ČESKÁ REPUBLIKA V EVROPSKÉ UNII

Č E S K Á REPUBL IKA V EV ROPSKÉ UNII členství, přínosy a výzvy JUDr. Miloslav Had, CSc. Ing. Stanislav Stach, CSc. Prof. Ing. Luděk Urban, CSc.

Cii

ESKÝ INSTITUT PRO INTEGRACI EVROPSKÉ UNIE

Praha 2005

Česká republika v Evropské unii: členství, přínosy, výzvy. Vydal: Český institut pro integraci EU, Praha, 2005. Vedoucí projektu: A. Přichystal. Sazba: E. Rozkotává Obálka: F. Rozkot Tisk: InterCopy, Pardubice Projekt byl uskutečněn za finanční podpory Úřadu vlády ČR v rámci realizace koncepce informování o evropských záležitostech v ČR.

OBSAH Úvod 1 Co je Evropská unie ? 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6 1.7 1.8 1.9 1.10 1.11

5 7

Co je Evropské unie ? Proč se mluví o třech pilířích Evropské unie ? V čem je zvláštnost a jedinečnost Evropské unie ? Jaké jsou základní ideje a hodnoty Evropské unie ? Existuje evropský model společnosti ? Jaké jsou instituce Evropské unie ? Co je acquis Evropské unie ? Co je právní systém Evropského společenství ? Co je unijní právo ? Co znamená princip nadřazenosti práva Společenství nad právem členských států ? Co znamená princip subsidiarity ? Jaké pravomoci má Evropská unie ?

8 11 12 14 21 22 23 23 23 24

2

Co přineslo rozšíření o deset nových členských států Evropské unii ?

27

2.1 2.2

Jak se naplňují očekávání občanů Evropské unie ? Jaké důsledky má rozšíření Unie pro stabilitu a ekonomický rozvoj v Evropě ?

28 31

3

Co přináší členství v Evropské unii České republice

33

3.1 3.2 3.3 3.4

Přínosy v oblasti mezinárodně politické Přínosy v oblasti hospodářské Upevnění hospodářského a politického systému v České republice Posílení práv českých občanů

34 39 47 49

4

Jaká přechodná období byla dohodnuta mezi ČR a EU ?

51

4.1 4.2

Jaká přechodná období byla dohodnuta pro Českou republiku ? Jaká přechodná období byla dohodnuta pro státy Evropské unie ?

52 52

5

Jaké změny a omezení přináší přistoupení České republiky k Evropské unii ?

57

5.1 5.2

58

5.6

Omezení státní suverenity v některých oblastech ve prospěch sdílené evropské suverenity Česká republika se po vstupu do Evropské unie nestane členem všech struktur, které byly v rámci Evropské unie vytvořeny Omezení volnosti při formulování a provádění politiky státu v některých oblastech Důsledky zesílené konkurence Ukončení platnosti smluv České republiky s třetími zeměmi o oblastech volného obchodu a celních uniích Změna cen některých výrobků a služeb

61 62

6

Co přináší členství v Evropské unii občanům České republiky ?

63

6.1 6.2 6.3

Právo pobývat a usazovat se ve všech členských státech EU Právo hledat si zaměstnání a pracovat ve všech členských státech EU Právo osob samostatně výdělečně činných poskytovat služby ve všech členských státech EU Právo českých občanů pracovat v institucích EU

64 64

5.3 5.4 5.5

6.4

59 60 60

65 66

3

4

6.5 6.6 6.7 6.8 6.9 6.10

Příznivé podmínky pro růst průměrných mezd a platů Posílení práv českého spotřebitele Vyšší ochrana vlastnických práv Posílené postavení zaměstnanců Vyšší úroveň ochrany životního prostředí Vyšší podpora drobného a středního podnikání

67 69 70 71 75 77

7

Otázky kladené v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie 79

7.1 7.2 7.3 7.4 7.5 7.6 7.7 7.8 7.9 7.10 7.11

Jak se projevuje vstup do Evropské unie na životní úrovni občanů ? 80 Vede vstup České republiky do Evropské unie k růstu cen ? 83 Dochází po vstupu do Evropské unie k růstu mezd a platů ? 86 Ovlivňuje vstup do Evropské unie postavení důchodců ? 88 Jak ovlivní vstup do Evropské unie ceny nemovitostí ? 92 Jak ovlivní vstup do Evropské unie ceny půdy ? 93 Zvýší se nájemné ? 94 Jakou hospodářskou pomoc získá Česká republika od Evropské unie ? 97 Rozpočet Evropské unie. Nebude Česká republika čistým plátcem ? 100 Jak je české zemědělství ovlivněno vstupem do Evropské unie ? 108 Za jakých podmínek může Česká republika čerpat prostředky z rozpočtu Evropské unie ? 113

8

Co nás čeká v nadcházejících letech ?

115

8.1 8.2 8.3 8.4 8.5 8.6

116 117 122 123 133

8.7

Kdy vstoupí Česká republika do Schengenského systému a jaké to bude mít důsledky ? Jaká je finanční perspektiva Evropské unie na období 2007 - 2013 ? Jak je schvalován roční rozpočet Evropské unie ? Jak je plněna lisabonská strategie Evropské unie ? Jak je Česká republika zapojena do lisabonské strategie ? Kdy vstoupí Česká republika do Hospodářské a měnové unie a jaké to bude mít důsledky ? Jak se bude vyvíjet Evropská unie ? Kde jsou hranice Evropské unie ?

9

Co obsahuje Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii

141

9.1 9.2 9.3 9.4

Co obsahuje Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii ? Smlouva Akt o podmínkách přistoupení České republiky Přílohy k Aktu

143 143 144 148

10

Smlouva o Ústavě pro Evropu

151

10.1 10.2 10.3 10.4 10.5 10.6 10.7 10.8

Obsah Smlouvy o Ústavě pro Evropu Jednotlivé části Smlouvy o Ústavě pro Evropu Jak byla vypracována Smlouva o Ústavě pro Evropu ? Charakteristika Smlouvy o Ústavě pro Evropu Co přináší Smlouva o Ústavě pro Evropu ? Deset důvodů pro evropskou ústavní smlouvu Jak probíhá ratifikace evropské ústavní smlouvy ? Ratifikace evropské ústavní smlouvy v České republice

152 153 156 158 159 172 173 176

135 137

Závěr

179

Přílohy

181

Ú VO D Dne 16. dubna 2003 došlo k významné události v dějinách Evropy. V Athénách byla slavnostně podepsána Smlouva o přistoupení České republiky a dalších devíti evropských zemí k Evropské unii. Jde o jednu z nejvýznamnějších událostí v historii samostatného českého státu. Významně ovlivní postavení České republiky v Evropě a ve světě i život a osudy českých obyvatel. Česká republika požádala o členství v Evropské unii v lednu 1996. Podpisem smlouvy o přistoupení skončilo dlouhé vyjednávání, které začalo v roce 1998 a bylo ukončeno v prosinci 2002. Smlouva o přistoupení České republiky a dalších devíti evropských zemí k Evropské unii vstoupila v platnost 1. května 2004. Od tohoto dne je Česká republika plnoprávným členským státem Evropské unie. V České republice se ke vstupu do Evropské unie vyslovili občané. Poprvé o mezinárodní smlouvě rozhodovali v referendu, které se konalo 13. a 14. června 2003, a skončilo přesvědčivým vítězstvím stoupenců Evropské unie. Téměř 3,5 milionu oprávněných českých voličů starších 18 let, tj. 77,33 %, se vyslovilo pro vstup do Evropské unie, proti vstupu se vyslovilo nepatrně přes milión hlasujících voličů, tj. 22,67 %. Práva rozhodnout o budoucnosti České republiky i o budoucnosti své využilo 55,21 % oprávněných voličů. Rozhodnutí, které občané České republiky v referendu učininili, má mimořádný význam pro směřování naší země na dlouhá desetiletí. Občané dali jasně najevo, že členství v Evropské unii je jejich záležitostí, a nikoliv záležitostí úzkých politických elit. Odmítli politiku směřující k izolaci České republiky v Evropě. Rozhodli, aby se Česká republika rozvíjela jako plnoprávný členský stát Evropské unie a spoluurčovala vývoj tohoto největšího obchodního bloku a nejdůležitější politické aliance na světě. Rozhodnutí českých občanů bylo vysoce prozíravé. Česká republika a její občané získali nové šance a příležitosti. Čeští občané svým hlasem pro vstup do Evropské unie zavázali své zástupce v parlamentu, v krajských a obecních zastupitelstvech, aby těchto nových možností plně využívali. Období po 1. květnu 2004 ukazuje, že rozhodnutí České republiky začlenit se jako plnoprávný člen do Evropské republiky bylo správné. Přínosy, které členství v Unii přináší, jsou zřejmé. Převažují nad problémy a negativy. Nevyplnily se katastofické scénáře skeptiků, kteří varovali před vstupem do Unie a hlasovali proti přistoupení České republiky k Evropské unii. Česká republika jako členský stát má velkou odpovědnost, neboť se stala členským státem Unie v době, kdy se vede diskuse o jejím dalším směřování a o její budoucnosti. Postoj České republiky buď přispěje k překonání problémů Unie nebo k jejich prohloubení. Diskuse o Evropské unii a její budoucnosti se stala důležitým tématem. Předkládaná publikace má přispět k rozšíření informací o Evropské unii, poskytnout odpovědi na některé často kladené otázky. Snaží se ukázat na přínosy, které jsou s členstvím v Evropské unie spojeny, a též poukázat na problémy, které je nutno řešit. 5

Kapitola 1

Co je Evropská unie ?

1.1

Co je Evropská unie ?

1.2

Proč se mluví o třech pilířích Evropské unie ?

1.3

V čem je zvláštnost a jedinečnost Evropské unie ?

1.4

Jaké jsou základní ideje a hodnoty Evropské unie ? Existuje evropský model společnosti ?

1.5

Jaké jsou instituce Evropské unie ?

1.6

Co je acquis Evropské unie ?

1.7

Co je právní systém Evropského společenství ?

1.8

Co je unijní právo ?

1.9

Co znamená princip nadřazenosti práva Společenství nad právem členských států ?

1.10 Co znamená princip subsidiarity ? 1.11 Jaké pravomoci má Evropská unie ? 7

1.1 Co je Evropská unie ? Evropská unie je společenství evropských států, vytvořené na základě mezinárodní smlouvy, které vytváří nový typ mezinárodní organizace založené na dobrovolně sdílené suverenitě členských států. Cílem Evropské unie je vytvořit mírovou, demokratickou a prosperující sjednocenou Evropu.

Evropská unie, která po rozšíření v roce 2004 sdružuje 25 členských států, představuje jedinečný novátorský projekt, který nemá v dějinách obdoby. Sjednocuje na základě mezinárodních smluv dříve rozdělený kontinent a je základem mírové, stabilní a demokratické Evropy. Sdružuje státy s dlouhou vlastní historií, kulturou a tradicemi, které mají řadu společných rysů, ale zároveň se v mnoha směrech odlišují. Členské státy Evropské unie delegovaly dobrovolně, v souladu s uzavřenými mezinárodními smlouvami, přesně definovanou část své suverenity společným evropským institucím, aby řešily v dohodnutých oblastech otázky společného zájmu a zastupovaly je, jejich občany a Unii jako celek navenek vůči nečlenským zemím a mezinárodním organizacím. Evropská unie vytvořila jednotný trh s téměř půl miliardou spotřebitelů a obrovským potenciálem pro hospodářský růst a hospodářskou prosperitu. Evropská unie je největším světovým ekonomickým seskupením, a největší světovou obchodní mocností. V Evropské unii žije 452 milionů obyvatel, tj. 7,3 % obyvatel světa, podle údajů z roku 2002 se rozšířená Evropská unie podílela 28 % na světovém hrubém domácím produktu, 18 % na světovém obchodu zbožím, více než 25 % na světovém obchodu službami. Pokud se zahrne do tohoto ukazatele vnitrounijní obchod, podílí se EU více než 40 % na světovém obchodu zbožím. Podílí se více než 20 % na světových přímých investicích. Je hlavním hospodářským partnerem pro většinu zemí světa. Udržuje diplomatické styky s více než 130 státy a má svá zastoupení ve více než 100 státech. Evropská unie je výsledkem integračního procesu, který v Evropě probíhá po druhé světové válce. Vychází z myšlenek na nové evropské uspořádání, jehož cílem je vyloučit válku mezi evropskými zeměmi a nahradit konflikty mírovou spoluprací. Tento projekt nabyl konkrétní podoby v roce 1951, kdy zástupci šesti západoevropských států − Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Nizozemska a Spolkové republiky Německo − podepsali v Paříži smlouvu o vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli na padesát let, a o šest let později − v roce 1957 v Římě − smlouvy o vytvoření Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii na dobu neurčitou. Šest západoevropských států se v padesátých letech rozhodlo sdružit své hospodářské zdroje a vytvořit systém společného rozhodování o hospodářských otázkách. Tři společenství, která byla k tomuto účelu vytvořena, se stala základem současné Evropské unie. Evropské společenství uhlí a oceli bylo založeno s cílem vytvořit společný trh pro dvě nejvýznamnější průmyslová odvětví − uhlí a ocel, přispívat k ekonomickému rozvoji, racionalizaci výroby, růstu zaměstnanosti a životní úrovně obyvatel členských států. Dalším cílem bylo 8

postavit pod mezinárodní kontrolu průmyslová odvětví, která měla rozhodující význam pro válečné hospodářství. Evropské hospodářské společenství, které je nejvýznamnější společenstvím ze všech tří , vytvořilo právní a institucionální základ pro celní unii, jednotný evropský trh a Hospodářskou a měnovou unii. V roce 1992 byl jeho název změněn na Evropské společenství. Evropské společenství pro atomovou energii, tzv. Euratom (1957) bylo vytvořeno s cílem koordinovat výzkumné programy členských států určené k mírovému využití atomové energie.

1

Rozšiřování Evropské unie Počet členských států zapojených do evropské integrace se postupně zvyšoval se šesti států na dnešních dvacet pět. Od vytvoření Evropských společenství v letech 1951 a 1957 šesti zeměmi − Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Nizozemskem a Spolkovou republikou Německo − došlo k pěti rozšířením. V roce 1973 se členy ES staly Velká Británie, Dánsko, Irsko a Portugalsko, v roce 1981 Řecko, v roce 1986 Španělsko a Portugalsko. Sjednocením Německa se začlenila v roce 1990 do ES bývalá NDR. V roce 1995 se staly členy EU Rakousko, Švédsko a Finsko. Dne 16. dubna 2003 podepsali nejvyšší představitelé patnácti členských států Evropské unie a osmi států střední a východní Evropy − České republiky, Estonska, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Polska, Slovenska a Slovinska − a dvou středomořských států − Kypru a Malty − v Athénách smlouvu, podle níž došlo k pátému a zatím největšímu rozšíření Evropské unie. Smlouva o přistoupení deseti nových členských států k Unii vstoupila v platnost dne 1. května 2004. Dne 25. dubna 2005 byla v Lucemburku podepsána smlouva o přistoupení Bulharska a Rumunska k Evropské unii. Předpokládá, že obě země se stanou plnoprávnými členy Evropské unie 1. ledna 2007. V první polovině roku 2006 Evropská komise předloží zprávu o plnění úkolů spojených se vstupem do EU ze strany Bulharska a Rumunska, a může doporučit odložení vstupu do Unie o jeden rok, tj. od 1. ledna 2008, pokud obě země nebudou splňovat požadavky spojené s členstvím v Unii. Poslední rozšíření Evropské unie má velký význam pro vývoj v Evropě. Překonává umělé rozdělení Evropy, k němuž došlo za studené války, přispívá k zdárnému ukončení ekonomické a politické transformace ve střední a východní Evropě po rozpadu komunistického systému po roce 1989. Posiluje stabilitu Evropy při vynaložení minimálních nákladů. (Náklady na rozšíření Unie v letech 2000-2006 představují pouze jednu tisícinu hrubého domácího produktu EU-15.) Rozšířením Evropské unie došlo k vytvoření největšího jednotného trhu na světě, k vytvoření podmínek pro podnícení investiční aktivity a vytvoření nových pracovních příležitostí ve všech členských státech Unie. Zvýšila se úloha Evropské unie ve světě. 1.2 Proč se mluví o třech pilířích Evropské unie ? Tři pilíře Evropské unie byly vytvořeny Smlouvou o Evropské unii, která byla podepsána v holandském Maastrichtu dne 7.února 1992, a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Smlouva o Evropské unii má v historii evropské integrace zvláštní místo. Vytvořila novou strukturu − Evropskou unii, která rozšířila do té doby převažující ekonomické vztahy mezi členskými státy o oblast zahraniční, bezpečnostní a vnitřní politiky. 9

Evropská unie zahrnuje tři oblasti, tzv. pilíře, a to první pilíř tvořený Evropskými společenstvími (Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství, které bylo přejmenováno na Evropské společenství, a Evropské společenství pro atomovou energii), druhý pilíř se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou a třetí pilíř pokrývající spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí.

Smlouva o Evropské unii zavedla dále institut evropského občanství a posílila pravomoci Evropského parlamentu. Doplňky Smlouvy zakládající Evropské společenství vytvořily právní rámec pro hospodářskou a měnovou unii se společnou měnou euro, a posílily sociální dimenzi Společenství. Evropská unie kombinuje prvky nové mezinárodní organizace s nadstátními institucemi s prvky tradiční mezinárodní organizace. To se projevuje odlišným způsobem rozhodování v jednotlivých pilířích Unie. V prvním pilíři Evropské unie se rozhodnutí přijímají tzv. komunitární metodou, na němž se podílejí Evropská komise, Rada a Evropský parlament. Rada rozhoduje o většině otázek tzv. kvalifikovanou většinou (viz odstavec o Radě). V rámci prvního pilíře byla vytvořena institucionální struktura, která má rysy nadstátní organizace. Orgány Evropských společenství získaly od členských států pravomoc vydávat právní akty, které jsou závazné pro všechny fyzické a právnické osoby na území všech členských států. V rámci prvního pilíře se realizují politiky Evropského společenství − společná zemědělská politika, společná obchodní politika, dopravní politika, ochrana hospodářské soutěže, strukturální politika, sociální politika, výzkum a vývoj, průmyslová politika, ochrana životního prostředí, ochrana spotřebitele, vzdělávání a kultura a další. Od roku 2003 je do prvního pilíře zahrnuta z třetího pilíře též vízová, azylová a migrační politika a další politiky vztahující se k volnému pohybu osob a kontrola vnějších hranic Evropské unie. Ve druhém pilíři Evropské unie, který zahrnuje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, se rozhodnutí přijímají v Radě na zásadě jednomyslnosti. V praxi to znamená, že každý členský stát má právo veta. Ve třetím pilíři Evropské unie, který v současné době zahrnuje policejní a soudní spolupráci v trestních věcech, se rozhodnutí přijímají v Radě na zásadě jednomyslnosti. Pokud se Rada dohodne, může přeřadit některé otázky z třetího do prvního pilíře (jde o tzv. Community bridge − můstek Společenství). Evropská unie je v současné době založena na třech základních smlouvách: Smlouvě o vytvoření Evropského hospodářské společenství (1957), Smlouvě o vytvoření Evropského společenství pro atomovou energii (1957) a Smlouvě o vytvoření Evropské unie (1992) 1. Tyto smlouvy byly mnohokrát doplňovány a upravovány a představují rozsáhlý, složitý a má1

10

Pozn.: V roce 2002 skončila platnost Smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli. Sektory uhlí a oceli byly začleněny pod režim vytvořený Smlouvou o Evropském společenství.

lo přehledný soubor dokumentů. Představitelé Evropské unie se je proto rozhodli nahradit kratším, stručnějším a přehlednějším dokumentem − Smlouvou o ústavě pro Evropu, která jasně stanoví smysl a cíle Evropské unie, jakožto unie států a občanů, úlohu jednotlivých unijních institucí a úlohu a obsah jednotlivých politik Unie. Návrh Smlouvy o ústavě pro Evropu vypracoval Konvent o budoucnosti Evropy po více než jednoročním jednání a v červnu 2003 jej předložil Evropské radě. O rok později, v červnu 2004 byla Smlouva o ústavě pro Evropu schválena Evropskou radou na závěr jednání mezivládní konference a v říjnu 2004 v Římě podepsána nejvyššími představiteli 25 členských států Unie. Vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými státy Unie. Jakmile Smlouva o ústavě pro Evropu vstoupí v platnost, bude zrušena Smlouva o vytvoření Evropského hospodářské společenství (1957) a Smlouva o vytvoření Evropské unie (1992) včetně všech doplňujících dokumentů a nahrazena jednotným textem. Nebude zrušena Smlouva o vytvoření Evropského společenství pro atomovou energii (1957) − (tzv. Euratom), která zůstane nadále v platnosti.

1

1.3 V čem je zvláštnost a jedinečnost Evropské unie ? Evropská unie je jedinečné společenství evropských států založené na myšlence jednoty v rozdílnosti. Je konkrétním naplněním ideje unie členských států a občanů. Sdružuje velké a malé státy, které se rozhodly úzce spolupracovat v oblasti hospodářské i politické a v dohodnutých oblastech dobrovolně sdílet svou suverenitu v zájmu společného postupu. Sdružuje státy s dlouhou vlastní historií, kulturou a tradicemi, které mají řadu společných rysů, ale zároveň se v mnoha směrech odlišují

Cílem evropského sjednocování (integrace) je postupně odstraňovat přehrady mezi evropskými státy, vytvořit z Evropy kontinent míru a spolupráce a vyloučit válku jako prostředek řešení sporů. Hospodářským cílem je vytvořit jednotný vnitřní trh a měnovou unii se společnou měnou euro a zajistit hospodářskou prosperitu a růst životní úrovně obyvatel všech členských zemí, politickým cílem je prohlubovat a rozšiřovat spolupráci v oblasti zahraniční, bezpečnostní, obranné a vnitřní politiky. Evropský sjednocovací proces se rozvíjel postupně a byl provázen řadou obtíží. Je kompromisem mezi dvěma odlišnými přístupy k sjednocování Evropy. První přístup usiluje o hlubší integraci, o postupné a stále větší sdílení suverenity členských zemí v rámci nadstátních institucí vytvořených na základě mezinárodní smlouvy. Cílem je vytvořit jednotný vnitřní trh a hospodářskou a měnovou unie v oblasti ekonomické a politickou unii v oblasti zahraniční, bezpečnostní i vnitřní politiky. Druhý přístup klade v oblasti politické důraz na mezivládní spolupráci při zachování co největší míry suverenity členských zemí a v oblasti ekonomické dává přednost volnější spolupráci formou volného obchodu. Evropské sjednocování prochází střídavě fázemi rozvoje a útlumu. Rychlost, intenzita a konkrétní podoba sjednocování závisí na mnoha činitelích. Patří mezi ně zejména politika 11

jednotlivých, zejména velkých členských států, dále vývoj hospodářského cyklu, a změny v mezinárodní prostředí. V období ekonomického poklesu zpravidla dochází k útlumu integrační aktivity. Integrační proces vnesl do politického vývoje v Evropě zásadní změny. Došlo k usmíření a těsné spolupráci Francie a Německa, které v minulosti soupeřily o vliv v Evropě, vytvářely nepřátelské aliance, což vedlo ke dvěma ničivým světovým válkám. Většina politických představitelů Německa i jeho partnerů v Evropě spatřuje ve sjednocené Evropě nejvhodnější rámec pro mírové zakotvení silného německého státu. Do integračního procesu se zapojily jak velké, tak i střední a malé státy. Je nutno zvlášť připomenout, že střední a malé evropské státy tím získaly prostor pro prosazování svých zájmů, který v minulosti nikdy neměly. Jejich vliv v evropské politice významně vzrostl. Evropská integrace vytvořila nový rámec pro prosazování zájmů států, které se do ní zapojily. Dřívější mocenské soupeření a válečné konflikty byly nahrazeny stálým vyjednáváním a hledáním společně přijatelných řešení. Všechny státy zapojené do integračního procesu zjišťují, že nové poměry v Evropě jim přinášejí velké výhody. Dosud žádný členský stát se nerozhodl z Evropské unie vystoupit. Sjednocená Evropa se úspěšně rozvíjí a má předpoklady účinně čelit výzvám globalizace a ovlivňovat světový vývoj. Evropa se zásluhou integračních procesů nachází v nové mírové éře svého rozvoje. Evropská unie není tradiční mezinárodní organizací, jakou je např. Organizace spojených národů, kde se sdružují suverénní státy a kde platí při rozhodování zásada jednomyslnosti. Je mezinárodní organizací sui generis, odpovídající potřebám evropských států, které se v ní sdružily. Členské státy Evropské unie delegují dobrovolně, v souladu s uzavřenými mezinárodními smlouvami, přesně definovanou část své suverenity společným evropským institucím s cílem, aby řešily v dohodnutých oblastech otázky společného zájmu a zastupovaly je, jejich občany a Unii jako celek navenek vůči nečlenským zemím a mezinárodním organizacím. Evropská unie je originální a úspěšný experiment při vytváření politických institucí nového typu. Sehrála významnou roli v ekonomickém vývoji členských států, napomáhá k vyrovnávání jejich ekonomické úrovně. Jako příklad lze uvést, že pomohla Irsku − jedné z nejchudších zemí v Evropě − aby se v krátké době zařadilo mezi země nejbohatší. Sehrála významnou roli při vytváření demokratického systému v Portugalsku, Španělsku a Řecku, kde byly před vstupem do EU diktátorské režimy. Sjednotila Evropu po studené válce. Významně přispívá k upevnění demokratického systému v nových členských státech, které byly před rokem 1989 součástí sovětského bloku. Významně ovlivňuje vývoj v nečlenských evropských zemích, a to nikoliv vojenskými, ale politickými a hospodářskými prostředky. 1.4 Jaké jsou základní ideje a hodnoty Evropské unie ? Existuje evropský model společnosti ? Evropská unie je založena na idejích a hodnotách evropské civilizace, k nimž patří zajištění míru a bezpečnosti, úcta k lidské důstojnosti, rovnost občanů, dodržování lidských práv včetně práv příslušníků menšin, svoboda, demokracie, pluralismus, rovnost, tolerance, soudržnost, nepřípustnost diskriminace, sociální jistoty, solidarita, respektování národní identity 12

a vláda zákona. Tyto základní ideje a hodnoty byly zahrnuty do smluv o Evropských společenstvích uzavřených v letech 1951 a 1957 a v rozšířené podobě do Smlouvy o Evropské unii z roku 1992. Jsou zahrnuty do Smlouvy o ústavě pro Evropu. Evropská unie je vlivným činitelem ve světě, což jí umožňuje prosazovat evropskou vizi organizace společnosti a evropské hodnoty v mezinárodním společenství. Evropský model společnosti má v mezinárodním společenství zvláštní místo. Na rozdíl od amerického modelu klade důraz na sounáležitost, udržitelný rozvoj, kvalitu života, vzájemnou závislost, solidaritu, uchovávání kulturní identity. V přístupu k řešení mezinárodních konfliktů kladou Evropané důraz na diplomacii, preventivní opatření, ekonomickou podporu a pomoc. Prosperitu Evropy spojují s prosperitou celé planety. Evropský hospodářský a sociální model (i přes odlišnosti v jednotlivých zemích) má charakteristiky, které jej odlišují od amerického a asijského modelu. Patří mezi ně: a) Obsah a zaměření hospodářské a sociální politiky jednotlivých členských států Unie, které vycházejí z principů solidarity a soudržnosti, rovných příležitostí, boje proti všem formám diskriminace, kladou důraz na ochranu zdraví a zajištění bezpečnosti při práci, všeobecný přístup ke vzdělání a zdravotní péči, kvalitu života, udržitelný rozvoj a rozvinutou občanskou společnost. Tyto zásady určují evropský model sociálně tržního hospodářství. Jsou zakotveny ve smlouvách o Evropské unii, v činnosti a legislativě Evropské unie, v Evropské konvenci lidských práv a v Listině základních práv Evropské unie. b) Značná role státu při organizaci společnosti. Veřejný sektor hraje v Evropě významnou úlohu. Stát se významně podílí na zajišťování vysoké kvality služeb veřejného zájmu. Členské státy Unie věnují v průměru 27 % HDP na sociální účely, zatímco Spojené státy pouze 15 % a Japonsko 17 %. c) „Evropská dimenze“ sociálně tržního modelu na úrovni Evropské unie. Jde o ekonomickou stabilitu zajišťovanou na makroekonomické úrovni, dynamismus evropského vnitřního trhu, hospodářskou a sociální soudržnost podporovanou strukturálními fondy a fondem soudržnosti d) Sociální dialog a partnerství mezi vládou, zaměstnavateli a odbory, který má jak národní, tak evropský rozměr. Evropská unie vytvořila fungující ekonomický, politický a sociální model přitažlivý pro řadu neevropských zemí. Výzvou pro Evropskou unii v nadcházejících letech je účinné využití obrovských přírodních a lidských zdrojů a vybudování silné evropské ekonomiky, která obstojí v mezinárodní soutěži v éře globalizace a zachová tradiční princip sociální a ekonomické spravedlnosti pro všechny občany.

1

13

1.5 Jaké jsou instituce Evropské unie ?

Pro činnost Evropské unie mají rozhodující význam tři instituce: Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament, které tvoří tzv. institucionální trojúhelník. Tento „institucionální trojúhelník“ je doplněn Evropským soudním dvorem a Evropským účetním dvorem a pěti dalšími institucemi − Hospodářským a sociálním výborem, Výborem regionů, Evropskou centrální bankou, Evropskou investiční bankou a Evropským ombudsmanem.

Evropská unie je řízena institucemi, z nichž každá hraje přesně stanovenou roli definovanou smlouvami mezi členskými státy. Složení institucí Evropské unie je závislé na počtu členských států. Zvláštní místo mezi evropskými institucemi má Evropská rada, která je nejdůležitějším politickým orgánem Evropské unie. Je složena z hlav států a vlád členských států EU a předsedy Evropské komise. Stanovuje priority dalšího vývoje Evropské unie, dává impulsy a politické směrnice k dalšímu vývoji a řeší sporné otázky, které se nepodařilo vyřešit na úrovni Rady ministrů. Zasedání Evropské rady se konají nejméně dvakrát ročně. Do tzv. institucionálního trojúhelníku Evropské unie patří Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament. Rada Evropské unie je hlavním rozhodovacím orgánem Evropské unie.Má výkonné a legislativní funkce a pravomoci. Rada je složena ze zástupců vlád (ministrů) 25 členských států. Schází se pravidelně v různém složení podle charakteru agendy, kterou projednává (např.zahraniční otázky, finance, telekomunikace, školství, zemědělství apod.). Jednání Rady se účastní též členové Evropské komise podle projednávané agendy. Ve většině případů Rada přijímá rozhodnutí na návrh Evropské komise. Rozhodnutí Rady připravuje odborné zázemí (kolem 250 pracovních skupin a výborů, složené z odborníků členských států), které řeší technické otázky a závěry předává k projednání Výboru stálých zástupců, složeného z velvyslanců členských států (Coreper). Výbor je posuzuje z technicko-politického hlediska než je předloží k projednání Radě. Předsednictví Rady vykonává šest měsíců podle stanoveného plánu jeden z členských států Evropské unie. Ministři zahraničí členských zemí Unie na svém zasedání v prosinci 2005 stanovili plán předsednictví na období 2006 − 2018. Z nových členských zemí se jako první ujme předsednictví Unie v roce 2008 Slovinsko. Česká republika bude Evropské unii předsedat od ledna do června 2009.

14

Předsednictví EU v letech 2006 − 2018: Rakousko

leden − červen 2006

Finsko

červenec − prosinec 2006

Německo


Portugalsko


Slovinsko


Francie


ČR


Švédsko


Španělsko


Belgie


Maďarsko


Polsko


Dánsko


Kypr


Irsko


Litva


Řecko


Itálie


Lotyško


Lucembursko


Nizozemsko


Slovensko


Malta


VB


Estonsko


1

Rada Evropské unie: 1) je legislativním orgánem Evropské unie, v řadě otázek vykonává tuto pravomoc v součinnosti s Evropským parlamentem; 2) koordinuje hospodářskou politiku členských států; 3) uzavírá jménem Evropské unie mezinárodní smlouvy s jedním nebo s více státy a s mezinárodními organizacemi; 4) sdílí s Evropským parlamentem rozpočtové pravomoci; 5) přijímá rozhodnutí nezbytná pro formulování a provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky podle směrnic přijatých Evropskou radou; 6) koordinuje činnost členských států a přijímá opatření v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. 15

Rada rozhoduje o většině otázek legislativního charakteru spadajících do prvního pilíře Evropské unie (zemědělství, rybolov, vnitřní trh, životní prostředí, doprava) hlasováním kvalifikovanou většinou, jednomyslně rozhoduje o některých otázkách (daňová problematika, průmysl, kultura, regionální a sociální fondy, rámcový program rozvoje vědy a techniky) a o otázkách spadajících do druhého a třetího pilíře − tj. o otázkách zahraniční, bezpečnostní a vnitřní politiky. Každý členský stát má v Radě počet hlasů, který v zásadě odpovídá počtu jeho obyvatel. Malé a střední státy jsou však zvýhodněny na úkor států velkých. Při rozhodování kvalifikovanou většinou mají jednotlivé státy v Radě tento počet hlasů: Francie, Německo, Itálie a Spojené království

29

Polsko a Španělsko

27

Nizozemsko

13

Belgie, Česká republika, Maďarsko, Portugalsko a Řecko

12

Rakousko a Švédsko

10

Dánsko, Finsko, Irsko, Litva a Slovensko

7

Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Lucembursko a Slovinsko

4

Malta

3

Při rozhodování kvalifikovanou většinou se postupuje podle Smlouvy z Nice a uplatňuje se zásada tzv. dvojí většiny, což znamená, že se vyžaduje, aby se pro návrh vyslovila většina obyvatel a většina států Unie. Návrh je přijat, získá-li aspoň 232 hlasů z celkového počtu 321 a vysloví se pro něj též většina členských států, v některých případech dvě třetiny. Přitom kterýkoliv členský stát může požádat Radu, aby prověřila, zda státy, které hlasovaly pro návrh, představují aspoň 62 % obyvatel Unie. Evropská komise je výkonnou institucí, jejímž úkolem je vyjadřovat a prosazovat zájmy Evropské unie jako celku. Je nezávislá na vládách členských států. Má 25 členů, každý členský stát do ní deleguje jednoho svého zástupce. Členové Komise jsou jmenováni na období pěti let, jsou nezávislí na svých vládách a jsou povinni jednat pouze v zájmu a ve prospěch Evropské unie. Každý člen Komise odpovídá za vymezenou oblast činnosti. Předseda Komise má značné pravomoci, je jmenován Evropskou radou po předchozím schválení Evropským parlamentem. Ostatní členové Komise jsou jmenováni Radou po konzultaci s předsedou Komise a předchozím souhlasu Evropského parlamentu. Komisi pomáhá plnit její úkoly 24.000 úředníků, většina z nich pracuje v Bruselu. Současná Komise se po schválení Evropským parlamentem ujala funkce 22. listopadu 2004. Předsedou Komise je José Manuel Barroso (občan Portugalské republiky). Členem Komise je občan České republiky Vladimír Špidla, který zastává post komisaře pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti. Evropská komise je hybnou silou v institucionálním systému Evropské unie. Plní tyto hlavní úkoly: 16

1) má výsadní právo na zákonodárnou iniciativu, předkládá legislativní návrhy (nařízení, směrnic a rozhodnutí) Radě a Evropskému parlamentu; 2) je výkonným orgánem Evropské unie, odpovídá za plnění evropské legislativy (nařízení, směrnic a rozhodnutí), za plnění rozpočtu a programů schválených Radou a Evropským parlamentem, a za řízení a realizaci jednotlivých politik Evropské unie. 3) vystupuje jako strážce smluv, a spolu s Evropským soudním dvorem zajišťuje, aby členské státy správně uplatňovaly legislativu Evropské unie, 4) zastupuje Evropskou unii vůči členským státům, třetím zemím a mezinárodním organizacím, vystupuje jménem Evropské unie v mezinárodních vztazích v přesně stanovených oblastech a dojednává mezinárodní smlouvy, a to hlavně v oblasti obchodu a hospodářské spolupráce. Evropský parlament je volenou institucí. Poslanci jsou voleni v jednotlivých členských státech přímo na pětileté období. Zastoupení v Evropském parlamentu se řídí počtem obyvatel jednotlivých členských států, přičemž zastoupení malých a středních států je zvýhodněno oproti státům velkým. Evropský parlament plní legislativní, rozpočtové a politické funkce. Evropský parlament zvolený v červnu 2004 má 732 členů, téměř třetina z nich (222) jsou ženy. Hlavní jednáni Evropského parlamentu se konají ve Štrasburku, některá jednání v Bruselu. Jako všechny ostatní instituce Unie jedná Evropský parlament ve 20 oficiálních jazycích. V Evropském parlamentu jsou zastoupeny všechny hlavní politické strany, které existují v členských státech. Jsou organizovány v celoevropských politických skupinách. Členové Evropského parlamentu nezasedají podle členských států, ale podle politických skupin, k nimž náležejí. Nejpočetnější politickou skupinou je Evropská lidová strana, následována socialisty, liberály a Zelenými. V Evropském parlamentu jsou zastoupeny všechny názorové směry a politické strany − od stoupenců integrace až po otevřené euroskeptiky. Evropský parlament vystupuje jako strážce evropských zájmů a ochránce práv občanů Evropské unie. Občané mají právo se na něj obracet individuálně nebo kolektivně formou petic a žádat nápravu křivd v záležitostech, které spadají do sféry působnosti Evropské unie. Evropský parlament má tři hlavní funkce: 1) Sdílí s Radou legislativní pravomoci, tj. podílí se na vydávání evropských zákonů (nařízení, směrnic a rozhodnutí); 2) Sdílí s Radou rozpočtové pravomoci a schvaluje konečné rozpočtové výdaje Evropské unie; 3) Uskutečňuje demokratický dohled nad Evropskou komisí, schvaluje jmenování předsedy a členů Komise, může Evropské komisi vyjádřit nedůvěru. Vykonává politický dohled nad všemi institucemi Evropské unie. V rámci Evropského parlamentu pracují parlamentní výbory. Členové každého výboru jsou voleni na začátku a v polovině volebního období podle svého politického zařazení a podle své odbornosti. V současné době existuje sedmnáct specializovaných stálých výborů. Pokud Parlament uzná za vhodné, může také zřídit podvýbory, dočasné výbory a vyšetřovací výbory. Na základě dohody mezi politickými skupinami, z kterých se Parlament skládá, je

1

17

ke každému legislativnímu návrhu jmenován zpravodaj. O zprávě předložené zpravodajem výbor diskutuje, upravuje ji a nakonec o ní hlasuje. Poté je zpráva předložena plenárnímu zasedání Parlamentu, který o ní jedná a posléze hlasuje. Poradními orgány Evropské unie jsou Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů Hospodářský a sociální výbor je poradní orgán Rady, Evropské komise a Evropského parlamentu. Vyjadřuje názory organizované občanské společnosti na ekonomické a sociální otázky. Povinně se vyjadřuje k navrhovaným rozhodnutím, která se týkají zaměstnanosti, sociálních otázek, odborné výchovy apod. Výbor má 317 členů rozdělených do tří skupin − zaměstnavatelé, zaměstnanci a zástupci různých zájmových skupin (zemědělci, výrobci, spotřebitelé, vědci a učitelé, družstva, hnutí na ochranu životního prostředí). Početní zastoupení ve Výboru závisí na počtu obyvatel jednotlivých členských států. Členové Výboru jsou jmenováni jednomyslným rozhodnutím Rady na čtyřleté období. Výbor regionů je poradní orgán Rady, Evropské komise a Evropského parlamentu v oblastech, které se týkají místních a regionálních zájmů, jako jsou např. vzdělání, mládež, kultura, zdraví, sociální a hospodářská soudržnost. Výbor regionů má 317 členů, početní zastoupení ve Výboru závisí na počtu obyvatel jednotlivých členských států. Členy výboru jsou volení představitelé obecních a regionálních orgánů (hejtmani, primátoři měst nebo předsedové městských a okresních rad). Členy výboru jmenuje Rada EU na doporučení členských států na čtyřleté období. Mezi další instituce Evropské unie patří Evropský soudní dvůr, Evropský účetní dvůr, Evropská centrální banka, Evropská investiční banka a Evropský ombudsman. Evropský soudní dvůr (běžně označovaný jako Soud) je složen z 25 soudců. Složení Evropského soudního dvora zajišťuje, že jsou v něm zastoupeny právní systémy všech členských států. Evropský soudní dvůr je nezávislou institucí. Zajišťuje jednotný výklad a aplikaci práva Společenství ve všech členských státech Evropské unie. Má právo řešit právní spory mezi členskými státy, institucemi Evropské unie, firmami a jednotlivci. Evropský soud dohlíží na to, zda jsou přijaté právní akty Společenství a vlád členských zemí v souladu se smlouvami, vyjadřuje se na žádost soudů členských zemí ke znění a platnosti ustanovení obsažených v komunitárním právu. Evropský soudní dvůr se skládá ze Soudního dvora a ze Soudu prvního stupně. Soud prvního stupně odpovídá za projednání sporů mezi evropskými institucemi a sporů vznikajících v rámci pravidel hospodářské soutěže Společenství.Proti rozhodnutí Soudu prvního stupně se lze odvolat k Evropskému soudnímu dvoru. Evropskému soudnímu dvoru pomáhá osm generálních advokátů. Jejich úkolem je předkládat zdůvodněné názory na případy, které jsou Soudu předloženy k projednání. Musí tak činit veřejně a nestranně. Soudní dvůr zasedá v plném složení pouze výjimečně. Většina práce Soudu se odehrává buď ve „velkém senátu“, který je složen ze třinácti soudců, nebo v malých senátech, jejichž práci zajišťují tři až pět soudců. Důvodem pro toto rozdělení je snaha zvládnout velký počet případů, které Soud řeší. 18

Soud prvního stupně na rozdíl od Soudního dvora nemá pevně stanovený počet soudců. V současné době má 25 členů, Rada EU však může stanovit jiný počet. Obdobně jako Soudní dvůr vykonává i Soud prvního stupně svou práci v menších senátech po třech až pěti soudcích. Soudci i generální advokáti jsou jmenováni na základě shody vlád členských zemí na šest let. V čele Soudu stojí předseda, kterého si soudci vybírají ze svého středu a který zastává tuto funkci tři roky. Sídlo Evropského soudního dvora je v Lucemburku. Evropský účetní dvůr má 25 členů, kteří jsou jmenováni členskými státy na šest let. Evropský účetní dvůr zastupuje zájmy daňových poplatníků, kontroluje, zda Evropská unie získává a vynakládá prostředky rozpočtu podle platných pravidel a předpisů a na účely, pro které byly určeny. Zjištění o hospodaření s financemi Společenství uveřejňuje Evropský účetní dvůr ve výročních zprávách. Sídlo Evropského účetního dvora je v Lucemburku.

1

Evropská centrální banka Vytvoření Hospodářské a měnové unie a zavedení společné evropské měny euro vedlo k vytvoření nových institucí, mezi nimiž hraje důležitou úlohu Evropská centrální banka (ECB). Evropská centrální banka byla založena 30. března 1998. Má právní subjektivitu. Dne 1. ledna 1999 převzala zodpovědnost za zavádění a prosazování jednotné evropské měnové politiky. Evropská centrální banka je zcela nezávislá. Evropské instituce a členské státy Evropské unie musí tuto zásadu respektovat a nesmí Evropskou centrální banku a centrální banky členských států ovlivňovat. Evropská centrální banka a centrální banky 12 států, které přijaly společnou měnu euro, vytvořily strukturu, která je známa pod názvem „eurosystém“ nebo „eurozóna“. Jedním z důležitých úkolů Evropské centrální banky je udržovat stabilitu cen (jedná se vlastně o kontrolu inflace), na níž závisí kupní síla euro. Cenová stabilita je definována jako meziroční růst spotřebitelských cen menší než 2 %. Evropská centrální banka dále odpovídá za: a) stanovení a dodržování měnové politiky „eurosystému“; b) provádění operací v cizích měnách, udržování a řízení oficiálních měnových rezerv států zapojených do „eurosystému“; c) vydávání bankovek v „eurosystému“; d) stanovení úrokové sazby; e) zajišťování bezporuchového fungování platebních systémů. Evropská centrální banka odpovídá též za shromažďování potřebných statistických informací a sledování vývoje v bankovním a finančním sektoru. Evropská centrální banka úzce spolupracuje s centrálními bankami států zapojených do „eurosystému“ při přípravě a realizaci rozhodnutí řídících orgánů ECB, a to Rady guvernérů, Výkonného výboru a Generální rady. 19

Rada guvernérů je tvořena členy výkonného výboru a guvernéry centrálních bank států účastnících se měnové unie. Výkonný výbor je složen z předsedy, místopředsedy a čtyř dalších členů, kteří jsou jmenováni z řad osobností s uznávaným postavením a profesionálními zkušenostmi v měnových nebo bankovních záležitostech. Generální rada je složena z předsedy, místopředsedy a guvernérů centrálních bank 25 států Evropské unie, tj. i těch členských států, které nejsou zapojeny do „eurosystému“. Prezident Evropské centrální banky a dalších pět členů Výkonného výboru jsou jmenováni členskými státy na dobu osmi let. Presidentem ECB je Jean-Claude Trichet. Sídlem Evropské centrální banky je Frankfurt nad Mohanem. Evropský systém centrálních bank Evropský systém centrálních bank (ESCB) je složen z Evropské centrální banky (ECB) a centrálních bank 25 členských států EU. Na rozdíl od ECB a národních centrálních bank nemá ESCB právní subjektivitu. Úkolem ESCB je definovat a uskutečňovat měnovou politiku Společenství; provádět devizové operace; spravovat oficiální rezervy cizích měn členských států, a podporovat hladký chod platebních systémů. ESCB navíc přispívá k dozoru nad úvěrovými institucemi, dbá na stabilitu finančního systému, a plní poradní úlohu vůči orgánům Společenství a jednotlivých členských států v oblastech komunitární a národní legislativy. Zvláštní status v Evropském systému centrálních bank mají centrální banky členských států, které se neúčastní Hospodářské a měnové unie, tj. centrální banky Dánska, Švédska, Spojeného království a deseti nových členských států Unie. Tyto centrální banky mohou provádět vlastní národní měnové politiky. Z tohoto důvodu se nepodílejí na rozhodování o jednotné měnové politice „eurosystému“, ani na uskutečňování přijatých rozhodnutí. Evropská investiční banka Evropská investiční banka (EIB) je neziskovou finanční institucí Evropské unie. Byla zřízena v roce 1958. Sídlí v Lucemburku. Je největší mezinárodní úvěrovou institucí na světě. Akcionáři EIB jsou členské státy Evropské unie, jejich podíl na kapitálu EIB závisí na jejich ekonomické váze v Evropské unii. Kapitál pro svou činnost získává EIB na mezinárodních finančních trzích za výhodných podmínek, neboť je považována za nejspolehlivější finanční instituci na světě. EIB není bankou, do které občané ukládají své úspory. EIB poskytuje dlouhodobé i střednědobé investiční úvěry k podpoře vyváženého hospodářského rozvoje a plnění cílů Evropské unie, financuje infrastrukturní projekty jako železniční a silniční koridory, letiště a projekty k zlepšení přírodního prostředí. Poskytuje úvěr na investice malých a středních podniků. Půjčky jsou podmíněny rozhodujícími prioritami Evropské unie a poptávkou ekonomických subjektů. Každý investiční projekt EIB před poskytnutím úvěru přísně vyhodnocuje. 20

Roční objem půjček určený k financováním veřejných a soukromých střednědobých a dlouhodobých investic dosahuje 26 miliard euro. EIB se soustřeďuje převážně (z 90 %) na Evropskou unii, pomáhá však též kandidátským a nečlenským zemím. Úvěrů EIB využívá též Česká republika, např. k financování výstavby dálnic, železničních koridorů, výstavby nového univerzitního komplexu Masarykovy university v Brně. Evropská investiční banka sídlí v Lucemburku.

1

Evropský ombudsman Evropský ombudsman je jmenován Evropským parlamentem na pětileté období. Je zmocněn přijímat stížnosti od kteréhokoliv občana Evropské unie nebo od kterékoli právnické osoby sídlící v členském státě na špatné řízení či nesprávné rozhodnutí institucí či orgánů Společenství (s výjimkou činnosti Evropského soudního dvora). Při vyřizování stížností se ombudsman obrací přímo na dotčenou instituci, vede vyšetřování, hledá řešení vedoucí k odstranění problému, v nezbytných případech předkládá doporučení, na které je daná instituce povinna odpovědět podrobnou zprávou nejpozději do tří měsíců. 1.6 Co acquis Evropské unie ? Acquis (výslovnost aki) Evropské unie − někdy označované též jako „evropské právo“ − zahrnuje veškerou platnou legislativu, která byla v Evropské unii přijata. Zahrnuje právo Evropského společenství − prvního pilíře Evropské unie − a též všechny právní akty přijaté v rámci druhého a třetího pilíře.

Acquis Evropské unie (evropské právo) je soubor aktů vytvářený v průběhu evropského integračního procesu a související se vznikem a fungováním Evropské unie. Tvoří je: – Smlouvy o Evropských společenstvích, protokoly, deklarace a rezoluce přijaté Evropskými společenstvími, jejich obsah, zásady a politické cíle; – legislativa přijatá při aplikaci smluv o Evropském společenství; – judikatura Evropského soudního dvora; – Smlouva o Evropské unii, protokoly, deklarace a rezoluce přijaté Evropskou unií, jejich obsah, zásady a politické cíle; – opatření vztahujících se ke společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politice Evropské unie; – opatření vztahujících se k justici a spolupráci ve vnitřních věcech Evropské unie; – mezinárodní smlouvy uzavřené Evropským společenstvím s třetími státy a s mezinárodními organizacemi a smlouvy uzavřené mezi členskými státy Evropské unie. – zvykové právo Nové členské státy se zavázaly přijmout acquis Evropské unie v plném rozsahu. Výjimky a odlišnosti při přejímání acquis jsou možné jen ve výjimečných případech a jejich rozsah je omezen. 21

Acquis Evropské unie (evropské právo) se stále rozvíjí. Dělí se na dva svébytné podsystémy − právo komunitární (právo Evropského společenství) a právo unijní. 1.7 Co je právní systém Evropského společenství ? Pro právní systém Evropského společenství se používá označení „komunitární právo“ (Community law, droit communautaire). Evropské společenství se odlišuje od ostatních mezinárodních organizací tím, že má pravomoc vytvářet právní normy závazné nejen pro členské státy, ale i pro vnitrostátní subjekty těchto států (osoby fyzické i právnické). Členské státy při vstupu do Evropského společenství souhlasily s tím, že v určitých přesně definovaných oblastech se vzdají své svrchovanosti ve prospěch orgánů Společenství. Orgány Společenství tak získaly právo vydávat předpisy závazné pro všechny členské státy. Společenství si tak vytvořilo svůj vlastní právní systém, který bývá nazýván právem Společenství Toto právo je svébytným právním řádem, který nelze přirovnat ani k mezinárodnímu, ani k vnitrostátnímu právu. Vnitrostátní právo, které je s právem Společenství v rozporu, je nepoužitelné a zákonodárce daného státu ho musí neprodleně zrušit. Komunitární právo se člení na primární právo, sekundární právo, rozhodnutí Evropského soudního dvora a zvykové právo. Primární právo zahrnuje zakládací smlouvy, pozdější pozměňovací a přistupovací akty, jakož i závazné protokoly a dodatky rovnocenného významu. Primární právo je nadřazeno sekundárnímu právu a slouží jako měřítko, zda je sekundární právo stanoveno správně. Cílem Evropského společenství, jak praví preambule Smlouvy o ES, je stále těsnější spojení mezi evropskými státy. Proces postupného sjednocování se uskutečňuje prostřednictvím změn zřizovacích smluv a přijímáním dalších smluv (patří mezi ně např. Smlouva o sloučení orgánů Evropských společenství, Jednotný evropský akt, Smlouva o Evropské unii, Amsterodamská smlouva, Smlouva z Nice). Přílohy a protokoly ke smlouvám jsou nedílnou součástí smluv. Sekundární (odvozené) právo Společenství vychází z primárního práva. Někdy se mluví též o „aktech Společenství“ (Community acts). Jde o legislativní akty orgánů Společenství vydávané na základě zřizovacích smluv. Představují rozsáhlou legislativu, která je tvořena více než jedenácti tisíci akty, o více než osmdesáti tisících stranách. Jde o následující druhy aktů: – nařízení (regulations). Jde o závazný akt normativní povahy, který zavazuje přímo jak členské státy, tak i jejich vnitrostátní subjekty práva (osoby fyzické i právnické); – směrnice (directives). Jde o legislativní akt, který zavazuje pouze členské státy. Směrnice předepisuje výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž formy a metody dosažení tohoto cíle zůstávají na vůli a rozhodnutí členských států. – Rozhodnutí (decisions). Rozhodnutí je individuálním aktem zavazujícím pouze subjekty, jimž je adresováno. Mohou to být jak členské státy, tak i jiné subjekty (osoby). – Doporučení (recommendations) a stanoviska (opinions). Doporučení a stanoviska nejsou právně závazná. Společenství pomocí doporučení poskytuje členským státům nezávazné návody pro jejich jednání, v rámci stanovisek vyjadřuje svůj postoj k vzniklým situacím. 22

Právní akty Společenství vstupují v platnost po zveřejnění v Úředním věstníku EU. Rozhodnutí Evropského soudního dvora mají sílu práva a jsou závazná pro soudy a právnické i fyzické osoby ve všech členských státech Evropského společenství. Rozhodnutí Evropského soudního dvora mají přednost před rozhodnutími národních soudů členských států, které nejsou v souladu se smlouvami o Evropském společenství. Evropský soudní dvůr přijal řadu závažných rozhodnutí, která změnila či doplnila sekundární právo Společenství, zejména v oblastech, jež se týkají pohybu zboží, intelektuálního vlastnictví, hospodářské soutěže a zaměstnanosti. Zvykové právo. K právu Společenství se dále počítá zvykové právo platné v ES včetně nepsaných zásad, které Soudní dvůr ES v rámci soudního rozvíjení práva převzal z vnitrostátních právních řádů či zásad mezinárodního práva a dále rozvinul.

1

1.8 Co je unijní právo ? Unijním právem se rozumí zejména právo tzv. druhého a třetího pilíře Evropské unie, tzn. právní akty společné zahraniční a bezpečnostní politiky (II. pilíř) a justiční spolupráce v trestních věcech (III. pilíř). Právními nástroji uskutečňování společné zahraniční a bezpečnostní politiky jsou společné strategie, společné akce a společný postoj (stanovisko). Právními nástroji justiční spolupráce v trestních věcech jsou společné postoje a postupy, rámcová rozhodnutí a rozhodnutí a mezinárodní smlouvy sjednané v rámci Rady Evropy 1.9 Co znamená princip nadřazenosti práva Společenství nad právem členských států ?

Právo Evropského společenství je nadřazeno právu členských států. Dojde-li k rozporu mezi normou práva Společenství a normou vnitrostátního práva členského státu, má přednost norma práva Společenství. Povinností vnitrostátního soudu je aplikovat právo Společenství a neaplikovat ustanovení vnitrostátního práva, které je s ním v rozporu.

Všechny normy komunitárního práva - smlouvy, nařízení, směrnice, rozhodnutí, ale i ustanovení mezinárodní smlouvy zavazující Evropské společenství − jsou podle rozhodnutí Evropského soudního dvora právně vynutitelné. Komunitární právo má závažné důsledky pro občany členských států ES. Mohou se domáhat svých práv, jež vycházejí ze zakladatelských a jiných smluv, jak vůči orgánům Společenství, tak vůči orgánům národním a ostatním právnických a fyzickým osobám. 1.10 Co znamená princip subsidiarity ? Uplatnění principu subsidiarity znamená, že Evropská unie nepřijme žádná opatření (s výjimkou opatření, která spadají do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější přijmout je na národní, regionální či komunální úrovni. 23

Orgány Evropské unie vycházejí při svém rozhodování z principu subsidiarity. V praxi to znamená, že opatření mají být přijímána na tom stupni správy, který je může nejlépe a nejúčinněji zajistit. Definování principu subsidiarity probíhalo postupně. Zakladatelské smlouvy Evropských společenství tento princip neobsahovaly. Rozhodující pro definování principu subsidiarity byly zkušenosti, jež členské státy i orgány Společenství získávaly v oblasti tvorby sekundárního práva při naplňování cílů zakladatelských smluv. Článek definující subsidiaritu byl zahrnut do Smlouvy o Evropské unii (l992) a do Smlouvy o Evropském společenství. Smlouva o Evropském společenství byla doplněna o článek, který stanoví, že Společenství bude v oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, podnikat kroky jen tehdy, nebudou-li členské státy schopny provést navrhovaná opatření, jež by z důvodů rozsahu nebo účinků mohlo lépe dosáhnout Společenství. Tato obecná zásada byla později konkretizována (na zasedání Evropské rady v Edinburku v prosinci 1992), a stala se vodítkem pro rozhodování orgánů Společenství. Uplatňování principu subsidiarity zabezpečuje, že rozhodnutí v rámci Unie jsou přijímána co nejblíže k občanovi a zároveň je respektována identita členských států Unie.

1.11 Jaké pravomoci má Evropská unie ? Evropská unie a její instituce mají pouze ty pravomoci, které jim byly přiděleny ve smlouvách.

Pravomoci Evropské unie se dělí na : Výlučné pravomoci − v těchto oblastech má Evropská unie právo přijímat a určovat pravidla a členské státy v nich mohou zasahovat jen s povolením Unie. Jedná se o tyto oblasti: • společná obchodní politika vůči třetím zemím, • společný celní sazebník vůči třetím zemím, • měnová politika pro 12 zemí eurozóny, • vnitřní trh (do velké míry). Sdílené pravomoci − v těchto oblastech mohou členské státy vydávat legislativu za předpokladu, že již tak neučinila Unie. Jedná se o tyto oblasti: • občanství • hospodářská a měnová unie • zemědělství a rybolov • vízová, přistěhovalecká a azylová politika • doprava • hospodářská soutěž • daně 24

• sociální politika • životní prostředí • ochrana spotřebitele • regionální politika, hospodářská a sociální soudržnost, atd. Doplňující pravomoci − v těchto oblastech se aktivita EU omezuje jen na podporu členských států.

1

Jedná se o tyto oblasti: • politika zaměstnanosti a hospodářskou politiku • vzdělávání a školství • kultura • veřejné zdraví • věda a výzkum, apod. V kompetenci členských států zůstávají: • vnitřní organizace států • národní identita • organizace ozbrojených sil • veřejná správa • veřejný pořádek a bezpečnost • organizace justice • mzdy • organizace zdravotnických služeb • lékařská péče, apod. Smlouva o Evropské unii (známá jako Maastrichtská smlouva) rozšířila mezivládní spolupráci na další oblasti, a to: • společná zahraniční a bezpečnostní politika • spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí Evropská unie přijímá různé iniciativy, politiky a tzv. strategie, popř.programy, které navazují na existující politiky a dále je prohlubují a rozvíjejí, popř. vytváří programy nové. Týká se to např. vztahů s novými sousedy rozšířené EU (evropská politika sousedství), stabilizačního a asociačního procesu pro státy západního Balkánu, zdokonalení konkurenceschopnosti ekonomiky (lisabonská strategie).

25

26

Kapitola 2

Co přineslo rozšíření o deset nových členských států Evropské unii ?

2.1

Jak se naplňují očekávání občanů Evropské unie ?

2.2

Jaké důsledky má rozšíření Unie pro stabilitu a ekonomický rozvoj v Evropě ?

27

2.1 Jak se naplňují očekávání občanů Evropské unie ? Přijetí nových zemí v květnu 2004 je pro Evropskou unii přínosem v mnoha oblastech: politické, ekonomické, bezpečnostní. Realizuje se původní záměr zakladatelů Společenství sjednotit celý evropský kontinent a odstranit příčiny dřívějších konfliktů, které nejen rozdělovaly a oslabovaly Evropu, ale vedly nakonec ke krvavým válečným střetům. Naprosto mylná je představa některých kritiků evropské integrace, kteří tvrdí, že hlavním motivem a hnací silou rozšíření o země střední a východní Evropy je zájem zemí Unie o ovládnutí trhů těchto zemí a snaha najít odbytiště pro své zboží. Je namístě připomenout, že ekonomická úroveň nových členských zemí je ve srovnání s původní EU15 zatím velmi nízká: Společný HDP nových členských zemí představuje jen kolem 5 % celkového HDP EU15 a odpovídá HDP Nizozemska. Je pravda, že v nových členských zemích žije zhruba 73 milionů obyvatel, kteří jsou také spotřebiteli. Jejich kupní síla je však ve srovnání se západní Evropou nízká. HDP připadající na jednoho obyvatele v zemích střední a východní Evropy dosahuje v průměru jen necelých 40 % průměrné úrovně Evropské unie. Hlavní motiv, který vedl členské země EU k zájmu o rozšíření na Východ, nebyl tedy ekonomický, ale především politický a bezpečnostní. Země Unie velmi stojí o to, aby její součástí byly země s prosperující ekonomikou, které mají stabilní politický systém, respektují lidská práva, práva menšin a které pěstují dobré sousedské vztahy s okolními zeměmi. Unie má zájem, aby to byly demokratické státy, bez nevyřešených vzájemných problémů z minulosti (jako např. mezi Maďarskem a Slovenskem nebo Maďarskem a Rumunskem), se systémem zaručujícím doma i navenek stabilitu. Pro zajištění této stability, která je také v životním zájmu nových členských zemí, je Unie ochotna významně přispět, a to podporou zaostávajících regionů, podporou náročné průmyslové restrukturalizace, modernizace zemědělství a zvelebení venkova, podporou politiky zaměřené k růstu zaměstnanosti a snižování nezaměstnanosti, rozvíjením výzkumu a růstem vzdělanosti, podporou při výstavbě dopravní infrastruktury, realizaci ekologických programů, podporou malých a středních podniků atd. „Rozšíření je naplněním evropského projektu. Tento projekt nám poskytl půl století míru a prosperity a to je nutno rozšířit na celý kontinent. Přínosy rozšíření jsou: • stabilita v Evropě, • sjednocení uměle rozděleného kontinentu, • vytvoření jednotného trhu, který je největší na světě.“ Romano Prodi, předseda Evropské komise v Evropském parlamentu, říjen 2002

Vývoj ukazuje, že rozšíření Evropské unie v květnu 2004 je přínosem pro obě strany, jak staré, tak i nové členské státy. Mnohem více však z něj těží nové členské země. Začlenění nových zemí do Unie přispěje podle výpočtu nezávislých institucí k urychlení jejich hospodářského růstu minimálně o 1,5 % ročně ve srovnání se stavem, kdyby k rozšíření nedošlo. Naproti tomu ekonomický přínos rozšíření pro Unii jako celek je vzhledem k nízké ekono28

mické úrovni zemí střední a východní Evropy poměrně nízký. Podle odhadu ekonomů se v důsledku rozšíření může růst HDP EU15 v dlouhodobém výhledu zvýšit asi o 0,2 %. Začlenění nových zemí do Unie znamená, že tyto země ekonomicky porostou rychleji než „staré“ členské země a že se budou rozdíly mezi jejich ekonomickou úrovní zmenšovat, stejně jako tomu bylo u předchozích rozšíření v případě Irska, Portugalska, Španělska a Řecka. Rozšíření Evropské unie o deset (a od roku 2007, resp. 2008, o dvanáct) členských států zvětší odbytové možnosti původních členských zemí Unie a jejich vývozců. Více jejich investic bude výhodně umisťováno v zemích střední a východní Evropy, jejich podniky mohou rozšiřovat svoji výrobu, některé z nich využijí příležitosti a přesunou tam část svých výrob. Avšak to všechno je ve srovnání s politickými a bezpečnostními zájmy Unie až na druhém nebo třetím místě.

2

Přestože z rozšíření mají prospěch všechny členské země Unie (největší ty, které jsou geograficky nejblíže novým členským zemím , tedy Německo a Rakousko), kladou si obyvatelé „starých“ členských zemí řadu otázek, které je znepokojují. Měly bychom o nich vědět. Stručně je uvedeme : • Jak se rozšíření EU dotkne situace na pracovním trhu členských zemí ? Nedojde k velkému přílivu pracovníků z Východu, kteří budou ochotni pracovat za horších mzdových podmínek, což může způsobit růst nezaměstnanosti ? Část veřejnosti si klade také otázku, s jakou intenzitou se to dotkne různých zemí, různých regionů, sektorů a profesí. Nejčastěji byla tato otázka kladena v Rakousku a v Německu. Je totiž známo, že tyto dvě země, a z nich především Německo, jsou hlavní cílovými zeměmi pro osoby, které hodlají po rozšíření EU hledat uplatnění v některé z původních zemí Unie. Plné dvě třetiny z nich by zamířily především do těchto dvou zemí. Mnoho osob, které v těchto zemích práci mají, se obává, že volný příchod pracovníků ze zemí střední a východní Evropy bude znamenat, že budou ochotni nabízet svou práci za nižší mzdy a tím vytlačí domácí zaměstnance. Tak by se mohla, podle jejich představ, díky příchodu pracovníků z nových členských zemí, zvýšit nezaměstnanost; sociální situace mnoha osob by se zhoršila a zvýšily by se také nároky na státní rozpočet (výplata podpor většímu počtu nezaměstnaných). Nepřekvapuje, že vlády Německa a Rakouska pod tlakem obav veřejnosti prosadily, že pracovníci z nových členských zemí budou moci vstupovat na jejich pracovní trh až po uplynutí určitého přechodného období (v krajním případě až po sedmi letech). Jiné členské země (např. Velká Británie, Irsko a Švédsko), daly naproti tomu najevo, že se otevřou pracovníkům z nových zemí ihned po jejich přijetí do Unie. Pozornosti zaslouží, že jak evropští podnikatelé a jejich svazy, tak i nezávislé výzkumy potvrzují, že toto rozhodnutí je z hlediska potřeb tzv. starých členských zemí Unie krátkozraké. Ve všech dochází k snižování přirozeného přírůstku obyvatelstva a všechny tyto země jsou závislé na přílivu pracovníků z dalších zemí, pokud chtějí udržet svůj ekonomický růst a svou prosperitu. Podle zprávy OSN bude západní Evropa v příštích desetiletích ročně potřebovat milióny nových pracovních sil. Studie, kterou si dala zpracovat Evropská komise v roce 2000, zjistila, že ročně by po rozšíření mohlo hledat práci v zemích Unie pouze sedmdesát tisíc osob, přičemž po deseti letech by tento přesun poklesl na polovinu. 29

•

•

30

Podle zprávy Evropské komise z roku 2001 se odhaduje, že pohyb osob mezi východní a západní Evropou − i v případě, že by neexistovala žádná omezení − by byl nižší než 1 % činného obyvatelstva. Obavy obyvatel některých starých členských zemí Unie ze záplavy pracovníků z nových zemí považují proto odborníci za neopodstatněné. Další otázky, které si kladou někteří lidé v EU 15: Neubudou pracovní místa, protože podniky budou přesunuty do nových členských zemí ? Takovému přesunu nelze přirozeně zabránit. Pokud budou v nových členských zemích Unie nižší mzdové náklady a pokud budou pro zahraniční firmy existovat přitažlivé investiční pobídky, budou do těchto zemí přicházet. Česká republika se může pyšnit tím, že v posledních letech přitahuje ve srovnání s dalšími kandidátskými zeměmi a v přepočtu na jednoho obyvatele nejvíce zahraničních investic ze zemí střední Evropy. Je to velký přínos pro naši zemi. V současné době přispívají zahraniční firmy (zhruba 90 % investic přichází ze zemí Unie) téměř ze 30 % k naší domácí investiční činnosti. Nelze však přehlížet skutečnost, že objem zahraničních investic soustředěných do zemí střední a východní Evropy představuje jen malý zlomek investic, realizovaných ve „starých“ členských zemích Unie. Je to důsledek toho, že potenciál vyspělých členských zemí zůstává obrovský, kdežto potenciál nových zemí je zatím omezený. Jak se rozšíření dotkne objemu a rozdělení strukturálních fondů, které zatím směřovaly do původních členských zemí ? Po přijetí nových členských zemí se totiž všechny jejich regiony kvalifikovaly na podporu z těchto zdrojů (s výjimkou Prahy a Bratislavského kraje). Nebude to znamenat, že dostanou méně ty země, které zatím ze strukturálních fondů a fondu solidarity čerpaly nejvíce (Portugalsko, Španělsko, Řecko, Irsko) ? Je to vážný problém, který znepokojuje zejména obyvatele méně vyspělých regionů v uvedených zemích. Rozšířením se totiž snížil ukazatel průměrného HDP na obyvatele zemí Evropské unie (zhruba o 16 %), podle kterého se rozhoduje o kvalifikaci celých zemí nebo regionů na podporu ze strukturálních fondů a fondu soudržnosti EU. Podle některých výpočtů má rozšíření za následek, že území, na kterém žije až polovina obyvatel regionů, které se až doposud těšily podpoře z evropského rozpočtu, by mohlo ztratit na tuto podporu nárok. Unie na tyto obavy odpověděla tak, že do roku 2006 je už o rozdělení prostředků ze strukturálních fondů rozhodnuto a žádný přesun nehrozí. Po tomto roce budou zásady finanční podpory regionům upraveny tak, aby obyvatelé méně vyspělých oblastí Unie neměli pocit, že se jejich postavení zhoršuje kvůli přijetí nových zemí. Současné rozšíření nepochybně povede ke změnám přístupů regionální politiky a k úpravám zásad, jimiž se řídí poskytování finanční pomoci členským zemím Unie. Návrhy těchto změn již byly předloženy ke schválení v souvislosti s projednáváním finanční perspektivy Unie na období 2007 − 2013. Následující tabulka shrnuje nejrozšířenější obavy občanů zemí EU z možných důsledků rozšíření Unie.

Obavy občanů zemí EU z důsledků rozšíření (v roce 2001) Zvětší se počet přistěhovalců, kteří budou hledat práci Nezaměstnanost bude vyšší Náklady na podporu nových zemí budou příliš vysoké Organizovaný zločin se rozšíří Rozšíří se pašování drog Hodnota eura poklesne Prostředky, které dostává naše země z evropského rozpočtu, se zmenší Riziko nepoctivé konkurence ze strany nových zemí se zvětší

55 % 53 % 44 % 44 % 42 % 34 % 31 % 26 %

2

Eurobarometer, č. 55, duben až květen 2001

2.2 Jaké důsledky má rozšíření Unie pro stabilitu a ekonomický rozvoj v Evropě ? Současné rozšíření EU změnilo politickou mapu Evropy. Bylo překonáno umělé rozdělení Evropy, jež podvazovalo vzájemné ekonomické, obchodní, vědecké a kulturní vztahy. Vojenská konfrontace v Evropě se stala nemyslitelnou.Evropa se postupně stává zónou míru, stability a prosperity. Rozšíření EU postupně znovusjednocuje náš světadíl, rozdělený v důsledku poslední světové války. Rozšiřuje na střední a východní Evropu zónu míru, stability a prosperity, kterým se Západoevropané těší již po více než jednu generaci. Historickým úspěchem Evropského společenství, nyní Evropské unie, bylo, že se dokázala vyhnout konfliktu či dokonce válce prostřednictvím ekonomické a politické integrace svých členů. Rozšířit toto na zbytek Evropy je přínos, jehož hodnota je nezměrná. Wim Kok, Rozšíření Evropské unie. Úspěchy a výzvy, Zpráva pro Evropskou komisi, březen 2003

Rozšíření dodává významné nové podněty pro ekonomický rozvoj Evropské unie. Značně se rozšiřuje vnitřní trh, který nyní zahrnuje 25 států a představuje největší homogenní hospodářský prostor ve světě s více než 452 miliony obyvatel. Tento prostor bez vnitřních hranic se stal přitažlivým pro investory jak z členských, tak i z dalších zemí. Nové členské země, které prošly náročným obdobím transformace a přizpůsobily se podmínkám Unie, překvapily „staré“ členské země svým hospodářským dynamizmem, který překročil průměrné přírůstky zemí Unie a odhodlanou přípravou na přechod ke společné evropské měně. Nastartování druhé etapy Lisabonské strategie, do níž jsou všechny nové členské země zapojeny, nepochybně přispěje k zrychlení ekonomického růstu celé Evropské unie i celého evropského kontinentu.

31

32

Kapitola 3 Co přináší členství v Evropské unii České republice 3.1 Přínosy v oblasti mezinárodně politické

Posílení mezinárodního postavení a bezpečnosti ČR Zastoupení v orgánech Evropské unie Spolurozhodování o politice Evropské unie Omezení rizik plynoucích z geopolitického postavení ČR Účast ve společné zahraniční a bezpečnostní politice EU, v evropské bezpečnostní a obranné politice Účast na vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva v Evropě Povinnosti České republiky jako členského státu Evropské unie

3.2 Přínosy v oblasti hospodářské

Začlenění ČR do nejvýznamnějšího světového hospodářského seskupení Urychlení ekonomického rozvoje ČR a růstu životní úrovně obyvatel ČR Značný objem nenávratné ekonomické pomoci od EU Přístup k výhodným úvěrům Evropské investiční banky Zvýšení přílivu přímých zahraničních investic do české ekonomiky Otevření trhů, které byly dosud pro ČR obtížně přístupné Solidární pomoc v případě přírodních katastrof Řešení problémů, které jsou nad síly a možnosti ČR Možnost zapojit se do evropské hospodářské a měnové unie a využívat jejích výhod

3.3 Upevnění hospodářského a politického systému v České republice

Úspěšné dokončení transformace české společnosti Posílení demokratického systému a právního státu v České republice Prostor pro rozvíjení české národní identity

3.4 Posílení práv českých občanů

Rozšíření práv občanů České republiky o práva občanů Evropské unie Listina základních práv Evropské unie rozšiřuje práva občanů České republiky 33

Co přináší členství v Evropské unii České republice ? Členství České republiky v Evropské unii má závažné důsledky pro českou společnost i pro každého občana. Je spojeno s významnými přínosy, ale i s náklady a problémy. O těchto otázkách je nutno otevřeně mluvit a opírat se přitom o fakta, a nikoliv o dojmy či mýty. 3.1 Přínosy v oblasti mezinárodně politické – – – – –

Posílení mezinárodního postavení a bezpečnosti ČR. Zastoupení v orgánech Evropské unie. Spolurozhodování o politice Evropské unie. Omezení rizik plynoucích z geopolitického postavení ČR. Účast ve společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politice EU. Účast na vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva v Evropě.

Posílení mezinárodního postavení a bezpečnosti České republiky Česká republika je průmyslově vyspělý stát střední velikosti vysoce závislý na mezinárodním prostředí. Pozice malých a středních států v Evropě byla a je složitá. Nacházejí se v nevýhodném asymetrickém postavení vůči velkým státům. K zajištění své bezpečnosti byly v minulosti nuceny vytvářet koalice, a to jak s velkými, tak malými státy. Historické zkušenosti ukázaly, že malé a středně velké státy mohou hrát v evropské politice roli odpovídající jejich postavení pouze za podmínek celoevropského míru a spolupráce. Rozdělení Evropy na soupeřící bloky jejich postavení a bezpečnost komplikuje a v krizových situacích dokonce ohrožuje jejich existenci. Členství v Evropské unii přináší významnou změnu v postavení malých a středních států. Řeší řadu problémů, jimž v minulosti musely čelit. Malé a střední státy se stávají významnými aktéry evropské politiky.

Česká republika je zemí s otevřenou ekonomikou, s vysokým podílem (70 %) vývozu a služeb na tvorbě hrubého domácího produktu a omezenou surovinovou základnou. Je závislá na mezinárodní ekonomické spolupráci. Mezi novými členskými státy Unie patří k zemím s nejvíce rozvinutou ekonomikou. Začleněním do Evropské unie se Česká republika stala součástí jednoho z nejvýznamnějších ekonomicko-politických komplexů na světě, který zajišťuje svým členským státům hospodářskou prosperitu a vysoký stupeň vnější a vnitřní bezpečnosti. Zapojila se do struktury, kde se vztahy mezi členskými státy řídí zásadami mírové spolupráce. Členství v Evropské unii řeší tradiční a důležitý problém české politiky, kterým je zajištění vnější bezpečnosti. Členství v Evropské unii upevňuje a posiluje mezinárodní postavení České republiky vůči třetím zemím. Česká republika již není vnímána jako stát „zaostalého Východu“, ale jako součást rozsáhlého ekonomicko-politického komplexu Evropské unie. To má rozhodující vliv např. pro rozhodování zahraničních investorů. Zájmy České republiky jsou v důležitých oblastech zajišťovány Evropskou komisí, např.ve Světové obchodní organizaci. Prostor a možnosti pro prosazování českých zájmů jsou mnohem větší než před vstupem České republiky do Evropské unie. 34

Nelze též přehlédnout, že v Evropské unii početně převažují malé a střední státy (z 25 členských států Evropské unie je 19 států malé a střední velikosti). To jim dává možnost významně ovlivňovat politiku tohoto seskupení. Česká republika má v orgánech Evropské unie − v Radě a v Evropském parlamentu - stejné postavení jako srovnatelné státy − Belgie, Portugalsko, Řecko a Maďarsko. V institucích Evropské unie je postavení České republiky vlivnější než odpovídá jejímu lidskému a ekonomickému potenciálu. Na evropský a světový vývoj má podstatně větší vliv, než kdyby byla mimo Unii. Zastoupení v orgánech Evropské unie. Spolurozhodování o politice Evropské unie. V jakých orgánech Evropské unie je Česká republika zastoupena ? • Předseda vlády ČR je členem Evropské rady - nejvyššího politickém orgánu Evropské unie. • Občan ČR je členem Evropské komise. • Zástupce vlády ČR je členem Rady ministrů. Česká republika se podílí na rozhodování tohoto důležitého orgánu Unie. Bez souhlasu ČR není přijato žádné rozhodnutí Rady, jedná-li se o otázkách, kde se vyžaduje zásada jednomyslnosti. Při rozhodování kvalifikovanou většinou má ČR 12 hlasů, stejně jako Belgie, Portugalsko, Řecko a Maďarsko. • ČR je zastoupena v Evropském parlamentu 24 poslanci, stejně jako státy s obdobným počtem obyvatel (Belgie, Portugalsko, Řecko, Maďarsko). • Občan ČR je členem Evropského soudního dvora • Občan ČR je členem Soudu prvního stupně. • Občan ČR je členem Evropského účetního dvora. • ČR má 12 zástupců v Hospodářském a sociálním výboru. • ČR má 12 zástupců ve Výboru regionů. • ČR má zástupce v Radě guvernérů Evropské investiční banky. • ČR má zástupce ve Radě ředitelů Evropské investiční banky. • Občan ČR je viceprezidentem Evropské investiční banky. • ČR má zástupce v Evropském systému centrálních bank. • ČR má zástupce ve Výboru pro vědu a techniku. Jako plnoprávný členský stát se Česká republika účastní práce přibližně dvou set pracovních skupin a výborů Rady EU, Výboru stálých zástupců a jednotlivých ministerských rad.

3

Jaké postavení má Česká republika v orgánech Evropské unie ? Od 1. května 2004 je občan České republiky členem Evropské komise. Český občan se může stát předsedou tohoto orgánu, který patří mezi nejvlivnější v Evropské unii. Nešlo by o nic výjimečného, předsedou Komise již byl J. Santer, občan Lucemburska, nejmenšího státu Evropské unie. V červnu 2004 se konaly volby do Evropského parlamentu. Čeští voliči zvolili 24 poslanců Evropského parlamentu, stejný počet jako voliči Belgie, Portugalska, Řecka a Maďarska. Evropský parlament má významné pravomoci, evropští poslanci volí předsedu Evropské komise a schvalují členy Evropské komise, rozpočet Evropské unie, podílejí se na schvalování 35

evropské legislativy. Čeští členové EP mají otevřenou cestu k vedoucím funkcím v orgánech Evropského parlamentu, včetně funkce předsednické. Místopředsedou Evropského parlamentu byl zvolen Miroslav Ouzký (ODS). Od prvního dne členství v Evropské unii, tj. od 1. května 2004, získala ČR významná práva. Při rozhodování o některých otázkách, kde platí zásada jednomyslnosti, má právo veta − může např. odmítnout přijetí nových států, zablokovat přijetí finanční perspektivy, sjednocení daňové politiky či vojenskou akci Unie. Při rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě EU mají malé a střední státy významné postavení. V letech 1996 − 2000 byly např. velké státy častěji přehlasovány než státy malé. Při zachování nynějšího systém rotujícího předsednictví bude Česká republika v prvním pololetí 2009 pověřena výkonem předsednické funkce v Evropské unii. Bude předsedat všem zasedáním Rady a všech výborů Evropské unie a vystupovat jménem Evropské unie v mezinárodních vztazích. Bude předsedat zasedání Evropské rady, tj. konferenci předsedů vlád a hlav států Evropské unie. Omezení rizik plynoucích z geopolitického postavení České republiky Začlenění do Evropské unie napomáhá k rozvíjení dobrých vztahů se sousedními státy a k řešení problémů, které plynou z geopolitického postavení České republiky ve střední Evropě.

Česká republika může jako členský stát Unie ovlivňovat politiku Evropské unie, a to jak vztahy mezi jednotlivými členskými státy, tak i politiku Unie vůči vnějšímu světu. Velké možnosti má v rozvíjení vztahů se sousedními státy. Může působit k tomu, aby byly posilovány procesy směřující k vytváření „evropského Německa“, to znamená Německa, které se orientuje na budování mírové Evropy, a nikoliv na ovládnutí jiných států, a na rozvíjení strategických partnerských vztahů rozšířené Unií s Ruskem. Význam Evropské unie pro Českou republiku se projevil při diskusi o dekretech prezidenta republiky z let 1945 − 1946. Odpůrci členství České republiky v Evropské unii, mezi nimiž byly organizace sudetských Němců v Německu a v Rakousku, se snažili dokázat, že dekrety prezidenta republiky jsou překážkou vstupu České republiky do Evropské unie. Orgány Evropské unie − Evropský parlament a Evropská komise − však shodně konstatovaly, že dekrety „nepředstavují žádnou překážku pro přistoupení České republiky k Evropské unii.“ Komisař Günter Verheugen odmítl v Evropském parlamentu 4. 11. 2002 slova poslance Evropského parlamentu Bernda Posselta, předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení, o diskriminaci Němců v České republice. „Nikdy jsem o takových stížnostech neslyšel, nikde se taková výtka neobjevila.“ G. Verheugen upozornil, že Evropská komise má pravidelné kontakty s českou stranou a při zpracovávání svých posudků se opírá o informace mezinárodních organizací a humanitárních sdružení, z nichž nikdo nic takového nehlásil. Sdílení společné evropské integrační struktury vytváří příznivé podmínky pro narovnání česko-německého vztahu v širším evropském rámci, podobně jako k tomu došlo ve vztazích mezi Německem a Nizozemskem nebo ve vztazích mezi Německem a Dánskem. Česká re36

publika může využívat zkušeností i postojů ostatních středních a malých evropských států, které řeší v rámci Unie obdobné otázky ve vztazích k velkým sousedům. Je nutno též připomenout, že při jednáních o přistoupení k Evropské unie napomohla Evropská komise významně k urovnání sporu mezi Rakouskem a Českou republikou o uvedení temelínské jaderné elektrárny do provozu. Účast ve společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politice Evropské unie Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie předpokládá, že členské státy Evropské unie se jednomyslně dohodnou o společném postupu v oblasti mezinárodní politiky. Výhody společného postupu jsou v tom, že Evropská unie může účinněji než jednotlivé její členské státy ovlivňovat mezinárodní vývoj směrem k míru a mezinárodní spolupráci, jakož i čelit novým hrozbám, jako je šíření zbraní hromadného ničení, ilegální obchod se zbraněmi a nukleárními materiály, mezinárodní terorismus, fundamentalismus a extremismus. Účinnost společného postupu je podmíněna existencí kapacity − ekonomické, politické i vojenské − pro společnou akci. Jen tak lze efektivně zasahovat do řešení lokálních krizí a konfliktů, které mají destabilizující vliv a ohrožují mezinárodní mír a bezpečnost.

3

Česká republika se jako členský stát Evropské unie podílí na vytváření společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie.

Česká republika se od roku 1993 jako přidružený stát zapojovala do aktivit vyplývajících z naplňování společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie v rámci politického dialogu. Připojovala se k deklaracím, demarším, společným postojům a společným akcím Evropské unie. Podpořila rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky, jejímž cílem jsou humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krize, včetně nastolování míru. (Tyto cíle jsou známé jako tzv. Petersberské úkoly.) Jako přidružený člen Evropské unie nemohla její zahraniční a bezpečnostní politiku ovlivňovat. Smlouvou o přistoupení k Evropské unii převzala Česká republika závazky, které se týkají společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky. Jako členský stát se od 1. května 2004 podílí na formulování této politiky. Účastní se jednání příslušných orgánů Rady EU. Podporuje těsnou vazbu mezi evropskou bezpečnostní a obrannou politikou EU a Evropskou bezpečnostní a obrannou identitou Organizace Severoatlantické smlouvy. Podpořila návrh na vytvoření společných vojenských sil Evropské unie. Začlenila do tohoto sboru prapor rychlého nasazení, vrtulníkovou a chemickou jednotku a polní nemocnici o celkové síle 1 000 mužů. Česká republika je pro zvýšení vlivu Evropské unie v mezinárodních vztazích, aby mohla v v globalizovaném světě účinně prosazovala své zájmy a zájmy členských zemí. Vychází z toho, že k tomu musí mít Evropská unie kapacitu pro samostatnou akci, podporovanou věrohodnými vojenskými silami. Podpořila opatření k posílení bezpečnostního pilíře Evropské unie a rozhodnutí do roku 2010 vytvořit síly rychlé reakce složené z třinácti bojových uskupení, z nichž každé bude mít kolem 1 500 vojáků. První síly rychlé reakce mají být akceschopné od roku 2007. S vojáky se po37

čítá pro mírové mise, odzbrojovací operace, humanitární či záchranné akce. Vojáci mají být připraveni k nasazení kdekoliv ve světě do deseti dnů od rozhodnutí a na místě mají být schopni vydržet nejméně 30 dnů. Jedno z plánovaných uskupení bude tvořeno vojáky z České republiky a Slovenska. Dvě třetiny jednotky by měli tvořit Češi, jednu třetinu Slováci. Společné jednotce bude velet Čech. Společné bojové uskupení bude připraveno pro případné nasazení v roce 2009. Česká republika plánuje též spolupráci s jinými evropskými armádami. Hodlá se zapojit do bojového uskupení s Němci a Rakušany, tato jednotka vznikne zřejmě v roce 2011. Jako členský stát NATO podpořila ČR vazbu mezi evropskou bezpečnostní a obrannou politikou a Organizací Severoatlantické smlouvy (NATO), včetně rozvíjení spolupráce v rámci k tomu ustavených pracovních skupin. Účast na vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva v Evropě Vstupem do Evropské unie se Česká republika začlenila do prostoru svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém se zaručuje volný pohyb osob a v němž je občanům Evropské unie zaručena vysoká míra ochrany, bezpečnosti a zákonnosti. Členství v Evropské unii přináší občanům České republiky posílení jejich osobní bezpečnosti a právních jistot.

Amsterodamská smlouva, která vstoupila v platnost 1. května 1999, se stala základem pro novou politiku známou pod názvem „evropská oblast svobody, bezpečnosti a práva“. Tato politika zahrnuje otázky volného pohybu osob v Evropské unii, boj proti kriminalitě, přístup občanů ke spravedlnosti, politiku v oblasti přistěhovalectví a zajištění bezpečnosti vnějších hranic Unie. Koncem roku 1999 přijala Evropská rada pod finským předsednictvím „Prohlášení z Tamperre“, které je strategickým politickým rámcem pro dosažení cílů stanovených Amsterodamskou smlouvou. Po teroristických útocích na Spojené státy v září 2001 a po útocích v Madridu, Londýně a na dalších místech došlo k zintenzívnění prací na formulování společné unijní strategie a prohloubení mezivládní spolupráce s cílem účinněji čelit novým bezpečnostním hrozbám. „Haagský program“ z listopadu 2004 stanovil konkrétní akční plán k realizaci evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Ze všech otázek, které zahrnuje prostor svobody, bezpečnosti a práva, se jako nejsložitější jeví přistěhovalectví. Oblast svobody znamená nejen zajištění svobodného pohybu osob, ale též zajištění základních práv občanů a boj proti všem projevům diskriminace. Znamená též respektování a zajištění soukromí občanů, včetně ochrany osobních dat. Zvýšená bezpečnost pro občany členských států Evropské unie souvisí s přijetím potřebných bezpečnostních opatření na vnějších hranicích Unie a potíráním ilegálního přistěhovalectví, při plném respektování lidských práv a principů právního státu. Výhodou České republiky je, že nemusí vynakládat prostředky na budování celnic a hraničních přechodů, neboť všichni její sousedé jsou členskými státy Evropské unie. Musí zajistit pouze kontrolu osob z třetích zemí na českých mezinárodních letištích. V tomto ohledu má Česká republika v rámci Unie podobné postavení jako Lucembursko. 38

Oblast bezpečnosti je budována s cílem zajistit bezpečnost občanů členských států Evropské unie, které jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, kde dochází k volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Organizovaný zločin nezná hranic. Účinný boj proti kriminalitě na čistě národní úrovni nestačí. Vyžaduje mezinárodní spolupráci policie a celních úřadů na úrovni Evropské unie. Zahrnuje boj proti mezinárodní kriminalitě, terorismu, obchodu s lidmi, trestným činům proti dětem, proti pašování drog, pašování zbraní, jakož i potírání korupce a podvodů a praní špinavých peněz. Významnou roli v boji proti těmto druhům trestné činnosti má Evropská policie (Europol) jako nástroj těsnější spolupráce mezi policejními orgány členských států Evropské unie. Má k dispozici rozsáhlou evropskou databanku a podporuje policejní a celní orgány při vyšetřování mezinárodních kriminality. Po vstupu do Evropské unie se České republika stala členem Europolu. Oblast práva posiluje postavení a právní ochranu občanů členských států Unie. Cílem Unie je zajistit pro všechny občany členských států rovný přístup k spravedlnosti a podporovat spolupráci mezi justičními institucemi jednotlivých členských států. V občanských věcech mají být zjednodušeny přístupy, v trestních otázkách se má koordinovat trestní řízení, formulovat minimální pravidla pro definování trestních činů, trestního řízení a trestních postihů. Po vstupu do Evropské unie se České republika stala členem evropské organizace pro justici − Eurojust. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva se týká těchto oblastí: • Volný pohyb osob • Vízová politika • Ochrana vnějších hranic Evropské unie • Schengenský systém • Přistěhovalectví • Azylová politika • Právní spolupráce ve věcech občanskoprávních a trestních • Koordinace protidrogové politiky • Občanství Evropské unie • Základní práva • Rasismus a xenofobie • Činnost policie a celních orgánů • Prevence trestné činnosti • Boj s organizovaným zločinem • Vnější vztahy

3

3.2 Přínosy v oblasti hospodářské Vstup České republiky do Evropské unie je spojen s významnými hospodářskými přínosy. Jde zejména o: – Začlenění ČR do nejvýznamnějšího světového hospodářského seskupení. – Urychlení růstu české ekonomiky a zvyšování životní úrovně obyvatel České republiky. – Značný objem ekonomické pomoci od Evropské unie. 39

– – – – – –

Zvýšený příliv přímých zahraničních investic Přístup ke zdrojům Evropské investiční banky. Otevření nových trhů. Solidární pomoc v případě přírodních katastrof. Řešení problémů, které jsou nad síly a možnosti českého státu. Otevřená cesta do Hospodářské a měnové unie

Začlenění České republiky do nejvýznamnějšího světového hospodářského seskupení Česká republika je od 1. května 2004 součástí jednoho z nejvýznamnějších světových ekonomických seskupení.

Evropská unie patří mezi nejvýznamnější světové ekonomické komplexy, sdružuje 25 států s 452 milióny obyvatel a podílí se jednou čtvrtinou na světovém hrubém hospodářském produktu a téměř 20 % na světovém obchodu. Jednotný vnitřní trh Evropské unie patří k největším světovým trhům.Vezme-li se v úvahu i vnitrounijní obchod, podílí se Evropská unie na světovém obchodu více než 40 %. Evropská hospodářská a měnová unie se společnou měnou euro patří k nejvýznamnějším světovým finančním a měnovým trhům. Česká republika je ekonomicky závislá na obchodu s členskými státy Evropské unie. Do Evropské unie směřovalo v roce 2004 více než 80 % českého zahraničního obchodu . Od 1. května 2004 se český zahraniční obchod zcela změnil. Platí nové předpisy, zejména v oblasti cel. Obchod České republiky se státy Evropské unie se stal obchodem vnitrounijním, probíhajícím uvnitř jednotného vnitřního trhu a v souladu s jeho pravidly. Zahraničním obchodem zůstal pouze styk se zeměmi mimo Unii, který se na celkovém zahraničním obchodě České republiky podílí méně než 20 procenty. Jako vývozně orientovaná země využívá Česká republika všech výhod plynoucích z jednotného vnitřního trhu EU, který je založen na volném pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Po vstupu do EU byla odstraněna ochranářská opatření vůči ČR, která se týkala obchodu zemědělskými produkty. Vztahy ČR se státy EU nejsou upravovány nástroji obchodní politiky, jako tomu bylo před vstupem do EU, ale evropskou politikou hospodářské soutěže. Vstup do Unie přináší českému obchodu nové lepší podmínky. Očekává se, že rozšířením Unie dojde k posílení její hospodářské výkonnosti, zvýšení jejího vývozního potenciálu i k růstu absorbční kapacity unijního trhu. Tento hospodářský vývoj by pak měl vytvořit nové obchodní příležitosti pro ekonomiky všech, a zvlášť nových členských zemí. K pozitivním vlivům je třeba přičíst i posílení image českých výrobků, které získají označení „Made in EU“, jež má ve světě dobrý zvuk. Český zahraniční obchod má několik možností, jak se dále rozvíjet. Může kopírovat teritoriální a zbožovou strukturu zahraničního obchodu Evropské unie a hledat způsoby, jak si v zavedené a silné konkurenci ostatních zemí vydobýt své místo. Může přitom též stavět na tradičních vazbách, které si na některých trzích vybudovaly české firmy v minulosti − např. vývozem investičních celků na Blízký a Střední východ, do Asie a do Latinské Ameriky. 40

Odborníci upozorňují, že z dlouhodobého hlediska je žádoucí rozšiřovat obchodní vztahy se státy mimo „jednotný evropský trh“, intenzivně hledat a dobývat nové či staronové trhy a využívat k tomu vztahů, které Evropská unie vytvořila s třetími zeměmi. Perspektivní pro české výrobce je trh ruský, resp. trhy Společenství nezávislých států, a trhy asijské (Blízký a Střední východ, Čína, Vietnam, Indie), trhy Latinské Ameriky i Afriky. Začlenění České republiky do Evropské unie vytváří podmínky pro růst průmyslové výroby, zkvalitnění infrastruktury (dopravních, energetických a telekomunikačních sítí), rozšíření a zkvalitnění služeb. Urychlí se specializace českého průmyslového komplexu v rámci Evropy. Česká republika se již začlenila do vědeckých a technických programů Unie, což přispívá k rozvoji vědeckého a technologického potenciálu ČR. Zapojení do společné zemědělské politiky Evropské unie vytváří podmínky pro rozvoj českého zemědělství. Čeští zemědělci mají neomezený přístup na rozsáhlý agrární trh Unie. Využívají výhod plynoucích z garantovaných cen a dotací z fondů Evropské unie. Přímé platby doplňují příjmy zemědělců. Jsou zaručeným zdrojem příjmu, a to i v případě přírodních katastrof, jako jsou povodně, požáry nebo sucha. Velmi záleží na tom jak Česká republika, vláda, podnikatelé i jednotliví občané dokáží využívat příznivých podmínek, které přinesl vstup České republiky do Evropské unie.Příklad srovnatelných zemí, např. Irska, Portugalska nebo Finska ukazuje, že to možné je.

3

Urychlení ekonomického rozvoje ČR a růstu životní úrovně obyvatel ČR Začlenění do Evropské unie přispívá k urychlení ekonomického růstu v České republice. Předpokládá se, že dojde k urychlení ekonomického růstu o dodatečná 1 až 2 % ročně.

Začlenění do společného evropského trhu vytváří příznivé podmínky pro rozvoj české ekonomiky. Rozšiřují se odbytové možnosti českého průmyslu. Zvyšuje se přitažlivost České republiky pro zahraniční investory, což podporuje příliv zahraničních investic. Pokračuje modernizace českého průmyslu. Začlenění do Evropské unie umožňuje České republice lépe využívat její komparativní výhody. Česká republika má k tomu příznivé předpoklady. Geograficky se nachází v blízkosti rozvinutých evropských ekonomik, má rozvinutou dopravní infrastrukturu, kvalifikovanou pracovní sílu a dlouhou průmyslovou tradici. Se zrychlením hospodářského růstu je spojen rychlejší vzestup životní úrovně, úrovně spotřeby a zlepšení životních podmínek obyvatelstva. Zrychlení hospodářského rozvoje přináší růst mezd, vytváří nová pracovní místa. Tato pozitivní očekávání mají reálný základ. Vycházejí z ocenění možností české ekonomiky, a opírají se o zkušenosti, které získaly se začleněním do Evropské unie státy, jejichž ekonomická úroveň byla srovnatelná s úrovní České republik, jako Irsko, Španělsko, Portugalsko, Finsko a Řecko. Zvlášť pozoruhodný ekonomický rozvoj zaznamenalo Irsko, o němž se mluví jako o „malém evropském tygrovi“. Všechny zmíněné země, které patřily v rámci Evropské unie v době svého přistoupení mezi země méně rozvinuté, zaznamenaly po při41

stoupení významný ekonomický rozvoj, splnily náročná kritéria pro začlenění do Hospodářské a měnové unie a jsou nyní začleněny do „eurozóny“ se společnou měnou euro. Vstup do Evropské unie je pro Českou republiku jednoznačně přínosem. Otevřely se nové podnikatelské příležitosti, studenti mají možnost získat vzdělání v zemích Unie a začínají jich využívat. Členství v Unii je současně inspirací pro následování úspěšných vzorů. Občané České republiky si ověřují, že se uplatní v nových náročných podmínkách, což přispívá k upevnění národního sebevědomí. Značný objem nenávratné hospodářské pomoci od EU Česká republika jako členský využívá značné finanční zdroje Unie, v rámci jednotlivých politik koncipovaných na principech solidarity. Jedná ze zejména o prostředky určené na rozvoj venkova na rozvoj méně rozvinutých regionů a odvětví. Česká republika je po vstupu do Evropské unie čistým příjemcem hospodářské pomoci. V letech 2004 až 2006 získá z prostředků Evropské unie 747 mil. €, tj. cca 23,2 mld. Kč. V letech 2007 až 2013 se objem hospodářské pomoci Unie podstatně zvýší, a může dosáhnout 93 mld. Kč ročně.

Údaje o dohodnutém finančním rámci rozšíření pro Českou republiku jsou uvedeny v následující tabulce: Finanční rámec rozšíření pro ČR na období 2004 − 2006 Milionů €, ceny 1999

2004

2005

2006

Celkem 2004 − 2006

1. Platby ČR do rozpočtu EU

623

963

988

2574

2. Příjmy ČR z rozpočtu EU (bez kompenzací)

501

985

1117

2603

3. Čistá pozice bez kompenzací (1-2)

-122

22

129

29

4. Kompenzace z rozpočtu EU celkem − tj. příjmy ČR do státního rozpočtu

300

270

177

747

5. Čistá pozice po kompenzacích (3+4)

178

292

306

776

Mezi novými členskými státy Evropské unie patří Česká republika mezi státy relativně hospodářsky vyspělé. To se odráží ve výši příspěvku ČR do rozpočtu Evropské unie a ve výši plateb, které z fondů Evropské unie získá. V období 2004 − 2006 příspěvek České republiky do společného rozpočtu EU činí 2 574 mil. €. Na druhé straně z rozpočtu EU bude čerpat částku 3 350 mil. €: z toho 2 603 mil. € (78 %) představují prostředky na zemědělství (tržní opatření, přímé platby, rozvoj venkova), struk42

turální opatření (strukturální fondy, fond soudržnosti) a vnitřní programy (budování institucí); zbývajících 747 mil. € (22 %) představuje částku, kterou ČR vyjednala za účelem zlepšení čisté pozice ve vztahu k EU. Po roce 2006 bude v Evropské unii v Evropské unii platit nový finanční rámec na období 2007 − 2013, na jehož formulaci se Česká republika podílí jako plnoprávný členský stát. Očekává se, že v tomto období se objem hospodářské pomoci ze strany Evropské unie podstatě zvýší. Ekonomická pomoc Unie přispěje k urychlení ekonomického rozvoje České republiky a k rychlejšímu vyrovnávání její ekonomické úrovně s vyspělejšími státy Unie. Zároveň přispěje k vyrovnání ekonomické úrovně jednotlivých regionů v ČR.

3

Přístup k výhodným úvěrům Evropské investiční banky Česká republika může jako členský stát Evropské unie získat za výhodných podmínek úvěry od Evropské investiční banky na rozvoj hospodářsky méně vyvinutých oblastí, na zlepšení dopravní a telekomunikační sítě, na zajištění dodávek energie, ochranu životního prostředí, rozvoj zdravotnictví a školství, podporu malých a středních podniků, zvýšení konkurenční schopnosti průmyslu, rozvíjení informační společnosti, rozvoj vědy a výzkumu, podporu inovací.

Po vstupu do Evropská unie se Česká republika stala členem Evropské investiční banky (EIB), která byla vytvořena v roce 1958, a je neziskovou finanční institucí EU. EIB přispívá k rozvoji evropské integrace a sociální soudržnosti, a to především financováním projektů v ekonomicky slabších regionech Evropské unie. Klienty EIB jsou organizace veřejného i soukromého sektoru a podniky. EIB obvykle poskytuje polovinu kapitálu potřebného k realizaci projektu. Česká republika se po vstupu do EU stala akcionářem Evropské investiční banky. Podíl ČR na upsaném kapitálu EIB činí 0,77 % (1 258 785 500 EUR) z celkové hodnoty upsaného kapitálu EIB (163 653 737 000 EUR). Součástí skupiny Evropské investiční banky je Evropský investiční fond (vytvořený v roce 2000), který se specializuje na poskytování kapitálu a garancí malým a středním podnikům. Od roku 1992 do listopadu 2005 uzavřela EIB v České republice úvěrové smlouvy v celkové hodnotě cca 6 076 mil. EUR, tj. cca 182,3 mld. CZK (při kurzu 30 CZK/EUR). Z této částky připadly: − Úvěry na plnění funkcí státu ve výši cca 3141 mil. EUR, a to : • přímé úvěry státu ve výši cca 1 631 mil. EUR, • úvěry Českomoravské záruční a rozvojové bance (dříve Komerční bance) se státní zárukou ve výši 950 mil. EUR, • úvěry Správě železniční dopravní cesty se státní zárukou ve výši 560 mil. EUR. − Úvěry krajům a obcím ve výši 547 mil. EUR, z toho získal Pardubický kraj 30 mil. EUR, Moravskoslezský kraj 1 100 mil. CZK (37 mil. EUR), Jihomoravský kraj 40,6 mil. EUR, 43

hl. m. Praha 425 mil. EUR a Plzeň 15 mil. EUR (EIB ve spolupráci s kraji a obcemi připravuje další úvěry ve výši cca 325 mil. EUR). − Úvěry soukromému sektoru ve výši 2 387 mil. EUR. Zvýšený příliv přímých zahraničních investic do České republiky Začlenění do Evropské unie přispívá ke zvýšení přílivu přímých zahraničních investic do České republiky, která si dále upevňuje současné příznivé postavení v této oblasti

Rozhodnutí České republiky požádat o vstup do Evropské unie a intenzívní přípravy na vstup do Unie, jakož i obnovení ekonomického růstu po hospodářském poklesu v letech 1996 − 1998 patřily mezi významné faktory, které posílily mezinárodní pozici České republiky a přispěly k podstatnému zvýšení přílivu přímých zahraničních investic do České republiky. Po roce 1999 zaujala Česká republika zaujala přední místo v přílivu přímých zahraničních investic mezi státy střední a východní Evropy a tuto pozici si udržuje. Podle zprávy Konference OSN pro obchod a rozvoj uveřejněné v listopadu 2005 vykázala Česká republika v roce 2004 jedno z nejvyšších temp růstu přílivu přímých zahraničních investic v Evropě. Do ČR v roce 2004 připlynuly zahraniční investice v hodnotě 4,46 miliardy dolarů (v přepočtu zhruba 110 miliard korun), což bylo o 112 procent více než v roce 2003. Na jednoho obyvatele České republiky v roce 2004 připadly investice v hodnotě 437 dolarů. Česká republika tak mezi 23 evropskými zeměmi obsadila osmé místo. První pozice patřila Belgii s 3 436 dolary na obyvatele. Podle uvedené zprávy přímé zahraniční investice do všech nových členských států Evropské unie činily v roce 2004 celkem 20 miliard dolarů a meziročně byly o téměř 70 procent vyšší. Největší objem těchto investic přitom získaly Česká republika, Maďarsko a Polsko. Největšími investory v těchto zemích byly společnosti ze starých členských států Unie − z Rakouska, Francie, Německa a Nizozemska. Podle této zprávy mezinárodní korporace stále častěji investují do vědy a výzkumu v zemích, které procházejí ekonomickou transformací. V České republice je téměř 47 procent firemního výzkumu realizováno společnostmi se zahraničním vlastnictvím, což je nadprůměrný podíl, který řadí ČR na páté místo na světě za Irsko, Maďarsko, Singapur a Brazílii. Česká republika je nadnárodními firmami zařazována do druhé až třetí desítky zemí nejatraktivnějších pro výzkum a vývoj. První místa patří Číně, Indii, Rusku a Thajsku. Zahraniční investoři významně přispívají k rozvoji a modernizaci české ekonomiky. Podle údajů české agentury Czechinvest firmy zpracovatelského průmyslu, v nichž mají rozhodující vliv zahraniční investoři, vyrábějí 65 − 70 % veškerého vývozu zpracovatelského průmyslu. Přímo zaměstnávají 300 tisíc osob. Firmy s přímými zahraničními investicemi s více než 100 zaměstnanci zaměstnávají více než 25 % pracovníků českého zpracovatelského průmyslu. Tyto firmy zároveň zajišťují odbyt kolem deseti tisíc českých subdodavatelských firem ve zpracovatelském průmyslu a ve službách, v nichž pracuje nejméně 600 tisíc pracovníků, což představuje kolem 10 % pracovních sil v České republice. 44

Příznivý vývoj v příhraničních regionech Členství České republiky v Evropské unii příznivě ovlivňuje vývoj v příhraničních regionech, zejména přeshraniční výměny a spolupráci mezi českými a rakouskými a německými příhraničními regiony. Průzkumy na obou stranách hranic ukázaly, že podnikatelé počítají s příznivým vývojem. Zlepší se zvláště podnikatelské příležitosti v zemědělském sektoru, v sektoru dřevozpracujícího průmyslu a turistice. Očekává se, že v příhraničních oblastech, které sousedí s Německem a Rakouskem, dojde k většímu zapojení přímých zahraničních investic, což by mohlo vést k zrychlení hospodářského růstu těchto regionů nad průměr České republiky. Otevření nových trhů

3

Česká republika jako vývozně orientovaná země získala vstupem do Evropské unie přístup na trhy, které by pro ni byly těžko přístupné anebo zcela uzavřeny. Stala se účastníkem rozsáhlého systému ekonomických vztahů Evropské unie s třetími zeměmi.

Vstupem do Evropské unie se Česká republika zapojila do tzv. Evropského hospodářského prostoru, který zahrnuje členské státy Evropské unie a Norsko, Island a Lichtenštejnsko. V Evropském hospodářském prostoru platí zásady jednotného evropského vnitřního trhu, tj. volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Česká republika přistoupila k Dohodě o partnerství mezi členy Africké, Karibské a Tichomořské skupiny států na straně jedné a Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé, podepsané v Cotonou dne 23. června 2000. Česká republika uplatňuje od 1. května 2004 ustanovení Dohod uzavřených Společenstvím a jeho členy s Alžírskem, Arménií, Azerbejdžánem, Bulharskem, Chorvatskem, Egyptem, Makedonií (FYROM), Gruzií, Islandem, Izraelem, Jordánskem, Kazachstánem, Kyrgystánem, Libanonem, Mexikem, Moldovou, Marokem, Norskem, Palestinským státem (the Palestinian Authority), Rumunskem, Ruskou federací, San Marinem, Jižní Afrikou, Jižní Koreou, Sýrií, Tuniskem, Tureckem, Ukrajinou a Uzbekistánem, jakož i ustanovení ostatních dohod uzavřených Společenstvím před přistoupením. Česká republika přistoupila též k dohodám, které uzavřely Společenství a jeho členové se Švýcarskem, Běloruskem, Čínou, Chile, latinskoamerickým hospodářským sdružením Mercosur. Česká republika od 1. května 2004 aplikuje dvoustranné dohody o textilu a úpravy uzavřené Společenstvím s třetími zeměmi. Množstevní omezení uplatňovaná Společenstvím na dovozy textilních a oděvních výrobků jsou upravena s přihlédnutím k přistoupení České republiky a dalších nových členských států. Společenství dojednalo s třetími zeměmi dodatky k dvoustranným dohodám s dotčenými třetími zeměmi před přistoupením nových členských států ke Společenství. Česká republika se zavázala uplatňovat množstevní omezení uplatňovaná Společenstvím na dovozy oceli a ocelářských výrobků, která byla upravena na základě dovozů ocelářských 45

výrobků uskutečňovaných Českou republikou a ostatními novými členskými zeměmi z dodavatelských států během posledních let před přistoupením k Unii. Solidární pomoc v případě přírodních katastrof Česká republika může jako členský stát počítat se solidární pomocí Evropské unie v případě přírodních katastrof. Po katastrofálních záplavách, k nimž došlo v roce 2002 v Rakousku, České republice a Německu, zřídila Evropská unie Fond solidarity. Z tohoto fondu mohou čerpat členské a kandidátské země, jimž přírodní, technická či ekologická katastrofa způsobí škody v hodnotě nejméně jedné miliardy eur (tj. 30 miliard Kč), nebo 0,5 procenta hrubého národního produktu. Postižená země musí podat žádost o odškodnění do dvou měsíců od okamžiku, kdy vznikla první škoda. Komise pak posoudí, kolik by se žadatelské zemi z Fondu solidarity mohlo poskytnout. Výše pomoci podléhá schválení Evropského parlamentu. Česká republika čerpala z Fondu solidarity jako jedna z prvních, a to prostředky ve výši 4 miliardy Kč na obnovu infrastruktury nebo na vyčištění oblastí postižených katastrofou. EU nabídla po povodních v roce 2002 České republice nenávratnou pomoc z dalších svých programů, a to z programu Phare přes 300 miliónů Kč, z programu ISPA (doprava a životní prostředí) 1,45 mld. Kč, z programu SAPARD (zemědělství) 167 miliónů Kč, celkem přes 1,9 miliardy Kč. Na financování povodňových škod získala ČR od Evropské investiční banky půjčku ve výši 7,5 miliardy Kč. Odhaduje se, že škody, které utrpěla Česká republika záplavami v roce 2002, činily kolem 73 miliard Kč. Ze zdrojů Evropské unie získala nenávratnou pomoc ve výši téměř 7 miliard Kč, a od Evropské investiční banky výhodnou půjčku ve výši 7,5 miliard Kč. Znamená to, že 20 % utrpěných škod je hrazeno za pomoci zdrojů Evropské unie.

Řešení problémů, které jsou nad síly a možnosti České republiky Členství v EU umožňuje České republice řešit problémy, které přesahují její ekonomické možnosti, např. v oblasti životního prostředí, vyrovnání úrovně regionů, zapojení do celoevropských dopravních, telekomunikačních a energetických sítí.

Jako příklad lze uvést pomoc Evropské unie při řešení otázek železniční dopravy a při výstavbě nového terminálu v Praze-uzyni. Evropská investiční banka (EIB) poskytla státnímu podniku Česká správa letišť úvěr ve výši 9 miliard korun na výstavbu areálu nového terminálu Sever 2 letiště v Praze-Ruzyni. Nový terminál bude mít kapacitu čtyř miliónů cestujících ročně. Po jeho dokončení ve druhém pololetí 2005 bude Ruzyň schopna odbavovat ročně až deset miliónů cestujících (v roce 2002 odbavila 6,3 miliónu cestujících). Po rozšíření letiště v Praze-Ruzyni posílí Praha své postavení významného středoevropského dopravního uzlu. 46

Evropská unie přispěje k výstavbě čtyř železničních koridorů napojených na transevropskou železniční síť. Vlaky v těchto koridorech musí jezdit rychlostí nejméně 160 km v hodině. Vybudování rychlostních železničních koridorů povede ke zkvalitnění osobní dopravy a umožní českým železničním přepravcům, aby si v nákladní dopravě udrželi výhodnou pozici na evropském trhu. Otevřená cesta do Hospodářské a měnové unie Členství v Evropské unii otvírá České republice cestu do Hospodářské a měnové unie a přijetí společné evropské měny euro.

3

Vytvoření Hospodářské a měnové unie (HMU) v roce 1999 a vytvoření společné měny euro je významným úspěchem integračního procesu v Evropě. Posiluje ekonomickou pozici Evropské unie ve světě, a přináší státům a jejich občanům, které jsou do HMU začleněny, významné přínosy. Patří mezi ně vytvoření příznivého hospodářského prostředí − stabilní společná měna euro, lépe odolávající náporům spekulantů než měny jednotlivých států, nízká úroveň inflace a nízké úrokové sazby. Dalšími přínosy jsou úspora transakčních nákladů, které jsou spojeny s výměnou národních měn pro podniky i občany a vytvoření příznivějšího podnikatelského a investičního prostředí. Hospodářská a měnová unie napomáhá ke zlepšení konkurenčního prostředí, používání společné měny euro umožňuje srovnávat ceny v jednotlivých zemích, a spotřebitel okamžitě pozná, co je v jednotlivých zemích dražší a co levnější. Členství v Evropské unii otvírá České republice cestu do Hospodářské a měnové unie a k využívání výhod, které jsou s tímto členstvím spojeny. Česká republika se může stát členem HMU po splnění tzv. maastrichtských konvergenčních kritérií. Podrobněji je o této otázce pojednáno v kapitole 8 této publikace. 3.3 Upevnění hospodářského a politického systému v České republice – Úspěšné zakončení ekonomické transformace – Posílení demokratického politického systému – Prostor pro rozvíjení české národní identity Úspěšné zakončení ekonomické transformace Členství v Evropské unii napomůže dokončit ekonomickou transformaci, urychlit růst a modernizaci české ekonomiky.

Podmínky pro podnikání se zlepší. Bude posílena stabilita právního řádu, vymahatelnost práva, ochrana hospodářské soutěže zaručující stejné postavení všech subjektů na trhu, a tedy i vyšší ochrana před zneužíváním dominantního či monopolního postavení některého z nich. Jasně bude definováno postavení malého a středního podnikání, bude možno využívat programů Unie a Evropské investiční banky k jejich podpoře a rozvoji, podnítí se rozvoj řemesel a služeb. 47

Zvýší se ochrana práv zaměstnanců, zejména bude účinněji odstraňována diskriminace podle pohlaví či věku zaměstnance, která je nezřídka přítomná v naší každodenní praxi. Bude přesně definován soubor podmínek pro ochranu zdraví a bezpečnost při práci. Bude zpřísněna ochrana životního prostředí. Posílení demokratického politického systému a právního státu Členství v Evropské unii přispěje k posílení demokratického politického systému v České republice a k upevnění principů právního státu.

Převzetí legislativy Evropského společenství povede k posílení efektivnosti a profesionalizace státní správy, k posílení a zkvalitnění soudnictví a ostatních institucí demokratického státu a tržní ekonomiky. Bude zajištěna vyšší kvalita ochrany vlastnických práv, vytvoří se žádoucí a mezinárodně obvyklé podmínky pro účastníky hospodářské soutěže a zmenší možnost zneužití dominantního postavení jejími účastníky. Dojde k posílení postavení zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, posílení pozice spotřebitele vůči výrobcům a prodejcům. Zlepší se postavení občana vůči znečišťovatelům životního prostředí. Prostor pro rozvíjení české národní identity Česká republika má v Evropské unii dostatečný prostor pro rozvíjení své národní identity

Princip subsidiarity, který je v Unii prosazován a bude přijetím evropské ústavní smlouvy dále prohlouben, zajišťuje, aby v rámci Unie byly jednotlivé otázky řešeny na té úrovni, která k tomu má nejlepší možnosti a je neblíže k občanovi. Česká republika má po vstupu do Unie naprostou volnost v provádění školské a kulturní politiky a v dalších oblastech, které mají rozhodující význam pro rozvíjení národní identity. Značnou volnost má v oblasti rozpočtové politiky, a v oblasti politik, které mají vztah k trhu práce, ve strukturální (průmyslové) a regionální politice. V kompetenci českého státu je nadále sociální politika, včetně politiky důchodové, při respektování minimálních standardů platných v Unii. Příklad některých menších zemí Unie, např. Irska, Finska, Portugalska či Řecka ukazuje, že přínos z členství v EU je tím výraznější, čím lépe dokáže členský stát využít svého potenciálu a komparativních výhod. Pro stát s omezenými přírodními zdroji jako je Česká republika má klíčovou roli rozvíjení vzdělání a vědy a využívání potenciálu kvalifikované pracovní síly.

48

3.4 Rozšíření práv českých občanů – Rozšíření práv občanů České republiky o práva občanů Evropské unie – Listina základních práv Evropské unie rozšiřuje práva občanů České republiky Rozšíření práv českých občanů o práva občanů Evropské unie Členství České republiky v Evropské unii znamená významné rozšíření práv českých občanů. Občan České republiky je od 1. května 2004 též občanem Evropské unie a může využívat nově získaných práv. Občanství Evropské unie doplňuje, ale nenahrazuje občanství České republiky.

3

Občan České republiky má práva občana Evropské unie. Tato práva zahrnují : • právo volně se pohybovat a usazovat na území členských států Unie; • právo volit a kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu; • právo volit a kandidovat v obecních volbách v členském státu ve kterém bydlí, a to za stejných podmínek, jako občané tohoto státu; • právo na ochranu diplomatických nebo konzulárních orgánů kteréhokoliv členského státu Evropské unie na území třetí země, ve které není Česká republika zastoupena, a to za stejných podmínek jako občané tohoto členského státu Unie; • právo předkládat petice Evropskému parlamentu; • právo obracet se na ombudsmana Evropské unie při nesprávnostech v činnosti institucí nebo orgánů Společenství, s výjimkou Soudního dvora a Soudu první instance při jejich soudní činnosti; • právo obracet se písemně na kteroukoliv instituci Evropské unie v češtině, a v češtině obdržet odpověď; • právo přístupu k dokumentům Evropského parlamentu, Evropské komise a Rady; • právo na náhradu škody, kterou mu způsobí při plnění svých povinností instituce Společenství nebo osoby, které pro Společenství pracují; • právo požívat práv podle Listiny základních práv Evropské unie. Občan České republiky má právo využívat výhod jednotného vnitřního trhu Evropské unie, které jsou spojeny s volným pohybem osob, volným pohybem zboží, služeb a kapitálu. Posilují se jeho práva jako spotřebitele. Po vstupu ČR do Hospodářské a měnové unie bude využívat práv spojených se zavedením společné evropské měny euro. Institut občanství Evropské unie je spojen výhradně s rozšířením práv občanů. Tím se odlišuje od institutu občanství jednotlivých států, který jej spojuje s řadou povinností. Listina základních práv Evropské unie rozšiřuje práva občanů České republiky Na občany České republiky se vztahuje Listina základních práv Evropské unie 1, která byla vyhlášena v prosinci 2000 na zasedání Evropské rady v Nice. Listina stvrzuje práva vyplý-

1

Pozn.: V literatuře se používá též název Charta základních práv Evropské unie.

49

vající z ústavních tradic a mezinárodních závazků členských států Unie. Zahrnuje nejen tradiční práva občanská a politická, ale též práva hospodářská a sociální. O zpracování Listiny rozhodla Evropská rada na svém zasedání v Kolíně nad Rýnem v červnu 1999. Listina měla konsolidovat základní lidská, politická, hospodářská a sociální práva občanů na úrovni Unie. Přípravou Listiny byl pověřen Konvent složený ze 62 členů, kteří zastupovali hlavy států a šéfy vlád členských států Unie, předsedu Evropské komise a Evropský parlament a národní parlamenty. Konventu předsedal bývalý prezident SRN Roman Herzog. Statut pozorovatelů měli zástupci Evropského soudního dvora, Rady Evropy a Evropského soudu pro lidská práva. Konvent vyslechl stanoviska Hospodářského a sociálního výboru, Výboru regionů, ombudsmana EU a též jiných orgánů, sociálních skupin a expertů. Rovněž proběhla diskuse mezi Konventem a kandidátskými zeměmi. Pracovní text Listiny přijal Konvent 2. října 2000. Listina základních práv je založena na smlouvách Společenství, na mezinárodních úmluvách jako je Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950, Evropská sociální charta z roku 1989, dále na ústavních tradicích členských států Unie a na různých deklaracích Evropského parlamentu. Listina je tématicky rozdělena do šesti oddílů, jež se týkají důstojnosti, svobod, rovnosti, solidarity, občanských práv a spravedlnosti. Význam listiny tkví v tom, že poprvé byla do jednoho dokumentu shrnuta osobní, občanská, politická, ekonomická a sociální práva a svobody. Listina zahrnuje též nová práva jako např. právo na ochranu dat, práva pracujících, bio-etiku. Ustanovení Listiny se vztahují na instituce a orgány Evropské unie. Na členské státy se ustanovení vztahují pokud dochází k aplikaci práva Unie. Jednotlivá práva a svobody občanů podle Listiny mohou být omezena, pokud má toto omezení základ v zákoně a současně musí být respektována podstata dotčeného práva či svobody. K omezení může dojít pouze tehdy, je-li to nezbytné v obecném zájmu Evropské unie, nebo vyplývá-li to z nutnosti ochrany práv a svobod třetích osob. Listinu schválila Evropská rada na svém zasedání v Nice v prosinci 2000. Není součástí Smlouvy o Evropské unii a není právně závazná. Přes tuto skutečnost jde o významný dokument; občané mohou odkazovat na Listinu, chtějí-li vznést námitku proti jakémukoli rozhodnutí institucí Evropské unie. Konvent o budoucnosti Evropy, který v červnu 2003 ukončil svou práci, začlenil Listinu základních práv EU do návrhu Smlouvy o ústavě pro Evropu.

50

Kapitola 4

Jaká přechodná období byla dohodnuta mezi Českou republikou a Evropskou unií ?

4.1

Jaká přechodná období byla dohodnuta pro Českou republiku ?

4.2

Jaká přechodná období byla dohodnuta pro státy Evropské unie ?

51

4.1 Jaká přechodná období byla dohodnuta pro Českou republiku ? Členství v Evropské unii vyžaduje, aby stát, který aspiruje na přijetí, převzal platnou legislativu Evropské unie do svého právního řádu. Předpokladem přijetí nových členských států je, aby při vstupu do Evropské unie měly srovnatelné právní prostředí a mohly se bezprostředně zapojit do jednotného vnitřního trhu Unie. Jednotný vnitřní trh je založen na volném pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Společné zákonodárství Unie zajišťuje, že občané členských států si mohou zvolit bez omezení zemi, v níž chtějí pracovat (dočasně nebo trvale). Národní hranice již nejsou překážkou úzkého ekonomického propojení. Tím je např. zajištěno, že produkt, který byl vyroben v jedné členské zemi, může být bez dalšího testování prodáván v jiné členské zemi. Spotřebitel nebo uživatel výrobku si může být jist, že výrobce v kterékoli členské zemi respektoval předpisy zajišťující jeho bezpečnost a jeho zdraví. Podobně je tomu u volného pohybu pracovníků, kde se zejména u zdravotnických profesí členské země dohodly, že specialista, který nabízí své služby, musí zaručovat odbornou úroveň stanovenou společně pro výkon určitých povolání. Země, které se chtějí stát členy Evropské unie, musí „srovnat“ krok a přizpůsobit svou legislativu pravidlům, která respektují všechny ostatní členské země. Názorně to lze ukázat na pravidlech hospodářské soutěže: v Unii je nepřípustné, aby vláda jedné země různými způsoby (např. zvýhodněným zdaněním, finanční podporou, výhodnou půjčkou, úhradou zadlužení atd.) zvýhodňovala některé své podniky. To by narušovalo pravidla rovné soutěže a poškozovalo podniky v jiných členských zemích Unie. Proto je zakázána jakákoli státní podpora podnikům, státním i soukromým. Platná pravidla neumožňují, aby si nová členská země vyjednávala jakékoli výjimky z platné legislativy Unie. Je však možné, aby nové členské země část platné unijní legislativy zavedly až po vstupu do EU. Neznamená to však výjimku, ale pouze časový odklad, který je označován jako přechodné období. Nová členská země se přitom musí zavázat, kdy přechodné období skončí. Přechodná období jsou s novými členskými státy dojednána nejčastěji proto, že zavedení určitého unijního předpisu je investičně příliš náročné a pro nový členský stát obtížně proveditelné. Jsou dojednána také v případech, kdy nová země je přesvědčena, že okamžité zavedení nové legislativy by vyvolalo sociální potíže nebo by bylo pro veřejnost dané země těžko přijatelné. Česká republika si vyjednala tato přechodná období: • V oblasti volného pohybu kapitálu, jenž vytváří jednotné podmínky pro liberalizaci kapitálových toků, vyjednala dvě přechodná období, která by měla napomoci časově překlenout počáteční fázi po vstupu do EU, kdy koupěschopnost českých občanů bude zaostávat za koupěschopností občanů bohatších zemí Unie. Česká republika vyjednala: a) sedmileté přechodné období pro nabývání zemědělské půdy a lesů. Tato úprava má zabránit spekulačním nákupům zemědělské a lesní půdy a dalších nemovitostí v atraktivních oblastech a snížit tlak na růst jejich cen. Tím se omezuje znevýhodnění českých občanů dané velkým rozdílem mezi cenami nemovitostí u nás a v sousedních členských zemích a také velkým rozdílem v průměrných reálných příjmech. Během 52

třetího roku přechodného období bude na základě zprávy Evropské komise provedena revize. Případné zkrácení či zrušení přechodného období musí být odsouhlaseno Radou EU jednomyslně, tzn. nemůže k němu dojít bez souhlasu ČR; b) pětileté přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce-občany EU. Restrikce pro nabývání nemovitostí již dnes neplatí pro právnické osoby registrované v ČR a pobočky zahraničních společností, od data vstupu se nevztahuje ani na podnikající fyzické osoby v zemědělství (tj. na samostatně hospodařící farmáře) s trvalým pobytem na území ČR. • Česká strana dále vyjednala v oblasti daní, aby s ohledem na sociální dopady byla do konce roku 2007 dočasně zachována nižší sazba daně z přidané hodnoty u dodávek tepelné energie k vytápění a u dodávek stavebních prací pro bytovou výstavbu. Česká strana dojednala také zachování nižší sazby spotřební daně u cigaret a dalších tabákových výrobků (do konce roku 2006, resp. 2007 ), trvalé osvobození plátců DPH od registrace u osob s nižším obratem než je ekvivalent 35 tisíc eur v národní měně. Evropská unie rovněž přijala jako trvalou zvláštní úpravu spotřební daně z lihu u domácích pěstitelů s cílem zachovat tradiční domácí výrobu ovocných destilátů (např. slivovice). Bylo vyjednáno, že čeští výrobci mohou označovat názvem „Slivovice“ i ty její druhy, které jsou vyráběné smísením čistého ovocného destilátu s lihem (musí to být uvedeno na etiketě). • V oblasti životního prostředí byl dojednán odklad zavedení pravidel o nakládání (recyklaci) s obaly a obalovými odpady (do konce roku 2005). Významný je odklad požadavku na kvalitu vody výstavbou čistíren vod v obcích do 2000 obyvatel (do konce roku 2010) a také odklad požadavku na omezení emisí látek znečišťujících ovzduší z velkých spalovacích zařízení ( do konce roku 2007). • V oblasti energetiky byly přijaty dva české požadavky na přechodná období: výstavba zásobníků ropy a ropných produktů pokrývající v případě nouze potřebu po dobu 90 dnů (do konce roku 2005), liberalizace domácího trhu se zemním plynem (do konce roku 2004). • V zemědělství vyjednala česká strana dvě přechodná období: do konce roku 2006 má 52 zpracovatelských podniků (např. jatka a podniky masného průmyslu) odklad na přijetí hygienických požadavků platných v zemích Unie, do té doby jsou jejich výrobky určeny jen pro spotřebu na českém trhu. Až do konce roku 2009 byl posunut termín pro úpravu klecových systémů pro chov drůbeže. České podniky mají tak dostatek času, aby zavedly finančně náročné hygienické a bezpečnostní normy platné v zemích EU. • Česká republika získala odklad pro příspěvky do základního kapitálu a do rezerv Evropské investiční banky (první platby až v druhé polovině roku 2005). Jak je z přehledu patrné, Unie vyšla vstříc českým požadavkům na odklad zavedení legislativy Společenství v případě, že jde o investičně náročné projekty (např.u čistíren odpadních vod a energetiky), pokud by jejich okamžité přijetí po vstupu mělo tíživé sociální dopady (nepřímé daně) nebo pokud jde o citlivé politické požadavky (nabývání majetku občany EU na území České republiky).

4

53

4.2 Jaká přechodná období byla dohodnuta pro státy Evropské unie ? Také země EU požádaly v několika případech o přechodná období. Nejde o nic výjimečného, je to praxe, která byla uplatňována vůči nově přijímaným zemím již v minulosti. Konkrétně to znamená, že určitá pravidla, která existují v zemích Evropské unie, se po určitou dobu nebudou vztahovat na občany nových členských zemí. Jde o případy, kdy země Unie jako celek, jejich skupina nebo i jednotlivá země reagují na obavy, které jsou rozšířeny v jejich veřejnosti. Stejně jako Unie vzala na vědomí starosti a obavy, které jsou rozšířeny mezi veřejností v České republice (nákup nemovitostí občany Unie), tak je třeba respektovat nálady některých skupin obyvatelstva v zemích Unie.V žádném případě nejde o trvalé znevýhodnění nové členské země nebo o „druhořadé postavení“ jejích občanů. Jedná se o přechodná opatření, která se týkají přesně stanoveného časového období, po jehož uplynutí se na nové členské státy bude vztahovat legislativa Unie v plném rozsahu. Unie trvá na přechodných obdobích ve dvou oblastech - omezení vstupu českých občanů na pracovní trhy členských zemí Unie po 1. květnu 2004 a o opatření týkající se postupného zapojování České republiky do společné zemědělské politiky. Jde o požadavky, které se týkají všech nových členských států. Evropská unie požádala s ohledem na politickou citlivost o sedmileté přechodné období pro volný pohyb pracovníků, resp. o možnost nadále regulovat pracovní trhy v jednotlivých členských státech prostřednictvím národní legislativy. Dočasné omezení volného pohybu pracovníků si vyžádaly Německo a Rakousko. Jejich veřejnost se obává, že okamžité otevření přístupu pracovníků z nových zemí by zkomplikovalo situaci na jejich pracovních trzích. Platí to zejména pro Německo a jeho pohraniční regiony sousedící s Polskem a Českou republikou. Do jisté míry lze tyto obavy chápat. Je totiž známo, že v nových členských zemích střední východní Evropy polovina osob, které chtějí pracovat v zahraničí, udává za cílovou zemí právě Německo. V Německu a v Rakousku panuje obava, že mnozí uchazeči o práci z nových členských zemí budou ochotni pracovat i za nižší mzdu než jaká je obvyklá v těchto zemích. Tím by domácí zaměstnanci byli z pracovního trhu vytlačováni a míra nezaměstnanosti, beztak vysoká v Německu, by se ještě dále zvýšila. Byl vyjádřen názor, že tato situace by mohla vyvolat nepříznivou reakci některých skupin obyvatelstva vůči novým zemím. Německo a Rakousko požádaly o toto přechodné období, přestože se setkaly s kritikou podnikatelských svazů, které považují tento požadavek za krátkozraký. Není to poprvé, kdy je takové omezení uvaleno na nové členské země. Stejný požadavek − sedmileté přechodné období − byl v osmdesátých letech v případě Portugalska, Španělska a Řecka.. Tehdejší členské země Evropského společenství se obávaly toho, že málo placení pracovníci z těchto tří zemí „zaplaví“ západní Evropu a ztíží situaci na pracovním trhu. Rozhodnutí, které je nyní uplatňováno vůči všem nových členským zemím, se v některých důležitých ohledech liší od praxe osmdesátých let. Přechodné období je sice stanoveno na sedm let, ale po prvních dvou letech musí členské země, které budou omezení praktikovat, věrohodně prokázat, že situace na jejich pracovním trhu je skutečně tak obtížná, že omezení musí pokračovat další tři roky. Po nich se bude stejný proces opakovat: členská země musí znovu přesvědčit ostatní členské země, že nemůže plně otevřít svůj pracovní trh. Ve 54

výjimečném případě lze v této praxi pokračovat ještě další dva roky, tedy dohromady nejvýše sedm let. Po uplynutí sedmi let musí každá členská země definitivně odstranit všechna omezení a plně se otevřít volnému pohybu pracovníků z nových členských zemí. Oproti minulosti je zde další důležitá odlišnost. Sedmileté omezení není závazným pokynem pro všechny země Unie. Některé z nich − Velká Británie, Irsko a Švédsko - oznámily, že se rozhodly otevřít svůj pracovní trh osobám z nových členských zemí již po 1. květnu 2004. Je tedy na každé členské zemi, zda omezení volného pohybu osob skutečně zavede. Česká strana jedná s těmi členskými zeměmi, které zatím nejsou připraveny plně otevřít svůj pracovní trh, o možnosti udělovat pracovní povolení (kvóty). Je přitom vhodné připomenout, že kvóta pro české pracovníky udělovaná Německem není zcela naplněna. Některé členské státy Unie (např. Holandsko nebo Finsko) předběžně oznámily, že od roku 2006 dosavadní překážky vstupu na jejich pracovní trh odstraní. České republice se podařilo prosadit princip zrovnoprávnění v tom, že omezení bude moci vůči novým členům aplikovat stejně jako stávající členské státy. Druhé přechodné období, jež se týká všech nových členských zemí, se vztahuje na jejich zapojení do společné zemědělské politiky Unie. Ta je spojena s tzv.přímými platbami, které dostává zemědělský výrobce v závislosti na rozloze půdy a na počtu hospodářských zvířat. Přímé platby pro farmáře tvoří největší část zemědělských podpor v Evropské unii. Evropská unie dala už v roce 1997 najevo, že nepočítá s vyplácením přímých plateb zemědělcům v nových členských zemích. Uváděla několik důvodů: poukazovala na obrovské zatížení evropského rozpočtu a na připravované změny společné zemědělské politiky. Unie dala najevo, že není účelné podněcovat další růst zemědělské výroby, vzhledem k nadbytku této produkce v zemích Unie a s ohledem na to, že vývoz nadbytečné zemědělské produkce na trhy třetích zemí je spojen s dalšími náklady (exportními subvencemi). Dalším faktorem byl rostoucí tlak rozvojových zemí na změnu ochranářské zemědělské politiky Evropské unie a USA v rámci Světové obchodní organizace. Evropský rozpočet připravený na období 2000 − 2006 sice počítal s přijetím nových členských zemí, avšak nepředpokládal vyčlenění prostředků pro přímé platby jejich zemědělcům. Pod tlakem států, které vyjednávaly o přistoupení k Unii, a v důsledku nespokojenosti zemědělců v těchto zemích, předložila Unie kompromisní řešení: ohlásila, že je ochotna po roce 2004 postupně zapojovat zemědělce nových členských zemí do systému přímých plateb. Návrh počítal s tím, že v prvním roce po přijetí by zemědělci nových zemí dostali 25 % přímých plateb, které dostávají farmáři ve stávajících členských zemích, každým dalším rokem by se pak platby zvyšovaly o 5 %, od roku 2007 o 10 %, takže v roce 2013 by se objem přímých plateb mezi oběma skupinami členských zemí vyrovnal. Při závěrečném jednání o rozšíření Unie, které se konalo v Kodani v prosinci 2002, dosáhla česká strana zlepšení podmínek pro zemědělce oproti původnímu návrhu Unie. Vyjednala možnost dorovnání výše přímých plateb (tzv. top-up) s využitím unijních prostředků na rozvoj venkova, resp. z národních zdrojů, na úroveň o 30 % vyšší než Unií navrhovaná výše přímých plateb, tzn. na 55 % v roce 2004, 60 % v roce 2005, 65 % v roce 2006 atd. Dále u komodit, u nichž národní podpora v roce 2003 bude vyšší, bude mít ČR možnost

4

55

dorovnání na úroveň roku 2003. V případě bramborového škrobu ČR vyjednala výjimku na dorovnání do úrovně 100 % výše EU. Na tato opatření je z rozpočtu Unie pro ČR vyčleněna částka cca 14 až 15 miliard korun. Česká republika při jednání o přístupové smlouvě přistoupila na přechodné období v oblasti dopravy, a to v případě vnitrostátní nákladní silniční dopravy (tzv.kabotáž). Zde si vyžádaly země EU přechodné období v délce až pěti let (2+2+1). ČR využila možnosti bilaterálně jednat o liberalizaci kabotáže a po jednání s Německem, které je z hlediska kabotáže klíčovou zemí, bylo dohodnuto vypracovat společnou česko-německou analýzu nákladů dopravců v obou zemích, na jejímž základě dojde k diskusi o konkrétních kvótách na provádění kabotáže. Česká republika zároveň jedná s ostatními členskými státy Unie o budoucích bilaterálních režimech liberalizace kabotáže.

56

Kapitola 5

Jaké změny a omezení přináší přistoupení České republiky k Evropské unii ?

5.1 5.2 5.3 5.4 5.5 5.6

Omezení státní suverenity v některých oblastech ve prospěch sdílené evropské suverenity Česká republika se po vstupu do Evropské unie nestane členem všech struktur, které byly v rámci Evropské unie vytvořeny Omezení volnosti při formulování a provádění politiky státu v některých oblastech Důsledky zesílené konkurence Ukončení platnosti smluv České republiky s třetími zeměmi o oblastech volného obchodu a celních uniích Změna cen některých výrobků a služeb

57

Česká republika vstoupila 1. května 2004 do Evropské unie, která dosáhla vysokého stupně integrace. Již v roce 1968 byla vytvořena celní unie, v roce 1993 byl vytvořen jednotný vnitřní trh a v roce 1999 hospodářská a měnová unie. 1. ledna 2002 nahradila jednotná měna euro národní měny v jedenácti členských státech Unie. Rozvíjí se společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie. Postupně se vytváří evropská obranná politika. Značně se pokročilo na cestě k vytvoření společného evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Začlenit se do vysoce integrované Evropské unie je pro nové členské státy velmi náročné. Každý nový členský stát musí počítat s tím, že vstup do Unie bude provázen vedle pozitivních přínosů i řadou problémů. Jde však o problémy, při jejichž řešení není osamocen, a bude moci spoléhat na podporu institucí Evropské unie a ostatních členských států. Pro hodnocení souvislostí spojených se vstupem ČR do Evropské unie je účelné poukázat vedle přínosů též na některé změny a omezení, s nimiž je nutno počítat, a které odpůrci evropské integrace absolutizují a označují za nevýhody členství. Jde zejména o: • Omezení státní suverenity v některých oblastech ve prospěch sdílené evropské suverenity • Skutečnost, že ČR se po vstupu do Evropské unie není členem všech struktur, které byly v rámci Evropské unie vytvořeny • Omezení volnosti při formulování a provádění politiky státu v některých oblastech • Důsledky zesílené konkurence • Ukončení platnosti obchodních smluv ČR s třetími zeměmi • Změna cen některých výrobků a služeb 5.1 Omezení státní suverenity České republiky v některých oblastech ve prospěch sdílené evropské suverenity Členství v Evropské unii je spojeno se závazkem členských států dobrovolně se vzdát přesně vymezené části státní suverenity a sdílet ji s ostatními členskými státy v zájmu dosažení společných cílů a posílení Evropské unie.

Úspěšný vývoj Evropské unie a její vliv ve světě závisí hlavně na tom, do jaké míry se daří prosazovat společnou evropskou politiku v oblasti hospodářské i politické. To je podmíněno společnou vůlí členských států a novým přístupem k otázce státní suverenity. Úspěšný rozvoj Evropské unie je do značné míry podmíněn ochotou členských států vzdát se části státní suverenity ve prospěch společně sdílené evropské suverenity. V současných mezinárodních poměrech, kdy probíhá proces globalizace a roste vzájemná závislost mezi státy, se prosazuje i nové chápání síly státu a významu státní suverenity. Výstižně to charakterizoval britský sociolog Anthony Giddens ve své práci „Třetí cesta“, kde napsal: „´Silný stát´ byl ten, který byl dobře připraven na válku. Dnes to musí znamenat něco jiného: stát dostatečně sebevědomý, aby akceptoval nová omezení své suverenity“.

58

Sdílení státní suverenity se v Evropské unii nejvýrazněji projevuje v oblasti hospodářské. V oblasti politické, tzn. ve sféře zahraniční, bezpečnostní a vnitřní politiky platí nadále zásada mezivládní spolupráce, kdy si členské státy ponechávají právo suverénního rozhodování. V institucích Evropské unie − v Evropské radě a v Radě − se o těchto otázkách rozhoduje na základě jednomyslnosti a každý členský stát má právo veta. Jak se v praxi projevuje sdílení státní suverenity v Evropské unii ? Členstvím v Evropské unii převzala Česká republika právo Evropských společenství, tzv. acquis communautaire − komunitární právo − které je nadřazeno českému právu. Část komunitárního práva − nařízení Rady ministrů Evropské unie a Evropské komise, jakož i rozhodnutí Evropského soudního dvora − jsou v ČR aplikována přímo, to znamená, že o nich nerozhodují české státní orgány či soudy. Směrnice Rady ministrů EU jsou převáděny do českého právního řádu prostřednictvím legislativních orgánů České republiky, které však nemohou měnit jejich podstatu. Členství v Evropské unii zavazuje ČR přijmout zásadu rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě ministrů. Kvalifikovaná většina je od 1. listopadu 2004 definována Smlouvou z Nice. ČR má v Radě ministrů 12 hlasů. Akty Rady přijímané kvalifikovanou většinou vyžadují aspoň 232 hlasů z celkového počtu 321 hlasů. Přitom každý členský stát může požádat o ověření, zda těchto 232 hlasů představuje aspoň 62 % celkového obyvatelstva Evropské unie. Pokud tato podmínka není splněna, akt není přijat. Pro rozhodování v Radě ministrů platí zásada, že je třeba hledat řešení přijatelné pro všechny členské státy, a to i v oblastech, kde smlouva umožňuje rozhodnout kvalifikovanou většinou. Rada ministrů rozhoduje kvalifikovanou většinou pouze v případech, kdy se nepodaří dosáhnout shody. Uzavřením Smlouvy o přistoupení k Evropské unii se ČR zavázala plnit rozhodnutí přijatá v Radě ministrů kvalifikovanou většinou, to znamená i ta, s nimiž nevyjádří souhlas. Členství v Evropské unii zahrnuje závazek dodržovat přísná pravidla pro hospodaření se zdroji Unie. České subjekty, které využívají finanční zdroje Unie, tzn. zdroje evropských daňových poplatníků, jsou podrobeny přísné kontrole ze strany orgánů Unie, zejména Evropské komise a Evropského účetního dvora, které ověřují zda jsou řádně využívány k určeným úkolům. Budoucí členství ČR v Hospodářské a měnové unii (HMU) a zavedení jednotné evropské měny euro bude znamenat přenesení pravomocí státu v oblasti měnové a kursové politiky na evropské orgány – Evropskou centrální banku a Evropský systém centrálních bank. Tento krok však bude vyvážen výhodami plynoucími z větší stability společné měny a její větší schopnosti odolávat výkyvům a poruchám na světových měnových trzích.

5

5.2 Česká republika po vstupu do Evropské unie není členem všech struktur, které byly v rámci Evropské unie vytvořeny Po vstupu do Evropské unie patří Česká republika mezi ekonomicky méně vyspělé státy tohoto seskupení. Ekonomická úroveň ČR (měřená úrovní hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele) je pod průměrnou ekonomickou úrovní států Unie. Překonání tohoto rozdílu bude vyžadovat delší dobu. 59

Česká republika vstoupila do Evropské unie, kde některé státy Unie patří ke skupině, která se nachází v pokročilejším stádiu integrace, a státy patřící do druhé skupiny se na toto stádium teprve připravují. Česká republika patří do druhé skupiny, zatím není členem Hospodářské a měnové unie se společnou měnou euro, a není ještě zapojena do tzv. Schengenského systému. Z této skutečnosti však nevyplývá, že Česká republika je druhořadým členem Unie. Má právo po splnění stanovených podmínek začlenit se jak do Hospodářské a měnové unie, tak do Schengenského systému. 5.3 Omezení volnosti při formulování a provádění politiky státu v některých oblastech Česká republika se po vstupu do Evropské unie zapojila do společných politik Evropské unie, kde orgány Evropské unie jednají jménem všech členských států.

Česká republika se 1. května 2004 EU začlenila do společných politik Unie − společné zemědělské politiky a do společné obchodní politiky. Zemědělství v Evropské unii je značně regulováno v rámci společné zemědělské politiky. Na ČR se po vstupu do EU vztahuje společná zemědělská politika v plném rozsahu. Dočasné výjimky jsou specifikovány ve Smlouvě o přistoupení ČR k EU. Od 1. května 2004 se na ČR vztahuje také společná obchodní politika Evropské unie včetně společného celního sazebníku, preferenčních obchodních dohod, závazků převzatých ve Světové obchodní organizaci a ochranných opatření Unie. Evropská komise zastupuje obchodní zájmy ČR ve Světové obchodní organizaci a vůči třetím zemím. Po vstupu do Hospodářské a měnové unie přijme ČR společnou měnu euro, která nahradí českou korunu. ČR se vzdá samostatné měnové politiky ve prospěch společné měnové politiky tzv. eurozóny. Pro postavení České republiky je důležité, že se jako členský stát Evropské unie podílí na formulování všech politik, které jsou důležité jak pro Evropskou unii, tak pro jednotlivé členské státy. 5.4 Zesílená konkurence v náročném ekonomickém prostředí Vstupem do Evropské unie se Česká republika začlenila do jednotného vnitřního trhu, v němž platí čtyři základní principy - volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. České republice to přináší velké možnosti a výhody, ale též náročnější prostředí pro všechny hospodářské subjekty.

České hospodářské subjekty po vstupu ČR do EU pracují v nových podmínkách. Na jedné straně jim začlenění do jednotného evropského trhu se 452 milióny spotřebitelů bez vnitřních hranic přináší velké možnosti a výhody, na druhé straně však musí počítat se zvýšenou konkurencí. Zesílená konkurence urychlí restrukturalizaci a modernizaci českého průmyslu. Negativní důsledky tohoto procesu, jako např. zánik některých podniků a s tím spojené zvýšení 60

míry nezaměstnanost v některých odvětvích a regionech, však bude možno řešit s využitím zdrojů Evropské unie, především strukturálních fondů. Dopady zesílené konkurence však není třeba příliš dramatizovat. Vývoj po 1. květnu 2004 ukazuje, že nedošlo k nezvládnutelným a neočekávaným ekonomickým šokům, před nimiž varovali odpůrci integrace. Tímto obtížným obdobím již Česká republika prošla po roce 1990. Česká ekonomika je na vstup do Evropské unie poměrně dobře připravena. Ekonomicky je orientována na Evropskou unii. Na trhy EU směřuje více než 80 % českého vývozu, což je více než např. v případě Dánska, které je členským státem Unie od roku 1973. Čeští výrobci jsou již nyní vystaveni silné konkurenci na evropském trhu, a s těmito náročnými podmínkami se většinou úspěšně vyrovnávají. Po vstupu do Evropské unie se českým firmám podstatně zvětšil trh, na němž mohou operovat, a podstatně se změnily též podmínky pro obchodování. Padly celní bariéry, byly odstraněny překážky při překročení hranic v rámci Evropské unie a snížily se transakční náklady. To se pozitivně projevilo ve výsledcích zahraničního obchodu. Svědčí o tom dosažená tempa růstu vývozu i dovozu, výrazné zlepšení obchodní bilance, posuny v teritoriální i zbožové struktuře zahraničního obchodu. Vývoj zahraničního obchodu byl v prvním roce po vstupu do EU (květen 2004 − duben 2005) oproti stejnému období před vstupem do EU charakterizován především vysokými tempy růstu vývozu i dovozu. Obrat zahraničního obchodu dosáhl v roce 2004 3 569,2 mld. Kč (z toho vývoz 1 790,2 mld. Kč a dovoz 1 779,0 mld. Kč) a byl proti období před členstvím v EU vyšší o 609,1 mld. Kč. Větší podíl na přírůstku obratu zahraničního obchodu měl vývoz (56,4 %), který se zvýšil o 23,8 % (o 343,8 mld. Kč), podíl dovozu na přírůstku obratu činil 43,6 % a byl vyšší o 17,5 % (o 265,3 mld. Kč). Uvedená tempa růstu jsou vysoká i v porovnání s dynamikou zahraničního obchodu států EU25, což dokumentují údaje Eurostatu, které jsou k dispozici za deset měsíců po rozšíření EU. Obavy ze vstupu do Evropské unie občas vyjadřují malí a střední podnikatelé. Je nesporné, že pracují v ekonomickém prostředí, které na všechny účastníky klade větší nároky než je tomu bylo před 1. květnem 2004. Zároveň je nutno uvést, že vstupem do Evropské unie získaly malé a střední podniky nové možnosti. Vedle domácích programů vyhlášených vládou získaly přístup k programům Evropské unie. Mají též přístup k levným úvěrům Evropské investiční banky. Bude do značné míry záležet na nich, jak těchto nových možností využijí.

5

5.5 Ukončení platnosti obchodních smluv České republiky s třetími zeměmi Začlenění České republiky do Evropské unie znamená převzetí její společné obchodní politiky a zároveň ukončení smluv, které Česká republika uzavřela s třetími zeměmi, které nejsou slučitelné s členstvím v Evropské unii.

Nové členské státy se podle Smlouvy o přistoupení k Evropské unii zavázaly převzít k 1. květnu 2004 legislativu Evropské unie, která se týká vnějších obchodních vztahů. Pro Českou republiku to znamenalo poměrně značný zásah do struktury jejích vnějších obchodních vztahů a změnu právních předpisů upravujících tuto oblast. 61

Začlenění do společné obchodní politiky EU znamenalo především nahrazení českého celního sazebníku unijním celním sazebníkem. Příjmy z vybraných cel přestaly být součástí státního rozpočtu a jsou z velké části odváděny do rozpočtu Evropské unie. Skončila platnost bilaterálních obchodních dohod ČR s třetími zeměmi, které nejsou slučitelné s členstvím v EU. Byla ukončena platnost Evropské asociační dohody mezi ČR a Evropskými společenstvími, platnost smlouvy o vytvoření celní unie se Slovenskem, Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA), dohody o volném obchodu s Evropským sdružením volného obchodu (ESVO), dohody o volném obchodu s pobaltskými státy, Tureckem, Izraelem a Chorvatskem. Ukončení obchodních smluv ČR s třetími zeměmi a smluv o oblastech volného obchodu a celních uniích se na českém zahraničním obchodu negativně neprojeví. Bylo kompenzováno výhodami, které ČR získala začleněním do společné obchodní politiky Evropské unie. ČR se připojila ke všem dohodám, které s třetími státy uzavřela EU. Získala tak přístup na trhy, které byly dříve buď obtížně přístupné nebo zcela nedostupné. Začlenění do společné zahraničně obchodní politiky Evropské unie znamená též lepší ochranu výrobců citlivých produktů, např. hutnických a textilních, před konkurencí ze třetích zemí. Jsou lépe chráněni před levnými dovozy z nečlenských zemí. O uplatnění antidumpingových a antisubvenčních opatření však nerozhoduje česká vláda, ale Evropská komise na základě podnětu dotčeného subjektu. 5.6 Změna cen některých výrobků a služeb

Začlenění České republiky do Evropské unie má vliv na ceny některých výrobků a služeb. V rámci jednotného evropského trhu se prosazuje tendence k vyrovnávání cenové hladiny. V praxi to znamená, že se ceny některých výrobků či služeb se budou zvyšovat, ceny jiných se budou naopak snižovat. Zkušenosti států, které přistoupily k Evropské unii v uplynulém období, ukazují, že ke změnám cen dochází postupně. Zvýšení cen některých výrobků a služeb by se nemělo negativně projevit na životní úrovni obyvatelstva, neboť po vstupu České republiky do Evropské unie dochází k zrychlení ekonomického růstu, což je provázeno růstem nominálních i reálných mezd i zvyšováním důchodů. Zvýšené příjmy obyvatel kompenzují do značné míry růst cen některých výrobků a služeb.

Podrobněji se důsledky vstupu České republiky do Evropské unie na životní úroveň obyvatel zabývá kapitola 7 této publikace.

62

Kapitola 6

Co přináší členství v Evropské unii občanům České republiky ?

6.1 6.2 6.3

Právo pobývat a usazovat se ve všech členských státech EU Právo hledat si zaměstnání a pracovat ve všech členských státech EU Právo osob samostatně výdělečně činných poskytovat služby ve všech členských státech EU 6.4 Právo českých občanů pracovat v institucích EU 6.5 Příznivé podmínky pro růst průměrných mezd a platů 6.6 Posílení práv českého spotřebitele 6.7 Vyšší ochrana vlastnických práv 6.8 Posílené postavení zaměstnanců 6.9 Vyšší úroveň ochrany životního prostředí 6.10 Vyšší podpora drobného a středního podnikání

63

Členství v Evropské unii přináší českému občanovi významná nová práva. Patří mezi ně: 6.1 Právo pobývat a usazovat se ve všech členských státech EU Od 1. května 2004 se stal každý občan České republiky též občanem Evropské unie. Získal tím významná nová práva. Občan Evropské unie má právo pobývat v jiné členské zemi nejen jako turista, ale i jako pracovník, který se uchází o zaměstnání v kterémkoli jiném členském státě. Poté, co získal práci, může bez jakýchkoli omezení v nové zemi pobývat a může se v ní také usadit a zůstat trvale, i po skončení zaměstnání. To platí také pro řemeslníky, živnostníky či podnikatele, kteří si mohou v kterékoli členské zemi zařídit živnost, založit a řídit podnik (např. restauraci, autoservis, hotel apod.). Tato svoboda se vztahuje také na osoby svobodných povolání. V jiné členské zemi se může usadit rovněž osoba v penzijním věku. Rozumí se, že se občan jedné členské země se může usadit jinde s celou rodinou, dětmi, přičemž rodinní příslušníci se mohou ucházet o práci v nové zemi. Právo usazovat se v jiné členské zemi (na kratší nebo delší dobu) je doplněno zárukou, že občan neztrácí své nároky, které získal ve své domovské zemi v sociálním (např. důchodovém) pojištění. Praxe je taková, že pracovníci, kteří se usadili v jiné členské zemi, platí sociální pojištění pouze v jedné zemi, a to v té, v níž pracují. O nabytá práva získaná v předchozím období nepřicházejí. Délky období, po které pojištění trvá, se sčítají, ať pracovník působí v kterékoli členské zemi Unie. Důchody nabyté v kterémkoli členském státě se vyplácejí tomu, komu patří, i když pobývá v jiném členském státě. Aby právo pobývat za účelem práce nebo podnikání v kterémkoli členském státě nezůstalo pouze proklamací, bylo rozhodnuto, jak se bude uznávat kvalifikace, potvrzená vysvědčením nebo diplomem získaným v jedné členské zemí, také na území Unie. Požadavky na získání určité kvalifikace se mohou v různých zemích lišit. Evropská unie postupovala tak, že pro určité profese, hlavně ve zdravotnictví, byly přesně určeny podmínky, za nichž lze odpovídající diplom získat. Tím se vytvořily podmínky pro vzájemné uznávání diplomů a vysvědčení získaných v jiných členských zemích. Jinak je tomu u vysokoškolských diplomů o ukončeném tříletém studiu, které se uznává automaticky ve všech zemích. Také vysvědčení o dokončeném středoškolském a odborném vzdělání se uznává v jiných členských zemích. Je však třeba počítat s tím, že k provozování živnosti nebo podniku je třeba mít osvědčení o způsobilosti takovou činnost vykonávat. Zaměstnanci ucházející se o zaměstnání v jiných členských zemích musí počítat s tím, že zaměstnavatel se bude chtít přesvědčit o kvalifikaci nového pracovníka, a to buď složením odborné zkoušky nebo absolvováním odborné praxe. Takový přístup existuje v zemích EU už dávno a není vyvolán vstupem nových zemí. 6.2 Právo hledat si zaměstnání a pracovat ve všech členských státech Občané, kteří odcházejí pracovat do jiné země EU, nesmějí být nijak diskriminováni: ani při přijímání do práce, ani při odměňování nebo přeřazování. Mají stejná práva a stejné povinnosti jako pracovníci domácí země. Vztahuje se na ně právo té země, v níž pobývají. 64

Tato svoboda může být omezena z důvodu porušení veřejného pořádku a bezpečnosti a z důvodu péče o veřejné zdraví. Druhé omezení spočívá v tom, že některá povolání jsou vyhrazena pouze občanům dané země. Je to služba u policie, v armádě, u soudů, v diplomatické službě. Několik praktických věcí by měli naši občané vědět. Především to, že u některých profesí (je jich celkem sedm a jde většinou o pracovníky ve zdravotnictví − lékaři, veterináři, lékárníci, dentisté, zdravotní sestry a porodní asistentky, a také architekti) jsou přesně vymezeny kvalifikační požadavky a požadavky na přípravu těchto specialistů. To umožňuje automaticky uznávat diplomy o zakončeném vzdělání v těchto oborech. Česká republika upravila své zákony, což umožňuje, aby české diplomy byly uznávány v ostatních členských zemích Unie. Je také dobře vědět, že se v Unii automaticky uznává vysokoškolský diplom potvrzující ukončené tříleté studium. Stejně tak se uznává vysvědčení ze střední nebo odborné školy. Podnik nebo organizace v přijímající zemi však má právo žádat, aby uchazeč z jiné členské země nejdříve prokázal absolvováním odborné praxe (zpravidla během šesti měsíců), že jeho kvalifikace skutečně odpovídá standardům té země. Může také žádat, aby uchazeč složil v nové zemi zkoušku potvrzující jeho znalosti a kvalifikaci. Jazyková znalost sice nemusí být hlavním kritériem, avšak v určitých profesích (např.u zdravotní sestry, automechanika nebo personálu v pohostinství) je určitá míra znalosti cizího jazyka nezbytná. Možnost pracovat v jiné členské zemi, pobývat tam bez jakékoli diskriminace, kratší dobu, dlouhodobě nebo dokonce trvale, je velkou vymožeností Evropské unie. Přesto počty osob, které odcházejí pracovat do jiné členské země, jsou poměrně malé. Koncem devadesátých let méně než jedno procento práceschopného obyvatelstva členských zemí EU představovali občané jiných členských zemí. Bariéru tvoří jazyk, kulturní prostředí a tradice, a neochota odejít ze známého domácího prostředí. O dočasném omezení volného pohybu pracovníků z nových členských zemí včetně České republiky bylo pojednáno v kap. 4.

6

6.3 Právo osob samostatně výdělečně činných poskytovat služby v členských státech Unie Možnost pracovat v jiné členské zemi a právo v ní pobývat je otevřena mnoha skupinám osob. Nejen zaměstnancům, živnostníkům a podnikatelům, ale také osobám samostatně výdělečně činným: lékařům a ostatním osobám pracujícím ve zdravotnictví, právníkům, architektům, dopravcům aj. Na rozdíl od zaměstnanců, kterým stačí mít vysvědčení o dokončeném středoškolském nebo odborném vzdělání, je u vybraných skupin samostatně výdělečně činných osob poněkud odlišná praxe. To se týká především pracovníků zdravotnických profesí, ať už se středoškolským vysvědčením nebo vysokoškolským diplomem. Protože požadavky na získání diplomu nebo vysvědčení se v různých zemích Unie lišily, bylo nutné najít způsob, jak vzájemně uznávat odbornou kvalifikaci těchto pracovníků. Jedině tak bylo možno zajistit, aby nebyli diskriminováni kvůli jiné státní příslušnosti. Nejvíce se to týká osob pracujících ve zdravotnictví. Každá přijímající země chce mít jistotu, že uchazeč z jiné členské země má kvalifikaci a zkušenosti, které se neliší od domácího standardu. Proto byly směrnicemi Evropské unie stanoveny kvalifikační požadavky, které 65

musí každý absolvent vysoké nebo střední školy v těchto zdravotnických profesích mít. K těmto profesím se stanovenými kvalifikačními požadavky postupem času přibyly další: právníci, architekti, provozovatelé nákladní automobilové dopravy, pracovníci v automobilových servisech, v pohostinství a jinde. Tento přístup k vzájemnému uznávání kvalifikace se ukázal jako velmi náročný, což vedlo k tomu, že koncem osmdesátých let se začal uplatňovat jiný přístup: všeobecně se uznávají vysokoškolské diplomy, pokud odborné vzdělání trvalo alespoň tři roky a bylo úspěšně ukončeno. Tento přístup se na začátku devadesátých let začal uplatňovat také u vysvědčení o ukončeném středoškolském vzdělání a odborném výcviku. Na tomto základě se každému občanu EU, a tudíž i občanu naší země, otevřela příležitost nabízet své služby po celém území Evropské unie. 6.4 Právo českých občanů pracovat v institucích Evroipské unie Po vstupu do Evropské unie si mohou čeští občané hledat práci a přijímat nabídky zaměstnání v ostatních zemích Unie (s dílčími přechodnými výjimkami), mohou v těchto zemích samostatně podnikat, studovat, bydlet a žít. V rozhodující většině případů je jim v těchto státech automaticky uznána jejích kvalifikace a vzdělání. Organizace sídlící na našem území může své zaměstnance vysílat na praxi do některé členské země EU. Byla také zavedena spolupráce systémů sociálního a zdravotního zabezpečení a poskytování důchodů a sociálních dávek tak, aby občané využívající těchto možností nebyli nikterak diskriminováni. Čeští občané si mohou hledat zaměstnání v jiných členských zemích EU, a mohou také přemýšlet o kariéře v některé z institucí Evropské unie. Instituce Evropské unie jsou velice dobrými zaměstnavateli a kromě relativně vysokých platů nabízejí svým zaměstnancům velmi dobré sociální zabezpečení. Většina těchto institucí sídlí v Bruselu, ale také ve Štrasburku a Lucemburku a vedle toho jsou přidružené agentury umístěny v mnoha dalších zemích (např. v Itálii, Španělsku, Velké Británii). Největším zaměstnavatelem je Evropská komise, která zaměstnává přes 20.000 osob. Složení jejích zaměstnanců respektuje kulturní různorodost členských zemí EU. Vstupem ČR do EU se otevřelo několik set pracovních míst také pro uchazeče z naší země. Mohou projevit zájem pracovat zde jako úředníci, překladatelé, tlumočníci, odborní pracovníci nebo pomocné síly. Protože zájem o práci v Evropských institucích trvale převyšuje nabídku, jsou volná místa obsazována ne základě každoročně vypisovaných konkurzů. Kandidáti musí prokázat znalost alespoň dvou cizích jazyků, vysokou odbornou kvalifikaci, vlastní iniciativu a musí být připraveni pracovat mimo svůj domov. Evropské instituce při výběru uchazečů přihlížejí také k vyváženému zastoupení uchazečů ze všech členských zemí a k odpovídajícímu zastoupení žen ve všech funkcích. Pro občany České republiky to představuje mimořádnou příležitost začlenit se do tohoto mezinárodního pracovního prostředí. Práce v institucích Evropské unie je příležitostí zejména pro mladé uchazeče, kteří jsou na začátku své odborné kariéry. Členství v EU jim nabízí šance, o jakých se jejich rodičům ani nesnilo.

66

6.5 Příznivé podmínky pro růst průměrných mezd a platů

7004

5904

4645

3779

5000

3248

20540

19250

18035

16920

15866

14793

13614

12797

11801

10902

9825

10000

8307

15000

Odhad

Skuteþnost

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

0

1990

Mzda (Kþ)

20000

21920

VÝVOJ PRģMċRNÉ HRUBÉ NOMINÁLNÍ MZDY V ýR 25000

6

23400

Evropská unie nepředpisuje členským státům, jak vysoké mzdy by měli jejich občané pobírat. Neexistují žádné jednotné „evropské mzdy“. Úroveň mezd se v každém členském státě vyvíjí samostatně. Závisí na produktivitě práce, výši a struktuře daní, úrovni cen a na řadě dalších faktorů. Stále existují značné rozdíly v úrovni mezd i mezi státy, které jsou již desítky let členy EU. V mnoha členských státech je růst platů v jednotlivých oborech dohadován na složitých jednáních tripartity. Vývoj mezd v závisí na vývoji české ekonomiky. Očekává se, že ekonomický růst příznivě ovlivní též růst mezd. Postupné sbližování ekonomické úrovně nových a původních patnácti členských států se bude promítat i ve výši mezd. Podle zveřejněných analýz bude růst hrubého domácího produktu v nových členských státech EU rychlejší než v původních státech EU15. Dosavadní vývoj to potvrzuje. Současně s růstem HDP poroste produktivita práce, a podniky budou vytvářet více finančních prostředků, které budou moci použít ke zvyšování platů a mezd. Současně s růstem mezd porostou i ceny, které také budou mít tendenci přibližovat se cenám obvyklým v EU. Růst cen bude ale za růstem průměrných platů zaostávat, bude postupný, rozložený na dlouhé období. Mzdy neporostou stejně rychle ve všech profesích a ve všech regionech. Ukazuje se, že začlenění České republiky do Evropské unie bude přínosem zejména pro vysoce kvalifikované pracovníky, ovládající cizí jazyky, zaměstnané v perspektivních nebo exportně výkonných odvětvích. Zejména ti, kteří dokáží přizpůsobit svoji kvalifikaci měnícím se potřebám, mají velkou šanci. Někteří jistě využijí možnosti volného pohybu osob a budou si hledat lépe placenou práci v zahraničí. S určitým zpožděním za příjmy těch nejaktivnějších porostou i mzdy většiny ostatních pracovníků. Do výše mezd se bude více promítat schopnost adaptace. Odhaduje se, že mzdy manuálních pracovníků porostou spíše pomaleji, výdělky pracovníků v zemědělství porostou, díky podpoře z EU, rychleji než průměr. Následující graf ilustruje růst průměrné mzdy v ČR od roku 1990 a odhad růstu mezd v následujícím období:

Pramen: MPSV 10/2005.; od roku 2005 odhadv autora

67

Celkově lze konstatovat: • EU neurčuje členským státům žádnou úroveň výše mezd. Velkou pozornost však věnuje vytváření podmínek pro zvýšení úrovně zaměstnanosti a zabezpečení stejných podmínek v přístupu na trh práce mužům a ženám a znevýhodněným skupinám obyvatelstva. O rychlosti růstu mezd v České republice bude rozhodovat v první řadě výkonnost hospodářství. • Vstup ČR do EU se uskutečnil v období relativně příznivých ekonomických podmínek pro ČR. Projevuje se to v současném růstu nominálních i reálných mezd. Lze očekávat, že tento trend bude zachován a hospodářská situace ČR se bude i nadále příznivě vyvíjet. • Vstup do EU urychluje ekonomický rozvoj ČR a vytváří podmínky pro další růst mezd. Růst mezd bude ale diferencovaný podle profesí, kvalifikace a regionů. • Proces přibližování se ekonomické úrovni západoevropských ekonomik a jejich úrovni mezd bude dlouhodobý. Následující tabulka ilustruje rozdíly ve výši platů pracovníků různých profesí v ČR a v některých zemích EU. Údaje jsou v českých korunách, vycházejí z kursového přepočtu v roce 2002 a nepřihlížejí k paritě kupní síly v daných zemích. Je vidět, že mzdy se v jednotlivých státech EU velice liší, i když se jedná o stejné profese. Zajímavé je zejména porovnání údajů pro ČR a Řecko, tedy států, které jsou si blízké hospodářskou úrovní i počtem obyvatel. Měsíční hrubé mzdy ve vybraných zemích Evropské unie a v České republice v Kč

řidič autobusu

1) 2)

75 700

51 500

19 200

63 400

45 200

76 400

48 000

16 200

36 600

55 300

75 000

108 500

82 000

70 700

80 000

23 200

76 000

48 700

14 800

110 000

65 200

98 200

124 000

96 000

66 800

91 800

29 800

82 200

10 000

55 800

49 000

52 000

77 500

69 800

46 000

54 000

28 200

59 500

118 000

76 000

62 800

9 800

údaje roku 2001 údaje roku 2003

357 000 217 000

46 300

77 500

86 000

58 000

46 200

Švédsko

103 000 170 500 172 000

Řecko 2)

57 000

Pramen: Lidové noviny 26. 2. 2003.

68

Rakousko

192 000

poštovní doručovatel dělník

Nizozemsko

140 800

17 900

zdravotní sestra v nemocnici úředník v bance

Německo

Finsko 1)

34 200

Irsko

ČR

160 000

středoškolský učitel

Itálie

Belgie specializovaný lékař

Lucembursko

Rok 2002

34 000

131 250

29 600

75 600

29 200

59 500

6.6 Posílení práv českého spotřebitele Spotřebitelé v zemích Evropské unie mají možnost vybírat si zboží a služby ze široké nabídky různých výrobců ze všech členských zemí a také z dovozu z třetích zemí. Spotřebitel je doslova zaplaven rozmanitými produkty. Ve vztahu vůči dodavateli je spotřebitel v méně výhodné pozici, neboť nemusí mít vždy potřebné odborné znalosti k posouzení kvality výrobku, ani většinou nemá na to, aby zaplatil právníka v případném sporu s výrobcem, pokud se cítí poškozen. EU věnuje velkou pozornost ochraně spotřebitelů. Vydala řadu právních předpisů (směrnic), jimiž je chráněn též český občan jako evropský spotřebitel, ať už nakupuje v naší zemi nebo v ostatních zemích EU. Předpisy EU se zaměřují na to, aby při nákupu výrobku nebo služby bylo chráněno zdraví, bezpečnost a hospodářské zájmy spotřebitele. Úkolem těchto předpisů je • Zaručit, aby se spotřebiteli při nákupu zboží a služeb dostalo v dostatečné míře potřebných informací o výrobku, • Zaručit, že koupený výrobek je bezpečný a spolehlivý. Spotřebitel musí mít právo na náhradu škody, jež mu vznikla při užívání výrobku. Ochrana spotřebitele zahrnuje tyto zásady : • Zajištění všeobecné bezpečnosti výrobků. Výrobce je povinen uvádět na trh pouze bezpečné výrobky. Spotřebitel musí být v přiloženém návodu (v jazyce spotřebitele) informován, jak má být výrobek užíván a jaká rizika jsou možná. Výrobce je odpovědný za vady výrobku, které by ohrozily život a zdraví a poškodily majetek jeho uživatele. Poškozený spotřebitel může žalovat výrobce o náhradu škody (např. při prodeji jízdního kola, které mělo výrobní vadu a zranilo uživatele). • Zvlášť přísné jsou požadavky na nezávadnost vybraných potravin, léků, kosmetiky, chemikálií, hnojiv a bezpečnost motorových vozidel. U potravin jde jmenovitě o směrnice, které upravují složení kakaa, čokolády, cukru, medu, šťáv, kondenzovaného mléka, kávy, marmelád a minerálních vod. Spotřebitel musí mít jistotu, že potraviny vyrobené v kterékoli členské zemi odpovídají těmto požadavkům. Přesně je stanoveno, jaké mohou být příměsi do potravin (barviva, konzervační látky, stabilizátory, emulgátory a další). Je také stanoveno, jaké údaje musí být na potravinách uvedeny (podmínky skladování, název firmy, případně dovozce, lhůta, do kdy mohou být potraviny nejpozději konzumovány). Je také upraveno, jaké vlastnosti musí mít látky, které přicházejí s potravinami do styku (plasty, papír, keramika aj.). • Záruční doba na nové výrobky je prodloužena na dva roky. • Každé zboží musí mít jasně označenou, dobře čitelnou a nedvojsmyslnou cenu, včetně daní, případně poplatků. Údaje musí být vyjádřeny v obvyklých jednotkách (kg, l, m apod.). • Zákaz klamavé reklamy, lákající spotřebitele uváděním vlastností a výhod, které zboží nemá (např. u přístrojů a přípravků na hubnutí). • U spotřebitelských úvěrů musí být podána vyčerpávající informace o jeho podmínkách a o konečné ceně, která zahrnuje také náklady úvěru, kterou spotřebitel bude muset zaplatit.

6

69

•

Účastník turistických zájezdů má právo dostat kompenzaci a dostat vložené peníze zpět v případě, že turistická kancelář nebude s to splnit svůj závazek, případně že zájezd byl zrušen kvůli platební neschopnosti cestovní kanceláře. • Charta práv cestujících, přijatá Evropskou komisí, chrání občany používající služeb leteckých společností (zejména v případě dvojí rezervace sedadel, při zpoždění apod.) • U nákupů prováděných na dálku (na základě televizní reklamy nebo podle katalogu zásilkového obchodu) má spotřebitel právo do 14 dnů právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu v případě, že výrobek neodpovídá jeho představám. Obdobně je spotřebitel chráněn u nákupů mimo stálou provozovnu, např. při reklamních zájezdech. I v tomto případě může do 7 dnů od takové smlouvy odstoupit. • Majitelé platebních karet mohou být poškozeni v případě jejich zcizení, kdy je karta použita proti vůli jejího majitele, který je poškozen. Pokud majitel prokáže, že kartu sám nepoužil, musí mu banka vrátit jeho peníze. Díky evropským zásadám chránícím spotřebitele požívá český občan větší ochrany než dříve, neboť byly z trhu staženy nebezpečné výrobky a rizikové potraviny. Má právo na větší množství potřebných informací od prodávajícího a výrobce. Bez obav může nakupovat v kterékoli členské zemi Unie a uplatňovat v ní svá práva. Může odstoupit od smlouvy uzavřené v kterékoliv členské zemi Unie. Aby mohl svá práva uplatnit, musí být spotřebitel s nimi dobře seznámen. Tomu v České republice, obdobně jako v zemích Unie, slouží spotřebitelské organizace, které se snaží posilovat vědomí občanů o jejich právech jako spotřebitelů a hájit jejich zájmy před správními orgány a také u soudu. Zásady a předpisy chránící spotřebitele též působí na výrobce, aby na trh dodávali pouze kvalitní a spolehlivé výrobky. V opačném případě se výrobci díky těmto předpisům nemohou vyhnout postihům, které je mohou stát hodně peněz a navíc znehodnotit jméno jejich firmy. 6.7 Vyšší ochrana vlastnických práv K právům fyzických i právnických osob členské země Evropské unie patří právo usadit se a podnikat v jiné členské zemi. Znamená to, že podnik z jedné členské země se může plně zapojit do hospodářského života v jiné členské zemi, a to bez jakékoli diskriminace. Každá členská země však zpravidla upravuje povinnosti těchto společností poněkud jiným způsobem.To se týká podmínek pro založení podniku, nakládání s kapitálem, povinností statutárních orgánů, práv akcionářů, věřitelů atd. V jednotlivých členských zemích byla v minulosti práva akcionářů, věřitelů a zaměstnanců pojímána různě. Tím vznikala určitá bariéra pro usazování podniků v jiné členské zemi a také překážky obchodní spolupráce přes hranice. Odlišná národní úprava vyvolávala nedůvěru ve spolehlivost právní ochrany v jiné zemi, nejistotu v podnikání, obavy, že vložený kapitál bude znehodnocen nebo dokonce ztracen. V zájmu vytváření jednotného trhu Evropské unie a rozvoje podnikání bylo nutné sblížit odlišné národní úpravy, které se týkají především akciových společností. Tím byla zajištěna rovná míra ochrany zájmů akcionářů, zaměstnanců, věřitelů a také dalších osob, které s touto společností hodlaly vést jednání a uzavřít smlouvu. Záměrem této úpravy tedy bylo 70

vytvořit stejné podmínky pro ochranu osob spojených s podnikatelskou činností v kterékoli členské zemi Unie. Výchozím prvkem harmonizované legislativy Unie je informační povinnost společnosti, tzn. povinnost poskytovat o sobě nejdůležitější údaje každému subjektu, který s ní chce vstoupit do jednání. Zainteresovaná veřejnost tím získává stejné základní informace o všech společnostech, ať působí kdekoli v Unii. Mezi základní informace patří: zakládací listiny společnosti, jména osob, které mají oprávnění jednat jménem společnosti, finanční situace společnosti, jakákoli změna jejího statutu. Další povinností společnosti je zveřejňovat údaje o vytváření, udržování a zvyšování kapitálu akciové společnosti. Za tím účelem bylo nutno harmonizovat národní předpisy o účetnictví a o kvalifikaci auditorů. Upsaný kapitál společnosti nesmí být nižší než 25 tisíc eur. Rozdělování dividend nesmí jít na úkor základního kapitálu a rezerv společnosti. Má-li být kapitál zvýšen, musí být nové akcie přednostně nabídnuty dosavadním akcionářům. Zvláštní předpis upravuje postup při slučování společností. Všechny tyto předpisy přesně vymezují podmínky pro řízení akciových společností, pro jednání členů jejich představenstev a dozorčích rad. Investoři, věřitelé, akcionáři, včetně akcionářů minoritních, získávají větší ochranu.V případě porušení těchto předpisů naleznou zastání u obchodních soudů. Prostor pro postupy, které v minulosti umožňovaly, aby se vedení společností obohacovala na účet věřitelů a menších akcionářů (tj. aby mohla „tunelovat“ cizí kapitál), se tím značně omezuje. Transparentnost jednání akciových společností se značně rozšiřuje. Odpovědnost statutárních orgánů se podstatně zvyšuje. Pozitivním důsledkem je větší důvěra v akciový trh, větší příliv zahraničních investic, větší ochota investovat i do akcií jiných členských zemí, větší připravenost spolupracovat s partnery z jiných členských zemí. Mnoho podobných postupů je již zapracováno do našeho obchodního zákoníku, který musel být již několikrát novelizován. Náš vstup do Evropské unie přispívá k sblížení s osvědčenými standardy členských zemí. Umožní nejen usazování našich podniků v zemích Unie, rozšíření výrobní a obchodní spolupráce našich firem s partnery ze zemí Unie a prohloubení jejich vzájemné důvěry, ale také vyloučení všech forem tunelování z naší hospodářské praxe.

6

6.8 Posílené postavení zaměstnanců Evropská unie je ekonomickým společenstvím, které si klade též závažné sociální cíle. Členské země Unie si brzo uvědomily, že postup integračního procesu se nemůže omezit na ekonomickou spolupráci. Evropskou veřejnost bylo třeba přesvědčit, že ekonomické sbližování členských států není přínosem jen pro podnikatele, ale také pro zaměstnance. Pracovníkům bylo nutno dát jistotu, že rozsáhlý vnitřní trh a zesílená konkurence na něm nepovede ke zhoršení jejich sociálních a pracovních podmínek. Odpovědí bylo přijetí řady závazných minimálních standardů v sociální oblasti, zejména přijetí Charty Společenství o základních sociálních právech pracovníků (zkráceně nazývané Sociální charta Společenství) v roce 1989, v níž byla shrnuta základní sociální práva pracovníků členských zemí. EU však neprovádí společnou sociální politiku. Znamená to, že se nesjednocují systémy sociálního zabezpečení, neprosazuje se jednotný způsob vyplácení dávek (například u nezaměstnaných), ani se neharmonizují zásady povinného či dobrovolného pojištění občanů 71

v různých státech Unie. Evropská unie se však snaží o vytyčení a přijetí minimálních standardů v sociální oblasti, jež jsou nezbytné pro hladké fungování jednotného trhu. Pokud by tyto minimální standardy nebyly sjednoceny (např. v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovišti), vznikaly by nerovné konkurenční podmínky mezi podniky členských zemí. Jednou ze základních zásad sociální legislativy Unie je zásada rovných příležitostí pro muže a ženy. Podle předpisů Unie musí být muži a ženy vykonávající stejnou práci rovně odměňováni. Rovné zacházení se vyžaduje také v přístupu k pracovním místům, při povyšování, v přípravě na povolání, při úpravě pracovních podmínek. Platí také rovnost v systémech sociálního pojištění mužů a žen pracujících v zemědělství. Základní principy sociální politiky EU shrnuje Charta Společenství o základních sociálních právech pracovníků , která navázala na Evropskou sociální chartu, kterou v roce 1961 přijala Rada Evropy. Obsahuje celkem 12 článků, které kodifikovaly uznávané zásady sociální politiky, které byly už předtím ve většině členských států v té či jiné formě uplatněny. Členské státy mají povinnost uplatnit tato práva ve své legislativě a prosazovat je ve své sociální politice. Charta zakotvuje tato základní práva zaměstnanců: 1. Právo pracovat v zemi Evropské unie podle vlastní volby. 2. Právo na přiměřenou mzdu. 3. Právo na zlepšování životních a pracovních podmínek. 4. Právo na sociální ochranu v souladu s národním sociálním systémem. 5. Právo na sdružování a kolektivní smlouvu. 6. Právo na odbornou přípravu. 7. Právo mužů a žen na rovnoprávné zacházení. 8. Právo pracovníků na informace, konzultace a účast. 9. Právo na ochranu zdraví a bezpečnost při práci. 10. Ochrana dětí a mladistvých. 11. Záruka minimální životní úrovně pro starší osoby. 12. Právo na zlepšení sociální a profesní integrace tělesně postižených. Velká pozornost je v zemích Evropské unie věnována bezpečnosti práce a ochraně zdraví na pracovištích. Tato opatření byla přijímána v jednotlivých členských zemích již dříve. Avšak vytvoření jednotného trhu si vynutilo zavést v této oblasti alespoň minimální standardy, aby podnikatelé v zemích s nižší úrovní ochrany nezískávali konkurenční výhodu. Žádné zemi se přitom nebrání, aby nezaváděla přísnější požadavky. Základní předpis, shrnující hlavní zásady ochrany práce a zdraví pracovníků, říká toto: Zaměstnavatel je odpovědný za to, že bude vyhodnoceno, co při práci ohrožuje, resp. může ohrozit bezpečnost a zdraví zaměstnanců. Musí také zajistit, aby se všem zaměstnancům dostalo odpovídajících informací o rizicích jejich práce, aby byli vybaveni potřebnými ochrannými pomůckami a aby se 72

jim dostalo potřebného poučení a výcviku. Obsahuje také ustanovení o zdravotní inspekci a účasti pracovníků při rozhodování ve věcech bezpečnosti a zdraví na pracovišti. Další podrobnější předpisy se týkají ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků v různých výrobních sektorech, kde vzniká riziko pracovních úrazů a onemocnění (např. ve stavebnictví, v dolech, při ruční manipulaci s břemeny, při práci s karcinogenními látkami a biologickými faktory), bezpečnosti a ochrany zdraví těhotných a žen, které nedávno porodily a které kojí apod. K prosazení těchto zásad je v každé členské zemi zřízena zvláštní instituce (inspektorát práce), která prověřuje, zda se předpisy dodržují. Ochrana zaměstnanců je obsažena také v předpisech, které se týkají pracovního práva a pracovních podmínek. Jde jmenovitě o tyto předpisy : • Hromadné propuštění: Při propuštění alespoň 10 pracovníků z důvodů, které nesouvisejí s jednotlivými zaměstnanci, musí být informováni a konzultováni zástupci pracovníků a musí být také vyrozuměn příslušný státní orgán. K tomu musí být v podniku zřízen orgán zastupující pracovníky, • Platební neschopnost podniku: Zaměstnanci mají právo na mzdu, která jim náleží v době, kdy se firma stala platebně neschopnou. Vyplácí se z garančního fondu, zřizovaného povinně v každé členské zemi, do něhož přispívá zaměstnavatel a stát, • Převod podniku: Pracovní smlouvy, které existovaly v době vlastnického převodu, přecházejí na nového zaměstnavatele. Změna nemá za následek ukončení pracovního poměru. Před převodem musí být zástupci zaměstnanců informováni a konzultováni, • Povinnosti zaměstnavatele: Každý zaměstnanec musí být písemně informován o svých právech a povinnostech a o pracovních podmínkách, • Pracovní doba: Je stanoven minimální denní, týdenní a roční odpočinek, resp. dovolená, a omezení týkající se pracovního týdne a noční práce, • Ochrana mládeže při práci: Je zakázána práce osob mladších 15 let (s určitými, přesně formulovanými výjimkami) a je upravena pracovní doba osob mezi 15. a 18. rokem věku, • Zřízení evropské podnikové rady: V podnicích, které vyvíjejí svou činnost v několika členských zemích Unie, má být zřízen tento orgán s cílem informovat pracovníky a konzultovat s nimi pracovněprávní otázky na celoevropské úrovni. Novým prvkem sociální politiky v Evropské unii je od roku 1997 politika na podporu zaměstnanosti. Komise a Rada každým rokem hodnotí situaci v zaměstnanosti ve všech členských zemích a dává k tomu odpovídající doporučení. Zároveň Rada vypracovává každým rokem orientační směry, které mají členské země brát v úvahu při formulování své politiky zaměstnanosti. Mezi těmito směry, které mají přispět ke snížení míry nezaměstnanosti v členských zemích, je například podpora malého a středního podnikání (zjednodušené zakládání nového podniku, daňové úlevy apod.), lepší příprava podniků i jejich zaměstnanců na probíhající změny (zaváděním pružnějších pracovních smluv, pobídky podnikům ke školení zaměstnanců atd.). Česká republika se účastní této politiky. Jeden z cílů strukturální politiky, podporovaný finančně z evropského rozpočtu (Cíl 3: Rozvoj lidských zdrojů), směřuje ke snižování nezaměstnanosti, zejména mladší generace a dlouhodobě nezaměstnaných. Česká republika má možnost využívat těchto zdrojů v rám-

6

73

ci Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů a Jednotného programového dokumentu pro cíl 3 (JPD3). Česká republika se již před přijetím do EU snažila přiblížit zásadám, které v sociální politice platí v zemích Evropské unie. V roce 1999 ratifikovala Evropskou sociální chartu, přijatou Radou Evropy. Tím se zavázala, že se ve své sociální legislativě přiblíží osvědčeným standardům uplatňovaným v Evropské unii. Jde zejména o právo na práci, právo na sdružování, kolektivní vyjednávání, spravedlivou odměnu za práci, právo každé osoby volit si práci podle vlastního uvážení. Dále jde o zákaz diskriminace v zaměstnání, právo mužů i žen na stejnou odměnu za stejnou práci, na stejné příležitosti bez diskriminace na základě pohlaví, barvy pleti, náboženství aj. Přijetím do EU se naše země přihlásila k zásadám Sociální charty EU z roku 1989. Novelizovaný zákoník práce, který platí od začátku roku 2001, zajišťuje shodu naší sociální legislativy se stavem v EU. Zvláštním zákonem z roku 2000 jsou také u nás chráněny nároky zaměstnanců v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele. Dlužné mzdy se zaměstnancům vyplácejí z finančních prostředků státního rozpočtu prostřednictvím úřadů práce. Hlavní prvky sociální legislativy Evropské unie zakotvené v Zákoníku práce: 1. Rovné zacházení s muži a ženami v přístupu k zaměstnání a odměňování za práci. 2. Vyloučení diskriminace z důvodů rasových, sexuální orientace, věku, politického nebo náboženského přesvědčení. 3. Prodloužení základní dovolené ze tří týdnů na čtyři. 4. Zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných žen a žen krátce po porodu 5. Povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách pracovní smlouvy. 6. Rodičovské volno. 7. Povinnost zaměstnavatele projednávat hromadné propouštění se zástupci zaměstnanců. 8. Zachování práv zaměstnanců v případech převodu podniku. 9. Úprava pracovní doby: Denní přestávky při práci, týdenní odpočinek. 10. Úprava způsobu vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci: Zřízení zaměstnaneckých rad v podnicích, ve kterých nepůsobí odbory. 11. Zřízení Evropských podnikových rad v podnicích evropského významu. 12. Ochrana mladistvých při práci. Novelizovaný Zákoník práce také přihlédl k základním požadavkům, které se týkají bezpečného a zdravého pracovního prostředí. Existují inspektoráty práce a bylo také rozhodnuto o zřízení „zástupce zaměstnanců pro bezpečnost a zdraví při práci“. Sociální práva zaměstnanců jsou v ČR zajištěna a chráněna na úrovni srovnatelné s úrovní v ostatních zemích Evropské unie. Vstupem do Unie byla práva zaměstnanců v České republice rozšířena a posílena.

74

6.9 Vyšší úroveň ochrany životního prostředí Všechny vyspělé země věnují ochraně životního prostředí velkou péči. Je to přirozené; lidé chtějí dýchat čistý vzduch, nezamořený škodlivými emisemi, chtějí, aby vody v řekách a potocích nebyly znečišťovány nebezpečnými odpady, aby místa, v nichž žijí, nebyly zavaleny odpadky, aby ekonomický růst neohrožoval přírodu, její faunu a flóru. Členské země Evropské unie již desítky let považují ochranu životního prostředí za svůj prioritní cíl. Vysoké nároky na čistotu ovzduší a vod, na nakládání s odpady a nebezpečnými látkami, přísné limity pro emise hluku, jsou součástí dlouhodobého programu, který má zajistit vysokou kvalitu života. Ta je zaručena nejen ekonomickou prosperitou, dostatkem pracovních příležitostí, ale také prostředím, v němž žijeme. Unie se rozhodla usilovat o trvale udržitelný rozvoj, což předpokládá, že uspokojování dnešních potřeb nesmí ohrožovat vývojové možnosti budoucích generací. Unie přitom vychází ze zásady, že poškozování životního prostředí se má zásadně předcházet, než dodatečně a nákladně odstraňovat jeho následky. A dále, že náprava ohroženého životního prostředí se má dít u jeho zdroje a že náhradu škody musí uhradit znečišťovatel. Byla také přijata zásada, že požadavky na ochranu životního prostředí mají komplexní povahu a proto musí být zahrnuty do všech ostatních aktivit: v průmyslu, zemědělství, energetice, dopravě, turistickém ruchu atd. Před rokem 1989 patřilo Československo k evropským zemím, jejichž životní prostředí (ovzduší, vody, půda, lesy aj.) bylo nejvíce postiženo. Tehdejší vedení země prosazovalo jednostranně orientovaný ekonomický rozvoj (rozvíjení těžkého průmyslu, těžbu uhlí, výstavbu uhelných elektráren aj.), bez ohledu na životní prostředí. Jeden z největších dluhů a největší břemeno, jež minulý režim zanechal, se týká právě poškozeného životního prostředí. Přitom náprava tohoto stavu je investičně a finančně nesmírně nákladná. Vstup do Unie znamená, že naše země musí srovnat krok s ostatními členskými státy. Ohrožení životního prostředí nezná hranice a jedna země může být snadno poškozena méně náročným přístupem k ekologickým otázkám v zemi sousední. Navíc, rozdíly v požadavcích a předpisech, které se týkají životního prostředí, by způsobovaly nerovné postavení podnikatelů v různých zemích, podle toho, jak odpovědně domácí vláda k ochraně životního prostředí přistupuje.To je také důvod, proč přijaté unijní předpisy jsou závazné pro všechny členské země. Česká republika, přes velké břemeno ekologického poškození při zahájení ekonomické transformace, se v dalším období úspěšně vyrovnala s většinou požadavků evropského systému ochrany životního prostředí. Platí to jak pro snížení emise hlavní škodliviny, oxidu siřičitého, tak i pro další oblasti, např.pokud jde o vodu, tuhé odpady či ochranu přírody. Naše právní úprava vycházela z evropské legislativy na ochranu životního prostředí. V období před vstupem do Unie to znamenalo velký přínos pro kvalitu našeho života. Je vhodné stručně připomenout, čeho se předpisy Evropské unie v oblasti životního prostředí týkají. Je jich velký počet (přes 300) a jejich přijetí znamená, že se naše země zařadila mezi ty hospodářsky vyspělé státy, které kvalitu života a jeho ekologickou náplň stavějí na přední místo.

6

75

1. Přísné požadavky se týkají výrobků, které mohou vážně ohrozit životní prostředí. Sem patří například chemikálie. Před uvedením na trh musí být testovány, musí mít zvláštní balení a označení. Stejně tak je tomu u geneticky modifikovaných zemědělských výrobků, jejichž uvedení na trh musí být oznámeno příslušnému orgánu. U kapalných paliv je stanoven obsah síry a olova, u benzínu a motorové nafty podrobné požadavky na jejich složení. Vším tím je chráněno ovzduší, vody a půda. 2. Ostře je sledována hlučnost různých strojů, která nesmí překročit stanovený limit. To se týká stavebních strojů (jeřábů, kompresorů, generátorů, sbíječek, rypadel, buldozerů aj.), motorových vozidel a motocyklů, nadzvukových letadel, která přistávají na letištích zemí Unie, ale také domácích spotřebičů a zahradních sekaček. Tím je zajišťována kvalita života občanů, kteří žijí v blízkosti míst, kde je soustředěna stavební činnost, v blízkosti dálnic, letišť atd. 3. Rozsáhlý je soubor požadavků, který se týká nakládání s odpady, a to nejen s nebezpečnými odpady, ale i s obaly. Do roku 2001 měli výrobci v zemích Unie za povinnost zajistit, aby minimálně 50 % odpadu bylo znovu využito a minimálně 25 % recyklováno. Zvláštní režim platí pro odpady tvořené použitými oleji, azbestem, bateriemi, akumulátory, radioaktivními odpady a pro jejich dopravu. 4. Občané Evropské unie jsou chráněni také proti průmyslovému znečištění, které pochází z velkých energetických zařízení, rafinérií, hutních a kovodělných výrob, spaloven, chemických provozů, papíren, potravinářských a zemědělských podniků. Pro všechny tyto provozy jsou stanoveny emisní limity stanovené na základě tzv. nejlepších dostupných technologií. Tím jsou výrobci vedeni k tomu, aby nejen omezovali znečištění, ale aby své provozy modernizovali. Zvláštní předpisy platí pro firmy, které užívají nebo skladují nebezpečné látky. Ty musí o tom informovat příslušné orgány a přijímat preventivní opatření. 5. Velmi přísné jsou požadavky na ochranu ovzduší a vod. Ovzduší je chráněno před nadměrnými emisemi z různých zdrojů (chemické provozy, spalovny, spalovací motory aj.). Limity emisí se týkají také nákladních automobilů a mobilních strojů (bagrů, rypadel, kombajnů aj.). Předpisy o ochraně podzemních vod obsahují seznam látek, které nesmějí být do půdy vypouštěny a seznam těch, které lze vypustit pouze po získání povolení. Další přísné normy se týkají vod určených ke zvláštnímu určení: Pitné vody, vody určené ke koupání v bazénech atd. Zvláštní předpisy platí pro nakládání s komunálními odpadními vodami. 6. Velký průlom v oblasti ekologické politiky v zemích Unie představuje předpis, který požaduje, aby všechny projekty, které mohou mít dopad na životní prostředí, byly nejdříve z tohoto hlediska posouzeny, a teprve potom lze přistoupit k jejich realizaci. To se týká projektů na výstavbu elektráren, spaloven, letišť, dálnic, skládek, ale i velkých zásahů do přírody (rozsáhlá těžba, rozsáhlé kácení lesa). Bez kladného stanoviska příslušných orgánů nelze získat povolení k realizaci záměru. Posuzování se mají zúčastňovat nejen představitelé místní samosprávy a občanských organizací, ale také zástupci sousedních členských zemí, které se mohou cítit navrhovaným projektem dotčeny. 76

7. Výrobce, který dodržuje náročné ekologické normy, může požádat příslušný národní orgán, aby jeho produktu byla udělena tzv. ekologická známka („eco-label“). Ta potvrzuje, že výrobce se choval vůči životnímu prostředí šetrně, což se vztahuje také na jeho výrobky. Je tím chráněn nejen spotřebitel, ale také životní prostředí. Evropská komise rozhodla o ekologických kritériích u řady výrobků (např. u pracích prášků, barev používaných v domácnostech, ledniček aj.) 8. Jeden z předpisů vydaných v poslední době (o tzv. integrované prevenci a kontrole znečištění) dále zvyšuje dosavadní vysokou a náročnou laťku. Týká se velkých energetických zařízení, chemiček, rafinérií a dalších provozů, jejichž provozovatel musí získat povolení na všechny druhy emisí a odpadů z výroby a musí splňovat náročné limity, jež nutí omezovat znečištění a modernizovat výrobu použitím nejnovějších technologií „přátelských“ vůči životnímu prostředí. Jedním z velkých přínosů vstupu ČR do Evropské unie je posílení šetrného přístupu k životnímu prostředí, což se příznivě projeví na kvalitě života českého obyvatelstva. Česká republika má předpoklady, aby se v rámci dohodnutých přechodných období vyrovnala s vysokými nároky legislativy Evropské unie na životní prostředí. Může přitom počítat s finanční pomocí Evropské unie ze strukturálních fondů a z fondu soudržnosti. 6.10 Vyšší podpora drobného a středního podnikání Drobné a střední podniky tvoří důležitý sektor každého národního hospodářství. Platí to také pro Českou republiku; v roce 2000 tvořily malé a střední podniky 99,8 % všech ekonomických subjektů. Podílely se na celkové zaměstnanosti téměř ze 60 %, na vytvořené přidané hodnotě více jak 52 %, na investicích přes 40 % a jejich podíl na vývozu tvořil 36 %. Za silnou stránku drobných a středních podniků se obecně považuje jejich větší pružnost, přizpůsobivost a inovační aktivita. Jejich slabým místem je tradičně menší finanční síla a s tím související horší dostupnost úvěrových zdrojů, jež jsou nezbytné pro rozvoj a pro realizaci inovačních záměrů. Těchto silných i slabých míst jsou si dobře vědomy všechny země EU. To vedlo k přijetí Evropské charty malých podniků, která byla schválena Evropskou radou v červnu 2000. V Chartě jsou shrnuty doporučené prioritní směry činnosti vlád a úřadů na podporu tohoto sektoru. Každoročně je na zasedání Evropské rady probírána zpráva o tom, jakého pokroku členské země dosáhly při realizaci Charty. V dubnu 2002 podepsala Evropskou chartu malých podniků jako kandidátská země také Česká republika. Evropská charta malých podniků obsahuje tyto hlavní zásady: 1. Vzdělávání a školení pro podnikatele - pěstovat podnikatelského ducha již na školách a připravit vzdělávací programy pro manažery malých firem, 2. Levnější a rychlejší založení firmy - snížit poplatky za registraci a zkrátit čekací lhůty, 3. Zjednodušit předpisy pro podnikání - kde je to možné, udělovat malým firmám výjimky z některých povinností, 4. Dostupnost dovedností - zavést celoživotní vzdělávání podnikatelů a zájemců o podnikání, vzdělávání přizpůsobit potřebám malých firem,

6

77

5. Zlepšovat přístup firem na internet, 6. Větší výhody z jednotného trhu - legislativu jednotného trhu upravit tak, aby byla vstřícná malým firmám, 7. Přizpůsobit daňové a finanční předpisy - daňově stimulovat zakládání a růst firem, daněmi usnadnit najímání zaměstnanců a předání firmy nástupcům, zlepšit přístup malých firem k úvěrům, rizikovému kapitálu a prostředkům z fondů EU, 8. Posilovat technologickou kapacitu malých firem - více podporovat technologickou spolupráci firem, společné projekty firem a výzkumných ústavů a univerzit, posílit programy EU na šíření technologií také do malých firem, 9. Šíření úspěšných modelů elektronického obchodování a podpora špičkových malých firem - vytvářet celoevropské informační sítě pro malé firmy, 10. Podporovat silnější zastoupení zájmů malých a středních firem na národní i evropské úrovni. Čeští drobní a střední podnikatelé mají v Evropské unii velkého zastánce jejich zájmů. Česká republika jako signatář Charty je povinna skládat každoročně účty: předkládat Evropské komisi zprávu, jakého pokroku dosáhla v prosazování uvedených zásad. Evropská unie se snaží usnadnit situaci malých a středních podniků různými formami. Děje se tak zejména prostřednictvím dvou programů: 1. Europatenariat, který si klade za úkol pomáhat při navazování spolupráce drobných a středních podniků v zemích Unie, 2. Enterprise, který se orientuje na přípravu dohod o technické, finanční a obchodní kooperaci s drobnými a středními podniky v jiných členských zemích. Podpoře drobných a středních podniků slouží též Euro-Info-Centra zakládaná již od roku 1992. Působí ve všech členských zemích a radí zejména začínajícím podnikatelům a pomáhají jim při vyhledávání kooperačních partnerů v jiných členských zemích. V České republice fungují od roku 1999 a je jich v současnosti sedm. Po vzoru Evropské unie byla také v ČR založena regionální poradenská a informační centra (RPIC), jež slouží při rozběhu nového podniku a při rozvoji již existujících podniků. Pro zlepšení informovanosti malých a středních podniků o možnostech a podmínkách v zemích EU realizuje Ministerstvo průmyslu a obchodu společně s Hospodářskou komorou projekt „Informační místa pro podnikatele“ (IMP).V roce 2004 poskytovalo takovou podporu celkem 142 informačních míst. Malé a střední podniky jsou v zemích Unie prostřednictvím půjček a grantů finančně podporovány ze dvou zdrojů. Jsou jednak strukturální fondy, jednak Evropská investiční banka, která poskytuje úvěry za výhodnějších podmínek než komerční banky. Zatímco v předvstupním období byly pro české malé a střední podniky přístupné hlavně prostředky PHARE, změnila se situace po vstupu do EU v tom, že se pro ně zpřístupnily prostředky strukturálních fondů, a to programy z Operačního programu Průmysl a podnikání. V rámci jednotného trhu je pro tuto skupinu podniků zvlášť upravována legislativa, která bere v úvahu specifické podmínky, v nichž malé a střední podniky operují. Týká se zejména pravidel na ochranu hospodářské soutěže, zdaňování, zapojení do výzkumných programů apod. 78

Kapitola 7 Otázky kladené v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie

7.1 7.2 7.3 7.4 7.5 7.6 7.7 7.8

Jak se projevuje vstup do Evropské unie na životní úrovni občanů ? Vede vstup České republiky do Evropské unie k růstu cen ? Dochází po vstupu do Evropské unie k růstu mezd a platů ? Ovlivňuje vstup do Evropské unie postavení důchodců ? Jak ovlivní vstup do Evropské unie ceny nemovitostí ? Jak ovlivní vstup do Evropské unie ceny půdy ? Zvýší se nájemné ? Jakou hospodářskou pomoc získá Česká republika od Evropské unie ? 7.9 Rozpočet Evropské unie. Nebude Česká republika čistým plátcem ? 7.10 Jak je české zemědělství ovlivněno vstupem do Evropské unie ? 7.11 Za jakých podmínek může Česká republika čerpat prostředky z rozpočtu Evropské unie ?

79

7.1. Jak se projevuje vstup do Evropské unie na životní úrovni občanů ? Česká republika je déle než rok členským státem EU. Je Na místě je otázka, jak se to projevilo na vývoji české ekonomiky a životní úrovni občanů České republiky. Jen málokdo pochyboval o ekonomické výhodnosti členství ČR v EU v dlouhodobé perspektivě. Oprávněně se však kladly otázky jak se Česká republika vyrovná s bezprostředními důsledky, s nimiž je vstup do Unie spojen. Koncem roku 2005 je již možno činit některé předběžné závěry. Zásadně je možno říci, že příznivé výsledky předčily očekávání. Přispělo k tomu několik důvodů. Celkové podmínky vstupu do EU byly pro Českou republiku příznivé. Ve Smlouvě o přistoupení Evropská unie přihlédla k českým potřebám a souhlasila s přechodnými obdobími, které umožňují postupně se přizpůsobovat náročným podmínkám jednotného evropského trhu. Zároveň se ukazuje, že Česká republika byla na vstup do Unie dobře připravena a má předpoklady rychle se adaptovat na podmínky Evropské unie. Dynamika ekonomického růstu je v České republice od roku 2000 vyšší než v EU15 i v EU25 a prognózy ukazují, že tento stav bude zachován i v nejbližších letech. Růst HDP v ČR a EU v minulých letech a prognóza dalšího vývoje: EU25 ( %)

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2,7

3

2,9

3,7

1,8

1,1

1,1

2,4

2

2,3

EU15 ( %)

2,6

3

2,9

3,7

1,7

1

1

2,3

1,9

2,2

ČR ( %)

-0,7

-1,1

1,2

3,9

2,6

2,3

3,1

4,4

4,8

4,8

MEZIROýNÍ RģST HDP ýR A EU25 6 5

4,4 3,9

RĤst HDP (%)

4

2

4,8

ýR 2,6

3

4,8

3,1 2,3

1,2

EU25

1 0

-0,7

-1,1

-1

Data: Eurostat, Statistical Annex 2005; statistická roþenka ýR 2004 + odhad MF ýR z 10/2005

80

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

-2

Potvrdí-li se současné prognózy, lze očekávat, že se ekonomický růst v České republice bude dosahovat v příštích letech úrovně 5 % ročně, díky čemuž se bude rozdíl v hospodářské úrovni ČR a průměrnou úrovní EU25 postupně snižovat. 1 Nenaplnily se prognózy varující před negativními důsledky vstupu České republiky do Evropské unie. První rok členství v EU přinesl naopak převážně pozitivní změny. Zlepšilo se podnikatelské prostředí a vzrostly aktivity českých podnikatelů. Významně se rozvinul zahraniční obchod. Český vývoz v roce 2004 meziročně vzrostl téměř o 24 %, oproti 9,3 % v roce 2003. Na náročné trhy EU směřuje téměř 87 % českého vývozu. Míra inflace klesla na úroveň 1,5 %. Lepších hodnot v Evropě dosahují pouze skandinávské státy. Ceny se v roce 2004 zvýšily v průměru pouze o 0,5 %. Ceny potravin zůstávají prakticky na stejné úrovni jako před vstupem do EU. Nájemné je díky pokračující státní regulaci únosné i pro slabší sociální skupiny. Nedošlo k negativním změnám na trhu s nemovitostmi. Ceny bytů, zejména v panelové výstavbě, spíš mírně klesly. Cizinci nezačali hromadně nakupovat české nemovitosti. Ani na trhu práce nedošlo k významnějším změnám. Míra nezaměstnanost neroste, spíše se projevují náznaky poklesu Nenaplňují se obavy, že mnoho kvalifikovaných Čechů odejde za prací do zahraničí. Pokračuje příliv přímých zahraničních investic do České republiky. ČR získala jako členský stát přístup ke zdrojům Evropské unie, čerpá prostředky ze strukturálních fondů EU a z fondu soudržnosti. Čistý příjem z těchto zdrojů činil v roce 2004 cca 7 miliard Kč. Tyto prostředky směřují především do modernizace hospodářství, budování infrastruktury a ochrany životního prostředí. Umožňuje to dále zrychlovat rozvoj české ekonomiky a zvyšovat její konkurenceschopnost.

1

HDP na obyvatele v procentech průměrného HDP EU25 Pořadí států koncem roku 2005 Lucembursko

224,3

Norsko

155,9

Irsko

142,7

Nizozemsko

123,6

Dánsko

123,0

Rakousko

121,8

Spojené Království

119,7

Belgie

118,3

Švédsko

116,8

Finsko

115,8

Francie

110,1

Německo

108,1

Itálie

103,8

Španělsko

98,4

Řecko

82,3

Kypr

82,0

Slovinsko

80,0

Portugalsko

74,8

Česká republika

71,8

Malta

70,1

Maďarsko

62,5

Slovensko

53,6

Estonsko

52,9

Litva

50,1

Polsko

47,9

Chorvatsko

46,9

Lotyšsko

45,4

Rumunsko

32,9

Bulharsko

31,1

Turecko

29,4

7

Česká republika je podle mínění evropských manažerů druhá na žebříčku zemí, které budou nejpravděpodobněji vykazovat po vstupu do Evropské unie hospodářský růst. První je Polsko (53 % dotazovaných), druhá ČR (38 %), třetí Maďarsko (28 %). Vyplývá to z průzkumu UPS Europe Business Monitor mezi představiteli 1452 evropských firem.

81

Čeští občané ve zvýšené míře využívají svých práv volně se pohybovat v členských státech Unie. Získávají nové užitečné zkušenosti, ověřují si, že mohou obstát v náročném prostředí sjednocené Evropy. Mladí lidé začínají využívat výhod a příležitostí, které členství v EU přináší. Starší generace tolik příležitostí nemá, ale ke zhoršení jejích životních podmínek nedochází a ani v budoucnosti se toho nemusí obávat. Dosavadní vývoj umožňuje vyslovit pozitivní očekávaní pro nadcházející období. Podle údajů Evropské komise ČR již překonala v hospodářském rozvoji Maltu a má předpoklady dostihnout koncem roku 2005 Portugalsko a přiblížit se Slovinsku, Kypru a Řecku. V nadcházejícím období − pokud nedojde k nepředvídaným krizovým změnám ve vnějším prostředí − bude pokračovat růst české ekonomiky. Urychlí se restrukturalizace národního hospodářství, což se projeví v růstu sektoru služeb a ve výstavbě nových moderních podniků a v omezování neperspektivních a neefektivních výrob. To povede k dalším změnám v zaměstnanosti. Někteří zaměstnanci budou muset změnit pracoviště, někteří projít rekvalifikací. Důležitým úkolem českého státu bude minimalizovat tyto vlivy a podpořit vytváření nových pracovních míst. Rozvoj ekonomiky se pozitivně projeví na růstu mezd a platů i důchodů. Zatím se potvrzuje odhad českých ekonomických odborníků z května 2002 2, podle kterého by průměrná měsíční mzda mohla v roce 2008 dosáhnout cca 23 tisíc korun. Po odečtení růstu cen to znamená, že reálná mzda vzroste do roku 2008 oproti stavu před vstupem do EU zhruba o 25 %. Je třeba dodat, že jde o hodnotu průměrnou; někteří občané na tom budou lépe než průměr a někteří hůře. Obecně však lze říci, že životní úroveň českých obyvatel se bude zvyšovat.

2

82

Sociální a ekonomické souvislosti integrace ČR do EU, studie kolektivu autorů podle zadání Rady vlády ČR pro sociální a ekonomickou strategii, 2002, ISBN: 80-238-8699-1

7.2 Vede vstup České republiky do Evropské unie k růstu cen ? Období po vstupu České republiky do Evropské unie je relativně krátké a neumožňuje důkladně zhodnotit pohyby cen na českém trhu a jejich příčiny. Důležité však je, že se nenaplnily pesimistické prognózy o skokovém růstu cen. Ceny zboží a služeb se během prvního roku členství zvýšily jen nepatrně - v průměru jen asi o půl procenta. Část cen se zvýšila v důsledku úpravy daně z přidané hodnoty, další ceny ovlivnila oběma směry změna celních tarifů. Ceny potravin zůstávají prakticky na stejné úrovni jako před vstupem do EU. Přispívá k tomu též velký počet nových obchodních řetězců, které si navzájem konkurují. Ceny se budou měnit i nadále. Spolu s tím, jak se naše hospodářství bude přibližovat průměrné hospodářské úrovni EU budou se i ceny přibližovat cenám obvyklým v Unii.V některých případech se ceny zvýší, v jiných případech se ceny naopak sníží (domácí spotřebiče, elektronika, oděvy ap.). Důležité je, že ke změnám cen bude docházet postupně. Proces sbližování cenových hladin započal již před vstupem ČR do EU a bude dále pokračovat. Důležité je připomenout, že rozdíly v cenách v ČR a v jednotlivých zemích EU zůstanou zachovány dlouhou dobu. Rozdíly v úrovni cen dosud existují v současné době v původních členských státech Unie. Následující graf ilustruje skutečnost, že úroveň cen v jednotlivých zemích EU souvisí s výkonností jejich hospodářství. Tuto výkonnost lze nejlépe vyjádřit velikostí vytvářeného hrubého domácího produktu na osobu. Z grafu je vidět, že vyšší úroveň cen je v zemích s výkonnější ekonomikou. V ČR jsou však ceny relativně nízké i vzhledem k její současné hospodářské úrovni. K srovnání českých cen s průměrnými cenami v EU dojde až ve vzdálené perspektivě, ne dříve než se výkonnost naší ekonomiky dostane na úroveň výkonnosti členských států EU.

7

POROVNÁNÍ ÚROVNċ CEN V ýLENSKÝCH STÁTECH EU25 údaje 2003 180

Cenová úroveĖ (EU25=100%)

160 Dánsko

140 Švédsko Irsko Finsko NČmecko Belgie Francie Nizozemsko Itálie Rakousko Kypr USA V.Británie ěecko ŠpanČlsko Portugalsko Slovinsko Estonsko Maćarsko Lotyšsko Polsko Turecko ýR Litva Slovensko Rumunsko

120 100 80 60 40

Lucembursko

Bulharsko

20 0 0 Data: Eurostat, Staistical Annex 10/2005

50

100

150

200

250

HDP na osobu (EU25=100%)

Průměrná úroveň cen v ČR je podstatně nižší než v zemích EU. V roce 2003 dosahovala zhruba 55 %, v roce 2005 cca 59 % průměrné cenové úrovně států EU25. 83

Ve struktuře cen v ČR se největší rozdíly koncentrují do několika položek. Relativně nejvyšší jsou v ČR ceny spotřebičů pro domácnost (99 % průměru EU25), automobilů (95 %), telekomunikačních služeb (88 %), a oděvů (83 %). Ceny elektřiny, plynu a ostatních paliv, obuvi (64 %) se blíží cenám v Řecku nebo v Portugalsku. Na druhé straně oproti průměru EU25 je v ČR poměrně nízká úroveň nákladů vynakládaných na výchovu a vzdělávání (29 %), hrubého nájemného (32 %), které zhruba odpovídá nájemnému v Portugalsku a na Maltě a je vyšší než na Slovensku, v Polsku či Maďarsku, veřejné dopravy (45 %), lékařských a zdravotnických služeb (46 %) ap. U těchto položek bude zřejmě docházet ke zvyšování cen. Z potravinářského zboží v jsou v ČR mízké ceny chleba a pečiva (45 % průměru EU) a masa (53 %). Naproti tomu ceny oleje a tuků (76 %), nebo ryb (68 %) se blíží průměrné úrovni v EU. Původní předpoklad potravinářské komory ČR, že ceny potravin po vstupu do EU porostou v průměru asi o 5 % ročně, se nepotvrdil. Ceny potravin se v zásadě nezměnily. Důležitou součástí ceny výrobků a služeb jsou nepřímé daně (daň z přidané hodnoty, spotřební daň). V souvislosti se začleněním ČR do EU došlo ke zvýšení sazby DPH u některých výrobků a služeb z kategorie 5 % DPH do kategorie 19 % DPH. To vedlo ke zvýšení cen některých výrobků a služeb (telefon, internet, opravy a právní a poradenské služby ap.). Po uplynutí přechodného období, tj. v lednu 2007, by mělo dojít k zvýšení cen stavebních prací a dodávek tepla. V dalších letech bude docházet ke sbližování úrovně spotřebních daní v EU, což se projeví zvýšením spotřební daně u cigaret, alkoholu, benzinu a pohonných hmot. K prvnímu zvýšení této daně již došlo již počátkem roku 2004.

84

Úroveň ce n ve státech EU v roce 2003 EU25 = 100 % 2003

EU25=100

Dánsko

139,3

Irsko

127,0

Finsko

125,9

Švédsko

124,3

Německo

108,9

Francie

108,2

Rakousko

107,2

Nizozemsko

106,6

Lucembursko

105,3

Belgie

103,9

Spojené království

103,2

Itálie

102,2

Kypr

93,9

Španělsko

85,6

Řecko

84,3

Portugalsko

79,5

Slovinsko

77,1

Malta

72,8

Estonsko

62,2

Maďarsko

58,0

Česká republika

55,2

Lotyšsko

55,1

Turecko

55,0

Litva

54,4

Polsko

53,3

Slovensko

49,8

Bulharsko

42,1

Rumunsko

40,5

Data: Eurostat 1/2003

Ke změnám cen dochází i v ostatních státech EU. Následující dvě tabulky ukazují oblasti, kde v období 1999 − 2003 ceny rostly v EU25 nejrychleji a oblasti, ve kterých ceny klesaly. Oblasti vykazující v období 1999-2003 nejvyšší růst cen EU25 Tekutá paliva, plyn, tepelná energie Plyn Pojišťovací služby Tabákové výrobky Rekreační pobyty a ubytování Elektřina, Vzdělání Osobní silniční a vodní doprava Ovoce Paliva a oleje pro osobní dopravní prostředky

1999

2000

2001

2002

2003

100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0

142,5 110,2 111,4 104,8 105,2 109,2 104,5 104,7 100,0 117,2

134,1 124,6 109,3 116,1 115,9 111,5 112,3 109,2 107,8 114,3

126,9 123,8 121,8 115,1 118,8 116,8 113,3 114,9 112,2 113,4

133,1 129,4 127,6 123,3 121,2 121,0 118,5 117,9 116,8 116,8

Oblasti vykazující v období 1999-2003 pokles cen EU25

Zařízení pro zpracování informací Zařízení audiovizuální, fotografická a pro zpracování informací Telefonní a telefaxová zařízení Zařízení pro příjem, záznam a reprodukci zvuku a obrazu Komunikační služby Káva, čaj, kakao Domácí spotřebiče Záznamová media Zařízení pro sport, kempování a rekreaci Oděvy a obuv

1999

2000

2001

2002

100,0

81,4

65,5

54,9

2003 42,4

100,0

92,9

87,1

82,3

76,2

100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0

93,5 94,8 93,9 98,6 98,5 98,3 99,8 99,8

88,6 91,9 90,7 97,4 97,9 97,8 99,6 99,3

85,3 88,1 90,8 95,9 97,3 97,6 98,9 100,0

79,6 82,6 90,3 95,6 95,8 96,1 97,8 100,0

7

Sbližování cenových úrovní států EU probíhá od vytvoření od vytvoření Evropských společenství, a bylo urychleno vytvořením jednotného trhu k 1.1.1993. Rozšíření Evropské unie o deset nových členských států vedlo k tomu, že rozdíly v cenové úrovni (měřeno paritou kupní síly) jednotlivých členských států se zvětšily: od nejnižší cenové úrovně 45 % průměru EU25 na Slovensku, k nejvyšší hodnotě 136 % průměru EU25 v Dánsku. Ceny v ČR se přibližují cenám v zahraničí , tj. též cenám v Evropské unii, již od roku 1990. Následující graf ilustruje vyrovnávání cen v ČR a v EU25 od roku 1995. Tento vývoj bude pokračovat, rozdíly v úrovni cen však zůstanou v dohledné budoucnosti zachovány.

85

PŘIBLIŽOVÁNÍ CENOVÉ HLADINY V ČR A EU-25

54,7

55,2

2003

60

2002

70 57,0

59,0

60,5

41,2

43,3

43,3

45,9

45,5

1999

50,4

50

1998

Srovnatelná úroveĖ cen v ýR v % EU25

80

47,3

40 30

2006

2005

2004

2001

2000

1997

1996

1995

20

Zdroj: Eurostat, Statistical Annex, Ĝíjen 2005

7.3 Dochází po vstupu do Evropské unie k růstu mezd a platů ? Jedna z nejčastěji kladených otázek před vstupem ČR do EU zněla: Bude očekávaný růst cen kompenzován růstem mezd ? Skutečnost je lepší než jsme čekali. Ceny se v důsledku vstupu do EU zvýšily jen asi o půl procenta, celková roční inflace dosáhla hodnoty 2,8 % a průměrné nominální mzdy v národním hospodářství vzrostly ve stejném období o 6,6 %. Znamená to, že reálné mzdy rostou. Růst mezd je podmíněn růstem ekonomiky. Začlenění do Evropské unie vytvořilo podmínky pro lepší využití ekonomického potenciálu České republiky a pro urychlení ekonomického růstu. Došlo k významnému růstu obchodu se státy Evropské unie a s třetími státy, které uzavřely s Evropskou unií hospodářské dohody. Český zahraniční obchod zažívá mimořádný vzestup. Český vývoz vzrostl meziročně v roce 2004 o 23,8 % na 1,7 biliónu Kč, oproti roku 2003, kdy růst obchodu činil 9,3 % a hodnota exportu byla 1, 37 biliónu Kč. Významně se změnila teritoriální struktura českého zahraničního obchodu, v roce 2004 směřovalo do zemí EU 86 % českého vývozu oproti 70 % v roce 2003. Se vstupem ČR do EU se zvýšila přitažlivost ČR pro zahraniční investory. V roce 2004 se zvýšil příliv přímých zahraničních investic do České republiky. Pokračoval příznivý ekonomický vývoj, dochází k modernizaci české ekonomické základny, a zlepšovalo se podnikatelské prostředí. Zvyšovala se produktivita práce a konkurenceschopnost českých výrobků. O rychlosti přibližování úrovně produktivity práce v ČR průměrné úrovni EU25 vypovídá následující graf: PRODUKTIVITA PRÁCE V ýR HDP na zamČstnanou osobu v paritČ kupní síly 80 72 70

59,2

59,2

60,9

2002

57,4

60,4

2001

57,4

2000

59

1999

57,1

1998

60

1997

% EU25

70 62,7

64,6

66,3

68

Data: Eurostat, Statistical Annex, podzim 2005

86

2008

2007

2006

2005

2004

2003

1996

1995

50

Úroveň produktivity práce v ČR, vyjádřená hrubým domácím produktem na zaměstnanou osobu v paritě kupní síly představovala v roce 2004 asi 65 % průměrné úrovně EU25. Do roku 2008 by se mohla dále zvýšit asi na 72 %, což umožní trvale udržitelný růst mezd a platů. Úroveň produktivity práce v jednotlivých členských a kandidátských zemích v roce 2004 ukazuje přiložená tabulka: Výhled na nadcházející období je příznivý. Očekávaný ekonomický růst a růst produktivity se projeví v růstu nominálních a reálných mezd. Agentura Patria Online odhaduje, že se nominální mzdy budou v nejbližších letech zvyšovat asi o 7,5 % ročně, tedy poněkud rychleji než v současné době. Potvrzuje závěry českých ekonomů, kteří v roce 2002 hodnotili důsledky důsledky zapojení České republiky do Evropské unie. Průměrná hrubá nominální měsíční mzda se bude v roce 2008 pohybovat mezi 23 − 24 tisíci Kč, a čistá mzda (bez daně z příjmu a povinných příspěvků) zhruba okolo 20 tisíc Kč.

Úroveň produktivity práce v členských a kandidátských zemích EU25 Lucembursko 146,0 Irsko 133,0 Belgie 129,0 Francie 120,2 Finsko 110,1 Spojené Království 108,5 Itálie 108,4 Nizozemsko 107,9 Dánsko 105,2 Švédsko 105,2 Rakousko 104,9 Německo 101,1 Španělsko 100,1 Řecko 97,1 Malta 82,8 Slovinsko 74,9 Kypr 72,2 Maďarsko 69,2 Portugalsko 69,2 Česká republika 64,6 Polsko 59,6 Slovensko 59,4 Chorvatsko 57,0 Estonsko 50,6 Litva 49,7 Lotyšsko 43,0 Turecko 41,8 Rumunsko 35,9 Bulharsko 31,0

7

Růst mezd bude kompenzovat případné výkyvy ve vývoji hladiny spotřebitelských cen v prvních letech po vstupu České republiky do Evropské unie. Podle studie „Sociální a ekonomické souvislosti integrace České republiky do Evropské unie“ , str. 253

Občana České republiky zajímá, jak ovlivní pohyb cen a mezd jeho životní úroveň. Vzájemnou souvislost mezi současným a očekávaným růstem cen, mezd a životní úrovně ilustrují přehledněji následující grafy:

87

RģST MEZD, CEN A ŽIVOTNÍ ÚROVNċ

800 700

ÚroveĖ 1990 = 100 %

RĤst mezd

600

%

500

400

RĤst cen

300 200

100

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

0

200

RĤst životní úrovnČ vyjádĜený hodnotou reálné mzdy.

ÚroveĖ 1990 = 100 %

%

Odhad

100

Skuteþnost

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

0

Zdroj: statistická roþenka ýR 2004, odhad MFýR a autora

Z uvedených grafů vyplývá, že v období do roku 2008 porostou mzdy rychleji než ceny. Tomu bude odpovídat i růst životní úrovně. Lze odůvodněně předpokládat, že tento příznivý vývoj bude pokračovat i v dalších letech, což se projeví v růstu životní úrovně obyvatel ČR. 7.4. Ovlivňuje vstup do Evropské unie postavení důchodců ? Důchodci a starší občané tvoří jednu čtvrtinu obyvatel České republiky. Pozorně sledují začleňování ČR do Evropské unie a dopady tohoto kroku na jejich životní úroveň. Záležitosti sociálního zabezpečení jsou plně v kompetenci členských států Evropské unie. Orgány Unie do této oblasti nezasahují, vydávají pouze nezávazná doporučení. V České republice je důchodové pojištění upraveno zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Průměrná hodnota starobních důchodů dosáhla v roce 2005 úrovně cca 40 % průměrné hrubé mzdy v národním hospodářství. Průměrný důchod v roce 2005 činil cca 7687,- Kč. 88

Důchody jsou každoročně k 1. lednu valorizovány, a to nejméně o hodnotu inflace za uplynulý rok, a jednou za dva roky o jednu třetinu růstu mezd. Pokud by došlo k mimořádnému růstu cen a inflace stoupla o více než 10 %, umožňuje zákon zvýšit důchody v mimořádném termínu. Poslední valorizace důchodů se uskutečnila k 1. 1. 2005, kdy byly důchody zvýšeny v průměru o 5,9 %. Další valorizace proběhne k 1. lednu 2006, kdy základ důchodů bude zvýšen o 70.- Kč na 1470.- Kč a procentní část důchodů přiznaných do 1. 1. 1996 bude zvýšena o 6 %, důchodů přiznaných po 1. 1. 1996 o 4 %. V průměru bude zvýšení činit asi 5,7 %. Vstup do EU v zásadě neovlivnil výši cenové hladiny v ČR, celková inflace v roce 2004 činila 2,8 %. Valorizace důchodů růst cen plně kompenzovala, i když s určitým zpožděním. Studie „Sociální a ekonomické souvislosti integrace ČR do EU“ 1) předpokládala, že nominální hodnota průměrného důchodu by mohla vzrůst z cca 5 962 Kč v roce 2000 téměř na 11 000 Kč v roce 2008, tedy téměř na dvojnásobek. Vzhledem k nízké očekávané hodnotě inflace a vzhledem k tomu, že důchody jsou jen z části valorizovány podle růstu mezd, přikláníme se k skromnějšímu odhadu, podle něhož by průměrná výše starobních důchodů mohla do roku 2008 vzrůst asi na 9 000 Kč. Postupný růst nominální hodnoty důchodů dokumentuje následující graf.

2000

1707

2734

2413

3000

2169

4000

4840

4213

3578

5000 3059

Kþ

8557

8122

7687

7256

6830

6352

5724

6000

5386

7000

5962

8000

7071

9000

9000

RģST PRģMċRNÉHO STAROBNÍHO DģCHODU 10000

Odhad

7

Skuteþnost

1000

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

0

Data: MPSV 2005 a výpoþet autora

Od roku 1993 trvale roste i reálná hodnota důchodů. V roce 2001 dosáhla referenční úrovně roku 1990 a oprávněně můžeme předpokládat, že do roku 2008 ji překročí alespoň o 20 %.

1

Studie „Sociální a ekonomické souvislosti integrace ČR do EU“ zpracovaná kolektivem autorů podle zadání Rady vlády ČR pro sociální a ekonomickou strategii v květnu 2002.

89

Co přineslo českým občanům členství ČR v EU v oblasti důchodového zabezpečení ? Členství ČR v EU přineslo českým občanům nová práva v oblasti důchodového zabezpečení, zejména rozhodnou-li se pracovat, bydlet nebo pobývat v jiném členském státě. Každý stát, kde byl občan pojištěn alespoň po dobu jednoho roku, mu bude muset vyplácet důchod, jakmile dosáhne věkové hranice stanovené pro vznik nároku na důchod. Celkový důchod pak může sestávat z více položek, vypočtených podle délky pojištění v jednotlivých zemích. Tento důchod si může penzista nechat posílat na libovolnou adresu ve státech Unie, kde právě pobývá. Podle předpisů Evropské unie osoba, která využívá svého práva na volný pohyb v rámci Unie, nesmí být v horším postavení, než osoba, která bydlela a pracovala jen v jednom členském státě. Pro všechny platí princip rovného zacházení. Důchodové zabezpečení ve státech Evropské unie a v České republice Česká republika poměrně dobře hospodaří s prostředky na důchodové zabezpečení. Většina členských států EU vynakládá na důchodové zabezpečení vyšší část hrubého domácího produktu než ČR. V roce 2002 státy EU15 vynakládaly na důchody v průměru cca 11,7 % svého HDP (EU25 10,7 % HDP). ČR vynakládala ve stejném roce jen 8,9 % HDP. Důchody ve státech EU15 se pohybují ve výši kolem 70 ‒ 80 % předdůchodových příjmů. Ve většině členských států EU se však důchody zdaňují. V ČR jsou důchody podstatně nižší, představují cca 40 % předdůchodového příjmu. Předpisy Evropských společenství vycházejí z toho, že systémy sociálního zabezpečení jsou plně v kompetenci jednotlivých členských států a upravují pouze aplikaci soustav sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, samostatně výdělečně činné a členy jejich rodin pohybující se v rámci Společenství (Nařízení Rady (EEC) 1408/71). ČR se vstupem do EU zavázala respektovat legislativu EU, zahrnující i Listinu základních práv, která v článku 25 konstatuje, že Unie „uznává a respektuje právo stárnoucích osob vést důstojný a nezávislý život“ a v článku 34, že „Unie uznává a respektuje nárok na sociální příspěvky a sociální služby zajišťující ochranu osob staršího věku v souladu s postupy stanovenými zákony Společenství a národními zákony a praxí.“ 90

Výdaje na důchody v % HDP Rok 2002 Irsko

3,6

Estonsko

6,3

Litva

7,1

Slovensko

7,5

Lotyšsko

8,2

Česká republika

8,9

Malta

9,0

Maďarsko

9,1

Španělsko

9,7

Lucembursko

10,6

Dánsko

10,8

Belgie

11,2

Finsko

11,2

Spojené království

11,7

Slovinsko

11,8

Portugalsko

11,9

Švédsko

12,0

Řecko

13,0

Nizozemsko

13,1

Francie

13,2

Německo

13,4

Polsko

13,9

Rakousko

14,6

Itálie

14,9

Průměr EU25

10,7

Česká vláda bude muset při připravované reformě důchodového systému přihlížet k těmto ustanovením Listiny základních práv Evropské unie. Bude muset také respektovat obecné zásady sociální politiky Evropské unie. Při rozhodování o důchodové reformě musí vláda respektovat čtyři základní principy důchodové politiky EU, a to rovné zacházení s oprávněnými osobami, aplikace právního řádu jediného státu, sčítání dob pojištění a zachování získaných nároků. Nová právní úprava musí zaručit minimální a přiměřenou úroveň důchodů, která je v zemích EU považována za evropský standard sociální ochrany starších lidí. Členství v Unii bude znamenat zlepšení postavení důchodců. Vláda ČR může čerpat ze zkušeností a poznatků ostatních států Evropské unie a přihlížet k doporučení Evropské komise. Členské státy Unie se dohodly, že v oblasti důchodového zabezpečení uplatní tzv. „otevřenou metodu koordinace“. Tato metoda umožňuje sledovat vývoj v jednotlivých členských státech Unie, analyzovat a hodnotit dosažené výsledky, zobecňovat a šířit nejlepší postupy a zkušenosti. Jde o otázky, jež se týkají jak celkové sociální politiky EU, tak i přiměřenosti důchodů, udržitelnosti a modernizace důchodových systémů, a zlepšení přístupu k důchodům. Důchodová politika jednotlivých zemí je významnou součástí celkové sociální politiky Evropské unie. Tato politika by měla starším lidem zajistit důstojné stáří a možnost aktivně se podílet na veřejném životě Členské státy EU15 již předložily Evropské komisi zprávy o národních strategiích reformy důchodových systémů (nové členské státy měly tyto zprávy předložit v průběhu roku 2005). Komise zprávy zhodnotila a v prosinci 2002 publikovala první souhrnnou zprávu, kterou předložila Evropské radě v březnu 003. Ze zprávy Komise vyplývá, že hlavním zdrojem příjmů pro většinu starších Evropanů zůstanou i nadále veřejné (státní) důchodové systémy. Podporovány budou též soukromé důchodové systémy, které budou představovat důležitý doplněk k veřejným důchodovým systémům.

PRģMċRNÝ VċK PěI ODCHODU DO DģCHODU EU25 62,5

63,9

62,8 63,5

Švédsko

61,9

64,2

62,9 62,6

Rumunsko 62

62,8

60,6

Portugalsko

63,7 62 62,3

61,4 61,9

NČmecko

60,9

62,1

61,3 61,6

ŠpanČlsko

61 60,9 59,9

Nizozemsko

60

60,7

59

ýR

7

61

61,2 59,6 59,7

57,5

Bulharsko

60,1

58,2

59,4

58,7 58,6

Belgie 56,4

59,8

55,9

Slovensko 50

52

54 Muži

56

60

58

60

62

64

66

Ženy

Zdroj: ýeský statistický úĜad, 2005

91

Celkově je možné shrnout: Záležitosti důchodového zabezpečení jsou plně v kompetenci členských států Evropské unie. Orgány Unie do této oblasti nezasahují, vydávají pouze nezávazná doporučení. Česká republika si i po vstupu do EU zachová právo formulovat vlastní sociální a důchodovou politiku. Důchodový systém platný v ČR před vstupem do EU zůstal zachován. Nic se nezměnilo na přiznávání, valorizaci či vyplácení důchodů. Připravovaná reforma důchodového systému v ČR bude respektovat ustanovení Evropské sociální charty, Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, Charty základních práv Evropské unie a bude přihlížet k doporučením Evropské komise v této oblasti a nejlepším zkušenostem ostatních členských států EU. Vstup ČR do EU přinesl důchodcům nárok na vyšší právní ochranu a možnost pobírat důchod za období odpracovaná v ostatních státech EU. 7.5. Jak ovlivní vstup do Evropské unie ceny nemovitostí ? Mnoho občanů České republiky se obávalo, že po vstupu do Evropské unie dojde k výraznému růstu cen nemovitostí - bytů, rodinných domů, rekreačních objektů a pozemků k těmto nemovitostem. Obdobný názor sdílela i řada realitních kanceláří. Tato očekávání vedla k tomu, že před 1. květnem 2004 začaly ceny bytů a dalších nemovitostí stoupat. Šlo však o dočasný výkyv na trhu nemovitostí, po 1. květnu 2004 ceny starších bytů po vstupu do EU nejenže dále nerostly, ale začaly dokonce klesat. Ceny nových bytů se zvýšily jen nepatrně, zhodnocení činí po roce 2004 cca čtyři procenta. K uklidnění na trhu nemovitostí přispělo, že česká vláda dojednala s Evropskou unií ve smlouvě o přistoupení pětileté přechodné období pro nákup tzv. objektů druhého bydlení. Jde o byty, rodinné domy, rekreační objekty a pozemky k těmto nemovitostem. (Podobná přechodná období dohodly s EU též Maďarsko a Polsko.) Tím je zajištěno, že růst cen nemovitostí bude postupný, aby ho český občan mohl akceptovat a nedošlo k nežádoucímu zvýšení sociálního napětí ve společnosti. Evropská unie souhlasila s tím, že česká strana bude moci požádat o prodloužení přechodného období o další tři roky pokud si to situace na trhu vyžádá. Koncem roku 2005 je možno konstatovat, že poptávka po nemovitostech ze strany zahraničních subjektů se po vstupu ČR do EU výrazněji nezvyšuje. Očekává se, že nejméně po dohodnuté přechodné období bude více méně zachován současný stav. Podle odhadů odborníků by se ceny nemovitostí v nejbližších letech v průměru zvyšovat asi o 3 až 5 % ročně. Netýká se to však všech regionů. V atraktivních oblastech, jakými jsou např. Karlovy Vary, městské části Prahy a Brna apod., by po přechodnou dobu mohly ceny nemovitostí růst až o 10 % ročně. V méně atraktivních oblastech mohou ceny nemovitostí dokonce klesat. Potvrzují to i zkušenosti států, které do EU vstupovaly před Českou republikou. Pouze v atraktivních turistických oblastech Španělska nebo Mallorky ceny nemovitosti po vstupu do EU výrazně vzrostly. Ceny rodinných domků, bytů a chat jsou ovlivňovány nabídkou a poptávkou. Velikost poptávky po nemovitostech v jednotlivých regionech závisí na úrovni rozvoje podnikatelských 92

aktivit, možnostech získání odpovídajícího zaměstnání, na výši průměrných příjmů, dostupnosti hypotéčních úvěrů, přírodním a životním prostředí. Zahraniční zájemci obvykle preferují nemovitosti v pohraničních oblastech. Nabídky českých realitních kanceláří ukazují, že trend vývoje cen nemovitostí již dnes víceméně kopíruje vývoj v zemích Evropské unie. Vyšší ceny nemovitostí jsou v hospodářských centrech, která se ekonomicky rozvíjejí, kam směřují významné investice a kde lidé více vydělávají. Nižší ceny jsou v regionech, kde není připravena na odpovídající úrovni infrastruktura, kde komunální politika není schopna zabezpečit rychlý hospodářský růst. Dochází ke stěhování bohatších rodin do předměstských částí velkých měst, kde vyšší poptávka zvyšuje ceny nemovitostí. Po skončení přechodného období lze očekávat, že ceny nemovitostí v ČR se budou přibližovat cenám v sousedních zemích. Poptávka po nemovitostech bude místně diferenciovaná, bude se lišit region od regionu. K výraznému růstu cen nemovitostí v České republice došlo po roce 1990. Zatím co v roce 1990 bylo možno nový rodinný domek získat v průměru za 340 tisíc korun, v roce 2005 ceny nových rodinných domků pohybují kolem 3,5 milionu korun, tedy asi desetkrát více než v roce 1990. Obdobně − asi desetkrát − se zvýšily ceny bytů. Podle zpráv tisku bylo možno v roce 2005 zakoupit novou garsoniéru v Praze za částku od 900 tisíc korun, třípokojový byt v novostavbě za částku od 2,5 miliónu korun. K rozhodujícímu přizpůsobování cen nemovitostí cenám v okolních státech došlo před vstupem ČR do EU. Po 1. květnu 2004 k žádné významnější změně v této oblasti nedošlo.

7.6 Jak ovlivní vstup do Evropské unie ceny půdy ? V České republice panovaly obavy, že po vstupu do Evropské unie dojde k hromadnému vykupování zemědělské a lesní půdy cizinci. Tyto obavy mají reálný základ. Cena zemědělské půdy je v České republice mnohonásobně nižší než v okolních zemích Evropské unie, zejména v Německu a v Rakousku. Ještě výraznější je rozdíl v cenách za pronájem půdy. Podle portálu Agroweb se obavy z hromadného skupování zemědělské půdy cizinci nenaplňují. Napomohla tomu úprava, dohodnutá mezi Českou republikou a Evropskou unií ve smlouvě o přistoupení, podle níž po dobu sedmi let nebudou moci občané členských zemí Evropské unie u nás volně nakupovat zemědělskou a lesní půdu (včetně vinic, chmelnic a rybníků). Po třech letech po vstupu ČR společně s EU posoudí zda bude sedmileté přechodné období potřeba zachovat, nebo zda je bude možné zkrátit. Případnou změnu (tj. zkrácení nebo zrušení přechodného období) bude muset schválit jednomyslným rozhodnutím Rada EU, tzn. že bez souhlasu ČR nemůže tato změna vstoupit v platnost. V případě, že by hrozilo nebezpečí, že po uplynutí sedmiletého přechodného období dojde k vážnému narušení trhu se zemědělskou půdou, má ČR právo požádat o prodloužení dohodnutého přechodného období až o další tři roky.

7

93

Vláda ČR má zájem, aby zemědělská půda zůstala i nadále pokud možno v domácích rukou, a aby při nákupu půdy zahraničními zájemci měli přednost ti občané EU, kteří chtějí na této půdě podnikat. Současně chce předejít spekulativním nákupům zemědělské a lesní půdy. Přechodné období má umožnit, aby došlo ke sblížení úrovně cen a výkonnosti české ekonomiky, kdy čeští občané již nebudou v nevýhodném postavení vůči občanům ostatních států Unie. Lze očekávat, že cena půdy a pronájmu u nás postupně poroste, v některých lokalitách k tomu již dochází. Zásadní brzdou změny celkové situace však je skutečnost, že u nás zatím prakticky neexistuje trh s půdou, což znamená, že nelze určit tržní hodnotu půdy. Porovnání naší situace se stavem v zemích EU ukazuje, že v horizontu deseti let by se cena půdy mohla podstatně zvýšit, podle některých odhadů až desetinásobně. Zájem zahraničních investorů naznačuje, jak by se cena půdy mohla vyvíjet. Ta je rozdílná v produkčních oblastech s intenzivní zemědělskou výrobou (tam míří hlavně Francouzi, Belgičané a Nizozemci) a v příhraničních oblastech s méně výhodnými podmínkami pro zemědělské podnikání (tady se projevuje zájem především z Německa). Nezanedbatelnou skutečností též je, že zemědělskou půdu lze poměrně snadno vyjmout ze zemědělského půdního fondu. Zároveň lze očekávat, že se bude též zvyšovat cena za pronájem půdy. Držet zemědělskou půdu v České republice je výhodné. Nějakou dobu ještě potrvá, než na českém trhu zemědělské půdy budou panovat tržní poměry. Jisté je, že až nastanou, ti, kdo půdu vlastní, neprodělají. 7.7 Zvýší se nájemné ? Občané České republiky se oprávněně zajímají o to, jak se vstup České republiky do Evropské unie projeví na výši nájemného. Jaká pravidla v této oblasti platí ? Otázky nájemného jsou plně v kompetenci členských států EU. Statistický úřad EU sleduje výši nájemného, zejména jeho podíl na výši výdajů občana a jeho rodiny. Bytový fond v České republice V ČR bylo v roce 2002 trvale obydleno cca 3,83 milionu bytů. Rodinných domů je 1,37 milionu, tj. 36 % bytového fondu, bytů je 2,46 milionu, tj. 64 % bytového fondu. V osobním vlastnictví je 420 tisíc bytů (11 %), 650 tisíc bytů je družstevních (17 %), 1,1 milionu bytů je nájemních (30 %) a 270 tisíc bytů je užíváno z jiného právního důvodu. Následující tabulka ukazuje strukturu bytového fondu ČR v roce 2000 : rok 2000 Bytový fond ČR, z toho

94

bytů (tisíc)

%

3 830

100

rodinných domů

1370

36,8

bytů, z toho

2460

64,2

v osobním vlastnictví

420

11

družstevních

650

17

nájemních

1120

29,2

jiných

270

7

Bytový fond ýR 3,83 milionu bytĤ jiných 7% bytĤ nájemních 29,2 %

bytĤ družstevních 17 %

rodinných domĤ 36,8 %

bytĤ v osobním vlastnictví 11 %

K velké změně ve struktuře bydlení došlo po roce 1989. Řada obecních a družstevních bytů byla privatizována. Počet nájemních bytů se tak výrazně snížil ve prospěch bytů v soukromém vlastnictví. Otázka výše nájemného po vstupu ČR do EU zajímá především nájemce bytů, kteří dnes platí regulované nájemné. V současné době jde asi o 1,1 milionu bytů, tj. asi 30 % bytového fondu (téměř polovina všech bytů). V domech soukromých majitelů je asi 289 tisíc nájemních bytů, tj. asi 26 %. Zbývající část nájemníků bydlí v obecních a družstevních bytech, kde nejsou požadavky na růst nájemného tak radikální. Největší problémy očekávají zejména nájemci bydlící v domech soukromých majitelů, kteří prosazují rychlou a úplnou deregulaci nájemného. Nájemné bylo před rokem 1990 velmi nízké. Po roce 1990 se začalo rychle zvyšovat, i když stále bylo zachováno nájemné regulované. Od roku 1990 do roku 2002 se průměrné regulované nájemné v ČR zvýšilo v nominální hodnotě přibližně na desetinásobek, čímž jeho růst výrazně předstihl průměrný růst cen, které se za stejné období zvýšily asi čtyřikrát. Nájemné rostlo asi dvakrát až třikrát rychleji než ostatní ceny. Od roku 2002 výše regulovaného nájemného stagnuje. Podle údajů ministerstva pro místní rozvoj vydala průměrná rodina na bydlení v roce 2000 asi 18 % čistých příjmů rodiny v nájemních bytech, 16 % v družstevních bytech a 11 % v rodinných domech. Rodina důchodců vydává na bydlení asi 30 % svých příjmů. (V původních členských státech (EU15) činí průměrné výdaje na čisté nájemné asi 10,2 % výdajů rodiny. 1)

rok 2003 (vþetnČ spotĜeby vody,elektĜiny, plynu a paliv)

7 25,7

26,0

Finsko

Slovensko

24,1

24,8

23,8

Francie

23,1

NČmecko

21,5

22,9

21,2

Nizozemsko

Lucembursko

20,6

19,3

Slovinsko

20,3

19,1

Rakousko

Irsko

18,6

Itálie

18,6 15,6

ěecko

Spojené Království

15,2

Litva

14,4

13,4

15

12,7

20

Maćarsko

25

22,2

29,4

30

27,8

35

10

5

Zdroj Eurostat 2005

1

Švédsko

Dánsko

Polsko

Belgie

ýR

Estonsko

ŠpanČlsko

Kypr

Portugalsko

0

Eurostat, Consumers in Europe, Facts and Figures, 2005 edition, s. 144

95

Nájemci bytů požívají ze zákona značné ochrany a mají práva, která pronajímatelé považují za nepřiměřená. Vláda České republiky připravuje nový zákon o nájemném, který má zajistit postupné přibližování regulovaného nájemného k nájemnému tržnímu. Současně připravuje legislativní úpravu pomoci sociálně slabším rodinám. Otázka nájemného patří mezi citlivé politické otázky. Legislativní úprava nájemného musí brát v úvahu sociální dopady na nájemníky. Okamžité zavedení tržního nájemného by vyžadovalo zavedení sociálních podpor, což by vedlo k značnému zatížení výdajové stránky státního rozpočtu. Koncem roku 2005 vláda navrhla zahájit přibližování regulovaného nájemného nájemnému tržnímu počínaje rokem 2007. Návrh předpokládá nárůst nájemného do výše 5 % tržní hodnoty bytu, čehož by mělo být dosaženo zvyšováním nájemného v průměru o 14 % ročně po dobu čtyř let. Smlouvou o přistoupení České republiky k Evropské unii se Česká republika zavázala respektovat legislativu EU, včetně Listiny základních práv Evropské unie. Tato Listina zakotvuje v čl. 34 „Sociální jistoty a sociální pomoc“ „pomoc při zabezpečování bydlení tak, aby byla zajištěna důstojná existence všech, kterým se nedostává dostatečných zdrojů v souladu s postupy stanovenými nařízeními Společenství a národními zákony a praxí.“ I když Listina základních práv Evropské unie není právně závazná, musí k ní česká vláda při příprava zákona o nájemném přihlížet. Následující graf ilustruje dosavadní vývoj výše průměrného regulovaného nájemného v ČR a odhad vývoje v nejbližších letech:

1726

2000

1514

Nájemné v roce 1990 = 100 % 1328

1600

1022

1022

1022

1022

1022

2004

2005

2006

2007

973

927

1022

200

200

1993

150

1992

200

100

400

343

600

433

645

800

2003

807

1000

883

1200

2002

1165

1400

280

PrĤmČrné regulované nájemné 1990 = 100 %

1800

1812

ODHAD VÝVOJE PRŮMĚRNÉHO REGULOVANÉHO NÁJEMNÉHO

Data: Ministerstvo pro místní rozvoj: Vývoj prĤmČrného þistého nájemného. Od roku 2006 odhad autora

96

2012

2011

2010

2009

2008

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1991

1990

0

7.8 Jakou hospodářskou pomoc získá Česká republika od Evropská unie ? Česká republika jako členský stát Evropské unie je oprávněna využívat ke svému hospodářskému rozvoji finanční zdroje Unie. Jedná se zejména o prostředky ze strukturálních fondů a z fondu soudržnosti EU. Hospodářská a sociální soudržnost patří mezi prioritní principy činnosti Evropské unie. K naplňování těchto principů byly v EU vytvořeny odpovídající finanční nástroje: strukturální fondy a fond soudržnosti, z nichž jsou spolufinancovány rozvojové projekty realizované v členských státech EU. Strukturální fondy jsou čtyři: • Evropský fond regionálního rozvoje; • Evropský sociální fond; • Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond; • Finanční nástroj pro podporu rybolovu. Finanční pomoc poskytovaná členským státům EU ze strukturálních fondů je v současném plánovacím období (2000 − 2006) zaměřena na naplňování tří prioritních Cílů, stanovených strukturální a regionální politikou Unie, a čtyř tzv. Iniciativ Společenství, zaměřených na řešení specifických problémů, týkajících se celého území EU: Prioritní cíle regionální a strukturální politiky EU: • Cíl 1 − Podpora rozvoje a strukturálních změn v zaostávajících regionech; • Cíl 2 − Podpora hospodářské a sociální konverze regionů, které čelí strukturálním obtížím; • Cíl 3 − modernizace profesní přípravy, systémů vzdělávání, rekvalifikace a vytváření pracovních příležitostí Iniciativy Společenství: • Interreg III − podpora přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráce; • Urban II − podpora hospodářské a sociální obnovy měst a upadajících městských oblastí; • Leader + − podpora rozvoj venkova prostřednictvím místních iniciativ; • Equal − podpora opatření k překonávání nerovností a všech typů diskriminace v přístupu na trh práce. Nové členské státy se v období 2004 − 2006 podílejí na aktivitách v rámci všech tří Cílů strukturální a regionální politiky a na dvou Iniciativách Společenství (Interreg a Equal).

7

Strukturální fondy Výdaje ze strukturálních fondů představují významnou část rozpočtu Evropské unie. Na období 2000 − 2006 je pro tyto fondy vyčleněno 195 miliard euro (bez fondu soudržnosti). Svým objemem se tak řadí na druhé místo za výdaje na zemědělství. Od vstupu do EU se nové členské státy podílejí na strukturální politice a politice soudržnosti Evropské unie. Smlouva o přistoupení jednotlivých členských států k Evropské unií stanoví výši prostředků vyčleněných pro strukturální politiku a politiku soudržnosti v těchto zemích 97

na období od 1. května 2004 do 31. prosince 2006. Výše vyčleněných prostředků a podmínky jejich čerpání v dalším období, tj. od roku 2007 do roku 2113, budou dohodnuty již za plnoprávné účasti nových členských států. Na pomoc regionům nových členských států vyčlenila Evropská unie na období od 1. května 2004 do konce roku 2006 celkem 14,1 miliard euro. Prostředky vyčleněné v rámci strukturálních fondů pro 10 nových členských států EU (miliard euro, ceny 1999) 2004

2005

2006

Celkem 2004 − 06

3,453

4,755

5,948

14,156

Finanční prostředky ze strukturálních fondů jsou poskytovány k plnění cílů stanovených strukturální a regionální politikou EU. Prostředky určené pro nové členské státy jsou směrovány následovně: • 93,49 % na Cíl č. 1 • 0,86 % na Cíl č. 2 • 0,79 % na Cíl č. 3 • 4,58 % na programy INTERREG a EQUAL, • 0,28 % na technickou pomoc. Česká republika může čerpat ze strukturálních fondů Evropské unie v letech 2004 − 2006 celkem 1,473 miliard euro v následujícím složení: – – – – –

cíl č. 1: cíl č. 2: cíl č. 3: INTERREG: EQUAL:

1 268,4 mil. euro 63,3 mil. euro 52,2 mil. euro 60,9 mil. euro 28,4 mil. euro

1. Cíl č. 1 − rozvoj zaostávajících regionů . Patří sem regiony, jejichž hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele je nižší než 75 % průměrného HDP na obyvatele Evropské unie. Podmínky pro poskytování pomoci v rámci Cíle č. 1 splňuje území celé ČR kromě hlavního města Prahy. Získané prostředky budou určeny zejména na investice do modernizace hospodářských struktur a podporu trvale udržitelného rozvoje. 2. Cíl č. 2 − hospodářská a sociální konverze regionů, které mají strukturální potíže a nejsou zařazeny pod Cíl č. 1. EU zařadila pod tento cíl 31 % obyvatel Prahy, tj. celkem 370 tisíc obyvatel. 3. Cíl č. 3 − opatření směřující k rozvíjení lidských zdrojů Podle legislativy Evropské unie byly pod tento cíl zařazeny zbývající oblasti Prahy, které nesplňují podmínky pro poskytnutí pomoci v rámci Cíle č. 2. 98

INTERREG zahrnuje projekty přeshraniční spolupráce a spolupráce mezi regiony. EQUAL se zaměřuje na rozvoj nových forem boje proti všem formám diskriminace a nerovného přístupu na pracovní trh. Pro čerpání prostředků ze strukturálních fondů platí tyto hlavní zásady: • pomoc představuje pouze část nákladů na projekty, které navrhují členské státy. (Projekty musí obsahovat charakteristiku současné situace, popis cílů a nejvhodnější strategie k jejich dosažení, způsob využití příspěvků ze strukturálních fondů.) • programů se musí účastnit co nejvíce účastníků; • pomoc Evropské unie nenahrazuje národní fondy; • výdaje ze strukturálních fondů jsou přísně spravovány, monitorovány, hodnoceny a kontrolovány. Členské státy uzavírají dohody o jednotlivých programech s Evropskou komisí, která strukturální fondy spravuje. Fond soudržnosti Fond soudržnosti byl vytvořen v roce 1994 s cílem podporovat hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy Evropské unie. Je určen k financování rozsáhlých projektů v oblasti životního prostředí a celoevropské dopravní infrastruktury. Prostředky z fondu soudržnosti mohou čerpat členské státy, jejichž hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele je nižší než 90 % průměrné úrovně Evropské unie. Do května 2004 byla poskytovány pomoc v rámci fondu soudržnosti pouze čtyřem členským zemím EU: Irsku, Portugalsku, Řecku a Španělsku. Po rozšíření EU splňuje podmínky pro poskytování pomoci z tohoto fondu Česká republika i ostatní nové členské státy. Evropská unie vyčlenila pro 10 nových členských států na období 2004 – 2006 do fondu soudržnosti celkem 7,59 miliard euro.

7

Prostředky z Fondu soudržnosti pro 10 nových členských států EU (mld Euro, ceny 1999) 2004

2005

2006

Celkem 2004 − 06

2,617

2,152

2,822

7,591

Česká republika bude oprávněna v období 2004 − 2006 čerpat z fondu soudržnosti prostředky ve výši cca 835 milionů euro (tj. asi 26 miliard Kč).

Celkem Česká republika může čerpat v letech 2004 − 2006 finanční podporu k urychlení ekonomického rozvoje ČR a k vyrovnání ekonomické úrovně jednotlivých regionů ČR ze strukturálních fondů a z fondu soudržnosti EU do výše 2,308 miliardy euro, tj. asi 75 miliard Kč.

99

Ukončení předvstupní pomoci v rámci programů Phare, ISPA, SAPARD Po vstupu ČR do EU je postupně ukončována předvstupní pomoc poskytovaná ČR v rámci programů Phare, ISPA, SAPARD. ČR z těchto fondů v letech 1990 − 2004 (do vstupu do EU) obdržela zhruba 43 miliard Kč. Navíc z fondu solidarity získala další 4 miliardy na odstraňování následků povodní, přes to, že ještě nebyla členem EU. Prostředky na dlouhodobé projekty, schválené v rámci předvstupní pomoci do konce roku 2003, bude ČR moci čerpat až do roku 2006. Předvstupní fondy EU: Fond Phare byl hlavním nástrojem přípravy na přistoupení k EU; po vstupu ČR do EU je nahrazen Evropským fondem regionálního rozvoje a Evropským sociálním fondem. V rámci fondu Phare bylo na investice v ČR v období 1989 − 2001 vynaloženo celkem 841 milionů eur. Od roku 2000 bylo vyčleňováno asi 79 milionů euro ročně. Fond ISPA byl zaměřen na podporu investičních projektů v oblasti životního prostředí (znečištění vod a ovzduší a odpadové hospodářství) a transevropských sítí (výstavba, rekonstrukce, propojování s národními sítěmi). Po vstupu do EU převzal jeho funkci Fond soudržnosti. Z fondu ISPA bylo pro ČR od roku 2000 vyčleňováno asi 70 milionů euro ročně. Fond SAPARD byl zaměřen na přípravu institucí na spravování prostředků vyčleňovaných pro zemědělství a na řešení specifických problémů zemědělství a rozvoje venkova. Z fondu SAPARD bylo pro ČR ročně vyčleňováno cca 22 mil. Euro. ČR se před vstupem do EU účastnila dalších vzdělávacích programů (Socrates, Leonardo da Vinci, Youth for Europe) a programů na podporu malého a středního podnikání (Raphael, SAVE II, SME). 7.9. Rozpočet Evropské unie. Nebude Česká republika čistým plátcem ? Rozpočet EU a střednědobý finanční výhled Aktivity EU jsou financovány ze společného rozpočtu. Rozpočet Evropské unie představuje jen malou část hrubého národního důchodu členských zemí EU (v současné době cca 1 %). Pro srovnání výdaje veřejných rozpočtů České republiky představují téměř 40 % HDP. 1 Přes svůj omezený rozsah má rozpočet velký význam pro fungování Unie. Umožňuje financovat zemědělství, rozvoj regionů, výzkum, vývoj, vzdělávání zahraniční pomoc i vlastní administrativu. Při tvorbě rozpočtu Unie se uplatňuje princip solidarity − chudší země z něho čerpají více než do něho přispívají. Pomáhá jim to dohánět vyspělejší státy EU. Sestavování víceleté finanční perspektivy (výhledu) Unie je složitý a náročný úkol − dochází ke slaďování rozdílných zájmů členských států a náročnému vyjednávání. Poslední finanční výhled na období 2000 až 2006 byl schválen Evropskou radou v Berlíně v březnu 1999. Předpokládal, že v roce 2002 dojde k rozšíření EU o šest nových států. 1

100

Podle Statistické ročenky 2004 představovaly v roce 2003 výdaje veřejných rozpočtů ČR 985 miliard Kč a celkový HDP 2532 miliard Kč.

FINANČNÍ VÝHLED EVROPSKÉ UNIE NA OBDOBÍ 2000 – 2006 (EU-21) schválený Evropskou radou v Berlíně 24. − 25. 3. 1999 (milionů eur, v cenách roku 1999) 1. Zemědělství Zemědělské výdaje Rozvoj venkova 2. Strukturální operace Strukturální fondy Kohezní fond 3. Vnitřní politiky 4. Zahraniční aktivity 5. Administrativa 6. Rezervy 7. Předvstupní pomoc 8. Rozšíření Zemědělství Strukturální operace Vnitřní politiky Administrativa Strop závazky Strop plateb z toho na rozšíření Strop plateb v % HND Rezerva

2000 40 920 36 620 4 300 32 045 29 430 2 615 5 930 4 550 4 560 900 3 120 0 0 0 0 0 92 025 89 600 0 1,13 % 0,14 %

2001 42 800 38 480 4 320 31 455 28 840 2 615 6 040 4 560 4 600 900 3 120 0 0 0 0 0 93 475 91 110 0 1,12 % 0,15 %

2002 43 900 39570 4 330 30 865 28 250 2 615 6 150 4 570 4 700 650 3 120 6 450 1 600 3 750 730 370 100 405 98 360 4 140 1,14 % 0,13 %

2003 43 770 39 430 4 340 30 285 27 670 2 615 6 260 4 580 4 800 400 3 120 9 030 2 030 5 830 760 410 10 2245 101 590 6 710 1,15 % 0,12 %

2004 42 760 38 410 4 350 29 595 27 080 2 515 6 370 4 590 4 900 400 3 120 11 610 2 450 7 920 790 450 103 345 100 800 8 890 1,11 % 0,16 %

2005 41 930 37 570 4 360 29 595 27 080 2 515 6 480 4 600 5 000 400 3 120 14 200 2 930 10 000 820 450 105 325 101 600 11 440 1,09 % 0,18 %

2006 41 660 37 290 4 370 29 170 26 660 2 510 6 600 4 610 5 100 400 3 120 16 780 3 400 12 080 850 450 107 440 103 840 14 220 1,09 % 0,18 %

Strop vlastních zdrojů

1,27 %

1,27 %

1,27 %

1,27 %

1,27 %

1,27 %

1,27 %

Zdroj: Evropská rada v Berlíně 24. a 25. března 1999, závěry předsednictví

Příjmy rozpočtu EU Evropská Unie je financována z příspěvků členských států. Výše příspěvků je stanovena jednomyslným rozhodnutím Evropské rady. Pro období 2000 − 2006 stanovila Evropská rada na svém zasedání v Berlíně v březnu 1999, že výše vlastních zdrojů nesmí překročit hranici 1,27 % souhrnného hrubého národního důchodu členských států Unie. Velikost příspěvků členských států do rozpočtu Unie v jednotlivých letech je každoročně určována v závislosti na výši schválených výdajů, přičemž rozpočet musí být vyrovnaný, tj. příjmy se musí rovnat výdajům a rozpočet nesmí vykazovat deficit. Výše ročních příspěvků členských států zatím nikdy nedosáhla výše stanoveného stropu. V roce 2003 roční rozpočet EU počítal s příspěvky ve výši 1,10 % souhrnného HND, v roce 2004 to bylo 1,08 % HND. Existují čtyři kategorie příjmů rozpočtu Evropské unie: 1. Zemědělské vyrovnávací dávky (celní poplatky) za dovoz zemědělské produkce z nečlenských zemí. 2. Celní výnosy, tj. cla uvalovaná na zboží dovážené do EU z třetích zemí podle Společného celního sazebníku. (Členské země odevzdávají do rozpočtu EU 75 % vybraných cel, zbytek si ponechávají na krytí administrativních nákladů).

7

101

Tyto první dvě kategorie příjmů, obvykle nazývané tradiční vlastní zdroje, představovaly v roce 2005 asi 11,6 % rozpočtu EU. V důsledku snižování celních tarifů a postupného rozšiřování Unie tradiční zdroje stagnují, a nepostačují na krytí narůstajících výdajů rozpočtu EU. Těžiště příjmů rozpočtu EU se přesunulo na další dvě kategorie zdrojů. 3. Část daně z přidané hodnoty vytvořené v členských zemích, tzv. zdroj DPH. V roce 2005 tento příspěvek odpovídal 0,5 % hypoteticky vybrané DPH a představoval 14,4 % příjmů rozpočtu EU. 4. Příspěvek jednotlivých zemí, stanovený jako podíl na jimi vytvořeném hrubém národním důchodu, tzv. zdroj HND, či čtvrtý zdroj. Tento příspěvek je v současnosti rozhodující složkou příjmů rozpočtu EU. V roce 2005 představoval 73 % příjmů rozpočtu. Zatím co první tři kategorie zdrojů vstupují do rozpočtu EU automaticky, o čtvrtý zdroj musí Evropská unie členské státy požádat. Další, méně významnou kategorií příjmů rozpočtu EU, jsou tzv. různé zdroje, kam patří např. daně odváděné zaměstnanci evropských institucí, penále za narušení pravidel konkurence, nebo nevyčerpané prostředky z minulého roku. Následující grafy ukazují, jak se od roku 1989 postupně měnil význam jednotlivých zdrojů pro celkové příjmy rozpočtu Unie. Rozhodující položkou příjmové části rozpočtu se stává tzv. čtvrtý zdroj, tj. zdroj HND. Členění příjmů rozpočtu EU v roce 2005 na jednotlivé kategorie ukazuje následující graf: PěÍJMY ROZPOýTU EU 120 RĤzné

100

miliard eur

80 Zdroj HDP

60

40 Zdroj DPH

20

PODÍL JEDNOTLIVÝCH ZDROJģ ROZPOýTU EU v roce 2005 rĤzné; 1%

tradiþní vlastní zdroje; 11,6 % zdroj DPH; 14,4 %

þtvrtý zdroj; 73 %

102

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1989

1990

Tradiþní vlastní zdroje

0

Výdaje rozpočtu EU Struktura výdajů jednotlivých ročních rozpočtů EU vychází ze sedmiletého finančního výhledu Unie, schváleného Evropskou radou v Berlíně v roce 1999. V roce 2005 představovaly celkové výdaje rozpočtu EU 106 miliard eur. Pro rok 2006 jsou předpokládány výdaje 113 miliard eur. Roční výdaje rozpočtu EU jsou rozděleny do osmi hlav. VÝDAJE ROZPOČTU EU V LETECH 2005 − 2006 V roce 2005

Plán 2006

mil. eur

%

mil. eur

%

1. Zemědělství

49 115

46,2

51 202

45,9

2. Strukturální operace

32 396

30,5

35 490

31,9

3. Vnitřní politiky

7 924

7,5

8 320

7,5

4. Zahraniční aktivity

5 476

5,2

5 275

4,7

5. Administrativa

6 293

5,9

6 578

5,9 0,4

6. Rezervy

446

0,4

458

7. Předvstupní pomoc

3 287

3,1

3025

2,7

8. Vyrovnávací platby

1 305

1,2

1 073

1,0

106 242

100,0

112 555

100,0

Závazky celkem

Nejvýznamnější položkou rozpočtu EU − více jak 45 % − jsou výdaje na zemědělství (včetně výdajů na rozvoj venkova a tvorbu krajiny). Vysoký podíl výdajů na zemědělství je dán mj. tím, že v této oblasti došlo k největšímu přesunu zodpovědnosti z členských států na Evropskou unii. Druhou nejvýznamnější výdajovou položkou rozpočtu jsou prostředky vynakládané na strukturální fondy a fond soudržnosti. Jejich úkolem je postupně zmenšovat rozdíly v ekonomické úrovni mezi jednotlivými regiony i mezi jednotlivými členskými státy Unie, podpořit jejich harmonický rozvoj, snížit míru nezaměstnanosti a zlepšit životní prostředí. Na tuto oblast vynakládá Unie cca 31 % svého rozpočtu. K vnitřním politikám, které spotřebovávají něco přes 7 % rozpočtu, patří rozvoj transevropských dopravních, energetických a telekomunikačních sítí, podpora vědy, výzkumu a technického rozvoje (informatiky, komunikačních technologií, biotechnologií, energetiky, zdraví a ochrany prostředí), podpora vzdělávání, výchovy a mládeže (studijní pobyty a výměny studentů), rozvoj audiovizuálních programů a kultury. Na zahraniční aktivity je vynakládáno cca 5 % rozpočtu. Jedná se o opatření realizovaná Unií vůči nečlenským zemím, zejména příspěvky na rozvoj institucí, humanitární pomoc, rozvoj demokracie a lidských práv. Asi 6 % rozpočtu EU je vynakládáno na administrativu, tj. na platy zaměstnanců EU, důchody, údržbu budov, kancelářskou techniku. EU zaměstnává ve svých institucích asi 32 ti-

7

103

síc osob, což odpovídá počtu zaměstnanců správy velkého evropského města. 2 Zaměstnanci evropských institucí jsou občané jednotlivých členských států Unie, od roku 2004 k nim patří též občané České republiky. 3 Asi 3 % rozpočtu jsou vydávány na pomoc kandidátským státům v jejich přípravě na členství v Unii. Následující grafy ukazují vývoj struktury výdajů rozpočtu EU. Z grafů je patrné, že výdaje na zemědělství od roku 1985 postupně klesají. Druhou nejvýznamnější položkou se stávají strukturální operace, tj. pomoc zaostávajícím regionům. VÝDAJE ROZPOýTU EU V % HDP 1,2

pĜedvstupní pomoc administrativa

1 vnČjší politiky

% HDP

0,8

vnitĜní politiky

strukturální operace

0,6

0,4 zemČdČlství

0,2

2005

2000

1995

1990

1985

1980

1975

1970

1965

1960

0

Následující graf znázorňuje rozdělení výdajů rozpočtu EU25 plánované na rok 2006: PLÁN VÝDAJŮ ROZPOČTU EU V ROCE 2006 Rezervy; 0,4%

PĜedvstupní pomoc; 2,7% Kompenzace; 1%

Administrativa; 5,9% VnČjší aktivity; 4,7% VnitĜní politiky; 7,5%

ZemČdČlství; 45,9%

Strukturální operace; 31,9% 2 3

104

Pro srovnání: Členské země EU15 zaměstnávají ve státní správě asi 10 milionů úředníků. V městské správě Říma pracuje asi 30 000 osob, Paříže 37 000, Frankfurtu nad Mohanem 27 000 osob. Předpokládá se, že do roku 2007 nastoupí do funkcí v institucích EU 3441 úředníků z nových členských zemí, z toho 529 z České republiky. Evropská komise prozatím přijala 1503 osob z nových členských zemí, mezi nimi 202 Čechů. Nejvýše postavenými Čechy v EK jsou zástupce generálního ředitele statistického úřadu Eurostat Marie Bohatá a zástupce generálního ředitele pro vnější vztahy Karel Kovanda. V této nejvyšší kategorii je pro nové členské země vyhrazeno deset míst, z nichž bylo v roce 2005 obsazeno šest.

Finanční aspekty rozšíření Evropské unie o deset nových členských států Evropská rada již v roce 1999, při schvalování finančního výhledu tzv. Agendy 2000 na období 2000 − 2006, vyčlenila prostředky na rozšíření Evropské unie. Vycházela při tom z předpokladu, že se Unie rozšíří v roce 2002 o šest kandidátských států. Vývoj ale probíhal odlišně od původních předpokladů. K rozšíření Unie došlo později − 1. května 2004 − a to o deset nových členských států. Finanční limity pro rozšíření stanovené v roce 1999 však zůstaly zachovány. V roce 2002 proběhla jednání o přerozdělení plánovaných prostředků na období 2004 − 2006 s cílem zajistit, aby tzv. čistá rozpočtová pozice nových členských států po vstupu do EU nebyla horší než poslední rok před vstupem. K tomu bylo využito tzv. rozpočtových kompenzací. O definitivním rozdělení finančních prostředků určených pro nové členské státy na období 2004 − 2006 rozhodla Evropská rada v Kodani 12. a 13. prosince 2002: PROSTŘEDKY PRO DESET NOVÝCH ČLENSKÝCH STÁTŮ podle závěrů Kodaňského summitu EU z 12. a 13. prosince 2002 milionů eur Zemědělství společná zemědělská politika

ceny roku 1999 2004

2005

2006

2004 − 6

1 897

3 747

4 147

9 791

327

2 032

2 322

4 681

rozvoj venkova

1 570

1 715

1 825

5 110

Strukturální operace

6 070

6 907

8 770

21 747

strukturální fondy

3 453

4 755

5 948

14 156

fond soudržnosti

2 617

2 152

2 822

7 591

Vnitřní politiky

1 457

1 428

1 372

4 257

stávající politiky EU

846

881

916

2 643

jaderná bezpečnost

125

125

125

375

budování institucí

200

120

60

380

ochrana hranic (Schengen)

286

302

271

858

Administrativa Rozpočtové kompenzace Celkem

503

558

612

1 673

1 273

1 173

940

3 386

11 200

13 813

15 841

40 854

7

Bylo dohodnuto, že deset nových členských zemí obdrží z rozpočtu Evropské unie v letech 2004 − 2006 finanční pomoc do výše 40,8 miliard eur. Tato částka zahrnuje prostředky na podporu zemědělců, rozvoj infrastruktury, pomoc regionům, na zvýšení bezpečnosti jaderných elektráren, zlepšování veřejné správy a ochrany vnějších hranic Unie. Zasedání Evropské rady v Kodani zároveň rozhodlo o rozdělení výše příspěvků nových členských států do rozpočtu Unie. Příspěvky byly orientačně stanoveny v následující výši: 105

PLATBY DESETI NOVÝCH ČLENSKÝCH STÁTŮ DO ROZPOČTU EU podle závěrů Kodaňského summitu EU z 12. a 13. prosince 2002 ceny roku 1999

milionů eur 2004

2005

2006

2004 − 06

415

667

667

1749 1748

Tradiční vlastní zdroje Zdroj DPH Čtvrtý zdroj (HND)

420

657

671

2412

3696

3792

9900

320

497

529

1346

3566

5518

5660

14744

Kompenzace pro Spojené Království Příspěvek do rozpočtu EU

Z uvedených údajů vyplývá, že v období 2004 − 2006 nové členské státy odvedou do rozpočtu EU cca 14,7 miliard eur. Kodaňská Evropská rada zároveň přijala rozhodnutí o tzv. čisté rozpočtové pozici nových členských států Unie. Tím bylo zajištěno, že všechny nové členské státy budou v období 2004 − 2006 čistými příjemci pomoci z rozpočtu Evropské unie a jejich pozice nebude horší než před vstupem do Unie. Čistý úhrnný příjem nových členských států z rozpočtu EU v letech 2004 − 2006 by mohl činit cca 26 miliard eur. ČISTÁ ROZPOČTOVÁ POZICE DESETI NOVÝCH ČLENSKÝCH STÁTŮ UNIE podle závěrů Kodaňského summitu EU z prosince 2002 milionů eur

ceny roku 1999 2004

2005

2006

2004 − 06

Příjmy nových členských států z rozpočtu EU max.

11 176

13 750

15 818

40 744

Platby nových členských států do rozpočtu EU cca

3 566

5 518

5 660

14 744

Čisté příjmy nových členských států max.

7 610

8 232

10 158

26 000

Zkušenosti z prvního roku členství však ukazují, že nové členské státy nebudou zřejmě schopny přidělené prostředky využít v plném rozsahu. Podle Evropské komise vyčerpalo v roce 2004 deset nových členských států z unijního rozpočtu celkem 5 987 miliardy eur, což představuje pouze 55 % částky, jež pro ně Evropská unie vyčlenila. Přitom všechny nové členské státy byly v tomto roce i nadále čistými příjemci finanční pomoci. Finanční pozice České republiky v Evropské unii v letech 2004 − 2006 Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii stanovila na jedné straně výši příspěvku České republiky do rozpočtu EU a na druhé straně horní hranici finanční pomoci České republice z rozpočtu Evropské unie v období 2004 − 2006. Příspěvek ČR do rozpočtu EU bude v období 2004 až 2006 činit cca 2,57 miliardy eur. Ve stejném období může ČR získat z rozpočtu EU finanční pomoc ve výši do 3,35 miliard eur. Čistý příjem České republiky z rozpočtu EU může v období 2004 až 2006 činit 778 milionu eur, tj. cca 24 miliard Kč.

106

Finanční pozice České republiky v Evropské unii v letech 2004 − 2006 je zřejmá z těchto tabulek: PŘÍJMY ČESKÉ REPUBLIKY Z ROZPOČTU EU miliony eur – ceny 1999 předvstupní pomoc zemědělství strukturální operace vnitřní operace další výdaje paušální hotovostní toky dočasné rozpočtové náhrady příjmy ČR z rozpočtu EU

2003 170

170

2004 181 100 169 44 7 175 125 801

2005 153 392 355 76 9 92 178 1255

2006 98 483 427 102 9 92 85 1294

2004 − 06 432 975 951 222 25 359 388 3350

PLATBY ČESKÉ REPUBLIKY DO ROZPOČTU EU miliony eur – ceny 1999 tradiční vlastní zdroje zdroj DPH zdroj HND kompenzace pro V. Británii4 platby ČR do rozpočtu EU

2003

2004 - 66 - 74 - 426 - 56 - 623

2005 - 105 - 116 - 653 - 88 - 962

2006 - 105 -119 - 670 - 93 - 987

2004 − 06 - 276 - 309 - 1749 - 237 - 2572

2006 307

2004 − 06 778

ČISTÝ PŘÍJEM ČESKÉ REPUBLIKY miliony eur – ceny 1999 Čistý příjem

2003 170

2004 178

2005 293

7

Z uvedených údajů je zřejmé, že v období 2004-2006 bude Česká republika čistým příjemcem pomoci Evropské unie. Podmínkou však je její schopnost vyčerpat všechny přidělené prostředky, zejména pokud jde o strukturální operace. Zatím je Česká republika v tomto směru úspěšná. Podle odhadů Evropské komise ČR od května do prosince 2004 odvedla do rozpočtu EU asi 18 miliard korun, a asi 24,7 miliardy korun získala z různých fondů a kompenzačních plateb. Čistý příjem ČR z rozpočtu EU v roce 2004 činil cca 7 miliard korun. Obdobně se vyvíjí situace v roce 2005. Subjekty v České republice předložily téměř pět tisíc žádostí o podporu z fondů EU Jedná se především o projekty z oblasti dopravy, rozvoje cestovního ruchu, ochrany životního prostředí, rozvoje malého a středního podnikání a zlepšování infrastruktury ve vodním hospodářství. 4

Po vstupu Velké Británie do Evropských společenství se ukázalo, že její platby do rozpočtu Společenství byly mimořádně vysoké. Příčinou byl relativně malý a odlišně strukturovaný zemědělský sektor, nižší příspěvky, které Británii byly vypláceny v rámci společné zemědělské politiky, a vysoký základ pro výpočet zdroje DPH. M. Thatcherová v roce 1984 prosadila, aby britský příspěvek do rozpočtu Společenství byl snížen o tzv. rabat, který představuje 66 %čistého britského příspěvku do rozpočtu Unie. Na tuto kompenzaci přispívají všechny členské státy Společenství, včetně České republiky.

107

7.10. Jak je české zemědělství ovlivněno vstupem do Evropské unie ? Zemědělství je jeden z mála sektorů, který je v EU značně regulován v rámci společné zemědělské politiky. Na Českou republiku se společná zemědělská politika vztahuje od 1. května 2004, i když zpočátku s některými výjimkami (přechodná období, nižší sazby přímých plateb). Společná zemědělská politika přináší České republice řadu výhod. Je pro české zemědělství zdrojem některých podpor, které v období před vstupem do Unie neexistovaly. Jaké byly hlavní výsledky jednání o kapitole zemědělství ? Cílem vlády ČR při jednání o vstupu do Evropské unie bylo zachovat a posílit konkurenceschopnost českých zemědělských podniků v rámci evropského trhu a udržet dosavadní rozměr českého zemědělství. Tohoto cíle se podařilo dosáhnout. Česká vláda dojednala pro české zemědělce lepší podmínky než byl původní návrh Evropské komise. U přímých plateb vyjednala ČR možnost dorovnání na vyšší úroveň než byl původní návrh Evropské komise, a to s využitím prostředků Evropské unie na rozvoj venkova a prostředků z národních zdrojů, a to 55 % úrovně EU v roce 2004, 60 % v roce 2005 a 65 % v roce 2006. ČR dosáhla značného úspěchu při jednáních o výši výrobních kvót, a to hlavně u mléka a cukru. ČR se také podařilo dojednat limity na poskytované podpory, které vycházely z úrovně zemědělské produkce v roce 2001. Navíc tyto dojednané limity podpor byly ve většině případů vyšší než byl původní návrh Evropské komise. Pro ilustraci jsou v tabulce uvedeny kvóty a limity nabídky EU, dosažené výsledky a pro srovnání skutečnost 2001. Srovnání výše vyjednaných kvót se stavem produkce v ČR (2001)

108

Původní nabídka EU

Oblast orná půda – plocha (ha) referenční výnos (t/ha)

1)

2 251 087 4,18

Výsledná vyjednaná kvóta

Skutečnost 2001

2 253 598

2 381 749

4,20

1998-3.97; 1999-4.35; 20003.91; 2001-4.52, 2002-4.33

tučnost mléka ( %) krávy bez tržní produkce mléka (ks)

4,21 52 853

2 682 143 (pro r. 2006 rezerva 55 788 – 2 737 931) 4,21 90 300

zvláštní prémie skotu (ks) 2)

235 349

244 349

191 109

483 382, 27 380

358 412, 12 046

mléko (dodávky a přímé prodeje) (t)

2 505 550

2 655 587 3,9 100 333 – březen 2002

porážková prémie skotu 3) – dospělé kusy – telata (ks) cukr celkem (t) z toho: kvóta A 4) kvóta B 5)

445 037 441 209 3 828

454 862 441 209 13 653

434 200 – výroba cukru z řepy 2001

škrob bramborový (t)

16 967

33 660

29 600 – 2001 39 200 (odhad 2002)

přadné rostliny (len a konopí) – dlouhé vlákno (t) – krátké vlákno (t) ovce (ks) – dodatečná podpora chovu ovcí

1 295 1 764 44 192 -

1 923 2 865 66 733 71 000 €

1 600 3 141 70 101

píce uměle sušená (t)

22 877

27 942

29 663

zpracované ovoce a zelenina: – rajčata – broskve – hrušky Williams (t)

6 989 635 9

12 000 1 287 11

11 025 700 11

7

1) přímá podpora se vyplácí na základě součinu plocha × referenční výnos × stanovená sazba (bez ohledu na to, co se na orné půdě pěstuje) 2) prémie vyplácená podle počtu kusů skotu 3) prémie na porážku; výše se liší podle toho, jde-li o tele či dospělý kus 4) cukr pro domácí spotřebu 5) cukr na vývoz

V případě plateb týkajících se bramborového škrobu vyjednala ČR výjimku umožňující dorovnat je na 100 % úrovně Evropské unie (ostatní nové členské země tuto možnost nemají). ČR se podařilo vyjednat značný objem prostředků ze zdrojů EU na rozvoj venkova. Pro období 2004 − 2006 získá ČR 480 mil. euro (původní návrh Evropské komise byl 380 mil. euro). Podmínkou pro získání zdrojů Evropské unie je spolufinancování ČR v rozsahu nejméně 120 mil. euro. Souhrnně řečeno: v přepočtu na koruny bude k dispozici na rozvoj venkova ze zdrojů EU na období 2004 − 2006 nejméně 14,4 mld Kč, tj. 4,8 mld Kč ročně. Před vstupem do Evropské unie Česká republika na tato opatření vynakládala cca 2,7 − 2,8 mld Kč ročně. Znamená to, že objem prostředků poskytovaných EU na tento účel bude téměř dvakrát vyšší než národní prostředky vynakládané v době před vstupem do Unie. 109

ČR vyjednala dvě přechodná období v kapitole zemědělství. V prvním případě jde o přechodné období do 31. 12. 2006 pro 52 podniků zpracovatelského průmyslu (např. jatka a podniky masného průmyslu) na dosažení plné harmonizace hygienických parametrů s podmínkami platnými v EU, v druhém případě o přechodné období do 31. 12. 2009 pro používané klecové systémy pro nosnice, které nesplňují požadavek na výšku klece podle směrnice Rady 1999/74/ES. Za úspěch je třeba považovat též skutečnost, že se ČR podařilo dojednat registraci ochrany zeměpisných názvů budějovického a českobudějovického piva pro trh rozšířené Evropské unie. ČR získala výjimku na označování slivovice i pro slivovici vyráběnou smísením čistého ovocného destilátu s lihem, která však bude muset být na etiketě zřetelně odlišena od pravého ovocného destilátu (Podobné výjimky získalo Polsko a některé další nové členské země pro své typické produkty.) Jak si vedlo české zemědělství v prvním roce po vstupu do EU ? Na základě prvních analýz lze konstatovat, že české zemědělství si vstupem do EU značně polepšilo. Nesplnily se pesimistické prognózy o možné erosi některých zemědělských sektorů, o negativním dopadu na objem spotřeby potravin a na maloobchodní ceny a o zavalení českého trhu levnými potravinami ze zemí Unie. Výzkumný ústav ekonomiky zemědělství ve své studii pod názvem „Rok poté“ z června 2005 analyzoval dopady vstupu České republiky do Evropské unie za první rok (1. 5. 2004 − 30. 4. 2005). Zabýval se těmito oblastmi: a) výsledky zemědělské výroby, ekonomická situace zemědělských podniků, dotace; b) sociální postavení pracovníků v zemědělství; c) spotřeba potravin a vývoj malospotřebitelských cen; d) dovozy a vývozy zemědělsko –potravinářských výrobků, obchodní bilance; e) vývoj v potravinářském průmyslu. Výsledky analýzy potvrzují, že vstup České republiky do Evropské unie za první rok přinesl pozitivní výsledky. Výsledky zemědělské výroby, ekonomická situace zemědělských podniků, dotace Ekonomické výsledky českého zemědělství byly v roce 2004 velmi příznivé, a to jak pokud jde o celkové výsledky, tak i pokud jde o výsledky jednotlivých kategorií zemědělských podniků. Podle odhadů Českého statistického úřadu z února 2005 činil celkový hospodářský výsledek zemědělství – podnikatelský důchod 1 − za rok 2004 téměř 9 mld. Kč. Zásadně se lišil od výsledku za rok 2003, kdy došlo ztrátě ve výši téměř 2,5 mld. Kč, ale i od hospodářského výsledku za souhrn podniků v zemědělství od počátku transformace. Na podnikatelském důchodu (zisku) se podílely tři faktory: – nárůst produkce, – výrazné zvýšení přímých podpor poskytnutých zemědělským podnikům z unijních a národních zdrojů, – zvýšení cen zemědělských výrobků doprovázené nižším růstem cen vstupů. 1

110

Podnikatelský důchod odpovídá definici zisku

Produkce zemědělských výrobků v základních běžných cenách se v roce 2004 zvýšila téměř o 25 %, z toho rostlinná produkce o 42 % a živočišná o 6 %. Ještě výrazněji než produkce se v roce 2004 zvýšila hrubá přidaná hodnota (HPH) v zemědělství 2. Nárůst hrubé přidané hodnoty se zvýšil o 44 %, což bylo způsobeno hlavně nižším růstem mezispotřeby. Čistá přidaná hodnota (ČPH) 3 v běžných cenách vzrostla v roce 2004 proti roku 2003 o 73 %. Vezme-li se v úvahu snížení počtu pracovníků, ke kterému došlo v roce 2004, činí zvýšení čisté přidané hodnoty dokonce 82 %. Ceny placené zemědělským výrobcům se v roce 2004 proti roku 2003 zvýšily o 8,1 % , z toho u rostlinných produktů o 11,6 %, u živočišné výroby o 6,2 %. Průměrná úroveň cen vstupů do zemědělství se v roce 2004 meziročně zvýšila o 6,8 %. V relaci k růstu cen placených zemědělcům došlo ke zlepšení podmínek na agrárním trhu („terms of trade“) o 15 %. Zlepšení směnných relací na agrárním trhu bylo ve značné míře důsledkem změn, vyvolaných vstupem ČR do EU. Ekonomická situace zemědělských podniků K pozitivnímu vývoji došlo také v ekonomické situaci zemědělských podniků, a to u všech podnikatelských forem. Čistá přidaná hodnota vzrostla v roce 2004 o 58 %, z toho nejvíce u družstev a u fyzických osob pokud jde o podniky s výměrou 51 − 100 ha. U všech sledovaných skupin podniků se meziročně podstatně zvýšila i čistá přidaná hodnota na jednoho pracovníka. Důchodovou situaci zemědělských podniků významně posílily dotace. Průměrná výše dotací dosáhla 4 659 Kč/ha zemědělské plochy a meziročně vzrostla o 2 117 Kč. Úroveň dotací za rok 2004 se pohybuje u jednotlivých forem podniků v rozpětí od 3 717 Kč/ha zemědělské plochy (podniky fyzických osob s výměrou nad 300 ha ) do 4 767 Kč/ha (zemědělská družstva). Celkový ekonomický výsledek zemědělství podle metodiky EU je vyjadřován důchodem ze zemědělské činnosti. Na rozdíl od předchozího roku byl tento ukazatel v roce 2004 u všech sledovaných skupin podniků kladný . Průměrný důchod ze zemědělské činnosti dosažený v roce 2004 činil 2 424 Kč/ha. Pokud jde o jednotlivé podnikatelské formy byl v rozpětí 1 965 Kč/ha zemědělské půdy (akciové společnosti) až po 7 685 Kč/ha. (podniky fyzických osob s výměrou 5 − 50 ha ). Nadprůměrného důchodu ze zemědělské činnosti na jednotku obhospodařované půdy dosáhly podniky fyzických a právnických osob v produkční a v horské oblasti. Zemědělská politika po vstupu ČR do EU tak přispěla i k regionální vyrovnanosti ekonomických výsledků zemědělských podniků.

7

Podpory agrárního sektoru Vstup do EU znamenal výrazný nárůst podpor agrárního sektoru ČR. Výdaje na podpory se meziročně zvýšily o 27 %, z toho podpory zemědělským podnikům se zvýšily o 55 %.

2 3

Hrubá přidaná hodnota představuje rozdíl mezi produkcí a mezispotřebou Čistá přidaná hodnota představuje rozdíl mezi HPH a spotřebou fixního kapitálu.

111

Největší podíl podpor ve výši 45 % připadl v roce 2004 na přímé platby, které se zvýšily třikrát ze 4,3 mld. Kč v roce 2003 na 12,5 mld. Kč v roce 2004. Podíl EU na těchto platbách činil činil 40 % Podíly a také celková úroveň podpor jsou však ovlivněny přenesením části výdajů na podporu trhu (intervenční nákupy a prodeje zejména obilovin) do roku 2005. Sociální postavení pracovníků v zemědělství Sociální postavení pracovníků zemědělství se po vstupu ČR do EU zlepšilo. Průměrná mzda v zemědělství dosáhla v roce 2004 12 930 Kč a zaznamenala meziroční nárůst o 9,9 %. V průmyslu činil tento nárůst 7,3 % a v národním hospodářství jako celku to bylo 6,6 %. Rozdíly mezd v zemědělství ve srovnání s nezemědělskými oblastmi se proti roku 2003 poněkud zmenšily. Úroveň mezd v zemědělství v roce 2004 vůči národnímu hospodářství činila 71,7 % a vůči průmyslu 73,9 %. Ostatní trendy charakterizující sociální postavení pracovníků, jako např. úroveň agrární zaměstnanosti a míra agrární nezaměstnanosti a zhoršování věkové struktury zemědělských pracovníků jsou dlouhodobého charakteru a jeden rok členství v EU je významněji neovlivnil. Spotřeba potravin a malospotřebitelské ceny Celková spotřeba potravin vyjádřená ve spotřebitelských cenách se v roce 2004 v porovnání s rokem 2003 prakticky nezměnila. Podle kvalifikovaného odhadu vzrostla spotřeba potravin rostlinného původu o necelá 2 % a zhruba stejně klesla spotřeba potravin živočišného původu. Vstup ČR do EU zatím neměl větší vliv na objem spotřeby ani na vývoj spotřebitelských cen. Obchodní řetězce v rámci boje o spotřebitele jsou tlačeny ke snižování cen. Nabídka potravin v ČR již delší období v podstatě odpovídá nabídce v zemích EU15. Poptávka a spotřeba potravin se těmto změnám v podstatě přizpůsobila již před vstupem ČR do EU. Dovozy a vývozy zemědělsko-potravinářských výrobků, obchodní bilance Vstupem ČR do EU se změnily podmínky pro agrární zahraniční obchod. Došlo ke zlepšení podmínek pro obchod s ostatními členskými zeměmi EU, neboť byla odstraněna cla a vývozní subvence, které členské státy EU15 vůči ČR využívaly. Přijetím Společného celního sazebníku se zvýšila celní ochrana vůči třetím zemím. V prvém roce členství v EU došlo k značnému růstu agrárního obchodu, meziročně se zvýšila hodnota agrárního vývozu o 31,9 % a hodnota agrárního dovozu o 20,0 %. Růst celkového obratu agrárního obchodu je nepochybně důsledkem zapojení agrárního sektoru ČR do jednotného trhu EU. Pasivní saldo bilance agrárního obchodu se snížilo o 309,6 mil. Kč (o 1,1 %) a krytí dovozu agrárním vývozem se meziročně zlepšilo ze 64,1 % na 70,4 %. V teritoriální skladbě došlo ke zvýšení obratu agrárního obchodu se zeměmi EU. Vývoz do zemí EU15 meziročně vzrostl o 54,5 % a do nových členských zemí o 32,5 %. Dovoz z EU15 vzrostl o 41,4 % a z nových členských zemí o 28,8 %. Podíl EU25 na celkovém 112

agrárním vývozu se zvýšil z 80,1 % na 86,7 % a na celkovém agrárním dovozu ze 78,8 % na 90,3 %. Podíl produktů s vyšší přidanou hodnotou v českém agrárním vývozu byl před vstupem do EU nižší než v dovozu. V prvém roce našeho členství v Unii se tento podíl dále snížil. Zatímco v roce 2003/04 se zboží s vyšší přidanou hodnotou podílelo na hodnotě českého agrárního exportu 56,0 %, v roce 2004/05 pokleslo na 53,8 %. Tento vývoj nelze považovat za pozitivní jev. Projevilo se to konkrétně např. na vyšších vývozech živého skotu a prasat, tj. produktů s nižší přidanou hodnotou a na druhé straně vyššími dovozy masa, tj. produktů s vyšší přidanou hodnotou. Vývoz živých prasat byl stimulován relativně vysokými vývozními cenami (zhruba o třetinu vyššími než v minulém období), zatímco dovozní ceny živých prasat meziročně poklesly o polovinu v důsledku zvýšeného dovozu zástavových zvířat. Čeští producenti (a obchodníci) se z hlediska krátkodobých efektů chovali racionálně, z dlouhodobého hlediska však může podle některých odborníků dojít k oslabení produkční základny a utlumení rozvoje multifunkčního zemědělství. Vývoj v potravinářském průmyslu Ekonomické výsledky v potravinářském sektoru byly podle předběžných údajů v roce 2004 Celkově lze konstatovat, že vstup do EU vedl ke zvýšení dynamiky českého zemědělského obchodu jak na straně vývozů, tak dovozů. Zvýšil se zejména zemědělský obchod s členskými státy EU. Tradičně pasivní obchodní bilance agrárního sektoru zaznamenala jen velmi mírné zlepšení. Problémem zůstává nárůst vývozu výrobků s nižší přidanou hodnotou při současném růstu dovozu výrobků s vyšší přidanou hodnotou. Podle některých hodnocení nejde o zásadní, ale spíše o adaptační problém spojený se začleňováním českého zemědělství do jednotného zemědělského trhu Unie.

pozitivně ovlivněny vstupem do EU a vyšší úrovní produkce v zemědělství. Zejména se to týká zpracovatelů rostlinných komodit. Vstupem do EU 25 se otevřel podstatně větší trh jak pro nákup surovin, tak pro odbyt výrobků potravinářského průmyslu. Potravinářský sektor byl v roce 2004 nepříznivě ovlivněn vývojem cen. Ceny vstupů meziročně značně vzrostly, avšak pod tlakem distribučních řetězců nemohl potravinářský sektor růst cen vstupů plně promítnout do cen výrobků. Celkově se vstup do Evropské unie odehrál bez snížení hospodářského výsledku rozhodující části potravinářského sektoru, přičemž u podniků se 100 a více zaměstnanci hrubý hospodářský výsledek meziročně vzrostl o 10,9 %.

7

7. 11

Za jakých podmínek může Česká republika čerpat prostředky z rozpočtu Evropské unie ? Jedním ze základních principů evropské integrace je solidarita členských států. Vyspělé státy poskytují podle dohodnutých pravidel prostřednictvím rozpočtu Evropské unie hospodářskou pomoc státům méně rozvinutým. Česká republika má od 1. května 2004 právo čerpat významný objem finančních prostředků ze společného rozpočtu Evropské unie. Část těchto prostředků je nároková (dočasné rozpočtové náhrady, paušální hotovostní toky, výdaje na vnitřní politiky a část prostředků pro zemědělství), to znamená, že jsou do roz113

počtu ČR převáděny více méně automaticky. Pro získání prostředků určených pro regionální a strukturální pomoc, tj. ze strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti, musí ČR splnit předepsané podmínky. Prostředky, které Česká republika z rozpočtu EU získává, přispívají k urychlení hospodářského rozvoje a modernizaci národního hospodářství. Dosavadní zkušenosti států, které vstupovaly do Evropské unie s ekonomickou úrovní, srovnatelnou s naší (Portugalsko, Irsko), ukazují, že díky cílenému využití pomoci evropských fondů lze v relativně krátké době dosáhnout významného pokroku. Pro získání prostředků ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti platí závazná kritéria. Musí být použity na přesně stanovený účel specifikovaný projektem. Zaměření projektů musí být v souladu s programy dohodnutými s Evropskou komisí při zpracování a schvalování předepsaných dokumentů. (Národní rozvojový plán, Operační programy a Programové dodatky, Jednotné programové dokumenty). Evropská komise potvrzuje svůj souhlas se zaměřením regionální a strukturální pomoci a s finanční účastí fondů EU v dokumentu nazvaném „Rámec podpory Společenství.“ Využívání prostředků poskytnutých z rozpočtu Evropské unie podléhá přísné kontrole. Na realizaci projektu se musí finančně podílet přijímající stát nebo region či jiný oprávněný příjemce pomoci. Spolufinancováním prokazuje, že projekt považuje za prioritní. Rozvojová pomoc regionům České republiky v období 2004 − 2006 se realizuje prostřednictvím pěti schválených operačních programů: Průmysl a podnikání, Infrastruktura, Rozvoj lidských zdrojů, Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství a Společný regionální operační program. Pomoc hlavnímu městu Praze se realizuje na základě dvou Jednotných programovacích dokumentů. Stát musí zajistit, že prostředky poskytnuté v rámci rozvojové pomoci jsou účelně a efektivně vynakládány. Musí mít vybudováno příslušné institucionální zázemí (Řídící orgány, Platební orgány), fungující systém monitorování průběhu realizace projektů a kontroly účelnosti a efektivnosti vynakládání finančních prostředků. Pro každý program musí být stanoven řídící útvar programu, který zajistí sběr statistických a finančních informací potřebných pro monitorování programu, instalaci a vedení počítačového řídícího, monitorovacího a hodnotícího systému, a zpracování průběžných a závěrečných zpráv o realizaci programu. Výběr rozvojových projektů a jejich financování je v pravomoci České republiky. Evropská unie však pečlivě kontroluje jak je se společnými prostředky nakládáno. Zkušenosti ukazují, že jednotlivé členské státy často nedokáží využít všechny prostředky, které pro ně Evropská unie vyčlenila. Za relativní úspěch se považuje, pokud členský stát využije cca 70 % přidělených prostředků. Další bariérou pro využití ekonomické pomoci Unie je tzv. absorbční schopnost přijímajícího státu, tj. schopnost účelně využít všechny poskytované prostředky, jejíž horní hranice se pohybuje kolem 5 % HDP. U nových členských států se předpokládá, že bude dosahovat maximálně 4 % jejich HDP. Maximální a účinné využití prostředků poskytovaných Evropskou unií je náročný úkol, který vyžaduje potřebné znalosti, kvalitní řízení a schopnost mobilizovat finanční a technické zdroje přijímacího státu. 114

Kapitola 8

Co nás čeká v nadcházejících letech ?

8.1

Kdy vstoupí Česká republika do Schengenského systému a jaké to bude mít důsledky ?

8.2

Jaká je finanční perspektiva Evropské unie na období 2007 - 2013 ?

8.3

Jak je schvalován roční rozpočet Evropské unie ?

8.4

Jak je plněna lisabonská strategie Evropské unie ?

8.5

Jak je Česká republika zapojena do lisabonské strategie ?

8.6

Kdy vstoupí Česká republika do Hospodářské a měnové unie a jaké to bude mít důsledky ?

8.7

Jak se bude vyvíjet Evropská unie ? Kde jsou hranice Evropské unie ?

115

8.1 Kdy vstoupí Česká republika do Schengenského systému a jaké to bude mít důsledky ? Vstupem České republiky do Evropské unie získali občané České republiky právo volně se pohybovat ve všech státech Evropské unie (starých i nových) po předložení platného pasu. Volný pohyb osob je jedno ze základních práv, jemuž se těší občané Evropské unie. Na hranicích došlo k zjednodušení a snížení náročnosti odbavovacích procedur, nedochází k celnímu řízení, neprovádějí se fytosanitární či veterinární kontroly. Právo volně se pohybovat bez předkládání cestovních dokladů v evropském prostoru bez vnitřních hranic získají občané České republiky po vstupu České republiky do tzv. Schengenského systému.

Česká republika se zavázala smlouvou o přistoupení k Evropské unii převzít k 1. květnu 2004 legislativu tzv. Schengenského systému (tzv. Schengenské acquis). Do tohoto systému se však ČR plně zapojí později (stejně jako ostatní nové členské státy EU), a to po splnění podmínek, které jsou s tímto krokem spojeny. Závisí to na úplné aplikaci tzv. Schengenského acquis ze strany České republiky a na zprovoznění Schengenského informačního systému ze strany Evropské unie. Rada Evropské unie bude rozhodovat o přistoupení každého nového členského státu k tzv. Schengenskému systému zvlášť. Jde o obvyklý postup. Obdobně tomu bylo v případě Řecka, které se zapojilo do Schengenského systému v roce 1999 a severských zemí – Dánska, Švédska a Finska, jež jsou součástí tohoto systému od roku 2001. Co je tzv. Schengenský systém ? Tzv. Schengenský systém předpokládá, že účastnické státy odstraní kontroly osob na vnitřních hranicích, zavedou volný pohyb pro občany členských států systému, a též osob, které překročí společné vnější hranice systému. Smlouvu o vytvoření Schengenského systému podepsali představitelé Belgie, Francie, Lucemburska, SRN a Nizozemska.v červnu 1985 v Schengenu (Lucembursko) Smlouvou byla vytvořena oblast bez vnitřních hranic, označovaná jako „Schengenský systém“ nebo „Schengenská oblast“. O pět let později - v červnu 1990 - podepsali představitelé těchto států tzv. Schengenskou úmluvu, která stanovila konkrétní podobu a garance pro volný pohyb osob. K původním signatářským státům se postupně připojovaly další státy. Schengenský systém byl původně vytvořen jako samostatný systém, který nebyl součástí Evropských společenství. Amsterodamská smlouva (1987) však přinesla zásadní změnu a zahrnula Schengenská pravidla do legislativy (acquis) Evropské unie s platností od 1. května 1999. V roce 2005 bylo do Schengenského systému zapojeno 15 států, a to Belgie, Francie, Německo, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko, Španělsko (od roku 1995), Itálie a Rakousko (1997), Řecko (2000), Dánsko, Švédsko, Finsko, Norsko a Island (2001). V říjnu 2004 se rozhodlo Švýcarsko zapojit se do Schengenské oblasti na základě výsledku referenda k této otázce. Cílem Schengenské úmluvy je odstranit kontroly osob na vnitřních pozemních, mořských a letištních hranicích mezi členskými státy a zároveň provádět účinné kontroly na vnějších 116

hranicích tzv. Schengenské oblasti a stanovit pravidla pro tuto kontrolu. Kontroly na vnitřních hranicích mohou být prováděny pouze po omezenou dobu, je-li to nezbytné z důvodů zajištění veřejného pořádku nebo bezpečnosti státu. Mezi další opatření patří společná pravidla pro poskytování azylu, právo policie pronásledovat podezřelé pachatele trestných činů za hranicemi státu, opatření na letištích s cílem oddělit cestující v rámci Schengenské oblasti od ostatních cestujících, společná vízová politika a společná opatření pro potírání drogové kriminality. Zabezpečení vnějších hranic tzv. Schengenské oblasti je finančně i technicky velmi náročné. Jeho součástí je vybudování tzv. Schengenského informačního systému, který umožňuje policii a konzulátům členských států přístup ke společné databázi hledaných a nežádoucích osob a odcizených předmětů. Zvláštností Schengenského systému je skutečnost, že je tvořen členskými i nečlenskými státy Evropské unie. Nové členské státy se zavázaly převzít tzv. Schengenské acquis k 1. květnu 2004. Do Schnengenského systému se zapojí později po splnění předepsaných podmínek. Velká Británie a Irsko se do Schengenského systému nezapojily. Velká Británie chce si nadále zachovat vlastní hranice a Irsko si chce zachovat tzv.Společnou cestovní oblast (Common Travel Area) s Velkou Británii. Velká Británie a Irsko se však podílejí Schengenském informačním systému. Česká republika má zájem zapojit se do tzv. Schengenského systému co nejdříve. Tzv. Schengenský akční plán předpokládá, že Česká republika se zapojí do tohoto systému v roce 2007. Obdobný zájem má i Evropská unie a věnovala značné prostředky na vytvoření potřebných podmínek pro vstup nových členských států do Schengenského systému již v předvstupním období.

8.2 Jaká je finanční perspektiva Evropské unie na období 2007 − 2013 ? Finanční perspektiva je víceletý rámcový finanční plán, který vymezuje limity výdajů Evropské unie. Je finančním vyjádřením priorit jednotlivých politik Unie a zároveň nástrojem rozpočtové disciplíny a plánování. Vytyčuje maximální částky pro jednotlivé kapitoly výdajů, které v daném období nesmí roční rozpočet překročit. Finanční perspektiva zajišťuje předvídatelnost evropských výdajů ve střednědobém horizontu, lepší spolupráci mezi institucemi při každoročním sestavování a schvalování rozpočtu. První finanční perspektiva byla přijata v roce 1988 na období 5 let. Měla podpořit Jednotný evropský akt (1988 − 1992 tzv. „Delorsův balík I“), druhá finanční perspektiva implementaci Maastrichtské smlouvy (1993 − 1999 tzv. „Delorsův balík II“) a třetí finanční perspektiva rozšíření Evropské unie (2000 − 2006 „Agenda 2000“). Částky stanovené ve finanční perspektivě jsou předmětem dohody institucí, tzv. interinstitucionální dohody, jejímiž stranami jsou Komise, Rada a Evropský parlament. O finanční perspektivě rozhoduje jednomyslně Evropská rada (hlavy států a předsedové vlád členských zemí EU a předseda Evropské komise) na návrh Evropské komise. Evropský

8

117

parlament ji musí odsouhlasit, tzn.schválit text většinou poslanců. Parlament může text schválit nebo zamítnout, nikoli však měnit. Finanční perspektiva na období 2007 − 2013 vstoupí v platnost v lednu 2007. Prvním krokem k jejímu zpracování bylo sdělení Komise z 10. února 2004 pod názvem „Budování společné budoucnosti – politické výzvy a rozpočtové prostředky rozšířené Unie na období 2007 − 2013“. Komise v tomto dokumentu definovala priority rozvoje EU na dané období a přiřadila k nim plánované finanční zdroje. Navrhované priority EU: 1) Integrace jednotného trhu do širšího cíle udržitelného rozvoje. Mobilizace ekonomických, sociálních a environmentálních politik. Cíl zahrnuje konkurenceschopnost, soudržnost a ochranu a řízení přírodních zdrojů. 2) Naplnění konceptu evropského občanství vytvořením prostoru svobody, bezpečnosti a práva 3) Posílení Evropy jako globálního partnera Hlavní body návrhu Evropské komise: • výdaje se dělí do velkých výdajových kategorií zvaných okruhy (hlavy), a to pro každý rok v období 2007 − 2013, • maximální částky zvané stropy uváděné ve stálých cenách 2004 jsou stanoveny v tabulce finančního rámce pro období 2007 − 2013 pro položky závazků a pro každý okruh, • celkové roční částky jsou vyjádřeny pro položky závazků i položky plateb, • roční strop pro položky plateb musí respektovat strop vlastních zdrojů, který je pro období 2000 − 2006 stanoven na 1,24 % hrubého národního důchodu (HND) EU. NÁVRH FINANČNÍ PERSPEKTIVY EVROPSKÉ UNIE NA OBDOBÍ 2007 − 2013 předložený Evropskou komisí v únoru 2004 ZÁVAZKY, milionů eur 1. Udržitelný růst 1a. Konkurenceschopnost 1b. Soudržnost 2. Zachování a řízení přírodních zdrojů z toho: Zemědělství 3. Občanství, svoboda, bezpečnost a spravedlnost 4. EU jako globální partner 5. Administrativní výdaje Závazky Celkem Platby Celkem Strop platby v % HND Rozdíl k disposici % HND Strop vlastních zdrojů v % HND

2007 59 675 12 105 47 570

2008 62 795 14 390 48 405

2009 65 800 16 680 49 120

Ceny 2004 2010 68 235 18 965 49 270

2011 70 660 21 250 49 410

2012 73 715 23 540 50 175

2013 76 785 25 825 50 960

57 180

57 900

58 115

57 980

57 850

57 825

57 805

43 500

43 673

43 354

43 034

42 714

42 506

42 293

1 630

2 015

2 330

2 645

2 970

3 295

3 620

11 400 3 675 133 560 124 600 1,15 % 0,09 % 1,24 %

12 175 3 815 138 700 136 500 1,23 % 0,01 % 1,24 %

12 945 3 950 143 140 127 700 1,12 % 0,12 % 1,24 %

13 720 4 090 146 670 126 000 1,08 % 0,16 % 1,24 %

14 495 4 225 150 200 132 400 1,11 % 0,13 % 1,24 %

15 115 4 365 154 315 138 400 1,14 % 0,10 % 1,24 %

15 740 4 500 158 450 143 100 1,15 % 0,09 % 1,24 %

Zdroj: Evropská komise, Building our common future: Financial and political outlook for the 2007 −2013, IP/04/189, 10.2.2004

118

Evropská komise při navrhování finanční perspektivy na období 2007 − 2013 usilovala o zjednodušení finančního rámce Unie, navrhla pouze pět hlav namísto současných osmi. Menší počet rozpočtových hlav znamená i vyšší flexibilitu systému. Strop vlastních zdrojů navrhla stanovit na 1,24 % HND, tj. stejně jako v současné finanční perspektivě 2000-2006. Průměrný strop přídělů na platby však stanovila ve výši 1,14 % unijního HND, přičemž skutečné čerpání v současné době činí okolo 1 %. Tento nárůst Komise obhajovala přistoupením deseti nových chudších zemí do Unie a zvýšenými nároky na naplňování hlavních projektů Unie jako je Lisabonské strategie a budování prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Komise navrhla zrušit tzv. britský rabat postupně do roku 2011. Zároveň navrhla zavést korekční mechanismus pro všechny bohatší země v okamžiku, kdy čistý příspěvek nějaké země dosáhne 0,35 % HND. Ze sumy, jež by měla být zaplacena nad tento limit, by EU vracela 66 %, nejvýše však 7,5 miliardy euro ročně. Pokud by členské státy s návrhy EK souhlasily, přispívalo by do rozpočtu EU nejvíce Nizozemsko, na druhé straně by z členství v Unii nejvíce získala Litva (čistý příjem by činil 4,44 % litevského HND). Česká republika by byla čistým příjemce na úrovni 3,20 % HND. S návrhem Evropské komise vyslovilo nesouhlas šest největších čistých plátců do evropského rozpočtu − Velká Británie, Německo, Francie, Švédsko, Nizozemsko a Rakousko, k jejichž názoru se připojil též Kypr. Tyto státy požadovaly zachovat stávající hranici skutečných výdajů ve výši 1,0 % HND. Velká Británie navíc odmítla jednat o zrušení britského rabatu. Jednání o finanční perspektivě na období 2007 − 2013 byla velmi obtížná. Evropská komise návrh šesti členských států odmítla. Do jednání se zapojil Evropský parlament. Navrhl stanovit strop výdajů ve výši 1,18 % HNP Unie jako kompromis mezi stanovisky Komise a šesti členskými státy Unie. Uzavření dohody o finanční perspektivě na léta 2007 − 2013 bylo v první polovině roku 2005 jednou z priorit lucemburského předsednictví v Unii. Lucembursko předložilo kompromisní návrh: výdaje měly činit 1,06 procent HND Unie a rabat Velké Británie měl být zmrazen. Lucemburský návrh po obsáhlé diskusi nakonec pět států (Velká Británie, Nizozemí, Švédsko, Španělsko a Finsko) odmítlo. Důvody byly různé. Velká Británie se nechtěla vzdát svého rabatu, Nizozemsko trvalo na snížení svých plateb s odůvodněním, že je v přepočtu na obyvatele největším plátcem a Španělsko mělo naopak pocit, že by dostávalo z rozpočtu Unie příliš málo. Finanční perspektiva Evropské unie byla po obtížném jednání schválena 17. prosince 2005 dvaceti pěti členskými státy Unie na zasedání Evropské rady za britského předsednictví. Dohoda představuje kompromis mezi stanovisky jednotlivých členských států Unie. Důležité body finanční perspektivy Evropské unie na léta 2007 až 2013: – EU bude hospodařit v létech 2005 − 2013 s prostředky ve výši 862,5 mld eur, což představuje 1,045 procent hrubého národního důchodu členských států Unie; – Británie se vzdá až 10,5 miliardy eur z vlastního rabatu, – Na strukturální fondy a fond soudržnosti bude určeno cca 36 procent unijního rozpočtu. Unie bude novým členským zemím spolufinancovat až 85 procent hodnoty projektu, a to včetně DPH. Z prostředků Unie bude možné hradit nejen soci-

8

119

ální bydlení, ale jakékoli projekty týkající se bytového fondu. Na fakturaci každého projektu bude do roku 2010 čas až čtyři roky, poté se lhůta zkrátí na standardní tři roky; V roce 2010 se přehodnotí ekonomický růst nových členských zemí a výše pomoci poskytovaná těmto zemím může ještě mírně vzrůst; – V letech 2008 a 2009 se provede celková revize výdajů unijního rozpočtu. Mělo by to vést k omezení zemědělských výdajů a celkové modernizaci rozpočtu; – Z rozpočtu EU bude ročně směřovat až 500 milionů eur do nového globalizačního fondu, který by mírnil následky bankrotů podniků; – Některým novým členským zemím poskytne Unie pomoc při řešení konkrétních problémů jejich ekonomiky. Na odstavení slovenské jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích poskytne Unie 375 milionů eur, na odstavení litevské elektrárny Ignalina 865 milionů eur a bulharské elektrárny Kozloduj 210 milionů eur. – V závěrečných jednáních získalo Polsko dodatečné 2,3 miliardy eur a zvláštní pomoc pro své nejchudší regiony, Španělsko získalo dvě miliardy eur, Itálie 1,9 miliardy eur, Německo pro chudší východní země dalších 400 milionů eur, Rakousku byla částka navýšena zhruba o 900 milionů eur, Maďarsko získalo 140 milionů eur pro centrální region kolem Budapešti. Zhruba o miliardu eur méně by mělo do rozpočtu EU odvést Nizozemsko. Také Praha získala dodatečných 200 mld. eur. Dohoda o finanční perspektivě Evropské unie na léta 2007 − 2013 je velmi důležitá pro další vývoj evropské integrace. Výstižně to vyjádřil předseda Evropské komise José M. Barroso, když prohlásil: „Toto je velmi důležitý politický signál pro Evropu. Evropa unikla paralýze. Evropa je opět v pohybu. Cena nedohody by byla obrovská. Komise bojovala za evropskou věc. Bylo to tvrdé jednání, při němž jsme pracovali za rozšířenou, moderní a otevřenou Evropskou unii. ... Obávám se, že stále existuje nerovnováha mezi úkoly, které jsou Evropské unii uloženy a prostředky, kterými je má realizovat. ... Dohoda jednomyslně dosažená vedoucími představiteli 25 členských států odráží politickou realitu. Ale nebrání naší ambici ji zlepšit. Doložka o revizi bude příležitostí to učinit.“

120

FINANČNÍ PERSPEKTIVA EVROPSKÉ UNIE NA OBDOBÍ 2007 – 2013 schválená Evropskou radou v prosinci 2005 ZÁVAZKY, milionů eur 2007 51 090 8 250 42 840 54 972

2008 52 148 8 860 43 288 54 308

1. Udržitelný růst 1a. Konkurenceschopnost 1b. Soudržnost 2. Zachování a řízení přírodních zdrojů 43 120 42 697 z toho: Zemědělství 3. Občanství, svoboda, 1 120 1 210 bezpečnost a spravedlnost Svoboda, bezpečnost, 600 690 spravedlnost 520 520 Ostatní vnitřní politiky 4. EU jako globální partner 6 280 6 550 5. Administrativní výdaje 6 720 6 900 6. Kompenzace 419 191 Závazky Celkem 120 601 121 307 Strop závazky v % HND 1,10 % 1,08 % Platby Celkem 116 650 119 535 Strop platby v % HND 1,06 % 1,06 % Rozdíl k disposici % HND 0,18 % 0,18 % Strop vlastních zdrojů v % 1,24 % 1,24 % HND

2009 53 330 9 510 43 820 53 652

Ceny 2004 2010 2011 54 001 54 945 10 200 10 950 43 801 43 995 53 021 52 386

2012 56 384 11 750 44 634 51 761

2013 57 841 12 600 45 241 51 145

42 279

41 864

41 453

41 047

40 645 293 125

1 310

1 430

1 570

1 720

1 910

10 270

790

910

1 050

1 200

1 390

6 630

2007-13 379 739 72 120 307 619 371 244

520

520

520

520

520

3 640

6 830 7 050 190 122 362 1,06 % 111 830 0,97 % 0,27 %

7 120 7 180

7 420 7 320

7 740 7 450

8 070 7 680

122 752 1,04 % 118 080 1,00 % 0,24 %

123 641 1,03 % 115 595 0,96 % 0,28 %

125 055 1,02 % 119 070 0,97 % 0,27 %

126 646 1,00 % 118 620 0,94 % 0,30 %

50 010 50 300 800 862 363 1,045 % 819 380 0,99 0,25

1,24 %

1,24 %

1,24 %

1,24 %

1,24 %

1,24

Zdroj: Council of the European Union, Brussels, 19 December 2005, 15915/05, CADREFIN 268, p. 33, Annex I

Postavení České republiky při jednáních o Finanční perspektivě Evropské unie Česká vláda se vyslovovala pro kompromisní řešení otázky finanční perspektivy Evropské unie. Vycházela z toho, že nepřijetím finanční perspektivy by ztratily nejvíce nové členské země. Nevýhodné by bylo i odsunutí schválení finanční perspektivy unie do roku 2006. V oblasti strukturální pomoci by se tím zkrátil čas potřebný na přípravu projektových dokumentů a jejich projednání. Prioritní pro Českou republiku je politika hospodářské a sociální soudržnosti, která by měla přispívat především k rozvoji regionů, které nejvíce zaostávají. Česká republika dále podporuje naplňování cílů lisabonské strategie v oblasti konkurenceschopnosti a zaměstnanosti, a to především prostřednictvím posílení vědy, výzkumu a inovací a vzdělání Výsledky jednání o finanční perspektivě EU na roky 2007 − 2013 jsou pro Českou republiku velmi příznivé. Česká republika může získat v období 2007 − 2013 po odečtení svých příspěvků do unijního rozpočtu (cca 242 miliard Kč) čistý příjem ve výši až 23,7 miliardy eur, tj. cca 685 miliard Kč, tzn. až 93 miliard Kč ročně, a to převážně na rozvoj chudších regionů. Je to nejméně třikrát více než v současné době. V přepočtu na obyvatele činí částka zhruba 330 eur (9570 korun) ročně, což je nejvíce ze všech zemí Unie. Na zemědělství by mělo během sedmi let směřovat až 184 miliard Kč.

8

121

Český strop pro čerpání z fondů Evropské unie se posunul na 3,43 procenta HDP, což představuje zhruba tři miliardy Kč ročně navíc oproti původnímu návrhu Evropské komise, který počítal s 3,2 % HDP. V dodatečných jednáních ČR rovněž získala 200 milionů eur (asi šest miliard Kč) pro Prahu. Dopady přílivu finančních prostředků z Evropské unie na českou ekonomiku Příliv finančních prostředků z Evropské unie se podle odhadů ekonomů projeví zrychlením tempa ekonomického růstu v České republice. Povede k tomu zvýšení agregátní poptávky a s ní spojené multiplikační efekty. Rychlejší ekonomický růst se projeví v rozvoji méně vyspělých regionů (k tomu přispěje zejména využití prostředků ze strukturálních fondů). Dojde k růstu životní úrovně obyvatel, k vytváření nových pracovních míst a ke snižování míry nezaměstnanosti. Stinnou stránkou vývoje může být vyvolání poptávkových inflačních tlaků. Na finančních trzích by mohlo dojít k tlaku na posilování kurzu koruny. Částečně by tomuto trendu mohla čelit ČNB tím, že by po dohodě s vládou zamezila konverzi eura přes finanční trh a prostředky z Unie v euro by převedla do svých devizových rezerv a proti nim emitovala koruny. 8.3 Jak je sestavován roční rozpočet Evropské unie ? Rozpočet EU sice představuje pouhé jedno procento hrubého národního důchodu členských států Evropské unie, však s ohledem na velký objem prostředků, kterými disponuje − v roce 2005 více než 106 mld eur - je velmi důležitým nástrojem politik Evropské unie. Z rozpočtu Evropské unie, resp. z rozpočtu Evropského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii, se financují politiky a programy Evropské unie, zejména zemědělská politika, regionální politika a administrativní činnost Unie. Rozpočet Unie je nezávislý na veřejných financích jednotlivých členských zemí; zdrojem příjmů rozpočtu EU jsou vlastní zdroje, které jsou přiděleny EU na financování jejích aktivit. Roční rozpočet je sestavován v rámci limitů stanovených víceletou finanční perspektivou Unie. Rozpočet na rok 2005 a 2006 je sestavován v rámci limitů stanovených Finanční perspektivou na období 2000-2006, která byla schválena Evropskou radou na berlínském zasedání v březnu 1999. Na sestavování rozpočtu na toto období se již podílí Česká republika a ostatní nové členské státy Evropské unie. Návrh rozpočtu sestavuje Komise, o objemu finančních prostředků rozhoduje ECOFIN (Rada ministrù financí). O výdajové části rozhoduje Parlament. Plnění rozpočtu sleduje Evropský účetní dvůr a Evropský parlament. Roční rozpočet Evropské unie je nástrojem, kterým se stanoví a schvalují celkové částky příjmů a výdajů, jež jsou považovány pro Evropské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii za nezbytné. Při sestavování ročního rozpočtu se dodržují tyto zásady: jednotnost, správnost, vyrovnanost, jednotná zúčtovací jednotka, obecnost, specifikace, řádné finanční řízení a průhlednost. Veškeré příjmy a výdaje Společenství a Evropské unie musejí být zapracovány do jediného dokumentu. Rozpočet je přijímán na každý rozpočtový rok zvlášť a položky týkající 122

se závazků a plateb pro daný rozpočtový rok musejí být zpravidla v průběhu tohoto roku vyčerpány. Odhadované příjmy na rozpočtový rok se musejí rovnat platebním položkám na daný rok. Půjčky na pokrytí jakéhokoliv rozpočtového schodku nejsou slučitelné se systémem vlastních zdrojů. Rozpočet je vypracován a realizován v eurech a účty jsou rovněž vedeny v eurech. Celkové příjmy musí pokrýt celkové platební položky, vyjma omezeného množství příjmů, které jsou určeny na konkrétní výdajové položky. Veškeré příjmy a výdaje jsou v plném rozsahu zapsány do rozpočtu, a to bez jakýchkoliv vzájemných zápočtů. Každá položka musí mít vlastní účel a musí být určena na konkrétní cíl, aby se zamezilo záměně položek. Rozpočet musí být průhledný, zajišťovat řádné informování o realizaci rozpočtu a o účetnictví. Rozpočet předkládá položky a zdroje podle účelu (sestavování rozpočtu podle činností), aby byla zvýšena průhlednost, řádné finanční řízení, a zajištěna účinnost a efektivita. Celkové výdaje schválené rozpočtem na rok 2005 pro 25 členských států činí 116 554,14 milionů eur v položkách závazků a 106 300 milionů eur v položkách plateb, což představuje růst o 6,25 % a 4,41 % v uvedeném pořadí ve srovnání s rozpočtem na rok 2004. Celkové rozpočtové příjmy 25 členských státu na rok 2005 činí 106 300 milionů eur. Jednotná sazba zdrojů z DPH je 0,3144 % a sazba zdrojů z HDP je 0,7330 %. Tradiční vlastní zdroje (cla, zemědělské dávky a dávky z cukru) činí 11,63 % finančních prostředků rozpočtu na rok 2005. Zdroje z DPH činí 14,41 % a zdroje z hrubého národního důchodu (HND) činí 72,99 %. Různé příjmy na finanční rok 2005 jsou odhadovány na 1 040,5 milionů EUR. Vlastní zdroje nezbytné pro financování rozpočtu v roce 2005 činí 0,99 % celkového HND členských států, čímž je dodržen limit 1,24 % HND vypočtený pomocí metody stanovené v čl. 3 odst. 1 rozhodnutí Rady 2000/597/ES, Euratom ze dne 29. září 2000 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství. * * (Pramen: 8.3.2005 CS Úřední věstník Evropské unie I/9)

O rozpočtu na rok 2006 se dohodli koncem listopadu 2005 zástupci 25 členských států EU, Evropského parlamentu a Evropské komise. Evropský parlament rozpočet schválil v prosinci 2005 a prosadil zvýšení v několika položkách. Rozpočet na rok 2006 počítá s výdaji ve výši 111,969 miliardy eur v položkách plateb, což představuje 1.01 % HND Evropské unie. Oproti roku 2005 došlo ke zvýšení této částky téměř o 5,7 mld euro. Necelá polovina výdajů poplyne do zemědělství, více než třetina na projekty v chudších zemích a regionech Unie. Upravený rozpočet počítá také s poněkud vyšší sumou na administrativu, což umožní pokračovat v náboru úředníků z nových členských států a na financování opatření v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

8

8.4 Lisabonská strategie: cíle, průběh a výsledky Lisabonskou strategii přijala Evropská rada na jaře 2000 s cílem, aby se Evropská unie stala do roku 2010 „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností“.

123

Lisabonská strategie představuje dlouhodobý scénář pro všestrannou hospodářskou, sociální a ekologickou reformu Evropské unie. Nemá jen ekonomický obsah – vytvořit vysoce konkurenceschopnou ekonomiku − ale také výraznou sociální dimenzi (zejména dosáhnout plné zaměstnanosti a zdokonalit sociální soudržnost), a rovněž dimenzi ekologickou: uskutečňovat udržitelný rozvoj. Obsahuje ucelený a vzájemně se podporující soubor opatření, která mají vytvořit podmínky pro plné využití potenciálu Unie, pro nepřerušovaný a vysoký hospodářský růst a růst životní úrovně. Dlouhodobý záměr strategie směřuje k tomu, aby se Unie svou výkonností vyrovnala obchodním konkurentům, především USA a také Japonsku. Evropská rada vycházela při formulaci lisabonské strategie z výsledků evropské integrace a z potřeby čelit výzvám globalizace a rostoucí světové konkurence. Dvě výzvy − vnitřní a vnější Vnitřní výzva: Na základě analýzy situace ve světě Evropská unie dospěla k závěru, že ve své ekonomické výkonnosti má mnoho slabých míst. Koncem devadesátých let bylo v zemích Unie bez práce přes 15 milionů osob, především v důsledku nevýrazného ekonomického růstu. Míra zaměstnanosti byla nízká a vyznačovala se také nedostatečným zapojením žen. Sektor služeb, který vytváří nejvíce nových pracovních míst, byl nedostatečně rozvinut (zejména v telekomunikacích a využívání internetu). Velká kvalifikační propast existovala v informačních technologiích. Pracovní potenciál zemí EU nebyl tedy v plné míře využíván, což oslabovalo jejich ekonomický růst. Kritická situace byla ve výzkumu a v inovační činnosti: evropské podniky investují do nových technologií a do výzkumné činnosti méně než jejich obchodní rivalové, USA a Japonsko. V Evropě na tisíc obyvatel připadá 5,7 % výzkumných pracovníků, kdežto v USA 8,1 % a v Japonsku ještě více − 9,1 %. Výzkum v Unii je roztříštěn a finančně dotován mnohem méně než je tomu ve Spojených státech. Také situace v sociální oblasti byla znepokojivá. V devadesátých letech v zemích EU stále existovalo riziko chudoby a část osob byla sociálně vyloučena ze společnosti. Před systémem sociální ochrany vyvstaly nové problémy, které vyžadují jeho modernizaci. Tento úkol byl ještě umocněn nepříznivým demografickým vývojem, stárnutím obyvatelstva, což nastoluje otázku, do jaké míry jsou stávající penzijní systémy v delší perspektivě udržitelné. Nejnázorněji byla tato výzva dokumentována na tom, že nízký ekonomický výkon zemí Unie způsoboval, že od začátku osmdesátých let se rozdíl vůči USA měřený HDP na obyvatele nesnižoval a zůstával na zhruba 70 % americké úrovně. Evropská unie zaostává nejen v růstu hrubého domácího produktu, ale také v důležitých komponentech, které tento růst ovlivňují: v míře zaměstnanosti, v nižších přírůstcích produktivity práce a v průměrném počtu hodin odpracovaných jedním zaměstnancem. Vnější výzva souvisela se změnami ve světové ekonomice poznamenané globalizací a nástupem tzv.nové ekonomiky. Unie si uvědomila nutnost uskutečnit změny, které však musí být v souladu s evropskými hodnotami a tradicemi. Probíhající globalizace se týká nejen toků zboží na světových trzích, toků kapitálu, ale především toků informací usnadněných novými technologiemi, informačními a telekomunikačními (ICT), ale také přístupu k rychle se šířícím znalostem, především prostřednictvím internetu. Rozšíření nových technologií 124

vyvolalo dalekosáhlé ekonomické změny. Ekonomický růst je nesen především investicemi do sektoru nových technologií, který nyní zajišťuje rostoucí počet nových pracovních míst. Přístup k novým informacím prostřednictvím internetu zvyšuje ekonomickou výkonnost a produktivitu.Tak vzniká neustálý proud nových výrobků, služeb a inovací, jejichž základem je využívání rostoucího objemu nových poznatků, nových znalostí a podpora výzkumu.Vznikající nová ekonomika, často nazývaná znalostní (vědomostní) ekonomikou (nebo také společností znalostí), vyvolává zároveň nové formy konkurence a přináší zcela nové výzvy: přežít na trhu znamená neustále se učit, rychle se adaptovat a nestále inovovat. Tyto zásady se vztahují nejen na podniky, malé i velké, ale také na celé země a jejich seskupení. Na rozdíl od dřívějších samostatných a ne vždy skloubených iniciativ lisabonská strategie podrobně a komplexně zmapovala zaostávání Evropské unie nejen v ekonomické výkonnosti, v míře zaměstnanosti, v objemu výdajů na výzkum, v intenzitě inovační činnosti a v dalších oblastech, ale také ve fungování trhů a v účinnosti mnoha prováděných politik. Hospodářská politika členských států byla tak postavena před mnoho nových, vzájemně propojených úkolů. Jako klíčový se ukázal úkol odstraňovat překážky pro podnikání, přehodnotit řadu dosavadních politik, zejména strategii vnitřního trhu s cílem odstranit jeho dosavadní bariéry, učinit tento trh plně funkční. Unie se poučila z nezdarů dřívějších strategií, identifikovala bariéry, které brání využívání jejího potenciálu, označila, jakými způsoby postupně zaostávání zmenšovat a jak také nový proces řídit. Nový strategický cíl Evropské unie získal podporu všech členských zemí, opírá se o jednoznačnou podporu organizací evropských podnikatelů a evropských odborů a také organizací občanské společnosti. Co zahrnuje lisabonská strategie ? V závěrech lisabonského zasedání Evropské rady se konstatovalo, že zajistit v nových podmínkách prosperitu členských zemí, učinit z Unie jednoho z respektovaných aktérů globálního světa, přitažlivého pro třetí země, není možné bez „radikální transformace evropské ekonomiky“. K dosažení tohoto dlouhodobého strategického cíle bylo formulováno devět prioritních směrů další činnosti členských zemí a institucí Evropské unie: 1. Vytvořit informační společnost pro všechny, (cenově dostupný přístup ke komunikační infrastruktuře pro podniky i občany, počítačová gramotnost občanů, celoživotní vzdělávání), 2. Vytvořit evropský výzkumný prostor, (lepší propojení a koordinace výzkumné činnosti zemí Evropské unie, zvýšení výdajů na výzkum, vývoj a inovace, aby jejich objem do roku 2010 tvořil 3 % HDP, evropská ochrana patentů), 3. Odstranit překážky pro podnikání, zejména pro malé a střední podniky, (usnadnění startu nových podniků, pomoc podnikům, Evropská charta malých podniků, přístup ke kapitálu), 4. Uskutečňovat ekonomickou reformu spojenou s dokončováním vnitřního trhu, (uvolnění pohybu služeb mezi členskými státy, dokončení liberalizace dalších sektorů, zejména tzv. síťových odvětví, nová pravidla pro veřejné zakázky, konkurenční prostředí na vnitřním trhu),

8

125

5. Vytvořit integrované finanční trhy, (dokončení Akčního plánu finančních služeb a Akčního plánu rizikového kapitálu, daňová harmonizace), 6. Lépe koordinovat makroekonomické politiky, (veřejné finance, daňová zátěž, přesměrování veřejných výdajů, udržitelnost veřejných financí s ohledem na penzijní systém), 7. Provádět aktivní politiku zaměstnanosti, (služby pro zvýšení míry zaměstnanosti, celoživotní vzdělávání, zaměstnanost ve službách, rovné příležitosti pro muže a ženy), 8. Modernizovat evropský sociální model, (zvýšení objemu výdajů na lidské zdroje, nová úloha škol a středisek odborné přípravy, evropský rámec základních dovedností, vyšší mobilita studentů, učitelů, výzkumných pracovníků), 9. Provádět politiku udržitelného rozvoje s cílem zvyšovat kvalitu života, (emise skleníkových plynů, udržitelná doprava, veřejné zdraví, nakládání s přírodními zdroji). Tyto směry lisabonské strategie představují program všestranné hospodářské, sociální a ekologické obnovy (renewal) Evropské unie, takže se mluví o třech pilířích této strategie Na jaře 2000 byla nová strategie zformulována v základních obrysech. Další každoročně probíhající zasedání Evropské rady novou strategii doplnily a v některých případech zpřesnily. Summit v Nice v prosinci 2000 formuloval třicet pět tzv. strukturálních ukazatelů umožňujících porovnávat situaci klíčových oblastí v jednotlivých členských zemích nejen navzájem, ale také se zeměmi mimo Unii. Summit ve Stockholmu v březnu 2001 rozšířil strategii o ekologický rozměr („udržitelný rozvoj“), summity v roce 2002 zpřesnily úkoly v oblasti výzkumu (zvyšovat do roku 2010 výdaje na výzkum s cílem dosáhnout 3 % HDP), daly podnět k ustavení Rady ministrů pro konkurenceschopnost. Nově byla zařazena oblast řízení společností (corporate governance), s níž původně program nepočítal. Summit v roce 2003 rozhodl, že koordinace makroekonomických politik se bude dále odvíjet na základě tříletých výhledů. Vedle toho byla uveřejněna řada analytických zpráv v podobě tzv. scoreboards, v podobě benchmarking, a spuštěna řada nových akčních plánů. Lisabonská strategie se postupně konsolidovala, rostla jak do „šířky“, tak i do „hloubky“. Vznikl poměrně složitý systém, v němž se i odborník obtížně orientuje. Byl vysloven názor, který nemá daleko od pravdy, že během prvních tří let se vlastně celý proces teprve konstituoval a že rozhodující fáze realizace má teprve před sebou. Výsledky posledních hodnocení jeho stavu z jara 2003 a 2004 takový názor podporují. Jak je lisabonský proces řízen ? Realizovat komplexní „ekonomickou, sociální a ekologickou obnovu“ Evropské unie je velice náročný úkol. Do realizace tohoto náročného záměru jsou zapojeny všechny instituce EU a všechny členské a kandidátské státy. Nebyl však zřízen žádný zvláštní orgán, ani nejsou k tomuto účelu používány žádné nové nástroje nebo zahajovány nové programy. Hlavní 126

odpovědnost za realizaci lisabonského programu mají členské státy. Orgány Evropské unie plní funkci koordinační, kontrolní a hodnotící. Významnou roli hraje Evropská rada, která je strategickým, koordinujícím, kontrolním a hodnotícím orgánem celé strategie. Každoroční je její jarní zasedání věnováno hodnocení dosažených výsledků lisabonské strategie, úspěšných i slabých míst její realizace, propojení všech tří pilířů a také vytyčení úkolů na další období. Komise má za úkol připravit ke každému jarnímu zasedání Evropské rady kritickou souhrnnou zprávu o postupu strategie za uplynulý rok s návrhy na další postup. Pomocí dohodnutých ukazatelů hodnotí celkový postup strategie i to, jak se s jejími úkoly vypořádávají jednotlivé členské státy. Na základě doporučení Evropské rady zahajuje Komise zvláštní programy (zvané zpravidla Akční plány), sestavuje přehledy porovnávající stav a výsledky členských zemí a také výsledky nejvýznamnějších zemí světa, zpravidla USA a Japonska (tzv. benchmarking). K tomu také sestavuje řadu ukazatelů umožňujících takové srovnání (např. v inovační, výzkumné nebo sociální oblasti), které zveřejňuje v pravidelných zprávách ( tzv. výsledkových tabulích - scoreboards). Také Rada ministrů je zapojena do Lisabonské strategie. Byla sloučena činnost několika rad a na jejich místě vytvořena Rada zabývající se otázkami konkurenceschopnosti (2002). Pro řízení lisabonské strategie se používá „nová otevřená metoda koordinace“, která byla využívána při řízení a hodnocení Evropské strategie zaměstnanosti (1997). Otevřená metoda koordinace monitoruje, shrnuje, hodnotí a kontroluje postup strategie a zároveň šíří nejlepší domácí i světové zkušenosti. Tento postup je přijímán jako proces vzájemného učení a bývá označován jako „soft law“ . Společně se přijímají obecné cíle (např.v míře pracovní participace, v úrovni výdajů na výzkum) a členským zemím se nechává volnost, jakými nástroji budou těchto cílů dosahovat. Otevřená metoda koordinace se opírá o tyto nástroje: 1. Tzv.obecná vodítka (broad guidelines), která jsou v Unii používána již od začátku 90. let. Nejznámějším příkladem jsou Obecná vodítka pro hospodářskou politiku (Broad Economic Policy Guidelines ) schvalovaná Radou pro hospodářské a finanční otázky a obsahující doporučení pro hospodářskou politiku členských zemí. Představují hlavní nástroj ke koordinaci jejich hospodářských politik. Po vyhlášení lisabonské strategie se tato vodítka soustřeďují na střednědobé období a doporučují členským zemím opatření k podpoře ekonomického růstu, provedení strukturálních reforem, k přechodu na ekonomiku založenou na znalostech atd. Podobná vodítka obsahuje také Evropská strategie zaměstnanosti, která je rovněž zapojena do lisabonské strategie, a také Strategie vnitřního trhu přijímaná na střední období. Obecná vodítka slouží k tomu, aby byly na jejich základě vypracovány specifické cíle s časovým harmonogramem na národní a regionální úrovni a aby bylo možno je porovnávat s nejlepšími zkušenostmi zemí EU i třetích zemí. 2. Kvantitativní a kvalitativní ukazatele zpracovávané tam, kde je to vhodné a možné. Ukazatele jsou stanoveny ve vztahu k tomu nejlepšímu, čeho bylo v Unii a ve světě dosaženo. Slouží jako nástroj k porovnání a vyhodnocování nejlepších zkušeností, přičemž

8

127

se přihlíží i k výsledkům nečlenských zemí (hlavně USA a Japonska). Původní soubor 35 tzv. strukturálních ukazatelů z roku 2000 byl později snížen na 14 (2003). 1 3. Speciální programy (nazývané obvykle „procesy“). Jde např. o tzv. lucemburský proces (1997), který zahájil komplexní program na zvýšení zaměstnanosti, tzv. cardiffský proces (1998), který má odstranit přetrvávající překážky na trhu výrobků a kapitálu a tzv. kolínský proces (1999), jenž se zaměřuje na rozvíjení spolupráce sociálních partnerů. Tyto programy, které vznikly před vyhlášením lisabonské strategie, nadále trvají a jsou s ní propojeny. 4. Roční zprávu Komise o konkurenčním postavení EU (European Competitiveness Report), v níž je podrobně analyzována konkurenční pozice Evropy ve srovnání s USA a Japonskem a změny, k nimiž během sledovaného období roku došlo, 5. Tzv. výsledkové tabule (scoreboards) , které monitorují a hodnotí důležité úseky lisabonské strategie např. v oblasti inovací, sociální oblasti, v odstraňování překážek vnitřního trhu). Do řízení, monitorování a hodnocení jsou zapojeny orgány Unie, orgány členských států, orgány na regionální a místní úrovni, organizace sociálních partnerů (např. UNICE zahrnující svazy zaměstnavatelů z 27 zemí každým rokem provádí vlastní hodnocení lisabonské strategie a překládá vlastní návrhy na další postup, evropské odbory ), a též subjekty občanské společnosti. Čeho bylo do roku 2005 dosaženo ? Do konce roku 2004 proběhla čtyři hodnotící zasedání Evropské rady (Stockholm − jaro 2001, Barcelona − jaro 2002, Brusel − jaro 2003, Brusel − jaro 2004). Jakých výsledků bylo dosaženo ? Splnění lisabonských cílů závisí především na zlepšení růstového potenciálu evropské ekonomiky. To vyžaduje opatření, která zvýší zaměstnanost a zlepší produktivitu, zvýší inovační aktivitu evropských podniků, soudržnost evropské společnosti a udržitelný rozvoj. Ve všech těchto oblastech byl zaznamenán pokrok. Komise tuto skutečnost registrovala, konstatovala však v roce 2003, že „tento pokrok nebyl ani dostatečně rychlý ani dostatečně koordinovaný, aby bylo možno splnit výsledné cíle, které hlavy států a předsedové vlád podepsali před třemi léty“. Přes dosažený pokrok je „rychlost a hloubka pokroku všeobecně nedostatečná, aby bylo možno dosáhnout cílů stanovených pro rok 2010 v Lisabonu“. Ve zprávách Komise z roku 2003 a 2004 je to dokumentováno na míře postupu v klíčových směrech lisabonského procesu. Pokrok od roku 2000 byl zaznamenán v těchto oblastech: • Bylo vytvořeno přes šest milionů nových pracovních míst, takže celková míra zaměstnanosti vzrostla na 64,3 %. Míru dlouhodobé nezaměstnanosti se podařilo snížit. Reforma pracovního trhu nebyla však zatím v žádné členské zemi provedena komplexně. Komise proto soudí, že bez dalšího úsilí „Unie nesplní svůj střednědobý cíl míry zaměstnanosti 1

128

V souboru strukturálních ukazatelů se sleduje ekonomická úroveň zemí (HDP na obyvatele vyjádřený v paritě kupní síly), zaměstnanost, inovace a výzkum, úroveň vzdělanosti, postup ekonomické reformy, sociální soudržnost a životní prostředí.

pro rok 2005 (67 % obyvatelstva v produktivním věku)“. Zůstává také vzdálena splnění svého cíle udržet do konce desetiletí alespoň 50 % pracovníků staršího věku v zaměstnání a zvýšit průměrný věk odchodu do důchodu alespoň o pět let. Ve všech těchto případech jde o klíčové procesy nutné pro dosažení stavu plné zaměstnanosti do roku 2010. • Na trzích telekomunikací, v železniční nákladní dopravě, v poštovních službách, na trzích elektrické energie a zemního plynu bylo zcela nebo částečně zavedeno konkurenční prostředí. V roce 2004 začal fungovat projekt Jednotného evropského nebe. • Znalostní hospodářství: připojení škol k internetu dosáhlo 93 % a vysoké je i u podniků, veřejné správě a v domácnostech. Postupně se vytváří evropský výzkumný prostor. Příspěvek informačních technologií k růstu produktivity práce je zatím menší než v USA. V oblasti znalostí, inovací a dynamiky podnikání, tak důležité pro posílení konkurenceschopnosti, byly země Unie postiženy zhoršením ekonomické situace, v níž podniky nedostatečně investovaly do znalostí, takže inovační kapacita ve srovnání s USA zůstává na nižší úrovni. Neschopnost členských zemí zaujmout společné stanovisko k přijetí evropského patentu brání využití výzkumného potenciálu, kterým Evropa disponuje. • Postup ekonomické reformy na trhu zboží, služeb, a kapitálu je patrný, avšak nedává jednoznačný důvod k uspokojení. Jako pozitivní se hodnotí postupující integrace trhu finančních služeb. Nadále však existuje roztříštěný trh se službami, liberalizace síťových odvětví není zcela dokončena, uznávání odborné kvalifikace v rámci Unie naráží na překážky, veřejné zakázky zůstávají zatím záležitostí domácích subjektů, chybí dohoda o společném základu pro zdaňování podnikových zisků. Negativně působí také pomalé zavádění směrnic souvisejících s vnitřním trhem. Největším problémem podle Komise není nedostatek rozhodnutí přijímaných na evropské úrovni, ale to, že „členské státy nezajistily, aby dohodnutá pravidla a nové politiky byly efektivně zaváděny a aplikovány“. Jinými slovy: Unie není zatím s to plně uvolnit potenciál vnitřního trhu, • V oblasti sociální soudržnosti postupuje modernizace systému sociální ochrany, avšak členské státy zatím příliš nepokročily v tom, aby zajistily udržitelnost a kvalitu těchto systémů tváří v tvář procesu stárnutí populace, • Zásady udržitelného rozvoje jsou v členských zemích aplikovány, avšak Komise nepovažuje situaci za uspokojivou vzhledem k nedostatečnému úsilí při realizaci ekologické legislativy Unie. V hodnocení stavu a vyhlídek lisabonské strategie uvedl v lednu 2004, tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi, že dosažený pokrok je zatím „hubený“ a nedává záruku, že vytyčené strategické cíle budou splněny. Dodal, že lisabonská strategie však zůstává nadále referenčním rámcem pro evropskou ekonomiku a společnost.

8

Proč neuspokojivé výsledky ? Faktorů, které přispěly k tomu, že očekávaný efekt se zatím plně nedostavil, je celá řada: • Po optimistickém začátku v roce 2000 se ekonomické klima jak v zemích EU, tak ve světě značně zhoršilo. Evropa je přitom mnohem zranitelnější než USA, dochází-li ke změnám vnějšího prostředí, neboť je vysoce závislá na zahraničním obchodu. Průměrná míra ekonomického růstu zemí EU v letech 2001 − 2003 se pohybovala pouze kolem 129

•

•

•

•

•

•

130

1,25 %, což ztlumilo investice, omezilo výdaje z veřejných rozpočtů a ochromilo realizaci mnoha programů a akčních plánů (např. ve zvyšování míry zaměstnanosti, ve zvyšování výdajů na vzdělání a výzkum aj.). Připomeneme jen, že lisabonská strategie byla budována na předpokladu, že průměrná míra růstu během celého desetiletí se bude pohybovat kolem 3 % ročně. Ani růst zaměstnanosti, ani růst produktivity po roce 2000 nepřispěly tak v očekávané míře ke zvýšení ekonomické výkonnosti zemí Unie, I kdyby se ekonomická konjunktura vyvíjela příznivěji, bylo třeba určitého období pro „zaběhnutí“ lisabonského procesu a ke zformulování, schválení a zavedení mnoha programů nastartovaných touto strategií. Také jejich účinek se může dostavit až po delší době. Hospodářská recese na začátku nového desetiletí toto „přechodné období“ prodloužila, Úspěch v realizaci nového strategického cíle vyžadoval přijetí mnoha nových směrnic. Legislativní proces v Unii je z hlediska potřeb lisabonského procesu velmi pomalý: doba od iniciativního návrhu Komise až po zavedení nové směrnice do právního řádu členské země trvá několik let, O úspěšném postupu k cílům nové strategie se rozhoduje v členských zemích Unie. Opatření, která se přijímají na evropské úrovni, pouze přispívají k dobrému průběhu lisabonské strategie, uvádí Komise ve své zprávě z ledna 2004 a dodává, že „řada reforem a investic, za něž nesou odpovědnost členské státy, ještě nebyla dokončena“. Romano Prodi uvedl na začátku roku 2004, že členské země nezavedly zatím zhruba 40 % směrnic, jež se vztahují k lisabonským cílům. V dokumentech Komise proto neustále čteme větu o „nedostatečné politické vůli členských zemí“, která se podepisuje na hubených výsledcích lisabonského procesu, Svou úlohu hraje také to, že členské státy se liší svou velikostí i svou ekonomickou úrovní a i svým přístupem k lisabonské strategii. Ve většině strukturálních ukazatelů jednoznačně vedou skandinávské země (Dánsko, Švédsko a Finsko), které se svou angažovaností ve výzkumné činnosti, úrovní vzdělanosti, intenzitou inovační činnosti a výsledky v sociální a ekologické oblasti řadí mezi jedničky nejen v Evropské unii, ale na celém světě. Švédsko i Finsko je v mezinárodních žebříčcích konkurenceschopnosti posledních let řazeno před USA. Také další členské země si vedou dobře: Irsko, Velká Británie a Nizozemsko. Všechny tyto země mají předpoklady k tomu, aby cíle lisabonské strategie buď v plném rozsahu nebo z větší části splnily. Naproti tomu velké země, s velkým ekonomickým a také výzkumným potenciálem (Německo, Francie, Itálie), patří k zemím, které vykazují spíše horší výsledky (např. v provádění ekonomických reforem), čímž zpomalují celkový postup k cílům lisabonské strategie, Nelze nepřipomenout, že řada směrů, jakkoli správně zařazených do lisabonské strategie, může dát výsledek až v delším období. To platí zejména pro investice do vzdělání a do výzkumu, Mnozí poukazují také na to, že lisabonská strategie obsahuje řadu směrů, které mohou být navzájem v konfliktu (ekonomický růst není automatickou zárukou růstu zaměstnanosti, zárukou sociální soudržnosti nebo snižování regionálních rozdílů, růst zaměstnanosti není automatickou zárukou růstu produktivity práce atd.).

Je zřejmé, že hospodářské a politické podmínky, v nichž se zatím lisabonský proces odvíjel, jeho postup a realizaci velice ztížily. Je lisabonská strategie nadále relevantní ? Ačkoli není výsledek lisabonského procesu po čtyřech letech jednoznačný, ani Evropská rada, ani žádná členská země ho neoznačují za překonanou záležitost. Na bruselském summitu v březnu 2004 Evropská rada znovu potvrdila, že celý proces i jeho cíle zůstávají v platnosti a že další postup reforem se musí výrazně zrychlit. Všechny členské země se shodují v tom, že lisabonská strategie správně a adekvátně reaguje na dlouhodobé slabiny Evropské unie. Shodují se v tom, že Evropa potřebuje zvýšit svou ekonomickou výkonnost a konkurenceschopnost jak z důvodů vnitřních, tak vnějších. Evropa se nemůže vyhnout tomuto úkolu nejen proto, aby zajistila růst prosperity a vyšší kvalitu života svých občanů, ale také proto, aby obhájila své místo v globálním světě. Slabá místa Evropy v ekonomické, sociální a ekologické oblasti a odstranění jejího dlouhodobého zaostávání vyžadují společnou, komplexní a dlouhodobou strategii. Žádná evropská země sama o sobě se nemůže vyrovnat s problémem trvalého růstu, zvýšení výkonnosti a konkurenceschopnosti, vytvoření soudržné a sociálně spravedlivé společnosti a také s problémy životního prostředí. Neuspokojivý pokrok lisabonského procesu nevyplývá z chybně formulovaných směrů této strategie. Ty zůstávají nadále zcela relevantní. Překážky na cestě „radikální transformace evropské ekonomiky“ neplynou z nepřesně nebo nedostatečně vytyčených reforem, ale z málo odpovědného přístupu mnoha členských zemí k plnění závazků, které ze společně přijaté strategie vyplývají. Členské země se při implementaci lisabonských požadavků rozdělily na dvě skupiny: na ty, které disciplinovaně upravují svou vnitřní politiku v souladu s lisabonskými požadavky a zřejmě nebudou mít potíže se do roku 2010 s nimi vyrovnat. Druhou skupinu tvoří členské země, které se slovně přihlašují k Lisabonu, ale ve skutečnosti, často s odkazem na složité domácí podmínky, postupují pomalu a podepisují se na neuspokojivých výsledcích a ohrožují splnění lisabonských cílů. Země Evropské unie v žádném případě nezpochybňují relevantnost a adekvátnost lisabonské strategie, nadále ji považují za svou nejvyšší prioritu a nemění své směřování k jejím cílům. Svědčí o tom řada důležitých kroků, mezi nimi na předním místě Iniciativa pro růst (prosinec 2003), která je odpovědí na slabá místa lisabonského procesu.Soustřeďuje velké finanční zdroje, jež mají být investovány do oblasti evropského výzkumu a do evropských sítí (přeshraniční propojení v dopravě, energetice a telekomunikacích) a tím oživit ekonomický růst zemí EU. Do těchto projektů budou vloženy nejen prostředky z evropského rozpočtu, ale také zdroje soukromého sektoru. Je připravena směrnice usnadňující vzájemné uznávání profesních kvalifikací, směrnice k dokončení integrovaného trhu finančních služeb a rámcová směrnice uvolňující pohyb služeb přes hranice. Do této skupiny patří také Akční plán pro jednodušší a lepší regulaci, který by měl příznivě ovlivnit konkurenceschopnost evropských podniků. Na jaře 2005 Evropská rada zhodnotila výsledky první poloviny lisabonského procesu. Vycházela ze závěrů a doporučení skupiny odborníků vedené Wimem Kokem, která provedla

8

131

kritickou analýzu lisabonského procesu. Přijala řadu opatření, která směřují k oživení lisabonské strategie. Rozhodla, aby se Evropská unie soustředila na tyto priority: 1. Posílit inovace a znalosti jako motor ekonomického růstu: výzkum se má stát nejvyšší prioritou, musí být vytvořena strategie podporující vývoj a zavádění nových technologií, Evropa musí přilákat a udržet vědce světové úrovně, 2. Dokončit vnitřní trh v oblastech, kde zatím existují překážky: zejména uvolnit volný pohyb služeb mezi členskými státy a propojit finanční trhy, 3. Vytvářet příznivé podmínky pro podnikání: odstranit bariéru předpisů, hodnotit každý legislativní návrh z hlediska dopadu na konkurenceschopnost před jeho přijetím, více rizikového kapitálu, podporovat podnikatelský duch, 4. Zpružnit trh práce: reformovat pracovní trh, zavést celoživotní vzdělávání, zajistit zaměstnání pro starší osoby, 5. Ochrana životního prostředí a udržitelný rozvoj: nová šance pro inovace, nalezení rovnováhy mezi hospodářskou, sociální a ekologickou dimenzí lisabonské strategie. Bylo také rozhodnuto, že členské státy v souladu s těmito prioritami vypracují svůj národní program reforem na tříleté období. Přes zklamání, které připravilo hodnocení první poloviny lisabonské strategie, nevyšel z žádné členské země návrh zpochybnit její záměry. Nová Komise v čele s José Manuelem Barroso, jejíž funkční období začalo na začátku roku 2005, převzala za strategii odpovědnost a zformulovala pozici, kterou schválily členské země: strategii neopouštět, nově ji nastartovat, soustředit se na ekonomický růst a vysokou zaměstnanost jako hlavní cíle, odstranit nadměrnou přebujelost jejích programů. Byla také jasně vytyčena zásada, že sociální soudržnost a udržení vysokých standardů zůstávají prioritními cíli, avšak lze jich dosahovat nejlépe v prosperující ekonomice. Hlavní kolbiště, na němž se rozhoduje o osudu strategie, jsou a zůstanou členské státy, které ji musí vzít za svou a určit odpovědné osoby za její plnění. Změna musí nastat také v zapojení národních parlamentů, sociálních partnerů a nevládních organizací. I když je zřejmě nereálné dohnat zpoždění z první poloviny tohoto desetiletí, není důvod, aby byla lisabonská strategie opuštěna. Také proto, že lisabonskou strategii podporují všechny evropské instituce, vlivné svazy evropských podnikatelů, evropské odbory i občanské organizace. Diskuse se vede o tom, proč se až doposud nedaří naplňovat její záměry, nikoli o smyslu a účelu strategie. Lisabonská strategie a nové členské státy Evropské unie Evropská rada dala už na jaře 2001 na adresu budoucích členských států Unie najevo, že úkoly lisabonské strategie jsou společné jak pro současné, tak i pro budoucí členské státy. Počínaje rokem 2003 byl proto v každoroční jarní zprávě Komise hodnocen také postup kandidátských zemí. Kandidátské země jsou zapojeny do monitorování a hodnocení dosažených výsledků podle strukturálních ukazatelů. Výchozí podmínky nových členských zemí jsou však ve srovnání se starými členskými zeměmi podstatně náročnější a obtížnější, zejména kvůli nižší ekonomické úrovni, vysoké míře nezaměstnanosti, vysoké váze zaměstnanosti v zemědělství, a omezenému výzkumnému 132

potenciálu. Na druhé straně je oceňována poměrně vysoká úroveň vzdělanosti jejich obyvatel, což je pro konkurenceschopnost Evropy důležitý faktor. Země Unie se shodly na tom, že rozšíření Unie není důvodem pro revizi lisabonské strategie a pro úpravu jejích cílů. Naopak se předpokládá, že zapojení nových zemí bude působit jako katalyzátor strukturálních změn v těchto zemích a může tak přispět k rychlejšímu odstranění ekonomických a sociálních rozdílů vůči průměrné úrovni starých členských států Unie. Očekává se navíc, že nové země přinesou do Unie dynamismus opřený o zkušenosti s ekonomickými reformami, které mnohým z nich pomohly zvýšit jejich výkonnost a konkurenceschopnost. Podle názoru Komise stojí tedy současné i nové členské země před shodnými úkoly: zvýšit míru zaměstnanosti, pokračovat ve strukturálních reformách, které by měly nastartovat vyšší přírůstky hrubého domácího produktu a vyšší konkurenceschopnost, podporovat vzdělání, rozvoj vědy a inovací s cílem vytvořit infrastrukturu znalostní ekonomiky a společnosti, zajistit sociální soudržnost. Je ovšem pravda, že váha a šíře těchto úkolů je v nových zemích nesrovnatelně větší a rovněž startovací podmínky mnohem složitější. Česká republika se zapojila do nové strategie Evropské unie a již na rok 2003 si stanovila vlastní priority, mezi nimi zejména působit na zvýšení míry zaměstnanosti, vytvářet podmínky pro rozvoj vzdělanosti a podporovat vědu a výzkum. 8.5 Jak je Česká republika zapojena do Lisabonské strategie ? Česká republika, stejně jako další státy, které požádaly o vstup do Evropské unie, byla v roce 001 Evropskou radou vyzvána k účasti na lisabonské strategii. Hlavním argumentem bylo, že úkoly obsažené v této strategii jsou společné jak pro stávající, tak pro budoucí členské státy Unie. Shodné problémy lze snadno vyjmenovat: nízká míra zaměstnanosti, stimulace růstu a konkurenceschopnosti, zavádění nových technologií, zvýšená podpora výzkumu a šíření inovací, podpora vzdělání, ekologické programy aj. Od roku 2003 jsou v každoroční souhrnné zprávě o postupu lisabonské strategii hodnoceny také výsledky České republiky. Na jaře 2005, po zhodnocení výsledků první poloviny desetiletého období lisabonské strategie, se také česká vláda vyslovila za reformu dosavadního postupu. Podporuje návrh Komise, aby se růst a zvýšení zaměstnanosti staly nejvyšší prioritou revidované strategie, aby se zúžil počet jejích priorit a zejména aby se zvýšila odpovědnost členských států za splnění jejích cílů. Ztotožňuje se s názorem, že je nezbytné nejdříve dosáhnout ekonomických cílů, aby mohly být zajištěny a udrženy vysoké sociální ekologické standardy. Podle názoru české strany je dobře fungující vnitřní trh klíčovým nástrojem k dosažení lisabonských cílů. Záměry české vlády směřující k dosažení cílů lisabonské strategie jsou obsaženy ve dvou dokumentech. Jde o: 1. Strategii hospodářského růstu zpracovanou v první polovině roku 2005, která představuje dlouhodobou vizi vývoje české ekonomiky do roku 2013. Jejím splněním by se Česká republika v cílovém roce měla vyrovnat průměru vyspělých zemí Unie, měřeno ukazatelem HDP na obyvatele. Inspirace lisabonskou strategií je zřetelná na pěti prioritách, které mají přispět k vysoké konkurenceschopnosti české ekonomiky: 1. Příznivé pro-

8

133

středí pro podnikání, 2. Zajistit potřebné zdroje financování, 3. Budování infrastruktury, 4. Rozvoj lidských zdrojů a 5. Podpora výzkumu, vývoje a inovací. 2. Národní lisabonský program na období 2005 − 2008 (Národní program reforem České republiky) přijatý v říjnu 2005 v souladu s doporučeními Evropské rady z března 2005. Národní lisabonský program koresponduje se Strategií hospodářského růstu do roku 2013 a obsahuje seznam opatření, která mají být realizována do roku 2008. Navrhovaná opatření se týkají makroekonomické oblasti, mikroekonomické oblasti a trhu práce. V makroekonomické části se vychází z toho, že stabilní makroekonomické prostředí (charakterizované vnější i vnitřní rovnováhou ) je důležitým předpokladem pro ekonomický růst. Tento vývoj má být podpořen vhodnou rozpočtovou a měnovou politikou. Takový úkol stojí i před „starými“ členskými státy Unie, na rozdíl od nich se Česká republika v nadcházejícím období bude připravovat na přijetí společné evropské měny. Půjde o pokračování reformy veřejných financí s cílem postupně snižovat jejich deficit tak, aby v roce 2008 dosáhl úrovně pod 3 % HDP. Měnová politika by měla přispět k nízkému růstu cenové hladiny. Výsledkem realizovaných reforem by mělo být splnění maastrichtských konvergenčních kritérií pro zavedení společné evropské měny euro k roku 2010. K dalším opatřením patří stabilizace důchodového systému a systému financování zdravotní péče. V mikroekonomické oblasti má být provedena celá řada reforem, které povedou k posílení a zvýšení konkurenčních výhod české, a tím i evropské průmyslové základny. Program se zaměřuje na reformu podnikatelského prostředí (zejména opatřeními na podporu malého a středního podnikání, snazšího zakládání nových společností a snížením administrativní zátěže pro podnikatele), na vytvoření prostředí stimulujícího výzkum, vývoj a inovace, včetně jejich komerčního využití v praxi, na racionální využívání zdrojů (zejména elektrické energie), na modernizaci a rozvoj dopravních, informačních a telekomunikačních sítí. Předpokládaným zvýšením přírůstků produktivity práce by se měla postupně uzavírat mezera mezi českou ekonomikou a průměrem zemí EU. V oblasti trhu práce se reformní opatření mají dotknout zejména pružnosti trhu práce. Má jít o rozšíření smluvní volnosti, snížení zákonných nemzdových nákladů práce, zvýšení územní mobility pracovní síly, tato opatření ve svém souhrnu mají přispět ke zvýšení pracovní motivace. V oblasti začleňování osob na trhu práce je soustředěna pozornost na osoby stojící na počátku a na konci profesní kariéry. Reformy v oblasti rozvoje vzdělávání mají zvýšit kvalitu pracovní síly, rozšířit možnosti vzdělávání a podpořit schopnost vyrovnat se s náročnými podmínkami měnícího se trhu práce. Přijatá opatření Národního programu reforem by měla přispět k tomu, že se do roku 2008 zvýší celková míra zaměstnanosti na 66,4 %, míra zaměstnanosti žen na 57,6 % a míra zaměstnanosti starších zaměstnanců (55 − 64 let) na 47,5 %. Dosavadní zkušenosti lisabonské strategie potvrdily, že vytyčení priorit nestačí k naplnění stanovených cílů. Má-li se Česká republika poučit z jejích úspěchů i nezdarů, musí se strategie stát „vlastnictvím“ nejen vlády, a projevit se nejen v konkrétních opatřeních hospodářské politiky, ale také celé veřejné správy, podnikové sféry, finančních institucí, vzdělávacího i výzkumného sektoru i občanských organizací. 134

8.6 Kdy vstoupí Česká republika do Hospodářské a měnové unie a jaké to bude mít důsledky ? Vytvoření Hospodářské a měnové unie v roce 1999 a vytvoření společné měny euro je významným úspěchem integračního procesu v Evropě. Posiluje ekonomickou pozici Evropské unie ve světě, a přináší státům a jejich občanům, které jsou do HMU začleněny, významné přínosy. Patří mezi ně vytvoření příznivého hospodářského prostředí - stabilní společná měna euro, lépe odolávající náporům spekulantů než měny jednotlivých států, nízká úroveň inflace a nízké úrokové sazby. Dalšími přínosy jsou úspora transakčních nákladů, které jsou spojeny s výměnou národních měn pro podniky i občany a vytvoření příznivějšího podnikatelského a investičního prostředí. Hospodářská a měnová unie napomáhá ke zlepšení konkurenčního prostředí, používání společné měny euro umožňuje srovnávat ceny v jednotlivých zemích, a spotřebitel okamžitě pozná, co je v jednotlivých zemích dražší a co levnější. Členem Hospodářské a měnové unie se Česká republika stane po splnění tzv. maastrichtských konvergenčních kritérií. Patří mezi ně: 1. Cenová stabilita (míra inflace v dané zemi by neměla překročit průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší inflací o více než 1,5 procentního bodu) 2. Udržitelná finanční pozice státu Rozpočtový deficit nepřekročí hranici 3 % HDP Celkový státní dluh by neměl přesáhnout 60 % HDP 3. Sbližování úrokových sazeb (dlouhodobá úroková sazba v posledním roce před vstupem by neměla překračovat průměrnou sazbu zemí v Unii o více než 2 procentní body) 4. Stabilita devizového kurzu (kurz měn dané země by se měl po dva roky pohybovat v pásmu plus minus 15 % od parity). Další podmínkou vstupu do Hospodářské a měnové unie patří členství v Evropském systému směnných kursů po dobu dvou let před vstupem do HMU. Česká republika se Smlouvou o přistoupení k Evropské unii zavázala přijmout ustanovení smlouvy o Evropském společenství, která se týkají Hospodářské a měnové unie. Nepřijala však žádný závazek týkající se konkrétního data přistoupení k Hospodářské a měnové unii. Rozhodování v této věci je plně v její pravomoci.

8

Zavedení eura je pro Českou republiku dalším závažným úkolem na cestě do sjednocující se Evropy. Je logickým krokem k prohlubování ekonomické integrace. Česká republika má pro splnění tohoto úkolu poměrně dobré předpoklady, jak ukazují údaje srovnávající pozice jednotlivých nových členských států Evropské unie:

135

Plnění maastrichtských kritérií (údaje 2004/2005) Míra inflace (červen 2004 − červen 2005)

Deficit státního rozpočtu ( % HDP)

Vládní dluh ( % HDP)

Maastrichtská referenční hodnota

2.3

-3.0

60.0

Česká republika

2.1

-3.0

37.4

4

Estonsko

4.1

+1.8

4.9

3

Kypr

2.5

-4.1

71.9

0

Země

Plnění kritérií

Litva

2.7

-2.5

19.7

3

Lotyško

7.0

-0.7

14.3

3

Maďarsko

5.0

-5.4

60.4

0

Malta

2.4

-5.2

75.0

1

Polsko

3.8

-6.8

47.7

1

Slovensko

4.5

-3.3

43.6

2

Slovinsko

3.0

-1.9

29.4

3

(Pramen: Eurostat a Fitch Ratings)

Přípravu na zavedení eura v nových členských státech pravidelně sleduje Evropská komise. Podle zprávy vydané v listopadu 2005 jsou z nových členských států Unie EU v přípravách na vstup do eurozóny nejdále Estonsko, Slovinsko a Lotyšsko, které plánují vstup již v roce 2007. Lotyšsko, Malta a Kypr plánují vstup v roce 2008, Slovensko v roce 2009, Česká republika v roce 2010, Maďarsko v roce 2012. Polsko termín vstupu do eurozóny zatím nestanovilo. Sedm z deseti nových členských států Unie (Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Malta, Slovinsko a Slovensko) se již připojilo k Evropskému systému směnných kursů (ERM II). Evropská komise varuje před referendy o vstupu do EMU. Připomíná, že k přijetí eura se nové členské země zavázaly ve svých přístupových smlouvách a ty byly lidovými hlasováními akceptovány. Evropská komise zatím nesdělila svůj názor na možný termín vstupu jednotlivých nových členských států do eurozóny. To by měla obsahovat její příští zpráva. Pro zavedení eura mluví závažné argumenty. Podnikům při obchodech s obchodními partnery v rámci měnové unie nevznikají náklady na směnu. Při mezinárodních investicích a při vývozu a dovozu zboží mezi zeměmi Evropské unie odpadá měnové riziko, takže nevznikají náklady na kurzové zajištění. Obchody mimo Evropskou měnovou unii jsou stále častěji uzavírány v euru, takže i zde je možno ušetřit náklady na směnu a kurzové zajištění. Velký význam má i stabilita měny. Vývoj směnných kurzů vůči ostatním měnám (zvláště vůči americkému dolaru a japonskému jenu) ukazuje, že si euro stojí velmi dobře. Nelze opomenout ani výhody pro spotřebitele projevující se lepším mezinárodním cenovým srovnáním a odpadnuvší nutností směny při zahraničních cestách. Stoupenci rychlého zavedení eura též připomínají, že Česká republika se svou orientací na euro de facto již vzdala vlastní 136

měnové a devizové politiky, a že hospodářskopolitické cíle HMU (nízká inflace, vyrovnaný rozpočet) jsou pro zemi výhodné. Pokud jde o technicko-organizační zajištění, předpokládá se, že Česká republika zvládne přechod na společnou měnu euro, tj. výměnu bankovek a mincí, snadno a rychle. Češi jsou již na euro zvyklí a jeho výhody si ověřují při cestách po evropských zemích. Při přechodu na euro by nemělo dojít ke zvýšení cen. Proti příliš rychlému zavedení eura se uvádí argument, že ustanovení Paktu stability a růstu by mohla být pro Českou republiku příliš svazující a mohlo by oslabit ekonomický růst. Vláda předpokládá, že Česká republika vstoupí do Hospodářské a měnové unie v roce 2010. Podrobný plán pro přijetí společné evropské měny bude v České republice vypracován do konce roku 2006. V listopadu 2005 vytvořila vláda Národní koordinační skupinu, která má vypracovat plán na zapojení České republiky do HMU. Tím byla zahájena první etapa, během níž vláda schválí podrobný scénář přechodu na euro, rozhodne o termínu vstupu do kursového režimu ERM II, v rámci kterého musí minimálně dva roky před zavedením eura držet korunu v určitém rozpětí k euru. Zahájí rovněž první etapu osvětové kampaně o důsledcích zavedení eura, zvláště o jeho přínosech. První etapa potrvá do poloviny roku 2007. Ve druhé etapě, od poloviny roku 2007 do konce roku 2009, se ČR bude orientovat na splnění kritérií ERM II a začne připravovat legislativní opatření nezbytná pro vstup ČR do eurozóny. Do 31. prosince 2009 musí stát ve spolupráci s Českou národní bankou zabezpečit potřebné množství eurových bankovek a mincí. Bankomaty i platební terminály musejí být přeprogramovány na společnou měnu. Ve třetí etapě od 1. ledna 2010 mají být postupně z oběhu staženy koruny a zavedeno euro. Jeden až dva roky pak bude existovat dvojí oceňování zboží, v eurech a v korunách. Konečné datum přijetí eura v ČR stanoví vláda po konzultaci s ČNB. Vstup České republiky do Hospodářské a měnové unie musí schválit Rada EU. Bude-li česká ekonomika připravena, není důvod vstup do Hospodářské a měnové unie oddalovat, neboť přínosy z členství převažují nad náklady a riziky. Vláda předpokládá, že by se Česká republika mohla zapojit do Hospodářské a měnové unie v roce 2010.

8

8.7 Jak se bude vyvíjet Evropská unie ? Kde jsou hranice Evropské unie ? Rozšíření Evropské unie o deset nových členských států v roce 2004 posílilo postavení Evropské unie v Evropě a ve světě. Bylo překonáno rozdělení Evropy, k němuž došlo za studené války. Jednotný evropský trh se rozšířil o více než 70 milionů spotřebitelů. Rozšířená Evropská unie může účinněji řešit mezinárodní problémy a vyrovnávat se s důsledky pokračující globalizace. Rozšiřování Evropské unie bude dále pokračovat. Dne 25. dubna 2005 byla v Lucemburku podepsána smlouva o přistoupení Bulharska a Rumunska k Evropské unii. Předpokládá, že obě země by se mohly stát plnoprávnými členy 137

Evropské unie 1. ledna 2007. V první polovině roku 2006 Evropská komise předloží zprávu o plnění úkolů spojených se vstupem do EU ze strany Bulharska a Rumunska, a může doporučit odložení vstupu do Unie o jeden rok, tj. od 1. ledna 2008, pokud obě země nebudou splňovat požadavky spojené s členstvím v Unii. Turecko požádalo o členství v Evropské unii již v roce 1987. V roce 1999 Evropská rada na svém helsinském zasedání zařadila Turecko do skupiny kandidátských států. Vyzvala je, aby pokračovalo v reformním procesu a přislíbila, že na základě kladného doporučení Evropské komise rozhodne zahájit s ním jednání o přistoupení k Unii. Přislíbila zároveň podstatně zvýšit předvstupní finanční pomoc pro Turecko. 3. října 2005 bylo zahájeno jednání o přistoupení Turecka k Evropské unii. Jde o velmi důležité rozhodnutí, které bude mít velký vliv na další vývoj Turecka i Evropské unie. Předpokládá se, že jednání o přistoupení Turecka budou trvat delší dobu a jejich pozitivní výsledek nelze zaručit . Vyplývá to z textu vyjednávacího rámce. V bodu 2 se říká: „Společným cílem vyjednávacího procesu je vstup Turecka do EU. Vyjednávání je procesem s otevřeným koncem, jehož výsledek nemůže být předem zaručen. Nadále platí kodaňská kritéria, včetně absorpční kapacity Unie. Jestliže Turecko nepřijme všechny podmínky vedoucí k členství, musí být zajištěno, že bude plně zakotveno do evropských struktur v rámci co možná nejsilnější možné vazby.“ V bodu 13 se dále uvádí: „Vzhledem k tomu, že přistoupení Turecka by mohlo mít značné finanční dopady, mohou být vyjednávání ukončena pouze v návaznosti na dohodu o Finančním rámci po roce 2014 společně s eventuálními finančními reformami. Jakékoliv uspořádání musí zaručit, že finanční zátěž bude spravedlivě rozdělena mezi všechny členské státy.“ Podle článku 49 Smlouvy o Evropské unii může o členství v Unii požádat každý evropský stát, který respektuje zásady svobody, demokracie, lidská práva a základní svobody, zásady právního státu, tj. principy, které jsou společné všem členským státům.

Evropská perspektiva pro státy západního Balkánu Evropská rada na svém soluňském zasedání v červnu 2003 potvrdila „evropskou perspektivu“ pro státy západního Balkánu zapojené do tzv. stabilizačního a asociačního procesu. (Do tohoto procesu jsou od roku 2000 zapojeny Albánie, Chorvatsko, Makedonie, Bosna a Hercegovina a Srbsko a Černá Hora). Stabilizační a asociační proces předpokládá, že Evropská unie uzavře se jednotlivými státy západního Balkánu stabilizační a asociační dohody, jejichž cílem je příprava na přistoupení, a poskytne jim hospodářskou pomoc v rámci programu CARDS. Stabilizační a asociační proces přináší konkrétní výsledky. Chorvatsko požádalo o členství v EU 21.února 2003. V prosinci 2004 Rada EU rozhodla zahájit jednání o přistoupení Chorvatska na jaře 2005 za předpokladu, že Chorvatsko bude plně spolupracovat s Mezinárodním trestním tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii. 138

V březnu 2005 byla jednání odložena s ohledem na neuspokojivou situaci v tomto směru, ke změně došlo 3. října 2005, kdy Rada rozhodla zahájit s Chorvatskem a Tureckem jednání o přistoupení k Unii. Chorvatsko si stanovilo za cíl vstoupit do Evropské unie za českého předsednictví v roce 2009. Makedonie (FYROM – Former Yugoslav Republic of Macedonia − Bývalá Jugoslávská republika Makedonie) požádala o členství v Evropské unii v březnu 2004. Rada uložila Evropské komisi vypracovat stanovisko k makedonské žádosti. V listopadu 2005 uveřejnila Evropská komise zprávu o strategii rozšiřování Evropské unie. Strategie vychází ze tří zásad: dostát závazkům Evropské unie, pokud jde o rozšíření, uplatňovat spravedlivě a přísně příslušná kritéria a o rozšíření lépe informovat. Ze zprávy vyplývá, že se blíží dosažení absorpční kapacity EU. Zpráva věnuje velkou pozornost Chorvatsku a Turecku. Pokud tyto země splní přísná kritéria pro přistoupení, Evropská unie splní závazky, které zahájením jednání převzala. Jednání se budou opírat o výsledky každé země a jejich tempo bude záviset na pokroku při plnění podmínek členství. Ostatním zemím západního Balkánu navrhuje Komise plán směřování k EU, který by stanovil jednotlivé fáze a související podmínky. Zásadním krokem na této cestě je uzavření stabilizační a asociační dohody s EU. Albánii se otevírá možnost uzavřít vyjednávání o této dohodě, neboť již dostatečně pokročila v budování kapacity pro její provádění. Srbsko a Černá Hora 2 jednání o dohodě zahájily a Bosna a Hercegovina začne vyjednávat v blízké budoucnosti. Pro Makedonii, která již jednání o Stabilizační a asociační smlouvě uzavřela a požádala o členství v Evropské unii, Komise navrhla „status kandidátské země“. Jde o politické uznání užšího vztahu s EU, neznamená však, že dojde k automatickému zahájení jednání o přistoupení k EU. K tomu musí kandidátská země plnit obecná kritéria členství, zejména splňovat politická kritéria, včetně plné spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii Součástí strategie rozšiřování je také apel Evropské komise na vyšší informovanost o náročných úkolech spojených s přistoupením. Unie musí podle zprávy Komise nadále přísně vyžadovat plnění platných kritérií a zároveň spravedlivě odměňovat jednotlivé země za dosažený pokrok. Země, které mají o přistoupení zájem, mohou postoupit do další fáze jen tehdy, když splní všechny její podmínky. Komise bude těmto zemím pomáhat a bude sledovat, jakého pokroku dosahují.

8

Politika evropského sousedství V souvislosti s posledním rozsáhlým rozšířením Evropské unie došlo v Evropě k významným změnám. Změnily se hranice Evropské unie. Postavení Evropské unie v Evropě se posíli2

Pozn.: V dubnu 2005 zpracovala Evropská komise zprávu o připravenosti Srbska a Černé Hory zahájit jednání o stabilizační a asociační dohodě s EU. Rada vyjádřila ochotu jednat na základě tzv.dvoukolejného přístupu (twin-track approach), tzn. že obě republiky budou jednat s EU odděleně o oblastech, kde mají pravomoc vystupovat samostatně. Cílem je uzavřít jednotnou stabilizační a asociační dohodu.

139

lo. Státy sousedící s Evropskou unií projevovaly oprávněný zájem o to, jakou politiku bude rozšířená Unie vůči nim sledovat. Evropská unie si je vědoma potřeby mít jasnou politiku vůči sousedním státům. V roce 2002 vypracovala politiku evropského sousedství, jejímž cílem je vytvořit ve východní Evropě a ve Středomoří pásmo politické stability a ekonomické prosperity. Cíl této politiky výstižně charakterizoval v listopadu 2002 bývalý předseda Evropské komise Romano Prodi: „Rozšířená Evropská unie by měla být obklopena „kruhem přátel“ od Ruska po Maroko, který by zahrnoval Izrael, Egypt a Libyi, „s nimiž by Evropská unie sdílela vše s výjimkou institucí“. Tyto země by byly spojeny s Evropskou unií společným hospodářským prostorem a politickou spoluprací, včetně volného pohybu lidí.“

140

Kapitola 9

Co obsahuje Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii ?

9.1

Co obsahuje Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii ?

9.2

Smlouva

9.3

Akt o podmínkách přistoupení České republiky

9.4

Přílohy k Aktu

141

Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii je výsledkem jednání mezi patnácti členskými státy Evropské unie a Českou republikou, která byla úspěšně ukončena v prosinci 2002 v Kodani. Smlouvu o přistoupení k Evropské unii uzavřela Česká republika spolu s ostatními devíti přistupujícími státy s patnácti členskými státy Evropské unie v Aténách dne 16. dubna 2003. Oficiální název Smlouvy zní: Smlouva mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou, Portugalskou republikou, Finskou republikou, Švédským královstvím, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska (členskými státy Evropské unie) a Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko, Slovenskou republikou o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii. Představitelé 25 států, kteří podepsali Smlouvu, vydali „ Společné prohlášení: Jedna Evropa“, které zní: SPOLEČNÉ PROHLÁŠENÍ: JEDNA EVROPA Dnešek je velkým okamžikem pro Evropu. Uzavřeli jsme dnes jednání o přistoupení mezi Evropskou unií a Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Litvou, Lotyšskem, Maďarskem, Maltou, Polskem, Slovenskem a Slovinskem. 75 milionů lidí bude přivítáno jako noví občané Evropské unie. My, stávající a přistupující členské státy, vyjadřujeme svou plnou podporu trvalému, začleňujícímu a nezvratnému procesu rozšíření. Jednání o přistoupení s Bulharskem a Rumunskem budou pokračovat na stejných zásadách, jakými se řídila jednání až doposud. Již dosažené výsledky těchto jednání nebudou zpochybňovány. V závislosti na dalším pokroku v plnění kritérií pro členství je cílem přivítat Bulharsko a Rumunsko jako nové členy Evropské unie v roce 2007. Vítáme rovněž důležitá rozhodnutí, jež byla dnes přijata a jež se týkají příští etapy kandidátství Turecka na členství v Evropské unii. Naším společným přáním je učinit Evropu světadílem demokracie, svobody, míru a pokroku. Unie zůstává odhodlána zamezit vzniku nových hranic rozdělujících Evropu a podporovat stabilitu a blahobyt uvnitř nových hranic Unie i mimo ně. Těšíme se na společnou práci v našem sdíleném úsilí o dosažení těchto cílů. Naším cílem je Jedna Evropa. Belgie, Česká republika, Dánsko, Německo, Estonsko, Řecko, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Nizozemsko, Rakousko, Polsko, Portugalsko, Slovinsko, Slovensko, Finsko, Švédsko, Spojené království Přijato v Aténách dne 16. dubna 2003 142

Se Smlouvou vyjádřil souhlas Evropský parlament, který dne 9. dubna 2003 hlasoval zvlášť o jednotlivých nových členských státech. Smlouva v úplném znění podléhala ratifikaci ve všech státech, které smlouvy podepsaly, tj. v patnácti členských státech Evropské unie a v deseti přistupujících státech. V České republice byla Smlouva o přistoupení k Evropské unii schválena ve všelidovému referendu, které se konalo 13. − 14. června 2003. Referenda se zúčastnilo celkem 55,21 procenta z 8,258.358 oprávněných voličů. Téměř 3,5 milionu českých občanů starších 18 let, tj. 77,33 procent hlasujících voličů, se vyslovilo pro vstup České republiky do Evropské unie. Referenda o uzavřené smlouvě o přistoupení k Evropské unii se konala též v ostatních přistupujících státech s výjimkou Kypru. Smlouva vstoupila v platnost 1. května 2004. 9.1 Co obsahuje Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii ? Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii definuje podmínky vstupu České republiky do Evropské unie a formuluje nezbytné úpravy zakládajících smluv Evropské unie. Je součástí smluvního dokumentu o přistoupení uzavřeného mezi patnácti členskými státy Evropské unie a deseti novými členskými státy. Tento dokument je velmi obsáhlý, má více než pět tisíc stran. České znění Smlouvy o přistoupení je zveřejněno na webové stránce ministerstva zahraničních věcí ČR (http://www.mzv.cz) Smlouvu o přistoupení k Evropské unii tvoří tři části: • Smlouva, • Akt o podmínkách přistoupení České republiky a ostatních států a o přizpůsobení smluv, na nichž je založena Unie, • Přílohy k Aktu.

9.2 Smlouva Smlouva je velmi stručná, obsahuje pouze tři články. První článek stanoví, že ČR a ostatních devět států se uzavřením Smlouvy stávají členy Evropské unie a smluvními stranami smluv, na nichž je Unie založena, včetně změn a doplňků. Odkazuje na to, že podmínky přijetí a úpravy smluv, na nichž je Unie založena, jež si toto přijetí vyžaduje, jsou stanoveny v Aktu připojeném k této Smlouvě. Ustanovení uvedeného Aktu tvoří nedílnou součást této smlouvy. Dále stanoví, že práva a povinnosti členských států, jakož i pravomoci a jurisdikce orgánů Unie se vztahují i na tuto smlouvu. Druhý článek stanoví, že Smlouva bude ratifikována Vysokými smluvními stranami podle jejich ústavních předpisů. Ratifikační listiny budou uloženy u vlády Italské republiky nejpozději 30. dubna 2004. Smlouva vstoupí v platnost 1. května 2004 za předpokladu, že všechny ratifikační listiny budou uloženy před tímto datem. Pokud k tomu nedojde, Smlouva vstoupí k tomuto datu v platnost pro ty státy, které své listiny uložily k tomuto datu.

9

143

Třetí článek stanoví, že Smlouva vyhotovená v jednom originále v jazyce českém a v jazycích ostatních zemí, přičemž všechna znění v těchto jazycích mají stejnou platnost, bude uložena v archivu vlády Italské republiky, která předá její ověřený opis všem vládám ostatních signatářských států. 9.3 Akt o podmínkách přistoupení České republiky Akt o podmínkách přistoupení České republiky a ostatních států a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, tvoří přílohu ke Smlouvě. Akt obsahuje pět částí: • Zásady (čl. 1 – 10), • Úpravy smluv (čl. 11 –19) • Trvalá ustanovení (20 – 23), • Dočasná ustanovení (čl. 24 – 42), • Ustanovení týkající se provedení Aktu (čl. 43 – 62).

Akt v části Zásady (čl. 2) stanoví, že dnem přistoupení se ustanovení původních smluv * a aktů přijatých orgány Společenství a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto Aktu. * Původními smlouvami (čl.1) se rozumějí: Smlouva o založení Evropského společenství („Smlouva o ES“) a Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii („Smlouva o Euratomu“), ve znění pozdějších smluv nebo jiných aktů, které vstoupily v platnost před tímto přistoupením, a dále Smlouva o Evropské unii („Smlouva o EU“), ve znění pozdějších smluv nebo jiných aktů, které vstoupily v platnost před tímto přistoupením;

Nové členské státy jsou dnem přistoupení vázány ustanoveními Schengenského acquis, jak bylo začleněno do Evropské unie (čl.3). Ustanovení jsou však v každém novém členském státě použitelná pouze na základě rozhodnutí Rady vydaného po konzultaci s Evropským parlamentem a po ověření, že podmínky nezbytné pro uplatnění všech předmětných částí Schengenského acquis byly splněny. Každý nový členský stát se účastní Hospodářské a měnové unie (čl. 4) ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES. Nové členské státy tímto Aktem přistupují k rozhodnutím a dohodám přijatým zástupci vlád členských států, zasedajícími v Radě. (čl. 5) Zavazují se připojit se ode dne přistoupení k jakékoli další dohodě uzavřené stávajícími členskými státy vztahující se k fungování Unie nebo související s její činností. Zavazují se přistoupit ke smlouvám, na které se vztahuje článek 293 Smlouvy o ES, a ke smlouvám, které jsou předpokladem dosažení cílů Smlouvy o ES, jakož i k protokolům podepsaným stávajícími členskými státy o výkladu těchto smluv Soudním dvorem, a zahájit za tím účelem se stávajícími členskými státy jednání zaměřená na nezbytné úpravy těchto dokumentů. Podle čl. 6 Aktu nové členské státy zavazují dohody nebo smlouvy uzavřené nebo prozatímně prováděné Společenstvím nebo v souladu s články 24 nebo 38 Smlouvy o EU s jedním nebo více třetími státy, s některou mezinárodní organizací nebo se státním příslušníkem třetího státu. 144

Nové členské státy přistupují tímto Aktem k Dohodě o partnerství mezi členy skupiny států africké, karibské a tichomořské oblasti na jedné straně a Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé, podepsané v Cotonou dne 23. června 2000. Nové členské státy se zavazují přistoupit k Dohodě o Evropském hospodářském prostoru. Nové členské státy budou ode dne přistoupení uplatňovat ustanovení Dohod uzavřených současnými členskými státy a Společenstvím s Alžírskem, Arménií, Ázerbájdžánem, Bulharskem, Chorvatskem, Egyptem, Bývalou jugoslávskou republikou Makedonií, Gruzií, Izraelem, Jordánskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Libanonem, Mexikem, Moldávií, Marokem, Rumunskem, Ruskou federací, San Marinem, Jihoafrickou republikou, Jižní Koreou, Sýrií, Tuniskem, Tureckem, Turkmenistánem, Ukrajinou a Uzbekistánem, jakož i ustanovení jiných dohod uzavřených společně stávajícími členskými státy a Společenstvím před přistoupením. Nové členské státy přistoupí k dohodám nebo smlouvám uzavřeným Společenstvím s Běloruskem, Čínou, Chile, Mercosurem a Švýcarskem. Bezprostředně po přistoupení k dohodám a smlouvám získají nové členské státy stejná práva a povinnosti podle těchto dohod a smluv jako stávající členské státy. Ode dne přistoupení budou nové členské státy uplatňovat dvoustranné dohody a ujednání o textilu, které Společenství uzavřelo se třetími zeměmi. Množstevní omezení uplatňovaná Společenstvím na dovoz textilních a oděvních výrobků budou přizpůsobena s ohledem na přistoupení nových členských států ke Společenství. Množstevní omezení uplatňovaná Společenstvím na dovoz oceli a ocelářských výrobků budou přizpůsobena na základě dovozu ocelářských výrobků pocházejících z dotyčných dodavatelských zemí novými členskými státy během posledních let. S účinkem ode dne přistoupení odstoupí nové členské státy od dohod o volném obchodu se třetími zeměmi, včetně Středoevropské dohody o volném obchodu. Pokud jsou dohody mezi jedním nebo více novými členskými státy na jedné straně a jednou nebo více třetími zeměmi na straně druhé neslučitelné se závazky vyplývajícími z tohoto aktu, učiní nový členský stát kroky k odstranění zjištěné neslučitelnosti. Jestliže nový členský stát narazí na obtíže při úpravě dohody uzavřené s jedním nebo více třetími zeměmi před přistoupením, odstoupí od této dohody podle podmínek v ní stanovených. Nové členské státy přijmou opatření, aby ve vztahu k mezinárodním organizacím a mezinárodním dohodám, jejichž smluvními stranami je také Společenství nebo jiné členské státy, přizpůsobily své postoje právům a povinnostem vyplývajícím z jejich přistoupení k Unii. V části Úpravy smluv (čl. 11 − 19) jsou uvedeny změny ve složení institucí Unie, k nimž dojde po přistoupení nových členských států. Evropský parlament bude rozšířen. Česká republika bude v EP zastoupena 24 poslanci. (čl. 11) Rada bude rozšířena o zástupce nových členských států (čl. 12). Má-li se Rada usnést kvalifikovanou většinou, je hlasům jejích členů přidělena váha odpovídající počtu obyvatelstva. Česká republika má v Radě váhu 12 hlasů.

9

145

K přijetí aktů Rady je potřeba nejméně 232 hlasů většiny členů v případech, kdy mají být akty přijaty na návrh Komise. V ostatních případech se k přijetí aktů Rady vyžaduje nejméně 232 hlasů alespoň dvou třetin členů. Člen Rady může požádat, aby při přijímání rozhodnutí Rady kvalifikovanou většinou bylo ověřeno, zda členské státy tvořící tuto kvalifikovanou většinu zastupují alespoň 62 % celkového počtu obyvatel Unie. Ukáže-li se, že tato podmínka není splněna, není dané rozhodnutí přijato. Evropská komise bude rozšířena. Každý nový členský stát má právo, aby jeden jeho státní příslušník byl členem Komise. (čl. 45) Noví členové komise budou jmenováni Radou, která rozhodne kvalifikovanou většinou v souhlasu s předsedou Komise. Evropský soudní dvůr se doplní jmenováním o deset nových soudců, stejně se doplní o deset nových soudců Soud prvního stupně (čl. 13 a 46 ). Funkční období pěti soudců Evropského soudního dvora skončí 6. října 2006. Tito soudci budou vybráni losem. Funkční období ostatních soudců skončí 6. října 2009. Funkční období soudců Soudu prvního stupně skončí 31. srpna 2004. Tito soudci budou vybráni losem. Funkční období ostatních soudců skončí 31. srpna 2007. ČR má právo jmenovat své občany do obou orgánů. Účetní dvůr se doplní jmenováním o deset dalších členů na funkční období šesti let. (čl.47) ČR má právo jmenovat svého občana za člena této instituce. Hospodářský a sociální výbor se doplní jmenováním o 95 členů. Funkční období těchto členů skončí ve stejnou dobu jako funkční období stávajících členů výboru v době přistoupení. ČR republika bude zastoupena v Hospodářském a sociálním výboru 12 členy. (čl. 14 a 48) Výbor regionů se doplní jmenováním o 95 členů. Funkční období těchto členů skončí ve stejnou dobu jako funkční období stávajících členů v době přistoupení. ČR republika bude zastoupena ve Výboru regionů 12 členy. (čl. 15 a 49) Výbor pro vědu a techniku se skládá z 39 členů, které jmenuje Rada po konzultaci s Komisí (čl. 16). ČR má možnost navrhnout svého občana za člena výboru . Trvalá ustanovení (čl. 20 − 23), která tvoří třetí část Aktu, se týkají úpravy aktů přijatých orgány Unie v souvislosti s rozšířením o nové členské státy. Úpravy jsou vyjmenovány v přílohách, které představují nejobsáhlejší část Smlouvy o přistoupení. Čl. 20 odkazuje na přílohu č. II k Aktu, která se týká 22 kapitol acquis ES a EU. Čl. 21 odkazuje na přílohu č. III k Aktu obsahující úpravy aktů, které jsou nezbytné v důsledku přistoupení nových členských států Čl. 22 odkazuje na opatření uvedená v seznamu v příloze IV Aktu, která se uplatňují za podmínek stanovených v této příloze. Dočasná ustanovení (čl. 24 − 42), která tvoří čtvrtou část Aktu, pojednávají o přechodných opatřeních, jež se dotýkají nových členských států. České republiky se týká Příloha V: Seznam uvedený v článku 24 Aktu o přistoupení: Česká republika

146

Články 27− 34 se týkají finančních otázek, příjmů rozpočtu ES (čl. 27 a 28), plateb z rozpočtu ES v letech 2004 − 2006, zvláštní úpravy pro některé nové členské státy, mezi nimi též pro ČR. Čl. 31 specifikuje platby nových členských států do Výzkumného fondu pro uhlí a ocel na období 2006 − 2009. Čl. 32 stanoví, že po 31. 12. 2003 nebudou uskutečněny finanční závazky v rámci programů Phare, Phare pro přeshraniční spolupráci, ISPA a SAPARD ve prospěch nových členských států (s výhradou výjimek). Podle čl. 34 bude Unie poskytovat novým členským státům na období od 1. května 2004 do konce roku 2006 dočasnou finanční pomoc na rozvoj jejich správní kapacity pro provádění a vymáhání právních předpisů Společenství. Čl. 35 se týká dočasného tzv. Schengenského nástroje na pomoc vybraným novým členským státům na období od 1. května 2004 do konce roku 2006 k financování činností na nových hranicích Unie pro provádění Schengenského acquis a kontrol na vnějších hranicích Unie. Co obsahují tzv. ochranná opatření ? Důležitou součástí této části Aktu jsou Ostatní ustanovení (čl. 37 – 42), která se týkají tzv. ochranných opatření. Jedná se o tři typy ochranných doložek, z nichž první je tzv. obecná a druhé dvě jsou sektorové. Mají odlišný účel a odlišný mechanismus potencionálního uplatnění. Obecná ochranná doložka U první tzv. obecné doložky (čl. 37) se jedná o reciproční ochranné opatření, jež mohou použít jak nové, tak stávající členské státy Evropské unie. (V praxi Evropské unie nejde o nic nového. Obdobnou doložku sjednala Evropská unie s novými členskými státy při rozšíření, k němuž došlo v roce 1995.) Umožňuje reagovat na naléhavé potřeby členských států v případě, že se objeví vážné problémy v některém odvětví hospodářství, které by mohly přetrvávat nebo by se mohly projevit vážným zhoršením hospodářské situace určitého území, přijetím ochranných opatření k nápravě situace a k přizpůsobení dotyčného odvětví ekonomice společného trhu. Tomu odpovídá i procedura přijímání opatření − na žádost členského státu rozhodne Evropská komise (tzv. naléhavá procedura) do pěti dní od podání žádosti členského státu o ochranném opatření a zároveň upřesní podmínky a způsob provedení těchto opatření. Opatření nesmějí zahrnovat hraniční kontroly.

9

Ochranná doložka k vnitřnímu trhu Smyslem ochranné doložky k vnitřnímu trhu (čl. 38) je vyhnout se zdlouhavému projednávání případů před Evropským soudním dvorem, pokud by některý nový členský stát neplnil povinnosti plynoucí z členství v EU a vážně tím narušoval či ohrožoval fungování vnitřního trhu. V tomto případě může Komise až do konce tříletého období po vstupu Aktu v platnost na odůvodněnou žádost členského státu nebo z vlastního podnětu přijmout vhodná opatření na dobu nezbytně nutnou. Ochranná opatření mohou být uplatňována i po uplynutí tříletého období, a to po dobu, než budou dotyčné závazky splněny. 147

Ochranná doložka k justici a vnitřním záležitostem Pokud se v novém členském státě vyskytnou vážné nedostatky při provádění nebo v uplatňování rámcových rozhodnutí v oblasti trestního práva a v občanských věcech (čl. 39), může Komise na odůvodněnou žádost členského státu nebo z vlastního podnětu přijmout vhodná opatření až do konce tříletého období po vstupu tohoto Aktu v platnost. Ochranná opatření musí být proporcionální a jejich trvání nebude delší než bude nezbytně nutné k odstranění nedostatků členským státem, vůči němuž jsou namířena. Ochranná opatření však mohou být přijata i před vstupem Smlouvy o přistoupení k EU v platnost s tím, že jejich platnost by nastala dnem vstupu do EU, a dále budou moci být účinná i po uplynutí tří let, dokud nedojde v daném členském státě k nápravě nedostatků. Ustanovení k provedení Aktu (čl. 53 − 59) Ustanovení k provedení Aktu se týkají ustavení orgánů po přistoupení nových členských států, a to Evropského parlamentu (čl. 43), Rady (čl. 44), Komise (čl. 45), Soudního dvora (čl. 46), Účetního dvora (čl. 47), Hospodářského a sociálního výboru (čl. 48), Výboru regionů (čl.49), Výboru pro vědu a techniku (čl. 50). Ustanovení čl. 53 − 59 se týkají použitelnosti aktů orgánů. Ustanovení čl. 60 − 62 se týkají závěrečných ustanovení. Podle čl. 60 jsou nedílnou součástí Aktu Přílohy I až XVIII, jejich dodatky a protokoly č. 1 až 10. Čl. 61 zavazuje Italskou republiku, aby předala vládám nových členských států ověřený opis Smlouvy o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropského společenství, Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii a smluv, které je pozměnily nebo doplnily, včetně Smluv o přistoupení států, které se staly členy ES před nadcházejícím rozšířením. Znění těchto smluv vypracovaná v jazyce českém, estonském, litevském, lotyšském, maďarském, maltském, polském, slovenském a slovinském se připojují k tomuto Aktu. Podle čl. 62 předá vládám nových členských států ověřený opis mezinárodních dohod uložených v archivu generálního sekretariátu Rady Evropské unie generální tajemník. 9.4 Přílohy k Aktu Přílohy k Aktu tvoří nejobsáhlejší část smlouvy o přistoupení. Jedná se o Přílohy I až XVIII, jejich dodatky, Protokoly č. 1 až 10, Závěrečný akt a Prohlášení.

Přílohy I až XVIII lze rozdělit do několika skupin: 1) Příloha týkající se Schengenského acquis Příloha I Obsahuje seznam Schengenského acquis, jak bylo začleněno do rámce Evropské unie, a aktů, které jsou závazné a použitelné v nových členských státech od přistoupení. Jde o 76 stran českého textu. 148

2) Přílohy mající charakter trvalých ustanovení: Příloha II Obsahuje seznam uvedený v článku 20 Aktu o přistoupení. Obsahuje kapitoly 1- 23, je nejobsáhlejší přílohou. Jde celkem o 1.940 stran českého textu, týká se všech přistupujících států. Příloha III Obsahuje seznam uvedený v článku 21 Aktu o přistoupení. Obsahuje kapitoly 1 –5. Jde celkem o 20 stran českého textu, týká se všech přistupujících států. Příloha IV Obsahuje seznam uvedený v článku 22 Aktu o přistoupení. Obsahuje kapitoly 1-5. Jde o 22 stran českého textu, týká se všech přistupujících států. 3) Přílohy mající charakter přechodných ustanovení: Přílohy V až XIV obsahují seznamy uvedené v článku 24 Aktu o přistoupení . Přílohy se týkají jednotlivých nových členských států, a to: Příloha V – Česká republika, VI – Estonsko, VII – Kypr, VIII – Lotyšsko, IX – Litva, X – Maďarsko, XI – Malta, XII – Polsko, XIII – Slovinsko, XIV – Slovensko. Jde o 2.152 stran českého textu, z toho se České republiky týká 35 stran textu. Protokoly. Z deseti protokolů je nutno zvlášť upozornit na Protokol č. 1 o změnách statutu Evropské investiční banky a Protokol č.2 o restrukturalizaci českého ocelářského průmyslu. Závěrečný akt Závěrečný akt obsahuje znění závěrečného aktu, prohlášení přijatá zplnomocněnými zástupci a ostatní prohlášení. V části „ostatní prohlášení“ je uvedeno též „Společné prohlášení České republiky a Rakouské republiky o jejich dvoustranné dohodě týkající se Jaderné elektrárny Temelín.“ *** V této kapitole je uveden stručná charakteritika Smlouvy o přistoupení ČR k Evropské unii. Má usnadnit orientaci v tomto obsáhlém dokumentu.

9

149

150

Kapitola 10 Smlouva o Ústavě pro Evropu 10.1 Obsah Smlouvy o Ústavě pro Evropu 10.2 Jednotlivé části Smlouvy o Ústavě pro Evropu 10.3 Jak byla vypracována Smlouva o Ústavě pro Evropu ? 10.4 Charakteristika Smlouvy o Ústavě pro Evropu 10.5 Co přináší Smlouva o Ústavě pro Evropu ?

Více práv občanům Evropské občanství Posílení demokratického charakteru Evropské unie Jasnější vyjádření cílů Evropské unie a zjednodušení nástrojů k jejich realizaci Vymezení pravomocí mezi Evropskou unií a členskými státy Zrušení třípilířové struktury Evropské unie Posílení role parlamentů členských států při rozhodování o legislativě Evropské unie Účinnější rozhodování v institucích rozšířené Evropské unie Posílení mezinárodního postavení Evropské unie Evropská obranná politika Rozvíjení evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva Posílená spolupráce Ustanovení o členství v Evropské unii, o pozastavení práv členství a o vystoupení z Evropské unie

10.6 Deset důvodů pro evropskou ústavní smlouvu 10.7 Jak probíhá ratifikace evropské ústavní smlouvy ? 10.8 Ratifikace evropské ústavní smlouvy v České republice 151

Smlouva o Ústavě pro Evropu byla slavnostně podepsána dne 29. října 2004 v Římě nejvyššími představiteli 25 členských států Evropské unie. Za Českou republiku Smlouvu podepsali z pověření prezidenta republiky Václava Kaluse předseda vlády Stanislav Gross a ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda. Smlouva o Ústavě pro Evropu má vstoupit v platnost po ratifikaci všemi 25 členskými státy Evropské unie. Smlouva o Ústavě pro Evropu je mezinárodní smlouva podle pravidel mezinárodního práva. Má též charakter ústavy, protože obsahuje prvky ústavní povahy, např. hodnoty, cíle, práva občanů, instituce Unie a jejich pravomoci.

Smlouva o Ústavě pro Evropu − označovaná též jako evropská ústavní smlouva nebo evropská ústava - nahrazuje rozsáhlý a málo přehledný soubor smluv o několika tisících stranách, na jejichž základě v současné době funguje Evropská unie. Evropská ústavní smlouva z velké části přebírá a případně upřesňuje ustanovení již existujících smluv. Jedním z jejích cílů je přiblížit Evropskou unii občanovi a zlepšit orientaci ve smluvních dokumentech Unie. Zároveň obsahuje některá nová ustanovení, která oproti současnému stavu přinášejí změny ve fungování Unie. Smlouva o ústavě pro Evropu nezrušuje ani nenahrazuje ústavy členských států Evropské unie. Vytváří mezinárodně právní rámec pro těsnou dobrovolnou spolupráci členských států Evropské unie na základě sdílené suverenity a pro efektivní fungování rozšířené Evropské unie. 10.1 Obsah Smlouvy o Ústavě pro Evropu Smlouva o Ústavě pro Evropu se skládá z preambule a čtyř částí: 1. Část I : Charakter a cíle Unie obsahuje základní charakteristiky EU: definici Evropské unie, jejích hodnot a cílů, jakož i práv evropských občanů. 2. Část II: Listina základních práv zakotvuje práva, která musí Evropská unie respektovat při své činnosti ve vztahu k evropským občanům. Listina základních práv odpovídá Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky. 3. Část III: Politiky a fungování Unie popisuje fungování Evropské uni z hlediska institucí a z hlediska jednotlivých politik, ve kterých Unie působí: od společného trhu přes zahraniční a bezpečnostní politiku až po spolupráci v oblasti ochrany hranic a stíhání závažné nadnárodní kriminality. 4. Část IV: Obecná a závěrečná ustanovení obsahuje důležitá ustanovení, mezi nimi vstup Smlouvy v platnost, vystoupení z Unie, postup při změně Smlouvy.

152

Protokoly a deklarace Ke Smlouvě o Ústavě pro Evropu jsou připojeny protokoly a deklarace. Protokoly podrobněji definují některá ustanovení Smlouvy. Jde např. o protokoly o roli národních parlamentů a o uplatňování zásady subsidiarity a proporcionality. Deklarace vyjadřují stanoviska některých členských států či Unie jako celku k některým otázkám, které jsou předmětem smlouvy. 10.2 Jednotlivé části Smlouvy o Ústavě pro Evropu Preambule Preambule odkazuje na evropské kulturní, náboženské a humanistické dědictví. Připomíná temné stránky minulosti Evropy a vyjadřuje přesvědčení, že sjednocený světadíl se nadále bude ubírat pouze cestou civilizace, pokroku a prosperity. Vyjadřuje odhodlání pokračovat v práci započaté uzavřením Smlouvy o založení Evropského společenství a Smlouvy o Evropské unii. Část I − Základní ustanovení Část I tvoří celkem devět hlav a 60 článků. Hlava I (články 1 − 8) obsahuje články definující hlavní hodnoty a cíle EU. V čl. 6 je zakotvena zásada přednosti evropské ústavní smlouvy a právních aktů EU před právem členských států. Čl. 7 stanoví právní subjektivitu EU. Do hlavy I byly rovněž zařazeny články vymezující symboly Unie (vlajka, hymna, heslo, měna, Den Evropy). Hlava II obsahuje dva články (9 a 10), které se týkají základních práv občanů EU (ta jsou podrobně rozpracována v části II − Listině základních práv) a občanství EU, které nenahrazuje, ale doplňuje státní občanství jednotlivých členských států. Hlava III (články 11 − 18) popisuje rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy. Rozlišuje tři kategorie pravomocí: výlučné pravomoci EU; sdílené pravomoci EU a členských států; podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti EU. U každé kategorie jsou uvedeny oblasti, jichž se příslušná kategorie týká, i způsoby výkonu dané pravomoci. Pro všechny druhy pravomocí jsou zakotveny společné základní principy, včetně zásady svěření pravomocí, dle níž disponuje EU pouze takovými pravomocemi, které jí členské státy svěřily, a dále zásady, že v oblasti výlučných pravomocí EU mohou členské státy vytvářet a přijímat právně závazné předpisy pouze k provedení aktů EU a na základě jejich zmocnění. Hlava IV (články 19 − 31) se zabývá institucemi EU. Oproti současnému stavu přináší evropská ústavní smlouva řadu změn, z nichž některé by měly platit od roku 2009 (tj. až od začátku nového funkčního období Evropského parlamentu a Komise, které budou ustaveny po vstupu evropské ústavní smlouvy v platnost). Hlava V (články 33 − 44) se zabývá nástroji, které umožní výkon kompetencí Unie. Oproti existujícím jedenácti právním aktům počítá evropská ústavní smlouva jen se šesti, u kterých zavádí nové názvy a definice jejich použití a stanovuje jejich legislativní a exekutivní funkce. Hlava VI (články 45 − 52) soustřeďuje články týkající se demokracie v Unii, např. zásadu průhlednosti působení evropských institucí, dialog s občanskou společností, odbory i církvemi a institut evropského ombudsmana.

10

153

Hlava VII (články 53 − 56) se věnuje financování Evropské unie, stanoví všeobecné zásady (např. zásady průhlednosti a vyrovnanosti rozpočtu), obsahuje ustanovení o vlastních zdrojích Unie, zásady pro zpracování a přijetí víceletého finančního rámce a ročního rozpočtu. Evropskému parlamentu je při schvalování celého rozpočtu přiznán stejný vliv jako Radě EU. Hlava VIII obsahuje jediný článek (57), který deklaruje zájem EU na rozvoji intenzivních vztahů s nejbližším okolím Unie. Závěrečná Hlava IX (články 58 − 60) obsahuje ustanovení o členství v Unii. Stanoví podmínky pro vstup do Unie (sdílení demokratických hodnot EU, funkční ekonomika a administrativní vyspělost uchazečské země), postup pro pozastavení členství v případě hrubého porušení hodnot a cílů Unie. Obsahuje též článek o dobrovolném vystoupení z Unie. Část II − Listina základních práv Unie Listina základních práv Unie se skládá z 53 článků (články 61 − 114), je rozdělena do sedmi hlav, z nichž prvních šest se zabývá jednotlivými okruhy práv a svobod (Důstojnost; Svobody; Rovnost; Solidarita; Občanská práva; Spravedlnost), kterými se má Unie řídit a respektovat je při své činnosti. Listina základních práv Unie byla ve formě politické deklarace přijata Evropskou radou v roce 2000. Začleněním do evropské ústavní smlouvy nabývá Listina právní závaznosti. Listina byla převzata beze změn, zpřesněna byla pouze závěrečná ustanovení, která se týkají způsobu aplikace Listiny. Část III − Politiky a fungování Unie Hlavy I a II (články 115 − 122, resp. 123 − 129) se zabývají základními principy, z kterých vychází výkon všech politik Unie. Hlava III (vnitřní politiky a činnosti Unie - články 130 − 285) obsahuje podrobná ustanovení týkající se jednotlivých společných politik Unie. Jedná se především o jednotný vnitřní trh včetně čtyř základních svobod (články 130 − 176), o hospodářskou a měnovou politiku (články 177 − 202), zemědělství, životní prostředí, energetiku, zaměstnanost, ochranu spotřebitele (články 203 − 256). Oproti současnému stavu je větší pozornost věnována tzv. eurozóně, tj. skupině zemí, jež používají společnou měnu euro. Zvláštní podkapitola je věnována prostoru svobody, bezpečnosti a práva, a zahrnuje též současnou agendu tzv. třetího pilíře EU (články 257 − 277 navazující na článek 42 části I). V oblasti justice evropská ústavní smlouva předpokládá postupné prohlubování unijní spolupráce v oblasti trestněprávní i občanskoprávní, a též v azylové a imigrační politice a v oblasti týkající se činnosti policie. Oblastem, kde má Unie podpůrnou či koordinační roli (kultura, vzdělávání, civilní ochrana, správní spolupráce), jsou věnovány články 278 − 285. Hlava IV upravuje účast přidružených oblastí na vnitřních politikách Unie (články 286 − 291). Týká se především zámořských území Velké Británie, Francie, Nizozemska a Dánska. Hlava V (články 292 − 329) rozpracovává v návaznosti na články 40 a 41 části I zásady spolupráce v oblasti vnějšího působení Unie, a to společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, vnější obchodní vztahy, rozvojovou spolupráci, mezinárodní dohody, vztahy k mezinárodním organizacím a uplatnění klauzule solidarity Unie (rozpracování článku 43 části I). 154

Hlava VI (články 330 − 423) obsahuje podrobnější rozpracování obecných ustanovení části I o institucích a financování EU a o provádění tzv. posílené spolupráce. Závěrečná Hlava VII (články 424 − 436) obsahuje společná ustanovení týkající se postavení institucí Unie a jejich personálu ve vztahu k členským státům. Část III − Politiky a fungování Unie − je nejobsáhlejší část evropské ústavní smlouvy, má sedm hlav a 322 články. Navazuje na Část I evropské ústavní smlouvy, jejíž ustanovení rozpracovává. Přebírá nebo poněkud upravuje většinu článků ze stávajících zakládajících smluv o Evropském společenství a o Evropské unii. V Části III se zejména upřesňuje, které evropské orgány působí při výkonu jednotlivých politik, jaké právní nástroje v konkrétních oblastech používají a stanoví příslušné rozhodovací procedury v Radě (jednomyslné rozhodování nebo rozhodování kvalifikovanou většinou), a zapojení Evropského parlamentu do rozhodování. U většiny politik se při schvalování legislativy aplikuje zásada spolurozhodování, což znamená, že návrh je schválen, shodne-li se na něm Rada kvalifikovanou většinou a Evropský parlament prostou většinou. Jednomyslné rozhodování Rady (zpravidla s konzultativním zapojením Evropského parlamentu) bylo zachováno u otázek společné zahraniční a bezpečnostní i obranné politiky, v daňových a sociálních otázkách a také při schvalování víceletého finančního rámce Unie. Část IV – Obecná a závěrečná ustanovení Obecná a závěrečná ustanovení obsahují 12 článků. Články 437 a 438 zajišťují právní kontinuitu mezi evropskou ústavní smlouvou a smlouvami předchozími, které ústavní smlouva zrušuje. Články 440 a 446 upravují působnost nové smlouvy z hlediska teritoriálního a časového. Článek 442 potvrzuje závaznost protokolů připojených k evropské ústavní smlouvě. Článek 448 se věnuje platnosti různých jazykových verzí. Články 443 a 445 stanovují postup při provádění změn evropské ústavní smlouvy. Oproti současnému stavu, kdy změnu základních smluv iniciuje členský stát nebo Komise, dává evropská ústavní smlouva iniciační právo též Evropskému parlamentu. Předpokládá svolání Konventu, který připraví návrhy změn ústavní smlouvy pro mezivládní konferenci, která se na změnách dohodne. Změny smlouvy vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými státy v souladu s jejich ústavním pořádkem. Článek 447 stanovuje postup při schvalování a ratifikaci evropské ústavní smlouvy. Smlouva vstoupí v platnost po její ratifikaci všemi členskými státy Unie. Protokoly a deklarace K evropské ústavní smlouvě jsou připojeny protokoly a deklarace, obdobně jako je tomu u stávajících smluv. Protokol o úloze parlamentů členských států zajišťuje větší vliv na legislativu Unie. Evropská komise bude parlamentům členských států zasílat plán své legislativní činnosti a každý legislativní návrh (dosud se návrhy zasílají jen vládám členských zemí). Parlamenty členských zemí budou mít možnost posoudit evropské legislativní návrhy z hlediska dodržování zásady subsidiarity.

10

155

Protokol o uplatňování zásad subsidiarity a proporcionality stanovuje, že každý parlament členského státu bude mít možnost podat k legislativnímu návrhu Evropské komise stanovisko, pokud by shledal, že zásada subsidiarity nebyla dodržena. Shodne-li se na takovém stanovisku alespoň třetina parlamentů, Komise musí návrh revidovat. Parlamentům členských zemí se také přiznává právo napadnout již schválený návrh nerespektující zásadu subsidiarity u Soudního dvora EU. Mezi další protokoly patří Protokol o Euroskupině a Protokol pozměňující Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Z hlediska ČR je významný rovněž Protokol o smlouvě a aktu o přistoupení České republiky (a dalších devíti zemí), v němž jsou uvedena platná ustanovení přístupové smlouvy. 10.3 Jak byla vypracována Smlouva o Ústavě pro Evropu ? Vývoj evropské integrace, a zejména rozšiřování Evropské unie, vyvolává potřebu reformovat existující unijní instituce, posílit jejich demokratický charakter, zefektivnit jejich rozhodování a zjednodušit složitý právní systém, na němž je Unie založena. Na zasedání Evropské rady v Nice v prosinci 2000 bylo mezivládní konferencí přijato „Prohlášení o budoucnosti Unie“, které se stalo součástí Smlouvy z Nice. Prohlášení vyzvalo k zahájení širší a hlubší diskuse o budoucnosti Evropské unie. Zároveň stanovilo, že Evropská rada na zasedání v Laeken/ Bruselu v prosinci 2001 přijme prohlášení obsahující vhodné podněty k pokračování reformního procesu. Změny se měly zaměřit na čtyři oblasti - přesnější vymezení pravomocí mezi Evropskou unií a členskými státy, které by bylo v souladu se zásadou subsidiarity; postavení Listiny základních práv Evropské unie; zjednodušení Smluv, aby byly jasnější a srozumitelnější, aniž by se měnil jejich obsah; úlohu vnitrostátních parlamentů v architektuře Evropy. Prohlášení zároveň zdůraznilo nezbytnost zdokonalit a trvale zajistit demokratickou legitimitu a průhlednost Unie a jejích orgánů, aby je přiblížila občanům členských států. Mezivládní konference v roce 2000 zároveň stanovila, že po dokončení přípravných prací bude v roce 2004 svolána nová mezivládní konference, aby v těchto bodech uzavřela smlouvu a provedla ve Smlouvách odpovídající změny. Kandidátské státy, které dokončí jednání o přistoupení k Unii, budou přizvány k účasti na konferenci. Kandidátské státy, které nebudou mít jednání uzavřena, budou pozvány k účasti jako pozorovatelé. Rok po summitu v Nice přijala Evropská rada 15. prosince 2001 v Laekenu „Prohlášení k budoucnosti Evropské unie“ (tzv. Laekenskou deklaraci), ve kterém vyzvala k větší demokratičnosti, transparentnosti a efektivnosti v Unii. Evropská rada zároveň ustavila Konvent o budoucnosti Evropy (vycházela přitom z pozitivních zkušeností z činnosti Konventu při zpracování Listiny základních práv Unie v roce 2000), s úkolem přezkoumat stávající smlouvy a mechanismy Unie a navrhnout řešení odpovídající novým výzvám a potřebám a předložit je jako základní dokument mezivládní konferenci. Potvrdila rozhodnutí přizvat kandidátské státy na jednání Konventu.Představitelé kandidátských států tak získali možnost jednání Konventu ovlivňovat stejně jako zástupci z členských států Unie. Došlo k tomu poprvé v historii Unie. 156

Konvent se sešel v únoru 2002 a ukončil svou činnost v červnu 2004. Byl složen ze zástupců vlád a parlamentů členských a kandidátských států Unie včetně Turecka a zástupců institucí Unie − Evropské komise a Evropského parlamentu. Na Konventu o budoucnosti Evropy převažovali zástupci zákonodárných sborů (72 poslanců z celkových 105 členů) zvolení ve všeobecných přímých volbách v členských a kandidátských státech. Zástupci kandidátských států se zúčastňovali jednání Konventu, mohli předkládat návrhy, neměli však právo rozhodovat o výsledcích jednání. Vládu České republiky zastupovali na Konventu ministr zahraničí Jan Kavan, kterého později (po zvolení Jana Kavana předsedou Valného shromáždění OSN) vystřídal Jan Kohout, zástupci Parlamentu České republiky Jan Zahradil a Josef Zieleniec. Tito představitelé zároveň zastupovali nejsilnější politické strany (ČSSD, ODS a čtyřkoalici) zastoupené v Českém parlamentu. Konvent jednal pod kontrolou veřejnosti a byl otevřen občanům a zájmovým skupinám. Úkoly Konventu byly stanoveny závěry mezivládní konference v Nice a rozhodnutími Evropské rady z Laekenu. Po prodiskutování různých pohledů a zhodnocení různých možností dospěli členové Konventu k závěru, že pravidla fungování Unie je nutno upravit a sepsat v rámci jednoho dokumentu – návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu. S vypracovaným návrhem Smlouvy vyslovila souhlas převážná většina účastníků Konventu, což vyjádřili svými podpisy. Návrh Smlouvy podepsali za Českou republiku Jan Kohout a Josef Zieleniec. Jan Zahradil text nepodepsal, a jednání Konventu předčasně opustil. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu odmítlo pouze pět členů a čtyři alternativní členové Konventu, mezi nimi též zástupce za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky a poslanec ODS Jan Zahradil. Tito účastníci Konventu vydali minoritní zprávu pod názvem “Existuje jiná cesta – Evropa demokracií”. (Z celkového počtu devíti signatářů minoritní zprávy jsou tři signatáři občané Dánska, a dále občané České republiky, Velké Británie, Slovenska, Finska, Irska a Francie). Dokument má 15 článků. Základní přístup autorů k návrhu ústavní smlouvy je vyjádřen v preambuli minoritní zprávy, v níž navrhují “Přeměnit Evropskou unii v Evropu demokracií, která bude smluvním sdružením svobodných a samosprávných evropských států a otevřenou ekonomickou oblastí”. V čl.1 zprávy se konstatuje, že “Evropská unie nebude mít ústavu. Místo toho by Evropa měla být organizována na meziparlamentárním základě na bázi Smlouvy o evropské spolupráci. Ta vytvoří Evropu demokracií místo existující Evropské unie. Pokud by Evropská unie měla mít nový název, měl by to být Evropa demokracií.” Minoritní zpráva měla minimální ohlas v členských i v kandidátských zemích Unie. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu vypracovaný Konventem se stal základem pro jednání mezivládní konference představitelů dvaceti pěti členských států Unie, která probíhala od října 2003 do června 2004. Jednání mezivládní konference se účastnili jako pozorovatelé rovněž zástupci Bulharska a Rumunska, které v té době jednaly o přistoupení k Unii, a Turecka, které má od roku 1999 statut kandidátské země Unie.

10

157

Jednání mezivládní konference skončila zasedáním Evropské rady 17. a 18. června 2004 v Bruselu přijetím Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Českou republiku v Evropské radě zastupoval předseda vlády Vladimír Špidla. Smlouva o Ústavě pro Evropu byla slavnostně podepsána 29. října 2004 v Římě nejvyššími představiteli 25 členských států Evropské unie. Za Českou republiku Smlouvu podepsali z pověření prezidenta republiky Václava Klause předseda vlády Stanislav Gross a ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda. 10.4 Charakteristika Smlouvy o Ústavě pro Evropu Smlouva o Ústavě pro Evropu (dále ústavní smlouva nebo evropská ústavní smlouva) splňuje zadání stanovená mezivládní konferencí v Nice (2000) a Evropskou radou v Laekenu (2001). Zjednodušuje právní rámec Unie, nahrazuje jedním srozumitelným dokumentem rozsáhlý a málo přehledný soubor smluv o několika tisících stranách, a to zejména: zakládající smlouvu o Evropském společenství, Jednotný evropský akt, Smlouvu o Evropské unii, Amsterodamskou smlouvu, Smlouvu z Nice a protokoly k nim, přičemž zachovává jejich obsah. Představuje významné zlepšení právního rámce Unie. Po vstupu v platnost bude velkým přínosem pro Unii jako celek, jakož i pro členské státy, jejich regionální a místní orgány a též pro občany Unie. Přesněji vymezuje rozdělení pravomocí mezi Evropskou unií a členskými státy v souladu se zásadou subsidiarity, jasně stanovuje postavení Listiny základních práv Evropské unie, zařazením do evropské ústavní smlouvy zdůrazňuje její význam a činí ji právně závazným dokumentem. Posiluje úlohu vnitrostátních parlamentů v architektuře Evropy a rozvíjí zásadu subsidiarity a proporcionality.Vytváří podmínky pro přiblížení Unie občanovi. Ústavní smlouva nezrušuje ani nenahrazuje ústavy členských států Evropské unie. Vytváří právní rámec pro dobrovolnou spolupráci členských států rozšířené Unie na základě sdílené suverenity. Ústavní smlouva je kompromisem přijatelným pro všechny členské státy. Nezahrnula některé návrhy předkládané např. Evropským parlamentem nebo představiteli některých členských států. Je přijímána jako významný pokrok ve vývoji evropské integrace, reagující na rozšíření Unie a jako příspěvek k účinnějšímu řešení otázek, jež přináší globalizace. Ústava přes svůj kompromisní charakter (nebo právě proto) je též předmětem kritiky ze strany některých politických stran, některých politiků i příslušníků akademické obce. Kritika ústavy je většinou jednostranná, zaměřuje se na dílčí otázky a z jejich kritického hodnocení činí obecné závěry. Závažné a znepokojivé však je, že někteří kritici odmítají filozofii evropské integrace, přehlížejí nebo dokonce popírají přínos integrace pro vytvoření mírových poměrů, stability a bezpečnosti v Evropě po druhé světové válce. Jednostranně interpretují obsah a právní dopady ustanovení ústavní smlouvy, popírají její přínosy, někteří dokonce přisuzují ústavní smlouvě charakter, který vůbec nemá. Ústavní smlouva např. není právním rámcem pro vytvoření centralizovaného superstátu, neoslabuje sociální rozměr Unie a neopomíjí historické a duchovní kořeny Evropy, neboť se odvolává na kulturní, náboženské a humanistické dědictví. Kritici záměrně nedoceňují anebo zcela přehlížejí skutečnost, že evropská ústavní smlouva byla vypracována Konventem - nejdemokratičtějším shromážděním 158

v dějinách sjednocené Evropy za účasti zástupců demokraticky zvolených a demokraticky ustavených institucí členských a kandidátských států a institucí Unie. Přehlížejí skutečnost, že jednání Konventu i mezivládní konference se účastnili představitelé kandidátských zemí, k čemuž došlo poprvé v dějinách Evropské unie. 10.5 Co přináší Smlouva o Ústavě pro Evropu ? Více práv občanům Evropská ústavní smlouva výslovně stanoví dvojí legitimitu Evropské unie, která vychází od občanů a od členských států Unie. V souladu s tímto pojetím Unie klade velký důraz na občana a zajištění jeho práv. Jde o veliký pokrok v evropské integraci, neboť v minulosti byl integrační projekt charakterizován a vnímán jako projekt politických elit. Velkým přínosem pro občana je skutečnosti, že evropská ústavní smlouva obsahuje Listinu základních práv Unie (dále jen „Listina“). To činí z Listiny právně závazný dokument a občan má k dispozici přehledný katalog základních práv respektovaných na unijní úrovni. Listina základních práv Unie, která tvoří Část II Smlouvy o ústavě pro Evropu, se zabývá jednotlivými okruhy práv a svobod: Důstojnost; Svobody; Rovnost; Solidarita; Občanská práva; Spravedlnost. Je obsáhlejší než Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podepsaná v Římě 4. listopadu 1950 a ratifikovaná Českou republikou a ostatními členskými státy Unie. Je též obsáhlejší a podrobnější než Listina základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky. Potvrzuje práva, která vyplývají z ústavních tradic a mezinárodních závazků společných členským státům Unie. Zaručuje úctu k lidské důstojnosti, právo na život, zákaz mučení, zákaz nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestů, právo na svobodu a bezpečnost, úctu k soukromému a rodinnému životu, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svobodu projevu a informací, právo na vzdělání, svobodu podnikání, právo na vlastnictví, rovnost před zákonem, úctu ke kulturní, náboženské a jazykové rozmanitosti, rovnost mužů a žen, práva dítěte, práva starších osob, právo zdravotně postižených osob na začleňování, právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, presumpci neviny, právo na obhajobu, petiční právo. Listina pokrývá vedle občanských a politických práv též práva hospodářská a sociální, např. právo na ochranu osobních údajů, právo svobodné volby povolání a právo pracovat, právo na řádnou správu věcí veřejných, právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku, právo na kolektivní vyjednávání a akce, právo na přístup ke službám zaměstnanosti, právo na ochranu v případě neoprávněného propuštění, právo na slušné a spravedlivé pracovní podmínky, zákaz dětské práce a ochranu mladých lidí při práci, právo na sociální zabezpečení a sociální pomoc, právo na ochranu zdraví, přístup ke službám obecného hospodářského zájmu, ochranu životního prostředí, ochranu spotřebitele. Ustanovení Listiny zavazují orgány, instituce a jiné subjekty Unie a členské státy, pokud uplatňují právo Unie. Výklad základních práv zaručených Listinou, která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, musí být v souladu s těmito tradicemi. Zároveň musí být při výkladu Listiny přihlíženo k vnitrostátním právním předpisům a zvyklostem.

10

159

Práva garantovaná Listinou budou realizována formou přijetí konkrétních právních předpisů Unie. Listina základních práv Unie tak vytváří rámec, o způsobu jehož naplnění bude rozhodovat nejen Unie, ale v mnoha případech (ekonomická a sociální práva) též členské státy. Ústavní smlouva zároveň stanoví, že Evropská unie přistoupí k evropské Úmluvě o lidských právech, což znamená, že Unie jako subjekt mezinárodního práva bude podléhat stejné vnější kontrole jako členské státy této Úmluvy. Evropské občanství Evropská ústavní smlouva představuje významný pokrok v rozvíjení institutu evropského občanství. Občanství Evropské unie nenahrazuje ale doplňuje práva občanů jednotlivých členských států Unie. Práva poskytnutá v rámci občanství Unie jsou dalšími právy navíc. Pokud má někdo dvojí občanství, z nichž alespoň jedno je občanstvím členského státu Unie, je občanem Unie a musí s ním být tak nakládáno. Podle evropské ústavní smlouvy (čl. I-10) občané mají: a) právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států; b) právo volit a být voleni ve volbách do Evropského parlamentu a v obecních volbách v členském státě, v němž mají bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu; c) na území třetí země, kde členský stát, jehož jsou státními příslušníky, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou a konzulární ochranu kterýmkoli členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu; d) petiční právo k Evropskému parlamentu, právo obracet se na evropského veřejného ochránce práv a právo obracet se na orgány a poradní instituce Unie v jednom z jazyků Ústavy a obdržet odpověď ve stejném jazyce. Tato práva se vykonávají za podmínek a v mezích stanovených Ústavou a prostřednictvím opatření přijatých na jejím základě. Evropská ústavní smlouva klade velký důraz na ochranu osobních údajů. Stanovuje, že „Každý má právo na ochranu osobních údajů, které se jej týkají.“ Evropský zákon nebo rámcový zákon stanoví pravidla o ochraně fyzických osob při zpracovávání osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a členskými státy, pokud vykonávají činnosti spadající do oblasti působnosti práva Unie, a pravidla o volném pohybu těchto údajů. Dodržování těchto pravidel podléhá kontrole nezávislými orgány. Občanství Evropské unie zahrnuje též další práva, jako např.: • Právo na rovné podmínky zaměstnanců Evropské unie − zákaz diskriminace v zaměstnání. • Právo osoby samostatně výdělečně činné poskytovat služby na celém území Unie. • Právo studovat, vzdělávat se, připravovat se na budoucí povolání a uskutečňovat výzkum na území Unie. • Právo na volný přístup ke všem dokumentům Unie a členských států Evropské unie. • Právo přístupu k evropskému právu ve svém jazyce.

160

•

Právo na dobrou veřejnou správu podle čl. II-101 ústavní smlouvy (Listiny základních práv Evropské unie)

Pozn. Evropský ombudsman vytvořil v roce 2001 „Kodex řádné správní praxe“ (European Code of Good Administrative Behaviour) objasňující článek o dobré veřejné správě v Listině základních práv Evropské unie schválené Evropskou radou v prosinci 2000. Kodex schválil Evropský parlament v roce 2001. Kodex obsahuje pravidla a principy, které mají instituce a orgány EU, jejich představitelé a úředníci dodržovat při jednáních a vztazích s veřejností. Kodex zároveň informuje občany o jejich právech vůči veřejné správě EU, úředníkům a představitelům Unie. Obdobný kodex vytvořila též Evropská komise (Code of Good Administrative Behaviour, Code of Conduct).

Posílení demokratického charakteru Evropské unie Smlouva o Ústavě pro Evropu stanovuje demokratické základy Evropské unie a jejich konkrétní naplňování. Posiluje úlohu Evropského parlamentu i parlamentů členských států. Ukládá evropským institucím zprůhlednit jejich činnost, umožnit občanům přístup k dokumentům Unie, radit se s občanskou společností. Posiluje participativní demokracii, zavádí nový mechanismus umožňující, aby Komise na základě milionu podpisů občanů Unie vypracovala a předložila návrh zákona Radě a Evropskému parlamentu. Evropská ústavní smlouva posiluje demokratický charakter Evropské unie. K tomu slouží zejména tato opatření: • Posílení pravomocí Evropského parlamentu; rozšíření počtu oblastí, v nichž má Evropský parlament právo spolurozhodovat s Radou při přijímání legislativy Unie. Evropský parlament bude mít rovnocenné postavení jako Rada při rozhodování o legislativě Unie; • Posílení vlivu parlamentů členských států Unie. Všechny návrhy Evropské komise budou před projednáním v Radě předány k vyjádření parlamentům členských států. Parlamenty budou mít právo vystoupit proti návrhům právních předpisů, pokud se domnívají, že přesahují kompetence Unie; • Volba předsedy Komise Evropským parlamentem. Kandidáti na tento post budou vybíráni na základě výsledků voleb do Evropského parlamentu; • Ministr zahraničních věcí Unie, jmenovaný Evropskou radou po dohodě s předsedou Komise, bude odpovídat Evropskému parlamentu a Evropské radě; • Demokratická kontrola všech výdajů Unie. Všechny rozpočtové výdaje budou podléhat schválení Radou i Evropským parlamentem bez jakýchkoliv výjimek. Přenesené legislativní pravomoci Komise budou podléhat společné kontrole Evropského parlamentu a Rady, které mohou zamítnout rozhodnutí Komise, se kterými nesouhlasí; • Zesílená parlamentní kontrola agentur Unie, např. Europolu; • Veřejné projednávání a přijímání právních předpisů v Radě ministrů; • Projednávání změn ústavní smlouvy v Konventu, a právo Evropského parlamentu předkládat návrhy na změny ústavní smlouvy; • Posílená role Výboru regionů.

10

161

Jasnější vyjádření cílů Evropské unie a zjednodušení nástrojů k jejich realizaci Evropská ústavní smlouva vyjadřuje jasněji a přehledněji cíle Evropské unie a zároveň zpřesňuje, doplňuje a zjednodušuje nástroje k jejich realizaci. • Nahrazuje složitý soubor evropských smluv jediným a jasnějším dokumentem, který stanovuje cíle a pravomoci Unie, instituce Unie a jejich úlohu, uvádí výčet jednotlivých politik Unie a jejich charakteristiku; • Stanovuje dvojí legitimitu Evropské unie jako unie států a občanů; • Definuje společné hodnoty členských států, na nichž je Evropská unie založena a rozšiřuje výčet těchto hodnot; • Vymezuje jasněji pravomoci mezi Evropskou unií a členskými státy v souladu se zásadou subsidiarity; • Zavádí právní subjektivitu Evropské unie, kterou zatím má pouze Evropské společenství, Pojem „Evropské společenství“ se nebude dále používat; • Potvrzuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost jako cíl Unie; • Obsahuje nová ustanovení, která se týkají hospodářských a sociálních zájmů občanů Unie − vysoké míry zaměstnanosti, prosazování rovnosti mužů a žen, odstranění všech druhů diskriminace, boje proti sociálnímu vyloučení a prosazování sociální spravedlnosti, sociální ochrany, vysoké úrovně vzdělávání, odborné přípravy a zdravotní péče, ochrany spotřebitelů, prosazování udržitelného rozvoje a respektování služeb obecného zájmu; • Zjednodušuje evropskou legislativu. Zavádí „evropské zákony“ a „evropské rámcové zákony“, které nahradí současný systém aktů (nařízení, směrnice, rozhodnutí, rámcová rozhodnutí apod); • Poskytuje záruky dalšího vývoje Unie na základě zásady „Jednota v rozmanitosti“. Ústavní smlouva – Klade důraz na decentralizaci při prosazování zásady subsidiarity a proporcionality; – Zavazuje istituce Unie „ctít národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně regionální a místní samosprávy“; – Potvrzuje, že Unie je budována na zásadě svěřených pravomocí, tzn. že Unie má pouze ty pravomoci, které jí členské státy svěřily, • Posiluje význam solidarity a vytváří podmínky pro posílení bezpečnosti občanů i členských států zavedením „Doložky o solidaritě“. Občané a členské státy Unie se budou moci spolehnout na pomoc všech členských států Unie v případě teroristického útoku, přírodní katastrofy nebo pohromy zapříčiněné lidskou činností. • Rozvíjí koncept občanství Evropské unie. Jde o institut, který nemá ve světě obdoby, neboť rozšiřuje práva občanů aniž stanovuje jejich povinností vůči Unii. Zároveň zachovává institut občanství jednotlivých členských států Unie. • Začleňuje do ústavní smlouvy symboly Unie, což má přispět k zvýšení povědomí občanů o významu Unie.

162

Vymezení pravomocí mezi Evropskou unií a členskými státy Smlouva o Ústavě pro Evropu vymezuje pravomoci Evropské unie a jednotlivých členských států přesněji než existující platné smlouvy. Potvrzuje zásadu, že Evropská unie může jednat pouze v rámci pravomocí, které jí členské státy svěřily. Smlouva o Ústavě pro Evropu zavádí v čl. I-14 přesnější a jasnější klasifikaci pravomocí Evropské unie oproti současnému stavu, a to – výlučnou pravomoc, kdy Unie jedná samostatně. Do této kategorie patří celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnová politika pro členské státy, které zavedly společnou měnu euro, ochrana biologických zdrojů v mořích v rámci společné rybářské politiky, společná obchodní politika. – sdílenou pravomoc, kdy Unie jedná ve spolupráci s členskými státy. Do této kategie patří vnitřní trh, některé aspekty sociální politiky, hospodářská, sociální a územní soudržnost, zemědělství a rybolov (s výjimkou ochrany biologických zdrojů v mořích), životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava, transevropské sítě, energetika, prostor svobody, bezpečnosti a práva, některé oblasti ochrany veřejného zdraví, některé pravomoci v oblasti vědy, výzkumu a technického vývoje a průzkumu vesmíru, některé oblasti v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. – podpůrné pravomoci, kdy Unie jedná za účelem koordinace nebo doplnění činností členských států. Do této kategorie patří ochrana a zlepšování zdravotního stavu obyvatel, průmysl, kultura, cestovní ruch, vzdělávání, odborná příprava, mládež a tělovýchova, civilní ochrana, spolupráce v oblasti správy. V zájmu zachování nezbytné míry pružnosti systému je Rada oprávněna na základě tzv. doložky flexibility zaplnit případnou mezeru v oblastech pravomocí Unie pokud se ukáže, že činnost Unie je nezbytná pro dosažení některého z cílů vymezených v ústavní smlouvě. V takových případech Rada rozhoduje jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Zrušení třípilířové struktury Evropské unie; zjednodušení legislativy. Evropská unie realizuje své cíle přijímáním právních aktů. Orgány Unie mohou přijímat pouze právní akty vymezené Smlouvou. Pro přijetí jakéhokoli aktu musí mít příslušný orgán Unie patřičné zmocnění. Současné zakládající smlouvy a smlouvy, které je pozměňují a doplňují, vytvářejí Evropskou unii jako strukturu o třech pilířích a stanovují pro jednotlivé pilíře odlišné typy právních aktů. V prvním pilíři jde o nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska; ve druhém pilíři o společné strategie, společný postoj a společné akce; ve třetím pilíři o společný postoj, rámcové rozhodnutí a rozhodnutí a mezinárodní smlouvy. Evropská ústavní smlouva významně zjednodušuje stávající strukturu Evropské unie o třech pilířích a s ní spojený složitý systém právních aktů. Zrušuje pilířovou strukturu Unie, vytváří jednotný systém právních aktů a snižuje jejich celkový počet ze současných jedenácti na šest, a to: – Evropský zákon a evropský rámcový zákon (legislativní akty); – Evropské nařízení (nelegislativní akt vydávaný k provedení evropské ústavní smlouvy nebo legislativního aktu , kterým je delegována pravomoc k jeho vydávání);

10

163

– Evropské rozhodnutí (nelegislativní akt); – Doporučení a stanovisko (akt bez právní závaznosti). Evropská ústavní smlouva zároveň snižuje počet postupů pro přijímání jednotlivých právních aktů, vyjasňuje rozdíl mezi nástroji zákonodárné a výkonné moci. Posílení role parlamentů členských států při rozhodování o legislativě Evropské unie Vlády členských zemí v současné době v různé míře konzultují parlamenty svých zemí při projednávání návrhů evropské legislativy. Podle platných smluv však parlamenty členských států nemohou legislativu Unie ovlivnit. Evropská ústavní smlouva zavádí v tomto směru významné změny. Parlamenty členských států Unie budou přímo od Evropské komise dostávat všechny návrhy legislativních aktů (dosud jsou zasílány jen vládám členských států) a budou se moci vyjádřit zda návrhy respektují dodržování zásady subsidiarity. Evropská komise bude muset návrh přezkoumat, pokud se alespoň jedna třetina parlamentů členských států vysloví, že zásada subsidiarity dodržena nebyla. Po přezkoumání Komise rozhodne, zda návrh změní nebo zachová. Své rozhodnutí musí patřičně zdůvodnit. V současné době parlamenty členských států rozhodují o schvalování úprav legislativy Unie tzv. ústavního charakteru (tj. o změnách základní smlouvy, o smlouvách o přistoupení nových členských států) a o některých dalších úpravách (např. o vlastních zdrojích Unie, tj. o příspěvcích do společného rozpočtu Unie). Tento systém zůstává zachován. Evropská ústavní smlouva přiznává navíc parlamentům členských států právo schvalovat změnu rozhodování v Radě na základě jednomyslnosti na hlasování kvalifikovanou většinou. Toto právo je absolutní. Stačí nesouhlas parlamentu jednoho členského státu a změnu nelze uskutečnit. Účinnější rozhodování v institucích rozšířené Evropské unie. Postavení malých a středních států. Evropská unie je jedinečným společenstvím, které sdružuje velké, střední a malé evropské státy s dlouhou vlastní historií, odlišnými jazyky a odlišným státoprávním uspořádáním. Úspěšné fungování tohoto společenství vyžaduje politickou vůli členských států ke spolupráci na evropské úrovni a ochotu ke kompromisům v zájmu stanovení a naplňování společných cílů. Evropská unie zvýhodňuje ve svých institucích pozici malých a středních států na úkor států velkých. Tato zásada se uplatňuje při stanovení pravidel pro zastoupení malých a středních států v Evropském parlamentu a při stanovení váhy jednotlivých členských států při rozhodování kvalifikovanou většinou v Evropské radě a Radě ministrů i při jmenování členů Evropské komise. V současné době podle pravidel Smlouvy z Nice má v Evropském parlamentu Německo nejlidnatější členský stát Evropské unie s více než 82 miliony obyvatel − 99 zástupců, tzn. že jeden německý poslanec zastupuje 808 tisíc německých občanů, Česká republika s více než 10 miliony obyvatel má 24 zástupců, tzn.že jeden český poslanec zastupuje 416 tisíc českých občanů a Lucembursko s 430 tisíci obyvatel má 6 zástupců, tzn. že jeden lucemburský poslanec zastupuje 76 tisíc občanů Lucemburska. Přitom při rozhodování Evropského par164

lamentu má každý poslanec jeden hlas bez ohledu na to, jaký počet občanů zastupuje. Obdobné zásady platí v současné době při rozhodování Evropské rady a Rady kvalifikovanou většinou, kdy je hlasům jejích členů přidělena tato váha: Německu s 82 miliony obyvatel − váha 29, Velké Británii s 60 miliony obyvatel − váha 29, Polsku s 39 miliony obyvatel − váha 27, České republice s 10,2 miliony obyvatel − váha 12, Lucembursku s 0,4 milionu obyvatel − váha 4. Koeficient vlivu malých a středních států v Radě je podstatně větší než odpovídá počtu jejich obyvatel. Smlouva o Ústavě pro Evropu respektuje existující systém zastoupení členských států v institucích Unie, zavádí však některé změny, které přihlížejí k rozšiřování Evropské unie a k potřebě zajistit efektivní rozhodování evropských institucí v nových podmínkách. Zachovává zvýhodněné postavení malých a středních států při rozhodování kvalifikovanou většinou v Evropské radě a v Radě ministrů a při zastoupení členských států v Evropském parlamentu. Koeficient vlivu malých a středních států v Evropské radě, v Radě a v Evropském parlamentu je vyšší než odpovídá počtu jejich obyvatel. (Viz přehled uvedený v příloze č. 10 této publikace.) Při jednáních o evropské ústavní smlouvě patřily otázky týkající se institucí Unie a jejich pravomocí mezi nejsložitější. Šlo zejména o složení Evropské komise, o rozhodování v Evropské radě a v Radě ministrů. Mezi sporné otázky patřil též seznam oblastí, kde se bude rozhodovat jednomyslně a kde kvalifikovanou většinou. Mezi novinky patří, že Evropská rada je pojímána jako samostatný orgán.Vytváří se funkce stálého předsedy Evropské rady, který bude předsedat Evropské radě, zajišťovat přípravu a kontinuitu jejího jednání a usilovat o usnadnění soudržnosti a konsensu uvnitř ní. Zřízení této funkce zvýší prestiž Evropské rady navenek. V současné době je předsedou Evropské rady vždy hlavní představitel členské země, která je pověřena předsednictvím v Unii. Předsednictví v Unii je omezeno na šest měsíců, což znamená neustálou změnu, která neprospívá zajištění kontinuity a soudržnosti unijní politiky. Přitom jsou prezidenti a ministerští předsedové zpravidla značně vytíženi svými povinnostmi v domácí politice, a nemohou se tak záležitostem Unie plně věnovat. Stálý předseda Evropské rady usnadní práci členů Evropské rady (vedoucích představitelů členských států) a bude jednat v souladu s jejich rozhodnutími a doporučeními. Bude volen kvalifikovanou většinou členů Evropské rady na dobu 2,5 roku s možností jednoho znovuzvolení. Zřízením funkce stálého předsedy Evropské rady nevzniká funkce „evropského prezidenta“, který by omezoval pravomoci hlav členských států Unie. K často používanému, nicméně zavádějícímu, označení „evropský prezident“ zpravidla dochází kvůli nepřesnému překladu názvu této funkce z angličtiny („President of the European Council“). Evropská Komise je hlavním exekutivním orgánem Evropské unie. Její členové (komisaři) jsou nominováni členskými státy. Komisaři nereprezentují členské státy, z nichž pocházejí, a nesmějí při své práci prosazovat jejich partikulární zájmy. Jejich úkolem je definovat a prosazovat zájmy Unie jako celku. Tato zásada je zakotvena již v současných smlouvách EU a evropská ústavní smlouva ji potvrzuje. Po vstupu do Bulharska a Rumunska do Evropské unie bude mít Evropská komise 27 členů.

10

165

Podle evropské ústavní smlouvy dojde ve složení Komise ke změnám. Počet členů Komise bude po roce 2014 (pokud Evropská rada nerozhodne jednomyslně jinak) odpovídat dvěma třetinám počtu členských států. Jednotlivé členské státy se budou v obsazování postů v Komisi pravidelně střídat, takže každý stát bude zastoupen vždy ve dvou ze tří po sobě jdoucích funkčních období. Období, kdy členská země nebude mít svého komisaře, nebude trvat déle než jedno funkční období. Po tuto dobu budou představitelé dané země mít zaručen přístup k veškerým informacím týkajícím se činnosti Evropské komise. Tato úprava zajišťuje, že Komise po dalším rozšíření Unie bude dostatečně pružným a akceschopným orgánem při zachování zásady spravedlivého zastoupení všech členských zemí. V tomto směru jde o pokrok ve srovnání se Smlouvou z Nice, která počítá s tím, že po přistoupení dvacátého sedmého členského státu k Unii se bude uvažovat o snížení počtu členů Evropské komise. Nově ústavní smlouva vytváří funkci ministra zahraničí Evropské unie a spojuje ji s funkcí místopředsedy Komise. Ministr zahraničních věcí Unie bude vykonávat agendu současného Vysokého představitele Unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a agendu nynějšího komisaře pro vnější vztahy. Významnou inovací oproti současnému stavu je nové pojetí kvalifikované většiny při rozhodování v Evropské radě a v Radě ministrů. Kvalifikovaná většina bude stanovena jako dvojitá většina zahrnující alespoň 55 % členských států tvořených nejméně 15 členskými státy a reprezentujících nejméně 65 % obyvatelstva Evropské unie. U návrhů, které nebude předkládat ani Komise ani ministr zahraničí Unie, bude potřebná většina 72 % zemí a 65 % obyvatelstva. Pro blokování rozhodnutí je zapotřebí nejméně čtyř zemí, které zároveň musejí splňovat populační kritérium (35 %). Státy odpovídající třem čtvrtinám počtu zemí či podílu obyvatelstva potřebného pro blokaci mají možnost u citlivých návrhů dosáhnout odkladu hlasování a dalšího jednání v zájmu nalezení kompromisu. Hlasování kvalifikovanou většinou v Evropské radě a v Radě ministrů umožňuje rychlejší přijímání rozhodnutí. Delegace členských států zpravidla přistupují k jednání konstruktivněji, neboť vědí, že není možné rozhodnutí vetovat a tím zabránit jeho přijetí. V praxi se oba tyto orgány vždy snaží dosáhnout co nejširšího konsensu – i při rozhodnutích, která spadají pod hlasování kvalifikovanou většinou. Evropská ústavní smlouva rozšiřuje hlasování kvalifikovanou většinou, např. o prostor svobody, bezpečnosti a práva. Při boji s bezpečnostními hrozbami, jako je terorismus a mezinárodní organizovaný zločin je nutné, aby Unie a její členské státy mohly efektivně jednat a chránit své občany před vážnými nebezpečími. Hlasování kvalifikovanou většinou bylo ve třech oblastech doplněno doložkou tzv. záchranné brzdy. Jedná se o článek III-136 o volném pohybu osob a služeb a o články III-270 a III-271 o soudní spolupráci v trestních věcech. Pokud se v těchto případech bude některý členský stát domnívat, že se schválené rozhodnutí dotkne jeho soudnictví nebo systému sociálního zabezpečení, oznámí to Evropské radě, která následně provádění daného rozhodnutí pozastaví. Po projednání Evropská rada do čtyř měsíců navržený akt buď vrátí Radě ministrů ke schválení nebo jej neschválí a požádá předkladatele o vypracování nového návrhu. 166

Evropskému parlamentu přiznává evropská ústavní smlouva větší vliv než nyní. Evropský parlament bude mít při přijímání unijní legislativy rovnocenné postavení s Radou EU. Oba tyto orgány musí vyslovit souhlasit s evropskými zákony. Evropská ústavní smlouva pro tento proces používá termín „řádný legislativní postup“. Zároveň se posiluje role Evropského parlamentu při schvalování rozpočtu Unie. Dosud má Evropský parlament právo rozpočet buď přijmout nebo zamítnout jako celek, nemůže činit změny v předloženém návrhu. Evropská ústavní smlouva mění celkový počet a rozdělení mandátů mezi členskými státy (dochází ke zvýšení minimálního počtu zástupců jedné země z 5 na 6 a ke snížení maximálního počtu z 99 na 96), přičemž celkový počet členů Evropského parlamentu od roku 2009 nemá překročit 750. Rozdělení mandátů zachovává dosavadní praxi v Unii, která zvýhodňuje postavení malých a středních států na úkor států velkých. Evropská ústavní smlouva rozšiřuje počet oblastí, kde se rozhoduje hlasováním kvalifikovanou většinou v Evropské radě a v Radě ministrů. V některých důležitých oblastech však nadále zachovává rozhodování na základě jednomyslnosti, jež zajišťuje jednotlivým členským státům právo veta. Jedná se zejména o oblast daní, harmonizace systémů sociálního zabezpečení, finančních zdrojů Unie a jejího víceletého finančního rámce, společné zahraniční a bezpečnostní politiky a určitá ustanovení v oblasti justice a vnitřních záležitostí (jde např. o Úřad evropského veřejného žalobce, rodinné právo, operativní policejní spolupráci). Posílení mezinárodního postavení Evropské unie Jedním z významných cílů evropské ústavní smlouvy je vytvořit podmínky pro posílení mezinárodního postavení Evropské unie. Vytváří k tomu potřebný právní rámec. Evropská unie podle evropské ústavní smlouvy získává mezinárodně právní subjektivitu (dosud tuto subjektivitu má Evropské společenství a nikoliv Evropská unie, což vede k nejasnostem a řadě nedorozumění). Evropská ústavní smlouva zpřesňuje pravidla pro společnou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku Unie. Shrnuje a soustřeďuje ustanovení týkající se oblasti vnějších vztahů do Hlavy V (Vnější činnost Unie) v Části III ústavní smlouvy. Srozumitelnost a transparentnost činnosti Unie se tím zlepšuje, což povede i k jejímu účinnějšímu působení navenek. Posiluje schopnost Evropské unie jednat jako soudržná a sjednocená síla v mezinárodním společenství a vyrovnávat se se závažnými výzvami globalizace a účinněji ovlivňovat světový vývoj v zájmu sjednocené Evropy. Podle článku III-300 evropské ústavní smlouvy budou důležitá rozhodnutí v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky přijímána jednomyslně – to znamená, že každý členský stát má právo veta. Zároveň umožňuje členskému státu zaujmout pozici tzv. konstruktivní abstence, tj. neprovádět rozhodnutí, která si nepřeje, musí však o tom učinit formální prohlášení. Evropská ústavní smlouva umožňuje Unii rozvíjet společné struktury v oblasti bezpečnostní a obranné politiky, přičemž bude zajištěna potřebná pružnost pro sladění rozdílných přístupů členských států k těmto otázkám. Významnou novinkou je vytvoření funkce ministra zahraničních věcí Evropské unie. Ministr zahraničních věcí bude zároveň místopředsedou Komise; v otázkách zahraniční politiky bude

10

167

spolupracovat s členskými státy. Zavedení této nové funkce má posílit pozici Unie ve světě a zároveň motivovat členské státy k jednání na evropské úrovni. Ministr bude stát v čele diplomatické služby složené z úředníků Rady, Komise a vybraných pracovníků diplomatických služeb členských států. Bude usilovat o to, aby Unie byla na mezinárodní scéně úspěšnější a měla větší vliv než v současné době, bude například oprávněn zastupovat Unii v Radě bezpečnosti OSN. Ministr zahraničí EU nebude nahrazovat ministry zahraničí členských států, ani nebude řídit zahraniční politiku členských států. Bude vykonávat zahraniční politiku Evropské unie, na které se členské státy v Radě dohodnou. Evropská ústavní smlouva obsahuje nové ustanovení o solidaritě. Pokud se některý členský stát stane cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní či člověkem způsobené pohromy, ostatní členské státy mu na žádost jeho politických orgánů poskytnou pomoc. Doložka o solidaritě napomáhá k posílení Unie jako soudržného celku. Oproti stávajícím smlouvám se jedná o významnou novinku. V oblasti zahraničně obchodní politiky vystupuje Unie jednotně, což jí zajišťuje silné postavení ve světové ekonomice. Komise jedná jménem členských států Unie s třetími zeměmi a v mezinárodních organizacích, především v rámci Světové obchodní organizace, kde hájí evropské zájmy v oblasti obchodu se zbožím a službami, duševního vlastnictví a investic. Evropská ústavní smlouva posiluje roli Evropského parlamentu v oblasti zahraničně obchodní politiky. Evropský parlament je postaven na stejnou úroveň jako Rada, zatímco podle současné úpravy nemá v této oblasti ani kontrolní ani rozhodovací pravomoc. Zároveň jsou jasněji formulována pravidla pro přijímání rozhodnutí v Radě. Součástí politik v oblasti vnějších vztahů je rozvojová spolupráce. Hlavním cílem Unie je boj proti světové chudobě. V současné době příspěvky Unie a jejích členských států tvoří více než 50 % světové veřejné rozvojové pomoci. Je proto v zájmu Unie lépe koordinovat činnosti v této oblasti a účinněji vystupovat v mezinárodním společenství. Evropská ústavní smlouva se též zabývá humanitární pomocí. Stanovuje, že akce humanitární pomoci jsou vedeny podle zásad mezinárodního práva a v souladu se zásadami nestrannosti, neutrality a nepřípustnosti diskriminace. Evropská ústavní smlouva též vymezuje, jak Unie postupuje při vyjednávání mezinárodních dohod, a jasně stanovuje postup v Radě a v Evropském parlamentu při schvalování výsledků vyjednaných Komisí nebo ministrem zahraničních věcí Unie. Evropská obranná politika Obranná politika Unie získává evropskou ústavní smlouvou konkrétní obrysy při plném respektování rozdílných politických závazků členských států. Neutralita některých členských států Unie zůstane zachována. Evropská ústavní smlouva počítá s možností (nikoli povinností) společné obranné politiky. Rozhodnutí o jejím vytvoření vyžaduje jednomyslné schválení Evropskou radou a schválení členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy. 168

Evropská ústavní smlouva rozšiřuje právní základ pro tzv. petersberskou vojenskou spolupráci, která zahrnuje humanitární a záchranné operace a vojenské operace spojené s udržováním míru („peace-keeping“), resp. k nastolení míru („peace-making“), které již obsahovala Amsterodamská smlouva. Evropská ústavní smlouva umožňuje zapojit vojenské síly členských států EU do různých typů mírových operací. Zachovává dosavadní úpravu podle Amsterodamské smlouvy. Nově byly do evropské ústavní smlouvy zařazeny společné odzbrojovací operace, vojenské poradenství a pomoc a úkoly zaměřené na prevenci konfliktů. Byl tak vytvořen právní rámec pro operace, které se v minulosti již uskutečnily, např. odminovací mise Západoevropské unie v Chorvatsku, vojenské operace Evropské unie „Concordia“ v Makedonii a „Artemis“ v Kongu. K nim se řadí operace „Althea“ v Bosně, kterou Unie převzala v roce 2004 od NATO. Ústavní smlouva umožňuje členským státům, které mají potřebnou vojenskou kapacitu, aby mezi sebou v rámci Unie navázaly stálou tzv. strukturovanou spolupráci. Tento typ součinnosti několika členských států je vyhrazen pouze pro oblast společné bezpečnostní a obranné politiky. Členské státy se mohou ke strukturované spolupráci připojit, nemusejí se jí však účastnit ani k ní nemohou být nuceny. „Stálá strukturovaná spolupráce“ se již vytváří, jejím příkladem je dohoda o vytváření bojových uskupení („battle groups“) Evropské unie. Evropská ústavní smlouva přejímá existující Evropskou agenturu pro vyzbrojování, která umožňuje efektivněji využívat prostředky vynakládané členskými státy Unie na obranu. Evropská ústavní smlouva jasně deklaruje, že Evropská unie není a nechce být soupeřem Severoatlantické aliance, naopak bude její činnost doplňovat. Společná obranná politika nenarušuje závazky členských států, které svou bezpečnost realizují prostřednictvím členství v Severoatlantické alianci. Rozvíjení evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva Velký pokrok v oblasti volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu v Evropské unii vyžaduje přijetí společných opatření k zajištění bezpečnosti evropských občanů, účinnému boji proti mezinárodnímu zločinu a mezinárodnímu terorismu, k zajištění bezpečnosti vnějších hranic Unie, vytvoření společné přistěhovalecké politiky, jakož i posílení spolupráce v občanských věcech a policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. Prostor svobody, bezpečnosti a práva se vytváří v Evropské unii v zájmu občanů na základě Amsterodamské smlouvy. Konkrétní opatření jsou uskutečňována podle rozhodnutí Evropské rady v Tamperre (1999) a v Haagu (2004) a nabyla již charakteru uceleného systému. Evropská ústavní smlouva dosavadní systém potvrzuje, dále jej posiluje a rozvíjí. Ruší dosavadní třetí pilíř Unie a seskupuje všechny aktivity vztahující se k prostoru svobody, bezpečnosti a práva do Kapitoly IV Části III ústavní smlouvy a zavádí demokratičtější, účinnější a transparentnější postupy. Zachovává dosavadní „schengenský prostor“, v němž neexistují kontroly na vnitřních hranicích, a stanovuje pravidla pro kontroly osob, které překračují jeho vnější hranice. Vytváří předpoklady pro zavedení integrovaného systému ochrany hranic Unie, např. pro vytvoření jednotky, která by pomáhala pohraničním policiím členských států při kontrole a střežení vnější hranice Unie.

10

169

Evropská ústavní smlouva předpokládá, že členské státy Unie vyvinou společnou azylovou politiku v souladu s Ženevskou úmluvu o právním postavení uprchlíků a zajistí, aby všem, kdo potřebují mezinárodní ochranu, byla taková ochrana poskytnuta. Na rozdíl od stávajících Smluv, které počítají pouze se stanovením minimálních pravidel, ústavní smlouva zavádí společný evropský azylový systém, jehož součástí má být též jednotný azylový status pro uprchlíky a společný postup pro jeho udělování. Evropská ústavní smlouva zavádí společnou přistěhovaleckou politiku Unie. Vymezuje její hlavní zásady (ve stávajících Smlouvách obsaženy nejsou). Cílem této politiky je účinně řídit migrační vlny, zajistit spravedlivé zacházení příslušníkům třetích zemí, kteří mají v členských státech povolení k pobytu, a předcházet nedovolenému přistěhovalectví a obchodování s lidmi. Rada a Evropský parlament přijmou potřebná opatření, např. opatření týkající se podmínek pro přistěhovalectví do členských států nebo práv přistěhovalců. Politika v této oblasti se provádí podle zásady solidarity zakotvené ústavní smlouvou. Posiluje se role Evropského parlamentu a Soudního dvora. Podle stávajících smluv plní Evropský parlament v této oblasti pouze poradní funkci, zatímco podle ústavní smlouvy bude opatření týkající se přistěhovalecké politiky přijímat Evropský parlament spolu s Radou. Komise bude mít právo zákonodárné iniciativy. Všechny přijaté právní akty budou podléhat kontrole Soudního dvora. Unie bude zasahovat − podobně jako v současné době - v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech za předpokladu, že se bude jednat o věci přeshraniční povahy. Na rozdíl od stávajících smluv dává ústavní smlouva Radě a Evropskému parlamentu pravomoc přijímat zákony nebo rámcové zákony k zajištění snadného přístupu občanů Unie ke spravedlnosti. Podle stávajících smluv může Unie zasahovat v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. Rozhodnutí jsou přijímána konsensuálně na základě jednomyslnosti. Evropská ústavní smlouva zavádí významné změny, ruší tzv. třetí pilíř Unie, právo veta nahrazuje ve většině případů rozhodováním kvalifikovanou většinou, právo iniciativy získává Komise a též skupina (jedna čtvrtina) členských států. Evropský parlament se podílí spolu s Radou na tvorbě práva a přijaté právní akty podléhají kontrole Soudního dvora. Rada a Evropský parlament mohou vymezit definice pro řadu závažných mezinárodních trestních činů, jako je např. terorismus, obchodování s drogami, obchodování s lidmi, rasismus a xenofobie, sexuální vykořisťování dětí a trestná činnost v oblasti životního prostředí a stanovit pro ně sankce. Unie může též přijmout rámcový zákon v oblasti trestního řízení, například pokud jde o práva obětí nebo práva osob v průběhu trestního řízení. Podle evropské ústavní smlouvy bude posílena soudní spolupráce členských států, např. Eurojust. Rada bude moci rozhodnout o vytvoření Evropské prokuratury, jejímž úkolem bude hledat a stíhat pachatele a spolupachatele závažných přeshraničních trestných činů. Toto rozhodnutí musí být přijato jednomyslně všemi členskými státy. V oblasti policejní spolupráce funguje Evropský policejní úřad (Europol) zajišťující policejní spolupráci členských států při předcházení a potírání závažných forem mezinárodní organizované trestné činnosti. Podle evropské ústavní smlouvy bude role Europolu posílena a Europol bude podléhat kontrole Evropského parlamentu a parlamentů členských států. 170

Posílená spolupráce Evropská ústavní smlouva vytváří podmínky pro rozvíjení integračního procesu v oblastech, na kterých se shodne za přesně stanovených podmínek určitý počet členských států Unie. Tím se zároveň zajišťuje, že integrační proces nebude stagnovat. Jde o zpřesnění ustanovení dosavadních smluv, zejména Smlouvy z Nice. Ustanovení o „posílené spolupráci“ (čl. I-44 a III-416 až III-423) je možné realizovat pouze v oblastech nevýlučné pravomoci Unie, např. v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky nebo v oblasti policejní spolupráce. Posílená spolupráce je zaměřena na to, aby podporovala cíle Unie, chránila její zájmy a posilovala proces integrace. Tato spolupráce je kdykoli otevřena všem členským státům. Posílenou spolupráci schvaluje Rada jako poslední prostředek, pokud shledá, že cílů této spolupráce nelze dosáhnout v přiměřené lhůtě Unií jako celkem, a za podmínky, že se jí účastní nejméně jedna třetina členských států. Akty přijaté v rámci posílené spolupráce zavazují pouze zúčastněné členské státy. Nepokládají se za acquis, které musí být přijato státy kandidujícími na přistoupení k Unii. Členství v Evropské unii. Pozastavení práv členství. Vystoupení z Evropské unie. Evropská ústavní smlouva stanovuje v čl. I-58 kritéria a postup pro přistoupení nových členských států k Unii. Oproti současnému stavu nepřináší žádné významnější změny. Unie je otevřená všem evropským státům, které uznávají její hodnoty a zavazují se k jejich společné podpoře. Každý evropský stát, který si přeje stát se členem Unie, může podat svou žádost Radě. O této žádosti je informován Evropský parlament a parlamenty členských států. Rada rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Komisí a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu, který se usnáší většinou hlasů všech svých členů. Podmínky a pravidla přijetí jsou předmětem dohody mezi členskými státy a kandidátským státem. Tato dohoda podléhá ratifikaci všemi smluvními státy v souladu s jejich ústavními předpisy. Evropská ústavní smlouva stanovuje a oproti dosavadnímu stavu zpřesňuje v čl. I-59 podmínky a postup, podle něhož může dojít k pozastavení určitých práv vyplývajících z členství v Unii. Musí jít o odůvodněné případy, kdy existuje nebezpečí, že některý členský stát závažně poruší hodnoty Unie. Z podnětu jedné třetiny členských států nebo na návrh Komise může Evropská rada přijmout evropské rozhodnutí o tom, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení hodnot Unie. Evropská rada rozhoduje jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Novinkou evropské ústavní smlouvy oproti existujícím smlouvám je ustanovení (čl. I-60) o dobrovolném vystoupení členského státu z Unie. Možnost vystoupení z EU nebyla v dosud platných smlouvách upravena. Vystoupení z EU je však možné i v současné době, a to na základě obecného mezinárodního práva smluvního. Evropská ústavní smlouva stanovuje, že každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit. Svůj záměr oznámí Evropské radě. Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, přičemž zároveň přihlédne k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Jménem Unie dohodu uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Vystupu-

10

171

jící členský stát se nepodílí na jednáních ani evropských rozhodnutích Rady nebo Evropské rady, která se jej týkají. Pokud stát, který z Unie vystoupil, požádá o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle článku I-58. 10.6 Deset důvodů pro evropskou ústavní smlouvu V souvislosti s ratifikací evropské ústavní smlouvy se v jednotlivých členských státech rozvinula diskuse o jejím přínosu i o jejích nedostatcích. Odpůrci evropské ústavní smlouvy využívají této diskuse nejen ke kritice dokumentu a jeho odmítání, ale k odmítání evropské integrace jako směru budoucího vývoje v Evropě. Margot Wallströmová, místopředsedkyně Evropské komise, přednesla 9. května 2005 na Karlově univerzitě v Praze projev, v němž uvedla deset bodů pro evropskou ústavní smlouvu: 1. Ústava zjednodušuje evropský právní systém a činí jej snáze pochopitelným. Namísto několika různých smluv, jedenácti různých právních aktů a třiceti šesti právních postupů budeme mít pouze jedinou smlouvu a šest druhů právních aktů. 2. Ústava zavádí v Evropské unii spravedlivější a účinnější rozhodování. Podle stávajících pravidel musí být rozhodnutí Rady přijímána v řadě oblastí politiky jednomyslně. Pokud jen jedna země nesouhlasí s ostatními dvaceti čtyřmi, může využít práva veta a rozhodnutí zablokovat. To je absurdní a rozrůstající se Unie je pravidlem jednomyslného schvalování čím dál více paralyzována. Nová ústava proto pravidla mění. Rada ministrů bude téměř všechna rozhodnutí přijímat hlasováním kvalifikovanou většinou a jednomyslnost bude požadována pouze ve velmi malém počtu otázek. A co víc - rozhodnutí se schválí, podpoří-li jej padesát pět procent členských států představujících šedesát pět procent obyvatelstva. Jde o jednoduchý systém, který zabrání velkým zemím, aby prosazovaly jen své zájmy, a malým zemím neumožní blokovat rozhodnutí ostatních. 3. Ústava Evropskou unii více zviditelňuje na světové scéně. Budeme mít evropského ministra zahraničních věcí - jednu osobu, která bude odpovědná za veškeré aspekty působení Evropské unie ve světě a která zajistí větší účinnost a koordinaci. 4. Ústava jasně vymezuje hodnoty a cíle Evropské unie. Mezi hodnoty patří svoboda, demokracie, rovnost, dodržování lidských práv, tolerance, spravedlnost, solidarita a nepřípustnost diskriminace. Za cíle si unie klade dosažení plné zaměstnanosti, sociální pokrok, ekonomický růst a vysokou úroveň ochrany životního prostředí. 5. Ústava objasňuje, kdo co dělá na regionální, národní a evropské úrovni. Přímo říká, že Evropská unie má pouze ty pravomoci, které jí její členské státy svěří. Toto dokazuje, že se EU nestává žádným „superstátem“. 6. Součástí ústavy je Listina základní práv, která např. zahrnuje právo na svobodu a bezpečnost; svobodu vyjadřování a právo na informace; rovnost před zákonem; právo na slušné a spravedlivé pracovní podmínky. Začleněním listiny do ústavy se tato práva nejen vyjasní, ale stanou se též právně vymahatelnými. Budete-li mít pocit, že jsou vaše práva porušována, budete se se svým případem moci obrátit na Evropský soudní dvůr. 172

7. Ústava dělá Evropskou unii transparentnější, protože Radě ministrů ukládá povinnost rozhodovat veřejně. Lidé tak budou vědět, o čem se rozhoduje. 8. Ústava dává větší pravomoc Evropskému parlamentu, který bude téměř ve všech oblastech přijímat právní předpisy společně s Radou. Parlament bude rovněž volit předsedu Evropské komise a kandidáti na tento post budou vybíráni na základě výsledků voleb do Evropského parlamentu. 9. Na základě ústavy budou mít parlamenty členských států možnost více Evropskou komisi kontrolovat. Kdykoli Komise předloží návrh nové iniciativy Unie, budou národní parlamenty muset zvážit, zda je to skutečně nezbytné nebo zda by se výsledků nedalo dosáhnout účinněji na národní nebo místní úrovni. Bude-li se jedna třetina národních parlamentů domnívat, že daný návrh není nezbytný, bude jej Komise muset přezkoumat a případně změnit či vzít zpět. 10. Ústava poskytuje občanům více přímých pravomocí, dokáží-li shromáždit milion podpisů v podstatném počtu zemí Evropské unie, mohou Komisi vyzvat, aby předložila návrh nového předpisu či politiky. Získávají tak právo iniciativy, které dříve náleželo pouze Komisi. To představuje skutečný pokrok v cestě k přímé demokracii v Evropě. 10.7 Jak probíhá ratifikace evropské ústavní smlouvy ? Evropská ústavní smlouva předpokládá (čl. IV-447), že vstoupí v platnost k 1. listopadu 2006 po ratifikaci všemi členskými státy. Zároveň však počítá s možností, že k tomu nemusí dojít. Čl. IV-443-4 ústavní smlouvy předpokládá, že pokud po dvou letech od podpisu evropské ústavní smlouvy ji ratifikovaly čtyři pětiny členských států a jeden nebo více členských států se při její ratifikaci setkalo s obtížemi, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada. Ratifikační proces evropské ústavní smlouvy začal bezprostředně po jejím podpisu. Probíhá podle ústavních pravidel jednotlivých členských států, a to buď schválením parlamenty nebo lidovým hlasováním (referendem). Do prosince roku 2005 byla evropská ústavní smlouva ratifikována ve třinácti členských státech Unie, a to referendy ve Španělsku a v Lucembursku, a parlamentní cestou v Německu, Rakousku, na Kypru, v Řecku, Maďarsku, Itálii, Lotyšsku, Litvě, na Maltě, ve Slovinsku a na Slovensku. V Belgii schválily ústavní smlouvu 28. 4. 2005 Senát a 19. 5. 2005 Poslanecká sněmovna, k definitivnímu schválení je třeba hlasování v regionálních sněmech. Ve třinácti členských státech, které ratifikovaly evropskou ústavní smlouvu, žije 223 miliónů lidí, tj. 49 procent obyvatelstva Unie. Ve dvou státech – ve Francii a v Nizozemsku - byla evropská ústavní smlouva v referendech odmítnuta. Ve Francii se konalo závazné referendum 29. května 2005. Proti ústavě se vyslovilo 55 procent voličů, volební účast v referendu byla téměř 70 procent. V Nizozemsku se konalo poradní referendum 1. června 2005. Proti ústavě se vyslovilo téměř 62 procenta voličů, volební účast v referendu byla téměř 63 procent. Ve Francii a v Nizozemsku žije celkem 75,5 milionů lidí, tj. 16,5 procent obyvatelstva Unie.

10

173

Ratifikace evropské ústavní smlouvy *** Státy, které evropskou ústavní smlouvu schválily: 1.

Litva

11. listopadu 2004

parlament

2.

Maďarsko

20. prosince 2004

parlament

3.

Slovinsko

1. února 2005

parlament

4.

Španělsko

20. února 2005

5.

Itálie

6. dubna 2005

parlament

6.

Řecko

19. dubna 2005

parlament

7.

Slovensko

11. května 2005

parlament

8.

Rakousko

25. května 2005

parlament

9.

Německo

27. května 2005

parlament

10. Lotyšsko

2. června 2005

parlament

11. Kypr

30. června 2005

parlament

12. Malta

6. července 2005

parlament

13. Lucembursko

10. července 2005

referendum

referendum

* Německý dvoukomorový parlament se vyslovil pro evropskou ústavní smlouvu 12. a 27. května 005, prezident SRN smlouvu podepíše poté, co ústavní soud prošetří žalobu na slučitelnost textu s německou ústavou.

Státy, které evropskou ústavní smlouvu odmítly: 14. Francie

29. května 2005

referendum

15. Nizozemsko

1. června 2005

referendum

Vzhledem k tomu, že v první polovině roku 2005 byla evropská ústavní smlouva odmítnuta ve dvou zakládajících státech Evropských společenství, vznikla vážná situace, kterou se zabývala Evropská rada na svém zasedání 16. a 17. června 2005. Výsledek jednání prezentoval lucemburský ministerský předseda Jean - Claude Juncker, který Evropské radě předsedal: „Jsme přesvědčeni, že Ústava je tou správnou odpovědí na mnoho otázek, které si občané Evropské unie kladou. Proto si myslíme, že by ratifikační proces měl pokračovat. Tato smlouva je nejlepší, což znamená, že s jejím přepracováním nelze počítat. Avšak otázky a obavy, které se objevily v průběhu referend ve Francii a v Nizozemí způsobily, že nemůžeme pokračovat, jakoby se nic nestalo. Potřebujeme čas na reflexi, vyjasnění a na diskusi jak v zemích, které Ústavu ještě neratifikovaly, tak v těch, které tak již učinily. Evropa musí věnovat větší pozornost tomu, co její občané říkají. Předseda Komise Barroso řekl, že potřebujeme plán D - dialog a debatu s občany. A na takový plán potřebujeme více času.“ S ohledem na výsledky referend ve Francii a v Nizozemsku Evropská rada konstatovala, že „datum 1. listopadu 2006, které bylo původně stanoveno pro dokončení ratifikací, již není udržitelné, protože státy, které neratifikovaly, nebudou schopny poskytnout jinou odpověď dříve 174

než v polovině roku 2007“. Období po referendech ve Francii a v Nizozemsku je pro všechny členské státy, ať už ústavu ratifikovaly nebo ne, obdobím úvah, vysvětlování a diskusí. Evropská rada pod vedením rakouského předsednictví stav diskusí a výsledky debat vyhodnotí v červnu 2006. Předseda Evropské komise José Barroso k výsledku jednání Evropské rady řekl: „Summit znovu potvrdil, že není alternativy k ústavní smlouvě, nikdo nežádal začít o ní znovu vyjednávat“. Obdobně předseda Evropského parlamentu Josep Borrell připomenul, že ani jedna země nenavrhla ratifikační proces zastavit. Domnívá se, že bude možné v nadcházejících měsících změnit náladu veřejnosti, protože Francouzi a Nizozemci hlasovali „spíše proti věcem v evropskému kontextu, než proti textu ústavy“. K tomu bude sloužit intenzívní výměna názorů. Ministerský předseda České republiky Jiří Paroubek uvedl, že „Nová situace nezpochybňuje pokračování ratifikačního procesu, jehož časový plán bude přizpůsoben každé konkrétní zemi.“ Některé vlády, které nemají s ratifikací problém, mohou pokračovat podle plánu; další, jež potřebují najít vnitřní politický konsenzus, ratifikaci odsunou. Dodatečný čas bude „využit k rozsáhlé diskusi, do níž se zapojí občanská společnost, sociální partneři, národní parlamenty či společenské organizace. Na summitu v červnu 2006 vyhodnotíme tyto diskuse a dohodneme se na dalším postupu.“ Zdůraznil, že „všichni vyjádřili ochotu o ústavu aktivně usilovat“. Období reflexe po jednání Evropské rady v červnu 2005 vedlo ke zpomalení ratifikačního procesu evropské ústavní smlouvy. Švédsko a Finsko se rozhodly odložit hlasování v parlamentu. Dánsko odložilo referendum a Polsko, které se také přiklánělo k referendu, zatím nerozhodlo o dalším postupu. Portugalsko s uspořádáním lidového hlasování vyčkává. V Irsku a ve Spojeném království byla referenda odložena.V Estonsku způsob ratifikace závisí na rozhodnutí soudu, který na základě stížnosti rozhodne, zda je evropská smlouva v souladu s estonskou ústavou. Pokud bude soulad potvrzen, bude moci o přijetí ústavní smlouvy rozhodnout estonský parlament. V případě, že soud soulad s estonskou ústavou nepotvrdí, bude možno o ratifikaci ústavní smlouvy rozhodnout pouze hlasováním v referendu. Evropská komise zahájila v říjnu 2005 „Plán D“ (demokracie, dialog, diskuse), který položí základy pro širší diskusi o budoucnosti Evropy v každém členském státě Unie. Vnitrostátní diskuse budou řídit vlády členských zemí, úlohou Komise je tento proces usnadnit. Cíl je jasný. Dosáhnout politické shody o politikách, které Evropě umožní vyrovnat se s problémy 21. století. Pro další vývoj ratifikačního procesu má velký význam stanovisko Německa - nejlidnatější země a největšího přispěvatele do rozpočtu Unie. Angela Merkelová, která se ujala funkce německé kancléřky v listopadu 2005, při návštěvě v Bruselu prohlásila, že Německo podporuje evropskou ústavu a dodala, že francouzské a nizozemské „ne“ by nemělo v žádném případě vést k tomu, že se upouští od myšlenky ústavy. Připomenula, že německá vláda usiluje o přijetí ústavy jako celku a nechce ji drobit. Berlín nebude příliš naléhat na to, aby byla ústava ratifikována, vyčká jak se budou věci vyvíjet, ale otázka evropské ústavy bude na pořadu jednání až se Německo ujme v první polovině roku 2007 předsednictví v Unii. Bude-li proces ratifikace evropské ústavy zablokován, bude to zřejmý neúspěch evropského integračního procesu. Fungování Evropské unie však nebude ohroženo, bude se

10

175

řídit podle dosavadních smluv − smlouvy o Evropském společenství a smlouvy o Evropské unii. Rozšířená Evropská unie bude fungovat podle pravidel obsažených ve Smlouvě z Nice, která vstoupila v platnost v roce 2003. 10.8 Ratifikace evropské ústavní smlouvy v České republice V České republice se ratifikace evropské ústavní smlouvy setkává s potížemi. V politickém spektru se vytvořily vyhraněné odlišné postoje – vládní politické strany se vyslovují pro schválení ústavní smlouvy, opoziční strany jsou proti. Do prosince 2005 nebylo přijato rozhodnutí o způsobu ratifikace ústavní smlouvy (zda referendem nebo parlamentem). Před referendem ve Francii se většina politických stran vyslovovala pro lidové hlasování o ústavní smlouvě. Po negativním výsledku referend ve Francii a v Nizozemsku odpůrci označují smlouvu za „mrtvý dokument“ a odmítají její ratifikaci. „Považujeme za bezpředmětné, aby se Česká republika dále věnovala její ratifikaci,“ konstatovala ve svém prohlášení nejsilnější opoziční strana ODS. Obdobný názor zastává KSČM. Podle jejího předsedy Vojtěcha Filipa by Češi o nynějším textu ústavy hlasovat neměli. Vládní politici naopak soudí, že bez ohledu na francouzské a nizozemské “ne” mají i Češi projevit svůj názor na ústavní smlouvu Evropské unie. Považují za nutné pokračovat v ratifikaci ústavy v dalších členských státech. Pro akceschopnost Evropy je důležité, aby pravidla pro fungování Unie byla zjednodušená a jasná a aby Unie měla vlastní tvář v oblasti zahraniční politiky a zahraničního obchodu. Ústavu považují za vyvážený kompromis, který je maximem možného. Pozici stoupenců evropské ústavní smlouvy výstižně charakterizoval Vladimír Laštůvka, předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, když řekl: „Nesmíme rezignovat, ani my v České republice, ani celá Evropa. V ratifikačním procesu je třeba pokračovat.“ Z rozhodnutí Francouzů je smutný. Na druhou stranu není ještě vše ztraceno, možná to znamená jen opakování ratifikace v zemích, které ústavu odmítly. Přiklání se k tomu, aby se v Česku o ústavě rozhodlo v referendu. „V parlamentu nemá euroústava žádnou šanci.“ Jednou z otázek, kterou je v České republice nutné řešit, je zvýšení informovanosti veřejnosti o evropské integraci. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že více než polovina občanů nemá dostatek základních informací o Evropské unii. Tato skutečnost má vliv na postoje a rozhodování občanů, např. při lidovém hlasování o evropské ústavní smlouvě. Vláda České republiky se rozhodla přispět ke změně této nepříznivé situace, a v červenci 2005 schválila „Koncepci informování o evropských záležitostech v České republice“, která má zvýšit informovanost občanů o Evropské unii a podnítit diskuse o evropských otázkách. Zapojila se tak do „plánu D“, který vyhlásila Evropská komise. Pro rok 2005 byla vybrána čtyři témata, jimž bude věnována přednostní pozornost , a to „Členství České republiky v Evropské unii“, dále „Rozcestník pro evropské peníze“, který má přiblížit systém evropských fondů, možnosti jejich čerpání a dosavadní výsledky jejich využití v České republice. Téma „Budoucnost Evropy“ má otevřít prostor pro debatu o důležitých unijních dokumentech a programech a o současné situaci a dalším směřování Evropské unie. Patřičná pozornost bude věnována též úloze a významu evropské ústavní 176

smlouvy. Dalším tématem je projekt „Evropská unie do škol“, jehož cílem je podnítit zájem o evropské otázky u žáků, jejich rodičů a učitelů. V příštích letech má přijít na řadu vysvětlování tematických okruhů jako přijetí eura, schengenský systém a vnitřní bezpečnost, rozšiřování Evropské unie a předsednictví ČR v Evropské unii v roce 2009. Součástí schválené koncepce je i nový informační systém, který nahradí doposud roztříštěnou a nepřehlednou strukturu mnoha malých specializovaných míst. Nový systém zahrnuje Eurocentra, Eurofon, Euroskop, Informační bulletin a grantový systém. Eurocentra, nahrazující dosavadní informační místa, se stanou základem koordinované informační sítě, bezplatná telefonní linka Eurofon nahradí dosavadní Zelenou linku, změnou projde internetový portál Euroskop a o aktivitách veřejné správy v oblasti EU bude podávat zprávu Informační bulletin. Koncem roku 2005 bylo zřejmé, že v České republice není ratifikace evropské ústavní smlouvy na pořadu dne. Budou pokračovat debaty – obdobně jako v ostatních členských státech Unie - o evropské integraci a o budoucím vývoji Evropské unie. Rozhodnout o ratifikaci evropské ústavní smlouvy v České republice bude úkolem vlády vytvořené po volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v červnu 2006.

10

177

178

Z ÁV Ě R Česká republika je od 1. května 2004 plnoprávným členským státem Evropské unie. S členstvím v Evropské unii jsou spojena významná práva a povinnosti. Členství v Evropské unii je velká výzva a příležitost, kterou Česká republika a její občané nikdy předtím neměli. Vytváří podmínky pro zvyšování kvality života českých občanů, přináší jim nová práva, perspektivu vyšší bezpečnosti, stability a růstu životní úrovně. Začlenění do jednotného trhu Unie je stimulem pro hospodářský růst České republiky. Česká republika má právo spolurozhodovat o politice Evropské unie, největšího obchodního bloku ve světě. Vývoj po vstupu České republiky do Evropské unie ukazuje, že rozhodnutí začlenit se do tohoto seskupení bylo správné. Nedošlo k cenovým šokům, před nimiž varovali odpůrci integrace. Žádná společenská skupina členstvím České republiky neutrpěla. Česká republika a její občané si vedou úspěšně v novém náročném ekonomického prostředí. Rostou mzdy, platy i důchody, které zcela kryjí omezený růst cen některých zboží a služeb, k němuž došlo v souvislosti se začleněním do Evropské unie. Zvyšuje se ekonomický růst, rozvíjí se zahraniční obchod, do České republiky plynou velké objemy přímých zahraničních investic. Dochází k modernizaci a restrukturalizaci české ekonomiky. Míra nezaměstnanosti se začíná pomalu snižovat. Srovnáme-li přínosy na jedné straně a omezení a změny, které jsou spojeny s členstvím v Unii na straně druhé, je zřejmé, že přínosy převažují. Platí to jednoznačně při hodnocení přínosů v dlouhodobé perspektivě. Dokonce i hodnocení krátkého období po vstupu České republiky do Evropské unie ukazuje, že přínosy a výhody spojené s členstvím převažují nad nevýhodami. Vývoj Evropské nebyl a není a ani v budoucnosti nebude přímočarý, je a bude provázen problémy, překážkami, a přechodnými neúspěchy. Česká republika vstoupila do Evropská unie v době, kdy se nachází v „problémové fázi“ a řeší významné otázky své budoucnosti. Jde o hledání účinných odpovědí na výzvy, které přináší globalizace. Lisabonská strategie je konkrétní reakcí na tyto výzvy. Úspěch této strategie je v rukou jednotlivých členských států. Česká republika má v tomto procesu významné místo a zároveň předpoklady úspěšně obstát. Evropská unie stojí před řadou závažných otázek, které může vyřešit jen za aktivní účasti všech členských států. Schválení finanční perspektivy na období 2007 - 2013 vytvořilo potřebný ekonomický rámec pro realizaci záměrů Unie. Řešení strategických otázek Unie však vyžaduje politickou vůli všech členských států Unie. Jde zejména o rozšiřování Unie o další členské státy, o politiku rozšířené Unie vůči sousedům ve východní Evropě a ve Středomoří, o účinnější působení Unie v mezinárodním společenství jako jednotná síla, což úzce souvisí s vytvářením společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky Unie. Neméně závažné je i uspořádání vztahů mezi členskými státy rozšířené Evropské unie, posílení jejího demokratického charakteru a přiblížení Unie k občanům. Významným příspěvkem k řešení těchto otázek je evropská ústavní smlouva. Unie se musí vypořádat s dočasným neúspěchem, kterým je odmítnutí evropské ústavní smlouvy ve Francii a v Nizozemsku. Evropská unie má mechanismy, jak vzniklé problémy řešit. Může fungovat i bez ústavní smlouvy. 179

Je však zřejmé, že jde o řešení dočasné, které není výhodné ani pro Unii ani pro Českou republiku. Nastoluje závažnou otázku, jak se bude Evropská unie dále vyvíjet. Lze uvažovat o několika scénářích, např. o vytvoření pevného jádra, např. Spojených států evropských, tvořeného několika zeměmi Unie, které budou prosazovat těsnější integraci, nebo o demontáži či dokonce zrušení současné Evropské unie jak to navrhují někteří odpůrci evropské interace, a to se všemi z toho plynoucími riziky. Shoda o budoucím charakteru Unie má velký význam. Rozhodne o tom, zda Evropská unie bude hrát v Evropě a ve světě úlohu, která jí náleží, či zda bude na tuto roli rezignovat. O tom, jak se bude Unie dále vyvíjet, rozhodnou členské státy Unie a jejich občané. Občané České republiky budou prostřednictvím svých volených zástupců spolurozhodovat o budoucnosti Evropské unie, a tím i o budoucnosti své a budoucnosti svých dětí. Volby do Parlamentu České republiky jsou příležitostí pro vyjádření jejich názoru.

180

Přílohy

1. 2.

Údaje o zemích EU Tři pilíře Evropské unie podle Maastrichtské smlouvy

3.

Vývoj struktur Evropské unie

4.

Instituce Evropské unie

5.

Zastoupení v Evropském parlamentu

6.

Zastoupení České republiky v institucích EU

7.

Evropská komise 2004 – 2009

8.

Finanční rámec EU na období 2000 – 2006 (EU-25) upravený v souladu s pohybem HND a cen Finanční perspektiva EU na období 2007–2013 (EU-27 dohodnutá Evropskou radou v Bruselu 19. prosince 2005 Přehled základních smluv o Evropské unii

9.

10. Koeficient vlivu 27 členských států v Radě ministrů při hlasování kvalifikovanou většinou 11. Přehled vyjednaných přechodných období při přistoupení České republiky k Evropské unii 12. Mapa Evropské unie 13. Informace o EU na internetu

181

ČESKÁ REPUBLIKA V EVROPSKÉ UNII

Recommend Documents