Proměny památkové péče
Changes in heritage conservation Ing. Ondřej Hnilica, Ing. Martin Klempíř ABSTRACT: The perception of historical buildings as monuments, the memory of these objects are witnessed, in different historical phases are very different. Valuation and ascription a value of these objects should, of course, analogous to other human vicissitudes of the various steps. For their presentation, but there is risk of their misuse and falsification of propaganda. The paper presented the most significant milestones in the gradual development of heritage conservation at us and abroad.
ABSTRAKT: Vnímání historických staveb jako památek, kdy paměti těchto objektů jsou přímými svědky, je v odlišných historických fázích velmi různý. Ocenění a připsání hodnot těmto objektům mělo samozřejmě analogicky k jiným lidským krokům různé peripetie. Při jejich prezentaci, však hrozí nebezpečí jejich falzifikace a zneužití k propagandě. V příspěvku jsou presentovány nejvýznamnější mezníky postupného vývoje památkové péče u nás i v zahraničí.
1 Uvedení a vymezení Památkovou péčí chápeme soubornou strukturu činností a prostředků, jejichž funkcí je přístup pro zachování kulturních památek a dále jejich následné začlenění do života dnešních společenství. Obsahuje v sobě složky nutných premis, které se dále přímo aplikují na péči o zachování kulturních památek, využití jejich potenciálu pro společnost a konečně řešení vlastních vnitřních přístupů a teorii památkové péče. Činnosti nutné k celkovému naplnění jsou zejména tyto : Odborné a specializované průzkumy a dokumentace objektů, evidence, vyhodnocení a to jak po stránce určení hodnoty, ale také určení přístupů a metodiky památkové péče. Ta by měla spočívat v syntéze mezioborových stanovisek památkové péče opírající se o dějiny umění a urbanisticko - architektonicko - stavební přístup. Státní správa v oboru památkové péče zpracovává nutně také opory právně legislativní, jako nařízení a normy pro další provoz technický, ekonomický aj. Odlišné metodické teorie památkové péče z nichž vycházejí jednotlivé přístupy při ochraně, restaurování, konzervaci či odborné správě, jsou voleny vždy dle individuálního objektu. 157
Společnost následně těží z potenciálu památek, jež se díky aplikacím těchto přístupů, může dále rozvíjet jejich uplatněním, aplikací historické, estetické a v neposlední řadě vlastní užitkové hodnoty. Zejména pro kulturním a výchovném uplatnění a to prakticky zpřístupněním veřejnosti s průvodcovskou službou nebo různými instalacemi interiérů, ať původních či moderních dle možností jednotlivých případů. Obecně příčinnou k zatraktivnění lokalit v rámci cestovního ruchu, ať domácího či zahraničního. Neodmyslitelnou součástí aktivit spojených s památkovou péčí jsou samozřejmě také činnosti propagace- popularizace, edukace veřejnosti a´t laické či odborné prostřednictvím publikací. Z toho vychází výměny informací a zkušeností mezi generacemi odborníků, jak v rámci vědeckých pracovišť či škol nebo ve sféře mezinárodní spolupráce. [6] 2 Výběrové dějiny památkové péče Při situaci, kdy chceme stručně pojednat o dějinách památkové péče, jest nutné se zmínit o pojmech, kterými lze tuto situaci charakterizovat. Obecně jde o změnu chápání člověka o to co má hodnotu (ať se skrývá pod tímto označením větší množství konotací, jde mi především o hodnotu věci- objektu). Dále chci zmínit pojmy užívané v historiografii a filozofii dějin a to diskurz a paradigma či lépe důležitost jejich zlomů. Za pomocí těchto nástrojů se nám ji lépe podaří pochopit . 2.1 Okruh formování 2.1.1 Od papežského ediktu k Osvícenství Prvním legislativním památkovým textem byl edikt z roku 1462 vztahující se k antickému dědictví, jež se pokoušel zabránit ničení a rozebírání antických pozůstatků. Vydal ho papež Pius II. , jehož pontifikát byl v letech 1458 -1464, ovšem dle jeho pohledu, šlo o zachování památek vztahující se zejména na antické počátky křesťanství. Vytvoření instituce, jež by měla dohled nad dodržováním předchozího ediku Pia II. , ustanovil Pavel III. (1534-1549). Byl ustanoven úřad určitého „konzervátora“, jenž za antické památky zodpovídal, měl dále rozvíjet jejich studium a prezentaci. Důležitým mezníkem památkové péče bylo v roce 1738 objevení antického města Herkulaneum a Pompeje 1748.. Epochou, která zrodila vlastní cit pro vidění hodnoty v památkách je bezpochyby Osvícenství. Osobnosti a jejich literární práce, jako J.W. von Goethe ve své stati o štrasburské katedrále z r. 1771. Dále přístupy pojící se v persóně J.J. Winckelmanna, který jako velký znalec antického umění vydal v roce 1764 Dějiny umění starověku, kde je psáno o tom, že na počátku evropského umění byla antika. Tato práce je fundamentem k teorii klasicismu. Geneze moderní památkové péče je bezprostředně spojena s průběhem sekularizace v důsledku Francouzské revoluce a formování národních států. 158
V důsledku zabírání církevních majetků a jejich následné dávání k užívání veřejným institucím docházelo k jeho rozkrádání a ničení. Události byli kauzalitou k významným přesunům památek a změn vlastníků nemovitostí. V průběhu revoluce zazněla v konventu řeč abbého Gregorise roku 1794 svou kritiku vandalismu a A. Lenoire stanovil nové Muzeum francouzských památek v bývalém klášteru malých augustiniánů v Paříži. Tento nový postoj k přiznání hodnot památkám a jejich veřejnému chránění brzy vytvořil zavedení Komise pro veřejnou výchovu. V jazykovém odborném jazyce začal být také současně s pojmem monument- památka pamětihodnost, také užíváno slovo parimoine- národní dědictví. Analogické na našich lokalitách ve spojitosti s reformami Josefa II. Kdy zejména rušení klášterů, kdy kontemplativní řády jsou označeny za neužitečné a fungování ponecháno pouze těm, které poskytují vzdělávaní nebo zajišťují péči o nemocné či žebravé řády. Převážná část majetku předána k dispozici Náboženskému fondů, který s nim dále má možnost nakládat. Klášterní knihovny se staly majetkem fondu Památníku národního písemnictví. Speciálně s mocenskou výsadou se zapsal do dějin, které se pojí s památkami, také Napoleon Bonaparte. Ten měl při své armádě zvláštní jednotky se specifickou funkcí, jíž byla zdokumentování historie objektů a jiných památek v oblastech, kterými procházela jeho vojska. Umělecké sbírky, které byly označeny jako cenné, pak převážel do Francie (např. expedice do Egypta). Do prvního okruhu exkurzu do památkové péče je třeba také uvést důležité archeologické objevy, ke kterým došlo v průběhu 19. století. Ty měly značný vliv na formování duchovního i hmotného vědomí o návaznosti na dědictví předků. Jakožto hmotné prameny, dovolují potvrzovat písemné prameny o kontinuitě civilizace. Zde alespoň jedno jméno známého Heinricha Schilemanna, který původně jako laik pomohl k odhalení vykopávek v Tróji či Mykénách. [6] [2] 2.1.2 Od prvních institucí k užití odborných zásad Následující chápání a postupy při formování novodobé památkové péče vychází, jak bylo výše uvedeno z Osvícenství a následného epistemologického a metodologického přístupu. V předchozím bodě bylo uvedeno zakotvení kořenů v prvních přístupech, které se objevily ve Francii. S velmi mírným časovým zpožděním se obdobné tendence objevovaly i Německu. Tady se ve zdejším architektonickém prostředí začal objevovat názor, že ze starých staveb je možné vyčíst dřívější mravy a utváření ducha národa. Podle těchto myšlenek se uplatnila první památkově zákonná opatření v Bádensku (1812) a v Hessen- Darmstadtu (1818). Největší podíl na těchto stanovách měly architekti, jež si při své praktické činnosti pracovali s historickými styly, za nejznámějšího z nich snad jen zmínit jméno K. F. von Schinkel.
159
Prvotní snahy architektů a stavitelů ve Francii a Prusku se záhy doplnila o osobnosti z řad učenců a politiků. Z těchto ukazatelů bylo patrno vidět zájem intelektuální veřejnosti o ustanovení památkové péče. Pro Francii r. 1830 zřízení ústavu generálního inspektora a r.1837 ustanovení Komise historických památek. Která měla za prvního ředitele důležitou osobnost Ludovca Viteta, který hned v počátku stal proti značnějšímu počtu umělců a architektů zastoupených u rozhodování o památkách. Vyzdvihoval převážně odborníky specializované v tomto oboru znajíci památky a jejich historii. Současně svým vlivem působil také i do počátků rakouské památkové péče. Tzn. v roce 1850 ve Vídni zřízena instituce „K.k. Centralkomission für Erforschung und Erhaltung von Baudenkmalen“ (tj. „pro zkoumání a uchování stavebních památek“). V lokalitě Pruska se r. 1843 se stal zodpovědným úředníkem za umělecké záležitosti při Ministerstvu kultu, jeden z předních osobností „Berlínské školy umění“ Franz Kugler. Ve stejné době také vznikl institut pro centrálního berlínského konzervátora. Po pracovní cestě ve Francii, kde byl centralizovaný systém památkové péče o něm vydal v Prusku zprávu. V Prusku ovšem byla památková péče organizována regionálně, její pojetí na ní mělo navazovat a vyrůstat z místních sdružení a spolků. Prosazoval také v té době nové pojetí „učinit památky srozumitelnými“ a interpretovat je podle odborného uměnovědného hlediska, tedy oboru, který se v tomto období formoval. Toto stanovisko bylo v přímé opozici s výklady romantického okouzlení, jež se tak často užíval i zneužíval při formování národních států po celé Evropě. [1] 2.2 Okruh protikladu okouzlení a odkouzlení 2.2.1 Zření estetické stránky a formy jejího rázu V 19. století, kdy se formovala, jak památková péče, tak i dějiny umění se vedla velká diskuse o tom, zdali je, nebo není možné založit tyto obory na estetickém základu či jen striktně historickém. Toto užití estetiky se pojilo s romantickými představami mnohých intelektuálů tehdejší doby a otisklo se přístupu estetického vnímání památek. Z těchto předpokladů dobového diskurzu, vychází následující. Ve Francii byl r. 1837 novým generálním ředitelem ochrany památek spisovatel P.Mérimée. Zasloužil se osobně o záchranu řady středověkých památek, jeho snaha a přístup se zakládaly na myšlence obnovení stylové jednoty památky, kdy je třeba prezentovat památku v jejím původním vzhledu. V případě restaurování původní chybějící části doplnit atd. Podle této filozofie je zřejmé proč si velmi rozumně se významným architektem té doby a restaurátorem středověkých památek E.E. Viollet- le- Ducem. Ten restauroval mnoho francouzských středověkých památek do té míry, že se v některých případech jen velmi těžko určuje co je originál a co restaurátorský zásah. V jeho pojetí se památka a její autenticita nevymezovala na základě hlediska věku, ale jen obrazu, struktury a materiálu. 160
Tato filozofie se poté rozšířila do celé Evropy – Německo (katedrála v Kolíně nad Rýnem), Velká Británie. Jakožto příklad jen zmíním z našeho prostředí, novogotické restaurování pro Brno jméno Augusta Prokopa. Proti tomuto obnovování památek se striktně vymezovali školy dějin uměníBerlínská a z počátku i Vídeňská. Z britského prostředí kritiky tohoto přístupu je třeba vyzdvihnout osobnost J. Ruskina. Ten považoval restaurování památky za její zničení, kdy dle něj hodnota památky nespočívá ve hmotě, ale v jejím věku. Považoval „lásku k novosti“ za skryté sobectví, povrchnost a sebeklam. Aplikace jeho určitých myšlenek dále se dále rozšířila a našla odezvu i v rozličných sociálních hnutích, přesahující obor památkové péče, přes ochranu venkova vlivem industrializace, zachování krojů, zvyků aj. [1] 2.2.2 Teorie památky z hlediska uměno-historického Vnímání památek a jejich osudů v komplexnosti jejich dějin a ne v původním úmyslu těch co je vytvářely. Proto v této oblasti proti sobě stály předchozí třecí plochy konzervativního přístupu(školení uměnovědci) proti restaurátorskému(architekti). Ožehavým problémem se také stala otázka, jak se vyrovnat s vrstvami na památce a s proměnlivostí stylů, které může jeden objekt pojímat. Proti tzv. puristickému přístupu, kdy tyto vrstvy mají být odstraněny do jednotné podoby původního stylu, v němž objekt původně vznikl se postavil již jmenovaný F. Kugler. Ten zastával názor, že památka je objekt historický a má nést všechny stopy dějin, jimiž prošla. V opačném případě, kdy dojde ke smazání stop a úprav pozdějších dob, jde o ztrácení kontinuity. Byl pro obnovení objektů, tak aby jen poškozené části byly opravovány a to tak, aby byly co nejméně rozpoznatelné a zůstávala na nich zachována proměnlivost stylů. K dalšímu prohloubení se zapříčinil Hans Tietze, který uvedl do množiny památek rozšíření a současné umění, samozřejmě se tím rozumí jeho doby. [1] 2.2.3 Teorie vnímání památky Z dnešního pohledu nejaplikovanějším přístupem obecné koncepce památky je stanovisko, jež zaujal Alois Riegel. Ve své práci Der moderne Denkmalkultus, sein Wessen und seine Entstehung z roku 1903. Zakládá svůj přístup na receptivně – funkční uměleckohistorickou teorii, v jeho době tím vyjadřoval zkoumání uměleckých děl na základě receptivního vnímání pozorovatelem a následné vyvolání v něm určitých pocitů či nálad. Jeho přínos je dále v tom, že se zabýval vyjasněním kultu památky, jakožto nového umělého konstruktu. Snažil se specifikovat co dělá památku památkou, jaké jsou charakteristiky, které ji vytváří. Podle Riegra památka nevzniká z přesvědční, že je památkou ani veřejné potřeby, ale podle jeho vyjádření podle tzv. neohraničeného hermeneitetického procesu. Dělí památky v dějinách na chtěné (gewollte) a nechtěné (unwollte). První jsou nějak spojené s kultem, jejich četnost je relativně malá a jejich ochranou se zabývala 161
určitá vrstva nobility či kněžstva. Druhé jsou funkcí různorodé a to že jsou dnes pokládány za památky jsou procesem vzniklé, jejich kult je relativně mladý. Povaha památek je tedy historická a relativní tzn. že jejich oceňování se proměnuje s časem. Památka nemusí být za památku považována věčně a stejně tak i její hodnoty. Klasifikace a určení hodnot : a) Hodnoty paměťové (Erinnerungswerte) [1] Historická hodnota (historischer Wert) [2] Hodnota stáří (Alterwert) b) Hodnoty přítomnosti (Gegenwartswerte) 1 Užitková hodnota (Gebrauchswert) 2 Umělecká hodnota (Kunstwert) -skládá se ze složek, hodnota novosti (Neuheitswert), relativní umělecká hodnota (relativer Kunstwert) Na jednom památkovém objektu se obvykle setkáváme, že všechny aspekty vedle sebe najednou. Pro stanovení památkou musíme stanovit hodnoty a jejich vzájemný vztah. Podle stanovení této hierarchie je také možné stanovit, jak s památkami zacházet: A) chtěné památky jsou občas obnovovány a stále restaurovány B) péče o původně nechtěné památky je rozpolcená na přístup restaurování a konzervování C) je-li hodnota stáří na prvním místě, následně nelze do památky zasahovat Význam Riegra spočívá v tom, že na rozdíl od přístupu 19.století, které památkám přičítalo především hodnotu pamětní, namísto toho hodnotu stáří. Dále pak také postřehnutím, že hodnota památky není dána už v době vzniku, ale vzniká v průběhu recepce. Funkce památky spočívá pak, především ve stimulací pocitů. [1] [3] Přezkoumáním předchozích přístupů Rieglových se vyslovil ve své přednášce v roce 1905 G. Dehio, jenž vyzdvihoval u památek materiální „substrát“. Mínil, že onou hlavní hodnotovou složkou je historická a národní tradice památky. Dle jeho tezí by se měla zachovávat pamětihodnost ne pro krásu a požitek z ní, ale především pro její součást bytí, pro pietu což je hodnota, která se nemění. V polemiku s ním vystoupil opět Riegel s tím, že památka jakožto součást přírody neodmyslitelně také spěje ke svému zániku a cenit proto nutno zejména stáří. V praktických přístupech se však nerozcházeli, neboť oba byli příznivci aplikování konzervátorského postupu. Liberálními přístupy proti nim vystoupil už jmenovaný H. Tietze, jež preferoval namísto doplnění objektu zavádějící kopii, ale užití k doplnění určité soudobé výtvarné formy. Odmítal také glorifikovat, jak stáří památek, tak tezi o památce, jakožto národním dokumentu, ale především jejich vnitřní náboj síly. Jeho slovy: „památky nás oslovují ne proto,že jsou staré, ale přesto, že jsou staré.“ [1] 162
2.2.4 Pojem památky podle podobnosti s člověkem M. Dvořák ve svém slavném díle Katechismus památkové péče z roku 1916, zastává stanovisko antropomorfní analogie památky. Předně dva základní aspekty, jakožto určité emocionální a to lásku k lokalitě a za druhé zasazení do kontextu (okolí, souboru, města). Konzervování by mělo zpracovávat také vztahy, původní funkce vzhledem k původnímu okolí a dnešní formy s uplývajícím časovým spektrem v rámci jejího vzhledu. [1] [4] 2.3 Přístup restaurátorsko- konzervační Moderní poměr střední cesty zaujal italský architekt C. Boito, jenž sice primárně prosazoval konzervátorský, ale nevylučoval příležitostně ani restaurátorský postoj. (rozlišoval restaurování podle formy architektonické, malířské a archeologické) Podle něj však zásah restaurátora musí být přímo rozpoznatelný, aby nebylo možné ho zaměnit za falzum. Je tedy možné dosáhnout estetické jednoty díla nemá však falšovat jednotu stylovou. Z těchto názorů dále vycházela na přelomu 19. a 20. století celá generace italské restaurátorské školy. Dalším Italem o generaci starším byl, C. Brandi, jehož přednášky o ochraně a ošetřování uměleckých děl se staly stěžejními v přístupu této střední cesty. Zakládá jeho myšlenky na prvotním rozpoznání a vydělení uměleckého díla od ostatních předmětů. Prostřednictvím fyzické matérie a její dvojí princip, tedy estetický a historický. Pokud setřeme otisky historického díla v čase, pak se dopouštíme falzifikace a padělání. Navrhuje, že musíme kriticky zhodnotit duální složky, které jsou fyzickým medium neseny: - památka objekt historicko- estetický - dvojí čas památky (vznik a realizace v čase a přítomnost objektu) - dva prostory (současný, a původní s návazností na okolí) - dva mody bytí materiálu (převážně vzhledem či převážně strukturou) Při vztahu, který se buduje mezi památkou a jejími ochránci zdůrazňoval postup tzv.preventivního restaurování tj. zabránění nebezpečí poškození a zajištění příznivých okolností pro jejich prostředí. Je také jedním z prvních osobností, která dokázala naplno pracovat s torzem a fragmentem. Osobnost, jež dále propojovala moderní postoje, konkrétně návaznost na osvíceneckou historiografii umění a znalosti přírodovědných věd. Byl jím Belgičan P. Philippont, který se projevil zejména v 60. letech 20. století. Ten celkovým konceptem navázal na své předchůdce, za zmínění stojí jeho kritika nadměrnosti konzervování ve formách čištění aj. [1]
163
3. Rámec českého prostředí Ozvěny myšlenkovým proudům evropským, které ovlivňovali osobnosti v našem prostředí, ač s drobnými časovými posuny. Ocenění stáří se u nás také projevovalo v prostředí šlechty zejména ve sběratelství kuriozit či rarit a vzniku na šlechtických sídlech tzv. kunstkomor. Kopírování společenských změn po Josefínských reformách, kdy byla zaveden daň ze střech, docházelo ke stržení střech u objektů hospodářského zázemí šlechtických sídel. K záchraně majetků po těchto reformách, byla v r. 1796 založena Společnost vlasteneckých přátel umění, která měla ještě další cíle. A to vystavování těchto zachráněných a zakoupených obrazů, založení školy reprodukce a restaurování maleb a v neposlední řadě zpřístupňování památek. Pro zestručnění celku, ještě uvedu známé aplikace purismu J. Mockerem, G. Merettou či A. Prokopem. To se týkalo zejména jednotlivých staveb, i když kruciálních. Horší dopady měly asanace měst kolem r. 1900, kdy např. Brno přišlo asi o osmdesát procent vnitřního jádra, včetně šlechtických paláců, naštěstí se nedotklo chrámů. Praha měla větší štěstí, kdy Klub za starou Prahu, ač složený zejména z intelektuálů z řad spisovatelů, jejich iniciativou se podařilo důležité zachránit. [5] Zejména tolik dnes ceněné části starého města. Mnoho dalších peripetii mělo svůj podíl na formování památkové péče u nás až k dnešnímu stavu, přesahuje však zamýšlený rozsah příspěvku.
4. Závěr Okolnosti po druhé světové válce, která změnila tvář jader převážně starých historických měst v Německu, ale i jinde. Byly impulzem pro novou výzvu a tam, kde zůstali zachovány památky, nové ocenění kontinuity historie a jejich připomínky. Torza staveb, jako mementa např. kostel Gedenkniskirche v Berlíně a současně symbol znovuzrození jako Frauenkirche v Drážďanech. Pro vědomí společnosti, a to nejen určité národnosti jsou nutné k nezapomínání a stále si připomínající, nejen dějiny slavné, ale i takové na než by mnoho lidí rádo zapomnělo. Dalším příkladem je ignorování historické paměti a falzifikace časové kontinuity z různých zejména komerčních nebo důvodů propagačních. Pro ilustrování i této skutečnosti uvedu jen příklad z Litvy ostrovního hradu Trakai (Trakų pili).
164
obr. 1 – Frauenkirche, Drážďany (po spojeneckém náletu) [7]
LITERATURA: [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7]
KROUPA, J.: Metody dějin umění – metodologie dějin umění 2, Masarykova univerzita, 2010, strany 305-322, 978-80-210-5315-1. HÁJEK, T.: Zánik a vznik památkových péčí, Epocha, 2005, strany 22-23, 8086 328- 71- 6. RIEGL, A.: Moderní památková péče, Národní památkový ústav,2003 , 173 s ., 80-86234-34-7. DVOŘÁK, M.: Katechismus památkové péče, Národní památkový ústav, 2004, 195 s ., 80-86234- 55-X. HLOBIL, I.: Na základech konzervativní teorie české památkové péče, Národní památkový ústav, 2008, 254 s ., 978- 80- 87104-32-3. http://www.mmr.cz/CMSPages/GetFile.aspx?guid=8af54a0e-19dc-4d1a-a3ddc55cfc2b84f4 (on-line 13.4.2011). http://mcandsmac.blogspot.com/2011_01_01_archive.html (on-line 15.4. 2011)
165