Benátská škola Hlavní představitelé benátské školy:
GIORGIONE vl.jm. Giorgio da Castelfranco (1477/78 - 1510): žák a následovník Giovanni Belliniho a zároveň učitel (či spolupracovník) Tiziana, jehož umění částečně ovlivnil. V jeho díle se poprvé stala malba samostatným uměleckým prostředkem k vyjádření či vyvolání citového prožitkunebo abstraktní poetické představy. Jeho typické obrazy nemají přímou spojitost s náboženským, žánrovým, historickým či jiným tématem a působí (podobně jako hudba) hlavně svou atmosférou, duchovním obsahem nebo estetickou harmonií barev. Jejich hlavním výrazovým prostředkem je barva a světlo, často ve spojení s hlubokým, přitom však průzračným šerosvitem. Giorgione objevil nový smysl krajinyv obraze, kterou pojímal jednak jako svébytný a inspirativní malířský objekt, jednak jako přirozené prostředí lidské postavy; v ideálním filosofickém smyslu též jako symbol přírody, ve které člověk žije v harmonické jednotě. Názvy Giorgionových nejslavnějších obrazů (Tři filosofové, Bouře, Koncert v přírodě) vznikly dodatečně a jejich (zřejmě alegorický) obsah se dosud nepodařilo jednoznačně určit. Hlavní díla: Tři filosofové (1503-1504; olej na plátně, Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Typická giorgionovská kompozice s postavami v nejpřednějším plánu a hlubokým výhledem do krajiny má podle různých výkladů zobrazovat např. tři základní typy filosofického myšlení - empirický, racionální a kontemplativní - nebo tři údobí lidského života - mládí, zralý věk a stáří); Bouře (Tempesta) (kol. r.1506; olej na plátně; Galleria dell’Accademia, Benátky. Na záhadném obraze s polonahou kojící ženou (snad alegorií Matky přírody – živitelky) a mladíkem s kopím, který ji střeží, je fascinující především krajina, která způsobem, jakým je namalovaná, představuje novou etapu v dějinách malířství. Světlo vyvolané bleskem zalévá všechny předměty zlatavou září, přičemž jemný šerosvit zdůrazňuje zářivou sytost barev a tajemnou atmosféru výjevu); Koncert v přírodě (kol. r.1508-1510; olej na plátně; Musée du Louvre, Paříž. Obraz, zřejmě alegorická scéna, se dvěma oděnými muži-loutnisty a dvěma ženskými akty inspiroval mj. i Edouarda Maneta v jeho slavném obraze Snídaně v trávě); Spící (Odpočívající) Venuše (před r.1510; olej na plátně; Gemäldegalerie, Alte Meister, Dráž-?any. Snad nejtypičtější a nejpoetičtější Giorgionovo dílo, které představuje nahou ženu ležící na pokrývce uprostřed krajiny, se stalo novým a převratným vzorem řady jeho následovníků, mimo jiné i Tiziana, Diega Velázqueze a Francisca de Goyi. Venušin klidný spánek a klid večerní krajiny navozují pocit téměř hudební harmonie, které zde odpovídá i harmonie barev a tvarů. V jistém dokladu z roku 1525 je uvedeno, že krajinu obrazu, podobně jako i jiná Giorgionova díla, dokončoval Tizian). Další díla: Trůnící Madona z Castelfranca (se sv. Liberalem a sv. Františkem) (1505; olej na dřevě; kostel San Liberale, Castelfranco Veneto);
1
Benátská škola Tři období života (olej na dřevě; Palazzo Pitti, Galleria Palatina, Florencie); Západ slunce (Il Tramonto) (1506-1510; olej na plátně; National Gallery, Londýn). TIZIAN vl. jm. Tiziano Vecellio (kol. r. 1477 – 1576): nejvýznamnější malíř benátské renesance a jeden z největších malířů všech dob. Pro své ryze malířské kvality (skvělou barevnost, bohatství vý-razových prostředků a portrétní umění) byl velmi vyhledávaným malířem. Jako dvorní malíř působil na dvoře Karla V. (od r. 1533), který jej jmenoval falckrabětem, pobýval ve Vatikánu jako host papeže Pavla III. (1545), pracoval pro rodiny Gonzagů, Farnese a Pesarů, ke sklonku života maloval pro španělského krále Filipa II. ( syna Karla V.) a řadu zakázek získal i jako státní malíř Benátské republiky. Vyšel z dílen svých učitelů Giovanni Belliniho a později Giorgiona, jejichž umění (mj. i díky dlouhému tvůrčímu životu) svébytným způsobem rozvinul a obohatil. Ve srovnání s Giorgionem vyniká živějším temperamentem malby a robustností, pohybovostí a patosem postav, v nichž dosahuje již protobarokní monumentality.Svůj cit pro barevnost a fyzickou smyslnost uplatňoval hlavně v mytologických obrazech,zatímco své pozorovací schopnosti a smysl pro elegantní aranžmá ve vynikajících, psychologicky pronikavých portrétech. Díla raného období (1500 – 1518): Láska nebeská a láska pozemská (1514; olej na plátně; Galleria Borghese, Řím. Jeden z nejlepších obrazů žen z Tizianova raného období provedený ve formě antického vlysu představuje podle jedné z verzí vlastně dvojportrét umělcovy milenky Violanty); Toaleta mladé ženy (1512-1515; olej na plátně; Musée du Louvre, Paříž. V proslulém díle Tizianovy galerie ideálních ženských portrétů se dokonalost všech atributů ženské krásy snoubí s elegantní výpravností a dokonalostí malířského provedení. Poetické zasnění mladé ženy zhlížející se ve dvou protilehlých zrcadlech, která jí přidržuje mladý muž v pozadí, prozrazuje vliv jeho učitele Giorgiona (varianta téhož námětu se nachází i ve sbírce benátské malby v Obrazárně Pražského hradu)); Flóra (kol. r.1515; olej na plátně; Galleria degli Uffizi, Florencie. Podobně, jako mladá dáma v Toaletě mladé ženy, byla Flóra – bohyně květeny – ztělesněním dobového (tj. renesančního)ideálu krásy. Její sametově opalizující ple? zde koresponduje s lesklou, bohatě zřasenou drapérií a brokátovým přehozem, který je podán s vytříbeným smyslem pro povrchové kvality materiálu a jeho drahocennost); Nanebevzetí Panny Marie (Assunta) v kostele Santa Maria Gloriosa dei Frari v Benátkách (1516-1518; olej na dřevě, 690 x 360 cm. Tizianovu vizi nanebevzetí a korunování P. Marie umocňuje řada efektních malířských a kompozičních prvků, které již předjímají barokní způsob malby. Patří k nim např. kontrast lehce se vznášejících andělů a sevřené, barevně temné skupiny vzhůru vzhlížejících apoštolů, spirálovitýpohybtěla P. Marie nebo vysoký trojúhelník naznačený červenými plášti Assunty a apoštolů, který směřuje svým vrcholem k ostré perspektivní zkratce letící postavy Boha Otce v horní části obrazu). Díla vrcholného období (1519 – 1547): Madona rodiny Pesaro (Sacra conversazione) v kostele Santa Maria Gloriosa dei Frari v Benátkách (1519-1528; olej na plátně; 478 x 260 cm. Hieraticky odstupňovaná kompozice postav, jejíž rytmus určuje mohutná chrámová architektura včetně antických sloupů (jako symbolů spojení nebe a země),se po
2
Benátská škola několik dalších staletí stala vzorem nejenom pro benátské malíře oltářních obrazů, ale i pro řadu zaalpských mistrů baroka); Bakchus a Ariadna (1523-1524; olej na plátně; National Gallery, Londýn. Jeden ze tří mytologických obrazů, které Tizian vytvořil pro Alabastrovou komnatu zámku Alfonsa d’Este ve Ferraře, představuje část příběhu Bakcha a Ariadny, kdy Bakchus spěchá na pomoc Ariadně, dceři krále Mínóa, kterou její milenec Théseus opustil na ostrově Naxu. Bakchova dynamická póza vyniká ve středu obrazu na pozadí blankytně modré oblohy, zatímco někteří členové jeho rozjařené družiny napodobují pozice klasických soch; např. muž s hady zde připomíná Láokoóna); Federigo Gonzaga se psem (1525-1530; olej na dřevě; Museo Nacional del Prado, Madrid. Jeden z nejlepších portrétů Tizianovy rozsáhlé portrétní galerie již nese všechny charakteristické znaky jeho portrétního umění. Z hlediska koloritu jde především o jemné odstupňování barev v monochromním ladění tónů a zároveň promyšlenou harmonii barevných kombinací vzhledem k barvám pozadí i k dominantní barvě obrazu); Uvedení P. Marie do chrámu (1534-1538; 345 x 775 cm; olej na plátně; Galleria dell’Acca-demia, Benátky. Rozměrné plátno, které vzniklo na objednávku benátské „scuoly“ pro Sala dell’Al-bergo della Scuola della Carità v Benátkách, připomíná výpravné obrazy Vittore Carpaccia, oproti němuž je však Tizian méně popisný v epickém líčení, ale velkorysejší v kompozici a efektnější v malířském provedení); Venuše z Urbina (1538; olej na plátně; Galleria degli Uffizi, Florencie. Ve srovnám s antickým typem ideální nadpozemské krásy Giorgionovy Spící Venuše, představuje Tizianova bohyně typ vznešené benátské dámy, zřejmě vévodkyně z Urbina, vystavující zde na odiv svoji smyslnou a nanejvýš pozemskou krásu); Podobizna Pietra Aretina (1545; olej na plátně; Palazzo Pitti, Galleria Palatina, Florencie. Další z Tizianových vynikajících portrétů, které vytvářel v období své umělecké zralosti, je mimo jiné i názornou ukázkou použití chromatických valérů,jimiž se benátská škola, a především Tizian, stavěla proti intelektuálnímu klasicismu toskánské školy, která zdůrazňovala význam kresby); Podobizna papeže Pavla III. se synovci Alessandrem a Ottavianem Farnese (1546; olej na plátně; 200 x 173 cm; Galleria Nazionale diCapodimonte, Neapol. V psychologicky pronikavém trojportrétu, který Tizian namaloval krátce po příjezdu do Říma, předjímá svým neskrývaným vyjádřením negativních povahových rysů postav portrétní umění Diega Velázqueze nebo Francisca de Goyi); Mladý Angličan (Podobizna šlechtice) (kol. r.1545; olej na plátně; Palazzo Pitti, Galleria Palatina, Florencie. Další z řady jedinečných Tizianových portrétů, snad Ippolita Riminaldiho, v nichž se malíř snažil zachytit (postojem portrétované osoby, výrazem tváře a různými malířskými prostředky) – spíše než věrnou podobu – společenský význam, důstojnost a duševní hodnoty mladého muže). Díla pozdního období (1548 – 1576): Císař Karel V. na koni (u Mühlbergu) (1548; 332 x 279 cm; olej na plátně; Museo Nacional del Prado, Madrid. Tizian zobrazil Karla V. v úboru, který nosil na bojišti – s růžovou čabrakou a se zlatem zdobeným postrojem koně a pancíře, jehož odlesky vytvářejí spolu s odstíny oblohy a okolní krajiny bohatou harmonii barev. Postava mocného vládce Evropy, který právě porazil protestantská knížata v bitvě u Mühlbergu, zde připomíná pohádkového hrdinu uprostřed romantické přírody);
3
Benátská škola Podobizna Karla V. (kol. 1548; 205 x 122 cm; olej na plátně; Alte Pinakothek, Mnichov. Ve srovnání s jezdeckou sochou Karla V. má tato podobizna intimnější a civilnější charakter; stárnoucí císař zde sedí hluboko zabořený v křesle, přičemž jeho černý prostý oděv jakoby podtrhuje chmurný výraz, s nímž vzhlíží z rozměrného plátna); Podobizna císařovny Isabely Portugalské (1548; olej na plátně; Museo Nacional del Prado, Madrid. Proslulé posmrtné podobizně manželky Karla V. dominuje typický Tizianův kolorit, v němž se střídají zlatavé, růžové a rezavě červené tóny); Venuše s varhaníkem a Kupidem (1548; olej na plátně; Museo Nacional del Prado, Madrid. Harmonickou součástí ležícího Venušina aktu je idylická podvečerní krajina s varhaníkem, jehož nástroj připomíná varhany, které Tizian dostal roku 1540 jako odměnu za portrét Alessandra degli Organi. Motiv, v němž se vyskytuje hráč na hudební nástroj, potvrzuje tradiční zájem Benátčanů o hudbu, která se ve spojení s malbou prvně objevila v Giorgionových obrazech); Vlastní podobizna (kol. r.1562; olej na plátně; Staatliche Museen, Berlín. Teprve díky Tizianovi, nejžádanějšímu portrétistovi své doby, získalo portrétní umění plnohodnotné postavení, které bylo srovnatelné s ostatními representativními žánry. V jeho podání se portrétované osoby stávaly skutečnými osobnostmi, o jejichž významu nevypovídaly atributy či výpravné rekvizity, ale elegantně jednoduchá kompozice, která vycházela především z držení těla, výrazu tváře a v neposlední řadě i z koloritu, jenž vždy korespondoval s duchovní podstatou osoby a významově dotvářel její charakteristické rysy). PALMA IL VECCHIO (JACOPO NEGRETTI) vl.jm. Jacopo Palma ( 1480 - 1528): benátský malíř lyricky laděných náboženských obrazů typu sacra conversazione, mytologických obrazů a portrétů, které maloval na šerosvitném pozadí v silně idealizované podobě (Portrét muže; 1512-1515; olej na plátně; Ermitáž, Sankt Peterburg). Jeho obrazy vynikají v duchu benátské malby zářivým koloritem a krajinami ponořenými do třpytivě zlatavého světla. Také on vytvořil svůj obraz Venuše (kol. r.1520; olej na plátně; Gemäldegalerie, Alte Meister, Dráž?any), kterou podobně jako jeho předchůdce Giorgione zobrazil na pozadí idylické krajiny. Další významná díla: Tři sestry (kol. r.1520; olej na dřevě; Gemäldegalerie, Alte Meister, Dráž?any); triptych sv. Barbory v kostele Santa Maria Formosa v Benátkách (kol. r.1522); Svatá konverzace (Sacra Conversazione) (kol. r.1525; olej na plátně; Galleria dell’Acca-demia, Benátky).
LORENZO LOTTO (kol. r.1480 – 1556): žák Giovanni Belliniho; mimo okruh své hlavní činnosti, kterou byla malba oltářních obrazů, patří po Tizianovi k nejvýznamnějším benátským portrétistům období vrcholné a pozdní renesance. Na rozdíl od Tiziana doplňoval své technicky dokonalé portréty (podobně jako jiní soudobí portrétisté) různými předměty, které měly svědčit o povolání či společenském postavení portrétovaných osob a zároveň skrývaly další symbolické významy. Tak například portrét neznámé mladé ženy, kterou zobrazil jako Lukrécii (kol. r.1533; olej na dřevě; National Gallery, Londýn), doplnil různými atributy, včetně malé dýky, odkazujícími na tuto legendární Římanku, portrét sběratele starožitností Andrey Odoniho (1527; olej na plátně; Royal Collection, Hampton Court) obklopil několika antickými plastikami Herkula a do Portrétu gentlemana ve své pracovně (kol. r.1527; olej na plátně; Galleria
4
Benátská škola dell’Accademia, Benátky), jehož hlavními zálibami byly zřejmě hudba a lov, umístil mj. i hudební nástroje (mandolínu a lesní roh), jako symboly těchto činností.
5
