Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra občanského práva
Rigorózní práce
Majetkoprávní vztahy mezi manžely Mgr. Tomáš Hoza 2006
Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Majetkoprávní vztahy mezi manžely zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.
2
Úvod
Římský právník Hortensius Modestinus definoval manželství jako svazek muže a ženy a celoživotní společenství podle božského a lidského práva. Později církev chápala manželství jako smlouvu, jejíž obsah je dán bohem a nemůže být lidskou vůli měněn. Obecný zákoník občanský z roku 1811 pak měl za to, že manželství se uzavírá manželskou smlouvou, ve které vyjadřují dvě osoby různého pohlaví zákonným způsobem svou vůli žít v nerozlučném společenství, plodit děti, vychovávat je a navzájem si pomáhat. 1 V dnešní době je uzavření manželství projevem svobodné vůle dvou občanů opačného pohlaví společně v budoucnu uspokojovat své potřeby, a to je v životě každého občana událost, jež zpravidla zásadním způsobem změní jeho dosavadní život. Očekává se, že manželé budou spolu žít, založí rodinu, společně vychovají své děti a navzájem si budou po dobu společného života pomáhat. Jednotlivec přestává být odpovědný pouze sám za sebe, a přebírá odpovědnost i za druhého manžela a případně i děti. To je vyjma nerozlučitelnosti to, co předpokládal již citovaný obecný zákoník občanský z roku 1811. Životní společenství muže a ženy má vedle osobního společenství manželů i svůj nedílný majetkový obsah. Dopadem na majetkové vztahy se manželství liší od ostatních forem faktického soužití dvou či více lidí. V této rovině se manželství projevuje formou legálního nebo smluvního systému majetkového společenství, jehož smyslem je především vyloučení možnosti narušení osobního vztahu konkurencí individuálních zájmů manželů vyplývajících z jejich různých majetkových a výdělečných možností.2 Přesto většina občanů zvažující uzavření sňatku, výhody a nevýhody tohoto kroku a důsledky
s tím
spojené,
opomíjí
zvážit
tento
krok
i
z hlediska
majetkoprávního. To plyne jednak z podceňování těchto otázek, protože v minulém totalitním systému nebyly majetkoprávní vztahy mezi manžely 1
Pavelková, B. Manželské právo. Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, 2004, s. 9-11 Hrušáková, M., Fiala J. Několik úvah nad institutem majetkových vztahů mezi manžely. Právník, 1991, č. 2
2
3
takovým závažným problémem a jednak z neznalosti základních aspektů majetkových vztahů mezi manžely zapříčiňující neuvědomění si závažnosti tohoto problému. Toto podcenění pak ve svém důsledku může vést ke zbytečným rozporům přetrvávajícím i po rozvodu manželství, kterým mohli předejít, právě kdyby zvažovali i onu majetkoprávní stránku uzavření manželství. O tomto svědčí i to, že přestože zákonodárce výslovně umožňuje snoubencům před uzavřením manželství upravit si tuto otázku do budoucna smlouvou, je její využití skoro nulové. Uzavřením manželství dopadá na manžele komplex právních norem výrazně ovlivňující jejich společný život. Právní důsledky způsobené uzavřením manželství se promítají do vzájemného postavení manželů i do jejich postavení vůči třetím osobám. Uzavřením manželství manželé přirozeně neztrácejí nic ze svého právního postavení jež doposud měly (vlastník určité věci je stále jejím výlučným vlastníkem i po uzavření manželství), ale právní vztahy vzniklé teprve v budoucnu po uzavření manželství jsou podřazeny zvláštnímu právnímu režimu (nabýt za trvání manželství věc do výlučného vlastnictví jednoho manžela lze jen za splnění zákonem taxativně vymezených podmínek). Tedy zvláštní právní režim dopadá jen na určitou skupinu majetkových vztahů, které v průběhu manželství teprve vzniknou. Právní úprava majetkových vztahů mezi manžely představuje v občanském právu důležitý institut, který je těsně spjat se základními pilíři občanského práva jako je úprava vlastnických vztahů a závazkového práva. Právní režim majetkových vztahů mezi manžely totiž modifikuje jako úprava speciální
řadu
obecných
úprav
vlastnického
a
závazkového
práva
v občanském zákoníku. V oblasti vlastnického práva je to vytvoření zvláštní formy spoluvlastnictví manželů ke společným věcem. Závazky manželů vůči třetím osobám pak mají povahu závazku solidárního. Manželé jsou omezeni ohledně uzavírání kupních a darovacích smluv mezi sebou (nelze převést z jednoho manžela na druhého majetek spadající do majetkového společenství obou manželů).
4
Jak již bylo uvedeno, právní řád po uzavření manželství majetkové vztahy mezi manžely i manželů vůči třetím osobám podřazuje pod speciální právní normy. Soubor těchto právních norem pak nazýváme manželské majetkové právo.3 Důvodem speciální zákonné úpravy je posílení majetkové jednoty manželů a i potřeba právní ochrany jednoho manžela před druhým. Zvláštní právní úprava posiluje prvky rovnoprávnosti, vzájemné pomoci a ekonomické solidarity mezi manžely, a tím zdůraznění rovných práv obou manželů. Právní úprava majetkových vztahů mezi manžely je zakotvena v občanském zákoníku v části upravující majetkové společenství manželů pod názvem společné jmění manželů (§ 143 a násl. občanského zákoníku, dále jen OZ). Dále na majetkoprávní vztahy mezi manžely dopadá úprava společného nájmu bytu (§ 703 a násl. OZ) a úprava dědění (§ 473 OZ). Uzavření manželství má vliv i na domněnky otcovství (§ 51 a násl zákona o rodině, dále jen ZR), získání statusu osoby blízké ( § 116 OZ) či na stavění běhu promlčecí lhůty u práv mezi manžely (§ 114 OZ). Kromě soukromého práva se uzavření manželství projeví i v oblasti veřejnoprávní (daně, konkurz). Manželským majetkovým právem se rozumí úprava veškerých majetkových vztahů, k jejichž vzniku dochází v důsledku uzavření manželství bez ohledu, do které právní oblasti spadají. Manželský majetkový režim je pak způsob uspořádání majetkových práv a závazků manželů. Rozlišujeme dva základní druhy režimu, a to režim manželského majetkového společenství a režim oddělených majetků manželů. Podstatou prvého režimu je existence společného majetku manželů se shodným postavením obou manželů k tomuto majetku. V rámci tohoto režimu můžeme ještě rozlišit majetkové společenství univerzální, kdy společenství zahrnují veškerý majetek včetně majetku nabytého před uzavřením manželství a omezené, které se vztahuje jen na část věcí.
3
Radvanová, S. Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. Praha : C. H. Beck, 1999, s. 45
5
Současná právní úprava společného jmění manželů je právě majetkovým
společenstvím
omezeným.
Vychází
tedy
z koncepce
“zásluhovosti“, tedy do majetkového společenství patří jen věci, na jejichž nabytí měli zásluhu oba manželé (ať už přímo svým výdělkem nebo nepřímo například péčí o domácnost, jež umožnila druhému manželovi dosáhnout svého výdělku). Proto do společného majetku nemohou náležet věci, které vlastnil jeden z manželů před uzavřením manželství a na jejichž nabytí neměl druhý z manželů zásluhu. Jen právo společného nájmu bytu se ze současné právní úpravy přibližuje režimu univerzálního majetkového společenství. Manželům totiž vzniká právo společného nájmu bytu i v případě, že jeden z manželů byl nájemcem bytu již před vznikem manželství. To je odůvodněno tím, že peněžitý ekvivalent za užívání bytu se pronajímateli poskytuje průběžně po dobu trvání nájemního vztahu, tedy i v průběhu trvání manželství, kdy se na placení podílí oba manželé ze společných prostředků. U stejně získaného družstevního bytu také vzniká společný nájem bytu, ale nikoliv i společné členství v bytovém družstvu, a to právě z toho důvodu, že o členství v družstvu se zasloužil jen jeden z manželů, který zaplatil před sňatkem jednorázovou částku (zaplacení členského podílu nebo i zaplacení za převod členských práv a povinností od dřívějšího člena družstva), která byla podmínkou pro vznik jeho členství v družstvu. Při režimu odděleného majetku manželů žádný společný majetek manželů nevzniká, protože manžel je výlučným vlastníkem všeho co nabyl i za trvání manželství. Takovýto právní režim u nás převážně panoval až do roku 1950. Tato práce, jak vyplývá z jejího názvu, je věnována problematice vztahů mezi manžely z hlediska majetkoprávního. Jejím cílem je zmapovat a analyzovat specifické vztahy jak mezi manžely navzájem (tedy uvnitř manželství), tak navenek (vůči třetím osobám) týkající se majetkoprávních otázek,
tedy
problematiky,
která
je
vedle
vztahů
rodičů
k dětem
nejvýraznějším aspektem existence manželství. Na rozdíl od problematiky
6
vztahů ke svým dětem, jejíž existence je ohraničena narozením dítěte a jeho osamostatněním se ve smyslu ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině (dále jen ZR), případně jeho úmrtím, problematika majetkoprávních vztahů nastupuje od prvé minuty existence manželství a končí často mnoho let po tom, co manželství účastníků zaniklo. Vzhledem k šíři a poměrné složitosti této problematiky je v podstatě nemožné, aby se manželé v těchto otázkách přiměřeně orientovali, což vede k častým nedorozuměním a konfliktům mezi nimi, jež mají velmi často za následek i celkový rozvrat manželství. Tato skutečnost jen potvrzuje důležitost úpravy majetkoprávních vztahů mezi manžely. To je jeden z důvodu, proč jsem si problematiku těchto vztahů vybral jako téma své práce. Vedle důležitosti problematiky je druhým důvodem pro volbu tohoto tématu skutečnost, že při své práci soudce soudu prvého stupně na úseku civilním se denně setkávám se spory, jež se přímo či alespoň okrajově dotýkají majetkoprávních vztahů mezi manžely. Mohu říci, že takováto řízení tvoří přinejmenším polovinu mé agendy, a to také hovoří pro výběr zvoleného tématu. Práce je rozdělena na tři základní části. Prvou je historická studie vývoje těchto vztahů na našem území od dob, kdy zásadní roli v těchto vztazích hrálo zvykové právo a poté právo církevní, až do současné úpravy provedené zákonem č. 91/1998 Sb., neboť bez alespoň základního nástinu vývoje nelze zcela pochopit existující současnou úpravu těchto vztahů. Stěžejní a také nejobsáhlejší části práce je část druhá, která se zabývá současnou problematikou majetkoprávních vztahů mezi manžely, a to především z hlediska problémů, jež na tomto úseku práva řeší soudce soudu prvého stupně. Jde především o vznik, spravování, možnosti modifikace a zánik zákonného majetkového společenství manželů, včetně problematiky nejsložitější a tou je otázka jeho vypořádání. Dále s tímto bezprostředně souvisí i otázka bytová, kdy vznik a zánik společného nájmu bytu manželů je vázán na existenci manželství a vyřešení této otázky po rozvodu může výrazně ovlivnit
i
celé
vypořádání
společného
majetku.
Nepochybně
pak
s majetkoprávními vztahy mezi manžely souvisí otázka vzájemné vyživovací
7
povinnosti mezi manžely, jež může za splnění zákonem předepsaných podmínek trvat i po té, co manželství bylo rozvedeno. Tato práce se naopak nezabývá vztahem rodičů k dětem, neboť tato problematika přesahuje rámec zvoleného tématu a její šíře by vydala na samostatnou práci. Ve třetí části práce bylo provedeno krátké srovnání s úpravou v Německu a v Polsku, tedy ve dvou sousedních zemích, které se svým historickým vývojem příliš neliší od České republiky, a proto můžeme porovnávat jednotlivé instituty manželského majetkového práva. K této komparaci nebyly zvoleny další dvě sousední země Slovensko a Rakousko, protože s oběma těmito zeměmi máme společný historický vývoj v jednom státě, takže i vývoj a současná úprava zkoumané problematiky se do určité míry shodují. Z tohoto rozvržení vyplývají i použité právně hermeneutické metody, tedy metody zkoumání práva.4 Účelem výkladu platného právního předpisu je racionální intelektuální poznání objektivního, jasného a nepochybného smyslu praktické právní normy. Přestože odborníci na právní hermeneutiku mají za to, že uznávané a sdílené formální interpretační metody právní vědy jsou natolik zřetelné, zřejmé a přezkoumatelné, že není možné, jsou-li vědecky správně aplikovány, aby dva právníci dospěli k odlišnému výkladovému závěru, pokud jde o tentýž právní závěr, 5 nečiním si nárok na to, že všechny v této práci uvedené výkladové závěry jsou správné. O tom svědčí i to, že v práci se objevují i názory polemizující se závěry uznávaných odborníků na problematiku manželského majetkového práva, když ani oni nejsou vždy absolutně zajedno. Na prvou část byla zvolena metoda historická. Metoda historická spočívá v zjišťování tzv. ratio legis, to je úmyslu zákonodárcova a jeho použití jako interpretačního prostředku právní normy. Vychází se též ze zjištěných literárních vlivů či vlivů cizího práva, ze souvislostí s jinými v době vydání dotyčné právní normy platnými právními normami. 6 Část druhá popisuje
4
Gerloch, A. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, s.26 Telec, I. Metodika výkladu právních předpisů (Právně hermeneutické techniky). Brno : Karbo, s.r.o., 2001, s. 5 a 9 6 Knapp, V., Gerloch, A. Vědecké metody poznání práva. Praha : Ústav státní správy, 1983, s. 80-81 5
8
platné právní normy upravující u nás vztahy mezi manžely, a to především vztahy týkající se majetku. Zde převažují metody analytická, jež vykládá právo (v tomto případě manželské majetkové právo) pomocí rozložení tohoto celku na jednotlivé části, což vede ke snazšímu pochopení jednotlivých institutů této oblasti práva za použití metody gramatické, což je základní metoda, kterou je možno vnímat psaný text zákona. V omezené míře byla použita i metoda matematická, a to v části, kde byl převeden do matematického vzorce zákonem stanovený způsob vypořádáni společného jmění manželů. Třetí část je srovnání se dvěma cizozemskými úpravami, a proto byla zvolena metoda komparativní. Protože se srovnávají právní normy upravující majetkoprávní vztahy mezi manžely a ne celé právní systémy, jedná se o tzv. mikrokomparistiku. 7 Komparace je to mezinárodní, neboť se srovnává právní úprava zkoumané problematiky v různých státech a zároveň bilaterální, protože jde o srovnání české úpravy s vybranou zahraniční úpravou. Možno také říci, že jde o komparaci regionální, kdy se srovnávají právní úpravy ve vybraných středoevropských zemích.8
7 8
Gerloch, A. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, s. 112 Knapp, V., Gerloch A. Vědecké metody poznání práva. Praha : Ústav státní správy, 1983, s. 101
9
I. Vývoj majetkoprávních vztahů mezi manžely
1. Majetkoprávní vztahy v rodině v počátcích českého práva Manželství existovalo už v dobách kmenových, kdy se můžeme setkávat s manželstvím vespolným (endogamie), manželstvím skupinovým (exogamie) a také více početným (polygamie) jako je mnohoženství (polygynie) nebo velmi vzácně mnohomužství (polyandrie). Manželství se původně uzavíralo prostě tím, že žena byla unesena případně koupena. Únos ženy se praktikoval v době kdy obyvatelstvo žilo v kmenových systémech rozdělených do rodů a muži jednoho rodu museli žít se ženami rodu druhého neboť soužití mezi příslušníky téhož rodu bylo zakázáno. Církev se posléze zasadila o postupný zákaz únosu ženy za účelem uzavření manželství. Sňatek pak byl chápán jako koupě nevěsty, na které se dohodly hlavy rodin budoucích manželů. Z tohoto hlediska bylo proto ekonomicky výhodné mít více dcer než více synů. Do dnešních dnů se z procesu uzavření kupní smlouvy dochovala jako symbolika výměna snubních prstenů, což mělo představovat zálohy na kupní cenu nevěsty a její věno.9 Instituce manželství byla pro svou mimořádnou důležitost od samého počátku předmětem zájmu státu i církve. Zpočátku bylo pro právní vztahy v manželství určující právo církevní a nikoliv světské. Již kníže Břetislav prosadil ve svých dekretech z roku 1039 požadavek církve a postavil manželství zcela pod její autoritu. Církev zavedla princip svátostné povahy manželství, monogamie a nerozlučitelnosti. Důsledně odlišovala smluvní stránku manželství, která byla ponechána ve sféře práva světského a stránku svátostnou, o níž rozhodovala sama. Proto otázky vzniku, platnosti a trvání manželství náleželo zcela pod jurisdikci církve.10 Právní úprava manželství a tedy i vztahů z tohoto institutu vyplývajících se tak vytváří pod vlivem církve a církevní právo bylo základem úpravy rodinných vztahů. Kanonické právo 9
Pavelková, B. Manželské právo. Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, 2004, s. 10 a 23 Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2003, s. 57 10
10
bylo v mnohém ovlivněno právem římským, které ostatně mělo podstatný vliv na utváření evropské právní kultury vůbec. Mezi zásadní prameny církevního práva manželského patřily v průběhu času Decreta Gratiany, Glosa ordinaria, Corpus luris Canonici, Tridentinum, Ne Temere a oba kodexy CIC 1917 a 1983. Papež Alexandr III. vytvořil koncem 12. století definitivní syntézu formulace o svátostné povaze manželství a jeho nerozlučitelnosti. Rozlišil zasnoubení (sponsalia de futuro) a smlouvu manželskou (sponsalia de preasenti), která zakládala manželský svazek. Zasnoubení, které předcházelo manželství, byl slib vzájemné věrnosti a uzavření sňatku, což však nebylo možno vynutit. Papež Inocenc III pak v roce 1215 zavedl institut ohlášek, což bylo veřejné ohlášení jmen osob hodlajících uzavřít manželství, aby veřejnost mohla upozornit na případné překážky bránící snoubencům v uzavření sňatku. Obligatorní formou sňatku byla samozřejmě forma církevní. V ranném období křesťanství se ještě prosazoval názor, že pro uzavření manželství je nezbytná ještě soulož (copula carnalis).11 Do té doby bylo možno smlouvou manželství rozloučit vstupem jednoho z manželů do kláštera nebo papežským dispenzem. Po souloži bylo již manželství nerozlučitelné.12 Základní povinnosti manželky bylo zachovávat manželovi věrnost a její cizoložství bylo stíháno jak soudně, tak i svémocí manžela. Ten měl právo beztrestně zabít manželku i jejího milence, ovšem jen za předpokladu, že přistihl a vyžadovalo se, aby zabil oba milence. Podobné právo měl i otec vůči vlastní dceři a jejímu milenci.13 Až v době státních absolutismů došlo k paralelní regulaci manželství i světským právem, které však čerpalo z práva církevního. Definitivní tečku za vlivem církevního práva na vztahy mezi manžely udělal v podstatě až zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Ještě v období před vznikem států se rozvinulo patriarchální zřízení, kdy v čele rodiny stál muž, který měl nad ostatními příslušníky rodiny 11
Adamová, K. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. Praha : C.H. Beck, 2001, s. 67 12 Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2003, s. 58 -59 13 Malý, K. České právo v minulosti. Praha : Orac, s.r.o., 1995, s. 75
11
absolutní moc. Tento systém se postupem doby měnil a muž přestával být neomezeným vládcem v rodině a stával se spíše jejím ochráncem. Ještě za stavovské monarchie platila v českém právu zásada, že žena je vězněm svého muže. Z toho vyplývalo, že muž měl právo k jejímu majetku. V té době však již vystupoval do popředí aspekt ochranný. 14 Žena byla chráněna před neuváženými kroky, jež učinila za manželství vzhledem k majetku, neboť se vycházelo z představy, že žena, která je v moci muže, nemá možnost se svobodně rozhodovat a chybí ji tak svobodná vůle, jako jeden z předpokladů platnosti takového úkonu. Každý právní úkon manželky ve prospěch manžela za trvání manželství byl právně neplatný, pokud se této neplatnosti žena výslovně dovolala. Byla zde konstruována fikce, že pro muže prospěšnému jednání byla mužem donucena, tedy že věznitel nutí vězně jednat ve svůj prospěch. Ženě proto stačilo po smrti manžela prohlásit „cožkoliv jsem dala, dala jsem jako vězeň muže svého“ a její dřívější jednání bylo neplatné a pro ženu z něho nevyplývaly žádné závazky. To platilo i v případě, že se za trvání manželství zaručila za manželovy dluhy. Jinak ovšem byla žena i v manželství zcela majetkově samostatná a měla plné dispoziční právo ke svému majetku.15 Nicméně právní postavení ženy v manželství v té době tedy vycházelo z kanonických zásad a z představy, že je zcela podřízena moci svého muže. Základem manželského majetkového práva byl v českém právu institut věna. Věno (dos) přinášela manželka manželovi do manželství. Byl to majetek (peníze a statky), který žena přinášela do manželství, aby se staly majetkem jejího manžela, který s nimi mohl zcela neomezeně disponovat. Nevěsta měla na věno zákonný nárok a rodina jí je mohla odmítnout jen ze zcela mimořádných důvodů, když se například vdávala bez souhlasu rodiny nebo proti její vůli či když ztratila panenství již před svatbou. Výše věna stanovena nebyla a určovala se dohodou mezi ženichem a rodiči nevěsty. Výše věna pak byla zakotvena ve svatební smlouvě. Vyplacením věna byla nevěsta vybyta z nedílu, a neměla proto již nárok na dědictví. Tato ekonomická nerovnováha 14
Adamová, K. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. Praha : C.H. Beck, 2001, s. 67 15 Malý, K. České právo v minulosti. Praha : Orac, s.r.o., 1995, s. 76-78
12
ve vztahu mezi manžely byla pak vyvážena institutem věna vdovského (též obvěnění, antidos). Toto věno bylo rovněž zřizováno ve svatební smlouvě s cílem ochránit majetkové zájmy ženy pro případ manželovy smrti. Jeho výše byla dvaapůlkrát vyšší než bylo věno, jež si žena přinesla do manželství. Vdovské věno bylo pojištěno zřízením zástavního práva k majetku manžela ve prospěch manželky nebo zápisem do zemských desek. Někdy se zajišťovalo i tzv. vznesením, což nebylo nic jiného než uvedení manželky na statek manžela hned po svatbě s tím, že tento majetek pak sloužil jako zástava na vdovské věno. Manžel nemohl s majetkem, který byl ženě jako vdovské věno slíben, za svého života disponovat. Jestliže prvá zemřela manželka, zůstalo toto věno muži. Zvláštním institutem, jež pronikl do českého práva z práva německého byl tzv. jitřní dar (Morgengabe). Byl to dar, který dostávala manželka obvykle nazítří po svatbě. Odtud pojmenování jitřní dar. Podobná právní pravidla znalo i právo městské. Přestože deklarovalo snubní svobodu, tj. volnost v uzavírání sňatku mezi mužem a ženou, obvykle bylo uzavření manželství vázáno na souhlas rodičů snoubenců, protože bez jejich souhlasu pozbývali nároku na dědictví po rodičích. Rovněž v městském právu bylo základní majetkovou institucí v manželství věno. Odlišné bylo jen to, že vdovec na rozdíl od muže svobodného zřizoval vdovské věno v trojnásobné výši. Pokud žena zemřela do jednoho roku od sňatku, zůstalo muži celé její věno i výbava. Jestliže však zemřel manžel, ženě bylo vráceno vše, co do manželství přinesla, včetně věna. Muž i žena dědili v případě úmrtí manžela jen jednu třetinu jeho majetku. V případě, že se však žena dopustila cizoložství, nárok na dědictví pozbývala. V souvislosti s věnem však existovaly i názory, které nepřiznávaly manželovi vlastnictví ke všem věcem, jež věno tvořily. Martinus, což byl středověký právník a zástupce tzv. glosátorské školy měl za to, že manželovi z věna náleží jen věci ocenitelné, které tak mohly být zpeněženy, kdežto věci
13
neocenitelné dle přirozeného práva náležely manželce, a to přestože dle práva pozitivního i ony patřily manželovi.16 Manželství zanikalo smrtí jednoho z manželů nebo prohlášením jednoho z manželů za osobu tzv. bezprávnou. V ranných dobách existovala i možnost manželku zapudit. Manželství bylo pod vlivem církve považováno za nerozlučitelné. Připouštěla se však možnost odluky od stolu a lože při zachování manželství. Jedinou formu „rozvodu“, jež církev připouštěla, bylo prohlášení manželství za neplatné. Tento institut byl využíván i panovníky v momentě, kdy se jim od zákonné manželky nedostalo dědice. Zde církev udělala ústupek za účelem zachování významných panovnických rodů. Rodinné právo a vzájemné vztahy v rodině byly v počátcích českého práva poměrně složité, ale rozhodně ne primitivní. Pod vlivem práva církevního a u měst práva římského vznikl soubor norem, které upravovaly majetkové vztahy v rodině, neboť jedním z hlavních poslání rodiny a manželství byla tehdy ochrana majetkových vztahů. To je zřetelně vidět i na svatební smlouvě, která je svou povahou smlouvou majetkovou.17 Všechny otázky týkající se manželství a manželských vztahů byly svěřeny do rozhodování soudů církevních. Do rozsáhlé pravomoci těchto soudů však spadal daleko větší okruh vztahů, a to i mimo církev samotnou.18 Výlučná pravomoc těchto soudů, které ve svých počátcích nezřídka užívaly ordálů, trvala až do josefínských reforem. Spory se týkaly především nedodržení slibu manželského, tedy závazku uzavřít sňatek. Touto žalobou si muži vynucovali sňatek s bohatou nevěstou či alespoň odstupné a ženy, které byly svedeny žalovaly, aby jim sňatek zachoval čest a dobré jméno. Běžné byly rovněž spory o neplatnost manželství, opuštění manžela či rozvody. Rozvod byl však možný až od doby stavovské u kališníků a v ostatních církvích protestantských. Vzhledem k problematice evidence manželství především u osob nižšího společenského postavení byl často před soudem
16
Urfus, V. Historické základy novodobého práva soukromého. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2001, s. 45 - 46 17 Malý, K. České právo v minulosti. Praha : Orac, s.r.o., 1995, s. 78-79 18 Op. cit. sub. 16, s. 22
14
projednáván delikt bigamie. Manžel měl pak právo žalovat rodiče manželky v případě, že mu nevyplatili věno, jehož výše byla určena ve svatební smlouvě v plné výši či z jeho vyplacením otáleli.
2. První pokusy o kodifikaci občanského práva a jejich završení obecným zákoníkem občanským v roce 1811
Majetkové právo manželské bylo daleko více než jiné oblasti právní úpravy ovlivněno právem zvykovým, ale nelze popřít i velký vliv římského práva na jeho vývoj. První pokusy o kodifikaci občanského práva spadají již do první poloviny 18. století, to je do doby vlády Marie Terezie. Roztříštěnost právních úprav majetkoprávních vztahů se stala brzdou dalšího ekonomického vývoje monarchie. Proto vyvstal požadavek na jednotný zákoník platící pro celou říši (myšleno tím Předlitavsko) a všechny občany (tj. šlechtu, měšťany i poddané). Práce na kodifikaci započaly již v roce 1753. Pověřená komise měla vytvořit „Codex Theresianus Universalis“, což však měl být soubor dosavadních předpisu včleněných do jednoho zákona a doplněních přirozeným právem. Dílo bylo dokončeno v roce 1766 pod názvem „Maria Theresia Codex, Worin Für alle dero Königlichen böhmische und östereichreichische Erblände ein Ius privatum et universale statuires wird“ (Zákoník Marie Terezie, ve kterém je stanoveno právo soukromé a všeobecné pro všechny české a rakouské dědičné země). Toto dílo však nesplnilo očekávání, neboť právní pojmy spíše vysvětlovalo než formulovalo. Byla to spíše učebnice práva než samotný zákoník. Proto bylo dílo vráceno komisi k přepracování. Práce na zákoníku se však prakticky obnovily až za vlády Josefa II. Nejprve ale došlo v roce 1781 k vydání Tolerančního patentu, který mimo jiné povolil činnost evangelické církve a dokonce sňatky mezi katolíky a evangelíky. Posléze byla zrušena vázanost zásnub. Přes osobní intervenci papeže proti reformám byl vydán v roce 1783 manželský patent. Ten
15
rozhodování manželských sporů přenesl na státní soudy. 19 Nakonec v roce 1786 byl vydán prvý díl Všeobecného občanského zákoníku, do kterého byly implantovány i výsledky josefínských reforem (zrušení nevolnictví, toleranční patent, patent manželský apod.). Zákoník byl po smrti Josefa II. dokončen a zkušebně uveden v platnost v roce 1797 v Západní Haliči. Protože se v praxi osvědčil, byl s menšími úpravami vyhlášen dne 1. 6. 1811 s platností od 1.1. následujícího roku
jako Všeobecný zákoník občanský (Allgemeines
Bürgerliches Gesetzbuch - ABGB). Byl to první moderní kodex občanského práva platící na našem území. V českém překladu vyšel v roce 1812 pod názvem „Kniha všeobecných zákonů městských“. Koncepce vycházela z římského práva, ale základním východiskem se stala přirozenoprávní teorie (např. zákon přiznával člověku “vrozená, již rozumem poznatelná práva“). O kvalitě této právní normy svědčí i to, že s určitými úpravami u nás platila až do roku 1950, a to ještě jeho nahrazení novou normou (zákon č. 265/1949 Sb.) bylo zapříčiněno především společenskými změnami v souvislosti s nástupem totality po únoru 1948 než jeho zastaralostí. I poté zůstaly určité části v platnosti, a to ustanovení o smlouvě námezdní. Tento zákoník rovněž upravoval otázky rodinného práva (§ 44 až 136). Základem rodinného a manželského práva byly stále předpisy kanonického práva, jež byly pouze státem tímto zákoníkem autorizovány a pod jeho dohledem realizovány. Úprava vzniku manželství vycházela ze zásady snubní svobody, na základě které mohl manželství uzavřít každý, pokud tomu nebránila nějaká zákonná překážka (např. duševní porucha, nedostatek věku, vynucení souhlasu se sňatkem, omyl v osobě manžela, fyzická nezpůsobilost, odsouzení k těžkému trestu, již existující manželství, rozdíl v náboženství, příbuzenství, švagrovství, cizoložství s budoucím manželem a vražda či vražedné úklady). Také nedostatek ohlášek a slavnostního souhlasu před osobou duchovní bylo zákonnou překážkou uzavření manželství. Výslovně zakázáno bylo manželství
19
Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2003, s. 68-69
16
řeholníků a řeholnic. Do roku 1859 existovalo omezení na sňatky židů, které bylo zavedeno v roce 1726, kdy sňatky povoloval krajský úřad, a to jen nejstarším synům židovských rodin. Do roku 1867 pak byl vyžadován souhlas orgánu veřejné správy s každým sňatkem. Souhlas byl podmíněn schopností žadatele uživit sebe i svoji rodinu a jeho fyzickou i mravní způsobilostí. Proto nebyl souhlas udělován nemajetným. Omezení v uzavírání sňatků existovalo i ve vztahu k osobám činným ve státní správě, kde byl navíc vyžadován souhlas představených a u osob ve vojenské činné službě, kdy bylo uzavření manželství prakticky vyloučeno. Důstojníci mohli sňatek uzavřít po souhlasu svého představeného a také po složení peněžité kauce ve značné výši. Proto byl zřízen důstojnický fond, který u nedostatečně majetných důstojníků umožňoval půjčku za účelem složení požadované kauce. Muž byl hlavou rodiny, a proto řídil domácnost, určoval společné bydliště. Na druhé straně byl povinen dle svého majetku poskytnout manželce výživu a z vyživovací povinnosti plynulo ručení manžela za závazky, které z vedení domácnosti vznikly, i když manželka nakoupila bez vědomí manžela či jeho souhlasu potřeby pro domácnost. Manželka tedy zavazovala manžela. Rámec hospodaření manželky ve styku s vnějším světem byl dán uspokojováním běžných potřeb domácnosti podle životní úrovně určované manželem. Spadaly sem především menší nákupy k udržení zařízení domácnosti. Manžel pak zastupoval manželku plně soudně i mimosoudně. Manželka se tak považovala už podle práva za ne zcela schopnou obstarávat své věci. Rovněž ve vztahu k dětem byl muž nadřazen ženě. Muž měl vůči dětem tzv. otcovskou pravomoc, která trvala až do zletilosti dítěte, ale mohla být prodloužena (do roku 1918 se zletilosti nabývalo až dovršením 24. roku věku, poté dovršením 21. roku). Jestliže se nezletilá dcera vdala, přešla po uzavření sňatku takto pod moc svého manžela, avšak ohledně jmění zůstala až do dovršení její zletilosti otci pravomoc otcovská. Jestliže dítě nemělo otce, muselo mít poručníka. Až v roce 1915 byla dána možnost, aby ženy vůbec se mohly stát poručnicemi, ale muselo jít o ženu váženou a musela být shledána
17
schopnou poručnictví vykonávat, a to i u vlastního
dítěte. Šlo-li o ženu
vdanou, musela mít souhlas manžela. Neexistovala tedy mateřská či rodičovská moc ženy stanovená zákonem tak, jak tomu bylo u muže. Nerovnoprávnost žen se projevila i v úpravě majetkových vztahů v manželství. Každý z manželů měl svůj majetek i své vlastnictví k věcem a každý nabýval věci individuálně výhradně pro sebe. V pochybnosti se mělo za to, že vlastnictví nabyl muž (§ 1237). Panoval tedy princip odděleného majetku s možností manželů, aby si smluvně založili majetkové společenství pod názvem společenství statků (§ 1233 – 1236). Z principu odděleného majetku plynula i možnost uzavírání majetkových smluv včetně obecné možnosti převodu vlastnictví mezi manžely. Pokud manželka neodporovala, platila právní domněnka, že svěřila manželovi, jako svému zákonnému zástupci, správu svého vlastního jmění. Rodina tedy v tom čase netvořila oficiálně majetkovou jednotku a nejistota byla překlenuta uvedenou domněnkou, jež se netýkala nemovitostí ani toho, co bylo nabyto mimo manželství (dědictví) ani věcí určených k osobní potřebě manželky. Manželovi totiž mohla být v naléhavých případech odňata správa jmění manželky; také manžel měl možnost učinit přítrž nepořádnému hospodaření manželky, popřípadě ji i dát prohlásit za marnotratnici (§ 1241). Byly uzákoněny majetkové instituty jako bylo věno (dos) a obvěnění (antidos). Věno bylo jmění, které se odevzdávalo nebo přislibovalo muži manželkou
nebo
jejími
rodiči
na
náklady
spojené
s manželským
společenstvím. Za trvání manželství, užívání věna a jeho přírůstků, náleželo muži. Šlo o používání a nikoli o vlastnictví. Výjimkou byly hotové peníze, postoupené pohledávky nebo zuživatelné věci, kdy muži náleželo i vlastnictví. Obvěnění (antidos), které sloužilo k rozmnožování věna patřilo manželce, ale užívání náleželo muži. Ještě existovala tzv. apanáž, což byly peněžité částky vyplácené po určitou dobu manželce a určené pro ulehčení hospodářské situace v manželství nebo ke zvýšení životní úrovně. Jak už bylo uvedeno, obecný zákoník občanský umožňoval princip odděleného majetku v manželství modifikovat smlouvou na tzv. společenství
18
statků (Gemeinschaft der Güter). Společenství statků tedy nenastávalo ze zákona, ale bylo vyžadováno uzavření zvláštní smlouvy formou notářského zápisu (§ 1233). Do společenství se vnesl jen majetek uvedený ve smlouvě, spravoval se podle ustanovení smlouvy nebo podle obecných ustanovení a po skončení manželství došlo opět k rozdělení. Zpravidla šlo o společenství na případ smrti, které dávalo manželovi právo na polovici toho, co tu bude ještě po smrti druhého manžela ze statků daných navzájem do společenství. Společenství se nemuselo vztahovat na vše. Jestliže však to tak bylo smluveno, bylo třeba podle zákona odečíst před rozdělením všechny dluhy bez výjimky. Šlo-li o společenství týkající se jen jmění přítomného nebo pouze jmění budoucího, vztahoval se odpočet jen na dluhy užité ke prospěchu společného statku (§ 1235). Jestliže někdo z manželů měl nemovitý majetek a do pozemkových knih se zapsalo společenství statků druhého manžela, vzniklo tím věcné právo na polovinu podstaty a druhý manžel nemohl pořídit závěť o této části. Na užitky za trvání manželství mu však vkladem do pozemkových knih nevznikl žádný nárok. Po manželově smrti (tj. smrti vlastníka) nabyl oprávněný ze společenství statků ihned vlastnictví k onomu podílu zajištěnému vkladem; nesmělo to však být na újmu těch věřitelů, kteří měli své právo na podílu zapsáno ještě před vkladem práva ze společenství statků (§ 136). Smluvené společenství neznamenalo, že by manželé měli nějaké podíly k dispozici. Nešlo proto o nějakou obdobu podílového spoluvlastnictví. Společenství se mohlo vztahovat jen na dobu trvání manželství a bylo nevypověditelné. Šlo-li o dluhy ze společenství statků, odpovídali manželé rukou společnou a nerozdílnou. Dokud trvalo společenství, nemohl se žádný z manželů domáhat dobrovolné dražby svého podílu. Jestliže manželé nabyli něco společně například z dědictví, sice znamenalo vznik právního vztahu mezi nimi, ale samo o sobě ne také vznik společenství statků; to muselo být výslovně sjednáno. Připouštělo se i právo tzv. výhrady, totiž úmluva o tom, že se
19
některé věci nebo práva vylučují za společenství. Zde mohlo jít zejména o věno nebo obvěnění. Manželství zanikalo prohlášením za neplatné nebo rozlukou či smrtí jednoho z manželů včetně jeho prohlášení za mrtvého. Katolíci však měli rozluku zakázanou a povolen jim byl jen rozvod od stolu a lože, který nezpůsobil zánik manželství, ale pouze umožnil, že manželé společně nemuseli
nadále
žít.
Přestože
manželské
právo
vycházelo
z práva
kanonického, rozhodovaly spory manželské soudy civilní až na krátké období bachovského absolutismu, kdy po zavedení konkordátu byla na čas obnovena pravomoc soudů církevních v manželských otázkách. Po pádu konkordátu přešly manželské spory opět do pravomoci civilních soudů a došlo k zavedení subsidiárních civilních sňatků. Tato úprava uzavírání manželství v základu zůstala až do roku 1949, kdy byla zavedena obligatorně civilní forma uzavření sňatku a tento stav zůstal až do roku 1992. Rozsáhlou novelizaci ABGB připravovanou začátkem 20. století znemožnila první světová válka, takže byly přijaty jen tři dílčí novely. Prvou novelou byly změněny lhůty pro prohlášení za mrtvého, způsobilost žen ke svědectví,
podmínky
péče
o
nezletilé
děti,
právní
postavení
dětí
nemanželských, poručenství a také se dotkla některých otázek dědictví. Druhá se týkala otázek úpravy hranic pozemků a třetí nejrozsáhleji měnila občanský zákoník ve věcech osobních práv, dědictví, věcných práv, závazkových práv, popření manželského původu dítěte a otázku promlčení.20 V uherském právu nebyla manželka tak majetkově podřízena manželovi jako v právu rakouském. Žena byla majetkoprávně v podstatě samostatná. Rozdílný režim panoval však mezi šlechtici a tzv. honoraciory, (osobami jež pracovaly ve veřejném úřadu, ve vědě či v umění) na straně jedné, a ostatním lidem na straně druhé. U šlechticů a honoraciorů si mohl manžel jako principalis asqusitor nárokovat veškerý majetek za trvání manželství pro sebe a tzv. koakvizice platila pouze u ostatních. To bylo zdůvodněno tím, že
20
Malý, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2005,s. 291-292
20
vzhledem ke způsobu života „nešlechticů“ měla manželka stejné zásluhy na získání majetku jako manžel. Šlechtici mohli hospodařit v koakvizici, jen pokud si to manželé mezi sebou sjednali. Podíl manželky z koakvizice jí byl v tom případě odměnou za zvelebení rodinného majetku. Avšak její nárok vznikl jen po skončení manželského spolužití, a to ještě ji mohl manžel závětí její právo na koakvizici odejmout. Za trvání manželství koakvizicí disponoval, spravoval a užíval jen manžel. Do koakvizice především spadal majetek získaný prací, dále úspory, vše co tam patřilo dle dohody manželů nebo podle vůle třetí osoby (do společného jmění na rozdíl od naší současné právní úpravy tak bylo možno získat majetek i darováním a děděním). Nezáleželo na tom, kdo věc nabyl, zda žena či muž nebo oba společně. Majetek se tak do koakvizice dostával nejen odděleným jednáním některého z manželů, ale i společným jednáním manželů. V koakvizici dále měl každý manžel svůj majetek, který byl oddělen od ostatního majetku. Do tohoto majetku patřilo vše, co každý z manželů nabyl před uzavřením manželství nebo na základě skutečností vzniklých před uzavřením manželství. Nešlo jen o vlastnictví neboť do tohoto jmění spadala kromě aktiv i pasiva. Manželé si ještě mezi sebou mohli vymínit, co budou mít jako zvláštní majetek (bona parapherna). Každý z manželů disponoval s tímto svým zvláštním majetkem volně. Ale obvykle manžel užíval zvláštní majetek i druhého manžela aniž by musel cokoliv vracet. Do zvláštního majetku patřilo též to, co za trvání manželství bylo zděděno, darováno nebo jinak bezplatně nabyto a také to, co dle své povahy sloužilo osobní potřeby jednoho z manželů (např. šaty). Majetek manželky sice s jejím tichým souhlasem spravoval manžel, ale manželka si mohla kdykoliv tento majetek vzít a sama s ním nakládat či jej spravovat. Každý z manželů tak nakládal s tou části koakvizice, již nabyl sám a oba manželé s tou části, kterou nabyli společně. Pro případ smrti byl ale manžel omezen tak, že mohl se svou části nakládat jen do jedné poloviny. Za trvání manželství se nemohl manžel bránit tomu, aby druhý z manželů volně nakládal se svou části koakvizice, avšak prakticky byl manžel
21
omezen s nakládáním tak, jak to dovolovala hospodárnost. Po dobu trvání manželství nebylo možné žádat o zrušení koakvizičního jmění ani převést svůj podíl na jiného nebo jej zabavit. Z toho důvodu toto spoluvlastnictví bylo považováno za právo ideální, které bylo možno realizovat pouze tehdy, když došlo k rozdělení koakvizice. Po vzniku první Československé republiky byl recepční normou převzat i ABGB, který však platil jen pro území Československé republiky patřící dříve do tzv. Předlitavska.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi zůstala
zachována uherská úprava. Ani dvacetileté úsilí o rekodifikaci a unifikaci občanského práva nebylo úspěšné, takže po celou dobu existence první republiky stále trval v oblasti občanskoprávní právní dualismus. Došlo tak jen k částečným změnám, a to v prvé řadě přijetím tzv. rozlukového zákona (č. 320/1919 Sb. z. a n.). Zákon sjednotil uzavírání manželství pro české země a Slovensko. Zaveden byl fakultativní civilní sňatek a byla umožněna rozluka i pro manželství katolíků z taxativně vymezených důvodů. Pro Podkarpatskou Rus platil rozlukový zákon až od roku 1924. Byla snaha rovněž sjednotit úpravu manželského majetkového práva, a to na principu společného majetku manželů, který platil na Slovensku, avšak ani tento záměr se nepodařilo prosadit.21 Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava došlo i ke změnám v manželském právu. Na osoby německé národnosti, kteří se stali německými státními příslušníky, dopadalo právo německé. Jestliže chtěl uzavřít sňatek muž německé národnosti, muselo k tomu dojít před německým stavovským úředníkem. Aplikací rasových Norimberských zákonů pak došlo k zákazu sňatků protektorátních občanů s osobami židovského původu. Výjimku mohl udělit ministr vnitra. Jinak byla tato manželství neplatná. Snoubenci proto museli před uzavřením manželství písemně prohlásit, že neexistují překážky k uzavření manželství vzhledem k přijatým rasovým zákonům. Kdo by jednal proti zákazu smíšeného manželství, mohl být potrestán žalářem až na patnáct
21
Malý, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2005,s. 440
22
let. Rasové zákony šly tak daleko, že zakazovaly i mimomanželský pohlavní styk mezi protektorátním příslušníkem a židem.22
3. Úprava po vydání zákona č. 265/1949 Sb. o právu rodinném Zákonem o právu rodinném č. 265/1949 Sb., účinném od 1.1.1950, byl do našeho práva zaveden institut nazvaný „zákonné majetkové společenství manželů“. Bylo to poprvé, co se u nás objevilo majetkové společenství manželů jako zákonná forma společného majetku manželů.23 Zavedení tohoto institutu bylo odůvodněno tím, že o „získaný majetek“ se zasloužili oba manželé ať už proto, že oba byli výdělečně činní nebo tím, že výdělečná činnost jednoho manžela byla uskutečnitelná jen za přímé či nepřímé pomoci druhého manžela (většinou žena pečující o děti a domácnost). 24 Došlo také poprvé k tomu, že rodinné vztahy byly upraveny zvlášť od vztahů občanskoprávních, byť spíše z důvodů technicko-legislativních, protože bylo zřejmě třeba upravit rodinné vztahy v samostatném kodexu šířeji, a to včetně úpravy majetkoprávních vztahů mezi manžely, když nový občanský zákoník nabyl účinnosti až později. Základní ideologický přístup k rodině vycházel z teze, že postupně bude docházet k přenosu jednotlivých funkcí rodiny na jiné společenské instituce a společně se ztrátou svých funkcí, bude ztrácet i své postavení ve společnosti i v životě jednotlivce ve prospěch individuální seberealizace a kolektivismu. Proto bylo jedním ze záměrů zákona a rodinné politiky tohoto období vůbec „deekonomizace“ rodiny. Těžiště právní úpravy rodinného práva spočívalo proto především v úpravě osobně právních vztahů.25 Jmění, jehož nabyl kterýkoliv z manželům v době trvání manželství vyjma toho, čeho nabyl dědictvím nebo darem a toho, co sloužilo jeho 22
Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2003, s. 83-86 23 Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004 s. 56 24 Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha : Linde Praha, a.s. 2000, s. 25 25 Hrušáková, M., Fiala J. Několik úvah nad institutem majetkových vztahů mezi manžely. Právník, 1991, č. 2
23
osobním potřebám nebo výkonu jeho povolání, tvořilo jeho získaný majetek do majetkového společenství. Do něj náležel i výnos majetku samostatného jako jsou např. úroky nebo nájemné ze samostatného majetku, ale i rozdíl mezi původní hodnotou samostatného majetku a cenou, za jakou byl za trvání manželství prodán. To co bylo samostatným majetkem z důvodu toho, že slouží osobní potřebě či výkonu povolání jen jednoho z manželů, si dle výkladových pravidel mohl manžel určit sám. Zákon se vztahoval pouze na majetek, který byl nabyt po jeho účinnosti, tj. po 1.1.1950, takže majetek získaný manžely před tímto datem do majetkového společenství manželů nespadal. Zákon rovněž respektoval dříve uzavřené svatební smlouvy, a proto se nevztahoval na manžele, kteří měli takovouto smlouvou své majetkoprávní vztahy vyřešeny. Majetkoprávní vztahy mezi manžely upravené v zákoně o právu rodinném jakožto lex generalis, byly však často upraveny odchylně normami lex specialis. Takovou speciální normou, s jejímiž důsledky se potýkáme dosud, byla úprava združstevňování. Členové bývalého JZD měli povinnost odevzdat do společného hospodářství družstva hospodářské budovy a jiné stavby hospodářské povahy. Současně měli povinnost sdružit i půdu, na které hospodařili. Pouze půda však nepřecházela do vlastnictví JZD. Tato povinnost vyplývala členům z tzv. Vzorových stanov JZD, vyhlášených dne 26. 3. 1953 v částce 40/1953 Úředního listu, jež byly vydány na základě zmocnění podle ustanovení § 9 odst. 1 a 2 původního zákona č, 69/1949 Sb., o JZD. Později byla tato povinnost založena podle ustanovení zák. č. 49/1959 Sb., o JZD, který zákon č. 69/1949 Sb. vystřídal. JZD tak nabylo vlastnictví k hospodářským budovám na základě úkonu jen jednoho manžela – člena družstva. Tomu nemohla zabránit ani ustanovení zák. č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, protože právě zákon č. 69/1949 Sb. a vzorové stanovy podle něho vydané, měly ve vztahu k zákonu č. 265/1949 Sb. povahu lex specialis.26 Obvyklou správu společného majetku mohl provádět každý z manželů sám a ohledně záležitosti, jež tuto obvyklou správu překračovala, potřeboval 26
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1993 sp. zn. 3 Cdo 51/92
24
souhlas druhého manžela. Manželé však měli zákonem dány poměrně široké možnosti upravit si rozsah a správu majetkového společenství odlišně, a to nejprve dohodou provedenou formou soudního zápisu a později formou zápisu notářského. Věřitel byť jen jednoho manžela se mohl uspokojovat i na majetku patřícím do společenství a na dohodu se mohli manželé vůči třetí osobě odvolat, jen byla-li jí tato dohoda známa. Judikatura však neumožnila, aby věřitel jednoho manžela uspokojil svou pohledávku proti druhému manželovi srážkami z jeho mzdy, což bylo odůvodněno tím, že nárok manžela na plat není ještě jměním náležejícím do majetkového společenství, protože se ještě nejedná o získaný majetek. 27 Aby manžel předešel nebezpečí, že společné jmění bude zdevastováno v důsledku chování druhého manžela, mohl soud požádat o zrušení majetkového společenství. Rozhodnutí soudu ovšem záleželo na jeho volném uvážení. Závažným důvodem pro zrušení mohlo být lehkovážné chování druhého manžela hrozící utracením společného jmění či dokonce způsobující ohrožení uspokojování potřeb rodiny nebo i jen přechodné odloučení manželů.28 Většina výkladů týkajících se majetkového společenství byla velmi shodná s dnešním nazíráním na tuto problematiku. Například záměna majetku patřící jen jednomu z manželů za majetek jiný byla jen změna hospodářské povahy a nikoliv rozmnožení majetku, a proto tento majetek byl stále ve vlastnictví jen jednoho manžela. 29 Věc movitá získána z části z majetku samostatného a z části z majetku ve společenství byla nabyta do majetkového společenství. Přístavbou domu v samostatném majetku z prostředků v majetkovém společenství nevzniká nová věc, ale přístavba se stává součástí již existující věci. Nedojde proto ke změně vlastnických vztahů. 30 Ohledně znehodnocení majetku užívaném manžely za trvání manželství bylo judikováno, že nelze spravedlivě žádat po druhém z manželů nahradit celou polovinu toho, co ze společného jmění manželů bylo na pořízení věci
27
R 36/51 Bičovský, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Praha : Orbis, 1978, s. 22 29 R 19/60 30 R 11/64 28
25
vynaloženo, ale částku sníženou úměrně tomu, jak poklesla nabývací hodnota majetku ve srovnání s jeho hodnotou v době jeho rozhodování.31 Zánik majetkového společenství kromě obvyklých důvodů jako smrt nebo rozvod způsobila i jedna zvláštní skutečnost, která se v pozdějších právních úpravách nevyskytuje, a to zbavení svéprávnosti manžela. Po zániku platila přiměřeně ustanovení o spoluvlastnictví. Soud pak vypořádával majetkové společenství tak, že jednotlivé věci co nejvhodněji rozděloval mezi účastníky s tím, aby podíly obou si byly rovny. Do společného majetku se mělo vrátit vše, co bylo z něho vynaloženo na samostatný majetek manžela a naopak účastníci mohli požadovat to, co ze svého vynaložili na společné jmění. Podíly při vypořádání však nemusely být striktně stejné. Manžel, který byl nevinný rozvodem, mohl požádat o stanovení jiného podílu. Mohl žádat, aby byl podíl druhému manželu na majetku o jehož nabytí se nezapříčinil odňat a nebo pokud se přičinil jen v míře nepatrné, snížen. Jestliže byli manželé vinni stejně, mohl kdokoliv z nich požádat o změnu podílu s ohledem na míru přičinění se o nabytí společného jmění. Při určení míry se přihlíželo i k péči o děti a společnou domácnost. Tím mělo být zabezpečeno, aby se ocenila osobní péče o rodinu a domácnost bez ohledu na to, zda byla vykonávána „navíc“ vedle svého peněžitého příspěvku ze zaměstnání nebo místo něj. 32 Tato úprava majetkoprávních poměrů mezi manžely platila až do 31.3.1964, kdy nabyl účinnosti dosud platný občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.).
4. Úprava po vydání zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
Dnem 1. dubna 1964 vstoupil v účinnost nový občanský zákoník založený na ideologickém modelu stabilní rodiny jednoho typu, která ztratila
31 32
R 26/61 Bičovský, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Praha : Orbis, 1978, s. 23
26
své ekonomické funkce a stala se pouze spotřební jednotkou.33 Tento zákoník nahradil institut zákonného majetkového společenství manželů institutem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále BSM), jež byl upraven v ustanovení § 143 až 151 tohoto nového občanského zákoníku. Tím došlo k přesunu úpravy majetkoprávních vztahů v manželství ze zákona o právu rodinném do občanského zákoníku. Již z názvu tohoto institutu je zřejmé, že typickým znakem byla nedělitelnost majetkového společenství na jehož získání se podílejí oba manželé společně podle svých schopností. Nebylo proto nutné, na rozdíl od podílového spoluvlastnictví, vyjádřit konkrétní míru účasti na společných věcech. Předpokladem vzniku BSM byla existence manželství. Za trvání manželství pak BSM vznikalo k nabytým věcem. Šlo o kogentní zákonný důsledek, a proto nebylo potřeba učinit žádný jiný právní úkon směřující ke vzniku BSM. Tyto důsledky sebou neslo i pokud bylo uzavřeno manželství, přestože zákon jeho uzavření vylučoval (např. z důvodu vzniku bigamie). Naopak manželství zdánlivé (např. manželství uzavřené mladším 16 let) sebou takovéto důsledky neneslo, protože manželství vůbec nevzniklo. Do BSM spadalo vše, co dle tehdejších předpisů mohlo být předmětem individuálního osobního vlastnictví (příjmy obou manželů, úspory vzniklé za trvání manželství, věci domácí a osobní potřeby včetně nemovitostí jako jsou chaty a rodinné domy), ať již tyto věci byly nabyty koupí nebo výměnou, jakož i peníze získané prodejem těchto věcí. Podmínkou bylo pouze, že věc byla získána z poctivého zdroje. Věci získané trestnou činností proto nikdy nemohly být součástí BSM. Rovněž peněžité a věcné výhry v loteriích a různých soutěží patřily do BSM. Výjimkou byly příjmy manžela z náhrady škody na zdraví jako je bolestné a ztížení společenského uplatnění, protože se jednalo o právo na odškodnění úzce spjaté s osobou poškozeného a s jeho potřebami v souvislosti s utrpěnou zdravotní újmou. Protože bylo stanoveno,
33
Hrušáková, M., Fiala J. Několik úvah nad institutem majetkových vztahů mezi manžely. Právník, 1991, č. 2
27
že předmětem BSM mohou být pouze věci, práva (např. autorské) a pohledávky (např. mzdové) do BSM nespadaly. Pro určení rozsahu BSM byly rozhodná tři hlediska, a to doba, kdy byla věc získána, způsob jakým byla věc nabyta a účel, ke kterému věc sloužila. Předně muselo jít o věci získané za trvání manželství. To co nabyl některý z manželů před uzavřením sňatku, zůstávalo i nadále v jeho vlastnictví. I pokud takovou věc vyměnil nebo prodal, takto získané věci zůstaly v jeho výlučném manželství. Výnosy, užitky a přírůstky majetku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů jako jsou úroky z jeho výlučných finančních prostředků nebo plody z jeho rostlin, či mláďata jeho zvířat bylo nutno zahrnout do BSM, protože se jednalo o originární nabytí nového majetku za trvání manželství. Zákon vylučoval z BSM věci, které byly sice získány za trvání manželství, ale šlo o nabytí darem či dědictvím. Připouštělo se však nabytí do BSM darováním, pokud byly obdarováni oba manželé a dárce vysloveně neprojevil vůli darovat manželům do podílového spoluvlastnictví. Zákon dále do BSM nezahrnoval věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Rozhodující nebyla povaha věci určující možnost jejího užívání nýbrž to, že věc je skutečně takto užívána, a to bez ohledu na hodnotu věci. Předpokladem vyloučení věci z BSM z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, bylo také to, že současně v souladu s vůlí obou neslouží i druhému z manželů.34 Výkonem povolání bylo posléze nutno také rozumět podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby.
35
Jestliže
podnikajícímu manželovi náležel podnik, bylo možno tento podnik označit za věc sloužící jen výkonu jeho povolání, a podnik proto náležel do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nikoliv do BSM.36
34
Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 a ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 1439/2000 35 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1717/2000 36 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004 sp. zn. 22 Cdo 684/2004
28
Nebylo připuštěno, aby manželé si smlouvou upravili rozsah BSM odlišně a pokud takováto dohoda byla přesto uzavřena, byla dle § 39 občanského zákoníku neplatná. Manželé měli stejná práva k majetku v BSM jako každý jiný vlastník ke svému majetku, to je mohli věc užívat včetně užitků a přírůstků a také věc převést na jiného, ale výkon práv jednoho manžela byl ovlivněn výkonem těchto práv manžela druhého. Oba manželé tak užívali věci v BSM společně a společně i hradili náklady spojené s jejím užíváním. Při jednání navenek vůči třetím osobám se rozlišovalo, zda šlo o běžnou záležitost či nikoliv. Co to je běžná záležitost nebylo nikde výslovně uvedeno, ale přihlíželo se ke konkrétním poměrům dané rodiny. Šlo především o její životní úroveň danou příjmy obou manželů, s přihlédnutím k hodnotě a povaze věci o jejíž nakládání jde. To co mohlo být v jedné rodině jako běžná záležitost, proto nemuselo být běžnou záležitostí v rodině s nižšími příjmy. Běžnou záležitostí bylo většinou obstarávání obvyklých nákupů či drobnějších nezbytných oprav věcí společných. Pokud nešlo o záležitost běžnou, byl potřeba souhlas druhého manžela, bez kterého byl úkon neplatný. To se však netýkalo případů, kdy právním úkonem byla věc do BSM toliko nabývána.37 Práva a závazky netvořily předmět BSM, přesto se vypořádávaly při zániku tohoto majetkového společenství podle zásad platných pro vypořádání BSM. Vedle společných dluhů vzniklých za trvání manželství, ze kterých byly oba manželé zavázáni společně a nerozdílně, existovaly i dluhy jen jednoho z manželů. Mohlo jít například o dluh manžela jako dědice, ale také případ, kdy jen jeden z manželů uzavřel smlouvu o půjčce. 38 Manžel odpovídal za splnění dluhu celým svým majetkem, to je majetkem, který byl zcela v jeho výlučném vlastnictví, tak i majetkem, jež patřil do BSM, protože i k němu měl zavázaný manžel vlastnické právo (viz § 147 OZ ve znění před 1. 8. 1998). Podmínkou však bylo, aby dluh vznikl za trvání manželství. Z uvedeného ustanovení vyplývala možnost vést výkon rozhodnutí vůči věcem patřícím do 37
R 22/83 Dvořák, J., Wintrová, A. K právní odpovědnosti za závazky druhého manžela. Právní praxe, 1999, č. 9 38
29
BSM a tedy vůči oběma manželům i v případě bylo-li, podkladové rozhodnutí vydáno jen vůči jednomu manželu. Jestliže, že došlo k exekuci na společný majetek, byl dle ustanovení § 255 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) do řízení přibrán i manžel povinného, což ostatně platí dosud. Byly-li postiženy i věci, které byly ve výlučném vlastnictví druhého z manželů, a proto nebyl na nich přípustný výkon rozhodnutí pro pohledávku výlučně prvého manžela, měl druhý manžel možnost podat vylučovací žalobu k těmto věcem. Za trvání manželství docházelo k zániku BSM jen zcela výjimečně. Ze zákona to bylo v případě, byla-li ohledně předluženého majetku jednoho z manželů nařízena likvidace (dle § 352 odst. 3 o.s.ř. v tehdejším znění), anebo došlo k výroku soudu v trestním řízení o propadnutí majetku některého z manželů (§ 52 tr. zák.). Soudním rozhodnutím došlo k zániku BSM za trvání manželství jen ze závažných důvodů, zejména jestliže by další trvání BSM odporovalo „ pravidlům socialistického
soužití„. Tím měl zákonodárce
zejména na mysli závažné počínání druhého manžela, které znamená buď nehospodárné nakládání se společným majetkem, nebo které spočívá v tom, že jeden z manželů se o vytváření společného majetku nepřičiňuje, ačkoliv je to v jeho možnostech a schopnostech. Posouzení, zda jsou dány závažné důvody pro zrušení BSM příslušelo výhradně soudu a účastníci proto nemohli ve věci uzavřít smír. I když za trvání manželství BSM zaniklo, mohlo být opět obnoveno, a to pouze rozhodnutím soudu na návrh jednoho z manželů. Takovýmto rozhodnutím se však neobnovovaly předešlé majetkoprávní vztahy mezi manžely, ale toto rozhodnutí dopadalo na majetkoprávní vztahy v budoucnu teprve vzniklé. Rozhodnutí soudu o obnovení BSM mělo tedy stejné účinky jako uzavření manželství. Zánikem manželství pak BSM zanikalo vždy, ať již se jednalo o zánik v důsledku rozhodnutí soudu o rozvodu nebo v důsledku úmrtí manžela nebo jeho prohlášením za mrtvého. Při zániku manželství rozvodem docházelo k vypořádání BSM mezi bývalými manžely, kdy upřednostňováno bylo vypořádání dohodou, jež neměla stanovenu zvláštní formu (pokud se
30
vypořádání netýkalo nemovitosti). Pokud se bývalí manželé nedohodli, rozhodl o vypořádání soud. Zákon sice deklaroval, že podíly obou manželů jsou stejné, ale umožňoval soudu, aby při vypořádání přihlédl k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí a také vzal zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Přihlédnutí k uvedeným skutečnostem pak mohlo vést k určení odlišné velikosti majetkových podílů. Pokud manželství zaniklo smrtí, vycházelo se při vypořádání mezi manželem a dědici zemřelého manžela ze stejných zásad. Notář sám určil, které věci náleží do dědictví a jestliže s tím některý z účastníku dědického řízení nesouhlasil, dědické řízení bylo přerušeno do rozhodnutí soudu o sporných skutečnostech.39 První novelizace ustanovení týkajících se BSM byla provedena zák. č. 131/1982 Sb.. Byla zavedena fikce vypořádání BSM za situace, kdy nedošlo k vypořádání BSM dohodou do 3 let od rozvodu manželství nebo nebyl v této lhůtě podán návrh na vypořádání BSM k soudu. Potom se výlučným vlastníkem movitých věcí stal ten z manželů, který je k tomuto datu pro svou potřebu jako vlastník užíval. Ohledně ostatních věcí platilo, že bývalí manželé se stali podílovými spoluvlastníky každý k ideální jedné polovině a totéž přiměřeně platilo i ohledně pohledávek a závazků. Výrazná změna byla zapracována v souvislosti se společenskými změnami zákonem č. 509/1991 Sb.. Mezi majetek ve výlučném vlastnictví manžela byl zařazen i majetek vydaný tomuto manželovi v rámci předpisů o restituci majetku a byla prolomena kogentnost úpravy, když zákon umožnil manželům změnit rozsah BSM. Manželé mohli dohodou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit
nebo
zúžit
zákonem stanovený rozsah
bezpodílového spoluvlastnictví nebo si mohli vyhradit vznik bezpodílového spoluvlastnictví ke dni zániku manželství. Mohli si také odlišně od zákona upravit správu společného majetku. S možností upravit si rozsah BSM souvisela i úprava odpovědnosti za závazky vzniklé za trvání manželství. Stále sice platilo, že věřitel se mohl u závazku vzniklého za trvání manželství 39
Radvanová, S., Štěpina, J. Majetkové otázky v manželství a v rodině. Praha : Orbis, 1967, s. 17 - 35
31
uspokojit i z majetku v BSM, ale s výjimkou situace, kdy šlo o pohledávku věřitele jednoho z manželů, kteří se dohodli na zúžení BSM, pokud tato pohledávka vznikla při používání majetku, který nepatřil z tohoto důvodu do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Předpokladem ovšem bylo, že obsah dohody byl věřiteli znám. Právní možnosti modifikací rozsahu společného majetku rozšířily jak majetkovou samostatnost, tak současně i samostatnou majetkovou odpovědnost každého manžela.40 Dále byla upravena otázka podnikání manželů. Manžel mohl k podnikání použít majetek z BSM jen se souhlasem druhého manžela. Pokud byl takovýto souhlas dán, nepotřeboval již další souhlas k právním úkonům v souvislosti s jeho podnikáním. Umožnění podnikání manželovi se mohlo negativně promítnout v majetkové sféře druhého manžela,
a proto
zákonodárce mimo dohody o rozsahu BSM umožnil, aby soud na návrh manžela, který oprávnění k podnikatelské činnosti neměl, BSM zrušil. Pokud měli oprávnění k podnikání oba manželé, mohl soud rozhodnout na návrh kteréhokoliv z nich. Protože do BSM nepatřily pohledávky jednoho z manželů vůči třetím osobám jako nárok na vyplacení mzdy vůči zaměstnavateli nebo nárok vůči bance, kde měl finanční prostředky na účtu, 41 nebylo možné vést na tyto pohledávky výkon rozhodnutí v případě, že se jednalo o výlučný závazek druhého manžela. Krátká novela provedená zákonem č. 264/1992 Sb. pak výslovně stanovila pro dohody mezi manžely ohledně BSM, pokud se týkaly nemovitosti, písemnou formu s tím, že účinnosti nabyli vkladem do katastru nemovitostí.42 Zvláštní pozornosti zaslouží úprava vztahů manželů k pozemku platná před novelou občanského zákoníku 509/1991 Sb.. Šlo o tzv. osobní užívání pozemku. Na rozdíl od vlastnického práva nebylo možno při „osobním
40
Dvořák, J., Wintrová, A. K právní odpovědnosti za závazky druhého manžela. Právní praxe, 1999, č. 9 41 R 8/66 a R 42/72 42 Bičovský, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Praha : Orbis, 1978, s. 26-27
32
užívání“ pozemek převést a k přechodu práva „osobního užívání“ mohlo dojít jen v důsledku změny vlastnického práva ke stavbě. Speciálně pak bylo upraveno společné užívání pozemku manžely. Tento institut byl zrušen výše uvedenou novelou ke dni 1. 1. 1992 a byl ex lege transformován na vlastnictví. U společného užívání pozemků manžely vzniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů k pozemku a pokud před účinností novely BSM zaniklo, stali se manželé či bývalí manželé podílovými spoluvlastníky pozemku každý rovným dílem. Pokud však na pozemku byla stavba, stali se podílovými spoluvlastníky podle velikosti spoluvlastnických podílu ke stavbě.
5. Úprava po účinnosti novely občanského zákoníku č. 91/1998 Sb.
Zákonem č. 91/1998 Sb. byl mimo jiné také novelizován občanský zákoník. Základní změnou, jež tato novela přinesla pro majetkoprávní vztahy mezi manžely, bylo nahrazení institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů institutem společného jmění manželů (dále SJM). Nejednalo se o pouhou změnu názvosloví, ale i o změnu v obsahu tohoto institutu oproti do té doby existujícímu institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Rozdíly mezi těmito instituty se zaobíral i Nejvyšší soud, který zdůraznil, že institut SJM není totožný s institutem BSM. Jedná se o dva rozdílné instituty, a to pojmenováním, předmětem (včetně možností jeho modifikací i před uzavřením manželství), rozsahem i obsahem i zánikem (BSM bylo možno zrušit i za trvání manželství rozhodnutím soudu). Pokud bylo za trvání jednoho manželství soudem zrušeno BSM manželů jako institut manželského majetkového práva, nemohlo dojít k jeho transformaci v SJM jako nového institutu manželského majetkového práva.43 Výslovně bylo stanoveno, že předmětem SJM se stávají nejen věci a práva, ale i závazky vzniklé za trvání manželství kromě závazků, které se týkají majetku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které 43
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2000 sp. zn. 30 Cdo 1803/2000
33
převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého manžela. Z věcí byly do SJM zahrnuty, na rozdíl od předchozí právní úpravy, i věci sloužící výkonu povolání jednoho manžela, a to zřejmě vzhledem k potížím při vymezení těchto věcí s ohledem na změnu společenských vztahů a možnost podnikání manželů.44 Nová úprava vytvořila mnohem širší prostor pro smluvní autonomii manželů. Smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu dal zákon manželům možnost změnit rozsah SJM či vyhradit zcela nebo z části vznik SJM ke dni zániku manželství mimo věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Co jsou to věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti nebylo nikde výslovně stanoveno, a bylo proto třeba vycházet více méně ze zvyklostí české rodiny s přihlédnutím k životní úrovni té konkrétní. Také rozhodnutím soudu na návrh manžela bylo možno zúžit SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Nejčastěji v případě, kdy jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem v obchodní společnosti. Uvedené zúžení mohlo být opětovně rozhodnutím soudu rozšířeno. Nebylo tak již možno, na rozdíl od předešlé právní úpravy, rozhodnutím soudu úplně zrušit zákonné majetkové společenství manželů. Po zúžení SJM rozhodnutím soudu došlo k vypořádání majetku, jež dříve spadal do SJM a netvořil obvyklé vybavení domácnosti dohodou manželů. Dohoda musela mít vždy písemnou formu a pokud se týkala nemovitosti nabývala účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva věřitelů však nesměla být touto dohodou dotčena, proto vypořádání nebylo ex lege vůči již existujícím věřitelů účinné. Zcela nově pak byla upravena možnost uzavření tzv. svatební smlouvy, to je možnost před uzavřením sňatku si do budoucna upravit vzájemné majetkové vztahy včetně správy budoucího společného majetku. Dále byla zakotvena právní domněnka, že nebyl-li prokázán opak, pak majetek nabytý za trvání manželství a závazky vzniklé za trvání manželství, spadají do SJM. Toto ustanovení má význam především při vypořádávaní
44
Veselý, J. Co přináší novela občanského zákoníku do majetkových vztahů manželů? Právní rozhledy, 1998, č. 6
34
SJM, kdy důkazní břemeno bylo přeneseno na toho, kdo tvrdí, že určitá věc či závazek do SJM nepatří. Pokud závazek patřil do SJM, jednalo se o závazek obou manželů, a ti byli proto povinni plnit společně a nerozdílně. Při podnikání jednoho manžela bylo možno použít k podnikání majetek ze SJM jen se souhlasem druhého manžela, který bylo třeba učinit při prvém úkonu s tímto majetkem a dále již nebyl potřeba. Kromě bytového družstva nemohl druhý z manželů nabýt podíl v obchodní společnosti či družstvu, a to včetně akcií, nabytím podílu nebo členství v družstvu prvým manželem. Jestliže byla podnikatelská činnost vykonávána společně či za pomoci druhého manžela, zákon výslovně upravil otázku rozdělení příjmů z tohoto podnikání mezi manžely. Tolik ve stručnosti charakteristika současné právní úpravy vzájemných majetkových vztahů mezi manžely, a to především z hlediska základních odlišností od právní úpravy účinné do 1. 8. 1998. Podrobně je současná právní úprava rozvedena v kapitole II, a to především z pohledu soudce soudu prvého stupně, jež se z problematikou vyplývající ze vzájemných majetkových vztahů mezi manžely denně setkává a tyto problémy také řeší ve svých rozhodnutích.
35
II. Problematika majetkoprávních vztahů mezi manžely v praxi soudu prvého stupně
1. Vznik, předmět a správa SJM
1.1 Vznik SJM a způsoby nabytí majetku do SJM
1.1.1 Uzavření manželství a vznik společného jmění manželů
Společné jmění manželů (dále jen SJM) vzniká zásadně jen mezi manžely. Naopak manželství může vzniknout bez toho, že by vzniklo společné jmění manželů. Pomineme-li teoretickou možno, že manželé za trvání manželství nenabudou ničeho, jež by bylo možno v souladu se zněním ustanovení § 143 občanského zákoníku (dále jen OZ) zařadit do SJM, pak je to zákonná možnost vyhradit vznik SJM až ke dni zániku manželství (§ 143a odst. 2 OZ). Manželství v takovém případě existuje, ale za jeho trvání SJM nevzniká. Může také dojít k situaci, kdy SJM zanikne, avšak manželství nadále trvá (například po prohlášení konkurzu na jednoho z manželů) nebo k situaci, kdy za trvání manželství do SJM patří jen věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti a věci jinak dle zákona nabyté do SJM jsou ve výlučném vlastnictví jen jednoho manžela (po rozhodnutí soudu dle ustanovení § 148 odst. 1,2 OZ) nebo zákonný rozsah SJM je zúžen a nebo naopak rozšířen dohodou manželů (§ 143a odst. 1 OZ). Společné jmění manželů však není výlučnou formou majetkového uspořádání mezi manžely. Vedle SJM může za trvání manželství existovat i majetek ve výlučném vlastnictví jen jednoho manžela a majetek v podílovém spoluvlastnictví obou manželů. Uzavření manželství je tedy podmínkou, bez jejíž splnění nemůže SJM v žádném případě vzniknout. Legální definice manželství hovoří o tom, že manželství je trvalým společenstvím muže a ženy založeným zákonem stanoveným způsobem, přičemž jeho hlavním účelem je založení rodiny a
36
řádná výchova dětí (§ 1 zákona o rodině č. 94/1963
Sb. dále jen ZR).
Všeobecný občanský zákoník hovořil manželství jako o manželské smlouvě (Ehevertrag). Socialistická zákonnost manželství definovala jako dobrovolné a trvalé životní společenství muže a ženy spočívající na pevných citových základech. Zároveň mělo za to, že souhlasné prohlášení o uzavření manželství není možno považovat za smlouvu.45 To bylo odůvodňováno tím, že nejde o projev vůle, který by směřoval ke vzniku, změně nebo zániku práv a nebo povinností, jako je to typické pro uskutečňování právních úkonů dle občanského práva. 46 Zajímavé je srovnání s definicí manželství v církevním právu. Dle kodexu kanonického práva z roku 1983 je manželství svazek, jímž muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství (consortium) celého života, přičemž tento svazek je svou přirozenou povahou zaměřen na dobro manželů a na zplození a výchovu dětí. Způsobilý k uzavření manželství je zletilý občan (nebo starší 16 let s povolením soudu), který je duševně zdráv, není v již v manželském svazku a nechce uzavřít manželství s osobou příbuznou v pokolení přímém či sourozencem. Totéž platí i pokud je příbuzenství založeno osvojením. Způsobilost k uzavření manželství se dle zákona č. 97/1963 Sb.,
o
mezinárodním právu soukromém, řídí právem státu, jehož je osoba hodlající uzavřít sňatek příslušníkem (lex patriae).47 Jakým způsobem manželství vzniká upravuje zákon o rodině hned v hlavě první, a to tak, že vzniká svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy před obecním úřadem pověřeným vést matriku či před orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomuto zvláštním předpisem (zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností), a to veřejným a slavnostním způsobem za přítomnosti dvou svědků. Z ustanovení vyhlášky č. 22/1977 Sb. vyplývá, že svědek musí být osoba zletilá a musí být schopna podepsat zápis o
45
Češka, Z. a kol. Československé rodinné právo. Praha : Panorama, 1985, s. 77 a 84 Glos, J. Rodinné právo. Bratislava : Obzor, 1965, s. 64 47 Op. cit. sub. 45, s. 86-91 46
37
uzavření manželství.48 Církve a náboženské společnosti registruje dle zákona č. 161/1992 Sb. Ministerstvo kultury ČR a v současné době to je 21 subjektů (i když ne všichni registrovaní opravdu oddávají). Jestliže občan uzavře manželství před církví, která není mezi těmito registrovanými, manželství vůbec nevznikne. 49 Opětovně od roku 1992 je tak dán na roveň sňatek občanský a sňatek církevní, stejně jak to bylo mezi lety 1919 a 1950. Až do novely zákona o rodině č. 234/1992 Sb. byla obligatorní civilní forma uzavírání manželství a církevní sňatek, jež byl jako následný tolerován, byl právně bezvýznamný. Dokonce trestní řád v té době postihoval trestem odnětí svobody až na jeden rok ty, kdož sezdali snoubence ještě před tím, než absolvovali občanský sňatek (§ 207 zák. č. 86/1950 Sb. a § 211 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 159/1989 Sb.). Nyní musí jen snoubenci hodlající uzavřít církevní sňatek absolvovat tzv. předsňatkové řízení na matričním úřadu, který jim vydá osvědčení o tom, že jsou právně způsobilí k uzavření manželství. Bez takovéhoto osvědčení, jež je v době uzavírání manželství staré maximálně tři měsíce, nelze před církevním orgánem manželství platně uzavřít.50 Toto omezení vyplývá ze skutečnosti, že církve již nevedou matriky a tudíž nejsou schopny zjistit případné překážky bránící uzavření manželství jako například bigamie. I manželství uzavřené církevní formou lze rozvést za podmínek stanovených zákonem o rodině, ale jde-li o církev, která rozvod soudem neuznává (zásada co bůh spojil člověk nerozlučuj), manželství pro ni stále existuje, a proto se rozvedený občan nemůže znovu domáhat uzavření církevního sňatku, ale je nucen podstoupit civilní obřad.51 Uzavření sňatku v cizině se řídí právem místa, kde se manželství uzavírá (lex locus regit actum, lex loci celebrationis). 52 Jestliže se český občan nechce takovémuto sňatku podrobit, má možnost uzavřít dle českého 48
Nová, H., Valehrach, M. Rodinné vztahy v soudní praxi. Praha : Prospektrum, spol. s r.o., 1995, s. 11 49 Hrušáková, M. Sňatek a paragrafy. Praha : Computer Press a.s., 2000, s. 46 50 Hrdina, I. A. Manželství v současném českém i kanonickém právu. [16. 4. 2006]. Dostupný z: http:/spcp.prf.cuni.cz/15-20/16-hrdin.htm 51 Op. cit. sub. 49, s. 47-48 52 Češka, Z. a kol. Československé rodinné právo. Praha : Panorama, 1985, s.95
38
právního řádu sňatek před zastupitelským orgánem České republiky v cizině, který je k tomu oprávněn vyhláškou č. 32/1969 Sb., o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích. 53 Možné je i uzavření manželství prostřednictvím zástupce s písemnou plnou mocí s úředně ověřenými podpisy. Musí však pro to existovat vážný důvod. Zajímavé je, že církevní právo připouští uzavření sňatku i v případě zastoupení obou snoubenců. Je-li některý ze snoubenců v přímém ohrožení života, umožňuje zákon manželství uzavřít jednodušeji (tj. na kterémkoliv místě i bez předložení potřebných dokladů, jež je nahrazeno prohlášením snoubenců, že jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manželství). V uvedeném případě může být manželství uzavřeno i před kapitánem lodi plující pod českou vlajkou, kapitánem letadla registrovaného v České republice nebo před velitelem vojenské jednotky České republiky v zahraničí (i když u těchto jednotek slouží i vojenští kaplani, kteří dle mého názoru jsou oprávněni provádět církevní svatební obřady. Cizinec hodlající uzavřít manželství v České republice je povinen předložit doklad vystavený příslušným úřadem v domovském státě, že mu nejsou známy okolnosti, které by ho činily nezpůsobilým pro uzavření manželství (§ 19 zák. č. 97/1963 Sb.)54 Uzavření manželství je zapovězeno pro ženatého muže či vdanou ženu (princip monogamie), pro příbuzné v přímé linii a sourozence, pro mladší 16 let a pro mladší 18 let bez svolení soudu a pro lidi stižené duševní poruchou. Kromě případu, kdy se uzavřít manželství pokusí osoba mladší 16 let, manželství až do rozhodnutí soudu o jeho neplatnosti, které má konstitutivní charakter trvá a tudíž vzniká i SJM. Právní moc takovéhoto výroku má stejné účinky jako právní moc výroku o rozvodu manželství, to je, že SJM zaniká. Jestliže však překážka bránící uzavření manželství ještě před rozhodnutím soudu odpadne (např. nezletilý se stane zletilým nebo manželství předcházející uzavření nového zanikne), stává se manželství platným, tedy se konvaliduje, a to z účinky ex tunc. U osob mladších 16 let nikdy vzniknout nemůže, jedná se
53 54
Hrušáková, M. Sňatek a paragrafy. Praha : Computer Press a.s., 2000, s. 50 Glos, J. Rodinné právo. Bratislava : Obzor, 1965, s. 73
39
proto o manželství zdánlivé (non matrimonium) a nevzniká tak ani SJM. Manželství také nikdy nevzniká pokud je vynuceno fyzickým násilím a pokud nejsou dodrženy zákonem předepsané podmínky, což je, že chybí souhlasné prohlášení snoubenců o vstupu do manželství, nejedná se o osoby opačného pohlaví, chybí již popsané osvědčení matriky v případě církevního sňatku a nebo v případě uzavření manželství v zastoupení není v plné moci označen druhý snoubenec, se kterým má být manželství uzavřeno. Neexistující manželství žádné právní důsledky nevyvolává a nemůže být konvalidováno. Soud pouze deklaratorně rozhodne o neexistenci manželství.
1.1.2 Předmět společného jmění manželů
V okamžiku vzniku SJM je toto majetkové společenství prázdné, nejsou v něm žádná aktiva ani žádná pasiva. Do SJM se dostává až prvá věc, právo či závazek nabytý od tohoto okamžiku za zákonem stanovených podmínek. Rozsah SJM je stanoven v § 143 OZ a lze ho modifikovat pouze dle ustanovení § 143a nebo § 148 OZ (viz. kapitola II, podkapitola 2). Do SJM dle § 143 patří vše, co bylo nabyto některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, včetně závazků, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství a také podíl a členská práva v bytových družstvech či jiná majetková práva. Majetkem rozumíme věci (movité i nemovité), pohledávky, jiná práva (např. průmyslová) a jiné hodnoty ocenitelné penězi a na straně pasiv závazky. Lze říci že předmětem SJM jsou proto tři základní kategorie: věci, závazky a jiná majetková práva. K majetkovým právům náleží jak práva věcná (např. oprávnění z věcných břemen), tak i závazková (užívací právo k najaté věci – pohledávky z vkladových a jiných účtů, z vkladových listů).55 Jde tedy o aktiva a pasiva nabytá za trvání manželství mimo zákonem stanovené výjimky, kdy sice jsou splněny všechny podmínky pro to, aby věc 55
Radvanová, S. Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. Praha : C. H. Beck, 1999, s. 46
40
či závazek patřil do SJM, ale zákon toto výslovně vyjímá z režimu SJM. Mimo SJM je zákonem postaven majetek získaný dědictvím, darem, nabytý za jiný majetek ve výlučném vlastnictví jednoho manžela, věci sloužící dle své povahy osobní potřebě jen jednoho z manželů, věci vydané v rámci restitučních předpisů, závazky týkající se majetku jen jednoho manžela, závazky jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manžela, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého a podíl v obchodní společnosti nebo členství v družstvu jiném než bytovém (více viz. kapitola II, podkapitola 1, oddíl 1.2). Kromě případů uvedených přímo v občanském zákoníku, kdy aktiva či pasiva nepatří do SJM, může ze SJM vyloučit majetek i speciální zákon jako např. zákon 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích. Součástí SJM může být vše, co může být předmětem vlastnictví fyzické osoby. Jsou to především věci movité a nemovité (§119 OZ) a také objekty, jež nejsou považovány za věci, ale mohou být ve vlastnictví fyzické osoby jako jsou byty a nebytové prostory (§ 125 odst. 1 OZ a zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). Pokud jde o peníze, tak hotové peníze jsou na rozdíl od úspor na účtech věcí spadající za splnění zákonných předpokladů do SJM. Pokud jsou peníze patřící do SJM uloženy na účet nebo i do cenných papírů, jako jsou akcie či obligace, nejde již o věc, ale o pohledávku patřící do SJM. Protože mzda jest dle zák. č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, osobní nárok zaměstnance, právo na mzdu netvoří součást SJM. Do SJM se dostane až mzda vyplacená. Mimo mzdy se do SJM dostává i naturální odměna za práci, jako jsou různé tzv. „deputáty“. Odměnou za výkon práce pro zaměstnavatele bývají nezřídka i akcie zaměstnavatele. V tomto případě se uplatní ustanovení § 143 odst. 2 OZ a druhý z manželů nemá na tyto akcie právo. Majetková hodnota cenných papírů a dividendy z nich vyplacené, ale již do SJM patří. Nově jsou do SJM novelou občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. výslovně zařazeny i závazky, a to závazky, které jednomu z manželů nebo oběma vznikly za trvání manželství. Vyjmuty jsou, jak již bylo uvedeno,
41
závazky týkající se majetku ve výlučném vlastnictví jednoho manžela a závazků, které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Z toho vyplývá, že jestliže závazek převzali oba manželé nebo jeden manžel se souhlasem druhého, patří závazek do SJM a za tento závazek odpovídají manželé solidárně. Jejich solidární odpovědnost je dána přímo zákonem, a to ustanovením § 145 odst. 3 OZ, dle kterého závazky, které tvoří SJM, plní oba manželé společně a nerozdílně. Manželé jsou tedy společnými dlužníky. Tato solidarita založená přímo zákonem, vede ke všem důsledkům pasivní solidarity podle § 511 OZ. Věřitel přitom nemusí podat žalobu na plnění zároveň proti všem solidárně zavázaným dlužníkům, ale i jen proti jednomu (nebo několika) z nich, přičemž pohledávku proti ostatním může uplatnit i později samostatnou žalobou. Rozsudek platí vždy mezi věřitelem a tím spoludlužníkem, který byl žalován. Ve výroku rozhodnutí proti dalšímu spoludlužníku musí být pak stanovena jeho povinnost plnit společně a nerozdílně s předtím již odsouzeným dlužníkem. Pravomocným rozhodnutím, které ukládá jednomu z dlužníků povinnost plnit, závazek nezaniká. Proto dokud závazek trvá (nezanikl), může věřitel vést soudní, popřípadě exekuční řízení proti dalším solidárně zavázaným dlužníkům. Pokud však se věřitel rozhodne vymáhat svoji pohledávku pouze vůči jednomu ze solidárně zavázaných dlužníků, nemůže náklady tohoto soudního řízení uplatňovat vůči tomu solidárně zavázanému dlužníku, který nebyl účastníkem tohoto soudního řízení.56 U závazků přijatých jen jedním z manželů bez souhlasu druhého je pro posouzení zda spadají do SJM rozhodující jejich rozsah, respektive otázka, zda přesahuje tento závazek míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů či nikoliv. Pokud tuto míru přesahuje, pak závazek do SJM nespadá a za jeho splnění odpovídá pouze ten manžel, který ho přijal. Přiměřenost majetkových poměrů manželů není v zákoně nikde definována. Pouze komentář uvádí, že
56
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003
42
při posuzování otázky přiměřenosti se přihlíží k současným majetkovým poměrům členů české občanské společnosti.57 Je otázkou, zda není vhodnější ji
hodnotit především vzhledem k
majetkovým poměrům konkrétní rodiny a nikoliv obecně vzhledem k obvyklým majetkovým poměrům ve společnosti. To, co je přiměřené a běžné u rodiny s vysokou životní úrovní, nelze hodnotit stejně u sociálně slabé rodiny. V každém případě je zapotřebí tuto otázku posuzovat z pohledu širších souvislostí při vzniku závazku jako je například jeho hospodářský důvod nebo užitečnost a prospěšnost pro rodinu.58 Lze tedy učinit závěr, že „přiměřenost“ lze hodnotit stejným způsobem jako „běžnou záležitost“ tedy, že záleží v prvé řadě na finanční situaci a zvyklostech jednotlivých manželství. K uspokojení závazku pouze jednoho manžela, který vznikl za trvání manželství lze použit jak jeho výlučný majetek, tak majetek spadající do SJM a to včetně pohledávek vůči peněžním ústavům z titulu majitele účtu, na kterém jsou společné finanční prostředky. 59 Za společný majetek se v tom případě považuje pro účely nařízení výkonu rozhodnutí i ten majetek, jenž v SJM není jen proto, že byl smlouvou zúžen rozsah SJM, nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik SJM až ke dni zániku manželství. Tedy pouze majetek ve výlučném vlastnictví manžela je chráněn. V případě solidárního závazku obou manželů lze se samozřejmě uspokojovat jak na majetku patřícím do SJM, tak na majetku ve výlučném vlastnictví kohokoliv z manželů. Vznik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné pro použití majetku tvořícího společné jmění, se při nařízení výkonu rozhodnutí neprokazuje a soud vychází z návrhu na nařízení výkonu, z jiných tvrzení oprávněné strany, popřípadě z toho, co jinak vyšlo v řízení najevo. Obranu, že vymáhaná pohledávka nesmí být uspokojena z majetku, který se považuje za součást SJM nelze uplatnit v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází ani návrhem na zastavení již nařízeného výkonu rozhodnutí, nýbrž 57
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. 7. vydání. Praha : C.H. Beck, 2002, s. 385 58 Dvořák, J., Wintrová, A. K právní odpovědnosti za závazky druhého manžela. Právní praxe, 1999, č. 9 59 Op. cit. sub. 58
43
toliko způsobem uvedeným v ustanovení § 267 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) tj. tzv. excindační žalobou.60 Protože občanský zákoník nerozlišuje závazky podle právního důvodu jejich vzniku, patří do SJM i závazek, který vznikl porušením právní povinnosti manžela. Samozřejmě za předpokladu, že se jedná o závazek přiměřený majetkovým poměrům manželů. Není-li prokázán opak má se za to, že mimo jiné i závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM (§ 144 OZ). Toto ustanovení zakládá vyvratitelnou právní domněnku ve smyslu ustanovení § 133 o.s.ř. jako určitý zákonem stanovený předpoklad, který je pro soud závazný, jsou-li dány podmínky a není prokázán opak. Podle ustanovení § 144 OZ, pokud není prokázán opak má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM.61
1.1.3. Způsoby nabytí do společného jmění manželů
Nabýt do vlastnictví lze dle ustanovení § 132 OZ na základě smlouvy kupní, darovací nebo jiné, děděním, rozhodnutím státního orgánu či jiných skutečností stanovených zákonem. U nabytí smlouvu lze vzhledem ke znění § 143 OZ vyloučit smlouvu darovací. Převážným typem smluv, kterými se nabývá do SJM, jsou smlouvy kupní. Nesmíme zapomenout ani na pracovní smlouvy, na základě které nabývá manžel mzdy, jež za trvání manželství je součástí SJM. Způsob nabývání děděním je stejně jako darováním výslovně zákonem vyloučen ze způsobů, jakým lze nabýt věc do SJM. Lze tak učinit zevšeobecňující závěr, že úplatně nabytý majetek jedním či oběma manžely, kromě zákonem uvedených výjimek, je nabyt do SJM a naopak majetek nabytý bezúplatně zásadně do SJM nespadá, a to ani v případě, je-li i taková výslovná vůle dárce či zůstavitele. V takovém případě nabývají manželé
60 61
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1191/2002
44
majetek do podílového spoluvlastnictví. Tyto zásady lze modifikovat smlouvou (§ 143a OZ) nebo rozhodnutím soudu (§ 148 OZ). Co se týče rozhodnutí státního orgánu, jedná se o rozhodnutí soudu nebo správního orgánu. Musí však jít o rozhodnutí konstitutivní tedy zakládající vlastnictví a nikoliv pouze deklaratorní, vlastnictví pouze zjišťující. Vlastnictví může vzniknout i ex lege a deklaratorní rozhodnutí pouze zjišťuje, zda zákon opravdu dopadá na zkoumanou věc. Rozhodnutí soudu o vindikační žalobě (§ 126 OZ) je vždy rozhodnutím deklaratorním, neboť soud pouze zkoumá existenci vlastnictví na straně žalobce a oprávněnost jeho nároku na vydání (vyklizení) věci vůči žalovanému. Naopak rozsudkem vydaným dle ustanovení § 135c odst. 2 OZ, kdy soud přikáže neoprávněnou stavbu za náhradu do vlastnictví vlastníkovi pozemku je rozhodnutím konstitutivním a pokud pozemek patří do SJM, dostane se rozhodnutím soudu do SJM i stavba. Není rozhodné, z jakých prostředků byla hrazena náhrada vlastníkovi stavby. Skutečnost, že rozhodnutím soudu se stala stavba součástí SJM a náhrada byla vyplacena z výlučných prostředků jednoho manžela, se projeví až při vypořádání SJM dle § 149 OZ. Rozhodnutí soudu o vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142 OZ) a rozhodnutí soudu o vypořádání SJM (§ 149 a 150 OZ) není rozhodnutím, jež má na mysli § 132 OZ, neboť se nejedná o nabytí nové věci do vlastnictví, ale pouze o zánik vlastnických práv k věci u ostatních spoluvlastníků (ať již podílových u podílového spoluvlastnictví nebo manžela u společného jmění). Nabýt věc rozhodnutím soudu lze také rozhodnutím o příklepu (§ 329 a 336i o.s.ř.). Jde o případ, kdy se vlastnictví nabývá jedním z manželů do SJM bez ohledu na použité prostředky. I jiné orgány mohou rozhodnout o příklepu a tato rozhodnutí mají konstitutivní povahu (např. dle § 11 zák. č. 427/1990 Sb.). Jiné skutečnosti, kterými se nabývá vlastnictví, mohou být zpracování věci, výstavba věci a vůbec vytvoření věci, oběma manžely nebo jedním
45
z nich v době trvání manželství, separace či vydržení věci.62 K nabytí může dojít i ex lege. Typickým příkladem je transformace práva osobního užívání pozemku na vlastnické právo. Pokud došlo k transformaci za trvání manželství s existujícím SJM, věc patří do SJM. Nejběžnějším způsobem nabývání vlastnictví na základě zákona však bude zřejmě situace, kdy manžel splní zákonné podmínky pro výplatu důchodu nebo nemocenské dávky. Dle ustanovení § 135b odst. 1 OZ kdo v dobré víře zpracoval věc cizí na novou, se stal jejím vlastníkem proto, že jeho podíl byl větší. Jde tedy o nabytí na základě zákona. Jsou-li podíly stejné, rozhoduje o nabytí soud a toto rozhodnutí je konstitutivní povahy, a jde proto o nabytí vlastnictví rozhodnutím soudu. Pokud však zpracovatel cizí věci nebyl v dobré víře, že jde o jeho věc, může vlastník zpracované věci žádat o vydání věci nebo navrácení v předešlý stav. Není-li to možné nebo účelné, určí soud vlastníka za náhradu (§ 135b odst. 2 OZ). Pokud soud rozhodne ve prospěch zpracovatele, jedná se opět o rozhodnutí konstitutivní povahy a pokud nabyvatel žije v manželství s existujícím SJM, stává se také tato věc součástí SJM. Speciální postavení ale mají umělecká díla spadající pod autorský zákon (zák. č. 35/1965 Sb.). Takové dílo se nestává součástí SJM, ale částka, která je získána prodejem tohoto díla, již součástí SJM je. Vlastnictví k věci lze nabýt i výstavbou, neboť vlastnictví nové stavby patří stavebníkovi a nikoliv stavební firmě, která na základě smlouvy se stavebníkem stavbu provádí. Stavba patří od samého počátku stavebníkovi i když stavitel dodává materiál a práci.63 Materiál je zpracován do díla, a tím mění majitele ze stavitele na stavebníka. Porosty a jejich přírůstky jsou součástí věci hlavní (§ 120, 121 OZ). Většinou jde o plody rostlin či o potomky zvířat a u staveb to jsou různé přístavby. Sklizní (separací) může nastat změna vlastnictví. I v případech, kdy původní věc (například ovocný strom) byla ve vlastnictví pouze jednoho manžela, plody (ovoce) se sklizní stávají součásti SJM. Separací se totiž
62 63
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004 a R 26/89 R 16/74
46
z plodů stanou nové věci touto separací nabyté, takže pokud žije majitel stromu v manželství kde existuje SJM, musí být nabyty do SJM i tyto nové věci – plody. Ustanovení § 134 OZ umožňuje nabytí vlastnictví vydržením. Věc, kterou vydržel byť i jeden z manželů, je vydržena do SJM. Zákon totiž tento způsob nabytí vlastnictví neuvádí mezi výjimkami, kdy se vlastnictví za trvání manželství nenabývá do SJM. Může se však stát, že jeden manželů je výlučný vlastník pozemku a v důsledku toho, že po stanovenou dobu v dobré víře užíval tento pozemek ve větší výměře, vydržel část sousedního pozemku. Tato vydržená část, která nemůže samostatně existovat, pak přirůstá k pozemku jež vlastní. Stává se tak součástí věci v jeho výlučném vlastnictví, nejedná se o novou věc, a proto nepatří do SJM. O nabytí věci nejde u nálezu, neboť nalezenou věc musí nálezce odevzdat vlastníkovi a není-li to možné, pak ji musí odevzdat státnímu orgánu. V žádném případě si není oprávněn věc ponechat. Má nárok pouze na nálezné, jež činí 10 % z hodnoty nalezené věci a náhradu nutných výdajů. Nálezné je samozřejmě za splnění ostatních zákonných podmínek součástí SJM. Nabýt věc do SJM je možné jednáním obou manželů, ale i jednáním jen jednoho manžela i bez projevu vůle druhého či dokonce i proti jeho vůli. Jestliže tedy dojde ke koupi věci, kde jako kupující vystupuje jen jeden z manželů a jde o manželství, kde existuje SJM a nešlo o koupi z výlučných prostředků kupujícího, je nerozhodná vůle jednoho i druhého manžela, zda má věc patřit do SJM nebo do výlučného vlastnictví jednoho z nich, případně do podílového spoluvlastnictví obou manželů. Zákon uvádí jediný případ nabytí věci za společné prostředky do výlučného vlastnictví jen jednoho z manželů, a to jestliže jsou pořízeny věci osobní potřeby. Narozdíl od právní úpravy do 1. 8. 1998, kdy to byly i věci sloužící k výkonu povolání. Vůli manželů lze projevit jen modifikací rozsahu SJM dle ustanovení § 143a, případně podáním žaloby dle § 148 OZ. Druhý manžel tak může ovlivnit pouze samotnou skutečnost uzavření kupní smlouvy proti jeho vůli, pokud se nejedná o běžnou záležitost, námitkou relativní neplatnosti právního úkonu. Tím ale docílí jen
47
toho, že kupní smlouva nebude platná a nedojde proto vůbec k převodu vlastnictví k věci a nikoliv toho, že by věc nabyl jen v kupní smlouvě uvedený kupující manžel. Pokud jsou však jako kupující ve smlouvě uvedeni oba manželé, musí oba splnit podmínky pro platnost tohoto právního úkonu, to je ji především oba podepsat. I když se jedná o situaci, kdy lze věc nabýt jen do SJM a mohl by proto kupní smlouvu platně uzavřít jen jeden manžel, nelze tím zhojit nedostatek projevu vůle (podpisu na kupní smlouvě) druhého manžela. Jestliže se jedná o nemovitost, která se nabývá vkladem do katastru nemovitostí, tak za uvedených podmínek ji nabývají oba manželé do SJM bez ohledu na skutečnost, že návrh na vklad zní jen na jednoho manžela. Druhý manžel má povinnost formou ohlášení sdělit, že věc byla nabyta do SJM a katastr nemovitostí tuto skutečnost zapíše záznamem. Naopak, i když jsou splněny podmínky pro to, aby za trvání manželství věc nabyl výlučně jeden manžel (např. věc kupuje ze svých výlučných prostředků), mohou manželé ovlivnit, aby věc přesto patřila do SJM. Existuje-li za trvání manželství výlučný majetek každého manžela a i SJM, lze převést majetek z výlučného vlastnictví jednoho z nich do výlučného vlastnictví druhého pouze smlouvou darovací. Při uzavření kupní smlouvy by totiž majetek museli nabýt do SJM (pokud by kupní cena nebyla zaplacena z výlučných prostředků druhého manžela). Nabýt do SJM lze jen za trvání manželství (§ 143 OZ). Vzhledem ke znění § 143a
a 148 OZ je však třeba dodat, že musí to být za trvání
manželství, kde existuje SJM. Movité věci se nabývají převzetím. Je tak třeba uzavřít smlouvu (právní důvod nabytí) a věc převzít. Úprava v ustanovení § 133 odst. 1 OZ však není kogentní, ale lze se dohodnout, že k nabytí vlastnictví k movité věci dojde jiným okamžikem. K převzetí věci může dojít buď z ruky do ruky nebo distančním způsobem, to je převzetím od prostředníka provádějícího transport věci od prodávajícího ke kupujícímu (např. pošta či jiné společnosti provádějící přepravu nebo i jakákoliv fyzická osoba). Může dojít i k situaci, kdy nabyvatel věci má věc již u sebe před uzavřením smlouvy, na základě které má věc nabýt z jiného právního důvodu
48
(např. z důvodu nájmu či výpůjčky). V případě, že se jedná o věci ve velkém množství nebo jednu věc vetší velikosti, samozřejmě dochází pouze k symbolickému převzetí věci. Lze si představit i situaci, kdy dochází nejprve k faktickému převzetí věci a až poté k uzavření smlouvy, kterou kupující věc nabude. Typickým příkladem je koupě zboží v obchodech, kdy je zboží nejprve kupujícím vybráno, převzato, ale až zaplacením kupní ceny u pokladny přejde na něj vlastnictví. Pro posouzení toho, zda věc byla nabyta za trvání manželství nebo ještě před jeho vznikem je právě rozhodný okamžik, kdy dojde k převodu vlastnického práva a nikoliv, kdy dojde k zaplacení kupní ceny či uzavření smlouvy nebo jen převzetí věci. Tedy věc bude nabyta za trvání manželství, i když smlouvu uzavřel před sňatkem jen jeden z manželů, i když také tehdy zaplatil kupní cenu, jestliže došlo k dokončení celého úkonu (převzetí věci), a tím nabytí věci až po vzniku manželství. Rovněž tak, pokud je součástí smlouvy uzavřené před vznikem manželství odkládací podmínka, která se splnila až za trvání manželství, lze učinit závěr o nabytí věci za trvání manželství, a to přesto, že byla před sňatkem zaplacena kupní cena, neboť k nabytí věci došlo až splněním této odkládací podmínky. Nedomnívám se však, že věc bude náležet do SJM, protože byla sice pořízena za trvání manželství, ale z prostředků jednoho manžela, což je zákonem stanovená výjimka, na základě které i za trvání manželství se takto věc nedostane do SJM. U movitých věci jsou poměrné časté případy koupě věci na splátky s výhradou vlastnictví až úplným zaplacením kupní ceny. V tomto případě je rozhodující skutečností zaplacení poslední splátky. Pokud tato splátka byla zaplacena za trvání manželství, stává se věc součástí SJM bez ohledu na to, že většina splátek, a tedy kupní cena, byla zaplacena před uzavřením manželství z výlučných prostředků jednoho manžela. Skutečnost, že kupní cena byla zaplacena i z výlučných prostředků jednoho manžela se projeví až při vypořádání SJM, neboť ta část kupní ceny zaplacená z výlučných prostředků jednoho manžela je samozřejmě investicí z výlučného majetku do společného majetku (§ 149 odst. 2 OZ).
49
Vlastnictví k nemovitým věcem se nabývá vkladem do katastru nemovitostí na základě obligatorní písemné smlouvy, respektive účinností vkladu. Pokud je to nemovitost, jež se nezapisuje do katastru (a to může být pouze určitý typ stavby), nabývá se účinností smlouvy. Den účinnosti vkladu (případně smlouvy) je proto rozhodující pro zjištění, zda nemovitost je věc patřící nebo nepatřící do SJM. Může tak dojít k tomu, že účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly před sňatkem, ale část kupní ceny byla zaplacena až za trvání manželství ze společných prostředků. Pak, pomineme-li možnost nabytí do podílového spoluvlastnictví budoucích manželů, jde opět o investice, jež se dle § 149 odst. 2 OZ projeví při vypořádání SJM, tentokrát však o investice ze společného majetku do výlučného majetku. Právní praxe však situaci, kdy byla kupní cena nemovitosti zcela zaplacena před vznikem manželství z výlučných prostředku jednoho manžela a ke vkladu došlo až za manželství posuzuje tak, že nemovitost nebyla nabyta do SJM, ale do výlučného vlastnictví manžela, z jehož prostředků byla kupní cena zaplacena. Jedině v případě, že při vkladu do katastru nemovitostí za trvání manželství byla zaplacena alespoň část kupní ceny ze společných prostředků, dochází k nabytí věci do SJM.
1.1.4 Zdroje společného jmění manželů
Hlavním zdrojem SJM jsou nepochybně peněžní prostředky vyplacené za trvání manželství každému z manželů z různých právní důvodů. Jedná se především o mzdu a další odměny za práci, jako jsou různé náhrady za pracovní cesty a odměny. Zvláštním případem je žold vyplácený vojákům účastnícím se v rámci České armády zahraničních misí. I tato náhrada patří do SJM, byť by byla získána v misích, kde jeden manžel na rozdíl od druhého riskuje svůj život. Náleží sem samozřejmě i odměny vyplácené na základě dohod o pracovní činnosti nebo o vykonání práce, honoráře umělců a částky stržené autorem za své dílo (vytvořené dílo však není součástí SJM), odměny za patenty a vynálezy a další částky vyplácené v souvislostí s prací jednoho
50
manžela (náborové příspěvky, odstupné), příjmy vyplývající z členství v družstvu a také nemocenské dávky vyplácené místo pracovní odměny. Rovněž výhry z různých sázek, her a loterií patří do SJM. Rozhodující je, zda k výhře došlo za trvání manželství a nikoliv to, kdy byla podána Sportka, zakoupen los, uzavřena sázka a podobně. Pojistná plnění náleží zpravidla také do SJM a opět je rozhodující datum vzniku pojistné události a ne kdy byla pojistná smlouva uzavřena. Došlo-li však k pojistnému plnění v souvislosti se škodou vzniklou za trvání manželství na majetku ve vlastnictví jen jednoho manžela, nelze spravedlivě trvat na tom, že toto plnění náleží do SJM. Jedná se totiž o finanční kompenzaci škody, která je určena k odstranění následků škody na výlučném majetku. Z náhrad na škodě na zdraví nepatří do SJM náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění, tedy nároky ryze osobní (§ 579 odst. 2 OZ a § 206 zákoníku práce). Výnosy, přírůstky a jiné tzv. civilní užitky (úroky, nájemné, podnájemné) spadají do SJM, a to bez ohledu na vlastnictví věci hlavní, ze které pocházejí. Plody se stávají věcí samostatnou separací od věci hlavní, a tím se dostávají do SJM, nájemné i z věci ve výlučném vlastnictví jednoho manžela je příjmem patřícím do SJM. Stejně tak i úroky a poplatky z prodlení i z pohledávek jen jednoho manžela patří při vyplacení za trvání manželství do SJM. Pokud je dluh vůči jednomu z manželů zaplacen i s úroky až po zániku manželství i úroky jsou ve výlučném vlastnictví věřitele. Rozhodující totiž není samotný nárok na zaplacení těchto úroku, ale jejich skutečné zaplacení. Při náhradě škody je třeba rozlišovat, jakou škodu má toto plnění nahradit. Jestliže nahrazuje příjem, jež by patřil do SJM (např. ztráta na výdělku při škodě na zdraví), musí i náhrada patřit do SJM. Naopak náhrady ryze osobní povahy (náhrada za bolestné a ztížení společenského uplatnění při škodě na zdraví) nemohou do SJM náležet. Při náhradě věcné škody platí totéž. Tedy pokud se hradí škoda na věci ve výlučném vlastnictví jen jednoho manžela, patří tato náhrada pouze jemu. Příjem je totiž určen na reparaci škody na věci pouze v jeho vlastnictví, škoda vznikla jen jednomu manželovi
51
a nemůže si proto druhý manžel dělat nárok na tuto reparaci. Je to stejné posuzování jako již u uvedených pojistných plněních, což jsou také náhrady určené na reparaci konkrétní škody, byť u pojištění většinou dochází k platbám pojistného ze SJM. Zvláštním případem je nahrazení ušlého zisku dle ustanovení. § 442 odst. 1 občanského zákoníku, což je náhrada škody vzniklé na podnikatelské činnosti. V případě, že dojde k plnění z titulu náhrady ušlého zisku opět musíme rozlišit, zda by dosažený zisk patřil do SJM či z nějakého důvodu nikoliv. Po zodpovězení této otázky bude zřejmé, zda do SJM patří i tato náhrada. Může se také stát, že za trvání manželství dojde k bezdůvodnému obohacení, které je pak vydáváno. Vyjdeme-li ze stejného principu, na základě kterého posuzujeme příjmy z náhrady škody, pak musíme konstatovat, že do SJM patří vydané bezdůvodné obohacení, došlo-li k bezdůvodnému obohacení na úkor obou manželů (např. někdo bez právního důvodu užíval majetek v SJM) a naopak do SJM nepatří, obohatil-li se někdo jen na úkor jednoho manžela (např. manžel plnil za jiného ze svých výlučných prostředků). Půjčky, respektive prostředky tímto způsobem získané, jsou součástí SJM, a to i když půjčku sjednal jeden z manželů. Ochrana druhého z manželů je včleněna do ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, dle kterého do SJM nenáleží závazky, jež přijal jeden z manželů bez souhlasu druhého, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. To souvisí se správou SJM (kapitola II, podkapitola 1, oddíl 1.3), kdy manželé vykonávají obvyklou správu samostatně a ohledně úkonu vymykajícím se této obvyklé správě potřebují souhlas druhého manžela. Pojmy „míra přiměřená majetkovým poměrům“ ani „obvyklá správa“ nejsou nikde definovány, a proto je třeba je vykládat vždy s ohledem na konkrétní situaci, na výšku životní úrovně jednotlivého manželství. Ohledně splátek na pohledávky je logické, že takový příjem nebude součástí SJM i když byl za trvání manželství, pokud to je pohledávka jen jednoho manžela (např. pohledávka vzniklá před uzavřením manželství). Rozhodující tu je, zda se jedná o pohledávku obou manželů či jednoho a
52
nikoliv kdy dochází k plnění třetích osob z těchto pohledávek. Posuzování pohledávek je možno demonstrovat na konkrétním příkladu z praxe, kdy za trvání manželství půjčili manželé poměrně vysokou částku své dceři. Šlo o prostředky ze SJM, tudíž šlo o pohledávku obou manželů vůči dceři. Splatnost pohledávky byla odložena na pozdější dobu. Mezitím však došlo k rozvodu manželů, ale jejich SJM nebylo po rozvodu vypořádáno. Nebyla tak vypořádána ani ona pohledávka. Po rozvodu se otec bezvýsledně domáhal po dceři vrácení půjčené částky, a proto na ni podal žalobu k soudu. Existence pohledávky byla nesporná, ale dcera tvrdila, že ji už zaplatila, a to své matce, bývalé manželce žalobce, se kterou po rozpadu manželství rodičů lépe vycházela. Ta tuto skutečnost potvrdila ve své svědecké výpovědi. Protože šlo o pohledávku obou bývalých manželů a jejich SJM ještě nebylo vypořádáno, mohla dcera jako dlužník plnit komukoliv z nich i po rozvodu manželství. Soud proto žalobu zamítl s tím, že pohledávka byla zaplacena a nyní je na bývalých manželích, aby se mezi sebou vypořádali. Jediným obchodním podílem, který spadá do SJM, je podíl v bytovém družstvu. Z vlastnictví tohoto podílu vyplývá nárok na vyplacení zůstatkové hodnoty podílu. Jde-li o členství nabyté za trvání manželství, vzniklo společné členství v družstvu a tudíž výplata zůstatkové hodnoty je příjmem do SJM. Pokud se jeden z manželů stal členem bytového družstva před uzavřením sňatku, tak vznikem manželství vznikl i společný nájem bytu, ale již ne společné členství v družstvu (viz. kapitola II, podkapitola 4, oddíl 4.1). Vyplacená zůstatková hodnota proto patří jen jednomu z manželů, který je členem družstva. Pokud má manžel příjmy z podnikání, předchází tomu v drtivé většině rozhodnutí soudu o zúžení SJM dle ustanovení § 148 odst. 2 občanského zákoníku. Po právní moci takovéhoto rozhodnutí se příjmy z podnikání rozdělují mezi manžela – podnikatele a manžela – nepodnikatele jen v případě, že nepodnikající manžel spolupracuje s podnikajícím manželem při jeho podnikání. Příjmy se pak rozdělí stejnou měrou, není-li mezi nimi v písemné smlouvě dohodnuto něco jiného. Takže příjmy z podnikání patří do SJM,
53
nedošlo-li k rozhodnutí soudu o zúžení SJM dle § 148 odst. 2 OZ nebo k jiné modifikaci SJM. Po rozhodnutí soudu o zúžení SJM lze dosáhnout pouze toho, že příjmy z podnikání jednoho manžela se dělí mezi oba manžele, tedy jde o příjmy do výlučného vlastnictví každého manžela. Zde je třeba se zmínit, že zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zná poměr příjmů spolupracujících osob pouze do 50%. To je v rozporu se smluvní volností v občanském zákoníku, dle kterého může mít teoreticky spolupracující osoba podíl na příjmech i vyšší než polovinu. Lze samozřejmě uvést ještě množství dalších způsobů nabývání majetku do SJM či do výlučného vlastnictví jen jednoho manžela. Výše uvedený výčet však prezentuje nejčastější způsoby nabývání majetku, s jakými se lze setkat v běžném životě každého občana, a jaké proto nejčastěji zkoumá soud při řešení otázek souvisejících s rozhodováním o vypořádání SJM.
1.1.5 Obchodní podíl
Problematikou, která si zaslouží zvláštní pozornosti je problematika obchodního podílu ve vztahu k SJM. Otázka, zda obchodní podíl nabytý jedním z manželů za trvání SJM patří do tohoto majetkového společenství a pokud ano, jak tento podíl vypořádat je otázka, která není výslovně zákonem řešena, přestože situace, kdy jeden z manželů je za trvání SJM společníkem obchodní společnosti není zdaleka výjimečná a soudy tak musí tyto otázky řešit poměrně často. Pokud se podíváme zpětně ještě na situaci, před 1. 8. 1998, kdy zákonné majetkové společenství manželů bylo BSM, tak tehdy byla situace poměrně složitější. Mnozí autoři se domnívali, že obchodní podíl do BSM nemůže patřit. Tento názor odůvodňovali tím, že dle ustanovení § 143 OZ součástí BSM mohlo být pouze to, co mohlo být předmětem vlastnictví. Předmětem vlastnictví pak mohou být pouze věci v právním slova smyslu. Obchodní podíl, ale věcí v právním slova smyslu není. Jde o jinou majetkovou hodnotu a jako takový nemohl být předmětem vlastnictví a tedy ani BSM.
54
Součástí BSM se dle těchto názorů staly jen zisky vyplacené za trvání manželství z titulu podílu v obchodní společnosti, při zrušení společnosti likvidací podíl na likvidačním zůstatku a při zániku účasti jednoho z manželů na společnosti jeho vypořádací podíl. Také jestliže svůj podíl na společnosti prodal, stala se součástí BSM cena, kterou při prodeji obchodního podílu obdržel. Při zániku BSM se však k existenci obchodního podílu mělo přihlížet, jestliže byl alespoň z části pořízen ze společných prostředků a to tak, že ohledně hodnoty BSM se měl vypracovat znalecký posudek a částka stanovená tímto posudkem se pro účely vypořádání zahrnula do BSM. Hodnotu obchodního podílu bylo ještě třeba snížit o částku, kterou jeden z manželů ze svých výlučných prostředků do společnosti vložil.64 Jiná část odborníků souhlasila s tím, že sice BSM se omezuje jen na věci v právním slova smyslu, za které se považují hmotné věci (res corporales) nabyté některým z manželů za trvání manželství, ale toto vymezení považovali za příliš úzké a disfunkční. Odvolávaje se na judikaturu, dle níž je v rámci soudního vypořádání BSM bylo nutno provést i vypořádání pohledávek a dluhů manželů, pokud vznikly za trvání manželství, a to analogicky (§ 853 OZ) podle § 150 OZ v tehdejším znění, dovodili, že termín „společný majetek“ nepředstavuje pouze věci, neboť pojem „majetek“ v českém právním řádu zahrnuje standardně nejen věci, ale i majetková práva. Tato majetková práva pak mohou podle § 118 odst. 1 OZ být předmětem občanskoprávních vztahů Z poslední věty ustanovení § 149 odst. 4 učinili proto závěr, že předmětem vypořádání BSM jsou i majetková práva. Obchodní podíl je míra účasti na čistém jmění obchodní společnosti (§ 61 odst. 1) obchodního zákoníku (dále jen ObchZ), se kterou jsou spojena práva společníka na rozhodování o obchodní společnosti a na výsledku jejího podnikání, právo na vyplacení vypořádacího podílu či podílu na likvidačním zůstatku. Za majetková práva bylo proto nutno považovat i práva, která
64
Mašek D. Manželství a obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným. Právo a rodina, 2000, č. 2
55
náleží společníku
z obchodního podílu. Proto se přihlíželo k hodnotě
majetkových práv vyplývajících z obchodního podílu. Hodnota se určovala na základě § 61 odst. 2 ObchZ ve výši vypořádacího podílu při trvání obchodní společnosti a na základě § 61 odst. 4 ObchZ ve výši podílu na likvidačním zůstatku, jestliže byla obchodní společnost v likvidaci. Společníkem obchodní společnosti byl však pouze manžel, který uzavřel společenskou smlouvu. Právo společníka podílet se podle zákona na řízení společnosti druhý manžel nikdy neměl.65 Tečku za těmito úvahami udělal až Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že obchodní podíl představuje majetek, který je způsobilý být předmětem vypořádání, a to dle ustanovení § 149 odst. 4 věty poslední OZ před novelou č. 91/1998 Sb.. Obchodní podíl nabytý za trvání manželství jedním z manželů z prostředků patřících do BSM je společným majetkovým právem manželů, které se v rámci řízení o vypořádání BSM přikazuje účastníku, který je společníkem uvedené obchodní společnosti.66 Nyní je situace poněkud jednodušší v tom, že SJM se na rozdíl od BSM neomezuje na věci v právním slova smyslu a součástí SJM mohou být i jiná majetková práva. Přesto se i nyní najdou názory, že obchodní podíl do SJM nepatří. Tento, můžeme již říci, že zcela chybný názor vycházel z toho, že jeden obchodní podíl může náležet více osobám a každá osoba může mít ve společnosti jen jeden obchodní podíl. Na společný vklad manželů, tím myslí vklad financovaný jak ze společných prostředků, tak z výlučného majetku člena obchodní společnosti, pak aplikoval ustanovení o spoluvlastnictví a nikoli o SJM. Jestliže manžel dal ze společných prostředků vklad do základního kapitálu obchodní společnosti a společnosti se daří, takže obvyklá cena podílu je o mnoho vyšší, nemá dle tohoto názoru druhý manžel v rámci vypořádání SJM nárok na výplatu poloviny zvýšené obvyklé ceny obchodního podílu, ale jen poloviny vkladu. Pokud má jeden z manželů ve svém výlučném vlastnictví obchodní podíl, rozvodem manželství se prý vůbec nic nemění a 65
Kopáč, L., Švestka, J. Obchodní podíl – bezpodílové spoluvlastnictví manželů a zástavní právo. Právní rozhledy, 1996, č. 9 66 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn.22 Cdo 103/2005
56
druhý z manželů má pouze nárok, pokud se podílel na splacení vkladu svými prostředky, na vrácení těchto prostředků a není proč mu vyplácet nějakou část obchodního podílu. 67 I další autoři vedoucí polemiku o tomto problému dospěli k závěru, že jestliže manžel využil zcela nebo z části prostředky ze SJM, pak je obchodní podíl v jeho výlučném majetku a jen prostředky získané jeho pozbytím a veškeré výnosy (zejména podíl na zisku) přináleží do SJM. Druhý manžel má pak ještě právo, aby při zániku manželství mu byly uhrazeny prostředky, které bývalý manžel použil ze SJM na získání obchodního podílu. Pokud byli oba manželé účastníci společenské smlouvy, buď získal každý manžel svůj samostatný obchodní podíl do výlučného majetku, anebo oba manželé nabyli jeden obchodní podíl v SJM podle § 114 odst. 3 ObchZ.68 S těmito názory však nelze souhlasit. Zákon, pokud v ustanovení § 143 odst. 2 OZ hovoří o tom, že v případě stane-li se za trvání manželství jeden z manželů společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu včetně akcií ani nabytí členských práv a povinností členů družstva účast druhého manžela na této společnosti s výjimkou bytového družstva, má tím na mysli skutečnost, že druhý manžel se nestane společníkem společnosti a členem družstva s právy vyplývajícími z obchodního zákoníku. Jinak, ale tento majetek do SJM patří. Otázkou je jak to je s uplatněním práv vlastníka obchodního podílu patřícího do SJM, jako je právo s obchodním podílem volně disponovat, což je obchodním zákoníkem (§ 115) vázáno pouze na souhlas valné hromady a poté následuje deklaratorní zápis do obchodního rejstříku. V tomto případě je nutno mít za to, že je potřeba souhlasu druhého manžela, přestože není společníkem obchodní společnosti, jinak je smlouva o převodu obchodního podílu relativně neplatná. Proto může dojít k případům, že účastníci uzavřeli smlouvu o převodu obchodního podílu, kterou schválila valná hromada a je i nový vlastník podílu zapsán do obchodním rejstříku, přesto se může druhý manžel, 67
Holub, O. Vypořádání obchodního podílu ve společnosti s r. o. po zániku manželství. Právo a rodina, 2002, č. 2 68 Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2005, s. 110 - 111
57
jehož souhlas s převodem nebyl dán, ve tříleté promlčecí lhůtě dovolat neplatnosti tohoto úkonu s účinky ex tunc. 69 Uvedené rozdílné názory naštěstí již ujednotil Nejvyšší soud, který dovodil, že s obchodním podílem je spjata majetková hodnota, která je ve smyslu § 118 odst. 1 OZ jinou majetkovou hodnotou a jako taková může být předmětem občanskoprávních vztahů. Jestliže i jen jeden z manželů nabude za trvání manželství a z prostředků patřících do SJM obchodní podíl ve společnosti, stává se tím získaný majetek (hodnota takového podílu) ze zákona součástí SJM, neboť to přímo vyplývá z kogentního ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) OZ. Následkem vynaložení prostředků patřících do SJM, aniž by se současně stali „kolektivními“ společníky ve společnosti, se obchodní podíl nabytý jedním z manželů stává součástí SJM. Ale jen manžel – společník má práva a povinnosti vyplývající pro něj z úpravy postavení společníka obchodní společnosti v ObchZ či jiném právním předpise nebo ve společenské smlouvě. Je však oddělen od majetkové hodnoty obchodního podílu, která zůstává manželům společná. Proto je také omezen v nakládání s obchodním podílem, pokud nejde o jeho obvyklou správu ve smyslu § 145 odst. 2 OZ, neboť stejnou měrou jako náleží jemu, náleží i druhému manželovi.70 Následovalo další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež zopakovalo již uvedené závěry a dodalo, že rozhoduje-li soud po zániku SJM o jeho vypořádání, nestačí přikázat hodnotu obchodního podílu, ale je třeba přikázat obchodní podíl. Ten však může být přikázán jen podnikajícímu manželovi.71 Ve světle těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu musí soud, který vede řízení o vypořádání SJM, do masy vypořádávaného majetku zahrnout i obchodní podíl jednoho z manželů, jestliže ho nabyl za trvání manželství alespoň z části z prostředků spadajících do SJM. Tento podíl pak vypořádá tak, že jej přiřkne do vlastnictví toho z manželů, kdo je členem obchodní společnosti, a to i v případě když byl tento podíl již převeden na jinou osobu a
69
Dvořáková Závodská, J. Patří obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným do společného jmění manželů? Právo a rodina, 2005, č. 12 70 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004 71 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004
58
druhý manžel úspěšně vznesl námitku relativní neplatnosti tohoto právního úkonu. Hodnota vypořádávaného obchodního podílu odpovídá likvidačnímu zůstatku, je-li společnost v likvidaci nebo vypořádacímu podílu, který se zjistí na základě roční účetní závěrky (§ 61 ObchZ).
1.2 Nabytí majetku do výlučného vlastnictví jednoho manžela a do podílového spoluvlastnictví obou manželů
1.2.1 Výlučné vlastnictví jednoho z manželů
Uzavření manželství nemá samozřejmě žádný vliv na vlastnická práva existující před uzavřením manželství. Každý z manželů tak má ve svém výlučném vlastnictví to, co vlastnil před uzavřením manželství. Samotná skutečnost, že manželství bylo uzavřeno, ovlivní pouze majetková práva vzniklá po uzavření manželství, a to způsobem podrobně rozvedeným v předchozí části. Nicméně i za trvání manželství a existence SJM, mohou vzniknout vlastnická práva pouze jednomu z manželů. Taxativní vymezení situací, kdy i za trvání manželství nabývá vlastnictví jen jeden z manželů jest provedeno v ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Jedná se o majetek získaný darem, dědictvím či majetek nabytý za majetek, který je již ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, dále věci sloužící svou povahou osobní potřebě jen jednoho z manželů a věci vydané jednomu z manželů na základě právních předpisů o restituci ať již proto, že věc měl ve svém vlastnictví před uzavřením manželství nebo jde o právního nástupce původního vlastníka. Nabytí do výlučného vlastnictví děděním či darováním se zdůvodňuje tím, že o takto nabytou hodnotu se druhý z manželů nezasloužil. Kdy se jedná o majetek získaný do výlučného vlastnictví jednoho z manželů darem či dědictvím jest poměrné jasné a nedělá problémů ani v soudní praxi. Darováno do výlučného vlastnictví je, pokud manžel jako obdarovaný uzavře s dárcem darovací smlouvu dle ustanovení § 628 občanského zákoníku, kdy dárce
59
daruje výlučně onomu manželovi nějakou věc a tento manžel takovýto dar příjme. To, že se jedná o dar jen jednomu manželovi, lze usuzovat z vůle dárce a okolností darování. Děděním pak dojde k přechodu vlastnického práva na jednoho z manželů úmrtím původního vlastníka - zůstavitele (§ 460 OZ). Lhostejno, zda se jedná o dědění na základě zákona dle ustanovení § 473 475a OZ nebo na základě závěti dle § 476 - 480 OZ, nestává se tento majetek součástí SJM, ale je ve výlučném vlastnictví dědice. Na prvý pohled by se mohlo zdát, že rovněž nabytí majetku za majetek, který již je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, nečiní v praxi problémy a nezasluhuje si tudíž podrobnější úvahy. Opak je však pravdou. Nejde o nabytí nového majetku ani o rozmnožení majetku dosavadního, ale o změnu bez vlivu na charakter vlastnictví. Nejčastějším způsobem nabytí za majetek ve výlučném vlastnictví je buď směna nebo koupě věci za finanční prostředky získané prodejem věci ve výlučném vlastnictví. Při směně by nemělo činit potíže určit, že takto nabytá věc je ve výlučném vlastnictví. Hodnota nově nabyté věci totiž není při směně ve vztahu k hodnotě věci původní rozhodující. V drtivé většině případů, ale jde o získání věci za částku utrženou prodejem věci ve výlučném vlastnictví. A zde je nutno zaměřit pozornost na takto získané finance, neboť způsob nakládání s nimi rozhoduje, zda došlo k nabytí věci do SJM nebo do výlučného vlastnictví jednoho z manželů. Platí zde totiž zásady, že při nabytí věci ze zdrojů pocházející ze SJM i z výlučného majetku některého z manželů se věc stává součástí SJM, a to bez ohledu na poměr prostředků použitých ze SJM a z výlučného vlastnictví a, že pokud se finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů smíchají s finančními prostředky patřícími do SJM (byť i s jednou korunou), nelze učinit závěr, že nová věc byla koupena za finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Nejčastěji dochází k tomu, že utržené prostředky jsou uloženy na účet, kde se nacházejí i finanční prostředky patřící do SJM (např. mzda jednoho z manželů) nebo jsou uloženy na obvyklé místo v domácnosti manželů, kde se ukládají i ostatní finanční prostředky jež spadají
60
do SJM. Potom ani v případě, že pořizovací cena nové věci je shodná či menší než prodejní cena staré věci, nelze mít za to, že věc byla pořízena právě za finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, a že proto nepatří do SJM. Takovýto závěr lze učinit prakticky jen v případě, že peníze byly přechovávány odděleně od ostatních finančních prostředků manželů (nejčastěji v samostatné obálce) a poté byla za ně koupena nová věc. I kdyby byly peníze získané z prodeje věci ve výlučném vlastnictví jedno manžela uloženy na nový pro ten účel zřízený účet, smíchaly by se s penězi ze SJM, protože na tento účet by byl nepochybně připisován úrok, což jsou finanční prostředky nabyté za trvání manželství, a proto patřící do SJM. Došlo by tak opět ke smíchání prostředků patřících do SJM s prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, a tím ke znemožnění identifikace posléze použitých peněz z tohoto účtu. Věci sloužící svou povahou osobní potřebě jen jednoho z manželů jsou věci, které jsou ve vlastnictví jednoho z manželů kvůli svému charakteru, a to bez ohledu na způsob nabytí. Jsou to věci, které jsou svou povahou spojené s osobou jednoho manžela a slouží jeho osobní potřebě, pokud tyto věci neslouží i druhému z manželů. Věcmi osobní potřeby jsou zejména oděvy a obuv. Pokud tyto věci byly pořízeny ze zdrojů
SJM nelze vyloučit, že
hodnotu těchto věcí bude třeba vrátit do SJM. Mělo by se však jednat o věci nikoliv obvyklé osobní potřeby. S výjimkou věcí sloužících osobní potřebě jednoho z manželů nemůže manžel, pokud SJM nebylo zúženo, ze společných prostředků koupit věc do svého výlučného vlastnictví, a to ani se souhlasem druhého manžela. V právní úpravě platné do 1.8.1998 byly ve výlučném vlastnictví i věci sloužící jen jednomu z manželů k výkonu povolání a to včetně podnikání. Po novele občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. však i věci sloužící jednomu z manželů do SJM patří, neboť nepochybně věci sloužící osobní potřebě je užší pojem než věci sloužící k výkonu povolání, i když soudní praxe určitě najde i věci, které slouží osobní potřebě manžela a zároveň k výkonu jeho povolání. Většina autorů se správně domnívá, že věci, které nebyly v BSM před 1.8.1998, protože sloužily k výkonu povolání jednomu
61
z manželů, se nestaly po tomto datu věcmi v SJM, neboť v čl. VIII zákona č. 91/1998 Sb. jest uvedeno, že součástí SJM se ke dni 1.8.1998 stávají věci tvořící dosud BSM.72 Restituční předpisy, na základě kterých lze i za trvání manželství nabýt majetek do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, jsou zejména zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1997 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a zákon. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podmínkou je, že tento majetek byl ve vlastnictví dotyčného manžela před zavřením manželství či je sice získal po uzavření manželství, ale již tehdy byly v jeho výlučném vlastnictví dle předpisů účinných do 31. 7. 1998 a nebo jde o právního nástupce - dědice původního vlastníka.73 Z méně známých norem je to nařízení vlády č. 165/1997 Sb., o vyplacení jednorázové náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, zákon č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům čs. zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům čs. zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. K tomuto lze přiřadit i prostředky vyplácené v rámci odškodnění občanů totálně nasazených za druhé světové války či prostředky vyplácené poškozeným a jejich dědicům za škody
72
Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004, s. 125 Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. 7. vydání. Praha : C.H. Beck, 2002, s. 385 73
62
na zdraví vzniklé v souvislosti se vstupem a pobytem sovětských vojsk na našem území.74 Výlučný majetek budou tvořit i práva osobnostní nebo majetková práva neoddělitelně spjatá s osobou jednoho z manželů jako například z práv na náhradu škody na zdraví, náhrada za bolestné a za ztížení společenského uplatnění. Autorská práva, a to jak osobnostní, tak i majetková, nebudou rovněž spadat do SJM, ale výnosy z majetkových práv vzniklé za trvání manželství nepochybně ano (např. licenční smlouvy). Jestliže oba manželé nejsou společnými členy bytového družstva, což je v případě, kdy jednomu z manželů vzniklo alespoň právo na přidělení družstevního bytu ještě před uzavření manželství, pak byt (jednotka ve smyslu § 2 písm. h) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), který nabyl do vlastnictví podle § 23 odst. 1 věty první tohoto zákona a § 24 zákona č. 42/1992 Sb. ten z manželů, který je členem družstva, není v SJM.75
1.2.2 Podílové spoluvlastnictví manželů
Kromě majetku patřícího do SJM a majetku, jež je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, může za trvání manželství existovat i podílové spoluvlastnictví obou manželů. Může se jednat o majetek nabytý manžely společně ještě před uzavřením manželství, což je v dnešní době, kdy snoubenci vedou často společnou domácnost ještě před sňatkem, poměrně častý případ a soud proto musí při případném rozhodování o vypořádání SJM důsledně rozlišit, které věci byly účastníky nabyty sice společně (tedy z prostředků obou), ale před vznikem manželství. Rovněž děděním lze nabýt majetek do podílového spoluvlastnictví, ale v žádném případě do SJM (ustanovení § 143 OZ o věcech darovaných nebo zděděných platí i o nabytí věci oběma manžely). Jsou to situace, kdy oba manželé jsou závětními dědici a zůstavitel jim oběma odkáže například nemovitost nebo při dědění ze zákona 74 75
Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004, s. 128 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1668/2003
63
jsou dědici rodiče zůstavitele, kteří jsou ve druhé dědické skupině (§ 474 odst. 1 OZ). Nejčastěji však nabývají manželé majetek do podílového spoluvlastnictví darováním. Nelze totiž darovat do SJM, ale pouze do podílového spoluvlastnictví. Jedná se tedy o veškeré dary, kde jsou obdarovanými oba manželé (např. dary svatební). Nelze učinit jednoduchý závěr, že pokud předmět daru slouží potřebám obou manželů, jde o dar oběma manželům a pokud výlučně jednomu, je jen v jeho vlastnictví. Je nutno podrobně zjistit okolnosti odevzdání a převzetí daru a na základě nich je pak možno teprve učinit závěr o vlastnictví věci. Takovéto zkoumání provádí soud poměrně často, neboť po rozvodu manželství mají dárci tendenci účelově tvrdit, že obdarovanými nebyli oba manželé, nýbrž pouze jeden, který je s nimi v příbuzenském vztahu, což vede ke sporům mezi bývalými manžely i po vypořádání SJM. Pokud jde o darování mezi manžely samotnými, zákon připouští, jestliže dar se nachází ve výlučném vlastnictví jednoho manžela – dárce. Manžel proto může ze svého výlučného majetku darovat podíl druhému z manželů. Pak se manželé stávají podílovými spoluvlastníky věci původně ve výlučném vlastnictví jen jednoho z nich. To bývá časté za situace, kdy do nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů jsou investovány prostředky nabyté za trvání manželství, a tedy v SJM nebo i prostředky, které vnesl do manželství jako své vlastnictví druhý z manželů. Tímto úkonem odstraňují manželé problémy s případným bezdůvodným obohacením či složitým dokazováním výše investic ze SJM do výlučného vlastnictví při jeho vypořádávání. Může samozřejmě také dojít k darování celého vlastnictví k věci ve výlučném vlastnictví jednoho manžela do výlučného vlastnictví druhého z manželů. Nelze však darovat věc pořízenou byť i z části ze společných prostředků, protože tato věc je v SJM a i obdarovávaný je proto jejím vlastníkem a není možné mu darovat něco, co již vlastní. Může nastat i situace, kdy věc je v jakémsi „smíšeném“ vlastnictví. Například manžel děděním nabude do svého vlastnictví ideální polovinu k nějaké věci. Druhou ideální polovinu pak koupí spolu s manželem ze společných prostředků, tedy
64
do SJM. Věc je poté v podílovém spoluvlastnictví z ideální jedné poloviny jen jednoho manžela a z druhé ideální poloviny patří do SJM.
1.3 Spravování majetku v SJM
Cílem právní úpravy zákonného majetkového společenství je umožnit oběma manželům společný majetek spravovat a současně chránit majetkové zájmy jednoho manžela před neuváženými kroky manžela druhého. Manžel jako vlastník věci v SJM má právo tuto věc užívat a požívat, nakládat a držet (Ius utendi et fruendi, disponendi ac possidendi). Nemusí se však vždy jednat o stejné užívání věci v SJM oběma manžely. Často se naopak stává, že věc užívá pouze jeden z manželů. Postačí, že v takovém způsobu užívání je shoda, a tím je užívání společné (může se například jednat o automobil zakoupený ze společných prostředků a patřící do SJM, který však užívá ve shodě s manželem výlučně manželka pro své potřeby). Společným užíváním věci je i užívání, při kterém společnou věc neužívají manželé, ale jejich děti, pokud je to na základě jejich shody. Shoda o užívání věci se týká také způsobu užívání společných finančních prostředků, neboť i peníze jsou věci. Užívání věci je pak obvykle užíváním spojeným se spotřebováním věci nebo opotřebením včetně zničení nebo opuštění věci. Jelikož mají oba manželé stejná práva k majetku v SJM (manželé společně užívají a udržují majetek patřící do SJM) a nelze očekávat od dvou v jednání svobodných a rovných lidí vždy absolutní shodu ohledně nakládání se společným majetkem, vyvstává nutnost v zákoně upravit způsoby hospodaření s majetkem patřícím do SJM. Zákon tuto nutnost vyřešil v ustanovení § 145 odst. 2 OZ tak, že obvyklou správu majetku náležejícího do SJM může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, protože jinak je právní úkon neplatný. Dále však tento či jiný zákon nebo norma nižší právní síly, jako je vyhláška, blíže tento pojem nevykládá. Pojem „obvyklá správa“ je ve svém obsahu shodný s dříve užívaným pojmem „běžná záležitost“, jehož definici nalezneme především v samotné
65
soudní praxi. Obvyklá správa, to jsou především záležitosti jejichž vyřízení nemůže narazit na nesouhlas druhého, protože to neohrozí jeho vlastnická práva a je to očekávaná záležitost (nejtypičtějším případem je placení různých pravidelných poplatků). Vždy ale záleží na konkrétních okolnostech, a aby v konkrétním případě nebyly porušeny dobré mravy (§ 3 OZ). Za obvyklou správu se považuje to, co je při hospodaření s věcí běžné a obvyklé, pravidelně se opakuje a nevymyká se z rámce běžného hospodaření s touto věcí. Z toho je zřejmé, že se bude jednat především o náklady vynaložené na údržbu a opravu věci, placení nutných výdajů spojených s užíváním věci jako je nájemné za byt, za palivo do auta, pojištění odpovědnosti za způsobenou škodu při provozu auta, místní poplatky za domácí zvířata a podobně. Obvyklou správou budeme tak ve většině případů rozumět úkony týkající se zajištění chodu společné domácnosti a zajišťování základních životních potřeb členů rodiny. Při posuzování, zda se jedná o obvyklou správu, se zjišťuje, co je obvyklou správou u normálního manželství daného společenského postavení v té které konkrétní situaci. Posuzování však není neměnné, ale mění se s rozvojem společnosti, se zvyšováním životní úrovně v zemi. Soudní praxe se ujednotila na tom, že jest zapotřebí přihlížet ad hoc ke konkrétní majetkové situaci v rodině, k jejím zvyklostem a dřívějším jednáním ohledně majetku v SJM. Zvláště po roce 1990, kdy dochází k výraznější diferenciaci mezi různými vrstvami společnosti, nelze na každé manželství aplikovat stejná měřítka „obvyklé správy“. Lze se shodnout na tom, že u většiny manželství jde při prodeji automobilu patřícího do SJM o záležitost, která je nad rámec „obvyklé správy“ a je tedy k platnému prodeji i nutný souhlas druhého manžela. Existují však i manželství, kde prodej či koupě automobilu je vzhledem k množství v rodině a velké četnosti nákupů a prodejů tak běžnou záležitostí, že lze učinit závěr, že v tomto případě se jedná o obvyklou správu, kde může manžel jednat samostatně, bez souhlasu druhého. Za běžnou správu lze v každém případě považovat plnění povinností uložených zákonem či jinou právní normou (např. vyživovací povinnost
66
vyplývající ze zákona), uložených rozhodnutím příslušného orgánu včetně soudu (např. vyživovací povinnost plněná na základě soudního rozhodnutí) a vyplývajících ze smluvních závazků (nejčastěji placení za nájem a služby spojené s užíváním bytu). Smluvní závazky však musí nejprve platně vzniknout, to je musí být uzavřeny alespoň s dodatečným konkludentním souhlasem druhého manžela. Za obvyklou správu můžeme také považovat právní úkony, jež se sice týkají společného majetku, ale neznamenají prakticky žádnou změnu, jako je ukládání peněžních prostředků na účet, dále příjem peněžních prostředků z různých právních důvodů, jako je nájem za věci v SJM, platby od dlužníka, z titulu náhrady škody či bezdůvodného obohacení a jiné. Za záležitosti, které nelze podřadit pod běžnou správu musíme především považovat zakládání dlouhodobých práv a závazků či nabytí nebo zbavení se věci výrazné hodnoty76 (nemovitosti vždy) a ve většině případů i uzavření nájemní smlouvy a i zrušení smluv týkající se práv k nemovitosti, jako je výpověď z nájmu bytu, vyklizení bytu. Pokud záležitosti týkající se obvyklých oprav a údržby věci v SJM považujeme za běžnou správu, tak úkony překračující tyto obvyklé opravy a údržbu již běžnou správou být nemohou a vyžadují si souhlas druhého manžela. Uzavření půjčky z jejíž prostředků mají být hrazeny společné náklady (koupě věci do SJM, oprava věci v SJM) není věcí obvyklou. To, že u úkonů přesahujících běžnou správu je potřeba souhlas druhého manžela neznamená, že tento úkon nemůže učinit jeden manžel sám a zavázat tím i druhého manžela. Druhého manžela s jeho souhlasem totiž zastupuje. Jestliže však právní úkon činí oba manželé osobně, každý za sebe musí vykonat všechny potřebné úkony (například písemně uzavíranou smlouvu, kde jsou oba manželé uvedeni jako účastníci tohoto smluvního vztahu musí i oba podepsat a nemůže dojít k uzavření takovéto smlouvy jen podpisem jednoho manžela s tím, že zastupuje druhého byť s jeho souhlasem). Lze tedy říci, že právní praxe opírajíce se o judikaturu 77 při
76 77
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 14 Cmo 479/2004 R 42/72
67
hodnocení právního úkonu vychází z okolností jednotlivého případu, tedy posuzují situaci ad hoc
vzhledem k majetkové situaci rodiny, jejím
zvyklostem a podobně. V jednáních mezi manžely je převaha konkludentních jednání, kde se uplatní pravidlo Qui tacet consentire videtur, tedy kdo mlčí, souhlasí. Je tak na manželovi, aby projevil zavčas svůj nesouhlas, jinak se vychází z toho, že jeho mlčení je souhlas a je na něm, aby prokázal opak. Protože postačí i dodatečný konkludentní souhlas což znamená jen to, že druhý manžel v promlčecí lhůtě nevznese námitku relativní neplatnosti úkonu, měl by druhý manžel vědět o uzavření smlouvy a znát i její obsah. Mlčení druhého manžela nemůže být považováno za konkludentní souhlas v případě, že se o právním úkonu vůbec nedozvěděl. Zvlášť jsou upravena práva v souvislosti s podnikáním manžela, ke kterému chce použít majetek v SJM (§ 146 OZ). Zákon výslovně určuje, že souhlas manžela s podnikáním musí být vždy dán a musí být udělen při prvním použitím majetku v SJM k podnikání, ale k dalším právním úkonům souvisejícím z podnikáním již ho není třeba. Není špatná myšlenka, že kvůli větší právní jistotě měla být stanovena obligatorní písemná forma takovéhoto souhlasu s ověřeným podpisem.78 Jestliže tento souhlas dán není, postupuje se již dle obecných ustanovení chránících zájmy druhého manžela. Za existence BSM jako zákonného majetkového společenství manželů byl prosazován názor, že manžel, který je podnikatel, nepotřebuje k uzavření úvěrové smlouvy souhlas druhého manžela, protože v případě půjčky nejde o nakládání se společným majetkem, neboť úvěrem či půjčkou získané finanční prostředky při uzavření smlouvy ještě v majetku manželů být nemohou. Až po čerpání úvěru stanou se věci za úvěr pořízené součástí BSM.79 Tento názor pramenil z toho, že tehdejší právní úprava výslovně závazky do BSM nezahrnovala. Proto dnes by takovéto jednání bylo relativně neplatné.
78 79
Salač, J. Společné jmění manželů. Právní praxe, 1998, č. 9 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1995, sp. zn.5 Cmo 604/1994
68
Speciální záležitostí, na kterou nelze vztáhnout ustanovení § 145 OZ, je výkon rodičovské zodpovědnosti, tedy práv a povinností rodiče k dítěti, neboť tyto otázky jsou upraveny zvlášť v ustanovení § 30 a následujících zákona o rodině. Podle původního znění občanského zákoníku z roku 1964 byla důsledkem překročení oprávnění vymezené obvyklou správou (tehdy běžnou záležitostí) ex lege absolutní neplatnost předmětného úkonu. Tato zásada byla změněna až novelou č. 131/1982 Sb., kdy princip absolutní neplatnosti byl nahrazen principem neplatnosti relativní dle ustanovení § 40a OZ. Úkon učiněný jedním z manželů bez souhlasu druhého, jež nepředstavoval obvyklou správu majetku je platný, pokud se druhý manžel jeho neplatnosti výslovně nedovolal. Jak vyplývá z konstrukce relativní neplatnosti právního úkonu, namítnout účinně neplatnost je možné jen v obecné tříleté promlčecí lhůtě. K souhlasu druhého manžela s právním úkonem v neběžné záležitosti může dojít jakýmkoliv způsobem, protože zákon formu nepředepisuje. Proto postačí i konkludentní souhlas. Rovněž zákon nestanoví, kdy je třeba tento souhlas udělit, a proto není třeba ho mít předem, ale postačí i dodatečně. Protože zákon s nesouhlasem druhého manžela spojuje relativní neplatnost právního úkonu, vyplývá z toho, že právní úkon je platný, dokud se ten, kdo je tímto úkonem dotčen, jeho neplatnosti nedovolá, přičemž platí obecná tříletá promlčecí lhůta. Je tedy zřejmé, že pro přerušení běhu promlčecí lhůty je potřeba podat žalobu k soudu. Pokud soud na základě takovéto žaloby vysloví neplatnost právního úkonu, je úkon neplatný od samého počátku. Právní praxe ale odlišně posuzovala situaci, kdy manželé jsou při uzavírání kupní smlouvy na straně prodávající a kdy jsou na straně kupující. Při prodeji věci patřící do společného majetku byl třeba souhlas i druhého manžela, pokud nešlo o běžnou záležitost. Při koupi věci byť za společné prostředky se dříve mělo za to, že se nejedná o správu společného majetku, protože uzavřenou smlouvou se věc do společného majetku teprve dostala. Nebylo třeba proto souhlasu druhého manžela bez ohledu na to, zda se jednalo oběžnou záležitost či nikoliv. Z uzavřené kupní smlouvy byl zavázán pouze
69
jeden manžel, a to i v případě, že disponoval se souhlasem druhého manžela k uzavření smlouvy. Případný nesouhlas druhého manžela pak nečinil smlouvu neplatnou a měl vliv jen na vztah mezi manžely nikoliv na vztah ke třetí osobě - prodávajícímu. Aby mohli být ze smlouvy zavázáni oba manželé, museli být výslovně oba účastníky této smlouvy.80 Tento neudržitelný právní názor, kdy utrácení společných prostředků nebylo posuzováno jako správa společného majetku, měl od počátku i své četné odpůrce, kteří naopak zastávali názor, že rovněž koupě věci za společné prostředky bez souhlasu druhého manžela, nejedná-li se o běžnou záležitost, je neplatná. Novelou č. 91/1998 Sb. se staly předmětem společného jmění i závazky. Předmětem SJM se poté stal i závazek z kupní smlouvy nepřesahující míru obvyklé správy uzavřené jedním z manželů. Pokud míru obvyklé správy přesahoval, bylo již potřeba souhlasu druhého manžela, ale v každém případě nabytá věc spadala do SJM. Závazek zaplatit kupní cenu by nespadal do SJM, pokud by byl nepřiměřený dle ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) OZ. Tedy námitka relativní neplatnosti vznesená druhým manželem nezpůsobí neplatnost uzavřené kupní smlouvy. Tímto výkladem se chrání práva třetích osob, které by jinak při prodeji věci musely zkoumat, zda je kupní cena placena ze společných prostředků kupujícího a jeho manžela a zda druhý manžel dal ke koupi svůj souhlas. Přes určitou modifikaci způsobenou výslovným zařazením závazků do společného majetku má druhý manžel stále odlišná práva v případě prodeje a koupě věci. Nelze vyloučit, že mezi manžely vzniknou spory týkající se majetku v SJM. Může se jednat o spor o užívání věci (jeden manžel výlučně užívá věc patřící do SJM, přestože s tím druhý manžel nesouhlasí) nebo o spor ohledně nakládání s věcí (spory o to zda věc v SJM prodat či nikoliv). Protože občanský zákoník řešení těchto sporů přímo neupravuje, musí se v souladu s ustanovením § 853 OZ použít ustanovení občanského zákoníku upravující vztahy nejbližší, a tím budou nepochybně ustanovení upravující řešení sporů mezi podílovými spoluvlastníky. Z toho vyplývá, že i v případě sporů mezi 80
R 22/83
70
manžely týkající se užívání či nakládání s věcí v SJM je možno se žalobou obrátit na soud. To znamená, že soud může svým rozhodnutím přesně stanovit užívání věci oběma manžely či nahradit souhlas druhého manžela s nakládáním věci. V manželství
se
nejčastěji
nakládá
se
společnými
finančními
prostředky. Společné peníze mohou mít buď podobu věci (jsou-li v hotovosti) nebo pohledávky (jsou-li uloženy u peněžního ústavu). Otevření si účtu a i zasílání finančních prostředků na něj (např. mzdy) lze podřadit pod obvyklou správu majetku, a proto není k tomuto kroku třeba souhlasu manžela. A zde nastává problém. S účtem otevřeným jedním z manželů může dle bankovních předpisů disponovat pouze tento manžel bez ohledu na to, že na účtu jsou společné peněžní prostředky, ke kterým má stejná práva i druhý manžel. Druhý manžel nemá právo vůči bance, která vede účet sice se společnými prostředky, ale jen pro druhého manžela, nic požadovat. Obecná ustanovení občanského zákoníku jsou tady derogována speciálními normami vztahujícími se na peněžní ústavy. Jen manžel, který je majitelem účtu, má právo disponovat s finančními prostředky na něm složenými i když jsou to prostředky společné. Vlastnictví účtu dokládá oprávnění manžela s účtem nakládat, ale nezakládá domněnku o výlučném vlastnictví uložených peněžních prostředků majitelem účtu. Banka zde vystupuje v roli dlužníka obou manželů. Nakládání s účtem je proto třeba odlišovat od nakládání s prostředky na účtu. Z právních úkonů týkajících se
společných věcí jsou oprávněni a
povinni oba manželé společně a nerozdílně (§ 145 odst. 4 OZ). Tím je zákonem stanovena solidární odpovědnost manželů, která se v praxi projeví tak, že věřitel je oprávněn vymáhat společný dluh manželů celý po kterémkoliv z nich. Pokud však dosáhne pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu jen vůči jednomu z manželů, může chtít při výkonu rozhodnutí dluh zaplatit jen po tomto manželovi. Výkonem rozhodnutí však můžou být postiženy všechny věci a práva patřící do SJM, pouze výlučný majetek druhého manžela je exekuce ušetřen. Nelze také vést výkon
71
rozhodnutí srážkami ze mzdy druhého manžela, protože mzda se až výplatou stává součástí SJM. Protože se občanský zákoník ani jiný zákon nezmiňují o tom, čím se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí právní vztahy týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět, je třeba opět dle ustanovení § 853 OZ dovodit, že na toto období se aplikují ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. předpisy o společném jmění manželů.81
2. Zákonné možnosti modifikace SJM 2.1 Modifikace SJM rozhodnutím soudu Občanský zákoník (zák. č. 540/1964 Sb.) účinný od 1.4.1964 neumožňoval žádnou modifikaci vzniku, rozsahu či správy majetkového společenství manželů zvané tehdy bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Kogentní ustanovení upravující BSM nedávaly žádnou možnost upravit si své majetkové vztahy v manželství jinak, a proto dnem účinnosti zákona vzniklo BSM bez výjimky k veškerému majetku manželů, jež dle zákona do BSM patřil. Taková úprava se stala neudržitelnou po změně politicko-společenských poměrů v roce 1989, a proto novelou č. 509/1991 Sb. byly ustanovení občanského zákoníku změněny tak, že manželům daly možnost si dohodou rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah BSM. Stejně tak si mohli manželé odlišně upravit spravování majetku v BSM, a také si mohli vyhradit vznik BSM až ke dni zániku manželství. Dohoda vyžadovala formu notářského zápisu. Tímto došlo fakticky k návratu k úpravě obsažené v zák. č. 265/1949 Sb.,o právu rodinném. Období 27 let, to je od roku 1964 do roku 1991, bylo proto obdobím, kdy bylo absolutně vyloučeno dohodou se odchýlit od zákonné úpravy majetkoprávních vztahů mezi manžely. Umožněno bylo pouze majetkové společenství manželů rozhodnutím soudu zrušit. Ke zrušení mohlo dojít jen na návrh jednoho z manželů, a to ze
81
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003
72
závažných důvodů, kdy by další existence BSM odporovala dobrým mravům. Judikatura dovodila, že to je zejména situace, kdy jeden z manželů nehospodárně nakládá s hodnotami patřícími do BSM a tímto svým jednáním ohrožuje majetkové zajištění rodiny. Dalším z důvodů byla skutečnost, že manželé spolu nežijí, nehospodaří, společně neuspokojují své potřeby. Zmíněná novela č. 509/1991 Sb. pak přidala ještě jeden důvod, a to, když jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti. BSM zaniklé rozhodnutím soudu mohlo být obnoveno pouze opět rozhodnutím soudu, ale jen s účinky ex nunc. Od novely občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. se pak již SJM může pouze zúžit až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Musí se zase jednat o návrh jednoho z manželů a důvodem pro vydání takovéhoto rozhodnutí soudu je kromě obecného „závažného“ důvodu skutečnost, že manžel získal oprávnění k podnikatelské činnosti či se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Závažné důvody je třeba vykládat stejně jako v případě předcházejícího rozhodování o zrušení BSM. Opětovné rozšíření je samozřejmě možné, ale zase jen rozhodnutím soudu. Zákon však neřeší otázku, co je možno označit za „obvyklé vybavení domácnosti“. Soudy při svém rozhodování tuto otázku neřeší a nechávají ji až na následnou dohodu manželů o vypořádání věcí, které rozhodnutím soudu ze SJM vypadly, neboť v drtivé většině rozhodnou výslovnou citací § 148 OZ, tedy že SJM účastníků se zrušuje „až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti“. Vhodnější by však samozřejmě bylo, aby zákonodárce nebo judikatura jasně vyložili tento pojem, a tím stanovili rozsah majetku, jež i po rozhodnutí soudu v každém případě zůstává v SJM. Pojem „obvyklé vybavení domácnosti“ by dle mého názoru měl být vykládán v souvislosti s průměrnou životní úrovní rodin v daném období a nikoliv jako u pojmu „obvyklá správa“ v souvislosti se životní úrovní konkrétní rodiny o jejichž SJM soud rozhoduje. Jinými slovy po zúžení soudem by v SJM v každém případě měly zůstat věci jež jsou obvyklé v průměrné české domácnosti. To znamená, že rozsah tohoto pojmu se se zvyšující životní úrovní mění, neboť to co je nyní jako obvyklé
73
vybavení většiny rodin, mohlo být ještě před několika lety luxusním zbožím. Někteří však tento pojem vykládají jako: „minimální nezbytné vybavení nutné k chodu domácnosti“. Účelem ustanovení § 148 OZ je ochrana druhého manžela před možnými velkými závazky vzniklými v rámci podnikání prvého manžela. Aby tímto byly ochráněny zásadní majetkové hodnoty spadající původně do SJM. S tím souvisí ustanoveni § 322 o.s.ř., a to především odstavec 2 písm. a), kde se výslovně hovoří o tom, že z výkonu rozhodnutí je vyloučeno kromě jiných věci i obvyklé vybavení domácnosti. Protože tento pojem je uveden vedle běžných oděvních součástí, snubního prstenu, zdravotnických potřeb a hotovosti do částky 1.000,- Kč, lze učinit závěr, že ostatní uvedené věci obvyklé vybavení domácnosti netvoří, že obvyklé vybavení domácnosti musí být ještě něco jiného. Nabízí se, že mohou být obvykle základní kuchyňské potřeby a další potřebné věci k uspokojování základních životních potřeb členů rodiny (např. postele, peřiny apod.), které v žádném případě nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí. Otázkou také je, zda může soud zúžit SJM méně než jen na obvyklé vybavení domácnosti. Byť se mnozí přiklání k názoru, že to možné není, mám za to, že zákon stanoví pouze maximální možné zúžení, tedy minimum věcí, jež po rozhodnutí soudu musí v SJM zůstat. Pokud by zákonodárce měl úmysl kogentně stanovit rozsah SJM po zúžení soudem, nepochybně by zvolil formulaci: „zúžit na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti“ a nikoliv: „zúžit až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti“. Zákon hovoří pouze o věcech nikoliv však o závazcích, které v momentě rozhodování soudu o zúžení již existovaly a patřily do SJM. Část odborné literatury se domnívá, že z dikce zákona vyplývá, že v SJM nemohou žádné závazky zůstat, a proto může dojít při vypořádání SJM k poškození věřitelů.82 Domnívám se však, že toto není možné. Poté, co bylo soudem SJM zúženo, dochází k samotnému vypořádání majetku dohodou manželů a zde se uplatní ustanovení § 150 OZ, které výslovně zakazuje, aby práva věřitelů byla
82
Králíčková, Z. Autonomie vůle v rodinném právu v česko – italském porovnání. Brno : Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 140
74
dohodou (o vypořádání SJM) dotčena. Zákon zde garantuje takové vypořádání, kterého by se věřitel jinak domohl odpůrčí žalobou dle § 42a OZ. Věřitel totiž může postupovat tak, jako by žádná dohoda o vypořádání SJM nebyla uzavřena a rozdělené hodnoty byly nadále spojené, i když by se manželé dohodli jinak. Taková dohoda o vypořádání by byla platná, avšak ve vztahu k věřitelům by neměla účinky. Jde tedy o případ relativní bezúčinnosti ve vztahu k věřitelům. 83 Nelze tedy ve vztahu k věřitelům vypořádat SJM dohodou s úmyslem cum fraudem creditoris. V případě, že po rozhodnutí soudu k dohodě o vypořádání nedojde ani do 3 let, nastává fikce vypořádání dle ustanovení § 150 odst. 4 a i poté odpovídají oba manželé za závazky solidárně. V tomto ustanovení se hovoří o „dohodě“ a toto ustanovení má za účel v případech vypořádání SJM dle dohody manželů ochránit jejich věřitele. Proto se aplikuje jak na případy vypořádání po zániku manželství rozvodem, tak při vypořádání po rozhodnutí soudu o zúžení SJM. Takto to aspoň vykládají soudy prvého stupně a jejich názor je potvrzován i stanovisky soudů vyšších stupňů. Některé prameny také kritizují skutečnost, že zákon nestanoví žádné limity pro rozdělení vypořádávaného majetku mezi manžely, což odůvodňuje obavou o slabšího z partnerů. 84 Zde je třeba uvést, že v drtivé většině je motivace k podání žaloby na zúžení SJM vedena skutečností, že jeden z manželů podniká jako neomezeně ručící za své závazky (což jsou opět v drtivé většině muži, tedy teoreticky silnější partner). Jeho snahou je ochránit druhého partnera před případnými věřiteli, a tím i dosud společný majetek. Vypořádávají se proto tak, že v majetku podnikajícího manžela zůstanou maximálně věci, jež používá k podnikání, častokrát však vůbec nic. Pokud by bylo zakotveno v zákoně nějaké omezení ve smyslu toho, jakou minimální část vypořádávaného majetku musí manžel obdržet, ztratilo by ustanovení zákona o zúžení SJM pro valnou většinu účastníků tohoto řízení význam, a tím také důvod v zákoně i nadále existovat. 83
Drápal, L. Odporovatelnost. Justiční praxe, 2002, č. 5 Králíčková, Z. Autonomie vůle v rodinném právu v česko – italském porovnání. Brno : Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 140 84
75
Speciálně zákon (§ 148 odst. 3 OZ) upravuje případy, kdy po rozhodnutí soudu o zúžení SJM podnikají oba manželé společně nebo jeden z nich za pomoci druhého, který podnikatelem není. V takovém případě zákon výslovně stanoví způsob rozdělení příjmů z podnikání tak, že pokud se v písemné smlouvě nedohodnou jinak, rozdělí se rovným dílem. Jestliže zákon dává možnost ze stanovených důvodů SJM zúžit rozhodnutím soudu, pak musí dát i možnost tento stav vrátit zpět, to je SJM opět rozšířit do původních hranic. Zákon na to pamatuje v ustanovení § 148 odst. 4 OZ, když nejčastějším důvodem k podání takovéto žaloby je odpadnutí důvodu, jež dříve vedl k rozhodnutí soudu o zúžení SJM (např. podnikající manžel podnikání ukončil). Protože SJM bylo zúženo rozhodnutím soudu, nelze se domoci jeho opětovného rozšíření jinak než opět soudním rozhodnutím, a to samozřejmě s účinky ex nunc.
2.2 Modifikace SJM dohodou manželů Při záměru manželů zákonný rozsah SJM modifikovat se však nemusí vždy obracet na soud. Ustanovení § 143 odst. 1 OZ jim dává možnost smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu (zákon č. 358/1992 Sb.) rozsah SJM jak rozšířit, tak i zúžit, a to jak majetek a závazky do SJM již náležející, tak teprve v budoucnu vzniklé. Zákon výslovně připouští, aby se smlouva týkala jen určitých majetkových hodnot. Tedy lze smlouvou zúžit nebo rozšířit SJM i o konkrétní jednu věc či závazek. Absence takovéhoto výslovného oprávnění v ustanovení § 148 OZ pravděpodobně vede k již zmiňovanému závěru, že při zúžení SJM rozhodnutím soudu je nutno vždy SJM zúžit až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti a nikoliv méně (viz. kapitola II, podkapitola 2, oddíl 2.1). Je-li předmětem smlouvy nemovitost, tak nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Což je vzhledem ke skutečnosti, že katastr nemovitostí žádný vklad neprovede, pokud není smlouva účinná, poněkud podivné. Notář, který do notářského zápisu včlenil větu ze zákona, že smlouva nabývá účinnosti až
76
vkladem do katastru nemovitostí, se takovéhoto vkladu mnohdy nedočkal. Naštěstí praxe katastrálních úřadů se od doby zavedení možnosti modifikovat SJM notářským zápisem postupně změnila tak, že dnes už je tato situace velmi výjimečná. Uzavřením takovéto smlouvy o zúžení SJM vyjmou manželé ze SJM majetek či závazky a rozdělí si je mezi sebou. Vůči věřitelům se takovéto smlouvy mohou dovolat za splnění dvou podmínek. Prvou je, že závazek vznikl až po uzavření smlouvy a druhou je, že věřitel o této smlouvě při vzniku závazku věděl (§ 143a odst. 4 OZ). Důkazní břemeno spočívá na manželích. V opačném případě se věřitel může uspokojovat, jako by takovéto smlouvy nebylo. Proto je vhodné při vzniku závazku do smlouvy včlenit alespoň klauzuli o tom, že se věřitel s obsahem smlouvy seznámil nebo je-li úkon činěn ústně zajistit si přítomnost svědka, jinak by se manželé v případném soudním sporu mohli dostat do stavu důkazní nouze.85 Opět platí dle ustanovení § 150 odst. 2 OZ právní bezúčinnost dohody vůči stávajícím věřitelům, tedy ve vztahu k věřitelům, kteří existovali ke dni uzavření dohody se na rozdělené SJM hledí jako na nevypořádané. 86 Pokud je takto SJM zúženo, a patří proto do něj pouze věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, nabývají manželé v budoucnu majetek jen do svého výlučného vlastnictví případně do podílového spoluvlastnictví, nabývají-li ho společně. Opakem je smlouva o rozšíření SJM, kdy dojde k tomu, že majetek, který je ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů, se stává součástí SJM. S účinností od 1.1.2001 pak byl uzákoněn nový nástroj umožňující manželovi povinného v případech tam uvedených, dosáhnout po zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM vyloučení věcí (tj. i těch věcí, které byly postiženy podle ustanovení § 262a o.s.ř.) z výkonu rozhodnutí. Ustanovení § 262a o.s.ř. však neznamená změnu v právech a povinnostech účastníků smlouvy o zúžení SJM, ale jen jejich promítnutí do procesních předpisů.87
85
Vlasáková, L., Křížová, V. Modifikace rozsahu SJM a odpovědnost manželů za závazky. Ad Notam, 2004, č. 3 86 Drápal, L. Odporovatelnost. Justiční praxe, 2002, č. 5 87 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 18 Co 593/2001
77
Smlouvami nelze měnit podíl, v jakém manželé do SJM majetek nabývají, neboť oba manželé jsou vždy vlastníky celé věci a nelze hovořit o existenci jakéhokoliv podílu každého z nich na takovéto věci. Přestože se již majetkové společenství manželů nenazývá bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů, neboť došlo ke transformaci na společné jmění manželů, stále se jedná o určité bezpodílové spoluvlastnictví. Tedy žádné podíly na majetku v SJM mezi manžely neexistují a nemohou být proto modifikovány na jiný poměr. Nelze také modifikovat práva osobnostní povahy, jež ani nemohou být součástí SJM. Tyto práva jsou nedisponovatelná. To znamená, člověk se jich nemůže vzdát, jsou nepromlčitelná, nezrušitelná a nezaniknutelná. Není tedy například možné, aby manželé si smlouvou zrušili vzájemnou rovnoprávnost. Velmi výrazně je smluvní svoboda omezena ve vztahu rodič – dítě, neboť dítě jako slabší a zranitelnější subjekt vyžaduje zvýšenou ochranu.88 Problematika vztahů rodič – dítě, ale není obsahem této práce. Kromě modifikace předmětu SJM mají manželé, ale i snoubenci hodlající manželství teprve uzavřít, smluvní volnost i co se týče otázky správy společného majetku (§ 147 OZ), mohou si vyhradit vznik SJM až k datu zániku manželství, a to zcela i z části, opět mimo věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti (§ 143a odst.2 OZ) nebo mohou dokonce i si ještě před vznikem manželství smlouvou upravit své budoucí majetkové vztahy (§ 143a odst.3 OZ). Vše zase jen formou notářského zápisu. Odchylná
úprava
správy
společného
majetku
může
spočívat
v rozdílném způsobu činění platných právních úkonů se společnou věcí, to je s právem věc držet a užívat ji. Byť se mnozí odborníci domnívali, že touto smlouvou nelze překročit rámec ustanovení § 145 odst. 2 věty druhé OZ, dle kterého je k platnosti právního úkonu překračující obvyklou správu majetku souhlas druhého manžela, neboť se jedná o ustanovení kogentní povahy, 89
88
Králíčková, Z. Autonomie vůle v rodinném právu v česko – italském porovnání. Brno : Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 57 89 Haderka, J. F. Osobní a majetková práva manželů od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe, 1998, č. 9
78
nemohu s tímto názorem souhlasit. Pokud by zákonodárce považoval uvedené ustanovení za kogentní, proč by potom výslovně umožňoval smlouvou si zákonnou úpravu spravovaní společného majetku upravit odchylně? Jestliže by zmiňované ustanovení považoval opravdu za kogentní a zároveň chtěl umožnit určitou autonomii vůle ohledně správy společného majetku, nepochybně by to výslovně v právní normě uvedl. Tedy ustanovení § 147 OZ by muselo obsahovat možnost smluvní úpravy spravování společného majetku, vyjma zásady uvedené v ustanovení § 145 odst. 2 věty druhé OZ. Nic takového se však v zákoně neobjevuje. Uvedený názor o kogentnosti zásady souhlasu druhého manžela s právním úkonem překračujícím obvyklou správu lze považovat za překonaný, představující zastaralou koncepci nutnosti státní ingerence i do takových ryze privátních vztahů, jako jsou majetkoprávní vztahy mezi manžely. Jestliže si manželé vyhradí vznik SJM až ke dni zániku manželství, vzniká SJM jen ohledně věcí tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti a další majetek a závazky nabývají manželé odděleně. Společně mohou nabýt věc
netvořící
obvyklé
vybavení
domácnosti
jen
do
podílového
spoluvlastnictví. Ke dni zániku manželství dojde k tomu, že ve výlučném majetku manžela zůstává pouze to, co by v něm bylo dle ustanovení § 143 OZ. Vše ostatní se dostane do SJM a nadchází vypořádání. Je to podobný institut jako tzv. koakvizice uplatňující se v Uherském právu a platící na Slovensku až do účinnosti zákona č. 265/1949 Sb., to je do 1. 1. 1950 (viz kapitola I. podkapitola 2). Ustanovení § 147 věta druhá OZ umožňuje uzavření i tzv. svatební či předmanželské smlouvy, tedy smlouvy týkající se vzájemných majetkových vztahů mezi manžely, a to i mezi manžely budoucími, tedy mezi snoubenci. Z povahy věci je zřejmé, že jde o smlouvy pouze pro futuro a sub conditione, tedy pod odkládací podmínkou uzavření manželství, a to pouze na dobu po jeho uzavření.90 Původním smyslem takovýchto smluv bylo upravit majetkové
90
Haderka, J. F. Osobní a majetková práva manželů od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe, 1998, č. 9
79
aspekty spolužití manželů po dobu trvání manželství a pro případ zániku svazku. Touto smlouvou bylo možno také založit, v době, kdy právo znalo jako legální institut režim odděleného majetku manželů, „společenství statků“, jako majetkový režim panující mezi manžely. Svatební smlouva (Ehepact) upravovala majetkové společenství jako důsledek osobního společenství manželů, a tím se lišila od smlouvy manželské (Ehevertrag) zakládající svazek manželský a tvořící předpoklad pro majetkové společenství manželů. Na rozdíl od minulosti, kdy smlouvu uzavíraly rodiny ženicha a nevěsty, jde u současné právní úpravy o projev autonomie vůle může a ženy – snoubenců, jež hodlají uzavřít manželství. Předmětem ujednání budoucích manželů však nemohou být nedisponovatelná osobní práva jako je právo věrnosti, vzájemné pomoci a respektu a zásada rovnosti obou manželů. Z důvodu kogentnosti nelze ke škodě věci odlišně upravit ani otázky týkající se společného nájmu bytu. Není možné též platně učinit dispozice mortis causa, protože to přímo odporuje ustanovení § 476 odst. 3 OZ, dle kterého je závěť více zůstavitelů neplatná. 91 Sporná je otázka úpravy vyživovacích povinností v budoucnu vzniklých, neboť zde narážíme na problém splnění požadavku určitosti za situace, kdy nelze odhadnout budoucí majetkoprávní poměry manželů, a tedy i potřebnou výši výživného. Rovněž v odborné literatuře převládá názor, že normy upravující vyživovací povinnosti jsou ius cogens, a nelze se proto od nich smluvně odchýlit (více viz. kapitola II, podkapitola 5). Nejasnosti panují i ohledně možnosti upravit v předmanželské smlouvě majetkové vztahy pro případ rozvodu manželství, tedy ještě před vznikem manželství uzavřít smlouvu podobnou té, kterou ustanovení § 24a ZR vyžaduje pro tzv. „nesporný rozvod“. Na jedné straně to zákon výslovně nezakazuje, ale na straně druhé kromě zmíněného případu „nesporného“ rozvodu, výslovně stanoví, že možné je pouze vypořádání již zaniklého SJM. Východiskem by mohlo být uzavření inominátní smlouvy za podmínky respektování obecných ustanovení o právních úkonech (§ 34 a násl. OZ).
91
Králíčková, Z. České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské unie. Právní rozhledy, 2005, č. 21
80
Nelze než souhlasit s povzdechem mnohých odborníků, že krok správným směrem, jako je rozšíření autonomie vůle manželů v majetkoprávní oblasti, nebyl doplněn o zavedení registru dohod modifikujících majetkové vztahy mezi manžely jako je tomu například v Německu. 92 Tím by byly chráněna výrazněji práva třetích osob, neboť manželé by se na takovou smlouvu mohli odvolat jedině tehdy, pokud byla zaregistrována v takovémto veřejně přístupném registru namísto složitého řešení otázky znalosti obsahu smlouvy třetí stranou.
3. Zánik a vypořádání SJM
3.1 Zánik SJM
3.1.1 Zánik SJM při zániku manželství Společné jmění manželů je vázáno na trvání manželství, a proto vždy zaniká s jeho zánikem (§ 149 odst. 1 OZ). Manželství zaniká samozřejmě smrtí jednoho z manželů, pak rozhodnutím soudu o rozvodu nebo o tom, že je manželství neplatné. V případě, že je manžel dlouhodobě nezvěstný, či nelze jeho úmrtí ověřit, může dojít ohledně nezvěstného k řízení o prohlášení za mrtvého § 22 odst. 1 ZR, takže i v tomto případě zaniká SJM rozhodnutím soudu, a to ex tunc. Pro zánik manželství a tedy i SJM je ovšem rozhodující nikoliv předpokládané datum úmrtí uvedené v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého, ale datum, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci. V případě, že rozhodnutí o prohlášení za mrtvého je zrušeno, obnoví se rovněž i jeho manželství ex tunc. Obnoví se také SJM. Protože se anulují všechny právní důsledky původního rozhodnutí, musí se i SJM obnovit s účinky ex tunc. Proto i věci nabyté v mezidobí jedním z manželů se stanou součástí SJM. Z důvodu právní jistoty se však nevyžaduje, aby byly neplatné právní úkony v mezidobí učiněné jen jedním z manželů, jež přesahují obvyklou správu věcí bez 92
Salač, J. Společné jmění manželů. Právní praxe, 1998, č. 9
81
souhlasu druhého manžela. Nelze totiž dopustit, aby se pro platnost právního úkonu požadovaly dodatečně další podmínky, jež v době uskutečnění zákon nevyžadoval. 93 To však neplatí, pokud „pozůstalý“ manžel po prohlášení manžela za mrtvého uzavřel manželství nové. Po úmrtí manžela následuje samozřejmě dědické řízení v němž se, pokud ke dni úmrtí existovalo, primárně vypořádá SJM. Předmětem dědického řízení je pak ta část SJM, která připadne zůstaviteli (§ 175l o.s.ř.). SJM se v řízení o dědictví vypořádává také tehdy, pokud k jeho zániku sice došlo ještě před smrtí manžela, ale již nedošlo k jeho vypořádání. Manželství zanikne i tím, že je soudem prohlášeno za neplatné (§ 11 a následující ZR). Toto rozhodnutí má konstitutivní charakter a jeho účinky nastávají ex tunc. V tomto případě manželství existovalo až do rozhodnutí soudu (byť se poté považuje za vůbec neuzavřené), vzniklo proto i SJM, které nyní zaniká. Jiná je situace tam, kde manželství vůbec nevzniklo (např. proto, že manželství uzavírala osoba mladší 16 let, došlo k donucení snoubence fyzickým násilím nebo nebyly dodrženy podmínky pro vznik manželství občanským či církevním sňatkem), a proto soud rozhodne o neexistenci manželství. Jedná se pouze o manželství zdánlivé (non matrimonium) a pokud neexistovalo, nemohlo existovat ani SJM. Manželství je neplatné, jestliže je uzavřeno ženatým mužem či vdanou ženou, mezi předky a potomky, mezi sourozenci, nezletilými staršími šestnácti let bez povolení soudu, osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům nebo stiženou duševní poruchou, která by měla za následek zbavení způsobilosti k právním úkonům bez povolení soudu. Ve všech těchto případech vysloví soud neplatnost manželství i bez návrhu. Pouze na návrh jednoho z manželů vysloví soud neplatnost, jestliže jde o uzavření manželství osobou s omezenou způsobilostí k právním úkonům nebo stiženou duševní poruchou, která by měla za následek omezení způsobilosti k právním úkonům bez povolení soudu, a to jen v tom případě, že zdravotní stav manžela je neslučitelný s účelem manželství. Rovněž pouze na návrh manžela lze vyslovit 93
Planková, O. Společné majetkové práva manželov. Bratislava : Obzor, 1968, s. 91
82
neplatnost manželství, bylo-li uzavřeno v důsledku bezprávné výhružky či omylu ohledně totožnosti jednoho ze snoubenců, popřípadě povahy právního úkonu uzavření manželství. Takovýto návrh však může manžel podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy se o rozhodné skutečnosti dozvěděl. Pokud došlo k zániku manželství jiným způsobem, vysloví soud neplatnost jen jestliže se jednalo o manželství bigamické, či uzavřené mezi příbuznými. V ostatních případech pokračuje soud jen v již zahájeném řízení o vyslovení neplatnosti manželství, jestliže manželství zaniklo smrtí na žádost žalobce nebo zemřel-li na žádost jeho dědiců podanou do jednoho roku od jeho smrti. 94 Je možná konvalidace při bigamickém manželství, jestliže dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, u manželství nezletilé osoby starší 16 let, jestliže již dovršil věk 18 let nebo manželka otěhotněla a u manželství uzavřeného osobou stiženou duševní poruchou jestliže se stal její zdravotní stav slučitelný s účelem manželství.95 Nejběžnějším způsobem zániku manželství rozhodnutím soudu je rozhodnutí o rozvodu manželství. Právní mocí tohoto rozsudku dojde k zániku manželství, a tím i SJM. Právní úprava rozvodu je budována na principu objektivního rozvratu, jehož existenci zjišťuje soud. Podmínky rozvodu jsou v českém právním řádu upraveny v zákoně o rodině (zák. č. 94/1963 Sb.), a to v ustanovení § 24 a následujících. V nedávné době (k 1. 8. 1998 zákonem č. 91/1998 Sb.) byly podmínky a průběh rozvodového řízení podstatným způsobem změněny. Základní podmínkou rozvodu manželství je, jak vyplývá z ustanovení § 25 ZR, pravomocné rozhodnutí soudu o úpravě rodičovské zodpovědnosti k nezletilým dětem na dobu po rozvodu. Toto řízení proto musí předcházet řízení o rozvod manželství pokud mají manželé nezletilé děti. Z počátku, poté co bylo toto řízení odděleno od rozvodového řízení, se vyskytly názory, že proto, aby mohlo být rozhodnuto o úpravě rodičovské zodpovědnosti k nezletilým dětem na dobu po rozvodu, musí již být zahájeno rozvodové řízení. Naštěstí se postupem doby od tohoto názoru opustilo, neboť
94 95
Glos, J. Rodinné právo. Bratislava : Obzor, 1965, s. 82 Češka, Z. a kol. Československé rodinné právo. Praha : Panorama, 1985, s. 98 - 99
83
to vedlo k hromadění žalob na rozvod manželství, jež „čekaly“ i mnoho let na rozhodnutí ohledně nezletilých dětí. Tímto došlo statisticky k prodloužení průměrné délky civilního sporného řízení, což vedlo i k tomu, že soudy začaly návrhy na rozvod manželství zamítat s odůvodněním, že nebyla splněna základní hmotně-právní podmínka pro rozvod zakotvená v ustanovení § 25 ZR, pokud se v přiměřené době nedočkaly rozhodnutí o nezletilých dětech. Obecné podmínky pro rozvod manželství existují za situace, že manželství je hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení společného soužití s tím, že
soud má brát v úvahu příčiny rozvratu
manželství. Zároveň je zabráněno rozvodu manželství v případě, že by rozvod byl v rozporu se zájmy nezletilých dětí.
Takto formulované podmínky
nahradily již archaicky znějící původní ustanovení § 24, které připouštělo rozvod, byli-li vztahy mezi manžely natolik rozvráceny, že manželství neplnilo svůj společenský účel. Ve své podstatě se však základní podmínky rozvodu nezměnily. V řízení musí být prokázáno, že manželé již nejsou schopni udržet fungující manželství (to je společně žít, hospodařit a uspokojovat své potřeby) a tato neschopnost pramení z nikoliv krátkodobého nesouladu mezi manžely, takže se jeví jako trvalá a nezvratitelná. Pokud však v řízení sice byly uvedené skutečnosti zjištěny, ale vyjde najevo, že rozvod by byl v rozporu se zájmem nezletilého dítěte, soud manželství nerozvede. Tato situace je však zcela výjimečná, neboť ve většině případů předchází podání návrhu na rozvod manželství vážný nesoulad mezi manžely, který negativně působí především na nezletilé děti. Není proto v jejich zájmu tento stav prodlužovat, ale naopak co nejdříve poměry mezi manžely (tj. jejich rodiči) upravit, aby se situace zklidnila. Výjimkou, kdy se pravděpodobně ustanovení § 24 odst. 2 zákona o rodině aplikuje, je zdravotní stav nezletilého dítěte, či jeho silná vázanost na oba rodiče. I tyto situace je však možno řešit případně střídavou či společnou péčí rodičů o dítě a manželství rozvést. To, že soud má brát příčinu rozvratu manželství, znamená ve své podstatě nutnost tyto příčiny zjišťovat. V případě shodných tvrzení obou účastníků lze samozřejmě jako v každém jiném sporném řízení z těchto
84
shodných tvrzení vyjít. Ohledně příčin rozvratu manželství jsem ze své praxe dospěl k závěru, že velká část příčin rozvratu manželství lze označit obecně jako: „dlouhotrvající vzájemné neshody“. Je to situace, kdy v manželství dlouhodobě existují vážné rozpory ohledně základních otázek společného soužití (nakládání se společným majetkem, trávení volného času, výchova dětí apod.), které se stupňují a vedou až k úplnému citovému odcizení účastníků. Manžel, který s rozvodem nesouhlasí a na rozvratu manželství se převážně nepodílel, má možnost zabránit rozvodu manželství, pokud by mu rozvodem vznikla zvlášť závažná újma a mimořádné okolnosti svědčí pro zachování manželství. Tedy i když jsou splněny podmínky pro rozvod manželství dle ustanovení § 24 ZR, může za splnění podmínek ustanovení § 24b ZR soud návrh na rozvod manželství zamítnout. Všechny podmínky § 24b ZR musí být splněny kumulativně. Zvlášť závažnou újmou zákon rozumí především újmu osobní spočívající například v nedobrém zdravotním stavu manžela, jež nesouhlasí s rozvodem. Ve zdravotním stavu mohou spočívat i požadované mimořádné okolnosti svědčící pro zachování manželství, ale převážně tyto okolnosti budou spočívat v délce trvání tohoto manželství. Smyslem této tvrdostní klauzule je ochrana ekonomicky slabšího partnera. Soud však manželství přesto rozvede, pokud manželé spolu déle než tři roky nežijí. Tím samozřejmě opět nemá zákon na mysli odlišné bydliště nýbrž skutečnost, že manželé spolu jako manželé nežijí, byť třeba i bydlí ve stejném bytě. Toto zmírnění tvrdostní klauzule je logické, protože pokud již manželé po takto dlouhou dobu spolu nežijí, jde jen o formální svazek a rozvod manželství bude znamenat fakticky jen minimální změnu v jejich vztazích. Nově byl upraven i tzv. nesporný rozvod (§ 24a). Ten umožňuje manželům se rozvést bez zjišťování příčin rozvratu manželství. Tedy za splnění zákonných podmínek stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, že manželství je rozvráceno. Objektivními podmínkami je, že manželství trvá déle než jeden rok a manželé spolu déle než půl roku nežijí (tím rozuměj společně nehospodaří a intimně se nestýkají). Pak se musí druhý z manželů
85
k návrhu na rozvod manželství připojit, musí se dohodnout ohledně úpravy rodičovské zodpovědnosti k nezletilému dítěti na dobu po rozvodu a soud tuto jejich dohodu schválí, a uzavřou písemně smlouvu, ve které si upraví na dobu po rozvodu vzájemné majetkové vztahy, včetně otázky bydlení a případně i otázku vyživovací povinnosti. Tedy manželé se ještě před zánikem SJM dohodnou na jeho vypořádání a také se dohodnou na bydlení po rozvodu, to je včetně zrušení společného nájmu bytu, pokud existuje. Tato smlouva má zamezit, aby po rozvodu manželství docházelo mezi již bývalými manžely k dalším soudním sporům ohledně vypořádání jejich SJM či ohledně toho, kdo bude výlučným nájemcem dříve společně pronajatého bytu. Podpisy na smlouvě pak musí být ověřeny. Upravit si otázku vyživovací povinnosti mezi manžely a rozvedenými manžely není podmínkou pro aplikaci § 24a ZR, pouze možností, jež by vyloučila i další případné spory o výživné manžela a rozvedeného manžela. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, soud manželství bez dalšího automaticky rozvede. Takovéto řízení je pak možno provést i bez osobní účasti účastníků. I při „nesporném rozvodu“ je možno aplikovat ustanovení § 24 odst. 2 ZR a manželství nerozvést, je-li to v rozporu se zájmem nezletilých dětí, ale je otázkou, zda tato skutečnost může vyjít najevo, když je dokazování v podstatě omezeno na zjištění, zda jsou splněný všechny podmínky ustanovení § 24a ZR.
3.1.2 Zánik SJM za trvání manželství Může však dojít i k tomu, že manželství trvá i nadále a přesto dochází k zániku SJM. Nejedná se o situace popsané v kapitole II. podkapitole 2., kdy je SJM modifikováno na základě vůle alespoň jednoho z manželů, ale o případy, kdy přestane existovat za trvání manželství, aniž by to někdo z manželů zamýšlel. Tato situace nastane jednak po rozhodnutí soudu, kterým byl jeden z manželů odsouzen k trestu propadnutí majetku (a to i částečně) dle ustanovení § 52 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb. (Trestní zákon, dále jen TZ) a
86
jednak poté, co soud prohlásil na jednoho z manželů konkurs dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. k) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Trest propadnutí majetku lze uložit za situace, že to odůvodňují okolnosti spáchaného trestného činu a poměry pachatele, je-li pachatel odsuzován k výjimečnému trestu a nebo k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž pachatel získal či se snažil získat majetkový prospěch a nebo je tento trest jako možný výslovně uveden u konkrétní skutkové podstaty ve zvláštní části trestního zákona (§ 51 tr. zák.). Tento trest je velmi přísnou sankcí, jež výrazně zasahuje do majetkové sféry pachatele a je jednou z výjimek z ústavní ochrany nedotknutelnosti majetku jako základního občanského práva (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zákon č. 2/1993 Sb., dále jen LPS).96 Trest lze uložit tak, že buď postihuje celý majetek pachatele a nebo jen jeho část, která může být vyjádřena jako poměrná část jeho majetku (např. jedna polovina, dvě třetina apod.), případně i vymezením určitých věcí. K zániku SJM dochází v obou těchto případech. Byť se to zdá zbytečné, protože trest dopadá na celé SJM, tak SJM zaniká i v případě, že je trest uložen zároveň oběma manželům. Trestní zákon totiž žádné výjimky aplikace § 52 odst. 2 nezná. Při uložení trestu propadnutí majetku dochází k zániku SJM právní mocí tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí se vztahuje na všechen majetek ve vlastnictví odsouzeného k tomuto dni. Zároveň zanikají věcná břemena a pohledávky váznoucí na propadlém majetku. Od tohoto dne není oprávněn odsouzený manžel jakkoliv se svým majetkem disponovat a na jeho místo nastupuje stát. Otázkou je, co z majetkem odsouzeného, jež se nachází v cizině. Tento majetek sice také může být trestem postihnut, avšak realizace trestu propadnutí majetku je možná pokud se dostane do jurisdikce České republiky, tedy na naše území. Z toho plyne, že tímto trestem lze postihnou nemovitost ležící v cizině jen teoreticky. Samozřejmě do majetku pachatele nelze započítat hodnoty nabyté trestnou činností, neboť vlastnictví nelze nabýt trestným činem. 96
Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2003, s. 406
87
Výkonu trestu propadnutí majetku však přeci jen nepodléhají všechny věci ve vlastnictví odsouzeného, ale jsou vyloučeny věci či prostředky, které nezbytně potřebuje k uspokojení životních potřeb svých nebo osob, o jejichž výživu a výchovu je povinen pečovat. Opět se zde naskýtá otázka, co těmito věcmi zákon myslí. Zda se jedná v podstatě o totožný souhrn věcí, jako jsou uvedeny v ustanovení § 322 o.s.ř., na nichž nelze provést výkon rozhodnutí či nikoliv. Z povahy věci můžeme vyslovit domněnku, že ano. Jedná se o nezbytné věci, o které kdyby manžel přišel, mohl by se on či osoby odkázané na něj výživou ocitnou v sociálně neúnosné situaci, kdy by nebyly zajištěny ani základní nezbytné životní potřeby rodiny. Trest se tak nevztahuje na běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, zdravotnické potřeby a další věci, které potřebuje vzhledem ke své nemoci či tělesné vadě a finanční prostředky do částky 1.000,- Kč. Společného nájmu bytu se trest přímo nedotkne, ale v případě že společný nájem je odvozen od společného členství v bytovém družstvu, musí dojít i k vypořádání hodnoty členských práv a povinností. V řízení o vypořádání SJM, jež po právní moci trestního rozhodnutí následuje, vystupuje na straně jedné manžel odsouzeného a na straně druhé stát zastoupený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jak to vyplývá ze zákona č. 219/2000 Sb.. Státu pak propadne majetek, jež po vypořádání SJM připadne odsouzenému manželovi. Tím jsou nejen věci, ale i jiná majetková práva jako např. pohledávky (jde o tzv. nucenou cessi).97 Na stát však nepřecházejí závazky odsouzeného. Ty vždy musí být přikázány druhému manželovi. Ustanovením § 52 odst. 2 trestního zákona je tak chráněn druhý manžel před nepříznivými ekonomickými následky závažného majetkově trestněprávního jednání druhého manžela. Řízení o vypořádání SJM úpadce je zvláštním druhem sporu vyvolaným konkurzem, kterým se vymezuje rozsah majetku konkurzní podstaty, a který nahrazuje spor o vyloučení věcí z konkurzní podstaty. 98
97 98
Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2003, s. 413 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. z. 31 Cdo 1908/98
88
Stejně tak, jako u trestu propadnutí majetku, má vypořádání SJM při prohlášení konkurzu na jednoho z manželů za cíl ochranu druhého manžela, aby do konkurzní podstaty nespadl veškerý majetek v SJM. Při vypořádání SJM po prohlášení konkurzu vystupuje na jedné straně správce konkurzní podstaty a na druhé manžel úpadce. Účelem samotného konkursu je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, což je situace, kdy není schopen po delší dobu plnit své závazky a má více věřitelů (alespoň dva). Úpadek se projeví jednak ve formě insolvence a jednak ve formě předlužení. K úpadku postačí pokud je splněna alespoň jedna ze dvou uvedených forem, ale často bývají spojeny obě dvě. Předlužením se rozumí, jestliže podnikatel má alespoň dva věřitele a všechny jeho splatné závazky jsou vyšší než jeho majetek. Insolvencí je pak neschopnost po delší dobu splácet své závazky. K úpadku předlužením může dojít jen u právnických osob a z fyzických osob jen u podnikatelů. Konkurz, který je prohlášen na fyzickou osobu, zasahuje nejenom její výlučný majetek, nýbrž dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. k) zákona o konkurzu a vyrovnání (dále jen ZKV) i majetek v SJM úpadce a jeho manžela tím, že toto SJM zaniká a dochází k jeho vypořádání. K vypořádání SJM dochází také za situace, kdy již SJM dříve zaniklo, ale dosud nebylo vypořádáno a staví se běžící lhůta pro vypořádání SJM (§ 150 odst. 4). Pokud řízení o vypořádání běží, v momentě prohlášení konkurzu nastupuje správce konkurzní podstaty do tohoto řízení za úpadce. Řízení je přerušeno dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV a pokračuje se v něm na návrh kohokoliv z účastníků. V případě, že byl vnik SJM vyhrazen až ke dni zániku manželství, má prohlášení konkurzu z hlediska majetkoprávního stejné účinky. Věřitelé úpadce jsou chráněni proti úkonům dlužníka učiněným bezprostředně před podáním návrhu na prohlášení konkurzu a po něm, jestliže zkracují uspokojení jejich pohledávek. Neplatné jsou tak smlouvy o zúžení SJM, rozšíření SJM, jestliže se na základě této smlouvy stal společným majetkem majetek do té doby patřící pouze úpadci a nebo do SJM připadl dosud výlučný závazek manžela úpadce a všechny dohody o vypořádání SJM, pokud tyto
89
smlouvy a dohody byly uzavřeny nejvíce šest měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkurzu a po něm.99 Pokud došlo na základě takovéto dohody o vypořádání SJM k plnění, jedná se o bezdůvodné obohacení, které je manžel úpadce povinen vrátit do podstaty, neboť se bezdůvodně obohatil (plnění z právního důvodu, který odpadl) a není-li to dost dobře možné, vydá do podstaty peněžní ekvivalent. Zákon o konkurzu a vyrovnání nezná speciální postupy jak SJM vypořádat, a proto se postupuje dle obecných zásad obsažených v OZ. Jedná se však o specifické řízení o vypořádání SJM, protože vztah občanského zákoníku k zákonu o konkurzu a vyrovnání je vztahem obecného ke speciálnímu, a proto zde určité odlišnosti jsou. Odlišné je to, že v řízení je omezena smluvní volnost účastníků v tom smyslu, že případná dohoda o vypořádání může být uzavřena pouze se souhlasem věřitelského výboru a soudu, který nad konkurzem vykonává dohled. Není však možné v případě, že se nepodaří tuto dohodu uzavřít a dojde k řízení o vypořádání SJM před soudem, ke kterému je věcně příslušný okresní soud, v tomto řízení již uzavřít dohodu formou smíru. Další výjimkou je zásada, že majetek sloužící k podnikání úpadce patří do konkurzní podstaty, a nemůže být proto při vypořádání přiřknut jeho manželovi. Manžel úpadce je tak zbaven možnosti prosadit u majetku, se kterým podnikal, vypořádání jeho přikázáním do svého výlučného vlastnictví. Tím, že je tento majetek přikázán úpadci, se definitivně stane součástí konkurzní podstaty. V případě, že v SJM je takovéhoto majetku většina, vznikne z důvodu vypořádání druhému z manželů pohledávka za podstatou, kterou není třeba do konkursu přihlašovat. Samozřejmě pokud dojde k prohlášení konkursu na nepodnikatele, rozděluje se majetek při vypořádání mezi správce a druhého manžela dle obecného ustanovení § 149 OZ. Co se týče samotného vypořádání SJM velmi často se vyskytuje názor, že vypořádání BSM po prohlášení konkurzu má vypadat tak, že ze společného
99
Kozák, J. Budín, P. Konkurs a vyrovnání očima soudce. Brno : Rašínova vysoká škola s.r.o., 2006, s. 95 - 97
90
majetku do výlučného vlastnictví úpadce bude automaticky přikázán veškerý majetek, se kterým podnikal a ještě jedna polovina ostatního společného majetku, který k podnikání úpadce nesloužil.100 Také se vyskytují názory, že jelikož pasiva se nemohou stát součástí konkurzní podstaty úpadce, nemohou být předmětem vypořádání SJM společné závazky manželů jako jsou například hypotéky nebo úvěry ze stavebního spoření. Tyto názory považuji za chybné. Zákon o konkurzu a vyrovnání nestanoví, že věci ze SJM sloužící úpadci k podnikání patří do konkurzní podstaty ještě spolu s polovinou ostatního majetku v SJM. Tím by pak do výlučného vlastnictví jednoho manžela – úpadce byl bezdůvodně přikázán majetek podstatně většího rozsahu než zákonem stanovená polovina. Není možné připustit, aby druhý manžel obdržel méně. Vypořádání SJM z důvodu úpadku jednoho z manželů je nutno dle mého názoru provést tak, aby oba podíly byly stejné, a to při zachování zásady, že společný majetek, se kterým úpadce podnikal, musí být vždy přikázán na stranu úpadce. Pokud by tento majetek tvořil více než polovinu společného majetku, získá druhý manžel na vyrovnání svého podílu pohledávku, kterou není třeba přihlašovat do konkurzu. Je to však dle převažující většiny názorů pohledávka nikoliv za podstatou, ale až poslední, druhé třídy, takže naděje na uspokojení je prakticky nulová. Také by se měly do vypořádání zahrnout společné závazky, jejichž vypořádání někdo z účastníků navrhne, i když jen tak, že budou na straně manžela úpadce, protože majetkem ve smyslu zákona o konkurzu a vyrovnání mohou být věci, pohledávky, jiná práva a jiné hodnoty ocenitelné penězi, nikoli však pasíva jako jsou společné dluhy manželů. Ty nemohou být součástí konkurzní podstaty úpadce, protože v konkurzním řízení jde o pohledávky úpadcových věřitelů. Nevidím však možnost, že by soud odmítl vypořádat závazek patřící do SJM. Je proto správný názor, že společné dluhy budou součástí majetku
100
Růžek, J. Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v konkurzním řízení. Bulletin advokacie, 1999, č. 1
91
manžela úpadce. 101 Ta část majetku, která zůstane ve výlučném vlastnictví manžela úpadce, pak nebude konkurzním řízením nijak dotčena. Vznik nového SJM úpadce a jeho manžela není po dobu trvání účinků prohlášení konkurzu možné. V případě, že úpadce uzavře nové manželství, je vznik SJM odložen ke dni zániku účinků prohlášení konkurzu. Zrušením konkurzu zanikají účinky prohlášení konkurzu. SJM se však automaticky neobnovuje, ale lze ho obnovit jen rozhodnutím soudu.102 Jestliže je pouze podán návrh na vyrovnání dle § 46 a následujících ZKV, s povolením SJM nezaniká a pro vyrovnání se použije veškerý majetek patřící do SJM. Dlužníkův manžel proto musí k návrhu na vyrovnání připojit svůj ověřený podpis. Zákon výslovně stanoví, že závazek manžela dlužníka je závazek, který zaniká jeho smrtí, a proto se jedná o závazek osobní. Také při vyrovnání platí, že pokud došlo k vypořádání SJM do šesti měsíců před podáním návrhu na vyrovnání, k tomuto vypořádání se nepřihlíží. Nedochází pak k případnému bezdůvodnému obohacení, ale pouze k fikci nevypořádání. Řízení o vypořádání SJM zahájené před podáním návrhu na vyrovnání může skončit pouze rozhodnutím soudu a nikoliv dohodou, a k vypořádání dle ustanovení § 150 odst. 4 OZ z důvodu stavění lhůty nedojde. Tyto omezení jsou logické, neboť by mohlo bez nich dojít v rámci vypořádání SJM ke zkrácení věřitelů.103 Je nutno ještě poznamenat, že fyzická osoba se na rozdíl od osoby právnické konkurzem dluhů nezbaví, ale i po zrušení konkurzu je povinna uhradit své závazky a věřitelé, kteří nebyli v konkurzu plně uspokojení, se mohou i nadále svých pohledávek domáhat.104
101
Prudilová Koníčková Z. Problematika společného jmění manželů po prohlášení konkurzu. Právo a rodina, 2001, č. 2 102102 Burešová, E. Společné jmění manželů po prohlášení konkurzu. Právo a rodina, 2002, č. 4 103 Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004, s. 262 - 263 104 Op. cit. sub. 101
92
3.1.3 SJM po svém zániku Je zřejmé, že zatímco SJM zaniká okamžitě, k jeho vypořádání v tom samém momentu zjevně nedochází. Zákon vztahy k majetku v SJM v tomto mezidobí, jež může trvat řadu let vůbec neupravuje. Samozřejmě, že po zániku SJM již nelze nabýt do něj další majetek a každý z (bývalých) manželů nabývá majetek do svého výlučného vlastnictví, případně společně do podílového spoluvlastnictví. Problematické je také per analogiam dle ustanovení § 853 OZ používat i nadále ustanovení upravující vztahy k SJM, protože to je v rozporu se skutečností, že SJM již zaniklo. Nemalá část odborné veřejnosti se však kloní k závěru, že to možné je, a že lze dokonce do masy společného majetku nabývat i nadále, a to přírůstky a výnosy ze společného majetku (např. plodiny, přístavby a úroky) nebo to, co bylo nabyto za věc náležející do společného majetku (např. peníze za prodej věci v SJM, či novou věc nabytou za věc v SJM) nebo mzdu a jiné požitky nabyté na základě pracovně právních vztahů a i různé sociální dávky vyplacené po zániku SJM za období, kdy SJM ještě existovalo. 105 Namístě by spíš dle mého názoru bylo, v určitých případech týkajících se především správy majetku SJM per analogiam používat ustanovení vztahující se k podílovému spoluvlastnictví. Jde především o situace, kdy se bývalí manželé nemohou dohodnout na užívání věci v SJM např. domu. V tomto případě se běžně aplikuje ustanovení § 139 odst. 2 OZ a účastníkům se upraví způsob užívání až do doby, než dojde k samotnému vypořádání, případně do rozhodnutí soudu o obnovení SJM. Také nemožnost nabytí do SJM by měla být absolutní, takže například ani úroky ze společných finančních prostředků po zániku SJM již do něj nespadají. Pro tento závěr hovoří i to, že při vypořádání SJM soudem, se vždy vychází ohledně finančních prostředků na účtech ze zůstatku na účtu ke dni zániku SJM a úroky připsané v období od zániku SJM do jeho vypořádání, se proto nikterak nezohledňují. Nebylo by možno ani odlišit úroky ze společných
105
Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha : Linde Praha, a.s., 2000, s. 161
93
prostředků od úroků z částek nabytých jedním z manželů až po zániku SJM na stejný účet. Pokud se týká také uváděných přístaveb společných věcí, tak přístavbou nevzniká věc nová, ale jde jen o úpravu věci stávající. Otázkou pak je financování oprav a úprav společných věcí, kdy může dojít do doby vypořádání i k investicím z výlučných prostředků do SJM, což se promítne i do konečného vypořádání. Pro úplnost je třeba dodat, že u nás k zániku SJM nedochází v případě, kdy je jeden z manželů rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům. V případě, že je opatrovníkem nesvéprávného manžela druhý manžel, tak sám hospodaří s celým SJM. Může tedy sám svými právními úkony nabývat majetek do SJM i ho zcizovat, byť u závažnějších právních úkonů, které by bylo možno ztotožnit s úkony překračujícími obvyklou správu, jen se souhlasem soudu. Rozhodnutí o zbavení způsobilosti jednoho z manželů však může být důvodem proto, aby soud na návrh druhého manžela SJM zúžil dle ustanovení § 148 odst. 1 OZ.
3.2 Vypořádání SJM
3.2.1 Způsoby vypořádání SJM
Vypořádat SJM po jeho zániku je možno v zásadě třemi způsoby. Nejideálnějším řešením je vždy shodná vůle obou účastníků, tedy dohoda o vypořádání SJM (§ 150 odst. 1 OZ). Pokud jsou představy účastníků o způsobu vypořádání rozdílné, obrátí se na soud, který SJM vypořádá svým rozhodnutím (§ 150 odst. 3 OZ) dle zásad uvedených v občanském zákoníku nebo nedojde ani k dohodě ani k podání žaloby na vypořádání SJM k soudu a potom nastane vypořádání ze zákona (§ 150 odst. 4 OZ). Až do novely občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. muselo dojít naráz k vypořádání celé masy BSM buď dohodou nebo rozhodnutím soudu. Dohoda tedy musela být uzavřena ohledně veškerého majetku spadajícího do BSM a případná dohoda o částečném vypořádání byla neplatná. Soud pak musel
94
iniciativně zjišťovat, co vše do BSM spadá, nebyl vázán návrhy účastníků a vše co dle něj patřilo do BSM musel vypořádat. Po zavedení zákonné domněnky vypořádání ex lege bylo možno připustit, že obsahem dohody bude vypořádání jen části společného majetku a ohledně zbytku došlo k vypořádání zákonnou domněnkou nebo i rozhodnutím soudu, který však při respektování uzavřené dohody o části majetku rozhodl tak, aby celkové vypořádání bylo provedeno v souladu se zákonnými zásadami. 106 Nepřichází proto v úvahu, aby soud nyní přezkoumával správnost platné dohody o rozdělení části společného majetku či ustanovení o vyrovnání podílů v rámci tohoto dílčího vypořádání. Předcházející platnou dohodu vypořádané hodnoty tak již nelze znovu vypořádávat. 107 Tento názor se přes stanovisko Nejvyššího soudu u soudů nižších stupňů prosazoval jen ztěžka. O tom svědčí i to, že část odborné literatury přesto dosud zastává názor, že dohoda o vypořádání SJM musí vždy zahrnovat veškerou masu majetku do SJM spadající, a pokud je vypořádávána jen část majetku, má se za to, že k dohodě nedošlo. V souladu s tímto názorem pak měl soud rozhodovat i o té části SJM, na jejíž vypořádání se účastníci již dohodli. 108 Tento názor je však již dnes zastaralý a překonaný. SJM se vypořádat musí ať už jedním z uvedených způsobu nebo kombinací více těchto způsobů, a toto vypořádání musí být úplné, byť nemusí proběhnout naráz.
3.2.2 Vypořádání ex lege
Ač by se to mohlo jevit absurdním, jest nejjednodušším způsobem vypořádání SJM nedělat nic. Novela OZ č. 131/1982 Sb. účinná od 1. 4. 1983, totiž zavedla nevyvratitelnou fikci vypořádání SJM (tehdy ještě BSM). Dle této domněnky nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů 106
Bičovský, J. Některé poznámky k institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Právní praxe, 1994, č. 4 107 Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1989, sp. zn. 3 Cz 45/89 a ze dne 27. 11. 1998, sp. zn. 22 Cdo 1622/98 108 Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha : Linde Praha, a.s., 2000, s. 169
95
k jeho vypořádání dohodou nebo v téže lhůtě k podání žaloby na vypořádání soudu, stávají se movité věci ze SJM výlučným vlastnictvím toho, kdo věc pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti jako vlastník užívá. Pokud nikdo věc takto výlučně neužívá, stávají se oba manželé či bývalí manželé podílovými spoluvlastníky věci, a to každý k ideální jedné polovině. U nemovitostí toto platí vždy. U ostatních majetkových práv a pohledávek a závazků platí tato zásada přiměřeně. Z ostatních majetkových práv jde především o členské podíly ve stavebních bytových družstvech, které se rovněž stanou podílovým spoluvlastnictvím. Ohledně pohledávek a závazků je pak možno říci, že u nich fakticky k žádné změně nedochází, neboť i nadále vystupují oba jako dlužníci či věřitelé. Věřitel proto i nadále může požadovat plnění po komkoliv z nich a dlužníci mohou komukoliv z nich plnit. Nelze se domnívat, že by uplynutím lhůty došlo k odstranění solidárního dlužnictví manželů a jeho nahrazení postavením podílovým. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by se vůbec mělo cokoli dít se závazky, jichž jsou manželé účastni.109 Katastr nemovitostí samozřejmě žádnou změnu vlastnictví nemovitostí automaticky nezapíše. K tomu je třeba po uplynutí lhůty doložit rozsudek o rozvodu manželství, neplatnosti manželství nebo zúžení SJM s doložkou právní moci a nejlépe souhlasné prohlášení manželů, že se žádné řízení o vypořádání SJM u soudu nevede ani nedošlo k jiné dohodě o vypořádání. V případě nesoučinnosti druhého manžela by pak dle mého názoru mohlo postačit vedle uvedeného pravomocného rozhodnutí soudu i sdělení příslušného soudu, že žaloba na vypořádání SJM nebyla podána. Užíváním věci jako vlastník se rozumí trvalé nakládání s věcí jako s vlastní s vědomím druhého manžela. Nejde tedy jen o to, kdo v rozhodný den věc užívá, ale o to, kdo ji užívá trvale, to je po delší dobu (i když nemusí jít nutně o celou tříletou dobu) a není to proti vůli druhého manžela, který s tím alespoň konkludentně souhlasí.
109
Vašíček, M., Dvořáček, D. Společné jmění manželů a vypořádání závazků. Právní rozhledy, 2004, č. 11
96
Vypořádání ze zákona, uběhnutím tříleté lhůty, může nastat jen při zániku SJM rozvodem manželství, rozhodnutím soudu o neplatnosti manželství a při zúžení SJM rozhodnutím soudu. Tříletá lhůta počíná běžet právní mocí rozhodnutí soudu o rozvodu, neplatnosti manželství nebo zúžení SJM. Pokud je v této lhůtě podána k soudu žaloba na vypořádání SJM, lhůta se staví a k vypořádání ex lege nedochází. Vzhledem k hmotněprávní povaze lhůty je nutno, aby žaloba dorazila k soudu nejpozději poslední den tříleté lhůty. Nepostačí proto podání žaloby na poštu ve lhůtě, pokud k soudu dojde až po jejím uplynutí. Po uplynutí tříleté lhůty se již nelze u soudu domáhat vypořádání, ale případné spory se řeší již běžnými způsoby při sporech o vlastnictví a užívání věci tj. žalobami na určení vlastnictví nebo na vyklizení či vydání věci dle § 126 OZ.
3.2.3. Vypořádání dohodou
Ne náhodou je uvedena možnost vypořádání SJM
dohodou
v ustanovení § 150 OZ na prvém místě. Uzavřením dohody odpadají možnosti vzniku potencionálních dalších sporů vyplývajících z dělení majetku v SJM případně z užívání tohoto majetku. Dohoda pak dává jejím účastníkům pocit, že se aktivně podíleli svou vůli na vypořádání SJM a výsledkem je přijatelný kompromis pro obě strany, díky němuž nedošlo ke zhoršení vzájemných vztahů, což umožní i v budoucnu řešit společné problémy racionálně. Výrazně se to může v budoucnu projevit především v otázce úprav výživného jejich společných dětí. Je proto i povinností soudu, jak to ostatně vyplývá z ustanovení § 99 o.s.ř., i v případě, že dojde k podání žaloby na vypořádání SJM, vynaložit veškeré úsilí na to, aby účastníci uzavřeli dohodu ve formě smíru a jen je-li tato snaha přesto bezvýsledná, přistoupit k vypořádání svým rozhodnutím. Možnost uzavřít dohodu o vypořádání SJM představuje
97
praktické naplnění autonomie vůle a smluvní svobody v ryze privátních záležitostech manželů.110 Forma dohody nebyla v zákoně dříve stanovena, proto se mělo za to, že postačí, je-li uzavřena i konkludentně. Problémy však nastaly, týkala-li se dohoda i nemovitosti. Proto novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 264/1992 Sb. výslovně zakotvila, pod sankcí absolutní neplatnosti pro rozpor ze zákonem (§ 39 OZ), obligatornost písemné formy dohody v případě, týká-li se i nemovitosti. V současné době je písemná forma dohody obligatorní vždy, tedy nejen je-li součástí vypořádání nemovitost. Vzhledem k tomu, že vlastnictví k nemovitostem se nabývá vkladem do katastru nemovitostí a tudíž dohoda je účinná tímto vkladem, nepostačí, je-li ve tříleté lhůtě od zániku SJM uzavřena dohoda týkající se nemovitosti, ale je třeba v této lhůtě provést i vklad do katastru nemovitostí, jinak uplynutím lhůty nastanou podmínky pro vypořádání dle zákonné domněnky a nemovitost se dostane do podílového spoluvlastnictví.111 Zákon totiž nevyžaduje pouze uzavření dohody, ale spojuje nastoupení zákonné domněnky se skutečností, že nedojde k vypořádání dohodou. Je nutno rozlišit závazkově právní účinnost smlouvy, která nastává zpravidla uzavřením platné smlouvy a účinky smlouvy ve sféře věcně právní, které nastávají až vkladem, a to ke dni podání návrhu na vklad.112 Chybné jsou tak závěry některých autorů, že uzavřená smlouva je účinná ke dni uzavření a k tomuto dni dochází proto k vypořádání a návrh na vklad do katastru nemovitostí je možno podat v časově neomezené lhůtě, když rozhodnutí, kterým katastrální úřad povolí vklad práva do katastru nemovitostí, nemá na účinnost smlouvy žádný vliv. 113 Pro platnost dohody je třeba dodržet základní podmínky, jež na platné právní úkony klade občanský zákoník. To je, musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně (§ 37 OZ). Nesmí být učiněn v omylu (§ 49a OZ),
110
Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004, s. 224 R43/2000 112 Fiala, J. K rozdílu mezi vypořádáním společného jmění manželů uzavřením dohody o vypořádání. Právní rozhledy, 1999, č. 2 113 Veselý, J. Co přináší novela občanského zákoníku do majetkových vztahů manželů? Právní rozhledy, 1998, č. 6 111
98
nesmí být v rozporu se zákonem nebo jej obcházet a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 39 OZ). Úkon musí učinit osoba způsobilá k právním úkonům, což je osoba starší 18 let (§ 8 OZ), pokud nebyla způsobilosti k právním úkonům zbavena (§ 10 OZ). Jestliže však jde o osobu nezletilou starší 16 let, která uzavřela manželství se souhlasem soudu, a tím nabyla způsobilosti k právním úkonům, tuto způsobilost neztratí ani rozvodem manželství ani prohlášením manželství za neplatné, a proto takovouto dohodu uzavřít může. Odstoupit od smlouvy lze také za splnění obecných podmínek uvedených v ustanoveních § 48 a 49 OZ, to je jen v případě, pokud si to účastníci dohodli (ze zákona možnost odstoupení nevyplývá) a nebo účastník uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Při uzavírání dohody se účastníci nemusí držet zásad pro vypořádání zakotvených v § 149 OZ, ale mají úplnou smluvní volnost, a mohou si proto své vztahy k dříve společnému majetku upravit rozdílně. Spornou otázkou je, zda je možno v souvislosti s dohodou o vypořádání uzavřít smlouvu ve prospěch třetí osoby dle ustanovení § 50 OZ. Tento v dřívější době značně rozšířený názor je v současnosti považován za překonaný.114 Ustanovení § 150 odst. 2 OZ výslovně omezuje smluvní volnost ve vztahu k právům věřitelů, tedy třetím osobám, jež nejsou účastníky dohody o vypořádání SJM tak, že nemohou být dohodou dotčena. Jak již bylo popsáno v kapitole II, podkapitole 2, oddíle 2.1, pokud by tyto práva dotčena byla, je jinak platná dohoda ve vztahu k věřitelům neúčinná. Tedy ex lege vzniká situace, jako kdyby se věřitelé domohli u soudu odporovatelnosti dle ustanovení § 42a OZ. Takovéto jednání je také
možno trestněprávně postihnout, neboť může být
kvalifikováno jako trestný čin poškozování věřitele (§ 256 trestního zákona). Samozřejmě nic nebrání tomu, aby došlo dohodou platně i vůči třetím osobám k vypořádání společných pohledávek, neboť k postoupení pohledávky může dojít i bez souhlasu dlužníka.115
114
Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004, s. 232 Vašíček, M., Dvořáček, D. Společné jmění manželů a vypořádání závazků. Právní rozhledy, 2004, č. 11 115
99
Dohoda může být uzavřena i při vypořádání SJM v důsledku uložení trestu propadnutí majetku mezi manželem pachatele a státem, při vypořádání v důsledku prohlášení konkursu na jednoho z manželů mezi správce konkursní podstaty a manželem úpadce (za souhlasu věřitelského výboru a za podmínky schválení soudem), ale nikoliv při vypořádání SJM v důsledku zániku manželství smrtí. Ani zůstavitel v závěti ani pozůstalý manžel nemohou ovlivnit vypořádání. Speciální dohodu o vypořádání SJM upravuje zákon o rodině v ustanovení § 24a. Uzavření písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy, kterou si manželé upraví na dobu po rozvodu vzájemné majetkové vztahy, včetně otázky bydlení a případně i otázku vyživovací povinnosti, je jednou z podmínek proto, aby manželství bylo rozvedeno bez zjišťování příčin rozvratu manželství (viz. kapitola II, podkapitola 3, oddíl 3.1). Úpravou vzájemných majetkových vztahů je nutno rozumět uzavření smlouvy o vypořádání SJM ještě před zánikem manželství rozvodem. Otázkou bydlení je především otázka zrušení společného nájmu bytu, ale i vyřešení bydlení manžela, který za trvání manželství bydlel v domě či bytě ve výlučném vlastnictví druhého manžela. Smlouva je účinná samozřejmě až rozvodem manželství a pokud je obsahem vypořádání i nemovitost, tak vkladem do katastru nemovitostí, k jehož realizaci se vyžaduje kromě této smlouvy i pravomocný rozsudek o rozvodu manželství. Tato
poměrně
nová
úprava
především
zvýšila
množství
vypořádávaných SJM po rozvodu manželství dohodou, a tím snížila množství vypořádání SJM rozhodnutím soudu. Tím se zvýšil počet
rozvádějících
manželů, kteří v důsledku této zákonné možnosti jsou schopni i při kvalifikovaném rozvratu manželství spolu komunikovat a slušně se dohodnout na elementárních otázkách týkajících se jejich rozchodu, a tím se snížil počet rozvedených traumatizujících se ještě velmi dlouho po samotném rozvodu soudními projednáváními sporů vzniklých rozvodem. V neposlední řadě tím významně klesl nápad jak sporů o vypořádání SJM, tak i sporů o zrušení společného nájmu bytu, či vyklizení a také sporů týkajících se nezletilých dětí.
100
Existují sice některé kritické hlasy poukazující na to, že soud při rozvodu manželství dle ustanovení § 24a ZR nezkoumá tuto smlouvu, která je proto někdy zcela účelově uzavřena neurčitě či s jinými vadami a po rozvodu manželství, bez zkoumání příčin rozvratu, dochází k žalobám na neplatnost těchto smluv,116 ale já se společně s jinými odbornými názory117 domnívám, že tato úvaha je zcela chybná. Pokud mají být splněny podmínky pro rozvod dle ustanovení § 24a ZR, musí být i uzavřená dohoda o úpravě vzájemných majetkových vztahů, včetně otázky bydlení, platná. To znamená, že soud zkoumá jak speciální podmínky platnosti uvedené v § 24a ZR (písemná forma a úředně ověřené podpisy), tak i základní obecné podmínky platnosti jako je například i její určitost. Soud tak může konstatovat nesplnění podmínek pro rozvod manželství dle § 24a ZR i z toho důvodu, že uzavřená dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů je absolutně neplatná dle ustanovení § 37, 38, či 39 OZ.118 Velmi rozšířeným názorem, který je podpořen i judikaturou, je, že dohoda je platná pouze v případě, že dojde k rozvodu dle § 24a ZR a nikoliv pokud se manželé rozvedou dle ustanovení § 24 ZR. 119 Tento názor je odůvodněn tím, že zákon nezná žádnou možnost uzavřít dohodu o vypořádání SJM ještě před rozvodem kromě případu, kdy manželství se rozvádí dle § 24a zákona o rodině. Jiný výklad rozšiřující možnosti manželů i na vypořádání SJM před jeho zánikem, včetně zániku manželství rozvodem podle ustanovení § 24 ZR, je v rozporu s kogentní úpravou stanovení § 149 OZ. Domnívám se, že by bylo vhodné, umožnit manželům uzavřít platně takovouto dohodu v případě jakéhokoliv rozvodu. Tím by se opět rozvádějícím manželům o málo více prohloubila možnost, se co nejdříve domluvit na tak zásadní otázce, jako jsou jejich majetkové vztahy po rozvodu bez ohledu na to, zda splní i ostatní podmínky pro rozvod dle § 24a ZR. Pokud by chtěli a šlo by například o
116
Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004, s. 232 Králík, M. Zamyšlení nad některými ustanoveními zákona o rodině z pohledu soudní praxe. Právní rozhledy, 2003, č. 6 118 Haderka, J. F. K některým dalším poznatkům z aplikace § 24a zákona o rodině. Právní praxe, 1999, č. 9 119 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001 117
101
kompromisní dohodu podmíněnou souhlasem druhého manžela s rozvodem, je přece možné tuto podmínku platnosti výslovně do dohody zapracovat. Ostatně katastrální úřad dnes většinou ani nezkoumá, jestli je výrok o rozvodu manželství odůvodněn ustanovení § 24a ZR nebo ustanovení § 24 ZR a změny uvedené ve smlouvě a týkající se nemovitosti zapíše.
3.2.4 Vypořádání rozhodnutím soudu Vypořádání SJM soudem je zahájeno podáním žaloby o vypořádání k soudu, jež rozhodoval o rozvodu jejich manželství (§ 88 písm. b) o.s.ř.) ve lhůtě tří let od právní moci rozvodového rozsudku. Jestliže se jedná o vypořádání poté, co SJM zaniklo z jiného důvodu než rozvodem manželství (rozhodnutím o neplatnosti, zúžením SJM) a nejedná se o speciální soudní vypořádání v důsledku prohlášení konkursu na jednoho z manželů nebo v důsledku udělení trestu propadnutí majetku jednomu z manželů, je místní příslušnost dána obecnými ustanoveními § 84 a 85 odst. 1 o.s.ř. dle bydliště žalovaného. Při vypořádání se soud řídí zásadami uvedenými v ustanovení § 149 OZ. Z těchto zákonných zásad vyplývá, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné, závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem, každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Při vypořádání se také přihlíží k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění se bere také na zřetel péče o děti a obstarávání společné domácnosti. Dispozici účastníků předmětem řízení o vypořádání SJM je třeba respektovat potud, že soud vypořádá jen ty věci, resp. majetek náležející do SJM, které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy v takovém řízení může podle § 153 odst. 2 o.s.ř. jen ohledně výše (ceny) a
102
toho, jak je vypořádá z hlediska kvalitativního, tedy jak věci rozdělí, případně přikáže jednomu z nich s povinností vyplatit finanční částku na vyrovnání podílu druhému manželovi. Pokud by soud v řízení o vypořádání SJM vypořádal i věci, tedy majetek, který účastníci předmětem řízení neučinili, pak by jednal v rozporu s § 153 odst. 2 o.s.ř. a šlo by o vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Povinnost soudu ze své iniciativy zjišťovat, co vše do vypořádávaného majetku patří, platila jen za účinnosti OZ ve znění před novelou č. 131/1982 Sb. Zákon tehdy umožňoval jen dva způsoby vypořádání, a to dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu na návrh některého z manželů. K vypořádání mohlo dojít kdykoliv po zániku manželství a nebyla pro něj stanovena žádná lhůta. Proto se vypořádání muselo týkat všeho majetku, který do tehdejšího BSM náležel v době jeho zániku.120 Ohledně dispozice se žalobou na vypořádání BSM (případně nyní SJM) existuje jeden zajímavý názor, dle kterého jestliže žalobce po 6 letech od podání žaloby o vypořádání BSM vzal žalobu zpět dříve, než začalo jednání o věci samé, a žalovaný proto nemá možnost nesouhlasit se zpětvzetím žaloby, nejsou osvědčeny podmínky pro zastavení řízení vzhledem k respektu právního státu a práva na spravedlivý proces ve vazbě na důsledky, jež by v hmotněprávní oblasti ohledně zaniklého BSM nastaly a mohly tak zkrátit práva žalovaného, a to v důsledku přímé aplikace čl. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listina práv a svobod. 121 S tímto názorem si dovolím nesouhlasit, neboť by potom jednání bylo zahájeno za situace, kdy na straně žalující vystupuje účastník proti své vůli. Je sice pravdou, že v důsledku zastavení řízení by nastaly ohledně zaniklého tehdy BSM takové změny, které by mohly poškodit žalovanou stranu, ale nelze zapomínat na to, že žalovanému nic nebránilo, aby on sám podal žalobu na vypořádání a byl v pozici žalobce, který má právo se žalobou disponovat. Tím, že byl na začátku pasivní a
120 121
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 Usnesení Krajského soudu v Ústi nad Labem ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 10 Co 39/2003
103
nepodal žalobu dříve, se sám připravil o právo disponovat se žalobou náležející pouze žalobci. Primární zásadou, kterou má soud při vypořádávání na zřeteli je ta, dle níž mají účastníci na majetku patřícím do SJM stejný podíl. V rozhodnutí se to projeví tak, že každý z účastníků obdrží majetek ve stejné hodnotě. Protože prakticky nikdy nelze docílit toho, aby po rozdělení majetku mezi strany sporu byly oba podíly opravdu ve stejné hodnotě, uloží soud tomu z účastníků, jež má na přiřknutém majetku hodnotu vyšší, aby druhému tento rozdíl vyrovnal v penězích. Částka určená na vyrovnání musí být polovinou rozdílu mezi hodnotami podílů obou účastníků. Soud však nemusí ve všech případech zachovávat stejný podíl účastníků, ale může, jsou-li pro to důvody, stanovit při vypořádání jiný poměr. Důvody pro takovéto rozhodnutí lze najít v ustanovení § 149 odst. 3, které mimo jiné soudu ukládá přihlédnout při vypořádání i k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Konkrétně má zákon na mysli především případy, kdy jeden z manželů svým nezodpovědným přístupem ohrozil majetek v SJM, nepřinášel do něj žádné hodnoty, případně si neplnil, či jen v omezené míře, základní povinnosti ke své rodině stanovené zákonem, přestože mu nic nebránilo, aby se o rodinu řádně staral. Přes poměrně široké možnosti soudu vypořádat SJM v jiném poměru než půl na půl v drtivé většině případů zůstávají podíly stejné. Typickým příkladem, kdy soud využil možnost vypořádat SJM jiným poměrem byla situace, kdy manžel nedlouho před rozvodem (řádově několik týdnů) vybral nemalou částku společných finančních prostředků z účtu stavebního spoření, zjevně ve snaze tyto prostředky nezahrnovat do vypořádání SJM a užít je výlučně pro sebe. K dotazu soudu, kde se tato částka nacházela ke dni rozvodu manželství, když bylo objektivně nemožné v tak krátké době tuto sumu utratit aniž by za ní byla nabyta nějaká jiná hodnota patřící nutně do SJM, žalovaný odpověděl, že tuto částku prohýřil v několika málo dnech po barech kasinech a erotických klubech. Toto na prvý pohled „chytré“ tvrzení, jež bylo možno ztěží důkazy nějak vyvrátit a námitka
104
relativní neplatnosti tohoto úkonu nebyla manželkou vznesena, nutně vedlo k tomu, že tato finanční hotovost se nestala předmětem vypořádání. Soud však s poukazem na to, že se žalovaný příliš nezasloužil o udržení společného jmění, když jeho část takto utratil, stanovil poměr vypořádání nikoliv stejný, ale ve prospěch protistrany. Tímto se stalo rozhodnutí soudu pro žalovaného vzhledem k výši nabytých hodnot méně výhodné, než kdyby údajně spotřebované finančních prostředky učinil předmětem vypořádání. Není vyloučeno ani, aby soud vyjádřil rozdílnost podílů účastníků při vypořádání společné věci, přihlížejíc k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení určité věci také tak, že věc přikáže do vlastnictví tomu z manželů, který se o nabytí a udržení společné věci zasloužil výlučně, respektive v převážné míře, aniž mu uloží, aby druhému účastníkovi, který se její nabytí a udržení nezasloužil, na vyrovnání podílů zaplatil určitou finanční částku. Zákon totiž explicitně neupravuje způsob nerovného vypořádání a disparita může být tak vyjádřena nejen procentem zlomkem, ale i přikázáním věci jednomu z manželů, aniž je zavázán k finančnímu vypořádání s druhým manželem ohledně této věci.122 Výše hodnoty vypořádávané masy SJM odpovídá součtu hodnot movitých a nemovitých věcí patřících do SJM včetně finančních prostředku v hotovosti a na účtech, pohledávek nesplacených do zániku SJM a hodnot jiných majetkových práv, jako je například hodnota členského podílu v bytovém družstvu. Zápornou hodnotu pak mají závazky vzniklé za trvání manželství a nesplacené ke dni jeho rozvodu. Zjistit hodnoty movitých a nemovitých věcí je možno dvojím způsobem. Buď vyjde soud ze shodných skutkových tvrzení účastníků ohledně ceny vypořádávaných věcí ke dni zániku SJM nebo na tuto odbornou otázku odpoví soudem ustanovený znalec z oboru ekonomika, odvětví oceňování věcí movitý, případně nemovitostí. Je třeba vycházet z cen věcí ke dni, kdy zaniklo SJM. Je proto při určení ceny věci nerozhodné, jak se věc změnila v mezidobí od zániku SJM do jeho vypořádání. Pokud tak dojde ke snížení hodnoty věci například v důsledku 122
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99
105
neodpovídajícího nakládání s věcí účastníkem, který ji výlučně poté, co SJM zaniklo užíval, zohlední se tato skutečnost tím, že tato věc bude přiřknuta do jeho vlastnictví za cenu, jakou měla ke dni, kdy SJM zaniklo, tedy před poškozením. Tím si zničil svou vlastní věc a druhý z účastníků tímto jeho jednáním nebude poškozen. U cen věcí movitých většinou problém nebývá. Účastníci se velmi často shodnou na jejich ocenění, protože nebývají rozhodující položkou při vypořádání, a tím ušetří čas i peníze za znalecké šetření. Cena movitých věcí by měla vyjadřovat částku, za jako by bylo možno si stejnou či podobnou věc pořídit. To je, například stejně starou ledničku, stejných či podobných užitných vlastností ve stejném technickém stavu. Vychází se zde z toho, že účastník musí vynaložit nějakou konkrétní částku, aby si věc, jež zůstala po vypořádání u druhého účastníka obstaral. Tedy tím dostane každý z vypořádávaných stejnou hodnotu. Ohledně cen nemovitostí už tak často k dohodám nedochází, neboť tato otázka je nepoměrně komplikovanější a většinou to bývá nejcennější položka z vypořádávaného SJM. Cena nemovitosti by pak neměla být cenou vycházející bez dalšího z vyhlášek o oceňování účinných ke dni zániku SJM, nýbrž by měla být tvořena nabídkou a poptávkou po nemovitostech tohoto druhu v daném místě a čase. Měla by to tedy být tzv. obvyklá cena nemovitosti, tedy cena za kterou lze nemovitost ve stavu v době, kdy došlo k zániku SJM realizovat na trhu s nemovitostmi v dané oblasti v době rozhodování soudu.123 Cenou obvyklou judikatura rozumí cenu, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu je například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry jsou 123
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000
106
zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim.124 Takto zjištěná cena se může velmi výrazně lišit (jak směrem nahoru, tak směrem dolu) od tzv. úřední ceny, což je hodnota nemovitosti vypočítána pouze dle vyhlášky bez ohledu na specifika trhu v oblasti. Tato skutečnost sama o sobě způsobuje, že účastníci nejsou schopni reálně cenu své nemovitosti odhadnout a tudíž se na její hodnotě shodnout. Opět je možno uvést konkrétní příklad, a to z obvodu Okresního soudu v Novém Jičíně, kde jsou obce Mošnov a Sedlnice. Obě tyto obce leží blízko u sebe na trase mezi Novým Jičínem a Ostravou. V obci Mošnov je však mezinárodní letiště s průmyslovou zónou, kde má sídlo velké množství firem. Tato skutečnost zvyšuje poptávku po nemovitostech v obci, jejichž nabídka je konstantní. Tím dochází k tlaku na růst cen nemovitostí, aby se nabídka vyrovnala s poptávkou. V obci Sedlnice však nabídka nemovitostí převyšuje poptávku, která je prakticky nulová. Ke střetu poptávky s nabídkou proto může dojít jen při velmi nízké ceně. Z tohoto důvodu je obvyklá cena i jinak shodných nemovitostí v obou obcích zcela rozdílná, přestože se nacházejí poměrně nedaleko od sebe. Tento příklad ukazuje, jak se může i na malém prostoru lišit obvyklá cena nemovitostí v závislosti na lokálních podmínkách. Tyto skutečnosti nejsou účastníci většinou schopni odlišit, a proto nejsou také schopni sami cenu vypořádávaných nemovitostí odhadnout. Vypořádání
členství
v bytovém
družstvu
předchází
vlastnímu
vypořádání SJM v rámci řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu. Proto pokud obě tyto řízení jsou zahájeny, přerušuje se řízení o vypořádání SJM dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. až do pravomocného ukončení řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu. Soud pak při vypořádání SJM vyjde z rozsudku o zrušení společného nájmu družstevního bytu a podíl v bytovém družstvu přiřadí tomu z manželů, kdo byl určen jako výlučný nájemce bytu a člen bytového družstva. Provede pak pouze ocenění tohoto 124
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004
107
členství, aby mohlo dojít k celkovému vypořádání SJM (podrobněji viz. kapitola II, podkapitola 4, oddíl 4.2). Vypořádat je potřeba i hodnotu majetkových práv vyplývajících z obchodního podílu jednoho z manželů, a to přesto, že ustanovení § 143 odst. 2 uvádí, že: „Stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.“ Toto ustanovení je třeba vykládat tak, že sice druhý z manželů se nemůže kromě bytového družstva stát společníkem obchodní společnosti v důsledku toho, že jeho manžel za trvání manželství obchodní podíl získá, a nemá proto vůči společnosti žádná práva, ale hodnota tohoto podílu se při vypořádání zohlední tak, že se přičte k podílu manžela, který je členem obchodní společnosti. Soud nikdy nemůže tento podíl při vypořádání SJM dát do vlastnictví druhého manžela. Výnos z této společnosti za existence SJM pak vždy do tohoto SJM spadá. Podíl se oceňuje dle ustanovení § 61 odst. 2 obchodního zákoníku, tedy jako vypořádací podíl nebo dle § 61 odst. 4 obchodního zákoníku, jako podíl na likvidačním zůstatku, je-li společnost v likvidaci. Podniká-li jeden z manželů se třetí osobou ve sdružení, může být předmětem vypořádání jen to, co by tomuto manželovi náleželo v případě, že by jeho účast ve sdružení byla ukončena k okamžiku zániku SJM. Nelze vyjít z hodnoty podniku jako souboru hmotných, jakož i nehmotných a osobních složek
podnikání
sdružení,
neboť
takové ocenění
nevyčísluje
výši
majetkových nároků podnikajícího manžela vůči sdružení. Situace je tu jiná než při podnikání prostřednictvím obchodní společnosti. Proto v případě, že jeden z manželů podnikal prostřednictvím sdružení (§ 829 OZ), může být předmětem vypořádání SJM jen částka, na jejíž vyplacení by měl nárok, zanikla-li by jeho účast ve sdružení ke dni zániku SJM (§ 839 OZ),
108
samozřejmě po odečtení případného vkladu vlastních oddělených prostředků účastníka.125 Vypořádávají se také finanční prostředky patřící do SJM a nacházející se jak na účtech, tak v hotovosti. Jako vždy je rozhodující jejich výše ke dni zániku SJM. Protože u nás dosud není možno vést účet na jméno více než jedné osoby, vystupuje ve vztahu k bance jen jeden z manželů, i když druhý může mít i určité dispoziční práva k účtu. Nicméně pro banku je majitelem svěřených finančních prostředků jen ten, s kým uzavřela smlouvu o zřízení účtu. To však nic nemění na tom, že finanční prostředky patří do SJM a vypořádávají se. Hotovost i prostředky na účtu se přiřknou tomu, kdo s nimi disponoval v mezidobí od rozvodu do vypořádání. Tato zásada vychází z toho, že účastník disponující po rozvodu s těmito finančními prostředky je většinou užíval pro svou potřebu, takže jejich výše se v důsledku toho může značně lišit od stavu v době, kdy došlo k zániku SJM. Závazky vzniklé za trvání manželství a patřící do SJM jsou pak pasiva, jejíchž výše se odčítá od hodnoty podílu účastníka, který tento závazek při vypořádání přebral. Výše odpovídá nesplacenému zůstatku závazku ke dni rozvodu, či jiné skutečnosti, se kterou je spojen zánik SJM. To, že rozhodnutím soudu o vypořádání SJM přebírá dosud společný závazek jen jeden z účastníků, samozřejmě nemůže mít vliv na vztah k věřiteli. Pro něj se nic nemění, stále jsou dlužníci oba dva účastníci, a plnění proto může chtít po komkoliv z nich. Rozhodnutí soudu má význam jen ve vztahu mezi účastníky vypořádání, neboť v případě, kdy po vypořádání splní dříve společný závazek ten z účastníků, který ho dle rozhodnutí soudu o vypořádání plnit neměl, může se po druhém účastníku domáhat zaplacení částky odpovídající výši tohoto plnění. Není vyloučeno ani rozdělit závazek mezi oba účastníky, a to většinou na polovinu. Pak by ten, kdo věřiteli plní nad tuto polovinu mohl požadovat po druhé manželovo to, oč plnil nad soudem stanovený poměr. Při rozhodování o tom, kdo bude nadále výlučným vlastníkem dříve společné věci může dojít k situacím, že oba účastníci konkrétní věc výslovně 125
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005
109
chtějí do svého vlastnictví, či naopak vůbec nechtějí. Při přidělování věci se přihlíží jak k hledisku účelnosti, tak k zájmům nezletilých dětí, a to především při úvaze, která ze společným věcí má být tomu kterému manželovi přikázána. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zřetel na potřeby nezletilých dětí je třeba posoudit podle povahy konkrétního případu, podle povahy, určení a životnosti věci, které jsou předmětem vypřádání, jakož i se zřetelem k tomu, zda konkrétní věc může být užívána i jinou osobou než nezletilými dětmi, případně po jak dlouhou dobu bude dětmi užívána. I při dodržení zřetele k potřebám nezletilých dětí připadnou takové věci, jež budou sloužit dětem tomu z manželů, do jehož výchovy jsou děti svěřeny, ale závěr respektující toto zákonné hledisko nemusí vyústit i ve zvýšení podílu tohoto manžela.126 Proto věci, které užívaly děti budou ve vlastnictví toho, komu byly děti svěřeny na dobu po rozvodu do péče. Jedná se nejčastěji o nábytek z dětského pokoje, sportovní vybavení dětí a podobně. Nesmíme však zapomenout, že i nezletilým dětem lze darovat věc do vlastnictví. Proto do SJM nepatří věci zakoupené ze společných prostředků za trvání manželství, ale jim výslovně darované. Pokud tedy dítě dostane k narozeninám či k vánocům například kolo, lyže, CD přehrávač, lze mít za to, že se stávají vlastníky věci, a proto tuto věc již nelze vypořádat při vypořádání SJM. Ze stejného důvodu nepatří do SJM peněžní částky, které manželé vynaložili na stavební spoření ve prospěch svého nezletilého dítěte, i když pocházely ze společných prostředků.127 Z hlediska účelnosti zkoumá soud zpravidla to, kdo z účastníků předmětnou věc držel a užíval po rozvodu manželství, protože mohlo dojít, zvláště pokud se jedná o delší období, o snížení hodnoty užívané věci. Pokud hodnota takovéto věci byla snížená užíváním výlučně jedním z účastníků, bylo by nespravedlivé, pokud by tuto věc obdržel druhý z nich, kterému by se do rozdělovaného majetku musela započíst vyšší hodnota, kterou věc měla v době, kdy SJM ještě existovalo. Jestliže se však na takovémto rozdělení věcí
126 127
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 19 Co 452/2003
110
shodnou, není důvod, aby soud do toho jakkoliv zasahoval. Je také správné a logické, že se přihlíží k tomu, kdo věc více potřebuje nebo ji účelněji využije. Automobil proto většinou dostává držitel řidičského oprávnění, sekačku na trávu majitel zahrady a speciální náčiní jako jsou malířské potřeby, řezbářské nářadí a podobně ten, kdo s tímto náčiním pracuje. Dle tohoto hlediska se tak věc přikáže tomu, kdo hodlá věc používat k účelu, ke kterému je určena.128 Jestliže neshody o rozdělení věci nastanou ohledně nemovitosti, tak se zohlední také účelnost využití, zájem dětí, ale i vzhledem k vyšším cenám nemovitostí přesahující velmi často hodnotu ostatního vypořádávaného majetku nelze pominout schopnost se finančně vyrovnat s druhým účastníkem. Soud tak přidělí garáž tomu, kdo má i auto, nemovitost určenou k bydlení pak tomu, kdo po rozvodu pečuje o nezletilé děti, případně s kým chtějí již zletilé děti bydlet, jestliže má finanční prostředky nebo je schopen je zajistit, aby mohl protistraně vyšší hodnotu jemu přiděleného majetku finančně kompenzovat, aby podíly obou stran byly stejné (pokud soud nepřistoupí k vypořádání v jiném poměru). Při řešení otázky komu spornou věc přikázat do vlastnictví, je možno také zohlednit příčinu rozvratu manželství zjištěnou v rozvodovém řízení, neboť rozvrat manželství zapříčiněný jen jedním z manželů lze považovat za okolnost významnou pro vypořádání SJM k nemovitosti v neprospěch manžela, který rozvrat zapříčinil, jestliže se přikázání takové nemovitosti domáhají oba účastnící. To je odůvodněno tím, že takový účastník nepřímo způsobil i zánik uvedeného spoluvlastnického vztahu – a v tomto smyslu se projevil i jeho vztah ke společné věci.129 Dojde-li naopak k situaci, kdy žádný z účastníků nechce některou z vypořádávaných věcí, lze přikázat rozhodnutím soudu věc jednomu z účastníků řízení i proti jeho vůli, protože za trvání SJM byl vlastníkem celé věci, takže jejím přikázáním do výlučného vlastnictví nezískává nic navíc. Pokud byla věc přikázána jednomu z účastníků i proti jeho vůli, nebylo mu tak
128 129
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/1999 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 952/1998
111
přikazováno nic, co by mu již dříve nepatřilo. V případě, kdy vlastníkem věci je více osob, musí jít vždy o spoluvlastnictví, a to i v případě, kdy věc náleží do SJM. Jsou-li oba účastníci vlastníky celé věci a nelze hovořit o podílu každého z nich na takové věci, nelze než dospět k závěru, že přes určitou transformaci institutu BSM do SJM jde stále o pokračující bezpodílové spoluvlastnictví. Z toho vyplývá, že vypořádáním SJM přikázáním věci do vlastnictví jednomu z manželů nedostává se tomuto manželovi nic (více), než co by mu již dříve nenáleželo. Nelze uvažovat, že by se situace, kdy nikdo nechce dosud společnou věc, vyřešila jako při vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, že by se soudem nařídil prodej věci. Je-li totiž podán návrh na vypořádání SJM podle § 150 odst. 3 OZ, tak se vypořádává již zaniklý spoluvlastnický vztah. Toto ustanovení je kogentní povahy a ze zákona tak vyplývá povinnost soudu takový vztah vypořádat. Není možné, aby soud vypořádal SJM tak, že nařídí prodej věci, u něhož nelze vyloučit, že nebude realizován, tedy že věc nebude prodána a nebude výtěžek, který by bylo lze mezi účastníky rozdělit. Tak by k vypořádání soudem nedošlo a takový stav zákon nepředpokládá. Nelze ani uvažovat o tom, že nemovitosti, pokud by se je nepodařilo prodat, přešly do podílového spoluvlastnictví účastníků podle § 150 odst. 4 OZ, neboť uvedená domněnka se vztahuje jen na případy, kdy k vypořádání SJM nedošlo dohodou ani rozhodnutím soudu. Smyslem řízení o vypořádání SJM soudem není, aby se účastníci zbavovali vlastnictví k věcem, jež nadále vlastniti nechtějí. Protože každý byl za trvání BSM vlastníkem celé věci, nelze nařídit při vypořádání soudním rozhodnutím prodej věci, kterou žádný z bývalých spoluvlastníků nechce.130 Dojde-li v mezidobí od zániku SJM do jeho vypořádání bez souhlasu druhého z manželů k prodeji věci, vypořádává se tato věc jako by v SJM stále byla a připadne do výlučného vlastnictví toho, kdo ji prodal a měl tak z prodeje užitek. V případě, že dojde k prodeji se souhlasem druhého manžela, nelze již věc vypořádat, byť ke dni zániku SJM v něm byla, ale vypořádá se hodnota, která za tuto věc byla získána. To jsou peníze či jiná věc. 130
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004
112
Každý manžel má pak právo požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek a povinnost nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Do konečného vypořádání se proto promítnou investice, jež byly činěny jednak ze společného majetku do majetku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a jednak co z výlučného majetku bylo investováno do SJM. V žádném případě se při vypořádání SJM neprojeví co bylo vynaloženo z výlučného majetku jednoho z manželů do výlučného majetku druhého. Zde se jedná o bezdůvodné obohacení, které je možno
řešit
investice
jen
v samostatném
řízení.
Také
se
neprojeví
z výlučného majetku do společných potřeb rodiny, jako je
financování chodu společné domácnosti nebo společné dovolené, či do věci v SJM, která ke dni jeho zániku již v SJM nebyla.131 Musí jít o investice do společné věci, jež existovala ke dni zániku SJM, a proto se vypořádává. Za investici ze společného jmění do výlučného majetku jednoho manžela se nepovažuje nákup věcí osobní potřeby jednoho z manželů jako například jeho oblečení. Bylo by velmi zdlouhavé a neefektivní, kdyby soudy musely řešit i tyto „investice“, které existují prakticky vždy, ale nejsou v nějaké výrazné výši. Obvyklou investicí z výlučných prostředků do společného majetku je nákup věci za trvání manželství z části z prostředků ze SJM a z části z výlučných prostředku jen jednoho manžela. Do SJM totiž patří každá věc, nabytá byť jen z části z prostředků v SJM. Jestliže tato věc patří do SJM i v den jeho zániku, je nutno tuto investici zohlednit. Její výše však není automaticky ve výši vynaložených výlučných prostředků na její pořízení, ale záleží v jakém poměru při koupi věci byly prostředky společné a výlučné, a jakou má věc hodnotu ke dni zániku SJM. Jestliže se hodnota věci snížila například opotřebením v důsledku užívání, je výše zohledňované investice také snížená, aby poměr této investice ku zbytku ceny byl stejný jako při jejím pořízení. Bylo-li proto vynaloženo na věc v hodnotě 100.000,- Kč jen 25.000,Kč z výlučných prostředků a při vypořádání má věc hodnotu 40.000,- Kč, je 131
R 42/72
113
výše vnosu také jedna čtvrtina tj. 10.000,- Kč. Naopak pokud takto pořízená věc svou cenu zvýšila (například levně nabytý pozemek v důsledku zvýšení poptávky na trhu s nemovitostmi), není výše investice jedna čtvrtina ze zvýšené ceny, ale jen vynaložených 25.000,- Kč.132 Nejčastější investicí ze společného majetku do majetku ve vlastnictví jen jednoho z manželů je rekonstrukce nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednoho manžela za trvání manželství a tedy ze společných prostředků. Zde vyvstává základní problém, a to jaká je výše těchto investic. Dle mého názoru nelze prostě počítat finanční prostředky, jež byly použity na rekonstrukci, protože většinou se nejedná o práce „na klíč“, kdy by došlo pouze k zaplacení provedené rekonstrukce firmě, ale často se provádí svépomocí, za pomoci přátel a rodiny, materiál bývá požíván z druhé ruky a práce bývají prováděny za naturálie. Mnohdy také s odstupem let nelze ani zjistit, jaké částky byly v souvislosti s rekonstrukcí použity. Pokud se soud vydá cestou zjišťování výše použitých financí, dochází k dlouhému dokazování kdo, kdy a za co jakou práci provedl, kdo to platil nebo co jiného za to dostal. V podstatě pak soud slýchá pouze dohadování se přátel a příbuzných obou účastníků o tom, kdo co dělal a kde se vzal materiál a co kdo zaplatil. Cestou je použít rozhodnutí Nejvyššího soudu, které sice řeší investice do nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, ale je použitelný i v našem případě. Dle Nejvyššího soudu vzniká vlastníku nemovitosti prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoliv v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci.133 Jedná se opět o tzv. cenu tržní, tedy dle nabídky a poptávky na trhu s nemovitostmi v daném místě a čase, ale očištěnou od vnějších vlivů. Neměl by se projevit výkyv na trhu způsobený vnějším zásahem jako například rozhodnutí zahraničního investora, že v dané lokalitě postaví svůj závod, což přiláká mnoho pracovní
132
R 42/72 a usnesení Nejvyššího soudu a ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001
133
114
síly, která zvedne poptávku po nemovitostech. Zkušený znalec si však s touto situací dokáže poradit a říci soudu, jak se na ceně nemovitosti projevila provedená rekonstrukce. Dokazování se v tomto případě omezí jen na zjištění rozsahu rekonstrukce a znalecké zkoumání. Je také spravedlivější, protože manžel má za přispění druhého manžela, a to velmi často i osobního, nemovitost o vyšší hodnotě. Pokud je investováno ze společných prostředků, je jakoby investováno ze stejné části jedním i druhým z manželů. Proto se při vypořádání zohledňuje polovina takovéhoto vnosu a nikoliv vnos celý. Uvedené zásady postupu soudu při vypořádání SJM je možno vyjádřit i matematickým vzorcem, kde když dosadíme za jednotlivé proměnné konkrétní zjištěné údaje, dojdeme k částce, kterou je jeden či druhý z účastníků nucen zaplatit protistraně, aby podíly obou z nich byly stejné. Tento vzorec vypadá následovně: [{(∑m1 + ∑f1+ ∑n1+ ∑p1+∑mp1-∑z1) - (∑m2 + ∑f2+ ∑n2+ ∑p2+∑mp2-∑z2)} : 2] + o,5 x ∑x1 - 0,5 x ∑x2 - ∑y1 + ∑y2 = X. Za tyto symboly dosadíme: za ∑m souhrn hodnot movitého majetku, ∑n souhrn hodnot nemovitého majetku, ∑f souhrn finančních prostředků, ∑p souhrn hodnot pohledávek, ∑mp souhrn hodnot jiných majetkových práv a za ∑z souhrn hodnot závazků. Proměnné označené indexem 1 náleží žalobci a proměnné s indexem 2 náleží žalovanému. Polovina rozdílu těchto souhrnů hodnot žalobce a žalovaného je to, co by mělo být zaplaceno na vyrovnání protistraně. Jestliže to je kladné číslo je to částka, kterou má na vyrovnání zaplatit žalobce žalovanému. Je-li výsledek záporný, zaplatí tuto částku, samozřejmě násobenou -1, žalovaný žalobci. Pokud existovaly investice ze společného majetku do výlučného majetku jednoho z účastníků a naopak z výlučného majetku do SJM, je nutno započítat i tyto investice. ∑x je proto souhrn investic ze SJM do výlučného majetku a ∑y je souhrn investic z výlučného majetku do SJM (označené 1 do a z majetku žalobce a označené 2 do a z majetku žalovaného). A opět v případě, že výsledné X vyjde jako kladné číslo je to částka, kterou má na vyrovnání zaplatit žalobce žalovanému. Je-li výsledek záporný, zaplatí tuto částku -1krát žalovaný žalobci.
115
Vypořádává-li se tedy SJM, kde žalobce má dostat movité věci v hodnotě 23.000,- Kč, družstevní byt v hodnotě 650.000,- Kč, účet u peněžního ústavu se zůstatkem 8.200,- Kč a zaplatí dluh v zůstatkové výši 45.000,- Kč a žalovaná movité věci v hodnotě 156.000,- Kč, garáž v hodnotě 125.000,- Kč, vkladní knížku se zůstatkem 32.000,- Kč a pohledávku 10.000,Kč vůči své sestře z titulu půjčky uzavřené se souhlasem manžela za trvání manželství, zároveň ze SJM bylo investováno do chaty, kterou žalobce zdědil po rodičích a je tudíž v jeho výlučném vlastnictví 100.000,- Kč a částka 150.000,- Kč z téhož dědictví byla použita za trvání manželství na nákup automobilu za celkovou cenu 300.000,- Kč (tento automobil má ke dni zániku SJM hodnotu 160.000,- Kč a je součástí vypořádání), pak výpočet vypadá následovně: [{(23.000 + 8.200 + 0 + 0 + 650.000 – 45.000) – (156.000 + 32.000 + 125.000 + 10.000 + 0 - 0) } : 2] + 0,5 x 100.000 - 0,5 x 0 – 80.000 + 0 = [{636.200 – 323.000} : 2] + 0,5 x 100.000 - 0,5 x 0 – 80.000 + 0 = [313.200 : 2] + 0,5 x 100.000 - 0,5 x 0 – 80.000 + 0 = 156.600 + 50.000 – 80.000 = 126.600,- Kč. Protože výsledek je kladný, zaplatí žalobce žalované výslednou částku. Jestliže by chata byla ve výlučném vlastnictví žalobkyně a ze SJM bylo do ní investováno například 250.000,- Kč a ostatní položky zůstaly stejné, pak výsledek je tento: 156.600 - 125.000 – 80.000 = - 48.400,Kč. Protože výsledek je záporné číslo, zaplatí na vypořádání v tomto případě žalovaná žalobci -1 x - 48.400,- Kč tedy 48.400,- Kč. Soud tak po zjištění potřebného skutkového stavu může pomocí tohoto jednoduchého a srozumitelného matematického postupu zjistit, kdo z účastníků a kolik má zaplatit na vypořádání SJM druhému z nich. Uvedený způsob výpočtu odpovídá požadavku, aby z odůvodnění rozsudku bylo jednoznačně zřejmé, jak soud došel k částce, kterou je povinen jeden z účastníků zaplatit na vypořádání BSM druhému účastníkovi. Výpočet této částky je tak natolik přehledný, že se kdokoli může přesvědčit o jeho správnosti. Je třeba se alespoň v krátkosti zmínit, že nelze opomenout v případě, že se věc přikazuje tomu z účastníků, který ji nedrží, rozhodnout o povinnosti druhého účastníka tuto věc protistraně vydat. Výrok stanovící tzv. ediční
116
povinnost v rámci soudního vypořádání SJM nemusí být součásti žalobního návrhu. Soud takto může rozhodnout bez návrhu, neboť ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř. není v řízení o vypořádání SJM žalobním návrhem vázán.134 Řízení o vypořádání SJM bývá jedním z těžších a složitějších řízení, jež se zpravidla neobejdou bez rozsáhlého dokazování včetně znaleckých zkoumání odborných otázek. Proto také bývají pro účastníky finančně a časově náročné. I při pečlivém zkoumání provedených důkazů a důsledném uplatnění zákonných zásad pro vypořádání, nelze nikdy rozhodnutím soudu absolutně spravedlivě SJM vypořádat, neboť ne na všechny možnosti a životní situace může zákon pamatovat a je pak na soudci, aby uvážlivě tyto situace posoudil a jeho rozhodnutí tak obstálo nejen z hlediska zákona, ale i z hlediska zásad obecné spravedlnosti.
4. Společný nájem bytu manžely 4.1. Vznik společného nájmu bytu manželů Jak již bylo nastíněno v úvodu, je společný nájem bytu manžely jediný institut v našem právní řádu, jež odpovídá koncepci úplného majetkoprávního společenství manželů, tj. dopadá i na právní vztahy vzniklé před uzavřením manželství. Tato na prvý pohled nespravedlnost není nijak v rozporu se zásadou zásluhovosti, o níž je opřeno majetkoprávní uspořádání vztahů mezi manžely v našem právním řádu. Je totiž, jak rovněž bylo zmíněno v úvodu, nutno vzít v potaz tu skutečnost, že manžel, který se stal nájemcem bytu před uzavřením manželství, na rozdíl od koupi nějaké věci, nevydal jednorázovou částku (kupní cenu) za získání věci a žádnou věc do svého vlastnictví také nezískal. Vznik nájmu bytu uzavřením nájemní smlouvy totiž není podmíněno zaplacením takovéto částky, ale nájemce se zavazuje teprve v budoucnu platit za užívání bytu v daném období pravidelné platby (nájemné). Po uzavření manželství je nájemné hrazeno ze společných prostředků obou manželů, tedy zásluhy na tom, že v konkrétním období v bytě bydlí, mají oba manželé. Je 134
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/1999
117
proto nanejvýš spravedlivé, aby oba byli nájemci bytu a otázka získání nájmu bytu byla zohledněna případně až při zrušení společného nájmu. U družstevních bytů, ale naopak vydání jednorázové částky je podmínkou vzniku členství v bytovém družstvu, až na základě kterého může vzniknout nájem bytu. Je proto logické, že u družstevních bytů z již uvedených důvodů také vzniká společný nájem bytu manžely, ale nikoliv společné členství manželů v bytovém družstvu. Členem bytového družstva zůstává stále jen ten manžel, který nabyl členství v družstvu nebo alespoň právo na přidělení družstevního bytu před uzavřením manželství. Pokud však dojde za trvání manželství k výměně takovéhoto družstevního bytu za jiný družstevní byt, vedle společného nájmu bytu vznikne manželům i společné členství v družstvu. Jestliže ten z manželů, který je výlučným členem družstva chce, aby i druhý manžel se stal členem družstva, převede svá členská práva a povinnosti na manžela. Tím zanikne dosavadní právní vztah a uzavřením nové smlouvy mezi družstvem a druhým manželem vznikne právní vztah nový. Tedy za trvání manželství vzniklo jednomu z manželů právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, a proto vzniká jak společný nájem bytu manžely, tak společné členství v družstvu.135 Institut společného nájmu bytu je upraven v občanském zákoníku v ustanovení § 703 a následujících. Právní skutečností, se kterou zákon spojuje vznik společného nájmu bytu manžely, je uzavření manželství v případě, že jeden z manželů již je nájemcem bytu, nebo vznik nájmu bytu alespoň u jednoho z manželů za trvání manželství. Jedinou výjimkou, kdy i při splnění uvedených skutečností nájem bytu nevznikne je případ, kdy manželé spolu trvale nežijí (odhlédneme-li od speciální kategorie bytů jako jsou byty služební). To jsou případy, kdy manželství je rozvráceno, neplní žádnou ze svých funkcí a v podstatě jsou splněny podmínky pro rozvod manželství dle ustanovení § 24 zák. o rodině. To odpovídá tomu, že společný nájem bytu vzniká, neboť manželé ze svých společných prostředků uhrazují společnou
135
R 34/83 a Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 25 Co 357/2001
118
potřebu bydlení. V případě, že manželé spolu trvale nežijí (nejde jen o krátkodobé odloučení), nerealizují společně svou potřebu bydlení, a není proto důvod, aby vznikl společný nájem bytu. Ten vznikne v případě, kdy dojde k obnovení společného soužití manželů. Společný nájem bytu nemusí vzniknou jen manželům, ale jakýmkoliv osobám. Proto se manžel může stát společným nájemcem bytu spolu s jinou osobou než s manželkou. Například manžel je již před svatbou společným nájemcem bytu s další osobou (třeba se sourozencem, a to v důsledku přechodu nájmu po rodičích). Uzavřením sňatku, však přestože je nájemcem bytu, jeho manželce společný nájem k bytu nevznikne. Dokonce, aby mohla manželka s manželem v tomto bytě bydlet, potřebuje souhlas všech ostatních společných nájemců. Pokud je souhlas dán, může manželka byt užívat, ale pouze na základě práva svého manžela k tomuto bytu, tedy na základě práva odvozeného od práva manžela.136 Za uvedených podmínek tak vznikne společný nájem bytu manžely u bytu běžných i družstevních. Právní řád však zná i další kategorie bytů, a to byty služební, byty zvláštního určení a byty v domech zvláštního určení. U těchto typů bytů v žádném případě společný nájem vzniknout nemůže. Co spadá pod tyto typy bytů určuje zákon č. 102/1992 Sb. Služebními byty jsou dle tohoto zákona byty v domech a jiných objektech určené pro ubytování osob, které mají v těchto bytech bydlet ze služebních důvodů proto, že by jinak byl ohrožen provoz objektů nebo znemožněn výkon jejich zaměstnání, byty ve vlastnictví nebo v
nájmu
právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků, a rovněž byty v domech ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků a byty ozbrojených složek, za něž se považují byty v domech
výhradně určených pro ubytování
vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy, pracovníků federálního ministerstva vnitra, ministerstva vnitra České republiky a příslušníků Federálního policejního sboru, vojsk federálního ministerstva 136
R 23/1989 a R 24/1980
119
vnitra, Federální bezpečnostní
informační služby, Sboru hradní policie,
Policie České republiky a Sboru nápravné výchovy České republiky. Byty zvláštního určení jsou byty zvlášť upravené pro ubytování zdravotně postižených osob. Byty v domech zvláštního určení jsou byty v domech s pečovatelskou službou a v domech s komplexním zařízením pro zdravotně postižené občany. Ke vzniku společného nájmu bytu manžely nedochází ani v případě, pokud některý z uvedených bytů byl přidělen oběma manželům. V takovém případě pouze oběma vzniká obecný společný nájem bytu. Důvodem pro vznik nájmu obou manželů totiž není existence jejich manželství, ale že oba splňují podmínky pro přidělení takovéhoto bytu například tím, že oba jsou zaměstnanci určité organizace přidělující byty svým zaměstnancům. V případě, že jest přidělen služební byt zaměstnanci, který v něm poté s manželkou bydlí a tento byt poté za trvání jejich manželství ztratí charakter služebního bytu, nevzniká tímto manželům společný nájem bytu manžely. Nájem služebního bytu se pouze transformuje na výlučný nájem toho z manželů, kterému byl byt původně jako služební přidělen. Ztráta charakteru služebního bytu za trvání manželství nepředstavuje takovou skutečnost, která by mohla vést k “dodatečnému“ vzniku nového práva. Zákon totiž pro vznik společného nájmu bytu manžely předpokládá, že se za trvání manželství stanou nájemci bytu to je, že alespoň jednomu z nich vznikne právo nájmu bytu. V tomto případě ale jeden z manželů již nájemcem byl, svědčilo mu tedy právo nájmu bytu, jež se pouze změnilo z nájmu služebního bytu na nájem bytu.137
4.2 Zánik společného nájmu bytu manželů
K zániku společného nájmu bytu manželů dojde vždy, když manželství zanikne, ale i za trvání manželství může nastat situace, kdy společný nájem zaniká. Je to jednak vždy, když manželé mají v úmyslu sami ukončit dosud 137
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001
120
trvající nájemní vztah, což mohou učinit jednak uzavřením dohody o ukončení nájmu bytu uzavřenou s pronajímatelem a nebo podáním výpovědi z nájmu bytu. Je však nutno mít na zřeteli, že úkony vedoucí k ukončení společného nájmu bytu uvedenými způsoby musí učinit oba manželé. Takovéto jednání totiž jednoznačně překračuje obvyklou správu společných záležitostí, jež může činit jeden manžel za druhého, a proto má druhý manžel v případě, že k úkonu nedal souhlas, možnost vznést ve tříleté lhůtě námitku relativní neplatnosti (podrobněji kapitola II, podkapitola 1, oddíl 1.3). Společný nájem může také zaniknout výpovědí pronajímatele a tato výpověď musí být doručena oběma manželům jako společným nájemcům bytu. Co se týče výpovědních důvodů, tak důvody musí platit také pro oba dva manžely. To znamená, je-li jen jeden z manželů vlastníkem dalšího bytu, nemůže být dán výpovědní důvod, že nájemce má dva nebo více bytů (§ 711 odst. 2 písm. c) OZ). Ten by byl dán jen v případě, že by další byt měli oba manželé. Stejně tak je nutno posuzovat výpovědní důvod dle ustanovení § 711 odst. 2 písm. d) OZ, tedy že byt není nájemcem bez vážných důvodů užíván. Jedná-li se o výpovědní důvod, u něhož je nutné přivolení soudu (§ 711a odst. 1 OZ), mají manželé postavení nerozlučných společníků, a proto je nutno podat žalobu vůči oběma manželům. V opačném případě soud žalobu z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítne.138 Přivolí-li soud k výpovědi z nájmu bytu a váže-li jeho vyklizení na poskytnutí bytové náhrady, jedná se jen o jednu bytovou náhradu, neboť manželé mají nárok jen na jednu bytovou náhradu. Společný nájem bytu zanikne i tím, že jeden z manželů trvale opustí společnou domácnost. To je jednání, které je vedeno úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovovat. Proto ne každé opuštění společné domácnosti a odstěhování si věci lze hodnotit jako trvalé opuštění, kterým dochází k zániku nájmu na straně odcházejícího manžela. Judikatura výslovně uvádí, že k zániku nájmu bytu nedojde, opustí-li manžel společnou domácnost z důvodu snahy vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejichž opakování bylo možno 138
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96
121
reálně očekávat a nebo z důvodu intenzivního jednorázového manželského konfliktu, který setrvání manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Musí se totiž jednat o zcela svobodný projev vůle manžela, který společnou domácnost opouští, což v těchto případech není. 139 Pokud jsou splněny všechny podmínky, dochází k zániku společného nájmu bytu a jediným nájemcem se nadále stává manžel, který v bytě zůstal. To platí i dojde-li k opuštění společné domácnosti po rozvodu manželství a u družstevních bytů nevzniklo-li manželům společné členství v družstvu, ale jen společný nájem bytu.140 Zanikne-li manželství rozvodem, lze společný nájem bytu manželů zrušit buď dohodou nebo rozhodnutím soudu. Dojde-li k rozhodování soudu o zrušení společného nájmu bytu a jedná-li se zároveň o společné členství v bytovém družstvu, vyvstává po rozvodu manželství otázka, jak naložit s tímto dosud společným právem. Společné členství v bytovém družstvu a z toho vyplývající nájemní vztah k bytu bývá často zdaleka největší majetkovou hodnotou, jež nyní již rozvedení manželé společně nabyli. Z toho pak plyne důležitost vypořádání této majetkové hodnoty. Jestliže nedošlo ke vzniku společného členství v bytovém družstvu, ale pouze ke vzniku společného nájmu družstevního bytu, dojde k zániku tohoto společného nájmu již samotným rozvodem manželství. Způsob vypořádání soudem, který samozřejmě nadejde až v momentě, kdy se bývalí manželé na vypořádání sami nedohodli, upravuje pouze ustanovení § 705 OZ spolu s ustanovením § 712 odst. 3 OZ, které řeší otázku bytových náhrad po vypořádání. Při rozhodování soudu o tom, kdo bude výlučným nájemcem bytu po rozvodu zohledňuje soud především dvě zákonná kritéria, a to stanovisko pronajímatele a zájem nezletilých dětí. Soud proto vždy činí dotaz na pronajímatele předmětného bytu, koho upřednostňuje ze společných nájemců bytu jako výlučného nájemce. Zájmem nezletilých dětí se pak rozumí zohlednění toho, kdo z rodičů po rozvodu manželství o nezletilé 139
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97 Korecká, V. Zánik práva společného nájmu bytu manžely – z judikatury Nejvyššího soudu. Soudní rozhledy, 2001, č. 2 140
122
děti pečuje. Tedy soud by měl upřednostnit rodiče pečujícího o nezletilé děti. Zákon neřeší, které z těchto kritérií má přednost, pokud každé hovoří ve prospěch jednoho z nájemců. Zde záleží na každém jednotlivém posouzení specifik případu, ale ve valné většině jsou zájmy nezletilých dětí upřednostňovány před stanoviskem pronajímatele. Jestliže nelze postupovat podle těchto zákonem výslovně daných kritérií, protože společní nájemci nezletilých dětí nemají a stanovisko pronajímatele je neutrální, pak se zohledňují další pomocná, v zákonně neuvedená kritéria, jako je účelnost využití bytu nebo skutečnost, kdo se jakou měrou o získání nájmu přičinil, či chování rozvedeného manžela, který má být vyklidit. Možno je i přihlédnout k tomu, kdo se jakou měrou podílel na rozvratu manželství a v neposlední řadě i ke zdravotnímu stavu.141 Na rozdíl od společného nájmu nedružstevního bytu, zrušení a vypořádání společného nájmu družstevního bytu a členství v družstvu přímo ovlivní i samotné vypořádání SJM. Vypořádání společného členství v bytovém družstvu, jakožto zákonem speciálně upraveného vypořádání části majetku spadajícího do SJM, musí vždy předcházet vypořádání zbytku SJM. To jest pokud nedojde ke komplexnímu vypořádání SJM dohodou, ale dojde k vypořádávání soudem, musí rozhodnutí soudu o vypořádání SJM předcházet dohoda nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání společného nájmu družstevního bytu a členství v družstvu. Jestliže tomu tak při zahájení řízení o vypořádání SJM není, je to důvod pro přerušení řízení dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř.. Pokud soud rozhodl o zrušení práva společného nájmu rozvedených manželů k družstevnímu bytu a o tom, kdo z nich bude jako člen družstva nájemcem bytu, čímž zaniklo společné členství rozvedených manželů v družstvu, vyplývá z toho, že členský podíl náleží již jen jednomu z manželů. To znamená, že v rámci SJM zbývá vypořádat hodnotu tohoto členského podílu. O přikázání členského podílu soud již nerozhoduje. 142 Samozřejmě stejně jako u ostatních věcí, práv a závazků patřících do SJM, pokud v daném 141
R 78/70 a rozsudky Nejvyššího soudu, ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1260/97 a ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1185/99 142 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1242/99
123
případě do tří let od zániku SJM ke zrušení práva společného nájmu družstevního bytu podle § 705 odst. 2 OZ a k vypořádání členského podílu v rámci vypořádání SJM účastníků nedošlo, pak jeho vypořádání spadá pod režim § 149 OZ jako tzv. ostatní majetkové právo manželům společné. Toto právo
se
již
vypořádává
podle
zásad
pro
vypořádání podílového
spoluvlastnictví (§ 142 OZ), nikoli za použití § 150 OZ. Dnem, kdy lhůta uplyne, začíná běžet obecná promlčecí lhůta dle ustanovení § 101 OZ pro uplatnění tohoto práva.143 Poté, co je o družstevním bytě pravomocně rozhodnuto, přejímá se toto rozhodnutí do rozhodnutí o vypořádání celého SJM tak, že podíl v bytovém družstvu bude přiřknut do vlastnictví toho, kdo se stal výlučným nájemcem a členem družstva. Stěžejní otázkou na níž se pohled v průběhu let měnil, je otázka hodnoty tohoto podílu vyjádřena v penězích. Do 1. 1. 1992 se zásadně vycházelo z toho, že při vypořádání se přihlédne k zůstatkové hodnotě členského podílu v bytovém družstvu. 144 Tato praxe však přetrvávala i po novele občanského zákoníků č. 509/1991 Sb., tedy po datu 1.1.1992, byť v té době již vznikl trh s členstvími v bytových družstvech, který stanovil tržní hodnotu takovéhoto podílu, tedy hodnotu dle nabídky a poptávky. Tato cena byla mnohonásobně vyšší než zůstatková hodnota, za kterou podíl v bytovém družstvu obdržel při vypořádávání společného majetku jeden z bývalých manželů. Proto soudy začaly při svých rozhodnutích o vypořádání tehdy BSM vycházet z obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu, tedy z tržní hodnoty. Tuto praxi potvrdil i Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že je-li tedy třeba stanovit spornou cenu předmětného majetkového práva pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soudem, je nutno vycházet (zpravidla v součinnosti se znalcem z oboru ekonomiky - odhady cen) z ceny obvyklé, tj. z ceny, kterou by bylo možno za převod těchto členských práv a povinností v rozhodné době a místě dosáhnout. Kdyby takto soud nepostupoval, došlo by k porušení pravidla rovnosti podílů stanoveného 143
Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22Cdo 2565/2003 a sp. zn. 22 Cdo 590/2003 144 R 43/72
124
v § 150 OZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., neboť by došlo ke zvýhodnění toho z bývalých manželů, který se stal výlučným členem bytového družstva. Přitom stejně jako v případech jiných hodnot vypořádávaných mezi spoluvlastníky soudem není rozhodující zda a kdy rozvedený manžel, který se stal výlučným členem bytového družstva, hodlá s členskými právy a povinnostmi nakládat či nikoli.145 Tento závěr, tedy že se při stanovení ceny těchto majetkových práv vychází z ceny obvyklé, a to ke dni zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, zopakoval Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích.146 Když už se zdálo, že problém je vyřešen, jiný senát Nejvyššího soudu opětovně dovodil, že je nutno vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu k předmětnému bytu, neboť možnost užívání družstevního bytu jedním z rozvedených manželů nelze tržním způsobem vyjádřit.147 Tato schizofrenní situace si vyžádala, aby se sešel velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, který se sjednotil na stanovisku, jež definitivně potvrdilo správnost názoru, že rozhodující je cena obvyklá, tj. cena, kterou by bylo možno za převod těchto členských práv a povinností v rozhodné době a místě dosáhnout.148 Poslední spornou otázkou bylo vyřešení toho, jak ocenit členství v bytovém družstvu, jestliže společný nájem a společné členství zaniklo ještě před 1. 1. 1992, kdy se vycházelo ze zůstatkové hodnoty členského podílu, ale soud o vypořádání rozhoduje již za účinnosti novely OZ č. 509/1991 Sb.. Dle Nejvyššího soudu princip oceňování vychází ze zásady, že se vychází ze stavu majetku v době zániku BSM, avšak z cen odpovídajících době, kdy se provádí vypořádání. 149 Nejpozději do 1.1.1992 odpovídalo tehdejším předpisům i právní praxi, že určující pro ocenění vypořádávaného členského podílu v bytovém družstvu byla zůstatková hodnota členského podílu. Jestliže však do té doby nedošlo k vypořádání tohoto podílu, odpovídá již zákonu, aby se 145
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 717/99 Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2244/99 a sp. zn. 22 Cdo 2289/99 147 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 30 Cdo 726/2001 148 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn.31 Cdo 2428/2000 149 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000 146
125
při oceňování členského podílu pro účely vypořádání BSM vycházelo z ceny obvyklé. Tedy se vychází z cen obvyklých, přestože v době, kdy došlo k zániku BSM, byly určující ceny dané cenovými předpisy.150 Pro úplnost je třeba dodat, že pokud rozvedení manželé, jímž svědčí společný nájem družstevního bytu a společné členství v bytovém družstvu, uplatnili právo na převod bytu do svého vlastnictví dle ustanovení § 23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., nebrání tato skutečnost soudu, aby rozhodl o zrušení společného nájmu družstevního bytu a o tom, kdo z rozvedených manželů bude nadále nájemcem tohoto bytu a členem bytového družstva.151 Rozhodnutím o tom, kdo bude nadále výlučným nájemcem bytu, se problémy rozvedených manželů s bydlením ani zdaleka neřeší. Dle ustanovení § 712 odst. 3 OZ se musí také rozhodnout o bytové náhradě pro toho, kdo v dříve společném bytě již nebude nájemcem. Dle tohoto ustanovení se manželovi, který není nadále nájemcem bytu, protože předmětný družstevní byt a členství v družstvu patřilo druhému manželovi ještě před sňatkem, poskytne náhradní ubytováni a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné i náhradní byt a v ostatních případech vždy náhradní byt a z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradní ubytování. Proto i po právní moci rozhodnutí o zrušení společného nájmu bytu má ten, komu nadále nájem bytu nesvědčí právo bydlení, a to až do zajištění některé z uvedených náhrad (§ 712 odst. 6 OZ). Za situace, která poměrně často nastává, že vztahy mezi bývalými manželi jsou velmi špatné až nepřátelské a stanovená bytová náhrada není k dispozici pak dochází i k tomu, že bývalá manželka, která je nyní výlučnou nájemkyní bytu, je nucena i s nezletilými dětmi opustit byt a v bytě zůstane bydlet její bývalý manžel. Ten pak ani neplatí za nájem a služby spojené s užíváním bytu, protože z bytu bez stanovené bytové náhrady nemůže být vyklizen. Byt pak platí bývalá manželka, aby pro neplacení nedostala dle ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) OZ výpověď a o byt nepřišla. Má sice možnost neshody v užívání bytu řešit žalobou dle § 702 odst. 1 OZ za použití 150
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2517/98 a nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 216/99 151
126
§ 712a OZ, 152 ale případné rozhodnutí soudu o způsobu užívání bytu neodstraní problémy mezi bývalými manžely, jež vedou nezřídka i k fyzickému napadání manželky. Ta proto raději řeší tuto situaci dobrovolným dočasným opuštěním bytu do doby, než budou podmínky pro vyklizení bývalého manžela. Častěji volí žalobu, ve které se domáhá z důvodu změny poměrů spočívající v zavrženíhodném chování bývalého manžela po rozhodnutí soudu o zrušení společného nájmu bytu, změny původního rozhodnutí v části týkající se vázání vyklizení na poskytnutí bytové náhrady. Tyto absurdní situace pak nutí k zamyšlení o možných změnách této zákonné úpravy ve prospěch nájemce bytu. Podstatné změny by si zasloužila celá úprava nájmů bytů v občanském zákoníku, jež zvýhodňuje nájemce před vlastníkem - pronajímatelem a osoby s právem bydlení před řádnými nájemci. Jediný důvod proč vyklizovanému manželovi neposkytnout žádnou bytovou náhradu je situace, kdy by výkon práv daných ustanovením § 712 odst. 3 OZ byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 OZ). Jde zejména o situace, kdy vyklizovaný má možnost jiného bydlení, neboť je vlastníkem jiné nemovitosti vhodné k bydlení. V takové situaci by bylo nepochybně nemravné poskytovat tomuto bývalému nájemci další byt či ubytování.153
5. Vzájemná vyživovací povinnost manželů
5.1 Výživné mezi manžely
Nárok na výživné manžela, stejně tak i ostatní nároky na výživné, je založen přímo zákonem, a to zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., dále ZR). Z toho vyplývá, že nárok na výživné vzniká ex lege, pokud jsou splněny zákonem dané podmínky. Vyživovací povinnost mezi manžely je upravena v ustanovení § 91 ZR. Dle tohoto ustanovení mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost. Neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na 152 153
R 1/69 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98
127
návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Dále zákon dodává, že tato vyživovací povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí. Vzájemná vyživovací povinnost manželů vyplývá z hospodářské funkce rodiny, která tvoří základní ekonomickou jednotku, jejíž členové společně hospodaří a uspokojují své hmotné a kulturní potřeby.154 Citované ustanovení zákona o rodině má kogentní povahu, a je proto vyloučena dispozice účastníků – manželů s nárokem na výživné manžela. Pokud by byla mezi manžely uzavřena dohoda, která by měnila zákonem stanovené podmínky pro vznik a trvání nároku na výživné včetně jeho rozsahu, je takováto dohoda pro rozpor se zákonem dle ustanovení § 39 OZ absolutně neplatná. Autonomie vůle manželů se může projevit pouze ohledně výše výživného, případně ohledně formy plnění. Manželé, kteří spolu nehospodaří se tak mohou dohodnout na částce, kterou má jeden z manželů druhému platit na dorovnání zákonem požadované hmotné a kulturní úrovně (například v rámci smluv předcházejících rozvodu manželství dle § 24a ZR) nebo se mohou dohodnout na jiném způsobu plnění (například placení bydlení druhému z manželů po odstěhování ze společné domácnosti). V praxi je však běžné, že manželé se výslovně či konkludentně dohodnou, že výživné nebude poskytováno i za situace, kdy jsou jinak všechny zákonné podmínky splněny, případně bude poskytováno v nižší výši než by odpovídalo zákonným požadavkům. Zákon pak neklade překážky, aby si manželé sjednali výživné v širším rozsahu, to je ve výši přesahující výši dle zákona, případně po dobu delší než předpokládá zákon, a to i zpětně. Takovéto dohody však nelze podřadit pod kogentní ustanovení zákona o rodině, ale pod smlouvy upravené v občanském zákoníku jako například smlouvu innominátní (§ 51 OZ). Soud rozhoduje o výživném manžela jen v případě, není-li vyživovací povinnost plněna dobrovolně. Žalobou je soud vázán, jak ohledně výše požadovaného výživného, tak ohledně doby trvání vyživovací povinnosti. To 154
Nová, H., Těžká, O. Vyživovací povinnost. Praha : Linde Praha, a.s., 1994, s. 143
128
znamená, že soud nesmí překročit návrh žalobce (§ 153 odst. 2 o.s.ř.) a přiznat mu vyšší výživné než sám požaduje, i kdyby toto vyšší výživné odpovídalo zákonným hlediskům. Nemůže také stanovit výživné od dřívější doby než to požaduje žalobce. Nejdříve však výživné může být stanoveno od podání žaloby (§ 98 odst. 1 ZR). Vyživovací povinnost mezi manžely končí vždy zánikem manželství, a pokud je výživné požadováno i poté,
jedná se o
výživné rozvedeného manžela, pro jehož přiznání stanoví zákon zcela odlišné podmínky (viz. kapitola II, podkapitola 5, oddíl 5.2). Jestliže v průběhu řízení o výživné manžela dojde k zániku manželství rozvodem, je dán ještě před rozhodnutím soudu konec vyživovací povinnosti, takže se fakticky rozhoduje jen o dlužném výživném, které se většinou uloží zaplatit jednorázově, i když rozhodnutí o zaplacení ve splátkách není vyloučeno. Dojde-li k zániku manželství v době, kdy je pravomocně stanoveno výživné manžela, dochází k zániku vyživovací povinnosti ex lege, to je bez rozhodování soudu o zrušení vyživovací povinnosti. To samé platí i o prohlášení manželství za neplatné, kde vyživovací povinnost trvala až do doby, kdy soud rozhodl, že manželství je neplatné. Protože se jedná o povinnost osobního charakteru, zemře-li jeden z manželů, právo zaniká a nepřechází na dědice. Po smrti některého z manželů, ale může vzniknout nová vyživovací povinnost dětí vůči pozůstalému manželovi.155 Kromě ustanovení § 91 ZR je požadovaná výše výživného upravena v obecných ustanoveních zákona o rodině, které platí pro všechny nároky na výživné, a to v ustanovení § 96 ZR. Zákon zcela obecně uvádí, že výše výživného má odpovídat odůvodněným potřebám oprávněného a schopnostem a možnostem povinného. Tím má zákon na mysli to, že jakékoliv výživné má brát na zřetel, jaké má oprávněný potřeby, jež se mohou značně lišit v závislosti na věku, postavení, zdravotním stavu a také na to, jaké má povinný objektivně možnosti výživné plnit. U povinného je však kladen důraz na tzv. potencionalitu, to je na objektivní možnost dosáhnout určité životní úrovně 155
především
vzhledem
k jeho
vzdělání,
odborným
Češka, Z. a kol. Československé rodinné právo. Praha : Panorama, 1985, s. 253-254
znalostem,
129
zkušenostem, zdravotnímu stavu a situací na trhu práce. Je proto při stanovení výše výživného nerozhodná špatná situace povinného, pokud by objektivně při vynaložení odpovídajícího úsilí byl schopen svou situaci zlepšit například přijmutím odpovídajícího zaměstnání, které je na trhu práce nabízeno. V takových případech se vychází z „potencionální“ lepší situace povinného. Tato zásada má za úkol zamezit tomu, aby povinný úmyslně nezhoršoval svou finanční situaci s úmyslem vyhnout se placení výživného. Výslovně je to uvedeno ve větě druhé § 96 odst. 1 ZR, která uvádí konkrétně i situaci, kdy se povinný bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti
nebo
majetkového
prospěchu,
podstatně
zda
nepodstupuje
nepřiměřená majetková rizika. Nutno také zvážit zda manžel, který si plní povinnost přispívat na společné potřeby osobní péčí o děti a domácnost, neposkytuje tuto péči ve větším rozsahu než je nezbytně nutné, a tím odůvodňuje nemožnost přijmout zaměstnání. V případě výživného mezi manžely je však tato obecná zásada doplňována speciální zásadou, to je, že oba manželé musí mít stejnou úroveň. Výživné je proto stanovováno tak, aby jednoduše řečeno na tom byli oba manželé stejně, tedy tak jako by spolu i nadále společně hospodařili, aby měl každý polovinu toho, co ze společných příjmů zbude po odečtení nezbytných životních nákladů (bydlení, strava, ošacení a obutí, péče o dítě, náklady na zdravotní péči, vzdělávání apod.). Tato zásada vyplývá ze zásady rovnosti manželů, kteří mají stejná práva a povinnosti (§ 18 ZR). Zákon výslovně ukládá (§ 19 ZR) manželům, starat se o uspokojování potřeb rodiny podle svých schopností a možností s tím, že za uspokojování potřeb rodiny se považuje i péče o děti a společnou domácnost, což rovněž odráží zásadu rovnosti obou manželů, neboť je to především žena, která tuto péči zastává. I když většina případů stanovování výživného soudem je ve prospěch manželky, není vyloučeno samozřejmě i stanovení výživného ve prospěch manžela, jsouli pro to zákonné důvody. Po zjištění, jaké jsou majetkové poměry obou manželů, pak na rozdíl třeba od výživného zletilých dětí, není složité určit správnou výši výživného. Při hodnocení potřeb obou manželů je však nutno
130
vzít v úvahu, že manželé mohou mít rozdílné osobní, kulturní i pracovní potřeby. Je třeba přihlédnout k tomu, že k získávání vyššího příjmu se obvykle vynakládají vyšší částky na obnovu pracovní síly. Tedy rozdílná zaměstnání vyžadují rozdílné náklady na pracovní pomůcky, ošacení a podobně. Rozdílné mohou být z různých důvodů i náklady na stravování.156 To všechno by měl soud při určení výše výživného zohlednit. Při stanovení výživného mezi manžely se uplatní velmi často i další obecná zásada vtělená do ustanovení § 96 odst. 2 ZR, ze kterého vyplývá, že výživné nelze přiznat, bylo-li by v rozporu s dobrými mravy. Tedy výživné soud nestanoví, přestože by byly jinak splněny veškeré zákonné podmínky, jestliže by bylo nemravné, aby povinný cokoliv na výživu oprávněnému platil. To zda přiznání výživného je skutečně v rozporu s dobrými mravy, jest nutno posuzovat ad hoc, tedy podle okolností každého konkrétního případu. U manželů to může být situace, kdy rozvrat manželství, v důsledku kterého bylo skončeno i společné hospodaření, způsobil svým chováním výlučně ten z manželů, který se domáhá stanovení výživného. Je však třeba vždy velmi pečlivě zkoumat vzájemné vztahy, aby například odchod ze společné domácnosti oprávněného manžela nebyl hodnocen automaticky jako příčina rozvratu, jestliže to je naopak důsledek chování povinného manžela. Zákon pamatoval i na to, že může na straně jednoho či druhého manžela (nebo i na obou stranách) dojít ke změně poměrů, takže stanovené výživné již neodpovídá změněné situaci. Proto ustanovení § 99 ZR umožňuje při změně poměrů, změnit původní rozhodnutí o výživném, ovšem u výživného manželů vždy pouze k návrhu jednoho z nich. Možnost změny výživného v případě změny poměrů lze vyjádřit i tak, že platí výhrada „rebus sic stantibus“, podle níž je soudem stanovené výživné nezměnitelné pouze za stávajících poměrů.157 Rozhodnutí o změně poměrů může spočívat i v úplném zrušení výživného, přestože manželství účastníků i nadále trvá. Musí se, ale jednat o takovou změnu poměrů, v jejímž důsledku již nejsou splněny zákonné 156
Nová, H., Valehrach, M. Rodinné vztahy v soudní praxi. Praha : Prospektrum, spol. s r. o., 1995, s. 191 157 Nová, H., Těžká, O. Vyživovací povinnost. Praha : Linde Praha, a.s., 1994, s. 18
131
předpoklady pro přiznání výživného manžela (například dosud povinný manžel ztratil bez svého zavinění zaměstnání). Může se pak i stát, že z povinného manžela se v důsledku takovéto změny stane manžel oprávněný. Dle ustanovení § 163 odst. 1 o.s.ř. je možno rozhodnout o změně výživného i zpětně ke dni, kdy došlo ke změně poměrů. Vyživovací povinnost manžela má, jak vyplývá z ustanovení § 91 odst. 3 ZR,
přednost před vyživovací povinností dětí. Proto nikdo z manželů
nemůže chtít výživné po svých dětech dle § 87 ZR, jestliže vyživovací povinnost může plnit druhý z manželů. Přestože to není v zákoně výslovně uvedeno, má vyživovací povinnost mezi manžely přednost také před vyživovací povinností rodičů k dětem. Pokud tedy například studující uzavře sňatek s manželem, který je výdělečně činný, pak on přebírá povinnost živit na studiích svého manžela. Rodiče plní svou vyživovací povinnost po sňatku svého dítěte jen za situace, kdy manžel není schopen svou vyživovací povinnost plnit třeba proto, že je také student. Na poskytované výživné lze vést výkon rozhodnutí stejně jako na pracovní odměnu. Pokud kromě výživného pobírá ještě nějaký další příjem, tak se všechny tyto příjmy pro účely výkonu rozhodnutí sčítají. Výživné manžela má význam i při náhradách škody v případě úmrtí manžela povinného poskytovat výživné, jestliže za toto úmrtí odpovídá fyzická nebo právnická osoba (§ 448 OZ). V těchto případech má oprávněný manžel právo požadovat výživné po osobě, jež nese odpovědnost za úmrtí. Je nerozhodné, zda k nim zemřelý manžel skutečně vyživovací povinnost a v jaké výši a formě plnil. Plně postačí pouze to, že zemřelý tuto vyživovací povinnost ze zákona měl. Proto by odpovědná osoba měla hradit to, co by platil na výživném zemřelý manžel. Z tohoto důvodu případné řízení o tento nárok se vede mezi oprávněným manželem a osobou odpovědnou za úmrtí povinného manžela tak, jako by bylo vedeno mezi těmito manžely. Proto jsou rozhodné majetkové poměry a schopnosti a možnosti zemřelého manžela a nikoliv osoby odpovídající za jeho smrt. U té je rozhodující jen to, že nese právní odpovědnost za úmrtí, což je v případě, že je pravomocně odsouzen pro
132
trestný čin, který k úmrtí vedl, dáno trestním rozsudkem, kterým je soud vázán. Z toho vyplývá, že pokud dojde k úmrtí manžela, jehož příjmy a také možnosti a schopnosti byly nižší než druhého manžela, není zde prostor pro přiznání výživného ani vůči osobě odpovědné za úmrtí. Bohužel velmi časté jsou tyto případy v souvislosti s dopravními nehodami. Viník dopravní nehody způsobí úmrtí manžela, který má vyživovací povinnost k manželce a je za tento nedbalostní trestní čin i odsouzen. Pak má vůči němu manželka zemřelého nárok na poskytování výživného v takové výši, jako by její manžel i nadále žil. Nepochybně správná je také zásada, že výživné má předcházet vyplácení jakýchkoliv částek sociálního zabezpečení, které nastupují až nakonec. Tuto zásadu však dovedly některé úřady až ad absurdum, když pomíjejí skutečnost, že zákon soudní spor o výživné předpokládá až v případě, že výživné není plněno dobrovolně. Podáním žaloby a rozhodnutím soudu proto podmiňují přiznání sociální dávky i v těch případech, kdy jsou manželé dohodnuti na výživném, dokonce i když mají o tomto sepsanou písemnou smlouvu. Věc šla tak daleko, že účastníci těchto uměle vyvolaných sporů přicházejí k soudu s tím, že mají zakázáno uzavřít i smír. Tento necitlivý přístup, jež vychází z neznalosti základních otázek týkajících se výživného nejen mezi manžely, má pak za následek, že žalovaný - povinný manžel musí minimálně zaplatit dle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. soudní poplatek, pokud si protistrana vezme právního zástupce tak dle ustanovení § 142 o.s.ř. i jeho náklady. V případech, kdy mezi manžely není o výživném sporu je toto mrhaní penězi, které pak nemohou být použity pro oprávněného manžela. Nelze zapomínat ani na tu možnost, že náklady na právní zastoupení může nakonec zaplatit dle výsledku sporu i oprávněný manžel. Proto by měli být úředníci řešící žádosti o přiznání sociálních dávek vyškoleni alespoň v základech problematiky vyživovacích povinností. Ustanovení § 97 odst. 1 ZR stanoví, že výživné je placeno v pravidelných opětujících se částkách splatných vždy měsíc dopředu. Výrok soudu proto zní, že výživné má žalovaný platit vždy k prvému dni v měsíci
133
předem k rukám žalobce. Nicméně často, a to především ve smírech, je splatnost výživného vázána na výplatní termín povinného manžela, což je v našich podmínkách nejčastěji 15. dne v měsíci. Nelze však připustit, aby výživné bylo placeno až zpětně, to je musí být zaplaceno nejpozději v průběhu měsíce, na který je určeno. Protože od podání žaloby na stanovení výživného, od kdy nejčastěji je výživné požadováno, uplyne do rozhodnutí soudu určitý čas je zřejmé, že v případě stanovení výživného je část výživného již splatná. Jedná se o tzv. dlužné výživné za dobu, od kdy je požadováno do konce měsíce, ve kterém je rozhodováno. V případě, že začátek vyživovací povinností nepřipadne na začátek měsíce, náleží za tento neúplný měsíc jen poměrná část výživného. Soud lhůtu k zaplacení tohoto dlužného výživného určí libovolně s ohledem na jeho výši a možnosti povinného manžela tuto částku zaplatit. Není vyloučeno ani stanovení placení dlužného výživného ve splátkách spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek. Protože se jedná o osobní nárok, nelze s ním volně disponovat, jako je převedení na třetí osobu, případně vzdaní se nároku. Fakticky se však oprávněný manžel nároku vzdát může tím, že po povinném manželovi, který vyživovací povinnost řádně neplní, nepožaduje stanovení výživného soudně. Pohledávka na výživném nelze započíst jako jakákoliv jiná pohledávka, ale je třeba oboustranné dohody manželů, a to jen vůči pohledávce nespadající do SJM. Právo na výživné se nepromlčuje (§ 98 odst. 1 věta prvá ZR). To však neznamená, že jej lze přiznat za libovolně dlouhou dobu zpětně. Zákon výslovně stanoví, že to je možné jen od data podání žaloby, tj. data, kdy žaloba na stanovení výživného fakticky dojde k soudu (nemo pro praeterito alitur), s jedinou výjimkou, a tou je výživné nezletilých dětí, kde může soud rozhodnout až 3 roky zpětně (§ 98 odst. 1 věta druhá ZR). To, že výživné se nepromlčuje znamená, že výživné lze přiznat vždy, pokud jsou splněny zákonné podmínky bez ohledu na to, jaký uplynul čas od doby, kdy tyto podmínky nastaly. Promlčují se však jednotlivá opětující se plnění výživného. Protože doba promlčení není v zákoně o rodině stanovena, dle ustanovení
134
§ 104 ZR se použijí ustanovení občanského zákoníku. Dle § 110 odst. 3 OZ je promlčecí doba opětujících se plnění tříletá s počátkem běhu promlčecí lhůty ode dne, jež následuje po dni, kdy mělo být plněno. Jde-li však o pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná plnění, platí tato promlčecí doba jen pokud jde o opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání. Na ostatní plnění se vztahuje desetiletá promlčecí doba. Stejně jako v jiných občansko - právních vztazích platí, že k promlčení se přihlíží jen k výslovné námitce, kterou je však soud vázán. Jestliže je promlčená pohledávka plněna dobrovolně, pak jde plnění na naturální obligaci a nelze se již domáhat vrácení zaplacené promlčené pohledávky. Výživné bývá hrazeno z příjmů povinného manžela za trvání manželství, tj. z prostředků v SJM, a s tímto výživným má právo bez souhlasu manžela, který jej poskytuje, přijímající manžel volně nakládat. Odborná literatura má z tohoto důvodu za to, že se jedná o stanovení podílu, se kterým příjemce není oprávněn sám disponovat, a který je povinen předat druhému manželovu k úhradě jeho osobních potřeb, společných potřeb rodiny a domácnosti, k získání věcí do SJM nebo získání úspor. Vyživovací povinnost je samostatným nárokem jednoho manžela vůči druhému, i když zdroj z něhož bude tento nárok uspokojen je součástí SJM.158 Vyživovací povinnost je v drtivé většině případů plněna naturálně, neboť většina manželů spolu žije ve společné domácnosti a společně uspokojují potřeby své a své rodiny. Jsou však i případy, že manželé sice společně hospodaří, ale tím způsobem, že každý nakládá se svými příjmy samostatně a pouze část jich po domluvě vyhradí na náklady společné domácnosti a dětí. Manželé mají možnost se v souladu s ustanovením § 20 ZR dohodnout na jakékoliv formě společného hospodaření. Často zde ale dochází k prosazování vůle ekonomicky silnějšího partnera (většinou muže), který ze svých příjmů spadajících do SJM dává k dispozici manželce a rodině jen nezbytnou část, byť zákon výslovně považuje péči o společné děti a domácnost za přičinění se o nabytí a udržení společného majetku (§149 odst. 3 158
Nová, H., Těžká, O. Vyživovací povinnost. Praha : Linde Praha, a.s., 1994, s. 147
135
OZ), a touto péči může být nahrazeno poskytování prostředků společné domácnosti (§ 19 odst. 2 ZR). V takovém případě má sice manžel, který s tímto nakládáním se společnými prostředky nesouhlasí právo obrátit se na soud, ale děje se tak jen zcela výjimečně. Ke klasické situaci, kdy vzniká nárok na plnění vyživovací povinnosti v penězích je situace, kdy manželství dospěje k rozvratu a schyluje se k jeho rozvodu. Manželé přestávají společně hospodařit a často i spolu žít v jedné domácnosti. Až do rozvodu manželství musí ekonomicky silnější manžel přispívat druhému tak, aby nijak nepocítil, že došlo ke zrušení společného hospodaření tedy tak, aby jejich hmotná a kulturní úroveň byla stejná (§ 91 odst. 2 ZR), s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného manžela a schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům manžela povinného (§ 96 odst. 1 ZR). Vyživovací povinnost pak plní v tomto rozsahu buď dobrovolně nebo na základě rozhodnutí soudu. To vše samozřejmě za situace, že poskytování výživného není v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 2 ZR). Protože neexistuje zákonem daná přednost poskytování výživného, mají všechny vyživovací povinnosti povinného stejnou váhu, a je proto potřeba při stanovení vyživovací povinnosti brát zřetel na další vyživovací povinnosti k dětem, rodičům, rozvedenému manželovi apod. Je-li jeden z manželů ve výkonu trestu odnětí svobody, je jeho případný příjem spravován dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb. o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů. Primárně se získané prostředky použijí na výživné pro nezletilé děti (30% získané čisté odměny), poté na náhradu nákladů v souvislosti s výkonem trestu (40% získané čisté odměny, maximálně 1.500,- Kč měsíčně), k úhradě pohledávek vzniklých mimo jiné i výkonem rozhodnutí nařízeného soudem (12% získané čisté odměny) a nakonec k dalším srážkám (4% získané čisté odměny). Dále je 12% určeno na kapesné a 2% se odsouzenému ukládají. Z této vyhlášky proto vyplývá, že výživné manžela je možno v takovém případě uspokojit až na
136
třetím místě, a to jen v případě, je-li soudem veden výkon rozhodnutí. Vydobytá částka pak nesmí přesáhnout 12% z čisté odměny vězně. Není-li výživné soudem vymáháno, je možno požadovat jen to, co případně zbude po zaplacení stanovených úhrad a úložného nad minimální výši kapesného. V žádném případě se odsouzený manžel ve výkonu trestu odnětí svobody nemůže domoci výživného manžela, protože by to bylo v rozporu s ustanovením. § 96 ZR. Ať již proto, že se spácháním trestného činu manžel vzdal v důsledku svého odsouzení zaměstnání, a tím svého příjmu (odst. 1) nebo by to bylo možno hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy (odst. 2). Na závěr této kapitoly je třeba se ještě zmínit o jednom majetkovém nároku jednoho manžela vůči druhému, jež upravuje zákon o rodině. Jedná se o povinnost hradit náklady společné domácnosti (§ 19 odst. 3 ZR). Toto ustanovení vyvolává mnohé otázky zvláště ohledně jeho vztahu k vyživovací povinnosti mezi manžely. Předně je otázkou, co je možno rozumět pod pojmem „náklady společné domácnost“. Zřejmě půjde o výdaje spojené s úhradou nákladů na bydlení, elektrickou energii, vodné, stočné, odvoz odpadků, plyn, s úhradou telefonních poplatků, pojistného na pojištění domácnosti, náklady na zajišťování oprav, náklady spojené s pořízením základního vybavení domácnosti, koncesionářské poplatky za televizi a rozhlas a podobně.159 Vzhledem k tomu, že zákon výslovně hovoří o společné domácnosti, nemůže tento nárok vzniknout tam, kde manželé společnou domácnost nevedou. To je základní rozdíl od výživného mezi manžely, kde vzájemná vyživovací povinnost vzniká vždy se vznikem manželství. Zatímco výživné je opakující se plnění stanovené nejdříve od podání žaloby do budoucna, požadavek na úhradu nákladů na společnou domácnost se uplatňuje zpětně až poté, co tyto náklady vznikly. Nárok na náhradu nákladů společné domácnosti a nárok na výživné manžela jsou dva odlišné nároky, pro jejichž vznik jsou zákonem stanoveny odlišné předpoklady, a proto mohou být uplatněny samostatně. Manžel tak může splňovat předpoklady pro přiznání výživného i pro náhradu nákladů společné 159
Holub, M., Nová, H. Zákon o rodině. 3. vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 1998, s. 32 - 33
137
domácnosti. Může proto dojít ke kolizi těchto nároků. Domnívám se, že výživné je širším nárokem, neboť při stanovení jeho výše se vždy zohledňují odůvodněné potřeby oprávněného manžela, což jsou nepochybně i náklady na společnou domácnost, na jejichž pokrytí se povinný manžel nepodílí. Nelze proto úspěšně uplatnit oba nároky, i když jsou v obou případech splněny zákonné podmínky pro jejich přiznání. Naopak nesdílím názor, že hrazení příspěvku na náklady společné domácnosti je zahrnuto i ve výživném, jež je stanoveno povinnému manželovi na nezletilé dítě žijící v této společné domácnosti.160 Jde totiž o nárok onoho nezletilého dítěte a nikoli druhého manžela, byť je výživné za dobu nezletilosti k jeho rukám placeno. Jedná se tak o dva nároky dvou rozdílných osob na rozdíl od výživného manžela, kde je oprávněnou jen jedna osoba. Do výše výživného na dítě se náklady na domácnost promítají jen nepřímo a to tím, že tyto odůvodněné výdaje snižují možnosti rodiče, který s dítětem ve společné domácnosti žije, přispívat na jeho výživu. Do odůvodněných potřeb dítěte se také nezahrnují výdaje na domácnost, které jsou výdaji rodiče, který s ním tuto domácnost sdílí. Už vůbec výživné na dítě nemůže ovlivnit nárok na úhradu nákladů společné domácnosti v době, kdy je zletilé, vede samostatnou domácnost a v důsledku přípravy na své budoucí povolání pobírá od rodiče (povinného manžela) výživné. Placení výživného na dítě tak pouze sníží možnosti povinného manžela přispět na úhradu nákladů společné domácnosti. Dřívější judikatura podobnou povinnost dle znění § 19 ZR před 1. 8. 1998 podílet se na uspokojování hmotných potřeb rodiny vázala na neexistenci BSM. Nárok dle ustanovení § 19 odst. 3 ZR v současném znění není nárokem, jež nastupuje pouze v případě neexistence majetkového společenství manželů. Plnění povinného manžela dle uvedeného ustanovení je plněním patřícím do SJM, i když by bylo plněno z výlučných prostředků tohoto manžela. Jedná se vlastně o vypořádání závazků vznikajících při uspokojování potřeb společné
160
Hulmák, M. Některé problémy majetkových vztahů mezi manžely po poslední novele zákona o rodině. Právní rozhledy, 2000, č. 4
138
domácnosti za trvání SJM, ale nikoliv ve vztahu k věřitelům, ale jen ve vztahu mezi manžely navzájem.161 Sporné je možnost užití ustanovení § 96 odst. 2 ZR a nárok nepřiznat pro rozpor s dobrými mravy. Toto ustanovení totiž výslovně uvádí, že se vztahuje na výživné a je otázkou, zda hrazení nákladů společné domácnosti je možno označit za výživné sui generis. Názory na toto se různí.162 Spíše se přikláním k variantě, že lze i v tomto případě aplikovat § 96 odst. 2 ZR. V každém případě jestliže bychom připustili nemožnost použití zmiňovaného ustanovení zákona o rodině, dospěli bychom ke stejnému rozhodnutí i na základě obecného ustanovení § 3 OZ.
5. 2 Výživné mezi rozvedenými manžely
Příspěvek na výživu rozvedeného manžela je upraven v ustanoveních § 92 až 94 ZR. Dle zákona rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Již z této zákonné dikce je zřejmé, že podmínky pro stanovení výživného i požadovaná výše výživného se velmi liší od výživného mezi manžely. Proto nemusí být dány podmínky pro přiznání výživného rozvedeného manžela, přestože výživné pro manžela bylo stanoveno třeba i soudně. Výživné mezi manžely zaniká rozvodem manželství a výživné rozvedeného manžela je možno přiznat nejdříve poté, co manželství bylo rozvedeno. I zde však platí ustanovení § 98 odst. 1 ZR, že výživné lze přiznat nejdříve od doby zahájení řízení, to je od doby, kdy žaloba na stanovení výživného rozvedeného manžela došla soudu. Jde také o vzájemný nárok, kdy oprávněný může být jak bývalý manžel, tak bývalá manželka. Nicméně ve valné většině jsou oprávněnými ženy, už jen proto, že v převážné části poskytují soustavnou péči dítěti, což 161
Hulmák, M. Některé problémy majetkových vztahů mezi manžely po poslední novele zákona o rodině. Právní rozhledy, 2000, č. 4 162 srovnej Holub, M., Nová, H. Zákon o rodině. 3. vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 1998, s. 32 - 33 a Hulmák, M. Některé problémy majetkových vztahů mezi manžely po poslední novele zákona o rodině. Právní rozhledy, 2000, č. 4
139
jim znemožňuje přijmout jakékoliv zaměstnání. Zákon preferuje stanovení výživného dohodou, u které nestanoví žádnou formu, a proto může být uzavřena i konkludentně. Je možné dohodu o výživném rozvedené manželky uzavřít i ještě před tím, než manželství bylo rozvedeno, a to nejen před rozvodem dle § 24a ZR, ale i před rozvodem dle § 24 ZR.163 V případě, že dojde k řízení před soudem je soud, jako při výživném mezi manžely, vázán žalobou potud, že nesmí přisoudit žalobci více a od dřívějšího data než sám žádá. Může jen přiznat nižší výživné nebo od pozdější doby než je požadováno, pokud shledá, že zákonné důvody pro stanovení výživného nastaly později než uvádí žalobce. Pak musí ve zbytku žalobu zamítnout, aby vyčerpal celý předmět řízení. Žalobce je v řízení dle zákona č. 549/1991 Sb. od soudních poplatků osvobozen a v případě jeho úspěchu přechází tato povinnost na žalovaného. To ostatně platí i pro řízení o výživné mezi manžely. Způsob plnění je dán tím, že se jedná o manžele již po rozvodu, kteří zřídkakdy vedou společnou domácnost. Proto odpadá možnost poskytování naturálního plnění. Vyživovací povinnost rozvedeného manžela předchází vyživovací povinnosti dětí k rodičům (§ 92 odst. 2 ZR) a také rodičů k dětem, byť to není v zákoně výslovně uvedeno. Základní hmotněprávní podmínka pro přiznání nároku je skutečnost, že rozvedený manžel není schopen sám se živit. Touto neschopností ovšem nelze rozumět nemožnost najít si momentálně na trhu práce odpovídající zaměstnání. Proto nelze výživné přiznat, pokud žalující odůvodňuje svůj nárok pouze tím, že je v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce, a proto pobírá jen sociální dávky a žalovaný je zaměstnán, a proto jeho příjem převyšuje příjem žalobcův. Toto situace by odůvodňovala přiznání výživného manželovi, neboť za tohoto stavu je zřejmé, že hmotná a kulturní úroveň manželů by byla odlišná. Aby mohlo být přiznáno výživné rozvedeného manžela, muselo by být prokázáno, že nemožnost najít si zaměstnání je například v důsledku špatného zdravotního stavu žalujícího tedy, že objektivně není schopen přijmout nějaké zaměstnání. Nejčastějším důvodem proč není 163
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 135/2004
140
rozvedený manžel schopen se sám živit, je péče o děti vyžadující jeho soustavnou přítomnost. Zde objektivně není rozvedený manžel schopen žádné zaměstnání přijmout, protože na péči o společné děti potřebuje veškerý svůj čas. I když nelze vyloučit nějaké další důvody, proč je dána neschopnost rozvedeného manžela se živit, jsou důvody zdravotní, péče o děti a případně ztráta pracovních schopností v důsledku dlouholeté péče o společnou domácnost, jednoznačně důvody převažujícími. Někdy i v případě, že rozvedený manžel není schopen se sám živit, nebude výživné stanoveno, jestliže mu přiměřenou výživu poskytují jiné příjmy, jako jsou například příjmy z důchodového zabezpečení nebo výnosy z vlastního majetku.164 Také způsob stanovení výše výživného rozvedeného manžela je konstruován odlišně od výživného pro manžela. Zatímco manžel má nárok na stejnou hmotnou a kulturní úroveň, rozvedenému manželovi je možno přiznat jen výživné přiměřené. Bývalý manžel proto nemusí zajišťovat svému protějšku stejnou životní úroveň, ale jen mu přispívat na úhradu odůvodněných potřeb. Tyto potřeby mohou být různé v závislosti na zdravotním stavu, věku a podobně, ale jde vždy o běžné potřeby odpovídající průměrnému standardu v zemi. Tento obvyklý standard nemusí výživné přesáhnou, i když na straně povinného by byly pro vyšší výživné podmínky. Nutno také zohlednit jakých potenciálních příjmů může oprávněný vzhledem ke své situaci dosahovat. Jde-li o rozvedeného manžela, který se celodenně stará o roční dítě je zřejmé, že jeho maximální příjmové možnosti odpovídají sociálním dávkám, na které mu vznikne nárok. Jestliže má zdravotní handicap, je nutno zkoumat jaké zaměstnání a za jakých podmínek by mohl eventuelně přijmout, i když se momentálně na trhu práce žádné nevyskytuje. Nemůže být proto přiznáno výživné tomu rozvedenému manželovi, který bez vážných důvodů odmítá možnost najít si odpovídající zaměstnání. Kromě uvedených speciálních podmínek platí pro výživné rozvedeného manžela i podmínky obecné, které byly uvedeny již v předcházející kapitole.
164
Nová, H., Valehrach, M. Rodinné vztahy v soudní praxi. Praha : Prospektrum, spol. s r. o., 1995, s. 193
141
Jde zejména o schopnosti a možnosti povinného, které jsou kromě obecného ustanovení § 96 odst. 1 ZR zakotveny přímo v ustanovení § 92 odst. 1 ZR, jež se týká výlučně výživného rozvedeného manžela (část odborné literatury má za to, že výše výživného rozvedeného manžela stanovená dle ustanovení § 92 odst. 1 ZR může být nižší než podle kritérií uvedených v onom obecném ustanovení § 96 odst. 1 ZR).165 I zde je proto rozhodující, jakých potenciálních příjmů a majetkových výhod může povinný dosáhnout a ne jakých ve skutečnosti dosahuje. Proto se výživné nepřizná, jestliže ani potencionální příjmy povinného nedostačují k alespoň částečnému přispívání povinnému. Přihlíží se jak na straně povinného, tak na straně oprávněného k celkovým majetkovým poměrům, to je také k závazkům a u povinného nesmíme opomenout i jeho další případné vyživovací povinnosti. Protože žádná vyživovací povinnost nemá přednost, nelze rozhodnutím o výživném ohrozit schopnost povinného plnit i své další vyživovací povinnosti. Nelze ani pominout zkoumání otázky dobrých mravů dle ustanovení § 96 odst. 2 ZR. Také zde není možno přiznat výživné, přestože jsou jinak všechny zákonné podmínky splněny, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Tuto otázku nelze automaticky posuzovat dle toho, kdo z bývalých manželů se převážně na rozvodu manželství podílel, ale je třeba vždy posoudit konkrétní situaci. Zákon pak přímo umožňuje v případě, že oprávněný se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a byla mu rozvodem způsobena závažná újma, je možné mu přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely (§ 93 odst. 1 ZR). Takovéto výživné je možno přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu (§ 93 odst. 2 ZR). Předpokládá se totiž, že škodlivé následky pro rozvedeného manžela nebudou trvalé a časem budou jeho osobními aktivitami překonány.166 Protože povinnost přispívat na výživu rozvedeného manžela není zákonem jakkoliv časově omezena a i zde platí, že výživné se nepromlčuje (98
165 166
Glos, J. Rodinné právo. Bratislava : Obzor, 1965, s. 273 Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Praha : C.H. Beck, 1998, s. 334
142
odst. 1 ZR), může se rozvedený manžel domáhat po svém bývalém manželovi výživného kdykoliv, když jsou po rozvodu manželství k tomu dány podmínky. Jednotlivé splátky výživného se však promlčují v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Výživné je možno žádat opětovně poté, co bylo již přiznáno a následně v důsledku změny poměrů zrušeno, jestliže opět nastaly podmínky pro jeho přiznání (§ 99 odst. 1 ZR). Změna výživného může být v souladu s ustanovením § 163 odst. 1 o.s.ř. stanovena soudem i za dobu před podáním žaloby. Jestliže se jedná o snížení či zrušení výživného a soud tomuto návrhu vyhoví, výživné placené v původní výši se již nevrací. Přiznat výživné lze nejdříve po právní moci rozsudku a vyživovací povinnost zaniká vždy úmrtím povinného či oprávněného a také uzavřením sňatku oprávněného (§ 94 odst. 1 ZR). Po uzavření nového manželství přebírá vyživovací povinnost manžel. Úmrtí oprávněného není sice v zákoně výslovně jako důvod zániku vyživovací povinnosti uvedeno, ale tato skutečnost vyplývá z toho, že jde o nárok ryze osobní, který nepřechází na další osobu. Právo na výživné zanikne též poskytnutím jednorázové částky na základě písemné smlouvy (§ 94 odst. 2 ZR). Tím se rozumí částka, na které se účastníci dohodli s tím, že pokrývá veškeré další nároky na výživné.167 V případě zaniklo-li manželství rozhodnutím soudu o jeho neplatnosti, nemůže nikdy vzniknout jednomu z bývalých manželů vůči druhému nárok na výživné, neboť zákon výslovně opravňuje jen manžela rozvedeného.168
167 168
Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Praha : C.H. Beck, 1998, s. 335 Glos, J. Rodinné právo. Bratislava : Obzor, 1965, s. 84
143
III. Porovnání s úpravami v okolních státech
1. Německo V Německu bylo až do přijetí občanského zákoníku (Bőrgerliches Gesetzbuch - BGB) v roce 1896 (účinný však byl až od 1. 1. 1900) až 200 systémů majetkového práva manželského. Zákoník zavedl pouze dvě formy zákonného společenství (správa společného jmění mužem a oddělené jmění) a dvě
formy
společenství
smluvního
(obecné
či
částečné
majetkové
společenství). K podstatným změnám pak došlo až v roce 1958. Problematika rodinného práva včetně otázek majetkoprávních vztahů mezi manžely je upravena v knize 4. v § 1297 až § 1921 BGB. Od 1.7.1958 zákonný majetkový režim v Německu počítá s odděleným majetkem manželů s účastí na přírůstcích (Zugewinngemeinschaft) a několika smluvními typy majetkového režimu manželů, jako je majetkové společenství manželů (Gütergemeinschaft) včetně jednotné správy všeho majetku (gemeinschaftliche Verwaltung des Gesamtgutes) a režim odděleného majetku (Gütertrennung). Společenství
přírůstků
(Zugewinngemeinschaft)
jako
zákonný
majetkový režim počítá s účastí každého manžela na majetku nabytém za trvání manželství byť jen jedním z manželů a dopředu je stanoven způsob výpočtu podílů manželů na takto získaném majetku s možností určitých korekcí soudem. Tento systém vychází z toho, že v rodině existuje manžel živitel a manžel, který vede domácnost a vychovává společné děti. Jeden z manželů - zpravidla žena – tak žije v úplné finanční závislosti. I po uzavření manželství zůstává majetek manželů oddělen. Každý manžel spravuje majetek do manželství vnesený a rovněž majetek během manželství nabytý, obzvláště svou prací. Tedy neexistuje žádný zákonný společný majetek manželů, nýbrž majetek každého z manželů zůstává oddělen jak za trvání manželství, tak i po něm. Také za závazky odpovídá každý z manželů zvlášť. Při uzavírání smluv jsou však manželé omezeni souhlasem druhého z nich. Společný majetek je
144
také u společenství přírůstků možný, ovšem nevzniká ze zákona, a ne jako majetek tvořící bezpodílové majetkové společenství, ale jen na základě smluvního ujednání mezi manžely jako podílové spoluvlastnictví.169 Majetkový přírůstek získaný za manželství se vyrovnává při zániku manželství (Ausgleichsforderung). Počáteční majetek (Anfangsvermögen) je ten majetek (respektive jeho hodnota), se kterým vstupuje snoubenec do manželství po odečtení jeho závazků. Přesahují-li závazky hodnotu tohoto majetku, je jeho počáteční majetek v nulové hodnotě. Podobným způsobem se zjistí hodnota konečného majetku při zániku manželství (Endvermögen). Majetek nabytý darováním nebo děděním se však nezapočítává. Výhry v loteriích nebo například získané náhrady za bolestné naproti tomu ano. Rozdíl mezi počátečním a konečným majetkem manžela je přírůstek. V případě, že přírůstek na majetku jednoho manžela je vyšší než přírůstek na majetku druhého manžela, náleží druhému z manželů na vyrovnání polovina rozdílu mezi těmito přírůstky. Finančně závislý manžel má stejně jako u nás vůči druhému z manželů ještě nárok na výživné. Na
stejném
principu
probíhá
tzv.
zabezpečovací
vyrovnání
(Versorgungsausgleich). Zde se vyrovnávají i potencionální nároky či možnosti na zabezpečení v budoucnosti. Manžel, který nabyl těchto nároků ve větší míře než druhý, musí na dorovnání poskytnout polovinu rozdílu mezi těmito nároky. Tento institut je zcela ojedinělý a v době svého vzniku v roce 1976 neměl nikde obdoby. Ustanovení § 1414 BGB umožňuje manželům, aby si dohodou uzavřenou formou notářského zápisu místo zákonného společenství přírůstku stanovili, že v manželství budou mít zcela oddělené majetky (Gütertrennung), a ponechají si tak svou finanční samostatnost. V tomto systému je potřeba na začátku udělat přesný soupis disponibilního majetku, kde je uvedeno co patří kterému z manželů. Protože v průběhu trvání manželství dochází pochopitelně k majetkovým přesunům jak uvnitř manželství, tak vně vůči třetím osobám, musí být tento seznam čas od času aktualizován. Vůči třetím osobám se 169
Beitzke, G. Familienrecht. 25. Auflage. Mőnchen : C. H. Beck, 1988, s. 106
145
manželé na tuto dohodu mohou odvolat jedině v případě, když je dohoda evidována v registru
(Güterrechtregister), který vedou místně příslušné
obvodové soudy (Amtsgericht), což je nejnižší článek v systému obecných soudů v Německu, nebo je dohoda třetí osobě známa. V případě rozvodu nedojde k vyrovnání přírůstků a tedy až do smrti si každý z manželů ponechává svůj majetek. Nelze také požadovat, aby po rozvodu vrátil jeden z manželů druhému to, co od něj v době trvání manželství obdržel darem, a to bez ohledu na zavinění rozvratu manželství, neboť rozvodem neodpadá právní důvod darování. Vrácení je možné pouze v případě, bylo-li při darování výslovně vymíněno, že v případě rozvodu je manžel darovanou věc povinen vrátit. 170 Tento systém se používá hlavně v případě, kdy jeden z manželů podniká a ručí celým majetkem za své závazky. V případě je-li na jednoho z manželů prohlášen konkurz, nedostává se tak do konkurzní podstaty celý majetek. Dalším smluvním systémem upravujícím vztahy mezi manžely je majetkové společenství manželů (Gütergemeinschaft). Tato smlouva se uzavírá taktéž formou notářského zápisu a vede se v registru u příslušného soudu. V tomto režimu se každý majetek nabytý jedním z manželů za trvání manželství stává majetkem společným (Gesamtgut), aniž by bylo zapotřebí činit nějaké další právní úkony. Jestliže se jedná o právo zapisované například do pozemkových knih, může manžel žádat po druhém manželovi součinnost (mitwirke). Zákon pak výslovně uvádí, co je zvláštní majetek (Sondergut), tedy majetek, jež je ze společného jmění vyloučen. Jedná se o majetek, který nelze převést právním úkonem. Jde především o právo na výživné, právo na bolestné či právo užívací a požívací. Tento majetek je spravován samostatně každým z manželů, ale na účet majetku společného. Dalším typem majetku je majetek vyhrazený (Vorbehaltsgut), který do společného majetku nespadá proto, že ve smlouvě, kterou bylo majetkové společenství manželů založeno, byl výslovně uveden (vyhrazen) jako majetek, jež se společným nestane a dále
170
Langenfeld, G. Handbuch der Eheverträge und Scheidungsvereinbarungen 2. Auflage. Mőnchen : C. H. Beck, 1989, s. 71
146
jde o majetek nabytý děděním nebo darováním, pokud zůstavitel či dárce prohlásil, že tento majetek má být vyhrazený. Samozřejmě do tohoto majetku bude patřit i majetek nabytý na základě práva patřící do majetku vyhrazeného a reparace za zničení vyhrazeného majetku. Tento majetek je spravován samostatně každým z manželů, ale na rozdíl od majetku zvláštního i na svůj účet. Opětovně se manželé mohou na tuto smlouvu odvolat, jen je-li zapsána v registru (Güterrechtregister) nebo byl-li její obsah třetí osobě znám. 171 Majetkové společenství manželů se v současnosti vyskytuje v Německu však poměrně zřídka. Dojde-li k rozvodu manželství, vypořádává se společný majetek tak, že se rozdělí mezi manžele na dvě stejné části. Co se týče spravování společného majetku, tak manželé spravují tento majetek společně (čl. 1421 BGB). Lze se však dohodnout, že společný majetek bude spravován jen jedním z manželů, což se pro účinnost vůči třetím osobám musí také objevit v registru, jinak platí zákonná úprava spravování majetku oběma manžely. Manžel, který je na základě takové smlouvy pověřen správou majetku je oprávněn společný majetek držet, disponovat s ním včetně vedení soudních sporů svým jménem. Jeho jednání však nemůže vést ke vzniku osobních závazků druhého manžela. Zákon omezuje spravujícího manžela v případě, že hodlá provést dispozici s celým majetkem nebo v případě že se jedná o nemovitost a výslovně je dokonce uvedeno omezení disponovat lodí a společností lodě vyrábějící. Proč je v zákoně pamatováno takto zrovna na lodě a loděnice nevím. Zřejmě to pramení z nějakých historických souvislostí, které se mi nepodařilo dohledat. V každém případě jde spíše o raritu, která se v úpravách okolních zemí nevyskytuje. Dále zákon manžela omezuje i pokud se jedná o darování, vyjma darovaní, které se uskutečňuje z důvodů morálních a darovaní odpovídající konvencím. Podobně jako v naší či polské úpravě se může manžel domoci nahrazení souhlasu druhého manžela s právním úkonem rozhodnutím soudu. Dle BGB však jen za situace, kdy nastane nebezpečí z prodlení. Jestliže správu společného majetku
171
Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004, s. 84 a 134 135
147
vykonává jen jeden z manželů, musí zákon chránit zájmy manžela druhého před neuváženým jednáním manžela spravujícího majetek. Předně je zakotvena povinnost spravujícího manžela společný majetek spravovat řádně a o správě druhého manžela informovat. Dále nese odpovědnost za to, když svým jednáním hodnotu společného majetku sníží. Pokud se tak stane, je povinen tuto újmu nahradit. Stejně jako v naší úpravě se souhlas s podnikáním uděluje
při prvém úkonu a pro další úkony již není potřebný. Jednání
manžela, který není správcem společného majetku není nikterak omezeno ve vztahu k nabývání dědictví a darů. Také má právo domáhat se u soudu svého práva vůči třetím osobám, jestliže spravující manžel učinil úkon ohledně společného majetku bez jeho potřebného souhlasu, a to bez nutnosti součinnosti tohoto manžela, a domáhat se nahrazení jeho souhlasu v případě, kdy potřebuje jednat, aby si zařídil své osobní záležitosti a spravující manžel mu souhlas odmítá dát.172 Uzavření manželství původně upravoval také BGB hned z počátku knihy čtvrté, jež se týká rodinného práva. Zákonem o manželství (Ehegesetz) z roku 1938 a stejnojmenným zákonem z roku 1946 byla celá problematika manželství upravena samostatně. V roce 1976 došlo opětovně ke včlenění úpravy rozvodů zákonem nazvaným „První zákon k reformě manželského a rodinného práva“ (Erstes Gesetz zur Reform des Ehe- und Familienrecht – EheRG ) do BGB. Vznik manželství ale zůstal upraven samostatně.173 V BGB je
pouze krátká úprava institutu zasnoubení (Verlıbnis). Manželství se
v Německu uzavírá obligatorně civilní formou po dosažení 18 let věku. Možno však ve stanovených případech manželství uzavřít i pokud je snoubenec starší 16 let. Rovnoprávnost manželů byla zajištěna speciálním zákonem o zrovnoprávnění muže a ženy v oblasti občanského práva z roku 1957 (Gleichberichtigungsgesetz), který v tomto smyslu BGB novelizoval. Kromě smrti jednoho manželů zaniká manželství prohlášením neplatnosti (Nichtigkeit) manželství, zrušením manželství (Aufhebung) a také 172
Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004, s. 158 - 159 Haderka, J. Rozvod v současném světě. Díl druhý. Kapitalistické státy Evropy, Severní Ameriky a Oceánie. Praha : SEVT, 1989, s. 153 173
148
samozřejmě rozvodem (Ehescheidung). Zemře-li manžel, obdrží manželka polovinu majetku a vybavení domácnosti. K rozvodu dochází rozsudkem vydaným na návrh jednoho nebo i obou manželů v případě, že životní společenství manželů již neexistuje a nelze očekávat jeho obnovení, tj. manželství se rozpadlo. Jestliže však manželé žijí odděleně méně než jeden rok, lze manželství rozvést jedině tehdy, jestliže by další trvání manželství působilo přílišnou újmu žalobci především s ohledem na osobu druhého manžela. Pokud se jedná o oddělené žití trvající přes rok, nastupuje vyvratitelná domněnka o rozpadu manželství a žijí-li takto více než tři roky, jedná se o domněnku nevyvratitelnou. I německý občanský zákoník má tvrdostní rozvodovou klauzuli, dle které se manželství i přes jeho rozpad nerozvede, je-li to v zájmu nezletilých dětí nebo by rozvod způsobil žalovanému manželovi vážnou újmu. Rozvedený manžel se musí nadále živit sám a jen pokud u něj vyvstala potřebnost v důsledku rozvodu nebo v taxativně stanovených případech, má nárok na výživné vůči bývalému manželovi. Důvodem pro přiznání výživného, podobně jako u nás, je nezpůsobilost k práci kvůli péči o společné dítě, stáří, nemoc či studium. Také zde se výživné na nějž by byl jinak ze zákona nárok nepřizná, jestliže by to bylo hrubě nespravedlivé vůči druhému manželovi. Je třeba ještě dodat, že na území tehdejší NDR byl v roce 1965 přijat Familiengesetzbuch (FGB), který byl novelizován až v souvislosti se změnami v roce 1990. Při německém sjednocování na základě Smlouvy o sjednocení (Einigungvertrag)
byl
na
území
NDR
opětovně
uveden
v platnost
Bőrgerliches Gesetzbuch. V nové části tohoto zákoníku byla vyřešena otázka platnosti právních vztahů spadajících do doby sjednocení pod FGB. Manželského majetkové právo bylo totiž upraveno v obou částech Německa velmi odlišně. Důsledky staré právní úpravy byly zachovány s tím, že ode dne sjednocení, tj. ode dne 3. 10. 1990, se na tyto vztahy již vztahovala úprava obsažená v BGB. Manželské majetkové společenství dle FGB (Gőterstand der Eigentums – und Vermögensgemeinschaft) zůstalo do sjednocení zachováno a
149
do té doby mohli manželé optovat svým prohlášením před soudem pro zachování tohoto majetkového režimu.174
2. Polsko Vztahy mezi manžely, včetně vztahů majetkoprávních, jsou na rozdíl od české úpravy zakotveny v jedné právní normě, a to v Kodeksu rodzinnym i opiekunczym (KRiO) z 25. února 1964, který nahradil Kodeks rodzinny z roku 1950. Tento zákoník byl rozsáhle novelizován v roce 1975 a pak prodělal několik dílčích novel souvisejících se změnou poměrů po roce 1990. Pochází tedy z téže doby jako náš zákon o rodině a stejně tak začíná částí věnovanou problematice manželství (art. 1 - 61). Do této části je však vtělena i úprava majetkových poměrů mezi manžely (art. 31 - 54). Hned v úvodu zákoníku (art. 1 – 22) je upraven způsob uzavření manželství. Manželství mohou uzavřít muž a žena civilní formou před představitelem civilního úřadu nebo církevní formou dle pravidel církve s tím, že tento sňatek musí také osvědčit představitel civilního úřadu. V době před rokem 1990 byla i v klerikálním Polsku obligatorně stanovena civilní forma uzavření sňatku. Tedy stejně jako u nás v případě, kdy chtěli snoubenci uzavřít církevní sňatek, musel mu předcházet civilní obřad. Manželství může uzavřít svéprávná osoba starší 18 let, případně, a to jen z vážných důvodů, i žena starší 16 let, ale vždy za účasti dvou plnoletých svědků. I polská úprava umožňuje platně uzavřít manželství také prostřednictvím zplnomocněného zástupce a v cizině na půdě zastupitelského úřadu. V případě ohrožení života jednoho ze snoubenců je umožněno uzavřít manželství i bez splnění všech formálních náležitostí. Manželé mají stejná práva a povinnosti. Vůči sobě mají povinnosti společného žití, vzájemné pomoci a věrnosti a společného úsilí pro dobro rodiny, kterou svým svazkem založili. V případě, že se manželé o některé 174
Haderka, J. F. Základní rysy právní úpravy rodinného práva v posttotalitních státech střední a východní Evropy. Právní praxe, 1999, č. 2-3
150
otázce týkající se správy rodinných záležitosti neshodnou, dává zákon možnost se z toho důvodu obrátit na soud. Každý z manželů je povinen dle svých sil a výdělkových možností přičinit se o uspokojování potřeb rodiny. Uspokojováním těchto potřeb se rozumí i osobní péče o děti a domácnost. Soud může v případě, kdy jeden z manželů povinnosti k uspokojování potřeb rodiny dobrovolně neplní, uložit mu, aby část či všechny své povinnosti směrem k rodině plnil v penězích k rukám druhého manžela. Tato soudem uložená povinnost trvá po dobu trvání manželství, ale soud může na návrh jednoho z manželů ji změnit nebo i zrušit. Toto ustanovení odpovídá naší úpravě výživného mezi manžely. Jeden z manželů může za druhého jednat i bez plné moci v běžných záležitostech. Manželé pak odpovídají solidárně za závazky, které vzniknou i
jednáním jednoho z manželů při zajišťování
obvyklých potřeb rodiny. Ze závažných důvodů může soud rozhodnout, že za vyšší závazky odpovídá jen manžel, který je přijal. Vůči třetím osobám je rozhodnutí účinné, jen bylo mu toto rozhodnutí známo. Zákonný majetkový režim manželů je majetkové společenství manželů (wspólnošč ustawowa) s možnostmi modifikace. Wspólnošč ustawowa je nástrojem, který účinně zabezpečuje majetkoprávní postavení každého z manželů a náležitý rozvoj bytových podmínek rodiny. 175 Toto majetkové společenství ze zákona vzniká se vznikem manželství a zahrnuje v sobě věci nabyté za trvání majetkového společenství jedním nebo oběma manžely. Jde především o odměnu za práci a výnosy ze společného majetku i majetku jednoho z manželů. Výlučný majetek jednoho z manželů se dělí na tři skupiny v závislosti na způsobu jeho nabytí, jeho účelu a jeho původu. Výlučný majetek z důvodu způsobu nabytí je darovaný a zděděný majetek, ale jen za situace, že dárce či zůstavitel si výslovně nepřáli něco jiného. Věci patřící do obvyklého vybavení domácnosti a sloužící oběma manželům pak vždy patří do společného majetku, což opět může změnit výslovná vůle dárce nebo zůstavitele. To je velký rozdíl oproti nám, kde není v žádném případě možné do SJM nabýt 175
Wałachowski, W. MałŜeństwo w świetle prawa. Warszawa : KsiąŜka i Wiedza, 1975, s. 40
151
majetek darem nebo děděním. Takovýmto způsobem lze u nás nabýt majetek jen do výlučného vlastnictví jednoho manžela nebo do podílového spoluvlastnictví obou manželů. Do výlučného majetku náleží i věci nabyté za jiné věci do výlučného majetku patřící. Dále jsou to věci získané jako odměna za osobní úspěchy jednoho z manželů a věci pořízené za tímto způsobem získané finanční prostředky. Jde například o ceny za sportovní a vědecké výsledky a také určité typy náhrady škod. Do druhé skupiny výlučného majetku náleží věci sloužící osobní potřebě jen jednoho z manželů a také věci sloužící výkonu povolání mimo věci sloužící k zemědělské výrobě a podnikání. Ve třetí skupině jsou věci ve výlučném majetku jednoho z manželů z důvodu svého původu. Jde o osobní práva (osobní služebnosti, právo na výživné apod.), autorská práva, patentová práva.
176
V době existence
majetkového společenství nemůže manžel žádat podílu na společném majetku, nemůže disponovat ani majetkem, který by mu v případě zániku majetkového společenství připadl. Co se týče správy společného majetku, mohou oba manželé tímto majetkem sami nakládat, ale k platnosti úkonu jednoho manžela překračující obvyklou správu věcí je potřeba souhlasu druhého. Pojem obvyklé správy není v zákoně definováno a je třeba tuto otázku posuzovat podle „konkrétní situace“. V každém případě nákup a prodej nemovitosti, přijetí vysokého závazku a podobně nelze pod obvyklou správu podřadit.177 Platnost smlouvy uzavřené jen jedním z manželů závisí na souhlasu druhého. Druhá smluvní strana však může určit termín, do kdy se má druhý manžel vyjádřit a nevyjádří-li se v tomto termínu, je smlouva neplatná. Třetí osoba, je však chráněna dobrou vírou v případě, kdy souhlas druhého manžela chybí. Jedná-li se ale o nemovitost, má třetí osoba povinnost ověřit si práva druhého manžela v evidenci nemovitostí, jinak nemůže být v dobré víře. V případě neshod mezi manžely o správě společného majetku má manžel možnost se obrátit na soud s návrhem na povolení učinit úkon i bez souhlasu druhého manžela. Soud
176 177
Wałachowski, W. MałŜeństwo w świetle prawa. Warszawa : KsiąŜka i Wiedza, 1975, s. 43-45 Op. cit. sub. 2, s. 46
152
tento souhlas udělí, jestliže je to v zájmu rodiny. Soud také může z vážných důvodů na návrh jednoho z manželů zbavit druhého manžela oprávnění nakládat se společným majetkem. Tato úprava má za cíl ochránit majetkové zájmy rodiny před lehkomyslným jednáním a zlou vůlí jednoho z manželů.178 Věřitel jen jednoho z manželů se může uspokojit i na společném majetku. Jestliže se však jedná o závazek vzniklý před vznikem majetkového společenství nebo týkající výlučného majetku jen jednoho z manželů, může se věřitel uspokojit jen z výlučného majetku dlužníka. Soud pak ještě může vzhledem na charakter závazku možnost věřitele uspokojit se ze společného majetku omezit. To je rozdíl oproti naší úpravě, kde se může věřitel uspokojit na společném majetku i v případě, že jde o výlučný závazek jen jednoho z manželů. Majetkové společenství je svázáno s manželstvím, a proto přestává existovat se zánikem manželství, ať již z důvodu smrti jednoho nebo obou z manželů, případně prohlášením za mrtvého či rozvodu manželství. Společenství tak jako u nás může ve stanovených případech zaniknout i v době, kdy manželství trvá. Jedná se o případy prohlášení jednoho z manželů za nesvéprávného, rozhodnutí soudu o zrušení majetkového společenství a nebo uzavření smlouvy vylučující vznik majetkového společenství. Zrušení existujícího majetkového společenství, a to i smluvního, může u soudu žádat manžel, jsou-li pro to závažné důvody. Většinou to bývá za situace, kdy manželé spolu nežijí a společně nehospodaří a majetkové společenství je již fakticky rozděleno.179 V okamžiku zániku majetkového společenství nastává mezi manžely režim odděleného majetku (rozdzielnošč majątkova). Spočívá v tom, že každý z manželů má majetek, jež sestává z majetku, který měl ve svém vlastnictví ještě před vznikem majetkového společenství, který mu připadl v důsledku zániku majetkového společenství, a který nabyl v době po zániku majetkového společenství. S tímto majetkem již hospodaří každý z manželů samostatně.180 178
Op. cit. sub. 2, s. 49 Wałachowski, W. MałŜeństwo w świetle prawa. Warszawa : KsiąŜka i Wiedza, 1975, s. 51-52 180 Op. cit. sub. 5, s. 53 179
153
Po zániku majetkového společenství má každý z manželů povinnost vrátit to, co bylo vynaloženo ze společného majetku na jeho majetek a má také právo žádat vrátit to, co bylo vydáno z jeho společného majetku na majetek společný. Manželé mají sice na společném majetku stejné podíly, ale z vážných důvodů může manžel žádat, aby podíly na společném majetku odpovídaly podílu, v jakém se manželé zasloužili o nabytí tohoto majetku, přičemž se přihlíží i k péči o děti a společnou domácnost. Rozdělení majetku může být provedeno buď dohodou a nebo rozhodnutím soudu, když nárok na podíl ze společného majetku se nepromlčuje. Při rozdělení majetku může být podíl jednoho z manželů dorovnán v penězích. I po rozdělení společného majetku manželé nadále odpovídají za společné závazky vzniklé za trvání majetkového společenství. Jak již bylo zmíněno, podobně jako u nás umožňuje zákon manželům majetkové společenství modifikovat nebo ho i úplně vyloučit (art. 47 – 51). Manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu majetkové společenství rozšířit (rozszerzona wspólnošč majątkova), zúžit (ograniczona wspólnošč majątkova) nebo vyloučit (rozdzielnošč majątkova), a to i ještě před uzavřením manželství. 181 Dovolávat se těchto smluv vůči třetím osobám mohou manželé jen v případě, je-li jim obsah smluv znám. Vyloučeno je rozšíření majetkového společenství na osobní práva, pohledávky z některých nároků na náhradu škody a jiné odškodnění, dosud nevymahatelné pohledávky a náhrady za práci a jiné služby jednoho z manželů a taktéž na věci nabyté děděním či darováním. V pochybnostech se má za to, že věci sloužící výlučně k uspokojování potřeb jednoho manžela do majetkového společenství nebyly vloženy. Jestliže manželé dali do majetkového společenství majetek, který by jinak náležel výlučně jednomu z nich, může věřitel jen jednoho z manželů požadovat uspokojení na společném majetku i v případě, že dluh vznikl před vznikem majetkového společenství. Podíly manželů na společném majetku v době zániku majetkového společenství jsou stejné, pokud se nedohodli jinak.
181
Wałachowski, W. MałŜeństwo w świetle prawa. Warszawa : KsiąŜka i Wiedza, 1975, s. 57
154
Zúžená forma majetkového společenství nesmí být v rozporu se zásadou rovnoprávnosti obou manželů. Proto lze zúžit majetek spadající do majetkového společenství omezeně například tak, že mimo společný majetek zůstanou nemovitosti nabyté i za trvání manželství. V případě, že dohodou je vyloučeno majetkové společenství manželů, zůstává každému z manželů majetek nabytý před uzavřením smlouvy a dále nabývá sám pro sebe a sám celý svůj majetek spravuje. Speciálně je upravena otázka společného bydlení manželů, neboť bydlení má zvláštní význam pro správné fungování rodiny a vychovávání dětí.182 Manželé se proto stávají oba nájemci bytu i když nájemní smlouvu uzavře jen jeden z manželů. Vznik společného nájmu bytu tak nezáleží na tom, komu svědčí právo nájmu dle smlouvy, ale na skutečnosti, že manželé společně bydlí. Od okamžiku společného bydlení se stávají i společnými nájemci bytu. Nerozhodná je též doba vzniku nájmu bytu. I v případě, kdy došlo k uzavření nájemní smlouvy jedním z budoucích manželů ještě před sňatkem, stávají se po sňatku oba manželé společnými nájemci bytu od počátku společného bydlení v tomto bytě. I zde tak nalezneme významnou shodu s naší úpravou společného nájmu bytu manžely. Vedle smrti jednoho z manželů nejčastěji zaniká manželství rozvodem. Rozvod manželství je možný na návrh kohokoliv z manželů, jestliže nastal úplný a trvalý rozvrat soužití. Je to jediný předpoklad pro rozvod manželství. Rozvratem se rozumí stav, kdy byla přervána všechna pouta vážící manžely v oblasti duševní, fyzické i ekonomické. Trvalost je možno shledat tehdy, jestliže dle životní zkušenosti je nutno dojít k závěru, že v konkrétním případě k obnovení společného soužití nedojde. 183 Manželství však přes takovýto rozvrat nebude rozvedeno, pokud by to bylo v rozporu se zájmy společných nezletilých dětí, případně by to bylo v rozporu se zásadami společenského soužití. Také domáhá-li se rozvodu manžel, který je výlučně vinen rozvratem
182
Ignatowicz, J. Prawo rodzinne : zarys wykładu. Warszawa : Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1987, s. 90 183 Haderka, J. Rozvod v současném světě. Díl první. Sovětský svaz a evropské socialistické státy. Praha : SEVT, 1986, s. 75
155
soužití, soud manželství nerozvede (nemo turpitudinem suam allegans audiatur), vyjma případu, kdy s tím druhý manžel výslovně souhlasí nebo odmítnutí souhlasu druhým manželem je za daných okolností v rozporu se zásadami společenského soužití (jde především o situace, kdy rozvod již nevyvolá nežádoucí společenské důsledky). Soud také musí rozhodnout, kdo z manželů nese vinu na rozvratu. Od výroku o vině může soud upustit jen v případě, kdy oba manželé toto shodně navrhnou. Pak se má za to, že žádný z manželů nemá na rozvratu vinu.184 Spolu s rozvodem manželství se obligatorně rozhoduje podobně jako u nás o rodičovské moci a výživném k nezletilým dětem a o způsobu užívání bytu, pokud rozvedení manželé zůstávají bydlet v jednom bytě. Případně může rozhodnout o vyklizení bytu jedním z manželů, rozdělení užívání bytu nebo o přidělení bytu jednomu z manželů. Při rozhodování o bydlení po rozvodu soud bere v potaz především zájmy dětí a tohoto z manželů, komu byly svěřeny do výchovy. Na návrh některého z účastníků se rozhoduje i o rozdělení společného majetku za podmínky, že to nezpůsobí nadměrné průtahy v řízení. Tím má zákon na mysli, že vypořádání je možné provést na základě věcně a časově nenáročného dokazování. V opačném případě se o rozdělení společného majetku rozhoduje v samostatném řízení.185 Po rozvodu má manžel, jenž nebyl shledán výlučně vinným na rozvratu a nachází se v nouzi, právo požadovat po druhém manželovi, aby mu poskytoval prostředky na výživu. Rozsah poskytovaného výživného je stejně jako v naší úpravě určen potřebami oprávněného a možnostmi povinného. Podmínka stavu nouze pro přiznání výživného nemusí být splněna, jestliže došlo
k výraznému
zhoršení
materiální
situace
nevinného
manžela.
Vyživovací povinnost zaniká, pokud oprávněný manžel uzavře nový sňatek a na rozdíl od nás po uplynutí pěti let v případech, kdy povinný manžel nebyl
184
Haderka, J. Rozvod v současném světě. Díl první. Sovětský svaz a evropské socialistické státy. Praha : SEVT, 1986, s. 76 185 Op. cit. sub.10, s. 82
156
výlučně vinným rozvratem. Vzhledem k výjimečným okolnostem však může soud tuto lhůtu prodloužit.186 Závěrem můžeme říci, že polská úprava majetkoprávních vztahů mezi manžely je velmi podobná úpravě naší. V podstatě se liší jen v některých detailech jako je např. skutečnost, že dle polského práva zaniká majetkové společenství manželů rovněž v případě prohlášení manžela za nesvéprávného nebo možnost darování do zákonného majetkového společenství manželů. Tato podobnost zřejmě pramení ze skutečnosti, že právní úpravy této problematiky vznikly v obou zemích ve stejném období, kdy dokonce došlo přímo ke spolupráci československé a polské rekodifikační komise za účelem co největší možné unifikace práva tehdejších socialistických zemí. Od té doby byl vývoj obou zemí také velmi podobný, a proto nedošlo ani poté k výrazným odchylkám v právních úpravách.
186
Op. cit. sub.10, s. 84
157
IV. Závěr
Je nepochybné, že instituce manželství prochází v naší západní civilizaci vážnou krizí. Někteří dokonce hovoří o vůbec nejhlubší krizi od doby, kdy naše země přijala křesťanství.187 Zatímco pro poválečná léta byla charakteristická vysoká míra sňatečnosti, když dle sčítání lidu v roce 1980 jen 2,8 % žen ve věku 50 – 54 let nebylo nikdy provdáno, snížil se celkový počet sňatků jen v období let 1989 – 1996 o jednu třetinu, až se stal v přepočtu na 1000 obyvatel nejnižším, jaký kdy byl na území České republiky zaznamenán.188 Stále však u nás podstatná většina populace alespoň dočasně ve svazek manželský vstoupí, a tím se dostane do oblasti působnosti právních norem upravujících majetkoprávní vztahy mezi manžely, o kterých pojednává tato práce. Proto problematika těchto vztahů se dotýká v podstatě každého občana ať již přímo tím, že v manželství žil či žije a denně, aniž to tuší, na jednání přímo dopadají tyto právní normy nebo nepřímo i občana, který nikdy v takovém svazku dosud nežil, ale při svých jednáních, svých právních úkonech se alespoň někdy střetává s protistranou, která má manžela, manželku. Tímto i na jeho právní vztahy dopadají zákonné úpravy týkající se vztahů mezi manžely, ať již s ohledem na to, kdo je učiněným právním úkonem vázán, zda pouze přímo účastník právního úkonu nebo i jeho manžel, manželka nebo třeba s ohledem na otázku legitimace protistrany v případném soudním řízení a také na výkon rozhodnutí z tohoto řízení vzešlého. Proto podstatná část sporů na civilním úseku před okresním soudem, jako soudem prvého stupně, se dotýká otázek majetkoprávních vztahů mezi manžely a soud tak aplikuje v průběhu řízení některé z právních norem, jež ne zcela přesně můžeme podřadit pod oblast tzv. manželského práva. Jedná se o řízení o rozvod manželství, o výživné manželky, rozvedené manželky, o zrušení společného nájmu bytu, samozřejmě o vypořádání společného jmění manželů, případně vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí vedeném proti 187
Hrdina, I. A. Manželství v současném českém i kanonickém právu. [16. 4. 2006]. Dostupný z: http://spcp.prf.cuni.cz/15-20/16-hrdin.htm 188 Radvanová, S. Stav české rodiny a rodinného práva v současné době. Právní praxe, 1999, č. 2-3
158
jednomu z manželů, kterého se domáhá druhý manžel. Ovšem také o další typy sporů kde je aspoň jeden z účastníků ve stavu manželském, nutí soud si například minimálně vyhodnotit zda předmětná pohledávka je pohledávkou společnou či nikoliv, zda musí mít manžel souhlas druhého manžela s vedením sporu, jestliže se jedná o pohledávku spadající do SJM a druhý z manželů v řízení nevystupuje a podobně. Z těchto důvodů je dle mého názoru bezpodmínečně nutné, aby se soudce působící na civilním úseku okresního soudu i krajského soudu coby soudu odvolacího, co nejlépe orientoval v problematice majetkoprávních vztahů vznikajících mezi manžely. Je bohužel nutno konstatovat, že ne vždy tomu tak je. Někteří nevěnují této problematice potřebnou pozornost, jiní pak žijí ze stereotypů a názorů platných před desítkami let, a neodpovídajících proto již dnešnímu změněnému stavu jak z hlediska společenského tak z hlediska zákonné úpravy. Mnoho sporů je totiž důsledkem neznalosti nebo nedostatečné orientace účastníků v problematice, a proto soudce má možnost při důkladné znalosti této problematiky v rámci pokusu o smírné řešení sporu účastníkům vysvětlit i hmotněprávní aspekty jejich vztahů, podpořit tato tvrzení judikaturou a na základě toho navrhnout smírné řešení. V mnohých případech pak po osvětlení právního posouzení věci dojdou účastníci k názoru, že jejich spor je zbytečný, či že je se možno dohodnout jak věc kompromisně vyřešit. Jestliže však se soudce ne úplně dostatečně v problematice orientuje nebo postupuje mechanicky bez citu k jednotlivé projednávané věci a snahy s účastníky nejprve promluvit, projednává pak mnohdy zbytečný spor, jež stojí zbytečné peníze jak účastníky, tak daňové poplatníky. Proto je dle mého názoru zapotřebí klást důraz, zvláště když se jedná o citlivé otázky vztahů jak uvnitř rodiny a navenek, na minimalizaci množství těchto sporů, neboť i po rozhodnutí soudu je jen otázkou času, kdy v budoucnu vznikne mezi účastníky spor další často vyplývající z dřívějšího soudního rozhodnutí, k čemuž může přispět svým uvážlivým přístupem i soudce. Základem uvedeného je nepochybně i moderní právní úprava rodinněprávních vztahů, jež stále postrádáme. V současné době probíhají práce na
159
rekodifikaci občanského zákoníku jako základu soukromého práva. Rodinně právní normy včetně manželského majetkového práva mají být včleněny do části druhé tohoto zákoníku. Vzájemné majetkové vztahy mezi manžely mají být založeny na zásadně plně privátní autonomii mezi manžely. Tato část má také obsahovat úpravu otázek rodinného bydlení, normy proti domácímu násilí a také problematiku registrovaného partnerství osob téhož pohlaví. Většina odborných názorů má začlenění rodinně-právních vztahů do nového občanského zákoníku za správné. 189 Nezbývá proto než doufat, že uvedené legislativní snahy dospějí v brzké době do zdárného konce a odborná i laická veřejnost se dočká moderního, přehledného a srozumitelného občanského zákoníku, který nahradí dosavadní zastaralé a po mnoha novelách zmatečné a dá se říci již provizorní kodexy a nastolí na dlouhou dobu období právní jistoty, což by mělo nepochybně vést k upevňování právního vědomí společnosti.
189
Králíčková, Z. České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské unie. Právní rozhledy, 2005, č. 21
160
Zusammenfassung Diese Arbeit wird der Problematik über Vermögensverhältnisse zwischen den Ehegatten untereinander, also ehelichem Güterrecht, gewidmet. Vermögensverhältnisse der Ehegatten betreffen praktisch jeden Einzelnen, weil es dadurch auch Rechte Dritter beeinflusst werden, die in irgendeinem Rechtsverhältnis zumindest zu einem Ehegatten sind, was derer Bedeutung bestätigt. Die Arbeit ist in drei Grundkapiteln gegliedert. Der erste Teil beinhaltet eine historische Studie der Entwicklung von solchen Verhältnissen auf dem Gebiet der gegenwärtigen Tschechischen Republik seit Anfängen, wenn jene Verhältnisse zwischen Ehegatten mittels kirchlichen Rechtes geregelt wurden, über Kodifizierungen des 18. und 19. Jh., die Allgemeinen
Bürgergesetzbuches
zum
mit Verabschiedung des
1.1.1811
gipfelten,
bis
zu
Gesetzbüchern des 20. Jh., namentlich zu dem Familienrechtgesetz aus dem Jahre 1949 und dem Bürgergesetzbuch aus dem Jahre 1964, das umfangreich im Jahre 1998 novelliert worden war. Im zweiten Kapitel, das das Hauptwerk der Behandlung darstellt, befasst sich die Arbeit eingehend mit der gegenwärtigen Rechtsregelung der Vermögensverhältnisse zwischen den Ehegatten in der Tschechischen Republik. Zuerst handelt es sich selbst um Entstehung der gesetzlichen Vermögensgemeinschaft der Ehegatten, was Gesamtgut der Ehegatten ist, das heisst was zum Gegenstand des Gesamtgutes wird und aus welchen Quellen ist es möglich, Sachen, Rechte oder Verpflichtungen in dieses Gesamtgut zu erwerben. Weiter werden auch Bedingungen der Entstehung eines Vorbehaltsgutes des einen Ehegatten während der Ehedauer und der Entstehung eines anteiligen Miteigentums zwischen Ehegatten erwähnt. Da die Entstehung des Gesamtgutes der Ehegatten an die Eheschliessung gebunden ist, werden hier auch Grundbedingungen für die Eheschliessung analysiert. Es ist nicht ´mal ein wichtiger Bereich unterlassen worden, der die Verwaltung des ins Gesamtgut obliegenden Eigentums darstellt.
161
Ferner befasst sich die Arbeit mit Möglichkeiten, den gesetzlichen Vermögenszustand (das heisst den Umfang und die Verwaltung) zwischen Ehegatten oder zwischen Verlobten mittels abgeschlossenen Vertrags oder mittels eines Gerichtbeschlusses zu modifizieren. Eingehend wird die Problematik des Erlöschens vom Gesamtgut der Ehegatten und dessen Schlichtung analysiert. Es handelt sich sowohl um dessen Erlöschen beim Erlöschen der Ehe selbst, als auch um das Erlöschen der Vermögensgemeinschaft noch während der Eheexistenz. Da das Gesamtgut mit dem Erlöschen der Ehe immer erlischt, sind hier Bedingungen der Ehescheidung als des am öftesten vorkommenden Grundes, warum das Gesamtgut erlischt, ebenfalls erwähnt. Hinsichtlich der Schlichtung des erloschenen Gesamtgutes der Ehegatten sind drei Grundformen der Schlichtung beschrieben: zwar durch Vereinbarung, durch Ablauf einer Zeit ex lege und durch Gerichtsbeschluss. Es werden vor allem die Auslegung der gesetzlichen Prinzipien der Schlichtung des Gesamtgutes und deren gerichtliche Anwendung betont, einschliesslich
ein
Beispiel
einer
konkreten
Berechnung
des
Schlichtungsanteils, das heisst eines Betrags, der einem Ehegatten von dem Ehegatten zu bezahlen ist, der das Eigentum von höherem Wert erhält – so, dass ihre Anteile gleich sind. Oft wird vor allem auf die umfangreiche Judikatur des Obersten Gerichts, aber auch auf die Judikatur der Gerichte anderer Stufen hingewiesen. Mit der Vermögensgemeinschaft der Ehegatten hängt die Problematik einer gemeinsamen Wohnungsmiete, und zwar vor allem im Falle einer Genossenschaftswohnung,
eng
zusammen.
Deswegen
wird
die
Aufmerksamkeit auch dieser Problematik gewidmet, und zwar vor allem vom Gesichtspunkt der genossenschaftlichen Wohnungen, mit denen auch die Mitgliedschaft in einer Wohnungsgenossenschaft verbunden ist, was ein Eigentumsrecht von relativ hohem Wert bedeutet, dessen Schlichtung die Schlichtung des ganzen Gesamtgutes der Ehegatten direkt beeinflusst. Ausser
162
gesetzlichen Prinzipien für Schlichtung der gemeinsamen Wohnungsmiete wird ein bedeutender Teil auch auf Problematik der Bewertung der mit der Mitgliedschaft in einer Wohnungsgenossenschaft verbundenen Rechte und Pflichten gerichtet, einschliesslich Anführung der Entstehungsgeschichte der Judikatur, die diese grundsätzliche Problematik betrifft. Es war nicht ´mal die Problematik der Unterhaltspflichten zwischen Ehegatten sowie auch zwischen geschiedenen Ehegatten unterlassen worden. Gesetzliche Gesichtspunkte für die Entstehung eines Unterhaltsanspruchs und für die Festsetzung dessen Höhe sind analysiert worden, als auch die Gesichtspunkte für die gerichtliche Nicht-Zuerkennung des Unterhaltsbeitrags trotz der Tatsache, dass gesetzliche Voraussetzungen erfüllt worden waren (Frage der guten Sitten). Eine erhöhte Aufmerksamkeit wurde dem Unterschied zwischen den beiden Unterhaltspflichten gewidmet, denn in der Praxis kommt es – was diese Sache betrifft – oft zu fehlerhaften Interpretationen. Im Gegenteil betrifft die Arbeit keine Problematik von Unterhaltspflichten zwischen Eltern und Kindern, weil es ausser dem Rahmen des gewählten Themas liegt. Der dritte, abschliessende Teil stellt einen kurzen Vergleich mit der Regelung von güterrechtlichen Verhältnissen in Deutschland und Polen dar, also insgesamt mit Tschechien in drei mitteleuropäischen Ländern, die jedoch eine unterschiedliche Entwicklung durchgemacht haben. Kurzfassend wurde die
historische
Verhältnissen Regelungen
Entwicklung
zwischen des
der
Ehegatten
gesetzlichen
Regelungen angedeutet
Vermögenstandes
von und
güterrechtlichen nachher
zwischen
aktuelle Ehegatten
verglichen, wobei Vertragsregelungen auch nicht unterlassen worden sind. Der Vollständigkeit halber wurden auch Bedingungen für Entstehung der Ehe und derer Erlöschen durch Scheidung beschrieben, denn die Beziehungen, die in dieser Arbeit den Untersuchungsgegenstand darstellen, sind vor allem an das Ehe-Phänomen gebunden.
163
Zum
Schluss
dieser
Arbeit
wird
eine
erhebliche
Bedeutung
von
güterrechtlichen Beziehungen zwischen Ehegatten in der Rechtsordnung schlechthin abermalig festgestellt sowie auch die wichtige Rolle des Richters bei Lösung und Vorbeugung von Streitigkeiten, die aus diesen Beziehungen folgen.
164
Seznam použité literatury
I. Knihy
1. Adamová, K. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. Praha : C. H. Beck, 2001 2. Beitzke, G. Familienrecht. 25. Auflage. Mőnchen : C. H. Beck, 1988 3. Bičovský, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Praha : Orbis, 1978 4. Češka, Z. a kol. Československé rodinné právo. Praha : Panorama, 1985 5. Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004 6. Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2005 7. Gerloch, A. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004 8. Glos, J. Rodinné právo. Bratislava : Obzor, 1965 9. Haderka, J. Rozvod v současném světě. Díl druhý. Kapitalistické státy Evropy, Severní Ameriky a Oceánie. Praha : SEVT, 1989 10. Haderka, J. Rozvod v současném světě. Díl první. Sovětský svaz a evropské socialistické státy. Praha : SEVT, 1986 11. Hrušáková, M. Sňatek a paragrafy. Praha : Computer Press, a.s., 2000 12. Ignatowicz, J. Prawo rodzinne : zarys wykładu. Warszawa : Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1987 13. Knapp, V., Gerloch, A. Vědecké metody poznání práva. Praha : Ústav státní správy, 1983 14. Kozák, J., Budín, P. Konkurs a vyrovnání očima soudce. Brno : Rašínova vysoká škola s.r.o., 2006 15. Králíčková, Z. Autonomie vůle v rodinném právu v česko-italském porovnání. Brno : Masarykova univerzita Brno, 2003 16. Langenfeld, G. Handbuch der Eheverträge und Scheidungsvereinbarungen 2. Auflage. Mőnchen : C. H. Beck, 1989
165
17. Malý, K. a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2005 18. Malý, K. České právo v minulosti. Praha : Orac, s.r.o., 1995 19. Nová, H., Těžká, O. Vyživovací povinnost. Praha : Linde Praha, a.s., 1995 20. Nová, H., Valehrach, M. Rodinné vztahy v soudní praxi. Praha : Prospektrum, spol. s r. o., 1995 21. Pavelková, B. Manželské právo. Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, 2004 22. Planková, O. Spoločné majetkové práva manželov. Bratislava : Obzor, 1968 23. Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha : Linde Praha, a.s., 2000 24. Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva - Instituty rodinného práva. Praha : C. H. Beck, 1999 25. Radvanová, S., Štěpina, J. Majetkové otázky v manželství a v rodině. Praha : Orbis, 1967 26. Telec, I. Metodika výkladu právních předpisů (Právně hermeneutická technika). Brno : Karbo, s.r.o., 2001 27. Urfus, V. Historické základy novodobého práva soukromého. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001 28. Veselá, R. a kolektiv. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2003 29. Wałachowski, W. MałŜeństwo w świetle prawa. Warszawa : KsiąŜka i Wiedza, 1975
II. Zákony a komentované zákony
1. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006 2. Bőrgerliches Gesetzbuch. Frankfurt am Main : Suhrkamp Verlag, 1995
166
3. Hendrych, D., Svoboda, C. Ústava České republiky. Praha : C. H. Beck, 1997 4. Holub, M. a kolektiv. Občanský zákoník. 1. svazek. Praha : Linde Praha, a.s., 2002 5. Holub, M., Nová, H. Zákon o rodině. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 1998 6. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Praha : C. H. Beck, 1998 7. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2002 8. Kodeks rodzinny i opiekuńczy. Warszawa : Wydawnictwo Prawnicze, 1987 9. Radimský, J., Radvanová, S. Zákon o rodině. Praha : Panorama, 1989 10. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003 11. Štenglová, J., Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv. Obchodní zákoník. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004 12. Zelenka, J., Maršíková, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. 2. vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2002
III. Články
1. Bičovský, J. Některé poznámky k institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Právní praxe, 1994, č. 4 2. Burešová, E. Společné jmění manželů po prohlášení konkurzu. Právo a rodina, 2002, č. 4 3. Drápal, L. Odporovatelnost. Justiční praxe, 2002, č. 5 4. Dvořák, J., Wintrová, A. K právní odpovědnosti za závazky druhého manžela. Právní praxe, 1999, č. 9 5. Dvořáková Závodská, J. Patří obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným do společného jmění manželů? Právo a rodina, 2005, č. 12
167
6. Fiala, J. K rozdílu mezi vypořádáním společného jmění manželů a uzavřením dohody o vypořádání. Právní rozhledy, 1999, č. 2 7. Haderka, J. F. K některým dalším poznatkům z aplikace § 24a zákona o rodině. Právní praxe, 1999, č. 9 8. Haderka, J. F. Osobní a majetková práva manželů od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe, 1998, č. 9 9. Haderka,
J.
F.
Základní
rysy
právní
úpravy
rodinného
práva
v posttotalitních státech střední a východní Evropy. Právní praxe, 1999, č. 2-3 10. Holub, O. Vypořádání obchodního podílu ve společnosti s r. o. po zániku manželství. Právo a rodina, 2002, č. 2 11. Hrdina, I. A. Manželství v současném českém i kanonickém právu. [16. 4. 2006]. Dostupný z: http://spcp.prf.cuni.cz/15-20/16-hrdin.htm 12. Hrušáková, M., Fiala F. Několik úvah nad institutem majetkových vztahů mezi manžely. Právník, 1991, č. 2 13. Hulmák, M. Některé problémy majetkových vztahů mezi manžely po poslední novele zákona o rodině. Právní rozhledy, 2000, č. 4 14. Kopáč, L., Švestka, J. Obchodní podíl – bezpodílové spoluvlastnictví manželů a zástavní právo. Právní rozhledy, 1996, č. 9 15. Korecká, V. Zánik práva společného nájmu bytu manžely – z judikatury Nejvyššího soudu. Soudní rozhledy, 2001, č. 2 16. Králíčková, Z. České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské unie. Právní rozhledy, 2005, č. 21 17. Králíčková, Z. Předmanželská smlouva de lege lata a rekodifikace českého rodinného práva. Právní rozhledy, 2003, č. 6 18. Králík, M. Zamyšlení nad některými ustanoveními zákona o rodině z pohledu soudní praxe. Právní rozhledy, 1998, č. 7 19. Mašek D. Manželství a obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným. Právo a rodina, 2000, č. 4 20. Prudilová Koníčková Z. Problematika společného jmění manželů po prohlášení konkurzu. Právo a rodina, 2001, č. 2
168
21. Radvanová, S. Stav české rodiny a rodinného práva v současné době. Právní praxe, 1999, č. 2-3 22. Růžek,
J.
Vypořádání
bezpodílového
spoluvlastnictví
manželů
v konkurzním řízení. Bulletin advokacie, 1999, č. 1 23. Salač, J. Společné jmění manželů. Právní praxe, 1998, č. 9 24. Telec, I. Společné jmění manželů a věci k výkonu povolání. Právní rozhledy, 1998, č. 11 25. Vašíček, M., Dvořáček, D. Společné jmění manželů a vypořádání závazků. Právní rozhledy, 2004, č. 11 26. Veselý, J. Co přináší novela občanského zákoníku do majetkových vztahů manželů? Právní rozhledy, 1998, č. 6 27. Vlasáková, L., Křížová, V. Modifikace rozsahu SJM a odpovědnost manželů za závazky. Ad Notam, 2004, č. 3
IV. Judikatura
1. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1989, sp.zn. 3 Cz 45/89 2. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 51/92 3. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1995, sp. zn. 5 Cmo 604/94, 4. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96 5. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1260/97 6. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1998, sp. zn. 22 Cdo 1622/98 7. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 8. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1185/99 9. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97 10. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 952/98 11. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 717/99 12. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1242/99 13. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1803/2000 14. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000
169
15. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 16. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99 17. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2244/99 18. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 30 Cdo 726/2001 19. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. Zn. 22 Cdo 629/2000 20. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001 21. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2001 22. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 23. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 24. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 25 Co 357/2001 25. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000 26. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 18 Co 593/2001 27. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000 28. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001 29. Usnesení Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 10 Co 39/2003 30. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001 31. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.10.2003, sp. zn. 19 Co 452/2003 32. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1191/2002 33. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003 34. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 590/2003 35. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2565/2003 36. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1668/2003 37. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 135/2004 38. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004 39. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004 40. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004 41. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003
170
42. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 43. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 44. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004 45. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 46. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005 47. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 14 Cmo 479/2004. 48. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005
V. Stanoviska a rozhodnutí publikovaná ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
1. R 36/51 2. R 19/60 3. R 26/61 4. R 11/64 5. R 8/66 6. R 1/69 7. R 78/70 8. R 42/72 9. R 43/72 10. R 16/74 11. R 24/80 12. R 22/83 13. R 34/83 14. R 23/89 15. R 26/89
171
Obsah: Úvod ………………………………………………………………….….… 2
I.
Vývoj majetkoprávních vztahů mezi manžely ……………………….. 9 1. Majetkoprávní vztahy v rodině v počátcích českého práva …..…… 9 2. První
pokusy o kodifikaci občanského práva a jejich završení
obecným zákoníkem občanským v roce 1811 …………………….. 14 3. Právní úprava po vydání zákona č. 265/1949 Sb. o právu rodinném …..……....………………………………………………….....…… 22 4. Úprava po vydání zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku …. 25 5. Úprava po účinnosti novely občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. .. 32
II.
Problematika majetkoprávních vztahů mezi manžely v praxi soudu prvého stupně …………………….………….…………………………….….. 35 1. Vznik, předmět a správa SJM .….……………………………......... 35 1.1 Vznik SJM a způsoby nabytí majetku do SJM …………………. 35 1.1.1 Uzavření manželství a vznik společného jmění manželů … 35 1.1.2 Předmět společného jmění manželů ………………….…… 39 1.1.3 Způsoby nabytí do společného jmění manželů ……...….… 43 1.1.4 Zdroje společného jmění manželů ………………………... 49 1.1.5 Obchodní podíl ……………………………………………. 53 1.2 Nabytí majetku do výlučného vlastnictví jednoho manžela a do podílového spoluvlastnictví obou manželů ………..…..…..….. 58 1.2.1 Výlučné vlastnictví jednoho z manželů …………………... 58 1.2.2 Podílové spoluvlastnictví manželů ……………………….. 62 1.3 Spravování majetku v SJM ……………………….…………… 64
2. Zákonné možnosti modifikace SJM …….…….………….………. 71 2.1 Modifikace SJM rozhodnutím soudu …………………….…........ 71 2.2 Modifikace SJM dohodou manželů …………………….………. 75
172
3. Zánik a vypořádání SJM ………………………….………..…… 80 3.1 Zánik SJM ………………………………….…………….…..
80
3.1.1 Zánik SJM při zániku manželství ….……...…………….
80
3.1.2 Zánik SJM za trvání manželství …….…..…...….……….
85
3.1.3 SJM po svém zániku …..……………………………........
92
3.2 Vypořádání SJM ……………………….……………………....
93
3.2.1 Způsoby vypořádání ……………………………………..
93
3.2.2 Vypořádání ex lege ……………………...……………….
94
3.2.3 Vypořádání dohodou ……………………………...……..
96
3.2.4 Vypořádání rozhodnutím soudu ………..…………......... 101
4. Společný nájem bytu manžely ……………………..……………. 116 4.1 Vznik společného nájmu bytu manželů ………….…………... 116 4.2 Zánik společného nájmu bytu manželů …..………… .……..…. 119
5. Vzájemná vyživovací povinnost manželů ………….….…….….... 126 5.1 Výživné mezi manžely ……………………………….……….… 126 5.2 Výživné mezi rozvedenými manžely ………………………....... 138
III.
Porovnání s úpravou majetkoprávních vztahu mezi manžely v Německu a v Polsku …………………………………………………….………. 143 1. Německo ………………………...…………………….……..….. 143 2. Polsko ……….……………………………………………………. 149
Závěr ………………..…………………..………………………………… 157
Cizojazyčné resumé ….…………………………...……………………… 160 Seznam použité literatury ………………………………………………... 164 Obsah ……………………………………………...…………………….... 171
