalifikaci učitelů mají zase řešit vzdělávací programy z peněz Evropského sociálního fondu. Komu by tahle úřední perspektiva nestačila, může se ve skandinávských zemích inspirovat i jinak. Tamní obyvatelé si už léta angličtinu pouští do hlavy třeba jen prostým zapnutím televize. Ty totiž vysílají některé anglicky mluvené pořady, včetně talk show, v originále s titulky. V českých komerčních televizích pořad

bez dabingu prakticky nenajdeme a  i  na veřejnoprávních kanálech je to (s výjimkou některých seriálů a nezávislých filmů na ČT 2) velká vzácnost. Platí to i navzdory tomu, že pořízení dabingu je podle informací z České televize „minimálně patnáctkrát“ dražší než výroba titulků. Mluvčí Primy Ladislav Pavlík říká, že nadabovaný film se „tak trochu stává přítulnější“. „Zkusili jsme samozřejmě filmy vysílat i s titulky, ale bohužel to mělo dopad na sledovanost,“ přidává pohled konkurence mluvčí Novy Veronika Šmítková a  dodává: „Češi jsou konzervativní.“ Na  masovější nasazení angličtiny se nechystá ani Česká televize, pro kterou není sledovanost jediným existenčním bičem. „Dabing používáme vždy, když chceme, aby se pořad dostal k co nejširšímu počtu diváků,“ odhaluje strategii mluvčí Martin Krafl. Víc možností mají jen majitelé nejmodernějších stereofonních televizorů: ti si mohou v případě České televize u původně anglicky namluvených pořadů místo dabingu navolit původní verzi s titulky. Silvie Blechová

Připravujeme rubriku s názvem Vaše otázky Vážení čtenáři, od září pro vás v Respektu připravujeme novou rubriku s názvem Vaše otázky. V jejím rámci můžete poslat na adresu Respektu jakoukoliv věcnou otázku na politiky nebo státní úředníky. My se pak pro vás silou naší autority a zručností našich redaktorů pokusíme obstarat srozumitelnou odpověď, kterou uveřejníme na stránkách našeho časopisu. Své otázky můžete posílat na adresu: Respekt, Křemencova 10, 110 00 Praha 1 nebo na e-mail: [email protected]. Děkujeme a těšíme se na spolupráci.

Q

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

EKONOMIKA



Islandská průmyslová revoluce Práci uprostřed severské divočiny zajistí obrovské hliníkárny

V

esnice Reydarfjördur leží na východě Islandu na konci stejnojmenného fjordu a spolu s pěti dalšími vesničkami tvoří správní okres Fjardabyggt. Také východní fjordy obklopuje magická a  neposkvrněná krajina, která na odlehlý ostrov každoročně láká více a více návštěvníků. Hluboké fjordy a kaňony, průzračná jezera, dramatické kamenité hory a vulkanická měsíční krajina jako by ani nepatřily na naši planetu. I proto zřejmě právě z Islandu sestupovali hrdinové Julesa Verna na cestu do středu země a američtí astronauti si zde nacvičovali svůj pobyt na Měsíci. Krása je jedna věc, tvrdý život na odlehlém severu druhá. Vesnicím ve východních fjordech donedávna zvonil umíráček. Lidé odsud totiž podobně jako z  celého islandského venkova utíkají za příležitostmi do hlavního města Reykjavíku, kde již dnes žijí plné dvě třetiny obyvatel třísettisícového státu. Středopravicový kabinet, který Islandu až do letošního května dvanáct let vládl, se rozhodl venkov zachránit a zároveň vyvléci zemi ze závislosti na exportu ryb. Kamenná krása má totiž svůj potenciál. Příroda Island obdařila ledovcovými řekami a  žhavým sopečným podložím, které nabízejí nedozírné množství „čisté“ vodní a geotermální energie. Vytápění a elektřina pro domácnosti a průmysl dnes na Islandu pocházejí výhradně z obnovitelných zdrojů, emise skleníkových plynů padají na vrub automobilismu a rybářské flotile. Problém ovšem je, že odlehlý ostrovní stát nemůže své energetické bohatství vyvážet a prodávat. Tedy alespoň ne přímo. Na ostrov je možné přilákat těžký průmysl, konkrétně zpracovatele hliníku, jehož výroba je velmi náročná na spotřebu energie. Island má navíc snadný přístup na nepříliš vzdálené evropské i americké trhy. Tak začal projekt, o němž jeho zastánci hovoří jako o „největší industrializaci v dějinách země“, odpůrci zase jako o  „nejhorším ekologickém zločinu“ či „největší chybě islandských politiků v posledních desetiletích“. Vesnice Reydarfjördur a její okolí jsou dnes předmětem jednoho z neostřejších politických sporů ve zdejších dějinách.

Hliníkové fjordy „Donedávna odsud lidé prchali. Mladí se nudili a  jejich rodiče nemohli najít kloudnou práci. Turismus tu vydělává jen v  létě, po zbytek roku máme moc drsné počasí a zimy jsou příliš dlouhé a temné. V tradičním rybolovu zase pracovní místa zmizela,“ říká Ludwig, který jako většina Islanďanů používá jen křestní jméno. Počátkem 80. let islandská vláda zavedla systém kvót, který měl zabránit nadměrnému rybolovu. Rybáři po celé zemi dostali podíl ryb, které mohou každoročně vylovit, a s ním i svobodu s kvótami volně obchodovat. Když na začátku 90. let na trhu stouply ceny ryb, začaly velké rybářské koncerny skupovat podíly drobnějších podnikatelů. Ti lákadlu rychlého zisku většinou neodolali, prodali své kvóty a s nově nabytým bohatstvím se z venkova odstěhovali. Odlehlé oblasti závislé na rybolovu ztratily pracovní místa i perspektivu Do sedmisethlavého Reydarfjörduru teď ale vede nová silnice, ze které už zdálky vidíme lesknoucí se zastřešený fotbalový stadion. Všude se staví – hranaté šestipodlažní činžáky, rozlehlé ubytovny, jednotvárné domky. Uprostřed novostaveb leží zářivé nákupní centrum s kinem. Jedno zaparkované terénní auto před obchodním domem má na poznávací značce napsáno jméno celosvětově největšího zpracovatele hliníku, firmy ALCOA. Právě americkému koncernu místní děkují za své nově nabyté štěstí. ALCOA totiž uzavřel hliníkárny ve Spojených státech a odešel za levnější energií na Island. Tři kilometry od Reydarfjörduru letos v  létě spouští jednu z  největších hliníkáren světa. Rozlehlá továrna vévodí nádhernému fjordu. Z hliníkárny trčí dráty vysokého napětí, které se podél fjordu táhnou padesát kilometrů až do opuštěných hor islandského východu. Končí v oblasti severně od Vatnajökullu, největšího evropského ledovce, kam donedávna nevedly silnice ani nejezdili návštěvníci. Dráty končí v elektrárně, odkud zase vedou další desítky kilometrů podzemních tunelů k nové přehradě. Ekologové o zdejších skalách, vodopádech, jezírkách a kaňonech básnili jako o největší divočině Evropy. Právě v této oblasti se však dnes vodou plní přehrada Kárahnjúkar Dam, jejíž hladina by letos na podzim měla pokrýt plochu 57 kilometrů čtverečních. Vládní stavba za více než miliardu dolarů bude hliníkárně po příštích padesát let dodávat energii. Z výsledků voleb i rozhovorů přímo na místě vyplývá, že skoro všichni obyvatelé regionu jizvy na kráse krajiny rádi obětovali. „Je to nezvratný zásah do přírody, ale oblast potřebovala takový

Průmysl na mořském břehu. (Hliníkárna ALCOA na východě Islandu) foto profimedia.cz

kopanec. Teď se sem stěhují noví lidé. Před čtyřmi lety jsme tady všichni volili jen podle postoje k  hliníkárně a  přehradě a  parlament pak projekt schválil. Jde ale o víc – o celou infrastrukturu, která nás posune dále. Některým se to nelíbí, ale tohle je prostě demokracie,“ dodává Ludwig, rodák z  nedalekého Egilsstadiru. Hliníkárna vytvoří čtyři sta pracovních míst, dalších pět set se má na projekt nabalit nepřímo v oblasti služeb a stavebnictví. Pragmaticky se na zásah do divočiny dívá i padesátník Thórir, který celý svůj život strávil v  sousedním Seydisfjörduru: „Vždyť je tam jen písek a kamení. Nikdo do těch hor dosud nemohl ani nechtěl chodit. Teď tam aspoň vedou silnice a  lidé se můžou jezdit koukat na to, co z přírody zbylo.“

Björk protestuje Depresi ve východních fjordech vystřídala budovatelská nálada. V  drobném Eskifjörduru nové čtvrti dominuje veliký plavecký bazén s vysokým toboganem. Cestu do Fáskrúdsfjörduru usnadňuje nový tunel provrtaný horou, kterou řidiči dříve museli dlouze objíždět. V  Seydisfjörduru svým sousedům zatím jen závidí a doufají v tunel, který by je přiblížil k hliníkovému Klondiku. Egilsstadir – regionální centrum – se v minulých třech letech zvětšil o pětinu a ceny pozemků a domů stouply o desítky procent. Existují ale i opačné hlasy. „Chtěla bych už teď vidět deziluzi, která tu zavládne za pár let. Teď jsou z hliníkárny skoro všichni nadšení a vůbec si neuvědomují, že jsme jí obětovali to úplně nejcennější – naši krajinu. Co by se jinak stalo? Vesnice by se holt vylidnily a možná i zanikly,“ říká rázně Tina, devatenáctiletá budoucí studentka filmařiny z Egilsstadiru, která patří k mála místním kritikům projektu. „Mladí lidé v takové továrně praco-

vat nechtějí. Za pár let v ní budou vydělávat hlavně přistěhovalci z Polska a z Asie a my se budeme muset koukat na dráty s elektrickým vedením.“ Islandská veřejnost byla vůči přehradě a  hliníkárně zpočátku apatická. Ozývali se hlavně studenti a kulturní elita z Reykjavíku a zahraniční ekologové a fanoušci Islandu. Hudební ikona Björk o přehradě napsala protestní píseň, její matka se rozhodla držet hladovku. Jenže na zvrácení vládní dohody s ALCOA bylo již pozdě. Z hliníkárny a přehrady se ale díky mediálním a  veřejným aktivitám jejich kritiků stalo nejžhavější téma společnosti, na které má každý Islanďan silný názor. Tábory zastánců a  odpůrců jsou dnes na ostrově přibližně v rovnováze.

Pomoc Polsku V  pátek po šichtě je místní pobočka státního monopolního obchodu s  alkoholem naplněná k prasknutí a slyšet je pouze polština. Při stavbě hliníkárny a přehrady kvůli nízkým nákladům na mzdy tvořili devadesát procent pracovníků migranti, většinou z Polska. Na okraji Reydarfjörduru vyrostla přechodná ubytovna, které místní říkají „polská vesnice“. Žije v ní 1500 obyvatel, tedy dvakrát více než v „islandské vesnici“. Podle ochranky, která mi zabraňuje ve vstupu, dělníci nemusí platit za stravu a ubytování a přijdou si měsíčně na dva až tři tisíce eur. Letos však stavba končí, a tak se polští muži zase vrátí do vlasti, kde je předtím stavební firmy naverbovaly. ALCOA a islandská vláda od počátku slibují, že naprostou většinu budoucích zaměstnanců hliníkárny budou tvořit Islanďané. „Zatím jsou podle mě dvě třetiny nově příchozích cizinci. Myslím, že v budoucnosti bude poměr mezi islandskými a zahraničními nájemníky nových bytů tak půl na půl,“ odhaduje August, který je spolumajitelem stavební firmy stavící činžáky v  Reydarfjörduru. Podle loňských statistik stoupl počet obyvatel východního Islandu o dvanáct procent. Celou čtvrtinu osadníků tu však tvoří cizinci, kteří přišli za přechodnou prací. Ve výsledku podle demografů dokonce došlo k dalšímu úprku Islanďanů. Až za několik let tedy bude jasné, jestli megainvestice východní fjordy zachránila, nebo jen mírně zpomalila jejich vylidnění.

Města duchů, nebo hliník?

mapa respekt

Islanďané jsou velkými čtenáři. V žádné jiné zemi nevychází tolik publikací v přepočtu na jednoho obyvatele. Nejprodávanějším a  nejdiskutovanějším titulem minulých let se stala kniha Andriho Snaera Magnasona nazvaná Země snů: svépomoc zastrašenému národu, která se nesmlouvavě pouš-

tí do vládní industrializační politiky. „Vláda prozkoumává využití devadesáti procent všech ledovcových řek a  geotermálních oblastí pro budoucí hliníkárny. Vládne tady představa, že islandská společnost nemůže vzkvétat, aniž by se země stala světovým centrem hliníkového průmyslu,“ řekl čtvrtletníku Iceland Review Magnason, který tak kritizuje důraz, jejž minulé kabinety kladly na rozvoj těžkého průmyslu v zemi. Na Islandu dosud fungovaly pouze dvě hliníkárny. Továrna ve východních fjordech je první částí vládního plánu, který v příštích letech počítá s dalšími dvěma novými továrnami a se zdvojnásobením kapacity jedné ze starých fabrik. Na stole přitom již leží další projekty a ty by z Islandu udělaly jednoho z  největších producentů hliníku na světě. Zastánci plány hájí tím, že použití čisté islandské energie k výrobě hliníku pomůže snížit celosvětové emise skleníkových plynů. „Z globálního hlediska se jedná o čistou energii,“ řekl BBC Sigurdur Arnasson, mluvčí národní energetické společnosti Landsvirkjun, podle něhož budou emise až o 90 % nižší, než kdyby energie pro hliníkárnu pocházela z uhlí či ropy. „Máme obětovat přírodu ve jménu přírody? To je směšné. Moralizuje tak koncern ALCOA, který má za sebou pěknou historii zločinů proti Zemi,“ namítá Magnason. Kritici dále zpochybňují ekologičnost obřích přehrad, které podle některých nových výzkumů při zatopení a následném uhnívání vegetace vypouštějí emise srovnatelné s uhelnými elektrárnami. Ránu novým plánům zasadilo jarní referendum v západoislandském Hafnarfjörduru, třetím největším islandském městě, jehož občané s rozdílem pouhého procenta hlasů zabránili zdvojnásobení kapacity tamní hliníkárny kanadského koncernu ALCAN. Na islandské periferii však industrializace stále pokračuje. Hospodářské naděje většiny obyvatel severovýchodního Islandu se upínají k  další plánované hliníkárně ALCOA poblíž města Húsavík, jinak nejlepšího evropského místa pro pozorování velryb. „Nemůžeme ignorovat rozvoj a optimismus, které přišly do východních fjordů. Divočina bude v budoucnu cenná, ale jak dlouho můžeme čekat? Takhle tady budeme mít brzo města duchů,“ říká Elisabet Gunnarsdóttir, která pracuje na Okresní správě islandského severovýchodu. Osmadvacetiletá žena přitom sedí v kanceláři v Rauferhöfnu, nejsevernější vesnici Islandu, kde po úpadku rybářského průmyslu v minulých patnácti letech počet obyvatel klesl z tisíce na dvě stě padesát. Tomáš Lindner, Island Autor je politolog.

Q

10

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

zahraničí

Kolik stojí misionář

Ustupovat únoscům z Tálibánu se nemá, pokušení je ale velké

Na konci cesty. (Nalezené tělo rukojmího Tálibánu) foto profimedia.cz

S

kupinu 23 jihokorejských misionářů zajatých v  Afghánistánu zřejmě jejich víra oslepila. Vydali se do země radikálního islámu, jako by neslyšeli o tom, že únosy cizinců jsou vedle teroristických útoků nejúčinnějšími zbraněmi takzvané asymetrické války. V ní proti sobě stojí silné, moderně vyzbrojené armády a  spontánně organizované skupinky povstalců. Na cestu z metropole Kábulu do Kandaháru na jihu země si misionáři najali autobus, zatímco i ti nejotrlejší z cizinců mezi těmito destinacemi raději létají. Poblíž Ghazní, v místě proslulém silničními loupežemi (nedaleko odtud před časem jen se štěstím vyvázl z přestřelky český velvyslanec), je přepadli a  unesli afghánští povstalci, dva z rukojmích pak postupně zastřelili. Amatérské záběry plačících rukojmích na Západě vyvolávají zděšení, zahraniční experti odcházejí z postižené země. Politici přistoupí na kompromis a lze tak poměrně snadno dostat na kolena i vojenskou velmoc. Únosy se pak šíří jako infekce. To je případ současného Afghánistánu. Zatímco před čtyřmi lety tu byly únosy cizinců neznámým pojmem, teď je toto riziko spolu s Irákem, palestinskou Gazou a Severním Kavkazem jedno z nejvyšších na světě. Únosci v  Afghánistánu plně převzali irácký scénář: videonahrávky rukojmích, popravy nebo kšeftování se zajatými lidmi mezi jednotlivými gangy. Někteří z polních velitelů Tálibánu v nedávné minulosti jezdili „na stáže“ k povstalcům do Iráku. Naučili se tam, jak organizovat sebevražedné útoky i únosy, dvě dosud v Afghánistánu nepoužívané, ale účinné metody guerillové války. Snaživostí teď předstihli i  své učitele. Mansúr Dadulláh, muž číslo dvě v hierarchii hned za vůdcem mullou Omarem, teď vyzývá spolubojovníky, aby polapili pokud možno co nejvíc cizinců.

Modlitba za návrat Jihokorejci jsou nervózní a podráždění. „Projevují příznaky kolektivního stresu,“ vystihl situaci reportér deníku Korea Times Kim Tae-jong. Již čtvrtý týden se 21 jihokorejských misionářů probouzí v zajetí afghánských tálibánů. Každý den se modlí za brzký návrat domů. S nimi i celá Jižní Korea.

Mladá a lákavá víra „Prosím, zachraňte naše děti,“ apelovala před televizními kamerami Kim Taek-kyoung, matka jednoho z rukojmích, na pohřbu první z obětí. Dojemná scéna okamžitě obletěla celou Jižní Koreu. V přetechnizované zemi se před krutými vousatými Afghánci, mladou Jihokorejkou plačící nad svíčkou s nápisem „vraťte se“ nebo Američany odmítajícími dohodu s teroristy skutečně neschováte. Obrazovky instalované v soulské hromadné dopravě přenášejí zprávy živě přímo před očima cestujících. Jen málokdo si přitom dovolí nechat je sklopené.

Obchod s lidmi vynáší Jihokorejské úřady se staví vůči únoscům až nezvykle vstřícně, nijak se netají tím, že jsou ochotné zaplatit výkupné. Přitom se takové věci většinou neříkají veřejně, a už vůbec ne během vyjednávání. Doporučení expertů, jak má v  případě únosu svých občanů stát postupovat, se shodují: nediskutovat s únosci, protože tím se automaticky stávají z padouchů partnery. „V krátkodobém horizontu sice vyjednávání může vést k  úspěchu v  podobě propuštění rukojmích, v  dlouhodobém ale podněcuje teroristické aktivity,“ píší Michael Rubin a  Suzanne Gershowitzová v  italském časopise Rivista di Inteligence. To si ale demokratická země úplně dovolit nemůže. Dokonce i  Izrael, známý svými nekompromisními postupy proti terorismu, s únosci vyjednává. Otázka však je, kam až zajít. Příklad první – Severní Kavkaz. Únosy pro výkupné tu mají staletou tradici, kterou tvrdými policejními metodami pacifikoval carský a  později sovětský režim. Nově se objevily v roce 1997 v Čečensku, ale až tehdy, když se po příměří v takzvané první čečenské válce (1994–1996) dostalo prakticky mimo vliv ruské státní administrativy. Za čtyři unesené francouzské humanitární pracovníky vláda v Paříži promptně zaplatila tři miliony dolarů, za švýcarského inženýra dala jeho rodina 500 tisíc. Výsledek – vlna únosů nejen mezi cizinci. Kriminální gangy si začaly vybírat i trochu movitější místní obyvatele. V konečném důsledku se Čečensko a jeho okolí staly „nebezpečnou zónou“ pro všechny a chaos i nestabilita nakonec vedly až ke druhé čečenské válce. I když teď se situace o něco zlepšila, pro cizince zůstává Severní Kavkaz nebezpečnou zónou dodnes. Únosy na Kavkaze jsou motivovány cílem získat peníze, žádné politické požadavky tu nepadají. Do stejné kategorie patří i únosy v Nigérii, kde se kriminální bandy zaměřují na zaměstnance zahranič-

Ačkoliv je křesťanství v Jižní Koreji nejrozšířenější formou vyznání, vznikla první katolická farnost na Korejském poloostrově až v roce 1784. Kristova slova ale v hornaté zemi rychle zapustila kořeny. Na rozdíl od sousední Číny nebo Japonska těžila víra v Koreji z tradičního monoteistického šamanismu uctívajícího jediného boha-tvůrce. Za japonské okupace Koreje před druhou světovou válkou a později během samovlády generála Park Chung-heea v šedesátých a sedmdesátých letech se křesťanství rozvinulo v národní kulturu protestu. Parkův režim sice chrlil jeden ekonomický úspěch za druhým, bohatství ale zůstávalo v kapsách úzké skupiny vyvolených a demokracie umírala pod ranami obušků. Ne nadarmo si tehdejší Jižní Korea vydobyla přízvisko „země slzného plynu“. Na rozdíl od zkorumpovaných úředníků se církev proti násilí a porobení otevřeně postavila. Řada věřících za své postoje zaplatila životem. Popularita „západní víry“ ale stoupala stejně rychle jako počet mučedníků. Do té doby převažující buddhismus slábl, protože nedokázal zachytit rychlé tempo doby.

K dohodě nedošlo. (Matka popraveného Korejce) foto globe media / reuters

ních ropných společností, každý měsíc tu zaznamenají několik incidentů. Obchod s lidmi vynáší třeba i v chudinských čtvrtích brazilského São Paula. Co mají únosy pro peníze společného? Policejní složky jsou slabší než podsvětí, případně navzájem provázané. Vede to až k tomu, že se v těchto případech nikdo neobrací na policii. V Rusku řeší únosy soukromí detektivové, bez výjimky veteráni tajných služeb či policie s patřičnými kontakty. Neočekává se od nich úplné osvobození, ale jsou schopní s únosci komunikovat a zařídit předání peněz, případně „slevu“.

Rekordní irácké jaro Příklad druhý – únosy s čistě politickými požadavky, obvyklé třeba v  Jemenu. Kmeny v  odlehlých oblastech si zpravidla vyberou skupinku turistů a  se vší pohostinností je drží do chvíle, než vláda přislíbí splnit jejich požadavek, třeba stavbu silnice. Tyto druhy únosů byly donedávna běžné i v palestinské Gaze, i tam ale politické požadavky začínají jít ruku v ruce s finančními. To se pak týká příkladu číslo tři. Tedy země, která zatím co do počtu únosů drží rekord – Iráku. Podle washingtonského think tanku The Brooking Institution, monitorujícího mimo jiné situaci v Iráku, bylo od roku 2003 v zemi uneseno 309 cizinců. Z toho pětina únos nepřežila. Podobně jako teď v  Afghánistánu se velká část incidentů odehrává v reakci na jeden podařený únos. Na jaře 2004 se během několika týdnů dostalo do zajetí přes sto lidí. Impulzem byl případ filipínského řidiče. Když ho v červenci 2004 unesli, únosci automaticky vznesli požadavek na stažení jeho krajanů v  uniformách – prezident Gloria Arroyo k  jejich překvapení nakonec vyhověl. Pachatele únosů povzbudila i vůle západních politiků k  ústupkům: za dva francouzské žurnalisty dostali povstalci výkupné, za dva italské

Křesťanská enkláva rostla nejrychleji na světě. Když v roce 1984, dvě stě let po příchodu víry do země, navštívil Jižní Koreu papež Jan Pavel II., svatořečil najednou 103 nejvýznamnějších postav jihokorejských dějin – nejvíce v historii Vatikánu. Dnes považuje křesťanství za své zhruba třetina Jihokorejců. Mezi jeho aktivní stoupence se řadí i současný jihokorejský prezident Roh Moo-hyun. Právě prezident Roh je ale podle médií i řady místních za zajetí věrozvěstů zodpovědný, protože podepsal souhlas s účastí jihokorejských vojáků na mírové misi v Afghánistánu. Jen těsně ho na seznamu viníků následují Spojené státy. Skutečným původcem afghánské anabáze není ani „válka proti teroru“, ani prezident Roh, ale jihokorejská křesťanská církev samotná.

Vyznání jako exportní artikl Červeně zářící neonové kříže v Jižní Koreji dominují každému kostelu. Fungují stejně jako námořní majáky. Zbloudilé lidské duše díky nim nacházejí svou cestu domů. „Prosím Boha, aby mě vedl. Jsem s ním šťastná,“ vysvětluje

novináře bylo kompenzací léčení čtyř hledaných iráckých povstalců. Svým dílem přispívá i katarská televize Al Džazíra – vysíláním záběrů rukojmích. Dává tak únoscům publicitu, o kterou stojí. V roce 2004 pak ukázal jeden z průzkumů televize, že 93 procent diváků únosy cizinců schvaluje. Irák však může být i  pozitivním příkladem. V roce 2005 množství únosů zase výrazně kleslo, dnes se objevují jen ojediněle. Dan O’Shea, který tehdy v  Iráku působil jako koordinátor koaliční Pracovní skupiny pro rukojmí, to přičítá systematické práci svého úřadu, který vznikl právě na jaře 2004 jako reakce na únosy. Ovoce prý přineslo spojení diplomacie, zpravodajského úsilí i vojenské síly. Otázkou však zůstává, nakolik počet únosů ovlivnilo to, že velká část cizinců se ze země stáhla a zbývající si najali ochranku.

Ústupky nebudou Počet unesených cizinců dosahuje v  Afghánistánu zatím „jen“ 45, přesto lze najít paralely k  vývoji v Iráku. Běžně se za rukojmí platilo, únosce však ještě víc povzbudil případ italského novináře Daniela Mastrogiacoma, uneseného koncem zimy. Výměnou za něj afghánská vláda propustila z vězení pět příslušníků Tálibánu, včetně zmíněného Mansúra Dadulláha, který teď vyzývá své soukmenovce k následování. Zda se bude Tálibánu ustupovat i tentokrát, nebylo do uzávěrky tohoto vydání jasné. Afghánský prezident Hamíd Karzáí byl za dřívější vyjednávání kritizován, a proto po rychlé schůzce s Georgem Bushem výměnu misionářů za vězněné tálibánce odmítl. Mimoto však pokračovala přímá jednání mezi únosci a zástupci jihokorejské vlády. Tálibán o víkendu sliboval blízké vyřešení krize, nikdo jiný však výsledek jednání nebyl schopen komentovat. Tomáš Vlach Autor je redaktorem České televize.

Q

mi černovlasá Korejka. Zavírá oči. Jemný hlas naplňuje spící náměstí. „Nemodlím se, spíš si spolu povídáme,“ vypráví mi později. Pravidelně oddechuje a lehce se usmívá. Jižní Korea je po Spojených státech druhým nejhorlivějším vývozcem křesťanství do světa. Ve více než sto padesáti zemích působí na 16 tisíc jak protestantských, tak katolických misionářů. Ti se s oblibou specializují na nejchudší a zároveň nejrizikovější oblasti. Odhodlané jihokorejské misionáře najdete v Iráku, subsaharské Africe nebo v Afghánistánu. Jednotlivé kongregace přitom mezi sebou rády soupeří o to, kdo vyšle své misionáře do většího nebezpečí. Často špatně informovaní „vyslanci víry“ se tak nutně stávají oběťmi boje o mediální pozornost a s ní spojené dárcovské příspěvky. Jihokorejští misionáři si však neuvědomují, že kázat víru v soulských parcích, například se zvonečkem a cedulí „Objetí zdarma“, nese jiná úskalí než život mezi po zuby ozbrojenými afghánskými tálibány. Martin Vlnas, Soul Autor studuje sociologii na univerzitě Sungkyunkwan.

Q

RESPEKT 33  V  13. – 19. srpen 2007 inzerce

11

12

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

zahraničí

Neduhy z nadbytku Chudé země sužují nemoci bohatého světa

Když se roku 1619 jistý anglický kapitán plavil podél mysu Cod, označil ve své zprávě pobřeží Massachusetts za „zcela vylidněné“. Indiáni „vymírali po tuctech přímo ve svých chatrčích“, potvrdil informaci anglický obchodník. Epidemie, která se místem prohnala v letech 1616–1619, zahubila většinu obyvatelstva konfederace Wampanoagů a v podstatě umožnila Otcům poutníkům založit v roce 1620 první trvalou evropskou osadu na území Severní Ameriky. Indiáni se nakazili nejspíše infekční žloutenkou při svých dřívějších setkáních s  Evropany, pravděpodobně se zajatými francouzskými námořníky. Evropané jsou v  dějinách lidstva vývozem svých nemocí pověstní. A  zdá se, že tak činí dodnes, i  když poněkud neotřelým způsobem. Dříve byly hlavním problémem infekce. Dnes jsou nejrychleji rostoucí příčinou smrti v zemích s nízkými a středními příjmy nemoci spojené se západním způsobem života. Chronická onemocnění se stala největším zdravotním problémem třetího světa. Mnozí na Západě uvažují o  nemocech téměř jako o ptácích – vyskytují se všude, ale v chudých zemích lze nalézt exotičtější druhy. Bohaté státy trápí zejména onemocnění srdce, rakovina a cukrovka, tedy „chronické“ problémy způsobené často stravou nebo nedostatkem pohybu. Rozvojové země sužují nápadnější a akutnější nemoci jako malárie, tuberkulóza, spalničky nebo cholera. HIV/AIDS se tomuto rozdělení vymyká, protože ohrožuje chudé i bohaté bez rozdílu. Jinak se však má za to, že třetí svět trpí vlastními zdravotními problémy. Spojené národy v rámci šestého Rozvojového cíle tisíciletí (jedná se o jakýchsi deset přikázání pro snížení chudoby přijatých v roce 2000) hovoří pouze o infekcích, tedy o nemocech spojených s bídou. Minulý měsíc vyšla výroční zpráva, která v době poločasu patnáctiletého programu tisíciletí sleduje vývoj HIV/AIDS, malárie a tuberkulózy. Boj proti chronickým onemocněním Organizace spojených národů do svého obecného rámce rozvoje vůbec nezařadila.

Na stopě rozdílu Pokud však chceme popsat globální situaci, rozlišování mezi nemocemi z nadbytku a nedostatku je zavádějící a  při hledání vodítka pro vhodnou politiku velmi pochybné. Srdeční choroby, podle mnohých onemocnění z  nadbytku, jsou zdaleka nejvýznamnější příčinou úmrtí na celém světě. V roce 2005 jim padlo za oběť 17,5 milionu lidí. Na druhé místo se řadí rakovina, tedy další neinfekční nemoc, která si vyžádala více životů než HIV/AIDS, tuberkulóza a  malárie dohromady (viz graf Masoví zabijáci). Chronické problémy, jako například onemocnění srdce, v  roce 2005 podle Světové zdravotnické organizace (WHO) zapříčinily smrt 35 milionů lidí na celém světě, tedy dvakrát více než všechny infekční nemoci. Když se podíváme na země v nižší střední příjmové kategorii, například na Čínu, nebo ve vyšší střední příjmové kategorii, třeba na Argentinu, zjistíme, že tam lidé umírají ze stejných příčin jako na Západě (viz graf Kronika ohlášené smrti). Čtyři pětiny všech úmrtí v Číně lze připsat chronickým onemocněním. Podobně jsou na tom i tak rozdílné státy jako Egypt, Jamajka nebo Srí Lanka. Jeden velký rozdíl však vystopovat lze. Chronické nemoci mají v chudých zemích mnohem vražednější důsledky než v bohatých. V Brazílii na srdeční choroby umírá pětkrát více lidí než ve

Velké Británii, i když počet obyvatel Brazílie pětkrát vyšší není. Bohaté země se dokážou s chronickými potížemi lépe vypořádat. Úmrtnost na srdeční onemocnění u mužů starších 30 let se snížila za poslední generaci o více než o polovinu z 600–800 na 100 000 obyvatel v roce 1970 na 200–300 na 100 000 obyvatel dnes. V zemích se středně vysokými příjmy se však tento trend neprojevil. V roce 1980 se úmrtnost brazilských mužů pohybovala pod průměrem bohatých států (300 oproti 500–600). Na brazilské mortalitě se však nic nezměnilo a nyní je vyšší než v drtivé většině bohatých zemí. Ještě horší situace panuje v Rusku. V roce 1980 byla tamější úmrtnost 750 na 100  000 obyvatel. Nyní se vyšplhala na 900, což je čtyřikrát více než ve většině bohatého světa. Zřejmě nikoho nepřekvapí, že státy se středně vysokými příjmy jako Rusko trpí západními bolestmi. Chronická onemocnění však masově vraždí i v nejchudších zemích – sužují je infekce i  chronická onemocnění zároveň. Jedná se o dvojí zátěž a z tohoto hlediska v podstatě také o jedinou zvláštnost. V zemích s ročními příjmy pod 750 dolarů na hlavu si chronické problémy v roce 2005 vyžádaly více než 12 milionů životů, přičemž bezmála stejné množství padlo za oběť infekcím. Pouze v Africe jsou nakažlivá onemocnění častější příčinou smrti než nenakažlivá.

Chronická tíže Chronické choroby začínají mít na chudé země stále fatálnější a  tíživější dopad. Podle Světové banky se v  zemích s  nízkými příjmy stanou do roku 2015 hlavní příčinou smrti. Již nyní představují téměř polovinu všech tamějších nemocí a přinášejí značné ekonomické ztráty. Obyvatelé chudých zemí začínají trpět chronickým onemocněním v  mladším věku než lidé na Západě, kde se týkají především starších generací. To však již nelze tvrdit o státech s nízkými a středními příjmy. Úmrtnost ve věkové kategorii 30–69 let v Indii, Rusku a Brazílii je dvakrát nebo třikrát vyšší než v Kanadě nebo ve Velké Británii. Téměř polovina obětí chronických potíží v  rozvojových zemích umírá před sedmdesátým rokem. Pokud vše shrneme, chudí trpí na chronická onemocnění delší část života a s větší pravděpodobností na ně také umírají. V chudých zemích je mortalita u těchto chorob samozřejmě vyšší než v bohatém světě, ale překvapivě je také často vyšší než úmrtnost na infekce. Mortalita v kategorii srdečních onemocnění se v Indii, Pákistánu, Nigérii a  Tanzanii pohybuje přibližně na stejné úrovni, 400 na 100  000 obyvatel. V  porovnání se západním průměrem jde nejméně o  dvojnásobek, a alespoň v Indii a Pákistánu se jedná dokonce o  více než čtyřnásobek oproti úmrtnosti na infekce (HIV/AIDS, malárie a  tuberkulóza mají ničivější dopad stále ještě v Nigérii a Tanzanii). Chronické nemoci dopadají obzvláště tvrdě na pracující dospělé, pro něž představují těžké ekonomické břemeno. V chudých zemích se mnohonásobně častěji než na Západě stává, že rodiny utratí za péči o svého chronicky nemocného příbuzného veškeré úspory nebo že děti musí přerušit školní docházku, aby se mohly starat o člena rodiny. Zkrátka a  dobře, rozvojové země trpí „nemocemi z  nadbytku“ mnohem více než samotné bohaté země. V roce 2005 došlo v nejbohatších zemích jen k  pětině úmrtí zaviněných „nemocemi bohatých“ (tedy chronickými onemocněními). Ke třem čtvrtinám naopak došlo v zemích s nižšími či středními příjmy.

zdroj the economist

Dožijeme se infarktu. (Cílem Číny je zlepšit zdraví mládeže) foto isifa image service

Smrtijedové Proč chudé země tak snadno podléhají nemocem bohatých? A proč jsou tyto nemoci stranou veřejného zájmu i rozvojové pomoci, která se namísto toho zaměřuje na infekce? Vzrůstající důležitost chronických nemocí lze nejjednodušeji vysvětlit tak, že se lidé v chudých zemích nyní dožívají dostatečně vysokého věku, aby jimi mohli trpět. Díky lepší hygieně, dostatku jídla a kvalitnější zdravotní péči se průměrná délka života v zemích s nízkým a středním příjmem zvýšila z  50 let v roce 1965 na 65 v  roce 2005. Nárůst v  nejchudších zemích byl procentuálně vyšší: z 47 let na 63. Chronické nemoci dnes hrozí většímu počtu starých lidí. Vzhledem ke zvýšeným výdajům na zdravotnictví a bezpečnější vodě zároveň poklesl výskyt infekčních onemocnění ve srovnání s chronickými chorobami. Za posledních deset let se mezinárodní zdroje věnované boji proti malárii více než zdesateronásobily. Nadace Billa a  Melindy Gatesových s  kapitálem ve výši 33 miliard dolarů se do velké míry zaměřuje na infekční choroby. V důsledku toho se výskyt tuberkulózy (měřený počtem nových případů na 100 000 lidí) lehce snížil. V Africe v letech 1960 až 1995 klesl počet smrtelných případů malárie u dětí mladších pěti let, poté se však tento pokles stabilizoval. WHO předpokládá, že během následujících deseti let poklesne počet úmrtí zaviněných infekčními chorobami o tři procenta. Takže více lidí v chudých krajích přežije infekce v  dětství, ve svém nejkritičtějším období, a  dožije se věku, kdy je začne ohrožovat rakovina a infarkt. Chronické choroby se ovšem neomezují jen na stáří, a  tak si jejich vzrůstající význam musíme vysvětlovat nezdravými návyky lidí ve středním věku. Z  nich je nejdůležitější kouření a  nesprávné stravování. Kolem tří set milionů Číňanů kouří. V  Číně, Egyptě, Indonésii a Rusku utrácejí lidé 5–6 procent příjmů své domácnosti za cigarety – poměrně mnohem více, než za obdobné výrobky utrácejí jejich protějšky v bohatých zemích. Kouření a s ním související nemoci jsou v chudých zemích

zdroj the economist

stále na vzestupu, třebaže v bohatých zemích je tomu již naopak. Země se středními příjmy rovněž zápolí s epidemií obezity. Podle jedné studie je v  polovině všech domácností v Brazílii přinejmenším jeden obézní člověk, v Rusku pak dokonce ve třech čtvrtinách domácností. Podle jiné studie je Mexiko hned po USA druhou nejobéznější zemí mezi třicítkou (většinou bohatých) zemí OECD. Mezi velkými zeměmi má také největší výskyt cukrovky – na 100 milionů obyvatel připadá 6,5 milionu diabetiků. Není jistě náhodou, že Mexičané obsadili i jednu z nejvyšších příček v pití sycených nápojů. Dá si někdo kolu a tacos? Obezita přirozeně postihuje bohaté země: je symptomem bohatství a urbanizace. Objevuje se však i v zemích s pouze průměrnými příjmy, a to dříve, než by kdokoli čekal. Dětská obezita zde byla v  minulosti něco neslýchaného. Náměstek čínského ministra zdravotnictví Wang Lung-te loni přiznal, že více než pětina čínských dětí ve věku sedm až sedmnáct let žijících ve městě trpí nadváhou – a  tento poměr nejspíš odráží nejen bohatství čínské městské elity, ale i  množství peněz, jimiž zasypává své „malé císaře“ (jedináčky, protože čínská rodinná politika víc než jedno dítě nepovoluje). Ovšem přes všechny tyto důkazy, že chronické choroby jsou největším zdravotním problémem světa, se většina chudých zemí zaměřuje na infekční onemocnění a jejich zdravotní politika je obvykle založená na myšlence, že chronické choroby mají přijít na řadu až po zdolání těch infekčních. Tato rozhodnutí bezpochyby zčásti ovlivňuje byrokratická setrvačnost na ministerstvech zdravotnictví i investice do boje s infekčními chorobami ze strany lékařských charitativních organizací a farmaceutických firem.

Nejen statistika Pravda, najdou se i lepší důvody, proč se chudé země třeba snaží soustředit na infekční choroby na úkor těch chronických. S infekčními onemocněními se lze zpravidla vypořádat jednodušeji: vyžadují spíš očkovací kampaně než dlouhodobou péči, změnu životního stylu a sisyfovskou osvětu veřejnosti. A navíc: pokud naočkujete dítě vakcínou proti malárii, značně tím snížíte pravděpodobnost, že na tuto nemoc zemře, neboť na malárii umírají většinou děti do deseti let. Pokud však u  někoho snížíte riziko srdeční příhody v  jeho padesáti letech, dost dobře se může stát, že začne srdečními obtížemi trpět v šedesáti. Nemoc nelze úplně porazit. To ale neznamená, že se s  ní nelze potýkat lépe: poukazuje na to kontrast mezi úmrtností na infarkt (klesající na Západě, vzrůstající jinde). Stalin jednou prohlásil, že jedna smrt je tragédie, milion smrtí statistika. Ale miliony smrtí, kterým bylo možné zabránit, představují miliony tragédií. Chronické nemoci jsou již největším problémem zemí s nízkými a středními příjmy. Soustředit se tolik na infekční onemocnění znamená zhoršovat zdravotní zátěž příští generace v nejchudších Q a nejnezdravějších oblastech na světě. © The Economist Newspaper Limited, London 2007

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

profil

13

Hlavní manažer Kremlu

V pozadí ruské politiky stojí Čečenec a kamarád Chodorkovského

A

utorem pojmu „suverénní demokracie“ vystihujícího směřování současného Ruska, není prezident Putin, ale jeden z jeho poradců – Vladislav Surkov. Po otci Čečenec, bývalý spolupracovník magnáta Michaila Chodorkovského, dnes šedá eminence Kremlu. Vladislav Surkov, oficiálně jeden ze zástupců šéfa kremelské administrativy, ve skutečné hierarchii Kremlu hlavní stratég i reklamní manažer. Muž několika tváří a  životních kotrmelců. Začínal spolu s Michailem Chodorkovským v první ruské soukromé bance Menatep. Deset let budovali holdingovou společnost, která byla průkopníkem tržní ekonomiky. Pak se jejich cesty rozdělily, Chodorkovskij skončil ve vězení, Surkov v Kremlu. Všechny své znalosti nakonec dal do služeb úřednického systému, který tržní mechanismy spíš škrtí, než podporuje. Do Kremlu Surkov přinesl praktiky reklamního byznysu – začal překládat ztěžklý politický jazyk do srozumitelných pojmů a vymýšlet jednoduchá hesla. Mimoto Surkov vládne schopností vycítit, co Rusové rozzlobení bídou a nepořádky 90. let chtějí slyšet. Nikdo kromě hrstky opozičních politiků se neohradil, když Surkov  v  listu Komsomolská pravda hřímal, že nepřítel – rovná se Západ, reprezentovaný kavkazskými rebely – stojí na prahu Ruska.

Budovatelem kapitalismu Pravdu o svém dětství Surkov donedávna skrýval. V  mnohých jeho životopisech stále jako místo narození figuruje vesnice Solncevskaja v Lipecké oblasti. Teprve před několika měsíci v  rozhovoru pro německý list Der Spiegel odkryl, o čem se dlouho jen šuškalo. Po otci je Čečenec a původně se jmenoval Aslambek Dudajev. Narodil se v čečenské vesnici Duba Jurt, kam jeho matka Zoja Surkovová přišla jako čerstvá absolventka pedagogické fakulty. Seznámila se tam s  Andarbekem Dudajevem, láska ale vzala za své, když se manželé přestěhovali do města Grozného a muž odjel studovat na vojenskou akademii. Zoja odešla domů do Lipecka, a tehdy pětiletého syna si oproti čečenské tradici (děti tu při rozvodu zůstávají v rozvětvené otcově rodině) vzala s sebou. Matka pak změnila synovi jméno – z  Aslambeka Dudajeva se stal Vladislav Surkov. Mladík se bez pozoruhodnějších epizod dostal začátkem osmdesátých let na moskevský ocelářský institut, po roce ale odešel a ocitl se na vojenské základní službě. Podle oficiálního životopisu si ji odbyl v  sovětském kontingentu v  Maďarsku. Bývalý ministr obrany Sergej Ivanov se ale nedávno v televizním rozhovoru zmínil, že Surkov sloužil u vojenské výzvědné služby GRU. Do civilu se vrací s  nástupem perestrojky a  na moskevské divadelní fakultě, kam se nechal zapsat, vydržel jen tři roky (koncem 90. let nakonec získal

inzerce

diplom z ekonomie). Podle ruských médií si tehdy přivydělával prodejem pašovaných džínů. Moskva ale nabízela lepší možnosti pro lidi, kteří se nebáli vrhnout se po hlavě do začínajícího podnikání. Gorbačovova perestrojka uvolnila politický život i podnikání, bylo možné nejen prodávat hamburgery, ale i založit soukromou banku. V roce 1987 se to jako prvnímu podařilo Chodorkovskému a Surkov pro něj začíná pracovat jako reklamní manažer. V prostředí, kde reklamu nahrazují strnulé šoty a prospekty tu nikdo nikdy neviděl, není těžké mít úspěch. Surkov rozjíždí první pořádnou reklamu v SSSR. Letáky, samolepky, brožurky s logem banky Menatep: lidé jim mohou utrhat ruce, historicky první přitažlivá reklama uvádí v úžas televizní diváky. Úspěchy banky jsou až zarážející a lidé začínají Menatep podezřívat, že si tu uložila peníze i tehdejší komunistická elita. Surkov, tehdy Chodorkovského zaměstnanec, střídá dvě Chodorkovského společnosti, Menatep a Rosprom. Když ale jako jeden z klíčových členů požaduje zvýšení podílu, Chodorkovskij odmítá a  Surkov si balí kufry a  odchází ke konkurenci, magnátu Michailu Friedmanovi. Dynamický PR manažer a lobbista se dostává do světa oligarchů, zprostředkovává jednání mezi nimi a státními úředníky. Koncem 90. let se dostává do vedení celostátní televize ORT. Bývalý spolužák a později špičkový žurnalista Sergej Dorenko v  médiích vzpomíná, jak mu Surkov navrhoval omezit reportáže kritické k jednomu z ropných magnátů s vidinou, že dotčený oligarcha může společnosti pomoci finančně. Dorenko odmítl a zakrátko přišel o práci.

Výsadek do Kremlu Když začátkem  roku 1999 začíná tehdejší prezident Boris Jelcin mluvit o následníkovi, vyvolává to mezi oligarchy zděšení. Bojí se, aby se k moci nedostali tehdy ještě poměrně silní komunisté, a urychleně chystají Kremlu armádu poradců. Mají zajistit, aby prezidentskými volbami skutečně prošel Jelcinův člověk – to byl nakonec Putin. Oligarcha Friedman za přispění Jelcinovy rodiny tedy nasazuje Surkova do role externího poradce kremelské administrativy, pak se už mladý manažer činí sám. Zakládá politickou stranu s názvem Jednota, která sází na rodinné hodnoty a je mírně antikomunistická. Nic průkopnického, Surkov ale díky svým kontaktům umí zajistit, aby se často objevovala v televizi. Výsledek – vítězství v parlamentních volbách, dokonce i před dosud dominantními komunisty. To vzbuzuje naděje u ruských liberálů. Doufají, že budou moci postupně splynout s Jednotou a dohromady rozjet skutečné reformy. Ovšem Surkov je už na jiném břehu a plně podporuje filozofii Vladimira Putina. Z magnátů jsou „bakterie, schopné žít jen v rozkládajícím se organismu“, a ti, kdo se odmítnou podřídit Kremlu, budou mít velké problémy. Surkovovým dílem je také mládežnické hnutí Naši. Organizace, která je svým obdivem k preziden-

tu Putinovi podobná Mladým konzervativcům zbožňujícím Václava Klause. Svojí masovostí ale nemá ve světě obdobu – 10 000 členů, na 200 000 příznivců. Byla vytvořená jako protipól k jiným mládežnickým hnutím, která v roce 2004 organizovala oranžovou revoluci na Ukrajině. Podobně jako u revolucionářů staví na internetu, mobilních telefonech, pouličních happeninzích i  rockové hudbě. Při tom všem ale nenápadně připomíná, že všechny tyto vymoženosti existují díky „pokrokovému režimu“ a ekonomické prosperitě Putinovy vlády. Právě konec roku 2004 a první oranžové revoluce v Gruzii a na Ukrajině byly určitým přelomem, kdy Kreml – tedy Surkov – začal používat ostře protizápadní rétoriku. Surkov si opravdu nebere servítky. Například před summitem G8 v červnu 2006 vyvolal pozdvižení výrokem na adresu Západu: „Mluví o demokracii, ale myslí na naše uhlovodíky.“ A jak vypadá jeho soukromý život? Z médií lze vyčíst, že s majetkem na tom je velice dobře: má chatu, vilky v Kanadě a ve Španělsku, akcie. Jako typický ruský vysoký úředník však žije ve státním, k  dispozici má víkendovou rezidenci, takzvanou daču. Peníze vkládá do kolekce starožitných a současných loutek, jeho sbírka patří k  největším na světě. Jsou tu ale i rodinné vztahy, které příliš nezapadají do profilu oddaného Putinova služebníka. Vzal si sestru manželky bývalého ministra Jelcinovy vlády Anatolije Čubajse Julii Višněvskou. Přiženil se tak do rodiny ekonomického reformátora, který se koncem 90. let snažil zlepšit ekonomickou situaci Ruska a dát co nejvíc prostoru podnikání.

Surkov prezidentem? Otázkou je, jakou roli Surkov sehraje při následujících prezidentských volbách. Ústava už potřetí Putinovi kandidovat nedovoluje. Buď ji tedy parlament narychlo změní, nebo si Putin určí nástupce. Jak se

k tomu prezident postaví, zatím není jasné: dříve se několikrát vyjádřil, že kandidovat nebude, v zimě se ale v rozhovoru pro Al Džazíru zmínil o přemlouvání ze strany evropských lídrů, aby si to ještě rozmyslel. Některé zdroje, například Oxford Analytica Web, uvádějí Surkova jako jednoho z  možných Putinových nástupců. Surkov se každopádně tváří, že bude bojovat za Putina. V jednom z posledních výroků ho srovnává s  někdejším americkým prezidentem Franklinem Delanem Rooseveltem, který v Bílém domě vládl čtyřikrát. Lze to číst i  tak, že pro Surkova není problém změnu ústavy v parlamentu zařídit nebo alespoň popohnat. Sergej Mironov, šéf frakce Spravedlivé Rusko, která si říká konstruktivní opozice, ale ve skutečnosti je také prokremelská, už v Radě federace začal s příslušnou iniciativou. Chce dodatek k  ústavě, který umožňuje namísto dvou tři funkční prezidentská období po sobě a prodlužuje dobu mandátu ze čtyř let na sedm. Tomáš Vlach

Q

Vladislav Surkov  1964 – narozen v Šali, v Čečensko-ingušské ASSR, jako Aslambek Dudajev; 1982 – začíná studovat Vysokou školu ocelářskou; 1985 – studuje moskevský Institut kultury; 1987 – začíná pracovat pro Michaila Chodorkovského; 1997 – pracuje pro Michaila Friedmana a jeho Banku Alfa; 1998 – šéfem PR oddělení televize ORT; 1999 – nastupuje k prezidentské administrativě, zástupce šéfa administrativy; březen 2004 – jmenován poradcem prezidenta Vladimira Putina.

14

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

rozhovor

Památkáře je dobré provokovat S Janem Mužíkem o koloniích, bourání sídlišť a žraloku na Letné

staví se v Březiněvsi, Mratíně a jede to postupně dál... Jen bych těm osadám neříkal satelity, ale spíš kolonie. Jaký je v tom rozdíl? Satelit je sídelní soubor, který je komplexní – má bytovou zástavbu, ale i  budovy veřejné služby, administrativy, školu... Kolonie oproti tomu vznikají jako monofunkční struktura, která nenabízí žádné další možnosti rozvoje. Je to řada primitivně srovnaných domků namačkaných do omezeného prostoru tak, aby se jich tam vešlo co nejvíc bez jakýchkoli souvislostí. Jak je možné, že se kolonie staví dál, když o nich urbanisté už několik let mluví jako o velkém a nebezpečném problému? Myslím, že se už ten boom zastavuje, že současná expanze odpovídá časovému posunu tří až pěti let, kdy se předělávaly územní plány, získávala se stavební povolení, a teď se teprve začíná stavět. To s  sebou nese zajímavý rozpor – objevují se první reakce lidí, kteří se nechali do kolonie nalákat a teď už velmi silně pociťují její nedostatky.

Foto tomki němec

Architekt Jan Mužík (1946) patří k našim předním urbanistům. Je vedoucím příslušného ústavu na Fakultě architektury ČVUT, stojí v čele Asociace pro urbanismus a územní plánování ČR, která je profesním spolkem, jenž se zabývá problematikou tvorby a regulace vývoje měst, venkovského osídlení a krajiny. Působí také jako městský architekt města Litoměřic. Z jeho prací si připomeňme alespoň urbanistický návrh pro Václavské předměstí v Písku a čtvrť Staré Střešovice v Praze.

J

ak to, že se v Česku města pořád rozrůstají, když obyvatel ubývá? První, co člověka napadne, je, že se mění poměr městského obyvatelstva na úkor vesnického, přicházejí noví imigranti... To s růstem měst souvisí, ale hlavní problém je jinde – výrazně totiž roste počet domácností, nároky na kvalitu bydlení, a tedy potřeba nových bytů. Přičemž podstatný podíl na tom má i vysoká rozvodovost. Na druhou stranu ale mladší generace začíná dávat přednost bydlení v menším městečku nebo vesnici poblíž většího centra. Dneska se běžně dojíždí padesát kilometrů, a  pokud se bude dál rozvíjet železnice a jiné dopravní prostředky jako třeba tram-vlaky, které fungují mezi Mostem a  Louny nebo Hrádkem nad Nisou, Jabloncem a Libercem, bude se ta vzdálenost zvyšovat. Porostou tedy česká města, nebo se jejich růst zastavuje? Nejdřív bych podotkl, že rozvojem se v urbanismu nemyslí jen růst města do krajiny. Město se vždycky rozvíjelo tak, že prostorově rostlo, ale zároveň v  jeho vnitřních částech probíhala krystalizace, přestavba. Tyto dva procesy se ve své intenzitě vždycky střídaly. Pokud jde o rozrůstání do krajiny, myslím, že se Praha nebo krajská města přibližují maximu svého růstu. Objevuje se ale jiný zajímavý trend, který funguje spíš u  měst s  menším měřítkem: začínají se vytvářet mikroregiony – spolupracující sídla nebo města, která vytvářejí souměstí. Dneska si ještě zachovávají autonomní charakter a snaží se otevřeně nekomunikovat a konkurovat si, ale to se bude měnit.

Pardubic, kde po revoluci úžasně ožila třída Míru – spojnice nádraží a historického jádra s pěknými obchody, kavárnami, promenádami. Jenže když na severním okraji vyrostla řada hypermarketů, změnilo se výrazně zatížení dopravních tras, což ovlivnilo vnitřní části města. A  nejenom co se týče problému dopravy. Z třídy Míru se v důsledku odlivu lidí vytváří asijská čtvrť. Dostal se tam úplně jiný obsah a úroveň, které nekorespondují s architekturou a významem toho veřejného prostoru. V úžasném hotelu Grand je teď třeba tržnice... Aby se z toho člověk nerozplakal, musí počítat s tím, že je to pouze další vývojová fáze. Pardubice jsou velké město, možná to ustojí. Ale co menší obce? Když se něco podobného stane třeba v  padesátitisícovém Jičíně, tak to vychýlí město takovým způsobem, že se staré centrum téměř zlikviduje. Proto má už dnes hypermarket při změně územního plánu samostatnou kategorii, aby se jeho výstavba nemohla realizovat v rámci ploch určených pro občanské vybavení – hřiště, knihovny – nebo smíšené funkce. Můžete dát příklad místa, kde ty „komplexy“ fungují živě uprostřed města? Co třeba pražský Anděl na Smíchově? U  Anděla působil obchodní komplex jako iniciační bod, díky kterému čtvrť trochu ožila. Nefunguje tu však dobře pěší zóna, ten prostor zatím člověka nevybízí, aby pobyl, neustále ho atakuje doprava, provoz, chybí tam lavičky, zastínění stromy... Mohlo tu být centrum Smíchova, je to úžasná čtvrť, která hledá centrální prostor, zatím však není vidět, ani cítit.

Nezadržitelné kolonie

Můžete dát nějaký příklad? Mnoho jich je ve východních Čechách: Náchod a Hronov, Choceň a Vysoké Mýto, Ústí nad Orlicí a  Česká Třebová. Zápasí spolu, kdo je větší a důležitější, ale normální život si vynucuje souhru: třeba ve Vysokém Mýtě je gymnázium, plavecký bazén, významná automobilová komunikace a v Chocni zase obchodní akademie, zimní stadion a velké nádraží. Ta města spolu chtě nechtě komunikují a doplňují se ve vybavenosti i nabídce práce. Myslím, že se budou postupně ještě víc propojovat s tím, že si ponechají autonomii, charakteristický obraz a polyfunkčnost.

Pozorujete v české krajině nějakou výraznou urbanistickou proměnu? Asi nejvýrazněji se proměňuje česká vesnice. Její zemědělský aspekt slábne. Neříkám, že podoba venkovského sídla zmizí, myslím si dokonce, že touha bydlet na vesnici poblíž většího centra, které nabízí pracovní příležitosti, bude sílit. Venkov nebude vymírat, naopak nabude na přitažlivosti. Jen se změní jeho funkce: získává více charakter rekreační a  v  některých rysech se tak, ne zcela správně, přibližuje městu.

Mluvíte o polyfunkčnosti, přitom se pořád staví v monotónních „komplexech“ – zábavních, administrativních, obchodních. Není tomu tak vždycky. Problém spíš nastává, když se monofunkční komplexy umísťují na okraj města. Dá se to dobře ukázat na příkladu

Zatím ale zažíváme spíš boom satelitních městeček, zvlášť okolo Prahy. Poslední dobou je to velký problém okolí snad všech krajských měst, ale máte pravdu, že kolem Prahy je toho strašně moc. Nechvalně známé jsou Přílepy, další kolonie vyrůstá kolem Turska,

Dobře, ale jak to, že kolonie vůbec můžou vzniknout? Copak stavby v obci neurčuje její územní plán? Na to by člověk musel být detektiv, aby to odhalil. Nechápu, jak je možné, že se sejde tolik věcí. Za prvé investor, který musí prosadit, aby se na jeho pozemku mohlo stavět. Což vůbec není jednoduché, protože to ve většině případů zasahuje do vypracované urbanistické koncepce obce. Zákon v takovém případě praví, že se musí zadat změna územního plánu. Za druhé jsou potřeba ochotní zastupitelé, kteří se nechají k novému zadání přemluvit. Tam to ještě chápu, protože investor jim za to slíbí opravu chodníků, komunikací, zavedení kanalizace a bůhvíco ještě. Jak je ale možné, že se do třetice najde odborný zpracovatel, který dílčí změnu územního plánu zpracuje často v rozporu se všemi základními urbanistickými principy, to mi není jasné. Kdo vlastně navrhuje nový územní plán? Ten vzniká ve spolupráci obce a urbanisty. A přiznávám, že evidentně existují kolegové, kteří mají potřebné kulaté razítko a kteří se živí vypracováváním územních plánů tak, aby to vyhovovalo momentálnímu vedení obce a investorům. A jde jim to od ruky. Nikdo jejich práci nekontroluje? Většina urbanistů je autorizovaná v České komoře architektů, která má dozorčí radu a stavovský soud, systém je nastavený dobře, komora by měla na excesy a kvalitu profese dohlížet. Musí se k ní ale dostat konkrétní stížnost. Víte o někom, komu komora autorizaci odejmula? Na to by odpověděl spíš ředitel komory. Já o  nikom takovém nevím. Musím ale dodat, že je to zašmodrchané ještě tím, že příslušné kulaté razítko mají i lidé z komory inženýrů, a tam už ty zábrany nemusí být tak velké. Tím ale problém neházím jinam. Co život v koloniích udělá s lidmi, kteří tam budou žít? To je těžké předpovídat. Myslím si, že velmi brzy, po několika letech, jim ten prostor přestane vyhovovat a  budou ho opouštět. Volí totiž prostředí, které je totálně závislé na jiném celku – nenajdou tu školku, obchod, veřejné vybavení. To znamená denně vozit děti do školy, ze školy a do zájmových kroužků. Ta děcka stráví až dvě hodiny denně zavřená v autě v kolonách na dálnicích. Tomu nerozumím. Navíc tam, kde se nenavazuje vztah k domácímu prostředí, nevzniká ani potřeba svůj prostor chránit a pečovat o něj. Mají vůbec kolonie budoucnost? Pro mě jsou zosobněním neudržitelného rozvoje. V momentě, kdy se ukáže, že v městských částech s lepšími docházkovými vzdálenostmi a v lepších souvislostech s městským organismem je bydlení dostupnější, začnou chátrat a trpět. Tam není kvalitní architektura, naprosto chybí důraz na veřejný prostor, existuje tu velký rozpor mezi tím, jak se vnímá kvalita vnitřní parcely a  veřejného prostranství: lidé v  koloniích se do své opečovávané zahrady musí probít velmi těsným a esteticky pokleslým územím. Urbanisticky se kolonie už dál vyvíjet nemohou, určitě by pomohlo dopravní napojení a komplexní infrastruktura. Kdo je ale zaplatí? Řekl bych, že mohou v budoucnu představovat mnohem větší problém než proklínaná sídliště.

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

inzerce

rozhovor

Trošku ubourat Přece jenom je ale sídlišť daleko víc. Co s nimi? Hrozně záleží na konkrétní situaci. Za sídliště se třeba označují i  pražské Petřiny, které považuji za kvalitní městskou strukturu, již stačí udržovat a vylepšovat. Horší to bude s  většími soubory, jako jsou třeba Bohnice. Praha má výhodu velkoměsta, její organismus sídliště pohltí a  je to řešitelné. Větší problémy budou mít v menších městech, na kterých se sídliště podepsala tak, že funkčně vychýlila a  prostorově znetvořila jejich organismus jako nádor. Jak byste tedy sídliště upravil? Každopádně by se měl rozbít jejich monofunkční prostor. Podívejte se na Petřiny, tam nikdo nebude pochybovat, kde je hlavní třída, kde je druhá hlavní třída, najdete tam i  vnitrobloky. Kdežto na jiných sídlištích jdete prostorem, který není ani ulicí, ani náměstím, ani vnitroblokem. Tohle se musí změnit, doplnit. Jak? Sídliště lze zpětně zastavět a  rozčlenit nejenom stavbami, ale i terénem, terasami, zelenými prvky. Tímhle způsobem se z  něho dá udělat celkem kvalitní obytné prostředí. Výhodou sídlišť je i  to, že mají objekty a  plochy občanské vybavenosti – základní a mateřské školy, dětská hřiště a  tak dále – situované v  urbanisticky  správných a  provozně logických místech. Tvrdíte tedy, že sídlištní soubory nejsou založené úplně špatně? Špatné jsou především proto, že vypadají monotónně a  ve frekventovaných částech jim chybí městský parter - kavárny, hospody, obchody, klidně i  nějaká řemeslná dílna. Vážným nedostatkem jsou také plochy a zařízení pro dopravu v klidu – parkoviště a garáže. Sídlištní budovy navíc svou velikostí několikanásobně přesahují kontext městské zástavby. To se ještě zvýraznilo, když se v rámci takzvané humanizace přidaly štíty, nástavby, nové vstupy a  monotónnost budovy se rozbíjela barevností fasád. Takže vy byste boural? V  určitých případech. Nebo bych aspoň ubourával. Sociologické studie tvrdí, že lidé inklinují k obytnému prostředí do čtyř nadzemních pater. Souvisí to s  vertikální komunikací bytu, jeho kontaktem s  vnějším prostorem, ulicí, náměstím, ale třeba i s úrovní pohledu do krajiny. Když si představíte, že máte pustit šestileté dítě hrát si na písek, a víte, že jste ve dvacátém patře a  stěží dohlédnete dolů... Život ve vysokých patrech je svým způsobem životem ve vertikální izolaci. Proto myslím, že bude na sídlištích docházet k  odbourávání nejvyšších pater. Nevylučuji ale, že mnohdy jde o naprostou urbanistickou chybu, která se vyřeší jedině tak, že se stavba zbourá kompletně. Víte o takovém případu? Určitě k  tomu brzo dojde v  menších městech. Napadá mě – nevím proč – Dobříš. Asi proto, že tam ty výškové budovy hodně bijí do očí a do městečka této velikosti a charakteru se rozhodně nehodí. Tam by se mohlo klidně i  bourat. V zahraničí k tomu už přistoupili. My jsme ale bohužel právě v období, kdy se teprve vyjasňují vlastnické vztahy. Ale urbanisté by měli být připraveni. A jsou? Co váš ústav? Čeká to na generaci, která teď studuje. My ji k  tomu připravujeme teoreticky i  prakticky: bude se muset odbourat a  doplnit zástavba, vyměnit tisíce oken, stovky výtahů, které nevyhovují evropským normám... Doufám, že v  té době už při rozhodování o  dalších úpravách našich měst nebudou hrát roli komunální nebo obecně politické vztahy a  machinace. Když to řeknu velmi kulantně, po revoluci jsem si myslel, že se dobrá politika bude víc opírat o odborníky a odborně zpracované argumenty. To se neděje. U nás se i dlouhodobé koncepční zásady v zájmu přicházejících lákavých prostředků velmi snadno opouštějí. Jakých urbanistických zásad se držíte vy, abyste se toho vyvaroval? Mně se líbí holandský systém nebo princip, na který jako první poukazoval sociální ekolog Bohuslav Blažek a  který jsem se snažil uplat-

nit třeba při tvorbě regulačního plánu pro Staré Střešovice v Praze 6. Oslovili jsme komunitu domorodců, kteří měli ke své čtvrti vztah, znali její příběh a měli svou představu o  tom, jak prostředí zlepšit. Pokud s  lidmi takto začnete pracovat, velmi přesně vám řeknou, co jim chybí, co jim vadí, co považují za architektonickou hodnotu a tak dál. A pak už je jenom na urbanistovi, jak umí jejich příběh zpracovat, propojit se svojí vizí a převést do charakteru prostředí. Jenom v takovém případě se okamžitě upevní vztah mezi obyvateli a jejich životním prostorem.

Nechte ji nadechnout Architekt a urbanista Roman Koutský říká, že zatímco „komunisté umrtvovali města plošnou demolicí, památkáři demolují město plošnou památkovou ochranou“. Jak je to podle vás? Památkáři spoustu věcí ochránili, ale někde se jejich vinou památky mění ve skanzen pro turisty. Proto je někdy dobré památkáře napadnout a k něčemu je vyprovokovat. Jeden výrazný příklad: kolegy Karla Kibice se na jedné přednášce kdosi zeptal, jestli by jako velký znalec vývoje architektury dovedl připustit, že ještě může přijít doba, kdy by vykrystalizovanou strukturu  katedrály svatého Víta někdo obohatil o další soudobý prvek. Odpověděl, že si v  katedrále každá doba řekla své, takže se klidně může stát, že se to ještě někdy posune dál. Ta cesta se ale ztěžuje, komplikuje a musíme být stále opatrnější. Kolegové památkáři málem zkolabovali, ale já s  tím souhlasím a myslím si, že totéž platí obecně v architektonické i urbanistické tvorbě. Památkáři nebyli nadšení ani z návrhu nové budovy Národní knihovny Jana Kaplického na Letenské pláni. Jak se zamlouvá vám? Já se na Kaplického knihovnu dívám jako na výjimečný prvek, který působí jako takový šperk. Potřebuje velký prostor, aby se dal ze všech stran dobře pozorovat a aby ten prostor ovládl. Podle mě ten objekt působí v parku, v zeleni, ale ne v kontaktu s městskou zástavbou. Začalo se také mluvit o tom, že Letné chybí urbanistická koncepce a že by se mělo myslet na další zástavbu. Pro mě má Letná velmi významnou hodnotu, která se může doplňovat jen na místech možné přestavby a opravdu jen výjimečně. A ve volném prostoru už vůbec ne. Letnou je potřeba jenom udržovat. To není prostor, který bychom měli městu brát. Praha musí mít místo, kde se její organismus nadechne. Ve spojení s tak nádhernou pozicí, jakou Letná má, jde o jednu z největších urbanistických hodnot hlavního města. Co říkáte tomu, že v podzemí bývalého Stalinova pomníku má vzniknout mořské akvárium se žralokem? Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože mi přišlo, že si každý zkouší, co Letná ještě snese. Nepředpokládal jsem, že by se tím někdo vážně zabýval. Akvárium na Letnou rozhodně nepatří. Prostor od Hanavského pavilonku až po okraj Holešovic jsem vždycky vnímal jako úžasnou promenádu s  vyhlídkou na Prahu, je to volný prostor, který nabízí příjemnou atmosféru pro pěší, cyklisty, bruslaře i skateboardisty – to je život, který by se tam měl rozvíjet. Raději bych tam viděl nějakou kavárnu a další místo k posezení. Máte naopak nějaký světlý příklad dobrého urbanistického zásahu v Česku? Podle mě za posledních patnáct let prošla zejména menší města u  nás až neuvěřitelnou proměnou ve svých vnitřních částech. Zejména v centrech a historických jádrech – Třeboň, České Budějovice, Švihov, Kadaň, Litoměřice, Hradec Králové a řada dalších jsou toho důkazem. Vrátil se tam život, citlivě se doplnila nebo nahradila stará zástavba, obnovily se některé domy. Pro mě je asi nejlepším příkladem historické jádro Litomyšle: obrovské náměstí složené ze dvou prostorů, obrovské plochy loubí a pod ním nabídka obchodů, kaváren a hospod. To je pro mě jedno z  nejkrásnějších českých historických a zároveň obchodních center. A když to trochu zlehčím: je to pro mě nejkrásnější forma supermarketu. Ondřej Nezbeda

Q

15

16

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

výběr z webu respekt.cz

VIDEO.RESPEKT.CZ

Americké paradoxy: alkoholová anabáze Pokrytectví a dvojí standard v USA kvetou stejně mocně jako tunelování v Česku a korupce na Haiti.

Zhlédněte animovaný minimatrix Mravenci a dva díly experimentálního snímku 1966/86/06. Oba filmy byly nedávno oceněny na festivalu Free Cinema v Šanghaji.

ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.

PODCAST.RESPEKT.CZ Respekt nyní i ve zvuku. Poslechněte si rozhovory s redaktory Respektu o aktuálních článcích a další nahrávky.

WIKI.RESPEKT.CZ Koho za prezidenta v roce 2008? Na wiki.respekt.cz můžete sami přidávat osobnosti, o nichž se mluví jako o prezidentských kandidátech, a shromažďovat o nich detailní informace.

POHLEDNICE.RESPEKT.CZ Pošlete svým přátelům e-mailem aktuální ilustrace od Pavla Reisenauera.

ANKETA.RESPEKT.CZ Líbí se vám návrh KDU-ČSL, aby rodiče mohli během voleb odevzdat hlas i za své nezletilé děti?

ANO 13 %

NE 87 %

Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce: Mají cizinci žádající o adopci českého dítěte plnit přísnější podmínky než čeští zájemci?

RUBENSTEINOVA.BLOG.RESPEKT.CZ Když mě před nějakými deseti lety při vstupu na koncert nebo do klubu v USA kontrolovali, jestli si zasloužím nalepit na zápěstí papírový náramek, že už mi bylo 21 a jsem způsobilá pít alkohol, dalo se to ještě považovat za pochybný kompliment, neboť moje tělesná schránka se mohla i v přicházejícím středním věku pyšnit obstojnou zachovalostí. Ovšem když jsme se před dvěma lety s manželem usadili v Midtown Manhattanu, kde jsem začala docházet do místního supermarketu, narazila kosa na kámen.

Anglické verze všech Minulých týdnů Ivana Lampera a řady dalších článků.

TAPETY.RESPEKT.CZ Každé pondělí nový obrázek na plochu vašeho počítače od Pavla Reisenauera.

PRISTE.RESPEKT.CZ O čem byste si chtěli přečíst v Respektu?

Stejně tak přebrala ochranka známé české restaurace Bohemian Hall v  New Yorku odpovědnost za dceru mé české kamarádky, protože matka by to  podle jejich názoru nezvládla.  Přestože se do této obří a jediné zahradní  restaurace o víkendu natěsná až tisícovka hostů, před vchodem stála fronta a ochranka kontrolovala ID každého potenciálního návštěvníka. Když jsme v devět večer přišli na řadu my, jeden hlídač z  asi čtyřčlenného týmu se zeptal, kolik je dívce let. „Dvanáct,“ odpověděla matka dívčiny popravdě.

Manžel má v  oblibě jamajské pivo, které se ve zmíněném supermarketu objevuje jen sporadicky, takže když jsem ho při jedné nákupní expedici objevila v regálu, zachvátila mě euforie, hned jsem popadla dva papundeklové kartony po šesti lahvích, dovlekla je k pokladně a vítězoslavně usadila na pohyblivý pás. Poté jsem vylovila platební kartu, „Moc mladá. Dovnitř nesmí.“ chvějíc se radostí, jak muže příjemně překvapím. „ID,“ vybafla na mě nerudná pokladní. Tehdy „O tom snad rozhoduju já. Je to moje dcera a odpojsem ještě neměla zelenou kartu ani americký řidič- vědnost za ni nesu já,“ reagovala trochu naivně ský průkaz a nakupovat potraviny a nápoje s ces- matka, která byla naposledy v USA před 20 lety, kdy tovním pasem jsem rozhodně nehodlala, natož ho osobní svoboda jedince nebyla ještě tolik osekaná. ukazovat prodavačce. Jak bývá mým špatným zvykem, rozhodla jsem se aplikovat logický postup na Rozpoutala se poněkud nepříjemná debata,  při věci, které logiku nemají, tak říkám: „Paní, podí- které asistovali další dva kamarádi žijící v  New vejte se na mě.“ Vykulila jsem oči a vycenila zuby, Yorku.  V  jejím průběhu můj rozzuřený americký abych poskytla detailní pohled na atrofované duhov- manžel prorazil dovnitř areálu a vyhledal manažera ky, uvadající tkáně a žloutnoucí zubní sklovinu. podniku,  který po vyslechnutí stížnosti  vyšel ven a zpacifikoval vzpouzejícího se „ochranáře“. Nako„ID,“ opakovala letargicky pokladní. nec jsme spojenými silami vydupali české dívce právo pít v 9 večer v restauraci sodovku. Získala tak „Nemám,“ přiznala jsem  s  narůstajícím pocitem pochybné privilegium být v této „pokročilé“ hodině bezmoci. jediným hostem mladším 21 let. Jistě si to zapíše do deníčku a po letech bude pohnutě vzpomínat. Bez dalšího slova pokladní vzala oba kartony z  pásu a  odložila ve svém pokladním království Zákony jsou zákony a jako disciplinovaný a zásadomimo můj dosah, aby mě uchránila před zrůdným vý člověk bych o jejich důsledném uplatňování vůbec činem požívání piva zakoupeného bez předložení nediskutovala, kdybych denně nečetla v americkém průkazu totožnosti. tisku, jak -náctileté hollywoodské a  jiné hvězdičJe mi jasné, že když mi v šesti letech v Čechách ky houfně vstupují do různých odvykacích zařízení, klidně nalili do džbánku pivo pro tatínka, nebyl to protože v zemi, kde povolený věkový limit pro konzrovna chvályhodný počin, ale situace v  USA je zumaci alkoholu je 21 let a držení a požívání i měkponěkud extrémní. Vyplývá to hlavně z absurdní kých drog je striktně zakázáno, tyto teenagerské aplikace pravidel o nediskriminaci. Tedy aby žád- „celebrity“ vůbec nemají problém vypěstovat si návyk ný zákazník nebyl diskriminován odhady či otáz- na alkohol a drogy už v raném věku. V novinách jsou kami ohledně věku způsobilosti požívání alkoholu, jejich usvědčující fotky, ví se, ve kterých nóbl podzmíněná prodejna zavedla politiku vyžadování ID nicích konzumují zakázané látky, ale nikdo jim ani od každého kupujícího, i když jde nepopiratelně podnikům, které jim nelegálně nalévají, v tom nebráo stařečka či stařenku nad hrobem, kteří si před ní, zatímco „normální“ lidé už musí mávat průkazy smrtí ještě chtějí loknout pivka. Jistou logiku to při skoro každé příležitosti. Jak je to možné? má, ale selský rozum se tomu brání. Lenka Rubensteinová Podobná logika nelogika platí při jízdě autem. Pře- Forma života s parametry pozemšťanky, která stože řidiči v USA můžou používat vozidlo s určitou nepolevuje v úsilí zařadit se mezi lidstvem Q hladinou alkoholu v  krvi, v  autě nikdo alkohol pít respektované bytosti.

Senátorská definice lesa BALADA.BLOG.RESPEKT.CZ

ENGLISH.RESPEKT.CZ

nesmí, a to ani pasažéři. To jsem se dozvěděla, když jsem si loni při cestě z chaty chtěla v autě otevřít pivo. Právní institut tak přebírá zodpovědnost za řidiče, který by mohl podlehnout svodům v podobě popíjejících pasažérů, a to i když třeba onen řidič vyrazil na cestu bez molekuly alkoholu v krvi, a teoreticky by tedy měl být oprávněn si lok či dva dát.

ČSSD: Měli bychom si ujasnit, co je to vlastně ten les. Navrhuji udělat vnitrostranický průzkum a případně vypsat referendum. Zkusíme ten průzkum alespoň mezi sebou. Co se vám vybaví, když se řekne les? Naší straně se vybaví smrk. KDU-ČSL: Houby.

V  pátečních Lidových novinách se objevil text s  názvem Řekni, kde ty hvozdy jsou. Jedná se o kolektivní dílo tří šumavských senátorů zastupujících strany ČSSD, ODS, KDU-ČSL a obsahem je situace v Národním parku Šumava. Konkrétně se jedná o další příspěvek do populární hry na (ne)záchranu jeho lesů. Zhruba uprostřed článku přichází pokus o novodobou slovníkovou definici lesa, která jako jediná z celého textu stojí za pozornost:

ČSSD: A protože houby rostou převážně pod smrky, navrhuji formulaci, že většina z  nás si pod lesem představuje smrkový porost.

Většina z  nás si pod  lesem představuje smrkové porosty a  pravděpodobně se i  s  ekology shodneme, že les lesem dělají dospělé stromy s určitým podílem stromů mladších.

ČSSD: To už je zbytečné rozpitvávání. Přece, když se řekne, že les je tvořen smrky, stejně každý ví, že tam budou i nějaké listnaté stromy, takže není potřeba to tam ještě zdůrazňovat.

Po přečtení této věty se mi už nepodařilo plně se soustředit na zbývající senátorské odstavce. Klíč k pochopení vzniku celé definice leží přímo v ní a ve stranické příslušnosti autorů. V tu chvíli jsem se stal přímým aktérem vyjednávání o tuto zásadní část textu:

ODS: A nemohlo by se tam alespoň napsat, že je tvořen urostlými smrky?

Co dokáže mrtvá liščí hlava MUSILOVA.BLOG.RESPEKT.CZ Je to už dva roky, co jsem našla mrtvou lišku. Hned mě popadla touha mít ve své sbírce lebek také jednu liščí. Oddělit lebku od seschlého těla se zdálo snadné, ale po půlhodině pižlání tupými klacky ještě držela. Tu jeden z klacků sjel a zapíchl se mi do ruky. Koukám vyděšeně na tu krvavou ránu a v ní kousek odporného liščího slizu. „Ty jsi tak blbá, co když dostaneš vzteklinu?“ nadává mi mé zodpovědnější já. Dokončím tedy urychleně dílo a schovám hlavu do igelitky. „Proč jste na to proboha sahala?“ ptá se druhý den doktorka. „No, chtěla jsem tu lebku...“ přiznávám. „Co studujete za školu, prosím vás? Přírodovědu? No to jsem si mohla myslet, že jste něco takovýho... Budete muset na očkování, protože nevíme, jestli nebyla liška nakažená.“ „Já ji když tak mám doma, kdyby se z toho dalo něco zjistit...“ „Vy ji máte DOMA? Ježišmarjá,“ rychle zvedá telefon. „Dobrý den, Státní veterinární správa?... Aha, dobře, tak já ji k vám pošlu i s hlavou... Myslíte, že s ní MŮŽE JET TRAMVAJÍ, nebo je nutné pro ni vypravit SPECIÁLNÍ ODVOZ?“ Konečně se obrátí na mě: „Tak, teď honem zajedete pro lišku, odvezete ji na Státní veterinární správu do Suchdola, kde ji necháte vyšetřit a výsledky zavoláte mně a  na hygienu. Podle toho pak půjdete, nebo nepůjdete na Bulovku...“ Poslušně dorazím na kolej, kde před naším pokojem stojí vrátná. Prý mám okamžitě zavolat doktorce. Volám a utěšuji ji, že vše již zařizuji. Popadnu lebku a jedeme na výlet do Suchdola. „To jste vy s tou liškou? Měla jste přijít rovnou k nám. Proč jste si proboha nevzala rukavice?“ (Srovnej reakci doktorky a veterinářky.) Doktorka i s mojí lištičkou zmizí do patřičných míst a já mezitím vysypu z peněženky 858 korun a dostanu i stvrzenku. Zkusím se ještě nenápadně zeptat, zda bych mohla lebku – v případě negativního nálezu, samozřejmě – dostat zpátky: „V  žádném případě, co přijde k  nám, už nesmí ven…“ Na kolej odcházím odevzdaně bez lebky a o tisícovku lehčí. Zuzana Musilová Ještě studující + již pracující přírodovědkyně z jihu Čech.

Q

Takový průběh měl zrod nového slovníkového hesla pro les. Tedy alespoň v  mé hlavě. Ve skutečnosti to jistě bylo  konstruktivní vyjednávání bez politických tlaků. Však taky jde jeho autorům o  dobrou věc. Jenom není tak úplně jasné, čí ta věc je. Petr Balada Třicátník, dálkový student Masarykovy univerzity Q v Brně.

ODS: Myslím, že by bylo dobré zahrnout tam i nějaký ten topol. KDU-ČSL: Ano, na listnaté stromy by se nemělo zapomínat.

KDU-ČSL: Ale nemělo by se zapomínat ani na nedospělý porost, protože rodina to je základ.

Prodáváme knihy našich redaktorů: Formánek Pěkný Spurný Šlajchrt Tabery Topol

téma

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

17

Svoboda, to je taky nejistota. foto profimedia.cz

Největší rozvod na světě

Vzpomínka na vznik budoucí velmoci

Byl to triumf ducha nad největším impériem světa. Vítězství člověka, kterému Winston Churchill opovržlivě říkal „ten polonahý fakír“. Nenápadného muže bez majetku a formální moci, který říkal, že je lepší umřít než se podvolit zlu. A že bojovat za svobodu se má bez násilí. Jeho unikátní cesta ale nebyla beze ztrát. Skončila největším a nejstrašnějším rozvodem dějin, od něhož tento týden uplyne šedesát let.

I

ndicko-pákistánská hranice je dnes místo vhodné pro sběratele kuriozit. Na linii dlouhé, jako je cesta z Prahy do Madridu, je jediný hraniční přechod. Nejezdí přes něj žádná auta. Místní přechází jen velmi zřídka, získat vízum do sousedního státu znamená podstoupit několikaměsíční schvalovací martyrium, kdy úspěch mají jen někteří. Výměna zboží probíhá takto: z  pákistánské strany nacouvá co nejblíže k „čáře“ například nákladní auto s ovocem. Pak se objeví zástup mužů v jasně zelených vestách, každý z nich popadne jednu z beden a spěchá s ní těch posledních padesát metrů k hranici. Tam na indické straně už čeká zástup podobných nosičů – v  jasně modrých vestách, aby se náhodou nepromíchali. Modří pak přebírají bedny od zelených a nosí je do o kus dál přistaveného indického náklaďáku, který pak veze ovoce na místo určení. Primitivní směna a přechod otevřený šest hodin denně jsou přitom známkou velkého pokroku a uvolnění poměrů mezi oběma státy. Už 60 let odděluje tahle hranice zaryté nepřátele. Byť i samo nepřátelství je značně kuriózní. Pákistánci a Indové z obou stran hraniční čáry se totiž od sebe liší asi jako Češi z Pardubic a Hradce Králové. Mluví stejnou řečí, stejně vypadají, mají stejnou mentalitu a stejnou historii. Ani se nedá říct, že je rozděluje náboženství, protože na obou stranách žijí muslimové a hinduisté. Když se tedy někde Ind s Pákistáncem náhodou potká, hned mají o čem mluvit, rozumí si, navzájem se znají, mají společné filmové idoly nebo stejně kritické názory na Ameriku. Je to zkrátka jedno z  nejparadoxnějších sousedství na světě: a nejen proto, že jeho zrod před šedesáti lety provázela největší krvavá koupel, v  níž se dva státy během tak krátké doby ocitly. V tom největším rozvodu lidských dějin ale nejde jen o krev. Je v něm i poučení pro dnešní časy.

Osmdesát procent hinduistů žijících ve třech tisících kast a podkast, v nichž se nikdy žádný cizinec nevyznal, které ale přitom zcela zásadně určují tvář celé země a životy jejích obyvatel. Prostor, kde se úcta a živý vztah k nejvyšším duchovním hodnotám zcela bezprostředně mísí s lhostejností k nejstrašnějšími nemocem a děsivé chudobě. Země, kde na jedné straně žijí mahárádžové tonoucí ve zlatě, právníci vzdělaní v Oxfordu či velkoprůmyslníci srovnatelní s americkými, na straně druhé takový počet potulných svatých mužů, jako mělo Československo obyvatel, miliony potulných kejklířů a desítky milionů prapůvodních obyvatel, z nichž někteří byli dosud lovci lebek. Země divokých a pestrobarevných hinduistických božstev s krvavými rituály a muslimského spořádaného modlení k abstraktnímu Alláhovi. Britové tuhle spleť neomezovali, ani nemohli. Po dobytí a  definitivním ovládnutí Indie v  19. století řídili Indii tvrdou rukou a brali si z ní, co potřebovali. „Odpovědnost vládnout Indii byla nevyzpytatelným zásahem prozřetelnosti vložena na bedra anglické rasy,“ prohlásil v roce 1889 spisovatel a novinář

Rudyard Kipling a  v  tomto duchu se také Britové v Indii chovali: povýšenecky, rasisticky. A jak jen to šlo, drželi se dál od shonu a prachu ulice. Prakticky nikdo z Britů neměl mezi Indy přátele. Dobře tehdejší soužití popisuje britský prozaik E. M. Foster ve svém románu Cesta do Indie, v němž hlavní hrdinka přijíždí do exotické země plna zájmu o zdejší kulturu a lidi. Brzy ale zjistí, že pokud nemá být v očích ostatních Britů za vyobcovanou podivínku, musí na své přátelské styky s Indy zapomenout. Na druhou stranu nešlo o  brutalitu známou z  afrických kolonií. V  Indii fungovala čtyři tisíce let stará kultura, byla poměrně bohatou, vyspělou zemí se slušně vzdělanou elitou. Britové zformovali státní byrokracii, armádu, univerzity, soudnictví. Za jejich vlády začaly vznikat noviny. Byla postavena nejdelší železniční síť na světě, kterou si Indové a návštěvníci jejich země dodnes nemohou vynachválit. Angličané také přinesli jazyk, bez něhož by se Indové ze všech koutů země nikdy mezi sebou nedomluvili. Jinak se ale o ekonomickém vzestupu za britské nadvlády mluvit nedá. Průmysl se

Co měli z Britů V době vrcholu britského panování nad Indií před nějakými sto lety musel být běžný Evropan bez dnešních samozřejmostí, jako jsou fotografie, televize či internet, vybaven opravdu velkou představivostí. Bez ní si mohl jen těžko udělat alespoň přibližný obraz toho, co to je vlastně Indie. Tři sta padesát milionů lidí hovořících patnácti hlavními jazyky, které se dál větví do osmi set lokálních dialektů.

Uprchlíci připlouvají do Bombaje. foto profimedia.cz

18

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

téma

vil vedle své ženy v přísném celibátu, denní dávku jídla omezoval na několik lžic rozvařené čočky, placky, jogurt a ovoce. Každé pondělí si ukládal den bez mluvení – jednak aby dal odpočinout hlasivkám, a pak aby měl více klidu na rozjímání. Své přiblížení se indické chudině myslel Gándhí zcela vážně: cestoval vždy třetí třídou, jedinou, kterou si mohli obyčejní pasažéři dovolit a která byla špinavá a přecpaná lidmi. Mimo domov žil v chýších chudých zemědělců a ve městech v příbytcích metařů a odklízečů odpadků. Sám si čistil záchod, což je v  Indii tradičně neštítivější práce určená spodině společnosti – opovrhované kastě nedotknutelných. Gándhí jejím příslušníkům naopak říkal haridžané – děti boží. Gándhího tažení proti impériu, „nad nímž slunce nezapadá“, muselo zpočátku vypadat dost beznadějně. Odmítal násilné akce proti britským vojákům, které část jeho krajanů prosazovala. „Je to jen oko za oko, zub za zub,“ přesvědčovali tribuna chudých činovníci nově ustaveného Indického národního kongresu (INC). „Oko za oko a svět bude brzy slepý,“ odpovídal Gándhí. Razil cestu nenásilného, ale jasného odporu proti „britské tyranii“, který se měl projevovat totální nespoluprací s kolonizátory. A nutno dodat, že důraz mu nechyběl. „Osvobodíme Indii, nebo zemřeme, ale nebudeme žít a dívat se, jak se prodlužuje naše otroctví,“ prohlašoval Gándhí. Na podporu svých představ vydával časopis, objížděl zemi, organizoval známé akce občanské neposlušnosti, několikrát držel protestní hladovku – a  bez odporu snášel, jak ho britské úřady opakovaně s  různým absurdním zdůvodněním zavírají do vězení, kde strávil šest let. Se svojí vizí chodil pěšky po nejubožejších koutech země, kde neznali rádio, nefungovala elektřina, nikdo neuměl číst. „Kam přijede Gándhí, tam je hlavní město Indie,“ říkalo se tehdy kvůli tomu, jak velký ohlas Gándhího akce i  bez podpory médií postupně nabíraly.

Buď rozdělení, nebo zničení

Muslimové v Dillí hledají úkryt před pogromy a možnost bezpečného odjezdu do Pákistánu. Navzdory exodu zůstalo staré Dillí dodnes z velké části muslimským městem. foto profimedia.cz

nijak nerozvíjel, export se omezoval na jutu, čaj, koření, bavlnu a to vše měli pod kontrolou Britové. Na řadu důležitého zboží jako třeba textil nebo sůl platil britský monopol, na němž vydělávaly pouze britské firmy. Britové ovládali i zemědělství: indičtí farmáři museli pěstovat předepsané – často pro ně nevýhodné – plodiny a i v časech neúrody plnit nesmyslné, likvidační dodávky.

Putovní hlavní město Panství britského impéria nad Indií se zdálo neotřesitelné a nezměnitelné. Pak se ale objevil nenápadný muž s drátěnými brýlemi na nose a zdánlivě věčné pilíře moci se začaly hroutit. Ten muž se jmenoval Móhandás Gándhí a domů na indickou půdu se vrátil teprve jako dospělý v roce 1914 – po studiích v Oxfordu a letech právní praxe v Jižní Africe. Právě na černém kontinentu se poprvé postavil do čela zápasu o lidskou svobodu a důstojnost. Když jej jednou průvodčí zbil a vyhodil z vlaku kvůli tomu, že si jako „barevný“ sedl do první třídy určené jen pro bělochy, rozhodl se proti takovému ponižujícímu systému protestovat: rozjíždí v Jižní Africe se svými krajany drobné akce občanské neposlušnosti, píše protestní dopisy na úřady, články do médií. Vše s konkrét-

ně stanoveným cílem – přimět jihoafrické Brity, aby indické přistěhovalce nezahrnovali do svých rasistických zákonů. Gándhího cesta odporu je od počátku důsledná, ale nenásilná. „Můžou nám zlámat ruce, rozbít hlavu, dokonce vzít život. Pak ale budou mít jen naše mrtvé tělo, nikoliv naši poslušnost,“ vysvětloval ostatním Indům na shromážděních za zrušení povinnosti nosit zvláštní průkazky pro „barevné“. Ověnčen gloriolou bojovníka za indickou věc připlouvá Gándhí do Bombaje – a nachází obrovskou chudobu a ponižování podobné tomu africkému. Proti sto tisícům Britů žijícím v  luxusu a  privilegiích stojí tři sta padesát milionů Indů s cejchem podřadnosti. Gándhímu bylo jasné, že tady nestačí rušit jednotlivé rasistické zákony, nutný je odchod kolonizátorů z Indie. Díky článkům v  britských a  pak i  indických novinách už Gándhího v Indii v čase jeho příjezdu znali a zvěst o jeho názorech a postojích se dál šeptandou šířila jako požár. Po návratu domů Gándhí potřeboval zjistit, co se vlastně v Indii děje. Sedl na vlak a ve vagonech pro chudinu objel celou zemi. Míra chudoby jím otřásla, stejně jako to, jak málo proti ní Britové a tehdejší indická reprezentace dělají. Indičtí političtí vůdci tehdejší doby byli lidé z bohatých rodin, všichni vzdělaní na anglických

univerzitách, kteří žili ve značném odtržení od běžného života obyčejných chudáků z indických vesnic. Gándhí pochopil, že to je chyba. „Pokud chce někdo vést národ, musí poznat jeho problémy a co nejvíce se přiblížit životu nejprostších lidí,“ opakoval konsternovaným vůdcům protibritského hnutí oděným do dobře padnoucích obleků z anglických krejčovských dílen. V tu dobu už má Gándhí také za sebou četbu knihy, která jej podle jeho životopisců nejvíc ovlivnila – pojednání Tomu poslednímu od filozofa Johna Ruskina. „Bohatství plodí otroctví,“ pamatoval si tehdy uhranutý Gándhí, když po pročtené noci knihu odkládal. Nad poslední stránkou si slíbil, že se zřekne majetku a bude žít podle Ruskinových ideálů. A svůj záměr také brzy provedl. V Indii se Gándhí usadil nedaleko severozápadního pobřeží, kde žil v domě na samotě mezi poli v krajině protkané četnými kanály. Tam se modlil, pracoval na zahradě a tkal si látky na oblečení. Tam jej také jezdili předáci rodící se indické politické elity navštěvovat. Gándhí později před novináři žertoval, že jeho přátele vyjde na hodně peněz, aby ho mohli udržet v  chudobě. Faktem ale je, že chudě žil. Nosil jen bederní pás a přehoz přes ramena, který si sám utkal. Čtyřicet let strá-

Zjednodušeně řečeno, příchod Britů do Indie postihl více muslimy než hinduisty. Následovníků proroka Muhammada žilo v Indii asi deset procent. Jejich víra dorazila kdysi se středoasijskými dobyvateli, kteří zbořili mnoho hinduistických chrámů a na jejich místě a z jejich kamenů stavěli mešity. Dvě stě let pak muslimové ve značné části Indie vládli. Porazili je až Britové. Muslimská elita musela následně opouštět místa ve státní správě, na univerzity se dostávala jen s překážkami. Boj za nezávislost Indie však vedli muslimové spolu s hinduisty dlouho společně pod hlavičkou Indického národního kongresu. Jedním z muslimských lídrů byl i rodák z Karáčí Muhammad Alí Džinnáh. Podobně jako Gándhí odešel na studia advokacie do Londýna. Na rozdíl od Gándhího si ale britské mravy dokonale osvojil. Nosil monokl a odíval se do obleků nejlepšího střihu. Dokonalý vzhled gentlemana doplňoval zálibou ve vytříbeném jídle – potrpěl si na ústřice a kaviár, také na koňak či nejlepší francouzská vína. Na rozdíl od Gándhího úzkostlivě dodržoval koloniální zákony, v  Bombaji, kde bydlel, měl pověst vynikajícího advokáta. Také u něho ale začal postupně převažovat zájem o politiku. Vstoupil do INC a dal se do boje za nezávislost a jednotu Indie. Muslimskohinduistické spojenectví trvalo až do třicátých let, pak nastala nečekaná změna. Plán na vytvoření samostatného muslimského státu na indickém subkontinentu byl poprvé sepsán v  lednu 1933 daleko od hranic Indie a zcela mimo Džinnáhův vliv. Stalo se tak v britské Cambridgi a jeho autorem byl univerzitní učitel Rahmat Alí, indický muslim. Navrhl i  název – Pákistán, Země čistých. Teprve na jaře téhož roku se oba muži setkali v Londýně. Rahmat Alí seznámil Džinnáha se svým ideálem a navrhl, aby se postavil do čela hnutí za jeho uskutečnění. Tehdy ještě Džinnáh odmítl. „Váš Pákistán je nereálný

Indický experiment S příchodem nezávislosti se Indie pustila do nebývalého experimentu, před nímž mnoho lidí varovalo, Gándhí s Néhrúem ale trvali na svém: nový stát se na kontinentu bez jakýchkoliv demokratických tradic, ale se zkušeností s britským právním státem rozhodl dát volební právo všem svým občanům, tedy i šedesáti sedmdesáti procentům, která tvořili negramotní vesničané. Ti pak projevili nečekanou voličskou rozvahu. Až do sedmdesátých let byl u moci umírněný Indický národní kongres, složený přitom z členů společenské elity. Politici z řad chudších vrstev se k moci dostávají vlastně až v posledních dvaceti letech, především na regionální úrovni. Často jde o zkorumpované, obhroublé, málo vzdělané populisty. Je to důkaz úpadku Indie, říkají jedni. Druhá a nutná fáze indické demokracie, s níž se země ke svému prospěchu vypořádá, namítají druzí. mapa respekt

téma

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

sen,“ řekl Alímu. Celé se to totiž zdálo naprosto bláznivé. Muslimská populace v Indii nebyla soustředěná do jedné oblasti (i  když nejvíce Alláhových věrných žilo na západě země), muslimskou komunitu mělo každé město a  stoupenci obou náboženství spolu žili v naprosté většině v klidu a míru. Představa stěhování desítek milionů lidí se jevila zcela nereálná. Proč ale potom vlastně zřizovat stát jen pro část muslimů a ostatní nechat „napospas“ hinduistům? Myšlenka na vytvoření Pákistánu zkrátka vypadala jako zcela bláznivý nápad. Jenže jen do chvíle, než se jí po několika letech chopil právě Džinnáh. Hlavní obrat v jeho politickém myšlení se odehrál po místních volbách v roce 1937, kdy se INC odmítl s  nově vzniklou Muslimskou ligou, kam Džinnáh přestoupil, podělit o moc v provinciích se silnou muslimskou menšinou. Novináři Dominique Lapierre a  Larry Collins ve své pozoruhodné knize O půlnoci přijde svoboda o tom píší: „Přehnaně pyšný Džinnáh považoval stanovisko kongresu za osobní urážku. Spatřoval v něm důkaz, že v Indii s  hinduistickou vládou nebude nikdy s  muslimy spravedlivě zacházeno. Někdejší apoštol jednoty obou společenství se od té chvíle stal neústupným obhájcem Pákistánu, tedy projektu, který ještě před čtyřmi roky nazval ‚nereálným snem‘.“ Džinnáhovi životopisci připomínají, že by se těžko hledal paradoxnější vůdce muslimů. Pil alkohol, jedl vepřové maso, málo navštěvoval mešitu, nehovořil urdú (tradičním jazykem indických muslimů), na shromážděních mluvil anglicky s tlumočníkem po boku. Místo Koránu četl jen právnické knihy a  noviny. Na rozdíl od Gándhího vůbec nepřekypoval náklonností k  indickým masám. Neměl rád špínu indických ulic, zásadně cestoval luxusní první třídou, aby se chudině vyhnul. Potrpěl si na okázalou krásu panských slavností. Mezi muslimy měl málo přátel. Pro své vůdcovství měl však dostatek charismatu, nesporné politické vlohy a odvahu v čase, kdy se za politiku zavíralo. Džinnáhova cesta za naplněním snů o  Pákistánu se pak z „nereálného snu“ změnila ve „zlý sen“. Gándhí a  všichni hinduističtí předáci INC byli samozřejmě proti dělení Indie, neviděli v něm žádnou logiku. Stejně tak Britové. Pokud tedy Džinnáh chtěl uspět, musel přitlačit na pilu. Vedle přesvědčování svých souvěrců o tom, že pod vládou hinduistů je nečeká nic dobrého, sáhl k brutálnímu zastrašování. Na 16. srpna 1946 vyhlásil „den přímé akce“. V chudinských čtvrtích Kalkaty vyrazili do ulic zfanatizovaní muslimové vyzbrojení tyčemi a  motykami a  masakrovali všechny hinduisty, kteří jim přišli do cesty. Po několika hodinách začali hinduisté oplácet stejnou mincí. Výsledkem bylo šest tisíc mrtvých během jednoho dne. Džinnáh tak získal zdrcující trumf: vedle sebe žít nelze. „Buď dosáhneme rozdělení Indie, nebo způsobíme její zničení,“ prohlásil před zkoprnělými vůdci INC. Právě tato výbušná situace přinutila Británii jednat. Nově zvolený místokrál – čili zástupce britské koruny – Louis Mountbatten přijel začátkem roku 1947 do Indie s mandátem přivést zemi k nezávislosti. Otázkou pak bylo, jak má nezávislá Indie vypadat. A právě Džinnáh největší měrou určil ráz dalších politických jednání. Na schůzkách s místokrálem odmítl přistoupit na jakýkoliv kompromis. Jedinou přirozenou cestou pro něho bylo rozdělení Indie na dva státy. Mountbatten si později poznamenal: „Nikdy bych nevěřil, že inteligentní a  dobře vychovaný člověk se zkušeností z londýnské advokátní komory může být do takové míry zajatcem svého uvažování. Vypadalo to, jako by na jeho myšlení padl nějaký závoj. Byl zlým duchem celé záležitosti. Mohlo se mi podařit přesvědčit ostatní, Džinnáha ne. Dokud žil, nebylo možné zachovat územní celistvost Indie.“ Je přitom jedním z  paradoxů dějin, že muž nezadržitelně kráčející za svou utkvělou představou „Země čistých“ v té době pomalu, ale jistě umíral na tuberkulózu. Povědomí o  zdravotním stavu hlavního aktéra rozbití Indie ale měli pouze tři lidé: Džinnáh sám, jeho sestra a jeden bombajský lékař. Jinak šlo o nejpřísněji střežené tajemství.

ve zbrani, vzpomínali na zápasy v  pólu a  boje v africké poušti, udíleli si poslední holdy, slibovali si brzké shledání. To skutečně přišlo: už za několik měsíců proti sobě stáli v zuřivé indickopákistánské válce o Kašmír – první z celkem tří do dnešní doby. Nejsložitější úkol dělení ale nepřipadl Indovi. Dostal jej známý londýnský advokát Cyril Radcliffe. Ten přitom v  životě v  Indii nebyl a  nikdy ani neřešil případ s ní spojený. Necelé dva měsíce před rozdělením Indie dostal mapy Paňdžábu a Bengálska se zadáním, na kterém by se nikdy žádný muslim a  hinduista nedohodli: rozdělit obě smíšené provincie napůl. Zejména v  případě Paňdžábu to byl opravdu těžký úkol. Desítkami milionů lidí osídlenou rovinatou obilnici Indie nebylo možné rozdělit, aniž by řez nerozdělil jednotlivé rodiny a jejich majetky. V tu dobu už bylo dění na severu Indie mimo kontrolu gándhíovských ideálů. Sílili fanatici, kteří se snažili ze své země vyhnat co největší část jinověrců. Štvali lidi do pogromů celých rodin, ulic, vesnic. Do té doby vzdělanostní a  kulturní centrum Indie, paňdžábský Láhaur, se změnilo v jatka, kde muslimové zabíjeli každého hinduistu nebo sikha, na které narazili. Jinde se totéž dělo v obráceném gardu. Tohle vraždění uvedlo do pohybu uprchlíky, kteří utíkali do bezpečí druhého státu. Umíraly desetitisíce, přesouvaly se miliony. Vlaky dorážely někdy do cílové stanice jen s mrtvolami zavražděných uprchlíků. Obraz všeobecného násilí by ale nebyl přesný. Na většině míst byl klid, muslimové ze středu a jihu Indie necítili potřebu odejít, stejně jako hinduisté z  jihopákistánského Karáčí. Šlo o  emoce zoufalých lidí, kteří sami ztratili své blízké nebo majetek, nebo také promyšlené útoky organizovaných band na severu země, kde bylo promísení a dělení největší.

Vraťte peníze

Na oslavu vzniku Pákistánu odložil Džinnáh anglický oblek a oblékl tradiční muslimský. (Na snímku se svojí sestrou) foto profimedia.cz

Vlak do stanice smrt Gándhí se ještě snažil zastavit rozdělení tím, že Džinnáhovi nabídl premiérské křeslo Indie a ministry podle jeho vlastní úvahy. Bylo však už pozdě. Hinduistická veřejnost by něco takového nepřijala, namítali předáci kongresu. Třetí červenec 1947 byl tedy dnem Džinnáhova vítězství. Tehdy se totiž zástupci hlavních indických komunit (muslimové, hinduisté a sikhové) dohodli na rozdělení Indie a z rozhlasového studia promluvili ke 400 milionům Indů. „Pak si vzal slovo Džinnáh,“ píší k tomu již citovaní Lapierre a Collins. „Nic než jeho projev nemohlo lépe ilustrovat velikost dosaženého díla a paradox jeho úspěchu. Aby mohl oznámit devadesáti milionům indických muslimů, že pro ně získal nezávislý stát, musel Muhammad Alí Džinnáh užít jazyka, kterému nemohli rozumět. Hovořil totiž anglicky. Hlasatel pak přečetl překlad jeho projevu v urdú.“ Brzy nato se rozjel největší a nejpodivnější rozvod, jaký kdy dějiny zažily. Dohoda zněla, že regiony s většinovým zastoupením muslimů připadnou Pákistánu. Jak ale rozdělit majetek? Název Indie

19

Sám proti impériu? Co na tom záleželo, když měl spravedlnost na své straně. (Gándhí se svojí vnučkou – vpravo) foto profimedia.cz

si nárokovali hinduisté, muslimové nebyli proti. Muslimové požadovali do posledního kamene rozebrat slavnou mughalskou hrobku Tádžmahal a převézt ji do Pákistánu. To hinduisté odmítli. Na spory ale nebyl čas, muselo se postupovat rychle, hrozilo šílené krveprolití. Od začátku června do poloviny srpna 1947 se dva pověření Indové – muslim a  hinduista – zavírali každé ráno do svých kanceláří, se svými pomocníky procházeli soupis majetku a dělili jej mezi oba vznikající státy – 80 % pro Indii, 20 % pro Pákistán. Dělil se dluh, zásoby zlata, vagony, knihovny, židle na úřadech, plivátka, nástroje posádkové hudby. Atmosféru dělení ukazuje spor o  dvanáct kočárů místokrále: šest mělo

zlaté ozdoby, šest stříbrné. Porušit soulad celku se nikomu nechtělo, a tak si Indové a Pákistánci hodili mincí. Výmluvné je i  dělení slavné indické armády, chlouby britské koloniální správy. Každý z vojáků dostal možnost volby, zda vstoupit do indických, nebo pákistánských oddílů. Pro mnohé muslimy to bylo těžké rozhodování, volba mezi loajalitou k  vlasti svých předků a  náboženské skupině. Řada z  nich zůstala v  Indii. Lapierre a Collins ve své knize popisují dojemná loučení ilustrující absurditu celého indicko-pákistánského rozvodu. Muži v dokonale padnoucích uniformách s pečlivě zastřiženými kníry si dávali drahé dary, pronášeli patetické projevy o  bratrství

Ve stejném čase Muhammad Alí Džinnáh prodal svůj dům v Bombaji, odložil oblek anglického gentlemana a vydal se do Karáčí oslavit 15. srpen, vznik Pákistánu, jako jeho první generální guvernér (tedy formální hlava státu). Stejný post nabídl první indický premiér Džaváharlál Néhrú v  duchu gándhíovských plánů dojatému Louisi Mountbattenovi, poslednímu britskému místokráli. Néhrú nechtěl Brity nijak pokořit. Během oslav nezávislosti zakázal protibritské demonstrace a sám, navzdory devíti letům stráveným v  britském vězení, se poklonil obrazu krále. Hlavní strůjce indické svobody, Gándhí, prožil oslavy vyvzdorované nezávislosti o samotě – jak sám řekl – „půstem, modlením se za spásu Indie, a pokud možno i předením, neboť náš drahý dřevěný kolovrat byl vždy nejlepším prostředkem, jak zachránit vlast před katastrofou“. Sedmasedmdesátiletého Gándhího ale čekal ještě jeden úkol. Vyhlášením nezávislosti krveprolití a exodus uprchlíků jen zesílily. Do Paňdžábu poslala vláda armádu, do Kalkaty se rozjel starý muž sám. Ubytoval se v domě muslima a veřejně oznámil, že zahajuje hladovku, kterou neukončí do té doby, dokud neskončí násilnosti mezi hinduisty a muslimy. To se povedlo: v hrůze ze smrti Mahátmy – Velké duše, jak se Gándhímu už dlouho přezdívalo – davy nakonec ukončily vzájemnou nenávist. Úplně poslední hladovku pak Gándhí zahájil v  lednu 1948, krátce před svou smrtí. Tehdy se totiž Néhrúova vláda rozhodla, že Pákistánu nevyplatí půl miliardy rupií, které Indie dlužila. Néhrú se opodstatněně obával, že Pákistán použije peníze na financování války o  Kašmír, která v  tom čase v  různé intenzitě probíhala. Gándhí byl naopak pro dodržení všech smluv a  vrácení peněz. Výsledkem sporu byla další hladovka. Tentokrát už šlo o hodně, protože starý Gándhího organismus nemohl dlouhý půst vydržet. Po šesti dnech už na pokraji smrti ale dosáhl svého: vyplacení peněz, a dokonce podpisu všech rozhodujících politických sil v zemi včetně radikálů, že s jeho požadavky souhlasí. „V naší zemi je něco velkého a životadárného, zrodila-li člověka, jako je Gándhí,“ prohlásil tehdy dojatý Néhrú. „Žádná oběť pro jeho záchranu není dosti veliká, neboť jen on nás může vést k opravdovému cíli, a ne ke klamavému úsvitu našich nadějí.“ Gándhí tedy znovu začal jíst a pustil se opět do příprav svého velkého plánu – navštívit Pákistán. V jejich průběhu byl 30. ledna při veřejných modlitbách zastřelen hinduistickým fanatikem. Zanedlouho, v  září 1948, umírá i  Džinnáh. Vojenský převrat v  roce 1958 pak v  Pákistánu zadusil demokratické základy země a  nastolil vojenský režim, který v  různých obměnách funguje dosud. V roce 1971 došlo k násilnému rozpadu Pákistánu na dva státy a vzniku Bangladéše. Výsledkem rozdělení Indie jsou i tři války o Kašmír a hrozící jaderný konflikt. A pokud jde o běžné muslimy, kteří našli v Pákistánu domov? Nedá se říci, že by si polepšili. Jejich souvěrci v Indii mají díky demokracii větší vliv na dění ve státě a v čase ekonomického vzestupu Indie i šanci na vyšší životní úroveň. Marek Švehla

Q

0

13.–19. SRPEn 2007 V respekt 33

kuLTuRA

nOVInky Michail Michailovič Bachtin: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, přeložil Jaroslav Kolár, Argo, 490 stran Klíčové dílo sovětské historiografie, které do Československa přineslo v 70. letech důkaz, že dějiny nejsou jen příběhem nekonečného třídního boje, ale představením s nespočtem malých dramat. „Pojal Rabelaisův román jako umělecké přetvoření a umocnění projevů lidové kultury za středověku a renesance a vymanil jeho výklad ze spojování díla především s tradicemi oficiální vysoké literatury. V takovém starším pojetí jeví se jednotlivé, už na první pohled zřejmé a zcela nesporné prvky lidových kulturních projevů v Rabelaisově románu jako elementy pouze modifikující, víceméně náhodně začleňované. Bachtin naopak zdůrazňuje principiální důležitost těchto prvků pro koncepci a umělecké ztvárnění díla jako celku,“ píše o publikaci v doslovu její překladatel Jaroslav Kolár. Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky, Monika Vadasová-Elšíková, 135 stran Dlouhých čtrnáct let strávila Dagmar Šimková (1929–1995) v bolševickém kriminále, z toho dva dny na svobodě, když se jí podařilo krátce utéct z pracovního tábora. Tenhle moment Milan Paumer, člen odbojové skupiny bratří Mašínů a sponzor vydání publikace, vyzdvihuje na přebalu knihy: „Klobouk dolů před tou ženskou, že měla takovou odvahu. Že to udělala, přestože věděla, co ji čeká. Takových lidí nebylo moc.“ Klobouk dolů i před otevřeným stylem jejího psaní: „Mladé dívky i babizny-šeredy se líbají v jídelně, na dílnách, na dvoře, v umývárně, všude, kam oko dohlédne. Nedá se jít na záchod, kdy potřebuješ, musíš počkat, až milenci vystoupí ven. Cikánky odolávají. Je to proti jejich morálce, žena patří odedávna muži. Posmívají se tatčům a žalují na ně, ale za tabák míchají lektvary lásky a prodávají je tatčům, aby kouzlem získali tu, která vzdoruje psaníčkům a serenádám.

Jsou úžasní. Ale ne tolik jako Jirka nebo Pavel z mých knížek. (Jaroslav Foglar se svým oddílem na táboře) foTo knIŽní kLuB

Ten, kdo změnil náš život Zapletalova vášnivá obhajoba Jaroslava Foglara.

P

ustit se do psaní knihy o Jaroslavu Foglarovi vyžaduje velkou odvahu. Zdá se, že všechno už bylo řečeno. A současně všichni od nové studie o legendami opředeném spisovateli očekávají, že konečně přinese nějaké skandální odhalení. Nikdo přece nemůže být tak dokonalý jako Foglarův obraz, v němž všichni vidí jeho bezchybné hrdiny. Pojďme se tedy podívat, jak dopadlo putování Miloše Zapletala v nedávno vydané knize Záhady a tajemství Jaroslava Foglara.

Kde to začalo Na knize je znát (v dobrém i špatném slova smyslu), že Zapletal je stejně jako kdysi Jaroslav Foglar skaut a že se se spisovatelem osobně znal. Lze ji každopádně doporučit všem, kdo příběh muže, který uhranul několik generací, neznají – a zároveň je alespoň trochu zajímá. Je zde možné nalézt přehledně popsané kapitoly Foglarova života: jak vypadal skautský život v první polovině 20. století, jak vznikaly jednotlivé spisovatelovy knihy nebo jakým nástrahám byli vystaveni skauti v době protektorátu a rudé totality. Kdo četl Foglarovy vzpomínkové knihy Život v poklusu, které vyšly na začátku devadesátých let, uvítá pro změnu zejména pasáže, které jdou nad rámec známých faktů. Zaujmout mohou například podrobnější zmínky i citáty z oddílových kronik, které Foglar psal a z nichž čerpal příběhy pro své knihy. Cenné jsou i uvedené příklady možných knižních inspirací. Třeba v Hoších od Bobří řeky našel Miloš Zapletal ozvěny Dvou divochů od amerického spisovatele E. T. Setona, příběh Chlapec na moři od Jacka Londona by zase mohl být předobrazem pro Záhadu hlavolamu. Uvedené úryvky působí velmi přesvědčivě a třeba u Dvou divochů je to překvapivé „odhalení“, jež mnoha čtenářům obou děl zcela jistě uniklo. K přemýšlení vedou i kritičtější pasáže o schematičnosti některých Foglarových knih, zejména pak proslulá idealizace jejich hlavních hrdinů. Každý, kdo se někdy ocitl ve skautském oddíle, si nepochybně mnohokrát lámal hlavu nad tím, proč všichni okolo něj nejsou ani zdaleka tak úžasní jako Jirka z knihy Pod junáckou vlajkou nebo Pavel z Hochů od Bobří řeky. Zapletal na citátech ze spisovatelova deníku připomíná, že ideál, který Foglar vybudoval, nesplňoval koneckonců ani jeho vlast-

ní skautský oddíl. „Hoši jsou většinou figurky, ale prostředí je hodně podobné. Přál bych si, aby to tak jednou skutečně v oddíle vypadalo. Splní se mi to?“ napsal si Foglarův kolega z oddílu V. Trejbal. Idealizace hrdinů je naprosto běžná věc, ale Foglarův dar popisovat realitu chlapeckého života způsoboval, že se zdálo samozřejmé, že lze dosáhnout i tohoto ideálu. Tenhle detail vedl nejednoho čtenáře k pocitu marnosti a posléze i k opuštění cesty, ke které ho Foglar vybízel. Spisovatelův „dar“ ale zároveň mnoha lidem změnil život. Sázka na to, že nabídne dětem dobrodružné příběhy, které se neodehrávají na Divokém západě, ale v Čechách a jež jsou navíc prodchnuté moralitou, vyšla stoprocentně. Samotný Jaroslav Foglar určitě ideální nebyl. Jak dokazuje i kniha Miloše Zapletala, až příliš se ponořil do svého vysněného světa. I proto jako by pořádně nevnímal válečné události ani rudou totalitu. Pomohl vychovat řadu skautů, kteří se přidali do odboje, ale on sám jen dál pořádal tábory a oddílové schůzky. Doba ho přesto několikrát doběhla. StB od začátku sledovala, jestli ve svém oddíle (po roce 1948 směl být jen „turistický“) nešíří skauting. Pak estébáky napadlo, jestli by nemohl i donášet. Zapletal píše o tom, že se v padesátých letech Foglar nechal přesvědčit estébáky k podpisu, ale zároveň dodává, že tento závazek nikomu neuškodil, protože spisovatel všechny jen chválil: „Byl slušný, nepoužíval hrubých slov, ve škole se dobře učil,“ napsal třeba do vyžádaného hlášení o svém bývalém kolegovi z oddílu Jiřím Dvořákovi. StB každopádně spolupráci po půl roce ukončila – Foglar prostě žil v jiném světě.

a zatracovat“ (str. 181), dále třeba „někteří novináři ve snaze přijít se senzačním námětem naházeli na něho dost bláta“ (str. 273) nebo „kritici považují Foglarovu stínadelskou trilogii často za pouhé čtivo, které nemá žádnou hodnotu“ (str. 51), jsou ubíjející. V ukázkách by se dalo pokračovat hodně dlouho a tento fakt čtenáře i při nejlepší vůli nakonec omrzí. Co je ale důležitější – ta obrana je zcela zbytečná. Především proto, že přichází v době, kdy je Jaroslav Foglar nikým neohrožovaná osobnost. Se zřetelem na osudy lidí, kteří seděli patnáct a více let v komunistických kriminálech, nelze přijmout jako silný zásah, že Foglarovi hrozilo zavření oddílu, v tisku nadávali jeho knihám a on je potom nesměl vydávat. Přesto není třeba ho hájit. Jeho poutavému životu nejvíc poslouží chladné vyprávění. Miloš Zapletal kromě komunistických recenzí (v knize pečlivě a zajímavě uspořádaných) cituje i kritické články z porevoluční éry, konkrétně z pera Stanislava Komárka a Jana Jandourka. Velice mu vadí, že jeden označil Foglara za téměř duchovního otce Hitlerjugend a druhý za duchovního otce komunistické propagandy. Místo rozčilování a naříkání nad nepochopením oblíbeného génia by byl mnohem zajímavější pokus pochopit, proč oba tito schopní a inteligentní autoři volí tak problematická slova. U autorů z dob totality motivy známe: útočili na člověka, který psal o škodlivém skautingu. U současných autorů jsou pohnutky méně čitelné – a o to zajímavější. A ještě jedna věc k tomuto tématu: v knize to působí, jako kdyby o Foglarovi podobně smýšlela většina českých publicistů. Přitom pravdou je pravý opak.

Boj s kritiky

Neprozrazená tajemství

Pokud chceme být spravedliví, musíme Miloši Zapletalovi přece jen něco vytknout. Ve své výborné knize vyrazil do až příliš zbytečného boje s hledači temných míst ve Foglarově životě a odpůrci jeho přístupu k životu. Je sice sympatické, když autor od začátku přiznává, že čtenář drží v ruce jednoznačnou Foglarovu obhajobu; je ale škoda, když obhajoba trochu přehluší příběh, který je zajímavý a přitažlivý sám o sobě. Kniha je až příliš prošpikována větami, které jen dokola lamentují nad nepochopením Foglara. Věty o kriticích, že „zachází ve svých nehorázných tvrzeních daleko“ (str. 94), nebo „je to opravdu tak málo, že mohou kritici Foglarovy knihy stále tupit

Přes všechny možné výhrady je před námi pozoruhodná kniha. Text doprovázejí dobře zvolené fotografie či reprinty kronik a dalších dobových dokumentů. Pokud někdo čeká skandální odhalení či prozrazení tajemství o původu Rychlých šípů a Stínadel, bude zklamán. Nějaké tajemství na něj ale přece jen čeká. Erik Tabery Miloš Zapletal: Záhada a tajemství Jaroslava  Foglara, Knižní klub, 288 stran.

Q

Karel Škrabal: Strašpytel, Druhé město, 96 stran Čtvrtá sbírka brněnského básníka, jednoho ze zakladatelů sdružení Vítrholc. Jeho nové verše ukazují, že oním strašpytlem z názvu knihy asi nebude samotný Škrabal, který nejde pro přímé slovo daleko. Najdeme zde jeho lascivní básně o intimních dívčích partiích i variace na styl slavnějších kolegů, které nechává psát o CzechTeku 2005. Takhle by podle něj například sjezd technařů popsal Andrej Stankovič: „Na Czechteku/ před Czechtekem/ nesmí nikdo hrát/ Váš policejní stát.“ Dagmar Hochová: Mot Hai Ba – fotografie z Vietnamu 1961, Herrmann & Synové, 192 stran Soubor dosud nepublikovaných fotografií Dagmar Hochové (1926) z cesty po Vietnamu z roku 1961. Kniha navazuje na její loni vydanou reportáž ze Sovětského svazu, která byla rovněž málo známou částí tvorby legendy československé humanistické fotografie.

cO se čte V respektu petr třešňák rubrika Téma Fritjof Capra: Bod obratu (Maťa – DharmaGaia, 2002). Tahle knížka byla v 80. letech bestsellerem všech západních alternativců. Capra, profesí fyzik, v ní ukazuje, jak myšlenkové paradigma, na kterém vyrostly všechny moderní vědy, přivedlo společnost do ekologické, sociální a duševní krize. Chvíli jsem si říkal, jestli má vlastně cenu knihu číst po pětadvaceti letech, nakonec si ale ten odstup naopak docela užívám. V něčem je Capra skutečně vizionářský, třeba když mluví o zdraví a medicíně nebo obrovském nebezpečí jaderné energetiky (čtyři roky před Černobylem). Jindy trochu naivní, když klade na stejnou úroveň socialistické a kapitalistické ekonomiky jako špatně fungující systémy. Pro leckoho jeho práce příliš balancuje na hraně intelektuály ne zrovna respektované kategorie new age, ale nedělám si z toho hlavu. Caprova chuť přemýšlet o směřování společnosti a hledat lepší alternativy vývoje je silně nakažlivá a množství odkazů a citací z jiných děl může být inspirací pro další četbu.

respekt 33 V 13.–19. SRPEn 2007

kuLTuRA

1

Pobavený Angličan v Paříži Clark našel pochopení pro měsíční dovolenou. „Rád bych chtěl poděkovat francouzské vládě za to, že zavedla 35hodinový pracovní týden a tím mi umožnila zabývat se v pátek odpoledne mnohem zajímavějšími záležitostmi, než je práce. Merci!“ To prohlašuje na přebalu své knihy Merde! Rok v Paříži britský novinář a spisovatel Stephen Clark. Díky takto nabytému volnému času totiž napsal bestseller o francouzském způsobu života. Původně počítal, že dílo vydá v nákladu 200 výtisků, jež bude rozdávat kamarádům. V zemi galské však není jednoduchá ani smrt, natož život, jak trefně prohodil esejista Emil Michel Cioran. Kniha se stala literární událostí a Clark byl loni na podzim pozván do diskusního pořadu televize TV 5. Všichni přítomní mu blahořečili, skládali komplimenty, aby se nakonec jako jeden muž shodli, že Francii vůbec nezná a její obyvatele nepochopil. Navíc, jak je v této zemi zvykem, spisovatele víceméně nepustili ke slovu. Když své debatní partnery mohl konečně požádat, aby mu tedy vysvětlili, jaká Francie opravdu je, začali se mezi sebou hádat. Před pobaveným pohledem Angličana.

Už zase stávkují? V Clarkově knize nejde o nic jiného, než se právě dobře pobavit na účet věčně nespokojených, rozhádaných a zároveň nonšalantně velkorysých Francouzů, lépe řečeno Pařížanů. Autor nenabízí nějakou historicko-sociologickou analýzu vývoje francouzské společnosti či kritický náhled na její současnost. Formou krátkých zápisků nastavuje zrcadlo zhýčkaným obyvatelům metropole, jakož i kvůli prkotinám běsnícím sedlákům či státním zaměstnancům, kteří s urputností sobě vlastní pravidelně zasypávají příjezdy k vládním palácům hromadami hnoje. „Rok nezačíná v lednu. To ví každý Francouz i Francouzka. Že rok začíná lednem, to si myslí jen přihlouplí lidé, kteří mluví anglicky. Ve skutečnosti rok začíná první zářijové pondělí. Teh-

ÚPLNÉ  ZATMĚNÍ



dy se totiž Pařížané vracejí do kanceláří po měsíc dlouhé dovolené, takže mohou začít přemýšlet, kam pojedou o volnu v listopadu.“ Těmito slovy odstartuje své vyprávění Clarkův fiktivní britský hrdina Paul West, kterého prosperující francouzská firma VianDiffusion najala k vytvoření řetězce typicky anglických čajoven. Čtenář s mladým manažerem po dobu devíti měsíců pomalu proniká do zvyků, rituálů, záhad, laskavostí i bizarností života v Paříži: „Každoročně skončí šest set padesát Pařížanů v nemocnici poté, co udělají kotrmelec na jedné položce z oněch patnácti tun hovínek, která tu po ulicích vyklopí zdejších dvě stě tisíc psů.“ Poznává i mentalitu národa, jenž „dokáže žertovat o všem možném, jenom ne o jídle“, které představuje alfu i omegu francouzského bytí. Opona se však zvedá i nad Paříží a malebným, i když rázovitým venkovem. Proč třeba nosí francouzští myslivci oranžové vesty? „Protože střílejí jeden druhého,“ vysvětlila Westovi Alexa. „Ví se, že střílejí po všem, co se hýbe. Po kočkách, psech, lidech na procházce – a taky po jiných myslivcích. (…) Kromě toho je pak lehčí je najít, když v lese upadnou z opilosti do bezvědomí.“ Mladý hrdina potřebuje pobytovou kartu, shání byt, chodí na nákupy či nutí galské kolegy k větší pracovní výkonnosti. Tím se víc a víc noří do tenat francouzské administrativy, byrokracie a bordelářství. Vehementně se také ohlíží po ženách. Za devět měsíců zkrátka zažije v Paříži hromadu dramatických, komických i milostných událostí, jež navršeny na sebe by výškou překonaly i pověstnou Eiffelovu věž.

se pak může s chutí oddat gastronomické či vinařské specialitě nebo si ulevit substantivem „merde“ a vzápětí koketovat s pohlednou úřednicí. Zpočátku strohý, odměřený a pracovitý Angličan, který se mezi Francouzi pohybuje jako slon v porcelánu, tak pomalu roztává, slevuje ze svých zásad i obyčejů, přizpůsobuje se životu, jenž mu připadal nepochopitelný. „Zjistil jsem, že přístupu Pařížanů k práci už rozumím mnohem lépe. Z pracovního týdne se proto stala mírně iritující mezihra mezi víkendy.“ Jinými slovy, z britského pohledu podivné až exotické Francouze vypravěč přijímá i s jejich zlozvyky, pokrytectvím, schopností naparovat se, předvádět světu svoji výjimečnost, neboť jeho finančně dobře zajištěný pobyt v Paříži není jen příjemný, ale především dobrodružný. Každým okamžikem tak objevuje něco nového pro sebe i čtenáře. Clarkova kniha není jen o Francouzích, ale i o Angličanech. Jeho hrdina často odvěké rivaly srovnává. Konfrontuje se tu pestrý koktejl emocí, gest, prchlivostí, neboli stav permanentní revoluce, s britskou chladnokrevností, sebeovládáním, pragmatickým viděním světa. To vše formou uvolněného, humorně laděného vyprávění, jež se vyhýbá křiklavým problémům bohatých západních států, jakými jsou nezaměstnanost, imigrace, tragédie předměstských ghett, rasismus či terorismus. Zkrátka ideální čtení na léto. Vadí jediné: spisovatelova umanutost sexem, jímž je jeho rok v Paříži prošpikován jako krvavý rostbíf česnekem. Ovšem s nestejně uspokojujícím výsledkem.

Mezihry mezi víkendy

Jaroslav Formánek

Francouzský způsob života Westa nejenom fascinuje, rozveseluje či rozhněvává, ale také nezadržitelně vtahuje do onoho pověstného umění žít: sebevětší problém lze přece vyřešit pokrčením ramen a člověk

Stephen Clarke: Merde! Rok v Paříži, přeložil  Richard Podaný, Albatros, 265 stran.

Q

Opravdu byl takový idiot rodiny?

InzERcE

Améryho obhajoba manžela paní Bovaryové. Krátce nato, co rakouský spisovatel Jean Améry (vlastním jménem Hans Mayer, 1912–1978) dopsal román Karel Bovary, venkovský lékař, spáchal sebevraždu. Geniální Flaubertovu Paní Bovaryovou vždy obdivoval. Ležel mu snad osud jejího milujícího, podváděného manžela na srdci odevždy a našel si na jeho zpracování čas až těsně před smrtí? Nebo ho k finálnímu dílu podnítila teprve známá Sartrova flaubertovská monografie Idiot rodiny a Améry vycítil, že si zde může se Sartrem tíhnoucím k radikální levici vyřídit intelektuální účty? Možná platí svým způsobem obé. Ale jistě se Améry úkolu chopil proto, aby na portrétu obyčejného muže dokázal, co Sartre Bovarymu odepřel. Totiž že, „kdo dělá svou práci, není směšný“. Pro svou polemickou knihu si Améry zvolil rafinovaný způsob. Ve dvou prvních kapitolách jako by „dopsal“ to, co Flaubert ve svém odporu k měšťákovi, a zejména k hlupáctví přehlíživě opomíjel: vnitřní drama nepříliš úspěšného, ale poctivého lékaře a zcela neúspěšného manžela, jeho pronikavou schopnost sebereflexe, třebaže byla tak pozdní – po ztrátě milované ženy. V následujících esejích se pak Améry věnuje srovnání Bovaryho se samotným Flaubertem. „Mě nikdo nebral na vědomí. Gustav Flaubert, urostlý, světlovlasý jako normanští hrdinové v našich učebnicích… Gustave Flauberte, byl jsem pro tebe vzduch,“ nechává Améry promlouvat chudáka Bovaryho. Zato do Emy Bovaryové se podle Améryho Flaubert vtělil dokonale. Byla básnickou fikcí, jež rozněcovala romanopiscovu genialitu. Čeho se vlastně Bovary dopustil, že ho tak pronásleduje Flaubertův výsměch? Vedle nízkého původu je to onen nižší stupeň lékařského vzdělání, který z něho dělá pouhého ranhojiče, plahočícího se na koni v zablácených

botách dnem i nocí za vesnickými pacienty. Zatímco jeho otec je věhlasným lékařem a bratr lékařem v nemocnici. Není potom divu, že jeho dychtivá žena Ema hledá útěchu v náručích úspěšnějších milenců. V jednu chvíli Bovaryho bolestně zasáhne, když si o něm pro sebe Ema zašeptá: „Quel pauvre homme!“ – i pro ni byl tedy chudák? Ale vždyť ho nakonec před svou smrtí jemně pohladila po vlasech a řekla mu, že byl dobrý. Karel Bovary si pak slova své umírající lásky nesl s sebou navždy – „do noci“. „Měšťanstvu jsou dány meze, ne právo, jež ho žene do bezmezna,“ píše Améry. Co měl tedy Bovary dělat? Především se vyhnout ženě, které osud napsalo její nádherné a palčivě smyslové tělo. Pak si mohl dřív než po jejím tragickém konci uvědomit, že byla jeho láskou, že měl být jejím útočištěm a pýchou. On, pracovitý, unavený a neohrabaný vesnický lékař, který jí neuměl říci něžná kočičko, malá kočičko, jako jí šeptali její milenci, ale jenom moje milá, jak jsi dobrá… Který neuměl uhasit její vášeň a musel čekat, až se rozdychtěná vrátí od milence, aby byla připravena přijmout i jeho lásku, a někdy přitom dokonce krátce a tlumeně zavzlykat rozkoší.

Paroháč za demarkační linií Jean Améry se ptá, proč Karel Bovary nenastoupil pokornou cestu, kterou mu jako životní dráhu předepsala doba: „Proč překročil, ne právě bezpečně, demarkační linii tím, že se oženil s Emou Rouaultovou, ženou, vyznačující se krásou? Pro jeho tvůrce byla věc jasná od samého počátku. Karel Bovary zůstal tím, kým byl na prvních stránkách románu, neohrabaným, průměrným člověkem. Že byl nadto i směšný – rudiculus erat! –, to byla dodatečná malá zlomyslnost nevyléčitelného krasodu-

cha, v jehož vyboulených očích byl svět měšťanů, z něhož se realiter nikdy nevymanil, o němž se jen domníval, že mu unikl ve zběsilých a spílajících verbálních výstřednostech, plochou karikaturou.“ Tuto předpojatost, opovržení malým měšťanem, mužem povinnosti, jež vnitřní i vnější svět venkovského lékaře zúžilo na směšně malý prostor, nepřiznalo mu existenciální svobodu, jakou mu zaručoval i Napoleonův kodex, nemůže Améry Flaubertovi prominout. Vytvořil karikaturu paroháče, jemuž se nepřizná žádný úspěch, protože všechno básnické nadání, odevzdání se moci slova je soustředěno do milované Emy. Jak by ne, když se do ní vtělil sám autor. „Jazyková klišé, prefabrikované formy existence, předem dané způsoby cítění, zvěcnění všeho řádu nedovolily, aby venkovský lékař Gustava Flauberta dospěl k nalezení vlastního Já.“ Améry Flaubertovi neodpouští, že z Bovaryho udělal hlupáka, který zaslepen láskou k Emě nevidí, co se kolem děje. Že mu nedovolil svobodu boje o ženu a dá mu prohlédnout, až když se jeho svět zhroutí. Tak jako se zhroutil svět samotnému Amérymu: Žid a účastník hnutí odporu proti nacismu strávil několik let v koncentračním táboře. Definitivně ho ale zlomila až poválečná situace, kdy Evropa chtěla až příliš rychle na prožité hrůzy zapomenout. Vedle statí o Bovarym se souběžně zabýval filozofií sebevraždy, a pak ji v Salcburku na sobě vykonal. Vladimír Karfík Jean Améry: Karel Bovary, venkovský  lékař – portrét obyčejného muže, přeložila  Daniela Petříčková, Prostor, 231 stran.

Q

22

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

kultura

Nechceme tu reklamní monstra

Východočeský Woodstock musí zůstat věrný svému indiánskému duchu Bude letos bývalý prezident na festivalu osobně přítomen? Bez něho by festivalu scházela ta spiklenecká aura. Havel je důstojným náčelníkem. Jeho trefa lukem do středu terče u  brazilských indiánů nebyla žádná náhoda. Ty neexistují, natož v tomto případě... V médiích jste vždy prohlašoval, že nechcete festival zaprodat velkému byznysu, a proto ani nestojíte o velké sponzory. Co vás k tomuto přesvědčení vede? Festival vznikl na undergroundových základech a  myšlenkách svobody. Chceme, aby si zachoval svoji tvář a  nezávislost. Vstupem sponzorů se přichází o velkou část ducha této nezávislosti. Rádi si děláme věci po svém a nechceme tady žádná nafukovací monstra, která jsou k  vidění všude jinde. Člověk nemá mysl zklidněnou od konzum podporujících reklam a  to šamanského ducha tíží.

Byznysmen proti své vůli. (Martin Věchet alias Geronimo během festivalových příprav) f oto tomki němec

Martin Věchet (1964) se v 80. letech podílel na distribuci samizdatové literatury a organizování akcí kulturního undergroundu ve východních Čechách. V roce 1987 vše vyvrcholilo uspořádáním prvního hudebního festivalu v Trutnově. Bylo mu znemožněno studium a pracoval jako topič. Příští víkend se na Open air music festivalu v Trutnově na Bojišti představí tak jako každý rok v roli jeho hlavního pořadatele.

L

etos slaví „Východočeský Woodstock“ dvacáté výročí, jubilejní ročník je věnován Václavu Havlovi. Jak jste se s ním seznámil? Když jsem byl poprvé na Hrádečku, Václav tam nebyl, protože byl ve vězení. Takže si z  těch  prvních setkání pamatuji především paní Olgu, Kešota, Honzu Kašpara. To mi bylo nějakých sedmnáct osmnáct. Nedopadla mi škola, začal jsem běhat na běžkách po lese a z baťohu na zádech dával krmení zvěři, později jsem začal topit v  kotelně. Když jsem se tam objevoval častěji, například při oslavě narozenin paní Olgy nebo při neuskutečněných zkouškách Plastiků, jednou se z  domu vyřítil menší chlapík v  holínkách, s  čapkou a  podivným oblekem. Rychle běžel proti nám a  na tváři měl trochu potutelný, ale široký úsměv, jako kdybychom byli několik let staří kumpáni. Pozdravil nás „ahoj“. Pozdravil jsem jej taky tak a krátce nato jsem se dozvěděl, že to byl právě z  vězení čerstvě propuštěný Václav Havel.

Okolo letošního ročníku se vznášelo několik otazníků. Jedním z nich bylo, zda nechat zpívat Václava Neckáře, který byl podle nových zjištění evidován jako spolupracovník StB. Nakonec jste ho pozvali. Už víte, jestli vystoupí? V tuto chvíli ještě (minulé pondělí, pozn. red.) nevíme. Napsali jsme jeho bratrovi, který se o  tuto kauzu stará, dva dopisy. Probrali jsme to i s Václavem Havlem a  rozhodli jsme se, že napíšeme ještě jedno vstřícné psaní. Nebráníme se Václavovu vystoupení, neboť vidíme rozdíl mezi ním a například Jaromírem Nohavicou či Jimem Čertem. Jde o jednotlivé osobní osudy a životní příběhy, které se nedají paušalizovat. Ve třetím vystřeleném šípu zpod hor jsme „doktoru Dam di Dam“ nabídli určité vstřícné podmínky, třeba i to, že by mohl částečně vystoupit společně s Martou Kubišovou. Uvidíme. Na diskusní stránce festivalu se k jeho účasti objevovaly hodně negativní ohlasy. Neobáváte se možných komplikací či hlasitých protestů během jeho vystoupení? Nic se nedá dopředu vyloučit. Vše je v rukou nejvyšší mocnosti. Někteří občané Trutnova iniciovali petici, kterou chtějí omezit hluk a nepořádek spojené s konáním festivalu, dokonce hrozili jejím předáním soudu. Už jste nalezli nějaký kompromis?

Pilný čtenář Melodie

Zaskučel květ Známe záběry Havla s tamburínou, jak přibližným rytmizováním doprovází saxofonistu Billa Clintona. Jednou také s Plastiky bubnoval na sudy a hrnce, ale upřímně řečeno, na dokumentu to vypadá spíš jako veselé pózování pro kameru. Na obou záběrech je vidět muž, který by vlastně hudbu nejradši podpořil jinak. Znalci vědí, že je autorem jednoho rockového textu. Tedy – album Vladimíra Veita nebylo míněno jako rock, ale k Havlovu Zahýkal sýc bylo nezbytné přidat elektrickou kytaru. Havel nedodal verše, jeho stručné, tuhé, naschvál přiblblé provolání má náležitosti rockových sloganů: Zabučel bor / Rozumně hnít / Zaskučel květ / Krásné je čpít! Když při pátrání po Havlově hudebním vkusu procházíme jeho sebrané spisy, nacházíme samé

uspokojivé zmínky. „Vyšla u nás deska Bee Gees,“ upozorňuje dramatik Olgu Havlovou v  dopise z  vězení, „tu bys měla určitě koupit!“ Veřejný zastánce Plastic People vždycky poslouchal zároveň muziku „obyčejnou“, masově sdílenou pro její emoce a  krásu. Olze píše, aby se o  nákupu hudby poradila s  Jiřím Černým: „Má pochopení pro posluchače našeho druhu,“ čteme, a je to výmluvný ortel nad všemi hlubšími experty, jimž není radno svěřit do rukou rodinnou diskotéku. Právě určitá šíře vkusu, který potřebuje pro jednu chvíli Mejlu Hlavsu s Pavlem Zajíčkem a pro druhou autory soundtracku Horečky sobotní noci, je zábavně lidská, atraktivní a nepochybně je namístě u každého prezidentského kandidáta. Pasáž, jež je pravým pokladem při studiu hudbymilovného Havla, editor Jan Lopatka z  původního vydání Dopisů Olze – představte si – vypustil. V Ruzyni roku 1981 Havel píše, jaké desky by bylo dobré doma nakoupit: „Jako pilný čtenář Melodie bych jen letmo a  nahodile upozornil na pár věcí, které tam moc chválí. Z nových skupin: Police, Talking Heads, ze starších nové desky Who, Yes, Led Zeppelin, Stevie Wonder, Bowie, King Crimson, Niemen, Streisandová, Weather Report, z odlehčovaček Smokie atd. atd. Taky máme málo Pink Floydů. (...) Z českých věcí mne zajímá Stivín, Progres 2, Jana

Čemu se věnujete, když nepřipravujete festival? V podstatě jsem studentem na cestách nebo pracuji na baráčku pod horami. Nedávno jsem absolvoval školu a na další mne kupodivu přijali. Na ilegální přednášky v bytě u Vodrážků či z ruzyňské cely jsem žádný glejt nedostal. Občas někam něco napíšu, místo psaní deníku fotím, co vidím. Zapojuji se do toho, čemu se říká občanské aktivity, ale jsem vlastně také nechtěným byznysmenem proti své vůli s věcmi, které dříve mnohé indiány zabily. Se zlatem. Je to cesta k nezávislosti, bez níž by nebyl ani tenhle festival. Před rokem jste byl na kandidátce Strany zelených pro volby do Poslanecké sněmovny za Královéhradecký kraj. Jak hodně se zajímáte o politiku? Nezajímám se ani tak o  politiku, jako o  občanskou společnost a různé alternativy k těm obecně přijímaným. Většinou jsou to věci, které nesnáší současný modrý čert z Hradu. Ochrana matky země, o to jde. Před dvěma lety jste volali z pódia Jiřímu Paroubkovi, a když posluchačům popřál telefonem dobrou zábavu, zveřejnili jste jeho číslo, aby mu mohl kdokoli zavolat. Chystáte letos podobné překvapení? Tohle jsou věci, které se rodí přímo na místě. Ale jak je známo a  řečeno slovy našeho kumpána a největšího žijícího českého básníka Martina Jirouse: „Ten festival pod horami, to je manifestace radosti.“ Není to tedy zdaleka jen o hudbě. Jiří Štefek Autor pracuje jako projektový manažer.

Q

Zpívá celá rodina

Zpráva o hudbymilovném Václavu Havlovi. Václav Havel, jemuž je letos věnován trutnovský festival, se narodil o sedm let dříve než Mick Jagger. Je generačně o píď starší než rock’n’rollová éra. Právě o tolik, aby schytal její zásah až po dvacítce – už ne v pubertě, ale ještě pořád v době rozhlížení a sebesměrování. Rock se stal později Havlovým souputníkem ze svébytných, dosti nehudebních důvodů: normalizační socialismus s evropským dramatikem zacházel stejně jako s undergroundovými rockery.

Nejde ani tak o tuto petici, jako o postoj města. Na pozemcích, kde se nachází festivalový kemp a kde stanují lidé, má vzniknout s  největší pravděpodobností buďto supermarket, nebo podnikatelské baroko. V územních plánech je místo vyznačeno jako průmyslová zóna a  festival může být letos na Bojišti klidně naposled. Opakuje se s trochou nadsázky to, co se dělo původním obyvatelům Ameriky: i tady se krade půda indiánům. Tam, kde dnes stojí týpí a hoří ohně, má vyrůst nějaký svatostánek konzumu. Nedávno tady dokonce chtěli vykácet kus lesa a vystavět sjezdovku přes místa, kde leží v zemi mrtví vojáci z roku 1866. Sepsali jsme proti tomu petici, kterou během krátké doby podepsaly tři tisíce lidí. Šumění lesa a  cvrlikání cikád tam lze slyšet dodnes.

Už jste slyšeli Hybšovy hašlerky? (Havel v Trutnově) foto tomki němec

Kratochvílová a hašlerky nahrané Hybšem.“ Slušné, včetně „odlehčovaček“! Výčet ukazuje (na rok 1981) solidní úroveň posluchačovu i zmíněné Melodie, ale pozor – možná je zároveň zastíracím manévrem. Následuje totiž letmá zmínka, že „neméně důležité a snad ještě důležitější jsou pásky,“ kde Havel nabádá svou ženu, aby hleděla rychle pořídit a archivovat nahrávky Charlieho (jistěže undergroundového písničkáře Soukupa) a DG 307.

O  Havlově vnímání hudby tuším minimum, ale dovedu si představit, že z  hudby Plastic People nemusel být zprvu odvázaný. Koneckonců, vždycky produkovali muziku, na kterou musí mít člověk náladu a určitou vstřícnost – zvlášť nemá-li vyslovený zájem o hudbu dneška. V recenzi alba Hovězí porážka (1984) Havel píše pozoruhodnou věc. Vlastně je to osvědčení o  absolutoriu posluchače moderní hudby, podaná ruka všemu vyjádření, které v sobě má neklid, nelad, hluk, šum, chaos, prostě disharmonii: „Přiznám se, že mě zneklidňující hudba Hovězí porážky v posledku vlastně čímsi uklidňuje: zdá se mi, že dokud je člověk schopen takto hrát a zpívat, nemůže být ještě vše ztraceno.“ Prostupnost mezi hudbou a společností Havel cítí – a  ve skutcích reflektuje – lépe než mnozí profesionálové v médiích. Ve svých projevech rád zmiňuje Rolling Stones jako jeden ze znaků globalizace, jev, který pozbyl domovského místa a napomohl unifikaci. I  jeden z  křiklavých současných fenoménů najdeme popsaný v tehdejším Havlově psaní. Bezezbytku ho postihl v roce 1975 v textu nazvaném podle televizního pořadu Zpívá celá rodina. V pseudodemokratickém vpuštění obyčejných babiček k mikrofonu Václav Havel jasně rozeznal rysy dnešních reality show: paradoxní kombinaci „masové intimity a intimní masovosti“, využití exhibujících naturščiků k vytvoření „monstrózního kumpánského bratrstva“ před obrazovkou... Popsal celou tu věc s upřímným zhnusením – ne elitářsky, spíš s nárokem na soudná měřítka vkusu. Také tady pro Havla muzika zafungovala jako lakmus širšího společenského pohybu, dopadajícího i tam, kde se zrovna nezpívá. Jsou to paradoxy: koho by napadlo, že Havel šťastně napomůže dějinnému zvratu, který otevře pole pro nekonečné masové show, proti nimž Zpívá celá rodina byla nevinná limonáda... Ale to už je jiná písnička. Pavel Klusák

Q

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

kultura

Dvacet let bojů za svobodnou hudbu

net

Vypadáte jako republikán?

„Původní myšlenkou bylo uspořádat jedno z dalších nezávislých setkání mladých lidí, nikoliv však někde ve stodolách, jak bývalo zvykem, ale pěkně rovnou open air festival na soukromé louce.“ Tak po dvaceti letech vzpomíná pořadatel Martin Věchet na akci, ze které se zrodil nejstarší a dost možná i nejkultovnější rockový festival v zemi. Psal se začátek září roku 1987. Bylo po prázdninách a  děti zamířily zpět do škol, aby se dozvěděly, jaké zářné zítřky je čekají. První víkend měsíce chtěl Martin Věchet se svým disidentským souputníkem Františkem „Čuňasem“ Stárkem na svém soukromém pozemku ve Volanově zorganizovat festival zakázané kultury. Vystoupit měli skupiny a  interpreti spojení s  kulturním undergroundem: MCH Band, Oscar band a  další. Sovětské impérium se už pomalu rozpadalo a  dnes Věchet přiznává, že jednou z jeho motivací bylo i vyzkoušet, co vše režim v době perestrojky vydrží: „Osobně jsem ale předpokládal, že to dopadne obdobně, jak bylo v  té době zvykem. Totiž, že na to vlítnou estébáci a jako divokého mezka nás budou krotit s obušky v ruce.“ Nemýlil se. Festival StB záhy rozprášila, jeho hlavní organizátory odvezla k  výslechům a pozemek postříkala močůvkou, aby se na něj snad někdo nechtěl vrátit. Aparatura byla konspirativně dopravena na Hrádeček k  Václavu Havlovi. Kdo mohl tušit, že se za další dva roky režim nesvobody a  útlaku zboří jako domeček z karet. Hned v  létě roku 1990 se tak na Bojišti poprvé ve svobodných podmínkách koná oficiálně festival, který už svým názvem odkazuje na  legendární americký Woodstock. Hrají Psí vojáci, Sváťa Karásek či Garáž, mezi návštěvníky nechybí ani Václav Havel, nyní už coby prezident země. Za dva roky dochází k významnému posunu. Koncert, který se původně vůbec neměl konat, byl nakonec uspořádán v reakci na letní policejní zásah při vystoupení Psích vojáků v trutnovském klubu End. Tahle trucakce, jakási náhrada za zrušené vystoupení Filipa Topola, byla později poeticky nazvána „probuzením Geronimova ducha“. Poprvé zde navíc vystoupily i kapely mimo někdejší underground: Mňága a  Žďorp, Babalet. V  následujících letech se stala akce vrcholem festivalového léta, šířilo se o  ní přiléhavé rčení: „Je jedno, zda venku prší, zda je v  okolí pět jiných akcí nebo co zde hraje za skupiny: na Bojišti je vždy plný dům.“ Rozrůstajícímu se počtu diváků se postupně představila velká část domácí hudební scény, kterou postupně začaly doplňovat soubory se zahraničními pasy. Jedním z  poznávacích a  charakteristických znaků Trutnova je jistá dramaturgická hravost, se kterou pořadatelé vytvářejí program. Po metalových či punkových skupinách nastupují folkaři i stálice masovější zábavy jako Ivan Mládek, Petr Novák, Waldemar Matuška a  v  loňském roce i Eva Pilarová. Za pár dní trutnovský festival oslaví dvacáté narozeniny. Patronát nad ním převzal Václav Havel, „náčelník“, kterému je celá akce letos věnovaná. Z programu budou za pozornost stát například švýcarské trio The Young Gods, srbská dechovka Boban i Marko Marković Orkestar, pákistánští bubeníci The Dhol Foundation, maďarští nestoři punku Aurora či královna jamajského reggae Tanya Stephensová. Chybět nebudou ani české kapely jako Garage, Hudba Praha, Psí vojáci nebo Tleskač. Kombinace originální dramaturgie s  přetrvávajícím undergroundovým duchem a  unikátním prostředím areálu na Bojišti vytvořila něco, co návštěvníci popisují jako jedinečné fluidum. Koneckonců, když v  roce 1998 ohlásili pořadatelé rok pauzu, hned se toho chytilo několik obchodníků, kteří se na značce – nakonec marně – snažili přiživit. Kdo bude mít hudby už plné uši i zuby, pro toho je v  Trutnově připravena klidová zóna s čajovnami a prodejnami korálů či knížek, tradiční kyvadlový autobus k  rybníku, přednášky, bohoslužba či promítání filmů. K festivalu patří neodmyslitelně i  postavička vodníka Karla z Batňovic, svérázné moderátorské vystoupení Ladi Čumby či občasné neočekávané úlety Ivana Martina Jirouse. Festival už vychoval jednu generaci svých příznivců, dnes ho navštěvují už i děti prvních návštěvníků. Vydrží tento „magický okamžik setkání na konci prázdnin“ i  dalších dvacet let? Uvidíme. Ale že vyroste do takové velikosti a proslulosti, jakou má dnes, to tehdy v září 1987 Věchet se Stárkem určitě nečekali. Jiří Štefek

23

Q

Je jedno, zda venku prší... foto tomki němec

...zda je v okolí pět jiných akcí... foto tomki němec

...nebo co zde hraje za skupiny. foto tomki němec

Ačkoliv do amerických prezidentských voleb zbývá více než rok, kampaň je již nejméně šest měsíců v  plném proudu. Pochopitelně se nevyhýbá ani internetu, ze kterého se postupně stává nejdůležitější médium vůbec. Čeští politici si minulý rok ještě vystačili maximálně s reklamou v  internetových magazínech a  vyhledávačích (ačkoliv kvalita prezentace na jejich vlastních stránkách se oproti minulým dobám podstatným způsobem zlepšila). Spojené státy jsou však ve využívání internetu o  notný kus dál a  již minulé prezidentské volby v roce 2004 jím byly výrazně ovlivněny. Současná kampaň nabývá interaktivnější podoby, kandidáti (respektive jejich týmy) se snaží využít každé možnosti, jak se ukázat. Všichni bez výjimky mají svůj profil na komunitních serverech MySpace a Facebook, na YouTube najdete různé rozhovory a  reportáže, pomocí Twitteru můžete v reálném čase sledovat, co v průběhu dne dělají. Internet bývá hojně využíván i k organizaci dobrovolníků a shánění finančních příspěvků. Ze zájmu o  volby na webu se snaží těžit i specificky zaměřené servery. Name My Vote! (www.namemyvote.com) je zajímavým komunitním webem, který vám dá odpověď na otázku uvedenou v názvu tohoto sloupku. Po registraci si uživatel nastaví politickou orientaci a nahraje svoji fotografii. Kdokoliv pak o něm může hlasovat, jestli vypadá spíše jako republikán, nebo demokrat. Ke které straně se sám přihlásil, je přitom odhaleno až po otipování. Name My Vote! tak umožňuje konfrontovat vaši představu o  voličích americké pravice a levice s realitou. Výsledek může být dosti překvapivý. V otázce, jak má správný republikán nebo demokrat vypadat, má přitom většina lidí překvapivě jasno. Po hlasování se nedozvíte jen správnou odpověď, ale také kolik procent uživatelů tipovalo stejně či opačně než vy - často se přitom mýlí i  80 procent lidí. I  pokud nemáte žádné vlastnosti, které byste si s vizuální podobou voličů obou stran spojovali, po chvilce cviku snadno dokážete odhadovat, která z  možností bude zvolena častěji. Modelový republikán, jak si jej většina lidí představuje, je spíše obéznější, s baseballovou čepicí nebo naopak ve formálním obleku. Držíli zbraň či máchá vlajkou, není vůbec žádných pochyb. Jasný demokrat je obvykle mladší, usmívá se nebo jinak grimasuje a  měl by být černoch či příslušník jiné etnické menšiny. Časté atributy spojované s  republikány a demokraty však na Name My Vote! při hodnocení fotografií mnohdy selhávají: žádný univerzální klíč na určování politické příslušnosti neexistuje. Sociologický profil průměrného demokrata a  republikána se ve skutečnosti sice asi opravdu liší, statistická data však nelze absolutizovat. Minimálně v  omezené skupině internetových uživatelů nemáte šanci jen z jedné fotografie o politickém smýšlení člověka nic určitého prohlásit. Jestli lze tedy něco na základě této hříčky říct, tak to, že podle obličeje preference lidí nepoznáte. David Antoš Autor je redaktorem Lupa.cz.

Na Bojišti je vždycky plno. foto tomki němec

24

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

kultura

Po happy endu přijde noční můra

Temná pohádka z frankistického Španělska není pro děti

Jestli nebylo lepší nechat to hroznové víno na pokoji. foto imdm / out now

Č

eský distributor filmu Faunův labyrint si naplánoval zkušební projekci pro děti, aby zjistil, jestli má jeho propagaci zaměřit i na malé diváky. Na promítání si raději pozval i  psychologa. Předpubertálnímu dítěti totiž může temný příběh jedenáctileté holčičky Ofélie (Ivana Baquero) konfrontované se sadistickým otčímem přivodit slušnou noční můru.

Dobrý Potter, mrtvý Potter Faunův labyrint se sice dá charakterizovat jako pohádka, vedle něj jsou ale i  ty nejhrůzyplnější příběhy bratří Grimmů idylickou selankou. Snímek zasazený do reality frankistického Španělska na sklonku druhé světové války obsahuje několik velmi násilných scén, při nichž odvracejí zrak od plátna i otrlí dospělí diváci. Je třeba mít na paměti, že film je vysněným projektem mexického režiséra Guillerma del Tora. Tvůrce, který za jednu z nejlepších pohádek všech dob údajně považuje Noční můru z  Elm Street a  který odmítl nabídku režírovat jedno z  pokračování Harryho Pottera. Prý by chtěl radši natočit takový díl série o brýlatém kouzelníkovi, kde aspoň jedna z  hlavních dětských postav zemře.

Cynik? Spíše člověk, který se po svém dodnes vyrovnává s démony svého dětství. Film má mnoho styčných bodů s režisérovým starším počinem Ďáblova páteř (2001), což byla duchařská historka ze sirotčince z éry španělské občanské války. Už v  něm mexický solitér proti sobě stavěl dětskou nevinnost a válečnou brutalitu. Žánry fantasy a hororu, přetékající v poslední době příběhy o nadpřirozených příšerách, infikoval tezí, že monstra neexistují a že největší zlo páchají lidé sami sobě navzájem. Ve Faunově labyrintu vstupuje hlavní dívčí hrdinka Ofélie do alternativního fantaskního světa zabydleného pohádkovými a  mytologickými bytostmi, aby utekla před bezútěšnou realitou. Na začátku snímku přijíždí se svou těhotnou matkou do vojenské pevnosti zbudované v lesích z  venkovského statku. Výpady proti dotírajícím republikánským bojůvkám odsud vede krutý fašistický kapitán Vidal (v  uhrančivém podání Sergiho Lopeze), který je nastávajícím otcem Oféliina bratříčka. Malá hrdinka se Vidala štítí, matka navíc při těhotenských komplikacích blouzní v horečkách. Dívčiným komplicem se v nenávisti vůči tyranskému Vidalovi stane služebná Mercedes, která spolu s místním doktorem udržuje styky s odbojáři.

Na stopě Přemka Podlahy Fotografický obraz pozoruhodného světa českých chatařů se dočkal knižního vydání. „Naše krajina trpělivě dovoluje lidem, aby si v ní vyhráli, jako fenka nechává štěňata, aby ji trýznila a mile očuchávala.“ Touto formulací osvětluje šestatřicetiletá fotografka Veronika Zapletalová svou fascinaci tím, že Češi ve dvacátém století tuto krajinu zaplnili chatovými osadami, aniž jí to nějak zvlášť ublížilo. Asi jako když si hrající si psík omylem uleví na parketách: následky nepovedené taškařice se v případě potřeby dají jednoduše odstranit. Fotografický cyklus Chatařství z  roku 2003, s  nímž už někdejší studentka Kurta Gebauera na pražské VŠUP projela pěkný kus světa, nyní vychází v knižní podobě bohatě doprovozený teoretickými texty.

Nezbyl vám sud od piva? Na výtvarné scéně Zapletalová prorazila na sklonku devadesátých let se svým předcházejícím souborem Rourouni: s fotoaparátem prochodila zlínský Svit, aby zdokumentovala, jak se po Baťových halách plazí nevzhledné roury vzduchotechniky, které byly na puristické budovy přidány za soci-

alismu jako jakési červovité nádory. K  chatám Zapletalová nepřistupuje zdaleka tak kriticky. Nejsou pro ni žádným vředem na tváři přírodního terénu. Ostatně soustavně se jimi začala zabývat v obavě, že je z lesů, luk a strání časem vytlačí mnohem odpudivější podnikatelské baroko, kterým je nahradí zbohatlí majitelé. Před šesti lety dostala od Klubu českých turistů sponzorským darem soubor podrobných map. Zvýrazňovala si v  nich nápisy chaty a  postupně se jí tak v blízkosti velkých měst vytvořila hustá síť podél řek, přehrad a  rybníků. Když pak vyrazila s fotoaparátem do terénu, materiál se jí rozrostl do obřích rozměrů: nafotila tisíce záběrů, které postupně vystavovala, do knihy jich zahrnula bezmála pět set. Zjistila přitom, že chatové oblasti mají svá zásadní specifika. Na jihozápad od Prahy například osady vycházejí z  trampské tradice. První taková kolonie vznikla už v roce 1918 na Svatojánských proudech na Vltavě, pod názvem Ztracenka ji dnes objevíme přenesenou o pár desítek metrů výše, protože musela v padesátých letech ustoupit Slapské přehradě. Poctivé „westerno-

Je to trochu příšerný svět, ale pořád lepší než realita. foto imdm / out now

Nešťastná Ofélie kousek od frankistického tábora objeví záhadný přírodní labyrint, v  jehož středu je kruhová propast, kde přebývá mírně zlověstný Faun. Ten v Ofélii pozná smutnou, zatoulanou princeznu Moannu z  bájného podzemního království. Aby se ale mohla zase posadit na sluncem prozářený trůn vedle královského otce, musí splnit do úplňku tři nelehké úkoly. První jí symbolicky umožní odpoutat se od závislosti na matce, ve druhém se dozví něco o brutalitě světa a ve třetím podstoupí nejtěžší zkoušku: musí bránit nevinného i za cenu nejvyšší oběti.

Poslouchej svého Fauna Je radost sledovat, jak organicky prolíná režisér oba světy, mezi kterými Ofélie prochází. Fantazijní svět se koupe v  teplých odstínech, surový svět reality je ponořen do chladné poloviny škály barevného spektra. Film ale nefunguje úplně stoprocentně v jednom zásadním aspektu. Černobíle jednorozměrné postavy obstojí, pokud se na film díváme jako na pohádku. Pro účely historické sondy do Španělska roku 1944 jsou však všechny charaktery příliš plakátové a komiksově jednoduché. A ke škodě věci zabírají realistické dějové peripetie, boje mezi fašisty a  partyzány, dobré

vé“ haciendy z kulatiny a plechu, nápisy Toronto, Albatros, Saloon, honosné šerifské sruby, takové chaty stojí v  trampských oblastech od první republiky. Ve třicátých letech jim začaly konkurovat okázalé lesní vilky z  barevně natřených latěk a  zděných prvků. Zapletalová je nacházela především kolem Hradce Králové, kde se do kempů přenesl duch zdejší polabské gočárovsko-kotěrovské moderny. Hlavní přínos celého projektu spočívá v zachycení chat z  období po roce 1948. Jestliže dříve sloužily k  víceméně reprezentativním účelům a rekreaci střední a vyšší třídy, za socialismu byly hlavně místem, kde se mohl zdeptaný člověk bez rizika realizovat za použití minimálních prostředků. Když Václav Tajovský napsal koncem padesátých let knihu Rekreační chaty (dočkala se tří vydání ve slušném nákladu 73 tisíc kusů), naznačuje, s čím si musel takový architekt samouk vystačit: „Chaty mají být budovány především z  materiálu získaného z bouraček, z místních zdrojů nebo vlastní výrobou, popřípadě z  prefabrikovaných dílů. Používání řeziva, kulatiny, cihel a  jiného úzkoprofilového materiálu je třeba omezit na nejmenší míru.“ Fotografie Veroniky Zapletalové ukazují, k čemu to vedlo. Povrchy chat tvoří staré parkety, igelitové ubrusy, vlnité plechy, okna autobusů, palandy jsou namontované do sudů od piva, skleníky jsou sestavené ze zavařovaček, voda do sprchy teče z přídavné nádrže proudového letadla přidělané na střechu. Národ Přemka Podlahy se nezapře (geolog Václav Cílek tohoto televizního krále kutilů v  knize vnímá jako antiglobalizačního aktivistu, který svými zahrádkářskými recepty ve stylu „udělej si sám“ léta propagoval „umírněnou kreativitu, sousedské chování, práci s půdou a materiálem“).

tři čtvrtiny filmu a  poskytují zbytečně košatou vycpávku mezi imaginativními scénami z  Oféliina fantazijního světa. Daleko výmluvnější než doslovná scéna opulentního večírku, na němž si Vidal s  místním knězem notují, jak je dobré omezit místním obyvatelům příděl potravinových poukázek, je přitom surrealistický výjev, během kterého Ofélie probudí spící monstrum, jež má oči místo na hlavě vtisknuté do dlaní, protože si přes Faunovo varování utrhla u bohatě prostřeného švédského stolu několik kuliček hroznového vína. Všechny výhrady ovšem spolehlivě smete pečlivě vygradované finále, které si rafinovaně hraje s  navyklou představou o  tom, co jsou dobré a špatné konce. Tragédie může být někdy vykoupením a  happy end začátkem noční můry. Hrdinové si totiž neuvědomují, že frankistický útlak bude jejich životy provázet ještě po tři dlouhá desetiletí. Jan Gregor

Q

Faunův labyrint, režie Guillermo del Toro, česká premiéra 9. 8.

Dvě největší bizarnosti fotografického souboru přitom dokládají, že sklon vystačit si s málem u  českých chatařů není zdaleka vázán na období socialismu. Už ve dvacátých letech vznikla na Berounce osada Kazín zbudovaná z  vyřazených tramvají na koňský pohon, které tehdy v ulicích nahradily moderní stroje. A neuvěřitelná laminátová roura s třemi pokoji přibyla na Slapy až po listopadové revoluci ze skladů německé armády, která má tyto nouzové buňky připravené pro případ přírodních a jiných katastrof. Z kempu odbírala tolik proudu, že ji sousední chataři vyhnali mimo dosah elektrické sítě.

Cesta k vodě Ráno koupel v  potoce, dopoledne zahrádka, v poledne guláš z konzervy, odpoledne nohejbal se sousedy a večer vuřty a táborák vedle totemu. Svět chatových osad, který někomu přijde idylický, jinému odpudivý a většině tak jako Veronice Zapletalové pozoruhodný. Jenom škoda, že ono chatařské očuchávání krajiny občas skončí pořádným kousancem. Teoretik architektury Jiří Škabrada v knize připomíná případ hřbitova v Levíně na Litoměřicku, ve kterém si kdosi chatu zpříjemnil zahradním sezením vyrobeným z náhrobní desky. A pak je tu ještě moment, který publikace pouze naznačuje: takový poutník krajinou se pro samou chatovou osadu obklopenou ploty a plůtky někdy ani nedostane k vodě. Jan H. Vitvar Veronika Zapletalová: Chatařství – architektura lidských snů a možností, Era, 414 stran.

Q

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

kultura

hudba

výstavy

televize

Pa Titull / Albánie – Kosovo, NoD, Praha, 9.–15. 8. Nad hudebním klubem Roxy se budou každý den od šesti, osmi a  deseti hodin večer promítat krátké snímky albánských tvůrců videoartu a  jejich českých přátel. Například Jakuba Ferriho, Flaka Halitiho, Albana Mujy, Jana Fišera či Martina Zeta.

foto profimedia.cz

Nové nahrávky Pěvci, Radioservis Brhlík, budníček, cvrčilka, čížek, drozd, konipas, šest druhů sýkor, dva šoupálci... a bohužel i  Jaroslav Škopek či Jiří Formánek. Jedinečný dvojkompakt hlasů šedesáti ptačích druhů (nalovil pochopitelně velmistr svého oboru ing.  Pavel Pelz) by asi leckdo uvítal ještě víc, kdyby ptáky neustále nepřerušovaly hlasy moderátorů.

Mikuláš Cacara: Vše o přesných plánech, Kavárna Lucerna, Praha, 7. 8.–2. 9. Mikuláš Cacara (1958) dříve pracoval jako kotelník, restaurátor klavírů i  lepič plakátů. Většinou se zabývá figurativními plátny ve velkých formátech, v  Lucerně však vystavuje poloabstraktní kompozice v  jednotném kapesním formátu. „Všechny tyto kompozice jsou vlastně návrhy obrazů, které by měly být použitelné v jakémkoliv provedení a rozměru. Takže je to zase jenom záminka k  vyjádření na dané téma, blízké každému a snadno srozumitelné, jako třeba ,Přesný plán na dárkově upravený soubor křivých obvinění‘ atd.,“ uvádí k výstavě její autor. Jakub Flejšar: Figura – struktura, Galerie plastiky Art Pro, Praha, 9. 8.–2. 9. Expozice Jakuba Flejšara (1980), čerstvého absolventa pražské VŠUP, konkrétně sochařského ateliéru Jiřího Beránka. Vnímavý průzkumník české krajiny se představuje objekty z nepravidelných dřevěných polínek a světelnými sochami ze zářivek zkombinovaných s přírodními materiály.

Sinikka Langeland: Starflowers, ECM / 2 HP Distribution Zpěvačka a hráčka na severskou citeru kantele je dlouholetou jistotou norské tradiční hudby. Producent Manfred Eicher ji postavil do nové situace: její staré balady doprovázejí soudobí jazzmani, včetně jedinečně pomalého trumpetisty Arva Henriksena. M. I. A.: Kala, XL recordings Londýnská Srílančanka sklidila velký ohlas už debutem Arular (2005) nazvaným podle svého otce, bojovníka hnutí Tamilských tygrů. Partyzánsky subverzivní obsah (viz singl Bird Flu, Ptačí chřipka) má i nové album, čím dál lepší jsou živelné beaty živené mj. inspirací z brazilských favel.

foto karlín studios

Repro archiv

Vieux Farka Touré: Vieux Farka Touré, World Village / PJ Music Po smrti krále afrického pouštního blues Ali Farka Tourého přichází s debutem jeho syn. Rychlejší, extatičtější muzikou rozšiřuje odkaz otce, který ještě stihl pár skladeb po boku syna nahrát. Loňské album se teď dostává do české distribuce.

Koncerty Nine Inch Nails, Zimní stadion Slavia, Praha, 13. 8. Trent Reznor dal albem Year Zero najevo, že po období útlumu je zase v plné síle. Apokalyptickou vizi hroucené Ameriky nabízí v elektroindustriální orgii, která strhuje syrovostí a fyzickým nasazením.

25

Zůstane to mezi námi, Karlín Studios, Praha, 8. 8.–2. 9. „Práce mladší generace umělkyň a  umělců, kteří komentují dnešní sociální strukturu přímo z jejího centra,“ jsou podle slov kurátora přehlídky Dušana Záhoranského k vidění v karlínských studiích v areálu někdejší továrny. Anton Čierny vystavuje společnou fotografii čtyř seti obyvatel svého rodiště Diviacké Nové Vsi, kterou pořídil na místním fotbalovém hřišti: nechal přitom na každém, jak se bude chtít na snímku tvářit. Gabriela Horáková se prezentuje fotografickou dokumentací akce, během níž svým příbuzným rozeslala dvanáct částí obrazu, které – jak se ukázalo během velkého rodinného setkání – dohromady složí její autoportrét. Roman Štětina ukazuje pohlednice, které zasílal do obcí zaniklých po druhé světové válce a které se mu logicky vrátily (až na jednu, kterou ztratil) zpět. Dále jsou k  dispozici práce Petra Vrábeĺa, Petra Maukše, Tomáše Svobody či Jana Vidličky. Jak uvádí kurátor Záhoranský: „Cílem vystavených prací není získat definitivní podobu – stát se galerijním objektem. Pracují s  odstupem a  ponechávají si neuchopitelný tvar. Tato poetika nepřesnosti má podobnou vlastnost jako vůně nebo zápach, které jsou sice neviditelné, ale dokážou neznámý prostor velmi dobře zaplnit a tím popsat.“

...And You Will Know Us by the Trail of Dead, Roxy, Praha, 14. 8. Tvrdá a  divoká kapela z  Texasu má vedle pověsti koncertního rodea i  dost nápadů a progresivní spády. Po špatně propagovaném koncertu (2005) druhý pražský pokus, otrlým uším vřele doporučený.

Miloš Šejn: Obrazy a instalace, Dům umění České Budějovice, 15. 8.–16. 9. Letos šedesátiletý výtvarník ukazuje průřez svou tvorbou z  posledních patnácti let prostřednictvím jakýchsi katalogových hesel. Vedoucí ateliéru konceptuálních tendencí na pražské AVU do Budějovic přivezl videozáznamy svých akcí zaměřených na zkoumání přírody, zvukovou instalaci, jednu výtvarnou kreaci vytvořil přímo na místě.

– p@k –

– JHV –

Ztraceni sami v sobě Úmrtí dvou kinematografických velikánů – Ingmara Bergmana a  Michelangela Antonioniho – dalo v uplynulých dvou týdnech novinářům mnoho prostoru k  úvahám nad tím, kam se od dob jejich vrcholné slávy posunulo filmové umění. Diváci České televize si budou moci udělat vlastní názor po tři čtvrteční večery. Nejdříve se dvěma svými výlety do hlubin ženské duše připomene švédský titán ve snímcích Persona (1966) a Šepoty a výkřiky (1972). Po týdenní pauze se na začátku září budeme moci ponořit do frivolní atmosféry Londýna konce šedesátých let ve slavné Antonioniho Zvětšenině (1967).

Čtyřicet let interpretací Ingmara Bergmana podle jeho vlastních slov silně formovalo dětství v  rodině přísného protestantského pastora. Naučil se prý brzy nasazovat ochrannou masku – personu, která mu umožňovala přetvařovat se před bližními. Otázka lidské přetvářky v  protikladu k  věrnosti sobě samému je základním tématem jednoho z Bergmanových nejneuchopitelnějších filmů. Film Persona natočil nedlouho poté, co prodělal vážnou chorobu, během níž se ocitl na hranici života a smrti. Vše začíná velmi neobvyklým prologem, jakýmsi rozumově neuchopitelným sledem zdánlivě nesouvisejících bizarních sekvencí. Sledujeme postupně záběry pavouka, zkrvavené ruky, do které kdosi po vzoru ukřižování Ježíše zatlouká hřebík, ostré hroty mříže či krátké flashbacky ze staré grotesky a nějakého hororu – to vše v epileptickém střihu a s disharmonickým hudebním podkresem. „Cítím, že v Personě jsem došel tak daleko, kam až vůbec mohu dojít. Že se v ní svobodně dotýkám bezeslovných tajemství, která může uchopit jenom kinematografie,“ vyjádřil se Bergman k filmu. Po drásavém začátku se začíná odvíjet zdánlivě lineárně vyprávěný příběh herečky Elisabeth Voglerové (první velká role Bergmanovy múzy Liv Ullmannové), která se jednoho dne rozhodne bez vysvětlení přestat mluvit. Jako ošetřovatelka je k ní přidělena výřečná zdravotní sestřička Alma (Bibi Anderssonová). Režisér nám postupně servíruje podivné snové scény a naznačuje, že Alma a Elisabeth jsou možná jedna a tatáž osoba. Jednou z klíčových scén je dvakrát opakovaný monolog, při němž se odhalí původ Elisabethiny frustrace – cítí se bytostně odcizená od svého malého syna. Těsně před závěrem složí Bergman v  jednom záběru pomocí triku tvář, která jako v nepovedeném identikitu patří z  poloviny Bibi a  z  poloviny Almě. Znamená to, že hrdinka zažehnala krizi a došlo u ní ke splynutí obranné masky a pravého já? O interpretaci snímku se diváci pokoušejí už čtyři dekády. Ullmannová si také zahrála jednu z rolí ve filmu Šepoty a výkřiky. Bergman snímek zasadil na honosné venkovské sídlo konce 19. století, kam přijíždějí dvě sestry za svou třetí sestrou Agnes (Harriet Anderssonová), která bolestivě umírá na rakovinu. Maria (Ullmannová) a Karin (Ingrid Thulinová) jsou ovšem citově vyprahlá, sobecká monstra a  nejsou schopny se k Agnes na smrtelné posteli citově přiblížit, zatímco věrná služebná Anna (Kari Sylwanová) poskytuje umírající ženě čistou altruistickou péči. Krátká synopse jednoduchého příběhu nemůže naznačit, jak komplexním zážitkem je tahle depresivní meditace o samotě a o smrti. Bergmanův dvor-

Michelangelo Antonioni. foto profimedia.cz

ní kameraman Sven Nykvist získal Oscara za kameru, když zahalil interiéry domu do dominující červené. Ta je nejen barvou krve, která zde hraje roli symbolického pokrevního spojení. Ale i barvou nenávisti, vášně a podle vnitřního přesvědčení švédského klasika také manifestací duše jako takové.

Ani krok bez aparátu To v  prostředí, ve kterém se pohybuje protagonista Zvětšeniny, módní fotograf Thomas (David Hemmings), by s  mírnou nadsázkou nebylo co manifestovat. Životy modelek, celebrit i příslušníků zlaté mládeže Londýna konce 60. let, kterými se hrdina obklopuje, jsou poněkud bezduché. Svůj první zahraniční snímek natočil Antonioni podle povídky Julia Cortázara Babí léto. Film je nabitý „zeitgeistem“ éry studentských bouří a uvolněné sexuality. Pohledný třicátník je ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby vzápětí přesedl do svého rolls-royce a odjel do ateliéru fotit atraktivní dívku. Je dravý, arogantní – a  přece vnitřně zranitelný. Do Maryon parku jej zavede náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez aparátu a scéna vzdáleného dovádění páru milenců na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavá na to, aby ji přešel bez vyfocení. Jenomže náladové fotografie v sobě skrývají znepokojivé tajemství. Thomase navštíví mladá žena (Vanessa Redgraveová) a snaží se jej přesvědčit, aby jí snímky z parku vrátil. Když je Thomas zvětší, zjistí, že je na nich možná zachycená vražda. Pouští se do pátrání a poprvé po dlouhé době je jeho život naplněný opravdovým vzrušením. Pátrání po možném zločinu končí ve ztracenu. Stejně jako hlavní hrdina – a to doslova – poté co si ve slavné scéně zahraje v parku tenis s imaginárním míčkem. Mnohoznačný majstrštyk italského režiséra i po letech působí jako svěží portrét doby a zvláštní existenciální detektivka vyprávějící o  nemožnosti dobrat se objektivní pravdy. Jan Gregor

Q

Persona, ČT 2, 16. 8., 21.40; Šepoty a výkřiky,   ČT 2, 23. 8., 21.50; Zvětšenina, ČT 2, 5. 9., 21.25.

Nechcete si zahrát tenis? (Z filmu Zvětšenina) foto profimedia.cz

26

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

civilizace

Výchova dívek (nejen) v Čechách Časopisy pro teenagerky čte polovina budoucích vysokoškolaček

Mami, v COSMOGirl psali, že by do letního arzenálu mladé rebelky měla neodmyslitelně patřit univerzální džínová sukýnka! foto profimedia.cz

M

áte dceru? Pokud ano, je zřejmě jako téměř každá česká dívka ve věku od jedenácti do dvaceti let čtenářkou dívčích časopisů. Ty jí často sami kupujete v dobré víře zodpovědného rodiče – aspoň se v nich poučí o bezpečném sexu a seznámí se s pozitivními vzory mladých zpěvaček, které podpoří její touhu na sobě pracovat a jít za svým cílem. Ale přemýšleli jste někdy, co vlastně barevné magazíny s modelkou na obálce a dárkem pod plastovou fólií skutečně dělají s vaší holčičkou? Stačí namátkou zalistovat a zjistíte, že držíte v rukou úhledný multifunkční balíček: učebnici předmětu Stručný úvod do ženství, slovník slangu a  frazeologie dnešní mládeže, jakousi stranickou knížku nebo občasník „Klubu normálních holek“, ale hlavně „bibli“ s  podstatně více než deseti přikázáními, formulovanými autoritativně v  prohlášeních typu „Nakupuj“, „Buď krásná“ a „Bezpodmínečně si najdi kluka, ale neváhej ho opustit pro kohokoli, kdo vypadá líp“.

Jsi víc než krásný obličej „S kapelou Timothy se podíváme na worshipový festival“; „Se světci oslavíme jejich svátky“. I tak může vypadat dívčí časopis – nebude sice nikdy dosahovat desetitisícových prodaných nákladů, ale poskytne alternativu dívkám, pro které duchovní stránka znamená víc než jen vyplnění testu na téma Jsi přemýšlivá?. Měsíčník IN! pro křesťanské dívky dosahuje nákladu 5000 kusů. Nechybějí v něm ani poněkud typičtější články: „Přečti si

V  dnešním světě emancipace motto dívčích časopisů zní: Teenagerky všech zemí, spojte se pod vlajkou konzumu, romantických (heterosexuálních!) vztahů a zbožňování libovolného počtu „idolů“. Rovnost pohlaví není důležitá, a pokud jde o  rasy, existuje pouze bílá. Co myslíte – spolknou to dívky i s navijákem? A mohou kromě očividně negativní role hrát dívčí časopisy i pozitivní úlohu?

Časopisy pro teenagerky se rozšířily koncem 19. století, kdy získaly dívky snazší přístup ke vzdělání, a  více jich tedy umělo číst. Nejprve se týkaly hlavně školního života. V  takové podobě, v jaké je známe dnes, tedy jako lesklé, téměř stostránkové sešity s  obrázky módně oděné usměvavé mládeže a spotřebního zboží, plné barvotiskových romantických příběhů, ale i rad, na které rodiče při výchově leckdy zapomenou, existují zhruba od konce druhé světové války (dodnes

nejčtenější dívčí časopis světa, americký Seventeen, vychází od roku 1944). Tehdy nakladatelé a později i inzerenti objevili, že v dívkách dřímá zákaznický potenciál, ať už jejich finanční zdroje pocházely z kapesného nebo z prvních výplat. U  nás se moderní magazíny pro dívky rodí počátkem 90. let. Jako první vznikl v roce 1990 pokus zvaný Holky, bacha!. Časopis sice získal určitou popularitu, ale přesto nepřežil; zřejmě kvůli nedostatečnému propojení inzertní a  redakční složky, které je dnes typickým znakem dívčích i ženských časopisů. V současnosti mají čtyři nejčtenější dívčí časopisy slušný náklad: dohromady se jich v Česku prodá přes 230 000 kusů měsíčně. Jak dlouho však domácí i světový boom potrvá? Na Západě v  posledních pěti letech dochází k rychlému poklesu čtenosti papírových holčičích biblí a zanikají i projekty velkých vydavatelských domů, například americké magazíny Elle Girl nebo YM. Není těžké odhadnout, kdo z odlivu čtenářek těží: internetové projekty, ať už on-line ver-

o klucích vše, co jsi o nich ještě nevěděla“. Ostatně na webových stránkách www.in.cz můžete sami posoudit, jaký časopis je – zda střízlivost, absence vulgarismů a odklon od narcisistních tendencí i vzývání komerčních produktů není na úkor čtivosti a atraktivity. S otevřeným vnucováním katolické víry se na stránkách IN! nesetkáte, časopis pouze neuveřejňuje reklamu na antikoncepční prostředky. Alternativy existují i ve světě. Proti proudu vykročil americký časopis TeenVoices (www. teenvoices.com) s mottem „Protože jsi víc než jen krásný obličej“, což je pro dívky poselství velice důležité. Do TeenVoices píší výhradně

samy čtenářky; tým editorek v Bostonu články jen upravuje. Témata TeenVoices jsou zcela nepodobná komerčním dívčím časopisům, proti nimž se vyhraňují: „zdraví, politika, sociální spravedlnost a mnoho dalšího!“. Na obálce tištěné verze je vždy skupina dívek z rozličných zemí světa; pokaždé jsou mezi nimi i černošky nebo Asijky. Nejsou dokonale krásné, ale vždy se usmívají. Vnitřek měsíčníku tvoří výtvarná díla, fotografie a články zaslané čtenářkami. Pravidelné rubriky se vůbec nepodobají těm v komerčních časopisech; chybí obligátní kosmetika, „krása“ a péče o tělo, důraz se klade na poezii a prózu, poradnu a osvětu týkající se zdraví.

Vzestup a pád holčičích biblí

ze tradičních dívčích tiskovin nebo holčičí blogy na stále oblíbenějším webu MySpace i jinde.

Průvodce, vůdce a svůdce O vlivu dívčích magazínů se hodně spekuluje; akademičky z různých koutů světa prokázaly, že přinášejí ideologie konzumerismu, hédonismu, šovinismu a antifeminismu, zřejmě však i pasivního rasismu (vzhledem k  tomu, že většina časopisů zcela ignoruje jakékoli jiné rasy než bílou). Vnímají však neustálý tlak a prosazování sterilně krásného zevnějšku, asertivního chování a zbožňování „kluků“ i samy čtenářky? „Nehustíte do nás, co máme dělat a co nesmíme,“ vyznává se v rubrice Dopis měsíce (COSMOgirl! 10/2005) pod titulkem Pomáháte nám! čtenářka Michaela a  je po zásluze odměněna balíčkem kosmetiky v hodnotě 1000 Kč. Jak hluboce se Míša mýlí! Je pravda, že dosavadní výzkum spekulacím vyloženě nahrává, o  exaktních výsledcích lze mluvit jen stěží. Autorky publikací o dívčích a ženských magazínech jsou totiž v  drtivé většině feministky, neomarxistky a  vůbec levicově orientované Britky nebo Američanky, které a priori přistupují ke zkoumanému materiálu s předsudky a odsudky. Jak ale najít něco pozitivního v „návodech na ulovení samečka“, které často znějí například takto: „Do kavárny přijde dobře vypadající kluk. Toho musím mít, myslíš si. Okamžitě se nastartuje tvůj automatický flirtovací program: olízneš si rty, prohrábneš si vlasy a dáš hlavu trochu na stranu.“ Nepřipadá vám, že tady to redaktorky Top dívky (číslo 7/2006) trochu přepískly? Jestliže chudinka třináctiletá čtenářka posoudí doporučované chování jako ponižující a odmítne si hrát na sexuálního robota, dostane se jí navíc výhrůžky: „...pak se nediv, pokud odejde s jinou holkou. Pokud budeš mít ale nejistý bezmocný dívčí pohled, přijde jim (tj. klukům) to moc roztomilé.“ Připadá-li to někomu jako hodně silná káva namíchaná podle specificky českého receptu, měl

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

civilizace

27

boční světlo

Posledních pět minut by nahlédnout do Teen Vogue, Seventeen a jiných amerických dívčích měsíčníků. „Jednoduchý, vybroušený styl zanechá v tvém nadřízeném kladný dojem. Udělej vše, co po tobě žádá, v  těchto rozkošných balerínách“ (americká COSMOgirl! 5/2007). Jednoznačně prokázat, že barevné magazíny zanechávají stopu v myšlení dívek a formují jejich pohled na svět, prakticky nelze, protože na teenagerky samozřejmě působí mnoho dalších faktorů, například kamarádky nebo rodiče; určitou roli hraje i sebestylizace. Jak by ovšem holčičku hledající místo ve společnosti, a hlavně mezi svými vrstevnicemi, mohly neovlivnit všechny ty perfektně vypadající hubené modelky v  drahých hadřících? Na dívčí časopisy pochopitelně nelze svalit veškerou vinu za anorexii, bulimii a jiné psychosomatické choroby. Na druhou stranu není pochyb, že tato periodika děvčata ovlivňují. Jejich působení na mladé Češky střízlivě hodnotí práce brněnské sociální psycholožky Petry Filkukové, které jsou dostupné i na webu: „Dívky, které pravidelněji čtou dívčí časopisy, se více touží podobat modelkám, častěji se malují a přikládají větší význam značkovému oblečení a vzhledu pro svůj úspěch než dívky, které čtou dívčí časopisy méně. Pravidelnější čtenářky si přejí dříve chodit s chlapcem, častěji považují za normální jako první chlapce oslovit a obecně více věří, že úspěch u opačného pohlaví lze získat následováním rad dívčích časopisů.“ Nejen hubenost, ale i tzv. proměny, v nichž je čtenářka kompletně předělána týmem odborníků a pak vyfocena s perfektním make-upem, jsou pro teenagerky nesmírným lákadlem. Mládež v pubertě miluje změny, jinakost a revoltu – není tedy divu, že je časopisy lákají na slib originality, kterou zajišťoval právě třeba slogan Elle Girl „Zasloužíš si být jiná“, a že sebebanálnější modely nebo situace popisují jako „ulítlé“ a  „crazy“. Česká COSMOgirl! pro změnu dlouho oslovovala své čtenářky „rebelky“ a  všechny dívčí časopisy bez rozdílu užívají velmi kontaktní jazyk, v němž se to jen hemží osloveními jedné konkrétní čte-

nářky (Slečno rockerko, Milá dívko) a zájmeny ty, tvůj a podobně. Která dívka by si nepřála být pro někoho výjimečná? Časopis supluje kamarádku, „co vždycky poradí a nikdy nezradí“. Otázka je, zda vždy radí dobře.

Cui bono? Sama jsem kdysi dívčí časopisy kupovala jen zřídka a účelově – plakáty Depeche Mode se totiž jinde sháněly dost těžko, ale o tipy na účesy a softpornografické příběhy z bravíčkovské rubriky „Láska, sex a něžnosti“ jsem příliš nestála. Předpokládala jsem tedy, že i dnes mnoho dívek odsuzuje časopisy jim určené jako nepotřebný škvár nebo se alespoň rozhoduje, kterým materiálům věnovat pozornost. Tuto hypotézu potvrdilo mé dotazníkové šetření mezi dívkami z celé ČR – přestože všechny dotázané někdy držely dívčí časopis v ruce a celých 60 % z padesátky teenagerek je čte pravidelně, byly respondentky schopny mnohé praktiky prohlédnout a většina z nich podle všeho pečlivě odděluje informace, jež potřebuje pro své zdraví a sebevzdělání, od příběhů, které je iritují nebo jim připadají zbytečné. Otázka je, jaké „podprahové“ informace v nepřefiltrované podobě proniknou do podvědomí. Zdá se také, že stejně jako smrt, ani dívčí časopisy si nevybírají. Jejich čtenářky pocházejí i z nejvyšších společenských vrstev a  mají to nejlepší vzdělanostní zázemí. Neexistuje zde tedy ono klasické dělení podle sociálních tříd, jak je tomu u mnoha jiných médií sledujících modely kultury nízké (Blesk, Tina) i o něco vyšší (MF Dnes, Xantypa). Když jsem zkoumala skupinu 170 vysokoškolaček z  prestižní Princetonské univerzity v USA a z Univerzity Karlovy, uvedlo 51 % českých respondentek, že v odpovídajícím věku četlo dívčí časopisy (a téměř polovina z tohoto počtu se neomezila pouze na jeden). Výsledky z USA se prakticky nelišily – k četbě se přiznalo 52 % mladých žen. Vysokoškolačky, budoucí elita svých zemí, si skutečně nechávaly očkovat, „jak sbalit kluka“ a „na jakou dietu najet po Vánocích“! Těsná větši-

Sbohem levným jogurtům Laciné potraviny vnímáme jako samozřejmost, zapomínáme ale přitom, že nejsme na světě sami, kdo by se rád dosyta najedl. Kupujte půdu, už ji nevyrábějí, vtipkoval prý kdysi Mark Twain. Celosvětový růst cen potravin, jehož jsme nyní svědky, mu dává za pravdu. Nemusí jít totiž o přechodný výkyv. Světové ceny cukru a rýže se od roku 2001 zvýšily o polovinu, jen o něco méně podražila během posledního roku pšenice. Růst ceny obilí prodražuje krmiva, budeme proto platit víc i za mléčné výrobky a maso. Stranou celosvětového trendu nestojí ani kukuřice, sója či řepka. Bezprostředních příčin nepříznivého vývoje lze najít několik: na vině je například celosvětová neúroda obilí v posledním roce. Cena ropy kromě toho láme historické rekordy, takže zemědělci platí za sklizeň a za hnojiva víc než dřív. Část problému má na svědomí i výjimečně slabý dolar, jenž snižuje zisky mnoha farmářů a nemotivuje je, aby zvyšovali produkci. Důvod k  panice to zatím není, většina zemědělských komodit je stále ještě levnějších, než byly v polovině 90. let. Někteří experti však varují, že současné otřesy trhu mohou být odrazem hlubších seizmických pnutí v  kůře pod globální světovou vesnicí. Ceny by pak rostly dál i v době, kdy okamžitý souběh nepříznivých okolností pomine.

Mapa hladu Na webových stránkách Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO, www.fao.org) lze najít světovou „mapu hladu“, která zachycuje, kolik lidí trpí v různých zemích podvýživou. Zatímco v roce 1980 strádala nedostatkem jídla třetina Číňanů a  téměř 40 % Indů, v  roce 2003 to bylo už jen zhruba 10 % Číňanů a  20 % Indů. Počet obyvatel se přitom v obou zemích zvýšil, v Indii téměř o polovinu a v Číně skoro o třetinu.

Za relativní dostatek potravin vděčí asijské země tzv. zelené revoluci, nastartované zhruba v  polovině minulého století: spočívala v  zavádění lepších hnojiv, dokonalejších pesticidů, inteligentnějšího způsobu zavlažování a  podobně. Díky vědě a  technice se nenaplnily předpovědi o  hladomorech, raketově rostoucí populace se dokázala uživit. V  poslední době se ale příznivé trendy začínají obracet. Výnosy se stále zvyšují, ale už ne tak rychle, aby dokázaly kompenzovat populační růst. „Naznačuje to, že se technologický rozvoj zpomaluje,“ řekl letos v  červnu Che Čchang-čchuej, zástupce ředitele FAO pro asijsko-pacifickou oblast, na konferenci Agrochem Asia 2007 v Singapuru. Asie zároveň bohatne, například Čína zažívá rekordní růst HDP, který v posledních letech přesahuje 10 %. Lidé si proto mohou dovolit kvalitnější stravu. Zvyšuje se především spotřeba mléka a masa. Vyprodukovat kilogram masa přitom znamená spotřebu několika kilogramů obilovin či kukuřice, což dále zvyšuje poptávku po těchto zemědělských produktech. Růst cen potravin nás tedy zřejmě bude provázet i  v  budoucnu. Zatímco FAO předpokládá, že půjde o pouhých několik procent ročně, někteří experti to vidí jinak. Krajní odhady lze zaslechnout například z  řad sdružení COPA-COGECA, sídlícího v Bruselu (zastřešuje evropské nevládní agrární organizace): v Evropě vzrostou ceny potravin během příštích tří let až o 30 %. Na vině mají být především biopaliva, která ubírají půdu dosud zasvěcenou výrobě potravin. Zatímco před sedmi lety okupovaly plodiny pro biopaliva na celém světě jeden milion hektarů, v současnosti to je už 25 milionů a plocha se dále

na dotazovaných sice tvrdila, že jsou podle svého názoru schopny kritického čtení a že je ženské ani dívčí časopisy neovlivňují, ale to, myslím, souvisí jen s tím, že tato média naše společnost považuje za nedůležitá a jejich vliv značně podceňuje. Když měly české vysokoškolačky hodnotit dívčí časopisy pomocí přívlastků, použily dohromady 93 přídavných jmen a jiných charakteristik s negativním významem, pět s neutrálním a jen 11 s pozitivním. Ve Spojených státech tato část šetření dopadla velmi podobně. Mnoho někdejších čtenářek hodnotí dívčí časopisy záporně z hlediska jejich informačních kvalit jako nevýchovné, nezajímavé, stereotypní, povrchní atd., ale úplně zapomněly na další funkce dívčích časopisů, kvůli kterým je kdysi kupovaly především – poskytují nenáročnou zábavu, stmelují komunitu dívek, plní funkci relaxační a rituálovou a zprostředkovávají zkušenosti ostatních, s nimiž se dívka srovnává a zjišťuje tak, jaká je ona sama. Přes všechna negativa bychom dívčí časopisy neměli jednoznačně vnímat jako škůdce, ale ani jako pomocníka ve výchově. Neměli bychom od nich ani vyžadovat, aby plnily vzdělávací a estetickou funkci jako knihy. Nesmíme ovšem zapomínat, že jsou to jediná média, která dívkám zprostředkují informace týkající se přímo jejich subkultury a  přinášejí některá důležitá témata: základy ekologického chování, tipy na přivýdělek, odpovědi z  tzv. poraden v  oblasti životosprávy a  mezilidských vztahů, které mohou fungovat jako pobídka pro návštěvu lékaře nebo předstupeň sezení u psychologa. „Časáky pro mladé rebelky“ samozřejmě mohou deformovat čtenářčino sebepojetí, zejména v oblasti tělesného vzhledu a hierarchie v partnerském vztahu, mohou ji přesvědčovat o nutné podřízenosti mužům a vystavovat ji vlivu negativních vzorů chování, jaké představují některé celebrity. Záleží však jen na čtenářčině vůli a schopnosti kritického čtení, zda těmto tlakům podlehne.

Každý, kdo aspoň jednou v životě držel v ruce digitální kameru, zná určitý pocit: objevuje se těsně předtím, než zapnete spoušť a  začnete zaznamenávat realitu. Pozorujete nějakou situaci, výjev, něčí postoj, pohyb, slyšíte někoho pronést zajímavou větu, zašelestí nějaký zvuk v  blízkosti a  vy mačkáte spoušť své kamery. Jste totiž přesvědčeni, že situace sama o sobě je velmi zajímavá a vy ji zkrátka musíte mít natočenou. Současný svět je světem rychlosti. Také natáčet dnes můžete rychle, třeba proto, že při digitálním zaznamenávání nepotřebujete věnovat takový čas technickým přípravám. Kazeta, na kterou nahráváte, má většinou šedesát minut a v kapse máte asi několik dalších. A tak točíte hodně, točíte rychle, točíte téměř všechno, často bez rozmyslu a pomalosti. Když potom projíždíte kazety s hrubým materiálem, jste často překvapeni, proč tam je deset situací stejného významu. Zrychlování se ale projevuje zejména při filmovém střihu. Dříve, když existoval lineární (chronologický) střih, trvalo střihači s  režisérem několik minut, než odtočili materiál z filmového kotouče, aby se moh-

Kateřina Kadlecová Autorka je doktorandkou na FSV UK a věnuje se Q ideologii a jazyku dívčích časopisů.

rozšiřuje. Nejde přitom o lokální záležitost: nové závody na výrobu biolihu, které začínají pracovat na americkém Středozápadě, odsávají zemědělskou produkci dokonce i  z  míst, jako je severní Bangladéš; místní zemědělci přecházejí z  pšenice na kukuřici a  prodávají ji do Spojených států. Kdyby měla biopaliva tvořit 10 % pohonných hmot spotřebovaných v dopravě (což je evropský cíl pro rok 2020), znamenalo by to podle Che Čchang-čchueje, že bychom jim museli věnovat obrovské rozlohy polí: plodiny pro hladové spalovací motory by si vyžádaly třetinu půdy, na níž nyní v USA rostou obiloviny, olejniny a cukrovka; v zemích evropské patnáctky by to bylo dokonce celých 70 % této půdy.

Meze růstu Pod dojmem uvedených čísel nelze než dojít k závěru, že cosi v globální vesnici není v pořádku. Import obilovin například do východní Asie se bude muset v příštích desetiletích dramaticky zvyšovat, aby nasytil rostoucí populaci; ze současných zhruba 40 milionů tun ročně by se měl do poloviny století zdvojnásobit. Kde se tolik obilí vezme? „Na to nemáme odpověď,“ krčí rameny prezident Agrární komory ČR Jan Veleba. Zemědělsky nejsilnější část Evropy – tedy staré země Unie a Polsko – už teď chrlí tolik obilí, kolik si trh žádá, nejsou nyní omezeny administrativními bariérami bránícími nadprodukci. Ne že by Evropa nemohla vypěstovat víc, rezervy existují, biopaliva je však mohou vymazat; jak v Evropské unii, tak v dalších světových obilnicích, především v Kanadě a USA. K tomu můžeme přičíst vliv globálního oteplování či třeba údaje o hladině spodní vody v zemědělských oblastech Číny, která kvůli intenzivnímu zavlažování klesá do nedosažitelných hloubek. Přelidnění, změna klimatu a  sílící tlak na zdroje vytvářejí situaci, kdy snaha vyřešit jeden problém vyvolává vážné potíže v úplně jiné oblasti. Že bychom se nakonec přece jen blížili k tolik diskutovaným mezím růstu? V každém případě ještě není na obranu pozdě. Léky pro globální vesnici jsou známy: odstranit zemědělské subvence v  bohatých zemích, které demotivují farmáře v rozvojovém světě, zrušit administrativní bariéry, jež zabraňují nadprodukci, a co nejvíce otevřít cestu vědeckým poznatkům, i kdyby to mělo znamenat větší množství geneticky modifikovaných plodin na polích. Martin Uhlíř

Q

Když se ještě neskákalo  ze záběru na záběr... foto profimedia.cz li podívat třeba na začátek již nastříhaného materiálu. Každý tvůrce si tedy raději pořádně rozmyslel, co a jak hodlá stříhat, než aby jen tak zkoušel naslepo. Teď stříháme nelineárně, nechronologicky, můžeme skákat ze záběru na záběr a během desítek sekund zkusit několik střihových kombinací. Často slýchám, že ty nejlepší filmy se natočily do začátku 80. let, tedy do nástupu digitálních technologií. Filmy Hitchcocka, Truffauta, Kubricka… Možná je to pravda. Lehká dosažitelnost milionů kombinací nemusí být výhodou, ale paradoxně tím, co tvůrce odvádí od podstaty. Je skvělé, že digitální technologie existují, při filmování bychom se je ale měli naučit využívat a nenechat se jimi ovládat. Jistě se chováte jinak, když vám zbývá posledních pět minut materiálu, než když máte další kazety v záloze. Omezení vás nutí přemýšlet a před každým zapnutím kamery vám projede hlavou, je-li situace skutečně silná. Když si totiž vyplýtváte materiál, druhou šanci už nedostanete. Na důležité okamžiky si musíte počkat; důležitý je právě ten čas, kdy netočíte, kdy zdánlivě nepracujete. Kdy se jen tak díváte kolem sebe, pomalu do sebe nasáváte realitu, zastavujete se, přemýšlíte… a čekáte. Analogii to má i ve střižně, kdy si pomalu a  s  rozmyslem můžete rozkreslovat jednotlivé záběry budoucího díla. Možná tedy, že v době nových technologií spočívá filmařský um právě v onom „nenatáčení“, v  nezapínání spouště. A  v  zachycování obrazů na papír. Zkrátka v tom, jak nepodlehnout diktátu rychlosti. Erika Hníková Autorka je dokumentaristka, šéfredaktorka časopisu Nový Prostor. Příští týden píše Hana Librová.

28

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

trendy

Smrt jako trapná nehoda

Člověk má mít stejné právo na důstojný konec jako na školní docházku Tereza Brdečková (1957) je spisovatelka, filmová kritička, novinářka, překladatelka a scenáristka. Je autorkou povídek Listy Markétě (1996) a románů Šahrazád a král (2000) a Učitel dějepisu (2004). Její zatím poslední kniha nese název Slepé mapy. Je autorkou scénáře k filmu Zrcadla pro Valdštejna, Toyen, Muž a stín.

rozhovory se podobaly snům, v nichž se nám zjeví velkolepá pravda. Když se probudíme, nedává žádný smysl, ale zanechá v nás úžas nad nesdělitelným. Lidská hlava je zázračný dům a  k  tomu, abychom nad ním žasli, nepotřebujeme všemu rozumět. Každopádně jsem v té době konečně pochopila, jaká moje matka byla. Napadalo mne, že lidé v sobě nesou v poslední fázi života zásadní metafyzické poselství a  může ho pozorovat a  ocenit zapřisáhlý materialista stejně jako věřící. Tak proč k němu nemá respekt západní společnost, která se považuje za výkvět civilizace? Proč tyhle lidi na konci života odevšad vyhánějí?

Eutanazie není řešením foto karel cudlín

V

 odlehlých dalmatských horách se dlouho tradovalo právo rány z milosti: když někdo pro nemoc nebo stáří nesnesitelně trpěl, bylo úkolem hlavy rodiny pomoci mu na onen svět. Rodina přizvala k  takovému zabití dva svědky z  vesnice, jelikož společenství nepovažovalo ránu z milosti za vraždu a stalo se jejím garantem. Výčitky svědomí k ní nepochybně patřily, ale nebyly prvořadé. Syn nebo otec mohli zabít svoje nejbližší jen proto, že vykonávali obecnou vůli nadřazenou osobnímu přání, anebo si to aspoň mysleli. Když mi to vyprávěl člověk, který se v těch horách narodil, šel mi mráz po zádech, ale nebyla jsem překvapená. Prostě Balkán, říkala jsem si. Necivilizovaní lidé, kteří složité situace raději sprovodí ze světa palicí či kalašnikovem.

Poslední rok mé matky Moje matka se dožila skoro čtyřiaosmdesáti a odcházela ze světa dlouho a pozvolna. Trpěla neduhy, které ji mohly kdykoliv skolit, ale žádný z nich nebyl akutní ani vyléčitelný. Takzvaná přirozená smrt mohla přijít za týden nebo taky za dva roky a  mým úkolem bylo najít důstojné prostředí. To byl problém. Někdo umře ve spaní, jiného na místě postihne cévní příhoda, ale

s lidmi, jako byla ona, se vlastně nikde nepočítá a všude překážejí. Někteří doktoři nad námi krčili rameny a posílali nás domů, zatímco jiní tvrdili, že „takový člověk“ doma být nemůže. Ostatně matka už doma být nechtěla, protože ji unavovali jak lidé, tak samota. Nebyly jsme klientky pro hospic, protože mohla žít ještě léta. Nebyly jsme vhodné ani pro LDN, protože chodila. A  v  nemocnicích pro ni nemohli nic udělat. Nakonec jsme našly dobře vedený penzion pro seniory, kde prožila poslední rok v nejlepší péči a kde si mohla užít svůj zvláštní vnitřní svět.

Vyhnanství ze života Matčin život totiž ztrácel kvality, které my zdraví uznáváme, ale získával jiné. Jako by se dívala dovnitř místo ven. Přestože byla skoro bezmocná, jádro její bytosti se nezměnilo a žilo si na dně duše čilým a nesdělitelným životem. Ta nová matčina existence vyrážela na povrch jen v útržcích: nedořečená věta, stisk ruky, noční bloudění. Nikdo z  ní neměl viditelný užitek, naopak. Potřebovala trvalou péči, ale její „zbytečné“ přežívání chápu zpětně jako přínos a obohacení. Byla víc sama sebou než kdykoliv dřív. Zmizely všechny role, které jsme kdy před sebou hrály. Naše

Každý z nás dluží přírodě svoji smrt. (Sigmund Freud) foto profimedia.cz

Když matka naposledy vydechla na malé klinice, kam ji jednou odvezli, nebyla jsem u toho. Bylo mi líto, že jsem ji nemohla držet za ruku. Ale krátce předtím, při poslední návštěvě u ní, mne opustila hrůza z vlastního konce, protože tady se se smrtí počítalo jako s  něčím přirozeným: za oknem byly kytky a o staré dámy na lůžkách bylo dobře postaráno. Moje matka nám oběma mohla tohle všechno dopřát jen díky tomu, že měla úspory. Proto od té doby nepřestávám myslet na tisíce „přirozeně“ umírajících seniorů, kteří takové štěstí jako ona nemají a nikdy nedostali šanci se pro případ vleklých konců zabezpečit. Během toho těžkého roku (pro matku, pro mne, pro všechny kolem) jsem pochopila, kolik ztrácíme i my ostatní, když dovolíme, aby často opuštěné staré lidi umořil zdravotní a sociální systém. Myslet si, že člověk kvalitně žije a je užitečný, jen pokud vidí, slyší a chodí, je tragický omyl. Skoro nic o  tom nevíme, a  proto žádná společnost založená na právech jednotlivce nemá zasahovat uměle do lidských konců. Nemá je přibližovat ani oddalovat, nýbrž respektovat je a vytvořit pro ně prostředí. Přinejmenším zajistit odcházejícím klid a  kvalitní základní péči. Všem. Nevěřím, že to nejde. Kdybychom měli všichni vyhlídku na důstojný konec, stala by se třeba z diskuse o eutanazii okrajová záležitost. Skoro nikdo by o ni nestál.

Osamocené umírání Moje rodina tíhne k  ateismu. Už přibližně sto let si myslíme, že náš život začíná a  končí na zemi stejně jako naše odpovědnost, a  pokud

něco přijde potom, je to jiná historie. Tohle přesvědčení nevylučuje vztah k  transcendentnu a vyjadřuje hlavně odmítnutí církevní autority. Znamená, že lidský život je nedotknutelný ne proto, že je od Boha, ale protože je jedinečný a neopakovatelný. Moji příbuzní nikdy nepovažovali smrt za nic slavnostního. Je to prostě konec, tečka. A tak po generace umíráme pokorně v nemocnicích a ve chvílích, kdy u nás není nikdo blízký. Vyrostla jsem s  myšlenkou, že takhle je to správně. Kdykoliv u  nás někdo umřel, náš smutek byl právě jen v  tom, že už není mezi námi. Na jeho poslední chvíle myslel každý z  nás sám, nemluvili jsme o  nich a  nesdíleli jsme je. Ve spřátelených rodinách to vypadalo podobně a jen občas se někdo zamyslel nad tím, jak potupně život ve stáří končí. Řekl třeba: „Než se dožít takhle těžkých konců, to mě radši zabijte!“ A ostatní mu říkali: „Ale prosím tě, to přece nejde.“ Dokud byla moje matka soběstačná, říkala totéž, ale čím byla slabší, tím víc chtěla žít. Bylo jí jasné, že se jí síla a  rozum už nevrátí. Sama by nedokázala pojmenovat, co ji při muší váze drželo při životě v  laskavé péči sestřiček v  penzionu, ale také v  lhostejných rukou saniťáků, kteří ji odtamtud občas vláčeli na různá vyšetření. Prostě chtěla ještě pokračovat, jako by plnila nějaký úkol. Náš život se podobá přesýpacím hodinám se začerněnou horní částí. Nevíme, kolik nám zbývá, nevíme mnohdy ani proč. Střídavě o ten zbytek písku stojíme i nestojíme, ale pořád je to tentýž lidský život, který se civilizovaná společnost rozhodla uznávat jako vůbec nejvyšší hodnotu.

Právo na důstojný konec Zdá se mi dnes, že jsem pro matku měla udělat víc, a stejný pocit zná každý, komu někdo zemřel. Jak je ale možné, že jsme jako jedinci plní výčitek, zatímco společnost lidský konec nezajímá? Západ obecně a Česko zvlášť se chovají, jako kdyby smrt byla taková nehoda, které se můžeme při troše opatrnosti vyhnout. Co bude za čtyřicet let? Kam půjde umírat má generace, celá armáda přestárlých lidí? V nemocnici je přece smrt spíš omylem. Nemocnice je místem, kde se bojuje o zdraví, a smrt je tam prohrou. Ale kde je vítaná? Doma? Ale co když někdo zůstane sám, znamená to snad, že jeho život proto ztratil cenu? Přirozené zhasínání starých lidí v tradičním rodinném prostředí se nedá v  postindustriální společnosti vynucovat, jedině doporučit. Když chceme hezky žít, snažíme se vylepšit svůj život. Zakládáme všeobecné pojišťovny, školky, veřejnou dopravu. Ale když chceme hezky umřít, neděláme pro to nic, přestože jde o vůbec jedinou jistotu do budoucna. Co nás čeká, pokud budeme dlouho žít a  nic se nezmění? Budeme ztrácet paměť, sílu, zrak, sluch, přátele. Budeme závislí na úsporách, na dětech a na sociální pomoci. Jednoho dne nás odvezou do nemocnice se zlomeninou v krčku nebo mozkovou příhodou. Nikdo nebude mít čas nás tam dlouze napájet a krmit a brzo nás bezmocné vrátí domů. Samozřejmě mnozí máme děti. Jenomže jim v té době bude přes šedesát. A kolik z nás má harmonickou rodinu? A  tak budeme jezdit do nemocnic a pak zase domů a do léčeben, až nakonec k úlevě všech vydechneme naposled. Někde v sanitce, na chodbě na vozíčku, za plentou v  pokoji pro dvacet lidí, skoro jako pouliční psi. Ve světle této realistické vyhlídky působí dalmatská rána z  milosti daleko méně barbarsky než na první pohled. Aspoň byla založená na společenské i osobní odpovědnosti, zatímco za potupnou smrt přestárlých lidí v  nemocnicích v nejcivilizovanějších zemích světa nenese odpovědnost nikdo. Je to takzvaně správná, bezvýznamná smrt lidí, kteří už se nikomu a k ničemu nehodí. V takovou smrt věří moje rodina už od začátku dvacátého století. Jenže tehdy nikoho nenapadlo, že rubem vzpoury proti duchovním autoritám bude vytěsnění smrti ze společenského vědomí. Nikdo z  nás už nepomůže mrtvým, ale třeba mají naše výčitky svědomí jiný smysl. Nikdo z  nás přece nechce takhle umřít a  jde jen o  to někde začít. Například si přiznat, že smrt není nehoda ani nemoc a že občan má stejné právo na důstojný konec jako na školní docházku. Ne pro své veřejné zásluhy a  úspěšně sehrané životní role. Ale třeba pro to pravdivé a jedinečné jádro, pro ten vnitřní svět, kam se stahujeme poté, co takzvaně přestaneme být užiteční. To jádro může těsně před zhasnutím obohatit všechny kolem – pokud mu ovšem dáme šanci. Q

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

trendy

29

Novodobý Bonaparte

Kniha Nicolase Sarkozyho odhaluje víc, než její autor zamýšlel Bernard-Henri Lévy (1948), narozený v Alžírsku, je filozof a jeden z nejvlivnějších francouzských intelektuálů. Česky vyšly jeho knihy Poslední dny Charlese Baudelaira (1997), Sartrovo století (2003) a Americká závrať (2006) – o cestě po stopách Alexise de Tocqueville. Velkou pozornost vyvolala kniha Qui a tué Daniel Pearl? (Kdo zabil Daniela Pearla?), investigativní studie islamistického teroru v Pákistánu. foto profimedia.cz

J

e to francouzská specialita. Neznám ani jednoho z  francouzských významných politiků, který by v jistém okamžiku své existence neusoudil, že napsat a  vydat knihu je povinnou etapou jeho kariéry. Je to proto, že prestiž knih a literatury je ve Francii vyšší než v jiných zemích? Anebo proto, že vztah mezi perem a mečem, mezi literaturou a politikou je už od dob encyklopedistů a  Francouzské revoluce mimořádně úzký? Anebo si politici berou příklad ze spisovatelů jako Chateaubriand, který snil o ministerské funkci, anebo jako Malraux, jenž se použitím zbraní proslavil stejně jako psaním literatury? Anebo naopak, jde tady o syndrom nešťastného Stendhala, který kvůli bitvě u Waterloo propásl jmenování prefektem města Le Mans? Je to podivná země, v  níž spisovatelé bývají sice často zneuznanými muži činu, ale muži činu jsou vždy zneuznanými spisovateli: od Richelieua, který se chtěl stát autorem divadelních her, přes de Gaulla, jehož fascinoval právě Malraux, Clemenceaua, který psal pro operu, až po Mitterranda, který několikrát prohlásil, že tou nejvíce záviděníhodnou věcí na světě je, že Stendhal dokázal napsat Věznici parmskou. Ve Spojených státech píší prezidenti své paměti až v čase, který je opravňuje zdůvodnit své činy a  převyprávět hrdinský epos svého panování; Francie je zvláštní zemí, kde je prezidenti sepisují v dobyvatelském nadšení ještě před nástupem do úřadu. Sarkozy tedy napodobil své předchůdce, i když se zdál být nejméně literárně nadaný.

unáhlené činy politických protivníků i  partnerů, píše o všem, co mu běží hlavou. Všiml jsem si na našich osobních setkáních, že jeho charakteristickým rysem je potřeba hned se zbavit jakékoli myšlenky, jež mu přijde na mysl, a všem ji vytroubit. Sarkozy je příkladem dokonalého „sartrovského subjektu“, je prototypem subjektivity, o  níž autor Bytí a  nicoty poznamenal, že svoji sílu,

zásadním událostem našich dějin, jako jsou Vichy, kolonialismus anebo události z května 1968. Podívám se na jeho postoj k těmto třem otázkám a  ukážu, že Nicolas Sarkozy se definitivně odřízl od lidí, jako jsem já, tím, že opakovaně tvrdil, že vláda ve Vichy se přímo neúčastnila „genocidy“; že hřmotně hlásal, že Francie se nemusí stydět za svou „civilizující“ práci v Alžírsku; že slíbil, že pokud se stane prezidentem, „zlikviduje dědictví“ května 1968, které je už 40 let tajnou ránou, trápením, někdy dokonce noční můrou té nejreakčnější frakce francouzské pravice. Ale to hlavní už bylo řečeno v této knize. Přiznávám, že když vyšla francouzsky, nečetl jsem ji pořádně, dnes však zjišťuji, že software byl nainstalován už tehdy.

Stránky o lásce k Francii Vezměme si například, co píše o pykání za zločiny. Anebo se podívejme na stránky o lásce k Francii, jež by měla být „hrdá na svou minulost“ a již je třeba milovat úplně, bez zbytečných nuancí a  „systematického shazování“, v  němž tehdejší prezidentský kandidát viděl jistý druh nemoci. Já osobně nemám nic proti trošce shazování. Upřímně řečeno, líbí se mi, když politici, a tedy i  občané hlasitě vyjadřují bolest, lítost, a  někdy dokonce i hrůzu z toho, co v nich vyvolávají více či méně temné stránky dějin. Jinak řečeno, myslím si, že stud má v politice svůj smysl. Nevyužít ho a – jak říkal Lévinas – nepřebírat „odpovědnost“ za zločiny, které jsme nespáchali a, ještě hůř, necítit odpovědnost ani za ty zločiny, v nichž jsme byli

Bez zábran Poznáváme člověka, který píše úplně o všem, srozumitelně, bez tabuizování, bez náznaku zábran či cenzury. Píše o  veřejném i  soukromém životě, vznešených a  méně vznešených tématech, pochybnostech, jistotách, názorech, kritizuje

Zloděj totemů A nakonec, zmiňme jeho pragmatismus, či dokonce oportunismus, a vlastně také cynismus, jehož důsledky jsme viděli den po volebním vítězství, kdy se zachoval jako nenasytné děcko, které zavedli do obchodu se sladkostmi a hračkami a řekli mu: „Tak, hotovo, toto všechno je teď tvoje, je to zdarma, jen si dej.“ A on si doslova dal, takříkajíc v každém poschodí obchodu se zmocnil té nejlákavější kořisti. Ikony Bernarda Kouchnera, moudrého Huberta Védrina, rytířů mitterrandovského Svatého grálu, které jako mladý ministr obdivoval. Zmocnil se totemů levice, legend literatury a divadla. Vedoucím představitelům Socialistické strany hodil jako psům velké kusy masa a teď se dívá, jak se o ně rvou. Kdo je patronem socialistů? Léon Blum? Dobře, přiveďte mi tedy Bluma! Kdo je Kristem socialistů? Guy Môquet? Dobře, i když mi nemůžete přivést samotného Guye Môqueta, 17letého odbojáře, jehož zastřelili nacisté, přineste mi alespoň jeho poslední dopis rodičům, tak krásný a srdceryvný! A kdože je královnou dnešních obětí, komu patří koruna současných mučedníků a  trpících? Říkáte, že Ingrid Betancourtové? Tak tedy ať ihned do Elysejského paláce přivedou celou rodinu Betancourtových!

Pirát identit

Ten muž je zjevně šťastný Předpokládám, že hlavním záměrem jeho knihy (americké vydání, o němž píši, je kompilací dvou jeho knih) bylo vytvořit jakýsi program, jenž by – ještě před bitvou – prezentoval jistou představu o Francii a její budoucnosti. Z pohledu volebního vítězství a nástupu tohoto novodobého Bonaparta do Elysejského paláce však tato kniha evidentně nabývá jiného významu i zbarvení. Je to živý portrét, o  to přesnější a  cennější, že to nebylo jeho cílem. Poznáváme v něm prvního francouzského prezidenta, který se odváží mluvit o lásce, skutečné lásce, když popisuje svůj bouřlivý vztah se ženou, jež se mezitím stala první dámou Francie. Užívá přitom slov jako bouře, žena mého života, touha a utrpení. Co když je pro něj tato vášeň nakonec důležitější než opojení mocí? Poznáváme mladého muže, zjevně šťastného, jenž jako by chtěl svou dobrou náladu dostat do svého politického programu. Hodně se už napsalo o tom, že Sarkozyho útěk na Maltu den po zvolení prezidentem a pobyt na luxusní jachtě jistého francouzského miliardáře byl jeho první politickou chybou. Ale co když je to úplně naopak? Co když i toto gesto přesně zapadá do oné části jeho projektu, jejímž cílem je omluvit luxus, úspěch, peníze a jít přitom až do krajnosti, tedy až na hranici kýče a  špatného vkusu? A  co když chce tento čerstvě zvolený prezident smířit Francii ne snad se samotným štěstím, ale alespoň s těmi jeho znaky, jež byly dlouho znevažovány naším puritánstvím, sklony k depresi a panickým strachem z lesku a úspěchu?

dí, že jen intelektuální konformisté v nich můžou vidět náznak „sociálního hnutí“. Nejsem přívržencem Sarkozyho, protože já jsem v  nich ten náznak zahlédl. Toto hnutí je zcela jistě strašné, surové a  divoké. Je to hnutí, jež by se poprvé v dějinách mohlo jevit jako němé a stižené afazií. Hnutí, které barbarsky, či dokonce idiotsky zapaluje školy a  zdravotní střediska (není však jasné, zda zuřivost komunardů, kteří zapálili knihovnu v  Tuileriích, tím byla vyjádřena lépe než zuřivost mladých nezaměstnaných v těžké životní situaci, kteří dnes zapalují mateřské školky, do nichž chodí jejich děti). Ale přece jen to bylo sociální hnutí. Hnutí, na něž je třeba reagovat nejen prostřednictvím trestního, ale také sociálního systému.

Jsem tady... foto globe media / reuters

...máte se na co těšit. foto isifa image service

a zejména svobodu čerpá z toho, že nemá žádné nitro, žádnou intimitu, žádné prázdné místo či místo čistého tranzitu, kde by neustále proudily informace, dojmy a emoce. A  nakonec poznáváme prvního z  našich prezidentů, jehož vztah ke zbytku světa je očividně inspirován tím, co vytvořilo protitotalitní hnutí 70. a 80. let 20. století. Věrnost Izraeli, jehož osud už nemůže záviset na „změnách našich zájmů v arabských společnostech“; citlivost vůči genocidám, především holocaustu, „skvrně na dějinách 20. století a na celých dějinách lidstva“; odmítnutí „kulturního relativismu“, který by se na „čečenské drama“ či na „osud politických vězňů v Číně“ díval jinýma očima než na tragédie, které se odehrávají v Evropě; zájem o to, aby se ve vztazích mezi státy, především mezi demokraciemi a diktaturami, zdůrazňovala lidská práva. Nemluvě o  samotné Americe, k  níž už v  předmluvě vyjadřuje nefalšovaný obdiv a jíž vyznává lásku, což je v ostrém kontrastu s  principiálním antiamerikanismem, který byl po celá desetiletí společným programem podstatné části francouzské politické vrstvy. Proč jsem ho přesto nevolil? A proč, na rozdíl od většiny svých dlouholetých druhů v ideologické zbrani, jsem dokonce po celý předvolební zápas tvrdě bojoval proti muži, jenž by na základě této knihy mohl vypadat tak mile a příjemně? Vysvětlím to jinde a  ve správném čase. Řeknu například, že se mi mimořádně odcizil svými výroky o zachování francouzské identity. Objasním, proč být Francouzem ve 21. století znamená zaujmout pozici vůči několika významným a v jistém smyslu

namočeni my a naši blízcí, znamená dělat politiku „špinavců“ (to by zase řekl Sartre). Kde by dnes byly Spojené státy, kdyby se nestyděly za svou otrokářskou a rasistickou minulost? Kam by dospěla Francie, kdyby – pod záminkou toho, že jsme, jak říká Sarkozy, neodchovali „ani Hitlera“ (to je přesné), „ani Stalina“ (což už není tak jisté vzhledem k tehdejší roli francouzské inteligence), „ani Pol Pota“ (což je mimořádně pochybné, neboť Pol Pot a jeho lidé se vzdělávali právě ve vlasti lidských práv, konkrétně v Paříži) – všichni sborově notovali temný popěvek „jsme hrdi na to, že jsme Francouzi“? Toto si dnes brouká nový prezident, přičemž úplně zapomíná na masivní antisemitismus z období Dreyfusovy aféry, kolaborantské nadšení administrativních a kulturních elit z temných let Vichy či praxi státem zakázaného mučení v posledních letech války v Alžíru. Píše také o slavné krizi na pařížských předměstích, jež na podzim 2005, když byl ještě ministrem vnitra, zasáhla celou Francii a téměř smetla i jeho vlastní politickou kariéru. Nicolas Sarkozy se v této knize k celé věci podrobně vrací. Oprávněně připomíná, za jakých okolností vyslovil slavnou větu „zbavím vás této hordy“, která tak silně přispěla k démonizaci jeho osoby částí veřejného mínění. Vysvětluje – a v tomto případě opravdu přesvědčivě –, že jako syn emigranta věří ve Francii, jež se stala „rozmanitou“, a proto nesnese ani samotnou představu „rasismu“ či „xenofobie“. Zrazuje však sám sebe, a především svůj absolutní konzervativismus, když v těchto nepokojích vidí jen nesmyslné a  nihilistické výbuchy násilí, které si vyžadují výlučně policejní řešení, a  tvr-

Nepopírám, že to vše může mít i dobré stránky. Nepopírám ani to, že Nicolas Sarkozy má pro nás i příjemná překvapení, jako například, že ve školách se na začátku školního roku bude číst dopis Gyue Môqueta. A že díky své energii a vůli nakonec dosáhne osvobození Ingrid Betancourtové z rukou Kolumbijských revolučních ozbrojených sil, které ji drží v zajetí už více než pět let. Anebo možná dokonce přinutí Číňany, tyto ochránce vražedného chartúmského režimu, aby ustoupili v otázce Dárfúru. Tvrdím jen, že tu máme co dělat se vztahem k paměti, který mě zneklidňuje a překáží mi. Lidé zpravidla mají nějakou paměť. Může být složitá, paradoxní, zmatená, ale je to jejich paměť. Z velké části je základem toho, čím jsou, a identity, kterou si zvolili. Sarkozy je pirátem identit, je žoldnéřem paměti jiných. Dělá si nárok na všechny paměti, tedy v konečném důsledku na žádnou z nich. Je to náš první prezident bez paměti; první z našich prezidentů, jenž chce vyslechnout všechny myšlenky, neboť mezi nimi nedokáže rozlišovat. Pokud je dnes ve Francii muž, jenž ztělesňuje (anebo to aspoň tvrdí) slavný konec ideologií, ve který já osobně jaksi nemůžu věřit, je to opravdu on, Nicolas Sarkozy, šestý prezident 5. republiky. Je zvláštní mít prezidenta, s nímž by vás mohlo sbližovat tolik věcí (jeho zahraniční politika, velkorysost, styl) a od něhož vás zase tolik věcí hluboce odděluje (jeho vize Francie, nenasytný vztah k  paměti, cynismus). Bude to mým osudem po dobu následujících pěti či deseti let. Ale proč ne? Q Je to tak v pořádku.

30

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

polemika

Máme zakázat kouření v restauracích? K zemím, kde platí zákaz kouření v restauracích, se naposled přidalo minulý týden Slovinsko. Za pár dní se další kolo dohadů nad českou verzí antikuřáckého zákona odehraje v Poslanecké sněmovně. Otázka nedělí jen českou společnost, ale i politické strany. Tentokrát se utkali dva nejvýraznější zastánci názorových skupin z řad občanských demokratů – předkladatel zákona, poslanec Boris Šťastný, a senátor Jaroslav Kubera. A co použití nikotinu coby insekticidu, kolego? foto imdb / out now

Boris Šťastný: Před nedávnem mi jeden

kolega poslanec vyrovnaným hlasem řekl: „Bojuješ s kouřením, ale stejně ho nikdy nevymýtíš…“ Tato upřímná reakce mne dovedla k podezření, že se asi stále řada lidí domnívá, že ve svých aktivitách bojuji s kuřáky nebo s kouřením jako takovým. To je ale velký omyl. Ano, jsem pevně a nezvratně přesvědčen o tom, že kouření, a  to i  kouření nepřímé, je hrozbou pro člověka, která znamená zdravotní ohrožení, nemoc a smrt. Tisíce studií o škodlivých účincích a žádná o opaku. Nejčastější příčina úmrtí mužů v naší zemi je na nádorová onemocnění. Více než šedesát kancerogenů v  tabákovém kouři, včetně kategorie lidských kancerogenů A, prokazatelně neexistující minimální dávka expozice… Nebudu pokračovat, to je na celou knihu. Jestli za něco bojuji, pak je to boj za ochranu zdraví nekuřáků, nikoli boj za vymýcení kouření. V tom se mé tažení zcela diametrálně odlišuje od všech mých předchůdců, většinou fanatických bojovníků proti kuřákům a kouření jako takovému. Je všeobecně známé, že absolutní většina kuřáků je fyzicky závislá na nikotinu, jde o diagnózu v kategorii drogových závislostí s kódem F17, které propadla přibližně jedna miliarda lidí na světě. Pokud by se někdo rozhodl jít do důsledného boje s kouřením, tuto závislost a s ní spojené negativní důsledky lze důsledně vymýtit zřejmě jediným možným způsobem, totiž celoplošným celosvětovým zákazem výroby, distribuce a prodeje tabákových (nikotinových) výrobků, podobně jako tomu je u některých jiných návykových látek. Neříkám, že já osobně s tím souhlasím, neříkám, zda je to v praxi možné či nikoli a za jakých nákladů a výnosů, jen pro pořádek uvádím, že minimálně v rovině úvah je tato možnost zřejmě jedinou důslednou cestou boje proti kouření, nicméně cestou, kterou já nevolím a volit nebudu. Proti ní stojí opačný postoj – tedy, že každý dospělý svéprávný člověk je odpovědný za své zdraví a je jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda se někdy stane závislým a jakou návykovou látku si určí (nikotin, pervitin, kokain, heroin…). A také je jeho věcí, jaké negativní důsledky, ať už zdravotní, sociální či jiné, mu tato jeho závislost přináší. Ve svých aktivitách se od počátku řídím jednoduchým heslem, které jasně interpretuje můj postoj: „Kuřákům pomáhat a nekuřáky chránit.“ Kuřákům pomáhat skončit se závislostí, která přináší zdravotní rizika, a to tak, že když se kdokoli svobodně rozhodne se svou závislostí skoncovat, bude mít k dispozici alternativy kvalitní a účinné léčby vedoucí k odnaučení kouření. Nekuřáky chránit pak pro mne znamená dvě věci. Zaprvé chránit dítě, které nemá dost rozumu, aby závislosti na nikotinu nepropadlo. Zadruhé zajistit, aby práva kuřáků a nekuřáků v souvislosti s pasivním kouřením ve veřejných prostorách byla srovnatelná, a tím dosáhnout odpovídající ochrany nekuřáků. Člověk tedy má právo využívat svobodného rozhodnutí, zda kouřit či nekouřit, ale

není žádných práv ani svobod, které by ho opravňovaly touto svojí volbou narušovat či ohrožovat zdraví svého okolí. A  právě na těchto principech je postaven náš návrh novely „antikuřáckého“ zákona, který si klade za cíl vnést jasný, jednoduchý, liberální a  spravedlivý systém do regulace kouření ve veřejně přístupných místech. Respektuje tři zásady. Zaprvé chránit odpovídajícím způsobem zdraví našich spoluobčanů před tabákovým kou-

ků, aby si zajistily snadný příjem do svých rozpočtů, místo aby zakázaly výrobu a prodej tabákových výrobků. Také reklama na tabákové výrobky není zakázána plošně, ale právě paradoxně je povolena při některých sportovních podnicích. Příkladem pokrytectví je Evropská unie, která zahájila kampaň proti kouření za dvě miliardy korun, ale současně dotuje pěstitele tabáku v EU 30 miliardami korun ročně. Tuto podporu nazývá podporou pěstování technických plodin.

Boris Šťastný

Jaroslav Kubera

poslanec (ODS)

senátor (ODS), primátor Teplic

Člověk má právo využívat svobodného rozhodnutí, zda kouřit či nekouřit, ale není žádných práv ani svobod, které by ho opravňovaly touto svojí volbou narušovat či ohrožovat zdraví svého okolí.

Tolerantní nekuřáci ať si uvědomí, že po kuřácích dopadne kladivo i na ně. Zákaz kouření na zastávkách z důvodu odhazování nedopalků na zem bude následován zákazem pojídání tatranek – někteří totiž odhazují obaly na zem.

řem v  uzavřených, veřejně přístupných prostorách. Zadruhé, současně s regulací, vždy zachovat možnost kuřákům kouřit v oddělených, větraných místnostech. A  zatřetí neomezovat kuřáka tam, kde zdravotní riziko pasivního kouření neexistuje, respektive je marginální, tedy všude pod otevřeným nebem.

ní proti kuřákům neřeší skutečný problém jejich konfliktního soužití s nekuřáky, ale pouze ukájejí ambice těch, kteří se stavějí do role univerzálních zachránců světa a domnívají se, že nejlépe vědí, co člověk má či nemá dělat. Finanční prostředky věnované na výzkum škodlivosti kouření jsou skoro stejně velké jako náklady na léčení chorob údajně způsobených kouřením. Žádný výzkum se dosud nezabýval otázkou srovnání absence pracovníků kuřáků a nekuřáků. Odpůrcům kouření nevadí, že jsou lidé v mrazu vyhánění před budovy úřadů, nemocnic, lázeňských domů, kdy rozdíl vnitřní a  vnější teploty bývá až třicet stupňů Celsia, a tito lidé jsou ještě započítáni do statistiky následků kouření, ačkoliv zánět horních cest dýchacích dostali právě v důsledku onoho dramatického rozdílu teplot. Je zvláštní, že bojovníkům proti kouření nevadí, že vlády neustále zvyšují daně z tabákových výrob-

Naše vlády všeho druhu se chovají podobně. V připravované reformě zřejmě projde návrh komunistického poslance Dolejše na další zdražení cigaret. Je určitě rozumné hledat takové řešení, které oddělí kuřáky a nekuřáky tak, aby si vzájemně neškodili. Žádný zákon nebrání otvírat nekuřácké cukrárny, restaurace, diskotéky či bary. Nekuřáci mají jedinečnou možnost zaplnit mezeru na trhu a  otevřít stovky a  tisíce nekuřáckých restaurací, cukráren a barů. Pokud je poptávka tak velká, jak tvrdí, mají prosperitu zaručenou. Tolerantní nekuřáci by si měli uvědomit, že po kuřácích dopadne kladivo i na ně. Zákaz kouření na zastávkách, mimochodem zdůvodněný tím, že kuřáci odhazují nedopalky na zem, bude následován zákazem pojídání tatranek, protože někteří odhazují jejich obaly na zem. Úředníci EU už uvažují o  tom, že by v  budoucnu byly potraviny označeny barevnými puntíky, které by upozorňovaly, že zelený puntík je doporučující, oranžový varující a červený zakazující. Jistý komisař už dal najevo, že pokud výrobci sladkostí neomezí reklamu sami, připraví směrnici, která jim reklamu zakáže. Dojde i na milovníky bůčku. Zatím si vybojovali, že nemusí platit za dvě letenky, přestože zabírají v letadle jedno a půl místa a sklopit střední opěrku není možné, aby se nezranili. Také sledování televizních programů bude omezeno, protože je prokázané, že vede k tloust-

jící, protože předložení pozitivního lustračního osvědčení nevede ve státním sektoru automaticky k ukončení pracovního poměru, ale jen k odvolání z funkce, pro kterou je lustrační osvědčení vyžadováno. Současně pan Možný kritizuje lustrační zákon za to, že platí jen ve státní správě, a nikoli v politice a ekonomice, které jsou, jak říká, nesrovnatelně významnější. Kde je tedy ta panem profesorem zmiňovaná profesní likvidace, když se současně obává, že si pan Lambert polepší u soukromé firmy a ČT zapláče? Nejde ani tak o to, zda Lidové milice byly v osmdesátých letech jen šaškárna (pro ty, kteří to nepamatují: členové Lidových milicí se pravidelně cvičili ve střelbě – proti komu asi?), nejde ani

o odpuštění, ani o poukazování na cizí nemravnost, ale o současnou podobu ČT. Soudruh Lambert se svým servilním přisluhováním totalitnímu režimu diskvalifikoval pro práci ve veřejnoprávním médiu stejně jako pedofil pro práci v mateřské škole. To, že ve funkci setrvává, je skandální a dokazuje, že poslušnosti tak mocného média, jako je ČT, si cení i dnešní mocní a nad její kvalitou zapláčeme my, televizní diváci. Skutečně šokující je pro mne sdělení profesora Možného, že neví, zda by bylo opravdu lepší, kdyby Srba kradl a připravoval vraždu v soukromém sektoru. (Pro zapomnětlivé: ministerský úředník Karel Srba připravoval vraždu novinářky

Jaroslav Kubera: Připravovaná opatře-

nutí a  poškozuje zrak. Rovněž milostné hrátky snižují výkonnost pracujících a  je jen otázkou času, kdy někoho napadne, že by bylo zapotřebí nějaké regulace. Militantní exposlanec Janeček se chystá na nové tažení, tentokrát proti alkoholu. Pokud uspěje, budou mít majitelé restaurací další problém. Budou muset oddělit místnosti s  pípou od místností s  nealkem, a  to včetně zvláštních vchodů, aby opilci neobtěžovali abstinenty. Proto záleží paradoxně na nekuřácích, jak bude konečná podoba zákona vypadat a zda odkážou sociální inženýry do patřičných mezí. Hledání rovnováhy vyhovující jak nekuřákům, tak kuřákům není tak těžké, jak by se na první pohled zdálo.

Boris Šťastný:

Někdy je přetěžké klidně a věcně reagovat na do hloubky nepropracované argumenty těch, kteří s vizí maximalizace svobod jednotlivce negují svými postoji právo občana na ochranu lidského života a zdraví. Právo zásadní, v moderní společnosti samozřejmé, v naší zemi navíc v ústavě zakotvené. Hlavní chybou obhájců kuřáckých svobod bývá, že směšují dvě zcela odlišné věci. Směšují existující – a  mnou nerozporovanou – svobodu rozhodnutí jednotlivce ničit si vlastní zdraví s neexistujícím a nepřípustným nárokem na svobodu škodlivého konání jednotlivce v neprospěch zdraví druhého. Zastává-li kdokoli postoj, že je zásadní bojovat proti regulacím státu chránícím lidský život a lidské zdraví, jistě dobře ví, proč to dělá. A  pokud takový postoj zastává zákonodárce, měl by být ve své práci důsledný. Kdybych já byl kupříkladu tak silně přesvědčen o  nadřazenosti práva vlastnického nad právem občana na ochranu jeho života a  zdraví, důsledný bych byl. Navrhl bych zrušit veškeré hygienické zákony a  vyhlášky, bezpečnost práce, pokusil bych se z  českého právního řádu vymazat institut požární ochrany, žádal bych zrušení stavebního zákona a dopravních předpisů. Šel bych zákon po zákoně a  všude, kde stát jakkoli reguluje chování jednotlivce a institucí a vstupuje do jejich svobod ve prospěch ochrany života a zdraví občanů, navrhl bych zrušení takové normy nebo příslušného ustanovení. Jak je ale vidět, žádný z  politiků, kteří tak vehementně bojují proti mým legislativním návrhům, důsledný není a veden svými ideály nic takového nenavrhuje. Ani jsem nikoho dosud neslyšel odvážně říci, že by se mělo něco takového udělat. Mým cílem není vytahování kladiva na kuřáky, mým cílem je ochrana zdraví nekuřáků. Kladivem na kuřáky je rakovina plic, pane senátore. Q

dopisy Má se ještě vyhazovat z práce kvůli minulosti? Respekt č. 27/07

Jde o současnou podobu ČT „Má se ještě vyhazovat z práce kvůli minulosti?“ ptá profesor sociologie Ivo Možný. Horlivě přitom bojuje proti uplatnění lustračního zákona a zároveň obratně manipuluje fakty. Přestože v článku s názory profesora Možného polemizuje Erik Tabery, chtěl bych na některé výroky pana profesora reagovat. Výrazy jako „vyhazov z práce“ a „profesní likvidace“ jsou neopodstatněné a silně zavádě-

Sabiny Slonkové, protože kritizovala poměry na ministerstvu.) Já jako občan a daňový poplatník na rozdíl od pana profesora vím, že kdyby Srba kradl v soukromém sektoru, nijak zvlášť se mě to nedotýká a nebylo by to asi ani zajímavé pro investigativní novináře. Pokud je ale pan Srba ministerský úředník placený z mých daní a řízený demokraticky zvolenými politiky placenými z mých daní, a přitom krade a připravuje vraždu nepohodlné novinářky, pak se mě to dotýkat musí a popravdě řečeno mě to děsí. Je těžké uvěřit, že si tento rozdíl profesor sociologie a sociální filozofie Ivo Možný neuvědomuje. Ing. Jiří Borkovec

RESPEKT 33  V  13.–19. srpen 2007

před 10 lety

jednatřicítka

mimochodem

ve hvězdách

O pokleslosti V  horkých srpnových dnech roku 1997, předcházejících sarajevskému atentátu, se Respekt rozhodl čtenáře šetřit a kromě válek gangsterů v  pražských ulicích jim dopřát i oddychovější čtení. Domácí rubriku proto otevírá reportáž o čističi bot Michaelu Grivalském. Coby mladý chlapec se těžce zranil při autohavárii a s poškozenou pamětí byl později rád, když sehnal práci ošetřovatele dobytka na státním statku. Když statek po revoluci zkrachoval, rozhodl se zkusit štěstí jako živnostník a začal na Václavském náměstí čistit boty. Časem se vypracoval, pořídil si pojízdné křeslo, výměnou za reklamu si zajistil dodávky kvalitních krémů a  stal se svéráznou postavičkou, vyhledávanou novodobou podnikatelskou elitou. Ještě o  deset let dříve by byl takový osud ukázkovým příkladem buržoazního vykořisťování, teď už ale působil jako následováníhodný příběh o tom, jak se handicapovaný člověk dokázal prosadit. Zdánlivě ještě lehčím čtením je hlavní téma čísla o  pokleslé literatuře pro děti nazvané Krev až do poslední zprávy. Spisovatelé a znalci tehdy varovali, že záplava brakového čtiva může vážně poškodit dětský vkus i  hodnotový systém. Autor článku Viktor Šlajchrt došel k méně skeptickým závěrům. V knihách pro chlapce sice skutečně teče krev proudem a kýčovité dívčí čtivo je nabito silně erotizovanými stereotypy, ale dětská duše se jen tak snadno zkazit nenechá. Brak patřil k nejoblíbenějším kratochvílím juniorů ve všech dobách, a navíc se ukázalo, že dítě z něj často přesedlá na kvalitnější literaturu. Lepší, když čte škvár, než když nečte nic. Ta slova zní aktuálně i dnes, a navíc jsme díky Harrymu Potterovi od té doby zjistili, že s dětským vkusem to není tak zlé. Respekt 33/97

Z Baltu na Vysočinu

Chytit míč a běžet – hořký konec je ještě daleko. (Presley na snímku z roku 1956) oto profimedia.cz f

Zbytnělé srdce Elvise Presleyho Když Elvis Presley před třiceti lety šestnáctého srpna umíral, byl na nejnižším bodě své kariéry: rozložený jako člověk i jako zpěvák, sledovaný už jen vysmívajícím se bulvárem. Jako by v mladých letech rozdal energii, která sice proměnila svět, ale po osmatřicátém roce života mu těžce scházela. Leonard Bernstein jednou řekl, že žádný člověk nezpůsobil ve dvacátém století větší kulturní pohyb než Presley. „Elvis vtiskl do dnešního světa rytmus. Nejen do hudby, i do vyjadřování, oblékání, způsobil společenskou revoluci.“ Na debutové elpíčko (1956) nikdo nesázel: žádné zkušenosti s  bílým rock’n’rollovým zpěvákem do té doby nebyly. Od Presleyho tu lze slyšet ponor do smyslného černého rhythm & blues, ale i pouto k bílé country music, naplněné tradicí a vírou. Nechybí blues, rockabilly ani poněkud přeslazené balady. Presley, jehož kariéru významně umocnil velký nástup televize, zcela mimořádně ovlivnil podobu šedesátých let. Na jejich konci prožil slavný návrat na scénu, netrval však dlouho. V roce 1973 se konal historický televizní přenos Aloha From Hawaii: koncert z idylického ostrova sledovala miliarda pozemšťanů, což byl telekomunikační rekord. Za scénou ale Elvis zjistil, že je mu žena nevěrná s jejich společným trenérem karate. Nejdřív objednal nájemného vraha, nakonec se jen rozvedl. Pro svérázného a pošetilého Elvise to byl začátek izolace od světa. Tolik vysmívaná tloušťka, do které se propadal, by mohla být jeho osobní věc, do které světu nic není: kdyby zároveň pasivně a bez zájmu nekoncertoval. Podobně jako z  jiné americké legendy Buffala Billa, i z Presleyho se stal před smrtí cirkusový medvěd, vláčený impresárii napříč Státy pro – čím dál chabější – naplnění kasy. Elvis začal jíst ve velkém pilulky: jeho lékař byl později zbaven licence, během osmi měsíců vypsal Elvisovi třeba dvě stě receptů. Zprvu úspěch trval. Na konci turné v  roce 1975 přijelo na Presleyho do Michiganu dvaaše-

desát tisíc lidí. Bylo ale čím dál víc jasné, že Elvis zastupuje něco úplně jiného než v mládí. Už nebyl rebel: ženy v publiku ho obdivovaly jako vzorného syna, jeden z největších koncertů v roce měl Presley v té době k Svátku matek. Elvis nijak neusiloval o uchování původní image. Jeho vývoj jako by říkal: s léty se člověk prostě změní... Po celá sedmdesátá léta se vydavatelé snažili získat od Presleyho nové nahrávky, ale víceméně to nešlo, proto vycházely tak často koncertní záznamy. Nahrávací studio bylo přestěhováno k  Elvisovi domů, kdyby chtěl náhodou zachytit moment inspirace... Ale když náhodou vstoupil do studia, byl bez zájmu a nesoustředěný. Pořád polykal pilulky. Ve chvílích samoty prý vedl hovory s Jessem, svým mrtvě narozeným dvojčetem. Jaké světlé momenty asi prožíval během posledního roku, který prý mimo pódium trávil nonstop v posteli? V rané éře videa si zas a znova pouštěl skeče Monty Python. Jinak měl paranoický strach z lidí a cizopasníků. Na pódiu byl nesmírně nervózní: dobře věděl o tom, že vypadá jako vlastní karikatura. 16. srpna 1977, v předvečer dalšího amerického turné, našli Elvise v  jeho memphiském sídle Graceland na zemi v koupelně. Byl mrtvý. Výsledky pitvy nebyly zveřejněny: smí se tak stát až letos. Lékaři ale prozradili médiím, že na žádné drogové předávkování Presley nezemřel: trpěl zbytnělostí srdečního svalu a nejspíš ho zabila arytmie. Prezident Jimmy Carter v  prohlášení pochopitelně nezmínil, jak Elvis na návštěvě v Bílém domě nabízel infiltraci kruhů hippies a služby zvláštního agenta. Je-li něčí kariéra na samém dně, smrt jí může jen prospět. Na posledním singlu, který Presley vydal, byla písnička Way Down. Se zprávou o jeho smrti začala v hitparádách stoupat.

Je tomu dvacet let a vymýšlím, čím ten celý mejdan a  moment setkání zpestřit. Kdy a  jak udělat bohoslužbu, aby na pana faráře nikdo nepokřikoval, jak sestavit program, aby se kapely žánrově nepřekrývaly a  lidi se nehonili od jednoho pódia k druhému, co všechno dáme do festivalového samizdatu a  co jsme zase zapomněli dát na plakát. Lehce se sevře krajina břišní. Mírný chaos a věci na poslední chvíli k tomu patří. Nemám diář a nejsem plánovač. Věci se rodí a zrají. Chce to čas. Žádný počítačový program nemůže jejich uzrálého ducha nahradit. Festival dělají v  podstatě amatéři, i  proto je takový, jaký je. Měl bych se podívat do týpíkanceláře, zdali jsou tam všichni ti obětavci nastoupeni, zrekapitulovat, kdo schází a kdo měl případně dlouhou noc. Sedám na kolo a  jedu na poštu. Zase samé modré pruhy. Vybírám alespoň peníze za vyhraný soud. Pes se již tradičně motá pod kola bicyklu. Po návratu řešíme, kam a koho poslat s letáky. Už Hitler i komunisti to dělali a věděli proč. Nejraději bych je vyhodil z letadla a přeletěl s nimi celou republiku. Jenže svědomí a  nevraživé pohledy spolupracovnic a kumpánů z neziskových ekologických organizací mě uzemňují. Vděční pomocníci, bez nichž by to nešlo. Nechtěl bych festival připravovat s nějakými byznysmeny, kteří s kalkulačkou v  ruce, bílými ponožkami a  zlatými řetězy přepočítávají vše na mince a  bankovky. Tady vzniká ten „duch festivalu“. Tři čtvrtě roku příprav, které se potom rozplynou během čtyř nabi-

tých dnů, co příliš rychle utečou. Aspoň že jsme to z původních tří dnů protáhli na čtyři. Woodstock a jeho duch nenechává spát. Z festivalů se stává jeden velký supermarket (někdy i  pračky peněz) zaplácaný logy všech možných sponzorů. Lidská duše a  mysl nemá ani tady odpočinutí. Jsem rád, že tomu tak pod horami není. Kdyby v našem festivalu běželo jen o kapely a sponzory, dávno už by mě to nebavilo. Společně s kumpány nás na něm drží hlavně ty bubny s  „duchovním rozměrem“. Trutnov si jde svojí cestou. Snaží se ukazovat nevyšlapané cestičky a  klade větší důraz na nezávislost a  vlastní názor. Má smysl. Zase prudí domorodci bydlící v blízkosti „Bojiště“, poutního místa, kde se festival koná. Starostovi se nějak nechce k tomu postavit čelem. Pragmatik. Nejvyšší čas změnit místo. Kruh se uzavírá. Alespoň dostáváme od města 200 tisíc, i když bylo slíbeno víc, byť jde z pohledu celkových festivalových nákladů o směšnou částku. Jinde radnice podporují podobné kulturní akce miliony, tady desítkami tisíc. Inu, hory a podhorský kraj s tradicí tkalců měly vždycky hluboko do kapsy. Stmívá se a ani do hospody se nechce. Nejraději bych se podíval na Čtyři z tanku a pes, jenže potomek a božstva na klávesnici jsou silnější. Poslouchám Johnyho Fogertyho, Český rozhlas a děkuji „Nejvyšší Mocnosti“ a  Jaghannáthovi za ty všechny paprsky pravdy, lásky a poznání.

Pavel Klusák

Q

jeden den v životě

Středa náčelníka Woodstocku Měsíc rachotícího hromu je u konce a ukazuje své plody. Častěji než jindy se místo v  týpí nebo podhorském baráčku budím v  Trutnově na náměstí. A  jeden z  prvních pohledů mi padá na oltář s  božstvy ukrytými v  písmenkách počítačové klávesnice. Nejdu běhat ani vyvenčit psa, ale nezdravě zasednu a vyklepávám přes božstva zprávy, vzkazy do světa a různé texty. Často se ustrojím do montérek a jdu dělat nutné fyzické práce. Nedávno jsme od Cikánů stěhovali široká prkna na podlahu, taková, která dnes asi nikdo neudělá. Před pár dny šikovný truhlář pan Dufka dodělal schody. Dubové. Stejně dubovou hlavou běží myšlenky na festival a nelze je z ní vytřást. Letos jsme jej věnovali náčelníkovi z nedalekého Hrádku. Byl u zrodu festivalu, stejně jako Charta 77 a kumpáni z undergroundu. Když se v roce 1987 český Woodstock narodil, místo plácnutí přes zadnici dostal několik ran obuchem a místo rozesmátých tváří jej na porodním sále vítaly nabubřelé obličeje policejních složek se zapšklými estébáky. Později vlastně celé to magické setkání určilo tvář česko-slovenské festivalové scény.

31

Martin Věchet-Geronimo

„Babi, mně je vedro,“ kňoural chlapeček. „Kdy už to přijede?“ Na čtvrtém nástupišti kolínského nádraží to vypadalo jako těsně po válce. Slunce pralo do oprýskaných okrových fasád, z  podchodu se linul pach plísně, na kolejích stálo pár špinavých vagonů a brněnský rychlík měl zpoždění. Ze zvědavosti a masochismu jsem právě podnikala vlakem prázdninovou cestu Warnemünde u Rostocku–Berlín–Jihlava. Dohromady to hodilo dvanáct hodin jízdy a čtyři přestupy. Neřídím auto, ale nelituji. Když na mě v  létě přijde toulavá, vidím věci! Komfortní nádraží ve Warnemünde plné východních Němců oděných s nenapodobitelným kuchyňským šarmem, k  tomu z  reproduktorů hudba ve stylu starého Kessel-Buntes. V  Rostocku přistupuje několik set fotbalových fanoušků s  basami piva a  policejním doprovodem. Hulákají bojovné písně – doufám, že jsou jen fotbalové, ale stejně se děsím jako za Noci dlouhých nožů. Pak se ale skrze bariéru jejich těl vydám hledat místo a  fanoušci zdvořile ustupují: „Pozor, jde nějaká paní,“ volají na sebe. Uprostřed mecklenburských nížin vlak zkolabuje. Klimatizace vypnutá, průvodčí nikde, fanoušci otvírají k  pivu láhve vodky a  z  reproduktoru se ozve, že vlak bude pokračovat v cestě za neurčitou dobu. Polévá mě hrůza, jelikož nad Německem už dva dny visí hrozba generální vlakové stávky. Začala snad právě teď? Mám se vrhnout do liduprázdné krajiny a pustit se do mecklenburského dobrodružství? Klimatizace zapíná, vlak dorazí do Neustrelitz. Fanoušci s  řevem vystupují a táhnou na mač. V  Berlíně vypadnu na hladkou dlažbu Hlavního nádraží. Klid, káva, špičková pekárna a radost, že kosmopolitismus je přímo domácky vlídný: turecké šátky, arabské hidžáby, krásné černošky, bělostní Němci s bicykly. Rychlík Berlín–Budapešť má interiér ještě z kádárovských časů a dá se v něm nerušeně psát, až se za oknem vynoří divukrásné Polabí a Děčín plný sádrových trpaslíků. Pár hodin poté mne vlak vyplivne na rozpáleném kolínském nádraží. Změna kulis. Horkem umořený chlapeček se tu pevně drží velké ruky své babičky a otravuje: „Babi, kdy už to přijede?“ Ta její ruka jistě ukulila tisíce knedlíků, krmila králíky, pucovala okna a  někdy přistřihovala křidélka neposedným dušičkám. „Nesmíš si stěžovat,“ říká babička tiše. „Nesmíš kňourat. Musíš si říct: to je dobře, že svítí sluníčko. A  že jsme živí. Já znávala tolik lidí, a dneska je jich kolem jenom pár, a to je mi líto. Dyť je to pěkný, na nádraží. A stejně nespěcháme.“ Nevidím té paní do tváře, stojí zády ke mně. Malá ručička pouští její ochranitelskou dlaň: tohle chlapeček slyšet nechtěl, a také já těžce nesu, když někdo říká: nesmíš, musíš. Ale nakonec, ta paní nemluví ke mně. Začne svému chlapečkovi něco tiše vyprávět, nerozumím jí. Ale možná se kvůli ní drncám do Kolína až z Warnemünde. Najednou se mi zdevastované nástupiště jeví jako krásné místo k odpočinku. Stojím a poslouchám babiččin tichý hlas, jako kdyby to byly housle. Pak chlapeček nadskočí: „Už jede!“ Nevím, kam mají namířeno. Ale tu hezkou chvilku na nádraží jsme přesto trávili spolu.

Tereza Brdečková Příští týden píše Jan Balabán.

32

13.–19. srpen 2007  V  RESPEKT 33

minulý týden

V  Makru v  Hradci Králové se prodávaly plesnivé párky. Po včelím bodnutí zemřel na Berounsku jedenapadesátiletý alergik. Začala sezona pálení meruněk. Při pozorování shluku galaxií označovaného jako CL0958+4702, který je od Země vzdálen 5 miliard světelných let, zpozorovali astronomové ve Spitzerově vesmírném teleskopu oblast, v  níž dochází ke srážce čtyř masivních galaxií tvořených stovkami miliard hvězd. Přirovnal bych to ke srážce čtyř velkých nákladních aut plně naložených pískem, při které se zrnka, stejně jako hvězdy, rozletí do všech stran, popsal událost pro noviny Kenneth Rines z  Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a média připomněla, že díky Spitzerově kosmickému dalekohledu objevili vědci loni mlhovinu skrytou ve středu Mléčné dráhy, která svým tvarem připomíná matku života a  inteligence – dvojšroubovici DNA. Stoupající akcie Komerční banky zadržely pád pražské burzy. Uplynulo 62 let od výbuchu atomové bomby nad Hirošimou. Remoska oslavila padesáté narozeniny. Z šíření poplašné zprávy obvinila policie dva umělce ze skupiny Ztohoven,

kteří se letos vlomili do ranního pořadu Panorama v České televizi a zamontovali do přímého přenosu z tuzemských hor inscenované záběry jaderného výbuchu nad Krkonošemi. Výpadek elektrického proudu odstřihl od peněz v bankomatech klienty České spořitelny. Americká Sněmovna reprezentantů schválila finance na stavbu radarové základny v Česku. Žalobce Arif Salichov zastavil trestní stíhání z korupce podezřelého vicepremiéra Jiřího Čunka. Naše ambasáda mi řekla, že je to příliš velké riziko – ti lidé tu prý chtějí zůstat za každou cenu, třeba i  pod fingovaným sňatkem; nedávno se jim prý takhle vrátila domů z  dvoučlenné delegace jen polovina, vysvětlil ředitel píseckého folklorního festivalu Pavel Brůžek, proč na jeho akci nevystoupí ohlášený nigerijský soubor Hasog Performing Arts Group, jehož členové nedostali česká vstupní víza. Na pivních slavnostech v Humpolci se rozdávalo zdarma nealkoholické pivo. Suť z demolované pece zavalila dělníka tmaňské vápenky. V Ostrově u Bezdružic uhořela mladá žena, která se do svého hořícího domku vrátila pro zapomenuté kotě. Média infor-

movala o  velké demonstraci v  indickém Dillí, na které tisíce Tibeťanů vyhnaných z  domova armádou komunistické Číny protestovaly proti blížícím se olympijským hrám, které by se z  rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru měly konat příští rok v Pekingu. Státní zástupce požádal sněmovnu o vydání komunistického poslance Josefa Vondrušky, který je obviněn z toho, že v 80. letech jako bachař jednoho z tehdejších nejhorších kriminálů – Minkovic u Liberce – mučil politické vězně. Výraz milenka je obecně vnímán jako označení osoby, jejíž postavení v  rámci partnerského vztahu není řádné ani čestné, dokonce může být toto označení vnímáno jako hanlivé, napsal do redakce deníku Blesk JUDr. Tomáš Sokol, najatý bývalým premiérem Jiřím Paroubkem na to, aby bulvárním novinám vysvětlil, že by Paroubkovu současnou přítelkyni Petru Kováčovou neměly v titulcích nazývat „dehonestujícím slovem milenka“; dotázaní a tiskem vzápětí široce citovaní jazykovědci ovšem Sokolovu argumentaci označili za naprostý nesmysl s tím, že „jazykově v sobě slovo milenka nenese ani stín hanlivosti, ale prostě ozna-

čuje milou, milovanou bytost“. Chemický Andrej Babiš ovládl kostelecká jatka. Na Otavě u Kestřan proběhlo pravidelné letní rýžování zlata. Kvůli stoupajícímu počtu hodně pracovně vytížených Čechů se tuzemské banky rozhodly zavést večerní provoz. Za řízení a havárii v těžké opilosti dostal dvouletou podmínku a čtyřletý zákaz řízení bývalý šéf dopravní policie ve Frýdku-Místku Michael Čaš. Levnější léky srazily zisk společnosti Zentiva. Prezident republiky Václav Klaus si před odjezdem na dovolenou koupil za osm a půl milionu korun dům v pražské Libni a oznámil, že koncem léta hodlá odjet do New Yorku a ohromit OSN. Tam se totiž sejdou samí ti Goreové, takže budou šokováni mým razantním projevem, řekl deníku Právo prezident Klaus, který je pozván, aby před začátkem zářijové schůze Valného shromáždění OSN představil zájemcům mezi delegáty svůj pohled na globální oteplování. Helena Štáchová byla soudně potvrzena jako výhradní majitelka Spejbla a  Hurvínka. Nad Vysokým Mýtem závodily větroně. [email protected]

Q

inzerce

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol.  s  r.  o., IČO  61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Pavel Černý, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: Markéta Pilátová. Rozhovor: Ondřej Nezbeda. adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová. Překlad z The Economist: Helena Barta, Kateřina Karásková, Viktor Janiš. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková – tel. 226 216 777, fax 226 216 799. Ředitel inzerce: Jan Bezpalec. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 12. 8. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.