STRATÉGIE A KONCEPCIE Michail ANOCHIN, Vladimír PROROK*
Energetická bezpečnost a energetická politika Ruske federace K
dyž Rusko v roku 2006 vykonávalo předsednictví v G8, navrhlo, aby se hlavním tématem pro projednání na úrovni největších světových mocností stala energetická bezpečnost. Návrh byl přijat, avšak aktuálnost tohoto námětu opravdu světové společenství pocítilo až později, na počátku roku 2007, kdy v důsledku velmi ostrých rusko-běloruských diskusí o ceně dodávek a tranzitu zasáhly problémy dodávek ropy tvrdě i země EU. Současné publikace, komentáře politiků, ekonomů i novinářů ukazují, že dané téma je chápáno i vysvětlováno různě a jeho výklad se bude zcela zjevně rozcházet do té doby, dokud nebude vypracován jednotný přístup, přijatý na mezinárodní úrovni.
O kategorii „energetická bezpečnost“ Tento termín nemá v současné době ve vědecké literatuře jednoznačný výklad. Jedna z možných definicí říká, že energetická bezpečnost je stav ochrany životně důležitých zájmů jednotlivce, společnosti a státu před hrozbou neuspokojování jejich potřeb ekonomicky dostupnými tepelně-energetickými zdroji odpovídající kvality a také před hrozbou přerušení zásobování spotřebitelů teplem a elektrickou energií. [1] Tato definice není univerzální, neboť zdůrazňuje zaměření na ochranu subjektu před hrozbou, nikoliv však na její předcházení nebo zmenšení, a také nespojuje energetickou bezpečnost s dlouhodobým rozvojem daného subjektu. Jako optimálnější se proto jeví definice, která energetickou bezpečností ekonomického systému pojímá jako minimální pravděpodobnost projevu vnějšího i vnitřního ohrožení procesu jeho zásobováním energiemi, při kterém se nenarušuje dlouhodobé stabilní fungování systému. [2] Z této definice vyplývá, že k zajištění bezpečnosti je třeba na prvém místě stanovit druhy hrozeb, popsat jejich indikátory a vyhodnotit jejich hodnoty, při kterých se nenarušuje stabilní fungování systému. Dále provést analýzu možných
2 / 2009
Michail Anochin
Vladimír Prorok
následků realizace hrozeb a rozpracovat opatření vedoucí k předcházení nebo likvidaci těchto hrozeb. Pokud se týče ekonomiky Ruska, mezi nejpravděpodobnější hrozby její energetické bezpečnosti ve střednědobé a dlouhodobé perspektivě je nezbytné uvést tyto faktory [3]: • nejednoznačnost zásob ropy a zemního plynu, • neracionální využívání existujících zásob, • konflikt zájmů majitelů energetických společností a státu - vlastníka zdrojů, • vysoká energetická kapacita HDP země, • nízké tempo rozvoje zásobování energií v zemi, • vysoký stupeň opotřebení základních fondů odvětví tepelně energetické společnosti - TES, • nízká úroveň investicí do rozvoje TES a jejich neefektivní využívání, • neefektivní řízení výrobních procesů v TES, • diskriminační opatření na zahraničních trzích ve vztahu k vyváženým produktům i službám TES, • finanční rozdíly při úhradě dodávaných produktů a služeb a stanovování daní atd. Ve vztahu k energetickým společnostem mezi největší hrozby patří: • vysoká závislost tuzemské energetiky na zahraničních partnerech, • zranitelnost energetické infrastruktury
nacházející se na území jiných států, • vysoká úroveň monopolizace výrobců energie, • nízký inovační potenciál společností, • slabý státní mechanismus regulace a kontroly ekonomické činnosti společností, • nízká úroveň bezpečnosti technologií a procesů, • konflikt zájmů ve sférách výroby, přepravy, distribuce a odběru energie, • slabá ochrana vnitřního trhu elektrické energie, • vysoká úroveň škodlivin vypouštěných do ovzduší, • nízká úroveň automatizace procesů pro přijímání řešení při řízení objektů energetiky, • malá kvalita informací v podmínkách tržní ekonomiky, • značná nekompetentnost manažmentu identifikovat hrozby energetické bezpečnosti. V mnoha západních zemích se definice „energetická bezpečnost“ omezuje pouze na zabezpečení dostatečného objemu dodávek v dostupných cenách. Každá země si však vykládá tento pojem podle vlastních podmínek. Země - exportéři energetických zdrojů kladou hlavní důraz na udržení „stability poptávky“ po jejich exportu, který zajišťuje převládající část jejich státních příjmů. Rusko vidí svůj úkol v tom, aby si obnovilo státní kontrolu nad „strategickými zdroji“ a také
9
STRATÉGIE A KONCEPCIE nad potrubními systémy a kanály odbytu. Rozvíjející se země s obavami sledují, jak změny cen energetických medií ovlivňují jejich platební bilanci. Evropa se snaží snížit závislost na dováženém zemním plynu; většina evropských zemí posuzuje perspektivy výstavby nových jaderných elektráren a možná i návratu k uhlí. Spojené státy musejí přiznat, že jejich cíl - dosažení „energetické nezávislosti“ (věta, která se svým způsobem stala sloganem poté, co ji v roku 1973 pronesl prezident USA Richard Nixon), se stále více rozchází se skutečností. [4] Často se pod energetickou bezpečností rozumí „bezpečnost spotřebitele“. „Bezpečnost producenta“ je odmítána. Rusko konkrétně narazilo na velmi semknutou frontu zemí EU, které od něho vyžadovaly ratifikaci Smlouvy k Energetické chartě. A především tento požadavek je dnes klíčovým aspektem tématu energetické bezpečnosti. [5] Jedním z hlavních úkolů, které si dnes vyžadují řešení, je změna struktury poptávky a nabídky uhlovodíkové suroviny. Vedle tří hlavních center spotřeby uhlovodíků ve světě (USA, Evropa a Japonsko) vzniklo čtvrté - Čína. Za posledních 10 let se spotřeba uhlovodíků v této zemí zdvojnásobila, zatímco ve stejné době vzrostla ve světě průměrně o 16 %. Zároveň se vedle ropy coby globálního energetického zboží objevil další mohutný konkurent ropě - zemní plyn. Rozvoj technologií v oblasti jeho přepracování a přepravy spolu s růstem spotřeby elektrické energie významně zvýšil hodnotu plynu v očích investorů a spotřebitelů. [6] Společnosti vědomě zvyšují své výdaje do průzkumu, neboť jsou si vědomy, že získání nových nalezišť ropy a zemního plynu je nezbytné k tomu, aby se předešlo deficitu suroviny. Partnerství ruského Lukoilu s řadou zahraničních firem je v tomto smyslu příkladem reálného spojení úsilí členů „osmičky“ - Ruska a USA ve jménu globální energetické bezpečnosti. Jeden z vedoucích představitelů Lukoilu se také domnívá, že důležitým faktorem nestability trhu je deficit druhotných zpracovatelských kapacit, který je vyvoláván růstem spotřeby motorového paliva a zpřísňováním ekologických norem. Tento problém je zvláště aktuální pro USA i Rusko. [7] Na tiskové konferenci o výsledcích summitu G8 jenž se konal v Sankt-Petěrburgu v roce 2006, Vladimír Putin (v té době prezident RF) zdůraznil, že energetickou bezpečnost je třeba pojímat šířeji. Podle jeho názoru se jedná o ochranu zájmů nejen zemí - spotřebitelů energetických zdrojů, ale i států provádějících jejich těžbu, přepravu a prodej. [8]
10
Místopředseda Státní dumy Vladimír Pechtin na tomto summitu poznamenal, že Rusko předložilo novou koncepci energetické bezpečnosti - bezpečnost poptávky. [9] V podstatě lze stanovit hlavní principy, které v té či oné míře rozdělují všechny státy [10]: závažnost vzájemné závislosti [11], diversifikace dodávek a energetických zdrojů, depolitizace, čestná konkurence [12], globálnost, sociální orientace [13]. Je třeba poznamenat, že i přes uvedené rozdíly v přístupech hlavních států existují body sblížení v chápání energetické bezpečnosti. Problém energetické bezpečnosti se netýká jen ropy. Výpadky v dodávkách elektrické energie na obou pobřežích - východním i západním - Spojených států, v Evropě i v Rusku, a také chronický nedostatek elektřiny v Číně, Indii a dalších rozvíjejících se zemích vedou k obavám o spolehlivost systémů dodávajících elektrickou energii. Pokud se týče zemního plynu, rostoucí potřeba a omezené dodávky znamenají, že Severní Amerika se už nemůže spoléhat výhradně na své možnosti, a proto se Spojené státy připojují k novému světovému trhu zemního plynu, který bezprecedentním způsobem svazuje vzájemně země, kontinenty i ceny. [14]
Rusko a energetická politika Tendence k mezinárodní spolupráci v oblasti energetiky sílí. K této situaci přispěly obavy z důsledků energetických krizí v 70. až 90. letech minuleho století. Spotřebitelé i producenti si stále více uvědomují společnou zainteresovanost na stabilitě energetického sektoru. Zpočátku ke koordinaci docházelo uvnitř dvou skupin: producentů a spotřebitelů. Členové OPEC už na konci 60. let začali schvalovat objemy těžby ropy s cílem dosahovat vysokých cen. A po největší ropné krizi v roce 1973 přistoupili naopak spotřebitelé ke koordinaci svého úsilí proti neočekávanému snižování dodávek uhlovodíků na světový trh. [15] Současně uvnitř regionů rostla snaha o úpravu systému produkce, přepravy, prodeje a využívání energetických zdrojů. V důsledku toho se v mnoha zemích začal formovat významný směr jejich zahraniční politiky a diplomacie energetická politika a energetická diplomacie. [16] V Rusku jsou tyto pozice upravovány relativně širokým spektrem normativních dokumentů: • výnos prezidenta O základních směrech energetické politiky a strukturální přestavby tepelně-energetického komplexu na období do roku 2010; • federální cílový program Efektivní energetická ekonomika na léta 2002 až 2005
a na budoucnost do roku 2010; • Nová energetická politika Ruska na období do roku 2010, • Energetická strategie Ruska na období do roku 2020 a další. [17] Konkrétně se v Energetické strategii Ruska na období do roku 2020, schválené na zasedání vlády v srpnu 2003 v části Zahraniční energetická politika, uvádí, že integrace Ruska do světového systému oběhu tepelně-energetických zdrojů, spolupráce se zahraničními investory v oblasti jejich těžby a přepracování, zvýšení efektivity využívání tradičních a získávání nových energetických trhů jsou nejen jedním z nejdůležitějších směrů energetické politiky země, ale také jejím zásadním přínosem k řešení globálních problémů energetiky, které stojí před lidstvem na počátku 21. století. Zdůrazňuje se tam také, že energetická politika musí být zaměřena na přechod země od pozice pouhého dodavatele surovinových zdrojů k roli nezávislého účastníka světového oběhu energetických produktů. Tento úkol je diktován jak tendencemi mezinárodní integrace v energetické oblasti, tak také potenciálními výhodami vyplývajícími z kvalitativní změny Ruska ve světovém obchodu s energetickými zdroji. Hlavními úkoly energetické diplomacie v uvedené strategii jsou zahraničněpolitické zabezpečení realizace energetické strategie Ruska, diplomatická podpora zájmů národních TES v zahraničí, aktivní energetický dialog s členskými zeměmi SNS (Společenství nezavislých států), Euroasijské ekonomické společenství (EuroAsES), EU, USA, zeměmi severovýchodní Asie a dalšími státy i mezinárodními organizacemi. [18] Nutnost energetické politiky a diplomacie vyplývá z různosti zájmů v energetické oblasti. Například politika EU neodpovídá plánům USA a částečně i Turecka v černomořsko-kaspickém regionu. Ne vždy jsou v souladu zájmy USA se zájmy evropských zemí v Iránu, Iráku, Libyi. Očividně rozdílné jsou priority Ukrajiny, Rumunska a Řecka v otázkách přepravy ropy. Své vlastní zájmy má Rusko. Ruský stát se stará o zajištění pro něho optimálních podmínek pro těžbu, přepravu a spotřebu energetických medií. [19] Rusko se může stát více nezávislým na tranzitních zemích i zemích-spotřebitelích energetických zdrojů. Na tomto pozadí jsou zřetelně vidět rozdíly v chápání energetické bezpečností mezi Ruskem a Evropou. Vytvářejí se dvě nové proti sobě působící strany v mezinárodní politice, nikoliv však na ideologickém, nýbrž na energetickém základě. [20] Otázka boje o zdroje měla vždy pro světové mocnosti prvořadý význam.
SLOVGAS
STRATÉGIE A KONCEPCIE Dnes stojí na prvém místě boj o uhlovodíky. V současné době v souvislosti s velkým úsilím Ruska o roli samostatného zahraničně-politického hráče je stále větší pozornost odborníků zaměřena na pochopení nové energetické páky, kterou Rusko aktivně využívá jak v oblasti zahraniční, tak také vnitřní politiky. Ve prospěch zvláštní aktuálnosti problému realizace energetické politiky Ruska hovoří i skutečnost, že na summitu NATO na konci roku 2006, kde jednou z projednávaných otázek byla „energetická bezpečnost“, vystoupil předseda zahraničního výboru Senátu USA Richard Lugar s prohlášením, ve kterém fakticky navrhl, aby se NATO přeměnila na alianci spotřebitelů energetických zdrojů. [21] Podle mínění expertů bude unikátní konkurenční převaha Ruska v oblasti energetiky nepochybně využívána pro řešení jeho zahraničně-politických úkolů a pro „projektování jeho energetické síly“ v těch případech a v takovém objemu, jak to bude nezbytné pro zajištění národních zájmů. Ruští odborníci rovněž zdůrazňují, že energetické zdroje Ruska a jeho tranzitní infrastruktura musí být efektivně využívány pro zvýšení role a postavení RF na mezinárodní scéně. Tradičně hlavními subjekty energetické politiky jsou orgány řídící integraci v rámci mezistátních společenství (například EU, EuroAsES), orgány státní moci, orgány státního řízení energetiky, mezinárodní energetické organizace a občanská sdružení. [22] K nim lze ještě přiřadit státní energetické společnosti a největší světové energetické nadnárodní korporace, především angloamerického původu (BP, ExxonMobil, Royl Dutch/Shel a další). Pro skutečnost, že vedle jednotlivých států (takových jako je Rusko, USA, Irán, země v Perském zálivu) jsou aktivními realizátory energetické politiky i mezivládní organizace, hovoří fakt, že mezi příklady mnohostranné energetické diplomacie lze uvést vztahy v rámci EU, NAFTA (Severoamerická dohoda o voľnom obchode), MEA (Medzinárodná energetická agentúra), OPEC. Také mezinárodní ústavy, na kterých závisí světová energetika, hrají aktivní roli v energetické diplomacii MEA a OPEC, struktury OSN. Mnohé problémy se řeší v rámci WTO. Také „osmička“ se stále častěji zabývá posuzováním energetické problematiky. [23] V současné době se významnými subjekty energetické politiky stávají nejen státy, ale také transnárodní korporace TNK [24]. Podle mínění řady odborníků se státní politika v TNK v praxi provádí prostřednictvím činnosti společností - jak velkých, tak i všech ostatních. Domníva-
2 / 2009
jí se, že úlohou státní politiky není pouze stanovit priority, ale také zajistit jejich realizaci takovým způsobem, aby bylo na jedné straně dosaženo stanovených cílů, a na druhé straně byla zachována zainteresovanost společností na provádění biznisu. To znamená vybalancovanost strategie a její vzájemně výhodný charakter, a také přítomnost mechanismů pro provádění energetické politiky ze strany moci. Podle názoru řadu expertů musí strategie rozvoje palivově-energetického sektoru počítat s aktivnější účastí ruského biznisu na tvorbě globálního energetického prostoru cestou jeho nadnárodní diversifikace. Taková situace se především týká národních společností, které musí nakupovat profilová aktiva v sousedních i vzdálenějších zemích, což zajistí nejen vstup na vnitřní trhy těchto zemí - bez četných prostředníků, ale i vysokou návratnost investicí. [25] Přítomnost účinné, jasné a srozumitelné státní politiky odpovídá dlouhodobým prioritám rozvoje všech společností působících v energetickém prostoru. Hlavní úsilí při formování této politiky leží na bedrech hlavních korporací, které mají odpovídající kádrový a intelektuální potenciál. [26] Rusko má například svoji vlastní nadnárodní korporaci Gazprom, která společně s dalšími ropnými a plynárenskými korporacemi ve světě pracuje na vytvoření jednotného nadnárodního energetického trhu. Gazprom v tomto kontextu již nevystupuje pouze jako ruská společnost, ale jako nadnárodní korporace, jejíž aktivity jsou diktovány především zájmy posílení vyjednávacích pozic v podmínkách vytváření globálního energetického trhu. [27] Všeobecný konflikt v energetické politice mezi státem (státními společnostmi) a TNK vzniká také z toho důvodu, že většinu uhlovodíkových zdrojů na naší planetě kontrolují národní státní společnos-
ti, ale zpracovatelské kapacity, logistické a přepravní sítě a rozdělování uhlovodíků se nachází v rukou nadnárodních korporací. Z toho také vyplývá i rozdíl ve strategii chování na trhu. Velké nadnárodní korporace se snaží rozšířit svoji zdrojovou základnu a státní společnosti, které vlastní největší zdroje, dělají vše proto, aby rozvíjely přepracování a pokoušejí se získat podíl na kapitálu přepravních a odbytových struktur. Prohlubování tohoto rozporu vede k jeho přerůstání v trvalou tendenci, která nejspíše přežije nejbližší desetiletí. [28]
Rusko a Energetická charta Když hovoříme o problému souvztažnosti energetické bezpečnosti Ruska a dalších zemí, především zemí evropských, je nezbytné poznamenat, že úhelným kamenem jejich rozporů a konfliktů je problém přistoupení Ruska k Energetické chartě. Jedním ze způsobů, jak překonat rozpor v přerozdělování energetických zdrojů je podle mínění západních zemí (které jsou hlavními spotřebiteli energetických zdrojů) přání (potřeba) přistoupení (podpis a ratifikace) největších dodavatelů energetických zdrojů (především ropy a plynu), a tedy především Ruska, k Energetické chartě. V dokumentu je uvedeno, že strany, které ho podepsaly, uznávají, že tranzit energetických produktů přes jejich území je nejdůležitější podmínkou pro liberalizaci obchodu s energetickými produkty. Tranzit musí probíhat v podmínkách zabezpečujících rentabilitu a ekologická hlediska. 29] Avšak harmonizace politiky Evropy a Ruska probíhá pomalu. Problém spočívá v tom, že EU je na straně liberálních tržních principů, které napomáhají rozvoji konkurenčního vnitřního trhu při současném omezování možnosti státu vstupovat do těchto procesů. V Energetické strategii Ruska na období do roku
Ilustračná fotografia z výstavby plynovodu Nord Stream
Zdroj: gazprom.ru
11
STRATÉGIE A KONCEPCIE 2020 je naopak největší důraz kladen na podporu státu. Moskva navíc nepodepsala Tranzitní protokol k Energetické chartě, o což usiluje EU, a Smlouvu k Energetické chartě (1994) Státní duma dosud neratifikovala. [30] Je třeba si připomenout, že Evropská komise vytrvale požaduje, aby Rusko podepsalo Tranzitní protokol Energetické charty kvůli přístupu paliva z jiných států do ruské infrastruktury pro přepravu plynu. [31] V této souvislosti ministr ruské vlády V. Christenko zdůraznil, že Rusko může odmítnout ratifikaci Smlouvy o Evropské energetické chartě, kterou podepsalo v prosinci 1994 a kterou aktivně podporují evropští spojenci USA, v tom případě, že v jejím tranzitním protokolu nebudou zcela respektovány důležité ruské národní zájmy. [32] Podle mínění řady expertů jsou snahy Ruska o přímý přístup ke spotřebitelům jeho energetických zdrojů a ke kontrole distribuce jeho energetických zdrojů spojeny s přáním vyloučit rizika spojená s politickým přístupem ze strany západních zemí. Zvláště s tím je spojena politika navrhovaná Ruskem a znamenající vzájemné křížové řízení systému distribuce Ruska v západních zemích a přístup západních zemí k těžbě v Rusku. Toto i další záležitosti se musejí stát neoddělitelnou součástí Nové energetické politiky . Rusko odmítlo podepsat tento dokument v podobě, ve které jej předložila Evropa, s odvoláním na jeho ekonomickou nevýhodnost. Energetická charta musí zajistit stejný přístup partnerů k nalezištím i potrubním systémům, avšak Rusko upozorňuje, že evropští partneři mu nemohou předložit takové zdroje, které jsou adekvátní těm, jež má k dispozici Rusko. Navíc, v roce 2006 se prakticky nepodařilo vážně změnit situaci
ohledně přístupu Ruska do distribučních sítí v Evropě (s výjimkou Itálie) - to je momentálně pro ruské vedení jedním z hlavních úkolů, kterým podmiňuje celkovou strategii spolupráce Ruska a Evropy. Rusko i Evropa se shodují v tom, že musí existovat energetická bezpečnost ve smyslu odpovědnosti vzájemně na sobě závislých dodavatelů a spotřebitelů energetických služeb. Avšak EU chce mít tuto odpovědnost garantovánu ze strany Ruska přímým přístupem svých společností k jeho energetickým aktivům. Rusko poukazuje na ekonomickou neadekvátnost takových záruk a také vyžaduje přístup k aktivům distribuce energetických toků - to znamená k vnitřnímu energetickému biznisu zemí EU - a rozumí tím současně upevnění integrace Ruska a Evropy.
Rusko - vektor perspektivního rozvoje Rusko se v současné době snaží aktivně prosazovat své zájmy nejen ve vztahu k západní Evropě, ale i na postsovětském prostoru. Problémy energetické bezpečnosti jsou na postsovětském prostoru neméně složité. Existují zde dvě základní tendence: z jedné strany činnost Ruska zaměřená na standardizaci vztahů v energetické oblasti, ze strany druhé aktivizace Evropy a USA při vytváření nových kanálů energetických dodávek. Rusko se snaží rozplést klubko vzájemných vztahů a ekonomických zájmů vzniklých z politických důvodů a zaměnit je čistě ekonomickými principy. Tento proces není bezbolestný. Ve většině případů znamenal zvýšení cen za dodávky ruských energetických médií a ohrožení zájmů politických elit států SNS. To vytváří riziko zostření vztahů s těmito státy, ale hrozí i ztrátou spojenců (Ukrajina, Gruzie, Moldávie, Azerbajdžan, Turkménie atd.). Ruská strategie důrazu na ekonomic-
Prvý ruský terminál na LNG na Sachaline spustili do prevádzky vo februári tohto roku
12
Zdroj:gazprom.ru
ké principy nemá alternativu. Jak ukázal příklad s Běloruskem, umělé udržování ekonomicky neprůhledných vzájemných vztahů vede ve strategické perspektivě k politické nestabilitě a k neochotě nebo k neschopnosti řešit vznikající konflikty na úrovni mezinárodních norem. Rusko stejně jako další země postsovětského prostoru přechází v energetické oblasti ke konkurenci projevující se i v budování ropovodů a plynovodů a rozvoji technologií výroby a přepravy zkapalněného zemního plynu. Země postsovětského prostoru postupně docházejí k poznání nezbytnosti převést energetické vzájemné vztahy na jednotné, průhledné a ekonomické principy, což pokládá strategický základ pro energetickou bezpečnost. Součástí ruské strategie na postsovětském prostoru je i budování nových plynovodů a ropovodů, které obcházejí tradiční tranzitní země, čímž se snižuje závislost Ruska na jejich politickém vývoji. Úspěch Ruska při zajišťování jeho energetické bezpečnosti spočívá v tom, že bylo schopno identifikovat nespokojenost Evropy s vlastní energetickou bezpečností po té, co v roce 2006 došlo k přerušení dodávek plynu do Evropy v průběhu „plynové války“ mezi Ruskem a Ukrajinou. Nový ruský prezident D. Medvěděv pokračuje ve strategii rozpracované za prezidentství V. Putina. Před volbami prezidenta Ruské federace navštívil 2. března D. Medvěděv Evropu. V průběhu krátké zastávky v Srbsku a v Maďarsku provedl konzultace o připojení těchto zemí k ruskému projektu vybudovat do Evropy plynovod. Vzhledem k tomu, že Evropská unie hovořila o potřebě vybudovat plynovod Nabucco, stojí za to zmínit, že D. Medvěděva, který byl před prezidentskými volbami předseda Rady ředitelů Gazpromu, poznamenal, že „Jižní potok“ (South Stream) nechce konkurovat projektu Nabucco, nýbrž pomůže diversifikovat dodávky přírodních energetických médií do Evropy. Kromě „Jižního potoku“ má Rusko plán výstavby plynovodu „Modrý potok“ (Blue Stream) mezi Ruskem a Tureckem. A v průběhu návštěvy V. Putina v Německu obě strany podepsaly dohodu o výstavbě plynovodu položeného na dno Baltského moře - Nord Stream. Rusko získává vývozem zemního plynu nejen kolosální ekonomickou výhodu nelze však přitom zapomínat ani na globální politiku. Koncem února 2008 při návštěvě Srbska D. Medvěděv povýšil význam dohody o společné výstavbě „Jižního potoku“ na úroveň položení základu energetické bezpečnosti celé Evropy [33]. Ruský prezident prohlásil, že energetickou bezpečnost nelze zajistit bez kolektivního úsi-
SLOVGAS
STRATÉGIE A KONCEPCIE lí všech účastníků energetického řetězce. Na jednání summitu „Skupiny osmi“ v Sankt Petěrburgu to bylo Rusko, které přišlo s tématem energetické bezpečnosti a požadovalo jít dál a vycházet přitom z principů, které již byly přijaty. D. Medvěděv zde poznamenal: „Jsme připraveni spolupracovat s Evropskou unií při vytvoření mechanismu včasného varování v oblasti energetiky - pochopitelně za účasti tranzitních zemí. Jsme připraveni posoudit i možnost vytváření mezinárodních konsorcií, které by se staly operátory tranzitních plynovodů za účasti společností Ruska, Evropské unie a tranzitních států.“ To je mimochodem stejná vzájemná závislost, o které hovoříme v Evropě i globálně ve světě. [34] Je velmi pravděpodobné, že již v prvním roce prezidentského úřadu D. Medvěděva bude připravena a podepsána nová smlouva o partnerství Ruska a Evropské unie. D. Medvěděv se přitom bude snažit nejen upevnit, ale dále rozvíjet úspěchy V. Putina v oblasti energetického dialogu s Evropou. [35] * prof. Michail Anochin, doktor politických věd, Ruská adademie státni služby při presidentu Ruské federace doc. PhDr. Vladimír Prorok, CSc. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha e-mail:
[email protected] [email protected] prof. Michail Anochin, doktor politických věd, pracuje na katedře Politologie a politického řízení Ruské akademii státní služby při presidentu Ruské federace. Autor řady monografií a odborných statí. Specializuje se na problematiku politických technologií, politické analýzy a prognózy a počítačového modelování politických procesů. V 80. letech absolvoval postgraduální studium v Praze. Zúčastnil se jako zahraniční expert na řešení grantového projektu financovaného Nadací ČEZ Energetická bezpečnost - geopolitické souvislosti. doc. PhDr. Vladimír Prorok, CSC., je prorektor na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze. Přednáší i na katedře politologie VŠE Praha. Specializuje se na problematiku politických ideologií, politické kultury, analýzy a rozhodování v politice a řešení politických konfliktů. Byl vedoucím a jedním z řešitelů grantového projektu financovaného Nadací ČEZ Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti.
2 / 2009
Zdroje [1] Energetická bezpečnost a zájmy zemí. http://www.unitednations.ru/articles_25_1162284255.html [2] Tamtéž [3] ОKOPOKOB, Р.- В., ОKOPOKOB, В.-Р. : Энергетическая безопасность - основа устойчивого развития экономики страны. http://onlineok.narod.ru/ [4] ЕРГИН, Д.: Гарантировать энергетическую безопасность // Россия в глобальной политике“. № 1, Январь - Февраль 2006 [5] ДЕЛЯГИН, М.-Г.: Энергетическая безопасность: проблемы мнимые и реальные http://www.zlev.ru/93_35.htm [6] Mění se i struktura nabídky uhlovodíkové suroviny. Surovinová základna v tradičních regionech těžby za hranicemi Blízkého Východu stárne: v USA, Severním moři, Západní Sibiři. Společnosti utrácejí miliardy dolarů, aby stabilizovaly těžby na existujících nalezištích. Je to však pouze dočasné opatření. Pro uspokojení rostoucí poptávky po uhlovodících je třeba začít těžit na nových nalezištích ropy a zemního plynu. Vzhledem k tomu, že Blízký Východ je prakticky zcela uzavřen pro soukromé investory, nezbývá než rozvíjet těžební kapacit y na podmořském šelfu a v Arktidě, kde jsou náklady několikrát vyšší, než v jiných oblastech. [7] ВАГИТ Алекперов: Понятие «энергетическая безопасность» утратило национальную окраску // http://www.polit.ru/news/2006/03/13/vagitalikperov.html [8 ] СОЛОЗОБОВ, Ю.: Энергетическая безопасность: понятие по интересам // «Промышленные Ведомости» № 7-8, июль, август 2006 [9] Do pojmu energetická bezpečnost vkládá každá země svoje vlastní zájmy. Pro Rusko je energetická bezpečnost především spolehlivost a dlouhodobost poptávky po plynu a přístup Gazpromu na evropské lokální sítě. Bezpečností poptávky se pro země-dodavatele energetických zdrojů rozumí adekvátní poptávka po jejich produkci za rozumnou cenu. To umožní návratnost investic dříve vložených do energetického sektoru a jeho další rozvoj, pro Rusko je velmi důležitá politická podpora zabezpečení bezpečnosti poptávky v oblasti energetiky. Konkrétně se jedná o různých opatřeních a přístupech vedoucích k zabezpečení transparentnosti, předvídatelnosti a stability trhu - to je jeden z hlavních mechanismů zajištění bezpečnosti trhu energetických zdrojů v současné době. Další rozvoj dialogu mezi zeměmi-producenty a spotřebiteli energetických zdrojů , spravedlivé rozdělení investičních rizik a vzájemné pronikání kapitálu budou napomáhat dosažení tohoto nejdůležitějšího cíle. Podrobněji viz: http://www.g8russia.ru/news/20060714/1179539-print.html [10] Энергетическая безопасность и интересы стран. http:// www.unitednations.ru/articles_25_1162284255.html [11] Energetická bezpečnost, to je vzájemná odpovědnost spotřebitele a dodavatele energetických zdrojů. To uznávají všichni. Problémy nastávají tehdy, když spotřebitel a dodavatel začínají vzájemně od sebe vyžadovat záruky dodávek nebo plateb za tyto zakázky. [12] Konkurence je nejen mezi dodavateli, mnohem závažnějším jevem je konkurence mezi spotřebiteli. [13] Když vezmeme v úvahu údaje o tom, že třetina obyvatelstva planety nemá přístup k energetickým zdrojům, dostává energetická bezpečnost zřetelný globální sociální rozměr. [14] ЕРГИН, Д.: Гарантировать энергетическую безопасность // Россия в глобальной политике“. № 1, Январь - Февраль 2006 [15] Мировая энергетическая политика. 2003. № 8. С. 2-26. [16] Energetická diplomacie představuje praktickou činnost zahraničněpolitických, zahraničněekonomických a energetických orgánů spolu s národními společnostmi při provádění zahraniční energetické politiky, která je zaměřena na ochranu a udržování národních zájmů v oblasti výroby, přepravy a spotřeby energetických zdrojů. Podrobněji viz: Energetická diplomacie Ruska (http://www.mid.ru). [17] Zpráva o výsledcích a hlavních směrech činnosti Ministerstva průmyslu a energetiky Ruské federace za léta 2007 - 2009; Základy energetické politiky členských zemí euroasijského ekonomického společenství z 28. února 2003; Globální energetická bezpečnost, Sankt Petěrburg 16. července 2006; Ruský program rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Moskva - rok 2005; Koncepce energetické strategie Ruska na období do roku 2030 (projekt); O strategii rozvoje atomové energetiky Ruska do roku 2030 a na období do roku 2050; Strategie rozvoje atomové energetiky Ruska v první polovině XXI. století. Moskva 2001.
[18] Energetická strategie Ruska na období do roku 2020 (http://gazo.ru/ru/main/document/concept/index.shtml?id=108&offset=0#) [19] Rusko má značné zásoby energetických zdrojů a mohutný tepelně-energetický komplex, který je základem rozvoje ekonomiky a nástrojem provádění vnitřní i zahraniční politiky. Roli země na světových energetických trzích v mnohém určuje její geopolitický vliv. Avšak dnešní mezinárodní politika dokazuje, že nejen Rusko může budovat ropovody a plynovody s cílem obejít tranzitní státy, ale také jiné země - dokonce i skupiny zemí - mohou budovat potrubní vedení a obcházet Rusko, a tak si nejen zajišťovat energetická média, ale chránit se před politickou a ekonomickou závislostí na Rusku, na její energetické politice a současně svým způsobem izolovat Rusko. Viz: Současné mezinárodní vztahy (odp. redaktor Torkunov, A.-V., Moskova: ROSSPEN, 2002, str. 110-118). [20] ШИМАНСКИЙ, В.: Россия теряет друзей из-за энергетической жадности. 14.06.07 (http://lenty.ru/gohtml?http://glavred.info/archive/2007/06/ 14/160302-6.html) [21] ПРАВОСУДОВ, С.: Энергетические войны // Независимая газета 16.01.2007 [22] Základy energetické politiky členských států euroasijského ekonomického společenství z 28. února 2003. http://www.evrazes.com/ru/main/infopage/25 [23] ШНЫРОВ, А.: Энергетический фактор во внешней политике России. // «Обозреватель–Observer» 2004 № 9-10 [24] Stále větší roli v energetické politice hrají TNK (i se státní účastí), které se odpoutávají od „země registrace“ a začínají působit především v souladu se svými vlastními specifickými zájmy a nikoliv se zájmy země. A tak při analýze ruské energetické politiky někteří specialisté vyslovují předpoklad, že ani Gazprom, ani jiné společnosti takovéto úrovně již nejsou instrumenty státu. Sledují především korporativní cíle a snaží se distancovat od řešení celospolečenských úkolů (ať již vnitropolitických, nebo zahraničněpolitických). V některých případech jsou zájmy státu a korporací totožné. Někdy se jedné straně podaří pohnout stranu druhou ke spolupráci výměnou za lobistickou činnost na zahraničních trzích. [25] Podle mínění mnohých analytiků musí být základní exportní TEK těsně spojena s expanzí národních energetických společností na zahraniční trhy a musí mít kontrolu nad TEK ve třetích zemích. Druhým důležitým úkolem ruského businessu je vstoupit na vnitřní trhy Evropy, získávat přepracující závody a odbytová aktiva účastí v rozvoji sítě plynovodů a ropovodů i elektrických sítí spojených s Ruskem. [26] ШАФРАННИК, Ю.: Государственная роль частных компаний. http://www.shafranik.com/rus/article.asp [27] КАЗИН, Ф.: Глобальная стратегия Газпрома и национальные интересы России. http://www.apn.kz/ publications [28] ГОНЧАРЕНКО, А.: Мировая энергетика: взгляд на десять лет вперед // “Россия в глобальной политике“. № 6, 2006 [29] Что такое «Энергетическая хартия»? // Вестник Представительства Европейской Комиссии в Российской Федерации. Выпуск 1-2, май 2007 [30] GUBANDULLIN, A.: Plyn v Evropě: existuje alternativa? (Rusko v globální politice, č. 1, leden-únor 2006)/Губайдуллин А. Газ в Европе: есть ли альтернатива? // Россия в глобальной политике. № 1, Январь - Февраль 2006 [31] ПРАВОСУДОВ, С.: Энергетические войны. // „Россия в глобальной политике“. № 1, 2007 [32] Toto je spojeno s nežádoucím a nekontrolovatelným přístupem zahraničních investorů k ruským potrubním systémům a nalezištím tepelných surovin, s aplikací jednotných evropských přepravních tarifů nevýhodných pro Rusko a také se zavedením procedur mezinárodní arbitráže ohrožujících zájmy ruských energetických společností. Podrobněji viz: Корнеев, А.: Международные проблемы энергетической безопасности: позиции России и США в „Группе восьми”. http://webcenter.ru/~akorneev/papers/bzp-g8rs.html [33] Медведев выбрал „прозрачную дипломатию“ в отношении Запада // http://rin.ru:80/ 27 марта 2008 [34] Дмитрий Медведев в Германии: первое публичное выступление в Европе (http://www.c-society.ru) - 6. 7. 2008 [35] ШАЙХУТДИНОВ, М.-Е.: Основные контуры внешнеполитической программы Д.Медведева (http://www.iwep.kz/index.php?option=com_content&task=view&id=34&Itemid=63) - 20.2.2008
13
