ZVÍŘATA V NAŠICH ZRCADLECH

Kapitola první

ZVÍŘATA V NAŠICH ZRCADLECH Archetypální základy vnímání živého světa Je poměrně zřetelné, že naše vnímání živého světa je kanalizováno vrozenými kolektivními vzory pro jeho percepci a osvojení, do nichž živé organismy nás obklopující nějak zapadají. Lidové klasifikace živočichů a rostlin, tj. etnobotanika a etnozoologie, ukazují u nejrůznějších etnik překvapivě podobné mody rozdělení, dané nejspíše celkovou životní formou a pohybem v určitém živlu (zvířata bájná jsou pro poznání lidské duše a jejího vztahu k živému světu v zásadě ještě důležitější než zvířata reálná a jsou jakousi vychlípeninou archetypálních rastrů za hranice reálného světa, ukazující, na rozdíl od snah „učené“ zoologie, svět ne takový, jaký je, ale takový, jaký bychom jej chtěli mít: mají se k „reálnému“ zvířecímu světu jako utopie či sociální teorie k statistickým údajům – zatímco s existencí mývalů se musíme nějak vyrovnat, olgoj-chorchoje si mongolská duše žádá tak intenzivně, že jej do světa „zavede“). Nemělo by velký význam provádět zcela podrobnou hierarchizaci archetypálních klastrů tohoto typu, byť se zdá být transkulturně velmi podobná – jednotlivé kategorie do sebe mohou za různých okolností různě přecházet a způsob vnímání může poněkud varírovat i individuálně. Takto se v lidském vnímání dostávají do jednoho klastru „létavci či ptáci“ jako soubor ptáků (blíže v boxu Ptáci), netopýrů (blíže v boxu Hlavou dolů), motýlů atd. (zdá se, že noční ptáci, netopýři a můry by tvořili jakousi podskupinu), „zvířata“ – čtyřnozí pozemní tvorové, „ryby“ ve vodě včetně velryb (a to i přesto, že je třeba známo i to, že mláďata jsou u nich kojena), sépií, ba i medúz (blíže v boxu Vytažení z vody), „hadi“ včetně úhořů a mihulí. Je pozoruhodné, že některé kategorie vnímání jsou téměř prázdné, jako třeba „draci“, reprezentovaní dnes snad tak krokodýly či Zvířata v našich zrcadlech

OCHLUPENI BLIZNI.indd 13

/ 13

10.8.2011 17:11:12

Živočich bájný: bazilišek (podle S. Münstera, 1544)

velkými varany, ale v mysli různých národů spíše povahy druhohorních dinosaurů s hojnou existencí okřídlených forem ve stylu ptakoještěrů (vzhledem k tomu, že archetypální kategorie vnímání jsou záležitost mimořádně archaická, mohlo by se klidně jednat o jakousi „hardvérovou“ vzpomínku na mezozoikum – blíže v boxu Velký Plaz). Některé kategorie, třeba „červi“ (blíže v boxu Červ jako archetyp), jdou napříč bezobratlými i obratlovci, jiné jsou typicky bezobratlé – „mouchy“, „brouci“, „mravenci“, „žoužel“ atd. V každé kategorii by bylo možno samozřejmě vidět podkategorie, třeba „myši“, zahrnující drobné hlodavce, rejsky, některé drobné šelmy atd., jako podmnožinu „zvířat“. První pokus vzepřít se tomuto způsobu vnímání a klasifikaci podle jasně daných znaků „zvědečtit“ je vidět až u Aristotela, nicméně všechny staré zoologie, třeba známý Conrad Gessner, nesou silné stopy tohoto archetypálního přístupu k živému světu (Carus, 1872; Jahnová et all., 2000). Obdobně je tomu třeba u rostlin, kde archetypické kategorie typu „stromy“, „keře“, „palmy“, „byliny“, „květiny“, „tráva“, „mechy“, „kapradí“ atd. byly definitivně popřeny až Linnéovým pohlavním systémem. (Pozoruhodné přitom je, že tyto rastry poměrně věrně sledují i organismy samotné – zatímco stromové kapradiny, byť se jedná botanicky o kapraďorosty, spadají zcela evidentně do fenotypické kategorie „palem“, hlodavec mara (Dolichotis patagonica) není oproti očekávání „myš“, ale jakási podivná „srn-

14 /

Ochlupení bližní


10.8.2011 17:11:12

ka“. Bytosti, které nelze z toho či onoho důvodu řádně zařadit do těchto běžných, lidových kategorií, budí pozornost až úzkost – a to nikoliv jen v širokých veřejných kruzích. Desetiletí trvala aféra kolem objevu ptakopyska, v jehož existenci odmítala uvěřit nejen laická, ale přes všechny důkazy i odborná veřejnost. Je to zvíře jdoucí jaksi příliš „napříč“ našimi archetypálními rastry a budící dojem drzé preparátorské montáže – Stella in verb.) Lidské vnímání přírody má určité vrozené obrazy a kategorie spojené s velkým emocionálním nábojem, jimiž mnohost živých organismů chápe a jejich pochopení kanalizuje. Archaický člověk chápe funkce živých bytostí ve světě často archetypicky. Holm, 1965, ve svých studiích křováckých mýtů uvádí vyprávění líčící, že „dříve“ byli lidmi paviáni či zebry (vždy šlo o tvory, kteří tehdy uměli zpívat a tančit, tj. vykonávat činnosti typicky lidské, magické, jak patrno z nástěnných kreseb tančících zeber, žiraf aj.) – archetyp „člověk“ je z tohoto pohledu nutný a nezastupitelný a je vcelku jedno, kdo toto místo zastává (řekněme asi tak jako místo plukovního trubače ve vojenském oddílu). Existují dobré důvody k domněnce, že tato představa není tak zcela primitivní a zavádějící – archetyp koně by zahrnoval i vyhynulé jihoamerické jednokopytné savce řádu Litopterna, archetyp vlka i tasmánského vakovlka, archetyp palmy i cykas atd. – jakési předrozdělení rolí či životních forem, daleko přesahující využívání týchž zdrojů potravy, je těžko přehlédnout. Tyto archetypální kategorie u živočichů a rostlin nejsou, jak už řečeno, samozřejmě eticky, esteticky ani symbolicky neutrální, právě naopak (je ovšem třeba pomyslit, že vztah k archetypům je vždy ambivalentně podvojný – lev může být vnímán jako královská šelma slynoucí důstojností, velkomyslností, silou a schopností fascinovat i jako nebezpečná, lidožravá a páchnoucí bestie; určitá potíž je v tom, že jedna a táž věc může být stěží v jednom okamžiku vnímána synopticky oběma způsoby, ty ale mohou do sebe poměrně snadno „překlapovat“). Symbol ve smyslu Jungově ostatně není totéž co znak, zástupné Zvířata v našich zrcadlech


/ 15

10.8.2011 17:11:12

Živočich bájný: jednorožec (německý dřevoryt, 15. století)

označení jedné entity jinou (nejen třeba zkratka Sn pro cín, ale třeba i vyobrazení bílé holubice pro Ducha svatého), ale jedná se o nějaký neslovní poukaz, aktivující v nás určité duševní obsahy. Typické je to, že není plně nahraditelný slovem – podobně jako by se křesťané divili, že na stěně kostela je napsáno „kříž“, a hosté, že na talíři je nápis „oběd“, podivovali by se i návštěvníci zoo, kdyby ve výběhu stálo pouze slovo „slon“. Vzhledem k tomu, že zvířata rozehrávají celou škálu rozmanitých emocí, je jejich symbolická hodnota pro člověka obrovská – i řečená holubice je přímo symbolicky nabita a toto je vnímáno do značné míry i na jejím obraze: poukaz k Duchu svatému, čemusi smyslově nevnímatelnému a i intelektově stěží uchopitelnému, je však spíše povahy znakové (blíže například Claretus, asi 1360; Ruyer, 1964; Ross, 1988). Silně pozitivní vztah se třeba váže k živočichům s vysokou hodnotou „ranku“ ve smyslu Portmannově – tvorům se samostatným, nepřisedlým, smyslově bohatým způsobem života, nějak elegantním a „mocným“ – právě proto fascinují velké šelmy a draví ptáci – blíže v boxech Predátoři a Rank. Emotivně jsou také upřednostňována v téže

16 /

Ochlupení bližní


10.8.2011 17:11:12

systematické kategorii zvířata velká oproti malým a dlouhověká oproti krátkověkým – harpunovaný tuňák nás dojme, dusící se tuna sardinek ne. Stejně je tomu ostatně i s rostlinami, kde stromy, zejména staré, mají pro lidi neobyčejnou citovou hodnotu – trs jetele, ač užitečný a úhledný, ji skoro nemá. Je pozoruhodné, že vrozené fobie ze zvířat se těch člověku objektivně velmi nebezpečných prakticky nikdy netýkají, například fobie z šelem (snad s výjimkou psů) je velmi zřídkavým jevem, ty kočkovité jsou naopak prožívány jako majestátné a krásné. Některé z fobií – z hadů, pavouků, do určité míry i z hmyzu, tj. ty nejčastější, mají při pohybu v přírodním terénu jakési opodstatnění (vrozený děs z hadů, u lidí dosti častý, sdílíme i s lidoopy a opicemi), jiné, například občas se vyskytující fobie z koní či z ptáků obecně, jsou pro životní praxi zcela bezpředmětné. Pro pravé fobie je typické, že nejsou kulturně podmíněny a jejich zmírnění terapií a „otužováním“ je možné jen do jisté míry. Archetypální rastry vnímání reflektují pochopitelně i vlastní druh – některé lidské rysy, například vzpřímená postava (tučňák), bioptické vidění s očima na přední straně hlavy (kočka, sova), budí zájem, „dětské“ ručičky žabek rosniček sympatie a rozněžnění (žáby se obecně svou bezocasostí a svými dlouhými zadními končetinami podobají lidem, či jejich břichatým karikaturám – latinské bufo znamenalo ropuchu i ohyzdného trpaslíka –, ale mnoho sympatií jim to nevyneslo, spíš se staly objektem magických, fyziologických a sadistických manipulací). I Lorenzův archetyp mláděte účinkuje u obratlovců univerzálně – nejen že člověk rozezná mládě jako mládě podle vzhledu (krátké končetiny, velké oči, velká hlava – dále k tomuto tématu v kapitole „Zoofilie“) či hlasu, ale pochopitelně i zvířata rozeznávají v lidském dítěti mládě, což umožňuje extrémní případy adopcí typu indických vlčích dětí či případy štěňat a dokonce kuřat adoptovaných domácími kočkami. Archetypální vnímání živého světa je pochopitelně plné lásky a nenávisti, ošklivosti a libosti, dobra a zla. Zvířata „dobrá“ a „zlá“ tradiční Zvířata v našich zrcadlech


/ 17

10.8.2011 17:11:13

vnímání pociťuje zcela neproblematicky a bytostně, v novověku je toto sekundárně racionalizováno v „užitečná“ a „škodlivá“ (trvá relativně dlouho, než si uvědomíme, že navzdory jasným emočním preferencím zde nejsme od toho, dělat v živém světě pořádek a „oddělovat koukol od pšenice“). „Moderní“ odpor k řadě zvířat jako vektorům chorob je další transformací tohoto esteticko-etického vztahování. I zvířata zajisté vnímají jiné druhy eticko-esteticky akcentovaně – sovy a netopýři jsou denním ptákům nesnesitelně „protivní“, až k bezhlavému útoku na ně. Láskami a nenávistmi zvířat mezi sebou (nebo i zvířat a rostlin – vášeň koček pro šantu kočičí, Nepeta cataria) se zabýval už Aristotelés a mezidruhových přátelství i nenávistí je všeobecně více, než by se na základě „hokynářské“ biologie, zvažující toliko energetický a reprodukční prospěch, dalo očekávat. Ostatně i u řady lidských domácích zvířat, především v raných fázích domestikace, jen těžko můžeme uvažovat o nějakém jejich ryze praktickém využití a nelze zcela vyloučit, že takové „mezidruhové přátelství“ hrálo v tomto procesu, který změnil tvář světa (i nás samotné), nezastupitelnou roli (blíže v kapitole Povaha domestikace).

Ptáci Není bez zajímavosti se soustředit na konfrontaci světa savců, k němuž sami přináležíme, se světem ptáků. Zatímco první z nich spojovalo tradiční živlové myšlení se zemí, ptáci byli jasnými reprezentanty živlu vzduchu a pro svou blízkost k slunci zčásti i ohně. Do pocitového světa savců je pro nás poměrně snadné se vžít, jsou pro nás skutečně bytostmi strukturně nejbližšími a s žádnou jinou skupinou živočichů není možné takové psychické souznění – citová vazba na psa či kočku je pro běžného člověka nesrovnatelně silnější než na kanára či třeba kraba. Lidské prožívání světa se od většiny ostatních savců liší velikým akcentováním optických vjemů. Představit si převážně čichové světy třeba rejsků či psovitých šelem či převážně sluchový svět netopýrů není proto pro nás úplně snadné. Čich spolu s chutí a hmatem bývají většinou pociťovány jako skupina „nižších“ smyslů, zatímco „vyšší“ duševní hnutí bývají tradičně

18 /

Ochlupení bližní


10.8.2011 17:11:13

Sova podle Aldrovandiho, 1602

spojována buď s metaforami optickými či akustickými. Proto téměř ryze optičtí (z větší části se stejně špatným čichem jako my) a většinou přes den aktivní a ve výškách se vznášející ptáci byli zažíváni jako prostředníci božských mocností a bytostí, z jejichž letu či jiného konání bylo záhodno věštit. Pokud bychom udělali statistiku, kolik existuje vědeckých prací, laických pozorování či uměleckých reflexí o které skupině živočichů, ptáci by se zcela nepochybně umístili na prvním místě. Přitom je jejich ekonomický význam, pomineme-li slepice a ve východní Asii kachny, dosti zanedbatelný, na každý pád by se lidské hospodářství, na rozdíl od savců či ryb, bez nich nezhroutilo. Zhroutilo by se možná něco jiného, jeden z našich základních pilířů vztahu k živému světu vůbec. Mimo motýly stěží najdeme skupinu tak pestrou a z vnějšku krásně designovanou. Jakkoli se ptáci mezi sebou velmi liší – amadiny či astrildi jsou jakýmisi „skákajícími rostlinami“ na dvě sezóny, krkavci či velcí papoušci se svým bohatým vnitřním životem přesahují délkou svého žití nás i všechny ostatní savce –, cosi je bytostně spojuje. Jejich dětství je oproti celé životní dráze neobyčejně krátké – holub, doživší se řekněme třiceti let, byl dorostlý v jednom měsíci a sociálně dospělý v šesti: člověk by analogně dorůstal řekněme ve čtvrt roce a ženil se v roce a půl. A co teprve duševní svět ptáků, pokud do něj dokážeme vůbec proniknout! Je natolik bytostně jinaký, že z něj nevycházíme z údivu, a natolik podobný, že jej ještě při troše snahy pochopíme – psychická bizarnost mandelinek bramborových nám už zůstane skryta a ony se o tu naši také v nejmenším neinteresují. Úzké přátelství s ochočenými ptáky tyto oboustranné exkursy umožňuje – svět ptačích radostí i hrůz je v něčem překvapivě podobný a v něčem překvapivě jiný a vžít se do nich není zcela lehké. V porovnání se savci jsou ptáci v mnohém smyslu jaksi decentnější, „netělesnější“. Fyzičnost a vášně podobné lidským, zmítající savčím světem, lze u ptáků

Zvířata v našich zrcadlech


/ 19

10.8.2011 17:11:13

Ptactvo z knižního vydání De proprietatibus rerum Bartholomea Anglica (1485)

vidět často jen v náznaku – savci jsou svou podstatou bytosti mírně řečeno „zemité“, ptáci naopak jaksi „éterické“ (ve smyslu řeckého slova aither). Savčí svět žije mimo jiné vylučováním nejrůznějších

20 /

Ochlupení bližní


10.8.2011 17:11:13

tekutin (pot, moč, slzy, sliny, mléko, plodová voda a krev při porodu atd.). Nic z toho u ptáků v této formě nenajdeme. Nejedná se jen o odlehčení těla pro účely letu či šetření vodou (té si mohou ostatně vzhledem k neobyčejné pohyblivosti opatřit prakticky neomezené množství), je to cosi jako celková životní strategie a projev toho, čemu se tradičně říkávalo „přirozenost“. Porod savců je cosi dramatického, krvavého, někdy napjatě tragického, líhnutí ptáků je záležitost komorní a tak málo životně syrová, že by ji bylo lze předvádět i v dívčím internátě viktoriánské Anglie (i eventuální zadušení se ve vejci jaksi postrádá jakoukoli drásavou tragiku). Přesto patří líhnutí kuřat pod kvočnou k nejzajímavějším zážitkům, které si můžeme nadělit. Vnější design, sebeprezentace navenek a udržování vnějšího zdání jsou u ptáků neobyčejně silně vyvinuté a tato krása je relativně křehká – po oškubání z ní zbude cosi nehezkého a šokujícího zároveň: je-li oholený tygr jaksi stále ještě tygrem, není oškubaný ara či výr v podstatě vůbec k poznání (v těchto parametrech se ptáci neobyčejně blíží už zmíněným motýlům a lidová tradice je s nimi též i pro letové schopnosti často spojovala, jak dokládá německý výraz die Sommervögel pro motýly). Každoroční přepeřování rovněž zajišťuje i relativně velmi starým ptákům „mladistvý“ vzhled ve stylu fénixovy sebeobnovy z popela. Na rozdíl od savců vůbec nešedivějí a jen zobák a nohy mohou prozradit něco z celkové sešlosti za lesklou fasádou – určit jejich stáří přesně patří k jednomu z nerozlousknutých oříšků zoologie. Churchillova ararauna, přes sto let stará a poněkud opelichaná, prý podnes hlasem svého dávno mrtvého pána nadává Hitlerovi a Němcům. Celý neobyčejně široký výrazový repertoár ptáků je přitom založen na intenzivní pohyblivosti a zvukových projevech – mimiku obličeje zcela postrádají. V akci a pohybu spočívá i valná většina projevů kolem rozmnožování – tok či zpěv je tím, do čeho je investováno maximum energie a emocí, vlastní kopulační akt je cosi nenápadného, co probíhá jakoby mimoděk. Na ptácích je přes všechen jejich půvab cosi podobného automatům na způsob Hoffmannovy mechanické panny Copélie – jejich povrch je designován z mrtvé tkáně – peří či rohového pouzdra zobáku –, i v jejich instinktech je cosi podobně mechanického. Jsou jakoby „méně živí“, „méně inkarnovaní“ – tokající sameček rajky připomíná spíše vrčící technickou hračku než živého tvora. Bylo by zajímavé vyšetřit, proč vlastně v tolika kulturních okruzích a od nejstarších dob jsou ptáci a jejich pera spojováni s erotickou Zvířata v našich zrcadlech


/ 21

10.8.2011 17:11:13

symbolikou. V jistém smyslu žijí jaksi intenzivněji, spalujíce vysokoobrátkovým metabolismem za značně vyšší tělesné teploty než savci spousty energie. Na ptácích je oproti savcům cosi odtažitého, snad způsobeného velmi malým podílem „nižších“ smyslů (hmatu, čichu, chuti) na utváření jejich pocitového světa. I přátelství s nejlépe ochočeným a sebeinteligentnějším papouškem či havranem má v sobě jakousi distanci a jakýsi pocit něčeho přece jen bytostně jiného. I ptačí svět radostí a hrůz je jiný – pro většinu z nich je zážitek například ze zahnání do úzkých a uchopení rukou nesrovnatelně horší než bolest z nějakého relativně vážného poškození, třeba fraktury kosti. Ptáci mají proti savcům i mnohem větší dar nevnímat to, k čemu nejsou momentálně vnitřně vyladěni či co se nějak vymyká vrozeným schématům, třeba vejce či mláďata vypadlá jen kousek za okraj hnízda pro ně prostě neexistují, přes všechnu ostrost jejich zraku. I přes velkou rozdílnost však existují styčné body – krotká kavka či andulka správně rozezná i na tak odlišném tvorovi, jako je člověk, třeba polohu úst a chápe jeho oči jako cosi analogického svým. Stejně tak i člověk bez etologického školení rozezná pískot opuštěného housete či kuřete jako signál mláděte v nouzi. Savci a ptáci jsou hezkou ukázkou dvou paralelních světů, dost vzdálených, aby nebyly samozřejmé, a dost blízkých, aby je bylo možno ještě poměřovat.

Hlavou dolů Co to tu visí za ptáka…? (z lidového vtipu o netopýrech)

Představa netopýra visícího vzhůru nohama je všeobecně tak zakořeněná, že si málokdo uvědomuje, že tento modus chování vykazuje v Evropě jen jedna jejich čeleď (Rhinolophidae, vrápenci), v Čechách zastoupená jediným druhem. Prakticky nikdo z běžné populace tohoto tvora neviděl na vlastní oči viset od stropu jeskyně. Celý obraz je ovšem hluboce zakořeněný, archetypální – naznačuje, že jde o tvory jaksi nepatřičné, žijící a jednající proti běžným zvyklostem. Pro člověka neodchovaného novověkou systematickou zoologií představuje netopýr prazvláštní kombinaci atributů ptáka a savce. Antičtí, středověcí a renesanční přírodovědci netopýry bez rozpaků přiřazovali k ptákům. Nikoli ovšem proto, že by si jejich savčí

22 /

Ochlupení bližní


10.8.2011 17:11:13

„podstaty“ nebyli vědomi, jako spíš proto, že jejich celkový tvar těla a pohyb ve vzduchu jako živlu je jednoznačně coby „ptáky“ kvalifikoval. Pomineme-li létající ryby, začali v historii obratlovci létat třikrát – jako ptakoještěři (dnes vyhynulí), jako ptáci a jako netopýři. Z ne zcela jasných důvodů, které bývají obvykle interpretovány jako konkurenční tlak primárně ve dne aktivujících ptáků v už obsazené ekologické nice, se netopýři uchýlili do noci. Občas lze pozorovat (a v literatuře se o tomto jevu tu a tam referuje) nepřátelské pronásledování, tzv. mobbing, náhodně ve dne přelétajícího netopýra malými zpěvnými ptáky. Tento způsob chování, znepříjemňující občas život i sovám a denním dravcům, lze snad při pronásledování masožravých druhů chápat jako formu revanše vůči „přirozenému nepříteli“, útoky na netopýry však jsou pouze výrazem hluboké archetypální zášti. Ostatně i ten, kdo měl možnost na vlastní oči vidět vášnivou nenávist doprovázející útoky denních ptáků na sovy, těžko uvěří, že cílem je jen pozlobit neoblíbeného predátora. Spíše to působí jako speciální případ nepřátelství mezi dnem a nocí. Je dobrý důvod k domněnce, že valná většina označení netopýrů v různých jazycích jsou jména tabuová, jmenující nebezpečné či jinak neblahé zvíře opisem ve stylu „rohatý“ jako název pro čerta. Je zcela nepravděpodobné, že by tak nápadný živočich neměl ve většině jazyků nějaký původní, neopisný název, dnes už zapomenutý; dnešní označení se pohybují zejména v rovinách „ten večerní (či noční)“, „létající (či okřídlená) myš“, „ne-pták“, „ten třepetající se“ atd. Mimořádně poetické je aztécké jméno pro netopýra, v překladu „krysa-motýl“. V mytologiích Střední a Jižní Ameriky také hráli netopýři velice významnou roli, na rozdíl od Starého světa namnoze dosti pozitivní (jistě k tomuto způsobu interpretace přispěl celkově „zásvětní“ charakter například mexických civilizací). I australští domorodci, když se inspirováni vyprávěním misionářů pokoušeli kreslit anděly, vybavili je namnoze netopýřími křídly. Též v Číně je netopýr tradičním poukazem ke štěstí a častým objektem stylizovaných vyobrazení v chrámech, restauracích a na jídelní keramice. V evropské i blízkovýchodní tradici byli odedávna netopýři spojováni se silami podsvětí a používáni k nejrůznějším magickým rituálům. Z dnešního hlediska šokující zvyk přibíjení netopýrů na vrata se na českém venkově udržel místy do 20. století. Jedna z pamětnic mi na otázku, proč se to vlastně dělalo, odpověděla, že „na znamení a pro strach“. Zda jiným netopýrům, nezbedným dětem nebo přímo démonickým silám (poslední varianta je nejpravděpodobnější), Zvířata v našich zrcadlech


/ 23

10.8.2011 17:11:13

to už nebyla schopna jednoznačně určit. Nebo snad při tom podvědomě hrál úlohu i pocit úzké souvislosti mezi člověkem a netopýrem (ze středoevropských tvorů je lidem nejblíže příbuzný) a celý počin byl jakousi magicko-blasfemickou obdobou krucifikace? Anatomické podobnosti netopýrů s lidmi vzal v úvahu už Linné tím, že je společně s nimi a opicemi zařadil do skupiny Primates, tj. „zvířat prvních“. Pozoruhodné je i pevné archetypální spojení netopýrů se sáním krve a vampyrismem obecně (u starých Řeků se tato činnost rozšiřovala i na velké noční motýly), a to dávno předtím, než byli z jihoamerických tropů popsáni a přivezeni do Evropy první upíři (podčeleď Desmodontinae). Síla fantazie se zde nevyhnula ani renomovaným vědcům; brněnský zoolog Kolenati ještě v roce 1851 velice plasticky popisoval, jak naši vrápenci malí sají krev ptáků i jiných netopýrů, věc to technicky zcela nemožnou. Z určitého hlediska je sice netopýr jaksi nepatřičný, z jiného však ani nemůže nebýt a bylo by nutno jej vytvořit silou imaginace, aby za bezměsíčné noci mohla měkká, teplá a mírně vlhká létací blána minout naši hlavu jen o milimetr.

Velký Plaz Jungova teze o kolektivním nevědomí, sahajícím daleko do minulosti, se podivuhodným způsobem opráší po zhlédnutí filmu typu Spielbergova Jurského parku. Nejenže draci a jiné podobné bytosti s vyloženě plazími konotacemi figurovali velmi významně ve všech mytologiích včetně severských (inspirace těmi několika ještěrkami a zmijemi, co je lze ve Skandinávii vidět, je na samém okraji vší pravděpodobnosti), ale v našem kulturním okruhu lze výrazně sledovat jejich návrat. Zejména děti v „druhém“ dětství, tak mezi šestým a jedenáctým rokem, jsou po nejrůznějších „saurech“ jako posedlé (lidská ontogeneze samozřejmě v rámci Haeckelova pravidla jaksi mapuje minulý vývoj). Mírně otřásající je v tomto směru zážitek jedné mé přítelkyně, učitelky základní školy. Když dala před Vánoci kreslit dětem druhé třídy scénu Ježíškova narození v Betlémě, dvě z dětí nakreslily namísto obvyklého volka a oslíka dinosaury. Všechny ostatní tradiční a jim už nepochopitelnou ústřední scénu vynechaly a namalovaly pouze hejna nejrůznějších saurů. Britské muzeum v době finanční nouze z této preference žilo – celé jedno křídlo starobylé budovy na Cromwell Road bylo vyhrazeno pohyblivým,

24 /

Ochlupení bližní


10.8.2011 17:11:13

Preparovaný drak ze sbírek kardinála Barberiniho (podle A. Kirchera, 1679)

řvoucím a pestře omalovaným modelům dinosaurů (které člověka s tradičním, ať už s humanitním či přírodovědným vzděláním spíše děsí) a přilehlé obchody prodávaly nekonečné řady modelů, obrázků, říkanek, písní, elektronických her atd. o dinosaurech – úspěch byl obrovský, děti tam své rodiče přímo smýkaly. Je sice pravda, že pohádky o dracích se vždy těšily pozornosti dětí (je pozoruhodné, jak často byli draci spojováni s létáním – poslední létající plazi totiž vyhynuli v křídě a v současnosti aktivního letu není schopen žádný z nich), též různá populární zpracování paleontologie ve stylu Augustova Zavátého života byla vždy hojně čtena, ale v přítomnosti se zdá archetyp „Velkého Plaza“ vynořovat do vědomí obzvlášť silně. Některé „vzpomínky“ se v živé přírodě uchovávají neobyčejně dlouho – jak už bylo dříve řečeno, v úzkostném pípání kuřete či housete rozpoznáme správně hlas opuštěného mláděte, přestože evolučně se vývojové větve savců a ptáků rozešly před dávnými věky. I takové bzučení čmeláka na květu nám zní v zásadě „spokojeně“, v okamžiku, kdy jej uchopíme pinzetou, přejde tónina bzukotu v kvílivou, znějící žalostně a podrážděně (včelaři naslouchající v zimě přezimujícím včelstvům jejich stav podle modulace bzukotu bez problémů odhadnou – u správně zimujícího je „pokojně bručivý“, u hladovějícího „smutně šelestivý“, po uhynutí královny přechází v „zoufale kvílivý“ tón). Představa, že se u archetypu „draka“ či „velkého plaza“ jedná o „do hardvéru“



/ 25

10.8.2011 17:11:13

Had a Eva v ráji (německý dřevoryt, 15. století)

přešlou vzpomínku na druhohory, je sice v posledku neověřitelná, ale velmi lákavá. Naše historické propletení s jinými tvory je tedy hlubší, než máme obvykle za to. Paleontologie pouze dodala starému archetypu spoustu nového materiálu – vyprávěnky o dracích kvetly ostatně v značné míře i před popisem prvních dinosauřích fosilií (krátce po roce 1800, byly ale známy mnohem dříve, například v Číně, kde patřily k běžným lékárenským artiklům). Velký Plaz v nás se, snad nějakým zanedbáním obecné kulturnosti v nejširším slova smyslu, opět hlásí o slovo.

26 /

Ochlupení bližní


10.8.2011 17:11:14

Vytažení z vody Germánský slovní kořen „fis“ souvisí s vylovením, vytažením z vody. Pojem „ryba“ byl ostatně ve většině jazyků chápán šířeji, v extrémním případě se vztahoval na všechny volně plovoucí živočichy (angl. jelly-fish – medúza, cuttle-fish – sépie, něm. Walfisch – velryba atd.). Ryby v užším slova smyslu tvoří skupinu do té míry početnou a výraznou, že se s nimi pojí nepřeberné množství vrozených představ i folklorních námětů. Vzhledem k tomu, že ryby jsou přes

Živočich bájný: mořský mnich; snad inspirováno zbytky kalmara rodu Architeuthis (podle C. Gessnera, 1558)



/ 27

10.8.2011 17:11:14

Velryba kojící mláďata (podle S. Münstera, 1544)

značnou pohyblivost a smyslovou i duševní bystrost bytostně vzdálené člověku a vyšším obratlovcům vůbec, je těžké se do jejich vnitřního světa nějak blíže vžít. Tento pocit cizoty, potencovaný i existencí v jiném živlu, býval někdy zohledňován i pocitem „substanciální“ odlišnosti ryb od jiných zvířat – jejich maso nebylo masem v užším slova smyslu a v křesťanské tradici mohlo být konzumováno i v postních dnech, některé jazyky označují rybí kosti jiným slovem než kosti vyšších obratlovců (něm. Gräten × Knochen). Lidské kultury se rozpadají v zásadě na dvě skupiny – na ty, které ryby konzumují rády a přednostně, třeba japonská či křesťanská, a na ty, které je, ať už z důvodu posvátnosti či rituální nečistoty (popřípadě obojího v jednom), nejedí vůbec – třeba mongolská či tibetská (za Lhasou je vesnice v neúrodné oblasti, jejíž obyvatelé měli tradičně povoleno rybařit, ale stáli proto na samém okraji společnosti). Zvláštní kapitolou je i svět lidí, kteří si ryby z nějakých důvodů oblíbili – ať už jako předmět kratochvilného lovu či jako předmět chování v akváriích. Ryba byla odpradávna symbolem oběti či mučednictví, neseného mlčenlivě a trpělivě, a její propletenost s křesťanskou symbolikou je jistě hlubší než jen to, že řecké ICHTHYS bylo akronymickou zkratkou pro Krista s jeho atributy. S rybami spojuje tradice lidového podání na jedné straně moudrost, hloubku skutečnou i myšlenkovou, na straně druhé kouzelnictví, klam a přeludy, podobně, jako guanin v jejich šupinách na stříbro či zlato jen upomíná. Zvláštní směsice čehosi půvabného a decentního a zároveň i nebulózního a unikavého se proplétá se slizkou studeností, vydaností napospas a mámením, které přerůstá v klamání sebe sama. Podivný vzhled těch, kdo byli vytaženi, rozehrává registry našich emocí do šíře jindy neobvyklé.

28 /

Ochlupení bližní


10.8.2011 17:11:14

ZVÍŘATA V NAŠICH ZRCADLECH

Recommend Documents