Práva dětí v Evropské unii Konference, 3. června 2007 MUDr. Džamila Stehlíková, ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny
Vážený pane místopředsedo vlády, vážená paní senátorko, vážený pane poslanče, vážení přítomní, dnešní konference je věnována právům dětí v Evropské unii, začnu proto krátkou úvahou na toto téma. Státy Evropské unie patří k ekonomicky nejvyspělejším zemím světa a my – jako občané EU i České republiky - jsme na to právem hrdi. Vždyť naše bohatství, hospodářské i kulturní, je založeno především na tvrdé práci a umu evropských národů. Bohužel v naší hektické současnosti není vždy tato ekonomická a kulturní hojnost doprovázena stejně bohatými a kvalitními společenskými a rodinnými vztahy. Jednu z nejsmutnějších stránek nedokonale fungujících sociálních vazeb v dnešní společnosti představují problémy, které se týkají práv a postavení dětí. Na rozdíl od zemí rozvojového světa nepramení naše problémy primárně ze špatných hospodářských a politických poměrů a ozbrojených konfliktů. Hlad a bída, nemoci, otrocká práce dětí či zapojování dětí do ozbrojených konfliktů, s nimiž se potýkají mnohé země světa, nejsou u nás rozšířeným fenoménem. Přesto, jak konstatuje Strategie Evropské komise k prosazování práv dítěte z roku 2006, jsou děti v Evropské unii vystaveny vyššímu riziku relativní chudoby než evropská populace jako celek. Citovaný dokument Evropské komise rovněž uvádí, že chudobě jsou v zemích Evropské unie zvláště vystaveny děti z etnických komunit, jako jsou Romové, a děti, které nemohou žít se svými rodiči. Navíc, děti, zvláště chudé, mnohem více trpí zhoršováním životního prostředí. Všechna tato zjištění Evropské komise platí
1
bohužel i pro Českou republiku, a to zejména pro část dětí z prostředí, které označujeme jako „sociálně vyloučené romské komunity“. Nejpalčivější problémy dětí v Evropské unii a u nás však nespočívají v chudobě a materiálním nedostatku. K našim aktuálním problémům patří případy týrání, zanedbávání a násilí na dětech, v rodinách i ve škole, dětská pornografie či množství dětí, o něž se jejich biologičtí rodiče nechtějí či nedovedou postarat, a které končí v ústavní péči. Mediálně známé „dětské kauzy“, z nichž poslední je šokující případ malé Terezky, odhalují, že někdy jako společnost chybujeme jak v okamžiku zásahu, tak i v jeho podobě. Současný stav zajištění práv dětí, k nimž se ideově hlásíme, je v některých ohledech skutečně alarmující. Stávající systém ochrany práv dítěte přežívá od dob socialismu, kdy byla prosazována kolektivní výchova a převýchova, a ani v minulých letech se systém zásadně nezměnil. Na případě týraného Ondřeje, neexistující Aničky a nyní i malé Terezky ukázal své slabiny, mezery a nedostatky. Kromě těchto známých kauz se objevuje řada dalších a mnoho je skrytých. Bohužel stále dochází k případům porušování dětských práv. Jak ukázal případ malé Terezky, nejsou dětská práva často známa ani profesionálům, kteří přicházejí s dětmi do kontaktu. Nejsou dostatečně uplatňovány moderní odborné poznatky o potřebách a emočním rozvoji dítěte, přetrvávají tradiční stereotypy sociální práce, které v dostatečné míře nezohledňují zájem dítěte, jeho postoje a názory. Dítě má nárok být vyslyšeno a bráno vážně. Podle Úmluvy o právech dítěte (čl. 3) musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, zájem dítěte. V současném systému sociálně právní ochrany dítěte nevzniká příslušným orgánům státní správy povinnost jakkoliv reflektovat potřeby dítěte. Ze strany veřejných či soukromých zařízení sociální péče, soudů, správních nebo zákonodárných orgánů často dochází k nedostatečnému naplňování článku 3 Úmluvy o právech dětí (veškerá činnost s přihlížením k zájmu dítěte).
2
Změna v této sféře je jedním z programových cílů vlády. Ministerstvo práce a sociálních věcí již vypracovalo Koncepci péče o ohrožené děti a děti žijící mimo vlastní rodinu, probíhá příprava transformace systému sociálně právní ochrany dítěte a náhradní rodinné péče.
Východiskem našeho přístupu je Úmluva o
právech dítěte, především „princip nejlepšího zájmu dítěte“ a právo na rodinnou péči, na růst a vývoj dítěte ve stálém a citově vřelém prostředí. Při dosahování těchto cílů stojí státní moc a celá společnost zpravidla před velkým dilematem. Na jedné straně by měla co nejvíce respektovat rodinný a soukromý život, na druhé straně by měla chránit práva dětí účinně a zasáhnout efektivně a rychle tam, kde je toho zapotřebí. Vláda podniká zásadní kroky pro ochranu prav dítěte, chce pomoci rodičům, aby se uměli sami vypořádat se složitější situaci, ale v nutných případech stát by měl účinně bránit ústavou zaručena práva těch, kteří se ještě sami bránit neumějí. Vláda pracuje na tom, aby sjednotila roztříštěný systém sociálně právní ochrany dětí. Současný systém, kdy záležitosti SPODu spadají do kompetence čtyř ministerstev a čtrnácti krajů je nevyhovující a málo flexibilní především vzhledem k účinné ochraně práv dítěte. Nový moderní a účinný systém ochrany dítěte by měl být sjednocen (pod gesci MPSV nebo Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny). Je nutno změnit kompetenční zákon, MŠMT je zvyklé na dětské domovy, ne na formací dětí, sanaci rodin, pěstounské rodiny a další záležitosti, které jsou vlastní sféře sociální. Budou vytvořeny standardy a pravidla, kvalita bude kontrolována. Ze všech poznatků a z Úmluvy o právech dítěte vyplývá klíčová úloha rodiny v životě dítěte. Rodina jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro výchovu a socializaci dítěte musí být podporována tak, aby mohla plnit svou nezastupitelnou roli při výchově dítěte. Podle článku 18. Úmluvy je úlohou státu poskytovat rodičům a zákonným zástupcům potřebnou pomoc při plnění jejich úkolů výchovy dětí a zabezpečovat rozvoj institucí zařízení a služeb péče o děti. Z Úmluvy vyplývá povinnost státu důsledně dodržovat právo dítěte na výchovu v rodině. 3
Z tohoto hlediska považujeme za potřebnou transformaci ústavní výchovy v ČR a především změnu postojů odborníků, sociálních pracovníků, politiků
a veřejnosti
k ústavní výchově. Musí se překonat tradiční pohled z dob socialismu na to, že ústavní výchova je vhodnou metodou socializace jedinců. Ústavní péče je ale v některých případech nezbytná a je v „nejlepším zájmu dítěte“. Pokud je ale dlouhodobá a je aplikována i na děti v kojeneckém a batolícím věku, představuje pro dítě nenapravitelný negativní zásah do jeho zdraví a rozvoje. Počet dětí v ústavních zařízeních v České republice je relativně jeden z nejvyšších v EU. Počty dětí v ústavech se dlouhodobě nesnižují a doba pobytu se nekrátí. Sociální intervence by měla směřovat k podpoře původní rodiny, prevenci rozpadu rodiny a její sanace, k rozvoji služeb podporující dobrou funkci rodiny a její revitalizaci. Cílem reformy ústavní výchovy je snižování počtu dětí v ústavních zařízeních a úsilí o co nejrychlejší návrat dítěte do původní rodiny či rodiny náhradní. Pouze v nezbytných případech by měla být uplatňovaná ústavní výchova, a to pokud možno pouze na přechodnou dobu. Dalším systémovým zlepšením ve mnoha oblastech by mělo být zdokonalení institucionálního zajištění ochrany práv dětí. V současné době chybí kontrolní orgán, který by měl pravomoc kvalitu kontrolovat, dávat sankce a bdít nad ochranou dětí a rodin. Vhodným řešením může být vytvoření nezávislého orgánu, který by kromě kontroly dodržování standardů měl pravomoci jejich aplikaci vymáhat a případné nedostatky sankcionovat. Dle představ Výboru pro práva dítěte tuto funkci by mohl převzít dětský ombudsman. Stát by měl legislativně a metodickými pokyny zabezpečit, aby se ochrana práv dítěte opírala o standardy a postupy, které jsou vypracovány kvalifikovanými odbornými týmy a aby instituce a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly těmto standardům, aby kvalita péče byla kontrolována. Tato instituce dětského ombudsmana existuje v některých zemích, např. Švédsku, či v regionech jako jsou Skotsko, Wales nebo rakouské spolkové země. Její vznik je často spjat s implementací Úmluvy Organizace spojených národů o 4
právech dítěte z roku 1989. V této souvislosti stojí jistě za zmínku, že lepší institucionální zajištění implementace úmluvy je jedním z doporučení Výboru pro práva dítěte, jemuž by měla České republika předložit nejbližší periodickou zprávu o naplňování Úmluvy, a to v polovině roku 2008. V tomto směru jsme zatím jen na začátku diskusí, a proto velmi uvítám Vaše reakce a návrhy, ať již budou vzneseny na dnešní konferenci či později. Nový systém zohlední potřeby dítěte, zaměří se ochranu jeho práv a předcházení zneužívání, týrání a zanedbávání dítěte. Stát má povinnost být ochráncem
dítěte
a
jeho
nejlepšího
rodiče nezvládají svoji roli. Děkuji Vám za pozornost.
5
zájmu,
zejména
v případech,
kdy
