Právní vztahy mezi rodiči a dětmi

H L AVA X X X I .

Právní vztahy mezi rodiči a dětmi

§1 Určení rodičovství Stanovit závazné právní pravidlo, které určuje, kdo je matkou a kdo otcem dítěte, je základní legislativní povinností. Právně relevantní rodičovství je základem nejen vzájemných práv a povinností rodiče a dítěte v oblasti práva soukromého, nýbrž zakládá zároveň významné právní účinky v oblasti veřejnoprávní (osobní status fyzické osoby). Povinnost zajistit každému novorozenci jeho totožnost, jejímž základem je především rodinný původ, ukládá obecně čl. 7 Úmluvy o právech dítěte (publikovaný pod č. 104/1991 Sb.). Citovaný článek: 1. „Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, státní příslušnost, a pokud je to možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.“ 2. „Státy, které jsou smluvní stranou, zabezpečují provádění všech těchto práv v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a v souladu se svými závazky vyplývajícími z příslušných mezinárodních dokumentů v této oblasti, se zvláštním důrazem na to, aby dítě nezůstalo bez státní příslušnosti.“ Zákon o rodině upravuje vznik právního vztahu jednak matky a dítěte (mateřství), jednak otce a dítěte (otcovství). Hmotněprávní úprava je základní tam, kde k rodičovství dochází přirozenou cestou. I v těchto případech však může dojít ke „spornému rodičovství“, na což pamatuje procesní právo (§ 80 OSŘ). Právní teorie i legislativa se i u nás postupně zabývaly obtížnou problematikou související s tzv. asistovanou reprodukcí. Současná česká právní úprava již dospěla k úpravě základních otázek této obtížné problematiky v zákonu č. 227/2006 Sb. (srov. výklad v sub. § 4). 71

DÍL ČTVRTÝ: RODINNÉ PRÁVO

§2 Určení mateřství 1. Právní úprava platná na území České republiky vycházela z pravidla mater semper certa est, pater semper incertus est, proto zákon nestanovil žádné podmínky pro určení mateřství. Zásadní změnou v přístupu k tomuto závažnému společensko-právnímu problému provedla až novela zákona o rodině č. 91/1998 Sb. Zákonodárce vyřešil problematiku tzv. matky genetické či biologické jednou větou v § 50a ZoR: „Matka dítěte je žena, která dítě porodila.“ Jde o ustanovení kogentní povahy, proto výjimka z něho není připuštěna. Z toho vyplývá, že jakákoli smluvní úprava tohoto statusového právního vztahu je zakázána (např. smluvní úprava tzv. „pronájmu dělohy“ za sjednání úplaty za těhotenství a porod). 2. V souvislosti s přijetím zákona č. 422/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zákona č. 30/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, prosadil zákonodárce tzv. porod s utajením totožnosti matky. Představa zákonodárce, jíž byl veden, byla zamezit usmrcení některých novorozenců matkou. Tato úprava nabyla účinnosti dnem 1. 9. 2004. Zákon č. 422/2004 Sb. se ovšem nedotkl § 51a ZoR, který nadále platí nezměněn. Porod, kdy dochází k utajení totožnosti matky dítěte, je teorií i praxí nazýván „porodem utajeným“ (na rozdíl od porodu „anonymního“, který české právní úpravě není znám). Utajený porod dítěte nic nemění na tom, že právní vztah mezi matkou a dítětem, jehož základ spočívá v právu soukromém, ex lege vznikl. Postup subjektu oprávněného nakládat s osobními údaji matky a dítěte, stanovený předpisy povahy veřejnoprávní, nemůže na této skutečnosti nic změnit. Současně ovšem byla vyvolána řada otázek a pochybností o této právní úpravě jak v oblasti teorie, tak i praxe. Přitom reálné výsledky (tj. počet takových porodů) je minimální. Také k usmrcení novorozence matkou, k němuž převážně vedou speciální patologické důvody, dochází obdobně (pokud jde o počet případů) jako před zavedením utajeného porodu. Bez jakékoli právní úpravy instaluje jedno nestátní sdružení tzv. baby-boxy, schránky určené k tomu, aby rodič do nich odložil dítě (zpravidla novorozené). Právní postavení rodičů je však podle českého práva faktem vložení dítěte do baby-boxu nezměnitelné. To proto, že zákon neuznává právní úkon vzdání se rodičovství. Před soudem je možno otcovství, event. mateřství, 72

HLAVA XXXI. PRÁVNÍ VZTAHY MEZI RODIČI A DĚTMI

k dítěti popřít, event. je možný souhlas s osvojením dítěte. V obou uvedených případech dochází ke změně osobního statusu dítěte. 3. Ojediněle může dojít k případu, kdy původ dítěte od určité matky tak, jak byl vyznačen v matričním dokladu (rodném listu), je sporný. Řešení těchto výjimečných případů umožňuje § 80 OSŘ, který připouští tzv. statusovou žalobu (žalobu na určení osobního stavu). Touto žalobou lze mateřství ke konkrétnímu dítěti jak popřít, tak určit. Složitost řešení se zvyšuje v případě, je-li v rodném listě dítěte zapsán též otec. Bez toho, aby bylo k takovému dítěti popřeno otcovství, nelze popřít ani mateřství, popř. určit mateřství jiné ženy a otcovství jiného muže.

§3 Určení otcovství Určení otcovství znamená založení právního vztahu konkrétního muže (otce) ke konkrétnímu dítěti. Soukromoprávní předpisy vycházející z toho, že pater semper incertus est, použily pro rychlou a účinnou stabilizaci tohoto vztahu konstrukcí právních domněnek. Jde o klasický postup, který je zřejmě namístě z toho důvodu, že základ lidské a příbuzenské identity vytváří individuální jedinečnost každého člověka. Právní domněnky otcovství jsou v zákoně o rodině stanoveny v § 51 až 54. Vycházejí ze skutkového základu, který je u uvedených třech domněnek stanoven rozdílně. Protože jde o jednu z nejzávažnějších soukromoprávních otázek, dotýkajících se statusových zájmů dvou jedinců – otce a dítěte, nenastávají právní následky skutkového základu samy o sobě, ale vždy se jimi zabývá i státní orgán (administrativní či soudní).

A. Právní domněnky otcovství I. První domněnka Na prvním místě zákon o rodině uvádí (§ 51 odst. 1) vyvratitelnou právní domněnku otcovství manžela matky. Zákon přitom vychází z obecné zkušenosti, že právní otcovství k dítěti, jež se narodí v manželství rodičů, se zpravidla shoduje s otcovstvím biologickým. Pro vytvoření skutkového základu domněnky, jež se uplatňuje 73


automaticky, je rozhodující, že manželství rodičů existovalo v den narození dítěte. Otcovství k dítěti se přisuzuje manželu matky zásadně i poté, co manželství právně zaniklo, pokud se dítě narodí do třístého dne po zániku manželství (doba 300 dnů je uznána zákonem za dobu trvání těhotenství). Je tomu tak proto, že podle zkušeností dítě může být manželem matky zplozeno ještě i poslední den trvání manželství. Proto i v případě, tj. po zániku manželství, bude jako otec zapsán v matrice manžel matky. Právní domněnka otcovství manžela matky se pak v § 51 odst. 2 ZoR důsledně uplatňuje i tak, že za otce dítěte narozeného sice ve lhůtě tří set dnů po zániku manželství jeho matky, leč znovu provdané, se považuje její manžel. Právní domněnka otcovství jejího předchozího manžela by se uplatnila teprve tehdy, jestliže by předchozí manžel úspěšně své otcovství k dítěti popřel. Den zániku manželství je z hlediska počátku běhu uvedené lhůty tří set dnů významnou právní skutečností. V případě, že manžel matky zemřel, zaniklo manželství dnem, který je uveden jako den smrti v jeho úmrtním listu. Zaniklo-li manželství soudním prohlášením za mrtvého (§ 7), platí domněnka, že „manželství toho, jenž byl prohlášen za mrtvého, zaniklo dnem, který byl v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého určen jako den smrti“, od tohoto dne začíná běžet uvedená lhůta 300 dnů. Zánik manželství rozvodem nastává dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Zákon počítá s tím, že doba, která uplyne od vyhlášení rozsudku o rozvodu a jeho právní moci, může být dlouhá, a pokud mezitím dojde k narození dítěte, za otce bude stále považován ještě manžel matky. Pokud by došlo k řízení o popření otcovství k dítěti narozenému ve lhůtě 300 dnů po rozvodu manželství, tj. k řízení o popření otcovství bývalého manžela matky, zákon umožňuje, aby matka, manžel (bývalý) a muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, souhlasně prohlásili, že je vyloučeno, aby byl bývalý manžel otcem dítěte. Jde o zvláštní případ, kdy dohodou uvedených osob, která může být učiněna pouze v řízení o popření otcovství (§ 58 odst. 1 ZoR), bude otcovství manžela matky k dítěti popřeno a současně určeno otcovství muže, který je souhlasně s matkou prohlásí.

II. Druhá domněnka U otcovství k dítěti, ke kterému nelze určit otcovství podle první domněnky, nastupuje druhá domněnka otcovství, která je rovněž vyvratitelná. Ta se neuplatňuje automaticky, ale vyžaduje zákonem stanovené projevy vůle. K tomu, že se neuplatnila první domněnka otcovství, mohou vést různé důvody: dítě se narodilo ženě neprovdané nebo až po třístém dni po zániku 74


jejího manželství. Mohlo dojít i k úspěšnému popření otcovství manžela matky. Ve všech těchto případech otcovství k dítěti není po právní stránce (tj. zápisem v matrice) určeno. K působení druhé domněnky otcovství k dítěti vyžaduje zákon souhlasná prohlášení matky a otce dítěte o tom, že dítě je jejich společným dítětem. Zákon vyžaduje, aby tato souhlasná prohlášení vedoucí k založení domněnky byla učiněna osobně a ústně, a to do protokolu před soudem anebo před matričním orgánem. Pokud je rodič dítěte sám nezletilý, může svůj projev vůle učinit jen před soudem. Zákon nevyžaduje, aby tyto projevy vůle byly učiněny simultánně. Není stanoveno, dokdy mají být projevy vedoucí k založení druhé domněnky otcovství učiněny; jejich společné dítě může být již zletilé. Ustanovení § 53 ZoR připouští, aby tímto způsobem byla založena i právní domněnka otcovství k nasciturovi, tj. k dítěti počatému, dosud však nenarozenému (§ 7 odst. 1). Právní následky takto založené právní domněnky nastanou v okamžiku, kdy se dítě narodí, a to živé. Zákon výjimečně nevyžaduje ve dvou případech k založení otcovství na základě druhé domněnky souhlas matky: jestliže by matka pro duševní poruchu nebyla schopna posoudit význam tohoto svého projevu vůle anebo je-li opatření jejího souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou. Tím není míněn případ, kdy matka již nežije.

III. Třetí domněnka Třetí právní domněnka otcovství se uplatňuje v případě, že dítěti nebyl určen otec podle některé z předchozích dvou právních domněnek. Třetí domněnka se může na rozdíl od předchozích uplatnit jen v soudním řízení (řízení paternitní), v němž žalobce požaduje, aby bylo určeno otcovství žalovaného. Nositeli žalobního práva jsou dítě (pokud je nezletilé, pak zastoupené opatrovníkem) a matka. Jako žalobci mohou vystupovat samostatně anebo společně. Žalobní právo přiznala novela zákona o rodině (zákon č. 91/1998 Sb.) i muži, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte (§ 54 odst. 1 ZoR). Tento žalobce je – důsledně vzato – jen „potencionálním otcem“, tj. osobou, která má být otcem určena teprve soudním rozhodnutím. Hmotněprávní úprava žalobního práva tohoto muže jako potencionálního otce sice správně vychází ze zásady rovnoprávného postavení muže a ženy, vyvolává však v praxi některé procesní otázky (např. působení překážky litispendence tam, kde by k témuž dítěti podalo žalobu na určení otcovství mužů více). Řízení o určení otcovství zahájené na základě žaloby muže, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, je v prvé řadě vždy překážkou (litispendence) zahájení 75


řízení o osvojení tohoto dítěte. Pokud by řízení o osvojení bylo již zahájeno, nelze o něm do doby ukončení tohoto řízení o určení otcovství rozhodovat. Žalobní právo není časově omezeno. To znamená, že pokud nebylo otcovství určeno, event. dítě osvojeno, může se i v době, kdy je „dítě“ již zletilé, muž domáhat svého otcovství. Stejně tak mohou i dítě a matka žalovat na určení otcovství bez časového omezení. Dokonce tak mohou učinit i po smrti žalovaného. Po smrti „dítěte“ zůstává ještě po dobu šesti měsíců žalobní právo zachováno jeho potomkům, prokážou-li právní zájem na tomto určení. Zákonem zachováno je toto právo i po smrti „dítěte“ jeho potomkům, a to po dobu šesti měsíců od jeho smrti (§ 56 ZoR), prokážou-li právní zájem na tomto určení. Skutkovým základem této právní domněnky otcovství je skutečnost, že žalovaný souložil s matkou dítěte v době, od které neuplynulo do narození dítěte méně jak 180 a více než 300 dnů. Tuto dobu označují praxe i teorie jako „kritickou“ či „rozhodnou“; žalobcova povinnost spočívá v první řadě v tom, že v této době došlo mezi žalovaným a matkou dítěte k souloži. K tomu je zapotřebí, aby v prvé řadě splnil jednak svou povinnost tvrzení, jednak svou povinnost důkazní. Žalobce uvádí důkazy, jimiž potvrzuje pravdivost svého tvrzení o tom, že v době kritické se uskutečnila soulož. Důkazem může být cokoliv, co připustí procesní právo. V okamžiku, kdy je skutkový základ třetí domněnky prokázán, je domněnka v konkrétním řízení uplatněna a začne působit. To však neznamená, že tím došlo k určení otcovství žalovaného. Jde o domněnku vyvratitelnou. Proto zákon umožňuje žalovanému uvádět na svoji obranu důkazy, které tuto domněnku vyvracejí tím, že je prokázána existence závažných okolností, které otcovství žalovaného vylučují. Zvláštností tohoto řízení je, že se v něm otcovství současně určuje i popírá. Žalovaný, kterému se nepodařilo domněnku v řízení vyvrátit, je určen za otce dítěte. Dosud vyvratitelná domněnka, působící v řízení, se v okamžiku, kdy toto rozhodnutí soudu nabude právní moci, stane domněnkou nevyvratitelnou. Pravomocné rozhodnutí o určení otcovství je z hlediska popírání otcovství res iudicata. K popření otcovství není již nikdo jiný legitimován. Případné řízení o mimořádném opravném prostředku (obnova řízení, dovolání), jsou-li pro něj důvody, zahájí soud jako o jakémkoli vadném rozhodnutí. Otcovství k dítěti počatému umělým oplodněním je nově upraveno v ustanovení 3 § 54 ZoR zákonem č. 227/2006 Sb. (§ 26) s účinností od 1. června 2006 takto: „Je-li počato umělým oplodněním ženy z asistované reprodukce podle zvláštního právního předpisu (tím se rozumí zákon č. 227/2006 Sb.), považuje se za otce muž, který dal k umělému oplodnění ženy podle tohoto 76


zvláštního předpisu souhlas, pokud by se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak.“ Toto ustanovení umožňuje provést umělé oplodnění asistovanou reprodukci každé, tedy i neprovdané ženě, ve věku od 18 do 40 let. Zákon upravuje podrobnosti tohoto úkonu.

§4 Popření otcovství A. Obecný výklad Popření otcovství znamená dalekosáhlý zásah do vzájemných statusových vztahů otce, matky a jejich společného dítěte. Proto lze otcovství popřít pouze v soudním řízení. Vznikem právního vztahu otce k dítěti je tento vztah stabilizován. Je proto především v zájmu dítěte, aby i další právní prostředky směřovaly k jeho stabilitě a k nezměnitelnosti tohoto právního vztahu. Spolu s tím však působí požadavek souladu matrikového a biologického otcovství muže jakožto subjektu konkrétního rodičovského vztahu.

B. Žalobní legitimace; lhůty k uplatnění práv Zákon o rodině přiznává žalobní právo – jde-li o fyzické osoby – pouze matce a otci dítěte (§ 57, § 59 odst. 1 a 2, § 61 odst. 1 a 2 ZoR). Dítě žalobní právo na popření otcovství (na rozdíl od práva podat žalobu na určení otcovství) nemá. Žalobní právo k popření otcovství má kromě rodičů ještě nejvyšší státní zástupce, který i v tomto sporu má obecné postavení veřejného žalobce. V tomto případě klade zákonodárce požadavek souladu otcovství biologického a matrikového (tím, že se pravomocným rozhodnutím soudu odstraní otcovství matrikové) nad požadavek rychlé a definitivní stabilizace rodičovských vztahů k dítěti. Požadavek trvalosti právního vztahu rodiče k dítěti a zásadu jeho neměnitelnosti vyjadřují i velmi krátké šestiměsíční prekluzívní lhůty stanovené matce i otci dítěte. Zákon stanoví rozdílně počátek běhu prekluzívní lhůty k podání žaloby na popření otcovství manžela matky i pro otcovství muže určeného souhlasným prohlášením rodičů. Speciálně je stanovena lhůta pro podání této žaloby 77


nejvyššímu státnímu zástupci. Další rozdíl je v počátku běhu lhůty k podání popěrné žaloby: matce začíná běžet v případě popření otcovství manžela dnem narození dítěte, otci dnem, kdy se dozvěděl, že se jeho manželce narodilo dítě. Rodičům, kteří určili otcovství ke společnému dítěti souhlasným prohlášením, běží lhůta ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno. Tato lhůta se neskončí do šesti měsíců od narození dítěte. Zde se počítá s případem určení otcovství dítěti počatému, ale dosud nenarozenému (§ 53 a 61 ZoR).

C. Popěrné právo nejvyššího státního zástupce Nejvyšší státní zástupce má právo popírat otcovství manžela matky i otcovství založené souhlasným prohlášením obou rodičů teprve tehdy, uplyne-li lhůta k popření otcovství jednomu z rodičů (v praxi se jedná obvykle o uplynutí lhůty stanovené matce dítěte). Může však jít i o případy, kdy lhůta k podání žaloby na popření otcovství marně uplyne oběma rodičům. Nejvyšší státní zástupce není při podání této žaloby omezen žádnou lhůtou; může dokonce podat žalobu, i když žádný z těch, které je povinen žalovat (tj. matka, dítě, otec), již nejsou naživu (§ 62 odst. 1 ZoR). Žalobu v naposled uvedeném případě podává proti opatrovníkovi, kterého soud pro tento případ stanoví. Nejvyšší státní zástupce podává žalobu v případě, jestliže to vyžaduje zájem dítěte. Zájem dítěte spočívá v tom odstranit „matrikového otce“, a tak otevřít cestu k souhlasnému prohlášení matky a muže, který je biologickým otcem, o otcovství k dítěti. Po letech, kdy již nikdo ze zúčastněných není naživu, by se jednalo zřejmě o zájmy dědické, event. jiné, ať již ryze společenské, nebo příbuzenské právní zájmy. Podat žalobu na popření otcovství je výlučným právem nejvyššího státního zástupce. Záleží proto na jeho úvaze, zda tak učiní, či nikoli. Právní nárok fyzické osoby (matky, otce) na podání žaloby nejvyšším státním zástupcem neexistuje. Pokud však jde o otcovství určené pravomocným rozhodnutím soudu na základě třetí domněnky otcovství, platí i pro nejvyššího státního zástupce překážka věci rozsouzené. Popěrné právo nejvyššího státního zástupce bylo v roce 1998 novelou zákona o rodině rozšířeno i na další případ. Zákonodárce měl v úmyslu podpořit ochranu nezletilého dítěte před event. nedovolenými manipulacemi, zvlášť s otcovstvím k novorozencům. Nejvyššímu státnímu zástupci § 62a ZoR umožňuje zásah do určení otcovství u dítěte souhlasným prohlášením (tj. v případě druhé domněnky otcovství). Lhůta k podání žaloby na popření otcovství je zde nejvyššímu státnímu zástupci omezena na trvání šestiměsíční lhůty k popření otcovství, která běží 78


oběma rodičům. V tomto případě lhůta stanovená nejvyššímu státnímu zástupci je taktéž prekluzívní. Pro úspěšnost žaloby musí být splněny tři podmínky: musí jít o muže, který otcem dítěte být nemůže, popření otcovství musí být ve zřejmém zájmu dítěte a toto popření musí být v souladu s ustanoveními zaručujícími základní lidská práva (§ 62a ZoR).

D. Popření otcovství manžela matky Předpoklady úspěšného popření otcovství manžela matky jsou stanoveny v § 58 ZoR. Jde o ustanovení obsahující čtyři skutkové podstaty, které stanoví rozdílné předpoklady pro úspěšné popření otcovství. První skutková podstata, kterou zmiňuje § 58 odst. 1 ZoR, stanoví nejpřísnější postup pro popírání otcovství k dítěti narozenému v manželství v době mezi 180. dnem po uzavření manželství do 300. dne po jeho zániku (popř. po jeho prohlášení za neplatné). Žalobce musí v tomto případě, má-li být jeho otcovství úspěšně popřeno, podat vylučující důkaz o tom, že je manžel matky otcem dítěte. Díky pokroku lékařských věd a biologie je dnes již možno podat požadovaný vylučující důkaz znaleckým posudkem, např. analýzou DNA. Druhá skutková podstata je rovněž uvedena v § 58 odst. 1 ZoR a platí pro řízení o popření otcovství, kdy matka, manžel (bývalý) a muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, souhlasně prohlásí, že otcovství manžela matky je vyloučené. Třetí skutková podstata pro případ, že se dítě narodilo v době před 180. dnem po uzavření manželství, je uvedena v odst. 3 § 58 ZoR. V tomto případě netíží žalobce povinnost podat důkaz o tom, že je jeho otcovství k dítěti vyloučeno. Naopak je na žalovaných (matce a dítěti), aby prokázali, že žalobce v době rozhodné (spadající v tomto případě ještě před manželství) s matkou souložil anebo v době uzavření manželství věděl, že je těhotná. Žalovaným postačí prokázat alespoň jednu z těchto skutečností. Žalobce by za těchto okolností uspěl, jen pokud by podal důkaz vylučující jeho otcovství. Čtvrtá skutková podstata (§ 58 ZoR), známá v české právní úpravě od r. 1983, zohledňuje lékařsky navozené těhotenství, tzv. asistovanou reprodukci. Zákon o rodině stanoví v § 58 odst. 1, že otcovství k dítěti narozenému v době mezi 180. dnem a 300. dnem od umělého oplodňování vykonaného se souhlasem manžela matky, nelze popřít. Pokud by ovšem matka dítěte otěhotněla jinak, tj. nikoli v důsledku léčebného zákroku, a tato skutečnost by byla prokázána, lze toto otcovství popřít. Jelikož jde o otcovství určené na základě 79


první domněnky, lze analogicky usuzovat, že tu běží šestiměsíční prekluzívní lhůta obdobně. Zřejmě by i v tomto případě byla možná popěrná žaloba nejvyššího státního zástupce.

E. Popření otcovství muže, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů Druhá domněnka otcovství dává mnohdy více příležitostí k tomu, aby se muž, který není biologickým otcem konkrétního dítěte, jím stal. Statusové právní následky nastanou zápisem jeho otcovství do matriky. Žalobní právo a právo popření otcovství mají oba rodiče, oběma běží šestiměsíční prekluzívní lhůta, a to ode dne, kdy bylo otcovství takto určeno. Lhůta neskončí do šesti měsíců od narození dítěte. I tato domněnka je tedy vyvratitelná, a to za předpokladu, že je v řízení prokázáno, že je vyloučeno, aby muž zapsaný v matrice jako otec jím ve skutečnosti byl.

F. Popření mateřství Popření mateřství se týká pouze případů, kdy se mateřství matky zapsané v matrice (matrikové mateřství) neshoduje s biologickým mateřstvím. Mateřství biologické splývá podle § 50a ZoR v jedno s mateřstvím právním a je dáno faktem porození dítěte konkrétní ženou. Žena, která dítě porodila, nemůže své mateřství popřít. Je matkou i v případě, že není v matrice zapsána jako matka konkrétního dítěte. Přesto k popření mateřství žalobou dojít může, a to tehdy, když je v matrice zapsaná jako matka žena, která dítě neporodila.

G. Právo dítěte domáhat se určení a popření rodičovství Dítěti zákon nepřiznává právo popřít otcovství. Naopak právo určit mateřství může dítě uplatnit pomocí statusové žaloby ve smyslu § 80 písm. a) OSŘ. Zákon právo popřít otcovství výslovně upravuje a omezuje je na taxativně určené subjekty. Naopak, pokud jde o popření mateřství, lze žalobní právo dítěti přiznat. Ustanovení § 80 písm. a) OSŘ neobsahuje taxativní výčet případů, pro které lze použít tuto statusovou žalobu. Z toho lze usuzovat, že citované ustanovení umožňuje dítěti žalovat jak na určení, tak na popření mateřství.

80


H. Lékařsky navozené početí (tzv. asistovaná reprodukce) Lékařské substituční metody (prokreace) doznaly v minulém století, zejména v jeho druhé polovině, neobyčejného rozvoje. Jak lékařské a biologické vědy učinily řadu objevů, tak zejména praktická stránka asistované reprodukce se neobyčejně rychle rozvíjí. Společenská potřeba využívat nové léčebné postupy pro odstraňování bezdětnosti, jíž přibývá, urychluje využívání všech získaných poznatků a metod. V Evropě došlo k vydání řady právních dokumentů z oblasti biomedicíny. Nejznámější z nich je Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny z 19. 11. 1996 (Česká republika ji ratifikovala v dubnu 2001) a s ní související Protokol o zákazu klonování lidských bytostí (pozornost věnovalo této problematice zejména zákonodárství Velké Británie, SRN, Rakouska, Francie, Španělska, Švédska a z mimoevropských USA a Austrálie). Lékařsky navozené početí však v České republice dlouho nebylo právně upraveno. První úprava se uskutečnila v roce 1983 v souvislosti s novelizací zákona o rodině. Byl nově upraven § 58 ZoR tím, že byl rozšířen o další skutkovou podstatu týkající se předpokladů popírání otcovství. Bylo nadále stanoveno, že otcovství k dítěti narozenému v době mezi 180. dnem a 300. dnem od umělého oplodnění vykonaného se souhlasem manžela matky nelze popřít. Podmínky provádění umělého oplodnění upravila tehdy pouze směrnice ministerstva zdravotnictví (č. 18/1982 registrovaná v částce 8/1983, publikovaná ve věstníku MzdČR). Ačkoli šlo o normu podzákonnou, stanovila mimo jiné, že umělé oplodnění může být provedeno pouze ženě provdané. Po vydání Listiny práv a svobod bylo naprosto zřejmé, že jde o diskriminaci žen neprovdaných. Přes tento nevyhovující stav právní úpravy umělého oplodňování byla asistovaná reprodukce zákonnou normou upraven teprve v r. 2006, a to v části třetí (§ 21a n.) zákona č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů, jímž byl novelizován zákon č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu. Jde o podrobnou zákonnou úpravu, která je uvedena definicí asistované reprodukce: „Asistovanou reprodukcí se rozumí postupy a metody, při nichž dochází k manipulaci se zárodečnými buňkami nebo s embryi včetně jejich uchovávání, a to za účelem léčby neplodnosti ženy nebo muže“ (§ 27d citovaného zákona). Právní problematika lékařsky navozených početí není spojena jen s rodinným právem. Jde o otázky týkající se základních lidských práv, kdy nejde jen o právní postavení ženy-matky, jejího manžela a dárců spermatu, ale též 81


o práva dítěte, které se v důsledku tohoto léčebného postupu narodí. Úmluva o právech dítěte i některé zahraniční úpravy podložené vědeckými pojednáními zdůrazňují „právo dítěte“ znát svůj genetický původ. Vyvstávají i některé právní otázky týkající se tzv. náhradního (surogačního) mateřství. Některé problémy souvisejí rovněž s případy osobního souhlasu včetně jeho odvolání k použití tělních produktů (ova, spermií) aj.

§5 Práva a povinnosti rodičů a dětí A. Obecný výklad V 19. století byly základy soukromoprávního vztahu rodiče a dítěte položeny v občanských zákonících; většinou tomu tak je v evropských státech i v současné době. Na území České republiky vycházel obecný zákoník občanský z roku 1811 při úpravě poměrů rodiče a dítěte jednak z toho, zda se dítě narodilo z manželství rodičů (v tom případě mělo dítě privilegované postavení dítěte manželského), anebo mimo manželství (v tom případě se jednalo o tzv. dítě nemanželské, jehož právní postavení bylo nerovnoprávné; jeho práva směřovala především k matce, i když zejména vyživovací povinnost k otci byla upravena). Ve druhé polovině 20. století dochází v soukromém právu – byť v různém rozsahu – ke zrovnoprávnění dětí manželských a nemanželských ve většině evropských zákoníků. Na území České republiky zákon v právu rodinném č. 265/1949 Sb. zrovnoprávnil všechny děti téhož rodiče, ať se zrodily z manželství, či mimo ně. Tento stav odpovídal základním mezinárodním dokumentům upravujícím lidská práva (srov. Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948). Změnilo se i právní postavení žen. Zejména pod vlivem citované Všeobecné deklarace lidských práv dochází k jejímu zrovnoprávnění, a to i pokud jde o její postavení jako matky. Zákon o právu rodinném č. 265/1949 Sb. přiznal oběma rodičům tzv. rodičovskou moc, která zahrnovala práva a povinnosti řídit jednání dětí, zastupovat je a spravovat jejich majetek (§ 53 zákona o právu rodinném č. 265/1949 Sb.). Později přijatý zákon o rodině z roku 1963 provedl další významnou změnu ve vymezení obsahu právního poměru rodičů a dětí. Tento zákon opustil „institucionální“ pojem rodičovské moci, který vlastně stále vyjadřoval historické pojetí postavení dítěte jako objektu výkonu rodičovských práv (i když je třeba říci, že již v té době se jednalo o záležitost terminologickou, neboť dítěti nebylo upíráno rovnoprávné postavení v roli subjektu právního vztahu rodiče 82

Právní vztahy mezi rodiči a dětmi

Recommend Documents