MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra politologie Bezpečnostní a strategická studia
Rusko-íránské vojenské vztahy Diplomová práce
Vojtěch Vraspír
Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Šmíd, Ph.D. UČO: 369081 Obor: Bezpečnostní a strategická studia Imatrikulační ročník: 2010 Brno, 2012
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji,
že
jsem
magisterskou
práci
na
téma
Rusko-íránské
vojenské vztahy vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně, 30. 12. 2012
podpis....................
2
Poděkování Na
tomto
místě
chci
poděkovat
Mgr.
Tomáši
Šmídovi,
Ph.D.
za
odborné vedení, jeho rady, postřehy a připomínky poskytnuté během přípravy práce. Rovněž chci poděkovat Mgr. Josefu Krausovi, Mgr. Petru Kupkovi a Mgr. Václavu Walachovi, kteří se mnou práci rovněž diskutovali. Můj dík patří také mým rodičům, kteří mě podporovali během celého studia.
3
Obsah 1.
Úvod
6
2.
Teoretická východiska a metodologické postupy
11
2.1
Využité metodologické postupy
11
2.2
Proliferace jaderných zbraní vs. proliferace konvenčních zbraní
12
2.3
Teorie proliferace a rusko-íránské vojenské vztahy
13
3.
Pozadí a kontext
17
3.1
Rusko-íránská spolupráce v rámci dvoustranných mezistátních dohod
4.
20
Perspektivy rusko-íránské vojensko-technické spolupráce po islámské revoluci v Íránu v roce 1979
23
5.
Střet zájmů Ruska a Íránu v mezinárodním prostředí
26
6.
Vliv mezinárodního prostředí na rusko-íránské vojenské vztahy
30
7.
Obchod se zbraněmi mezi Ruskem a Íránem
40
7.1
Zahraniční účast na formování ozbrojených sil Íránu ve 20. století
7.2
40
Zahraniční účast na modernizaci ozbrojených sil Íránu po roce 1979
43
7.3
Vojensko-technická spolupráce Ruska a Íránu v 90. letech
47
7.4
Vojensko-technická spolupráce Ruska a Íránu po roce 2000
52
7.5
Srovnání vojenských vztahů Ruska a Íránu v letech 2000-2008 a 2008-2012
59
8.
Motivy rusko-íránské vojensko-technické spolupráce
63
9.
Závěr
77
Přílohy
84
Anotace a klíčová slova
86
Seznam pramenů a literatury
88
4
Rozsah práce: 153 667 znaků (včetně mezer, bez obsahu a seznamu literatury)
5
1. Úvod Rusko-íránské vztahy mají dlouhou a komplikovanou minulost. Díky své geografické blízkosti měly státy po celou historii politické a ekonomické
styky.
Ve
20.
století
dochází
ke
snahám
o
zvýšení
spolupráce od 60. let zejména v souvislosti s vnitřními změnami v Íránu. Írán v této době částečně přeorientovává svoji zahraniční politiku
a
následně
se
snaží
o
navázání
spolupráce
se
socialistickými zeměmi, tedy především Sovětským svazem. Až do 80. let
byly
vztahy
a
vojenská
spolupráce
na
velmi
nízké
úrovni.
Výraznější komunikace ve vojensko-technické oblasti se prohlubuje až od Irácko-íránské války v letech 1980-1988. Rozpad
Sovětského
vojensko-technické dodnes.
svazu
znamenal
oblasti,
K největšímu
která
zhoršení
prohloubení s několika
vztahů
došlo
spolupráce
výkyvy
ve
pokračuje
v letech
2008-2012.
Dmitrij Medveděv se zasloužil téměř o přerušení vztahů s Íránem a je
otázkou,
podaří
jak
vzájemné
se
staronovému
vztahy
prezidentu
napravit.
Od
roku
Vladimiru 2000
se
Putinovi vojensko-
technická spolupráce intenzivně rozvíjela až do roku 2008. V tomto období bylo možné hovořit i o formě strategického partnerství. Po nástupu Medveděva na post prezidenta Ruské federace se situace radikálně
mění.
Írán
přestal
Rusku
důvěřovat
a
ve
vojensko-
technické oblasti hledá nové zahraniční partnery. Írán se v posledních letech snaží co nejvíce diversifikovat své zdroje na nákup zbraní, avšak Rusko bylo a dosud je stěžejním dodavatelem. Naopak pro Rusko není Írán stěžejním odbytištěm. Írán má
pro
ruský
vojenský
průmysl
určitý
význam,
ale
zdaleka
ne
zásadní. Rusko exportuje vojenskou techniku do více než padesáti států a z celkového objemu Ruskem vyvezené vojenské techniky se do Íránu dostane pouze malá část. Rusko-íránský obchod se zbraněmi je často
diskutovaný
s velkou
v souvislosti
pravděpodobností
s islámským
podporuje
režimem,
některé
který
teroristické
organizace nebo státy, ve kterých dochází k porušování lidských práv nebo jsou možnou hrozbou pro mezinárodní společenství. Ruské dodávky zbraní do Íránu jsou často kritizované kvůli nestabilní 6
situaci na Středním východě, zejména pak v souvislosti s možným vypuknutím rozsáhlého konfliktu, ve kterém by hrály Spojené státy, Izrael a další země Západu zásadní roli. Mezinárodní
společenství
je
rovněž
v posledních
letech
značně
znepokojené íránským jaderným programem a údajnou snahou Teheránu o zisk jaderné zbraně. Jaderný program Íránu má dlouhý vývoj, který se začal rozvíjet s pomocí Západu, a později se spolupráce rozvinula s Ruskem, které Íránu výrazně pomohlo v jeho ambicích. Írán zatím není schopný vyvíjet svůj jaderný program zcela bez zahraniční účasti, a vzhledem ke zhoršení vztahů s Ruskem není jasné, kdo bude Teheránu pomáhat v budoucnosti. Spolupráci Ruska a Íránu
v oblasti
jaderných
technologií
nepovažuji
za
součást
vojensko-technické spolupráce, a proto se tímto tématem v práci nezabývám.
Vycházím
z toho,
že
jsem
se
dosud
nesetkal
s
důvěryhodnou informací, že by Rusko Íránu pomáhalo nebo pomáhá v zisku jaderných zbraní nebo s jejich vývojem. Tato
práce
zachycuje
vývoj
vojenských
vztahů
Ruska
a
Íránu
v delším časovém horizontu, přičemž hlavní záběr je na období od rozpadu Sovětského svazu, zejména pak od nástupu Vladimira Putina na post prezidenta Ruské federace v roce 2000. Protože v případě Ruska a Íránu je vojenská sféra úzce svázána se sférou politickou a ekonomickou, práce se neomezuje výhradně na vojenskou dimenzi vztahů, tedy obchod se zbraněmi. V reálném fungování vojenských vztahů často dochází k tomu, že je vývoj bezprostředně závislý na politických rozhodnutích, která se odvíjí od ekonomických a jiných zájmů a vlivů. Téma práce jsem zvolil z toho důvodu, že vztahy mezi těmito dvěma státy nabraly v posledních letech dynamický a často ambivalentní charakter, který významně ovlivňuje regionální situaci, a určitým způsobem
se
dotýká
i
mezinárodních
vztahů
v globálním
měřítku.
Téma práce jsem si vybral rovněž z toho důvodu, že se jedná o problematiku, která není v českém prostředí prakticky prozkoumaná, a informace ze zahraničních zdrojů se často rozcházejí.
7
Rusko-íránské partnerství,
vztahy které
jsou
často
znamená
určité
chápané
jako
bezpečnostní
strategické riziko
pro
mezinárodní společenství. Írán se svými ambicemi je často pokládán za
významnou
hrozbu.
Otázkou
zůstává,
zda
je
Írán
skutečnou
hrozbou a zda rusko-íránská spolupráce má výrazný podíl na vzrůstu tohoto stavu. Práce analyzuje vojenské vztahy těchto států a má za cíl
odpovědět
na
dvě
výzkumné
otázky,
které
spolu
vzájemně
souvisejí. První z nich zní: 1. Jak jsou Rusko a Írán motivované pro vojensko-technickou spolupráci, tedy Rusko pro export zbraní do Íránu a Írán pro import ruských zbraní. Vzhledem k tomu, že rusko-íránské vojenské vztahy nejsou nezávislé na okolním prostředí, práce má za cíl se věnovat i tomuto tématu. Druhá otázka vzhledem k tomu zní: 2. Jak jsou vojenské vztahy mezi Ruskem a Íránem ovlivněné mezinárodním prostředím.
Hlavními cíli této práce je: 1.
S využitím
metodologického
uchopení
analyticky
popsat
vojenské vztahy mezi Ruskem a Íránem, především pak obchod se zbraněmi v posledních dvaceti letech. 2. Aplikovat teorii proliferace na rusko-íránskou vojenskotechnickou
spolupráci.
Využitý
teoretický
přístup
vymezuje
výzkum v rámci tří modelů: bezpečnostního, domácí politiky a norem či prestiže. Využitím tohoto přístupu, kdy se využívají všechny tři modely zároveň, je cílem zkoumat motivy vojenskotechnické spolupráce těchto států pohledem těchto kategorií. 3. Vymezit hlavní příčiny a rozsah rusko-íránské vojenskotechnické spolupráce. 8
Struktura a logika práce: Práce
začíná
metodologickým
a
částech
jsou
V následujících
teoretickým
vymezením
výzkumu.
s pomocí
využité
metody
jednopřípadové studie analyticky popisovány vojenské vztahy těchto států. V práci nejprve vymezuji pozadí a kontext rusko-íránských vojenských vztahů, následně pak postupuji od širokého pole, tj. střetu
zájmů
Ruska
mezinárodního
a
Íránu
prostředí
v mezinárodním
na
tyto
prostředí
vztahy.
a
Konkrétní
vlivu
vojenská
spolupráce a obchod se zbraněmi je následně zkoumán na časové ose od poloviny 20. století až do roku 2012. V závěru této stěžejní části je kapitola, která shrnuje současné vojenské vztahy Ruska a Íránu
a
srovnává
funkční
období
prezidenta
Vladimira
Putina
v letech 2000 až 2008 a Dmitrije Medveděva v letech 2008 až 2012. V poslední kapitole s využitím teoretického rámce analyzuji motivy rusko-íránské vojensko-technické spolupráce.
Sběr dat: Vzhledem k tomu, že toto téma je značně kontroverzní a informace zdrojů různé provenience se často velmi rozcházejí, snažil jsem se během sběru dat o co největší diversifikaci zdrojů, aby byla práce co
nejvíce
zdroje, pohledy. přičemž
objektivní.
které Proto cílem
byly
Během
velmi
při
psaní
sběru
dat
sběru
dat
ovlivněné práce
bylo
jsem
narážel
jednostrannými
využívám
využít
často
různé
zdroje
názory
druhy
západní,
na a
zdrojů, ruské
a
íránské provenience. Mezi primární zdroje, které v práci využívám, patří zejména dohody mezi Ruskem a Íránem, které vymezují možnosti vzájemné
spolupráce:
principech
spolupráce,
informací,
Dohoda
obchodní
a
o
ekonomické
Dohoda Dohoda
o
základech o
vzájemné
vědecko-technické spolupráci,
vzájemných ochraně
spolupráci,
Dohoda
o
vztahů
a
utajovaných Dohoda
výstavbě
o
atomové
elektrárny na území Íránu a další. V práci není možné opomenout rezoluce Rady bezpečnosti OSN vztahující se k sankcím vůči Íránu, a to konkrétně rezoluci 1696 z července 2006, rezoluci 1737 z roku 9
2006, rezoluci 1747 z roku 2007 a rezoluci 1929 z 9. července 2010.
Důležitým
primárním
zdrojem
je
rovněž
výnos
prezidenta
Medveděva z 22. září 2010 o Pokynech pro vyplnění rezoluce 1929 z 9. července 2010. Mimo tyto dokumenty využívám knihy, odborné články,
internetové
servery,
disertační
práce,
internetové
časopisy, přednášky, záznamy projevů apod. Ke konkrétním autorům a zdrojům pak patří např. Robert Baer, Seyed Mahmoud Reza Sajjadi, S. A. Lancov, V. A. Ačkasov, Gasa G. Magomedov, Jevgenij Primakov, Hannes
Adomeit,
Lionel
Satanovskij,
Aleks
mezinárodní
institut
Beehner,
Grigorjev, pro
Shirren
Sevak
výzkum
míru
Hunter,
Saruchanjan, (SIPRI),
Jevgenij
J.
Stockholmský The
Economist
Intelligence Unit a další.
10
2. Teoretická východiska a metodologické postupy 2.1 Využité metodologické postupy I když se v poslední části práce opírám o teoretickou klasifikaci Scotta
D.
Sagana,
celkově
charakter.
Využitou
metodou
má je
práce
analyticko-deskriptivní
jednopřípadová
studie,
v sedmé
kapitole se záměrem na sledování procesu na časové ose v kombinaci s
komparativním
designem.
Sedmá
kapitola,
která
je
braná
jako
stěžejní celé práce, je věnována obchodu se zbraněmi mezi Ruskem a Íránem, přičemž tato kapitola je rozdělena do více podkapitol, které mapují jak vývoj zahraniční účasti na formování íránského vojensko-průmyslového komplexu, tak další věci, které se obchodu se zbraněmi týkají. V rámci jednopřípadové studie se v souladu s obecným politologickým rozčleněním výzkumných přístupů do třech základních skupin: ontologicko-normativní, historicko-dialektické a empiricko-analytické
jako nástroj analýzy primárně uplatňuje
empiricko-analytický přístup (viz Berg-Schlosser, Stammen 2000 dle Vondruška 2010; Císař 2010; Kořan 2008). Využití
jednopřípadové
rusko-íránské Sovětského
vojenské
svazu,
studie
má
vztahy
zejména
za
se
pak
cíl
komplexně
záběrem
na
období
od
na
analyzovat
období
od
nástupu
rozpadu
Vladimira
Putina na post prezidenta Ruské federace v roce 2000. V práci beru v potaz
i
vývoj
předcházející,
protože
bez
něho
není
možné
analyzovat vývoj v pozdějším období. V práci se pokouším o analýzu událostí, kdy cílem není vysvětlení, ale analytický popis. Při analýze vojenských vztahů těchto dvou značně heterogenních hráčů na
mezinárodním
posloupnosti,
i
poli
se
v práci
když
vždy
to
snažím
není
postupovat
zcela
možné.
v časové Komparaci
vojenských vztahů v poslední části jsem zvolil z toho důvodu, že tato metoda nabízí možnost systematického srovnání. V práci pomocí této metody srovnávám období vlády prezidentů Putina a Medveděva, a pokouším se nalézt skutečné rozdíly těchto dvou období a jejich dopad na vojenské vztahy států. Komparace není limitovaná výhradně na vojenské vztahy mezi Ruskem a Íránem, protože tyto vztahy jsou bezprostředně ovlivněny dalšími faktory. 11
2.2
Proliferace
jaderných
zbraní
vs.
proliferace
konvenčních
zbraní Pro
bližší
pochopení
motivů
rusko-íránské
vojensko-technické
spolupráce využívám v práci proliferační teorii. To z toho důvodu, že tento přístup nabízí vysvětlení snah státu o zvyšování svých vojenských
kapacit.
proliferací zbraněmi
zbraní
hromadného
jadernými.
hromadného
Proliferační
ničení
Tato
teorie
se
nejčastěji
ničení,
především
však
problematiku
práce
neobsahuje.
Tento
pak
zabývají
nejčastěji
šíření
nesoulad
ve
zbraní využití
proliferačních teorií a obsahem práce překonávám tezí, že není nutné
rozlišovat
konvenčními. argumentů:
Toto
zbraněmi
chápání
(1.)
nesrovnatelně Zbraně
mezi Zbraně
menší
hromadného
hromadného
vyvěrá
především
hromadného
množství ničení
lidí,
se
ničení ze
ničení než
dvou
zbraněmi základních
doposud
zbraně
nejčastěji
a
usmrtily
konvenční.
rozdělují
na
(2.)
zbraně
chemické, biologické a jaderné, přičemž se většinou nezohledňuje to,
že
v současné
době
existují
i
zbraně,
které
mají
nejen
srovnatelnou účinnost, ale jsou podstatně lépe využitelné. Jedná se
například
o
infrazvukové
zbraně
(ovlivňující
lidské
chování
šířením akustických vln), elektromagnetické zbraně (působící na biologické vývojové
funkce
lidí)
procesy
nebo
v lidském
genetické
organismu).
zbraně
K dalším
(ovlivňující typům
zbraní,
které mají srovnatelné účinky se zbraněmi hromadného ničení, patří zbraně
z
oblasti
geofyzikálních
radiologie,
podmínek
na
laserového ničení
záření,
civilních
klimatických nebo
a
vojenských
uskupení (Polonský dle Mareš 2005: 9). Z konkrétních zbraní se jedná
například
srovnatelné
o
vakuovou
s ostatními
bombu,
druhy
jejíž
zbraní
účinky
hromadného
jsou ničení
naprosto a
navíc
nezanechává žádnou kontaminaci prostředí po výbuchu. Mimo to se na tyto druhy zbraní, kterých je více typů, nevztahují mezinárodní omezení
jako
na
zbraně
hromadného
ničení
(Rukšin
2007).
Kromě
těchto dvou argumentů předpokládám, že v současné době má Írán mnohem
větší
zájem
o
zisk
zbraní
využitelných
pro
asymetrické
vedení boje a především pak o protivzdušnou obranu pro svá jaderná zařízení
a
jiné
objekty.
V
souvislosti
s
íránským
zvyšováním 12
konvenčních vojenských kapacit je obzvláště zarážející, jak Západ tento dlouhodobý proces do značné míry přehlížel a místo širšího nahlédnutí celé problematiky se skoro výlučně zaměřil na jedinou otázku, tedy zda Írán vyvíjí jaderné zbraně. Íránci zatím jadernou bombu akutně nepotřebují. Pokud by měla v oblasti Perského zálivu vypuknout další válka, Írán bude zřejmě spoléhat na svou taktiku asymetrické
války
a
jí
odpovídající
zbraně.
Uspěchání
zisku
jaderné zbraně s sebou rovněž v současné celosvětové atmosféře nese bezpočet stinných stránek – a pouze několik výhod. To ale neznamená,
že
Například
Írán
by
Írán
v minulosti
separátory
izotopů,
k broušení
zážehových
reakci
a
další
zcela
ztratil
nakoupil
trojosou
rotačku,
čoček
materiály
do
nebo
zájem od
o
Číny
kterou
zařízení zařízení
jadernou
elektromagnetické je
možné
spouštějící (Baer
bombu.
2010:
upravit jadernou
118-129).
Nevylučuji, že Írán v budoucnu jaderné zbraně vlastnit nechce, ale předpokládám, že v současné době se snaží zejména o zisk jiných typů zbraňových systémů a snaha Íránu o jaderné zbraně mu slouží zejména pro zvyšování prestiže na mezinárodním poli.
2.3 Teorie proliferace a rusko-íránské vojenské vztahy Při
zkoumání
rusko-íránských
vojenských
vztahů
se
v práci
konkrétně opírám o klasifikaci Scotta D. Sagana, který vytyčuje tři modely pro analýzu proliferačních motivů: bezpečnostní model, model domácí politiky a model norem či prestiže.1 Vzhledem k tomu, že
téma
práce
se
nevěnuje
pouze
motivům
Íránu
ve
zvyšování
vojenských kapacit, je tato klasifikace použita jako nástroj pro analýzu poslední kapitoly. Tato klasifikace nabízí alternativní přístup k otázce toho, proč státy zbrojí, kdy některým vědcům a politikům je odpověď jasná: stát zbrojí, protože se bojí vojenské hrozby. Sagan vymezuje, že zbraně jsou více než nástrojem národní 1
Pro tyto účely využívám v práci text: Sagan, Scott. 1996-1997. „Why Do States Build Nuclear Weapons?: Three Models in Search of a Bomb.― International Security, Vol. 21, No. 3. (Winter, 1996-1997), pp. 54-86. 13
bezpečnosti, ale rovněž významným objektem vnitrostátních debat a vnitřních
byrokratických
bojů.
Stejně
tak
mohou
sloužit
jako
symboly modernity a identity na mezinárodním poli. Myšlenky těchto tří modelů nejsou v následujícím textu zkoumané odděleně, ale jsou brány
jako
teoretický
rámec
pro
kapitolu
Motivy
rusko-íránské
vojensko-technické spolupráce.
Bezpečnostní model: Podle neorealismu se státy nacházejí v anarchickém mezinárodním systému,
a
suverenity
proto a
musí
spoléhat
bezpečnosti.
Stát
na se
svépomoc tak
k ochránění
vnějším
hrozbám
své snaží
předejít vlastním zbrojením nebo se snaží navázat koalici s dalším státem nebo státy, které by mu mohly zajistit bezpečnost. Podle tohoto
modelu
může
stát
zbraně
vyrábět
nebo
nakupovat
kvůli
odstrašování vnějších hrozeb nebo je používat jako odstrašující nástroj
umožňující
změny
statutu
quo.
Toto
zdůvodnění
zbrojení
státu je obecně nejpoužívanějším a z hlediska teorie mezinárodních vztahů odpovídá neorealistickému bezpečnostnímu dilematu, kdy se státy
nacházejí
v nekonečném
kruhu
zbrojení.
Otázku
proč
státy
přestávají zbrojit nebo snižují náklady na zbrojení, vysvětluje tento model tak, že buď se vnější bezpečnostní hrozba radikálně změnila,
nebo
došlo
k jejímu
přehodnocení.
Podle
Sagana
nemusí
snižování vojenských kapacit jednoho státu vést k zastavení snah o zisk zbraní okolních států. Bezpečnostní model není podle Sagana dostatečný, protože historie ukazuje, že zbrojení státu má více příčin.
Model domácí politiky: Tento model se zaměřuje na odrazují
vlády
motivované
od
domácí aktéry, kteří pobízejí nebo
zbrojení.
byrokratickými
Tyto
nebo
tlaky
na
politickými
vládu zájmy
jsou
často
minimálně
několika individuálních aktérů uvnitř státu. Tyto aktéry je možné 14
rozdělit na tři skupiny: vědci, armádní představitelé a politici. Tito aktéři se mohou spojit a vytvořit koalice, které jsou schopné kontrolovat vládní rozhodovací proces buď přímou politikou mocí, nebo nepřímo skrze kontrolu informací. Tito aktéři nejsou pasivní a snaží se vytvářet podmínky pro získávání zbraní přesvědčováním o vnějších hrozbách. Tento model se tak zaměřuje na formování koalic vojensko-průmyslového obhajují
vojenské
v armádních
komplexu.
inovace
složkách,
a
Proces
následně
jejichž
začíná se
u
snaží
zájmy
a
vědců,
nalézt
kteří
zastánce
odpovědnost
vede
k obhajování názorů vědců. Toto je základem pro širokou politickou podporu
uvnitř
Vzhledem
k tomu,
legislativních že
existují
a
exekutivních
názory
o
složek
minimálním
státu.
vlivu
těchto
aktérů na klíčové události a vzhledem k tomu, že práce se nezabývá primárně
vnitrostátním
kontextem
rusko-íránských
vojenských
vztahů, je v práci na tento model brát minimální ohled.
Model norem či prestiže: Model norem či prestiže se zaměřuje na motivy získání zbraní, které
mají
podle
tohoto
přístupu
důležité
symbolické
funkce.
Chování státu tak není určeno kalkulacemi státních představitelů o národních bezpečnostních zájmech nebo zájmy na domácí půdě, ale více
normami
a
názory
na
to,
co
je
v mezinárodních
vztazích.
Tento
vlivu
státu
mezinárodním
prestiže
na
model
legitimní se
zaměřuje
poli,
roli
a
přijatelné na
zkoumání
zbraní
jako
symbolu při vývoji mezinárodních vztahů. Model se opírá o nový institucionalismus a vzhledem k tomu chápe vojenské organizace a zbraně jako něco, co vytváří prestiž státu, za co jsou obvykle považované například vlajky, aerolinie nebo olympijské týmy; což jsou vše části moderního státu, který chce být legitimním hráčem v mezinárodních vztazích. Normy v mezinárodním prostředí tak mají zásadní dopad na fungování státu.
15
Multikauzalita: Scott Sagan navrhuje při výzkumu snah státu o zisk zbraní využít všechny
tři
dostatečně
modely
zároveň,
vysvětlující.
protože
Výsledky
ani
různých
jeden modelů
z nich mohou
není být
v rozporu, což je dalším důvodem toho, proč je nutné využívat všechny tři modely dohromady.
16
3. Pozadí a kontext Rusko-íránské vztahy mají dlouhou a spletitou minulost. V historii mezi
oběma
zeměmi
bylo
více
konfliktů
a
válek,
kterými
Rusko
rozšířilo svůj vliv v oblasti Kavkazu a Kaspického moře. Zejména se jedná o konflikty v letech 1804-1813 a 1824-1828. Na přelomu 19. a 20. století si Rusko a Velká Británie rozdělily Írán na sféry vlivu. Po Říjnové revoluci sovětská vláda začala rozvíjet s Íránem
vzájemné
vztahy
na
jiném
základě
než
v době
předcházející, ale i přesto se Írán v době Studené války přidal na stranu
protivníků
Sovětského
svazu.
Pro
současný
stav
je
z novodobých dějin podstatná 2. světová válka a snaha Íránu o svobodu a národní nezávislost, kdy Írán byl okupován Sovětským svazem a Velkou Británií (Hunter 2010: 103). V 50. letech Írán začíná rozvíjet vojensko-technickou spolupráci se Spojenými státy, dostává velké půjčky ze zemí Západu a stává se oporou
svých
spojenců
v regionu
(Lancov
a
Ačkasov,
eds.
2008:
423). V této době zvyšují své aktivity v Íránu rovněž zpravodajské služby Spojených států, což dnes Teherán hodnotí značně negativně. Díky jejich přítomnosti mělo údajně dojít k poničení agrárnictví, kulturního probíhaly
a
náboženského
demonstrace
a
dědictví.
začala
se
Proti
formovat
těmto
aktivitám
opozice
(Sajjadi:
2012). Od 60. let probíhají v zahraniční politice Íránu významné změny a objevují
se
principiálně
nové
směry
zahraničněpolitického
směřování země. V první řadě Írán rozšiřuje v ekonomické oblasti spolupráci se socialistickými zeměmi. Západní státy, které v této době působí v Íránu, na tyto změny reagují zkracováním prací na výstavbě průmyslové základny Íránu. Touto zahraniční politikou se Teherán snaží výhodně balancovat mezi dvěma znepřátelenými bloky, což mu dovoluje vést více nezávislou zahraniční politiku a rovněž zmírňovat vliv Iráku na formování sovětského vlivu na Středním východě.
V roce
1979
již
Američané
nemohli
udržet
režim
šáha
Muhammada Rezy Pahlavího, a došlo ke svržení monarchie pod heslem: „Nezávislost
a
svoboda
islámské
republiky―.
Do
země
se
vrací 17
ájatolláh
Rúholláh
Chomejní,
vzniká
přechodná
vláda
a
následně
dochází k nastolení vlády islámských šíitských fundamentalistů. Američané
islámskou
revolucí
ztratili
geopolitické
postavení,
přístup k nerostnému bohatství, zejména k ropě a zemnímu plynu, a k relativně dobře vyzbrojené a silné íránské armádě (Hunter 2010: 104; Lancov a Ačkasov, eds. 2008: 424). Po
islámské
revoluci
Írán
zcela
přeorientoval
svoji
zahraniční
politiku a na mezinárodním poli hledá nové spojence. Lídr islámské revoluce imám Chomejní považoval za největšího nepřítele Íránu a celého
islámského
světa
Spojené
státy
a
Západ,
které
nazýval
„Velkým Satanem―. Islámská revoluce také vedla ke zkomplikování politických
a
hospodářských
vztahů
se
Sovětským
svazem.
Po
revoluci, když došlo ke snížení amerického vlivu na Írán, Chomejní ohlásil neplatnost sovětsko-íránské dohody z roku 1921 a vyzýval k boji
ne
pouze
s imperialismem,
ale
také
s komunismem,
tedy
se
Sovětským svazem, který označoval za „Malého Satana―. Na konci 80. let Chomejní začal měnit svůj pohled na Sovětský svaz. Mezi Íránem a Sovětským svazem znovu začaly ožívat ekonomické vztahy až po ukončení Irácko-íránské války, kdy se začala rozvíjet i vojenskotechnická spolupráce. Po rozpadu Sovětského svazu měly snahy Íránu o rozvoj vztahů s Ruskem i geopolitický kontext. Obě strany chtěly spolupracovat, protože považovaly za nutné udržet mír v regionech Jižního
Kavkazu
a
Střední
konfliktům
se
Turecko
Ázerbájdžán,
–
Kazachstán.
státy,
90.
které
léta
Asie.
chtěl
zabránit
mohly
potenciálně
Turkmenistán,
Uzbekistán,
je
se
Írán
možné
možným
orientovat Kyrgyzstán
charakterizovat
jako
na a
období
aktivizace rusko-íránských vztahů ve sféře politické, ekonomické, vojensko-technické oblastech
i
odpovídal
spolupráce
zejména
kulturní.
Rozvoj
státním
zájmům
v otázce
jaderné
komunikace
obou
zemí.
energetiky
v různých
Rusko-íránská a
obchodu
se
zbraněmi vyvolává od počátku rozpadu Sovětského svazu neustálou kritiku Spojených států i dalších zemí (Lancov a Ačkasov, eds. 425).
Tento
Washington
stav
se
uzavírají
mění
v polovině
dohodu
s tajným
90.
let,
dodatkem
kdy
Moskva
a
k závěrečnému
protokolu komise Gore-Černomyrdin, který obsahuje povinnost Ruska 18
neuzavírat nové zbraňové kontrakty s Íránem. Však bezprostředně po nástupu Vladimira Putina na post prezidenta Rusko mění svůj postoj k Íránu a od dohody se Spojenými státy odstupuje. To Washington výrazně zneklidňuje, a Spojené státy dokonce hrozí Rusku sankcemi, pokud bude dodávat Íránu zbraně. Během těchto událostí byla v roce 2000
přijata
nová
koncepce
zahraniční
politiky
Ruska,
která
zdůrazňuje nutnost rozvoje konstruktivních vztahů s Íránem (MID 2000).
Dnes
Rusko
z poloviny
90.
způsobilo
ztrátu
potenciálními
let
chápe jako
velkou
více
importéry
výsledky
komise
chybu,
zahraničních ruských
Gore-Černomyrdin
protože
to
partnerů,
zbraní.
Nejen
v důsledku kteří
byli
tím
Rusko
že
ztratilo důvěryhodnost, ale rovněž stálo před situací, kdy Západ začíná ovlivňovat rozhodování Kremlu (Jevrazijskij Vestnik 2012). Ruský prezident Vladimir Putin od začátku svého působení usiluje o zlepšení vztahů s Íránem. Smlouva o základech vzájemných vztahů a
principech
republikou
spolupráce
Írán
podepsaná
mezi
Ruskou
v březnu
federací
2001
a
prezidenty
Islámskou Putinem
a
Chatamím, otevřela širokou perspektivu pro oboustrannou spolupráci v různých oblastech. Na podkladě smlouvy mělo docházet k široké a dlouhodobé kulturní rovněž
politické,
a
jiné
stálá
obchodně-hospodářské,
spolupráci.
Na
rusko-íránská
podkladě
komise
pro
vědecké, této
technické,
smlouvy
vznikla
obchodně-ekonomickou
spolupráci a mělo docházet k úzké spolupráci bank obou zemí. Země se
rovněž
zavázaly
k dlouhodobé
realizaci
projektů
v oblastech
transportu, energetiky, mírového využití jaderné energie, výstavbě jaderných elektráren, průmyslu, vědy a techniky. Státy se dohodly i na vzájemné výměně informací a zkušeností pro využití potenciálu obou zemí. V oblasti bezpečnosti se státy zavázaly ke vzájemné koordinaci
svého
úsilí
v oblasti
mezinárodní
bezpečnosti,
nerozšiřování zbraní hromadného ničení a exportní kontroly, stejně jako
v boji
proti
terorismu,
organizovanému
zločinu,
obchodu
s drogami a pašování zbraní. Tato dohoda platí dodnes (MID 2012a).
19
3.1 Rusko-íránská spolupráce v rámci dvoustranných
mezistátních
dohod Od roku 1964 bylo mezi Ruskem, resp. Sovětským svazem a Íránem uzavřeno dohromady 14 veřejných mezistátních smluv, které upravují vzájemné vztahy zemí v různých oblastech, přičemž čtyři z nich již nejsou platné: Smlouva o vzdušné dopravě z roku 1999, Smlouva o vědecko-technické v oblasti
spolupráci
karantény
a
z roku
ochrany
1999,
rostlin
a
Smlouva
o
spolupráci
Smlouva
o
změnách
a
novelizacích smlouvy o vzdušné dopravě z roku 1999 (MID 2012e). Další dvě smlouvy nebyly ratifikovány. Starší z nich je Smlouva o výstavbě atomové elektrárny na území Íránu z roku 1992. Smlouva podporuje dobré vzájemné vztahy a dává důraz na využívání atomové energie pro mírové účely a na rozvoj atomové energetiky. Touto smlouvou se například Rusko zavazuje k výstavbě jaderné elektrárny a dodávkám jaderného paliva na celé období fungování elektrárny. Obě
strany
technickou
se
rovněž
vzájemnou
dokumentaci
a
smlouvou
informace
o
zavazují
spolupráci
k tomu,
nevydají
že
žádné
třetí straně. Na druhou stranu smlouva Írán zavazuje k výhradně mírovému užití jaderných materiálů, jejich nevyužití k jakémukoli vojenskému stanov
cíli.
Smlouva
Mezinárodní
z neratifikovaných
zavazuje
agentury je
Smlouva
pro o
Írán
k
přísnému
atomovou
spolupráci
dodržování
energii. v oblasti
Druhou rybolovu
z roku 1996 a na vojenské vztahy nemá vliv (MID 2012c; MID 2012e). K platným smlouvám mezi Ruskem a Íránem patří Smlouva o letecké dopravě z roku 1964, která vymezuje podmínky civilního letectví, Smlouva
o
mezinárodní
automobilové
dopravě
z roku
1992,
která
vymezuje podmínky přepravy na území obou zemí a Smlouva o právní pomoci a právních vztazích v oblasti občanského a trestního práva z roku 1996 (MID 2012e). Z hlediska
mezinárodní
bezpečnosti
je
důležitá
až
Smlouva
o
obchodní a ekonomické spolupráci z roku 1997, jejímž smyslem je výrazně
prohloubit
ekonomické
a
technické
možnosti
obou
zemí
v oblasti atomové energetiky, průmyslu, obchodu a mnoha dalších a 20
přesně nevymezených oblastech (MID 2012d). Text platné Dohody o zabránění
dvojího
ministerstvo vzájemných
zdanění
zahraničí
vztahů
a
a
zabránění
nezveřejňuje.
principech
krácení
daní
Smlouva
spolupráce
o
z roku
ruské
základech
2001
považuje
vzájemný rozvoj vztahů a spolupráci za součást základních zájmů obou
zemí
a
to
v politické,
obchodně
ekonomické,
vědecké,
technické, kulturní a dalších oblastech. Smlouva rovněž zavazuje obě země k nepoužití síly proti sobě nebo hrozbu silou, a rovněž nevyužití
území
separatistických
pro
využití
tendencí
proti
agrese, druhé
podvratných
straně.
Strany
nebo se
ale
nezavazují k vojenské pomoci v případě války. Strany se zavazují k vysoké úrovni konzultací v otázkách rozvoje a upevnění vztahů a také
vést
rozhovory
a
uzavírat
stability,
zajištění
bezpečnosti
nutná a
opatření
zvýšení
pro
úrovně
zvýšení
spolupráce
v regionu. V případě vzniku situace, která narušuje nebo ohrožuje mír a bezpečnost nebo je schopná být příčinou pro mezinárodní napětí, strany dohody okamžitě vyvinou společný přístup k řešení situace.
Strany
se
rovněž
zavazují
ke
vzájemné
spolupráci
na
likvidaci všech druhů zbraní hromadného ničení. Strany se rovněž zavazují
k pravidelnému
konsultování
pro
koordinaci
v oblasti
mezinárodní bezpečnosti a kontrole nad nerozšiřováním a vývozem zbraní (MID 2012a). Poslední
dodnes
zahraničí, z roku
je
2008.
platnou,
Smlouva
o
kterou
vzájemné
Kompetentními
uvádí ochraně
orgány
za
ruské
ministerstvo
utajovaných
realizaci
informací
dohody
je
(1.)
z ruské strany Federální bezpečnostní služba a z íránské strany Ministerstvo obrany a podpory ozbrojených sil a (2.) jiné orgány, o kterých se strany smlouvy uvědomí prostřednictví diplomatických kanálů.
Strany
informací,
se
k ochraně
zavazují
k vzájemné
dodaných
informací
ochraně
utajovaných
druhou
stranou,
k nepředávání dodaných informací třetí straně a k dalším věcem ohledně vzájemné výměny utajovaných informací (MID 2012b). Důležitou
Smlouvu
(Soglašenije
o
meždu
vojensko-technické Pravitelstvom
spolupráci
Rossijskoj
z roku Federacii
2001 i 21
Pravitelstvom
Islamskoj
sotrudničestve zahraničních
ot
2
věcí
Respubliki oktjabrja
neuvádí
mezi
Iran
2001
o
voenno-techničeskom
g.)
smlouvami
ruské
ministerstvo
uzavřenými
s Íránem
a
obsah smlouvy není k dispozici (MID 2012e). To se týká i jiných smluv,
které
byly
mezi
zeměmi
zjevně
uzavřeny,
ale
ruské
ministerstvo zahraničních věcí je v seznamu uzavřených smluv mezi Sovětských svazem/Ruskou federací a Íránem neuvádí. Tyto smlouvy je však možné vyhledat v jiných zdrojích. Jedná se tak například o Sovětsko-íránskou z roku
1963,
průmyslových kterými
smlouvu
o
hospodářské
Sovětsko-íránskou a
jiných
v podstatě
podniků
začala
dohodu z roku
spolupráce
o
a
technické
spolupráci 1966,
států,
což která
spolupráci ve
výstavbě
jsou trvá
dohody, dodnes
(Saruchanjan 2006: 71).
22
4.
Perspektivy
rusko-íránské
vojensko-technické
spolupráce
po
islámské revoluci v Íránu v roce 1979 Po pádu vlády Muhammada Rezy Pahlavího v roce 1979 se Islámská republika
Írán
konvenčních ožehavým
snaží
zvyšovat
zbraní
hlavně
vzájemným
vztahům
svoji
z Číny, se
bezpečnost
Severní
Sovětským
Koreje
svazem
(za
nakupováním a
navzdory Šáha
byly
hlavními dodavateli Spojené státy a Velká Británie). V roce 1989 po
smrti
Rúholláha
Chomejního
Moskva
a
Teherán
vyjednaly
svůj
první velký obchod se zbraněmi. Rovněž došlo k uzavření dohody o vědecko-technické
kooperaci,
která
zahrnovala
závazky
o
nezasahování do svých domácích záležitostí. Vztahy obou zemí se postupem doby zlepšují. Když na konci 90. let zeslábla kooperace Íránu
se
Severní
Koreou,
Rusko
se
stalo
hlavním
dodavatelem
konvenčních zbraní do Íránu (Beehner 2006). Narušení vzájemných vztahů kvůli dohodě Ruska a Spojených států je po roce 2000 překonané a je možné pozorovat oživení ve vztazích mezi
ruskými
představiteli.
a
íránskými
Výsledky
politiky,
komise
podnikateli
Gore-Černomyrdin
a
oficiálními
nebyly
výraznou
překážkou ve vývoji vzájemných vztahů, které se pozitivně vyvíjely od počátku 90. let. Toto oživení vztahů v mnoha sférách se rovněž týká i rozvoje rusko-íránské vojensko-technické spolupráce. Írán do 21. století vešel s velmi pestrým arzenálem zbraní a rovněž s nutností provést kvalitativní modernizaci a zesílení především námořních a vzdušných vojenských sil. V začátku nového století tak před
obranným
průmyslem
Íránu
stálo
zadání
o
zdokonalení
raketových technologií, rozvoji prostředků spojení, systému řízení a radiolokačního boje i rozvoje zbraní hromadného ničení. Aktuální se rovněž ukazuje řešení modernizace systému protiraketové obrany, letectví a námořních sil země (Magomedov 2006: 84-90). Oživení vojenských kontaktů mezi Ruskem a Íránem po roce 2000 se projevuje vzájemnými návštěvami delegací. Došlo ke státní návštěvě íránského prezidenta Mohameda Chatámího v Rusku. Byly podepsány bilaterální dohody o vojenské a technické spolupráci, na podkladě kterých obě strany očekávaly uzavření kontraktů za mnoho miliard 23
dolarů.
Některé
kontrakty
byly
ultimativně
uzavřeny
již
při
návštěvě íránského prezidenta v Rusku: kontrakt za 150 milionů dolarů
na
dodávku
transportérů. zbraňových
helikoptér
Rovněž
byly
systémů,
a
objednávka
uzavřeny
které
již
tří
zakázky
byly
do
set
na
obrněných
opravu
Íránu
ruských
dodány
dříve.
Kontroverzní kontrakt na dodávku protiraketového systému S-300 za 700
až
900
největší
milionů
zbraňovou
dolarů
oznámený
dohodou
v prosinci
podepsanou
2005
s Íránem
se
v celé
stal post-
sovětské éře (Kassianova 2006). Export ruských zbraní do Íránu hraje ve vzájemných vztazích jednu z nejvíce významných rolí. Vzhledem k výraznému zlepšení vztahů s Ruskem
byl
pro budoucích
v Íránu 25
vypracován
let
s pomocí
nový
ruské
program
na
techniky.
přezbrojení
Prvořadým
cílem
tohoto programu je získání komplexního protiraketového systému a realizace plánu pronikání do vesmíru. Teherán po roce 2000 rovněž usiluje o získání licencí na výrobu různých zbraňových systémů. V rámci vojensko-technické spolupráce s Ruskem Írán v této době usiluje
o
přípravu
náhradních
dílů
íránských
k vojenské
vojenských
technice,
odborníků,
prostředků
dodávky
komunikace,
bojových letadel a vrtulníků. V říjnu 2001 hlavy obranných rezortů Ruska a Íránu podepsaly smlouvu o prodeji vojenské techniky a ručních zbraní. Rusko plánovalo těmito obchody vydělávat více než 300
milionů
vzájemných jaderných
dolarů
vztazích
ročně. v této
technologií,
v Búšehru.
Po
k rozhovorům
roce o
Zřejmě době
zaujímá
především
2000
realizaci
se
nejdůležitější
dostavby
rovněž
projektu
místo
spolupráce jaderné
Rusko
Búšehr-2.
a
ve
v oblasti elektrárny
Írán
vrátilo
Značné
zvýšení
tranzitního potenciálu a rozšíření obchodních vztahů vedlo Rusko k oživení projektu „sever-jih―, který měl vytvořit tranzitní koridor od
rusko-finských
hranic
až
do
íránského
přístavu
Bandar-Abbas
v Perském zálivu. Dalším důležitým bodem ve vztazích mezi Ruskem a Íránem je rovněž určení statusu Kaspického moře. Po roce 2000 dochází ke vzájemnému porozumění mezi oběma státy, protože jejich společným
zájmem
je,
aby
si
udržely
v regionu
svůj
vliv
a 24
nedopustily příchod jiných mocností, které by mohly narušit jejich zájmy (Lancov a Ačkasov, eds. 426). Výrazné zlepšení vztahů a nárůst spolupráce po nástupu Putina na post
prezidenta
Ruska
neměl
však
příliš
dlouhého
trvání.
Jeho
následovník v prezidentském úřadu Dmitrij Medveděv v souladu se sankcemi
OSN
proti
zemím
Středního
východu
podepsal
dekret
zakazující prodej zbraní, včetně systému protiraketové obrany S300, který je životně důležitý pro ochranu íránských jaderných zařízení
a
další
infrastruktury.
Dekret
také
zakazuje
export,
tranzit přes Rusko nebo využití lodí s ruskou vlajkou nebo letadel pro
převoz
letadel,
bojových
vojenských
tanků,
obrněných
helikoptér,
transportérů,
válečných
lodí,
bojových
raket
nebo
raketových systémů a dalších druhů zbraní. Medveděvův dekret také zakazuje íránské vládě, íránským společnostem a občanům investovat do jakýchkoli aktivit v Rusku, které by byly spojené s produkcí uranu,
stejně
jako
s
produkcí
a
užitím
jaderných
materiálů
a
technologií. Tento dekret schválený 9. června 2010 přichází jako odpověď na hlas Izraele a Spojených států, že ruské zbraně mohou padnout přerušil
do
rukou
teroristů.
rusko-íránské
administrativa
je
Dekretem
vojenské
schopná
Medveděv
vztahy
ustoupit
a
prakticky
ukázal,
tlaku
že
zcela jeho
mezinárodního
společenství. Tehdejší ruský ministr obrany Anatolij Serdjukov se k tomu vyjádřil, že rozhodnutí Medveděva nedoručit S-300 do Íránu bylo
diktované
komplikovanou
politickou
situací
v regionu
a
podpořené sankcemi OSN vůči Íránu (Pronina 2010).
25
5. Střet zájmů Ruska a Íránu v mezinárodním prostředí Rusko a Írán v mezinárodním prostředí spojuje a rozděluje více zájmů ve více oblastech. Mezi jejich společné zájmy patří to, že chtějí udržet teritoriální status-quo na jih od post-sovětského prostoru. V obou státech žijí minority, které mají separatistické tendence a zastoupení v dalších státech regionu. Oba státy rovněž mají zájem na tom, aby do regionu nepronikaly Spojené státy a další země Západu. Tyto zájmy se výrazně prohloubily po umístnění amerických vojenských základen ve Střední Asii. Oba státy nejvíce znepokojují těsné vojenské vztahy mezi Spojenými státy na jedné straně a Ázerbájdžánem a Gruzií na straně druhé. Rovněž snahy Gruzie
a
Ukrajiny
o
členství
v NATO
ruské
a
íránské
obavy
z pronikání Západu do regionu nezmírňují. Společné starosti obou zemí
vyvolávají
rovněž
ambice
Turecka
v regionu
a
potenciální
vznik společenství států, které bude Turecko ovládat. Tyto obavy má
především
Írán.
Pro
Rusko
zatím
neznamená
Turecko
vážné
nebezpečí. O tom svědčí vývoj od rozpadu Sovětského svazu, kdy Turecko
nebylo
schopné
nahradit
sovětský
vliv
ve
Střední
Asii
(Hunter 2010: 106). I
když
má
Rusko
mezinárodním oblastech.
poli
a
Írán
v regionu
jejich
V oblasti
zájmy
a
energetických
více
společných
ambice zdrojů
zájmů,
kolidují jsou
Rusko
na
ve
více
a
Írán
konkurenti, zvláště v otázce zemního plynu. Rusko se chce stát nejdůležitějším dodavatelem plynu do Evropy, protože chce vytvořit závislost evropských zemí na ruských dodávkách, čímž chce zvýšit svůj vliv na kontinentu. V oblasti dodávek energií vidí Rusko Írán rovněž
jako
potenciálního
rivala
v oblasti
dodávek
energií
ropovody a plynovody. Rusko chce rovněž zůstat hlavní exportní cestou pro energetické zdroje ze Střední Asie (Kokošin 2006: 4351). V oblasti regionálního vlivu mají sice Rusko a Írán společné zájmy,
ale
Rusko
nejdůležitějším
má
hráčem.
ambice Írán
být pro
na Rusko
jih
od
svých
představuje
hranic
přítomnost
velké regionální mocnosti, která má nezanedbatelný vliv v dalších zemích regionu kvůli svým etnickým a kulturním vazbám na menšiny 26
žijící v těchto státech. Mimo to má Rusko obavy z íránské islámské ideologie
a
strach
z jejího
dopadu
na
muslimy
žijící
nejen
v dalších státech regionu, ale i v Rusku. Ruské a íránské ambice na
sebe
zemích,
rovněž zvláště
naráží v těch
v arabském bohatých
světě.
na
Rusko
nerostné
chce
v těchto
suroviny,
zvyšovat
svoji ekonomickou přítomnost a hledat klienty pro export ruských zbraní. To je jeden z důvodů, proč se Rusko brání příliš těsnému partnerství s Íránem (Hunter 2010: 106). Rusko
a
Írán
na
mezinárodní
scéně
velmi
rozdělují
vztahy
se
Západem. Rusko chce znovu získat své velmocenské postavení a stát se rovnocenným soupeřem Evropské unie a Spojených států. To ale neznamená, že by Rusko chtělo novou Studenou válku. Z toho důvodu, že vztahy Íránu se Západem zůstávají nestabilní, Rusko neupevní vazby s Íránem, pokud by to mělo způsobit výrazné problémy ve vztazích Ruska se Západem. Dalším problémem ve vzájemných vztazích je stálé napětí mezi světovými a regionálními mocnostmi. Rusko, stejně jako Západ, nechce, aby Írán získal významnou ekonomickou, vojenskou a politickou moc, která by z Íránu mohla udělat vážného soupeře
pro
ruské
zájmy
v regionu.
Americká
politika
isolování
Íránu, společně se snahou Ruska neohrozit své vztahy se Spojenými státy a Evropou, výrazně limituje možnosti rusko-íránských vztahů (Hunter 2010: 106). V posledních letech se vzájemné vztahy Ruska a Íránu mění jak na mezinárodní a regionální, tak na dvoustranné úrovni. Írán chápe, že vztahy Ruska k Íránu mají pragmatický charakter. To je fakt, který je zakotven v národní bezpečnostní strategii Ruska a dalších zahraničněpolitických
dokumentech.
Stejně
tak
ruský
prezident
Vladimir Putin i ministra zahraničních věcí Sergej Lavrov ve svých vystoupeních
mnohokrát
oznámili,
že
Moskva
koná
výhradně
v národních zájmech Ruska. Írán rovněž chápe, že na mezinárodní scéně má Rusko mnohem atraktivnější partnery, a že vztahy s Íránem nejsou jediným cílem ruské zahraniční politiky. Írán nejvíce ze všeho zajímá stav vztahů Ruska se Spojenými státy, ve kterých byly v posledních letech různé periody. Rusko a Spojené státy nejsou 27
příliš
ekonomicky
oblastech
by
závislé,
obě
strany
ale
přerušení
vnímaly
vztahů
negativně.
v některých
V rusko-amerických
vztazích je pro Írán důležité, že Rusko nechce dopustit vojenský útok
na
Írán,
i
když
je
Rusko
schopné
vyjednávat
například
o
ekonomických sankcích vůči Íránu. Rusko by případný vojenský útok na Írán chápalo jako nepřímý útok na sebe a na své zájmy v regionu (Ivašov
2012).
polárního
Navíc
světa,
ke
Rusko
neustále
kterému
se
prosazuje
Írán
rovněž
koncept
mnoho-
kloní.
Mnoho
představitelů Íránu by uvítalo mnohem těsnější vazby s Ruskem. Po roce 2000 je Íránu zřejmé, že Moskva se snaží být více aktivní ve vztazích k Íránu než v předešlém období, protože chce zvýšit svůj vliv v regionu. Írán předpokládá, že v následujících letech Rusko zvýší svoji důvěryhodnost pro země v regionu Středního východu. Spolupráce Ruska a Íránu v regionu se nyní zlepšuje. Je možné, že vzhledem
ke
křehkosti
rusko-amerických
vztahů
bude
v blízké
budoucnosti vytvořeno partnerství Ruska a Íránu (společně s Čínou) a v konečné fázi se tato spolupráce přelije do formy nové východní koalice (Sanai 2012). Toto je rovněž jedním ze základních kamenů ruské
zahraniční
politiky
po
nástupu
Vladimira
Putina
na
post
prezidenta Ruska v roce 2012. Putin nechce integrovat do sféry vlivu
pouze
asijského
země
bývalého
kontinentu.
Tyto
Sovětského snahy
svazu,
zatím
ale
více
probíhají
států v rámci
Šanghajské organizace spolupráce a Společenství nezávislých států. Jako konečný výsledek této politiky by Moskva nejraději v budoucnu viděla vytvoření velkého (euro)asijského svazu, kde by Rusko hrálo vedoucí roli. Vývojem v posledních letech je v současné době možné identifikovat tři přístupy Íránu k Rusku. První z nich je absolutně pesimistický přístup. Jeho zastánci se odvolávají jednak na negativa plynoucí z ruského vlivu v regionu, tak pro současnost důležité nevyplnění dohod na dostavbu jaderné elektrárny v Búšehru a nedodání systému S-300. Tito lidé v íránském
státním aparátu považují Rusko za
nespolehlivého partnera. Někteří z nich dokonce tvrdí, že většina problému
Íránu
je
způsobena
Ruskem,
které
používá
Írán
jako
prostředek svých zahraničně-politických zájmů. Druhý přístup je 28
absolutně
optimistický.
Jeho
zástupci
naopak
odkazují
na
dobré
vztahy v minulosti a považují Rusko za strategického partnera. Z jejich pohledu v roce 1991 s rozpadem Sovětského svazu roztál led ve vzájemných vztazích a dnes se vzájemné vztahy dostaly do stavu, který nebyl mezi zeměmi za posledních několik set let. Tito lidé považují
Rusko
za
ochránce
Íránu
a
za
stát,
který
jim
dodal
množství moderních technologií, které by jinak bylo velmi obtížné získat.
Z
tohoto
pohledu
se
zájmy
Ruska
a
Íránu
v
regionu
Středního východu vzájemně podporují, a jestli vznikají problémy, tak se týkají maximálně způsobu prosazování zájmů, což je možné bez větších problémů vzájemně řešit a dohodnout se na společném postupu. Třetí přístup není ani optimistický, ani pesimistický. Je založený
na
tom,
že
vztahy
zemí
mají
povětšině
politický
charakter. Zastánci tohoto směru se dívají na vztahy s Ruskem více pragmaticky a chápou, že obě země mají na mezinárodním poli své národní zájmy, kdy Teherán dobře chápe roli a význam Ruska na mezinárodní
scéně.
Tito
lidé
mají
zájem
na
těsné
spolupráci,
protože vidí Rusko nejen jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN, ale rovněž jako významný stát s velkým, regionálním, geopolitickým a geoekonomickým vlivem. I když Írán navazuje kontakty s různými státy,
tak
Moskvu
považují
tito
lidé
za
hlavního
zahraničněpolitického partnera. Zastánci tohoto směru zdůrazňují, že je potřeba prohloubit spolupráci v různých oblastech, včetně vojensko-technické spolupráce (Sanai 2012).
29
6. Vliv mezinárodního prostředí na rusko-íránské vojenské vztahy Vladimir Putin po svém nástupu na post prezidenta v roce 2000 chtěl rusko-íránské
vztahy
povýšit
na
úroveň
aliance,
a
proto
udělal několik důrazných kroků. Zrušil dohodu Gore-Černomyrdin, ohlásil nové dodávky zbraní do Íránu a dodržení závazku dostavět jadernou elektrárnu v Búšehru. Tato politika byla Íránem uvítaná a jako projev zlepšení vzájemných vztahů íránský prezident Mohamed Chatámí
v březnu
popudil
2001
Chatámího
navštívil
„Dialog
Rusko.
V tuto
civilizací―,
dobu
ale
Moskvu
zahraničněpolitický
přístup, který by mohl vést k íránsko-americkému sblížení, což by ve
výsledku
mezinárodním uvítala
znamenalo poli
nástup
ztrátu
slabší
Mahmúda
vlivu
než
Moskvy,
Teherán.
Ahmadínežáda
na
kdy
Moskva post
by
byla
zpočátku
prezidenta
na
velmi v roce
2005, protože představoval spojence proti společnému nepříteli – Spojeným
státům.
antiamerikanismus
Putin
ale
nevede
záhy
Írán
zjistil,
ke
snaze
že
o
Ahmadínežádův
více
spolupráce
s Moskvou. Dokonce když Moskva hlasovala pro sankce vůči Íránu, Teherán
to
ukázala,
že
příliš
nevyvedlo
dokáže
zmírnit
z míry,
dopady
protože
tvrdých
už
sankcí,
dříve které
Moskva chtěl
Západ zavést. Například v roce 2008 se ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov snažil naklonit si Teherán, když argumentoval, že nové rezoluce Rady bezpečnosti neobsahovaly nová omezení, na čemž se
prý
hlavně
podílelo
Rusko.
Írán
ale
tento
argument
příliš
neoslovil. Teherán kritizoval Moskvu za spolupráci se Západem na sankcích, když je mohla všechny zastavit užitím svého práva veta v Radě bezpečnosti OSN. Podobný scénář se opakoval v září 2008, když Rada bezpečnosti OSN jednomyslně schválila Ruskem navrženou rezoluci
proti
Íránu.
Moskva
upozornila
na
to,
že
rezoluce
nevytyčuje žádné nové sankce proti Íránu, ale pouze naléhá na plné splnění předchozí rezoluce. Moskva v této době považovala obsah nové rezoluce za diplomatické vítězství. Názor Teheránu na to byl ale jiný, a i mírnou rezoluci v žádném případě nepřijal. Předseda íránského
parlamentu
se
k tomu
vyjádřil,
že
země
tzv.
Šestky
(Rusko, Velká Británie, Čína, Spojené státy, Francie a Německo) aplikují na Írán politiku dvojích standardů a uzavírají politicky 30
motivovaná rozhodnutí. Naděje Íránu, že rusko-americké napětí po krizi
s Gruzií
v roce
2008
přinese
konec
ruské
podpory
Rady
bezpečnosti OSN proti Íránu, vzaly za své (Katz 2012: 57). Mezinárodní
společenství
především
skrze
probíhaly
čtyři
sankce kola
o
jako
celek
Rady
vyvíjí
bezpečnosti
uvalení
sankcí
nátlak
na
Írán
roku
2000
bezpečnosti
plus
OSN.
Rady
Od
jednostranné sankce Spojených států. V případě Rady bezpečnosti se jedná konkrétně o rezoluci 1696 z roku 2006, rezoluci 1737 z roku 2006, rezoluci 1747 z roku 2007 (týkající se íránského jaderného programu a přijatých sankcí) a poslední ze září tohoto roku. I
když
obchodní
poslední
čtyři
zájmy,
sankce
energetický
proti
průmysl
Íránu a
ovlivnily
finanční
íránské
systém
země,
celkový dopad sankcí na zemi je diskutabilní. Sankce trvají už třicet let a íránský režim se pořád drží na nohou – je stále schopen koupit si od Ruska, Číny a dalších států prakticky vše, co potřebuje. Někteří z nejbližších spojenců Spojených států, jako Turecko nebo Japonsko, s Íránem směle obchodují, jako by žádné sankce neexistovaly. Zpráva amerického Státního kontrolního úřadu z ledna 2008 se k účinnosti sankcí vyjádřila, že americké sankce mají na Írán konkrétní dopady, ale rozsah těchto dopadů je však těžké určit. Írán ví, že světu především dochází ropa, a pokud se její cena udrží nad sto dolary za barel, Írán bude nadále schopen nakupovat
vše,
co
potřebuje,
Účinnější
protiopatření
proti
aby Íránu
zůstal není
regionální
z tohoto
velmocí.
důvodu
zcela
možné. Neprodyšné embargo by Západ a Spojené státy ve výsledku oslabilo
a
možná
i
zatáhlo
do
války.
Spojené
státy
mohou
jít
s Íránem do války, ovšem výsledek je nejistý (Baer 2010: 284-287). Írán
prohlašuje,
že
Spojené
státy
vyvíjí
rozsáhlou
propagandu
proti režimu v Teheránu, kdy ani jeden den za posledních 33 let nedali zemi pokoj. Spojené státy se podle Íránu snaží podporovat menšiny a činnost organizace Lidoví mudžáhedíni, jejíž příslušníci prý v Íránu zabili přibližně 10 000 lidí. Spojené státy se tak snaží dosáhnout radikální změny ve vnitřním uspořádání země. Írán chápe tyto aktivity jako výsledek hledání zahraničního nepřítele 31
Spojených států. Mimo sankce za jednu z nejvíce negativních věcí Írán považuje podporu Iráku ze strany Spojených států a Západu během
Irácko-íránské
negativní
především
války.
V současné
době
snahy
Západu
diskreditaci
o
Írán
považuje Íránu
za na
mezinárodním poli. Vláda v Teheránu považuje Írán za otevřený a rozvinutý
stát
a
nechce,
aby
k němu
mezinárodní
společenství
přistupovalo jinak než k ostatním (Sajjadi 2012). Írán sám sebe považuje za rovnocenného soupeře Spojených států, stabilní
vojenskou
mocnost,
schopnou
podkopat
americkou
moc
v oblasti Perského zálivu. Írán je přesvědčený o tom, že novým způsobem vedení války, který rozvinul v Libanonu, může vyrovnaně bojovat
s konvenční
v současné
době
armádou
považuje
Spojených
států.
světovou
velmoc,
za
Írán
se
také
poněvadž
jeho
zmodernizované rakety Silkworm, rozmístěné podél Perského zálivu, mohou během několika minut zastavit vývoz ropy z oblasti Perského zálivu. I když je pozice Íránu na mezinárodní scéně diskutabilní, je tento stát nejsilnější a nejstabilnější zemí v regionu. Spojené státy nemohou zastavit růst moci Íránu bez časově neohraničené, možná i třicet let trvající politiky zadržování, nebo bez totální války. Aliance, nevynutitelné sankce a hrozby dosud nefungovaly a nebudou zřejmě fungovat ani v budoucnu. Dokonce ani vojenský útok není zřejmě ideální variantou. Spojené státy nemohou bombardovat Írán, aniž by tak nevyvolaly válku v celém Zálivu. Navíc podle odborníků
nemají
Spojené
státy
na
invazi
do
Íránu
a
na
jeho
okupaci dostatek vojenských kapacit. Taková válka by navíc značně zatížila státní pokladnu Spojených států (Baer 2010: 12,111). Úsilí Spojených států o neutralizaci jaderných ambicí Íránu se stalo základním kamenem americké politiky nerozšiřování jaderných zbraní jaderný
(Ajnchorn program
a
Sejmur
dle
tak
stal
se
Saruchanjan
2006:
neoddělitelnou
109).
Íránský
součástí
rusko-
amerických vztahů. Íránská otázka se stala prizmatem, přes který se americká vláda dívá na prakticky celý komplex rusko-amerických vztahů, (Zvedre
především dle
na
spolupráci
Saruchanjan
2006:
v oblasti 110).
vysokých
Podle
technologií
mínění
mnohých 32
západních, především amerických a izraelských politiků, dohody o spolupráci Íránem
v oblasti
musely
jaderné
uspokojit
energetiky
snahu
Íránu
uzavřené
mezi
zisk
jaderné
o
Ruskem
a
zbraně.
Američtí a izraelští politici to objasňují tím, že ruský reaktor je možné využít k výrobě bojového plutonia. Ruská strana na to odpovídá, že vzhledem ke svým technickým parametrům není možné ruský reaktor VVER-1000 využít k výrobě bojového plutonia. To může být vyrobené pouze z již využitého paliva, které musí být podle dohody mezi Ruskem a Íránem z roku 2005 odvezené zpátky do Ruska. Americká
strana
na
to
odpovídá,
že
technologie
a
vybavení
na
obohacení uranu se bude dále využívat Íránem k vojenským cílům a spolupráce s Íránem v oblasti jaderné energetiky dá Íránu možnost dostat zkušenosti s prací s jadernými materiály, což v budoucnosti umožní
rozvoj
vojenského
jaderného
programu.
Na
to
Rusko
opět
reaguje tím, že by se tak mohla každá země, která rozvíjí jaderné technologie k mírovým účelům, označit za stát, který usiluje o získání jaderných zbraní (Zvedre dle Saruchanjan 2006: 110). Právě tyto
spory
Teherán
mezi
chce.
světovými
Íránci
si
mocnostmi
přejí,
aby
o si
íránský svět
jaderný
myslel,
průmysl
že
budují
atomovou bombu, hlavně proto, aby přitáhli pozornost a dostali do rukou žeton, s nímž budou moci hrát ve světové politice. Írán jednoho dne jadernou zbraň stejně vyvine, ale momentálně prostě jenom chce být brán jako hráč, s nímž se musí počítat. Íránci jsou přesvědčení o tom, že na atomovou bombu mají stejné právo jako ostatní, už jenom proto, aby Američany a Izraelce odrazovala od případného útoku (Baer 2010: 169). I
když
ruská
politika
na
Středním
východě
není
založena
na
konfrontaci se Spojenými státy, obchod se zbraněmi mezi Ruskem a Íránem vzájemné vztahy výrazně napíná. Vzhledem k tomu, že Spojené státy
dlouhodobě
zaměřují
svých
jaderných
a
pozornost
konvenčních
na
snahy
vojenských
Íránu
kapacit,
o
zlepšení
tak
hlavní
zbrojní transfery z Ruska do Íránu neustále znepokojují americké politiky. Rusové však tvrdí, že zbraně, které prodávají Íránu, jsou výhradně určeny k obranným účelům. Americké obavy o obchod se zbraněmi Rusko chápe jako snahu Spojených států podkopat obchod se 33
zbraněmi a soutěžit na trhu. Američané si naopak myslí, že Rusko se
tímto
obchodem
snaží
útočit
na
americké
zahraničněpolitické
snahy a podkopat jejich cíle v regionu Středního východu (Beehner 2006; Pukhov 2009). Z dlouhodobého hlediska je možné říci, že Spojené státy nemají velký vliv na omezení dodávek ruských zbraní do Íránu, i když události kolem roku 2010 vypovídají o opaku. Částí problému je obecně
to,
že
prakticky
neexistují
žádná
mezinárodně
právní
omezení na prodej konvenčních zbraní (Boese dle Beehner 2006). Dobrovolné, a tedy nevynutitelné režimy kontroly exportu zbraní, jako je například The Missile Technology Control Regime nebo The Wassenaar
Arrangement,
Rusko
dodržuje
minimálně,
za
což
bylo
mnohokrát kritizováno Ministerstvem zahraničí Spojených států a jinými zeměmi nebo institucemi. Vliv na export ruských zbraní má možná větší dopad vyjednávání za zavřenými dveřmi, kdy se zřejmě Spojené státy snaží Rusko odradit od nejproblematičtějších obchodů výměnou za jiné zájmy Ruska v zahraniční politice. Spojené státy sice mohou sankcionovat ruské firmy za jejich obchod se zbraněmi s Íránem, ale reálný dopad těchto sankcí je minimální. Spojené státy roky aplikovaly tlak na Rusko skrze diplomatické kanály a sankce proti aktérům, o kterých panuje přesvědčení, že podporují íránský jaderný vojenský program. Spojené státy tak uvalily sankce na více ruských firem za dodání zbrojních materiálů do Íránu, jako například v roce 2006 na dvě klíčové společnosti ruského vojenskoprůmyslového zbraní)
a
komplexu
Suchoj
Rosoboronexport
(výrobce
světově
Odborníci říkají, že podobné
(státem známých
vlastněný bojových
vývozce
letadel).
druhy sankcí mají malý dopad. Ve
většině případů důvody pro penalizaci byly diskutabilní a efekt na zacílené podniky minimální. Navíc sankce Spojených států na ruské firmy nejsou pro ně samotné vždy výhodné. Například Suchoj má dceřinou společnost, která dělá největší civilní letecké projekty s účastí několika amerických partnerů. Pod Rosoboronexport zase patří producent titanu, kterého potřebují kvůli dodávkám i Spojené státy. Rusové spíš mohou sami zrušit obchod se zbraněmi s Íránem výměnou za americké sliby. Například na zablokování expanze NATO 34
do východní Evropy nebo zastavení vměšování se do ruského blízkého zahraničí.
Tyto
ústupky
však
Washington
není
ochotný
dělat
(Beehner 2006; Kassianova 2006). Na rusko-íránské vojenské vztahy má velký vliv spolupráce Íránu s Čínou, která výrazně pomáhá Íránu v jeho snahách o modernizaci vojenských kapacit. Spolupráce Íránu a Číny má delší historii. Během Irácko-íránské války byla Čína jedním z hlavních dodavatelů zbraní do Íránu. Od této doby Čína do Íránu transportuje velké množství zbraní, které jsou často dopravovány nepřímo a tajně přes třetí strany, jako je například Severní Korea. Čína nedodává Íránu pouze
malé
zbraně,
ale
zbraně
všech
druhů
včetně
taktických
balistických střel a vysoce výkonných protilodních řízených střel jako například Silkworm nebo C-802. Mimo dodávky zbraní hrála Čína základní roli ve vývoji íránského vojensko-průmyslového komplexu a výrazně
pomohla
technologie
v modernizaci
jsou
vidět
íránské
v mnoha
armády.
raketových
Čínský
sériích,
design od
a
střel
krátkého doletu Oghab a Nazeat ke střelám dlouhého doletu Šaháb 3. Mimo
to
Írán
s pomocí
Číny
vyvinul
své
vlastní
relativně
sofistikované protilodní střely Nasr, které jsou téměř identické s čínskými střelami C-704. V roce 2010 Čína rovněž pomohla Íránu postavit na jeho území na tyto střely továrnu (Global Security 2012).
Čína
dále
pomohla
s vylepšenou
verzí
rakety
C-705
nebo
Noor, což je obnovená verze čínské rakety C-802. Tato střela, původně určená pro pozemní a námořní odpaly byla vylepšena na verzi, kterou je možné nainstalovat na vrtulníky Mi-17 nebo bojová letadla. Mimo rakety Čína pomohla získat Íránu vyvinuté protilodní miny a výkonné bojové čluny, stejně jako řadu protilodních střel, které
dodnes
umožňují
Íránu
kontrolovat
Perský
záliv.
Celkové
množství transferů z Číny do Íránu je těžké přesně určit. Odhady odborníků se pohybují od 4 do 10 miliard dolarů (Garver dle Harold a Nader 2012: 7). Vzhledem ke srovnání s dodávkami zbraní z Ruska se
jedná
pomohla Dodávání
o
řádově
Íránu
významnější
s rozvojem
zbraní
a
transfery
vojenského
technologického
zbraní.
průmyslu
know-how
více
Čína
celkově
než
pokračují
Rusko.
navzdory
mezinárodním sankcím. Čínští dodavatelé zbraní dokonce souhlasili 35
s dodáváním
zbraní
bez
výrobních
čísel,
aby
se
předcházelo
mezinárodnímu tlaku (Mazza 2011). Existují i podezření, že Čína dopravuje k výrobě
přes
Severní
balistických
nainstalovat
Koreu
střel,
jaderné
do
na
hlavice
Íránu
které
technologie
by
(Charbonneau
potřebné
bylo
možné
2011).
Pro
případně Západ
je
znepokojující rovněž podezření, že Írán a Čína tajně spolupracují na vývoji íránského chemického programu (Harold a Nader 2012: 7). Čínská
pomoc
z hlavních
Íránu
je
vojenských
spolupráci
těchto
jedním
z faktorů,
mocností
dvou
států
proč
regionu.
není
těžké
je
Írán
jednou
Vzhledem
k rozsáhlé
pochopit,
proč
Čína
nesouhlasila se sankcemi proti Íránu. Dalším důvodem nepodporování sankcí vůči Íránu je to, že Čína potřebuje íránské energetické zdroje. Čína importuje přibližně rovněž
zájem
na
Čínsko-íránská
jeho
zásobách
spolupráce
je
12 procent ropy z Íránu a má plynu
(Satanovskij
vzájemně
výhodná.
2012:
Írán
188).
vydělává
exportem nerostných surovin a získává čínské zbraně, Čína vydělává exportem zbraní a získává vliv a přístup na íránský trh a ke zdrojům
nerostných
dodávkách které
surovin.
nejmodernějších
zatím
byly
I
když
zbraní
dodány
do
existují
z Číny
Íránu,
do
různá Íránu,
jsou
podezření
o
technologie,
použitelné
zejména
v regionu nebo v případné válce na íránském území. Spolupráce mezi těmito dvěma státy není ale jediným faktorem, proč se Írán stal dominantní vojenskou silou v regionu (UPI 2010). Čína chrání Írán od dopadů mezinárodních sankcí více než Rusko. Je rovněž
jedním
surovin.
Čína
především surovin.
z hlavních pomáhá
íránských
Íránu
s nakládáním Toto
bylo
vztahů
za
partnerů dále
peněz,
mimo
v oblasti
které
jiné
vlády
v oblasti plynou
rovněž
Medveděva.
těžby
bankovního z těžby
důvodem Írán
nerostných sektoru,
nerostných
zhoršení
požádal
rusko-
Rusko,
aby
spravovalo jeho peníze z těžby ropy a zemního plynu. Rusko s tím souhlasilo,
ale
na
poslední
chvíli
od
dohody
odstoupilo,
což
způsobilo Íránu značné komplikace. Čína se postupem doby stala celkově
nejvýznamnějším
ekonomickým
partnerem
Íránu,
a
jejich
vzájemná kooperace je mnohem rozsáhlejší než spolupráce s Ruskem. 36
Mimo energetický a ekonomický sektor se Čína významně podílela na realizaci mnoha projektů výstavby infrastruktury. Jejich celková spolupráce je rozsáhlejší než spolupráce s Ruskem rovněž z toho důvodu, že obě země jsou svým způsobem izolovány od zbytku světa a v obou státech fungují nedemokratické režimy. Fungování čínskoíránských vztahů je ale na rozdíl od fungování rusko-íránských, založeno téměř výhradně na ekonomických zájmech především Číny. Vojensko-technická spolupráce má ze strany Číny rovněž ekonomický podtext,
kdy
se
Čína
snaží
pomocí
íránské
vojenské
hrozby
v regionu udržet trh a odbytiště a zabraňovat pronikání Spojených států a dalších zemí do regionu (Harold a Nader 2012: 8-18). Rusko-čínská a rusko-indická vojensko-technická spolupráce svojí velikostí
doslova
překrývá
rusko-íránské
vojenské
vztahy.
Pro
ruský export zbraní jsou Čína a Indie životně důležité trhy, kdy téměř 70 procent ročního vývozu zbraní z Ruska směřuje do těchto zemí. Kdyby Rusko tyto dva trhy ztratilo, byl by to pro Rusko závažný problém. Írán jako odbytiště zbraní znamená pro Rusko ve srovnání
s Čínou
a
Indií
malý
a
bezvýznamný
trh.
Mimo
to,
že
drtivou většinu zbraní vyveze Rusko do Číny a Indie, je zbylý export rozprostřen do více než padesáti států. Vzhledem k rozsáhlé spolupráci Ruska a Číny stěží dojde k situaci, že by Rusko kvůli zhoršení
vztahů
s Íránem
riskovalo
zhoršení
vztahů
s Čínou.
Spolupráce Ruska a Číny není pouze ve vojenské oblasti, ale i v mnoha
jiných
důležitých
jak
bezpečnostních,
tak
ekonomických
otázkách. Indie byla v posledních letech druhým nejdůležitějším odběratelem
ruských
zbraní
a
vzhledem
k rozvoji
spolupráce
je
možné předpokládat, že se brzy stane partnerem nejdůležitějším. Celková hodnota zbrojních kontraktů mezi těmito zeměmi byla dosud za 33 miliard dolarů. Pro srovnání v době prezidenta Medveděva Rusko vyváželo do Íránu ročně za 15 milionů dolarů (SIPRI 2012). Tedy ve srovnání s Íránem jsou Indie a Čína pro Rusko ve vojenskétechnické
spolupráci
diametrálně
důležitější
partneři.
Hned
po
Číně byla Indie po roce 2000 nejdůležitější partner, kdy dodávky zbraní představovaly okolo 20 % celého ruského exportu zbraní. V roce 2003 Rusko a Indie projevily zájem o kontrakty, na podkladě 37
kterých
měly
být
(Smith
2004).
I
dodané když
zbraně
Indie
v hodnotě
přímo
10-12
nezasahuje
miliard
do
dolarů
rusko-íránské
vojenské spolupráce, jen stěží si lze představit, že by Rusko ohrozilo dodávky do Indie kvůli vztahům s Íránem. Od
roku
2006
do
roku
2010
Rusko
exportovalo
okolo
67
procent
zbraní do Asie a 14 procent zbraní do afrických zemí. Na konci první
dekády
21.
století
Indie
předbíhá
Čínu
v odběru
zbraní
z Ruska a stává se tak největším ruským odbytištěm zbraní, kdy do budoucna
má
Indie
zájem
především
o
společnou
produkci
transportních a moderních bojových letadel. I když Čína už není na prvním místě ve spolupráci s Ruskem, mají obě země zájem na dalším rozvoji
spolupráce.
Rusku
zbraně,
ale
chce
i
tak
vadí, do
že
Číny
Čína
kopíruje
dodávat
ty
mnohé
ruské
nejvýkonnější
a
nejmodernější technologie. O tom svědčí například zájem dodat do Číny
nejmodernější
protiraketový
systém
S-400,
novou
generaci
systému, jejíž předchozí verzi Rusko nakonec do Íránu nedodalo. Mimo tento systém se jedná dále o transportní letadla Il-476 a víceúčelové stíhací letouny určeny pro provoz na letadlových lodí SU-33.
Írán
není
jen
daleko
méně
podstatný
příjemce
ruských
zbraní, co se týká finančního objemu zakázek, ale rovněž zbraně dodávané do Íránu jsou oproti dodávaným zbraním do jiných států zastaralé. Pro Rusko je rovněž výhodné prodávat zbraně do zemí, které tolik nečeří vody mezinárodní bezpečnosti jako Írán, i když to není pravidlem (SIPRI 2011). V posledních
letech
je
zjevná
snaha
Íránu
o
nakupování
zbraní
nejen z Ruska a Číny, ale i z mnoha dalších států, přičemž Írán má zájem o celou řadu zbraní, které jsou využitelné pro asymetrické vedení
války.
Írán
tak
například
nakoupil
pokročilé
trhaviny
HMX
(Oktogen)
a
posloužily
jako
přísada
do
Íránem
RDX
od
Pákistánu
(Hexogen),
vyráběných
vysoce
které
raket.
obě Část
nejsofistikovanější nové výzbroje Íránu má původ rovněž v tzv. zlotřilých státech, jako je Severní Korea, od které Írán získal mimo
jiné
i
značné
množství
krystalického
grafitu,
který
se
používá v raketových tryskách. Tyto obchody proběhly v tichosti a 38
informace o nich vyplynuly až po jejich uskutečnění, což je pro íránské nákupy zbraní typické. To je jeden z důvodů, proč ostatní státy do řady obchodů nemohou zasáhnout. Pro takové obchodování Írán také využívá falešných certifikátů o koncovém uživateli. Při jednom
z takových
Moldávie
nákupů
modernizované
certifikáty
o
zakoupil
stíhačky
koncovém
od
bývalé
Mig-29,
uživateli,
na
sovětské
který
nichž
byly
stálo,
republiky
předané že
na
letadla
putují do středoasijského Tádžikistánu. Moldávie za takovou pomoc dostala íránskou lehkou surovou ropu přibližně v hodnotě 250-300 milionů dolarů. Existují i informace o tom, že došlo k podobným nákupům techniky z Ruska, ke kterým pomohli někteří zkorumpovaní ruští
představitelé,
přičemž
Írán
má
zájem
zejména
o
levné
a
sofistikované zbraně. Mnoho Íránem zakoupených moderních součástí do letadel putovalo také přes švýcarské firmy – společnosti, které nebyly ničím jiným než tzv. předzaloženými společnostmi zřízenými výhradně za účelem jedné konkrétní transakce. V účetnictví a ve smlouvách se často uváděla falešná místa určení dodávek na území Ruska. Jedna z tureckých společností přijala íránskou ropu výměnou za to, že pro Írán nakoupila zařízení do reaktoru vyrobeného v Rusku.
Rovněž
Čína
byla
značně
ochotná
prodávat
své
technicky
vyspělé zbraně do Íránu, výměnou za ropu a ropné koncese. Čína v devadesátých
letech
prodávala
Íránu
řízené
střely
s
plochou
dráhou letu C-801b – prototyp střel, které během libanonské války v roce 2006 těžce ochromily izraelské námořní síly (Baer 118-119).
39
7. Obchod se zbraněmi mezi Ruskem a Íránem Současné vztahy s Ruskem jsou jedním ze základních směrů íránské zahraniční politiky. Rusko-íránské vztahy se od 50. let až do islámské
revoluce
v roce
1979
rozvíjely
značně
obtížně
a
měly
převážně ekonomický a obchodní charakter. Od zahraničněpolitických a ekonomických vztahů se odvíjela, a dodnes odvíjí spolupráce ve vojensko-technické sféře. Rusko-íránská komunikace v této oblasti začíná až od 60. let, kdy šáh Reza Pahlaví začal obracet stále větší pozornost na vztahy se Sovětským svazem. Od roku 1953, kdy se
v Íránu
dostal
k moci,
vztahy
mezi
Íránem
a
Ruskem
prošly
několika základními etapami, kde hranice mezi nimi tvoří zejména islámská revoluce v Íránu v roce 1979, rozpad Sovětského svazu a nástup Vladimira Putina na post prezidenta Ruské federace v roce 2000 (Saruchanjan 2006: 70).
7.1
Zahraniční
účast
na
formování
ozbrojených
sil
Íránu
ve 20. století Prakticky po celé 20. století vojenský a obraný průmysl Íránu fungoval při aktivní zahraniční účasti. Již v první polovině 20. století za vlády šáha Rezy Pahlavího bylo na velitelských postech mnoho důstojníků ze Švédska, Ruska a Velké Británie (Ter-Oganov dle
Magomedov
v řadách
2006:
žandarmerie.
84).
Například
Kromě
toho
švédští velké
poradci
množství
sloužili íránských
důstojníků dostalo vzdělání v Evropě. V předválečném období se šáh snažil vyrovnat vliv Velké Británie a Sovětského svazu snahami o kontakty s nacistickým Německem. Tyto aktivity byly definitivně ukončeny příchodem spojenců na území Íránu v roce 1941. Po 2. světové
válce
Spojených
v Íránu
států
výrazně
(Sajjadi
roste
2012).
role
V roce
vojenské 1947
byla
přítomnosti v Teheránu
otevřena americká vojenská mise. Cílem této mise bylo poskytnout poradenskou a technickou pomoc íránskému vojenskému vedení. V této době dostali vzdělání ve Spojených státech nebo v Íránu tisíce vojáků.
V rámci
vojenské
pomoci
od
50.
let
Washington
zavádí 40
úvěrové programy. dohodu
o
V roce 1959 obě strany podepisují dvoustrannou
vojenské
spolupráci.
V letech
1947
až
1969
byla
poskytnuta vojenská pomoc ze strany Spojených států v objemu 1,4 miliardy dolarů. Tato pomoc na nákup amerických zbraní probíhala v rámci grantů do roku 1965 a následně v rámci úvěrů. Po roce 1969 se tato spolupráce přenesla na komerční bázi, protože v průběhu „bílé revoluce― se Írán stal schopný splácet dluhy za americkou pomoc.
V předvečer
islámské
revoluce
žilo
v Íránu
45 000
amerických vojáků a civilních odborníků včetně členů jejich rodin. Do této doby dostalo vzdělání ve Spojených státech 11 000 Íránců. Od roku 1950 do 1979 byly uzavřeny kontrakty na americké zbraně do Íránů
v hodnotě
zbraní
bylo
za
11,2
miliardy
10,7
miliardy
dolarů. dolarů.
Konečné Spojené
číslo státy
dodaných tak
byly
v tomto období hlavním spojencem Íránu v regionu (Mirskij 2008: 115-116; Terenkov 2003). V 60. letech – v období tzv. bílé revoluce – Sovětský svaz do Íránu prakticky žádné zbraně neexportoval, a ani se nepodílel na vývoji íránských ozbrojených sil nebo vojenského průmyslu. V této době se naopak do Íránu dostal značný objem zbraní a vojenské techniky ze Spojených států. Přítomnost mnohatisícového amerického vojenského kontingentu měla v této době kolosální vliv na rozvoj íránských
ozbrojených
sil.
Upřednostnění
ve
výbavě
amerických
zbraní a vojenské techniky vedlo ke stálé závislosti na dodávky náhradních částí, a bez pomoci technických poradců a odborníků nebylo
možné
obsluhovat
a
opravovat
techniku.
Samotný
íránský
vojenský průmysl v této době není zcela nevyvinutý. V této době byla
všechna
vojenská
výroba
dobře
organizovaná
vojensko-
průmyslovou organizací Ministerstva obrany s podporou ozbrojených sil. Až do poloviny 70. let se v Íránu úspěšně vyráběla munice pro střelné zbraně, akumulátory, pneumatiky, výbušniny, bomby a náboje do minometů. Írán se rovněž připravoval k výrobě raketových bází, raket a ručních granátů. Pod německou licencí se vyráběly pušky a kulomety.
Mimo
to
se
z dodávaných
souprav
skládaly
vrtulníky,
džípy, nákladní automobily a přívěsy (Radjuk dle Magomedov 2006: 85-86). 41
Íránský vojenský a obranný průmysl v době před islámskou revolucí je
možné
zbraní
charakterizovat a
vojenské
třemi
zvláštnostmi.
techniky
Íránu
je
(1.)
Značná
především
část
americké
provenience. Velké množství důstojníků vzdušných a námořních sil prošli vzděláním v USA. Americký vliv se taky projevil v přebírání taktiky
a
organizační
v osvojení s opravou
struktury,
technologií, a
modernizací
v systému
znalostní
a
techniky.
(2.)
vojenské
technické
přípravy
kultury
Podstatná
a
svázané
diverzifikace
zbrojního parku a techniky byla v určité míře sovětské nebo čínské provenience,
zejména
ukořistěná
nebo
importovaná
(okolo
45
%).
Z jedné strany to zmenšilo závislost od náhradních částí americké výroby, a z druhé strany to vystavilo otázku o zabezpečení této části arsenálu náhradními díly. (3.) Írán má snahu o vytvoření vlastního obranného průmyslu, schopného kompletního vývoje, výroby a
obsluhy
současných
druhů
zbraní
a
munice.
V této
době
se
vojensko-průmyslový komplex Íránu transformoval z malých opraváren do
dobře
vybavených
technických
komplexů
se
současnou
vědecko-
technickou a laboratorní bází. Tyto okolnosti bylo nemožné nebrat v úvahu při plánování vojensko-technické spolupráce s Íránem. (4.) V Íránu
se
zformovala
technická
a
kádrová
báze
pro
výstavbu
dobového vojensko-průmyslového komplexu. Kádry, vyškoleni s pomocí zahraničních odborníků nebo v zahraničí, představují značnou část intelektuálního potenciálu ve vojensko-technické sféře. Prioritou se
v této
době
stává
ve
vojenské
politice
rozvoj
vysokých
technologií (Magomedov 2006: 88). Zájmem Sovětského svazu do islámské revoluce bylo především zvýšit ekonomický vliv na Írán. Do roku 1979 sovětští odborníci postavily v Íránu přes dvě stě průmyslových objektů, včetně metalurgického kombinátu
v Isfahanu,
automobilového
závodu
v Araku,
tepelné
elektrárny Ramin a Shahid Mohammad Montazeri, vodní elektrárnu na řece
Arax
a
plynovod
Gachsaran-Astara
(Kurtov
2008).
V oblasti
vojensko-technické spolupráce byly na prvním místě Spojené státy, ale i tak se Sovětský svaz určitým způsobem na rozvoji íránských vojenských kapacit podílel. Do roku 1979 byly ze Sovětského svazu do Íránu dodány střední tanky T-55, lehké tanky PT-76, pěchotní 42
bojová vozidla BMP-1, obrněné transportéry BTR-50PK, BTR-60 a BTR152, samohybné houfnice D30 ráže 122 mm, houfnice D-20 ráže 152 mm, děla M-46 ráže 130 mm, samohybné protiletadlové kanony ZSU-562
a
ZSU-23-4,
raketové
samohybné
komplexy
raketové
Strela-2,
komplexy
Strela-1M,
přenosné
raketové
komplexy
protitankové
Maljutka, bojové automobily ZiL, GAZ, MAZ, KrAZ a UAZ, mobilní prostředky
technické
prostředky
radiové
protitankové
a
obsluhy
a
komunikace.
automobilové
opravy, Pro
techniky
obrněná opravu
sovětské
technika
a
dělostřelecké, provenience
byl
v letech 1973 až 1976 nedaleko Teheránu postaven komplex, který do současné doby funguje jako základní opravárenská báze pro íránská pozemní vojska. Mimo tento komplex byly Sovětským svazem v Íránu postaveny
i
jiné
objekty
vojenské
infrastruktury,
například
v Isfahanu a Šírazu. Mimo tuto spolupráci do roku 1979 dostalo 500 íránských
vojenských
důstojníků
vojenské
vzdělání
v Sovětském
svazu. I když tento výčet může vypadat jako relativně rozsáhlá vojenská
spolupráce,
se
Západem,
zejména
se
Spojenými
státy,
spolupracoval Írán v podstatně větší míře (Valerjevič 2010).
7.2 Zahraniční účast na modernizaci ozbrojených sil Íránu po roce 1979 Prvotní reakce Sovětského svazu na islámskou revoluci byla značně ambivalentní. americké
Na
vlády
jednu a
stranu
změny,
Sovětský
které
svaz
z toho
uvítal
vyplývaly
pád
pro
proruskou
zahraniční politiku, a na druhou stranu zůstalo nejisté, jaký bude mít
vliv
revoluce
na
dlouhodobé
rusko-íránské
vztahy
a
jestli
revoluce v budoucnosti nevyvolá intervenci Spojených států (Hunter 2010: 104). Až do druhé poloviny 80. let nebyly vztahy Ruska a Íránu dobré, což bylo způsobené několika základními faktory: (1.) Nový íránský režim se stavěl negativně ke komunismu a tím pádem k celému
Sovětskému
v Afghánistánu
byla
svazu. nový
(2.)
režimem
Sovětská
vojenská
v Íránu
pokládána
přítomnost rovněž
za 43
negativní. Válka byla Íránem chápána jako převrácení další země na zónu
výcviku
ozbrojených
sil,
které
mají
být
použity
proti
revoluci. (3.)Postoj Sovětského svazu k Irácko-íránské válce, kdy díky
němu
do
Íránu
nepřicházely
potřebné
zbraňové
systémy
(Valerjevič 2010). Nový
režim
pro
předcházející.
Sovětský
Sovětskému
svaz
byl
svazu
se
vítanější, zejména
než
režim
líbilo
silné
antiamerické zaměření. Již na konci roku 1978 vydal Sovětský svaz prohlášení,
ve
kterém
stálo,
že
je
výrazně
proti
jakémukoli
vměšování do vnitřních záležitostí Íránu v jakékoliv formě a pod jakoukoli záminkou. Podle prohlášení je nutné, aby bylo jasné, že jakékoli, tím více vojenské vměšování do Íránu hraničí
se
Sovětským
bezpečnostních
zájmů
svazem SSSR.
–
Toto
bude
– státu, který
považované
prohlášení
mělo
za
narušení
zřejmě
značný
dopad na pohled Spojených států na Írán, kde v této době často zaznívaly hlasy o vojenském zásahu proti novému islámskému režimu (Saruchanjan 2006: 74). Po islámské revoluci, nehledě na zavedení amerického embarga, Írán dokázal zavést výrobu většiny náhradních částí a doplňků ke zbylé vojenské technice americké výroby. Mimo to Teherán ve velkém míře pokračoval prostředníků amerických
v nákupech
amerických
z Evropy, zbraní
Izraele
skrze
zbraní a
přes
Latinské
izraelské
rozvětvenou Ameriky.
prostředníky
se
síť
Dodávky začaly
uskutečňovat už v roce 1979, prakticky hned po zavedení sankcí vůči
Íránu.
Izrael
2000
V rámci vysoce
jednoho účinných
takového
obchodu
protitankových
Írán
řízených
dostal
přes
střel
Toy.
Vzhledem k tomu, že celkový počet vyrobených střel Toy do roku 1990 byl 12 000, je evidentní, že nákupy přes prostředníky nebyly zanedbatelného rázu. Mimo to se nejednalo o druhořadou techniku, ale na svoji dobu špičkové technologie. Tyto střely jsou dodnes ve výbavách
většiny
států
NATO
(Sovremennaja
armija
2012).
Přes
Izrael se do Íránu dostala rovněž potřebná výbava, náhradní díly, nástroje a příslušenství nutné k udržování funkčnosti 235 systémů protivzdušné obrany MIM-23 Hawk. Je paradoxní, že v době Irácko44
íránské války Izrael dodával svému úhlavnímu nepříteli na Středním východě nejmodernější a nejvýkonnější zbraně svého nejsilnějšího spojence. Systém MIM-23 Hawk byl v této době jedním z nejlepších systémů
protivzdušné
využívá,
i
když
obrany
existuje
a
dodnes
více
ho
řada
možností,
které
vyspělých
států
by
tento
mohly
systém nahradit (Vestnik PVO 2008). Na
začátku
80.
let
se
aktivovala
vojensko-technická
spolupráce
Íránu se Severní Koreou a Čínou. V době Irácko-íránské války se kvůli této spolupráci objevovalo na frontě velké množství levných, ale
v této
době
pro
sovětských
vzorů
ekonomický
podtext,
svazu.
lze
To
Írán
v Číně.
Dodávky
stejně
vysvětlit
kvalitních jako
tím,
zbraní
ze
strany
to
bylo
že
jak
vyrobených
Číny
měly
v případě
Čína,
tak
podle
převážně
Sovětského
Sovětský
svaz
prodávaly zbraně jak Íránu, tak Iráku (Pečenka a Luňák, eds. 1999: 203). Čína si těmito obchody přišla řádově na miliardy dolarů. Během
Irácko-íránské
války
Čína
dodávala
například
tanky
T-59,
rakety HY-2 Silkworm, různé druhy munice, nábojů a medikamentů (Radjuk dle Magomedov 2006: 86). V době Irácko-íránské války do Íránu exportovala zbraně celá řada dalších zemí, včetně těch, kteří se v oblasti zahraniční politiky dlouhodobě staví jako partneři Spojených států, které v této době vojensky
podporovaly
Exportéry
do
Íránu
režim tak
Saddáma
kromě
Husajna
Libye,
(Eichler
Sýrie,
2006:
Sovětského
99).
svazu,
Alžíru byla i Itálie, Brazílie, Švýcarsko a Argentina. Nehledě na protesty Íránu
Spojených
tanker,
států
dvě
dodala
výsadkové
Velká
lodě
a
Británie také
dvě
v roce
1985
lodě
do
opravila
(Kožekina dle Magomedov 2006: 87). Íránské
nákupy
vojenské
techniky
byly
velmi
úspěšné.
Íránu
se
podařilo získat nejen letadla F-4, F-5 a F-14, ale dokonce se Írán domohl
stabilního
zásobování
vzdušných
sil
náhradními
částmi
(Terenkov 2003). Tyto materiály se do Íránu dostávaly i z tak exotických zemí, jako byl například Vietnam, kde se nashromáždilo velké množství ukořistěné techniky americké provenience. V mnoha skandálech
svázaných
s únikem
informací
a
zvláštními
operacemi 45
vedenými
Ministerstvem
spravedlnosti
USA
vyplynuly
na
povrch
některá čísla a údaje, které názorně demonstrovaly rozmach nákupů. Provalilo
se
tak
přibližně
4000
dodání
raket
18
typu
stíhaček
F-4,
vzduch-vzduch
46
bitevníků
(Radjuk
dle
A-4
a
Magomedov
2006: 85-86). V tuto dobu Izrael dodával rovněž komponenty pro letadla,
radiolokační
s infračerveným
stanice,
naváděním
AIM-9
rakety
krátkého
Sidewinder,
náhradní
dosahu díly
do
minometů a kulometů, polní telefonní aparáty, motory do tanků M-60 nebo munice a náhradní díly do vojensko-transportních letadel C130 Hercules (Terenkov 2003). Státy západní Evropy nebyly ve spolupráci ke stranám konfliktu mezi
Irákem
a
Íránem
jednotné.
Zatímco
Nizozemí
komunikovalo
s Íránem, Francie podporovala Irák (Pečenka a Luňák, eds. 1999: 203).
Rozhovory
ponorek
v Bonu
nakonec
mezi
skončilo
Nizozemí
v roce
a Íránem
1985
o
prodáním
dodávce
dvou
Íránu
dvou
do
výsadkových lodí s výtlakem 1000 tun. V druhé polovině 80. let začíná rozmach vojenských obchodů Sovětského svazu s Íránem. Na konci
80.
let
odborníků,
se
obsluhy
velké
skupiny
íránských
protiraketové
obrany
letců,
a
technických
dalšího
personálu
leteckých sil posílaly na školení do Sovětského svazu. Zde údajně Íránci
výrazně
gramotnosti Blízkého
kontrastovali
vůči dalším
východu.
v disciplinovanosti
absolventům
Írán
nechtěl
kurzů na
ze
svém
a
technické
zemí
Afriky
území
a
přítomnost
zahraničních vojenských poradců nebo technického personálu, i když v této
době
rozsáhle
spolupracoval
ve
vojenství
se
Sovětským
svazem a dalšími zeměmi. To bylo zřejmě způsobné tím, že Írán nechtěl vliv cizinců na své národní a náboženské hodnoty, a rovněž si
chtěl
Islámská
udržet vláda
nezávislou
zavedla
zahraniční
vojenské
podniky
a
vojenskou pod
novou
politiku. organizaci
obraného průmyslu, do jejíhož čela se v roce 1987 dostala smíšená vojensko-civilní plánování obrany, Islámská průmyslu.
a
rada
každodenní
avšak
ve
revoluce I
ředitelů
když
chod.
skutečnosti výrazně v zemi
a
výkonný
Rada
oficiálně
byla
zasáhla nebylo
ředitel,
pod vývoj
velké
odpovědný
podléhala
kontrolou íránského množství
za
ministru
prezidenta. vojenského zahraničních 46
odborníků, značně
byl
vojenský
paralyzován.
průmysl
Ještě
jejich
v roce
1986
definitivním
Írán
odjezdem
samostatně
vyráběl
pušky, kulomety, minomety, a některou munici do střelných zbraní. V novinách se psalo o výrobě trupů pro vrtulníky, na výstavách se demonstrovaly k obrněným opravují
části
motorů
transportérům rozličné
pro
nebo
tanky
Chieftain,
munice.
vysílače,
V roce
radiové
náhradní
1987
přijímače
se
a
díly
v Íránu
motory
do
vrtulníků. Podle některých údajů byly osvojeny schopnosti k opravě složité
hydrauliky
na
stíhačkách
F-14
Tomcat
(Terenkov
2003;
Magomedov 2006: 88).
7.3 Vojensko-technická spolupráce Ruska a Íránu v 90. letech Postupné
zlepšování
vztahů
mezi
Ruskem
a
Íránem
začalo
již
v polovině 80. let. V prosinci 1986 se po dlouhé pauze konalo zasedání Stálé komise pro ekonomickou spolupráci mezi Sovětským svazem
a
Íránem.
V listopadu
1987
se
konalo
čtrnácté
zasedání
Stálé rusko-íránské podkomise pro transport. Však spolupráce na této úrovni nezmenšila antisovětské nálady v íránské společnosti, zejména
pak
sovětskou
u
vládu
radikálně
naladěné
z antiíránské
mládeže,
pozice,
kterou
která
obviňovala
zaujala
v procesu
řešení Irácko-íránské války. Zlomovou událostí v rusko-íránských vztazích
byla
státní
návštěva
tehdejšího
mluvčí
íránského
parlamentu a budoucího prezidenta Íránu Hášemí Rafsadžání v Moskvě v červenci 1989. Během návštěvy byly na nejvyšší úrovni podepsány dva
důležité
v horizontu vztahů
a
dokumenty,
které
následujících
přátelské
deseti
spolupráce
a
vytyčily let:
formu
Deklarace
Dlouhodobý
o
spolupráce principech
program
obchodně-
ekonomické a vědecko-technické spolupráce do roku 2000. Deklarací Sovětský
svaz
vyjádřil,
že
chce
spolupracovat
s
Íránem
v jeho
navýšení obranyschopnosti (Saruchanjan 2006: 75; Valerjevič 2010). Ke zlepšování vztahů ke konci 80. let také přispěly rovněž vnitřní změny
v Sovětském
svazu,
které
vedly
k
deideologizaci
sovětské 47
zahraniční hrozbou.
politiky. Írán
si
Sovětský
rovněž
svaz
po
tak
přestával
Irácko-íránské
být
válce
pro
Írán
stále
více
uvědomoval, že bez cizí pomoci je nemožné obnovit kapacity íránské armády
a
vojensko-technický
spolupráce
tak
vedla
technickou
pomoc
dále
Írán
od
potenciál
skutečnost, Západu
nikdy
země.
že
K prohloubení
potřebnou
dostat
vojensko-
nemohl,
což
již
plynulo z uvalení sankcí Spojenými státy a tlaku, který byl i ze strany dalších zemí Západu (Valerjevič 2010). Po
roce
1989
začíná
období
zásadního
zlepšení
rusko-íránských
vztahů, které trvá dalších dvacet let. Ke zlepšení vztahů došlo především kvůli ukončení Irácko-íránské války a odchodu Sovětského svazu z Afghánistánu. Po rozpadu Sovětského svazu se vztahy ještě více
zlepšily,
kontraktů, v roce
což
bylo
smlouvou
1996
o
nástupem
způsobené
zejména
podepsáním
spolupráci
v jaderné
oblasti
Jevgenije
Primakova
na
zbrojních a
post
později ministra
zahraničních věcí, který na vztahy s Íránem kladl důraz. V první polovině
90.
zlepšováním mluvit
o
let
vztahů
možném
se a
vzhledem
pocitu
vytvoření
k rozšiřování
společných
hrozeb,
protinatovkého
NATO,
stálým
začalo
v Rusku
vojenského
bloku,
ve
kterém by Rusko hrálo rozhodující roli a kam by patřil rovněž Írán.
Téma
vytvoření
vojenské
aliance
s Íránem
se
pro
mnohé
politiky stalo velmi přitažlivou myšlenkou, která se používala i v rámci
vnitrostátního
politického
soupeření
(Saruchanjan
2006:
74). Vzhledem k tomu, že na přelomu 80. a 90. let byly mezi zeměmi rozvinuté relativně dobré vztahy, rozpad Sovětského svazu v roce 1991
nebyl
v Íránu
zpočátku
přivítán
s velkou
radostí,
protože
znamenal určitou nejistotu budoucího vývoje a bezpečnostní hrozbu od svých sousedů ze severu. Navíc, vzhledem ke snahám Spojených států pronikat do regionu po Irácko-íránské válce a snahám domácí opozice o navázání kontaktů se Západem, byl Sovětský svaz více atraktivním
ekonomickým
a
vojenským
partnerem
pro
íránskou
poválečnou rekonstrukci (Hunter 2010: 105).
48
Od
začátku
90.
let
se
Írán
zaměřil
na
nákup
moderních
zbraní
hlavně z Ruska a Číny. Írán nakupoval zbraně tak, aby stačily pro případnou
válku
s arabskými
státy
v Perském
zálivu,
a
zároveň
příliš nezatížily íránskou státní pokladnu. Téměř vždy, když se někde na světě konala přehlídka armádní techniky, nechyběli na ní zástupci
íránské
armády
a
Revolučních
gard,
kteří
obhlíželi
nejnovější ruské a čínské zbraně. Írán téměř nikdy nenakupoval zbraně přímo, a místo toho se obracel na spolehlivé prostředníky z Ruska a východní Evropy, aby pro ně Íránci
se
tak
chtěli
vyhnout
nákupy zbraní vyřídili.
propírání
podezřelých
nákupů
ve
světových médiích, navíc často tímto způsobem nakoupili výhodněji (Baer 2008: 117). V rámci realizace programu na přezbrojení ozbrojených sil Íránu na budoucích 25 let je snahou rozvíjet vojensko-technickou spolupráci s různými zeměmi, avšak Rusko v realizaci tohoto programu zabírá výjimečné místo. Na konci 80. a počátku 90. let
rusko-íránská
vojenská spolupráce nabírá na obrátkách. Rusko a Írán podepsaly čtyři velké zbrojní kontrakty na dodání dvaceti stíhaček MIG-29, čtyř stíhačem MIG-24UB pro bojový trénink, dvanácti bombardérů SU24MK, ponorek Varšavjanka z projektu 877EKM (v kódování NATO – Improved Kilo Class submarine) a dvou komplexů S-200VE (Vega-E) za 1,3 miliardy dolarů (jejich dodání se uskutečnilo do konce roku 1994). Mimo to se Moskva zavázala dodávat potřebné náhradní díly v průběhu
následujících
deseti
let.
Pro
stíhačky
MIG-24
bylo
rovněž v letech 1990 až 1991 dodáno 350 raket R-26R a 576 raket R60MK typu vzduch-vzduch, plus dalších 94 raket R-265 v roce 1994. Dodané ponorky však podle některých zdrojů byly vadné a vcelku nepoužitelné. Sovětský svaz se zavázal k tomu, že vyrobí pro Írán šest ponorek z tohoto projektu. První dvě byly dodány v letech 1992
až
1993.
Následně
pod
tlakem
Washingtonu,
kdy
se
již
vojensko-technická spolupráce zemí zmírňuje, byla do Íránu dodána již jen třetí ponorka v roce 1996. Hodnota dodaných ponorek, plus pomoc Ruska ve výstavbě pobřežních přístavů pro ponorky u města Bandar-Abbas,
byla
za
1,6
miliardy
dolarů.
Mimo
to
Rusko
poskytuje smlouvami technickou pomoc na výrobu 1000 tanků T-72S a 49
500 bojových vozidel BMP-2. Včetně dodané munice se jednalo o 2,2 miliardy dolarů. Těmito smlouvami se Rusko zavázalo pomáhat Íránu deset let, tedy nejdéle do 1999-2001. Uzavřené čtyři kontrakty byly v hodnotě 5,1 miliardy dolarů. Jejich realizací již v roce 1990 Sovětský svaz vydělal téměř 900 milionů. S výjimkou dodávek tanků
a
obrněných
transportérů,
kdy
Rusko
nedodalo
očekávané
množství, většina zbraní byla do Íránu doručena v letech 1992 až 1996. Mimo dodávky zbraní a zbraňových systémů Rusko v roce 1997 postavilo u města Dorud v provincii Lorestan závod na výrobu tanků T-72C a nedaleko Teheránu továrnu na výrobu BMP-2. Od roku 1995 do 2005 více než 70 % vojenského importu do Íránu přišlo z Ruska (Blaterskij 2010; Valerjevič 2010; Kassianova 2006; SIPRI 2006). Podle
některých
dalších
500
vyrobených
údajů
bylo
bitevních
tanků
do
tanků
tohoto
Íránu T-72
typu,
i
z Ruska
–
plných
zbytek
v tichosti 25
dodáno
procent
ruských
tanků
nově
T-72M1,
renovovaných podle specifických požadavků Íránu. Za každý z tanků T-72 Írán zaplatil jeden milion dolarů, u starších renovovaných tanků pak 315 tisíc dolarů za kus. Vysoce výkonné střely do těchto tanků naváděné na teplo vyzařované cílem Rusko prodávalo Íránu za 650 dolarů za kus. Írán také od Ruska údajně nakoupil množství protiletadlových
střel
odpalovaných
z
ramene
SA-16
a
SA-18,
kterými chtěl vybavit nejenom své regulérní jednotky, ale také další
organizace,
na
které
má
Teherán
vliv.
Tyto
střely
byly
dodávány za výhodnou cenu 40 až 60 tisíc dolarů za kus. Pokud by Írán podobné zbraně kupoval na Západě, musel by zaplatit deseti až dvacetinásobky těchto částek (Baer 2010: 119). Snad
nejdůležitější
protivzdušného
zakázkou
obranného
v 90.
systému
letech S-200VE
bylo
dodání
v roce
1992.
systému Touto
dodávkou Rusko ukázalo, že bere Írán nejen jako odbytiště pro své zbraně, ale rovněž považuje Írán za strategického partnera. Tento systém protivzdušné obrany byl do té doby dodán výhradně do zemí, které byly buď spojenci Sovětského svazu a Ruska, nebo byly pod jejich přímým vlivem – Sýrie, Libye, Severní Korea, Bulharsko, Maďarsko, NDR a Polsko. Na území Československa byl tento systém 50
umístěn ve vojenském prostoru Brdy v západních Čechách (Vestnik PVO 2008). Uprostřed jaře
90.
1995
došlo
ruská
Spojenými vojenské
let
vláda
státy, sféře
k utlumení
rusko-íránské
souhlasila
která
zavazovala
s Teheránem,
kooperace.
Na
smlouvou
se
nespolupracovat
ve
s neveřejnou Moskvu
konkrétně
v té
podobě,
že
nebude
podepisovat nové kontrakty, a dokončí zbývající export do konce roku
1999.
Na
oplátku
Spojené
státy
nabídly
některým
ruským
společnostem částečné snížení penalizace za obchodování s Íránem. Zpětně je tato dohoda v Rusku považována za čistou ztrátu. Mimo nedokončení
některých
plánovaných
dodávek
přišlo
Rusko
o
nové
objednávky a snížilo svoji důvěryhodnost jako exportéra zbraní. Bezprostředně Putin
poté,
v roce
2000,
co
na
prezidentský
byla
smlouva
post
nastoupil
Vladimir
strany
anulována
z Ruské
(Kassianova 2006). Nehledě
na
problémy
s ukončováním
dodávek
na
základě
rusko-
americké dohody v polovině 90. let projevil Írán zájem o další nákupy
zbraní
oblasti.
z
Ruska
Konkrétně
protivzdušné
obrany
a
měl
prodloužení Írán
zájem
S-300PMU-1,
tisíc
spolupráce o
osm
raket
ve
vojenské
divizí
systému
země-vzduch
Igla,
dvacet pět vrtulníků Mi-17-1V, osm bitevníků SU-25 a další zbraně kompletně
za
příslušné
2
zbraně
miliardy na
dolarů.
základě
tlaku
Vzhledem
k neochotě
Spojených
států
Ruska
dodat,
Írán
rozšiřuje ekonomické a vojensko-technické vztahy s Čínou, Indií, Německem, Švédskem a Argentinou. Írán v této době vyvíjí maximální snahy
o
vlastní
rozvoj
vojensko-průmyslového
komplexu
pro
co
největší možné zabezpečení potřeb ozbrojených sil. Tyto snahy měly mimo jiné za cíl snížit zatěžování státního rozpočtu nákupy ze zahraničí.
V letech
1970
až
1995
celkový
import
zbraní
byl
v hodnotě za více než 13 miliard dolarů (Sumbatjana dle Muradjan 2002). V 90. letech začíná Írán vyvíjet intenzivní snahy o rozvoj oborů vysoké
technologie
obranného
průmyslu.
Testuje
se
balistická
střela středního doletu Sachech a modernizují se nová letadla. 51
Úspěšně se realizuje program adaptace amerických raket země-vzduch na
stíhačky
F-14,
které
se
také
vybavují
systémem
doplňování
paliva ve vzduchu získaného z iráckých stíhaček MIG-29. Pozemní vojska a části Revolučních gard dostávají do výzbroje samohybná děla Tander-1 a Tander-2. Provádí se zkoušky nových lehkých tanků Tosan. Od roku 1997 se Írán snaží o vlastní výrobu vrtulníků a letadel. Zahraniční pozorovatelé a odborníci již v polovině 90. let hodnotí technický stav íránských zbraní vzhledem k americké technice za dobrý, a vyhovující ve srovnání se sovětskou a čínskou technikou.
Íránu
se
daří
dosahovat
vysokého
stupně
vzájemného
spojení zbraní a techniky. V této době už není neobvyklé využití amerických bomb na sovětská letadla nebo čínská torpéda a miny na korvety a lodě anglické výroby. Írán také ukázal v Perském zálivu a
na
hranici
transportních
s Afghánistánem možností
zvýšenou
íránských
schopnost
vojáků,
kteří
výsadkových zvýšili
a
úroveň
vzájemné spolupráce v rámci ozbrojených sil a stabilní řízení sil a prostředků (Magomedov 2006: 86-90).
7.4 Vojensko-technická spolupráce Ruska a Íránu po roce 2000 Nástup
Vladimira
v zahraniční
Putina
politice,
na
post
které
prezidenta
měly
znamenal
zejména
změny
pragmatický
a
mnohovektorový charakter. Z pohledu Íránu tento nový kurz znamenal návrat Ruska do mezinárodní politiky jako globálního hráče, což znamenalo perspektivu pro rozvinutí a zlepšení vzájemné kooperace. Již
v březnu
2001
íránský
prezident
Chatámí
podnikl
oficiální
návštěvu Moskvy. Mimo to, že se obě strany dohodly na rozvinutí spolupráce v mnoha oblastech, se prezident Chatámí údajně v rámci návštěvy
dohodl
se
svým
ruským
protějškem
na
dodání
soudobé
vojenské techniky do Íránu za sumu sedm miliard dolarů
(Rubin
2002).
nebyla
Oficiální
dohoda
na
nákup
zbraní
však
podepsána
(Saruchanjan 2006: 87).
52
Na počátku tohoto období Ruská federace učinila ráznou změnu ve vojenských vztazích mezi Ruskem a Íránem, když stáhla dohodu se Spojenými státy o zákazu dodávání zbraní do Íránu z roku 1995. Touto smlouvou se Rusko nejen zavázalo k tomu, že nebude uzavírat nové
kontrakty
s Íránem,
ale
rovněž
k tomu,
že
již
uzavřené
kontrakty na dodávky zbraní dokončí v co nejkratší době, což se nakonec uskutečnilo do konce roku 1999. Odstoupení od smlouvy mělo velký
dopad
na
rusko-americké
vztahy.
Spojeným
státům
tak
byl
značně omezen prostor pro vyvíjení nátlaku na Írán skrze Rusko, což je politika, o kterou se Spojené státy snaží od počátku 90. let dodnes. Vladimir Putin hned po svém nástupu ukázal, že se v zahraniční politice nehodlá ovlivňovat a hodlá vést co nejvíce samostatnou zahraničí politiku. Navíc Rusko od smlouvy odstoupilo velmi náhle. V listopadu 2000 ruský ministr zahraničí Igor Ivanov oznámil Washingtonu, že Rusko smlouvu od 1. prosince dodržovat nebude. Spojené státy na tento krok zareagovaly hrozbou, že pokud Moskva podepíše nové kontrakty s Íránem, uvalí na Rusko sankce. Tyto hrozby se nakonec nerealizovaly a Rusko v zápětí podepsalo s Íránem nové kontrakty (Boese 2000). Zvýšení
spolupráce
Íránem
bylo
ve
stvrzeno
vojensko-technické Smlouvou
o
oblasti
mezi
vojensko-technické
Ruskem
a
spolupráci
v roce 2001. Hodnota dodávek zbraní ve smlouvách mezi Íránem a Ruskem stoupla z 300 milionů dolarů z let 1998 až 2001 na 1,7 miliardy dolarů mezi roky 2002 až 2005. Spolupráce pokračovala v podobném tempu i nadále. Na konci roku 2005 Rusko souhlasilo s prodejem
obraných
raketových
systémů
typu
země-vzduch
SA-15
Gauntlet za 700 milionů dolarů a dodáním dalších třiceti střel země-vzduch krátkou
konstruovaných
vzdálenost
Tor-1.
na
sestřelování
Tento
nákup
letadel
Írán
a
učinil
raket
pro
na
obranu
v této době Ruskem stavěné jaderné elektrárny v Búšehru a jedná se o
jeden
z nejvíce
kontroverzních
obchodu
od
roku
2000.
Ruská
strana se k tomu vyjádřila, že se jedná o výhradně obranný systém, který
je
plně
především zahraničních
v rámci
mezinárodního
Rosoboronexport, vojenských
práva.
Na
zprostředkovatel
kontraktů,
je
neustále
ruské 85 vyvíjen
firmy, procent značný 53
politický tlak, který kolísá v závislosti na mezinárodním tlaku a obsazením konkrétních výkonných postů ruského státního aparátu. I když je snahou většinu obchodů ochránit, vždy to není zcela možné. Některé politické tlaky jsou často důležitější než komerční zájmy. Rosoboronexport
sám
uvádí,
že
přísně
dodržuje
všechny
rezoluce
Rady bezpečnosti OSN a pokyny politického vedení státu (Isajkin 2010). Vladimir Putin se však nenechal tolik ovlivňovat jako jeho předchůdce Boris Jelcin, který například na tlak Spojených států zkrátil dohody v oblasti kooperace s jadernou energií. V roce 2000 je na Rusko vyvíjen tlak, ale uzavřené a provedené obchody svědčí o
tom,
že
administrativa
ovlivňovat.
O
tom
Vladimira
vypovídá
zejména
Putina
se
kontrakt
nenechala
na
dodání
příliš systému
protivzdušné obrany S-300. V průběhu následujících deseti let po nástupu Putina na post prezidenta se celkový export zbraní zvýšil přibližně 2,5 krát (Vedomosti dle The Economist Intelligence Unit 2005; Kassianova 2006; Putin dle Rosoboroneksport 2010). Rusko v této době také plánuje modernizaci íránských letadel SU24, MIG-29 a bojových tanků T-72. Modernizace letadel plus dodávka hlídkových lodí byl obchod za více než miliardu dolarů (Interfax dle
The
vyvíjí
Economist své
Intelligence
námořní
k otestování
vojenské
Unit
2005).
kapacity.
vysokorychlostního
torpéda,
Írán
rovněž
značně
2006
došlo
konstruovaného
podle
V dubnu
ruského typu VA-111 Shkval, které je schopné zničit velké válečné lodě nebo ponorky. Mimo to v íránských zásobách již byly čínské protilodní
střely
sovětských
střel
Silkworm, P-15
které
Termit,
plus
byly řada
vyvinuté minových
na
základě
technologií
(Beehner 2006). Rusko-íránská spolupráce v oblasti vesmírných technologií přináší ještě další dimenzi partnerství. Rosoboronexport, státem vlastněný exportér zbraní, vyjednává řadu kontraktů na inovace a modernizaci íránských
vesmírných
zařízení,
což
usnadňuje
kontrakty
pro
výstavbu a vypuštění íránského satelitu. Íránský první satelit byl vystavěn a vypuštěn v říjnu 2005 a vzápětí byly uzavřeny další objednávky na konstrukci dalších satelitů (Kassianova 2006). 54
Na jednu stranu Rusko dává najevo, že má averzi k tomu, aby se Írán
stal
nukleární
mocností
vyzbrojenou
raketami
středního
a
dlouhého doletu. Tak, když Teherán v roce 2003 oznámil, že chce vypustit vesmírný satelit, Rusku se to příliš nezamlouvalo. Navíc USA a Izrael vehementně protestovali proti takovým plánům, protože se
obávali,
že
by
raketa
nesoucí
satelit
mohla
být
vybavena
jadernými hlavicemi. Na druhou stranu se bezpečnostní a ekonomické zájmy Ruska se s tím však kryjí. Komunikační a pozorovací satelity jsou po roce 2000 pro Írán stavěny ve výzkumných a vývojových závodech v Krasnojarsku a Omsku a na orbit jsou vysílány ruskými raketami z ruského severního vesmírného komplexu Pleseck (Adomeit 2006: 3). V současné době má Írán zájem především na dodání ruských systémů protivzdušné
obrany,
protože
tím
chce
zabezpečit
především
své
jaderné a jiné objekty. Nyní se íránská síť protivzdušné obrany skládá ze směsice systémů ruské a západní i jiné provenience: HQ-2 (CSA-1 GUIDELINE, odvozenina od S-75 čínské produkce využívající radar TIGER SONG), HAWK, S-200 (SA-5 GAMMON), 2K12 (SA-6 GAINFUL), Tor M1E (SA-15 GAUNTLET) nebo ruský systém Kvant 1L222 Avtobaza Electronic Intelligence, který údajně pomohl k získání amerického bezpilotního průzkumného letadla v roce 2011. Na území Íránu jsou tyto
systémy
rozloženy
dohromady
na
41
vojenských
raketových
základnách především ve střední části Íránu, zejména pak v okolí Teheránu, Qomu, Isfahanu nebo na pobřeží Perského zálivu. Systémy protivzdušné obrany jsou rovněž umístněný na severovýchodě v okolí Mašhadu a na severozápadě u města Tabríz (IMINT & Analysis 2010; Eshel 2011). K roku 2010 bylo v Íránu sedm aktivních HQ-2 a dvacet dva systémů HAWK. Sedm systémů S-200 jsou nejdůležitější, protože představují systém
s nejdelším
operačním
dosahem.
Tento
systém
je
základem
současné íránské protivzdušné obrany. Sedm baterií je rozmístěno tak, aby plošně chránilo co největší plochu Íránu. Čtyři baterie jsou
umístěné
pro
obranu
ze
severu,
která
má
chránit
region
s hlavním městem. Pátá má chránit centrální Írán v okolí města 55
Isfahan, včetně jaderného komplexu v Natanzu. Poslední dvě jsou situované v Bandar Abbas a Búšehru, které mají chránit elektrárnu a zároveň i Hormuzský průliv a severní část Perského zálivu. Ruský systém S-200 tak chrání, spolu s dalšími systémy, pět klíčových oblastí: Teherán, Isfahan, Natanz, Búšehr a Bandar Abbas (IMINT & Analysis 2010). Vzhledem
k tomu,
že
Írán
má
zkušenosti
se
systémem
S-200,
dlouhodobě vyvíjí snahy o zisk novější verze systému S-300. Po dlouhých jednáních byl kontrakt s Íránem o dodání pěti divizí S300
podepsán
rozhořčení
na konci
mnoha
roku
zemí,
2007.
především
Podepsání
dohody
Spojených
způsobilo
států
a
Izraele
(Elleman dle Grigorjev 2010). Írán není jediná země, kam Rusko vyvezlo nebo plánuje vyvést tyto raketové systémy. Konkrétně se jedná
o
Alžírsko,
Libyi,
Kazachstán
a
Venezuelu.
I
Arménie,
navzdory komplikovaným vztahům s Ruskem, v roce 2010 oznámila, že vlastní minimálně dva systémy S-300 doručené z Ruska (SIPRI 2011). Vzhledem neustále
k narůstajícím více
a
více
obavám
hovoří
o
o
získání
možném
jaderné
útoku
zbraně
Spojených
států
se a
Izraele proti íránským jaderným zařízením. To je jeden z hlavních důvodů, proč má Teherán výrazný zájem o dodávku systému S-300, který by byl schopný uchránit téměř dokončenou jadernou elektrárnu v Búšehru
a
další
objekty.
Spojené
státy
a
Izrael
se
snažily
v době Medveděva přesvědčit Moskvu, aby systém do Íránu nedodala, protože by to jen zvedlo možnosti Teheránu na zisk jaderné zbraně a ochranu svých zařízení. V době před výnosem Medveděva ze září 2010 zřejmě vzhledem k nesprávně pochopeným postojům Moskvy nebo kvůli snaze zatlačit na Moskvu, íránští představitelé oznamovali, že Moskva už s dodávkou souhlasila nebo právě dopravila S-300 do Íránu.
Tyto
zprávy
vyvolaly
mezinárodní
rozruch,
především
ve
Spojených státech a Izraeli, což nakonec vedlo k poslední rezoluci Rady
bezpečnosti
OSN
1929
z 9.
července
2010
k věci
Íránu
a
následně výnosu prezidenta Medveděva z 22. září 2010 o Pokynech pro
vyplnění
rezoluce.
Tento
přístup
byl
pro
Írán
obrovským
zklamáním. Podobné situace, kdy nebylo jasné, jestli Rusko dodalo 56
do Íránu rakety S-300 se opakovaly během Medveděvovy éry vícekrát. Tyto zprávy, i když byly falešné, Teherán podporoval, protože to alespoň oddalovalo možný útok na jeho jaderná zařízení. Konečné ujištění Moskvy za Medveděva bylo pro Írán velmi frustrující. Pro Teherán toto rozhodnutí bylo navíc více ponižující z toho důvodu, že
Moskva
tento
krok
učinila
pod
vlivem
Izraele,
hlavního
nepřítele v regionu (Al-jazeera dle NTI 2011). Obavy Íránu z útoku na jejich jaderná zařízení byla a jsou reálná. Například v roce 2008 Izrael hodlal na íránská zařízení zaútočit. K útoku nakonec nedošlo, protože administrativa G. Bushe odmítla žádost Izraele na podporu
útoku
(DeYoung
dle
Katz
2012:
59).
Spojené
státy
tak
pomohly Íránu ochránit svůj jaderný průmysl více, než Rusko (Katz 2012: 58-59). Mezinárodní společenství se obává, že dodání systému S-300 umožní Íránu
značně
programu.
Mimo
vyprovokovat zařízení.
posílit to
Izrael
Izrael
svoji hrozí,
pozici že
dodání
k preventivnímu
považuje
v otázce
Írán
za
jeho
těchto
úderu
na
reálnou
jaderného
systémů íránská
hrozbu
může
jaderná
pro
jeho
bezpečnost, protože Írán dlouhodobě vyzívá ke zničení státu Izrael a
zřejmě
vojensky
podporuje
teroristické
organizace,
které
považují Izrael za jednoho z úhlavních nepřátel a možného cíle útoků (Mirskij 2008: 137). Izrael, spolu se Spojenými státy a dalšími
zeměmi
proto
dlouho
vyvíjel
tlak
na
Moskvu,
aby
od
kontraktu na dodání systému z roku 2007 odstoupila, což se nakonec stalo. Dodnes není zcela jasné, co skutečně stálo za konečným rozhodnutím
Medveděva
od
systému
odstoupit,
protože
tento
styl
jednání v zahraniční politice je pro Rusko velmi neobvyklý (Kolbin dle Grigorjev 2010). Názory o to, že toto rozhodnutí bylo pouze zapříčiněné snahou Ruska o zlepšení vztahů se Spojenými státy, jsou zřejmě částečně pravdivé, ale dle mého názoru za tak závažným rozhodnutím stálo i něco důležitějšího. Rusko již není zdaleka zahraničněpolitickým partnerem Íránu, spíše státem, který stojí v opozici proti jeho některým snahám. Je možné, že toto rozhodnutí vyvěrá z celkové změny pozice Ruska nejen k Íránu, ale i k celému mezinárodnímu společenství. Pozadí rozhodnutí Medveděva je také 57
možné
rovněž
hledat
v domácí
politice
Spojených
států.
Moskva
úzkostlivě sledovala předvolební situaci ve Spojených státech a snažila
se
vzhledem
k tomu
demonstrovat,
že
Rusko
je
jedním
z partnerů Spojených států a Západu. To z toho důvodu, aby se Rusko
a
jeho
dodávky
zbraňových
systémů
nestaly
předmětem
předvolební kampaně. Na druhou stranu je jednání Ruska do značné míry možná výsledkem restartu amerisko-ruských vztahů. Pro Rusko je důležitější si udržovat svůj mezinárodní status, než vztahy s Íránem (Kolbin dle Grigorjev 2010). Dodávka S-300 do Íránu by se stále
ještě
mohla
uskutečnit.
Člen
Národní
bezpečnostní
a
zahraniční komise Íránu Mohammad Reza Mohseni-Sani uvedl, že Írán stále doufá, že Moskva dostojí smluveným závazkům a systémy do Teheránu dodá. Podle něho dodání systémů S-300 není v rozporu se sankcemi
OSN
a
Moskva
by
si
měla
udržet
svoji
nezávislost
Severoatlantické alianci. Odstoupení Ruska od dodání S-300
na pod
záminkou, že je to v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN, je podle Mohseni-Sani taktický krok, který ve své podstatě nemůže být překážkou pro upevňování vztahů mezi Ruskem a Íránem (Ria Novosti dle ATM 2012). Rusko a Írán v dodávce zbraní spojují společné zájmy. První věcí je to, že celý post-sovětský prostor a region Blízkého
východu
je
obehnán
západními
analogickými
systémy
protivzdušné obrany (Patriot). Odstoupení od dodání systému S-300 byl zásadní odklon od společného řešení problémů. Dále je dodání tohoto
systému
svázané
s praktickým
dokončením
elektrárny
v Búšehru, která stála miliardy dolarů a byla postavena převážně Ruskem. ochránit
Írán
chtěl
tento
od
objekt.
Ruska
techniku,
Medveděv
zřejmě
která nevzal
by
byla
v potaz,
schopná že
jak
Írán, tak Rusko je doslova obklíčeno nejmodernějšími raketovými systémy Západu, které mohou elektrárnu v Búšehru kdykoli zničit (Safarov 2012). Rusko a Írán může v otázce nedodání systému protivzdušné obrany blafovat před mezinárodním společenstvím. Není vyloučená varianta, že se na tomto postupu Rusko a Írán nedohodly předem. Rusko kvůli svým komplikovaným zájmům s mezinárodním společenstvím, Západem, Spojenými státy a dalšími subjekty musí hájit svoji určitou pozici 58
a naplno se nepřiklánět ke státům, ke kterým by se ve skutečnosti přiklonit chtělo. Zároveň však Rusko Íránu zbraně dodat chtělo, protože by Írán mohl být strategickým partnerem a zároveň by se na tomto obchodu značně vydělalo. Tedy je možné, že Rusko aby si nezhoršilo
vztahy
především
se
Spojenými
státy,
dohodlo
se
s Íránem na dodání systému S-300, ale s mezikrokem odstoupení od smlouvy,
následného
podání
žaloby
k Mezinárodnímu
arbitrážnímu
soudu ze strany Íránu a tedy vynuceným dodáním systému do Íránu pod
hrozbou
pokuty
čtyř
miliard
dolarů.
Velvyslanec
Íránu
v
Moskvě Mahmoud Reza Sajjadi na konci září 2012 oznámil, že Rusko vrátilo zálohu a zaplatilo penále Íránu za neuskutečněnou dodávku systém protiraketové obrany S-300. Při této příležitosti íránský velvyslanec
doplnil,
že
v
souvislosti
se
zastavením
tohoto
kontraktu se spolupráce Ruska a Íránu neukončila a pokračuje v jiných sférách (Lenta 2012).
7.5 Srovnání vojenských vztahů Ruska a Íránu v letech 2000-2008 a 2008-2012 Rusko-íránské
vojenské
vztahy
se
od
rozpadu
Sovětského
svazu
rozvíjely postupně a na konci 90. let byly relativně stabilní pro další
rozvoj.
regionální
Vladimir
a
Putin
globální
zahraničněpolitická
chtěl
ukázat
mocnost.
koncepce
Ruska,
Rusko
Tomu na
jako
cíli
podkladě
vlivnou
odpovídala
které
se
země
postavila za podporu regionálních politických struktur a rozvoj dobrých
vztahů
s Íránem.
Od
roku
2000
je
tak
cílem,
aby
Írán
zůstal zahraničněpolitickým partnerem. Na druhou stranu se Rusko chovalo jako globální hráč, který musí udržovat vztahy s takovými mocnostmi,
jako
jsou
Spojené
státy.
Vzhledem
k tomu
se
Rusko
k Íránu naplno nepřiklonilo, protože si nemohlo dovolit ztrácet pozice
na
mezinárodním
poli.
Základním
rozdílem
mezi
funkčním
obdobím prezidentů Putina a Medveděva je, že Putin byl schopen upřednostnit vztahy s Íránem za určitou ztrátu Ruska ve vztazích 59
se světovými mocnostmi, zatímco za Medveděva tomu bylo naopak. Změna vztahů se Spojenými státy v době Medveděva měla vážný dopad na
rusko-íránské
k přívržencům
vztahy.
antiíránské
Rusko
aliance
se
v této
době
dostalo
(Kolbin
dle
Grigorjev
2010).
Rusko dalo najevo Íránu, že rovněž nesouhlasí s jeho navazováním vztahů s mezinárodními strukturami, protože se tím Írán odpoutával od
vlivu
Ruska.
Medveděv
způsobil
rozlad
v rusko-íránských
vztazích. Stav byl nejhorší za posledních mnoho let. To, že Rusko souhlasilo negativní
se
sankcemi
pohled
na
proti
Rusko
Íránu,
jak
ze
mělo
strany
obrovský
vedení
dopad
Íránu,
tak
na ze
strany občanů, protože sankce se dotkly i života obyčejných lidí. Vztahy Ruska a Íránu byly špatné po celou dobu, co byl Medveděv ve funkci prezidenta, přičemž stav byl nejhorší na podzim roku 2010 po sankci Rady bezpečnosti OSN a výnosu Medveděva. Rusko odklonem od
Íránu
získalo
výhody
z krátkodobé
perspektivy,
ale
ze
strategického dlouhodobého výhledu zřejmě nezískalo nic. Pro Rusko je naprosto klíčové, aby mělo partnerské vztahy s Íránem. Špatné vztahy s Íránem by měly vážný dopad na zájmy Ruska jak v regionu, tak v globálních otázkách, v energetice a mnoha dalších sférách. Vážné
narušení
s Íránem
za
vztahů
dlouhou
byla
dobu.
největší
chyba
Spolupráce
Ruska
Ruska
a
ve
vztazích
Íránu
v mnoha
otázkách v regionu, na Kavkazu a ve Střední Asii teď kvůli tomu nebude dobře fungovat. Konkrétně se jedná například o společný přístup
k
vojenské
bázi
Spojených
států
v Kyrgyzstánu,
kterou
Rusko chápe jako prostředek vlivu v regionu Střední Asie, který má blokovat Rusko v regionu a bránit vytvoření vojensko-politického svazu mezi Íránem a Čínou. Za hlavní důvod americké přítomnosti v Kyrgyzstánu Rusko považuje, aby tam byla základna pro případnou válku s Íránem, odkud by se vedly útoky. Moskva však v současné chvíli nečeká, že by Spojené státy na Írán v blízké době skutečně zaútočily (Rjabkov 2012). Kvůli tomu, že se Írán cítí ohrožený, a protože hledá
Rusko jiné
v době
Medveděva
zahraničněpolitické
nenabídlo
potřebou
partnery.
Rusko
spolupráci,
díky
politice
Medveděva ztratilo strategického partnera, přičemž nejvýraznější dopad
na
vzájemné
vztahy
mělo
nedodání
systému
S-300
a
výnos 60
prezidenta z 22. září 2010 o Pokynech pro vyplnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1929 z 9. července 2010. Výnos se nevztahuje pouze k zamýšlenému dodání systému S-300, ale ovlivňuje mnoho sfér ve vztazích mezi Ruskem a Íránem. Výnos nezakazuje pouze komukoli a jakkoli spolupracovat s íránskou protistranou v oblasti jaderných technologií raket,
ale
nebo
technologií
také
zakazuje
vojensko-technické
svázaných
celou
spolupráce,
řadu
tak
s vývojem
jiných
výnos
balistických
věcí.
zakazuje
Co
se
týká
tranzit
přes
území Ruské federace, vývoz z Ruska do Íránu a také předávání Íránu za hranicemi s využitím mořských nebo vzdušných prostředků pod
státní
vlajkou
Ruské
federace
jakýchkoli
bojových
tanků,
obrněných transportérů, dělostřeleckých systémů velkého kalibru, bojových letadel, vrtulníků, raket, raketových systémů a dalších materiálů, vojenské techniky a dalších věcí (Prezident Rossii 2012; Safarov 2010b). Vladimir omezenu
Putin
měl
výkonnou
prezidenta
je
spolupráce
mezi
v letech
moc,
2008
nicméně
možné
po
očekávat
Ruskem
a
až
2012
jeho
jako
novém
prohloubení
Íránem.
Především
premiér
nástupu
značně
na
post
vojensko-technické se
bude
jednat
o
spolupráci v oblasti jaderných technologií a v souvislosti s tím půjde
o
snižování
nejdůležitějším
bodem
dopadu bude
sankcí
návrat
proti
k jednání
o
Íránu.
Druhým
zrušené
dodávce
systému S-300 z období vlády Medveděva. Putin zřejmě bude chtít hrát znovu íránskou kartou ve vztazích se Spojenými státy, ale zkušenost posledních čtyř let ukázala, že Rusko již nemůže hrozit svými
vztahy
s Íránem.
Putin
potřebuje
oprostit
rusko-íránské
vztahy od značného vlivu Západu. Putin usiluje o to, aby ruské dlouhodobé zájmy braly v úvahu fakt, že vztahy s Íránem musí být přizpůsobeny základním společným zájmů obou stran bez ohledu na americké
zájmy
a
další
faktory.
Rusko
potřebuje
dobré
vztahy
s Íránem jak pro udržení – a případné posílení – své pozice jak v regionu
Středního
následujícího
východu,
prezidentského
tak
období
v globálním Rusko
zřejmě
dosahu. nabídne
Během Íránu
pomoc při rozvoji jeho jaderného programu, protože Írán potřebuje jak ruský hlas v Radě bezpečnosti OSN, tak vojenské technologie. 61
Rusko
potřebuje
islámském mnohem
íránský
světě.
lépe
Navíc
prosazovány
vliv
ruské při
na
Středním
strategické spolupráci
východě
zájmy
a
v celém
v regionu
s Íránem,
než
budou
bez
něj
(Beheshtipour 2012). Pro zlepšení vztahů s Íránem je naprosto zásadní okamžitě (1.) dodat rakety S-300 do Íránu, (2.) podepsat všechny projekty, které jsou
spojené
s vojensko-technickou
spoluprácí
a
(3.)
co
nejrychleji dokončit výstavbu Búšehru. Neuskutečněním těchto bodů ztratí
Rusko
mezinárodním
i poli.
svoji
pozici
Konkrétně
se
před to
ostatními týká
subjekty
budoucích
na
zbrojních
zakázek Ruska a spolupráce v oblasti jaderných technologií, kdy na příkladu Búšehru se Rusko stává nespolehlivým partnerem. Pro Rusko je rovněž nutné, aby se Írán stal plnocenným členem Šanghajské organizace
pro
spolupráci,
protože
se
vstupem
Íránu
se
tato
organizace stane silným hráčem na mezinárodním poli. Rusko tuto organizaci považuje za mnohem efektivnější a perspektivnější než Evropskou unii nebo Radu bezpečnosti OSN. Rusko tak chce vtažením Íránu do Šanghajské organizace pro spolupráci zvýšit svoji roli v globálním měřítku (Safarov 2010b).
62
8. Motivy rusko-íránské vojensko-technické spolupráce Ekonomické a politické faktory jsou základem pro ruská rozhodnutí prodávat
zbraně
výprodejové situace.
Íránu,
ceny,
Ruská
který
k nimž
armáda
většinu
Ruskou
byla
těchto
stranu
zbraní
nutila
v devadesátých
pořídil
tíživá
letech
za
finanční
ve
finanční
krizi, kdy nebylo ani na jídlo pro řadové vojáky. Rusku navíc za takové obchody nehrozily skoro žádné nepříjemné následky. Zbraně se
nakupovaly
a
převážely
v utajení,
od
fiktivních
firem
s nevypátratelnými adresami. Z Ruska se mnohé zbraně vyvážely jako „vybavení
do
civilních
letadel―.
Podobným
obchodům
Západ
ani
Spojené státy nebyly schopné zabránit. Jak ukazuje praxe obchodu se
zbraněmi
mezi
Íránem,
Ruskem
a
dalšími
státy,
tak
embarga
v konečném výsledku na dodávky zbraní mají minimální vliv. Plus v tomto
případě
působí
fakt,
že
Rusko
je
potenciální
spojenec
Západu (Baer 2010: 119). Rusko obhajuje své dodávky zbraní do Íránu
tím,
že
protileteckou protože
Íránu a
dodává
obranné
protiraketovou
v minulosti
nebyl
nikdy
prostředky
obranu)
a
(především
Írán
agresorem,
ale
je
tedy
potřebuje,
obětí
(Matuzov
2009; Isajkin 2010). I když prodej zbraní Íránu způsobuje velké napětí ve vztazích mezi Ruskem
a
Západem,
Rusko
zbraně
prodává,
protože
má
málo
alternativ. To je způsobené tím, že Rusko po rozpadu Sovětského svazu ztratilo řadu tradičních trhů. Mezi ně patří například země bývalého
Východního
bloku
jako
Maďarsko,
Polsko
nebo
Česká
republika. Mimo to, že tyto země přestaly odebírat řadu ruských nebo sovětských zbraní, orientovaly se při nákupech na členské státy NATO (Isajkin 2010). letadel
MIG
za
západní
To se týká třeba nahrazení ruských
letadla.
Navíc
na
konci
Studené
války
nemělo Rusko úspěchy v prodeji vojenského vybavení do Spojených států,
západní
Zélandu.
Evropy,
V těchto
Japonska,
státech
jsou
Kanady, formální
Austrálie bariéry
nebo
pro
Nového
vojensko-
technickou spolupráci s Ruskem. Rovněž domácí lobby a politická rizika v těchto státech zavřely dveře ruským zbraním. Již po řadu let je Rusko v oblasti obchodu s vojenskými materiály závislé na 63
Číně
a
Indii.
periodicky
Rovněž
od
v současnosti
Ruska
další
země
kupovaly
a
dokonce
jedním
Středního kupují
východu
zbraně
z hlavních
mimo
také.
dodavatelů
Írán
Rusko
je
zbraní
do
Spojených arabských emirátů. To je dalším důkazem toho, že ruskoíránská
vojenská
zájmech
Ruska,
spolupráce
protože
stojí
Spojené
především
arabské
na
emiráty
ekonomických
jsou
jedním
z
hlavních nepřátel Íránu v celém regionu Středního východu. Rusko představuje v regionu Středního východu aktéra s důležitým vlivem, a
proto
se
mnohé
státy
regionu
snaží
s Ruskem
navázat
vztahy
v různých sférách. To například demonstrovala v roce 2008 Saúdská Arábie,
kdy
jejich
ministr
zahraničí,
princ
Saúd
ibn
Fajsal,
odletěl do Moskvy na setkání s tehdejším prezidentem Vladimirem Putinem,
během
čehož
navrhl
bilaterální
smlouvu
o
spolupráci
zahrnující vzájemné investice ve výši 50 miliard dolarů. Saúdové dělají
první
Relativně
poslední,
velké
zbrojní
aby
rusko-íránskou
kontrakty
Ruska
kooperaci
s Íránem
tak
mařili. rozšiřují
zákaznickou základnu a otevírají možnosti pro další obchody se zeměmi v regionu. Írán však není ani zdaleka největším importérem zbraní
v regionu,
kde
ho
daleko
předbíhají
Spojené
arabské
emiráty, Izrael a Egypt (Baer 2010: 289; SIPRI 2011). Ačkoli mnoho zákazníků Ruska znervózňuje americkou vládu, faktem je,
že
Rusko
má
málo
alternativních
zákazníků
pro
nejvíce
pokročilé vojenské technologie. Mimo hospodářské zájmy a finance plynoucí z ruských dodávek zbraní od Íránu, tyto aktivity rovněž pro
Írán
signalizují
ruskou
diplomatickou
podporu,
a
rovněž
vytváří další překážky pro vojenskou akci Západu vůči Íránu. I když jsou diplomatické kalkuly integrální součástí ruských obchodů se zbraněmi, bylo by zřejmě mylné se domnívat, že Rusko nebere ohledy
na
domácí
sofistikovaný
faktory.
vojenský
Rusko
průmysl,
má
který
rozsáhlý je
podle
a
relativně
mnohých
údajů
druhým největším exportérem v oboru na světě. Rusko obchoduje se zbraněmi ve velkém rovněž z důvodu snahy diversifikovat ekonomické zdroje,
protože
Rusko
je
v současné
době
závislé
na
vývozu
nerostných surovin. I když vojenský rozpočet mírně roste, tak je pořád mnohem menší, než v posledních letech existence Sovětského 64
svazu.
Ruský
obranný
průmysl
je
tak
ve
výsledku
závislý
na
exportních trzích. Mimo to je pro mezinárodní společenství velmi obtížné vytvářet omezení na prodej zbraní do Íránu.
Ačkoli je
fakt, že Rusko má málo alternativních odbytišť pro zbraně, a je na těchto trzích svým způsobem závislé, je nesporné, že politické faktory zbraní
hrají do
rovněž
Íránu.
diplomatickou
důležitou
Uzavřením
podporu,
a
to
roli
obchodu v době
při
rozhodování
s Íránem velmi
Rusko
o
prodeji
dává
napjatých
Íránu
vztahů
se
Spojenými státy, kdy Washington odkazuje na nedodržování pravidel Mezinárodní agentury pro atomovou energii vůči Radě bezpečnosti OSN (The Economist Intelligence Unit 2005). Pro ruské zbrojní dodavatele není však íránský trh nejdůležitější, zvláště ve srovnání s obchodem se zbraněmi s Čínou a Indií, které představují
přibližně
dvě
třetiny
ruských
dodávek
zbraní.
Například Rusko uzavřelo s Pekingem po roce 2000 dohodu o dodání třiceti dopravních letadel Il-76TD a osmi letadel na doplňování paliva ve vzduchu za více než miliardu dolarů. Ačkoli je pro ruský vojenský
exportní
průmysl
Írán
atraktivní
zákazník
na
dodávky
zbraní, není tento trh zdaleka stěžejní (Boese dle Beehner 2006). Čína a Indie představují pro Rusko nejdůležitější zákazníky. Pokud by došlo k narušení obchodu s těmito státy, tak by to pro ruské exportéry zbraní znamenalo vážný problém. I když jsou Čína a Indie nejdůležitějšími obchodními partnery, íránský trh je přesto pro ruské
firmy
maximálně
o
významný. stovky
V rámci
milionů
zbrojních
dolarů.
dodávek
Proto
zájmy
se
ale
jedná
jednotlivých
společností na zahraničních kontraktech mají značný vliv na ruskoíránskou spolupráci v oblasti vojenství. Není žádných pochyb, že ruské
obranné
společnosti
jsou
zainteresovány
v zahraničních
objednávkách. V 90. letech byly zámořské prodeje životním zdrojem pro příjem a rozvoj ruského obranného sektoru. V méně dramatické formě je situace podobná dodnes. Pro některé ruské firmy je Írán významným odběratelem. Jeho zástupci často jezdí do Ruska na různé výstavy a navštěvují továrny. Během záplavy intensivních kontaktů po roce 2000, íránské delegace například navštívily továrny na výrobu
lodí
v Sankt-Peterburgu,
špičkového
producenta
zbraní 65
v Tule
a
Kolymě
v Iševsku. podniky
nebo
Sankce
před
velkovýrobce
uvalené
rokem
2006
systémů
Spojenými
protivzdušné
státy
nepředstavovaly
na
žádné
ruské
obrany
vojenské
dilema,
protože
žádný z nich neměl kontakty s americkou protistranou. Pro ruské firmy je rovněž velmi lukrativní spolupráce v oblasti kosmického průmyslu.
Ruské
v Krasnojarsku
společnosti
nebo
Polët
jako
v Omsku
Vědecká
asociace
spolupracovaly
na
Rešetnëv konstrukci
satelitu pro Írán. Protože hrozily sankce a společnosti chtěly s Íránem
dále
spolupracovat,
uzavíraly
se
kontrakty
přes
třetí
strany (Kassianova 2006). Mimo zájmy ruského obranného průmyslu, ruská spolupráce s Íránem stojí i na zájmech jiných ekonomických subjektů. Rusko a Írán má největší
přírodní
zásoby
plynu
na
světě.
Gazprom,
nejmocnější
ekonomická entita v Rusku, participuje na činnosti plynových polí Southern Pars v Perském zálivu. Ruský Lukoil a Tatneft vyvíjely projekty v Íránu a spolupracovaly s íránskými společnostmi. Jiné ruské
společnosti
energetiky
a
mají
ambiciózní
transportní
plány
infrastruktury.
na
rozvoj
Některé
íránské
ruské
regiony
uzavřely dohody o spolupráci se svými íránskými protějšky. Íránské obchodní
delegace
tak
především
jezdily
do
Tatarstánu,
industriálně rozvinuté a muslimy obydlené republiky uvnitř Ruska, Astrachaně,
íránského
Sankt-Peterburgu,
souseda
Omsku
a
na
druhém
konci
Novosibirsku,
Kaspického
přičemž
moře,
Astrachaň
je
region, který je pro kontakty s Íránem nejdůležitější. Konsolidace ruské státní kontroly nad strategickými sektory vytváří částečné spojení
zájmů
Gazprom
napříč
vlastní
různými
většinu
ekonomickými
akcií
aktéry
a
Atomstrojexportu,
regiony. hlavního
kontraktora na projektu jaderné elektrárny v Búšehru. V roce 2003 Rosoboronexport dohodu
s
usnadnil
Tatneftem,
všechny
který
se
kontrakty
několikrát
s
Íránem,
pokoušel
o
podepsal tendr
na
íránské ropné projekty. Kamaz, ruský největší výrobce nákladních aut, má základnu v Tatarstánu a má otevřenou továrnu na nákladní auta
v
Íránu,
s
plány
expandovat
na
regionální
trhy.
Rosoboronexport a vláda Tatarstánu jsou základními uchazeči pro vlastnictví tohoto závodu (Kassianova 2006). 66
Zájmy, které řídí ruské vztahy s Íránem, jsou silné a jdou nad rámec přímých zájmů konkrétních mocenských skupin, protože Írán je důležitý obchodní partner. Ze strategického hlediska je Írán pro Rusko
rovněž
důležitý
jako
sousedící
mocnost
se široce
kompatibilní strukturou zájmů v regionu, který je životně důležitý pro bezpečnost Ruska. Může být ale chybou vidět proíránské aspekty ruské zahraniční politiky v anti-amerikanismu a snahám o prevenci k dosažení světové dominance Spojených států (Kassianova 2006). Zájem Íránu o ruské zbraně leží v tom, že je země značně izolována od
zbytku
mezinárodního
základních
vnitřních
systému.
faktorů,
K tomu
které
přispívá
znemožnily
několik
začlenit
se
po
rozpadu bipolárního světa do mezinárodního systému. Především se jedná o strukturu íránského politického systému, zvláště napětí mezi tím, že země je zároveň republika a islámský stát, který je na jednu stranu reprezentovaný nejvyšším duchovním vůdcem a na druhé straně parlamentem. Nesoulad spočívá dále v ideologických rozdílech a osobním nepřátelství klíčových představitelů režimu. Zásadní politiku,
je
vliv
islámské
blízké
legitimitou.
spojení
Významné
revoluční mezi
jsou
ideologie
ideologií
rovněž
režimu
některé
na
zahraniční
a
politickou
aspekty
vlastní
sebeidentifikace režimu, jako je například chápání sebe sama jako ochránce muslimských práv a některé zahraničněpolitické pozice, jako je nenávist vůči státu Izrael. Problém v začlenění Íránu do mezinárodního společenství spočívá rovněž v tom, že je považován za jednoho z předních podporovatelů teroristických skupin. Írán se cítí
obklíčený
Spojenými
státy,
které
shromáždily
na
jeho
hranicích značné vojenské kapacity. I když má Írán často značně agresivní rétoriku, při pohledu na jeho chování je zřejmé, že se jedná o racionálního hráče na mezinárodním poli. Írán je ochotný se Západem jednat a navazovat vztahy. V posledních letech přichází před ostatní mocnosti s konkrétními a racionálními požadavky. To je způsobné tím, že Írán má se Západem a dalšími hráči společný zájem, aby Perský záliv zůstal otevřen. Írán se o to sice může svým
námořnictvem
vojenskou
postarat
přítomnost
sám,
zachovat
ale
Spojené
s nasazením
státy
mohou
menšího
svou počtu 67
letadlových
lodí.
Spolupráce
s
Íránem
by
nejen
omezila
rizika
konfliktu a námořních incidentů, ale rovněž by to mohlo zpomalit nebo zastavit jeho přibližování Číně a Rusku, které podporuje i americké izolování země. Dokud se přístup Spojených států k Íránu nezmění, je velmi pravděpodobné, že Rusko a Čína budou Teheránu prodávat
stále
sofistikovanější
zbraňové
systémy.
Rusko
a
Írán
spojuje dále to, že jako první a druhý největší producent zemního plynu
na
světě,
mohou
relativně
snadno
nastavit
monopol
a
rozhodovat o dodávkách, které jsou pro západní ekonomiky životně důležité (Baer 2010: 289; Hunter 2010: xiii). Íránské
vazby
faktorem
je
kompozici, chápání tímto
k Rusku zeměpisné
kulturu,
sebe
sama
způsobem
společnosti. specifickou
mají
také
umístění,
historickou vůči
což
Historický a
má
dopad
Konstantním na
světonázor
světu.
Identifikace
mnoho vývoj
kontext.
paměť,
okolnímu
formovala
společnost
domácí
staletí
již
mnoho
vlivů
a
kulturu.
To
má
etnickou
obyvatel
a
Íránců
se
před
islamizací
utvořilo
dopad
na
velmi
současné
vystupování Íránu na mezinárodním poli, protože vztahy Íránu se zahraničím a charakter zahraniční politiky musí být pro většinu občanů legitimní, i když názory obyvatel se v konkrétních otázkách často rozcházejí s tím, že většinu občanů je možné rozdělit do dvou
skupin,
kdy
jedna
prosazuje
více
nacionalistickou
a
realistickou zahraniční politiku a druhá se přiklání propagování panislamismu (Hunter 2010: 20). Rusko
a
Írán
přítomnost
rovněž
podněcuje
z pohledu
obou
ke
vzájemné
stran
vojenské
společných
spolupráci
hrozeb:
hrozba
teritoriální celistvosti obou států od činnosti separatistických a nacionalistický
sil,
stálá
přítomnost
vojenská
které
jsou
podporované
západních
států
třetími a
aktivní
stranami; využití
přítomnosti vojenských kapacit pro zabezpečení svých strategických zájmů v regionu Středního východu; aktivní a rozsáhlé pronikání nadnárodních
západních
korporací,
především
naftařských,
do
ekonomik států Kavkazu a Střední Asie (Jevrazijskij Vestnik 2012).
68
I když je obchod se zbraněmi vzájemně výhodný pro obě strany, kdy Rusko vydělává a Írán získává z jeho hlediska důležité zbraně, na pozadí stojí i jiné důvody. Pro obě strany platí, že kooperace je více řízena strachem a nedůvěrou, než oportunismem a sdílenými zájmy (Eisenstadt dle Beehner 2006). Rusko také vidí obchod se zbraněmi jako potenciální prostředek vlivu nad Íránem a dalšími státy (Boese dle Beehner 2006). Vzestup ruských dodávek zbraní do Íránu je součástí intenzivních snah Moskvy k expanzi obchodního dosahu na rozvíjející se trhy Středního východu, jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky. Rusko považuje země Latinské Ameriky za region s velkým potenciálem, kde již byla navázaná spolupráce s Brazílií, Venezuelou, Kolumbií, Uruguají a Ekvádorem (Beehner 2006; Junek 2012). Zbraně,
které
Írán
dostává,
nejsou
podle
Ruska
schopné
destabilizovat regionální rovnováhu moci. Ve skutečnosti má ruský export
zbraní
kvantitativní
a
kvalitativní
limity.
Například
letouny MIG-24S doručené do Íránu jsou zastaralé a nejsou vybavené dobrými zbraněmi pro pozemní cíle. Bojové letouny SU-24MK byly dodány v malém množství a jsou více staré, než dobré. Počet tanků a transportérů doručené z Ruska do Íránu ještě nezaplnily ztráty, které
Írán
utrpěl
během
dlouhotrvající
války
s
Irákem.
Systém
vzdušné obrany S-200 byl významnou dodávkou, ale jejich naváděcí systémy, které jsou pro jejich funkčnost a užití stěžejní, jsou zastaralé. Některé dodávky jsou ale významné. Například transakce odsouhlasená na podzim 2005 v hodnotě přibližně 700 milionů dolarů na dodání třiceti raketových systémů Tor M1, které s dosahem 12 kilometrů
mohou
zasáhnout
cíle
ve
výšce
10
kilometrů
a
jsou
schopné odhalit letadla, stejně jako bezpilotní letouny a naváděné střely. Tyto střely mohou být využity k obraně íránských jaderných objektů
před
z hlediska kontrakty
vzdušným
íránských tak
způsobují
útokem.
Všechny
vojenských více
zbrojní
kapacit
politických
dodávky
významné. explozí
nejsou Některé
v mezinárodní
politice, než reálný dopad na vývoj situace na Středním východě. I když je Rusko často obviňováno z toho, že pomáhá Íránu ve vývoji raketových
technologií,
samotný
Írán
má
poměrně
dobře
vyvinutý 69
program vývoje raket středního a dlouhého doletu. Americká vláda považuje Rusko za částečně odpovědné za úspěch tohoto programu. Ve zprávách CIA se opakovaně objevuje, že pomoc od ruských jednotek (Russian units) podporuje snahy Íránu k vývoji nových střel a k navýšení
nezávislosti
Teheránu
v
ohledu
na
produkci
střel.
Nedefinovaný pojem jednotky nabízí, že CIA chce nechat otevřenou otázku, jestli ruská vláda vědomě souhlasí nebo pouze toleruje transfer
raketových
technologií
nebo
tyto
jednotky
nelegálně
obchází vládní regulace a kontroly. Bez ohledu na fakt, že dokonce dnes jsou v Íránu ruští raketoví technici a inženýři, CIA uznává, že dodávky ze Severní Koreje a Číny jsou daleko důležitější pro vývoj íránských střel středního dosahu (Adomeit 2006: 3). Balancování pouze
na
motivech
částečně
z profitu
vysvětluje
a
politických
podstatu
omezeních
rusko-íránské
jen
vojenské
spolupráce. Tato spolupráce je zakořeněná v husté a rozmanité síti rusko-íránských
vazeb
a
dalších
zájmů.
Tyto
dvě
země
jsou
po
dlouhou dobu sousedé s komplexní bilaterální agendou, která se za posledních 20 let stále více měnila ve větší a větší spolupráci (Kassianova
2006).
Írán
se
cítí
ohrožený
jak
mezinárodním
prostředím, především pak Západem a Spojenými státy, tak jejich spojenci v regionu, což je především Izrael a Saudská Arábie. Írán je
tak
tlačený
k nakupování
zbraní
v zahraničí.
Jak
ukazuje
nedávný a současný vývoj, tak Írán je schopný většinu zbraňových systémů nakoupit od jiných států, pokud mu je Rusko nedodá. Snaha Íránu o ruské zbraně může vyvěrat z jiných motivů. Íránu jde mimo zajištění své bezpečnosti o zvýšení prestiže na mezinárodní scéně. Írán chce být považovaný nejen za regionální, ale i za globální mocnost,
která
vyvolává
u
ostatních
respekt.
Rusko-íránská
vojenská spolupráce tomu pomáhá (Sajjadi 2012; Ahmadínežád 2012). Vzhledem k tomu, že Írán se chce jako mocnost vymezovat zejména proti
Západu
a
Spojeným
státům,
spolupráce
s Ruskem
nabízí
možnost, jak nejen zvýšit své vojenské kapacity, ale rovněž jak zvýšit
svoje
postavení
vůči
svým
nepřátelům.
Ruský
obchod
se
zbraněmi rovněž ztěžuje sankcionování Íránu, protože Rusko proti němu nikdy naplno v této věci nepůjde. To z toho důvodu, že Rusko 70
chce
tímto
přispívat
k delegitimizaci
sankcí
jako
nástroje
mezinárodní diplomacie, protože v minulosti byly sankce užívané i proti
Moskvě.
Íránu
umožňuje
spolupráce
s Ruskem
zvyšovat
své
celkové schopnosti, protože komunikace mezi zeměmi neprobíhá pouze v oblasti vojenské spolupráce. Největší kapitolou rusko-íránských vztahů byla od roku 2000 dostavba jaderné elektrárny v Búšehru. Rusko také navyšuje dodávky zbraní do antiamericky orientovaných států, jako je nejen Írán ale i Venezuela a Čína. Írán, stejně jako Sýrie, může transferovat tyto zbraně do organizací, jako je Hizballáh nebo Hamás. Odborníci se neshodují na tom, jestli ruské zbraně
do
Íránu
představují
vážnou
hrozbu
pro
mezinárodní
společenství, avšak dodávky vyspělých vojenských technologií do Íránu
pobuřují
vzdušné
mnohé
západní
Tyto
dodávky
obrany.
státy, zbraní
zejména podle
v otázce
některých
systému
odborníků
způsobují výzvu pro útok na Írán. Na druhou stranu Írán zatím není ani
zdaleka
tak
vyzbrojen,
aby
vyzval
reakci
mezinárodního
společenství a rovněž je otázkou, zda vůbec má Západ na rozsáhlou válku s Íránem dostatečné kapacity (Beehner 2006). Případný vojenský útok na Írán ze strany Spojených států nebo Izraele je v současné době jedním z významných motivů, proč má Rusko
zájem
upevňovat
s Íránem
vzájemné
vztahy.
I
když
je
ve
vztazích mezi Íránem a Západem již třicet let napětí a o možné válce se hovoří již více let, v současné chvíli se o možném útoku na Írán hovoří stále častěji a Rusko tuto variantu považuje za reálný scénář budoucího vývoje. Podle některých zdrojů by taková válka měla významné důsledky pro Rusko a celý region bývalého Sovětského svazu. Podle předpovědí by se jednalo o značně rozsáhlý konflikt, který by svým charakterem převyšoval války a konflikty, které
se
v regionu
odehrály
v posledních
deseti
letech
(válka
v Iráku a Afghánistánu). Rozsáhlý konflikt na Středním východě by pro
Rusko
znamenal
destabilizaci
na
svých
jižných
hranicích
a
možnou ekologickou katastrofu. Na druhou stranu by v případě války mohlo Rusko do Íránu dodávat zbraně. Západ je v současné době také důležitý partner pro Rusko v oblasti energetických zdrojů, protože tam prodává svoji naftu a plyn (Satanovskij dle MIR 24). 71
I když má Západ více důvodů pro útok na Írán, případné napadení bude zřejmě obhájeno tím, že Írán chce získat jaderné zbraně a podporuje teroristické organizace. Pokud k útoku na Írán dojde, s největší pravděpodobností se Írán bude snažit do války přímo nebo nepřímo zatáhnout co nejvíce států. K možné válce přispívá i řada dalších faktorů. Jedná se tak dále o vztahy mezi šíity a sunnity v regionu, kdy by se některé arabské státy – především Saúdská Arábie – vůbec nebránily variantě napadení Západu na Írán. Stejně
tak
způsobil Íránu
to
by
válku
některým mezi
vypadá,
že
arabským
šíitským ze
státům
Íránem
svého
a
nevadilo, Izraelem.
jaderného
že
by
Podle
programu
Západ
chování
neustoupí
a
konfliktu se zřejmě nebojí. To ukázal například v době Iráckoíránské války, a rovněž to ukazuje svým vystupováním. Mimo to Írán sám sebe považuje nejen za regionálního, ale i za významného hráče na celém mezinárodním poli. Další věcí, co eskaluje situaci, je íránská ideologie a rétorika vůči Izraeli, ze které Írán jen stěží může ustoupit (Satanovskij dle MIR 24). Válka proti Íránu by pro monarchie v Perském zálivu měla velký přínos. Na druhou stranu si tyto země rovněž uvědomují, že válka by mohla i pro ně znamenat nebezpečí. Těmto státům jde za tím o to, aby bojovaly proti Íránu tak, aby ho politicky a ekonomicky oslabily. Státy na Kavkazu a ve Střední Asii zřejmě nemají zájem na válce. Za prvé by se k nim okamžitě nahrnulo obrovské množství běženců. Celkově by to pro ně znamenalo
ekonomickou,
ekologickou
a
humanitární
katastrofu
(Iskanderov dle MIR 24). Někteří odborníci však říkají, že válka není v současné chvíli nikomu zapotřebí – ani Spojeným státům, ani Izraeli. Pro Rusko je zásadní otázkou, jaký druh útoku by byl na Írán veden. Celkově je možné vydělit čtyři možné varianty. První je plnocenná pozemní operace takového druhu, jakým byl veden útok Spojených států na Irák. Taková válka je však podle vojenských analytiků značně nereálná z více důvodů. Především by pro takovou operaci
byly
zapotřebí
obrovské
vojenské
kapacity.
Druhou
variantou je vzdušný raketový útok na íránské objekty ze strany Spojených států, Izraele, případně jejich spojenců. V rámci této varianty je možné vydělit tři podvarianty: (1.) Rakety a vojenské 72
vzdušné síly by zaútočily výhradně na jaderné objekty. V Íránu je v současné době 15 až 27 základních jaderných objektů. Takový útok by mohl provést i Izrael bez pomoci Spojených států a celá operace by mohla být provedená i za jeden den. (2.) Vojenský vzdušný útok v řádu
několika
dní.
Operace
by
byla
zaměřená
nejen
na
cíle
jaderné, ale i další vojenské. Toto by již Izrael sám nezvládl a musel by být podpořený Spojenými státy nebo jinou zemí, případně koalicí.
(3.)
Útok
v řádu
několika
týdnů
i
na
ekonomickou
infrastrukturu země. Rusko se bojí jakéhokoli konfliktu, protože by i nejmenší útok mohl zažehnout rozsáhlou válku, které se Rusko bojí (Sažin dle MIR 24). Podle jiných názorů Izrael ani Spojené státy
íránský
jaderný
program
ve
skutečnosti
příliš
nezajímá.
Důležitější je to, že Írán je úhlavním nepřítelem Západu v regionu a
blokuje
jejich
zájmy,
což
se
týká
především
nerostného
bohatství. Íránský jaderný program je pro Západ pouze prostředek obhajoby vystupování proti Íránu. Z takového pohledu to znamená, že jediný útok, který by měl smysl, je útok pozemní, protože jiné druhy by znamenaly pro Západ více škody než užitku. Západ by se leteckými
útoky
nedostal
k nerostným
surovinám.
Navíc
by
to
přineslo obrovské zvýšení ceny ropy a zátěž pro americká vojska v okolních státech. Jedinou výhodnou variantou pro Západ by byla pozemní operace. Ta by měla významný geopolitický dopad pro Rusko. Běženci
jsou
sice
problém,
ale
takový,
který
zase
není
zcela
stěžejní a je ho možné časem řešit. Pro Rusko by byl větší problém to, že by se měnila celková rovnováha sil v regionu. Konfliktem by se Spojené státy dostaly do Kaspického regionu a Ázerbájdžán by se automaticky
dostal
do
sféry
vlivu
NATO.
Gruzie,
Uzbekistán
a
Turkmenistán by se rovněž dostaly pod vliv Západu se všemi jejich energetickými zdroji. Západ by mohl kontrolovat transport ropy a zemního plynu v regionu. Pro Rusko by to znamenalo ztrátu všech možností spojených s nerostnými surovinami v těchto zemích, což by výrazně
zpomalilo
ruskou
ekonomiku.
Pokud
by
k takovému
vývoji
došlo, vrchní velení Ruska by pravděpodobně rozhodlo o vojenském zásahu a pokusilo se zabránit vítězství Západu (Aleksandrov dle MIR 24). Pro Rusko by bylo vhodné, aby dalo světu jasně najevo, že 73
stojí na straně Íránu a je schopné se do konfliktu vložit, protože tím může odvrátit vývoj, který by pro něj byl více než složitý (Muchin dle MIR 24). Na druhou stranu vždy když Izrael někoho v minulosti
napadl,
tak
o
tom
vůbec,
natož
neupozorňoval, a udělal to bez varování. pokud
by
chtěl
Izrael
opravdu
na
Írán
dlouho
dopředu,
To může znamenat, že zaútočit,
tak
by
tuto
variantu spíše skrýval. Otázkou je, zde oddalování útoku neplyne z toho, že si Izrael a Spojené státy nejsou jisti, jak by taková válka dopadla (Cyganok dle MIR 24). Z jistého
úhlu
pohledu
již
určitý
druh
války
byl
proti
Íránu
zahájen. Jedná se o informační válku v kyberprostoru ze strany Izraele a Spojených států. Taková válka může ovlivňovat veřejné mínění,
na
ke zmrazení průmysl.
Co
které snah se
vedení o
zisk
týká
Íránu
musí
jaderných
výsledného
brát
ohled,
může
vést
zbraní
nebo
destabilizovat
dosažení
cílů
z dlouhodobého
hlediska, je otázkou, zda takový druh boje není účinnější, než případný vojenský zásah (Nadein-Rajevskij dle MIR 24). Írán však informační válku vede také. Jedná se o snahy ovlivňovat nálady ve společnosti a její identifikaci vůči okolnímu světu, na podkladě čeho může vedení Íránu svobodněji prosazovat své záměry. Jedním z hlavních cílů informační války ze strany Íránu je rovněž to, aby se z Íránu do světa nedostávaly nežádoucí informace, a naopak aby se nežádoucí informace ze světa nedostávaly do země (Gumenskij 2011: 173-174, 183). Z pohledu Ruska jde Západu především o to, aby byl svržen režim v Íránu. To by umožnilo dosadit prozápadně orientovanou vládu, a tím
by
se
Západ
dostal
k íránským
zdrojům
bez
boje.
To
by
z regionu Rusko vyhnalo a na jeho místo by nastoupily Spojené státy. Prozápadní Írán – s loutkovou vládou - je noční můra Ruska. V Íránu by okamžitě vyrostly americké vojenské báze, v Kaspickém moři by se objevila americká vojenská flotila a Rusko by bylo z moře zatlačeno na pobřeží Astrachaně. Takový vývoj Rusko chápe jako závažnou bezpečnostní hrozbu pro stát a hrozbu pro své zájmy v regionu (Safarov dle MIR 24). Rusko se taky bojí toho, že pokud 74
by byla v Íránu prozápadní vláda, tak by to byl ráj pro různé extrémisty a teroristické organizace (Muchin dle MIR 24). Vladimir Putin chce vytvořit Euroasijský svaz států. Jestli se chce
Rusko
udržet
jako
silná
globální
mocnost,
musí
se
ať
už
tento, nebo jiný svaz, ve kterém bude Rusko hrát vedoucí roli, utvořit. Rusko navíc vytvoření silného svazu považuje za životně důležité i pro budoucí zajištění vlastní existence. Bez Íránu však žádná takový svaz nebude mít značný význam. Takový svaz by byl neefektivní a neplnohodnotný. Z toho plyne, že Rusko se s největší pravděpodobností postaví za Írán, a jestli bude hrozba napadení Íránu, tak to Rusko bude vnímat jako přímou hrozbu pro své národní zájmy (Safarov dle MIR 24). Všichni
experti
konfliktu
se
ohledně
neshodují.
Kdyby
zachování se
Rusko
Ruska
v případě
přidržovalo
válečného
„hry
s nulovým
součtem― (tedy co není výhodné pro Spojené státy, je v zájmu Ruska a naopak), tak jako tomu bylo v době Studené války, je pak možné, že by vedení Ruska chtělo udělat vše pro to, aby Spojené státy vstoupily do války s Íránem a chytily se tak do pasti. Tedy by se jednalo o podobnou situaci, jak před vstupem sovětských vojsk do Afghánistánu, prezidentovi, výkonnými
kdy aby
Zbigniew dodali
zbraněmi
a
Brzezinski
mudžáhidům zatáhli
radil
stingery,
Sovětský
americkému
vyzbrojili
svaz
do
je
války
v Afghánistánu. I když se zatím k tomuto záměru v Rusku prakticky nikdo
nepřihlašuje,
není
možné
takové
chování
zcela
vyloučit
(Primakov 2010: 182). Podle některých názorů má Západ ve skutečnosti malý strach z toho, že by Írán mohl vlastnit jaderné zbraně. Hlavním zájmem Západu je, aby
se
různými
změnil
režim
způsoby.
v Íránu,
Prvním
krokem
čehož je
se
Západ
oddálit
Írán
snaží od
dosáhnout Ruska,
aby
nebyla žádná politická a ekonomická spolupráce, natož spolupráce ve
vojensko-technické
nepomáhalo
Íránu
oblasti.
zvyšovat
své
Hlavním vojenské
cílem
je,
kapacity.
aby
Rusko
V posledních
letech se tohoto vývoje daří dosahovat. Jednou z metod je, že se neustále straší o válce a vojenskému útoku na Írán. To má za 75
následek to, že firmy a nadnárodní korporace se bojí investovat v Íránu. Doplňující sankce, které zavedly Spojené státy k sankcím Rady bezpečnosti OSN, tento stav ještě podporují. To má dopad na celý ekonomický stav a celou vojenskou strukturu Íránu. Rovněž to má dopad na vývoj íránských jaderných technologií a vývoz ropy, ze které Írán do značné míry žije. Cílem všech těchto snah je, aby byl změněn režim a nastoupila nová politická garnitura se silným protiruským charakterem, která bude absolutně loajální Západu. To má mít za následek to, že Rusko ztratí všechny možnosti íránského trhu,
tedy
zejména
nebude
možné
s Íránem
spolupracovat
v energetice a vojensko-technické sféře. Dosažení těchto snah by mělo ve všech sférách kolosální dopad na zájmy Ruska na Středním východě, na Kavkazu a ve Střední Asii. Nakonec by to způsobilo, že by se Rusko muselo bránit Íránu a jeho vlivu v oblasti Kaspického moře, kde by se pro Rusko objevily nové nepřátelské flotily a ruské strategické zájmy v regionu Kaspického moře a Střední Asie by byly významně narušeny. Rusko by tak nejen ztratilo možnosti v Íránu a celém regionu, ale navíc by to posílilo Spojené státy, kterým
by
se
tímto
otevřel
prostor
pro
své
ekonomické
zájmy.
Spojené státy by tak mohly dokončit íránský jaderný program a exportovat do Íránu své vlastní zbraně (Safarov 2010a).
76
9. Závěr Vojenské vztahy Ruska a Íránu měly několik period, přičemž jejich rozvoj začíná prakticky až od 60. let 20. století. I když se do islámské revoluce do Íránu ruské zbraně dopravovaly, významnější spolupráce mezi státy se začala vyvíjet až po roce 1979, přičemž do konce Irácko-íránské války byla spolupráce značně sporá. Přelom 80. a 90. let je začátkem období, kdy vojensko-technická kooperace nabírá
na
významu,
je
pro
Írán
stěžejní
při
zajišťování
své
vojenské bezpečnosti a má vliv i na vývoj regionální situace. Po rozpadu Sovětského svazu bylo podepsáno více kontraktů na dodávky zbraní. Spolupráce klesá v polovině 90. let jako důsledek ruskoamerické dohody. K výrazné obnově dochází až po nástupu Vladimira Putina
na
vyvíjela
post až
prezidenta
do
nástupu
v roce
Dmitrije
2000.
Spolupráce
Medveděva
na
se
post
úspěšně
prezidenta
v roce 2008. Za jeho vlády došlo k radikálnímu zhoršení vztahů a je otázkou, jak se podaří roztržku ve vztazích po jeho odchodu z úřadu napravit. Jak
Rusko,
tak
Írán
mají
zájem
jak
v regionálním,
tak
v celosvětovém měřítku udržovat a navyšovat svoji moc. Snahy o dosažení vojenské síly skrze jejich vojensko-technickou spolupráci nejsou
pro
obě
strany
nejpodstatnějším
cílem.
Zatímco
Írán
se
snaží pomocí rusko-íránské vojensko-technické spolupráce především navýšit své vojenské kapacity, Rusko sleduje touto spoluprací více cílů,
přičemž
většina
z nich
se
netýká
přímého
zvýšení
svých
vojenských možností. Mezi Ruskem a Íránem panuje spíše dlouhodobá spolupráce s různými výkyvy,
než
stálé
nepřátelství
nebo
rivalita.
Rovněž
je
možné
vyloučit, že by Rusko a Írán v dohledném časovém horizontu řešily své
vztahy
ztratily
vojenským
své
výsadní
konfliktem, postavení
protože
by
v regionu.
oba I
státy
když
tímto
jsou
ve
vojenských vztazích Ruska a Íránu nejpodstatnějšími aktéry státy, ostatní aktéři v těchto vztazích hrají rovněž významnou roli a mají značný dopad na fungování těchto vztahů. Příkladem mohou být rezoluce
Rady
bezpečnosti
OSN,
které
mimo
jiné
vedly
k výnosu 77
ruského prezidenta Dmitrije Medveděva v září 2010, který prakticky zcela
zastavil
všechnu
vojensko-technickou
spolupráci
s Íránem,
což v důsledku vedlo k celkovému výraznému zhoršení vztahů těchto států. Mezinárodní prostředí tak značným způsobem ovlivňuje vztahy Ruska a Íránu. Důsledkem vojenské spolupráce Ruska a Íránu je to, že Írán zvyšuje své
vojenské
kapacity,
ale
strach
z
napadení
je
pouze
jednou
z příčin těchto aktivit, i když velmi podstatnou. To je způsobené tím, že Írán povětšině zná zájmy a postoje okolních států. I když tedy Írán vede ke zbrojení do značné míry zvyšování vojenských kapacit
okolních
států,
není
to
způsobené
nejistotou
záměrů
okolních států. V regionu zbrojí všichni a vojenské síly se různě dorovnávají a předbíhají. Podoba rusko-íránské vojenské spolupráce je pro naplňování snah Íránu zatím velmi podstatná. O tom svědčí například úsilí Íránu o zisk ruského systému S-300, bez něhož není Írán schopen účinně bránit svá jaderná a jiná zařízení, která jsou naprosto zásadní pro bezpečnost a chod státu. Ruské dodávky tak hrají z tohoto úhlu pohledu roli pro vývoj situace v regionu. Práce měla za cíl odpovědět na dvě výzkumné otázky. První z nich se ptala, jak jsou Rusko a Írán motivované pro vojensko-technickou spolupráci,
tedy
Rusko
pro
export
zbraní
do
Íránu
a
Írán
pro
import ruských zbraní. Na tuto otázku odpovídá kapitola o motivech rusko-íránské
vojensko-technické
spolupráce,
kde
se
opírám
o
teoretický rámec Scotta D. Sagana. Vojenská spolupráce států je často vysvětlena tím, že státy se snaží navyšovat své vojenské kapacity,
protože
se
bojí
o
svoji
vlastní
bezpečnost.
Využitý
teoretický rámec k této dimenzi přidává i další faktory, které se ukázaly jako relevantní. Rusko ke spolupráci s Íránem tak motivuje více faktorů: (1.) Ekonomické a politické zájmy v regionu. (2.) Málo alternativ pro prodej vyspělých vojenských technologií. (3.) Rozšiřování s dalšími
zákaznické
zákazníky.
základny
(4.)
Snahy
a o
možnosti
dalších
diplomatickou
podporu
obchodů Íránu.
(5.) Vytváření překážek pro vojenskou akci Západu vůči Íránu. (6.) Odbyt
zbraní
pro
velký
ruský
vojenský
průmysl.
(7.)
Snahy 78
diversifikovat vývozu
ekonomické
nerostných
zdroje.
surovin.
(8.)
(9.)
Snižovat
Zájmy
závislost
dalších
na
ekonomických
subjektů z jiných hospodářských oblastí. (10.) Bezpečnostní zájmy. (12.)
Snahy
organizace
získat
pro
Írán
ke
spolupráci
a
spolupráci případně
v rámci
v dalších
Šanghajské integračních
uskupeních. I když jsem se opíral o multikauzální přístup Scotta D. Sagana, do značné míry motivy Ruska vysvětluje zejména bezpečnostní model. Rusko se snaží vnějším bezpečnostním hrozbám předejít zvyšováním exportu
svých
zbraní,
protože
tím
zvyšuje
své
ekonomické
schopnosti a možnosti vojensko-průmyslového komplexu. Podle tohoto modelu Rusko zbraně prodává kvůli odstrašování vnějších hrozeb a používá to jako odstrašující nástroj proti změnám statutu quo. Změny ve vztazích k Íránu ze strany Dmitrije Medveděva je podle tohoto
modelu
možné
vysvětlit
tak,
že
došlo
k přehodnocení
vnějších bezpečnostních hrozeb ze strany Spojených států a Íránu. Model domácí politiky rovněž obsahuje faktory, které řídí ruskou politiku vůči Íránu. Jedná se především o vliv domácích aktérů, kteří
pobízejí
politickou
a
vojenskou
sféru
k dodávkám
zbraní.
Jedná se o větší množství aktérů, jejichž zájmy jsou často do značné míry propojené. Jsou to vědci, ekonomické subjekty, armádní představitelé a politici. Tito aktéři buď záměrně, nebo nezáměrně tlačí
na
navyšování
exportu
zbraní
do
Íránu
přesvědčováním
o
narůstajících bezpečnostních hrozbách. Podle Scotta Sagana tento proces začíná u vědců, kteří tlačí na vojenské inovace, armádní složky
jsou
následně
odpovědností
tlačeny
k obhajování
jejich
názorů, což nakonec vyvíjí tlak na politické představitele. Model norem či prestiže rovněž částečně odpovídá ruským motivům, protože výroba, prodej a vůbec celý vojensko-průmyslový komplex má pro Rusy důležité symbolické funkce a je chápaný jako něco, co tvoří prestiž
státu.
Klasifikace
Scotta
Sagana
dobře
pomáhá
vymezit
motivy Ruska pro export zbraní do Íránu. Z práce je ale evidentní, že za motivy Ruska stojí zejména ekonomické zájmy, které Sagan do značné míry opomíjí. 79
V motivech Íránu pro import ruských zbraní je možné identifikovat několik
základních
vzájemně
propojených
faktorů,
které
hrají
stěžejní roli: (1.) Írán je do značné míry izolován od zbytku mezinárodního systému
a
systému.
vnitřního
(2.)
Struktura
fungování,
které
íránského
má
politického
bezprostřední
vliv
na
možnosti spolupráce se zahraničními partnery. (3.) Vliv islámské revoluční
ideologie
na
zahraniční
politiku
a
sebeidentifikace
režimu. (4.) Pocit ohrožení Západem, především pak Spojenými státy a Izraelem. (5.) Zeměpisné umístění, kultura, historická paměť a světonázor
obyvatel.
mezinárodním
poli.
(6.)
Snaha
o
(7.)
Snaha
prestiž být
a
respekt
globální
státu
mocnost.
na
(8.)
Vymezování svých nepřátel jak vládou, tak občany. (9.) Snahy o zmírňování
sankcí
vůči
Íránu.
(10.)
Snahy
o
ochranu
svých
jaderných a jiných zařízení. Vzhledem ke klasifikaci Scotta D. Sagana
je
možné
říci,
že
všechny
tři
modely
v rámci
multikauzálního přístupu dobře napomáhají pochopení motivů Íránu pro import ruských zbraní. Rusko-íránské vojenské vztahy jsou řízeny rovněž společnými motivy obou zemí: (1.) Rusko a Írán spojuje vzájemná spolupráce v oblasti těžby
a
transportu
nerostných
předními
producenty
a
hráči
surovin,
na
trhu.
protože (2.)
obě
Obě
země
země
jsou
pociťují
společná bezpečnostní rizika a hrozby. (3.) Oba státy mají k sobě značný
respekt
a
vzájemná
spolupráce
je
udržována
i
vzájemným
strachem a obavami. (4.) Existují společné politické a ekonomické profity.
(5.)
Jedná
se
o
sousedící
mocnosti
s komplexní
bilaterální agendou, které spolu musí komunikovat. Společné motivy vojenské spolupráce Ruska a Íránu z klasifikace Sagana vzhledem k těmto
bodům
nejvíce
odpovídají
bezpečnostnímu
modelu
plus
motivům hospodářského charakteru. Vzhledem k tomu, že rusko-íránské vojenské vztahy nejsou nezávislé na
okolním
prostředí,
druhá
výzkumná
otázka
si
kladla
za
cíl
zjistit, jak jsou vojenské vztahy mezi Ruskem a Íránem ovlivněné mezinárodním prostředím. Celkově je možné říci, že rusko-íránské vojenské
vztahy
jsou
do
značné
míry
ovlivněné
mezinárodním 80
prostředím, ale na konkrétní dodávky zbraní byl kromě výjimek vliv minimální.
Nejpodstatnější
vliv
na
fungování
rusko-íránských
vojenských vztahů mají Spojené státy (a jejich vztahy s Ruskem a Íránem),
tlak
Izraele,
Rada
bezpečnosti
OSN,
především
pak
rezoluce přijaté vůči Íránu a rozsáhlá spolupráce Íránu s Čínou. V současné době se Írán cítí především ohrožovaný Spojenými státy a Izraelem, a proto hledal v Rusku spojence, který by tuto hrozbu vyvažoval a zároveň se nesnažil o ústupky před Spojenými státy. Tento přístup Íránu – v rámci hlavního časového záběru práce (2000 až 2012), byl praktikován od nástupu Vladimira Putina na post prezidenta v Rusku v roce 2000 až do nástupu Dmitrije Medveděva v roce 2008, resp. do let 2009-2010. I když bylo do této doby pro Írán výhodnější vyvažovat pomocí Ruska americké zájmy v regionu, změny
v zahraniční
politice
v době
Medveděva
ukázaly
konkrétní
příklad toho, kdy strategie vyvažování byla opuštěna a Írán se začal chovat opačně. V této době tak nastala situace, kdy Írán nemohl vytvořit alianci s Ruskem, a proto zvolil politiku ústupků (resp. snah o zlepšení vztahů) se Spojenými státy. Rusko se v této době
chovalo
stejně,
resp.
byly
odrazem
postoje
a
snažilo
s Íránem
navázat
změny
chování co
v íránské Ruska,
nejširší
zahraniční
které
se
spolupráci
politice
v době a
Putina
následně
za
Medveděva podlehlo tlaku Spojených států a Izraele. Írán na chování Ruska v době Medveděva razantně reagoval a provedl změny v zahraniční politice. Írán se od této doby snaží zlepšit vztahy se Spojenými státy. Rusko to pravděpodobně chápe tak, že chce
Írán
opustit
partnerství
s
Ruskem
a
přeorientovat
svoji
zahraniční politiku. Tyto snahy Íránu mají dlouhodobé cíle, což je v
případě
íránské
zahraniční
politiky
zcela
normální,
kdy
se
upřednostňují dlouhodobé zájmy před zájmy krátkodobými, tedy i v horizontu desítek i stovek let (Baer 2010: 39). Strategie Teheránu je zřejmě taková, že na jednu stranu vystupuje jako spojenec Ruska a nepřítel Spojených států, ale zároveň možná chce v dlouhodobém horizontu Rusko opustit a navázat partnerství se Spojenými státy. Spojené
státy
společně.
a
Spojené
Rusko státy
ale se
řeší často
mnoho snaží
problémů pomocí
ohledně Ruska
na
Íránu Írán 81
tlačit. Prezident Medveděv se této spolupráci nebránil, což bylo do značné míry způsobené tím, že Rusko má z Íránu také obavy. Přístup Medveděva k Íránu a Spojeným státům je současnou ruskou prezidentskou administrativou vnímán značně negativně.
Íránu se
v době Medveděva nelíbila řada řešení a rozhodnutí, která také způsobila výraznou ztrátu image Ruska v Íránu. Mezi nejdůležitější patří tři zásadní věci: (1.) Rusko na poslední chvíli upustilo od dodání raket S-300. (2.) Rusko zastavilo prakticky všechny práce na dostavbě elektrárny v Búšehru. (3.) Rusko zcela jasně podpořilo sankce proti Íránu, což způsobuje negativní postoje dodnes. To je navíc podpořené tím, že Írán v době Medveděva chápal politiku vůči sobě ze strany Ruska za uzavřenou. Teherán byl zřejmě přesvědčený o tom, že k těmto rozhodnutím došlo na podkladě vlivu Spojených států,
případně
Izraele.
Rusko
podporovalo
sankce
vůči
Íránu,
protože mělo ze Spojených států a Íránu strach. Írán byl pro těsné navázání
ekonomických
vztahů
s Ruskem,
ale
nemožnost
vzájemné
vztahy prohloubit způsobilo z jeho pohledu výhradně Rusko. To, že Írán hledá jiné partnery v mezinárodním prostředí, je výsledkem toho, že se od něho Rusko v době Medveděva samo odvrátilo. Ruské zájmy ve vztahu k Íránu udržují v současnosti zájmy Ruska na půdě Šanghajské
organizace
pro
spolupráci.
Rusko
se
chce
stát
globální mocností a tato organizace má sloužit jako prostředek zvyšování své vlastní moci a vlivu. Rusko má v rámci organizace výsadní postavení a každý stát, který se k organizaci přidá – a bude tak veskrze určitým způsobem podřízený Rusku – je pro Rusko významný prostředek posilování své pozice na mezinárodní scéně. Tedy Írán, který má zájem do organizace vstoupit, je tak jedním ze států, od kterých se Rusko naplno neodvrátí. Ruská politika vůči Íránu byla vždy velmi závislá na vztazích se Spojenými státy a na celé rusko-íránské vojenské vztahy by tak bylo možné se dívat i jako na jednu z kapitol vztahů Ruska a Spojených států. Kdo je v současné době pro Írán velmi důležitý, je Čína, která je na rozdíl od Ruska ve vztazích k Íránu více nezávislá. Na druhou stranu jsou však zájmy Číny vůči Íránu řízeny 82
prakticky výhradně obchodními zájmy a prodejem výrobků. I když některé obchody čeří mezinárodně politické vody, Čína zatím nemá zájem se vměšovat do politických záležitostí. Co se týká íránského jaderného programu, tak Čína dosud neprojevila téměř žádný zájem o tuto problematiku. Pro Írán je Čína důležitá i z toho důvodu, že kvůli svým ekonomickým zájmům nechce pro Írán žádné sankce. Rusko má z Íránu značné obavy a nedůvěřuje mu, a proto chce pro sebe záruky. To je důvodem, proč hraje na více stran, což může někdy
působit
schizofrenním
dojmem.
Odvrácení
Íránu
od
Ruska
nebylo způsobení tím, že by bylo Rusko pod přímým vlivem Spojených států,
ale
prezident
Medveděv
zřejmě
pouze
nechtěl
spory
nebo
možnou konfrontaci.
83
Přílohy Příloha 1: Využitá transliterace a transkripce ruské cyrilice cyrilice А Б В Г Д
а б в г д
čeština transliterace a b v g d
Е е
e, je (na začátku slova, po samohláskách a po jerech ь resp. ъ)
Ё ѐ
transkripce a b v g d, ď (před ѐ, ю, я a měkkým jerem ь) e, je (na začátku slova, po samohláskách a po jerech ь resp. ъ), ě (po д, т a н, s výjimkou cizích slov) o (po д, т, н, ж, ш, ч a щ), jo
Ж З И Й К Л М Н
ж з и й к л м н
О П Р С Т
о п р с т
У Ф Х Ц Ч Ш Щ
у ф х ц ч ш щ
ë, jë (na začátku slova, po samohláskách a po jerech ь resp. ъ) ž ž z z i i, ji (po jeru ь) j j k k l l m m n n, ň (před ѐ, ю, я a měkkým jerem ь) o o p p r r s s t t, ť (před ѐ, ю, я a měkkým jerem ь) u u f f ch ch c c č č š š šč šč
Ъ Ы Ь Э
ъ ы ь э
" y ' e
(vynechává se) y (vynechává se) e
ju ja
ju, u (po д, т a н) ja, a (po д, т a н)
Ю ю Я я
Zdroj: Knihovna Akademie věd ČR. Dostupné na: http://www.lib.cas.cz/space.40/CYRILLIC/RU-EN-T3.HTM
84
Příloha 2: Hlavní transfery konvenčních zbraní z Ruské federace do Íránu Počet
Označení
Druh
Rok objednávky
Rok(y) dodání
objednaných 2
Počet doručených
Project-
Ponorka
1991
1992-1993
2
Ponorka
1993
1996
1
Dieselový
(1993)
1993-2000
(200)
(1993)
1994-1995
104
Vrtulník
1998
2000
5
9M114/AT-6
Protitanková
(1999)
2000-2003
(500)
Spiral
střela
BMP-2 turret
IFV turret
(1999)
2000-2011
(120)
Mi-8MT/Mi-
Vrtulník
1999
2000-2001
22
Vrtulník
2001
2002-2003
(20)
SRAAM
(2003)
2006
(40)
(2003)
2006
6
2005
2006-2007
(750)
2005
2006-2007
(29)
877E/Kilo 2
Project877E/Kilo
(200)
V-46
motor 104
V-46
Dieselový motor
5
Mi-8MT/Mi17/Hip-H
(500)
22
17/Hip-H (20)
Mi-8MT/Mi17/Hip-H
(40)
R-60/AA-8 Aphid
(6) (750)
Su-
Ground
25/Frogfoot-A
ac
9M338/SA-15
SAM
attack
Gauntlet (29)
Tor-M1/SA-15
Mobile
SAM
system
Zdroj: SIPRI 2012. Dostupné na: http://www.sipri.org/databases/armstransfers
85
Anotace a klíčová slova Anotace Práce
analyzuje
vojenské
vztahy
Ruska
a
Íránu
od
poloviny
20. století, přičemž záběr je zejména na období od konce 80. let, především pak od nástupu Vladimira Putina na post prezidenta Ruské federace
v roce
spolupráce
2000.
států
Nejprve
v rámci
vojensko-technické
je
vytyčeno
dvoustranných
spolupráce
těchto
pozadí,
dohod
zemí.
a
kontext,
perspektivy
Následuje
analýza
střetu zájmů Ruska a Íránu a vlivu mezinárodního prostředí na jejich
vojenské
vztahy.
Nejrozsáhlejší
část
práce
se
věnuje
obchodu se zbraněmi, kde je postupováno na časové ose až do roku 2012. V této části je rovněž srovnání funkčního období prezidenta Vladimira v letech
Putina 2008
proliferační
v letech
až
2012.
teorie
2000
až
2008
V závěrečné
vytyčeny
a
části
motivy
Dmitrije jsou
Medveděva
pak
rusko-íránské
s pomocí vojensko-
technické spolupráce. Annotation The thesis analyzes the Russo-Iranian military relations in the second half of the 20th century, especially the periods from the end
of
the
1980th
and
from
the
Vladimir
Putin´s
election
as
president in 2000. In the thesis are first of all chapters about background,
context,
bilateral
agreements
and
prospects
of
the
military-technical cooperation of these two countries. Than follow the analysis of collision of interests of these countries and the impact
of
the
international
environment
on
their
military
relations. The largest section is devoted to the analysis of the Russia-Iran
arms
trade
to
the
year
2012.
In
the
end
of
this
section is also the comparison of the Vladimir Putin´s term of office 2000-2008 and the Dmitrij Medvedev´s 2008-2012. With the use of proliferation theory the last part describes motives of Russo-Iranian military-technical cooperation.
86
Klíčová slova Rusko,
Írán,
obchod
se
zbraněmi,
vojenské
vztahy,
vojensko-
technická spolupráce Key words Russia, Iran, arms trade, military relations, military-technical cooperation
87
Seznam pramenů a literatury: Dokumenty: 1. MID. 2000. Koncepcija vnešnej politiki Rossijskoj Federacii 2000.
Moskva:
Ministerstvo
Federacii
inostrannych
del
(cit.
Rossijskoj 2012-10-09).
(http://www.mid.ru/Bl.nsf/arh/19DCF61BEFED61134325699C003B5FA 3?OpenDocument). 2. MID. 2012a. Dogovor ob osnovach vzaimootnošenij i principach sotrudničestva respublikoj
meždu
Iran.
Rossijskoj
Rossijskoj
Moskva:
Federaciej
Ministerstvo
Federacii
i
Islamskoj
inostrannych
(cit.
del
2012-10-18).
(http://www.mid.ru/bdomp/spd_md.nsf/0/C69F1CC0068B572B44257A8 6001CD6E9). 3. MID.
2012b.
Federacii
i
Soglašenie
meždu
pravitelstvom
pravitelstvom
Islamskoj
Rossijskoj
respubliki
Iran
o
vzaimnoj zaščite sekretnoj informacii. Moskva: Ministerstvo inostrannych
del
Rossijskoj
Federacii
(cit.
2012-10-18).
(http://www.mid.ru/bdomp/spd_md.nsf/0/3CA1118D0E6CE16044257A8 6001C989E). 4. MID.
2012c.
Federacii
i
Soglašenie
meždu
pravitelstvom
sotrudničestve
Islamskoj
v sooruženii
elektrostancii.
Moskva:
Rossijskoj
Federacii
pravitelstvom
na
Respubliki
territorii
Ministerstvo
Rossijskoj
Irana
Iran
atomnoj
inostrannych
(cit.
o del
2012-10-18).
(http://www.mid.ru/bdomp/spd_md.nsf/0/80AAEB2113F9F6AB44257A8 6001D0773). 5. MID.
2012d.
Federacii
i
Soglašenie
meždu
pravitelstvom
pravitelstvom
Islamskoj
Rossijskoj
respubliki
Iran
o
torgovom i ekonomičeskom sotrudničestve. Moskva: Ministerstvo inostrannych
del
Rossijskoj
Federacii
(cit.
2012-10-18).
(http://www.mid.ru/bdomp/spd_md.nsf/0/4E9AEBA8EB494D5844257A8 6001CD809).
88
6. Prezident Rossii. 2012. Ukaz Prezidenta RF ot 22.09.2010 N 1154 “O merach po vypolneniju rezoljucii Soveta bezopasnosti OON 1929 ot 9 ijunja 2010 g.“ Moskva: Prezident Rossii (cit. 2012-11-11). (http://graph.document.kremlin.ru/page.aspx?1;1298288).
Literatura a elektronické zdroje: 1. Ahmadínežád, M. 2012. Bez Kupjur. Intervju s prezidentom Irana
M.
Achmadinežadom.
NTV
2012.
(cit.
2012-12-08).
(http://www.youtube.com/watch?v=zdx_MWu3wSI). 2. Adomeit, Hannes. 2006. „Russia´s Iran Policy. Global and regional
objectives,
political
and
economic
interests.―
Berlin: Stiftung Wissenschaft und Politik. (cit. 2012-1120).
(http://www.swp-
berlin.org/fileadmin/contents/products/comments/comments200 6_09_adm_ks.pdf). 3. ATM - Armády, technika, militaria. 2012. (cit. 2012-10-24). (http://www.atmonline.cz/news/2012/cervenec/260712b.htm). 4. Baer, Robert. 2010. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu. Praha: Volvox Globator. 5. Beehner, Council
Lionel. on
2006.
Foreign
„Russia-Iran Relations.
Arms (cit.
Trade.―
The
2012-09-22).
(http://www.cfr.org/iran/russia-iran-arms-trade/p11869). 6. Beheshtipour,
Hassan.
2012.
„Iranian-Russian
Relations
during Putin’s Third Presidency.― Iran Review. (cit. 201210-21). (http://www.iranreview.org/content/Documents/Iranian_Russia n_Relations_during_Putin%E2%80%99s_Third_Presidency.htm). 7. Blaterskij, M. V. 2010. „Iranskij krizis: transformacija regionalnoj problemy v globalnuju―. Moskva: Vysšaja škola ekonomiki.
(cit.
2012-10-09).
(http://www.hse.ru/sci/publications/14498885.html). 89
8. Boese, Wade. 2000. „Russia to Bow Out of 1995 Deal Banning Arms
Trade
with
Iran.―
Association.
Washington,
DC:
(cit.
Arms
Control
2012-10-12).
(http://www.armscontrol.org/act/2000_12/rusirandec00). 9. Císař,
Ondřej.
2010.
„Výzkum
začíná
otázkou.―
BSS
405
Koncepce a metody výzkumu v bezpečnostních a strategických studiích. Brno: Fakulta sociálních studií MU. 10.
Eichler, Jan. 2006. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21.
století. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – AVIS. 11.
Eshel,
Tamir.
2011.
„Kvant
1L222
Avtobaza
Electronic
Intelligence (ELINT) system―. Defence Update. (cit. 201211-30).
(http://defense-update.com/20111205_kvant-1l222-
avtobaza-electronic-intelligence-elint-system.html). 12.
Global Security. 2012. Kosar / Nasr (cit. 2012-10-20).
(http://www.globalsecurity.org/military/world/iran/kosar.ht m). 13.
Grigorjev, Aleks. „Rossija ne budet postavljat kompleksy
PVO
S-300
Iranu.―
Golos
Ameriki.
(cit.
2012-10-21).
(http://www.golos-ameriki.ru/content/russia-iran-c-3002010-09-22-103561369/188566.html). 14.
Gumenskij A. V. 2011. „Informacionnaja borba i globalnoe
informacionnoe prostranstvo.― In: Meždunarodnye otnošenija Rossii
v
„novych
Pripoljarnye
političeskich
zony.
Vozdušnye
prostranstvach: i
morskie
Kosmos.
prostranstva.
Globalnaja informacionnaja sfera. Eds. Bogaturov, A. D. – Lenand,
M.
Moskva:
Institut
problem
meždunarodnoj
bezopasnosti RAN. 15.
Harold, Scott a Hader, Alireza. 2012. „China and Iran.
Economic,
Political,
and
Military
Relations.―
RAND
Corporation: Center for Middle East Public Policy. (cit. 2012-10-20). (http://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/occasional_paper s/2012/RAND_OP351.pdf).
90
16.
Hunter, Shirren T. 2010. Iran’s Foreign Policy in the
Post-Soviet
Era.
Resisting
the
New
International
Order.
Santa Barbara, Calif.: Praege. 17.
Charbonneau, Louis. 2011. ―EXCLUSIVE: N. Korea, Iran
Trade Missile echnology—.N.‖ Reuters. (cit. 2012-10-20). (http://in.reuters.com/article/2011/05/14/idINIndia57017820110514). 18.
Isajkin, A. 2010. „Russia has no obstacles for military
cooperation with Iran – arms exports chief.― RT TV. (cit. 2012-12-01).
(http://rt.com/news/russia-arms-trade-
rosoboronexport/). 19.
Jevrazijskij
Vestnik.
2012.
„Novyj
etap
rossijsko-
iranskich otnošenij.― Jevrazijskij Vestnik (cit. 2012-1022). (http://www.schelkovo.tv/zarub-st1-9.html). 20.
Junek,
Michal.
očekávání?―
2012.
Sekuritaci.
„Ruský
zbrojní
Studentský
průmysl:
portál
o
přehnaná
bezpečnosti
(cit. 2012-12-08). (http://www.sekuritaci.cz/rusky-zbrojniprumysl-prehnana-ocekavani/). 21.
Kassianova, Alla. 2006. „Russian Weapons Sales to Iran.
Why They Are Unlikely to Stop.― Center for Strategic and International Studies, PONARS Policy Memo No. 427. (cit. 2012-09-21). (http://csis.org/files/media/csis/pubs/pm_0427.pdf). 22.
Katz, M. N.: „Putin, Ahmadinejad and the Iranian Nuclear
Crisis.― Middle East Policy, Vol. 13, No. 4, Winter 2006, 125-131. (http://digilib.gmu.edu:8080/xmlui/bitstream/handle/1920/30 20/Putin%20Ahmadinejad%20and%20Iranian%20Nuclear%20Crisis.p df;jsessionid=F9354033DBA8B332CB2E28BB4191D9C0?sequence=4). 23.
Kokošin, Andrej. 2006. Meždunarodnaja energetičeskaja
bezopasnost. Moskva: Jevropa. 24.
Kořan,
Michal.
2008.
„Jednopřípadová
studie.―
In:
Jak
zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Ed. Drulák, Petr. Praha: Portál, 29-61. 91
25.
Kurtov,
Ajdar.
international
2008.
„Iranian
economic
vector
strategy.―
headlines.
in
Russia
(cit.
Russia´s
beyond
the
2012-12-08).
(http://rbth.ru/articles/2008/12/19/191208_iran.html). 26.
IMINT
&
Deployment.“
Analysis. IMINT
2010. &
„Iranian
Analysis
(cit.
Strategic
SAM
2012-10-20).
(http://geimint.blogspot.cz/2007/09/iranian-samnetwork.html). 27.
Ivašov, Leonid. 2012. „Former Member of Russian Joint
Chiefs of Staff Col.-Gen. Leonid Ivashov: Russia Is Ready to Use Military Power to Defend Iran and Syria.― Russia Today
TV.
(cit.
2012-11-03).
(http://www.memritv.org/clip/en/3304.htm). 28.
Lancov,
S.
A.
a
Ačkasov,
V.
A.,
Eds.
2008.
Mirovaja
politika i meždunarodnye otnošenija. Sankt-Peterburg: Piter Press. 29.
Lenta. 2012. Rossija zaplatila Iranu neustojku za sryv
postavok
S-300.
(cit.
2012-09-22).
(http://lenta.ru/news/2012/01/20/fine/). 30.
Magomedov,
Gasa
Gadisovič.
2006.
Rossija
v sisteme
vnešnepolitičeskich prioritetov Islamskoj Respubliki Iran na sovremennom etape. Dissertacija kandidata političeskich nauk. Moskva: Diplomatičeskaja Akademija MID Rossii. 31.
Mareš,
Miroslav.
2005.
„Aktéři
proliferace
zbraní
hromadného ničení,― Obrana a strategie. (cit. 2012-11-06). (http://www.defenceandstrategy.eu/cs/archiv/rocnik-2005/22005/akteri-proliferace-zbrani-hromadnehoniceni.html#.UJksorFmJpA). 32.
Mazza, Michael. 2011. ―China-Iran Ties: Assessment and
Implications for US Policy,‖ American Enterprise Institute. (cit. 2012-10-20). (http://www.irantracker.org/analysis/michael-mazza-chinairan-ties-assessment-and-implications-us-policyapril-212011).
92
33.
MID. 2012e. Perečen dvustoronnich meždunarodnych
dogovorov Rossijskoj Federacii. Moskva: Ministerstvo inostrannych del Rossijskoj Federacii (cit. 2012-11-11). (http://www.mid.ru/spd_md.nsf/webcantr/). 34.
MIR 24. 2011. „Pered ugrozoj novoj vojny.― Slovo za slovo
s Alekseem Šachmatovym. (cit. 2012-12-02). (http://rutube.ru/video/3efe0d92275a278d3eb277a3283e852c/#. UMDe3-T8LkI). 35.
Mirskij, G. I. 2008. Islamizm, transnacionalnyj terrorizm
i bližnevostočnye konflikty. Moskva: Izdatelskij dom GU VŠE. 36.
Muradjan, Igor. 2002. Amerikano – iranskie političeskie
otnošenija. ArCGroup (cit. 2012-10-18). (http://www.artsakhworld.com/igor_muradian/iran2/index.html ). 37.
Nuclear
Threat
Chronology.―
Initiative
James
Studies,
Martin
(NTI). Center
MIIS
2011. for
„Iran
Missile
Nonproliferation
(cit.
2012-11-
12).(http://www.nti.org/media/pdfs/iran_missile.pdf?_=13164 74223). 38.
Pečenka, Marek a Luňák, Petr, eds. 1999. Encyklopedie
moderní historie. Praha: Libri. 39.
Primakov, Jevgenij. 2010. Svět bez Ruska? K čemu vede
politická krátkozrakost. Praha: Ottovo nakladatelství. 40.
Pronina, Lyubov. 2010. „Russia's Medvedev Bans Arms Sales
to Iran in Compliance With UN Sanctions―. BLOOMBERG L.P. (cit.
2012-10-02).
(http://www.bloomberg.com/news/2010-09-
22/russian-weapons-sales-to-iran-banned-as-medvedev-signsdecree-on-sanctions.html). 41.
Rjabkov,
„šesterki―
Sergej. po
Iranu
2012.
„Rossija
nezamedlitelno―.
prizyvaet Ria
vstreču
Novosti.
(cit.
2012-10-03). (http://ria.ru/world/20120928/761397224.html). 42.
Rosoboroneksport
„Rosoboroneksport“,
2010. 10
Oružejnyj let.
(cit.
eksport. 2012-11-11).
(http://www.roe.ru/video/video_11_11_03.html). 93
43.
Pukhov,
Ruslan
a
Matuzov,
Vyacheslav.
2009.
„Russian
arms: trade and politics.― RT. Spotlight. (cit. 2012-1001). (http://www.youtube.com/watch?v=JQN900cl4uU). 44.
Rubin M. 2002.
„What are Iran’s Domestic Priorities?―
Middle East Review of International Affairs. Vol. 6, №2. P. 28.
(cit.
2012-12-01).
(http://www.gloria-
center.org/2002/06/rubin-2002-06-03/). 45.
Rukšin,
Aleksandr.
2007.
„Rossija
ispytala
sverchnoščnuju vakuumnuju bombu.“ BBC Russian. (cit. 201211-06). (http://news.bbc.co.uk/hi/russian/russia/newsid_6990000/699 0475.stm). 46.
Safarov, Radžab. 2010a. Rossijskie eksperty o rossijsko-
iranskich
otnošenijach.
(cit.
2012-12-05).
(http://video.yandex.ru/#search?where=all&text=%D1%80%D0%BE %D1%81%D1%81%D0%B8%D0%B9%D1%81%D0%BA%D0%BE%D0%B8%D1%80%D0%B0%D0%BD%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B5%20%D0%BE%D 1%82%D0%BD%D0%BE%D1%88%D0%B5%D0%BD%D0%B8%D1%8F&filmId=cgCX% 2FBq79xc%3D). 47.
Safarov,
Radžab.
2010b.
Rossijsko-iranskie
(cit.
otnošenija. 2012-12-05).
(http://video.yandex.ru/#search?where=all&text=%D1%80%D0%BE %D1%81%D1%81%D0%B8%D0%B9%D1%81%D0%BA%D0%BE%D0%B8%D1%80%D0%B0%D0%BD%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B5%20%D0%BE%D 1%82%D0%BD%D0%BE%D1%88%D0%B5%D0%BD%D0%B8%D1%8F&filmId=Ati9p 10K9xc%3D 48.
Sagan, Scott. 1996-1997. „Why Do States Build Nuclear
Weapons?: Three Models in Search of a Bomb.― International Security, Vol. 21, No. 3. (Winter, 1996-1997), pp. 54-86. 49.
Sajjadi, Seyed Mahmoud Reza. 2012. O zahraniční politice
Íránu.
Role
ve
světové
politice
a
na
Středním
východě.
Přednáška na Fakultě světové politiky MGU v Moskvě v letní semestru ak. roku 2011/2012.
94
50.
Sanai, Mechdi. 2012. „Diplomatičeskie vzlëty i padenija:
irano-rossijskie otnošenija na sovremennom etape.― Vojna i mir.
(cit.
2012-10-21).
(http://www.warandpeace.ru/ru/analysis/view/70903/). 51.
Saruchanjan,
jadernogo
Sevak.
2006.
sotrudničestva.
fond
Rossija
Jerevan:
„NORAVANK―.
i
Iran:
10
let
Naučno-obrazovatelnyj
(cit.
2012-11-30).
(www.noravank.am/upload/pdf/_sarukhanyan_sevak.pdf). 52.
Satanovskij, Jevgenij. 2012. Rossija i Bližnij Vostok.
Kotel s neprijatnostjami. Moskva: EKSMO. 53.
SIPRI. 2006. SIPRI Yearbook 2006 Armaments, Disarmament
and
International
Security.
(cit.
2012-10-10).
(http://www.sipri.org/yearbook/2006/files/mini/yb06mini.pdf ). 54.
SIPRI.
2011.
Trends
2010.
in
international
arms
(cit.
transfers,
2012-10-20).
(books.sipri.org/files/FS/SIPRIFS1103a.pdf). 55.
SIPRI. 2012. SIPRI Arms Transfers Database. (cit. 2012-
10-31). (http://www.sipri.org/databases/armstransfers). 56.
Smith,
Mark.
2004.
„Russia´s
Relations
With
India
&
Pakistan.― Defence Academy of the United Kingdom. (cit. 2012-10-21).
(http://www.isn.ethz.ch/isn/Digital-
Library/Publications/Detail/?ots591=0c54e3b3-1e9c-be1e2c24-a6a8c7060233&lng=en&id=96157). 57.
Sovremennaja armija. 2012. Aviacionnye PTUR zarubežnych
stran.
(cit.
2012-10-14).
(http://modernarmy.ru/article/140). 58.
Terenkov, K. 2003. „Modernizacija vooružennych sil IRI i
perspektivy
irano-rossijskogo
voenno-techničeskogo
sotrudničestva―. Institut Bližnego vostoka. (cit. 2012-1010). (http://www.iimes.ru/?p=2930#more-2930).
95
59.
The Economist Intelligence Unit Ltd. 2005. „Arming Iran
Economic as well as political factors underlie Russia’s decision to sell arms to Iran―. Business Europe. 12/1/2005, Vol.
45
Issue
22,
p8-8.
1p.
(cit.
2012-10-05).
(http://web.ebscohost.com/ehost/resultsadvanced?sid=846a2c2 8-430d-4f62-8ebc). 60.
United
Press
plant
International.
in
2010.
Iran.
China
opens
(cit.
missile
2012-10-20).
(http://www.upi.com/Business_News/SecurityIndustry/2010/04/23/China-opens-missile-plant-in-Iran/UPI82791272037022/). 61.
Valerjevič,
Jevseev.
2010.
„Rossijsko-iranskoe
nastorožennoe partnerstvo.― Vestnik Kavkaza. (cit. 2012-1201). (http://www.vestikavkaza.ru/analytics/22111.html). 62.
Vestnik PVO. 2008. Zenitnyj raketnyj kompleks „Improved
Hawk“.
(cit.
2012-10-14).
(http://pvo.guns.ru/other/usa/hawk/index.htm). 63.
Vestlik
PVO.
2008.
Zenitnaja
raketnaja
sistema
(cit.
S-200.
2012-10-15).
(http://pvo.guns.ru/s200/i_dubna.htm#60). 64.
Vondruška,
Oldřich.
2010.
Principy
a
praxe
americké
zahraniční politiky vůči Saúdské Arábii a její proměny za republikánských 1969-2001.
a
demokratických
Disertační
práce.
administrativ
Brno:
Fakulta
v
letech
sociálních
studií MU.
96
