Práce v Unii mizí v dáli 6

39

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 26. 9.— 2. 10. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Práce v Unii mizí v dáli

6

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

GMO v Česku a tajně 9 V Jak přestat kouřit 4 Vzkaz proroka Wiesenthala 13 V Paroubek blbne 3

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Je to dva týdny, co jsme si s Ivo Markvartem domlouvali schůzku kvůli autorizaci jeho rozhovoru pro Respekt. Na ní už se nesejdeme. Těch pár vyměřených let Ivo Markvart nepromarnil. Na počátcích života přitom stály děsivé zážitky kolektivizace zemědělství na českém venkově. Jeho otec byl coby „strůjce sabotáží“ dvakrát vězněn, zavřený byl i dědeček.

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39

Když schází vítěz Na jaře můžeme dopadnout jako teď Němci

Tady jsme jen na chvíli Rodina se musela vystěhovat z rodného statku v Podbradci. Na odvádění krav a koní z domova Ivo nezapomněl nikdy. Vykořenění českého sedláka a devastace venkova „družstevníky“ bez vztahu k půdě a krajině se stala hluboce věřícímu Markvartovi jedním z životních témat. Maminka do družstva nevstoupila, malý Ivo ji často vídával na poli, kde si o svačině pod stromem četla Literární noviny nebo Kafkův Proces. Po studiích na filozofické fakultě v Praze pracoval Ivo Markvart v národním podniku Staviva, později se stal redaktorem Amatérské scény. O víkendech rozvážel po vesnicích poštu. V roce 1990 nastoupil do knihovny v Lounech. Z provinční půjčovny vybudoval během několika let zařízení, kam míří kroky stovek studentů. Vedle toho se pustil do editorské práce a především – zkoumal dětskou duši. Pravidelně oslovoval stovky dětí v Lounech a okolí a ptal se, co si myslí o světě nás, dospělých. Odpovědi vtělil do několika svazků, za některé získal i prestižní české ocenění Nejkrásnější kniha roku. Loni například vyšly pod titulem Cizinci tu nejsou cizí!(?) na padesáti stránkách názory školáků na jejich vztah k přistěhovalcům a dětem jiné národnosti. Na stole mi leží rukopis poslední, nedokončené knížky. Byla věnována neblahému působení počítačů na děti. Nadšeného knihovníka obrazovka v dětských pokojích děsila. „Akci Internet do škol bych změnil na Internet ze škol. Vyhozené miliardy. Ve školách chybějí kvalitní knížky a silné pedagogické osobnosti, jež by dávaly mravní příklad,“ svěřil se před rokem v jednom knižním rozhovoru. Spory nevyhledával, ale když bojoval, tak urputně. Proti nesmyslnému kácení stromů. Za záchranu starých kaplí a křížů. Proti invazi stovek větrných elektráren do české krajiny. V letech 1987 až 1991 opravil kostel v rodném Podbradci – ten kostel, kde jsme se s ním v pátek 16. září rozloučili. Ivo Markvart zemřel způsobem, pro který se pomalu přestává užívat slovo tragický. V sobotu 10. září večer jel na kole domů do Podbradce, když jej srazilo auto. Příští rok by se dožil padesátky. Nad stolem jeho pracovny visí modlitba, kterou objevil v pamětech bývalé profesorky Marie Školové: „Tady jsme jen na chvíli a potom vždy a nikdy konce.“ David Hertl Autor je spolupracovníkem Českého rozhlasu.

Lidi, vidíte někde většinu?

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

N

ěmecké volby skončily špatně. To lze říci už teď, kdy ještě není vůbec jasné, jaký typ vlády a jaký kancléř povede nejvýznamnější zemi EU. Lze to říci i při vědomí faktu, že v zastupitelské demokracii má volič vždy pravdu a jeho verdikt, který se leckomu nemusí líbit, pouze zrcadlí špatnou práci politika. Lze to říci navzdory úctě k tomu, že k urnám se dostavilo 77 % Němců, což je číslo, které v Evropě vyráží dech a například Britové či Francouzi mohou pouze závidět. Nelze tedy nic svádět na zkreslení, manipulace či podvody – a přece je to špatně. Proč vlastně? Země, která je ve strukturální krizi a teprve nedávno se odhodlala k reformám, zvolila takové uspořádání, jež neumožňuje sestavit jasnou vládu s jasným mandátem, jasným názorem a jasným tahem na branku, rozuměj reformu. Ale abychom nepůsobili jako zarytí škarohlídi a pesimisté, minimálně jedna věc tady působí vysloveně dobře. Němci si tuto situaci uvědomují a v poměrech, které svádějí k velké koalici či k menšinové vládě, obě tyto možnosti – alespoň mediálně – odmítají. Na jednu stranu to může působit jako ukázka celonárodní schizofrenie: zvolíme rozložení, které vede ke konkrétním důsledkům, a pak tyto důsledky odmítáme. Na druhou stranu je to dobré vysvědčení pro německý ústavní systém: za skoro šedesát let jeho fungování ještě Spolková republika neměla žádnou menšinovou vládu a pouze jednou (1966–69) si dovolila velkou koalici. A na třetí stranu je to signál, výstražné znamení či přímo mene tekel pro Česko: málokdo pochybuje o tom, že v červnu se ocitneme v situaci, která bude lákat k velké koalici či menšinové vládě, že i české volby se značnou pravděpodobností skončí „špatně“ – na rozdíl od Německa už poněkolikáté v porevoluční historii. Už proto si všímejme Německa. Toho, co k neblahému výsledku vedlo, ale i toho, jak se z něj Německo snaží vybruslit. Na rozdíl od nás má totiž více variant.

Schröder jako Liebknecht

Chybí tu mravní příklad. FOTO ARCHIV AUTORA

Německo je v zásadě zemí konsensuální. Možná až moc: vždyť celá reforma, mající narovnat a zefektivnit trh práce a známá pod názvem Hartz IV, vznikala v rámci mezistranického konsensu. Jinak to ani nebylo možné. Červeno-zelená vláda měla většinu ve Spolkovém sněmu, ale majoritou ve Spolkové radě, horní komoře parlamentu, jejíž souhlas je v tak zásadních věcech nezbytný, disponovala konzervativní opozice. Jenže ve volební kampani vypadalo vše jinak. Gerhard Schröder vystupoval na veřejnosti tak, jako by reformě z vlastní dílny oponoval, jako by se bránil proti něčemu, čím chtějí ohrozit národ konzervativci, co nahrává „bossům“, jak říkával. Schröder je bojovník posledního kola, jak ukázal před třemi lety i letos. Klobouk dolů. U nás je s ním v tomto smyslu srovnatelný asi jen Václav Klaus. Ale na posledním berlínském mítinku

Schröder podle svědků prý vystupoval tak trochu jako Karl Liebknecht po první světové válce, jako by bránil revoluci před kapitalismem. Angela Merkelová se zase chovala velmi vlažně k zásadním programovým bodům ve svém vlastním konzervativním bloku. Vybrala si kvalitní tým, jenže ten moc týmově nevystupoval. Jako stínový ministr financí v něm působil někdejší ústavní soudce Paul Kirchhof, jenž vyrukoval s myšlenkou rovné daně. Jistě, je to kontroverzní téma. Proč nemají rovnou daň v USA? Proč se zavádí jen ve středovýchodní Evropě? Takto se ptali voliči i opozice. Jenže Merkelová, místo aby se za Kirchhofa postavila jako za pevnou součást svého týmu, spíše váhala. Nestraník Kirchhof pak působil spíše jako nějaký vetřelec v partě CDU než jako člověk, který zosobňuje její programové zásady. Co si z toho všeho měl volič vybrat? Ze zápasu myšlenek, nápadů a programů, prostě ideologií party A a party B, se v praxi stal jakýsi sterilní balík bez ideologie, chuti a zápachu. Vždyť kancléř se distancuje od své vlastní reformy a budoucí kancléřka odmítá přijmout za vlastní ideu rovné daně z konzervativní líhně. Takže remíza.

Jak nevypěstovat Haidera Když už se tato remíza musí řešit, proč se vlastně Němci tak obávají velké koalice? Ani ne tak kvůli rozpliznutí ideologií a následné ztrátě soutěživosti, ale spíše kvůli strachu z nárůstu populismu – jak levicového, tak pravicového. Německo se zkrátka bojí svého možného Jörga Haidera. Právě rakouská připomínka tu má svůj jasný smysl. Rakousko je typickým příkladem země, která si libovala ve velkých koalicích sociálních demokratů a konzervativců. Zejména ta poslední (1986–99) přivedla k rozpuku systém známý jako proporční demokracie, zdaleka ne nepodobný tomu, co známe u nás z časů opoziční smlouvy. Právě na tomto podhoubí se dařilo Jörgu Haiderovi a jeho Svobodným, ti stále posilovali své skóre, až s nimi počátkem roku 2000 lidovci vytvořili vládu – už ne velkokoaliční, ale jasně pravicovou. Jistě, z hlediska vyššího principu mravního šlo o nepěknou mesalianci s xenofoby, ale s odstupem pěti let vypadají výsledky úspěšně: haiderovci se podle očekávání rozhádali, rozložili a zmarginalizovali. A Rakousko jako takové začalo předstihovat Německo – v HDP na hlavu, ve schopnosti inovovat, v ochotě k reformám (školné na univerzitách), nezaměstnanost je tam oproti severnímu sousedovi méně než poloviční. Magazín Der Spiegel už popsal, jak do Rakouska jezdí na sezónní práce gastarbeiteři z východu Německa – věc dříve nemyslitelná. Rakouská zkušenost vypadá takto: Haider pomohl rozetnout třináctiletý pat, pak de facto vyšuměl a Rakousko je dnes pro Němce vzorem. Jenže Německo nechce dopustit ani šanci na takový vývoj. Pravda, pravicoví populisté na spolkové úrovni zatím moc nehrozí, neboť Německo je oproti Rakousku na tyto věci mnohem trénovanější, ale zase tu číhá Oskar Lafontaine a jeho populismus levicový. Ten by z velké koalice jistě

vytěžil hodně. Otázka ovšem zní, jestli by to pak Levicová strana dotáhla do vlády a Lafontaine se stáhl do domovského Sárska stejně jako Haider do Korutan.

S odvahou na Jamajku Těžko zatím předvídat, jak to v Německu dopadne, ve hře jsou i nové volby – jenže ani ty by zásadní obrat nepřinesly, čímž je portrét schizofrenie dovršen. Ale i bez nich, bez velké koalice či menšinové vlády existují reálné, byť nezvyklé možnosti. První z nich je vláda na bázi spojenectví konzervativců s liberály a Zelenými (podle stranických barev zvaná Jamajka). Není zdaleka tak vyloučená, jak to na první pohled vypadá. V Německu je vyzkoušená na místní úrovni, v Rakousku i na zemské (v Horních Rakousích, zemi zvláště citlivé na Temelín) a v únoru 2003 se tam černo-zelená koalice málem prosadila i na úrovni spolkové (nevyšlo to pouze kvůli sporu o nákup stíhaček). V Německu by taková aliance narážela ve dvou bodech: Zelení prosadili rozhodnutí o odklonu od jaderné energie, zatímco konzervativci se k jejímu rozvoji chtějí vrátit, a pak je tu vztah k USA. Co se týče Iráku, je Německo celkem jednotně proti účasti, ale spíše jde o antiamerikanismus, jak se projevil v kampaních v roce 2002 a letos. Minusem pro černo-zelenou spolupráci v tomto smyslu je stažení vcelku proamerického Joschky Fischera z vedení Zelených. „Plusem“ pak rostoucí antiamerikanismus například mezi dorostem CDU – ve stylu od Američanů si nic diktovat nedáme. Takže báze pro spolupráci by se našla. Druhou možnou základnou pro vznik většinové vlády je spolupráce sociálních demokratů s levičáky, červeno-rudá koalice. Ta sice vypadá zcela nepřijatelně, jednotliví politici ji odmítají, ale v praxi je již vyzkoušena nejenom na úrovni místní, ale i zemské: ve formě tiché podpory (Sasko-Anhaltsko) i formální koalice (Berlín, Meklenbursko-Přední Pomořany).

Děje se něco? Jednání o nové vládě potrvají dlouho, ústavní termín je 18. říjen, ale to je věc stranických vyjednávačů či kuloárů. Praktický dopad na Německo je ovšem patrný už teď – a je především psychologický. Lidé mají pocit, že už deset let se nic neděje. Kdyby v posledních volbách jasně vyhráli sociální demokraté, byli by plně odpovědni za reformu Hartz IV. Kdyby vyhráli konzervativci, Merkelová by měla většinu v obou komorách parlamentu a mohla by prosadit svůj program (snížit ochranu zaměstnanců před výpovědí, snížit mzdové náklady, nižší než tabulkové mzdy...). Takto sice odstartovala reforma, ale v rámci velké koalice bude absolutně v mlhách, kdo je za co zodpovědný. Zbyněk Petráček

K tématu též strana 10.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

Paroubek blbne

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

„Muž kompromisu“ rozbíjí vládu a blouzní, že je Gerhardem

Ch

vílemi to vypadá, že se před týdnem nekonaly volby v Německu, ale v Česku. Sociální demokraté pyšně slaví, občanští demokraté zase zaraženě komentují propad sousedních konzervativců. Nejvíce se ale utrhl ze řetězu premiér Jiří Paroubek – i když ten si masku tvrdého muže čím dál častěji nasazoval už před německými volbami. Odložil svoji počáteční chladnokrevnost, úsměv a umění debaty. Sněmovnu či vládní prostory brázdí s důležitě zachmuřeným čelem, na otázky odpovídá nabroušeně, stěžuje si na spiknutí médií a se zemanovským gustem uráží své opoziční protivníky i koaliční partnery. Jak rychlá proměna. Je pravda, že Češi podle sociologických analýz touží po silných vůdcích, ale že by se síla prokazovala pyšným nafukováním? Premiér je o tom zcela zřetelně přesvědčen.

Doruda! „Kdybych byl Gerhard Schröder, vyletěli by z koalice ještě dnes. Jen proto, že chci zachovat stabilitu alespoň do konce roku, tak to neudělám hned dneska,“ prohlásil viditelně rozčilený Paroubek poté, co koaliční lidovci podpořili návrh ODS na vznik vyšetřovací komise, která by se zabývala privatizací Unipetrolu. Ta totiž páchne nejen pohonnými hmotami. Paroubek má pravdu jen v jedné věci – není Gerhard Schröder. O schopnostech německého lídra si můžeme myslet, co chceme, ale skutečností je, že dokázal už dvakrát vyhrát volby. Navíc nikdy nepodtrhl své koaliční partnery a nedělal nic, co by pro ně bylo nepřijatelné. Paroubek na své vládní místo propadl jen náhodou, z vůle partajních stratégů. A pokud dnes lidovcům vyčítá jejich snahu prosadit antikorupční vyšetřovací komisi, je to zcela absurdní. Parlamentní vyšetřování u nás sice zatím ještě nikdy ničemu konkrétnímu nepomohlo, ale aspoň udrželo pozornost u problematických kauz. A je plným právem opozičních i vládních stran je iniciovat, protože tak plní kontrolní funkci. Mimochodem komise taky nemusí objevit jen vinu, ale třeba i nevinu – jinak řečeno, mohla by zjištěním pravého stavu věcí očistit sociální demokraty od nepěkného podezření. Paroubkovo rozčilení ovšem povzbuzuje spíš domněnky a spekulace, že ČSSD nemá v kauze čisté svědomí a bojí se pozornosti. Paroubek ovšem své koaliční partnery nenapadl jen za snahu rozlousknout případ Unipetrol. Vadí mu,

že lidovecký lídr Kalousek kritizuje ČSSD i za ochotu protlačit s komunisty sněmovnou zákoník práce. A někdejší „mistr dohody“ opět ukázal svoji novou siláckou tvář. „Když se to lidovcům nelíbí, tak ať z vlády odejdou,“ vzkázal partnerům přes noviny spolu s prohlášením, že zákoník s komunisty prostě bude. Fakt, že KDU bere tyto provokace s klidem a ve vládě zatím zůstává, je třeba přivítat. Lidovcům se daří bránit mnoha nápadům, které by komunisté se socialisty rádi prosadili, a že tu a tam prohrají, je logické. Co ovšem naopak logiku postrádá, je současná Paroubkova koketérie s KSČM. K tomu soudu si stačí připomenout, proč sociální demokraté vyhráli před třemi lety parlamentní volby. Stalo se tak mimo jiné kvůli slibu Vladimíra Špidly, že v případě vítězství rozhodně nezopakuje opoziční smlouvu a nevytvoří vládu, která by se opírala o komunisty. Strana, která měla ještě v lednu 2002 jen 23 procent preferencí, tak nakonec překročila třicetiprocentní příčku a sestavila kabinet. Většina politologů, sociologů a analytiků tento obrat přisuzovala právě Špidlově slibu. Jiří Paroubek ještě své straně nevyhrál ani jedny volby a až do letošního roku vůbec nebyl v partajním vedení – nemá tudíž žádný výraznější mandát, aby dnes politiku ČSSD – a tím i vlády jako celku – opřel o zdejší bolševiky. Byl by to podvod na voličích. Ať jde se svým plánem na rudo-růžovou koalici příští rok do volebního klání, kde se ukáže, kolik lidí si to přeje.

Zemane, probuď se V souvislosti s německým volebním patem se v poslední době začalo hovořit o tom, že se něco podobného může stát i u nás. Pokud se lidé leknou bolestných reforem ODS, možná nakonec své hlasy hodí sociální demokracii. Něco takového se stát skutečně může, zvlášť když ODS bude nadále rétoricky tak neschopná – na což ostatně tento list upozorňuje už dlouho. Oproti Německu se ale lišíme v tom, co by takový výsledek způsobil. Zatímco tamní politici považují menšinovou vládu za největší zlo, zdejší sociální demokraté to považují za vysněný ráj. Mnozí z nich stále s nostalgií vzpomínají na Zemanovu vládu, kdy si díky „opozičnímu“ jištění partnerské ODS mohli dělat, co chtěli. A jediný architekt koaličního způsobu vládnutí nyní sedí na komisařském křesle daleko v Bruselu. Proto teď Paroubek s tak klidným srdcem popichuje lidovecké politiky, že pokud chtějí odejít z vlády, mohou.

Spor o zákoník, který dává moc a bere práci Napohled nudná novela zákoníku práce vyvolala bouři uvnitř vládní koalice, premiér vystrkává lidovce z vlády a vyhrožuje spojením s komunisty. Co je ale na dvou sporných paragrafech tak důležitého? Zákoník práce je důležitá norma, podle níž se řídí vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem ve všech vyspělých zemích. Z ekonomického hlediska by měl tento předpis pokud možno nechat co největší iniciativu zaměstnancům a zaměstnavatelům a zachovat velkou pružnost při najímání a propouštění pracovníků. Čím více je totiž omezena možnost rychlého propouštění, dočasné práce, částečných úvazků a práce přes čas, tím nižší je ekonomický růst a vyšší nezaměstnanost. Nízká míra nezaměstnanosti okolo pěti procent v USA i například ve velmi sociálním Dánsku je způsobena právě tím, že zaměstnavatel může nepotřebného pracovníka velmi rychle propustit, a proto se mu vyplatí přijímat lidi i na jednu zakázku nebo sezónní práce. Naopak zvýšená ochrana před propouštěním vede k práci načerno nebo v Čechách prostřednictvím tzv. švarcsystému. U zvláště „zvýhodněných“ skupin – například u žen s malými dětmi, starých lidí nebo absolventů škol – dokonce k tomu, že je nakonec nikdo nezaměstná z obavy, že když se nový pracovník neosvědčí, nebo po ukončení zakázky, nebude legální možnost, jak ho propustit. Volat po možnosti okamžitého vyhazovu pracovníka a snížení možnosti ochrany znevýhodněných ale zdaleka neznamená, že se máme vrátit do dob gründerského kapitalismu devatenácté-

ho století. Právě naopak. V devatenáctém století byly přijímány normy na ochranu pracovníků před propouštěním a vznikaly vzájemné podpůrné odborové pokladny, které měly pomoci vyhozeným z práce. Jenže tahle doba je už pryč, žijeme v 21. století a mezitím vznikl sociální stát. Úkolem zákoníku práce (a ani odborů) už není zajistit vyplácení dávek v nezaměstnanosti, placení úrazového pojištění či zaopatření postižených, to má na starosti stát.

Bossové vpřed Jak vypadá z tohoto pohledu návrh českého zákoníku práce? Formálně dobře: místo dosavadní zásady, že co není povoleno, je zakázáno, prosazuje přístup, co není zakázáno, je povoleno. Problém je, že po této deklaraci následuje několik desítek paragrafů, které zakazují téměř vše. Podle analýz právníků, například profesora Miroslava Běliny z pražské právnické fakulty, se tak nový zákoník vlastně ani příliš neliší od toho dosavadního, jehož základ jsme zdědili ještě z roku 1965. I nová norma odpovídá duchu šedesátých let v reálném socialismu. Navíc měla ještě více omezit práci přes čas či práci na dobu určitou. Nic se tak asi příliš nezmění na nedávném hodnocení Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – méně svobod-

3

Na druhé straně by případná velká koalice ODS a ČSSD znamenala opět spíše dělení prebend jako za časů opoziční smlouvy. Paroubek totiž na rozdíl od Schrödera de facto říká, že tato země už žádné větší reformy nepotřebuje. Programově je tedy s reformně naladěnou ODS mnohem méně kompatibilní než Schröderova SPD s konzervativním blokem Angely Merkelové. Ale především by spojenectví Paroubka s Topolánkem bylo další vážnou ranou důvěře ve zdejší politickou scénu. Češi totiž podle průzkumů vnímají strany většinou pouze jako uskupení, ve kterých jsou lidé pro vlastní profit. A velká koalice dosavadních rivalů by je v tomto názoru jen utvrdila. Což by samozřejmě mohlo být pro mladý demokratický systém v této zemi kritické a každopádně by to znovu posílilo KSČM.

Koho volit

Q

Z premiéra Jiřího Paroubka se stává radikál. Jak si tuhle proměnu vysvětlujete? Debatujte na www.respekt.cz.

né vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli než Česko má z vyspělých zemí už jen Portugalsko. Tahle absence liberálnosti v novém zákoníku práce se stala základem sporu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Zaměstnavatelé chtěli volnější podmínky pro nabírání a propouštění zaměstnanců, odbory si přály zachování současného stavu. Je to logické: odboráři přece nebojují za nízkou nezaměstnanost či za teoretickou pružnost „pracovního trhu“; oni zastupují ty, kteří pracují v konkrétních firmách. A jejich samozřejmou snahou je protlačit výhody právě pro ně – například znesnadnit propouštění. Spor se přenesl i do vládní koalice – pro větší liberalizaci se vyslovili lidovci a unionisté, proti byla sociální demokracie. Došlo k několika menším změnám, ale základní filozofie se nezměnila. Spor se nakonec smrsknul na dva paragrafy, které jsou podle lidovců protiústavní (s tím souhlasí i legislativní rada vlády) a posilují moc odborů. Odbory na základě těchto dvou ustanovení zastupují v některých podnicích všechny zaměstnance, bez ohledu na to, zda s tím souhlasí či nesouhlasí, kontrolují bezpečnost práce a mohou zakázat práci přes čas. Sociální demokraté ovšem nejsou v této oblasti ochotni ustoupit. Podle Paroubka je kritika útokem na odbory, které prý v každé vyspělé zemi zastupují všechny pracující. To je ale pravda jen napůl – odbory často vyjednávají i za nečleny, ovšem pouze například v mzdových věcech, a málokde mohou okamžitě zastavit práci přes čas. Uvedené návrhy spíše posilují moc odborářských bossů a právě ty si chce před volbami sociální demokracie naklonit i za cenu toho, že se opře o komunisty. Odboráři jsou v České republice stále mocní, přestože odborová organizovanost klesá. Nový zákon by to mohl pomoci vyřešit. Nejsnáze se dá zachovat současná tvář odborů tím, že udržíme co nejvíce zaměstnanců ve stávajících podnicích prostřednictvím ztíženého propouštění a tím, že centrála si podrží pravomoc zastupovat všechny zaměstnance i nečleny při jednání se zaměstnavatelem. Bohužel tenhle postup odnesou právě lidé, kteří si své pracovní místo teprve hledají. Marek Hudema

Marek Švehla

GLOSA

Každý může kolem sebe stále častěji slyšet otázku: Koho mám vlastně volit? Je čím dál tím zřejmější, že se tak budou ptát především lidé, kteří chtějí větší integraci Evropské unie, úzké vztahy se Spojenými státy, vstřícné postoje k menšinám, ochranu životního prostředí, deregulaci nájmů, podporu drobných podnikatelů, snižování byrokracie či uvolnění vysokých škol pro všechny zájemce o studia. Čitelná strana s takovou nabídkou tu zatím není, i když Zelení o víkendu zvolením Martina Bursíka do svého čela naznačili, že by se takovým uskupením stát mohli. Vzhledem k chaosu, který ale nyní Stranu zelených obklopuje, je třeba si ještě počkat. Stejně jako na výsledek spojování menších liberálních stran. Času je však málo. Že by tu nějaké liberální uskupení mělo smysl, dokazuje i to, že podle posledních průzkumů by se do sněmovny dostaly jen ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL. Když se pak jejich dnešní preference přepočítají na mandáty, nesestavila by ODS s KDU-ČSL většinovou vládu. Kdyby jim však – nebo lidovcům a sociálním demokratům – přibyl nějaký koaliční partner, mohla by vzniknout stabilní vláda i bez rudého extrému. Erik Tabery

v novém Respektu jsme se pro vás snažili zachytit několik aktuálních témat, která přinesl minulý týden. Odchod Stanislava Grosse z politiky, obrodu Strany zelených a smrt Simona Wiesenthala. Jeho příběh je pro nás učebnicovým příkladem toho, jak i z naprostého dna, na němž se Wiesenthal za války ocitl, lze díky vlastní odhodlanosti měnit svět k dobrému. Respekt v dřívějších letech publikoval se Simonem Wiesenthalem dva rozhovory. Zájemci je celý tento týden mohou najít volně přístupné na našich webových stránkách. V rubrice ekonomika určitě nepřehlédněte naši reportáž o utajeném pěstování geneticky modifikovaných rostlin v České republice. Dále bych ještě rád upozornil na titulní článek čísla, v němž analyzujeme, proč mají Rakušané a Němci strach pustit si do země české zaměstnance. Přeji inspirativní čtení.

Q

Fotbalový rozhodčí Vladimír Pastyřík dostal osmiměsíční podmínku za to, že pískal zápasy ve prospěch těch, kteří ho uplatili. Odsouzenec se ale odvolal, takže verdikt je zatím nepravomocný. Přesto i v tomhle

Když tvrdě, tak na všechny „nehotovém“ stadiu stojí návrh české justice na spravedlnost pro Pastyříka za zamyšlení. A to nejen proto, že je to po několika osvobozovacích rozsudcích vůbec první reálný trest vynesený v táhnoucím se a široce rozvětveném skandálu korupce mezi zdejšími fotbalovými funkcionáři. Vedle fotbalového koníčku byl Pastyřík normálním povoláním policista. Mají-li vyšetřovatelé i soudkyně pravdu v přesvědčení o jeho vině, spáchal úplatkářský sudí atentát na podstatu obou svých profesí. Tou podstatou je důvěra v platnost pravidel a ve vládu zákona. Podrývat něco takového je těžký, společensky nebezpečný zločin. Pastyřík za něj dostal stejnou „pálku“ jako ve stejný čas souzený mládenec, který v jabloneckém autoservisu ukradl několik náhradních dílů v hodnotě dvacet tisíc korun. Soudkyně Markéta Polanecká nechce svůj verdikt komentovat, prý se řídila platnými zákony. To nepochybně ano – ale něco je tu špatně. Cit pro spravedlnost říká, že brát úplatky za zneužití svěřených pravomocí je závažnější zločin než obyčejná zlodějna. Zejména v Česku, které se už řadu let propadá hloub a hloub na žebříčku států považovaných vlastními občany i zahraničními pozorovateli za zkorumpované. K tomu nás doslova každý týden pronásledují zprávy o nových a nových podezřeních na korupci v politice. Odsouzen však není nikdy nikdo, a pokud přece jen, pak pouze ke směšným trestům na té nejnižší hraně sazby jako Pastyřík. Problém je i na straně fotbalových bafuňářů, kteří se ke korupci staví jako by nic. Ignorují pověst svého byznysu, sportu, Česka. V těchto obrysech je nutné vidět jiný případ, kde se naopak fotbaloví bossové zaskvěli rázností a nekompromisností, zaštiťovanou náhle objeveným strachem o „pravidla hry“. Řeč je o případu Poborský. Nemusíme být nutně pravidelnými návštěvníky fotbalových tribun, aby nás tohle mělo zajímat. Jde totiž o zajímavý problém, který lze dobře zevšeobecnit. Jen pro připomenutí: reprezentant a „symbol české ligy“ Karel Poborský si nerozumí s trenérem. To v situaci, kdy se úspěchem rozmazlené Spartě nedaří. Vzdá se pozice kapitána a novinářům vysvětlí, že v tuto chvíli nemůže být prodlouženou rukou trenéra, s nímž nesouhlasí. Následuje rázná akce bossů Sparty – okamžitý vyhazov hvězdy z mužstva, arogantně esemeskou. Dobrá, autorita vedení je důležitá. Problém je ve stylu. Tam, kde pověst a autorita nikoho netrápí, je lpění na principech podezřelé. Takže důslednost ano, ale na všechny. Navíc nejen ve fotbalu platí, že nekompromisnost provázená neschopností debaty a slušnosti se vždy obrátí proti samotné firmě. Jaroslav Spurný

4

ČESKÁ REPUBLIKA

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39

Jak přestat kouřit Reportér Respektu na sobě vyzkoušel možné léčby návyku. Zatím úspěšně.

Na shledanou u Prokopjuka. FOTO GÜNTER BARTOŠ

R

áno 20. září si na křižovatce v centru Prahy zapaluju svoji poslední cigaretu v životě. V krku mě pálí. Pár měsíců také cítím podezřelé mravenčení v levé paži. Když jdu do schodů, kašlu. Toho všeho, a především odporného pocitu nevolnictví se chci zbavit. Dnes přestávám kouřit. Po dvaceti letech.

Vyléčí vás stroj Touhu osvobodit se od tabákového návyku cítí dnes v Česku možná většina z těch dvou milionů lidí, kteří podle statistických odhadů pražského Centra pro léčbu závislosti na tabáku kouří. Existují nejrůznější „zaručené“ způsoby, jak na to – bezpočet zaříkávačů i šamanů. Stát s ofenzivou proti kouření teprve začíná. O Antinikotinovém centru vím z internetu i z letáčků pohozených v tramvaji. Když jsem jim včera zavolal, objednali mě na druhý den. Teď mě milá sestřička uvádí do místnosti, jíž vévodí přístroj připomínající nejspíš předpotopní rádio. Odevzdávám nedopalek před chvílí vykouřené poslední cigarety. Sestřička jej vhodí do kovové nádobky, kterou nazve detekční elektrodou. Zaklapne kovové víčko. Tak! Teď jsem se s kouřením rozloučil. Sestřička mi kolem čela uvazuje pásek s elektrodami. Další elektrody mám kolem zápěstí. Brzy cítím jemnou vibraci. Konečky prstů mi samy klepou do destiček, které mám na stehnech kvůli uzemnění. Přístroj bliká a vrní. Sestřička popisuje proceduru, které se právě podvoluji, jako jedinečnou biorezonanční metodu. Hovoří o signálu Nekuř!, který mi můj nedopalek právě teď vysílá do těla. Vytváří vlnění, které ve mně odstraňuje nikotinový hlad. Moc nerozumím, ale je mi tu dobře. Jsem šťastný, že bojuju se svou kuřáckou závislostí. Pacientů sem přijde někdy deset, někdy čtyřicet denně. Většinou přicházejí lidé kolem čtyřicítky a starší. Účinnost je prý asi 80 procent. Statistiky ale Antinikotinové centrum nevede. Po dvaceti minutách seance končí. Už nikdy nebudu kouřit. Pár stovek platím s ulehčením. Všimnu si, že ze zvyku hmatám po kapse, přesvědčit se, zda mám cigarety. Mám. Ale venku je hodím do koše.

Víra tvá… Antinikotinové centrum se sídlem v Hradci Králové má pobočky asi v deseti českých městech. Jde o jednu ze společností, které během posledních zhruba pěti roků, kdy v naší části Evropy „letí nekouření“,

dorazily do Čech. Přístroje a pomůcky, které používá, jsou evidovány na ministerstvu zdravotnictví. To v praxi znamená, že nikomu neuškodí. „Jde o placebo,“ říká MUDr. Jan Roth z neurologické kliniky na Karlově náměstí. „Ale je mnoho nemocí, kde pomáhá především ono známé ‚víra tvá tě uzdraví‘.“ Stát na touhu stát se nekuřákem ani nemohl zareagovat včas, a tak prázdné místo obsadili podnikaví jednotlivci. Jakkoli se jejich metody různí, je zřejmé, že na trhu se udrží jen ten, kdo má dobré výsledky. Šanci přežít má ordinace, o níž „se mluví“, a tak se o ní doslechnou kuřáci, kteří chtějí přestat. To platí o „zaručeně vědeckých metodách“, jaké inzeruje třeba právě Antinikotinové centrum, i o nejrůznějších zaříkávačích, parapsycholozích a šamanech.

Vyléčí vás šaman U doktora Rostislava Prokopjuka to chodí jinak než v neosobním centru na I. P. Pavlova. Tady narazíte na muže s příběhem. Doktor Prokopjuk říká, že vztah k Čechům a češtině získal jako malý kluk na Volyni. Svoji schopnost léčit závislosti prý rozpoznal kdesi u kočovníků na Sibiři, kde pracoval jeho otec. Tam malý Rosťa zjistil, že je v jeho moci zachránit své věčně bité kamarády: stačilo důrazně promluvit k jejich přiopilým otcům – a oni poslechli! Z nějakého důvodu lovci usoudili, že chlapec je „nadaný silou“. Muži v tajze dali vše, co nalovili, za vodku. Ale Rosťa je na dobu lovu „zavřel“ tak, že se pití ani nedotkli. V takovéto podobě léčitelův příběh koluje mezi pacienty. Doktor dodává, že nejdrsnější školou pro něj byla vojenská služba na sovětsko-mongolské hranici. Žil tehdy v zapomenuté posádce mezi Burjaty, národem tvrdě postiženým alkoholismem i tabakismem. A tam se na závislosti teprve specializoval. Medicínu a psychologii vystudoval v Moskvě. Nyní má ordinaci pro léčení závislostí v Praze a také v Německu a Rakousku. Doktor hovoří česky s měkkým ukrajinským přízvukem. Jsem objednán několik týdnů předem kamarádem, který tu před lety kouřit přestal. Doktor se mě ptá, jestli chci opravdu přestat kouřit, a sám si vzápětí přisvědčuje, že ano. Ordinace je vybavená bytelnými fotely a počítačem. Na stěnách visí ukrajinské řezby a spousta obrázků. Je tu veliká knihovna. Teď se mi doktor dívá do očí. Zkouším uhnout pohledem, ale nejde mi to. Na stolku před námi jsou hromádky cigaret, plné popelníky, poloprázdné krabičky. Doktor mě vyzve, ať si dám šluka. Rád bych ho poslechl a ještě jednoho šluka v životě si dal, ale

nejde mi to. Mám úplně sevřené hrdlo. Pan doktor říká, že cigarety jsou hnůj a že už kouřit nikdy nebudu. Tomu rád věřím. Horlivě kývu. „Hypnotizujete mě?“ ptám se. Doktor krčí rameny a říká, že sám neví. Ale daří se mu. Čekárna je stále plná a dva asistenti zapisují objednávky. Z ordinace vycházejí uzdravení kuřáci, kteří už si nezapálí. A kteří kontakt sem rozdávají svým usouženým známým. Objednat se můžete i kvůli pití, depresím či gamblingu. A stále více lidí si prý chce s doktorem Prokopjukem prostě „jen tak popovídat“. Cena je tu mnohonásobně vyšší než na I. P. Pavlova, ale při recidivě se můžete kdykoli zadarmo vrátit. Charismatický lékař z Ukrajiny je tu je pro vás stále. A ještě něco. Svou abstinencí jste vstoupili do klubu vyvolených. Doktor v prostorné ordinaci pořádá koncerty a výstavy. Pacienti se spolu seznamují a stmelují v terapeutickou skupinu. K jeho pacientům a příznivcům patří herci, podnikatelé, novináři… léčit závislost „u Prokopjuka“ není hanba. Tenhle šaman je dobrá adresa.

Vyléčí vás stát Má nekuřácký trend v Čechách nějaké výsledky? Podle Mgr. Jarmily Vedralové, odbornice na odvykání kouření, je tím nejdůležitějším změna společenského klimatu. „Na kouření je dnes běžné se dívat jako na onemocnění a na kuřáky jako na nemocné. To tu nikdy nebylo.“ Podle doktorky Evy Králíkové z pražského Centra léčby závislosti na tabáku lze nekuřácký trend alespoň částečně zachytit vyhodnocením mortality kuřáků. Statistiky se vyhodnocují po pěti letech. V roce 1995 zemřelo na následky kouření 22 000 našich občanů, v roce 2003 se počet snížil na 18 000. Ve smrtelných onemocněních zaviněných tabakismem vedou nemoci srdce a cév, rakovina plic a nádory. Kuřáků sice každý rok umírá o pár tisíc méně, jásot však není na místě. Vymírají nejstarší ročníky, které během dětství a mládí o škodlivosti kouření příliš nevěděly. Pomoc vyhledávají především lidé od třiceti do padesáti let. To oni stlačují statistickou křivku směrem dolů. Naproti tomu kouřit valem začínají mladiství, zejména dívky. Zatímco ještě na počátku sedmdesátých let byla žena s cigaretou na ulici vnímána nepatřičně, o dnešních středoškolačkách soudí sociolog Jan Hochmann s trochou nadsázky, že „s cigaretou za uchem demonstrují svoji nezávislost a emancipaci“. A s dobře míněnou radou tady pochopitelně mnoho nepořídíte. „Na mladé lidi někdy příliš odstrašující osvěta působí jak muleta na býka,“ říká MUDr. Králíková. „Spojují si zakázané ovoce s pocity nezávislosti a dospělosti.“

Na druhou stranu u části mládeže sílí vědomí, že revoltovat pomocí závislosti, která vás nutí podílet se na jednom z nejcyničtějších byznysů, je mírně řečeno paradoxní. Americké soudní procesy proti tabákovým firmám, cíleně vyrábějícím závislé – a tedy stále platící – konzumenty přidáváním speciálních látek do cigaret, jasně ukázaly, jak moc je kouření jevem příznačným pro spotřební společnost. „Mnozí lidé pochopili, že kouřit znamená být obětí promyšleného marketingového tahu,“ soudí MUDr. Roth. Že část právě této inteligentní mládeže alespoň občas holduje módním drogám, je jiná věc. Na stoupající zájem o nekouření snad konečně reaguje i stát, nebo alespoň někteří zákonodárci. Došlo již k významnému omezení reklamy na tabákové výrobky. Poslanec Josef Janeček vede v parlamentu sílící antinikotinovou lobby. Jejím cílem je prosadit nový komplexní zákon týkající se kouření. „Budeme prosazovat absolutní zákaz kouření na pracovištích a ve veřejných prostorách,“ říká Janeček. Nedávno předložený zákon Janeček kritizuje, protože „nerespektuje moderní protikuřácký trend podle irského či italského vzoru“. Podle poslance je nový zákon špatný díky nátlaku tabákových lobby a také skupin provozovatelů a majitelů restaurací.

Dva a půl milionu Centrum léčby závislosti na tabáku na Karlově náměstí, které vede MUDr. Králíková, funguje asi rok. Je prvním z jedenácti dalších bohatě vybavených protikuřáckých bašt, jejichž výstavbu ministerstvo zdravotnictví plánuje. Právě sem zamířím od Prokopjuka na sklonku svého prvního odvykacího dne. Protože už pěkných pár hodin nekouřím, všímám si především nikotinových žvýkaček, náplastí a dalších pomůcek při abstinování. Nejdřív jsem však změřen a zvážen. Medik se zajímá o můj tlak. V dotazníku vyplňuji kolonku o počtu vykouřených cigaret. Dostávám kartu a jsem informován o možnostech léčby. Trvá rok. Je zadarmo. V čem spočívá? Její součástí je terapie. Pacient si připlácí jen za eventuální pomůcky k odvykání. V Čechách kouří asi 2 a půl milionu lidí. Teď už beze mě. Po vyšetření beru schody dolů po dvou. Pořád mám radost z každé chvíle, kdy nekouřím. Je to euforický stav. Je 25. září. Léčba zabrala. Sice nevím která, ale to je jedno. Nezapálil jsem si. Euforie trvá. Jáchym Topol

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

5

Zelení našli recept na výhru Partajní sjezd rozhodl: Bursíka do čela a samostatně do voleb

P

átá nejsilnější strana v Česku se dává do pohybu. Po letech nevýrazných tváří a programů posílá Strana zelených do svého čela jednu z nejvýraznějších osobností české politiky. Víkendový sjezd rozhodl o tom, že do boje s Topolánkem, Paroubkem a Kalouskem postaví Martina Bursíka.

Jak mezi trockisty V aule pardubické univerzity posedává opravdu rozmanitá směs lidí. Mladý dlouhovlasý radikál vedle skupinky bělovlasých seniorů. „Manažeři politiky“ v drahých oblecích vedle padesátníka v otrhaných džínách a pantoflích, který jako by si odskočil přes ulici na jedno. „Zelení“ straničtí vysloužilci celá léta bez nápadů a politického sebevědomí, hvězdy pražských a brněnských nevládních organizací, postarší usedlé dámy, dvacátnice s tílky do půli zad, nekonvenční absolvent studií ekonomie, mladý poradce z Evropského parlamentu oblečený do tmavého obleku a tenisek. Když v předsálí zavoní várnice s čínou, staví se pestrá stovka žen a mužů do vzorové fronty. Jinak má ale tahle slezina do klidu daleko. Není divu. Česká Strana zelených je v posledním dějství modernizace a přeměny v sílu, která se už dávno pevně prosadila na rakouské či německé politické scéně. Tak si to alespoň kreslí lidé, kteří v posledním roce Zelené ovládli a svolali tento sjezd. Jejich vůdci jsou třeba vizionář cyklostezek v Praze Petr Štěpánek, bojovnice proti Temelínu, jihočeská matka Dana Kuchtová nebo někdejší ministr, majitel poradenské firmy a restituent barokního paláce na pražské Malé Straně Martin Bursík. Protistraně, která naopak vnímá současný vývoj v partaji jako puč nahrávající ODS, dominují lidé kolem bývalého lídra Hnutí Duha, pak šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky a volební tým známého senátora Jaromíra Štětiny. Už první minuty sjezdového jednání ovládají emoce, obstrukce, hádky. Dvě hodiny trvá hlasování o sjezdové proceduře, třeba o tom, kdo bude vydávat novinářům letákové zprávy ve zdejším „presscentru“. Další tři čtyři hodiny zaberou dohady kolem formálního schvalování zpráv o činnosti strany. „Prasata, ksindl,“ vykřikuje plzeňský delegát poté, co se předsedající rozhodne ignorovat jeho už asi dvacátou žádost o faktickou poznámku. Hodiny běží. „ODS nebo lidovci tohle odbudou za dvacet minut, tady na tom strávíme den,“ poznamenává jeden z žurnalistů. „Tak to u nás bylo dvacet let,“ uklidňuje novináře host sjezdu, evropský poslanec a jeden ze zakladatelů německých Zelených Milan Horáček. „Už jsme seděli v parlamentu a zemských vládách a na sjezdech se topili v hodinách obstrukcí. Různí trockisté a maoisté se v tom výborně vyznali a třeba na několik hodin obsadili řečniště a nikoho tam nepustili. Velké strany drží disciplínu, tohle u Zelených nikdy nebylo.“

Sjezdovým nespokojencům dominuje prošedivělý muž s knírkem, ezoterik, někdejší člen „předberánkovského“ vedení Oldřich Lukáš z Plzně. V emotivních vystoupeních mává stanovami a navrhuje usnesení typu „sjezd ukládá Petru Uhlovi, aby se omluvil všem, které poškodil pomocí svého rozesílače“. V osobním rozhovoru však působí jako věcně uvažující člověk. „V zásadě žádné nejsou,“ odpovídá na otázku po programových rozdílech mezi křídly. Po Bursíkově zvolení ale i se svou skupinou mizí ze sálu: energii chce věnovat už jen „novým Zeleným“ (viz rámeček).

Pak přišel politik Odhlédnuto od tohoto folkloru – to, co se tu odehrává, může být pro českou politiku důležité. Lukrativní značku Zelených kdysi ovládli estébáci, později ji zadlužila parta nečitelného politického průměru. Čeští Joschkové Fischerové si nechtěli založit novou stranu, raději někdy kolem přelomu milénia sestavili plán na ovládnutí známé a osvědčené značky. První kolo se odehrálo před dvěma lety, kdy Zeleným začali dominovat lidé kolem Patočky a jeho kolegy z Duhy Jana Beránka. Místo sjednocení však strana balancující na hraně tříprocentní podpory zůstala rozdělená a rozhádaná. „Řídili stranu jako nevládní organizaci,“ sděluje svůj pohled dvacátník Ondřej Liška, bruselský poradce legendy evropských Zelených Cohn-Bendita. „Přinesou nápad nebo program a pak vyžadují loajalitu. Jenže v politické straně musíte debatovat, pracně hledat spojence. Tohle Patočka a Beránek neumí.“ Pro orientaci nezúčast-

Gross vstoupil do politiky už v roce 1989, kdy si podal přihlášku do sociální demokracie. A hned v prvních letech nového systému se ukazoval jako schopný vyjednávač a stratég. Mládežnickou organizaci Mladí sociální demokraté, jejímž byl šéfem, přesvědčil, aby podporovala Miloše Zemana v jeho (nakonec úspěšném) boji o předsednický post.

Za okny auly už se dávno setmělo a bufet v předsálí ohlašuje poslední objednávky, když se konečně debata dostává do věcné roviny. Bursíkův návrh na samostatný vstup Zelených do voleb získává téměř stoprocentní podporu a rozložení sil začíná být jas-

Silvie Blechová, Marek Švehla

Q

Vznik nové zelené strany oznámila minulý týden sedmihlavá skupinka dnes už bývalých členů Strany zelených v čele s někdejší místopředsedkyní Janou Ulbrychovou a v pozadí s Jakubem Patočkou, který ze SZ odešel před měsícem. „Vzdoropartaj“ se poprvé sešla v neděli paralelně se sjezdem původních Zelených. „My neopustíme program ekologické demokracie a nestaneme se zaměnitelným politickým subjektem,“ říká Jana Ulbrychová. Projektu ale nevěří odvolaný šéf Jan Beránek. „Nemají a nebudou mít dostatečnou sílu,“ říká na adresu odštěpených. Spolu s Beránkem ve straně zůstávají i další jeho příznivci, třeba bývalá šéfka pražské organizace Daniela Matějková nebo redaktor Literárních novin Matěj Stropnický. „Nedivím se, že odešli, ale já zůstávám, protože novou stranu čeká totéž, čím právě procházíme my,“ říká Matějková.

Být čitelní, věřit si a krotit rozesílač. (Bursík, vlevo Uhl.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

Dlouholetý miláček české politické scény Stanislav Gross hodil ručník do ringu. Historie jeho vzestupu a pádu je historií české politické kultury.

Standa do výlohy

Opačný pocit

né. Stejně jako změna, která Zelené čeká. Beránek se nechává odvolat a dostává dvě minuty času na závěrečné poděkování. Předsedou se stává Bursík, kdysi člen Svobodných demokratů, pak i lidovců. „Mám strach, že se z nás teď stanou jen takoví zelení lidovci,“ říká pětadvacetiletá fotografka Daniela Matějková, před týdnem odvolaná z čela pražské organizace. Právě ona byla jednou z nadějí a vůdčích tváří Beránkova týmu. Zatímco jejími hlavními tématy je vystoupení z jaderné energetiky, prosazení jednoho procenta rozpočtu na kulturu a legalizace marihuany, Bursík vidí svoji budoucí kampaň jinak: na prvních třech místech stojí ekologická daň a sázka na šetrné technologie, omezení automobilové dopravy a ochrana spotřebitele. Legalizaci marihuany v rychlosti odbyl jako moc „kontroverzní“, vystoupení z jádra je nutné „dobře promyslet a předložit jasný návrh“, a práva homosexuálů vidí „jako samozřejmá“. Otázkou zůstávají peníze do volební kampaně: Zelení mají pořád několik milionů dluhů a na účtu momentálně třicet tisíc. Funkcionáři si platí cesty a jídlo ze svého, předseda dostával malý osmitisícový bonus. Až v listopadu přijdou peníze za senátorský mandát. Finanční jistotu před volbami má dodat úvěr. Je krátce po půlnoci a po čtrnácti hodinách dělají delegáti to, kvůli čemu většina z nich přijela – zvedají ruku pro Bursíka. Jeho rival Beránek se stává řadovým členem a do rádia dává svůj čerstvě postpředsedovský rozhovor: „Jít do příštích voleb sami je chyba. Zelení mají minimální šance.“ Delegáti mají na cestě do kolejních pokojů opačný pocit.

Noví, vzdorní a nezaměnitelní

Gross exit

Přesně před rokem byl Stanislav Gross (36) na vrcholu kariéry. Po stranické vzpouře proti „nekomunikativnímu“ Vladimíru Špidlovi dostal post stranického i vládního šéfa – nejmladšího v historii této země – a nešetřil slovy o velkých plánech, které z něj měly udělat českého Tonyho Blaira. Místo toho se dostal pod kola největší politické aféry polistopadových časů a musel odejít s pověstí přízemního kombinátora, ne-li rovnou korupčníka. Je to poučná cesta.

něného pozorovatele je problém, že protistrana mluví podobně. „Nabízeli jsme jim jednání, účast na vedení, nic platné. Ve skutečnosti oni nechtějí mluvit se mnou,“ stěžuje si Jan Beránek, který Zeleným v posledním roce předsedal. Snažit se narychlo zkoumat podíl viny obou frakcí je lepší předem vzdát a jako vodítko v nepřehledné situaci přijmout sjezdové vystoupení Evy Tylové: „Hodnotit, kdo za co může, není důležité. Děláme tady politiku. Tahle strana potřebuje do svého čela co největší osobnost a většina má teď pocit, že ji konečně našla. To ale neznamená, že Beránek je špatný. Bursík je prostě lepší.“ Její slova nabývají na zřetelnosti i debatou v sále, při níž Beránek působí ve srovnání s Bursíkem jako okresní přebor proti první lize. Mluví potichu a rychle, těžko hledá argumenty, působí nejistě a nepřesvědčivě. Na jedné straně nabízí důraz na autenticitu Zelených, na straně druhé uzavření programově rozostřené koalice s liberály. „Sami to nezvládneme,“ míní Beránek. „Jsem pro to, aby šli Zelení do voleb samostatně. Musíme být čitelní, říkat jasně své názory, chtít vyhrát, věřit si a říkat, že to dokážeme,“ hřímá do mikrofonu Bursík. Při jeho vystoupení to najednou vypadá, že do sálu přišel politik.

Tak vzniklo Grossovo spojenectví s nejmocnějším mužem ČSSD, které „korunního prince“ postupně strkalo výš a výš v kariérních patrech moci. Už v roce 1992 se stal poslancem, o další dva roky později místopředsedou poslaneckého klubu a za rok už stál dokonce v čele všech sociálnědemokratických zákonodárců. Podle dlouholetých členů strany to bylo způsobeno jeho bezvýhradnou loajalitou k vedení strany, řečnickými schopnostmi a potřebou ČSSD ukázat veřejnosti, že má i mladé a sympatické politiky. Podobně strana nastrčila dopředu i Petru Buzkovou. Zemanovi se tento krok vyplatil, protože obě stranické ikony – Buzková i Gross – patřily po řadu let k nejpopulárnějším politikům země.

Reformista V dubnu 2000 jmenoval Zeman Grosse ministrem vnitra. A obrázek hodného, upřímného

mládence s čistýma rukama a planoucím srdcem začal dostávat první trhliny. Ukázalo se například, že Gross má velmi špatnou ruku při výběru lidí kolem sebe. Což dopadlo především na policii, kam nový ministr poddajnému prezidentovi Jiřímu Kolářovi postupně nadirigoval do velících postů ty nejbizarnější předlistopadové typy. Jeden příklad za všechny: náměstkem na prezídiu se stal předlistopadový bachař Václav Jakubík, který v devadesátých letech podnikal s estébáky a kterého nakonec musel Gross stejně odstranit, protože se kolem něj vršil jeden skandál za druhým. Jiným jménem z Grossovy suity byl Pavel Přibyl, člen předlistopadového bicího komanda, které mlátilo demonstranty za svobodu. Gross řídil policii čtyři roky a vtiskl jí podobu, která na nás zplna vycenila zuby vlastně až nyní: nedůvěryhodný sbor, jehož šéfové jsou zapleteni s organizovaným zločinem či podlézají mocným. Loni ovšem tahle situace nebyla tak úplně zřejmá a Gross přes občasné kritiky v tisku požíval všeobecné důvěry jak v ČSSD, tak v jiných politických stranách. A když pak v červnu po stranické vzpouře rezignoval na všechny funkce tehdejší premiér Špidla, padla volba následníka celkem logicky na jeho mladého zástupce. V prvních okamžicích si Gross vůbec nevedl špatně. Našel odvahu prosadit pokračování koaliční vlády, ačkoli si jeho strana přála vést zemi v menšinovém kabinetu. Také se rozhodl pokračovat v reformách a k budování programu si pozval nadějný tým moderně uvažujících odborníků. A k překvapení mnohých se mu reformní směr podařilo prosadit na programové konferenci.

S Jirkou bez šance Pak se náhle a nečekaně letos na jaře zhmotnil Grossův konec. Nejprve MF Dnes objevila nesrovnalosti v premiérově milionové půjčce na byt a pak Respekt zjistil, že Grossova manželka – ač bez vlastních příjmů – rozjíždí mnohamilionový byznys se ženou, která má peníze z provozování nevěstince a je podezřelá z úvěrových podvodů. Podnikatelský vklad Šárky Grossové navíc pocházel z půjčky od finančního impéria ucházejícího se v ten čas o privatizaci Telecomu, tedy o věc spadající pod rozhodovací pravomoc premiéra Grosse. A tady nadějný politik udělal zásadní chybu: místo aby přiznal pochybení, vsadil na vytáčky, výhrůžky a lži, což mu nakonec zlomilo vaz. Jeho straně sice skandál nevadil, ale lidovci prostřednictvím Miroslava Kalouska prohlásili, že nebudou ve vládě s mužem, který figuruje v obchodech s tak problematickým pozadím. Přetahování trvalo dlouho, ale tváří v tvář rodícímu se znechucení ve vlastních řadách Gross nakonec v dubnu rezignoval a za nástupce vybral Jiřího Paroubka. Zpočátku se domníval, že přečká chvíle nepohody v křesle stranického šéfa, ale to se ukázalo jako iluze. Nový šéf vlády mu totiž brzy přerostl přes hlavu a nepokrytě ohlásil, že bude chtít veškerou stranickou moc. A Grossovy šance vzdorovat Paroubkově nástupu definitivně škrtla současná aféra kolem Unipetrolu, kde se jeho jméno opět objevilo mezi možnými korupčníky. Erik Tabery

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Nedávno ohlášené úsilí Paroubkova kabinetu přesvědčit „starou“ evropskou dvanáctku, aby otevřela Čechům svůj pracovní trh, přitáhlo pozornost i na jiná omezení, kterými Evropa před rozšířením demonstrovala svůj strach z neznámého. V Česku tyto obavy symbolizuje zákon zakazující „cizincům“ z jiných zemí EU nakupovat až do roku 2011 zdejší nemovitosti a zemědělskou půdu. S návrhem přišel před čtyřmi lety ministr zahraničí Jan Kavan a získal podporu představitelů

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39

Práce v Unii mizí v dáli Stará Evropa bude opět rozhodovat o zákazech pro nové členy

Pusť mě dál a ke mně nelez všech politických stran. Argumentace pro výjimku byla především ekonomická – že totiž bohatší zahraniční sousedé přeplatí v nákupu zdejších domů české zájemce. Ale padly taky ideové námitky: „Prodej půdy Němcům znamená pro Čechy psychologický problém,“ prohlásil stínový šéf diplomacie Jan Zahradil (ODS). Od vstupu do Unie uplynul rok a půl a od citovaných výroků nás dělí moře času. Mají tedy české úřady k dispozici studii, která by zdůvodňovala potřebu dál bránit „naši“ půdu před obrovským zájmem bohatých cizáků? Odpověď zní ne. Ani finance, ani zahraničí či zemědělství – svého času hlavní aktéři ve hře o výjimku – problém už nijak nesledují a neuvažují o něm. „Ale pořád si myslíme, že by po vpuštění cizího kapitálu nebylo možné jisté změny vrátit zpět,“ říká Jiří Felčárek z odboru komunikace ministerstva zemědělství. Stejnou, jenomže dvouletou výjimku ohledně prodeje „svých“ chalup cizincům si před vstupem do EU vyjednalo i Rakousko. I tam se ozývaly emoce, hovořilo se o „vykoupení vlasti“, o „zatížení cizím vlivem“, o „stoupajících cenách pozemků“. Obavy se vztahovaly hlavně na bohaté Němce, jejichž zájem o nákup relativně levných chalup v rakouských horách, ve stejné civilizační i jazykové oblasti, byl samozřejmě velký. Přesto podle profesora Arthura Kanoniera z vídeňské Technické univerzity neměl přechodný zákaz žádný smysl: „Lidé ho stejně všelijak obcházeli, přičemž se kontrola a ověření těchto jevů ukázaly jako značně problematické,“ říká Kanonier. Podobné je to ostatně u nás. K nákupu zdejší nemovitosti stačí evropskému cizinci založit si společnost s ručením omezením a napsat ji na někoho z tuzemska – přes ni pak nakoupí, co chce. Přestože se výjimka dá snadno obejít a nikdo nemá důkazy, že by byla potřebná, o její likvidaci se neuvažuje. Ani jako o reklamním tahu v rámci lepší pozice při oznámeném Paroubkově „pracovním“ vyjednávání. „Víte, ono se nezdá, že by to našim partnerům vadilo,“ říká tiskový mluvčí ministerstva zahraničních věcí Vít Kolář. Je to tak – přinejmenším některým partnerům to nevadí určitě. „Přechodná období, na nichž se shodlo několik stran, vnímáme jako uzavřená,“ vzkazuje přes svou ambasádu rakouská strana se zřetelnou narážkou na výsledek budoucích rozhovorů o volné práci pro Čechy. „Není to otázka, kterou bychom se zabývali.“ Jan Kout Autor studuje na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou.

Ich kaufe es und zwar sofort. FOTO ARCHIV WEKOSTAV

Být tu česká obsluha, prokleli by prý Evropu. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

P

rostě se usadit kdekoli na kontinentu a sehnat si tam práci – to je jedna ze základních výsad Evropanů sdružených v Unii. Unijním nováčkům je však zatím zapovězena ve dvanácti zemích staré „patnáctky“. A spor o to, zda mají mít noví členové EU stejná pracovní práva jako ti původní, má mnohem větší význam, než by se mohlo na první pohled zdát – hýbe celou Unií, naposled způsobil krach ústavní smlouvy ve Francii. Po roce a půl od rozšíření je tedy čas na bilanci. Naplnily se obavy z bájného levného polského instalatéra? A jak se rozhodne dvanáct obrněných členů příští rok na jaře, kdy se budou rozhodovat, zda svůj trh otevřít, nebo ho nechat zavřený na další tři roky či rovnou pět let?

Rakousko a Německo: zavřeno To téma znovu oživila nedávná společná výzva rakouských a českých intelektuálů. Téměř tři stovky osobností z obou stran hranice v ní žádají obě vlády, aby zlepšily vztahy obou zemí. Ta vídeňská by tomu podle signatářů mohla pomoci tím, kdyby bez omezení otevřela rakouský trh. „Vláda nemá žádné studie, které by říkaly, že zrušení omezení uškodí trhu práce, pouze populisticky naslouchá náladám ve společnosti,“ říká Přemysl Janýr, předseda Fóra pro česko-rakouské vztahy, které za výzvou stojí. Sám kancléř Wolfgang Schüssel opravdu nedokáže dát na stůl jasné důkazy, že otevření trhu uškodí tamní příznivě nízké nezaměstnanosti. „Ale proč bych měl tuhle příznivou situaci svévolně ohrožovat? Proč bych měl lákat do země další pracovníky? Nemáme důvod přechodné období rušit,“ vytrvale opakuje Schüssel a sklízí za to potlesk od rakouských odborů. Jsou to právě odbory, které na vládu tlačí, aby v přechodném období pokračovala, naopak Federace rakouského průmyslu, Hospodářská komora Rakouska či jednotlivé podniky lobbují – marně – za zrušení omezení. Zdrženlivost rakouských úřadů se projevuje i na dohodě o tzv. pendlerech, tedy pracovnících dojíždějících za prací každý den přes hranice. Smlouva začala na papíře platit letos v červenci a umožňuje, aby takoví pracovníci získali snadněji pracovní povolení. V praxi ale zatím smlouva neplatí. „Čekáme, až rakouská strana stanoví kvóty pro počty pracovníků, a to se stane v lednu,“ říká Irena Dlesková z ministerstva práce a sociálních věcí. Ruku v ruce s Rakouskem jde Německo. „Reálná šance na zkrácení přechodných období je velmi malá, protože postoj německé vlády i opozice reflektuje mimořádně napjatou situaci na pracovním trhu,“ říká zástupce českého velvyslance v Berlíně Jan Sechter. Pevný postoj potvrdil i nový německý velvyslanec v Praze Helmut Elfenkamper, který tvrdí, že jiné rozhodnutí by změnilo dosud pozitivní názor Němců na Evropu. Ani německá strana nedisponuje – kromě údajů o vysoké nezaměstnanosti – čísly, která by dokazovala, že se Češi za prací hrnou. Podle údajů minis-

terstva práce a sociálních věcí pracovalo v Německu k poslednímu srpnu letošního roku 1505 Čechů na sezónní smlouvu a 192 na smlouvu roční.

Domino efekt V dalších zemích sice nejsou obavy z občanů nové desítky tak zřetelné (s výjimkou Francie, kde tento strach smetl ze stolu evropskou ústavu), ale jasný slib otevřít svůj pracovní trh příští rok na jaře žádná nedala a stejně mlhavě také odpovídají diplomaté na velvyslanectvích jednotlivých zemí. Výjimku zatím představuje Španělsko – alespoň v podání španělského ministra zahraničí Miguela Moratinose, který to slíbil na nedávné návštěvě v Praze. „Předběžně to slíbilo také Finsko,“ dodává předseda sněmovního evropského výboru Pavel Svoboda (US-DEU). „Můžeme čekat domino efekt. Kdyby to například potvrdilo Španělsko, zcela jistě se přidá Portugalsko.“ „Naděje na zrušení omezení záleží na jediném – na odvaze lokálních politiků bojovat s oním klišé o levných pracovních silách,“ konstatuje lakonicky náměstek ministra zahraničí pro dvoustranné vztahy Petr Kolář. I když česká vláda sama na svém písečku tuto odvahu příliš neprojevuje (viz sousední text Pusť mě dál), snahu o pád „cizích“ bariér zařadila na přední místo svých zahraničněpolitických priorit. Premiér Jiří Paroubek chce přesvědčit co nejvíce zemí z původní patnáctky, aby na jaře 2006 neprodlužovaly přechodná opatření. Podle premiéra by zbraní v ruce diplomatů měly být statistiky, které potvrzují, že pracovní mobilita Čechů je velmi nízká, a nepředstavují proto nebezpečí. K takovým

Polsky v Bank of Ireland Jen tři země staré patnáctky – Velká Británie, Irsko a Švédsko – představa bájného „polského instalatéra“ nevyděsila a trh otevřely hned v květnu 2004. Po roce a půl nehlásí pohromu, naopak. Ve Velké Británii v současné době pracuje 232 tisíc občanů nových členských států, z toho třicet procent z nich tam pracovalo už před rozšířením (nejvíce je Poláků – 130 000, Čechů zhruba 15 tisíc). V těchto číslech nejsou zahrnuty au-pair a osoby samostatně výdělečně činné. Britské ministerstvo vnitra tvrdí, že z jejich práce profituje tamní ekonomika – občané nové desítky vyprodukovali za posledních 12 měsíců půl miliardy liber. „A zároveň projevují velice nízké požadavky vůči systému sociálních výhod a veřejných služeb,“ doplňuje mluvčí britské ambasády Ingrid Ludvíková. Podle ostrovních statistik se lidé z „desítky“ uplatňují v administrativě, obchodě, managementu, pohostinství, zemědělství a potravinářství, zaplňují prázdná místa v řadách místních kvalifi-

závěrům došel i průzkum, který si u CVVM nechalo zpracovat ministerstvo práce a sociálních věcí. Podle průzkumu pouze 12 procent dotázaných uvažuje o tom, že by odešli za prací do ciziny. Spolu se Slovinskem je také Česko jedinou zemí střední a východní Evropy, do níž přesídlilo v devadesátých letech více Západoevropanů, než bylo domácích mířících opačným směrem. Zatím ale tato argumentace příliš nefunguje. Například podle české ambasády ve Vídni Rakušané české argumenty v „zásadě uznávají“, ale dodávají, že nebudou dělat rozdíly mezi jednotlivými státy. Problém pohybu pracovních sil se stal v Unii hromosvodem pro vyjádření jiných problémů. Pro kritiky Unie jsou státy ochromené panikou z levné pracovní síly důkazem o krizi „evropské myšlenky“, střízlivější hlasy ale upozorňují na to, že přechodná období si „vytrpěla“ většina nových států, které se připojily k zakladatelům – nejpodobnější situace nejspíš byla po vstupu Španělska a Portugalska v roce 1986. Francie tehdy vyděšeně očekávala zástupy chudých pracantů z Pyrenejského poloostrova. Nikdo se nikam nehrnul a navíc Unie záhy „vytáhla“ španělskou a portugalskou ekonomiku nahoru, takže se domů začali vracet jejich občané, kteří ještě před vstupem do Unie odešli za prací do ciziny. Silvie Blechová

Q

Měli by Češi jako vstřícný krok zrušit svůj zákaz prodeje chalup cizincům? Debatujte s námi na www.respekt.cz.

kovaných dělníků, polští zubaři zase kompenzují nedostatek dentistů. V druhé zemi s otevřeným trhem, v Irsku, od rozšíření přibylo k padesáti tisícům cizozemců, kteří tam již pracovali, dalších pětaosmdesát tisíc. Ve čtyřmilionové zemi to znamená téměř čtyři procenta všech pracovních sil (v Británii 0,4 %), přesto nikdo nemluví o nezvladatelném přílivu, irská ekonomika roste nejrychlejším tempem v Unii a nižším číslem nezaměstnanosti než Irové se nemůže pochlubit nikdo. Bank of Ireland dokonce plánuje zavést své služby v polštině, protože se jí to díky zvyšujícímu se počtu polských klientů vyplatí. Švédsko hlásí stejně pozitivní zkušenost, a to přesto, že jako jediná země z trojky umožňuje pracovníkům z ostatních členských zemí plně využívat místní sociální systém. Státy, které se „zavřely“, mohou svá přechodná období držet v režimu 2+3+2 – to znamená, že dva roky po rozšíření (v dubnu 2006) musejí přehodnotit svůj postoj, pokud se rozhodnou pokračovat v přechodném období, tak na další tři roky. Po uplynutí této doby už musejí Evropské komisi přesvědčivě zdůvodnit, proč chtějí v přechodném období setrvat na další dva roky. Rok 2011 je konečným rokem, kdy se pro nás definitivně otevře celý pracovní trh.

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

INZERCE

7

8

EKONOMIKA

–TŘIKRÁT NA OKRAJ Na první pohled je to divné. Česká republika je podle posledních průzkumů na 44. místě na světě v žebříčku ekonomické svobody, složená daňová kvóta je nejvyšší v historii a podmínky pro podnikání jsou horší než na Samoi nebo v Botswaně. Zároveň ale statistický úřad ohlásil

Proč roste HDP, Pecino, vydrž a daně v Římě rekordní pětiprocentní růst HDP. Jak si to vysvětlit? Značnou část z tohoto růstu mají na svědomí zahraniční firmy. Těm ovšem horší podmínky pro podnikání, například zdlouhavé zakládání firem či jednání s úřady, tolik nevadí: s formalitami jim pomáhá stát, a pokud si vyjednaly investiční pobídky, netrápí je ani vysoké daně a dávky. Navíc je růst HDP z velké části tvořen exportem. Ten se zvyšuje díky tomu, že Češi dosud těží z psychologického efektu vstupu do Unie – ač i předtím bylo možno vyvážet do EU téměř bez překážek, teprve po vstupu začali brát zahraniční obchodníci i zákazníci české zboží jako „normální“ západní výrobky. Nebývá zvykem, aby Respekt chválil bývalého náměstka ministra průmyslu a nynějšího šéfa antimonopolního úřadu Martina Pecinu. Nicméně se zdá, že jeho výměna za nevýrazného Josefa Bednáře byla přínosem. Antimonopolní úřad dříve proslul pokutami, které jeho šéf často rušil či vyšuměly do ztracena (šlo třeba o Sazku či stavební spořitelny). Pecina ohlásil, že místo „číhání za bukem“

Zatím štěká, bude i kousat?

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39

Kouzlo jednoduchosti Rovná daň táhne na Západ ůže pomoci prohrát či vyhrát volby. Přitom to dlouhou dobu byla podle většiny politiků jen „zajímavá teorie“ několika ekonomických liberálů, později nápad výstředního amerického milionáře a pak idea vhodná k zavedení snad pouze v reformujících se postkomunistických zemích, které tak jako tak nějaký nový daňový model potřebují a mohou experimentovat. Dnes se o ní vážně uvažuje i v západní Evropě jako o léku na chabý ekonomický růst. Řeč je o rovné dani z příjmu.

M

la tato daň zvyšovat a prosazovat na úkor daní ostatních. Rovná daň je také velmi často kritizována jako opatření, které oproti progresivnímu zdanění zvýhodňuje bohaté na úkor chudých či které povede k poklesu příjmu do státní pokladny. To může i nemusí být pravda – vše záleží na nastavení parametrů rovné daně, tedy její výše, a výši základní položky, která není zdaňována. Pokud je nezdanitelná položka příliš malá, budou více tratit chudí, pokud je vysoká a zároveň je vysoká i sazba daně, bude to naopak.

Záleží na sazbách

Mezi Hongkongem a Estonskem

Rovná daň znamená, že od určité výšky příjmu odvádějí všichni, ať jde o podnik nebo jednotlivce, do státní pokladny stejné procento ze svého příjmu. Daňové úlevy – například na splácení hypotéky, na charitativní dary nebo na provoz malého pivovaru – jsou zrušeny. Díky tomu je výpočet i výběr takové daně snazší a úspěšnější. Na rozdíl od progresivní daně, kde občan státu odevzdává tím větší procento ze své výplaty, čím více pracuje, rovná daň nepotlačuje ochotu pracovat. Stejně tak nepodněcuje boháče k útěku do různých daňových rájů. Její výpočet je taky nesmírně jednoduchý. Každý občan ohlásí, kolik si vydělal, a podle toho odevzdá patřičné procento daňovému úřadu. Mizí tak možnost různých účetních kouzel s odečitatelnými položkami a potřeba najímat si daňové poradce. Díky jednoduchosti rovné daně má i stát menší náklady na její vybírání. Nevýhodou rovné daně je, že stát ztrácí možnost usměrňovat prostřednictvím daňových výjimek chování svých občanů. Například teoreticky (v praxi je to ovšem jinak) nemůže dát daňovou úlevu tomu, kdo vychovává děti, pořídí si počítač nebo ekologický kotel či daruje krev. Složitost výpočtu daní se podle kritiků rovné daně jen přesouvá do „nižšího patra“. Daň je sice jednoduchá, ale celý problém s dotazníky a zaměstnávání poradců se přesouvá u firem k tomu, co lze uznat jako nezdanitelné náklady a co nikoli. A konečně zásadní nevýhodou rovné daně se může stát jedna z jejích hlavních předností – totiž snadný výběr a kontrola. Jakmile vláda dostane do ruky takovýto nástroj, který jí umožní velmi efektivně vybírat daně, začne ho rychle využívat. V historii tak například zavedení progresivní daně z příjmu a hlavně její zálohové placení, což nesmírně zefektivňuje její výběr, vedlo k tomu, že se zača-

Jak vypadá rovná daň v praxi? Zatím funguje v devíti východoevropských zemích, v Hongkongu a na ostrovech Guernsey a Jersey. Nejdéle funguje v Hongkongu – od roku 1947. V roce 1994 ji jako první evropská země zavedlo Estonsko, ve výši 26 procent. Postupně se přidaly další pobaltské státy, v roce 2001 Rusko a naposledy Slovensko. Národohospodáři ze všech států, kde byla zavedena, si rovnou daň pochvalují a poukazují přitom na dobré ekonomické výsledky – jak v ekonomickém růstu, tak v příjmech. V Hongkongu, kde tvoří rovná daň hlavní zdroj peněz pro státní pokladnu, byl rozpočet od roku 1950 po 28 let v přebytku (nyní je v deficitu, zpátky do přebytku by se měl dostat za tři roky), státní příjmy v Estonsku po zavedení rovné daně stouply do roku 2002 o několik desetin HDP (Estonsko proto schválilo snížení rovné daně o 6 procent od roku 2007), a v Rusku se dokonce po zavedení rovné daně z příjmů výnosy zvýšily o více než 25 %. Problémem ovšem je, že fakticky nelze rozlišit, co z těchto výsledků bylo způsobeno blahodárnými účinky rovné daně předvídanými teoretiky a co mají na svědomí jiné efekty. Například v Hongkongu je daň nejenom rovná, ale také nízká – nyní 16 % (s mírným zvýšením pro některé společnosti), v Rusku, kde se díky zavedení rovné daně snížilo zdanění těch nejbohatších z původních 30 % na 13 %, se náhle „zvýšily“, jak uvádí týdeník Economist, příjmy těchto domácností o více než patnáct procent. Ne že by Rusové začali více pracovat, prostě se jim už tolik nevyplatilo zatajovat část svých příjmů a ulévat je do zahraničí. Na estonském bohatství se zase mnohem více než rovná daň podepsaly úspěchy ve vybírání daně z přidané hodnoty.

Jenom mír nestačí

FOTO LUDVÍK HRADILEK

a udělování pokut bude spíše plnit preventivní roli a komunikovat nejen s veřejností, ale i s potenciálními hříšníky. Zatím to, zdá se, plní: v době zvýšení cen benzinu se sešel s prodejci pohonných hmot, nyní oznámil, že přešetří vzrůst cen plynu a chování jeho monopolního prodejce. Otázkou ovšem je, zda mu to vydrží a v patřičnou chvíli přejde od slov k činům. Aby nešlo sice o inteligentnějšího, ale přece jenom o psa, který štěká a nekouše, jako za Bednáře. Mají turisté platit zvláštní daň za umění v té či oné lokalitě? Tato zdánlivě banální otázka bude brzy aktuální v Římě, kde zvažují „uměleckou daň“ 1 až 3 eura za to, že umožní turistům nocleh uprostřed snad největšího shluku památek na Zemi. V principu nic nového pod sluncem, slýcháme-li například, jak se v prestižních lokalitách amerického Pacifiku (třeba Oregon) vybírá bytová „daň z výhledu“. Ale přece jenom – jak k tomu přijde třeba taková Florencie? V Římě je sice Sixtinská kaple od Michelangela, ale je snad florentský David nějaká fušeřina? A pokud se i ve Florencii prosadí „umělecká daň“, jak se s tím srovnají další místa v Evropě, kde mají také ledacos pozoruhodného? Neměla by se při ubytování v jižní Francii platit speciální vinná daň, v Alpách daň ze sněhu a v Olomouci třeba ze syrečků? – MH –, – MP –, – ZP –

Stažení z pásma Gazy pomůže izraelskému hospodářství. To podstatné však přichází zevnitř země: jde o dokončení privatizace a zlomení moci státních monopolů. Dnešní Izrael není zrovna rájem na zemi. Měřeno podle HDP na hlavu je Izrael 32. nejbohatším státem světa a stažení z pásma Gazy má zvýšit jeho hospodářský růst o jedno procento ročně. Na druhou stranu jsou platy v Izraeli srovnatelné s Českou republikou, ačkoli ceny jsou jedenapůlkrát vyšší. Důvodem tohoto stavu je přeregulovaná ekonomika s vysokým podílem státního sektoru a vysokými státními výdaji. Izrael totiž založili hlavně chudí přistěhovalci, a stát proto vzal rozjezd ekonomiky do svých rukou a také ji z velké části kontroloval (v roce 1972 byl podíl státu na ekonomice zhruba 70 %). Kapitál pocházel z dluhopisů či zahraničních půjček. Státní výdaje se dlouhodobě držely nad 10 % HDP, a v době jomkipurové války v roce 1973 se dokonce vyšplhaly až na 35 % (od 60. let přispívají Izraeli na vojenské výdaje i Spojené státy, a to každoročně minimálně 2 % izraelského HDP prostřednictvím nenávratných půjček). Navzdory tomuto zatížení izraelská ekonomika do 70. let silně rostla – rychleji než například tehdy nejrychleji rostoucí ekonomika Evropy Německo či dnešní Čína. Bylo to způsobeno stálým přílivem kvalifikovaných pracovních sil ze zahraničí a odbouráním celních bariér při vývozu do Spojených států a posléze i do zemí tehdejších Evropských společenství. Růst ovšem začal stagnovat a posléze klesat na konci první poloviny sedm-

desátých let – až do devadesátých let se pohyboval v průměru stěží nad jedním procentem ročně. Příčin bylo několik: monopolizovaná odvětví například telekomunikace či energetika, narůstání daňové zátěže (až na 47 % HDP), chybné úvěry polostátních bank a centrální plánování například v zemědělství a textilním průmyslu.

Přerušené reformy Izraelská centrální banka, která byla pod přímou kontrolou vlády, se pokusila problém řešit tím, že tiskla stále více peněz. To vedlo k inflaci a růstu cen až o 40 procent ročně. Deficity státního rozpočtu se vyšplhaly na 15 procent ročně, státní dluh dosáhl v osmdesátých letech úrovně 168 % HDP. V roce 1985 proto zahájila vláda národní jednoty pod vedením Šimona Perese reformu, která měla omezit výdaje státního rozpočtu, snížit daně, privatizovat většinu státních podniků a uvolnit striktní pravidla pro podnikání. Bylo zprivatizováno téměř sto větších podniků včetně podstatné části bank, dohromady v hodnotě 8 miliard dolarů, což je asi 20 % českého státního rozpočtu. Jenže reforma se záhy zadrhla – politici sice snižovali veřejné výdaje, ale zároveň fakticky zvyšovali celkové daňové zatížení. Pokles daně z přidané hodnoty byl více než vykompen-

Populární myšlenka Myšlenka rovné daně však úspěšně prošla evropským testem a nyní se posouvá dále na Západ. V Čechách ji navrhuje ODS, v Polsku svorně vláda i opozice, v Německu ji prosazoval před volbami konzervativec Paul Kirchhof, ve Španělsku o ní spekuluje poradce socialistické vlády Miguel Sebastián a ve Velké Británii o ní uvažuje stínový ministr financí Gordon Osborn. Má tedy rovná daň naději i v zavedených západních ekonomikách? Pravděpodobně ano. V mnoha státech, včetně USA nebo České republiky, existuje tendence postupně zmenšovat počet daňových pásem. Rovná daň je pouze logickým vyústěním této cesty. Většina států, včetně celé Evropské unie, také usiluje o seškrtání daňových výjimek a o jednoduchost daňového zákonodárství. Daňové zákoníky mají například v Anglii i v USA stovky stran, v kontinentální Evropě se hemží desítkami či stovkami výjimek od zvýhodnění různých spoření až po výrobu ekologicky šetrné energie. Rovná daň se zároveň stává stále populárnějším ideovým konceptem. Už na přelomu osmdesátých a devadesátých let ji totiž její první američtí prosazovatelé (například milionář Steve Forbes, který chtěl kandidovat na amerického prezidenta) dali lákavé balení. Začali ji představovat jako automaticky nízkou daň, liberální tah, který přinese najednou víc peněz občanům i větší zisk státu, umožní více spořit a investovat a tím i přinese rychlejší ekonomický růst a bohatství všem. To sice nemusí být pravda, protože konec konců záleží na výši daňové sazby, ale rovná daň si zachovává stále jedno kouzlo – tím je její jednoduchost a díky odstranění většiny výjimek i přitažlivá image rovné šance. Marek Hudema

Q

zován tím, že se zvýšila daň z příjmu a také podniky, které byly dříve od daně osvobozeny, ji teď musely platit. Nepříznivý trend byl ale překryt dalším příchodem vzdělaných imigrantů ze Sovětského svazu a vývojem technologií. To spolu s uvolněním pravidel pro zakládání podniků a díky tomu, že stát již dříve investoval značné částky do vzdělání a výzkumu (5 % HDP oproti americkým dvěma) vedlo k rozvoji technologických firem. V devadesátých letech tak izraelská ekonomika opět začala růst tempem pět procent ročně. Jenže když začaly internetové firmy celosvětově krachovat, zasáhl tento krach zvláště silně především Izrael. Reformy totiž nebyly dostatečné a uvolnily příležitosti pouze v jednom sektoru, který nyní krachoval: zatímco bylo možno snadno vybudovat internetovou firmu, mnoho dalších odvětví stále ovládaly státní monopoly. Na začátku nového tisíciletí tak začaly reformy nanovo. Snížily se sociální výdaje i platy ve státní sféře, kleslo daňové zatížení (nyní je na úrovni třeba Řecka nebo Velké Británie). Klíčové je plánované snížení zdanění firem o tři procenta v roce 2008. Byly privatizovány státní monopoly v telekomunikacích, připravuje se privatizace petrochemických podniků, vodovodů a energetiky. Stažení z Gazy, pokud bude provázeno celkovým uklidněním, by mohlo dát izraelské ekonomice další impulz. Ten by chtěl ministr financí Ehud Olmert ještě podpořit již dlouho plánovanou reformou zákoníku práce, která by umožnila snadněji najímat a propouštět zaměstnance a omezila vliv odborů Histadrut, které byly až do roku 1985 provázány personálně i formálně se Stranou práce. Vzhledem k tomu, že zároveň s růstem HDP klesá nezaměstnanost a inflace je nízká, mohl by Izrael, který má stejně jako Česká republika velmi omezené přírodní zdroje, alespoň podle izraelských ekonomů, napodobit hospodářský zázrak Irska v sedmdesátých letech. Dan Vořechovský Autor je ekonom.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

9

Frankenstein v Česku a tajně Zdejší farmáři rozjeli velký experiment – přechod na geneticky upravené plodiny

V

českém zemědělství došlo počátkem roku k přelomové události: jako pátý stát v Evropské unii totiž Česko povolilo pěstování geneticky modifikovaných plodin (GMO). Zatím jde sice jen o pouhých 270 hektarů kukuřice, ale toto množství se může již v příštím roce zmnohonásobit.

Je to skvělé, ale… Urostlý padesátník si zálibně prohlíží zhruba osmdesát metrů dlouhý a deset metrů široký pás kukuřice, stojící osamoceně na konci pole. „Vypadá to výborně. Předtím jsem měl pole plné larev zavíječe kukuřičného. Nyní po něm není ani stopa, a dokonce se zdá, že budou vyšší výnosy,“ pochvaluje si. Příběh, který se odehrává na Třebíčsku, by nebyl ničím zvláštní, nebýt dvou věcí. Uvedený zemědělec se až panicky obává, aby v novinách nezaznělo jeho jméno (říkejme mu proto pan Josef) a ani kukuřice není ledajaká: je to první rostlina, u níž vědci uměle upravili geny a smí se pěstovat v Česku. Zatím se v tuzemsku na geneticky modifikované plodiny (povolená je zatím jen kukuřice upravená proti zavíječi) dalo na šest desítek zemědělců – drtivé většině z nich ale musel největší výrobce geneticky upraveného osiva, firma Monsanto, dát semena na zkoušku zdarma. „GMO plodiny jsou už dostatečně vyzkoušené. Ale lidi se jich bojí. Nechci, aby mi sem někdo přijel a zničil úrodu nebo házel cihly do oken,“ vysvětluje pan Josef. Kromě uvedeného pokusného políčka má 100 hektarů normální kukuřice – a uvažuje, že příští rok vyseje dalších deset hektarů upravené. „Jediné kritérium jsou peníze. Po sklizni spočítáme výnos a uvidíme. Osivo je sice dražší, ale zase nemusíme používat tolik pesticidů,“ říká. Pokud se vyplní odhady Monsanta – že i díky výnosům vyšším zhruba o 15 procent na hektar utrží o 2500 korun více –, není podle něj co řešit. Sehnat dalšího „GMO zemědělce“ je nadlidský úkol. Seznamy přitom mají k dispozici jak ministerstvo zemědělství či životního prostředí, tak i sami prodejci GMO sadby. „Je vůči tomu ještě příliš emocí. Ale zemědělci z okolí, kterých se to týká, se o nich mohou dozvědět dotazem na regionálním pracovišti ministerstva či intervenčního fondu,“ říká Marie Čeřovská z odboru rostlinné výroby ministerstva zemědělství, podle níž by ovšem tuto informaci neměli předávat dál. Do sněmovny nicméně míří novela zemědělského zákona, podle níž by mělo být zveřejnění ploch osetých GMO plodinami povinné.

Nulová tolerance I když žádné testy dosud škodlivost upravených rostlin nepotvrdily, kritici tvrdí, že jde o tak velký zásah do přirozeného vývoje, že je potřeba mnohem delšího zkoumání než dosavadních zhruba patnáct let – a že by si člověk neměl hrát na Boha. „Jsou to nejprověřenější plodiny, které se pěstují,“ hájí modifikované rostliny biolog Jaroslav Petr, který je současně předseda Komise pro nakládání s GMO při ministerstvu životního prostředí. Podle něj se přitom už desítky let používají mnohem kontroverznější metody – a nikdo proti nim neprotestuje. „Například ozařování. Tam vznikají mutace náhodně, při GMO je naopak vše cílené.“ Další kritika je ta, že dochází ke křížení odolných GMO plodin s plevely, které pak získají vyso-

Kachnám zatím v Americe tahle kukuřice nevadí, uvidíme u nás. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

kou odolnost proti herbicidům. „Jenže podobné superplevely vznikají i při konvenčním zemědělství, není to jen specialita GMO,“ říká Petr. U povolené kukuřice navíc něco podobného nehrozí, protože zde nejsou volně žijící příbuzné rostliny. „Toto může být spíš problémem řepky, která zde má více příbuzných plodin. Ale s jejím povolením se u nás zatím nepočítá,“ dodává Čeřovská. Petr navíc upozorňuje, že obava z GMO potravin je pouze věcí Evropy – naopak ve Spojených státech už tvoří GMO produkce zhruba polovinu veškerého zemědělství a stejnou cestou se vydaly mnohé další státy jako Argentina, Indie či Austrálie. „Nikde jako zde se tolik neřeší, jak které odrůdy vznikly,“ říká Petr, podle něhož obavy v Evropě jsou způsobeny i ochranářskou politikou Unie a jejích zemědělců. „Je to i záminka, jak uzavřít svůj trh před lacinějším dovozem, a hraje to do karet i odpůrcům,“ soudí Petr. Zatímco o některých rizicích je možné stále diskutovat, jsou oblasti, kde GMO potíže už působí. Především biozemědělcům. Důvod je jednoduchý: Zatímco zákony vyžadují vyznačování obsahu GMO u „normálních“ plodin až od 0,9 procenta (nižší hladina je tolerována jako těžko ovlivnitelné příměsi), v biozemědělství je nulová tolerance. A pokud kontrola najde na biofarmě byť jen stopu modifikovaných plodin, znamená to automatické odebrání certifikátu ekologického zemědělce. O tom se přesvědčil i Josef Šourek z Plavů na Jablonecku. „Pro skot jsme koupili krmivo. I když prodejce garantoval, že je to bez GMO, kontrola je tam našla a já přišel na několik měsíců o možnost prodávat ekologické produkty,“ říká Šourek. Ministerstvo

zemědělství sice uznalo, že šlo o stopové množství upravené sóji, a odpustilo mu i pokutu, ale on přesto přišel o desetitisíce na tržbách. Jak z této situace, nemají jasno ani na ministerstvu zemědělství – jediné, na čem se jeho úředníci shodnou, je, že by se měly změnit zákony, aby stopové množství GMO v biopotravinách tolerovaly. „Jenže to se nejdřív musí změnit evropská legislativa, která to tak striktně požaduje,“ říká vedoucí odboru ekologie ministerstva zemědělství Martin Leibl. Naopak podle jeho kolegyně Čeřovské je to čistě tuzemská věc. „Minulý týden jsem byla v Bruselu a tam se divili, jak jsme přísní. Většina států už malé příměsi GMO v biozemědělství toleruje,“ říká. Obavy přitom mají i biozemědělci, kteří jen pěstují plodiny, a tedy nepotřebují krmivo. Bojí

Střelba na cíl Genetická modifikace je změna DNA, kterou se docílí nové vlastnosti. Způsoby jsou dva: buď pomocí nanotechnologie, kdy geny, které chcete do DNA dostat, nabalíte na mikročástice wolframu a do molekuly je nastřelujete. Druhý využívá bakterie, které dokážou samy změnit řetězec DNA. Rostliny s upravenou DNA mohou mít rozdílné vlastnosti: například jsou odolné vůči škůdcům či chorobám (a není proto třeba používat pesticidy) nebo mohou produkovat vyšší

se, že nastane podobná situace, když jim na pole vítr či včely zanesou pyl z nových rostlin – a obávají se, že nepomůže ani povinná vzdálenost 600 metrů mezi GMO plodinami a ekologickým zemědělstvím (od „normálních“ plodin stačí vzdálenost 100 metrů). Vzhledem k celosvětovému rozmachu GMO zemědělství, kdy se geneticky upravené potraviny už pěstují na 81 milionech hektarů (tedy ploše desetkrát větší než Česká republika) a jen třeba u sóji (která v krmivech patří k hlavním zdrojům bílkovin) je z její celosvětové produkce již zhruba šedesát procent geneticky upraveno, bude čím dál složitější se něčemu podobnému vyhnout. Q

Marek Pokorný

množství určitých látek – například vitaminů či olejů. V Česku se nyní schvalují nové brambory s vyšším obsahem škrobu (pro průmyslové využití), ve světě je běžná upravená bavlna či řepka s vyšším obsahem olejů, které se mohou používat v potravinářství či jako biopaliva. Z GMO potravin lze v Česku zatím koupit v podstatě jen sojový olej – jde ovšem už jen o čistý olej s rozpuštěnými vitaminy neobsahující žádné DNA ani bílkoviny, a GMO původ je tedy obtížné dokázat. Běžně se již změněné DNA používají v lékařství – vpraví se například do zárodku myši či králíka, a ten produkuje potřebný lék.

INZERCE

Liberálové ČR Liberální reformní strana

LiRA FDP blahopřeje

německým kolegům k volebnímu úspěchu 9,8 % www.liberalnistrana.cz

Asociace realitních kanceláří ČR P O Ř Á D Á V P R A Z E K U R Z Y:

Jak předcházet chybám v realitní činnosti 11.–12. 10. (1. část) a 15.–16. 11. (2. část)

Výkon správy nemovitostí Termín: 7.–11. a 21.–25. 11. (10-ti denní rekvalifikační kurz)

Řízení projektu výstavby (4 × 3 dny) A V BRNĚ SEMINÁŘ

Dopady evropského práva na oblast nabývání nemovitostí 14. 10. 2005 Bližší informace na tel. 272 762 953, www.arkcr.cz, e-mail: [email protected]

10

ZAHRANIČÍ

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39

Zn.: Kdo určí lídra země Německé hlasování vyústilo v širokou škálu variant

Kancléřem budu já. Problém je, že Merkelová to o sobě říká taky. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

J

e sociologie skutečně buržoazní pavěda, jak říkával Josif Vissarionovič Stalin? Ten, kdo očekával výsledky německých voleb z 18. září podle prognóz, by dal starému bolševikovi za pravdu. Netrefila se ani jedna renomovaná agentura a reální pozorovatelé nevěřili svým očím. Nečekaný úspěch vládních sociálních demokratů (SPD) kancléře Gerharda Schrödera, kterým se podařilo získat 34,3 % hlasů, a naopak výsledek opozičního bloku obou křesťanských stran (CDU/CSU), který zůstal se ziskem 35,2 % daleko za původními očekáváními, postavily úplně na hlavu nejenom předvolební prognózy, ale i mnohé z dosavadních konstant německé politiky. V Německu tak vznikla velmi zajímavá situace, při které se vzhledem k výraznému úspěchu nové Levicové strany (8,7 %) a zejména liberálních Svobodných demokratů (FDP, 9,8 %) nabízejí hned čtyři možné většinové koalice – velká (sociální demokraté + konzervativci), semaforová (sociální demokraté + Zelení + liberálové), tzv. Jamajka (konzervativci + Zelení + liberálové) a červeno-rudo-zelená (sociální demokraté + levičáci + Zelení). Stoprocentně se dokonce nedá vyloučit ani vznik menšinové vlády či opakování voleb. V tuto chvíli je volební výsledek stále ještě neúplný, neboť v jednom drážďanském obvodu se bude kvůli náhlému úmrtí jedné z kandidátek volit teprve 2. října. Přesto se ale zdá pouze málo pravděpodobné, že by se na povolebním rozložení sil mohlo ještě něco výrazně změnit.

Vítězové a poražení O důvodech, proč jedna z nejkratších volebních kampaní v politických dějinách Spolkové republiky vyústila v nečekaně vyrovnaný volební výsledek, nepanuje shoda. Pokud považovaly obě velké strany, SPD a CDU, předčasné volby za určité referendum o tom, jak rychle reformovat německý sociální stát, tak potom nedává vyrovnaný poměr sil mezi pravicí a levicí prostor pro jednoznačnou interpretaci. Na jedné straně totiž volby nepotvrdily dosavadní Schröderovu červeno-zelenou koalici, jež chtěla reformovat pouze v rozsahu, který by byl nezbytně nutný. Většinovou podporu však nezískala ani aliance obou křesťanských stran spolu s liberální FDP, která slibovala radikálnější změny, včetně zjednodušení daňového systému a nastartování penzijní reformy. Německé volby ukázaly, že v politice nestačí, aby strany měly dobrý politický program, ale že je třeba dbát i na formu a hodně také záleží na osobnosti volebního lídra. Právě díky tomu se Schröderovi podařilo překrýt výrazně levicový program SPD, který, kdyby se měl uskutečnit v praxi, by přísně vzato znamenal návrat do dob, než začal kancléř s opatrnými reformami. U křesťanských demokratů tomu bylo přesně opačně. Jejich program sice také nepůsobil jako strhující čtení a příliš se to v něm hemžilo ekono-

mickými pojmy. Na rozdíl od SPD ale chyběl CDU v osobě Angely Merkelové atraktivní tahoun, který by mohl po emocionální stránce vykompenzovat to, co ve stranickém volebním manifestu chybělo. Jedině tak si lze vysvětlit, proč mnozí kmenoví voliči CDU/CSU vypověděli jejich kandidátce poslušnost a nedali jí hlas i přesto, že toužili po odchodu červeno-zeleného kabinetu.

Spekulace mají Zelenou Pro první povolební týden bylo charakteristické hlavně opatrné sondování možností pro budoucí politické uspořádání. Prakticky ještě v den voleb padla zřejmě i teoretická možnost, že by v Německu vznikla červeno-rudo-zelená koalice, při které by bylo dosavadní spojenectví SPD a Zelených rozšířeno ještě o nově vzniklou Levicovou stranu, jejíž jádro tvoří zejména někdejší postkomunistická PDS. Takovou možnost vyloučili jak dosavadní kancléř Schröder, tak předseda SPD Franz Müntefering, protože by znamenala zpochybnění dosavadní reformní politiky. Ostatní tři varianty však zůstávají, aspoň oficiálně, stále ve hře. Vedle spojenectví obou velkých stran, tedy SPD a CDU/CSU, které v Německu vládlo už jednou v letech 1966–69, jde o dva koaliční modely, při kterých by buď SPD, nebo CDU/CSU vytvořily vládu spolu s dvěma menšími stranami – Zelenými a liberály. Právě těmto dvěma stranám možná nakonec připadne

Viděno z Berlína, aneb nedokázali jsme, že to dokážeme Na hlavní berlínské třídě Unter den Linden září babí léto. Lidé odpočívají na trávnících a lavičkách, procházejí se, diskutují, nakupují. Jen pár dní uběhlo od okamžiku, co si zvolili nový parlament. Vzrušení z voleb je ještě cítit ve vzduchu. Město stále lemují plakáty s tvářemi politiků. „Kdo volí Merkelovou, jako by volil Bushe,“ nalepil někdo na plakáty vůdkyně konzervativní unie CDU/CSU. Tvář jejího oponenta, kancléře Gerharda Schrödera, dostala také co proto.

Schröder jako nejmenší zlo „Naše země je v pohybu, vše se mění. Ale lidé vědí, co chtějí. Chtějí změnu: víc práce, lepší zdravotnictví a školství. Žádná z politických stran je ale nepřesvědčila, že to dokáže,“ říká padesátiletá lékařka Ulrike, která čeká na autobus naproti berlínské Národní galerii. To podle ní vysvětluje, proč žádná ze stran nezískala potřebnou většinu hlasů. Vláda

klíčová role při hledání budoucího politického uspořádání v Německu. Jakkoli se mohou tyto koalice, zvané buď „semaforová“ (SPD-FDP-Zelení) nebo „Jamajka“ (CDU/CSU-FDP-Zelení), zdát logickým a navíc mediálně přitažlivým řešením, zůstává faktem, že snad s výjimkou komunální sféry nebyly ještě nikde vyzkoušeny. Navíc by to v případě takovýchto spojenectví mohlo neustále jiskřit hlavně mezi Zelenými a liberály. V jejich případě to je koneckonců i pochopitelné, protože jde o dvě strany s velmi podobnou strukturou voličů, kteří patří vesměs k lépe situovaným vrstvám společnosti a bydlí ve větších městech. Až příliš propastné a nepřekonatelné se zdají být rozdíly mezi představami obou stran v sociální politice nebo v otázce, zda by měla být v Německu využívána jaderná energie. Zdrojem konfliktu by ale nakonec mohla být i spíš podružná otázka, která z obou stran by ve společné vládě obsadila prestižní ministerstvo zahraničí, jež podle nepsaných pravidel až dosud připadlo vždy menšímu koaličnímu partnerovi.

Bez Merkelové a Schrödera? Jedinou reálnou většinovou konstelaci by tak nakonec mohla představovat pouze velká koalice CDU/CSU a SPD, kde si ovšem obě strany nárokují vůdčí roli pro své volební lídry Merkelovou a Schrödera. Zajímavá je přitom zejména

se tedy bude sestavovat jen velmi těžko. „Hodil jsem hlas Schröderovým socialistům, protože ti ostatní se mi líbí ještě míň. Volil jsem nejmenší zlo,“ říká kousek dál u vchodu do Humboldtovy univerzity Volkmar, psycholog, který přijel do Berlína na kongres z Hamburku. „Nejpravděpodobnější forma vlády je velká koalice se Schröderem jako kancléřem,“ dodává ještě. Konzervativci však chtějí jako kancléřku Merkelovou, což Schröderova SPD nepřekousne. Je ale možné, že SPD konzervativce k velké koalici bez Merkelové nakonec přiměje. Zatím válcuje jejich sebevědomí tak, že o unii mluví jako o dvou různých stranách, které samostatně získaly daleko míň hlasů. Sebe pak SPD vidí jako jasného vítěze voleb, což ostatní považují za krajně arogantní (získala o procento méně než konzervativci). Někteří novináři však považují mlžení socialistů okolo pořadí stran za chytrý taktický manévr. Věcně jde samozřejmě o manipulaci. CDU/CSU vystupovala jako jedna strana a voliči ji také tak chápali.

Potřebujeme kancléře Zatím nejčastější forma vlády, kterou přetřásají média, je takzvaná Jamajka. Tedy koalice Strany zelených, žlutých FDP (liberálové) a CDU/CSU (černí). „To ale nepůjde, liberálové a Zelení se

argumentace, kterou od volební neděle používají sociální demokraté. Poukazují na to, že pokud by se posuzoval výsledek opozičního konzervativního bloku CDU/CSU nikoli jako celku, ale podle počtu hlasů odevzdaných pro křesťanské demokraty na jedné a bavorské křesťanské sociály na straně druhé, měla by kancléřova SPD nad CDU náskok téměř šesti procent, a byla tak skutečně nejsilnější politickou frakcí v zemi. V této souvislosti se už dokonce objevily spekulace, že by se sociální demokraté mohli pokusit změnou jednacího řádu parlamentu rozbít blok křesťanských stran, které tvoří od 50. let společnou frakci ve Spolkovém sněmu, a znemožnit tak CDU/CSU nárokovat si pozici nejsilnějšího klubu, a tím i vůdčí roli v případné velké koalici. Další fáma, která se v posledních dnech objevila v berlínských politických kruzích, se týká možnosti, že by nakonec jak sociální, tak i křesťanští demokraté ustoupili od požadavku, aby se právě jejich politický vůdce stal novým kancléřem. V takovém případě by se prý mohla otevřít cesta pro bavorského premiéra a předsedu CSU Edmunda Stoibera. Byl by to jistě paradox, protože tím by se stal šéfem vlády politik, jemuž před třemi lety uniklo vítězství o pouhých 6000 hlasů v zemi s více než 60 miliony voličů. Zdaleka by to ale nebyl jediný paradoxní výsledek těchto německých voleb. Robert Schuster Autor je šéfredaktorem Mezinárodní politiky.

nikdy neshodnou,“ míní Volkmar. Možná má pravdu, ale po středečním odstoupení Joschky Fischera z vedení Zelených není nic vyloučené. Jak připomíná v týdeníku Die Zeit Günter Grass, je tady také varianta „semafor“ – koalice SPD, žlutí a Zelení. Ovšem liberálové se už nechali slyšet, že se Schröderem v žádném případě. Takže zase pat. Co tedy menšinová vláda? Schröder se Zelenými, nebo Merkelová se žlutými? „To taky nepůjde,“ krčí rameny Volkmar, „potřebujeme přece kancléře a bez většiny v parlamentu je neprosaditelný.“ Vypadá to tedy, že Němci jsou v pěkné šlamastyce. A televizní moderátoři již vtipkují, že se se svými hosty sejdou zase na Vánoce při nových volbách. Ale na odvrácení téhle hrozby je ještě relativně dost času. Nejdřív je potřeba dokončit ty současné, což se formálně podaří až na začátku října, kdy půjdou k urnám obyvatelé Drážďan (kvůli úmrtí jedné z kandidátek se tam volby o čtrnáct dnů pozdržely). V druhé polovině října pak zasedne nový parlament. Pokud se mu ani napotřetí nepodaří zvolit prostou většinou kancléře, až pak budou vypsány volby nové. A ty mohou dopadnout ještě hůř než ty současné. Jak totiž jasně vyplývá ze statistik, nejvíc mají našlápnuto levičáci – postkomunistická, krajně populistická Linkspartei. Jaroslav Pašmik, Berlín

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

11

Zloděj křičí: Chyťte zloděje! Příští parlamentní volby na Ukrajině potřebují znát viníka nynější krize

C

o si pomyslet o zásadních změnách na Ukrajině počátkem září? Byla to skutečná očista revoluce, nebo pouhý boj o koryta? Odpověď může dát výhled od parlamentních voleb chystaných na konec března. Teď se neví, bude-li pro vstup do jednokomorového parlamentu, Verchovné rady, platit dnešní tříprocentní, pětiprocentní, nebo dokonce sedmiprocentní hranice a bude-li stejná laťka nastavena pro jednotlivé strany i jejich koalice. Přitom ony volby by měly zásadně zprůhlednit složení parlamentu a vnést do ukrajinské politiky nový řád. V této souvislosti se diskutuje i o reformě v podobě odklonu od dnešního prezidentského systému k parlamentní demokracii západního střihu. Problém je ale v tom, že devět měsíců od pomerančové revoluce mnohé proklamace zůstaly jen na papíře a rostoucí zklamání je všudypřítomné. Kampaň tudíž musí ukázat na viníky. Též proto Viktor Juščenko před dvěma týdny odvolal populární a charismatickou premiérku Julii Tymošenkovou. Prezident se tak chce chránit před kritickými hlasy do vlastních řad.

Proč toho nevyužil Kučma? Vládní krizi předcházely komunikační problémy mezi vládou Tymošenkové a prezidentem. Podle vicepremiéra Mykoly Tomenka požadovali prezidentovi lidé, na které se ministři obraceli s žádostí o pracovní schůzku s hlavou státu, od členů vlády podrobné informace o tématech i o návrzích, se kterými chtěli členové vlády za prezidentem. Rozbuškou krize se stalo vystoupení státního tajemníka Oleksandra Zinčenka. Tento de facto šéf prezidentova sekretariátu veřejně obvinil Juščenkova muže, předsedu vlivné Rady národní bezpečnosti a obrany Petra Porošenka, z korupce. Podrobnosti údajného korupčního jednání jsou obestřeny tajemstvím, ale vše nasvědčuje tomu, že Porošenko se možná nad rámec svých kompetencí angažoval v některých majetkových kauzách. Porošenko vše popřel, pak rezignoval, leč jen proto, aby prý nebránil vyšetřování, ale lavinu už nešlo zastavit. Porošenko býval jednou z opor Juščenka a po loňské revoluci o něm nový prezident uvažoval i jako o premiérovi. I proto ho obvinění blízkého spolupracovníka muselo citelně zasáhnout.

Protiútok na sebe nenechal dlouho čekat. Juščenko se 8. září rozhodl odvolat Tymošenkovou, a vyvolal tak vlnu spekulací o důvodech a pozadí nečekaného kroku. Hlavním argumentem, který prezident předhodil veřejnosti, byl údajný nedostatek týmového ducha ve vládě. Až později zaznělo vážné obvinění, že Tymošenková se z titulu své funkce pokoušela smazat své staré dluhy z působení v ukrajinském ropném byznysu. Jenže: pokud by dluhy Tymošenkové skutečně existovaly, proč ji Juščenko počátkem roku do funkce vůbec jmenoval? A navíc: pokud by takový trumf o jejích dluzích skutečné existoval, proč jej na Tymošenkovou ještě loni nevytáhla klika prezidenta Leonida Kučmy a premiéra Viktora Janukovyče? Obvinění vznesená na adresu Porošenka i Tymošenkové bude prověřovat prokuratura, ale jak to obvykle v korupčních kauzách chodí, potrvá to dlouho a do březnových voleb žádné soudní rozhodnutí nebude. To také znamená, že Tymošenková se nezbaví stínu podezření a pro její blok to může být handicap. Za odvoláním Tymošenkové z úřadu je možno hledat politické i ekonomické důvody – vysokou popularitu Tymošenkové, která je zdatným řečníkem a v případě, že by se před březnovými volbami nedohodla na koalici s Juščenkovou stranou Naše Ukrajina, by mu výrazně ukrojila z vítězného koláče. V pozadí nuceného konce vládního angažmá Tymošenkové mohou být i rozpočtové nůžky rozevírající se mezi poklesem růstu HDP, stagnací daňových příjmů a výrazným růstem mezd, důchodů a sociálních dávek. Měkčí sociální polštář není ideou vlády, ale jedním z Juščenkových závazků z revoluční tribuny, který z titulu svých kompetencí tvrdě prosazuje. Realizace státního rozpočtu na rok 2006 by mohla na konci zimy přinést nemilá překvapení v podobě schodku, a to Juščenko nemůže potřebovat. Nový kabinet vezme rozpočet předchozí vlády nejspíš za svůj, ale hlásit se bude jenom k úspěchům.

Tymošenková – plusy a minusy Na důslednou bilanci působení Tymošenkové jako premiérky je zatím příliš brzy. Nejčastěji veřejně promlouvala v souvislosti s reprivatizací. Symbolem úspěchu vlády je v tomto ohledu soudem posvěcené zestátnění největší ukrajinské ocelárny

Kryvorižstaľ, která se za minulého režimu do soukromých rukou dostala za zlomek ceny. Nicméně její představy o nutném rozsahu reprivatizace podniků, které se mají kvůli nekalému prodeji vrátit státu a následně tržně prodat, se řádově lišily od představ Juščenka. Někdy se Julie a její ministři až příliš angažovali v majetkových sporech, které sice ve prospěch státu soudy již rozhodly, ale ještě neproběhl řádný odvolací proces. Faktem je, že Tymošenková zvládla několik menších krizí – kolem cukrové řepy a cen cukru, ustála i letní spekulativní krizi v zásobování čerpacích stanic benzinem. Ceny pohonných hmot se příliš nezvedly – Natural 95 na Ukrajině stojí v přepočtu 20 Kč, ale i to je vzhledem ke kupní síle pro mnoho obyvatel hodně. Tymošenková si může připsat k dobru i to, že spekulace o výrazné změně kurzu hřivny vůči dolaru na přelomu srpna a září skončily do ztracena. K minusům odvolané premiérky ale patří boj s byrokracií a korupcí. Nicméně: do jaké míry je tento boj možné vést z titulu premiéra ve státě, kde platí prezidentský systém a prezident toleruje neefektivní státní správu? Úspěšné prozatím nebylo ani vábení zahraničních investorů – už proto, že je vláda prozatím neměla na co nalákat.

Volby nejenom parlamentní O tom, že Tymošenková nehází flintu do žita a chce se v březnu poprat o volební vítězství v parlamentních volbách, není pochyb. (Přitom sama už dala najevo i své ambice na úřad hlavy státu – ač příslušné volby budou až za čtyři roky.) Ukrajinský parlament má 450 křesel a složitý volební systém, který je kombinací poměrného a většinového. V zákonodárném sboru dnes působí 14 klubů a další seskupení nezávislých kandidátů. Juščenkova Naše Ukrajina má 106 poslanců, Blok Julie Tymošenkové dokonce pouze 18, desítkami poslanců disponují spřízněné subjekty – Národní strana, socialisté a další. Prosazování zákonů ve Verchovné radě proto bylo pro vládu obtížné a vyžadovalo mnoho kompromisů. Změna poměrů v zákonodárném sboru je proto společným zájmem Tymošenkové i Juščenka, ale zvýšení hranice pro vstup do parlamentu budí u menších stran pochopitelné obavy. Prezident měl problém napoprvé protlačit parlamen-

tem nového premiéra, Jurije Jechanurova (57). Úspěšný byl až druhý pokus, kdy prezidentův muž nasbíral 289 hlasů. I proto chce Juščenko pozici Naší Ukrajiny posílit v parlamentu stůj co stůj.

Jechanurov Juščenka podrží Nový ukrajinský premiér Jurij Jechanurov prezidenta Juščenka nezklame. V létech 1999–2001 byl v Juščenkově vládě vicepremiérem, předtím působil na ministerstvu ekonomiky a v létech 1994–97 šéfoval fondu národního majetku. Je respektován jako autor úspěšné malé privatizace. Ve službách prezidenta Jechanurov působil od května 2005 jako šéf exekutivy v Dněpropetrovsku na východě Ukrajiny. Misi zvládl a Juščenko po něm sáhl i proto, že Jechanurov nemá politické ambice. Složení nové vlády ještě není definitivně potvrzeno, ale očekává se, že mnozí z ministrů zůstanou na svých postech. Zda bude mít nový kabinet týmového ducha, kterého prý pod vedením Tymošenkové neměl, o tom nejspíš z titulu své výsadnosti rozhodne osobně prezident. Velká hra na dobré a špatné prodemokratické politiky bude na Ukrajině pokračovat přinejmenším do jara. O výši prémie v této loterii můžeme jenom spekulovat. Bohdan Kopčák Autor je zpravodajem TASR.

Q

Vyhrožuj Bombou, a máš klid Severní Korea dala své „čestné pionýrské“, vrací se ke Smlouvě o proliferaci – a svět ji zahrnuje péčí. Rovněž Írán se inspiruje. Severní Korea má zase na čas vystaráno. Skončila totiž mezinárodní izolace Pchjongjangu. Za jakou cenu? Za jaderné zbraně. KLDR se minulé pondělí zavázala, že se vzdá svého vojenského jaderného programu výměnou za mezinárodní uznání, za ujištění o vlastní nedotknutelnosti a hospodářskou pomoc, jež udrží tamní komunistický experiment na nohou.

Co uzná Amerika… Je to zpráva dobrá, či špatná? Těžko říct. Určitě to není dobrá zpráva pro 150 tisíc severokorejských politických vězňů. Ostatní severokorejští občané ale mají naději, že alespoň nebudou trpět hladem, kterému jich za poslední desetiletí už dva miliony podlehly. I z mezinárodního hlediska má dohoda své rozpory. Zabránilo se tím sice vystupňování krize, která se vyhrocovala od prosince 2002, kdy Severní Korea vyhostila ze země mezinárodní jaderné kontrolory, odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (proliferaci) a obnovila jaderný program oficiálně zmrazený od dohody s USA v roce 1994. Letos v únoru pak atmosféra zhoustla přiznáním KLDR, že disponuje jaderným arzenálem. Nicméně… Na šestistranných jednáních obou Korejí, Japonska, Ruska, USA a Číny, která od srpna 2003 hostil Peking, se zásadní kompromis odehrál až předminulý víkend, kdy Čína údajně hrozila mezinárodní blamáží, v níž by USA označila za

brzdu celého procesu. Američanům se především nelíbilo uznání práva Severní Koreje na vlastnictví civilní jaderné technologie, tedy know-how kdykoli v budoucnosti využitelného pro pokračování prací ve vojenské sféře. Šestka se nakonec 19. září dohodla na šesti krocích, které by měly vést k normalizaci vztahů na Korejském poloostrově. Předně se účastníci zavázali k „ověřitelné denuklearizaci“ Korejského poloostrova. Znamená to, že Severní Korea se vzdá všech svých jaderných zbraní (podle posledních odhadů má až osm jaderných bomb) a brzy se navrátí k proliferační smlouvě, tedy se otevře mezinárodním inspekcím. Na druhou stranu Jižní Korea nebude usilovat o jaderné zbraně a disponovat jimi nebude moci ani tamní více než třicetitisícový americký kontingent. USA navíc potvrdily, že nemají v úmyslu zaútočit na KLDR. Pchjongjangu se navíc dostane mezinárodního uznání. USA i Japonsko se zavázaly podniknout kroky k normalizaci vztahů. Dále KLDR obdrží hospodářskou pomoc od dodávek potravin až po elektřinu z Jižní Koreje, a dokonce lehkovodní jaderný reaktor, patrně z Ruska. To však až tehdy, kdy Pchjongjang prokáže, že vojenský jaderný program ukončil, alespoň podle názoru USA a Japonska.

…a co uvidí inspektoři Hlavní kámen úrazu představuje časová souslednost naplňování slibů. Zkušenost s dvoustrannou

Tohle už komisaři znají, ale jinam je nepustili. (Jongbjon, 11. září 2005.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

dohodou mezi Pchjongjangem a Washingtonem z roku 1994 nabádá k obezřetnosti. Vždyť po jejím uzavření inspektoři neměli přístup prakticky nikam jinam než do jaderného zařízení v Jongbjonu a o rozvoji severokorejského jaderného programu za poslední tři roky se oficiálně neví vůbec nic. Výkřiky z Pchjongjangu, že USA současnou diplomacií jen připravují půdu pro úder na bezbrannou (bez jaderných zbraní) Severní Koreu, nenaznačují, že by se severokorejská paranoia dala na ústup. Představme si ale, že tento příběh skončí šťastně. Jaké z něho plyne poučení? Stačí mít jadernou zbraň a dosáhneš všeho. Tak se v současné době chová i ájatolláhovský Írán, který má ve své povaze podobnou nedůvěru ke světu jako Severní Korea. Dvě desetiletí už se režim islámské revoluce snaží o Bombu. Nic se nedělo až do doby, než měl podle proliferační smlouvy svá tajemství

odkrýt světu. Od té doby hraje osvědčenou hru kočky s myší. Ultimátum mezinárodního společenství stíhá ultimátum, ale dokud Írán nebude mít dostatek prostředků a know-how pro výrobu atomové bomby, ničeho se nedosáhne. A pak, kdo ví? Prezident Mahmúd Ahmadínedžád před týdnem v projevu na Valném shromáždění OSN naznačil, že Írán je připraven nabídnout jaderné technologie i ostatním zemím. Ruská agentura RIA ve své analýze ocenila odvážnost tohoto projevu, který podle ní korespondoval s kritikou Spojených států, Západu a současného světového pořádku ze strany mluvčích z Běloruska, Kuby či Venezuely, a představila Ahmadínedžáda coby možného nového vůdce třetího světa. Radek Palata Autor je publicista.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

N

ew York je synonymem mrakodrapů se vším, co přinášejí. Před čtyřmi lety přilákaly teroristy a světová metropole zaznamenala skoro tři tisíce obětí. Nyní, kdy se již z traumatu vzpamatovala, se v souvislosti s mrakodrapy zaměřila na jiné oběti – tažné ptá-

New York pro tažné ptáky

Teď už by měl zhasnout. FOTO EGP ky. Mrakodrapy totiž ohrožují létavce na jejich tazích, kdy jich tisíce zahynou – též proto, že oslněni světelnou parádou na výškových budovách ztrácejí orientaci. Minulý týden přinesl v New Yorku změnu. Magistrát a Audubonova společnost už dříve vyrukovaly s požadavkem, aby po dobu ptačí migrace nejvyšší mrakodrapy tlumily či úplně vypínaly své vnější osvětlení. Nyní bylo toto přání vyslyšeno. Zatímco proslulý Empire State Building při této příležitosti zhasíná již čtvrtstoletí, teď se k němu připojila řada následovníků – mimo jiné Chrysler Building, Rockefeller Center, Citigroup Center, Morgan Stanley Building či World Financial Center. Požadavek magistrátu se týkal všech budov vyšších než 40 pater a také nižších, leží-li u Hudsonu či East Riveru, neboť ty mají pro migrující ptáky navigační význam. New Yorkem prolétává každý rok na 5 milionů ptáků, přičemž členové Audubonovy společnosti našli v samotném centru Manhattanu od roku 1997 na čtyři tisíce ptáků zabitých nárazem do skla.

V

úterý, v den, kdy byla publikována zpráva o úmrtí Simona Wiesenthala, se zároveň objevila symbolická informace: chorvatský generál Ante Gotovina, dlouho hledaný válečný zločinec, se prý ukrývá v jednom z františkánských klášterů v Chorvatsku. Tuto zprávu sdělila britskému listu The Daily Telegraph hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro

Gotovina aneb Klášterní tajemství bývalou Jugoslávii Carla del Ponteová. Sama o tom prý jednala s Vatikánem, který ovšem odmítá s administrativou OSN spolupracovat. Pro úplnost: generál Gotovina je stíhán pro zločiny na srbských civilistech v první polovině 90. let. Jeho pobyt na svobodě není překážkou jen pro naplnění spravedlnosti, ale i pro evropské ambice Chorvatska, zvláště když Srbsko už řadu svých zločinců do Haagu vydalo. Celá věc má samozřejmě i svou politickou stránku: odpovídá za kláštery v Chorvatsku Vatikán, nebo Záhřeb? Arcibiskup Lajolo, šéfdiplomat Vatikánu, tvrdí, že pro Gotovinův pobyt chybí důkaz, jinak prý by se církev obrátila na příslušné úřady. Problém je ale v tom, že v získávání důkazů jsou kompetentní právě tyto úřady. Ať tak nebo tak, ukazuje se, že ani po Wiesenthalově smrti neztrácí pátrání po válečných zločincích na aktuálnosti. Jenže Balkán na své Wiesenthaly teprve čeká. Zbyněk Petráček

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39

Muž na pravém místě Po 19 letech se rozhoduje o předsedovi Nejvyššího soudu USA

V

americkém Senátu vrcholí schvalování Johna Robertse do čela Nejvyššího soudu. Je to důležitá událost. Vždyť o novém členovi tohoto vrcholného justičního orgánu hlasovali senátoři naposledy za Billa Clintona (1994) a o předsedovi dokonce ještě za Ronalda Reagana (1986). Nynější dvoutýdenní slyšení v senátním právním výboru tedy budila mimořádnou pozornost. Nejvyšší soud plní v USA klíčovou funkci, představuje nejen nejvyššího odvolacího arbitra, ale je i soudem ústavním. Jeho činnost se nachází pod drobnohledem médií, často i kontroverzní závěry soudu si politici nedovolí zpochybňovat a podřizují se jim. Jeho rozhodnutí nejen reflektují, ale často i ovlivňují společenský vývoj v zemi více než kongresové zákony či nařízení prezidenta. Právě proto vzbudila nominace soudce Robertse v celé zemi silné emoce. Navíc lze očekávat, že v příštích letech se bude Nejvyšší soud zabývat klíčovými společenskými tématy, jako je problematika interrupcí, pozitivní diskriminace či zákaz manželství homosexuálů. Původně Robertse navrhl prezident Bush na místo uvolněné po rezignaci pětasedmdesátileté soudkyně Sandry Day O’Connorové, která v této funkci zasedala jako první žena v historii. Jenže 3. září nečekaně zemřel předseda Nejvyššího soudu William Rehnqvist, který sice více než rok bojoval s rakovinou, ale ještě v srpnu tvrdil, že odchod z funkce neplánuje. Byla tu tedy dvě volná místa naráz a nové zasedání soudu přitom začíná už 3. října. Bush tedy neváhal a bez větších průtahů navrhl už nominovaného Robertse, jenž v minulosti působil jako Rehnqvistův asistent, rovnou na místo předsedy.

Z Harvardu do Bílého domu John Glover Roberts se narodil 27. ledna 1955 v Buffalu. Vyrostl však na břehu Michiganského jezera, pouhých 100 kilometrů od Chicaga, kam se rodina šéfa výroby v jedné z oceláren v Bethlehemu záhy přestěhovala. Od školních lavic patřil mezi nejbystřejší ve své třídě a na vysvědčení nosíval samé jedničky. Vzorný student mířil hodně vysoko a nikoho nepřekvapilo, že byl přijat na Harvardovu univerzitu. Tam vyhrál významnou cenu Williama Scotta Fergusona za svůj esej Marxismus a bolševismus: Teorie a praxe. Právě v něm poprvé demonstroval své konzervativní myšlení. Během studií se stal šéfredaktorem prestižního školního časopisu Harvard Law Review a v roce 1979 promoval s vyznamenáním. Podobně jako jiní absolventi právnických škol začal Roberts nejdříve sbírat zkušenosti jako soudní asistent, nejdříve v New Yorku a v letech 1980–81 ve Washingtonu, a to přímo u Nejvyššího soudu, kde si ho za svého pomocníka vybral pozdější předseda soudu William Rehnqvist. Jeho konzervativní právní názory i osobní kvality nezůstaly v republikánských kruzích

nepovšimnuty a Roberts záhy nastoupil jako asistent k ministrovi spravedlnosti Williamu Clerk Smithovi. V roce 1982 dokonce posílil tým právních poradců prezidenta Reagana v Bílém domě, kde působil až do roku 1986, než zahájil soukromou praxi ve washingtonské právní kanceláři Hogan & Hartson.

Konzervativec, ale slušný Padesátiletý Roberts se v poslední době nacházel pod přísným drobnohledem senátních demokratů, kteří se zaměřili právě na jeho činnost v Bílém domě a druhý významný post v republikánské administrativě. V letech 1989–92 působil jako zástupce šéfa vládního úřadu státní obhajoby (Solicitor General), který se zabývá obhajobou právních názorů administrativy i schválených kongresových zákonů u soudů. Zaměstnanci tohoto úřadu zastupují administrativu při jednání u Nejvyššího soudu, žádají soudce, aby potvrdili rozsudky nižších soudů v trestních věcech, a brání u soudu finanční zájmy administrativy a Spojených států. Je zajímavé, že v té době byl vedoucím tohoto úřadu a Robertsovým šéfem Kenneth Starr, později známý jako vyšetřovatel prezidenta Clintona v aférách Whitewater a Monika Lewinská. Během svého čtyřletého působení v administrativě Bushe staršího Roberts celkem 39krát obhajoval stanoviska administrativy před Nejvyšším soudem a řadu těchto právních obhajob mu současní kritici připomínají, byť tehdy nehájil názory své, nýbrž názory Bushova týmu. Nejvíce kritizují případ z roku 1991, kdy Roberts před soudem tvrdil, že blokády klinik poskytujících interrupce, kterých se dopouštěli odpůrci potratů, nepředstavují diskriminaci těhotných žen. V dalším případě obhajoval názor, že nemocnice, které dostávají dotace od federální vlády, by neměly ženám radit v otázkách umělého ukončení těhotenství. Takže byť je pravda, že se už dříve vzepřel nápadu Reaganova týmu omilostnit pachatele atentátů na potratové kliniky, jeho konzervativní postoje nyní slouží jako ideální munice pro oponenty. Levicoví liberálové, sdružení ve skupině Aliance pro spravedlnost, ale i mnohé ženské organizace (například Národní organizace žen) jich pochopitelně využili. Národní ženské právní středisko ve své oficiální zprávě mj. tvrdí, že slyšení nerozptýlila pochybnosti o tom, zda Roberts podpoří pokračování práva žen na interrupce. Radikální liberální sdružení People for American Way dokonce v některých státech p r o t i

jeho schválení nasadilo útočné reklamní spoty v lokálních televizích. Aktivisté americké levice své útoky soustředili zejména do liberálních států severovýchodu, z nichž pochází několik umírněných republikánských senátorů, kteří se příští rok budou ucházet o znovuzvolení. V Senátu totiž disponují republikáni pohodlnou většinou (55:45), a Robertsovi odpůrci tedy potřebovali na svoji stranu získat aspoň pět republikánů. Tato taktika ale nezabrala, Roberts je dnes ve Washingtonu obecně vnímán jako člověk slušný a vzdělaný, i když s konzervativním přístupem k životu. Například v 80. letech protestoval, aby se rozšířil okruh federálních úřadů s vyšetřovacími pravomocemi, na druhou stranu nepatří mezi výrazné obhájce ochrany soukromí či osobních svobod. Političtí komentátoři ho však rozhodně nehodnotí jako ideologa či extremistu, jehož jedinou agendu představuje zákaz interrupcí. Podle vyjádření kolegů z úřadu státní obhajoby se Roberts nikdy nechoval jako dogmatik či straník, který chce každý právní názor přizpůsobit politickým potřebám. Po nástupu Clintonovy administrativy se vrátil k právní firmě Hogan & Hartson, kde působil až do roku 2003. Senát ho tehdy na druhý pokus schválil jako soudce federálního odvolacího soudu pro oblast Washingtonu, kam se vláda odvolává s většinou svých případů.

Body pro George Bushe Senátní slyšení Johna Robertse byla částečně zastíněna katastrofou po hurikánu Katrina, přesto je vysílaly všechny hlavní americké politické kabelové kanály. Roberts při slyšeních uspěl, vyhnul se sice jasným odpovědím na otázky spojené s problematikou umělého ukončení těhotenství, ale to bývá při slyšení soudců běžná praxe. Liberální demokraté jako senátoři Edward Kennedy či Chuck Schumer si sice stěžovali, že od něho chtějí více informací a nejsou spokojeni s vyhýbavými odpověďmi, přesto jej právní výbor Senátu jednoznačně (v poměru 13:5) nominoval k hlasování v celém Senátu, které se bude konat v posledním zářijovém týdnu. Robertse navíc podpořil i vlivný demokratický senátor Patrick Leahy, který předsedá demokratům právě v tomto výboru. John Roberts si dokonce vysloužil oficiální podporu deníku Washington Post, který většinou straní demokratům a levici. Tentokrát však ve svém úvodníku napsal, že Roberts je nejen velmi kvalifikovaný a jeho právní názory nejsou rigidní, ale navíc vyniká kolegialitou, osobní integritou a nestranností, což jsou ideální vlastnosti pro předsedu Nejvyššího soudu. Právě proto by podle listu měl být do funkce potvrzen. Robertsovo schválení v celém Senátu je komentátory považováno za téměř jisté. Prezidentu Bushovi se tedy podaří rychle vyřešit jednu z důležitých otázek k plné spokojenosti většiny republikánské základny. Senátu předložil ke schválení kandidáta, který uspokojí jak politický střed, tak konzervativní republikánské proudy, jež loni přispěly k Bushově volebnímu vítězství a nyní čekaly odměnu. Hladké potvrzení padesátiletého Johna Robertse, který ve funkci předsedy Nejvyššího soudu může vzhledem ke svému věku zasedat klidně i dvacet let, navíc Bushovi přinese po měsících ztrát konečně také první kladné body u americké veřejnosti. Michal Sedláček Autor je novinář.

Q

John Glover Roberts Narozen 27. ledna 1955 v Buffalu v rodině šéfa výroby oceláren; 70. léta – vystudoval právnickou fakultu Harvardovy univerzity; 1980-81 – asistentem pozdějšího předsedy Nejvyššího soudu Williama Rehnqvista, poté ministra spravedlnosti Williama Smithe; 1982 – v týmu právních poradců prezidenta Reagana; 1989–92 – zástupcem šéfa vládního úřadu státní obhajoby za prezidenta Bushe seniora; 1993–2003 – za prezidenta Clintona v soukromé právní firmě; 2005 – nominován na člena a vzápětí i předsedu Nejvyššího soudu.

TÉMA

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

13

Vzkaz proroka Wiesenthala Odešel velký bojovník a znalec nebezpečí Hitler nemá v Německu šanci. Spatřovali jsme v něm okrajový jev, který zmizí sám od sebe. Já sám jsem tenkrát kreslil pro polské a německé noviny karikatury, na nichž byl Hitler spíš směšný než nebezpečný,“ vzpomínal Wiesenthal o půl století později. Když Hitler napadl Polsko, patřila východní Halič k území, které podle dohody s nacisty obsadil Stalin. Wiesenthalova cesta utrpení započala za necelé dva roky po útoku německých vojsk na Sovětský svaz. Lvov obsadili Ukrajinci v německých uniformách a rozpoutali třídenní pogrom, při němž přišlo o život šest tisíc Židů. Wiesenthal přežil jen zázrakem, stál v řadě postupně popravovaných osob, deset metrů před ním však střílení ustalo, protože se rozezněly zvony svolávající pravoslavné věřící, k nimž patřili i kati, na odpolední pobožnost. Během následujících let měl stejně blízko ke smrti ještě několikrát, prošel dvanácti koncentračními tábory a za holocaustu přišel o 89 příbuzných, vlastně o všechny, s výjimkou své ženy. Konec války jej zastihl v rakouském lágru Mauthausen. Vážil sotva padesát kilo a ležel v baráku, kde čekali nejvyčerpanější vězni na smrt. Po osvobození převzala řízení tábora vězeňská samospráva. Jeden z jejích funkcionářů, budoucí polský ministr kultury Kazimierz Rusinek, dal Wiesenthalovi bezdůvodně facku, jak už byl zvyklý zacházet s židovskými spoluvězni, ale ten se z posledních sil dovlekl stěžovat si – důvod byl sice zdánlivě malicherný, umínil si však, že si už nikdy nenechá líbit žádné bezpráví. Tak vlastně započala jeho spolupráce s americkou komisí pro stíhání válečných zločinů (WCU). Už tehdy zdůrazňoval, že mu nejde o pomstu, ale o spravedlnost, o její obnovu po letech, kdy se zdála nadobro ztracená. Neuvěřitelné náhody, díky kterým přežil, vnímal jako zvláštní poselství, jež mu ukládalo věnovat zbytek života památce mrtvých, nesmlouvavému zjišťování viníků jejich smrti, ale také možným ohrožením v budoucnosti. „Ti, kteří přežili, musí být jako seismograf. Musí vycítit nebezpečí dřív než ostatní, musí poznat už jeho obrysy a poukázat na ně. Nemají právo mýlit se podruhé,“ říkal.

Odchodem Simona Wiesenthala přišel svět o jednoho z velkých proroků. Poselství, která jeho příběh nese, jsou ale čitelná už napořád. Tím prvním je, že sílu změnit svět k lepšímu v sobě skrývají všichni, i ti nejslabší a nejbezmocnější. Jen přitom – a to je druhá část Wiesenthalova vzkazu – musí mít trpělivost a výdrž.

Ve službách šesti milionů

Podruhé se už nezmýlil.

M

Začalo to vzpomínkami. (Wiesenthalova poválečná kresba jednoho z lágrových výjevů.)

FOTO PROFIMEDIA CZ

ěstečko Bučač, kde se Simon Wiesenthal poslední den roku 1908 narodil, leží v Haliči, jež tehdy náležela stejně jako české země k předlitavskému Rakousku. V útlém dětství tu ještě zažil tradiční židovské společenství, v němž přetrvávala mystická víra v zázraky a zázračné rabíny, udržující bezprostřední kontakt s Hospodinem. Často například vzpomínal, jak mu jednou ukazovali muže, který dlouhá léta seděl v modlitbách za oknem svého domku, skoro nejedl a nepromluvil ani slovo – rabín mu to uložil jako pokání, protože prý kdysi v hádce řekl své ženě, ať shoří, a v noci mu opravdu vzplanulo stavení, v němž uhořela. Pojmy jako spravedlnost, vina, trest či odpuštění v takovém prostředí přesahovaly světský právní řád, kde lze všelijak žonglovat s paragrafy, a získávaly hlubší závaznost. Stávaly se věcí svědomí i podvědomí, splývaly s kosmickým řádem. Nejspíš stojí za pozornost, že z Wiesenthalova rodného městečka pocházeli i předci Sigmunda Freuda. Před první světovou válkou nebyli zdejší Židé nijak utiskováni, v městečku naopak tvořili většinu, jež byla v porovnání s Poláky a Ukrajinci vzdělanější, zámožnější i sebevědomější. Wiesenthal vzpomínal, že se Židé ve východní Evropě pokládali za nositele německé kultury. „Dobře si pamatuji na stěnu obloženou knihami v našem bytě. Většina knih byla v němčině. Když mi maminka chtěla říct něco zvlášť důležitého, vzala si k ruce německého klasika: Podívej se, ten vyjádřil daleko líp, co jsem ti chtěla říci.“ Děsivé zprávy o pogromech za Wiesenthalova dětství doléhaly do

Haliče jen ze sousední ruské říše. Městečko bylo někdy plné židovských uprchlíků. Když ale vypukla válka, stala se celá oblast frontovým pásmem. Wiesenthalův otec narukoval do rakouské armády a padl, matka se dvěma syny uprchla před postupující ruskou armádou do Vídně, kde také Simon začal chodit do školy. Domů se vrátili po dvou letech, boje však pokračovaly a Bučače se střídavě zmocňovaly polské, ukrajinské či bolševické oddíly (pár desítek kilometrů odtud na sebe také poprvé upozornili Čechoslováci v bitvě u Zborova). Wiesenthal měl na noze po celý život strašlivou jizvu po ráně šavlí, kterou mu ve dvanácti letech zasadil opilý kozák z oddílů proslulého antisemitského atamana Petljury. V dobách, kdy se zabýval především německými a rakouskými válečnými zločiny, ji vnímal jako znamení, že brutalita rozhodně není vynálezem jediného národa.

Ztracená spravedlnost Mezi válkami připadla Halič Polsku. Wiesenthal chtěl po maturitě na gymnáziu ve Lvově studovat architekturu na zdejším Polytechnickém institutu, nebyl však přijat kvůli omezeným kvótám pro židovské uchazeče, a tak roku 1929 odešel na čtyři roky do Prahy (bydlel v Bělehradské ulici na Vinohradech). Po návratu si ve Lvově zařídil projekční kancelář. To se však už schylovalo k další válce. „Všichni jsme věděli, že Německo zbrojí a že se chystá na Polsko. Ale ti, kterým to dělalo vrásky, se utěšovali, že mu půjde jen o gdaňský koridor. Pohled na naše regály s knihami nás utvrzoval v přesvědčení, že

V prvních týdnech své spolupráce s WCU vysedával u výslechů pouze jako tichý host a pozoroval zatčené nacisty. Zjišťoval, že vůbec neberou na vědomí, co musely prožívat jejich oběti, že si vůbec nepřiznávají nějakou vinu, a pokud jim je prokázána, snaží se ji zalhávat, aby si zachránili kůži. Všímal si také, jak jsou mladí američtí vyšetřovatelé z celé té složité problematiky bezradní. „Postupovali metodami právního státu, aby analyzovali činy prováděné v bezprávním státě: zjišťovali, ověřovali, brali v úvahu námitky a sepisovali protokoly. Bylo to zdlouhavé a obtížné. Pravděpodobně jim unikli ti nejhorší a nejprohnanější zločinci, ale důvěra v právní stát byla obnovena. Každému z těchto důstojníků jsem zavázán díky,“ vzpomínal. Nabízeli mu, aby se odjel zotavit někam do sanatoria a vrátil se pak do Polska stavět domy, ale před ním se už začal rýsovat nový životní úkol: volat viníky k odpovědnosti a postarat se, aby byly skutky, jaké se až dosud vymykaly lidskému chápání, pozorně prozkoumány, zváženy a pojmenovány. Měl k tomu mimořádné předpoklady, neboť během čtyř let věznění osobně poznal velký díl německých represivních zařízení i s jejich personálem, navíc měl jedinečný postřeh, fenomenální paměť na tváře, jména i události, jemný cit pro různé odstíny bezpráví, ale také výtečný organizační talent a smysl pro praktické záležitosti. Začal vlastním vzpomínáním, vybavoval si jednotlivá místa pobytu, otřesné zážitky, fakta, jména. Za tři dny sestavil seznam jednadevadesáti osob, jimž by sám mohl dosvědčit, že se dopustily konkrétních zvěrstev. Zahájil tak svou dráhu „lovce nacistů“, jak jej světový tisk následující dlouhá desetiletí nazýval. Bezprostředně po válce se Simon Wiesenthal opíral o bezvýhradnou podporu spojeneckých vojáků, kteří na vlastní oči viděli hromady mrtvol, časem se však začínal dostávat do izolace. V německé i rakouské společnosti vzrůstal vliv bývalých nacistů a také úřady tíhly k myšlence tlusté čáry za minulostí. Počátkem roku 1947 se proto osamostatnil. Založil Židovské dokumentační středisko, malou kancelář v centru Vídně, skromné náklady na poštovné a telefon hradil ze soukromého příspěvku jednoho příznivce a začal působit coby jakýsi soukromý detektiv ve službách šesti milionů zavraž-

14

TÉMA

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39

děných. Zpočátku měl svého člověka s psacím strojem v každém táboře, kde bývalí vězni čekali na vystěhování – z jejich svědectví vznikla sbírka dokumentů, jež později patřila k nejobávanějším Wiesenthalovým zbraním, ale jinak neměl k dispozici o moc víc než důvěryhodnost zaručenou dosavadní činností a adresu kanceláře, kam mohli psát lidé z celého světa. Odpovídal na každý dopis, věnoval se každému podnětu, i když se při pátrání často opíral třeba jen o telefonní seznam. Ačkoli v dobách největší slávy vyvolávalo jméno Wiesenthal téměř bondovské představy, tkvělo tajemství jeho úspěchů především v papírování: v pečlivém vyhodnocování veškerých informací z dopisů na základě archivních dokumentů. O každém podezřelém nacistovi zakládal složku, kterou pečlivě doplňoval celá desetiletí. Zjištěné informace předával soudům nebo novinářům. Wiesenthal dostal před různé soudy na 1100 nacistických zločinců. Tresty, které by aspoň trochu odpovídaly míře jejich provinění, byly uděleny jen někdy a mnozí byli dokonce osvobozeni, neboť německá i rakouská justice byly samy příliš svázané s minulostí. Největší publicitu ze všech případů, na nichž se podílel, mělo nepochybně dopadení Adolfa Eichmanna v roce 1960. Právě tohle pátrání může sloužit jako dobrá ukázka, jak vlastně slavný lovec nacistů postupoval.

Nějaký Eichmann

Dva muži holocaustu: Organizátor smrti... (Eichmann v Jeruzalémě, 1961.) FOTO PROFIMEDIA CZ

...a osamělý bojovník za spravedlnost (Wiesenthal v Mauthausenu, 1965.) FOTO PROFIMEDIA CZ

Když Wiesenthal po válce poprvé zaslechl Eichmannovo jméno, neměl ponětí, o koho jde. Pátral po jednotlivých vrazích, po lidech, kteří ponižovali, bili a stříleli vězně před očima jiných. Teprve když jeden z Američanů Wiesenthala poučil, že šlo o člověka, který „měl u gestapa na starosti Židy“, poznamenal si Wiesenthal Eichmanna do svého bloku. Systematické pátrání po hlavním organizátorovi holocaustu pak uvedla do pohybu náhoda. V tom čase Wiesenthal úřadoval v hornorakouském Linci. Když jednou v noci seděl nad nacistickými seznamy, přišla do místnosti jeho bytná a se zájmem mu nahlédla přes rameno. „Eichmann,“ cituje ji Wiesenthal ve svých pamětech, „to musí bejt ten generál od SS, co honil Židy. Jeho rodiče bydlí v naší ulici o pár domů dál.“ „To byla moje první konkrétní stopa,“ vzpomínal později Wiesenthal. Když pak Američané prohledali byt Eichmannových rodičů, nic nenašli. Rodiče tvrdili, že se jim syn od konce války neozval a že patrně padl. Ve skutečnosti se tehdy Eichmann skrýval v Alpách ve vesnici Fischerndorf, kde navazoval kontakt s jinými esesáky a měl se setkat s manželkou. Wiesenthal už v té době měl své informátory i v okruhu bývalých nacistů, kde se zpráva o Eichmannově pobytu rozšířila. Wiesenthal tedy informoval Američany, ti už ale ve Fischerndorfu Eichmanna nenašli, jen jeho manželku. I ta vehementně tvrdila, že svého muže od války neviděla. Wiesenthal však její výpovědi nevěřil a rozjel se do Fischerndorfu na vlastní pěst. Od lidí se tam dozvěděl, že za paní Eichmannovou skutečně přijel muž ve vojenské uniformě. V civilním obleku pak ale odjel pryč. Stopa nabývala jasnějších obrysů. Mezitím začal Norimberský proces a vycházelo najevo, jak důležitý muž Eichmann je. Simon Wiesenthal se tedy vydal do Norimberku prostudovat Eichmannův spis. „Uvědomil jsem si, že vypátrání Eichmanna předčí svojí důležitostí všechno, co jsem dosud udělal,“ píše v pamětech. Usilovné pátrání začalo a s ním i první problémy. Eichmann se například téměř vůbec nedával fotografovat a Wiesenthal nevěděl, jak vypadal. Poslal tedy svého spolupracovníka do Lince, aby obešel Eichmannovy kamarády a nějak šikovně na někom z nich nějakou starší fotografii vylákal. Tak se také stalo. Další problém nastal, když se Wiesenthal z jednoho ze svých informačních kanálů dozvěděl, že Eichmannova manželka požádala o prohlášení manžela za mrtvého. V té době byl Eichmann na oficiálním rakouském a německém seznamu hledaných zločinců. Prohlášení za mrtvého by znamenalo zastavení pátrání. Wiesenthal tedy poslal svého přítele, aby přesvědčil soudce o zamítnutí žádosti. Ten tak skutečně učinil. To například umožňovalo policii kontrolovat dopisy Eichmannově manželce. V pracném shromažďování stop mezitím pokračoval i Wiesenthal. Přes své informátory zjistil, že se Eichmann zřejmě schovává v Alpách u jezera Aussee. Poté mu rakouská kriminálka přinesla informaci, že Eichmann má strávit Vánoce u své ženy ve Fischerndorfu. Rozjeli se tam, Eichmann ale na poslední chvíli utekl a na řadu let zmizel. Pak přišla informace, že odjel do Jižní Ameriky, kam se zřejmě dostal s pomocí tajné nacistické organizace, která pomáhala hledaným esesákům k útěku. O nějaký čas později nahrála Wiesenthalovi opět velká náhoda. Během návštěvy jednoho starého rakouského barona, s nímž se znal z klubu filatelistů, přišla řeč na válku. Wiesenthal vyprávěl svůj osud a náplň současné práce. Baron chvíli přemýšlel a pak prohlásil: „Myslím, že pro vás něco mám.“ Odešel pro dopis, kte-

rý mu poslal známý pracující v Argentině jako poradce prezidenta Peróna. Wiesenthal vzpomíná: „Jeho přečtení mi vyrazilo dech. ‚Viděl jsem to hnusné prase Eichmanna, který posílal Židy na smrt,‘ stálo tam. ‚Žije blízko Buenos Aires a pracuje pro místní vodárnu.‘“ V té chvíli se Wiesenthal cítil na konci svých možností. V Argentině měli nacisti příliš silné zastání a jako soukromník bez peněz nic nezmohl. Zašel tedy za izraelským velvyslancem ve Vídni. Tam zájem nevzbudil. Psal tedy do New Yorku na Světový židovský kongres. Odepsali mu, že chtějí přesnou Eichmannovu adresu. „Když mi dáte na letenku a pět set dolarů na další výlohy, zjistím ji,“ odepsal Wiesenthal. „Nejsou peníze, navíc podle FBI je Eichmann v Sýrii,“ zněla odpověď z New Yorku. „Izraelci válčili o přežití a neměli o Eichmanna zájem, Američané také ne,“ vzpomíná Wiesenthal. „Měl jsem pocit, že jsem spolu s několika stejně smýšlejícími blázny na celém světě sám a sám.“ Tehdy se psal rok 1954 a Wiesenthal chtě nechtě musel pustit pronásledování Eichmanna z hlavy. O pět let později ale opět zvětřil stopu. V dubnu 1959 pročítal jedny hornorakouské noviny a na poslední straně narazil na úmrtní oznámení Marie Eichmannové, nevlastní matky Adolfa Eichmanna. Mezi pozůstalými pak stálo jméno Vera Eichmann. To jej zarazilo. Šlo o jméno Eichmannovy manželky, která přitom na konci války vystupovala pod svým dívčím jménem. Wiesenthal tedy opět poslal do Lince svého člověka, který se vrátil s důležitou zprávou: paní Eichmannová se kdesi v Jižní Americe provdala za nějakého Klemta, říkají lidé kolem. Wiesenthal hned poslal zprávu Izraelcům, kteří zjistili, že Vera Eichmannová žije v Argentině s Němcem jménem Ricardo Klement. „Bylo jasné, že onen Němec není nikdo jiný než Adolf Eichmann,“ píše Wiesenthal. Vše se dalo do pohybu, když pak o další rok později v únoru 1960 zemřel i Eichmannův otec. Wiesenthal v sobě živil naději, že muž s takovým smyslem pro rodinu, jako měl Eichmann, přiletí na pohřeb. Najal tedy dva fotografy, kteří z úkrytu na hřbitově všechny smuteční hosty vyfotili. Další den měl Wiesenthal fotky na stole a zjistil z nich, že Adolf sice nepřiletěl, jeden z bratrů se mu ale velmi podobal. Také tuto zprávu ihned poslal do Izraele. Krátce nato zazvonil u Wiesenthala v kanceláři telefon, v němž izraelská ambasáda oznamovala návštěvu dvou mladých Izraelců. Ti si rychle vzali fotky bratra z pohřbu a odjeli. V květnu pak izraelský premiér David Ben-Gurion v parlamentu oznámil, že Eichmann sedí v izraelském vězení.

Příliš hnědí ministři Vedle těchto velkých úspěchů zažil Simon Wiesenthal i velké neúspěchy, paradoxně spojené s jeho novou vlastí – Rakouskem. Právě díky tomu ale Wiesenthalův příběh dobře ukazuje, jak je důležité vydržet a nenechat se odradit. Rakousko ve srovnání s Německem mělo podstatně větší problémy vyrovnat se se svojí nacistickou minulostí, stejně jako s antisemitismem. Lépe řečeno nikoli „vyrovnat“, ale zpočátku si obojí vůbec přiznat. Pro Wiesenthala to znamenalo nepříjemnosti. Byl vytrvalý, zaujatý svojí prací, nedělal kompromisy a právě v Rakousku mu to přinášelo nevraživost okolí. Jeho střet s rakouskou většinovou společností vyvrcholil začátkem sedmdesátých let, kdy se proti němu tvrdým způsobem postavil tehdy velmi populární kancléř Bruno Kreisky, sám rovněž Žid, jehož rodinu nacisté vyvraždili (Kreisky se zachránil útěkem do emigrace). Ale v téhle historii musíme zpět na konec války. Rakouští sociální demokraté (SPÖ), tehdy nejsilnější politická síla v zemi, pod dojmem z nacistických hrůz přijali zásadu, že bývalí národní socialisté nesmí v SPÖ zastávat žádnou stranickou funkci. Brzy ale přední rakouští politici zjistili, že jim tato zásada odhání voliče (u NSDAP bylo v Rakousku před válkou 600 tisíc lidí), a přestali ji dodržovat. Straníci s nacistickou minulostí tedy šplhali čím dál výš, takže v první, jedenáctičlenné vládě kancléře Bruna Kreiského zasedli v roce 1970 čtyři politici s nacistickou minulostí (šlo o ministry vnitra, výstavby, dopravy a zemědělství). Kreisky byl tehdy v Rakousku velmi oblíbeným politikem, později nejdéle sloužícím rakouským kancléřem, a většina Rakušanů vnímala složení kabinetu jako srozumitelný vzkaz: pokud ani Žid Kreisky nepovažuje nacistickou minulost za důležitou, pak také důležitá není. Wiesenthal byl samozřejmě jiného názoru. Stačilo, aby sáhl do svého archivu, a měl členská čísla nacistických legitimací ministrů včetně popisu jejich minulosti. Tyto informace rakouské novináře nezajímaly, tak je předal německému týdeníku Der Spiegel. Výsledkem byl článek, který vyvolal rozhořčení jak ve světě, tak i v Rakousku. Tam se ovšem emoce z velké části obrátily proti Wiesenthalovi. „Práh drzosti byl překročen,“ řekl do novin jeden z blízkých spolupracovníků Kreiského na Wiesenthalovu adresu. Ten začal být označován za člověka, který poško-

TÉMA

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

15

zuje pověst Rakouska jako „první oběti Hitlera“ v zahraničí. Vládní politici (především budoucí ministr zahraničí Leopold Gratz) zaútočili na Wiesenthalovo dokumentační středisko jako na „soukromou policii“, která „pronásleduje nevinné lidi s pomocí špiclů“. Kreisky pak prohlásil, že „i člen NSDAP nebo esesák smí v Rakousku zastávat politickou funkci, dokud se mu neprokáže zločin“. Wiesenthal kontroval tím, že si svolal novináře a snažil se jim vysvětlit rozporuplnost a nesmyslnost útoku obou vládních politiků. „Připusťme teoreticky, že má Kreisky pravdu,“ pronesl Wiesenthal. „Bezúhonnost nacistů se ale prokáže pouze na základě pátrání. Jenže právě proti němu má pan Gratz námitky.“ Na domácí scéně měl Kreisky pochopení, západní politici ale protestovali a demonstrativně zvali Wiesenthala na oběd. Ten největší tlak v domovském Rakousku měl ale ještě přijít

Šest nejhorších týdnů Když se Simon Wiesenthal vrátil v září 1975 z dovolené, bylo krátce před parlamentními volbami. V kanceláři na jeho pracovním stole jej čekal stoh dokumentů, které musel prohlédnout. Šlo o nejrůznější záznamy týkající se nacistů, v nichž Wiesenthal hledal jména, jimiž by se měl hlouběji zabývat. To znamená zjišťovat, zda ještě žijí, a pokud ano, tak kde a co dnes dělají. V opačném případě odkládal dokumenty ad acta. Wiesenthal při této práci pokaždé něco důležitého našel a tak tomu bylo i ono září. Mezi stohem papírů nalezl seznam důstojníků SS 1. pěší brigády, proslavené zločiny na území Ruska. Očima prolétl sloupec jmen a u jednoho z nich se zarazil: Friedrich Peter. Přesně tak se jmenoval i předseda Svobodné strany Rakouska, již tehdy parlamentního seskupení podporujícího vládnoucí Kreiského socialisty. Wiesenthal požádal sekretářku, aby ověřila datum narození. Sedělo. V Rakousku se vědělo, že Peter patřil k SS, všude ale tvrdil, že šlo o tzv. Waffen-SS, tedy bojující útvar. Proto jej Wiesenthal v poválečných letech přešel bez hlubšího pátrání. Nyní ale bylo jasné, že Peter sloužil u jedné z nejobávanějších jednotek SS, která působila za frontou, čistila dobytá území od Židů a dalších nenáviděných osob. Měla tedy na svědomí spoustu masových vražd civilního obyvatelstva. Před volbami v roce 1975 se v Rakousku čekalo, že socialisté ztratí absolutní většinu a uzavřou koalici právě se Svobodnými. V takovém případě by se Friedrich Peter stal vicekancléřem. Tomu chtěl Wiesenthal rozhodně zabránit. Napřed se rozhodl svolat tiskovou konferenci, vzápětí od toho ale upustil. „Dostalo by se mi předhůzky, že chci ovlivnit výsledky voleb,“ píše v pamětech. Rozhodl se tedy informovat prezidenta Rudolfa Kirschlägera a donesl mu několik denních zpráv z válečného deníku zmíněné jednotky. Prezident si to v šoku přečetl a poděkoval Wiesenthalovi za to, že informace ukázal jen jemu a umožnil voličům hlasovat nepředpojatě. Po volbách Kreiského socialisté většinu uhájili a Peter se stal „jen“ poslancem. Wiesenthal tedy svolal novináře a minulost šéfa Svobodných zveřejnil. Bývalý esesák Peter všechno popřel, prý byl voják a o ničem nevěděl. Kreisky zuřil. „Jednou už přece musí být konec – jak to, že tu ten Wiesenthal smí ještě vůbec bydlet?“ prohlásil před novináři. Poté následovalo šest týdnů, o nichž Wiesenthal mluví jako o svých nejhorších po válce. „Stal jsem se nevítanou osobou ve své nové vlasti,“ píše Wiesenthal. „Jedině vědomí, že jsem přežil Hitlera, mě zadrželo od úmyslu z Rakouska emigrovat.“ Přitom šlo o to, že proti němu stál právě Kreisky, v té době v Rakousku nedotknutelná postava, miláček davů. Kancléř mluvil o dokumentačním středisku jako o mafiánské organizaci, o „panu Wiesenthalovi, údajně

On svoje udělal – pokračování je na nás (Wiesenthal u kartotéky zločinců ve své vídeňské kanceláři.)

inženýrovi“. V listopadu 75 dosáhly útoky proti Wiesenthalovi vrcholu: Kreisky ho na tiskové konferenci nařkl ze spolupráce s gestapem a vyhrožoval monstrprocesem, kde všechno vyjde najevo. Nic horšího tehdy padnout nemohlo (Kreisky toto nařčení později odvolal). Wiesenthal reagoval žalobou pro pomluvu. V útocích na Wiesenthala Kreiskému vydatně asistovaly nejčtenější rakouské noviny Die Kronenzeitung. Uveřejňovaly články, v nichž se snažily dokázat, jak škodí Rakousku. Rubrika Dopisy tiskla hlasy rozhořčených čtenářů, kteří se dožadovali nejen zavření Wiesenthalovy kanceláře, ale i jeho vypovězení ze země. „Naše dokumentační středisko na Rudolfově náměstí bylo zaplaveno hanopisy,“ vzpomínal později Wiesenthal. „Když se začaly množit výhrůžné nápisy na chodbách domu, kde jsem bydlel, požádala mě správa domu, abych se přestěhoval, protože v domě bydlí hodně starých lidí, především Židů, a ti nemají nervy na to, aby jim znovu rozbíjeli okna. Pochopil jsem to a přestěhoval se do kanceláře v Salztorgasse, kde je dodnes dokumentační středisko.“

Rakouské štěstí O podmínkách práce Simona Wiesenthala do značné míry svědčí i případ Gogl, který se rovněž odehrál v polovině sedmdesátých let, tedy dlouho, předlouho po válce. V samotném Rakousku inicioval Wiesenthal v první polovině sedmdesátých let soudní přelíčení se stovkami podezřelých nacistických zločinců. Víc než polovina z nich skončila vynesením osvobozujícího rozsudku. Rakousko bylo ve srovnání s Německem vůči nacistům mnohem shovívavější. V listopa-

du 1972 ale Wiesenthal mohl slavit úspěch: před soud se totiž po mnoha peripetiích dostal případ Vinzenze Gogla. Gogla znal Wiesenthal z poválečných pohovorů s lidmi, kteří přežili holocaust. Věděl, že byl dozorcem v Mauthausenu, měl nějaká ne příliš konkrétní svědectví. V roce 1964 pak přišly další, jasnější informace, když na Gogla upozornil Wiesenthala další mauthausenský vězeň Walter Kehraus. Zjistil, že Gogl žije coby vážený občan v jedné z obcí Horního Rakouska. Právě Wiesenthal byl často jediným, kdo mohl lidem jako Gogl takovou příjemnou existenci narušit. Na i nám známý nezájem úřadů o strůjce totality narážely oběti nacismu běžně a Wiesenthal disponoval informacemi a reputací, které dokázaly justici v řadě států probudit. Od Waltera Kehrause získal Wiesenthal svědectví, že Gogl nahnal dva vězně do drátů nabitých elektřinou. Dále se měl podílet na zastřelení dvou italských karabiniérů, kteří eskortovali vězně do tábora, a Gogl a další je zastřelili jako nepohodlné svědky poměrů v Mauthausenu. V čase vrcholící studené války v padesátých letech přesunul Wiesenthal pro jistotu celý svůj archiv do Izraele. Nechal si tedy poslat Goglovu složku zpět do Vídně, doplnil do ní nové informace a vše poslal Zemskému soudu v Linci. Gogl všechny čtyři vraždy popřel. Mezitím ale Wiesenthal hledal dál. Z izraelského muzea holocaustu Jad vašem dostal další svědectví, především dopis bývalého vězně Simona Lifschitze z Bavorska. „Znám Gogla osobně,“ psal Lifschitz. „Má na svědomí přes stovku vražd Židů. Viděl jsem na vlastní oči, jak je buď zastřelil nebo ubil k smrti. Promluvím ochotně jako svědek.“ Poté

FOTO PROFIMEDIA CZ

přes své další kontakty získal svědectví Jugoslávce Hrvoje Macanoviče, který proti Goglovi vypovídal v Záhřebu. Wiesenthal informoval o případu organizace mauthausenských vězňů, a ty předaly zprávu svým členům. Díky tomu dostal linecký soud celou řadu dalších svědectví proti Goglovi. Výsledkem byla obsáhlá žaloba, jejíž čtení trvalo tři dny. Wiesenthalovy vzpomínky na následné soudní přelíčení jsou šokující výpovědí o poměrech, za nichž se ještě relativně nedávno odehrávaly soudy s nacistickými vrahy. Wiesenthal píše: „V sále vládla atmosféra, která ovlivnila rozsudek. Řada bývalých esesáků dodávala výkřiky obžalovanému odvahu a zesměšňovala židovské svědky hlasitými poznámkami. ‚Připadal jsem si jako v roce 1942, a ne 1972,‘ řekl mi přítel, který se výslechů zúčastnil.“ (Sám Wiesenthal k soudům nechodil, aby nebyl nařčen z jejich ovlivňování.) Soud odehrávající se v těchto kulisách pak vynesl osvobozující rozsudek. Bývalí vězni byli rozhořčeni, bývalí esesáci provolávali bravo. „Osvobozující rozsudek byl téměř tak hrozný jako zločiny, které měl potrestat,“ poznamenal si tehdy Simon Wiesenthal. „Byla to nacistická demonstrace.“ Případ pak putoval ještě k Nejvyššímu soudu ve Vídni. Tam už ale židovští svědci po zkušenosti z Lince nepřijeli, jejich výpovědi se tedy četly. Na straně obhajoby vystoupili jako svědci esesáci. Gogl byl opět osvobozen. Nutno ale dodat, že Simon Wiesenthal přes všechny tyto nepříjemnosti v Rakousku zůstal. Ke štěstí Rakušanů, chtělo by se říci, neboť jejich největší kritik jim tím zároveň složil největší hold. Marek Švehla, Viktor Šlajchrt

Q

INZERCE

Ten den se blíží… 6.–9. října 2005 Tendence , veletrh plný i n s pi r a c e pro Vaše bydlení, o b c h o d ních kontraktů a prestiž ních firem představí v letošním roce svým návštěvníkům řadu novinek a netradičních doplňků. Návštěvníci se mohou těšit na nejdražší postel na světě, kombinovanou vodní postel s pevným lůžkem, první chladničku s TV, ale také na inteligentní záclony, které mají schopnost mj. pohlcovat elektromagnetické záření. Kromě těchto jedinečných novinek je možné se těšit na velmi širokou nabídku klasického nábytku, který bude prezentován na téměř dvojnásobně veliké výstavní ploše oproti loňskému roku. V této sekci se budou prezentovat čeští výrobci nebo dovozci stylového nábytku např. z Anglie a Indonésie.

Potvrzuje se trend zvyšujícího se zájmu o čalouněný sedací nábytek. Vysoký nárůst zaznamenala oblast sedacího a moderního nábytku. Příznivci designu se mohou těšit na designovou tvorbu z české a zahraniční produkce. Příjemným osvěžením bude prezentace soutěže Studentský design. Mezi exponáty jsou výjimečná díla jako kompletní kuchyň pro zdravotně postižené občany, speciální konvice s jednoduchou regulací množství nalévané tekutiny, nebo sklenice s funkcí kaleidoskopu. Velmi širokou nabídku na veletrhu objeví zájemci o bytový textil. Více jak 30 vystavovatelů z tohoto oboru nabídne nepřeberné množství dekorací a doplňků. Hlavní novinkou budou již zmíněné inteligentní záclony. V této sekci je připravena, především pro dámy, prestižní dekoratérská soutěž OKNO V INTERIÉRU, do které je letos přihlášeno

14 aranžmá v různých stylech. Lákavá je pro návštěvníky také bohatá nabídka netradičních svítidel, skla, keramiky, dekorací a dalšího vybavení interiérů, jako např. podlahy, obklady. Tendence 2005 se pomalu, ale jistě blíží. Ve dnech 6.–9.10. se představí podle předběžných odhadů více než 400 vystavovatelů v Pražském veletržním areálu Letňany, které bude v té době již obohaceno o další novou výstavní halu. Tendence – veletrh plný interiérů.

www.itendence.cz

16

ROZHOVOR

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 38

Muži nemají rádi silné ženy S Mirvari Gehramanliovou o ropovodu, Ázerbájdžánu a otřesu mozku ce CEE Bankwatch Network. Pak se neubráníte pocitu, že Mezinárodní finanční korporace, zřízená Světovou bankou, další z investorů ropovodu, a vláda v Baku jsou jedna banda. Investoři totiž mají vlastní výzkumy a v nich jim vychází, že je všechno v pořádku. Nerozumím tomu – copak taky berou úplatky? Jste v čele jediné nezávislé odborové organizace. Ázerbájdžán je díky ropě bohatá země, ale peníze mizí v důsledku obrovské korupce. Jaké tu mají vaše „ropné odbory“ možnosti zasáhnout? My oficiálně neexistujeme, ministerstvo spravedlnosti nás odmítlo zaregistrovat. Ale snažíme se hájit práva lidí, kteří dělají v ropném sektoru, a poskytujeme jim právní pomoc. Snažíme se taky kontrolovat projekty, které naše vláda dělá se západními ropnými korporacemi. Nedávno jsme spolu s několika novináři shromáždili kolem stovky konkrétních důkazů o korupci, včetně částek, zprávu jsme vydali jako brožuru a poslali, kam se dalo. Předali jsme ji i zástupcům Evropské unie, aby viděli, že třeba i na soudech dochází ke korupci, že i v zahraničních ropných společnostech se porušují lidská práva.

FOTO ČLOVĚK V TÍSNI – SPOLEČNOST PŘI ČT, O. P. S.

Mirvari Gehramanliová (59) patřila v 90. letech k nejvýše postaveným ženám v Ázerbájdžánu: byla viceprezidentkou státní ropné společnosti. Dnes patří k významným osobnostem politické opozice, ocitla se několikrát ve vězení. Před devíti lety spoluzaložila a dnes vede nezávislé odbory, které bojují proti korupci a vykonávají veřejný dohled nad ropnými projekty v zemi. Angažuje se i v otázkách ženských práv. Je vdaná, má dvě dcery. Nedávno přijela do Prahy na pozvání organizace Člověk v tísni.

S

tavíte se proti mocným lidem, nebojíte se? Můj otec mě učil jednu věc – buď jako kov, který se nedá ohnout. Buď pevná. Ve všem. A já se tím řídím celý život. Takových žen jako já je ovšem v Ázerbájdžánu hodně a jsou schopné řešit věci, které muži často nedokážou. Muži to ale neradi vidí. Proč si to myslíte? Muži nemají rádi silné ženy, to je stejné po celém světě. Ale je to tak: u nás například jdou v čele demonstrací vždycky ženy. Při loňských manifestacích, které pořádala naše opoziční Demokratická strana, byla skoro stovka žen zraněna a asi padesát jich sebrali. A přesto pak jdou a znovu si stoupnou do první řady. Jak si to vysvětlujete? Méně se bojí. I doma jsou silnější. Nejenže muže krmíme, ale ještě jim dáváme svoje nápady. Když se ale hledá lídr opoziční strany, ženy zůstanou stranou. A nejsou ani mezi kandidáty na prezidenta. Já se snažím, aby se to změnilo. Hraje v postavení žen nějakou roli fakt, že Ázerbájdžán je muslimská země? Jsem muslimka, jako většina žen u nás, a vím, že islám jako takový nenarušuje práva žen ani lidská

práva. Jsou to muži, kdo nedodržuje muslimská pravidla. Měli by se bát Boha, ale nestarají se o něho. Je ovšem třeba říci, že Ázerbájdžán není Írán. Komunistický režim o sobě tvrdil, že přináší emancipaci ženy. Jistou zvrácenou formu emancipace opravdu přinesl: ženy dělaly nejtěžší práce, třeba i na ropných plošinách na moři, a pak rodily nemocné děti... Dneska to mají hodně těžké ženy, které se nějak politicky projeví. Jsi v opozici, nemáš právo na práci. Podle ústavy na to sice právo máme, ale ve skutečnosti práci neseženeme. Kdo vám v tom brání? Vláda. Tak třeba, když jsem v roce 2002 chtěla kandidovat do parlamentu, řekli mi rovnou, ať se o to ani nesnažím, že se mi to nemůže podařit. Celou moji rodinu pak propustili z práce.

Až bude naše ropa vytěžena V první polovině 90. let jste pracovala na vysokém postu v ropném průmyslu... Jsem na to patřičně hrdá, byla jsem první žena v historii Ázerbájdžánu. Říkám to proto, že byste mohla vědět, co se to vlastně děje kolem stavby ropovodu BTC (z Ázerbájdžánu přes Gruzii do tureckého přístavu Ceyhan), který bývá označován za projekt století a má Evropě a USA pomoci se vyrovnat s ropnou krizí. Okolo té stavby je plno stínů. Korupce, falšování. Tak třeba místní úředníci padělají dokumenty o tom, kdo vlastní jaký pozemek, aby mohli kompenzaci za zničení půdy dát sobě nebo známým. Vesničané, jejichž jedinou obživou bylo zemědělství, nedostanou odstupné a jejich polem vede ropovod. To je hlavní problém. Ropovod prochází asi čtyřmi tisíci pozemků a v podstatě všichni jejich vlastníci byli podvedeni. Obyčejně se tam sklízí úroda dvakrát třikrát za rok, ale když už někdo za svoji půdu dostal peníze, tak maximálně za jednu úrodu. Úředníci lidem ani neřekli, co se bude stavět: prý jen nějaký malý lokální plynovod. Místo toho tam je obří ropovod. V jedné z vesnic má třicet lidí poničené domy z otřesů těžké techniky, zničené jsou taky pozemky po stranách ropovodu. Hlavní stavitel ropovodu – British Petroleum – má přece povinnost takové škody kompenzovat. Jednou za čas lidé z British Petroleum někam přijedou, rozdají několika lidem padesát šedesát dolarů a tím to považují za vyřízené. Sestavila jsem o tom zprávu pro Evropskou banku pro obnovu a rozvoj, která je jedním z investorů, a popsala jsem tam všechny problémy. British Petroleum totiž, když si od banky bral půjčku, slíbil, že bude dodržovat lidská práva. A reakce banky? Právě že žádná nebyla. Jediné, čeho jsem se dočkala, bylo doporučení, abych to dala v Ázerbájdžánu k soudu. Jenže kdybyste znali naše soudy. Kolikrát jen jsme na jejich zkorumpovanost upozorňovali! Kolikrát na to upozorňovala organiza-

Můžete dát příklad takového korupčního chování? Tak třeba vedoucí stavby nahlásí, že má ve skupině o třicet pracovníků víc, a za mrtvé duše bere plat. Do výpisu napíše, že se něco opravilo pětkrát, ale ve skutečnosti tak udělali jednou nebo vůbec ne. Ředitelé továren mají obvykle ještě vlastní firmu, které dávají zakázky. A tak dále. Dosáhli jste něčeho? Kupodivu ano. Řadu lidí, které bezdůvodně a nezákonně propustili z práce, museli vzít nazpátek. Vypadá to jako málo, ale v kontextu Ázerbájdžánu jde o úplnou senzaci. Ale nejen to. Bylo propuštěno asi padesát zkorumpovaných soudců, což je podobná senzace. Celkovou situaci to zásadně nezmění, ale ti ostatní se začínají bát a dávají si trochu pozor. Podařilo se nám taky ovlivnit odvolání vysoce postaveného činitele státní ropné společnosti, který měl na starosti těžbu v moři. V tomto případě je to ale proto, že si vláda spočítala, kolik si ten člověk dává do vlastní kapsy a jak málo jim nahoru odvádí. Někteří vaši kolegové tvrdí, že jedním z důvodů, proč u vás – na rozdíl od Ukrajiny nebo Gruzie – prošly zfalšované volby, je stále pevnější vazba mezi Ázerbájdžánem a Spojenými státy, které dokonce pomáhají cvičit vaši armádu. Mají Gruzínci ropu? Až bude všechna naše ropa vytěžena, až si všichni vezmou svůj podíl, tak třeba umožní v Ázerbájdžánu svobodu. Dokud ovšem bude u moci dnešní prezident Ilcham Alijev, s nímž se tak skvěle spolupracuje, tak se nic nezmění. A co Rusko? Alijev se snaží hrát to na všechny strany a být s každým zadobře. A zatím potřebuje Američany. Ale co bude dál, ukáže čas, protože třeba řešení Náhorního Karabachu, kde je obrovský problém s uprchlíky, je závislé na Rusku. A teď tam navíc vede ropovod – vlastně vytvořil novou hranici. Na sever od ropovodu jsou oblasti spřízněné se Spojenými státy, na jih s Ruskem. My už jen čekáme, až si USA a Rusko rozdělí naši zemi.

Všichni jsou v opozici Co vás přivedlo do opozice? Já jsem se v ní ocitla dvakrát. Bývala jsem sovětské dítě: pionýrka, komsomolka i členka komunistické strany. Pak jsem zjistila, co komunismus obnáší, a přidala jsem se k hnutí za nezávislost. Bohužel se nám nepodařilo zemi osvobodit od komunistů, navíc přišel diktátor – Gejdar Alijev, otec dnešního prezidenta. Člověk, který stál v tanku proti svým vlastním lidem v Ázerbájdžánu. Vlastně i proti vám: přišel tam v roce 1968 jako okupant se sovětskou armádou. Od chvíle, kdy se dostal k moci, jsem zase v opozici. Byla jsem několikrát ve vězení, každou chvíli mě zatýkají. Za co? Naposledy mě sebrali, když jsem šla po ulici s dcerou. Přijelo na nás komando dvaceti chlapů se samopaly, přepadli nás, táhli po asfaltu. Obvinili mě z výtržnictví, měli na to svědky – tři ženy, které tvrdily, že jsem je napadla. Vypadalo to, že mi napaří hned tři roky. Naštěstí tam pak dorazili lidé z organizací na ochranu lidských práv, ale hlavně nějací diplomaté. A to mě zachránilo.

Jinak jsem měla několikrát otřes mozku. Naposled po demonstracích proti prezidentským volbám. Policajti tam škrtili nějakého člověka, tak jsem si na něj lehla a oni mě mlátili po hlavě. Vůbec policii u nás by bylo nejlepší zrušit a založit znovu. Před časem se provalilo, že skupina vysokých funkcionářů z ministerstva vnitra několik let organizovala únosy lidí a získávala za ně výkupné. Několik těch lidí i zavraždili. To se dělo za minulého prezidenta, ale říkalo se, že o tom nevěděl. Ukazuje se, že věděl, věděla o tom i vláda. Ale policie lidi unáší dál: když potřebují někoho zatknout, podstrčí mu drogy. Co se dá od nich očekávat? Isou Gambar, hlava ázerbájždánské opozice, řekl před dvěma lety Respektu, že se společnost ve vaší zemi emancipuje a že stále víc lidí dává najevo, že chce změnu. Platí to pořád? Všichni obyčejní lidé jsou v opozici. Žije se jim velmi špatně. Nemají právo volit, koho chtějí, nemají právo na práci, nemají základní ústavní práva, nemají čím svítit a topit. Během posledního roku jsem byla v desítkách vesnic, hlavně v těch, které leží okolo ropovodu, mluvila jsem s lidmi a vím to. Už před časem se lidi u nás začali bránit veřejně: zažili jsme masivní protesty proti zfalšování volebních výsledků, díky kterému se k moci dostal prezident Ilcham Alijev. Pak přišly tvrdé sankce, policie lidi mlátila, mnoho jich uteklo ze země... Ale my neztrácíme naději. Jen bych chtěla, aby lidé v zahraničí pochopili, zač bojujeme, a aby si tolik necenili ropy, která od nás teče. Nedělám si ovšem iluze, že by to mohlo být jinak. Taková je realita. A když už mluvím o zahraničí... někdy mám pocit, že mezinárodní veřejnost se o nás začíná zajímat až v okamžiku, kdy umírají lidé. A někdy ani to ne. Má vaše opozice nějakou pomoc z ciziny? Ázerbájdžán je členem parlamentní komise Evropské unie. A to nám pomáhá bránit politické vězně, bojovat proti korupci a podobně. Naše vláda má vůči Evropské unii určité povinnosti, slíbila například, že nebude držet politické vězně. Bojí se, že by přišla o potřebné kontakty. Díky tomu je z tisíce politických vězňů dnes za mřížemi už jen asi 130. Nově se mluví o tom, že by u nás měla vzniknout nezávislá televize. Žádná taková tu není. Slyšela jsem, že by se na jejím vzniku měla podílet česká vláda. To by byla velká pomoc, příklad podpory, kterou potřebujeme.

Podívejte, jaká jsem malinká Zasahuje režim nějak proti vaší rodině? Nejhorší bylo, když před dvěma roky zmlátili moji dceru. V práci. Aby měli důvod ji zavřít, počítali s tím, že se bude bránit. A pak ji z té práce vyhodili, ačkoli k tomu neměli důvod. Jen proto, že je moje dcera. Tenkrát jsem hodně brečela. Když mě v roce 1998 zatkli, byla jsem skoro rok ve vězení. A poprvé v životě mně bylo líto mého muže. V Ázerbájdžánu je hanba, když zatknou ženu. Je to ostuda pro rodinu a hlavně pro muže. On si na to ale nikdy nestěžoval. Vždycky jsem se snažila, aby se do toho nepletl, protože by bylo horší, kdyby zatkli muže, zacházeli by s ním mnohem hůř. Víte, když jsem v Praze dělala rozhovor pro Svobodnou Evropu, říkali mi, že nevypadám na pronásledovaného člověka. Lidé si představují, že když je člověk v opozici k takovému režimu, musí pořád sedět ve vězení a vypadat zbědovaně. Režim s námi přece nebojuje jen tím, že nás zavírá do vězení. Ale – nestěžuju si. Kolik máte dětí? Dvě dcery a tři vnoučata. Napadlo vás někdy, že byste kvůli nim nechala politiky? Moje rodina – oni by to ani nechtěli. Přátelé v Norsku mi říkali: Zůstaň, přivez rodinu a žij tady. To já ale nikdy neudělám. Je to můj život, se vším, co to přináší. Mě naopak posiluje, když moji rodinu napadnou, ještě víc mě to přesvědčí o tom, že musím bojovat. Posiluje mě i fakt, že nás zavírají a že nás bijí, znamená to totiž, že se nás bojí. Podívejte se na mě, jaká jsem malinká, a stejně se mě bojí tak, že mě zavírají do vězení. Co byste si pro sebe nejvíc přála? Demokratické volby. Pak můžu v klidu umřít. Silvie Blechová

Q

INZERCE INZERCE

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

179

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY Odbor sociálních služeb vyhlašuje následující programy podpory A – Vzdělávání poskytovatelů a zadavatelů sociálních služeb B – Integrace specifických cílových skupin CÍLE A POPIS PROGRAMŮ PODPORY Programy podpory jsou vyhlašovány v rámci opatření 2.1 Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociálním vyloučením Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů, jehož cílem je vyrovnání příležitostí v přístupu ke vzdělání, zaměstnání a dalšímu společenskému a pracovnímu uplatnění osob ohrožených sociálním vyloučením. V rámci programu podpory A je možno získat finanční prostředky na vzdělávání poskytovatelů a zadavatelů sociálních služeb. Cílem je posílit jejich schopnosti a dovednosti v poskytování takových sociálních služeb, které vedou k návratu uživatele těchto služeb do běžného života a na trh práce. V rámci programu podpory B je možné čerpat finanční prostředky na sociální služby pro specifické cílové skupiny, vzdělávání příslušníků specifických cílových skupin a na speciální poradenské služby s cílem integrace těchto skupin obyvatelstva do běžného života společnosti a na trh práce. Podporovány budou projekty realizované v národním měřítku, tj. které přesáhnou územní region NUTS II. Za specifické cílové skupiny jsou považovány především: • etnické menšiny a osoby z jiného sociokulturního prostředí, imigranti;

• bezdomovci (osoby bez přístřeší); • osoby po výkonu trestu; • oběti trestné činnosti, domácího násilí, osoby komerčně zneužívané a oběti obchodu s lidmi.

sahu na území hl. města Prahy je povolena za předem stanovených podmínek.

OPRÁVNĚNÍ ŽADATELÉ

Celková částka pro oba programy podpory je 150.000.000 Kč.

Oprávněným žadatelem je veřejná nebo nezisková právnická osoba se sídlem v ČR: • • • •

Kraj, organizace zřizované krajem Obec, organizace zřizované obcí Svazek obcí Nestátní nezisková organizace působící v sociální oblasti (občanské sdružení, obecně prospěšná společnost, církevní právnická osoba) • Zájmová sdružení právnických osob, kde těmito osobami jsou výše uvedené neziskové organizace, např. asociace • Organizační složka státu, příspěvková organizace státu, která poskytuje sociální služby • Vzdělávací instituce, např. škola, univerzita Pro oba programy podpory platí, že žadatelé nemohou předkládat projekty ve spolupráci s partnerskými organizacemi. Žadatel musí být přímo zodpovědný za přípravu a řízení projektu, nesmí působit jako prostředník.

ROZPOČET A DOBA TRVÁNÍ PROJEKTU

Jednotlivé projekty mohou získat podporu v rozmezí 600 tis. Kč až 15 mil. Kč.

Další informace lze získat na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí www.mpsv.cz a na emailové adrese soc.integrace_ [email protected]. Pro osobní konzultaci je nutné domluvit termín předem na tel. 221 922 859.

• •

•

PODÁVÁNÍ ŽÁDOSTÍ Schválené projekty budou podpořeny až do výše 100 % uznatelných nákladů projektu. Podíl nákladů projektu na nákup služeb nesmí převýšit 49 % celkových uznatelných nákladů projektu. V rámci této výzvy je povolena výjimka k výši uznatelných nákladů projektu ve vztahu k výdajům plynoucím z uzavřených smluv s dodavateli a z plnění vystavených objednávek. Tyto mohou tvořit až 65 % uznatelných nákladů projektu. Doba realizace projektu nesmí překročit 24 měsíců.

ZPŮSOB VÝBĚRU PROJEKTŮ Projekty jsou hodnoceny podle předem stanovených kritérií, včetně specifických kritérií.

UMÍSTĚNÍ PROJEKTU Projekty mohou být realizovány ve všech regionech NUTS II, kromě regionu hl. města Prahy. Výjimka pře-

výzvě, která je dostupná na internetových stránkách www.esfcr.cz.

PODROBNÉ INFORMACE Podrobné náležitosti předložení projektu jsou stanoveny ve

Žádosti je možné podávat od 9. 9. do 11. 11. 2005 do 11. hod. Žádosti o financování musí splňovat podmínky stanovené pro čerpání finančních prostředků z ESF a musí být vyplněny na formuláři v informačním systému Benefit. Žadatel je povinen předložit také žádost uloženou ve formátu .pdf na pevném médiu (CD). Na obálce obsahující žádost musí být uvedeny následující údaje: Na pravé straně: • adresa vyhlašovatele včetně jména příslušného řídícího pracovníka (Odbor sociálních služeb MPSV ČR, Mgr. Martin Žárský, Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2) Na levé straně: • název programu (Operační program Rozvoj lidských zdrojů) • číslo priority a opatření (Priorita: 2. Sociální integrace a rovnost příležitostí; Opatření: 2.1

• • •

Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí) číslo kola výzvy grantového schématu (02) název grantového schématu (Vzdělávání poskytovatelů a zadavatelů v oblasti sociálních služeb + Integrace specifických cílových skupin) název programu podpory (Vzdělávání poskytovatelů a zadavatelů v oblasti sociálních služeb nebo Integrace specifických cílových skupin) název projektu plný název žadatele a adresa žadatele upozornění „NEOTVÍRAT“ v levém horním rohu

V případě, že se žadatel rozhodne vložit žádost do dvou obálek (kvůli ochraně proti poškození), musí každou z nich označit výše uvedeným způsobem. Žádosti předkládejte na adresu vyhlašovatele Odbor sociálních služeb MPSV ČR Mgr. Martin Žárský Na Poříčním právu 1 128 01 Praha 2 Kontaktní osoba a místo: Mgr. Petr Musial Odbor sociálních služeb MPSV ČR Telefon: 221 922 859 E-mail: [email protected]

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Obecně se má za to, že kosmickými velmocemi jsou dnes USA, Rusko, Čína a evropské konsorcium ESA. Japonce v tomto ohledu zatím svět nebere moc vážně. Pohled na internetové stránky jejich kosmické agentury JAXA ovšem ukazuje, že neprávem. Ukázkovým příkladem jejích aktivit může

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39

Nesnesitelná lehkost vědy Výzkumem obchází strašidlo: badatelé přiznávají nepravosti

Kosmické kamení, nanosklo a černé díry být právě probíhající expedice s tajemným názvem Hayabusa. Jde o misi stejnojmenné kosmické sondy k asteroidu Itokawa. Právě v těchto dnech už výprava japonským vědcům vynesla první zdařilé fotografie. A to je teprve začátek. V listopadu se Hayabusa pokusí sebrat z povrchu asteroidu vzorek a dopravit ho na Zem. Pokud se to podaří, bude to pro japonské badatele, kteří se zabývají kosmickým kamením a prachem, významný triumf. Nosíte brýle a rozčiluje vás, když se orosí? Unavuje vás stále otírat zamlžené sklo auta? Takovému problému se zdá být konec. Tvrdí to alespoň výzkumníci z renomovaného Massachusettského technologického institutu. Řešením jsou podle nich – skoro by se chtělo říct jak jinak – nanočástice. Zjistili totiž, že je-li na sklo nanesena tenká vrstva z běžně dostupných křemenných a polyallylaminhydrochloridových nanomateriálů, přitahuje a rozmazává kapičky rosy do plochého útvaru, skrz který – protože je rovnoměrný – lze snadno vidět. Nanovýzkumníci si tak mohou mnout ruce: většina lidí sice jejich oboru nerozumí, tak praktický vynález však jistě ocení svou přízní. „Černá díra“ se v astronomické hantýrce poprvé objevila v roce 1964 a do širokého povědomí záhy vstoupila jako místo zahalené do nepropustné tmy, ze které už nelze nic vrátit zpět. To je sice pravda, ale: vznik černé díry je provázen velmi intenzivním světelným a gama zářením, které je až stomiliardkrát silnější než záření galaxií. Navzdory tomu, že trvá jen sekundy či několik málo minut, je tudíž velmi dobře zachytitelné. Jeden takový výbuch byl zaznamenán i 6. září. Dostal označení GRB 050904 a výjimečný je tím, že leží ve vzdálenosti 12,8 miliard světelných let. Stáří vesmíru se přitom odhaduje na 13,7 miliardy let. Znamená to tedy, že k výbuchu GRB 050904 a vytvoření černé díry došlo pouhých 900 milionů let poté, co vesmír vznikl. Tak daleko jsme zatím ještě nikdy nedohlédli. Díky fyzikům, kteří studují svět subatomárních částic, sice máme poměrně přesnou představu o tom, co se s vesmírem dělo v prvních sekundách a minutách jeho existence. Ovšem povědomí o tom, jak vypadalo jeho prvních řekněme 100 milionů let, zůstává zahaleno tajemstvím. Naději, že se o této době dozvíme alespoň něco, nám teď dávají hvězdy podobné té GRB 050904. Petr Jakeš Autor je geolog.

Pozdrav z minulosti, kterou jsme ještě neviděli. FOTO NASA

Vnucuje se tíživá otázka, jak důvěryhodná je vlastně současná věda. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

B

yla to největší blamáž v moderních dějinách vědy. Psal se březen 1989 a věhlasní elektrochemici Stanley Pons a Martin Fleischmann si na Utažskou univerzitu sezvali televizní štáby, aby v přímém přenosu informovali desítky milionů diváků o převratném objevu nedozírného významu: Podařilo se nám otevřít cestu k definitivnímu vyřešení energetických problémů lidstva, chlubili se. Během jediného týdne však bublina splaskla. Dosáhnout termojaderné fúze za pokojové teploty se podle jejich návodu nikdy nikomu nepodařilo a z „dějinného objevu“ se tak stala především dějinná ostuda, která nadlouho poškodila vědu v očích veřejnosti. Před třemi týdny se o podobné fiasko zasloužili i Češi. Doslova několik hodin poté, co se do ornice kousek za Prahou zakousla lžíce bagru, informovali naši archeologové užaslou veřejnost o objevu předmětu, který měl svým významem odpovídat světoznámé Věstonické Venuši. Byli si tak jisti, že se ani nezdržovali nějakými laboratorními zkouškami a měřeními. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už nazítří se totiž našel autor „senzačního objevu světového významu“ – výrobce sádrových odlitků z Dolních Měcholup. Nejde jen o úsměvnou historku. Takovéto události totiž přirozeně vyvolávají otázku, jak moc se dnes vlastně dá věřit výsledkům vědecké práce.

Zlaté pukavce Uznávaný britský týdeník The Economist problém v jednom z nedávných vydání ilustroval publikací šokujícího zjištění. Článek informoval o projektu, v jehož rámci bylo přezkoumáno 49 velmi vlivných vědeckých prací, jež vyšly letech v 1990–2003 v nejprestižnějších lékařských časopisech a každá z nich byla už citována více než tisíckrát. A ejhle: ukázalo se, že závěry téměř třetiny z těchto prací (konkrétně čtrnácti) byly už v mezičase překonány či usvědčeny z omylů. Přesto se na ně řada expertů dál odvolává, staví na nich a vychází z nich při svém bádání. Ukázalo se tak, že v lékařském výzkumu mají i ty nejpečlivěji provedené a štědře zajištěné studie jen 85% šanci, že přinesou správné výsledky. Aby toho nebylo málo, varují autoři studie, že skutečný stav může být ještě tristnější. Při svém výzkumu totiž vycházeli z předpokladu, že badatelé pracují poctivě a podle nejlepšího vědeckého svědomí. Praxe ovšem ukazuje, že takový přístup není ani zdaleka samozřejmý. Skandálů, jež přineslo odhalení, že i renomovaní vědci záměrně zkreslují výsledky nebo se chladnokrevně dopouštějí vědomých podvodů, lze jmenovat celou řadu. K nejznámějším patří příběh dvou Evropanů působících v USA – Němce Jana Hendrika Schöna a Bulhara Victora Ninova. Zejména Schön působící v renomovaných Bellových laboratořích v New Jersey se před časem profiloval jako horký kandidát na Nobelovu cenu za fyziku dlouhou sérií prací publikovaných v hlavních prestižních časopisech Science a Nature. Na co sáhl, to snášelo zlatá vejce. Pak si ovšem jedna badatelka všimla, že diagramy

v jeho pracích jako by si z oka vypadly, ač by měly být podle všech předpokladů různé. Další kolegové se pak přidali s tím, že jím avizované zázračné výsledky se jim nedaří ani při pečlivém dodržování předepsaného postupu reprodukovat. Americká fyzikální obec vytvořila vyšetřovací komisi, která odhalila, že Schön výsledky zveřejněné v nejméně šestnácti publikacích prostě zfalšoval. Podobně Ninov, působící v neméně renomované Národní laboratoři v kalifornském Berkeley, zfalšoval „objevy“ dvou prvků na samém konci Mendělejevovy periodické tabulky, které se tak měly stát dvěma vůbec nejtěžšími známými chemickými elementy. Oba byli propuštěni, místo lítosti však vše označili za pouhé nešťastné omyly či drobná pochybení, nikoli podvodný úmysl. A podobně se k tomu stavěli i spoluautoři, kteří s nimi byli pod inkriminovanými články podepsáni: dušovali se, že si ničeho nevšimli, a když věci vyšly najevo, měli tendenci se od kauz distancovat.

Heuréka Tyto ilustrativní příklady ukazují některé z velmi mnoha podob takzvaného vědeckého miskondaktu – nepřístojných, nepatřičných, škodlivých či dokonce podvodných výzkumných praktik. V červnu přitom prestižní vědecký časopis Nature upozornil, že k podobnému jednání se v čerstvě organizovaném průzkumu přiznalo šokující množství badatelů. Dotazníková akce byla provedena v USA, a to anonymně. Organizátoři se obrátili na tisíce výzkumníků, kteří čerpali granty od známé americké agentury Národní ústav zdraví, s anonymním protokolem zaměřeným na výzkumná pochybení během uplynulých tří let. Dotazník bylo ochotno vyplnit 3247 badatelů. Z nich pak 1,5 % přiznalo přímé zfalšování výsledků či jejich krádež jiným badatelům. Dalších 15,5 % respondentů uvedlo, že měnili způsob pozorování i výsledky čistě v důsledku přání zadavatele – do této kategorie spadá třeba i vyškrtávání měření, která nezapadala do očekávaného obrazu. A dále 12,5 % dotazovaných doznalo, že mlčky přecházeli, když jejich kolegové pracovali s padělanými daty. A třeba k obcházení regulí při používání lidí k experimentům se přiznalo 7,6 % dotazovaných badatelů. Sečteno a podtrženo, přibližně třetina účastníků průzkumu se přiznala k fatálním prohřeškům proti vědecké etice. Vnucuje se tak tíživá otázka, jak důvěryhodná je vlastně současná věda?A jak důvěryhodná vůbec může být, když bez ustání prudce roste počet badatelů i výzkumných směrů, čímž zákonitě klesá počet lidí, kteří vůbec mohou kompetentně posoudit nějaký konkrétní výsledek? A logicky klesá i počet pracovišť vybavených tak, že by se mohla pokusit nějaký sporný experiment reprodukovat. Enormní tlak na nové objevy navíc přímo vylučuje, že by někdo některé starší výsledky vůbec měl motivaci přezkoumávat. Navíc se změnila i psychologie výzkumníků – jsou cyničtější a pragmatičtější, neboť boj o omezené grantové peníze je ostřejší a nemilosrdnější, než kdy v dějinách byl. Vše prostě nasvědčuje tomu, že panenská éra vědy skončila.

Jak lze nebezpečím, která z takového stavu plynou, čelit? Vědecká komunita se o to ze sebezáchovných důvodů zatím snaží zaváděním nových etických pravidel. Ta nyní například nově stanoví, že všichni spoluautoři nesou odpovědnost za správnost výsledků a celý obsah článku. Výhoda této formulace je i v tom, že jde také proti dalšímu velmi rozšířenému nešvaru. Jako autoři článků by totiž samozřejmě měli být uváděni pouze lidé, kteří k nim přispěli vlastním originálním tvůrčím vkladem. V praxi ovšem jedinci disponující ve vědecké komunitě mocí mohou snadno dostat své jméno i na publikace, které třeba ani nikdy nečetli. Jindy zase figurují pouze jako takzvané „face persons“ – osoby, které zištně poskytují své zvučné a vlivné jméno na titulní stránku grantových přihlášek, aby tak zvýšily šanci projektu na přijetí. Přitom se ale rozumí, že na vlastních výzkumech se nebudou podílet, pouze jejich jméno bude figurovat na publikacích, které z nich vzejdou. Je to nevkusné a neetické, ovšem výhodné pro obě strany. Omezit podvody by mohl i zájem orgánů činných v trestním řízení. S tím se už setkal například výzkumník z univerzity amerického státu Vermont Eric Poehlman, který teď stojí před soudem za padělání dat v grantových přihláškách a odborných publikacích. Kromě toho, že byl doživotně zbaven možnosti obdržet výzkumný grant z vládních zdrojů, mu hrozí až pětiletý žalář a pokuta do výše až čtvrt milionu dolarů.

Případ Krakaten Čtenář už samozřejmě tuší, že ani česká věda nebude blamáží a podvodů ušetřena. Že se o nich prakticky nic neví, je dáno pouze tím, že na rozdíl od západních kolegů se zdejší badatelé v drtivé většině zavedení přísných kontrolních mechanismů brání. Není divu, že úspěšně – podporu totiž nacházejí i na nejvyšších místech. Stačí připomenout proslulý případ Krakaten. O co šlo? Někdejší prezident Akademie věd Rudolf Zahradník před několika lety hrdě oznámil objev nejsilnější výbušniny všech dob. Byl si tak jist, že svému objevu dal i explozivní jméno – Krakaten podle indonéské sopky a románu Karla Čapka. Ve skutečnosti šlo o triviální učebnicový omyl. Objevitelé však nedbali na kritické hlasy „škarohlídů“ a věc publikovali v mezinárodním časopise, což jim vyneslo ostudnou nominaci na satirickou cenu Ignáce Nobela udělovanou za vědecké trapnosti, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Příznačné je, že zatímco svět se pobavil, v české kotlině zůstává celá záležitost víceméně tabu. Způsobů, jak se badatelským omylům, nepřístojnostem a podvodům účinně bránit, je v zahraničí – především ve Spojených státech a v Německu – k dispozici celá řada a jsou v zásadě přímočaře použitelné. Zbývá jen chtít. Zdeněk Slanina Autor pracuje v Japonsku a na Tchaj-wanu jako univerzitní profesor, zabývá se výzkumem nanotechnologií a etikou vědecké práce.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

19

Sartoriho cesta do středu země Proslulý politolog přemýšlí o životě s přistěhovalci

P

ředstavte si že dostanete na vybranou: můžete se rozhodnout, zda chcete žít ve společnosti, kde se lidé mohou svobodně sdružovat do volně soutěžících skupin; nebo ve společnosti navzájem segregovaných kmenů, zápasících o nadvládu. Pokud nejste zrovna členem Ku-klux-klanu, sáhnete samozřejmě bez váhání po první možnosti. Má pak taková otázka vůbec smysl? Má, tvrdí renomovaný italsko-americký profesor politologie Giovanni Sartori ve své knize Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti, která právě vyšla i v češtině.

Strašidelná kuchařka „Pluralismus“ v názvu zastupuje první typ společnosti, „multikulturalismus“ druhý a „přistěhovalci“ pak katalyzátor, jenž nás nutí k volbě mezi nimi. Jak naznačily první pozitivní ohlasy (Martin Weiss v Hospodářských novinách z 13. 9. 2005 a Petr Zídek v Lidových novinách ze 17. 9. 2005), Sartoriho knize se bude v Česku dařit. Nabízí totiž ideologického bubáka, který se u nás těší velké oblibě. Recept na jeho výrobu je jednoduchý. Vybere se hnutí prosazující nějakou sociální či politickou změnu. Pak se celek tohoto hnutí ztotožní s jeho extrémním a obvykle menšinovým křídlem. Nakonec se názory tohoto křídla vytrhnou z historického a politického kontextu tak, aby ztratily jakoukoli srozumitelnost a jevily se pouze jako výplod chorých mozků. V takto upravené podobě se pak výsledný produkt servíruje ideologickým spotřebitelům. Uspokojení je okamžité a nenáročné – kdo by nechtěl být na straně svobody proti tyranii, demokracie proti totalitě, dobra proti zlu? Mezi oblíbené bubáky české pravice patří feminismus a environmentalismus, nedávno se k nim přidal „europeismus“. Kdo četl v posledních třech měsících české noviny, ví, že nyní je na řadě multikulturalismus. Základní teze Sartoriho knihy se dokonale strefila do této ideologické poptávky. Multikulturalismus je podle něj doktrínou, která

hlásá segregaci etnických skupin a nenávist k od- podobně manicheistický pohled, jaký předkládá lišnosti. Je tedy přesným opakem liberálního plura- Sartori, jen s obrácenými znaménky: nevinné a molismu, jenž se opírá o toleranci a vzájemné respek- rálně nadřazené menšiny údajně čelí agresivním a zvrhlým „bílým mužům“. tování různých názorů. To jsou však jen okraje hlavního multikulturZatímco pluralismus předpokládá, že člověk ního proudu, jehož protagonisté se Sartorim sdímůže na základě svobodné volby patřit současně k různým skupinám, multikulturalismus v Sartori- lí ideál otevřené společnosti a multikulturalismus ho podání vnucuje každému člověku jen jednu sku- chápou jako praktický způsob, jak zapojit do jejího plurálního prostoru ty, kteří jsou z něj vyloučeni na pinu, která je mu přisouzena narozením. V politice základě jiné barvy pleti či etnicity, pak nemají o moc soutěžit dobrojiného jazyka či náboženství. Multivolná sdružení jednotlivců, ale tyto kulturalisté tvrdí, že toto vyloučení jednou provždy stanovené kulturní Evropské má často silný symbolický aspekt, komunity. Lidé tak již nezakládají v němž jsou fyzické či kulturní rysy své vztahy na svobodných smlouspolečnosti mají dané skupiny majoritou chápány vách, nýbrž na statusu skupiny, do jako znak podřadnosti a méněcenníž se narodili. Tím je podkopán právo požadovat nosti jejích příslušníků. Při jejich samotný základ liberálně-demokraod příchozích, aby tické společnosti – občanská svobozačleňování do většinové společda jednotlivce, varuje Sartori. nosti tedy nestačí vyrovnat jejich se naučili jejich práva a příležitosti, ale je třeba také Australský pravicový premiér jazyk a přijali jejich přeznačit hranice většinové kultury John Howard, jehož vláda roku tak, aby menšinové rysy byly v plu2003 přijala další ze střednědobých hodnoty. ralitním veřejném prostoru uznány programů rozvoje multikulturní za stejně tak legitimní jako rysy příAustrálie, by se jistě podivil tvrzení, slušníků většinových skupin. že podvrací liberálně-demokraticV „zápasech o uznání“ jde tedy ký řád. Podobně by se divila i celá o to, aby lidem menšinového etnického původu, kanadská politická elita, která roku 1988 přijala zákon, jímž za jádro kanadského občanského náro- barvy pleti, sexuální orientace či životního způsobu byl zajištěn stejný respekt ve veřejném proda označila soužití anglofonních a frankofonních Kanaďanů s kulturami původních obyvatel. Aus- storu a stejné šance v participaci na ekonomictralští a kanadští politici stejně jako desítky liberál- kých, politických a kulturních institucích, jaké ních publicistů a teoretiků na obou stranách Atlan- mají zajištěny nositelé rysů a životního způsobu většiny. tiku – někteří Sartorim citovaní, jiní ne – obhajovali Konkrétní formy překonávání vyloučení jsou a obhajují multikulturalismus jako cestu integrace příslušníků menšin do občanského celku, niko- samozřejmě předmětem neustálých sporů. V nich li jako nástroj potvrzení jejich separace ve zvlášt- zní legitimně i hlasy těch, kteří tvrdí, že jisté formy veřejného uznání menšin mají zvrácený efekt – že ních kmenech. Jistě, existuje komunitaristická verze multi- místo k zahrnování jejich příslušníků do občanského celku vedou k udržování jejich oddělení. Od drukulturalismu, která má sklon považovat podporu různých kultur za cílové dobro a zdůrazňovat rov- hé poloviny 90. let přitom mají v Evropě stále větší politickou váhu hlasy těch, kteří tvrdí, že ve vztahu nou hodnotu a nesouměřitelnost kultur. A ovšem, k přistěhovalcům byly politiky některých států v čeexistuje také politická korektnost, která má na svět

INZERCE

Ústřední ředitel Státní zemědělské a potravinářské inspekce

vyhlašuje výběrové řízení na funkci

ředitel Inspektorátu v Ústí nad Labem POŽADAVKY: ● VŠ vzdělání ● znalost nejlépe anglického jazyka doložená certifikátem nebo vysvědčením ● předchozí zkušenost v řídící funkci min. 5 let ● výborné řídící, organizační a komunikační schopnosti ● dobrá znalost práce na PC ● řidičský průkaz skupiny B ● trestní bezúhonnost ● negativní lustrační osvědčení Nástup k 1. 1. 2006, pracoviště v Ústí nad Labem. Písemné nabídky se strukturovaným životopisem zasílejte v obálce viditelně označené „Ředitel“ na adresu Státní zemědělská a potravinářská inspekce, personální oddělení, Květná 15, 602 00 Brno, nebo e-mailem na adresu [email protected]. Lhůta pro písemné nabídky je 14 dní od zveřejnění inzerátu.

le s Holandskem a Británií až příliš zaměřeny na podporu jejich kulturní odlišnosti a nedostatečně se staraly o vytváření jejich nové občanské identity, kterou mají sdílet s domorodci přijímacích zemí. Toto je věcné jádro opouštění některých multikulturních přístupů jménem nové politiky občanské integrace, k němuž od konce 90. let dochází v Holandsku, Británii i jinde v západní Evropě.

Třaskavá směs K současným evropským diskusím o integračních politikách přispívá Sartori řadou důležitých postřehů. Mnohé z nich se od italského vydání jeho knihy (2000) staly součástí nového konsenzu mezi věcnými kritiky multikulturalismu a jeho liberálními obhájci. Jedná se například o tezi, že udělování občanství přistěhovalcům nevede automaticky k jejich integraci. Nebo tezi, že evropské společnosti mají právo po přistěhovalcích požadovat, aby se naučili jejich jazyk a přijali za své jejich ústavně-politické hodnoty. Podobně jako multikulturalisté však Sartori nežádá opuštění původního jazyka, ale dvojjazyčnost. Stejně jako oni také on hájí toleranci k odlišným etnickým identitám a životním způsobům v té míře, v jaké tyto identity a způsoby nekolidují s liberálně-demokratickými hodnotami (dokonce zdůrazňuje, že udržení určitých hodnot přistěhovaleckých menšin – jako například smyslu pro rodinu – může mít v prostředí západních velkoměst pozitivnější efekt na integraci druhé generace, než její rychlá asimilace do spotřební kultury západní mládeže). Sartoriho kniha nabízí zvláštní směs ideologického bubáka a podnětných postřehů k diskusi o žhavé otázce současnosti. Snad právě proto stojí za přečtení: člověk si uvědomí, jak zbytečné je to první a jak potřebné to druhé. Pavel Barša Autor přednáší na FF UK a je analytikem Ústavu mezinárodních vztahů. Q

20

DISKUSE

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39 INZERCE

Strašlivé tajemství archivů Spisy politické policie skrývají nebezpečné pasti

S

kandály, v nichž tak či onak figuruje komunistická Státní bezpečnost, se už víceméně staly společenským folklorem. Již patnáct let jsou nedílnou součástí života naší společnosti. Vedle případu herce Kanyzy v poslední době vzbudila pozornost především aféra vyvolaná zjištěním, že osobní svazky příslušníků StB zůstávají stále nepřístupné. Důvod? Podle šéfa archivu Vácslava Babičky jsou i příslušníci bývalé StB normálními občany, na něž by se „měla vztahovat ochrana osobních údajů“. Ministr vnitra František Bublan, sám někdejší disident, myslí jinak: nesouhlasí s tím, aby byly „volně zpřístupněny svazky lidí, kteří stáli na opačné straně. Je tam mnoho citlivých osobních údajů a oběti StB by se mohly cítit nějak dotčeny.“ Obě argumentace jsou ve vzájemném rozporu a obě různě problematické.

Poslední budou prvními Nejen pro historickou vědu je přínosem, že zákonodárci v posledních deseti letech odsouhlasili otevření komunistických archivů. Zpřístupňování dokumentů StB se však řídí zvláštní logikou: nejdřív byly otevřeny osobní svazky postižených (zprvu jen pro ně, dnes pro každého) a teprve nyní dochází i na zpřístupňování spisů estébáků. Rozum i srdce přitom velí, že to mělo být přesně naopak. Co je však ještě horší: křivolaké zákruty mezi různými ustanoveními různých zákonů umožňují zařídit vše tak, aby svazky příslušníků politické policie i nadále zůstaly prakticky nepřístupné. Opačné je to v případě odpůrců a obětí, kterým policie lezla do celého života a jimž by demokratický stát měl být povinován respektem: tady jako by platila pravidla volného ringu – otevřeno je vše. Tato asymetrie, sama o sobě újma na pravdě o minulosti, je i skvrnou na těle demokratického státu, který nyní chrání víc pachatele než oběti. Kromě toho je tu však ještě jeden problém. A sice otázka věrohodnosti a pravdivosti dokumentů shromážděných politickou policií. Historik Pavel Žáček se před časem v České televizi nechal slyšet, že příslušníci StB byli řádnými státními úředníky, na něž dohlíželi nadřízení, inspekce ministerstva vnitra a vojenská prokuratura, takže je „velice slabá, velice nízká (možnost), že by tam byla nějaká nepravda“. Takové vyjádření je víc než problematické. Prvním problémem je už neúplnost těchto fondů: dost kompromitujících dokumentů, mimo jiné i spisy velkých udavačů, stačili příslušníci StB po listopadu 1989 zničit a obtížně se dohledávají stopy po nich – to samo

DOPISY Veřejné wi-fi sítě jsou krokem dobrým směrem Petru Koubskému se nelíbí, když obec poskytuje veřejnou službu a hradí ji z vlastních peněz. Nemohu souhlasit. K jeho názoru, jak jej formuloval v třetí části rubriky Kaleidoskop (Respekt č. 37/05) mám hned dvě zásadní námitky. 1.) Autor navozuje dojem, že samosprávné vedení obce si může s obecními penězi dělat, co chce, speciálně tedy zřídit wi-fi připojení pro svou potřebu. Tak to samozřejmě není. Rozpočet podléhá schválení zastupitelstva a jeho schůze jsou veřejné, takže se nedá jen tak lusknutím prstů něco zpronevěřit a strčit do kapsy. A smrdí to navíc trestným činem. Čtyři roky jsem byl členem zastupitelstva, a dobře tedy vím, o čem mluvím. 2.) Z hlediska komerčního poskytovatele není velký rozdíl, jestli nabízí službu přímo občanům, nebo obci. Takže o žádný byznys nepřijde, pokud přesvědčí obec, že má službu nakoupit u něho. To bychom museli zakázat obcím provozovat dotovanou veřejnou dopravu (v Praze i v dalších městech je MHD velmi silně dotovaná, v Třeboni dokonce plně), případně veřejné základní školy (jejichž zřizovatelem je obec). Navíc, světe, div se, vedle bezplatných škol existují i soukromé, placené – a dokážou se uživit. Jan Hučín, Praha

již představuje notnou dávku nepravdy v této dokumentaci. Nesnadná je však i analýza dokumentů dochovaných. Pátrání po skutečné pravdě totiž vyžaduje vzít v úvahu aspoň tři okolnosti: jaká byla kvalita této policejní instituce, jejího vyšetřování i jednotlivých vyšetřovatelů, jaké místo v ní měli a jací byli její informátoři a jak tomu bylo s jejich objekty, především s tzv. nepřátelskými osobami, jimiž nebyli ani zdaleka jen chartisté.

Absurdistán Je třeba si připomenout, že Státní bezpečnost prošla vývojem, který kvalitu její produkce ovlivňoval. Na počátku byl brutální, ideologicky primitivní aparát 50. let, který nehledal skutkovou podstatu, ale předem pojatou vinu. Jinak, také však ne moc slavně, vyhlížel tento aparát v 60. letech, mimo jiné i proto, že prožíval otřesná odhalení své předchozí minulosti – také ideologických výmyslů ubylo. Znovu přibyly za poklesu úrovně po normalizační čistce na počátku 70. let a odlišná byla úroveň zase později, kdy se těžiště útlaku přeneslo od „justičních“ represí (procesů) k jiným formám pronásledování. StB musela víc pátrat po „skutkových podstatách“ takzvané „protistátní činnosti“, jakkoli její výměr byl z dnešního pohledu často zcela absurdní – v absurdním rámci má i problém pravdy a nepravdy absurdní podobu. V systému, kdy všechno bylo zakázáno a nic nebylo k dostání, se žilo stále takříkajíc na pokraji zákona a na kdekoho se dalo něco najít – ten podplácel, pomáhal si ze „všelidového vlastnictví“, jiný měl soukromý malér a využít se dala i nemoc. Ani příslušníci StB však nebyli výjimkou v systému, kde mizerná práce byla pravidlem. Při zkoumání materiálů Státní bezpečnosti je toto všechno třeba brát v úvahu, stejně jako typický kariérní zájem byrokratů ukázat se nadřízenému co nejlépe, a nehledět tedy na nějaká ta fakta. Každý, kdo akta Bezpečnosti bude číst, by měl vědět, že fakta v nich jsou účelově vybrána a podána a že vystihnout nepravdy, omyly, fabulace i různá subtilní zkreslení je náročné. Mluvit o dokumentech StB jako o jen těžko zpochybnitelných je proto přinejmenším neodpovědné!

David a Goliáš Dvojnásob je pak záhodno pochybovat o výpovědích informátorů. Na jedné straně byli tací, kteří za peníze nebo výhody donášeli horlivě a bez skrupulí, na druhé se v dokumentaci objevují lidé takříkajíc jednorázově a náhodně:

Cyklostezky mají zelenou Vracím se k textu Jaroslava Pašmika Praha musí přidat (Respekt č. 36/2005). Velice nás mrzí, že článek zkreslil citaci ředitelky Útvaru rozvoje hlavního města Prahy Světlany Kubíkové, a dal tak impulz k nepříjemným reakcím. Paní ředitelka se vyjádřila v tom smyslu, že považuje za nevhodné proplétání cyklistů – a především cyklistů kurýrních služeb – mezi automobily. Naopak cílevědomé budování pásů pro cyklisty či cyklostezek je obecně magistrátem i naším pracovištěm velmi podporováno, nikoli naopak, jak z článku vyplývá. V této souvislosti bych také ráda upozornila na webovou adresu www.praha-mesto.cz/cyklo. Marie Plívová, Útvar rozvoje hlavního města Prahy

Kéž by se na Šumavu vrátila divočina Velmi mne zaujal článek Volání divočiny (Respekt č. 37/2005). Míří správným směrem: rozhodně je totiž na místě zachovat šumavskou přírodu s co nejmenšími zásahy člověka. Ona to úplná divočina stejně nikdy nebude, ta skončila v šumavských hvozdech v polovině 18. století, když došlo k jejich osídlování, ničení lesů těžbou pro sklářské hutě atd. Asfaltové komunikace, které vedou v místech po staletí téměř nedostupných, také zůstanou. Ve vztahu člověka k přírodě zkrátka došlo v posledním

jednou se ptali domovního důvěrníka či člena uličního výboru, podruhé souseda, potřetí kolegy z práce, a ti se také v dokumentaci objeví – jak věrohodné jsou věci, které řekli? Navíc je třeba připočíst mnoho takových, kteří se v tehdejší atmosféře strachu podvolili pod nátlakem, a v jejich výpovědích se to samozřejmě odráží – někteří byli horliví, jiní se vytáčeli. Nadto ne vždy jsou tyto výpovědi zachyceny přímo písemnostmi informátorů nebo protokoly s jejich podpisem, ale jsou pouze tlumočeny zprávami jejich řídících důstojníků: zprostředkovaná informace není ovšem autentická, ale právě jen zprostředkovaná a pravdy a nepravdy se v ní rozličně mísí. A konečně třetí otázka: ve spisech příslušníků StB i informátorů jsou i údaje o těch, kteří byli vyslýcháni a na něž se vyslýchalo. Vůči převaze mocenského aparátu tahaly tyto „nepřátelské osoby“ samozřejmě za kratší konec, byly vždy v roli Davida proti Goliášovi policie a neměly k dispozici moc kamenů. Jeden však ano: odedávna uznávané právo (a povinnost) lži a klamu – „objektové“ mohli mlčet nebo si vybrat, co a jak říci. To všechno ovlivňuje i dnešní poznávací hodnotu těchto pramenů. A mluvíme-li o pravdivém poznávání minulosti, je třeba zmínit ještě jednu věc: nezapomínejme, že budeme-li se řídit záznamy Státní bezpečnosti, vyjdou nám v překvapivě dobrém světle straníci, kteří mezi verbovanými nebývali, neboť strana sama měla též policejní funkce. Sice ne každý člen strany byl horlivým aktivistou, ale stranické organizace přece také podávaly zprávy a posudky se podílely na diskriminacích. Totéž platí o materiálech společného stranicko-policejního podniku – zvláštních a kádrových oddělení v podnicích a úřadech. Fakt, že dokumentů o jejich činnosti se moc nezachovalo, je nedoceňovanou újmou při poznávání pravdy o minulosti.

StB byla postavena na režimní lži a lží prolezlá: smysl a hodnotu získávají její dokumenty teprve po přísném kritickém rozboru. Jestliže se v nich však nerozeznávají zásadní rozdíly, shrnují-li se údaje obětí a o obětech do jedné hromady s referáty důstojníků StB či informátorů, přijímají-li se všechny bez rozdílu za bernou minci a označují se paušálně za pravdivé, je to v nejlepším případě neuvážené přehlížení pravidel historické kritiky – na ty horší případy raději ani nemyslet.

století k posunu a k tendenci přehlížet přírodní síly. Cokoli se snaží tento stav vyvážit, je hodno podpory. Jan Orna, Praha

Nešlo o to zabít kohokoli Reaguji na reportáž Jáchyma Topola nazvanou Věděli, co chtějí: zabíjet (Respekt č. 36/2005). Autor v ní argumentuje tak, aby potvrdil svou tezi o vrazích i oběti jako zcela běžných, nijak specifických lidech. Ona tu ale zjevná specifika jsou, a to i při pohledu z dálky, natož pak při bližším ohledání na místě. Bílina totiž není běžná česká obec, je to obec v krajině těžce zasažené, zpustošené povrchovými doly. Navíc jsou to Sudety, v obci se před 60 lety vyměnilo prakticky veškeré obyvatelstvo. Konečně ani panelákové sídliště není úplně normální bydlení a vytvoření nové pospolitosti nijak moc negeneruje. Z toho též plyne, že všichni aktéři nejsou lidé z běžných rodin a z běžné společnosti; jsou ze společnosti, která vznikla z vykořeněných lidí. 60 let je v tomto ohledu příliš krátká doba na úplnou normalizaci (v původním slova smyslu). A konečně specifická je i oběť. Ponecháme-li stranou údajnou úvahu o náhodném chodci (nevíme, jak vážně míněnou), prakticky se vrazi snažili najít oběť pouze mezi svými vrstevnicemi, možná, že jenom mezi spolužačkami. To už přece není náhoda, troufám si tedy tvrdit, že nešlo o to zabít kohokoli. Petr Pavlovský, Praha

Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

Lež jako způsob bytí

Jan Křen Autor je historik.

Nejlepší ceny!

Q

Poslední císař

DVD 99 Kč

KULTURA

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

21

Válka o adrenalin Fotohody: Praha nabízí World Press, Brno Kratochvíla

Č

esko se na pár týdnů proměnilo ve významnou fotografickou křižovatku: krom jiného je tu k vidění přehlídka nejlepších novinářských snímků loňského roku World Press Photo a velká retrospektiva dokumentaristy Antonína Kratochvíla v brněnském Domě umění. Obě výstavy si říkají o srovnání. Víc než kdy dřív totiž nad nimi vyvstává otázka, co nám v současné bezbřehé záplavě obrazů může ještě fotožurnalistika nabídnout.

Tam někde je Dárfúr V pražském Karolinu je na výstavě toho nejlepšího, co reportéři světových deníků, agentur a magazínů loni zachytili, nezvykle těsno. Lidé se mačkají před panely, a když člověk potřetí stojí frontu, aby si mohl přečíst doprovodný popisek, dojde mu, že novinářská fotografie se těší i ve věku internetu neobyčejné divácké přízni. Výběr poroty už několik let potlačuje explicitní zobrazení násilí, preferuje symbolickou hodnotu fotografií, ucelené příběhy, umění vnímat kontext. I tenhle střídmý ročník World Press Photo samozřejmě stojí na nejdramatičtějších událostech loňského roku. Poprask na Haiti, neklid v Iráku, asijské tsunami, beslanský teror, genocida v Dárfúru – od všeho tu najdeme kousek. Zajímavé je, že fotografie o povaze událostí nevypovídají zdaleka jen svým obsahem, ale nepřímo i formou. Pouliční nepokoje na Haiti zaznamenal reportér Schaul Schwarz jakoby v chvatu, černobílý reportážní esej z odklízení trosek v Indonésii v sobě nese pochmurnou pietu. A nejvýmluvnější jsou snímky ze súdánského Dárfúru, jež potvrzují mínění, že stejně jako před deseti lety ve Rwandě i tahle africká tragédie mezinárodnímu společenství protekla mezi prsty. Žádná genocida se na nich totiž nekoná. Žádná krev, zbraně, zranění, smrt. Jenom jeden výjev z nemocnice, zkalené oči klidně se tvářících uprchlíků (v kategorii Portrét) nebo písečná bouře na obzoru dávají tušit, že „tam někde“ se to stalo.

Na viděnou v Londýně World Press Photo letos evidentně dokázalo vyhmátnout dlouhodobější planetární trendy a zároveň se nechat inspirovat děním v umělečtějších sférách fotografie. Velkou pozornost věnuje Číně. Masovou tovární výrobu a její strojovou disciplínu ukazují snímky nekonečných zástupů spořádaných dělníků v tovární hale nebo kantýně. Fotografie skupiny mužů s amputovanými končetinami pak dokládá, že velkovýroba si vybírá oběti. Na ekonomický vzestup Číny doplácí krajina a také historická centra měst, která plánovači bez mrknutí oka likvidují a proměňují v sklobetonové říše. Fotografie, na níž v troskách svého domku sedí muž, jenž jej coby dělník musel sám zbourat, a za ním září nové mrakodrapy, je přízračným mementem: sutiny v dopadajícím umělém světle působí jako výjev z katastrofického filmu v čínské režii. Přes všechny zdařilé záběry na sobě návštěvník World Press Photo musí pozorovat jeden zvláštní jev: úbytek adrenalinu. Svět se proměnil v místo natolik prolezlé obrazy, že i ty prvotřídně podané se do zhýčkané, obtloustlé pozornosti probíjejí ztuha a zdaleka už tu neztropí takové pozdvižení jako dřív. Realita nadále přetéká událostmi, jejich fotografický záznam ale jako by ztrácel emocionální účinnost, kvalitu, díky níž se etabloval vedle

Ta správná obrazová džungle – Kratochvílův portrét herce Jeana Rena. FOTO ANTONÍN KRATOCHVÍL, VII PHOTO

psané žurnalistiky a díky níž ve výjimečných případech měnil dějiny. Nemůže za to – už jsme zkrátka viděli příliš mnoho. Detaily ztrápených lidských tváří, symboly, výjevy chaosu, války. Cesty, jak realitu zaznamenat, nejsou nekonečné, zatímco dějiny konfliktů zřejmě ano. Už víme, co bude na WPP následovat za rok, a troufneme si odhadnout, že fotografie výbuchu v Londýně ani neworleanských záplav nás nepřekvapí. Pro obor, jehož krédem od počátku bylo probouzet klimbající veřejné mínění šokem, je to podstatná zpráva.

Kratochvíl vždycky fotil zvláštně a svým způsobem extrémně, přičemž od ostatních vyznavačů subjektivního dokumentu ho odlišovalo povolání žurnalisty, který obráží ty nejhorší „průsery“ na planetě a dokáže své snímky prodat časopisům. Protože pracuje hodně, aby se uživil, má logicky výkyvy, ve vrcholných okamžicích ovšem dokáže ostatní kolegy předběhnout o dvě délky. Díváme-li se s odstupem na jeho reportáž ze Rwandy a uprchlických táborů v Zairu, kam po měsících vraždění uprchli Hutuové včetně strůjců genocidy, nepřipomíná žádnou jinou. Ve zlověstné atmosféře téměř chybí lidé, vidíme mačety, lebky nebo Experiment kojence namačkané pod jednou dekou. V uteŘekneme-li teď, že fotograf Antonín Kratochvíl na čeneckém táboře Kratochvíl vyfotil vyprázdnětuhle nástrahu vyzrál, nedáváme mu tím žádnou ný chmurný snímek, nad jehož dolní rám jakoby nálepku vizionáře. Vyzrál na ni po svém a zdaleka z posledních sil vykukují oči umírajícího Hutua. ne každému bude jeho způsob po chuti. Jiný v něm Není atraktivní na první pohled, ale nelze na něj ale může nalézt důležitou vzpruhu. zapomenout. Vypadá jako poslední vteřina života, Fotografovu retrospektivu v Domě umění měs- po níž se pod oním mužem prolomí zem, a jen on ta Brna by člověk snadno opomenul s pocitem, že sám teď ví, co si odnáší s sebou. o Kratochvílovi ví už dost. Na české poměry výjiJakkoli Kratochvílovi sluší oblíbené přívlastky mečný osud emigranta, jenž se k mezinárodnímu „nepřikrášlený“ nebo „autentický“, tenhle fotoúspěchu prodral přes uprchlické tábory, vězení a ob- graf je především velký dramaturg. Od devadesásluhu těžkého kulometu v cizinecké legii, mu zajistil tých let realitu nemilosrdně řeže na kusy, kroutí pozornost médií a protentokrát jej můžeme s klidem zemskou osou, hrotí světelné kontrasty na samou vynechat. To nejdůležitější, co rozsáhlá brněnská mez únosnosti. Sem tam to přežene až k nesrovýstava ukazuje, je tvrdohlavé směřování fotografa zumitelnosti, ale klidně zkusí jít ještě dál. Jeho do neprobádané obrazové džungle, kde může stejně svědectví z války v Iráku už v mnohém rezignusnadno objevit vzácné šelmy jako se ztratit. je na informaci, je tu hlavně těkavý pocit zmatku,

Skandál roku 2004 – samovazba ve věznici Abú Ghraíb.

FOTO JOHN MOORE, USA, THE ASSOCIATED PRESS

A odveta islamistických radikálů.

krajiny a lidí po výbuchu bomby. Vtiskává realitě svou představu stejně surově, jako ona působí na něj. Občas to vypadá jako bohapustý fígl – třeba v souboru Paranoia, kde se snažil zachytit atmosféru v USA po zavedení přísných bezpečnostních opatření a nervně rozmazaným viděním policejních přehlídek nebo politických veselic si evidentně pomáhal k efektu. Ke Kratochvílovi ale neodmyslitelně patří risk a odvaha šlápnout vedle. Příště to vyjde, popis situace se rozestoupí a objeví se syrová podstata.

Trend pro jednoho Antonín Kratochvíl je jako bloger. Až bezohledně subjektivní. Najděte si na webu agentury VII Photo jeho zatím poslední reportáž z letošní cesty do Konga: z trhané změti věcí vystupují černé siluety, celek je minimálně popisný, vlastně minimálně informativní. Jenže je to obraz Konga. A časopisy ho tisknou. Prorokovat subjektivnímu trendu silné mediální postavení do budoucna by asi bylo naivní, vždyť sám Kratochvíl občas vede s časopisy válku a má pověst exkluzivní nezařaditelné výjimky. Jedno se ale tomuhle zavalitému dobrodruhovi upřít nedá – udržuje při životě plamínek, který udělal z fotožurnalistiky v minulém století tak vzrušující záležitost. Petr Třešňák

FOTO DAVID ROBERT SWANSON, USA, THE PHILADELPHIA INQUIRER

Q

22

KULTURA

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39

Melodrama v Hitlerově škole Do kin jde nový válečný film namíchaný ze starých klišé

J

mu souboji uprostřed narozeninové oslavy plné jeho opilých esesáckých přátel. Naopak matka svého neduživého syna podporuje ve psaní a snaží se nějak zjemnit jeho roztržku s otcem. Co se nám tedy autoři snaží vyprávět? Trochu patetický příběh o kruté době, kdy stačilo jen málo a všemocná ideologie vás nadobro zlomila a donutila účastnit se zla. To vše na ploše menšího rodinného příběhu, který takřka vůbec neodkazuje k politické, sociální a vlastně vůbec žádné situaci v době těsně po obratu ve válce. Válka je zde opět použita spíše jako atraktivní kulisa, protože film by mohl úplně stejně fungovat, i kdyby se odehrával v současnosti. Podobně box nemá v příběhu žádný větší smysl a klidně by jej mohl nahradit třeba zpěv lidových písní.

e jen málo historických událostí, o kterých se neustále dokola točí filmy, druhá světová válka jim ale bezesporu kraluje. Diváci si zvykli v ní nacházet dramata a různá morální poselství a její filmová zpracování také tradičně provázejí nekonečné spory nad ideologickým vyzněním a historickou věrností. Minulý týden přišlo do českých kin další z „válečných“ děl – německý snímek Napola. Někoho možná osloví melodramatický příběh z prostředí nacistického školství, daleko spíš je ale film důkazem toho, že válečné téma se v poslední době proměnilo v tvůrčí past.

Do továrny ne Napolu napsal a natočil mladý režisér Dennis Gansel, zaplatila jej největší německá produkční společnost Bavaria. Světovou premiéru si příběh mladého chlapce, který se kvůli svému boxerskému talentu dostane do elitní nacistické školy, odbyl loni v rámci soutěže na festivalu v Karlových Varech, odkud si také představitel hlavního hrdiny Max Riemelt odnesl Cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Vyprávění začíná v roce 1942, kdy se sotva sedmnáctiletý dělnický synek Friedrich díky svému boxerskému výkonu dostane do spárů vychovatele školy Napola, zřízené pro výchovu rasově čistých elitních vojáků. Friedrich, kterého by v nejbližší době čekal nástup do továrny, se navzdory otcovu nesouhlasu příležitosti chytí a do školy utíká. I přes velmi tvrdé podmínky, které v internátním prostředí panují, nalezne mezi ostatními chlapci opravdového kamaráda, kterým je syn gauleitera oblasti Albrecht. Trochu neduživý mladík výborně píše a nedokáže se vyrovnat s tím, že jeho vlastní otec nechápe, že není stvořen pro kariéru vojáka. Situace na bojových liniích se komplikuje a studenti jsou čím dál tvrději připravováni na válku. Friedrich se chystá vyboxovat školní titul. Albrecht píše práci o zlu, které symbolizuje nacismus a škola samotná, a hrdinně ji předčítá svým spolužákům. Následky na sebe nenechají dlouho čekat…

Znovu a tklivě

Tak proti těmhle šílencům jsme bojovali.

O krutém tělocvikáři Příběh stojí na klasické zápletce. Hlavní ani vedlejší postavy ničím nepřekvapí. Ve škole panuje šikana, tělocvikář je mimořádně krutý a v kritické situaci se zachová jako zbabělec. Friedrich a Albrecht jsou natolik vnímaví, že si velmi brzy začnou uvědomovat nelidskost

FOTO OUTNOW / IMAGE GALLERY

nacistické diktatury, ale dokážou si i zarošťačit, když se v noci vydají sledovat převlékající se kuchařky. Odkazy na latentní homosexualitu téměř všech postav ve filmu najdeme samozřejmě také. Vztahy hrdinů jsou stejně jednoduché jako oni sami. Despotický Albrechtův otec se začne upínat k silnému Friedrichovi, a oba chlapce dokonce nutí k ponižujícímu boxerské-

S Tokarczukovou je život sen

Cesta do Sudet Nakratičko střižená, s výraznýma hnědýma očima je Olga Tokarczuková jakýmsi uskutečněním snu každého intelektuála současné doby. Psala vlastně odjakživa, tedy přesněji od dvanácti let, kdy si uvědomila, že příběhy nechce jen číst, ale také vytvářet. Dětské literární pokusy jí přepisoval na stroji tatínek. V osmdesátých letech vystudovala psychologii a po škole pracovala jako klinická psycholožka. Pak porodila syna a psát přestala, protože – jak sama tvrdí – profese a mateřství ji od psaní odváděly a nemohla se dostatečně soustředit. Zdálo se, že příběhy přestane spřádat nadobro. Když však byly jejímu synovi tři roky, učinila zásadní rozhodnutí: opustí své povolání, odstěhuje se na venkov a začne psát. Zavřela se na několik

měsíců v kuchyni domu v malé vesnici Valbřich na česko-polsko-německé hranici, nechala syna, ať se jí batolí u nohou, a na kuchyňském stole dokončila své první dílo Cesta lidí Knihy. Dnes o své prvotině, považované za jeden z nejlepších polských prozaických debutů, prohlašuje, že není vůbec dobrá a nejcennější na ní je, že ji skutečně dokončila tak, jak si předsevzala. Tvorba Tokarczukové skýtá současnému čtenáři zvyklému na nejrůznější šokující zápletky, podávané klipovitým či naopak zoufale pomalým stylem, opravdu pramen živé vody. Je to totiž lokální autorka, čerpající inspiraci z prostředí, v němž se rozhodla žít. Zároveň dokáže postavit tzv. regionální literaturu totálně na hlavu. Zkoumá totiž své místo k žití pohledem studované psycholožky ovlivněné nejvíce Jungem, znalostmi regionální historie, místních pověstí a mýtů i postkomunistickou sebereflexí. O místě, kde žije, říká, že jí bylo darováno: „Je to krajina, která jako by nebyla popsána. Každé slovo je tady vážné a všechno si říká o to, aby se o tom vyprávěly mýty.“ Na návštěvu do jejího dřevěného domu také často zajde soused, který si rád vymýšlí, a jeho povídačky pak pozorná posluchačka Tokarczuková popisuje po svém.

Věci se prostě dějí Ve všem, co zatím v Česku vyšlo, se člověk může dočíst o soužití Čechů, Poláků a Němců. Sude-

Přemysl Martinek Autor studuje filmovou vědu na FF UK.

Q

tragédie nastane, nemá čtenář pocit svíravého smutku, ale naopak pocítí hluboké pochopení, proč k tragédii došlo a že jí nešlo žádným způsobem zabránit. Věci se prostě dějí a smysl má jen vyprávění příběhů. Tak by se zhruba dalo shrnout poselství Tokarczukové rezonující celým jejím dosavadním dílem. Ona sama se považuje za velkou pesimistku, přesvědčenou, že se světem to jde skutečně z kopce a že do chaosu, jenž nastává, lze vnést jen malý pořádek pomocí malých domácích úkolů – jakým je například psaní knih.

Utekla na venkov, kde zní šamanské bubínky, mrtví nenajdou klid a lidem sedí na prsou černí ptáci. Tady našla domov a posbírala příběhy pro své knihy. Babí léto pomalu končí a to je dobrá zpráva pro všechny, kdo mají rádi tvorbu současné polské autorky Olgy Tokarczukové (43). Mohou se těšit na její další knihu. Olga Tokarczuková totiž píše v zimě. Léto má vyhrazené pro hovory s přáteli, čtení a procházky. V zimě, kdy je ve svém dřevěném domě na Broumovsku, dva kilometry od české hranice, uvězněná sněhem, sepisuje mytologické, pro někoho temné, pro někoho optimistické příběhy. Letos jí v českém překladu vyšla už třetí kniha, sbírka povídek Hra na spoustu bubínků.

Celý film je tedy velmi korektní, nekonfliktní a neprovokující. I šedesát let po válce pracuje na bázi osvědčených receptů, které o nejdivočejším konfliktu dvacátého století referují jako o pomýlené akci několika despotických a zamindrákovaných jedinců. Proti nim pak stojí statečné, uvažující bytosti, které se nebojí vyjádřit svůj kritický názor a většinou na to doplatí. Je opravdu s podivem, jak moc si mainstreamové filmy dávají na takovéto interpretaci války záležet, jak se snaží dodat této často neuchopitelné a chaotické události jednoduchý řád. Ukázat ji na pozadí tklivých příběhů. Přitom ty opravdu velké válečné filmy o vzdoru a vnitřním boji zmatených Němců natočili přední němečtí režiséři jako R. W. Fassbinder v sedmdesátých a osmdesátých letech. Filmy, které by pomohly válce porozumět, a ne jen papouškovaly to, co o ní všichni chceme slyšet. Současná produkce vychází spíše z kalkulu producentů než z autorského záměru. Není asi ani třeba dodávat, že historické paměti v tak klíčové události, jakou byl nacismus, nekonečné schematické rozmělňování ani trochu nesvědčí.

Magická reportáž

Olga Tokarczuková: na chaos mám lék. FOTO PIOTR MOLECKI

ty ožívají jako zásadní téma, ovšem absolutně tu nejde o případnou vinu či obětování se jedněch nebo druhých. Lidé jsou v příbězích přítomní jako součást kolektivního snu a žití krutého jako dějiny samy. Jejich drobné a překvapivé příběhy končí často špatně, ale Tokarczuková dokáže vyvolat pochopení pro kohokoli. Pro pohraničníky, kteří chtějí mít klid, a tak tahají mrtvolu z jedné strany hranice na druhou. Pro souseda, který není schopen ničeho jiného než pití, vymyslí černého ptáka sedícího na jeho hrudi, kterého prostě nejde odehnat žádnou mocí. Pták nakonec vyhrává a soused se upije k smrti. Jenže v okamžiku, kdy tato

Povídková kniha Hra na spoustu bubínků se od předchozích dvou románů Denní dům, noční dům a Pravěk a jiné časy liší snad jen tím, že jde o povídky. Náměty zůstávají podobné, jen se ještě více posunují do roviny „podivných“ věcí, na něž naráží alespoň občas každý z nás. I když mnoho literárních vědců a kritiků přilepilo na encyklopedické heslo Tokarczuková praporek „magický realismus“, nelze s ním jen tak lehce mávat. Nebo přesněji řečeno lze, pokud k němu dodáme třeba podstatné jméno reportáž. Olga Tokarczuková totiž dává přednost označení „reportérka imaginací“. A skutečně, povídky ze Hry na spoustu bubínků nás zavedou na různá místa v čase a prostoru a poutavě nám podají reportážně-snovou zprávu o řeckém ostrově, na němž se muž na rozhodující okamžik stane kojící ženou, o temné atmosféře Varšavy osmdesátých let či o neznámém městě, v němž žije žena, kterou navždy změní šamanský zvuk bubnů. Rozhodující je stále sen, ne však ten márquezovského typu, který se opájí sám sebou a svou košatostí. Píšící polská psycholožka je spíše jakýmsi vtělením globálního Calderóna de la Barcy, který se v 17. století tak trýznivě ptal, zda je život snem, nebo sen životem. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka, působí na FF UP v Olomouci.

Olga Tokarczuková: Hra na spoustu bubínků, Periplum 2005.

Q

SCÉNA

RESPEKT 39 V 26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005

TELEVIZE

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

FILM

Dovedete si představit Plečnikovu přestavbu Pražského hradu převedenou do jazyka hudby? Tak přesně k téhle inspiraci se hlásí francouzský skladatel a hráč na provensálskou flétnu Miqueu Montanaro. Stejným způsobem prý postupoval při komponování svého posledního hudebního projektu A Pro-

Podzim hrábl do strun

V souvislosti s Islandem se teď mluví hlavně o skupině Sigur Rós, na obrazovce si ale můžeme připomenout jiného významného tvůrce – režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona. Autor ceněných děl Zimnice nebo Ďáblův ostrov tentokrát představuje svou trochu odlišnou polohu: film Sokoli, který vysílá ČT 2 ve čtvrtek ve 21.50, vznikal v širší evropské koprodukci a spíše než v islandské kulturní tradici se inspiroval u amerických nezávislých filmařů. Hlavní hrdina, padesátiletý Simon, se po letech strávených v americkém kriminálu vrací na Island – do rodiště předků. Okolí si jej pamatuje jako násilníka, ale teď už jde spíš o vyhořelého chlapíka, který neví, jak žít normálně. Padnou si do oka s nonkonformní umělkyní Dúu, která se stará o zraněného sokola. Má červené vlasy, je o generaci mladší a idealistická. Nevraživost okolí dvojici donutí k odjezdu do Hamburku, kde vztah protikladných osobností vrcholí sporem, zda sokola prodat. A posléze zjištěním, že jej nikdo nechce koupit. Zraněný pták, neschopný už přežít v okolním světě, je ve Fridrikssonově filmu metaforou pochroumané svobody, kterou oba hrdinové nedovedou přivést k letu.

Má cenu číst paměti, které vyjdou v překladu až padesát let po napsání? V některých případech ano a kniha Whittakera Chamberse Svědek je důkazem. Chambers byl komunistickým špionem a vypovídal v padesátých letech proti svému spoluvyzvědači Algeru Hissovi, vysokému úředníkovi na ministerstvu zahraničních věcí USA, který se účastnil Jaltské konference či založení OSN. Hissův proces a výslech před Výborem pro neamerickou činnost tehdy rozštěpil Ameriku – na pokrokovou, demokratickou, která nevěřila v jeho vinu, a na konzervativní, republikánskou, pro niž byl vinen. Tohle rozdělení je už pryč a Hissova vina byla nezvratně dokázána. Chambersovy memoáry ale zůstávají zajímavým pohledem na to, jak snadné je podlehnout svodům radikální ideologie, jak těžce se z nich dostává a jak bolestné je vyrovnat se se svou vinou a svědčit proti bývalým přátelům. Knihu doplňuje samostatná studie maďarské historičky Márie Schmidtové, která překvapivě interpretuje politické procesy ve východní Evropě padesátých let jako snahu vytvořit protiváhu odhalení sovětských špionů na Západě.

Po svém posledním filmu Pianista (2002), příběhu židovského klavíristy z varšavského ghetta za druhé světové války, prohlásil režisér Roman Polanski, že příště se ujme nějaké odpočinkové látky. Hledání námětu nakonec rozhodla jeho žena, která mu doporučila adaptaci klasického románu Charlese Dickense Oliver Twist. Výpravný velkofilm se natáčel v ateliérech na Barrandově: vznikla tu dokonalá napodobenina části Londýna první poloviny 19. století včetně přesného umístění dobových obchodů. V těchhle kulisách se pak zrodila nová adaptace slavného příběhu sirotka, který uteče z chudobince, přidá se ke gangu malých kapsářů a nakonec jej z ulice dostane zámožný pan Brownlow. Polanski slibuje podívanou, jež má místy spíše fantaskní než reálné rysy a kterou ocení stejně tak děti jako jejich rodiče. Film má českou premiéru tento čtvrtek.

Další klubový film vysílá druhý kanál ČT v neděli deset minut před půlnocí. Requiem za sen, které natočil režisér Darren Arrofonsky, je poměrně drsnou studií závislosti – na drogách, lécích nebo televizi. Každý ze čtveřice postav se s tou svou pokouší nějak vyrovnávat, jejich peripetie sledujeme v paralelních příbězích. Šokující i vypjatě erotické scény vyvažuje humor a působivé vizuální ztvárnění.

Letos pětasedmdesátiletá Toni Morrisonová byla první spisovatelkou, která do literárního zpracování údělu amerických černochů vnesla ženské hledisko. V češtině jsme mohli číst všechny její důležité knihy. Nyní vychází v překladu poslední próza Morrisonové, Láska z roku 2003 – i v ní postupně odkrýváme hustou pavučinu vztahů několika postav, jejíž podobu nezvratně určily události dávné minulosti.

Asociace českých filmových klubů vrací do distribuce některé starší snímky amerického nezávislého režiséra Jima Jarmusche. Tenhle týden je na řadě Noc na zemi z roku 1991, jeden z režisérových nejlepších. Pět povídek, odehrávajících se v pěti městech světa (Los Angeles, New York, Paříž, Řím, Helsinky), má společnou typologii hrdinů: taxikáře a jejich pasažéry uprostřed jedné obyčejné noci. Milý snímek, doprovázený hudbou Toma Waitse, jednak vtipkuje na účet lokálních kinematografických stereotypů (bouřlivá Itálie, zasmušilé Finsko), a je také obecnější úvahou nad životem v současném velkoměstě.

– PT –

– MH –, – PT –

– PT –

– PT –

MIMOCHODEM V naší vsi nedávno v noci vykradli několik domků, aniž by se spící majitelé probudili. Mluvily o tom sousedky na zastávce. „Já mám lehké spaní,“ děsila se jedna. „Co kdybych je slyšela, lekla se a zaječela? Ještě by mě zamordovali!“ Shodovaly se, že lepší by bylo všechno zaspat a vůbec nejlepší je nemít nic, co by někomu stálo za vloupání.

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Prima sezóna v Británii Sklonek léta patří tradičně žním nejen na polích, ale i v literatuře. V britském kontextu je to umocněno vedle atraktivity podzimního trhu také tím, že se blíží významná literární ocenění, která knihám pomáhají získat tolik potřebnou publicitu – i proto vychází většina zajímavých titulů v srpnu a září. Letos byl ovšem výjimečný nejen podzim, ale i celý literární rok. Britští publicisté o něm dokonce mluví vinařskou terminologií a přirovnávají ho k povedenému ročníku vína. Právem. Na mnohé knihy se čekalo téměř se zatajeným dechem. Vybraná šestice autorů – Ali Smithová, Zadie Smithová, John Banville, Kazuo Ishiguro, Julian Barnes a Sebastian Barry – se dostala do nominací na prestižní Booker Prize, ostatní zůstali sice před dveřmi, ovšem pozornost si přesto zaslouží. Zejména to platí o klasické „amisovské“ literární generaci, která letos ukázala, že zdaleka není za zenitem. Asi nejvíce se upíraly zraky čtenářů k Salmanu Rushdiemu, který po odmlce vydal nový román Shalimar the Clown (Klaun Shalimar), tentokrát inspirovaný terorismem. Elegantní stylista Rushdie sice nabídl zajímavé téma, v němž se politika mísí s osobní mstou a milostnými motivy, nicméně velká očekávání svých příznivců spíše zklamal – vyumělkovaný a k absurditě dotažený děj se příliš vzdaluje od reality, na niž chce autor reagovat. Dalších Dětí půlnoci se asi od Rushdieho už nedočkáme. Mnohem lépe si vedl další současný „klasik“, původně jihoafrický autor J. M. Coetzee. Podobně jako Hanebnost, za kterou před několika lety dostal již podruhé Booker Prize a posléze Nobelovu cenu, popisuje i jeho aktuální próza Slow Man (Pomalý člověk) životní situaci muže ve středních letech, jemuž se najednou změní život. Zatímco protagonista Hanebnosti musel kvůli

vençal in Prague: „Setkává se tu provensálská lidová hudba s typicky českou melodikou, klasickou hudbou a jazzovou improvizací. Moderní prvky tvoří most mezi různými styly a stoletími.“ Věhlasný hudebník svůj opus premiérově předvede ve čtvrtek ve Švandově divadle v Praze a sekundovat mu budou například Laurence Bourdin na niněru, Estelle Amsellem na kontrabas nebo Talichovo kvarteto a Karel Růžička – 10. ročník festivalu Struny podzimu právě začíná. Mezi zdejšími festivaly vážné hudby patří tenhle podzimní k nejprogresivnějším – nestaví jen na osvědčené klasice, ale dává prostor crossoveru, jazzu, experimentům. Letošní ročník potrvá až do konce října, vzhledem k omezenému počtu vstupenek se ale vyplatí na hlavní taháky upozornit už nyní. Nejen B. B. King nebo Pat Metheny opěvují muzikantský um amerického vibrafonisty Garryho Burtona. Pětinásobný držitel Grammy kromě nich hrával také s Keithem Jarretem a Chickem Coreou, už přes dvacet let je ale jeho hlavním „sidemanem“ japonský klavírista Makoto Ozone – kdysi zázračné hudební dítě. Jejich společný koncert se koná v Rudolfinu 9. října. O jedenáct dní později (20. 10.) se na pódiu Stavovského divadla objeví hlavní hvězda letošních Strun – skladatel a klavírista Michael Nyman. Autor pojmu minimalismus, výhradní skladatel hudby pro filmy Petera Greenewaye nebo pro oscarový snímek Piano. Právě filmovou muziku má na programu jeho dvanáctičlenný band, v němž nechybějí tři saxofony nebo baskytara.

Zloděj třešní

Staří pánové jsou znovu ve formě – J. M. Coetzee a Ian McEwan.

sexuálnímu skandálu opustit akademickou sféru, stárnoucí Paul Rayment z nového románu zažije nepříjemnou dopravní nehodu, po které je mu amputována noha. Kniha popisuje jeho odvrat od světa po havárii a tichý život v ústraní se zdravotní sestrou Marijanou pocházející z Chorvatska. Ian McEwan vydal svůj román Saturday (Sobota) již zkraje roku a kritika se celkem jednomyslně shodla na tom, že po posledním Pokání jde o další výtečnou knihu. Na rozdíl od Pokání, které se odehrávalo v horizontu celého jednoho století, pokrývá Sobota pouze 24 hodin v životě hlavního hrdiny. Nicméně vedle detailního prokreslení textury obyčejného života nabízí i průhled do globálních problémů – ostatně román byl inspirován válkou v Iráku, která během oněch 24 hodin vypukne.

FOTO ARCHIV

Zcela nejlépe si z bývalé „amisovské“ generace však vedl Julian Barnes, jehož poslední román Arthur & George se dostal i do nominace na Booker Prize. Příběh zasazený do 19. století je inspirovaný skutečnou událostí ze života sira Arthura Conana Doyla, otce Sherlocka Holmese – jedinkrát v životě se stvořitel nejslavnějšího literárního detektiva sám ujal pátrání a dokázal nevinu neprávem odsouzeného muže. Barnes se na knihu pečlivě připravoval, podrobně studoval archivní materiály, ovšem výsledkem není jen historický román, neboť text odkazuje i k naší současnosti. Ne náhodou se o téhle knize mluví jako o jednom z favoritů Booker Prize. Ladislav Nagy Autor je anglista.

Q

Dnes to znělo banálně, ale před pětašedesáti lety udělal Bertolt Brecht z podobné myšlenky slavnou básničku. Autora v ní nad ránem probouzí veselé pískání. Vstane, pohlédne z okna a na své třešni spatří chudě oděného mladíka, který mu přátelsky pokyne a dál si cpe úrodu do kapes. Čtenář je zvědav, jak si protřelý marxistický dramatik se zlodějem poradí. Brecht pošle své lyrické já znovu ulehnout, aby ještě dlouho naslouchalo veselému pohvizdování. Vybavila se mi má dávná kavárenská pře o výklad této básně. Soudil jsem, že v ní autor pouze předvádí půvab levičáckého pohrdání soukromým vlastnictvím. Oponent nabídl zajímavější interpretaci: text prý jasnozřivě předjímá, jak zvesela lidem v nadcházejících časech všechno seberou. Z časů dospívání si dobře vzpomínám, jak hojně se v šedesátých letech hovořilo o pocitech odcizení. Míval je každý, kdo na sebe dbal. Odcizení se jevilo jako křehký můstek spojující vládnoucí ideologii s moderním básnictvím, neboť je nejbrutálněji definoval mladý Marx a nejsugestivněji vykreslil Franz Kafka. Také jsem se tehdy občas domníval, že jím strádám, zpravidla v přítomnosti slečen, které se mi líbily, ale zůstávaly nepřístupné. Teprve časem mi začalo docházet, že pojem není až tak přesný. Hezky se o něm mudruje, jenže pak člověk zjistí, že zatímco se mu zdálo, jak hluboké odcizení prožívá, byl svými bližními, státem i společností docela obyčejně okraden. A kdyby z leknutí zaječel, ještě by ho přizabili. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Začal podzim. V Šindelové na západě Čech naměřili -7,7 stupňů Celsia. Osmdesát osm jmen českých a slovenských letců se ocitlo na pomníku Bitvy o Anglii, který odhalil princ Charles v Londýně. Prosím, buďte statečná a připusťte, prosím, útěchu, kterou vám dává vědomí, že se váš manžel zachoval jako slušný, charakterní člověk, na kterého budu s vděčností vzpomínat a děkovat mu do konce svého života, napsala novinářce Ivě Velíškové žena, které její manžel Michal Velíšek přišel na pomoc, když ji v Praze v parku obtěžoval ozbrojený násilník, a ten pak Velíška dvěma výstřely zblízka chladnokrevně zavraždil. Ministerstvo financí vyzvalo tuzemské pumpaře, aby zlevnili nedávno zdražený benzin. Sparta prohrála dva nula se Slováckem. Letošní miliontý návštěvník se přišel do pražské zoo pobavit pohledem na zavřená zvířata. Kvůli nešťastné lásce se pokusil sám sebe upálit přímo v požární zbrojnici dobrovolný hasič v Holoubkově. Přibylo úvěrů na dovolenou. Nejstarší česká občanka Františka Novotná z Nových Syro-

26. ZÁŘÍ–2. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 39

vic oslavila 108. narozeniny. Je to něco jako Eminem, představil ostravský primátor Aleš „Čína“ Zedník novinářům svoji novou píseň Tottenham, kterou napsal poté, co při návratu z fotbalu v Londýně zabloudil do arabské čtvrti a zjistil, že „místní lidé se na mě dívají, jako že tam nemám co dělat“. Státní dluh Česka vzrostl o 25 a půl miliardy na celkových 644 miliard korun. Po nálezu rozkousaných sáčků na pečivo a mrtvé myši pod paletou s dortíky uzavřela Zemědělská a potravinářská inspekce jindřichohradecký supermarket sítě Hypernova. Poslanci opět nezvolili žádného šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu. Z opravovaného mostu na dálnici D1 spadl do dvacetimetrové hloubky špatně zajištěný bagr, ale nikomu se nic nestalo. Měl jsem i trochu štěstí, protože se mi podařilo zlomit mu žebro – kdyby se to nestalo, kdo ví, jak by to dopadlo, prohlásil český boxer Lukáš Konečný poté, co v Praze porazil Brazilce Claytona a získal mistrovský pás interkontinentálního šampiona WBO v superwelterové váze. Romská skupina Kale se rozešla se svou

dlouholetou a slavnou zpěvačkou Věrou Bílou. Dvakrát dvacet a jednou osmnáct let dostali u soudu v Ústí nad Labem tři studenti, kteří letos v lednu po maturitním plese vylákali z domu a pro zábavu brutálně zavraždili svoji spolužačku. Vedení železné dráhy oznámilo, že od prosince bude mezi Prahou, Brnem a Blavou jezdit Pendolino. Noviny přinesly zprávu, že jih Rumunska opět zalila velká voda. Skončil povinný odkup akcií Telecomu. Vzhledem k velkému provozu na českém nebi zdražilo Řízení letového provozu poplatky za přelet nad Českou republikou. Předseda ČSSD Stanislav Gross oznámil, že skládá všechny politické funkce a odchází do civilu věnovat se profesi právníka. Osmdesát procent médií je proti nám, ti Steigerwaldové a Mášové proti nám vedou válku, a jedna z prvních věcí, kterou přijmeme po volbách, bude nový tiskový zákon, který tyhle balkánské poměry změní, prohlásil po Grossově rezignaci rozzlobený premiér Jiří Paroubek (ČSSD). Česká národní banka zahájila přípravy k rozsáhlému

propouštění. Předseda komunistů Miroslav Grebeníček vyzval předsedu lidovců Miroslava Kalouska, aby se omluvil za to, že nazval komunistickou stranu zločineckou organizací; Kalousek se omluvit odmítl a Grebeníček řekl, že si „nechá udělat právní rozbor“ Kalouskova výroku. Po třech měsících služby se do vlasti po vystřídání vrátili čeští vojenští policisté z Iráku. Kolkování snížilo produktivitu likérek. Sněmovna definitivně schválila bodový systém trestů na šílené české řidiče. Chtěl bych především otevřít policii více veřejnosti, prohlásil dosud jen dočasný policejní prezident Vladislav Husák po svém definitivním jmenování. Pan prezident je dost zaneprázdněn a já mu určení termínu rozhovoru nemůžu rozkázat, odpověděl policejní mluvčí Zdeněk Zelenka na dotaz týdeníku Respekt, proč prezident Husák už čtyři týdny neodpovídá na žádost o interview. Seychelská republika vzkázala do Čech, že Krejčíře nevydá. Zemřel Simon Wiesenthal. [email protected]

Q

INZERCE

Občanské sdružení TŘI

vypisuje výběrová řízení na místa: VÝKONNÉHO ŘEDITELE POŽADAVKY: Organizační a řídící schopnosti, zkušenosti práce v neziskovém sektoru včetně plánování, psaní grantů a fundraisingu. Aktivní znalost cizího jazyka AJ (NJ), orientace v právní problematice NNO.

MANAGERA ZDRAVOTNÍHO TÝMU mobilní hospicové služby – lékař. POŽADAVKY: Osobnostní vyzrálost. Atestace I. st. ze základního oboru, zájem o paliativní medicínu, ochota se v tomto oboru vzdělávat a v něm i atestovat.

KOORDINÁTORA ASISTENČNÍCH SLUŽEB POŽADAVKY: Řídící a organizační schopnosti, zkušenosti se zdravotně-sociální problematikou, práce na PC, zkušenost s fungováním neziskového sektoru. NABÍDKU A ŽIVOTOPIS posílejte do 15. 10. 2005 na adresu: Občanské sdružení TŘI, Václavská 507, 257 22 Čerčany Bližší informace na tel. +420 317 777 381 nebo na e-mailové adrese: [email protected]

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 25. 9. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.