Právní postavení spotřebitele v případě spotřebitelského úvěru

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta ____________________________________________________________________

Právní postavení spotřebitele v případě spotřebitelského úvěru Bakalářská práce

Vedoucí práce: JUDr. Bohumil Vítek

Romana Bartoňová

Brno 2009

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Bohumilu Vítkovi za jeho čas, ochotu, cenné rady a podnětné připomínky, které mi poskytoval v průběhu zpracování této práce.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Právní postavení spotřebitele v případě spotřebitelského úvěru zpracovala samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny.

V Brně dne 19. května 2009

………………………………………….

ABSTRACT BARTOŇOVÁ, R.: The legal capacity of a consumer in case of consumer lending. The bachelor thesis. Brno, 2009. This bachelor thesis deals with the question of consumer’s protection when providing a consumer lending in the Czech Republic, which became actual according to the free market economy development. In the first part it gives a global view to the legal aspects of the consumer’s protection in terms of negotiation of a consumer lending. The second part is focused on evolution and analysis of the situation in the market place of the consumer lendings. There is an analysis of two main types of the consumer lendings including their relevant characteristics and their comparison. There is an example of a consumer lending contract including the calculation of the annual percentage rate. Key words: Consumer, consumer’s protection, lending, consumer’s lending, annual percentage rate.

ABSTRAKT BARTOŇOVÁ, R.: Právní postavení spotřebitele v případě spotřebitelského úvěru. Bakalářská práce. Brno, 2009. Tato bakalářská práce se věnuje problematice ochrany spotřebitele při poskytování spotřebitelského úvěru, která se s rozvojem tržního hospodářství stala velice aktuální. V první části podává práce komplexní pohled na právní aspekty ochrany spotřebitele v rámci sjednávání spotřebitelského úvěru. Popisuje historický vývoj, vymezuje režim právní ochrany spotřebitele při sjednávání spotřebitelského úvěru, analyzuje předmět právní úpravy. Druhá část práce je zaměřena na vývoj a zhodnocení situace na trhu spotřebitelských úvěrů. Je zde provedena analýza základních typů spotřebitelských úvěrů včetně jednotlivých relevantních charakteristik a jejich komparace. Popsán příklad smlouvy, v níž je sjednáván spotřebitelský úvěr, včetně výpočtu roční procentní sazby nákladů. Klíčová slova: spotřebitel, ochrana spotřebitele, úvěr, spotřebitelský úvěr, roční procentní sazba nákladů

OBSAH 1

Úvod........................................................................................................................................... 7

2

Cíl a metodika práce ............................................................................................................... 8

3

Literární přehled...................................................................................................................... 9 3.1

Právní ochrana spotřebitele.............................................................................................. 9

3.1.1

Vývoj právní úpravy ochrany spotřebitele v České republice .......................... 9

3.1.2

Ochrana spotřebitele v právu Evropských společenství .................................. 11

3.1.3

Veřejnoprávní a soukromoprávní ochrana spotřebitele................................... 12

3.2

3.1.3.1

Veřejnoprávní ochrana spotřebitele............................................................. 13

3.1.3.2

Soukromoprávní ochrana spotřebitele........................................................ 14

Ochrana spotřebitele při poskytování spotřebitelského úvěru .............................. 14

3.2.1

Právní úprava spotřebitelských úvěrů................................................................ 14

3.2.1.1

Zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (zákon o spotřebitelském úvěru).................................................................. 14

3.2.1.2

Harmonizace právní úpravy s právem Evropských společenství .......... 15

3.2.1.3

Obecný předpis k zákonu o spotřebitelském úvěru.................................. 15

3.2.2

Vymezení základních pojmů ................................................................................ 16

3.2.3

Předmět právní úpravy ......................................................................................... 17

3.2.4

Požadavky na smlouvu ......................................................................................... 18

3.2.5

Ukazatel RPSN ....................................................................................................... 19

3.2.6

Důsledky porušení povinností vyplývajících ze zákona.................................. 20

3.2.6.1

Doba splacení spotřebitelského úvěru ........................................................ 20

3.2.6.2

Odstoupení od smlouvy................................................................................ 20

3.2.6.3

Přiměřené vypořádání ................................................................................... 20

3.2.6.4

Úročení diskontní sazbou.............................................................................. 21

3.2.7 3.3

4

Základní členění spotřebitelských úvěrů............................................................ 21

Institucionální rámec ochrany spotřebitele ................................................................ 23

3.3.1

Česká obchodní inspekce ...................................................................................... 24

3.3.2

Občanské spotřebitelské organizace.................................................................... 24

Vlastní práce........................................................................................................................... 26

4.1

Zhodnocení situace na trhu spotřebitelských úvěrů ČR .......................................... 26

4.1.1

Zadluženost domácností ....................................................................................... 26

4.1.2

Trh spotřebitelských úvěrů................................................................................... 28

4.1.3

Finanční krize a spotřebitelský úvěr.................................................................... 30

4.2

Spotřebitelský úvěr.......................................................................................................... 31

4.2.1

Základní typy spotřebitelských úvěrů ............................................................... 31

4.2.2

Srovnání jednotlivých typů spotřebitelských úvěrů ......................................... 34

4.2.3

Postup při získávání spotřebitelského úvěru..................................................... 35

4.2.3.1

Žádost o spotřebitelský úvěr ........................................................................ 35

4.2.3.2

Podmínky pro získání úvěru ........................................................................ 36

4.2.3.3

Bonita žadatele o spotřebitelský úvěr ......................................................... 37

4.2.4

Kontrola smluv sjednávajících spotřebitelský úvěr .......................................... 37

4.2.5

Právní úprava na úrovni EU - pohled de lege ferenda.................................... 38

4.3

Ukazatel RPSN ................................................................................................................. 39

4.3.1

Výhody a nedostatky ukazatele RPSN................................................................ 39

4.3.2

RPSN versus úroková sazba ................................................................................. 40

4.3.3

Příklad kvantifikace RPSN.................................................................................... 40

4.4

Řešení spotřebitelských sporů ...................................................................................... 41

4.5

Aplikace právních předpisů na praktickém příkladu .............................................. 42

5

Diskuze ................................................................................................................................... 44

6

Závěr ........................................................................................................................................ 45

7

Literatura................................................................................................................................. 47

Přílohy ............................................................................................................................................. 49

1 ÚVOD Půjčování peněz se stalo běžnou součástí ekonomického života lidí. Jedná se o téma v současnosti velmi aktuální a diskutované, které je posouváno do centra pozornosti široké veřejnosti i médií. Do České republiky pronikl další, ve světě již dlouho známý fenomén v podobě masivního rozvoje spotřebitelských úvěrů. Lidé si tak dnes na dluh pořizují nejen nemovitosti, ale stále častěji i věci movité a služby. Zájem domácností o spotřebitelské úvěry každoročně roste. Příčinou je zejména skutečnost, že ještě koncem 90. let byly domácnosti téměř bez dluhů, takže se současný nárůst zdá být vzhledem k minulosti závratný. Svou roli zde sehrávají taktéž demografické změny, změny v preferencích zákazníků a v neposlední řadě i nízké úrokové sazby a rostoucí mzdy. Díky postupně se zvyšující vstřícnosti ze strany finančních institucí podpořené velkou konkurencí, odbouráváním administrativních překážek při sjednávání půjček a stabilnějšímu ekonomickému prostředí, se domácnosti naučily „žít na dluh“. Ve srovnání se zadlužeností členských států Evropské unie jsou české domácnosti i přes vyšší dynamiku růstu poskytovaných úvěrů stále řazeny k zemím s nejnižší zadlužeností. Český dluh sahá sotva na polovinu evropské ba dokonce americké úrovně. Oblast spotřebitelského úvěrování má i své stinné stránky. Útoky agresivní reklamy nabízející spotřebitelský úvěr, splátkový prodej či nejrůznější úvěrové karty za naprosto bezkonkurenčních podmínek provází spotřebitele téměř na každém kroku. Ten pak často nabývá dojmu, že zadlužit se je naprosto běžné. Život přináší nejrůznější situace a může se stát, že klient nezaplatí včas. Mnoha lidem se takto dluhy vymknou z rukou a nastává záludný kruh úroků, smluvních pokut, popř. i exekuce. Že mohou mít úvěry i efekty negativní, a to nejen na úrovni insolventních jednotlivců, dokazuje přetrvávající finanční krize způsobená krizí amerických subprime hypoték poskytovaných méně bonitním klientům, jež se rázem přes globalizované finanční trhy přenesla do celého finančního sektoru a později i do reálné ekonomiky. Trh spotřebitelských úvěrů v České republice je sice upravován několika právními předpisy, přesto je možné se poměrně často setkat s nedokonalostí této právní úpravy. „Neomezené“ poskytování spotřebitelských úvěrů směřuje ke vzniku mnoha negativních sociálních jevů. Praxe totiž ukázala, že účinná právní úprava, která zajistí spotřebiteli bezpečnost, ochranu jeho ekonomických zájmů, je zcela nepostradatelná, neboť subjekty poskytující služby na finančních trzích jsou vystavováni silnému tlaku konkurence a mnohdy ve snaze profitovat vykonávají praktiky, které jsou neetické či dokonce v rozporu s platnou právní úpravou. Úroky finančních institucí leckdy hraničí s lichvou a jejich nároky na solvenci klienta klesají. V této chvíli již není možno spoléhat pouze na neviditelnou ruku trhu. 7

2 CÍL A METODIKA PRÁCE Bakalářská práce pojednává o právní ochraně spotřebitele při sjednávání spotřebitelského úvěru. Cílem práce je obecně seznámit spotřebitele s právní úpravou ochrany spotřebitele a vytvořit komplexní pohled na právní aspekty ochrany spotřebitele v rámci sjednávání spotřebitelského úvěru. Popsat historický vývoj ochrany spotřebitele v České republice, integraci

oblasti

ochrany

spotřebitele

a

spotřebitelského

úvěru

v Evropských

společenstvích. Vymezit právní režim ochrany spotřebitele při sjednávání spotřebitelského úvěru, provést analýzu předmětu právní úpravy a zaměřit se na správné zařazení problematiky v rámci platné právní úpravy. Cílem je taktéž popsat vývoj a zhodnotit situaci spotřebitelských úvěrů v České republice, provést analýzu základních typů spotřebitelských úvěrů včetně jednotlivých relevantních charakteristik a komparace. Uvést a popsat příklad smlouvy, v níž je sjednáván spotřebitelský úvěr a ověřit, do jaké míry se v ní uplatňují zákonné požadavky na smlouvu. Úkolem je také zaměřit se na problematiku výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr. Metodika bakalářské práce vychází ze zadaného tématu a cíle práce. Problematika spotřebitelského úvěrování je součástí ochrany spotřebitele, která je velmi rozsáhlá, proto není mým cílem vystihnout všechny předpisy, které danou oblast upravují, ale podat ucelený náhled na oblast poskytování spotřebitelských úvěrů. Práce je situována do dvou základních částí: literární přehled a vlastní práce, které jsou dále systematicky členěny na kapitoly a podkapitoly. Literární přehled vychází z obecného výkladu platné právní úpravy ochrany spotřebitele v případě spotřebitelského úvěru, soustředí se na teoretické aspekty této oblasti jmenované výše. Zákonná úprava spotřebitelského úvěru je obsažena v zákoně č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., významná jsou rovněž ustanovení obchodního zákoníku, občanského zákoníku a taktéž zákona o ochraně spotřebitele. Vlastní část práce usiluje o názorné seznámení čtenáře s problematikou. Věnuje se zhodnocení situace na trhu spotřebitelských úvěrů, vývoji spotřebitelského úvěru v řeči čísel, jeho podobám a formám, výpočtu roční procentní sazby nákladů. Dále je zde uveden příklad smlouvy a doplněn o právní analýzu daného okruhu problémů. V literárním přehledu byla částečně využita metoda deskripce, v rámci vlastní části práce potom metoda analýzy pro obecné metodické postupy uplatňované finančními institucemi, pro přehled základních typů spotřebitelských úvěrů a následně byla provedena jejich komparace. Vypracování práce předcházelo podrobné prostudování a shromažďování příslušné literatury a zákonů, jakož i osobní návštěva Sdružení obrany spotřebitelů. Informace jsou čerpány zejména z platných právních norem a dostupné literatury na dané téma, internetových zdrojů a dat z kartotéky informací Sdružení obrany spotřebitelů. 8

3

LITERÁRNÍ PŘEHLED

3.1 Právní ochrana spotřebitele Právo ochrany spotřebitele je poměrně novou právní disciplínou. Z důvodu absence odvětvotvorných kriterií není považováno za samostatné právní odvětví. Jedná se o nejednotný systém právních norem, které mají společný předmět právní úpravy. Tato skutečnost ovšem neubírá na důležitosti tématu, neboť právo ochrany spotřebitele tvoří nezbytnou součást dobře fungujícího tržního hospodářství. Na jedné straně je ochrana spotřebitele zabezpečována státem a jeho zákony, vytvářením koncepcí v této oblasti, a vedle toho také dobrovolnými občanskými sdruženími, jejichž úsilím je prosazování spotřebitelských zájmů a vzdělávání1. Pro právní koncepci ochrany spotřebitele je stěžejní především pojem spotřebitele. Zákon o ochraně spotřebitele v § 2 odst. 1, písm. a) vymezuje spotřebitele jako fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami.

3.1.1 Vývoj právní úpravy ochrany spotřebitele v České republice Prvopočátky ochrany spotřebitele na našem území, za něž lze označit např. Práva městská království Českého či cechovní předpisy, se objevují již v 16. století. V práci bude přiblíženo pouze období po 2. sv. válce. Až do roku 1950 zajišťoval soukromoprávní ochranu kupujících Všeobecný zákoník občanský2 (z roku 1811), který byl zrušen občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. Upravoval práva a povinnosti smluvních stran, jež vyplývaly ze smlouvy trhové a směnné, smlouvy o dílo a dalších smluvních typů. V roce 1949 se ochranou spotřebitele zabýval Zákon č. 160/1949 Sb., o vnitřním obchodě, který obsahoval opatření k zajištění oběhu zboží, jeho distribuce a kontroly spotřeby, jejž měla chránit spotřebitele před nekalými praktikami obchodníků. Řada spotřebitelských zájmů byla řešena též v rámci vyhlášky ministerstva vnitřního obchodu č. 13/1968 Sb., která konkretizovala pravidla obchodního podnikání. Tato pravidla ukládala prodávajícím informační povinnost a obsahovala rovněž zákaz překupnictví a podomní obchod. Po zavedení centrálně plánované ekonomiky fungovala ochrana spotřebitele pouze omezeně. V tomto příkazovém systému byl vytvořen nerovnovážný stav mezi výrobci,

1 HULVA, T., Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky, s. 11, 12. 2 Všeobecný zákoník občanský (zkratka ABGB) byl základem občanského práva v habsburské monarchii po celé 19. stol. až do jejího zániku, v Rakousku platí dodnes.

9

prodejci a spotřebiteli. Došlo víceméně k potlačení zájmů spotřebitelů, protože plány a strategie firem se neodvíjely od jejich potřeb a požadavků. Spotřebitelská ochrana byla garantována státem prostřednictvím jeho orgánů, jimiž byly např. Národní výbory, Výbor lidové kontroly, Státní obchodní inspekce, hygienické a protiepidemické stanice a řada dalších. Nedostatkem činnosti inspekčních orgánů byla následnost namísto prevence, stejně tak i jejich řízení ovlivňované politickými zájmy státu. Nástroji ochrany spotřebitele byly Reklamační řády a tzv. „Knihy přání a stížností“, kde mohl spotřebitel vyslovit svou nespokojenost s výrobcem či prodejcem. Reklamační řízení bylo ovšem ovlivňováno dominantním postavením výrobce či prodejce, a v případě „Knih přání a stížností“ nebylo výjimkou jejich upravování či dokonce kompletní falšování. V této době žádný speciální zákon zabývající se ochranou spotřebitele neexistoval. Byly sice přijímány různé normy a zákony srovnatelné se zákony demokratických států, nicméně uplatňování a vynucování těchto norem podléhalo řadě výjimek politicky a ekonomicky motivovaných. Přístup spotřebitelů k informacím byl ztěžován tím, že nebylo možné zakládat dobrovolná spotřebitelská sdružení, jejichž prostřednictvím by se spotřebitelům dostalo potřebných informací či možnosti soudního zastoupení v případě sporu, tak jak je nám to známo ze současnosti3. Teprve až nástup demokratického systému spojený s událostmi po roce 1989 přinesl v oblasti ochrany spotřebitele řadu pozitivních změn. Nejprve začala vnikat občanská sdružení na jejich ochranu, následně své aktivity rozvinul i stát, zejména v souvislosti se zahájením rozhovorů o přidružení Československa k Evropskému společenství (dále „ES“). V roce 1990 vznikl na Federálním ministerstvu kontroly Odbor ochrany spotřebitele, jehož úloha spočívala v řešení spotřebitelských problémů a koordinaci různých aktivit týkajících se jejich ochrany. Výsledkem jeho činnosti bylo předložení návrhu zákona, který byl následně schválen jako Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Česká právní úprava se inspirovala úpravou zahraniční, kde právní normy prošly poměrně složitým vývojem a spotřebitelské právo zde dosahuje relativně vysokého standardu4. Právě v těchto letech byla v souvislosti s otevřením trhu zaznamenána dramatická proměna podoby spotřebitelského úvěru, který se stal velmi oblíbeným. Projevila se zde snaha o jeho rozvoj, neboť do té doby se jednalo o finanční produkt poměrně málo rozvinutý. Lidé ovšem nebyli schopni kriticky zhodnotit jeho výhodnost, ochotně přijímali agresivní reklamu, což vedlo k existenčním potížím, protože neexistovala účinná zákonná ochrana.

3 HULVA, T., Ochrana spotřebitele, s. 21 - 27. 4 HOROVÁ, O., Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie, s. 44 - 46.

10

V rámci celosvětového měřítka se první snahy o ochranu spotřebitele v podobě obdobné, resp. takové, jak ji známe dnes, datují přibližně do 50. let 20. století. Tyto tendence se začaly objevovat nejprve ve Spojených státech amerických, v českých podmínkách ochrana spotřebitele ožívá až v 90. letech 20. století. Právě v tomto porevolučním

období

soukromoprávní

probíhá

ochrana

obnova

občana

občanského

prostřednictvím

zákoníku

a zároveň

ožívá

nezávislých

soudů.

Vedle

soukromoprávních předpisů je spotřebitel chráněn i normami práva veřejného, jelikož dochází k vytvoření nové soustavy orgánů státní správy, která se soustředí jak na ochranu trhu, tak i ochranu spotřebitelů jako jednotlivců5.

3.1.2 Ochrana spotřebitele v právu Evropských společenství Hlavní cíle ES souvisejí s vytvořením společného trhu, jehož součástí je dodržování společných soutěžních pravidel, a dále dodržováním čtyř základních svobod, kterými jsou volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Vytvořeny byly rovněž společné instituce a právní normy platné a vynutitelné ve všech členských státech, jejichž základní funkcí je sbližování národního práva s cílem dosáhnout řádného fungování společného trhu. Jednou ze základních podmínek členství České republiky (dále „ČR“) v Evropské unii (dále “EU“) tak bylo převzetí evropského právního řádu tzv. acquis communautaire6 do právního řádu českého. V rámci přípravy na začlenění do EU převzala ČR podpisem Evropské dohody7 závazek usilovat o zajištění postupné harmonizace vnitrostátního zákonodárství s právní úpravou EU. Tento úkol byl zajišťován průběžnými přípravami návrhů zákonů, popř. novelami stávajících zákonů, které implementovaly předpisy ES do naší národní právní úpravy8. Problematika ochrany spotřebitele je v právu ES upravena jak na úrovni primárního, tak sekundárního práva. Primárním právem jsou zakladatelské smlouvy ES, EU a některé další mezinárodní smlouvy, zejména zakládací smlouvy ESUO (1951), EHS (ES) (1958) a ESAE (Euratom) (1958), které byly postupně rozšířeny a doplněny. Dále byla podepsána Slučovací smlouva (1965), Jednotný evropský akt (1986), Maastrichtská smlouva (Smlouva o EU) (1992), Amsterodamská smlouva o revizi zřizovacích smluv

5 HULVA, T., Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky, s. 7. 6 Acquis communautaire jsou stávající pravidla společenství; termín označující souhrn zákonů a ustanovení přijatých během jednotlivých etap integrace a vytváření společného trhu. 7 Čl. 70, Evropská dohoda o přidružení České Republiky k Evropským společenstvím - podepsaná v Lucemburku dne 4. 10. 1993, v platnost vstoupila dne 1. 2. 1995. 8 HOROVÁ, O., Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie, s. 26 - 29, 46.

11

a Maastrichtské smlouvy (1997) a Smlouva z Nice (2000)9. Sekundární právo je tvořeno nařízeními, směrnicemi jako nejtypičtějším nástrojem harmonizace práva členských zemí ES s právem komunitárním, dále rozhodnutími, doporučeními a stanovisky. ES se na počátku integrace ochranou spotřebitele nezabývala. Podnět k hlubšímu zájmu dal až evropský summit na úrovni šéfů států a vlád členských států ES konající se v Paříži roku 1972, který požadoval posílení ochrany spotřebitele a koordinaci opatření směřujících k jeho ochraně. Rada EU schválila program ES pro politiku na ochranu a informování spotřebitelů. Stanovila pět základních spotřebitelských práv, a to právo na ochranu zdraví a bezpečnosti, právo na ochranu ekonomických zájmů, právo na náhradu za utrpěnou škodu, právo na spolehlivé a pravdivé informace a na poučení a právo na zastoupení spotřebitelů na národní i obecné úrovni10. Právní základ ochrany spotřebitele je zakotven v čl. 153 smlouvy ES a doplněn byl až smlouvou Maastrichtskou. Stanoví se zde, že „ES přispívá k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele přijímáním harmonizačních opatření směřujících k dotváření trhu dle čl. 95, prováděním činností, které doplňují politiku členských států v oblasti ochrany zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i poskytováním odpovídajících informací. Členské státy mohou přijmout přísnější ochranná opatření, než jaká vyplývají z činnosti ES. Taková opatření musí být slučitelná s právem ES a notifikována Komisi“11. Další aspekty ochrany spotřebitele jsou obsaženy v sekundárním právu, které klasifikuje normy do několika oblastí. Jsou jimi jednak normy náležící do oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti spotřebitele, pod něž spadá i Směrnice č. 87/102/EHS, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, a jednak normy chránící hospodářské zájmy spotřebitele. V současné politice ES patří ochrana spotřebitele k hlavním prioritám.

3.1.3 Veřejnoprávní a soukromoprávní ochrana spotřebitele Právo na ochranu spotřebitele vychází z platné právní úpravy, která se z hlediska způsobu právní regulace rozpadá na úpravu veřejnoprávní, pro niž je typická úprava zaměřující se na úpravu preventivní, která je zajišťována činností orgánů státní správy, územní samosprávy a dalších subjektů, které stanoví zákon, a na úpravu soukromoprávní. Soukromoprávní regulace je chápána jako úprava následná a záleží zde pouze

9 Roku 2007 byla přijata Lisabonská smlouva, jako další mezinárodní smlouva evidující všechny zakládající smlouvy ES a EU. Dosud ovšem nenabyla právní účinnosti. 10 KNAPPOVÁ, M. a kol., Občanské právo hmotné 2, s. 42 - 43. 11 HULVA, T., Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky, s. 31.

12

na poškozeném, zda se svých práv bude domáhat či nikoliv. Jedná se tedy o ochranu preventivní i následnou, přičemž preventivnost z logiky věci převládá12. Právo veřejné a soukromé lze rozlišit podle dvou hledisek, jimiž jsou hledisko zájmové a hledisko mocenské. Dle hlediska zájmového je veřejné právo zaměřeno na ochranu věcí veřejných, veřejného pořádku, institucí a dalších. Na této ochraně má zájem celá společnost, a proto lze tuto ochranu realizovat buď na základě individuálního podnětu, nebo ex offo. Soukromé právo je naopak vyloženo jako právo respektující míru osobní svobody jednotlivce, tzn., že ochrana spotřebitele závisí na jeho vůli, zda žalobu podá nebo nepodá. Z toho vyplývá, že je chráněn pouze v případě, chce-li on sám. Hledisko mocenské vyjadřuje vzájemné postavení subjektů nacházejících se v určitém právním vztahu. V oblasti veřejného práva jsou subjekty ve vzájemném nerovném postavení, které spočívá v nadřízenosti jednoho subjektu a podřízenosti subjektu druhého. V oblasti práva soukromého se uplatňuje zásadně rovnost obou stran13. Toto členění potom souvisí i se způsoby ochrany spotřebitele. V případě porušení normy z oblasti veřejnoprávní je spotřebitel oprávněn podat podnět na věcně a místně příslušný státní orgán. Spadá-li porušení normy do práva soukromého, má spotřebitel nárok obrátit se na místně příslušný soud.

3.1.3.1 Veřejnoprávní ochrana spotřebitele Právní ochranu spotřebitele na území ČR zajišťuje komplex právních předpisů různé právní síly, a to jak z oblasti veřejnoprávní, tak z oblasti soukromoprávní. Základní východiska pro úpravu ochrany spotřebitele jsou obsažena v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod, jakožto ústavněprávních normách s nejvyšší právní silou14. Na základě těchto východisek a v souladu s nimi je vytvářen systém právní ochrany spotřebitele. Mezi předpisy veřejnoprávní povahy týkající se ochrany spotřebitele patří především zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Z dalších lze uvést:


zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky,




zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků,




zákon č. 59/1988 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku,

12 ZDRAŽIL, M., O ochraně spotřebitele, s. 10. 13 HULVA, T., Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky, s. 25, 26. 14 Rozumí se tímto zejména ústavní právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, právo svobodně se sdružovat s jinými, zejména se sdružovat na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů, právo na ochranu zdraví, právo na příznivé životní prostředí, právo na soudní ochranu.

13




zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy15. Je však třeba podotknout, že veřejnoprávní ochrana spotřebitele se nevyčerpává

normami správního práva, ale nalézá se i v právu trestním, kdy jako příklad je možné uvést trestný čin poškozování spotřebitele, (viz § 121 trestního zákona).

3.1.3.2 Soukromoprávní ochrana spotřebitele V soukromoprávní sféře ochranu spotřebitele upravují zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Občanský zákoník specifikuje dvě základní oblasti ochrany spotřebitele, a to spotřebitelské smlouvy a specifickou úpravu smluvních typů občanského práva. V rámci obchodního zákoníku je pak důležitá právní úprava nekalé soutěže, obsažena v § 44 a následujících. Tato právní úprava řeší zejména vztahy mezi soutěžiteli - nejčastěji podnikateli, avšak nedovolené jednání se může dotýkat i spotřebitelů, pokud je způsobilé přivodit jim újmu. Mezi nejčastější skutkové podstaty nekalé soutěže týkající se spotřebitele patří klamavá reklama, klamavé označení zboží a služeb, vyvolání nebezpečí záměny s výrobkem jiného soutěžitele a ohrožování zdraví a životního prostředí. Cítí-li se spotřebitel na svých právech poškozen, může podat proti těmto jednáním žalobu a zároveň v rámci újmy, která mu byla způsobena nebo mu hrozila, může uplatnit právo na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení, na přiměřené zadostiučinění a na uveřejnění rozsudku. Do předpisů soukromoprávní povahy náleží také zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci.

3.2 Ochrana spotřebitele při poskytování spotřebitelského úvěru 3.2.1 Právní úprava spotřebitelských úvěrů 3.2.1.1 Zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (zákon o spotřebitelském úvěru) Právní úprava spotřebitelského úvěru je obsažena ve zvláštním zákoně č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, který upravuje specifické podmínky smluv, v nichž je sjednáván spotřebitelský úvěr, jestliže smluvními stranami jsou fyzická osoba jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti na straně jedné a podnikatel na straně druhé.

15 JANKŮ, M. a kol., Základy práva pro posluchače neprávnických fakult, s. 367.

14

Účinnosti nabyl dne 1. ledna 2002. Daná problematika se bude dále řídit úpravou obchodního zákoníku, který v § 497 - § 507 vymezuje uzavírání smlouvy o úvěru. Dále úpravou občanského zákoníku, který upravuje v § 657 a § 658 smlouvu o půjčce. V souvislosti s ustanoveními občanského zákoníku je třeba dále upozornit zejména na § 52 - § 57, které pojednávají o spotřebitelských smlouvách, a v rámci toho na novou úpravu finančních služeb uzavíraných na dálku, která je obsažena v § 54a - § 54d. Pro spotřebitele představuje tato právní úprava významnou změnu v oblasti jejich ochrany. Hlavním cílem je vytvoření jednotných a průhledných pravidel pro realizaci spotřebitelského úvěru, které by eliminovaly aplikaci nepřiměřených podmínek spotřebitelského úvěru vůči spotřebiteli a zároveň vedly k vytvoření takové úrovně právního prostředí, která by byla srovnatelná s prostředím společného evropského trhu. Dozor nad dodržováním podmínek stanovených zákonem o spotřebitelském úvěru náleží České obchodní inspekci (dále „ČOI“).

3.2.1.2 Harmonizace právní úpravy s právem Evropských společenství Předmětná právní úprava představuje sjednocení české právní úpravy s právem členských zemí ES. Vychází ze směrnice Rady 87/102/EHS o sbližování zákonů a dalších právních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění směrnice 90/88/EHS a směrnice 98/7/ES (dále „Směrnice“)16. K její implementaci do národní právní úpravy, jakož i jiných směrnic týkajících se ochrany spotřebitele, se ČR zavázala čl. 92 Evropské dohody, která zakládá přidružení mezi ČR na straně jedné a ES a jejich členskými

státy

na

straně

druhé,

(viz

důvodová

zpráva

k

návrhu

zákona

o spotřebitelském úvěru). Tento vývoj je dokladem skutečnosti, že spotřebitelský úvěr je v současnosti již neodmyslitelnou, dynamickou součástí trhu, a jeho právní úprava je nezbytná. V roce 2002 představila Evropská komise nový návrh směrnice o spotřebitelském úvěru, tento návrh byl Evropským parlamentem přijat až v lednu 2008. Bližší seznámení s touto směrnicí je uvedeno v kapitole 4.2.5.

3.2.1.3 Obecný předpis k zákonu o spotřebitelském úvěru Názory jsou různé. Hovoří se o dvou kodexech, které se nabízejí jako obecné k speciálnímu zákonu o spotřebitelském úvěru. Jsou jimi občanský zákoník (dále „ObčZ“), který upravuje v § 657 a § 658 smlouvu o půjčce a obchodní zákoník (dále „ObchZ“) upravující v § 497 - § 507 smlouvu o úvěru.

16 Směrnice 87/102/EHS ze dne 22. 12. 1986, směrnice 90/88/EHS z 22. 2. 1990 a směrnice 98/7/ES z 16. 2. 1998.

15

V prvém případě je možno uvažovat o speciálnosti k ustanovení smlouvy o půjčce. Ve srovnání s požadavky Směrnice je však tato obecná úprava zcela nedostatečná, a nebylo by tak možno dosáhnout stejného účinku, jaký sleduje zákon o spotřebitelském úvěru. Smlouva o úvěru upravena ObchZ je smlouvou absolutní, což znamená, že se aplikuje na právní vztahy, ve kterých jsou smluvními stranami jak podnikatelé, tak osoby jiné než podnikatel. Tato skutečnost ovšem brání k posílení ochrany spotřebitele. Platí tedy, že úprava úvěru funguje v nezměněné podobě s tím, že pro vztahy uzavírané mezi spotřebitelem a podnikatelem se dále užije zvláštní právní úpravy, (viz důvodová zpráva k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru). K tomuto stanovisku se vyjádřili autoři M. Janků a kolektiv. Jejich názor je, že právní úprava zde je speciální úpravou vůči obecné úpravě smlouvy o úvěru, která je dána ObchZ17. Dále také T. Hulva, který říká, že důvodem je skutečnost, že jeden ze subjektů (poskytovatel) jedná v rámci své podnikatelské činnosti, a že smlouva o úvěru se řadí mezi absolutní obchody, což znamená, že se této právní úpravy užije vždy na právní vztahy, které svou povahou spadají pod určitou typovou smlouvu dle ObchZ, jež je právě tzv. absolutním obchodem. Zároveň tvrdí, že zákon upravující problematiku spotřebitelských úvěrů je komplexní, a další užití obchodněprávní úpravy nebude potřebné. Případná náhrada škody mezi stranami se pak bude řídit obecnou odpovědností za škodu dle ObčZ, neboť obchodněprávní úpravy se užije pouze v případě porušení povinností upravených v § 757 ObchZ, ne již v předpise k němu speciálním18. Lze tedy tvrdit, že právní úprava spotřebitelského úvěru je úpravou speciální vůči obecné úpravě smlouvy o úvěru, a tedy k ObchZ.

3.2.2 Vymezení základních pojmů Zákon o spotřebitelském úvěru pro své účely vymezuje v § 2 písm. a) - d) některé základní pojmy, uvedené níže. Spotřebitelem je výlučně fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván. Věřitelem se rozumí fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (dále „RPSN“), je definována jako procentní podíl z dlužné částky, který je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli za období jednoho roku. Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon

17 JANKŮ, M. a kol., Základy práva pro posluchače neprávnických fakult, s. 197. 18 HULVA, T., Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky, s. 24.

16

současně vylučuje určité druhy plateb, které za spotřebitelský úvěr považovány nejsou, a to především z důvodu nepřímé souvislosti s jeho poskytnutím. Spotřebitelským úvěrem není: 1. Platba, kterou spotřebitel platí za nesplnění závazku vyplývajícího ze smlouvy, ve které je sjednáván spotřebitelský úvěr. 2. Platba, kterou spotřebitel platí mimo kupní cenu, aniž byl na koupi poskytnut spotřebitelský úvěr. 3. Platba za převod peněžních prostředků a za vedení účtu, který je určen ke splácení spotřebitelského úvěru. To neplatí pro případ, kdy je tato platba nepřiměřeně vysoká a kdy spotřebitel nemá možnost volby způsobu placení. Do celkové výše spotřebitelského úvěru se však započítává cena za přijetí platby. 4. Platba související s účastí na dohodách, které se přímo neváží na smlouvu sjednávající spotřebitelský úvěr, a to i tehdy, když tyto dohody mají vliv na podmínky spotřebitelského úvěru. 5. Platba za pojištění nebo záruku, pokud se nejedná o pojištění nebo záruku, která má věřiteli zajistit splacení spotřebitelského úvěru v případě smrti spotřebitele, jeho invalidity, pracovní neschopnosti nebo nezaměstnanosti, a to maximálně ve stejné výši, jako je celková výše spotřebitelského úvěru, včetně úroku a jiných plateb spojených s poskytnutím spotřebitelského úvěru.

3.2.3 Předmět právní úpravy Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví některé podmínky smlouvy sjednávající spotřebitelský úvěr v souladu s právem ES. Zároveň však v § 1 odst. 2 vymezuje okruh smluv, na které se tato zvýšená ochrana spotřebitele nepoužije. Vyloučena je: a) Smlouva na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti (tedy např. hypoteční úvěr nebo úvěr ze stavebního spoření). b) Nájemní smlouva, která po uplynutí určité doby nezaručuje převod vlastnického práva nebo práva obsahově obdobného vlastnickému právu (např. operativní leasing). c) Půjčka poskytnutá bez úroku nebo jakékoli úplaty. d) Úvěr na průběžné poskytování služeb, za které spotřebitel může platit v průběhu jejich poskytování formou splátek. e) Úvěry nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 800 000 Kč. Je-li uzavřen větší počet smluv sjednávajících spotřebitelský úvěr za stejným účelem, považuje se pro tyto účely 17

za jediný spotřebitelský úvěr souhrn všech těchto smluv. Toto ustanovení má zamezit nekalým praktikám věřitelů, kteří by spotřebitelský úvěr rozdělili na několik úvěrů nižší hodnoty ve snaze vyhnout se aplikaci těchto ustanovení. f) Úvěr, jehož splatnost nepřesahuje 3 měsíce nebo je splatný nejvýše ve 4splátkách ve lhůtě nepřesahující 12 měsíců.

3.2.4 Požadavky na smlouvu Vzhledem ke skutečnosti, že může být spotřebitelský úvěr sjednán v různých typech smluv, stanoví zákon o spotřebitelském úvěru zvláštní podmínky, které musí být vedle podmínek obecně platných respektovány vždy, je-li sjednávána jakákoli smlouva obsahující závazek poskytnutí spotřebitelského úvěru. Pokud by byl totiž vytvořen zvláštní typ úvěrové smlouvy, nevztahoval by se režim upravený implementovanou Směrnicí na ostatní typy smluv sjednávajících spotřebitelský úvěr, a v praxi by to vedlo k relativně snadnému obcházení zákona a nebylo by tak dosaženo účelu, který Směrnice sleduje. Zásadní roli pro spotřebitele zároveň sehrává i dostatečné množství informací o podmínkách úvěru, nákladech na něj a o závazcích, které z něj plynou. Vedle obecných náležitostí proto musí smlouva sjednávající spotřebitelský úvěr dle § 4 zákona o spotřebitelském úvěru obsahovat některé další požadavky upřesňující podmínky úvěru:


Smlouva musí být uzavřena písemně z důvodu právní jistoty a zajištění důkazů pro případné spory. Jedno vyhotovení obdrží spotřebitel.




Musí obsahovat zákonem stanovené náležitosti, zejména RPSN na spotřebitelský úvěr včetně podmínek, za kterých může být upravena a které nesmějí záviset pouze na vůli věřitele.




Ve smlouvě musí být dána maximální výše spotřebitelského úvěru, stanovení výše jednotlivých splátek, jejich počtu a přesného časového rozvržení.




Dále musí smlouva stanovit jednotlivé platby, které budou placeny spolu se spotřebitelským úvěrem. Pokud nelze jednotlivé platby přesně určit, musí být stanoven alespoň příklad jejich výpočtu.




Smlouva musí obsahovat závazek věřitele informovat spotřebitele o průběhu plnění smlouvy a o všech změnách RPSN.

Zákon o spotřebitelském úvěru v § 3 stanoví, že je-li nabízen spotřebitelský úvěr nebo zprostředkování smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr reklamou nebo nabídkou zboží nebo služby obsahující úrokovou sazbu či jakékoli údaje týkající se nákladů na úvěr, musí být jejich součástí RPSN na spotřebitelský úvěr nebo příklad jeho 18

výpočtu. Hodnota RPSN ovšem nemusí být uvedena u úvěrů, kdy nejsou předem známy výše a termíny budoucích půjček a splátek.

3.2.5 Ukazatel RPSN 19 Roční procentní sazba nákladů, známější pod zkratkou RPSN, je jeden z řady významných ekonomických ukazatelů, který vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Umožňuje provést objektivní srovnání cen výrobku a nákladů na splácení spotřebitelského úvěru a posoudit tak jeho finanční náročnost. Povinnost informovat spotřebitele o výši tohoto ukazatele

ukládá

zákon

o

spotřebitelském

úvěru.

V případě

že

poskytovatel

spotřebitelského úvěru tuto povinnost nesplní, je jím poskytnutý úvěr automaticky úročen diskontní sazbou České národní banky20, což je pro spotřebitele nepochybně výhodnější. RPSN udává procentní podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru. Vypočítá se buď algebraicky, nebo numericky opakovanými aproximacemi za použití počítačového programu, jestliže hodnoty ostatních veličin rovnice jsou známy ze smlouvy či odjinud. Závazně stanovený vzorec RPSN je vymezen v příloze zákona o spotřebitelském úvěru, v práci je uveden v příloze č. 1. Základními vstupními parametry pro stanovení RPSN jsou:


výše úvěru,




údaj o termínu poskytnutí úvěru,




informace o výši jednotlivých splátek, poplatků a případných dalších plateb,




informace o lhůtě splatnosti.

Některé další ukazatele posuzující výhodnost spotřebitelského úvěru Výhodnost spotřebitelského úvěru lze vedle ukazatele RPSN posoudit několika dalšími ekonomickými ukazateli, např. ukazatelem úroková sazba, resp. úroková míra, který ovšem vyjma úroků nezohledňuje náklady s úvěrem spojené. Někdy bývá využíván i koeficient navýšení sloužící k výpočtu částky, kterou klient zaplatí navíc. Jeho nevýhodou v porovnání s předchozími ukazateli je nezohlednění časové hodnoty peněz. Každý z uvedených ukazatelů se vypočte na základě jiného vzorce a mají tedy jinou vypovídací schopnost. Zákon o spotřebitelském úvěru neukládá povinnost uvádět tyto ukazatele ve smlouvě či reklamě, jejich užití zcela závisí na rozhodnutí věřitele.

19 DUPAL, L. a kol., Rádce spotřebitele, s. 31-37. 20 Diskontní sazba ČNB činí 0,50 %, údaj ze dne 11. 5. 2009. Uvedená hodnota je nejnižší za dobu existence ČR.

19

3.2.6 Důsledky porušení povinností vyplývajících ze zákona 3.2.6.1 Doba splacení spotřebitelského úvěru Doba splacení spotřebitelského úvěru je stanovena ve prospěch spotřebitele. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 11 v zásadě deklaruje spotřebiteli právo na předčasné splacení úvěru včetně nároku na poměrné snížení celkových nákladů se spotřebitelským úvěrem souvisejících o takovou částku, aby splacením spotřebitelského úvěru před dobou splatnosti nezískal žádný z účastníků smlouvy o spotřebitelském úvěru nepřiměřený prospěch na úkor ostatních účastníků.

3.2.6.2 Odstoupení od smlouvy Využije-li spotřebitel svého práva na odstoupení od smlouvy o dodání zboží nebo služeb v případech, kdy tak stanoví zákon či smlouva, a nedojde tak k plnění na jehož úhradu byl spotřebitelský úvěr sjednán, má spotřebitel nárok na vrácení již splacené části úvěru, což plyne z § 8 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Navíc má nárok na náhradu případné škody, která mu tímto vznikla. Uplatnění práva na odstoupení od smlouvy nesmí mít za následek zvýšení ceny spotřebitelského úvěru ani uplatnění sankcí vůči spotřebiteli. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 deklaruje spotřebiteli právo na vrácení spotřebitelského úvěru a náhradu škody, kterou může písemně uplatnit také u věřitele, jestliže uzavře smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr s osobou jinou, než je dodavatel, a: a) mezi věřitelem a dodavatelem byla uzavřena smlouva o výhradním obchodním zastoupení při poskytování spotřebitelského úvěru, na jejímž základě byl poskytnut spotřebitelský úvěr, a b) oprávněný požadavek spotřebitele na řádné plnění nebo na náhradu škody, který spotřebitel uplatnil u dodavatele, nebyl uspokojen.

3.2.6.3 Přiměřené vypořádání V případě, že spotřebitelský úvěr slouží k pořízení zboží a toto zboží je vráceno věřiteli, resp. třetí osobě, musí dle ustanovení § 10 zákona o spotřebitelském úvěru dojít k přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem, popř. třetí osobou. Je totiž nutné, aby nedošlo k bezdůvodnému obohacení jedné ze smluvních stran. Jedná se zejména o případy, kdy součástí úroku jsou i splátky za cenu zboží, např. leasing. 20

3.2.6.4 Úročení diskontní sazbou Zákon o spotřebitelském úvěru v § 6 stanoví, že veškeré povinné náležitosti smlouvy, ve které je sjednáván spotřebitelský úvěr, musí být uvedeny buď přímo ve smlouvě, nebo v připojených obchodních podmínkách, které jsou její součástí. Nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru tyto náležitosti, tj. písemnou formu a obsahové náležitosti, pak se spotřebitelský úvěr pokládá za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou. Ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými. Tato sankce je účinná ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.

3.2.7 Základní členění spotřebitelských úvěrů Spotřebitelské úvěry lze členit podle několika kritérií: Podle účelu, na který je úvěr poskytován, rozeznáváme:


Účelové úvěry - jejich čerpání je vázáno na konkrétní, předem stanovený záměr uvedený ve smlouvě. Tyto peníze vlastně spotřebitel ani nevidí, jdou přímo na účet prodejce či dodavatele, u něhož danou věc pořídí. Zpravidla se zde řadí nákup na splátky, nebo také účelové osobní půjčky.




Bezúčelové (neúčelové) úvěry - záleží na spotřebiteli, na co získané finanční prostředky použije. Z důvodu neprůhlednosti účelu poskytují banky tento typ úvěru zpravidla při vyšší úrokové sazbě, jelikož je to pro ně rizikovější. Maximální výše úvěru bývá v porovnání s úvěry účelovými obvykle nižší.

Podle způsobu výplaty se člení úvěry na:


Hotovostní úvěry - spotřebiteli jsou finanční prostředky vyplaceny v hotovosti přímo na přepážce banky či nebankovní instituce. Převážnou většinu těchto úvěrů tvoří úvěry bezúčelové.




Bezhotovostní úvěry - spotřebiteli jsou zaslány finanční prostředky na bankovní účet.

Podle zajištění se úvěry dělí na:


Zajištěné úvěry - banka či nebankovní subjekt u těchto úvěrů vyžaduje zajištění zpravidla zástavním právem k věci movité či nemovité ve vlastnictví spotřebitele nebo ručením jiné osoby.




Nezajištěné úvěry - není u nich sjednán žádný zajišťovací nástroj. Jedná se většinou o nižší úvěrové částky nebo úvěry poskytované velmi bonitním klientům.

21

Podle doby splatnosti rozlišujeme:


Krátkodobé úvěry - doba splatnosti se pohybuje maximálně do 1 roku.




Střednědobé úvěry - jsou spláceny nejčastěji v rozmezí 2 - 4 let.




Dlouhodobé úvěry - doba splatnosti může dosáhnout až 10let21. Vedle výše uvedeného členění je možné rozdělit úvěry také z hlediska subjektu,

který úvěr poskytuje. V tomto případě jsou členěny na:


Úvěry přímé - spotřebiteli jsou poskytovány přímou bankou, příp. jinou finanční institucí. Smluvní vztah je sjednán mezi bankou a klientem.




Úvěry nepřímé - jsou poskytovány za účasti třetího subjektu, tedy společnosti prodávající zboží či služby na spotřebitelský úvěr, jež má uzavřenou smlouvu s úvěrovou společností, ve které jsou stanoveny pravidla plateb. Tento subjekt je pouhý zprostředkovatel úvěru. Zboží, které si spotřebitel vybere, se stává po schválení úvěrové smlouvy jeho majetkem a prodávajícímu je jeho hodnota po doručení příslušných dokumentů zpětně financována úvěrovou společností. Na tomto principu funguje většina splátkových prodejů22.

Dále pak podle způsobu poskytování úvěru na:


Jednorázové úvěry - jsou poskytnuty najednou ve sjednané výši a po jejich splacení v dohodnuté době splatnosti úvěrový vztah končí. Jedná se zejména o splátkový prodej a osobní půjčky.




Revolvingové úvěry - jsou opakované, neúčelové, převážně krátkodobé bankovní úvěry poskytované prostřednictvím stanoveného úvěrového rámce, který vymezuje maximální možnou výši čerpání finančních prostředků. Úvěrový rámec je neustále obnovován ve stejné nebo proměnlivé výši. Obvykle je však průběžně splácen a dochází tak k uvolnění rámce. Úroky hradí klient pouze za skutečně čerpaný úvěr. Revolvingové úvěry jsou obvykle poskytovány v některé z těchto forem: – Kontokorentní úvěr - je úvěr v pohyblivé výši do smluvně sjednaného rámce. Jedná se o úvěr spojený s běžným účtem, na němž může klient přecházet do debetu vymezeného úvěrovým rámcem. Je nabízen pouze bankovními institucemi, jelikož nebankovní instituce nemohou přijímat depozita, tedy vést běžný účet. – Kreditní karta - klient ji může použít k placení či výběru hotovosti a neuhradit své závazky bezprostředně, ale až během lhůty sjednané smlouvou. Splácení úvěru nemusí být pravidelné, obvykle však bývá stanovena minimální výše měsíční

21 ŠIMÁNKOVÁ, J., Jak na úvěry, s. 50 - 51. 22 DVOŘÁK, P., Bankovnictví pro bankéře a klienty, s. 538.

22

splátky. Stanovena bývá též lhůta pro bezúročné zúčtování, během kterého může držitel karty uhradit svůj závazek, aniž by byl zatížen úrokem23. Úvěry je možné dále dělit i podle dalších hledisek, např. podle čerpání na úvěry jednorázové a postupné, přičemž většina spotřebitelských úvěrů je čerpána jednorázově, podle frekvence splácení, která může být měsíční, čtvrtletní, pololetní apod., nebo podle metody splácení je možno rozlišovat úvěry, u kterých se jistina i úrok platí jednorázově, úvěry, kde se jistina platí jednorázově a úrok v pravidelných splátkách a úvěry, kde se jistina i úrok splácí postupně. Je možná vzájemná kombinace všech uvedených kategorií. Na základě těchto kriterií jsou pak jednotlivým typům úvěrů přiřazeny různě vysoké úrokové sazby, popř. odlišné požadavky na jejich zajištění24.

3.3 Institucionální rámec ochrany spotřebitele S ohledem na skutečnost, že je spotřebitel ve svém přirozeném vztahu vůči věřiteli v postavení fakticky nerovném, znamená tento fakt povinnost pro stát vyplývající z Listiny základních práv a svobod, zajistit rovnost těchto subjektů v jejich právním vztahu. Stát je tak povinen vytvářet nejen politické a právní, ale též institucionální zajištění této ochrany prostřednictvím dozorových orgánů25. Na ústřední úrovni zajišťuje ochranu spotřebitele zejména Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (dále „MPO ČR“). Od června 2006 podporuje vzdělávání spotřebitelů v oblasti

spotřebitelských

práv,

finančních

služeb

a

bezpečnosti

spotřebitelů

na internetovém portálu Dolceta (Development of On Line Consumer Education Tools for Adults)26. Každý členský stát má svou vlastní verzi portálu, jak z hlediska jazyka, tak adaptace na národní právní prostředí. MPO ČR podporuje též nevládní spotřebitelské organizace. Je mu podřízena ČOI, s níž současně působí celá řada vládních a nevládních organizací hájících zájmy spotřebitelů, neboť v rámci rozšiřujícího se vnitřního trhu EU narůstá potřeba efektivně zlepšovat pomoc spotřebitelům při řešení jejich sporů a zkulturňování tržních vztahů. Všechny tyto organizace si kladou za cíl podporovat výměnu informací o řešení spotřebitelských sporů a zvýšit tak povědomí spotřebitelů o jejich právech a povinnostech27.

23 DVOŘÁK, P., Bankovnictví pro bankéře a klienty, s. 538. 24 ŠIMÁNKOVÁ, J., Jak na úvěry, s. 51. 25 HULVA, T., Ochrana spotřebitele, s. 75. 26 Dostupné z . 27 Dostupné z .

23

3.3.1 Česká obchodní inspekce ČOI je ustanovena zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Je stěžejním orgánem s nejširší působností v oblasti ochrany spotřebitele vykonávajícím dozor nad dodržováním zákona o spotřebitelském úvěru. Ochrana hospodářských zájmů spotřebitelů je jednou z priorit sledovaných při výkonu kontrolní činnosti. V tomto ohledu § 2 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci stanoví, že: ČOI kontroluje právnické a fyzické osoby prodávající nebo dodávající výrobky a zboží na vnitřní trh, poskytující služby nebo vyvíjející jinou podobnou činnost na vnitřním trhu nebo poskytující spotřebitelský úvěr nebo provozující tržiště (tržnice) pokud podle zvláštních právních předpisů nevykonává dozor jiný správní úřad. Kontroluje, zda nedochází ke klamání spotřebitele a zda osoby poskytující spotřebitelský úvěr dodržují podmínky stanovené zákonem. Zajišťuje poradenskou a informační činnost. Významnou roli sehrává preventivní činnost ČOI spočívající v zobecňování a zveřejňování výsledků kontrol na webových stránkách ČOI či médií, ve snaze zvýšit informovanost o zjištěných nedostatcích a předcházet tak jejich vzniku. Důležitou pravomocí je ukládání sankčních a jiných opatření. Při porušení zákona může uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Jejím prostřednictvím však nelze dosáhnout finančního vyrovnání, o něm rozhoduje soud. Za účelem zvyšování ochrany a bezpečnosti spotřebitele spolupracuje ČOI s jinými správními úřady, státními orgány a institucemi, jakož i s občanskými či profesními stavovskými sdruženími28.

3.3.2 Občanské spotřebitelské organizace Spotřebitelské organizace vznikají na základě zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Jejich činnost je založena na profesionální a dobrovolné úrovni. V celkovém pojetí ochrany spotřebitele sehrávají nezastupitelnou úlohu, neboť jednak zastupují zájmy spotřebitelů a jednak vyvíjejí tlak na stát a jeho instituce, aby se systém ochrany spotřebitele zlepšoval ve prospěch spotřebitelů a zároveň aby působil jako systém důvěryhodný a účinný. Jejich hlavními prioritami je vzdělávání spotřebitelů, shromažďování a šíření informací souvisejících s jejich ochranou. Vydávají časopisy, letáky, brožury, které informují spotřebitele o aktivitách organizací a aktuálním dění v oblasti ochrany spotřebitelských práv, zprostředkovávají spotřebitelské testy tak, aby s nimi byl seznámen co nejširší okruh spotřebitelů. Realizují řadu dalších aktivit zaměřených na zlepšení postavení spotřebitelů, např. prostřednictvím připomínkování zákonů v oblasti obrany spotřebitele upozorňují na nezákonné či neetické chování podnikatelských subjektů. Věnují se poradenské

28 TOMANČÁKOVÁ, B., Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady, s. 135 - 138.

24

činnosti, která umožňuje spotřebitelům operativně konzultovat jejich problémy. Jejich relativně silné postavení v právní oblasti může sehrát při obraně spotřebitelských práv významnou roli, neboť mohou být účastníkem soudního řízení v oblasti ochrany spotřebitele, tzn., že mohou i navrhovat zahájení soudního řízení. V ČR působí řada takovýchto sdružení. Mezi nejvýznamnější z nich patří:


Sdružení obrany spotřebitelů ČR (http://www.spotrebitele.info/),




Sdružení českých spotřebitelů (http://www.regio.cz/spotrebitel),




Občanské sdružení spotřebitelů TEST (http://www.dtest.cz/),




Spotřebitel.cz (http://www.spotrebitel.cz/),




Asociace občanských poraden (http://www.obcanskeporadny.cz/),




Evropské spotřebitelské centrum (http://www.mpo.cz/esc)29.

29 Dostupné z: .

25

4 VLASTNÍ PRÁCE 4.1 Zhodnocení situace na trhu spotřebitelských úvěrů ČR 4.1.1 Zadluženost domácností Negativní vnímání zadluženosti bylo v české společnosti upevňováno po celou řadu let. V poslední době se však domácnosti zadlužují nebývalým tempem. Příčiny jsou spatřovány ve změně kdysi rezervovaného postoje k dluhům, výrazné orientaci na spotřebu ovlivněné většími spotřebními možnostmi, v demografických změnách (neustále se zvyšující poptávka obyvatelstva po vlastním bydlení), změnách v preferencích obyvatel, růstu životního standardu a reálné mzdy či snadné dostupnosti úvěrů. Na straně poskytovatelů úvěrů je to potom podněcování rozsáhlými inovacemi a marketingovými kampaněmi, v některých případech i ochota slevit z marží30. Objem úvěrů domácnostem se projevuje na ukazateli zadluženosti domácností31. V letech 1997 - 2007 zaznamenal narůstající tendenci, zadluženost domácností stoupla 14 krát, u úvěrů na bydlení dokonce 43 krát. Zatímco v roce 1997 představoval celkový objem úvěrů domácnostem ve výši 48,5 mld. Kč pouze 2,7 % nominálního HDP32, v 1. polovině 2008 to bylo již 26,2 % HDP ve výši 945 mld. Kč a v říjnu roku 2008 přesáhlo zadlužení hranici 1 bilionu Kč, (viz graf 1), který rovněž dokládá fakt, že se domácnosti zadlužují především z důvodu řešení bytových potřeb. Tyto úvěry tvoří téměř 60 % zadlužení domácností, následují úvěry na spotřebu s 30%. I přes to, že se jedná o obrovskou sumu peněz, tempo zadlužování domácností zpomaluje. Zatímco ještě ve 3. čtvrtletí rostla zadluženost 1,565% tempem, ve 4. čtvrtletí to bylo pouhých 1,316 %, (viz graf 2). Jedním z důvodů, proč dochází ke snižování objemu poskytnutých úvěrů, se jeví obavy lidí z ekonomické krize vyvolávající jejich odpovědnější chování na straně jedné, na straně druhé je to pak odpovědnější přístup finančních institucí.

30 Dostupné z: .

/csu/redakce.nsf/i/30_7_2008_cesi_se_rekordne_zadluzuji_

31 Ukazatel zadlužení domácností se vypočítá jako podíl částky dluhu domácností k HDP. 32 Nominální HDP je hodnota produkce vyjádřená v aktuálních tržních cenách.

26

Graf č. 1: Celková zadluženost domácností v letech 2005 - 2008 (v mld. Kč)

Pramen: MF ČR, ČNB, vlastní zpracování Graf č. 2: Tempo růstu zadluženosti domácností (VIII. 2007 - XII. 2008)

Pramen: , vlastní zpracování

Jak zachycuje následující graf, ve srovnání se zbytkem Evropy zůstává úroveň zadlužení domácností ČR vztažená k HPD stále relativně nízká. Spolu s ní takto nízké zadlužení vykazují i některé další země střední a východní Evropy, které podobně jako ČR z důvodu nedávné transformace na tržní ekonomiku dosud nestačily naakumulovat množství úvěrů běžné v zemích západní Evropy33.

33 Dostupné z:

27

Graf č. 3: Srovnání zadlužeností domácností EU

Pramen: MF ČR, vlastní zpracování

Na celkové zadluženosti domácností participují z 83% banky, na zbytku potom ostatní finanční instituce, které se orientují především na poskytování úvěrů na spotřebu.

4.1.2 Trh spotřebitelských úvěrů Objem spotřebitelských úvěrů rok od roku stoupá, ovšem z hlediska jeho podílu na celkových úvěrech domácnostem poskytnutých od všech finančních institucí je tomu opačně, (viz graf 1). Důvodem je především intenzivní růst hypotečních úvěrů, zhoršující se ekonomická očekávání obyvatel ČR, za kterými stojí zejména rostoucí inflace hlavních položek spotřebního koše, či odpovědnější chování lidí po událostech na finančních trzích, neboť domácnostem rostou reálné příjmy nejpomaleji za posledních 10 let34. Graf č. 4: Bankovní a nebankovní úvěry domácnostem na spotřebu (v mld. Kč)

Pramen: ČNB, vlastní zpracování

34 Dostupné z: .

28

Podle informací uveřejněných ČNB vystoupaly spotřebitelské úvěry v závěru roku 2008 na 304,8 mld. Kč, což tvořilo 29,5 % celkových úvěrů domácnostem, (viz graf 4). Jednalo se o částku o 122,8 mld. Kč vyšší než v roce 2005. Banky tak za pouhé tři roky poskytly domácnostem na spotřebu o 67 % vyšší objem peněz. Tato sféra je téměř z poloviny obsazena jinými finančními institucemi než obchodními bankami, tj. leasingovými společnostmi a společnostmi splátkového prodeje. Ty z částky 304,8 mld. Kč poskytly spotřebitelské úvěry do konce roku 2008 ve výši 134,4 mld. Kč, tj. 44,1 % celkových úvěrů na spotřebu. V prvním čtvrtletí 2008 byl vůbec poprvé zaznamenaný pokles stavu spotřebitelských úvěrů a to o 0,6 %35. Vzhledem k velkému počtu obchodních případů je z pohledu finančních institucí riziko související s poskytováním spotřebitelských úvěrů diverzifikovanější, nicméně z pohledu nízkopříjmových domácností mohou spotřebitelské úvěry znamenat i problém. V porovnání s ostatními druhy úvěrů jsou právě spotřebitelské úvěry ty, které vykazují jednoznačně nejvyšší míru rizika nesplácení, což dokazuje každoročně stoupající počet nařízených exekucí, který ke konci roku 2007 dosahoval až 428 000 případů, (viz graf 5)36. Prudký nárůst počtu exekucí je neustále stavěn do centra pozornosti široké veřejnosti i médií. Ovšem dále již není zmiňováno, v jakých hodnotových relacích se exekuce pohybují, což je zavádějící. Je totiž rozdíl, zda se jedná o tisíce či statisíce korun. Graf č. 5: Vývoj počtu exekucí v letech 2001 - 2007

Pramen: Exekutorská komora ČR, vlastní zpracování

35 Získat kompletní data o spotřebitelských úvěrech poskytnutých všemi finančními institucemi je obtížné. Problém je spatřován především na straně nebankovních institucí, jenž mají na rozdíl od obchodních bank povinnost poskytovat ČNB informace o poskytnutých úvěrech teprve od 4. května 2005. Banky mají tuto povinnost bezprostředně od vstoupení na trh, nejstarší údaje jsou z roku 1993. 36 V této souvislosti je potřeba zmínit, že uvedený počet exekucí se netýká pouze nesplácených spotřebitelských úvěrů. Vedle bank a nebankovních věřitelů má množství z nich svůj původ taktéž v drobných pohledávkách od věřitelů, kterými jsou zdravotní pojišťovny, dopravní podniky, distributoři energií, vodárenství, telekomunikační operátoři a další. Smyslem je poukázat na to, že s rostoucím objemem poskytovaných spotřebitelských úvěrů stoupá i počet nařízených exekucí, neboť jak bylo zmíněno, jsou to právě spotřebitelské úvěry, které jednoznačně vykazují nejvyšší míru rizika nesplácení, a podílejí se tak velkou měrou na růstu počtu nařízených exekucí.

29

4.1.3 Finanční krize a spotřebitelský úvěr Současná finanční krize se začala projevovat v USA v polovině března 2007, výrazněji až v polovině července a v Evropě v polovině srpna. Názory na její vznik jsou různé. Její podstata spočívá v tom, že pracovníci amerických hypotéčních bank nerozvážně poskytovali hypotéky lidem, kteří je nikdy nebyli schopni splácet. Neuváženost tohoto konání byla tažená prémií za každou získanou hypotéku (např. jak vyplynulo z americké televizní reklamy, hypotéky byly poskytovány i osobám bez zaměstnání právě propuštěným z vězení). Enormní množství těchto nesplatitelných hypoték pak finanční instituce prodávaly s velkým ziskem jiným bankám po celém světě a světový finanční systém začal postupně krachovat. Český finanční systém prozatím zůstává od globální finanční krize relativně izolován, i když určité dopady se začaly postupně dostavovat. Mimo makroekonomických dopadů souvisejících s utlumením ekonomické aktivity v eurozóně zaznamenal určité napětí i český finanční trh. Bankovní sektor na finanční krizi zareagoval zpřísňováním úrokových i neúrokových podmínek, snižuje se i tempo poskytování úvěrů. Posuzují klienty přísněji, neboť stoupá podíl nesplácených úvěrů. Dle odhadů ČNB by se mohla míra nesplácení úvěrů v letošním roce z nynějších 3 % zvednout až na 5-6 %. Na druhou stranu došlo také ke snížení zájmu o půjčky ze strany klientů, kteří jsou letos podle odborníků

kvůli

hospodářské

recesi

při

zadlužování

opatrnější.

Tento

pokles

zaznamenává většina bank v ČR, naopak mírně rostoucí poptávku po úvěrech oznámily nebankovní instituce. Zadlužování domácností, jež je motivované spotřebou, nikoli dlouhodobou investicí, což by mohlo sehrát v ČR roli s podobnými následky, které má současná hypoteční krize v USA. Nebezpečí plyne jak ze strany bank, které umožňují splácení úvěru úvěrem, byť s větší obezřetností, tak ze strany neodpovědného chování spotřebitelů, kteří si často půjčují neúměrné sumy svému příjmu. Problém spotřebitelských úvěrů spočívá i ve struktuře lidí, kteří se k jejich čerpání uchylují, poněvadž se jedná převážně o lidi s podprůměrnými až slabými příjmy, kteří se navíc o podmínky úvěru zajímají minimálně. Dle odhadů přibližně jen 10 % dlužníků ví, kolik činí jejich RPSN. Mezi rizika související se spotřebitelskými úvěry, jež mohou vést k negativnímu vývoji v české ekonomice, patří zejména pád realitního trhu, prudký růst úrokových sazeb či snížení reálného příjmu domácností v důsledku celosvětové ekonomické krize. Politici sdružení do iniciativy Stop lichvě! chtějí současnou situaci zlepšit vzděláváním, poradenstvím a především změnou legislativy ve prospěch dlužníka. Chtějí např. zákonnou redefinici lichvy, rozšíření odpovědnosti za špatnou půjčku na stranu jejího

30

poskytovatele, zavedení státního dozoru či regulaci reklamy, která by zahrnovala i stanovení minimální velikosti písma pro sazbu RPSN v poměru k velikosti inzerátu37.

4.2 Spotřebitelský úvěr 4.2.1 Základní typy spotřebitelských úvěrů 38 Na trhu působí řada bankovních a nebankovních institucí poskytujících spotřebitelské úvěry, což zajišťuje jejich poměrně širokou nabídku. Každá finanční instituce ovšem stanoví mírně odlišné podmínky. Tato skutečnost musí být vzata v úvahu v rámci celé vlastní části práce. Po provedení analýzy finančních produktů nabízených spotřebitelům různými finančními institucemi a na základě ní byl sestaven přehled základních typů spotřebitelských úvěrů. Z analýzy vyplynulo, že prioritou bank je především poskytování osobních půjček, kontokorentních úvěrů, kreditních karet, splátkových karet nebo americké hypotéky. Nebankovní instituce se zaměřují rovněž na osobní půjčky, dále potom na úvěrové karty a splátkový prodej. Na základě analýzou zjištěných informací jsou zde uvedeny podrobnější charakteristiky jednotlivých typů spotřebitelských úvěrů: Osobní půjčka je typem spotřebitelského úvěru, který je možno získat během jednoho dne. Úrokové sazby se pohybují v nižších hodnotových relacích (6,90 - 14,90 %, u některých nebankovních institucí však přesahují hodnotu 15%). Nevýhodou je zde řada poplatků, např. měsíčních či za zpracování úvěru, které zdražují především úvěry malé. Obecně však platí, že u úvěrů nad 30 000 Kč se jedná o jednu z nejlevnějších půjček. Jako názorná ukázka osobní půjčky byl zvolen produkt České spořitelny, v současnosti největší banky v ČR. Tiskopis smlouvy je uveden v příloze č. 2. Kontokorentní úvěr je krátkodobý bankovní úvěr sjednaný k běžnému účtu, který nabízí možnost čerpání peněžních prostředků do debetu. Čerpání je ovšem omezeno limitní částkou a v případě jejího překročení hrozí vysoká sankce (25 - 30 %). Výši kontokorentu stanovují banky, pohybuje se v rozmezí 5 000 - 200 000 Kč, běžně se jedná o jedno-, dvoj-, nebo trojnásobek měsíčního příjmu. Obvykle nebývá stanovena pevná splátka, klient je však povinen úvěr splatit ve stanovené lhůtě, zpravidla do jednoho roku od prvního čerpání kontokorentního úvěru. Je-li v uvedené lhůtě, popř. před touto lhůtou debetní zůstatek vyrovnán, lze kontokorentní úvěr čerpat opakovaně. Úroky hradí klient pouze za období, ve kterém vykazuje jeho účet debetní zůstatek. Jelikož kontokorentní úvěr patří mezi neúčelové a nezajištěné úvěry, bývá s ním spojena vyšší úroková sazba, 37 Dostupné z: . 38 Aktuální údaje této kapitoly ke dni 27. 4. 2009.

31

která se aktuálně pohybuje v rozmezí 11,00 - 17,90% p. a. a značně se u jednotlivých bank liší. Tiskopis smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru je uveden v příloze č. 3. Kreditní (úvěrová) karta je v současnosti velmi populárním úvěrovým nástrojem pro financování běžných potřeb. Pro karty vydávané nebankovními úvěrovými institucemi se vžil termín úvěrová karta. Na rozdíl od karty debetní, se kterou ji lidé často zaměňují, představuje kreditní karta úvěr a není vydávána k běžnému účtu. Banka na ni poskytne úvěrový rámec, který lze využít kdykoli. Výše úvěrového rámce je u jednotlivých bank a produktů různá. Aktuální minimální hranice je 5 000 Kč, maximální potom 600 000 Kč. Vyrovnávat úvěrový rámec se musí pravidelně každý měsíc, a to splátkou, jejíž výše je limitována pouze stanoveným minimem. Převážně se jedná o určité procento (3,2 - 5 %) z celkové dlužné částky, někdy také procento z úvěru, či pevně stanovenou hodnotu (obvykle v rozmezí 100 - 500 Kč). Nicméně zaplacením vyšší splátky se zkracuje doba splácení a současně se tak snižuje i úročený dluh. Výše úroku z úvěru bývá obvykle udávána v procentech za měsíc (aktuální sazby jsou v rozmezí 1,23 2,20 % p. m.). Na první pohled se zdají být tyto hodnoty relativně nízké, pokud ovšem převedeme měsíční úrok na roční, mohou úroky dosahovat až 27% p. a. Tiskopis smlouvy o kartovém úvěrovém účtu je uveden v příloze č. 4. S kreditní kartou je spojena relevantní výhoda v podobě bezúročného období. Bezúročné období je obecně doba od zaúčtování transakce kreditní karty do určitého dne v následujícím měsíci, po kterou nejsou účtovány žádné úroky. Aby tato výhoda platila, musí klient do data splatnosti uhradit celou čerpanou částku z karty. Bezúročné období trvá běžně od 45 do 55dnů. Za určitých podmínek může být kratší, ale i delší. Uvedeme-li si to na příkladu za předpokladu, že délka trvání bezúročného období je 45 dnů a uzavření zúčtovacího období je stanoveno na poslední den v měsíci, potom transakce z 1. června nemusí být úročena do 15. července. Zato platba z 25. června bude mít den splatnosti stejný, ale délka lhůty tak dosáhne pouhých 20dnů. Za jistých okolností však může klient délku bezúročného období prodloužit a využít tak jeho výhod mnohem efektivněji. Důležitou roli zde sehrává okamžik zaúčtování čerpané částky na účet klienta, který není shodný s okamžikem platby kartou. Vysvětleme si to opět na příkladu za stejných předpokladů jako v předchozím příkladu, doplněných o podmínku, že mezi okamžikem platby a transakce na účtu klienta bude prodlení v délce 3 dnů (běžně trvá 2 až 3 pracovní dny). Klient zaplatí kartou dne 29. července, ale transakce na jeho účtu proběhne s prodlením, tedy 1. srpna. V dané chvíli je již uzavřeno zúčtovací období za měsíc červenec, pro které je lhůta splacení bez úroků 15. srpna. Platba kreditní kartou ze dne 29. července tak spadá do srpnového zúčtovacího období a klientovi se prodlužuje lhůta bezúročného splacení do 15. září. Bezúročné období tedy trvalo 49 dnů (29.7. - 15.9.), přestože banka nabízí maximální délku 45 dnů. Výše uvedené příklady byly pouze modelovým znázorněním výhod bezúročného období. Vše se odvíjí od podmínek 32

bezúročného období, které si jednotlivé finanční instituce nastaví. Uzavření zúčtovacího období nemusí být stanoveno na poslední den v měsíci, stejně tak datum splatnosti bez úročení připadá u jednotlivých institucí na jiný den. Splátková karta se používá obdobně jako karta kreditní. Nemá ovšem bezúročné období a většinou se u ní platí minimální nebo žádné měsíční poplatky. Splátkový prodej nemusí vždy znamenat pouze prodej na splátky. Touto formou se dají půjčit i peníze. Jedná se o oblíbený způsob pořízení spotřebitelského zboží v případě, že klient potřebuje rozložit zaplacení ceny zboží do delšího časového období. Úrokové sazby se podobně jako u kreditní karty pohybují ve vyšších hodnotových relacích (25 % a více), ale v rámci speciálních nabídek (např. bez navýšení) mohou být i nižší. Splátkové společnosti obvykle nabízejí nákup na splátky prostřednictvím sítě prodejců jako jednu z možností získání zboží. Namísto splacení celé ceny zboží v hotovosti hradí klient hotově pouze akontaci, tedy určitou procentní část ceny zboží, a zbytek pak splácí v pravidelných splátkách. Záleží na klientovi, jak velkou akontaci si v rámci možností dané splátkové společnosti zvolí. Nejnižší možná akontace bývá obvykle 10 %. Tímto se splátkový prodej odlišuje od klasického bankovního spotřebitelského úvěru, neboť banka půjčuje bez akontace. Nevýhodou bankovního úvěru jsou však mnohdy vysoké počáteční poplatky a poplatky za správu úvěru. Finanční leasing je obdobou splátkového prodeje. Je založen na dlouhodobém pronájmu předmětu leasingu s následným převodem vlastnictví na nájemce. Nebezpečí škody i náklady spojené s provozem, údržbou a opravami přecházejí na nájemce již okamžikem prvního předání předmětu leasingu. Vlastníkem předmětu je po celou dobu splácení leasingová společnost, a teprve po splacení celé částky přechází vlastnictví na nájemce. Délka pronájmu s následnou koupí najaté věci se liší podle povahy předmětu leasingu a zároveň podle nabídky dané leasingové společnosti.

Podobně jako délka

finančního leasingu se liší i výše akontace či první mimořádné splátky, která se pohybuje v rozmezí 0 - 70% pořizovací ceny předmětu. Podmínky bývají v rámci nabídek jednotlivých společností odlišné. „Půjčka do domu“ představuje jednu z forem spotřebitelského úvěru, kterou v současnosti na trhu nabízí velké množství společností. Obchodní zástupce společnosti přinese klientovi peníze až do domu. Jedná se o půjčku velmi komfortní, na druhou stranu však velmi drahou. Důkazem jsou hodnoty RPSN, které často přesahují 100 % p. a. I tyto společnosti půjčují peníze s jistou obezřetností, a pokud jsou ochotny finanční prostředky půjčit, s vysokou pravděpodobností může klient získat potřebné finanční prostředky v bance či jinde a to podstatně levněji. Tento typ spotřebitelského úvěru se jeví jako nejméně výhodný. Vyplatí se tedy nebýt pohodlný a půjčit si chybějící finanční prostředky jinde nebo využít jiných forem spotřebitelského úvěru. 33

Americká hypotéka je neúčelový spotřebitelský úvěr zajištěný nemovitostí. Na rozdíl od klasických hypoték nemusí být získané prostředky využity na nákup nemovitostí, ale mohou být použity prakticky na jakékoliv zboží a služby. Výhodou americké hypotéky je nižší úrok než u jiných půjček jištěných nemovitostmi a delší doba splatnosti (3 - 20 let) než u klasických spotřebitelských úvěrů. Nevýhodou jsou pak vysoké poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru, které činí okolo 150Kč měsíčně, záleží však na podmínkách konkrétní společnosti. Minimální výše těchto úvěrů se pohybuje v rozmezí 150 000 - 200 000 Kč, úroková sazba v rozmezí 5,50 - 9,74 % p. a. Tiskopis smlouvy o úvěru (americká hypotéka) je uveden v příloze č. 5.

4.2.2 Srovnání jednotlivých typů spotřebitelských úvěrů Téměř každá banka či nebankovní instituce v ČR nabízí spotřebitelský úvěr. Mnohdy však používají jiné označení a slovo úvěr nahrazují slovem půjčka. Nabídka těchto úvěrů je velmi rozmanitá, stejně tak i přístup jednotlivých finančních institucí k informování klienta se liší. Některé uvádějí veškeré informace o úvěru, jiné pouze povinné náležitosti a upřednostňují osobní kontakt, kde klientům sdělí informace a RPSN spočítají na míru hodnoty jejich úvěru. Některé z nich také stanoví výhodnější podmínky pro své stávající klienty, jiné zase nevyžadují některé z poplatků s poskytnutím úvěru související. Jelikož na trhu působí velké množství bankovních i nebankovních institucí a srovnání výše zmíněných typů spotřebitelských úvěrů by bylo obtížné, a v případě volby finančního produktu pouze některé z institucí neobjektivní, neboť žádná z těchto institucí neposkytuje všechny typy spotřebitelských úvěrů současně, bude provedeno pouze jejich obecné srovnání. Existuje mnoho variant jak a kde potřebné finanční prostředky získat. Toto rozhodnutí je však potřeba pečlivě zvážit, neboť každá částka si žádá jiné řešení. Pouhým porovnáním úrokových sazeb lze usoudit, že nejlepším řešením jsou osobní půjčky. To ovšem nemusí platit vždy. Takovéto půjčky jsou spojeny s řadou dalších poplatků (např. za poskytnutí úvěru, správu úvěru), které jsou jejich nedílnou součástí a úvěry nižších částek (obecně do 30 000 Kč) se takto velmi prodraží. Naopak nad tuto hranici jsou osobní půjčky „nejlevnější“ volbou získání finančních prostředků. Jako ideální nástroj pro nákup zboží v hodnotě několika tisíců korun se jeví kontokorentní úvěr, kreditní (úvěrová) karta či karta splátková. Srovnáme-li úrokové sazby těchto platebních instrumentů, nejnižší sazba je u kontokorentního úvěru. Tato nevýhoda je ovšem u kreditní karty kompenzována bezúročným obdobím, a je zde poměrně velká šance na splacení zapůjčených finančních prostředků v době trvání tohoto období, čímž je možno vyhnout se oproti kontokorentnímu úvěru téměř dvojnásobné výši úrokové sazby. Nutné je ovšem podotknout, že bezúročné období se obvykle vztahuje 34

na platby kartou u obchodníků, tedy na bezhotovostní operace. U hotovostních transakcí, jako je např. výběr z bankomatu, mnohdy výhody bezúročného období uplatnit nelze. Vhodnější je potom využít klasickou debetní platební kartu. Splátková karta je obdobou karty kreditní. Rozdíl spočívá v tom, že nemá bezúročné období, ale naopak je spojena s minimálními či žádnými poplatky. Ke zmíněným třem nástrojům je možno za jistých okolností přiřadit i splátkový prodej, který je prioritou nebankovních institucí. Rozlišovacím kritériem je zde ukazatel RPSN. Dosahuje-li RPSN u splátkového prodeje hodnoty nižší než 25 %, má smysl jej využít. V opačném případě je vhodnější použít některý z předcházejících instrumentů. V případě potřeby vyšších úvěrových částek (v řádech několika desítek tisíc korun) se jako vhodný nástroj financování nabízí americká hypotéka, splátkový prodej či finanční leasing. Finanční leasing s sebou přináší jisté nevýhody, jimiž jsou výrazně omezená vlastnická práva k předmětu leasingu, neboť po celou dobu pronájmu patří leasingové společnosti, což způsobuje jistá omezení v tom, jak může kupující s předmětem leasingu nakládat (nemůže např. provádět úpravy bez souhlasu leasingové společnosti). Naopak při nákupu na splátky či v případě americké hypotéky má kupující větší volnost, neboť se stává vlastníkem předmětu koupě ihned. Výhodou leasingu je na rozdíl od ostatních typů spotřebitelských úvěru významné to, že riziko inflace obvykle podstupuje leasingová společnost. Výhodou americké půjčky je ve srovnání s jinými formami spotřebitelských nižší úrok a delší doba splatnosti. Nevýhodou však poměrně vysoké poplatky.

4.2.3 Postup při získávání spotřebitelského úvěru Jednotlivé fáze realizace úvěru jako takového sestávají z následujících etap: 1. Podání žádosti o poskytnutí úvěru (tiskopis žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru je uveden v příloze č. 6), 2. úvěrová analýza (hodnocení důvěryhodnosti klienta), 3. uzavření úvěrové smlouvy a uvolnění čerpání úvěru, 4. kontrola dodržení podmínek stanovených úvěrovou smlouvou, 5. úvěrová operace končí splacením úvěru včetně úroků, po němž následuje uvolnění záruk.

4.2.3.1 Žádost o spotřebitelský úvěr Samotnému uzavření úvěrové smlouvy a hodnocení kredibility klienta předchází předložení žádosti o úvěr finanční instituci, u níž klient zamýšlí úvěr čerpat. K tomuto účelu obvykle mají finanční instituce speciální formuláře, které jsou přístupné v papírové podobě nebo podobě elektronické na internetových stránkách dané finanční instituce. 35

Usnadňují klientovi sestavit žádost způsobem, který finanční instituce vyžaduje. Jednotlivé požadované náležitosti se u jednotlivých finančních institucí jako i u různých druhů úvěrů mírně odlišují. Existují však předepsané náležitosti formuláře žádosti, které vyžadují bezmála všechny finanční instituce nabízející spotřebitelský úvěr, a které musí zároveň splňovat náležitosti požadované zákonem. Jedná se zejména o:


Identifikační osobní údaje klienta (tj. jméno a příjmení, datum a místo narození, rodné číslo, státní občanství),




kontakt (adresa - trvalý nebo jiný pobyt, telefon, e-mail),




informace o právních, majetkových, hospodářských a finančních poměrech klienta,




informace o požadovaném druhu úvěru (účel, výše úvěru, měna, RPSN, počet splátek, výše splátek)




návrh předpokládaného režimu čerpání a splácení úvěru,




nabídku způsobu zajištění. Žádost klienta o poskytnutí spotřebitelského úvěru je dále doplněna o další bankou

vyžádané podklady a přílohy (standardně užívanou přílohou je potvrzení o výši příjmů). Druh a počet těchto příloh je závislý na účelu poskytovaného spotřebitelského úvěru. Při žádosti je klient většinou vyzván, aby předložil jeden až dva doklady za účelem prokázání totožnosti. Obvykle je to občanský průkaz a jako další potom řidičský průkaz, cestovní pas, rodný list, průkaz zdravotní pojišťovny či průkaz studenta VŠ.

4.2.3.2 Podmínky pro získání úvěru Pro získání spotřebitelského úvěru musí žadatel splnit základní podmínky, které však mohou být u každé instituce odlišné. K nejčastějším z nich patří:


Trvalé bydliště na území ČR.




Státní občanství ČR. Některé banky podmínku českého občanství nemají a spotřebitelský úvěr tedy poskytnou i cizincům s trvalým pobytem na území ČR, úvěr je ovšem tímto způsobem poskytován výjimečně.




Zletilost. Některé finanční instituce omezují poskytování úvěrů osobám ve věku nad 65 let. Důvodem je patrně obava z možného nesplácení úvěru při dlouhodobé nemoci či úmrtí. Naprostá většina společností nabízejících úvěry vyžaduje, aby byl žadatel českým

občanem s trvalým bydlištěm v ČR. U některých bývá poskytnutí spotřebitelského úvěru vázáno dalšími podmínkami, jimiž jsou např. povinnost mít u dané banky zřízený běžný účet či určitá doba, po kterou musí být veden. Většinou je také samozřejmostí trvalý příjem žadatele, který je zapotřebí doložit buď potvrzením zaměstnavatele nebo posledním daňovým přiznáním v případě OSVČ. 36

4.2.3.3 Bonita žadatele o spotřebitelský úvěr Ve chvíli, kdy je sepsán formulář žádosti o spotřebitelský úvěr, provede daná finanční instituce úvěrovou analýzu, jejímž prostřednictvím posuzuje klientovu bonitu, tzn., zda je schopný dostát svým závazkům. Významnou roli při posuzování sehrává zaměstnanec finanční instituce, který posuzuje důvěryhodnost klienta na základě svých profesionálních zkušeností. Dále se využívá empirická úvěrová analýza, tzv. bodovací metoda neboli credit scoring, jejíž podstatou je posoudit kredibilitu klienta na základě standardizovaného bodování jednotlivých relevantních charakteristik. Výhodou této metody je rychlost posouzení úvěru.

4.2.4 Kontrola smluv sjednávajících spotřebitelský úvěr ČOI prováděla v průběhu roku 2008 kontrolu týkající se náležitostí smluv sjednávajících spotřebitelský úvěr, jeho reklam či nabídek. Cílem kontrolní akce bylo prověřit dodržování ustanovení § 4 a § 5 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovateli úvěru, tj. zda smlouvy sjednávající spotřebitelský úvěr obsahují veškeré povinné náležitosti. Kontrola byla zaměřena především na smlouvy uzavírané nebankovními poskytovateli úvěru, neboť ČOI nemá vzhledem k institutu bankovního tajemství (zákon č. 21/1992 Sb., o bankách) možnost kontrolovat smlouvy sjednávající spotřebitelský úvěr, pokud je věřitelem banka. V těchto případech má ČOI možnost provádět dozor pouze na základě podnětů spotřebitelů. Prověřeno bylo celkem 203 smluv sjednávajících spotřebitelský úvěr. Z toho byly u 102 smluv (tj. porušení zákona u 50,25% smluv) shledány nedostatky, neboť smlouvy neobsahovaly veškeré zákonem stanovené náležitosti. Četnost porušení jednotlivých ustanovení zákona jsou uvedeny v tabulce č. 1. Tab. č. 1: Četnost porušení jednotlivých ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru § 4 odst. 2

Ustanovení zákona Počet smluv se zjištěním

§ 11

písm. a)

písm. b)

písm. c)

písm. d)

písm. e)

písm. g)

71

28

31

7

46

5

písm. i)

15

15

Pramen: Česká obchodní inspekce

Nejvyšší četnost zjištění porušení byla zaznamenána u 71kontrolovaných smluv v souvislosti s ustanovením § 4 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru (smlouva sjednávající spotřebitelský úvěr musí obsahovat RPSN vypočtenou způsobem uvedeným v zákoně), z toho ve 28případech byla hodnota RPSN uvedená ve smlouvě vypočtena chybně, dalších 43 smluv RPSN vůbec neobsahovalo. V 46případech smlouvy postrádaly závazek věřitele informovat spotřebitele o všech změnách RPSN, k nimž dojde v průběhu trvání úvěrové smlouvy. Dle § 4 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona byly shledány 37

nedostatky u 31smluv, z toho ve 22případech smlouvy neobsahovaly časové rozvržení jednotlivých splátek a dalších 9 smluv postrádalo maximální výši spotřebitelského úvěru. Četné nedostatky byly obsaženy i v dalších výše uvedených ustanoveních zákona. Cílem kontroly bylo dále prověřit dodržování zákona o spotřebitelském úvěru v oblasti reklamy spotřebitelského úvěru. V tomto případě byli kontrolovanými osobami všichni poskytovatelé i zprostředkovatelé spotřebitelského úvěru jak z řad bankovního, tak nebankovního sektoru. Prověřeno bylo celkem 498 všech dostupných forem reklam či nabídek spotřebitelského úvěru. V případě že reklama či nabídka spotřebitelského úvěru obsahuje úrokovou sazbu či jiné údaje týkající se nákladů na úvěr, potom její nedílnou součástí musí být ukazatel RPSN nebo příklad jeho výpočtu, což nesplňovalo 89 případů (tj. porušení zákona u 17,9% smluv).

4.2.5 Právní úprava na úrovni EU - pohled de lege ferenda Trh spotřebitelských úvěrů v ČR je sice upravován několika právními předpisy, přesto je poměrně často možné setkat se s nedokonalostí této právní úpravy. ČR nebyla schopna využít mnohaletých zkušeností jiných států a včas přijmout zvláštní právní úpravu této oblasti. „Neomezené“ poskytování spotřebitelských úvěrů směřuje ke vzniku mnoha negativních sociálních jevů, jako např. ke zvyšování nezaměstnanosti (předlužený člověk není motivován pracovat, protože svůj příjem stejně odevzdá věřitelům), kriminalitě, zanedbávání výživy a vzdělávání mládeže, bezdomovectví, psychickým poruchám, apod. Je proto otázkou, nakolik je české právo schopno čelit každodenním problémům spotřebitelského úvěrování. Zároveň je však důležité, aby trh poskytoval dostatečný stupeň ochrany a zajistil tak důvěru spotřebitelů. Tyto nedostatky by mohla kompenzovat iniciativa ze strany EU, jež představila novou směrnici 2008/48/ES39 týkající se spotřebitelských úvěrů. Ta by měla nahradit směrnici 87/102/EHS především z důvodu velkého počtu změn, které by v ní měly být provedeny, i s ohledem na vývoj trhu spotřebitelských úvěrů. Implementace by měla proběhnout nejpozději do 12. května 2010, v rámci české právní úpravy pravděpodobně novelizací zákona o spotřebitelském úvěru. Směrnice si klade za cíl zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů na vnitřním trhu, zajistit harmonizaci trhu se spotřebitelskými úvěry a zkvalitnit tak ochranu spotřebitele proti nekalým praktikám poskytovatelů úvěrů. V tomto ohledu představuje zcela zásadní změnu. Je postavena na principu maximální harmonizace na rozdíl od dřívějších směrnic upravujících tuto oblast, ve kterých je uplatňován princip minimální

39 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS.

38

harmonizace40. Přesto však členským státům v určitých případech ponechává možnost vlastní regulace některých aspektů. Z hlediska českého práva ochrany spotřebitele by měl mít tento krok pozitivní dopad, neboť úroveň ochrany je zde relativně nízká. Nemůže se tak stát, že by z důvodu uplatnění principu plné harmonizace došlo ke zhoršení postavení českého spotřebitele. Některé členské státy EU ovšem nesouhlasí, jelikož mají ochranu přísnější a v důsledku přijetí nové směrnice by tak mohlo dojít k jejímu oslabení. Sjednocení evropského trhu se spotřebitelskými úvěry by mělo poskytnout větší výběr a nižší ceny. Reklamy na úvěry budou muset v celé EU sdělovat stejné základní informace, čímž se posílí přehlednost a ochrana práv spotřebitelů. V celé EU se bude aplikovat standardní formulář, v němž budou zřetelně uvedeny náklady na úvěr. Po podpisu smlouvy budou spotřebitelé chráněni 14denní lhůtou, během níž ji mohou zrušit a vyhnout se tak následkům svých ukvapených rozhodnutí, která přijali pod tlakem. Tato výhoda bude novinkou téměř v polovině zemí EU41.

4.3 Ukazatel RPSN 4.3.1 Výhody a nedostatky ukazatele RPSN Výhody RPSN Existují dvě hlavní výhody ukazatele RPSN. Kromě zohlednění platby jistiny a úroků při jeho výpočtu, zohledňuje také platby některých dalších nákladů, které stanoví zákon o spotřebitelském úvěru. Jsou jimi všechny běžné poplatky s úvěrem spojené např. administrativní poplatky vážící se k uzavření smlouvy, k posouzení žádosti o úvěr, poplatky za převod peněžních prostředků a za vedení účtu, poplatky za přijetí spotřebitelského úvěru a mnohé další. Výhodou je též jednotnost ukazatele, poněvadž jsou jej všichni věřitelé povinni uvádět na roční bázi. Usnadňuje to spotřebitelům orientaci, protože u jiných ukazatelů se můžeme setkat např. také s týdenní či měsíční bází. Nicméně pozitivem je i možnost využití RPSN pro porovnání úvěrů s různě nastavenými platebními podmínkami. Nedostatky RPSN Ukazatel RPSN nezahrnuje veškeré náklady související s úvěrem. Zákon stanoví platby, které je při výpočtu RPSN třeba zohlednit, nestanoví je ovšem taxativně. Věřitelé jsou do výpočtu povinni zahrnout např. poplatky za vedení účtu pouze v případě, pokud jsou nepřiměřeně vysoké a spotřebitel nemá možnost volby způsobu placení. Nedostatkem je 40 Minimální harmonizace znamená, že členské státy mohou zachovat stávající či přijmout přísnější právní úpravu, která je nad rámec komunitárním úpravy, pouze tehdy, připouští-li to směrnice. 41 Dostupné z: .

39

taktéž, že RPSN nelze stanovit vždy. Jedná se především o úvěry revolvingové, tedy o kontokorenty a kreditní karty, v jejichž případě nejsou předem známy výše a termíny budoucích půjček a splátek. Věřitel musí ve smlouvě sjednávající spotřebitelský úvěr uvést maximální výši úvěru, plateb s úvěrem souvisejících a podmínek, za kterých lze tyto platby měnit. RPSN nelze stanovit ani tehdy, je-li sjednána variabilní úroková sazba.

4.3.2 RPSN versus úroková sazba Ukazatel RPSN je často chybně ztotožňován s ukazatelem úroková sazba. Např. interpretace, že RPSN je roční úroková sazba, do jejíhož výpočtu jsou zahrnuty další platby související s úvěrem, je chybná. Jedná se o dva naprosto odlišné ukazatele, což dokazuje hned několik důvodů. Ukazatel úroková sazba je uváděna za různé časové období (roční, čtvrtletní, měsíční či na jiné bázi), což může spotřebitele do jisté míry klamat. Vypočte se na základě odlišného vzorce než je vzorec pro výpočet ukazatele RPSN, tedy i z hlediska své konstrukce jsou odlišné. V neposlední řadě je to i skutečnost, že RPSN kromě výše splátek, tj. jistiny a úroků, zohledňuje také další náklady s úvěrem spojené, jimiž jsou např. poplatky vážící se k posouzení žádosti o úvěr, k uzavření smlouvy, poplatky za převod peněžních prostředků a za vedení účtu, za přijetí spotřebitelského úvěru a řada dalších42.

4.3.3 Příklad kvantifikace RPSN Zadání: Stanovte výpočet RPSN u splátkového prodeje televizoru, jehož pořizovací cena činí 38 990 Kč. Prodejce nabízí postup jeho splacení, a to po dobu 2 let - okamžitá platba akontace ve výši 20 % z ceny televizoru, měsíční splátka ve výši 1 640 Kč, čtvrtletní poplatek ve výši 250 Kč. 38990 =

7798 + (1 + i ) 0

+

1640 (1 +

+

212 365 i)

1640 (1 +

424 365 i)

1640 (1 + +

31 365 i)

1640 (1 +

+

+

243 365 i)

1890 (1 +

455 365 i)

1640 (1 + +

59 365 i)

1890 (1 +

+

+

273 365 i)

1640 (1 +

485 365 i)

1890 (1 + +

90 365 i)

1640 (1 +

+

+

304 i ) 365

1640 (1 +

516 i) 365

1640 (1 + +

120 i ) 365

(1 +

1640 (1 +

+

1640

+

334 i ) 365

1890 (1 +

546 i ) 365

42 Dostupné z: < http://www.coi.cz/cs/qanda/spotrebitelske-uvery.html >.

40

+

151 i ) 365

(1 +

1890 (1 +

+

1890

+

365 i ) 365

1640 (1 +

577 i ) 365

+

181 i) 365

1640 (1 +

+

+

396 i ) 365

1640 (1 +

608 365 i)

+

+

+

1890 (1 +

638 i ) 365

+

1640 (1 +

669 i ) 365

+

1640 (1 +

699 i) 365

+

1890 (1 +

730 i ) 365

= 32,73%

Uvedená rovnice znázorňuje postup výpočtu hodnoty RPSN. Veškeré peněžní toky, které musí klient v budoucnu uhradit, se převádí na hodnotu současnou. RPSN je potom taková diskontní sazba i, při níž se současná hodnota všech budoucích peněžních toků rovná současné hodnotě pořizovaného televizoru. Z rovnice je tedy patrné, jaký procentní podíl z hodnoty televizoru klient zaplatí. První článek pravé strany rovnice je znázorněním okamžité akontace 20% ceny televizoru, z čitatelů článků následujících lze vyčíst celkovou výši splátek (tj. splátka ve výši 1 640 Kč včetně poplatku ve výši 250 Kč) v konkrétních měsících, počínaje měsícem první splátky. Praktický dopad znalosti výše RPSN souvisí s poměrně snadným srovnáním jednotlivých nabídek televizorů. Vzhledem k tomu, že podoba vzorce vyžaduje, aby RPSN byla vypočtena metodou opakovaných aproximací, je vhodné použít k výpočtu počítačový program určený pro tento účel - úvěrovou kalkulačku či MS Excel, které jsou umístěné např. na webových stránkách ČOI nebo portálu některých společností.

4.4 Řešení spotřebitelských sporů Významným problémem ochrany spotřebitele v ČR je vymahatelnost práva, které však v mezinárodním srovnání výrazně zaostává. Spotřebitelské spory jsou obvykle spory nízké hodnoty a jejich řešení před soudem není adekvátním řešením. Bývá komplikované, drahé a zdlouhavé. Od 1. 4. 2008 nabízí alternativu projekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, který zahájilo MPO ČR ve spolupráci s Hospodářskou komorou ČR a spotřebitelskými organizacemi. Ministerstvo předpokládá, že pomocí mediace43 a arbitráže44 by se mělo ročně vyřešit zhruba 3 000 sporů. Řešeny mohou být spory bez ohledu na jejich hodnotu, pro nejrůznější druhy výrobků a obory služeb či spory z nákupů tuzemských i přeshraničních. Žádosti o řešení přeshraničních spotřebitelských sporů mimosoudní cestou zprostředkuje Evropské spotřebitelské centrum pro ČR.

43 Mediace - smírčí řízení, je mimosoudní řešení sporů za asistence nezávislé třetí strany, mediátora, který se obě strany snaží dovést k dohodě. Mediační řízení je ukončeno uzavřením dohody nebo odstoupením od mediace alespoň jedné ze stran. Strany mohou odstoupit, aniž by bylo nutné sdělit důvod. V případě ukončení sporu mediační dohodou se sepíše závazná smlouva, která projevuje reálnou vůli stran a je právně vymahatelná. Mediační řízení je bezplatné. 44 Arbitráž - rozhodčí řízení. V případě neúspěšné mediace může kterákoliv ze stran požádat o rozhodčí řízení, které se bude konat u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. K zahájení je potřeba souhlas obou zúčastněných stran. Řízení může proběhnout také elektronicky. Výsledkem řízení je nález rozhodce, který je po uplynutí lhůty k plnění soudně vykonatelný.

41

Základními formami řešení sporů touto cestou jsou kvalifikovaná doporučení (výstupem je smír či odstoupení od smlouvy), mediace (výstupem je závazná dohoda) a arbitráž (výstupem je vymahatelný rozhodčí nález nebo usnesení o zastavení rozhodčího řízení). Finanční náročnost pro spotřebitele není vysoká. Zpracování podnětu, poskytnutí kvalifikované informace ze strany kontaktních míst je bezplatné, stejně tak řešení sporu mediací. Rozhodčí řízení je zpoplatněno, aktuálně částkou 800 Kč. Dále pak náklady související s činností určených mediátorů a rozhodců jsou hrazeny z rozpočtu MPO ČR45.

4.5 Aplikace právních předpisů na praktickém příkladu Pan Pavel Novák si dne 31. 7. 2008 zakoupil v obchodním domě IKEA na spotřebitelský úvěr nábytek v hodnotě 21 250 Kč. Úroková sazba byla závislá na zvoleném splátkovém režimu a ve smlouvě uvedena nebyla. Na základě následných propočtů byla zjištěna její hodnota ve výši 13,45 % p. a. Pan Novák se rozhodl úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami v celkové výši 1 063 Kč (v této splátce je již započítán poplatek za správu úvěru ve výši 40 Kč) po dobu 2 let. Před podpisem smlouvy se seznámil a převzal sazebník poplatků, který byl nedílnou součástí smlouvy. Výše RPSN na spotřebitelský úvěr činila dle smlouvy 19,95%. Po uzavření smlouvy obdržel fakturu na úhradu poplatku za zřízení úvěru ve výši 390 Kč. Ve smlouvě ovšem tato položka uvedena nebyla. Po 8měsících, kdy pan Novák řádně hradil splátky, obdržel od prodávajícího sdělení, že zbývající částka bude s ohledem na výši inflace nadále úročena úrokovou sazbou ve výši 15,95 % p. a. Dojde tak i ke zvýšení RPSN. Tiskopis smlouvy o poskytnutí úvěru na nábytek je uveden v příloze č. 7.

Řešení: Daná situace vykazuje některá ujednání, která nejsou v souladu s platnou právní úpravou. Lze zde spatřit i rozpor s dobrými mravy či klamání spotřebitele, protože tento spotřebitel byl smlouvou uveden v omyl v domnění, že po něm žádné další poplatky požadovány nebudou. Smlouva sjednávající spotřebitelský úvěr obsahuje veškeré podstatné náležitosti stanovené zákonem. Nedostatky v rozporu se zákonem vznikají až v průběhu následných ujednání ze strany prodávajícího. Po uzavření smlouvy vystavil prodávající panu Novákovi fakturu na úhradu částky v hodnotě 390 Kč jako poplatek za zřízení úvěru. Tento dodatečný poplatek nebyl ve smlouvě uveden (a zřejmě tedy nebyl započítán ani do hodnoty RPSN). Pan Novák tak byl uveden v omyl, že mu již žádné další poplatky

45 Dostupné z: .

42

účtovány nebudou. Tuto fakturu není povinen uhradit, protože prodávající mu nesmí účtovat poplatky, které nebyly ve smlouvě ujednány. Tímto konáním by získal bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení 451 § a následujících ObčZ, které by byl povinen panu Novákovi vydat. A i kdyby smlouva takovéto ujednání obsahovala, v případě že by se pan Novák dovolal jeho neplatnosti, bylo by neplatné. Rozpory se zákonem o spotřebitelském úvěru vykazuje taktéž sdělení, že zbývající částka bude s ohledem na výši inflace nadále úročena 15,95% p. a. Tato změna by způsobila zvýšení měsíční splátky zhruba na 1 228 Kč, a tím i hodnoty RPSN, která by se zvýšila z původních 19,95% sjednaných ve smlouvě na přibližných 31,7 %. Prodávající tímto jednáním porušil ustanovení § 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Neuvedl-li ve smlouvě sjednávající spotřebitelský úvěr podmínky změny výše úroků, jakož i způsob, jakým se tak stane, pak není oprávněn úroky navyšovat. Sankcí za taková ujednání je úročení ve výši diskontní sazby vyhlášené ČNB ke dni uzavření smlouvy (31. 7. 2008), tedy ve výši 2,75 %. Účtování úroků a dalších položek v rozporu se smlouvou je správním deliktem, za který je ČOI oprávněna prodávajícímu uložit pokutu ve výši až 1 000 000 Kč. Pro názornost je zde uveden příklad výpočtu původní RPSN na spotřebitelský úvěr sjednané ve smlouvě a následně způsob výpočtu RPSN na spotřebitelský úvěr v případě, že by došlo k zamýšlené změně úrokové sazby z původních 13,45 % p. a. na 15,95 % p. a. Názorný zjednodušený výpočet RPSN na spotřebitelský úvěr sjednaný ve smlouvě: 21250 =

1063 28 (1 + i ) 365

+

+

1063

+

59 (1 + i ) 365

1063

+

271 (1 + i) 365

1063 515 (1 + i) 365

+

+

1063

89 (1 + i ) 365

+

301 (1 + i) 365

1063

1063

+

546 (1 + i) 365

1063

+

1063

+

332 (1 + i) 365

1063

1063

+

605 (1 + i) 365

1063

+

150 (1 + i ) 365

+

362 (1 + i) 365

1063

+

577 (1 + i) 365

1063

+

120 (1 + i ) 365

1063

+

393 (1 + i) 365

1063 636 (1 + i) 365

+

1063

666 (1 + i) 365

+

+

212 (1 + i ) 365

+

424 (1 + i) 365

1063

1063

+

181 (1 + i ) 365

1063 454 (1 + i) 365

1063 697 (1 + i) 365

+

1063 240 (1 + i ) 365

+

+

1063 485 (1 + i) 365

1063 727 (1 + i) 365

+

= 19,95%

Názorný zjednodušený výpočet RPSN na spotřebitelský úvěr v případě, že by došlo po 8měsících řádného splácení ke změně úrokové sazby, ke které ovšem nedojde: 21250 =

1063 28 (1 + i) 365

+

+

+

1228 271 365 (1 + i)

1228 515 (1 + i) 365

1063 59 (1 + i) 365

+

+

+

1228 301 365 (1 + i)

1228 546 (1 + i) 365

1063 89 (1 + i) 365

+

+

+

1228 332 (1 + i) 365

1228 577 (1 + i) 365

1063

+

120 (1 + i) 365

+

+

1228 362 (1 + i) 365

1228 605 (1 + i) 365

1063 150 (1 + i) 365

+

+

43

1228 393 (1 + i) 365

1228 636 (1 + i) 365

+

+

+

1063 181 (1 + i) 365

1228 424 (1 + i) 365

1228 666 (1 + i) 365

+

+

+

1063 212 (1 + i) 365

1228 454 365 (1 + i)

1228 697 (1 + i) 365

+

+

+

1063 240 (1 + i) 365

1228 485 365 (1 + i)

1228 727 (1 + i) 365

+

+

= 31,7%

5 DISKUZE Se spotřebitelským úvěrem je často zaměňován, resp. ztotožňován úvěr spotřební. Tyto termíny je nutné odlišovat. Spotřební úvěr je vymezen účelem, na nějž je poskytnut, a je určen na spotřebu libovolnému subjektu (fyzické osobě, státnímu orgánu, neziskové organizaci apod.). Naopak spotřebitelský úvěr může být i neúčelový a je směrován výlučně fyzickým osobám, resp. domácnostem na pokrytí jejich požadavků souvisejících se spotřebou. V praxi se můžeme setkat s tím, že v širším pojetí se mezi spotřebitelské úvěry zahrnují také všechny hypoteční úvěry poskytované obyvatelstvu. Zde je však možné spatřit rozpor s ustanovením § 1 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že se tento zákon nevztahuje na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti. Budeme-li se držet tohoto vymezení, potom se úvěry tohoto typu za spotřebitelské považovat nebudou. V souvislosti s růstem využívání bankovních či nebankovních produktů roste v této oblasti i počet podvodů. Spotřebitelé by tak měli být dostatečně informovaní a znalí svých práv a povinností. Stále však existuje mnoho z nich, u kterých je tomu naopak. Tentýž problém se vyskytuje i na druhé straně smluvního vztahu. Z výzkumu vyplynulo, že si finanční prostředky půjčují především slabší sociální skupiny, s malou gramotností, které je často zneužíváno. Problematiky informovanosti o právech a povinnostech spotřebitelů se ujaly neziskové organizace v oblasti ochrany spotřebitele. Denně zodpovídají velké množství dotazů, čímž přispívají k zvyšování povědomí o právech a povinnostech u široké veřejnosti. Zvážit by se ovšem mělo vedení dětí ke gramotnosti v útlém věku, nejlépe již na základní škole, neboť spotřebitelem se člověk stává nepochybně už během povinné školní docházky.

44

6 ZÁVĚR Oblast ochrany spotřebitele, stejně tak i problematika spotřebitelského úvěrování jsou v současnosti tématem velmi aktuálním. V České republice je ochrana spotřebitele poměrně mladou, dynamicky se rozvíjející právní disciplínou, nicméně je upravována složitým množstvím právních norem, které jsou roztroušeny po celém právním řádu ČR a netvoří tak ucelený systém. De lege ferenda by tak mohl být řešením proces integrace právní úpravy, který by začal sjednocovat prameny právní úpravy ochrany spotřebitele na společných principech a základech. Moderní spotřebitelská společnost si vyžádala speciální úpravu spotřebitelského úvěru, která je vymezená zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., jenž je implementací směrnice Rady 87/102/EHS. Řídí se taktéž ustanoveními občanského a obchodního zákoníku, přičemž úprava spotřebitelského úvěru je úpravou speciální k obecné smlouvě o úvěru obsažené

v obchodním

zákoníku.

V

rámci

ochrany

spotřebitele

má

smlouva

o spotřebitelském úvěru řadu ochranných prvků, které jsou spatřovány v informovanosti spotřebitele, povinných obsahových náležitostech smlouvy o spotřebitelském úvěru, obligatornosti písemné formy či sankci za porušení výše uvedených ochranných prvků. Česká republika v oblasti spotřebitelského úvěrování nevyužila mnohaletých zkušeností jiných zemí a nepřijala včas právní úpravu této oblasti. „Neomezené“ poskytování spotřebitelských úvěrů tak vede k mnoha negativním sociálním jevům. Citovaný zákon ani další předpisy nejsou dostatečnou úpravou problematiky spotřebitelských úvěrů. Mezera zákona může být spatřována např. v ukazateli RPSN na spotřebitelský úvěr, který umožňuje objektivní porovnání jednotlivých spotřebitelských úvěrů nabízených na trhu. Při jeho výpočtu se zohledňují nejen platby splátek, ale také další platby nákladů s poskytnutím úvěru související, ne ovšem veškeré. Zákon stanoví platby, které je při výpočtu RPSN potřeba zohlednit, nestanoví je ovšem taxativně. I samotný ukazatel RPSN vykazuje některé nedostatky, např. nelze stanovit vždy. Jedná se především o úvěry revolvingové, v jejichž případě nejsou předem známy výše a termíny budoucích půjček a splátek. Stanovit nelze ani tehdy, je-li sjednána variabilní úroková sazba. Právě těchto nedostatků je velmi často zneužíváno. Česká obchodní inspekce každoročně prověřuje, zda smlouvy sjednávající spotřebitelský úvěr, reklamy či nabídky na něj obsahují veškeré povinné náležitosti. Nejčastější porušení se vztahují k problematice RPSN, velké množství smluv neobsahuje podstatné náležitosti jako maximální výši spotřebitelského úvěru, časové rozvržení jednotlivých splátek a mnohé další. Je proto potřeba zamezit nekalým ujednáním a poměrně snadnému obcházení zákona zejména ze strany jejich poskytovatelů úvěrů a zajistit tak důvěru spotřebitelů. Jako vhodný nástroj je v současnosti viděna nová směrnice 2008/48/ES týkající se spotřebitelských úvěrů. Oproti současně platné verzi je viditelným zefektivněním, neboť obsahuje některá ustanovení, která přesně vystihují 45

problémy spotřebitelů. Sjednocení evropského trhu se spotřebitelskými úvěry by mělo poskytnout větší výběr a nižší ceny. Reklamy na úvěry budou muset v celé EU sdělovat stejné základní informace, čímž se posílí přehlednost a ochrana práv spotřebitelů. V celé EU se bude aplikovat standardní formulář, v němž budou zřetelně uvedeny náklady na úvěr. Po podpisu smlouvy budou spotřebitelé chráněni 14denní lhůtou, během níž ji mohou zrušit a vyhnout se tak následkům svých ukvapených rozhodnutí, která přijali pod tlakem. Tato výhoda bude novinkou téměř v polovině zemí EU. V práci bylo provedeno zhodnocení situace na trhu spotřebitelských úvěrů v ČR. Negativní vnímání zadluženosti bylo v české společnosti vnímáno řadu let. V současnosti se však domácnosti zadlužují nebývalým tempem, ale v porovnání s ostatními zeměmi EU zůstává úroveň zadlužení českých domácností relativně nízká. I přes tento intenzivní růst je tomu z hlediska jeho podílu na celkových úvěrech poskytnutých domácnostem naopak, a to především z důvodu většího zájmu ze strany spotřebitelů o hypoteční úvěry. V úvodu roku 2008 byl vůbec poprvé zaznamenán pokles stavu spotřebitelských úvěrů, který je patrně odrazem odpovědnějšího chování domácností po událostech na finančních trzích. Na finančním trhu působí řada bankovních a nebankovních institucí poskytujících spotřebitelské úvěry. Na základě analýzy finančních produktů nabízených spotřebitelům různými finančními institucemi byl sestaven přehled základních typů spotřebitelských úvěrů včetně jejich relevantních charakteristik. Z analýzy vyplynulo, že typický spotřebitelský úvěr je střednědobý, neúčelový, nezajištěný, jednorázově čerpaný, je charakteristický menší úvěrovanou částkou a nižšími nároky institucí na bonitu klienta. Dále že prioritou bank je především poskytování osobních půjček, kontokorentních úvěrů, kreditních karet, splátkových karet nebo americké hypotéky. Nebankovní instituce se potom zaměřují na osobní půjčky, úvěrové karty a splátkový prodej. Jako ideální nástroj pro nákup zboží v hodnotě několika tisíců korun se jeví kontokorentní úvěr, kreditní (úvěrová) karta či karta splátková. Nad hranicí 30 000 Kč je nejvýhodnější osobní půjčka, a v případě potřeby vyšších úvěrových částek, v řádech několika desítek tisíc korun, se nabízí americká hypotéka, splátkový prodej či finanční leasing. Jedním z velkých nedostatků v oblasti ochrany spotřebitele v ČR je vymahatelnost práva, které v mezinárodním srovnání zaostává. Spotřebitelské spory jsou obvykle spory nízké hodnoty a jejich řešení před soudem není adekvátním řešením. Soudní jednání jsou zdlouhavá a snižují tak zájem spotřebitelů o domáhání se svých práv. Potřeba je zajistit jejich řešení jinou cestou. Vhodnou alternativou je v současnosti řešení sporů mimosoudní cestou, která představuje vzhledem k pomalé práci českých soudů výhodu. Na ochranu zájmů spotřebitelů působí celá řada vládních a nevládních organizací, které usilují o zvyšování povědomí spotřebitelů o jejich právech a povinnostech. Ti jich totiž nejsou dostatečně znalí. Zvážit by se mělo taktéž vedení občanů ke gramotnosti již v útlém věku, a částečně tak do budoucna zamezit zneužívání jejich práv.

46

7 LITERATURA Monografické publikace


DUPAL, L. - NOVÁK, K. - SCHLOSSBERGER, O. Rádce spotřebitele. Uzavíráme spotřebitelské smlouvy. 1. vyd. Brno: CP Books, 2005. 93 s. ISBN 80-251-0497-4.




DVOŘÁK, P. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. vyd. Praha: Linde, 2005. 681 s. ISBN 80-7201-515-X.




HOROVÁ, O. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006. 185 s. ISBN 80-245-1106-1.




HULVA, T. Ochrana spotřebitele. 1. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2005. 451 s. Právní rukověť. ISBN 80-7357-064-5.




HULVA, T. Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky. 1. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2006. 360 s. ISBN 80-7357-172-2.




JANKŮ, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 517 s. ISBN 978-80-7400-078-2.




KNAPPOVÁ, M. - ŠVESTKA, J. - DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2005. 612 s. ISBN 80-7357-131-5.




ŠIMÁNKOVÁ, J. Jak na úvěry. 1. vyd. Praha: ASPI, 2004. 104 s. ISBN 80-7357-015-7.




TOMANČÁKOVÁ, B. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde Praha, a.s., 2008. 224 s. ISBN 978-80-7201-695-2.




ZDRAŽIL, M. O ochraně spotřebitele: praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha: Linde, 2000. 231 s. ISBN 80-7201-240-1.

Platné právní předpisy


Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.




Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.




Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů.




Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. včetně důvodové zprávy k návrhu zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákonů.




Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.

47

Elektronické zdroje


ČESKÁ OBCHONDÍ INSPEKCE. Spotřebitelské úvěry. [online]. c2008 [cit. 2009-23-04]. Dostupné z: .




ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Češi se rekordně zadlužují, nejčastěji si půjčují na bydlení. [online]. c2009 [cit. 2009-29-03]. Dostupné z: .




ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Úspory a zadluženost: ocitly se české domácnosti v dluhové pasti? [online]. c2009 [cit. 2009-05-04]. Dostupné z: .




DOLCETA. Spotřebitelské vzdělávání online [online]. [cit. 2009-22-03]. Dostupné z: .




HOSPODÁŘSKÁ KOMORA ČESKÉ REPUBLIKY. Kontakty na sdružení spotřebitelů [online]. c2006 [cit. 2009-24-03]. Dostupné z: .




MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. Dolceta - nástroj pro vzdělávání spotřebitelů [online]. c2006 [cit. 2009-22-03]. Dostupné z: .




MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů (ADR). [online]. c2008 [cit. 2009-26-04]. Dostupné z: .




MINISTERSTVO FINANCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Zpráva o vývoji finančního trhu v 1. pololetí roku 2008. [online]. c2009 [cit. 2009-02-04]. Dostupné z: .




PALLA, T. Spotřebitelské úvěry a nová směrnice - záchrana EU?. [online]. c2009 [cit. 200921-04]. Dostupné z: .

48

PŘÍLOHY Příloha č. 1 - Vzorec pro výpočet RPSN Příloha č. 2 - Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru účelového (osobní půjčka) Příloha č. 3 - Smlouva o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu (kontokorentní úvěr) Příloha č. 4 - Smlouva o kartovém úvěrovém účtu (kreditní karta) Příloha č. 5 - Smlouva o úvěru (americká hypotéka) Příloha č. 6 - Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru Příloha č. 7 - Smlouva o úvěru na nábytek

49