RUSKO V RADĚ EVROPY A ČEČENSKÁ OTÁZKA

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

RUSKO V RADĚ EVROPY A ČEČENSKÁ OTÁZKA

bakalářská práce

Markéta Glacová

Vedoucí práce: Mgr. Petra Kuchyňková, Ph.D. UČO: 170197 Obor: MV-ES Imatrikulační ročník: 2008

Brno, 2011

Prohlášení o autorství práce „Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Rusko v Radě Evropy a čečenská otázka zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v textu a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

Ve Vracově, 30. 11. 2011

______________________________ Markéta Glacová 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Petře Kuchyňkové, Ph.D. za cenné rady a připomínky, které mi poskytla při psaní této bakalářské práce.

3

Obsah 1. Úvod........................................................................................................................................................... 5 1.1.

Teoretická východiska a metodologie ................................................................................ 6

1.2.

Použité zdroje .............................................................................................................................. 8

2. Rada Evropy a Rusko jako její člen ................................................................................................ 9 2.1.

Charakteristika Rady Evropy ................................................................................................. 9

2.2.

Rada Evropy a Ruská federace ............................................................................................ 11

3. Představení čečenského konfliktu ............................................................................................... 14 3.1.

Pozadí konfliktu ........................................................................................................................ 15

3.2.

První válka ................................................................................................................................... 16

3.3.

Druhá válka ................................................................................................................................. 17

3.4.

Shrnutí .......................................................................................................................................... 19

4. Reakce Rady Evropy na dění v Čečensku .................................................................................. 20 4.1.

Počátek konfliktu a období první války ........................................................................... 20

4.2.

Období druhé války .................................................................................................................. 21

4.3.

Shrnutí reakce Rady Evropy na dění v Čečensku ......................................................... 23

4.4.

Čečenský konflikt u ESLP ....................................................................................................... 25

5. Zhodnocení role Rady Evropy v čečenském konfliktu......................................................... 26 5.1.

Sankce, jež má Rada Evropy k dispozici........................................................................... 26

5.2.

Sankce RE v případě Ruska ................................................................................................... 26

5.3.

Ruská reakce ............................................................................................................................... 28

5.5.

Proč nebyla využita možnost vyloučení?......................................................................... 29

6. Současný stav čečenské otázky na poli RE ............................................................................... 31 6.1.

Soudobá politická situace ...................................................................................................... 31

6.2.

Současný přístup RE k čečenské otázce ........................................................................... 32

7. Závěr........................................................................................................................................................ 33 8. Seznam literatury a dalších zdrojů .............................................................................................. 36 8.1.

Primární zdroje ......................................................................................................................... 36

8.2.

Sekundární literatura .............................................................................................................. 38

8.3.

Internetové zdroje .................................................................................................................... 40

9. Seznam zkratek ................................................................................................................................... 44

4

Motto: „Západní demokratický svět začal na Rusko v souvislosti v děním v Čečensku vyvíjet nátlak zhruba od roku 1999 a jediným, kdo v této věci podnikl konkrétnější kroky vůči Rusku, byla právě Rada Evropy.“ Nevrlá 2001: 214

1. Úvod Práce se bude zabývat vztahem Ruska a jedné z klíčových evropských mezinárodních organizací, Rady Evropy (RE, příp. Rada). Mezinárodněpolitické role Ruska, jeho zahraniční politika a vztah Ruska a států západní Evropy jsou ovlivněny účastí Ruské federace (RF) v rámci výše jmenované mezivládní organizace. Ruská federace usilovala o členství v Radě Evropy téměř od svého vzniku, avšak jednou z velkých překážek přistoupení Ruska k RE byla intervence v Čečensku. Právě díky ní byl přístupový proces RF na nějakou dobu zastaven, obdobná situace nastala také po ruském přijetí, kdy bylo Rusku na konci 90. let 20. století pozastaveno hlasovací právo a ze strany RE mu hrozily také další sankce. Cílem práce bude nejen podrobněji charakterizovat výše představený konflikt a tuto mezivládní organizaci ve vztahu k Ruské federaci, ale také zhodnotit postavení Rady Evropy v čečenském konfliktu. Důležité proto bude představit reakci Rady Evropy na dění v Čečensku a nástroje, jimiž RE disponuje a jež nakonec v tomto případě skutečně využila. Zmiňované průběžné závěry by měly vést ke zhodnocení role Rady Evropy jako vnějšího aktéra ve vztahu k čečenskému konfliktu. Nakonec nelze opomenout ani současnou politiku RE vůči problémům, jež v Čečensku stále přetrvávají, tedy s ohledem na dodržování či nedodržování lidských práv v této oblasti. Vztah Rady Evropy a Ruska v souvislosti s čečenskou otázkou a tedy také vliv této evropské mezinárodní organizace na další vývoj v čečenské oblasti vykresluje obecnější problém role mezinárodní organizace při řešení konfliktu na území některého z členských států. Sekundárním smyslem práce tak bude také analyzovat možnosti mezinárodní organizace při řešení konfliktu, jenž probíhá na území některého z členských států a jenž je prezentován jako jeho vnitřní záležitost.

5

1.1.

Teoretická východiska a metodologie S ohledem na koncepci předkládaného textu bude vycházeno z principů

kvalitativní metodologie. Samotná práce bude mít charakter případové studie, jejíž snahou bude definovat roli Rady Evropy jakožto mezinárodní organizace regionálního záběru ve vztahu k válce v Čečensku (v období od roku 1994 do současnosti). V souvislosti s takto nastaveným výzkumným problémem si práce klade za cíl odpovědět na dvojici následujících výzkumných otázek: 1) Jaký vliv měla RE jakožto mezinárodní organizace na jednání Ruské federace během konfliktu v Čečensku? 2) Jaké nástroje využívala RE ve vztahu k RF jakožto členskému státu v souvislosti s čečenským konfliktem? Nepřímo se tak práce bude zabývat také možnostmi, jež má Rada Evropy k dispozici při řešení konfliktů, k nimž dochází na území jejích členů. Tento jedinečný případ lze v obecnější rovině využít k testování role a možností, jimiž disponuje mezinárodní organizace při řešení interních vnitrostátních konfliktů některého z členských států. Vzhledem k výše definovaným aspektům a ke snaze využít tuto případovou studii v obecnějším měřítku byl jakožto teoretické východisko pro posuzování možností mezinárodních organizací zvolen neoliberální institucionalismus.1 Stalo se tak s ohledem na skutečnost, že se jedná o směr vhodně použitelný u prací, které se rolí mezinárodní organizace při řešení konfliktů zabývají. Hlavním příčinou vzniku mezinárodních institucí2 je zájem států na jejich vytvoření, ty tak činí zejména s ohledem na funkce, jež instituce plní. Robert Keohane, hlavní

teoretik

neoliberálního

institucionalismu,

vychází

z předpokladu,

že

v mezinárodní politice dochází k problémům kolektivního jednání a i přesto, že mají státy zájem kooperovat, ke spolupráci nedochází. Příčinou je obava z nedodržení dohodnutých podmínek ze strany ostatních aktérů.3 Tento problém však lze za určitých

Věnuje zvýšenou pozornost problematice mezinárodních institucí (mezi něž patří též mezinárodní organizace). Ty mohou být nástrojem pro: vykonávání vlivu, ovlivňování vyjednávací strategie, vyvažování vlivu jiných institucí či mohou signalizovat záměry vlád nebo definovat závazky, o jejichž splnění vlády usilují a následně tak ovlivňovat zájmy států (Keohane, Hoffmann 1993: 401-402). 2 Za mezinárodní organizaci jsou zpravidla považovány trvale existující instituce založené na formální smlouvě a s určitou byrokratickou strukturou (Karlas 2007: 68). 3 Viz. koncept vězňova dilematu. – Vychází z teorie her a jedná se o typ hry s nenulovým součtem, jíž se účastní dva hráči, ti mohou buď spolupracovat, či nikoli. Od jejich rozhodnutí v otázce kooperace se pak 6 1

podmínek překonat (např. dlouhodobá a opakovaná kooperace), stát si navíc jako autonomní aktér z různých alternativ jednání vybírá tu, která mu přinese nejvíc užitku (Karlas 2007: 74). Pro rozvoj mezinárodní spolupráce jsou pak podstatné nejen společné zájmy států, ale také vytvoření mezinárodních institucí. K jejich založení je však nezbytná také iniciativa hegemona nebo alespoň vznik krizové situace, jež si vytvoření instituce vynutí (Karlas 2004: 11-13). Instituce poskytují informace a kritéria pro posuzování jednání ostatních a tím snižují nejistotu panující mezi jednotlivými státy. Díky zvýšené kooperaci tak dochází ke snížení transakčních nákladů a závazky se stávají důvěryhodnějšími, to vede k vytváření koordinačních středisek a obecně také k usnadnění fungování reciprocity (Keohane, Martin 1995: 42). S ohledem na téma předkládané práce je podstatný vliv mezinárodní instituce na zájmy státu. Keohane se (společně s Hoffmannem) zabývá také vlivem mezinárodních institucí a definuje tak pět rolí, jež mohou vykonávat a ovlivňovat tak strategii státu: instituce 1) slouží státům jako nástroj k vykonávání vlivu, 2) ovlivňují povahu vyjednávacích strategií, 3) mohou sloužit jako nástroj k vyvažování vlivů jiných institucí, 4) mohou signalizovat záměry vlád a 5) definují závazky, které se státy snaží naplňovat. Šestá role mezinárodních institucí pak může mít vliv na změnu jednání státu, čímž přímo ovlivňuje jeho zájmy (Keohane, Hoffmann 1993: 395). Mezinárodním institucím tak je přisouzena možnost formovat nejen zahraniční, ale také vnitrostátní politiku státu, jenž se řídí jeho pravidly. S ohledem na smysl tohoto textu, bude u Rady Evropy podrobněji posuzován její vliv na členské státy, možnost definice závazků pro členské státy a také vliv na změnu jednání těchto členských států v určité otázce. Působení institucí na mezinárodní politiku lze označit jako regulativní, protože pomáhají řešit problémy kolektivního jednání. Na druhou stranu někdy mají též konstitutivní vliv, neboť konstituují samotné identity a zájmy států. Podle konstruktivistů je tak vliv mezinárodních organizací propojen se skutečností, že se jedná o jednoho z hlavních činitelů při konstrukci sociální reality. Navíc disponují sdílenými idejemi, jež ovlivňují identity, zájmy i jednání států, sdružujících se v těchto organizacích (Karlas 2007: 76).

odvíjí výsledný stav hry, která předpokládá, že jednotliví hráči jednají sobecky a snaží se maximalizovat pouze své výhody (Kunh 2009). 7

1.2.

Použité zdroje Při zpracování tématu byly využity jak zdroje primární, tak sekundární.

Z primárních zdrojů se jedná zejména o rezoluce a doporučení či další dokumenty vydané orgány Rady Evropy. Sekundárními zdroji pak byly zejména monografie, sborníky, časopisecké i novinové články a informační materiály RE. Práce vychází z české a cizojazyčné literatury (anglické i ruské), dále byly také využity dostupné články ze zahraničních časopisů a databází a jako vedlejší zdroje i některé informačněanalytické servery a oficiální internetové stránky ruských úřadů. Nutno podotknout, že si autorka uvědomuje problematické využívání některých internetových serverů informujících o dění v současném Rusku, a proto byl dán zvýšený pozor na objektivitu a selekci informací. Pro teoretické zázemí práce byly využity texty Roberta Keohane a Jana Karlase, pro část pojednávající o čečenském konfliktu byly použity texty, na nichž se autorsky podílel Emil Souleimanov, a také texty vycházející v časopisech Economic and Political Weekly a International Security. V části zabývající se Radou Evropy a jejím vztahem k Rusku či přímo reakcí na čečenský konflikt

byly využity zejména primární

dokumenty Parlamentního shromáždění RE. Nutností je také upozornit na díla, jež se touto problematikou v minulosti již zabývaly, jedná se především o články: Does Membership Have Its Privileges? Entrance into the Council of Europe and Compliance with Human Rights Norms (P. A. Jordan), Russia: A Part of Europe or Apart from Europe? (V. Baranovsky) a Russia and Europe: Conflict or Cooperation? (M. Webber). Z literatury české provenience se tématem zabýval zejména text Jitky Nevrlé – Rada Evropy, jenž je součástí sborníku pojednávajícím o mezinárodních organizacích (Baňouch, Fedorko 2001).

8

2. Rada Evropy a Rusko jako její člen 2.1.

Charakteristika Rady Evropy

Rada Evropy je nejstarší mezinárodní organizací na evropském kontinentě,4 která byla založena s úmyslem podporovat spolupráci v Evropě prostřednictvím prosazování lidských práv, demokracie a právního státu. Svým jednáním tak organizace měla zajistit, aby se hrůzy a utrpení druhé světové války již nikdy neopakovaly (The Council of Europe: An Overview). Zakládající Statut Rady Evropy představuje hlavní cíl této organizace (kapitola I, článek 1): a. Cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími členy za účelem ochrany uskutečňování ideálů a zásad, které jsou jejich společným dědictvím a usnadňování jejich ekonomického a sociálního rozvoje. b. Tento cíl bude naplňován prostřednictvím orgánů Rady jednáním o otázkách společného zájmu a dohodami a společnými opatřeními ve věcech ekonomických, sociálních, kulturních, vědeckých, právních a správních a cestou dodržování a další realizace lidských práv a základních svobod.5 Okolnosti, za kterých organizace vznikla, se za půl století jejího působení značně změnily. Technologický, vědecký, politický, sociální i ekonomický vývoj přinesl nejen nové příležitosti, ale také nové hrozby, jež nyní stojí proti demokracii a lidským právům. Důležitou se tak stává úloha RE jako zprostředkovatele spolupráce a prostředků k řešení sporů a nesrovnalostí spojených s vývojem moderní evropské společnosti (The Council of Europe: An Overview). Rada Evropy se tak snaží posilovat vědomí evropské kulturní identity a mnohotvárnosti a podporovat její rozvoj, dále pak hledat řešení problémů, jimž čelí evropská společnost, tedy diskriminaci menšin, xenofobii, netoleranci, terorismu, obchodování s lidmi, organizovanému zločinu a korupci, drogám, násilí na dětech atd. V neposlední řadě pak organizace napomáhá

Organizace byla ustanovena přijetím tzv. londýnského statutu 5. května 1949 (v platnosti od 3. srpna 1949), signatáři bylo deset zakládajících zemí Rady Evropy: Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Švédsko a Velká Británie. 2. září 1949 pak byla přijata Všeobecná dohoda o výsadách a imunitách RE. V současné době se počet členů rozrostl na 47 států. 5 Statute of the Council of Europe. 9 4

udržet demokratickou stabilitu v Evropě prostřednictvím podpory politických, legislativních a ústavních reforem (The Council of Europe: Human Rights factsheets). Dnes se počínání Rady Evropy zaměřuje především na problematiku lidských práv a národnostních menšin. (Veselý 2006: 174). Důrazem na ochranu lidských práv navázala vznikající organizace koncem čtyřicátých let na přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, vlastní angažovanost v této oblasti pak její členové potvrdili přijetím Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP, resp. Úmluva), jejíž ratifikace se stala podmínkou členství. Mimo ochranu lidských práv a dozor nad jejich dodržováním, které lze označit jako hlavní pracovní náplň organizace, nabízí RE také pomoc zemím střední a východní Evropy při politických, právních, ústavních a ekonomických reformách či znalosti z oblasti lidskoprávní, místní samosprávy, vzdělání, kultury a životního prostředí (Rada Evropy a ochrana lidských práv 2001: 4). Členem RE se pak může stát každá země sídlící alespoň částečně na evropském kontinentu za předpokladu, pokud uzná principy právního státu a zaručí všem osobám spadajícím pod jeho jurisdikci dodržování lidských práv a základních svobod. Členství v Radě Evropy pak její členy zavazuje k povinnosti upřímně a efektivně spolupracovat při naplňování výše definovaného cíle (Nevrlá 2001: 202). Narozdíl od mnoha jiných organizací Rada Evropy dodržování těchto závazků od svých členů skutečně vyžaduje. Právě vážná porušení LP jsou důvodem ke ztrátě či k přerušení členství těch států, jež by se takového jednání dopouštěly. V historii RE se tak můžeme s případy dočasného vyloučení některého z jejích členů, z důvodů porušování stanovených závazků, skutečně setkat6 (Romancov, Romancovová 2002: 129). Členské státy v rámci Rady Evropy spolupracují na základě dobrovolnosti a s ohledem na vlastní prospěch. Dnes odvádí Rada užitečnou práci zejména na poli lidských práv a lze říci, že slouží jako fórum pro diskusi o společných zájmech. Kritici této organizace často jako problém označují vágní cíl i slabý vliv orgánů RE na členské státy. Důvodem je skutečnost, že pravomoci Rady jsou spíše poradní a všechna

První případ lze datovat již do druhé poloviny šedesátých let, kdy se v Řecku dostala k moci vojenská junta. Koncem roku 1969 bylo na půdě Rady Evropy rozhodováno právě o vyloučení Řecka, plukovníci řecké armády však z RE své zástupce odvolali těsně před platností usnesení stanovující řecké vyloučení. Řecko své členství znovu obnovilo v roce 1974. Dalším případem bylo Turecko, jemuž bylo členství odejmuto roku 1981. 10 6

rozhodnutí jsou v ní přijímána na základě konsensu, což mnohdy podkopává její schopnosti (Jordan 2003: 282). Z popsané podoby i Statutu Rady Evropy vyplývá, že jde o organizaci, která nemá mnoho nástrojů pro dosahování svých cílů. V první řadě vydává nezávazné stanoviska a zprávy vztahující se k dané problémové oblasti, v nich upozorňuje na nedostatky a problémy a vyzývá k jejich nápravě. Reálný donucovací prostředek jí však chybí, v podstatě tak může na své členy působit pouze skrze váhu svého vlivu a významu na mezinárodním poli. Přesto však je možné označit rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)7 za jeden z nástrojů prosazování lidských práv a základních svobod. Stížnost k tomuto soudu může podat i jednotlivec a žalovat tak stát, jenž se dopustil porušení jeho základních práv vymezených Evropskou úmluvou (60th Anniversary of the European Convention on Human Rights).

2.2.

Rada Evropy a Ruská federace Počátek spolupráce mezi Ruskem a Radou Evropy lze nalézt již v 80. letech,

neboť to byla právě tato západoevropská organizace, která začala jako první navazovat kontakty se socialistickými zeměmi. Sovětský svaz tak získal v roce 1988 status speciálního pozorovatele v rámci Parlamentního shromáždění RE. Po rozpadu SSSR byl tento status převeden na nově vznikající Ruskou federaci (Nevrlá 2001: 210). Rusko požádalo oficiálně o přijetí do RE 7. května 1992. Ruská žádost o členství byla přerušena 2. února 1995 právě kvůli tehdejší válce v Čečensku (viz. rezoluce č. 1055 (1995)). Po půl roce (27. září 1995) byla rezolucí č. 1065 (1995) tato žádost opět obnovena, neboť se Rusko přihlásilo k politickému řešení konfliktu i k porušování lidských práv během bojů na čečenském území. Parlamentní shromáždění se ruskou žádostí podrobněji zabývalo ve stanovisku č. 193 (1996) a konstatovalo, že Rusko splněním některých požadavků prokázalo o vstup do RE vážný zájem, zároveň také předložilo závazky, jejichž splnění slíbila RF v blízké době uskutečnit (Opinion No. 193 (1996)).

Soud byl založen 18. září 1959 na základě Evropské úmluvy o lidských právech z důvodu zajištění dohledu nad dodržováním LP v jednolitých členských státech. ESLP je svou síří zcela ojedinělý, neboť je to jediná mezinárodní instituce na světě, k níž může jednotlivec podat stížnost za porušení lidských práv proti státu. Jeho pravomoc je však omezena nutností ratifikace Evropské úmluvy. 11 7

Snaha Ruska stát se členem této regionální mezinárodní organizace pramenila zejména ze snahy získat mezinárodní prestiž a titul právního státu dodržujícího demokratické standardy. Přijetí země do RE (v kontextu časového a areálového vymezení) tak lze označit za odrazový můstek k legitimizování nového režimu. Pro některé státy pak znamenalo přistoupení k RE základ pro budoucí členství v dalších evropských strukturách (EU). Hlubší spolupráce s evropskými zeměmi tak pro RF představovala také zlepšení obchodních podmínek. Souhrnně lze říci, že výhody plynoucí z členství v RE převažovaly nad ústupky, jež země musela vykonat. Navíc i instrumentální přijetí lidskoprávních standardů a norem může vést k redemokratizaci či přeměně identity společnosti (Jordan 2003a: 662, 666). Cílem Ruska tak bylo připojit se k hlavnímu proudu západní civilizace založené na pravidlech a normách Rady Evropy (Webber 2000: 132). Souhlas k ruskému vstupu dalo nakonec Parlamentní shromáždění8 25. ledna 1996, na tento krok navázal 8. února 1996 Výbor ministrů9 a vyzval Ruskou federaci ke vstupu. Rusko odpovědělo na tuto výzvu podpisem dokumentů RE a stalo se tak 39. členem této organizace (Janis 1997: 93). Přijetí Ruska bylo pro Radu Evropy významným momentem, neboť se jeho členem stala jedna ze světových mocností. Přesto je nutné podotknout, že přijímací proces Ruské federace probíhal velmi obtížně, na půdě RE se totiž dostaly do sporu dva rozdílné názory na její podobu. První prosazoval přijímání těch zemí, které splňují vysoké lidskoprávní standardy, druhý názor naopak obhajoval přijetí problémových států, neboť v něm viděl možnost působit na jejich vnitřní politiku a další vývoj. Prosazený byl druhý názorový proud, jenž je dodnes platně užívaným principem charakterizovaným slovy „better include than exlude“10 (Schwimmer 2004: 135). Doporučení k přijetí RF podala také závěrečná zpráva, již k ruské žádosti vypracoval švýcarský zpravodaj Ernst Mühlemann. Tato zpráva konstatovala, že „Rusko ještě stále

Shromáždění je poradním orgánem, v němž lze projednávat otázky týkající se cíle a působnosti RE, zpravidla je označováno za hlavního hybatele RE, a ačkoli nemá žádné legislativní pravomoci, často ovlivňuje také politický vývoj uvnitř členských států. 9 Jedná se o rozhodovací orgán Rady Evropy, který přímo zastupuje vlády členských států, jeho členy jsou ministři zahraničních věcí každého členského státu. 10 Tento přístup velmi prosazoval bývalý generální tajemník Daniel Tarschys (1994-1999), to dokládá také jeho politika v čele Rady Evropy. V druhé polovině 90. let totiž do jejích struktur přistoupilo velké množství zemí a jednalo se především o země střední a východní Evropy. Tarschys se také prezentoval jako největší obhájce přistoupení Ruské federace (Webber 2000: 130-138). 12 8

nesplňuje všechny standardy RE, avšak integrace je lepší než izolace a spolupráce je lepší než konfrontace“ (Doc. 7443). Objevovala se však také obava z nechutě a ignorace Ruska podrobovat se lidskoprávním požadavkům stanoveným Štrasburkem, což by mohlo nepřímo vést také k pochybnostem o účinnosti celého systému. Nakonec však byly upřednostněny racionální politické důvody, neboť vedení RE (mimo jiné) předpokládalo, že členství v této organizaci podpoří postkomunistické země na jejich cestě k demokracii a tržní ekonomice. Podmínkou ruského vstupu tak byl slib, že federace ratifikuje Evropskou úmluvu o lidských právech do jednoho roku od přistoupení ke Statutu RE (Janis 1997: 94-99). Na druhou stranu však bylo nutno uznat, že Rusko již splnilo celou řadu klíčových vstupních kritérií a situace vypada příznivě i nadále, neboť ruské orgány vyjádřily ochotu spolupracovat (Jordan 2003a: 680). Mimo zmiňované obecné problémy vstupu Ruska do RE existovaly také další problematické otázky, zejména pak takové týkající se vztahu Ruska a jiných členů Rady Evropy. Jedná se především o pobaltské státy, jež byly dříve součástí SSSR a do organizace vstoupily dříve než Ruská federace (Litva, Estonsko 1993; Lotyšsko 1995). Rada přihlížela také ke sporům týkajícím se vymezení hranic mezi pobaltskými státy a Ruskem, které si od vstupu do RE slibovalo zlepšení postavení ruskojazyčné menšiny v Lotyšsku a Estonsku (Doc. 7443). Rada Evropy tak vyjádřila názor, že pro zavádění evropských standardů lidských práv je efektivnější působit na nové členy než léta čekat, až tyto (dosud nečlenské) země samy dosáhnou vysoké úrovně standardů lidských práv a budou tak moci být odměněny členstvím v organizaci (Jordan 2003a: 660).

13

3. Představení čečenského konfliktu Jedná se o „jeden z největších lokálních konfliktů první dekády nového století a jistě největší lokální konflikt na území jednoho z nejvýznamnějších států světa – Ruska“ (Balabán 2001: 4). S ohledem na omezený rozsah práce a také na skutečnost, že hlavním tématem práce není konflikt jako takový, ale role RE jakožto vnějšího aktéra ve vztahu k němu, nepůjde o vyčerpávající popis všech událostí konfliktu, ale spíše o nastínění klíčových bodů, které se k němu váží. Spory na čečenském území nelze spojovat pouze s obdobím 20. a 21. století, ve skutečnosti se jedná o konflikt trvající staletí. Historicky lze problém Čečenska datovat až do dob Petra Velikého, během jehož vlády probíhala ruská kolonizace a kdy se začalo projevovat nepřátelství vůči Rusům.11 Ve druhé polovině 19. století bylo Čečensko dobyto a stalo se součástí ruského impéria se zvláštními právy. Po vzniku SSSR došlo roku 1922 k utvoření Čečenské autonomní oblasti, která byla o 12 let později spojena s Ingušskem do Čečensko-ingušské autonomní oblasti (Kumar 1996: 23). „Čečensko je součástí území severního Kavkazu a je pro Rusko bezesporu velmi důležité.“ Oblast má nezanedbatelný zemědělský potenciál, prochází tudy důležité trasy pro dopravu energetických surovin a navíc zde také sídlí ruské námořní přístavy v Kaspickém a Černém moři. Čečensko bývá řazeno mezi regiony Ruské federace s nízkými příjmy, kde jsou navíc Rusové v menšině.12 Jedná se tak o etnicky velmi problematická místa, z nichž se navíc většina nachází právě na Kavkaze (Kumar 1996: 23). Po Říjnové revoluci byla sovětskou mocí potlačována národní identita, kultura a vyznání zdejších obyvatel.13 To mělo na utváření oblasti klíčový dopad, neboť zde dosud stále žije více než 30 původních národů. Po druhé světové válce došlo ke zrušení některých autonomních národnostních útvarů. Tento stav byl částečně napraven

Dějiny ukazují, že Čečenci bojují proti cizí nadvládě celá staletí, v 15. století se jednalo o Turky (odsud lze datovat islamizaci čečenského obyvatelstva), později bojovali proti Kozákům a gruzínským křesťanům. Z důvodu ochrany svého teritoria pak Čečenci podepsali v roce 1783 smlouvu s Ruskem. 12 Většinu obyvatel Čečenska (přibližně 60%) tvoří lidé s národností čečensko-ingušskou, 35% obyvatel se hlásí k ruské národnosti a zbývajících 5% je tvořeno příslušníky jiných kavkazských národů. Etnické složení obyvatelstva je velmi důležité, neboť dlouhodobě vytváří rozkol mezi Rusy (Slovany hlásícími se k pravoslaví) a Čečenci či Inguši (Muslimy) (Dash 1995: 369). 13 To lze doložit například nucenou deportací asi 700 000 příslušníků „horských“ kmenů – Karačejevců, Čečenců, Ingušů a Balkarů do Střední Asie nebo na Sibiř během druhé světové války. Šlo o odvetu za kolaboraci a spolupráci s nacisty během německé okupace, deportace však proběhla na základě principu „kolektivní viny“ (Balabán 2001: 4). 14 11

v druhé polovině 50. let, avšak do popředí se již dostaly mezietnické problémy a spory ohledně vymezení a pozměnění hranic (Balabán 2001: 4).

3.1.

Pozadí konfliktu Rozpad Sovětského svazu na konci roku 1991 a osamostatnění patnácti

republik, jež tvořily jeho celek, lze zpětně označit za pozoruhodně klidný. Drtivou většinu potencionálních střetů se tak podařilo vyřešit mírovou cestou, šest z nich však eskalovalo do regionálních válek: občanská válka v Tádžikistánu a separatistické boje v Náhorním Karabachu, Abcházii, Podněsteří, Jižní Osetii a Čečensku14 (Lapidus 1998: 5-6). Čečenští představitelé začali usilovat o osamostatnění země, právě Čečensko pak bylo prvním regionem v Rusku, který vyhlásil nezávislost. Do čela hnutí odporu se postavil bývalý generál sovětské armády Džochar Dudajev, který s podporou Národní gardy rozehnal Nejvyšší sovět republiky a založil Celonárodní kongres čečenského národa. Ten v listopadu 1990 proklamoval vystoupení ze Svazu sovětských socialistických republik. Dudajev tak fakticky převzal moc v zemi (Balabán 2001: 4). Počátkem října 1991 pak byla vyhlášena nezávislá Čečenská republika a jejím prezidentem byl zvolen právě Dudajev,15 který přísahal věrnost islámu. Vyhlášenou nezávislost země potvrdil také parlament a odmítl podepsat federální smlouvu o novém uspořádání Ruské federace (Baar 2002: 129). V období 1991 – 1994 spolu delegace Ruské federace a Čečenské republiky několikrát jednaly, jednání vysokých ruských představitelů s Dudajevem však vždy skončila neúspěchem (jednou z příčin byla Dudajevova neústupnost) a jakákoli ráznější opatření (např. vzdušná blokáda) nebyla v této době reálně proveditelná. Dudajev nakonec prohlásil, že jakákoli dohoda s Moskvou je nemožná a za svůj hlavní požadavek označil uznání Čečenska jako suverénního státu (Balabán 2001: 4). Rusko však čečenskou nezávislost nikdy neuznalo a navíc „čečenský problém“ byl v Moskvě dlouho považován za druhořadou záležitost (Hodač, Strejček 2008: 27). Vyhlášení

Všechny zmíněné konflikty (s výjimkou Tadžikistánu) usilovaly o nezávislost a svrchovanost některé z bývalých autonomních republik, jehož obyvatelstvo tvořilo, po rozdělení SSSR, etnickou menšinu v nově vzniklém státě (Lapidus 1998: 6). 15 Dudajev získal také podporu většiny obyvatel Čečenska, což dokládá také referendum z roku 1991, jehož se zúčastnilo 72% voličů, z nichž naprostá většina (90%) podpořila Dudajeva a jeho program (Baar 2002: 129). 15 14

nezávislosti bylo velmi dobře načasováno, neboť postavení tehdejšího prezidenta SSSR Michaila Gorbačova16 oslabovalo. Ten tak měl k řešení mnoho jiných problémů, např. posilující pozici ruského prezidenta Borise Jelcina,17 a problém Čečenska se tak odsunul do pozadí (Kumar 1996: 23).

3.2.

První válka Počátkem roku 1994 začal konflikt v Čečensku pomalu eskalovat a o Čečencích

se, pod vlivem silné protičečenské propagandy, stále více mluvilo jako o banditech, mafiánech a nebezpečných zločincích. Tento přístup pak zaujala také celostátní média a nejvyšší kruhy ruského státu (Šmíd, Souleimanov, Dilbazi 2007: 199). Vláda čečenského prezidenta Dudajeva se vyznačovala diktátorskými prvky, což vedlo k postupnému vzniku opozičního hnutí. Spory mezi oběma stranami nakonec vyvrcholily v občanskou válku, svrhnout prezidenta Dudajeva se však opozici nezdařilo a situace mezi oběma proudy se stále více zostřovala. Do bojů se počátkem srpna 1994 vložila také Moskva a otevřeně podpořila Dudajevovu opozici. Střety mezi opozičními aktéry, vedenými Avturchanovem, nakonec skončily porážkou opozice v boji o Groznyj v listopadu 1994. Mezi zajatými bojovníky opozice byli nalezeni také ruští vojáci a tím se prokázala skrytá podpora Kremlu. Ten se stále zhoršující situaci rozhodl řešit oficiálním nasazením svých vojsk (Hodač, Strejček 2008: 27-28). Počátkem prosince proto ruské letectvo bombardovalo okolí Grozného i centrum města a na letecké útoky navázala pozemní invaze ruských vojsk (Hodač, Strejček 2008: 28). Základem ruské invaze se stalo nařízení prezidenta RF číslo 2169: O opatřeních k zajištění veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti na území Čečenské republiky podepsané 11. prosince 1994. Ruská armáda pak ještě tentýž den začala překračovat čečenské hranice (Kumar 1996: 23). Invaze měla vyústit útokem na

Michail Sergejevič Gorbačov stál v letech 1985 až 1991 v čele Sovětského svazu, od roku 1990 do roku 1991 zastával funkci prvního (a také posledního) sovětského prezidenta. V polovině 80. let se SSSR nacházel ve vleklé politické i ekonomické krizi, cestu z ní viděl Gorbačov ve změnách, jež prosazoval pod hesly politické otevřenosti (glasnosť) a hospodářské přestavby (perestrojka). Nezamýšlené důsledky těchto reforem nakonec vedly až k rozpadu Sovětského svazu (Michail Sergejevič Gorbačov. Biografičeskaja spravka). 17 Boris Nikolajevič Jelcin byl prvním a posledním prezidentem Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). Po rozpadu SSSR byl Jelcin v demokratických volbách zvolen také prvním prezidentem Ruské federace, tuto funkci zastával od svého zvolení v roce 1991 až to roku 1999 (Boris Nikolajevič Jelcin. Biografičeskaja spravka). 16 16

Groznyj 31. prosince 1994, ten však skončil fatálním neúspěchem ruských vojsk. Podle plánů vedení ruské armády měl útok trvat jen pár hodin, situace se však tak zkomplikovala, že ruská armáda v Čečensku zůstala dva roky. Škody na obou stranách byly obrovské a série neúspěchů přiměla ruské vedení k jednání, jehož výsledkem byl podpis mírové dohody v Khasavyurtu v sousedním Dagestánu (31. srpna 1996). Dohoda vedla zejména ke stažení ruských vojsk z čečenského území do konce roku 1996 a nepřímo také k tříleté kvazi-nezávislosti Čečenska. Tato dohoda přinesla také příslib řešení, obě strany se zavázaly dospět do konce roku 2001 ke konečnému vyřešení čečenského problému (Kramer 2004: 5).

3.3.

Druhá válka Předtím, než však mohla jednání mezi ruskou a čečenskou stranou dospět

k mírovému konci, došlo k obnovení bojů. Příčinou byla invaze čečenských jednotek do Dagestánu a bombové útoky na civilní bytové domy po celém Rusku. Ačkoli neexistoval přímý důkaz o zapojení čečenských teroristů, většina Rusů to tak vnímala stejně jako nový ruský premiér Vladimír Putin.18 Ten se rozhodl potlačit terorismus a znovu tak poslal do Čečenska ruská vojska (Dash 2000: 1519-1520). Druhá čečenská válka tak začala na přelomu léta a podzimu 1999.19 Kreml i velení ruské armády tvrdilo, že se poučilo z předchozích chyb v plánování i realizaci války. Nově vedené útoky měly být provedeny rychle a efektivně s brzkým koncem a větší ochranou civilistů. Ačkoli nelze mluvit o mnoha zlepšeních z pohledu ruské vojenské strategie či připravenosti a vybavenosti armády, je nutno podotknout, že úspěch invaze do Čečenska byl zajištěn masivním provedením útoku (Felgenhauer 2000). V září 1999 tak Rusko začalo s rozmisťováním svých jednotek kolem čečenských hranic, potom bylo zahájeno bombardování Grozného, na nějž navazovala i pozemní

Od srpna 1999 vykonával úřad předsedy vlády, po Jelcinově abdikaci na konci téhož roku se stal prezidentem. Od konce svého druhého funkčního období (v roce 2008) zastává opět funkci předsedy vlády Ruské federace (Biografija Vladimira Vladimiroviče Putina). 19 Vojenská invaze členů NATO na Balkáně vedla k omezení možnosti kritiky ruského vojenského zásahu na Kavkaze ze strany mnoha evropských států, neboť v podstatě se jednalo o obdobné počínání, jehož označovaným účelem byla ochrana civilistů (Hudson 2000: 422). Právě zásah jednotek NATO v Kosovu v březnu 1999 byl důležitým signálem pro obnovení bojů v Čečensku a vytvořil hlavní argument válečného jednání – boj s terorismem a ochrana civilního obyvatelstva (Řehák 2004). 18

17

ofenziva. Postup obrovské ruské armády byl skutečně velmi rychlý, neboť začátkem října již byla pod jejich správou třetina země. V listopadu dobyli druhé největší město a v únoru následujícího roku získali pod svou kontrolu také hlavní město Groznyj. Čečenské jednotky byly zahnány do hor a zahájily partyzánskou válku, konflikt tak uvízl na mrtvém bodě (Kramnik 2009). V červnu 2000 byl vydán Výnos o zřízení dočasného systému orgánů výkonné moci v Čečensku, podle něho byl do čela čečenské státní správy jmenován Achmat Kadyrov.20 Nová ústava, která byla v Čečensku následně přijata, představovala promoskevský a Moskvou podporovaný návrh. Ten definoval Čečensko jako samosprávné zřízení v rámci Ruska, jehož občané jsou zároveň i občany RF a úředním jazykem byla kromě ruštiny uznána také čečenština (Řehák 2004). Do čela země se pak po smrti otce postavil Ramzan Kadyrov,21 jenž tuto funkci zastává také v současnosti. Následující roky ukázaly, že ačkoli došlo na čečenském území k ukončení bojů, konflikt jako takový však nelze považovat za zcela ukončený a čas od času dochází k souvisejícím násilným aktům i mimo území samotného Čečenska (např. teroristické útoky v Moskvě a dalších městech) (Kramer 2004: 61-63). Proto ruská armáda nadále setrvávala na čečenském území, teprve s nástupem Dmitrije Medvěděva do prezidentského úřadu Ruské federace došlo ke změně. Koncem března 2009 vyzval k ukončení zvláštního bezpečnostního režimu, jenž byl v Čečensku vyhlášen v září 1999. Oficiálně pak k jeho ukončení došlo 16. dubna 2009 a v souvislosti s ním fakticky skončila také druhá čečenská válka. Toto vítězství (ruské strany) ale nelze považovat za konečné, neboť region severního Kavkazu má velmi daleko ke své stabilizaci (Kramnik 2009). Situace dnes na první pohled vypadá bez komplikací, proto „zájem o čečenský konflikt, jenž v polovině devadesátých let minulého století opanoval na Západě laickou a odbornou obec, ke dnešnímu dni pominul“ (Souleimanov 2006: 50).

Achmat-hadži Kadyrov bojoval v první čečenské válce proti ruským jednotkám, později byl jmenován muftím Čečenska (nejvyšší duchovní). Jeho autorita, vycházející z jeho pozice i intelektuálních hodnot, byla mezi Čečenci vysoká, proto se v roce 1996 zúčastnil mírových jednání. Druhé čečenské války se účastnit odmítl a v roce 2000 byl nakonec Kremlem jmenován do čela správy Čečenska, později byl jmenován čečenským prezidentem. Pro Moskvu i pro část obyvatel válkou zničené země byl jedinou nadějí na ukončení násilností (Souleimanov 2007: 78-82). 21 Od roku 2004 se postupně propracovával do čela Čečenska, prezidentem se nakonec stal v roce 2007. Po celou dobu své vlády upevňuje své mocenské základny v zemi a jeho cílem je „nastolit v republice pořádek“ (Souleimanov 2007: 110-112). 18 20

3.4.

Shrnutí Válka v Čečensku (spolu s občanskou válkou v Tadžikistánu) bývá považována

od druhé světové války za nejvážnější konflikt na území Sovětského svazu. Obecně se odhaduje, že během bojů padlo přes 100 000 obětí. Nelze opomenout také uprchlíky vyhnané válkou ze svých domovů, ty lze počítat na statisíce (Lapidus 1998: 6). Čečenský konflikt, který dle mnoha tvrzení začal přehnanou reakcí ruské strany, prošel během patnácti let existence četnými fázemi – od mezivládní přes mezistátní do etnicko-separatistické, nyní se dá hovořit o konfliktu zásadně etnicko-separatistickém s výraznými náboženskými prvky. Současně získal podobu málo intenzivního konfliktu, avšak s možností nebezpečné regionalizace (Souleimanov 2006: 65). Nakonec nelze opomenout argumenty Ruska, jimiž se hájilo před reakcemi ze světa. Konflikt byl označován za vnitřní záležitost, do níž nemají co zasahovat jiné státy ani světová veřejnost. „Tato argumentace by byla možná v době, kdy konflikty uvnitř státu, zejména občanské války nebo secesionistická hnutí, nebyly upraveny obecným mezinárodním právem, tj. pravidly, která jsou závazná pro všechny státy, malé i velké“ (Potočný 2000: 18).

19

4. Reakce Rady Evropy na dění v Čečensku 4.1.

Počátek konfliktu a období první války Ruská žádost o členství podaná již v roce 1992 byla zvažována také s ohledem

na dění v Čečensku, poprvé se oficiální vyjádření Rady Evropy k této problematice objevuje v rezoluci č. 1055 (1995). V ní shromáždění RE uznalo, že konflikt v Čečensku lze označit za vnitřní záležitostí Ruské federace, avšak přesto odsoudilo nepřiměřené použití síly ze strany ruské armády (zejm. pak proti civilnímu obyvatelstvu) a konstatovalo, že toto jednání je v rozporu s Ženevskými úmluvami a kodexem OBSE. V podstatě to znamenalo vážné porušení základních principů Rady Evropy, které se Ruská federace při své žádosti o členství zavázala dodržovat. Parlamentní shromáždění tak vyzvalo ruské zákonodárné instituce, aby bez prodlení zastavily vojenské operace v Čečensku a vyřešily konflikt mírovou cestou. Závěrem textu byla ruská žádost o členství prozatímně pozastavena (Resolution 1055 (1995)). Rezoluce byla doplněna nařízením, dle něhož bylo Výboru ministrů přisouzeno sledovat další vývoj a o případných změnách informovat. Podvýbor pro lidská práva byl pak vyzván k návštěvě Čečenska a k ověření tamější situace na poli lidských práv (Order No. 506 (1995)). Ještě na podzim téhož roku, po jednáních a kontrole ze strany RE, byla ruská žádost o přijetí obnovena. Klíčová pro tento krok byla snaha Ruska o mírové řešení, mimo ni pak nelze opomenout také snahu o demokratický vývoj a otevřenost ohledně dění v Čečensku právě vůči Radě Evropy (Resolution 1065 (1995)). Přijetí ruské žádosti o členství vyjádřilo shromáždění ve svém stanovisku z ledna 1996, to konstatovalo trvalost již uskutečněných politických, právních a ekonomických reforem,22 v otázce Čečenska byla pozitivně ohodnocena snaha Ruska o mírové řešení konfliktu a vyšetřování možného porušování lidských práv (Opinion No. 193 (1996). Zároveň došlo k vytvoření ad hoc výboru,23 jehož úkolem bylo sledovat situaci v Čečensku (Order No. 516 (1996)). Výbor

Stanovisko tak předpokládalo, že Rusko bude brzy schopné splnit také všechna ustanovení Statutu RE, zejména pak článek 3: „Každý člen Rady Evropy uznává zásadu právního státu a zaručuje všem osobám pod jeho jurisdikcí dodržování lidských práv a základních svobod. Je povinen upřímně a efektivně spolupracovat při naplňování cíle Rady Evropy“ (Statute of the Council of Europe). Dva roky od přistoupení k RE ratifikovalo Rusko Evropskou úmluvu o lidských právech, dále dodatkové protokoly 1, 2, 4, 7 a 11, Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. V pozdějších letech pak ratifikovalo také Ev. úmluvu o vydávání osob, Úmluvu o vzájemné pomoci v trestních věcech a Úmluvu týkající se konfiskace výnosů z trestné činnosti (Babayev 2006). 23 Tento výbor se skládal ze zástupců Výboru pro politické záležitosti, Výboru pro právní záležitosti a lidská práva a Výboru pro vztahy s nečlenskými státy EU. 20 22

měl přispět k obnovení dialogu a zprostředkovávat mezi stranami konfliktu jednání (v Moskvě i Grozném) (Order No. 520 (1996)). Ochotou konflikt řešit a slibem mírového jednání situace neskončila, již v dubnu téhož roku vyjádřilo shromáždění politování nad tím, že ozbrojený konflikt v Čečensku stále pokračuje a že stále dochází k porušování lidských práv a mezinárodního humanitárního práva oběma stranami konfliktu (Resolution 1086 (1996)).

4.2.

Období druhé války I přesto, že byla mezi oběma stranami podepsána dohoda, byly v roce 1999 boje

opět obnoveny. Rada Evropy se k obnově bojů vyjádřila v zápětí a odsoudila všechny teroristické akce uvnitř i vně čečenského území, stejně jako porušování lidských práv vyplývající z uplatňování práva šaría. Rusku přisoudila povinnost stíhat osoby, jež takto činí, zároveň ale apelovala na ruské orgány se snahou zabránit útokům proti civilnímu obyvatelstvu. Reakce RE je důležitá zejména s ohledem na skutečnost, že došlo k uznání územní celistvosti Ruské federace a požadováno bylo také obnovení právního státu a demokratických principů na čečenském území. Při plnění těchto úkolů však bylo Rusku připomenuto, že je členem RE, a proto by se mělo zdržet veškerého porušování lidských práv (Resolution 1201(1999)). S ohledem na skutečnost, že i přes snahy Rady Evropy nedošlo ve vývoji konfliktu k žádným změnám, vydalo parlamentní shromáždění doporučení, v němž Rusku připomnělo závazky, jež přijalo svým vstupem do této organizace. Tím bylo myšleno zejména mírové řešení konfliktů, respektování mezinárodního humanitárního práva a dodržování Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Tyto závazky ruská armáda porušovala nepřiměřeným a bezohledným použitím síly. To pak mělo negativní vliv také na civilní obyvatelstvo, které porušováním svých základních práv trpělo (zejména práva na život, svobodu či bezpečnost). Představitelé RF tak byli znovu vyzváni k dialogu s čečenskými vůdci a k splnění závazků a povinností, které se zavázali svým vstupem do organizace dodržovat. Nadnesena byla také myšlenka, že by vytrvalé porušování stanovených závazků a lidských práv mohlo vést až k přehodnocení otázky účasti Ruska v Radě Evropy (Recommendation 1444 (2000)). Ruská federace na toto doporučení sice reagovala několika pozitivně hodnocenými opatřeními, přesto nadále nebyla schopna či snad ochotna splnit dva 21

hlavní politické požadavky Rady: vyhlášení okamžitého klidu zbraní a zahájení politického dialogu mezi oběma stranami. Rusko tak nadále porušovalo některé z povinností, k nimž se svým vstupem do této organizace zavázalo. Ačkoli se porušení dopouštěla také čečenská strana, od Ruské federace se jako od členského státu RE vyžadoval závazek vyššího řádu chování. Shromáždění RE proto nemohlo dopustit, aby některý z jejích členů tak závažným způsobem porušoval článek 3 Statutu RE. Jednání Ruska tak nepochybně vedlo k nutnosti reakce (Recommendation 1456 (2000)). Shromáždění proto vyzvalo Výbor ministrů k neprodlenému jednání,24 jež by vedlo k pozastavení hlasovacího práva Ruské federace a následně k jeho vyloučení. V návaznosti na to zbavili poslanci ruskou delegaci hlasovacích práv na půdě Parlamentního shromáždění. Výboru ministrů bylo doporučeno, aby v případě nesplnění podmínek Moskvě stanovených, byl zahájen proces pozastavení ruského členství. (Nevrlá 2001: 216). Ruské reakce na tento důrazný krok byly velmi různorodé. Ze strany prezidenta Putina však byla připuštěna možnost politického řešení konfliktu, obdobně se vyjádřil také čečenský prezident Aslan Maschadov, který nabídl ruskému protějšku přímé jednání (Traynor 2000). Zdálo se tedy, že se věci konečně daly do pohybu a konflikt se vyřeší politickou cestou. Zhruba o měsíc později skutečně došlo k prvnímu oficiálnímu jednání mezi ruskou a čečenskou stranou. Den po jednání, 11. května 2000, se pak na půdě Výboru ministrů hlasovalo o pozastavení členství, to však nebylo odhlasováno a celý proces byl zastaven. Ačkoli bylo shromáždění stále nespokojeno se stavem lidských práv v Čečenské republice, přesto uznalo pokrok, jehož se podařilo dosáhnout. V souvislosti s tím dospělo shromáždění k závěru, že ruská delegace si zaslouží dostat další šanci zlepšit rusko-čečenské vztahy, proto bylo hlasováno o opětovném pověření nové ruské delegace (Resolution 1240 (2001), Resolution 1241 (2001)). Mimo politického řešení se shromáždění velmi podrobně zajímalo také o otázku uprchlictví a vyžadovalo po Rusku zlepšení situace lidí prchajících z válečných oblastí. Podstatné bylo zajištění jejich bezpečnosti, důstojnosti a všech práv (Recommendation 1499 (2001)). Již v souvislosti s prvními snahami o jednání mezi čečenskou a ruskou stranou došlo k vytvoření společné pracovní skupiny ruské Státní dumy a zástupců Jednání dle článku 8 Statutu: „Člen RE, který vážně porušil ustanovení článku 3, může být dočasně zbaven svého práva na zastoupení a požádán Výborem ministrů, aby vystoupil podle ustanovení článku 7. Jestliže takový člen nevyhoví této žádosti, může Výbor ministrů rozhodnout, že tento člen přestává být k určitému datu členem“ (Statute of the Council of Europe). 22 24

Parlamentního shromáždění, jejímž úkolem bylo pomoci vyjednat příměří. S ohledem na skutečnost, že RE nepovažovala jakoukoli jinou alternativu k mírovému jednání za možnou, stále vyzývala obě strany sporu k dalším jednáním (např. díky zřízení poradní skupiny složené ze všech sociálních skupin a zástupců Čečenska i Ruska). Ačkoli se však prozatím situace v Čečensku nezlepšila natolik, aby došlo k zajištění práv a svobod všem jeho obyvatelům, přesto RE uznala pokrok, k němuž díky pozitivnímu přístupu obou stran došlo. Rada proto nadále věřila, že se bude proces posilování demokratické stability regionu, právního státu a ochrany lidských práv prohlubovat (Resolution 1270 (2002)). Z toho důvodu také Rada Evropy požadovala posílení přítomnosti jejích zástupců v Čečensku, neboť jen tak si mohla být zcela jistá dohledem nad dodržováním lidských práv a právního státu. Sekundárním důvodem pro tento krok pak byl boj s humanitární krizí v regionu a snaha o rychlou ekonomicko-sociální obnovu Čečenské republiky. (Recommendation 1548 (2002)). Nutností o nalezení politického řešení Rada vždy apelovala na obě strany konfliktu. Proto požadovala, aby se dohodly na akčním plánu rekonstrukce a spravedlivé humanitární pomoci. Rada také apelovala na představitele ozbrojených skupin čečenského odporu, aby složili zbraně a připojili se k mírovému řešení. Důvodem bylo, že právě tyto skupiny ohrožovaly možnost skutečného mírového řešení sporu, jehož hlavním opěrným bodem musí být národní usmíření. V opačném případě pak nelze dospět k trvalému míru v oblasti (Resolution 1323 (2003), Resolution 1315 (2003)). Postupem času a částečně i díky pozitivnímu vývoji čečenského problému se Rada začala více zaměřovat na další problémy oblasti. Již z výše zmíněných poznámek lze vyčíst, že mírová jednání přesměrovala pozornost RE na jiné potíže, způsobené konfliktem. Nátlak na Rusko tak byl vyvíjen například v souvislosti s nutností řešit problémy právního státu, lidských práv, fungování demokracie, kulturní spolupráce a humanitární krize vyvolané vlnami čečenských uprchlíků. Velmi důležité také bylo nalezení viníků válečných zločinů, jež páchaly obě strany konfliktu během bojů (Recommendation 1593 (2003), Recommendation 1600 (2003)).

4.3.

Shrnutí reakce Rady Evropy na dění v Čečensku Přestože bylo Radou Evropy vždy oceňováno ruské úsilí o splnění některých

požadavků a povinností uložených mu při jeho přijetí (viz. Stanovisko 193 z roku 1996) 23

a i přesto, že nebyla RF uchráněna kritice za neplnění některých důležitých závazků, lze prohlásit, že hodnocení Ruska v této organizaci bylo první dvě dekády jeho členství vždy úzce spojeno se situací v Čečensku. Orgány Rady Evropy tak téměř nikdy neopomněly uvést, že „největším problémem Ruska stále zůstává závazek ukončit čečenský konflikt mírovými prostředky“ (Resolution 1277 (2002), Recommendation 1553 (2002)). Pokud bychom chtěli shrnout reakci RE na čečenský konflikt, lze tak učinit podle jednání Parlamentního shromáždění ze 7. října 2004. Téměř na samém konci konfliktu tak shromáždění vydalo tři rezoluce zabývající se nejdůležitějšími otázkami sporu a také shrnující hlavní postupy a další závazky obou stran. Těmito oblastmi jsou: 1) politická situace v Čečenské republice (snahy o zvyšování demokratické stability), 2) oblast lidských práv a 3) humanitární situace čečenských uprchlíků (viz. Res. 1402 (2004), Res. 1403 (2004), Res. 1404 (2004)). Jako klíčová se v následujících letech ukázala otázka lidských práv, neboť právě jejich ochrana je považována za hlavní úkol Rady Evropy. Ta velmi protestovala proti porušování lidských práv na čečenském území i v okolních zemích Severního Kavkazu. Stále se tak opakovaly případy znásilňování, únosů a vražd civilního obyvatelstva, jak během konfliktu, tak po jeho oficiálním skončení. Proto bylo důležité nastolit v celé Ruské federaci skutečnou vládu práva. Sama Rada Evropy však v tomto období již byla značně opatrná a nedůrazná. To vyjadřuje konstatování Parlamentního shromáždění, dle něhož reakce Výboru ministrů „tváří v tvář nejzávažnější otázce lidských práv v některých ze členských států podkopává důvěryhodnost celé organizace“ (Resolution 1479 (2006)). Reakce Západu byla proměnlivá,25 pohybovala se od tichého souhlasu v počátečních fázích konfliktu až po ostrou kritiku tvrdých metod federálních jednotek ve druhé polovině 90. let. „Dilema západních států tradičně spočívalo v tom, že evidentně neměly v úmyslu ohrozit stabilní vztahy s Ruskem“ (Ditrych, Souleimanov 2006).

Hlavními odpůrci konfliktu v Čečensku byli od počátku Estonci, dále například také Němci (politika ministra zahraničních věcí Joschky Fischera), proti vystupovalo také Norsko atd. 24 25

4.4.

Čečenský konflikt u ESLP Evropský soud pro lidská práva (ESLP) je ten z úřadů Rady Evropy, do jehož

působnosti spadá ochrana práv vyplývajících z Evropské úmluvy o lidských právech. Obecně tak soud vychází ze systému ochrany lidských práv a svobod vybudovaného na národní úrovni. Úkolem každého členského státu tak je zajistit, aby měl každý jednotlivec spadající do jeho jurisdikce zaručena práva zaštiťovaná Úmluvou. Ruská federace je považována za nejvýraznějšího a nejproblematičtějšího aktéra celého systému. Svým přístupem a (ne)ochotou dodržovat lidská práva se pak vymyká ze zbytku smluvních stran této úmluvy. Rusko sice výše zmíněnou Úmluvu podepsalo, dlouho však odmítalo ratifikovat Protokol č. 14,26 jenž se vztahuje k fungování štrasburského soudu. Tím částečně omezilo právo jedince na individuální stížnost (Dikov 2009: 6). Význam ESLP pro vývoj v Čečensku nelze opomenout, neboť tento soud napomohl k dosažení společného referenčního rámce pro posuzování problémových situací. Uzavřel tak diskusi o typu konfliktu i právním režimu, dle něhož je nutno postupovat při posuzování porušování lidských práv během čečenského konfliktu. Hlavním problémem, s nímž se ESLP při svém rozhodování musel vypořádat, byla samotná definice konfliktu, ruská strana totiž dlouhodobě tvrdila, že jde pouze o boj proti terorismu, nikoli o ozbrojený konflikt (Abresch 2005: 755). William Abresch (2005: 750) poukazuje na skutečnost, že nelze být velkým optimistou ohledně toho, čeho „by mohl Evropský soud pro lidská práva v Čečensku dosáhnout.“ Na druhou stranu však zůstává jediným mechanismem, který Rusko uznává a který může uplatňovat jistou míru vlivu nad ruskou jurisdikcí týkající se porušování lidských práv v Čečensku. Ve svých rozsudcích se potom soud zabýval zejména otázkami únosů, vražd, neoprávněného věznění, mučení a krutého zacházení.27 Sekundárně lze vliv ESLP najít také ve skutečnosti, že jeho rozsudky vedou k iniciaci některých legislativních a procedurálních změn, znovuotevření vyšetřování a ke změnám některých praktik (Preclík 2009: 70).

Protokol byl přijat již v roce 2004, v platnost však vstoupil až v červnu roku 2010. Za důvod ruských obstrukcí při jeho ratifikaci bývá označováno dlouhotrvající napětí mezi Ruskou federací a RE, které (mimo jiné) úzce souvicí právě s porušováním lidských práv v Čečensku (Reiss 2009: 308). 27 Jmenovitě se jedná zejména o tyto případy: Isayeva v. Russia, Bazorkina v. Russia, Isayeva, Yusupova and Bazayeva v. Russia, Khashiyev and Akayeava v. Russia, Ruslan Umarov v. Russia, Medov v. Russia atd. (Názvy sporů jsou uváděny dle oficiálního rozsudku ESLP). 25 26

5. Zhodnocení role Rady Evropy v čečenském konfliktu 5.1.

Sankce, jež má Rada Evropy k dispozici Sankce, jimiž organizace disponuje, jsou velmi omezené, v podstatě jde pouze o

vliv prostřednictvím politického a morálního nátlaku. Jedním z dříve velmi důležitých nástrojů bylo oddalování vstupu do Rady. Tento nástroj však přístupem zemí, jež nesplňovaly všechny potřebné standardy, tedy i Ruské federace, ztratil smysl. Pro země středo a východoevropského regionu byl jako nástroj nátlaku využíván příslib, případně oddalování jejich vstupu do Evropské unie. Pro Rusko však tento nástroj užít nebylo možné (Nevrlá 2001: 217). Možnosti právních nástrojů nejsou příliš široké. RE nejprve využívá rezoluce a doporučení, jež k problémovým otázkám vydává Parlamentní shromáždění. Zpravidla jsou v nich uvedeny nejen problémy, ale také následné rady, jak by měl daný stát na tuto situaci reagovat a k čemu by mělo jeho jednání při řešení problému dospět. Tyto rezoluce i doporučení jsou však právně zcela nevymahatelné, a tak jimi Parlamentní shromáždění RE pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s danou situací a možností její nápravy. Donutit však stát k vůbec nějaké reakci tímto způsobem nelze. Jediným skutečným donucovacím prostředkem je článek 8 Statutu, který stanoví, že v případě závažného porušení článku 3 může být takovému státu pozastaveno jeho právo na zastoupení u Parlamentního shromáždění. Pokud by ani tento krok nenalezl pozitivní reakci ze strany státu, jenž porušuje závazky přijaté na poli RE, může být takový stát vyzván Výborem ministrů k vystoupení z organizace. Pokud by této výzvě představitelé onoho státu nebyli ochotni vyhovět, avšak i nadále by docházelo k porušování pravidel a zásad RE, může Výbor rozhodnout o konci členství tohoto státu k datu, jež sám stanoví (Statute of the Council of Europe).

5.2. Sankce RE v případě Ruska Jak již bylo uvedeno v předcházející části této práce, Rada Evropy vůči Rusku v souvislosti s konfliktem v Čečensku využila hned několika právních nástrojů. Prvním z nich nepochybně bylo pozastavení ruské žádosti o členství v RE v únoru 1995 (viz. Resolution 1055 (1995)). S ohledem na skutečnost, že Rada o vstup Ruska do jejích struktur velmi stála a předpokládala, že se jí vývoj v této zemi podaří spíše ovlivnit, 26

pokud bude RF jejím členem, pozastavení žádosti nakonec zrušila. Zhruba o rok později, v lednu 1996, byla Ruská federace do RE skutečně přijata. Ihned od přistoupení Ruska ke Statutu Rady Evropy se tato organizace pokoušela ovlivnit budoucí vývoj situace v severokavkazské oblasti, zejména pak v Čečensku. Na dlouhá léta se jednou z klíčových otázek jednání orgánů Rady Evropy stal čečenský konflikt. Zhruba v půlročním koloběhu Parlamentní shromáždění pravidelně ve svých rezolucích a doporučeních apelovalo na Rusko i čečenské povstalce, aby ukončili boje a začali dodržovat alespoň mezinárodní humanitární právo. Za „Pyrhovo vítězství“ můžeme dnes označit dohodu z Khasavyurtu z 31. srpna 1996, kdy sice došlo na nějakou dobu k ukončení hlavních sporů mezi oběma stranami, avšak nevydržela více než tři roky a ani toho období nelze považovat za dobu bezpečí a míru. Rada Evropy proto nadále vydávala svá stanoviska, rezoluce, zprávy a i přes snahu jejích orgánů zapojit se osobně do činnosti vedoucí ke zlepšení situace, míjelo se veškeré její jednání účinkem. Skutečně pádnou sankcí se tak stalo až pozastavení hlasovacích práv ruské delegace v rámci Parlamentního shromáždění. Pro tento stav bylo využito výše zmíněného článku 8 Statutu RE. Stalo se tak zejména s ohledem na skutečnost, že Rusko neplnilo doporučení Parlamentního shromáždění, čímž bylo nepochybně dokázáno, že tak dlouhodobě porušuje článek 3 tohoto Statutu. Jednání o pozastavení ruského zastoupení u RE dospělo pouze k omezení ruských hlasovacích práv (poměrem hlasů 78 pro, 69 proti a 8 se zdrželo hlasování), ostatní pravomoci byly ruské delegaci ponechány. Výboru ministrů bylo doporučeno podrobně sledovat další vývoj v Rusku, zejména v jeho problémových oblastech, a v případě dalšího porušování zásad a závazků přijatých vstupem do RE zakročit, tzn. zahájit proces pozastavení ruského členství. Právě tento úkon donutil obě strany projevit větší ochotu k možnosti tento konflikt ukončit. Zhruba o měsíc později skutečně došlo na první mírová jednání, stalo se tak v Ingušském městě Karabulaku dne 10. května 2000. Ruskou stranu zde zastupoval předseda výboru dolní komory ruského parlamentu pro dohled nad lidskými právy na severním Kavkaze Pavel Krašeninnikov a čečenský vicepremiér Kazbek Machčev. Ačkoli se nakonec ruská strana od tohoto jednání distancovala, nepochybně napomohlo zlepšit obraz Ruska nejenom na poli Rady Evropy. Právě to však bylo klíčovou výhodou, neboť o den později hlasoval Výbor ministrů o vyloučení

27

Ruska z jeho řad. Zástupci Výboru ministrů tento krok odmítli a pozastavení ruského členství tak bylo ukončeno (Nevrlá 2001: 216).

5.3.

Ruská reakce Jestě před samotným hlasováním o ruské budoucnosti na poli Rady Evropy se

vedoucí ruské delegace Dimitrij Rogozin pokusil celý proces zastavit. Představil ostatním členům shromáždění ruské kroky, přislíbil realizaci doporučení RE a vyjádřil naději, že Rusko nebude „potrestáno“ pozastavením svých hlasovacích práv (Mironenko 2000a). Zlomit názor většiny se však nepodařilo, ruské reakce na pozastavení jeho hlasovacích práv na půdě Parlamentního shromáždění byly velmi rozmanité, ihned po vyhlášení výsledku v nesouhlasné reakci opustili ruští zástupci jednací sál (Mironenko 2000b). Vedoucí ruské delegace Rogozin nad tímto krokem vyjádřil lítost. Mluvčí Kremlu Sergej Jastržembskij v reakci na toto rozhodnutí oznámil, že Rusko bezpodmínečně zastavuje návštěvy představitelů Rady Evropy na čečenské území. Své prohlášení ukončil myšlenkou, že „delegáti Parlamentního shromáždění RE nepochopili jednu velmi důležitou pravdu – Rusko potřebuje Evropu, stejně jako ona potřebuje nás.“ Ruský prezident Vladimír Putin reagoval poměrně smířlivě a vyjádřil nedůvěru nad tím, že by Parlamentní shromáždění mělo tak negativní názor na ruskou politiku. Delegáti se, podle jeho mínění, rozhodli pouze díky nedostatku informací, proto bude Rusko „pokračovat v trpělivém vysvětlování svých činů na čečenském území a nadále usilovat o společnou evropskou spolupráci“ (Yablokova 2000). Ruský ministr zahraničí Sergej Ivanov ozmámil, že ruská strana je „ohromena a hluboce zarmoucena tímto rozhodnutím,“ proti kterému se ohradil konstatováním, že někteří poslanci si vytvářeli závěry na dění v Čečensku na základě starých konceptů studené války či se spoléhali pouze na informace poskytnuté čečenskými teroristy a jejich podporovateli. Ivanov sice důrazně popřel jakékoli porušování lidských práv v Čečensku. Avšak také doplnil, že Rusko bude i nadále „pokračovat v boji proti mezinárodnímu terorismu, ve vypracování politického řešení konfliktu a v obnovení ústavního pořádku a lidských práv v této zemi“ (Gornostajev, Katin 2000). Předseda dolní komory ruského parlamentu, komunista Gennadij Selezňov prohlásil, že jde o „obrovskou, kolosální chybu RE“ a dodal, že delegáti nejspíše 28

„zapomněli, s kým mají tu čest.“ Vladimír Žirinovskij, hlavní představitel ruských liberálních demokratů, naopak tento krok podpořil a považoval ho za velký přínos pro Rusko, protože „to nemá v Evropě co dělat.“ Také Sergej Kovaljov se vyjádřil pozitivně k možnosti ukončení ruského členství v Radě Evropy, protože „mu tak radilo jeho svědomí“ (Mironenko 2000a). Nelze však v žádném případě přepokládat, že Rusko bylo touto situací donuceno přijmout požadavky RE. Naopak ruští představitelé projevili pocit nepochopení a neoprávněného obvinění z odpovědnosti za vypuknutí druhého čečenského konfliktu. Vrcholní ruští představitelé odsoudili tento krok Rady Evropy jako pouze jednostranný a nespravedlivý přístup k celé problematice. Dle ruské strany jde navíc o roztržku, jež bude představovat stín na dalších případných jednáních Rady a Ruské federace (Massias 2007: 7). Moskva dlouhou dobu všechny nabídky Čečenců na možnost jednání odmítala, neboť neuznávala nezávislost této republiky ani její politickou reprezentaci. Nakonec však nově zvolený prezident Vladimír Putin, který si na razantním řešení čečenského konfliktu vytvořil reputaci, připustil možnost politického řešení celého konfliktu, stejně jako čečenský prezident Maschadov (Nevrlá 2001: 216).

5.5.

Proč nebyla využita možnost vyloučení? Otázkou tak zůstává, čeho by Rada Evropy dosáhla vyloučením Ruska ze svých

řad. S největší pravděpodobností by tento krok vedl k mezinárodní izolaci země. Skutečnost, že by Rusko po ukončení svého členství v Radě Evropy v podstatě přestalo být vázáno jejími principy a pravidly, by pravděpodobně vedlo ke zhoršení ochrany lidských práv na jeho území. Obtížněji vymahatelné by také byly jakékoli závazky, jež reprezentuje některá z úmluv Rady Evropy, jež se Ruská federace (jako její člen) zavázala respektovat. Navíc se vzhledem k vývoji a prvnímu setkání představitelů obou stran dala předpokládat další jednání, což by nepochybně mohlo k ukončení konfliktu mírovou cestou vést. Konečné jednání Ruska tak, navzdory všem silným slovům jeho představitelů, upozornilo na skutečnost, že by nerado přišlo o své členství v této prestižní mezinárodní organizaci. Vyloučení z ní by totiž jeho pověst poškodilo, jak ve vnějších vztazích, tak na domácí politické scéně. Přece jen panuje všeobecný názor, že mezi 29

členy Rady Evropy skutečně patří země, jež uznávají zásady právního státu a koncept ochrany lidských práv. Zejména prezident Putin si důležitost zůstat členem RE uvědomil a svým jednáním se snažil si toto členství politikou slibů a drobných kroků udržet.

30

6. Současný stav čečenské otázky na poli RE 6.1.

Soudobá politická situace V současné době se tak Čečensko nachází pod kontrolou Moskvy (i když někdy

pouze podmíněnou), situace však takto neskončila bez těžkých následků a totální devastace čečenského území a infrastruktury. Zničené hlavní město i většina menších měst a vesnic, prakticky neexistující ekonomika země, desetitisíce běženců a oběti mezi civilním obyvatelstvem určitě nikterak nepřispěli ke změně vnímání Rusů a Ruska. „Možná i z tohoto důvodu Rusko dosud nenašlo klíč k politickému řešení čečenského problému.“ Dnes se Čečensko fakticky nachází pod vojenskou správou. Ačkoli ještě na počátku tohoto století se otázka ustanovení reálné a pro místní obyvatele legitimní čečenské vládní struktury zdála neřešitelná, nyní můžeme konstatovat, že vedoucího čečenské administrativy Ramzana Kadyrova lze považovat za politika, který má reálný politický vliv na většině čečenského území (Balabán 2001: 7). Postavení současného čečenské představitele Kadyrova je téměř neotřesitelné, politika Moskvy mu umožnila stát se jediným vládcem Čečenské republiky. Pokud by však časem došlo k oslabení separatistů, lze předpokládat, že by také došlo k redukci závislosti Kadyrovova vedení na Kremlu. Loajalita současného čečenského vůdce se tak opírá o snahu o zajištění osobní, resp. klanové bezpečnosti (Souleimanov 2007: 118119). Přes všechny problémy, jimiž Čečensko disponuje, však dlouhé období bojů vyčerpalo nejen jeho obyvatele, ale také odpůrce režimu. Jejich odhodlání i počty v posledních letech povážlivě slábnou, navíc mnoho požadavků, za které separatisté v předchozích letech bojovali, se během Ramzanovi vlády plní politickou cestou. V roce 2006 byla pro rebely vyhlášena amnestie, kterou nemalá část z nich využila a odložila zbraně. Mír v Čečensku tak sice zatím stále nenastal, avšak nebezpečí je pomalu na ústupu. Povstalci bojující za čečenskou samostatnost přestávají být hlavním problémem Ruska i Kavkazu (Šlachta 2007: 58-62). S ohledem na podobu Kadyrovova režimu, i s ohledem na neutěšenou situaci v oblasti se nelze podivovat nad skutečností, že zde i nadále dochází k porušování lidských práv. Vzhledem k poklesu zločinů a částečnému zlepšení situace upadá zájem Ruska i světa o tuto problematiku. 31

6.2.

Současný přístup RE k čečenské otázce Ačkoli nelze čečenský konflikt považovat za zcela ukončený, přesto lze

konstatovat, že s ohledem na oficiální ukončení bojů v Čečensku, ustoupily problémy této malé severokavkazské republiky do pozadí. Zájem o ni ztratila nejen světová veřejnost,28 ale také Rada Evropy, která značně omezila pozornost věnovanou čečenské otázce. Lze to doložit konstatováním, že za posledních 5 let vydalo Parlamentní shromáždění RE jen velmi málo rezolucí a doporučení vztahujících se k této problematice, většina z nich se pak zabývala zejména výkonem rozsudků ESLP, jenž se vztahovaly

nejen

charakterizováno

k porušování konfliktu.29

lidských

Zbývající

práv

v Čečenské

dokumenty

RE

se

republice

během

dotýkaly čečenské

problematiky pouze okrajově v souvislosti s obdobnými problémy také v jiných oblastech.30 Klesající zájem Rady Evropy o otázku lidských práv v Čečensku však neznamená, že se tamní situace vyřešila. Mezinárodní lidskoprávní organizace (jako Amnesty International a Human Rights Watch) volají po obnově sledování situace v Čečensku a poukazují na pokračující porušování lidských práv ze strany bezpečnostních sil, včetně únos, mučení a mimosoudních poprav. „Boje v Čečensku sice byly ukončeny, ale situace civilistů je zde stále zoufalá,“ prohlásil ředitel HRW pro Evropu a Střední Asii Carter. Naposledy byla otázka lidských práv v Čečensku na půdě Parlamentního shromáždění RE podrobněji projednávána v lednu 2006, což už je příliš dlouho, neboť zájem zástupců RE o tuto oblast by mohl tamější situace zlepšit.

Navíc světová veřejnost i některé západní státy svůj pohled na události v Čečensku po teroristických útocích z 11. září 2001 změnily. Kreml pak vyhlásil válku mezinárodnímu terorismu a z čečenských bojovníků za svobodu se rázem stali islámští teroristé. 29 Jedná se zejména o Res. 1516 (2006), Doc. 11020 (2006) vydaný Výborem pro právní záležitosti a lidská práva a také rezolucí 1571 (2007). 30 Důležitými otázkami je například tajné věznění osob (Rec. 1516 (2007)), problematika udělování azylu a azylového řízení v zemích RE (Res. 1695 (2007)) či další problematické oblasti zmiňované v rezoluci 1548 (2007). 32 28

7. Závěr Čečenský konflikt byl z pohledu Ruské federace pouze vnitrostátním bojem s teroristickými jednotkami čečenských bojovníků usilujících o samostatnost na úkor Ruska. Rada Evropy, jakožto mezinárodní organizace usilující o prosazování lidských práv, demokracie a právního státu, od počátku konfliktu projevovala svou kritiku nad porušováním lidských práv a humanitárního práva, k němuž docházelo od obou stran konfliktu. Rusko usilující o členství v této organizaci již od počátku 90. let se kritice na adresu Kremlu i vedení ruské armády bránilo a rezoluce a doporučení, jež během konfliktu Parlamentní shromáždění RE k dané věci vydalo, dlouhodobě odmítalo. Přesto Rada Evropy, jejímž členem se Rusko stalo v roce 1996, dále usilovala o ukončení bojů a otevření politického dialogu mezi oběma stranami konfliktu. Po roce 1996 sice došlo k uklidnění situace a podepsání mírové dohody, spor mezi Kremlem a čečenskými separatisty však nebyl u konce. To potvrzuje také jeho opětovné otevření o tři roky později. Trvalé porušování přijatých závazků i lidských práv, jež RE ochraňuje, vedlo na jejím poli k přehodnocení otázky účasti Ruské federace ve strukturách této organizace. Parlamentní shromáždění nakonec v roce 2000 rozhodlo o odnětí hlasovacího práva zástupcům Ruska a vyzvalo k pozastavení jeho členství v případě, že ruská strana nezačne se zástupci čečenských jednotek okamžitě jednat. RE tímto krokem usilovala o zastavení porušování lidských práv, ale také o obnovení míru a stability nejen na severním Kavkaze. Na závěr nutno konstatovat, že k vyloučení Ruska z Rady Evropy nedošlo a konflikt byl nakonec oficiálně v roce 2000 (fakticky v roce 2009) ukončen. Výše popsaný vývoj čečenského konfliktu poukazuje, v charakterizovaném případě, na několikaletou neschopnost Rady Evropy donutit Rusko dodržovat lidská práva i závazky, na nichž tato organizace stojí. Důvodem je skutečnost, že v RE neexistuje žádný vysoce účinný mechanismus, jenž by donutil členskou zemi plnit závazky, k nimž se členstvím v organizaci zavázala. Příčinami neschopnosti dopracovat se v případě čečenského konfliktu k mírovému řešení tak jsou: 1) odmítání politického dialogu a neochota jednat, 2) snaha každého z aktérů konfliktu uspokojit vlastní zájem

33

(vycházející z mezinárodního práva)31 a 3) zmiňovaná neschopnost mezinárodních organizací a dalších aktérů mezinárodního práva zajistit úplné mírové řešení konfliktu. Nástrojů, kterými RE disponuje a které mají možnost ovlivnit jednání suverénního státu, mnoho není, ani rezoluce, ani doporučení, ani jiné dokumenty vydané orgány RE nemají reálnou moc ovlivnit jednání svrchovaného aktéra mezinárodních vztahů – Ruské federace. Kritika, jež dokumenty vydávané orgány RE obsahovaly, i doporučení, která udávaly, neměly na vývoj v Čečensku žádný dopad. Jediným skutečně silným prostředkem, kterým organizace disponuje, je možnost vyloučení daného státu. Ačkoli jde v podstatě o velmi krajní řešení, jinou možnost v obdobných případech organizace nemá, neboť politickým nótám, rezolucím a doporučením chybí reálné donucovací prostředky. Při snaze odpovědět na otázku skutečného vlivu RE na jednání RF během konfliktu v Čečensku je nutno vycházet z charakterizovaného problému absence donucovacích prostředků této organizace. Vliv samotné Rady Evropy na jednání jednotlivých členských států tak není příliš velký. Při snaze zvýšit nátlak RE na daný členský stát se jako jediná možnost ukazuje podpora politického úsilí nátlakem ekonomickým. Ten by zrovna v případě Ruska měl mít radikální vliv na jeho počínání. Překážkou však zůstává skutečnost, že je tento druh nátlaku v rozporu se zájmy jiných členských států RE, které by s ohledem na vlastní ekonomické potřeby a výhody tuto možnost s velkou pravděpodobností odmítly. Jako sekundární cíl práce byl stanoven obecnější problém role mezinárodní organizace při řešení konfliktu na území některého z členských států. Dle dostupných informací o mezinárodních organizacích i dle výše zmíněných problémů je nezbytné dospět k závěru, že běžná mezinárodní organizace nedisponuje dostatečně efektivními nástroji, jež by jednoznačně vedly k urovnání vnitrostátního konfliktu na území některého z členských států.32 Klíčovou roli v hledání mírového řešení tak nenesou mezinárodní organizace, ale jednotlivé státy, jež ovlivňují jejich chod a navíc mohou daný stát k mírovému řešení nutit také vlastními diplomatickými prostředky. Význam

Čečenci požadují nezávislost a uplatňují tak právo národa na sebeurčení, Rusové usilují o udržení územní integrity. V podstatě tak jde o krizi federalismu, kdy není ani jedna strana ochotna nabídnout kompromis, a proto zvolili válku (Dash 2000: 1519). 32 Jednou z mála mezinárodních organizací, která disponuje skutečnými sankcemi při porušování mezinárodního práva, je Organizace spojených národů. Jejich využití je však v jejím případě velmi problematické, neboť jejich zavedení podléhá poměrně náročnému procesu schvalování a nutnosti souhlasu všech 5 stálých členů Rady bezpečnosti OSN. 34 31

mezinárodní organizace na vývoj takového konfliktu je pak úměrný velikosti a významu státu, jež porušuje závazky a pravidla dané organizace. Nakonec nelze opomenout také politickou rovinu celého problému, mnoho nástrojů a sankcí, jež by mohly napravit závadný stav a případný konflikt ukončit, není s ohledem na politickou rovinu nikdy využito. Státy totiž nesledují pouze porušování lidských práv na území jiného státu, ale také vlastní politické a ekonomické potřeby, které by mohly být zavedením takové sankce, ohroženy.

35

8. Seznam literatury a dalších zdrojů 8.1.

Primární zdroje

Dokumenty Rady Evropy Doc. 7443. Report of the Political Affairs Committee. Rapporteur: Mr. Mühlemann. 2 January 1996,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/WorkingDocs/doc96/EDOC7443.htm). Doc. 7463. Opinion of the Committee on Legal Affairs and Human Rights. Rapporteur: Mr. Bindig.

18 January 1996,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/WorkingDocs/doc96/edoc7463.htm). Opinion

No.

193

(1996),

Parliamentary

přijato 25. ledna 1996,

Assembly,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta96/EOPI193.htm). Order

No.

506

(1995),

Parliamentary

přijato 2. Února 1995,

Assembly,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta95/EDIR506.htm). Order

No.

516

(1996),

Parliamentary

přijato 25. Ledna 1996,

Assembly,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta96/EDIR516.htm). Order

No.

520

(1996),

Parliamentary

adopted on 24 April 1996,

Assembly,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta96/edir520.htm#1). Recommendation 1444 (2000), Parliamentary Assembly, Council of Europe, adopted on 27 January 2000,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta00/erec1444.htm). Recommendation 1456 (2000), Parliamentary Assembly, Council of Europe, adopted on 6 April 2000,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta00/EREC1456.htm). Recommendation 1499 (2001), Parliamentary Assembly, Council of Europe, adopted on 25 January 2001,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta01/EREC1499.htm).

36

Recommendation 1548 (2002), Parliamentary Assembly, Council of Europe, adopted on 23 January 2002,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta02/EREC1548.htm). Recommendation 1553 (2002). Parliamentary Assembly, Council of Europe, adopted on 23 April 2002,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta02/EREC1553.htm). Recommendation 1593 (2003). Parliamentary Assembly, Council of Europe, adopted on 29 January 2003,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta03/EREC1593.htm). Recommendation 1600 (2003). Parliamentary Assembly, Council of Europe, adopted on 2 April 2003,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta03/EREC1600.htm). Resolution

1055

(1995).

Parliamentary

adopted on 2 February 1995,

Assembly,

Council

of

on-line

Europe, text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta95/eres1055.htm#1). Resolution

1065

(1995),

Parliamentary

adopted on 26 September 1995,

Assembly,

Council

of

on-line

Europe, text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta95/ERES1065.htm). Resolution

1086

(1996),

Parliamentary

adopted on 24 April 1996,

Assembly,

Council

of

on-line

Europe, text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta96/ERES1086.htm). Resolution

1201

(1999),

Parliamentary

adopted on 4 November 1999,

Assembly,

Council

of

on-line

Europe, text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta99/ERES1201.htm). Resolution

1221

(2000),

Parliamentary

adopted on 29 June

Assembly,

2000,

Council

of

on-line

Europe, text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta00/ERES1221.htm). Resolution

1240

(2001),

Parliamentary

adopted on 25 January 2001,

Assembly,

Council

of

on-line

Europe, text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta01/ERES1240.htm). Resolution

1241

(2001),

Parliamentary

adopted on 25 January 2001,

Assembly,

Council

on-line

of

Europe, text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta01/ERES1241.htm). 37

Resolution

1270

(2002),

Parliamentary

Assembly,

adopted on 23 January 2002,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta02/ERES1270.htm). Resolution

1277

(2002),

Parliamentary

Assembly,

adopted on 23 April 2002,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta02/ERES1277.htm). Resolution

1315

(2003),

Parliamentary

Assembly,

adopted on 29 January 2003,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta03/ERES1315.htm). Resolution

1323

(2003),

Parliamentary

Assembly,

adopted on 2 April 2003,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta03/ERES1323.htm). Resolution

1402

(2004),

Parliamentary

Assembly,

adopted on 7 October 2004,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta04/ERES1402.htm). Resolution

1403

(2004),

Parliamentary

Assembly,

adopted on 7 October 2004,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta04/ERES1403.htm). Resolution

1404

(2004),

Parliamentary

Assembly,

adopted on 7 October 2004,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta04/ERES1404.htm). Resolution

1479

(2006),

Parliamentary

Assembly,

adopted on 25 January 2006,

Council

of

Europe,

on-line

text

(http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta06/ERES1479.htm). Statute

of

the

Council

of

Europe,

London,

5.

5.

1949,

on-line

text

(http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/html/001.htm).

8.2.

Sekundární literatura

Monografie a články ve sbornících Baar, V. (2002): Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Ostrava: Ostravská univerzita.

38

Hodač, J. – Strejček, P. (2008): Politika ruské federace v postsovětském prostoru a střední Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Keohane, R. O. – Hoffmann, S. (1993): Conclusion: Structure, Strategy, and Institutional Roles. In: Keohane, R. O. – Nye, J. S. – Hoffmann, S. (1993): After the Cold War: International Institutions and State Strategies in Europe, 19891991. Cambridge, Harvard University Press, s. 381-404. Nevrlá, J. (2001): Rada Evropy. In: Baňouch, H. – Fedorko, M. (2001): Mezinárodní organizace. Brno: Masarykova univerzita. Romancov, M. – Romancovová, E. (2002): Evropské politické a ekonomické instituce. Praha: Eurolex Bohemia. Souleimanov, E. (2007): Normalizace v Čečensku. In: Souleimanov (2007, eds.): Rusko a postsovětský prostor. Praha: Eurolex Bohemia, s. 75-125. Souleimanov, E. – Šmíd, T. – Dilbazi, E. (2007): Etnický konflikt v Čečensku. In: Šmíd T. – Vaďura, V. (2007, eds.): Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 185-234. Schwimmer, W. G. (2004): The European Dream. London: Continuum International Publishing Group. Šlachta, M. (2007, eds.): Ohniska napětí ve světě. Praha: Kartografie Praha – Nakladatelství České kartografické společnosti. Veselý, Z. (2006): Smlouvy, pakty, dohody: slovník mezinárodněpolitických a diplomatických aktů. Praha: Epocha. Webber, M. (2000): Russia and the Council of Europe. In. Webber, M. (2000, eds.): Russia and Europe: Conflict or Cooperation? New York: Macmillan, pp. 125151. Články v časopisech Balabán, M. (2001): Čečensko: bolavé místo Ruska, Mezinárodní politika, roč. XXV, č. 7, s. 4-7. Karlas, J. (2004): Liberalismus a velké teorie mezinárodních vztahů, Mezinárodní vztahy, roč. 39, č. 2, s. 5-19. Karlas, J. (2007): Současné teorie mezinárodních institucí, Mezinárodní vztahy, roč. 42, č. 1, s. 66-85.

39

Potočný, M. (2000): Válka v Čečensku z hlediska mezinárodního práva, Mezinárodní politika, roč. XXIV, č. 5, s. 18-20. Souleimanov, E. (2006): Meziválečné Čečensko (1996-1999), wahhábismus a příčiny dagestánské invaze, Mezinárodní vztahy, roč. 41, č. 2, 47-70.

8.3.

Internetové zdroje

Elektronické databáze Dash, P. L. (2000): Chechnya: War Has No End, Economic and Political Weekly, Vol. 35,

No.

18,

Apr.

–

May

2000,

pp.

1517-1520,

on-line

text

(http://www.jstor.org/stable/4409225). Dash, P. L. (1995): Russia's War of Attrition in Chechnya, Economic and Political Weekly, Vol. 30, No. 7/8, Feb. 1995, pp. 369-373, on-line text (http://www.jstor.org/stable/4402405). Jordan, P. A. (2003a): Does Membership Have Its Privileges? Entrance into the Council of Europe and Compliance with Human Rights Norms, Human Rights Quarterly, Vol.

25,

No.

3,

Aug.

2003,

pp.

660-688,

on-line

text

(http://www.jstor.org/stable/20069682). Keohane, R. O. – Martin, L. L. (1995): The Promise of Institutionalist Theory, International Security, Vol. 20, No. 1, Summer 1995, pp. 39-51, on-line text (http://www.jstor.org/stable/2539214). Kramer, M. (2004): The Perils of Counterinsurgency: Russia's War in Chechnya, International Security, Vol. 29, No. 3, Winter, 2004/2005, pp. 5-63, on- line text (http://www.jstor.org/stable/4137555). Kumar, R. S. (1996): Chechnya: Russian Fiasco, Economic and Political Weekly, Vol. 31,

No.

1,

Jan.

1996,

pp.

23-27,

on-line

text

(http://www.jstor.org/stable/4403644). Lapidus, G. W. (1998): Contested Sovereignty: The Tragedy of Chechnya, International Security,

Vol.

23,

No.

1,

Summer

1998,

pp.

5-49,

on-line

text

(http://www.jstor.org/stable/2539261). Russel, J. (2006): Peace in Chechnya: What Scope for International Involvement, Europe-Asia Studies, Vol. 58, No. 6, Sep. 2006, pp. 941-964, on-line text (http://www.jstor.org/stable/20451269). 40

Internetové časopisy, noviny a zpravodajské agentury Abresch, W. (2005): A Human Rights Law of Internal Armed Conflict: The European Court of Human Rights in Chechnya, The European Journal of International Law,

Vol.

16,

No.4,

2005,

pp.

741–767,

on-line

text

(http://www.ejil.org/pdfs/16/4/316.pdf). Boris Nikolajevič Jelcin. Biografičeskaja spravka, RIA Novosti, 3. 10. 2011, on-line text (http://ria.ru/history_spravki/20111003/448135135.html). Felgenhauer, P. (2000): Russia’s Forces Unreconstructed, on-line Perspective, Vol. X, No.

4,

March

–

April

2000,

on-line

text

(http://www.bu.edu/iscip/vol10/Felgenhauer.html). Gornostajev, D. – Katin, V. (2000): Rossiju ne mogli nakazat, poetomu postaralis oskorbit,

Nezavisimaja

gazeta,

8.4.2000,

on-line

text

(http://www.ng.ru/world/2000-04-08/1_punishment.html). Janis, M. (1997): Russia and the 'Legality' of Strasbourg Law, European Journal of International

Law,

Vol.

8,

No.

1,

Spring

1997,

on-line

text

(http://www.ejil.org/pdfs/8/1/1427.pdf) Jordan, P. A. (2003b): Russia 's Accession to the Council of Europe and Compliance with European Human Rights Norms, on-line Demokratizatsiya, The Journal of Post-Soviet Democratization, Vol. 11, No. 2, Spring 2003, on-line text (http://www.demokratizatsiya.org/bin/pdf/DEM%2011-2%20Jordan.PDF). Kramnik, I . (2009): Vtoraja čečenskaja vojna oficialno zaveršena, RIA Novosti, 16. 4. 2009, on-line text (http://ria.ru/analytics/20090416/168270914.html). Massias, J. P. (2007): Russia and the Council of Europe: Ten Years Wasted, Russia/NIS, Institut Français des Relations Internationales, January 2007, on-line text (www.ifri.org). Michail Sergejevič Gorbačov. Biografičeskaja spravka, RIA Novosti, 28. 2. 2011, online text (http://ria.ru/history_spravki/20110228/337424330.html). Mironenko, V. (2000): Idjot vojna cholodnaja: Čečencev prinjali v jevropejskie soobščniki,

Gazeta

Kommersant,

No.

59,

6.4.2000,

on-line

text

(http://www.kommersant.ru/doc/144629?isSearch=True). Mironenko, V. (2000b): Pereterli kak jevropejcy: V PSRE he obošlos „bez etich volčich pontov“,

Gazeta

Kommersant,

No.

60,

7.4.2000,

on-line

text

(http://www.kommersant.ru/doc/144736?isSearch=True). 41

Reiss, J. (2009): Protocol No. 14 ECHR and the Russian non-ratification: The current state of affairs, Harvard Human Rights Journal, Vol. 22, No. 2, September 2009,

pp.

293-317,

on-line

text

(http://harvardhrj.com/wp-

content/uploads/2009/09/protocol14.pdf). Řehák, V. (2004): Historie čečensko-ruských vztahů, Na východ, ročník 4, číslo 4, 2004, on-line text (http://navychod.cz/articles.php?id=38d0d472-8db411df-aa30-00304830bcc4). Traynor, I. (2000): Chechen president calls casefire, The Guardian, 21. April 2000, online

text

(http://www.guardian.co.uk/world/2000/apr/21/chechnya.iantraynor). Yablokova, O. (2000): Kremlin: No More ‘Lords‘ to Chechnya, The Moscow Times, 8.4.2000,

on-line

text

(http://www.themoscowtimes.com/news/article/kremlin-no-more-lords-tochechnya/264462.html). Informační materiály Rady Evropy a další zdroje 60th Anniversary of the European Convention on Human Rights, Directorate of Communication, Public Information Division, CE, june 2010, on-line text (http://www.coe.int/AboutCoe/media/interface/publications/60_cedh_en.p df). Babayev, R. R. (2006): The Council of Europe’anization of Russia: The Process of Compliance by Russia with the Standards of the Council of Europe, Budapest: Central

European

University,

on-line

text

(http://www.caei.com.ar/es/programas/cei/P26.pdf). Biografija Vladimira Vladimiroviče Putina, Pravitelstvo Rossijskoj Federacii, on-line text (http://premier.gov.ru/premier/biography.html). Kunh, S. (2009): Prisoner’s Dilemma, The Stanford Encyclopedia of Philosophy, Spring

2009

Edition,

on-line

text

(http://plato.stanford.edu/archives/spr2009/entries/prisoner-dilemma). Preclík, P. (2009): Assessing the Impact of the European Court of Human Rights on Russia's conduct in Chechnya in the Context of the Judicialization of World Politics.

Master

Thesis,

Masaryk

University,

on-line

text

(http://is.muni.cz/th/102905/fss_m/Preclik_thesis_final_clean.pdf). 42

Rada Evropy a ochrana lidských práv, Informační centrum pro lidská práva, Rada Evropy,

2001,

on-line

text

(www.humanrights.coe.int/prothr/pdfs/ProtHR_CZ.pdf). The Council of Europe: An Overview, Directorate of Communication, Public Information Division,

Council

of Europe,

june

2010,

on-line

text

(http://www.coe.int/AboutCoe/media/interface/publications/tour_horizon_ en.pdf). The Council of Europe: Human Rights factsheets – Rights and freedoms in practice, Directorate of Communication, Public Information Division, Council of Europe,

2010,

on-line

text

(http://www.coe.int/AboutCoe/media/interface/publications/fiches_dh_en. pdf).

Všechny elektronické zdroje byly ověřeny ke dni 4. listopadu 2011.

43

9. Seznam zkratek apod.

a podobně

atd.

a tak dále

čl.

článek

ESLP

Evropský soud pro lidská práva

např.

například

OBSE

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě

odst.

Odstavec

OSN

Organizace spojených národů

PACE

The Parliamentary Assembly of the Council of Europe (Parlamentní shromáždění Rady Evropy)

PSRE

Parlamentní shromáždění Rady Evropy

RE

Rada Evropy

Rec.

Recommendation (doporučení)

Res.

Resolution (rezoluce)

RF

Ruská federace

RSFSR

Ruská sovětská federativní socialistická republika

s.

strana

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

tj.

to jest

tzn.

to znamená

tzv.

takzvaný

zejm.

zejména

44