respekt je časopis roku 2006
V
václav havel: ničíme si naše města a krajinu Zvrat v případu Čunek Důvěrné vztahy Jana Zrzavého Apple a jeho iPhone ODS nechce Unii svobody
24 respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč Předplatné ČR 20 Kč 11.–17. 6. 2007
SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €
Česko hledá mozky
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
komentáře
EDITORIAL Svět pořádně zrychlil tempo. V uplynulém týdnu se Američané poprvé shodli s Evropany, že globálnímu oteplování je nutno čelit na úrovni vlád. Shodli se také na tom, že z Ruska se rychle stává opravdu nebezpečný protivník, byť se například odcházející Tony Blair vyjadřuje stále ještě diplomatickým slovníkem, když mluví o „obavách“ z tamějšího vývoje. A pokud Francouzi zvolili v neděli do svého parlamentu silnou pravici, uzavřeli ten rušný týden jasným signálem, že tempo se bude zrychlovat. Česko si užilo svých patnáct minut slávy díky návštěvě amerického prezidenta George Bushe a zejména radaru. Václav Havel v rozhovoru pro Respekt (str. 14 a 15) říká, že nejde ani tak o tu „kouli na kopci“, pro kterou by například Bulhaři nabídli Američanům i deset svých kopců, ale že skrze tuto kouli se ukáže, kdo vlastně Češi jsou a kým chtějí být. Ale Česko začíná mít se svou přitažlivostí i jiné problémy, než je americká žádost o umístění radaru. Hrnou se sem globální firmy a zakládají tady nová vývojová centra. Věří v zlaté české ruce a v české mozky, ještě stále trochu levnější než na Západě. Jenže jak se ukazuje, rukou je možná dost, ale mozků málo. Sítem náborů a konkurzů procházejí tisíce lidí, ale buď neumí pořádně anglicky, anebo nejsou dost dobří. Matematické talenty nebyly snad nikdy v dějinách tak ceněny jako dnes a poptávka po géniích dramaticky převyšuje nabídku. V Česku zcela určitě. A to i přesto, že nám nehrozí žádný velký odliv mozků, neboť Čechům se nijak zvlášť nechce hýbat. Jak se zdá, nejen tělem, ale ani mozkem. Čtěte v rubrice Téma na stranách 17 až 19. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje Martin M. Šimečka
Čekání na americký trh Ekonomická integrace EU a USA je šance i pro vás
D
ejme si na úvod hned příklad: Menší česká firma umí vyrábět zdravotnické pomůcky levněji a kvalitněji než zahraniční konkurence. Dokonce se jí podařilo uspět i v dalších státech EU, kde si její nabídky všiml americký odběratel. Dohoda o spolupráci byla uzavřena rychle, ale přesto je americký trh stále hodně vzdálený. Než se na něj firma dostane, musí výrobky projít náročným schvalovacím řízením u americké Agentury pro potraviny a léčiva. A to i přesto, že produkty jsou už schváleny pro celý trh EU. Naší firmě nezbývá, než pozorovat, jak se náklady na americké právníky zakusují do zisků a ukrajují i drahocenný čas. Dojde-li však k dohodě EU a USA o prohloubení ekonomické integrace, tyto náklady odpadnou. Napravení transatlantických vztahů je jednou z priorit kancléřky Merkelové. Politických iniciativ, na kterých by se EU dokázala shodnout se současnou americkou administrativou, se nedostává, proto se zaměřila na prohloubení ekonomické integrace. V říjnu 2006 překvapila prohlášením, že obchodní vztahy EU a USA je třeba posunout směrem k jednotnému trhu. V dubnu pak německý tlak přinesl první výsledky v podobě další deregulace transatlantické letecké dopravy.
Pokud nová škodovka splní české bezpečnostní normy, může se prodávat po celé EU. Pro americký trh by ale návrháři museli zohlednit tamní bezpečnostní normy.
USA největší partner Evropy Obchodní výměna mezi Evropou a Amerikou je plně liberalizována díky multilaterálním obchodním dohodám. Cla, pokud nebyla odbourána úplně, obvykle nepřekračují 4 procenta, a i díky tomu dosahuje objem vzájemné obchodní výměny 40 % světového HDP. Úzké vztahy platí i pro zahraniční investice – polovina všech přímých zahraničních investic USA je v zemích EU, zatímco 75 % zahraničních investic evropských společností je v USA. Dlouhodobě vysoká míra otevřenosti vede k úzké integraci ekonomik. Integrované ekonomiky by měly fungovat podle stejných regulatorních a legislativních pravidel, což vyžaduje politickou spolupráci při jejich tvorbě. V případě EU a USA však ekonomická integrace velmi předběhla politickou spolupráci v této oblasti. I průměrně sofistikovaný výrobek nadnárodních firem často vyvíjí týmy z EU i USA a spoléhají se přitom na dodavatele z obou břehů Atlantiku. Jejich spolupráci komplikuje povinnost přizpůsobit výrobek či službu zákonným požadavkům místního trhu. Na jednotném trhu EU to bylo vyřešeno tak, že pokud je výrobek schválen v jedné členské zemi, získává automaticky přístup na trh ve všech ostatních zemích EU. Mezi Unií a USA nic takového neplatí. Například pokud nová škodovka splní české bezpečnostní normy, může se prodávat po celé EU. Pokud by však nový model byl vyvíjen zároveň pro americký trh, pak by návrháři museli zohlednit technické požadavky amerických bezpečnostních norem. Odlišnosti v normách, které nijak nezlepší bezpečnost auta, zvyšují náklady na vývoj nových modelů až o 10 %, což znamená až stamiliony eur.
Čunek drtí politickou scénu Zablokovaná sněmovna, stávkující poslanci, emotivní výkřiky, odvolávaní státní zástupci – Jiří Čunek s úsměvem na tváři ohrožuje chod země. „Prostě v situaci, kdy nemáte zájem diskutovat o těchto věcech, v situaci, kdy ignorujete parlament, my se alespoň pro dnešní den s vámi loučíme a z jednání se omlouváme,“ tato páteční slova šéfa socialistických poslanců Michala Haška, po kterých nastal odchod ČSSD ze sněmu, možná jednou vstoupí do historie. K hromadnému opuštění parlamentu se poslanci uchylují jen v těch nejdramatičtějších chvílích, jako třeba před 144 lety, shodou okolností také v červnu, kdy čeští poslanci vyhlásili pasivní rezistenci. Socialisté se v pátek k svému kroku odhodlali, poté co jim vládní poslanci odmítli zařadit na pořad schůze jednání o kauze Jiřího Čunka (více na str. 5). Je nepochybné, že opozice má k pobouření právo. Jako z čistého nebe přišla zpráva, že nejvyšší státní zástupkyně odvolala státního zástupce, který dozoroval vyšetřování Čunkova případu. A navíc to udělala v ten samý den, kdy ministr
Podobně to platí i ve službách. Evropská firma, která chce uvést své akcie na newyorskou burzu, musí vést účetnictví nejen podle mezinárodních standardů platících v EU, ale i podle amerických standardů. Pro americké firmy na evropských burzách to platí obdobně, což podle německých odhadů zvyšuje náklady na kapitál o 9 % a transakční náklady obchodování až o 60 %. Ekonomové nazývají podobné překážky netarifními bariérami. Ty vznikají v důsledku odlišných pravidel, ale často se za nimi schovává i tradiční protekcionismus. V současnosti je na straně EU netarifních bariér možná méně, neboť pravidla vnitřního
zahraničí Karel Schwarzenberg oznámil, že podá demisi, pokud Čunek zůstane ve vládě i v případě, že bude státním zástupcem obviněn. Aby toho nebylo málo, učinila tak ve chvíli, kdy měl právě onen zástupce své rozhodnutí oznámit. Renáta Vesecká se dopustila zásadní chyby zejména v tom, že nepodala jasné vysvětlení, proč se rozhodla případ předat, což by mělo být v tak zásadní kauze povinností. Obecné řeči o procesních nedostatcích nemohou nikoho uspokojit, a to tím spíše, že i ostatní státní zástupci říkají, že šlo ze strany jejich šéfky o nestandardní postup. Takto se oprávněné obavy z politické objednávky nevyvracejí. Její sobotní nabídka, že poslancům postup ozřejmí, dává nicméně naději. K tvrzení, že jde o krok objednaný vládou, zatím nemáme žádné informace. Ostatně by to bylo příliš okaté. Podle dostupných zpráv nejvyšší státní zástupkyně jen dospěla k závěru, že kauza je tak zpolitizo-
trhu podobným trikům brání. Evropští investoři jsou často překvapeni, že pravidla pro obchod i investice se v podstatných detailech liší v jednotlivých státech USA více než v jednotlivých zemích EU.
Odstranění překážek Snaha politiků najít pozitivní program dává příležitost exportérům i finančníkům řešit dlouho opomíjené problémy. Seznam přání je dlouhý: Velmi aktivní jsou automobilky, které doufají ve vzájemné uznávání bezpečnostních norem, i letecké firmy prosazující deregulaci na národních trasách. Farmaceutické firmy argumentují, že léky schválené v EU nebo USA by měly mít automaticky přístup na druhý trh bez dalšího schvalování. Technologické firmy doufají ve sblížení patentového práva, spolupráci při definování komunikačních protokolů i ve společný postup při ochraně práv duševního vlastnictví v zemích jako Čína či Rusko. Pozadu nezůstávají ani bankéři a korporace, jejichž akcie se obchodují na obou trzích. Kromě uznávání, sjednocení či sblížení účetních standardů lobbují za odstranění překážek nadnárodních fúzí a vyřešení nekompatibility v pravidlech správy společností. Ta byla po sérii účetních skandálů natolik zkomplikována, že německá firma nemůže splnit americké požadavky na nezávislost členů dozorčích rad, aniž by porušila německé zákony o spoluúčasti zaměstnanců na rozhodování firmy. EU také navrhuje, aby se USA podílely na obchodování s emisemi a na společném výzkumu obnovitelných zdrojů energie.
vaná Čunkovými stoupenci, že je třeba odstranit byť i minimální podezření ze spiknutí proti němu.
Demokratické principy Jak už bylo řečeno, motivy sociálních demokratů ke „stávce“ ve sněmovně jsou pochopitelné, to ale neznamená, že je jejich krok oprávněný. Mají v tuto chvíli příliš málo informací na to, aby mohli vyvolávat veřejnou paniku. A dělají to minimálně výrokem Bohuslava Sobotky, že šlo o „porušení demokratických principů“, ke kterému tu „nedošlo od listopadu 1989“. Jen od loňského června je to už třetí údajně nejzávažnější zásah do demokracie od revoluce. Poprvé to ČSSD vyslovila v souvislosti s výsledky voleb, podruhé při přeběhnutí dvou odpadlíků z ČSSD do vládního tábora. Strana Jiřího Paroubka by měla takovými výroky šetřit, protože už ji nikdo nebude brát vážně. ČSSD se řadí do dlouhého seznamu lidí, kteří se snaží do kauzy Jiřího Čunka zasahovat. Ale patří mezi ně i senátor Jaromír Štětina, který se minulý týden podivoval: „Já nechápu, proč ČSSD celou kauzu politizuje.“ Přitom to byl on, kdo začal mluvit už před několika měsíci o politickém spiknutí proti šéfovi lidovců. To, že vláda odmítá vyvolat jednání v parlamentu o nějaké kauze, není nic převratného. Nejlépe to vědí sami socialisté, kteří například v roce 2002 odmítli ve sněmovně zařadit bod navrhovaný opozicí, aby se jednalo o případu Karla Srby, který plánoval vraždu novinářky a tuneloval státní úřady. I když by bylo možná příjemné sledovat, jak se členové vlády smaží pod otázkami opozice, je třeba říct, že je spíše dobře, že se o tom ve sněmovně
Jako každá liberalizace i odbourání netarifních bariér má své odpůrce. Historie pokusů o prohloubení ekonomické integrace EU a USA naznačuje, že dosažení shody na sjednocení pravidel nebude snadné. S prvním integračním návrhem, který však splynul s procesem multilaterální liberalizace obchodu, přišel už Kennedy v roce 1962. Následující pokusy v letech 1990 a 1998 narazily na přílišný politický odpor. Výsledky přinesl jen Transatlantický podnikatelský dialog, kterého se přímo účastní i šéfové evropských a amerických firem. Ti po kolapsu jednání o vzájemném uznávání standardů protlačili alespoň dohodu na postupech schvalování. Díky ní regulátoři v EU i v USA mohou provést testy podle amerických i evropských norem na jednom místě, což alespoň částečně sníží firmám náklady. Zatím se to týká jen relativně jednoduchých výrobků, kterých se obchoduje za 50 miliard dolarů ročně. To je sice jen procento obchodu, ale i příklad toho, že dohoda je možná.
Nebe není bez mráčku Úspěchem je i dohoda o otevřeném nebi podepsaná na dubnovém summitu EU a USA. Ta umožní leteckým společnostem létat mezi kterýmkoli letištěm v EU či USA, což znamená více přímých letů, méně zdržení na největších letištích, více konkurence, nižší ceny letenek a možnost vstupu nízkonákladových dopravců. Dohoda však není bez problémů. Zatímco americké společnosti mohou provozovat lety i v rámci EU a vlastnit 49,9 % letecké společnosti z EU, pro Evropany stále platí zákaz meziměstských letů v USA a 25procentní limit. Tato asymetrie má omezený ekonomický dopad, avšak její zdůvodnění naznačuje, jak složitý bude proces prohlubování ekonomické integrace v citlivých odvětvích. V Kongresu převládl názor, že letecká doprava v USA musí zůstat pod kontrolou Američanů; vlastnická kontrola aerolinek z EU by mohla být v rozporu s národní bezpečností. Na podobný problém mohou narazit i další odvětví, která využívají sofistikované technologie – od komunikační techniky po farmacii. Na pozadí argumentů o národní bezpečnosti je však i tradiční snaha chránit krachující americké aerolinie a jejich zaměstnance před konkurencí z EU. Hlubší ekonomická integrace povede k odstranění zbytečných nákladů a ke zvýšení konkurence, která snižuje ceny pro běžné spotřebitele. Zároveň zvýší nabídku zboží a služeb, neboť na trhy získají přístup menší firmy, které v současnosti odradí vysoké transakční náklady. Důsledkem integrace může být i to, že podnikatel s dobrým nápadem a šikovnýma rukama bude moci v Americe prodávat své zboží, aniž by musel odejít z rodné moravské vísky, do které se předtím vrátil se zkušenostmi z EU či USA. Zdeněk Kudrna Autor je ekonom.
Q
nebude jednat. Celá kauza by se definitivně proměnila v kovbojku a nikomu, ani ministrům vnitra či spravedlnosti, nepřísluší, aby o případu věděl něco víc než z novin. Až potom by se dalo mluvit o obavě ze zneužití pravomocí.
Nepříjemný smrádek Ve všech médiích se objevilo podotknutí, že zásah Vesecké přichází pro vládu v nejlepší možný okamžik. V době jednání o reformním balíku by totiž obvinění Čunka mohlo rozkolísat kabinet. Tým Mirka Topolánka ale rozhodně nemá důvod slavit, spíše naopak. Až dosud totiž kauza šéfa lidovců vyluzovala kolem kabinetu „pouze“ nepříjemný smrádek, teď už ale hrozí skandálem mimořádných rozměrů. Vzhledem k tomu, že spis má 3500 stran, budou noví policisté a státní zástupce studovat a prověřovat případ minimálně pár měsíců. A budou to pro vládu žhavé měsíce, protože dají opozici, ale i veřejnosti silný argument proti vládnímu týmu. Mirek Topolánek teď má vlastně jedinou možnost, jak případ ukázkově vyřešit a vyjít z kauzy se ctí – odvolat Jiřího Čunka do doby, než se vše vyšetří. Ideální by bylo, kdyby odešel sám, ale to nečeká nikdo. Pohled na tvář Jiřího Čunka na konci minulého týdne nenechával na pochybách, že se nyní cítí jako vítěz. Rozhodnutím paní Vesecké ale zároveň ztratil svůj jediný argument proti obvinění – že je to spiknutí státního zástupce a policie. Když dojdou i noví vyšetřovatelé k závěrům, že se dopustil přijímání úplatku, bude to rána sekerou. To už ale může být pro vládu pozdě. Erik Tabery
Q
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
komentáře
Vladimir a jaderný mír
glosA
Rusko nutí partnery, aby dumali nad jeho návrhy a hrozbami Když se George Bush v roce 2001 setkal s Vladimirem Putinem, prohlásil, že se podíval ruskému prezidentovi do očí a z toho si „udělal obrázek o jeho duši“ – získal prý dojem, že je to člověk, kterému může věřit. Po šesti letech se oba nejvyšší představitelé setkávají na summitu skupiny G8 v Německu a západní pozorovatelé, kteří nahlížejí do hlubin Putinovy duše dnes, tam patrně uvidí spíš neústupného strategického protivníka.
Kreml se zlobí Rusko směřuje k nové formě autoritativního režimu a souběžně s tím se zostřuje i protizápadní rétorika prezidenta Putina a stále silněji připomíná období studené války. V tomto roce se útoky vystupňovaly. Začalo to v únoru, kdy prezident Putin obvinil Ameriku z toho, že její „neomezené nadužívání síly“ je hrozbou pro celý svět, zesílilo v květnu nepřímým srovnáním Spojených států s nacistickým Německem a vyvrcholilo tento měsíc výhrůžkou, že Rusko znovu zaměří své jaderné rakety na Evropu. Chceme-li věřit slovům ruského prezidenta, odráží se v jeho rozčilení obava, že plán George Bushe umístit na české a polské území omezený systém protiraketové obrany naruší světovou jadernou rovnováhu. „Je zřejmé, že pokud se část nukleárního potenciálu USA objeví v Evropě..., budeme nuceni zareagovat a podniknout odpovídající kroky,“ řekl prezident Putin před schůzkou G8 skupině zahraničních novinářů. „Jaké kroky to budou? Pochopitelně se budeme muset zaměřit na nové cíle v Evropě.“ Zdá se tedy, že ačkoli éra vzájemně zaručeného zničení údajně skončila posledním stažením rudého praporu nad Kremlem, mohla by se vrátit. Mluvčí Kremlu označil slova ruského nejvyššího představitele za „hypotetickou odpověď na hypotetickou otázku“. Nicméně uřeknutí to zjevně nebylo; v podobném duchu se už dříve vyjádřil jistý ruský generál. Jak se zdá, Vladimir Putin chce dát západním státům najevo, jak moc se zlobí. Amerika tvrdí, že protiraketový obranný systém není namířen proti Rusku; má odvrátit případný útok íránských raket, které by se jednoho dne mohly stát nosiči jaderných zbraní. Pro prezidenta Putina je ovšem protiraketový štít jen pokusem o oživení někdejšího programu hvězdných válek namířeného proti Kremlu – pokud ne teď, pak jistě v budoucnu. Vladimiru Putinovi ame-
rická protiraketová obrana nikdy nebyla po chuti, ale když prezident Bush v roce 2002 odstoupil od Smlouvy o omezení systému protiraketové obrany (anglickou zkratkou ABM), zdálo se, že ruský prezident se s tím smířil. Spojené státy v tu dobu uzavřely s Ruskem dohodu o snížení počtu jaderných hlavic na 1700–2200 na každé straně. Od těchto přátelštějších dob se ovšem okolnosti poněkud změnily. Ameriku oslabila válka v Iráku. Rusko je o dost bohatší díky příjmům z ropy a Vladimir Putin zase rozhořčenější kvůli rozšíření NATO až k ruským hranicím, a zejména kvůli prozápadní „oranžové revoluci“, která v roce 2004 proběhla na Ukrajině.
Co takhle Ázerbájdžán Rozhodnutí Spojených států vybudovat na území dvou bývalých členů Varšavské smlouvy byť jen omezený systém protiraketové obrany představovalo pro Putina provokaci, kterou nelze tolerovat, a přispělo k jeho pocitu, že Rusko se pozvolna ocitá v obklíčení. Před týdnem jeho země pokusně odpálila údajně novou mezikontinentální balistickou střelu s vícenásobnými bojovými hlavicemi, která si dokáže poradit s každým protiraketovým štítem. Prezident Putin obvinil Ameriku, že zahajuje nové závody ve zbrojení. Nedávno pak zalomcoval dalšími pilíři řádu, který se datuje od konce studené války. V únoru jeden z ruských generálů prohlásil, že by jeho země mohla odstoupit od Smlouvy o likvidaci střel středního a kratšího doletu (INF); v dubnu zase prezident Putin pohrozil, že Rusko zmrazí svou účast v paktu o konvenčních silách v Evropě (CFE). Kreml zatím vysílal rozporuplné signály ohledně toho, do jaké míry se skutečně bude snažit uvedené dohody anulovat a nakolik jsou jeho kroky způsobeny roztržkou kvůli protiraketové obraně. Vladimir Putin oponoval návrhu na umístění protiraketové obrany v Evropě tvrzením, že íránské rakety nepředstavují pro NATO žádnou bezprostřední hrozbu. Sedmého června ale Američany překvapil, když jim jako alternativní umístění pro protiraketový štít nabídl území Ázerbájdžánu. Tam by podle jeho slov mohly Spojené státy vybudovat štít společně s Ruskem, tak aby sloužil jak ruským, tak evropským potřebám. Rusko se začalo halasně ozývat postupně hned na několika fórech – na půdě NATO, v Evropské unii a v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci
Konec vsetínského snu
v Evropě – zatím s mizivým výsledkem. Na tento týden svolalo do Vídně mimořádnou schůzku signatářů Smlouvy o konvenčních silách v Evropě. Vladimir Putin plísní NATO za to, že neratifikovalo upravenou verzi textu tohoto paktu z roku 1999. (NATO zase poukazuje na nedodržený slib Ruska stáhnout své síly z Gruzie a Moldávie; ruské jednotky zůstávají v obou zemích v rámci operací „k udržení míru“, ovšem reálně tam pomáhají udržovat prokremelské režimy.) Odezvy Západu na tirády ruského prezidenta byly zatím přitlumené. Prezident Bush trvá na tom, že plán protiraketové obrany je otevřený i případné účasti Ruska. „Rusko není nepřítel,“ snažil se tento týden zmírnit vážnost jaderných výhrůžek Vladimira Putina. Vyslal do Moskvy několik vysokých úředníků své vlády, aby Rusko uklidnili, ovšem s nevalnými výsledky, a zároveň svému „příteli“ Vladimirovi zaslal bezprecedentní pozvání, aby se s ním 1. července setkal v domě jeho rodičů v Maine. Někteří Američané se domnívají, že zhoršující se ovzduší vzájemných vztahů je také důsledkem chyb Západu. „Když se Rusko snažilo spolupracovat, ignorovali jsme ho. Teď, když vyvádí, se mu dostává pozornosti,“ tvrdí Toby Gati, bývalý poradce Bílého domu. Vladimir Putin se možná skutečně cítí dotčen tím, že Spojené státy braly jeho dřívější spolupráci – například ve válce proti terorismu – jako samozřejmost. Snad také spoléhá na to, že tvrdými útoky na myšlenku protiraketové obrany se mu podaří zjitřit spory uvnitř tábora západních zemí.
Ryzí demokrat Ruský vůdce má možná pocit, že zaujímáním konfliktních postojů vůči Západu nemá co ztratit. Vyváže-li se ovšem skutečně ze svých globálních závazků, pocítí to možná ani ne tak sám Západ, jako spíše Putinovi političtí oponenti na domácí scéně. Vladimir Putin nedávno vypustil z úst poněkud zvláštní bonmot, když poznamenal, že kromě něj se na světě od časů Mahátmy Gándhího nevyskytl žádný „ryzí demokrat“. Mistr světa v šachu a v současnosti předák protiputinovské opozice Garri Kasparov si dovoluje s ním v tomto bodě nesouhlasit – podle něj je Rusko „policejní stát, který si na demokracii jen hraje“.
Hokejový tým HC Vsetín byl Asociací hokejových klubů vyřazen z tuzemské nejvyšší soutěže. I z druhé a třetí nejvyšší, pokud chtějí ve Vsetíně hrát ještě soutěžní hokej, musí začít v nejnižší kategorii. Překvapivý konec kdysi nejslavnějšího českého klubu, který vyhrával jeden pohár za druhým. Co se ve Vsetíně stalo tak strašného, že padl až na dno? Pro vyprávění zdejšího příběhu to není až tak podstatné. Vsetín nesplatil některé dluhy svým hráčům a realizačnímu týmu. Situaci využila i hokejová asociace, která potřebovala v lize sudý počet týmů, aby byl přehledný hrací plán. Bez Vsetína bude týmů čtrnáct a všechno půjde jako po másle. Pár dnů předtím, než asociace rozhodla o osudu Vsetína, se jednalo o budoucnosti Romana Zubíka. Někdejšího majitele týmu, s nímž zažil klub v devadesátých letech slavné časy a získal šest titulů mistra republiky. O Zubíkovi ale rozhodoval regulérní soud, probíral jeho tunely a podvody ve výši miliardy korun. Zubíka přivezli k soudu v poutech, odpykává si pětiletý trest za jiný tunel, ve výši sto padesát milionů korun. Tyto peníze použil pro financování hokejového klubu, s nímž tituly získal. Několik dnů před soudem Zubíka se ve Vsetíně rozhodovalo o jiné záležitosti. Totiž kdo dostane od radnice plaketu za osobnost, která nejvíce pomohla prestiži Vsetína. Zubík se zásluhu občanských hlasů dostal mezi tři nominované. Ukradené peníze, investované do hokeje, mu mezi rodáky téměř zajistily nehynoucí slávu (téměř, radnice nakonec rozhodla, že plaketu dostanou dva místní divadelníci). Vsetínských fanoušků nám může být líto, ale je dobře, že podvod v hokeji prohrál. Dává to naději, že se tato úžasná hra, která má jasná pravidla, strhující tempo a atmosféru, uchrání negativního nádechu, jaký získal po nedořešených skandálech zdejší fotbal. Jaroslav Spurný
© The Economist Newspaper Limited, London 2007
obsah domov
Gumové projektily na G8 Tvrdý střet s bojovnými demonstranty v Německu vyvolal debatu, jak bránit policii. Každý, kdo viděl českou policii v akci (třeba na loňském CzechTeku), si patrně bude ťukat na čelo. Šéf německých policejních odborů Rainer Wendt to ale minulý týden myslel vážně. „Potřebujeme jiné zbraně, zbraně na větší vzdálenost a to jsou gumové projektily,“ prohlásil Wendt po střetech s radikálními odpůrci globalizace v Rostocku, po nichž policie napočítala čtyři sta zraněných ve svých řadách. Člověk se přitom nemusí jmenovat Husák, Paroubek nebo Bublan, aby se do Wendtova vidění problému alespoň trochu dokázal vcítit. Během jednání šéfů nejmocnějších států sdružených v G8 se proti policii postavila bojůvka dvou tisíc mladíků nabitých negativní energií, poháněných neznámým vztekem (teď nemyslíme pokojné demonstranty). Pod černými kapucemi a šátky se neschovávají zoufalí otcové rodin, nezaměstnaní horníci z Británie 70. let, generační vzbouřenci proti „hluchým“ fotrům z konce šedesátých let. Jde z drtivé většiny o sport dobře živených mladíků, kteří si to se zbaběle zakrytou tváří chtějí rozdat s policajty. Z „bezpečné vzdálenosti“ třiceti čtyřiceti metrů na ně házejí kameny, „molotovy“ nebo vrací zpět granáty slzného plynu. Rozehnat takovou masu (navíc v přímém přenosu televizí) není možné a policie má jen omezenou možnost, jak bránit sama sebe. To je problém, který policie musí řešit. Otázka je jak.
Nemocný a nemravný Kulisy, v nichž se antiglobalizační hnutí vyvíjí, se značně proměňují. Globalizace coby propojování trhů nabírá na síle, výrazně se ale mění i agenda G8. Tahle parta se v půlce 70. let formovala ve strachu z ropné krize jako lobbistická, skutečně mocenská skupina, jakási protiváha jiné lobby – OPEC. Tehdy vládli v půlce Evropy bolševici, pod kotel globálního klimatu se přikládalo ostošest a fair trade byl, když černoušek z plantáže dostal místo pohlavků peníze na misku prosa. V těchto kulisách se hlavy nejbohatších zemí mohly scházet, jak si minulý týden posteskl francouzský politický veterán Valéry Giscard d‘Estaing, „jen k posezení a utužení osobních vztahů“. Tohle je naštěstí pryč. G8 je dnes sice cirkus s tisícihlavým doprovodem, ta agenda za to ale stojí. G8 dnes z velké části řeší to, co demonstranti – tedy zmírnění dopadů globalizace: rozvojovou pomoc, změnu klimatu, omezení nefér obchodu. Nejde to superrychle, jak by to ale mohlo jít na setkání lidí s tak rozdílným viděním světa, jako je Bush, Merkelová a Putin? Je evidentní, že dnešní agenda G8 nespadla z nebe. Zasloužil se o ni i ryk antiglobalistů, kteří se také značně proměňují. Dnes najdeme mezi antiglobalisty zcela nečekané tváře. Novým členem hnutí Attac je třeba 77letý Heiner Geissler, v letech 1977 až 1989 jeden z vůdců německé CDU.
4
Geissler svého času proslul tím, že obvinil několik předních reprezentantů kulturní scény ze „sympatie k teroru“, nebo tím, jak energicky hájil rozmístění amerických raket Pershing II. „Globalizace nefunguje. Vytvořila hospodářský systém, ve kterém hedge-fondy pracují bez jakékoli kontroly, vydělávají obrovské zisky na úkor vysoce zadlužených afrických států. Takový systém je nemocný a nemravný,“ můžeme dnes slyšet od bývalého souputníka Helmuta Kohla a ministra v jeho vládě.
Zastat se jich Ale zpět k poučení z luk kolem Heiligendam a ulic Rostocku. I když to tak nevypadá, potentáti uvnitř hotelu Kempinski i davy jejich odpůrců za policejními kordony mají k sobě blíž než kdykoliv v minulosti. Víc toho o sobě vědí, mají víc společných hodnot. To je dobře. Bojůvky v černých kapucích jsou jiné kafe. Síla antiglobalistů je sice v pestrosti a různosti taktik (i Joschka Fischer ví, že rozdat si to čas od času s policajty má smysl), bitky s policií v Rostocku i jinde ale překračují všechny meze. Logice „braň chudé v Africe, rozbij policajtovi cihlou hlavu“ by rozuměl možná Lenin, pověsti antiglobalistického hnutí v roce 2007 ale neprospívá. Racionálně uvažující člověk sice policii nemusí milovat, nechce ji ale vidět poraženou ve zběsilém boji s extremisty nejasných cílů. Proto nejsou zvolání typu „dejme policii možnost se bránit, vyzbrojme ji gumovými projektily“ až tak šokující. Záleží na podmínkách jejich použití, byť v praxi to tak daleko asi nepůjde. Také v Německu policie počty svých raněných nadsazuje a i v seriózních novinách se objevila podezření o policejních provokatérech, kteří dav extremistů hnali dopředu. Každopádně Rostock ukázal, že policie je třeba se zastat a zajistit jí možnost přiměřené obrany. Antiglobalizační hnutí musí systém zlepšovat, ne naopak. Marek Švehla
Q
5 6
Odpůrci globalizace zůstávají stranou ODS nechce Unii svobody Zvrat v Čunkově případu První mráčky nad hazardem Pohoda s ptačí chřipkou
ekonomika
8
The Economist: Apple před třetí ztečí
zahraničí
Příchod živlů do Libanonu
promluvil
PROFIL
10 Ahmadínedžád a špionka z Prahy 13 Obviněný v kauze Litviněnka 12 Poslední tažení Jacka Kevorkiana rozhovor
14 S Václavem Havlem 16 Výběr z webu respekt.cz
TÉMA
KNiHY
M. Gilbert: Křišťálová noc
Kultura
The SITI Company v Arše
Kaczyńského Koniáš
civilizace
Trendy
Š. Peres: Naděje pro Blízký východ
Polemika
JEDNATŘICÍTKA
17 Hon na mozky 20 M. Houellebecq: Možnost ostrova 21 M. Chabon: Konečné řešení 22 Konzervativní výstava J. Zrzavého 23 Laurie Anderson míří do Prahy 24 Snyderovi v patách 25 Kulturní servis 26 Mezera mezi dvěma stromy 27 Jiné Země 28 P. Placák: Jozef Tiso a čertův škleb 29 S. Drakulić: Soutěžit o ledvinu 30 Je prodej akcií ČEZ transparentní? 31 Ve hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem
32 minulý týden
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
domov
V Rostocku o nás bez nás Čeští odpůrci globalizace zůstávají stranou a vědí proč
Bělohradský a Keller to nevytrhnou. (Petr Lebeda) foto gÜnter bartoš
A
ni pozvání přátel na demonstrace do baltského letoviska Heiligendamm nezměnilo jeho plán zůstat v Praze a chodit do Kauflandu. Bývalý husitský farář Jiří Silný, jedna z ústředních postav pražských protestů při zasedání Mezinárodního měnového fondu v roce 2000, dal letos před poradou G8 v Německu přednost vyjednávání sdružení Ekumenická akademie o prodeji zboží „fair-trade“ v síti jednoho z českých hypermarketů. Pro tuzemské antiglobalisty je ta situace příznačná: až na výjimky se nezúčastňují mezinárodních protestních akcí ani diskusních fór. Přesto to neznamená, že by na svou věc rezignovali. Co tedy dělají a proč netouží po tom být v centru antiglobalizačního dění?
Jdeme nahoru „Většina lidí tady řeší problémy jen úzce ve svém oboru. Ekologové se omezují na ochranu přírody, humanitární organizace zase na rozvojovou pomoc,“ vysvětluje českou situaci Petr Lebeda ze sdružení Glopolis, které se jako jedno z mála v zemi na plný úvazek zabývá analýzou fenoménu globalizace a jejími politickými souvislostmi. „Snaží se sehnat peníze třeba na školu v Bangladéši. Ale už se neptají, jestli tohle všechno třeba nepodkopává smlouva, kterou ta země podepíše se Světovou bankou, a místní kvůli ní přijdou o práci a děti do té školy nebudou moct posílat,“ pokračuje mladý muž v tričku s nápisem Česko proti chudobě, který přijel na schůzku v pizzerii v centru Prahy na kole. Právě o souvislostech se minulý týden diskutovalo na alternativním summitu u Rostoc-
ku, kam se kromě politické elity sjely i desetitisíce kritiků současné podoby globalizace z celého světa. Ti se snaží přimět vůdce světa k výraznější změně kurzu – například v otázce oddlužení rozvojových zemí – než o jaké jsou politici ochotni uvažovat. Před sedmi lety se o to demonstranti a účastníci různých diskusních fór pokoušeli i v Praze. „Podařilo se sem importovat kritiky, ale žádná velká diskuse na to u nás nenavázala,“ říká v přízemní temné kanceláři v pražských Vršovicích husita Silný, předseda výše zmíněné Ekumenické akademie (ta mimo jiné propaguje „solidární“ ekonomiku, jejíž aktéři kladou důraz na podporu výrobců, kteří ve svých zemích nejsou schopni konkurovat nadnárodním firmám). A platí to dodnes: velké mezinárodní sítě, jako je třeba sdružení Attac, které organizovalo demonstrace a alternativní summit v Rostocku a má pobočky v 50 zemích světa včetně Maďarska nebo Polska, v Česku nenacházejí partnery pro své projekty. V Německu jsou přitom členy Attacu jak ekologické neziskovky, tak odbory či církevní sdružení nebo spolky malých akcionářů. Proč nejsou Češi stejně hlasitými kritiky globalizace jako Němci, Rakušané nebo alespoň Maďaři? „Je to těžké soudit zvenku, ale důvodem může být i to, že díky průmyslové tradici Česko z globalizace relativně profitovalo. Přistěhovaly se sem firmy z Německa, vytvořily pracovní místa a tyhle otázky tady tak nerezonují,“ uvažuje do telefonu během chůze po ulicích Rostocku předsedkyně rakouského Attacku, ekonomka Alexandra Stricknerová. „Třeba zemědělci v Maďarsku jsou pod mnohem větším tlakem než Češi,“ dodává.
Cože? Jaká Unie svobody? V ODS stále žije vzpomínka na chvíle nejtěžší. Občas se říká, že všechno se děje v kruzích. Pro příběh Unie svobody-DEU to platí určitě. Po dekádě raketového úspěchu a stejně raketového sešupu se strana obrací zpět tam, odkud vyšla. Tedy k ODS. Otevřená náruč ji tam ale rozhodně nečeká.
Jsme spojenci Toho muže s tmavým knírkem oblečeného v pruhované letní košili, který si v pražské kavárně Louvre objednává café latté, by mohl poznat jen velmi pečlivý divák televizních zpráv s opravdu dobrou pamětí. Je to vystudovaný veterinář Jan Černý, který byl naposled v hledáčku médií a širší veřejnosti před bezmála deseti lety jako ministr pro místní rozvoj v Tošovského vládě. Šest let předtím fungoval jako poslanec ODS. A před pár dny
Vyléčil by ho z toho Jakeš? (Jeden z radikálů v Rostocku) foto isifa image service
Právě skutečnost, že v Česku byla transformace mnohem méně bolestivá než v jiných postkomunistických státech, je podle Lebedy příčinou menší poptávky po kritice negativních jevů globalizace. „V Maďarsku nebo Polsku nacházejí skeptici mnohem více spojenců v akademické sféře. V Česku jsou to jen Bělohradský a Keller a pak dlouho nic,“ vypočítává Lebeda. A co blahobytní Němci či Francouzi? „My jdeme pořád nahoru. Oni si už ale uvědomují neudržitelnost sociální politiky a diskuse je tam tažena těmi, kdo by mohli přijít o své výdobytky, třeba odboráři.“ Ještě před summitem WTO v Seattlu v roce 1999, po němž masové protesty proti globalizaci nabyly na intenzitě, to bylo jinak. Odboráři nemohli s ochránci přírody najít společnou řeč – byli přesvědčeni, že ekologové kritizující byznys berou lidem práci. Dnes jednají ve shodě, protože tlak na co nejnižší náklady ohrožuje jak pracovní místa, tak životní prostředí. Pro Česko to zatím neplatí: „My nejsme antiglobalisté,“ říká místopředseda konfederace českých odborářů Zdeněk Málek a dodává: „I když je fakt, že některé jevy mohou mít nepříjemné důsledky, třeba zesílenou migraci.“
Jedna řeč A svou roli hraje i komunistická minulost. Kritikům byly na začátku devadesátých let podsouvány sympatie k minulému režimu. „Ekologická hnutí se dostala na seznam extremistických organizací, a tak se raději přestala pouštět do politických témat,“ říká ekumenista Silný. Jiný protagonista pražských protestů z roku 2000, Pavel Přibyl z Hnutí Duha, dnes vidí ideolo-
nevede. Vyjde zase jen nula,“ říká Černý (přesto se s jednou „nulou“ v nejbližší době chystá sloučit – s ODA). Byť ve straně zaznívají i hlasy, aby se Unie svobody s ODS rovnou sloučila, nový předseda tak daleko nejde. „Nemá to politickou logiku,“ říká. „ODS má své voliče, ale má i svoje limity a bude muset hledat spojence na pravé straně politického spektra.“ Černý chce proto v nejbližší době začít nabídkou volnější spolupráce, třeba pro blížící se krajské volby.
Pamatuj na Pilipa
se vynořil znovu, byť ne zrovna v přehledu nejdůležitějších zpráv. To když stanul v čele živořící mikrostrany se čtyřmi stovkami členů, několika starosty a zastupiteli a jedním senátorem. Čerstvý předseda Unie svobody-DEU vtipkuje, že stojí v čele vládní strany – ministr zahraničí Schwarzenberg byl do Senátu zvolen za US-DEU a ODA. A vedle obvyklých frází o tom, že partaj obnoví jako „sebevědomou pravicovou stranu bez kompromisů“, která by byla „čitelná pro lidi“, přichází s plánem, který by si ještě před pár lety nikdo neuměl představit. Černý chce US-DEU nasměrovat zpět k ODS, od níž se v roce 1998 její zakladatelé odtrhli. A zároveň se chystá opustit dosavadní mantru unionistů – sdružování s dalšími trpaslíky v pravém spektru politické scény. „Sčítání nul nemá cenu, pokud to k ničemu
Se svou nabídkou ještě nikoho z vedení ODS neoslovil. Nebude to mít jednoduché: plán komplikuje známá a nepříjemná okolnost – občanští demokraté si neúspěch unionistů vychutnávají a do žádné „družby“ se jim nechce. Když se někoho v ODS zeptáte na spolupráci s US-DEU, tak se nejdřív shovívavě pousměje a pak se podiví, z jakých důvodů by se měl obr zabývat trpaslíkem. „A proč bychom to měli dělat?“ zvedá obočí šéf poslaneckého klubu Petr Tluchoř. Jeho kolegové unionistům navrhují spolupráci, ale trochu jinou, než si oni představují. „Jestli chtějí spolupracovat, doporučuji jim se přihlásit v místních sdruženích a vstoupit do ODS,“ říká poslanec Jan Vidím. Touto cestou se už nejeden unionista vydal: přestupují jak ti, kdo před deseti lety odešli z ODS, tak lidé, kteří do tehdy nadějné partaje vstoupili až potom (v opačném směru putoval jen poslanec Kott, kterému zkomplikovaly život problémy s alkoholem). Ani jedna ze stran neví, kolika lidí přesně se
gickou bariéru na druhé straně. „Jsou to neskutečně naivní levičáci, kteří mají romantické představy o sociální revoluci,“ říká o Attacu Přibyl, jenž dnes jako člen organizace CEE BankWatch Network monitoruje jeden z projevů globalizace: kontroluje, zda peníze z fondů EU nejsou určeny na projekty škodící životnímu prostředí. Právě postoj k Evropské unii, jednomu ze symbolů globalizace, je podle něj dalším kamenem úrazu: s Unií, jejíž politika je ze strany Attacu tvrdě napadána, přišly do Česka „pozitivní věci“, například peníze na ekologické projekty nebo přísnější normy. Dobrá myšlenka z doby vzniku Attacu, konkrétně snaha o prosazení tzv. Tobinovy daně, která měla postihovat čistě spekulativní investice, byla podle Přibyla „přehlušena“ dalšími proudy sahajícími až ke trockismu. „Teď je tam každý sám sobě platformou a spolupráce je velmi obtížná,“ říká Přibyl. Mluvčí sdružení BUND (zřejmě největší německé ekologické neziskovky, která je členem Attacu) Rüdiger Rosenthal ale namítá, že síla Attacu je vedle mezinárodní působnosti právě v téhle pestrosti. Ani čeští kritici globalizace nemají jasno v tom, zda stávající systém globálního kapitalismu nahradit nějakým jiným (jak by si to přáli třeba zástupci Socialistické Solidarity, kteří demonstrovali v Rostocku) nebo jen zavést reformy (jako Lebeda z Glopolis). A podle mnohých je to úplně jedno. „To je trochu zastaralé uvažování,“ myslí si Alexandra Stricknerová z Attacu a dodává: „Pro dnešní situaci, kterou jsme tady nikdy neměli, bychom spíš měli najít společný jazyk.“ Vladimír Ševela
Q
to týká, ale namátkou jmenujme bývalého senátora Roberta Koláře nebo starostu Prahy 10 Vladislava Lipovského. „My dáváme jednotlivcům najevo, že existuje cesta zpátky,“ říká za ODS Marek Benda. Historické trauma, které má ODS s US spojené, prostě nevyvanulo ani po deseti letech. „Nevidím důvod, proč bychom měli spolupracovat se stranou, která vznikla odštěpením a jejíž zakladatelé opustili ODS v nejtěžších chvílích,“ kroutí poslanec Boris Šťastný hlavou nad dobou, kdy z ODS odešla kvůli finančnímu skandálu řada významných politiků včetně ministrů Jana Rumla a Ivana Pilipa. „Se slučovacími sjezdy nemáme dobrou zkušenost – naposled jsme se sloučili s člověkem, který nám pak stranu rozbil,“ dodává Jan Vidím v narážce na zmíněného Ivana Pilipa, někdejšího předsedu KDS, která se přidala k občanským demokratům v roce 1996. A co Černého argument, že je třeba zakopat válečnou sekeru a začít vyvažovat levici? „Je samozřejmě potřeba, aby pravicové strany spolupracovaly,“ přikyvuje poslanec Šťastný. Ale US-DEU podle něj „ztratila kredit angažmá ve vládě s lidovci a sociálními demokraty“. Jediný významný občanský demokrat, který spolupráci „nevylučuje“, je místopředseda ODS Petr Bendl. A jako logickou a nevyhnutelnou věc vidí spolupráci pravicových trpaslíků s ODS i předseda Politologického klubu Mladých konzervativců Zbyněk Klíč. Ten snahu unionistů vnímá rovnou jako „předzvěst počínající integrace pravice“. Silvie Blechová
Q
respekt 24 V 11.–17. čERVEn 2007
DomoV
5
Čunek dostal jiného vyšetřovatele Jak rozumět zvratu v šetření nejsledovanější politicko-korupční zápletky
P
olicisté, kteří vyšetřovali podezření z korupce místopředsedy vlády Jiřího Čunka, pracovali podle dostupných informací dobře. Nicméně v pořádku je i to, že jim nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká vyšetřování případu odebrala. Zdánlivě odporující si slova se dají pochopit při pohledu na všechny souvislosti případu Čunek.
Začali to advokáti Renáta Vesecká v pátek nečekaně oznámila, že Čunkův ostře sledovaný případ odebírá přerovskému státnímu zástupci Radimu Obstovi a přiděluje jej do Jihlavy Arifu Salichovovi. Ten okamžitě oznámil, že případ odebírá ostravské expozituře protikorupční policie a předává jej do Českých Budějovic. „Skandál! Takový politický zásah do vyšetřování kriminálního případu jsme tu ještě neměli,“ začali volat sociální demokraté. „Budeme žádat vysvětlení od premiéra i ministra spravedlnosti,“ dodávají. To mohou, problém ale je, že zatím nemají důkazy o tom, že tito politici nějak rozhodnutí Vesecké iniciovali. Existuje pouze nepřesvědčivá spekulace, že Vesecká, která je do funkce jmenována vládou, svým chlebodárcům nepřímo vyhověla, aby zabránila vládní krizi. Na Čunka by totiž s největší pravděpodobností byla podána v nejbližších dnech žaloba a on by měl odstoupit. Pokud by to neudělal, odstoupil by podle svých slov ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Prostě tak či onak, koalice by měla problémy. Vesecká ale jakékoli politické motivace popírá a své kroky je připravena vysvětlit v Poslanecké sněmovně. Pozdější vyjádření stínové ministryně spravedlnosti sociálních demokratů Marie Benešové (mimochodem předchůdkyně Vesecké) už bylo konkrétnější. „Paní Vesecká neměla právo rozhodnout, obešla krajské i vrchní státní zastupitelství,“ tvrdí. Pokud by to tak bylo, Vesecká by už dnes neměla na svém postu co dělat. Jenže Benešová se mýlí, z čistě právního hlediska je věc velmi pravděpodobně v pořádku. Sama Vesecká k tomu vysvět-
luje: „V druhé půli května jsme obdrželi od advokátů pana Čunka stížnost na procesní vady vyšetřování. Proč my? Bezprostředně nadřízená státní zastupitelství byla ve vyšetřování přímo zainteresována. Okamžitě jsme proto převzali a prostudovali spis. A rozhodli jsme tak, jak jsme rozhodli.“ Spis její úřad odebral z Přerova kvůli procesním chybám, na které poukazovali Čunkovi advokáti. Policie prý vyšetřovala nad rámec omezené Čunkovy senátní imunity, vyšetřovatel chyboval, když si e-mailoval s korunní svědkyní, a konečně případ dozoroval Radim Obst, kterému tahle práce nepříslušela. (Pro detailisty: případ se stal ve Vsetíně, do Přerova byl přidělen kvůli větší objektivitě vyšetřování před sdělením obvinění Čunkovi. Podle Vesecké měl Obst v okamžiku, kdy bylo Čunkovi sděleno obvinění, požádat nadřízené o nové přidělení případu nebo jej předat, kam místně patřil, takže do Vsetína.) To vše se událo v minulosti, proč tedy nerozhodla Vesecká dřív než na úplném konci vyšetřování – z politického hlediska před hrozícím rozpadem vlády? „Nemáme možnost sami od sebe vstupovat do otevřeného vyšetřování, mohli jsme jednat až po stížnosti advokátů,“ namítá Vesecká.
Klíčem je Obst Jenže vysvětlení Nejvyššího státního zastupitelství se přes formální správnost jeví jako nepřesvědčivé. Vyšetřovatel případu Milan Šošovička si opravdu e-mailoval s korunní svědkyní Marcelou Urbanovou. Problém je, že nevíme přesně co. Údajné e-maily zveřejnil Roman Vaškůj, muž obžalovaný z podvodů s lehkými topnými oleji a stíhaný za to, že se pokusil Urbanovou uplatit, aby změnila v případu Čunek svou výpověď. Olomoucký státní zástupce Jaroslav Rašendorfer, který e-maily prověřoval, tvrdí, že jde o podvrh. Ve skutečnosti má jít o jednu banální zprávu, která nijak nemohla ve vyšetřování cokoliv ovlivnit. Údajné chybování Obsta je složitější, a právě to je klíčem k pochopení kroku Vesecké. Je pravda, že Obst měl formálně požádat, aby mohl případ dozo-
rovat i po obvinění Čunka. Jde ale opravdu o formalitu a ani nadřízené státní zástupce nenapadlo tento krok doporučit či vyžadovat. Podívejme se ale na spor ještě z jiného, méně formálního úhlu. Obst totiž představuje i jiný problém, který se do případu Čunek od začátku promítá a komplikuje jej. Obst byl jedním ze státních zástupců, kterým jde na triko zmanipulované obvinění a obžaloba někdejšího příslušníka BIS Vladimíra Hučína (později plně soudem rehabilitovaného). Podle senátora Jaromíra Štětiny (SZ) je navíc Obst temná figura minimálně tím, že se měl po revoluci stýkat s někdejšími příslušníky StB. Kvůli tomu jej podle Štětiny prověřovala BIS a jako státní zástupce neměl dostat bezpečnostní prověrku. Prověřovala BIS přitom znamená, že jej prověřoval Hučín, který žije v Přerově. Tady se kruh spojuje: Obst se mu za to mohl později vykonstruovaným obviněním mstít, což by jej samozřejmě pro práci státního zástupce zcela diskvalifikovalo. Jenže to všechno jsou zatím spekulace. Faktem je, že v případě Čunek jakékoliv nekorektnosti jako třeba manipulaci s důkazy Nejvyšší státní zastupitelství nenašlo. Jenže Obst byl problém a je otázka, jestli má takhle zpochybňovaný představitel justice řešit tak politicky citlivou kauzu. Senátor Štětina si myslel, že ne, a dokonce po Vesecké v květnu chtěl, aby si nechala prověřit Obstův spis u BIS a jeho bezpečnostní prověrku. Už pár dnů nato přichází Vesecké „stížnost“ advokátů a výsledek známe. Obst byl prostě rizikem.
Právně v pořádku Vesecká dnes říká, že se o Obstův spis BIS nezajímala a žádný politik na její rozhodnutí neměl vliv. Podívejme se ale spíš na věcné důsledky: Pro advokáty by bylo asi snadným úkolem kvůli Obstovi žalobu z formálních důvodů rozcupovat, a to zejména kdyby se ukázalo, že Štětina má pravdu, a Obst by o prověrku přišel. Proto se přesunutí případu do Jihlavy a Českých Budějovic může ukázat jako rychlejší cesta k Čunkovu odsouzení nebo konečnému osvoboze-
InzERcE
MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií
Tajemnice Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity vypisuje výběrové řízení na obsazení místa
Vedoucí studijního oddělení Náplň práce: komplexní řízení a organizace práce oddělení zpracování fakultního harmonogramu akademického roku, přijímacího řízení a imatrikulací zajišťování přijímacího řízení a příprava podkladů k přezkumnému řízení provádění rozborů a vypracování zpráv zajišťování promocí a imatrikulací studentů Požadavky: VŠ vzdělání aktivní znalost anglického jazyka, další jazyk vítán práce na PC (Word, Excel, internet) organizační a komunikační schopnosti samostatnost, rozhodnost, zodpovědnost, loajalita zkušenosti s informačním systémem MU vítány Termín nástupu: srpen – září 2007 Přihlášky doložené strukturovaným životopisem a fotokopií dokladů o vzdělání přijímá do 20.6.2007 personální oddělení Fakulty sportovních studií MU, Sladkého 13, 617 00 Brno, e-mail:
[email protected] .
P ř í l o h a V Z D Ě L ÁVÁ N Í vychází již 18. 6. 2007. Pro bližší informace kontaktujte inzertní oddělení. Tel.: 226 216 777 e-mail:
[email protected]
OPU přijme
ekonoma/finančního manažera Organizace pro pomoc uprchlíkům (www.opu.cz) se sídlem v Praze a pobočkou v Brně přijme ekonoma/ finančního manažera na hlavní pracovní poměr. Požadujeme VŠ, VOŠ, SŠ, komunikativní znalost anglického jazyka, práce na PC (Word, Excel) a pečlivost. Nástup co nejdříve. Vhodné i pro matky s dětmi. Nabízíme flexibilní pracovní dobu, 21 tis. nástupní plat. Svůj životopis a motivační dopis zasílejte Bc. Lucii Machalové na
[email protected].
ní. Pokud bude podána žaloba, advokáti už nebudou moci mít v tomto ohledu žádné formální výhrady. Proč zrovna Jihlava a Arif Salichov (šéf profesní komory státních zástupců a taky spisovatel, kterému od listopadu vyšlo několik slušných beletristických knih)? I tady vedla nejvyšší státní zástupkyni obezřetnost. Odmítla Čunkovými advokáty doporučovanou Prahu, protože tam by kauza spadala pod vrchní státní zastupitelství, kam Vesecká nedávno dosadila nové vedení a mohla být opozicí obviňována z toho, že případ přihrává „svým“ lidem a celý jej tak manipuluje. Naproti tomu Jihlava spadá pod vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Salichovův nadřízený krajský zástupce bude z Brna. Prostě případu se ujímají noví lidé bez lehce zpochybnitelných vazeb. A ještě pár slov k práci policie: dostupné indicie říkají, že odvádí dobrou práci. Tři a půl tisíce stránek je na jeden úplatek opravdu hodně. Čunek se ve svých výpovědích zaplétal, odporoval si, a policie proto sledovala všechny tyto stopy – zdá se – velmi důkladně. Odhalila tak i trhliny ve výpovědích Čunkových svědků, kteří se mu snažili zajistit alibi. Je pravda, že e-mailování policisty s korunní svědkyní není zrovna standardním postupem, ale každý, kdo byl někdy obviněn nebo svědčil v nějakém složitějším případě, ví, že komunikace mezi policisty, svědky, dokonce obviněnými a jejich advokáty se často odehrává neformálně přes telefon nebo e-mail. Většinou jde skutečně o banality, třeba upřesnění nějaké schůzky, výpovědi. Problém ale je, že podle striktního výkladu zákona se to nesmí. Rozhodnutí Vesecké tedy nebude pro sociální demokraty či případné právní aktivisty snadné rozcupovat. Jaroslav Spurný
Q Co si myslíte o zvratu v kauze Jiřího Čunka? Řekněte nám to na
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
domov
Rada pro ministra Kalouska Nad českým rájem hazardu se objevily první mráčky
N
ad skandálně benevolentním přístupem českého státu k podnikání v hazardu se začínají stahovat mráčky. Senát minulý týden odmítl, aby Sazka a spol. dostávaly darem stamiliony v podobě odpočtu z daně. K tomu připočtěme razantní vystoupení čtyřicítky měst, která nechtějí, aby se v jejich teritoriu rozmáhaly herny proti vůli radnic. Na cestě k evropskému normálu musí ale kritici českého hazardního ráje svést ještě zatraceně těžký boj.
Dar pro Sazku Podívejme se ale na příběh nyní Senátem odmítnutého zákona od začátku. Sazka, největší tuzemský provozovatel hazardu, má problémy. Všichni víme, že před několika lety postavila v Praze hokejovou halu, málo z nás už to, že její cena včetně úroků z úvěrů se vyšplhala zhruba na devatenáct miliard korun. Hlavním majitelem Sazky je Český svaz tělesné výchovy a asociace, které sdružuje, žijí hlavně z peněz Sazky, tedy přesně řečeno z povinných odvodů pro veřejně prospěšné účely. Loni to mělo dělat skoro miliardu korun. Jenže Sazka splácí za hokejovou halu každý rok skoro půlmiliardu a peněz pro sportovní svazy se jí nedostává. Sportovci se tedy začali bouřit. Osud mocného šéfa Sazky Aleše Hušáka je v jejich rukách a on se snaží hrozbu vyhazovu odvrátit. Proto loni zalobboval u poslanců a pokusil se získat přísun dalších peněz. Sociální demokrat Josef Smýkal navrhl novelu zákona, přilepil ji – jak je často zvykem – k jinému zákonu a jeho straničtí kolegové spolu s komunisty a pár lidovci novelu schválili. Novela se týká toho, že by Sazka dostávala zpět daň z přidané hodnoty. Je tu ale drobná nesrovnalost: Sazka DPH vůbec neplatí, proč by tedy měla mít nárok na její odpočet? „Systém placení odvodů je u loterních a sázkových společností složitý, ale peníze, které kanceláře získají, jdou hlavně na podporu sportu a to je pro mě důležité,“ sděluje předkladatel zákona Smýkal. Fakt je ten, že Sazka by si tak přišla ročně minimálně na čtvrt miliardy a ostatní společnosti dohromady na tři čtvrtě miliardy státních korun. Senát teď ale nápad drtivou většinou hlasů zamítl. „Když opomenu, že to šlo proti evropskému právu, opravdu není možné, aby kvůli jedné hale byla zvýhodňována nejen Sazka, ale i společnosti z branže, které s halou nemají nic společného,“ říká senátor Josef Novotný, jeden z hlavních odpůrců novely. Jeho věta přesně ilustruje podivný bludný kruh hazardu v České republice. Sazka je mocná společnost, Hušákovy styky mezi politiky jsou tak velké, že dokáže prosadit pro hazard řadu výhod. Tím ale prosazuje výhody i pro konkurenci, která sílí, a lobbistické tlaky na zákonodárce se zvyšují. Obrazně řečeno: najednou jim nenadbíhá jen jeden, ale několik Hušáků. Nikomu se tak nechce pohnout se zákony, které z Česka dělají ráj hazardu, a tím i zločinu, který jej provází (mluví se hlavně o praní špinavých peněz). Příjmy státu, obcí, sportovců a různých občanských sdružení z hazardu dělají ročně dohromady přibližně šest miliard korun. Senátor Novotný pomocí užívaného amerického modelu spočítal, že ztráty způsobené zločinem přišpendleným na
Právě jsem se vrátil ze sněmovny. (Hušák v Sazka Areně) foto isifa image service
hazardu nebo závislostí hráčů dělají ročně třicet miliard korun. A to nikdo nedokáže spočítat, kolik špinavých miliard mohou provozovatelé v prakticky nekontrolovatelném tuzemském systému hazardu vyprat. Logika i zdravý rozum tedy říkají, že vzhledem k rizikům by politici měli dělat vše pro to, aby hazard omezili a dostali pod kontrolu. Dlouhých sedmnáct let se o to nijak nepokusili, a když se nějaký donkichot našel, neměl podporu kolegů. Novelu zákona, kterou navrhla loni Paroubkova vláda, poslanci nepustili vůbec k projednávání, další novelu psanou hlavně senátorem Novotným jeho kolegové na konci loňského roku také zamítli. Zamítnutí DPH pro sázkové společnosti je jistý úspěch a iniciativa měst svědčí o probouzející se občanské odpovědnosti, ale firmy provozující hazard stále vyhrávají. Jejich posledním úspěchem jsou hrací videoterminály.
Vše pro videoterminál V Česku je bezkonkurenčně nejvíc kasin a heren na hlavu v Evropské unii. Navíc je často vlastní společnosti skryté v anonymitě daňových rájů, pravděpodobně vlastněné mafiány. Zákon o loteriích a sázkových hrách z roku 1990 to prostě na rozdíl od všech zemí Evropské unie umožňuje. Ale
Pohoda s ptačí chřipkou Bilance jedné paniky, která se možná vrátí. Na začátku byly novinové titulky „Ptačí chřipka a Česko: co bude dál?“. Teď už to víme: nic moc, obava ze smrtící epidemie se ukázala jako nadsazená. Spíše než postižené můžeme tedy sčítat vítěze celé události. Řečeno jinak, možná trochu provokativněji: je čas se podívat, kolik panika kolem hrozící epidemie stála a kdo na ní vydělal. Proti nebezpečnému viru ptačí chřipky H5N1 se do Česka dováží jediný lék a tím je tamiflu. Původně Česko mělo 600 tisíc dávek, vzhledem ke stupňujícímu se strachu ale vláda rozhodla, že s předstihem koupí lék v takovém množství, aby vystačil minimálně pro milion a půl Čechů. Do položky pří-
jmů si tak v účtárně výrobce tamiflu – firmy Roche – mohli připsat zhruba 300 milionů korun z českého rozpočtu. Navíc další peníze vydaly velké podniky, které pod vlivem mediální masáže kupovaly lék svým zaměstnancům. Lék má pětiletou záruční dobu, pak – tedy pokud epidemie skutečně nakonec nepřijde – by se měl vyměnit za čerstvý. Pokud se tedy na začátku novináři rozčilovali, že lék nikde není, dnes už si tenhle nedostatek mohou odškrtnout: v lékárnách a ministerských skladech je ho dost – balení je za 927 Kč, přičemž s receptem vyjde zhruba na tři stovky.
videoterminály jsou nová hrozba a stát klidně dál asistuje při jejich expanzi. Videoterminál je modernější verze mechanického hracího automatu a začala je tu zavádět Sazka. Laik rozdíl moc nepozná, ten zásadní je v tom, že na videoterminálech se dá prohrát během hodiny řádově desetkrát víc peněz. Podstatné také je, že zatímco mechanické hrací automaty mohou radnice ze svých měst vyhnat, videoterminály povoluje stát – přesně řečeno ministerstvo financí. Jinými slovy do měst, která vykázala za své hranice hrací automaty, se vrací skoro totožní, ovšem zhoubnější zloději peněz. Zpočátku to vypadalo, že se přece jen podaří postavit hráz. Pražský policista Vojtech Mujgoš došel koncem loňského roku k názoru, že zákon o loteriích a sázkových hrách nedává právo ministerstvu financí videoterminálové hry povolovat. A protože ministerstvo přesto povolení videoterminálům vydávalo, obvinil bývalého náměstka Tomáše Prouzu ze zneužití pravomocí. Chystal se obvinit další úředníky ministerstva, ale do hry vstoupil Aleš Hušák, jehož Sazka má jako hlavní provozovatel videoterminálů ze hry největší zisky. V prosinci zavolal policejnímu prezidentovi Vladislavu Husákovi, na Mujgošovy kroky jej upozornil a policistu začalo prověřovat policejní
oddělení vnitřní kontroly. Dnes už Mujgoše nikdo nevyšetřuje, ale mezitím se zastavilo i vyšetřování ministerských úředníků. Respektive státní zastupitelství bádá, zda byl vůbec spáchán zločin. U policisty se mezitím vytratil všechen zápal a tažení videoterminálů napříč republikou pokračuje. Už jich bylo povoleno přes čtyři tisíce a další expanzi chystá další velký hráč na trhu, společnost Synot. Teď se ovšem začala bouřit některá města, která chtějí mít právo rozhodovat o veškerém hazardu na svém území. „Víme o tom. Ministerstvo připravuje kompletní novelu zákona, do vlády se dostane na podzim,“ slibuje ministr financí Miroslav Kalousek. Připouští ale, že než zákon projde celým legislativním procesem, uběhne další rok, spíše dva a je otázka, zda bude vůbec schválen. Co nás do té doby čeká? Malý příklad. V roce 2005 se v Česku prosázelo devadesát miliard korun, loni o osm miliard více. Zisky státu, obcí, plus platba na povinné veřejně prospěšné účely se ale vůbec nezvýšily. Zjednodušeně řečeno – nové videoterminály nepřinesly ani korunu nového zisku. Není tedy vůbec žádný důvod, aby ministerstvo nadále jejich další rozšiřování povolovalo. „To není špatná rada,“ říká ministr Kalousek. „Uvidíme.“
Chceme miliardu
vyztužené epidemii jakkoliv vydělali, určitě nesouhlasili. Nejde totiž jen o dotace za vybité chovy. Další – o řád vyšší – chtějí i z jiných důvodů. Řeč je o jistém nevděku zákazníků, kteří v čase „epidemie“ ve větší míře než obvykle kupovali drůbež z jihu Evropy, kde drůbeží maso kvůli chřipce abnormálně zlevnilo. V českých supermarketech tak šlo nakupovat až o 15 procent levněji než obvykle. Zemědělci a majitelé jatek tuhle ztrátu odhadli téměř na miliardu korun a chtějí peníze od státu, ten ale tentokrát kroutí hlavou. A jak investice „do chřipky“ vidí odpovědné úřady? „Naplnili jsme pandemický plán vlády, všechno je v pořádku. Nevšimli jsme si, že by byla nějaká debata, která by naše kroky zpochybňovala,“ říká Táňa Králová z tiskového odboru ministerstva zdravotnictví. V takovém případě se tedy možná mohou zmíněné firmy těšit na další peníze. Vedení Světové zdravotnické organizace totiž v dubnu opět varovalo, že vlády nemají v boji s ptačí chřipkou usínat na vavřínech. Další kalamita se totiž podle expertů OSN možná blíží. Případy H5N1 jsou opět zaznamenány ve Vietnamu a Indonésii.
S hrozbou ptačí chřipky bylo třeba rovněž informovat občany, jak se proti nákaze chránit a co dělat v případě nalezení uhynulého ptactva. Tehdejší ministr zemědělství Jan Mládek proto nechal vytisknout letáky a sestavit webovou stránku, celkem za 2,7 milionu korun. Letáky obstaraly firmy Polygrafia a Barko, rozvoz do všech rodin Česká pošta. Podezření, že ptačí chřipka v Česku nemá poražených, ale vítězů (pokud tedy samozřejmě nebudeme sčítat ve světě zvířat), zvyšuje i pohled na dotace, kterými stát kompenzovat ztráty zemědělců. Kvůli hrozbě ptačí chřipky museli totiž zničit násadová vejce a pobít drůbež v ohrožených chovech. Celkový výdaj zemědělcům – a tedy i dotace – nakonec činily více než 41 milionů korun. A konečně na události kolem epidemie si zřejmě nebude stěžovat ani bohumínská firma Bochemia, která kromě známé dezinfekce Savo vyrábí a vyváží i chloramin B, což je účinná dezinfekce proti H5N1. Minulý rok expandovala především do států jihovýchodní Asie (tedy do zemí, které byly ptačí chřipkou nejvíce zasaženy), kdy například do Vietnamu vyvezla 200 tun dezinfekce. V zájmu poctivosti je ale nutné dodat jednu věc: zemědělci by s tvrzením, že na publicitou
Jaroslav Spurný
Kateřina Čopjaková Autorka je spolupracovnicí Respektu.
Q
Q
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007 inzerce
T. G. Masaryk
Eugen a Zuzana Brikciusovi spolu s občanským sdružením Agnes si Vás dovolují pozvat na Literární výlet 12 s názvem TGM a Praha.
Výlet se koná 18. 6. 2007 17.00 před domem „U rytířů“, Školská 28, Praha 1 17.45 roh Seifertovy a Chlupovy, Praha 3 18.15 před chrámem Nejsvětějšího Srdce Páně nám. Jiřího z Poděbrad, Praha 3 18.45 zahrada Českého rozhlasu, Dykova 14, Praha 10 21.00 nádvoří občanského sdružení Agnes, Jelení 15, Praha 1 Oficiální zahájení v zahradě Českého rozhlasu Účinkující: Blue Note Trio, Josef Bobeš Rössler Duo Hana Fresková a Michal Hromek Miroslav Konečný se svými Hanáky Studenti DAMU (režisér Jan Frič a herci)
Objednávka předplatného
24 měsíců
+ +
18 měsíců
+
Roční
Tištěný týdeník do vaší schránky
20 Kč
Přístup k aktuálnímu číslu na internetu
20 Kč
Přístup do archivu na internetu
15 Kč
+
= 25 Kč
= 20 Kč
+
= 25 Kč
+
= 20 Kč
Podklady pro platbu mi zašlete:
Pololetní
poštou
emailem
Čtvrtletní
Sleva 3 Kč pro majitele karty ISIC, IYTC a ITIC kopii karty zašlete spolu s objednávkou nebo na
[email protected]
PLÁTCE
ODBĚRATEL
pokud se liší od plátce
Jméno, příjmení Firma IČO, DIČ Ulice Město, PSČ Stát Telefon E-mail
Zašlete mi darovací certifikát. Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Potvrzení o přijetí objednávky předplatného obdržíte s prvním výtiskem anebo e-mailem.
800 100 634 PREDPLATNE.RESPEKT.CZ
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
EKONOMIKA
Apple před třetí ztečí
Steve Jobs se chystá podmanit si odvětví, kde dosud nebyl doma
Moct si tak aspoň sáhnout... foto profimedia.cz
Použít citát z písničky od Beatles jako shrnutí vztahu trvajícího tři desetiletí, který obnášel partnerství a spojenectví, soupeření a nepřátelství, ale i porážky, triumfy a zvraty na obou stranách, by v jakékoli jiné situaci bylo poněkud sentimentální. Nikoli však ve chvíli, kdy Steve Jobs ze společnosti Apple stojí na konferenčním pódiu, hovoří k Billu Gatesovi z Microsoftu a nostalgicky přemítá o starých časech. „My dva máme paměť delší než ta cesta, co před námi se táhne v dál,“ prohlásil takto předminulý týden a nejedno oko v sále nezůstalo suché. Steve Jobs mohl klidně dodat, že se oba s největší pravděpodobností na té cestě ještě nějakou dobu budou vzájemně předhánět a pošťuchovat. V minulosti oba pánové se svými firmami odmávli začátek éry osobních počítačů: Jobs před třemi desetiletími coby klasický průkopník začal jako jeden z prvních vyrábět chytré skříňky a Gates coby další klasický průmyslník jako první pochopil, jak prodávat software jako samostatný artikl. Tím ovládl celé odvětví a nechal Apple za sebou. Ovšem dnes, na úsvitu nové éry digitálního života, kdy počítače jsou jen jednou částí stále rostoucího odvětví spotřební elektroniky, mají větší šanci na vítězství Steve Jobs a Apple. V posledních šesti letech si Apple se svým přehrávačem iPod a službou iTunes vydobyl první místo v oblasti (legální) digitální hudby, podobně jako Microsoft se svými Windows vévodí segmentu osobních počítačů. 29. června Apple uvede na trh nový mobilní telefon zvaný iPhone a tím vstoupí na ještě větší segment trhu. Steve Jobs má zdánlivě s přístrojem iPhone jen skromné plány. Počítá, že do konce příštího roku se jich prodá 10 milionů, což představuje asi 1 % celosvětového trhu s mobilními telefony. Přehrávačů iPod Apple prodal desetkrát více. Tato čísla však nepostihují význam iPhone a úlohu, kterou hraje v Jobsových záměrech do budoucna. Jde mnohem spíše o nejnovější krok na cestě transformace Applu z výrobce počítačů na firmu spotřební elektroniky, což také Jobs letos oficiálně
stvrdil tím, že z názvu společnosti vypustil slovo „Computer“. Jeho dosavadní úspěch s touto transformací a očekávání nástupu nové fáze právě díky přístroji iPhone vysvětlují, proč společnost Apple jen deset let poté, co málem zkolabovala, má nyní hodnotu více než 100 miliard amerických dolarů a proč se má zařadit mezi elitní emitenty nejkvalitnějších akcií, které představuje index Standard & Poor‘s 100.
Na mnoho let iPhone vykazuje v designu a jednoduchosti to nejlepší z firmy Apple. Zatímco u jiných přístrojů se člověk ztrácí v přehršli tlačítek, iPhone má jedno jediné. Jeho funkce stojí na nové technologii zvané „multi-touch“, díky níž mohou uživatelé pohybovat prvky na displeji pomocí prstů (a nikoli například pomocí dotykového pera) a stejným způsobem je mohou zvětšovat či zmenšovat, otáčet jimi nebo je vybírat. Podobně jako tomu bylo i u jiných průlomových technologií známých od společnosti Apple, multi-touch tato firma sama nevynalezla, ale všiml si jí Steve Jobs, který v ní našel klíč k dalšímu vývoji designu spotřební elektroniky. Stejně tak nemá Apple monopol na ovládání dotykem prstů – Microsoft má podobné plány s počítačem „v ploše stolu“ (surface computer), kde rozhraní tvoří právě povrch pracovního stolu. Tyto počítače budou o mnoho pokročilejší než dotykové obrazovky, se kterými se již dnes setkáváme například u automatů na jízdenky. Nicméně Apple je jeden z prvních výrobců, kteří propojí hardware a software a výsledný produkt nabídnou uživatelům. Na první pohled iPhone vypadá jako novinka, jakou by člověk od Steva Jobse nečekal. Tim Bajarin, který se jako analytik zabývá společností Apple od začátku 80. let a vede konzultační firmu Creative Strategies, uvádí, že Jobse zpravidla nelákají přístroje, které měří síly s konkurencí ve velkých, již existujících odvětvích, jako je například sektor telefonních přístrojů. Přitahují ho produkty, které vymezují zcela nové kategorie. Jobs ovšem věděl, že z mobilních telefonů se stávají přehráva-
če, a tím pádem i konkurenti jeho produktu iPod, a tak vstup do sektoru telefonních přístrojů byl pro Apple nezbytně nutným „defenzivním“ krokem, říká Bajarin. Protože Steve Jobs tuto kategorii již nemohl vynalézt – konstatuje Tim Bajarin –, rozhodl se, že ji bude nově definovat. Sestrojil tedy iPhone tak, aby to nebyl jen telefon, ale i plnohodnotný iPod („lepší tu zatím nebyl,“ říká Jobs) a vůbec první přístroj, o němž lze bez uzardění tvrdit, že uživatelům až do kapsy přináší i plnohodnotný internet. iPhone má mnoho nedostatků, jako například životnost baterie. „Autorům podobných kritik však uniká podstatné,“ tvrdí analytik z UBS Ben Reitzes – podobně jako roku 2001 nebyla na místě skepse v souvislosti s původním přehrávačem iPod. Ten představil novou technologii (ovládací kolečko Click Wheel), na jejímž základě pak vznikly jeho vylepšené a levnější nové verze („mini“, „shuffle“ a „nano“), jež nyní představují téměř polovinu výnosů společnosti Apple. Podobně by i první iPhone a jeho technologie multi-touch měly být chápány jako nová „megaplatforma“, která vedle lepších a levnějších verzí přístroje iPhone umožní vznik dalších produktů, například ultrapřenosných počítačů nebo nových televizorů. Proto, jak říká Ben Reitzes, iPhone zajišťuje „logickou chronologii nových produktů na mnoho dalších let“.
Odkud se tu vzal? „Díky těmto perspektivám získává Jobs ,v panteonu Silicon Valley‘ jedinečné postavení,“ říká Paul Saffo, prognostik veterán zabývající se daným odvětvím. Je totiž zřejmé, že má vzácnou schopnost přetvářet nejen produktové kategorie, ale i sám sebe. Pokud by úspěšné uvedení přístroje iPhone skutečně odstartovalo novou křivku růstu, znamenalo by to, že se Steve Jobs stane průkopníkem třetí technologické revoluce: roku 1984 přišel s osobním počítačem Macintosh, který přinesl grafické uživatelské rozhraní, a roku 2001 pomocí
iTunes a přehrávače iPod ovlivnil éru legální digitální hudby. První z uvedených revolucí, původní macintosh, je dnes možná známější svým marketingem než svou technologickou stránkou, zejména díky pamětihodnému televiznímu spotu, který byl odvysílán roku 1984 o přestávce přenosu ze šampionátu americké Národní fotbalové ligy a který oznamoval uvedení macintoshe na trh. V reklamě, jež byla jasnou narážkou na román 1984 George Orwella, hovořil na obří obrazovce Velký bratr, kterým se tehdy rozuměla firma IBM, a vymýval mozky lidovým masám, když vtom přiběhla výrazně barevná rebelka (rozuměj Apple), doslova roztříštila utlačovatele a osvobodila ty, kteří se odvažují – jak prohlašovalo heslo firmy Apple v pozdějších letech – „přemýšlet jinak“. Název počítače je úmyslně nesprávně napsané jméno odrůdy jablek McIntosh. Byl prvním komerčně úspěšným osobním počítačem, který uživatelům umožnil ukazovat a klikat pomocí myši. Steve Jobs se s touto technologií původně setkal mimo Apple, avšak tím, že využil její potenciál, rozvinul ji a zjednodušil, nastavil kurz do budoucna. Microsoft vyvíjel pro macintosh software, ale potom jej napodobil a představil Windows, čímž určil způsob, kterým měli lidé po celém světě napříště pracovat s osobním počítačem. Po Jobsově úspěchu s macintoshem však přišla osobní a profesní rána. Do firmy již před časem přivedl Johna Sculleyho, vedoucího pracovníka ze společnosti PepsiCo, aby mu Apple pomohl vést. Ovšem roku 1985, kdy bylo Jobsovi pouhých 30 let, se se šestačtyřicetiletým Sculleym nepohodl a na schůzi představenstva se vzápětí odehrálo drama hodné Shakespeara, kdy všichni jeho členové hlasovali proti Jobsovi a on musel potupně odejít. „To, co bylo do té doby středobodem celého mého života, bylo pryč a to bylo zdrcující,“ nechal se později slyšet. Při pohledu zpět se však následujících 12 let Jobsova pracovního života jeví jako kovadlina, na které byl ukován dnešní novátor a schopnější byznysmen. „Tehdy jsem to tak nevnímal, ale ukázalo se, že vyhazov z Applu byl tím nejlepším,
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
co mě mohlo potkat,“ řekl v roce 2005. „Těžkost bytí úspěšného harcovníka vystřídala lehkost bytí opětovného začátečníka, který si byl vším méně jistý. To mě osvobodilo a umožnilo mi prožít jedno z nejtvořivějších období mého života.“ Navenek na sebe tento nový začátek vzal podobu dvou podniků. Jedním z nich byla společnost NeXT, kterou Steve Jobs založil proto, aby opět vytvořil nový druh počítače. Prvním produktem firmy, představeným roku 1988, byla NeXT Cube, nesmyslně výkonná a drahá krychle, kterou si – jak se ukázalo – nikdo nechtěl koupit. Po tomto propadáku se NeXT přeorientoval na software a zaměřil se na svůj špičkový operační systém. Druhou firmou byl Pixar, studio animovaného filmu, které Jobs roku 1986 odkoupil od jeho zakladatele George Lucase, z velké části proto, že měl slabost pro fantastickou grafiku. Ovšem Pixar se potýkal s problémy až do 90. let, kdy Jobs uzavřel obchod se společností Walt Disney. Steve Jobs vsadil na kreativní náboj Pixaru v kombinaci s marketingovou a distribuční silou Walta Disneyho, a tak mohl dohlížet na vznik celé řádky kasovních trháků, počínaje roku 1995 filmem Toy Story – Příběh hraček. V této době Jobs dozrál i jinak. Jako osobnost byl vždy spojením protikladů. Esteticky a zevnějškem začínal jako kalifornský hippie, „fruktarián“ a zen-buddhista. Přitom opakovaně a bezdůvodně parkoval na místech pro invalidy a byl schopen zcela nebuddhistických výbuchů zlosti a bezohledného chování vůči přátelům a spolupracovníkům. Zaměstnanci firmy NeXT si stěžovali, že si neustále připadají jako na houpačce mezi dvěma extrémy, „hrdinou a blbounem“, jelikož Jobs coby zaměstnavatel kolísal mezi velkorysou chválou a veřejným zostuzováním. Tyto stránky jeho osobnosti v 90. letech sice zcela nezmizely, ale zdálo se, že se zmírnily. Podobný vývoj prodělaly i Jobsovy podnikatelské instinkty. Až do vypuzení z Applu, vybavuje si Bajarin, byl Jobs puristou a idealistou, a to nejen v otázkách designu, technologie a marketingu, ale i pokud šlo o strategii a taktiku. Ve vyhnanství – a také při sledování toho, jak si Bill Gates připisuje jedno vítězství za druhým a získává pro Windows prakticky monopolní postavení – se v otázkách strategie stal realistou, přičemž v jiných směrech zůstal idealistou.
Návrat K dalšímu dramatickému zvratu v Jobsově pracovním a osobním životě došlo roku 1996. Jeho bývalá společnost Apple byla nyní v počítačovém průmyslu natolik okrajová a měla takové ztráty, že analytici diskutovali, zda ji čeká náhlá smrt, či prodej. Nestalo se ani jedno: šéf Applu Gil Amelio ještě jednou vrhl kostky a zakoupil nejlepší tehdejší operační systém, který shodou okolností patřil firmě NeXT, tedy Jobsovi. A tak se Steve Jobs ocitl zpátky ve společnosti, kterou před 20 lety zakládal. Teď byl na řadě Jobs, aby v představenstvu rozehrál další drama. Tentokrát se postaral o to, aby měl navrch. Roku 1997 se stal „dočasným výkonným ředitelem“ Applu a roku 2000 slůvko „dočasný“ vyškrtl. Co do firemní kultury navrátil Apple od bezstarostných způsobů à la Silicon Valley k režimu osvícené diktatury a prosadil kult mlčenlivosti, kterému zaměstnanci začali říkat omerta, protože připomínal zákon mlčení, který brání mafiánům v donášení. Všechny nitky Jobsova života se postupně začaly sbíhat. Z nové pozice strategického realismu – a ke zděšení svých uctívačů – vyzval Microsoft k investování do Applu. To uklidnilo bezprostřední pochybnosti o přežití firmy. Technologicky zůstal idealistou, a tak operační systém NeXT využil jako základ pro nový operační systém Mac OS X a jeho pozdější verze (nazvané Cheetah neboli „Gepard“, Puma, Jaguar, Panther a Tiger; na tento rok se pak chystá Leopard). Esteticky zůstal puristou a spolu s britským designérem Jonathanem Ivem připravil iMac, provokativní řadu počítačů cukrátkových odstínů a předchůdce všech dalších „meků“. iMac předznamenal řadu produktů začínajících malým „i“ („i“ jako internet): od softwaru jako iLife, iPhoto, iMovie, iDVD a iTunes až po hardware jako iBook, iPod a nyní iPhone. Jejich základní myšlenkou byla vize digitálního života. Bill Gates a další ji možná sdíleli, ale zatím jen Steve Jobs pochopil, jak se tato nadcházející éra bude lišit od éry PC, kdy prioritou byla produktivita kancelářských pracovníků. Digitální život vyžaduje větší jednoduchost při využití v domácnosti a užší integraci hardwaru a softwaru. V raných fázích se tedy tentokrát stal vůdčí firmou na trhu Apple, ne Microsoft, což lze opět
ekonomika
Takhle vypadá moderní vizionář, kravatu a košili nečekejte. (Steve Jobs) foto globe media/reuters
přičíst Jobsovu novému pragmatismu. První iPod uvedený na trh v roce 2001 byl sice krásný, ale fungoval jen ve světě macintoshů. V následujícím roce ovšem Steve Jobs opět šokoval vyznavače applovského kultu, když zpřístupnil sesterský software iPodu iTunes i uživatelům Windows. „Bylo to, jako když člověku, který se smaží v pekle, podáte sklenici ledové vody,“ zavtipkoval si o tomto svém kroku minulý týden. Dnes, kdy se používá asi 300 milionů kopií softwaru iTunes, je Steve Jobs jedním z hybatelů hudebního průmyslu – odvětví, které usilovně hledá nový podnikatelský model. Britská nahrávací firma EMI nyní částečně i na jeho naléhání začala v systému iTunes prodávat písně bez technické ochrany znemožňující kopírování. V oblasti videoprůmyslu využil Steve Jobs své druhé společnosti Pixaru k tomu, aby získal přednostní přístup do Hollywoodu. S firmou Walt Disney, partnerem Pixaru, se svého času rozešel kvůli osobním neshodám s jejím ředitelem Michaelem Eisnerem, který mu byl svou tendencí kontrolovat všechno a všechny kolem sebe až příliš podobný, než aby mohli bezproblémově spolupracovat. Když ale Eisnera u Disneyho vystřídal nový, přátelštější a uvolněnější šéf Bob Iger, vztahy se opět zlepšily. Steve Jobs jménem společnosti Apple uzavřel partnerství, díky němuž se prostřednictvím iTunes začaly prodávat vedle hudby i videonahrávky. Minulý rok pak Pixar Disneyho studiím prodal a stal se členem jejich správní rady, čímž firmě Apple zajistil v Hollywoodu do budoucna spolehlivého partnera. Během celého tohoto vývoje Steve Jobs nezapomněl na svou původní vášeň, počítače Apple. Když na tom byly nejhůř, propadl se jejich podíl na celosvětovém trhu ke dvěma procentům; teď, když i na ně dopadá odlesk zářivého úspěchu iPodu, který komentátoři z Wall Street nazvali „haló efektem“, přecházejí někteří uživatelé Windows na Apple a tržní podíl macintoshů se blíží 5 % a dále roste. Steve Jobs už poněkolikáté prokázal svůj nový strategický realismus, když přešel od procesorů vyráběných firmami Motorola a IBM k procesorům Intelu, jejž kdysi coby partnera Windows pokládal za součást „wintelovské“ osy zla. Dnes, když všechny macintoshe mají v sobě čipy od Intelu, mohou uživatelé pomocí takzvaného „virtualizačního“ softwaru používat
na počítačích Jobsovy firmy oba operační systémy – Windows i OS X. Vzhledem k tomu, že fanoušci „meků“ často musejí Windows používat například v práci, odstranil si právě tímto krokem Apple z cesty hlavní překážku, která mu bránila v úspěšném získávání konvertitů. Aby myšlenku digitalizované každodennosti prodal co nejúčinněji, odhodlal se Steve Jobs k dalšímu obrazoboreckému kroku a založil síť maloobchodních prodejen Apple. Byl to netradiční krok, ale úspěšný. Dnes, kdy má Apple po celém světě více než 170 obchodů s typickým designem připomínajícím svatostánek, je jeho maloobchodní podnikání (měřeno poměrem tržeb k prodejní ploše) efektivnější než podnikání tak zavedených maloobchodních řetězců, jako jsou značky Tiffany, BestBuy či Neiman Marcus.
Na záři padl stín Během posledního desetiletí se objevily i neúspěchy, ale ne takového rozsahu, aby se nedaly zvládnout. Počítač G4 Cube, který firma Apple představila v roce 2000 (a který svým názvem odkazoval zpět k někdejšímu NeXT Cube), se na trhu neuchytil, ale byl včas a elegantně zapomenut. Větší obavy vzbudila rakovina slinivky, již Jobsovi diagnostikovali v roce 2004. Podařilo se ji vyléčit, nicméně v souvislosti s ní se jasněji ukázalo, že Steve Jobs má sice schopné zástupce (provozním ředitelem Applu je Tim Cook, marketing má na starosti Philip Schiller a design Jonathan Ive), ale identita firmy je stále až nebezpečně těsně spjatá s jediným člověkem. Uvedené obavy ještě posílil skandál, který na okamžik hrozil zasáhnout i Jobse osobně. Od svého návratu pobírá symbolický plat jeden dolar ročně, ale díky opcím na akcie Applu se v minulém roce stal nejlépe placeným šéfem na americké firemní scéně. Dva případy, kdy bylo manažerům poskytnuto opční právo na nákup akcií v budoucnu, vzbudily v roce 2001 pozornost amerických orgánů finančního dozoru – první se týkal Steva Jobse samotného a druhý dalších členů vedení. V obou případech byly opce totiž antedatované, to znamená, že data jejich přidělení, a tedy i příslušné ceny akcií, se uměle posunuly dozadu do finančně „výhodnějšího“ období. Technicky vzato je takové antedatování legální, byť má účetní dopady, které Apple nejprve nevzal
v úvahu. Minulý rok v prosinci ale musel údaje o svém hospodářském výsledku opravit. Firma tvrdila, že Steve Jobs o těchto účetních důsledcích nevěděl. Její bývalý finanční ředitel a člen představenstva Fred Anderson, který loni v říjnu rezignoval a v dubnu zaplatil 3,5 milionu dolarů, když americký regulační orgán na Apple za tyto účetní nedostatky podal žalobu, nicméně prohlásil, že Jobse na zvýšené výdaje související s antedatací upozorňoval. Regulační orgán navíc údajně zjistil, že bývalá právní zástupkyně Applu Nancy Heinenová instruovala personál, aby vyrobil falešné dokumenty vztahující se k antedataci, včetně zápisu ze schůze představenstva, která se nikdy nekonala. Heinenová nyní čelí těmto obviněním u soudu. Nic z toho, co tu bylo uvedeno, však zatím nepřerušilo úžasné druhé dějství dramatu, které Steve Jobs zinscenoval na hudební scéně, ani jeho přípravy na třetí akt, v němž se má hlavní role zhostit iPhone. Apple nejenže nebyl svým starým nepřítelem poražen, ale spojuje se dnes proti Microsoftu s takovými partnery, jako je Google, s nímž má i dva společné členy představenstva. Lze si tedy představit, že pánové Jobs a Gates za tři desítky let ještě jednou vystoupí na pódium, aby si zavzpomínali na další revoluce, které iniciovali, Q a okomentovali cestu, která je ještě čeká. © The Economist Newspaper Limited, London, 2007. inzerce
10
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
zahraničí
Ahmadínedžád a špionka z Prahy Írán není tak sebejistý, jak by se mohlo zdát
J
eště neuplynuly ani dva měsíce od chvíle, kdy íránský režim propustil patnáct britských námořníků vězněných za údajné narušení íránských výsostných vod, a už drží v rukou novou kořist. Za špionáž pro Spojené státy a plánování revoluce proti islámskému režimu se v neblaze proslulé teheránské věznici Evín ocitla trojice významných íránských emigrantů s americkým občanstvím, kteří ze země uprchli po islámské revoluci na sklonku 70. let. Spolu s nimi byla obviněna také v Praze působící novinářka perského vysílání Rádia Svobodná Evropa Parnaz Azíma. Ta je zatím na svobodě, ale i ona se může velmi rychle ocitnout za mřížemi.
Novinky letošní sezony Parnaz Azíma odcestovala do Teheránu na konci ledna, aby v nemocnici navštívila svoji matku. Hned v letištní hale jí íránští policisté stejně jako vloni na jaře zabavili doklady a odkázali ji na pasový úřad, kde ji ovšem namísto vráceného dokumentu čekala nabídka ke spolupráci s íránskými agenty. Parnaz odmítla. Svůj pas zpátky nedostala a zanedlouho ji čekalo předvolání před revoluční soud. Tam se Parnaz Azíma dozvěděla, že je obviněna ze spolupráce s Rádiem Fardá, které podle Íránců z Prahy vysílá nepřátelskou propagandu proti teheránskému režimu. Protože nechtěla skončit v cele, musela zaplatit kauci ve výši 550 tisíc dolarů. Částka převyšující 10 milionů korun představuje podle žalobců plat, který si během devíti let své údajně nezákonné práce pro Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky vydělala. Aby tak ohromnou částku dala dohromady, nezbylo jí nic jiného než dát revolučnímu soudu jako záruku dům své matky. Až dosud vše při starém – přesně stejný průběh měla návštěva i před rokem (pouze částka byla o něco nižší), jenže tehdy se paní Azíma nakonec svého pasu dočkala a mohla odcestovat zpět do Prahy. Soud pak probíhal v její nepřítomnosti a veškerá obvinění byla nakonec stažena. Letos je všechno jinak. Parmaz Azíma svůj pas ani po pěti měsících stále nemá, zůstává však na svobodě a může se volně pohybovat po Teheránu, navštěvovat příbuzné i přátele. Zároveň vůbec netuší, jestli jí policie doklady vrátí třeba za týden, nebo bude muset v Íránu „za trest“ zůstat další tři roky, jak jí pohrozili vyšetřovatelé. Ještě hůře je na tom sedmašedesátiletá ředitelka blízkovýchodního programu washingtonského Mezinárodního střediska pro akademiky Wodroowa Wilsona Háleh Esfandijárí. Ta podobně jako pražská novinářka přicestovala v prosinci loňského roku do Teheránu rozloučit se se svou třiadevadesátiletou vážně nemocnou matkou. Ani paní Esfandijárí, která spolu se svým židovským
Nepřátelská revolucionářka. (Parnaz Azíma ještě v Praze) f oto RFE/RL
manželem a dcerou uprchla z Íránu během revolučních událostí v roce 1979, nepodnikla cestu poprvé, tentokrát na ni však čekala léčka. Když den před Silvestrem cestovala taxíkem na teheránské letiště, přepadla ji trojice mužů s noži v rukou. Pod pohrůžkou zabitím jí sebrali zavazadla včetně íránského a amerického pasu, a když se obrátila na policisty, čekalo ji místo nového dokladu několik týdnů tvrdých výslechů a nakonec i obvinění z protirežimní činnosti. Před měsícem ji pak íránští agenti zadrželi a převezli do cely ve věznici Evín, kde své politické vězně mučil a popravoval šáh i režim ájatolláhů. Tady teď čeká na soud. Podle obdobného scénáře se odehrálo i zatčení dalších dvou Íránců s americkým pasem – mírového aktivisty Alího Šákerího a Kijána Tádžbachše, který v Íránu pracoval pro Open Society Institute amerického miliardáře a filantropa George Sorose. I oni byli obviněni z protivládních aktivit a čeká je revoluční soud. Všem hrozí mnohaleté vězení, nebo teoreticky dokonce trest smrti.
Rozleptaná společnost Cesty íránských emigrantů na návštěvu země nejsou ničím výjimečným. Zdaleka ne všichni odešli z politických důvodů a většina emigrantů stále udržuje velmi úzké vztahy se svým bývalým
Nebezpečí, nebezpečí, nebezpečí. (Prezident Ahmadínedžád v Teheránu) foto profimedia.cz/afp
domovem. Téměř každý může – nebo donedávna mohl – do Íránu bez rizika cestovat, navštěvovat příbuzné, či dokonce v Americe vydělané peníze v Íránu investovat. Řada íránských emigrantů, kteří ve Spojených státech dosáhli důchodového věku, se dokonce vrací do Íránu natrvalo, aby si za skromnou americkou penzi užívali pohodlného stáří. I ti emigranti, kteří se na Západě zapojili do politických aktivit či se dění v Íránu věnovali jako novináři nebo akademici, podnikali v 90. letech soukromé cesty za rodinami. Režim je tehdy nechával většinou na pokoji. Pokud se teď situace mění, znamená to, že současnému prezidentovi začíná téct do bot. Vše v dnešním Íránu nasvědčuje, že je Ahmadínedžád nervóznější, než by se podle jeho sebevědomé rétoriky mohlo zdát. Důvod? Ve složitém systému íránské teokracie je na svém prezidentském postu jedním z nejzranitelnějších – je totiž voleným politikem v soustavě různých jmenovaných a doživotních rad a vládců. Post íránského prezidenta je téměř předurčen k populismu, protože prezident musí ve své předvolební kampani nutně naslibovat věci, které díky složitému ústavnímu systému ani nemá pravomoc ovlivnit. A Ahmadínedžád, který svou kampaň založil na slibech chudým íránským domácnostem, své sliby opravdu neplní. Neví, jak zlepšit ekonomic-
Příchod živlů do Libanonu
Irácký vzor V souvislosti s Fatah al-islámem se znovu začalo mluvit také o palestinských uprchlících. Ve tři-
nácti libanonských táborech jich žije několik set tisíc. Odešli sem zejména v průběhu první izraelsko-arabské války v roce 1948 a dodnes nemají kvůli obavám z plné asimilace běžná občanská práva. Nerovný přístup ke vzdělání, práci či lékařské péči dělá z uprchlíků lidi druhé třídy. Palestinci prakticky nemají možnost prosadit se do libanonské politiky, založit si stranu ani získat solidní zaměstnání. Uvnitř táborů bují beznaděj a chudoba. Podle toho vypadají i města samotná – přelidněná rozpadající se sídliště bez infrastruktury, zato s ulicemi plnými mladých lidí bez práce. V 70. letech kontrolovala tábory Arafatova Organizace pro osvobození Palestiny, během vleklé občanské války ji vystřídala syrská armáda. Ta musela rovněž odejít – po Harírího smrti a cedrové revoluci před dvěma lety. Nastal podobný vývoj jako po izraelském stažení z pásma Gazy: Palestinci se názorově rozdělili na příznivce Fatahu a Hamásu, v mnoha táborech vzniklo bezvládí, jež vyplňují nejrůznější živly – od náboženských radikálů po loupežné gangy. Do jejich náručí se ženou především ti, v jejichž očích je libanonská vláda nástrojem Spojených států, spojencem Izraele a hlavním viníkem bídy palestinských uprchlíků.
Cyril Bumbálek Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky. Q
Zaútočíme kdekoli
Velké Sýrie. Zatímco Fatah al-islám byl na oficiální prohlášení skoupý, tato skupina vyvěsila svoji videonahrávku na stránce přímo napojené na al-Káidu. Mluvčí směřuje svá slova k libanonským křesťanům: „Budeme útočit na vaše zdroje a ekonomiku, které jste získali ve vaší křižácké válce,“ varuje maskovaný muž na videu. Obrací se rovněž proti libanonským šíitům a obhajuje palestinské uprchlíky jako „otroky křesťanského kapitalismu“. Nahrávka odhaluje další možný motiv probíhajících nepokojů – libanonské šíity hájí mocný, Íránem podporovaný Hizballáh. Sunnité se oproti nim cítí v nevýhodě, protože podobná síla jim zatím chybí. Ozbrojené provokace pod hlavičkou al-Káidy se nabízí jako alternativa, která by jim mohla do budoucna zaručit vliv v zemi. Nepřehledné situace podle všeho využívá i sekulární damašská vláda, schopná se však spojit s kýmkoli včetně al-Káidy. Důležité je pro ni udržet si v Libanonu kontakty a odvrátit pozornost od vyšetřování atentátu na Harírího. Hlavní nebezpečí pro Libanon spočívá v tom, že se stal dalším bojištěm regionálního terorismu. V něm jde stále více o rivalitu mezi dvěma větvemi islámu: Saúdská Arábie a další sunnitské státy sponzorují menší organizace v úporné snaze udržet krok s šíitským Íránem. Gangy podobné těm z libanonských táborů se proto objevují všude, kde panuje bezpečnostní anarchie. Jeden takový má například na svědomí únos britského novináře Alana Johnstona v pásmu Gazy, o němž Respekt psal před několika týdny. Obyčejní Libanonci se oprávněně obávají dalšího vývoje. Násilí se může kdykoli obrátit proti nim a náboženský fanatismus ve jménu džihádu směřovat dovnitř společnosti. Na denní pořádek by se pak mohly dostat incidenty, které se právě v Gaze množí – výhrůžky nezahaleným ženám, atentáty na internetové kavárny či sekulární školy.
Další střety s libanonskou armádou vede v jiholibanonském táboře Ain al-Hilwa sunnitská Armáda
Filip Moravec Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Q
V palestinských táborech panuje bezvládí. Do zpustlých měst proniká al-Káida. Začalo to bankovní loupeží, skončilo největším vnitřním konfliktem od 80. let. Libanon, stále ještě otřesený loňským konfliktem Hizballáhu s Izraelem, se znovu ocitá na pokraji občanské války. Před více než třemi týdny vyloupili ozbrojenci doposud málo známé skupiny Fatah al-islám tripoliskou banku a opevnili se v uprchlickém sídlišti Nahr al-Bárid na severu Libanonu. Následné boje s armádou si vyžádaly desítky obětí, tisíce lidí z města odešly. Vojákům se stále nedaří odpor zlikvidovat či vyjednat příměří. Aby toho nebylo málo, Fatahem se nechala inspirovat i další militantní skupina, když vyprovokovala boje v jižní části Libanonu. Podle zdrojů arabské al-Džazíry spolu obě organizace čile komunikují a mnozí místní je považují za loutky v rukou Sýrie. To je také stanovisko libanonské vlády. Boje totiž vypukly v době, kdy OSN dokončovala vyšetřování vraždy premiéra Rafíka Harírího, a podezření sahá do vysokých pater syrské politiky.
kou situaci chudých rodin, a neví, jak dát práci milionům absolventů, které každým rokem chrlí íránské univerzity. Tyto „děti revoluce“, jak se v Íránu milionům mladých lidí narozených na počátku 80. let říká, se navíc již neobrací do minulosti. Ájatolláh Chomejní, šáh Rezá Pahlaví i nesmiřitelné nepřátelství s USA jsou pro ně často jen kapitolou z učebnic dějepisu. Symboly jejich světa jsou spíše miliony ilegálních satelitních antén na střechách domů, videoklipy popových hvězd, restaurace s rychlým občerstvením nebo internet. Írán je vyhlášenou mekou nezávislých blogerů, i přesto, že vláda zakázala rychlé připojení. Kulturní otevírání se světu nahání nomenklatuře hrůzu. S tím vším si Ahmadínedžád neví rady, chápe ale, jak podnítit tradičně silný národní sentiment Íránců a skrze něj je sjednotit. Potřebuje obraz nepřítele, který se chystá Írán zničit. To je také jeden z důvodů, proč vyostřuje napětí kvůli jadernému programu nebo proč se nepřestává vměšovat do záležitostí v sousedním šíitském Iráku a Libanonu. A právě proto se teď podle něj Írán hemží zahraničními špiony, třeba v podobě žen z Prahy či Washingtonu na návštěvě u nemocných rodičů.
mapa respekt
Ozbrojený odpor proti ní je únikem z reality a vedle toho dává naději na materiální přilepšení. Proto se také stal Nahr al-Bárid zázemím pro radikály z Fatah al-islámu, který netvoří jen Palestinci, ale i saúdští Arabové, Syřané, Jemenci, Bangladéšané či Alžířané. Často jde o zločince se zkušeností z iráckého odboje proti americké invazi. Ostatně jejich šéfem je kariérní terorista, vzhlížící k odkazu al-Zarkávího a irácké al-Káidy. Vyrovnané boje několika stovek ozbrojenců s armádní přesilou svědčí o jejich odhodlanosti: „Nikdy se nevzdáme. Budeme bojovat do poslední kapky krve,“ řekl mluvčí Fatah al-islámu.
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007 inzerce
11
12
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
profil
Eu a španělsko
Studená Evropa Před třemi týdny se ve vlnách Středozemního moře vznášeli živí lidé. Tři dny a noci se 27 afrických emigrantů křečovitě drželo rybářských sítí na otevřeném moři mezi Libyí a Maltou, zatímco se obě země dohadovaly, která z nich je povinna Afričany mířící nelegálně do Evropy vylovit. Trosečníky nakonec zachránila italská loď. Příběh je první epizodou očekávané tragédie. Evropu s nástupem léta čeká další příval uprchlíků na přeplněných a rozpadajících se lodích. Vloni jich připlulo jen
Doktor Smrt se vrací Poslední tažení Jacka Kevorkiana
L
etošní první červen oslavil Jack Kevorkian hned dvakrát. Pustili ho z vězení a právě v den, kdy před sedmnácti lety poprvé ohromil Spojené státy. Ve své staré zrezivělé dodávce tehdy připojil k žilám učitelky Janet Adkinsové (54) vlastnoručně vyrobený přístroj Thanatron a ona pak zmáčknutím červeného knoflíku ukončila svůj život. Když si na podmínku propuštěný lékař letos razil chumlem novinářů cestu od vězeňské brány, nepůsobil tak démonicky jako kdysi. Je těžce nemocný, zbývají mu možná jen měsíce života. A michiganskému guvernérovi musel slíbit, že u žádné sebevraždy už asistovat nebude – jinak ho čeká návrat do cely. Poslední slovo ale Dr. Smrt ještě neřekl. Debata o legalizaci eutanazie nabere teď v USA na obrátkách a on má na stole hromadu pozvánek do médií a na přednášková turné.
Vlastní krví
Tři dny ve vlnách (Italové zachraňují uprchlíky u břehů Malty). foto globe media/reuters na Kanárské ostrovy třicet tisíc, počet mrtvých se odhaduje na pět až šest tisíc. Evropská unie zřídila před dvěma lety agenturu Frontex, jejíž lidé by měli kromě jiného hlídkovat u jižních břehů Evropy, uprchlíky zachraňovat a pokud možno vracet zpět. Agentura však nemá přidělen dostatek prostředků. Místo toho jí jednotlivé země slíbily dodat 115 lodí, 25 vrtulníků a 23 letadel. Hlídky měly začít tento týden, zatím však budou velmi omezené. Evropské státy dodaly pouze 20 lodí a 4 helikoptéry. Komisař Frattiny proto minulý týden v Bruselu jednotlivé ministry vnitra ostře kritizoval, označil tisíce utopených emigrantů za evropské selhání a nabádal k solidaritě. Těžko říct, jestli uspěje. Další výzva téhož komisaře, aby se sedmadvacítka podělila o již legalizované azylanty, se setkala s nepochopením. Okamžitě ji odmítla i Česká republika.
Beznadějná ETA Poslední teroristická skupina v Evropě, která se neohání Koránem, ale nacionalismem, ukončila příměří. Baskická ETA vyhlásila klid zbraní před patnácti měsíci, stihla jej ale v jeho průběhu porušit dvaceti třemi drobným útoky a jedním velkým atentátem vloni v prosinci. Socialistická vláda Josého Zapatera s teroristy až do prosincového atentátu vedla jednání, během nichž ETA vznášela politické požadavky. Premiér Zapatero ve španělských médiích prohlásil, že se cítil povinen pokusit se o ukončení násilí prostřednictvím vyjednávání. Nyní se zdá, že neuspěl. Zapatero nastupoval k moci po atentátech na madridské metro v březnu 2003 a „měkká“ taktika vyjednávání byla poznávacím znamením jeho nového stylu. Tento přístup k baskickým separatistům však rozštěpil španělskou společnost jako nikdy předtím. Opoziční lidovci jakékoliv vyjednávání s teroristy odmítali, vládu tvrdě kritizovali a pořádali mnohatisícové demonstrace. Mírná většina Španělů se Zapaterovým postupem zpočátku sympatizovala, po prosincovém atentátu se ale nálada změnila. Nyní Zapatero obviňuje teroristy ze zmaření příležitosti a nabízí vůdci opozice Manuelu Rajoyovi jednání. Lidovci, kteří dříve několikrát na příměří s ETA přistoupili, ale žádají od socialistů jednoznačné záruky, že ve Španělsku se už s teroristy vyjednávat nebude. Jiří Sobota, Markéta Pilátová Markéta Pilátová je hispanistka.
Koncem 80. let se v detroitských novinách objevoval inzerát nabízející zvláštní službu: „Poradenství v otázkách smrti.“ Odborníka, jenž touto cestou sháněl klienty, ještě nikdo moc neznal, jeho životopis už ale prokazoval poněkud zvláštní záliby. Jack Kevorkian (1928), potomek arménských přistěhovalců, kteří uprchli před tureckou genocidou, vystudoval patologii, ale měl větší ambice než trávit dny rutinní prací se skalpelem. Nejprve se v 50. letech pustil do experimentů s krevní transfuzí odebíranou z mrtvých těl, časem ho začaly zajímat pokusy na živých lidech. Obeslal ředitele amerických věznic s prosbou, aby umožnili využívání odsouzenců k smrti pro testování neozkoušených léků, účinků drog anebo k tréninku nových chirurgických metod. Všichni odmítli a stejného přijetí se dostalo i jinému projektu – fotografiím detailů očí pacientů v okamžiku smrti. Seriózní lékařské časopisy nechtěly Kevorkianovy příspěvky tisknout – jejich autor se evidentně zdál být fascinován smrtí víc, než je obvyklé. Koncem 80. let nalezl patolog pro svého koníčka konečně dobré uplatnění. Americkou veřejnou debatou začíná hýbat otázka, zda by terminálně nemocný pacient neměl mít právo na lékařsky asistovanou sebevraždu. Jack Kevorkian se stává vášnivým advokátem práva na milosrdnou smrt. Když nenajde spojence pro zřízení sebevražedného centra, vydá se definitivně na dráhu soukromníka. Obráží bleší trhy a doma pak sestrojí dva přístroje na zabíjení - Thanatron způsobující zástavu srdce, Mercitron, jenž člověka udusí oxidem uhelnatým. A brzy má prvního klienta. Pacientka trpící Alzheimerovou chorobou za ním přiletí z Portlandu v doprovodu zoufalého manžela, který se jí snaží vše rozmluvit. Kevorkian ve svém starém volkswagenu odváží ženu na odlehlé parkoviště u Detroitu. Připojuje ji na monitor, zavádí do žil kapačku a pak sleduje, jak se rytmické ozvy mění v souvislou monotónní čáru. Pak uspořádá tiskovou konferenci a takřka přes noc mají USA novou celebritu. Doktor Smrt před kamerami prohlašuje, že lituje jen toho, že pacientka nemohla být použita na orgány. „Měla dobré silné srdce,“ vysvětluje, „vím to, viděl jsem ho na monitoru.“
Martin Luther Kevorkian Už první Kevorkianův případ dává tušit, v čem bude hlavní problém téhle mise: v totální absenci pravidel. Hnutí za eutanazii si od svého zrodu
dobře uvědomovalo, že se musí potýkat se strachem ze zneužití asistované sebevraždy, kterým prosluly totalitní státy v čele s nacistickým Německem. Kladlo proto velký důraz na vytvoření pravidel. Terminální stav nemoci, vyčerpání všech možností léčby, posudky dvou nestranných odborníků, opakované přání pacienta pronášené při plném vědomí a zhodnocení jeho psychického zdraví jsou jen ta nejdůležitější z nich. Kevorkian si s tímhle nelámal hlavu. Ze sto třiceti lidí, kterým během osmi let své kariéry pomohl do hrobu, byla smrtelně nemocných sotva polovina, řadu ze svých klientů znal jen pár hodin a s jejich ošetřujícími lékaři nemluvil. Pitvy ukázaly, že několik jeho obětí vůbec nebylo nemocných. „Co Kevorkian doopravdy dělá, je to, že zabíjí lidi, kteří mají depresi,“ prohlásil šéf Národního centra postižených James Bopp Jr. a odborníci na lékařskou etiku mu dávali za pravdu. „Většina těchto lidí je osamělá,“ tvrdil Curtis Harris z Akademie lékařské etiky. „Ve skutečnosti nepotřebují eutanazii, ale lepší lékařskou péči.“ Jack Kevorkian si zpočátku získal slušnou přízeň veřejnosti. Průzkumy dlouhodobě ukazují, že nadpoloviční většina Američanů by uvítala legalizaci lékařsky asistované sebevraždy a z anonymních lékařských dotazníků navíc vyplývá, že se občas tajně provádí. „V celé zemi jsou doktoři, kteří dělají to samé,“ vystihl příčinu Kevorkianovy popularity Terry Youk, bratr patologova posledního klienta, „ale jen jeden z nich měl odvahu vstát a ručit za to svým životem.“ Zájemci se k michiganskému patologovi hrnuli, takže co chvíli ohlašoval další tiskovou konferenci (tedy dokonanou sebevraždu). Oblíbil si pozornost kamer, objížděl televizní talk show, dával rozhovory. A právě obrovská potřeba publicity se mu nakonec stala osudnou. „Jestli si myslíte, že budu dodržovat zákony, jste blázen,“ povykuje patolog na soudce michiganského soudu. Píše se rok 1998 a tou dobou už málokdo pochybuje o tom, že s ním není něco v pořádku. Přirovnává se k Martinu Lutheru Kingovi a Gándhímu, mluví o sobě jako o vyšší morální autoritě a oponenty nazývá vylízanými mravokárci. Sebevraždy natáčí na video a pak je předvádí. Veřejně pálí soudní příkazy, aby svého počínání nechal, k soudu chodí v kostýmech a tropí tu výtržnosti. Když má zaplatit kauci, raději se nechá zavřít do vězení a teatrálně drží hladovku. A některé jeho asistence začínají být krajně podezřelé: jeden pacient si během uspávání oxidem uhelnatým sebevraždu dvakrát rozmyslel, ale Jack ho stejně poslal na onen svět.
Kevorkian má však štěstí. Právník Geoffrey Fieger ho čtyřikrát vyseká z obvinění z vraždy a úřadům nepomůže ani zpřísnění zákona zakazujícího asistovanou sebevraždu. Jenže s jídlem roste chuť. Dr. Smrt v roce 1998 pomůže zemřít Thomasi Youkovi, zcela nehybnému muži trpícímu amyotrofickou laterální sklerózou, a záznam sebevraždy nechá odvysílat v televizi. „Udělal to proto, aby uspokojil své ego toužící po pozornosti,“ prohlásí michiganský prokurátor, když sepisuje obvinění z vraždy. Je jasné, že se hraje o hodně. A patalog se cítí silný jako nikdy předtím – propouští svého advokáta a oznamuje, že se hodlá hájit sám.
Medvědí služba Byla to osudová chyba. Nevyznal se v procesních pravidlech a rychle ztrácel půdu pod nohama. Soudce odmítl debatu o milosrdné smrti a rozhodl jednoznačně. Zatímco v předchozích zdokumentovaných případech Kevorkiana zachránilo, že smrtící červený knoflík přístroje stiskl pacient, tentokrát to patolog udělal za něj (Youk nemohl hýbat rukama). Veřejný nepřítel č. 1 státu Michigan šel do vězení za vraždu druhého stupně. Letošní propuštění si Jack Kevorkian zasloužil dobrým chováním a špatným zdravotním stavem, jakmile by ovšem někomu i jen doporučoval sebevraždu, půjde zpátky za mříže. Smí pouze lobbovat za legalizaci eutanazie a je jisté, že to bude dělat s vervou. Coby mediální celebrita Dr. Smrt dodnes funguje spolehlivě – za uspořádání přednáškového turné už mu agenti nabízejí statisícové honoráře. Kevorkianova éra přinesla nečekané výsledky. „Říká nám přesně, kde zdravotní systém smrdí,“ řekl v roce 1993 šéf Centra lékařské etiky Arthur Caplan. „Významná část Američanů Kevorkiana vidí jako rozumnou alternativu moderní medicíny. A to je obvinění z toho, jak se staráme o pacienty v nemocnicích. Neřekneme jim, že umírají, nesdělíme jim diagnózu ani prognózu. Necháme je trpět bolestí a umírat opuštěné.“ Doktorova zabijácká série tak paradoxně přispěla k tomu, že se v USA zlepšila péče o umírající a léčba bolesti. Medvědí službu naopak udělala eutanazii samotné. Její seriózní zastánci ji dosud prosadili do hlasování v osmi amerických státech, ale přijata byla pouze v Oregonu (za přísných podmínek tam v loňském roce za asistence lékaře dobrovolně zemřelo 292 lidí, většinou v pokročilém stadiu rakoviny). Zákon měl velké šance také ve Washingtonu, ale právě tam ho na podzim roku 1991 pohřbil Doktor Smrt. Stačily dvě jeho „tiskové konference“ a mínění se okamžitě obrátilo proti eutanazii. Právo na milosrdnou smrt podle čerstvého průzkumu podporuje 48 % Američanů (více muži, ateisté a voliči demokratů), 42 je proti. V současné době normu projednává Kalifornie, šance na přijetí jsou velké, ale bude hodně záležet na postoji guvernéra Schwarzeneggera. Kevorkian na svobodě to může ztížit, protože jak řekl jeden z předkladatelů zákona v Oregonu: eutanazie v USA se neprosazuje díky Kevorkianovi, ale jemu navzdory. Petr Třešňák
Q
Jack Kevorkian 1928 – narozen v Pontiacu ve státě Michigan; 1952 – dokončil studia medicíny se specializací na patologii; 80. léta – publikuje řadu článků obhajujících myšlenku eutanazie; 1990 – poprvé asistuje u sebevraždy; 1991 – je mu odebrána lékařská licence pro stát Michigan; 1998 – za vraždu Thomase Youka odsouzen na 10–25 let; 2006 – Kevorkianův advokát zveřejňuje zprávu, že jeho klient umírá na žloutenku typu C, a žádá podmínečné propuštění; červen 2007 – propuštěn na svobodu.
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
zahraničí
13
Jed mezi Ruskem a Západem Obviněný v kauze Sergeje Litviněnka promluvil
P
o půlroce spekulací přichází jasné slovo. Britská prokuratura 22. května prohlásila, že v případu Litviněnko zná jméno vraha – údajně jím je bývalý příslušník ruských tajných služeb Andrej Lugovoj. Britové chtějí obviněného postavit před soud a požádali o jeho vydání. To Rusko obratem odmítlo a šlo ještě dál. Zatímco Britové si své důkazy nechávají k soudu, takže podrobnosti obvinění nelze zjistit, v Moskvě okamžitě představili celou vlastní interpretaci případu. Obviněný Andrej Lugovoj uspořádal bezprostředně po vznesení britské žádosti tiskovou konferenci, na níž novinářům z papíru přečetl, jak to tehdy vlastně bylo. V příběhu vyprávěném Andrejem Lugovým je smrt Sergeje Litviněnka další epizodou ve válce britských tajných služeb proti Rusku. Litviněnko, který zemřel 23. listopadu na následky ozáření pocházejícího z radioaktivního polonia 210, byl podle této teorie agentem britské výzvědné služby MI-6, stejně tak jako jeho zaměstnavatel, ruský miliardář Boris Berezovskij, žijící v azylu v Británii. Na popud zahraničních tajných služeb prý Litviněnko organizoval záškodnické akce v Rusku, konkrétně útok islámských ozbrojenců v severokavkazském Nalčiku před dvěma lety. Pro vraždu Litviněnka pak Lugovoj předestřel hned tři teorie: buď se natolik vymykal kontrole MI-6, že se ho britská služba sama zbavila. Nebo to byla pomsta ruské mafie ve Španělsku, na kterou Litviněnko předal informace španělské policii. Případně Litviněnko sbíral kompromitující materiály na samotného Berezovského, a tak jej miliardář odstranil a šikovně vše „hodil“ na Kreml. Poslední variantu předestřel Lugovoj jako nejpravděpodobnější. Příběh však pokračuje. I samého Lugového prý chtěla MI-6 naverbovat, a protože odmítl, obvinila ho z vraždy. Britští operativci mu také údajně nabízeli, aby se v Rusku poohlédl po dalších nespokojených příslušnících tajných služeb, pří-
inzerce
padně sehnal kompromitující materiál na prezidenta Vladimira Putina. Podle Lugového rovněž „lidé z MI-6 kšeftují s anglickým občanstvím jako s čínskými sandály“. Měl tím na mysli údajně standardní postup při získávání politického azylu v Británii. Zájemce nejdřív publikuje v ruském tisku pár článků kritizujících Kreml. Pak si u prokuratury či policie musí zařídit, aby proti němu bylo zavedeno trestní stíhání pro delikt ekonomického charakteru. Vzápětí odletí do Británie, kde má prý s pomocí nevládní organizace Fond občanských svobod a za úplatek půl milionu až milion liber azyl jistý.
Zločin a propaganda Lugovoj svou verzi příběhu vylíčil do posledních podrobností, nedá se ale říct, že by jeho vyprávění v Rusku všechny stoprocentně přesvědčilo. Opoziční politici jeho příběh shodně označili za lež a nesmysl, zdrženlivě se k němu staví i někteří představitelé provládního spektra. Například poslanec strany Jednotné Rusko Alexandr Hinštejn nevěří, že by se britské tajné služby uchýlily k nezákonnému jednání, natož k vraždě. Některá média se pozastavují nad nebývalou pružností, s jakou ruská prokuratura na informace zareagovala a obratem začala vyšetřovat spojení Litviněnka s kavkazskými povstalci. Stránky Gazeta.ru soudí, že prohlášení bylo koordinováno s prokuraturou, a opakují, co zaznívá ze strany opozice i některých svobodnějších médií – v Lugového informační show, stejně jako v případě vraždy Litviněnka, vedou stopy až do Kremlu. Hlavní proud ruské mediální scény to však vidí jinak – třeba televizní kanály v tomto případě pečlivě sledující oficiální linii Kremlu a celou událost interpretují jako vhodně načasovanou propagandu, která měla podkopat pozici Ruska těsně před summitem G8. Britští vyšetřovatelé navíc údajně záměrně zdůrazňují, kolik míst v Evropě bylo zamořeno poloniem, aby vyvolali zdání, že ruský stát se neštítí používat stejné metody jako teroristé.
Přečtu vám svoji novou detektivku. (Andrej Lugovoj na tiskové konferenci v Moskvě) f oto isifa / image service
V podobném duchu odpověděl i sám Vladimir Putin na tiskové konferenci pro vybrané novináře ze zemí G8. Lidé, kteří žádají vydání Lugového, předem věděli, že takový krok odporuje ruské ústavě. Z toho podle Putina vyplývá, že to ani nemohli myslet vážně a že nejde o nic jiného než o politicky motivovanou manipulaci veřejným míněním. Putin ale zdůraznil, že šetření probíhá i v Rusku, a vyzval britskou prokuraturu, aby už konečně předložila dostatečné důkazy. Prezidentova slova tak představují další nálož ke zhoršujícím se vztahům Ruska a Západu. Vzhledem k tomu, že
k žádosti o vydání se přidali i Američané, se kauza zavražděného expodplukovníka FSB dostala až mezi hlavní sporné body velmocenské politiky, vedle protiraketové obrany, statusu Kosova a problémů kolem Íránu. Britská prokuratura se však nechce o politice bavit. Důkazy podle ní jasně hovoří proti Lugovému a proces by se měl konat i v jeho nepřítomnosti. Teprve během něj se zřejmě dozvíme, jak to tehdy bylo. Tomáš Vlach Autor je redaktorem ČT.
Q
14
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
rozhovor
Posedlost je mi podezřelá
S Václavem Havlem o Americe, radaru a strachu z ruského strachu Co jsou ty národní zájmy Jak byste definoval Ameriku po šesti letech vlády prezidenta Bushe? Především bych rád řekl, že je to země tisíců tváří, a čím jsem tam déle, tím méně mám odvahu vynášet jakékoli soudy. Můžu mluvit o osobních dojmech, třeba o americkém vlastenectví či oblibě nádobí z umělých hmot. Ale to jsou jen dojmy. Při posledním pobytu jsem se setkal s mnoha politiky, kongresmany, senátory, měl jsem veřejné debaty i privátní večeře, včetně jedné v Bílém domě, a kdybych měl nějak shrnout svůj dojem z těchto setkání, tak bych řekl, že mne znovu fascinovala jakási gentlemanská zdvořilost, která mezi těmi lidmi je. A mohou to být lidé, kteří spolu absolutně v ničem nesouhlasí. Fascinovalo mě také, kolik toho všichni o nás vědí, daleko víc než my o Americe. My málem nevíme, jaký je rozdíl mezi Texasem a Nevadou, a oni vědí o střední Evropě všechno možné. Souvisí to možná i s tím, že mnozí z nich mají v Evropě své kořeny. Hlavně to jsou ale profesionálové. Pokud se dá soudit z tisku, ale i odjinud, třeba z knihy Ala Gorea, je velkým tématem současné Ameriky debata o svobodě. Ta země je už přes 200 let svobodná a nezažila žádný totalitní režim. Je hrdá na svou svobodu a demokracii a velmi citlivá, z našeho hlediska až trochu přecitlivělá, na to, v čem a kde spatřovat její možná ohrožení. Což je dobře, je lepší větší bdělost než menší. Skutečné ohrožení svobody jsem tam ale nenalézal. Před pěti lety jste v projevu, který se týkal NATO, USA a Ruska, říkal, že Evropa by měla mít trochu pochopení pro to, že velká země dělá občas velké chyby. Myslíte, že Evropa není v tom nepochopení pro Ameriku už dál, že se ztrácí spojenectví? Nebo je to jen krátkodobé nepochopení, kvůli válce v Iráku? Mně je dost nesympatický, ba až protivný občasný evropský antiamerikanismus. Amerika nám byla vždycky, když nám teklo do bot, ochotna pomoci, pomohla vyhrát první i druhou světovou válku, a taky studenou válku. Bez Ameriky bychom nebyli v NATO, a tudíž ani v Evropské unii, což obojí jsou určité garancie do budoucna. Mám dojem, že více věcnosti a porozumění pro Ameriku by Evropě neškodilo, tím spíš, že co se obrany týče, je do značné míry na Americe závislá, ačkoli má víc obyvatel. Nejen Češi, ale vůbec lidé z postkomunistických zemí jsou občas podezíráni z přílišného amerikanismu. Jenomže my máme čerstvější zkušenost s nesvobodou, s totalitním systémem, na některé věci jsme proto asi citlivější.
Fota tomki němec
Václav Havel (1936) patřil k nejznámějším odpůrcům komunistického režimu, který ho několikrát věznil. Byl jednou z vůdčích osobností Charty 77 i Občanského fóra. V prosinci 1989 byl zvolen federálním prezidentem, po rozpadu státu se stal prvním českým prezidentem, ve stejné funkci působil v letech 1998–2003. Je autorem téměř dvaceti divadelních a televizních her a mnoha komentářů a esejů, v nichž analyzuje stav společnosti. Za politickou a uměleckou činnost získal množství především zahraničních cen, doktorátů a dalších ocenění. Ve světě je považován za jednoho z nejvlivnějších současných intelektuálů.
N
edávno jste dopsal novou hru. Jste spokojen? Osmnáct let jsem žádnou hru nenapsal, nevím, jestli tohle není poslední. Tak jsem z toho docela nervózní. Půjčil jsem text přátelům a sbírám jejich názory. Zatím se mi zdá, že odezva je dobrá. Neměl jste problémy s jazykem, po letech, kdy jste musel používat politickou řeč? Ani ne, řekl bych dokonce, že pobyt v politické jazykové sféře mě docela inspiroval: pokouším se o reflexi zautomatizovaného politického jazyka, kdy se řekne jedno slovo a hned se na ně nalepí spousta dalších slov a tak vznikají jakési slovní chuchvalce, které putují z jednoho projevu do druhého. Mě jazyk jako téma zajímal vždycky, teď mám ale nové zkušenosti. Tu hru jsem totiž začal psát už před listopadem, tedy v době, kdy jsem netušil, že se v politice sám ocitnu. Proč jste hru odjel psát do Ameriky? Potřebuji určitý souvislý čas a klid na psaní a jsem schopen poměrně rychle něco většího napsat, ale nesmím být ničím přerušován. Proto jsem prchl do Ameriky. Ale i tam jsem byl samozřejmě přerušován. Bydlel jste v New Yorku a Washingtonu. To možná není nejlepší místo na psaní. Ale ano. V NY jsme měli půjčen velký krásný byt v 35. patře s rozhledem na Manhattan a pracovat jsem chodil na Columbijskou univerzitu, ve Washingtonu jsme měli pronajatý domeček a chodil jsem do Kongresové knihovny. Zájem má určitě dost divadel. Mají zájem, jednání ale nejsou zcela jednoduchá. Nejreálněji zatím vypadá Národní divadlo. Ale bylo by to až za rok.
Řada lidí souhlasila se zásahem v Iráku kvůli odstranění tyrana. Ale byly tady i silné argumenty o zbraních hromadného ničení, které se však nenašly. Tony Judt v Gazetě Wyborcze vyčítá svým přátelům ze střední Evropy – zmiňuje vás a Adama Michnika jako Bushovy „užitečné idioty“ – že jste podporovali zásah v Iráku. Co vy na to? Řekl bych, že to, co na zásahu v Iráku bylo nepochybně správné a dobré, je svržení gangstera, člověka odpovědného za genocidu a strašné utrpení jeho národa. Od začátku jsem to tedy chápal jako projev nelhostejnosti k osudu bližních. Všechno ostatní kolem toho zásahu bylo ovšem tak či onak sporné, což neříkám až teď. Měl jsem s posledními třemi americkými prezidenty veskrze přátelské vztahy, privátně jsme se navštěvovali a mohl jsem jim říkat otevřeně, cokoli jsem chtěl. Jestli toto někdo považuje za idiotismus a užívá tohoto leninsky barvitého termínu na mou adresu, je to jeho věc, ale já pocit idiocie nemám. Pokud jde o válku v Iráku: její načasování a zdůvodnění, jakož i fakt, že tisíce expertů nedovedly odhadnout, co po válce přijde, nebyly dobré. Nicméně to nic nemění na mé bazální radosti, že ten režim už neexistuje. Když se dneska setkáte s prezidentem Bushem, zajímá ho váš pohled na vývoj v Iráku a na reakce Evropy? Myslím, že ano. Při naší nedávné privátní večeři v Bílém domě se mne prezident ptal na můj názor na různé věci. Měl jsem dojem, že ho upřímně zajímá, co si myslím. Jinak by nás s Dášou nezval, práce má dost. A Condoleezza Rice, která u toho byla, jistě také. Zkuste se podívat na náš čas očima budoucího historika – třeba za dvacet let. Zdálo by se vám, že válka v Iráku hluboce ovlivnila nejen vztahy mezi Amerikou a Evropou, ale dějiny světa na příští desítiletí?
To ne, spíš bych řekl, že to posílilo jakousi sebereflexi Ameriky, která jako by potřebovala každých dvacet let nějakou válku, aby lépe porozuměla sama sobě. Brzy budou o všech rozhodujících věcech v Americe rozhodovat lidé, kteří vyrůstali v odporu k válce v Iráku, tak jak to bylo s „korejskou“ či „vietnamskou“ generací. Myslím si tedy, že tento nezamýšlený či bezděčný velký vliv na Ameriku válka sice má, v dějinách světa ale až tolik neznamená, válek bohužel bylo a ještě možná bude dost. Není dnešní evropský antiamerikanismus spíše antibushismus? Zlepší podle vás odchod George Bushe z úřadu vztahy s Evropou? Kdyby byl prezidentem Al Gore nebo někdo podobný, tak by ty vztahy byly možná o něco lepší, ale latentní napětí mezi těmito dvěma partnery atlantického společenství asi s jedním prezidentem neodejde. Slováci, Poláci a Maďaři, občas i jejich vlády, inklinují k přepjatému nacionalismu. Česko se tomu trochu vyhnulo, zdejší nacionalismus není tak agresivní. Čím to je? Češi jsou ve všem opatrnější. Ale i u nás padají přece zapálená slova o národních zájmech. Kladl jsem si často otázku, co se rozumí naší národní identitou. Je jí jazyk, to, jak mluvíme? My ale mluvíme dost pokleslým jazykem! Je jí náš kousek zemského povrchu a jeho krajina? Tu přece systematicky likvidujeme! Co je tedy ta naše slavná identita? Samozřejmě by to měla být mimo jiné krása měst a městeček. Jak se k nim ale chováme? Ničíme je, obestavujeme je jakýmisi zónami, které vyplazují jazyk na veškerou krajinu a předvádějí svoji zpupnost; mezi dvěma velkosklady či prodejnami japonských aut jsou jen kusy stepi, nikdo si nedá ani tu práci tam udělat les nebo louku. Řeči o češství, české národní identitě a národních zájmech mají podle mne u nás začasté jen charakter tlachání. Zmiňoval jste debatu o „národních zájmech“, která zejména v roce 2002 byla vypjatá a zhoršila vztahy se sousedy. Kdyby občané na tuto „debatu“ slyšeli a nechali se jí zlákat, tak by v Česku časem možná byla ještě horší situace než třeba na Slovensku. Čím to je, že většina české společnosti nacionalismus odmítla? A naopak v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku se mu mimořádně daří? Patří asi k našim tradicím určitá opatrnost. Ta má ovšem vícero tváří, mimo dobré, jako ta, o které mluvíte, i méně dobré, například sklon čekat, jak věc dopadne, nepřidat se zavčas na stranu pravdy, ale raději si počkat, zbytečně se neangažovat, neriskovat – to jsou ty odvrácenější strany české opatrnosti. Zůstaňme ještě u střední Evropy a srovnávání. V Polsku zuří boj o interpretaci 90. let. Bratři Kaczyńští se snaží vzbudit dojem, že tamní převrat v roce 1989 byl jakýsi komplot komunistů a disidentů. Chtějí přepisovat dějiny a mluví o založení nové republiky. V Čechách jsou podobné náznaky, týká se to taky vás. Připomínají se např. bývalý guvernér ČNB Tošovský, exministři Vacek či Sachr, což byli agenti StB. V novinách občas padají otázky: Tak co, Havle, jak to vysvětlíš? Já si myslím, že reflexe všeho, co se dělo v letech 90., 80., 70. a kterýchkoli, je správná a nutná. Čeho jsem ale odpůrce, je posedlost: když je někdo posedlý dílčím tématem, má zatemnělý zrak a jakýsi podivný svit v očích a jeho předem hotový názor předchází znalostem, je mi podezřelý a zdá se mi být nebezpečný. A je jedno, jestli je to komunista nebo antikomunista. Co se týče těch otázek, bylo tomu tak, že v prvních měsících po revoluci jsem skutečně mohl udělat ministrem, koho jsem chtěl, a kdyby mi někdo předložil pádné doklady o tom, že chci jmenovat nějakého agenta, který za peníze udával, tak bych ho prostě nejmenoval. Ve vší tichosti – nedělal bych z toho žádný veřejný skandál. Takové případy existovaly. Ale byli lidé, kteří se dostali k všelijakým dokumentům a tajným krabicím dřív než jiní a kteří je ostatním nepředali. Nevím, zda to bylo dobré nebo ne, ale nikdo se nemůže divit, že se nějaký agent v té době mohl stát ministrem. Musím říct, že se mi líbilo, když generál Vacek řekl v televizi, že ho ponižuje být označován za obyčejného spolupracovníka vojenské kontrarozvědky, když ji jako náčelník generálního štábu celou řídil. To patřilo k paradoxům té doby: dík šéfům, kteří se dali na naši stranu, nebylo
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
krveprolití, ale jejich okrajoví přisluhovači byli pranýřováni, začasté svými dosud neodhalenými kolegy. To je všechno historie a musí to být podrobeno naprosto věcnému historickému zkoumání. To je v našem bytostném zájmu. Myslíte, že v Čechách může nastat něco podobného jako v Polsku, že se najednou vynoří potřeba přepisovat dějiny na politickou objednávku? Myslím, že ne. U nás sice budou také jednotliví posedlíci či skupinky chtít dějiny převyprávět, ale že by šlo o nějakou globální politickou objednávku, se mi nezdá být pravděpodobné. Souvisí to myslím s tou tradiční českou zdrženlivostí a opatrností. Ale mluvíme-li o lustracích, snad bych měl říct jednu věc. Já jsem byl vyslýchán od svých šestnácti let, to byly stovky a stovky výslechů, a lidé, kteří se teď zabývají oněmi archiváliemi, mi přinesli protokoly z nějakých mých výslechů z počátku let 60. Když jsem to četl dnešníma očima, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Jenomže atmosféra byla tenkrát naprosto jiná a já vím, že bylo správné mluvit tak, jak jsem mluvil, i když dnes nad tím mohu kroutit hlavou. Tím chci říct pouze toto: nic bych neutajoval, všechno nechť si čte, kdo chce, ale varoval bych před kategorickým hodnocením věcí vytržených z dobových kontextů. To může být nebezpečné, ba i sebevražedné. Nicméně jsem optimista, protože se často setkávám s opravdu věcnými analýzami naší minulosti.
U nás doma Jak vidíte českou politickou scénu po komplikované povolební situaci? Je stabilizovaná a přehlednější, či naopak? Obávám se, že se politika odcizuje veřejnosti a společnosti, stává se předmětem posměchu a to není vůbec dobré, nepomáhá to nikomu. A když na tom participují i média, takže žijeme od skandálu ke skandálu, a když vláda je s tím různým způsobem spojena, odcizuje se politika občanům, což se nakonec obrátí proti nim. To považuji za varovné, za důležitější, než jestli je ministrem ten či onen pán nebo paní. To je ale dlouhodobý trend. Minimálně poslední rok minulé vlády se vynořoval jeden skandál za druhým a bez jasného konce. A teď... Jaký je váš názor na případ Čunek? Myslím si, že pan Čunek měl už dávno odstoupit nebo být odvolán. Zároveň jsem ale šokován tím, že může být poslancem dr. Rath, člověk, který ve svém protikoaličním zápalu řekl a několikrát v televizi opakoval, že nejvyšší státní zástupkyně je podřízená vlády, protože ji vláda jmenovala. Předsedu Ústavního soudu jmenuje prezi-
rozhovor
dent. Podle představ dr. Ratha o demokracii je to zřejmě prezidentův podřízený. Strach nejde jen z pana Čunka. K předsedovi lidovců se ale vztahují dvě kauzy: jednak jeho postoje k Romům, jednak podezření z úplatku. Co je závažnější? Pokud jde o podezření z úplatku, je to poměrně jednoduchý kriminální případ, který se dříve či později tak či onak vyřeší. S Romy je to horší, nalézá to společenskou podporu, mnoha lidem se ulevilo, že někdo se nebál říct, že Romové dělají nepořádek, a rozhodl se je deportovat. To je společensky a historicky nebezpečnější než jeden úplatek. Já bych rád v této souvislosti upozornil na jednu věc. Když před lety vypukl skandál kolem Matiční ulice v Ústí, objednala naše nadace Vize 97 u odborníků expertizu. Výsledkem byla objemná kniha, naprosto nejlepší, jakou jsem kdy četl o „romské otázce“ a možnostech jejího řešení. Obsahovala navíc jasnou koncepci. Uplynulo mnoho let a mluví se o tom, že je třeba najít koncepci. Tady se v nejrůznějších oblastech od daní až po školství neustále mluví o nutnosti koncepce, o reformě. S každým novým ministrem se objeví myšlenka, že je třeba dát jeho rezortu koncepci a je třeba ho zreformovat. Jak to, že jsme za 18 let nic nezreformovali? Proč se nelze opřít o něco, co již bylo vynalezeno? Jak vnímáte Stranu zelených ve vládě? Na to se názory liší: někteří tvrdí, že se příliš lacino dali do koalice, jiní upozorňují na mnoho zelených prvků vládního programu. Já bych se to neodvažoval rozsuzovat, můj názor se vyvíjel: myslel jsem si, že zelení si mají nejprve vyzkoušet čtyři roky v parlamentní opozici a pak teprve jít do vlády, dnes se přikláním k názoru, že udělali dobře: jsou součástí koalice a sem tam do vlády vnesou zelený prvek. I když nepochybně kompromisní. Já si například myslím, že nestačí debatovat o tom, jak dlouho smějí o víkendu jezdit kamiony, ale je třeba k tomu dodat otázku mířící na podstatu problému: co, proč a kam ty tisíce kamionů pořád vozí? Mají ti, kteří si nepřejí, aby byl znovu prezidentem Václav Klaus, kandidáta, na němž by se shodli? Vidíte takového? Skutečně vážný protikandidát by myslím neškodil a měl by šance, zároveň jsem trochu skeptický, co se domluvy týče: musely by se sjednotit různé parlamentní strany, neparlamentní strany, občanské iniciativy. Podle mne by to měl být člověk o generaci nebo dvě mladší než současný prezident, já nebo Miloš Zeman, bylo by skvělé, kdyby to byla žena, ale muselo by se na tom začít hned a systematicky pracovat. Prezidenta sice volí parlament, ale veřejnost by měla kandidáta přinejmenším delší dobu znát.
Hovořil jste o noblese v Americe, jak se i odpůrci k sobě slušně chovají. Jak je to v Česku mezi vámi a Václavem Klausem? Že na bezpočet věcí máme jiný názor, je obecně známo. Přímé osobní vztahy to, zdá se mi, zas až tolik neovlivňuje. Klaus velmi často operuje s pojmem „individuální svoboda“. To bylo vaše životní téma. Nepřebral vám ho? Stará moudrost pramenící v osvícenství říká, že svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého. Jakési regule jsou vždy zapotřebí a Václav Klaus je jejich zastáncem. Z mnoha jeho vystoupení lze vypozorovat, že mu není cizí státní centralismus, vzpomeňme na jeho odpor k občanské společnosti, k samosprávě – bojoval proti krajům, neziskovým organizacím, tam všude je cítit vůle k regulím omezujícím individuální i skupinové svobody. Ale tím neříkám, že nejsou regule zapotřebí, samozřejmě že jsou. A samozřejmě něčí svobodu vždy omezují. A tak i ti, kdo nechtějí, aby se země oteplovala, aby se znečišťovalo ovzduší a vysychaly řeky a studny, nabízejí určité regule. Ale pozor. Bylo by velmi neprozřetelné si myslet, že naše záchrana a záchrana planety je v regulích. Skutečná záchrana je v lidské mysli, uvnitř lidí, uvnitř společnosti, jen tam může kotvit kázeň, moudrost v zacházení se životním prostředím, ohled k budoucím generacím. Nebude-li této proměny lidských bytostí, tak to žádné regule nezachrání. Ty lze vždycky nějak obcházet a lidskou svobodu omezovat supermarketovou unifikací. Klaus nevede ani tolik debatu o regulích – vystupuje jako ochránce svobody, privatizoval si slovo svoboda. Jako by byl posledním obhájcem svobodné společnosti. Působí to podle vás na českou společnost? Nepochybně to svou sugestivitu má a Václav Klaus je navíc neobyčejně pracovitý člověk. Kdo je dnes jeho oponent? Není moc lidí, kteří by měli chuť se s ním pouštět do polemiky. Není vůbec potřeba za každou cenu polemizovat, důležitější je předestřít pozitivní vizi a zdůvodnit ji věrohodným způsobem. To by myslím mělo být hlavním úkolem protikandidáta v prezidentské volbě: předestřít svou představu o tom, co by s touto zemí mělo být za 25 či za 50 let, jak by měla vypadat, jakou odpovědnost by měla nést, do jakých souvislostí patřit. Prostě přemýšlet o všem, co se tradičně nazývá „ideou státu“.
Máme se bát Ruska? Jak velkou roli v české společnosti má spor o americký radar? Věcně jde celkem o drobnůstku, nějaká americká koule bude na kopci, kde byly dříve sovětské
15
rakety. Ale z hlediska krystalizace společenských postojů jde o věc naprosto zásadní. Neboť se na ní a skrze ni ukazuje, zda chceme být vyčkávavci, kteří spoléhají na to, že někdo jiný odvrátí velká nebezpečí dnešního světa, nebo zda se na kolektivní obraně chceme podílet aktivním způsobem. Mám dojem, že z tohoto hlediska je to velmi důležité. Z hlediska obrany USA ne. Jiné země, třeba Bulharsko, si ten radar rády vezmou a nabídnou deset kopců. Není v tomto případě zklamáním postoj ČSSD? Mně se zdá, že každý politik by měl být nejen jakýmsi zrcadlem či tlumočníkem nálad ve veřejnosti a ve své straně, ale měl by umět taky trošku vést a zastávat i menšinové stanovisko: své politiky jsme si přece zvolili proto, že jim důvěřujeme, to znamená, že si myslíme, že vědí, co dělají. Z tohoto hlediska se mi zdá, že vedení ČSSD nedělá dobře, když jen zkoumá, co říká většina, a pak to zastává, ať je jakékoliv. A myšlenka referenda o kouli mi připadá už docela ujetá. Projevil Paroubek zájem s vámi na téma radar mluvit? My jsme o tom mluvili už dřív, dokonce jsem mu psal o té věci obsáhlý dopis. Ale to bylo předtím, než stranické masy rozhodly. Česká politika trpí tím, že jsou tu komunisté. Je pro budoucnost důležité, aby nikdy nebyli ve vládě? Záleží na komunistech samotných, na jejich schopnosti vnitřního vývoje. Ale možná víc záleží na ostatních: předvedou-li lepší, věrohodnější politiku, budou ubírat hlasy komunistům, budou-li rozpačití a půjdou od skandálu ke skandálu, budou jen komunistům nahánět hlasy. Může se Evropská unie změnit s nástupem trojice nových politiků – Merkelová, Sarkozy, Brown? Může se jim podařit, co jejich předchůdci nezvládli, například přijetí evropské ústavy? Je předčasné odhadovat, jaký bude další vývoj. Jakási čerstvá krev ale skutečně přichází: paní Merkelová se mi jeví ve velmi dobrém světle, Sarkozyho ani Browna neznám, uvidíme. V každém případě si myslím, že sjednocující se Evropa přežije leccos, a zda bude mít srozumitelnou ústavu dnes nebo za deset let, není asi nejdůležitější. I když bych nějaký pokrok uvítal. Kde vidíte příčiny euroskepticismu českých politiků? Skeptický postoj některých politiků k evropskému sjednocování může být ovlivněn nechutí k přenosu kompetencí. Podělit se se společenstvím o kompetence může být obtížné, podobně jako podělit se se samosprávou, neziskovým sektorem a vším dalším, co ubírá státnímu centru moc. Byly tu dlouho obavy, že až se ODS ocitne ve vládě, bude kabinet euroskeptický. Ve vládě je, ale zároveň zahraniční politiku ovlivňují dva vaši přátelé – ministři Vondra a Schwarzenberg. Jaká je tedy dnešní vláda v této otázce? Zahraniční politika si zachovává určitý pocit spoluzodpovědnosti za svět, to lze doložit různými příklady, a zdá se mi proto, že je v dobrých rukách. Myslíte, že Evropská unie má vstřebat Turecko, Ukrajinu či Izrael? Evropská unie se definuje hodnotově, ale zároveň i geograficky. Není žádná hanba nepatřit do EU, která někde končit musí. Myslím, že hranice se zřetelně rýsuje na čáře od estonsko-ruských hranic přes hranice bělorusko-ruské až po hranici ukrajinsko-ruskou. Tam by měla končit unie a začínat daleko větší euroasijská entita jménem Rusko. Evropa s ní musí mít přátelské vztahy, ale jsou to dvě entity, které by měly být rovnoprávné a navzájem vědět, kde jedna končí a druhá začíná. Rozmazané hranice jsou vždycky předehrou konfliktů a válek. Máme se bát Ruska? Člověk se má nebát a nekrást. Co zasluhuje analýzu, je ruský strach. Představme si, že asi nejvyzbrojenější země světa s tisíci atomovými hlavicemi, raketami, ponorkami a tak dále se bojí najednou nějaké koule v Brdech. Je to absurdní a je to nutno jasně říct, a ne se trápit tím, že by koule neměla být, protože se jí Rusko bojí. Strach z cizího strachu málokdy k něčemu dobrému vede. Martin M. Šimečka, Erik Tabery
Q
16
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
výběr z webu respekt.cz
VIDEO.RESPEKT.CZ
Reklama (téměř) všude, kam se podíváš
Jak nedočkavý řidič život rybě zachránil MUSILOVA.BLOG.RESPEKT.CZ
Veřejný prostor je stále více zahlcován komerční propagací nejrůznějšího druhu. Je načase být k jejím projevům méně tolerantní. Respekt udělil cenu nejsilnější taneční choreografii uplynulé sezony. Podívejte se, kdo vyhrál.
ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.
GLOSY.RESPEKT.CZ Každé ráno nová glosa od redaktorů Respektu. Pondělí: Erik Tabery Úterý: Martin M. Šimečka Středa: Jaroslav Spurný Čtvrtek: Petr Třešňák Pátek: Jiří Sobota Sobota: Marek Švehla
STALOSE.RESPEKT.CZ Každý den rozbor jedné aktuální události z České republiky nebo ze zahraničí.
WIKI.RESPEKT.CZ O kom se mluví v souvislosti s prezidentskou funkcí? Sbírejte informace o kandidátech.
ANKETA.RESPEKT.CZ Má být Dienstbier novým českým prezidentem?
ANO 30 %
NE 70 %
Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce: Měla by mít policie možnost používat gumové projektily proti demonstrantům?
NASI-CTENARI.RESPEKT.CZ Jakou hudbu poslouchali čtenáři Respektu v dubnu nejčastěji? Údaje z programu last.fm, který automaticky sleduje, co posloucháte na svém počítači. Do skupiny čtenářů Respektu se můžete přidat na adrese last.fm/group/respekt.
Respekt Top 20 1. 2 3 4 5 6 7 8 9 10
Björk Radiohead The Beatles Beck CocoRosie David Bowie U2 Placebo Gorillaz Tata Bojs
11 Sufjan Stevens 12 Massive Attack 13 Air 14 Sigur Rós 15 Arctic Monkeys 16 The Cure 17 Moby 18 Pink Floyd 19 The Arcade Fire 20 EOST
KOUT.BLOG.RESPEKT.CZ Viděli jste někdy nějakou figuru z velkého reklamního plakátu odejít na zasedání G8 a zmizet tak dočista ze své plochy? Ne? Zdá se vám to nemožné a dost nelogické? Možná budete překvapeni, ale něco takového je skutečně možné. Ze středy 16. května na čtvrtek 17. května se totiž v Berlíně odporoučela jedna ze zdejších osob reklamy na rychlý internet a bezmezné telefonování, známá pod označením Alice, pryč z obří reklamy. Do té doby se skvěla na plakátech a billboardech firmy Hansanet na různých místech Berlína. Jen jeden z nich, který patří do tohoto příběhu, byl nadměrný: asi 30 m široký a 30 m vysoký a postavený na vlastní konstrukci. Jenže jaksi zacláněl ve výhledu na cenné budovy v jeho blízkosti. Některým lidem to připadalo natolik nevkusné, že se rozhodli Alici vystřihnout a „poslat“ ji na sraz G8. Co z toho všechno vyplývá a co to říká o tolerování reklam ve veřejném prostoru? Předně tím někdo se zdarem upozornil na blížící se vrcholné setkání osmi vyspělých zemí světa, jinak řečeno G8, které dotyčným leží v žaludku. Současně tím vyjádřili svůj protest – byť rázným a trestným způsobem – proti velkému vlivu firem na veřejný prostor a upozornili tak na jistý problém současného vy- a zneužívání veřejných prostranství. Ta jsou totiž v současné době natolik dobrým místem, kde se dá nabízet zboží, že narazíte na propagaci produktů ve městě a často i na vesnicích téměř na každém kroku. Což samozřejmě není ničím neobvyklým, nějakým způsobem se o zboží zákazník dozvědět musí. Pozoruhodné je pouze to, jakým způsobem se výrobky propagují a v jaké míře se tak děje. Tedy, jak dalece a v jakém množství a rozměru reklamy zasahují do veřejného prostoru, do jeho vzhledu a nálady. To vše se totiž odráží v celkovém vnímání daného místa. Přičemž jsou dvě možnosti, jak reklamy na okolí, v němž se vyskytují, působí: buď z něj činí nepřeberné množství grafických počinů, které vizuálně unaví a často nepasují k rázu okolí (architektura, krajina), takže spíše působí nechtěně, nepatřičně, či dokonce nevkusně, nebo se danému místu přizpůsobí, přičemž zůstanou viditelné, zato nerušivé, takže oko na všem spočine s chutí a uznáním. A to vše je samozřejmě spojené s prodejností veřejných prostor, která jde ruku v ruce s architektonickou a celkovou koncepcí daného místa a lidmi, kteří jej spravují. Tím se dostáváme k politikům a jejich vizím, plánům a zájmům a rovněž k občanům a jejich přáním, zájmům a schopnosti dát na na patřičném místě najevo, když se jim něco nelíbí, a říci, jaké by své město rádi měli.
Tchaj-wan: boj o Čankajškův památník HAVLICEK.BLOG.RESPEKT.CZ Čankajškův památník uprostřed tchajwanské metropole Tchaj-pej tvoří jednu z jejích nepřehlédnutelných dominant. CKS Memorial Hall, jak donedávna znělo jméno památníku v angličtině, však není jen oblíbeným cílem turistů či místem vzpomínek na prezidenta Čankajška. Rozlehlý park kolem památníku je oblíbený také díky různým kulturním akcím a obyvatelé velkoměsta park rádi využívají ke sportovním a jiným volnočasovým aktivitám. Monumentální, sedmdesát metrů vysoká budova památníku z bílého mramoru s osmihrannou střechou pokrytou tmavomodrými taškami bývá někdy přirovnávána k egyptským pyramidám... Památník byl otevřen v roce 1980, pět let po Čankajškově smrti. K budově samotné je třeba vystoupit po schodišti s 89 stupni, které symbolizují věk, jehož se prezident dožil. Uvnitř se nachází
Politiků se můžeme ptát – zaměříme-li se na náš příklad –, zda je víc v zájmu Berlíňanů kochat se starou architekturou, které je tu poskrovnu, nebo se nechat vizuálně „unášet“ sdělením kdejaké firmy kdekoli a za jakýchkoli podmínek. Co si víc odnese turista z takového prostředí? Bude to spíše hezká vzpomínka na dovednost starých mistrů a citlivou návaznost současných architektů na jejich díla, nebo se mu vybaví grafický guláš, tlačící se dopředu a potlačující vše kolem? Věřím, že se většina z našich vzpomínek upíná k místům, která čiší ojedinělým nábojem, ne však agresí, která vzniká z vizuální nahodilosti a neuspořádanosti. Další podstatnou část této problematiky tvoří reklamy podél komunikací. Na těchto místech mají obří plakáty nechtěný vliv na koncentraci řidičů při jízdě autem. Místo hledění na vozovku totiž řidičovu koncentraci, ať chce nebo nechce, na sebe strhávají různé poutače, které jsou opatřené nejen nějakým obrázkem, ale i písmem. Takže se lze lehce dovtípit, že jistou pozornost vyžadují, protože jsou graficky schválně nápadnější než úsek, který máte před sebou. V Německu je například možné v současnosti najít podél dálnic jen billboardy, které upozorňují na nebezpečí rychlé jízdy. Jde tedy spíše o výchovný efekt. Pravou reklamu najdete až na odpočívadlech. Projedeme-li se po tuzemských dálnicích a silnicích, nebudeme vědět, na co se máme soustředit dřív, tedy jestli se chce po nás zdatně řídit, nebo nakupovat. Z českých luhů a hájů lze jako odstrašující příklad za všechny zmínit hlavní silnici ve Znojmě. Zkuste si pobýt nějaký čas v sousedním Rakousku a pak přejet na české území a projíždět tímto jihomoravským městem. Myslím, že budete doslova zírat a nevědět, kam s očima. Z toho jasně vyplývá, jaký vliv na koncentraci řidičů billboardy podél komunikací mají. Podle laického a logického úsudku určitě značnou na to, aby na jistou chvíli odvedly pozornost od dění na vozovce. Můžeme se ptát, přispívá to k bezpečnosti a klidné jízdě, nebo spíše naopak? Domnívám se, že naopak. Ostatně v jiných státech na to přišli již dávno. Nebylo by proto na škodu vzhledem ke zlepšení bezpečnosti, která je kromě jiného spojená s koncentrací a rozvážností, přehodnotit pravidla využívání a vzhledu reklamy u komunikací, jakož i ve veřejném prostoru vůbec. Jinak bude Česko místy nadále působit jako podivný disneyland, ve kterém jde v první řadě o propagaci výrobků, a ne o možnost obdivovat zdejší kulturní a přírodní krásy. Navíc se přece jedná o náš společný prostor, životní prostředí, v němž se chceme cítit my i naši návštěvníci příjemně, ne pod stálým stresem. Jan Kout Student sociokulturních studií ve Frankfurtu nad Q Odrou, žijící v Berlíně.
bronzová socha sedícího Čankajška v nadživotní velikosti, kterou střežila čestná stráž. V přízemí pak bylo možné zhlédnout expozice dokumentů, obrazů a dalších artefaktů spojených s prezidentem Čankajškem. Památník je ovšem již dlouho trnem v oku tchajwanským nacionalistům, představitelům Zelené aliance, kde má hlavní slovo Demokratická pokroková strana (DPP), jejíž kandidát Čchen Šuej-pien se v roce 2004 stal prezidentem Čínské republiky, jak zní oficiální název Tchaj-wanu. DPP v památníku vidí jeden z posledních symbolů vlády hlavních politických soupeřů – Národní strany Kuomintang, jejíž Modrá aliance hájí čínskou identitu Tchaj-wanu a rovněž těsnější styky s pevninskou Čínou. 19. května nechal prezident Čchen budovu přejmenovat na Památník tchajwanské národní demokracie. Zelenou aliancí ovládané ministerstvo školství, které památník spravuje, dalo budovu uzavřít – údajně kvůli opravě střechy. Nechalo vyměnit také informační tabule v areálu, zatímco názvy v tchajpejském metru, spravovaném městem, nesou nadále název Chiang Kai-shek Memorial Hall. Přejmenovávání ulic, budov a míst je vůbec oblíbeným prostředkem politického boje na Tchaj-wanu – jedním z nejznámějších případů je Čankajškovo mezinárodní letiště, které bylo loni přejmenováno na Taoyuan International Airport.
Řidiče autobusu, který vyráží z výchozí zastávky o dvě minuty dřív, by měli vyhodit nebo aspoň pokutovat. Určitě připraví zaměstnavatele o část zisků... Je nás takových víc, co dobíháme dopravní prostředky všeho druhu na poslední chvíli. Ach jo, a dneska zase. Co naplat, že člověk vstává před sedmou, když stráví půl hodiny v metru a hodinu v autobuse do práce. A když mu navíc spoj s hodinovým intervalem ujede, skoro to zavání nápadem nejet ten den do práce vůbec. „Nevadí,“ ne moc přesvědčivě se uklidňuji, „příště se poučím.“ Aspoň si vyřídím nějaké to papírování. Jdu do Oskara a Komerční banky, obě tyto instituce však mají společnou vlastnost – otvírají až v 9.00. Zmocňuje se mě pocit promrhaného času, ale zaskočím ještě nakrmit ryby na fakultu a ono to akorát vyjde. Rybičky mě vítají, mají mě spojenou s pravidelným přísunem mražených pakomářích larev. Sleduji jejich bitky o kousky potravy a také jejich hierarchické uspořádání v nádrži. U jednoho akvária se však zastavím – tady, kde na mě vždycky čekala velká dominantní ryba, vidím více jejích menších brášků, jak si v klidu proplouvají a nikdo je nenahání přes nádrž. Kdepak asi je šéfka akvária? Najednou to uvidím. Nehybné tělíčko na podlaze akvarijní místnosti obalené prachem a špínou. MOJE VELKÁ RYBA VYSKOČILA! Chudák. Byla nejlepší, největší a nejhezčí jedinec dosud nepopsaného druhu... Po minutě soustrastného vzpomínání jsem zpátky v realitě a rybu připravím na zafixování. Je ještě měkká, i když už oschlá, musela vyskočit tak před půlhodinou. Pečlivě z ní omývám prach a sundávám nalepené vlasy, které pochytala při zoufalé snaze najít vodu na podlaze. Pak hledám formaldehyd, kdepak asi zase je? Chtělo by to ještě fotku, dokud má ryba na sobě viditelné všechny barvy, hlavně reflexní pruhy jí ve fixativu vymizí. Narovnávám hřbetní ploutev, když tu najednou uvidím pohyb tlamy. Ta mrtvolka se NADECHLA! A znova! Zázrak znovuzrození... Hned ji pouštím do akvárka, sice se ještě motá, ale přežije. V duchu děkuji pátečnímu nedočkavému řidiči na trase Holešovice – Štětí, který zachránil minimálně jeden rybí život. Zuzana Musilová Ještě studující a již pracující přírodovědkyně. Původně introvertka, ale dnes už to nejde poznat.
Q
Texty jsou redakčně krácené.
Památník zůstává pro veřejnost uzavřen. V přízemním vestibulu byla instalována výstava Sbohem, prezidente Čankajšku, která dokumentuje zločiny Kuomintangu a ostře kontrastuje s expozicí artefaktů připomínajících bývalého prezidenta, kterou lze stále vidět ve vedlejších místnostech. Žádné opraváře na střeše zatím nikdo neviděl a budovu střeží uniformovaní policisté... Jakub Havlíček Autor studuje čínštinu na Tamkang University v Tchaj-peji.
Předplatitelská sleva 20 % Další sleva pro studenty a učitele 12 % Ranní doručení
pondělí 8.00
Q
téma
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
17
Musí být v podstatě geniální. A mluvit estonsky. foto profimedia.cz
Hon na mozky
Česká ekonomika se mění a firmám chybí vzdělaní lidé
Ve světě vypukla válka o chytré lidi neboli mozky, hlavy, talenty, vysoce kvalifikovanou pracovní sílu. Některé země jich dokážou vychovat více, jiné méně, všechny je ale potřebují ke své budoucí prosperitě. V Česku jich už v tuto chvíli schází několik tisíc.
V
kavárně Jet Set na pražském Smíchově upíjí mattonku třicátník v tričku s potiskem a černém manšestrovém saku. Na nose má elegantní brýle bez obrouček a čas od času se rozpačitě omluví za ne zcela perfektní češtinu. Kousek za rohem vzniká jeho kancelář, která bude po vzoru té sesterské v estonském Tallinnu vybavena kulečníkem, možná saunou, pestrobarevnými pohovkami a špičkovou počítačovou technikou. Pobíhání psů bude dovoleno. Muž v kavárně je Philippe Bernard, syn české matky a francouzského otce, od jara šéf vznikající pražské pobočky a vývojového centra softwarové firmy Skype. Teď před ním stojí obtížný úkol – sehnat třicet vývojářů, kteří budou vymýšlet, jak ještě vylepšit software, díky němuž zadarmo nebo za pakatel telefonuje po internetu téměř dvě stě milionů lidí na celém světě. Co přesně se bude v Praze vyvíjet, sděluje firma nerada – má to být zkrátka nový komunikační software. Tahle společnost s „cool“ pověstí po Praze rozvěsila billboardy s výzvami „Napiš si kód svého života. Pracuj pro Skype“ a teď se jí hlásí zástupy uchazečů. Přesto má ale Philippe Bernard těžkou hlavu. Jeho firma totiž neshání jen tak někoho. „Hledáme nekonvenčního génia,“ říká s úsměvem. Třeba seznam požadavků na pozici zvanou senior tester vydá na stránku a i zkušení počítačoví experti po přečtení hvízdnou, jak nároční ve Skypu jsou. Tester je člověk, který perfektně ovládá moderní technologie kolem internetu (web, databáze, programování, operační systémy), dokáže proto zanalyzovat program, najít v něm chyby a zařídit, aby se opravily. „Netoleruje chyby a omyly, v pozitivním smyslu pedant. Má skutečnou touhu zlepšit způsob, jakým lidé komunikují. Nezná slova ,nejde to‘. Je schopen si zorganizovat práci
a plnit úkoly včas,“ vypočítává Philippe seznam požadavků. K tomu přidejme nutnost vynikající angličtiny, v níž má být schopen srozumitelně zadávat úkoly, a také estonština je výhodou. „Nikdo taky neříká, že se nám ti lidé hledají snadno,“ pousměje se nad novinářským údivem Bernard. „Ale ze svých standardů neslevujeme, chceme ty nejlepší lidi.“ Do týmu snů zatím našli prvních deset lidí a hledají dál. Na druhém břehu Vltavy kus po proudu je místo zjevně konzervativnější, ani kulečník tam nemají, a Martin Jahn usazený v křesle personálního ředitele v pražském sídle Škody Auto má na sobě klasickou modrou košili a žlutohnědou pruhovanou kravatu. Přesto má s Bernardem společné to hlavní – vrásky na čele z obavy, zda se mu podaří najít pro svůj podnik dostatek talentů. Ve Škodovce potřebují nejen strojaře, ale třeba i designéry. „Vývojáři budou vymýšlet, jak ty auta udělat lehčí, jak dosáhnout menší spotřeby a nižších emisí CO2, jednodušší výroby, vytvořit přitažlivější designy aut,“ vypočítává Jahn. Najít takové lidi je podle Jahna „těžké, a navíc čím dál tím těžší“. „Je to trend, který se dal očekávat a s nímž se musíme nějak popasovat,“ pokyvuje hlavou personální šéf Škodovky. Za Jahnem na stěně visí obraz supermoderní prosklené budovy kontrastující s divokými křivkami barokního kostela. Kostel je zasvěcen svatému Bonaventurovi, stojí v historickém centru Mladé Boleslavi, kterému se říká Na Karmeli. Hned vedle se zanedlouho otevře největší česká „nestátní“ líheň mozků. „Takhle bude vypadat jedna z budov naší univerzity, až ji na podzim otevřeme,“ mávne Jahn směrem k obrazu. „Tady si budeme vychovávat talenty.“ Ze vzdělávacího centra by se podle plánů firmy měli vycvičení matematici či inženýři přesunout o pár kilometrů dál, kde Škoda těsně vedle obřích výrobních hal rozšiřuje tým, kte-
rý vyvíjí a testuje nové typy aut. Tým má už dnes 1400 expertů, brzy se rozroste o další tři stovky nováčků a očekává se, že poroste dál.
Z montovny do vývoje Příklad Skypu a Škody Auto ukazuje dva hlavní trendy, které dnes bublají v české ekonomice. Jeden přináší skvělou zprávu a druhý o něco méně. V souladu s obecným zvykem nejprve tu dobrou. Montovna Česko se pomalu, ale jistě mění na vývojové centrum. Přicházejí firmy, které chtějí něco víc než pár nekvalifikovaných paží k pásu. Podle evidence Hospodářských novin tu vývojové či distribuční centrum jen za poslední rok otevřelo 31 mezinárodních společností, mají je tu firmy jako Siemens, Honeywell či Škoda Auto. Buduje ho třeba také Valeo Compressor (výrobce kompresorů pro klimatizační jednotky aut), v budoucnu ho slibuje i Hyundai. Z počítačových firem zakládá vývojovou pobočku vedle Skypu třeba další softwarový gigant Red Hat. Ani české firmy nezůstávají pozadu – v Liberci roste výzkumná buňka výrobce nanovláken Elmarco, u Plzně shromažďuje chytré hlavy příbramský specialista na systémy řízení jaderných reaktorů ZAT. Tento trend (hlavně co se informačních technologií týče) zasahuje celou střední a východní Evropu – čeští, ale i rumunští nebo estonští programátoři jsou schopní a pořád (byť platy rychle rostou) levnější než jejich západní kolegové. „Udělali jsme si studii, kde jsme porovnali dvanáct evropských zemí,“ vysvětluje Philippe Bernard ze Skypu důvody vzniku pražské pobočky. „A Česko z ní vyšlo jako nejlepší. Není náhoda, že sem před námi přišly jiné firmy jako Sun Microsystems. Kromě vyhlášených místních programátorů a kvalitních škol hrála roli i poloha – létá odtud přímá linka do
18
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
téma
podle jejich zjištění ještě poroste. „Pro zachování současného stavu, (nebudeme-li uvažovat nové investice a rozvojové projekty nadnárodních firem), bude od roku 2010 potřeba více než 4400 nových IT odborníků ročně – z toho více než polovina s VŠ vzděláním,“ předpovídají autoři studie. Tím se dostáváme k dalšímu rysu boje o mozky – i když uchazeči jsou a třeba i s patřičným vzděláním, pro firmy část z nich není zajímavá, protože kupříkladu neumějí jazyky. „Technická angličtina dělá studentům potíže a zbytečně brzdí jejich uplatnění v našem holdingu. Stávalo se nám, že jsme při výběrových řízeních museli dát přednost uchazeči, který byl průměrný v oboru, ale vynikající v jazyce. To bychom chtěli změnit,“ postěžoval si nedávno v časopisu Profit personální ředitel holdingu Vítkovice Marian Dobiáš.
Posedlost talenty
Chceme jen ty nejlepší. Už jich máme deset. (Philippe Bernard, šéf české pobočky firmy Skype) foto tomki němec
Na vládu nečekáme. Stavíme vlastní univerzitu. (Martin Jahn, personální ředitel Škody Auto) foto günter bartoš
Londýna i Tallinnu.“ U automobilového průmyslu je zase praktické mít vývoj vedle výroby. Do výstavby a rozvoje těchto center společnosti za poslední čtyři roky investovaly 17 miliard korun. Celkem firmy podle dat Českého statistického úřadu utratily za výzkum a vývoj v roce 2005 (novější čísla ještě nejsou k dispozici) necelých 23 miliard korun, o zhruba čtvrtinu víc než ve stejném roce stát. Podle studie Technologického centra AV ČR je rychlost, s jakou podniky zvyšují výdaje na výzkum a vývoj, v rámci EU nadprůměrná. Ke stejným závěrům došla také Jana Vavrečková z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, když v rozsáhlé studii zkoumala, zda Česko postihuje odliv mozků. „Zakládáním vývojových center vzniká reálný předpoklad, že výroba v ČR zůstane,“ píše Vavrečková. Podle odhadů CzechInvestu dnes pracuje ve vývojových centrech na dvacet tisíc Čechů a další tisíce přibudou letos. Regionálně vzato je kromě Prahy na vzestupu hlavně Brno – počet firem zde narůstá takovou rychlostí, že pojmenování „české Silicon Valley“ se už stačilo stát novinářským klišé. Firmy do jihomoravské metropole láká kromě dobré polohy hlavně neustálý přísun lidí z místních vysokých škol.
A teď ta horší zpráva: s popsaným přílivem „chytrých“ firem přichází do Česka fenomén, s nímž se už delší dobu potýkají země na Západě. Ten fenomén bývá popisován jako „nedostatek mozků“. Například v Německu chybí podle odhadů 15 tisíc inženýrů. V Česku takto přesná čísla nemáme, jisté ale je, že o dobré lidi v technických profesích dnes vedle domácích podniků začínají soutěžit desítky nově příchozích mezinárodních firem.
Hledá se inženýr Na okraji Českých Budějovic se ulicí Roberta Bosche dostanete k obřím šedivým krabicím nalepeným na sebe. Branou rozlehlého komplexu pobočky německého výrobce automobilové a průmyslové techniky Bosch denně projdou dva tisíce zaměstnanců, obrat atakuje hranici deseti miliard a řediteli na poličce v kanceláři přibývají ceny pro nejlepšího zaměstnavatele Jihočeského kraje. Vypadá to jako idylka, ale není. Hluboko v útrobách komplexu bádají ve vývojovém centru dvě stovky strojních inženýrů a konstruktérů nad novým modelem elektrických palivových čerpadel či plynových pedálů. Do vývojového centra s laboratoří a zkušebnou investovala fir-
ma 130 milionů korun. Stále jí ale padesátka inženýrů chybí. „Je to pro nás vážný problém,“ říká šéfka oddělení lidských zdrojů firmy Barbora Schelová. „Na jedné straně máme zakázky a projekty, na druhé straně ale nemáme odborníky, kteří by je mohli realizovat.“ Vysychající zdroje vysoce kvalifikovaných pracovníků potvrzuje také několik studií, které na to téma v Česku vznikly. Rostoucí zájem o svoje lidi potvrzuje i České vysoké učení technické, které od poloviny devadesátých let v podrobných průzkumech sleduje, jak se daří jeho absolventům. „Neznám jediný úřad práce, na němž by byl evidován náš absolvent,“ říká děkan Fakulty strojní ČVUT František Hrdlička. Experti z Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické ve výzkumu provedeném loni zase zjistili, že ten rok firmám v Česku chybělo pět tisíc počítačových specialistů, z nouze přijímaly lidi z jiných oborů. Navíc výzkumníci objevili „disproporci“ mezi požadavky firem a reálnými znalostmi uchazečů o práci. Vysokým nárokům firem na kvalifikaci podle nich vyhovuje pouze pětina bakalářů a jen necelá polovina absolventů magisterských programů (tým sledoval 250 oborů zaměřených na informační technologie). A apetit investorů
Při této personální nouzi se firmy mohou přetrhnout (týdeník The Economist tomu říká „posedlost talenty“), aby schopné lidi získaly a pak udržely. Používají k tomu dvě hlavní strategie. Strategie číslo jedna – masivní nábor na školách. Letošní výzkum personální agentury LMC (provozuje server Jobs.cz) mezi bezmála dvěma tisícovkami absolventů a třiceti významnými firmami typu České spořitelny ukázal, že na trhu práce jsou stále žádanějším zbožím studenti a čerství absolventi. „Na ně se zaměřily zejména velké nadnárodní společnosti,“ píše se ve zprávě. „Nejde u nich jen o řešení z nouze, ale promyšlenou náborovou strategii, jejímž cílem je oslovit perspektivní zaměstnance dříve, než je konkurence získá pro sebe.“ Korejská automobilka Hyundai si kupříkladu nechala pro nošovický závod vypracovat detailní náborovou strategii od PriceWaterhouseCoopers, která je sice tajná, ale základní principy jsou jasné z kroků, které firma dělá: nové lidi pro střední management a kvalifikované specialisty hledá hlavně mezi absolventy Vysoké školy báňské-Technické univerzity Ostrava. Firma oslovila studenty vyšších ročníků a ze zhruba pěti set zájemců vybrala do dalšího kola 130, ty si pozvala k pohovorům do ostravského hotelu Imperial, kde na ně anglicky spustili korejští náboráři. Ze sto třiceti vybrali šedesát, další podobné nábory budou pokračovat. Úspěšní žadatelé se mohou těšit na špičkové stáže, profesní rozvoj, velmi dobrý plat, jistotu práce, což na Ostravsku není úplně samozřejmé. „Chceme si je vychovat, aby za pár let převzali místa po korejských specialistech,“ říká ředitel oddělení lidských zdrojů automobilky Jaromír Radkovský. Hyundai chce jít ještě dál (či „níž“). „Plánujeme oslovovat už základní školy, aby si všichni uvědomili, že je tu velký investor a že má smysl jít studovat průmyslovku,“ říká Radkovský. Podniky na to jdou z mnoha dalších stran. Třeba spolufinancují výuku. „Kdyby nás nepodporoval Siemens, tak bychom obor železniční a kolová vozidla ani neotevřeli,“ říká děkan Fakulty strojní ČVUT Hrdlička. Právě rozpočet fakulty dnes už z poloviny tvoří podpora od firem. Bosch letos přišel se soutěží Technik roku – vyhlásil šest okruhů (například „nový koncept pro ultravysokotlaké čerpadlo v automobilech s dieselovým motorem“). Studenti, kteří přijdou s nejlepšími nápady, dostanou finanční odměnu a Bosch je pošle na stáž do svých poboček po světě. Škodovka má smlouvy o spolupráci se všemi hlavními technikami v zemi. Brano Group spolupracuje s technikami v Liberci a Ostravě, s průmyslovkou a učilištěm v Opavě a dalším učilištěm v Kopřivnici. Bosch si pravidelně zve středoškoláky z technických středních škol, aby jim „ukázal, že moderní výrobní závod dnes už není špinavá práce v hlučném prostředí, ale že je to práce na vysoce moderních zařízeních a zajímavých projektech“. Nebo firmy rozjíždějí vlastní „podnikové univerzity“ – šéf společnosti Linet, výrobce zdravotnické techniky, Zbyněk Frolík založil vedle sídla firmy v Želevčicích u Slaného vlastní Akademii produktivity a inovací. Jak jsme viděli v úvodu, vlastní vysokou školu buduje také Škoda Auto. Druhá strategie velí podnikům starat se o svoje lidi s obzvláštní pečlivostí. „Pošleme vás na školení do Ameriky, do Turecka, Indie či Jižní Koreje,“ říká zájemcům Jaromír Radkovský z Hyundai. Usnadníme vám život, říkají další firmy. Bosch má školku pro děti, pořádá firemní plesy, dny otevřených dveří, popracovní večírky, zkrácené pracovní úvazky pro kolegyně či kolegy na rodičovské dovolené. A samozřejmě se používá i stará dobrá taktika – vysoký plat. „Odcházejí nám konstruktéři, protože jim konkurence nabídne třeba šedesát nebo osmdesát tisíc,“ říká šéf Brano Group Pavel Juříček. Také z IT doléhají každý rok zprávy o neustálém zvyšování platů, v Praze si špičkový specialista pracující pro zahraniční firmu vydělá stejně jako ministr české vlády. Tohle všechno dělají i podniky v západní Evropě či Spojených státech už léta (General Electric má vlastní univerzitu od poloviny padesátých let, zatímco dnes má podobné vzdělávací středisko bezmála dva tisíce amerických firem). Přesto ani
téma
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
19
Na matfyz je potřeba mít hlavu. Raději se stanou ekonomy. (Studenti Gymnasia Jižní Město) foto günter bartoš
tyto stále se zdokonalující strategie dostatek specialistů nezajistí.
Kde je zakopán pes V Česku má problém nedostatku kvalifikovaných techniků mnoho kořenů. Některé máme společné se západními zeměmi (společnost stárne, vyhlídky jsou navzdory probíhajícímu baby boomu neradostné), některé zase se státy východními – nepružný a nemoderní vzdělávací systém, netečný stát a také nám víc než na Západě hrozí odliv mozků za lepšími platy, zkušeností a jazykovým tréninkem do ciziny. Když začneme od konce – v odlivu mozků podle těch několika málo dostupných studií hlavní problém není. Je známo z průzkumů, že Čechům se obecně nechce příliš cestovat za prací. Ministerstvo práce a sociálních věcí letos na jaře vůbec poprvé spočítalo, kolik Čechů pracuje v zemích EU – loni to bylo padesát čtyři tisíc (Poláků je pro srovnání jenom ve Velké Británii půl milionu), velká většina z nich jako kvalifikovaní řemeslníci. Z „mozků“ nejčastěji odcházejí lékaři a kvalifikovaný zdravotnický personál. Podle Jany Vavrečkové z Ústavu práce a sociálních věcí nelze čekat exodus ani v budoucnosti. „Národní mentalita sehrává v zahraniční migraci klíčovou roli – znalost prostředí, lpění na tradicích a preference domácího klimatu jsou typické jevy pro všechny vzdělanostní kategorie českého obyvatelstva,“ píše Vavrečková. Podstatně větším problémem je dostupnost kvalitního vzdělání v Česku. Země OECD mají v průměru čtvrtinu vysokoškoláků, Česko 12 procent. Když zůstaneme u OECD, tak tam se průměrně investuje do univerzit 1,37 % HDP, v Česku – byť se výdaje mírně zvyšují – 0,88 %. Podíl absolventů technických a přírodovědných oborů je navíc oproti staré evropské patnáctce poloviční, stejné je to s počty výzkumných pracovníků na tisíc obyvatel. A to ani nezmiňujeme zprávy z Indie, která každý rok vyprodukuje více inženýrů než celá Unie dohromady, či z Ukrajiny, kde každý rok opouští školy třicet tisíc IT specialistů. Nezdá se to na první pohled, ale tihle lidé jsou naše přímá konkurence – nový software se může vyvíjet třeba na Borneu, když tam budou mít schopné lidi. Nejde jen o malý počet míst na českých univerzitách. Roli hraje i nezájem mladých lidí o technické obory. Stačí si promluvit s pár středoškoláky. Sedmnáctiletí čtvrťáci na šestiletém Gymnasiu Jižní Město mají jedno dusné červnové dopoledne
radost, že jim díky rozhovoru s novináři odpadne půlka biologie. Nejdřív se vtipkuje o budoucí elitě národa, záhy se ale ukáže, že studenti chtějí být elitní v něčem trochu jiném, než by si firmy představovaly. Martin vidí sám sebe na psychologii, Terezu lákají dějiny umění nebo filozofie, Zdeněk chce do Japonska na animátorskou školu, pár kluků do byznysu, holky chtějí obecně „něco, co by je bavilo“, další ještě nevědí co přesně, zato vědí, že medicína, technika či matfyz to nejspíš nebudou, a nedovedou si představit sílu, která by je ke studiu těchto oborů dokopala. Ani představa, že budou obletovaným zaměstnancem se všemi možnými výhodami, skvělým platem a jistotou práce. „No jo, ale za kolik let nebo za kolik desítek let se mi podaří dostat někam, abych takovou práci dostal?“ namítne Zdeněk. „To člověk musí být hlava,“ hlesne někdo ve třídě a všichni pokyvují. Podle Adama není ani na místě se takto pracovnímu trhu přizpůsobovat. „Co když se to za
Vlast tě potřebuje Do bitvy o talenty nevyrážejí jen jednotlivé firmy, ale dnes už celé státy. Nová móda mezi zeměmi je lákat zpět domů své občany, kteří žijí v cizině. Tuto strategii ve velkém rozjely hlavně Indie a Čína (čtvrtina firem v Silicon Valley je řízena Indy a Číňany), před nimi Jižní Korea a Tchaj-wan, v Evropě s ní uspělo Irsko. Rakousko má na tuto práci speciální vládní tým. Na navrátilce ve starém domově čekají různé výhody – od bydlení přes lepší vzdělání pro děti (Čína) po daňové zvýhodnění (Kanada). Další cesta je učinit univerzity natolik atraktivní, že na ně budou přicházet studovat cizí studenti, a pak je ještě motivovat k tomu, aby v zemi zůstali. Francie plánuje zvýšit podíl cizinců na univerzitách ze 7 na 20 procent, další země investují do škol a rozšiřují (a „internacionalizují“) výuku, aby přilákaly zahraniční studenty. Rozšiřují kupříkladu studium v angličtině. Třetím nástrojem je pak promyšlená imigrační politika – vzdělaní mají výrazně větší šance než nevzdělaní. The Economist píše, že díky takovým opatřením se podíl vysoce kvalifikovaných lidí z celkového počtu imigrantů přijatých do Velké Británie zvýšil ze 7 procent v roce 1991 na 32 procent o deset let později.
pár let změní? Ještě nedávno bylo málo právníků a ekonomů, teď je jich strašně moc,“ říká Adam. Pár výjimek se najde – Klára třeba má ráda chemii i matematiku (čímž vyvolává u spolužáků nevěřícný smích) a chtěla by „dělat něco s životním prostředím“. Ale i Adam už neuvažuje o právnické dráze jako ještě nedávno, líbí se mu biotechnologie. „Líbil by se mi obor, ve kterém bych měl pocit, že pomáhám lidem,“ přemýšlí. Minivzorek studentů 4. B potvrzují statistiky přihlášek na vysoké školy. „Netáhne už ani medicína, všichni chtějí být ekonomy. Nedávno mi jeden z učitelů na matfyzu říkal – vy nám sem nikoho neposíláte,“ říká ředitel Gymnasia Jižní Město Miroslav Hřebecký. „A já jsem mu na to řekl – ale vy se zase nesnažíte. Kde se propagujete? Teď se to ale mění, vysoké školy s námi začínají komunikovat, měly by však umět oslovit hlavně studenty, umět udělat cool leták, který je osloví.“ A čím si nechuť studentů k technickým oborům vysvětluje učitel Hřebecký? „Možná, že ve společnosti přetrvává dojem z minulých let – strojírenství, to tady přece všechno zkrachovalo.“ Sám se podle svých slov snaží něco dělat. „Když se jen dva studenti přihlásí na seminář z deskriptivní geometrie, tak ho otevřu, i když minimální počet studentů pro seminář je deset, a ještě zaplatím dva učitele, aby to měli pestřejší,“ říká Hřebecký. V průzkumech, třeba v celoevropském Eurobarometru, mladí říkají, že pod čímkoli, co zavání exaktními vědami, si představují špatně placenou práci a příliš složité studium. Je jasné, že technické školy potřebují speciální vlohy pro matematiku a fyziku, takoví studenti ale sedí v každé gymnaziální třídě. „Snažili jsme se třeba lákat gymnazisty na práci ve výzkumném centru. Z jednoho prestižního pražského gymnázia se přihlásilo 12 studentů, nakonec vytrval jeden jediný,“ říká děkan strojní fakulty František Hrdlička.
Vládní podpora Vysoké školy i firmy mají pocit, že by měl stát v podpoře technických škol přidat. Poprvé na nedostatek mozků upozornil Martin Jahn ještě jako vicepremiér pro ekonomiku před dvěma lety. Ministerstvo práce a sociálních věcí pak ještě pod vedením Zdeňka Škromacha zadalo studii možného odlivu vysoce kvalifikovaných pracovních sil a oznámilo plán změnit imigrační politiku tak, aby země přijímala hlavně mladé a vzdělané. Škromachův projekt žádné zástupy ukrajinských inženýrů nepřilákal – nakonec jich přišlo jen asi sedmdesát. Podle Lucie Sládkové z Mezinárodní organiza-
ce pro migraci mimo jiné proto, že byrokratické hradby, které cizinec musí překonat, zůstaly. Letos požádal Svaz průmyslu a dopravy ČR vládu, aby zjistila, jak vážná je situace, a přijala nějaké kroky dřív, než bude pozdě. A vláda se pomalu probouzí – ministr průmyslu a obchodu Martin Říman spolu s vládním kolegou Petrem Nečasem (oba ODS) navrhují zavést ještě tento rok po vzoru Německa či Velké Británie „zelené karty“, speciální víza pro žádané profese. Při úsporných opatřeních také ministři neškrtali ve výdajích na vědu a výzkum – příští rok by tedy mělo být k dispozici 23 miliard, o rok později 25 a v roce 2010 28 miliard korun. ODS ale obecně razí politiku, že stát se ve zvýšené podpoře technického školství angažovat nemá, byť politika státní podpory postrčila třeba irskou ekonomiku výrazně dopředu. Ani ministerstvo školství řízené zelenými zatím žádný plán na masivní podporu technického školství nemá, tamní úředníci včetně ministryně mluví o všeobecném rozšíření studijních míst v bakalářských programech, posílení jazyků, na jejichž neznalost si u Čechů firmy stěžují, a změně řízení vysokých škol (směrem k větší otevřenosti a pružnosti). „Na technikách jsou volná místa již dnes,“ zní z jedné strany sporu, z druhé pak argument, že stát by měl investovat do modernizace technických škol, zavést povinnou maturitu z matematiky či ulevovat na daních firmám, které budou školy podporovat. A také zaplatit kampaň, která gymnazisty k technickým oborům přitáhne. Každopádně v politice a veřejné debatě běží čas jinak než v byznysu a firmy už narážejí na personální strop. Koncern Bosch plánoval otevřít další vývojové centrum – speciální pro diesely – v Jihlavě. Kvůli problémům s obsazením stávajícího českobudějovického od plánu ustupuje a odkládá jej na neurčito. Podobně softwarová společnost Google: v Česku sice otevírá pobočku, s vývojovým centrem ale váhá. Bojí se nedostatku lidí. Analytici, ale také všemožní lobbisté (někdy se to nedá zcela rozlišit) proto varují před poklesem investic. „Proč by zde německé firmy měly vytvářet nová pracovní místa, když je pak nemohou obsadit dostatečně kvalifikovanými zaměstnanci?“ ptá se Bernard Bauer z Česko-německé obchodní a průmyslové komory. „Pokud od vlády nepřijdou signály k tomu, že bude tento problém řešit, budou firmy zřejmě ve střednědobém a dlouhodobém horizontu uvažovat o investicích v jiných zemích.“ Silvie Blechová
Q
0
11.–17. čERVEn 2007 V respekt 24
KnIhY
Provokativní ohňostroj pokračuje
nOvInky
Houellebecqova karikatura současné společnosti.
J
iž mnohokrát se Michelu Houellebecqovi (1958) podařilo vzbudit všeobecné pozdvižení ve stojatých vodách současné románové nadprodukce. První velkou náloží plnou tabuizovaných témat, kterou se mu podařilo odpálit, byly Elementární částice (1998). Román Platforma (2001) byl druhým velkolepým ohňostrojem, střílelo se z islámu a munice byla probarvena hláškami propagujícími sexuální turismus. Jeho texty byly přeloženy do třiceti jazyků a ve všech zemích, kam pronikly, se mu podařilo rozdělit kritiky na zarputilé odmítavce permanentních provokací v podobě problematických témat, jako jsou incest, pedofilie či klonování, a na apologetiky, kteří v něm vidí vizionáře a neúnavného otvírače zaprášených Pandořiných skříněk. Možnost ostrova je jeho čtvrtým, zatím nejdelším románem.
Prostě fyzická potřeba První rovina textu, jež se dle časoprostorových indicií shoduje s naším tady a teď, líčí období před apokalypsou. Komik Daniel1 se prodírá životem zhrzeného zbohatlíka, který si kariéru vybudoval na scénkách vulgarizujících společenská a etická tabu. Jde o prototyp člověka 21. století, který je až karikaturně vykreslen ve všech svých morálně pochybných plánech. Jeho sebezahleděnost nezná mezí, touha po penězích a pachtění se za úspěchem ho přivedou k manželství s Isabelou. Ta je podobně nestoudnou postavou, která se živí jako šéfredaktorka časopisů pro mladé dívky. Záhy vycítí, že čtenářstvo nelze hledat pouze v nižších věkových kategoriích, ale především ve skupině matek, které jsou stejně poblouzněné jako jejich dvanáctileté dcery. Karikatura současného věku jde dál, Zarathuštra středních vrstev Daniel1 přirozeně ztrácí smysl existence. Apatie přichází ve chvíli, kdy pochopí, že mu nadčlověčenské prostředky sexuální hygieny začínají vypovídat službu. Poslední ránu mu zasadí další žena jeho života, o pětadvacet let mladší Esther, která sex vnímá zcela po freudovsku, jako jakoukoli jinou fyzickou potřebu, již je záhodno uspokojit. Starý a opotřebovaný chudák Daniel1 se ještě snaží hrát na city. Ty ovšem tento prototyp postmoderní Lolity kategoricky odmítá opětovat a záhy jej opouští kvůli roli v Hollywoodu. Stejně tak jako on sám kdysi odhodil Isabelu–povadla jí prsa a kůže na zadku začala vypadat jako pomerančová kůra –, je i on odhozen na vrakoviště jako opotřebované auto, byť luxusní. Po vzoru Isabely se rozhodne pro sebevraždu. Ovšem než k ní dojde, dává se na poezii, rádoby baudelairovskou, ale o to mizernější. První rovina textu je čistou karikaturou současné hédonistické společnosti upřednostňující individualismus. Ta druhá, v podobě burleskního portrétu sekty elohimitů (mající bezpochyby reálnou předlohu v sektě raeliánů) si s ní v ničem nezadá.
instinkty, se alter ego digitální budoucnosti Daniel25 vydává sám se svým psem Foxem, aby našel onen vytoužený ostrov. I motiv psa, odnepaměti jediného nejdokonalejšího společníka člověka samotáře, dodává vyprávění rozměr putování za archetypálními schématy. Vybaven kapslemi s minerály umožňujícími přežít dlouho bez potravy se tento zdokonalený „nadčlověk“–jenž se díky Standardní genetické rektifikaci snadno vyrovnává s fyzickým vypětím i psychicky extrémními situacemi–po vyčerpávající pouti dostává k cíli: „Zcela dobrovolně jsem vystoupil z cyklu opakujících se vzkříšení a smrtí, směřoval jsem k prosté nicotě, čisté absenci obsahu. Pouze Budoucí snad dokážou dojít království nesčetných možností.“
Horká i ledová sprcha Autorova sžíravá ironie stojí na ideologickém základě v podobě radikálního pesimismu a své inspirátory, Schopenhauera a Nietzscheho, nezapře: „Rodíme se v podstatě už sami, žijeme sami a umíráme sami.“ I psychoanalýza si tu našla místo: „Masturbovat znamená milovat se s někým, koho máme skutečně rádi.“ Stejně tak tu lze dobře vystopovat existenční nevolnost vlastní Baudelairově generaci a komicky radikální popření veškerých alternativních ideologií jako podivného masochismu, jehož vyznavači zažívali větší zármutek nad vyhynuvším druhem bezobratlých než nad obyvatelstvem některého z kontinentů pustošených hladem. Pravicový anarchismus, jak se o svém postoji vyjádřil sám romanopisec, jakož i humanistický
cynismus tu fungují jen jako ozvláštnění barevné škály už tak dost pestrobarevného patchworku. Ani křesťanského kánonu není román ušetřen: číslování kapitol připomíná číslování biblických textů, jména protagonistů zase novozákonní předlohy. A tak se na závěr nelze neptat, k čemu to všechno hořekování nad upadajícím světem a jímavé vyprávění o novém lidském pokolení vybaveném novým étosem a novými mravními ideály? K čemu ona permanentní destabilizace systematicky se vyžívající v neúnavném opakování těch nejvulgárnějších scén, jež člověka 21. století redukují na úroveň sexuálně neukojeného primáta, který ovšem ztratil i to poslední ponětí o své funkci v rámci přírodních zákonů? Odpověď je nasnadě. Houellebecq jasně naznačuje určitý směr v záplavě prohnilých klišé, jimiž se musí francouzská próza na začátku 3. tisíciletí prokousávat. Působí jako horká i ledová sprcha naráz, na jedné straně si sekyrou prolamuje cestu skrz nesčetná zapovězená hájemství západní poklesle libertinské civilizace, na straně druhé se snaží, touž sekyrou, z níž ještě skapává krev, co nejrealističtěji vykreslit pokřivené mravy naší doby. Petr Dytrt Autor pracuje v Ústavu románských jazyků a literatur na FF MU. Michel Houellebecq: Možnost ostrova, přeložila Jovanka Šotolová, Odeon, 344 stran.
Josef Moucha: Eva Fuková, Torst, 128 stran Snímky volně kombinující vlivy meziválečného surrealismu a poválečného pop-artu nedávno osmdesátileté autorky už dnes patří – po létech ignorance zaviněné fotografčinou emigrací do USA – k tomu nejlepšímu z naší fotografie. Především v experimentování s manipulovaným negativem snesou ta nejpřísnější měřítka, autor monografie Josef Moucha dokonce neváhá koláže reflektující dobovou atmosféru masové spotřeby v Americe přirovnávat k obdobným pracím Warhola, Rauschenberga či Lichtensteina. A zdůrazňuje také ne nepodstatný genderový moment související s autorčiným úspěšným studiem malby na AVU: „Ve srovnání se současným uměním fotografie, na němž se akademicky školené výtvarnice podílejí mnohem častěji, prosazovala se Eva Fuková osaměle. Nikdy přitom neopustila uměřenost projevu.“ De Brioni: Markýza Bella Patti, Dybbuk, 79 stran „Nikdy nezapomenu těch rozkoší, které mi poskytovaly Vaše skvostné kozy, břicho, Vaším vlastnoručním bičováním a hnětením rozdrážděné právě tak, jako celé Vaše tělo, a to zvláště ve chvíli, kdy bičoval jsem je já, zvláště Vaši horkou kundu, prdel, stehna, která vlivem ran byla nádherná! A kdybych věděl, že mi nezevšedníte, nabídl bych Vám sňatek. Myslím však, že takhle to bude lepší. Oba budeme míti nač vzpomínati.“ Více informací o předešlých dobrodružstvích sličné markýzy v přímořské Itálii se zájemci dočtou v útlé pornografické novele připisované jistému mořeplavci de Brionimu.
cO se čte v respektu
Imbecilní prorok Michel Houellebecq pranýřuje čím dál častější fenomén sekt, které lákají zejména myšlenkově neukotvené jedince neschopné vlastního rozumového a kritického úsudku. Jde o dokonalou kopii kteréhokoli ze současných nábožensko-filozofických hnutí vycházejících z učení o reinkarnaci a hlásajících dokonalou hygienu jak fyzickou (jí se jen „čisté“), tak duševní (sex vše „vyčistí“). Elohimitský Prorok vybavený udržovaným tělem a sexuálními projevy náčelnického primitiva, jehož smrt je prozaicky banální a komická, se chová jako totální imbecil se sklonem podléhat luxusním výstřelkům technicko-konzumentské mašinerie. Nahrazení na postu guru vlastním synem, jehož se kdysi zřekl a který nyní funguje jako domnělá reinkarnace prvního Proroka, jen dokresluje, jak málo stačí k manipulaci davu. Co do kultu je sekta vybavena příběhem o věčném životě, protože díky majetku odkázanému jejími oddanými může financovat výzkum vedoucí k dokonalé substituci jedince na základě kódu DNA. Tato technicistní verze učení o reinkarnaci a návratu po konci lidstva je dovedena do absurdního konce v podobě faktické realizace plánů sekty. Marie23, Esther31 a Daniel25, žijící několik tisíciletí po smrti svých verzí z 21. století, prostřednictvím vstupů z jiných časových rovin komentují, místy až pateticky, děj z pohledu budoucnosti. A po apokalypse, či přesněji řečeno po dvou „Zmenšeních“, tedy ve chvíli, kdy lidé, předchůdci neolidí, vyhynuli a na Zemi z nich zbyla jen rezidua v podobě primitivních pralidí se zvířecími
Q
Philip K. Dick: Muž z vysokého zámku, přeložil Robert Tschorn, Argo, 248 stran „Zajímavá knížka. Zvláštní, že to nenapadlo nikoho před ním,“ uvažuje obchodník s tradičním americkým uměním, především s artefakty souvisejícími s válkou Severu proti Jihu. Do rukou se mu dostala kniha Kobylka zalehla ztěžka, sci-fi sepsaná Hawthorne Abendsenem patnáct let po druhé světové válce, kterou vyhrála třetí říše a Japonsko. V Kalifornii, kde obchodník prodává svůj tovar, vládne japonská okupační správa a z Německa přichází zpráva, že zrovna zemřel kancléř Martin Bormann, který vládl místo Hitlera sužovaného stářím a nemocemi. A Abendsen si v této atmosféře dovolil vydat knihu, v níž líčí alternativní historii USA: co by se stalo, kdyby Japonci a Němci prohráli? Publikace je přitom plná metafor, které se snaží Japonci, Němci i lavírující Američané rozluštit pomocí veštební knihy proměn I-ťing... Za román z roku 1962 dostal Dick čtenářskou cenu Hugo za nejlepší vědeckofantastický román roku. Aby také ne: zajímavá knížka – zvláštní, že to nenapadlo nikoho před ním.
Martin M. Šimečka šéfredaktor
Třicet jazyků, a takovou to přineslo kritiku. (Houellebecq) FoTo PRoFImEDIA.cz/APP
Jsem ve fázi zážitku ze tří knih. Doznívá ve mně neuvěřitelně silný román maďarského spisovatele Pétera Esterházyho Opravené vydání (ve slovenštině). Autor nejdříve psal osm let knihu o svém aristokratickém otci, která je oslavou jeho statečnosti a současně magickou přehlídkou uherských dějin. Sotva kniha s obrovským úspěchem vyšla, autor úplnou náhodou v archivech zjistil, že jeho otec byl po desetiletí věrným agentem komunistické tajné služby. Se slzami v očích napsal tedy Opravené vydání – a je to jedna z těch knih, které by měl číst každý. Druhou knihu, Budování státu Ferdinanda Peroutky, čtu už několik měsíců, pomalu a důkladně. Jak zjišťuji, je dobré nechat si v životě některé knihy na později a zdá se mi, že jsem si pro Peroutku vybral ideální čas. Skvěle se bavím například tím, jak se české politické dějiny vpisují do chování současných českých politiků, aniž jsou si toho sami někdy vědomi. A třetí knihu teprve začínám číst: Supermarket sovětských hrdinů Jáchyma Topola. Putování k Dukle jsem četl už dříve, ale ten text mi nesmazatelně trčí v paměti. Musím se Jáchyma příště zeptat: Člověče, umíš ty vůbec napsat špatnou větu?
respekt 24 V 11.–17. čERVEn 2007
KnIhY
1
Chabonův Stařec a hoře Nejslavnější detektiv světa pátrá po papouškovi. Americký prozaik Michael Chabon (1963) přivádí v novele Konečné řešení znovu na scénu nejznámějšího detektiva všech dob Sherlocka Holmese. Konotace s nacistickým termínem pro vyhlazení Židů v názvu knihy není náhodná. Jen těsně totiž holocaustu unikl jeden z hlavních hrdinů prózy – devítiletý chlapec Linus Steinman, jehož se koncem války na anglickém venkově ujala rodina indického vikáře Panickera a který vlivem prožitých traumat oněměl a komunikuje s okolím jen pomocí autistických písemných vzkazů. Zločin se točí kolem Linusova papouška Bruna, který vzbudil pozornost tajných služeb díky prozpěvovaným tajemným numerickým tirádám v Goethově mateřštině. Jde o tajné kódy německé armády nebo snad o švýcarská konta fašistických pohlavárů? Jenom díky záhadnému poutu tajemného mlčenlivého chlapce ke sdílnému žakovi se nechá z nory starého mrzutého jezevce vylákat i bájný Sherlock Holmes, který na vysočině tráví s necelými devíti křížky na krku sklonek života jako chovatel včel. Do případu vraždy domnělého prodejce mlékárenského vybavení pana Shanea se zapojí právě jenom proto, aby Linusovi našel ukradeného opeřence. Chabon detektiva na žádném místě nejmenuje a píše o něm obecně jako o starci. Ale holmesovské atributy typu záplatované tvídové perelíny, věčně zapálené dýmky halící vše v okolí do štiplavého dýmu nebo četné odkazy na celoevropskou proslulost sarkastického „ježidědka“ dávají jasně najevo, s kým máme tu čest. Holmes byl údajně v dětství nejoblíbenějším Chabonovým hrdinou a pocta, kterou mu tu vzdává, není jen láskyplným žánrovým pastišem. Autor se nikdy netajil obhajobou žánrů, nad kterými mnozí ohrnují nos. V eseji z roku 2002 se svěřil, že jeho cílem je smiřovat světy vysoké a nízké literatury. Nikdo z první ligy amerických romanopisců to nedělá důsledněji. Originálně při-
ZET A DVĚ NULY
tom reflektuje židovskou zkušenost, takže začal být přiřazován ke klasikům minimálně o generaci starším – Philipu Rothovi či Saulu Bellowovi. Před pár týdny vyšel v USA jeho pátý román Yiddish Policemen´s Union, v němž koketuje s motivem alternativní historie a vypůjčuje si poetiku americké tvrdé školy detektivního románu. Napínavý děj se odehrává na Aljašce, která se stala po druhé světové válce útočištěm židovského národa. Také jeho zatím nejslavnější dílo, Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (česky 2004), za které získal Pulitzerovu cenu, se zabývá takzvaným pokleslým žánrem. Rozsáhlá sága o průkopnících komiksu je zrcadlem Ameriky 30. až 50. let, ale roli v ní hraje i předválečná Praha a legenda o Golemovi.
Poslední mohykán Konečné řešení oslňuje bravurně napodobeným stylem vyprávění, který je namíchán ze směsice suchého humoru a tradiční britské zdrženlivosti. Nábytek v Holmesově zanedbaném příbytku je například pokryt „tlustou dávkou prachu, která by odradila i Schliemanna“. Vyniká také výstižnými, typicky ostrovními charakterizacemi postav. Manželku vikáře představí jako „nenápadnou, tělnatou oxfordshireskou ženštinu s vlasy jako len, jejíž těžko pochopitelné, třicet let staré rozhodnutí vzít si otcova tmavookého seriózního ministranta z Indie přineslo mnohem nuznější ovoce, než si toho teplého letního večera roku 1913, kdy vdechovala vůni oleje ve vlasech pana K. T. Panickera, byla ochotná připustit“. Klíčovou kapitolou je starcova cesta za papouškem do válkou poznamenaného Londýna s nešťastným vikářem, jehož choť se zamilovala do oběti vraždy. Kulisy vybombardovaného města připomínají církevnímu činovníkovi rozklad jeho manželství a na každém rohu znatelná přítomnost rozjívených amerických vojáků v něm evokuje vágní příslib budoucích staromládeneckých radová-
nek. Starý detektiv prožívá kulturní šok – prostředí, které nadobro před více než dvaceti lety opustil a ve své paměti si ho milosrdně konzervoval, ho najednou atakuje rozpučenou živočišností. V troskách je ve světle onoho hrůzného byrokratického řešení, které stálo život oba Linusovy rodiče, celá moderní éra rozumu a víry v pokrok. Chabonův detektiv je jedním z jejích posledních mohykánů. Nesmrtelný hrdina, kterého se nepodařilo zabít ani A. C. Doyleovi, je náhle konfrontován s vlastní smrtelností. Znatelně mu ubývají fyzické síly a často se zaobírá myšlenkami, aby nezemřel nedůstojnou smrtí „na toaletě nebo s tváří v talíři ovesných vloček“. Požitek z odlehčené variace na viktoriánskou detektivku trpkne v ústech při zmínkách o tragédii, které Chabon homeopaticky, ale o to účinněji dávkuje mezi řádky. Bukolické, bezstarostné prostředí anglického venkova dělilo v roce 1944 od světa, kde se vypravovaly vlakové transporty, jen pár set kilometrů. Díky předposlední kapitole vyprávěné ukradeným papouškem se čtenář dozví tajemství Brunových číselných řad. Získá tak převahu nad samotným Holmesem, který sice ptáka navrátí chlapci, ale jeho brilantní analytický mozek tentokrát na vyluštění celé záhady nestačí. Nekorunovaný král dedukce, který byl vždy zvyklý „z houštiny falešných stop, beztvaré prázdnoty a nekonečných pichlavých šlahounů života vylupovat skutečný smysl a příčinné souvislosti“, dochází dokonce k rouhavé myšlence popírající celou jeho slavnou kariéru – totiž že objektivní pravda neexistuje a pravou povahu světa odrážejí právě neřešitelné případy. Jan Gregor
Q
Michael Chabon: Konečné řešení, přeložili David a Markéta Záleští, Odeon, 112 stran.
režie Peter Greenaway
Kniha o „noci rozbitého skla“
InzERcE
Gilbert vyvrací klišé o holocaustu. Když se zhroutí totalitní režim a na veřejnost se dostanou svědectví o jeho teroru, někdejší stoupenci se obvykle hájí nevědomostí. Přesně tak argumentovali desítky let řadoví členové NSDAP: Ano, byli jsme zhlouplí Hitlerem, propadli jsme představám o výjimečnosti německého národa. Ale vyhlazovací tábory, vraždění Židů? To byl pro nás po válce stejný šok jako pro vás! Kniha britského historika Martina Gilberta Křišťálová noc – Předehra záhuby odkazuje tyto obhajoby do patřičných mezí jako lži a pokusy vyrovnat se bez bolesti s vlastním podílem na zločinu. Na tohle téma už psalo hodně autorů – ale Gilbert je neobvykle přesvědčivý, velmi poctivý a důkladný; navíc má jeho studie další silné téma. Události, které se označují termínem Kristallnacht,křišťálová noc, začaly 10. listopadu 1938 v časných ranních hodinách a pokračovaly až do noci. Po celém Německu, Rakousku a v dalších oblastech pod nacistickou vládou byly zapalovány synagogy, rozbíjeny výlohy židovských krámů a vytloukána okna domácností (odtud název). Židé byli zatýkáni a týráni, jedenadevadesát jich bylo zavražděno, třicet tisíc mužů putovalo do koncentračních táborů. Propaganda to prezentovala jako spontánní výbuch hněvu (jako odvetu, neboť v Paříži zabil mladý Žid německého diplomata). Přitom šlo o koordinovanou akci, prováděnou oddíly SA a počítající s podporou veřejnosti. Gilbert pracuje se zprávami zahraničních korespondentů v Německu i se vzpomínkami svědků. Ruth Herskovitsová, tehdy školačka, se s rodiči ukryla u přátel. V knize popisuje, jak vypadal návrat domů: „Všude se povalovalo rozbité sklo a nádobí, zatímco stříbrné příbory a svícny chyběly.“ Do domu rodiny Rity Braumannové přišlo několik německých mužů. Poručili všem, ať jdou do prvního patra: „Pak jsme slyšeli systematické
rozbíjení všeho našeho nábytku.“ Reiner Axman popisuje, jak hořela synagoga a „viděl jsem, jak lidé nosí kbelíky s petrolejem, žoky nacpané papírem a staré hadry… Snažili se oheň rozdmýchat.“ Gilbert vrší jedno svědectví na druhé a najednou se před čtenářem složí plastický obraz nepochopitelné obludnosti. Občas se v ní sice vyskytl Němec, který pomohl židovským známým, ale mnohem častěji v ní figurují přikyvující diváci, policisté sekundující násilníkům, hasiči polévající vodou výhradně nežidovské domy, školáci házející kameny do oken. Je nepředstavitelné, aby někdo neviděl, netušil, nechápal. Křišťálová noc znamenala zlom: nejpozději od 10. 11. 1938 bylo jasné, že Židy postihla katastrofa, která nemá obdoby; nejpozději od tohoto data bylo zřejmé, že si o nacismu a jeho teroru nelze dělat iluze.
Kdy přežívá morálka Zahraniční novináři i diplomaté v Německu tomu porozuměli (pár dní po Mnichovu a po trapném „mírovém prohlášení“ Nevilla Chamberlaina). Ihned se také vědělo, že je třeba Židům pomáhat. Existuje nezřídka publikovaná představa, že „svět“ zůstal k jejich osudu netečný. Gilbert to popisuje jinak, podle něj „všeobecná ignorance“ neexistovala: selhávali konkrétní politici a určitá pojetí politiky; a vedle toho byly obětavé duše, které neselhaly vůbec. Pro desetitisíce německých Židů se stala jediným východiskem emigrace. Z celého světa proudily nabídky na přijetí uprchlíků. Tři představitelé aljašských měst přišli s návrhem na osídlení úrodného, ale neobydleného poloostrova Kenai, kde se mohlo uživit 250 tisíc lidí. Věc zkrachovala na protestu obchodních komor. Zákonodárné shromáždění Panenských ostrovů nabídlo uprchlíkům místo úni-
ku „před neblahým osudem“ – ministr zahraničí USA to označil za „neslučitelné s platnými zákony“. Židovská národní rada Palestiny prohlásila, že přijme deset tisíc dětí – britský kabinet to zavrhl v obavě z komplikací při britsko-arabském jednání… Jde o směs populismu, předpojatosti a úřednické tuposti, obav ze zvýšení daňové zátěže, lpění na paragrafech, strachu z neschopnosti uprchlíků „přijmout náš způsob života“. Je to tedy způsob myšlení a politického jednání, který dosud nevymizel. Přesto se podařilo zachránit velký počet německých Židů. Útočiště našli v Británii (65 tisíc), Šanghaji (12 tisíc), v USA (200 tisíc) i v dalších státech. Obrovské nasazení prokázali úředníci i diplomaté: zástupci USA v Berlíně, zástupce čínského generálního konzulátu Feng Šan Ho, švýcarský policejní důstojník Paul Grüninger, který vydával uprchlíkům až do začátku války padělané dokumenty a připravil se tak o kariéru. Z knihy se nedá neodvodit otázka: jak by to dopadlo, kdyby ke křišťálové noci došlo dnes? Které pojetí politiky by v demokratickém světě převážilo? Byla by výraznější neschopnost pochopit, že když jde o životy, nemá se myslet na daně, předpisy, obecní či partajní kasu a příští volby? Nebo by vyhrála velkorysost a citlivost, díky níž „morálka přežívá i uprostřed svého zhroucení“? Anebo by se zopakovalo to co kdysi: stejný střet, úmorný, pomalý a pro mnoho lidí smrtelný, protože demokracie zkrátka jinak fungovat neumí? Adam Drda Autor je externí redaktor Rádia Česko. Martin Gilbert: Křišťálová noc – Předehra záhuby, přeložila Petruška Šustrová, BB/Art, 286 stran.
Q
22
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
kultura
Bezkrevné repete
Necudný detail konzervativní výstavy Jana Zrzavého
N
a úterní ospalé odpoledne je v pražské Valdštejnské jízdárně až nečekaně rušno. Důchodkyně procházejí jedna za druhou fotobuňkou ve dveřích a hrnou se vstříc Kleopatře, pověšené v čele sálu. Arcidílo malíře Jana Zrzavého (1890–1977) běžně visí ve Veletržním paláci, ale ve stálé expozici Národní galerie nevyvolává zdaleka takovou pozornost jako tady, pár metrů od Zámeckých schodů, kde jeho autor před lety bydlel. „Zrzavý má takový autoportrét, fotku: stojí před zrcadlem, na sobě tepláky, dívá se na sebe a–jak bych to řek. Prostě pod těma teplákama se mu dme moudí,“ nese se galerií tichá poznámka výtvarníka Michala Pěchoučka a jedna z důchodkyň nenápadně natahuje uši. Když byly nyní čtyřiatřicetiletému Pěchoučkovi dva roky, věnoval před smrtí Zrzavý všechno, co neprodal, Národní galerii. Více než 100 obrazů a 1500 kreseb. Dnes část konvolutu galerie vystavuje u příležitosti třicátého výročí Zrzavého úmrtí a Pěchoučka oslovila, aby k expozici natočil filmový dokument. „Máme zákon o registrovaném partnerství a televizní reality show jsou plné daleko bizarnějších zjevů, než byl Zrzavý,“ tvrdil na tiskové konferenci k retrospektivě šéf sbírky kresby Národní galerie Ondřej Chrobák. Poněkud neobratně se tak snažil zaktualizovat odkaz malíře, který se celý život vyrovnával s homosexualitou, kvůli níž na něj valná část okolí hleděla skrz prsty. Zaktualizoval ho ale nakonec právě jen Pěchoučkův sedmiminutový Zrzavý film. Jinak je retrospektiva konzervativní až hanba.
totiž takovou ručičku kulatou, hanbatou, zavřenou. Bude to asi drb, ale je to divný, ne?“ Zrzavý šibalsky se usmívající Kleopatru rozvalenou na sofa maloval patnáct let. Léta mu zabrala i rozměrná přípravná kresba uhlem, která nyní v jízdárně visí hned vedle. Pěchouček nicméně onou obětí nemyslel Zrzavého neobvykle dlouhé zaujetí jedním tématem, ale rozhodnutí vrátit se v roce 1938 do Československa. V té době už měl ve Francii ateliér i dům, spoustu dobrých kontaktů a přátel. Přesto se v reakci na „podlý výstup“, který předvedl francouzský ministerský předseda Édouard Daladier na mnichovské konferenci, vrátil do Prahy. „Kdyby neodjel, mohl se z něj stát světový autor a dnes by o něm video točil někdo jiný,“ usmívá se Pěchouček.
Tajemství viděné z balkonu Dnes jméno Jan Zrzavý v cizině něco řekne málokomu. Z malíře s minimálně evropským potenciálem se stal ryze „národní umělec“ (od roku 1965 to má stvrzené titulem), oblíbený kvůli snadno čitelnému rukopisu navazujícímu na
kubismus i díky veřejné roli poněkud jurodivého, leč vlastně dobráckého vousatého staříka v bačkorách a červeném fezu. Když nyní Národní galerie k retrospektivě vydala průvodce pouze v češtině, dá se to brát jako symbolické stvrzení jeho domáckého postavení. „Stejně ho máš spojeného s tím, na co ses díval na reprodukcích. Kleopatru jsi viděl nad sebou, když ti trhali zuby, v čekárně visely Spící lodi, ve školách byly na chodbách Benátky. Jo a ještě tyhle konvalinky, ty byly taky všude,“ ukazuje Pěchouček na decentní kubistické zátiší. Podívat se na Zrzavého kriticky, zbavit ho těchto klišé coby autora pro „školu a dům“ se před čtyřmi lety úspěšně pokusili Karel Srp s Janou Orlíkovou ve velké monografii a antologii jeho textů. Doprovodnou výstavu se jim tehdy bohužel nepodařilo realizovat, protože Národní galerie si chtěla retrospektivu uspořádat ve vlastní režii. Týmu kolem Zuzany Novotné z toho teď vyšla expozice, ve které jsou vedle sebe pověšeny nejdůležitější dostupné kusy doplněné o přípravné studie a méně známé kresby. Co člověk viděl v čekárně na plakátu, to má k dispozici v originále. Je to klasická pocta už dávno poctěnému tvůr-
ci, která se může ve stejné podobě opakovat třeba zase za sedmnáct let. Přesně tolik nás dělí od Zrzavého poslední retrospektivy, která proběhla na stejném místě. Mimochodem: na internetových stránkách galerie je expozice ještě stále nazývána původně zamýšleným termínem Důvěrné vztahy, jenž asociuje snahu kurátorů o nějaké nové interpretace. Nakonec se ale výstava jmenuje i působí zcela bezkrevně. Prostě: obrazy, kresby, ilustrace. „Já ale myslím, že by se mu to celkem líbilo. Jak ten můj buznobál, tak tahle trochu šílená instalace,“ říká Michal Pěchouček a z balkonu poťouchle ukazuje na sál, který při pohledu shora odhaluje nenápadný detail. Zaoblené stěny panelů kombinované se dvěma řadami židlí totiž tvarem připomínají ženské přirození. Jan H. Vitvar
Q
Jan Zrzavý (1890–1977)–obrazy, kresby, ilustrace, kurátoři Zuzana Novotná, Tomáš Vlček, Národní galerie, Valdštejnská jízdárna, Praha, 25. 5.–16. 9.
Nafukovací panna „Pak má ještě autoportrét, když mu bylo sedmnáct osmnáct, má dlouhý vlasy. Je na něm vidět ten moment, kdy člověk ještě neví, jestli se stát umělcem, nebo ne: máš o tom jen zprostředkovaný informace a jediný, co víš, je, že jsi sám sobě na obtíž,“ pokračuje Pěchouček v popisu inspirace ke svému snímku. V něm mladík podobný vysněným androgynním jinochům ze Zrzavého obrazů sedí před zrcadlem a pak se rozverně prochází po hřbitově. Nakrucuje se, pohazuje hlavou a točí igelitkou potištěnou květinami, pak v ní cosi něžně hladí. Jeho poetický příběh se prolíná s dokumentárními záběry Jana Zrzavého, na nichž se jde jako stařec poklonit na vyšehradský Slavín ke hrobu Julia Zeyera, k jehož poezii hořel stejnou náklonností jako k němu samotnému (podobně fatální, protože neopětovaný vztah Zrzavý prožíval i s malířem Bohumilem Kubištou). „Chodil tam každý rok, a když nemohl, poslal tam někoho jiného. Položil mu tam kytky jako oběť. Ten kluk mu žádný kytky nepřinese, má je jen na igelitce. Když se chceš stát umělcem, musíš něco obětovat, něco v sobě pohřbít, jako když chceš být kněz. Zrzavý tu oběť, na rozdíl od kluka, udělal,“ filozofuje Pěchouček a dívá se na Kleopatru. „Zrzka. Někdo mi říkal, že ji prý maloval podle nafukovací panny, co mu půjčil Kubišta. Ona má
Není ta ručička trochu hambatá? (Michal Pěchouček před Kleopatrou) foto tomki němec
Bobův návrat
níci, literáti a hudebníci s velkou láskou vypůjčují metody, umělecký jazyk či celé kusy již existujících děl od jiných tvůrců, aby tak dali vzniknout dílům novým, v divadle tento přístup ještě nezakotvil.
a potřeba vysvětlit. Proto bývají jeho díla záhadná, slovy těžce uchopitelná. O tom jsme se mohli přesvědčit i v Praze, kde hostoval s experimentálním dramatem Gertrudy Steinové Dr. Faustus Lights the Lights a v Národním divadle uvedl Janáčkovu málo známou a opomíjenou operu Osud. Vytvořil si jakousi renesanční dílnu, kde jeho styl rozvíjí několik mladších tvůrců k dokonalosti: on sám je v roli iniciátora, hybatele, toho, kdo vtiskává rámci ideu a základní scénický a interpretační stylový charakter. Každodenní práci s herci i složitý způsob svícení v mnohdy podobných scénografických podmínkách, jimž vévodí bílý horizont a minimální užití předmětů na scéně, za něj obstarává právě tato dílna. Není divu, že díky tomu stíhá vytvořit až deset inscenací ročně v nejprestižnějších sálech divadel a oper na celém světě. A není ani divu, že se kvůli tomu musí vyrovnávat se samotou. I o tom je představení Bob.
Netřeba vysvětlovat
Ukryto v citacích
Robert Wilson má jasný vizuální styl a daleko spíše než psychologickému či realistickému budování scén a situací se věnuje neobvyklému rytmu, rozmístění herců či operních pěvců v prostoru divadla, jejich velmi zpomaleným a akcentovaným fyzickým gestům, důmyslně vyostřeným pomocí na milimetr přesného „light designu“. Díky silně výtvarnému vnímání divadelního prostoru i jednotlivých akcí mnohdy ignoruje a potlačuje logiku textu, vyloženě odděluje slovo od akce s vírou, že je důležitější tajemství umění než touha jej pochopit
Will Bond, herec představující režiséra Wilsona, se v inscenaci potýká nejen s rodinnými traumaty, ale i s americkou pop-kulturou a s nezájmem o svět průměrných Američanů. Hodinu a půl vystupuje na jevišti sám, přesto jde o dílo kolektivní, na němž se podílel celý soubor The SITI Company: dělal rešerše, neboť hlavním zdrojem pro vznik textu byly novinové rozhovory a televizní záznamy, které Bond doplnil o zkušenosti z práce s režisérem na díle Persephona. Země, po níž se pohybuje Bob, je rozdělena do devíti přesných čtverců, na nichž stojí stůl, křeslo,
V Arše vystoupí The SITI Company s proslulou poctou Wilsonovi. Po osmi letech od posledního uvedení v Česku a pět let od oficiální derniéry se v pražském Divadle Archa ve výjimečném obnovení objeví inscenace Bob Anne Bogartové, americké režisérky a jedné z nejrespektovanějších divadelních teoretiček. Právě schopnost precizního myšlení, dotahování věcí do důsledků, smysl pro detail, řemeslná zručnost a lehkost jsou obrovským kladem tvůrců tohoto minimalistického one man show, které se opírá o život a názory režiséra Roberta „Boba“ Wilsona. Bob je unikátním vhledem do života i díla Roberta Wilsona (1941). Jeho způsob inscenování je zde odhalen a použit se všemi charakteristickými znaky a s téměř až sociologickým a psychologickým náhledem je zde vylíčen i jeho život, obsese, dětské fobie, názory, zkušenosti a také zdroje kreativity. Podobné metadivadelní divadlo je přitom i v současném uměleckém provozu velkou vzácností. Zatímco si výtvar-
láhev mléka a sklenice. Nic víc. Zadní část scény vyplňuje bílý horizont a veškeré změny obstarává Bob přenášením nábytku, čarovné nasvícení nebo hudba (jednou šraml a klezmer, jindy vážná hudba nebo elektronické industriální zvuky). Máme zde co do činění s minimalismem na scéně, a to jak v počtu užitých prvků, tak v opakující se struktuře pohybů, vět a emocionálně silných gest. Každé představení je přes hodinářsky přesný řád a strukturu jiné: výtečný herec dokáže pocitově odlišně barvit celé scény a naplnit hudebně dokonalou kompozici díla jinou citlivostí. Stejně jako se Bob osaměle pohybuje po scéně jakoby v cyklických kruzích, tak i jeho slova připomínají opakující se a pozvolna obohacovanou promluvu starého člověka. To, o čem se hovoří, není doprovázeno logickými gesty, která by doplňovala intenzitu výpovědi, jak je tomu v životě. Naopak, Bond se pohybuje jako tanečník, přestože jeho fyzické napětí i všechny pohyby mají s tancem pramálo společného. Jedná se o divadlo pomalého prožívání těla v pomalu uchopovaném světě, který nemusí být vždy logický, ale je vizuálně i herecky krásný. Přestože si The SITI Company s Anne Bogartovou v čele přisvojuje Wilsonovu metodu, neznamená to, že je dílo neoriginální. Jeho originalita se skrývá v citacích, opakování známého a hlavně v důstojném holdu tvůrci, který se stal ikonou midcultu, neboť míchá výboje vizuální pop-kultury s vysokým uměním a klasickými díly. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.
Q
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
kultura
Kladu co nejlepší otázky
V jakém rozpoložení k nám přijede Laurie Andersonová
Když mi publikum rozumí, cítím se méně sama. (Andersonová) foto profimedia.cz
M
ěli bychom jí dobře rozumět. Vždyť se proslavila svrchovaně zábavnou reakcí na reaganovskou Ameriku 80. let: na svět ekonomických argumentů, umných i bizarních mediálních manipulátorů, záplavy informací ke konzumaci, efektní náhražky za skutečnou politiku. To všechno už dnes taky známe. Když si Laurie oblékla „korektní“ mužský oblek a začala hrát píseň na digitální kravatu, byla nějak zvlášť vzdálená české ministryni zpívající americkému prezidentovi? Ale od Andersonové nelze čekat, že bude vytvářet multimediální show donekonečna. „Je to problém mnoha umělců,“ říká, „kteří mají výrazný vlastní styl: očekává se od nich, že se ho budou víceméně pořád držet. Upadnout do rutiny pravidelné produkce je tak snadné. Prostě děláte větší a větší věci. K čemu? Má práce spočívá hlavně v tom, že se snažím klást co nejlepší otázky.“
Made in America Přelom tisíciletí zavedl Andersonovou do světa knih. Když Encyclopaedia Brittanica požádala performerku o sepsání hesla New York, vyhověla jí. Dohrou byly události jedenáctého září, po nichž Andersonová kapitolu aktualizovala. Sama ve městě koncertovala pouhý týden po útoku. Jestliže jí její partner Lou Reed říkává, že by mohla s lidmi mluvit víc na rovinu („Řekni, co chceš říct! Nemusíš místo toho pořád ukazovat věci!“), tady se to naplnilo. Záznam představení Happiness (Štěstí) před čerstvě otřesenou komunitou je zatím posledním vydaným albem Andersonové. Užaslé publikum tu naslouchá jejímu prvnímu hitu O Superman z roku 1980: „Blíží se letadla. Jsou to americká letadla. Made in America.“ Není to magická náhoda, už tehdy reagovala Andersonová na napětí mezi USA a Blízkým východem: „Tak pochovej mě, mami. Svýma dlouhýma rukama. Svýma petrochemickýma rukama. Svýma armádníma rukama. Svýma elektronickýma rukama.“ Vytvořila velké představení na motivy Melvilleovy Bílé velryby: rozpravu o tom, za čím se celý život honíme, aby nás to nakonec sežralo. Songs and Stories from Moby Dick jsou její zatím poslední multimediální show. „Proč vytvářet další? Dnes už je dělá každý módní návrhář. Každá továrna na auta.“
Nemířit k cíli Analogový svět knih jako by byl můstkem, po kterém přešla od hudebních show hlouběji do světa performancí a osobních testů. „V roce 2004 jsem změnila styl života víc než kdykoli dřív. Rozhodla jsem se dělat všechno venku. Monitory a obrazov-
ky mě už spalovaly, nešlo to dál vydržet. Pustila jsem se do řady desetidenních projektů, v nichž prostě někam jdu.“ Tahle významná kapitola se otevřela v Řecku, kam ji přizvali k vytváření olympijského ceremoniálu (po dlouhých přípravách se její práce pro škrty v rozpočtu téměř nezúročila). Když zrovna práce stála, rozhodla se jít z Atén do Delf. Nešlo jí o fyzickou kondici. Jak je u ní zvykem, věc měla podivné, ale logické pozadí: chtěla vyjít s určitou myšlenkou a během cesty ji řádně promyslet. „Ujdu dvacet mil za den, žádný extra výkon. Nic si nedokazuji: kdyby mi šlo o to, někam se dostat, vzala bych si taxíka. Spíš se tak snažím být skutečně svobodná a vnímat, jaké to je. Protože, upřímně řečeno, cítím se jako v pasti a myslím, že spousta Američanů zrovna tak. V čem jsme svobodní? Abychom si vybrali mezi pepsi a kokakolou?“ Andersonová šla trasu jihoanglických pastevců, ve Francii se rozhodla pro protisměr Rimbaudova útěku z básníkova rodiště Charleville do Paříže. Postupně opustila koncept „myšlenky na cestu“: zjistila, že sama cesta zaměstná hlavu aktivním vyprázdněním. „Nechci být poutnice. Nejde mi o cílové místo. Pro jednou zkouším jednat bez zaměření na výsledek: mám s tím nečekaně hodně práce.“ Nebyla by to Andersonová, aby nespojila zkušenost chůze s něčím kontrastním. „Dřív jsem dvěma kamiony dovezla na koncert to, co dnes přinesu pod paží. Pěší cesty mě učí improvizovat, shodou okolností to nastává i v hudbě. Technologie mi až teď dovoluje rozhodovat se v reálném čase performance.“ V letošním programu Homeland mixují videoprojekci přímo během hry všichni čtyři členové kapely.
Konec Měsíce Zatímco její posluchači čekali, kdy se vrátí k hudbě, vydala se do světa vědy. V roce 2003 se stala prvním a zatím jediným „rezidenčním umělcem“ Národního úřadu pro letectví a vesmír NASA. Pozoruhodný program pro spolupráci s umělci má NASA od roku 1963. V 60. letech vozila výtvarníky (včetně abstraktních radikálů ráže Roberta Rauschenberga) na základny nebo do míst dopadu kosmických sond, reflexe vystavovala washingtonská Národní galerie. Zástupci NASA odůvodňují program potřebou průběžného svědectví. Tvůrčí záznamy nezávislých umělců mají prý větší šanci udržet se v historii než kroniky NASA. „Moje první otázka,“ říká Andersonová, „byla: Pustíte mě nahoru?“ Přestala kouřit, aby se její kosmonautické šance zvýšily, ale přes silné naléhání byla odmítnuta. I bez cesty do vesmíru fas-
cinovaně mluví o vědcích a designérech, jejichž práci zblízka pozorovala. Dlouho chystala představení Beauty (Krása): překvapivé množství vědeckých rozhodnutí se jí zdálo motivované našimi představami o tom, co je krásné a správné. Nakonec performanci nazvala The End of the Moon (Konec Měsíce). „Ti lidé konkrétně pracují na úkolech, jako je zazelenění Marsu. Praxe tam vyrůstá z nejvyšších ambicí. Až budou na Měsíci základny, bude to konec Měsíce, jak jsme ho vždycky znali.“ Nezdržuje se soudu, zda jí to celé imponuje, ale nabízí hned dva: úžas a skepsi. „Lidé koktají jen na začátku slova, neříkají koktání-ní-ní-ní, protože na konci už se nebojí. Tam už je jenom lítost.“
Okno do světa Nad jejím angažmá u NASA vznesla média kritické otázky. Ona, tak vyhraněná proti Bushově politice, se nechává platit vládní organizací? Ale pro Andersonovou NASA reprezentuje něco docela jiného než Bush: je to organizace orientovaná na budoucnost. „Myslím, že ve washingtonských úřadech je k NASA hodně lidí těžce podezřívavých. Když Bush prohlásil, že odepisuje Hubbleův teleskop, dostalo mě to. Bylo to naše okno, naše červí díra do vesmíru. Lidé díky tomu mohli užívat svět jinak než jako spořádaní konzumenti. V NASA je dnes hodně stavovské hrdosti a osobních depresí, když vidí, pro koho pracují.“ Jak asi minulý týden, pátého června, kdy se Bush procházel po Praze, oslavila Laurie Andersonová šedesátiny? Nejspíš v čilém ruchu. Začíná jí evropské turné, k vydání se připravuje první studiové album po roce 2001 nazvané Homeland. K tomu mají být poprvé na DVD vydány její filmy. Ve dnech pražského koncertu také vychází v rozšířené verzi Big Science, debut starý čtvrt století. Rezidence v NASA a pěší cesty byly pro ni přípravnou fází před skutečnou tvorbou. „Jsem z osmi dětí. U stolu se pořád vyprávělo. Od dvanácti let si do sešitů zapisuji použitelné historky.“ Prý je nikdy nepublikovala coby vyjádření sebe sama. „Neumím si představit, že bych něco dělala jen s ohledem na sebe. To hraničí s bláznovstvím. Píšu věci, aby rozesmály nebo rozesmutnily druhé. Když publikum rozumí tomu, co říkám, je to pro mě okamžik štěstí. Člověk se pak cítí méně sám.“
net
Vzpoura zdrojů Na internetu se odehrála zvláštní přestřelka: reportér technologického měsíčníku Wired Fred Vogelstein se přel s internetovým podnikatelem a vlivným blogerem Jasonem Calacanisem o telefonické interview. Novinář se marně snažil přemluvit Calacanise k rozhovoru po telefonu – ten zatvrzele vyžadoval e-mailovou výměnu. Na první pohled to vypadá jako dětinská taškařice. Ale skrývá se za tím důležitý příběh o nástrahách, kterým čelí žurnalistika. Jaké jsou argumenty obou stran? U novináře je to zřejmé: e-mailové interview bude ochuzené o tón a nuance Calacanisovy řeči, nezaznamená emoce, rozhovor bude suchý a málo živý. Novináři, věčně pracující pod tlakem uzávěrky, navíc potřebují odpovědi rychle a musí mít možnost ihned pokládat doplňující otázky. Při telefonickém rozhovoru mají navíc šanci, že zpovídaný se bude míň hlídat a v nečekaném záchvatu upřímnosti omylem řekne pravdu. To jsou pádné důvody, kvůli kterým novinář řekl, že chce mluvit jen po telefonu. Jenže silné argumenty jsou i na druhé straně. Calacanis tvrdí, že s novináři má bohatou zkušenost a že jsou zruční v překrucování citací. Za pravdu mu dává například veterán americké žurnalistiky Dan Gillmor: „Z pohledu zdroje skoro každý článek něco pokazí,“ a dodává, že každý žurnalista by si měl vyzkoušet, jaké je to být zdrojem. Calacanis navíc žurnalistům vytýká, že citace potřebují hlavně proto, aby článkům dodali dramatický náboj. Citace přibarvují a vytrhávají z kontextu, takže působí akčněji, než odpovídá skutečnosti. „Jenže tohle vytváření dramat má reálný vliv na lidi a jejich vztahy,“ upozorňuje Calacanis. Ke kritice se přidal i Jeff Jarvis, bývalý vydavatel Entertainment Weekly a nyní bloger. Na rozhovorech po telefonu se mu nelíbí onen „mám tě!“ moment. Novináři podle něj snad ani nechtějí od zdrojů informace, ale nějak je nachytat. „Každý se občas přeřekne. Neměli bychom mít možnost vzít svá slova zpět? Proč má novinář možnost přepsat svůj článek, a já ne?“ Asi nejzávažnější problém je v tom, že některé zdroje už s novináři nechtějí a hlavně nepotřebují tuto hru hrát. „Na můj blog chodí deset tisíc lidí denně, já nepotřebuji Wired k tomu, abych mohl mluvit k technologickému průmyslu,“ píše Calacanis. Stejně to vidí další slavný bloger Dave Winer. „Jestli chcete, abychom s vámi spolupracovali, pojďme vymyslet nový způsob, jak to dělat. Už mám dost starého systému.“ Calacanis se navíc rozhodl, že veškerou konverzaci s novinářem ihned bude publikovat na svém blogu. Tedy týdny předtím, než vyjde Vogelsteinův „exkluzivní“ článek. Calacanis chápe blogování jako konverzaci, a proto nemá vůči „starým médiím“ ohledy. „Tisk je mrtvý, protože nestačí tempu konverzace. Kdyby článek vyšel dvanáct hodin po mém zápisku, tak by to snad ještě byla konverzace. Ale týdny? Prosím vás...“ A jak příběh nakonec dopadl? Zřejmě ke spokojenosti všech. Novinář nakonec mohl Calacanisovi zavolat, ten si rozhovor nahrál a publikoval na blogu. Calacanis tak získal kontrolu nad svými slovy, žurnalista se dočkal spontánní debaty a jeho článek je slavný dávno před otištěním. Adam Javůrek
Pavel Klusák Laurie Andersonová vystoupí 14. 6. s programem Homeland v pražském Kongresovém centru; album Big Science vychází 18. 6. na značce Nonesuch.
23
Hlavně kontrolu nad svými slovy. (Jason Calacanis) foto egp
24
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
kultura
Snyderovi v patách
Americký básník divočiny vyrazil do Českého krasu
V
krátkých kalhotách, polobotkách a s ošlehanou tváří vypadá muž na peroně pražského smíchovského nádraží jako vysloužilý skautský vedoucí, který se chystá strávit horký den někde na Berounce. Jenom ta náušnice v uchu nebývá u sedmasedmdesátiletého českého chataře zvykem. Výletníkem je americký básník Gary Snyder, host letošního Festivalu spisovatelů. Pět dní prožil v kolotoči diskusí, přednášek, veřejných čtení, autogramiád a rozhovorů, a tak poprosil zdejší přátele, ať mu na čtvrtek naplánují výlet do přírody. A pozvou, koho mají chuť. Na nádraží skřípou brzdy vlaku, asi třicetičlenná výprava se souká do vagonu a vyráží směr Beroun.
Co chtějí slyšet Vyjet si na výlet do přírody s Gary Snyderem není jen tak. Pro její milovníky je to stejná pocta, jako pro ctitele rock-and-rollu šance zahrát si na kytaru třeba s Neilem Youngem nebo Sonic Youth. Od časů Henriho Davida Thoreaua nenajdete ve světové literatuře a filozofii mnoho dalších autorů, kteří by vztah člověka k přírodě (a důvody k pobývání v ní) vystihli tak vrstevnatě, šaramantně a přitom s oslnivou informovaností. Snyder k tomu má hned několikerou průpravu. Kamarád Jacka Keroucka a Allena Ginsberga, který prožil horečku beat generation i květinové éry, vystudovaný sinolog a znalec asijských kultur, praktikující buddhista, jenž strávil přes deset let v japonských zenových chrámech, muž, který prochodil americké a asijské hory a usadil se ve srubu v kalifornské Sieře Nevadě – všechny tyhle zkušenosti přetavil do esejů a poezie, jež si našla své bezvýhradné obdivovatele. Během cesty do Českého krasu ovšem na poutníka padnou pochybnosti, jak taková výprava s guru divočiny asi může vypadat. Bude to přednáška? Nebo představení jednoho muže? Když v Srbsku vlak zastaví a skupinka se podél řeky pomalu vydává na cestu k lesu, nejistota opadá. Je tu překvapivě roztodivná společnost lidí. Sinoložka Olga Lomová, liberecký básník Jaromír Typlt, feminista a překladatel Mirek Vodrážka nebo mladá dáma, jež propadla amazonskému šamanismu. Veterán zdejších environmentalistů Jan Piňos si přijel odpočinout po protibushovských protestech a teď shání kus provázku, kterým by si vyspravil prasklý sandál. Lidé se seznamují, povídají si a o Snydera jako by ani nijak zvlášť nešlo. Skoro se zdá, že posloužil jako příjemná záminka k výletu z města. Po nějaké době část výpravy zastavuje Jiří Zemánek, kunsthistorik, který plánoval tra-
su. Kdysi pracoval v Národní galerii, dnes je na volné noze, pořádá především výstavy s ekologickou tematikou a také založil tradici pravidelných pěších poutí po Čechách. Připravil si doma pro Snydera výklad geologického vývoje Českého krasu, takže teď rozkládá na zemi mapu a rozmáchlými pohyby naznačuje, jak probíhalo vrásnění a pohyby vrstev. „Jsou tu v jeskyních nějaké nástěnné malby?“ zajímá se básník. Dozví se že ne a pak ho v jednu chvíli podrobný a dlouhý výklad omrzí a požádá řečníka, že by rád pokračoval v cestě. „Jo v tomhle to maj slavný spisovatelé blbý,“ komentuje situaci opodál stojící básník Typlt, „každej jim říká to, co si myslí, že chtěj slyšet. Hrabalovi všichni vyprávěli pábitelský historky, Snyderovi o horách a řekách. Ale třeba chtěj slyšet něco úplně jinýho.“
Dost stará země Cesta pokračuje lesem a tady Gary Snyder na chvíli přeruší rozhovor s Olgou Lomovou o starých čínských textech. „Těží se tu dřevo, nebo ne?“ rozhlíží se kolem. Dozví se, že v rezervaci je těžba omezená. „A máte tu nějaký prales, kde se vůbec nehospodaří ?“ ptá se básník, jenž se občas nazývá advokátem divočiny. Přítomní ekologičtí aktivisté ho informují, že takových míst je u nás minimum, Snyder posmutněle kývá hlavou, ale cesta pokračuje. Na vyhlídce u Svatého Jana pod Skalou je přestávka a následuje strmý sestup dolů. Tam u bývalého benediktinského kláštera, v jeskyni za dnešním kostelem, žil podle legendy v 9. století poustevník Ivan. Vyprávění o synovi knížete, který utekl z honosného domova, aby se mohl věnovat rozjímání o samotě, se v lecčem podobá příběhu Buddhovu a zen-buddhistu Snydera evidentně zajímá. Svatý Ivan musel bojovat s démony a k nalezení rovnováhy mu pomohl až Jan Křtitel, jenž se poustevníkovi zjevil ve snu. Když se Snyder dozví, že meditující asketa poté v jeskyni prožil čtyřicet let a živil se pouze mlékem laně, rozlehne se kostelem udivené americké „whaw“. Průvodce Jiří Zemánek strávil včerejší den obíháním pražských knihkupectví: sháněl v nich anglický překlad svého oblíbence Karla Hynka Máchy. Teď ve studené jeskyni organizuje krátké veřejné čtení poezie: čte se nejtemnější pasáž z Máje, v níž vězeň v cele čeká na smrt. Jaromír Typlt a Gary Snyder pak recitují každý pár svých básní. Veřejné čtení někdejšího beatnika by mohlo vyvolávat představu emocionálního vodopádu, ale v chladné jeskyni vyzní spíš jako meditativní zastávka v horkém dni. Snyder na začátku brouká buddhistickou sútru srdce a pak končí jednoduchou básní Verše
Kaczyńského Koniáš Místopředsedovi polské vlády Romanu Giertychovi nevoní knihy uznávaných spisovatelů. Kafka, Dostojevskij, Goethe, Conrad, Gombrowicz, Herling-Grudziński, Witkiewicz. Co tyto různorodé, světově proslulé autory spojuje? Pro polského místopředsedu vlády a ministra školství Romana Giertycha mají punc morální závadnosti a středoškoláci je podle nových osnov ministerstva školství nebudou muset číst. Z návrhu nového seznamu povinné četby, který by měl vstoupit v platnost v září, zmizela například taková kanonická díla evropské literatury jako Proces, Faust nebo Zločin a trest. „Přečetl jsem si nakonec Trans-Atlantik od Witolda Gombrowicze,“ ukázal svůj kulturní přehled Giertych. „A jsem v šoku: Tohle má být četba pro mládež? Vždyť je to příběh člověka, který utíká před vojenskou službou do Jižní Ameriky a tam hledá různé ‚zážitky‘. Doporučovat takovou četbu by narušovalo základy polského vlastenectví,“ rozčiloval se ministr. A jaké zážitky to hrdina knihy hledá – a co hůř – najde? Homosexuální! Ministrův protest se tedy jen řadí k jeho předchozím výpadům proti „propagaci homosexuality“. Giertych je asi jediným ministrem školství na světě, který věří, že homosexuálem se člověk stává vlivem vzdělání (ve ško.
lách) a reklamy (v médiích a na pouličních gay průvodech). Když Gombrowicz vyčítal Polákům druhotnost, mýlil se: polský ministr je unikát.
Kdepak Darwin, draci! Mezi polskými autory upřednostňuje šéf nacionalistické Ligy polských rodin Henryka Sienkiewicze. Jednak je nositelem Nobelovy ceny a za druhé psal hezky o polské bojovnosti v bitvě u Grunwaldu, hrdinném vzdoru vůči okupantům v klášteře Jasna Góra a utrpení prvních křesťanů v Římě (a to 70 let předtím, než se papežem stal Polák!). Sienkiewicz by měl být vzorem pro polskou mládež, prohlásil ministr a na seznam četby připsal jeho čtyři historicko-dobrodružné romány. Rozsáhlé několikasvazkové bichle. Vždyť i Polsko bylo jednou mocné a rozsáhlé. Že jsou to jen naše sny o sobě samých, naše iluze? A že Gombrowicz kdysi charakterizoval Sienkiewicze jako prvotřídního druholigového spisovatele? Jaký Gombrowicz? Vždyť ten byl přece ze seznamu vyřazen. „Největšího Poláka naší doby“ Jana Pavla II. si Giertych váží do té míry, že středoškoláci mají přečíst jednu knihu od něj a jednu – s příznač-
A máte tu nějaký prales? (Gary Snyder zcela vlevo, v popředí Jiří Zemánek) foto petr třešňák
o zemi ze své sbírky Hory a řeky bez konce, která o den dřív vyšla v českém překladu Luboše Snížka. Napsal ji při návštěvě australské pouště. „Dost široká, abys viděl před sebe. Dost otevřená, aby měl kam jít. Dost suchá, aby sis čest zachoval. Dost zelená, abys mohl žít. Dost stará, aby ti dala sny.“ Jsme teprve v polovině výpravy, ale vedrem a strmou cestou unavený básník se omlouvá a nasedá do autobusu na Prahu. V batůžku si jako dárek od Zemánka veze anglické vydání Máje.
Zpátky ve městě Autor těchto řádek se výletu zúčastnil jako pozvaný host. Hned následující den přinesl nečekanou zprávu, jak vypadá Gary Snyder pohledem českého novináře. „Už dlouho jsem neviděl tak protivnýho dědka,“ volá kamarád fotograf, který s ním právě dodělal rozhovor pro jiný časopis. Zážitek popisuje jako směs arogantního poučování, napomínání a povýšenosti. „Nakonec nám řekl, ať dopijeme vodu, kterou nám v hotelu natočili
ným názvem Strýček Karel. Kněžská léta papeže – o něm. Ministerstvo na seznam připsalo také tři romány Jana Dobraczyńského. Prý se vyznačují „velkým nábojem vlastenectví a křesťanských hodnot“. Problém je ale v tom, že tohoto autora nečtou ani univerzitní studenti filologie. Zato jde ale o předválečného národovce, který během stanného práva na začátku 80. let aktivně podporoval normalizaci, kterou svýma rukama a tanky nastolil generál Jaruzelski. Byl činný ve Vlasteneckém hnutí národního obrození spolu s ministrovým otcem Maciejem Giertychem, jediným europoslancem, který věří v existenci draků a popírá teorii evoluce. „Dobraczyński je přeložen do více jazyků než Gombrowicz,“ oznámil ministr (neřekl ovšem do kterých). Gombrowicz totiž „pouze“ do třiceti. „Ministerstvo přijalo návrhy učitelů z celého Polska,“ hájil se Giertych (neřekl ovšem kterých).
Gay Platon a úchyl Dostojevskij Proti seznamu se okamžitě zvedla vlna protestů. „Hovoříme-li o tom, že literatura má povzbuzovat vlastenectví, dostáváme se do blízkosti Goebbelsovy koncepce uvažování o literatuře jako nástroji k výchově lidí podle přání vlády,“ řekl v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu divadelní režisér a dramaturg Krystian Lupa. Ozval se i polský PEN klub: „Z výuky se odstraňují nikoli jednotlivá díla, ale celý obraz novodobé literatury, s její charakteristickou kritikou podhoubí totalitarismu. Poprvé od konce komunistického režimu se výkonná moc dopouští tak hluboké manipulace myšlení.“ Šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik v této souvislosti posměšně poznamenal: „Gombrowicze potrestali vyškrtnutím coby národního a morálního nihilistu s podezřelými erotickými sklony a na seznamu četby figuruje Aristoteles jako autor Obrany Sokrata, i když jde o spis Platona, snad proto, že Platon byl asi gay.“ Michnik tím ukazuje
z kohoutku, protože je jí na světě málo. Potom posadil svýho syna do audi a poslal ho na letiště. Klasickej americkej pokrytec.“ Gary Snyder je nepochybně zajímavým důkazem toho, jak se proměňuje role spisovatele v dnešní společnosti. V době plné vzájemně prosíťovaných názorových subkultur ubývá velikánů, kteří předjímají pohyby společenských ker a zaštiťují nebo interpretují velké ideje. Prostor literáta zprivátněl a on je dnes hlavně udržovatelem ohně, tím, kdo ve své sféře zájmu propojuje blízké duše. Výprava byla právě taková: větším zážitkem než Snyderova přítomnost se nakonec stalo setkání s ostatními výletníky. Návrat do civilizace básníkovi na náladě zjevně nepřidal a na kolegy novináře čekal namísto příjemného společníka nerudný protiva, jenž má pramálo chuti šířit své názory skrze média. S některými lidmi je zkrátka lepší chodit do lesa než na oficiální rozhovor. Petr Třešňák
Q
svou pravou levicově-trockistickou tvář, reagoval Giertych. „Jasně: Goethe byl Němec a svobodný zednář, Dostojevskij nenáviděl Poláky a vzrušovaly ho úchylnosti, prostitutky a vraždy a Conrad zanechal vlast v nouzi, změnil si jméno a začal psát v cizí řeči,“ ironicky se přidal filmový režisér Kazimierz Kutz. Ministra nepodporují ani koaliční kolegové. Ostře zareagoval ministr kultury Kazimierz Ujazdowski, podle něhož změny ministerstva školství jen pokračují v tradicích komunistické PLR, kdy byli exiloví autoři typu Gombrowicze a HerlingaGrudzińského zakázáni. Dolnoslezský vojvoda mu veřejně daroval vyškrtnutou knihu pamětí HerlingaGrudzińského ze sovětských lágrů nazvanou Jiný svět. „Protože i vy žijete v jiném světě,“ vysvětlil. Prý zaprotestovala dokonce i druhá dáma, neboli matka premiéra a prezidenta Jadwiga Kaczyńská, která dlouhá léta pracovala v literárním ústavu Polské akademie věd. Předseda vlády Jaroslaw Kaczyński se o vicepremiérových škrtech v seznamech četby dozvěděl z tisku. „Nechce se mi tomu věřit. To musí být nějaký špatný vtip,“ prohlásil v rozhlase s tím, že požádá svého vládního partnera o vysvětlení. Ministerstvo školství svolalo na 13. června tiskovou konferenci, které se spolu s Giertychem zúčastní zástupci vlády. Mezitím se po několika dnech tiše vrátila na seznam zveřejněný na internetových stránkách ministerstva kniha Jiný svět. Autorem Obrany Sokrata se znovu namísto Aristotela stal Platon (možná ji někdo z úředníků mezitím stačil přečíst?). Po několika dalších dnech se mezi povinnou četbou náhle objevil Zločin a trest. Stále ovšem čekáme na rehabilitaci Josefa K. Tedy patrně. Měnící se seznam je totiž nutné stále ověřovat na webu. Justyna Wodzisławska Autorka je filoložka, spolupracuje s deníkem Gazeta Wyborcza.
Q
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
kulturní servis
hudba
výstavy
televize
Ivan Sobotka: Starší i nové, Galerie Navrátil, Praha, 4.–24. 6. Letos osmdesátiletý malíř absolvoval v roce 1951 AVU, pak se živil jako kartolitograf, obtahovač štočků či správce depozitáře Národní galerie. Právě v Národní galerii mohl mít loni velkou retrospektivu s Pavlem Brázdou, z plánů dvou věčných outsiderů české malby ale nakonec bohužel sešlo. Tak jako Brázdu i Sobotku po revoluci soustavně propaguje okruh lidí kolem časopisu Revolver Revue, ale jak je vidět, ještě stále to nestačí – velkou výstavu měl autor nezaměnitelně úsporných portrétů biblických postav zatím v podstatě jen před osmi lety v klatovské Galerii U Bílého jednorožce.
foto profimedia.cz
Koncerty Marilyn Manson, T-Mobile Arena, Praha, 13. 6. Zjev proslavený svou nepříjemností vystupuje v Holešovicích za osm stovek. Ale kdo z nás v sobě nemá kus masochisty? Jarní introspekce nové hudby, Atrium, Praha, 12.–13. 6. Na dva dny přijíždí nizozemský The Barton Workshop, uznávaná veličina v uvádění současných kompozic a hudebních konceptů. Jeho šéf James Fulkerson vloni vyhledal skladatele Vlastislava Matouška a slavnostně uvedl jeho dílo v Amsterdamu. Na pražských koncertech zazní hudba světových autorů, psaná často přímo pro tento soubor (Cage, Lucier, Wolff, Denyer). Program, který se u nás hrává jen výjimečně, viz www.atriumzizkov.cz.
Barbora Klímová: Slavné brněnské vily II., Dům umění města Brna, Galerie 99, 6. 6.–29. 7. Loňská vítězka Ceny Jindřicha Chalupeckého se ve svých třiceti letech pustila do pátrání po brněnských vilách z období normalizace. Výsledkem je dokumentace domů ze 70. a 80. let, jejichž majitelé či architekti měli chuť se o svých stavbách s autorkou bavit. Pro výstavu se Klímová inspirovala loňským počinem Domu umění Slavné brněnské vily, který se zaměřil pouze na architektonicky hodnotná díla, takže z pochopitelných důvodů právě období normalizace musel vynechat.
Nové nahrávky Beverly Knight: Music City Soul, Parlophone Po plnokrevném bílém soulu (Amy Winehouse) přichází z Anglie přitažlivý černý soul. Čtyřiatřicetiletá propagátorka gospelu má za sebou deset let kariéry v Británii, letos dostala od královny Řád britského impéria. Album vzniklo v Nashville za pět dnů, k jeho drivu přispěl i Ron Wood z Rolling Stones. Garcia: Woven Days, Supraphon Komu nevadí irská galština a zvuk banja, najde tu vzdušný akustický pop. Kateřina Garcia natočila keltský repertoár, ale s ryze dnešním nadstylovým šmrncem à la Norah Jonesová. To byl jistě i záměr: pustit do unaveného českého popového rybníka štiku odjinud, s trumfy výrazného hlasu a prověřených songů.
foto teodoro anzellotti
Ibrahim Ferrer: Mi sueňo, World Circuit / PJ Music Ještě před smrtí (2005) stihl stařík z Buena Vista Social Clubu koncertovat i v Praze. Po celý život toužil nazpívat album boler. Tohle je skoro ono.
25
foto jan lukas
Jan Lukas: Fotografie 1929—1939, Uměleckoprůmyslové muzeum, Galerie Josefa Sudka, Praha, 7. 6.–2. 9. Znovuobjevování díla fotografa Jana Lukase (1915–2006) pokračuje. V neděli skončila jeho výstava Italský deník 1965–1966 v Pražském domě fotografie a už je tu další expozice, tentokrát komorního rázu odpovídajícího velikosti dvou místnůstek galerie v někdejším bytě Josefa Sudka pod Pražským hradem. Výstava se zaměří na Lukasovo rané dílo. Publikovat v Evě či Ahoji na neděli začal už v sedmnácti, ve svých reportážích se zaměřoval na prvorepublikový životní styl, přičemž se na jeho rukopisu odrazily i dobové avantgardní principy. K autorovu veřejnému pozapomenutí dopomohlo jeho rozhodnutí emigrovat: s rodinou v roce 1965 utekl z Jugoslávie do Itálie, odkud se později přesunuli do New Yorku. V něm také loni Lukas, autor přelomového humanistického souboru Země a lidé, zemřel.
Nesnesitelná lehkost vzpomínek Filmy Wong Kar-waie považují někteří za nesnesitelnou estétskou manýru. Mnozí ale v jeho fragmentárních příběhových mozaikách, vykreslujících prázdné životy velkoměstských samotářů, nacházejí zrcadlo svých vlastních pocitů. Miláček filmových festivalů představí na ČT 2 v rámci miniprofilu tři své novější počiny. Filmy, které poběží v televizi tento týden, se vyznačují názvy, které by na první pohled slušely spíše nějaké jihoamerické telenovele. Je v nich ale spíše sžíravá ironie. Film Šťastni spolu (1997), který získal cenu za režii na festivalu v Cannes v roce 1997, vypráví syrovým způsobem o rozpadu homosexuálního vztahu. A romance Stvořeni pro lásku (2000) popisuje nenaplněnou lásku dvou podváděných partnerů. Předkrm k vynikajícím snímkům vám může poskytnout úterní dokument Buenos Aires Zero Degree (1999) o natáčení prvního z výše jmenovaných filmů. Štáb se po roce vydal na místo natáčení, aby s tvůrci zrekonstruoval netradiční způsob natáčení.
Wong Kar-wai. foto profimedia.cz
Hongkongský režisérský premiant je totiž proslulý svým smyslem pro improvizaci–často točí bez jakéhokoli scénáře. Na druhou stranu je známý perfekcionalistickou postprodukcí a je schopný film roky přestřihávat, dokud si není jistý výsledkem. O problémech s ním by mohli vyprávět například organizátoři canneské přehlídky, když některé scény pro film 2046 (2004) natáčel ještě týden před uvedením na festivalu a s ještě teplou kopií dorazil do Cannes pozdě, takže se musela premiéra odsunout. Tvůrce, který oslaví příští rok padesátku, bývá řazen do takzvané druhé generace hongkongské nové vlny. Tamní kinematografie byla v 80. letech v asijském prostoru hned po Bollywoodu nejplodnější – chrlila ročně do světa desítky většinou akčních a kungfu snímků. Wong Kar-wai se učil u excentrického filmaře Patricka Tama a ten mu nabídl, aby si v rámci jeho studia natočil film. Kriminální melodrama As Tears Go By (1988) s místní hvězdou Andym Lauem se stalo nečekaným komerčním hitem a pomohlo režisérovi sehnat peníze na velkoryse financovanou noirovou detektivku Days Of Being Wild (1991). Film, který z odstupu někteří filmoví znalci považují za jeden z nejdůležitějších asijských filmů dekády, se stal komerčním propadákem. Není divu. Wong Kar-wai obsadil největší filmové hvězdy proti jejich obvyklým typům a naservíroval divákům místo jednoznačného thrilleru snivou melancholickou meditaci o nenaplněné touze a nemožnosti úniku před sebou samým. Diváky zvyklé na frenetické tempo zmátl zpomalenými sekvencemi v pastelových barvách, které většinou doprovázely vnitřní monology popisující utkvělé a nepotlačitelné vzpomínky hrdinů a které se posléze staly režisérovým trademarkem. Wong Kar-wai je archeologem paměti, jeho hrdinové často žijí v minulosti, která je paralyzuje, a bolestně si uvědomují, že čím více se snaží na něco nebo na někoho zapomenout, tím více se vzpomínka usídlí v paměti.
nakazí energií, se kterou vypráví o míjení a setkávání dvacátníků, o hledání intimity v přelidněné megalopoli. Jedno je jisté, po zhlédnutí filmu se zamilujete do Faye Wongové, která hraje prodavačku z bufetu tajně navštěvující byt sympatického policisty, a provařený hit California Dreaming od Mamas and Papas už nikdy nebude trapnou vykopávkou ze škatulky „oldies but goldies“. Po volném pokračování Chungking Expressu s názvem Fallen Angels (1995) se Wong Kar-wai vydal za oceán a v Argentině natočil film Šťastni spolu, kterým se díky úspěchu na nejsledovanějším filmovém festivalu etabloval i na mezinárodní scéně. Trpký příběh vykořeněných mladíků, kteří nemohou najít cestu k sobě ani od sebe, má v sobě něco z poetiky beatniků. Jeho hrdinové jsou pořád na cestě, ale štěstí ani klidu nedojdou. Říká se, že nikdo není ostrov, ale to jako by v díle Wonga Kar-waie neplatilo. Svého dvorního herce a asijskou superstar Tonyho Leunga dostal režisér podle legendy na jihoamerické natáčení lstí, údajně mu zamlčel homosexuální zápletku. Při castingu filmu Stvořeni pro lásku se k podobným trikům uchylovat nemusel – přestože má snímek silný erotický náboj, nepadne v něm ani polibek. Leung a další čínská herecká hvězda Maggie Cheungová v něm hrají pana Čoua a paní Čchanovou–sousedy v hongkongském činžáku, mezi nimiž vzniká nenápadné, ale o to silnější pouto spříznění, když zjišťují, že jejich životní partneři je spolu podvádějí. Wong Kar-wai dokázal využít umu kameramana Christophera Doylea a působivých smyčců Shigerua Umebayashiho a vytvořil snový, melancholický svět zašlých, deštěm zmáčených zákoutí, staromódních barů a klaustrofobních bytů ve starých činžácích, v němž hraje význam každé gesto, zhoupnutí ladných křivek pod elegantními šaty nebo vyfouknutí kouře z cigarety. Děj filmu se odehrává v 60. letech, přibližně v době, kdy se režisér přestěhoval do Hongkongu, a film tak je nostalgickou evokací krajiny dětství. Jeden z nejkrásnějších romantických příběhů posledních deseti let charakterizuje slogan vložený do filmu v zatmívačkovém předělu těsně před koncem: „Ta doba je pryč. Nic, co k ní patřilo, už neexistuje.“
Někdo je ostrov
– JG –
Režisér si poté odskočil na pole ambiciózního historického dobrodružství Ashes Of Time (1994), aby v natáčecích přestávkách s omezeným štábem dal vzniknout svému nejpopulárnějšímu filmu. Totálně improvizovaný Chungking Express (1994) vás
Šťastni spolu, ČT 2, 7. 6., 22.00; Buenos Aires Zero Degree, ČT 2, 12. 6., 23.10; Stvořeni pro lásku, ČT 2, 14. 6., 22.10; 2046, ČT 2, 21. 6., 21.45.
Pedant bez scénáře
Lawrence Ferlinghetti: Obrazy & básně, Galerie umění Karlovy Vary, 31. 5.–29. 7. Přes padesát Ferlinghettiho maleb a kreseb z let 1979–2004 je po pražské premiéře k vidění i v Karlových Varech. Osmaosmdesátiletý básník, nakladatel a výtvarník prý dál pilně tvoří, a jak je jeho zvykem, i čile sleduje dění na světové politické scéně, která se mu nyní vzhledem k jeho odporu vůči Bushovi juniorovi zrovna dvakrát nezamlouvá.
David Torn: Prezens, ECM / 2 HP Hustý vývar psychotropního účinku připravil elektrický kytarista Torn s chytrými stroji a newyorskými hráči (Tim Berne – sax, Craig Taborn – hammondky, elektrické piano). Svérázná variace na „rozpadlý“ rock: Black Sabbath na beatnickém večeru poezie, kde deephouseoví dýdžejové evokují ducha Johna Coltranea.
Jiří Kovanda: Výstava laureáta Ceny Michala Ranného, Moravská galerie v Brně, Pražákův palác, 1. 6.–2. 9. Letošním laureátem Ceny Michala Ranného, vyhlašované v Brně jednou za dva roky, se stal čtyřiapadesátiletý výtvarný autodidakt Jiří Kovanda. Legenda českého konceptuálního umění ještě nic neztratila na své aktuálnosti, a to i v evropském měřítku. Loni byl Kovanda pozván do londýnské Tate Modern, aby zde návštěvníky líbal přes sklo (záznam akce je nyní v Brně promítán), příští týden se pak představí v německém Kasselu na dvanácté přehlídce Documenta.
– p@k –
– JHV –
Erotický náboj, ale bez polibků – z filmu Stvořeni pro lásku. foto icf films
26
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
civilizace
Mezera mezi dvěma stromy Jak souvisejí aleje, sny a vztah ke starým lidem
V Česku se aleje více sázejí, než kácejí. Každý si ale všimne, když někde schází mohutný strom, málokdo však útlého, mladého stromku. foto profimedia.cz
V
několika filmech ze 60. let se objevuje černobílý, ztichlý a někdy zpomalený pohled do korun stromů, které vytvářejí alej. Podobné obrazy občas lidé vídají ve snech. Díváme se nahoru, vnímáme zvolna uplývající mezery mezi stromy a nejsme si jisti, zda v tomto stromovém rytmu jsou důležitější prázdná místa, nebo samotné stromy. Výsledek je obvykle nostalgický, vede nás do vzpomínek, ale také vzbuzuje pocit nějaké ztracené země, která je ve své podstatě bezpečná. Pokud se nad celou záležitostí hlouběji zamyslíme, můžeme zjistit, že se přihlašují prvotní dojmy snad získané v dobách, kdy nás naše matky vozily ve stíněných parcích či alejích v kočárcích a my se dívali do uspávajícího rytmu nebe a stromů. Abychom pochopili něco z našich současných snů, stálo by za to, aby nás někdo opět povozil v nějakém kočárku pro mimina obrů a my na rozhraní spánku a bdění, s pohledem upřeným vzhůru, opět viděli svět z neopakovatelné perspektivy.
Alej billboardů V minulém roce jsme s režisérkou Ljubou Václavovou na objednávku ministerstva životního prostředí začali připravovat filmový dokument o alejích. Ještě jsme nevěděli, že bude mírná zima, na jejímž konci začnou polozaměstnaní správci komunikací kácet aleje, a že se k nim rychle přidají ty obce, které se chtěly zbavit stromů či vydělat na dřevu. Tento proces byl zásahem státních orgánů i nevládních organizací zpomalen, ale nemylme se – nenápadné kácení pokračuje dál s tím rozdílem, že se podříznou dva tři stromy a za půl roku dalších pár. Několik měsíců jsme zhruba na polovině území ČR soustavně sledovali aleje a hovořili s mnoha lidmi. Chtěli jsme odpovědět na základní otázky: patří aleje do současné krajiny? Nežijeme už v jiné době, kdy aleje nemají budoucnost? Během dvou tří měsíců strávených na cestách napříč republikou se ovšem ukázalo, že tyto problémy vůbec nemusíme řešit, protože je mezitím vyřešil sám život. Alejí vysázených je víc než alejí pokácených. Rozdíl je v tom, že každý si všimne, když někde scházejí mohutné stromy, ale málokdo si uvědomí, že kolem cesty někdo zasázel útlé tyčky mladých stromků.
Historie alejí opisuje kruh, který začíná ve starověku alejemi sfing či soch a končí v postmoderně alejí billboardů. Zlatým věkem alejí je barokní doba. Půda byla v té době sjednocena pod velkými vlastníky, nejčastěji šlechtici nebo církví. Zemědělská výroba se soustředila ve velkých barokních velkostatcích. Krajinu bylo nutné nějak opticky uspořádat a rozčlenit na menší celky. Jednotná krajinářská koncepce na první pohled ukazovala postavení majitele a zběhlost správce panství. Je to něco jako váš psací stůl – rozčlenění na jednotlivé šuplíky, v tomto případě plánované krajinné celky ohraničené alejemi, je mnohem přehlednější, než kdyby obsah celého stolu byl naházen v jednom pytli. Jiné aleje se staly součástí zámecké architektury anebo poutních cest. Obvykle v sobě kombinovaly estetické důvody a ryze praktické záležitosti, jako je potřeba stínu, úprava mikroklimatu, sběr ovoce, či dokonce náhradní zdroj palivového a stavebního dříví. Mít alej zdravých vzrostlých stromů bylo tehdy – stejně jako dnes – možná lepší než mít hotové peníze. Na alej je možné se dívat i jako na investici do budoucnosti. Až jednou moji vnuci budou mít svatbu, pokácím alej a zaplatím veselku. Které z tradičních významů alejí přetrvaly do současnosti? V rozhovorech jsme se opakovaně setkávali s estetickou a citovou vazbou na aleje. Pokud si někdo navykne jezdit dvacet let stejnou alejí do práce, a pak tu alej někdo pokácí, trvá i několik let, než se odhojí smutek nad ztracenými stromy. Kácející starostové by si měli uvědomit, že tohle jim celé roky, možná až do konce jejich životů, lidé neodpustí a nezapomenou, protože citová vazba na strom může být stejně silná jako vazba na milovaného psa. Aleje také představují něco jako „malý les“, kde své útočiště nalézají zpěvaví ptáci, noční můry a drobní savci. Především v zemědělské krajině. Současná Evropa je rozdrobena sítí komunikací a řadou staveb, skladů a nových osad. Její krajina dosud nikdy neměla tak amorfní, téměř nestrukturovaný ráz. Určujícím prvkem se staly dálnice, protože přitahují další komunikace a stavby. Prostor mezi dálnicemi už dávno nepřipomíná „šuplíčky psacího stolu“, ale víceméně náhodně rozsypaný pytel cest a staveb. Země je rozparcelována mezi mnoho majitelů, a vzniká tak krajinný chaos, který sice nezname-
ná vyložené neštěstí, ale lidé podle řady antropologických pozorování dávají přednost přehledným krajinám. Snad to je pozůstatek z dob, kdy bylo nutné pozorovat lovnou zvěř nebo hlídat stáda dobytka. Dodnes za dům s vyhlídkou zaplatíte dvakrát víc než za obydlí někde v houští. Výsadba nové aleje je jednou z mála možností, jak krajinu opět nějak sjednotit.
Motorovou pilou na vztahy Obáváme se toho, že jak se chováme ke starým stromům, tak se budeme chovat ke starým lidem. Alej obvykle vnímáme jako součást krajinného, nebo dokonce přírodního prostředí, ale ve skutečnosti aleje rovněž zasahují do prostředí sociálního, či spíše asociálního. Pokud lze z obyčejné ziskuchtivosti podříznout krásné, zdravé stromy, které vytvářejí kus obecného dobra, proměňuje se něco v samotné komunitě. Jako by bylo v pořádku, že až budete zralí a na vrcholu sil a moudrosti, tak vás někdo zpeněží, tedy využije vašich zkušeností ke svému zisku a pak vás propustí. Kácení alejí – ale něco podobného se dá prokázat u domácích zvířat a u životního prostředí obecně – pomáhá vytvářet sociální atmosféru. Lidé si toho jsou na nějaké základní, nereflektované úrovni vědomi a kácení či jiné bezohlednosti je zlobí, protože vědí, že se nejedná jenom o stromy, ale také o ně samé. Na alejích je patrné, že na některé vztahy a vlastnosti, jako je zralost a krása, se dá jít motorovou pilou. Správci komunikací obvykle při kácení argumentují bezpečností: Doopravdy si přejete, aby tady umírali lidé? Ve skutečnosti se podle různých výzkumů zdá, že situace není jednoznačná. V některých místech kvůli stromům lidé skutečně umírají, ale jinde stromy pomáhají udržovat pozornost a zpomalují provoz. Stalo se například, že podél čerstvě vykácené silnice přibylo dopravních nehod, protože řidiči začali jezdit rychleji. Z hlediska padajících větví jsou pravděpodobně nejnebezpečnějším stromem lámavé a rychle rostoucí topoly, ale mnohým pádům větví či stromů se dá zabránit průběžnou údržbou. Zatímco aleje se obvykle nehodí u rychlostních komunikací, mohla by jim patřit budoucnost podél cyklostezek a pěších cest. Aleje jsou tradičně definovány jako dvouřadé, stejnověké porosty podél cest. Běžný profesionál-
ní přístup, který podporuje většina zahradních architektů, je založen na tom, že pokud alej stárne, je z estetických důvodů lepší ji vykácet a celou nahradit. Naproti tomu místní lidé – ve středních, jižních či západních Čechách – si prakticky bez výjimky přejí zachovat staré stromy. Ráz historických alejí tím sice utrpí, ale je posílena vazba na jednotlivé stromy. Zachráněný strom – jako třeba starý hloh u nádraží v Chocni – se pak stává předmětem pýchy místních lidí, kteří si jej vybojovali. Architektka R. Kurčíková navrhla ještě jiné uplatnění pro postmoderní alej. Představte si obvyklou pravoúhlou suburbii, která expanduje do okolní krajiny. Pokud u nové osady stanovíme limity růstu, je možné její část obkroužit hadovitě se vinoucí alejí složenou z různých stromů, pod kterými vede cesta. Je zde pár laviček s výhledem na krajinu a dětské hřiště. Dá se zde setkávat, hovořit a chodit na vycházky. Hadovitý zelený pás vymezuje hranici sídla a okolní krajiny a napojuje se na pár polních cest, které vedou dál k lesu.
Samorosti Po celé republice pozorujeme nejen kácení alejí, ale také jejich výsadbu. Některé projekty – třeba alej s morušemi, která spojuje ves Bořetice na jižní Moravě s osadou vinných sklípků – mají ve zdejším teplém klimatu přirozený základ a nádherný potenciál nové krajinné tvorby. Jiné aleje jsou vysázeny z málo kvalitních a často unifikovaných stromků, které potlačují individualitu vzrostlých stromů. Může se stát, že po pěti či deseti letech trápení lidé stromy raději vykácejí a pokusí se o alej znovu. Nové aleje tmelí komunitu, která něco viditelného a potřebného udělala vlastníma rukama a hrdost na alej předává svým dětem. Naproti tomu sudetské aleje sázeli jiní lidé, než jací zde žijí dnes. Jejich stromy jsou ponechány svému osudu a zanikají, nebo naopak přirozeně košatí do nádherných tvarů starých stromů, které se ne náhodou podobají samorostlým starým lidem. Václav Cílek Autor je geolog a esejista, minulý týden obdržel cenu ministra životního prostředí za rok 2006 za dlouholeté Q psaní o přírodě a problémech její ochrany.
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
civilizace
Jiné Země
boční světlo
Objev planety, která se podobá té naší, je na spadnutí
Č
lověk by tu sice vážil zhruba dvakrát víc než na Zemi, jinak to ale může být celkem přívětivý svět. Ozařuje jej rudé slunce, které se z povrchu planety jeví obrovské, dvacetkrát větší než to naše. Žádná výheň tu přesto nepanuje, teploty se zřejmě pohybují ve snesitelném rozmezí od nuly do 40 stupňů Celsia. Rok trvá pouhých 13 dní – právě to je totiž doba, za kterou planeta oběhne svoji mateřskou hvězdu, červeného trpaslíka s názvem Gliese 581. „Trpaslík“ se nachází v souhvězdí Vah a je od Země vzdálen zhruba 20 světelných let. Kdyby někdo vypsal cenu za nalezení „druhé Země“, pak by se objevitelé světa u Gliese 581, astronomové z Evropské jižní observatoře, ocitli poměrně blízko výhře. Těleso má zřejmě pevný povrch a může na něm být i kapalná voda, některé hlasy dokonce spekulovaly o přítomnosti oceánu. Bylo by to sice dost překvapující na planetě, jež obíhá kolem své hvězdy třináctkrát blíže než Země kolem Slunce, ale Gliese 581 je z pohledu běžného pozemšťana dost zvláštní stálice; je menší než Slunce a má chladnější povrch, září tedy podstatně méně. Přesnější údaje o planetě, jejíž poloměr přesahuje pozemský jen zhruba o polovinu, zatím nemáme. Přesto se objev stal vlajkovou lodí obrovského pokroku, který astronomové pátrající po exoplanetách – tedy planetách obíhajících kolem jiných hvězd – v posledních letech zaznamenali.
Důkaz přinese Kepler
Mezihvězdní tuláci Před pěti sty roky jsme znali pouhých šest planet sluneční soustavy. Země byla výjimečným tělesem, nacházela se v samém středu. Nebeské sféry se kolem ní otáčely jako dobře seřízený hodinový stroj a žádná změna v nich nikdy nemohla nastat. Před padesáti lety byla základní podoba sluneční soustavy už dobře známa. Odborníci věděli, že v kosmu nezaujímáme žádné privilegované místo. Naše galaxie se ztratila v anonymitě jiných hvězdných ostrovů. Tajemstvím nezůstala ani historie sluneční soustavy – Slunce a jeho planety vznikly před čtyřmi a půl miliardami roků z rozsáhlého oblaku plynu a prachu. A jelikož se stejným způsobem vytvořily i jiné hvězdy, bylo zřejmé, že i je musí doprovázet menší oběžnice. Před pěti roky jich už astronomové znali celou řadu, před pěti hodinami byla nejspíš objevena další z nich. V pátek 1. června 2007 mezinárodní katalogy evidovaly už 241 exoplanet. Přitom ještě v první polovině minulého desetiletí jsme s jistotou neznali ani jedinou. Zajímavá ale není jen rychlost, s níž vzdálené světy přibývají. Od roku 1995, kdy odborníci nalezli první planetu u hvězdy alespoň trochu podobné Slunci, jsme se dočkali četných překvapení. Svět exoplanet je pestřejší, než jsme si dokázali představit, a některé exempláře v planetární zoo jsou vskutku pozoruhodné. Podařilo se například najít skutečného Metuzaléma, planetu obíhající kolem vyžilé stálice, které je už 13 miliard roků, a je tedy třikrát starší než Země. Astronomové na ni narazili v kulové hvězdokupě M 4 v souhvězdí Štíra. Opravdovou raritou jsou pak tělesa podobná planetám, avšak bez mateřských hvězd. Astronomové je identifikovali v některých mlhovinách. Věčně zmrzlé, letící kosmickým prostorem – jejich hmotnosti se odhadují na 5 až 15 Jupiterů. Těchto mezihvězdných tuláků přitom může být v kosmu více než klasických oběžnic. Bludné planety vznikly buď z rozsáhlých oblaků plynu a prachu podobně jako hvězdy, mohly však být také vymrštěny z oběžných drah při blízkých setkáních dvou obyčejných hvězd. Zajímavé je, že ačkoliv vědci existenci planet u jiných sluncí bezpochyby prokázali, neznamená to, že se tato tělesa dařilo přímo pozorovat. Astronomové si místo toho pomáhají různými triky: představa, že planeta krouží kolem hvězdy, je zjednodušená, ve skutečnosti obě tělesa obíhají kolem společného těžiště. Planeta tedy svojí hvězdou poněkud cloumá – a právě to mohou pozemské přístroje zachytit. Jindy se podaří změřit nepatrné změny jasu hvězdy v době, kdy ji planeta zčásti „zakryje“ (podrobnosti o metodách hledání exoplanet jsou v rámečku). Rozhodíme-li ovšem po obloze sítě pátrání právě tímto způsobem, nejsnáze v nich uvíznou velké ryby; obří planety obíhající nedaleko svých mateřských stálic. A skutečně, právě s takovými se doslova roztrhl pytel. Hmotnosti většiny objevených exoplanet mnohonásobně přesahují hmotnost Jupitera a svou hvězdu tito souputníci
Svoboda bez auta
není jednoduché, i když objev světa u Gliese 581 ukazuje, že jsme už blízko.
Výzkumníci mají spoustu možností, kde pátrat. foto profimedia.cz
Astronomové z Evropské jižní observatoře ji možná našli. foto profimedia.cz
zpravidla stačí oběhnout za pouhých několik dní. Podařilo se nalézt i systémy složené ze tří nebo čtyř podobných oběžnic. Skutečným rekordmanem co do blízkosti k hvězdě je planeta, kterou od stálice Sweeps10 v souhvězdí Střelce dělí vzdálenost jen třikrát větší, než v jaké obíhá Měsíc kolem Země. Její plynný obal je rozžhaven na 1700 stupňů Celsia, a tento svět se tak prakticky vypařuje před očima. Zoologická zahrada dosud známých exoplanet je sice poněkud asymetrická, plná gigantů, neznamená to však, že by ve vesmíru neexistovala v hojném počtu i menší tělesa podobná Zemi. Nacházejí-li se u hvězd velké planety, musely se zde bezesporu vyvinout i ty menší. Nalézt je však
David cloumá Goliášem Až donedávna byla většina exoplanet nalezena pomocí pečlivého rozboru světla hvězd, přicházejícího někdy ze vzdálenosti až několika stovek světelných roků. Astronomy zajímá takzvaná radiální rychlost hvězdy, tedy rychlost podél spojnice mezi Zemí a hvězdou. Jestliže stálice obíhá kolem společného těžiště s planetou, dochází k měřitelným změnám této rychlosti. Ty nejlepší aparatury přitom dokážou vystopovat její změny o velikosti pouhých tří kilometrů v hodině, tedy pomalé lidské chůze. Tímto způsobem se podařilo nalézt devadesát procent všech dosud známých těles.
27
„Asymetričnost“ zmíněné zoo sice nenabízí přesný obrázek typické planetární soustavy, přesto astronomové mohou začít klást nejrůznější otázky. Náš sluneční systém má podobu čtyř menších kamenných planet poblíž mateřského Slunce, doprovázených čtveřicí vzdálenějších plynných těles. Může být dlouhodobě stabilní i opačný sled oběžnic – plynní obři blíže u hvězdy, kamenné světy dále? Či mohou planety dokonce obíhat i v promíchaném pořadí? A proč je vůbec naše sluneční soustava taková, jaká je? Zdá se totiž, že mnohem častější jsou systémy tvořené hned několika tělesy výrazně většími než Saturn nebo Jupiter. Další potíž spočívá v tom, že zatím nevíme, jak vlastně obří exoplanety vypadají. Mohou se podobat Uranu anebo Neptunu, jejichž kamenné jádro obaluje tlustá vrstva plynu. Co když ale u jiných sluncí vznikly i „superzemě“, tělesa třeba i desetkrát větší než naše planeta, která však mají pevný povrch? A pokud superzemě opravdu existují, budou mít na povrchu dostatečné zásoby tekuté vody? Za jakých podmínek se zde rozvine život a jak bude vypadat? Odpovědi na všechny tyto otázky budou astronomové hledat v následujících letech. Pomohou jim v tom observatoře vynesené do kosmu. Již několik měsíců se na oběžné dráze Země pohybuje dalekohled COROT, který se snaží zachytit pokles jasnosti při částečném zákrytu hvězdy exoplanetou. Průměr zrcadla této observatoře sice není nijak veliký (30 cm), dalekohled se však nachází vysoko nad rušivou pozemskou atmosférou, a navíc je vybaven mimořádně citlivou aparaturou. Během necelých tří let COROT prohlédne na 120 tisíc stálic, u kterých může objevit až několik desítek planet s hmotností jen několikrát větší než naše Země. K této observatoři se příští rok přidá dalekohled Kepler. Bude sice pracovat na stejném principu, dosáhne však vyšší citlivosti, takže má šanci odhalit skutečné dvojče našeho kosmického domova. Důkaz, že opravdová „druhá Země“ existuje, můžeme tedy mít v rukou již velmi brzy. To nejlepší má ale přijít po roce 2015, kdy odstartuje Darwin – systém několika observatoří propojených laserovým paprskem. Nejenže vyhledá planety podobné Zemi u hvězd do vzdálenosti 100 světelných roků, ale provede i jejich základní chemický rozbor. Možná také získá první záběry alespoň těch největších exoplanet typu Jupitera. Poprvé by se tedy podařilo vzdálenou planetu skutečně spatřit, ne pouze dokázat fyzikálními metodami její přítomnost. Hrubé záběry oceánů a kontinentů na planetě o velikosti Země snad získáme někdy v polovině století. Dalekohled, který by tyto snímky pořídil, by mohlo vytvořit několik desítek zrcadel umístěných mezi Zemí a Marsem. Blízké hvězdy pak už definitivně přestanou být tečkami blikajícími na nebi. Stanou se slunci jiných planetárních soustav. Ještě začátkem minulého desetiletí jsme se mohli domnívat, že naše sluneční soustava je v kosmu něčím zcela ojedinělým. Dnes už víme, že planety nijak výjimečné nejsou. Existence mimozemského života se díky tomu zdá mnohem reálnější. A co bude za pět set roků? Možná se vydáme některou ze vzdálených soustav navštívit. Příběhy z vědecko-fantastických knih se stanou realitou. Jiří Dušek Autor je astronom.
V posledních letech se však začínají uplatňovat i další dvě pátrací metody. Pokud se mezi nás a hodně vzdálenou hvězdu postaví jiné těleso, například exoplaneta, dojde v jeho gravitačním poli k ohybu světla. Projeví se to krátkým nárůstem jasnosti vzdálené stálice a z podoby světelné křivky pak vyčteme, jak taková planetární „mikročočka“ vypadá. Planeta může také svoji hvězdu částečně zakrýt, a my pak sledujeme drobný pokles celkové jasnosti. Touto technologií lze odhalit i průměr exoplanety – čím je zeslabení větší, tím větší musí být zakrývající těleso. Naopak předchozí dvě metody umožňují zjistit pouze hmotnost. Úplně nejlepší výsledky ale dává kombinace dvou metod – měření radiálních rychlostí a zákrytů hvězd planetami.
Q
„Dopřávám si luxus žít bez auta,“ píše respondent ankety, kterou uspořádala mnichovská iniciativa Autofrei leben!. Požádala lidi, kteří se zřekli automobilu, aby napsali, jak se bez něho žije. Odpověděli hlavně lidé z měst. Ti, kteří automobil nikdy neměli, i ti, kteří se ho zbavili. Z dopisů vyplývá, že podmínkou spokojeného života bez auta je malá vzdálenost mezi bydlištěm a pracovištěm, fungující veřejná doprava a případně dobrý bicykl. Respondenti chválili magistráty za vybudování pohodlných cyklotras v městské zeleni. Boom prodělávají dětské sedačky a přívěsné vozíky k bicyklům. Německé rodiny si kolo oblíbily i na výletech a na dovolených. Objevují krajinu, kterou automobilisté projíždějí bez povšimnutí. Poznali, že auto je v terénu vlastně přítěží, protože omezuje volbu tras. Musíme se k němu vrátit. I v Německu vládne představa, že život s dětmi bez automobilu je skoro nemožný. Anketa však říká něco jiného: Děti, které vozí rodiče autem do školy, přicházejí o celou kapitolu dětství, o radosti cesty ve společnosti spolužáků. Děti také milují vlak – nemusejí sedět připoutány na místě, potkají cizí, většinou vlídné lidi. I dospělí pociťují k vlakům příchylnost. Ehmannovi napsali: „Užíváme si luxus pohodlně sedět v železničním vagonu nebo se nechat vézt řidičem autobusu.“ Zajímavá je zmínka o dovolenkovém fenoménu, který respondenti označují jako Vorfreude, česky snad „předradost“: „Ve vlaku jsme si mohli číst a hrát si. Užili jsme si návštěvu jídelního vozu. Tak nám dovolená začala už ve vlaku, zatímco automobilistům začíná až v cíli, po únavné cestě.“ K Vorfreude patří i plánování a příprava dovolené, které jsou bez auta náročnější. Promýšlení, jak redukovat zavazadlo, je dobrým cvičením v sebeomezování. Autoři anketních dopisů psali i o nevýhodách života bez auta: Komplikace přináší řídká síť veřejné dopravy. Řidiči aut bývají vůči cyklistům bezohlední. I v Německu se bicykly kradou (chytří majitelé dávají přednost neatraktivním značkám, na úrovni u nás pověstné „ukrajiny“). Bez rychlých přesunů autem přicházíme o mezilidské kontakty: „Teď, když jsme bez auta, musíme bohužel omezit návštěvy u babičky.“ Christina Stollová a Martin Dirksen však naznačují, že život bez auta může vztahy naopak prohloubit. Popisují, jak kamarádi uhánějí autem z jedné party na druhou, zatímco oni jsou nuceni setrvat na jedné a užít si ji. „Vzdám-li se auta, poznám, jak je leckterá cesta zbytečná.“ Život bez auta pěstuje odolnost vůči nečekaným obtížím, například při zvládání „každoročních tajemných proměn jízdního řádu“. I to může mít své půvaby: „Díky závislosti na hromadné dopravě, která nečeká, se učím přesnosti.“ Autoři výzkumu píšou o lidech odmítajících automobil jako o „požitkářích“. Teprve bez automobilu si uvědomíme, jaký je na výpadovkách a na křižovatkách hluk, a oceníme slunce, sníh a déšť. „Když ve městě hledám klidné ulice, poznám odlehlá zákoutí, o jejichž existenci jsem doposud nevěděl. V parku můžu pozorovat, jak se během roku mění ,moje‘ stromy.“ Požitkářům by bylo líto, kdyby si nemohli dát skleničku a museli by se s partnerem dohadovat, „na kom je dnes řada“. Karin Wahlersová se hrozí pomyšlení, že by měla garáži obětovat krásný kout zahrady. Margarete Birkhahnová nechce auto z důvodu, který bývá uváděn jako argument pro jeho vlastnictví – kvůli pocitu svobody. V autě se cítí omezená pruhem dálnice, uzavřená a upoutaná v polstrování „plechové klece“. Frustrující je hledání parkovacího místa a čekání v dopravních zácpách. Rozhodujícím motivem pro odmítnutí auta není ohled na životní prostředí. Jak napsal jeden respondent: reklamní sdělení, že byly vyrobeny automobily s třílitrovou spotřebou, které mohou být z 90 % recyklovány, vyslechnou němečtí neautomobilisté se zájmem, ale k nákupu je nepřiměje. Hana Librová Autorka je socioložka. Příští týden píše Jiří Suk.
28
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
trendy
Jozef Tiso a čertův škleb
Příběh zneužití náboženství k zabíjení je aktuální i dnes Petr Placák (1964) je prozaik, historik a publicista. V 90. letech pracoval jako redaktor Českého deníku, Českého týdeníku a Lidových novin. Od roku 1995 je šéfredaktorem studentského měsíčníku Babylon. Vydal beletristický dokument Medorek, povídkový soubor Cestou za dobrodružstvím a knihu rozhovorů Kádrový dotazník.
v
foto gÜnter bartoš
N
a Slovensku se v souvislosti s šedesáti lety, která uplynula od popravy Jozefa Tisa, oživil spor o jeho osobu, respektive o působení Tisa ve funkci prezidenta válečného tzv. slovenského štátu. Jedni ho zatracují jako válečného zločince, druzí argumentují tím, že se musí posuzovat jeho počínání v kontextu, další se ho snaží rehabilitovat. Diskuse už ale nemá zdaleka takovou razanci, jakou měla při 50. výročí Tisovy popravy v tehdejším mečiarovském Slovensku. Slovenští nacionalisté na Tisově domnělém hrobě na bratislavském Martinském hřbitově sice vztyčili pomník s nápisem „obětoval svůj život za víru a národ“, ale jsou to dnes už spíše dozvuky vypjaté doby devadesátých let. Kdyby se v nápisu změnila spojka a na předložku v, byl by výrok přesný – za víru v národ. V národ věří zřejmě i současný slovenský arcibiskup Ján Sokol, který na Tisovu adresu pronesl: „Já si vážím pana prezidenta Tisa a vážím si ho moc, protože si ho pamatuji jako dítě. Byli jsme velmi chudí, ale když byl on, tak jsme byli na úrovni.“ Katolická církev na Slovensku byla vždy součástí národoveckého diskurzu. Jaký byl ale za války vztah k politice zběhlého kněze Tisa a římskokatolické církve?
Tiso a Vatikán První problém spočíval v tom, že se Tiso nechal zvolit hlavou slovenského státu, aniž by o tom Vatikán dopředu informoval, natož aby jako kněz požádal Řím o dispenz. Papež Pius XII. zaslal 5. prosince 1939 prezidentu Tisovi dopis následujícího znění: „Dozvěděli jsme se z úředního oznámení předešlého měsíce, že jsi byl zvolen prezidentem Slovenské republiky a že jsi tento úřad slavnostně zahájil.“ Po staletí kultivovaný jazyk vatikánské diplomacie zpravidla nepojmenovává věci přímo, ale opisem, což jeho vykladače často mate a svádí je k mylným závěrům. Ve zdánlivě neutrálním papežově konstatování je ovšem obsažena trojí výtka: Vatikán nebyl o věci předem informován, dozvěděl se o ní až s měsíčním zpožděním, Tiso nepožádal Řím o souhlas a také: Tiso neměl prezidentský úřad vůbec přijmout. Úkolem pohnout Tisa k demisi pověřil vatikánský Státní sekretariát berlínského biskupa Orseniga, který měl „vhodným způsobem sdělit dr. Tisovi, že si Vatikán přeje, aby se úřadu prezidenta vzdal“. Tiso se ovšem podřídit nemínil. V roce 1940 vysílá Řím do Bratislavy papežského nuncia Giuseppeho Burzia, který před válkou působil v Praze. Na základě jeho zpráv ohledně vnitropolitického vývoje na Slovensku Vatikán posílá všem politikařícím slovenským kněžím následující vzkaz: „Svatá stolice se znepokojením sleduje jmenování církevních hodnostářů, kteří přijímají funkce přinášející politickou a morální odpovědnost, zvláště za dané situace.“
1942 řekl: „Ešte by som sa zmienil o jednej otázke, ktorá sa spomína, a to o otázke židovskej. Vraj či je to kresťanské, čo sa robí. Je to ľudské? Nie je to rabovka? Ale pýtam sa ja: Je to kresťanské, keď sa národ slovenský chce zbaviť svojho večného nepriateľa, Žida? Je to kresťanské? Láska k sebe je príkazom božím, a tá láska k sebe mi rozkazuje, aby som od sebe odstránil všetko to, čo mi škodí, čo mi ohrozuje život... To ovšem nebyl projev kněze, ale politikařícího bandity, který se snažil prostou loupež ospravedlnit tak, že smysl křesťanských principů vyložil zcela opačně. Premiér vazalské slovenské vlády Vojtech Tuka to řekl bez obalu: „...slovenský štát nie je a ani nemôže byť kresťanský (...). Keď ide o Židov, je zbytočné dovolávať sa princípov kresťanstva a humanity...“ Vatikán protestoval proti úmyslu slovenské vlády deportovat Židy nótami i ústně u slovenského vyslance ve Vatikánu Karola Sidora, který byl ze Slovenska „uklizen“ do Říma na nátlak nacistů. Z 21. října 1941 je ve vatikánských archivech zachován záznam rozhovoru zástupce Svatého stolce Msgre. Tardiniho se Sidorem: „Vyslanec potvrzuje, že Msgre. Tiso řekl ve svém nedávném projevu, že katolická sociální doktrína je stejná jako nacistická... Dodává, že se mu zdá, že jsou to bludy, a nechápe, jak může Msgre. Tiso – profesor teologie – tvrdit věci, na jejichž základě lid uvěří tomu, co neexistuje. Vyslovuje údiv nad chováním dr. Tuky, který se dělá superkatolíkem, a přitom je filonacistou. Vyslanec nechápe, jak se mohou tyto dvě věci slučovat. Připouští, že nová opatření proti Židům se příčí katolickým principům, a uznává, že nereprezentují cítění obyvatelstva a že jsou pouze plodem německého diktátu.“ 12. listopadu 1941 předal Vatikán slovenskému vyslanci oficiální nótu: „Svatý otec přijal s hlubokým žalem zprávu, že i na Slovensku, tedy v zemi, jejíž téměř celé obyvatelstvo se hlásí k nejlepším katolickým tradicím, bylo dne 9. září tohoto roku uveřejněno ‚vládní nařízení‘, které stanoví zvláštní ‚rasové zákonodárství‘ obsahující různá opatření, která jsou v otevřeném rozporu s katolickou věroukou.“
Deportace Ovšem slovenští „křesťané“ byli jiného názoru. V roce 1940 přemluvila německá vláda Tuku, aby poslal do Říše, kde byl vážný nedostatek pracovních sil, 120 000 slovenských dělníků. Slovákům se to ovšem rozleželo v hlavě a začali odjezd dělníků všemožně oddalovat. Když koncem léta 1941 Berlín žádal okamžité vyslání 20 000 slovenských dělníků, Tukova vláda jim místo nich nabídla 20 000 Židů. Nacisté to tehdy odmítli, protože právě řešili problém s „vlastními“ Židy a sám holocaust byl teprve ve svých počátcích. Na počátku roku 1942 byla už situace jiná. Osvětim běžela na plné obrátky a v této nacistické továrně na smrt se právě uvolnila kapacita. 16. února 1942 nacisté vzkázali Bratislavě: „Německá vláda je v rámci konečného řešení židovské otázky v Evropě připravena přijmout 20 000 mladých a silných slovenských Židů a transportovat je na východ, kde je nedostatek pracovních sil.“ 3. března 1942 Tuka oznámil, že Německo souhlasí s převzetím zbývajících 70 000 slovenských Židů. Slovenská vláda se přitom dozvěděla, že „Němci nevznášejí žádný nárok, pokud jde o majetek těchto Židů, až na poplatek pěti set říšských marek za každého převzatého Žida“. Slovenští fašisté triumfovali a triumf je cítit i z jejich odpovědi na vatikánskou nótu protestující proti zavedení rasového zákonodárství na Slovensku. V odpovědi, s níž si dala Tukova vláda načas až do 23. května 1942, se mimo jiné píše: „Mezi slovenskou vládou a vládou německou se konala jednání o řešení židovského problému v Evropě a dospěla k názoru, že emigrace slovenských Židů je částí rozsáhlého integrálního programu... Slovenští Židé budou umístěni na různých místech v okolí Lublinu, kde zůstanou navždy. Árijské obyvatelstvo bude z tohoto území přemístěno a bude zde organizován výlučně židovský obvod s vlastní správou, kde budou moci Židé žít spolu a postarat se o svou existenci vlastní prací. Rodiny zůstanou pohromadě.“ Tardini k tomu poznamenal: „Je to neštěstí, že prezidentem Slovenska je kněz. Každý chápe, že Svatý stolec nemůže zastavit Hitlera. Ale kdo pochopí, že neumí udržet na uzdě kněze?“ a papežský nuncius Giuseppe Burzio po dalším bezvýsledném rozhovoru s Tukou označil Slováky ve své zprávě pro Vatikán za „zbavené rozumu“.
Třetí do mariáše? Naivní radost provinčních národovců na Slovensku, jak lehce se díky vstřícnosti partnerů v Berlíně zbavili jednoho problému, neměla mít dlouhého trvání. Deportace slovenských Židů se rozběhly v době, kdy na veřejnost začaly pronikat zprávy o skutečném významu tzv. přesídlování na východ. Apoštolský nuncius na Slovensku o celé věci zpravil předsedu slovenské vlády: pokud se prý slovenská vláda domnívá, že Židé jsou posíláni do Polska na práce, je to omyl – ve skutečnosti tam mají být likvidováni. Něco podobného bylo ovšem silné kafe i pro fanatické slovenské národovce a německý vyslanec Hans Elard Ludin hlásil do Berlína, že se deportace Židů staly na Slovensku náhle „velice nepopulární“. Slovenská vláda začala naléhat na Němce, aby její zástupci dostali povolení k návštěvě „přesídlovacích“ středisek, a na nátlak Vatikánu a poté, co se
Nač ještě čeká? Transporty slovenských Židů byly obnoveny až po obsazení Slovenska wehrmachtem po porážce vojenské části SNP, ale byly prováděny už v režii SS. Nuncius Burzius hlásil 26. října 1944 do Říma: „Kroky na záchranu Židů před deportacemi zůstaly bez účinku; deportace jsou v proudu a hon na ukryté Židy pokračuje. Vláda a prezident servilně vykonávají příkazy okupačních úřadů. Dobří katolíci jsou znechuceni postojem prezidenta republiky a kladou si otázku, nač vlastně ještě čeká, proč už nepodá demisi?“ Vatikán Tisa znovu vyzval k demisi. Papežskému vyslanci Burziovi poslal telegram, aby „jménem Jeho Svatosti papeže vyzval důstojného pána dr. Tisa, aby své city a úmysly sladil se svou kněžskou důstojností a svědomím. Křivdy a násilí páchané za jeho prezidentování zatěžují jeho duši kněze, zneuctívají jeho vlast, diskreditují klérus a poškozují církev v zahraničí.“ Tisova odpověď došla do Vatikánu 8. prosince 1944. Slovenský prezident se v ní pokusil dokázat, že papež situaci nechápe. Ve skutečnosti ovšem nechápal nic Jozef Tiso a setrval v tom až do své potupné smrti na šibenici. Na románských reliéfech bývá zobrazen oběšený Jidáš s puklým břichem a vyhřezlými vnitřnostmi, u jehož nohou se válí třicet stříbrných – nebo jde o pět set říšských marek? Ovšem zdá se, že někteří lidé příběh kněze Tisa, který z politických důvodů postavil principy křesťanství na hlavu, nechápou dodnes. Člověk by očekával nějaká obhajující tvrzení ve stylu, že prezident Tiso nenesl za protižidovská opatření slovenské vlády odpovědnost atd. Arcibiskup Sokol ale neomylně sáhl k té nejpřízemnější argumentaci – za Tisa se prý měli materiálně dobře. Bezpochyby, rodina pana Sokola se měla dobře, zatímco desetitisíce jiných rodin byly okradeny a nakonec povražděny. Tento provinční slovenský prelát de facto říká jinými slovy totéž, co říkal Tiso v Holíči – jde přece pouze o nás, o Slováky. Ve skutečnosti ovšem nejde ani o Slováky, ani o katolíky, ale obyčejnou lidskou omezenost, která má v příhodné době tragické důsledky.
Význam papežství
Židovská otázka Po jednáních s nacistickým poručníkem začala slovenská vláda připravovat radikální „řešení židovské otázky“, jehož cílem mělo být „vystěhování“ židovského obyvatelstva ze Slovenska. Na podzim 1941 slovenská vláda přijala soubor antisemitských opatření, která udělala z osob židovského původu párie a připravila tak cestu k jejich deportaci ze země. Tzv. židovský kodex neschválil parlament, ale byl vydán jako vládní nařízení. I když pod ním chyběl podpis prezidenta republiky, sám Tiso se několikrát vyjádřil dostatečně jasně. Ve svém projevu v Holíči v srpnu
proti diskriminaci lidí na základě jejich rasy v pastýřském listě veřejně vyslovili i slovenští biskupové, byly deportace Židů ze Slovenska zastaveny. Slovenští fašističtí politici si mysleli, že snad velký bratr Německo za ně vyřeší nějaký problém, aniž by je napadlo, že nikdy nic není zadarmo. Zločinnou hloupost Tukovy vlády jen podtrhuje fakt, že hned na počátku požadovala od Berlína záruku, že „Židé přestěhovaní ze Slovenska a převzatí Němci zůstanou trvale ve východních teritoriích a nebudou mít žádnou příležitost vrátit se na Slovensko“. Národovecký triumf se obratem změnil v nejhorší okamžik celých slovenských dějin: vinou své politické a lidské omezenosti se slovenští národovci zčistajasna stali aktivními spoluviníky na největším zločinu v dějinách lidstva. Do léta 1942, kdy byly deportace zastaveny, bylo ze Slovenska vyvezeno na smrt okolo 50 000 Židů. Ve prospěch slovenské vlády je ovšem nutno říct, že od té doby v této otázce necouvla a transporty znovu neobnovila. Když v prosinci 1943 přijel do Bratislavy Hitlerův osobní posel dr. Edmund Veesenmayer, Tiso mu slíbil, že umístí Židy do pracovních táborů na Slovensku, ale s deportacemi souhlas nevyslovil, a když v červnu 1944 nacisté žádali, aby zbývající slovenští Židé byli zahrnuti do maďarských deportací, Tiso opět odmítl.
Jozef Tiso obětoval křesťanské ideály, postavení v církvi a život za víru v národ. (16. březen 1939, Berlín) profimedia.cz
Příběh zběhlého kněze Jozefa Tisa, ze kterého se stal válečný zločinec, je ovšem dnes znovu aktuální – nejen kvůli výstřelkům slovenských národovců. Ať se to kritikům Říma líbí nebo ne, papežství – nadnárodní instituce vybavená jen vlastní autoritou, bez faktické moci – je instituce, která je nejlépe schopna bránit náboženství před nároky různých místních režimů, národních či sociálních skupinových zájmů a mocenských klik, které náboženský cit lidí zneužívají pro své partikulární zájmy. Absence závazné autority, která je nezávislá na světské moci, je jeden z největších problémů islámského světa, kde se víry chápou nejrůznější lokální věrozvěstové, političtí dobrodruzi, sociální či nacionální vůdci, imámové třetího či čtvrtého řádu, často přímo zločinci, kteří interpretují Korán podle toho, jak se to hodí skupinám, které za nimi stojí. Podobně jako zločinný kněz Tiso udělal z křesťanství čertův škleb, islamisté, kteří ve jménu Boha jediného, slitovného obhajují teror proti civilistům, včetně žen a dětí, degradují islám v odpudivou karikaturu a mění jej ve světskou ideologii násilí. Islámu chybí papežská autorita, která by se mohla tomuto trendu postavit. Q
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
trendy
29
Soutěžit o ledvinu? Šla bych
Motivy tvůrců a účastníků reality show se dají pochopit, ale diváky neomlouvá nic Slavenka Drakulić (1949) je spisovatelka a novinářka. Žije ve Stockholmu a v Záhřebu. Česky vyšly její knihy esejů Jak jsme přežili komunismus a Ani mouše by neublížili. V současnosti pracuje na knize o transplantacích. (K otištěnému textu je třeba dodat, že autoři zmíněné reality show, poté co jejich záměr vyvolal kontroverzní reakce, prohlásili, že soutěž o lidskou ledvinu byla fiktivní.) foto isifa image service
A
ch, jak jednoduché je být morální, když jste zdravý! To byla má první myšlenka, když jsem slyšela o holandském programu a o pobouření, které vyvolal zápas na život a na smrt o jedinou ledvinu. Jak strašně jednoduše se dá říct: Je potupné muset bojovat o život, je špatné udělat z toho televizní program, to se nesmí, já bych se na něco takového nikdy nedala! Když mi začaly selhávat ledviny, bylo mi jednatřicet, měla jsem malé dítě a žila jsem v Jugoslávii. Tehdy, v roce 1980, mohl jít na dialýzu jen jeden z pěti pacientů. Ostatní čtyři zemřeli. Přístrojů na dialýzu bylo málo, člověk se mohl považovat za šťastlivce, pokud se mu vůbec podařilo se k němu dostat, o transplantaci ani nemluvě. Přesně si pamatuji své zoufalství, když mi poprvé vyčistili krev. Měla jsem pocit, že jsem odsouzena na smrt, bez soudce, bez poroty a bez toho, že bych spáchala nějaký zločin.
Léta čekání Poznala jsem ženu, která spáchala sebevraždu, protože už přestala snášet dialýzu a neměla
naději na transplantaci. Viděla jsem umřít muže na vedlejší posteli, protože ho škrtli z čekacího seznamu. Můj otec zemřel během dialýzy, měl příliš slabé srdce na takovou zátěž. Možná postačí, když řeknu, že v naší skupině bylo dvaačtyřicet lidí a jen tři z nás ještě žijí – nám třem ten orgán totiž úspěšně transplantovali. Má přítelkyně darovala ledvinu svému patnáctiletému synovi a potom se musela dívat, jak ji jeho organismus po týdnu odmítl. Vím, že by udělala všechno možné, aby syna zachránila – v krajním případě by se účastnila i té zvrhlé televizní show. Pokud jde o mne, vůbec nepochybuji o tom, že by se jí zúčastnila. Já však měla štěstí – po šesti dialýzách mi v Bostonu transplantovali ledvinu. Byla to ledvina ženy, která zemřela. O dvanáct let později ji můj organismus odmítl a potřebovala jsem novou. To už jsem žila ve Švédsku. Zdálo by se, že Švédsko, vyspělá západní země, má vynikající zdravotnickou infrastrukturu a že můj problém se vyřeší jedna dvě. Zjistila jsem však, že tady se na ledvinu musí čekat čtyři až pět let. Po tolika dialýzách už nebylo lehké s nimi znovu začít, ale neměla jsem na výběr. Snášela jsem je tedy ve Švédsku další čtyři roky – a naděje na transplantaci byla v nedohlednu.
Ještě jednou: byla bych se v této situaci zúčastnila show, která mi dávala 33 procent naděje na ledvinu? Samozřejmě, že ano. A co nelidskost, ponížení a všechny tyto věci? Ano, to je pravda, ale je to jiná otázka. Když člověk leží v posteli připoutaný ke stroji, jenž mu skrze dvě velké, velmi velké jehly vysává a čistí krev, tak na pojmy jako ponížení či mravní dilema hledí z jiné perspektivy. Je morálku luxusem? Není. Ale je to celé mnohem komplikovanější. Potom se stalo něco skoro jako z hollywoodského filmu. V té beznaději, vyčerpaná ze švédského systému, kde se nic nehýbalo, jsem se dala zapsat do amerického seznamu, tentokrát v Rhode Island Hospital v Providence. Telefon zazvonil po roce. Můj lékař mi řekl, že mám „altruistického, anonymního, živého dárce“. Jakže? Někdo neznámý mi chce darovat ledvinu bez toho, aby ho o to někdo žádal anebo mu zaplatil? Nejenže jsem to nečekala, vůbec jsem nevěděla, že je něco takového možné. No ať už je to jakkoli, je úlohou lékařů rozhodnout o tom, kdo smí z takového skutku těžit. Tehdy ještě šlo o mimořádnou událost, ve Spojených státech bylo 300 dárců. Po úspěšné operaci jsem se zeptala, jestli se můžu se svým dárcem seznámit. Do mého pokoje vstoupila mladá, bledá blondýna a představila se: Christine Swensonová. Ošetřovatelka v domově pro seniory, vdaná, dvě děti. Jak se máte chovat, když oproti vám sedí někdo, jehož ledvinu máte v sobě? Jak se děkuje za takový dar? Nevěděla jsem, co mám říct, a potom jsem se rozbrečela. Zavalena pocitem vděčnosti k té neznámé mladé ženě. A byla jsem také zmatená. Christine nedostala peníze ani žádnou jinou odměnu. Proč, ptala jsem se, proč to udělala, jako kdyby na odpovědi nějak záleželo. Ale pro mě byla velmi důležitá, neboť bez poznání důvodů bylo pro mne těžké to extrémní gesto čisté dobroty přijmout.
Pochopitelné motivy Na to všechno jsem si vzpomněla, když jsem se doslechla o reality show, v níž mají bojovat o život tři pacienti. Přemýšlela jsem o údajné dárkyni, té umírající mladé ženě, a o Christine. Bylo mi smutno a ptala jsem se, zda to není profanace naší lidské schopnosti být dobrý, velkorysý, obětavý. Dovedu pochopit, že zoufalí pacienti souhlasí se vstupem do takové arény a do takového boje – vždyť co můžou ztratit? Dovedu si představit, že
umírající dárkyně si pomyslí, že její smrt alespoň poslouží dobré věci, že si nemusí hned přát stát se vládkyní nad životem a smrtí těch tří. Producenti show mají také rozumné vysvětlení: chtějí divákům připomenout, jak velmi lidé trpí. Jak se tedy stane, že tak dobře myšlený projekt je eticky tak zvrácený? Je to tím, že navzdory všem dobrým úmyslům nakonec nejde o nic jiného než o zábavu. Je odpudivé, když se těžké zdravotní problémy a utrpení živých lidí mění na show. Show, která připomíná starý Řím, Koloseum, gladiátory, krev, boj na život a na smrt.
Dívání Smrt je zřejmě tou opravdu definitivní show, pach krve je opojný a diváci tohoto programu se nemají jen pasivně dívat na rozhodování, mají ho dokonce ovlivňovat (pomocí SMS). Adrenalin měl být pumpován do žil ve stále větších dávkách paralelně se stoupající sledovaností. Jenže zatímco motivy zúčastněných jsou přinejmenším pochopitelné, diváky neomlouvá nic. Je voyeurství součástí lidské povahy? Budeme příště sledovat veřejnou popravu? Zjednodušujeme si to tím, že kritizujeme média. Co kdybychom se pro změnu zeptali sebe sama, proč se chceme dívat na takový program? Klíčová otázka zní, jak se dá těm lidem pomoci. Je dobré, že se upozorní na nedostatek ledvin pro transplantace. Ale ne prostřednictvím nechutné show. Ve Španělsku by takový program nebyl možný, Španělsko je stát s největším množstvím transplantací v celé Evropě. Tam se tomuto problému věnují systematicky. Mají dobré zákony, velmi dobře vyškolený zdravotnický personál a umí pracovat s veřejností. Jinde v Evropě pacienti žijí a umírají mezi soucitem a mravními výkřiky, mezi liknavostí byrokracie a vlastní pasivitou a bezmocí. Dokud vládne lhostejnost, budou se lidé ve svém zoufalství pohybovat na hraně etiky a právních norem a půjdou i do takových cirkusových show. Když jsem se zeptala Christine, co má ona sama z toho, že dává svou ledvinu, řekla mi, je za to odměněna velmi dobře. Její odměnou je vědomí, že pomohla někomu přežít. Že to není maličkost. Kolik lidí dostane za svého života potvrzení, že jsou dobří? Naučila mě také, že i když důkazů o opaku je tak beznadějně moc, člověk může činit dobro, pokud dostane tu možnost. Q
Pokus o naději pro Blízký východ Zápas mezi sunnity a šíity připomíná dávný boj mezi katolíky a protestanty Šimon Peres (1923) je izraelský politik, nositel Nobelovy ceny za mír (1994). Narodil se v Bělorusku, ale když mu bylo jedenáct let, rodina se odstěhovala do Palestiny. Aktivním politikem v Izraeli je již 50 let; byl premiérem, vícekrát ministrem, v současné době působí jako vicepremiér a kandiduje na prezidenta. Napsal řadu knih, především o Izraeli. foto profimedia.cz
Č
tyřicet let po šestidenní válce se mír mezi Izraelci a Palestinci zdá být stejně daleko jako dřív. Izrael stále odmítá akceptovat novou palestinskou vládu národní jednoty jako partnera k jednání, protože součástí této vlády je Hamás. Co je příčinou tohoto zdánlivého paradoxu? Existuje nějaká naděje? Palestinská vláda je sjednocená administrativně, ale rozdělená politicky. Ministerský před-
seda Ismaíl Haníja je nadále proti uznání Izraele a respektování stávajících dohod. Prohlásil, že je pro pokračování odporu ve všech podobách. Jaká záruka upřímné snahy dosáhnout mírové dohody může z takového postoje plynout? Právě to je otázka, již si musí položit Evropská unie během svých debat, zda obnovit poskytování finanční pomoci palestinské samosprávě. EU by měla dát Hamásu jasně najevo, že nehodlá finan-
covat teror ani odmítání snahy uzavřít mír. Chtějí-li si Palestinci zajistit evropskou pomoc – což má mou naprostou podporu –, musejí být ochotni mír tvořit, ne bořit. Bývaly doby, kdy OOP zastávala názory, které se s názory Hamásu shodovaly. Později se OOP změnila. Změní-li současné palestinské vedení svůj postoj, z naší strany nebudou činěny problémy. Nebudeme mít nic proti jednáním. My jsme pro jednání. Jsme pro „řešení dvou států“. Čemu se stavíme na odpor, je teror.
Hrozba palestinské většiny Na čem se však nemůžeme dohodnout, je „právo na návrat“ pro Palestince. Kdyby takové právo bylo uznáno, vytvořila by se palestinská většina místo většiny židovské, což by znamenalo konec židovského státu. To není otázka náboženství, nýbrž demografie: arabský stát je tam, kde většinu tvoří Arabové, a židovský stát je tam, kde většinu tvoří Židé. Vskutku, „právo na návrat“ odporuje samotné myšlence řešení dvou států, neboť by znamenalo stát jediný – stát palestinský. To nikdo v Izraeli nepřijme. V regionu ovšem existují ještě další problémy, jimž Izrael – a svět – musí čelit. Současná vláda národní jednoty Palestinců vyplynula ze saúdskoarabského zprostředkování, k němuž došlo především v reakci na íránskou ambici rozšířit svůj vliv nejen v Iráku, ale také v Libanonu, Gaze a na Západním břehu. Ovšemže, tato věc je zcela mimo izraelskou kontrolu. Boj probíhající v muslimském světě
mezi sunnity a šíity připomíná zápas mezi protestanty a katolíky v Evropě sedmnáctého století. Nijak tedy nepřekvapuje, že se saúdští Arabové, Jordánci, Egypťané a státy v Perském zálivu snaží vzdorovat íránským snahám o hegemonii v regionu.
Írán a Izrael Nicméně v sázce je mnohem víc než v sedmnáctém století, protože Írán představuje hrozbu spojující fanatické náboženství s odhodláním pořídit si jaderné zbraně. Ba Írán je jediný stát, který otevřeně deklaruje touhu zničit jinou členskou zemi OSN. Jestliže prezident určitého státu přednáší potrhlé projevy, popírá holocaust a neskrývá svou ctižádost ovládnout Blízký východ, kdo může zaručit, že hrozba není vážná? Navzdory současné nepříznivé situaci cesta ke stabilizaci Blízkého východu stále vede přes společné ekonomické projekty. I nyní Izrael plánuje vybudovat nový „koridor míru“, který zahrne Jordánce, Palestince a nás. V rámci tohoto projektu se snažíme zastavit vysychání Mrtvého moře, vybudovat společné letiště a společnou vodovodní síť s Jordánskem a rozvíjet turistickou infrastrukturu při nákladech až 5 miliard USD. Izrael chce – ba zoufale potřebuje – mír a stabilitu. Nemůžeme ale tohoto cíle dosáhnout sami a už vůbec nemůžeme vyjednávat s těmi, v jejichž představě stabilního a mírového Blízkého východu není pro Izrael místo. Q © Project Syndicate/HVG, 2007
30
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
polemika
Je prodej akcií ČEZ transparentní? Topolánkův kabinet se rozhodl prodat část akcií energetické společnosti ČEZ. Chystaný prodej je od počátku kritizován za to, že se děje netransparentně. Je tato kritika na místě?
Petr Koblic: V minulosti se snad při všech
prodejích státních podílů ve velkých firmách vynořily spekulace o transparentnosti těchto transakcí. Upřímně si nepamatuji snad na jedinou transakci z posledních let, u které by se nehovořilo o podezření na nějaké zákulisní čachry. Důvod je zřejmý – zvolený způsob prodeje. Přímé transakce prostě tyto spekulace přirozeně vyvolávají, protože z řady zájemců je vždy vybrán jen ten jeden šťastný a ti ostatní mají zpravidla jen jedinou možnost, jak celou věc zvrátit, a tou je zpochybnění celého procesu všemi možnými prostředky. Právě toto je jeden z důvodů, proč se ve většině civilizovaných zemí využívá k velkým prodejům kapitálový trh. Nemá asi cenu znovu opakovat, jaké ekonomické výhody s sebou tento typ transakce nese, protože ty jsem jen já sám zmiňoval na všech možných fórech minimálně stokrát. Pro mne osobně je však nad všemi těmi ekonomickými benefity nadřazena právě ona důvěryhodnost a transparentnost celého procesu. Přesně tato dvě slova, tedy důvěra a transparence, jsou pro kapitálový trh a burzu naprosto esenciální. Zeptáte-li se jakéhokoliv portfolio manažera penzijního fondu kdekoliv ve světě, co je pro něj při rozhodování o tom, na kterém trhu investovat, nejdůležitější, buďte si jistí, že slova důvěryhodnost a transparence v jeho odpovědi naleznete. Když jsem se dozvěděl o záměru vlády prodat část státem vlastněného podílu ve společnosti ČEZ prostřednictvím pražské burzy, byl jsem velmi potěšen. Jednalo se totiž o vskutku průlomové rozhodnutí. Možná trochu naivně jsem se těšil, že celá věc proběhne za mediálních chvalozpěvů a po úspěšném ukončení se všichni přesvědčí, že jediným transparentním postupem je právě tento. Je pravda, že snad jedinou chybičkou, které se zástupci prodávající strany dopustili, byl fakt, že nezveřejnili jména brokerů, kteří je budou v obchodu zastupovat. Když si ovšem uvědomíme, že na trhu je kolem šesti společností, které pro tento obchod připadají v úvahu, z čehož dvě společnosti již zastupují kupujícího, nezbývá opravdu mnoho možností. K tomu, že cena, kterou nabídli brokeři za své služby, se zdá někomu nízká, mohu říci jen to, že kdybych byl já na místě oněch brokerů, jakože jsem několik let brokerské firmě šéfoval, nabídl bych celou realizaci za 1 korunu. Důvod je ten, že se jedná o natolik prestižní záležitost, že jakékoliv poplatky jsou druhořadé. Ostatně právě postup obchodníků a firmy ČEZ, která naopak 10 % akcií stahuje, je naprosto zřejmým důkazem, že s transakcí žádné problémy nejsou. Obchodníci kupují, cena není výrazně zasažena, každý den se transparentně zveřejňu-
jí výsledky prodejů a ti, kdo čekali senzační zprávy, musí být zklamáni. Zveřejňované ceny jasně ukazují, že nikdo žádnou nečistou hru nehraje, cena odpovídá zhruba průměrům za patřičné dny a mnohdy je lepší. Absurdní mi na celé transakci přijde to, že se média snaží stůj co stůj najít nějaký problém, protože je pro ně nepředstavitelné, že by žádný nebyl. V poslední době jsem měl schůzku s dvěma zástupci tisku, tzv. „kauzisty“, kteří, a to je pro ně pozitivní vysvědčení, se alespoň obtěžovali tím, že si našli mě a pár lidí z trhu a snažili se věci porozumět. Po důkladném vysvětlení, jak funguje trh, dozor nad ním, jaká je míra transparence, mě ohromili otázkou: „A v čem teda vlastně spočívá ta lumpárna?“ Zůstal jsem na ně zírat a dostalo se mi vysvětlení: „... přece nám nechcete říci, že nějaká privatizace se v Praze udělá bez malé domů...“ Šel jsem tedy tak daleko, že jsem se pokusil vymyslet jeden systém, jak by něco šlo na procesu nečistě vydělat. Jediné, co mě napadlo, byla tato
Strategická kontrola akcií? To jsem já. (Předseda představenstva ČEZ Martin Roman) foto tomki němec
Suma sumárum velmi nejisté a enormně rizikové. I ti zmínění novináři uznali, že to je proces dost fantasmagorický. Zklamáním pro mě bylo, že nakonec žádný článek nevyšel. Inu, dobré zprávy noviny neprodají.
Libor Winkler: I přes chaos, který vlád-
ne kolem privatizace několika procent akcií společnosti ČEZ, jsem stále zastáncem myšlenky, že pokud privatizovat, tak se dvěma podmínkami – prostřednictvím burzy a naprosto transparentním způsobem. Za zhruba 15 let existence kapitálového trhu v Česku se pražské burze podařilo vytvořit pro-
Petr Koblic
Libor Winkler
ředitel pražské burzy cenných papírů
předseda představenstva brokerské společnosti RSJ Invest
Absurdní na celé transakci je to, že se média snaží stůj co stůj najít nějaký problém – je pro ně nepředstavitelné, že by žádný nebyl.
Plánovaná privatizace akcií ČEZ vyvolává spoustu otázek a vede k spoustě různých dohadů. Právem.
konstrukce: 1. nějaká nastrčená firma by musela koupit balík od státu, samozřejmě za tržní cenu, za jinou to nejde; 2. ČEZ by pak vytlačil svým odkupem cenu nahoru; 3. a za cenu vyšší balík od nastrčené firmy koupil. Tato teorie má ovšem několik významných trhlin. Zejména tu, že ČEZ může kupovat jen omezené množství denně a to zjevně cenu příliš nahoru neposouvá, dále ta nastrčená firma by nesla plné tržní riziko, a pokud by se to celé nepodařilo (cena by i při nákupech ČEZ začala klesat), prodělala by obrovské peníze, a to už vůbec nemluvím o tom, že pouze financování „zaparkování“ takového balíku akcií na nastrčené firmě by přišlo na desítky milionů. Dalším zásadním problémem je konec celé transakce, ČEZ by pak musel za navýšenou cenu postupně kupovat ten ulitý balík a zároveň držet cenu vysoko.
středí, v němž se několik titulů (mezi něž patří i ČEZ) obchoduje s velice slušnou likviditou, která je základní podmínkou tvorby tržní ceny (fair price). Burza také úspěšně zvládla uvedení několika nových emisí. Bohužel v obou předchozích větách jsem musel několikrát použít slovo „několik“ a bylo by dobré, aby i stát při privatizacích svých podílů rozvoj burzy podporoval. Nemusí to být – pokud se to udělá chytře – na úkor dosažené ceny. Dokladem toho jsou právě majoritní vlastníci, kteří uvedli akcie svých firem na burzu v nedávné době, a myslím si, že ve srovnání s přímým prodejem strategickému investorovi na svém kroku neprodělali. Naprosto nutnou podmínkou úspěšného prodeje je, aby byl celý proces transparentní. Už jen proto, že bylo předem zřejmé, že při postavení, které společnost ČEZ u nás má, bude vláda
Bez Ameriky to nejde Respekt č. 23/07
V zájmu obou kontinentů doufám, že tohoto komunikátora nebude doopravdy zapotřebí.
V čem je problém
Pavel Urban
Problémem diskuse o radarové základně je omezení debaty na zdravotní a bezpečnostní rizika. Jde-li jen o tohle, je věc jasná: nejbezpečnější radar je radar nepostavený. Odpůrcům základny lze jen těžko vyčítat, že diskusi režírují právě tímto směrem. Problém je v jejích obhájcích, které bych nazval „teoretickou občanskou pravicí“. Tito lidé mají už osmnáct let svoji pravdu. Pravdu, kterou doposud nebylo zapotřebí racionálně obhajovat. Teď, když to zapotřebí je, se ukazuje, že to tito lidé neumí. Místo racionálních argumentů se vyznává víra tak horoucně, že ji ani není zapotřebí příliš ironizovat. U politiků je navíc vidět, jak je štve, že musí ztrácet čas vysvětlováním něčeho tak samozřejmého, něčeho, o čem by se mělo prostě rozhodnout. Podle autorů článku se Česko „chtě nechtě stává komunikátorem mezi Evropu a Amerikou“.
Magoři, binec a jedna facka
za Schwarzenbergovým výrokem ani hrubost, ani jazykovou neobratnost. Právě naopak, cítím v něm jakýsi úsměv. Říkáváme sami o sobě „jsem z toho magor“, ale i o jiných docela vlídně a shovívavě „to jsou přece magoři“. Jemnou rozlišovací schopnost a smysl pro dimenzi v našich politických kruzích nebývalé prokázal Martin Bursík, podle něhož pronesl Karel Schwarzenberg výrok o magorech „s grácií“. Na jiném místě Bursík řekl: „Já si to (rozuměj užít slova magoři – pozn. HL) nemůžu dovolit, protože mně jaksi chybí ta knížecí poloha.“ Koneckonců, je přiměřené mravní rozhorlení nad výrokem Jiřího Čunka o „binci na náměstí“? Zkusme si vybavit, co míníme, cítíme a co chceme vyjádřit, když použijeme slovo „binec“. Používáme je, když nahlédneme do školní šatny, když otevřeme dvéře do dětského pokoje, když se vracíme z neúspěšného jednání v úřadech. To slovo vyjadřuje spíš rezignaci než odhodlání něco lámat přes koleno, spíš smíření se stavem věcí než hrubou výhrůžku než odhodlání tvrdě zjednat nápravu. Přísné oko postmoderní doby (sic!) může brát „magory“ a „binec“ jako příznak plíživé vulgarizace českého jazyka, jako všeobecné hrubnutí lidské
čelit kritice z různých stran. Plánovaná privatizace akcií ČEZ vyvolává spoustu otázek a vede k spoustě různých dohadů. Právem. Opozice často používá třeba argument, že akcie ČEZ by stát dnes prodal pod cenou, protože v budoucnosti jejich cena poroste. Pak je tu otázka, proč bývalý ministr financí nevytáhl svoji křišťálovou kouli už dříve. Minulá vláda tak mohla „podhodnocené“ akcie nakupovat a ze zisku z jejich prodeje vyspravovat státní rozpočet. Dalším často používaným argumentem proti prodeji je případná ztráta strategické kontroly nad společností, který bohužel i současná vláda přiživila vyjádřením obav z toho, aby se akcie nedostaly do rukou ruských investorů či velkých evropských energetických firem. Zatím nikdo přesně nevysvětlil, co to ta strategická kontrola vlastně je, a ani to, jak ji stát uplatňuje v současné době. Tato neznalost mimo jiné vyvolává nejen u velké části veřejnosti, ale i u manažerů velkých firem mylné očekávání, že stát se má skrze svůj strategický vliv postarat o to, aby ceny elektrické energie odpovídaly více jejich představám než cenám na světových trzích. To, že stát má v rukou podstatně větší rozhodovací páky – např. jaderná energie ano či ne, územní limity pro těžbu uhlí, vlastnictví přenosové soustavy – než je dvoutřetinová většina ve společnosti, je zřejmé snad každému. Ale zpět k transparentnosti. Jaké jsou podmínky takovéhoto průhledného procesu? Za prvé je nutno si uvědomit, že při burzovních obchodech je protistrana anonymní, a nelze tudíž dopředu avizovat, koho bych chtěl či nechtěl mít akcionářem ČEZ. Je to zbytečné již z toho důvodu, že se již dnes obchoduje s 33% podílem a 6 % navíc nemění situaci. Za druhé je sporné dopředu ohlašovat objem peněz, který by vláda za prodej chtěla získat. Každý trh je volatilní a vláda stejně jako její opozice nedisponuje křišťálovou koulí. A za třetí – celý prodej by měl proběhnout standardním způsobem s výběrovým řízením na obchodníka s cennými papíry, který prodej uskuteční. Navíc u konkrétně tohoto prodeje, kdy se ČEZ rozhodl nakoupit a aktivně nakupuje vlastní akcie, mělo dojít k určitému sladění obou procesů. Zde by stát mohl a měl uplatnit svůj strategický vliv majoritního vlastníka. Teprve za splnění těchto podmínek by mohl být prodej několika procent akcií ČEZ úspěšnou předehrou budoucí širší privatizace, kdy již peníze privatizovaných podniků pomohou se startem penzijní reformy. Q
dopisy
„Co bysme nechtěli, když to vidí v televizi a v parlamentu,“ interpretují moji spolucestující v trolejbuse obhroublé způsoby gymnazistů. Následuje názor z filozofie dějin – chování septimánů ukazuje, že vše jde od desíti k pěti. V televizi, v parlamentu i v každodenním životě se jistě dá vidět a slyšet leccos odpudivého. Zobecňování však mate. Rozhorlení nad neřestným sbormistrem zapomíná na novinové stánky napěchované pornografií, na obscénní reklamy a televizní klipy. Představitelé levicových stran Jiří Paroubek a Vojtěch Filip se pohoršují nad výrokem ministra zahraničí, který označil rakouské odpůrce Temelína jako magory (v prvním pádě toho slova zaznělo typické měkké „ř“). Protože mi není zapotřebí číhat na chyby neopatrného politického soupeře, nehledám
komunikace a poměrů vůbec. Jde o to, že věc může být složitější. Podle Norberta Eliase je podstatou civilizace posilování složitých forem chování. Jistě se týká i růstu komplikovanosti slovní komunikace, včetně schopnosti jemně rozlišovat, co, kdo, kdy, v jakých souvislostech a s jakým podtextem vysloví. Není pochyb o tom, že moderní svět a zejména sdělovací prostředky tomuto civilizačnímu rysu nepřejí. Plyne to mimo jiné z jejich dynamické podstaty a technické povahy. Otázka je, zda na tom může něco změnit novinářská dobrá vůle. Někdy ano. Na stránkách Respektu Erik Tabery jemně rozlišoval, když se zamyslel nad chováním dvou politiků, které bylo všeobecně odsouzeno jako pohoršlivé. Tabery ocenil výchovný políček, který uštědřil Miroslav Macek prostořekému Davidu Rathovi. Nešlo o lecjakou facku; byla vysazena v obraně ženy. Při dalším rozlišování však bohužel připadneme na defekt, pro nějž lze s Taberym souhlasit jen omezeně: škoda, že rytířský políček padl záludně, bez výzvy, která k souboji patřila a patří. Hana Librová
RESPEKT 24 V 11.–17. červen 2007
respekt před 10 lety
jednatřicítka
mimochodem
ve hvězdách
Ospalé dusno Před nějakými sedmdesáti lety Karel Čapek přinesl reportáž o tom, jak v redakci předních novin vládne ospalé dusno a beznaděj z pocitu, že jaksi není o čem psát. Před deseti lety už byl na světě i Respekt a popisoval vynález nové doby, který novinářům ulehčí v rachotě a čtenáři či divákovi naservíruje, co si žádá. To se nastaví diktafon nebo kamera před lítačky ve sněmu nebo před rezidenci politika a pár minut až hodin se čeká, až dotyčný zavrčí úsečnou větu o chabém duševním zdraví konkurenta. Na pánev se přidá ještě ostrý názor z druhé strany, osmahne se mírně na oleji a na stole je pikantní zpráva. Jak se psalo v Respektu, i politici si tuhle hru přes veškeré rozčilování užívají. „Je to intimní splynutí takového stupně, že je těžké rozlišit, kdo si začíná, kdo koho svádí a kdo koho víc potřebuje a vyžaduje. Politik ví, že kdo není vidět, neexistuje, média zase vědí, že politikova tvář či prohlášení je zboží, které každý zná a chce. ...Chorobných rozměrů tento styl politiky nabyl v nedělních televizních besedních ‚double-show‘ – Debatě a Sedmičce,“ všímal si komentář. Názvy pořadů, moderátoři, a dokonce i jedna televize se proměnily, podstata zůstala stejná. Jako tehdy i dnes platí: „Hned večer je polední, atraktivněji formulovaný plk hlavní zprávou dne, ráno jím začíná rozhlas a noviny již píší komentáře.“ Mediální analytici radí: veďte debatu se silnými nezávislými osobnostmi s jasným názorem a politici nechť jen krátce reagují na případné výtky. Prosté, ale nereálné, opáčí pokaždé dramaturgové debat, právě hlavy politiků jsou prý to jediné, co zvedá sledovanost. Jenže i to přestává být pravda. Právě televize podle průzkumů v poslední době nejvíc ztrácejí diváky. Možná, že chystaná digitalizace, pokud se ji podaří dovést do konce, přinese i zásadní zkvalitnění zpravodajství a debat. Pokud se ovšem diváci nepřesunou k úplně jiné zábavě. Respekt 24/1997
Volání divočiny
Provokatér a buřič Jan Beneš. foto günter bartoš
Muž, který překážel Prvního června si v Obořišti na Příbramsku vzal který se vězení podobal, se oficiálně říkalo, že život jedenasedmdesátiletý Jan Beneš, spiso- „takhle to nejde“, že „svoboda má své meze“, že vatel, jehož tvorba je spojena s českým exilem, spisovatel se musí „zařadit“. To Beneš nemos jeho příčinami a následným zklamáním. Pro- hl. Jeho další české práce šly po okupaci do žil ne vždycky veselý, ale smysluplný a frajer- stoupy a vycházely až po jeho emigraci v exiloský život. A úplně stejná je jeho literatura: jak vých nakladatelstvích. Za přečtení stojí hlavně psal, tak žil. jeho sbírky Až se se mnou vyspíš, budeš plakat Vrátil se z dvacetileté americké emigrace těsně a Žádné kvítí, za vrchol jeho tvorby je pokládán po sametové revoluci a přivezl si velký džíp. Mís- román Zelenou nahoru. to toho, aby se někde nenápadně usadil, zamíBeneš miloval a ctil Ameriku, kde nakonec řil ihned do zámku spisovatelů na Dobříš, kam učil ve středisku CIA v Monterey budoucí agenty před emigrací nesměl. Toho léta se tam sešla češtinu. Ale nesnášel americký izolacionismus hlavně nesourodá společnost navrátilců, jako byl a neochotu pochopit podstatu tragédie v sověton sám, a stařičkých vdov po národních uměl- ském bloku. To ho katapultovalo zpět do vlasti, cích. Beneš zaparkoval svou nádheru na nádvoří, jakmile to bylo možné. Historie se však opakovavešel v kovbojských holínkách do jídelny a kývl la a skoro nikdo ho nechtěl poslouchat. Tím spíš, na číšníka: „Řízeček jako kvíteček, prosím,“ řekl že terčem jeho útoků se stával i Václav Havel, a osazenstvo ztichlo. Bylo to entrée jako vystři- Josef Škvorecký či Pavel Tigrid za to, že neudělažené z jeho povídky. Každý večer pak vyprávěl li proti komunistům ještě víc. Beneš vydal asi patnáct knížek, ale protože o politických vězních a estébácích, o udavačích a promlčených křivdách. Vyprávěl dobře, ale sly- si nikdy nevytvořil kamarilu obdivovatelů, málo šet pravdu takhle přímo a dlouho bylo pro mnohé se o nich mluvilo a psalo. V jedné z nečetných k nesnesení, zvláště na Dobříši, kde strašil duch studií píše Jan Čulík: „Benešovi hrdinové zjišťuloajality ke komunistům a slepoty vůči uranovým jí, že když člověk dosáhne toho, po čem toužil, vůbec to neznamená, že zároveň dosáhne spolágrům v okolí. Boj za čistou minulost je občas únavný. Není kojenosti.“ to vlastně už dnes jedno? říkáme si. Beneš souPrávě tohle byla jeho tragédie: absolutní spradil, že není, zaplétal se do konfliktů a krutě na vedlnost svítí v mlze jako maják, ale milníky na ně doplácel. Možná nakonec zůstanou v paměti cestě k ní se nám rozpadají pod rukama. Beneš jen jeho boje s bývalými estébáky, jenže Beneš byl vzdáleným světlem spravedlnosti tak posedbyl také hodný, přátelský a rovný člověk a autor lý, že se dostával do nebezpečné izolace a býval nedoceněných kvalit. nespravedlivý. Jenže v tom hlavním měl pravdu: Narodil se roku 1936, vystudoval Umprum, příliš snadno jsme zapomněli na lágry, vězně, ale pracoval většinou jako dělník. Byl dvakrát fízly a policejní systém. Beneš byl mužem, kteve vězení, z toho podruhé za spolupráci s Tig- rý to připomíná, a tedy překáží. Někdo ale tuhle ridovým Svědectvím roku 1966. To už měl za těžkou práci dělat musí. Možná na ni nemusel sebou prvotinu Do vrabců jako když střelí. Pla- být tak sám. til za prozaický talent číslo jedna, ale zároveň na literární scéně silně překážel. O jeho kru- Tereza Brdečková Q tých, skeptickych povídkách z věznic i ze života, Autorka je spisovatelka a scenáristka.
jeden den v životě
Pondělí na úklidu v Rakousku Je pondělí ráno a já netrpělivě čekám v kuchyni. Kluci odešli do školy, malá dcera pobíhá kolem. Konečně zvonek. Přichází máma, přebírá dohled nad dítětem a já sedám na kolo směr rakouská hranice. Nečeká mě nijak dlouhá cesta, jen běžná desetiminutová cesta do práce, bydlíme totiž kousek u hranice. Jako obvykle mířím na přechod pro pěší. Poslední dobou tu stále častěji ráno nikdo nehlídá, ani Češi, ani Rakušani. Stejné je to i dnes. Někdy se tu žádná kontrola neobjeví celý den, někdy chlápci v uniformě dorazí až odpoledne. Ne že by mi na tom záleželo, ale alespoň mě nic nezdržuje. Uklízet do Rakouska jsem začala jezdit před dvěma lety, když jsem přišla o práci doma. Začalo to náhodou. Kamarádi se přede mnou zmínili, že nějaká rodina někoho spolehlivého shání, a ptali
31
se, jestli náhodou nechci já. Chtěla jsem. Byla jsem čerstvě na mateřské a peníze se hodily. Napřed jsem měla jednu rodina jednou za tři týdny, pak jednou za čtrnáct dní, pak za týden a teď mám každý den jeden rodinný dům. Tedy něco jako poloviční úvazek. Ta práce není nic extra, člověk celou dobu mlčí a uklízí, žádná zábava. Na druhou stranu jsem pánem svého času a hlavně peníze za to jsou podstatně lepší, než bych měla doma. Za deset minut jsem na místě. Klíče mi jako obvykle předává Karin, tedy paní domu, a odchází pryč. Někdy mi nechává klíče ve schránce. Tahle domácnost je mojí nejdelší a nejtěžší službou. Majitelé jsou místní zubaři, trochu bohémové. Největší dům a největší nepořádek. Doma chodí zásadně v botách, takže je všude písek. A taky poházené oblečení a další věci. S pořádkem si hlavu nelámou. Kdybych to nemusela uklízet, bylo by mi to sympatické. Jako obvykle začínám nahoře v podkroví a postupuji směrem dolů. Jde o běžný úklid: utřít prach, vyluxovat, vymýt podlahy, uklidit kuchyň. Jednou za tři týdny i pracovny. Když myji okna, beru si na pomoc kamarádku. U jiných rodin si chvíli sednu, odpočinu, napiju se, pustím si k práci muziku. Tady ne, není čas, je to dlouhé a já chci být co nejrychleji hotová. Některé dny přijde někdo z nich na skok domů, prohodíme pár vět,
jsou příjemní, osobní. Dnes jsem celou službu sama, tak na mě ta monotónnost trochu doléhá. Všude mají starý nábytek, zase se mi pod něj špatně dostává vysavačem. Dobře, že mám tenhle úklid hned začátkem týdne. Budu to mít odbyté a ty další už budou jednodušší a rychlejší. Je půl druhé, ani jsem se nezastavila, konečně mám ale hotovo. Peníze leží jako obvykle na stolku, sedm eur na hodinu. Prý je to obvyklá taxa za tuhle práci v téhle části Rakouska. Ve Vídni by to bylo o něco víc. Jsem spokojená. Doma jsem zkoušela místo úřednice v místní malé továrně, to jsou ale směny a hodně zájemců. Taky mi nabízeli práci v obchodě za šedesát korun na hodinu. To je málo, navíc práce do šesti do večera. Neměl by se kdo postarat o děti, manžel taky pracuje na směny. Proto jsem odmítla a zůstanu mnohem raději u rakouského úklidu. Sedám na kolo, opouštím klidnou vilovou čtvrť a jedu rovnou domů. Na hranici už někdo hlídá, nic ode mě ale nechtějí. Pokývám hlavou a jedu dál. Doma je klid. Máma odjíždí. Jako obvykle si dávám kafe a otvírám Mladou frontu, kterou si kupuju cestou z práce. Čtení mi vystačí do doby, než se kluci kolem třetí vrací ze školy. Je hezky, jdeme ven. Navečer si jdu zahrát volejbal. To je můj odpočinek. Jana Fialová
Q
„Všechny zábrany jdou stranou, žádné slovo neplatí, jakmile promluví rozmnožovací pud. Život v nejprimitivnější formě řve a huláká, jeho síla je zcela bezohledná. Bylo mu zle,“ popisuje pocity své postavy v nové povídkové knize Olej do ohně Lubomír Martínek. Doporučuji k přečtení. Jakožto příslušnice generace tzv. Husákových dětí narozených v druhé polovině 70. let tu hulákající přírodu vidím u svých vrstevníků a především vrstevnic. Boom miminek. Ženy se druží do hloučků s monotématem svých ratolestí a i já sama na sobě pociťuji, co je to společenský tlak a jak autoritativní je příroda, když se hlásí o slovo. V jakémsi rozhovoru před necelými dvěma lety jsem prohlásila, že děti jsou výrazem sobecké biologické potřeby. Na tom cynicky znějícím výroku bych nic neměnila ani dnes, přestože za sobce, kteří myslí především na sebe, jsou často pokládáni spíše zodpovědnosti se bránící, vztahům i dětem se vyhýbající singles. I sobectví má ale více stran a já se někdy ptám, zda to s velkým S je především neochota přistřihnout křídla své vlastní volnosti, anebo je to spíš ochota být po vůli tikotu svých biologických hodin. Touha pečovat a hýčkat své vlastní malé já, které na oplátku tak neproblematicky dává smysl každodennímu lopocení. Zda je plození dětí jaksi z definice pěkná věc, anebo především sobecká varianta péče o sebe, to nevím a na ten účet snesu i nějaké to vaše udivené kroucení hlavou a zvedání očí v sloup. Samozřejmě. Ve jménu přežití musí mít společnost pochybovače za podivíny. Bez dětí by nás tu nebylo. Ovšem pouhá snaha prodlužovat naši rodovou existenci mě dojímá stejně tak málo jako naše, ano i mé, nutkání vypustit do světa svůj malý klon, dva, tři, čtyři, o počty tu teď nejde. Spor mezi intelektem a pudovými potřebami je sice stará a obnošená vesta (nepožádáš manželku bližního svého), většinou je ale zřejmé, na jakou stranu se postavit. Má se obvykle za to, že pudy je třeba držet na řetězu. Puzení plodit, pokud se mu dává průchod v monogamním páru, je jednou z výjimek. Zpochybňovat ji, to se ve slušné společnosti snad ani nedělá. Potomky si jen odsouváme do starších let, to se může. Trochu si užít, procestovat svět, rozběhnout kariéru, finančně se na to zodpovědné rozhodnutí zajistit. Kdo by popřel, že na světě není nic sladšího, než je malé dítě? Nelida? Moje kamarádka Tanja říká, že bezdětní lidé jsou ochuzeni o určitý typ zkušenosti. O hodně prý přicházejí. Tanja o nic přijít nechce. Říká se tomu plný život. Kdo z nás by jej nakonec chtěl mít prázdný? Možná jen svůj intelekt cílím nesprávným směrem. Nakonec rozumových důvodů pro to, rozhodnout se mít děti, je víc než dost. Kdo by na nás v důchodovém věku pracoval? Komu bychom předali své zkušenosti? Prožít stáří bez opory není nic příjemného a hráz proti vymírání Evropy za nás také nikdo jiný nepostaví. To vše jsou argumenty na místě. Málokdo se jimi ale při plánování své vlastní rodiny ohání, málokdo o nich při výrobě svých vlastních dětí vůbec uvažuje. Matka příroda to zařídila rafinovaněji. Vybavila nás touhou, která řve a huláká, a pro pochybnosti nám vyhradila novinové sloupky. Vlastně ne příroda, to my sami. Vlastně ne my, to já. Mudruji, zatímco autoritativní hlas přírody volá. Má mě má pod palcem stejně jako všechny ostatní.
Petra Hůlová Autorka je spisovatelka. Příští týden píše Jaroslav Formánek.
32
11.–17. červen 2007 V RESPEKT 24
minulý týden
Nad republikou se přehnaly bouře a přívalové deště. Silný vítr vyvrátil pět set let starou lípu v Domamyslicích u Prostějova. V parlamentu začala bitva o reformu veřejných rozpočtů. Vedení celostátního odborového svazu na protest proti ní pohrozilo generální stávkou. Zemřel Jan Beneš (71). Cestou na summit G8 v Německu navštívil Česko americký prezident George Bush; ministryně obrany Vlasta Parkanová mu spolu s hudebníkem Janem Vyčítalem nazpívala a darovala píseň Dobrý den, prapore hvězd a pruhů, což podle informací novin vzbudilo posměch mezi komunistickými a sociálnědemokratickými poslanci. Tak podívejte se, ten radar je jen 60 kilometrů od Prahy, to je moc blízko – třeba Dánové to vyřešili tak, že ten radar je v Grónsku. My nemáme Grónsko a z toho vyplývá, že nemůžeme mít ani radar, vysvětlil šéf opoziční ČSSD Jiří Paroubek, proč je stále proti tomu, aby na českém území stála radarová základna obranného štítu USA, která má chránit Západ před raketovým útokem teroristů či totalitních režimů. Stoupl zájem
o zářivé plavky. Čeští filmaři se rozhodli dabovat ve svých dílech hlasy slovenských hereček. Průměrná mzda vystoupila na 20 399 korun. Opět přibylo penzistů. „193,2 miliardy korun musel stát loni vyplatit českým důchodcům,“ napsaly k tomu Lidové noviny. Dvanáct let ztráty svobody dostal u brněnského soudu Petr Neisser (35) za to, že loni v listopadu srazil autem patnáctiletého chlapce, kterého pak odvezl na lesní cestu, tam jej těžce zraněného pohodil mezi stromy a nechal bez pomoci; hoch se po několikahodinovém plazení dostal zpět k hlavní cestě, kde ho zachránili kolemjedoucí řidiči. Postupoval jsem přísně v souladu s etickým kodexem naší Exekutorské komory, prohlásil prezident Exekutorské komory ČR Juraj Podkonický, poté co vyšlo najevo, že před dvěma lety koupil v jedné exekuci organizované jeho kolegy z prezidia EK za šestnáct milionů korun pražskou vilu, jejíž cena je odhadována na dvojnásobek. Rychlá operace střev zachránila život mladému gepardovi uvězněnému v zoo Hradec Králové, který z nudy sežral míč hozený mu do výběhu
zábavychtivými návštěvníky. V pražském Domě U Kamenného zvonu vystavili Jindřicha Štyrského. Fotbalovou kariéru ukončil Karel Poborský. Kvůli opravě cesty přestaly v Brně jezdit trolejbusy na Českou. Po těžké nemoci skonal v Praze předseda České mykologické společnosti Miroslav Smotlacha (87). Asociace profesionálních klubů vyloučila kvůli dluhům Vsetín z hokejové extraligy. České úřady popřely informaci anglického bulváru The Sun, který napsal, že herečka Angelina Jolie chce adoptovat jedno dítě z tuzemských přeplněných domovů pro opuštěné a konfiskované děti. Vinou nových automatů v brněnské centrále ztratilo v Jihlavě práci 113 pošťáků. Ostuda je už to, čím se živím: být hercem je bezcenná a nesmyslná práce. Ale když lidé vědí, že vyděláváte tisíckrát víc než zdravotní sestra, tak je to kurva ostuda, citovaly Lidové noviny výrok Ricka Gervaise, autora a hlavní hvězdy britského famózního seriálu Kancl. Vladimír Mišík oslavil šedesáté narozeniny. Evropská komise nařídila mobilním operátorům snížit ceny zahraničního
volání a oznámila, že teď jsou na řadě esemesky. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (Strana zelených) oznámil premiérovi Mirku Topolánkovi (ODS), že odstoupí z funkce, pokud v ní naopak zůstane jeho vládní kolega a vicepremiér Jiří Čunek (KDU-ČSL) i poté, co bude – jak se všeobecně očekává – obžalován z korupce. Energetická společnost ČEZ se přihlásila do soutěže o strategické partnerství s bulharskou elektrárnou Belene. Na český pivní trh dorazil Carlsberg. Vyšlo najevo, že ženy pracující v Česku na vysokých manažerských pozicích dostávají zhruba o polovinu nižší plat než jejich stejně zařazení mužští kolegové (třicet tisíc ku jedenašedesáti). Hlavně, že jsem zdravá a nic mě nebolí. A vrátila jsem se do svých úderů i rytmu, odpověděla česká tenistka Nicole Vaidišová na otázku reportéra MF Dnes „Neobhájila jste tu v Paříži loňské semifinále. Co dál o vás říci?“ Slováci otevřeli přístav v pohraničním městě Skalica a připojili se na Baťův kanál.
[email protected]
Q
inzerce
Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail:
[email protected],
[email protected] e-mail na jednotlivé redaktory:
[email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634
Jiří Sobota. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: (
[email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: (
[email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: (
[email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 10. 6. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.