Rusko v křivých zrcadlech

Nikolaj Levašov

Rusko v křivých zrcadlech Díl 1. Od Rusů hvězdných k zneuctěným Ruským Kapitoly 2.1-1.25

Моskva 2007

Николай Левашов «Россия в кривых зеркалах». Том 1. От русов звёздных до осквернённых русских

Překlad: Jaroslava Š. Alena K. Stanislav A. Luboslava N. Martina K. Scholastik M.V. Pavel Š. Petr A. Hox Sestavení textu: leva-net (http://leva-net.webnode.cz) Archiv obrázků (2.0MB)

2


Hlava 2. Geopsychologie a psychologie ekonomiky 2.1. Ekologický systém Midgard-země a její kvalitativní struktura Inteligentní život, nezávisle na tom, jakou má formu na té či oné planetě, nemůže existovat bez rozmanitých forem života, evolucí, které vedly ke vzniku rozumu. Rozumný druh se objevuje pouze na určité úrovni rozvoje ekologického systému planety. A jako každý jiný druh, i druh rozumných bytostí nemůže existovat mimo hranice tohoto ekologického systému. A nejen to, rozumná forma nemůže existovat, alespoň ne plně, nejen mimo ekologický systém planety, ale i mimo „svou“ úroveň rozvoje ekologického systému. Co to tedy znamená?! Znamená to, že při evoluci vznikajícího života se formuje ekologický systém, což samo o sobě představuje vyváženost rozmanitých životních forem, které vytvářejí stabilní systém. Za základ každého takového systému, alespoň pro bílkovinné formy života, slouží rostliny, které se přeměňují záření hvězdy na rostlinnou biomasu. Právě rostlinná biomasa určuje různorodost životních forem a proto i veškerou složitost a mnohotvárnost živé přírody1. Živočišné formy života, jak je všem dobře známo, se rozdělují na býložravé a masožravé druhy. Masožraví požírají býložravé druhy, které se zase živí rostlinami. Tak se na počátku ekologického systému nacházejí býložravci a zejména jejich vlastnosti a kvality určují rozmanitost životních forem. Rostliny syntetizují svou biomasu, když asimilují paprsky světla na planetě prostřednictvím molekul chlorofylu. Proto je velmi významé, jakou část světla, které dopadá na povrch planety, rostliny asimilují a promění v biomasu. Takzvaný koeficient biologické účinnosti růstu (nebo „biologický koeficient“) určuje množství rostlinné biomasy, která se vytváří na planetě. Proto, čím vyšší je tento koeficient – tím rostliny vytvářejí více rostlinné biomasy, a tím je i vyšší počet živočišných forem života, které jsou schopny existovat v souladu s rostlinnou říší. Například u krytosemenných rostlin se biologický koeficient rovná 10% a současně u nahosemenných rostlin je na úrovni 7%. Změna biologického koeficientu o 3% umožnila vytvoření nových ekologických nik pro nové druhy živočišných organizmů, které nezůstaly dlouho neobsazené. Jmenovitě výskyt krytosemenných rostlin vytvořil podmínky pro vývoj nové třídy – savců, ke které patří i současný člověk, bez ohledu na to, že se Homo sapiens objevil na Midgard-zemi, ale i na jiných planetách-Zemích. Přičemž, každý živočišný druh plně odpovídá „své“ ekologické nice, kterou daný druh obsazuje. Každý nový biologický druh se objevuje pouze výsledkem adaptace již existujících druhů živých organizmů na podmínky nově vzniklých ekologických nik. Jinými slovy, každá forma optimálně odpovídá ekologické nice, ve které se nachází. A to znamená, že se každá forma nachází v harmonii nejen se „svou“ nikou, ale i s mnoha dalšími formami, které zabírají sousední ekologické niky. Ve zdravém ekologickém systému jsou všechny formy ideálně „přimknuty“ k sobě a v principu, druh bez druha nemůže existovat. Všechny společně vytvářejí vyvážený potravinový řetězec, bez kterého by jednotlivý druh velmi rychle vymřel. Každá ekologická nika náleží druhu, který se snaží osvojit si specifické potřeby k existenci nebo vývoji těch nebo nových vlastností a 1

N. Levašov, „Poslední apel lidstvu“, kap. 4; „Podstata a Rozum“, sv. 1, kap. 2 3


kvalit, optimálních rozměrů a formem jednotlivců, proporcí končetin, jejich podoba a tvar, barva srsti nebo kůže, přítomnost drápů, zubů, tesáků, rohů atd. Jinými slovy, konkrétní ekologickou niku může obsadit pouze druh, který plně nebo maximálně odpovídá požadavkům této niky. Proto rozvoj ekologické niky, která vytváří podmínky pro vznik rozumu u druhu, který tento stupeň obsazuje, je možný pouze na určité úrovni rozvoje celého ekologického systému. Rozumný život může vzniknout a vzniká pouze tehdy, jakmile ekologický systém dosáhne tohoto stádia rozvoje, ne dříve, ani ne později. Jestliže, teoreticky, přeneseme člověka do éry dinosaurů, do ekologického systému, ve kterém vládli obři, ani Homo sapiens, ani Neandrtálec, ani jakýkoli jiný humanoidní druh by se nedokázal adaptovat a dokonce i přežít v tomto světě. V tomto období jednoduše neexistovala taková ekologická nika, do které by se mohl humanoidní druh „vmáčknout“. Kromě toho „výzbroj“ jakéhokoli humanoidního druhu – zuby a nehty (drápy) dokonce posíleny kameny a klacky, kopími a střelami s kovovým hrotem, nelze v žádném případě srovnávat se zuby, drápy, rohy a chitinovým krunýřem většiny druhů éry dinosaurů. A zároveň by tehdy jakýkoli humanoidní druh představoval sám o sobě velmi lehkou kořist pro tehdejší dravce. Proto „rozumné“ ekologické niky humanoidního typu nemohly vzniknout v éře obrů, ale až tehdy, když tito obři vymřeli a „uvolnili“ ohromné „prostory“ - niky, které do té doby obsazovali. Vraťme se nyní k druhu, který obsazoval „rozumnou“ ekologickou niku. Všechny sousední „prostory“-niky na všech úrovních života nejsou prázdné, ale jsou obsazeny různými druhy rostlin a živočichů. A Homo sapiens, inteligentní člověk je nucen, aby prostě přežil, sžít se s těmito druhy a využívat je, aby se uživil. A tady se objevuje malé „ale“. A jak to často bývá, malé „ale“, není až tak malé. Množství ekologických nik není stejné v odlišných klimatických pásmech, plus ještě existuje vertikální dělení. Příčina je velmi prostá — nerovnoměrný dopad slunečních paprsků na povrch, vzhledem ke kulovité formě Midgard-země, sklonu osy dráhy a elipsovité formě dráhy, v důsledku čehož je Midgard-země během roku různě vzdálena od slunce. Minimálně se tyto faktory projevují na úrovni rovníku, maximálně – v oblastech pólů. Čím blíže pólům, tím jsou roční období více a více zřetelnější. Čím jsme blíže pólům, tím delší je zima a kratší podzim a jaro. Všechno toto má v prvé řadě vliv na různorodost rostlinstva země a tudíž i nevyhnutelně na rozmanitost zvířectva. Proto současně na Midgard-zemi existuje několik typů ekologických podsystémů, které v zásadě odpovídají klimatickým pásům, ve kterých se nacházejí. V rovníkové oblasti se nachází velké bohatství rozmanitých rostlin a živočichů, čemuž odpovídá množství ekologických „prostor“-nik, které jsou obsazeny rostlinnými a živočišnými druhy. A přirozeně nejchudší je – arktická (antarktická) oblast. Zima v arktickém klimatickém pásu trvá osm měsíců v roce a je doprovázena polární nocí. Velmi krátké a bouřlivé je jaro, dosti horké léto a opět zase krátký podzim. V podstatě jaro, léto a podzim jsou prakticky jedno období roku, které je spojeno s koncem polární noci a začátkem polárního dne, přičemž střídání polární noci a dne se neuskuteční okamžitě. Po dlouhé polární noci se nejprve objeví velmi krátký den a jeho délka každý den narůstá do té doby, pokud nenastane polární den a Slunce začíná opisovat kruh. Období přechodu od polární noci k polárnímu dni se nazývá polární jaro. A podobně, 4


období přechodu polárního dne k polární noci – je polární podzim. A polární den je tedy – polární léto. Během polárního dne dosti ubohé rostliny – mechy, lišejníky, trávy a křoviny, trpasličí stromy – rychle a bouřlivě vytvářejí mladé výhonky, rychle odkvétají, přinášejí plody a semena a neméně rychle se připravují na svůj dlouhý zimní spánek. Většina živočichů arktické oblasti se objevuje v Arktidě pouze v období polárního dne. Většinu těchto sezónních obyvatel tvoří stěhovaví ptáci, kteří sem přilétají, aby pod paprsky nezapadajícího Slunce přivedli na svět svá ptáčata a poté se už s nimi vrátili do svých zimovišť. Takže, jak stěhovaví ptáci, tak i jiní sezónní obyvatelé arktického pásu odcházejí začátkem polární noci na jih, do subarktického a dále do severních oblastí mírného pásu. Tak se chová i severní sob. Ke stálým obyvatelům arktického pásu nepatří už mnoho druhů živočichů, kteří jsou životně, ve větší či menší míře, spojeni se Severním ledovým oceánem. A nejznámnějším z těchto obyvatel je bezesporu lední medvěd. A na jižním pólu, v Antarktidě, to jsou tučňáci. Základní potravinou pro lední medvědy a tučňáky jsou ryby. Tak nejsou jejich podmínky existence spojeny se souší, ale s moři a oceány, přesněji – s jejich obyvateli. Takže život prakticky všech stálých obyvatel arktického (antarktického) pásu není přímo spojen se souší. Aktivní život všech obyvatel souše se uskutečňuje pouze v čase polárního dne. „Život“ se přizpůsobil i takovýmto podmínkám existence. Arktická (antarktická) oblast je protikladem rovníkového pásu, kde život rostlin a živočichů probíhá prakticky po celý rok, kde je pojem zima relativní, kde jsou rozdíly délky dne a noci během roku zanedbatelné a to vše představuje optimální podmínky pro existenci rostlin a následně i živočichů. Všechna ostatní klimatická pásma se nacházejí mezi těmito dvěma extrémy. Mezi arktickým (antarktickým) pásmem a rovníkovým pásmem se dále rozprostírají: subarktické (subantarktické), mírné, subtropické, tropické a rovníkové pásmo. Směrem od Pólů k Rovníku se délka a krutost zimy snižuje a průměrná délka dne se v průběhu roku zvyšuje. Zdálo by se, že lepší místo pro rozvoj rozumného života, než rovníkové klimatické pásmo, prostě neexistuje. Ale nebudu spěchat se závěry... 2.2. Rozmístění lidských ras v klimatických pásmech Připomínám, že na Midgard-zemi existují čtyři lidské rasy: bílá, žlutá, červená a černá. Bílá rasa osídlila Midgard-zemi před několika sty tisíci lety, ostatní tři „přesídlily“ asi před čtyřiceti tisíci lety. Nyní objasním rozmístění těchto ras v klimatických pásmech. Zpočátku bílá rasa osídlila mírné a subarktické pásmo, žlutá rasa – subtropické a tropické pásmo Eurázie, červená rasa – mírné, subtropické a tropické pásmo Severní Ameriky, černá rasa – subrovníkové a rovníkové pásmo Afriky, Ásie, Austrálie. Přitom je třeba připomenout, že každá z „přesídlených“ ras – žlutá, červená a černá – byla bílou rasou rozmístěna v těch oblastech Midgard-země, jejichž přírodní podmínky byly maximálně blízké podmínkám jejich rodných planet-Zemích, aby jim byla ulehčena adaptace na nové planetě. Ale ještě docela nedávno se většina lidí žijících na Midgardzemi, nezávisle na jejich rasové příslušnosti, živili jen produkty, které získávali na územích, kde žili a pili vodu ze zdrojů vyvěrajících z nitra jejich zemí. To je zřejmé, ale 5


zřejmá věc není vždy triviální a nevýznamná. Analyzujme jednu věc po druhé. Začneme u vody, přesněji, u pitné vody, která je základem každého života. Dešťová voda, která spadne na povrch, prochází půdou a tvoří podzemní vody, řeky, jezera a prameny. Zejména pramenitá voda, řeky a jezera sloužily jako zdroj života pro vše živé, včetně člověka. Člověk se naučil hloubit studny a dostat se k podzemním vodám, aby nebyl závislý pouze na místech, kde voda vyvěrá na povrch. To všechno je stejné na jakémkoli místě planety. Ale tady končí podobnosti a začínají rozdíly. Jistě, voda zůstane vodou, ale její chemické zabarvení má poměrně široké spektrum. Složení solí a stopových prvků, kyselost nebo zásaditost vody se mění místo od místa. Klimatické pásmo silně mění chemické složení vody. A to souvisí s tím, že dešťová voda, než se dostane na povrch, prochází půdou a půdy se navzájem velmi výrazně liší jak v klimatických pásmech, tak i v rámci toho jednoho pásma. Tedy, dešťová voda, která prosakuje zemí, absorbuje ze země minerály, stopové prvky atd. A díky tomu, že chemické složení půdy je odlišné, dešťová voda tedy absorbuje různé minerály a stopové prvky. V různých klimatických pásmech se chemické složení tekutiny života dosti široce liší. Uvědomme si, že voda v průměru tvoří 70 procent veškeré živé hmoty. A proto chemické složení vody do značné míry ovlivňuje biochemické procesy, které probíhají v buňkách jakéhokoli živého organismu — jak rostlin, tak i živočichů. A člověk není výjimkou. Jak mnoho se voda liší?! Člověk patří k všežravcům a to znamená, že jako svou potravu využívá jedlé rostliny – jejich ovoce, okopaniny, kořeny, semena, listy a stonky, tak i jedlé živočichy – maso savců, plazů, obojživelníků, ptáků, ryb a jiných obyvatel moří a oceánů. Ale druhy rostlin a živočichů, které člověk využívá jako potravu, se množstvím a kvalitou liší od jednoho klimatického pásma k druhému. Tak například rozmanitost rostlinného světa rovníkového pásma je nestrovnatelná s ubohým světem rostlin arktického pásu. V podstatě, není ani jedna rostlina, která by rostla a kterou by lidé využívali jako potravu, společná obou těmto pásmům (vyjma posledních sta let). A to má platnost, ve větší či menší míře, pro všechny klimatické pásma Midgard-země. Zdálo by se, že jsou to samozřejmé věci, na které není třeba obracet pozornost. By bylo tak, kdyby opět nebylo malého „ale“. Ovoce, okopaniny atd. rovníkového pásu a například mírného pásu, se svým chemickým složením organických a anorganických látek navzájem liší, jako nebe a země. Například, velmi mnoho plodů rostlin atd. rovníkového pásu obsahuje v nevelkém množství omamné látky, které se nevyskytují v rostlinách mírného pásu. Je třeba vzít v úvahu i to, že býložravci spásají rostliny těch klimatických pásů, ve kterých žijí. Je samozřejmé, že chemické složení masa býložravců z různých klimatických pásů bude také odlišné. Takže i chemické složení masa masožravců, kteří se živí těmito býložravci. Takto se „kuchyně“ v různých klimatických pásmech liší svým kvantitativním a kvalitativním složením chemických látek. Proto čtyři rasy, které se usídlily v různých klimatických pásech, v průběhu tisíciletí, konzumovaly potraviny a pily vodu, které měly různé chemické složení. K tomu všemu je třeba ještě přidat genetické odlišnosti ras a ve výsledku dostaneme velmi silné rozdíly metabolismu. Ukazuje se, že tyto čtyři rasy se do značné míry liší svojí biochemií. A liší 6


se rasy od sebe pouze svojí biochemií!? Možná existují i další rozdíly mezi rasami, které se netýkají barvy kůže, očí, vlasů a prvků kostry, ačkoli i tyto rozdíly jsou dost podstatné? Tyto rozdíly nesou čistě biologický charakter a hovoří pouze o tom, že všechny tyto rasy nevznikly z jakési jedné, jak se snaží hlasitě dokázat současní antropologové, ale nezávisle na sobě a kromě toho na různých planetách, kde bylo světlo s různým spektrem záření. A v této etapě jsou zajímavé rozdíly ras, které nesouvisí s biologickými hledisky. Ačkoli biochemické rozdíly ras mají velmi silný vliv na psychický a fyzický stav představitelů těchto ras, a to je nutno brát v úvahu v každém případě, ať se to někomu líbí či ne. Všechny tyto rozdíly, jestliže je správně pochopíme, nevedou k myšlence o vyšších či nižších rasách, což je samo o sobě úplná hloupost. Všechno to dává možnost pochopit, že souhrn přírodních, bilogických, biochemických, psychických, mravních a morálních, ekonomických a kulturních vlastností má vliv jak na konkrétního člověka tak i na společenství lidí, které se označuje jako plemeno, národnost, lid, národ a rasa. Pochopení těchto rozdílů nedává možnost vytvořit jakoukoli formu rasismu a diskriminace jedněch lidí druhými. Je to jako bychom přirovnávali jablko k hrušce. I malému dítěti je jasné, že jablko – jablko, hruška – hruška. Někdo má rád jablka, někdo – hrušky, a to je vše. Tak i rozdíly mezi rasami jednoduše ukazují, že se od sebe navzájem odlišují a nelze je srovnávat tak, že se rozdíly určí jako znaky rasové nadřazenosti. Různé rasy se na naší Midgard-zemi formovaly v různých přírodně-klimatických podmínkách a už na základě toho nemohou být identické. Pokusme se zjistit, jaký vliv měly přírodně-klimatické podmínky na rozvoj ras, které osídlily naší Midgard-zemi. Co s tím mají klimatické podmínky společného? – může se někdo zeptat. Nespěchejme se závěry a raději tyto přírodní podmínky prozkoumejme z jiného úhlu pohledu. Klimatických pásem není tak mnoho: 1. arktické pásmo; 2. subarktické pásmo; 3. mírné pásmo; 4. subtropické pásmo; 5. tropické pásmo; 6. subrovníkové pásmo; 7. rovníkové pásmo. Na Midgard-zemi žijí čtyři rasy – bílá, žlutá, červerná a černá. Máme tedy sedm klimatických zón pro čtyři rasy. Vypadá to, že je zde určitý „přebytek“, ale opět, nespěchejme se závěry. 2.3. Arktické a subarktické klimatické pásma a ich podmienky pre rozvoj človeka Pre človeka je takmer nemožné žiť a prežívať v arktických klimatických podmienkach bez moderných technických zariadení. Život v arktickom pásme sa odohráva len počas krátkeho letného obdobia a končí počas dlhej arktickej noci. Jediným miestom, kde čas ubieha bezo zmien je v hlbinách oceánu. Život na pevnine je zastúpený 7


hlavne migrujúcim vtáctvom (hlavne na ostrovoch severného ľadového oceánu) a zvieratami, ktoré sa tam sťahujú na krátke letné obdobie. Výnimkou sú len polárne medvede, predátori arktického pobrežia. Pre nich je takéto podnebie prirodzené a svoju potravu získavajú z oceánu. Polárne medvede, polárne líšky, sovy snežné a soby, ktoré sa sťahujú do tundry na letné mesiace, sú zvieratá charakteristické pre arktické klimatické pásmo. Polárna myš, napríklad upadne do stavu hlbokej hibernácie na takmer deväť mesiacov, potom sa zobudí do polárneho dňa, vrhne mláďatá a potom nahromaďuje tuk pre ďalších deväť mesiacov. Človek sa objavuje v arktickom pásme tiež len počas polárneho dňa, keď nasleduje migrujúce zvieratá – sobov. Ekologický systém arktického pásma je veľmi chudobný a nedokáže poskytnúť človeku dostatok potravy počas celého roka, pretože je skutočne obývaná len počas krátkeho obdobia polárneho dňa. Tí ľudia, ktorí nejakým spôsobom dokázali prežiť v týchto podmienkach sú nútení bojovať o holé prežitie každý deň, a aby dokázali uživiť svoje rodiny musia nasledovať čriedy poloskrotených sobov. Často jednotlivé rodiny medzi sebou rozdeľujú kilometre tundry, čiže v takýchto podmienkach nie je nikoho, kto by im mohol pomôcť. Je nemožné sa dostať k iným ľuďom bez pomoci sobov alebo psích záprahov. A počas arktického dňa sa tundra stáva takmer nepriechodná, pretože sa v nej vytvárajú veľké množstvá jazier a močiarov. Z týchto dôvodov arktické klimatické pásmo nebolo schopné vytvoriť nevyhnutné podmienky pre rozvoj človeka ako druhu. Jedna rodina dokáže zachovať nazhromaždené skúsenosti a znalosti, ale už nedokáže získavať a hromadiť nové. Ľudia sa sem dostali len pod tlakom silnejších kmeňov, ktorí ich vyhnali zo svojich rodných území. A tu tie rodiny, ktoré dokázali prežiť, sa takmer na tisícky rokov zastavili vo vývoji. V skutočnosti sa naozaj len málo zmenilo v živote chovateľov sobov – stále nasledujú ich stáda; ale ich súčasný život predsa len užíva výdobytky modernej civilizácie. No pre ich vytvorenie neurobili nič a tak nie sú tvorcami, ale len užívateľmi výsledkov práce iných. Toto klimatické pásmo je obývané hlavne žltou rasou. Život v subarktickom klimatickom pásme je oveľa bohatšie v porovnaní s arktickým pásmom. Jeho ekologický systém pozostáva z lesov-tundry a severnej tajgy. Hoci zimy v tomto klimatickom pásme sú rovnako drsné dlhé, ostatné ročné obdobia roka sú už podstatne miernejšie, pričom leto býva v tomto pásme veľmi teplé až tropické. V príncípe, tundra a severná tajga sú zimoviskami pre zvieratá arktického klimatického podnebia. V podmienkach, ktoré sú významne vzdialené od kontinentálneho podnebia s dlhými studenými zimami je človek absolútne závislý na prírode. A ak sú severná tajga a tundrové lesy bohaté na lesné plody, hríby a divokú zver v lete, v zime je na týchto miestach potravu nájsť veľmi obtiažne. Človek, ktorý obrába túto zem je nútený sa spoliehať len na to, čo mu veľmi drsná príroda dokáže dať. Hoci rozmanitosť fauny a flóry v tomto klimatickom pásme sa nedá porovnať so životnými podmienkami v arktickom pásme, stále takáto krajina nie je schopná nasýtiť väčšie množstvo ľudí, ktorí by žili na menšom území. Ľudské osídlenia v tundre a severnej tajge nie sú veľmi početné a vždy sú od seba veľmi vzdialené. Len malé komunity, ktoré hromaždia ovocie a zeleninu v lete a v zime poľujú na 8


zvieratá sú schopné prežiť v takýchto podmienkach. A opäť, človek si berie od prírody len to, čo mu dokáže poskytnúť a na tom je absolútne závislý. Drsné podmienky na život a malá hustota obyvateľstva nevytvárajú optimálne podmienky pre evolučný rozvoj človeka. A aj v tomto prípade, tieto oblasti boli obývané tými, ktorí boli vytlačení inými ľuďmi z miest, ktoré boli podstatne výhodnejšie pre život. Väčšina obyvateľstva tohto klimatického pásma boli ľudia žltej rasy, ktorým ľudia bielej rasy poskytli toto prázdne územie. Kmene, ktoré prišli na toto územie, sa takmer zastavili vo svojom evolučnom rozvoji. Prečo sa tak udialo, spomeniem neskôr. Dôležité teraz je uvedomiť si spojitosť medzi evolučným rozvojom človeka ako mysliacej bytosti a prírodných podmienok, v ktorých žije. V extrémnych životných podmienkach je človek nútený bojovať o svoj život každý deň podľa pravidiel, ktoré stanovuje sama príroda; on nemá na výber – musí ich akceptovať alebo zomrieť. Ťažké prírodné podmienky určujú spôsoby správania sa človeka, čo nedáva veľa možností pre evolučný rozvoj. Chudoba arktických ekologických systémov núti človeka neustále sa sťahovať z miesta na miesto, pretože rastlinná biomasa vytvorená v jednej oblasti počas krátkeho leta nie je schopná nasýtiť viac ako jednu rodinu a to tiež len na veľmi krátky čas. Toto núti ľudí rozptýliť sa po tundre a nezdržiavať sa dlho na jednom mieste. Samozrejme, že ľudia nepojedia všetky machy a lišajníky, rastliny a kríky, ale je to presne rastlinná biomasa, ktorá určuje rozmanitosť živočíšnych druhov a počet jedincov každého druhu na plošnú metrickú jednotku. A následne počet zvierat, ktoré človek využíva ako potravu na plošnú metrickú jednotku je rozhodujúcim faktorom, ktorý formuje spôsob života ľudí v arktických a subarktických klimatických pásmach. Základom potravinového reťazca pre človeka na tomto území je polodomestikovaný sob, ktorý živiac sa machmi a lišajníkmi sa neustále pohybuje po celej tundre. Následne, aj ľudia sú v neustálom pohybe, nasledujúc tieto zvieratá. Problém je ten, že machy a lišajníky rastú veľmi pomaly a soby sú nútené premiestniť sa na nové miesto po tom, čo vyjedli všetky na tom predchádzajúcom. To dáva machom a lišajníkom možnosť zotaviť sa pred príchodom ďalších bylinožravcov. Toto je hlavným dôvodom prečo ľudia nasledujú soby. Nomádský spôsob života obyvateľov tundry je ich evolučnou brzdou. A prečo je tomu tak? Všetko je veľmi jednoduché: pri nomádskom spôsobe života rodina prenáša všetky svoje majetky z miesta na miesto. Preto nemôže mať so sebou veľa vecí a ani veľa prístrojov a zariadení, ktoré by vytvárali iné prístroje a zariadenia, ktoré by uľahčili život rodiny a vytvorili tak priestor a čas pre duchovný rozvoj. Títo ľudia dostávajú všetky potrebné veci pre život výmenou za kožušiny, ryby a sobie mäso. Nomádi z arktického a subarktického klimatického pásma sa tiež živia chytaním rýb v severských riekach a jazerách a počas dlhých zím zase lovia zver pre kožušinu. Mohol by som pokračovať vo svojej analýze, ale myslím, že to čo bolo napísané je dostatočné na to, aby sme mohli vyvodiť záver, že podmienky v arktických a subarktických klimatických pásmach nevytvárajú predpoklady pre evolučný rozvoj človeka ako druhu. Kmene, ktoré sa usadili v týchto oblastiach, takmer zastavili svoj evolučný rozvoj. A preto, chudobný ekologický systém, chudobná príroda, nevytvárajú podmienky pre evolučný rozvoj. Ale znamená to, že čím je ekologický systém bohatší, čím je väčší počet rastlín 9


a druhov zvierat na území, tým sú lepšie podmienky pre evolučný rozvoj? Skúsme si teraz analyzovať túto otázku a zistime, kde je pravda. 2.4. Rovníkové a subrovníkové klimatické pásmo a ich podmienky pre rozvoj človeka Bezpochyby, rovníkové klimatické pásmo vytvára najbohatší ekologický systém na Midgard-zemi. Je teplé a má dostatok svetla počas celého roka; delenie na ročné obdobia je len relatívne, „zima“ v rovníkovom klimatickom pásme je len o málo chladnejšia ako leto. V skutočnosti sa tu rok dá rozdeliť len na dve obdobia: obdobie dažďov a zvyšok roka. Jedinou odlišujúcou črtou je len dĺžka trvania obdobia dažďov a ich intenzita. Počas tohto obdobia je teplota o niekoľko stupňov nižšia ako obyčajne a v skutočnosti, toto je tamojšia „zima“. Veľmi teplé podnebie, nadmerná vlhkosť, niekedy až extrémna, hlavne počas obdobia dažďov, vytvára rajské podmienky pre vegetáciu. Vegetácia prekvitá v pravom zmysle slova. Rastliny vytvárajú v rovníkových lesoch previazaný ekologický systém. Každá rastlina na každom stupni tohto systému tvrdo bojuje o ten svoj „kus chleba“, ktorými sú pre rastliny voda a slnko. A hoci v tomto pásme nie je núdza o vodu, núdza o slnečné svetlo tu určite je. V prízemných úrovniach rovníkových pralesov je šero aj na poludnie. Len rastliny, ktoré dokážu žiť s minimálnym množstvom slnečného svitu tu dokážu prežiť. Všetky poschodia ekologického systému v rovníkovom klimatickom pásme sú tak preplnené, že výskyt nových druhov je tu takmer nemožný. Zvieracia ríša je v tomto pásme tiež veľmi bohatá a rôznorodá. Rovníkové džungle sú domovom extrémneho množštva bylinožravcov, všežravcov a predátorov. Vyzerá to tak, že nemôže byť nič dokonalejšie, čo by mohla príroda vytvoriť pre život človeka a jeho rozvoj: najbohatšia flóra a fauna – veľké množstvo zeleniny a ovocia a druhov zvierat, ktoré by človek mohol využiť pre svoje potreby. Toto je skutočne pravda, ale nie je to také jednoduché, ako sa na prvý pohľad zdá. V takýchto podmienkach je človek prinútený bojovať na to, aby prežil, nielen s neuveriteľným množstvom predátorov a druhov hmyzu, ale aj s neuveriteľným množstvom rastlín, z ktorých je mnoho jedovatých. Z dôvodu nadmernej vlhkosti, slnka a tepla, rastliny v tomto pásme rastu počas celého roka veľmi rýchlo. Presne tie rastliny, ktoré dokázali rásť najrýchlejšie, boli schopné si uzurpovať miesto pod slnkom v rovníkových pralesoch. Z tohto dôvodu, aj v rovníkovom klimatickom pásme musí človek tvrdo bojovať o svoje miesto pod slnkom. A tento boj je rovnako ťažký ako v drsných klimatických podmienkach arktického pásma. A preto, ani príliš drsné, no ani príliš mierne klimatické podmienky nepodporujú evolučný rozvoj človeka. V drsných životných podmienkach musí človek bojovať s prírodnými živlami a v optimálnych prírodných podmienkach zase so živými organizmami. V oboch prípadoch človek nemá ani čas a ani možnosť zastaviť sa a myslieť na niečo iné ako prežiť ďalší deň. Extrémne dobré ako aj extrémne zlé životné podmienky pre faunu a flóru sú nepriaznivými pre rozvoj života. V takýchto podmienkach človek zastaví svoj evolučný rozvoj a veľmi často evolučne degraduje. Potvrdzuje to tiež nemálo príkladov. 10


Tak potom čo je vlastne prospešné pre evolučný rozvoj človeka ako druhu? Vytvára subrovníkové klimatické pásmo potrebné podmienky? V tomto pásme sú priemerné ročné teploty o niečo nižšie ako v rovníkovom. Množstvo zrážok je tiež podstatne menšie. Územie, ktoré pokrýva toto pásmo je hlavne africká savana, čo je v skutočnosti planina s ostrovčekmi lesov, ktoré obýva veľké množstvo zvierat. Bohatá flóra, dostatok vlahy a mierna klíma vytváraju ideálne podmienky pre bylinožravce – vedľa ktorých žijú viaceré druhy predátorov. Africká savana je bohatá na zvieracie druhy, ktoré človek môže využívať a aj využíva ako potravu. V minulosti aj on bol jedným z článkov v potravinovom reťazci ekologického systému savany. Čo by mohlo byť teda lepšie ako savana? Ale neunáhlime sa pred vyrieknutím nesprávneho záveru. Pouvažujme trocha: mierne podnebie, veľa bylinožravcov, väčšina ktorých sa pohybuje z jedného miesta savany na druhé, hlavne v lete, keď slnko je podstatne ostrejšie a je oveľa menej vlahy. Väčšina bylinožravcov sa sťahuje bližšie k vode – k riekam, jazerám a potokom, ktoré nevyschínajú ani v lete. Ľudia a predátori ich tam nasledujú. A preto, kmene čiernej rasy, ktoré obývajú africké savany musia viesť polonomádsky a nomádsky spôsob života. Teplé podnebie a ich spôsob života nevyžadujú stavanie pevných domov. Stačí si postaviť prístrešok s veľkými listami zobranými z neďalekého lesa a dom je hotový. Hlavnou prácou je lovenie bylinožravcov, ktoré sa pásu neďaleko. Človek sa potrebuje len priblížiť na dostrel šípu alebo kopije a jedlo je garantované. Prítomnosť malých lesov, jednoduchých stromov ako sú baobaby, húštiny kríkov popri riekach napomáhajú k loveniu bylinožravcov, čo vyžaduje od človeka výdrž a rýchlosť. Výsledkom prirodzenej selekcie bolo, že prežili len tí lovci, ktorí boli vytrvalí a dokázali rýchlo bežať na dlhé vzdialenosti. Ak lovec nebol schopný dobehnúť zviera, nedokázal by inak uživiť seba ani svoju rodinu či kmeň. Okrem toho, životné podmienky v savane vyžadovali rozvoj citlivého sluchu. Človek veľmi slabo vidí v tme v porovnaní so zvieratami a tak sa často stával ľahkou korisťou pre predátorov. Len vycibrený sluch pomohol zachrániť človeka v takejto situácii a len tí, ktorí dokázali rozoznať šuchot približujúceho sa predátora od bežných zvukov nočnej savany mali šancu pripraviť sa na útok a odvrátiť ho alebo ujsť na bezpečnejšie miesto. Preto, ekologický systém savany vyžaduje od človeka rozvoj určitých vlastností a kvalít v procese adaptovania sa na jej podmienky. Tieto kvality sú vycibrený sluch, fyzická vytrvalosť a mobilita a sú vyžadované hlavne u mužov. Ženy sa zaoberali hlavne zbieraním ovocia, chytaním rýb, no zároveň aj mnohými mužom podobnými aktivitami. Preto, všetka aktivita takejto sociálnej komunity sa točila len okolo lovu a zbierania plodov a to zanechalo nezmazateľnú stopu na tamojšom človeku. 2.5. Pasivný typ prispôsobenia sa na životné podmienky V priebehu adaptovania sa na životné podmienky v subrovníkovom podnebnom pásme, kmene čiernej rasy, ktoré žili na savane boli nútené rozvíjať iba tie vlastnosti a kvality, ktoré ekologický systém od nich vyžadoval. Inými slovami, prostredie ovplyvňuje evolučný rozvoj kohokoľvek, kto obsadil nejakú oblasť v bioekologickom 11


reťazci. Subrovníkové životné podmienky nútia človeka stať sa užívateľom prírody, ktorý z nej berie len to, čo je nevyhnutné pre jeho život. Mierne podnebie nevyžaduje veľa odevu: bedrový pás je jedinou vecou, ktorá je potrebná, no nie z dôvodu fyzickej nevyhnutnosti, ale hlavne z morálnych dôvodov. Veľmi často človek použil palmové listy a iné exotické rastliny na vyrobenie bedrových šiat. Preto, prírodné podmienky v podrovníkovom podnebnom pásme nestimulujú evolučný rozvoj človeka. Vytvárajú spotrebiteľský postoj k prírode. Človek si z prírody zoberie to, čo mu ponúka na zabezpečenie svojich potrieb, a tak ho postupne pretvára na užívateľského parazita, čo nie je v súlade s tým, ako a odkiaľ sa objavil v prírode. Takýto stav je podvod s nedoziernymi následkami. Pokým je počet kmeňov nevýznamný a existuje nadbytok živočíšnych druhov, ktoré mu umožňujú žiť, neexistujú žiadne vážne problémy. Takýto druh vzťahu človeka a prírody môže pretrvávať veľmi dlho, až pokým človek nezačne brať z prírody viac ako je tá schopná dať bez toho, aby porušil jej harmonickú reprodukciu. Problém je ten, že človek vždy bol a bude súčasťou ekologického systému, v ktorom je všetko navzájom poprepájané. Všetky zložky ekologického systému sú navzájom závislé. Rastlinná biomasa je schopná poskytnúť výživu len pre určité množstvo bylinožravých zvierat. Optímálne množstvo na jednu jednotku plochy je ovplyvnené rýchlosťou reprodukcie zelenej biomasy. Inými slovami, ako rýchlo, nová tráva, listy, ovocie, korene atď. dokážu nahradiť tie, ktoré sú požrané bylinožravcami. Ak rýchlosť, s ktorou rastlinná biomasa je konzumovaná je vyššia ako rýchlosť jej obnovy, bylinožravci poháňaní hladom začnú žrať povedzme že nedotknuteľné rezervy rastlinnej biomasy. Čo by sme mali rozumieť pod týmto pojmom? Každá rastlina môže stratiť určitú časť svojej biomasy bez vážnych následkov pre ňu. V tomto prípade to znamená, že rastlina je schopná dostať sa cez kompletný rastový cyklus a vyprodukovať plne dozreté plody, ktoré, keď padnú na pôdu, sú schopné dať život pre nové rastliny tohto druhu. Z tohto dôvodu nie je nevyhnutné, aby každá rastlina mala zrelé plody. Stačí, že dostatočné množstvo rastlín dodajú požadované množstvo plodov na zaistenie minimálne rovnakého, nie menšieho množstva nových rastlín, ktoré nahradia tie, čo bylinožravce požrali. Inými slovami, rastliny musia poskytnúť reprodukciu rastlinnej biomasy. Bez nej by ekologický systém nemohol existovať, pretože rastliny tvoria jeho základ. Preto reprodukcia rastlinnej biomasy musí zahŕňať značné rezervy, pretože nezávisí len od toho, koľko jej bylinožravci požerú, ale aj od toho ako často a ako dlho prší a ako dlho a prudko svieti slnko. Určite, existuje aj mnoho ďalších faktorov, ako napríklad choroby, prítomnosť či nedostatok opeľujúceho hmyzu atď., preto k reprodukcii vegetatívnej biomasy dochádza so značnými rezervami, ktoré garantujú stabilitu celého ekologického systému. Čiastočne sú to rastliny samy, ktoré túto reprodukciu kontrolujú. Vytvárajú takzvané rastlinné jedy, ktoré sa držia v listoch, ovocí, či koreňoch. Každá rastlina má odlišnú koncentráciu rastlinných jedov. Podstatou je, že rastlinné jedy skôr či neskôr zničia organizmus bylinožravca a tak skrátia jeho dĺžku života a znížia tak množstvo biomasy, ktorú toto zviera je schopnú požrať počas svojho života. A rovnako existuje

12


samoregulačný systém každého živočíšneho druhu, bylinožravcov či mäsožravcov2. Tak či onak, všetky druhy, ktoré zaberajú miesto v nejakom ekologickom systéme, vytvárajú samoregulačný systém. Tento systém funguje takmer perfektne až kým do ňho nevstúpi moderný človek. Nie je to zaujímavé? Človek, ktorý podľa súčasnej vedy je najdokonalejším výtvorom prírody sa nehodí do jej existenčnej schémy. Ekologický systém planéty bol v stave rovnováhy niekoľko biliónov rokov a až po tom, čo sa objavil Homo sapiens, rovnováha sa rýchlo narušila. Čo sa stalo? Všetky humanoidné druhy, ktoré zaberali miesto v systéme pred človekom typu Homo sapiens, túto rovnováhu nenarušili. No prišiel moderný človek a všetko sa zmenilo. Je zaujímavé, že toto je najjasnejšie v tých klimatických pásmach, kde sa minimálne zasahuje do prírody. Zoberme si príklad expanzie čiernej rasy v subrovníkovom klimatickom pásme, pretože nebola spojená s významným zasahovaním do ekologického systému, ale nastala hlavne z dôvodu využitia tohto systému. Postupný nárast populácie v Afrike vyústil do stavu, keď takmer nekonečné stáda zvierat žijúcich na savane sa podstatne scvrkli a v súčasnosti už nie sú schopné uživiť populáciu, ktorá tam žije. Ľudia, ktorí získavali potravu lovom už tak žiť nemôžu. Čriedy zvierat žijúcich na savane sa už nachádzajú len v národných parkoch, kde je lovenie zvery zakázané. Kmene, ktoré sa živili lovom, začínajú hladovieť a snažia sa získať potravu vypaľovaním savany, len aby sa im podarilo chytiť nejakého živého tvora, ktorí sa snažil uniknúť pred ohňom. Ale ak budú takéto praktiky pokračovať, čoskoro sa oheň nebude dať kde zapáliť a potom už nebude vôbec nijaký zdroj potravy. Vytvorila sa tak veľmi zlá situácia. Akonáhle moderný človek vstúpil do potravinového reťazca ekologického systému v Afrike, ekologická rovnováha sa veľmi rýchlo narušila. Prečo sa to však stalo až keď sa objavil Homos sapiens? Pokúsme sa rozriešiť túto záhadu. Za týmto účeľom využijem príklad, ktorý sa stal v Austrálii. Pred tým ako Európania objavili tento kontinent, existoval na ňom stabilný ekologický systém, jedinečnosť ktorého bola v tom, že na ňom neexistovali žiadni predátori. Izolácia tohto kontinentu zabránila iným druhom sa sem presťahovať a z tohto dôvodu časť minulosti našej prírody na Midgard-zemi tu zostal uchovaný. Vačkovce, ktoré ovládli tento kontinent, sú prechodnou formou medzi plazmy a cicavcami a vymreli na iných kontinentoch pred niekoľkými miliónmi rokov. V skutočnosti takto vyzerala Midgard-zem na začiatku éry cicavcov. To je veľmi zaujímavé, no čo je ešte zaujímavejšie je skutočnosť, že ekologický systém existoval v stave rovnováhy milióny rokov, čo je jasné potvrdenie stabilného a samoregulovaného systému. Všetky druhy vačkovcov boli v stave ekologickej rovnováhy so systémom a to trvalo dokým prisťahovalci z Európy nepriniesli zdomácnené cicavce - zajacov. Absencia prirodzených predátorov umožnila zajacom, ktorí rýchlo zdiveli, tak rýchlo sa premnožiť, že ohrozili celú ekologickú rovnováhu, ktorá tu pretrvávala milióny rokov. Dôvod bol jednoduchý: Zajac je výsledok adaptácie ekologického systému pri mäsožravých druhoch zvierat – predátorov, pre ktorých sú zajace súčasťou potravinového reťazca. A ich vrodená plodnosť brala do úvahy straty vychádzajúce z účasti na tomto systéme. V ekologickom systéme, kde však mäsožravce vôbec nejestvovali došlo 2

pozri Nikolaj Levašov, “Posledný apel ľudstvu”, kapitoly 3 a 4 13


k extrémnemu premnoženiu populácie zajacov čo takmer viedlo k ekologickej katastrofe na kontinente3. A to pokračovalo pokým mechanizmus sebaregulácie tohto druhu sa znova nezapol. Toto všetko sa stalo z dôvodu, že pre austrálsky ekologický systém boli zajace votrelcom z iného sveta – sveta budúcnosti, ktorého súčasťou by bol aj ekologický systém tohto kontinentu, keby nebol od neho izolovaný niekoľko miliónov rokov. Stalo sa to z toho dôvodu, že ekologický systém súčasnosti bol čiastočne prekrytý ekologickým systémom dávnej minulosti. Takmer to isté sa stalo s kmeňmi čiernej rasy, ktoré sa rozvíjali v subrovníkovom podnebnom pásme. Využívaním až zneužívaním ekologického systému tohto pásma, kmene začali veľmi rýchlo hubiť bylinožravce, hlavne po tom, čo získali strelné zbrane od Európanov. Toto všetko katastrofálne ovplyvnilo ekologický systém kontinentu, rovnako ako tieto kmene priviedlo na pokraj vyhynutia hladom. Sila zvyku je tak silná, že dokonca ani hlad nebol schopný prinútiť kmene začať chovať zvieratá a kultivovať krajinu. Čo nám to dokazuje? Prinajmenšom, dva fenomény: Za prvé, pasívne prispôsobenie sa ekologickému systému človekom, ktorý využíva len to, čo príroda dáva, nie je predpokladom pre ukončenie evolučného rozvoja pre človeka, ale v konečnom dôsledku pre celý ekologický systém. Za druhé, spôsob akým ekologický systém zareagoval na prirodzené prispôsobenie sa kmeňov čiernej rasy na Midgard-zemi potvrdzuje skutočnosť, že moderný človek prišiel z iných planét. Skutočnosť, že moderný človek so svojim pasívnym prispôsobovaním sa je neschopný zapadnúť do ekologického systému Zeme poukazuje na fakt, že Homo sapiens nie je výsledkom rozvoja života na Midgard-zemi. Analýza vzájomného pôsobenia medzi moderným, pasívne prispôsobeným človekom a ekologickým systémom Midgard-zeme je ďalším dôkazom nepozemského pôvodu človeka. Naši predchodovia, Neandrtálci, ktorí zaberali v ekologickom systéme rovnaké miesto 600 tisíc rokov, tiež sa zaoberali zberom plodov a lovením, ale nikdy neboli schopní spôsobiť ekologickú katastrofu. Žili šťastne až pokým pred 40 tisíc rokmi sa na Midgard.Zemi neobjavil nový druh, ktorý prebral ich miesto v ekologickom systéme. Zvýšená hustota populácie akéhokoľvek živého organizmu, vrátane moderného človeka, by mal spustiť mechanizmus sebaregulácie a to prostredníctvom poklesu pôrodnosti, alebo znížením priemernej doby života 4. No takýto mechanizmus sa týka takmer všetkých druhov fauny a flóry na zemi mimo jedného druhu Homo sapiens. Človek ako druh nezapadá do ekologického systému planéty. 2.6. Úroveň samoregulace současného člověka a jeho mimozemský původ Je možné, že by u člověka z nějakého důvodu neexistoval žádný samoregulační mechanismus, který by kontroloval hustotu obyvatelstva? Samozřejmě, že ne. Současný člověk tento mechanismus samoregulace také musí mít, jenom se začíná projevovat až při takové úrovni hustoty populace, která je daleko za hranicemi únosnosti ekologického systému Midgard-země, jako se stalo v případě králíků a pokusu o jejich adaptaci na ekologický systém australského kontinentu. 3 4

pozri Nikolaj Levašov, “Posledný apel ľudstvu”, kapitola 3 Ibid. 14


Ale králíci byli pro ekologický systém Austrálie cizí druh, protože australský kontinent byl po milióny let izolován od zbytku světa. Vlivem vnějších faktorů přišli králíci jako druh z ekologického systému jiného typu. A pokud se v případě s králíky tímto „vnějším faktorem“ jeví člověk, který je sebou přivezl na lodích, tak kdo je vnějším faktorem v případě samotného člověka? Při pasivním typu adaptace druhu na podmínky ekologického systému Midgard-země, se samoregulační mechanismy hustoty populace u každého druhu spouští ještě předtím, než hustota populace dosáhne úrovně, která je nebezpečná pro ustálený stav rovnováhy ekologického systému jako celku. Toto je charakteristické prakticky pro všechny druhy živých organismů kromě člověka, a to ještě ne ve všech klimatických zónách. To vypovídá o tom, že všechny druhy zvířecích a rostlinných organismů se již velmi dávno vzájemně adaptovaly, a také se adaptovaly v ekologickém systému Midgard-země — všechny druhy, s výjimkou moderního člověka. Není to kuriózní? Mechanismus samoregulace hustoty populace druhu Homo sapiens je nastaven na úroveň, která neodpovídá existujícímu ekologickému systému Midgard-země. A to znamená, že tato úroveň odpovídá nějakému jinému ekologickému systému. A pokud tento systém není ekologickým systémem Midgard-země, znamená to pouze jedno, a sice to, že současný člověk podle úrovně mechanismu samoregulace hustoty populace není produktem rozvoje života na Midgard-zemi! A znamená to, že současný člověk je mimozemšťan podle vztahu k živé přírodě Midgard-země. Ale to ještě není vše. Na Midgard-zemi se objevily čtyři různé rasy: bílá, žlutá, červená a černá. A všechny tyto rasy přišly z různých planet, z mnoha planet. Celá věc je v tom, že nejenom rasy samotné mají různé úrovně mechanismu samoregulace hustoty populace druhu, ale i uvnitř každé z ras, u mnohých národů a kmenů se tyto úrovně odlišují také. Rozdíly v úrovních mechanismu samoregulace hustoty populace druhu u ras, kmenů a národů vypovídají o tom, že každá rasa, kmen nebo národ, vykazující tyto rozdíly, přišla na Midgard-zemi z různých planet, majících blízké, ale přesto se vzájemně od sebe odlišující ekologické systémy. Demografická situace na Midgard-zemi slouží jako jasné potvrzení tohoto faktu. Populační exploze v Číně, Indii a řadě jiných zemí již vážně narušila rovnováhu ekologického systému Midgard-země a pokračuje v jejím narušování. Kmeny žluté rasy, žijící na území současné Číny, již mnohokrát převýšily přípustný limit počtu svých jedinců a narušily tak rovnováhu ekologického systému Midgard-země a mechanismus samoregulace hustoty populace druhu se u nich dosud nespustil. Vypovídá to o tom, že na planetách, ze kterých přišla na Midgard-zemi žlutá rasa, zahynulo velmi mnoho lidí kvůli dravcům a životním podmínkám. Výsledkem adaptace kmenů žluté rasy na ekologické systémy svých rodných planet se u nich vytvořil zvláštní mechanismus samoregulace hustoty populace druhu. I přes velmi vysokou porodnost a velkou hustotu populace druhu, se u těchto kmenů a národů nespustil mechanismus potlačení počtu populace jako u všech ostatních druhů. Analogickou situaci můžeme pozorovat také u kmenů obývajících současnou Indii. Tento typ demografické situace, v těchto a také jiných zemích, je pro Midgard-zemi katastrofický. Je zajímavé, že u kmenů a národů bílé rasy se nic podobného neděje. Stejně tak ani u takřka vyhlazené červené rasy. Bílá rasa se nachází v maximální harmonii 15


s ekologickým systémem Midgard-země. A není to náhoda. Vždyť Midgard-zemi zpočátku kolonizovala pouze bílá rasa. Bílá rasa měla dostatek času najít si planetu-Zemi, která by maximálně odpovídala ekologickým systémům rodných planet-Zemí přesídlenců bílé rasy. Migrace žluté, červené a černé rasy na Midgard-zemi před cca čtyřiceti tisíci lety byla vyvolána jejich nuceným odchodem z rodných planet-Zemí, které podlehly napadení Temnými silami. V podobné situaci provedla bílá rasa operaci na záchranu lidí před zničením Temnými silami a nebyl čas ani zdroje na to, aby si běženci z každé z planetZemí, které podlehly napadení Temnými silami, mohli vybrat planety s maximálně podobnými ekologickými systémy, jako byly podmínky na jejich rodných planetách. V okamžiku, kdy se toto všechno odehrávalo, byla Midgard-země mladou kolonií bílé rasy, která nebyla zatížena přelidněním. Je zcela možné, že tato vynucená imigrace žluté, červené a černé rasy na Midgardzemi byla původně zamýšlena jako dočasné opatření. Je zcela možné, že se v dalším plánu počítalo s přemístěním těchto ras na planety-Země, s ekologickými systémy maximálně podobnými podmínkám na jejich rodných planetách-Zemích. A je možné, že se na tom pracovalo až do doby, dokud i sama Midgard-země nebyla napadena Temnými silami (tentokrát úspěšně) před 13 016 lety (k roku 2007). Co se stalo, stalo se. Veškerá civilizace Midgard-země byla vržena na úroveň prvobytně-pospolné společnosti. Midgardzemě se dostala do zóny aktivit Temných sil, a jak jsem zmínil již dříve, všechny brány mezi světy byly odpojeny od galaktické sítě, aby se zabránilo proniknutí Temných sil na jiné planety-Země, a … všechny přijaté rasy zůstaly na Midgard-zemi a my máme svět takový, jaký je dnes. Kmeny žluté rasy na teritoriu Číny před 7 515 lety (2007) a některé kmeny černé rasy před 4 013 lety (2007) na území současné Indie přešly na aktivní typ adaptace na ekologický systém, což v konečném důsledku vedlo k demografické katastrofě, která probíhá na Midgard-zemi v současné době. Existují tedy dva typy adaptace na ekologický systém – pasivní a aktivní. Nyní je na čase si je popsat. Pasivním typem adaptace člověka na ekologický systém se rozumí typ, kdy člověk převážně využívá to, co mu poskytuje příroda, prostřednictvím lovu a sběru. Jinými slovy, člověk s pasivním typem adaptace, aby mohl jíst a žít, používá pro své potřeby, co mu dává příroda. Ve vztahu k přírodě se jedná o spotřebitelský typ adaptace člověka na ekologický systém. Tento, ve vztahu k přírodě, spotřebitelský typ adaptace člověka na ekologický systém vzniká tehdy, když si člověk osvojí (samozřejmě z různých příčin) následující klimatické zóny: rovníkovou, subrovníkovou, subarktickou a arktickou. 2.7. Aktivní typ adaptace člověka na životní prostředí Nyní si definujme, co je aktivní typ adaptace člověka na ekologický systém. Abychom tak mohli učinit, obraťme pozornost na podmínky adaptace člověka na svou ekologickou niku v konkrétních přírodních podmínkách. Podívejme se na mírné klimatické pásmo. V oblastech s mírným podnebím pozorujeme jasné rozdělení na čtyři roční období – zima, jaro, léto a podzim. Každé období trvá tři měsíce, ačkoliv se doba trvání může měnit v souvislosti s přechodem od severu na jih a podle toho, jaké jsou povětrnostní podmínky, ale i přesto je doba trvání v rozmezí tří měsíců. Samozřejmě, že 16


kalendářní období se ne vždy shoduje s obdobím dle přírody, ale to nyní není podstatné. To hlavní, na co je třeba v prvé řadě nyní obrátit pozornost je fakt, že se tato čtyři roční období jasně projevují v mírném klimatickém pásmu a mají průměrně stejnou dobu trvání. Jaký to má význam? Mnohem větší, než si mnozí dokáží na první pohled představit. Budeme-li tomu věnovat více pozornosti, odhalí se nám celá vrstva informací, která dovoluje ocenit důležitost ročních období pro vývoj člověka. A zde je důvod. Když si člověk osvojí mírné klimatické pásmo, je konfrontován s celou řadou zvláštností, které se v jiných klimatických pásmech nevyskytují. V čem spočívají? Zaprvé, přítomnost pořádně studené zimy, která může trvat tři nebo čtyři měsíce (někdy i více), výrazně omezuje rozmanitost rostlinných druhů, které jsou schopny se adaptovat na tento typ podmínek. A ty, které se dokázaly adaptovat – vypracovaly zajímavý evoluční cyklus. V zimním období prakticky všechny rostliny přecházejí do stavu spánku, kdy se všechny životní procesy prakticky zastavují na hranici možného. Na jaře, jakmile se zvýší denní teploty, životní procesy se začnou postupně obnovovat a rostliny vstupují do svého normálního životního cyklu. Na jaře a v létě procházejí rostliny plným cyklem a na podzim postupně přecházejí do stavu „spánku“. Přírůstek rostlinné biomasy tak neprobíhá ustavičně, ale pouze během několika měsíců v roce, přibližně od května do září. Výsledkem toho je, že rostlinná biomasa mírného klimatického pásu „neblokuje“ všechny ostatní formy života jako je tomu v rovníkových pralesech. Ekologický systém má totiž omezené množství nik, a pokud se rostlinné formy života příliš bujně rozvíjí, mnohé niky se začnou projevovat jako okupované a všem ostatním druhům živých organismů nezbývá než si osvojit jenom ty niky, které rostliny z toho či onoho důvodu nezabraly. Faktem je, že v rovníkových džunglích jsou živočišné druhy nuceny přizpůsobit se podmínkám, jaké vytvořily rostliny. V rovníkových pralesech dominují rostliny, které vnutí všem živočišným druhům své podmínky existence. Živočišné druhy jsou nuceny přizpůsobit se rostlinnému světu, který je základem pyramidy života. Tato nezbytnost podřídit se rostlinnému světu vedla u živočišných druhů k určitým potřebám a znamenala omezení pro druhy, které si osvojovaly ekologické niky rovníkového klimatického pásu. Živočišné druhy neměly na výběr – buď se přizpůsobit existujícím podmínkám nebo vymřít! Někdy vznikla i třetí možnost – migrovat na jiné teritorium. Mnohé živočišné druhy totiž nutně potřebují velký životní prostor, který v rovníkových džunglích není. Proto většina živočišných druhů, které si osvojily rovníkové a subrovníkové džungle, nepotřebují pro sebe velký objem životního prostoru. Spokojily se s tím, co jim ponechal rostlinný svět, se kterým pro ně prostě nebylo možné bojovat o životní prostor. Rychlost růstu rostlinné biomasy neposkytuje býložravým druhům možnost vydobýt si zpět svobodný prostor pro sebe a ostatní živočišné druhy. Existuje pro to několik důvodů. Zaprvé, v rovníkovém klimatickém pásu roste rostlinná masa po celý rok bez jakéhokoliv přerušování. A za druhé, rovníkový klimatický pás, stejně jako subrovníkový, tropický a subtropický pás, plně „zabraly“ krytosemenné rostliny, které mají biologický koeficient rovnající se 10%. Za druhé, na rozdíl od těchto klimatických pásů, v mírném klimatickém pásu probíhá aktivní růst biomasy pouze několik měsíců v roce, z důvodů chladné zimy, kdy 17


teplota vzduchu klesá pod nulu, a čím severněji – tím je zimní teplota nižší. Vede to k tomu, že v severních oblastech mírného klimatického pásu dominují nahosemenné rostliny, které mají biologický koeficient roven již 7%. V jižnějších oblastech mírného klimatického pásu, nebývají zimy tak tuhé, jaro i podzim jsou teplejší, což dovoluje i krytosemenným rostlinám osvojit si prostory, ale existuje několik rozdílů oproti podmínkám rovníkového klimatického pásu, což nedovoluje krytosemenným rostlinám získat si dominantní postavení, stejně jako je tomu v rovníkovém pásu. Především je to studená zima s teplotami pod nulou. Krytosemenné rostliny jsou schopné navyšovat svou biomasu pouze během několika měsíců, stejně tak i nahosemenné. Na dozrání plodů krytosemenných je nezbytná hojnost vody a slunce a tepla, což po větší část roku v podmínkách mírného pásma není možné. V oblastech mírného kontinentálního podnebí s nadměrným množstvím vody je to postačující, ale velmi chladná zima a poměrně chladné jaro a podzim, vytvářejí podmínky, které jsou pro růst mnohých druhů krytosemenných nevhodné. V oblastech mírného klimatu s dostatkem vláhy bývá zima stejně surová, i když jaro a podzim o něco teplejší. A to vytvořilo podmínky, aby si tyto prostory osvojily některé druhy krytosemenných rostlin, současně s nahosemennými rostlinami, přičemž nahosemenné dominují. Nahosemenné a krytosemenné rostliny vytvářejí smíšené lesy a lesostepi. V jižnějších oblastech mírného klimatického pásu je zima mírnější a stejně tak i jaro a podzim, ale nedostatek vláhy nedovoluje bujný rozvoj většiny druhů, jak krytosemenných, tak i nahosemenných. Tyto oblasti s nedostatkem vláhy – stepi – jsou královstvím porostů. V oblastech mírného klimatického pásu s kontinentálním nebo mírně kontinentálním podnebím bývají zimy velmi drsné a jenom nahosemenné rostliny jsou schopné osvojit si tyto oblasti, a i to jen při dostatku vláhy. Tam, kde není dostatek vláhy, se rozprostírají stepi a polostepi. Jako vždy a všude, voda je základem života. Tak či onak, v mírném klimatickém pásu se rostlinný život, na základě výše vysvětlených příčin, neprojevuje v represivně-dominantní pozici ve vztahu k živočišným formám života, jako je tomu v rovníkovém klimatickém pásu. V podmínkách mírného klimatického pásu existují rostlinné a živočišné formy života v symbióze. A to dovoluje mnohým druhům živočichů, býložravcům i masožravcům, osvojovat si niky, které v rovníkových džunglích neexistují. Takoví velcí býložraví živočichové jako je zubr, los a jelen lesní v rovníkových džunglích prostě neexistují. Tito velcí býložraví sudokopytníci by se nedokázali prodírat skrze nekonečnou rostlinnou stěnu. A bez ohledu na hojnost rostlinné stěny, prostě by tam zemřeli hlady, protože by se nedokázali dostat k listí a mladým větvičkám stromů rovníkového lesa. A to, na co by dosáhli, by je buď otrávilo nebo by to pro ně nebylo dostatečně výživné. Kromě množství jedovatých keřů a jiných rostlin rovníkového pásu by museli čelit spoustě jedovatých živočichů jako jsou hmyz, obojživelníci a plazi. V rovníkových džunglích se zkrátka živočišný život rozvinul především na stromech, nikoliv na povrchu. Zatímco v oblastech s mírným podnebím se živočišný život bujně rozvinul jak na povrchu, tak i na stromech. Současný člověk se vztahuje k druhům, které si osvojily povrch, nikoliv stromy. Proto se oblasti s mírným podnebím jeví pro adaptaci člověka jako optimální. 18


Nyní je nutné si ujasnit, jak probíhala adaptace současného člověka na životní podmínky v mírném klimatickém pásu. Tento klimatický pás si osvojila bílá rasa, protože představitelé žluté, červené a především černé rasy nemají rádi chlad a velmi špatně jej snáší. Tento fakt opět potvrzuje informaci ze Slovansko-Árijských Véd o tom, že odlišné rasy přišly z odlišných planet-Zemí. Tímto způsobem si bílá rasa osvojila mírný klimatický pás. A nyní se pokusme zjistit, zda existuje rozdíl mezi tím, jak si osvojila mírný pás bílá rasa a jak si svá teritoria osvojily jiné rasy. A pokud ano, potom o jaký rozdíl se jedná (o „velkých“ civilizacích černé, červené a žluté rasy pohovořím později). O pasivním typu adaptace člověka na podmínky existence v ekologickém systému toho bylo řečeno dost, aby byla definována jeho podstata. Podstata pasivního typu adaptace spočívá v tom, že člověk využívá to, co mu poskytuje příroda. Jinými slovy, pasivní typ se ve své podstatě jeví ve vztahu k přírodě jako spotřebitelský a zanechává na člověku, který kráčí touto cestou, odpovídající stopu . A je jedno, k jaké rase člověk náleží. 2.8. Aktivní typ adaptace bílé rasy na podmínky mírného pásu. Stalo se, že si bílá rasa osvojila mírný klimatický pás. A ať už byla příčina jakákoliv, je to fakt. Teď si ujasníme, v čem se liší adaptace člověka na životní podmínky mírného klimatického pásu od adaptace na podmínky jiných klimatických pásů. Bílá rasa, která si osvojila mírný klimatický pás, se zabývala lovem, rybolovem a sběrem. Jehličnaté, smíšené a listnaté lesy a lesostepi byly plné zvěře, ptáků, bobulí a hub, jezera a řeky byly plné ryb. Ber si a užívej! A pokud si člověk bere, je to opět pasivní adaptace člověka na ekologický systém, jinými slovy – adaptace spotřebitelská ve vztahu k přírodě. Tak v čem je tedy adaptace člověka na podmínky mírného pásu zvláštní?! Vše se zdá být stejné. V každé klimatické zóně se člověk projevuje jako spotřebitel přírody a pozorujeme pasivní typ adaptace! Tak proč dělat povyk, když rozdíly možná ani neexistují? Jaký je rozdíl v tom, které zvíře nebo ptáka člověk zabije, kterou rybu chytí v řece nebo jezeře, které plody rostlin sbírá, aby nakrmil sebe a svou rodinu?! Hlavní je, aby získaná potrava byla poživatelná. A opravdu – není žádný rozdíl v tom, jakou zvěř, ptáka, rybu nebo plody, nadzemní část rostlin nebo kořeny, člověk využívá. Existuje pouze jedna „nepatrná“ odlišnost, která kardinálně mění vše. A tato malinká odlišnost spočívá v tom, že to vše, výše zmíněné, může člověk v podmínkách mírného klimatického pásu dělat pouze šest, maximálně osm měsíců v roce, a jíst je potřeba každý den. Člověk nedokáže vytvořit tukové zásoby minimálně na čtyři měsíce a ani neupadá do zimního spánku jako medvěd. Mnozí ptáci odlétají na zimu na jih a stejně tak odcházejí na jih do teplých krajin i mnozí živočichové. Mnohé ryby upadají přes zimu do spánku a ty, které v zimě nespí, jsou ukryty pod ledem, který je časem velmi silný. Konečně, někteří živočichové a ptáci neopouštějí svá rodná místa, na zimu zůstávají, ale není je tak snadné ulovit. Získají ochranné zabarvení a dokáží se velmi rychle pohybovat i po hlubokém sněhu, zatímco člověk takto od přírody není vybaven. Počítat s tím, že se dá jedna rodina nakrmit jedním lovem, není v zimním období možné. Možná by se tak dařilo přežít jeden rok, dva nebo tři, ale nakonec vyloví všechnu zvěř v okolí nebo zvířata utečou a to by byl konec – člověk by byl odsouzen zemřít hlady. A je-li tam více než jedna 19


rodina, malá nebo velká komunita – přežít pouze lovem se stává v principu nemožné. A nesmíme zapomínat na predátory, kteří do teplých krajin neodcházejí.Ti nejnebezpečnější z nich – vlci se v zimě sdružují do tlup a jsou velmi nebezpeční. Tímto způsobem vyvstává před člověkem, který si osvojil mírný klimatický pás, poměrně složitý problém. Čím se živit a nakrmit svou rodinu během pozdního podzimu, celé zimy a počátkem jara? A čím více na sever, tím se toto období prodlužuje. A vskutku, čím se živit, jestliže se lov, v lepším případě stává pouze podružným způsobem obživy, nikoliv základním, a navíc se na výsledky lovu nelze spolehnout? Už i tak má na výsledky lovu vliv mnoho různých objektivních a subjektivních faktorů. A jíst se chce každý den, obzvlášť děti, jejichž organismus roste a potřebuje živiny. Jehličnaté a smíšené lesy v zimě – to není africká savana, ve které se ještě donedávna po celý rok vyskytoval bezpočet stád sudokopytníků a jiných savců a nejenom těch. Proto před člověkem, osvojujícím si mírný klimatický pás, vyvstává úkol – jak se dožít teplého období roku?! A v tomto okamžiku vzniká situace, kdy pasivní typ adaptace prostě nefunguje. Jistě, člověk by rád od přírody něco získal – ale možné je jenom málo. V daném případě existují dvě východiska ze situace:  migrovat do teplých krajin za zvířaty a ptáky;  vytvořit zásoby potravy na celou dobu chladného období. Migrace s cílem následovat zvířata, která odešla na jih, nepotřebuje přechod na aktivní typ adaptace na podmínky ekologického systému, ale tento způsob života je možný pouze v rozlehlých prostorách stepí, s nedostatečným zavlažením, kde nejsou velké řeky, jezera a neproniknutelné bažiny. Část rodů bílé rasy, které obývaly tyto stepi, se tak i zachovalo – kočovaly na jih. V podstatě si tak zachovaly pasivní typ adaptace, ale již s poměrně podstatnými rozdíly od kmenů černé rasy, které si osvojily africkou savanu. Na savaně téměř nikdy nevzniká nutnost kočovat z jednoho místa na druhé. Aby mohl kočovat do teplých krajin, musí člověk mírného klimatického pásu běhat rychlostí, která není o nic menší než rychlost migrujících zvířat, což člověk sám o sobě není schopen uskutečnit. Ani muži nejsou schopní běhat na delší vzdálenosti rychlostí sudokopytníků, natožpak malé děti, ženy, staří a nemocní. A k tomu je nutné sebou vzít majetek, nástroje a zbraně na lov. Proto aby vyřešily tento problém, domestikovaly rody bílé rasy některé druhy sudokopytníků – koně, krávy a ovce. Postupem času se naučily využívat koně nejenom jako zdroj potravy, ale také jako tažná zvířata a na cestování, zatímco ovce a krávy byly využívány pouze jako zdroj masa, kůže a mléka. Obyvatelé stepí sedli na koně, naložili na ně i svůj majetek a se svými stády kočovali za divokými zvířaty. Objevení se domácího skotu je již vyšší stupeň ve srovnání s prostým pasivním typem adaptace, kdy člověk využívá pouze to, co mu příroda poskytne. Ale i když se kočovný obraz života odlišuje od prostého využívání přírodních zdrojů, nelze jej považovat za plnohodnotný aktivní typ adaptace. A kromě toho, podmínky osvojení si prostorů stepí člověkem, nedovolují přejít na plnohodnotný aktivní typ adaptace. A to z následujících příčin. V rozsáhlých oblastech stepí mírného klimatického pásu je v zimě velmi chladno, většina travin v zimním období vysychá a jejich život ochraňují semena a kořeny, které s příchodem jara začnou růst a vyrážet listí. Když zdomácnělí býložravci všechnu suchou 20


trávu sežerou, nezbývá žádné krmivo a musí se čekat na mladé výhonky následujícího jara. Jediné východisko z této situace – vytvořit velké zásoby suchého krmiva pro zdomácnělá zvířata a postarat se, aby neshnilo vlivem deště a sněhu, než přijde jaro a objeví se zelené výhonky. A pro to je zapotřebí postavit velké suché zásobárny pro krmivo, stáje, teletníky, atd. pro domácí zvířata, nemluvě o obydlích pro lidi. A k tomu je zapotřebí dřevo a zručnost v práci se dřevem, které se na stepi u chovatelů dobytka nevyskytuje. Z toho důvodu, jak už to tak často bývá, se člověk za daných podmínek vydal snazší cestou – začal v zimním období se svým domácím skotem migrovat na jih, za divokými zvířaty. Tím se velmi omezily možnosti pro jeho aktivní adaptaci na životní podmínky jižní části mírného klimatického pásu. Rody bílé rasy, které si osvojily jehličnaté, smíšené a listnaté lesy a lesostepi, neměly příliš často možnost vydat se na jih, za migrujícími zvířaty a ptáky, protože v oblastech mírného pásma s dostatkem a nadbytkem vláhy se vyskytuje mnoho hlubokých řek a říček, bohatých na vodu, jezer a neprůchodných bažin, nemluvě o složitosti překonání lesních polomů. Člověk se nedostane daleko, i když by velice chtěl. Ano a kam jít, když sami obyvatelé stepí s nástupem chladného období sami odcházejí na jih a poměrně rychle, a stejně tak i divoká zvěř a stáda domácích zvířat kočovníků. Zima na stepi je ještě horší než zima v lese. Silné větry, pronikající až na kost, syrové studené počasí, kdy je nemožné najít něco, z čeho by se dal rozdělat oheň a bezpočet vlčích smeček, před kterými se na stepi nedá nikde skrýt, skýtají prakticky nulovou šanci na přežití každému, kdo by riskoval cestu na jih. Obyvatelé lesů a lesostepí mírného pásu prostě nemají na výběr. Aby přežili, jsou nuceni se přizpůsobit proměnlivému životu ve své zemi. Buď se přizpůsobit nebo zemřít hladem a chladem. Za takových podmínek existence je člověk nucen přejít od pasivního typu adaptace na aktivní typ. Rozeberme si, jak se to projevuje… Je zcela jasné, že jenom lovem, rybolovem a sběrem není možné zabezpečit obživu na celé zimní období. Aby člověk přežil v podmínkách lesů a lesostepí mírného pásu, musí vytvořit zásoby jídla pro svou rodinu na celé chladné období. Aby to dokázal, je nezbytné vyřešit několik naléhavých problémů. Je třeba postavit spolehlivé a suché zásobárny pro zásoby jídla, a to ještě tak, aby je nemohli využívat nevítaní hosté dlouhé zimy. V takové zásobárně je možné uchovávat plody a bobule, houby atd., které člověk může nasbírat v lese. Kromě zásobárny byl člověk nucen vymyslet způsoby uchování sebraných produktů s minimálními ztrátami. A tak byl člověk nucen vypracovat metody sušení těchto produktů a dále i jejich konzervace. V lesích není problém s materiálem na stavbu – kolem samé stromy, obzvlášť příhodné pro tento účel jsou jehličnaté stromy a duby. Jenom s kamennou sekerou se ale nedá rychle porazit větší nebo menší strom, nemluvě o očištění od větví a opracování kmene. Člověk musel ať chtěl nebo nechtěl vymyslet rychlejší způsoby a metody kácení lesa a opracování dřeva. Náhodné nebo ne až tak náhodné objevy mědi, železa dovolily vytvořit nástroje nové kvality, jak na opracování dřeva, tak i na mnohé jiné účely. V bezpočtu lesních bažin se poměrně často vyskytovala železná ruda. Bylo nezbytné vytvořit nebo přesněji řečeno obnovit technologii tavení a zpracování kovů. Jenom v tom případě se čas, potřebný na postavení zásobárny potravin, výrazně zkrátí a dokonce i jedna celá rodina tak získá možnost postavit si vše, co 21


potřebuje. Neměli bychom také zapomínat, že současný člověk nemá na těle hustou srst, a proto na podzim, na jaře a především v zimě naléhavě potřebuje v prvé řadě teplé obydlí, které lze opět postavit zase jenom ze dřeva. Dřevo, jak známo, udržuje teplo docela dobře, proto nejenom dostupnost dřevěného stavebního materiálu v lese (což také hraje výraznou roli), ale právě schopnost udržovat teplo, učinilo ze dřeva základní materiál na stavbu obydlí i pro samotného člověka. Kameny se v lese vyskytují poměrně zřídka a navíc je v kamenných domech bez permanentního ohřevu velmi chladno, teplota uvnitř se nepříliš odlišuje od teploty venku. Jistě, kamenný dům bude člověka chránit před deštěm a sněhem a při dobré izolaci i před větry a průvanem, ale teplo tam bude sotva. A na udržování tepla je zapotřebí velké množství paliva – samozřejmě dřeva. Právě proto se v mírném klimatickém pásu v oblastech s dostatkem a nadbytkem vláhy stalo základním stavebním materiálem dřevo. Nedostatkem tohoto stavebního materiálu je jeho nízká životnost a vysoká hořlavost. Pokud si člověk postavil teplé obydlí a zásobárnu na potraviny – je to skvělé, ale… bez teplého oděvu, neboť po těle nemá souvislou srst, by byl člověk nucen prosedět celé chladné období roku uvnitř svého obydlí, což je samo o sobě dost problematické. Problematické z jedné prosté příčiny – aby mohl uvnitř udržovat teplo, musí postupně doplňovat zásoby paliva. A nejenom to. Tak sám život nutí člověka, ať už se mu to líbí nebo ne, ať už chce nebo ne, vyrobit si pro sebe teplý oděv. A k tomu jsou zapotřebí kůže živočichů – takových, kteří mají hustou srst, která jim dovoluje snadno snášet velké mrazy. Vzniká tedy nutnost lovu zvířat s teplou zimní kožešinou. Přezimující druhy zvířat „oblékají“ svůj zimní kožíšek obvykle během pozdního podzimu nebo na začátku zimy a získat jejich kůži není tak snadné. Proto bylo nutné vymyslet a vyrobit účinné zbraně na lov. Získané kůže bylo potřeba se naučit správně zpracovat, aby se z nich dal vyrobit pohodlný a teplý oděv. Tyto návyky a dovednosti samozřejmě nevznikaly okamžitě. Bylo zapotřebí století a někdy i tisíciletí, než se lidé naučili provádět vše dostatečně dobře. Ale člověk, který osídlil mírný klimatický pás, byl nucen toto dělat, aby vůbec přežil. Jiná cesta neexistovala. Kdo to nedělal, nedožil se následujícího jara. Toto je příklad takzvaného přirozeného výběru, aplikovaný na člověka, při adaptaci na podmínky života v mírném klimatickém pásu. Nevyhnutelnou nutností stavět si teplé domy, suché zásobárny pro potraviny, vyrábět teplý oděv, vytvářet nezbytné nástroje a zbraně, problémy člověka v mírném pásu, to bohužel (a podle mého názoru naštěstí), nekončí. Má se to totiž tak, že většina lidí je ve své podstatě líná, a pokud by nenastala situace – buď zemřít hlady a zimou nebo vykonat mnoho práce, poměrně těžké práce, aby se tak nestalo – člověk by se sotva stal tím, kým se dnes nazývá –člověkem rozumným – Homo sapiens. Pud sebezáchovy je hybnou silou evolučního rozvoje člověka, ať už se to někomu líbí nebo ne. A tento pud sebezáchovy v různých klimatických podmínkách předpokládá u člověka různé potřeby. A tyto potřeby určují cesty evolučního rozvoje člověka, dokonce i každé rasy zvlášť. Evoluční odlišnosti a zvláštnosti ras jsou určovány nikoliv rasou samotnou, ke které určitý člověk náleží, ale potřebami adaptace na přírodní podmínky, ve kterých přebývá ta či ona rasa. Ale zatím se vrátíme ke zvláštnostem podmínek adaptace člověka na mírný klimatický pás. Představme si, že člověk postavil teplý dřevěný dům s kamny, nadělal si zásoby dřeva 22


do kamen, postavil zimní zásobárnu na potraviny, ušil si teplý oděv, posbíral v lese a bažinách houby, bobule, atd. A zdálo by se, že teď může odpočívat a užívat si zaslouženého odpočinku. To je ale jenom jedna stránka. V zásobárně potravin na zimu by mělo být dostatečné množství jídla, aby se najedla celá rodina po dobu šesti až osmi měsíců roku, podle toho jakou oblast mírného klimatického pásu člověk obývá. Houbami a bobulemi se může živit nejenom člověk. Dary přírody slouží jako základ potravy pro velké množství druhů zvířat – to zaprvé. A zadruhé, člověk je může sbírat v bezprostřední blízkosti svého domu. A pokud je rodina velká – tak se takové množství hub a bobulí nenasbírá. A úroda hub a bobulí závisí také na počasí a příroda je vrtošivá, jako krásná dívka. Proto se v podmínkách mírného pásu na přírodu spoléhat nedá. A člověk se dříve nebo později ocitne v situaci – Co teď?! Ona totiž nejenom úroda hub a bobulí závisí na vrtoších přírody, ale i mnohá divoká zvířata, která člověk lovil pro jejich maso a kožešinu, odešla do lesa, dál od lidského obydlí. A aby lovci ulovili zvěř, museli se pokaždé víc a víc vzdalovat od domova. Proto se dalším krokem člověka stala domestikace některých druhů zvířat: divokých prasat, zubrů, krav, koz, ovcí a z ptačího království – slepic, hus a kachen. Někdo se dovtípil, že chytit mláďata těchto zvířat a ptáků, vykrmit je a přivyknout na sebe, je mnohem rozumnější, než je zabít pro maso, které ještě ani nenarostlo. Mláďata dostávají potravu a první lekce života od svých rodičů; proto si snadno a rychle přivykla na člověka, který je krmil. Když se vylíhnou kuřata, kachňata a housata, přijmou za svého rodiče toho, koho poprvé spatří svýma očima. Zajistit krmivo na zimu pro domácí skot je mnohem snazší, než běhat za divokým zvířetem v hlubokém sněhu, a to ještě daleko od domova. V případě úspěšného lovu musel lovec vláčet skolené zvíře na zádech domů. A pokud to byl jelen nebo zubr – nedal se nést dlouho a navíc ještě lesním polomem. Také i kdyby lovec zavěsil zbytky zvířete na strom, nezaručovalo by to, že když se vrátí zpět, nenajde jenom ohlodané kosti poraženého zvířete. V lesích mírného pásu je spousta dravců, kteří jsou mnohem více doma na stromech, než na zemi. Jsou to medvěd, rys, kuna, sobol, a to jsme nezmínili dravé ptáky a zdánlivě neškodné tvory jako jsou mravenci. Kůň by byl v lese dobrý, ale bez pořádných cest, se stává neužitečným, kromě toho, že koně v lesích nenajdete. Tímto způsobem sám život člověka nutí, aby si doma zřídil hospodářství. A k tomu ještě ta možnost, že získat živá mláďata divokých zvířat nikdy nebyl velký problém, obzvlášť mláďata ptáků. Lovec zabil na lovu matku mláděte nebo samce, který je chránil, a stačilo už jenom hodit síť a chytit je. Tak či onak, tím, že vykrmil zajatá mláďata divokých zvířat u sebe doma, získal člověk mírného pásu možnost mít po ruce zdroj čerstvého masa, mléka, vlny, kůží atd. Avšak přítomnost domácího skotu postavila člověka před nové problémy. Pro zdomácnělá zvířata bylo nutné postavit stáj. Stáj sloužila nejenom k tomu, aby nedovolila domácím zvířatům rozběhnout se, kam se jim uráčí, ale její stěny je musely spolehlivě ochránit před lesními predátory, především v zimním období, které je pro dravou zvěř velmi těžké. Kromě toho člověk musel také pro domácí zvířata zabezpečit krmivo na celé chladné období. A opět sám život po člověku chtěl, aby se zabýval zcela novým druhem činnosti. Tím, že člověk kácel stromy, které potřeboval na stavbu obydlí, hospodářských budov a 23


jako topivo, vytvářel v lese plochy vyčištěné od lesa. Na rozdíl od rovníkových lesů, z výše uvedených příčin, tyto mýtiny zarůstaly poměrně pomalu. Každý rok bylo podobných mýtin víc a víc, obzvlášť v blízkosti obydlí samotného člověka. A… jednoho krásného dne někoho napadlo, že půda, očištěná od lesa, by se dala využít na pěstování rostlin přímo okolo domu a tyto rostliny by se daly využít, jak na potravu, tak i na jiné potřeby. V důsledku toho vznikla potřeba mít pracovní nástroje na obdělávání země a sklizeň úrody. Zpočátku lidé ryli do země pomocí opáleného klacku ale takovýmto „pokrokovým“ pracovním nástrojem se toho moc nenadělá. Člověk spotřeboval mnoho svého času a sil jenom na to, aby prokypřil svou zahradu. Proto, dříve nebo později, u toho či onoho člověka, hřejícího se u ohně v teplém domě, během období dlouhé a studené zimy, kdy za dveřmi řádí fujavice a vše je až po střechy zaváto sněhem, vyvstane zákonitá otázka: „A co bych mohl udělat pro to, abych rychleji a lépe okopal zemi v zahradě?“ Zásoby potravin, vytvořené v létě, dovolily člověku se zastavit a oddechnout si od každodenního boje o přežití. A v období krátkých zimních dnů a dlouhých večerů, mohl někdo z dlouhé chvíle nebo třeba i z jiných příčin, vymyslet něco mnohem efektivnějšího na okopání země, nežli je opálený klacek. Ten člověk toužil zjednodušit si těžkou práci a zkrátit si čas, potřebný na obdělání svého pozemku. Metodou pokus omyl, odkoukáním a napodobováním přírody samotné, byly vytvořeny nové pracovní nástroje jako jsou motyky a lopaty a později – pluh. Když se lidé naučili těžit a zpracovávat kovy, práce jim šla veseleji. Někoho napadlo vyzkoušet a využít jako potah pro pluh domácí zvířata – krávy, býky a později i koně. A práce se dařila zase o něco veseleji. Na poorání plochy bylo potřeba výrazně méně času a objevila se možnost zvětšit rozlohu oraných polí a zahrad. Objem sklizené úrody začal narůstat, na semena se vybíraly nejlepší plody, což vedlo k objevení se mnohem úrodnějších odrůd. Vznikl vědomý výběr. A hnací silou toho všeho byla „dobrá“ lenivost a pud sebezáchovy. „Dobrou“ lenivostí se rozumí touha člověka usnadnit si svou práci a zvýšit svou šanci dožít se následujícího jara tím, že vytváří nové pracovní nástroje. Na rozdíl od „špatné“ lenivosti, kdy se člověk svým nicneděláním nestaral o zítřejší den a odsoudil tak sám sebe k smrti hlady. Takže není lenivost jako lenivost. Zdaleka ne všichni se pokoušeli vymyslet něco nového a ne všem, kteří o to usilovali, se podařilo vytvořit něco hodnotného. Ale dříve či později se narodil člověk, který byl schopen podívat se na svět jinak než všichni ostatní a vidět a pochopit to, co nemohli vidět a pochopit ostatní. A… objevily se nové pracovní nástroje, byly učiněny objevy, které změnily život nejenom tohoto člověka, ale i všech ostatních. Někdo použil na rozdělání ohně kusy bahenní rudy (hnědelová ruda, obsahuje 20 až 60% železa). Kusy bahenní rudy byly velmi často jedinými kameny, které člověk mohl v lese najít, především v blízkosti bezpočtu bažin, v oblastech mírného pásu s nadbytkem vláhy. Na dva ploché kameny položil prut s navlečeným masem a nemusel se obávat, že se maso spálí. Stačilo prutem otáčet – a maso neshořelo a ruce si nepopálil. A tak se kusy bahenní rudy, obsahující mnoho železa, osvědčily v přímém kontaktu s dřevěným uhlím a plamenem milíře, který vytvářel vysokou teplotu. Připomenu, že dřevěné uhlí se získává shořením dřeva a dokáže odebrat kyslík z oxidu železitého, tedy vysvobodit čisté železo. 24


Tím, že člověk využíval kusy bahenní rudy jako podložku, když si připravoval večeři nebo oběd, vytavil náhodně železo. A je zcela možné, že podobné se přihodilo tisíckrát a možná i dokonce milionkrát, dokud někdo následující ráno neobrátil svou pozornost na velmi tvrdé a ostré nánosy na kamenech, které tam dříve nebyly. Možná, že se ten dotyčný o nánosy kovu na kusu rudy silně pořezal a … zamyslel se. A výsledkem tohoto zamyšlení bylo … objevení se železa v životě lidí. Pracovní nástroje a zbraně, vyrobené ze železa, prostě nebylo možné srovnávat s pracovními nástroji a zbraněmi, vyrobenými z opáleného dřeva nebo kostí. Díky způsobu života lidí v komunitách, se podobné objevy, ať už byly učiněny náhodně nebo ne, staly rychle majetkem rodu nebo kmene. A to dobré, vytvořené jedním člověkem nebo několika lidmi, se stalo všeobecným vlastnictvím. Život lidí se postupně stával stále méně závislým na vrtoších přírody. A příčinou podobných změn je… přežití člověka v podmínkách mírného klimatického pásu. Díky dlouhé a chladné ruské zimě, bílá rasa, která si po katastrofě před 13 016 lety (rok 2007) osvojila mírný klimatický pás, dokázala znovu obnovit civilizaci na Midgard-zemi. Samozřejmě, že úroveň rozvoje současné civilizace velmi silně zaostává za úrovní rozvoje civilizace, která tu byla do katastrofy. O to cennější ale je, že již izolovaná od všech a všeho, se civilizace Midgard-země dokázala dostat z doby kamenné, kam byla katastrofou uvržena. 2.9. Aktivní a pasivní typy adaptací a jejich vliv na rychlost rozvoje různých ras Mohli bychom nyní prozkoumat také všechny ostatní klimatické pásy planety a jejich vliv na evoluční rozvoj člověka. Ale byly to právě životní podmínky člověka v mírném klimatickém pásu, které ovlivnily tento rozvoj a znamenaly pro člověka takové požadavky na přežití, že neměl na výběr a chtěl-li přežít, musel si ve svém evolučním vývoji osvojit aktivní typ adaptace. V jiných klimatických pásech Midgard-země se člověk vyvíjel tak, že kombinoval pasivní a aktivní typ adaptace. Poměr těchto typů adaptace je neproporcionální, závisí na mnohých faktorech a mění se časem a z řady jiných příčin. Ale to není to hlavní. Hlavní bylo jasně a zřetelně definovat kvalitativní rozdíly aktivního a pasivního typu adaptace. Protože si různé rasy osvojily různé klimatické pásy, dostaly se do různých přírodních podmínek, které nutí každou rasu jít různými evolučními cestami. Při tom všem, ty či ony přírodní podmínky vnutily člověku pasivní nebo aktivní typ adaptace nebo kombinaci obou. Výsledkem toho bylo, že různé rasy šly různými evolučními cestami, dosáhly různé evoluční úrovně, rozvinuly různé schopnosti a kvality duše a těla, vytvořily různé kultury a tradice a podle chování vyvinuly různé typy psychiky. Jinak tomu prostě ani nemohlo být a proto pokud někdo s pěnou na rtech dokazuje, že jsou všichni lidé stejní, že všichni mají stejné možnosti atd., můžeme zcela jistě říct, že ten člověk nebo ti lidé lžou. Tato lež může pramenit z neznalosti a tehdy nezbývá, než takovou nevědomost politovat. Ale tato lež může být také záměrná — a tehdy je to velmi nebezpečné a lež znamená, že takový člověk nebo skupina lidí sledují své vlastní zájmy, které se dramaticky odlišují od toho, co říkají — jak budu demonstrovat později. Četné faktory ovlivnily evoluční rozvoj každé konkrétní rasy, každého konkrétního národa, národnosti, kmene. Bez tohoto pochopení není možné pochopit události, které 25


proběhly v minulosti, probíhají v současnosti a které proběhnou v budoucnosti. Rád bych něco řekl o slovech. Často používáme slova, aniž bychom přemýšleli o jejich významu. A to je škoda. Pokud bychom se všichni zamýšleli, slova by se naplnila významem, kterého jsme si nikdy nevšimli, neznali jsme jej. Poměrně nedávno se mi vyjasnil význam slov, která jsem slyšel snad již tisíckrát: minulost, přítomnost a budoucnost. Zdálo by se, že slova jako slova, znamenají to, co znamenají. Jaký jiný význam? V dětství, a nejenom tehdy, jsem se ptal – proč nějaké slovo označuje právě toto a ne něco jiného? Jakkoliv jsem se nad tím zamýšlel, mnohá slova se mi zdála být jakoby cizí. Necítil jsem jejich vnitřní smysl, chyběla mi nějaká spojitost pro pochopení onoho slova a ten pocit byl velmi divný. Jako bych přestal slovo chápat, znělo mi jako cizí. Vraťme se však k původnímu významu slov. Slovo „прошлое“ (prošloje - minulost) vzniklo splynutím několika slov – прошёл уже я („prošjol uže ja“ - již jsem prošel). Některá písmena při vyslovení těchto slov prostě vypadnou a jiná splynou ve zvuky, které udávají současný význam a pravopis tohoto slova. Analogicky „настоящее“ (nastojaščeje - přítomnost) – на чём стою ещё я („na čjom stoju ješčjo ja“ - kde zatím ještě stojím) a slovo – „будущее“ (buduščeje - budoucnost) – буду ещё я („budu ješčjo ja“ - ještě budu). Každý, kdo vyslovuje daná slovní spojení rychle, volky nevolky se dostává velmi blízko ke znění slov, které je pro naše ucho běžné – minulost, přítomnost a budoucnost. Pouze s jedním rozdílem – s porozuměním tomu, co tato slova ve své podstatě znamenají. Do té chvíle takřka mrtvé zvuky slov prakticky okamžitě ožívají a naplňují se významem. Mrtvé slovo se mění na živé, pochopitelné a naplněné významem. K tomu se ještě vrátíme. Pokus učinit jazyk mrtvý, aniž by pro hovořícího nesl původní význam – je jeden z nástrojů Temných sil (parazitických), aby uchvátily moc a kontrolovaly národy. Tím, že ruskému člověku (jako příklad) vnutily nová pravidla „kulturní“ mluvy, mění význam slov, ubírají slovu na životě a dělají ze slova mrtvé vibrace vzduchu. Například nová „pravidla“ pravopisu, vnucená ruskému národu po velkém židovském převratu v roce 1917. Ano, ano, Velký Židovský Převrat, nikoliv Velká Ruská Revoluce, jak se o tom píše v učebnicích novodobé из(с)тории(ы) (his-tor-ie = z tóry). Také ve slovu „история“ (historie) je písmeno з zaměněno písmenem c, což na úrovni podvědomí člověka již dovoluje naladit jej na uctívání židovské tóry, a nikoliv ctít reálné velké činy našich předků – Slovano-Árijců. Záměna v mnohých slovech písmena з („z“) na písmeno c („s“) okamžitě tato slova zabíjí a principiálně mění jejich význam a smysl a narušuje harmonii a rezonanci s genetikou předků. Pojďme si to teď ověřit. Živé slovo безкорыстный (bezkorystnyj - nezištný, nesobecký), označující člověka, který nemá zištné zájmy (beз корысти - bez kořisti), se po záměně mění na бескорыстный (бес корыстный) – beskorystnyj (bes korystnyj) – běs, démon lačnící po kořisti. V ruském jazyce slovo бес (běs, démon) označuje, jak dobře všem známo, nečistou sílu a každý ruský člověk na úrovni podvědomí, na úrovni genetické paměti bude na slovo reagovat odmítavě a samozřejmě bude mít na nevědomé úrovni záporný vztah k člověku, který je nesobecký a nezištný (bes korystnyj) . Taková, zdálo by se, že nepatrná změna je postačující na to, aby na úrovní genetické paměti vyvolala negativní reakci na kladné kvality. Předponu без (bez), která označuje něčeho nedostatek, stačilo hbitě zaměnit slovem бес (běs, démon) – podstatným jménem. A mnohá slova, mající jeden kořen, se 26


rázem stala slovy se dvěma kořeny. Přitom se principiálně změnil význam slov a jejich vliv na člověka. Kladný význam byl zaměněn na záporný. A jaký je vliv podobné záměny na slova, která významově nesou negativní význam?! Opět si to rozebereme… Například slovo безсердечный (bezserděčnyj – bez srdce, necitlivý), označující člověka bez srdce, bezcitného, surového, kde без (bez) – předpona ke slovu srdce se po záměně přeměnila ve slovo бессердечный (besserděčnyj - nezištný, doslova ale běs srdečný), tedy na slovo, které má již kořeny dva – běs a srdce. A tak dostáváme srdečného běsa. Zajímavé, že?! A není to náhoda. Vezměte si jiná slova s бесom (běsem) a dostanete ten samý obraz: бессильный (bessil'nyj - bezmocný, doslova ale silný běs) – namísto безcильный (bezsil'nyj). Při takové záměně se na úrovni podvědomí člověku vnucuje, že ve všech situacích, kdy se člověk projevuje без (bez) síly, jinými slovy – nedokáže cokoliv vykonat, бес (běs) se ukazuje jako mající sílu, na výši! Mysli se vnucuje, že cokoliv činit je marné, protože běs je silnější. A stejně tak se slovo безполезный (bezpoleznyj neužitečný, zbytečný), které označuje děj bez užitku, změnilo na užitečného běsa – бесполезный (bespoleznyj). A takových slov je mnoho: • безпутный (bezputnyj - bez cesty nebo nasměrování) – беспутный (besputnyj běs, který zná svou cestu); • безчувственный (bezčuvstvennyj - bez citu) – бесчувственный (besčuvstvennyj citlivý běs); • безчестный (bezčestnyj - bez cti) – бесчестный (besčestnyj - čestný běs); • безцельный (bezcel'nyj - bez cíle, bez účelu) – бесцельный (bescel'nyj - běs, který má cíl); • безстрашный (bezstrašnyj - beze strachu) – бесстрашный (besstrašnyj - strašlivý běs); • atd. Takto se porozumění o člověku, který ztratil sebe sama, své nasměrování (безпутный - bezputnyj) mění na utvrzování o tom, že běs zná svou cestu (беспутный), porozumění o člověku, který ztratil svou lidskost (безчувственный - bezčuvstvennyj) se změnilo na utvrzování o tom, že běs má cítění (беcчувственный); porozumění o člověku, který ztratil svoji čest (безчестный - bezčestnyj) – na potvrzení o tom, že běs je čestný (беsчестный); porozumění o člověku, který ztratil nebo nemá cíl v životě (безцельный - bezcel'nyj) – na sdělení o tom, že běs má vždycky cíl (беsцельный); porozumění o člověku, který nezná strach (безстрашный - bezstrašnyj) – na utvrzování o tom, že běs je strašlivý a je třeba se ho bát (бесстрашный). A toto nejsou zdaleka všechna slova, ve se kterých záměnou písmena „з“ za písmeno „c“ principiálně změnilo i samo slovo a jeho význam. Kdo chce, může se o tom přesvědčit sám, otevře-li si libovolný slovník ruského jazyka… A teď se od jazykové diverze vrátíme k evolučnímu rozvoji člověka v jeho ekologické nice. Tvrzení, že si různé rasy osvojily různé klimatické pásy a jdou různými „evolučními cestami“ vůbec neznamená, že je jedna rasa lepší než druhá. Copak je jablko lepší než hruška?! Samozřejmě že není, jedná se prostě o různé ovoce. Stejně tak se i různé rasy rozvíjely v různých přírodních podmínkách a prostě nemohou být stejné. Když nemohou být stejné, nemůže být stejná ani jejich úroveň evolučního vývoje, které 27


dosáhly za stejné období vývoje. Proto různé rasy, které po planetární katastrofě před 13016 lety (rok 2007) začaly svůj evoluční vývoj většinou na stejné úrovni, se dnes nacházejí na různých evolučních stupních. Nedávno objevené kmeny, které žijí na odlehlých místech u Amazonky a v Indonésii, jsou ještě stále na úrovni doby kamenné. Znamená to snad, že nejsou schopny evoluce – samozřejmě, že ne. Znamená to pouze to, že potřebují mnohem delší dobu na dosažení konkrétní úrovně evoluce, pokud budou pokračovat ve vývoji podle svého typu. Znamená to snad, že rasy, které dosáhly většího evolučního rozvoje, se musí zastavit a počkat na ně? Samozřejmě, že ne… Tak se jako určující faktor možnosti evolučního vývoje ukazuje typ adaptace na podmínky existence v obývané oblasti. Aktivní typ adaptace člověka v podstatě znamená vynucený evoluční vývoj. Právě vynucený, jelikož přírodní podmínky mírného pásu, v přímém slova smyslu, dávají člověku, který si osvojuje svůj ekologický „kvartýr“, na výběr: buď projevit nezbytný důvtip a aktivitu nebo zemřít zimou a hlady, nebude-li dělat nic pro své vlastní spasení. Není to příliš široký výběr, není-liž pravda?! Takže bílá rasa za svůj evoluční pokrok zaplatila velmi štědře krví a potem. Přírodní podmínky oblasti, kterou člověk obývá, mohou být jak katalyzátorem (stimulem) evolučního vývoje, tak i jeho brzdou. Taková už je realita a jestli se to někomu líbí nebo ne, nemá žádný význam. Objektivní příčiny vystupují v roli akcelerátorů evolučním procesů a pokud to někdo nemůže strávit, měl by se pokusit zažalovat zimu mírného pásu, která bílého člověka donutila „hýbat“ svými mozkovými závity rychleji, než černý, žlutý nebo červený člověk. To jsou objektivní zákony přírody, které „nezajímá“, co si o nich ten či onen člověk myslí. Ony existují a tím je řečeno vše. Na člověku jenom je, aby je lépe pochopil a aby získané poznání zákonů přírody využil k tomu, aby se stal člověkem skutečně rozumným – Homo sapiens, nezávisle na tom, ze které rasy pochází. Protestovat proti přírodě je prostě hloupé, asi tak hloupé jako pohoršovat se nad tím, že den střídá noc nebo že ty „proklaté“ hory jsou zrovna tam, kde jsou. A je-li to přece jenom někomu libo, může protestovat tolik, kolik se mu uráčí, ale hory se kvůli tomu přesunou sotva, ani se Midgard-země nepřestane otáčet a slunce – nepřestane svítit… A pokud není takové přání – je nezbytné pokračovat ve své cestě poznání přírody a prosvětlení poznáním, protože právě to přetváří člověka na bytost na skutečně rozumnou, namísto pseudo-rozumné. Proto se vrátíme k analýze aktivního typu adaptace člověka na životní podmínky a poděkujeme ruské zimě za to, že nedovolila našim předkům, aby jejich úsilí ochablo, a nutila je se rozvíjet… Mimochodem jeden z kmenů, objevený nedávno v odlehlé oblasti Amazonky, byl kmenem…bílých lidí a oni žili v době kamenné, stejně jako jejich sousedé na březích Amazonky – kmeny rudých. Ano, i kmeny Guančů, které objevili na konci 16. století Španělé na Kanárských ostrovech byli modroocí obři s bílou kůží, kteří se zabývali především chovem dobytka a měli… kamenné a dřevěné pracovní nástroje, což vypovídá o úrovni vývoje doby kamenné. Předkové Guančů se na tyto ostrovy pravděpodobně dostali přibližně před 3 000 lety a … ztratili mnohé z toho, co uměli. Na těchto ostrovech byla objevena i zdivočelá domácí zvířata. Jinými slovy, u Guančů došlo k částečné degradaci. Ztratili část evolučních výdobytků, které u nich byly až do doby, než se dostali na Kanárské ostrovy. 28


Když se po planetární katastrofě před 13 016 lety (rok 2007) bílí lidé ocitli v džungli Amazonie, tak se v podmínkách rovníkového klimatického pásu nevyvíjeli, stejně jako kmeny červené rasy, nacházející se v podobných podmínkách. Bílí lidé, kteří se dostali na Kanárské ostrovy před 3000 lety, evolučně degradovali ve vztahu k té úrovni, kterou měli, než se objevili na těchto ostrovech. Kmeny Guančů nejspíš vznikly z potomků potopených korábů, které ztroskotaly v blízkosti těchto ostrovů,- přesídlenců nebo běženců. Tak či onak, v podmínkách mokrého tropického klimatického pásu oni nejenom že nepokračovali v evolučním rozvoji, ale částečně i degradovali na úroveň prostého pěstování dobytka a primitivního zemědělství. Z toho jasně vyplývá, že životní podmínky v mírném klimatickém pásu slouží jako katalyzátor evolučního vývoje. Jakým způsobem aktivní typ adaptace na podmínky existence člověka v přírodě zapříčiňuje evoluční rozvoj člověka?! Rozeberme si to. Připomínám, že člověk se rodí jako potenciálně rozumný, s prakticky nedotčeným mozkem. Člověk je dítě přírody a takový se rodí. Jak už se o tom hovořilo výše, je možno vyčlenit tři evoluční fáze člověka: fáze zvířete, fáze rozumného zvířete a fáze vlastního člověka. Člověk se rodí jako zvíře, ať už se nám to líbí nebo ne, je to fakt. A od prvního dne svého života začíná miminko, jako houba, nasávat do sebe, prostřednictvím svých smyslových orgánů – zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu, informace z okolního světa. Do pěti až devíti let dítě převážně nasává informace pasivně ve své rodině. Objem informací, získaných v rodině, je většinou postačující na to, aby v mozku dítěte proběhly kvalitativní změny, a rozvoj dítěte přešel do fáze rozumného zvířete. Fáze rozumného zvířete pokračuje do 14-18 let a zahrnuje v sobě, jak informace, nahromaděné mozkem pasivně, tak i aktivně, prostřednictvím přímého poznání okolního světa osobní zkušeností. Dostaneli mozek rostoucího dítěte nezbytný objem kvalitních informací, získaných jak pasivně, tak i aktivně, proběhnou kvalitativní změny struktur mozku a přechod do evoluční fáze vývoje vlastního člověka. Ve fázi vlastního člověka probíhá evoluční vývoj za dominance aktivního způsobu získávání informací. A pokud při rozvoji z fáze zvířete do fáze rozumného zvířete vývoj probíhá především na účet pasivního způsobu získávání informací, tak v následující etapě evolučního vývoje již prostřednictvím jak pasivního, tak i aktivního způsobu. A ve fázi evolučního vývoje vlastního člověka rozvoj probíhá především na účet aktivního způsobu získávání informací. Ukazuje se postupný růst role aktivního způsobu získávání informací při posunu z jedné fáze do druhé. Růst ano, ale postupný. A tento růst je možný pouze tehdy, naroste-li objem pasivních informací. Objem a kvalita pasivních informací. Nyní se téma samotné stává srozumitelným. Co je pasivní způsob získávání informací a co aktivní?!

29


2.10. Nárůst pasivních informací jako nutná podmínka pro rozvoj člověka jako rozumné bytosti Pod PASIVNÍM způsobem získávání informací je třeba chápat takový způsob, při němž informace, které člověk získává, představují zkušenosti a návyky, nahromaděné a uchované rodem, kmenem, lidem a národem během mnoha pokolení v podobě osobních zkušeností, legend, pověstí, zkušeností a návyků, předávaných ústně nebo písemně z pokolení na pokolení. Pod AKTIVNÍM způsobem získávání informací je třeba chápat takový způsob, jímž člověk získává informace prostřednictvím vlastních zkušeností a návyků, za použití znalostí a dovedností, přejatých od staršího pokolení a od předků. Nové informace, nahromaděné člověkem aktivním způsobem, při předávání jiným, doplňují objem pasivních informací, nahromaděných rodem, kmenem, lidem a národem či celou lidskou civilizací. Tak probíhá postupné zvětšování objemu pasivních informací od pokolení k pokolení, což je v podstatě základem evolučního vývoje lidské civilizace. Jestliže budoucí pokolení dostávají méně kvalitních informací než předchozí generace, lze pozorovat ZPĚTNOU EVOLUCI neboli DEGRADACI. Pokud je budoucím generacím předáván stejný objem informací, jaký byl přejat od předchozích pokolení, nastává EVOLUČNÍ STAGNACE. A tudíž, evo1luční pokrok lze pozorovat tehdy, když každá následující generace dostává větší objem pasivních informací, než pokolení předchozí. Proto NÁRŮST PASIVNÍCH INFORMACÍ je NUTNOU PODMÍNKOU evolučního vývoje jak celé civilizace, tak i každého konkrétního člověka. K tomu, aby dítě evolučně přešlo z živočišného stádia do stádia rozumného živočicha, jeho mozek musí vstřebat určitý objem pasivních informací. Existuje minimální objem pasivních informací, bez jehož nabytí mozek dítěte nebude schopen přejít v novou kvalitu, odpovídající stádiu rozumného živočicha. Existuje minimální objem informací, bez něhož mozek výrostka nebude schopen přejít v novou kvalitu, odpovídající stádiu vlastního člověka. To znamená, aby se stal vlastním člověkem, každý člověk si musí osvojit po etapách dva kritické objemy pasivních informací. Přitom DRUHÝ KRITICKÝ OBBJEM pasivních informací mnohokrát převyšuje PRVNÍ KRITICKÝ OBJEM pasivních informací. Vzniká ale otázka: jak PROBÍHÁ NAHROMADĚNÍ PASIVNÍCH INFORMACÍ v lidském prostředí? A kolik času bude kmen nebo lid potřebovat, aby NAHROMADIL MINIMÁLNÍ OBJEM pasivních informací?! Pochopení tohoto je klíčem k proniknutí do „tajemství“ evoluce člověka a lidské společnosti. Na tom, jak rychle probíhá v lidském prostředí akumulace pasivních informací a jakou má kvalitu, závisí rychlost evolučního vývoje rodu, kmene, lidu, národa. Právě OBJEM PASIVNÍCH INFORMACÍ, nahromaděných v lidském prostředí, hraje určující úlohu v evolučním vývoji člověka, NE BARVA KŮŽE, ROZDÍL netkví v barvě kůže, nýbrž v RYCHLOSTI AKUMULACE PASIVNÍCH INFORMACÍ, a samozřejmě, především jejich kritického objemu. Právě RYCHLOST AKUMULACE pasivních informací je URČUJÍCÍM FAKTOREM EVOLUCE jak konkrétního člověka, tak celé civilizace. Milión opakování jedné a téže informace SE NEROVNÁ ani dvěma různým kvalitativním zprávám. 163


Důležitá je i ZÁVAŽNOST informace. Například, popis opeření a chování lesního ptáčka NENÍ svou závažností pro civilizaci SOUMĚŘITELNÝ s popisem principu a technologie výroby kola. A podobných příkladů je mnoho. Nicméně i popis opeření a chování ptáčka, i jiné, podobné informace jsou pro evoluční vývoj nesmírně důležité. Podobné informace se hromadí a vytvářejí PRVNÍ KRIITICKÝ OBJEM PASIVNÍCH INFORMACÍ, nezbytný pro kvalitativní změnu neuronů lidského mozku, bez níž není možný přechod od živočišné fáze k fázi rozumného živočicha a dále. Takže bez informací, podobných informaci o ptáčkovi, by se neobjevily ani informace o technologii zhotovení kola! Dokonce k tomu, abychom si osvojili informace o podobné technologii a získali možnost zhotovit to kolo, je nutná dostatečně vysoká úroveň vývoje u výrobce, a tato úroveň nevznikne sama od sebe, nepředává se geneticky, ale musí se získat. Tak tedy, rychlost evolučního vývoje lidské civilizace závisí na době akumulace kritického objemu informací. A pokud se ta doba liší v různých klimatických pásmech, budou nezbytné i rozdíly v evolučních úrovních lidí, kteří si tato pásma osvojují. Jak už bylo řečeno, existují dva typy adaptace na podmínky existence - PASIVNÍ a AKTIVNÍ. Při adaptaci člověka na existenční podmínky v libovolném klimatickém pásmu se principiálně projevují OBA TYPY ADAPTACE – PASIVNÍ i AKTIVNÍ. Pouze v každém konkrétním klimatickém pásmu při adaptaci člověka na existenční podmínky lze pozorovat kombinaci těchto typů, přičemž jejich „váhový“ podíl není stejný. V ROVNÍKOVÉM klimatickém pásmu DOMINUJE PASIVNÍ TYP ADAPTACE, zatím co v MÍRNÉM klimatickém pásmu DOMINUJE AKTIVNÍ TYP ADAPTACE. V ostatních klimatických pásmech se vyskytují přechodné varianty vztahu těchto typů adaptace. Existuje celé spektrum možných variant mezi dvěma póly dominace pasivního a dominace aktivního typu adaptace. Proto tedy na Midgard-zemi lze pozorovat SPEKTRUM ÚROVNÍ EVOLUČNÍHO VÝVOJE, dosažených po planetární katastrofě před 13 016 léty (k roku 2007), a tyto rozdíly existují jak mezi rasami, tak uvnitř každé ze čtyř ras. Toto spektrum evolučních úrovní je podmíněno tím, že v různých přírodních a klimatických podmínkách vzniká RŮZNÁ RYCHLOST EVOLUČNÍHO VÝVOJE ČLOVĚKA. Na tento faktor se ještě nanášejí PSYCHFYZIOLOGICKÉ ZVLÁŠTNOSTI, vlastní různým rasám. Kromě toho, Midgard-země byla původně kolonií lidí bílé rasy předtím, než před asi 40 tisíci léty přijala uprchlíky ze zástupců dalších tří ras, z nichž každá předtím procházela procesem svého evolučního vývoje a byla na SVÉ EVOLUČNÍ ÚROVNI. Rozdíly v evolučních rychlostech vývoje různých ras a různá doba zrození civilizací vede k tomu, že v přírodě prakticky neexistují dvě civilizace na stejné úrovni vývoje a vzájemně se opakující cesty evoluce těchto civilizací, ani shodné doby evolučního vývoje. Ale to je přirozené. Dokonce civilizace, které mají blízké evoluční úrovně, se vyznačují množstvím jak vnějších, tak vnitřních odlišností, protože neexistují zcela totožné planety a přírodní podmínky a neexistují zcela shodné genetiky. I zcela nepatrné odlišnosti v genetice vedou ke značným odlišnostem v biochemii, a tudíž, k nestejným reakcím na to, co probíhá v okolním světě. Jinými slovy, reakce na jednu a tutéž událost bude různá u nositelů různých genetik. Tak tedy, při startu z téhož evolučního bodu různá genetika v různých přírodních podmínkách vede k rozdílům v úrovních evolučního vývoje. To je 164


zřejmé každému zdravě myslícímu člověku a nemá to nic společného s rasizmem ani nacionalizmem. Proto, že jahoda dozrává v květnu a mandarinky v listopadu, nikoho nenapadne myslet na rasovou diskriminaci mandarinek. Proto, že dokonce různé odrůdy jednoho a téhož druhu, rostoucí v jedné zahradě, ale dozrávající v různé době (například, jablka), nikoho ani nenapadne podezřívat jablka z nacionalizmu. Tak proč tedy fakt rozdílu v úrovních evoluční ho vývoje u různých ras se chápe jako diskriminace a projev šovinizmu a nacionalizmu?! Odpověď je prostá – je to způsobeno nevědomostí, nebo vědomým, záměrným klamáním nevzdělaných mas nějakou skupinou. A pokud neznalost lze ještě chápat jako omluvný faktor, pak vědomé klamání je ZLOČIN, k němuž nutno zaujmout odpovídající vztah. K této otázce se ještě vrátíme později. Zatím se vrátíme k analýze vlivu přírodních faktorů na evoluční vývoj lidské společnosti a ekonomických vztahů uvnitř ní. Nejvýraznějším příkladem tohoto jevu je osvojení oblastí s kontinentálním klimatem bílou rasou. Existence výrazně odlišných ročních období, zvláště pak mrazivé zimy se sněhem, umožňuje jasně vidět vliv přírodních faktorů na evoluci jak jednotlivého člověka, tak na celou společnost. Střídání ročních období nutí člověka jednat. Přitom není důležité, zda to daný člověk chce nebo nechce. Otázka je jasná: buď člověk vykonává nutné úkony, nebo velmi brzy zahyne, či se stane „obědem“ nějakého dravce. Pravda, existuje ještě jedna varianta, ne však nejlepší a efektivní – varianta sociálního parazitizmu. Sociální parazitizmus je jev velmi zajímavý, ale k němu se vrátíme později, třeba proto, že k tomu, aby byli sociální parazité, je zapotřebí, aby existoval nějaký sociální „organizmus“, na němž by bylo možno parazitovat. Podívejme se nyní, jak vzniká zdravý sociální „organismus“ v podmínkách mírného klimatu. 2.11. Formování sociálního organizmu v podmínkách mírného klimatu Existence zimního období, dlouhého 3-4 měsíce, klade na obyvatele mírného klimatického pásma velmi tvrdé podmínky. Osvěžíme si trochu paměť. Aby jen přežil podzimní, zimní a jarní výkyvy teploty, člověk, ať chce či nechce, ať se mu to líbí či nelíbí, si musí ušít oděv, přičemž velmi teplý. K tomu je nutno nejen zabít zvíře, které má teplou srst, ale také se naučit vydělávat kožešiny zabitých zvířat, a nakonec si z kožešin udělat oblek. V teplém obleku je samozřejmě dobře, ale to k přežití kruté zimy nestačí. Nutno postavit teplé obydlí, chránící člověka před mrazy, před větry, a před dravci, kteří si v hladové zimní době rádi pochutnají i na lidském mase. Nejprimitivnějším a nejméně útulným obydlím je zemljanka, jáma, vyrytá v zemi a pokrytá trámy a větvemi stromů a zasypaná nahoře zeminou. Ale i pro postavení takového primitivního obydlí jsou zapotřebí nástroje, ať už primitivní, ale nástroje, které je nutno nejdříve vymyslet a zhotovit. Můžete namítnout – proč kopat zemljanky, když lze bydlet v jeskyních. To je pravda, je tu však jedno „ale“. Kolikpak existuje přírodních jeskyní, zvláště v lesích? Odpověď na tuto otázku je každému jasná. Proto jeskyně ze seznamu možných variant obydlí hned odpadají. Pokud se někomu „poštěstí“ jeskyni najít a zabydlet se v ní, vzdejme mu čest a chválu. Ale ostatním, kterým osud nepřál, nezůstane nic jiného, než si budovat obydlí sami. A k tomu jsou zapotřebí nástroje, které je nutno vymyslet a zhotovit. Lidské ruce, 165


nevyzbrojené nástroji, nejsou schopné vykopat jámu na zemljanku a skácet stromy na střechu. To znamená, že nejdříve někdo musí vymyslet potřebné nástroje a naučit všechny je používat. Nyní nebudeme zjišťovat, kdo a kdy provedl tuto chvályhodnou „technickou revoluci“. Ale teprve poté, co se objevily potřebné nástroje jako lopata, sekera a pila, třeba primitivní, z kostí zabitých zvířat a ostrých kamenů, se lidé naučili je používat, teprve pak vznikla první obydlí, ne přírodní, ale vytvořené samotným člověkem. Dále, v zemljance bylo nutně vlhko a chladno, byl nedostatek světla atd. Proto bylo nutným stupněm ve vývoji stavby sídel budování obydlí celého ze dřeva. Naštěstí, toho bylo v lesích dost. Budování dřevěných sídel vyžadovalo zdokonalení tak zvaných stolařských nástrojů a dokonalejší technologii výstavby. Někdo vymyslel křížovou vazbu trámů, někdo plochá čela trámů, než se položí jeden na druhý. Někdo vydumal těsnění vnitřních mezer mezi trámy suchým mechem, jiný zase, jak udělat dvéře a dveřní rám, a také okna, střechu, pec, rozdělení na světnice atd. Ale to nejí to nejdůležitější k pochopení. Hlavní je to, že člověk k tomu, aby přežil v podmínkách klimatu mírného pásu, byl nucen si stavět obydlí a vymýšlet pro to nástroje a technologie výstavby. Něco převzal z přírody, když ji pozoroval, něco vytvářel nově. Jednomu se to dařilo lépe, druhému hůř, u třetího se projevil skutečný talent a přirozený důvtip při práci se dřevem. Postupně se hromadily zkušenosti jaké dřevo a jak lze použít pro budování obydlí. Proto dřevěná obydlí, postavená různými lidmi, se začala silně odlišovat. Jedněm se dařilo stavět domy pohodlné, teplé a krásné, jiným se mohly svalit při prvním větru. Proto se v určité době objevili profesionální tesaři a stolaři, kteří stavěli domy nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní, přičemž za svou práci dostávali výsledky práce těch, komu stavěli domy. Nástroje pro ně a pro všechny ostatní dělali mistři, kteří pro to měli talent. A tak dále. V teplém a útulném domě je samozřejmě dobře, ale „člověk chce jíst“. Potřebuje potraviny na celou dobu zimy. Plody a ovoce zrají pouze v období tepla a i když různé plody a ovoce dozrávají v různé době, je třeba je nasbírat a uchovat na dobu zimy. Proto je třeba nedaleko domu postavit přístřešek pro jejich uskladnění. Kromě toho, ne všechny plody lze skladovat dlouho, proto bylo nutno vymyslet metody, které by prodloužily dobu jejich uskladnění. Navíc, objemy zásob potravin i pro jednu rodinu na celé zimní období musely být dostatečně velké. A takové množství plodů nasbírat v jejich přirozeném prostředí bylo velmi těžké, to by bylo nutno pročesávat velké plochy lesa. A čím více rodin žilo blízko sebe, tím větší plochy byly zapotřebí, aby se nasbíralo dostatečné množství plodů a ovoce. Jediným východiskem z této situace bylo jejich pěstování nedaleko svého obydlí v množství, potřebném pro svou obživu. K tomu bylo nutno vyklučit les a upravit pozemky na pole a zahrady. Kromě toho, musely se prozkoumat biologické cykly rostlin a stromů, aby je mohli vypěstovat před dozráním plodů, vymyslet pracovní nástroje na obdělávání polí a vše, co je s tím spojeno. Lov vždy hrál velkou úlohu v životě člověka, ale při usedlém způsobu života mnohá divoká zvířata odcházela co nejdále od lidských sídel. Proto lovit byl stále těžší a těžší, a lovci museli chodit stále dál od obydlí. Proto lovci začali lovit zvířata stále častěji pro kožešiny, které se hodily na zimní období. Získávání masa lovem se stávalo stále větším problémem kvůli dopravě masa k bydlišti. Jediným východiskem ze situace bylo chovat zvířata na maso hned vedle obydlí. K tomu bylo nutno nejen ochočit divoká zvířata, ale 166


také jim pravidelně opatřovat krmivo na zimní období, postavit pro ně stavení, která by chránila před dravci a před chladem, a přístřešky na krmivo pro ně. Tak se usedlý život člověka stále víc a více komplikoval, vznikaly nové pracovní nástroje, nové profese a návyky. A pokud člověk usilovně pracoval na jaře, v létě a na podzim, a počasí bylo příznivé, dařilo se dobře se připravit na zimu a nehladovět. A tehdy se pečlivý hospodář mohl během dlouhé zimy vydat na lov kvůli masu a kožkám, a také se zamyslet nad tím, jak a čím si ulehčit život na jaře a v létě. To mohl dosáhnout jen vytvořením dokonalejších pracovních nástrojů a nalezením způsobů, jak zvýšit úrodnost polí a zahrad. Přání ulehčit si život vždy vedlo lidi k tomu, aby věnovali svůj čas, nenaplněný v zimě prací, zdokonalování svých pracovních nástrojů pro další období. V určitém smyslu přání zbavit se vysilující práce nutilo lidi, aby v zimě více „hýbat mozkem“, aby mohli méně „hýbat“ svaly v dalších obdobích. Právě možnost si alespoň po určitý čas odpočinout v každodenním boji o přežití v podmínkách klimatu mírného pásma vytvořila možnost evolučního vývoje člověka bílé rasy. A není důležité, na jaké planetě k tomu došlo. Životní podmínky a boj o přežití nutily lidi bílé rasy se vyvíjet, rozvíjet svůj mozek a schopnosti, nezbytné právě pro přežití v podmínkách klimatu mírného pásu. Právě to a nic jiného přispělo k rychlejšímu vývoji bílé rasy po planetární katastrofě před 13 016 léty (k roku 2007). Právě díky tomu bílá rasa dosáhla evoluční úrovně značně vyšší, než všechny druhé rasy, které se z vůle osudu a náhody ocitly na naší planetě. Každá rasa má svou evoluční rychlost vývoje, určovanou podmínkami její existence a možnostmi její genetiky. Připomínám, že každá rasa byla umístěna do klimatických podmínek, nejbližším k těm, které byly na planetách-Zemích, které opustili v důsledku galaktické války asi před 40 tisíci pozemskými roky. Připomeňme si také, že Midgard-země se stala kolonií lidí bílé rasy asi před 600 tisíci roky, a právě lidé bílé rasy poskytli útočiště jiným rasám, vydělili jim území, nejbližší podle přírodních podmínek jejich rodným planetám. Avšak tento fakt neměl vliv na rychlost evolučního vývoje těchto ras. Zástupci bílé rasy se pokoušeli pomoci jiným rasám vyrovnat evoluční rozdíl, ale k tomu se vrátíme později, teď co z toho vzniklo. Okamžité přemístění uprchlíků z jiných planet-Zemí do jiných klimatických podmínek, než blízkých podmínkám na jejich rodných planetách-Zemích, by vedlo k rychlému vymírání těchto uprchlíků. Proto se vrátíme k analýze společnosti lidu bílé rasy jako evolučně vedoucí. Postupná adaptace lidu bílé rasy na podmínky života v klimatu mírného pásma vedla ke vzniku nových profesí, návyků a vytvoření nových pracovních nástrojů, které ulehčovaly existenci. Následkem toho postupně sílilo přání lidí žít blíže k sobě. Při roztříštěném osídlení každá rodina se musela zabývat prakticky vším, což neposkytovalo čas a možnost zdokonalování přirozených talentů a návyků. Teprve v podmínkách společného osídlení vznikaly předpoklady pro maximální osvojení přirozených talentů a návyků, vlastních každému člověku. Teprve když bydleli bok po boku, lidé získali možnost podělit se navzájem o plody své práce, ale i o zlepšováky. Teprve při společném osídlení velkých skupin lidí se objevila možnost odhalovat mezi mládeží talenty a předávat nahromaděné zkušenosti nejtalentovanějším a nejchytřejším, což zase urychlovalo evoluční vývoj celé společnosti. Společně bylo jednodušší se bránit divokým zvířatům, odolávat trampotám života i dvounohým nepřátelům. 167


Odkud se vzali dvounozí nepřátelé!? Mezi členy občin ne všichni chtěli pracovat v potu tváře pro denní chléb. Takové lidi se pokoušeli přivést na správnou cestu, ale ne vždy se to dařilo. Přicházely chvíle, kdy je z občiny nebo rodu vyháněli. Vyháněli nejen příživníky, ale i vrahy, násilníky, zloděje a podvodníky. Samozřejmě, ihned vyháněli jen za závažné zločiny jako vraždu nebo znásilnění. Někteří z vyhnaných hynuli v zubech a drápech dravých zvířat, někteří hladem a zimou. Ale někteří vyhnaní přežili. Ti se po vyhnání ze svých občin a rodů spojovali a nejčastěji se z nich stávali zloději. Tyto bandy vyvrhelů útočili na osady, malé i velké, a olupovali obyvatele (podle početnosti bandy), násilím jim brali jídlo, oděv, koně atd. Časem takových band přibývalo a pokojní obyvatelé byli donuceni naučit se těmto bandám odporovat. Postupně se vytvořila stálá skupina, jejíž základní činností byla obrana vsí a osady proti bandám ozbrojených vyvrhelů. Ovládání zbraní se pro ně stalo profesí, takže se stávali profesionálními vojáky – varjagy. Návyky a dovednosti ovládání zbraní se také začaly předávat nejschopnějším a nejvhodnějším. Všichni ostatní odevzdávali část výsledků své práce na obživu varjagů a jejich rodin. Časem se stalo normou odevzdávat desetinu výsledků své práce na vydržování družiny. Tak přišla doba, kdy pro bandy vyvrhelů nastaly těžké časy. Dobře organizované a vycvičené družiny je začaly drtit, což je přinutilo opouštět rodné kraje a pouštět se do neznámých zemí. Tam přepadávali tuzemské kmeny, zabíjeli většinou silné a zdravé muže, ženy byly jejich trofejemi. Většina vyvrhelů byli muži, proto mezi nimi byl vždy nedostatek žen. Proto, když porazili jiné kmeny, brali si jejich ženy za manželky. Když vyvrhelové porazili kmeny jiných ras, černé, žluté nebo červené, brali si za manželky ženy těch to ras, protože neměli ženy bílé rasy. Proto jejich potomci v sobě nesli znaky dvou a někdy i tří ras. Časem tento proces vedl ke vzniku subras v zemích, v nich se stýkaly areály jejich osídlení. Toho se dotkneme později, a nyní si všimneme příčin periodického výskytu velkého počtu vyvrhelů. Vyvrhelové zásadně odmítali v té či jiné podobě sociální normy chování, z nich většina byla správná a napomáhala harmonickému vývoji člověka. Tito lidé byli vychováváni ve stejných tradicích, týmiž rodiči, na stejných příkladech, ale oni se dříve či později bouřili proti starým pořádkům. V čem je příčina takového chování?! Existují pro to subjektivní i objektivní příčiny. Mezi subjektivní patří především odlišnosti na úrovni Podstat. Ztělesňují se Podstaty různých evolučních úrovní, jak evolučně vyzralé, tak i ještě zcela „zelené“. Rozptyl úrovní v evolučním vývoji ztělesněných Podstat vede k tomu, že lidé vnímají jednu a tutéž informaci vnímají různě, různě také reagují na jedny a tytéž události a jevy, a uskutečňují různé činy a úkony. Odlišnosti v úrovních evolučního vývoje jsou určovány množstvím a stupněm vývoje těles Podstat lidí. Vyvinutější Podstaty jsou značně méně vystaveny negativnému vlivu zvnějška, nezávisle na povaze tohoto záporného vlivu. Zvláště lehce se poddávají negativnímu vlivu lidé, jejichž Podstaty mají pouze dvě těla – druhé a třetí materiální tělo (éterické a astrální). Nejsilněji se zápornému vlivu poddává třetí materiální tělo. Pokud Podstata člověka má čtvrté atd. tělo, pak ani ve své neaktivní fázi nedovolí vnějšímu zápornému vlivu kvalitativně změnit Podstatu, přinutit člověka k činům, které jsou v rozporu s jeho přirozenou povahou. Proto mladé Podstaty, které ještě nedosáhly této úrovně vývoje, se stávají lehkou kořistí pro působení 168


Temných sil (sociálních parazitů). Sociální parazité právě proto tak rádi přepadávají planety-Země a mladými civilizacemi. Je to z prostého důvodu – evoluční vývoj mladých civilizací ještě nedosáhl stádia, kdy se u Podstat formuje čtvrté a vyšší materiální těl5. Tak zvané „mladé duše“ jsou nejlepší „půdou“ pro „zásah sil“ sociálních parazitů. Další blahodárnou „půdou“ pro vliv Temných sil jsou mladé generace, které ještě nestačily „reaktivovat“ čtvrtá a další těla svých Podstat. V tom případě dokonce „zralé“ Podstaty nejsou vždy sto odvrátit záporný vliv sociálních parazitů na rozum a duši dorůstajících generací. A velmi často Temné síly útočí na civilizace, když jim sama Příroda ulehčuje jejich úkol – v časech tak zvaných Nocí Svaroga. 2.12. Povaha Dnů a Nocí Svaroga Definujme to, co to je Den a Noc Svaroga?! Ve Slovansko-Árijských Védách se dost často tyto pojmy vyskytují, tak nastal čas pochopit, co za nimi stojí. V našem Vesmíru existuje několik typů hvězdných uskupení, spirálovité a kulovité Galaktiky, hvězdné mlhoviny… Naše Slunce se nachází v jednom ze čtyř rukávů naší spirálovité Galaktiky, přičemž na samotných “humnech“ tohoto rukávu. Každá spirálovitá Galaktika se otáčí kolem svého jádra při svém pohybu po hvězdných cestách našeho Vesmíru. Náš Vesmír tvoří sedm prvotních hmot. Tak zvaná fyzická hutná hmota, kterou jsou všichni zvyklí pozorovat v podobě Galaktik, mlhovin, hvězd, planet atd., vznikla v důsledku sloučení těchto prvotních hmot v oblastech prostoru, kde pro toto sloučení vznikly nezbytné podmínky6. Jak zjistili vědci, fyzicky hutná látka tvoří POUZE 10% HMOTY Vesmíru, a zbývající masu (90%) tvoří podle jejich názoru tak zvaná „temná hmota“ (dark matter). Pravda, neupřesňují, co představuje tato „černá hmota“, kterou neregistruje žádný z přístrojů, známých moderní vědě, ale odpusťme jim tuto „bezvýznamný“ nesmysl a věnuje se podstatě. Prvotní volné hmoty, které tvoří těch 90% vesmírné hmoty, zaplňují dále prostor našeho Vesmíru, jsouce v neustálém pohybu, přičemž se vzájemně prakticky neovlivňují. A jestliže se ve fyzicky hutné hmotě Vesmíru nacházejí ve vzájemných přesných proporcích, pak ve svém volném pohybu po ostatních prostorách Vesmíru nevytvářejí mezi sebou pevné proporcionální vztahy. A ačkoliv v libovolném bodě Vesmíru se v nich nachází všech sedm prvotních hmot, přičemž jejich proporcionální poměr se mění ve velmi širokém rozmezí. Jinými slovy, volné prvotní hmoty jsou ve Vesmíru rozloženy velmi NEROVNOMĚRNĚ. Vesmír je NESTEJNORODÝ i PODLE ROZLOŽENÍ PRVOTNÍCH HMOT. Proto v různých oblastech prostoru našeho Vesmíru je přítomnost volných prvotních hmot NEPROPORCIONÁLNÍ. Principiálně důležitý význam má to, jaká neb o jaké prvotní hmoty dominují v dané oblasti prostoru Vesmíru. Nadměrná přítomnost té či jiné volné prvotní hmoty v oblasti prostoru Vesmíru může mít velmi silný vliv i na život hvězd, na jejich tektonickou i jiné druhy aktivity planet, a na evoluční vývoj živých bytostí. Náš Vesmír tvoří sedm prvotních hmot – A, B, C, D, E, F a G, proto na 5

Podrobněji o tom viz N. Levašov „Poslední apel lidstvu“, kapitoly 5, 6 a 7; „Podstata a rozum“, díl 1., kapitoly 3 a 4; díl 2., kapitoly 8 a 9. 6 Podrobněji o tom viz N. Levašov „Poslední apel lidstvu“, kapitoly 1, 10 a 11. 169


tom, jaká či jaké z těchto prvotních hmot se vyskytují v té či jiné oblasti prostoru Vesmíru v nadbytku, závisí velmi mnoho, mezi jiným i chování lidí, projevy jejich emocí a kvalit. Každá prvotní hmota má pouze jí vlastní vlastnosti a kvality. A proto, když se nestejnorodost prostoru mění od jedné oblasti prostoru k druhé (mění se vlastnosti a kvality samotného prostoru), to vede k tomu, že volné prvotní hmoty na to reagují NESTEJNĚ. Změna vlastností a kvalit v nějaké oblasti prostoru Vesmíru vede k tomu, že prostupnost této hmoty se mění také pro jiné volné prvotní hmoty. Proto také nastává zadržení té či jiné prvotní hmoty v této oblasti vesmírného prostoru. Během času probíhá akumulace této primární hmoty, což vede ke změně poměru volných prvotních hmot v této oblasti vesmírného prostoru. Tak vzniká přebytek té či jiné volné prvotní hmoty v podobné oblasti prostoru Vesmíru. Protože všechny ostatní volné prvotní hmoty reagují na nestejnorodost ve vesmírném prostoru, jsou také zadržovány v oblasti této prostorové nestejnorodosti, ale v různé míře, jelikož reakce volných prvotních hmot na jednu a tutéž nestejnorodost je různá. Proto míra zadržení volných prvotních hmot v jedné a téže oblasti nestejnorodosti BUDE RŮZNÁ. V důsledku toho v každé oblasti nestejnorodosti Vesmíru se mění proporcionální poměr mezi prvotními hmotami. Přitom některá z prvotních hmot v této oblasti nestejnorodosti začne dominovat nad všemi ostatními. Tato dominace přitom bude různá ve vztahu k různým volným prvotním hmotám. V důsledku toho v každé oblasti nestejnorodosti Vesmíru vzniká vlastní, unikátní rozložení prvotních hmot. Ale přitom existuje určitá zvláštnost. Náš vesmírný prostor, tvořený sedmi prvotními hmotami, se nachází mezi dvěma vesmírnými prostory, tvořenými jeden šesti, druhý osmi prvotnými hmotami, které svým vlivem v podstatě vytvářejí v našem vesmírném prostoru, tvořeném sedmi prvotními hmotami, oblasti nestejnorodosti. Proto v našem vesmírném prostoru vznikají dva typy nestejnorodosti. Jeden typ oblastí nestejnorodosti je vyvolán vlivem vesmírného prostoru, tvořeného osmi prvotními hmotami a v něm dominuje PRVOTNÍ HMOTA E, zatímco druhý typ nestejnorodostí je vyvolán vlivem vesmírného prostoru, tvořeného šesti prvotními hmotami, a v této oblasti nestejnorodosti dominuje PRVOTNÍ HMOTA G. Přitom vliv oblastí nestejnorodostí na ostatní prvotní hmoty našeho vesmírného prostoru – A, B, C, D a F – je tím silnější, čí je každá z nich svými vlastnostmi a kvalitami bližší PRVOTNÍ HMOTĚ G nebo PRVOTNÍ HMOTĚ E. Tento moment je velmi důležitý pro pochopení povahy jevu DNY a NOCI SVAROGA. Jedná se o to, že dominace v oblastech nestejnorodosti prvotní hmoty G nebo prvotní hmoty E má velmi značný vliv na evoluční vývoj jak konkrétného člověka, tak celé civilizace. Při dominaci prvotní hmoty E vznikají optimální podmínky pro vývoj plného třetího a čtvrtého materiálního těla člověka, což se projevuje v rozvoji vysokých duševních a morálních kvalit, vědomí a svědomí. Oblasti nestejnorodosti prostoru s takovou kvalitativní strukturou se nazývají DNY SVAROGA (obr.23 a obr.24). Při dominaci prvotní hmoty G vznikají podmínky pro hypertrofovaný vývoj druhého a neúplného třetího těla člověka, což se projevuje v tom, že lidé získávají nízké vlastnosti a kvality. To vede ke vzniku EVOLUČNÍ DEFORMACE, zvláště v počátečních etapách evolučního vývoje jak konkrétního člověka, tak i celé civilizace. Nebezpečí evoluční deformace v počátečních stádiích vývoje člověka se projevuje 170


v tom, že pokud Podstatě člověka schází čtvrté a další těla, nastává neproporcionální vývoj třetího těla. To se projevuje v zesílení agresivity člověka, jeho krutosti, chamtivosti, lakotě, závisti atd. Právě nadměrné nasycení třetího materiálního těla Podstaty člověka prvotní hmotou G zajišťuje vznik a rozvoj výše uvedených záporných kvalit; a Temné síly získávají možnost ovlivňovat lidi, kteří mají podobné rysy osobnosti a jejich prostřednictvím ovlivňovat vše, co se děje na Midgard-zemi. Pouze lidé, kteří prošli počátečními stádií evolučního vývoje, většinou získávají imunitu vůči podobné deformaci. Evoluční deformace pouze trochu zpomaluje jejich evoluční vývoj, ale nevytváří podmínky pro možnost jeho ovlivňování a kontroly ze strany Temných sil. Oblasti nestejnorodosti prostoru s takovou kvalitativní strukturou se nazývají NOCI SVAROGA (obr.25). O výskytu takových oblastí nestejnorodostí prostoru, nebezpečných pro evoluční vývoj, vědí jak Světlé, tak i Temné síly. Každá civilizace prochází počátečním stádiem evolučního vývoje, jako by překonávala nějakou svéráznou dětskou nemoc vývoje. Tomu se nelze vyhnout, jako se nelze vyhnout, například, embryonálnímu stádiu vývoje člověka. A právě tuto „Achilovu patu“ evolučního vývoje každé civilizace se pokoušejí využít Temné síly k získání kontroly i nad civilizacemi i nad planetami-Zeměmi, které ony civilizace osídlují. Proto taktika a strategie Temných sil tkví v přípravě možnosti uchvácení planetZemí, které je zajímají. Kdy se některá z těchto planet-Zemí blíží k oblasti prostoru se záporným evolučním zkřivením, pak tyto síly buď využívají dětský věk civilizací k uchvácení, anebo VYTVÁŘEJÍ tento dětský věk u civilizací předtím, než se planetaZemě přiblíží k oblasti NOCI SVAROGA. Záporné evoluční zkřivení představuje vnější pole, nutící lidi, kteří jsou v počátečních stádiích evolučního vývoje, aby se vylaďovali na ně, a nedovoluje jim se vyvíjet harmonicky. Podobně silný magnet magnetizuje kousky kovu a předává jim svou polaritu. Když jsou kousky kovu již zmagnetizovány, pak pro jejich přemagnetizování je zapotřebí vnější magnetické pole alespoň o jeden řad silnější. Lidé v počátečních evolučních stádiích jsou analogy nezmagnetizovaných kousků kovu, a proto Temné síly jsou maximálně efektivní právě v této době. Zvláště lehce se jim daří uchvacovat planety-Země, když ty procházejí právě oblastmi se záporným evolučním zkřivením. Přitom jim v podstatě zbývá jen zajistit, aby podobný nezralý plod jim „padl do rukou“. Ale podobné štěstí, kdy planeta-Země prochází oblastí prostoru s negativním evolučním zkřivením a civilizace této planety-Země je v počátečním stádiu vývoje, se vyskytne velmi zřídka. Proto Temné síly velmi často vytvářejí k tomu nezbytné podmínky. Když chtějí uchvátit planetu-Zemi, a na ní je civilizace, která již prošla počátečními stádií evolučního vývoje, pak parazitické Temné síly používají následující strategii. Na takové planetě VYTVÁŘEJÍ PLANETÁRNÍ KATAKLYZMATA, která rozvrátí infrastrukturu civilizace. Poté ti, co přežili, se chtě-nechtě ocitají na prvobytné úrovni, a když taková planeta-Země vejde do záporné evoluční oblasti prostoru, Temné síly lehce získají kontrolu nad takovou civilizací. Někdo třeba může položit otázku: k čemu to všechno Temné síly potřebují? Jde o to, že Temné síly NEPOTŘEBUJÍ pusté nebo zničené planety-Země. Tito kosmičtí parazité potřebují OTROKY, kteří pro ně budou dobývat PŘÍRODNÍ ZDROJE vlastních planet, načež tyto planety-Země obvykle zničili zároveň s už nepotřebnými otroky. A Kosmičtí 171


parazité se vydávali ke své další planetě-oběti. To vše věděly i Světlé síly. Jejich strategie a taktika spočívala v tom, aby nedovolily Temným silám vytvářet planetární katastrofy, vracející civilizace planet-Zemí na prvobytnou úroveň, nebo nedopustit návrat civilizací na tuto úroveň tím, že minimalizují aktivitu a následky aktivity Temných sil. Na naší Midgard-zemi Světlé síly použily obě metody. Tarch Daždbog svou silou zničil před 111 814 roky (k roku 2007) měsíc Leliu spolu se základnami Temných sil. Pravda, katastrofě se nepodařilo vyhnout, protože úlomky Leliji spadly na Midgard-zemi, což způsobilo ponoření Daarije na dno Severního oceánu. Nicméně, civilizace Midgardzemě nebyla stržena na úroveň prvobytné divokosti, a Temné síly „utřely nos“ Bohužel, podruhé se naší Midgard-zemi nedařilo. Vůdci Atlany (Atlantidy), postižení negativní evoluční deformací, se stali průvodci Temných sil a rozpoutali před 13 016 roky (k roku 2007) planetární válku o světovládu. Používali jaderné zbraně a pokoušeli se ovládnout síly živlů Midgard-země. Pokusy o jejich ovládnutí se nepovedly a na Midgard-zemi začal padat druhý měsíc – Fatta. Bůh Nij, aby zachránil planetu před zkázou, zničil padající Fattu, ale padající úlomky byly příliš velké a způsobily potopení samotné Atlany-Atlantidy do mořských hlubin, ale v důsledku padání úlomků měsíce Fatty se osa Midgard-země odklonila o 23,5 stupně, což vše dohromady způsobilo mnoho přírodních kataklyzmat a začátek nové Doby ledové. A přitom nastalo to, čeho Temné síly tak dlouho chtěly dosáhnout – většina přeživších po této planetární katastrofě velmi rychle poklesla na prvobytnou úroveň. Když katastrofa zcela zničila infrastrukturu civilizace Midgard-země, pouze malá část lidí si dokázala zachovat svou civilizační úroveň, ale už nebyli schopni kontrolovat situaci. Jediné, co mohli udělat, bylo uchovat znalosti a informace o událostech, které se udály. Temné síly už byly připraveny slavit vítězství, ale ty oslavy se ukázaly být poněkud předčasné. Protože možnost podobného vývoje událostí hierarchové Světlých sil předvídali, umístili do nitra Midgard-země ZDROJ ŽIVOTA. Tento Zdroj života měl sloužit jako protiváha negativní evoluční deformace, která vznikala, když se Midgard-země dostala do oblasti prostoru s rozmístěním prvotních hmot, nepříznivým pro rozvoj. Při otáčení naší Galaktiky se Midgard-země spolu s ní PERIODICKY dostávala do takových zón prostoru, které vytvářejí negativní evoluční deformace. A pohybovala se po dlouhý čas uvnitř této zóny prostoru do té doby, než ji opustila. Doba průchodu skrz podobné prostorové zóny s negativní evoluční deformací činila od několika staletí po několik tisíciletí. Naši předkové nazývali doby průchodu Midgard-země skrz tyto prostorové zóny NOCI SVAROGA (obr.26). Poslední, nejtěžší NOC SVAROGA zahalila Midgard-zemi na sedm Kruhů života, na 1008 let, počínaje rokem 6 496 (rok 988) do roku 7 504 (199697). „Tíha“ NOCI SVAROGA se určuje VELIKOSTÍ negativní evoluční deformace, vytvářené uvnitř každé z takových oblastí prostoru. Čím větší je negativní evoluční deformace, tím „tmavší“ je NOC SVAROGA. Čím „TMAVŠÍ“ je NOC SVAROGA, tím lehčí je pro parazitické Temné síly uchvátit a dostat pod kontrolu obyvatele planety-Země, která prochází takovou prostorovou zónou nestejnorodosti. Čím silnější je vnější negativní evoluční deformace, tím je pro každého konkrétního člověka složitější vyvíjet se harmonicky. Jinými slovy, člověk se hůř vyhýbá projevům agresivity, krutosti, odolávat nízkým instinktům a emocím atd. Délka jak NOCÍ SVAROGA, tak i DNŮ SVAROGA 172


je dána délkou těchto oblastí nestejnorodosti v prostoru. Čím je delší prostorová délka oblastí nestejnorodosti prostoru, tím více času naše Galaktika potřebuje, aby je překonala, protože rychlost pohybu naší Galaktiky v našem vesmírném prostoru a rychlost otáčení samotné naší Galaktiky kolem svého jádra zůstává v hranicích těchto zón nestejnorodosti prostoru neměnnou. Proto časová délka Dnů Svaroga a Nocí Svaroga kolísá v dosti širokém rozmezí. A trvání konkrétní Noci Svaroga se může značně odchylovat na jednu i druhou stranu od trvání střídajícího Dne Svaroga. Prostorová negativní evoluční deformace SI PŘIZPŮSOBUJE kvalitativní strukturu Podstaty člověka, což se zvláště snadno daří v počátečních evolučních stádiích. Právě proto Temné síly tak rády využívají pro uchvácení civilizací NOCI SVAROGA. Pouze velmi silná vůle a vysoké morální principy mohou člověku umožnit překonat vliv záporné evoluční deformace Noci Svaroga a překonat evoluční fázi rozumného živočicha. 2.13. Zdroj života jako protiváha vlivu Nocí Svaroga Naši předkové a Světlí Hierarchové věděli o těchto přírodních jevech a právě pro maximální neutralizaci negativní evoluční deformace Noci Svaroga umístili Zdroj Síly do nitra Midgard-země: „PŘIŽIVOVAL RASU posvátný ZDROJ, který se uchoval ve starodávných místech… Bohové předvídali Tmu na Midgardu, a POTOMKŮM RASY se rozhodli pomoci…“. Právě na tuto možnost kompenzace negativní evoluční deformace Nocí Svaroga Zdrojem Síly spoléhali Světlí Hierarchové, když Zdroj umístili do nitra Midgard-země. Přitom vývody Zdroje na povrch nebyly stálé, protože negativní evoluční deformace nebyla neměnná kvalitativně ani kvantitativně dokonce i během jedné Noci Svaroga. A proto překrytí časově se měnící negativní evoluční deformace neutralizačním vlivem Zdroje vedlo k tomu, že vývody Zdroje na povrch Midgard-země vznikaly v různých místech. Tyto vývody Zdroje na jednom místě periodicky mizely, aby se objevily v místě jiném: „V HLUBINÁCH ZEMĚ hromadil sílu, objevuje se na povrchu v různých místech. Ale Věčný Zdroj Božské Síly nevytryskoval v každém kraji Svaté Rasy“. V místech, kde vycházel na povrch Midgard-země Síla Zdroje dokonce urychlovala evoluční vývoj člověka. A tyto vývody Zdroje uchovávali v tajnosti před nepřáteli a nezasvěcenými. V těchto místech se snímalo i blokující působení Zdroje na člověku vrozené genetické možnosti. Po katastrofě Atlany (Attlantidy) Světlí Hierarchové umístili do nitra Midgard-země také generátor, blokující projevení možnosti člověka do té doby, pokud jejich nositel nedosáhne úrovně evolučního vývoje, který umožňuje uvědomovat si odpovědnost za každé své jednání. Tomu odpovídá evoluční vývoj, při němž člověk získává šest materiálních těl Podstaty k existujícímu fyzickému7. Při dosažení takové úrovně evolučního vývoje člověk dovršuje stádium planetárního cyklu vývoje a vstupuje do stádia kosmického. Instalace blokačního generátoru v nitru Midgard-země BYLA VYNUCENÝM OPATŘENÍM Světlých Hierarchů po nerozumných činech vůdců Antlany (Atlantidy) při jejich pokusu využít Síly Živlů pro své zištné cíle, což málem přivodilo záhubu Midgard-země před 13 016 roky (k roku 2007), o čemž byla řeč již dříve. Byl vytvořen svérázný systém „obrany proti 7

Podrobněji viz N. Levašov „Poslední apel lidstvu“, kapitoly 5, 6 a 7; „Podstata a Rozum“, díl 2., kapitola 9. 173


hlupákům“, který vyvíjejícímu se člověku nadával možnosti genetického potenciálu do té doby, pokud nositel tohoto potenciálu NEDOSAHOVAL při harmonickém vývoji OSVÍCENÍ ZNALOSTMI, POCHOPENÍ NÁSLEDKŮ svých činů a UVĚDOMĚNÍ SI ODPOVĚDNOSTI za ně. Dovršení planetárního cyklu evoluce to člověku ve velké míře zaručuje. Pro toto všechno vývody Zdroje byly udržovány v tajnosti, jelikož v zóně vývodu na člověka nepůsobil blokační generátor: Jako Zdroj Života VŠEM SÍLY DARUJE LIDEM, BOHŮM i různým rostlinám. Co ODHALUJE v PODSTATĚ KAŽDÝCH, jakými DARY OBDAŘUJE ŽIVOT… V BOZÍCH ODHALUJE SKRYTÉ SÍLY, LIDI OBDAŘUJE podle jejich myšlenek8. Z tohoto úryvku Slovansko-Árijských Véd vyplývá zajímavá podrobnost. Zdroj života daruje síly JAK LIDEM, TAK i BOHŮM. A nejen to – ZDROJ ŽIVOTA v BOZÍCH odhaluje SKRYTÉ SÍLY, a LIDI OBDAŘUJE PODLE JEJICH MYŠLENEK. Z tohoto úryvku jasně plyne, že v dávných časech naši předkové ZA BOHY VŮBEC NEPOVAŽOVALI TO, co se do toho pojmu vkládá dnes. Za BOHY naši předci POVAŽOVALI SVĚTLÉ HIERARCHY a LIDI, KTEŘÍ MĚLI POTENCIÁLNÍ MOŽNOST SE JIMI STÁT. To znamená, že někteří lidé jsou „SPÍCÍMI BOHY“, tj. MAJÍ GENETICKÉ MOŽNOSTI, při jejichž správném rozvoji člověk, který je má, může dosáhnout vysokých úrovní vývoje. Takový člověk pod vlivem blokačního generátoru si nemohl uvědomovat a projevovat své geneticky dané možnosti do té doby, dokud nedovršil planetární cyklus evoluce. A nejspíše POUŽÍVALI VÝVODY ZDROJE ŽIVOTA Volchvové, aby mezi lidmi objevili „spící Bohy“, aby potom těmto lidem aktivně pomáhali v jejich harmonickém vývoji. Jde o to, že zdaleka ne každý člověk, dokonce velmi dobrý, není sto projít všemi planetárními etapami vývoje a dostat se na úroveň kosmického rozvoje. Správně bychom měli říci, že velmi málo lidí je toho schopno. Jedná se o to, že – bohužel – se dosti vzácně spojují v jedné OSOBĚ PŘIROZENÉ MOŽNOSTI A KVALITY, dané geneticky, a HARMONICKÝ VÝVOJ OSOBNOSTI, bez něhož prostě nelze dovršit planetární cyklus evoluce. A BEZ OSVÍCENÍ VĚDOMOSTMI, čímž se rozumí pochopení příčinných souvislostí v přírodě i v lidské společnosti, a existence CHÁPÁNÍ, jak, kdy, proč a kvůli čemu JE PŘÍPUSTNÝ VĚDOMÝ ZÁSAH ČLOVĚKA do toho všeho. Kromě toho, JE NEZBYTNÁ existence příslušných VLASTNOSTÍ a KVALIT, umožňujících takový zásah PROVÉST, při vědomí plné osobní ODPOVĚDNOSTI za každý takový čin. Teprve tehdy, když se to vše HARMONICKY SPOJUJE v JEDNÉ OSOBĚ, VZNIKÁ MOŽNOST projití planetárního cyklu evoluce. Proto se vývody Zdroje života využívaly při nalezení lidí s VELKÝM EVOLUČNÍM POTENCIÁLEM, zatímco lidé bez něho, kteří se dostali do zóny vývodu Zdroje, nebyli schopni prokázat žádné zvláštní vlastnosti ani kvality. Právě proto se v textu mluví o tom, že Zdroj života OBDAŘUJE lidi bez zvláštních vlastností a kvalit PODLE JEJICH MYŠLENEK. V zónách vývodů Zdroje života lidé s velkým evolučním potenciálem, „Spící Bohové“, 8

Slovansko-Árijské Védy, kniha čtvrtá, Pramen života, Zvěst druhá, str. 27. 174


mohli jednat na úrovni možností, NEMOŽNÉ za hranicemi těchto zón. Kdo z lidí je „Spícím Bohem“ nebylo prakticky možné zjistit mimo hranic vývodů Zdroje Života. Pouze když se člověk dostal do oblasti působení Zdroje, vyjevilo se, KDO JE KÝM. A proto místa vývodů Zdroje Volchvové drželi v tajemství nejen před nepřáteli, ale i před všemi nezasvěcenými. Ve Slovansko-Árijských Védách se uvádějí i příznaky, podle nichž se určovala místa vývodů Zdroje Života: Tajemství zrození trav kolem zdroje až dosud neznáma všem lidem byla … ROSTLINA každá VEDLE ZDROJE VLASTNOSTI MĚNILA i RŮST POČÁTEČNÍ. HOUBY vyrůstaly NA ARŠIN nad zemí ale kamenným tělem byly obdařeny. STEPNÍ TRÁVA se zvedala NA PÍĎ, a CHUMÁČE JAHOD vzrostly JAKO STROMY. Co SE STANE se SVAROŽÍ TRÁVOU, když hodina uhodí a objeví se výhonky? Čím OBDAŘÍ TRÁVU Života Zdroj na toto otázku žrecové NEMAJÍ ODPOVĚD9. V místech, kde Zdroj Života vycházel na povrch, byla pozorována anomálie růstu rostlin, jejíž příčiny žrecové ne znali. To znamená, že Volchvové neznali PRINCIP ČINNOSTI Zdroje života ani na lidi. Je zcela možné, že strážným Volchvům byl prostě sdělen fakt, že Zdroj Života byl instalován v nitru Midgard-země i smysl jeho instalace bez vysvětlení principu jeho činnosti. Nejspíš za účelem uchování této informace v naprostém tajemství. Nicméně však se Temné síly tak či onak pokoušely najít místa vývodů Zdroje Života na povrch, aby se samy zbavily působení blokačního generátoru. A proto uchování míst vývodu Zdroje na povrch v tajnosti bylo nezbytné. Rozměry vývodů Zdroje na povrch byly nejspíše malé, jinak by je bylo lehce odhalit podle abnormálního vzrůstu rostlin … Takže příčinou toho, že se mezi lidmi bílé rasy objevili odpadlíci, je evoluční deformace, která vznikla v dospívající generaci v době, kdy procházela fází vývoje rozumného živočicha. Připomeňme, že každý člověk se rodí jako živočich a postupně prochází stádia vývoje živočicha, rozumného živočicha a vlastního člověka. Průchod přes stádia živočicha a rozumného živočicha je pro každého člověka nutností, a může probíhat pouze v prostředí lidské společnosti, při vstřebávání akumulovaných zkušeností předchozích generací. Evoluční deformace vzniká pouze ve fázi rozumného živočicha, kdy probíhá reaktivace třetího materiálního těla Podstaty. Reaktivace třetího materiálního těla probíhá ve dvou evolučních etapách – vždy nejdříve probíhá reaktivace na úkor jeho nasycení prvotní hmotou G na určitou úroveň, kdy vznikají podmínky pro nasycení třetího materiálního těla prvotní hmotou F. Když se třetí materiální tělo člověka začne nasycovat prvotní hmotou F, jeho vývoj přechází do druhé etapy. Teprve po završení této druhé etapy vývoje třetího těla člověka vznikají podmínky pro reaktivaci nebo vytvoření čtvrtého materiálního těla Podstaty, kdy člověk 9

„Slovansko-Árijské Védy“, kniha čtvrtá, Pramen života, Zvěst druhá, str. 27. 175


vstupuje do stádia vývoje vlastního člověka. Doba reaktivace třetího materiálního těla člověka připadá na věk dospívání, a v té době je člověk maximálně vystaven každému vlivu zvnějška, zvláště negativnímu. Právě tuto dobu využívají Temné síly pro své útoky, aby nepustily mladou generaci na úroveň rozvoje vlastního člověka. A příčina podobné zranitelnosti mladé generace vlivem Temných sil je prostá – reaktivace třetího materiálního těla, zvláště ve fázi je po nasycení prvotní hmotou G doprovázena zvýšenou agresivitou, sexualitou atd. V této etapě svého vývoje člověk prochází skrz evoluční džungli, protože PROJEV NÍZKÝCH INSTINKTŮ A EMOCÍ JE PŘÍMO SVÁZÁN S NASYCENÍM TŘETÍHO MATERIÁLNÍHO TĚLA PRVOTNÍ HMOTOU G. Pouze správná výchova, rozvoj vědomí a existence svědomí, pouze chápání odpovědnosti za své činy dovoluje vyvíjecímu se člověku projít touto evoluční džunglí a nespáchat činy, které znemožní další evoluci. Samotná aktivizace nízkých instinktů a emocí, vyvolaná aktivním nasycením třetího těla Podstaty člověka prvotní hmotou G ještě neznamená evoluční krach. Je to nutné zlo, přesněji nutný stav, kterému se málokomu podaří vyhnout. Avšak pokud nenastane nadbytečné nasycení třetího těla člověka touto hmotou v tomto evolučním stádiu, pak většina lidí tím projde bez jakýchkoli vážných následků pro sebe. Jediné, co je k tomu zapotřebí je rozvoj sebekontroly, aby se dosáhlo možnosti ovládat své instinkty a emoce. Bohužel, málokdo je schopen sám dosáhnout takové úrovně sebekontroly, a tu na pomoc přichází občina, která zadržuje dospívající pokolení nejen vlastním příkladem, chováním, požadavky a zákony, ale i souhrnným vlivem psí-pole občiny na každého, kdo prochází touto evoluční fází. Během Dne Svaroga rozmístění volných prvotních hmot vytváří dodatečné ke kladnému vlivu psí-pole občiny působení na mladé pokolení, které ulehčuje a urychluje průchod záporným úsekem evolučního vývoje. Tak v průběhu celého DNE SVAROGA při průchodu člověka skrz evoluční stádium rozumného živočicha ke kladnému vlivu souhrnného se přidává ještě i kladný vliv oblasti prostoru, kterým se pohybuje naše Galaktika. Přitom tento prostorový evoluční urychlovač Dne Svaroga vytváří velmi podstatný „přivážek“ ke kladnému evolučnímu vlivu psí-pole občiny. Evoluční prostorový urychlovač Dne Svaroga poskytuje zvláště závažnou pomoc lidem, kteří mají „mladé“ Podstaty. Pojem „mladých“ Podstat není nijak spojen s věkem člověka, dokonce ani s věkem samotné Podstaty. Pod „mladým“ je třeba chápat kvalitativní stav Podstat lidí. Jestliže se Podstata člověka skládá ze dvou těl – druhého a třetího materiálního, je evolučně mladá. Zvláště když se třetí materiální tělo nachází v počáteční fázi svého vývoje. Pro všechny lidi, kteří mají „mladé“ Podstaty, je vnější kladný evoluční vliv Dnů Svaroga v mnoha případech rozhodujícím. Velmi často člověk s mladou Podstatou bez podobné vnější podpory Dnů Svaroga prostě nemá žádnou možnost překonat kvalitativní bariéru a dosáhnout evolučního stádia vlastního člověka, a v řadě případů dokonce stádia člověka kosmického nebo stavu Tvůrce. Je zajímavé, že právě v době Dnů Svaroga se na planetách-Zemích vyskytly vývojové skoky, což je jasně vidět v počátečních stádiích vývoje civilizací, v době jejich „dětského“ období. „Dětským“ obdobím vývoje, přesněji „jesličkovým“ obdobím kterékoli civilizace lze nazvat její průchod stádiem rozumného živočicha, kdy ještě chování jak konkrétních lidí, 176


tak celé civilizace ovládají instinkty. V principu, samotný přechod druhu Homo sapiens z evolučního STÁDIA ŽIVOČICHA do evolučního STÁDIA ROZUMNÉHO ŽIVOČICHA BY NIKDY NENASTAL bez evolučního popudu neboli „kopance“ (jak se komu líbí) DNE SVAROGA! Proto samotný Vesmír v době Dnů Svaroga „otevírá“ evoluční okna, která umožňují rozvíjející se živé hmotě přejít na úroveň rozumnosti (rozumět – RA mít v sobě, dosáhnout osvícení rozumu). Přesněji, OSVÍCENÍ ROZUMU probíhá ve dvou stádiích – při dosažení stádia rozumného živočicha a dosažení stádia vlastního člověka (pro humanoidní rasy). Připomeňme, že DEN SVAROGA není nic jiného, jako DOBA PRŮCHODU NAŠÍ GALAKTIKY oblastí PROSTOROVÉ NESTEJNORODOSTI s jejím NADMĚRNÝM NASYCENÍM PRVOTNÍ HMOTOU E. To je ohromující – samotný VESMÍR VYTVÁŘÍ NEZBYTNÉ PODMÍNKY pro VZNIK ROZUMU! Když vývoj živé hmoty dosáhne určité evoluční úrovně, kvalitativní stav prostoru během průchodu Dnů Svaroga v zásadě nutně vede ke zrození vědomí, které má možnost z malinké „jiskřičky“ se změnit v nehasnoucí „plamen“ osvíceného vědomí. A podobný přírodní jev není ničím výjimečným, co by probíhalo jen v naší Galaktice. Kterákoli Galaktika našeho vesmírného prostoru při svém pohybu se dostává do oblastí prostorové nestejnorodosti Dnů a Nocí Svaroga. A to znamená, že nejen na stovkách tisíců planet naší Galaktiky, kde existuje život, nutně vznikne díky Dnům Svaroga v určitém evolučním stádiu rozum, ale i v tisících Galaktik našeho vesmírného prostoru probíhá něco podobného. A i když v těchto Galaktikách dobu průchodu evolučně kladnými oblastmi nestejnorodosti prostoru nenazývají Dny Svaroga, tyto oblasti nestejnorodosti našeho Vesmíru mají na zrození rozumu stejný vliv, jako v naší Galaktice. Nejde o název, jde o podstatu. Podobně to probíhá nejen v našem vesmírném prostoru, ale i ve všech druhých, i když s některými odchylkami. V době průchodu naší Galaktiky skrz oblast nestejnorodosti Dne Svaroga evoluční deformace vzniká velmi zřídka. Její příčinou byly v podstatě genetické defekty nebo ztělesnění Podstat, které již měly zápornou evoluční deformaci. Něco úplně jiného je průchod naší Galaktiky oblastí nestejnorodosti NOCI SVAROGA. Oblasti nestejnorodosti prostoru Noci Svaroga v sobě nesou negativní evoluční deformaci, která má maximální vliv na „mladé“ Podstaty a na dospívající pokolení při průchodu evolučními džunglemi stádia rozumného živočicha. Dokonce při reaktivaci třetího materiálního těla „starých“ Podstat (Podstat, majících před svým ztělesněním druhé, třetí, čtvrté i „vyšší“ těla) během průchodu stádiem rozumného živočicha vzniká malá negativní evoluční deformace. A když se k této, poměrně malé přirozené negativní evoluční deformaci připojí prostorová negativní evoluční deformace Noci Svaroga, pak pouze síla vůle a vysoké morální kvality, předávané z pokolení na pokolení, umožní lidem překonat podobnou evoluční „bariéru“. Všimněte si – SÍLA VŮLE, VYSOKÉ MORÁLNÍ KVALITY a PRINCIPY, předávané z pokolení na pokolení, jsou tou ZBRANÍ, která umožňuje neutralizovat vliv Noci Svaroga. To je velmi důležitý moment pro POCHOPENÍ TAKTIKY a STRATEGIE TEMNÝCH SIL (sociálních parazitů) při jejich činech pro uchvácení kontroly nad nějakou civilizací. A jejich strategie a taktika jsou jednoduché – fyzická likvidace toho či jiného národa či lidu (likvidace vůdců a nositelů „genetiky vůdců“, jinými slovy – výkvětu národa) a rozkolísání – s pozdější likvidací - vypěstovaných 177


staletími, a někdy i tisíciletími morálních základů a tradic. Tam kde dochází k likvidaci výkvětu národa a k rozvratu morálky, se vždy vyskytují Temné síly, podrobující si další lid nebo národ. To je jejich „RUKOPIS“, podle něhož je lze poznat vždy, bez závislosti na tom, jakými slovními slupkami se maskují. Ale o tom trochu později, nyní se vrátíme v jevu Dne a Noci Svaroga. Nadměrné nasycení oblastí nestejnorodosti našeho vesmírného prostoru tou či jinou prvotní hmotou se různí od oblasti k oblasti. Čím je nadměrné nasycení větší, tím větší má vliv na evoluční vývoj jak konkrétního člověka, tak i celé civilizace. Proto lze mluvit o „světlosti“ Dnů Svaroga a „temnotě“ Nocí Svaroga. Čím větší je nadměrné nasycení dané oblast nejednorodosti prvotní hmotou E, tím „světlejší“ je Den Svaroga, tím příznivější podmínky jsou pro zrození vědomí nebo evoluční skok. Čím větší je nadměrné nasycení dané oblasti nestejnorodosti prvotní hmotou G, tím „temnější“ je Noc Svaroga, tím větší je negativní evoluční deformace, a tím větší počet lidí je vystaven vlivu této deformace. Musíme obrátit pozornost na ještě jednu zvláštnost Dnů a Nocí Svaroga. Prostorové oblasti nestejnorodosti si můžeme představit jako prostorová „jezera“, zaplněná těmi či jinými prvotními hmotami, mající různý tvar, prostorovou délku a „hloubku“. Pod „hloubkou“ chápeme rozdíl vlastností a kvalit prostoru v rozmezí konkrétní nestejnorodosti. Volné prvotní hmoty se v prostoru pohybují určitými směry, proto, když na své cestě potkají prostorovou nestejnorodost, začínají do ní vtékat, přičemž na ni různě reagují, jak již bylo uvedeno výše. Volné prvotní hmoty do oblasti nestejnorodosti VTÉKAJÍ STEJNĚ, ale VYTÉKAJÍ Z NICH RŮZNĚ. Na „výstupu“ z oblasti prostorové nestejnorodosti se volné prvotní hmoty střetávají s kvalitativní bariérou, tvořenou rozdílem vlastností a kvalit mezi oblastí nestejnorodosti a nenarušeným prostorem. Tím společnost „chování“ prostorových oblastí nestejnorodosti Dnů Svaroga a Nocí Svaroga končí, a začínají jejich zvláštnosti. Prostorové oblasti nestejnorodosti Nocí Svaroga představují zakřivení prostoru, vyvolané rozdílem vlastností a kvalit prostoru na stranu níže ležícího vesmírného prostoru, tvořeného šesti prvotními hmotami. Hypoteticky podobná prostorová zakřivení označíme znakem mínus ( - ), jelikož v nich se úroveň vlastní měrnosti našeho vesmírného prostoru snižuje. Vzniká průhyb našeho vesmírného prostoru, který se nasycuje nadměrně, ve větší míře, prvotní hmotou G. Do takového typu prostorové nestejnorodosti všechny volné prvotní hmoty „vtékají“ bez problémů, protože následují přepad měrnosti od vyšší k nižší úrovni. Ale při „vytékání“ s podobné prostorové nestejnorodosti tytéž volné prvotní hmoty se musí pohybovat od nižší úrovně měrnosti prostoru k úrovni vyšší, tj. PROTI PŘEPADU MĚRNOSTI. Různé volné prvotní hmoty, jak už bylo uvedeno výše, reagují na oblast prostorové nestejnorodosti různě, přesněji, různě reagují na změnu vlastností a kvalit prostoru. Proto při „vytékání“ z oblasti prostorové nestejnorodosti typu Noci Svaroga nadměrné nasycení prvotní hmotou G bude MAXIMÁLNÍ, protože tato prvotní hmota se bude zdržovat maximálně blízko kvalitativní bariéry. Proto se MAXIMÁLNÍ NEGATIVNÍ EVOLUČNÍ DEFORMACE vyskytuje před pravidelným „svítáním“. Noc Svaroga je „nejtemnější“ před svým završením, a tato doba je nejefektivnější pro činnost Temných sil (sociálních parazitů). Právě nedlouho před „svítáním“ jsou lidé maximálně přístupni vnějšímu vlivu, právě v této době maximálně souznějí s kvalitami, používanými Temnými 178


silami k dosažení svého panství. Silná „předjitřní“ prostorová negativní evoluční deformace vede k nadměrnému nasycení druhých a třetích těl Podstat živých lidí prvotní hmotou G, což vyvolává MAXIMÁLNÍ PROJEVENÍ AGRESIVITY, TVRDOSTI, CHTIVOSTI, ... a NÍZKÝCH INSTINKTŮ. Právě v té době se lehce rozvracejí morální základy, ztrácejí se vysoké duchovní zásady. Právě v této době stačí někdy nepatrný vnější popud, aby se většina lidí s „mladými“ Podstatami mohla poměrně rychle dostat pod plnou kontrolu Temných sil a prakticky se vrátit do stádia živočicha, kdy působí pouze samotné instinkty. A události nedávné minulosti to plně potvrzují … A nyní projdeme, co se děje v oblastech nestejnorodosti Dnů Svaroga. Prostorové oblasti nestejnorodosti Dnů Svaroga také představují zakřivení prostoru, vyvolané přepadem vlastností a kvalit prostoru, jenže už na stranu výše ležícího vesmírného prostoru, tvořeného osmi prvotními hmotami. Hypoteticky si označíme podobná prostorová zakřivení znakem plus (+), jelikož v nich se úroveň vlastní měrnosti našeho vesmírného prostoru zvyšuje. Vzniká svérázné vyhnutí našeho vesmírného prostoru, které se nadměrně nasycuje ve větší míře prvotní hmotou E. Podobnou prostorovou nestejnorodost si můžeme představit jako prostorovou „vrchovinu“. Do takového typu prostorové nestejnorodosti všechny volné prvotní hmoty „vtékají“ proti přepadu nestejnorodosti prostoru, protože následují za přepadem měrnosti od nižší úrovně k vyšší, tj. PROTI PŘEPADU MĚRNOSTI. Zato však při „vytékání“ z podobné prostorové nestejnorodosti tytéž volné prvotní hmoty se musí pohybovat od vyšší úrovně měrnosti prostoru k úrovni nižší, což odpovídá jejich pohybu PO PŘEPADU MĚRNOSTI. Prvotné hmoty reagují nestejně (jak bylo uvedeno výše) na přepady vlastností a kvalit prostoru. Proto při „vtékání“ do oblasti prostorové nestejnorodosti typu Dne Svaroga nadměrné nasycení prvotní hmotou E bude MAXIMÁLNÍ, protože tato prvotní hmota se bude zdržovat maximálně poblíž této kvalitativní bariéry. Proto MAXIMÁLNÍ KLADNÝ EVOLUČNÍ VLIV DNŮ SVAROGA se bude vyskytovat s pravidelným „svítáním“, přesněji raným „jitrem“. A zase maximální kladný vliv „jitro“ Dne Svaroga má na lidi s „mladými“ Podstatami, a dává jim silný evoluční popud. Ale je to jen popud, který pouze vytváří příznivé podmínky pro vývoj člověka, vytváří tak řečeno příznivé evoluční klíma, avšak neuskutečňuje evoluční vývoj ZA ČLOVĚKA. PŘÍZNIVÉ EVOLUČNÍ KLIMA „JITRA“ DNE SVAROGA dovoluje konkrétnímu člověku se maximálně realizovat, projevit svůj talent, maximálně mu ulehčuje pohyb vzhůru. Ulehčuje, ale nenahrazuje evoluční pohyb člověka. Bez sebedisciplíny, síly vůle a podřízení svých instinktů evoluční pohyb vpřed prostě není možný. Jestliže člověk v sobě našel k tomu sílu, pak se při správném vývoji může STÁT TVŮRCEM. Tvůrcem ne v pojetí současných náboženství, ale z hlediska evoluce. A ne náhodou naši předkové nazývali své největší úspěchy VÝTVORY. Tvořit může pouze TVŮRCE – ČLOVĚK, KTERÝ SE MAXIMÁLNĚ REALIZOVAL skrze ZJASNĚNÍ VĚDĚNÍM a KTERÝ SE REALIZOVAL ČINEM … Takže „jitro“ Dne Svaroga je evolučním urychlovačem, katalyzátorem, jehož aktivita začíná klesat, když se přiblíží „večer“ Dne Svaroga. A s příchodem „soumraku“ Dne Svaroga urychlení vývoje prakticky vymizí, protože nadměrné nasycení oblasti 179


nestejnorodosti prvotní hmotou E začíná rychle mizet, když kvalitativní stav prostoru se vrací k optimálnímu pro náš vesmírný prostor, tvořený sedmi prvotními hmotami … Pro výše uvedené o povaze Dnů a Nocí Svaroga se stává pochopitelným znepokojení Světlých Hierarchů a nutnost instalace Zdroje Síly v nitru Midgard-země. Bohužel, v době poslední, nejtěžší NOCI SVAROGA, která zahalila Midgard-zemi na sedm Kruhů života, na 1 008 let počínaje rokem 6 496 (roku 988) do roku 7 504 (rok 1995-96). Temné síly mohly blokovat kladné působení Zdroje Síly, a naši Midgard-zemi „zahalila“ svým „křídlem“ nejtemnější Noc Svaroga, během níž Temné síly stačily téměř úplně uchvátit naši planetu. Téměř – ale nestihly ji uchvátit a zotročit zcela k začátku nového Dne Svaroga a dovršit okupaci Midgard-země, jako dělali nejednou s jinými planetamiZeměmi. Světlé síly z toho vyvodily nezbytné závěry a změnily svou taktiku a strategii. Avšak o tom poněkud později, zatím se vrátíme k mechanizmům formování ekonomického systému po planetární katastrofě před 13 016 roky (k roku 2007) … 2.14. Formování sociálního organizmu Vrátíme se ke zkoumání mechanizmu adaptace bílé rasy na podmínky přežití v pásu mírného klimatu. Surová nezbytnost nutila lidi bílé rasy pracovat v potu tváře. Pouze v tom případě existovala možnost překonat všechny „půvaby“, s nimiž se museli střetnout lidé, kteří si osvojovali klimatické pásmo, které mělo čtyři roční doby. Usídlení rodin na jednom místě, vytvoření společných osad, i když mělo některé drobné negativní následky, ale zato přineslo nesrovnatelně více. Mezi nejvýznamnější negativní následky náleží fakt, že od lidských sídel odešla většina divokých zvířat, což se nejlépe odrazilo na lovu, a také rybolovu. Ryby, samozřejmě „neodešly“ samy z jezer a řek, dál od lidských obydlí, prostě lidé celkem rychle vychytali vodojemy, nejbližší od svého obydlí v důsledku aktivního rybolovu, což se muselo odrazit na reprodukci ryb. Ale lov a rybolov začaly hrát stále menší roli v životě lidí a změnily se spíše v pomocný druh lidské činnosti, s výjimkou těch případů, kdy lov či rybolov se stal základní pracovní aktivitou pro některé členy občiny. Avšak dokonce podobná specializace na lov či rybolov při usedlém způsobu života byla umožněna pouze proto, že všichni ostatní členové občiny se začali zabývat obděláváním polí a zahrad, a pěstováním domácího dobytka. Zajímavé je i to, že rodová a občinová stálá společná sídla se stala možnými teprve díky objevení zemědělství a usedlého dobytkářství. Do té doby společný život mnoha lidí na jednom místě byl prostě NEMOŽNÝ z jednoho prostého důvodu – omezené území ekologického systému ve svém přirozeném stavu může „uživit“ jen omezený počet lidí bez narušení procesu reprodukce biomasy. Při zvýšení počtu „jedlíků“ velmi rychle nastane vyčerpání přírodních zdrojů biomasy, což nakonec vede k lokální ekologické katastrofě, v jejímž důsledku hynou i samotní „jedlíci“. Právě proto před objevením obdělávaných polí, zahrad, domácího dobytka atd. existovaly jen dvě varianty vzájemného působení člověka a životního prostředí ekologicky vyrovnaná distribuce „jedlíků“ podle území, při usedlém způsobu života, a periodické stěhování „jedlíků“ z jednoho místa na druhé do té doby, než nastanou nezvratné změny lokálního ekologického systému při kočovném způsobu života. Ale 180


dokonce i při takových způsobech adaptace člověka na ekologický systém vzniká nutnost PŘÍSNÉ KONTROLY množství „jedlíků“, jinak by se ekologická rovnováha přece jen narušila. Samozřejmě, část lidí hynula nemocemi, v zubech dravců, ale v příznivých létech přírůstek obyvatelstva byl ve většině případů větší, než přirozené ztráty. Proto dříve nebo později vznikla otázka přelidněnosti, kterou národy řešily různě, ale podstata zůstávala stejná – „přebyteční“ jedlíci museli zemřít. Jedny národy vytvářely obyčeje, které požadovaly, aby staří a nemocní lidé, neschopní aktivního života, opustili svůj kmen nebo rod, aby zemřeli v přírodě. Přitom tyto národy často podobné obyčeje halily do krásných legend, aby uspokojily své svědomí. Vymýšleli obyčeje a tradice, spojené s nebezpečím života, je za tím účelem, aby zdaleka ne všichni mohli projít, například, testem mladých mužů o právo nazývat se mužem a pořídit si vlastní rodinu. Některé z těchto obyčejů a tradic, nezávisle na „kráse“ doprovodných legend, byly v podstatě nejen nemravnými, ale i mimo rámec zdravého smyslu a rozumné krutosti. Některé z těchto tradic, i když byly nelítostné, přinášely občině, rodu neb o kmeni přece jen určitý užitek. Soupeřením o právo nazývat se mužem mohli například projít jen nejsilnější, nejodolnější a nejzdravější mladí muži, což samo zřejmě mělo velký význam v počátečních fázích evoluce. Přitom tyto obyčeje a tradice nebyly povinně spojeny se zápasem mladého muže s nějakým dravcem nebo přírodními jevy. K tomu účelu u některých kmenů a národů sloužily „malé“ války mezi nimi, ne kvůli půdě, ne kvůli potravě, ani ne kvůli ženám, ale jenom pro vojenskou udatnost. V takovém případě zabití sobě podobného kvůli vlastnímu prosazení se bylo nejet kruté, ale i nepřirozené. Ani jeden druh živých organizmů nezabíjí úmyslně sobě podobné, kromě velmi řídkých výjimek, které jen potvrzují pravidlo. Pravda, existuje i třetí „cesta“ pro zachování přírodní rovnováhy – naprostá likvidace sousedů a uchvácení jejich území. Při takovém „humánním“ způsobu zachování harmonie s přírodou nikdo neposílá SVÉ starce a nemocné umírat v osamění, nikdo nenutí SVÉ syny a dcery umírat během těžkých zkoušek, umírají „pouze“ ubozí a nicotní sousedé, kteří z neznámých důvodů „stíní“ slunce. Bohužel, tato metoda zachování přírodní rovnováhy se široce rozmohla, zvláště mezi kočovnými kmeny a národy. A to přesto, že kočovný způsob života nevytvářel žádné podmínky pro rozvoj civilizace už z výše uvedených důvodů. Vrátíme se nyní k analýze usedlého způsobu života … Vytvoření společných rodových a občinných sídel se stalo nejen možným při vzniku osevných polí a zahrad, domácího dobytka atd. – stalo se prostě nezbytností. Společné bydlení mnoha rodin umožňovalo lépe odolávat jak čtyřnohým, tak dvounohým dravcům. Na sídla mohli útočit pouze bandy vyvrhelů, ale také kočovná plemena blízkých a nepříliš „dobrých“ sousedů. Řidčeji útočili i usedlí sousedé, kteří dostali laskominy na cizí majetek nebo cizí půdu. Tak či jinak, společná sídla byla jedinou variantou, která umožňovala odolat nájezdům takových „drahých hostů“. Jedna rodina, i když velká, prakticky byla bez šance přežít srážku dokonce s malou skupinou vyvrhelů, nemluvě už o přepadech sousedů. Jedna rodina, žijící na samotě, se v kruté zimě mohla stát vítanou kořistí dokonce pro smečku hladových vlků. Tyto a mnohé jiné příčiny doslova nutily lidi usazovat se vedle sebe. Musíme si všimnout ekonomických a evolučních přínosů ze společného sídla. Každá rodina si postavila dům, velmi často za aktivní pomoci rodičů nebo sousedů v občině. Některé národy měly tradici stavět velký společný dům pro rod nebo občinu, ale u našich 181


předků se to moc nerozšířilo. Zpočátku každá rodina vyráběla vše potřebné pro svůj život sama. Dokonce si každý sám dělal i pracovní nástroje. Když už úroda na polích a zahradách byla dostatečná pro vytvoření potřených zásob na období od podzimu do jara, když domácí dobytek dával dost masa, mléka, kožešin a srsti pro zajištění plnohodnotné stravy a dostatečně teplých oděvů na zimní období, lidé za nepříznivého počasí získali čas k odpočinku a zamyšlení. Samozřejmě, na podzim a v zimě se nikdo neupadal do „zimního spánku“, za jasných podzimních a zimních dnů muži se často vypravovali na lov, aby získali čerstvé maso a tím uchovali do jara více domácího dobytka. Lovcům se někdy dařilo víc, jindy míň. Ale často, zvláště za špatného počasí, se dokonce lov stával nemožným, nebo velmi obtížným. A za takových pošmourných dnů, kdy za dveřmi hučí metelice a mráz lize až do kostí, či padá chladný a šedivý podzimní déšť, který trvá už mnoho dní a zalévá celé okolí, když se dobrá země mění v neprůchodné bláto, člověk sedí ve svém domě a hřeje se u svého krbu. Je mu teplo a je v suchu. Co se mu honí hlavou v takových chvílích? Bezesporu myšlenky na blahobyt, na to, jak je příjemné sedět doma a odpočívat od práce a mít radost z klidného a duchovního kontaktu s blízkými přáteli. Ale většinu lidí takové nicnedělání neuspokojí. Některým nepříliš snaživým lidem to snad nevadí. Ale vždy se našel člověk, který začal přemýšlet o příštím jaru, o tom, jak zorat pole a zahrady a vypěstovat dobrou úrodu, o tom, co by šlo udělat, aby se ulehčily budoucí starosti. Někoho takové myšlenky nutily vzpomínat na těžkosti svého života, ale u každého člověka vznikala touha ulehčit si svůj těžký osud. Pro většinu to tou touhou také končilo, ale dříve či později se zrodil člověk, který od touhy přešel k dílu a zamýšlel se nad tím, jak svůj osud ulehčit. A někdy se objevil umělec, který vymýšlel nové pracovní nástroje, jimiž své touhy uskutečňoval. Použití nových materiálů, metod jejich obrábění, zvláště osvojení technologie obrábění kovů (přesněji, obnovení ztracených technologií na nejprimitivnější úrovni po planetární katastrofě před 13 016 roky) vedlo doslova ke skokům v ekonomice. Zvláště používání železa umožnilo vytvořit pracovní nástroje, ve značné míře ulehčující lidskou práci. Zajímavé je i to, že technologie získávání a zpracování kovů se objevily ihned na poměrně vysoké úrovni, což svědčí o tom, že tyto technologie nabyly objeveny nově, ale předány k praktickému využití v hotové podobě, pouze na nízké technologické úrovni, která odpovídala tehdejší úrovni vývoje civilizace. Přitom objevení technologií proběhlo prakticky zároveň na několika místech usídlení bílé rasy, což svědčí o tom, že to nebyl náhodný jev. To znamená, že existovali lidé, kteří měli odpovídající znalosti a kteří je dovedli použít při první možnosti, vycházejíce z možností, které jim poskytla příroda a tehdejší úroveň vývoje civilizace. Vždyť například, pro tavení železa nestačí jen najít rudy, bohaté na železo. Nutno ještě postavit pece, v nichž lze dosáhnout teploty, optimální pro tavbu, získat dostatečně čisté uhlí, očistit je od nežádoucích příměsí, najít a získat chemicky čisté přísady atd. Jinými slovy, k tomu je zapotřebí rozvinutá infrastruktura, bez níž nelze – bez ohledu na přání a znalosti – získat například kvalitní ocel. Proto ti, co měli vědomosti, je předávali v souladu s úrovní rozvoje infrastruktury obrozující se civilizace, ale nepřipouštěli nadměrně rychlý vývoj kvůli evoluční nepřipravenosti lidí na tyto znalosti. Předčasné získání znalostí je nebezpečné ne méně, ne-li více, než nehroznější zbraň hromadného ničení. Antlana (Atlantida) je názorný příklad toho, jak nedostatečně 182


vyvinutí lidé získali znalosti, značně převyšující jejich evoluční úroveň. Podobné „nedorozumění“ nebylo náhodou nebo něčím přehmatem. Spíše naopak, vše bylo přesně propočteno a uskutečněno Temnými silami (sociálními parazity), kteří po prohře v otevřeném boji několikrát měnili taktiku své činnosti, a když tajně pronikli na Midgard-zemi, našli způsob, jak dosáhnout cíle, když podkopali systém Světlých sil zevnitř. O tom však později, nyní se vrátíme k chápání mechanizmu rozvoje vzájemných ekonomických vztahů … Vytvoření dokonalejších pracovních prostředků, zvláště železných, ve značné míře ulehčilo práci člověka na polích a zkrátilo čas, věnovaný jednotce plochy oseté půdy, což se velmi rychle odrazilo v životě občiny. Dokonalejší pracovní prostředky umožnily si osvojit za stejnou dobu větší osevní plochy. V důsledku toho začali vyrábět přebytky potravin, což samo o sobě zahájilo novou éru ekonomických vzájemných vztahů. V ekonomice se podobný stav sociálního organizmu nazývá ROZŠÍŘENÁ REPRODUKCE. Na rozdíl od PROSTÉ REPRODUKCE, při níž objem výroby se prakticky rovná objemu spotřeby. Ale předtím, než přejdeme k analýze různých typů společensko-ekonomických formací, všimneme si některých zvláštností. 2.15. Formování ekonomických nik a profesních psychotypů v sociálním organizmu Při životě mnoha rodin ve vsích a osadách dříve či později každému bylo jasné, že podle vrozených talentů různí lidé dosahovali svou činností různých výsledků. Někomu se jakákoli práce se dřevem, jakýkoli výrobek ze dřeva dařil tak dobře, že výrobky sousedů vypadaly nemotorně a nebyly tak vhodné a krásné. Jinému se naopak jakýkoli výrobek z kovu zdařil tak, že byl spolehlivý, vhodný i krásný. Dalšímu se dařily nádherné výrobky z hlíny atd. A dříve či později nastala chvíle, kdy se na nejlepšího dřevařského mistra začali obracet všichni, když potřebovali postavit dům, či vyrobit domácí náčiní atd. Na nejlepšího kováře se začali obracet všichni sousedé, když potřebovali nějaký nástroj. V důsledku toho nejlepší mistři neměli čas se sami zabývat svými poli a zahradami, dobytkem a jinými hospodářskými pracemi. Jim vše potřebné k životu začali poskytovat všichni ostatní členové rodu nebo občiny, kteří používali jejich služeb. Vznikla naturální výměna produktů práce, když se jakýkoli pracovní výrobek hodnotil v jednotkách jiné práce. A tak se v každé občině či v rodě objevili vlastní kováři, stolaři a tesaři, hrnčíři, krejčí, lovci a rybáři, vojáci atd. Bylo jich poměrně malé procento v poměru ke všemu obyvatelstvu, ale jejich výrobky práce zcela zajišťovaly vše potřebné pro práci ostatních členů občiny či rodu na polích a zahradách. Proto zemědělci mohli věnovat více času své práci na polích a mohli obdělávat větší plochy polí. V důsledku takové dělby práce získávali všichni, kdo se živil svou prací. Taková dělba podle druhu činnosti umožňovala nejen osít více polí a sklidit bohatší úrodu, ale zároveň každý, kdo měl nějaký potřebný talent, dostával možnost jej rozvíjet, věnovat svůj hlavní čas jeho zdokonalování; to tlačilo mistry, aby hledali nové postupy, nová řešení, zdokonalovali jimi vyráběné pracovní prostředky a nástroje. Časem si každý mistr vytvořil svá výrobní tajemství, která se předávala z pokolení na pokolení, nebo nejtalentovanějším příbuzným. Postupně vznikaly profesní dynastie. 183


Kromě toho musíme zaznamenat i fakt, že každá PROFESE ZANECHÁVALA na svém nositeli URČITOU PSYCHOLOGICKOU STOPU, formovala určitý PSYCHOTYP SVÉHO NOSITELE. PROFESNÍ PSYCHOTYP se spojoval s individuálním a sléval se v jeden silnější, nebo vyvolával konflikt psychotypu činnosti a osobnosti, což obvykle vedlo k tomu, že při dosažení určité úrovně napjetí mezi nimi člověk musel měnit druh své činnosti. Hledat ten druh činnosti, který by maximálně souzněl s jeho vnitřním světem. Často se to dařilo, a pak člověk pracoval s radostí v duši, stával se tvůrcem; někdy člověk přizpůsoboval svůj vnitřní svět psychotypu činnosti, vyžadované občinou, ale ztrácel přitom svou tvůrčí jiskru; někdy se člověk nechtěl lámat podle požadavku nutnosti a bouřil se. Někdy byla taková vzpoura spojena s přáním realizovat se v tom, co z různých příčin nebylo vyžadováno zájmy občiny, někdy člověk prostě neměl žádný talent, a „nehořel“ přáním ohýbat hřbet na poli. Tak či jinak, tito lidé se bouřili a byli z občiny vyháněni, stávali se vyděděnci. Mnozí vyděděnci s nepožadovaným talentem odcházeli do jiných krajů s přáním najít své místo v životě. Ale většina vyděděnců byli darmojedi a nejrůznější zločinci, kteří se stávali loupežníky na cestách, stávali se drobnými sociálními parazity10. Ale vrátíme se zatím k rozličným druhům činnosti a jejich vlivu na samotného člověka. To, že druh činnosti ovlivňuje charakter, není třeba dokazovat, to je jasné každému dítěti. A komu to není jasné, může se obrátit na kteréhokoli psychologa, který to vysvětlí do nejmenších detailů. Proto na to nebudeme plýtvat časem ani papírem. Ale věnujeme jedno i druhé tomu, co nemůže vysvětlit žádný psycholog ani psychiatr. Jak činnost člověka ovlivňuje jeho samotného? Vždyť psychotyp člověka je reálný, což znamená, že i vliv činnosti člověka na jeho psychotyp a vývoj musí být plně materiální, jestliže se projevuje v materiálním světě a předává se dědičně! Podrobné objasnění tohoto jevu je dáno v knize „Podstata a Rozum“, a v této chvíli si všimneme jádra procesu. Každá činnost, každá aktivita člověka je doprovázena určitým emocionálním stavem, a ať si to uvědomuje či ne, nic nemění. Obvykle si člověk uvědomuje svůj emocionální stav nejčastěji na počátku své činnosti, kdy je vše pro něj poprvé a nové. Časem, po mnoha opakováních jedné a téže činnosti, člověk ztrácí ostrost svých pocitů (což je přirozené) a na úrovni podvědomí už neregistruje výskyt doprovodných emocí. To neznamená, že člověk už nezakouší emoce od své činnosti. Člověk je pociťuje stále, ale často si je prostě neuvědomuje. A teprve když v procesu své práce člověk vytváří něco nového pro sebe samotného, znovu pociťuje radost a hrdost na to, co sám vytvořil. V takové chvíli vytvoření se člověk cítí být Tvůrcem, přičemž není důležité čeho, zde má význam jen vítězství nad sebou samým, překonání sebe sama a dosažení nových výšek svého tvoření a svých možností. Může to být i tak, ale jak se to vše vztahuje k formování psychotypu a rozvoji člověka?! Ten vztah je přímý a bezprostřední. Každá emoce odpovídá určitému kvalitativnímu stavu třetího těla Podstaty. Změna emocionálního stavu člověka mění vlastní úroveň měrnosti třetího těla. A VLASTNÍ ÚROVEŇ MĚRNOSTI TŘETÍHO TĚLA PODSTATY URČUJE, jaké a kolik prvotních hmot se dostane do třetího a čtvrtého těla Podstaty člověka. A to zase URČUJE, jak a nakolik se změní samotná 10

Nikolaj Levašov, „Podstata a Rozum“, část 2, kapitola 8. 184


Podstata člověka, a jaké změny přitom nastanou na úrovni genetiky člověka. Jelikož různé druhy činnosti člověka vedou k různým změnám na úrovni genetiky a Podstaty, v člověkovi se formuje ten či onen psychotyp a předává se ve značné míře následujícím pokolením. Takto se působením vykonávané aktivity člověka mění nejen jeho PSYCHOTYP, ale mění se v určitém rozmezí i GENOTYP. Přitom se našemu zraku odhaluje úžasně prostý a zároveň ohromně krásný přírodní mechanizmus vývoje člověka. Odhaluje se pochopení a objevuje se uvědomění si, osvícení prostřednictvím pochopení toho, co se děje v nás a s námi. Před našimi zraky vzniká jasný obraz povahy vývoje člověka prostřednictvím jeho tvůrčí práce, který je možný jen ve společnosti dalších lidí a z důvodů, zmíněných dříve. Každá činnost člověka je doprovázena určitým kvalitativním stavem Podstaty, ale ne každý kvalitativní stav napomáhá rozvoji. Pouze tvůrčí stav, stav Tvůrce vede ke kvalitativní změně Podstaty člověka. Otrocká práce (otrok může vytvářet i z donucení) nikdy nevede k rozvoji osobnosti. Pouze tvůrčí práce duchovně svobodného člověka (je žádoucí, aby byl svobodný i fyzicky) vytváří podmínky pro vývoj člověka. Vlastně jen člověk, svobodný duší i tělem, je schopen stát se Tvůrcem a rozvíjet se. A to z následujících důvodů… Otrocká práce, práce z donucení nebo vynucená práce, kdy člověk něco dělá ne proto, že to sám chce, ne proto, že ho to k tomu táhne, ale proto, že jenom tím může uživit sám sebe a svou rodinu, je doprovázena těmi či jinými záporným i emocemi. A emoce, jak kladné, tak i záporné, ovlivňují kvalitativní stav třetího materiálního těla Podstaty člověka. Emoce ovlivňují úroveň vlastní měrnosti třetího těla (kvalitativní stav třetího těla Podstaty, určovaný mírou jeho nasycení prvotními hmotami G a F a jejich vzájemným proporcionálním vztahem). Záporné emoce způsobují prudké snížení úrovně vlastní měrnosti třetího těla na úkor vzniku jeho nadměrného nasycení prvotní hmotou G, což vede ke vzniku nestabilního stavu tohoto těla Podstavy, který vede k odhození tělem nahromaděných prvotních hmot G a F, což zase vede k prudkému poklesu vlastní úrovně měrnosti. Kladné emoce vytvářejí dodatečné nasycení třetího těla Podstaty prvotní hmotou F, což vede ke zvýšení vlastní úrovně měrnosti tohoto těla, a při dosažení určité úrovně nasycení se otvírá kvalitativní bariéra následující úrovně. Ale jaký vztah to vše má k ekonomice a vývoji civilizace?! K čemu jsou nějaká těla nějakých Podstat? Jakkoli se to na první pohled zdá divné, jedná se o vztah tak přímý, že přímější ani být nemůže. Na tom, co a jak člověk dělá, závisí nejen množství a kvalita produktů, které vyrábí, ale i jeho vlastní vývoj a zprostředkovaně přes něj i vývoj celé civilizace. A to nejsou jen slova, ani filosofické „rozžvýkávání“, ale absolutně reálný proces, při němž probíhá nejen vývoj Podstaty člověka, ale také zcela reálná změna genetiky člověka, která je předávána potomkům. Každé tvoření je doprovázeno silnými kladnými emocemi, nezávislými na tom, zda je tvořeno umělecké dílo, nebo hliněný hrnek! Pokud člověk v procesu tvoření do něj vkládá celého sebe, dosahuje maximálně možné v tvůrčí chvilce, přičemž není důležité, CO VYTVÁŘÍ, jen to, JAK TO VYTVÁŘÍ. Může vyvstat otázka: proč je to zapotřebí a jaký vztah mají emoce k evoluci lidské civilizace?! Jakkoli se to zdá divné, má to vztah přímý. Zvláště při vzniku rozdělení lidí podle vykonávané práce, když nějaký konkrétní člověk začal vykonávat pouze jednu práci, která se mu dařila lépe než ostatním. Rozdělení lidí podle vykonávané práce umožnilo člověku věnovat svou pracovní dobu 185


nejen vykonávání rutinní práce, ale i hledání dokonalejších forem vytvářeného a vytvoření nového. Vytvoření nového vyžaduje nejen talent, ale i zamilovanost do své práce, tvůrčí přístup k ní, nutnost vejít do emocionálního stavu tvůrce, který není možný bez odpovídajících kladných emocí. Právě vstup člověka do podobného emočního stavu vede ke kvalitativním změnám v samotném člověku a umožňuje mu vytvářet něco nového, to, co ještě nikdo nikdy nevytvořil. Právě takoví lidé – tvůrci ve svých profesích, kteří stále hledají, byli tím „věčným“ motorem, který hnal každou civilizaci kupředu. Bez nich by člověk dodnes běhal s klackem v ruce. Bohužel, kromě budovatelské tvorby byla i tvorba, přinášející ničení. V zásadě každou novinku a objev lze využít i pro tvoření i pro ničení. Na samotném člověku, na jeho morálních a mravních kvalitách, na jeho úmyslech a snaze závisí, jak a k čemu bude využit ten či onen objev nebo novinka. Tvůrce nového si často ani nepředstavoval, jak a k čemu budou používat to, co vytvořil, lidé s duší pokrytou temnotou. Někdy velký talent se dostal do rukou slepců, pro které morálka a mravní principy neměly žádný význam, pokud nesloužily jejich osobním ambicím. Avšak takoví lidé většinou neměli hlavní slovo ve vývoji civilizace. Pokud i někým byli, pak jen ničiteli, a proto, i když jejich výskyt nelze popírat, nicméně to nebyli oni, kdo posouval civilizaci kupředu. Zlý génius byl a je nutné zlo, které nikdo nechce, ale které samo o sobě nikam nezmizí. Je to jako druhá strana mince, jako Slunce a Měsíc, - Měsíc se objeví na obloze, když Slunce zachází za obzor. Jak je jasné z povahy Dne a Noci Svaroga, projevy tvořivosti se lidské povaze projevují maximálně během Dnů Svaroga, a projevy ničení – během Noci Svaroga. A ja ukáže další analýza, události minulosti a budoucnosti ne trochu, ale plně potvrzují tento předpoklad. A nyní se vrátíme k dělení podle práce a druhu činnosti, což se stalo možným teprve tehdy, když se lidé začali usídlovat pohromadě. Proč se to stalo možným a jak, už bylo probráno výše, takže nyní se „pohroužíme“ do představ o psychoekonomice a vlivu druhů činnosti lidí na ně samotné, a do toho, jak probíhal vývoj civilizace na úrovni nevelkých skupin lidí, kteří se považovali za jednotný kolektiv. Ale než začneme tuto analýzu tohoto jevu, musíme si vyjasnit pojmy… 2.16. Ekonomické niky a jejich rozmístění podle úlohy v ekonomice Příroda vytvořila mnoho různých druhů rostlin a živočichů, kteří dohromady tvoří stabilní ekologický systém. Každý druh v tomto systému zaujímá přísně vymezené místo, niku, která klade na druh, který ji obsazuje, určité požadavky. A pouze přizpůsobení druhu těmto požadavkům mu umožňovalo přežít v existenčním boji, který je nelítostný a „nepociťuje“ slitování. Ekologický systém funguje normálně, pokud všechny druhy, kterými je tvořen, jsou vyvážené. Tato vyváženost je určena poměrem mezi rostlinnými, býložravými a masožravými druhy. Když vzniká nedostatek rostlinných druhů, býložraví živočichové spásají tolik rostlinné biomasy jako dříve, pak podíl spotřebované rostlinné biomasy převýší určitou kritickou úroveň přirozené reprodukce. Reprodukce rostlinné biomasy bude nezvratně narušena, což povede nejen k rychlému mizení rostlin, ale zároveň k témuž mizení býložravých druhů, a za nimi i masožravých. Když se nadměrně zmenší hustota populace masožravých druhů, nastane růst počtu jedinců býložravých 186


druhů, což zase povede k plné likvidaci rostlin býložravci. Tak či onak, tyto tři skupiny organizmů musí být trvale ve stavu stabilní rovnováhy ve vzájemném vztahu. Nicméně ROSTLINNÉ ORGANIZMY jsou URČUJÍCÍMI. A z jednoho prostého důvodu – pouze rostlinné druhy syntetizují biomasu, všechny ostatní druhy ji pouze spotřebovávají. A celá složitost ekologického systému je určena tím, kolik biomasy vytvářejí za jednotku času na jednotce plochy rostlinné druhy. Čím více biomasy rostlinné druhy vytvářejí, tím více ekologických nik se objevuje pro druhy býložravé a masožravé. Biologická účinnost odráží proces fotosyntézy a ukazuje, jaká část slunečního svitu je pohlcována a přetvářena v rostlinnou biomasu. U hnědozelených vodních řas je účinnost 1,5-2 %, u krytosemenných je 10 %. Bohatost ekologického systému éry krytosemenných rostlin se nedá srovnávat s bohatostí ekologického systému éry hnědozelených vodních řas. Ale jaký to vše má vztah k ekonomice a vývoji civilizace?! Jakkoli se to bude zdát podivným na první pohled, ale zcela přímý. Nutno se jen pozorněji podívat, a zjistíme mnoho shod. Za prvé, člověk sám zaujímá určitou ekologickou niku v ekologickém systému planety. Za druhé, jako všežravý druh člověk spotřebovává jako potravu jak rostlinnou, tak i živočišnou biomasu. Tak či jinak, člověk je podřízen všem zákonům ekologického systému, ať chce či nechce, ať je chápe či ne. Každý člověk musí sníst denně určitý objem biomasy k zachování svého života a zdraví, ať chce či nechce. Přitom vůbec není důležité, že jeden člověk k tomu potřebuje více potravy (biomasy), a jiný méně. A není tak důležité, jaký je podíl rostlinné stravy, a jaký je podíl masa v denní porci stravy. Tyto podíly se mohou měnit od sezóny k sezóně, od národa k národu. Ale to není důležité. Důležité je jen to, aby člověk dostal se svou potravou vše potřebné pro svůj plnocenný a plodný život. I car, i rolník musí jíst každý den; i car, i rolník musí mít to, co lze sníst. A není důležité, že car nedobývá svůj „chléb vezdejší“, a že rolník nerozhoduje o státních záležitostech a o osudech národů. Jeden i druhý musí jíst, pokud možno každý den, a pokud možno dvakráttřikrát denně. A k tomu musí stačit potravy v dostatečné míře, aby bylo zachováno zdraví celého národa či národnosti. Ale k tomu, aby to bylo skutečně tak, musí být dost zemědělců, rybářů, lovců, pastevců atd., jinými slovy těch, kdo dobývá v potu své tváře svůj „kus chleba“ i pro sebe, i pro kováře, tesaře, kraj čí, hrnčíře, vojáky, pro jejich rodiny, včetně cara s dvořany a čeledí. Bez „dobyvatelů“ chleba by všichni ostatní zemřeli hladem. Počínaje carem a konče hrnčířem nikdo si sám nevyrábí potravu, a používají tu, co vyrobil někdo jiný. Znamená to však, že to jsou sociální parazité? Se závěry nebudeme spěchat, klidně si to probereme. Kovář svou prací vytváří pracovní nástroje i pro rolníka, i pro rybáře, lovce, pastevce, kteří jsou přímo spojení s „dobýváním“ potravy. Bez těchto nástrojů, vytvořených kovářem, by všichni, kdo „dobývají“ potravu, museli na svou práci vynaložit mnohem více času, i když je zcela možné, že v lepším případě by své rodiny uživili. Pouze díky umění a talentu kováře, jeho zkušenostem, a často i zkušenostem mnoha pokolení kovářů předtím, kovář byl schopen vytvořit dosti dokonalé pracovní nástroje pro „dobyvatele“ potravy. Kromě toho, kovář vyrábí i zbraně pro vojáky, s jejichž pomocí jsou 187


vojáci schopni ochránit i jeho, i ostatní před vnějšími i vnitřními nepřáteli. Krejčí všem šije oděvy atd. Zdálo by se, že sociálními parazity jsou jen car s dvořany a čeledí. Ale zase nebudeme spěchat se závěry. Aby bylo možno odrazit nepřítele, někdo musí svolat vojsko, naučit vojáky společně bojovat, vést je, nacházet nejlepší strategické a taktické postupy k poražení nepřítele a minimálním ztrátám vlastních vojáků, jejichž výcviku bylo uděleno mnoho let, a kromě toho minimalizovat ztráty zemědělců, kovářů, hrnčířů atd. včetně jejich rodin. Jinými slovy, když je každý na svém místě, lidská společnost postupuje jako jednotný živý organizmus, přesněji, jako sociální organizmus. Příroda vytvořila svérázný planetární organizmus, v němž každý druh plní určitou úlohu v zájmu stability celého ekologického systému. Člověk, ať chce či nechce, chápe-li to či ne, je pouze jedním článkem řetězu, jednou „buňkou“ planetárního „organizmu“ – ekologického systému. A pokud tento systém z nějakých důvodů začne narušovat stabilní rovnováhu celého planetárního organizmu, může se stát „rakovinovou buňkou“, jejíž vývoj může nakonec vést k zániku celého planetárního organizmu – ekologického systému naší Midgard-země. A to nutně povede i zániku i oné „rakovinové buňky“… Lidská civilizace představuje sociální „organizmus“, v němž každý člověk plní svou určitou úlohu v zájmu celé lidské společnosti (ve zdravém sociálním organizmu). A tento sociální „organizmus“ zase je částí „planetárního „organizmu“ – ekologického systému Midgard-země. Člověk jako druh zaujímá určitou ekologickou niku. A co potom člověk-osobnost? Jak definovat úlohu a místo člověka-osobnosti v sociálním organizmu Midgard-země? Vždyť na této úloze a místu každého člověka v sociálním organizmu nakonec závisí i životaschopnost tohoto sociálního organizmu jako celku. Životaschopnost sociálního organizmu je dána systémem ekonomických vzájemných vztahů mezi lidmi, kteří tento sociální organizmus tvoří. Tyto vzájemné vztahy jsou dosti složité a mají mnoho úrovní. Ale bez jasného a přesného chápání jeho základu není možné správně porozumět principu jeho fungování. Jak lze zachytit průvodní nit chápání povahy sociálního organizmu, abychom dokonce skrze „kalnou vodu“ vzájemných ekonomických vztahů zachytili jejich jádro? Zachytit jádro a porozumět jeho základnímu principu znamená uvidět dokonce v „kalné vodě“, co, jak a proč se děje v sociálním organizmu nezávisle na „rozměru“ jedné a téže úrovně jeho vývoje. Ale jak to vše udělat? Předpokládejme analogicky s ekologickým systémem, že sociální „organizmus“ tvoří ekonomický systém, který se skládá z EKONOMICKÝCH NIK. V ekologickém systému rostlinné organizmy jsou v jeho základu, protože syntetizují biomasu, kterou spotřebovávají býložravé druhy, jejichž biomasu zase spotřebovávají jako potravu masožravé druhy. V sociálním organizmu se lidé samozřejmě navzájem nepojídají, pokud neuvažujeme kanibaly. I když ani kanibalové obvykle nepojídají „své“ lidi, ale ty ze sousedních sociálních „organizmů“. A v jejich vlastním sociálním organizmu u nich existují téměř tytéž ekonomické vzájemné vztahy, jako u mnoha jiných. Pro ně jsou prostě všichni „cizí“ stejná zvěř, jako kterákoli jiná. Proto se vrátíme ke srovnávací analýze. Základem sociálního „organizmu“ jsou lidé, kteří se zabývají pěstováním pro člověka jedlé rostlinné biomasy, a lidé, kteří se zabývají chovem dobytka a drůbeže, a také lovci a rybáři, kteří dodávají na „stůl“ sociálního 188


„organizmu“ masitou potravu. Jiní lidé z těchto produktů připravují potravu, kterou spotřebovávají lidé, kteří tvoří sociální „organizmus“. Výrobci potravy vzájemně aktivně působí na přírodu a na ekologický systém Midgard-země. Všichni ostatní pouze SPOTŘEBOVÁVAJÍ jimi vyráběné POTRAVINY, přičemž se nepodílejí na procesu jejich získávaní. Lze je tedy považovat za SOCIÁLNÍ PARAZITY? Zdaleka ne všechny. Mnozí z lidí, kteří se nezúčastní výroby potravin pro celý sociální organizmus, se ho ÚČASTNÍ NEPŘÍMO. Kováři VYRÁBĚJÍ PRACOVNÍ NÁSTROJE a ZBRANĚ, bez nichž by ani zemědělci, ani lovci NEMOHLI EFEKTIVNĚ a PRODUKTIVNĚ dělat svou práci. Kováři tak prostřednictvím jimi vyráběných nástrojů pro práci a domácnost se podílejí na získávání potravinové biomasy pro sociální „organizmus“. Tesaři za pomoci nástrojů, vytvořených kováři, stavějí domy, hospodářské budovy atd. pro všechny lidi, kteří tvoří sociální organizmus, a pro skladování potravin. Zedníci dělají totéž co tesaři, jenže z kamene a cihel, ale podstata je stejná. Krejčí a obuvníci šijí oděvy a obuv pro všechny, včetně zemědělců, pastevců, lovců a rybářů, a tak se také podílejí na výrobě potravin pro celý sociální organizmus. A tak dále, mnozí lidé, tvořící sociální organizmus nezávisle na jeho „rozměru“, ať je to rod či občina, národ či národnost, v té či jiné míře, tím či jiným způsobem se podílejí na výrobě potravin. Všichni se ÚČASTNÍ AKTIVNĚ, prostřednictvím své práce. Proto má smysl označit ekonomické niky, které zaujímají v sociálním organizmu za AKTIVNÍ, základní EKONOMICKÉ NIKY. Proto jsou aktivními ekonomickými nikami sociálního organizmu všechny druhy lidské činnosti, které mají vztah k výrobě SPOTŘEBNÍCH PRODUKTŮ a VÝROBNÍCH PROSTŘEDKŮ sociálního organizmu nezávisle na úrovni jeho vývoje. Všechny ostatní, které nemají přímý vztah k výrobě potravy lze považovat za sociální parazity? Se závěry zase nebudeme spěchat. Profesionální VOJÁK, který se celý svůj život učil ovládat zbraně a prolil nemálo potu a občas i své krve, když bránil své příbuzné před nepřáteli, často i za cen u svého života, NENÍ PARAZITEM. Samozřejmě, když správně pln í své povinnosti ke svému rodu a není vyvrhelem. A mohou být parazity kníže či car s bojarskou dumou a všemi sloužícími? V dávných dobách (před více než tisícem let) u našich slovansko-árijských předků – RUSŮ – vládnoucí kastu tvořili PŘIROZENÍ VŮDCI, kteří vykrystalizovali z ruského národa a byli nositeli silné, zdravé genetiky, která do sebe nasála nejlepší kvality národa, Tito lidé přirozenými vůdci, tj. zaujímali své postavení mezi lidmi díky svým přirozeným vlastnostem a talentu. Byli schopni z tlupy ozbrojených lidí vytvořit jednotný, organizovaný ozbrojený oddíl, družinu, hordu (dříve Slované neměli slova „vojsko“ nebo „armáda“, ale měli slovo „horda“), armádu. Mnohem složitější je vytvořit z těchto vojáků jednotný celek, jeden organizmus, když každý voják bojuje ne o svou vlastní „kůži“, ale o děti a ženy, které zůstaly za jeho zády, o svou kulturu a tradice, o právo volně dýchat (a nejen on sám), o právo na existenci svého rodu, klanu, národa či národnosti. A když přitom voják zahyne, dává svůj život za něco víc, než je život jednotlivce, za budoucnost svého národa, budoucnost dětí, včetně svých vlastních. Pouze silný vůdce je schopen sjednotit kolem sebe lidi celého národa v těžkých dnech útoku nepřátel a živelných pohrom. Proto vůdce musí mít silné psí-pole, jež mu umožňuje nedopustit, aby se v duších lidí, stojících v cestě blížící se smrti, probudil 189


instinkt sebezáchovy. Probuzení tohoto instinktu ve vojácích před bitvou nebo během ní promění lidi ve vylekanou tlupu a vede k záhubě, nebo zotročení nejen vojáků, ale i dětí, žen a starců, kteří zůstali za jeho zády. Nedopustit probuzení tohoto instinktu lze dvěma způsoby. Vylekat lidi tak, aby strach z trestu za svou zbabělost v boji převládl nad strachem z boje. Probudit v lidech pocit odpovědnosti vůči své rodině, příbuzným a spoluobčanům, kdy se člověk uvědoměle sebeobětuje pro záchranu svých blízkých a všeho, co je mu drahé, dokonce i za cenu svého vlastního života. To první lze dosáhnout krutostí, prostřednictvím výstražných poprav, a krutého mučení zbabělců ze svých řad. Kdy všichni ostatní, kteří nemají dostatečnou tvrdost ducha, se těchto poprav vylekají více, než možné smrti v boji. Kvalita takového „bojového“ ducha jistě je každému jasná. Ačkoliv, v některých případech pouze tak bylo možné zastavit počínající paniku, smrtelně nebezpečnou pro každé vojsko. Toho druhého lze dosáhnout jen osobním příkladem, odvahou a ochotou sebeobětování kvůli tomu, co je víc, než život jednoho člověka či dokonce mnoha lidí. Bohužel, ani jedna bitva se neobešla bez lidských obětí. Dokonce v případě, kdy se výsledek bitvy určoval soubojem nejlepších vojáků z každé strany, někdo vždy zemřel. A když bojovaly armády, počet mrtvých se už počítal na stovky, tisíce a dokonce milióny. Kromě schopnosti „nadchnout“ pro ušlechtilou smrt ve jménu Vlasti, bylo žádoucí, aby vojevoda, chán (vojenský kníže) nebo car, vedoucí své družiny, h ord y, armády do bitvy, měli ještě vojevůdcovský talent. Jinak počet mrtvých za správnou věc může být tak velký, že i vítězství s takovými obětmi se nakonec změní v porážku. Právě spojení kvalit přirozeného vůdce, organizačních schopností a talentu vojevůdce formovalo hrdiny a vůdce kladů národů a národností. Tito lidé a jejich potomci, nesoucí jejich genetiku, také tvořili sociální elitu klanů, národů a národností. Tak se v nich formovala sociální hierarchie. Sociální hierarchie ve většině případů vznikala přirozenou cestou. Nastávalo nezbytné dělení lidí podle jejich talentu, schopností, vůdčích kvalit a tužeb. Ve většině případů formování sociálních hierarchií probíhalo spravedlivě, zvláště před poslední Nocí Svaroga. V principu již od raného dětství vychovatelé-věduni pozorovali děti (do sedmi let) a už mezi nimi začínali odhalovat přirozené vůdce, kteří se mohli narodit v rodině jakékoli sociální úrovně. Vychovatelé-věduni „vyhlíželi“ přirozené vůdce (nejen mezi dětmi), ale i lidi, schopné přijímat znalosti, kteří měli paranormální možnosti a jiné talenty. Zvláště vzácným bylo spojení kvalit vůdce a silných psí-možností v jednom dítěti. Když takové děti odhalili, hned s nimi začínali pracovat, snažíce se maximálně rozvinout právě tyto kvality. Čím slabší byly přirozené předpoklady pro psí-působení, tím více času je zapotřebí k jejich rozvoji na požadovanou úroveň. A tím důležitější bylo jejich odhalení u dětí, protože slabé přírodní předpoklady pro psí-působení dosti rychle „vadly“ a u těchto děti byly potlačovány jinými, výraznějšími talenty a možnostmi. Když se ztratil čas, slabé „výrůstky“ psí-daru se prostě zablokovaly v zárodku, načež je nebylo možné rozvinout. Dříve objevené jiskry tohoto daru dovolovaly tuto jiskru rozvinout a nedovolit jí pohasnout, a přitom ji rozvinout až na úroveň, kdy tento dar už nezmizí pod náporem 190


jiných návyků a okolností. Když slabý výhonek daru v raném dětství „podpořili“ rozvíjejícími cvičeními, pak může zesílit a rozvinout se. V takovém případě ten, kdo má tento dar, nebude žádný génius, ale může dělat mnoho užitečného pro svůj rod a klan. Například, ovládat v určité míře počasí, léčit lidi, odhalovat ložiska potřebných rud a vody, atd. Majitelé silného daru mohli dokonce chránit své rodiče před čtyřnohými nebo i dvounohými dravci, a mnoho jiného, což moderní člověk pro svou nevědomost chápe buď jako čistý výmysl, nebo jako zveličování či zkrášlování skutečnosti. Nicméně děti, které mají silný psí-dar, se stávaly majetkem celého rodu či klanu, a byly chráněny co nejvíce, protože v pro všechny těžkých dobách jen ony mohly všechny zachránit před záhubou buď z rukou nepřátel či před živelnou pohromou. Pokud v nějakém klanu či národě uchvátili moc sociální parazité, vždy se snažili v prvé řadě zlikvidovat právě podobné lidi a děti, nesoucí v sobě tento dar. O tom však později. Nyní se vrátíme k sociální hierarchii. Rozdělení lidí rodu a klanu podle druhu jejich činnosti u našich slovansko-árijských předků ve většině případů nemělo tvrdý kastovní systém. Vychovatelé-věduni rozvíjeli v dětech talent nezávisle na postavení jejich rodičů. A i když časem vzniklo určité kvalitativní rozdělení genofondu uvnitř rodů, klanů a národů, toto rozdělení odráželo v podstatě sociální hierarchii, ale bez ohledu na to, zrození člověka – přirozeného vůdce nebo se psí-darem, na jakékoli úrovni sociálního žebříčku, mu dovolovalo zaujmout v této hierarchii postavení, odpovídající jeho daru a možnostem. U našich předků byla sociální hierarchie živým organizmem, ne mrtvým systémem – mumií. A pokud z nějakých důvodů sociální systém „zkostnatět“, pak obvykle podobný stav klinické smrti trval pouze do první pohromy, živelné či sociální. A potom byla jen dvě východiska – buď konec tohoto sociálního systému, nebo jeho očista od balastu a „svrabu“. A třebaže jak první, tak druhý stav sociálního organizmu se mohl protáhnout i na století, ba i na tisíciletí v závislosti na počátečním potenciálu národa, nastalo to vždy! … Tehdy však, je-li každý na svém místě v sociální hierarchii, od oráče po knížete, může vzniknout otázka: kdo z nich je pak sociálním parazitem? Odpověď je zároveň prostá i složitá. Vyvrhelem – SOCIÁLNÍM PARAZITEM – SE MOHL STÁT KDOKOLIV! Kterýkoli člověk. Nezávisle na jeho postavení v sociální hierarchii, na jeho talentu a možnostech. Protože pojem „sociální parazit“ nezávisí tolik na sociálním postavení, jako na stavu duše člověka, na jeho osobnostních a morálních kvalitách. Rozdíly tkví pouze v následcích „přeměny“ toho či onoho člověka v sociálního parazita. Když se v sociálního parazita promění zemědělec nebo kovář, pro rod či národ jako celek to není velká škoda. Taková transformace způsobí bolest v podstatě rodině a blízkým takového člověka, a jeho obětem. Ve většině případů zemědělec, stolař, krejčí, který se změnil ve vyvrhele, se stává zlodějem, lupičem na cestách. V lepším případě atamanem zlodějů. Výjimkou byli jen přirození vůdci a nositelé silného psí-daru, kteří se často spojovali. Samozřejmě, následky takové „změny tváře“ lidí nižších úrovní sociální hierarchie byly pro rod či národ v podstatě bezvýznamné. Jiné to však bylo, když se ve „vlkodlaka“ proměnil někdo z horních vrstev sociální hierarchie. Tito lidé za starých časů zaujímali vysoké postavení podle svých přirozených a osobnostních vlastností, a proto měli větší či menší vliv na lidové masy. Proto přeměna MÍROVÉHO či VÁLEČNÉHO KNÍŽETE (chána), nebo LIDÍ Z HORNÍCH VRSTEV SOCIÁLNÍ HIERARCHIE ve 191


„VLKODLAKA“ (sociálního parazita) měla velmi ZÁVAŽNÉ NÁSLEDKY pro všechny lidi. A proto TAKOVÁ TRANSFORMACE na horních úrovních sociální hierarchie BYLA VŽDY NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ a MĚLA NEJTĚŽŠÍ NÁSLEDKY pro rod či národ, a občas pro celou civilizaci Midgard-země. Sociálním parazitem se může stát každý, ale vliv na rod či národ ve velké míře závisel na tom, jako sociální postavení zaujímal člověk, který se stal vyvrhelem. S tímto velmi významným momentem chápání jevů, probíhajících v sociálním systému na libovolné úrovni prakticky kteréhokoli národa a kterékoli rasy se setkáváme nejednou. Bez toho nelze pochopit a správně hodnotit jak vzdálenou, tak i blízkou minulost, přítomnost i budoucnost. 2.17. Kategorie ekonomických nik sociálního organizmu Prozatím se vrátíme k analýze ekonomického systému, který vzniká vždy tam, kde se lidé začínají spojovat ve svém boji za právo žít a vychovávat své děti. Jak již bylo řečeno, nejnázorněji uvidíme podstatu a vnitřní mechanizmy i zákony existence ekonomického systému na libovolné úrovni vývoje lidské civilizace, když si představíme EKONOMICKÝ SYSTÉM v podobě SOUBORU EKONOMICKÝCH NIK. Pro názornost pochopení procesů, probíhajících v lidské společnosti, rozdělíme ekonomické niky PODLE KATEGORIÍ. V ekonomickém systému vyčleníme KATEGORII AKTIVNÍCH EKONOMICKÝCH NIK. Kategorii aktivních ekonomických nik tvoří DRUHY ČINNOSTI ČLOVĚKA, BEZPROSTŘEDNĚ SPOJENÉ SE ZAJIŠTĚNÍM ŽIVOTNÍ ČINNOSTI SOCIÁLNÍHO ORGANIZMU rodu, klanu či národa. Ke kategorii aktivních ekonomických nik patří všechny druhy činnosti člověka, spojené s aktivní součinností člověka a okolní přírody k zajištění přežití sociálního organizmu lidského společenství. Jinými slovy, k aktivním ekonomickým nikám patří ty druhy činnosti člověka, které se vztahují k výrobě potravin, pracovních nástrojů, spotřebních výrobků (oděv, domácí potřeby atd.) a místům osídlení (domy, společenské budovy, hospodářské stavby aj.). Všechny tyto druhy činnosti člověka jsou spojeny s aktivní součinností člověka s přírodou prostřednictvím fyzické práce. AKTIVNÍ EKONOMICKÉ NIKY JSOU ZÁKLADEM každého ekonomického systému a každé sociální hierarchie. To je zřejmé. Vždyť každý člověk bez ohledu na to, jaké zaujímá postavení v sociální hierarchii, nebo co dělá, musí jíst pokud možno každý den a pokud možno dvakrát – třikrát denně. Kromě toho člověk musí mít oděv a obuv, aby se zahřál a chránil své tělo před rozmary přírody (v klimatických pásmech s odlišnými ročními obdobími) atd. Proto jsou aktivní ekonomické niky URČUJÍCÍMI v ekonomickém systému, na LIBOVOLNÉ ÚROVNI jeho VÝVOJE. Dále vyčleníme KATEGORII SOCIÁLNÍCH EKONOMICKÝCH NIK. Zase je zcela zřejmé, že mezi tyto ekonomické niky patří ty druhy lidské činnosti, které jsou spojeny s ORGANIZACÍ a OCHRANOU CELÉHO SOCIÁLNÍHO SYSTÉMU. Lidé, zaměstnaní v těchto ekonomických nikách, nic NEVYRÁBĚJÍ svýma rukama, neorají půdu, nestaví domy, nešijí oděvy ani obuv, ale to neznamená, že jejich činnost má parazitický charakter. Proč je to tak a k čemu jsou zapotřebí sociální ekonomické niky, bylo uvedeno již výše. Ale pro větší názornost lze lidské společenství (samozřejmě, do 192


určité míry) srovnat se složitě organizovaným mnohobuněčným organizmem, v němž centrální a periferní nervový systém plní pouze řídicí, obranné a kontrolní funkce. Při vzniku rozumu vznikají i poznávací funkce centrálního nervového systému, ale to je také funkce téže kategorie, jenže na vyšší úrovni organizace. Tak či jinak, bez centrálního periferního nervového systému složitě organizovaný mnohobuněčný organizmus prostě nemůže. Tak i kterýkoli SOCIÁLNÍ ORGANIZMUS bez sociálních ekonomických nik NEMŮŽE EXISTOVAT, nebo velmi rychle degraduje až na úroveň „jednobuněčného“ sociálního organizmu, což pro člověka znamená ztrátu rozumu a návrat na úroveň divokého živočicha. Příčiny tohoto jevu byly probrány výše. Jde o to, že zrození rozumu u Homo sapiens je možné jen při rozvoji člověka ve společenství sobě podobných a při nasáti kritického objemu informací do jeho mozku. Tento objem lze získat jen nahromaděním zkušeností mnoha generací lidí. Přitom nelze ztotožňovat sociální organizmus se složitě organizovaným mnohobuněčným živým organizmem. Analogie neznamená totožnost. Napsání rovnítka mezi nimi vede k chybnému chápání vývoje lidské společnosti, což se projevovalo ve filozofii vznikem Teorie Absolutu, tak zvané Hegelovy Absolutní Ideje, teorie Logosu a jiných. Kromě toho, vnucování ideje totožnosti sociálního organizmu a složitě organizovaného mnohobuněčného živočišného organizmu v podobě idejí SOCIALIZMU a KOMUNIZMU, ve formě státního kapitalizmu je metoda sociálních parazitů, kterou používají k oklamání a ohlupování lidí. Ale o tom trochu později, nyní se vrátíme k definici pojmů ekonomického systému. Vrátíme se k analýze kategorie sociálních ekonomických nik. Lidé, kteří zaujímají sociální ekonomické niky, nevyrábějí žádné fyzicky existující produkty či zboží, nicméně však konají práci v zájmu celé společnosti. Aby bylo jasno, co za tím stojí, stačí proanalyzovat alespoň jednu ze sociálních ekonomických nik. Pro názornost prozkoumáme sociální ekonomickou siku profesionálního vojáka. Naši předkové nazývali profesionální vojáky družiníci, a jejich elitu VARJAGOVÉ. Všem je jasné, že jejich práce byla obrana své vlasti před vnitřními i vnějšími nepřáteli, jinými slova – válka. Učí se zabíjet a připravují se na to, aby v případě potřeby obětovali svůj život ve jménu všech těch lidí, kteří živili je a jejich rodiny, jménem svého národa, kultury a PRAVDY. Samozřejmě, někdo může říci, že každý má svou pravdu, ale s tím nemohu souhlasit, protože PRAVDA JE VŽDY JEDNA; prostě mnozí se pokoušejí ospravedlnit své činy, ale to je téma jiného rozhovoru. Prakticky kterýkoli oráč, tesař, pastevec atd., když vezme ruky meč, válečnou sekeru, luk atd., neobstojí proti družiníkovi ani několik minut, nemluvě už o souboji s varjagem, elitním vojákem. V mnoha případech jednomu vojákovi neodolá ani několik nevycvičených lidí. V nejlepším případě mohou pozdržet profesionálního vojáka o pouhých několik minut. Ovládání každé zbraně je specifické umění, které vyžaduje talent mnohaletý vyčerpávající trénink, během něhož voják vypotí ne méně potu, než třeba zemědělec. A v mnoha případech mnohem více. Protože na tomto výcviku záleží, má-li daný voják šanci přežít již v prvé bitvě či ne. Ale v sázce není jen život samotného vojáka, ale také dosažení vítězství v bitvě, a záchrana minimálně svobody, a časem i života všech těch, kdo zůstal za jeho zády – žen, dětí, starců, a stejných oráčů, tesařů, pastevců atd. Samozřejmě, v kritických chvílích zbraň do 193


ruky i oni, někdy včetně žen a výrostků. Ale to se stávalo obvykle tehdy, když vyvstala otázka, zda z povrchu Midgard-země zmizí ten či onen národ. A daleko ne vždy, když se něco takového stalo, se tím podařilo něco změnit. Proto je vždy lepší, když k něčemu takovému nedojde, a když se válkou zabývali ti, kdo zasvětil svůj život obraně své Vlasti. Profesionální vojáci chrání i před vnitřními nepřáteli, vrahy a lupiči na cestách. Proto, pokud voják slouží své vlasti a lidu se ctí, pak nejí svůj chléb nadarmo. A aby v bitvách nezahynuli všichni profesionálové, je nutno, aby vojevodové a válečná knížata (chánové) byli chytří a měli strategický a taktický talent, který je nutno rozvíjet, a získávat příslušné vzdělání a zkušenosti atd. Nemá smysl popisovat všechny sociální ekonomické niky. Čím je sociální organizmus složitější, tím více vzniká sociálních ekonomických nik, stejně jako ekonomických nik jiných kategorií. Budeme proto pokračovat v analýze kategorií ekonomických nik a přejdeme k rozboru KATEGORIE PASIVNÍCH EKONOMICKÝCH NIK. K této kategorii patří ty druhy lidské činnosti, které nejsou bezprostředně spojeny s činností dvou výše popsaných kategorií. A znovu musíme poznamenat, že čím je SLOŽITĚJŠÍ SOCIÁLNÍ ORGANIZMUS, tím je v něm více pasivních ekonomických nik, a tím je mnohotvárnější. K této kategorii patří takové druhy činnosti, jako je OBCHOD, SFÉRA ZÁBAVY, VZDĚLÁNÍ, DUCHOVNÍ SFÉRA národa, KULTURNÍ SFÉRA, LÉKAŘSTVÍ a VĚDA. Pro analýzu si zvolíme OBCHOD. Člověk, který zaujímá obchodní ekonomickou niku, se zabývá tím, že bere přebytky pracovních výrobků, vyráběných jinými na jednom místě, a převážel je tam, kde jich byl nedostatek, či nebyly vůbec. V počátečních stádiích formování sociálního organizmu, při tak zvané naturální směně lidé si sami vyměňovali své přebytky za to, co potřebovali k životu a pro své hospodaření. To bylo možné proto, že v počátečních stádiích formování lidí do občin bylo vše potřebné pro život občiny vyráběno uvnitř ní samé. Dělba práce přitom byla minimální, vyráběné pracovní nástroje byly poměrně primitivní a ještě nevyžadovaly zvláštní znalosti a návyky, které se postupně hromadily a dědily z generace na generaci, až se stávaly profesním tajemstvím. Tato profesní tajemství se začala předávat nejen členům rodiny mistra, ale když starý mistr neměl nástupce, i vybraným učedníkům. Ale to vše poněkud později. Prozatím existovala naturální směna, obchod jako takový neexistoval. NEBYLY PENÍZE, protože jich nebylo zapotřebí. To neznamená, že lidé neznali drahé kovy a kameny. Prostě se tehdy používaly k výrobě ozdob pro ženy, někdy i na ozdobu mužských hraček – zbraní. Bez peněz se obešli poměrně dlouho, někdy místo nich používali jako etalon nějaký pracovní produkt, obvykle takový, který se nekazil a nebyl moc vzácný. U našich předků velmi často takovým „etalonem“ byly kožešiny malých zvířat – veverky či sobola. Veverky nahrazovaly „kopějky“, soboli se užívaly jako „ruble“. Všechno ostatní zboží se hodnotilo v jednotkách veverek a sobolů. Bezpochyby podobným etalonem nemohly být potraviny pro jejich krátkou životnost. Je těžké si představit jako směnnou jednotku, například, rybu. Takové „peníze“ by se rychle kazily, i v přímém smyslu slova. Ryb pak existuje mnoho druhů, velikost chycených ryb kolísá v poměrně širokých mezích. Obliba kožešin veverek a sobolů jako etalonu pro směnu plynula z toho, že dobře vydělané kožešiny se mohly dost 194


dlouho skladovat, přičemž neztrácely podobu zboží. A také proto, že se střílely jen v zimě, kdy jejich kožešiny byly nejcennější, a lovili jen dospělé jedince, jejich velikost byla téměř stejná … Ale s rozvojem sociálního organizmu, když činnost lidí, kteří je vytvářeli, se stávala stále různorodější, když se sociální organizmy jednotlivých rodů začaly spojovat do větších sociálních organizmů klanů, národností a národů, zároveň s veverkami a soboly se jako všeobecný etalon zboží začal u našich předků používat peněžní ekvivalent. Nejdříve to byly stříbrné pruty, z nich doslova odsekávali kousky potřebné velikosti k zaplacení potřebné ho zboží. Peníze odsekávali (rubali) … a proto stříbrné kousky určité velikosti začali nazývat ruble. Zlato se v té době ještě nenaučili těžit průmyslovým způsobem, bylo proto dost vzácné, a nacházeli je pouze jako samorosty na březích potoků a řek. S růstem sociálního organizmu a se stále větší specializací práce pro samotné výrobce bylo stále těžší samotným se zabývat směnou výrobků vlastní práce za to, co potřebovali sami a jejich rodiny. Kvalita vyráběných pracovních nástrojů se postupně začala značně odlišovat u jednotlivých mistrů, a proto lidem nebylo lhostejné, se kterým mistrem si vyměnit výrobky své práce. Protože na kvalitě používaných pracovních nástrojů, domácích potřeb ve velké míře záviselo to, jak rychle a kvalitně oni sami budou moci pracovat na svém díle. Kvalita vyráběných výrobků se tak postupně stala rozhodujícím faktorem. Ale pracovní nástroje atd., se „znakem kvality“, kterým v těch časech byla osobní značka mistra, byly tam, kde mistr žil. A proto, aby člověk získal výrobky určitého mistra, musel jet tam, kde ten žil, nebo samotný mistr musel jet za svými „zákazníky“. Když mistr žil v sousední ulici nebo vesnici, nebyly s tím žádné problémy. Jiné to bylo, když potřebný mistr žil značně daleko. V tom případě někdo musel opustit svou práci a jet, buď uživatel k mistrovi, nebo mistr k uživateli svých výrobků. Když se to týkalo něčeho konkrétního, co se bralo na celý život, nebo na dlouhou dobu, to problémy nevznikaly. Lidé se vždy chtěli sami předvést, a na jiné se podívat. Právě pro to naši předkové pořádali trhy. Ale trhy se pořádaly dost zřídka, nejčastěji na podzim, po sklizni úrody. Ale všední dny byly pořád, a potřeba něčeho vznikala tehdy, když to bylo zapotřebí a nemohlo se čekat na příští trh. Proto časem vznikla n zbytnost, aby se někdo zabýval pouze tím, že zjišťoval, co a kolik je potřebného na jednom místě a pak to hledal na jiném či jiných místech to nejlepší, co bylo možné najít, a vracel se se vším potřebným zpět. V této variantě všichni získávali. Všichni se klidně zabývali tím, co dovedli nejlépe, a někdo jiný jim dodával to, co potřebovali. V tom případě však který se do toho pustil, tomu musel věnovat všechen svůj čas, aby měl možnost opatřit vše potřebné pro mnohé lidi. Proto člověk, který zaujímal obchodní ekonomickou niku, musel mnohé zorganizovat. Musel mít místo pro hromadění a uskladnění výrobků, získaných na jednom místě v dostatečném množství předtím, než se vypravil na jiné místo. Musel mít odpovídající dopravní prostředky pro dodání zboží z jednoho místa na druhé. Musel mít lidi na nakládku, vykládku a dopravu, lidi na ochranu povozů na cestě před loupežníky atd. Všechny tyto lidi musel živit, a nejen je, ale i jejich rodiny. Samozřejmě, všechno to nevzniklo najednou, ale člověk, který zaujímal obchodní ekonomickou niku, to musel dříve či později udělat, jinak nebyl schopen se v této ekonomické nice udržet. Nemluvě už o tom, že takový člověk musel mít sklon k takovému druhu činnosti a organizační talent. 195


Tak či jinak, obchodník musel k ceně zboží, získaného na jednom místě, přidat dodatečný poplatek za všechny svoje náklady, PLUS ROZUMNĚ VYSOKÝ ZISK, který mu umožňoval živit svou rodinu, předtím, než toto zboží prodal či vyměnil na druhém místě. Daná činnost vyžaduje mnoho úsilí a v podstatě je pro lidi velmi užitečná, JESTLIŽE NENASTANE určitá TRANSFORMACE této činnosti. O tom však trochu později, nyní budeme pokračovat v analýze ekonomického systému … Analýza jiných pasivních ekonomických nik bude provedena podle nezbytnosti, když ta či ona pasivní ekonomická nika začne hrát při vývoji sociálního organizmu určitou významnou úlohu. Prozatím si všimneme poslední kategorie ekonomických nik – PARAZITICKÝCH. KATEGORIE PARAZITICKCH EKONOMICKÝCH NIK představuje ZVLÁŠTNÍ KATEGORII, pochopení principu jejího formování umožní porozumět skrytým mechanizmům, které poháněly vývoj civilizace Midgard-země po globální katastrofě před 13 016 roky (k roku 2007). Právě pochopení povahy jednání parazitických ekonomických nik dává klíč, s jehož pomocí „se otvírají“ tajemné dvéře k pochopení toho, co se děje na Midgard-zemi za poslední tisíciletí a toho, co se dělo s Ruskem. Právě v pochopení povahy parazitických ekonomických nik je uschováno tajemství Temných sil, usilujících o ovládnutí Midgard-země… Ale k tomuto tajemství je nutno najít správný „přístup“, nebylo žádných pochybností o povaze toho, co se děje, kdy je nutno jen otevřít oči a porozumět tomu, co se kolem děje. Tak či jinak, čtyři základní kategorie ekonomických nik sociálního organizmu umožňují pochopit a konečně uvidět předtím neviditelné nitky manipulování vývojem civilizace, které Temným silám dovolovaly krok za krokem postupovat ke světovládě. Protože teprve po pochopení těchto mechanizmů lze současnou civilizaci vyléčit od smrtelné “nemoci“, která vede k nevyhnutelnému krachu a sebezničení … 2.18. Ekonomický systém prvobytně pospolného zřízení V počátečních stádiích formování sociálního organizmu nebylo parazitických ekonomických nik mnoho. Naplňovali je vyvrženci – vrazi, násilníci a darmojedi, vyhánění z rodů a občin. Lidé, kteří po vyhnání přežili, se stali loupežníky, kteří žili na úkor okrádání těch, kteří je vyhnali. Tak na úrovni rodového zřízení, na úrovni tak zvané prvobytně pospolné formace, se jasně vytvářejí čtyři kategorie ekonomických nik – KATEGORIE AKTIVNÍCH NIK, KATEGORIE SOCIÁLNÍCH NIK, KATEGORIE PASIVÍCH NIK a KATEGORIE PARAZITICKÝCH NIK (viz obr.27). Na úrovni rodového zřízení bylo velmi málo PARAZITICKÝCH EKONOMICKÝCH NIK, zvláště v počátečních etapách jeho vývoje. To bylo způsobeno především se surovými životními podmínkami a poměrnou primitivností pracovních nástrojů. Ekonomický systém na této úrovni vývoje sociálního organizmu funguje na principu prosté reprodukce, kdy nevznikaly přebytky potravin a spotřeby. Proto kategorii parazitických nik v této etapě vývoje sociálního organizmu tvoří pouze několik druhů sociální aktivity nebo, přesněji, její absence – DARMOJEDI, NÁSILNÍCI a VRAZI. S násilníky a vrahy se tehdy moc nebavili, hned je z rodu či klanu vyháněli. Ti, kdo přežili mimo občinu, se spojovali v bandy a olupovali všechny, koho mohli. Darmojedy se 196


nejdříve snažili převychovat, nutili je pracovat a přinášet rodu či občině alespoň nějaký užitek. A když člověk pokračoval v lenošení, také ho nakonec vyhnali. A darmožrouti měli v této situaci dvojí východisko – zemřít v divoké přírodě nebo se stát loupežníkem či vrahem, aby nezemřeli hladem či chladem. V každém případě, V TÉTO ETAPĚ VÝVOJE SOCIÁLNÍHO ORGANIZMU PRO AKTIVNÍ ČINNOST TEMNÝCH SIL (sociální parazity) PROSTĚ NEBYLO PŮDY. Duchem jim blízké sociální elementy, na něž se mohly spoléhat, byly málo početné a prakticky NEMĚLY žádný VLIV na samotný sociální organizmus, protože žily mimo něj – byli vyvrženci. Teprve se vznikem ROZŠÍŘENÉ REPRODUKCE, když začali vyrábět PŘEBYTKY POTRAVIN a SPOTŘEBY, teprve tehdy se objevily PODMÍNKY pro činnost TEMNÝCH SIL, ale i to ne najednou. Při rozšířené reprodukci se prvobytně pospolné zřízení postupně transformovalo v obecní zřízení, kdy lidé dále žili podle obecních zákonů, ale, díky zdokonalení pracovních nástrojů a osvojení (přesněji, opakovanému osvojení) technologií zpracování kovů (především železa), se začal zvětšovat počet aktivních nik. Ale nejzajímavější je to, že největší „nárůst“ počtu nových ekonomických nik připadl na KATEGORIE PASIVNÍCH a SOCIÁLNÍCH EKONOMICKÝCH NIK (viz obr.28). Příčina takové deformace je prostá a zřejmá. Zdokonalení pracovních nástrojů a technologií mnoho lidí osvobodilo od těžké, ale málo efektivní práce. Přitom zemědělci, pastevci, lovci a rybáři, kteří zůstali při získávání potravin, svou prací „dobývali“ tolik potravy, že to stačilo nejen pro ně samotné a jejich rodiny, ale i pro všechny ostatní, kteří tvořili dohromady jednotný sociální organizmus obecního zřízení. Když člověk musí neustále bojovat o přežití, není mu moc do krásy a elegance. Surové životní podmínky, život na hranici hladu k tomu nevedou. Všichni žili podle hesla „nemusím hodovat, hlavně, že přežiju“. Ale se vznikem přebytků potravin při značně menší fyzické námaze vznikla možnost myslet i na duši a na krásu. Právě proto se vznikem rozšířené reprodukce a obchodu objevují stále nové ekonomické niky, zejména v kategoriích pasivních a sociálních nik. Vzniká potřeba a objevují se nové spotřební předměty, bouřlivě se rozvíjí umění a kultura. Osvobození pracovních rukou vytvořilo možnost najít těmto lidem uplatnit svůj talent a schopnosti, což se ihned odrazilo na úrovni vývoje celého sociálního organizmu i konkrétních lidí. Zdokonalení pracovních nástrojů a osvojení (obnova) technologií vytvořilo podmínky, v nichž člověk začal méně a méně záviset na rozmarech přírody. Homo sapiens – člověk rozumný dokázal teprve v této etapě opustit „hru na přežití“, k níž ho nutila divoká příroda, a to vytvořilo podmínky pro jeho evoluční vývoj jako rozumné bytosti. Začaly se bouřlivě rozvíjet umění a kultURA, lidé začali vytvářet krásu a vážit si jí atd. A to je vhodný okamžik, abychom připomněli SOCIÁLNÍ PARAZITY … Vrazi¨, násilníci a darmojedi, bohužel, nevymizeli, když se objevily přebytky potravin a spotřebního zboží. Když bylo jídlo pro všechny, a dokonce jeho přebytky, když se objevily „přebytečné“ ruce, protože odpadla nutnost, aby všichni od rána do večera pracovali na polích a zahradách, část lidí, kteří se „osvobodili“ od takového údělu, začalo vábit – nicnedělání. V podstatě každému člověku je vrozena určitá míra lenivosti. Mnozí dělají něco ne proto, že to vyžaduje jejich duše, ale proto, že je nutí život. Zvláště se to projevuje u člověka ve 197


stádiu vývoje rozumného živočicha. Když zmizely extrémní životní podmínky, zmizel i hlavní stimul pro tyto lidi – působení nejsilnějšího INSTINKTU PŘEŽITÍ. A tak vznik přebytků potravy a spotřebního zboží vedlo ke vzniku „přebytku“ SOCIÁLNÍCH PARAZITŮ. Jak potom rod, občina atd. řešili tento nový, a zároveň starý problém? Dá se říci, že stejně – vyháněli tyto lidi od sebe. Někteří z vyvrženců jako dříve hynuli uprostřed divoké přírody, ale mnozí už hned od začátku přežívali. A hlavní příčinou častějšího přežití vyhnanců bylo to, že ve většině případů je příbuzní nevyháněli s prázdnýma rukama, ale s určitou zásobou jídla a hlavně, s loveckým vybavením, jinými slovy, ozbrojené. Vždyť nevyháněli cizí, ale přece své syny a dcery, které přesto stále milovali a litovali. Nikdo nepozvedl ruku, aby je zbavil života, každý si pamatoval jejich dětský smích a čisté dětské oči, a podvědomě nechtěl věřit, že to, co se děje s jejich milovanou ratolestí, je nevratné. Bohužel, ale většinou to byly nezvratné změny. A taková lítost (i když lidsky pochopitelná) se stala pro lidskou civilizaci smrtelně nebezpečnou chybou. A ačkoliv tato chyba dala o sobě vědět značně později, na „úrodnou půdu“ sociálního parazitizmu padla početná „zrna“. A zpočátku slabé výhonky sociálního parazitizmu se postupně změnily v „rakovinový nádor“ civilizace Midgard-země. Avšak jak k tomu mohlo dojít, kam se všichni ostatní dívali? Pokusíme se to rozebrat … 2.19. Vznik prvních parazitických systémů bílé rasy. Jak již bylo řečeno, vrazi, násilníci a darmožrouti, vyhánění z rodů a občin bílé rasy už většinou nehynuli uprostřed divoké přírody, ale protože měli zbraně ze železa a později i z ocele, mohli nejen úspěšně lovit, což dělali z nutnosti, ne z vlastní vůle. Vytvářeli bandy pod tvrdou rukou nějakého vůdce, který zaváděl přísnou kázeň a který udržoval své podílníky pod kontrolou krutostí a strachem. Zpočátku nevelké bandy útočili na malé osady a vísky, loupili a zabíjeli jejich obyvatele. Postupně s e nevelké bandy často po krutých bojích, sjednocovaly pod „křídlem“ nejkrutějšího „orla“ a začínaly působit vážné škody svým nedávným příbuzným a spoluobčanům. Proti takovým velkým bandám se rody spojovaly k odporu, a vyhnancům ve většině případů nezbývalo, než opustit rodné kraje. Velmi často tyto bandy vyhnanců bílé rasy odcházely navždy a ocitaly se v zemích, o nichž nikdo z nich ani neslyšel. Ale tyto země byly často již obsazené jinými klany a často lidmi jiných ras. Bandy vyhnanců bílé rasy měly železnou kázeň a organizovanost, navíc měly dokonalejší zbraně ze železa a oceli ve srovnání se zbraněmi a vojenskou organizací původního obyvatelstva nových krajů černé, žluté, či rudé rasy. To vše dávalo vyhnancům bílé rasy obrovskou výhodu a často to vedlo k tomu, že všechny, kdo mohl držet zbraň, zabíjeli a všechny ostatní brali ZA OTROKY. Dosti často takové bandy vyhnanců bílé rasy byly zničeny početnějšími vojsky nových krajů, což bylo spojeno s tím, že po dlouhém putování bez cest a bez dostatečných zásob jídla a vody se lidé vyčerpali a byli prostě oslabení. Ale dosti často bandy vyhnanců, sestavené na zásadách tvrdé kázně a dobře vyzbrojené, vítězily v bitvách s domorodci a po vítězství se z nich stali otrokáři a nové panstvo pro domorodce. Svou moc si udržovali díky síle a krutosti, kterou uplatňovali vůči buřičům, a tak vytvářeli novou vojenskou "elitu“. Při tom všem probíhal navíc proces vytváření NOVÝCH SUBRAS. Šlo o to, že 198


většina vyhnanců bílé rasy byli muži a jen málo žen, které mezi nimi byly, vydržely útrapy cesty nebo zahynuly v bojích. Proto, když se usadili na novém místě na horních stupních sociální hierarchie, vyhnanci se střetávali s problémem nedostatku žen bílé rasy. Počet žen, které přišly s nimi, nestačil, a proto byli nuceni si brát za manželky ženy z místních rodů. Samozřejmě, znásilňovali ženy i v bitvách, a mnohé z domorodých žen, které zůstaly naživu, se stávaly nejen obyčejnými otrokyněmi, ale i otrokyněmi sexuálními. A manželky i otrokyně rodily děti, čímž vznikaly nové subrasy. Časem se „přivandrovalci“ rozplynuli mezi podrobenými kmeny a národy, přičemž často přebírali jejich obyčeje, k nimž přidávali svoje. Mnohá slova z jazyka podrobených kmenů „se vlily“ do jazyka vítězů a časem vznikaly nové jazyky. Vznikala směsice ras, kultur a jazyků. Když vytvořili takový systém, vyhnanci vytvořili první parazitický sociální systém. Všichni lidé se dělili na dvě základní kategorie – SVOBODNÉ a OTROKY, kdy zvláštní mezivrstvou byli tak zvaní propuštění na svobodu. Když si podrobili ty či ony kmeny, bývalí vyhnanci museli, ať to chtěli či ne, vytvořit státní strukturu, aby si zachovali své postavení. A ačkoli tato struktura byla vytvořena na základě otroctví, vítězové museli vytvořit sociální hierarchii, jinak by se byla rozpadla. Proto v otrokářském zřízení se vytváří těžkopádná sociální mašinerie – otrokářský stát (viz obr.29). A jako v každém totalitním statě, vzniká především profesionální armáda, jejíž zámožnost plně závisí na přání nového „panstva“ – otrokářů. Hlavním úkolem této armády byla ochrana majetku a života nového panstva před úklady těch, kdo chtěli zaujmout jejich místo, v podstatě jiných band vyhnanců, jakými byli ještě nedávno i oni sami. Kromě toho armáda byla dodavatelem nových otroků, kterými se stávali jak vojáci, zajatí v bitvách, tak i mírové obyvatelstvo uchvácených zemí nebo všichni ti, koho mohli chytit při přepadech sousedů. V podstatě ZÁKLADEM otrokářského zřízení byla VÁLKA a OTROCTVÍ. Poměrně malá část sociálního organizmu plně ovládala přímo i nepřímo jeho značně větší částí. Tak vyhnané parazitické elementy obecního zřízení vytvořily paralelně nový sociální organizmus – otrokářské zřízení, jehož odlišnost tkvěla v tom, že parazitické prvky uchvátily v sociálním organizmu klíčové pozice v sociálních ekonomických nikách, a NAVÍC, nahradily práci svobodných lidí prací otroků. Protože většina kmenů černé, rudé a žluté rasy byla v důsledku výše uvedených příčin na nižší evoluční úrovni, vyhnanciuchvatitelé z bílé rasy „pozvedávali“ podrobené kmeny na úroveň, na úroveň, blízkou k úrovni evolučního vývoje bílé rasy. Samozřejmě, že to nedělali ze své „duševní dobroty“, a ne z „péče o ubohé“ domorodce, ale jen z nutnosti zachovat své panství. Tam, kde vítězové klesali na úroveň podrobených kmenů, často a rychle se stávali – ti, co přežili – otroky následujících vln vyhnanců bílé rasy. Nutno poznamenat, že mezi KMENY BÍLÉ RASY OTROCTVÍ PRAKTICKY NEEXISTOVALO během celého času. Ideu otroctví vyhnanci bílé rasy převzali od kmenů černé nebo rudé rasy, mezi nimiž byl tento jev velmi rozšířen. To souvisí s tím, že tato rasy žily v klimatických pásmech, které přispívají k rozvoji parazitického vztahu k přírodě, od čehož není daleko k myšlence parazitizmu na ostatních lidech. Pro lidi černé a rudé rasy zotročování lidí sousedních kmenů bylo normu. Nebylo výjimkou, kdy zajatci se stávali pro vítěze jen obědem či večeří. K tomu, aby bylo jednodušší udržovat podrobené v otroctví, byly vytvářeny a vtloukány do hlav podrobených legendy a mýty o vyvolenosti „vládců“ jejich těl a duší. 199


Byla vymyšlena náboženství, která ospravedlňovala stav věcí a vštěpovala otrokům myšlenky o pokoře, která bude odměněna po smrti. Zvláště lehce se to dařilo tehdy, když vyhnanci bílé rasy měli znalosti a dovednosti, které značně převyšovaly evoluční úroveň jimi podrobených národů. Zvláštní místo mezi starověkými otrokářskými státy zaujímá Egypt. K jeho úloze se vrátíme později, a prozatím budeme pokračovat v analýze ekonomických systémů a jejich evoluce … Obecní zřízení a otrokářské zřízení trvalo tisíce let. Tato koexistence trvala do doby, dokud vývoj ekonomického systému obecního zřízení, které existovalo u bílé rasy, nevedl k tomu, že otrokářské zřízení zaostalo za úrovní vývoje ekonomického systému zřízení obecního a pak feudálního. V současné historii je zvykem zobrazovat obecní zřízení jako primitivní, což v podstatě pravdě neodpovídá. Všechny kmeny a národy bílé rasy se držely védického vnímání světa a žili v rodech a obcích (občinách). A dokonce na úrovni prvobytně pospolného zřízení vývoj kmenů bílé rasy byl značně vyšší, než u jiných ras z důvodů, uvedených výše. Tento závěr nemá žádný vztah k vyvolenosti jakékoli rasy, ale jen konstatuje fakt, že různé rasy, které osídlují různá klimatická pásma na Midgard-zemi, se vyvíjejí RŮZNOU EVOLUČNÍ RYCHLOSTÍ a, proto nemohou být na stejných úrovních se všemi následky, které z toho vyplývají. Copak bříza středního pásu Ruska diskriminuje zakrslou břízu tundry svými rozměry? Zakrslá velikost břízy v tundře je dána přírodními a klimatickými podmínkami, v nichž roste, a ne tím, že by ji břízy mírného pásu „diskreditovaly“. Žádného člověka, je-li psychicky zdráv, nenapadne podobná myšlenka. Tak proč tedy člověk, který se zmíní o evolučních rozdílech ras, podmíněných rozdíly v jejich genetice, biochemii, existenčními podmínkami v těch či jiných klimatických pásmech, je okamžitě napaden a obviněn z rasizmu. A to se stává vždy. A pokud se to stává, znamená to, že je to pro někoho potřebné a výhodné. Otevřená zůstává otázka – pro koho je to výhodné a proč? Ponecháme tuto otázku otevřenou, a vrátíme se k analýze ekonomických systémů… Otrocká práce není už z definice efektivní, protože se zdokonalováním pracovních nástrojů a technologií v rodech a kmenech bílé rasy, v sociálním organizmu obecního zřízení (správnější by je bylo nazvat VÉDICKÉHO ZŘÍZENÍ), se objevovalo stále více aktivních sociálních a pasivních ekonomických nik. Sociální organizmus rostl a rozvíjel se stále rychleji. Vyhnanci bílé rasy, kteří si podrobili kmeny a národy jiných ras, se plně „odtrhli“ i kulturně i ekonomicky od svých bývalých příbuzných. Ty znalosti, a hlavně zbraně, které měli ve chvíli pokoření kmenů jiných ras, ačkoli jim zajistily evoluční výhodu na několik tisíciletí, avšak ne navždy. Vyhnanci byli svou podstatou parazité a z mnoha důvodů nemohli sami tvořit a vytvářet nové věci. Jediné, co mohli dělat, bylo uchovat ty znalosti, které měli před svým vyhnáním. Když přišli na nové místo, tak aby pro své potomky zachovali tyto znalosti, proměnili je v předmět uctívání a zpřístupnili je POUZE svým potomkům. Proměnili znalosti v dogmata, která nepřipouštěla nic nového. Kastovost a dogmatizmus tak vedly k tomu, že takové civilizace se změnily v „mumie“. Nejnázornějším příkladem takového přístupu byla civilizace Egypta. Skupina lidí bílé rasy po planetární katastrofě před 13 016 léty (k roku 2007) „se usadila“ na území severní Afriky. Měla poměrně velké znalosti a kmenům černé rasy demonstrovala své možnosti za hranicemi jejich chápání, čímž vytvořili v myslích těchto lidí obraz svého božského původu a proměnili je v otroky a přinutili je pro sebe otročit. Vytvořili pevný kastový 200


systém, a zvláštní kasta žreců proměnila jejich znalosti v náboženství, předmět božského uctívání. Od té chvíle se znalosti, přinesené bílými lidmi, proměnily v mrtvé dogma, což se stalo příčinou zániku civilizace Egypta. Tyto znalosti byly po několik tisíciletí pro sousední kmeny a národy černé rasy nedosažitelné, a tento stav se zachoval do té doby, než kmeny Hyksosů na přelomu 8. a 7. století před naším letopočtem (asi před 3 700 roky) poprvé porazily Egypt. Hlavní příčinou vítězství kmenů Hyksosů, kteří přišli z Indie, bylo to, že měli železné a ocelové zbraně, zatímco Egypťané měli zbraně z bronzu nebo z mědi. Hyksosové – kmeny šedé subrasy, původně vznikli v důsledku smíšení slovansko-árijských kmenů a drávidsko-nagojských kmenů černé rasy po uchvácení Dravídie (starověké Indie) slovansko-árijskými kmeny v roce 2 692 před n.l. (před 4 699 léty k roku 2007). Slovansko-árijské kmeny, které dobyly Dravídii v době Prvého pochodu, měli železné a ocelové zbraně a už tehdy znali tajemství damascénské ocele. Meče z této ocele lehce proráženy jakékoli brnění z kůže, kosti, mědi a dokonce i ze železa. A ačkoli damascénské ocele bylo málo, v boji měla na lidi doslova mystický účinek. Obvykle takovým mečům dávali jména a kolem nich vznikaly legendy, z nichž se mnohé dochovaly dodnes. Pro kmeny negroidní rasy (černé), například, magie byla základem jejich světového názoru (magie woodoo), a jim se také, jako většině kmenů šedé subrasy (bílá + černá rasa), které se zjevně či tajně klaněli Kali-Ma (Černé Matce), se možnosti damascénských zbraní zdály zázračné. Tak se rodily mýty, podobné mýtu o meči krále Arthura – Exkaliburu, který může vytáhnout z kamene jen hrdina. Taková zbraň se obvykle dědila z otce na syna, a dobývala se v boji, což skutečně odpovídalo hrdinskému činu. Šlo o to, že takovou zbraň měli pouze vojáci nejvyšší kasty Slovano-Árijců – varjagové. A dokonce mezi nimi jen nejlepší z nejlepších. Bojové možnosti VARJAGŮ, kteří ovládali KOZÁCKOU SPÁSU, leží za hranicí možností „normálních“ vojáků. Kromě vysokého umění ovládat jakoukoli chladnou zbraň a své tělo, varjagové dovedli „zpomalovat čas“, být nezranitelní jakoukoli zbraní a mnohé jiné. Protože měli damascénské zbraně a brnění, stávali se prakticky NEZRANITELNÝMI. Legenda o Achilově patě má právě takové „kořeny“ a vůbec ne řecké … Tak je pochopitelná téměř mystická hrůza, která zachvacovala vojáky jiných kmenů a národů bez ohledu na jejich rasu, kdy se na bojišti setkali s takovými mistry boje. Byly poraženy ohromné armády, které se rozutekly pod údery poměrně malých družin takových vojáků… A ačkoli vojáci Hyksosů takové úrovně nedosahovali, nicméně jejich železné a ocelové zbraně a odpovídající brnění jim umožnily poměrně lehce se zmocnit Starého Egypta a stát se v něm téměř na dvěstě let novou elitou. A příčinou porážky armád Egypta poměrně málo početnými kmeny Hyksosů, kteří se navíc pohybovali zároveň se svými rodinami a majetkem po neznámých pouštních a polopouštních územích se všemi z toho plyn opími důsledky, lze vysvětlit především tím, že měli železné a ocelové zbraně a přístup k technologiím, které získali od slovansko-árijských kmenů, které dobyly Dravídii (Starou Indii) v době Prvého pochodu. Nutno zaznamenat jeden zajímavý fakt. Kmeny a národy dokonce uvnitř jedné rasy se dosti výrazně vzájemně lišily evolučně. V důsledku výše uvedených příčin se kmeny a národy, které si osvojily rovníkové, subrovníkové, 201


tropické a subtropické klimatické pásmo, evolučně značně zaostávalys úrovní rozvoje kmenů a národů, které si osvojily mírné klimatické pásmo Midgard-země. Protože si toto pásmo osvojila právě bílá rasa, ocitla se evolučně výše, než všechny ostatní rasy, které se usadily na Midgard-zemi. Obce a rody bílé rasy vyháněly ze svých řad parazitické elementy, které se po opuštění rodných krajů shlukovali v bandy, a při odpovídajícím úspěchu si podrobovaly kmeny a národy jiných ras, přičemž ty, co přežili, zotročili. Tak pro sebe získávali vše potřebné pro svůj život. Avšak při tom všem bezděčně „pozvedávaly“ pokořené kmeny a národy na vyšší úroveň vývoje. Mezi vyhnanci byli i mistři různých řemesel, vyhnaní ze svých rodů za násilí či vraždy, byli jiní, kteří měli různé znalosti a návyky, takže na novém místě se pokoušeli obnovit svá řemesla na základě otrocké práce. Nejspíše nebyli nejlepšími mistry, nicméně se pokoušeli obnovit z dětství známý sociální organizmus na základě otroctví. V počátečních etapách se jim někdy podařilo vyniknout díky krutosti k otrokům a strohé organizaci a kázni. Avšak otrocká práce NIKDY NEBYLA EFEKTIVNÍ. Ale po dlouhou dobu, pokud pracovní nástroje byly dost primitivní, se práce svobodného člověka jen málo odlišovala od práce otroka. Aby vypěstoval úrodu, i svobodný člověk musel pracovat od slunka do slunka. Otrok dělal prakticky totéž, jen ne ze své vůle, ale z přinucení otrokáře. Výsledky práce svobodného člověka patřily v podstatě jemu samotnému, jen DESET PROCENT odevzdával pro potřeby občiny, tak zvaný DESÁTEK. Proto svobodný člověk, i když pracoval v potu tváře, si v krajním případě zachoval výsledky práce pro sebe a svou rodinu. Otrok však sám patřil otrokáři jako věc, a všechny výsledky jeho práce rovněž patřily otrokáři. Vše, co „dostával“ otrok za svou práci, bylo místo pod střechou a kousek chleba, aby nezemřel hlady. Mnozí otrokáři by otroky ani neživili, kdyby ti mohli pracovat s hladovým žaludkem. Ve Střední Americe, například, Aztékové a Mayové své válečné zajatce neživili vůbec, ale dávali jim silná narkotika. ˇčlověk po jejich užití necítil hlad, mohl pracovat po dvanáct hodin denně, ale … za měsíc doslova „vyhořel“ … Samozřejmě to bylo absurdní, nicméně se to stávalo. Nutno však poznamenat, že práce otroka a práce svobodného člověka se málo lišila svou podstatou, LIŠILO SE jen ROZDĚLENÍ VÝSLEDKŮ této práce. Otrok neměl nic a nedisponoval ani sám sebou, zatímco svobodný člověk disponoval i sám sebou i 90 % výsledků své práce. Právě v tom tkvěl základní rozdíl mezi SVOBODNÝM a OTROKEM – podle jejich vztahu k distribuci produktů jejich vlastní práce. V jednom případě existuje stimul, ve druhém jeho naprostá absence, pouze strach z trestu v případě odmítnutí práce z donucení. Právě tento psychologický faktor ZAINTERESOVANOSTI PRACOVNÍKA na své práci či jeho absence hrají URČUJÍCÍ ROLI v zajištění životaschopnosti toho či jiného ekonomického systému. Právě proto byl otrokářský systém předurčen k zániku od samotného začátku. Jakmile se pracovní nástroje zdokonalily na určitou úroveň, otrocká práce se stála neefektivní a každý ekonomický systém, jehož základem byla otrocká práce, byl odsouzen ke krachu. Jakmile KVALITA PRACOVNÍCH PRODUKTŮ, vytvářených prací SVOBODNÉHO ČLOVĚKA dosáhla ZNAČNĚ VYŠŠÍ KVALITY než analogické PRACOVNÍ PRODUKTY OTROKA, ekonomický systém otrokářského zřízení byl ODSOUZEN K ZÁNIKU. A tak, paralelní existence dvou ekonomických systémů – ZŘÍZENÍ 202


POSPOLNÉHO a OTROKÁŘSKÉHO, nemohlo trvat nekonečně dlouho. Jakmile vývoj ekonomického systému pospolného zřízení začal sedmimílovými kroky předbíhat vývoj otrokářského, ten byl odsouzen k zániku. Vlny vyhnanců a nucených přesídlenců se periodicky „přelévaly“ na prostory Evropy, Střední Ázie, Blízkého Východu a Severní Ameriky. Převážně to byli lidé bílé rasy nebo šedé subrasy. Silně vlny vyhnanců se vyskytovaly v obě NOCI SVAROGA, zvláště v „předjitřní době“, z výše uvedených důvodů a vlny přesídlenců vznikaly při změně klimatu na Sibiřských a Dálněvýchodních prostorách nebo pod tlakem sousedů, přinášejících smrt. Zajímavý je také fakt, že právě otrokářské zřízení bylo evolučně VYTĚSNĚNO pospolným a ne naopak. Nové vlny přesídlenců a vyhnanců doslova smetly ze své cesty otrokářské státy Evropy, Blízkého Východu a Střední Ázie. Tento fakt je všeobecně znám, ale z nějakého důvodu je ignorován. Konstatuje se pouze úpadek otrokářských států a jejich rozložení zevnitř jako hlavní příčiny jakéhosi „nedorozumění“. Avšak o tom, že „barbaři“ kteří přišli ze severu, měli velké množství ocelových a damascénských zbraní, vysoké vojenské mistrovství a používali novou taktiku boje, se z nějakého důvodu „skromně“ mlčí. V předjitřní době každé Noci Svaroga z ázijských plání (správněji je ásijských, protože by se měla nazývat ÁSIÍ – zemí ASŮ) „se přelévaly“ gigantické vlny vyhnanců, kteří na své cestě smetali každý odpor. Za soumraku otrokářské éry jedna z takových vln smetla evropské otrokářské říše a státy. Přitom noví hospodáři půdy obnovovali ne otroctví, chápajíce jeho bezperspektivnost, nýbrž něco střední mezi pospolným a otrokářským zřízením. Sociální parazité ve všech dobách nehodlali pracovat v potu tváře, ale dávali přednost tomu, aby to za ně dělali jiní, zároveň však nebyli hloupí. Proto na uchváceném prostoru nebyl obnoven otrokářský řád. Byla vytvořena přechodná varianta, později nazvaná FEUDÁLNÍ ZŘÍZENÍ. Za feudálního zřízení noví hospodáři půdy – feudálové – byli vlastníky půdy se všemi lidmi, kteří na ní sídlili. Ale na rozdíl od otroků, nevolníci měli svůj dům, svou rodinu a ponechávali si DVĚ TŘETINY produkce z půdy, kterou obdělávali. Nevolnická povinnost spočívala ve splácení obroku – daně z půdy, která se splácela buď v penězích, nebo v naturáliích. Nevolník-zemědělec (rolník) musel také odpracovat část doby na polích svého feudála. Kolik se muselo platit a jak, se měnilo od místa k místu, často od feudála k feudálu, avšak přesto člověk, pracující na půdě se stával drobným vlastníkem, i když NEBYL SVOBODNÝ. Ale i toto poloviční opatření dodalo ohromný stimul ekonomickému rozvoji feudálnímu ekonomickému systému na územích bývalých otrokářských říší a států (viz obr.30). Objevují se nové ekonomické niky v základních kategoriích. Bouřlivě se začínají rozvíjet řemesla a umění. Ještě více se rozvíjí OBCHOD jako činnost určité skupiny lidí, nezbytná pro všechny. A zároveň, v „dovedných“ rukách se obchod může změnit v NÁSTROJ ZOTROČENÍ, ale k tomu se vrátíme později. Za feudalizmu dochází ke zvětšení počtu aktivních ekonomických nik zásluhou zvětšení počtu řemesel. Objevují se nové technologie, bouřlivě se rozvíjí praktická věda, vznikají nové, dokonalejší pracovní nástroje. Ruční práce se stále více nahrazuje strojní. Zároveň se samostatnými mistry se objevují skupinové výroby, kdy se na výrobě nějakého výrobku podílí mnoho lidí. Ve skupinové výrobě se poměrně rychle objevuje dělba práce, kde jeden člověk provádí stále 203


jednu a tutéž operaci, která nekončí jako hotový pracovní výrobek, připravený k použití, nýbrž jen jako mezilehlý produkt. Dělba práce při výrobě jednoho výrobku vedla ke značnému zvýšení kvality masového zboží, což je značně zlevňovalo a činilo ho dostupnějším pro větší počet lidí. A to se nutně odrazilo na efektivitě a produktivitě práce zemědělců. Poměrně levné a kvalitní výrobky práce skupinové výroby začaly postupně vytlačovat produkci samostatných mistrů. Ti si zachovali pouze ty aktivní ekonomické niky, které byly spojené s výrobou produktů nejvyšší kvality nebo s výrobou „drobností“ na venkově. Jako příklad může sloužit výroba elitní zbroje z damascénské oceli. Výrobní tajemství mistři chránili a předávali z pokolení na pokolení svým dětem, a pokud je neměli – vybraným učedníkům, v nichž mistr viděl tvůrčí jiskru. Velmi často se tato tajemství mistrovství ztrácely se smrtí jejich nositelů. 2.20. Vznik ekonomických sociálními parazity

podmínek

pro

uchvácení

Midgard-země

Skupinová nebo průmyslová výroba byla většinou umístěna ve městech. A postupně probíhalo i rozdělení aktivních ekonomických nik na dvě základní podkategorie. Aktivní ekonomické niky, spojené s výrobou potravin, a aktivní ekonomické niky, spojené s výrobou spotřebních produktů a pracovních nástrojů. PRVÁ PODSKUPINA aktivních ekonomických nik se soustředila VE VESNICÍCH, zatímco DRUHÁ PODSKUPINA – VE MĚSTĚ. A ačkoli výroba potravin byla i nadále důležitou, DOMINUJÍCÍ POSTAVENÍ mezi aktivními ekonomickými nikami začala stále více ovládat DRUHÁ PODSKUPINA – průmyslová (skupinová) výroba. Městská průmyslová výroba se začala postupně rozdělovat zase podle typu výrobní činnosti na VÝROBU VÝROBNÍCH PROSTŘEDKŮ (soustruhů, tavicích pecí atd.), VÝROBU PRACOVNÍCH NÁSTROJŮ a VÝROBU SPOTŘEBNÍCH PŘEDMĚTŮ. Právě na těchto třech odvětvích je založena průmyslová výroba. Proto se také CENTRUM EKONOMICKÉHO SYSTÉMU postupně přemísťoval z vesnice do města. Přitom nejrychleji probíhal růst výroby spotřebních předmětů. Zároveň se bouřlivě rozvíjel obchod, a do rukou obchodníků přicházelo stále víc a více finančních prostředků. V důsledku těchto procesů SE KVALITATIVNĚ MĚNIL EKONOMICKÝ SYSTÉM. Dosáhl takového stavu, kdy ZÁKLAD TOHOTO SYSTÉMU - AKTIVNÍ EKONOMICKÉ NIKY – v něm přestaly být rozhodující. REÁLNÁ EKONOMICKÁ MOC přešla z rukou lidí, kteří vlastnili půdu, od velkých feudálů po zemědělce, kteří samostatně obdělávali svoje příděly půdy, a tedy z rukou těch, kdo svýma rukama vyráběl potraviny, pracovní nástroje a spotřební produkty, do rukou lidí, kteří vlastnili FINANČNÍ PROSTŘEDKY. Tito lidé sami nic nevyráběli, v lepším případě začínali jako zprostředkovatelé mezi výrobci a spotřebiteli, tedy OBCHODNÍCI. I v tom by nebylo nic špatného, kdyby nebylo jednoho ALE … K tomu se vrátíme trochu později, nyní budeme pokračovat v analýze evoluce ekonomických systémů sociálních organizmů. Jestliže dříve život každého sociálního organizmu závisel v podstatě na výrobcích potravin, pak se vznikem průmyslové 204


(skupinové) výroby výrobci potravin začali stále více záviset na této průmyslové výrobě. Samozřejmě, nikdo bez výjimky, včetně pracovníků a majitelů průmyslových podniků, se nemohl obejít bez dodávek potravin z venkova, ale nastal čas, kdy efektivita práce výrobců potravin, zvláště rolníků, začala přímo záviset na výrobcích pracovních nástrojů, kteří sami žádný vztah k půdě neměli. Vzniká PŘEROZDĚLENÍ ÚLOH uvnitř kategorie aktivních ekonomických nik. Jestliže dříve aktivní ekonomické niky, spojené s výrobou pracovních nástrojů, hrály POMOCNOU ÚLOHU, nyní začaly DOMINOVAT, protože bez výrobních nástrojů, vyráběných v těchto aktivních ekonomických nikách by nebylo možné zabezpečit celý sociální organizmus potřebnými spotřebními předměty, a především potravinami. Zdálo by se, jakýpak je rozdíl v tom, jaké aktivní niky hrají určující úlohu v ekonomice. Rozdíl existuje, a velmi podstatný. V takovém ekonomickém systému, který nazývají KAPITALISTICKÝM, (viz obr.31), vzniká u SOCIÁLNÍCH PARAZITŮ (Temných sil) REÁLNÁ MOŽNOST uchvátit reálnou moc v sociálních systémech. A když se jim to podaří uskutečnit, vytvářejí ekonomický systém, v němž sociální parazité kontrolují všechny kategorie ekonomických nik, včetně kategorie aktivních ekonomických nik. Přitom nemusejí někoho VYTĚSŇOVAT z kategorie aktivních ekonomických nik. Sociální parazité to prostě nepotřebují, neměli a nemají přání sami, svýma rukama něco vytvářet nebo vyrábět. Dávali a dávají přednost pouze SKLÍZET PLODY CIZÍ PRÁCE. Proto sociální parazité dávají přednost otevřenému či skrytému uchvacování sociálních i pasivních ekonomických nik ekonomického systému. Když se sociálním parazitům zdaří otevřeně získat kontrolu nad ekonomickým systémem, pak vytvářejí sociální organizmus podle sebe a nazývají jej SOCIALISTICKÝM ZŘÍZENÍM, jež ve své podstatě představuje STÁTNÍ KAPITALIZMUS PLUS OTROKÁŘSKÉ ZŘÍZENÍ (viz obr.32). Rozdíl mezi kapitalistickým a socialistickým zřízením spočívá v tom, že za socializmu sociální parazité PLNĚ KONTROLUJÍ STÁT a všechny ostatní lidi mění v OTROKY, zbavené jakéhokoli majetku, kromě minimálních existenčních prostředků, jejichž získání závisí na týchž sociálních parazitech. Nutno vyzvednout zajímavý fakt. Takové UCHVÁCENÍ KONTROLY nad sociálním organizmem SOCIÁLNÍMI PARAZITY je možné JEN VE FÁZI KAPITALIZMU. To ovšem není náhodou. Dokonce pro tajnou kontrolu sociálního organizmu, která existuje v epoše feudalizmu, JSOU NUTNÉ SILNÉ PÁKY. Pro sociální parazity jsou takovými pákami hlavně FINANCE. Vzniká zákonitě otázka, jak sociální parazité získávají do svých rukou tak silnou zbraň, jako jsou finance? Vždyť nikdy předtím nehrály v sociálním organizmu nějakou významnou úlohu. Sociální parazity obvykle z obcí a rodů vyháněli, a v lepším případě jim nechávali osobní věci a zbroj. ZDRAVÝ SOCIÁLNÍ ORGANIZMUS prakticky vždy lehce vyřídil „své“ parazity. Jak se to stalo? Jak se přesto sociálním parazitům podařilo získat tuto kontrolu? Rozeberme si tuto otázku. Nejdříve si však všimneme jedné zajímavé drobnosti. Protože kmeny a národy různých ras byly a jsou na různých úrovních vývoje, PŘECHODY od jednoho ekonomického systému k druhému a vývoj stávajícího systému NEPROBÍHÁ STEJNĚ. Proto v jedné a téže době lze vidět koexistenci RŮZNÝCH ekonomických systémů u RŮZNÝCH sociálních organizmů – států. Dokonce ve starověku sociální organizmy-státy 205


SPOLUPRACOVALY EKONOMICKY, mimo závislost na svých velikostech. Jedny z nich byly maličké – jedno městečko a několik vesniček, druhé byly gigantické – jejich hranice byly vzdáleny mnoho týdnů cesty od hlavního města, s množstvím malých i velkých měst a vesnic. Každý stát měl svůj sociální organizmus nezávisle na jeho typu, existovaly vzniklé ekonomické systémy. V KAŽDÉM EKONOMICKÉM SYSTÉMU existovaly PARAZITICKÉ EKONOMICKÉ NIKY. Avšak v žádném sociálním organizmu-státě tyto parazitické niky, zvláště v raných stádiích ekonomického vývoje NEZAUJÍMALY jakékoli významnější postavení. Lidé, kteří zaplňovali tyto niky, vyvolávali u většiny příbuzných jen pohrdání. Jak už bylo řečeno, u lidí bílé rasy sociální parazity prostě vyháněli. Kontingent vyhnanců tvořili vrazi, násilníci a darmojedi. Teprve při vzniku rozšířené reprodukce se začaly objevovat nové parazitické niky jako LUPIČSTVÍ a LICHVÁŘSTVÍ. Tím i druhým „zaměstnání“ lidé pohrdali. Lidé, kteří zaujímali tyto ekonomické niky se snažili „NEVYČNÍVAT“. Lupiči na cestách vůbec vedli tajný způsob života. Lichváři, ačkoli nežili tajně, museli přesto omezovat svůj neudržitelný „apetit“, jinak je prostě „léčili“ z nadměrné chtivosti. Jako by vše bylo ustálené a přijatelné. Jako by se TEMNÉ SÍLY (sociální parazité) NEMĚLY KDE rozvinout se. Neměli by vlastně na Midgard-zemi najít oporu. Temné síly takovou oporu nemohly najít mezi kmeny a národy bílé rasy, ale … genetické předpoklady k přirozenému parazitizmu existovala u černé rasy, v důsledku přírodních klimatických podmínek její existence. Ale černá rasa na Midgard-zemi neměla dominující postavení, proto její využití Temnými silami nemělo smyslu. Proto musely najít zprostředkovatele, o které by se mohly opřít a mezi nimiž by se mohly skrývat a jednat otevřeně. Může vzniknout otázka – proč se musely za někým skrývat, aby zahájily své špinavé, parazitické praktiky na Midgardzemi? Z jednoho prostého důvodu – VZEZŘENÍM SE LIŠÍ od základních čyř ras, které Midgard-zemi osídlily. Jsou to představitelé PÁTÉ, tak zvané ŠEDÉ RASY. Píše se o nich ve Slovansko-Árijských Védách: 12. (76) Podle jejich ŠEDÉ KŮŽE, poznáte cizozemské nepřátele … Oči barvy temného mraku, DVOJÍHO POHLAVÍ, že mohou být ženou stejně jako mužem. Každý z nich může být otcem či matkou … Barvami si zdobí své tváře, aby se podobali Lidským dětem … a nikdy nesnímají svého oblečení, aby se neobnažila jejich zvířecí nahota…11 K proniknutí do civilizace Midgard-země potřebovali pláštík, a možnost takového pláštíku, dostali téměř jako dar od Světlých sil. Že je to nesmysl? Nebudeme spěchat se závěry. Darem Světlých sil se staly genetické změny, které se Slovano-Árijci pokoušeli zavést do genetiky obyvatel Dravídie (Starověké Indie). Když Slovano-Árijci ke změně genetického základu kmenů Drávidů a Nagojů záměrně zaváděli aktivní geny bílé rasy, aby změnili náklonnost těchto kmenů ke krvavému kultu KALI-MA – ČERNÉ MATKY 11

„Slovansko-Árijské Védy“, Santie Védy Perunovy, Kruh první, Santie 5, 40-41 a d. 206


(o tom se píše v první kapitole této knihy). Podle zákonů genetiky stačí provést potřebné genetické změny u poměrně nevelké skupiny lidí té či oné rasy, aby se dané genetické změny dosti rychle přenesly na všechny ostatní jednotlivce dané lidské populace. K tomu je zapotřebí POUZE to, aby do této nevelké skupiny patřili ALFA-LIDÉ, lidé, jejichž genetika je určující a dominující v dané lidské pospolitosti. V populaci živých organizmů jakéhokoli druhu se vyskytují jedinci s dominující genetikou, která také určuje evoluční změny celé populace. Proto po Prvním Árijském pochodu do Dravídie v roce 2 692 před n.l. (před 4 699 léty k roku 2007), kdy byli z Dravídie vyhnáni žreci Černé Matky, kteří byli průvodci stále týchž Temných sil, Urové, kteří zůstali v Dravídii, přistoupili ke GENETICKÉ KOREKCI, jak již bylo uvedeno. Připomeneme, že obyvatelé Dravídie – kmeny Drávidů a Nagojů – patřily k NEGROIDNÍ RASE, ČERNÉ RASE, a proto v důsledku dané genetické korekce vznikla ŠEDÁ SUBRASA… A tak, když Světlé síly chtěly kvalitativně změnit genetický základ černé rasy, aby nedovolily Temným silám (sociálním parazitům) získat kontrolu nad touto rasou, nechtě Temným silám poskytli velký dar. Jde o to, že proces genetické korekce byl spuštěn, ale Volchvům a Urům, kteří jej prováděli, se nepodařilo dovést tento počin na potřebnou kritickou úroveň, kdy spuštěný proces mohl pokračovat samostatně. Pro provedení genetické korekce tradičním způsobem (pohlavním) byly do genetické „oblasti“ černých kmenů Drávidů a Nagojů „zaváděny“ dominující mužské geny bílé rasy. Jak je jasné z „metody“, probíhalo to cestou zavedení AKTIVNÍCH MUŽSKÝCH CHROMOSOMŮ bílé rasy, které byly určujícími u bílé rasy, zatímco u černé rasy byly určujícími (dominujícími) ŽENSKÉ CHRMOSOMY (podrobněji o tom v 1. kapitole). Bohužel, starým Slovano-Árijcům se nepodařilo dosáhnout nezbytné kritické úrovně výskytu aktivních mužských chromosomů v genetické „oblasti“ kmenů černé rasy, které sídlily v Dravídii. Do chodu genetické korekce zasáhlo Její Veličenstvo Náhoda. Bohužel, do Dravídie se nahrnuli také vyhnanci. Obyčeje a tradice Černé rasy dovolovaly mužům mít mnoho žen, a sexuální vztahy nemusely nutně přerůstat v manželské. Tento faktor „přitáhl“ především vyhnance, kteří vnesli svůj závažný „příspěvek“ do genetického „koktejlu“. Přitom jejich mužské chromosomy už v sobě obsahovaly určité defekty, které se dost rychle rozšířily a smíchaly se s aktivními ženskými chromosomy černé rasy. Místo aktivních mužských chromosomů bílé rasy, které v sobě nesly pozitivní změny, smíšení nastalo v podstatě s mužskými chromosomy vyhnanců bílé rasy, už v sobě obsahujícími poškození. Tak byla vytvořena šedá subrasa, ale na základě pozměněných genů vyhnanců. Místo toho, aby se do černé rasy „vlila“ zdravá krev bílé rasy, vlila se do ní zkažená krev vyhnanců bílé rasy. Takovýmto „smíšením“ nevznikla obnovená šedá subrasa, ale Šedá rasa jako vynikající „surovina“ pro vniknutí Temných sil na Midgard-zemi. Temné síly (sociální parazité) potřebovaly PROSTŘEDNÍKY, a získali je prakticky z rukou samotných Světlých sil. Prostředníkem pro Temné síly se stala šedá subrasa, přesněji – její nevelká část… Zbývá pouze pochopit a porozumět, jakou část lidí šedé subrasy Temné síly využily pro své účely? Než však k tomu přejdeme, všimneme si samotných Vládců Šedých. Slovansko-Árijské Védy hovoří o tom, že mají šedou kůži, a oči barvy temného mračna, tj. černé. Kromě toho, byli OBOUPOHLAVNÍ – mohou být hned MUŽEM, hned ŽENOU. 207


Jinými slovy, Šedá rasa Temných sil byla RASOU HERMAFRODITŮ. U hermafroditů genetická formule v sobě zahrnuje dva ženské chromosomy X mužský chromosom Y a zapisuje se ve formě XXY. Výskyt dvou ženských chromosomů X a určuje dominaci ženské povahy, což hermafrodity činí lehkou kořistí pro parazity. A to udělalo z této rasy průvodce parazitního systému, a proměnilo je samotné v rasu SOCIÁLNÍCH PARAZITŮ. Připomeneme, že ženský chromosom X se dosti lehce působením astrálních parazitů (Podstat vymřelých živočichů, kteří při adaptaci na nové existenční podmínky se stali parazity) mění a stávají se aktivním nositelem parazitického systému už v sobě samotné. Zavedení astrálních parazitů do něj přes jeho otevřenost se fixuje na genetické úrovni, a zdravý ženský chromosom X se mění v nositele „viru“ parazitizmu – chromosom X. Tak si ženské chromosomy, nakažené „virem“ parazitizmu velmi rychle podřizují mužský chromosom Y, a v důsledku takové transformace se všechny chromosomy hermafrodita stávají nositeli „viru“ XXY. Nositel-hermafrodit nemá možnost se samostatně osvobodit ze zajetí astrálních parazitů a stává se jejich trvalým nositelem. Právě proto se Šedá rasa – rasa hermafroditů – stala stálým nositelem PARAZITICKÉHO SYSTÉMU, proměnila v rasu SOCIÁLNÍCH PARAZITŮ. Avšak ani u hermafroditů MÍRA VLIVU ASTRÁLNÍCH PARAZITŮ NENÍ STEJNÁ. Míra vlivu a zároveň kontroly závisí na mnoha faktorech jak měřítka kosmického, tak i planetárního. O povaze Dnů a Nocí Svaroga se píše výše. Odrážejí kosmické faktory vlivu. Na planetární úrovni má velký význam kolísání „tloušťky“ kvalitativní bariéry mezi fyzicky hutnou, první materiální úrovní a druhou (éterickou) úrovní. Čím je TENČÍ tato KVALITATIVNÍ BARIÉRA, tím je SILNĚJŠÍ VLIV ASTRÁLNÍCH PARAZITŮ na svoje zprostředkovatele.

2.21. Spojitost mezi sociálními parazity a Měsíčním kultem Tloušťka kvalitativní bariéry mezi materiálními hladinami planety má denní cyklus změn. Po západu Slunce (na Midgard-zemi) se začíná postupně zmenšovat, a svého minima dosahuje mezí půlnocí a čtyřmi hodinami ráno. Právě to je „zlatá“ doba pro aktivitu Temných sil, doba, kdy jsou nejsilnější, přesněji – kdy astrální paraziti mají maximální vliv na své zprostředkovatele. Doba aktivity Temných sil tedy připadá na noční dobu. Dalším faktorem, ovlivňujícím aktivitu Temných sil, jsou FÁZE MĚSÍCE. Při ÚPLŇKU se tloušťka kvalitativní bariéry mezi hladinami MINIMALIZUJE. Právě proto fáze Měsíce mají pro Temné síly tak velký význam, právě proto Temné síly všude vytvářely kult Měsíce, kult astrálních parazitů, kult Smrti. Právě proto tento kult byl doprovázen lidskými obětmi a obětováním živočichů. Protože při násilné smrti – smrti s mučením – astrální parazité získávali mocný proud životní síly přinášených za oběť, proměňovali Podstaty obětí v otroky-dárce životní síly a potenciálu, tak potřebných pro astrální parazity. Připomeneme, že astrální parazité jsou Podstaty vymřelých živočichů, a proto jim nic není do světa živých. Svět živých zajímá reálné Vládce Temných sil, jelikož svět živých je dodavatelem jim tak potřebné potravy – životní energie, kterou sami po ztrátě vlastních fyzických těl, nejsou schopni získat. Právě proto nelze hledat logiku 208


v činech sociálních parazitů, kteří ničí Midgard-zemi. Loutkovodiče těchto sil vůbec nezajímá, co se stane s jejich „loutkami“ při zániku další planety-Země. Pouze je podivné, že jak silná je jejich kontrola nad těmito „loutkami“, to, že „loutky“ dokonce nechápou svůj osud a nezamýšlejí se nad ním. A jejich osud se nebude ničím odlišovat od osudu všech ostatních, pokud Temné síly dotáhnou své dílo do konce. Zajímavé je i to, že učedníkům kultu Kali-Ma – Černé matky – v počáteční fázi zasvěcení vysvětlovali, že každá z fází Měsíce odpovídá jedné podobě Bohyně: panně, matce, stařeně a čarodějce. Novoluní symbolizovalo neposkvrněnou pannu, plný Měsíc ztělesňoval matku, ustupující Měsíc - stařenu. Měsíc skrytý ve tmě představoval ČARODĚJKU, někdy také nazývanou POKUŠITELKA. Během ZATMĚNÍ MĚSÍCE síla kněžek dosahovala maxima. A tak maximální sílu kněžky kultu Kali-Ma – Černé matky – získávaly během zatmění Měsíce, kdy kvalitativní bariéra mezi nimi a jejich pány – astrálními parazity – prakticky plně mizela. Právě proto měsíční zatmění jsou v kultu Černé matky nejvíce uctívané … Nyní se však vrátíme k mechanizmům infiltrace Temných sil … Když na území Dravídie vznikla šedá subrasa, pro Vládce Šedých (šedou rasu) vznikly výborné podmínky pro infiltraci. Ale byl tu malý „zádrhel“. Hermafrodité, i když blízcí člověku, se přece podstatně odlišovali, a nebyli schopni záležitost realizovat ve své přirozené podobě. Jejich vnější vzhled bil příliš do očí. A jak vyplývá Slovansko-Árijských Véd, moc nepomáhala ani jejich kamufláž. A tehdy se Vládci rozhodli pro přímý kontakt s ŠEDOU SUBRASOU, vytvořenou na Midgard-zemi. Zjevili se jim v podobě Bohů, kteří si je zvolili pro „Velkou misi“. Prohlásili malou skupinu lidí ze zástupců šedé subrasy ZA VYVOLENÉ a začali uskutečňovat své špinavé dílo. Při tom všem se rozhodli „posílit“ svůj vy volený národ i svými „božskými“ geny. Tak se o tom píše ve Starém zákoně: Zrození Šeta: OBNOVA DUCHOVNÍHO SEMENA 25. I poznal Adam ještě ženu svoji, a ona porodila syna, a dala mu jméno: Šet; protože, JAK ŘÍKALA ONA, BŮH MI DAL JINÉ SEMENO, místo Ábela, kterého zabil Kain.12 Vzniká zajímavá situace, není-liž pravda? Eva – žena Adama, podle Starého zákona oznamuje svému muži, že porodila syna ne od něj, ale od Boha Jahve. Při tom všem ještě upřesňuje, že PÁN BŮH do ní vložil SVOJE SEMENO MÍSTO ÁBELA, kterého zabil Kain, což znamená, že i ÁBEL BYL ZE SEMENE BOŽÍHO! Ale vždyť Ábel byl prvorozenec Evy! Když se zamyslíme nad tím, co je napsáno ve Starém zákoně, vzniká nutně otázka: poznala Eva prvorozený (dědičný) hřích s Adamem? Jak vyplývá ze Starého zákona, svůdcem byl nejspíše Bůh Jahve. Tak proč potom trestá Adama a Evu a vyhání j z Rajské zahrady? A možná, že je z Rajské zahrady Bůh Jahve nevyháněl, je využil toho, co se stalo pro své zištné cíle. O tom se již mluvilo a ještě nemálo mluvit bude, ale vše má své pořadí, a my se prozatím vrátíme ke Starému zákonu a Božímu semeni… Jen v tomto úryvku se říká, že Eva měla dva syny od Pána Boha Jahve. To vypadá zajímavě. Jakoby Pán Bůh vyhnal Adama a Evu z Rajské zahrady za to, že Adam poznal svou ženu Evu, když si kousl rajského jablíčka, ale sám přinejmenším dvakrát položil své semen do lůna Evy! A ještě tak, od Pána Boha porodila dva syny. To je pěkný Pán Bůh. Adama trestá za poznání Evy, ale sám dělá totéž, a nejspíše s velkým potěšením! A co je 12

„Starý zákon“, Bytí, kapitola 4, verš 25. 209


na té historce nejzajímavější, je to, že Kainem zabitý Ábel byl Evin prvorozený. Což znamená, že nejspíše prvním mužem Evy byl samotný Pán Bůh. Takto tento jediný verš plně vyvrací to, co bylo řečeno ve Starém zákoně kousek předtím. Nebo to znamená, že Pán Bůh, který vyhání Adama a Evu z Rajské zahrady, a Pán Bůh, který do Evy několikrát „položil“ své semeno, byli různí Bohové. Ten, který „kladl“ své semeno do lůna Evy, je přímo jmenován – JAHVE, který je navštěvoval kvůli tak důležité pro něj věci, a, možná, i kvůli jiným věcem. Ale o jiných věcech se z nějakého důvodu skromně mlčí. A tak Starý zákon přímo i nepřímo potvrzuje informaci ze Slovansko-Árijských Véd, jenže ze strany tehdy poražených Temných sil. V důsledku infiltrace Temných sil do šedé subrasy, v zemích Dravídie se znovu vrátili ke krvavému kultu Černé Matky – Kali-Ma. Vývoj těchto událostí vedl k tomu, že v roce 2006 před n.l. se konal druhý pochod do Dravídie, v jehož čele stál chán Uman – nejvyšší žrec kultu Bohyně Tary. A znovu byli přívrženci Temných sil v podobě následovníků kultu Kali-Ma poraženi. Kněžky tohoto kultu se vrátily do svého hnízda v hloubi afrického kontinentu, ale pro své přeživší tajné přívržence zanechali operační plán pro jejich znovusjednocení. Tento plán poměrně otevřeně vyložili v Tóře, odkud v téměř nezměněné podobě překočoval do Starého zákona (viz Kapitolu 1). Zajímavé je i to, že Temné síly dosti dobře prostudovaly metody činnosti Světlých sil. Ve Slovansko-Árijských Védách se o tom píše toto: 13. (77) Lží a lstí hříšnou uchvátí mnohé kraje Midgard-Země, jak to už dělali na jiných Zemích, v mnoha Světech v Době minulé Veliké Assy, ale budou poraženi, a vyhnáni do země HOR RUKOTVORNÝCH, kde budou žít lidé s kůží barvy Černého mraku i potomci Rodu Nebeského, kteří přišli ze země Boha Nije. A děti Lidské je budou učit práci, aby mohli sami pěstovat zrna a zeleninu pro obživu dětí svých …13 Bohužel, Světlé síly prostudovaly svého protivníka mnohem hůře, než Temné síly. Ty prostřednictvím Tóry předaly svým potomkům- následníkům jasný plán činnosti, aby se mohly vytrhnout zpod dozoru Světlých sil. Hlavní základ - posvátné místo pro Temné síly – se nacházelo zcela „náhodou“ v zemi Kuš, jižního souseda země Rukotvorných hor – Starém Egyptě, kde v té době vládli … potomci nebeského Rodu, kteří přišli ze země Boha Nije … - skupina Nejvyšších žreců se svou družinou z Atlanie - Atlantidy, kteří přežili katastrofu před 13 016 léty (k roku 2007). A ti znovu v zemi Rukotvorných hor – Starém Egyptě – vytvořili kastovní systém, podobný jako byl v Atlaně. Nejvyšší, vládní kastu tvořili lidé bílé rasy, a nižší kasty tvořili … lidé s kůží barvy Černého mraku … podřízené kmeny černé rasy. Jak vládnoucí elita bílé rasy, tak i jí podřízené kmeny černé rasy byly dokonce různé kulty. Výzkum zachovalých staroegyptských pramenů ukazuje, 13

„Slovansko-Árijské Védy“, Santie Védy Peruna, Kruh První, Santie 5, 41 ad. 210


že: „Nalezli jsme kult Ra pro víceméně aristokratický teologický systém, alespoň pro rané období; ale u kultu lidu se musíme obrátit k uctívání Osirise. Nepochybně nejlepší paralela uctívání boha Ra v Egyptě je asi uctívání boha Slunce ve starém Peru. Právě vládce Peru ztělesňoval Slunce na Zemi, a konal jako zástupce v zemské sféře, tak jako egyptští panovníci se stylizovali jako „synové Slunce“. U obou instancí měl sluneční kult výhradně aristokratický charakter. To dokazuje okolnost, že ráj boha Ra byl sférou mnohem duchovnější, než u Osirise s jeho materiálními rozkošemi. Ti první byli šťastni, když se dostali do nebe slunečního boha, odění do světla a jejich potrava je také popisována jako „světlo“. Osiriův ráj zase sestával z hovorů s Osirisem a hodování s ním. Egyptské myšlení mělo přísně materialistický charakter a nejvíce podporovalo koncepci „pole a rákosí“, kde člověk se může těšit raději z dobrých věcí a hmotného zajištění, po kterém tak toužil na Zemi, než z nehmotného jídla a oblečení nejvyšších sfér boha Ra. Uctívání Osirise bylo zásadně afrického a egyptského charakteru, ale je závažný důvod věřit, že kult Ra získal mnohé cizí prvky, snad původně západoázijské a skandinávské, což vysvětluje chlad, s nímž na něj pohlíželo egyptské obyvatelstvo. Avšak není pochyb, že u egyptské aristokracie bůh Ra zaujímal postavení tvůrce a otce bohů.14 Tak ještě před příchodem stoupenců kultu Kali-Ma z Dravídie, vyslaných do země Rukotvorných hor, tam existovala civilizace, založená na rasových principech. Představitelé bílé rasy tvořili kastu aristokratů, zatímco všechny ostatní kasty Starého Egypta byli z lidí černé rasy. A jak je vidět z výše uvedeného textu, obyvatelé jedné země se vzájemně lišili nejenom barvou kůže, ale tradicemi a svou vírou, což je potvrzuje rozdíl v evoluci různých ras. Vždyť vývoj každé rasy probíhal v různých přírodních a klimatických podmínkách, pročež probíhalo různými směry a různými evolučními rychlostmi. Tak silné rozdíly ve vírách svědčí o značném rozdílu v evolučních cestách, rozdílech v kultuře i představách o vesmíru. Zpočátku se vládnoucí kasta bílých lidí nemísila s podřízenými kastami černé rasy. Značný rozdíl v úrovních evolučního vývoje umožnil přistěhovalcům bílé rasy nejen si podrobit kmeny černé rasy, stojící evolučně níže, ale i dosáhnout toho, že sami byli přijati jako Bohové. Připomeneme, že ačkoli civilizace Starého Egypta byla vytvořena představiteli bílé rasy, tvůrci egyptské civilizace byli nevelkou skupinou nejvyšších volchvů (žreců) Atlany (Atlantidy) s jejich družinou, která přežila planetární katastrofu před 13 016 léty (k roku 2007). Jak již bylo vysvětleno dříve, příčinou planetární katastrofy byla duchovní degenerace vládnoucí elity Atlany, která se postupně měnila v parazitickou část společnosti. Jednou ze základních příčin toho bylo, že Atlana byla vytvořena jako stát, kde evolučně vyvinutější část bílé rasy (Antové, kteří přišli na západní polokouli) vytvořila vládnoucí kastu. Zatímco všechny nižší kasty tvořily podrobené kmeny RUDÉ RASY, které zase evolučně stály značně níže, než přistěhovalci bílé rasy. Sociální struktura Atlany (Atlantidy) byla postavena na rasové diskriminaci. Lidé bílé rasy, kteří odešli ze své vlasti v Západní Sibiři, byli snad první masovou vlnou vyděděnců. Ti později byli nazýváni Anty, či se tak nazývali už před svám odchodem. Musíme připomenout, že bílá rasa nebyla svým složením monolitická. Na začátku bílou rasu 14

«The Myth of Ancient Egypt» by Lewis Spence. George G. Harrap&CO.LTD. London 1915. 211


vytvořili přistěhovalci z různých planet, a ačkoli všichni byli představiteli jedné a téže rasy, jejich genetika se poněkud lišila. Je zcela možné, že svaz civilizací, který kolonizoval Midgard-zemi před asi osmi- až šesti sty tisíci let, vznikl v důsledku přesídlení jedné rasy z mateřské planety do prostor Galaktiky. Přesídlenci si osvojovali planety-Země, blízké svými podmínkami jejich rodné planetě-zemi, blízké, ale NE TOTOŽNÉ. Proto adaptace na konkrétní podmínky konkrétní planety-Země, jako je chemické složení atmosféry, vody, spektra vyzařování hvězdy planetárního systému atd., vedly k tomu, že zpočátku totožná genetika nabývala určitých odchylek. Tak či jinak, změny v genetice, vzniklé při adaptaci jedné prarasy bílých lidí na existenční podmínky na různých planetách-Zemích, nebo změny v genetice bílých ras, které se vyvíjely na různých, ale svými přírodními a klimatickými podmínkami velmi blízkých planetáchZemích, byly příčinami toho, že BÍLÁ RASA, KTERÁ KOLONIZOVALA Midgardzemi, NEBYLA GENETICKY STEJNORODÁ. Proto ti, kdo si osvojili Midgard-zemi, měli jednotnou kulturu, stejné vnímání světa a mluvili příbuznými jazyky, ale geneticky nebyli všichni homogenní. Na jednom území společně žily rody daˈÁrijců, chˈÁrijců, Rasénů a Svjatorusů. Je zcela možné, že každá z těchto kmenových skupin bílé rasy v sobě spojovala přesídlence ze čtyř různých sdružení bílých civilizací. Tak či onak, bílá rasa na Midgard-zemi, nebyla svým genetickým složením homogenní. A to svědčí o tom, že reakce lidí na působení Nocí a Dnů Svaroga musela být – a také byla – různá. Nějaký typ genetiky bílé rasy reagoval jeden a týž vliv, způsobený Nocemi Svaroga, silněji, jiný slaběji. Vnější negativní evoluční deformace Nocí Svaroga nutně vedla k tomu, že určitý typ genetiky bílé rasy na ní reagoval silněji, než ostatní. Právě to se stalo příčinou toho, že některé kmeny Antů z rodu Rasénů během další Noci Svaroga odmítli dodržovat staré, obecně přijaté tradice, opustili společnou vlast a vydali se za Západní oceán (Atlantický), kde si podrobili kmeny rudé rasy, stojící evolučně značně níže, a vytvořili stát, v němž se uměle zachovávala evoluční propast mezi příchozí bílou rasou a rasou rudou, která žila i dříve v této zemi. Časem to vedlo k tomu, že kvality sociálního parazitizmu začaly postupně a stále hlouběji „prorůstat“ mezi vládnoucí kasty bílé rasy Atlany, přičemž v tomto procesu transformace od světla ke tmě neposlední roli sehrály Noci Svaroga. Tak či jinak, genetika Antů byla nejvíce vystavena vlivu negativní evoluční deformace, což nakonec během další Noci Svaroga vedlo k válce na Midgard-zemi, mezi Atlanou (Atlantidou) a Starou říší bílých lidí, pravlastí všech Antů. V této válce vládnoucí elita Atlany zapomněla na vše, nebrala v úvahu nic, a pokusila se zachvátit moc nad všemi zeměmi Midgard-země. Jejich jednání se stalo příčinou nejtěžší planetární katastrofy, která vedla k začátku poslední doby ledové. Tato katastrofa vrhla civilizaci bílé rasy (přesněji – přeživších) na úroveň divokosti, s malými „ostrůvky“ těch, kdo si zachoval své znalosti, kulturu a tradice. A tak civilizace země Rukotvorných hor – Starý Egypt, byla vytvořena přeživšími tuto katastrofu představiteli elity Atlany (Atlantidy). Bohužel, Antové nejvyšší kasty, kteří přežili tuto katastrofu, se z minulosti nepoučili, a na novém místě znovuvytvořili prakticky tentýž systém, jako byl před katastrofou v Atlaně (Atlantidě). Znalosti a možnosti, které si zachovali, jim dovolily už na africkém kontinentu vytvořit kopii sociálního systému Atlany, s jediným rozdílem – podřízené kasty místo rudé rasy 212


tvořili lidé rasy černé. Další odlišností bylo to, že „bohům podobní“ tvůrci civilizace Starého Egypta NEMĚLI tu MOC a MOŽNOSTI, kterými disponovali vládcové samotné Atlany. Nicméně, jejich moc a schopnosti stačily k tomu, aby vnutili „božskou hrůzu“ podrobeným kmenům černé rasy. Kromě toho, tvůrci civilizace Starého Egypta netrpěli „nadbytkem skromnosti“ a přejali jména nejvyšších hierarchů Světlých sil, jako bylo jméno Ra. Proto nutno mít na zřeteli, že bůh Ra (faraon) Starého Egypta a Bůh Ra (nejvyšší hierarcha Světlých sil) nemají nic společného kromě jména. A nyní se vrátíme k „ubohým“ a „litujícím“ stoupencům krvavého kultu Černé Matky … Stoupenci kultu Kali-ma – Černé Matky, vyhnaní z Dravídie, došli na místo svého vyhnanství po téměř třech stech létech. Přišli do země Rukotvorných hor pod jmény Hyksosů a kolem roku 1675 před n.l. a uchvátili Egypt. Přitom severovýchod Egypta s novým hlavním městem Hyksosů v Chat-Uaru (Avarisu) začlenili do své říše, ostatní egyptské oblasti uznaly nadvládu hyksoských panovníků, kteří přijali titulaturu faraonů. Samozřejmě, do země Rukotvorných hor přišli nejen sami vyhnaní z Dravídie představitelé šedé subrasy, ale i jejich potomci. Vyměnilo se více než deset generací, a s postupem ze zemí Dravídie do zemí Starého Egypta vyhnaní stoupenci kultu Černé Matky se proměnili v kočovné kmeny. Přitom, když dosáhly konečného bodu svého putování – země Rukotvorných hor, potomci vyhnanců „z nějakého důvodu“ zapomněli na příčinu svého pochodu, a místo toho, vykořenili své parazitické sklony prostřednictvím vlastní práce, rozhodli se sami nahradit vládnoucí elitu Starého Egypta. Po dobytí země Rukotvorných hor ČÁST HYKSOSŮ, která nezapomněla na své minulé uctívání Černé Matky, pokračovala v cestě a odešla do země Kuš, kde – podle Starého zákona – bylo NOVÉ SAKRÁLNÍ CENTRUM kultu Kali-Ma (Černé Matky) – NOVÝ RÁJ – skutečný cíl jejich odchodu z Dravídie (viz obr.7). Tento důvod nejspíše vysvětluje „pokoru“ poražených stoupenců kultu Černé Matky z Dravídie, kteří „bez reptání“ odcházeli k místu svého vyhnanství do země Rukotvorných hor. Země Kuš se měla stát novým centrem pro sluhy Temných sil, protože Stará Indie byla pro ně ztracena kvůli tomu, že po Druhém árijském pochodu do Dravídie část Árijců tam zůstala a vytvořila nové společenství, jehož základem bylo učení SLOVANSKO-ÁRIJSKÉHO VÉDICKÉHO SYSTÉMU. O tom však později … Nyní se vrátíme k otázce, jak do civilizace Midgard-země pronikly Temné síly … Šedá subrasa, která se stala příznivou „půdou“ pro práci loutkovodičů z Temných sil (přesněji, malá část z šedé subrasy), se projevila nejen jako výborné krytí těchto sociálních parazitů, ale i jako jejich skvělá zbraň. Než však tuto svou „zbraň“ začali používat, Temné síly provedly její „naostření“, které začaly ještě cestou z Dravídie do země Rukotvorných hor. Částečná aktivizace parazitických sklonů byla provedena přímým genetickým zásahem prostřednictvím „položení Božího semene“ do ženského lůna, jak nám to sděluje Starý zákon. Ale vládcové Šedých se také dobře vyznali v genetice, a protože byli hermafrodity, chápali, že když „položí“ příliš mnoho svého semene do svých pokorných otroků, ti se rychle promění do jejich podoby, což nemohli dopustit. Jejich fyziologické odlišnosti tak bily do očí, že s takovými vnějšími znaky vést tajnou, skrytou hru bylo prostě NEMOŽNÉ. I to malé procento jejich semena, „bloudícího“ mezi jimi vyvoleným národem, bylo 213


dostatečné k tomu, aby v tomto „vybraném národě“ procento homosexuality, jak mužské, tak ženské, dosahoval neuvěřitelné výše, zvláště mezi elitou, u níž toto procento dosahuje SEDMDESÁTI! Zejména blízkost elity „vyvoleného národa“ k semenu, vloženému Jahve do lůna Evy, je příčinou tak vysoké hladiny jejich sexuální patologie. Židovské královské pokolení – Levité – v sobě dodnes nese mužský chromosom Y „Bohů“-hermafroditů, a právě z tohoto důvodu se nepoužívá obřízka předkožky ke „zkrocení“ nebezpečného aktivního Y chromosomu BÍLÉ RASY. Levité mají tento chromosom stejně od Temných sil, a proto jej není třeba krotit. A u všech ostatních mužů „vyvoleného národa“, kteří v sobě nesou Y chromosom bílé rasy, provádějí obřízku předkožky podle rituálu speciálně připravení lidé, a to v kojeneckém věku, osmý den po narození. Přitom se v tomto rituálu využívá šok z bolesti jako prostředek k dosažení potřebného stavu pro úspěšnou blokaci Y chromosomu bílé rasy, tak nebezpečného pro sociální parazity. Tak tedy nejvyšší kasta „vyvoleného národa“ získala jako „dědictví“ astrálními parazity pozměněný Y chromosom „Bohů“hermafroditů, a všichni ostatní, kterým se nepodařilo se dostat mezi elitu „vyvoleného národa“, „získávají“ blokaci aktivního mužského Y chromosomu rituálem obřízky předkožky. Temné síly tak získávají kontrolu nad muži šedé subrasy, zároveň však vzniká otázka, jak je to s jejich kontrolou žen „vyvoleného národa“? Rozebereme to, aby nevzniklo „nedorozumění“. Co se týče Ev „vyvoleného národa“, připomeneme si, že každá žena šedé subrasy od počátku v sobě nese jeden X chromosom ČERNÉ RASY, blokovaný pro zavedení astrálních parazitů, a jeden pasivní ženská chromosom X BÍLÉ RASY (podrobněji o tom viz 1. kap.). Tato situace s ženskými chromosomy vznikla v důsledku genetické korekce, provedené v Dravidii Ury k neutralizaci astrálními parazity transformovaného aktivního X chromosomu ČERNÉ RASY. U žen šedé subrasy, která vznikla v důsledku této korekce, genetický vzorec dostal podobu – XX. Jak vyplývá z úryvku ze Starého zákona, Eva rodila z „božského“ semene Jahve pouze syny (podle Starého zákona – Abel a Šet). Není vyloučeno, že geneticky slučitelné mezi sebou byly jen Y chromosom „Bohů“-hermafroditů a ženský X chromosom člověka z Midgard-země. Tak či onak, hybridizace mezi „Bohy“-hermafrodity a pozemským člověkem dávala pouze mužské míšence. Zatímco ženy šedé subrasy v sobě nenesly „božské“ geny. Zdá se, právě v tom se skrývá důvod tak přezíravého vztahu židovských mužů ke svým ženám, zejména za starých časů. Přezírali je sice pro jejich „nebožský“ původ, nicméně tyto jimi přezírané ženy rodily je i jejich děti. K tomu, aby připravili Židy na provedení své „velké“ mise, tolik důležitý pro Temné síly AKTIVNÍ X CHROMOSOM ČERNÉ RASY musel být zbaven blokace, vytvořené Světlými silami. Právě proto vyhnaní do země Rukotvorných hor stoupenci kultu Kali-Ma – Černé Matky – tam z Dravídie „pokorně“ odcházeli. Část Hyksosů, která pokračovala ve své cestě do země Kuš po dobytí Starého Egypta, sledovala právě tento cíl podle „generálního plánu“ – Starého zákona a Tóry. Právě v zemi Kuš bylo nové sakrální místo – NOVÝ RÁJ Černé matky, poté, co ztratili PRVNÍ RÁJ v Dravídii. Ve Starém zákoně se o tom mluví zcela jasně! Podle legend část Hyksosů, která odešla do země Kuš, zmizela beze stopy, a teprve … po 300 létech několik stovek mužů, žen a dětí se nečekaně objevili v zemi 214


Rukotvorných hor. Právě těchto NĚKOLIK SET HYKSOSŮ, KTEŘÍ SE VRÁTILI ZE ZEMĚ KUŠ, se pak začali nazývat Židy – vyvoleným národem. Přitom se ke svým příbuzným — Hyksosům, kteří ze země Rukotvorných hor nikam neodešli a vítali je s otevřenou náručí, chovali velmi přezíravě, nemluvě už o jiných národech šedé subrasy. Copak se s nimi stalo v zemi Kuš? Odpověď na tuto otázku se možná skrývá v těch židovských knihách (asi 40 knih), které nikdy nebyly přeloženy do jiných jazyků a které jsou přístupné ke čtení daleko ne každému rabínovi. Nicméně, vycházeje z těch informací, které jsou přístupné, lze udělat docela přesné závěry. Podle Starého zákona (a Tóry) v NOVÉM RÁJI, umístěném v zemi Kuš, ASTRÁLNÍ PARAZITÉ REAKTIVOVALI aktivní ženský chromosom X ČERNÉ RASY, blokovaný Světlými silami. Reaktivace nejspíše probíhala ve dvou etapách. V prvé byly vneseny do genetické „oblasti“ „čerstvé“ AKTIVNÍ ŽENSKÉ X CHROMOSOMY ČERNÉ RASY „tradičním způsobem“. Ve druhé BYLY OBNOVENY HIERARCHICKÉ SVAZKY s Temnými silami skrze NOVÝ RÁJ ZEMĚ KUŠ, jak to vyplývá ze Starého zákona. Temné síly si tak vytvořily NOVÉ PROSTŘEDNÍKY z představitelů ŠEDÉ SUBRASY, místo neosvědčených prostředníků ČERNÉ RASY. Temné síly (sociální parazité) si tak vytvořily NOVOU ZBRAŇ pro boj se Světlými silami na Midgard-zemi. Ale tuto novou zbraň bylo nutno ještě nabít správným „nábojem“, aby byla účinná. Jaký to byl „náboj“, který měl být vystřelen do tábora Světlých sil? Zkusíme zjistit, co to byl za „náboj“, v čemž nám neocenitelnou službu prokáže Legenda o Isidě a Ra: „Jeden z nejpodivnějších jevů v egyptské magii se vztahuje k tak zvanému pojmu sakrálního jména (přesněji, moci nad člověkem, kterou dává znalost sakrálního či pravdivého jména tohoto člověka), nebo jinak, pojmu „moci nad jménem“. Staří lidé věřili, že existuje bezprostřední spojitost mezi člověkem a jeho sakrálním (pravdivým) jménem, že fakticky magické působení na konkrétního člověka se může uskutečnit prostřednictvím jeho sakrálního jména stejně, jako prostřednictvím jeho vlasů nebo nehtů (genetický kód). Mezi starými Kelty existovala pověra, že sakrální jméno má přímou spojitost nejen se samotným člověkem, ale je i součástí jeho duše. Podobné představy o sakrálním jménu byly velmi rozšířeny na Východě, ale i v Austrálii, Habeši, Čile a v Severní Americe. Výzkumy egyptských papyrusů ukázaly, že mnozí Egypťané měli dvě jména – jedno „velké“ jméno a jedno „malé“, nebo jméno „pravdivé“ a jméno „dobré“; první bylo určeno pro veřejné použití, zatímco „pravdivé“ jméno se chovalo v tajnosti prakticky přede všemi. Krásným potvrzením možnosti získání moci prostřednictvím sakrálního jména je legenda o tom, jak se Isis dozvěděla d Ra jeho pravdivé jméno. Isis, unavená světem smrtelníků, se chtěla dostat do světa Bohů, a aby toho dosáhla, rozhodla se získat znalost sakrálního jména všemohoucího Ra. Kromě samotného Ra jeho pravdivé jméno nebylo známo nejen smrtelníkům, ale ani jiným Bohům. S tímto jménem Ra stárnul, a jako mnoha ctihodným lidem, mu často z koutku úst kapala slina. A jednou, když slina Ra padla na zem, Isis vymyslela, že ji smíchá s půdou, a z této směsi vytvořila jedovatého hada, kterého pak pohodila na cestu, po níž tento Velký Bůh kráčel každý den. Když se nenadále objevil na Světě, obklopený celým panteonem, velmi se podivil, když ho nečekaně uštkl had. Hlasitě zakřičel bolestí z uštknutí, ale neodpověděl na otázky, co se mu stalo. Jed se v něm rychle rozšířil a způsobil silnou 215


zimnici. Ra pozval všechny Bohy s nadějí, že jejich hojivá slova mu pomohou. S Bohy přišla také Isis, která se ho zeptala, co ho trápí. Ra ji pověděl o hadím uštknutí a dodal, že působením jedu nesnesitelně trpí. Isis ho vyslechla a řekla mu: „Nebeský Otče, pověz mi své pravé jméno a budeš žít“. Ra se pokusil vyhnout přímé odpovědi a řekl, že ráno je Hepera, v poledne – Ra, a večer – Etem. Jed však účinkoval tak prudce, že Ra už natolik oslábl, že nedokázal ani samostatně jít. Isis naléhala dále, aby jí řekl své sakrální jméno, že jen za této podmínky mu dokáže zachránit život. Tehdy se Ra zavřel před ostatními Bohy a sdělil Isis své pravé jméno. Jakmile Isis získala, co chtěla, ihned zničila jed v jeho těle, a Ra se uzdravil. Potom řekl: „Sám jsem předal do rukou Isidy znalost svého sakrálního jména, čímž jsem dovolil, aby síla mého tajného jména přetekla z mé hrudi do její“. Z toho všeho plyne, že se sakrálním jménem je božská síla nejen spojena, ale že tato síla, sídlící někde v hrudní oblasti, může být vytažena a přenesena do hrudi jiného člověka se všemi nadpřirozenými možnostmi. To, co udělala Isis, donutilo všechny egyptské mágy, aby se pokoušeli o totéž, a před ničím se nazastavovat. Protože člověk, který poznal pravé jméno Boha, získává i jeho božskou sílu, která mu dovoluje zabíjet živé a křísit mrtvé, a provádět mnoho jiných neuvěřitelných zázraků“. Legenda o tom, jak Isis, která ve skutečnosti symbolizuje tutéž Kali-Ma – Černou Matku, získala sílu a možnosti Boha Ra v rámci země Rukotvorných hor, velmi názorně a jasně dává představu o tom, jak se rozvíjely události ze strany Temných sil. Zkusíme vypátrat, kde tu je „zakopaný pes“. Jak vyplývá z uvedeného úryvku legendy, Isis (tj. Černá Matka) velmi dlouho nemohla získat účinnou „zbraň“ k získání moci a síly Boha Ra, aby se dostala ze Světa smrtelníků do Světa Bohů (tj. Světlých sil). A to se jí nedařilo do té doby, dokud se jí do rukou nedostala UPADLÁ SLINA Z KOUTKU ÚST STÁRNOUCÍHO BOHA RA. Připomeňme, že ve Slovansko-Árijské tradici byl pojem Boha naprosto jiný, než v pozdějších dobách. Bohy nazývali lidi, kteří dovedli realizovat ve svém vývoji své možnosti na velmi vysoké evoluční úrovni. Že to tak právě je, vyplývá z toho, že Bůh Ra stárnul stejně jako lidé, tedy byl sám člověkem. Od ostatních lidí se však lišil tím, že měl pro ostatní neuvěřitelné možnosti, které byly projevem jeho úrovně vývoje. A právě tyto, z hlediska evolučně nerozvinutého člověka nadpřirozené možnosti nedaly Isidě „klidně spát“. „Bezesné noci“ trvaly do té doby, dokud se do Isidiných rukou nedostala slina Boha Ra. Ale copak cenného může být ve SLINĚ? Není v ní nic cenného jen na první pohled. Ve skutečnosti však slina v sobě obsahuje genetickou informaci o člověku, jinými slovy, vše nebo téměř vše, co se týká možností jeho ovlivnění, nejen magického, ale i toho nejvíce materialistického. Jinak řečeno, dokud se do rukou Isis nedostaly … chromosomy Boha Ra, ČLOVĚKA BÍLÉ RASY, nemohla ničeho dosáhnout. To znamená, že bez genetické informace Isis nemohla získat žádnou výhodu před Bohem Ra (tj. bílé rasy, Světlých sil). Teprve když získala genetický materiál, Isis přistoupila k realizaci svého lstivého plánu. Isis (tj. stojící za ní Temné síly, Sociální parazité) usilovala o moc nad světem, v daném případě nad Midgard-zemí. Smíchala padlou slinu Ra s půdou a vytvořila jedovatého hada … Jinak řečeno, Isis smíchala genetiku Boha Ra (faraona) s genetikou pozemskou. Vzpomeňme, jak se popisuje ve Starém zákoně stvoření člověka Pánem 216


Bohem: 8. I vytvořil Pán Bůh člověka z prachu země, a vdechl do jeho tváře dech života, a člověk se stal živou duší.15 Jak vyplývá ze Starého zákona, Pán Bůh vytvořil člověka Z PRACHU ZEMĚ, tj. z půdy, a vdechl do svého výtvoru život. Isis smíchala půdu se slinou Boha Ra a vytvořila JEDOVATÉHO HADA. Účelem tohoto jednání Isidy byla snaha nahradit sebou Boha Ra. V této legendě Bůh Ra představuje symbol Světlých sil na Midgard-zemi, zatímco Izida – symbol Temných sil. Isis využívá genetiku Boha Ra a vytváří jedovatého hada, který ho uštkne, a proti jedu na základě vlastní genetiky je Ra bezmocný. V tomto slově se znovu projevuje záměny smyslu ruského slova slovem pseudoruským. Místo slova BEZmocný, které znamená nepřítomnost moci – BEZ MOCI, nám Rusům vnutili „správnou variantu“ pravopisu tohoto slova v podobě „BEZMOCNÝ(БЕССИЛЕН)“, což označuje, že „BĚS JE SILNÝ /MOCNÝ“. Na úrovni podvědomí nám, Rusům od dětství vtloukají myšlenku, že běs je mocný a my jsme slabí … Ale vraťme se k Isidě a jejímu výtvoru… Genetický jed (vyvolený národ), vytvořený Isidou, se rychle šířil v těle Boha Ra. Pod tělem Boha Ra v daném kontextu nutno chápat všechny země Midgard-země, kde kvetla civilizace Světlých sil, tak, kde lidé byli svou duší obráceni ke Světlu – Ra. A samotná Isis byla symbolem Temných sil, uctívajících mrtvé, odražené světlo Měsíce. Jako odměnu záchranu před smrtí Isis požaduje od Boha Ra znalost jeho pravého, sakrálního jména. Když se je dozví, „vyléčí“ ho z jí vytvořeného genetického jedu z jeho genetiky, a za svou „pomoc“ zabírá všechny síly a moc Boha Ra, načež ten se podle legendy buď promění v obyčejného člověka, který ztratil svou bývalou sílu a možnosti, nebo Isis prostřednictvím jeho pravého jména od něj získala úplně stejnou moc a možnosti, PLUS – plnou kontrolu nad samotným Bohem Ra (faraonem). Připomeňme si fakt, že ačkoli Bůh Ra Starého Egypta (faraon) byl člověkem, vysoce zasvěceným ve znalostech, nebyl to Bůh Ra – nejvyšší hierarcha Světlých sil, o němž se mluví ve Slovansko-Árijských Védách. V dané legendě se v podstatě popisuje typická varianta jednání Temných sil – sociálních parazitů. Pro svůj PARAZITIZMUS Temné síly NEJSOU SCHOPNY SE VYVÍJET SAMY. Nicméně, strategie a taktika jejich činnosti je prostá a efektivní. Temné síly pečlivě studují Hierarchy Světlých sil a vyhledávají jejich slabá místa, či nalézají „bílá místa“ v jejich evolučním vývoji, a pak přes tyto „trhliny“ získávají kontrolu i nad Hierarchy Světlých sil, i nad jejich možnostmi. V takové variantě se Temné síly stávají loutkovodiči. V legendě o Isidě ona disponuje podřízenou genetikou Světlých sil, a využívá ji jako nárazník. Temné síly tak získaly možnosti kvalitativně nové úrovně. Možná poprvé za dobu své existence Temné síly, i když ne plně, zprostředkovaně přes prvky genetiky Světlých sil, získaly PŘÍMOU KONTROLU nad evolučními možnostmi Světlých Hierarchů, což nikdy dříve nebylo. Mnozí asi budou protestovat, že taková interpretace událostí neodpovídá skutečnosti. Otázka je v tom, jaké skutečnost? Té „skutečnosti“, která je tak dlouho a absolutně „dobrovolně“ vnucována z nějakého důvodu právě lidem bílé rasy o té skutečnosti, kterou zase z nějakého důvodu pečlivě zamlčují a ničí všechny stopy oné skutečnosti? Proto 15

„Starý zákon“, kapitola 2, verš 2:7. 217


dříve, než se začnete „ušlechtile“ rozčilovat z neznalosti či vlastní „znalosti“, seznamíme se raději s následující informací z legend Starého Egypta: „Rhea (egyptská bohyně nebes) byla ženou Heliose (Ra). Do ní byl zamilován Bůh Chronos, na jehož city odpověděla podobně. Když Ra odhalil nevěru své ženy, rozhněval se a proklel ji, řka, že nebude moci porodit dítě v žádném měsíci a v žádném roce (tj. nikdy). Toto prokletí nikdo nemohl zrušit, protože Ra byl nejvyšším božstvem proto i nejmocnějším. S rozbouřenými city se Rhea obrátila o pomoc k Bohu Totovi (řecký Bůh Hermes), který ji také miloval. Ten věděl, že kletba Ra musí být splněna, avšak vymyslel lest, s jejíž pomocí bylo možné kletbu obejít. Vydal se k Seleně, Bohyni Měsíce, jejíž svit konkuroval svitu samotného Slunce, a navrhl jí, aby si s ním zahrála. Sázkami ve hře z obou stran bylo světlo, ale Selena vsadila sedmdesátinu svého světla při každém svém objevení a … prohrála. To vedlo k tomu, že síla jejího svitu začala periodicky kolísat, posupně se zmenšovala a slábla, takže už nemohla se Sluncem soupeřit. Ze světla, které vyhrál na Bohyni Luně, Tot vytvořil pět dnů, které přidal k roku (rok tehdy sestával ze tří set šedesáti dnů) a tak chytře, že těchto pět dnů nepatřilo ani nadcházejícímu ani odcházejícímu roku, ani k žádnému měsíci roku. A během těch pěti dnů Rhea porodila pět dětí. Prvý den Osirise, druhý – Chorise, třetí – Seta, čtvrtý den se narodila Isis a pátý – Nemfis.“ Než přejdeme k analýze tohoto textu, musíme uvést ještě malý úryvek z textu, aby „obraz“ chápání byl zcela jasný: „Ve všech textech všech období se o Osirisovi říká, že byl bezpochyby místním Bohem severovýchodní Afriky, a že místem vzniku jeho kultu je snad Lybie. V každém případě lze s plným přesvědčením tvrdit, že kult Osirise byl čistě afrického původu a byl vlastní zemi Černého Kontinentu.“ Z uvedené legend o zrození Osirise a jeho bratrů a sester jasně plyne, že se objevili proti vůli Ra, přesněji, navzdory jeho vůli a jako protiváha jeho samotného. A zase z legendy vyplývá, že zrození Osirise a Isidy bylo přímo spojeno s měsíčním kultem. Sluneční a Měsíční kult vždy stojí proti sobě. Kult Slunce-Ra odrážel postoj Světlých kosmických sil, zatímco kult Luny tradičně postoj Temných sil (sociálních parazitů). Musíme si ještě všimnout jednoho zajímavého faktu. Před popisovanými událostmi bylo v pozemském roce 360 dnů, a pro bohyni Rheu nebyla možnost rodit děti, které by způsobily krach Boha Ra. Ve vytvořených z měsíčního světla, které Bůh Tot vyhrál na Bohyn i Seleně, pěti dnech, se Bohyni Rhei narodilo pět dětí… To je legenda. Ale pohlédněme na tuto legendu pod jiným úhlem. Předpokládejme, že se v legendě skrývají reálné informace, odrážející reálné události minulosti. Rok měl na Midgard-zemi 360 dnů, než z měsíčního světla nevytvořili dodatečných pět dnů. Zdálo by se, jaké reálné události mohou stát za těmito mosty? Jen se nesnažme spěchat, protože stojí za to, trochu se zamyslet… Rok na Midgard-zemi skutečně trval 360 dnů ještě před 13 016 léty (k roku 2007). V důsledku planetární katastrofy před 13 016 léty byl zničen měsíc Fatta, a jeho úlomky popa daly na Midgard-zemi a způsobily změnu náklonu planety o 23,5 stupně. To je dobře známý fakt. Avšak spadlé úlomky měsíce Fatta nejen změnily odu náklonu, ale změnily také rychlost otáčení samotné Midgard-země. Šlo o to, že oběžná dráha měsíce Fatta ležela 218


mezi oběžnými drahami měsíce Lelja a Měsíce. Když měsíc Lelju zničil před 111 814 léty (k roku 2007) Bůh Daždbog, nejbližším měsícem Midgard-země byla Fatta s periodou otáčení 13 dnů. Pro svou blízkost dosti silně ovlivňovala svou přitažlivostí Midgard-zemi. Po zničení měsíce Fatta její vliv přestal na Midgard-zemi účinkovat. Proto se Mid gard-Země začala otáčet poněkud rychleji a proto počet dnů v roce začal tvořit 365. Urychlení otáčení Midgard-země souvisí s tím, že po pádu úlomků měsíce Fatty ten přestal svou gravitací zpomalovat otáčení naší planety. Tak či jinak, Midgard-země skutečně získala dalších pět dnů v roce v důsledku ztráty měsíce Fatta. A právě po této katastrofě na Midgard-zemi vznikly příznivé podmínky pro pronikání Temných sil. A právě po této katastrofě nastalo mezirasové genetické míšení, v jehož důsledku Temné síly získaly na Midgard-zemi průvodce svých plánů, nástroj, kterému Světlé síly nemohly efektivně vzdorovat. Analogicky tomu, jak organizmus nemůže efektivně bojovat s rakovinovými buňkami, protože ty mají tutéž genetiku. Rakovinové buňky organizmu se stávají parazity, které nakonec hubí celý organizmus. Tak i průvodci Temných sil se stávají „rakovinovými buňkami“ sociálního organizmu Midgard-země, sociálními parazity, jejichž činnost, nebude-li zastavena, nutně přivede k záhubě civilizace Midgard-země, a možná i samotné planety. Podle legend Starého Egypta se takovými ničiteli staly děti, které se narodily Bohyni Rhei právě v těch dodatečných pěti dnech roku. Jinými slovy, tak pro Boha Ra neádoucí děti Bohyně Rhey se objevily tehdy, kdy rok začal trvat 365 dnů po planetární katastrofě, v jejímž důsledku Midgard-země pozbyla měsíc Fatu. Připomeňme, že podle legendy Bohyně Rhea byla Bohyní pozemskou. Zřejmě se tu vše prolíná. V legendách se odrážejí reálné události z minulosti Midgard-země, které jsou pouze zahaleny do mýtického „roucha“. Zajímavé je i to, že před katastrofou bylo podle Slovansko-Árijského kalendáře 360 dnů, které se dělily na DEVĚT MĚSÍCŮ, a v každém z nich bylo ČTYŘICET DNŮ. Po pád u měsíce Fatta z výše uvedených důvodů bylo přidáno ještě PĚT DNŮ v roce. Proto se musel změnit kalendář. Muselo se přidat po jednom dnu k pědti měsícům z devíti, aby byl kalendář uveden do souladu s novou skutečností. 16 A nyní se vrátíme k analýze událostí z legend minulosti … Důvod takového uctívání Luny přívrženci kultu Kali-Ma již byl uveden výše. Nejzajímavějším momentem v uvedeném textu je ten fakt, že matkou Osirise, Isidy, Chorise, Šeta a Nemfisy byla Bohyně Rhea, která byla manželkou Boha Slunce Ra. Z toho vyplývá, že byla z vládnoucí elity bílé rasy, která vytvořila Starý Egypt. Její chování, které vzbudilo hněv Ra a její prokletí, které ji odsuzovalo k neplodnosti, hovoří o tom, že se stala vyvržencem. Ra chápal, že nemůže změnit její podstatu, a aby se nedopustil něčeho nenapravitelného, uvrhl na ni kletbu neplodnosti. To však, bohužel, nic nezměnilo. Jak vyplývá z jednání Isidy, která lstí donutila Boha Ra prozradit své pravé jméno, se všemi z toho plynoucími důsledky, Isida sama nepatřila k nejvyšší kastě. A to bez ohledu na to, že její matkou byla Bohyně Rhea z kasty bílých Bohů. To znamená, že jediným důvodem, proč nebyla uznávána bílou elitou Starého Egypta bylo to, že byla negroidní rasy, tj. její otec, stejně jako otec (otcové) Osirise a dalších dětí Rhey pocházel(i) z pokořených kmenů černé rasy. Podle genetických zákonů se bílé ženě vždy v podobné situaci narodí černé děti, i když budou nositeli recesivních příznaků bílé rasy. A právě geny černé rasy Isidě nedovolovaly, 16

„Slovansko-Árijské Védy“, Kniha Světa, Příloha 3, 192-193 a n. 219


aby se dostala do světa Bohů z tak nenáviděného světa smrtelníků. Byla „polokrevníkem“, a sama velice toužila získat božské možnosti, vždyť je měla i její vlastní matka! Jak je vidět, Ra neuvrhl kletbu neplodnosti na svou ženu Rheu zbytečně, vždyť právě její dcera Isis udělala to, co se předtím nikomu nepodařilo udělat – získat znalost pravého jména Ra, a zároveň s tím získat znalosti a dovednosti Světlých sil, jejichž zásluhou Světlé síly vítězily nad Temnými, parazitickými silami. Jinými slovy, legendy Starého Egypta plně potvrzují informace ze Starého zákony i ze Slovansko-Árijských Véd. Právě v zemi Rukotvorných hor (Starém Egyptě) Temné síly získávají do svých „rukou“ účinnou zbraň proti Světlým silám, zvláštní genetickou zbraň — vyvolený národ, Židy – který, vyzbrojený ještě zvláště vybroušeným náboženstvím, vypustili do civilizace bílé rasy. Právě vědomí své „mezilehlosti“ dělalo národ, vyvolený Temnými silami, skvělou zbraní v jejich rukách. Vědomí toho, že z objektivních důvodů se nikdy nemohou stát skutečnými Tvůrci, plnilo a plní Židy nenávistí k bílé rase celkově, a k Rusům zvláště. ... Prozatím je však zbraň teprve vytvořena, „jed“ se teprve začal šířit v těle Boha Ra – ve světě civilizace bílé rasy. 2.22. Temné síly vytvářejí lživý obraz svých prostředníků Taková změna strategie a taktiky činnosti Temných sil přinesla „plody“, o jakých mohli jenom snít. Ve Slovansko-Árijských Védách jsou výše uvedené události v legendě o Isidě vyloženy v následující podobě: 14. (78) Avšak chybějící přání pracovat sjednotí Cizozemce, a tak opustí zemi Hor Rukotvorných, a rozejdou se po všech krajích Milgard-Země. A vytvoří si svou víru, a prohlásí se syny Boha Jediného, a začnou krev svou i dětí svých přinášet za oběť Bohu svému, aby existoval pokrevní svazek mezi nimi a jejich Bohem …17 V daném úryvku ze Slovansko-Árijských Véd se mluví o odchodu Židů ze země Rukotvorných hor – Starého Egypta. V moderní interpretaci se tento odchod vykládá jako odchod Židů z egyptského otroctví. Bylo to tak ve skutečnosti? Vypadá to zajímavě – sešli se židovští otroci na obecném shromáždění a dlouhých debatách se rozhodli, že se jim „nelíbí“ být otroky v Egyptě, a že z něj musí odejít. Podobné pohádky se hodí pro malé děti, ale ne pro vysvětlení skutečných událostí. Samozřejmě, otrok mohl utéct svému pánovi, ale ten se nedíval na takovou „tvořivost“ svého majetku s blahovůlí. Na hon za uprchlíky byli posíláni dozorci, a nejen to, začínal skutečný lov člověka. Po chycení uprchlíka vraceli majiteli, který sám určoval trest pro svůj „majetek“. Ve Starém Egyptě, a nejen tam, nikdo jinak neuvažoval, a to včetně samotných Židů. Ti se vždy zabývali obchodem s otroky, a tento druh „činnosti“ 17

„Slovansko-Árijské Védy“, Santie Védy Peruna, Kruh první, Santie 5, 41 a n. 220


byl jedním ze zdrojů jejich bohatství. A tak uprchlého otroka židovští obchodníci s otroky bez slitování vraceli zpět a krutě je trestali. Pro ně tito lidé byli pouhými ekvivalenty zlatých mincí. Proto vypadá velmi podivně ten židovský nářek na egyptské otroctví, dokonce, i kdyby to bylo tak doopravdy. „Důkazem“ jsou pouze texty „posvátných“ židovských knih, které z něj mého důvodu všichni považují za „hodnověrné“ a „objektivní“ zdroje informací. I když existuje množství nezvratných důkazů toho, že mnohá tvrzení v těchto knihách jsou buď čistý výmysl, nebo byla přejata z kultur jiných národů a vydány Židy jako vlastní. Ale tyto momenty ponecháme na svědomí těch sionských „mudrců“, kteří tento podvrh vytvořili, a na svědomí těch, kdo to po nich opakuje. Důležité je pokusit se obnovit reálný obraz toho, co probíhalo a toho, proč Židé opustili Starý Egypt a proměnili se v tuláky bez domova. Vždy je nutno pátrat po tom, komu to prospělo a proč. Renan ve své knize o poslání Židů uvádí následující: „Izraeli nebyl předurčen osud obyčejného národa, připoutaného ke své zemi; jeho údělem bylo stát se tuláky pro celý svět. Disperze byla jedním z předpokladů jeho historie; bylo předurčeno, aby svou hlavní misi splnil jako rozptýlený.“18 Vypadá to zajímavě … ROZPTÝLENÍ bylo jedním z předpokladů jeho historie … což znamená, že existovalo a existuje názor, že ROZPTÝLENÍ ŽIDŮ do jiných zemí bylo z nějakých důvodů potřebné především samotným Židům! A proto vzniká zcela zákonitě přání vyjasnit, proč a k čemu to potřebovali? Ale dříve, než si to ujasníme, všimneme si toho, že Židé ve Starém Egyptě nejspíše nikdy nebyli v postavení otroků, nebo, v krajním případě jejich většina otroky nebyla. Čím to lze potvrdit, ab y nás někdo neobvinil v podvržení faktů? Zdá se, že potvrdit či vyvrátit takové tvrzení, stejně jako tvrzení opačné, je velmi složité z jednoho prostého důvodu, totiž protože reálné dokumenty té doby se nezachovaly, nebo o nich nikdo neví. Jako jediné „věrohodné“ hisTORické „dokumenty“ vystupuje Tóra a Talmud. A nyní se trochu zamyslíme. Když předkové Židů, pod jménem Hyksosů kolem roku 1675 před n.l. došli do země Rukotvorných hor a dobyli Starý Egypt, tam už po několik tisíciletí existoval kastový systém, v němž otroky byli lidé kmenů černé rasy, pokoření a zotročení lidmi bílé rasy. Tedy Hyksosové dobyli Starý Egypt a … stali se otroky Egypťanů? Jakých Egypťanů? Vzdyť vládnoucí kastu lidí bílé rasy nahradili sebou, nebo, v krajním případě je pořádně omezili, protože faraoni hyksoského původu vládli ve Starém Egyptě 150 let! To znamená, že předkové Židů ve Starém Egyptě nebyli otroky, těmi byli i nadále lidé černé rasy. Po 150 letech (kolem roku 1525 před n.l.) Hyksosové ztratili nad Starým Egyptem kontrolu. Znamená to však, že poté, co ztratili nejvyšší moc v zemi, stali se z nich otroci? Vůbec ne! Podle předpokládaných údajů se odchod Židů konal v době vlády faraona Ramsese II. v roce 1290 před n.l. Každý rok Židé na celém světě oslavují nejhlavnější událost biblické historie – svátek Pesach – odchod Židů z Egypta a jejich vysvobození ze ČTYŘSETLETÉHO OTROCTVÍ. PESACH (velikonoce) v překladu znamená něco jako „průchod mimo“, a tento svátek dostal takový název na památku o tom, jak Anděl Smrti procházel kolem židovských domů a zabíjel jenom egyptské prvorozence (potomky bílých lidí). Aby Anděl Smrti mohl rozeznat židovské domy od egyptských, každé 18

Renan, „Revue de deus Mondes“, 1890, s. 801. 221


židovské rodině bylo přikázáno zapíchnout jehňátko a jeho krví označit veřeje dveří. Teprve po smrti všech egyptských prvorozenců faraon dovolil Židům opustit Egypt. Než budeme pokračovat v další analýze událostí, všimneme si několika „nesrovnalostí“. Hyksosové ztratili kontrolu nad Starým Egyptem kolem roku 1525 před n.l., a opustili ho v roce 1290 před n.l.. Délka časového intervalu mezi první a druhou událostí činí DVĚ STĚ TŘICET PĚT ROKŮ. Odkud se tedy vzalo ČTYŘI STA LET egyptského „otroctví“? Kam se ztratilo STO ŠEDESÁT PĚT LET tak těžkého údělu otroků? Ukazuje se, že do oněch čtyř set let „otroctví“ Židé zahrnuli i STO PADESÁT LET, kdy Hyksosové vládli Starému Egyptu! To je zajímavé otroctví, což znamená, že hyksoský faraon a celá jeho svita také byli otroky! A to ještě není všechno! Podle biblické legendy Anděl Smrti uměl ROZEZNÁVAT EGYPTSKÉ DOMY od DOMŮ ŽIDOVSKÝCH POUZE PODLE DVEŘÍ, POMAZANÝCH KRVÍ JEHNĚTE (proč právě krví, a ne něčím jiným, například barvou)! Měli to Židé v Egyptě velmi zajímavé „otroctví“. „Otroci“ žili v domech o nic HORŠÍCH, a možná i lepších, než byly domy jejich „pánů“. A Anděl Smrti se nemohl vyznat, kde to žijí Židé a kde ne, takže pouze dvéře, pomazané obětní krví jehňátek, mu umožnily provést tento neuvěřitelně složitý skutek, aby náhodou nepotrestali z nedorozumění „chudé“ židovské otroky. Ale tím nesmysly nekončí … Každá židovská rodina musela zapíchnout jehně, aby jeho krví pomazala dveře svých domů. Nemluvě už o tom, že otroci NEMOHOU MÍT SVÉ DOMY, otroci nemohou mít ani svá jehňata, která bylo nutno obětovat a pomazat jejich krví dveře židovských domů. A tu se ukazuje, že každá židovská rodina má po ruce jehňata, která musela mít otce a matky. Možná, že zapomněli, že otrok z principu nemůže mít ani svůj dům, ani své ovce a kromě toho, sám otrok je majetkem svého pána, stejně jako děti, které se v otroctví narodily… Asi už není třeba pokračovat dále, je to jasné. Kromě toho, při odchodu z egyptského otroctví Židé s sebou vyvezli kolem TŘÍ SET TUN šperků ze ZLATA, STŘÍBRA a MĚDI… Pokud uvážíme, že v té době bylo v oběhu pouze ryzí zlato a stříbro, takové množství vyvezených šperků z těchto drahých kovů bylo prostě neuvěřitelné! A znovu otázka – čí to byly šperky? Snad ne osobní šperky ubohých „zotročených“ Židů, kteří si při opuštění Egypta vzali s sebou jejich srdcím milé cetky? A nebyly-li to jejich „milé cetky“, vzniká otázka: jak se těch tři sta tun zlatých, stříbrných a měděných šperků ocitly ve vozech otroků, opouštějících Egypt? Ještě připomeneme, že v té době i měděné šperky byly cenné. Předpokládat, že Egypťané, kteří byli pro Židy jejich otrokáři, by své otroky propustili na svobodu a ještě by jim dali velko část ze svých pokladů a bohatství, by bylo nesmyslné. Odchod otroků ze země a vyvezení takového množství materiálních hodnot by byl možný jedině v případě úspěšného povstání otroků, kteří by se museli také zmocnit vlády v zemi. Ale žádný dokument na téma událostí minulosti Starého Egypta se o žádném povstání otroků nezmiňuje, ani před odchodem, ani po něm. Vůbec, pokud jde o povstání otroků ve Starém Egyptě, ani jeden dochovaný dokument neobsahuje žádné informace o nějakých významnějších povstáních otroků. Nic nebylo slyšet ani o povstání Židů ve Starém Egyptě v době jejich odchodu. Takže žádná povstání otroků se nekonala, a Židé, opouštějící Starý Egypt, vyvážejí na tehdejší dobu ohromný poklad… To se mohlo stát jen 222


v případě, že NIKDY NEBYLI OTROKY v zemi Rukotvorných hor, ale zaujímali tam velmi privilegované postavení, a Starý Egypt opouštěli nejspíš proto, že tam už neměli co dělat. Avšak co je ještě zajímavé u židovského svátku Pesach, pak je to fakt, že v textu legendy se uvádí přesné dělení na Egypťany a Židy, což znamená, že Židé se sami za Egypťany nepokládali. To potvrzuje fakt jejich příchodu do Starého Egypta zvenčí. A ještě, pokud v židovské legendě o čtyřsetletém egyptském otroctví přehlédneme slovo „otroctví“, v němž tam nikdy nebyli, ale všimneme si jen připomínky o čtyř stech letech, objeví se jiná, velmi zajímavá informace. Čtyři sta let před odchodem Židů ze Starého Egypta ten byl dobyt Hyksosy, kteří v něm vládli sto padesát let, než v něm ztratili své dominantní postavení. To znamená, že Židé jsou Hyksosové, přesněji jejich část. A ještě vzpomeneme Slovansko-Árijské Védy, v nichž se říká: „ale budou poraženi a vyhnáni do země HOR RUKOTVORNÝCH …“, pak vše bude srozumitelné. Židé oslavují ne osvobození z egyptského otroctví, které nikdy neexistovalo, ale DOBU ODCHODU Z MÍSTA SVÉHO VYHNANSTVÍ. A třebaže tam nedělali to, kvůli čemu je tam vyhnali – prostřednictvím práce se zbavit vlivu parazitických sil – avšak byli v té zemi PROTI SVÉ VŮLI, z rozhodnutí vítěze – Slovano-Árijců, kteří na straně Světlých sil porazili přívržence kultu Kali-Ma v době Druhého pochodu do Dravídie! Ale potom čtyři sta let egyptského „otroctví“ o němž se mluví v židovské legendě, nabývají zcela jiného smyslu. Židé tím chápou DOBU VYHNANSTVÍ v zemi Rukotvorných hor, kdy NEMOHLI PLNIT SVÉ PŘEDURČENÍ, pro které je připravovaly Temné síly: „ROZPTÝLENÍ bylo jedním z předpokladů jeho dějin; JEMU (IZRAELI) BYLO PŘEDURČENO PLNIT SVOU HLAVNÍ MISI, JSA ROZPTÝLENÝ“. Jakoupak zvláštní misi připravily Židům Temné síly? V tom je ta otázka! A proč pro splnění této mise MUSEJÍ BÝT ROZPTÝLENI mezi ostatními kmeny a národy? … O ROZPTÝLENÍ VYHNANÝCH do Starého Egypta – země Rukotvorných hor – vyznavačů kultu Kali-Ma se ve Slovansko-Árijských Védách říká: „a opustí zemi Hor Rukotvorných, a usídlí se ve všech krajích Midgard-země …“. Takto se ve všech prvotních pramenech připomínají jedny a tytéž události, hovoří se o jednom a témž národě – o ŽIDECH. Jenže se mluví o těchto událostech z několika hledisek, z nichž dvě jsou diametrálně protikladné. Ze strany stoupenců kultu Světla (Světlé síly) a ze strany stoupenců kultu Měsíce (Temné síly). A vše jednoznačně ukazuje na to, že ŽIDÉ jsou právě ti vyhnaní stoupenci Temných sil, stoupenci kultu Luny… Z mýtů Starého Egypta i ze Slovansko-Árijských Véd jednoznačně plyne, že právě Židé se stali tou zbraní, kterou si Temné síly zvolily k tomu, aby zasadily Světlým silám úder NE VNĚJŠÍ, nýbrž VNITŘNÍ. Bohužel, Temné síly se projevily jako PRUŽNĚJŠÍ, velmi rychle vyvodily správné závěry ze svých porážek, což lze do určité míry vysvětlit PARAZITICKOU POVAHOU Temných sil. Základní chybou jednání stoupenců Světlých sil na Midgardzemi bylo NEPOCHOPENÍ této parazitické povahy Temných sil, a jako důsledek tohoto nepochopení promítnutí svých představ o morálce a duchovnosti na poraženého protivníka. Kvůli svým představám o morálce a mravnosti, stoupenci Světlých sil, sající tyto představy s mateřským mlékem, prostě nechápali, že poražení stoupenci Temných sil 223


„neprozřeli“. Ti svou lží jen uklidnili bdělost těch, co je porazili, aby získali čas na vypracování nové strategie a taktiky, a v příznivé chvíli zasadily zrádný úder do zad. Neomluvitelná naivita a dětská čistota chápání světa u Světlých sil dovolila Temným silám vytvořit velmi efektivní zbraň pro svůj boj o vládu Židů. Nelze přece promítat své chápání světa na poraženého protivníka a čekat, že ten bude „hrát“ podle navržených pravidel. Pouze na šachové desce se figury pohybují podle určitých pravidel, a neporušují je jen tehdy, když oba hráči tato pravidla znají a dobrovolně souhlasí, že je budou dodržovat. Ve všech ostatních případech každý hráč „hraje“ podle svých pravidel… na to se nikdy nesmí zapomínat. Takto si Temné síly vytvořily novou „zbraň“ – národ, vyvolený k tomuto účelu – Židy. „Nabili“ svou novou zbraň principiálně novou strategií a taktikou a … vypustili tuto zbraň do těla svého nepřítele – védické civilizace bílé rasy, což se odrazilo v legendě o Isidě a Ra. Jed hada, vytvořeného Isidou, se začal šířit tělem Boha Ra – védické civilizace bílé rasy, vytvořené na Midgard-zemi Světlými silami. Je symbolické, že tento jev odrážejí právě legendy Starého Egypta. ŠÍŘENÍ JEDU, vytvořeného na základě genetiky Ra, a ROZPTÝLENÍ ŽIDŮ, vytvořených smíšením bílé a černé rasy, ze Starého Egypta do zemí bílé rasy, to je jeden a tentýž jev minulosti civilizace Midgard-země. Slova ŠÍŘENÍ a ROZPTÝLENÍ jsou synonyma v přímém i přeneseném smyslu, nemluvě už o tom, že přímo ukazjí na OSLABENÍ SVĚTLA. A ŽIDÉ se stali tím „jedem“, tím „ROZPTYLUJÍCÍM„ FAKTOREM, který si vybraly pro své účel Temné síly. 2.23. Stupně vytvoření světového parazitického systému Židy A nyní se pokusíme pochopit, proč Temné síly potřebovaly rozptýlit jimi vytvořenou zbraň – vyvolený národ. Zdá se, že při takovém rozptýlení jejich zbraň bude slabší. Na první pohled to odporuje prostému zdravému smyslu. Všechny národy mají v té či jiné podobě podobenství o prutech, podle něhož se nikomu nepodařilo přelomit svázané pruty, ale každý prut zvlášť šlo přelomit lehce. To svede i dítě… Všem známé podobenství o potřebě držet se pohromadě, aby odolali nepříteli, vydrželi drsné přírodní podmínky. Ale v případě Židů je vidět opak – neshromažďují se dohromady, ale naopak, rozptylují se po celém světě, což by je mělo vlastně oslabovat. Zdálo by se, že vzniká úplný nesmysl. Ale to jen na první pohled, ale porozumíme-li jimi používané strategii a taktice při tomto rozptýlení, stává se to zcela pochopitelné a jasné… Nastal čas rozptýlit „mlhu“ nad touto otázkou a uvidět vše vlastníma očima bez té „kouřové clony“, kterou vytvářejí především samotní Židé, aby skryli svou pravou tvář. A proto se vrátíme k analýze ekonomických systémů různých sociálních systémů. Jak ukázala analýza ekonomických systémů, mimo závislost na sociální organizaci lidské společnosti, v ekonomickém systému lze vyčlenit několik základních kategorií ekonomických nik – KATEGORII AKTIVNÍCH NIK, KATEGORII SOCIÁLNÍCH NIK, KATEGORII PASIVNÍCH NIK a KATEGORII PARAZITICKÝCH NIK. Při rozvoji společnosti a jejího ekonomického systému se v menší či větší míře zvyšuje počet nik, formujících každou z těchto kategorií. Zvětšuje se však jen množství ekonomických nik, ne ale počet samotných kategorií. Vývoj sociálně-ekonomického systému civilizace 224


na Midgard-zemi pro-bíhá za růstu pouze počtu aktivních ekonomických nik. Ty vytvářejí základ, na němž je vystaven všechen ostatní sociálně-ekonomický organizmus. Přitom v počátečních etapách vývoje sociálně-ekonomický organizmus vytváří každý národ podle sebe. Ale ani národnostní, ani rasové rozdíly nemají vliv na strukturu samotného ekonomického systému. Rasové, národnostní, kulturní atd. odlišnosti ovlivňují pouze množství a kvalitu ekonomických nik, které formují každou ze čtyř kategorií sociálně ekonomického systému toho či jiného národa či národnosti. Takže v antických dobách na Midgard-zemi existovalo současně množství různých sociálně-ekonomických systémů. Každá rasa byla rozdělena na mnohé kmeny, národnosti a národy, které vytvářely své státy a říše. Tyto státy a říše mohly být jak monorasové, tak i vícerasové. Vícerasové státy a říše mohly vzniknout na základě dvou i více ras a subras. Přitom se tyto státy a říše nacházely na různých úrovních rozvoje sociálně-ekonomického organizmu. V antických dobách existovaly současně státy a říše, vybudované na základě jak prvobytně pospolného zřízení, tak otrokářského zřízení. A daleko ne vždy bylo otrokářské zřízení „progresivnější“, jak nám to předkládá současná historie. SlovanskoÁrijská Říše se v antických dobách opírala o obecní (občinové) zřízení, jehož povaha byla v současném výkladu úmyslně zkreslena. Úrovní vývoje ekonomiky a sociálního zřízení obecní (občinové) zřízení Slovansko-Árijské Říše značně převyšovalo otrokářské (pravděpodobně o několik řádů). Svou sociální organizací tak zvané obecní (občinové) zřízení bylo mnohem dokonalejší a spravedlivější, než moderní demokracie, i když by bylo správnější říci, moderní lžidemokracie. Avšak o tom později, a zatím si všimneme toho, že nezávisle na sociálně-ekonomické organizaci států a říší antického období všechny měly prakticky kvalitativně totožnou ekonomickou strukturu. Všechny v sobě zahrnovaly ČTYŘI KATEGORIE EKONOMICKÝCH NIK. Lišily se pouze množstvím a kvalitou ekonomických nik, které formovaly každou z těchto čtyř kategorií v těchto státech a říších. V každém z nich byly PARAZITICKÉ NIKY, kterých bylo buď trochu více, nebo trochu méně, ale všechny tyto parazitické niky ZAUJÍMALI LIDÉ, KTEŘÍ VYŠLI z kmenů a národů, které tvořily tyto státy a říše. Tito lidé byli vyvrženci svých kmenů a národů, a tvořili menšinu, „nemocnou“ evoluční deformací, ve zdravém „těle“ státotvorných kmenů a národů. A tyto „rakovinové“ buňky sociálního organizmu byly dosti lehce a efektivně kontrolovány zdravou částí sociálního organizmu. Zdravé síly každého sociálního organizmu nedovolily sociálním parazitům získat žádný vážnější vliv na celý sociální organizmus jako celek. Při takovém rozložení „imunitní“ mechanizmus sociálně-ekonomických systémů v těchto státech a říších měl dost zdravých sil na to, aby nepřipustil „metastáze“ parazitických prvků do sociálního organizmu (viz obr.33). Parazitické prvky v tom či jiném státě či říši mohly periodicky získat moc a kontrolu do svých rukou, ale ve většině případů panství sociálních parazitů netrvalo dlouho. Zdravý sociální organizmus kmenů a národů se dosti rychle zbavoval kontroly parazitických prvků, které přitom ničila nebo vyháněla ze svých zemí. Taková sociální rovnováha trvala poměrně dlouho, do té doby, než … ZAČALO ROZPTÝLENÍ ŽIDŮ. Po odchodu ze Starého Egypta Židé začali plnit další fázi plánu Temných sil – plán uchvácení kontroly nad Midgard-zemí. PRVNÍ FÁZE tohoto plánu byla FÁZE 225


AKUMULACE KAPITÁLU. Starý Egypt Židé opustili s „nevelkým měšcem“. Avšak TŘI STA TUN ZLATÝCH, STŘÍBRNÝCH a BRONZOVÝCH ŠPERKŮ, které vyvezli ze země Rukotvorných hor, bylo jen startovním kapitálem jejich plánu. Po odchodu z Egypta se Židé, po určitém bloudění po okolních zemích Arabského poloostrova, usadili na volných nebo slabě chráněných krajích Blízkého Východu. Arabský poloostrov byl v té době v podstatě polopouští s rozptýlenými, poměrně řídkými oázami kolem řek, jezer a východů podzemních vod na povrch. V době antiky byly oázy, velké i malé, dosti hustě osídleny. A ČTYŘICETILETÉ BLOUDĚNÍ ŽIDŮ po Sinajské poušti nebylo zapříčiněno potřebou zbavit se „otrockého“ ducha jako „dědictví“ čtyřsetletého „otroctví“ Židů, jež nikdy neexistovalo, ale mnhem prozaičtějším důvodem. Všechny alespoň trochu významné oázy už byly obsazeny jinými kmeny a národy, které je nehodlaly opustit dobrovolně. A proto se Židé zpočátku usídlili na polopouštním území „Země Zaslíbené“, tj. přislíbené jim Bohem, z jednoho prostého důvodu – na ně nikdo neměl zálusk, a kočovné kmeny „neseděly“ na těchto zemích, ale kočovaly, v podstatě v malém počtu, takže se s nimi mohli v případě nutnosti vypořádat. A pokud jde o země, přislíbené Židům jejich Bohem Jahve, o tom, jak je získávali, lze najít dost odkazů ve Starém zákoně: 1. Tehdy řekl Pán Jozuovi: tu PŘEDÁVÁM DO TVÝCH RUKOU JERICHO i jeho krále, i silné lidi, kteří v něm žijí. 2. Jděte kolem města všichni bojeschopní, a obcházejte město jednou denně; a dělejte to po šest dnů. 3. A sedm kněží ať nesou před táborem sedm trub jubilejních; a sedmý den obejděte město sedmkrát, a kněží ať troubí na trouby. 4. Když se ozve jubilejní roh, když uslyšíte zvuk trouby, tak ať všechen lid hlasitě vykřikne; a tehdy hradby se zřítí až do základů, a všechen lid vejde do města, každý ze své strany. ……………………………………… 15. Když kněží posedmé zatroubili na trouby, a Jozue řekl lidem: jásejte, neboť Hospodin nám PŘEDAL město! 16. Město a všechno v něm bude pod klatbou Hospodina; POUZE BLUDNICE (PROSTITUTKA) RACHABA ať ZŮSTANE ŽIVÁ, ona a všichni v jejím domě; protože ukryla vyslané vojáky, které jsme poslali. ……………………………………………………. 18. A vše stříbro a zlato, i nádoby měděné a železné ať budou svatyní Hospodina, a půjdou do pokladnice Hospodinovy. ……………………………………………………… 23. A MĚSTO SE VŠÍM, CO BYLO V NĚM, SPÁLILI OHNĚM; pouze stříbro, zlato a měděné a železné nádoby předali do pokladnice domu Hospodina. 24. Prostitutku Rachabu a dům jejího otce a všechny, které měla, Jozue nechal žít, a ona žije mezi lidem izraelským dodnes: protože UKRYLA ZVĚDY, které poslal Jozue na

226


VÝZVĚDY do Jericha.19 Jak vyplývá z uvedeného úryvku ze Starého zákona, „vina“ města Jericha a všech jeho obyvatel tkvěla jen v tom, že byli bohatí a MĚLI MNOHO STŘÍBRA A ZLATA. Neútočili na Židy, neudělali jim nic špatného, alespoň ve Starém zákoně se o tom nic neříká. Jedinou vinou města a jeho obyvatel bylo jejich BOHATSTVÍ, na něž Židé dostali zálusk. Obyvatelé města, přirozeně, nechtěli toto zlato a stříbro dát Židům jen z toho důvodu, že židovský bůh „daroval“ jejich bohatství Židům. Bůh Jahve byl v té době pouze Bohem Židů, nikdo jiný ho za svého Boha neuznával. A tato legenda byla vymyšlena pouze k tomu, aby OSPRAVEDLNILA GENOCIDU obyvatel tohoto města, kterou USKUTEČNILI ŽIDÉ. Všimněte si, ne genocidu Židů, ale GENOCIDU, USKUTEČNĚNOU ŽIDY na pokyn Boha. Tato genocida měla jen jeden účel – LIKVIDACE VŠECH OBYVATEL KVŮLI UCHVÁCENÍ JEJICH BOHATSTVÍ – stříbra, zlata, měděného železného nádobí. Židé nepotřebovali samotné město, protože je do základů vypálili. Potřebovali jen cennosti, nic víc, a že kvůli tomu zlikvidovali všechny obyvatele města – to nebylo tak podstatné – vždyť to NEBYLI ŽIDÉ! Zajímavá jsou slova, která říká Bůh Jahve svému OTROKU JOZUOVI NAVINOVI. Právě otrokovi, a ne z otroctví VYSVOBOZENÉMU, neboť ve Starém zákoně je řečeno: Po smrti MOJŽÍŠE, OTROKA HOSPODINOVA, Hospodin řekl Jozuovi, synovi Navina, SLUŽEBNÍKU MOJŽÍŠOVU: 1. Mojžíš, OTROK Můj, zemřel: a tak povstaň a přejdi Jordán, ty a celý národ, do země, kterou dávám jim, synům izraelským. 2. Každé místo, na něž vstoupí vaše noha, vám dávám, jak jsem již řekl Mojžíšovi: 3. Od pouště po Libanon a řeku velikou, řeku Eufrat, CELOU ZEMI CHETITŮ; až po velké moře na západě slunce budou vaše hranice.20 Jak je vidět z tohoto úryvku, dokonce Mojžíš byl OTROKEM BOHA. Z jakého otroctví odešli Židé, když dokonce jejich mesiáš Mojžíš byl otrokem Boha? Nástupce Mojžíše – Jozue Navin – byl Mojžíšovým sloužícím, a tudíž, také OTROKEM BOHA. Co se pak dá říci o prostých Židech, jestliže jejich vůdci a mesiáši byli otroky? Takže to bylo zajímavé vysvobození z otroctví. Neméně zajímavá je „ŠTĚDROST“ Boha Jahve, který dává Židům to, co ani jemu, ani Židům nikdy nepatřilo. A ano Boha Jahve, ani Židy vůbec nezajímá to, že v těchto zemích žijí jiné národy, které mají své Bohy, a pro které kmenový Bůh Jahve vůbec nic neznamená… Ale měli bychom si všimnout slov, která Bůh řekl Jozuovi Navinovi, kterých si nikdo nevšiml, a to zbytečně: „… předávám do tvých rukou Jericho a jeho krále, a SILNÉ LIDI, KTEŘÍ V NĚM JSOU…“. SILNÉ LIDI. Bůh Jahve akcentuje pozornost Jozuy Navina na nutnost zničení SILNÝCH LIDÍ, protože právě ti, jak plyne z těchto veršů, budí znepokojení „všemohoucího“ Boha Jahve, Boha nevelkého kmene Židů. Ale vždyť princip činnosti sociálních parazitů tkví především v likvidaci nositelů nejlepší genetiky národů a národností, výkvětu národa, genetiky vůdců, tedy právě - SILNÝCH LIDÍ! … Po dobytí Jericha Židé likvidují všechny obyvatele, s výjimkou … prostitutky Rachaby a její rodiny. Čím si zasloužila tato prostitutka milost ze strany Boha Jahve, že 19 20

„Starý zákon“. Kniha Jozuy Navina, kapitola 6. Dobytí Jericha. „Starý zákon“. Kniha Jozue Navina, kap. 1. „Hospodin jmenuje Jozue Navina vůdcem Izraele“. 227


přikázal Jozuovi Navinovi zachovat život jí a její rodině? Ukazuje se, že její zásluha před Bohem byla v tom, že: „… …UKRYLA ZVĚDY, které poslal Jozue k PROHLEDÁNÍ Jericha“. Tedy ukryla zvědy, poslané k PROHLEDÁNÍ Jericha, jinými slovy, špióny, rozvědčíky nepřítele svého národa. Nejspíš, nejen ukryla, ale také souhlasila se zradou. Je plně možné, že hradby města Jericho se nezhroutily pod zvuky trub, ale zrádkyně svého národa si prostě vykoupila u nepřátel život svůj i své rodiny. Jaká musela být její služba, jestliže Židé splnili svůj slib, daný Nežidovce, a ještě proslavili navždy její jméno jako příklad nejvyššího „dobrodiní“? Nejspíše proto, že Rabacha a členové její rodiny v noci tajně otevřeli městskou bránu a vpustili nepřátele. Ve Starém zákoně se dokonce neuvádí jméno krále toho národa, zato však jméno prostitutky, která zradila svůj národ, proslavují navěky. Je to podivná „svatá“ kniha, v níž se vyzvedává každá mrzkost nebo podlost, pokud byla spáchána ve prospěch „vyvoleného národa. A takových „příkladů“ k napodobení je ve Starém zákoně velké množství … Tak na příkladu úplného zničení města Jericho s jeho obyvateli, je naprosto jasný „mechanizmus“ AKUMULACE PRIMÁRNÍHO KAPITÁLU ŽIDY - prostřednictvím GENOCID NÁRODŮ a KMENŮ, které potkali na své cestě. Možná ale, že je to tragické „nedorozumění“ nebo „předpojatý“ přístup! Možná, že na tyto stránky židovských dějin Židé vzpomínají se studem a hořkostí, a že podobná fakta minulosti se vyskytují prakticky u každého národa? Nikdo neříká, že všechny ostatní národy a kmeny neměly nic podobného, ale ani jeden národ ne Midgard-zemi NEVYZVEDÁVAL podobné činy NA STUPEŇ CTNOSTI, nezapisoval je do svých svatých knih. Pouze u Židů jsou ZRADA, PODVOD, VRAŽDĚNÍ ŽEN A DĚTÍ atd. vyzvedávány jako ctnosti pro Židy! Jako červená nit prochází celým Starým zákonem téze – všechny prostředky jsou dobré k dosažení cíle, který Bůh vytýčil před vyvoleným národem! Pro potvrzení se můžeme všimnout židovských svátků. Židovský svátek Purim se světí 14. den jarního měsíce adar podle židovského kalendáře (odpovídá konci února – začátku března podle Gregoriánského kalendáře) na památku o zázračné spáse Židů, kteří žili v Perské říši v době šacha Achašverona (367-353 před n.l.), před úklady zlomyslného antisemity Amana, který se rozhodl, že vyhubí Židy.“ Celý měsíc Adar Židé vyhlásili za měsíc veselí. Zkusme však prozkoumat, kvůli čemu jásá a veselí se celý národ, v tomto případě židovský? Proto se znovu obrátíme na Starý zákon, ke Knize Ester: A přišel král s Amanem na hostinu ke královně Ester. I řekl král Esteři také v druhý den při hostině: jaké máš přání, královno Ester? Bude splněno; jaká je tvoje žádost? Ať to bude půl království, bude splněna. I odpověděla královna Ester, řka: jestliže jsem našla přízeň ve tvých očích, králi, a je-li králi milé, ať mi bude darován na mou prosbu můj život a můj národ! Protože jsme prodáni za otroky, já i můj národ, k vyhubení, vybíjení, zániku. Kdybychom byli prodáni za otroky a otrokyně, mlčela bych, i když by nepřítel nenahradil královu ztrátu. I odpověděl král Artaxex, a řekl královně Estera; kdo je to, a kde je ten, kdo se to odvážil udělat ve svém srdci? 228


U řekla Ester: nepřítel a vrah je tento záštiplný Aman! A Aman se zachvěl před králem a královnou.21 Všem je jasné, že „záštiplný“ Aman byl popraven, ale než se vrátíme k pokračování pro Židy tak slavné hisTORie, ujasníme si několik momentů. Ester se stala perskou královnou, což především znamená, že v Perské říši nebyla žádnou otrokyní. Jde o to, že podle tradic, které v antické době existovaly, OTROKYNĚ se nemohla stát královnou, ať už oplývala libovolnými půvaby. Samozřejmě, i kdyby byla otrokyní-milenkou, žena mohla z pozadí ovlivňovat události využitím sexuální magie na svého „pána“. Ale i v takovém případě, by taková žena zůstala otrokyní, ať už disponovala jakoukoli reálnou mocí. Ester však nebyla otrokyně, ani milenka, ale perská královna. O tom, že je Židovka, nevěděl ani její manžel, perský král Artaxerx. Nevěděl ani to, že Žid Mordechaj je strýc královny Ester, a že právě on „připravil“ svou neteř na její roli, s cílem udělat z ní perskou královnu, a jejím prostřednictvím se dostat k moci nad zemí. Institut židovských nevěst se Židy široce používal a používá k dosažení jejich cílů. Aman, jeden z nejvyšších úředníků perského království a druhý člověk po králi, nejspíše odhalil spiknutí Mordechaje a připravoval jeho popravu. Potvrzuje to také fakt, že ho pověsili na tom stromě, na němž chtěl sám pověsit Mordechaje. Popraven byl Aman a deset jeho synů, a celý jeho majetek byl předán královně Ester. Ale vždyť nebyl popraven ani zabit ani jeden Žid, ale již pokus odvrácení státního převratu byla popravena rodina nejvýznamnějšího velmože perského království ihned poté, co se tento převrat uskutečnil. Pozvání Amana na hostinu bylo ze strany královny Ester pastí, jejímž účelem bylo znemožnit možný odpor převratu, naplánovanému Židy. To potvrzuje i tatáž Kniha Ester: 1. Tentýž den král Artaxerx předal královně Ester dům Amana, nepřítele Židů; a Mordechaj předstoupil před tvář krále, protože Ester prohlásila, že je pro ni 2. A sundal král SVŮJ PRSTEN, který odebral Amanovi, a předal jej Mordechajovi; Ester pak USTANOVILA MORDECHAJE dozorcem nad Amanovým domem.22 Král Artaxerx PŘEDÁVÁ SVŮJ PRSTEN, odebraný Amanovi, Mordechajovi! Připomeňme, že KRÁLOVSKÝ PRSTEN byl nejen drahý klenotnický výrobek, ale SYMBOL KRÁLOVSKÉ MOCI, v přímém i přeneseném slova smyslu. Předání královského prstenu znamenalo v Perské říši i PŘEDÁNÍ VÝKONNÉ MOCI. A takovým člověkem se stal Žid Mordechaj, který podle perských tradic té doby neměl žádné právo na takovou moc. Ale to není vše, to jsou teprve kvítky, jablíčka teprve přijdou: 1. I hovořila Ester před králem dále, a padla k jeho nohám a plakala, a snažně ho prosila, aby odvrátil zlobu Amana Vugejanina a jeho úmysly proti Židům. 2. A pozvedl král k Ester zlaté žezlo; a Ester se zvedla a předstoupila před královu tvář. 3. I řekla: je-li to královi milé, a pokud jsem našla shovívavost před jeho tváří, a je-li ta věc spravedlivá před jeho tváří a pokud se líbím jeho očím; tak ať se napíše, aby byly vráceny dopisy s úmysly Amana, syna Amadafa, Vugehanina, jím napsané o 21 22

„Starý zákon“. Kniha Ester, kap. 7. Hostina u Ester. Poprava Amana. „Starý zákon“. Kniha Ester, kap. 8. Král dovoluje mstít se nepřátelům Židů. 229


vyhubení Židů ve všech krajích království. 4. Neboť, jak se mohu dívat na neštěstí, které postihne můj národ, jak se mohu dívat na smrt mých příbuzných? 5. I řekl král Artaxerx královně Ester a Mordechaji Židovi: již jsem Amanův dům předal Ester, a jeho samotného pověsili na stromě za to, že kladl svou ruku na Židy; 6. Napište i vy o Židech, co JE VÁM LIBO JMÉNEM KRÁLE, a POTVRĎTE KRÁLOVSKÝM PRSTENEM: neboť dopis, napsaný jménem krále a stvrzený jeho prstenem nelze zrušit.23 Vzniká zajímavá situace, perský král dobrovolně „nabízí“ Mordechajovi a Ester, aby jeho jménem napsali vše, co jim bude libo, a stvrdit to královským prstenem, který sám předal Mordechajovi. Sám alespoň věděl, co psal Aman v dopisech, stvrzených královskou pečetí, protože uznává tyto dopisy za platné a proto je nemůže zrušit. To znamená, že věděl, co Aman připravuje, věděl o Židy připravovaném státním převratu, jehož konečným cílem bylo uchvácení moci v Perské říši Židy. A copak píše Mordechaj a Ester v nových dopisech, stvrzených královskou pečetí: 1. O tom, že král dovoluje Židům, kteří jsou v každém městě, se shromáždit a postavit se na obranu svého života, VYHUBIT, ZABÍT a UTRATIT VŠECHNY SILNÉ v národě a v oblasti, kteří jsou jejich nepřáteli, ŽENY a DĚTI, a jejich MAJETEK VYPLENIT. 2. V jeden den ve všech oblastech krále Artaxrxe, třináctý den dvanáctého měsíce, tj. Adara.24 A zase, stejně jako v Knize Jozue Navina, se říká, že je třba … VYHUBIT, ZABÍT a UTRATIT VŠECHNY SILNÉ V NÁRODĚ. I jejich ŽENY a DĚTI, a MAJETEK VYPLENIT! Utratit všechny silné v národě … ne ty, kdo bude útočit na židovské domy, ale právě všechny silné v národě, i když nikdo z těch silných se nechystal podílet se na i tak neuskutečněném židovském pogromu. Takže se v těch verších mluví o všeobecném povstání Židů v Perské říši, a uvádí se i den tohoto povstání. Přitom se Židé začínají mstít za ještě NEUSKUTEČNĚNÉ POGROMY. Přičemž se mstí krutě, S ÚPLNOU LIKVIDACÍ SILNÝCH V NÁRODĚ - výkvětu národa, a zase, lidí bílé rasy, protože Perská říše byla vytvořena Slovano-Árijci. A zase Židé nezapomínají na zlato a stříbro, protože právě v rukách silných národa toto zlato a stříbro bylo v podstatě soustředěno. Určený den Židé zahájili povstání: 1. I pobíjeli Židé své nepřátele, zabíjeli MEČI, hubili a utráceli, a nakládali se svými nepřáteli PODLE SVÉ VŮLE. 2. V Suzách, hlavním městě, Židé zabili a utratili pět set lidí.25 V hlavním městě Židé zabili „pouze“ pět set lidí. Ale z textu Starého zákona je jasné, že se jednalo jen o muže, kdežto utracené ženy a děti nikdo nepočítal. Musíme však pamatovat, že dokonce těchto pět set Židy zabitých Peršanů byli silní v národě, čili nositeli aktivní genetiky národa. Likvidovali ne prostě lidi, ale výkvět národa. Likvidovali ARISTOKRACII, která tehdy byla „silnými lidmi“ v národě, a která by se na pogromech 23

tamtéž tamtéž 25 „Starý zákon“. Kniha Ester. Kap. 9. Židé se mstí nepřátelům. 24

230


sotva podílela. Ale právě ona byla Židy likvidována. Fakta židovských pogromů, které se udály v minulosti, hovoří o tom, že hlavní masa raubířů vždy byla z nejnižších vrstev, ve své většině z kategorie vyvrženců, jinými slovy, parazitických prvků, kterých, bohužel, bylo dost v každém národě. Protože jen lidský odpad může zabít bezbranné dítě či ženu. A pokud Židé zabíjeli i děti i ženy, a dělali to všude, vyjasňuje se, kd o jsou ve skutečnosti: 11.Tentýž den oznámili králi počet zabitých v Suzách, hlavním městě. 12.I řekl král královně Eser: v Suzách, hlavním městě, Židé zabili pět set lidí a deset synů Amanových; copak udělali v ostatních oblastech království? Jaké je tvoje přání? Bude splněno. A jakou máš ještě žádost? I ta bude splněna. 13. I řekla Ester: je-li to králi milé, pak ať je Židům, kteří jsou v Suzách, dovoleno, aby totéž dělali i zítra, co dnes; a deset synů Amanových ať pověsí na stromě. 14. I rozkázal král udělat tak; k tomu byl v Suzách vydán příkaz, a deset synů Amanových pověsili. 15. A shromáždili se Židé, kteří bylo v Suzách, také čtrnáctý den měsíce Adara, a zabili v Suzách TŘISTA LIDÍ, ale na loupež nevztáhli svou ruku. 16. A ostatní Židé, kteří byli v královských oblastech, se také shromáždili, aby povstali na obranu svých životů a byli bezpečni před svými nepřáteli, a z nepřátel svých zabili SEDMDESÁT PĚT TISÍC, ale na lup nevztáhli ruku svou. 26 V těchto verších ze Starého zákona se hovoří o likvidaci SEDMDESÁTI PĚTI TISÍCÍCH OSMI STECH DESETI OSOB za dva dny převratu v Perské říši. A právě tato událost je od té doby oslavována všemi Židy na světě. Pro antickou dobu takové množství zabitých za nějaké dva dny, bylo prostě OBROVSKÝM POČTEM. Ale kolikpak Židů bylo v pogromech zabito? O tom se nepíše vůbec, protože žádné pogromy na ně se nekonaly. Dále, desetitisíce Židy zabitých byli SILNÍ V NÁRODĚ, v podstatě aristokraté, kteří byli ze Slovanů-Árijců, kteří původně Perskou říši vytvořili. Základní obyvatelstvo Perské říše tvořili lidé šedé subrasy nebo černé rasy, kteří pro Židy žádné nebezpečí nepředstavovali. Kromě toho, aby zlikvidovali takové množství lidí, bylo by zapotřebí mnoho zbraní, a Židů by pro uskutečnění takových jatek muselo být několik stovek tisíců, přičemž by všichni museli být dost vycvičeni v ovládání meče. Vzniká tedy otázka: jestliže Židé byli otroky, odkud vzali tolik zbraní a kdy se mohli naučit je ovládat, a kdo je tomu naučil? Otrok nebo obchodník, vedoucí nebyli vojáky, ve Starém zákoně se nemluví o židovských vojácích, pouze o „mírumilovných“ a „věrných“ poddaných perského krále. Odkud vzali „mírumilovní“ Židé tolik zbraní, které je navíc nutno někde koupit, dopravit do říše nepozorovaně, a tajně vycvičit v jejich ovládání? Kromě toho, musela existovat výborná organizace akce, přesný plán toho, kdo a co musí udělat, a kdy, aby akce proběhla najednou a efektivně. Vždyť většina likvidovaných SILNÝCH LIDÍ byli profesionální vojáci, kteří se cvičili v ovládání zbraní od dětství. A takové lidi není prosté zabít! Neexistence informací o zahynuvších Židech nás přivádí na myšlenku, že většina těchto lidí byla zabita, když nečekalo útok. A uvážíme-li, že v Perské říši Židé byli správci a obslužným personálem, pověřenými osobami, které žily v domech perské aristokracie, vede to k myšlence, že většina zabitých aristokratů byla zabita ve 26

tamtéž 231


spánku, kdy vůbec nečekali útok. Zda Židé byli otroky, či svobodní, nemá zásadní význam. Pokud sluhové nezabíjeli svého pána sami, pak v krajním případě vpouštěli v noci vrahy do domů svých pánů a ukazovali, kde je lze najít. Vše uvedené zde mluví o dlouhé a pečlivé přípravě na takovou akci, a že Aman měl naprostou pravdu, když se pokoušel předejít tomuto uchvácen í moci Židy v jeho zemi. Aman, jako nejvyšší státní činitel, se musel dokonce z titulu své funkce starat o bezpečnost své země, nemluvě už o tom, že byl vlastencem. Příprava Židů na uchopení moci v říši musela vyvolat přípravy na protiopatření. Bezpochyby měl své vyzvědače i mezi Židy, a věděl o připravovaném uchopení moci Židy v zemi prostřednictvím nasazené židovské „nevěsty“ – královny Ester – do nejbližšího okolí krále. Židé prostřednictvím svých špehů, což se připomíná v Knize Ester, se dozvěděli o Amanem připravovaných protiopatřeních, takže jim nezbývalo, než nanést předběžný úder. A právě tento předběžný úder je popisován ve Starém zákoně. Popis samotných událostí říká, že převrat b yl prakticky hotov, a Amanovo jednání jen Židy donutilo konat trochu dříve, před určenou lhůtou a riskovat zasvěcením své hlavní zbraně – královny Ester. Avšak to nejdůležitější z textu ve Starém zákoně je to, že Židé MUSELI LIKVIDOVAT JENOM SILNÉ LIDI, a téměř sedmdesát šest tisíc lidí bylo z bílých Peršanů – potomků Slovano-Árijců, kteří Perskou říši vytvořili. Je plně možné, že obětí bylo značně více, protože v Knize Ester se mluví jen o likvidovaných mužích, a ani slova o ženách a dětech, i když v textu královských dopisů, psaných Mordechajem, se mluví o nutnosti likvidace i žen a dětí silných národa a uloupení jejich majetku. Spočteme-li, že každý silný muž měl manželku a jedno dítě, a museli být i rodiče jeho a jeho ženy, pak při nejskromnějších součtech reálný počet pobitých bílých Peršanů činí alespoň PĚT SET TISÍC LIDÍ! A to jen podle nejskromnějších propočtů. Ve skutečnosti Židy povražděných silných lidí Perské říše během dvou dnů bylo značně víc, už jen proto, že v té době nebylo zvykem mít v rodině po jednom dítěti, nýbrž v průměrné rodině bylo po pět-šest dětí! Představte si, kolik perských dětí bylo pobito „ubohými“ Židy jen proto, že ze strany Peršanů by se MOŽNÁ mohlo stát něco podobného samotným Židům! Židé ve Staré Persii povraždili přes pět set tisíc lidí za to, co ti TEPRVE CHTĚLI UDĚLAT. Ale zda vůbec někdo ze silných lidí Perské říše chtěl povraždit děti a ženy židovské, o tom není nic známo… V textu poslaných dopisů se mluví o nutnosti uloupení majetku likvidovaných, ale v popisu skutečných událostí převratu se píše, že Židé: „na lup nevztáhli ruku svou…“. Zdálo by se, že tu něco nehraje – v příkazu se mluví o nutnosti loupeží, ale ty se v době událostí nekonají. Cožpak Židé útočili na domy perské aristokracie, vraždili všechny, včetně žen a dětí, a přitom „zapomněli na stříbro a zlato? Copak nechali prázdné domy k vyloupení jiným? Ale o tom také není v textu upomínky. Vždyť perská aristokracie byla velmi bohatá. Nebudeme spěchat se závěry o „šlechetnosti“ Židů, kteří bez lítosti vraždili i ženy, i děti, včetně nemluvňat. A to dělali vzhledem k lidem, kteří jim poskytli střechu nad hlavou a možnost usadit se na své půdě. Pěkná vděčnost. Dále, Aman rozeslal dopisy s královskou pečetí ne do domů aristokratů, ale státním úředníkům s příkazy pro vojska o potlačení Židy připravovaného povstání. Takže, pokud by někdo přišel dělat židovské pogromy, byli by to prostí vojáci. Aristokraté by byli pouze jejich veliteli, kteří by 232


vydávali rozkazy. Kromě toho, nutno si všimnout toho, co se stalo s majetkem samotného Amana, když ho popravili! Amanův majetek tako nikdo „NELOUPIL“, král Artaxerx prostě „…předal dům Amana královně Ester…“ a královna Ester zase „…udělala Mordechaje dozorcem v domě Ammanově…“. Totéž asi probíhalo ve všech perských krajích. Po likvidaci perské aristokracie Židé „prostě“ obsadili jejich panství a získali všechny jejich poklady. Proč tedy olupovat samy sebe? A abychom situaci udělali ještě více „průzračnou“, upřesníme, že fráze „…předal královně Ester dům Amana…“znamená nejen jeho palác, ale VŠECHEN MOVITÝ I NEMOVITÝ MAJETEK CELÉHO AMANOVA KLANU, v němž byl Aman stařešinou. A to znamená ohromné bohatství, protože podle tradic Aman byl druhým člověkem v říši, nejspíš byl sám královského Slovansko-Árijského rodu. A je zcela možné, že byl člověkem, který měl větší právo na říšský trůn, než samotný král Artaxerx. Možná právě tento důvod sehrál úlohu v tolik „podivném“ chování perského krále, který sám dovolil Židům povraždit svou aristokracii, a ještě s takou upřímnou „zvědavostí“ upřesňoval, kolik a kde Židé povraždili perské šlechty – silných národa. Je možné, že i pro něj bylo výhodné zbavit se možných uchazečů o trůn rukama Židů. Král Artaxerx vládl pouhých 14 let (jiné jeho jméno bylo Achašveroš (367-353 před n.l.)), a pouze několik let po událostech, popisovaných ve Starém zákoně. Takže to, co provedli Židé s jeho vlastním národem, mu nebylo na prospěch. Několik let jeho vlády po událostech, popsaných ve Starém zákoně, to názorně dokládají. Proto chování perského krále lze vysvětlit buď výše uvedeným důvodem, nebo následujícím. Židovské „nevěsty“ se učily sexuální magii, která je základem Měsíčního kultu, kultu Černé Matky – Kali-Ma. Žena, která vyškolená v černé tantře, je schopná PLNĚ PODROBIT SVÉ VŮLI muže, a to tak, že muž, který se prostřednictvím sexu proměnil v zombii a bude plnit jakékoli přání či příkaz ženy, která si jej podřídila, zvláště, je-li tento muž vnímavý k magii sexu. A ještě zbývá varianta, že měl problémy s psychikou, či rozumovými schopnostmi. Možná se jednalo o kombinaci všech uvedených příčin v různých proporcích. Avšak nepochybné je, že chování perského krále zcela odporuje zdravému smyslu i tradicím antického světa. Potvrzení můžeme najít v knize Solomona Lurje „Antisemitizmus ve starém světě“, v níž se pokouší vysvětlit důvod krutosti a barbarství Židů. Solomon Lurje píše: „Především, pokud jde o pocit msti na ženách a dětech, aby se paralyzovaly úvahy o specificky židovské krutosti („šajlokovské“), budu citovat produkt řeckého právního vědomí, teoský zákon z 5. stol. před n.l.: „Toho, kdo připravuje jedy … popravit samotného a celé jeho potomstvo… Toho, kdo kuje pikle proti Teoskému státu … popravit samotného a celé jeho potomstvo“. Takže to má na svědomí psychologie antického člověka obecně, a ne konkrétně Židů“.27 Solomon Lurje se jako Žid pokouší najít vysvětlení krutosti Židů v psychologii té doby. Když ale uvádí příklady zákonů v Teoském státě, bezděčně jen zdůrazňuje krutost Židů a jejich záludnost. Z uvedených úryvků vyplývá, že celá řada zločinů v Teoském státě byla trestána popravou zločince a jeho příbuzných. Ale byly v Teoském státě tak 27

Solomon Lurje „Antisemitizmus ve Starém světě“, Petrohrad, 1922. 233


přísně trestány všechny zločiny? Zdá se, že ne. Všechny zločiny, uvedené v úryvku, jsou tak či onak spojeny s bezpečností a celistvostí samotného státu. Profesionál na přípravu jedů představuje nebezpečí už tím, že jím připravené jedy mohou použít nepřátelé státu a tím vy volat chaos v zemi, a kromě toho, „profesní tajemství“ se obvykle předávají z generace na generaci a vyžadují dlouhou přípravu a mnoho znalostí. Takže dané opatření i když bylo kruté, mělo určitý základ a logiku. Trest smrti za zmaření dodávek obilí do Teosu je také spojen se stabilitou státu a blahobytem jeho obyvatel. Poruchy v dodávkách obilí vedou k nekontrolovatelnému růstu cen obilí, zbídačení základního obyvatelstva a růstu kapitálu spekulantů, což může k lidovým bouřím a ohrozit stabilitu samotného státu. Že tomu tak je, ke v minulosti civilizace nemálo příkladů. O trestu za zločiny proti Teoskému státu přímo nemusíme hovořit. Kromě toho, všechny zákony, uvedené S, Lurje, se vztahují k již vykonaným zločinům! Ale pokud mámo věřit Starému zákonu (čti Tóře), „pogromy“ se teprve plánovaly, tedy nebyly vykonnány! Jinými slovy, bílí Peršané byli i se svými rodinami vyhlazeni za to, co vůbec neprovedli! Takže fakta, uvedená S. Lurje na obranu židovské krutosti ji nijak neospravedlňují. A dokonce, pokud v Peské říši byly zákony, totožné se zákony Teoského státu, pak i potom jednání Amana, který se pokoušel nedopustit státní převrat, bylo naprosto adekvátní duchu té doby, a Židé nemají žádný důvod si na svůj úděl stěžovat. Perská říše jim poskytla místo pod Sluncem, a Židé jako „vděk“ připravili státní převrat a likvidaci silných lidí tohoto národa. K tomu nejen připravili, ale i úspěšně provedli státní převrat, zničili výkvět národa Perské říše, a získali do svých rukou ohromné bohatství vyvražděných lidí… Mnohé národy, nemluvě už o kmenech, byly vyhubeny z kořene i za menší „prohřešky“, ale Židé z nějakého důvodu pro ně nepláčou, ale sami dokonce dělali totéž, jak je vidět z Knihy Josue Navina, a nejen toto! Ve Starém zákoně je příkladů genocidy, prováděné Židy proti jiným kmenům a národům, více než dost. „Vina“ obyvatel Jericha tkvěla jen v tom, že byli bohatí a ještě v tom, že Bůh Jahve předal jejich bohatství a půdu Židům. Ti povraždili v tomto městě všechny ženy a děti, kromě zrádkyně prostitutka Rachaba. A toto město nebylo zdaleka jediný m, kde Židé jednali podobně, stačí pozorně číst Starý zákon, který Židé i tak už dost pročistili, a vypustili některé „ostré“ momenty, které by u gojů mohly vyvolat nežádoucí repliky. Židé, přesněji, ti co stáli za nimi, velmi dobře věděli, k čemu je zapotřebí jejich rozptýlení po světě. V každé zemi či říši Židé, mající dost velký startovní kapitál, který stále doplňovali výše uvedenými „způsoby“, rychle VYTLAČOVALI z parazitických nik sociálně-ekonomických systémů „tuzemské“ parazity, kteří židovskému kapitálu nemohli konkurovat. A tak po příchodu do nové země Židé uchvacovali „tuzemské“ parazitické niky, takové, jako je skupování a prodej kradených věcí, spekulace potravinami, obchod s otroky, půjčování peněz na procenta a na zástavu. Využíváním „institutu židovských nevěst“ se dostávali dost blízko k držitelům moci, a dokonce samo pronikali do mocenských struktur, jak je to názorně vylíčeno v Knize Ester. A toto se dělo prakticky v každé zemi, která přijala „nešťastné“ poutníky, „kteří ztratili“ svou Vlast. Postupně zemí a říší, v nichž se zmocnili parazitických nik, bylo stále více (viz obr.34). Jak čemu, ale ronit slzy se Židé naučili výborně. Jsou to skutečně Velcí komedianti. Když to bylo pro ně 234


výhodné, nebo před velkou sílou, se Židé klaněli až k zemi, ale když jen nějaký národ „uvolnil“, či se k nim „obrátil zády“, okamžitě mu zasadili úder. A když národu, který je přijal do svého „domova“, začalo být těžko, byli první, kdo ukázal svou pravou tvář a … tato tvář ani zdaleka nebyla andělskou. Postupně získávali stále více zkušeností v tom, co dělali, vypracovali si svůj styl, taktiku a strategii. Pozastavíme se na jedné židovské taktice pro dosažení stanovených cílů, k nimž byly využívány jakékoli „vhodné“ situace, jak přirozené, tak i jimi vytvářené. Obětí dalšího židovského experimentu se znovu stala Persie. Vhodná situace tam vznikla koncem 5. století n.l. v době vlády šacha Kavada. V té době v Persii žili ŽIDÉ Z POKOLENÍ SIMONOVA. Konec 5. století nebyl pro Persii příznivý. Několik let po sobě příroda přinášela dost nepříjemná překvapení – živelné pohromy, sucha, hejna sarančat, což vše vedlo k tomu, že mezi lidem vznikl hlad. Ceny chleba i jiných potravin vylétly do nebes, pro většinu chudiny se staly nedostupnými. Aby uživili hladové děti, lidé museli za babku prodávat židovským lichvářům své prosté ozdoby ze zlata a stříbra. Ale chudina těchto šperků měla málo, a poměrně brzy nastala chvíle, kdy už nebylo co prodat lichváři, aby mohli koupit chléb pro hladovějící děti za šílené ceny, stanovené týmiž Židy, kteří TRADIČNĚ KONTROLOVALI OBCHOD S OBILÍM. Lidové pohromy byly pro Židy vždy výbornou možností, jak získat NADZISK, pocit soucitu s goji u nich vůbec neexistoval. Podle židovských tradic každého nežida považovali za něco nižšího než dobytek (čtěte Tóru, Talmud a dokonce Starý zákon). Když matky nemají čím živit své děti, když otec vidí, že jeho děti umírají hladem, a žena, aby je zachránila před hladovou smrtí, se sama prodává… A v takové době se objevují lidé, kteří těmto otcům a matkám začínají říkat, že v době, kdy jejich děti opuchají hlady, aristokraté se válejí v nadbytku a jejich děti neumírají. A že vůbec všechno ZLO TKVÍ V BOHATSTVÍ, že VŠICHNI LIDÉ JSOU BRATŘI, JSOU SI ROVNI, a že je nutno ARISTOKRATŮM ODERAT JEJICH BOHATSTVÍ A SPRAVEDLIVĚ JE ROZDĚLIT ROVNĚ MEZI VŠECHNY… A co je zvláště zajímavé, křičeli to hlavně Židé, kteří v té době žili v Persii. A to nejzajímavější je, že mluvili PRAVDU, JENŽE NE CELOU! Pravda je vždy pravda, nehledě na t o, že není celá – řeknou někteří a především Židé. Ale oni sami vždy říkají pouze tu pravdu, která je pro ně z nějakého důvodu výhodná, a zamlčují tu pravdu, která je pro ně nevýhodná! Skutečně, děti aristokratů neumíraly hladem, ani se jim hladem nenafukovala bříška. Ale tytéž děti aristokratů, jakož i sami aristokrati umírali na bitevních polích, když bránili zemi před nepřáteli, a to v době, kdy děti rolníků a řemeslníků klidně pracovaly na svých polích, radovaly se ze života… ale neumíraly. A takový život pro prostý lid trval do té doby, dokud právě aristokrati a jejich děti platili svými životy za takový rozkvět. Skutečně, byli i mezi aristokraty vyvrheli, kterým byl lhostejný život prostého lidu, který nezajímalo, zda děti hladovějí. Ale bylo mnoho i takových, kteří pro chudý lid otvírali své sýpky, ale ty nebyly bezedné, a oni nemohli vše rozdat v jednom dni. Protože i zítra bude den, protože i zítra se bude muset jíst, jako dnes. A vždy je nutno myslet na zítřek již dnes. A ačkoli sýpky s obilím už byly pro prostý lid otevřené, lidé už nemysleli na chléb, ale na to, jak „obnovit“ spravedlnost. Ale bohatí Židé, kteří kontrolovali obchod s obilím a cen y chleba, „z nějakých důvodů“ své sýpky neotevřeli pro hladovějící, ale 235


kořistili z nich, když zabírali i poslední úspory za kousek chleba pro hladovějící děti. A nejen brali poslední úspory, ale právě oni určovali šílené ceny za chléb a jiné potraviny, a získávali na tom nadzisk, a pohádkově na tom bohatli – oni, ŽIDÉ, a NE PERŠTÍ ARISTKRATÉ! A tehdy vezír Mazdak, favorit šacha Kavada, ženatý s židovkou, provedl státní převrat. Roku 491 n.l. navrhl „svůj“ program, jak vyjít z krize. Jeho „program“ měl dvě části – filozofickou a ekonomickou. Filozofie jeho pozice byla velmi prostá. Spravedlivá vláda, to je vláda světla a dobra, sféra vůle a rozumu, a zlo, to je živelnost a nerozum. Z toho pak dělá prostý závěr. Pro výstavbu „rozumného“ světa není třeba mnoho – jen vzít bohatství bohatým a rozdat je chudým. K Mazdakovu povstání „se připojili“ ŽIDOVSKÝ EXARCHA MARZUTRA a CELÝ ŽIDOVSKÝ KLAN CHUDINY. Právě tito lidé se stali základní oporou Mazdaka, právě oni začali obnovovat „pošlapanou spravedlnost“. Obnova spravedlnosti se uskutečňovala ve dvou etapách. PRVNÍ ETAPA – ODEBRAT BOHATSTVÍ bohatým. DRUHÁ ETAPA – ROZDAT ODEBRANÉ BOHATSTVÍ chudým lidem. Podivnosti začaly už v první etapě. ŽIDOVŠTÍ „REVOLUCIONÁŘI“ rozhodli, že právě oni MUSEJÍ „JMÉNEM“ PERSKÉ CHUDINY OBNOVIT SPRAVEDLNOST a družně začali konfiskovat bohatství perské aristokracie, a samozřejmě, nezapomínali vyvraždit z kořene ty „zplozence pekla“. Ale přitom z nějakého důvodu ke „zplozencům pekla“ židovští revolucionáři NEPŘIŘADILI BOHATÉ ŽIDY, JEJICHŽ BOHATSTVÍ MNOHONÁSOBNĚ VZROSTLO během několika let pohrom perského lidu. A ačkoli bohatí Židé vystoupili proti Mazdakovi, vykázali je za hranice Persie spolu s jejich bohatstvím, zatímco chudí Židé téměř všichni šli do „státní“ služby k Mazdakovi a nanejvýš aktivně se podíleli na odebírání bohatství perské šlechtě. ŽIDÉ Z POKOLENÍ SIMONOVA vyvinuli obrovské úsilí a projevili nevídanou obětavost ve jménu spravedlnosti. Nelitovali sami sebe ano svého času ve prospěch perského lidu. Buď jim za to „chvála“ a „sláva“. První etapa obnovy „spravedlnosti“ prošla bez zádrhele. Nastal čas pro plnění druhé etapy Velkého Plánu – „spravedlivého“ rozdělení bohatství mezi potřebné lidi chudých stavů. A všichni POTŘEBNÍ ŽIDÉ dostali „svůj podíl“ z BOHATSTVÍ PERSKÉ ŠLECHTY. A „spravedlnost“ zvítězila! KAŽDÝ CHUDÝ ŽID DOSTAL část bohatství, a židovští vůdci za svou těžkou práci dostali podle zásluh (jinými slovy – mnoho). KAŽDÉ HLADOVÉ ŽIDOVSKÉ DÍTĚ SE PŘEVSTALO NADÝMAT HLADEM a už hladem NEUMÍRALO! „VELKÁ“ PERSKÁ REVOLUCE SPRAVEDLNOSTI SPLNILA všechny úkoly, které si vytýčila! Ale „z nějakého důvodu“ nevděčná perská chudina a zbytky perské šlechty tyto „výdobytky“ revoluce neocenila. A nejen neocenila, ale zorganizovala kontrarevoluci, postavila se pod prapory prince Chosroje, který v roce 529 n.l. svrhl z trůnu svého otce Kavada, vezíra Mazdaka dal popravit spolu s temi přívrženci, které se podařilo najít. Šlo o to, že většina Židůmazdakovců z pokolení Simonova, když viděla projev „černého“ nevděku ze strany perského lidu, nečekali, až se to projeví na jejich vlastní kůži, a opustila Persii zároveň se vším konfiskovaným bohatstvím perské šlechty. Nemohli přece opustit své vysoké zásady, takže BYLI NUCENI OPUSTIT svou perskou „vlast“ s velkým zármutkem! A tak se 236


znovu stali „ubohými“ poutníky bez Vlasti. „Ubozí“ uprchlíci z Persie se vydali na Kavkaz, kde nějaký čas „odpočívali“ u svých „příbuzných“ Arménů. Avšak neodpočívali tam dlouho. Opustili země Arménů a Alanů a vypravili se na sever, a v polovině 6. století n.l. přišli do Chazarského Kaganátu (viz obr.35). 2.24. Židé vytvářejí parazitický stát – Chazarský Chanát V době příchodu perských Židů do Chazarské říše žili zde poměrně družně bílí Chazaři a černí Chazaři. Bílými nazývali vládnoucí kastu profesionálních slovanskoárijských vojáků, zatímco černými Chazary nazývali turkické kmeny, které přišly do dolního toku řeky Ra (Volhy) z hloubi Ázie jako uprchlíci ze Staré Číny. Odešli ze své vlasti spolu s kmeny Dinlinů, svými spojenci v boji za nezávislost proti starým Číňanům. Černí Chazaři byli v podstatě zástupci žluté rasy s příměsí černé. Měli černé, smolné vlasy, černé oči a snědou kůži. Právě to bylo důvodem názvu černí Chazaři, protože ve srovnání světlovlasými a modrookými Slovano-Árijci vypadali velmi tmavě. Tak či onak, Chazarská říše existovala jako mnohonárodnostní stát, v němž lidé bílé i žluté rasy v míru koexistovaly. Stejně, jako se všemi svými sousedy. Chazarským Chanátem procházela Velká hedvábná cesta, a právě to se velmi „zalíbilo“ přišedším perským Židům z pokolení Simonova. K Židům-Mazdakitům se velmi brzy připojili i jejich „krajané“ – bohatí Židé antimazdakité, kteří klidně opustili revoluční Persii se vším svým bohatstvím. Po odchodu z Persie se bohatí perští Židé usadili v Romeji (Byzantská říše), kde je přijali a poskytli jim možnost žít a „pracovat“. Po velké „Perské“ revoluci se Peršané dost dlouho nestarali o vnější nepřátele. Země byla zcela vyloupena, nejdříve bohatými Židy, kteří se stali antimazdakity, a klidně se vším „svým“ bohatstvím opustili revoluční Persii. Potom zbylé bohatství perské šlechty „vyčistili“ chudí Židé exarchy Mar-Zutry. Persie se z nejbohatší říše proměnila ve zbídačenou zemi, a po agónii v roce 651 n.l. se smrtí svého posledního šacha Jezdigerda II. přestala existovat. Perská říše, založena Slovano-Árijci, druhé židovské „pouštění žilou“ nepřežila. Po 160 létech po Mazdakově převratu Persie zmizela z tváře Midgard-země spolu s posledními potomky SlovanoÁrijců, kteří tuto říši založili. Připomeňme, že první židovské „pouštění žilou“ se v Perské říši konalo ve 4. století před n.l., v době biblické Ester. A mimochodem, „z podivných příčin“ se den vítězství biblické Ester nyní oslavuje jako Mezinárodní den žen! Velmi zajímavé, není-liž pravda?! Ukazuje se, že v tento den se ve skutečnosti oslavuje pouze jedna žena – biblická Židovka Ester, díky níž Židé tehdy vyhubili přes 75 tisíc bílých Peršanů – silných lidí, (výkvět národa) zároveň s jejich ženami a dětmi! Jinak řečeno, oslavuje se genocida bílých Peršanů, provedená rukama Židů, která byla umožněna jen díky tomu, že Židé použili novou taktiku – „institut židovských nevěst“! A právě tento den bolševičtí bezbožníci udělali po vítězství „ruské“ revoluce jedním ze svých hlavních svátků! Ale to se vzhledem k popisovaným událostem stane v daleké budoucnosti, a proto nebudeme pospíchat a vrátíme se k minulosti Perské říše… A v době prvého i druhého „pouštění žilou“ Židé vypouštěli krev v přímém i přeneseném smyslu slova vládnoucí kastě Perské říše – potomkům Slovano-Árijců, kteří tuto říši vytvořili. Vypouštěli DVA DRUHY KRVE, ČERVENOU KREV, lidskou, 237


PROSTŘEDNICTVÍM GENOCIDY BÍLÝCH PERŠANŮ, a „KREV ZLATOU“, bez níž sociálně-ekonomický organizmus Říše, stejně, jako každé jiné země, existovat NENÍ SCHOPEN. Mezi prvním a druhým židovským „pouštěném žilou“ uběhlo tisíc let! První židovské „pouštění žilou“ proběhlo NA KONCI PŘEDPOSLEDNÍ NOCI SVAROGA, v nejtěžší předjitřní době, a druhé, dorážející židovské „pouštění žilou“ se konalo VE DRUHÉ POLOVINĚ PŘEDPOSLEDNÍHO DNE SVAROGA, kdy evoluční „Slunce“ ještě svítí, ale už nehřeje tak silně, jako za úsvitu. Zničení lidského „lepidla“ Perské říše Židy, se současným podstatným vypouštěním státní „krve“ – zlata a stříbra – vykonalo své dílo. Perská říše, vytvořená prací Slovano-Árjů, zahynula… Mezitím život šel dále. Na troskách Perské říše vznikly nové státy, které vytvářeli v podstatě semité, lidé šedé subrasy, kteří měli s Židy společné předky - Hyksosy. Arabské státy a jejich vládci nicméně pokračovali v její politice a začali aktivně bojovat s říší Romejů (Byzantskou říší). Romejové přijali Židy-antimazdakity, takže by se zdálo, že ti by jim měli za to být vděčni. Ale židovská „vděčnost“ se ukázala být velmi podivnou: „… Mezitím Byzanc vedla urputnou válku s Araby. Židé, kteří našli v Byzanci záchranu, by správně měli pomáhat Byzantincům. Pomáhali jim však dost podivně. Tajně se domlouvali s Araby, V NOCI OTEVÍRALI BRÁNY měst a pouštěli dovnitř arabské vojáky. Ti VYVRAŽDILI MUŽE, a ŽENY a DĚTI PRODÁVALI do otroctví. Židé pak LACINĚ SKUPOVALI NEVOLNÍKY a S NEMALÝM ZISKEM pro sebe je PRODÁVALI DÁLE. To se Řekům nemohlo líbit. Rozhodli se však, že si nebudou dělat další nepřátele, a omezili se na to, že Židům nabídli, aby odešli. Tak se v říši Chazarů objevila i druhá skupina Židů – byzantská …“28 Židé otevírali v noci brány byzantských měst, - opravdu, zajímavá forma „vděčnosti“?! Romejové sami byli proslulí záludností, ale i pro ně podobná zrada a úskoky byly přespříliš. A císař Iraklij II. navrhl Židům, aby zemi opustili. To se stalo v polovině 7. století n.l. (viz obr.36). A romejští Židé, kteří před více než sto léty našli v romejské zemi útočiště po odchodu z Perské říše, se vydali ne někam, ale do Chazarské říše, kam sto let před těmito událostmi přišli Židé-mazdakiti. Na území Chazarské říše se bývalí „nepřátelé“ – Židé- mazdakiti a Židéantimazdakiti – mírumilovně sjednotili po „tragickém“ rozdělení pokolení Simonovva, které nastalo po Mazdakově povstání. A tak se Židé Simonova pokolení znovu sjednotili na prostorách Chazarské říše. Příchod Židů-mazdakovců do Chazarské říše lze vysvětlit lehce. Kromě severu totiž neměli kam utéci před „nevděčnými“ Peršany, kteří „neocenili“ ideje “bratrství“ a „sociální rovnosti“, které jim „zdarma“, jako dar předložili bojovníci za „spravedlnost“ – Židé. Proč se však Židé-antimazdakité z Romeje „najednou“ rozhodli vydat se na severo-východ? Snad ne jen kvůli tomu, aby se znovu sjednotili se svými příbuznými? Odpověď je mnohem prozaičtější. CHAZARSKÁ ŘÍŠE „SEDĚLA“ na VELKÉ HEDVÁBNÉ CESTĚ – kdo kontroloval Chazarskou říši, seděl, v přímém i přeneseném smyslu, na zlaté žíle. A Židé pokolení Simonova prostě nemohli „obejít“ takové lákadlo. Když „ulehčili“ kapsám Peršanů a Romejů stejně jako pokladnám těchto bohatých říší, 28

Gumiljov L. N., „Od Rusi do Ruska“, kap. 2. Slované a jejich nepřátelé, s. 48; Moskva, „Institut DI DIk“,

1997. 238


Židé přišli na území Chazarské říše „obtěžkaní“ zlatem a stříbrem. „Zkušenosti“ z Persie se pro Chazarskou říši nehodily. Přirozeně v Chazarské říši poměrně rychle s takovým kapitálem vytlačili z parazitických sektorů domácí parazity. Tak se chovali všude. Ale to jim NESTAČILO! Obchod vůbec, a nejen s otroky, tradiční židovský zdroj nadzisků (parazitický obchod), se mohl stát tím „zlatým klíčkem“ v přímém i přeneseném smyslu, který otevřít „tajné dvéře“ k ještě rychlejšímu obohacení, než vše, čím se Židé zabývali předtím. Blížila se další Noc Svaroga – pro Židy žádoucí doba, kdy se dá lehce „tlačit“ na potřebná „tlačítka“ živočišné podstaty člověka, manipulovat s tím a dosahovat svých toužebných cílů – hromadění zlata a stříbra. Chazarská říše byla pro Židy právě těmi vytouženými „dveřmi“, které jim mohly otevřít přístup ke splnění úkolu, vytčeného v první etapě. A právě proto do Chazarské říše „náhodou“ přišli nejdříve Židé-mazdakité v polovině 6. stol. n.l., a pak Židé- antimazdakité, po krátké zastávce v Romejské říši (Byzanci) v polovině 7. stol. n.l. Když se znovu sjednotili po stu let pro ně „nesnesitelného rozloučení“ a roztříštěnosti, „ubozí“ poutníci bez vlasti se pustili do plnění svého grandiózního plánu. Prvním „sledem“ v židovském útoku na ještě nic netušící Chazarskou říši byl institut židovských nevěst. Speciálně vyškolené v sexuální magii, židovské ženy tvořily „přední“ řady útočníků. Tato židovská „zbraň“ vždy fungovala bez „selhání“. Pouze tentokrát taktika a strategie byly poněkud jiné. Když poskytli své nejkrásnější sestry, dcery a někdy i vlastní ženy, vyškolené v magii sexu, nejvyšší chazarské šlechtě jako manželky, milenky nebo sexuální otrokyně, Židé se pustili do svého plánu. Časem stále více chazarských šlechticů si bralo za manželky Židovky, když se doslechli o jejich zvláštním „talentu“ a „umění“. Zatímco židovští muži, mající ohromné zdroje zlata a stříbra, vytlačovali ze svých nik místní sociální parazity a obchodníky, židovské ženy rodily chazarské šlechtě děti, které podle židovských zákonů byly ŽIDY, vychovávané svými matkami jako Židé, PODLE ŽIDOVSKÝCH TRADICÍ, ale postavení v sociálním systému Chazarské říše DĚDILI PO SVÝCH OTCÍCH. V Chazarské říši, stejně jako všude v zemích Slovansko-Árijské říše, se národnost určovala podle otce, a ne po matce, z toho důvodu, že u bílé rasy dominuje mužský Y-chromosom. Právě s tím počítali Židé ve svém plánu. Dokonce chlapec, nesoucí v sobě Y-chromosom bílé rasy, donošený židovskou ženou, která má dva aktivní X-chromosomy, se narodí už s potlačeným Y-chromosomem. To věděli Židé, ale nevěděli to ostatní. Málokdo věděl a ví, co se stalo s tou částí Hyksosů, kteří přece jen splnili úkol, určený jim Temnými silami, a dostali se do Nového Ráje v zemi Kuš… A tak se v horním sledu chazarské šlechty začaly rodit Židovkám děti, kteří dědili po otcích nejen jejich majetek, ale také JEJICH POSTAVENÍ. A právě to potřebovali siónští „mudrci“. Zvláštní postavení těchto dětí, které se zrodily ze smíšených manželství s Židovkami, jim umožňovalo nejen zaujmout vysoké postavení v chazarské hierarchii, ale i napomáhat svým příbuzným k získání práv k obchodování. Postupně mezi nejvyšší chazarskou šlechtou začalo být tak mnoho Židů, že začali přímo zasahovat do chazarských tradic. Nejdříve jeden z vůdců jménem Bulan obnovil v roce 730 n.l. židovství mezi svými židovskými soukmenovci, a počátkem 9. stol. chazarští Židé ke své ekonomické síle připojili i sílu politickou. V létě roku 799 přímý Bulanův potomek, chazarský vojevůdce 239


Obadija provedl státní převrat a chána proměnil v poslušnou loutku. Od té chvíle se chán proměnil v posvátný státní symbol a ztělesnění moci a bohatství Chazarské říše pro oči prostých Chazarů. Avšak reálná moc plně přešla do rukou židovského krále (beka) a jeho nejbližšího židovského okolí. Obadia pak prohlásil židovství za státní náboženství v Chazarské říši. Chazarská vojenská aristokracie byla mocnou silou a držela se védských tradic. Židů po matce mezi nimi ještě nebylo mnoho, ale ... přišel čas, a nevyhnutelné se stalo. Využívaje toho, že osoba chána z rodu Ašina byla pro prosté Chazary posvátná, a opíraje se o chazarskou šlechtu židovského původu, Obadija s pomocí nájemných Pečeněgů a Guzů rozpoutal krvavou občanskou válku. Po dlouhé občanské válce s agresory byli turkičtí Chazaři poraženi. Část z nich byla vyvražděna spolu s ženami a dětmi, a druhá část Chazarů opustila vlast a usadila se na území dnešního Maďarska. Po vítězství v občanské válce chazarští Židé uložili prostým Chazarům velmi těžké daně. Vždyť museli platit žoldnéřům za jejich „služby“ při zotročení Chazarů, kteří poskytli „nešťastným“ uprchlíkům místo pod sluncem. Ty Chazary, kteří přežili a neopustili vlast, Židé proměnili ve skutečně bezprávné otroky, kterým zakázali pod trestem smrti mít zbraň, nebo se s ní učit zacházet. Pokolikáté Židé se velmi svérázně „odvděčili“ národu, který jim poskytl útočiště. Jenže vzniká otázka – kam a před kým utíkali? Jde o to, že vlastně neutíkali před nikým, jen se tím maskovali a plnili svůj MINIMÁLNÍ PLÁN – AKUMULACI PRVOTNÍHO KAPITÁLU uchvácením parazitických ekonomických nik. Když se zmocnili reálné moci, Židé proměnili Chazarskou říši v parazitický stát. Kontrolou cest karavan, především Velké hedvábné cesty, chazarští Židé plně dostali do svých rukou obchod mezi Západem a Východem, mezi Jihem a Severem, tj. všechny obchodní cesty, procházející Chazarskou říší. To bylo právě CÍLEM PŘÍCHODU ŽIDŮ DO CHAZARSKÉ ŘÍŠE: „… Židé, na rozdíl od Chazarů, se v 9. století aktivně zapojovali do tehdejšího systému mezinárodního obchodu. Karavany, které putovaly z Číny na Západ, patřily v podstatě Židům. A obchod s Čínou byl v 8. – 9. stol. nejvýnosnějším zaměstnáním. Dynastie Tan, která se snažila doplnit státní pokladnu, chudnoucí kvůli udržování velké armády, dovolila vyvážet ze země hedvábí. Pro hedvábí se do Číny vypravovaly židovské karavany. Cesta procházela přes ujgurské stepi, území Sedmiříčí, kolem jezera Balchaš k Aralskému jezeru a do města Urgenč. Velmi těžký byl přechod přes náhorní rovinu UsťUrt. Potom karavany křižovaly řeku Jaik a přicházely k Volze. Tady unavené poutníky čekal odpočinek, bohaté jídlo a zábava. Výborné volžské ryby a ovoce, mléko a víno, hudebníci a krasavice – vše to bylo pro potěchu poutníků. A u evropských Židů, ovládajících ekonomiku Povolží, se hromadily poklady, hedvábí a otroci. Karavany se pak vydávaly dále na západ, do západní Evropy: přes Bavorsko, Langedok a Provans přešly přes Pyreneje a svou dlouhou cestu končily u musulmanských sultánů Kordóby a Andaluzie …“29 Téměř plná kontrola cest karavan, které procházely přes Chazarskou říši, umožnila Židům PRAKTICKY VYTVOŘIT OBCHODNÍ MONOPOL. Židé začali kontrolovat nákupní i prodejní ceny přiváženého zboží. Židovský obchodní „odborový svaz“ jim 29

Gumiljov, L.N. „Od Rusi do Ruska“. Kap. 2. Slované a jejich nepřátelé, s. 49-50. 240


umožnil DOMLUVU O NÁKUPNÍCH CENÁCH i o CENÁCH PRODEJNÍCH. V důsledku toho jak VÝROBCI NAKUPOVANÉHO ZBOŽÍ, tak i jejich SPOTŘEBITELÉ byli NUCENI PŘIJÍMAT JEJICH PODMÍNKY. A, přirozeně, NÁKUPNÍ CENY byly MINIMÁLNÍ, zatímco CENY PRODÁVANÉHO ZBOŽÍ BYLY MAXIMÁLNÍ. V důsledku toho Židé získávali NADZISKY na úkor OKRÁDÁNÍ jak VÝROBCŮ, tak i spotřebitelů. V rukách Židů se OBCHOD proměnil v PARAZITICKÉ ZAMĚSTNÁNÍ. Kromě toho, putujíce se svým zbožím z jedné země do druhé, židovští obchodníci vytvářeli v těchto zemích své základny. Tyto obchodní základny Židů v různých zemích se stávaly jejich budoucími nástupišti k ekonomickému zotročení těchto zemí. Přes tyto své obchodní základny Židé začali pomalu, jako písek, prolínat do sociálně-ekonomických systémů států a říší, které je zajímaly. Právě oni všude, kde se objevili, „vštěpovali“ korupci, demoralizovali úředníky svými štědrými „dary“, díky jimž pro sebe získávali zvláštní výhody, které jim zase umožňovaly dodatečné nadzisky. Majíce v rukách prakticky neomezené finanční možnosti, nabízeli takové „dárky“-úplatky v takovém množství, že ani domorodí sociální parazité nemohli dlouho vydržet jejich konkurenci a byli odstaveni na vedlejší kolej, což jim umožnilo „slízat všechnu smetanu“. Když občanská válka v Číně způsobila, že hedvábná „řeka“ se scvrkla v maličký „potůček“, chazarští Židé našli východisko i z této situace: „… Katastrofa, která postihla karavanní cestu z Číny do Španělska – „hedvábnou stezku“, se samozřejmě odrazila i na Chazarské říši. Ale energičtí chazarští kupci v čele s vládcem, jehož titul byl „bek“ či „malik“, našli východisko. Jejich oddíly se vydaly na sever. Chazarské vojsko vyplulo po Volze a rozdrtilo Kamskou Bulgarii. Ještě dále na sever se táhly nekonečné kraje, které se v norských ságách nazývají Biarmija, a ruských letopisech – Veliká Perm. A právě tam kupci – rachdonnité („znající cestu“) začali organizovat své kupecké osady – faktorie. Lesy Biarmije poskytovaly drahocenné kožešiny sobolů, kun a hornostajů. Kromě toho, rachdonité organizovali OBCHOD S DĚTMI. A znovu se vydaly na cestu karavany s kožešinami pro arabskou šlechtu, s otroky a otrokyněmi pro harémy musulmanských vládců. Sultáni a emíři Bagdádského kalifátu si více cenili vojínyotroky („sakaliba“), než žoldnéřské oddíly z nezávislých kočovníků…“30 A tak chazarští Židé „osedlali“ všechny hlavní obchodní cesty Eurázie (obr.37). 2.25. Židé začínají vytvářet nadnárodní parazitický sociální systém Parazitický stát – židovská Chazarská říše – se proměnil v „rakovinový nádor“ na dolním toku řeky RA (Itilu – Volhy), který vydal své „metastázy“ – faktorie, obchodní osady – prakticky v každé zemi Evropy a Ázie. A tento „rakovinový nádor“ začal velmi rychle růst, nalévaje se „životními šťávami“ všech těchto zemí – stříbrem a zlatem. Koncem 10. století tento „nádor“ na těle pozemské civilizace dosáhl kritických rozměrů. Téměř v každé zemi Eurázie Židé uchvátili parazitické ekonomické niky sociálně ekonomických systémů těchto států (obr.38). Pouze v zemích, kde byly Slovansko-árijské 30

Gumiljov L. N. „Od Rusi do Ruska“. Kap. 2. Slované a jejich nepřátelé, s. 50-51. 241


védické pozice, nedosáhli velkých úspěchů. Postupně Židé vytvářeli NÁRODNÍ NADSTÁTNÍ PARAZITICKÝ SOCIÁLNÍ SYSTÉM. V této parazitické sociálně ekonomické nadstavbě byli Židé naprostými pány. Jeden národ s náboženstvím, které ospravedlňovalo jejich parazitickou činnost, národ, vychovávaný svými vůdci v idejích nadřazenosti nad ostatními národy, byl IDEÁLNÍM NÁSTROJEM v rukách Temných sil k uchvácení Milgard-Země. S obchodními karavanami pronikali do téměř libovolné země, vytvářeli tam své nové opěrné základny pro ekonomické zotročení. Parazitická síť, vytvářená Židy po celé zemi, stále sílila a bohatla. Tato jednotná parazitická „pavučina“ opletala stále více zemí. Finanční zdroje tohoto parazitického systému, vytvářeného Židy na úkor okrádání říší, zemí a parazitického obchodu, se staly tak ohromnými, že ani jedna říše či stát mu nebyl schopen konkurovat. Ale za Temných Věků Židy vytvářený světový parazitický systém nestačil získat plnou kontrolu nad civilizací Milgard-Země. Finančně tento parazitický systém mohl způsobit ekonomický chaos a krach mnoha zemí a říší. Ale uměle vytvářené ekonomické krize měly jen dočasný charakter, což nicméně umožňovalo Židům tyto země a říše okrádat. Základem sociálně-ekonomických systémů zemí a říší za tak zvaných Temných Věků nadále zůstávalo zemědělství. A proto stavy, které vlastnily a obdělávaly půdu, byly i nadále určujícími v sociálně-ekonomických systémech. Proto Židy vytvářený parazitický systém mohl být jen stínem, ne však základnou sociálně-ekonomických systémů států a říší. Temné síly, které stály za Židy, to chápaly a nepokoušely se dělat to, co bylo od počátku odsouzeno k neúspěchu. Od svých zprostředkovatelů-Židů požadovali jen to, co pro ně mohlo být skutečně užitečným. V této etapě rozvoje parazitického systému byla možná jen AKUMULACE KAPITÁLU, bez níž by druhá část plánu byla prostě nesplnitelná. Kromě parazitického obchodu si Židé začali „osvojovat“ i jiné ekonomické niky z kategorií pasivních a sociálně ekonomických nik se zaměřením na ty z nich, které by v budoucnu bylo možno transformovat na kategorie parazitických nik, nebo které by jim umožnily ovlivňovat a manipulovat s mocipány nežidovského původu. Které pasivní niky si Židé osvojovali paralelně s parazitickým obchodem? V prvé řadě to byly ty EKONOMICKÉ NIKY, které NEJSOU PŘIPOUTÁNY KE KONKRÉTNÍMU ÚZEMÍ. To souvisí s tím, že Židé nezůstávají dlouho na jednom místě a, kromě toho, jsou to pasivní niky, umožňující se lehce sblížit s mocipány. K těmto pasivním ekonomickým nikám patří ty, které souvisejí s medicínou, zábavou a managementem, jak finančním, tak i nemovitostmi. Všechny tyto ekonomické niky umožňovaly Židům získat přístup k osobním tajemstvím mocipánů, zjistit jejich slabosti a nedostatky a, bylo-li třeba, odstraňovat nežádoucí osoby prostřednictvím jejich osobních židovských lékařů. Určité znalosti lidského organizmu, organické či anorganické chemie umožňovaly židovským lékařům vyvolávat u jim nepohodlných osob symptomy určitých nemocí, které vedly k jejich smrti. Do jídla či pití přimíchali potřebné jedy a dosahovali toho, že nikdo neznal skutečnou příčinu smrti toho či onoho člověka. Zvláště pak, když příčinu smrti zjišťovali oni sami. Znalost medicíny jim umožňovala vyléčit nemoci jim potřebných lidí, což jim vytvářelo věhlas Velikých lékařů. Abychom se přesvědčili o pravdivosti řečeného, stačí si přečíst dopis konstantinopolských rabínů: 242


Milí bratři v Mojžíšovi. Dostali jsme váš dopis, kterým nám oznamujete neúspěchy a neštěstí, která vás postihla, a v nichž s vámi soucítíme, jako by to postihlo nás. Zde je rada našich nejvyšších rabínů a satrapů: říkáte, „že francouzský král chce, abyste byli křesťany“ – udělejte to, když nelze jinak, ale v srdci si zachovejte zákon Mojžíšův. Chtějí vám vzít váš majetek, - udělejte ze svých dětí kupce, a pomocí obchodu se zmocníte jejich majetku. Stěžujete si, že usilují o váš život,, - udělejte ze svých dětí lékaře a lékárníky, a bez strachu z potrestání je budou zbavovat zdraví. Boří vám synagogy – snažte se, aby se vaše děti staly kanovníky a plačkami, neboť pak mohou rozvracet jejich Církev. Nevadí, že musíte snášet urážky, - udělejte ze svých dětí advokáty, notáře a vůbec, lidi, kteří se budou zabývat společenským děním, a tak dosáhnete vlády nad křesťany, získáte jejich půdu a pomstíte se jim. Nevyhýbejte se radám, které vám dáváme, neboť zkušenost vás naučí, že z ponížených se stanete vládci.31 Abyste se přesvědčili, že to není další „kleveta“ na „ubohé“ Židy, stačí se pdávat na druhy činnosti, jimž dnes Židé v celém světě „dávají přednost“, abychom dospěli k závěru, že evropští Židé se rady svých mudrců z Konstantinopole 15. století zřejmě nepřidrželi! Ale v 21. století už dokázali realizovat jejich odkaz v plné míře. A pokud zprávy o zázračných uzdraveních židovskými lékaři se prostřednictvím dobře organizovaného systému židovských faktorií se šířily velmi rychle, pak z pochopitelných důvodů zprávy o přesídlení duší do „lepšího“ světa jejich zásluhou byly „skromně“ zamlčovány. Svou obchodní síť faktorií Židé velmi úspěšně využívali i pro propagaci mezi svými židovskými spoluobčany, „skromně“ mlčíce a často překrucujíce fakta o úspěších lékařů jiných národností, a o tom, kdo židovské lékaře tomuto umění naučil. Podle představ Židů, odražených v jejich „svatých“ knihách, vše, co bylo vytvořeno goji (Nežidy), patří Židům, a proto pro ně vydávat něčí úspěch za svůj bylo vždy normou chování. Sociální parazitizmus se transformoval i v parazitizmus osobnostní… Tak či jinak, židovští kupci uměle vytvářeli o židovských lékařích obraz divotvůrců, což bezpochyby vyvolávalo zájem mocipánů, zvláště narážky na jejich tajné znalosti, které jim umožňují prodlužovat život a omlazovat. Takovým lahůdkám prakticky nikdo nedokázal odolávat. A tato taktika umožňovala židovským lékařům ovlivňovat události v těchto zemích. Ovlivňování události bylo přirozeně vedeno v zájmu židovské diaspory. Musí se uznat, že taková metoda korekce reality byla velmi efektivní a spolehlivá. Jiným „polem“ uplatnění sil a investování židovského kapitálu se stala zábava. Židé dosti rychle proměnili niky zábavy v parazitické. Protože kontrolovali obchod s otroky prakticky na celém světě, Židé v prvé řadě vytvořili svou industrii sexuální zábavy. Industrie sexu jim nejen přinášela ohromné zisky, ale přispívala k probouzení a rozvoji NEJNIŽŠÍCH INSTINKTŮ a sexuálních zvráceností, zvláště opět u mocipánů. Sexuální industrie byla Židy využívána u mocipánů ke zjištění a rozvinutí té či jiné SEXUÁLNÍ PATOLOGIE nebo ZVRÁCENOSTI. Jakákoli sexuální úchylka u mocipánů byla hýčkána a přiváděna do maxima… až byl „klient“ hotov. Takto Židé pronikali do tajných temných koutků lidské duše, nebo je dokonce vytvářeli, čímž získávali, pokud ne plnou 31

Text tohoto dopisu v angličtině viz http://www.the7thfire.com/new_world_order/zionism/protocols_reveals_hidden_hand_ %20of_New_World_Order.htm

243


moc nad takovým člověkem, tak minimálně značný vliv na něho. Postupně se stávali „šedou eminencí“ většiny vládců a ovlivňovali jejich politiku ve svém zájmu. Židovské obchodní faktorie se tak proměnily v centra ekonomického a politického zotročení zemí. A „srdcem“ tohoto parazitického systému byl Židy kontrolovaný Chazarský Chanát. V polovině 10. stol. Chazarský Chanát dosáhl svého maximálního rozvoje. Kontrolou obchodních cest Židé zkoncentrovali vve svých rukách ohromné finanční zdroje a přes obchodní faktorie začali stále aktivněji zasahovat do sociálněekonomického života zemí, v nichž se tyto faktorie nacházely. Obchodní faktorie byly v podstatě územím Chazarského Chanátu v těchto zemích, protože v nich platily židovské zákony, a ne zákony zemí, v nichž se nacházely. Byly to fakticky státy ve státech. A třebaže velikost Židy kontrolovaného území nebyla velká, měla často finanční moc několikrát větší, než samotné země a říše, na jejichž území se nacházely. A v jakémkoli případě mohla dostat prakticky neomezenou finanční pomoc jak od obch odníchh faktorií jiných zemí, tak od „hlavního stanu“ Chazarského Chanátu. Chazarský Chanát dosáhl své největší moci právě v polovině 10. století. A právě v té době na Midgard-zemi začínala poslední Noc Svaroga, která zakryla svými temnými křídly Midgard-zemi počínaje rokem 988 n.l. Velmi podivná „shoda“, není-liž pravda? Ale podle toho, jak se Židé slézali do Chazarské říše už dvě stě let před popisovanými událostmi, a podle toho, že tam vytvořili první parazitický stát, je zcela jasné, že to nabyla „náhoda“. A uvážíme-li, že Chazarský Chanát leží prakticky na hranici Evropy a Ázie, v samém srdci Slovansko-Árijských zemí, jen myšlenka o náhodné shodě se stává absurdní. Těžko si představíme, co by z toho vzniklo, kdyby nebylo Velikého knížete kyjevského – Svjatoslava. Ten vyrostl ve SVĚTLÉHO BOJOVNÍKA, a právě on dokázal porazit židovský Chazarský Chanát – parazitický stát v roce 964 n.l. Právě zásluhou Svjatoslava Temné síly nedokázaly plně si podmanit Ruské země na samotném počátku Noci Svaroga, jak to měli naplánováno. Přičemž Kyjevská Rus byla jen malou částí ruských zemí. Dvacet čtyři roky před začátkem Noci Svaroga Svjatoslav likviduje hlavní „rakovinový nádor“, vytvořený Židy - Chazarský Chanát. Těžko si lze představit, jak by se vyvíjela civilizace Midgard-země, kdyby parazitický stát Chazarský Chanát existoval i nadále. A zejména v období Noci Svaroga. Vždyť vytvoření tohoto židovského parazitického státu ve středu zemí BÍLÉ RASY zdaleka NEBYLO NÁHODNÉ! Je zcela možné, že další existence tohoto parazitického státu během poslední Noci Svaroga by vedlo ke zničení bílé rasy nebo úplnému zotročení těch, kdo by po ní zbyl. Možnost takového scénáře není žádný výmysl. Budoucí události, dokonce bez parazitického židovského státu, to plně potvrzují. Vždyť k tomu, co se přihodilo v budoucnosti, vedlo jednání zbylých nepoškozených „metastáz“ – výhonků Chazarského Chanátu, které kníže Svjatoslav nestačil likvidovat. Těmito výhonky byly židovské obchodní faktorie, které ve skutečnosti byly státy ve státě. Tyto židovské obchodní osady byly ohrazovány hradbami samotnými Židy. Na noc se brány těchto „osad“, které nazývali židovskými ghety, zavíraly a nikdo nebyl vpuštěn ani vypuštěn až do rána. Brány a hradby těchto židovských „obchodních“ faktorií chránili židovští vojáci, a uvnitř hradeb platily židovské zákony a vládli tam rabíni. Takže nikdo speciálně nestěhoval Židy do zvláštních ghet, oni sami vytvářeli město v městě a skrývali se před ostatními obyvateli města za 244


svými hradbami. Je zřejmé, že měli důvody ke skrývání se za těmito hradbami… Po zničení Chazarského Chanátu Židé opustili území současného Ruska a znovu se rozptýlili po zemích. Avšak jako dědictví po Chazarském Chanátu po nich zůstaly mikrostáty ve státech – židovské obchodní faktorie, které se v době rozdrcení Chazarské říše již většinou proměnily ve stínové státy ve státě a silně ovlivňovaly ekonomiku a politiku zemí, v nichž existovaly. Bohužel, i bez podpory základního „nádoru“ – Chazarského Chanátu, který by bylo správnější nazývat Židovským Chanátem, od poloviny 8. století tyto parazitické výrůstky na sociálně-ekonomických organizmech zemí pokračovaly ve své činnosti na rozkladu védických základů bílé rasy. Zvláště výrazně se to projevovalo na okrajových územích Slovansko-Árijské říše, kde genetika, zanesená vyvrženci v minulosti, se stala postižitelnou parazitizmem a ovlivněním Noci Svaroga. Temné síly a jejich židovští sluhové výborně chápali, že dokud bílá rasa bude mít védický světový názor, podrobit si Slovansko-árijské národy NEBUDE MOŽNÉ. Chápali to už dávno a právě proto za využití hotového receptu – egyptského kultu Osirise, Židé začali s sebou přenášet ze země do země smrtelně nebezpečný „virus“ – náboženství otroků. Prvními obětmi této ideologické zbraně se stali nejbližší příbuzní Židů – jiné semitské kmeny – lidé šedé subrasy, jejichž „Achilovou patou“ byl výskyt genů černé rasy v jejich těle. Z výše uvedených důvodů byla genetika černé rasy nejvíce zranitelná pro činnost Temných sil. V různých zemích a říších kult Osirise mohl mít různé názvy, ale jeho podstata byla stejná. Měnil se jen název a jméno syna Božího, který zemřel za hříchy celého lidstva a sliboval svým stoupencům rajský život po smrti. Tento kult se v Malé Ázii nazýval Attisovým, v Syrii – kultem Adonisovým, v Romejských zemích – kultem Dionýsia atd. Všechny tyto kulty byly zrcadlovým odrazem kultu Osirise. Měnila se jen jména syna Božího a úpravy místa a času při vzniku nového kultu. Několik tisíciletí používání kultu Osirise jako psychologické zbraně prokázaly jeho účinnost v otrokářské říši. Právě proto Židé nabízeli tento kult všem vládcům, kteří usilovali o absolutní moc. Může vzniknout otázka: proč by Židé měli pomáhat držitelům moci v různých zemích získávat absolutní moc a pomáhat jim tuto moc udržovat za pomoci náboženství? Existuje několik důvodů takové „podivnosti“. Za prvé, o absolutní moc usilují obvykle lidé s ohromnými osobními ambicemi a … nemající potřebné kvality a vlastnosti, které by odpovídaly úrovni jejich ambicí. Jinými slovy, jsou to lidé, kteří v sobě nesou ZÁPORNOU EVOLUČNÍ DEFORMACI. Takoví lidé jsou výborným nástrojem v rukách Temných sil. Za druhé, kulty Osirise, Attise, Adonise, Dionýsia, a později i Krista, zotročují lidi, proměňují je v otroky jak tělesné, tak i duchovní. Tyto kulty jako modifikace kultu Osirise bez ohledu na název, vštěpují lidem myšlenku, že vše, co se s nimi děje, včetně otroctví, není nic jiného, než trest Boží za hříchy, nebo Boží zkouška, seslaná člověku k prověrce jeho víry. A pokud to člověk bez reptání příjme, bude odměněn věčným rajským životem… Za třetí, tyto kolty nesou v sobě „trojského koně“ – myšlenku o vyvolenosti židovského národa. Prostřednictvím těchto kultů se lidem vnucovala myšlenka, že Židé jsou nejvyšší bytosti, jakoby vyvolené samotným Pánem Bohem k uskutečnění jeho 245


zámyslů na Midgard-zemi. Za čtvrté, většina těch, kdo neměl evoluční deformaci, měli různé patologické slabosti, které v nich uměle kultivovali stejní Židé prostřednictvím jimi kontrolovaného systému zábavy. Tyto lidi „měli naháčku“ a mohli s nimi lehce manipulovat. Za páté, tito vyvrženci potřebovali k uchvácení zákonité vlády velké finanční prostředky, které jim „laskavě“ poskytovali stále titíž Židé. Takže absolutní moc v rukách lidí a evoluční deformací umožnila Židům, kteří zpravidla stáli za těmito lidmi, plánovitě plnit SVŮJ MINIMÁLNÍ PROGRAM – PRVOTNÍ AKUMULACI KAPITÁLU. Uchvácení moci, jak prokázala zkušenost Chazarského Chanátu, na úrovni otrokářského a ranně feudálního zřízení, bylo předčasné a v tehdejších podmínkách nemohl vydržet dlouho. Parazitický systém velmi rychle odhalil skutečnou tvář „Bohem vyvolených“, což se negativně odrazilo na možnosti Židů splnit „své poslání“. Zničení Chazarského Chanátu knížetem Svjatoslavem ukázalo Židům i za nimi stojícím Temným silám předčasnost takového typu aktivity. Proto musely znovu změnit taktiku. Dokud se KONTROLA NAD ZÁKLADNÍMI AKTIVNÍMI EKONOMICKÝMI NIKAMI nestane ANONYMNÍ, BEZTVÁRNOU, Židé neměli možnost přejít k přímému uchopení moci v různých zemích, v nichž jejich počet byl vždy nepatrný ve srovnání s domorodým obyvatelstvem. Dokonce v Chazarském Chanátu myli jen málopočetnou vládnoucí mezivrstvou. Proto, dokud ZEMĚDĚLSTVÍ tvořilo ZÁKLAD aktivních ekonomických nik, dokud MAJITELÉ této půdy TI, KDO JI OBDĚLÁVALI, byli URČUJÍCÍMI celý sociálně-ekonomický vývoj těchto zemí, Židé neměli žádnou možnost zmocnit se těchto zemí a vytvořit světový parazitický systém. V těchto etapách sociálně-ekonomického vývoje civilizace uskutečňovali pouze první část svéh o plánu – akumulaci kapitálu. Temné síly, stojící za Židy, věděly, jakými EKONOMICKÝMI STUPNI prochází každá civilizace ve svém vývoji. A tak jen čekali a připravovali se k tomu. A touto přípravou byla PRVOTNÍ AKUMULACE KAPITÁLU. To potvrzuje fakt, že Židé nakupovali za bohatství, nakradené u jiných národů, zemědělské pozemky. Pokud se to stávalo, pak jen proto, aby nakoupili lacino a pak prodali draze. Jinými slovy, zabývali se spekulacemi s půdou, ale nikdy ji nekupovali, ab y ji obdělávali a vyráběli potraviny. Nejčastěji se Židé stávali majiteli zemědělských pozemků, když je jejich vlastníci dávali do zástavy Židům za úvěry, nebo Židé odebírali půdu vlastníkům, když ti nebyli schopni včas splatit dluh s šílenými úroky svým lichvářům. Hlavním cílem Židů byla akumulace kapitálu, a obdělávání půdy jim nemohlo dávat takové superzisky, jako revoluce, války, obchod s otroky, zábavní průmysl, parazitický obchod a lichvářství. Proto Židé obsazovali parazitické ekonomické niky všude, kde se objevili. Nebo proměňovali tvůrčí ekonomické niky v parazitické, jako to udělali s obchodem, nebo sami vytvářeli nové parazitické niky. Tak či jinak, rozptylujíce se po světě, ŽIDÉ PLNILI úkol, vytýčený jim Temnými silami, - připravovat získání kontroly nad Midgard-zemí. A právě pro tento cíl „podsouvali“ svým prominentům ideu absolutní moci a náboženství pro udržení lidových mas v porobě. Védické tradice bílé rasy jim nedovolovaly dosáhnout stanovených cílů, a právě VÉDIZMUS BÍLÉ RASY, který 246


lidem nesl OSVÍCENÍ ZNALOSTMI a byl HLAVNÍM NEPŘÍTELEM ŽIDŮ VE STÁDIU AKUMULACE KAPITÁLU. Právě proto zároveň s příchodem do Chazarské říše a vytvořením parazitického židovského státu, a prakticky v téže době v Západní Evropě probíhá svržení královské dynastie Rusů-Merovejců. Roku 679 n.l. byl na lovu ve spánku zabit kopím Dagobert II. a pak přišel o moc Childerik II. Vlády se zmocňují majordomové - Pipinovci. Vláda přechází od králů Rusů na majordomy, jinými slovy – hospodáře, za nimiž stáli stále titíž Židé se svým kapitálem: „Západní větev Merovejců byla vyhlazena během doby, zvané „REGICIDE PEPINIDE“ (v podstatě GENOCIDA nejvyšší rasy), malá část (v ženské linii) se slila s Karlovci (ve své většině přece jen FRANKY). Feudální revoluce Kapetovců (9. stol.) už byla uskutečněna pořímskými a italskými feudály. Od té doby FRANK ve Francii – to byl klošar (žebrák), albigojec (sektář), alchymista či „prokletý básník“!32 Vzniká podivná situace: po svržení královské dynastie Merovejců v Západní Evropě sa samo slovo FRANK stává obecným. Zvláště podivné je takové odmítání jména franků pro Francii. Vzniká rozpor, ale jen na první pohled: „…Jde o to, že i SLOVANÉ, i RUSOVÉ (stejně jako FRANKOVÉ a KELTOVÉ) patřili z hlediska etnologie k jednomu severoárijskému etnosu, dnes zvanému VENEDI. Ve starších dobách se více užívalo jméno, uváděné Strabonem, - Vindelikci či Vendelici (a Baltské moře – Sinus Venedicus), přičemž jeden z názvů byl FRANKOVÉ (tj. svobodní), jiný – SLOVANÉ…“.33 Jinými slovy, v Západní Evropě vládla královská SLOVANSKÁ DYNASTIE RUSŮ, které v těch zemích nazývali FRANKY, tj. SVOBODNÝMI. A to znamená, že všichni ostatní svobodnými nebyli. To však neznamená nutně otroctví ostatních. Možná to znamená jen to, že vládnoucí dynastie Merovejců byla dynastií dobyvatelů – Rusů, kteří přišli do zemí vyvrženců bílé rasy (o čemž se hovořilo výše) a obnovili v zemi védický světový názor. Pak také pochopíme genocidu královského rodu Merovejců a všech Franků-Rusů, kteří patřili k tak zvané První rase. Pak je pochopitelné i to, proč převrat majordomů podporovali i nejvyšší kněží kultu Dionýsia, za nimiž stáli pořád stejní Židé. První rasou se rozumí evoluční postavení kasty Rusů ve Slovansk-Árijské hierarchii. Rusy se stávali a nazývali lidé, KTEŘÍ DOSÁHLI OSVÍCENÍ ZNALOSTMI, kteří dokázali překonat evoluční fázi rozumného živočicha. Tito lidé tvořili výkvět národa, nesli v sobě jeho nejlepší kvality. Zajímavé je to, že v ruském jazyce Franků pojem král byl přímo spojen s kultem Slunce, a slovo kaz – v prajazyku, tj. na genové úrovni KЪNAZЬ označuje „MAJÍCÍ VZTAH K DOKONALOSTI ZEMĚ“, neboli prostě KЪNAZЬ – „VYTŘÍBENOST ZEMĚ“! (dešifrace G. S. Griněviče). A právě z knížat-Rusů slovansko-árijských bez ohledu na to, kde se nacházeli, si volili vládce-krále. V případě západní Evropy Frankové-Rusové byli postaveni nad pokořenými kmeny vyvrženců ze slovansko-árijských kmenů, což vedlo k jejich počátečnímu vyčlenění z ostatních a vzniku dynastie Merovejců. Zajímavé je i to, že Frankové-Rusové mezi sebou komunikovali ve svém jazyce, který se značně odlišoval od keltského a byl … SANSKRTEM, a správně řečeno, jazykem RUSKÝM, v současném pojetí tohoto slova. K tomu se však vrátíme 32 33

Karpec V.I. „Rus, která vládla světu, neboli Rus Merovejova.“ 32 s. Karpec V.I. „Rus, která vládla světu, neboli Rus Merovejova.“ 9 s. 247


později, a nyní k probíraným událostem… Vzniká zajímavý obraz. Prakticky současně s příchodem Židů do Chazarské říše je v západní Evropě svržena královská dynastie První rasy – Merovejců, kteří stáli na védických pozicích. Maajordomové-hospodáři s vržené dynastie byli přímo spojeni s Židy. Když se dostali k moci, dovolili Židům žít v jejich zemích podle vlastních zákonů, tedy povolují vytváření židovských mini-států ve svých státech. Kromě toho, získali už za Karlovců četná privilegia, která se tam zachovala až do 11. stol., kdy propukla feudální revoluce feudálů, a k moci se dostala dynastie Kapetovců. Za Kapetovců začíná PRONÁSLEDOVÁNÍ ŽIDŮ. Ale Židé měli přes 400 let možnost shromažďovat svůj prvotní kapitál za plné podpory vládců západní Evropy, kteří jim byli plně zavázáni. Současně s výhodami pro Židy za Karlovců probíhá GENOCIDA ruské dynastie Merovejců a celé vojenské kasty svobodných Rusů, zvaných také Frankové. V západní Evropě Židé už cizím rukama dělají totéž, co sami dělali ve Staré Persii v 5. stol. p.n.l. a v Persii v 6. stol. n.l. – GENOCIDU nejvyšší vojenské kasty Slovanů-Árijců, jinými slovy, stále týchž RUSŮ. Z toho plyne, že cílem Židů ve fázi akumulace kapitálu byla GENOCIDA RUSŮ, kteří tvořili VÝKVĚT BÍLÉ RASY, v němž byly soustředěny nejlepší geny bílé rasy. A podstata SOCIÁLNÍCH PARAZITŮ, jimiž ve skutečnosti jsou Temné síly, se projevuje především ve zničení nositelů nejlepších genů, zdravých genů, které zajišťují možnost zachování a evoluce člověka jako druhu živých organizmů. Takto Židé svým skutečným jednáním, a ne vymýšlenými činy, jasně dokazují, jakému pánovi slouží – Temným silám Vesmíru, které si je vybraly na Midgard-zemi za vykonavatele svých plánů. S nástupem éry feudálů v zemích západní Evropy Židé dále zdokonalovali svou strategii a taktiku pro akumulaci prvotního kapitálu. Jejich doba ještě nenastala, i když by správnější bylo říci, že čekali a všemi možnými způsoby urychlovali příchod oné „doby“. Ale dokud základem sociálně-ekonomických systémů na Midgard-zemi byly aktivní niky, spojené především s obděláváním půdy, nemohli počítat s dlouhodobějším úspěchem při uchvácení moci. Mnozí z Židů, a zvláště ŽIDOVSKÁ ELITA, se proměnili v SOCIÁLNÍ PARAZITY, ale podle definice BUDOVATELI a TVŮRCI BÝT NEMOHLI. Když v 10. století ztratili Chazarský Chanát, Židé utrpěli citelnou porážku, ale jejich tajná válka tím neskončila. Poněkud změnili svou taktiku a strategii. Důležité bylo, že při porážce Chazarského Chanátu Židé neztratili hlavní část naloupeného bohatství. Za prvé, hlavní část naloupeného bohatství byla distribuována do jejich obchodních faktorií v různých zemích. Za druhé, jejich bohatství v samotné Chazarské říši mělo podobu hlavně zlata a stříbra. Proto ještě před rozdrcením chazarských žoldnéřů chazarští Židé vyvezli své základní bohatství za hranice říše. Nastal čas pro „jemnější“ práci. Pro otevřené činy doba ještě nenastala, pád Chazarské říše to názorně dokázal. Ale Židé pokračovali na své cestě k vytouženému cíli – zotročení celé Midgard-země. … Když v západní Evropě vznikl feudální řád, v němž základ sociálně-ekonomického systému tvořili feudálové a lidé, obdělávající půdu, Židé kromě své obvyklé praxe použili několik nových metod obohacení 248


na účet místních obyvatel. Když přišli do nějaké země, Židé nejdříve přinášeli bohaté dary císařské rodině, královské rodině, či rodině vévody, knížete, hraběte, .. jinými slovy – rodině panovníka země, bez ohledu na jeho titul. Přitom to nebyly lecjaké dary, ale velmi specifické. Přepychové oděvy a drahé klenotnické zdoby. Zdálo by se, že to není nic zvláštního, bohaté dary vládcům, aby udělali dobrý dojem o sobě a dosáhli povolení pobytu a činnosti v daném státě. Jinak řečeno – obměkčující úplatek. Ale totéž dělali vyslanci a kupci všech zemí a národů po všechny časy, takže vzniká logická otázka – v čem byly židovské dary specifické? Židé by nebyli Židy, kdyby dokonce i své dary nepřiměli, aby jim vydělávaly. Prostě, jejich dary byly oděvy z brokátu a hedvábí, bohatě vyšívané zlatem a stříbrem, zdobení drahokamy a perlami. Zajímavé však bylo to, že Židé nedarovali své národní oděvy, nýbrž oděvy, běžné v těchto zemích s „malými“ vylepšeními. Ale tato vylepšení byly z materiálů, dostupných POUZE židovským obchodníkům, a takové drahokamy, jimiž obchodovali zase jen stejní Židé. A tak židovské „dárky“ byly ve skutečnosti „trojskými koňmi“, a to proto, že když se císařský či královský pár objevil před svými dvořany v těchto židovských oblecích, a jimi darovaných klenotech, celá šlechta se snažila nezaostávat a … obracela se na tytéž Židy, aby si u nich zaopatřili patřičné šaty a klenoty. A tu Židé, mající již plnou kontrolu, žádali po aristokratech za své zboží CENY, NĚKOLIKRÁT PŘEVYŠUJÍCÍ REÁLNÉ. Téměř plný monopol Židů na obchod v těchto státech jim umožňoval určovat prakticky libovolné ceny, protože nikdo neznal ceny nákupní, a nikdo jiný neměl potřebné látky a klenoty. A i obleky šili židovští krejčí, ozdoby vyráběli židovští klenotníci. Jinými slovy, aristokratům nezbývalo, než přijmout jejich hru za jejich podmínek. Židé působili na pocit vlastní důstojnosti a hrdosti, vlastní všem aristokratům. Nepošpinit čest rodiny bylo pro většinu aristokratů často důležitější, než jejich vlastní život. A být v souladu s požadavky dvorské etikety bylo pro aristokraty významným faktorem pro udržení rodinné cti. A tak dary korunovaným osobám ve formě nádherných obleků a ozdob vedly k tomu, že šlechta země si u Židů objednávala šaty a ozdoby i pro sebe, přičemž je mnohonásobně přeplácela. Kromě toho, prostřednictvím téže šlechty Židé nenápadně vládcům vnucovali myšlenku, že osvícení monarchové musí podporovat umění, pořádat plesy, lovy a výjezdy. A která korunovaná hlava by nechtěla být osvíceným monarchou? Až na málo výjimek, monarchové velkých a malých zemí či říší chtěli zanechat svým potomkům právě obraz osvíceného člověka a … začínali pořádat pro své poddané ples a lovy, na nich se sami objevovali v oblecích a ozdobách, které jim darovali Židé. Podle nich začali totéž pořádat bohatí aristokraté, kteří se navíc snažili jeden druhého přetrumfnout. A také každý monarcha se snažil přetrumfnout ostatní monarchy, aby získal titul nejosvícenějšího monarchy. Zdálo by se, že není nic špatného na snaze zanechat „stopu“ v dějinách jako osvícený monarcha, mecenáše umění, …, ale jde o to, jak se to dělá!! Plesy, obleky a ozdoby aristokratů stály ohromné peníze, zlaté a stříbrné mince, které byly vybírány z pokladnic těch to aristokratů a „přetékaly“ do bezedných kapes židovských obchodníků. Poté, co většina aristokratů „inovovala“ podobným způsobem šatník svůj, svých žen a dcer, pro další ples jin nabídli nové „dárky“ – ještě přepychovější obleky a ještě vzácnější šperky. A 249


vše se opakovalo znovu. Aristokraté znovu otvírali své pokladnice a … zlaté a stříbrné mince měnily své majitele. Ale vše má svůj konec, a dříve či později se pokladnice vyprázdnily. Ale všichni už byli zapojeni do „ hry“, a nikdo nechtěl pošpinit svou čest. „Staré“ obleky a klenoty už nebyly k ničemu, a tak je začali nosit k židovským lichvářům, kteří je skupovali za babku. Aby se získaly nové prostředky, ukládaly se nové daně, nemovitosti se dávaly do zástavy, a dříve či později celá aristokracie byla Židům zavázána svými dluhy. V takovém stádiu Židé „navrhovali“ svým dlužníkům „jednoduché“ východisko ze situace. Vládcům nabízeli anulování všech dluhů za malou službičku. A tou bylo jen svolení, aby židovští obchodníci mohli jít za vítěznou armádou a skupovat vše, co hrdinní vojáci budou chtít prodat za zlaté a stříbrné mince. Ale o jaké skvělé armádě to Židé mluví? Vždyť se jedná o dluhy! Co tu má co dělat armáda, a proč Židé žádají o dovolení ji následovat a právo skupovat? Armáda nepochoduje vítězně po vlastním území, to je možné jen na území sousedů. A k tomu stačí všehovšudy pouze VYHLÁSIT některému sousedovi VÁLKU. Vždyť to je pro hrdinného monarchu taková „drobnost“, stejně vždy snil o tom, že proslaví své jméno velikými činy, a co může být lepší, než sláva velikého vojevůdce? A že je pokladnice prázdná – to nevadí. „Dobří“ Židé ochotně poskytnou peníze i na válku, a skvělý monarcha se s nimi vyrovná svými trofejemi. A skvělému monarchovi nezbylo nic jiného, než začít válku s některým ze svých sousedů, protože najít důvod k válce je velmi prosté, v krajním případě jej lze vymyslet. Ale v případě, kdyby skvělý monarcha nebyl ochoten poskytnout „dobrým“ Židům tak malou službičku, pak Židé budou „DONUCENI“ požádat ho, aby vyrovnal dlužní úpisy, protože nemají čím „živit“ vlastní děti. A tak se „ubohý“ monarcha dostává do plné závislosti na „dobrých“ Židech, kteří dosáhnou toho, oč usilovali – zahájení války. A každá válka znamená pro obchodníky superzisky. Ty pocházejí z vojenských dodávek, které poskytují „široké pole“ pro finanční machinace, a … superzisky dává i monopol na skupování válečné kořisti, včetně zajatců a uchvácených obyvatel. Židé VŽDY KONTROLOVALI OBCHOD S OTROKY, i když nejen ten přinášel superzisky. Stačí vzpomenout na to, že tradičně po dobytí nějakého města vojáci vítězné armády dostávali právo tři dny loupit. A právě tehdy se objevovali „dobří“ Židé, kteří vojákům nabízeli, aby se zbavili své válečné kořisti a vyměnili ji za zlaté mince. Obyvatelé měst obvykle schovávali především zlato a stříbro, které bylo obtížné najít. Vojáci se samozřejmě s poraženými nemazlili, když se jim do rukou dostali bohatě oblečení lidé, nebo ti, kdo žili v bohatých domech, vojáci použili i mučení, aby jim rozvázali jazyky. Pokud bylo ještě komu rozvazovat jazyk. A i když se jim tu a tam něco zdařilo, nejčastěji jejich kořistí byly ne mince, ale ženské ozdoby, cenné věci z domů, které vykrádali. Proto jejich naloupená „legální“ kořist byla dost neskladná, a jediné východisko z takové situace bylo – co nejrychleji se jí zbavit, než se vydají na další pochod. A tu se objevili „dobří“ Židé, kteří od vítězů skupovali jejich kořist a vyměňovali ji za mince. Ale ta „židovská dobrota“ měla určitou zvláštnost. Mincí Židé dávali velmi málo ve srovnání s reálnou hodnotou kořisti. A to z několika důvodů: ZA PRVÉ, vojáci často neznali reálnou cenu své válečné kořisti a prostě je šidili. Židé loupili to, co naloupili vojáci. ZA DRUHÉ, vojáci často neměli na výběr, protože Židé dostávali od monarchů 250


monopol na skoupení válečné kořisti. Samozřejmě, že za armádou šly tlupy židovských překupníků, ale ti měli domluvu o nákupních cenách, a vojáci nemohli nic dělat – buď zahodit svou kořist, což se jim moc nechtělo, nebo ji prodat židovským překupníkům za ceny, které jim nabízeli. Výběr tedy nebyl, a tak vojáci museli prodat svou kořist s velkou ztrátou pro sebe. Logika říkala, že lepší je něco než nic. A v podobné situaci se ocitali nejen prostí vojáci, ale i sami vojevůdci a vládci. V době válčení, dokud válka neskončila, transporty s válečnou kořistí se stávaly vážným problémem. Daleko ne vždy bylo možné vypravit tuto kořist s dostatečně silnou ochranou, to jen tehdy, když byly dobyty pokladnice sousedů. Ve všech ostatních případech kořist aristokratů se dostávala do rukou týchž židovských překupníků, přičemž velmi často jako úhrada dluhů, které u nich měli. Tato úhrada probíhala za nicotné ceny, takže bylo zapotřebí ohromné množství kořisti, aby splatili dluhy, zvláště s ohledem na úroky, na něž Židé půjčovali peníze. Vdůsledku takové politiky Židé nejen přiváděli do bídy zemi, která měla „čest“ poskytnout jim střechu nad hlavou, ale nutili své dobrodince rozpoutávat války, které sami velmi milovali, neboť pouze válka může poskytnout superzisk za velmi krátkou dobu a při minimálních nákladech. A že se při tom prolévá krev, strádají a hynou nejen vojáci, ale i malé děti a ženy, tak vždyť to jsou GOJOVÉ! A proč je litovat, vždyť to nejsou Židé! Vždyť podle svatých židovských knih jediné předurčení gojů je „sloužit“ zájmům Židů, a co může být lepší službou goje, než je obohacování Židů. Taková je PRAVDA a právě tak je to psáno ve „svatých“ židovských knihách, je třeba jen je pozorně číst. Právě o tom se píše ve výše uvedených úryvcích z Knihy Jozuy Navina, která je částí STARÉHO ZÁKONA, a PRÁVĚ TO JE JEHO PODSTATA. A tak Židé po ztrátě přímé kontroly nad Chazarským chanátem směřovali dál k vytčenému cíli. Jejich taktika a strategie se změnily, začali dávat přednost „tahání za vhodné nitky“, přičemž sami zůstávali ve stínu. V takovém případě dosahovali žádoucích výsledku v akumulaci prvotního kapitálu, ale hlavní práci pro ně dělali důvěřiví gojové. Zvláště se to dařilo, když dokázali gojům vnutit otrockou morálku v podobě Osirisova kultu. Tento kult měl v různých zemích různé názvy, ale jeho podstata byla vždy stejná – filozofie otroctví, jak duchovního, tak fyzického, která nutila člověka cítit se nicotným, stát se nicotným, aby byl – možná – spasen po smrti ve věčném životě. Osirisův kult, vzniklý na základě Měsíčního kultu, kultu smrti, a na černé magii afrických černých mágů, jako chameleon měnil svou tvář, ale neměnil svou podstatu, proměňoval lidi ve slepé nástroje v rukách loutkovodičů – Temných sil. Přitom bylo prováděno nejen kódování lidí podle klasických zákonů psychotechniky, ale v lidech byla ničena tvůrčí jiskra, nadlouho, ne-li navždy. Lidé byli zbavováni pocitu tvůrce, třeba něčeho malého. A to bylo nejdůležitější částí přípravy Židů k budoucímu uchvácení vlády nad Midgard-zemí. … A není náhoda, že právě s nástupem poslední noci Svaroga na kmeny a národy bílé rasy jako mor v přímém i přeneseném smyslu slova, dopadly židovské údery silnou psychickou zbraní – Měsíčním kultem Osirise. Temné síly dobře věděly, že dokud bude dominovat védický světový názor, jejich sluhům se nepodaří získat kontrolu nad Midgard-zemí. Ale jak se to Temným silám prostřednictvím svých židovských služebníků podařilo udělat? Odpověď je prostá – během pobytu v zemi Rukotvorných hor Židé získali přístup ke 251


znalostem nejvyšší kasty bílé rasy, přístup ke znalostem, na něž neměli žádné právo, neměli odpovídající úroveň vývoje, která by jim dovolila chápat zodpovědnost za následky jejich činů. Jak se to stalo, je popsáno v legendě o Ra a Izidě. Teprve po získání klíčů ke znalostem Nejvyšších zasvěcenců bílé rasy Židé získali nejsilnější zbraň proti bílé rase. O tom mohly Temné síly jen snít. Teprve pomocí těchto znalostí mohly Temné síly vypracovat takovou psí-zbraň, která silně působila na hlavní masy lidí, s výjimkou těch, kdo měl silnou genetiku a vyvinutou Podstatu, jinými slovy – vůdců. Proto nositelé genetiky vůdců prakticky nepodléhali působení psí-zbraně Temných sil, i když byla vytvořena na základě posvátných znalostí bílé rasy. A tak, sociální parazité měli i DRUHÝ DŮVOD pro prvořadou likvidaci výkvětu národa. Připomeňme si, že PRVÝM DŮVODEM vyhubení pravé aristokracie Temnými silami bylo to, že pravá aristokracie byla nositelkou nejaktivnější genetiky každého národa. A DRUHÝM DŮVODEM genocidy pravé aristokracie bílé rasy byla pro Temné síly nemožnost ji ovládat prostřednictvím psí-zbraně. Právě proto předtím, než přistoupily k zotročení nějakého národa, Temné síly rukama svých věrných sluhů fyzicky likvidovaly právě nositele nejzdravější a nejsilnější genetiky. V západní Evropě poloviny 7. století n.l. do poloviny 10. stol. n. l. probíhala genocida tak zvané První rasy – královské kasty Merovejců – RUSŮ neboli, jak je ještě nazývali – FRANKŮ (svobodných). Genocida První rasy v západní Evropě se v podstatě ukončila začátkem poslední Noci Svaroga. A právě proto k počátku 11. stol. prakticky všechny západoevropské provincie SlovanskoÁrijské říše byly ztraceny, nebo byly v procesu odcizení. A to se stalo možným teprve po likvidaci KASTY RUSŮ. Ještě dříve – totéž, titéž Židé vyhubili hlavní masu RUSŮ PERSIE v 5. stol. př. n. l., o čemž se vypráví v Knize Ester Starého zákona. Zbytky RUSŮ PERSIE Židé dobili v polovině 60. stol. n.l. v době týmiž Židy organizované Mazdakovy revoluce. Tak či jinak, ve všech zemích Slovansko-Árijské říše, kde základní masu obyvatelstva tvořili buď SEMITÉ (šedá subrasa), nebo POTOMCI VYVRŽENCŮ bílé rasy, Temné síly prostřednictvím svých židovských sluhů k začátku poslední Noci Svaroga vyhubili v podstatě všechny RUSY, kteří byli vládnoucí elitou těchto národů. Pouze v čistě slovanských zemích, v nichž jak VLÁDCI-RUSOVÉ, tak i všechno ostatní obyvatelstvo byli Slované, se to sociálním parazitům nezdařilo. Pouze tam, kde slovansko-árijský védizmus byl životní normou od nejnižších po nejvyšší, se Židům nezdařilo zotročit národy ani duchovně, ani ekonomicky. Avšak v budoucnu slovanské země ještě očekávala krvavá Noc Svaroga… Koncem 10. stol., dokonce po rozdrcení židovského Chazarského chanátu, Židé se zmocnili parazitických ekonomických nik v mnoha zemích Evropy, Severní Afriky, Blízkého Východu a Malé Ázie. S výjimkou čistě slovanských zemí pronikli do sociálně-ekonomických systémů států bílé rasy, šedé subrasy a do států, kde vládly kasty bílých lidí (obr.39). Postupně vzrůstal PLANETÁRNÍ PARAZITICKÝ SOCIÁLNÍ ORGANIZMUS. S uchvácením parazitických ekonomických nik dalšího státu se tento planetární parazitický sociální organizmus stává silnějším a silnějším. A pokud každý národ měl dost zdravých sil, aby nedovolil vlastním sociálním parazitům získat dominantní postavení, pak ani jeden stát nebyl schopen sám odporovat souhrnné síle Židy vytvářeného planetárního parazitického sociálního organizmu. A ačkoli některý státní vládce podnikal akce k omezení židovského 252


parazitizmu ve své zemi, prakticky se to nijak neodráželo na stavu celého parazitického sociálního organizmu. Vždy se objevili sousedé, kteří dlužili Židům ohromné částky, a Židé vždy nacházeli možnost, aby je donutili „zastat se“ jejich „ubohých“ bratří ve víře. Samozřejmě, to nebylo oficiálním důvodem začátku mnoha válek, ale bylo to REÁLNOU PŘÍČINOU, proč mnohé války začaly. Židé nemohli dopustit, aby někdo, kdo je prohlédl, vytrhl z pokušení všechny ostatní, a oni by ztratili možnost získat SVĚTOVLÁDU, která byla DŮVODEM JEJICH ROZPTÝLENÍ. Velmi často vládci, kteří dokázali prohlédnout jejich pravou podstatu, buď nečekaně umírali na „neznámou“ nemoc, nebo rukou nájemného vraha, či byli svrženi někým z jejich okolí, kdo měl vysoké ambice, ale málo práv, ale zato měl velké tajné dluh y u Židů a dostával jejich finanční pomoc. Židé nikdy neopláceli dobrem dobro, které jim poskytovaly jiné národy. Vždy zrazovali ty, kdo jim poskytl střechu nad hlavou, různými manipulacemi uchvacovali majetek hospodářů, často zároveň se životem. Dokonce i to, že nebylo ani jednoho národa, v němž žili Židé, který by dříve či později, když poznal jejich parazitickou podstatu, nezaháněl Židy, mluví samo za sebe. A příčinou toho byli jen samotní Židé. Důkaz je jednoduchý. Každý národ je přijímal s otevřenou duší, nabídl svou zemi jako „útočiště“ poutníků, „donuceným“ opustit svou vlast. A teprve potom, když Židé ukázali svým dobrodincům svou pravou tvář, přišla chvíle, kdy je požádali, aby zemi opustili. Jako to udělal aramejský (byzantský) císař Iraklij II. v polovině 7. stol. n.l., jak to udělal i anglický král Richard Lví Srdce: „Král, vedený spíše láskou k válečné slávě, než pověrčivostí, na začátku své vlády konal tak, jakoby jediným cílem jeho panování byla pomoc Svaté zemi, a osvobození Jeruzaléma od Saracénů. Tuto horlivost proti pohanům Richard Lví Srdce projevil v Londýně v den své korunovace, kdy oznámil svůj úmysl vydat se na křížovou cestu, což Židy donutilo uznat myšlenku křížové cesty za neškodnou pro jejich zájmy, a tak se vrátili ke svým ziskovějším záležitostem. Předsudky té doby vedly k tomu, že poskytování peněz na úrok se stalo pro lidi nenáviděným lichvářstvím: nezbytnost nutila lidi přijímat zlodějské podmínky lichvářů, a v naprosté většině případů takové obchody byly v rukách Židů, kteří i bez toho nebyli příliš oblíbeni pro svoje náboženství, a kromě toho, vedli nečestné obchody, odiózní samy o sobě, surově a někdy vymáhali od lidí své loupežné úroky přímou loupeží a vymáháním. Podnikavost a lakota těchto lidí z nich udělala majiteli vší hotovosti, což proměnilo Židy v povaleče, žijící v přepychu. A přepych udělali novou módou mezi Angličany i jinými evropskými národy, a pro podporu přepychu nabízeli peníze na vysoké úroky. Pokud vláda Jindřicha pečlivě chránilo tuto nevěřící honbu proti všem omezením a sankcím, pak Richardova touha poskytla lidovým masám důvod, aby vyjádřili svůj nepřátelský vztah k Židům. Král vydal nařízení, kterým Židům zakázal, aby se objevili na jeho korunovaci; ale někteří z nich se rozhodli předložit mu drahé dárky od jejich národa, předpokládajíce, že tím si získají jeho přízeň. Když se Židé s dary objevili v paláci během polední audience, a Richard se dozvěděl, proč přišli, nařídil je přede všemi s ostudou vyhnat: Židé se začali bojácně rozbíhat, ale lidé je pronásledovali; rychle se rozšířily řeči, že král vydal příkaz vyhladit všechny Židy. Tak příjemný příkaz byl splněn okamžitě, jakmile se dostal mezi lidové masy. Lidé, hnaní chtivostí a spravedlivým rozhořčením, 253


vtrhli do židovských domů a zabíjeli jejich majitele. Obyčejný židovský pogrom propukl v Londýně s nebývalou zuřivostí. Obyvatelé dalších anglických měst, když se doslechli o řeži Židů v Londýně, začali dělat totéž ve svých městech. V Yorku 500 Židů zabilo své ženy a děti a jejich těla házeli na lidové masy, načež zapálili své vlastní domy. Místní šlechta, všichni dlužníci Židů se vrhli do chrámu, kde byly uschovány jejich dlužní úpisy, a slavnostně je před oltářem spálili. Sestavitel „Análů nerozhodných“ v souvislosti s těmito událostmi poděkoval Všemohoucímu za to, že poslal trest na tu nečestnou rasu“.34 Prakticky nebylo země, která by po poskytnutí Židům „útočiště“ na svém území, dříve či později je nepožádala, aby odešli. Někdy to provázely pogromy, někdy ne, ale vzniká otázka: proč všude vznikala situace, že Židy vyháněli, nebo žádali, aby sami odešli? A nejzajímavější je, že u všech národů, mezi nimiž žili Židé, vznikal k nim negativní vztah. Přece se všechny národy, mající různé kultury, víru a představy, nemohou mýlit v jedné a téže otázce – ve svém vztahu k Židům. Důvod takové nepřízně k Židům u kmenů a národů různých ras je velmi prostý – parazitický způsob života samotných Židů, či v krajním případě, jejich vládnoucí elity. Židé uchvacovali parazitické niky v každém sociálně-ekonomickém systému, a začínali cílevědomě olupovat národy, které jim poskytly útočiště. Nikdo prostě neměl podezření, že pohádky o pronásledování a o nutnosti opustit domovinu, jsou prostě velkolepou „kouřovou clonou“, určenou k zamaskování skutečné příčiny tuláctví Židů po celém světě – PARAZITICKÉ PODSTATY JEJICH ČINNOSTI. K tomu, aby ve svých rukách shromáždili obrovské finanční prostředky, museli se NUTNĚ proměnit v LUPIČE NÁRODŮ. Židovská země, bez ohledu na to, jak se nazývala či nazývá, byla velmi chudá, jak na rostlinný tak na živočišný život, a stejně tak na nerosty. Ale i kdy b y to bylo jinak, většině Židů, ach, jak by se nechtělo svou krví a potem si dobývat kus denního chleba. Přece je mnohem jednodušší sebrat už hotový „kus chleba“ ne jednomu národu, ale mnohým, a bude-li to možné, všem. A ne náhodou se ve Slovansko-árijských védách o tom říká: „… Ale absence přání pracovat sjednotí cizozemce, a ti opustí zemi Hor Rukotvorných , a rozptýlí se do všech krajů Midgard –Země …“ Absence přání pracovat – čili přání parazitovat – donutilo Židy bloudit světem, a ne jakási reálná hrozba jejich zničení. Copak mohli sebrat svým Židům, žijícím v polopoušti, kde často chyběla pitná voda? A ne náhodou tuto zemi naši předkové Slovano-Árijci nazývali „Pálený Stan“ (tábor), což se časem transformovalo v jedno slovo – Palestina, které se v angličtině vyslovuje Palestajn. Ale, to už je jiná záležitost… A tu se naprosto jasně projeví předurčení Židů, předané jim jejich Bohem Jahve: „… Tehdy řekl Pán Jozuovi: hle, PŘEDÁVÁM DO RUKOU TVÝCH JERICHO i krále jeho, i lidi silné, kteří v něm žijí…“. A takových „dárků“ od boha pro Židy lze ve Starém zákoně najít velké množství! Tak či jinak, důvod ZÁPORNÉHO VZTAHU K ŽIDŮM PRAKTICKY VŠECH NÁRODŮ tkví v jejich parazitické podstatě. Židé se stali PARAZITICKÝM NÁRODEM, který parazituje na všech ostatních národech. Všude, kde se objevili, původní národy chudly, vždy vznikala různá sociální kataklyzmata. A pokud v kterémkoli národě parazitické prvky tvořily naprostou menšinu, pak u Židů byla 34

D. Hume „Dějiny Anglie, od vpádu Julia Caesara po revoluci roku 1688“. Edingourgh 1805, Díl 2, s. 3-4. 254


situace opačná – parazitické prvky tvoří naprostou většinu! Pokračování..

255

Rusko v křivých zrcadlech

Recommend Documents