Rusko-ukrajinské vztahy

Milan Syruček

Rusko-ukrajinské vztahy mýty a skutečnost

© Milan Syruček, 2015 Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2015 Photos © autor a jeho archiv, archiv SBU, ruská a ukrajinská média, Milan Linhart a jeho archiv Redakce Luděk Skok Obálka, grafická úprava a sazba Josef Kroupa

Vydala Grada Publishing, a. s. v Praze roku 2015 jako svou 6043. publikaci Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod ISBN 978-80-247-5955-5 (ePub) ISBN 978-80-247-5954-8 (pdf) ISBN 978-80-247-5843-5 (print) Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována a šířena v jakékoli podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Ruská melodie Svým rozumem jsem stvořil jiný svět, obrazů jiných skutečnost jsem shledal, a v řetěz jsem je dohromady zhnět, dal jsem jim tvář, však jména jsem jim nedal, když severák pak počal burácet, nevěrné dílo zhroutilo se, běda! My sešli jsme se spolu zas. Jak změnění jsme oba byli! Ty smutné roky mezi nás – dílo nezřené – se postavily.

Michail Jurjevič Lermontov, 1829

Během setkání ruského a ukrajinského prezidenta v Minsku dne 24. srpna 2014 byl zaznamenán i tento rozhovor mezi oběma státníky: Putin: V minulém roce jsme vám dali tři miliardy dolarů. Porošenko: To jste dali nikoliv Ukrajině, ale Janukovyčovi. Putin: Nikoliv, dali jsme to Ukrajině, a jestliže z toho něco Janukovyč vzal pro sebe, tak ho za to suďte. Porošenko: Jak ho můžeme soudit, když jste mu poskytli azyl a nechcete nám ho vydat? O tři měsíce později sám Vladimír Putin přiznal, že ruské orgány pomohly Janukovyčovi skrýt se na Krymu ještě v době, než byl tento poloostrov připojen k Ruské federaci. Poté už byl na ruském teritoriu. Co se týká uvedených tří miliard, v zásadě se jednalo o půjčku v celkové výši patnácti miliard splatnou v roce 2015. Rusko ji poskytlo vydáním obligací, které odkoupila Ruská banka. První část této půjčky představovalo pět miliard, z nichž byly v prosinci vyplaceny tři miliardy a zbývající dvě měly být předány v lednu, ale pro narůstající neklid v zemi byla tato částka pozastavena. Proto byla v Minsku řeč jen o třech miliardách. Dostala je Ukrajina, nebo Janukovyč? Rusky řečeno tupik, do češtiny přeloženo: slepá ulička. Do jisté míry je v takové slepé uličce celá rusko-ukrajinská krize. V čem je podstata této krize?

Stisky rukou a lišácký úsměv: Vladimír Putin a Petro Porošenko v Minsku.

7

V čem historie promlouvá k dnešku Bezprostřední rozbuškou byl kyjevský Majdan, ale jak to tak bývá, kořeny je třeba hledat hluboko v historii. Není to snadné hledání. Historie vůbec, a zvláště historie obou států, je obestřena mnoha mýty. Využívají a zneužívají se v propagandě za jakékoliv éry, ale nepamatuji se, že by prostřednictvím sdělovacích prostředků někdy probíhala taková „masáž“ veřejného mínění, jaké jsme svědky za současné situace. Přispívá k tomu skutečnost, že spojením psaného, slyšeného a viděného se tento vliv nesmírně umocňuje.

Propaganda místo vědy Tak účinný nástroj propagandy neměl svého času ani Josef Goebbels, který bez ohledu na to, komu a čemu sloužil, je považován za mistra tohoto oboru. Tak je tomu i během této krize, rovněž bez ohledu na to, kterou konkrétní stranu daného konfliktu máme na mysli. Na všech jejích parametrech probíhá vlastně totéž – polopravdy se vydávají za pravdy, mýty za skutečnost, záleží jen na tom, který hráč konfliktu bere do svých rukou tento snad vůbec nejmocnější nástroj. Během druhé světové války právě Goebbels tvrdil, že Erenburgovo pero se rovná síle jedné divize. Sovětská propaganda jeho články přirovnávala ke kaťuším, jichž se Němci nejvíce báli. Ilja Erenburg sám byl „jen“ spisovatel, byť výjimečný, protože byl populární jak ve své sovětské vlasti, tak za jejími hranicemi. Prošel carským vězením, poté žil

8

V čem historie promlouvá k dnešku

řadu let v Paříži, kde se rovněž seznámil s V. I. Leninem. Meziválečné Československo popsal roku 1931 jako zemi, kde „milují amerikanismus a knedlíky se zelím a vyvážejí do světa Čapkovy spisy a Baťovy výrobky. To druhé svět potřebuje, to první si mohou nechat, vždyť každá země má Čapků dost.“

Mistr pera Ilja Erenburg.

Své válečné reportáže psal do novin Pravda a Krasnaja zvezda a vojáci si je v zákopech předčítali i kolektivně. Poté se chápali zbraní a šli do útoku s novou silou, načerpanou ze spisovatelových slov. Vůči Němcům byli plni nenávisti, ale tak si to žádala tehdejší válečná doba. Němci budou proklínat hodinu, kdy vstoupili na naši půdu. Německé ženy budou proklínat hodinu, kdy porodily své syny – barbary. My nebudeme hanobit. My nebudeme proklínat. My budeme zabíjet. To bylo ve válečném čase, kdy bylo nutné mobilizovat sovětské vojáky pro konečné vítězství. Jinak sám spisovatel procházel obdobími své slávy a své hany. Už proto, že byl německo-židovského původu a také že často vyjadřoval neformální názory, byl obdivovatelem Francie. Svůj poslední román Tání věnoval roku Stalinovy smrti a o sovětském vůdci

9

Rusko-ukrajinské vztahy

psal s despektem, avšak zastával se sovětského zřízení. To jen dodatek k jeho osobě, aby nebyla chápána jako pouhý propagandistický nástroj. Propaganda nespala ani v méně vypjaté době, v desetiletích relativního klidu. A není nic snadnějšího než k jejím cílům zneužít tak křehkou vědu, jakou je historie. Čím starší, tím snadněji je zneužitelná, protože se může opírat často jen o neúplné archeologické nálezy, pověsti, legendy přenášené z generace na generaci a často bez možností je ověřit objektivnějšími zdroji. Vezměme si za příklad už první z nich, Kyjevskou Rus. Prolistoval jsem snad desítky učebnic a vědeckých studií – ruských a sovětských, ukrajinských i zahraničních, zvláště německých, ale také amerických a kanadských, kde se soustřeďovala silná ukrajinská emigrace. Přirozeně také českých, ať už beru v úvahu předválečné, poválečné, nebo dokonce současné období. Pro ruské historiky (a to i pro sovětské) je typické dokazovat na příkladu Kyjevské Rusi, že vždy existovala jen Rus, z níž se odvíjely různé národnostní větve, jazykové dialekty, ale jejich základem byla vždy

Na chodníku před zvonicí Sofijského chrámu byl v roce 1995 pochován patriarcha ukrajinské pravoslavné církve Volodymyr, dovnitř nesměl. Pohřeb provázely potyčky tisíců demonstrantů s policií.

10


„matička Rus“ a Rusové jako dominující národ. Díval jsem se na jeden z dokumentů připravených ústřední televizní stanicí, v němž se z úst ruských historiků neustále opakovalo: Kyjev jako matka ruských měst, sofijský sobor jako matka ruské pravoslavné církve, Rusové jako původní Slované, z nichž se teprve mnohem později, koncem devatenáctého století, vyvinuli Ukrajinci a sama Ukrajina. Pro ukrajinské historiky (v době sovětské éry zvláště pro ty žijící v emigraci) byla zase Kyjevská Rus pro přídavné jméno Kyjevská symbolem zrodu ukrajinského státu, který bohužel svou sinusoidu vývoje odvozuje od mocných sousedů, kteří ho vždy chtěli podmanit, či dokonce zahubit. Západní historici podle svého přesvědčení se buď kloní na tu či onu stranu, nebo se drží víceméně neutrálního středu. Prostě nezkoumají, čí kolébkou byla Kyjevská Rus a proč se nazývala tak, jak se nazývala. Někteří dokonce používají výraz Ukrajina až od vzniku Ukrajinské lidové republiky v čele s Kyjevem a Západoukrajinské lidové republiky s metropolí Lvov od roku 1917, než obě potlačili bolševici a vytvořili v prosinci 1922 Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Jaká je tedy skutečnost, založená na archivních dokumentech (letopisech) a vykopávkách, z nichž nejčerstvější doplnily naše znalosti ještě v uplynulém desetiletí? Slovo Rus nemělo nic společného s Ruskem, ale bylo skandinávského původu a označovalo severské Varjagy, kteří zde utvořili říši, aby si zajistili obchodní cesty k Byzantské říši. Původem Varjag byl i první Rjurik (u nás se používá také Rurik), zakladatel rodu Rjurikovců, od něhož Rusové odvíjejí počátky vládců ruského státu až do 16. století. Ojedinělé názory odvozují jméno Rus od názvu říček Ros a Rusija, protékajících centrální Ukrajinou, či dokonce od íránského rhos označujícího světlo. Čeští historici, autoři Dějin Ruska vydaných v roce 1995, jednoznačně odvozují název Rus od švédského kmene Rossů, kteří se během času asimilovali, a tak se z Rusů-cizinců stali Rusové-Slované. Spor znovu ožil, když sovětští vědci ve třicátých letech minulého století začali používat výklad Kyjevské Rusi jako počátku ruského státu, s nímž se Ukrajina „znovusjednotila“ v roce 1654, jak o tom svědčily velkolepé oslavy při třístém výročí této události. Samo slovo Ukrajina se poprvé v letopisech objevuje v roce 1187 jako označení pohraničních oblastí této říše.

11


Ale ani Varjagové nepřišli do pusté, neosídlené země na břehu Dněpru. Obývaly ji různé slovanské kmeny, které tu žily a rozvíjely svou kulturu po tisíciletí. Před více než sto lety způsobil doslova světový rozruch mezi vědci český archeolog Vincenc Častoslav Chvojka. To druhé, slovanské jméno si přisvojil z vlasteneckých důvodů, jak to v obrozenecké době, ve druhé polovině 19. století, činila tehdejší mládež. Ve svých šestadvaceti letech, v roce 1876, se seznámil s rodinou ruského šlechtice Alexandrova a zamiloval se do jeho dcery. Odjel za ní do Kyjeva, ale ze svatby sešlo, protože trpěla vážnou duševní poruchou. Přesto už v Kyjevě zůstal a věnoval se své zálibě. Neměl sice odborné archeologické vzdělání, byl samoukem, ale bavily ho vykopávky.

Tripolský objev českého vědce Ve vesnici Tripolje, rozkládající se asi čtyřicet kilometrů od Kyjeva, ho obzvláště upoutalo jedno stavení. Čistě intuice ho přivedla po dvou letech kopání k objevu, který se stal celosvětovou senzací. Chvojka totiž odkryl zcela neznámou civilizaci, která tu existovala už před sedmi tisíciletími, přesněji v letech 5500 až 2750 před naším letopočtem. Svým stářím a svou vyspělostí patří vůbec ke kolébkám lidské civilizace. Vždyť tu žila na poměrně značné rozloze už v době, kdy teprve vznikala slavná egyptská říše. I v jiných směrech je egyptské kultuře blízká, či přesněji rovnocenná: měla vyspělé zemědělství, stavitelství, ale třeba také keramiku, zdobenou malbami v červené, černé a žluté barvě. Používala svastické znaky, které se později objevily v Číně, Indii a v Egyptě. Jednotlivá sídliště sestávala z dvoupodlažních domů, postavených z hlíny a ze dřeva a zdobených kresbami. Přízemí sloužilo jako prostor pro hospodářské nástroje a domácí zvířata, poschodí nad ním bylo obytné. Dominantou byla pec ozdobená soškami žen a lavice, na niž se odkládalo hliněné nádobí. Pro domácí potřebu nebylo zdobené. Sídliště bylo stavěno podle přesných plánů. V centru bylo nádvoří s veřejnou budovou, obvykle chrámem, a odtud se rozbíhalo radiálně několik řad domů. Natolik se uctívali předkové, že vždy po šedesáti až osmdesáti

12


letech se sídliště vypálilo, aby tu mohly pokojně žít duše předků, a obyvatelé se přestěhovali jinam, kde postavili nové. Uplatňoval se matriarchát, protože žena byla ceněna jako nositelka života, ale jinak postavení členů rodin bylo rovnocenné. Vlastnictví bylo společné, žádné „moje“ neexistovalo. Stejně tak tehdejší lidé neznali slovo válka. Alespoň množství archeologických nálezů svědčí o tom, že kromě nástrojů na lov neměli zbraně. Žádné malby nepřipomínají boje mezi kmeny, do nichž se postupně jednotlivé rody sdružovaly.

Vincenc Chvojka.

Bylo by možné dlouho vykládat o této jedinečné civilizaci, která byla s podobnou civilizací Kukuteni na území dnešního Rumunska a dalších evropských oblastí homogenní. Proto se často označuje společným názvem. Mě upoutala právě jejich mírumilovnost. Prošlo sedm tisíciletí. Svět, a zvláště Evropa zažily mnohé války – stoletou, třicetiletou, první a druhou světovou válku. A jak jsme se z nich poučili? Koncem dvacátého století zuřil bratrovražedný boj slovanských národů na Balkáně a nyní jsme svědky vzájemného vraždění dokonce Ukrajinců samých,

13


Ukrajinců a Rusů. Ostatně sama druhá světová válka byla svědkem takových bratrovražedných front. Himmler si během války nechal zjistit, kolik Slovanů bojovalo v řadách wehrmachtu proti Sovětskému svazu. A byl sám šokován, že jich byly dva miliony, podle historika Alexandrova půldruhého milionu. Nejednalo se o policejní či jiné pomocné síly, ale o vojáky. Neodvážil se to ani sdělit Hitlerovi, který nesnesl v té době byť jen pomyšlení na to, že by ti podřadní Slované bojovali po boku nadřazených Němců za ideály Třetí říše.

Čí byla Kyjevská Rus? Pro náš výlet do historie je důležité, že hovoříme o prapůvodních Slovanech, od nichž se postupně oddělovaly jednotlivé kmeny, aby dále putovaly Evropou a zakládaly nové územní celky. Právem tedy hovoříme o kolébce Slovanů, v níž se ještě nerozlišovalo, kdo je jaké národnosti, tento pojem tehdy ani neexistoval. Možná právě jejich mírumilovnost a zvláštní ustálený způsob života byly důvodem, proč je mohli ovládnout různí kočovníci a posléze i Varjagové, kteří přitáhli ze severu. Můžeme zde hledat také původ Rusů a Ukrajinců, stejně jako Čechů, Slováků, Poláků, Srbů a dalších, ale rozhodně nemůžeme tvrdit, že bezprostředně v nich spočívá původ ruského či ukrajinského státu. Byl by to stejný historický zkrat, jako bychom původ českého státu hledali v keltských sídlištích v okolí Prahy. Vznikl sice na jejich troskách, ale dávno poté, kdy Kelty vystrnadili jiní. Kyjevská Rus sama o sobě nebyla státem, neměla žádnou správní strukturu, administrativu, každý kníže si mohl dělat, co chtěl, kromě jediné povinnosti odvádět Kyjevu daně, a v případě nutnosti měl právo na společnou obranu proti vnějšímu nepříteli. Ale dodnes je Kyjevská Rus předmětem sporů. V současnosti spíše politiků než historiků, kteří už v podstatě vyčerpali svou argumentační munici, vždyť kromě letopisů se nelze na nic jiného odvolávat. A že se v tomto sporu angažovali mnozí slavní vědci – například světově proslulý astronom, geolog, fyzik, chemik, lingvista, básník a spisovatel Michail Lomonosov v Rusku či Mychajlo Hruševskyj na Ukrajině – ten byl prvním prezidentem Ukrajinské lidové republiky, která vznikla v roce

14


1917. Je spoluautorem desetidílných Dějin Ukrajiny – Rusi. Po odchodu z vlády pobýval na různých místech, v roce 1920 také v Praze. Připomíná to pamětní deska v Dobrovského ulici. Zemřel v Kislovodsku v roce 1934. Ruská pravda z roku 1016 také nebyla první sbírkou zákonů ruského státu, ale týkala se svodu zákonů Kyjevské Rusi. Byl by to pro nás jinak zanedbatelný spor historiků, kdyby ruská historická věda zejména posledních dvaceti let (předtím sovětská) z toho nevyvozovala závěr, že právě tam leží kolébka ruského státu a že ukrajinský stát neexistoval, že je to umělý celek, který ani nemá právo na své bytí. Podrobněji se o tom zmiňuje například české dílo kolektivu a utorů D ějiny Ruska

Myhajlo Hruševskyj v roce 1926.

z roku 1995. Naopak autor úvodní studie a poznámek k Nestorovu Letopisu ruskému Michal Téra vychází ve své knize Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův Letopis ruský (z roku 2014) z ruských zdrojů a automaticky považuje Kyjevskou Rus za ruskou. Mimochodem je to druhý český překlad letopisu, ten první pořídil Karel Jaromír Erben v roce 1867.

15


Nejnovější archeologické nálezy dokazují, že to byla sice pravlast Slovanů, kteří byli nejpočetnější, ale přesto se podřídili sice početně slabším, ale energičtěji vládnoucím Varjagům, které sami pozvali do svého čela. Dokazuje to i nejstarší písemný zápis, letopis Povisť vremennych lit, napsaný v kyjevské Pečorské lávře mnichem Nestorem v roce 1113. Jenže sám letopis se z příkazu knížat Vladimíra II. Monomacha a jeho syna Mstislava dvakrát předělával, originál se nezachoval. Kyjevská Rus zanikla zcela v roce 1240, kdy Čingischánův vnuk Batú vypálil Kyjev, ale pod vlivem Zlaté hordy se ocitla už století předtím. Bývalá říše dosáhla největšího rozkvětu za Vladimíra Velikého; to sahala od břehů Dunaje k břehům Volhy a na severu k Baltskému moři po Nov gorod. Vladimír dokázal zkrotit své bratry a svých dvanáct synů poslal vládnout jednotlivým knížectvím. Dcer měl nepočítaně, stejně jako manželek a milenek. S tím však skončil, když v roce 988 přijal křesťanství a za manželku Annu, dceru byzantského císaře. Z počátku druhého tisíciletí je také proslavený kyjevský chrám sv. Sofie, jejž nechal postavit Vladimírův syn Jaroslav Moudrý. Chrám je považován za otce všech ruských pravoslavných kostelů. Dodnes se vedou spory o přesné datum jeho založení, třebaže se v roce 2011 oficiálně slavilo tisíc let od položení základního kamene. Dnes ho však neuvidíte v původní podobě, několikrát byl poškozen a také přestavován, dokonce v barokním stylu. Ale totéž se týká i jiných památek. Vezměte si třeba kyjevskou Zlatou bránu (Zolotij vorota), o níž se často tvrdí, že je jednou z mála starobylých dochovaných památek, protože ji dal postavit Jaroslav Moudrý už v 11. století, pravděpodobně roku 1037, jako součást městských hradeb. Ulice, která kolem ní prochází, se nazývá Jaroslaviv val a sídlí v ní naše velvyslanectví. To jistě není důležité, uvádím to jen pro orientaci při procházce městem. Mnohem podstatnější je, že brána postavená současně jako pevnost a chrám, byla zničena Batúovými mongolskými hordami. Znovu ji postavili v 17. století. Archeologové však v roce 1832 objevili zbytky té původní. Dnešní podoba pochází z její poslední generální rekonstrukce z roku 1982, kdy se slavilo 1500 let od vzniku města. Ani vláda mongolské Zlaté hordy netrvala věčně, kdysi velká říše se postupně rozpadala, jednu dobu až na dvě stě knížectví. Z bývalé

16


mongolské říše postupně zbyly jednotlivé chanáty, z nichž i ten nejmocnější, krymský, si podrobili Turci. V roce 1783 se Krymu zmocnila carevna Kateřina Veliká, připojila ho k Rusku a správou tohoto území a jižní Ukrajiny pověřila svého milence Grigorije Potěmkina. Pověřila ho, aby zde vybudoval prosperující oblast Novorossiju, což se mu podařilo. Větší část země si zabral polsko-litevský stát. Vypukla řada povstání, z nichž největší vedl kozácký hetman (polský a ukrajinský výraz pro vojenského velitele oblasti, v češtině se používal výraz hejtman v husitském vojsku a nyní pro nejvyšší představitele jednotlivých krajů) Bohdan Chmelnyckyj. Kozáci, jejichž jméno pochází z tatarského kazak neboli svobodný bojovník či bandita, se soustředili v záporožské Siči. Bojovníci se cvičili na největším ostrově Chortycja uprostřed Dněpru, kam neměly přístup ani jejich ženy. Kozáci sehráli v historii Ukrajiny významnou roli, po vyhlášení nezávislosti obnovili své organizace, uniformy a je možné setkat se s nimi v Kyjevě při všech významných slavnostních příležitostech.

Tak vypadaly Zolotij vorota v Kyjevě po rekonstrukci v roce 2008.

17

Rusko-ukrajinské vztahy *

Hetman nejprve Poláky porazil, ale o šest let později, v roce 1654, musel požádat ruského cara Alexeje o pomoc proti novému náporu polských královských vojsk. Tak se Ukrajina dostala do područí. Ruský car a polsko-litevský stát si ji rozdělili na polovinu podle řeky Dněpr – od té doby se dělí na levobřežní a pravobřežní. Od toho okamžiku také začíná nová ukrajinská éra, tak podobná té, jakou jsme prožili pod nadvládou Habsburků po bitvě na Bílé hoře v roce 1618. Zatímco Ukrajina musela od roku 1654 bojovat o svou holou existenci, ruský stát se podle ruských historiků začal od dob Ivana III. do roku 1914 rozšiřovat průměrnou rychlostí 80 kilometrů čtverečních denně. Po vzniku SSSR se nový útvar rozšířil o další prostor ve Střední Asii a východní Evropě. V rámci spravedlnosti je třeba dodat, že sovětským režimem strádali všichni. Rusko či Ruská federace trpěly tím, že i když centrální sovětské orgány sídlily v Moskvě, jednotlivé republiky měly svou místní samosprávu, ať stranickou, či státní, ale Rusko ji v podstatě nemělo, ač bylo zdaleka největší republikou, rozlohou i počtem obyvatel. Ruská sovětská socialistická republika se rozplynula v Sovětský svaz. Tak tomu bylo až do referenda 17. března 1991, kdy na základě jeho výsledků byl zvolen Boris Jelcin prvním ruským prezidentem. V té době byl ještě Michail Gorbačov svazovým prezidentem. Jejich hašteření o to, kde má mít v Kremlu své sídlo i Jelcin, skončilo v prosinci téhož roku rozpadem SSSR. Proběhl tak rychle a zmateně, že si oba ani nepředali onen pověstný černý kufřík, s jehož pomocí mohl prezident dát příkaz k použití jaderných zbraní. Učinili tak až o několik dní později. Je to samozřejmě detail, ale i ten názorně ukazuje, jak se rodila a vyvíjela ruská státnost. Pomineme-li spory o původ ruského státu, lze uvést, že moskevské velkoknížectví nabývalo na stále větším významu od roku 1147, až se o tři století později, v roce 1480, plně zbavilo i své závislosti na Tatarech. Ivan III. značně rozšířil ruské teritorium, ale jako car se první nechal posvětit Ivan IV. řečený Hrozný. Od těch dob se počíná historie ruského carského samoděržaví, které ukončila až únorová revoluce v roce 1917. Od té doby Rusko už neprohrálo žádnou válku o své území – ať šlo o Krym, nebo o Napoleona. Velká říjnová socialistická revoluce sice rozvrátila zemi a vedla

18


k dočasnému brestlitevskému míru, ten byl však po devíti měsících anulován. Válka v Afghánistánu byla sovětskou intervencí, která skončila po devíti letech a dvou měsících tím, že v důsledku vnitřních problémů se sovětská vojska stáhla. Rusko se změnilo v Sovětský svaz především zásluhou této revoluce, bělogvardějcům nepomohla ani zahraniční intervence. Také ze druhé světové války vyšel SSSR vítězně. Neudivuje, že právě v Moskvě se rodily plány na první úder proti Spojeným státům v boji o světovou hegemonii, ale podobné se rodily rovněž ve Washingtonu. Jen existence nejstrašnějších zbraní s rizikem totálního zničení obou velmocí zabránila novému konfliktu. Rozpad SSSR se rovněž uskutečnil na základě vnitřního rozkladu, nikoliv zahraničních intervencí. Rusové jsou patřičně hrdí na tuto tradici nepřemožitelné mocnosti a tento pocit je jedním ze symptomů podpory prezidenta Putina v současném rusko-ukrajinském konfliktu.

Ivan III.

Ivan Hrozný.

19

Sovětská epocha Solženicynovy představy Pokud se týče té části dějin, o níž jsme právě hovořili, ukrajinské oblasti spadající pod carské samoděržaví začali v Rusku nazývat Malaja Rossija – Malé Rusko. Nezmiňoval bych se o tom tak podrobně, kdyby v současné době ruští novináři neudělali z Kyjevské Rusi ruský stát jako jediný skutečný státní útvar východních Slovanů včetně Bělorusů a Malorusů (Ukrajinců) a kdyby všechny informace o dění na východní Ukrajině nesoustřeďovali pod titulek Malaja Rossija, jako by už k Ukrajině ani nepatřila. Využívají k tomu bývalého sovětského disidenta Alexandra Isajeviče Solženicyna, spisovatele, který se proslavil tím, jak ve svých knihách dokázal mistrovským perem odhalit zrůdnost pracovních táborů, pověstných gulagů. Avšak co se týče jeho politických názorů, byl nejen odpůrcem Stalina a vůbec sovětského režimu, ale také stoupencem carského samoděržaví a zaníceným obhájcem všeho, co k němu patřilo. V roce 1998 napsal knihu Rossija v obvale (Rusko v troskách, český překlad vyšel v roce 1999 právě s tímto titulem), kterou v současné době, v souvislosti s ukrajinskou krizí, obsáhle citují ruské sdělovací prostředky. Podle Solženicyna je Ukrajina jako stát vlastně umělým celkem, který vznikl až za sovětské éry, a Ukrajinci jako národ samostatně neexistovali, byli jen jednou z odnoží, jednou z větví ruského kmene, prostě pouhými Malorusy. Připomeňme si to, co napsal v kapitole Slovanská tragédie.

20

Sovětská epocha

Nechť Bůh požehná Ukrajině její samostatný rozvoj, ale její neodpustitelnou chybou bylo její nepoměrné rozšíření o území, která do Lenina nikdy ukrajinskými nebyla – dvě Doněcké oblasti, celý jižní pás Novoruska (Melitopol–Cherson–Oděsa) a Krym (přijetí chruščovovského daru, přinejmenším zlovolně, zabrání Sevastopolu nehledě na ruské oběti, bylo i podle sovětských právních dokumentů státní zlodějnou). Kolik ruských občanů protrpělo s nelibostí a úžasem tuto násilnou, ničím neoprávněnou a bez nejmenšího protestu, s ochablostí naší tehdejší diplomacie uskutečněnou krádež Krymu během čtyřiadvaceti hodin. I jeho zradu při každém dalším krymském konfliktu. I bez sebemenších politických kroků nepochopitelné předání Sevastopolu, démantu ruské vojenské slávy. Toto zlodějství udělala naše zvolená moc, ale my, občané, jsme včas neprotestovali. A nyní bude třeba našim nejbližším pokolením se s tím smířit na dlouhou dobu. Krádež Sevastopolu je nízkým zlostným pohrdáním celou ruskou historií 19. a 20. století. Při všech těchto podmínkách Rusko nemůže v žádné formě bez váhání zradit mnohamilionové ruské obyvatelstvo na Ukrajině, zříci se naší jednoty s ním. Ukrajinské mocenské kruhy si zvolily cestu usilovného utlačování ruského jazyka.

Alexandr Solženicyn v exilu v roce 1974.

21


Nejen zakázaly, aby se stal druhým oficiálním státním jazykem, ale vytlačily ho z rozhlasu, televize, tisku. Na univerzitách od přijímacích zkoušek po diplomové práce se vše děje v ukrajinštině, a když nestačí terminologie, poraď si, jak můžeš. Ve školních programech ruštinu buď vůbec zakazují, nebo ji zařazují mezi „cizí“ jazyky, podle volby. Plně vyloučily historii ruského státu a z programu literatury téměř celou ruskou klasiku. Ozývají se taková obvinění jako „lingvistická ruská agrese“ a „rusifikovaní Ukrajinci“ se označují za pátou kolonu. Tak se začíná nikoliv metodické vzepětí ukrajinské kultury, ale s potlačením ruské. A tvrdě utiskují Ukrajinskou pravoslavnou církev, tu, která zůstala věrná moskevskému patriarchátu, s jejími 70 procenty ukrajinských věřících… Fanatické potlačování a pronásledování ruského jazyka (který byl přiznán hlavním jazykem u 80 procent Ukrajinců) je zvěrským opatřením, směřujícím proti kulturní perspektivě samotné Ukrajiny. V odtržené Haliči při rakouské nadvládě vznikl pokřivený nenárodní jazyk, prošpikovaný německými a polskými slovy. Dokonce etnicky čisté obyvatelstvo neovládá nebo nepoužívá ukrajinštinu. To znamená převést na ukrajinštinu všechny nominální Ukrajince. Znamená to také převést Rusy (což se už násilně děje)? Přitom ukrajinština ještě nepronikla po vertikále do nejvyšších vrstev vědy, techniky, kultury – bude tedy třeba splnit i tento úkol. A bude také asi třeba ukrajinštinu učinit mezinárodní řečí. Bude zapotřebí pro všechny tyto úkoly více než jedno století? Zatím čteme o potlačování ruských škol, dokonce o chuligánských výpadech proti nim, o rušení ruské televize, dokonce o zákazu knihovníkům hovořit se čtenáři rusky – což tohle má být cestou rozvoje ukrajinské kultury? Antiruská politika Ukrajiny – to je přesně to, co si přejí USA. Ukrajinská vláda úslužně napomáhá americkému cíli oslabit Rusko. Tak jsme se nakonec dočkali „zvláštních vztahů“ Ukrajiny s NATO a manévrů americké námořní flotily v Černém moři. Mimoděk to připomíná nesmrtelný plán Parvuse z roku 1915 využít ukrajinský separatismus pro úspěšný rozklad Ruska. (K tomu je třeba dodat vysvětlení, které nám poskytuje například ruský historik Sergej Melgunov v knize The Preparations for the Palace Coup – pozn. autora.)

22

Sovětská epocha

V roce 1915 Alexander Parvus (pův. jm. Israel Helphand) vypracoval plán na převzetí moci v Rusku bolševiky za pomoci německé tajné služby. Z německého ministerstva financí obdržel 7 milionů marek na rozvinutí komunistické propagandy v Rusku. To Parvus „stvořil“ Lenina takového, jakého známe. S budoucím vůdcem revoluce se setkal v Curychu v květnu 1915. Německá vláda financovala Parvuse a potažmo bolševiky proto, že dostali příslib o ukončení válečných akcí Ruska, jakmile Lenin a spol. ovládnou východní říši. Nebyla to však zdaleka jen německá vládní iniciativa. Mnohem spíše se jednalo o konspiraci mocných finančních kruhů. Podle Antonyho Suttona (Wall Street and the Bolshevik Revolution) se významně v podpoře prvních komunistů angažoval John Pierpont Morgan Jr., dále Jacob a Mortimer Schiffovi, Felix Warburg, Otto H. Kahn, Max Warburg, Jerome Hanauer, Alfred Milner a rodina Guggenheimů. Toto potvrzuje také složka 861.00/5339 z archivu U.S. State Department.

První české kompletní vydání (1688 stran) z roku 2011 v nakladatelství Academia.

23


Solženicyn vydal svou knihu v roce 1998 a citát, který uvádím, přetiskla Komsomolskaja pravda v roce 2014 s předmluvou, v níž se píše: „Až překvapivě přesnými a aktuálními se zdají myšlenky a proroctví Alexandra Solženicyna ve světle toho, co se dnes děje na Ukrajině.“ Doslova jsem hltal Solženicynovy knihy o gulagu a nesmírném utrpení lidí, kteří tam museli trávit svůj život. Ať se už politika Chruščova hodnotí jakkoliv, nesmrtelně se do dějin zapsal tím, že rozbil Stalinův kult osobnosti, a zasadil se o to, aby gulagy byly zrušeny. On také umožnil, aby Solženicynova díla mohla vyjít a pravda konečně spatřila světlo světa. Jinou kapitolou už je, že sám Solženicyn v sedmdesátých letech musel nuceně odejít do emigrace, žil řadu let v USA, a vrátil se až po rozpadu SSSR v roce 1994. Zemřel v devadesáti letech v roce 2008. V citované knize má řadu dalších výroků, které vzbuzují přinejmenším rozpaky. Například že zakarpatští Rusíni mají hluboké ruské kořeny (odkud by je vzali, snad ze svého názvu?). Také nelze souhlasit s tvrzením, že Chmelnyckyj předal Ukrajinu Rusku – car si ji prostě vzal. Rovněž s pravoslavím na Ukrajině je to složitější: není pravdou, že by se 70 procent Ukrajinců hlásilo k pravoslaví. Celkem má Ukrajina asi 60 procent věřících. Nejvíc jich je na západní Ukrajině, Donbas je spíše ateistický. Na západě má poměrně silné pozice řeckokatolická církev, ale převážná část věřících obyvatel vyznává pravoslaví. To však není jednotné. Štěpí se na moskevský patriarchát (asi 6–7 milionů), kyjevský patriarchát (2–3 miliony) a 1,5 až 2 miliony patří k Ukrajinské autokefální pravoslavné církvi. Tradičně jsou tu stoupenci judaismu a na Krymu byl rozšířen u krymských Tatarů islám. Také je to poněkud jinak, co se týče Ukrajinců mluvících rusky a Rusů, kteří žijí na Ukrajině. Podle různých průzkumů mluví rusky asi 40 procent ukrajinských obyvatel. Jsou to tedy Rusové? Když jsme se na Ukrajině pokoušeli vydávat nezávislý ekonomický deník Dělo, zvažovali jsme, v jakém jazyce ho vydávat. Nakonec jsme se na základě různých sondáží a rad rozhodli pro ruštinu. Podnikatelským kruhům je bližší, jsou zvyklé v ruštině obchodovat, uzavírat smlouvy, jednat s partnery, dodavateli či subdodavateli. Krátce a jednoduše, pokud jsme chtěli mít i komerční úspěch, ruština zvítězila. Byla snad proto naše redakce ruská či poplatná Moskvě? To nás ani ve snu nenapadlo, tak jako mnozí

24

Sovětská epocha

Ukrajinci hovořící rusky si nedovedou představit, že by uváděli ruskou, a nikoliv ukrajinskou národnost jen proto, že je jim ruština bližší. Proto Solženicyn neprávem lituje ty, kteří mluví rusky, že to jsou Rusové, které Ukrajinci chtějí poukrajinštit, třebaže samozřejmě na Ukrajině žijí i ti, kteří se skutečně hlásí k ruské národnosti. A to převážně na východní Ukrajině, v Doněcké, Luhanské (39 procent), částečně v Charkovské (26 procent) a také v dalších oblastech na jihu země. Ze 46 milionů obyvatel se jich k ukrajinské národnosti přihlásilo 79 procent (podle sčítání z roku 2001). Je ovšem třeba přiznat, že na Ukrajině také žijí čistokrevní Rusové, ať už jsou to potomci těch, kteří sem přicházeli od 18. století osidlovat zem, nebo ti, kteří sem ve dvacátém století, zejména po druhé světové válce, byli přímo posláni, nebo prostě hledali práci. Ti tvoří v obou oblastech asi třetinu obyvatel a podle Solženicyna si zasluhují ruské ochrany. Takže podle této logiky měla česká vláda nikoliv nabídnout volyňským Čechům návrat do jejich pravlasti, ale poslat tam dobrovolníky, aby vytvořili Volyňskou republiku. Totéž by mohly učinit vlády Maďarska a Rumunska, pokud se týče ukrajinských oblastí, obývaných jejich menšinami. Byl by to velmi dlouhý výčet přinejmenším nedůsledností, jichž by se historik neměl dopouštět. Alespoň ve faktech, která jsou naprosto nezpochybnitelná. Solženicyn ovšem právě tak lituje Rusy v Kazachstánu, Uzbekistánu a v dalších zemích, jimž přece sovětský režim tolik dal. Měl by dodat, že rovněž vzal. Jak jejich suverenitu, tak část půdy, která se stala exteritoriem (raketové základny a terénem pro dopad zkušebních raket), či znetvořil v Kazachstánu tisíce hektarů na neblahé pokusy s celinami apod. Hlavně si však Solženicyn ani v jednom případě nepoložil otázku: Jak se tam vlastně Rusové dostali a co tam dělali? Je nesporné, že tam část z nich přišla pomáhat, ale značná část přišla Ukrajince řídit, přizpůsobit je Rusku, jeho zájmům, mravům, zákonům. Začalo to kolonizací za carů a pokračovalo sovětizací za bolševického režimu. A právě to vyprovokovalo až přehnaný nacionalismus v těchto zemích a antiruské cítění – v tom souhlasím se spisovatelem –, které je nedůstojné člověka moderní doby, naší epochy.

25


O důstojnosti a nedůstojnosti člověka za sovětského režimu ví Solženicyn svoje na základě vlastních zkušeností. Před bolševiky musel tajit už svůj původ – že jeho otec byl kozáckým důstojníkem, matka byla Ukrajinka. Za druhé světové války se dobrovolně přihlásil na frontu, stal se dělostřeleckým důstojníkem, ale v únoru 1945 byl NKVD zatčen v Kaliningradu (tehdy ještě východopruském Königsbergu, česky Královci, neboť ho založili křižáci na počest svého velitele, krále Přemysla Otakara II. a pojmenovali Královou horou. V Královci se dobyvatelé střídali, nakrátko ho v sedmileté válce získal ruský car, byl pruskou metropolí, kde byl korunován pruský král Fridrich I., až se podle postupimské konference město stalo sovětskou exklávou a bylo přejmenováno na Kaliningrad). Solženicyn byl souzen za to, že v dopisech příteli „osočoval Stalina“. Ve skutečnosti v těchto dopisech líčil, jak zvěrsky se sovětští vojáci – osvoboditelé – chovali ve Východním Prusku. Masově vykrádali byty, lidem brali jejich poslední jídlo, znásilňovali i nezletilé dívky, „dokud nevypustily duši… Holčička na matraci – mrtvá, kolik jich asi na té matraci bylo?“ Podle Solženicyna je k tomu neopravňovalo ani to, že se stejně tak chovali Němci na okupovaných územích. Solženicyn si za to odseděl v gulagu osm let a dalších pět let v kazachstánském vyhnanství. Právě odtud čerpal zkušenosti pro svá díla, která se stala nejotřesnějším svědectvím krutosti Stalinova režimu. Tak strávil celkem třináct let v odloučení. Od domova a od své manželky, s níž se rozvedl, aby „prokletí jeho zločinu“ nepadlo i na její hlavu. To bylo nejčastějším jevem – odsouzení se ihned rozváděli, jinak by byla pronásledována i jejich rodina, dokonce příbuzní této rodiny. Po návratu se s ní znovu oženil, ale po dalších patnácti letech se zase rozvedl a vzal si o dvacet let mladší matematičku. Není divu: na frontu od ženy odcházel urostlý, optimistický, věřící v komunistické ideály. Domů se vrátil hubený, zarostlý, s podlomeným zdravím (později prodělal rakovinu, i z toho období je jeden jeho román) a místo víry v komunismus v něm vzplála víra v Boha. Stal se z něj zcela jiný člověk, který se zahleděl už jen do svých vzpomínek. Následují romány, které se vracejí například k vojákům, sice osvobozeným z německých zajateckých táborů, ale okamžitě naloženým

26

Sovětská epocha

do nákladních vagonů, které je odvážely do pracovních lágrů. Jak zněl rozsudek – „pro zradu“. Tak jeli vstříc možná ještě černější budoucnosti, protože během mnohadenní cesty nedostávali většinou ani jídlo. Podmínky v gulazích byly ještě horší než v zajetí. Alespoň jeden příklad: pro zajaté vojáky fungovala pošta Mezinárodního červeného kříže. V gulagu směl každý vězeň ročně napsat jen dva dopisy a právě tolik jich dostat. Solženicynův osud byl i nadále složitý. Jeho první román z roku 1962 Jeden den Ivana Děnisoviče sice otiskl šéfredaktor časopisu Novyj mir s výslovným souhlasem N. S. Chruščova, ale zdaleka nemohl vydat všechna Solženicynova díla. Okamžitě vycházela jen v zahraničí, v SSSR některá až s třicetiletým odstupem. To už Solženicyn žil v emigraci, nejprve v NSR, poté v USA, kam byl vyhoštěn sovětskými úřady a zbaven občanství.

Solženicyn se v roce 1994 vrátil do vlasti. Přijel vlakem.

Podobně bylo v letech 1966–1988 vyhoštěno celkem 175 nejpřednějších sovětských spisovatelů – nejprve dostali povolení vycestovat, nejčastěji na nějakou akci, poté jim bylo odebráno občanství, a tedy i právo na návrat. Z nich se za Gorbačova smělo vrátit čtyřiadvacet.

27


Životní běh téměř každého z nich by byl na samostatné dílo. Chtěl bych k tomu ještě poznamenat, že nešlo jen o literáty, kteří byli takto perzekvováni.

Se spisovatelem se velmi spřátelil Vladimír Putin. Sblížila je idea obnovy slávy a moci ruské říše.

Ve vězení seděl také konstruktér letadel Andrej Tupolev, který k sobě povolal jiného vězně, budoucího konstruktéra raket Sergeje Koroljova. První Rus, druhý Ukrajinec. Ale jaký to mělo význam? Trpěli stejně a stejně se oba proslavili. Bez nich by nebyl sovětský vesmírný program, jak vojenský, tak civilní. Přitom Andrej Tupolev byl odsouzen při čistkách v roce 1937. Za svou životní dráhu navrhl celkem sto typů letadel vlastní konstrukce. Jen jeden z bombardérů, TU-4, byl do značné míry kopií amerického B-29. Tři takové bombardéry nouzově přistály na Sibiři při náletu na Japonsko a Tupolev byl poslán, aby letouny prozkoumal. Koroljov byl v roce 1938 odsouzen na deset let do gulagu, na Kolymě dobýval krumpáčem půl roku zlato. Pro ně – a dalších 280 prominentních vědců, profesorů a inženýrů, jak uvádí Solženicyn v Krugu pervom – byl u Moskvy zřízen zvláštní gulag s vědeckým pracovištěm, kde tvořili své znamenité projekty, jimiž se SSSR proslavil po celém světě a upevnil svou vojenskou moc. Pravda, deset

28

Sovětská epocha

let si neodseděl, v roce 1944 byl podmíněně propuštěn a hned po válce ho poslali v hodnosti podplukovníka do východního Německa zkoumat nalezené německé rakety. Tak se oklikou vracím opět k Solženicynovi. Jako byl zuřivým bojovníkem proti komunismu, stal se neméně zuřivým stoupencem zašlé ruské slávy a všeho ruského. Až nekritickým, jako by sám nevěděl, jakou rusifikací za sovětské éry prošly všechny neruské národy. Kladu si však otázku: Mohu ho vůbec za to kritizovat? Cožpak mohl vědět, jak i jeho poslední kniha – Rusko v troskách – bude za šestnáct let zneužita v propagandě proti Ukrajině, z níž pocházela jeho matka?

Komu patřil Krym Vraťme se však k otázce, u níž po léta nikdo nehledal odpověď, dokud v roce 2014 ruská armáda téměř přes noc (oněch Solženicynových 24 hodin, ale v obrácené hře) opět nezměnila vlastníka Krymského poloostrova. Jak to s ním tedy bylo, proč se stal ukrajinským, aby se znovu vrátil do lůna Ruské federace s tím, řečeno slovy současného prezidenta, že se ho Rusko už nikdy nevzdá? Den 19. únor neříká nic ani současným obyvatelům Krymu. A přece právě v tento den roku 1954 byl Krym vyčleněn z Ruské federace (RSFSR) a předán Ukrajině (USSR). Stalo se tak v Georgijevském sále Kremlu při vyvrcholení oslav 300. výročí znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem. Pravda, předtím žádné sjednocení neproběhlo, ale to už byla vžitá terminologie. Oficiální verze zněla, že to je výraz bratrství slovanských – a zvláště socialistických – národů. Ta neoficiální, ale dodnes rozšířená, hovoří o tom, že se Chruščov opil. A jak byl zvyklý rozdávat ze státních prostředků velkolepé dary, učinil i toto gesto. Vždyť této zemi tolik ublížil v době, kdy v Kyjevě vládl jako první tajemník ukrajinské komunistické strany a také předseda ukrajinské vlády, ač Ukrajincem nikdy nebyl. Kdysi dávno jsem byl na praxi v mládežnickém deníku Komsomolskaja pravda a v redakci jsem se seznámil s jednou z dcer Nikity Chruščova – Radou. To ještě nebyla manželkou Adžubeje, jenž byl rovněž

29


redaktorem Komsomolky, ale už se spolu přátelili. Jednou Rada vyprávěla, jak její otec miloval dovolené na Krymu (na rozdíl od svého předchůdce Stalina, který upřednostňoval Soči), ale nesnášel plážové nicnedělání. A tak brával své děti na výlety po okolních kolchozech. Vyptával se, proč je tak slabá úroda, když má Krym výborné klimatické podmínky. Kolchozníci se však vymlouvali na špatnou půdu, moc slunce, málo vody a všechno možné. Tak tomu bylo i v létě 1953. Poté Chruščov ještě zajel na všeukrajinský sjezd pracovníků v zemědělství. Když se vrátil z Kyjeva do Moskvy, byl rozhodnut. Ukrajinci jsou mnohem lepší hospodáři než místní obyvatelé, a proto Krym předá Ukrajině.

Chruščovova rodina – první zprava jeho zeť Alexej Adžubej, manžel jeho dcery Radky.

Dmitrij Šepilov, stálý člen politbyra strany, a tedy kremelský starousedlík, však ve svých vzpomínkách popisuje poněkud jiné důvody, které Nikitu Sergejeviče vedly k tak štědrému daru z cizí kapsy. Právě na otázce, zda se mu podaří prosadit převedení Krymu z pravomoci jedné republiky

30

Sovětská epocha

do druhé, si chtěl vyzkoušet, až kam sahá jeho moc. Tuto transakci navrhl na jednom ze zasedání politbyra. S tím, že se to musí provést tak, aby iniciativa vzešla z parlamentů (Nejvyšších sovětů) obou republik. „Doufám, že nikdo nebude proti,“ zeptal se ostatních a ti skutečně zdvihli ruce na souhlas. Jen Molotov prý zavrčel, že sice takové rozhodnutí považuje za nesprávné, ale stejně ho bude muset podpořit. To se také stalo. Avšak Molotovovu poznámku uslyšel nejen Šepilov, který seděl blízko něj, ale také Chruščov. A když se později vylučovala „protistranická klika“ Malenkova a Kaganoviče, byl k ní „přifařen“ i Molotov. Abychom byli přesní: Krym už jednou ukrajinským byl. Stalo se to za Říjnové revoluce, v době Wrangelova tažení z Krymu na Kyjev, ale bolševická ofenziva vrátila poloostrov zpět do ruského lůna. Když v souvislosti s bělověžskou dohodou jednali spolu Leonid Kravčuk a Boris Jelcin o uspořádání vztahů mezi Ukrajinou a Ruskou federací, ukrajinský prezident se ruského zeptal: „A co Krym?“ Ale Jelcin jen mávl rukou: „Klidně si ho nech.“ Také na Krymu proběhlo několik referend a krymský parlament se nejednou obracel na Kyjev s žádostí, aby dostal samostatnost. Tlačil je k tomu fakt, že tuto část ukrajinského území obývala většina Rusů. Už jsme hovořili o části z nich, jak se sem dostali. Dalšími příchozími za sovětské éry byli zejména důchodci, kteří v tomto příjemném přímořském prostředí chtěli spokojeněji dožít. To na druhé straně vytvářelo problémy s kvalitou místních pracovníků. Přitom Krym jich potřebuje jako sůl. Kromě zemědělství a turistiky oplývá značnými zásobami nafty a plynu, jsou tu mnohá bohatá ložiska, jejichž úhrnná hodnota se oceňuje na čtyřicet miliard dolarů. Sotva lze však předpokládat, že je nyní bude někdo Ukrajině kompenzovat. N. S. Chruščov už v pětačtyřicátém roce Stalinovi navrhoval, aby se Ukrajině předal Krym – jako náhrada za obrovské škody, které ve válce utrpěla. Stalin však o tom nechtěl ani slyšet. Ostatně se domníval, že v rámci SSSR to ani není nutné. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti si Rusko zachovalo na Krymu svou přítomnost v podobě Černomořské flotily a jejích základen na souši. Sevastopol dostal zvláštní status a celkem 4600 objektů se těšilo právu exteritoriality – patřily ruským námořním silám. Sám Krym se stal

31


autonomní republikou s vlastní vládou, parlamentem a od roku 1993 i se svým prezidentem. Tuto funkci však novou ústavou v roce 1995 zrušil, když předtím ukrajinský parlament svým zákonem anuloval jak krymskou ústavu, tak některé zákony. Ústava se měnila, až v roce 1998 dosáhla stejné podoby, jakou měla celoukrajinská.

Stalinův archiv odtajněn Existuje však ještě jedna, zcela odlišná verze, jak se Krym dostal pod ukrajinskou suverenitu, která byla dosud skrytá v tajných kremelských archivech. Ještě za Jelcinova prezidentství byla uzavřena v roce 1995 dohoda, formálně podepsaná Ruským státním archivem sociální a politické historie a americkou Yaleovou univerzitou, podle níž Američané za své finanční prostředky zdigitalizují Stalinův osobní archiv. Učiní tak v Moskvě, aby se originály nevyvážely ze země, a ruské straně poskytnou jeho digitální podobu zdarma. Jinak ji zpřístupní vědeckým institucím a badatelům celého světa, aby archiv mohli použít pro své odborné práce. Je třeba poznamenat, že tento Stalinův archiv byl snad nejutajovanějším archivem celého bývalého Sovětského svazu. Staralo se o něj dvanáct pracovníků pod přísahou absolutní mlčenlivosti a chránil se ve zvláštních kremelských prostorách. Obsahoval na 400 000 stránek. Byly tam soustředěny osobní Stalinovy poznámky z různých jednání, zejména se zahraničními delegacemi, jeho rukou psané poznámky na okraji různých dokumentů, vpisky v knihách včetně jeho oprav Leninových děl, například Stát a revoluce, které poté vycházely jen s těmito úpravami, aniž byly v tiráži či kdekoliv jinde uvedeny. Stalinovými poznámkami tak bylo opatřeno na tři sta knih. Nejvíce byly Stalinem upravovány Stručné dějiny VKS(b), které se staly biblí sovětských komunistů. V archivu se nacházely Stalinovy písemné vzkazy členům politbyra a dalším pracovníkům. Stalin byl totiž velmi pečlivý, na rozdíl od jiných politiků upřednostňoval písemné vzkazy a jejich kopie uschovával. Těžko najít ve světě jiného státníka, který by si vedl tak pečlivě svůj osobní archiv, jako to dělal Stalin. V tom je právě ona nesmírná vědecká cennost.

32

Sovětská epocha

Po Stalinově smrti jeho archiv zůstával stále v Kremlu, uzamčený pod sedmero zámky. Až za Jelcina byl předán do Ústavu marxismu-leninismu, z něhož se stal Státní historický archiv. Když Američané přišli za ruským prezidentem s nabídkou archiv digitalizovat za značnou sumu dolarů věnovaných Mellonovou nadací, Jelcin souhlasil. Vždyť v té době převládala i v Kremlu prodejní horečka – rozprodávaly se například zápisy z jednání politbyra strany a jiné, kdysi tak utajované dokumenty. Proč po tolika letech nenechat zpřístupnit i Stalinovo písemné soukromí? Toto dílo bylo dokončeno podle smlouvy v roce 2012 a nyní je skutečně Stalinův digitalizovaný archiv, jak se celý komplex nazývá, k dispozici na stránkách americké Yaleovy univerzity. Je to velmi prestižní univerzita. Samozřejmě přístup je možný, až když jste řádně zaregistrováni a obdržíte příslušný kód.

Vadim Staklo.

Archiv je rozdělen na historická období a také podle obsahu na dokumenty, biografické záznamy, Stalinovu korespondenci, na poznámky v knihách atd. Je velmi přehledný, ale mnohem důležitější je, jak je objevný. Je v něm uložena skutečná třiašedesátiletá historie Ruska a SSSR – od roku 1889 do roku 1952. Především uceleně zobrazuje Stalinovu úlohu v čele sovětské strany a státu. Zvláště pečlivé jsou jeho zápisky k zahraničním otázkám, ať už poznámky z návštěv četných delegací, či jeho názory, které poté uváděl do praxe. Nyní probíhá jeho překlad

33


či překlad nejdůležitějších dokumentů do angličtiny. Právě v něm lze nalézt i Stalinovy poznámky k nabídce amerických Židů ohledně Krymu, z nichž některé cituji níže. Duší tohoto projektu je Vadim Staklo. V roce 1988 vystudoval moskevskou univerzitu, ale od roku 1993 přednášel na pittsburské univerzitě latinskoamerickou a ruskou či sovětskou historii. Od roku 1997 se věnoval zpracování Stalinova archivu pro Yaleovu univerzitu a měl především na starosti edici Anály komunismu. Pro digitalizaci Stalinova archivu vybral nejzávažnější dokumenty, podle vlastních slov vypustil například pozdravné telegramy ke Stalinovým sedmdesátinám a jeho odpovědi na tyto zdravice či jiné čistě formální dokumenty. Na základě dokumentů už byla napsána a vydána řada knih. K této činnosti poznamenal, že kdyby mu někdo ještě před dvaceti lety řekl, že si budou moci američtí studenti volně číst na internetu nejtajnější sovětské dokumenty, považoval by ho za blázna. Nyní jsem i já z nich mohl čerpat podivuhodnou krymskou historii.

Jak se Krym prodával Američanům V roce 1921 navštívil Moskvu Joseph Rosen. Vlastně to byl jeho návrat domů – zde se narodil, ale carskými úřady byl pro politickou činnost poslán na Sibiř a v roce 1903 emigroval do USA, kde dokončil svá studia agronomie. Dokonce se po něm nazývá jedna odrůda ozimého žita, kterou vyšlechtil. V ruské metropoli ho získala ke spolupráci jedna ze židovských organizací zabývajících se pomocí Židům všude ve světě, American Jewish Joint Distribution Committee (Americký židovský spojený distribuční výbor). Joint vznikl 27. listopadu 1914 v New Yorku spojením tří podobných organizací. Během své působnosti pomohl Joint milionům Židů v osmdesáti pěti zemích světa. Od první světové války do současnosti se způsob této pomoci v podstatě nezměnil: pracovníci Jointu se starají o to, jak k potřebným Židům dostat potraviny, ošacení, technická zařízení a finance, zajistit jim léky, zdravotní péči, pomoci jim vytvořit sociální a vzdělávací programy a v krajním případě najít způsob, jak by mohli uniknout z nebezpečí a emigrovat (naposledy to bylo v případě Židů,

34

Sovětská epocha

kteří se ocitli uprostřed etnických konfliktů v bývalém Sovětském svazu nebo v případě Židů etiopských, jemenských či syrských). Po první světové válce se organizace zaměřila především na východní Evropu, která nejvíce trpěla hladem, nemocemi a nezaměstnaností. Zvláště se to týkalo statisíců Židů v Bělorusku a na Ukrajině. Mnozí se chtěli přestěhovat do Spojených států, ale během roku 1914 byly přijaty zákony, které výrazně omezily přistěhovalectví do USA: kterýkoliv americký stát mohl přijmout přistěhovalce jen do dvou procent obyvatel podle sčítání z roku 1890, což bylo absolutní minimum.

Plakát židovské organizace Joint.

Joseph Rosen se rozhodl intervenovat u sovětské vlády, aby pro Židy z Ukrajiny a Běloruska zřídila autonomní republiku, která by zabrala severní část Krymu a další území od Oděsy přes Cherson po Abcházii a Soči. Pokud s tím bude Moskva souhlasit, Joint zařídí, aby USA poskytly Sovětům velké úvěry.

35


Lenin už byl vážně nemocný a Trockij, Bucharin, Kameněv i Zinovjev nabídku podpořili. Malá poznámka: Lev Trockij se narodil jako Lev Bronštejn, Lev Kameněv byl vlastním jménem Leo Rosenfeld a Grigorij Zinovjev se jmenoval Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij. Také Stalin souhlasil s dohodou, pouze radil, aby se s tím nespěchalo. Uvědomoval si, jak to bude složité. Od roku 1921 existovala autonomní tatarská republika, stepní oblasti osídlilo na 50 000 Němců, a navíc sovětská vláda povolila návrat 200 000 Tatarů z Bulharska a Rumunska. Přibudou-li k tomu tisíce Židů, mohou vzplát národnostní a sociální nepokoje.

Lev Trockij.

Na druhé straně si i Stalin uvědomoval, jak země potřebuje ke své obnově dolary. Proto komisaři pro zahraniční vztahy Čičerinovi přikázal, aby na setkání v Berlíně židovské finančníky ujistil, že vláda plně podporuje tzv. krymský projekt. Na základě toho dostal SSSR půjčku 15 milionů dolarů, což tehdy byly velké peníze. Byla to ovšem tajná dohoda. Než se uskuteční, Joint veřejně pomáhal zejména ukrajinským židovským zemědělcům vším, co potřebovali, aby mohli rozvíjet svá hospodářství, nejen osivem, hnojivy, ale i technikou včetně traktorů. Za tím účelem uzavíral v letech 1924–1939 řadu dohod už se sovětskou vládou. Přehled o těchto dohodách lze najít na internetových stránkách Rosenova archivu. Rosen sám se stal ředitelem American Jewish Joint

36

Sovětská epocha

Agricultural Corporation známé jako Agro-Joint, která byla založena v roce 1924. Celková hodnota její pomoci činila 16 milionů tehdejších dolarů. Léta ubíhala, přišla válka a s ní se blížila doba splatnosti úvěru, rok 1945. Naléhavá potřeba odročení splátky přivedla Stalina k tomu, že spěšně ustavil židovský antifašistický výbor v čele s ředitelem moskev ského židovského divadla Solomonem Michoelsem a ihned ho poslal do USA. Podařilo se mu získat slib, že pokud bude projekt realizován, USA Sovětům prominou jak celou půjčku, tak i úroky. Jestliže se tak nestane, splatnost se prodlužuje do roku 1954, kdy bude třeba vrátit vše i s úroky a koeficientem inflace, tedy desítky milionů. Stalin začal jednat: vysídlil místní Tatary pod záminkou, že kolaborovali s Němci, a připravil tak prostor pro sovětské Židy. V březnu 1953 sovětský vůdce zemřel a jeho nástupce Chruščov také nechtěl Američanům nic vracet ani zřizovat na Krymu židovskou republiku. Tím spíše že už existovala na Dálném východě poblíž Vladivostoku. Jeho poradci mu poradili lstivou kličku. Usnesení o přesídlení Židů na Krym formálně přijímal nejvyšší orgán Ruské federace. Předá-li se poloostrov jiné republice, tam už nebudou tato usnesení právoplatná. A tak Ukrajina získala Krym a Američané si připsali miliony dolarů k jiným nedobytným pohledávkám. Samozřejmě to formálně prošlo všemi ústavními procedurami – schválením ruského, ukrajinského a poté všesvazového parlamentu a také změnou příslušných článků ústav. Tím však zájem Ruska na Krymu neskončil. Jedním z důvodů je, že tam má základnu Černomořská flotila. Není sice největší, ale patří rozhodně mezi nejprestižnější. Výnos o jejím vytvoření podepsala carevna Kateřina II. měsíc po připojení Krymu k Rusku – 13. května roku 1783. U flotily však vyvstal po 230 letech existence a řadě vítězných bitev, zejména ve druhé světové válce, problém, že její sevastopolský pobyt byl zajištěn smluvně s ukrajinskou vládou jen do roku 2017. Jestliže by nebyla prodloužena smlouva minimálně na dalších dvacet let, nebylo by ji možné přesunout jinam, protože z ruských přístavů nevyhovoval svou kapacitou ani jeden, ani například Novorossijsk. Navíc tato smlouva obsahovala jmenný seznam všech plavidel různých tříd tvořících tuto flotilu. Avšak osmdesát procent z nich zastaralo (naštěstí nikoliv posádky

37


lodí, celkem tam slouží 21 000 námořníků) a potřebovalo vyměnit či přinejmenším provést generální rekonstrukci. A také zařadit plavidla nová, vybavená novými zbraněmi, včetně nových dieselových ponorek. To stávající smlouva neumožňovala. Proto bylo třeba vyjednat s Ukrajinou novou, platnou do roku 2042 (s možností ji prodloužit o dalších pět let), která by současně z Ukrajiny učinila hlavního dodavatele nových plavidel. Na tom už pracovala například nikolajevská loděnice. Ze sedmdesáti procent měla rozestavěnou novou velitelskou loď, s jejíž dostavbou počítala ruská flotila.

Černomořská flotila.

Už z těchto důvodů je možné rozeznat, jak je pro Rusko důležitý Krym a nakolik bylo nezbytné ho prostě anektovat, neboť se nelze spoléhat jen na mezistátní smlouvy. Zkušenosti ukazují, jaký mají často jepičí život. Nejen to. Ratifikace nové smlouvy probíhala v ukrajinském parlamentě velmi dramaticky, došlo dokonce k házení dýmovnic, vajíček, k pěstním soubojům a pokusům vůbec zasedání zmařit. Julija Tymošenková prohlásila, že zvítězí-li „oranžový blok“, smlouvu zruší. Naproti tomu 155 ruských poslanců Rady federace ratifikovalo smlouvu o připojení Krymu jednomyslně a v týž den, kdy ukrajinský premiér v Bruselu podepsal první část asociační dohody s Evropskou

38

Sovětská epocha

unií. Ve Státní dumě byl proti jeden poslanec. Ruský prezident podepsal smlouvu 21. března 2014. K samotnému Solženicynovi bych snad měl jen dodat, že byl hlavním redaktorem přelomového díla Velké dějiny Ruska – 20. století. Práci však nedokončil, pokračoval v ní Andrej Zubov, profesor Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a vedoucí katedry náboženství na Ruské pravoslavné univerzitě. Když se však ozval proti anexi Krymu Ruskem v roce 2014 a přirovnal ji k rozšiřování nacistické říše – anšlusu Rakouska, připojení Sudet k Německé říši a k obsazení litevské Klajpedy, byl zbaven svých funkcí. Setkal jsem se s ním během Fora 2000 v říjnu 2014 v Praze, kde měl několik přednášek a panelových diskusí, na nichž obhajoval svůj názor. I jeho příklad názorně vyvrací Solženicynovo tvrzení o svobodě projevu v Rusku a nesvobodě na Západě, ale těmto otázkám se věnujeme později. Vraťme se znovu k našim historikům, zejména ruským. Pravdu mají v jednom, a v tom se shodují se snad nejzasvěcenějším ukrajinským historikem Orestem Subtelným. Jeho Ukrajina – istorija vyšla nejprve v roce 1988 v Torontu a v roce 1993 byla přeložena do ukrajinštiny a objevila se v Kyjevě. Ten tvrdí, že vlastně celé ukrajinské dějiny jsou bojem o dvě základní věci: o ukrajinskou státnost a její modernizaci. Ale tak jako jí tuto státnost vždy odpírali ti, kteří se o ni dělili, ať už to byl ruský car, polsko-litevský stát, rakousko-uherská monarchie, či opět Poláci, byli to právě cizinci, kteří napomáhali její modernizaci. Ukrajinu silně poznamenala skutečnost, že po staletí byla rozdělena a podrobena cizí kolonizaci. Kromě ruské to byla rakouská a také polská či polsko-litevská. Ukrajinskými se staly Lviv, Ivano-Frankivsk, Rivno na krátký čas od ledna 1939, kdy na základě dohody Ribbentrop–Molotov byla tato území, stejně jako další, postoupena SSSR. Vše opět změnila německá ofenziva. Pro zajímavost dodám, že 14. února 2014 vyhlásil krajský parlament ve Lvově nezávislost na Janukovyčově vládě a sestavil svou vlastní pod vedením Petra Kolodyje. Skutečně nezávislá, celistvá Ukrajina vznikla až v roce 1991. V roce 1990 deklarovala Verchovna rada (jednokomorový parlament) suverenitu Ukrajiny, nezávislost pak byla vyhlášena 24. srpna 1991 a potvrdilo ji lidové referendum 1. prosince 90,3 % hlasů. O pět dní později

39


byl zvolen prvním prezidentem Leonid Kravčuk, v roce 1990 zvolený prvním tajemníkem Komunistické strany Ukrajiny, z níž v srpnu následujícího roku vystoupil. Dne 8. prosince podepsal společně s nejvyššími představiteli Ruské federace a Běloruska bělověžskou dohodu o rozpuštění SSSR a vytvoření Společenství nezávislých států. Prožil jsem bouřlivé dny před vyhlášením nezávislosti v Kyjevě. Maj dan byl poset stovkami stanů, v nichž se ubytovali studenti, aby vymohli nezávislost. Lidé jim přinášeli jídlo, pokrývky, besedovali s nimi, pro všechny to bylo to slavnostní napětí, u něhož víte, že dobře dopadne, je jen otázkou času kdy. Ale byla tato studentská demonstrace onou rozbuškou, tak jako tomu bylo u pražské studentské demonstrace 17. listopadu 1989? Samotné slovo maidan pochází z arabštiny (používá se i v perštině) a objevuje se v různých variantách jako maydan, majdan, midan, meydan. A je to skutečně termín pro náměstí, ale někde i park či větší otevřený prostor. Jedním z vůbec nejznámějších míst, která nesou tento název, je náměstí Tahrír (neboli Midan Tahrir) v egyptské Káhiře. I tam bylo centrum revoluce proti režimu, i tam umírali lidé. Stejně jako v měsících na přelomu let 2013–2014 v Kyjevě.

Rusíni a Rusové Moje žena, která se narodila v Lávkách u zakarpatského Mukačeva a vystudovala Filologickou fakultu Užhorodské univerzity, mi vyprávěla, jak se vybraní studenti scházeli se svými profesory, kteří jim tajně vykládali skutečné ukrajinské dějiny a dávali jim číst necenzurovaná díla ukrajinských spisovatelů Tarase Ševčenka, Ivana Franka, Lesji Ukrajinky a dalších. V oficiálních vydáních byly vyškrtnuty všechny pasáže týkající se kritického vztahu k „Moskalům“, tedy Rusům. Měla štěstí na kvalitní profesory. Většinou předtím učili na kyjevské univerzitě, ale pro své nacionalistické cítění a názory byli odsud posláni do vyhnanství. Protože Ukrajina nemá Sibiř, tak se takovým místem pro ně stalo Zakarpatí. Byli nejen vynikajícími učiteli, ale také vědci, kteří by v jiných podmínkách představovali elitu národa. Dodnes si pamatuji například profesora Rota. Velice jsme se spřátelili, mimo jiné i proto, že

40

Sovětská epocha

jako svou doktorskou práci psal o vztahu Ivana Olbrachta k Zakarpatí a já jsem se také věnoval tomuto tématu. Profesor Rot znal dvaadvacet jazyků, během války byl tlumočníkem generálního štábu a podléhal přímo Stalinovi. Ten mu vždy určil, na jaký jazyk se má připravit, aby mohl překládat pro generalitu, až boje zasáhnou například Rumunsko či Bulharsko a další evropské země. Dokonce byl vyslán se zvláštním komandem, které mělo Američanům „ukrást“ ze zajetí generála Vlasova. Nebylo toho však zapotřebí, Američané ho vydali sami, i bez tlumočení. Když se uvolnily sovětské poměry, za Gorbačova, odjel na pozvání budapeštské univerzity přednášet do Maďarska. Učil cizí jazyky svou zvláštní metodou, v podstatě tak, jak se každé dítě naučí mateřštinu. To je jeden z příkladů. Mohl bych uvést další, třeba právě jeho ženu, která na univerzitě přednášela chemii. Učila sestru mé ženy a ta se i zásluhou své profesorky stala vědeckou pracovnicí s mezinárodním věhlasem, byť nedosáhla svého vytčeného cíle – být novodobou Marií Curie-Sklodowskou.

Dnešní dominantou Užhorodu je nový pravoslavný kostel, za ČSR to byla správní budova.

41


Tak se užhorodská univerzita stala proslavenou na celé Ukrajině, třebaže sám Užhorod byl metropolí kraje, o němž se říkalo, že v něm vlci dávají dobrou noc. Nepopírám, že tam i vlci žijí, stejně jako medvědi. Při toulkách tímto divokým krajem, v té době – koncem padesátých let – ještě nepoznamenaným turistickým ruchem, jsme skutečně naráželi na panenskou přírodu. Na poloninské pastevce, kteří se ze svých salaší spouštěli do údolí jen párkrát v roce, aby si nakoupili cukr, sůl a další produkty, které si nemohli vypěstovat. Po řekách a říčkách se ještě plavili voraři a v zátočinách stáli nahoře na skále ti, kteří jim tabulemi dávali znamení, že tok je i za ohybem volný. Jednou se k našim toulkám připojil jistý básník z Užhorodu. Nikdy předtím na poloninách nebyl, ale napsal knihu básní Vlčí máky z polonin. Šel, rozhlížel se a poté nechápavě kroutil hlavou: „Psal jsem přece o vlčích mácích na poloninách, ale tady žádné nejsou.“ Inu, to bylo sovětské myšlení. Obyvatelé zakarpatských hor a lesů byli potomky slavných zbojníků, jako byl Nikola Šuhaj (Mykola Sjuhaj). Dokonce jsme tehdy

Eržika Dračová z Koločavy přežila svého muže Sjuhaje o 66 let.

42

Sovětská epocha

navštívili v Koločavě jeho ženu Eržiku a také její dceru Annu, která se narodila v roce 1921, čtyři měsíce po smrti svého otce, v chustském vězení, kde policisté zadržovali její matku. Žila však v Koločavě. Stejně jako její otec nechodila nikdy do školy a starala se o své dva nevlastní sourozence, které měla její matka se sousedem Derbakem, za něhož se provdala. Anna se také vdala, za koločavského občana Štajera. V roce 1997 se splnilo její dávné přání – navštívila Českou republiku. Zemřela v Koločavě v roce 2006. Zakarpatští horalé také hovořili jiným jazykem a nazývali se Rusíny. Tvořili zvláštní etnickou skupinu, která bývá považována za samostatný národ. Podle etnických příznaků se dělí na pět skupin: Lenkové, Bojkové, Huculové, Verchovinci a Doliňané (Hajnalé). Ve 14. století přicházeli na toto území, které téměř po tisíc let patřilo Maďarsku (Uhrám), většinou z Haliče. Postupně osidlovali nejen Zakarpatí, ale také pronikali na Slovensko (dodnes tvoří etnické pásmo od Staré Lubovni přes Svidník až po Ublu), do Polska, Maďarska, Rumunska, také do Chorvatska a Vojvodiny a někteří až do Ameriky. Teprve v roce 1995 byla oficiálně uznána rusínština jako jejich mateřský jazyk. Píše se cyrilicí, ale má některé odlišné znaky a diakritická znaménka. Je však bližší ukrajinštině než ruštině, třebaže mezi nimi převažovalo rusofilské cítění a v jejich školách se většinou učilo rusky. Nikdy neměli vlastní národní stát; nejblíže k tomu byli v dobách samosprávné země Podkarpatská Rus v rámci Československa, autonomie v říjnu 1938, a zejména v březnu 1939, kdy v Chustu byla vyhlášena samostatná republika Karpatská Ukrajina, kterou však Maďaři po třech dnech potlačili. Jejím prezidentem se stal Augustin Vološyn. Původním povoláním byl řeckokatolický kněz (všichni Rusíni vyznávali toto náboženství, jež neuznávalo celibát) a učitel, za první republiky byl poslancem Národního shromáždění a od října 1938 předsedou vlády autonomní Karpatské Ukrajiny. Po příchodu Maďarů emigroval do Prahy, kde žil jako soukromá osoba. V květnu 1945 jej vyhledala sovětská vojenská kontrarozvědka Smerš a spolu s dalšími ruskými a ukrajinskými emigranty převezla do moskevské věznice. Zemřel v červenci téhož roku ve věku jednasedmdesáti let na infarkt. V roce 2002 byl vyhlášen ukrajinským národním hrdinou.

43


S jeho dcerou se kamarádila moje žena a od ní jsme se dověděli, jak byla po pětačtyřicátém roce tato rodina pronásledována, jak se musela okamžitě vystěhovat ze svého domu, který obsadili nově příchozí Rusové, aby se ujali správy Zakarpatska, stejně jako jiných ukrajinských oblastí. Její matka byla poslána do sibiřského gulagu.

Zakarpatský prezident Augustin Vološyn.

K tomu je třeba dodat, že Podkarpatská Rus byla připojena k Československu na žádost Rusínů žijících v Americe, kteří po jistém váhání, kam vlastně mají patřit, o to požádali jak T. G. Masaryka, tak amerického prezidenta W. Wilsona. Potvrdila to pařížská mírová konference (trianonská dohoda). Tak se z dřívější Uherské Rusi stala Podkarpatská Rus s tím, že jí má Československo poskytnout autonomii. Stalo se to však až v roce 1938. Československé úřady nevěnovaly Podkarpatské Rusi dostatečnou pozornost. Ve třicátých letech někteří naši spisovatelé začali jezdit do tohoto kraje a psát o něm, aby vyburcovali naši veřejnost k větší podpoře země, kde lidé žili na pokraji bídy a hladu. Svědčí o tom díla Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury a dalších. Ivan Olbracht založil Komitét pro záchranu lidu Podkarpatské Rusi a svými díly Země bez jména, Nikola Šuhaj loupežník a Golet v údolí upozorňoval, že tento kraj žije v podstatě ještě v 11. století. Společně s Vladislavem Vančurou natočili v roce 1934 film Marijka nevěrnice. Zeptal jsem se Ludmily Vančurové, která doprovázela oba spisovatele při natáčení filmu, jak se tam tehdy žilo. Uvedla mi jeden příklad: aby se mohli pohybovat po Koločavě a jejím okolí, koupili si koně a zaplatili za něj deset korun. Pokud si sám vzpomínám,

44

Sovětská epocha

v té době v Praze stál párek s rohlíkem korunu. Kůň za deset párků a rohlíků… Za takovou cenu rolník dal svého koně, aby s rodinou přežil… Populárním se stal rovněž román Karla Čapka z roku 1933 Hordubal, který byl v roce 1937 zfilmován. A jak se toto území dostalo pod SSSR? Vždyť v československo-sovětské smlouvě z 12. prosince 1943, na níž se dohodli J. V. Stalin s Edvardem Benešem, se nic takového neuvádělo; tam byla potvrzena obnova naší republiky v předmnichovských hranicích. Dohoda z 8. května 1944 o spolupráci sovětské armády s československými orgány na osvobozeném území naopak stanovila vyslání československých představitelů do této oblasti, která byla osvobozena sovětskými vojáky poměrně rychle na podzim 1944. Naše vláda tam poslala svého zmocněnce Františka Němce, aby připravil vše pro obnovu autonomního zřízení. Sovětské orgány nejprve rozdělily oblast na dvě části – s československou (v Chustu) a se sovětskou vojenskou správou (v Užhorodě). Brzy poté však československé představitele vyhostily a verbovaly brance do sovětské armády. Poté na přelomu října a listopadu zorganizovaly volby do místních orgánů – pod vojenským dohledem, s jimi navrženými kandidáty; voliče dokonce svážely vojenskými náklaďáky. Tito „zvolení“ představitelé lidu na sněmu v Mukačevu přijali 26. listopadu 1944 manifest o „znovusjednocení“ Zakarpatska s Ukrajinou. Pravda, „znovusjednocení“ bylo vlastně slovní hříčkou, nikdy předtím tato část Ukrajině nepatřila, ale SSSR této žádosti vyhověl. Je zajímavé, že tuto změnu neprojednávaly naše nejvyšší orgány tak, jak by se podle ústavy příslušelo, souhlas vyslovily jen vláda sestavená v exilu a prozatímní Národní shromáždění. To však na to podle ústavy z roku 1920 nemělo právo, jeho členové nebyli voleni, jen delegováni podle politického klíče, o změně hranic, a tím i ústavy mohlo rozhodnout až Ústavodárné shromáždění, které vzešlo z voleb v roce 1946. Na odpor proti tomuto rozhodnutí se postavili někteří politici, zejména lidovec Jan Šrámek, premiér exilové vlády a po přijetí Košického programu její místopředseda. Ačkoliv tehdejší ministr zahraničí ČSR Edvard Beneš při návštěvě Podkarpatské Rusi v květnu 1934 ujišťoval, že „Československo se Podkarpatské Rusi nikdy nevzdá, nepřipustí žádnou revizi a bude ji hájit

45


krví a železem, bude-li toho třeba“, už v lednu 1939 v londýnském exilu od tohoto stanoviska ustupuje. Když se zamýšlel nad zárukami našich příštích hranic, viděl je v bezprostředním sousedství se SSSR, „i kdyby Rusko mělo být v Užhorodě“. V září 1939 řekl sovětskému velvyslanci v Londýně Majskému, že „otázku Podkarpatské Rusi budeme mezi sebou řešit později a jistě se dohodneme“. Při svém setkání se Stalinem v prosinci 1943 dokonce nabídl, aby si Sovětský svaz zabral Zakarpatskou Ukrajinu (už ani nepoužil výrazu Podkarpatská Rus), ale Stalin tuto nabídku odmítl. Dokazuje to výměna dopisů mezi Stalinem a Benešem v lednu následujícího roku. Stalin Benešovi oznamuje, že sice sovětská vláda dodržuje své slovo ohledně československých hranic, ale „nemohla zakázat obyvatelstvu Zakarpatské Ukrajiny, aby vyjádřilo svou národní vůli“. Tuto otázku bude tedy třeba řešit, ale jen po vzájemné dohodě. Tou byla smlouva a protokol mezi ČSR a SSSR z 29. června 1945, podepsané z naší strany z pověření prezidenta Z. Fierlingerem a V. Clementisem, ze sovětské V. Molotovem. Podle ní bylo Zakarpatí vtěleno do rámce Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Zůstalo jen určité mezidobí, kdy se místní obyvatelé měli rozhodnout, kde vlastně chtějí žít, a 120 000 se jich rozhodlo odstěhovat se do Československa. V dubnu 1946 se přesně vytyčily hranice – za základ byly vzaty hranice z roku 1937. Obec Lekárovce připadla Slovensku, Čop naopak Zakarpatské oblasti, jak se tato část země, ve své historii už posedmé, znovu přejmenovala. Ve třicátých letech místní komunisté agitovali dokonce za připojení k SSSR. Toho využíval Stalin k tomu, aby se v jejich řadách verbovali agenti KGB, a to i v době, kdy Rusíni masově vstupovali do armádního sboru generála Svobody. Tyto vztahy přetrvávají, byť se KGB po rozpadu SSSR přeměnila v FSB. „Sněm podkarpatských Rusínů“ je financován z prostředků ruského vládního fondu „Ruský svět“ založeného Vladimírem Putinem v roce 2007. V jeho čele stojí bývalý pracovník KGB a současný poslanec státní dumy Vjačeslav Nikonov, který je také prezidentovým poradcem. V září 2014 se v Budapešti uskutečnil Celosvětový sněm podkarpatských Rusínů (společně s Celosvětovým sněmem Maďarů). Na něm Rusíni přijali dokument s požadavkem vůči ukrajinskému prezidentu

46

Sovětská epocha

Porošenkovi, aby Zakarpatí získalo autonomní status v rámci federalizace Ukrajiny, která se má uskutečnit ještě před vstupem země do Evropské unie. Tak to požadovalo 80 procent obyvatel oblasti v referendu, které se uskutečnilo v roce 1991, kdy země vyhlásila svou nezávislost. Tato malá odbočka do jedné z částí současné Ukrajiny je jen jedním z příkladů, jak složité jsou ukrajinské poměry.

Proměny Volyně Nebo si vezměte za příklad jinou ukrajinskou oblast, která je nám také blízká – Volyň. Její původní teritorium bylo jen o málo menší, než je naše dnešní Česká republika. Ve 12. až 14. století patřila k Haličsko-volyňskému knížectví, které bylo jedním z následnických států Kyjevské Rusi. Poté se v ní u moci střídali Poláci a Litevci a po trojím dělení Polska nakonec patřila ruskému impériu až do roku 1918. Po první světové válce připadla její západní část Polsku, které zde zřídilo vojvodství s metropolí Luck. Východní část si zabral SSSR, respektive Ukrajinská sovětská socialistická republika. Když hitlerovci plánovali „Drang nach Osten“ a v rámci toho tzv. konečné řešení české otázky, Volyň byla určena jako místo, kam měli být Češi přesídleni, aby Němci mohli zabrat a osídlit české území. Volyň byla opěrným bodem pro Banderovu Ukrajinskou povstaleckou armádu během druhé světové války. To vše včetně přistěhovalectví zejména Čechů, Bělorusů a Poláků z Volyně vytváří také zvláštní oblast. Střetáváme se tu dokonce s římskokatolickou církví, která tu dnes má dvě diecéze, stejně tak jako s řeckými katolíky či s pravoslavnými, kteří tu mají jeden z nejvýznamnějších monastýrů (klášterů) – Počajivskou lavru. Na patnáct tisíc Čechů se sem přestěhovalo hlavně v letech 1868 až 1880, kdy sem šli především za nevyužitou úrodnou půdou a dalšími výhodami, které nabízela carská vláda novým osídlencům. Například byli na dvacet let osvobozeni od daní a vojenské povinnosti. Nezůstali však jen u zemědělství, ale postavili tu mnohé závody – pivovary, cementárny, mlýny, strojírenské podniky. Během druhé světové války se l. československý armádní sbor generála Svobody zastavil také na Volyni, aby vzdal hold Čechům padlým při masakru v Českém Malínu. Dopustili se ho vojáci v německých

47


uniformách, a proto vzniklo určité podezření, zda v těchto uniformách nebyli také banderovci. Zeptal jsem se na tuto skutečnost prof. Jaroslava Vaculíka z brněnské Masarykovy univerzity, který se dlouhodobě zabývá historií volyňských Čechů. Uvedl, že tuto možnost nevylučuje, protože tentýž den banderovci skutečně na Volyni řádili, ale ohledně Českého Malína žádný takový důkaz neexistuje. Při 70. výročí tohoto masakru, jemuž padlo za oběť více Čechů, než tomu bylo při německém zničení Lidic, se také hovořilo jen o Němcích, kteří se toho dopustili. Potvrdil to i jeden z později zajatých německých důstojníků, který prohlásil: „Byla to strašlivá chyba.“ Vždyť místní obyvatelé německé okupanty nijak neobtěžovali, řádně platili daně i plnili jiné povinnosti a zabývali se výlučně svou prací. Není však divu, že se při náboru do československé armády přihlásilo 12 000 volyňských Čechů (včetně 600 žen), podle armádních dokumentů jich bylo přijato 4100. Mnozí poté zůstali žít ve své staré vlasti, další využili možnosti vrátit se nejen po válce, ale reagovali i na výzvu české vlády počátkem devadesátých let. Ti zbylí tu dodnes tvoří významnou komunitu, udržují jazyk, písně, tradice a hlásí se ke svému češství.

Prezident Miloš Zeman vítá skupinu volyňských Čechů při jejich návratu do staré vlasti.

48

Sovětská epocha

Po ruské anexi Krymu v roce 2014 řada Čechů ze Žytomyrské oblasti požádala českou vládu o možnost vystěhovat se, ale ta odmítla tuto žádost s odvoláním na skutečnost, že vyhlášení humanitární nouze by vrhlo špatné světlo na současnou ukrajinskou vládu, kterou podporuje Evropská unie. Takto bych mohl rozebírat jednu ukrajinskou oblast za druhou a všude nacházet zvláštnosti, které sice přispívají k národnostní pestrosti země, ale současně komplikují její jednotu a formování ukrajinského národa jako jednolité etnické skupiny.

Ruští či ukrajinští chuligáni Zmínil jsem se o dvou ukrajinských republikách, které vznikly v letech 1917 a 1918. Měl bych připomenout ještě tu třetí, která se zrodila během Říjnové revoluce na východě Ukrajiny s hlavním městem Charkiv (či Charkov, jak se píše rusky a jak jsme si ho počeštili) a pojmenovala se sovětskou republikou. To vše zaniklo vstupem Ukrajiny do svazku všech sovětských republik, SSSR. Charkov však zůstával ukrajinskou metropolí až do roku 1934, kdy se ústřední úřady přemístily do Kyjeva. První sjezd sovětských spisovatelů se konal v roce 1932 ještě v Charkově. Byla na něm i československá delegace. Právě odtud si novinář, spisovatel, cestovatel a tramp Géza Včelička přivezl písničku, která u nás zlidověla a je známa pod názvem Máňa. Šinu si to takhle večer k zapadáku, když tu jeden komplic ke mně hovoří: Chytili jsem Máňu v koženým kabátu, do rána jí svíčka dohoří. No tak vidíš, Máňo, přeci jsme tě lízli, tohle jsi nám holka, dělat neměla! Zradila jsi partu, chodila jsi s fízly, teď dostaneš mordu do těla.

49


Byly špatný časy, bylo málo cejnů, proto jsi se, Máňo, sčuchla s chlupatým, a já tě teď za to vlastnoručně sejmu, nechám tě tu s prádlem flekatým. Nejhorší je na tom, že to bylo s chlapem. co nám v loni v létě partu rozdělal, tak to vidíš, Máňo, já budu tím klukem, co tě teďka za to voddělá. Zavři voči smutný, moje milá Máňo, vždyť já tě měl holka, dovopravdy rád, že jsi krysařila, máš teď dokonáno, parta chce bejt jistá, tak jdi spát! Náhle třeskl výstřel tichým zapadákem, tam kde policie nikdy nechodí, nežije už Máňa v koženým kabátě, na nikoho nic už nepoví. Zde je originální verze ruské Murky: Здравствуй, моя Мурка, Мурка дорогая! Помнишь ли ты, Мурка, наш роман? Как с тобой любили, время проводили И совсем не знали про обман… А потом случилось, счастье закатилось, Мурка, моя верная жена, Стала ты чужая и совсем другая, Стала ты мне, Мурка, неверна. Как-то, было <дело>, выпить захотелось, Я зашел в шикарный ресторан. Вижу — в зале бара там танцует пара — Мурка и какой-то юный франт.

50

Sovětská epocha

Тяжело мне стало, вышел я из зала И один по улицам бродил. Для тебя я, Мурка, не ценней окурка, А тебя я, Мурка, так любил! У подъезда жду я, бешено ревнуя. Вот она выходит не одна, Весело смеется, к франту так и жмется — Мурка, моя верная жена! Я к ней подбегаю, за руку хватаю: <Мне с тобою надо говорить.> Разве ты забыла, как меня любила, Что решила франта подцепить? Мурка, в чём же дело, что ты не имела? Разве я тебя не одевал? Шляпки и жакетки, кольца и браслетки Разве я тебе не покупал? Здравствуй, моя Мурка, Мурка дорогая, Здравствуй, моя Мурка, и прощай! Ты меня любила, а теперь забыла И за это пулю получай! Byla písní oděských chuligánů a donesla se do našich časů, byť s různými verzemi různých spisovatelů, ale jednou základní melodií. Jejím autorem byl v roce 1923 s největší pravděpodobností rižský „král evropského tanga“ Oskar Strok a slova napsal nejspíše oděský básník Jaskov Jadovyj. Píseň přežila nejen své autory, ale také mnohé proměny a legendy. Proč i legendy? Jednou z nich bylo, že matkou ruských chuligánů byla Oděsa, zatímco otcem Charkov. Kde jsou ty časy, kdy problémem byli jen ti chuligáni! Vidíte, říkalo se „ruští“, a nikoliv „ukrajinští“, třebaže jak Oděsa, tak Charkov patří k Ukrajině. Asi to navazuje na jinou zlidovělou píseň, v níž zní:

51


Ja ně sovetskij, ja tolko russkij chuligan. Její variantou je, že nejsem ruským, ale jen petěrburským anarchistou. My se však nechystáme studovat problémy chuligánů či anarchistů v Rusku, byť i to by bylo zajímavé téma. Tyto příklady uvádím v souvislosti s tím, jak se zejména za sovětské éry stíral rozdíl mezi sovětským a ruským a nebral se zřetel na to, že sovětské nebylo jen vše ruské, ale k systému patřily i jiné národy a národnosti, jiné republiky kromě Ruské federace. Došlo například k tomu, že když Stalin po vítězném konci války v přípitku děkoval lidu vší země za porážku fašismu a nacismu, hovořil o ruském lidu. Bylo to snad přeřeknutí? Stalin svá slova vždy příliš pečlivě vážil, než abychom mu mohli vytýkat takovou povrchnost. Pro něj se stalo vše sovětské skutečně ruským. Je to s podivem, neboť sám byl Gruzínec, znal carskou politiku vůči tehdejší Gruzii. Navíc se vždy vydával za odborníka v národnostní otázce, dokonce byl Leninem pověřen, aby se zabýval především touto tematikou. Ale když se stal nejvyšším mužem Sovětského svazu, k jiným národům a národnostem pojal bytostnou nedůvěru.

Rusifikace carská a sovětská Rusifikace levobřežní Ukrajiny začala už od poloviny 17. století. Až do roku 1905 byly zakázány jakékoliv publikace v ukrajinštině, jež se nesměla používat ani na úřadech a ve školách. Není divu, že 80 procent Ukrajinců zůstávalo negramotných. Omezená spolková činnost se mohla rozvíjet od roku 1910. O něco lépe byli na tom Ukrajinci pod rakousko-uherskou správou, kde byly od sedmdesátých let 19. století povoleny ukrajinské noviny, časopisy a knihy a mohly vznikat ukrajinské vzdělávací a kulturní spolky a také mohli působit národní ukrajinští buditelé. V tu dobu se začal rozvíjet průmysl, modernizovalo se zemědělství, lidé měli možnost odjet za prací do zahraničí, kde se zejména v Kanadě a Spojených státech usídlili natrvalo. Tam vytvářeli své komunity a krajanské spolky, které zpětně ovlivňovaly rozvoj národního uvědomění doma. Na druhé straně jistá liberalizace povolovala i vznik ruských extremistických organizací jako Svazu ruského národa či Klubu ruských nacionalistů, založených v Kyjevě v roce 1908. Ty vytvářely

52

Sovětská epocha

dokonce konflikty k tvrdým zásahům proti ukrajinským nacionalistům. Národnostní konflikt mezi Ukrajinci a Rusy probíhal i po této linii. Zostřil se během první světové války, jíž byla Ukrajina mimořádně postižena. Na podzim 1914 carská vláda znovu zakázala veškeré ukrajinské tiskoviny a spolky a nastolila vládu tvrdé ruky i na západní Ukrajině, když se ruská armáda na čas zmocnila tohoto území a postoupila až na Slovensko. Na 12 000 Ukrajinců se ocitlo v žaláři nebo na Sibiři. Není divu, že po ruském ústupu vznikl ve Lvově Svaz pro osvobození Ukrajiny, který později přesídlil do Vídně. Odtud šířil po evropských metropolích ideu ukrajinského státu a ukrajinského národa. Tak si Evropa snad vůbec poprvé uvědomovala, že v její východní části existuje národ, který právem žádá o své sebeurčení. Svaz se také věnoval práci s Ukrajinci v řadách zajatců carské armády. Z nich se vytvářely divize modro- a šedokabátníků, ochotných bojovat proti carismu. Naneštěstí Ukrajinu neustále válcovaly různé armády, bylo jedno, zda postupují či ustupují, v každém případě se jejich příslušníci chovali jako dobyvatelé a drancovali zemi, jak mohli. Ani jedna totiž nebojovala s ideou podpořit nově vzniklé ukrajinské republiky, a zejména pak ochránit místní obyvatele. Samozřejmě o to neusilovala Rudá armáda, která se v ofenzivě na počátku roku 1919 dostala až na hranice se západní Ukrajinou a obsadila Kyjev. Nechtěl to ani generál Děnikin, který v čele bělogvardějců napadl Ukrajinu v dubnu 1919 s cílem připojit ji k „jednotnému a nedělitelnému“ Rusku, ba ani generál Wrangel, který táhl na Kyjev z Krymu. Takový cíl neměla ani polská ofenziva z června 1920, k níž se připojilo z jihu Rumunsko, aby si rozdělily Ukrajinu podle svého gusta. Nakonec vše vyřešila Rudá armáda, která ofenzivou na podzim 1920 vytlačila tyto dobyvatele a například s Poláky uzavřela už v říjnu příměří. Zejména Děnikinovo tažení se vyznačovalo masakrem zvláště židovského obyvatelstva, jemuž padly za oběť desítky tisíc lidí. Je zajímavé, že se versailleská konference Ukrajinou jako takovou nezabývala. Nebyl tam nikdo, kdo by dokázal obhájit její právo na samostatnou existenci. Ale nechci podrobněji zabíhat do dávné historie. Koneckonců jakkoliv se carský režim nazýval „žalářem národů“, podmínky za něj byly

53


nesrovnatelně měkčí než v období Stalinova teroru. Uvedu to na jednom konkrétním příkladu. Při svých toulkách Sibiří jsem se dostal do vesnice Šušenskoje, místa, kde žil ve vyhnanství V. I. Lenin. Mohla za ním přijet Naděžda Krupská, s níž se na místě oženil. Obývali domek a vařila jim matka Naděždy, která směla být s nimi. Lenin si mohl vyjít se zbraní na lov, přijímat poštu včetně mnoha novin a časopisů, setkávat se s přáteli, dokonce si za nimi zajet. Musel se jen pravidelně hlásit na policejní stanici a bylo téměř nemyslitelné odtud uprchnout. To se nedá porovnávat s gulagy, třebaže si uvědomuji, že vězení, byť sebepřepychovější, je vždy jen vězením a omezuje svobodu člověka. Samostatného státu se Ukrajina dočkala až v roce 1917, kdy vznikly dokonce dvě lidové republiky (rusky narodnaja respublika, ale slovo narod znamená lid, nikoliv národ, pro nějž je výraz nacija, viz Organizacija objediněnnych nacij neboli OSN): Ukrajinská a Západoukrajinská; později se spojily, ale stejně se nedožily dlouhého trvání – v roce 1920 je zlikvidovala vítězná Rudá armáda. V čele této republiky stál jako její první prezident Mychajlo Hruševskyj. V dubnu 1918 se republika změnila v hetmanát a Hruševskyj z Kyjeva odjel. Pobýval v několika středoevropských městech, v Praze byl v roce 1920 a na domě, kde žil, v Dobrovského ulici na Letné, připomíná tento fakt pamětní deska. Na ní se uvádí, že byl nejen státník, ale také vědec, a proto se stal čestným členem české akademie věd. V roce 1924 se vrátil do vlasti, přednášel a v roce 1934 zemřel v Kislovodsku na Kavkaze. Prvním hetmanem se stal Pavlo Skoropadskyj. Po osmi měsících se ustavilo pětičlenné direktorium a v jeho čele stanul Volodymyr Vynnyčenko. Od února 1919 do května 1921 zastával tuto funkci Symon Petljura. Na tomto výčtu je vidět, jak často se měnila forma vlády a její představitelé. Vratkost republiky závisela i na vnějších vlivech – když Kyjev obsadili Poláci, zavedli hetmanát. Symon Petljura pocházel z kozácké rodiny, ale od roku 1900 byl členem Ukrajinské revoluční strany, která však s bolševiky nespolupracovala. Během první světové války bojoval v řadách carské armády, po ruské únorové revoluci 1917 se stal členem ukrajinské Centrální rady, která v červenci vyhlásila ukrajinskou samostatnost. Po vítězství bolševiků emigroval, žil v různých zemích, až se usadil v Paříži. Tam jej 25. května 1926 zastřelil židovský anarchista

54

Sovětská epocha

Sholom Schwartzbard. Pařížský soud ho osvobodil, uvěřil atentátníkovu tvrzení, že to byla pomsta za to, že v době pogromů nechal Petljura vyvraždit celou jeho rodinu. Teprve mnohem později se zjistilo, že byl sovětským agentem. Petljura byl pochován na montparnasském hřbitově. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti v roce 1991 mu byla na Ukrajině postavena řada pomníků. Kontroverze vyvolal ten, který byl v roce 2006 umístěn na kyjevském bulváru Tarase Ševčenka.

Symon Petljura.

Z tohoto stručného přehledu je zřejmé, v jakých porodních bolestech se rodila ukrajinská republika a proč nedospěla ani do věku mateřské školky. Její haličská armáda a další ozbrojené složky nemohly uhájit tento rodící se stát. Vlastně mu novodobou podobu dal až vznik Ukrajinské socialistické republiky a její vstup do svazku SSSR koncem roku 1922. Ale řešíme problémy vzniku ukrajinské státnosti a z toho důvodu není podstatné, zda se charakter státu měnil v hetmanát či direktorium.

55


Důležitější je fakt, že sice řídící orgány zasedaly dnem i nocí, ale účastníci se jen přeli mezi sebou, usilovali o moc a neřešili základní otázky. Nevytvářeli ani státní a veřejnou správu, nic nereformovali, neuspokojovali nejzákladnější potřeby lidí. Ve zbrani bylo až 400 000 Ukrajinců, ale netvořili jednotnou armádu s pevnou strukturou a jasnými úkoly. V určitou dobu se dokonce vzájemně střetli Skoropadského a Petljurovi vojáci, byť to byli Ukrajinci. Nově vznikající republika se sice pokusila navázat ihned po únorové revoluci 1917 kontakt s Prozatímní vládou, ale její delegace se vůbec nedostala ke Kerenskému, který ji řídil. Podařilo se také přimět novou bolševickou vládu, aby uznala nezávislost Ukrajiny, ale jen krátce, ta poté svůj souhlas zrušila. Nástupem sovětského režimu se kupodivu dřívější rusifikace rázem změnila v ukrajinizaci. Lenin si totiž vynutil, aby XII. sjezd strany přijal usnesení, že ve stranických a státních orgánech jednotlivých republik budou pracovat především místní a jejich jazyk se stane úředním. Tak jako jinde i na Ukrajině byli do té doby v těchto orgánech především Rusové nebo Židé. Vedoucím činitelem na Ukrajině byl Rus Dmitro Lebeď, který se nejen nesnažil naučit se ukrajinsky, ale neměl ani valnou chuť cokoliv na daném systému měnit. Tak byl v roce 1925 nahrazen Lazarem Kaganovičem, ukrajinským Židem. Bylo mimo jiné jeho zásluhou, že v roce 1927 už 70 procent funkcionářů mluvilo ukrajinsky, zatímco pět let předtím to bylo jen 20 procent. Na druhé straně se neslavně proslavil v roce 1934, kdy zmanipuloval výsledky volby generálního tajemníka strany ve prospěch J. V. Stalina a v neprospěch Sergeje Kirova. Důsledně prosazoval Stalinovu politiku kolektivizace a čistky; za to se mu dostalo přezdívky „Železný Lazar“. V roce 1941 oznámil telefonem svému bratru Michailovi, že ho Stalin podezírá ze sympatií s pravicí, a ten se v důsledku toho zastřelil. V sovětské vládě zastával různé ministerské funkce, nejčastěji ministra železnic. Pro účast v nezdařeném pokusu o převrat proti N. S. Chruščovovi musel odejít z politbyra a z dalších stranických a státních funkci. Poté pracoval jako ředitel malé uralské továrny na zpracování azbestu. Zemřel v 97 letech krátce před rozpadem SSSR.

56

Sovětská epocha

Hladomor, nebo genocida? Stalinův vztah k Ukrajině se zvláště výrazně projevil v okamžiku, kdy nastolil svou politiku kolektivizace, tedy na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Kolektivizaci se bránili především ukrajinští rolníci. V té době se větší část Ukrajinců věnovala zemědělství, byl to jejich hlavní zdroj. Navíc pracovali na půdě, která se považovala – a dosud tomu tak je – za jednu z nejlepších na světě. S ukrajinskou černozemí, která místy sahá do hloubky dvou metrů, je srovnatelná pouze kanadská. Ukrajinští rolníci si také vzhledem ke své pracovitosti žili i v porevolučních hubených letech celkem dobře a nově vytvářeným kolchozům nedůvěřovali. Za svůj odpor proti kolektivizaci však draze zaplatili. Stalinovi k pomstě nahrálo to, že v roce 1932 určité části SSSR postihlo nebývalé sucho, jehož důsledkem byl hladomor. Je ovšem pravdou, že ekonomická situace SSSR se začala horšit už od roku 1925, kdy západní Evropa zavedla tzv. zlatou blokádu: Velká Británie, Francie a další státy odmítaly přijímat sovětské zlato jako platbu za dovážené stroje a požadovaly ropu, dřevo a obilniny. Británie dokonce v dubnu 1933 zakázala vůbec dovoz jakéhokoliv sovětského zboží. V tu dobu však již na Ukrajině, v severním Kazachstánu, jižním Rusku a v Moskevské oblasti vládl od podzimu 1932 hladomor. Byl vyvolán chybami v plánování a slabou úrodou v důsledku špatných klimatických podmínek. Přesto kvóty pro Ukrajinu byly zvýšeny o 44 procent. Ukrajinské dodávky obilí do celostátní distribuce už tak činily jednu třetinu a pro jednotlivé ukrajinské oblasti převyšovaly plánované objemy pro severní Kavkaz, centrální černozemní region, Kazachstán a Moskevskou oblast dohromady. Dokumenty přesto potvrzují, že sklizené obilí by místní obyvatele uživilo a ještě by zbylo pro jiné. Ale asi třicet nařízení centrálních s tranických a státních orgánů dokazuje, jak sovětská moc Ukrajinu drancovala. Na podzim 1932 se organizovaly z Ukrajiny tzv. zelené transporty s potravinami, které odvážely nejen obilí, ale třeba i kvašené okurky, zelí, rajčata a další potraviny, bez nichž lidé prostě nemohli přežít. Každý ukrajinský sedlák dostal takové kvóty dodávek, že je nemohl splnit. Pak nastoupily rudé gardy, které prohledávaly stavení rolníků a zabavovaly jim dokonce

57


osivo pro příští rok, krmení pro dobytek a vlastní zásoby. S obilím se nesmělo obchodovat, dokonce ani za nákup jiného zboží či za vykonanou práci. Přestupky se trestaly od deseti let vězení po zastřelení. Jmenovitě za 17 měsíců, tj. přibližně za 500 dnů, na Ukrajině z ahynuly miliony lidí. Špička hladomoru byla na jaře 1933. Na Ukrajině tehdy umíralo hlady každou minutu 17 lidí, 1000 každou hodinu, skoro 25 tisíc denně…

Hladomor.

Nejvíce byly hladověním postiženy bývalé oblasti Charkivská a Kyjevská (dnes Poltavská, Sumská, Charkivská, Čerkaská, Kyjevská, Žytomyrská). Na ně připadá 52,8 % zemřelých. Zde úmrtnost obyvatelstva převyšovala průměrnou úroveň 8–9krát. Ve Vinnycké, Oděské, Dnipropetrovské oblasti byla úroveň úmrtnosti vyšší 5–6krát. V Donbasu 3–4krát. Fakticky hlad zachvátil střed, sever, jih a východ současné Ukrajiny. Ve stejném měřítku se hlad

58

Sovětská epocha

rozšířil i v oblastech Kubáně, severního Kavkazu a Povolží, kde žili Ukrajinci. Výzkumníci udávají různá čísla zemřelých v období hladomoru: 5, 7, 9 a 10 milionů. Ale v každém případě je řeč o MILIONECH nevinných obětí. A se započtením nepřímých obětí (v důsledku úplného fyzického vyčerpání, tyfu, střevních a žaludečních otrav, kanibalismu, represí, sebevražd na základě rozladěné psychiky a sociálního kolapsu) podle přibližných propočtů hladomor odnesl ze života 14 milionů lidí. V neukrajinských oblastech SSSR tento počet činil podle odhadů jeden milion. Při osmdesátém výročí hladomoru ruský zpravodaj BBC David Stern zjistil v terénu, že vzpomínka je pro mnohé dosud živá. „Sedmaosmdesátiletá stařenka Nina Karpenková ukazuje, jak se během hrůzné zimy a jara na přelomu let 1932 a 1933 bránili stalinskému vyhladovění,“ píše BBC. „Mleli levnou nekvalitní kukuřici a přidávali k ní pšeničné plevy, sušené kopřivové listí a další trávy. Semletou mouku s vodou pak pekli na vosku, protože olej nebylo možné sehnat. Nina redaktorovi během vzpomínání na hladomor názorně předvedla, jak se vyráběl takový chléb – pokud si ta nevábná šiška tohle jméno zasluhuje. Ale pro hladovějící to byl symbol přežití. Vosk navíc zabránil připálení a těstu pomáhal udržet tvar. Otec Niny Karpenkové zemřel hned zkraje hladomoru. Otekly mu nohy a nakonec nepřežil ani pokus zasytit se improvizovaným pokrmem. Byl to častý konec vyhladovělých – když se konečně mohli najíst, pokrm je zabil. Matka Niny pak pěšky došla do nejbližšího města, kde pro ni a jejího bratra a sestřičku zkoušela sehnat nějaké jídlo. Za náušnice a zlatý křížek, který nosila na krku, dostala dvě kila mouky. Chleba je hotov a Karpenková jej vytahuje z trouby. Je tvrdý a chutná po trávě. Ale právě díky takovým bochníkům a koňské kůži, kterou matka řezala a vyvařovala z ní polévku, rodina vydržela do jara. Pak už mohli chodit do lesa a živit se lesními plody. Ale jiní ve vesnici Mackivci na střední Ukrajině tolik štěstí neměli. „Ve vsi panovalo hrůzné ticho. Mnozí lidé upadali do bezvědomí. Nikdo se spolu nebavil, lidé byli apatičtí a nechtěli se na nikoho ani podívat,“ vzpomíná Nina.

59


„Každý si myslel, že když dnes umírá soused, zítra bude na řadě on sám. Nikdo nemyslel na nic jiného než na smrt.“ Sovětská vláda činila vše možné, aby hladomor a jeho důsledky zamaskovala. Veškeré zprávy o hladomoru se snažila popírat a bagatelizovat. Pozvala do Moskvy řadu významných západoevropských spisovatelů, zorganizovala jejich návštěvy vybraných rodin a pohoštění, aby demonstrovala sovětský blahobyt. Předtím jim agenti tajné služby navezli nezbytné potraviny a po skončení návštěvy je zase odvezli. To ovšem dotyční nevěděli, a tak psali oslavné ódy. Mezi těmito zahraničními hosty byli Lion Feuchtwanger, Henri Barbusse, Romain Rolland, G. B. Shaw, bývalý francouzský premiér Édouard Hérriot a další. Sovětské propagandě nahrávali i mnozí západoevropští komunisté.

Prezident Dmitrij Medveděv uctil v Kyjevě památku obětí hladomoru.

Pravdu o hladomoru se sice snažili sdělit jiní, například německý konzul se sídlem v Charkově, někteří britští novináři, představitelé ukrajinské komunity z Kanady a USA. Jejich hlasy však na pokyn své vlády přehlušil provládní deník New York Times, jehož moskevský zpravodaj Walter Duranty obdržel za své oslavné reportáže dokonce Pulitzerovu cenu. Nevrátil ji ani poté, když se obnažila krutá pravda a když on sám přiznal, že lhal. A pravda byla taková, že tehdy na Ukrajině se jednalo nejen o hladomor, ale o záměrnou genocidu ukrajinského národa. Stalin nemohl

60

Sovětská epocha

přenést přes srdce, že ukrajinští sedláci odmítali vstoupit do nově vytvářených kolchozů a sovchozů, a proto se je rozhodl zničit. Téměř se mu to podařilo. Dodnes však ani tehdejší sovětská vláda, ani ta nynější ruská nepřiznávají ukrajinský hladomor jako genocidu. Dmitrij Medveděv jako ruský prezident navštívil v roce 2010 Kyjev a spolu s ukrajinským prezidentem Janukovyčem se šel poklonit k památníku obětí této hrůzné epochy. Avšak z úst obou ani jednou nezaznělo slovo genocida. Z depeší zveřejněných serverem WikiLeaks vyplývá, že Dmitrij Medveděv už jako premiér upozornil ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva, že prohlásí-li podle ukrajinského vzoru tehdejší hladomor v jeho republice za genocidu, Rusko zpochybní ázerbájdžánské nároky na Náhorní Karabach. Ruské tvrzení, že hladomor jakožto výsledek různých objektivních skutečností nebyl genocidou, se opírá o fakt, že si i jinde vybíral své oběti. To nikdo nepopírá. Současně to však nevysvětluje, proč ukrajinských obětí bylo podstatně více, a to i mezi Ukrajinci žijícími v Rusku mimo Ukrajinu. Také byla obecně známa Stalinova nevraživost vůči Ukrajincům, která poté značně zesílila. Znovu odstartovala tvrdá rusifikace, provázená první vlnou čistek, zatím právě jen na Ukrajině. Putin ani Medveděv za Stalinovy zločiny nemohou. Ale mezinárodní akce za uznání genocidy na Ukrajině lze chápat i jako další očerňování Ruska a tomu se ruští představitelé pochopitelně brání. Tento hladomor nebyl jediný, který postihl ve 20. století Ukrajinu. Podobný zažila v letech 1921–1923, kdy v zemi vládla anarchie a banditismus a bojovalo se o sovětskou moc. Třetí byl v letech 1946–1947, kdy Stalin nechal vyvézt z Ukrajiny obilí do satelitních zemí (včetně Československa), které chtěl odradit od přijetí Marshallova plánu a kde chtěl podpořit tamní komunisty. V tomto případě se už Nikita Sergejevič Chruščov, tehdejší první tajemník ÚV KS Ukrajiny a předseda rady ministrů USSR (kromě Stalina byl jediným, který spojil obě funkce) pokusil Stalinovi rozmluvit příliš tvrdou, zničující politiku vůči této republice. Jak je zdokumentováno v kremelském archivu, psal Stalinovi snad stovku dopisů, v nichž žádal snížit kvóty odvodů a naopak přivézt některé naprosto nedostatkové zboží.

61


Na příkladech dokazoval, že hladomor je stejně rozsáhlý, jako byl ve třicátých letech. Lidé sbírají lesní plody, pokud vůbec dojdou do lesa, z březové kůry vaří polévku, ale i tak jsou cesty doslova posety mrtvolami těch, kteří nedošli. Dokonce se nezdráhá opsat z hlášení okresních tajemníků případy kanibalismu. Jeden z nejotřesnějších, které cituje, je příběh matky, která zešílela z hladu a postupně pojedla své dvě malé děti. Líčení je tak podrobné a otřesné, že se ho ani neodvažuji citovat. Chruščov využil toho, že v té době byl svým způsobem Stalinovým miláčkem – vůdce ho potřeboval proti jiným, o nichž se domníval, že jsou silnější, a tím nebezpečnější, a tak mu promíjel ostrý tón, dokonce přece jen poněkud povolil, byť naprosto nedostatečně. Sovětský režim se už nesnažil zlikvidovat Ukrajince pro jejich odpor proti kolektivizaci, byť se po válce znovu těžce prosazovala. Během německé okupace byly totiž všechny kolchozy a sovchozy rozpuštěny, zůstaly jen vesnické dvory. Spíše chalupy a chaloupky, protože o hospodářství se musely starat výlučně ženy a děti. V lepším případě starci, kteří nemohli odejít na frontu. Jak ta postupovala na západ, na Ukrajinu se vrátil do své funkce nejen N. S. Chruščov, ale s ním i staré sovětské pořádky. Tedy i kolektivizace. A také tisíce ruských komunistů, které Stalin poslal, aby se ujali řízení všech orgánů od okresů po ústředí, továren, nově budovaných kolchozů a sovchozů, protože Ukrajincům nedůvěřoval ještě víc než před válkou.

Genocida mezinárodně Je zajímavé, že slovo genocida poprvé v mezinárodním právu zakotvilo Valné shromáždění OSN ve své rezoluci z 11. prosince 1946: „V souladu s normami mezinárodního práva je genocida zločinem, který odsuzuje civilizovaný svět, a za její uskutečnění musí být hlavní viníci předáni k potrestání.“ Léta však byl dokument jen mrtvým papírem. Až komise Kongresu USA v čele s J. Macem v roce 1986 nazvala hladomor v letech 1932–1933 na Ukrajině genocidou. Na základě iniciativy Kongresu svobodných Ukrajinců byla založena Mezinárodní komise pod vedením profesora švédského Institutu veřejného a mezinárodního práva

62

Sovětská epocha

Jakuba Sandberga, která v listopadu 1989 klasifikovala ukrajinský hladomor jako genocidu. V září roku 2003 ukrajinský prezident vyzval účastníky 58. zasedání Valného shromáždění OSN, aby odsoudili hladomor jako akt genocidy, ale návrh neprošel. Místo toho bylo rozšířeno jako oficiální dokument Společné prohlášení delegací států-členů OSN týkající se 70. výročí hladomoru, který byl označen za národní tragédii ukrajinského národa.

Památník genocidy v Kyjevě.

Ukrajinský prezident Viktor Juščenko nechal shromáždit na 25 000 dokumentů sovětských tajných služeb o tomto období, aby se skutečně prokázalo, zda se jednalo o genocidu. 28. listopadu 2006 Verchovna rada (ukrajinský parlament) o tom přijala příslušný zákon. Současně bylo rozhodnuto připomenout si tuto tragédii každoročně čtvrtou

63


listopadovou sobotu. Parlamenty řady států přijaly v tomto duchu svá prohlášení. Český tak učinil 30. listopadu 2007. V roce 2004 se Sněmovna reprezentantů usnesla přidělit ukrajinské vládě ve Washingtonu pozemek, na němž by mohla postavit k 75. výročí ukrajinského hladomoru památník. Mnozí označili genocidu za největší globální sociální a humanitární katastrofu v dějinách lidstva. Tradiční pietní obřady v Kyjevě doplnilo vedle bohoslužeb v roce 2013 uvedení světové premiéry opery o hladomoru. Složil ji americký skladatel ukrajinského původu Virko Baley a má název Hlad v rudé zemi. Ruský demograf Vadim Viktorovič Erlichman se ve své publikaci Ztráty obyvatelstva ve XX. století zabývá také Ukrajinou (Potěri narodonaselenija v XX veke. Spravočnik. Moskva: Ruská panorama, 2004.) Podle jeho výzkumů zahynulo mezi roky 1901 a 2000 celkem 17 055 000 Ukrajinců. (Samozřejmě se do toho nepočítají běžná úmrtí následkem nemocí, nehod či stářím.) Autor do toho zahrnuje ukrajinské oběti nejen v období hladomoru (5 200 000) a stalinských čistek (1 670 000), ale také v první a druhé světové válce (v té druhé jich zahynulo 8 500 000), v rusko-japonské, během občanské války, při lokálních ozbrojených konfliktech a následkem černobylské havárie (3000). Celkem ve 20. století zahynuli Ukrajinci z těchto důvodů: válečná činnost 3 092 000, teroristické akce 5 020 000, hlad a epidemie 8 943 000. Pro porovnání: podle nejnovějších údajů, zejména opravených ruskými vědci, SSSR ve válce ztratil 23,2 milionu obyvatel (13,77 %), z toho 8,7 milionu vojáků. Celkové ztráty ve světě se odhadují na 62 537 400 obyvatel zeměkoule, což činí 3,17 procenta. Když už jsme u čísel, chtěl bych připomenout i ta, která se týkají všech obyvatel Sovětského svazu, nejen Ukrajinců, ale i Rusů, Kazachů a dalších. Generál Volkogonov, ruský historik, který se věnoval studiu Stalinovy osobnosti a dalším citlivým etapám sovětských dějin a měl přístup do nejtajnějších archivů vojenských a bezpečnostních složek, uvádí, že jen v letech 1929–1952 bylo bez soudů zastřeleno 21,5 milionu občanů a další miliony byly deportovány do gulagů, v nichž přežil jen málokdo. Počet obětí stalinských čistek v letech 1935–1940 upřesnila členka Komise stranické kontroly a Zvláštní komise ustavené Chruščovem počátkem šedesátých let Olga Šatunovská. Podle ní bylo v té době

64

Sovětská epocha

zatčeno 19 840 000 „nepřátel lidu“. Z nich bylo zastřeleno ve věznicích sedm milionů, zbytek zemřel v gulazích. O těchto pověstných pracovních táborech vůbec jako první napsal knihu v roce 1947 Ukrajinec Viktor Kravčenko. Nebyl spisovatelem, ale inženýrem, během druhé světové války sjednával ve Washingtonu americké válečné dodávky pro SSSR. V roce 1944 však požádal v Americe o politický azyl a změnil své jméno, aby ho NKVD nenašla. Stejně mu to nepomohlo, v šestašedesátém roce byl ve svém newyorském bytě nalezen s prostřelenou hlavou. Jeho kniha Zvolil jsem si svobodu vyvolala v roce 1947 mezi americkými a zvláště západoevropskými intelektuály velký rozruch, protože poprvé pro Západ popisovala hladomor třicátých let a sovětské gulagy. Francouzští komunisté jej obvinili ze lži a iniciovali proti němu veřejný laický proces. Před tribunálem proti němu svědčily takové osobnosti jako spisovatel Vercors (vlastním jménem Jean Bruller), filozof Roger Garaudy, a dokonce vědci Frédéric Joliot-Curie a jeho manželka Irène Curie-Sklodowská, oba nositelé Nobelovy ceny. Přesto rozhodující svědectví poskytla novinářka Margaret Baber-Neumannová. V roce 1935 odjela před Hitlerovým terorem společně se svým mužem, komunistickým poslancem Heinzem Neumannem, do SSSR. Heinz byl však v roce 1937 v Moskvě zatčen a popraven, ona sama byla o rok později deportována do kazachstánského gulagu v Karagandě. Když byla podepsána smlouva Molotov–Ribbentrop, byla vrácena do Německa společně s ostatními Němci, vězněnými v gulazích. Tam byla za členství v komunistické straně odsouzena na pět let do koncentračního tábora Ravensbrück, kde se setkala s Milenou Jesenskou, známou českou novinářkou a překladatelkou Franze Kafky. Do širokého evropského povědomí vstoupily gulagy až se Solženicynovým dílem.

Chruščov ruský a ukrajinský Ukrajina ze sovětských republik nejvíc utrpěla druhou světovou válkou, fronta se přehnala přes její území dvakrát. Právě na Ukrajině bylo nejvíce civilních obětí nacistické brutality a v řadách sovětské

65


armády padlo relativně nejvíce Ukrajinců. Přesto Stalinova nedůvěra k Ukrajině vzrostla. Ihned po válce sem poslal tisíce komunistických funkcionářů, Rusů, aby vládli Ukrajině. Týkalo se to jak správních jednotek od okresů po nejvyšší vedení, tak podniků a institucí. S těmito funkcionáři jsem se setkával na každém kroku. Dlouholetý nejvyšší ukrajinský představitel N. S. Chruščov byl prvním tajemníkem ÚV KS Ukrajiny od roku 1938 až do roku 1949 (s výjimkou prvních válečných let, kdy v armádě působil jako politruk, tedy politický pracovník, například při obraně Stalingradu). To jej Stalin znovu povolal do Moskvy jako toho, o jehož podporu se může opřít v boji o moc, který uvnitř stranického vedení panoval neustále.

N. S. Chruščov a J. V. Stalin v roce 1936 – spojenci, nebo protivníci?

Chruščov nebyl Ukrajincem, narodil se v ruské Kalinovce (Kurská gubernie) a ukrajinsky neuměl téměř ani slovo. Nepotřeboval to. Když v mládí pracoval na jednom z donbaských dolů, hovořilo se tam rusky. V Kyjevě také převládala ruština. Zvláště poté kdy se Nikita Sergejevič zaměřil speciálně na školství, aby z něj odstranil nacionalistické učitele a s novými kantory nastolil znovu ruštinu. Kolik bylo na jeho přímý příkaz zlikvidováno tzv. ukrajinských nacionalistů zejména z řad inteligence, ale i stranického aparátu, je obtížné dohledat. Chruščov si nechal převézt celý svůj osobní archiv do Moskvy a marně Kaganovič a jiní

66

Sovětská epocha

žádali, aby byl vrácen na Ukrajinu. V roce 1991 byl přiřazen ke kremelskému archivu, ale nevím, zda bude Američany také zdigitalizován jako Stalinův osobní archiv. Přitom by bylo zajímavé si přečíst nejen jeho různé poznámky, ale především udavačské dopisy, které psal přímo Stalinovi. Byly jich stovky. Jeden z nich, který znám ze Stalinova archivu, obsahuje stížnost na moskevské vedení strany (kde také určitý čas působil před nástupem do Kyjeva), že má méně zatčených „zrádců“ než Kyjev, ačkoliv ruská metropole je neporovnatelně větší než ukrajinská. Budiž mu však připsáno ke cti, že našel tolik odvahy, aby v roce 1956 na XX. sjezdu strany vystoupil s kritikou Stalinovy osobnosti, a tím otevřel brány gulagů pro statisíce politických vězňů, tedy alespoň těch, kteří tehdy nebyli okamžitě popraveni. Na druhé straně je třeba říci, že si N. S. Chruščov Ukrajinu velmi oblíbil. Chválil například ukrajinské zemědělce, jak jsou pracovití a rozumějí půdě. „Sám jsem Rus a nechtěl bych ruský lid shazovat, ale naše úspěchy musím přičíst… samotnému ukrajinskému lidu,“ napsal ve svých pamětech. To bylo také jedním z důvodů, třebaže nikoliv tím hlavním, proč chtěl, aby se Krym stal ukrajinským, a tak lépe využil vynikající půdu, která byla od Rusů obdělávána dost ledabyle.

Chruščovova rodina, ještě početnější o vnoučata.

67

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Rusko-ukrajinské vztahy

Recommend Documents