Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Evropský sociální fond STUDIJNÍ OPORA. Název předmětu: Dějiny USA

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Evropský sociální fond

STUDIJNÍ OPORA

Název předmětu: Dějiny USA

1


CÍL A ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA PŘEDMĚTU Kurz Dějiny USA přibližuje studentům dějiny Severní Ameriky a Spojených států amerických od objevení Ameriky až po současnost. Důraz je rovnoměrně rozložen mezi vnitřní a zahraniční politiku. Kurz je strukturován primárně chronologicky, přičemž studentům jsou v jeho rámci prezentovány mimo jiné následující důležité problémy a tematické okruhy: osídlení Ameriky různými přistěhovaleckými skupinami a jejich představy o budoucím životě v Novém světě, ideologické základy a myšlenková východiska americké revoluce, založení USA a spory o podobu federální vlády, postupné rozšiřování území a vlivu Spojených států, transformace politických, ekonomických a sociálních institucí, rasové a etnické konflikty, urbanizace, industrializace, role a proměny ideologie v zahraniční politice, apod. Studenti se také v průběhu přednášek a seminářů seznamují s různými interpretacemi amerických dějin a jejich přelomových a stěžejních momentů.

PODMÍNKY PRO ÚSPĚŠNÉ ABSOLVOVÁNÍ PŘEDMĚTU K absolvování předmětu Dějiny USA musí student úspěšně složit dvě písemné zkoušky. První test (30 procent konečné známky) proběhne v polovině semestru a bude zahrnovat doposud probranou látku. Na konci semestru studenti skládají soubornou zkoušku (70 procent konečné známky), která vedle základní identifikace pojmů, osobností a událostí bude zahrnovat též esej.

TÉMATICKÝ OBSAH PŘEDMĚTU 1. Úvod: informace o oboru, organizaci přednášky, dostupné literatuře a požadavcích k závěrečné zkoušce. První osídlení Ameriky. 2. Cesta k nezávislosti USA, americká revoluce a její ideologické kořeny. 3. Nová republika: politické a právní precedenty, zrod politických stran, Federalisté (Washington, Adams) vs. Republikáni (Jefferson, Madison, J. Q. Adams). 4. Jacksonovská demokracie, americká ekonomická revoluce, „zjevný úděl“ a pokračující teritoriální expanze, reformní hnutí (hnutí za zrušení otroctví, hnutí za abstinenci) 5. Otroctví a jižanská společnost – americká tragédie, krize Unie způsobená otrokářstvím, občanská válka – válka o Unii. 6. Rekonstrukce – poválečná obnova Severu a Jihu (Nový Jih, Nový Západ). 7. Imperiální kurz – americká zahraniční politika na přelomu 19. a 20. století, zrod USA jako velmoci, ideové kořeny expanze USA; progresivismus – snaha o vnitřní politickou reformu za prezidentů Roosevelta, Tafta a Wilsona. 8. Spojené státy a 1. světová válka: izolacionismus, vstup USA do války, role USA během 1. světové války, prezident Wilson a snahy o poválečné uspořádání světa, Wilsonův neúspěch na domácím poli, neúspěch populistického hnutí v USA (první „rudá hrozba“) 9. Herbert Hoover vs. Franklin Delano Roosevelt: řešení hospodářské krize, Nový úděl: záchrana a reforma (první a druhý Nový úděl), Roooseveltova zahraniční politika. 2


10. Počátek studené války a její příčiny (válečné a poválečné konference), americká reakce: politika zadržování, George F. Kennan, Trumanova doktrína, Marshallův plán, blokáda Berlína, NATO, „ztráta Číny“. Prezident Truman a domácí politika. USA v padesátých letech: Eisenhowerova zahraniční politika . 11. Nové hranice: John F. Kennedy a Lyndon B. Johnson zahraniční politika: kubánská krize, otázka Berlína, Vietnam, domácí politika: Velká společnost, pokračující boj za občanská práva, USA v 70. letech. 12. Reagan a triumf konzervatismu – Reagonomika, zkrácení rozpočtu, posílení obrany, sovětské zlo, Irangate, jednání s Gorbačevem, reakce na potlačení protestů na Náměstí nebeského klidu, konec studené války, prezident Bill Clinton a jeho pokus o definici nového směřování zahraniční politiky, domácí politika v 90. letech: reforma zdravotnictví, proměna struktury přistěhovalectví, demografické změny, aféra Monica Lewinsky.

OSNOVY K JEDNOTLIVÝM TÉMATŮM 1. Koloniální Amerika Během úvodní hodiny se studenti seznámí s organizací přednášky, požadavky k závěrečné zkoušce a seznamem dostupné literatury. Pro Anglii bylo osídlení Nového světa velmi atraktivní příležitostí jak získat přístup k surovinám a novému území. Pro mnohé Evropany se rovněž Severní Amerika stala útočiště před náboženským útlakem a diskriminací. Odchod do Nového světa představoval pro mnohé také možnost začít budovat novou společnost zcela od počátku s příslibem vytvoření nové, lepší země. Evropané do Severní Ameriky pronikali v průběhu celého 16. století. Angličané se především pokoušeli o založení permanentních kolonií, jejich úsilí ale nebylo zpočátku úspěšné. Až na počátku 17. století se podařilo položit základy trvalých kolonií na východním pobřeží. První pokusy o osídlení proběhly většinou z iniciativy jednotlivců, měly tedy pouze minimální podporu ze strany anglické koruny. Většinou končily neúspěchem, neboť nebyly dostatečně připravené na drsné podmínky severoamerického kontinentu. První anglické kolonie lze charakterizovat následovně: 1) většinou šlo o obchodní společnosti, které byly financovány ze soukromých zdrojů a od kterých se očekával nějaký zisk; 2) angličtí kolonisté se snažili co nejvíce izolovat od původního obyvatelstva (indiánů), jejich cílem bylo „přenesení“ anglického světa do Severní Ameriky; 3) málokdy se události vyvíjely tak, jak byly naplánovány. Koloniím trvalo zpravidla desetiletí, než mohly svým sponzorům začít vykazovat nějaký zisk. Evropští kolonisté také zjistili, že izolace od původních obyvatel je nemožná. Ve skutečnosti se obě skupiny vzájemně ovlivňovaly – v některých fázích vývoje spolu spolupracovaly, v jiných zase spolu bojovaly. Kolonistům se také nepodařilo přenést Anglii do Nového světa. Snaha přizpůsobit se novému prostředí vedla k zavedení vlastních zvyků a nových institucí, které lépe odpovídaly severoamerické realitě. Témata: Analýza příčin odchodu Evropanů do Severní Ameriky, příčin konfliktů mezi jednotlivými civilizacemi. 3


-

-

Evropské objevitelské výpravy a objevení Ameriky (Kryštof Kolumbus), první osídlení Ameriky (Roanoke, Virginia), okolnosti zakládání kolonií evropskými mocnostmi během 16. století a počátkem 17. století, první kolonie a jejich typy, koloniální způsob života (společenská, ekonomická, politická a náboženská struktura), vztah vůči evropským mocnostem (zejména Velké Británii), počátky osídlení východního pobřeží Ameriky evropskými kolonisty. Seznámení základní geografií východního pobřeží Ameriky. Rozdíly mezi koloniemi na jihu, severu a ve středu amerického východního pobřeží. Počátky otrocké práce, kulturní rozdíly mezi Američany, Evropany a Afričany.

Pojmy: Roanoke, Virginia, Chesapeake Bay, Mayflower Compact, Compact, Covenant, Massachusetts Bay Company, Boston, Plymouth, Cape Cod, puritáni, Arbella/Arabella Covenant, Ohio Valley, Hartford, Connecticut, New Haven, Rhode Island, Providence, Maine New Hampshire, Maryland, Pennsylvania, Carolina, New Amsterdam, New York, Long Island, New Jersey, Georgia, Nová Anglie, Salem, hon na čarodejnice. Osobnosti: John Smith, John Wintrop, John Cotton, Thomas Hooker, Roger Williams, Anne Hutchison, George Calvert, John Locke, William Penn, Peter Stuyvessant. Otázky: Co přivádělo evropské kolonisty do Severní Ameriky? Jakým způsobem zacházeli angličtí kolonisté a původní obyvatelé (Indiáni) s půdou? Jakým způsobem byli do kolonií lákáni noví kolonisté? Kdo byli puritáni? Jaký vedli život? Jaké typy kolonií lze rozlišit? Jak byste charakterizovali systém vlády v jednotlivých koloniích? Jaký vztah měli kolonisté vůči původním obyvatelům? Jaký vztah měli kolonisté k Anglii a k anglickému králi? Úkoly: přečtěte si Mayflower Compact. Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 7–73.

4


2. Americká revoluce Během této přednášky budou vysvětleny ekonomické a politické vztahy mezi Anglií a jejími koloniemi. Hlavním cílem je pochopení hlavních příčin a důsledků americké revoluce a jejího ideologického základu. Studenti se seznámí s klíčovými osobnostmi, které se významně podílely na vyhlášení nezávislosti, vedení války proti Anglii a následně na položení základů USA. Pozornost je také věnována diskusi o politickém uspořádání USA a vývoji amerických politických institucí. Étos americké revoluce je obsažen v mnoha revolučních textech. Jedním z nejčastěji citovaných revolučních pamfletů je článek Thomase Painea nazvaný Zdravý rozum (1776), jenž způsobil posun v politickém smýšlení tehdejších kolonistů. Namísto reformy britského imperiálního systému totiž Zdravý rozum navrhoval vyhlášení nezávislosti. Tohoto pamfletu se prodalo přes 100 000 kusů. Kromě Bible doposud žádný jiný text publikovaný v Severní Americe neoslovil tak široké spektrum kolonistů; četli jej bohatí i chudí, znali jej gramotní i negramotní. Thomas Paine v tomto textu poskytl základní ideologické argumenty pro americkou nezávislost: odvolával se na národní jednotu, přirozená práva, nelegitimitu monarchie a dědičné aristokracie. Rozhodnutí britských kolonií v Severní Americe postavit se proti mateřské zemi představovalo sázku do loterie. Každá kolonie sice měla své vlastní ozbrojené složky (milice), nově vznikající Spojené státy americké však nedisponovaly žádnou armádou do té doby, než se ji kontinentální kongres rozhodl v roce 1775 vybudovat – doslova z nuly. Tato armáda, pod velením George Washingtona z Virginie, na sebe brala nezměrné riziko, když se postavila světovému impériu s prvotřídní armádou a neporazitelným námořnictvem. Vzhledem k těmto okolnostem Kontinentální Kongres proto s formálním vyhlášením nezávislosti vyčkával až do roku 1776. To však neznamená, že by Američané na své straně postrádali jakékoliv výhody. V americké válce za nezávislost musela Británie vynaložit nemalé úsilí a prostředky k tomu, aby si svou armádu, nasazenou na vzdáleném americkém kontinentě, udržela. Britská armáda navíc musela dobýt území větší než samotná Velká Británie, americká armáda mohla dosáhnout vítězství tím, že britskému vítězství zabránila. I přesto byly první roky bojů pro Američany náročné; zásadní zvrat, který přispěl k americkému vítězství, umožnila především materiální pomoc poskytnutá Francií, jež se na stranu Spojených států postavila až v roce 1778 po americkém vítězství v bitvě u Saratogy v říjnu 1777. Základní dokument, kterým se řídí vláda Spojených států amerických, byl navržen ústavodárným sněmem ve Filadelfii v roce 1787 jako odpověď na kritiku nefunkčnosti původních Článků Konfederace. Nová ústava byla ratifikována velmi rychle – již v roce 1788; rozdělovala moc mezi národní (federální) vládu a vlády jednotlivých států. Moc federální vlády byla rozdělena na tři nezávislé moci – výkonnou, legislativní a soudní. V ústavě byl také zabudován mechanismus brzd a protivah (checks and balances), na jehož základě se jednotlivé odnože vlády kontrolovaly, aby nedošlo k překročení moci, kterou jim připisovala ústava. Ústava federální vládě připisuje právo vybírat daně, regulovat obchod a vyhlašovat válku, apod. Zároveň také vyjmenovává oblasti, do kterých Kongres či vlády jednotlivých států zasahovat nemohou. Ústava dále předepisuje způsob, jakým mají být voleni či jmenováni vládní činitelé, jakým mají být schvalovány dodatky k ústavě. Listina práv, prvních deset 5


dodatků k ústavě, byla schválena v roce 1791. Tyto dodatky, jejichž smyslem je ochrana osobní svobody před zásahy federální vlády, mimo jiné garantují svobodu slova, tisku, víry, právo podávat zádost o nápravu křivd a právo se svobodně shromažďovat. Ústava USA je tvořena pouze cca 7 000 slovy, je tedy jednou z nejkratších ústav na světě. Je ale zároveň jednou z nejstarších psaných ústav, která zůstává v platnosti v původním znění. Témata: Cesta k nezávislosti USA, americká revoluce a její ideologické kořeny, válka za nezávislost, vznik Spojených států amerických, vytváření federální Unie (Články Konfederace a jejich nedostatky, formulování nové Ústavy USA, ratifikace Ústavy USA a první dodatky, počátky americké diplomacie. Pojmy: Sedmiletá válka, francouzsko-indiánské války, Fort Necessity, Petice olivové ratolesti, Synové svobody (Sons of Liberty), Dcery svobody (Daughters of Liberty), Kontinentální kongres, zákon o cukru (Sugar Act), zákon o ubytování (Mutiny/Quartering Act), zákon o měně, zákon o čaji (Tea Act), „no taxation without representation“, donucovací zákony, bostonský masakr, bostonský čajový dýchánek, zákon o kolkovném (Stamp Act), pamflet Zdravý rozum (Common Sense), Prohlášení nezávislosti 4. července 1776, Filadelfie, New York, Concord, Lexington, Yorktown, Charleston, Savannah, New Orleans, Bunker’s Hill, bitva u Saratogy, pařížská smlouva 1783, republikánská forma vlády, Články Konfederace, ústavodárné shromáždění, Shaysovo povstání, ústavodárné shromáždění 1787, whisková rebelie (Whisky rebellion), federální banka. Osobnosti: George Greenville, Patrick Henry, Charles Townshend, Paul Revere, Tom Paine, John Dickinson, James Wilson, Daniel Leonard, Benjamin Franklin, Henry Clinton, William Howe, Thomas Gage, Benjamin Rush, Thomas Jefferson, Samuel Adams, John Adams, Richard Henry Lee, George Mason, Alexander Hamilton, John Jay, George Washington, James Madison, Abigail Adams. Otázky: Třináct zakládajících kolonií – které to jsou? Identifikace na mapě. Jakým způsobem byla organizována správa kolonií? Jaké důsledky měla sedmiletá válka pro jednotlivé kolonie? Jaký postoj zaujímaly kolonie vůči nezávislosti? Byly kolonie jednotné? A byly na nezávislost připravené? Na jakých ideologických základech otcové zakladatelé nezávislost obhajovali? Bylo vyhlášení nezávislosti nevyhnutelné? Kdo a proč podporoval či odmítal nezávislost? Byly navrhovány nějaké alternativy? Jak je možné, že američtí kolonisté, kteří byli proti dobře vyzbrojené britské armádě v jasné nevýhodě, zvítězili? Jakým způsobem byla organizována vláda USA pod Články Konfederace a jaké byly její největší slabiny? Jaké byly hlavní argumenty pro a proti schválení nové ústavy? 6


-

Jakým způsobem ústava řešila otázku otroctví?

Úkoly: Přečtěte si Zdravý rozum, Prohlášení nezávislosti, Články konfederace a Ústavu Spojených států amerických. Literatura: George B. Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 74–135. Thomas Jefferson: Prohlášení nezávislosti (srovnání dvou verzí) in Bernard E. Brown (ed.), Great American Political Thinkers, Volume 1 (New York: Avon Books, 1983), 300–306. Články Konfederace in George B. Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 786–791. Ústava Spojených států amerických, v JČ http://klempera.tripod.com/usustava.htm. Thomas Paine: Common Sense, http://www.ushistory.org/paine/commonsense/ singlehtml.htm.

7


3. Republikánský experiment a Jeffersonova éra Tato přednáška se věnuje vývoji federální vlády a politických stran během administrativ prezidentů G. Washingtona, J. Adamse, T. Jeffersona a J. Madisona. Pozornost se soustřeďuje na expanzi amerického teritoria, budování jednoty nového amerického národa a také na diskurs ohledně budoucí podoby Spojených států amerických. Analýze je podrobena také instituce otroctví, která vtiskla specifický charakter americkému Jihu. Nová ústava se po svém schválení stala předmětem mnoha bouřlivých debat. Vedle legislativ jednotlivých států diskuse probíhala i ve veřejném prostoru – nejčastěji formou článků v novinách. Ti, kteří vyjadřovali nové ústavě svou podporu, se nazývali federalisty (autoři tzv. Listů federalistů); kritikové ústavy tvořili skupinu tzv. antifederalistů. Představitelé obou skupin se prostřednictvím svých článků v periodikách pokoušeli přesvědčit americkou veřejnost o tom, že svoboda, nezávislost a samospráva, za které Američané tvrdě bojovali během války za nezávislost, jsou v ohrožení. Antifederalisté (např. Centinel či Brutus) tvrdili, že nová ústava nakonec povede k rozpuštění legislativ jednotlivých států a konsolidaci Unie do jedné republiky, kterou bude spravovat silná a velmi těžko kontrolovatelná vláda. Federalisté (např. Alexander Hamilton) naopak vyjadřovali přesvědčení, že nová ústava vytváří systém vládnutí, který úspěšně potlačuje všechna negativa vlády lidu, a to díky principu dělby moci a systému brzd a protivah. Fungování prvních exekutiv, Kongresu i Nejvyššího soudu jasněji vymezilo pravomoci jednotlivých částí vlády, vytvořily se důležité precedenty, které do budoucnosti vymezily působnost jednotlivých složek vlády. I přes varování George Washingtona před negativním vlivem politických stran se Spojené státy vzniku politických uskupení nevyhnuly. Základ prvního systému politických stran byl položen již v době Washingtonova působení, kdy Thomas Jefferson spolu s Jamesem Madisonem spojili své síly s cílem vytvořit opozici tehdejšímu kabinetu, který ovládal Alexander Hamilton. Hamiltonovi přívrženci reagovali obdobným krokem – vytvořením vlastní politické strany. Hamiltonovi federalisté se s Jeffersonovou stranou republikánů (Democratic Republicans) rozcházela ve vizi budoucího vývoje USA. Zatímco Hamilton usiloval o republiku se silnou ústřední vládou a důrazem na rozvoj průmyslu a kapitalistického podnikání, v Jeffersonově decentralizované republice měli mít rozhodující farmáři. Témata: Nová republika: politické a právní precedenty během administrativ G. Washingtona, Johna Adamse a Thomase Jeffersona, zrod politických stran (první politický systém USA), federalisté (Washington, Adams) vs. republikáni (Jefferson, Madison, J. Q. Adams), vytváření národní identity, zahraniční politika a zrod amerického nacionalismu (Američané vs. původní obyvatelé, válka s Velkou Británií), rozšiřování území Spojených států (koupě Louisiany, definice hranic USA) a diskuse o otázce otroctví (missourský kompromis), nástup kulturního nacionalismu (vzdělávání, role náboženství), nástup průmyslové revoluce a růst ekonomiky (banka USA, migrace obyvatelstva), instituce otroctví (typy otroctví, život v otroctví, obchod s otroky, povstání otroků, počátky abolicionismu). Pojmy: 8


Federalisté, antifederalisté, republikáni/demokratičtí republikáni, Ústava Spojených států amerických, Listy federalistů (Federalist Papers), Anti-Federalist Papers, Severozápadní výnos, Listina práv (Bill of Rights), Lewisova a Clarkova expedice, koupě Louisiany, Marbury vs. Madison, Jayova smlouva, Pinckneyova smlouva, nevyhlášená válka s Francií, zákony o cizincích a pobuřování, kentucko-virginské rezoluce, zákon o neudržování styků, Gentská smlouva, Adamsova a Onisova smlouva, missourský kompromis. Osobnosti: Aaron Burr, Thomas Jefferson, James Madison, Alexander Hamilton, John Adams, Abigail Adams. Otázky: Z jakého důvodu byly Články konfederace nahrazeny novou ústavou? Jakou vizi vlády a uspořádání USA měli Alexander Hamilton a Thomas Jefferson? Byli otcové zakladatelé demokratickými reformátory? Opustil Thomas Jefferson koupí Louisiany své zásady? Jaké byly důvody narůstajících rozdílů mezi severem, jihem a západem USA? Jakým způsobem ovlivnila válka s Velkou Británií americkou společnost? Jak Američané vnímali expanzi na západ? Jakým způsobem se Američané vyrovnávali s přítomností původních obyvatel? Úkoly: Přečtěte si Listy federalistů č. 10, 39, 45, 46 a 51. Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 136–195. Listy federalistů, http://www.gutenberg.org/etext/1404.

9


4. Jacksonovská demokracie Během této přednášky budeme analyzovat změny americké společnosti s nástupem prezidenta Jacksona. Mezi lety 1820 až 1840 většina států zrušila zákony, na základě kterých měli politická práva pouze ti občané, kteří vlastnili majetek a platili z něj daně. Došlo k nárůstu počtu voličů a vznikl nový systém dvou politických stran. Andrew Jackson podpořil expanzi amerického území směrem na západ (připojení Texasu a válka s Mexikem) a osídlení území, která doposud ovládali Indiáni, kteří byli odsunuti ještě dále na západ. Jackson se stal odpůrcem centrální banky USA a zamítl státům právo rušit federální zákony. Během období před občanskou válkou se také prudce rozvíjela americká ekonomika – došlo ke zlepšení infrastruktury a komunikace, k technickým inovacím a do Spojených států také směřoval silný proud imigrantů – pracovní síly. Změnou procházela také americká společnost, a to díky reformátorům, kteří bojovali za zrušení otroctví, práva žen, apod. Témata: Monroeova doktrína, ekonomická krize 1819, jacksonovská demokracie, americká průmyslová revoluce, „zjevný úděl“ a pokračující teritoriální expanze, reformní hnutí (hnutí za zrušení otroctví, hnutí za abstinenci), rozšíření volebního práva, druhý systém politických stran, volby 1824, volby 1828, volby 1832, volby 1836, volby 1840, válka s Mexikem, odsun indiánských kmenů (Cherokee Nation v. Georgia). Pojmy: Povstání Nata Turnera, ohavný zákon o clech, Pojednání a protest z Jižní Karolíny, kuchyňský kabinet, anulování (nullification), druhá banka USA, protizednářská strana, strana whigů, výnos o anulování, demokratická strana, krize 1837, Zjevný úděl (Manifest Destiny). Osobnosti: Alexis de Tocqueville, Andrew Jackson, Martin Van Buren, John C. Calhoun, John Quincy Adams, Henry Clay, William Crawford, Robert Hayne, Daniel Webster, Winfield Scott, John Brown, William Lloyd Garrison. Otázky: Jak ovlivnily změny v ústavách jednotlivých států elektorát? Přispěla kandidatura Andrewa Jacksona ke zvýšení volební účasti? Jakým způsobem si Andrew Jackson vybudoval svou politickou moc? Proč byl Andrew Jackson tak populární osobností? Jaké důvody vedly ke vzniku nového politického uskupení? Jakou politiku prosazoval Andrew Jackson vůči Indiánům? Jaké důvody a důsledky měl posun amerických osadníků směrem na západ? Jaké byly příčiny a důsledky války s Mexikem? Proč Andrew Jackson odmítal prodloužit mandát Bance USA? Jak ovlivnila Monroeova doktrína americkou zahraniční politiku? Jaké otázky ovlivnily volby v roce 1836 a 1840? Jakou ekonomickou politiku prosazoval Andrew Jackson? Jak se lišili whigové od demokratů? 10


-

Jaké faktory přispěly k nárůstu vnitřního napětí na konci 40. a na počátku 50. let?

Úkoly: Robert V. Hine, John Mack Faragher, Frontiers: a Short History of the American West? (Yale: Yale University Press, 2007), 159–181 (From Texas to Oregon). Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 196–274.

11


5. Občanská válka Otázka rozšiřování otroctví byla po téměř třicet let zakonzervována díky missourskému kompromisu, kterým bylo území louisianské koupě rozděleno na dvě části. V části severní bylo otroctví zakázáno, jižně od dělící čáry bylo otroctví povoleno. Získáním nového území po válce s Mexikem se ale spor ohledně rozšiřování otroctví znovu rozhořel. Kompromis z roku 1850 se pokusil problém vyřešit přijetím Kalifornie jako svobodného státu, zároveň ale povolil otroctví ve zbývajících částech území získaných od Mexika. Součástí Kompromisu z roku 1850 bylo také přijetí striktního zákona o uprchlých otrocích, ten ale abolicionistům poskytl další důvod k protestům. Otázka otroctví v nových teritoriích se znovu stala horkým tématem poté, co senátor Stephen A. Douglas navrhl, aby byla vytvořena dvě nová teritoria – Kansas a Nebraska, která měla být osídlena bílými osadníky. Otázka otroctví v těchto teritoriích měla být rozhodnuta na základě tzv. lidové svrchovanosti. Postoj Jižanů k zákonu o Kansasu a Nebrasce vedl mnohé obyvatele Severu k přesvědčení, že americký Jih chce rozšířit otroctví do všech teritorií. V reakci tak vzniká republikánská strana, jejímž cílem je šíření otroctví do nových teritorií zamezit. Konflikt mezi Severem a Jihem zintenzivnil také po vynesení rozsudku v případu Dred Scott versus Sanford. Podle Nejvyššího soudu totiž neměl Kongres vůbec pravomoc rozhodovat o zákazu otroctví v západních teritoriích. Další olej do ohně přilil abolicionista John Brown, který v boji proti otroctví zvolil radikální prostředky. V roce 1859 obsadil zbrojnici v Harper’s Ferry ve Virginii s cílem ozbrojit marylandské otroky. Vítězství republikánského prezidenta, který výslovně oponoval šíření otroctví do západních teritorií, vedlo sedm jižanských států k odtržení od Unie a k založení Konfederovaných států amerických (únor 1860). Poté, co prezident Lincoln informoval guvernéra Jižní Karolíny o tom, že hodlá poslat zásoby do Fort Sumter v charlestonském přístavu, vojáci Konfederace zahájili na pevnost střelecký útok (12. dubna 1861). Prohlášení Prezidenta Lincolna, které označilo odtrhnuvší se státy za vzbouřence, přimělo další státy ke vstupu do Konfederace. Do bojů se na straně Unie postavilo 2,1 milionu mužů, na straně Konfederace bojovalo 900 000 vojáků. Občanská válka se stala první moderní válkou – obě strany se zapojily do zákopové války, používaly průzkumné balóny, opakovací pušky, moderní dělostřelectvo. Již v úvodní části války se Jihu podařilo zablokovat přístavy Konfederace. V polovině července 1862 Unie Konfederaci rozdělila na dvě části poté, co získala kontrolu nad řekou Mississippi a územím Kentucky, Missouri a Tennesee. Konfederaci se ale podařilo zabránit Unii v dobytí hlavního města Richmondu ve Virginii. Po bitvách u Antietamu (Maryland, září 1862) a Gettysburgu (Pennsylvánie, červenec 1863) se generál Lee neúspěšně pokoušel pro Konfederaci získat podporu z Evropy. Po marných pokusech přesvědčit státy k osvobození otroků se prezident Lincoln rozhodl pro radikálnější řešení. V létě 1862 došel k závěru, že osvobození otroků je nezbytné jak po vojenské, tak i politické stránce. Prohlášení o osvobození otroků (Emancipation Proclamation) transformovalo boj za záchranu Unie na válku za zrušení nemorální instituce otroctví a bylo v roce 1865 inkorporováno do americké Ústavy v podobě 13. dodatku. Občanská válka byla sporem o dvou základních otázkách: 1) je podle americké ústavy legální, aby se stát odtrhl a vypověděl poslušnost Ústavě USA?; 2) je otroctví v souladu s principy, na

12


kterých byly Spojené státy založeny? Vítězství Unie potvrdilo, že odpověď na obě otázky je ne.

Témata: Kompromis z roku 1850, otázka otroctví, stavba železnice, migrace na západ, kansaskonebraská krize, diplomatická vítězství v Pacifiku (Čína, Japonsko), vznik republikánské strany, „krvácející“ Kansas, svobodná půda, bavlna, argumenty pro a proti otroctví, vzestup Abrahama Lincolna, volby 1856, volby 1860, odtržení Jihu, formování soupeřících stran, vznik Konfederace a její fungování, práva států vs. federální vláda, financování války, totální válka, válečná politika a diplomacie, prohlášení o osvobození otroků, Afroameričané a zájmy Unie, válka a ekonomický rozvoj, ekonomický dopad války, role žen v občanské válce, role námořnictva, hlavní vojenští představitelé, vojenské tažení a hlavní bitvy, zlomový rok 1863, vítězství Severu. Pojmy: Kompromis z roku 1850, Wilmotova podmínka, lidová svrchovanost, koalice svobodné půdy, zlatá horečka, zákon o uprchlých otrocích, republikánská strana (GOP), zákon o Kansasu a Nebrasce, lecomptonská ústava, masakr v Pottawatomie, Fort Sumter, Západní Virginie, Bull Run, Fort Henry, Shiloh, Manassas, Antietam, Fredericksburg, Chancellorsville, Vicksburg, Gettysburg, Chattanooga, Shermanův pochod, Savannah, Appomattox.

Osobnosti: Zachary Taylor, Lewis Kass, David Wilmot, William H. Seward, Stephen A. Douglass, Jefferson Davis, Henry Clay, John C. Calhoun, Daniel Webster, Millard Fillmore, Harriet Beecher-Stoweová, Winfield Scott, Franklin Pierce, John Brown, John Bell, Alexander Stephens, James Buchanan, Ulysses S. Grant, Pierre Beauregard, Robert Anderson, Robert E. Lee, Joseph E. Johnston, Thomas „Stonewall“ Jackson, Albert Sidney Johnston, William Tecumseh Sherman, Lincoln McDowell, George B. McClellan, Ambrose E. Burnside, Thaddeus Stevens, Charles Sumner, Edwin Stanton, Andrew Johnson, Joseph E. Hooker, John B. Hood. Otázky: Jaké byly příčiny občanské války? Bylo možné se konfliktu vyhnout? Charakterizuje demografii amerického Jihu. Jaké existovaly sociální vazby mezi černochy a bělochy? Proč bylo podle A. Lincolna odtržení Konfederace protiústavní? Proč Lincoln viděl občanskou válku jako příležitost pro USA k „novém zrodu svobody“? S jakými výhodami a nevýhodami vstupovaly obě strany do války? Jakým způsobem získával Jih finanční prostředky k vedení války? Proč válka trvala celé čtyři roky? Analyzujte strategické zájmy Severu a Jihu. 13


-

Jakým způsobem ovlivnila ideologie Severu a Jihu jejich chování během války? Vysvětlete, proč byly bitvy u Fredericksburgu a Vicksburgu důležitým obratem ve vedení války. Bylo Prohlášení o osvobození otroků rozumných krokem válečné politiky? Proč neměl prezident Lincoln zájem o uzavření kompromisního míru s Konfederací? Jaké měla občanská válka důsledky? Prokázal Abraham Lincoln dostatečné vůdcovské schopnosti, aby byl v r. 1864 opět zvolen prezidentem?

Úkoly: Edward Pessen, „How Different from Each Other Were the Antebellum North and South?“ The American Historical Review, Vol. 85, No. 5. (Dec., 1980), pp. 1119–1149. „White Southerners' Defense of Slaveholding“, The Spectator, January 17, 1860, p. 2, c. 2. Abraham Lincoln, O otroctví (vybrané texty). Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 276–347.

14


6. Rekonstrukce a politika „zlatého věku“ S koncem občanské války se rozproudila diskuse o způsobu, jakým by měly být státy Konfederace opět zapojeny do Unie, a to s ohledem na jejich společenské, politické a ekonomické podmínky. Kromě opravy poničené infrastruktury bylo především třeba obnovit válkou roztříštěné společenské a politické vazby. Po ekonomické stránce byl Jih na dně – většina kapitálu investovaná převážně do otroků vzala za své. Pole zůstala po několik let neobdělávaná. Podniky a manufaktury, do kterých Jižané v průběhu války investovali, byly po válce v troskách. Nejzávažnější však byly ztráty v lidských zdrojích – Jih přišel o jednu pětinu dospělé mužské populace. Když k tomu přičteme osvobození otroků, kteří z Jihu většinou odešli na Sever, ztráta pracovní síly byla enormní. Spojené státy se musely vypořádat s množstvím problémů: Jakou roli bude hrát osvobozená černošská populace? Jak budou vypadat vztahy mezi bývalými otroky a jejich bílými pány? Jak si Jih poradí s nedostatkem pracovní síly poté, co osvobození otroci odmítnou pracovat pro své bývalé pány? Americký Jih se musel zamyslit na svými starými zvyky a konvencemi a v mnoha ohledech začít budovat sociální vazby zcela od nuly. Bez ohledu na to, že jižanské státy začaly velmi záhy vykazovat známky ekonomické obnovy, rekonstrukce společnosti představovala mnohem závažnější a dlouhodobější proces. Politický proces obnovy Unie započal ještě před skončením války. Po unijním vítězství v Tennessee, Arkansasu a Louisianě (1862) tamější legislativy okamžitě zahájily proces obnovení vztahů s Unií. Pro Abrahama Lincolna byl proces rekonstrukce úzce propojen s válečnou politikou, neboť obnova Unie byla pro prezidenta hlavním cílem války. S cílem obnovu co nejvíce urychlit a usnadnit se Lincoln vyslovil spíše pro umírněné podmínky amnestie pro bývalé rebely a navrhl relativně nízká kritéria pro obnovu vztahů vůči Unii. S Lincolnovým plánem obnovy však nesouhlasila část Kongresu. Poté, co legislativa obdržela Lincolnovo vyhlášení amnestie a obnovy (1863), vyjádřili mnozí republikáni pobouření. Kromě toho, že považovali Lincolnův návrh za příliš mírný, někteří zákonodárci také protestovali proti prezidentovu zásahu do záležitostí, které podle nich spadaly do pravomocí Kongresu. Mnozí členové Kongresu také tvrdili, že připojením ke Konfederaci jižanské státy přerušily pouto s Unií a jejich obnova tedy musela proběhnout způsobem, jakým by bylo zacházeno s nově připojenými teritorii či s dobytým územím. Úspěch Lincolnova plánu byl spojen především s autoritativním postavením Abrahama Lincolna v americkém politickém prostředí. Když byl však Lincoln 14. dubna 1865 zavražděn, jeho následovník, viceprezident Andrew Johnson, se u Kongresu zdaleka netěšil takovému respektu jako jeho předchůdce. Johnsonovi navíc chyběla Lincolnova politická obratnost a schopnost dosáhnout kompromisu. Podmínky rekonstrukce se tak dostaly plně pod kontrolu Kongresu. Spory ohledně pravomocí mezi Bílým domem a Kongresem zákonodárci vyřešili impeachmentem Andrewa Johnsona. Plán obnovy byl však záhy konfrontován s realitou amerického Jihu, který odmítal jakékoliv radikální změny. Ačkoliv republikánská strana téměř okamžitě získala na Jihu popularitu zejména díky voličům z řad bývalých otroků, velmi záhy se ukázalo, že ideál rasové a regionální (sectional) harmonie, kterého chtěl republikánský plán obnovy dosáhnout, zůstává v očích velké části jižanské populace velmi nepopulární: bílí jižané odmítali opustit předválečné společenské stereotypy a velmi nelibě nesli fakt, že jim byla v důsledku jejich aktivit na podporu Konfederace odebrána politická práva. 15


Jižanské vlády byly v rukou vlád stranících republikánům. V mnoha případech šlo o nováčky, nezkušené (a v některých případech i negramotné) muže a osvobozené otroky. V některých státech se k moci dostali bílí přistěhovalci ze Severu, kteří na Jih přicházeli nejčastěji s vizí nových ekonomických příležitostí (taškáři – carpetbaggers). Nejopovrhovanějšími byli běloští republikáni z Jihu (darebáci – scalawags), kteří byli Jižany považováni za prospěcháře a zrádce. Tyto podmínky značně ztížily snahu republikánské strany prosadit plán obnovy, včetně 14. a 15. dodatku k Ústavě. Na Jihu se šířil odpor vůči snahám federální vlády a také narůstalo násilí proti bývalým otrokům. Odhodlání republikánů v Kongresu ale postupně opadalo, neboť udržování viditelné přítomnosti unijní armády na Jihu stejně jako podpora tamějších pro-republikánských vlád se značně prodražovaly. Program obnovy přitom nezaznamenával výrazné pokroky. Prezident Ulysses S. Grant byl zvolen především díky tomu, že byl vnímám jako silný vůdce a také díky své popularitě, již získal ve vedení unijních vojsk. Jako prezident však prosazoval spíše kompromisní politiku, kdy často ustupoval nátlaku Kongresu, ve kterém se stále častěji začali objevovat zástupci jižanské demokratické strany. Naděje, že Grant tvrdě zakročí proti stále arogantnějším jižanským politikům, rychle vzala za své. Na Jihu mezitím jednotlivé státní legislativy začaly přijímat tzv. černošské zákoníky, které bývalým otrokům významně omezovaly jejich práva (např. na nákup půdy, apod.). V důsledku těchto zákoníků byli černoši opět odsouzeni do podřadného postavení a práci na plantážích. Korupční skandály Grantovy administrativy dále oslabily celou republikánskou stranu, která se tak namísto posilování svého vlivu na Jihu musela soustředit na udržení svého postavení a podpory voličů na Severu. Jednotlivé státy bývalé Konfederace se tak postupně dostávají opět pod kontrolu demokratické strany. Éra rekonstrukce „oficiálně“ skončila Kompromisem z roku 1877. Vítězství Rutherforda B. Hayese v prezidentských volbách v roce 1876 záviselo na jednom hlasu v hlasování sboru elektorů. Na základě dohody mezi republikány a demokraty se Hays stal prezidentem USA za podmínky, že budou všechna federální vojska stažena z Jihu a že jižanský demokrat získá kabinetní post. Konec 19. století je obdobím zrodu moderních USA. Uzavírá se západní hranice (Frederick Jackson Turner: Význam hranice v amerických dějinách) – do 90. let 19. století Američané osídlili zbývající území na Dálném Západě, vznikají nové státy. Nové osídlení však vznikalo na úkor indiánů, kteří byli v průběhu několika válek odsunuti do nově vzniklých rezervací, zcela mimo svá kmenová území. Během tohoto období se také zrodila moderní průmyslová ekonomika. Vznikla národní dopravní a komunikační síť, ekonomice začaly dominovat obrovské korporace, do výroby byly vnášeny prvky moderního managementu. Na počátku 20. století průmyslová výroba USA předstihla Velkou Británii. Vyhrocený kapitalismus, který od dělníků vyžadoval maximální nasazení bez jakýchkoliv záruk a respektovaní pravidel bezpečnosti práce, vedl k prvním pokusům o vytvoření odborových organizací, ty se však setkaly se zásadním odporem ze strany průmyslových magnátů. K obdobným pokusům o organizaci došlo i v zemědělské oblasti – farmáři totiž museli čím dál více čelit konkurenci levnějšího dovozu. Mnozí zemědělci se tak zapojili do nové Populistické strany, která požadovala zvýšení oběživa, federální příspěvky farmářům, zvýhodněné půjčky, snížení cel a odstupňovanou daň z příjmu.

16


Díky dostupné půdě na Západě a také díky ekonomickému růstu do Spojených států přišlo velké množství imigrantů, kteří si chtěli splnit svůj americký sen. Kromě Evropanů a Hispánců do USA přicházeli také přistěhovalci z Dálného Východu (Číňané), jejichž fyzická i kulturní odlišnost vyprovokovala silnou reakci – federální vláda poprvé v americké historii přistoupila k zákazu přistěhovalectví na základě etnického původu. Zlatý věk vešel ve známost také jako období velmi silného partajnictví a propojení politiky s průmyslem. Skandály a korupce byly na denním pořádku, a proto se jedním z nejvýznamnějších problémů doby stal boj za nekompromitovanou vládu. Zákon o civilní službě vytvořil nezávislou Komisi pro civilní službu, jejímž úkolem bylo prosadit reformu, dle které by byli úředníci jmenováni do svých funkcí na základě konkurzního řízení, nikoliv politických styků. Dalším krokem bylo zřízení Mezistátní obchodní komise, která měla ukončit diskriminaci proti malým zákazníkům ze strany železnic. Shermanův protitrustový zákon zakázal některé typy monopolů. V důsledku překotného vývoje na konci 19. století však USA musí čelit novým problémům – přelidnění měst, nízká životní úroveň dělnictva, imigrantská ghetta, alkoholismus, prostituce, nakažlivé choroby. S tím souvisel vznik různých reformních aktivit, jejichž cílem bylo najít řešení sociálních problémů a narůstající nespravedlnosti. Témata: Plány poválečné obnovy, smrt Abrahama Lincolna, Johnson a obnova, černošské zákoníky, 14. dodatek k ústavě, 15. dodatek k ústavě, impeachment A. Johnsona, fungování vlád na Jihu (rekonstrukční vlády), vzdělávání na Jihu, Afroameričané a poválečný Jih, volby 1868, Grant prezidentem, liberální republikáni, Grantovy skandály, Grantova zahraniční politika, volby 1872, „osvobození“ jižanských států, Ku-Klux-Klan, opadající zájem Severu, ekonomická situace během obnovy – krize 1873, kompromis z roku 1877, nový Jih, návrat demokratické strany, industrializace amerického Jihu, zákony Jima Crowa a počátky segregace, industrializace USA, vznik nové Ameriky (rozvoj měst, přistěhovalectví, šíření vzdělanosti, reformní hnutí), přistěhovalectví a hnutí za omezení imigrace, politika „zlatého věku“ a populistické (farmářské) hnutí, výstavba transkontinentální železnice, monopoly a korporace, odborové hnutí a stávky, potíže farmářů a populistické hnutí, stříbrná otázka, politika jednotlivých administrativ. Pojmy: Lincolnův plán, vyhlášení amnestie a obnovy, Wade-Davisův plán, Úřad pro uprchlíky a osvobozené otroky, Johnsonův plán, černošské zákoníky, zákon o občanských právech (1866), 14. dodatek, zákony o obnově (zákon o vojenské obnově, o armádním velení, o funkčním zařazení), impeachment, Ligy Unie, taškáři, darebáci, bílý teror, Pulaski, KKK (Ku-KluxKlan), zabezpečovací zákony (KKK zákony), kompromis z roku 1877, zákon o zákazu přistěhovalectví Číňanů (Chinese Exclusion Act), Little Big Horn, Dawesův zákon, Union Pacific, Central Pacific, Promontory Point, kuliové, loupeživí baroni, Šlechetný a svatý řád rytířů práce, Americká federace práce (AFL), Kongres průmyslových organizací (CIO), Socialistická dělnická strana, Národní sdružení za volební právo žen, Národní americké sdružení pro volební právo žen, YWCA, YMCA, Pendletonův zákon o civilní službě, Ellis Island, Angel Island, sociální darwinismus, Aliance farmářů, hnutí grangerů, Strana zeleného rubu. 17


Osobnosti: Abraham Lincoln, Benjamin Wade, Henry Winter Davis, John Wilkes Boothe, Andrew Johnson, Thaddeus Stevens, Charles Sumner, Hiram Revels, Blanche K. Bruce, Horatio Seymour, James G. Blaine, Rutherford B. Hayes, Frederick Jackson Turner, W.E.B. du Bois, Geronimo, Jay Gould, Cornelius Vanderbilt, Alexander Graham Bell, Thomas Alva Edison, George Westinghouse, J. D. Rockefeller, Andrew Carnegie, J. P. Morgan, Samuel Gompers, Uriah S. Stephens, Eugene V. Debs, Daniel DeLeon, Henry Ward Beecher, Jane Addamsová, Susan B. Anthonyová, Elizabeth Cady Stantonová , Lucy Stoneová, Julia Wardová Haweová William Graham Sumner, Roscoe Conkling, Chester A. Arthur, James A. Garfield, Winfield Scott Hancock, Garles Guiteau, Grover Cleveland, Benjamin Harrison, William McKinley, William Jennings Bryan. Otázky: Jakým způsobem se Lincoln ke konci občanské války pokoušel o obnovu Unie? Identifikujte hlavní rozdíly mezi plány obnovy prezidenta Lincolna, prezidenta Johnsona a radikálních republikánů. Který z plánů obnovy byl dle vašeho názoru nejlepší a nejrealističtější? Jakým způsobem ovlivnila politika obnovy postoj a politiku jižanských států a celé Unie? S jakými sociálními problémy se Spojené státy musely potýkat na konci 19. století? Popiště situaci osvobozených otroků na konci 19. století. Jakým způsobem ovlivnila hranice americký charakter? A jaký dopad má na americký charakter její uzavření? Jak to ovlivnilo americkou politiku? Politika vůči Indiánům: asimilace či anihilace? Vysvětlete, které události přispěly k americké industrializaci a naopak k jakým událostem přispěla industrializace. Byli američtí podnikatelé konce 19. století loupeživými barony či průmyslovými génii? Proč se americké odborové hnutí nikdy nezradikalizovalo? Byly snahy populistů zpátečnické či naopak prozíravé? Vysvětlete význam imigrační vlny na konci 19. století a její význam na urbanizaci USA. Popište různá reformní hnutí na konci 19. století. Úkoly: Proclamation of Amnesty by the President of the Unted States of America (1863). Wade-Davis Bill (1864). Black Code of Mississippi, December 2, 1865. Eric Foner, Reconstruction: America´s Unfinished Revolution. 1863–1877 (New York: Harper & Row, 2002), 18–34. Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 348–452.

18


7. Spojené státy se stávají velmocí, progresivismus Na přelomu 19. a 20. století se ze Spojených států amerických stává světová velmoc. Válka se Španělskem a zisk Filipín představují posílení dřívějších expansionistických impulsů, zároveň však představují zásadní obrat v americké zahraniční politice. Poprvé v americké historii Spojené státy vyjadřují své strategické zájmy mimo severoamerické teritorium a zapojují se do velmocenského soupeření o vliv na Dálném východě či v Latinské Americe. Poprvé také USA získávají území, z kterého Washington nehodlá vytvořit další stát, a intervenují v Karibiku a střední Americe. Za novým směřováním zahraniční politiky stojí především ekonomické zájmy USA. S navýšením produkce Spojené státy hledají zahraniční trhy, kde by bylo možné prodávat americké zboží, a to za co nejvýhodnějších podmínek. Mezitím se americká společnost pokoušela vyrovnat s výraznými vnitřními změnami. Překotný rozvoj průmyslu na konci 19. století se podepsal na společenském i politickém životě a přinesl nové problémy, které si žádaly řešení. Zkostnatělá politika však nebyla schopna na tyto změny pružně reagovat. Východisko proto začínají hledat obyčejní lidé, kteří pokládají základy novému reformnímu hnutí, tzv. pokrokovému hnutí (progresivismus). Američtí novináři jako první začali odhalovat neduhy amerického kapitalismu, jako bylo zneužívání dětské práce, vysoká míra korupce, porušování ústavních a lidských práv, rasismus a lynčování, bezskrupulózní obchodní praktiky některých businessmanů. V kostelích se začalo hovořit o narůstající sociální nespravedlnosti a úpadku morálky. Mnozí aktivisté začali upozorňovat na rozpad měst, který souvisel s vysokým přílivem přistěhovalců, kteří žili v přeplněných ghettech bez šance posunout se na pomyslném sociálním žebříku. Reformátoři také kritizovali americké politiky, kteří se přestali zajímat o názory voličů a soustřeďovali se pouze na vlastní prospěch, a poukazovali na to, že obyčejný volič má pramalou šanci ovlivnit politický proces. Pokrokáři začali vyvíjet množství aktivit za zlepšení stavu americké společnosti. Na lokální úrovni se zasazovali o zákaz prostituce, rozšíření dostupnosti a zkvalitnění vzdělání, rekonstrukci městských části. Také prosazovali nahrazení zkorumpovaných místních politických mašinérií efektivní a odpovědnou místní vládou. Na úrovni států progresivci bojovali za minimální mzdu pro ženy, kompenzaci v případě pracovního úrazu, zákaz či alespoň omezení dětské práce, apod. Na federální úrovni se pokrokářům podařilo prosadit důležité zákony, které zvýšily ochranu konzumentů (kontrola kvality masa, potravin, léků), zavedli dohled nad železnicemi a posílili protitrustové zákony. Progresivci také učinili první kroky k zavedení federálního dohledu nad bankovním systémem a zlepšení pracovních podmínek. Jedním z důležitých dopadů pokrokářství na americkou politiku je tedy rozšíření pravomocí federální vlády. Pokrokářům lze také připsat zásluhu za prosazení čtyř dodatků k ústavě: dodatku o dani z příjmu (16.), o přímé volbě senátorů (17.), o zákazu výroby a prodeje alkoholických nápojů (18.) a o volebním právu žen (19.). Témata: Imperiální kurz – americká zahraniční politika na přelomu 19. a 20. století, zrod USA jako velmoci, ideové kořeny expanze USA, nový Manifest Destiny, Aljaška, Havaj, Samoa, válka se Španělskem, Kuba, zisk Filipín, Puerto Rico, diskuse o nakládání s novými územími, vláda v koloniích, politika otevřených dveří, moderní armáda, progresivismus – snaha o vnitřní 19


politickou reformu za prezidentů Roosevelta, Tafta a Wilsona, typy progresivismu, ostouzeči, hnutí za obnovu měst, vědecké řízení společností, postavení žen a boj za ženská práva, prohibice, hnutí proti trustům, volby 1904, volby 1908, spravedlivý úděl (Square Deal), dolarová diplomacie, politika velkého klacku. Pojmy: Monroeova doktrína, koupě Aljašky, Havaj, Samoa, Pago Pago, Pearl Harbor, Midway Island, Frelinghuysen–Zavala, Naval War College, Tellerův dodatek, Yellow Press, Splendid Little War, Drsní jezdci (Rough Riders), Kettle Hill, pařížská smlouva, antiimperialistická liga, Forakerův zákon, Plattův dodatek, politika otevřených dveří, ostouzeči (muckcrackers), sociální spravedlnost, Liga proti nálevnám, zákon o kontrole masa, zákon o nezávadných potravinách a léčivech, nový nacionalismus (New Nationalism) vs. nová svoboda (New Freedom), Pokroková strana, zákon o federálních rezervách, Federální komise pro obchod, Claytonův protistrustový zákon, dolarová diplomacie. Osobnosti: William H. Seward, Liliuokalani, Hamilton Fish, William M. Evarts, Ferdinand De Lesseps, James G. Blaine, Frederick T. Frelinghuysen, Thomas F. Bayard, John Hay, Valeriano Weyler, Joseph Pullitzer, William Randolph Hearst, José Martí, Alfred Thayer Mahan, Theodore Roosevelt, George Dewey, Josiah Strong, Robert M. Lafolette, Frederick W. Taylor, Florence Kellyová, William Howard Taft, Louis Brandeis, Woodrow Wilson, William Jennings Bryan. Otázky: -

Jakým způsobem ovlivnila zahraniční politika na přelomu 19. a 20. století pozdější zahraniční politiku? Vysvětlete, jaké okolnosti vedly Spojené státy k expanzi. Jaké důvody zazněly v debatě mezi oponenty a příznivci anexe nových území. Jaké návrhy na nakládání s novým územím byly diskutovány? Jaké typy progresivistických hnutí můžete identifikovat. Do jaké míry byli progresivisté úspěšní v prosazování svých cílů? Jakým způsobem progresivismus ovlivňuje současnou politiku? Proč někteří lidé považovali progresivismus za příliš radikální a nebezpečný?

Úkoly: Howard Zinn, People´s History of the U.S. (New York: Harper Collins, 2003), 297–320 (Empire and the People). Richard Hofstadter, The Age of Reform (Vintage Books, 1955), 174–214 (Progressive Impulse). Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 453–494.

20


8. USA a první světová válka, velká hospodářská krize Po téměř tři roky vnímaly Spojené státy válku v Evropě jako vzdálený konflikt, který se jich téměř netýká. Do bojů se USA zapojily až v roce 1917 v reakci na několik událostí: potopení lodi Lusitania s americkými občany na palubě, německou neomezenou ponorkovou válku a Zimmermanovu nótu, která posloužila jako důkaz německo-mexického spiknutí za účelem vtažení USA do války. Vstup Spojených států do války byl provázen bouřlivou diskusí o charakteru amerického národa a o americké zahraniční politice; mnohá témata v zahraničněpolitické debatě rezonují dodnes (unilateralismus vs. multilateralismus, izolacionismus, zodpovědnost mocnosti, vliv vojensko-průmyslového komplexu na zahraniční politiku, použití síly za účelem dosažení idealistických cílů, apod.). Pochopení kroků administrativy prezidenta Wilsona a jejich dopadu je klíčové pro pochopení vývoje mezinárodních vztahů po první světové válce. Po skončení první světové války velká část americké společnosti dospěla k názoru, že účast USA ve válce byla katastrofální chybou, která by se již nikdy neměla opakovat. Proto ve 20. a 30. letech v americké zahraniční politice převládl izolacionistický směr. Američané ale zároveň stáli za prvními snahami o mezinárodní řešení konfliktů a režim dohledu nad zbrojením. Do čela těchto snah se nejprve postavily americké mírové spolky, které byly často součástí mezinárodního mírového hnutí. Ve svých programech zpravidla žádaly odzbrojení a podepsání mezinárodní úmluvy o zákazu války. Z počátku se zdálo, že tažení těchto spolků bude úspěšné – v roce 1922 byla podepsána dohoda, na jejímž základě světové mocnosti přislíbily snížit počty svých bitevních lodí. O šest let později byl podepsán Briand-Kellogův pakt, jímž se signatáři zavázali, že proti sobě již nikdy nepovedou válku. Události, ke kterým došlo v první polovině 30. let, ale poukázaly na to, že podepsané smlouvy nemají příliš velkou váhu – neodradily Japonsko od okupace Mandžuska v roce 1931, o čtyři roky později nezabránily německé vládě zahájit masivní zbrojení a ani Itálie nebrala své závazky v potaz, když obsadila Etiopii. Ve snaze zabránit vtažení USA do evropského konfliktu americký Kongres schválil sérii zákonů o neutralitě, kterými byl zakázán prodej zbraní a půjčky zemím ve válečném stavu. Když v roce 1939 vypukla válka mezi Německem na straně jedné a Anglií s Francií na straně druhé, prezident Franklin D. Roosevelt udržoval Spojené státy mimo konflikt právě s odvoláním na zákony o neutralitě. Vzhledem k tomu, že však Roosevelt v Německu viděl jasného agresora, rozhodl se nakonec poskytnout spojencům nepostradatelnou pomoc. Jak se situace na evropských bojištích zhoršovala, americký prezident opakovaně žádal Kongres, aby znění zákonů o neutralitě modifikoval, aby tak Spojené státy mohly spojencům poskytnout i zbraně. Poté, co Německo obsadilo Francii, Roosevelt v Kongresu prosadil program přímé vojenské pomoci Velké Británii, jenž vešel později ve známost jako program půjčky a pronájmu (lend and lease). Prezidentovy iniciativy provázela bouřlivá diskuse o tom, do jaké míry by se Spojené státy měly do evropského konfliktu angažovat – tato debata nerozdělovala jen Kongres, ale celou americkou společnost. Na jedné straně Roosevelt společně s tzv. internacionalisty tvrdili, že díky programu pomoci Velké Británii a dalším zemím v boji proti Německu nebude třeba, aby se USA do konfliktu přímo zapojily. Izolacionisté na druhou stranu obviňovali prezidenta, že jeho politika spíše zvyšuje pravděpodobnost, že se Spojené státy budou muset zapojit do další zničující války. Tato diskuse probíhala ještě v době, kdy japonské letouny 7. prosince 1941 zaútočili na Pearl Harbor. 21


Témata: Spojené státy a první světová válka: izolacionismus, neutralita, vstup USA do války, role USA během 1. světové války, válečná ekonomika, prezident Wilson a snahy o poválečné uspořádání světa, Wilsonova zahraniční politika, 14 bodů, pařížská mírová konference, mírové hnutí, diskuse o vstupu USA do Společnosti národů, Wilsonův neúspěch na domácím poli, neúspěch populistického hnutí v USA, první „rudá hrozba“, dopad změn během první světové války na menšiny (afroameričané, ženy), vzestup a pád republikánů v meziválečném období (Harding, Coolidge, Hoover), zahraniční politika ve 20. letech (vztahy se SSSR, politika dobrého sousedství, izolacionismus), konzumerismus, rozvoj kultury (kino, rádio), prohibice, nativismus, KKK, náboženský fundamentalismus. Pojmy: Veracruz, Lusitania, Liga národní bezpečnosti, Zimmermannův telegram, Rada národní obrany, potravinová správa, palivová správa, rada válečného průmyslu, Výbor pro veřejné informace, zákony o špionáži a pobuřovaní, 14 bodů,Versailleská smlouva, Společnost národů, skupina „nesmiřitelných“, španělská chřipka, děs z rudých, Palmerovy razie, nativismus, nouzový přistěhovalecký zákon (1921), zákon o kvótách (1924), Ku-klux-klan, opičí proces, Ženská křesťanská unie za abstinenci, Liga proti nálevnám, Americké národní sdružení pro volební právo žen, velká migrace, harlemská renezance, jižanská renezance, Teapot Dome, Kitty Hawk, model T, washingtonská konference, smlouva čtyřech mocností, devítistranná smlouva, Kellogův a Briandův pakt, pokusy o odzbrojení. Osobnosti: Woodrow Wilson, Porfirio Diaz, Pancho Villa, John J. Pershing, William Howard Taft, Edward House, Charles Evans Hughes, Herbert Hoover, Bernard Baruch, George Creel, Eugene V. Debs, Henry Cabot Lodge, Warren G. Harding, Nicola Sacco, Bartolomeo Vanzetti, William Jennings Bryan, John T. Scopes, Al Capone, Louis Armstrong, Alice Paulová, Carrie Chapmanová Cattová, Marcus Garvey, W. E. B. DuBois, Calvin Coolidge, Franklin D. Roosevelt, Charles Evans Hughes, Andrew W. Mellon, Henry A. Wallace, Albert B. Fall, Robert M. La Folette, Charlie Chaplin, Wilbur a Orville Wrightové, Charles A. Lindbergh, Amelie Earhartová, Herbert Hoover, Alfred E. Smith, Robert Lansing, Charles Evans Hughes, Frank B. Kellog, Henry L. Stimson. Otázky: -

Které důležité události vedly ke vstupu USA do 1. světové války? Charakterizujte zahraniční politiku Woodrowa Wilsona. Jak se lišila od zahraniční politiky předchozích administrativ? Jakým způsobem reagovala Wilsonova administrativa na revoluce a nepokoje v Latinské Americe? Bylo po třech letech neutrality rozhodnutí zapojit se do první světové války opodstatněné? Šlo o správné rozhodnutí? Dosáhl Wilson naplnění svých 14 bodů během versailleské konference? Vysvětlete, proč se afroameričané nadšeně zapojovali do bojů, ačkoliv doma čelili diskriminaci? 22


-

Jako roli hrála Wilsonova vize v založení Společnosti národů? Shrňte hlavní linie diskuse ohledně amerického zapojení do Společnosti národů.

Úkoly: Howard Zinn, People´s History of the U.S. (New York: Harper Collins, 2003), 359–376 (War is the Health of the State). Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 494–562.

23


9. Velká hospodářská krize Nový úděl, druhá světová válka Krach akciového trhu v říjnu 1929 ukončil období ekonomické prosperity dvacátých let. Po několik následujících let se Spojené státy potýkaly s ekonomickou krizí. V roce 1933 míra nezaměstnanosti dosáhla 25 procent (z původních 3,2 procent v roce 1929). Výkonnost průmyslu se snížila o 50 procent, mezinárodní obchod klesl o 30 procent, investice spadly téměř na nulu. V důsledku velké hospodářské krize došlo k zásadním politickým posunům: vznikla silná koalice tvořená obyvateli velkých měst, Afroameričany a jižanskými demokraty požadující vládu, která aktivně řeší problémy. Výsledkem bylo posílení přítomnosti federální vlády v životě každého Američana. Vláda se tak začala angažovat v oblasti důchodů, rodičovských příspěvků, podpory v nezaměstnanosti, sociálního bydlení, podpory financování obědů ve školách, pojištění bankovních vkladů, minimální mzdy a regulace akciového trhu. Politika federální vlády také výrazně ovlivnila pracovní vztahy, neboť přispěla k oživení odborového hnutí garantováním práva na kolektivní vyjednávání. Kongres podpořil transformaci zemědělství, a to mj. pomocí federálních dotací. Američané tak začali federální vládu stále více vnímat jako ochránce veřejného blaha. Program „Nový úděl“ prezidenta Roosevelta na záchranu ekonomiky USA tak výrazně přetvořil americkou politiku i společnost. V druhé polovině 30. let se však americká pozornost začala upírat k Evropě. Po zkušenostech z první světové války se americká zahraniční politika zprvu snažila dodržovat přísný izolacionismus, který ale vzal za své 7. prosince 1941, kdy japonská armáda napadla americkou vojenskou základnu v Pearl Harbor. Vstup USA do druhé světové války měl významný dopad na domácí i zahraniční politiku: orientace ekonomiky na válečnou výrobu umožnila ukončit hospodářskou krizi, došlo k výraznému zapojení žen do pracovního procesu, měnil se přístup k menšinám a nadále posilovala role federální vlády v každodenním životě Američanů. Po vítězství nad Německem a Japonskem se Spojené státy staly skutečnou globální mocností. Témata: Propad akciového trhu, příčiny krize, hledání řešení – administrativa prezidenta Hoovera, nezaměstnanost, menšiny během hospodářské krize (Afroameričané, Asiaté, Hispánci, ženy), americká rodina během krize, odraz krize v kultuře, volby 1932, Nový úděl, obnova důvěry v ekonomiku, zemědělské reformy, oživení průmyslu, elektrifikace venkova, veřejné práce, reforma bankovního sektoru, útoky na politiku Nového údělu, druhý Nový úděl, podpora odborů, sociální reformy, Nejvyšší soud a Nový úděl, napěchování soudů, Nový úděl a menšiny, dopad Nového údělu na americkou politiku, volby 1940, Rooseveltova zahraniční politika – reakce na vývoj v Evropě: od izolacionismu k druhé světové válce, mobilizace, přeměna průmyslu, financování války, válečné dluhy a reparace, uznání SSSR, neutralita, izolacionismus, Rooseveltovo třetí funkční období, podpora spojenců, Rooseveltova vize poválečného uspořádání světa, hlavní válečné operace USA, internace Američanů japonského původu, vztah Roosevelta se Stalinem a Churchillem, volby 1944. Pojmy: Finanční korporace pro obnovu, Glassův-Steagallův zákon, 20. dodatek k ústavě, sto dní, rozhovory od krbu, Správa pro zemědělské úvěry, Federální depozitní pojišťovna, Zákon o 24


cenných papírech, bankovní prázdniny, Občanské sbory ochránců přírody, Federální sprava pro nouzovou pomoc, Správa pro veřejně prospěšné práce, Správa pro podporu zaměstnanosti, Národní správa pro mládež, zákon o regulaci zemědělské výroby, Společnost pro zbožní úvěry, zákon o národní průmyslové obnově, Správa pro veřejné práce, Národní správa pro obnovu, Úřad pro správu údolí řeky Tennessee, „Sdílejte naše bohatství“, případ „nemocných kuřat“ (Schechterova drůbežářská společnosti vs. USA), Rada pro pracovněprávní vztahy, Wagnerův zákon, Zákon o sociálním zabezpečení, Výbor pro neamerickou činnost, zákon o půjčce a pronájmu, Atlantická charta, Pearl Harbor, Rada pro válečnou výrobu, Úřad pro vědecký výzkum a vývoj, Úřad pro úpravu cen, Ženské armádní sbory, Komise pro spravedlivé postupy při zaměstnávání, Národní sdružení na podporu barevného obyvatelstva. Osobnosti: Herbert Hoover, Franklin Delano Roosevelt, Harry L. Hopkins, Henry A. Wallace, Harold L. Ickes, Hugh S. Johnson, Huey P. Long, Francis E. Townsend, Charles E. Coughlin, Felix Frankfurter, Louis Brandeis, Eleanor Rooseveltová, Alfred M. Landon, Hugo Black, Henry Morgenthau, Wendell L. Willkie, Čankajšek, Douglas MacArthur, Cordell Hull, Hideki Tódžó, Chester Nimitz, Dwight D. Eisenhower, George Patton, Thomas E. Dewey, Harry S. Truman, Robert J. Openheimer, Henry Stimson, Los Alamos, Enola Gay. Druhá světová válka: Tichomoří: Filipíny, Korálové moře, Midway, Severní Afrika, vylodění na Sicílii a v Itálii, strategické bombardování Evropy, role Číny v boji proti Japonsku, konference v Teheránu, Overlord, žabí skoky do Tokia (Šalamounovy ostrovy, Guadalcanal, Nová Guinea Bismarckovo moře, Tarawa, Marshallovy ostrovy, Mariany, Leyte, Filipíny), konference v Jaltě, Rada pro válečné uprchlíky, bitva o Okinawu, projekt Manhattan, konference v Postupimi. Otázky: - Jaké byly hlavní příčiny velké hospodářské krize? - Srovnejte Hooverův a Rooseveltův postup při řešení hospodářské krize. - Jaké byly hlavní argumenty kritiků Nového údělu? - Jakým způsobem program Nové údělu změnil americkou politiku? - Vysvětlete příčiny narůstajícího napětí mezi USA a Japonskem na počátku 30. let. - S ohledem na přístup vůči čínsko-japonskému konfliktu v 30. letech, riskovaly Spojené státy zapojení do války? - Byla válka mezi Japonskem a Spojenými státy po září 1941 nevyhnutelná? - Shodli se spojenci na válečné strategii a základních cílech? Jakým způsobem vyřešili případné spory? Úkoly: Thomas Fleming, New Dealers´ War. Franklin D. Roosevelt and the War Within World War II (New York: Basic Books, 2001), 1–47 (The Big Leak). Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 562–629. 25


10. 50. léta: Truman, Eisenhower a studená válka Již od bolševické revoluce v roce 1917 Sověti hlásali, že komunismus a kapitalismus nemohou koexistovat v míru. Na počátku 30. let 20. století se Stalin pokoušel navázat přátelské styky se Západem ve snaze ochránit SSSR před nacistickou hrozbou. Když však sovětský vůdce došel k závěru, že Západ nemá o spolupráci zájem, uzavřel s Hitlerem vlastní dohodu o neútočení (1939). Jen o dva roky později byl tento pakt porušen, když Hitler zaútočil na Sovětský svaz. Poté, co Spojené státy vstoupily do druhé světové války na straně spojenců, administrativa prezidenta Roosevelta se pokoušela americkou veřejnost přesvědčit, že SSSR nepředstavuje pro USA hrozbu, naopak je partnerem v boji proti Ose. Roosevelt také doufal, že se Sovětský svaz po skončení války stane jedním z klíčových hráčů, kteří budou dohlížet na udržování míru. Proto také americký prezident neustále zdůrazňoval, že i přesto, že SSSR podporuje zcela odlišný ekonomický model, se Moskva shlédla v demokratických hodnotách a hodlá po válce aktivně budovat stabilní světový řád. Američané po druhé světové válce získali zpět ztracené sebevědomí. Stali se součástí globální aliance, která porazila Německo a Japonsko, a díky válečné výrobě došlo konečně k ekonomickému růstu a snížení nezaměstnanosti. Spojené státy byly také jedinou zemí, která disponovala všemocnou jadernou zbraní. Optimismus ale nevydržel dlouho. Američané, kteří poslušně naslouchali Rooseveltovým slovům o skvělé spolupráci s J. Stalinem, byli po válce značně šokováni. Onen „demokracii nakloněný“ Sovětský svaz se nijak neostýchal porušovat veškerá ujednání z válečných konferencí. Poté, co se podařilo vyhnat německé tanky z východní Evropy, začala Moskva ve východní a střední Evropě vytvářet loutkové, komunisty ovládané vlády, bez ohledu na svůj předchozí slib umožnit svobodné demokratické volby. Rooseveltův nástupce Harry Truman došel k závěru, že agresivnímu chování SSSR je třeba zabránit, a to i za cenu použití vojenské síly. Americký prezident proto zvolil strategii „zadržování“, jejímž cílem byl boj proti expanzivním tendencím Moskvy a šíření ruského vlivu. Politika zadržování se tak stala po dobu následujících padesáti let základním stavebním kamenem americké zahraniční politiky. Politika zadržování byla aplikována v různých formách. V tzv. Trumanově doktríně se prezident zavázal chránit svobodné národy skrze ekonomickou a vojenskou pomoc. Marshallův plán poskytl miliardy na ekonomickou obnovu Západní Evropy, Severoatlantická aliance pak poskytla bezpečnostní záruky. Vytvořením vojenské organizace Spojené státy vyslaly Moskvě jasný signál, že budou Západní Evropu bránit. K první srážce mezi Západem a Východem ale nedochází v Evropě, nýbrž v Asii – během korejské války. V důsledku událostí, jako byly např. sovětská blokáda Berlína, vítězství komunistů v Číně a založení Čínské lidové republiky v roce 1949 a severokorejská invaze do Jižní Koreje v roce 1950, se ze studené války stává globální konflikt. Studená válka však neovlivnila jen zahraniční politiku, měla dopady i na politiku domácí. Americkou společnost ovládla atmosféra strachu z přítomnosti agentů Sovětského svazu, kteří se pokusí proniknout do amerických vládních kruhů, získají přístup k utajeným informacím a tak i možnost sabotovat americkou zahraniční politiku. Výsledkem byl nechvalně známý „hon na čarodějnice“ vedený senátorem McCarthym, který svou kariéru postavil především na pronásledování sympatizantů Moskvy a domnělých sovětských agentů a působících v USA. 26


Padesátá léta se však také stávají obdobím dynamického ekonomického růstu a s tím souvisejících proměn amerického života. Americká společnost hojnosti vyrůstala z dlouhodobě neuspokojené poptávky po spotřebním zboží. Důležitou roli v padesátých letech hrála televize, která měla skrze své programy převratný vliv na životní styl americké rodiny. Zároveň se formovalo hnutí za občanská práva a rovnoprávnost, kdy Afroameričané u soudů napadali politiku segregace. Vzniklo také hnutí mladé generace pohlížející na mnohé aspekty americké poválečné společnosti kriticky. Témata: Počátek studené války a její příčiny (válečné a poválečné konference), americká reakce: politika zadržování, George F. Kennan, Trumanova doktrína, Marshallův plán, blokáda Berlína, NATO, „ztráta Číny“, založení NATO, Trumanova domácí politika: problémy přeorientování ekonomiky po skončení druhé světové války, návrat veteránů 2. světové války a jejich zapojení do společnosti, ekonomický růst a „společnost hojnosti“, Trumanova zahraniční politika (SSSR, Německo, Berlín, Čína, Korea), diskuse o postoji vůči SSSR, reakce na studenou válku – McCarthyismus, hon na čarodějnice, volby 1948, volby 1952, volby 1956, USA v padesátých letech: Eisenhowerova zahraniční politika – SSSR, Korea, Indočína, Střední východ, Kuba, masivní odveta, domácí politika – boj za občanská práva, vojensko-průmyslový komplex, obnova republikánské strany, společnost v 50. letech: přesun na předměstí, státy slunečního pásu, konformní kultura, oživení náboženství, zrod televize, věda a technika, moderní média, reklamní průmysl, fast food, objevování vesmíru, problematika chudoby, počátek boje za občanská práva, segregace, postavení žen ve společnosti po 2. světové válce, počátky counterculture (společenské vzpoury). Pojmy: Spravedlivý úděl, baby boom, G.I. Bill (zákon o kompenzaci veteránům), Taftův a Hartleyho zákon, zákon o národní bezpečnosti (Národní vojenská správa/Joint Chiefs of Staff), Rada národní bezpečnosti/National Security Council, Ústřední zpravodajská služba/CIA, ), zákon o prezidentské posloupnosti, 22. dodatek, Charta OSN, Úřad pro mezinárodní atomový výzkum, Mr. X, Dlouhý telegram, strategie zadržování, Trumanova doktrína, Marshallův plán, Berlín, bruselský pakt, Varšavská smlouva, NATO, Prezidentský výbor na ochranu občanských práv, Dixiecrat, ztráta Číny, Pusan, rudá hrozba, HUAC, McCarranův zákon o vnitřní bezpečnosti, dynamický konzervativismus, hon na čarodejnice, Fort Monmouth, mccarthyismus, politika zatlačování, masivní odplata, politika na „ostří nože“, Indočína, Vietminh, Dien Bien Phu, ženevská dohoda, SEATO, NAACP, Brown vs. Topecká školská správa v Kansasu, „oddělení, ale sobě rovní“ (Plessy v. Ferguson), Rady bílých občanů, bojkot autobusů v Montgomery, Spolek pro zlepšení poměrů v Montgomery, pasivní odpor, Konference křesťanského vedení Jihu, Little Rock, METO, CENTO, syndrom Sputniku, Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA), připojení Havaje a Aljašky, Eisenhowerova doktrína. Osobnosti: Harry Truman, Henry A. Wallace, James F. Byrnes, George F. Kennan, Bernard Baruch, George C. Marshall, Hubert H. Humphrey, J. Strom Thurmond, Čankajšek, Dean Acheson, 27


Generál McArthur, Matthew Ridgway, Dwight D. Eisenhower, Alger Hiss, Whittaker Chambers, Richard M. Nixon, Julius a Ethel Rosenbergovi, Joseph R. McCarthy, Walter Lippmann, Robert A. Taft, Adlai E. Stevenson, Sherman Adams, Martin Durkin, John Foster Dulles, J. Robert Oppenheimer, Earl Warren, Ngo Dinh Diem, Ho Či Min, Rosa Parksová, Martin Luther King, Orval Faubus. Otázky: -

Vysvětlete příčiny studené války. Vysvětlete, proč válečná spolupráce mezi USA a SSSR po skončení druhé světové války zkolabovala. Charakterizujte politiku zadržování a uveďte příklady její aplikace v letech 1947–1948. Srovnejte změny v zahraniční politice po druhé světové válce se zahraniční politikou USA po první světové válce. Srovnejte přístup F. D. Roosevelta a H. Trumana vůči SSSR. Jaké důvody vedly Spojené státy ke vstupu do Severoatlantické aliance? Vysvětlete, jaký dopad měla studená válka na atmosféru v americké společnosti a na život jednotlivých Američanů. Jaký dopad měla kampaň Sen. Joseph McCarthy na postoj Američanů vůči komunismu? Jakými rysy lze charakterizovat poválečný vývoj americké společnosti a kultury?

Úkoly: Fraser J. Harbutt, The Cold War Era: Problems in American History (Wiley-Blackwell, 2002), 62–97. Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 630–686.

28


11. Bouřlivá 60. léta a návrat konzervativismu v 70. letech Na počátku 60. let část americké společnosti začala volat po aktivnějším a asertivnějším přístupu k veřejné politice. Mnozí liberálové tvrdili, že Spojené státy ztrácejí schopnost řešit otázky ať již domácí či zahraniční politiky. Na konci 50. a na počátku 60. let vyhřezly mnohé dlouho neřešené společenské neduhy. Doba si žádala radikální změnu, která se promítla i do volby amerického prezidenta. V roce 1960 zvítězil mladý a relativně nezkušený politik – J. F. Kennedy, jehož energická rétorická vystoupení Američany naplnila nadějí. JFK a po něm i Lyndon B. Johnson dramaticky změnili nejen povahu prezidentského úřadu, ale i podobu americké politiky. Jen několik dní po inauguraci prezidenta J. F. Kennedyho Bílý dům zaujal nekompromisní postoj proti expanzi komunismu a zahájil kroky k řešení palčivých otázek domácí politiky: rasové diskriminace a ekonomické nerovnosti. I přesto se Spojené státy v následujících letech propadaly do stále větší společenské, kulturní a politické krize. Kennedy i Johnson v praktikování politiky zadržování posílili americké angažmá ve válce ve Vietnamu. Jak se brzy ukázalo, Spojené státy tak byly zataženy do konfliktu, jehož podstatě nerozuměly a který nemohly úspěšně vyřešit. Výsledkem neschopnosti vlády vysvětlit nezbytnost přítomnosti amerických vojáků ve Vietnamu bylo masivní občanské protiválečné hnutí. Pokusy o řešení prohlubující se sociální nespravedlnosti, chudoby a rasové nerovnosti postupovaly příliš pomalu a Afroameričanům docházela trpělivost. I přesto, že M. L. King hlásal myšlenku nenásilného odporu, protestní akce proti segregaci a diskriminaci často končily násilím. Významného pokroku bylo dosaženo až v roce 1964, kdy byl schválen zákon o občanských právech, který zakazoval diskriminaci v zaměstnání a veřejných budovách. V roce 1965 byl pak schválen zákon o volebních právech, který afroameričanům garantoval volební právo. Hnutí za občanská práva se stalo inspirací pro další menšinové skupiny, jež se začaly dožadovat rovnoprávnosti. Ženské hnutí začalo prosazovat rovnoprávnost v přístupu ke vzdělání a v zaměstnávání, zároveň se také pokoušelo změnit zaběhnuté představy o postavení žen ve společnosti. Hispánci se začali zasazovat o možnost bilingvního vzdělání a posílení politické reprezentace. Indiánské kmeny zahájily boj o kontrolu nad svým kmenovým územím a přírodními zdroji, které se na něm nacházelo. Organizovat se začali i homosexuálové, jejichž cílem bylo ukončení diskriminace na základě sexuální orientace. Ve snaze eliminovat chudobu, rozšířit přístup ke zdravotní péči, poskytnout bydlení sociálně slabým rodinám a zvýšit zaměstnanost chudých prezident Johnson v roce 1964 spustil svůj program Velké společnosti, jeho úspěšnost však byla značně oslabena v důsledku amerického angažmá ve Vietnamu, vzniku militantního protiválečného hnutí a dalších společenských protestů. Demokratická strana nebyla schopna vyostřenou společenskou situaci úspěšně řešit, což umožnilo konzervativní republikánské straně získat politickou kontrolu. Zvolení Richarda Nixona prezidentem v roce 1968 bylo především výsledkem celospolečenské nespokojenosti s politikou předchozích administrativ. Část americké veřejnosti dospěla k názoru, že vývoj posledních několika let představuje útok na základy americké kultury. V průběhu 60. a 70. let vznikly nové zájmové skupiny, které od federální vlády požadovaly ochranu a benefity. Tradiční hodnotový systém americké střední třídy se stal cílem útoků ze strany radikálů a hippies. Daňové zatížení střední třídy se neustále zvyšovalo, aby mohla federální vláda platit programy na podporu menšin a chudých (a také

29


válečného úsilí), což mnozí Američané nesli velmi nelibě. Bylo třeba, aby byla obnovena stabilita a rovnováha – a Richard Nixon jako zastánce tradičních hodnot představoval řešení. Nixonova administrativa však krizi americké společnosti ještě prohloubila. Prezident zdědil mnohé těžko řešitelné problémy od svého předchůdce: válku ve Vietnamu, hluboce rozdělenou společnost a nefungující instituce. Tato toxická kombinace ještě více prohloubila nedůvěru Američanů v jejich prezidenta a vládu. Sám Nixon nesl významný podíl na propadu úcty k autoritám. Jeho administrativa nebyla schopna efektivně reagovat na ekonomický propad poté, co Spojeným státům začala konkurovat obnovená Evropa a Japonsko. Američané nedokázali pochopit, proč Spojené státy jako velmoc nejsou schopny dosáhnout vojenského vítězství v zaostalém Vietnamu. Důvěra však byla podkopána především v důsledku skandálů Nixononovy administrativy. Tajné operace, utajené dohody a nerespektování ústavních mechanismů bylo na denním pořádku. Aféra Watergate nakonec zlomila Nixonovi vaz. Americký prezident byl pod tíhou důkazů poprvé v americké historii donucen k rezignaci. Prezidenti Ford a Carter se marně pokoušeli americké veřejnosti vrátit důvěru. Ekonomické problémy, se kterými se USA potýkaly v průběhu celých 70. let, nemohly být kompenzovány relativními zahraničně politickými úspěchy (détente, odzbrojování, navázání diplomatických styků s ČLR). Ztracenou důvěru měl národu vrátit až Ronald Reagan, který USA přislíbil návrat k tradičním hodnotám. Témata: Volby 1960, Nová hranice: John F. Kennedy, Velká společnost: Lyndon B. Johnson, Kennedyho zahraniční politika: kubánská krize, otázka Berlína, Vietnam, pružná odpověď (flexible response); atentát na prezidenta Kennedyho, volby 1964, Johnsonova domácí politika: expanze liberálního státu, reakce vlády a veřejnosti na společenské změny, Velká společnost, boj s chudobou, pokračující boj za občanská práva (Martin Luther King, Černá moc, zákon o občanských právech, zákon o volebních právech), Johnsonova zahraniční politika: Vietnam, americká společnost – revolta 60. let: Nová levice, opoziční kultura, feminismus, postavení menšin, protesty proti válce ve Vietnamu, affirmative action, volby 1968, horké léto 1968, atentát na M. L. Kinga a Roberta Kennedyho, Reakce na bouřlivá 60. léta: nástup konzervatismu v 70. letech, volby 1972, prezident Nixon, zahraniční politika: „čestný mír“ ve Vietnamu, triumf ve vztazích s Čínou, Blízký východ (kyvadlová diplomacie), SALT, konzervativní Nejvyšší soud, aféra Watergate a její důsledky, prezident Ford, SALTII, volby 1976, Barry Goldwater, proměny elektorátu, ekonomické problémy – inflace a stagflace, lidská práva, Nová pravice, Carterovo interregnum – energetická politika, palivová krize, krize důvěry, zahraniční politika: Blízký východ, diplomatické styky s Čínou, íránská krize. Pojmy: Nová hranice, zákon o bydlení, mírové sbory, Aliance pro pokrok, zákony Jima Crowa, Studentský koordinační výbor nenásilného odporu (SNCC), Kongres rasové rovnosti (CORE), sit-in, wade-in, kneel-in, Greensboro, Dopis z birminghamského vězení, Washingtonský pochod, Lincolnův památník, zákon o občanských právech 1964, Gideon v. Wainwright, Miranda v. Arizona, Zátoka sviní, Velká společnost, Jiná Amerika, válka proti chudobě, dobrovolníci ve službě Americe, Medicare, Medicaid, zákon o bydlení a rozvoji měst, ministerstvo pro rozvoj měst a bydlení (HUD), rezoluce o Tonkinském zálivu, zákon o 30


volebním právu 1965, pochod Selma-Mongomery, zákon o přistěhovalectví 1965, Nová levice, Studenti za demokratickou společnost, Hnutí za svobodu slova, Weatherman, opoziční kultura (Hippies), ofenzíva Tet, Černá moc, Černí panteři, Watts (L.A.), Národní organizace žen (NOW), Roe v. Wade, ERA, Hnutí amerických Indiánů, Vietnamizace, operace Menu, masakr My Lai, Pentagonské listy, vánoční bombardování, smlouva o ukončení války a znovunastolení míru ve Vietnamu 1973, Výbor pro znovuzvolení prezidenta (CREP), Watergate, masakr sobotní noci, Nixonovy pásky, privilegium nositele výkonné moci, Zákon o válečných pravomocích 1973, Swann v. charlotte-mecklenburgská školská rada, Bakke v. Regentská rada státu Kalifornie, SALT, pingpongová diplomacie, Komuniké ze Šanghaje, kyvadlová diplomacie, Camp David, stagflace, Nová pravice. Osobnosti: John F. Kennedy, Richard M. Nixon, Robert McNamara, McGeorge Bundy, Dean Rusk, Robert Kennedy, Hubert Humphrey, Ross Barnett, James H. Meredith, Eugene „Bull“ Connor, George Wallace, Medgar Evers, M. L. King, Walt Rostow, Maxwell Taylor, Lee Harwey Oswald, Jack Ruby, Lyndon Johnson, Barry Goldwater, Robert C. Weaver, William Westmoreland, Malcom X, Tom Hayden, Al Haber, Mario Savio, Abbie Hoffman, Sirhan Sirhan, Spiro Agnew, Curtis LeMay, Stokely Carmichael, Rap Brown, Huey Newton, Richard Daley, Timothy Leary, Betty Friedanová, Daniel Ellsberg, John Mitchell, H. R. Haldeman, John Ehrlichman, George McGovern, John J. Sirica, James W. McCord, Archibald Cox, Leon Jaworski, Gerald Ford, Ronald Reagan, Walter F. Mondale, Jimmy Carter. Otázky: -

Analyzujte příčiny a dopad hnutí za občanská práva. Vysvětlete, jakým způsobem se transformovalo hnutí za občanské práva poté, co dosáhlo svých cílů (rovnoprávnost, garance volebního práva). Vysvětlete, z jakých příčin se zformovalo „hnutí“ společenské vzpoury (counterculture). Analyzujte příčiny a důsledky amerického angažmá ve Vietnamu. Proč se prezident Johnson rozhodl posílit americké závazky vůči Vietnamu? Vysvětlete, jaké faktory přispěly k pádu prezidenta Nixona. Jaký dopad měla aféra Watergate na americkou politiku? Charakterizujte vývoj společnosti během administrativ prezidentů Forda a Cartera. Jakým největším výzvám musela tehdejší americká společnost čelit?

Úkoly: Steve Fraser a Gary Gerstle (eds), The Rise and Fall of the New Deal Order, 1930–1980 (Princeton University Press, 1990), 243–267 (The Rise of the „Silent Majority“). Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 687–735.

31


12. Americká politika v 80. letech a konec studené války V důsledku traumatizujících událostí 70. let procházela Amerika obdobím krize důvěry. Američané se trápili pocitem ztráty vlivu na mezinárodním poli, poklesem produktivity, americký průmysl stagnoval, skupiny lobbyistů a speciálních zájmů paralyzovaly legislativní proces. Mnozí se obávali, že moc amerického prezidenta byla příliš omezena, že došlo k oslabení politických stran a že Kongres byl natolik názorově roztříštěný, že není možné dosáhnout konsensu k prosazení legislativy. Ronald Reagan frustrace veřejnosti využil ve svůj prospěch. Během své kampaně v roce 1980 se Američanů zeptal: „Jste na tom lépe než před čtyřmi lety?“ Odpovědí bylo jednoznačné ne. Reagan ve volbách zvítězil ve 43 státech a získal 51 procent hlasů všech voličů. Republikánská strana navíc poprvé od roku 1954 získává většinu v americkém Kongresu. Během volební kampaně se Reaganovi podařilo získat silnou podporu od bílých jižanů, římských katolíků a především od tzv. Nové pravice, neformální konfederace politických a náboženských skupin, které pojila obava z úpadku tradičních amerických hodnot. Jako prezident Reagan soustředil svou pozornost na posílení americké obranyschopnosti, obnovu ekonomického růstu a omezení zásahů federální vlády. Zaměřil se také na oslabení moci odborů s cílem obnovit konkurenceschopnost amerického průmyslu, snížení daní za účelem podpory investic a kupní síly a v neposlední řadě na deregulaci podnikání. Přestože Reagan nebyl schopen své cíle z velké části naplnit, Američané byli přesvědčeni, že se jejich prezidentovi podařilo ekonomickou situaci zlepšit, a proto mu v roce 1984 opět dali své hlasy. Reagan společně s víceprezidentem Georgem Bushem porazili demokratické kandidáty Waltera Mondalea a Geraldine Ferrarovou. I přestože bylo Reaganovo druhé období v Bílém domě poznamenáno aférou Iran-Contra, Bílý dům opustil s vyšší popularitou než když v roce 1981 nastoupil do úřadu. Za sebou má několik významných úspěchů: podařilo se mu snížit inflaci, obnovit důvěru ve vládu, dosáhnout dohody s Michailem Gorbačovem o zákazu jaderných zbraní středního doletu. Reagan také jmenoval první ženu do pozice soudce Nejvyššího soudu, zdvojnásobil rozpočet na obranu. Jeho hospodářská politika, byť výrazně prohloubila schodek federálního rozpočtu, umožnila obnovení ekonomického růstu. Navíc podle mnohých zastánců se Reagan zasloužil o obnovení důvěry v americký národ a výsadního postavení USA ve světě. Ronald Reagan je dodnes také vyzdvihován jako zastánce amerického patriotismu a tradičních rodinných hodnot. Reaganovi odpůrci naopak upozorňují především na Reaganovo neuvážené používání vojenské síly, obcházení Kongresu, na eliminaci záchranné sociální sítě a bezprecedentní zadlužení USA. Po volbách v roce 1988 zůstal prezidentský úřad v rukou Republikánů, Kongres ale přešel do rukou demokratů, kteří vyvinuli nemalé úsilí k tomu, aby prosadili agendu, již Ronald Reagan během svého prezidentství ignoroval. Bylo tak schváleno zvýšení minimální mzdy, byly prosazeny zákony o ochraně životního prostředí, podpora pro rodiny s nízkými příjmy, zákaz diskriminace tělesně postižených a v neposlední řadě Kongres schválil imigrační reformu. Ani Bushovi se však nedařilo úspěšně řešit ekonomické problémy, když v roce 1990 Spojené státy zasáhla hospodářská recese, která byla označena za tzv. „velké smrštění“. Tato krize přiměla prezidenta Bushe k porušení předvolebního slibu, že nezavede nové daně. Bushova zahraniční politika se musela vyrovnat především s koncem studené války. Byť reakce na krizi v Perském zálivu mohla vzbudit naděje, že skončením bipolárního soupeření 32


nastává nová éra řešení mezinárodních konfliktů, administrativa Bushova následníka – prezidenta Clintona – prokázala, že „konec historie“ ještě nenastal. Témata: Volby 1980, Reagan a triumf konzervatismu – Reagonomika, zkrácení rozpočtu, snížení daní, posílení obrany, deficit, sovětské zlo, Írángate, Grenada, Střední východ, volby 1984, jednání s Gorbačevem, volby 1988, George H. W. Bush, reakce na potlačení protestů na Náměstí nebeského klidu, konec studené války, změny v americké zahraniční politice po konci studené války – USA jako jediný hegemon, konec historie?, ekonomická politika prezidenta George H. W. Bushe, krize v Perském zálivu, volby 1992, volby 1996, Prezident Bill Clinton a jeho pokus o definici nového směřování zahraniční politiky (humanitární intervence, fiasko v Somálsku, selhání USA ve Rwandě, postoj k bojům v Jugoslávii, Kosovo), impeachment, terorismus, domácí politika v 90. letech: reforma zdravotnictví, proměna struktury přistěhovalectví, demografické změny – stárnutí populace, problematika drog a AIDS, kulturní války, boj proti feminismu a legalizaci potratů, aféra Monica Lewinsky, environmentalismus, – volby 2000, prezident George W. Bush, 9-11, válka proti terorismu, občanská práva, globalizace. Pojmy: Reagonomika, SDI, perestrojka, Írángate, Towerova komise, morální většina, Challenger, Reaganova doktrína, Strategická obranná iniciativa, hvězdné války, yuppies, smlouva o zákazu jaderných zbraní středního doletu, válka v Perském zálivu, operace Pouštní štít, operace Pouštní bouře, impeachment. Osobnosti: Ronald Reagan, George H. W. Bush, Jerry Falwell, Phyllis Schlaflyová, James Watt, Sandra Day O’Connor, Caspar Weinberger, Alexander Haig, George Shultz, Walter Mondale, Geraldine Ferraro, Oliver North, Robert McFarlan, John Poindexter, William Casey, Michael Dukakis, Jesse Jackson, James Baker, Dan Quayle, Colin Powell, H. Norman Schwarzkopf, Thurgood Marshall, Anita Hillová, Clarence Thomas, Patrick Buchanan, Mario Cuomo, Bill Clinton, H. Ross Perrot, Al Gore, Sandra Day O´Connor, Madeleine Albrightová, Warren Christopher, Dick Cheney. Otázky: -

Popište základní principy reaganomiky. Jaký postoj zaujal Ronald Reagan vůči SSSR? Lze Reaganovi připisovat zásluhy za ukončení studené války? Proč se s koncem studené války hovořilo o „konci dějin“? Co to přesně mělo znamenat? Popište základní principy Clintonovy zahraniční politiky. Jak Clintonova administrativa reaguje na nové výzvy (etnické spory, terorismus, atd.)? S jakými společenskými problémy se potýkala americká společnost na přelomu 80. a 90. let? Jak k těmto problémům přistupovala Bushova a Clintonova administrativa?

33


Úkoly: William H. Chafe, The Unfinished Journey. America Since World War II (New York: Oxford University Press, 2003), 455–480 (The Reagan Years).

Literatura: George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), 736–774.

34


ZÁKLADNÍ LITERATURA

George B Tindall, David E. Shi, Dějiny USA (Praha: Lidové noviny, 1996), případně jiné, pozdější vydání. Martin Gilbert, The Routledge Atlas of American History (New York, London: Routledge, 2003). Dave Leip’s Atlas of U.S. Presidential Elections, http://www.uselectionatlas.org/ [online].

ROZŠIŘUJÍCÍ LITERATURA

Joyce Appleby, Inheriting the Revolution. The First Generation of Americans (Revolution (Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press, 2000). Bernard Baylin, The Ideological Origins of the American Revolution (Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press, 1992). Charles A. Beard, Mary Beard, An Economic Intrepretation of the Constitution of the United States (New York: Macmillan Co, 1913). Daniel J. Boorstin, The Americans: The Colonial Experience (New York: Random House, 1958). Daniel J. Boorstin, The Americans: The Democratic Experience (New York: Random House, 1973). Carl N. Degler, „Slavery and the Genesis of Amercian Race Prejudice,“ Comparative Studies in Society and History 2, č. 1 (říjen 1959): 49–66. Joseph J. Ellis, The Founding Brothers. The Revolutionary Generation (New York: Vintage Books, 2000). Eric Foner, Reconstruction: America’s Unfinished Revolution, 1863–1877 (New York: HarperCollins, 1988). Gary W. Gallagher, The Confederate War (Cambridge: Harvard University Press, 1997). Oscar Handlin: Boston’s Immigrants, 1790–1880. A Study in Acculturation (Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press, 1991).

35


Oscar and Mary F. Handlin, „Origins of the Souther Labor System,“ The William and Mary Quarterly 7, č. 2 (duben 1950): 199–222. Fraser J. Harbutt, The Cold War Era (Malden, MA: Blackwell Publishers, 2002). Louis Hartz, „American Political Thought and the American Revolution“, The American Political Science Review 46, č. 2 (červenec 1952): 321–342. William H. Chafe, The Unfinished Journey: America Since World War II (New York: Oxford University Press, 2003). William H. Chafe, Harvard Sitkoff, A History of our Time: Readings on Postwar America (New York: Oxford University Press, 2007). Francis Jennings, The Invasion of America (New York: W. W. Norton & Company, 1976). Robert Kagan, Nebezpečný národ: Zahraniční politika USA 1700–1900 (Praha: Lidové noviny, 2008). Walter LaFeber, The New Empire: An Interpretation of American Expansion, 1860–1898 (Ithaca a London: Cornell University Press, 1963). Gunnar Myrdal, An American Dilemma (New York: Harper & Row, 1944). Edward Pessen, „How Different from Each Other Were the Antebellum North and South,” The American Historical Review 85, č. 5 (prosinec 1980): 1119–1149. Arthur M. Schlesinger Jr., „This Honorable Adventure: John F. Kennedy Reconsidered,“ in Portrait of America: From Reconstruction to the Present, ed. Stephen B. Oates (Longman, 2006). Robert D. Schulzinger, U.S. Diplomacy Since 1900 (New York: Oxford University Press, 1998). C. H. Van Tyne, „Influence of the Clergy, and of Religious and Sectarian Force on the American Revolution,“ The American Historical Review 19, č. 1 (říjen 1913): 44–64. J. H. Wilson, Herbert Hoover: The Forgotten Progressive (New York, HarperCollins, 1972). Howard Zinn, A People’s History of the United States, 1492-Present (New York: Harper Perennial Modern Classics, 2005).

36


Teritoriální vývoj USA (mapy)

37


U.S. Territorial Map 1775

38


39



40



41




42



43




44




45



46



47


Seznam prezidentů USA 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43.

George Washington, 1789–1797 John Adams, 1797–1801 Thomas Jefferson, 1801–1809 James Madison, 1809–1817 James Monroe, 1817–1825 John Quincy Adams, 1825–1829 Andrew Jackson, 1829–1837 Martin Van Buren, 1837–1841 William Henry Harrison, 1841 John Tyler, 1841–1845 James Knox Polk, 1845–1849 Zachary Taylor, 1849–1850 Millard Fillmore, 1850–1853 Franklin Pierce, 1853–1857 James Buchanan, 1857–1861 Abraham Lincoln, 1861–1865 Andrew Johnson, 1865–1869 Ulysses Simpson Grant, 1869–1877 Rutherford Birchard Hayes, 1877–1881 James Abram Garfield, 1881 Chester Alan Arthur, 1881–1885 Grover Cleveland, 1885–1889 Benjamin Harrison, 1889–1893 Grover Cleveland, 1893–1897 William McKinley, 1897–1901 Theodore Roosevelt, 1901–1909 William Howard Taft, 1909–1913 Woodrow Wilson, 1913–1921 Warren Gamaliel Harding, 1921–1923 Calvin Coolidge, 1923–1929 Herbert Clark Hoover, 1929–1933 Franklin Delano Roosevelt, 1933–1945 Harry S. Truman, 1945–1953 Dwight David Eisenhower 1953–1961 John Fitzgerald Kennedy, 1961–1963 Lyndon Baines Johnson, 1963–1969 Richard Milhous Nixon, 1969–1974 Gerald Rudolph Ford, 1974–1977 James Earl Carter, Jr., 1977–1981 Ronald Wilson Reagan, 1981–1989 George Herbert Walker Bush, 1989–1993 William Jefferson Clinton, 1993–2001 George Walker Bush, 2001–2009 48


44.

Barack Hussein Obama, 2009–

49

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Evropský sociální fond STUDIJNÍ OPORA. Název předmětu: Dějiny USA

Recommend Documents