Posição da Mulher no Livro Balada de Amor ao Vento

MASARYKOVA UNIVERZITA Filosofická fakulta Katedra románských jazyků a literatur Portugalský jazyk a literatura

Hana Šnajdaufová

Posição da Mulher no Livro Balada de Amor ao Vento incluindo a tradução panorâmica da obra em foco

MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vedoucí překladu: PhDr. Marie Havlíková Vedoucí analýzy: Mgr. et Mgr. Vlastimil Váně Brno 2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury, a dále prohlašuji, že tištěná verze je totožná s verzí elektronickou.

…………………………………

2

Chtěla bych vřele poděkovat všem, kteří mi pomáhali s diplomovou prací, především PhDr. Havlíkové, která mi velmi pomohla s překladem a byla mi velkou oporou, a také Mgr. Vlastimilu Váněmu, který mi umoţnil konzultace na nevšedních místech a mimo konzultační hodiny. Velmi oceňuji, ţe mi vyšel takto vstříc a moc mu děkuji za jeho cenné rady.

3

Índice PARTE I - ANÁLISE DO TEXTO LITERÁRIO………………………………...6 Introdução……………………………………………………………………..7 Por que Balada de Amor ao Vento?.............................................................7 Biografia de Paulina Chiziane……………………………………………..8 Por que nasceu a obra Balada de Amor ao Vento?......................................8 Sumário………………………………………………………………………..9 Género de narrativa…………………………………………………………..11 Personagens…………………………………………………………………..13 Sarnau…………………………………………………………………….14 Mwando………………………………………………………………….15 Nguila…………………………………………………………………….16 Rassi……………………………………………………………………...16 Phati……………………………………………………………………...17 Narrador e narração…………………………………………………………..17 Tempo………………………………………………………………………..19 Espaço………………………………………………………………………..20 Estilo…………………………………………………………………………22 Definição de monogamia e poligamia……………………………………….23 Religião………………………………………………………………………23 Posição de mulher……………………………………………………………24 Ponto de vista da Sarnau ………………………………………………...24 Ponto de vista do Mwando………………………………………………25 Ponto de vista do rei e Nguila……………………………………………27 Ponto de vista da gente de Mambone…………………………………….29 Ponto de vista de outras mulheres………………………………………..30 Mulher………………………………………………………………………..31 Mulher – mãe ……………………………………………………………31 Mulher – esposa………………………………………………………….32 Mulher entre outras mulheres……………………………………………33 Mulher – no caminho para a libertação das tradições……………………36 Sarnau ……………………………………………………………………….37 Conclusão……………………………………………………………………42

4

Bibliografia…………………………………………………………………..44 PARTE II – TRADUÇAO……………………………………………………….47 Introdução a tradução………………………………………………………...48 Tradução……………………………………………………………………..51 PARTE III - ORIGINAL DO LIVRO BALDA DE AMOR AO VENTO………...95

5

I. ANÁLISE DO TEXTO LITERÁRIO

6

Introdução Por que Balada de Amor ao Vento? Durante as aulas da Tradução literária com a professora Havlíková traduzimos também alguns trechos da Balada de Amor ao Vento. Gostei do estilo da autora e sobretudo da trama do romance. Através deste livro podemos crear uma ideia como se provavelmente vive em Moçambique, que não há só poligamia mas também monogamia e como se talvez vive na poligamia. Neste trabalho queria mostrar, baseando-se no livro Balada de Amor ao Vento, a posição das mulheres em Moçambique. Como vivem, o que desejam, se estão felizes ou quais são os problemas comuns delas. Para nós, europeus, Moçambique representa uma realidade muito longe da nossa vida e para imaginarmos melhor como se vive ai ou qual vida é lá queria traduzir este livro. Analisando a primeira obra de Chiziane podemos compreender melhor a sua intenção de mostrar a vida das mulheres, sejam comuns sejam nobres. Chiziane sempre acentua que narra só histórias que ouviu de outras pessoas, portanto deveriam ser histórias fundadas à verdade. Claro que cada narrador junta um pouco de sua imaginação em história que está contando ou talvez junta mais acontecimentos em um mas mesmo assim isso nos pode aproximar à vida moçambicana. Um dos objectivos era descobrir as possíveis significações do título do livro Balada de Amor ao Vento. Porque a autora denominou o seu livro balada e porque de amor ao vento. Vamos ver vários objectivos e motivos que levaram Chiziane a este nome. Outra mira do meu trabalho, a mais significante, é a posição de mulher no sul de Moçambique baseando-nos na primeira obra de Paulina Chiziane. Este tema vamos discutir e confrontar com os artigos que falam sobre o seu livro. Vamos ver vários estados das mulheres, como por exemplo, mulher como mãe ou esposa ou mulher de ponto de vista de várias personagens. Último objectivo, e não menos considerável, é a tradução. Não é a meta principal mas é também importante. Fiz uma tradução panorâmica dos traços importantes do livro para que o leitor possa compreender toda a trama e os acontecimentos.

7

Biografia de Paulina Chiziane Paulina Chiziane nasceu em 4 de Junho de 1955 em Manjacaze em Moçambique, numa família humilde. Não concluiu o curso da linguística na Universidade Eduardo Mondlane em Maputo. Iniciou a sua actividade literária em 1984 e foi a primeira mulher moçambicana a escrever o romance, mas como diz ela mesma: «Sou contadora de estórias e não romancista. Escrevo livros com muitas estórias, estórias grandes e pequenas. Inspiro-me nos contos à volta da fogueira, minha primeira escola de arte.»1 Casou-se cedo e em cerca de 25 anos divorciou para depois se dedicar a literatura como uma romancista escrevendo sobre raízes culturais moçambicanos e temas femininos. O seu primeiro romance Balada de Amor ao Vento publicou depois da guerra civil de Moçambique em 1990. Seguem Ventos do Apocalipse (1999), Sétimo Juramento (2000), Nikeche: Uma Historia de Poligamia (2002), do qual ganhou o prémio José Craveirinha em 2003, e o último livro é O Alegre Canto da Perdiz, que foi publicado recentemente, em 2008. Tornou-se uma das mais importantes autoras de Moçambique. Actualmente Paulina Chiziane vive e trabalha em Zambézia. Por que nasceu a obra Balada de Amor ao Vento? No início dos anos 90, depois da revolução moçambicana, o ambiente era mais livre do que antes. Com a queda do Bloco comunista em Europa liberou-se também a política moçambicana embora com muito caos e problemas. A atmosfera era mais livre apesar de ser sempre bastante violente. Os homens, que escreviam até aquele tempo, foram completados por uma romancista que finalmente começou a ocupar-se da problemática feminina, que era até aquele tempo ignorada em qual o destino da mulher já era conhecido em antecipação. Mulher só serve ao homem, dá a luz as crianças e tem que ser obediente2. Paulina Chiziane só narra as histórias que ouviu das outras mulheres, da sua família, da sua comunidade e acrescentou a estas histórias um pouco também da 1

Citação: capa do livro CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003 2 GONÇALVES, Adelto – O Feminismo Negro de Paulina Chiziane (online), 2009, (cit. 26.4.2009), acessível de: http://macua.blogs.com/moambique_para_todos/2004/06/o_feminismo_neg.html

8

sua vida. Como a autora disse3, só fala sobre mulheres e expressa as ideias que uma mulher comum não tem coragem de dizer. Chiziane gosta de escrever sobre mulheres mas ela recusa que escrevesse no tom feminista. Só quer descrever e talvez apresentar a vida, ideias, desejos e sentimentos das mulheres que até aquele tempo foram mostrados só pelos autores (homens) que nunca podiam apresentar o pensamento de uma mulher real do ponto de vista feminino. No período da publicação do livro, causou muitas discussões e até um escândalo, porque era o primeiro livro que quebrou o tabu social e cultural4. Primeira vez foram expressos desejos sexuais das mulheres. Neste sentido Chiziane foi inovativa em Moçambique5. Duma entrevista6 quase parece que a autora tinha um prurido exprimir o que sentia já há anos.

Sumário Em uma aldeia perto do rio Save no sul de Moçambique vive Sarnau, uma menina de uma tribo onde a gente crê em vários deuses, feitiços e antepassados, apaixona-se por Mwando, um moço que estuda para se tornar padre católico. Eles se encontram mas o superior do Mwando descobre o amor deles e ele tem que deixar o colégio. Os seus pais decidem casar ele com uma menina bonita em matrimónio monógamo. Sarnau fica triste e tenta suicidar-se, mas é salva. Um pouco tempo depois a reina procura uma menina por casar ela com o seu filho Nguila, o futuro rei. Depois de muitas peripécias foi escolhida Sarnau para se tornar a primeira mulher do Nguila. Sarnau tem com Nguila gémeas-fêmeas e mais tarde nasce um filho que é um fruto de adultério com Mwando, mas o Nguila nem tem suspeição de não ser o verdadeiro pai. Mulher de Mwando deixa-o e casa-se com um rico. Mwando depois vai procurar Sarnau. Os antigos sentimentos voltam e eles encontram-se de novo, e de novo secretamente. Mwando quer fugir com Sarnau e viver em harmonia num 3

Paráfrase: GUERREIRO, Manuel Sousa – Paulina Chiziane a Escrita no Feminino (online), 2009, (cit. 26.4.2009), acessível de: http://www.ccpm.pt/paulina.htm 4 GONÇALVES, Adelto – O Feminismo Negro de Paulina Chiziane (online), 2009, (cit. 26.4.2009), acessível de: http://macua.blogs.com/moambique_para_todos/2004/06/o_feminismo_neg.html 5 GUERREIRO, Manuel Sousa – Paulina Chiziane a Escrita no Feminino (online), 2009, (cit. 26.4.2009), acessível de: http://www.ccpm.pt/paulina.htm 6 Inspirado por: GUERREIRO, Manuel Sousa – Paulina Chiziane a Escrita no Feminino (online), 2009, (cit. 26.4.2009), acessível de: http://www.ccpm.pt/paulina.htm

9

lugar longe do reino de Nguila. Por causa de ciúmes da Phati, quinta esposa, a maior rival de Sarnau, o amor entre Sarnau e Mwando está descoberto e eles têm que fugir. Vivem em uma aldeia perto de mar, Mwando ganha a vida como pescador e Sarnau tem que se esconder para não estar descoberta. Uma vez chega na aldeia um velho amigo de Mwando, que trabalha como soldado de Nguila. Como uma vez, ainda quando eram crianças, Mwando salvou a vida do amigo de uma jibóia, agora o amigo quer pagar este favor. Explica a Mwando que tem que fugir porque ele tem missão de matá-lo e também lhe refere da morte de Phati e de todas as maldades que aconteceram depois da fuga de Sarnau do curral. Mwando foge sem Sarnau, porque ele acha que toda a culpa das impiedades foi dela. Ela está grávida, mas Mwando isso não sabe. De repente o lugar da narração muda e encontramo-nos com Mwando num navio em direcção a Angola. Por causa de uma mulher que foi prostituta favorita de um soldado branco, Mwando foi condenado a deportação a Angola para trabalhos forçados. Posto que ele estudava no colégio agora aproveita os estudos apesar de não terminados. Ele tem cerimónias bonitas e como ele não cobra muito dinheiro, os pobres procuram-no mais do que os outros padres que pedem mais dinheiro. Isso cabe muito bem aos colonos que vêem nele a pessoa que doutrina sobre o sofrimento na terra e paraíso no céu. Por isso obteve um estatuto especial graças ao qual ele não é obrigado a trabalhar nos campos. Assim pode ganhar dinheiro para voltar a Moçambique. Depois de voltar, encontra-se de novo com Sarnau descobrindo que ela vivia uma vida péssima e vergonhosa mas sabendo que só ela é o seu amor da vida, quer ficar com ela e com crianças que ele não sabia ter. Vivem juntos em Mafalala, um bairro pobre de Maputo7. Este lugar não está descrito positivamente, é sujo e é «paraíso de miséria, onde as pessoas defecam em baldes mesmo à vista de toda a gente»8, mas afinal é a casa de toda a família da Sarnau, Mwando incluído.

7

Reálias: maps.google.com Citação: CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, SA, Lisboa, 2003, p. 11 (outras citações do livro principal serão marcadas ao pé de página só pelo nome do livro e pelo número da página) 8

10

Género de narrativa Para a África o género mais comum não é romance mas, sim, o conto9. O conto é para africanos um estilo mais natural porque a gente conta histórias em redor de um fogão. Pode ser isso a razão por qual Chiziane diz10 que não escreveu romance nenhum mas só uma narração sobre mulheres. Não é que a literatura africana não quer ser influenciada por outros géneros de literatura de outros países, pois também países europeus foram influenciados pelo salmo de Semitas ou de haiku de Oriente, mas o conto é simplesmente mais natural e popular em África11. Em últimos anos a fonte de inspiração foi a era colonial. Isso é reflectido em encontro com soldados, em deportação de Mwando a Angola e em uma descrição de Sarnau da sua casa no curral. Diz que a sua casa é a mais bonita depois das casas de colunistas. Muitos textos modernos da literatura africana de língua portuguesa salientam a origem urbana pois os autores estudavam em Europa e assimilaram os costumes europeus, muitos deles são de cidade e portanto perdem contacto directo com o campo, e grande maioria deles nem domina as línguas aborígenes. E ainda por cima a guerra colonial aprofundou a diferença entre o campo e a cidade. É verdade que Chiziane provém da cidade e que o fim de livro decorre em cidade mas a autora viveu a sua mocidade no campo por isso escreve sobre o campo e até utiliza as palavras de uma língua africana. Por exemplo o seu outro livro Ventos do Apocalipse é também de ambiente de campo. Título de qualquer livro é sempre muito importante, porque é a primeira informação que um leitor obtém de livro. Se o título, geralmente, fosse composto de uma só palavra o autor quer exprimir a sua atitude ao tema ou chamar atenção ao herói ou heroína. Como este livro tem o título formado de mais palavras a autora queria «destacar o conteúdo da obra»12.

9

Veja: LEITE, Ana Mafalda – Oralidades e Escritas nas Literaturas Africanas, Edições Colibri, Lisboa, 1998 pp. 24-30 10 CHIZIANE, Paulina - Autores, Paulina Chiziane (online), 2009, (cit. 23.3.2009), acessível de: http://html.editorial-caminho.pt/show_autor__q1area_--_3Dcatalogo__--_3D_obj_-_3D32437__q236__q30__q41__q5.htm 11 Veja: LEITE, Ana Mafalda – Oralidades e Escritas nas Literaturas Africanas, Edições Colibri, Lisboa, 1998 pp. 24-30 12 Paráfrase e tradução do checo: PETRŮ, Eduard – Úvod do studia literární vědy, Rubico, Olomouc, 2000

11

Conforme ao nome do livro deveria ser balada. Mas porque balada quando se trata de um romance? Primeiro explicamos os termos balada e romance. Balada tem origem românica, é derivada da palavra “ballare”, que significa dançar13. Em geral é um poema épico com argumento triste e sombrio, que conduz a um fim trágico. Há elementos líricos e dramáticos. Geralmente há defrontes com seres sobrenaturais mas neste caso trata-se de defrontes com a força socio-moral, portanto podemos falar da balada social14. O livro Balada de Amor ao Vento não está em rimas, como baladas em maioria dos casos são, mas o argumento está triste e melancólico, há muitas descrições líricas e também há a acção épica. Deste ponto de vista, sim, é uma balada. Também não é fácil dizer se a obra acaba com bom fim ou não. O final do livro parece feliz porque os protagonistas se reencontram para viver juntos, mas a atmosfera entre eles já não é como costumava ser antigamente, e o amor não parece ser tão forte como antes. Romance provém do francês “roman” que significava a obra literária escrita em língua popular, em latim “lingua romana”, ao contrário de “lingua latina” que era o latim15. Romance é grande género épico escrito em prosa e é o género mais popular da época contemporânea. Distingue-se por grande variabilidade da composição, por descrever as situações sociais difíceis, por alto número das personagens e por relações complicadas entre elas. Situação entre as personagens muitas vezes culmina em uma crise ou há luta das forças antagónicas16. Ao contrário de conto ou de novela, o romance é mais comprido, a fábula não germina directamente, mas tem muitas bifurcações17. Assume outros géneros ou elementos de outros tipos de literatura. Alguns romances têm mais elementos líricos, outros têm mais alta culminação de conflito ou maior número de diálogos. De elementos básicos de romance o primeiro é sucessão de acontecimentos, tempo, personagens, entre elas o narrador tem um lugar especial, e o último elemento principal é espaço ou descrição de ambiente. Cada um destes elementos

13

Veja: ŢILKA, Tibor – Poetický slovník, Tatran, Bratislava, 1987, p. 288 Veja: VLAŠÍN, Štěpán a kol. – Slovník literární teorie, Československý spisovatel, Praha, 1984, p. 40 15 Paráfrase de: VLAŠÍN, Štěpán a kol. – Slovník literární teorie, Československý spisovatel, Praha, 1984, p. 317 16 Paráfrase de: ŢILKA, Tibor – Poetický slovník, Tatran, Bratislava, 1987, p. 305 17 KUDĚLKA, Viktor – Malý labyrint literatury, Albatros, Praha, 1982, p. 431 14

12

pode ter uma certa prevalência sobre os outros e dessa maneira pode influenciar toda a estrutura de texto18. Neste caso o romance narra as situações difíceis sociais, outros romances têm mais personagens mas também este tem um certo número de pessoas, 18 personagens secundárias mencionadas e muitas outras notadas só como um grupo ou habitantes de uma aldeia, e muitas delas encontram-se em situações difíceis. Podemos encontrar algumas bifurcações de fábula. Este romance é um bom exemplo de romance que acolhe características de um outro género literário, neste caso é balada. No livro podemos encontrar maior lirismo e tristeza que são particularidades de balada e ao mesmo tempo no romance descobrimos também determinado número de diálogos e bastante dramatização.

Personagens Personagem evoca uma imagem de um ser humano, inventado ou real, e ao mesmo tempo a personagem faz parte de toda a estrutura significante da construção da obra19. Tem função importante em todo o complexo porque sem personagens não há argumento nenhum e também deveríamos caracterizar o seu papel em relação com outras partes da narração. Em obras realistas, o que Balada de Amor ao Vento é, uma personagem representa conjunto de motivos dinâmicos como a figura, acções ou a sua mente. A figura geralmente não sofre grandes mudanças durante uma narração. Personagem é portadora de um argumento, de uma ideia e em obra representa um elemento criado por narrador, ou sem ele, mediante uma cena, fala ou referência. Personagens têm certas características, estados ou acções. É um conjunto de informações e o componente dinâmico do texto20. Há personagens principais e secundárias. As secundárias são caracterizadas muitas vezes pela relação com uma personagem principal. Relações entre personagens principais são dadas pelo argumento21.

18

Paráfrase de: ŢILKA, Tibor – Poetický slovník, Tatran, Bratislava, 1987, p. 305 Veja: HAUSENBLAS, Karel - Výstavba jazykových projevů a styl, Univerzita Karlova, Praha, 1971, pp. 321-322 20 Paráfrase de: NÜNNING, Ausgar – Lexikon teorie literatury a kultury, Host, Brno, 2006, p. 286 21 Paráfrase de: NÜNNING, Ausgar – Lexikon teorie literatury a kultury, Host, Brno, 2006, p. 286 19

13

Personagens podem ser caracterizadas directamente, o que é pelo narrador, ou indirectamente, o que quer dizer por uma outra personagem ou por acções22. Distinguimos acções ao que uma pessoa fez ou também ao que disse, porque o carácter do enunciado nos sopra de temperamento da personagem. O que diz a pessoa de si mesma mostra como se aprecia, o que pensa de si ou como se vê. Algumas personagens existem só em fala das outras personagens como por exemplo o rei, o pai de Nguila ou sabemos de existência de sogras de Sarnau mas conhecemos só duas. Nem padre da protagonista não tem cena nenhuma. Há personagens que passam por desenvolvimento e as que têm o carácter invariável. Na nossa obra estudada há duas personagens principais, Sarnau e Mwando. São também únicas personagens que sofrem desenvolvimento dos seus caracteres. Outras personagens já têm o seu carácter dado e não desenvolvem. Se os caracteres das personagens têm muitas contradições internas chamamolas personagens dinâmicas. A dinâmica é o factor construtivo, ao qual é dependente a transformação de todos os acontecimentos23. Alguns elementos de personagem aparecem só uma vez em texto, como por exemplo a descrição da pessoa. Outros são repetitivos, isso é nome. Também há muitos elementos que em decurso do livro mudam, estes são acções, sentimentos ou pensamentos. Estes elementos repetitivos indicam ao carácter dinâmico da personagem24. Sarnau Sarnau é uma menina de campo. Boa pessoa que busca só uma coisa: ser feliz na vida encontrando um amor. Quando é jovem está muito ingénua mas como cresce e madura descobre a sabedoria dos adultos e a crueldade do mundo. Sarnau é muito sensível. Quando ama, ama de todo o seu coração. Sofre muito vivendo em poligamia. No início não pode suportar que o seu marido tem também outras mulheres mas com o tempo ela se acostuma. Ela encontrou o seu amor da vida mas com o passar da vida eles se separavam e encontravam várias vezes para afinal ficarem juntos. A sua personagem passa por um desenvolvimento desde

22

Paráfrase de: NÜNNING, Ausgar – Lexikon teorie literatury a kultury, Host, Brno, 2006, p. 286 VYGOTSKIJ, Lev Semjonovič - Psychologie umění, Odeon, Praha, 1981, p. 56 24 HODROVÁ, Daniela - …na okraji chaosu…, Torst, Praha, 2000, p. 533 23

14

uma menina ingénua até uma mulher madura. Vamos desenvolver esta personagem e o tema das mulheres em capítulos a seguir. Sarnau é uma personagem principal. Sofre muitas contradições e mudanças, ou melhor dizer, lutas e modificações mentais e psíquicas o que a faz uma personagem dinâmica. Um elemento que geralmente é mencionado em livros uma vez é aparecimento físico mas em caso da Sarnau não há discrição física. O seu aparecimento fica a vontade e a imaginação do leitor. Assim a autora dá mais espaço livre para a fantasia. Ela não é um elemento criado por narrador porque o narrador é ela mesma mas ela é formada por o autor. Está caracterizada por seus acções e pensamentos, por isso a julgamos sensível. Como ela narra quase toda a história, além de duas partes da vida de Mwando, não temos nenhuma referência de outras personagens sobre Sarnau. Mwando Mwando é também uma pessoa que cresceu no campo, mas ele recebeu a educação na cidade e também é de outra religião. Ele é cristão por isso ele não reconhece a poligamia. Não é de uma família rica, por esta razão fica abandonado por sua mulher, Sumbi, que preferiu poligamia mas em riqueza a monogamia e amor em pobreza. Também ele é sensível e comporta-se bem com a Sarnau e não só com ela. Até ajuda a sua primeira mulher com os trabalhos femininos embora toda a aldeia pense que não seja bom. Ele só fez uma coisa mal a Sarnau. Quando ele chegou a saber que muita gente tinha morrido por causa da fuga da Sarnau, ele abandonou-a. Mwando é a segunda personagem principal. Está criado por narradora Sarnau e também descrito por ela. Como há descrição subjectiva por uma das personagens neste livro, conhecemos a descrição de Mwando de ponto de vista da Sarnau e de narrador omnisciente, que nos refere sobre a vida de Mwando com Sumbi e de deportação. A especificação feita por Sarnau é só externa porque uma pessoa não pode ver em mente de outra gente. Salvo a descrição do carácter que deduziu Sarnau podemos referir a sua mentalidade também por suas acções.

15

O narrador omnisciente diz-nos sobre os sucessos e frustrações do protagonista. Conhecemos os seus pensamentos e desejos. Também Mwando sofre mudanças mentais portanto podemos chamar a sua personagem dinâmica. Desenvolve-se de um rapaz imaturo e muito apaixonado por Sarnau, através um homem jovem impaciente, em um homem moderado, compreensível e maduro. Nguila O marido da Sarnau, o futuro rei Nguila, é um homem egoísta e arrogante, que gosta muito das mulheres. Ele não tem só as suas numerosas esposas, mas também amantes. Nguila está muito suportado por o seu pai que fica orgulhoso com o seu filho, sobretudo o que se refere às mulheres. Nguila também bebe bastante álcool e quando está bêbado, está também insuportável, agressivo e até violento ou cruel. Mas também não podemos dizer que ele não tenha coração. Ele ama as suas mulheres, só que ele prefere algumas mais do que as outras. «(…) ele me amava de verdade, com a sua maneira polígama de amar.»25 Nguila é uma personagem secundária, que é de certa maneira caracterizada por relação com a protagonista. Ele tem a sua mentalidade dada, não sofre desenvolvimento, deste ponto de vista não caracterizamos o seu carácter como dinâmico. É verdade que algumas vezes o seu comportamento muda mas isso é dado por seu capricho e imprevista mudança de humor, então por sua natureza, não por seu desenvolvimento mental. Como uma personagem de muitas contradições, podemos caracterizar as suas mudanças inesperadas temporárias, isso é, uma vez amável outra vez insuportável, como dinâmicas. Ele está caracterizado por outras pessoas que explicam a Sarnau a sua mentalidade antes de casamento, por a narradora mesma e também por acções, sobre os quais nos Sarnau refere. Rassi Reina, a protectora da Sarnau, é uma pessoa muito calma, com a experiência de vida, já acostumada aos caprichos dos homens e reconsolida com o destino de uma mulher que vive em poligamia. Já sabe como se comportam os homens, o

25

Balada de Amor ao Vento, p. 100

16

que eles querem. Também está habituada aos ciúmes das outras esposas, brigas e feitiços que acontecem muitas vezes. Tudo isso tenta explicar e fazer entender a Sarnau, que no início não acredita em nada daquilo que a reina lhe diz. Como personagem Rassi não está descrita nem física nem psiquicamente, podemos reconhecer a sua mentalidade só das suas atitudes. Em seu carácter não há nenhuma contradição bem marcada, nem sofre desenvolvimento, pelo menos ao que se refere aos traços que a mencionam no livro, portanto não a consideramos uma personagem dinâmica. Phati Phati, a quinta esposa de Nguila, é uma pessoa má. É invejosa e está com muitas ciúmes com todas as esposas de Nguila mas sobretudo com Sarnau, que é a primeira e privilegiada. Por seus ciúmes está muito vingativa, sempre busca métodos para impossibilitar socialmente as outras esposas, e o seu amor e vingança leva-a até a morte. Também Phati é descrita só por suas acções. Única referência ao seu aspecto físico é a descrição das suas tatuagens de serpentes em baixo-barriga. Nem ela não sofre desenvolvimento nenhum nem há contradições de comportamento, por isso não a consideramos uma personagem dinâmica.

Narrador e narração Narrador é uma pessoa que narra uma história e faz parte muito importante de um romance. É um falante fictício que intermédia o conteúdo da obra ao leitor26. Nesta obra há dois tipos de narrador, um é narrador-protagonista e outro é omnisciente. A narradora-protagonista do livro não é omnisciente, o que neste caso quer dizer que conhecemos só pensamentos e ideias de Sarnau. História é narrada em ich-forma (em alemão “ich” significa eu), isso é, em primeira pessoa. Sabemos tudo o que ela vive, pensa ou sonha, através de ela vemos o que vê ela. Por isso as descrições das paisagens, das pessoas, dos caracteres, ou dos acontecimentos são

26

Veja: KUDĚLKA, Viktor – Malý labyrint literatury, Albatros, Praha, 1982, p. 542

17

subjectivas.27 O narrador é homodiegético o que significa que existe em uma personagem e que narra na primeira pessoa.28 A grande maioria do livro está narrada por Sarnau; únicos fragmentos que não cabem nesta estrutura de narradora-protagonista é a narração de vida de Mwando em casamento com Sumbi e a deportação dele a Angola. Como é a narrativa subjectiva, a protagonista não podia saber detalhadamente o que aconteceu durante o período quando não eram juntos com Mwando. Nestes casos Chiziane usou o narrador omnisciente que sabe não só o que as personagens fazem mas também o que vão fazer ou o que pensam. Esta parte do livro está narrada em erforma (em alemão “er” significa ele)29. A narradora descreve ao mínimo pormenor a vida de si mesma durante o seu casamento, então, na corte. A sua convivência com outras esposas, sogras e com o seu marido. Descreve também as visitas de Mwando. Também a vida de Mwando é pormenorizada durante o seu casamento e seu insucesso no matrimónio com Sumbi. A narradora do livro descreve também outras partes da vida deles mas a parte de casamentos, polígamo da Sarnau e monógamo do Mwando, é a mais detalhada. Ao fim do romance narrador omnisciente fala só brevemente sobre a deportação do Mwando a Angola, o seu retorno a Moçambique e que Sarnau tinha uma vida miserável. Depois continua Sarnau sobre as histórias de vida da solteira e como ganhava dinheiro para devolver o seu lobolo e afinal narra o último encontro dos amantes desde sempre. Vendo esta estrutura pode nos parecer que a autora queria acentuar a parte do casamento em mono- e em poligamia para que o leitor saiba imaginar melhor as diferenças. O sul moçambicano é tradicionalmente poligâmico e há patriarcado, mulheres são submetidas aos homens e têm que responder ou servir aos homens sempre de joelhos. O contrário é norte de Moçambique onde há matriarcado30. Chiziane, se calhar, quer mostrar que também no sul machista de Moçambique, existe a cultura de monogamia. Talvez queira confrontar estas duas culturas opostas e mostrar que se pode viver também em outro modo e não só em poligamia. Chiziane não se acha feminista mas pode ser que quer só abrir os olhos 27

Veja: KUDĚLKA, Viktor – Malý labyrint literatury, Albatros, Praha, 1982, p. 542 Veja: NÜNNING, Ausgar – Lexikon teorie literatury a kultury, Host, Brno, 2006, p. 852 29 Veja: KUDĚLKA, Viktor – Malý labyrint literatury, Albatros, Praha, 1982, p. 542 30 BANASIAK, Marta – Postavení ženy v mosambické společnosti. Tradice a zákon (online), 2009, (cit. 25.4.2009), acessível de: http://www.institutocamoespraga.cz/userfiles/file/mocambique%20Marta%20Banasiak(1).doc 28

18

aos leitores, para verem outros modos de vida. Assim a autora desenrola a discussão dos valores tradicionais de poligamia dos tsonga31 e a monogamia cristã. Narradora não nos impõe nada mas narrando mostra-nos as possíveis situações e posições das mulheres. Como são vistas e tratadas, como vivem e quais são os problemas diários delas.

Tempo Não percebemos a obra literária em um momento, como por exemplo um quadro, mas para lê-la completa precisamos um certo tempo. Portanto chamamos literatura a arte dinâmica. Épica tem dois tempos principais: o tempo real, o tempo da narração, no qual existe a pessoa do narrador e no qual a história está narrada, o tempo narrado, em qual acontece a história que faz parte da fábula da obra.32 Em épica predomina tempo passado. Acontecimentos germinam um depois de outro. Em lírica o tempo não tem o papel tão importante porque está baseado nas impressões subjectivas e a diferença entre o tempo da narração e o tempo narrado costuma desaparece. Também em nosso livro, que estudamos, tem descrições líricas da natureza. Em estas descrições não estamos capazes de dizer quanto tempo passou em tempo narrado. O tempo faz uma parte importante das obras épicas. Se se trata de uma obra psicológica o tempo real é mais breve do que o tempo no texto porque o autor quer acentuar a psicologia das personagens. Isso podemos também encontrar em longas descrições de natureza, das personagens ou em textos reflectivos. Geralmente o tempo real é mais cumprido do que o tempo do texto, ou seja, do narrador33. Isso vale também para Balda de Amor ao Vento. Sarnau conta-nos toda a sua vida, cerca de 45 anos, mas nós podemos ler o livro em alguns dias ou semanas.

31

Nome da tribo da Sarnau usado no livro: OWEN, Hilary – Mother Africa, Father Marx: women's writing of Mozambique, 1948-2002, Bucknell University Press, 2007, p. 173 32 Paráfrase de: KUDĚLKA, Viktor – Malý labyrint literatury, Albatros, Praha, 1982, pp. 94-95 33 Paráfrase de: ŢILKA, Tibor – Poetický slovník, Tatran, Bratislava, 1987, p. 79

19

O romance é a retrospectiva da vida da Sarnau com a composição de cadeia de maneira que uma história é seguida por uma outra e todos os acontecimentos são ligados por uma personagem principal34. No nosso caso é a personagem principal Sarnau que liga por sua pessoa todas as histórias e outras personagens. O pretérito ou o tempo presente incorpora narração em passado. O romance é contado sobretudo no pretérito perfeito e imperfeito, que é o tempo narrado, e presente do indicativo é tempo da narração. Chiziane usa também outros tempos simples. O tempo não é precisamente determinado mas como está mencionado no livro Mother Africa, Father Marx35, e o que podemos também deduzir da presença dos soldados que mandaram Mwando a Angola para os trabalhos forçados, trata se do período colonial do século XX. Chiziane muitas vezes repete que narra só as histórias que ouviu na sua vida e como ela nasceu em 1955, julgamos que as histórias provem do século XX.

Espaço A categoria de espaço, seja de lugar (longe, limitado, em cima) ou seja de valorização (feio, estrangeiro, organizado), causa em pensamento humano que um lugar abstracto ganha um aparecimento concreto. O texto gráfico de duas dimensões conquista a terceira dimensão surgindo em imaginação de um leitor. Também a vastidão do espaço no texto é muitas vezes delimitada pela característica do género.36 Contos têm descrições de espaço mais breves do que romances, o que é o nosso caso. Em Balada de Amor ao Vento há muitas descrições de natureza porque o povo tradicional é muito ligado com a natureza, é importante para eles. Espaço é o lugar onde decorre a história. Há duas oposições em textos: espaço natural ou exótico. Para leitores europeus pode ter o livro Balda de Amor ao Vento motivo exótico mas este tema está descrito com relação ao autor, portanto

34

Veja: VODIČKA, Felix a kol. – Svět Literatury I, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1967, p. 84 35 OWEN, Hilary – Mother Africa, Father Marx: women's writing of Mozambique, 1948-2002, Bucknell University Press, 2007, p. 174 36 VLAŠÍN, Štěpán a kol. – Slovník literární teorie, Československý spisovatel, Praha, 1984, pp. 295-296

20

falamos de espaço natural.37 Chiziane narra sobre a natureza de Moçambique, sobre o seu país. Livro desenrola-se principalmente em dois lugares. A primeira parte decorre na aldeia da Sarnau, à margem do rio Save que corta Moçambique na parte do sul desde fronteira de Zimbabwe até o Oceano Índico acerca de 200 quilómetros norte de Maputo, a capital de Moçambique. Nesta parte do livro está descrita a mocidade da Sarnau antes de casar com o herdeiro. A segunda parte principal passa no curral do rei de Mambone, uma região central moçambicana, que actualmente faz parte de território Manica. Também Mambone se encontra perto de rio Save. Lugares de menor importância são seguintes. Em Mambone encontram-se secretamente Mwando com Sarnau na caverna de fantasmas na floresta. Depois de terem fugido de cural, vivem perto de mar. A deportação de Mwando decorre em plantações de café em Angola que a autora não especificou mais detalhadamente. Sarnau, depois da peripécia com Mwando e depois de correr muito tempo, vive em Mafalala, um bairro pobre de Maputo38, onde se reencontra com Mwando depois de quinze anos e donde nos narra a história da sua vida. Esta história inicia por palavras que expressam saudades do rio Save. Todos os lugares em quais Sarnau vivia são sempre ligados à água, seja o rio ou seja o mar. Também na primeira frase «Tenho saudades do meu Save»39, e na última frase do livro «Continua chover lá fora.»40 encontramos o motivo de água. Baseando-se neste argumento, Sarnau é muito unificada com elemento de água porque desde criança vivia na margem do rio. Mar é o antigo símbolo de navegações, descobrimentos além-oceano e da colonização. Por isso mar significa estranheza e lonjura. Mar hibridiza-se em rio e rio fertiliza os campos. Rios significam o que é interior, são metáfora a terra e a tradição. Índios, e as suas tradições, são muito ligados à música, ao ritmo41. A palavra «ritmo provém do grego rhythmós, relacionado com o verbo rein “correr”,

37

Paráfrase de: ŢILKA, Tibor – Poetický slovník, Tatran, Bratislava, 1987, pp. 82-83 Reálias: maps.google.com 39 Balada de Amor ao Vento, p. 11 40 Balada de Amor ao Vento, p. 149 41 Citação: LEITE, Ana Mafalda – Oralidades e Escritas nas Literatura Africanas, Edições Colibri, Lisboa, 1998, p.72 38

21

derivado do movimento dos rios»42. Portanto rios são indígenas enquanto a chuva é fertilizante e, sobretudo, é mãe dos rios e do mar. Água mesmo como música é por africanos muito importante, pois sem água não há vida e como se sabe em geral, para africanos o ritmo e a música é indispensável, porque faz parte da vida e de rituais deles. Outro elemento importante, que se repete com frequência, é o vento, ou seja ar, o segundo dos quatro elementos. Sarnau fala numerosas vezes de vento, para ela significa frescura e liberdade, pois o vento pode voar por onde quiser e não está limitado por ninguém. Faz parte de natureza e de ar que respiramos. Sem ar não há vida. Mas ela também conta vento como a sua propriedade ou uma coisa que faz parte dela porque diz: «(…) tudo ia ficando para trás: a minha terra, o meu rio, o meu vento, os meus filhos. Adeus tudo o que foi meu.»43. Portanto vento tem um papel muito importante nesta obra e por esta razão faz parte do título do livro.

Estilo O estilo é derivado da palavra grega stylos44 que significava cinzel para escrever gravando em tábuas de cera. Mas já antigos romanos iniciavam utilizar a palavra para indicar um modo particular de expressão que caracterizava um certo escritor ou artista45. No livro há bastantes descrições, seja de ambiente, seja mentais e sentimentais. As frases têm a estrutura sintáctica simples, a linguagem é fácil para compreender, além de expressões locais africanas. Também as vezes algumas tradições ou costumes podem ser difíceis compreender sem saber a realidade e cultura moçambicana. A autora utiliza voz indirecta, indirecta livre e voz direita. A ultima aplica-se em diálogo e segundo a necessidade podem ser utilizados todos os tempos gramáticos. A autora usa muito a voz direita. Isso pode ter a função de

42

Citação: LEITE, Ana Mafalda – Oralidades e Escritas nas Literatura Africanas, Edições Colibri, Lisboa, 1998, p. 72 43 Balada de Amor ao Vento, p. 101 44 Veja: ŢILKA, Tibor – Poetický slovník, Tatran, Bratislava, 1987, p. 69 45 Paráfrase de: KUDĚLKA, Viktor – Malý labyrint literatury, Albatros, Praha, 1982, p. 486

22

movimentar e animar o argumento. A voz direita faz a história mais realística e prende mais a atenção do leitor que é mais envolvido no argumento. Chiziane usa os tempos simples, isso poderíamos considerar como uma intenção de manifestar a Sarnau como uma mulher simples e camponesa. Ela não tem educação nenhuma o que declara a mesma Sarnau, quando tinha que se firmar, dizendo «(…) eu apenas marquei o sinal do meu dedo.»46 Mas comparando a fala da Sarnau e do Mwando, educado e quase um padre, não vemos nenhuma diferença. Em vista disso a fala simples das personagens não era um objectivo intencional, pois a autora não diferencia entre falas das pessoas de diferentes níveis sociais e de diferentes níveis da educação.

Definição de monogamia e poligamia Sobre a monogamia falamos quando se trata de um relacionamento de um indivíduo «que tem uma só esposa»47 Em grego monogamia significa “um matrimónio”. Do grego foi assumido pelo latim só com acento diferente. De monógamos grego criou-se monogámus latino48. A palavra poligamia provém do grego também e significa “muitos matrimónios”. Refere-se a relação amorosa ou sexual entre mais de duas pessoas, em maioria dos casos entre um homem e mais do que uma mulher. Pratica-se em países islâmicos e em muitos países da África Subsaariana sem necessariamente ser ligada a religião49.

Religião Em Moçambique há vários tipos de religião. Há cristianismo, islão, islão mesclado com religião tradicional e mais do que metade da população prática religião tradicional. Um dos géneros de religião tradicional é animismo. Gente que professa animismo acredita em espíritos, feitiçaria, magia etc. Antes de 1774 se praticava o 46

Balada de Amor ao Vento, p. 44 Citação: Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, p. 1032 48 Veja: Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, p. 1032 49 Veja: Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, p. 1184 47

23

assassínio ritual dos reis sagrados o qual foi proibido. Neste período sacrificam-se animais. Os sacrifícios se efectuam num campo ou em tumulto de antepassado por assegurar chuva ou boa colheita50. Muito importante em Moçambique é o culto dos antepassados, o quê é relevante pelo nosso livro. Este culto liga-se estreitamente com os defuntos e funerais. Todos os falecidos são respeitosamente venerados e até dão temor religioso. Por exemplo, Sarnau chama os defuntos quase sempre quando está em uma situação difícil ou quando está feliz. Como já sabemos, Sarnau provém dos tsonga. Eles praticam exogamia, o que significa que se casam membros entre diferentes tribos. Em prática a mulher casada não assiste nem exerce os ritos da família do seu marido porque pertence ao outro clã, mas sim pode reverenciar os defuntos da sua tribo ou da sua família.

Posição de mulher Ponto de vista da Sarnau Em outros livros africanos, como nos informa uma dissertação de uma estudante da Faculdade de Letras de Universidade Carlina51, as mulheres preferem tornar se uma mulher seguinte, não querem ser a primeira esposa porque uma só mulher tem que fazer todos os trabalhos enquanto com mais esposas poderiam dividir os encargos e trabalhos domésticos. No entanto Sarnau fica triste ao saber que Mwando se vai casar e ela deveria tornar-se uma outra esposa, ela quer ser a primeira esposa. «„Vou casar-me brevemente com uma rapariga que os meus pais escolheram para mim.‟ „Mas isso não é problema‟ disse entre lágrimas. „Eu aceito ser a segunda mulher, ou terceira, como quiseres.‟»52 Depois descobre que jamais pode casar com Mwando porque ele é cristão. No início do casamento com o futuro rei Nguila Sarnau pensa de si mesma de ser uma mulher poderosa e de honra mas vivendo na corte real compreende que não tem quase privilégio nenhum e em substância tem uma vida de uma mulher comum. Entende que é uma das muitas mulheres do seu marido, depois de ele ter 50

Veja: GROMIKO, A.A. - As Religiões da África, Tradicionais e sincréticas, Edições Progreço, Moscovo, 1987, p. 184 51 ŘÍHOVÁ, Věra - Postava ženy v próze francouzsky píšících autorů Černé Afriky, Diplomová práce FF UK, 1974, p. 13 52 Balada de Amor ao Vento, p. 29

24

casado com outras, e que Nguila prefere Phati e não ela, como a sua esposa primeira. Como diz a mesma Sarnau, poligamia e monogamia têm vantagens e desvantagens. «A poligamia tem todos os males, lá isso é verdade, as mulheres disputam pela posse do homem, matam-se, enfeitiçam-se, não chegam a conhecer o prazer do amor, mas tem uma coisa maravilhosa: não há filhos bastardos nem crianças sozinhas na rua. (…) mas não, a poligamia é amarga. Ter o marido por turnos dormindo aqui e ali (…)»53

e também continua «(…) Com a poligamia, com a monogamia ou mesmo solitária, a vida da mulher é sempre dura.»54 É difícil incorporar-se na mentalidade dos moçambicanos e entender bem o pensamento e a situação deles tendo as duas, a poligamia e também a monogamia, mas parece que no fim do livro Sarnau não está contente com a sua posição mas também sabe que não pode fazer nada para mudar o seu destino da mulher que não é nada fácil. Mas ela não quer resignar ao amor e à felicidade na vida e afinal ela revolta-se contra as tradições. Como já sabemos Chiziane fala sobre histórias que ouviu de outra gente quando ela foi pequena. Ela crescia no campo na região mais machista do Moçambique55. Na mesma região decorre a história da Sarnau. É bastante particular que uma moça crescida em sociedade polígama e a qual quase não conhece outras culturas não concorda com o sistema que predomina na sua região. Sarnau tem que ter uma anima muito revoltante. Ponto de vista do Mwando O Mwando tem comportamento muito europeu por causa da sua educação. Ele é um dos poucos cristãos da região. «Sarnau, o teu desejo não pode ser realizado. Nunca serás minha mulher, nem segunda, nem terceira, nem centésima primeira. Eu sou cristão e não aceito a poligamia.»56 Do livro não sabemos se a gente comum é de fé muçulmana combinada com feitiços ou crê em uma religião local, 53

Balada de Amor ao Vento, pp. 136-137 Balada de Amor ao Vento, p. 137 55 Veja: GONÇALVES, Adelto – O Feminismo Negro de Paulina Chiziane (online), 2009, (cit. 26.4.2009), acessível de: http://macua.blogs.com/moambique_para_todos/2004/06/o_feminismo_neg.html 56 Balada de Amor ao Vento, p. 29 54

25

a qual também aceita a poligamia. Conforme a autora Owen57 a gente de Mambone faz parte dos tsonga. Eles praticam uma religião tradicional que dos tempos antigos aceita poligamia58, portanto não tem nada a ver com islão. O povo de Mambone não compreende a atitude de Mwando, porque não conhece outros modos de comportamento entre um homem e uma mulher. Não entendem porque um homem forte ajuda sua mulher a fazer trabalhos domésticos femininos. «Nos poucos dias que ela se dignou a fazer alguma coisa, o marido estava sempre ao seu lado, ajudando na cozinha, na lavagem da roupa, demonstrando, assim, a força do seu amor. As línguas do povo começaram a actuar, o caso não era vulgar. Onde já se viu um homem colar-se como um piolho nas capulanas da mulher, cozinhar para ela, lavar para ela? As gentes conspiraram, pois o casal seria capaz de contaminar a aldeia com aquele modo de vida. (…) A estes burburinhos, Mwando reagia com arrogância, porque não via mal nenhum em agradar a mulher que era sua.»59

Como diz a autora do livro, em regiões do sul é comum que, por exemplo, uma rapariga em escola responde ao professor em joelhos60. Disso podemos julgar quanto muito a gente da aldeia do Mwando sentia-se ofendida por seu comportamento, que para europeus modernos parece normal. Deste fragmento podemos ver que Mwando considera mulheres, ou pelo menos a sua esposa, como um parceiro equivalente. É capaz de dar todo o amor do seu coração inteiro à sua mulher. Ele ajudava sua esposa, até Mwando e Sumbi fugiram juntos de Mambone. Depois quando ele encontrou Sarnau na corte sempre a esperava na caverna dos fantasmas numa floresta de feitiços «O amor é tudo o que tenho para te oferecer, Sarnau. (…) Sarnau, tirar-te-ei desta escravatura da poligamia e serás uma só mulher para um só homem (…)»61 Neste ponto de vista Mwando parece como se chegasse de um mundo diferente porque até considera a poligamia uma escravatura. Os estudos na cidade mudaram o seu pensamento de um modo radical. 57

Veja: OWEN, Hilary – Mother Africa, Father Marx: women's writing of Mozambique, 19482002, Bucknell University Press, 2007, p. 173 58 Veja: GROMIKO, A.A. - As Religiões da África, Tradicionais e sincréticas, Edições Progreço, Moscovo, 1987, p. 183 59 Balada de Amor ao Vento, p. 62 60 Veja: GUERREIRO, Manuel Sousa – Paulina Chiziane a Escrita no Feminino (online), 2009, (cit. 26.4.2009), acessível de: http://www.ccpm.pt/paulina.htm 61 Balada de Amor ao Vento, pp. 95-96

26

Só numa situação ele se comportou mal. Ao descobrir tanta maldade que aconteceu depois da fuga da Sarnau, ele ficou zangado com ela e dava toda a culpa a ela. «‟Entre nós está tudo acabado, a minha vida corre perigo, adeus, Sarnau.„ Colocou o casaco nos ombros, ofereceu-me as costas, as corujas cantavam no escuro. Corri atrás dele, agarrei-o, debati-me como uma fera e ele deu me um violento golpe na nuca que me deixou inconsciente. Quando voltei a mim, ouvia-se a música do amanhecer.»62

Em capítulos precedentes Mwando fala sobre muito amor à Sarnau e por esta razão, à primeira vista, não se entende bem, onde se encontra esta violência dele, mas quando ele ganha bem a consciência do que aconteceu, e que ele e também a sua família corre perigo, é claro que fica aborrecido com Sarnau. Embora fosse também ele que queria que Sarnau fugisse, depois da pena de morte da Phati não queria nada a ver com tudo isso. Neste momento comportava-se como um cobarde. Esta violência provavelmente tem origem em culpa e susto de Mwando dos acontecimentos que seguiam depois da fuga da Sarnau do curral. A culpa era dos dois, de Sarnau e também de Mwando, mas psicologicamente, o homem em geral, tem a tendência de dar a culpa as outras coisas ou pessoas, que é mais fácil cobrir do que admitir a sua própria culpa. Possivelmente isso era a razão que dirige Mwando a abandonar Sarnau de novo. Ponto de vista do rei e Nguila Nguila gosta das mulheres e tem relações com elas apesar de não serem as suas esposas. Parece que ele só as “usa” para satisfazer o seu desejo sexual. «(…) quando se embriaga, é a coisa mais insuportável deste mundo. Dizem que é doido varrido pelo sexo oposto, o que orgulha o rei, seu pai.»63 Quando bebe é bastante violento e com violência ensina Sarnau para ela não ficar com ciúmes de outra rapariga. «Meu marido está ao lado de outra mulher mesmo na minha cama (…). Arremessou-me um violento pontapé no traseiro que me deixou estatelada no chão. Minutos depois voltei à posição inicial. Enviou-me 62 63

Balada de Amor ao Vento, p. 113 Balada de Amor ao Vento, p. 40

27

uma bofetada impiedosa que fez saltar um dente. A minha rival assistia a tudo (…).»64

«‟A bofetada que te dei foi só uma disciplina para aprenderes a não fazer ciúmes. Gosto muito de ti, Sarnau.‟»65 No livro não há nenhuma referência que ele brinca com as suas crianças, mas como toda a região e também mesmo ele é muito machista, brincar com crianças é um dever só das mulheres. Como Nguila não quer passar uma noite com Sarnau, porque ele prefere a sua outra esposa Phati, reclama qualquer coisa que Sarnau fez. Não gostava a sopa, a cama cheira mal etc. Nguila trata-a bem só quando está grávida. «Não imaginam o paraíso em que vivi quando declarei a minha gravidez. Meu marido ornamentava-me de mil carícias, oferecendo-me mil sorrisos.»66 O seu pai tem o mesmo jeito de comportamento. «É antes uma enorme pocilga com dezasseis compartimentos onde cada fêmea pare as suas crias. É uma enorme pocilga, sim senhor, onde o povo vai despejar a ração para que o varrasco engorde e segregue mais sémen para fecundar as suas quinze porcas reluzentes de gordura (…).»67

O gosto de mulheres do seu filho torna-o muito orgulhoso e também ele tem muitas amantes. Para eles é mulher só um objecto para satisfazer os desejos e para dar à luz as crianças. Não as consideram um parceiro mas alguém inferior. Assim como rei quanto Nguila têm uma esposa preferida com a qual passam mais tempo. Conquanto a sociedade moçambicana quisesse tornar-se monógama não for possível. Mesmo FRELIMO68 queria impor monogamia mas depois das muitas e cumpridas guerras, em população moçambicana mulheres prevalecem sobre homens. Em cidades, onde a monogamia se estabeleceu em nível maior do que

64

Balada de Amor ao Vento, pp. 55-56 Balada de Amor ao Vento, p. 57 66 Balada de Amor ao Vento, p. 58 67 Balada de Amor ao Vento, p. 51 68 FRELIMO = Frente de Libertação de Moçambique; KLÍMA, Jan – Mosambik, Stručná historie států, Libri, Praha 2007, p. 168 65

28

em campo, sempre existe uma forma de poligamia. Um homem há muitas relações “ilegais” e toleradas por público69. Outro facto que impossibilita introduzir a monogamia é que os mesmos homens, com uma só mulher, perderam o seu estatuto de “patriarca” e querem retornar às raízes. Isso é a razão porque praticam uma poligamia ilegal70, ou seja, a monogamia com muitas amantes. Ponto de vista da gente de Mambone A gente da aldeia do Mwando não conhece outras possibilidades de convivência com mulheres, só a poligamia onde a mulher é uma serva obediente. São muito surpreendidos e têm a reacção negativa ao fato que Mwando trata a sua mulher muito bem e que a ajuda com trabalhos domésticos. «Homem que se deixa dominar por uma mulher, não merece a dignidade de ser chamado homem, e muito menos ser considerado filho de Mambone. Não se compra uma mulher para trazer prejuízos à família, antes pelo contrário, o lobolo é uma troca de rendimentos. Mulher lobolada tem a obrigação de trabalhar para o marido e os pais deste. Deve parir filhos, de preferência varões, para engrandecer o nome da família. Se o rendimento não alcança o desejável, nada há a fazer senão devolver a mulher à sua origem, recolher as vacas e recomeçar o negócio com outra família. Mulher preguiçosa não pode ser tolerada, muito menos a libertina.»71

Desta parte do texto vemos que a gente da aldeia tem costumes e pensamento muito tradicional. Consideram mulher quase como uma máquina ou uma força de trabalho. Tratam com ela como se fosse um animal. Quando não serve bem se pode vender ou devolver. A sua obrigação é servir e parir crianças. Além disso não têm desprezo a mulher. No livro não se fala sobre a violência dos habitantes de Mambone contra mulheres. Parece que a convivência deles é tranquila, pois as regras deles referindo-se a relação com mulheres são pacíficas.

69

BANASIAK, Marta – Postavení ženy v mosambické společnosti. Tradice a zákon (online), 2009, (cit. 25.4.2009), acessível de: http://www.institutocamoespraga.cz/userfiles/file/mocambique%20Marta%20Banasiak(1).doc 70 BANASIAK, Marta – Postavení ženy v mosambické společnosti. Tradice a zákon (online), 2009, (cit. 25.4.2009), acessível de: http://www.institutocamoespraga.cz/userfiles/file/mocambique%20Marta%20Banasiak(1).doc 71 Balada de Amor ao Vento, p.63

29

Ponto de vista de outras mulheres Rainha já conhece a vida na corte e sabe como eventos sucedem. Conhece o temperamento do seu marido e do seu filho. Em certo aspecto eles são iguais. «Sarnau, dias piores estão para vir. Aprende a resignar-te e serás feliz. Eu e tu somos almas gémeas com o mesmo destino. Fomos pescadas noutros lagos e trazidas para este curral. Não chores, Sarnau, que os caprichos do homem não fazem mal a ninguém. O teu marido é como o pai, conheço-o bem, é meu vitelinho. Aqueles dois só se sentem bem nos braços das mulheres. Aprende a ser serva obediente e serás feliz.»72

É difícil mudar costumes que se mantêm já há séculos por isso é melhor para esposas do rei acostumar-se de outras mulheres em casa e resignar ao amor de um só marido a uma só mulher. A autora Marta Banasiak menciona no seu trabalho73 que a mulher não se libertará do seu papel social em que vive, enquanto o mesmo homem não se liberta, até lá jamais a mulher será livre também. Sarnau tem uma posição melhor porque é a primeira esposa do herdeiro e vai herdar os braceletes que simbolizam a riqueza e o poder. «Sarnau, não te rales com essas cabras. Tu és a herdeira dos braceletes que orlam os meus braços e os meus pés. Todas as riquezas são para ti. As outras mulheres são insignificantes e lamberão o teu chão.»74 Da narração parece que mesmo em riqueza, as mulheres são infelizes por falta dos sentimentos e demasiado ódio e ciúmes. Também Rindau, mãe da Sarnau, já conhece a injustiça da vida e que é melhor resignar às esperanças e ambições. Depois de se acostumar já cada mulher fica feliz. Parece que todas as mulheres têm o destino muito parecido. Para elas é melhor não pensar e não esperar nada. Podemos especular que para homens fica a vida mais fácil quando não deixam estudar mulheres. Assim elas não conhecem outras coisas e não as desejam.

72

Balada de Amor ao Vento, p. 56 BANASIAK, Marta – Postavení ženy v mosambické společnosti. Tradice a zákon (online), 2009, (cit. 25.4.2009), acessível de: http://www.institutocamoespraga.cz/userfiles/file/mocambique%20Marta%20Banasiak(1).doc 74 Balada de Amor ao Vento, p. 57 73

30

No seu trabalho Věra Říhová75 escreve que em alguns países mulheres são como máquinas que se mantêm sozinhas, se nutrem, que não precisam lavar e até pedem outro trabalho. Para homens a vida fica assim mais fácil. Eles produzem crianças, são caçadores e no caso de guerra são guerreiros.

Mulher Mulher – mãe Como já foi mencionado, a mãe em África é sempre bem tratada. Também autora Říhová76 nos comunica que as mulheres–mães, personagens dos livros sobre as quais escreve, sempre são tratadas com estima e com grande respeito pelas suas crianças. Mãe da Sarnau é já uma mulher experiente por vida. Está tranquila, quieta e reconciliada com a vida. Tenta a explicar esta sabedoria a Sarnau. «Sarnau, sangue do meu sangue, nem todas as lágrimas são tristezas, nem todos os sorrisos são alegrias. (…) Os vivos semeiam jardins nos túmulos tal como hoje te oferecemos flores. Os condenados sorriem quando caminham para o cadafalso, mas choram quando são libertados. Sarnau, minha Sarnau, partes agora para a escravatura.»77

Quando a Sarnau está doente, Rindau receou muito por ela. Chamou uma feiticeira para a curar e quando a Sarnau sofre convulsões, Rindau começa chorar. Rindau também fica muito triste quando a Sarnau vai casar-se com o futuro rei. Sabe que Sarnau vai sofrer aí portanto ela chama o casamento a escravatura, e que já nunca vai ver a sua filha, pois a tradição manda que depois do casamento a filha jamais pode voltar na casa do seu pai78. Disso podemos concluir que entre elas há uma relação muito forte.

75

ŘÍHOVÁ, Věra - Postava ženy v próze francouzsky píšících autorů Černé Afriky, Diplomová práce FF UK, 1974, p. 17 76 ŘÍHOVÁ, Věra - Postava ženy v próze francouzsky píšících autorů Černé Afriky, Diplomová práce FF UK, 1974, p. 4 77 Balada de Amor ao Vento, p. 46 78 BANASIAK, Marta – Postavení ženy v mosambické společnosti. Tradice a zákon (online), 2009, (cit. 25.4.2009), acessível de: http://www.institutocamoespraga.cz/userfiles/file/mocambique%20Marta%20Banasiak(1).doc

31

Quando Sarnau fica grávida com Nguila, pela primeira e segunda vez, ele trata-a sempre muito bem, segundo às regras que a mulher tem de se tratar como a própria mãe. Nguila não se dedica bem as suas mulheres só se for a sua preferida ou grávida. Quando a Sarnau está grávida primeira e segunda vez ele dá a ela sempre muitos carinhos e traz presentes para ela. No livro não há nenhuma referência como a rainha cuida do Nguila, o seu filho. Mas com o seu sentimento de mãe trata muito bem e muito carinhosamente a Sarnau, como se ela fosse a sua filha, pois os seus destinos são muito parecidos. A gente africana está muito próxima. Tias têm também função de uma mãe. Cuidam das crianças, educam-nas e com a sua experiência de vida dão muitos consílios às crianças como no caso de uma tia da Sarnau. «Sarnau, o lar é um pilão e a mulher o cereal. Como o milho serás amassada, triturada, torturada, para fazer a felicidade da família. Como o milho suporta tudo, pois esse é o preço da tua honra.»79 Mulher – esposa Não sabemos precisamente se o rei tratava a reina mal mas de como ela fala com a Sarnau podemos notar que provavelmente a vida dela não era fácil apesar de ser a primeira esposa dele. Disso podemos julgar que o rei às vezes também era cruel com ela. Como companheira do Mwando a Sarnau está no mesmo nível como ele, mas como esposa do Nguila tem vida dura com pouco amor e quase sem sentimentos. No início da relação deles ele estava bastante violento para a ensinar de não estar com ciúmes. Vive sozinha com as crianças dois anos quase sem visitas do Nguila. Ele apreça-a só quando é grávida, se não, ele reclama a comida que ela preparou ou outras coisas. A Phati era a esposa preferida do Nguila e a Mayi, a do velho rei. As duas tinham uma boa vida, os maridos visitavam-nas frequentemente mas sofreram de inveja de outras esposas. Ambas acabaram mal. Mayi depois da morte do rei não tinha nenhum protector e a inveja das outras esposas causou que em consequência

79

Balada de Amor ao Vento, p. 46

32

ela morreu. A Phati metia-se em coisas entre Nguila e Sarnau e por isso ela acabou morta. Única Sumbi tinha um marido cuidadoso e atento, que a amava de todo o coração. Ajudava-a com trabalhos domésticos, nunca a batia e ao derramarem-se as calunias até fugiram juntos da aldeia. Apesar de ele ter feito muito sacrifício por ela, Sumbi deixou-o para ser outra esposa de um homem rico. Maioria das mulheres prefere estar feliz na vida e ser amada mas também há algumas para as quais o amor não é importante. Para elas a felicidade significa o dinheiro. Também há mulheres em Moçambique as quais, apesar de serem educadas e modernas, não querem ser emancipadas. Banasiak menciona uma moça a qual queria que o seu marido na bate80. Mulher entre outras mulheres O velho rei tinha quinze esposas. A sua preferida chamava-se Mayi. Como ela sabia da sua superioridade comportava-se louca e orgulhosamente e outras esposas não gostavam dela. «O rei foi dormir com a sua mulher mais querida, essa libertina de nome Mayi, que o rei defende com unhas e dentes chegando ao ponto de matar a quinta esposa por esta ter divulgado em público as leviandades da sua amada. (…) o ventre dela nunca inchou para parir um filho. Toda a gente sabe das loucuras desta mulher mas ninguém se mete, pois em coisas de marido e mulher, ninguém mete o colher.»81

Depois da morte do rei o papel virou. Como a Mayi não tinha nenhum filho com a morte do seu protector terminaram também todos os seus privilégios. «O defunto jazia na cama real, atapetado com quinze capulanas das quinze esposas, rodeado pelos familiares e servidores mais devotos. No compartimento ao lado, as catorze viúvas, movidas pelo sentimento de dor, caíram sobre a pobre Mayi, esposa mais querida do falecido rei, proferindo as mais incríveis injúrias, acusando-a de ter enfeitiçado o soberano. Para as catorze viúvas aquele momento simbolizava o fim da humilhação e, para a Mayi, o princípio dela, sem o homem amado, sem filho nem protector. (…) Num pranto silencioso a rainha principal

80

BANASIAK, Marta – Postavení ženy v mosambické společnosti. Tradice a zákon (online), 2009, (cit. 25.4.2009), acessível de: http://www.institutocamoespraga.cz/userfiles/file/mocambique%20Marta%20Banasiak(1).doc 81 Balada de Amor ao Vento, p. 57

33

fungava divertida com o arrebatamento patético da Mayi, num misto de júbilo e piedade.»82

Este fragmento nos mostra que a inveja e o odeio é extremamente forte entre as mulheres que as esposas sejam capazes de acusar a Mayi da morte do rei. Pois podiam se também vindicar pela humilhação que sofriam durante todo o tempo. A primeira esposa do rei, a Rassi, gostava muito da Sarnau pois tinham mesmo destino. A Rassi protegia-a, ajudava-a e dava-a conselhos úteis. «Sentei-me ao pé da fogueira e o sangue corria da boca em abundância. A rainha veio em meu auxílio tentando estancar o rio do sangue. Vi os seus olhos embaciados. Pobre velha. Tinha chorado. Pôs a mão flácida no meu ombro e ficou assim instantes silenciosos. Ah, como é bom ter alguém para comungar connosco o nosso sofrimento.»83

A rainha vendo o sofrimento da Sarnau, lembrou-se do seu sofrimento e através deste acontecimento incorporou-se na situação de novo. Desta parte do texto podemos decifrar que a vida da Rassi também era cheia de pontapés e bofetadas. A vida igual juntava-as e tornou delas quase amigas, ou melhor, a rainha substituiu mãe à Sarnau. Nem todas as sogras são amáveis como a Rassi. Segundo a tradição a nora tem de cozinhar para todas as suas sogras. «Hoje é o dia de visitar a minha oitava sogra, pilar para ela, cozinhar para ela, lavar para ela, pois cada sogra tem de conhecer o sabor dos meus cozinhados e o aroma das roupas lavadas pelas minhas mãos. (…) Tudo terminou em apoteose, a minha oitava sogra teceu-me elogios extraordinários, estúpidos e até ridículos, pois eu sabia que ela exagerava, que iria dizer o contrário nas minhas costas. (…) „Quando cheguei a esta casa, o nosso marido dava-me muito carinho, eu era a mais bonita de todas, e nova! As outras trataram logo de me pregar uma partida, mas enganaram-se redondamente. Os meus defuntos protegemme (…) Todas essas tuas sogras são grandes feiticeiras. Foi a doença que me pôs feia e velhota.‟»84

Das palavras da oitava sogra podemos ler uma grande inveja e ódio contra todas as outras esposas. Mas parece que está com ciúmes também com Sarnau, invejalhe a sua juventude, porque a Sarnau é nova, é uma outra mulher na corte e porque sabe que cedo inicia a governar um outro rei. 82

Balada de Amor ao Vento, pp. 74-75 Balada de Amor ao Vento, p. 56 84 Balada de Amor ao Vento, pp. 52-53 83

34

Sarnau era a primeira esposa do Nguila e depois dela seguem outras. A mais odiosa é a Phati que faz competição sobretudo com Sarnau porque a Phati quer que o seu filho seja o futuro rei. «Nestes últimos tempos vejo mulheres a sucederem-se umas atrás das outras e agora somos sete. Que poderes tem um só homem para amar cinco, sete mulheres jovens e fortes? A chegada da Phati, a quinta esposa do meu marido, veio transtornar toda a nossa vida e eu morri completamente no coração daquele homem. Já passam dois anos que não come a minha comida, que não me oferece uma carícia. Essa Phati, essa Phati, não sei que espécie de tatuagens ela tem no baixo-ventre para transtornar desta forma um homem a ponto de esquecer-se dos seus deveres. Essa vaca tenta brincar comigo, pensa que o filho dela será eleito herdeiro, mas engana-se. Hei-de ter um filho varão, e só esse é que vai governar este território.»85

Sarnau não odeia Phati por sua beleza mas porque ela tem todo o amor do marido e para Sarnau não fica nada já há dois anos. Sarnau também não gosta de que Phati além de amor quer também o poder. Enquanto uma não se conforma com amor e com privilégios que tem da preferência do rei, quer também o poder para o seu filho e através do filho também para si, a outra quer sobretudo o amor que deveria ser dividido entre todas as esposas igualmente. É verdade que Sarnau quer poder pelo seu filho mas é sobretudo para a competição com Phati ou para não permitir a esposa invejada por todas as outras que o seu filho e também ela tenham o poder. O desejo do poder é tão forte que a Phati tenta matar Sarnau. O rei tem de amá-la muito que o único castigo é bater Phati depois de que ela tentou matar a primeira esposa. «A Phati está doente, muito doente mesmo. Na segunda-feira trouxe um feitiço para eu morrer no parto, mas meu marido descobriu isso em sonhos, espancou-a impiedosamente, e, desgostosa, tomou um veneno que em vez de a matar, provocou uma diarreia, rebentando-lhe toda a pele que até parece uma leprosa. O nosso marido já nem quer saber dela; distribui o amor por todas nós como se ela já não existisse.»86

Relação entre Sarnau e a sua mãe Rindau é uma relação com respeito da parte de Sarnau mas cheia de amor. Mãe quer preparar a sua filha para a vida futura e

85 86

Balada de Amor ao Vento, p. 72 Balada de Amor ao Vento, p. 89

35

sabe de que fala, pois tem experiência mais grande, mas como Sarnau está ainda ingénua não compreende ou não quer compreender do quê a mãe fala. O que diz Sarnau parece quase como uma fala de uma menina adolescente e imatura. Provavelmente a filha está ainda muito jovem para entender bem o que a sua mãe quer dizer. Quando dizem a Sarnau que vai a escravatura, ela reage com estas palavras: «‟Mãe, exageras demasiado em todas as tuas atitudes. Por que choras, mãe? Há aqui algum funeral?‟»87 Depois no comportamento da Sarnau vemos que a sua mãe significa para ela mais do que as suas tias e madrinhas. «Senti em mim a negra partindo para a escravatura; a prisioneira caminhando para o cadafalso. Olhei para todos os lados à procura de auxílio e encontrei rostos desconhecidos, sorridentes. Descobri amparo nos olhinhos da Rindau, minha doce irmãzinha, a única testemunha da minha desgraça.»88

Sarnau tem com suas tias e madrinhas quase a mesma relação como com a sua mãe. As tias choram de modo igual como a mãe de Sarnau quando ela vai casar. «As minhas mães amparavam-me enquanto faziam a minha entrega aos novos donos.»89 A vida em África é diferente, parece que é normal que a filha casa e jamais vê os seus pais. Já sabemos que em tsongas a filha casada jamais entra na casa dos seus pais, mas parece, que nem os visita. Durante a vida no curral, Sarnau nunca tem, ou pelo menos não fala de saudades de sua mãe, tias ou família em geral. Mulher – no caminho para a libertação das tradições Sarnau tem muita coragem. Desobedeceu as regras das tradições e fugiu do seu marido. Ela queria estar feliz na vida e não estar com alguém para quem não significava nada. Por sua acção pagou caro. Tinha que devolver todas as vacas porque aquelas que tinha recebido como seu lobolo já foram vendidas como lobolo para seus irmãos. Trabalhava duro e até fazia trabalhos desonestos. Mas afinal conseguiu restituir todo o seu lobolo a Nguila e liberar-se da família real. Decisão de libertar-se e não estar dependente de ninguém e de não dever nada ao seu marido era difícil mas importante, porque muitas mulheres que são 87

Balada de Amor ao Vento, p. 46 Balada de Amor ao Vento, p. 47 89 Balada de Amor ao Vento, p. 47 88

36

dominadas por um homem, não conseguem imaginar de viver sem alguém que as dirija. Assim ela conseguiu a libertar e ser capaz de manter as suas crianças. Outro caso é Sumbi, a esposa de Mwando. «No primeiro dia da vida conjugal, a Sumbi não cumpriu com as regras. Simulando dores de cabeça, não pilou nem cozinhou para os sogros. Sentava-se na cadeira como os homens, recusando o seu lugar na esteira ao lado das sogras e das cunhadas.»90

Sumbi não fazia os trabalhos de mulheres, sentava à mesa com os homens, não separada a uma outra mesa com mulheres. Julgando deste e de outros traços de livro sobre Sumbi, ela é preguiçosa e insolente. Nunca faz os trabalhos domésticos ou no campo. Sempre procura desculpas. Prefere vida confortável à vida com o esforço, portanto prefere um marido rico. Isso não é um caso típico de libertação das tradições porque é a libertação dos trabalhos para ter a vida cómoda. Também em um país com tradições muito fortes é possível mudar o correr das coisas e da vida. É possível abandonar o seu marido ou até viver solteira e ganhar pau para a sua família sem ajuda de homem.

Sarnau Este romance é a retrospectiva de vida por isso no início a Sarnau é jovem e no fim velha, ou de idade média. Só podemos julgar a sua idade. Imaginando que em tribos africanas as raparigas se casam muito jovens, talvez na idade de treze ou quinze anos. A heroína vive alguns anos na corte e depois foge com Mwando. Ao a abandonar, Mwando é deportado a Angola, onde passa quinze anos e depois eles se encontram de novo. Tendo em conta quinze anos de idade, mais talvez cinco anos na corte, dois anos na fuga, quinze anos da separação sai-nos trinta e sete anos. Isso é só uma especulação, não temos nenhuma data precisa para verificarmos a exactidão, sabemos só de quinze anos da deportação. Então em cerca de quarenta anos Sarnau já se considera velha. Não sabemos detalhes dela porque não se descreve, nem uma outra personagem descreve-a. Sarnau só diz que cada mundo tem uma beleza diferente. 90

Balada de Amor ao Vento, p. 61

37

Única informação sobre o corpo dela é a operação a qual a heroína se submete e que lhe deixa cicatrizes e cortes nas tatuagens de ventre baixo e coxas. Baseandonos nisso, a descrição física do corpo e do aspecto dela fica ao leitor durante todo o livro imperfeito e incompleto. Durante os anos o corpo permanece em movimento de tempo, da idade, dos acontecimentos que influenciam todo o aspecto complexo. Parece que esta era a intenção da autora de não descrever a aparência da personagem principal. Assim cada leitor fica livre e pode-a imaginar como ele acha melhor ou como lhe permite a sua fantasia. Muitas vezes a personagem principal está apresentada directamente na primeira página, mas isso não é o caso porque conhecemos o seu nome até na quarta página. Como Hausenblas91 escreve o nome pode ter também a função de característica do aparecimento físico ou psíquico. O nome Sarnau para um europeu não é comum, mas talvez para moçambicanos não seja um nome extraordinário. Neste ponto para nós é difícil julgar o significado e a função deste nome. Baseando-se na teoria literária de Daniela Hodrová92 a primeira localização do nome no texto, ou no título do livro, pode ser importante mas aqui não parece de ter um papel decisivo. Julgamos que a autora quer chamar a atenção do leitor mais para o argumento e para a narrativa do que para o nome. Isto pode nos levar a ideia que uma história parecida acontece a mais mulheres em África ou em Estados árabes, não só a uma moçambicana que se chama Sarnau. Se continuamos sempre com a teoria literária do livro …na margem do caos…93 o aparecimento da personagem não é definitiva nem no início nem no fim do livro. O aparecimento é no movimento da mesma maneira como o variável interior que é descrito mais detalhadamente, embora em maneira indirecta. A descrição exterior da personagem faz parte do herói, participa na imagem completa da personagem. Pode seguir-se facilmente, indica a individualidade de carácter. O vestuário creia a parte integrante da discrição e corresponde, em maioria dos casos, com o carácter, trabalho, nível social. Geralmente o vestuário é 91

HAUSENBLAS, Karel - Výstavba jazykových projevů a styl, Univerzita Karlova, Praha, 1971, p. 57 92 HODROVÁ, Daniela - …na okraji chaosu…, Torst, Praha, 2000, p. 521 93 HODROVÁ, Daniela - …na okraji chaosu…, Torst, Praha, 2000, p. 524

38

mencionado no início da narração ou pode ser especificado a seguir. Se a personagem passa por algumas mudanças ou fases, ou se há uma ocasião diferente, o herói pode modificar ou mudar o vestido. Isso é só uma mudança ocasional e geralmente não reflecte o estado de mente. Em algumas obras realistas o carácter do corpo ou da roupa reflecte o carácter da mente. Não presumimos que este seja o caso. Neste livro o vestuário está quase sempre separado e independente da consciência da heroína. O vestido faz parte do seu nível social, parcialmente do seu carácter, mas não do estado da mente. A jovem Sarnau tem roupa modesta, é também modesta de comportamento mas tem grande alma e coração. Quando se torna a primeira mulher do herdeiro pode vestir capulanas luxuosas, também muda o seu carácter. É a reina do povo de Mambone e pensa-se superior. Mas logo descobre que pela sua superioridade tem que pagar e torna-se de novo modesta como antes apesar de sempre vestir trajos bonitos. Portanto na segunda parte da vida na corte de novo o vestido não reflecte o seu carácter embora possa sempre vestir capulanas lindas. Parece que os vestidos neste livro não têm tanto valor, pois a roupa é descrita de só poucas personagens, enquanto mais importante parece a ocorrência de água no texto. No livro podemos muitas vezes notar que Sarnau vive perto de agua seja o rio Save, seja o mar. Pode ser só a coincidência mas também podemos encontrar uma razão na sua mocidade. Sarnau nasce perto do rio Save. Vive ai a sua infância, faz passeios ao longo do rio e em uma crise quer até suicidar-se afogando. O que vivemos em mocidade ou em infância nos influi muito em nossa vida futura portanto também para Sarnau a agua é uma parte importante da vida. No início a Sarnau era muito ingénua e pensava que as verdades da vida que lhes diziam tias e mãe são só loucuras. Sarnau reflecte em mesmo modo como adolescentes europeus, esta maneira de comportamento parece sobre-nacional. Sarnau pensava de si mesma ser uma pessoa superior porque deveria casar com o herdeiro e não acreditava que poderia acontecer que o seu marido ia ter uma relação íntima com uma outra mulher. «Sarnau, o homem é o Deus na terra, teu marido, teu soberano, teu senhor e tu serás a serva obediente, escrava dócil, sua mãe, sua rainha. (…) Se ele furioso agredir o teu corpo, grita de júbilo porque te ama. (…) o melhor homem é o mais desejado. Se ele trouxer uma amante só para conversar, recebe-o com um sorriso, prepara a cama para que os dois durmam, aqueça a água com que se irão estimular depois do

39

repouso, o homem, Sarnau, não foi feito para uma só mulher. Conselhos loucos me furam os tímpanos e interrompem os meus sonhos, Sarnau, ama o teu homem com todo o coração.»94

O poder confunde a mente da Sarnau e ela deseja só os braceletes da rainha. Acredita que o poder lhe pode trazer uma coisa melhor, novos horizontes, prazeres e satisfações. «Nunca sonhei ser a primeira esposa do herdeiro, mas agora só penso em ser rainha. Cada vez que me aproximo a velha, excito-me, a desejo ardentemente que a sua morte seja breve para herdar os grandes braceletes de ouro que ela usa nos braços e nos pés. O poder é como o vinho. No princípio confunde, transtorna, quase que amarga; pouco depois agrada, e, no fim, embriaga. Eis-me aqui, finalmente, senhora dos destinos desta terra.»95

Sarnau logo descobre que a riqueza e poder não significam a felicidade. Como cada pessoa é de carácter diferente e cada um torna-se feliz de outras coisas, uma pessoa seria feliz ao ser rica, uma outra precisa o ar fresco para respirar. «Sinto-me tão só e abandonada. Ainda há quem inveje a minha posição, pois dizem que sou rainha, mas que grande decepção. De que vale usar braceletes de ouro, capulanas de luxo, ornamentar-me como um pavão, quando nem sequer tenho ar para respirar? Nos anos passados nutri a ambição de usar estes ferros, agora tenho-os, são meus e já não me interessam. Estavam bem no corpo da antiga proprietária, a minha rainha, minha Rassi, mãe, amiga, confidente, que os defuntos a guardem em boa companhia. Descansa em paz, nobre alma, junto do teu esposo que em vida não te soube amar.»96

Afinal vemos que Sarnau ama muito a Rassi embora no início fosse diferente. A natureza de homem é sempre querer mais mas quando o ganhamos as vezes tornase amargo e constatamos que o preço é alto demais. Quando a Sarnau se reencontra com Mwando apesar de o amar, ela não fez nada e manda-o embora. Sarnau gostaria de libertar-se das tradições e realizar os seus desejos instintivamente como fazem animais. «Tive um momento de felicidade aqui, porque não o vivi? Que triste é ser gente. Gostaria de ser um animal, ser livre para amar livre, sem leis nem tradições.»97 Um problema 94

Balada de Amor ao Vento, p.43 Balada de Amor ao Vento, p. 50 96 Balada de Amor ao Vento, p. 72 97 Balada de Amor ao Vento, p. 81 95

40

parecido podemos encontrar também nós, porque também nós vivemos em uma civilização estabelecida em muitas tradições ou pelo menos regras morais que não nos permitem coisas que em outras culturas são permitidas. Nesta parte vemos que para Sarnau é muito difícil decidir, se seguir a felicidade das suas crianças ou a sua felicidade. Animais decidiriam por suas crianças mas como a gente tem a mente e razão, é mais difícil decidir quem tornar feliz. Mais tarde o destino, ou seja, a coincidência decide por ela. «Parto, não parto. O amor é tudo na vida; o amor é a felicidade eterna; o filho é tudo na vida; o filho é a felicidade em cada momento. Tenho o amor de um e filhos de outro. Se com uma lança na mão me puseram a escolher qual dos dois deve morrer, entre o homem que amo e o pai dos meus filhos, qual dos dois mataria primeiro? A búfala, a leoa, a pomba e a avestruz escolheriam a felicidade dos seus filhinhos; e eu? Ah, em primeiro lugar está a felicidade dos meus inocentes, mas eu estou louca (…).»98

Neste caso é o sentimento materno que estava por decidir por Sarnau, mas afinal aconteceu de maneira diferente, mas na vida em geral também há casos nos quais decide moralidade social e não o pensamento livre. Desenvolvimento de carácter da Sarnau se evoluciona de juventude até idade média. No início era soberba mas com a “escola de vida” aprendeu aceitar todas as felicidades que a vida traz. «Não será fácil para ele arranjar um posto de trabalho nesta terra. Embora vencida, ainda me resta o orgulho, mas orgulho de quê? O orgulho cega-me e destrói-me, preciso de ser feliz, sou vencida e perdida.»99 Afinal da narração Sarnau aceita abaixar cabeça para que ela e também as suas crianças sejam felizes. Citando traços do livro queremos mostrar o desenvolvimento mental de Sarnau, de ingenuidade, através desilusão até a maturidade. Durante a narração da vida de uma pessoa podemos bem notar o perfil da personagem. Como todas as aventuras e acontecimentos de vida a mudam. Com a heroína acontece o mesmo o que aconteceria com nós, se fossemos na sua situação. Depende muito das decisões que tomamos e por quais decidimos. A vida é sempre a questão das preferências.

98 99

Balada de Amor ao Vento, p. 97 Balada de Amor ao Vento, p. 149

41

Conclusão A vida em Moçambique, como vimos, não é fácil, mas do livro parece a vida de mulheres mais difícil do que a de homens. Mulheres têm que trabalhar, educar crianças e se vivem em poligamia depende só de homem se escolhe uma ou outra como a sua mulher preferida. Algumas mulheres parecem reconciliadas com o seu destino de mulher ou com poligamia. Não são contentes, algumas talvez sim, porque não conseguem imaginar viver sem ninguém superior. Outras só resignam apesar de não concordarem com a situação. Um dos exemplos é a mesma autora que foi muito revolucionária em escrever este romance, porque até aquele tempo mulheres não escreviam romances e não se escrevia sobre as mulheres de ponto de vista que Chiziane delineia em Balada de Amor ao Vento. Conhecemos ao mínimo pormenor de ponto de vista psíquico a protagonista, Sarnau. Uma das poucas mulheres que foi capaz de rebelar-se contra a sociedade e contra as tradições. Sarnau representa tradição e o campo que quer libertar-se e se calhar modernizar-se, e Mwando caracteriza o mundo moderno e cidade. A análise literária mostrou-nos que a obra é romance com traços de balada, como diz o título do livro. Podemos sentir balada na trama triste e nas descrições líricas com a atmosfera melancólica. O vento é também muito importante para o livro, porque faz parte do título e para a protagonista, que fala frequentemente sobre o vento, simboliza liberdade, a qual lhe faltava em uma parte da sua vida apesar de ser assegurada, portanto podemos considerar vento a metáfora de liberdade. Também para Sarnau simboliza frescura, o ar que pode respirar, porque ela mesma diz, porque ter tudo o luxo quando ela não tem o ar para respirar100. Em modo semelhante podemos falar de água, portadora da vida, porque perto de todos os lugares onde a heroína vivia sempre se encontrava água em uma forma: ou rio, ou mar e também em forma de chuva. Em livro há africanismos, canção e muitas descrições para que o leitor saiba imaginar melhor o ambiente e assim a autora tenta aproximar tudo o que é africano ou moçambicano aos leitores que são sobretudo europeus.

100

Paráfrase de: Balada de Amor ao Vento, p. 72

42

O valor artístico não é prescindível. Chiziane não quer mostrar só a vida quotidiana, pois o romance reflecte a realidade, mas com o seu estilo, linguagem e descrições líricas quer mostrar o valor literário que também faz parte da obra. A arte chama-se arte por ser ambígua, indefinida e indeterminada e por ter bastante espaço para a fantasia.

43

Bibliografia Livros: Dicionário da Língua Portuguesa Contemporánea, Academia das Ciências de Lisboa, I volume, Verbo Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA Equipa coordenada do Gabinete de Projectos do Departamento Editorial da Texto Editora - Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Texto Editora, 1999 BUARQUE, Aurélio, de Holanda Ferreira - Novo Dicionário da Língua Portuguesa, 2ª edição revista e ampliada, Editora Nova Fronteira, 2004 CHALOUPKA, Otakar – Příruční slovník české literatury od počátků do r. 1945, Adonai, Praha, 2001 CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003 CHIZIANE, Paulina - Niketche. Uma história de poligamia., Editorial Caminho, Lisboa, 2008 ČERVENKA, Miroslav – Významová výstavba literárního díla, Karolinum, Praha, 1992 GROMIKO, A.A. - As Religiões da África, Tradicionais e sincréticas, Edições Progreço, Moscovo, 1987 HAMPLOVÁ, Sylva, JINDROVÁ, Jaroslava – Česko-portugalský slovník, Leda, Praha 1997 HAUSENBLAS, Karel - Výstavba jazykových projevů a styl, Univerzita Karlova, Praha, 1971 HODROVÁ, Daniela - …na okraji chaosu…, Torst, Praha, 2000 HODROVÁ, Daniela - Hledání románu, Československý spisovatel, Praha, 1989 JINDROVÁ, Jaroslava, PASIENKA, Antonín – Portugalsko-český slovník, Leda, Praha, 2005 KLÍMA, Jan – Mosambik, Stručná historie států, Libri, Praha 2007 KOLÁROVÁ, Jaromíra – Pouť za ženskou hrdinkou, Československý spisovatel, Praha, 1990 44

KUDĚLKA, Viktor – Malý labyrint literatury, Albatros, Praha, 1982 LEITE, Ana Mafalda – Oralidades e Escritas nas Literaturas Africanas, Edições Colibri, Lisboa, 1998 LEVÝ, Jiří – České teorie překladu, vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře, Ivo Ţelezný, Praha 1996 LEVÝ, Jiří – Umění překladu, Panorama, Praha, 1983 MORRIS, Pam – Literatura a feminismus, přeloţili Renata Kamenická a Marian Siedloczek, Blackwell Publisher, 1993 NÜNNING, Ausgar – Lexikon teorie literatury a kultury, Host, Brno, 2006 OWEN, Hilary – Mother Africa, Father Marx: women's writing of Mozambique, 1948-2002, Bucknell University Press, 2007 PECHAR, Jiří – Interpretace a analýza literárního díla, Filosofia nakladatelství Filozofického ústavu AV ČR, Praha, 2002 PETRÁČKOVÁ, Věra, KRAUS, Jiří a kol. - Akademický slovník cizích slov, Academia Praha, 2001 PETRŮ, Eduard – Úvod do studia literární vědy, Rubico, Olomouc, 2000 ŘÍHOVÁ, Věra - Postava ženy v próze francouzsky píšících autorů Černé Afriky, Diplomová práce FF UK, 1974 VLAŠÍN, Štěpán a kol. – Slovník literární teorie, Československý spisovatel, Praha, 1984 VODIČKA, Felix a kol. – Svět Literatury I, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1967 VYGOTSKIJ, Lev Semjonovič - Psychologie umění, Odeon, Praha, 1981 ŢILKA, Tibor – Poetický slovník, Tatran, Bratislava, 1987 Internet: BANASIAK, Marta – Postavení ženy v mosambické společnosti. Tradice a zákon (online), 2009, (cit. 25.4.2009), acessível de: http://www.institutocamoespraga.cz/userfiles/file/mocambique%20Marta%20Banasiak(1).doc CHIZIANE, Paulina - Autores, Paulina Chiziane (online), 2009, (cit. 23.3.2009), acessível de: http://html.editorial-

45

caminho.pt/show_autor__q1area_--_3Dcatalogo__--_3D_obj_-_3D32437__q236__q30__q41__q5.htm GONÇALVES, Adelto – O Feminismo Negro de Paulina Chiziane (online), 2009, (cit. 26.4.2009), acessível de: http://macua.blogs.com/moambique_para_todos/2004/06/o_feminismo_ne g.html GUERREIRO, Manuel Sousa – Paulina Chiziane a Escrita no Feminino (online), 2009, (cit. 26.4.2009), acessível de: http://www.ccpm.pt/paulina.htm WIKIPÉDIA, A Enciclopédia Livre - Paulina Chiziane (online), 2009, (cit. 23.3.2009), acessível de: http://pt.wikipedia.org/wiki/Paulina_Chiziane WIKIPEDIE, Otevřená encyklopedie, Cibetka africká (online), 2009, (cit. 5.10.2008), acessível de: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cibetka_africk%C3%A1 WIKIPEDIA, The free ancyclopedia – Guava (online), 2009, (cit. 15.11.2008), acessível de: http://en.wikipedia.org/wiki/Guava Autores e Realizadores, Paulina Chiziane, (online), 2009, (cit. 23.3.2009), acessível de:http://www.wook.pt/authors/detail/id/25818 Infopedia, Enciclopédia e Dicionários, Porto Editora (online), 2009, acessível de: http://www.infopedia.pt/pesquisa?qsFiltro=0 Niketche: uma Historia de Poligamia, Paulina Chiziane (online), 2009, (cit. 23.3.2009), acessível de: http://paulina-chiziane.comprarlivro.com.br/livros/1853590471/ Paulina Chiziane, Mozambique Chiziane (online), 2009, (cit. 23.3.2009), acessível de: http://www.mertin-litag.de/authors_htm/Chiziane-P.htm www.wikipedia.org maps.google.com

46

II. TRADUÇÃO

47

Introdução a tradução No início gostaria mencionar que o objectivo do meu trabalho não era a análise da tradução mas a análise literária, portanto vamos ocupar-nos só brevemente com as problemáticas e obstáculos da tradução. Também queria fazer aqui uma nota, que na minha tradução há algumas indicações sobre a tradução. Não é muito sistemático, porque não fez notas cada vez que encontrei um problema parecido, mas deveria só servir para mostrar que as vezes tinha que traduzir algumas palavras ou frases em outro modo e que não podia manter precisamente o significado português. Checo e português são línguas gramaticalmente e sintacticamente muito diferentes. São sim ambas línguas indo-europeias mas uma é romana e outra eslava. Em base são parecidas mas vendo-as detalhadamente algumas construções são diferentes ou até em uma língua não existem. Estruturas de frases às vezes tinham que ser mudadas, pois em checo por exemplo não podemos utilizar gerúndio em todos os casos como em português. Em checo também não podemos abreviar frases secundárias por frase infinitiva. Esta construção em checo não existe. Mas ao contrário em checo podemos utilizar muitos prefixos com verbos e substantivos que em português não se usam com tanta frequência. Em exemplo seguinte vemos que em checo ligamos também a negação junto com o nome ou verbo (este caso) e que o verbo português “ocupar” podemos traduzir para checo como “ujmout se” ou “zaujmout”. Taková ţenská nezaujme po její smrti místo. - Semelhante mulher não ocuparia o seu lugar depois de morta. (p. 37) 101

No texto também foram usadas algumas palavras diferentes para clarificar a situação para leitores checos, no caso do ambiente africano que é longe da realidade checa. Havia bastantes africanismos que nem se encontravam nos dicionários de português. Felizmente a maioria destas palavras foram escritas no glossário do livro mesmo. Grande problema para mim era ordem das palavras e escolher a melhor expressão por uma palavra se tinha várias possibilidades. É difícil decidir por uma

101

Todos os exemplos são usados da minha tradução e dos traços do livro, marcados por página: CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003

48

palavra quando as outras também têm bom sentido mas só levemente diferente. O tradutor entende o significado mas mais difícil é decidir por uma palavra mais adequada. O campo linguístico de sintáctica ocupa-se de frases e das suas estruturas. Em exemplos seguintes vemos as diferenças que há em várias construções sintácticas que se traduzem diferentemente em português e em checo. …horoucně si přeji její brzkou smrt, abych zdědila velké zlaté náramky… - …desejo ardentemente que a sua morte seja breve para herdar os grandes braceletes de ouro… ( p.50) Má křídla se rozpouštěla, letěla jsem a přistála jsem na střeše hlavního paláce. - As minhas asas derretiam, voei poisando no tecto do palácio principal. ( p.51)

Morfologia estuda as formas das palavras. Em nossos exemplos vamos ver que em português em certos casos usa-se substantivo mas para checo é traduzido como advérbio ou como adjectivo. …para quê tanto orgulho… - …proč se chováš pyšně… (p.65) …tvými vznešenými tituly… - …pelos teus títulos de nobreza… (p.113)

O ramo que estuda lexicologia é sobre o vocabulário, a problemática significante-formal e vários significados que pode ter uma palavra. Para uma tradução é muito importante conhecer bem a lexicologia de todas as duas línguas, seja a língua de que traduzimos e também a para qual traduzimos. Em seguinte podemos notar as diferenças das palavras usadas em língua checa e em língua portuguesa. …zlaté náramky, které nosí na paţích… - …braceletes de ouro que ela usa nos braços… (p.50) …otočil se ke mně zády… - …ofereceu-me as costas… (p.113)

No caso existir uma tradução equivalente, pode acontecer que a palavra, da língua para a qual traduzimos, não se adapta bem para uma certa situação. Havia uma cena erótica. Sarnau e Mwando despiram-se rapidamente e esta velocidade

49

era comparada a «uma pessoa surpreendida pela diarreia.»102 Parece que em Moçambique é comum falar de diarreia como em Europa, por exemplo, falar do cozinhar. Poderíamos escolher uma outra metáfora mas deixando esta mantemos a realidade moçambicana mais notável e fazemo-la mais perto ao leitor. Semântica ocupa-se pelo significado dos elementos da língua. Neste caso falamos sobre a mudança de nome de uma filha da protagonista. Quando Sarnau deu o nome Chivite à sua filha, queria marcar «(…) a angústia que me torturava.»103 Deste traço vemos que a palavra chivite tem um significado, por isso era impossível, manter o nome Chivite também em checo, como se deveria conforme às regras de tradução. Em checo esta palavra indica “cibetka”. Não é uma palavra desconhecida mas para um leitor comum signifique só um animal. Mesmo assim o leitor provavelmente não compreende o sentido da frase, nem porque Sarnau deu à sua filha o nome deste animal africano. Um checo não conhece costumes da vida desta fera. Em realidade é um animal pequeno, quieto, que é acordado prevalentemente de noite e come mamíferos pequenos, de maneira semelhante como corujas em Europa. Usando nome Corujita – “Sovička” à filha de Sarnau, torna-se o sentido do significado do nome mais claro e assim o leitor europeu pode compreender bem toda a frase. Admito que estava pensando de substituir este nome por uma fera mas não encontrei nenhuma adequada para este caso, seja de tamanho, seja de qualidades. A coruja é um pássaro e não uma fera mas é um animal do qual todos sabem que é acordado de noite e muitas vezes apavora de noite com a sua ululação e em mesmo tempo não tem carácter negativo como por exemplo doninha, marta ou furão.

102 103

Balada de Amor ao Vento (p.81) Balada de Amor ao Vento (p.134)

50

Paulina Chiziane Balada o lásce k větru Str. 14 „Sarnau, dnes je den hledání ţenichů. Místo toho, aby ses tu za břicho popadala, se předveď, holka, vlň se, nakrucuj se, aby mušky obletovaly tvé křivky. Podívej, kamarádko, já uţ jsem si milého našla, a jaký je to švihák!“ „Tak to ti moc gratuluju.“ „A na co čekáš ty? Vsadím se, ţe pokukuješ po tom usmrkaném Rungově synovi. Jak ţe se to jmenuje? Jo, jmenuje se Mwando. Ale řeknu ti, holka, ztrácíš čas, ten studuje na kněze.“ Str. 15-17 Byla jsem rozzlobená. Konečně mě ty ničemnice nechaly nepokoji a mohla jsem po libosti pozorovat svůj idol a připravit plán útoku. Ten Mwando mě opravdu zajímal. Přiblíţila jsem se k němu, sladce jsem na něho promluvila a on odpovídal na mé otázky zcela lhostejně. Moje snaţení bylo marné, a tak jsem se vrátila domů zarmoucená. (…) Následující dny jsem Mwanda hledala. Číhala jsem ve všech ulicích, kterými by mohl jít. Začala jsem chodit do kostela, jen abych ho viděla. Jen párkrát se mi ho podařilo potkat a pokaţdé se mnou mluvil stejně lhostejně. Připravila jsem si jiný plán, lepší, který jsem brzy uskutečnila. Jedné krásné neděle jsem se oblékla, jak jsem mohla nejlépe, pěkně jsem se naparádila a vyrazila jsem do útoku. Slavnostně jsem vstoupila do kostela, posadila jsem se dopředu, aby mě dobře viděl, nastrojila jsem se přece jen pro něho. Kněz říkal spoustu věcí, kterým jsem nerozuměla. Sbor zazpíval hezkou píseň, ale já jsem ze všech hlasů slyšela jen Mwanda. Pak otec řekl amen a já jsem se zvedla připravena k boji. Dnes nebo nikdy, řekla jsem si. Vytáhla jsem Mwanda na procházku aţ ke břehům řeky Save. Mluvili jsme o spoustě věcí. On mluvil o svých plánech do budoucna, chtěl být knězem, kázat

51

evangelium, křtít, šířit křesťanství. Sbohem mé plány, můj ztracený čase, já nešťastná, ten kluk se mnou nechce nic mít, myslí jen na to, jak se stát knězem. (…) „Není ti dobře, Sarnau?“ „Ano, je mi trochu špatně.“ Nechala jsem ho, aby mě pohladil, a pomaličku jsem se k němu přiblíţila, poloţila jsem si hlavu na jeho rameno, aniţ si toho pohybu všimnul. „A co ty, Sarnau, jaké jsou tvoje plány? „Moje plány? Ţádné. Jsem zamilovaná do jednoho kluka, který mě nechce.“ „To není moţné. Co je to za muţe, který je schopný odmítnout tak hezkou a tak hodnou dívku?“ „A ty bys mě mohl mít rád, Mwando?“ „Jsi úţasná. Jsi jediný člověk ve vesnici, který se mnou jedná uctivě. Všechny dívky mnou opovrhují, protoţe ţiju v semináři. Mám tě rád, Sarnau.“ „A proč jsi mi to nikdy neřekl?“ „Mám strach. Farář mi můţe vyčinit.“ „Z čeho máš strach? Faráři do toho nic není. Kromě toho, uţ jsme byli zasvěceni a rodiče se nebudou zlobit.“ „Sarnau, to neznáš faráře!...“ „Buď klidný, nic se nedozví.“ Najednou jsme zmlkli. Naše ruce se setkaly. Nesměle jsme se objali. Vyměnili jsme si vůně, vyměnili jsme si teplo. V našem nitru vykvetly louky. Ptáci nám zpívali, stébla rákosu tančila pro nás, nebe a země se spojily v našem objetí a my jsme se vydali na první nebeskou cestu na motýlích křídlech. Str. 28-29 [Kněz se dozvěděl o Mwandově poměru a vyloučil ho ze semináře, ale Mwando se i nadále scházel se Sarnau.] „(…) Poslouchej, lásko moje, dnes je den našeho loučení. Odjíţdím hodně daleko.“ „Daleko? Kam?“ „Ani pořádně nevím, to rozhodl otec. Vím, ţe mě miluješ, a ţe budeš moc trpět, ale mám povinnost, kterou musím splnit.“

52

„Jedeš do Jiţní Afriky? Ale to nevadí, počkám na tebe. Teď mám o zvláštní důvod víc na tebe počkat.“ „Jaký důvod?“ „Budeme mít dítě, Mwando. Uţ čtyřicet dní jsem nedostala měsíčky.“ „To je zajímavé! Myslím, ţe je hezké být otcem, ale jedné věci nerozumím. Dívky z tvého kmene jsou těhotné, jen kdyţ chtějí.“ „Já jsem chtěla, Mwando. Šíleně si to dítě přeju.“ „Ty mě miluješ a to ti někdy zatemňuje rozum. Já odjíţdím a uţ se nikdy nevrátím. Co bude s tebou a s dítětem? Rád bych ti ten problém dobře objasnil, vím, ţe se ti to nebude líbit, ale pochop mě, je to proti mé vůli.“ „Proč chodíš kolem horké kaše a neřekneš mi rovnou, co se děje?“ „Tak dobře, řeknu ti to. Nikam neodjíţdím. Zakrátko se budu ţenit s jednou dívkou, kterou mi vybrali rodiče.“ „Ale tohle není problém,“ řekla jsem mezi vzlyky, „smířím se s tím, ţe budu druhou nebo třetí ţenou, jak budeš chtít. Kdybys měl deset manţelek, byla bych jedenáctá. I kdybys jich měl sto, byla bych sto první. Chci jen ţít po tvém boku.“ „Sarnau, tvoje přání se nemůţe vyplnit. Nikdy nebudeš mou ţenou, ani druhou, ani třetí, ani sto první. Já jsem křesťan a neuznávám mnohoţenství.“ (…) (…) Všechny mé sny o lásce byly jakoby silnou bouří v jediném okamţiku zničeny. Ponořená do slaných vln jsem proţívala křest hořkostí. Pomoz mi, Boţe můj. Zasela jsem lásku v neúrodné půdě, a na místo kukuřice plodí bodláky. Str. 32 Ráno se zrodilo ozdobené sluncem (…). Nebylo stejné jako všechny ostatní, protoţe bylo poslední. (…) Všechno bylo krásnější, protoţe to bylo naposled. Moje pouť končila, byla to krátká a slaná cesta. (…) chvíli jsem váhala, ale uvaţovala jsem rychle: jdu, chci umřít, chci být přízrak, abych mohla trápit toho Mwanda kaţdou úplňkovou noc. Str. 33 „Co se stalo? Kde to jsem?“ „Málem ses utopila, ale jeden rybář tě zachránil, dobří duchové tě ochraňují, buďte poţehnáni, všichni zesnulí předkové.“ 53

Ano, zemřelí mě odmítli, ještě nenadešla moje hodinka, uţ nikdy nebudu duchem. Ponořila jsem se do melancholie zoufalých a plavala jsem v lepkavých a hořkých vlnách. (…) „Sarnau, vypuď to hadí hnízdo104, znič trýzeň, co máš v prsou, Sarnau, znič to hnízdo.“ Zaklínačka tak křičela, ţe mi její hlas pronikal přímo do srdce. Matčiny zoufalé slzy mě přivedly k rozumu, nakazila jsem se jimi a propukla jsem v křečovitý pláč. Hadí hnízdo se roztříštilo v prudkém výbuchu. Ve svém břiše jsem cítila divné pohyby a po stehnech mi tekla krev. Mé bezvládné tělo se třáslo v bolestivé křeči, byla jsem ztracená, nikdo pro mě nemohl nic udělat. Hrozně se mi točila hlava a krev mi bolestivě bušila ve všech ţílách. Str. 35 „Sarnau, naše Sarnau, ty odjedeš, sbohem! Uţ neuslyšíme hlas tvého hmoţdíře105. Uţ nebudeme pít vodu z tvých dlaní. Skončily pro nás tvé úsměvy, tvůj veselý a nevinný zpěv, ach, krutý je osud ţeny. Jiná ústa budou pít z tvého pramene. Jiné oči budou nenávidět tvůj úsměv, Sarnau, zakrátko odejdeš do otroctví. Budou ti nadávat do líné, hloupé čarodějnice, zatímco ty pro ně obětuješ štěstí, zatímco tvé srdce bude plné bídy a utrpení.“ Bučení krav se přibliţuje a z blízka slyším dusot jejich kopyt. Veselé hlasy se vznášejí, hvízdají, radostně volají a do toho začne zpívat příjemný sbor. Mé srdce se chvěje a síla vzrušení vítězí. Propukla jsem v pláč. Str. 36-38 „Veselte se, zpívejte, duchové z Guiamba a Twalufa, protoţe se na vás sneslo veliké štěstí. (…) Zesnulí předkové z Guiamba a z Twalufa, vaše dcera byla dnes zasnoubena. Vaše krev bude ode dneška patřit ke vznešenému rodu vládců této země. Počet krav, za které byla vyměněna je tak vysoký! To se ještě nikdy nestalo

104

O nó da centopeia - pro českého čtenáře je srozumitelnější „hadí hnízdo“ neţ „uzlík stonoţky“ Pilões - název pro různé nástroje pouţívané na tlučení, drcení, mletí (překlad z: Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, Lisboa, 1999) 105

54

od dob našich předků. (…) Jásejte, pějte, duchové země i moře, protoţe vaše dcera byla vybrána za nevěstu královu synovi.“ (…) Ach, Mwando, dnes jsem nejšťastnější z ţen. Dal jsi mi nesmírné štěstí, protoţe teď budu nevěsta budoucího krále této země. Dovolte mi, abych vám vyprávěla, jak se to stalo. (…) Štěstí obcházelo kolem a připadlo mě. Tenhle úděl byl určen Khedzi, jemné ţeně bělostné pleti, jak to mají muţi rádi. Kdyţ se narodila, byla vybrána za nevěstu pro královskou rodinu. Vychovali ji, aby mohla být nevěstou budoucího krále, ale kdyţ nadešel čas zásnub, zlé jazyky na ní nenechaly nit suchou106. Je to čarodějnice a tento dar zdědila po neboţce matce. Má krev nakaţenou leprou, která zahubila její tetu z otcovy strany. Je to ţena s vykasanou sukní, vţdycky připravená otevřít se komukoli, a hned se s ním vyspí za skleničku kořalky. A nakonec řekli, ţe její ruce nevykazují ţádné známky práce. Královna ji hned odmítla. Taková ţenská nezaujme po její smrti místo. A tak měly královniny rádkyně za úkol hledat po celém kraji dívku, která by byla hezká, vlídná, pracovitá, oddaná, a která by nebyla čarodějnice. (…) Královna dostávala kaţdý den víc a víc darů, matky jí představovaly své dcery, ale stařena říkala jen ne, ne a ne. Tahle s těma čapíma nohama? Ne, ta není pro mého syna dobrá. Eni? Ano, je hezká, jak se mi to líbí, ale ty červené rty mulatky a šňupací tabák dělají ústa odporná jako opičí řiť, ne, nechci. Všechny dívky byly prozkoumány, ale nebyla jediná, která by se královně zamlouvala. Stařena ochořela úzkostí, protoţe nadcházel čas sklizně, doba stanovená pro synovu svatbu. Jednou se rozhodla jít na procházku a potkala mě s vědrem vody na hlavě. „Kdo jsi, dívenko, ţe tě nepoznávám?“ „Jsem Sarnau, dcera Rindau.“ „Á, jaké potěšení se s tebou opět shledat. Viděla jsem tě, kdyţ jsi se narodila. Ráda bych se napila tvé vody.“ Poloţila jsem vědro na zem a dala jsem jí napít ze svých dlaní. Stařena byla udivena, protoţe jí nikdo nikdy nedal takto napít. Následujícího dne přišly na královnino přání rádkyně ţádat o mé sluţby, coţ nebyla novinka, protoţe bylo zvykem to tak dělat. Byla jsem u ní týden a připravovala jsem jí jídlo, zaplétala jí bílé vlasy, a masírovala jí svaly ztuhlé revmatismem. Jednoho krásného rána 106

As línguas de serpente puseram a nu todas as suas maldades – doslovný překlad (Hadí jazyky oblékaly nahou do neřestí) není pro českého čtenáře srozumitelný

55

svolala královna své rádkyně na velkou poradu. Všechny očekávaly s očima i ušima nastraţenýma tu velkou novinu. „Uţ jsem našla nejkrásnější, nejvlídnější a nejpracovitější ţenu, která není čarodějnice. Je to Sarnau!...“ Str. 40-41 Ještě jsem vám nepověděla o svém manţelovi, Nguilovi, o muţi nejţádanějším všemi ţenami v kraji. Neznám ho moc dobře, ale náleţitě mě o něm informovali. Je to ohromný a silný buvol, jak vyţaduje vznešenost jeho rodu. Má černočernou pleť, úzké čelo a úzký nos a bělostné zuby, coţ mu propůjčuje vzácný vzhled. Má energickou, svůdnou chůzi válečníka. Je to výborný lovec a nejlépe ovládá luk a šípy. Není nikoho, kdo by s ním mohl změřit síly. V hospodách107 a v krčmách je první příchozí a poslední, kdo odchází. Kdyţ se opije, je to ta nejnesnesitelnější věc na světě. Říkají, ţe je úplně posedlý opačným pohlavím, a to naplňuje pýchou krále, jeho otce. Kněz Ferreira se ho snaţil přivést na křesťanskou víru, ale bezvýsledně. Dělal všechno proto, aby Nguila vystudoval, protoţe pro budoucího krále není dobré být negramotný, a tak se něco naučil, umí alespoň přečíst dopis. Určitě si mě představujete moc krásnou, kdyţ mám být nevěstou budoucího krále. (…) Řeknu vám ale, ţe kaţdý svět má svoji krásu. Jsou tací, kteří povaţují za hezké ţeny se světlou pletí. Jiní pokládají za krásné jemné rysy a půvabnou chůzi. Str. 43-47 Hlasy hmoţdířů tlumí zpěv ptáků, je to křik kukuřice v posledním vydechnutí, je to chechtot ţaludku, jenţ zdraví potravu, která se přibliţuje. Sarnau, muţ je Bůh na zemi, tvůj manţel, tvůj panovník, tvůj pán, a ty budeš jeho poslušnou sluţebnicí, poslušnou otrokyní, jeho matkou, jeho královnou. Krávy se loudají na oběť, kozy přeţvykují poslední trávu, kohouti a slepice se křikem naposledy loučí se sluncem, připravuje se svatba králova syna. Sarnau,

107

Banga – špatně postavený dům nebo přístřeší (překlad z: BUARQUE, Aurélio, de Holanda Ferreira - Novo Dicionário da Língua Portuguesa, 2ª edição revista e ampliada, Editora Nova Fronteira, 2004, p. 34)

56

tvůj muţ je tvůj pán. Jestliţe on v zuřivosti uhodí tvé tělo, křič radostí, protoţe tě miluje. Tam venku se všechno odívá do svátečních šatů, vchody jsou lemovány košatými palmami, buganvílie108 visí ze zelených korun ledvinovníků. Ţeny si upravují copy, ţehlí si šaty a sukně, připravují všechny ozdoby, je ráno, kdy se ţení králův syn. Poslyš, ţeno, muţ je tvůj ochránce, a nejlepší muţ je ten nejţádanější. Jestli si přivede nějakou milenku, jen aby si měl s kým popovídat, přijmi ho s úsměvem, připrav postel, kde by se oba vyspali, ohřej vodu, která je povzbudí při odpočinku, Sarnau, muţ nebyl stvořen pro jedinou ţenu. Ty bláznivé rady mi rvou uši a přerušují mé sny, Sarnau, miluj svého muţe celým srdcem. Od chvíle, co se vdáš, patříš jedinému králi aţ do konce svých dní. Chování muţů a jejich rozmary jsou neškodnější neţ vlnky na klidném moři. Nepřikládej důleţitost jeho milenkám, respektuj konkubíny svého pána, ony budou tvé mladší sestry a všechny se spojíte kolem stejné lásky. Sarnau, miluj svého muţe celým svým srdcem. Hlasy hmoţdířů buší do nebe svými pravidelnými údery. Ale čí jsou ty nářky, které přerušují mé sny a buší mi v uších šílenými radami? Copak ještě nepochopily, jak jsem šťastná? Tento muţ, tak ţádaný, je můj, moje je toto tak vytouţené místo; má je moc, zmlkněte, hloupé stařeny! Mé matky, tety, babičky mě před týdnem zavřely v této tak teplé chýši a říkají, ţe mě připravují na manţelství. Mluví o lásce se zamţenýma očima, mluví o ţivotě s rozdrásaným srdcem, mluví o muţi skrze rány uštědřené během staletí na těle i na duši. Sarnau, zavři pusu, skryj své utrpení, aţ bude tvůj muţ spát přímo v tvé přítomnosti s tvojí nejmladší sestrou, zavři oči a neplač, protoţe muţ nebyl stvořen pro jedinou ţenu. Jak jsem krásná, oděna v bílém. Jak krásný je můj manţel, oblečen do černého. Tento prsten září na mém prstě jako slunce. Jak dojemná je tato melodie, kterou nás lid zdraví, a o které jsem si vţdycky myslela, ţe je věnována jen andělům. Dnes jsem měsíc, jsem královna, celý svět se sklání k mým nohám. Otec Ferreira nám dal hezké poţehnání. Můj manţel podepsal knihu zlatým perem a já jsem tam nechala jen otisk prstu. 108

Buganvílias – druh popínavých rostlin pocházejících z Ameriky (překlad z: Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, Lisboa, 1999, p. 255)

57

Nikdy jsem neviděla náš lid tak vyšňořený, všechny tváře vyzařují štěstí. Mí sourozenci jsou moc šťastní, maminka je smutná, a tatínek je lhostejný. Jí se, pije se a tančí se. Dnes je den, kdy lidé shánějí partnery, a jiné Sarnau objevují své Mwandy. Ţeny se předvádějí a spřádají pletichy. Muţi nasávají alkohol a pod maskou opilosti vyznávají lásku ţeně souseda. Nevěrnice opíjejí bez slitování své manţely, aby si, aţ se slunce schová, chráněny nevědomím partnera, ukradly chvilku lásky. Této noci se odehrají orgie. Této noci budu spát se svým manţelem na hvězdném prostěradle. Mé je slunce. Moje je všechno štěstí tohoto světa. Slunce rychle kráčelo na loţe povzbuzované rytmy bubínků109. Tamtam ještě víc opájel lidi jiţ omámené alkoholem a ţeny seskupené v kruhu se pohybovaly v extázi, tleskaly a chraplavými hlasy, zpívajíce mimo rytmus, zvyšovaly delirium, a uprostřed kruhu mnoho dalších tančilo do umdlení110, vzdalujíce se od ţivota i od světa. Veselí uţ překračovalo vrchol, kdyţ moje teta nařídila přestávku. Pozornost všech byla soustředěna na skupinu ţen oblečených v sukních s červeným vzorem a v bílých blůzách. Tyto ţeny si v jednom koutě cosi spiklenecky špitaly. Průběh slavnosti se začal měnit. Ta skupina ţen udělala pro nás, novomanţele, přehlídku v rytmu pochodu a s nacvičenými gesty, s rukama plnýma darů jako hliněný hrnec, slaměný koš, dřevěné mísy a talíře a mnoho dalších věcí, nám je předávaly s vřelými slovy blahopřání, ať máte spoustu dětí, tobě to sluší, hodně štěstí a s dalšími hezkými slovy. V mnoţství přítomných vybuchovaly ohlušující, zvučné, vzrušené ovace111. Stará teta, která se jiţ sotva šourala, postavila s unaveným povzdechem k mým nohám těţký hmoţdíř. Udělala pauzu, aby nabrala dech, srovnala si myšlenky a aby mohla mluvit hlasitěji. „Sarnau, domov je hmoţdíř a ţena je obilí. Jako ta kukuřice budeš v zájmu rodinného štěstí rozmačkávána, drcena a trýzněna. Snášej všechno stejně jako ta kukuřice, neboť i to je cena za tuto tvoji poctu.

109

Atabaque – malý bubínek trychtýřovitého tvaru z jedné nebo obou stran potaţený kůţí, na které se hraje rukama (překlad z: Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, Lisboa, 1999, p. 172) 110 Anestesiavam-se – způsobit umrtvení, omámit, uspat (překlad z: BUARQUE, Aurélio, de Holanda Ferreira - Novo Dicionário da Língua Portuguesa, 2ª edição revista e ampliada, Editora Nova Fronteira, 2004, p. 28) 111 Culunguanes - ovace (překlad ze slovníku knihy: CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003, p. 151)

58

Stařeniny oči zvlhly v tichém pláči, do jejích gest a pohybů pronikla dávná trpkost. Svatby mají vţdy tento průběh: chvíli smutný, chvíli veselý. Ale proč smutek? Není snad svatba šťastná událost? Přišel poslední okamţik. Manţelova rodina112 je u brány, přišli pro mě, aby mě navţdycky odvedli. Moje matky a kmotřičky mě znovu odvedly do nitra chýše. Chtějí se naposledy se mnou rozloučit. „Matko, ty všechny své postoje moc přeháníš. Proč pláčeš, matko? Jsme tu snad na pohřbu? Proč máte všechny tak smutné oči? No tak, veselte se, protoţe dneska je oslava, dnes jsem se provdala za budoucího krále této země. „Sarnau, krvi mé krve, ne všechny slzy jsou smutek, ne všechny úsměvy jsou radost. Tví předkové se chvěli bolestí, ale zpívali krásné písně, kdyţ odcházeli do otroctví. Mrtví se oblékají do svátečního, kdyţ se pohřbívají. Ţiví vysévají na hrobech zahrady, tak jako my ti dnes dáváme květiny. Odsouzení se usmívají, kdyţ jdou na popraviště, ale pláčou, kdyţ jsou osvobozeni. Sarnau, moje Sarnau, teď odcházíš do otroctví.“ Nastala chvíle loučení. Všechny hlasy se spojují v jediný, zazní píseň na rozloučenou, tak krásná, tak něţná, ţe ve mně vzbuzuje nevysvětlitelné vzrušení. Můj otec propukl v pláč, můj Boţe, nikdy jsem neviděla svého otce plakat, nakazila jsem se, plakala jsem a nebyla jsem k utišení. Mé matky mě podpíraly, kdyţ mě předávaly novým pánům. Manţelova rodina mě v novém domově přijala vítězoslavně, s bubnováním, které rozechvělo vzduch, odsouzená strčila hlavu do oprátky. Cítila jsem v sobě černošku, která odchází do otroctví, vězenkyni, která jde na popraviště. Rozhlíţela jsem se na všechny strany, abych našla pomoc, ale nalezla jsem neznámé usměvavé tváře. Objevila jsem podporu v očkách Rindau, mé sladké sestřičky, jediné svědkyně mého neštěstí. Ale kde je můj otec? Kde je moje matka? Ach, tatínku, maminko, nechala jsem vás tam a já teď trpím osamělá na dalekých cestách.

112

Zucula – příjmení rodiny Nguily

59

Str. 49-51 Tento ţivot panovnice mi skýtá nová potěšení. Zrána se procházím po zeleném moři polí v poklidu moci a ješitně stavím lidem na odiv skutečnost, ţe jsem zvítězila nad všemi ţenami svého kmene. V ranním šeru se neunavuji hodnocením svého vybraně zařízeného manţelského pokoje. Mé nevěřícné oči se opájejí pohodlím a všemi těmi cennostmi113. Tento dům, kde ţijeme, se čtyřmi místnostmi, který je v Mambone po domech kolonistů ten nejkrásnější, byl postaven výhradně proto, aby v něm sídlil trůnní dědic a jeho první manţelka. Na jeho výstavbu bylo povoláno dvacet muţů. Mnoho dalších bylo pověřeno výzdobou a není pochyb, ţe tito muţi vyuţili svůj veškerý um, aby dům zařídili s největším vkusem. Poslali do Lourenço Marques pro dřevěný nábytek, o kterém se říká, ţe stál asi třicet krav, coţ je skoro cena mého věna114. Ráda pokládám nohy na tuto měkkou podlahu celou pokrytou leopardími kůţemi, které můj manţel nashromáţdil během všech svých lovů. Mám záviděníhodný šatník: má první tchýně mě obléká do přepychových červených sukní, do blůzek lemovaných zlatou přízí, do slonovinových, zlatých a měděných náhrdelníků, do věcí, které sbírala dlouhou dobu jen proto, aby obdarovala první snachu, budoucí královnu. Pokaţdé, kdyţ přijímám návštěvy, musím mít na sobě jiné nové šaty. Jsou uţ dva týdny po svatbě, ale slavnost pokračuje stále bujařeji. Skoro kaţdý den přicházejí průvody lidí z celého království, kaţdý s více dary neţ ten předchozí, jakoby soutěţili, kdo více podplatí krále nebo následníka. Pořádají se velké hostiny, které pokaţdé skončí tancem kolem ohně a lidé znovu tančí do úmoru za zvuku tamtamu a opojenými hlasy posilují vytrţení. Nikdy jsem nesnila o tom, ţe budu první manţelkou následníka, ale teď myslím jen na to, ţe budu královnou. Pokaţdé, kdyţ se přiblíţím ke staré královně, rozčilím se a horoucně si přeji její brzkou smrt, abych zdědila velké zlaté náramky, které nosí na paţích a nohou. Moc je jako víno. Zpočátku zamotá hlavu, vyvede z míry, skoro aţ trpkne; chvíli na to lahodí a nakonec opájí. Tady konečně jsem paní nad osudy téhle 113

Relíquias – cenná věc, která má materiální cenu nebo je předmětem váţnosti a úcty (BUARQUE, Aurélio, de Holanda Ferreira - Novo Dicionário da Língua Portuguesa, 2ª edição revista e ampliada, Editora Nova Fronteira, 2004, p. 3025) 114 Lobolo – Mosambik, majetek, který ţenich odevzdá rodině nevěsty (Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, Lisboa, 1999, p. 941)

60

země. Bez jakýchkoliv pochyb budu královnou. Z mého lůna se zrodí muţ, který bude po mém manţelovi řídit osudy tohoto lidu. Dál jsem snila a lenošila. Znovu jsem zavřela oči a oděla jsem se do snů. Vyletěla jsem aţ k ptákům, aţ k mrakům, aţ ke slunci. Zaţila jsem závratný sestup, má vosková křídla se u slunce roztavila. Poloţila jsem se na mraky a letěla jsem s nimi. Vnořila jsem se do hejna ptáků a z výšky jsem pozorovala královskou vesnici, kde mé unavené tělo odpočívalo, to městečko, které se po smrti krále stane mým. Viděla jsem další ptáky poletující nad savanou, která lemuje slaměné městečko. Vedle velikého fíkovníku se tyčí palác, kde odpočívají těla krále a jeho královny. Další dva menší paláce, hned vedle hlavního paláce patří dvěma královnám druhé kategorie. Další obydlí, uspořádaná do kruhu, která se v ničem neliší od běţných, patří dvanácti královnám od třetí do poslední kategorie. Při pohledu shora to je hezké městečko. Ale město ne. Je to především nesmírný chlívek se šestnácti kotci, kde kaţdá ţena plodí své děti. Ano, je to jeden ohromný chlívek, kam lid vysypává krmivo, aby ten sukničkář115 tloustl a vyměšoval více semene, a tak oplodnil svých patnáct prasnic lesknoucích se sádlem, zahálkou a odpadky, které jejich nečinné ruce nedokáţí uklidit. Ne, nepřeháním. Mých patnáct tchýní je tlustších a línějších neţ prasnice, a prostý lid povaţuje tyhle zbytečné prasnice za nadpřirozené. Ze svého stromu jsem viděla krále, jak ho s jásotem zdraví četná populace černých prasátek s holými těly, rozcuchanými vlasy, slizkým obličejem a veselým úsměvem, zatímco země se houpala pod tíhou toho nestvůrného sukničkáře, polykajíc ho kousek po kousku, aţ uţ nebyly vidět ani jeho husté vlasy. Str. 51-53 Má křídla se rozpouštěla, letěla jsem a přistála jsem na střeše hlavního paláce. Všechna prasata se vyděsila, kdyţ viděla prasnici na vrcholku domu. Jenţe já uţ jsem nebyla pták, ale taková prasnice jako všechny ostatní. Ještě oblečená ve svátečním jsem otevřela oči. Coţpak tento anonymní dav, který se nazývá lidmi, má nějaký význam, kdyţ ve svém nitru neukrývá kousek snu? Nejlepší dny mého ţivota jsou ty, v nichţ jsem dokázala snít.

115

Varrasco – holkař nebo sukničkář (Infopedia, Enciclopédia e Dicionários, Porto Editora (online), 2009, acessível de: http://www.infopedia.pt/pesquisa?qsFiltro=0)

61

Zdravím slunce, zdravím vítr a celou přírodu slavnostně oděnou do snů. Dnes je den návštěvy mé osmé tchýně, drtit obilí116 pro ni, vařit pro ni, prát pro ni, tak kaţdá tchýně musí poznat chuť mých jídel a vůni prádla vypraného mýma rukama. Tloukla jsem jako stroj, uvařila jsem úplné umělecké dílo a rozvinula jsem své ţenské dovednosti naplno. Vše skončilo chválou, má osmá tchýně mi skládala mimořádné, hloupé a aţ směšné komplimenty. Věděla jsem, ţe přehání, ţe za mými zády řekne opak. Všimla jsem si, ţe tahle moje tchýně trochu kulhá a hned jsem se snaţila zjistit proč. „Dcero, dcero, hýbeš mi ţlučí. Jen mí předci jsou svědky nemoci, která mě postihla. Je to smutná a ostudná nemoc. Kouzelníci mě pověsili na vrchol stromu baobabu. Bylo zapotřebí zavolat velké šamany, aby mě odtamtud dostali, a kdyţ jsem přišla k sobě, zůstala jsem dlouho ochrnutá a zotavovala jsem se pomalu.“ „Pověsili vás přímo tam na vrchol? Ale baobab je vysokánský!“ „Nebylo to přímo mé tělo, které tam zavěsili. Jsou věci mezi nebem a zemí. Odnesli tam mou duši, kdyţ jsem spala. Jsou to kouzelnická tajemství, taková tajemství noci.“ „To je ale škoda! Ale proč to dělali?“ „Závidíš, dcero? Kdyţ jsem přišla do tohoto domu, náš manţel pro mě měl hodně něhy, byla jsem nejkrásnější ze všech, a mladá! Ostatní se brzy snaţily mi tak znepříjemnit ţivot, abych odešla, ale pořádně se spletly. Moji předci mě ochraňují a kouzelnici117 mi jiţ věštili budoucnost. Já zemřu aţ stářím. Tady je nejhodnotnější kouzlo. Všechny ty tvé tchýně jsou čarodějnice. Nemoc mě udělala ošklivou a starou. Zadívala jsem se na ten ošklivý a břichatý ţok potící tuk všemi póry. Ţlutohnědá ještěrka spadla ze stromu do mého klína, utekla a mrštně se zahrabala do písku. Vykulila jsem oči, srdce mi tlouklo, celou mě zamrazilo. Předzvěst neštěstí! Někdo dnes zemře. Dnešní den neskončí, aniţ bych se dozvěděla o něčí smrti. Ta ještěrka mi uţ dala znamení. 116

Pilar – tlouci nebo mlít v hmoţdíři (BUARQUE, Aurélio, de Holanda Ferreira - Novo Dicionário da Língua Portuguesa, 2ª edição revista e ampliada, Editora Nova Fronteira, 2004, p. 1164) 117 Nhamussoros – mastičkář, zaklínač, kouzelník (překlad ze slovníku knihy, CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003, p. 151)

62

„Vidíš, Sarnau, vidíš, ty čarodějnice uţ čarují, zkoušejí tě. Vţdyť jsem to říkala! Já nelţu, ze všech věcí je v tomhle domě ze všeho nejvíce kouzel. Ty máš štěstí, nebudou tě příliš obtěţovat. První nástupníkova manţelka je posvátná věc, jsi přešťastná ţena. My jsme tady navíc, abychom zvyšovaly počet jaloviček v tomhle chlévě a dřely na políčkách118, aby nám ty druhé ztrpčovaly ţivot svými kouzly, tak co tedy jsme zač?“ Tak neuvěřitelný den, tak prudké slunce, za celý svůj ţivot jsem takový den nikdy nezaţila. Šťastné jsou rybky pod vodou, na něţ tyhle hrozné sluneční paprsky nedosáhnou, a jsou stále čisťounké a svěţí. Šťastní jsou ptáčci, kteří si za dnů jako tento zaletí aţ k potoku a osvěţí se. Všude je jen slyšet pláč dětiček, kterým vadí slunce. Polonahá těla119 hledají chladná útočiště ve stínu ledvinovníků. Str. 55-56 Prudce jsem otevřela dveře do svého pokoje. Pane Boţe, pomoz mi! Naplněná hrůzou jsem sklopila oči, dvě kapky vody se draly dolů mým obličejem, zatímco rty se snaţily předstírat nucený úsměv. Sarnau, ne všechny úsměvy jsou radost, ne všechny slzy jsou smutek. Můj manţel je po boku jiné ţeny přímo v mé posteli, usmívají se, vzdychají zamotaní v mých nových sukních, Pane Boţe, jsem mrtvola, mrznu, země, otevři se, pozři mě jediným hltem. Sarnau, tvůj muţ je tvůj pán. Kdyţ bude spát s tvou nejmladší sestrou tobě přímo pod nosem, zavři oči i duši, protoţe muţ není stvořen pro jedinou ţenu. Rozmary jednoho muţe škodí méně neţ vlnky na klidném moři. Šla jsem přemoţena k ohništi a ohřála jsem vodu, aby se mohli vykoupat. Vyletěla jsem aţ k pahorkům120 oblečeným do bodláků a lilií, které setmění skrývá, vystoupala jsem po stupních121 krok za krokem, tak těţce, jako ten, kdo jde na popraviště. Mé slzy padaly jako vodopád a vytvářely ohromné jezero, kde 118

Machamba – pole na pěstování plodin (překlad ze slovníku knihy: CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003, p. 151) 119 Corpos de tronco nu - v češtině nezní přirozeně „těla s nahým trupem“, proto jsem zvolila volnější překlad 120 Cômoros – malé vyvýšeni terénu, kopec, návrší, pahorek (Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, p. 383) 121 Socalco – část terénu více nebo méně plochého, stupňovitá zem ve svahu obvykle podepřená zdí (Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, Lisboa, 1999, p. 1371)

63

perlově červené rybky tančily v rytmu mých vzlyků a směřovaly v průvodu směrem k břehům řeky Save. „Sarnau!“ Ten hlas jakoby přicházel z hlubin země, a svým hřmotem téměř vyděsil sýčky a sovy. Můj manţel mě volá. Letěla jsem zpátky, klekla jsem si na koleno před svého vládce, sklopila jsem oči, jak přikazuje tradice a řekla jsem: „Poslouchám, pane.“ „Je voda připravená?“ „Ano, pane.“ „Hm, vypadá to, jako by jsi plakala. Zemřel snad někdo?“ Str. 56-57 Uštědřil mi prudký kopanec do zadku, aţ jsem se natáhla na zem jak dlouhá, tak široká. Po chvíli jsem se zase zvedla. Přiletěla nelítostná facka, která mi vyrazila jeden zub. Má sokyně tomu všemu přihlíţela a vrhla na mě posměšný a vítězoslavný úsměv. Dobře jsem si jí všimla. Měla nalitá prsa a notně zaoblené břicho. Pane Boţe, je těhotná, zatímco já jsem první, a tam uvnitř jsem ještě nepocítila červíka těhotenství. Sedla jsem si k ohništi a z úst se mi řinula krev proudem. Královna mi přišla na pomoc a snaţila se vodopád krve zastavit. Chudák stará královna. Viděla jsem její zamţené oči, měla je uplakané. Poloţila zesláblou ruku na mé rameno a setrvala tak několik tichých okamţiků. Ach, jak je dobré mít někoho, kdo s námi sdílí naše utrpení. Mé slzy vytryskly s větší silou a mísily se s krví mého těla, se ţlutočervenými plameny, se šedavým a bělavým kouřem, který stoupal k nebi. „Přijdou horší dny, Sarnau. Nauč se s tím smířit, a budeš šťastná. Já a ty jsme spřízněné duše se stejným osudem. Byly jsme uloveny v jiných jezerech a přivedeny do tohoto chléva. Neplač, Sarnau, rozmary muţů nikomu neublíţí. Tvůj manţel je jako jeho otec, toho znám dobře, je to mé telátko. Ti dva se cítí dobře jen v náruči ţen. Nauč se být poslušná, a budeš šťastná.“ Můj manţel a tahle ţena se znovu odebrali do pokoje a ona mluvila schválně nahlas, jen abych ji slyšela. Ten hlas mě drásal, mučil mě, zchladil to málo tepla, které zbývalo v mém srdci, ach, jsem studený vítr, který zmrazí semínka, uţ nejsem jiskra, můj oheň vyhasl, jsem tak nešťastná!

64

„Sarnau, nenech se trápit těmi potvorami. Ty jsi dědička náramků, které zdobí mé paţe a mé nohy. Všechno bohatství je pro tebe. Ostatní ţeny jsou bezvýznamné a budou se plazit u tvých nohou.“ Str. 57-58 Strávila jsem noc s královnou. Král šel spát ke své nejoblíbenější ţeně, k té nestydě jménem Mayi, kterou král brání zuby nehty tak mocně, ţe nechal zabít pátou manţelku, protoţe rozšířila na veřejnosti lehkomyslnosti jeho milované. Všichni říkají, ţe Mayi má na stehnech a podbříšku tetování, která mluví a dokonce zpívají. Ţe kaţdé ráno jí olizují tělo kouzelní hadi, plivou na ni a z toho důvodu má nejsvětlejší a nejhebčí pleť. A ze stejného důvodu se její lůno nikdy nevzedmulo, aby porodila dítě. Všichni vědí o šílenství této ţeny, ale nikdo se do toho neplete, protoţe do záleţitostí mezi muţem a ţenou se nos nestrká. Spánek mě unášel do nových světů, kdyţ nějaký hlas přerušil stříbrné ticho. Má tchýně mnou jemně zatřásla: „Sarnau, to je tvůj manţel, vrací se domů. Usměj se na něj, buď miloučká, udělej všechno, co si bude přát, ukaţ svou nadřazenost nad tou courou, se kterou se právě vyspal. Uvidíme se zítra, dcero. Spi klidně. Šla jsem po zemi ochlazené nocí. Měsíc barvil stříbrně nebeské zdi, koruny stromů, kuţelovité střechy slaměných domků, hvězdy mrkaly svýma ţlutostříbrnýma očima, můj manţel je k smrti opilý, a tenhle šílený buvol mě bude trápit, proboha! „Sarnau, zlobíš se?“ „Ne, nezlobím.“ „Ale plakala jsi. Ta facka, co jsem ti dal, byla jen výchovná, abys pochopila, ţe nemáš ţárlit. Mám tě moc rád, Sarnau. Jsi moje první manţelka. Celá tahle země tě uctívá. Ty jsi matka všech matek naší země. Jsi můj svět, má květina, cukrátko mého srdce. Stekly mi dvě pořádně hořko-slané kapky smutku122. Můj manţel mě hladil svým buvolím způsobem, říkal mi něco do ucha a jeho dech páchl alkoholem. Znechutil se mi, naskočila mi husí kůţe, kdyţ týral mé křehké tělo. Vzteky jsem vybuchla a plakala jsem hořkostí.

122

Fel - hořkost se nehodí, slova by se opakovala

65

„Sarnau, zdá se mi, ţe jsi těţko obdělávatelná půda. Uţ je to nějaký čas, co jsem v tobě zasel, ale nevidím výsledek. S tou druhou to bylo jiné. Stačila jedna setba, a hned vyklíčila.“ „Vzali jsme se nedávno, Nguilo, teprve nedávno.“ „Nemám moc trpělivosti. Nechci orat, aniţ bych sklidil.“ Neumíte si představit jaký rajský ţivot jsem měla, kdyţ jsem oznámila své těhotenství. Manţel mě odměňoval tisíci pohlazeními a oblaţoval mě tisícem úsměvů. Kaţdý den jsem se oblékala do krásnějších a krásnějších šatů, které mi dávala královna. Parádila jsem se korálky, řetízky a zlatými náušnicemi, a celá jsem se třpytila. Na světě nebylo šťastnější ţeny neţ mě. Štěstí, stejně jako květ, se rozkošně rozevře, aby se zalíbil slunci. V poledne se spálí a umírá v podvečerním pološeru. Stejně jako slunečnice, trvá štěstí jen jeden den. Str. 59-61 Je to dávno, co světlo usnulo v tichu. V opuštěné chatrči trpí jeden zoufalý muţ s neodolatelnou touhou obejmout smrt. Ač je schoulený přímo u ohniště, bez tepla ţeny a bez příjemného dětského pláče, který by potěšil jeho ušní bubínky, cítí po těle mrazení. Jeho bytost ovládal vztek. Znovu a znovu pátral po tom, proč ho mohla ţena opustit. Jeho, mladého a dobře vypadajícího muţe, inteligentního, dobrého manţela, něţného, laskavého, skvělého milence. Proč ho raději vyměnila za jiného, mnohem staršího, který má kromě čtyř manţelek ještě hnízdo patnácti dětí. Moţná z toho důvodu, ţe ten muţ má víc peněz. Přišel mu na mysl obrázek chlapce, jeho jediného syna, první radosti, prvního štěstí, jehoţ ţivot zhasnul jediným fouknutím jako lojová svíčka, kdyţ mu byly sotva dva roky. Mwando plakal krvavé slzy, neboť věděl, ţe se jeho poklad uţ nevrátí. Sumbi, ţena, která ho opustila, je nepopsatelně, aţ nebezpečně123 krásná. Při pohledu na ni se kaţdý muţ téměř spontánně zastaví a s úţasem si povzdychne, vzdávaje tak hold té pohybující se dokonalosti. Ţeny zase cítily v takovém vzezření příklad

123

Beleza agressiva - v češtině se spojení „útočná krása“ nepouţívá

66

boţí nespravedlnosti, protoţe Bůh upřel půvab124 všem ostatním, aby ho soustředil v jediné osobě. Muţi nepláčou - učí otcové své syny. Mwando je muţ, a pláče, ale má k tomu důvod. Skončilo potěšení z toulek s krásnou Sumbi, klikatými stezkami, kdy ona vţdy šla vpředu a on za ní. Jeho ruce uţ nikdy nebudou procházet tou bujnou krajinou vrcholků a údolí, aby nakonec skončily v pasu útlém jako hmoţdíř125. Jeho tělo uţ nikdy nebude pít z té ohnivé krve, ze dţbánku medu, z pramene ţivota. (…) Sňatek sjednali její rodiče, bohatí lidé, kteří, kdyţ nemohli dceru provdat za někoho urozeného, chtěli ji představit vzdělanému a dobře vypadajícímu muţi. Výběr padl na Mwanda, protoţe nebylo jiného, který by se mu vyrovnal. Chlapcovým rodičům se ten obchod také zamlouval. Která rodina z Mambone by nechtěla, aby její zahradu krášlila slavná květina od Indického oceánu? Poţadavky na věno byly nad moţnosti Mwandovy rodiny. Chtěli dvanáct krav, ale oni jich měli jen pět. Aby překonali tu nesnáz, pořádala se různá setkání, schůzky a jednání, aţ vše skončilo šťastnou dohodou. Věno bude vyplaceno ve třech splátkách. První, šest krav, před svatbou. Druhá, tři krávy, bude cena po narození prvního dítěte, a poslední splátka po narození druhého dítěte. Aby zaplatili tu první, museli Mwandovi rodiče zaklepat na mnoho dveří a ţádat, aby jim půjčili ještě jednu krávu, kterou by přidali k těm pěti, co uţ měli. Mwando při svatbě snil o tom, ţe vybuduje hnízdečko lásky, ale čert ho předběhl126. Všechno skončilo tragickým rozchodem, tohle slunce dlouho nesvítilo. První den manţelského ţivota nedodrţela Sumbi pravidla. Předstírala bolest hlavy, nenadrtila obilí ani neuvařila pro tchýni a tchána. Seděla na ţidli jako muţi a odmítala své místo na rohoţi vedle tchýní a švagrových.

124

Deserdar - v českém překladu se slovo vydědit v této souvislosti příliš nehodí Cintura de pilão – pouţila jsem doslovný překlad, abych se více přiblíţila mosambické realitě 126 Dianteira - před; předvoj (Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, Lisboa, 1999, p. 524) 125

67

Str. 61-62 Jí jen ten, kdo pracuje, učí lidová moudrost. Manţelé, tak zaneprázdněni svojí láskou, na chvíli zapomněli na toto poučení, které se předává od úst k ústům po všechny generace, coţ způsobilo rozruch v nitru rodiny. „Drahá Sumbi, přestává pršet, půda je mokrá. Musíme zasít dříve, neţ země vyschne. „Nemůţu, matko. Cítím lehké bolesti hlavy.“ „Kdyţ je to tak, zůstaň a připrav jídlo.“ „Mám horečku, mami. V teple kuchyně se to můţe zhoršit.“ A tak spala dál. Kdyţ byl pokrm hotový, zavolali ji k jídlu a ona jedla s největší chutí. „Dcero, co je to za nemoc, která ti nikdy nevezme chuť k jídlu?“ „Prosím vás, vy jste nikdy nebyla nemocná?“ V těch pár dnech, kdy se uráčila něco udělat, byl manţel vţdycky po jejím boku. Pomáhal v kuchyni, při praní prádla, a tím dokazoval sílu své lásky. Nebyl to běţný případ, a tak lidé začali šířit pomluvy. Kdo to kdy viděl, aby se muţ lepil na ţenské sukně jako veš? Aby za ni vařil a pral? Lidé se spikli, protoţe ten manţelský pár by svým chováním mohl nakazit celou vesnici. Odvrátili se od zla, bránili manţelkám a dětem, aby se k té ţeně přibliţovaly, aby se takovým zakletím nenakazily. Ţeny se zase k Sumbi chovaly s opovrţením, u některých to ale byla jen závist jejích přirozených půvabů, a jiné, protoţe viděly, ţe jejich muţi jsou půvabem té ţeny úplně poblázněni. Mwando tento rozruch přehlíţel, protoţe neviděl nic špatného na tom, zalíbit se ţeně, která je jeho. Sumbi zase provokovala svět úsměvy a smyslnými pohyby, jako by jí někdo tajně našeptal, ţe její úsměv ovládá svět. Str. 63 Je očarovaný, je zabedněný, říkali lidé. Snědli mu srdce a udělali z něj koš špinavého prádla, protoţe takového muţe nikde nikdo neviděl. (…) Muţ, který se nechá ovládat ţenou, si nezaslouţí tu čest, aby se mu říkalo muţ, a tím méně, aby byl povaţován za syna Mambone. Ţena se nekupuje proto, aby přinesla rodině újmu, právě naopak, věno je výměna výhod. Ţena vyměněná za věno je povinna pracovat pro manţela a jeho rodiče. Má rodit děti, především chlapce, aby se jméno rodiny pozvedlo. Jestliţe prospěšnost nedosáhne poţadované výše, 68

nezbývá nic jiného, neţ vrátit ţenu tam, odkud pochází, vzít si zpátky krávy a znovu začít vyjednávat s jinou rodinou. Nemůţe být tolerovaná líná ţena a tím méně prostopášnice. Str. 64 Mwando ukázal radě pozitivní postoj a slíbil, ţe bude víc chlapský a muţný a ţe změní své chování. Jestliţe na jedné straně s radou souhlasil, na druhou stranu si myslel, ţe se cizí osoby příliš pletou do jeho problémů. Přísahal si, ţe změní sled událostí, uţ cítil, ţe je hračkou v manţelčiných rukou, a nejen to, ale také ţe se k němu celá obec chová nepřátelsky, ţe se přátelé odvracejí. Za zády se mu posmívali a tváří v tvář s ním jednali jako s hlupákem, jako s opravdovým ztroskotancem. Marnil nekonečné hodiny přemítáním o těch intrikách, přemýšlením, jak nejlépe tu otázku vyřešit a udělat za tím neštěstím závěrečnou tečku. Ale kdyţ se k ní přibliţoval, cítil se omráčen vyzařováním kouzelného úsměvu, jenţ rozptýlil neklid, který hlodal v jeho nitru. V té tváři, v tom hlase bylo cosi záhadného, co mu kradlo jeho muţskou sílu, a zvláštní bylo, ţe čím víc trpěl, tím větší cítil touhu podvolit se jejím půvabům. Nedokázal si představit prázdnotu svého ţivota, kdyby je jednoho dne ţivot rozdělil. Bylo to tak silné, ţe rady lidu nedocílily účinku. Str. 65 Přítomen tělem, ale nepřítomen duchem se vzpamatoval, aţ kdyţ promluvil starý strýček, přátelskou, něţnou a bratrskou řečí. „Mwando, jak tě naučit tajemstvím ţivota, jak ti ukázat bezpečné cesty, kdyţ zavíráš oči i uši před nářkem našich srdcí? Ve svém domě zaséváš lenost, pýchu a drzost. Se zavřenýma očima kráčíš po cestě kopřiv, a tak brzy přijdou krvavá poranění. Sám si kopeš hrob.“ V jiných chvílích by Mwando takovou výřečnost chválil, tentokrát ale reagoval agresivně, a vyuţil příleţitosti, aby řekl některé pravdy, a tím se pomstil za uráţlivá slova, která mu byla určena. „Já s pýchou sklidím bodláky, které jsem zasel. Jen mě překvapuje, ţe moji kritici nemají lepší chování neţ já. Prosím vás, zabývejte se svými problémy.“

69

„Ubohý Mwando, proč se chováš pyšně, jako bys snědl veškerou moudrost nebe, kdyţ ti nebe nepatří? Směješ se krokodýlovi, který chňapne naprázdno, ještě neţ překročíš řeku. Jestliţe tahle ţena není k ničemu, proč od ní neodejdeš?“ (…) Co si o sobě myslí, ţe ho poniţují? Co oni vědí o ţivotě a o lásce? Ţijí v propasti slepoty, vzývají temnotu, mrtvé a kouzla. Venkovani bez minulosti, přišli na svět jen proto, aby pěstovali obilí, rozmnoţovali se a umírali. Jak si dovolují ho poniţovat, jeho, vzdělaného, sečtělého, pokřtěného? Otec, zahanben synovým chováním, křičel přívaly trpkých slov a zastavil se, aţ kdyţ mu došel dech. Ostatní staří zůstali zkamenělí. Takové chování bylo nepřijatelné, především u chlapce takového věku. Byl očarovaný, o tom nebylo pochyb. Muţ, který zatvrzele ţije s jedinou ţenou, a ještě k tomu línou, není hoden toho, aby byl nazýván muţem. Kohout, který nedokáţe oplodnit127 všechny slepice, se dává pryč, není k uţitku. „Uklidni se, muţi,“ říkali ostatní Mwandovu otci. „Uklidni se, nezapomeň, ţe vina je i na tvé straně. Špatně jsi zasel, protoţe jsi dovolil svému synovi, aby se naučil věci cizí naší tradici. Ostatně vše svědčí o tom, ţe chlapec je obětí nějakého silného, strašlivého kouzla. Téhoţ dne opustil mladý pár rodnou vesnici a usadil se velmi daleko odtamtud, na druhé straně řeky. Daleko od podpory rodiny byly problémy ještě váţnější. Roky, které proţili po narození dítěte, byly strašlivé. Kdyţ synek zemřel, manţelčini rodiče vymysleli historku o nějakých kouzlech, která měla potvrdit, ţe zemřelí neţehnají tomuto svazku, a proto si odnesli první dítě, první radost. Byla to jen záminka, to všichni věděli. Sumbi si jiţ obstarala bohatého manţela, protoţe láska s chudobou není šťastná128, vzala si své věci a odešla. Str. 67 [Mwando] Zoufale křičel ze spaní, jeho tělo se zuřivě chvělo, končetiny se napínaly a povolovaly, šedivá přikrývka byla nasáklá potem. Přízraky a příšery rušily jeho spánek. Zdálo se mu o veselém a zdravém chlapci na jeho klíně a 127

Galar - oplodnit (kohout nebo jiný ptačí samec) samici (Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, Lisboa, 1999, p. 757) 128 Amor com pobreza não faz felicidade - „láska s chudobou nedělá štěstí“ se v češtině nepouţívá, proto jsem zvolila volnější překlad

70

Sumbi poletovala ve vzduchu, vznášela se a její hedvábné vlasy ji táhly a ona se houpala ve vzduchu jako motýl s široce roztaţenými křídly. Zjevila se mu strašlivá stvůra, která ho pronásledovala, vykřikl a probudil se. Otřel si dlaní pot z čela. Opět hledal ţenu a syna, ale našel prázdnotu. Uţ neměl pochybnosti. Byl přemoţen a zničen. Str. 69 Najednou otevřel oči na svět. Bylo to tehdy, kdy si uvědomil, ţe les je ţivý, ptáci veselí, vítr a motýli šťastně poletují nad obzorem, to on se dívá na svět se zavřenýma očima, očima mrtvého, a všichni tvorové dál tančili tanec ţivota. Konečně pochopil, ţe ţivot je bolest i veselí, vítězství i poráţka, uráţka i odpuštění, láska, nenávist a všechny ty protiklady. Co by byla země bez lidské přítomnosti? Kdyby ţeny zemřely, jak by se přicházelo na světlo boţí129? Jaký by byl ţivot bez ptáků, stromů a květin? Vesmír by neměl smysl, neexistoval by. Vzbouřil se proti svému vlastnímu chování. Muţ, který je muţem, musí umět vzdorovat špatnostem ţivota, vţdyť všechna ţivá stvoření mají své hořkosti. Stromy trpí tím, ţe je lidé kácejí, ale nikdy se ţivota nevzdávají. Tráva trpí, ţe po ní neuspořádaně šlapou všechna zvířata pralesa, ale nikdy si nestěţovala. Nejslabší zvířata jsou potravou těch nejsilnějších, ale nikdy se nepřestávají rozmnoţovat. Ptáci jsou bezdůvodně polapeni, a dokonce i hory jsou suţovány prudkým bičováním větru. Vrátil se do ticha domu, aby hledal útěchu pro duši i pro tělo. (…) Prolil osvobozující slzy, dodal si sil, vzkřísil se. Objevil, ţe lidská bytost má v ţivotě několik smrtí a má také moc sebevzkříšení. Sebejistě se postavil, uchopil motyku a ponořil se do mraveniště lidského hemţení. Jiţ v sobě cítil nového člověka, sebevzkříšeného. Str. 71 (…) Těmto stvořením byly jiţ dva roky a jejich otec se mě uţ od sedmého měsíce těhotenství nedotkl. Jak se můţe mladá ţena udrţovat, kdyţ se stravuje jen rýţí, kukuřicí a maniokem? Proč vlastně ţeny hledají muţe? Uţ je na čase mít další dítě, ale jak se to můţe stát, kdyţ mi můj pán nedá sémě?

129

Quem daria luz à luz do sol – v doslovném překladu by se opakovala slova

71

Str. 72 V poslední době vidím ţeny, jak následují jedna po druhé, a teď je nás sedm. Jakou moc má jeden jediný muţ, ţe můţe miloval pět, sedm mladých a silných ţen? Příchod Phati, páté manţelky mého manţela, převrátila celý náš ţivot naruby, a díky ní jsem v srdci onoho muţe úplně zemřela. Uţ jsou to dva roky, co nejí mé jídlo, co mi nevěnuje jediné pohlazení. Tahle Phati, tahle Phati, nevím, co to má za tetování na podbříšku, ţe takovým způsobem pomátla jednoho muţe, aţ zapomíná na své povinnosti. Tahle kráva si zkouší se mnou zahrávat, myslí si, ţe její dítě bude zvoleno nástupníkem, ale to se plete. Budu mít syna a jen ten bude vládnout této zemi. Cítím se tak sama a opuštěná. Ještě jsou tu tací, kteří mi závidí moje postavení, říkají, ţe jsem královna, ale to zklamání. K čemu má cenu nosit zlaté náramky, nádherné sukně, zdobit se jako pávice, kdyţ se mi nedostává ani vzduchu, abych mohla dýchat? V minulých letech jsem dychtila nosit ty kovy, teď je mám, jsou moje, a uţ mě nezajímají. Byly hezké na těle původní majitelky, mojí královny, mé Rassi, matky, přítelkyně, důvěrnice. Kéţ ji zemřelí dělají dobrou společnost. Odpočívej v pokoji, vznešená duše, vedle svého manţela, který tě za ţivota neuměl milovat. Str. 74 Snesla se noc. Mrtvý leţel na královské posteli pokryté patnácti sukněmi od patnácti manţelek, obklopen členy rodiny a nejoddanějšími sluhy. Ve vedlejší místnosti čtrnáct vdov, pohnutých pocitem bolesti, házelo na ubohou Mayi, nejoblíbenější manţelku zesnulého krále, tu nejneuvěřitelnější špínu a obviňovaly ji, ţe panovníka očarovala. Pro čtrnáct vdov znamenala ta chvíle konec poníţení a pro Mayi jeho začátek, bez milovaného muţe, bez syna i bez ochránce. Navíc jí král neodkázal ani píď půdy jako dědictví, stejně jako její břicho jí nikdy nedalo radost z dítěte. Za tichého nářku hlavní královna vzlykala, ve směsi radosti a zboţnosti, pobavená patetickým zanícením Mayi. Str. 75 Se smrtí krále odchází privilegia jedněch i laskavosti druhých. Znovu se rozjitří dávné pomsty a dluhy. Dojde k vyrovnávání účtů. Nikoli bez důvodu byli ti důleţití v království ve slavnostních pózách klidní, zahloubaní, vzdálení, 72

v očích neměli jedinou slzu. Nebylo to kvůli smrti jejich vůdce. Skládali účty svému svědomí, přehrabovali se v minulosti, v činech, jichţ se dopustili, neboť, coţpak se přeci ve jménu krále nepáchalo násilí, nemučilo se, nevěznilo se, nekradlo se a nepáchaly se osobní pomsty? Opora spadla a velcí muţové, sirotci, jsou vydáni na milost a nemilost svým nepřátelům. Přišel rozhodující okamţik, jedněmi obávaný, a druhými vytouţený. Následníkovi oblíbenci s patetickými gesty, křičeli hlasitěji neţ plačky při dokonalém představení, skrývajíce radost, protoţe přišla jejich šance. Mezi slzami sčítali krásné ţeny, které pokoří, lidi, kterým se pomstí, váţnost, jaké se budou těšit, krádeţe a dary, které budou vyţadovat. Str. 76 V jeho zamţených očích bylo moţné uhodnout jásot a v jeho hlase nevídanou sílu, syn-dědic vţdycky oslavuje otcovu smrt. (…) Ze svého kouta jsem se okouzleně účastnila festivalu. Konečně mě budou nazývat královou manţelkou. Zanedlouho budu nosit královské náramky. Byl to pro mne velký okamţik. Str. 77 Král nikdy neumírá sám. Hlavní ministr království se oběsil během noci, kdy jsme bděli u umírajícího, a spekuluje se, ţe to udělal proto, aby utekl před vlastním svědomím. A jedna z manţelek, zoufalá, zapálila chýši, a tak se upálila i se svými třemi dětmi. Velitel vojska se také oběsil. Během stejné noci bdění, po tolikerém příkoří vyuţila podlá Mayi zmatku, ukradla část královského pokladu a snaţila se utéct pod rouškou noci. Seţrali ji lvi, ale ta zvířata se nedotkla jejích ňader, tetování a srdce a nenechala ani jeden škrábanec na jejím obličeji, který podle toho, co se říká, byl krásný a klidný, jako byl vţdycky za jejího ţivota. Str. 78 Následující dny byly ještě krvavější. Nejoddanější poddaní starého krále se doţadovali původního postavení, a byli umlčeni navţdy. Dvě vdovy byly upáleny i se svými dětmi, protoţe se domáhaly moci.

73

Ach, hořké vzpomínky. Pociťuji takovou samotu, takový smutek, ţivot uţ pro mě nemá smysl. Trýzeň přebývá v mém světě, (…) mouchy se milují, dokonce i šneci se milují, jen já miluji ve snech. Sama se převaluji v prázdné posteli v těchto chladných červnových nocích, zatímco se můj manţel tře o tisíc tetování, noc tu, noc tam, týden tady, týden tamhle. Nejbolestnější je, ţe má ţenu, která mu kaţdou noc zahřívá postel, ale manţel se jen potuluje a skončí noc tam, kde spí aţ do východu slunce. Na všechny ostatní se dostanou zbytky, ale se mnou je to ještě horší. Uběhly jiţ dva roky, co čekám na svoji příleţitost, ale on nepřichází. Jsem nejlepší kuchařka, kaţdý den dělám všechno moţné, abych mu vyhověla. Kdyţ přijde v poledne, ochutná mé jídlo a hned řekne, ţe není slané, ţe je bez chuti. Kdyţ přijde v noci a já se ohradím, říká, ţe je to proto, ţe nejsem vykoupaná. Jdu se vykoupat, vrátím se, a on si vymyslí, ţe postel páchne dětskou močí. Kdyţ oponuji, obdaří mě poniţujícími řečmi, které si netroufám opakovat. Ach, ten prokletý polygamní ţivot, kéţ bych byla neprovdaná nebo kéţ bych zase mohla být dítětem. Kdyby byla ţivá moje královna, věřím, ţe by to takhle nebylo. Ona mě milovala a bránila mě. Teď se cítím tak sama. Zemřela náhle, skoro stejně jako její zesnulý král. Str. 79-82 Slyším něčí kroky, které se přibliţují, moţná je to nějaký rybář. Poslouchám hlas, který mě zdraví, a kdyţ otevřu oči, vidím klečícího muţe, jak se uctivě uklání. „Zdravím vás, královno, matko celého lidu Mambone.“ „Á, děkuji, dobrý den.“ Vymrštím se a v jediném mţiku se posadím. Ten hlas zasáhl mé nitro. „Mwando!“ „Jsem to já, matko“ „To je ale tak příjemné překvapení. Kdy jsi přišel? Dozvěděla jsem se, ţe jsi postavil dům na druhé straně řeky.“ „Přišel jsem zrovna včera, matko.“ „Och, Mwando, jak to se mnou mluvíš.“ „Teď jsem váš sluha.“ Pobaveně jsem se smála. Je zvláštní být oslovovaná s úctou muţem, se kterým jsem jiţ spala na stejné rohoţi. Prohlédla jsem si od shora dolů tu uboze 74

oblečenou bytost zanedbaného vzhledu a pocítila jsem soucit. Včera mě poníţil, a dnes se děje opak. Je to opovrţeníhodné stvoření, ale jeho přítomnost je hrozivá, cítím, ţe mám tohoto muţe stále ráda. „Přišel jsi do Mambone právě včas, Mwando. Všichni stateční muţi jsou odváděni do armády. Nejlepší válečníci doprovodili krále na jeho poslední cestě. Kromě toho jsme ve válce, ta Ndauská prasata vyuţívají období smutku a kradou dobytek a půdu. „To jsou špatné zprávy, které mi říkáte.“ „Tuto noc budu mít to potěšení oznámit svému manţelovi tvůj příchod, abys vstoupil do vojska. Bude se ti líbit stát po jeho boku. Je to dobrý bojovník, jenţe někdy je krutý.“ „To ne, prosím. Přišel jsem si sem odpočinout. Prošel jsem v ţivotě mnohými útrapami. Neštěstí, která jsem proţil, jsou větší neţ bolest, kterou jsem ti způsobil.“ „Kolik máš teď dětí?“ „Ţádné. Měl jsem jedno, ale to zemřelo, o dva měsíce později mě moje manţelka vyměnila za jiného muţe. Vidím, ţe ty jsi v manţelství šťastná, a jsem tomu rád. „Jsem šťastná, opravdu moc šťastná. Také se znovu oţeníš, a přeji ti, abys měl stejné štěstí.“ „Odpusť mi, Sarnau.“ „Zapomeň na to, co se stalo.“ Mwando se rozloučil. (…) Srdce se mi málem zastavilo, kdyţ jsem ho uviděla, a cítím k němu novou přitaţlivost. Myslím, ţe jsem ho vţdycky milovala, ale teď je příliš pozdě. (…) Nechala jsem ho odejít jen tak, já, která hladovím po lásce, která uţ roky čekám na svoji noc, jenţ přijde jednoho dne, jenţ ani nemohu předpovědět, a jen kvůli lásce k bliţnímu. Mám hlad, měla jsem chléb v ústech, a ani jsem ho neokusila. Mám ţízeň, měla jsem pramen v ruce, a nenapila jsem se. Nabízel se mi tady okamţik štěstí, proč jsem ho neproţila? Jak smutné je být člověkem. Chtěla bych být zvířetem, být svobodná, milovat svobodně, bez zákonů a bez tradic. Najednou jsem se zběsile rozeběhla v jeho stopách jako rozzuřená fena. Prudce jsem vešla do jeho chýše, aţ se polekal. „Sarnau, ty jsi šílená, proč jsi přišla?“ 75

„Mlč, Mwando, mlč.“ Rychle jsme se svlékli, jako člověk, který byl zaskočen průjmem. Objali jsme se rychle, naléhavě. Naše duše se spojily v dokonalé shodě, zemřeli jsme a znovu jsme se zrodili. Ptáci zpívali pro nás, nebe a země se spojily v našem objetí a my jsme si zanotovali sladkou píseň lásky. „Sarnau, miluji tě, miluji tě, miluji tě, tisíckrát tě miluji.“ „Tolik jsem trpěla, tolik jsem doufala, ale teď je příliš pozdě.“ „Jsem vděčný za radost, kterou mi nakonec dáváš, potěšení této neobyčejné chvíle. Budu opatrovat tuto vzpomínku aţ do konce svých dní.“ „Čas od času bychom se mohli setkat v jeskyni duchů. Tam nás nebude nikdo rušit, protoţe lidé mají strach z kouzel, která tam prý působí. Uţ jsme tam několikrát byli, vzpomínáš?“ „Sarnau, mysli na své postavení.“ „Máš pravdu, sbohem.“ Str. 83-85 Mwando je ta nejkrásnější věc, kterou mi Bůh postavil do cesty. (…) Neodolám, jsem ztracená. Tohle opětovné setkání je určitě předzvěst nějaké tragédie, cítím to. Starci vyprávějí, ţe během období okupace Nguniským národem se lidé stěhovali z jednoho místa na druhé, utíkali před útočníkem, nedostávalo se potravin, mrtvol bylo tolik, ţe někteří neměli jinou moţnost neţ jíst lidské maso, aby přeţili. (…) Já ubohá, okusila jsem maso jednoho muţe, napila jsem se palmového vína130 jeho slov, jsem opilá a nemůţu jiţ ţít bez této kapky vody. Mé srdce, moje duše a celá má bytost mi přitakávají. Moje povinnost mi říká ne. Trpím, jsem nerozhodná, mám ráda svého manţela, zboţňuji svoje děti, ale bláznivě miluji jiného muţe. Ach, opovrhuji tím manţelem, který si mě neváţí, nenávidím svá nevinná dvojčata, která mi brání v cestě za štěstím, uţ nesnesu tyhle zlaté náramky, které mě neoddělitelně poutají k muţi, který mému srdci nic neříká.

130

Sura – palmové víno (překlad ze slovníku knihy); šťáva z palmového trsu, palmová míza (Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, Lisboa, 1999, p. 1394)

76

Sarnau, poslouchej hlas svědomí. Jestliţe tě ten Mwando opravdu miluje, proč tě tedy předtím opustil? Teď, kdyţ jsi vdaná, a dobře vdaná, se ta láska znovu zrodí? Promiň, Sarnau, ale tahle láska je podle mě pochybná. Král tě nemiluje, to je pravda, zboţňuje Phati, všichni to vědí, musíš to pochopit, takové věci se stávají, ale máš jméno, titul a nejvyšší úctu, kterou ţena na tomhle světě můţe mít. Máš bohatství, ale ne lásku. Lidská bytost nemůţe mít všechno na dosah. Láska se s bohatstvím nikdy nesnoubí. Spojují se jen v pohádkových příbězích. Nepoznávám se. Přísahala jsem při bozích a zemřelých, ţe se nikdy nedopustím cizoloţství. Ale co je na tom špatného? Všechny ţeny mého manţela dělají to samé. Mlsají ve velkém s nduňany a myslí si, ţe to nevím! Chudinky, chápu to, jejich problém je stejný jako ten můj. To naše situace nás nutí dopouštět se cizoloţství. (…) Nguila miluje Phati, a my všechny ostatní jsme přestaly existovat. Já jsem jen ozdoba, nic víc. Svědomí, ty neznáš mé dilema? Ještě pořád mě nazýváš cizoloţnicí? Nevěrnice hledají potěšení, ale já hledám ţivot. Cizoloţství se dopouštějí ty, které mají manţela, ale já mám jen symbol. Nejsem vdova, nepotratila jsem, dítě mi nezamřelo, nemám měsíčky, nemám ţádnou hanebnou pohlavní nemoc, můj manţel není neplodný a ani není pryč. Vidím ho kaţdý den, touţím po něm kaţdý den, ale on se ke mně obrací zády, trápí mě. Svědomí, ještě mě obviňuješ? Odevzdala jsem své tělo i duši jinému muţi, já miluji jeho, on miluje mě, milujeme se, já chci ţít, on je mé slunce, můj chléb, můj ráj, ach, je to hrozné dilema! Str. 85-86 Mwando uţ mě nechce vidět, a má pravdu. Kdo se dotkne královy manţelky, je odsouzen k smrti. Jak se mi stýská po jeskyni duchů! A kdybych tam zaskočila? Nech mě jít znovu ţít, snít, vzpomínat. Jdu tam, jsem nejistá. Udělám jeden krok, další krok a podívám se na čtyři strany, nikdo mě nevidí. (…) „Sarnau, proč jsi přišla?“ „Na to se ptám také.“ „Sarnau!“ Ponořili jsme se do ponurého šera jeskyně, která nám svými stěnami poskytla ochranu. Objevili jsme pohodlí na drsné zemi. Znovu jsme proţili staré časy. Mluvili jsme o minulosti i o současnosti. Mwando mi vyprávěl o všem svém 77

neštěstí, a já jsem mu v dychtivosti po pomstě vyprávěla o své důleţitosti, o bohatství, blahobytu, a zaujala jsem roli rozmarné, prostopášné vládkyně, která jen pro změnu hledá potěšení u chudého milence. Hrála jsem tu roli dobře, ale velmi brzy maska spadla. Ztotoţnili jsme se v hořkostech a v utrpení. Propletli jsme se v bláznivém, zuřivém objetí a plakali jsme jako dvě děcka, kterým válka strašlivými oštěpy smrti vyrvala rodiče. „Chci pro tebe ţít, umřít pro tebe. Nic na tomhle světě mi nezabrání tě milovat. Ani král, ani svět, ani celé vojsko Mambone. Zboţňuji tě, Mwando.“ „Smiř se s tím, Sarnau. Nemůţeme nic dělat.“ „Mwando, odveď mě hodně daleko, k nebi, do lesa, k moři. Chci jít s tebou aţ na konec světa.“ „Ano, odvezu tě ve své loďce na ostrovy, k oblakům, kde vítr, slunce a měsíc budou existovat pro nás dva. Odvezu tě, Sarnau.“ Str. 87-88 Přijďte mi na pomoc všichni ţiví i mrtví, přijďte, přijďte všichni! V mém břiše klíčí semeno zakázané lásky, nevím, co se mnou bude. Duchové a zemřelí, pomozte mi! (…) Konečně mi dal uţ roky vytouţenou noc lásky, cítím velkou úlevu, proţila jsem chvíle hrůzy, protoţe jak bych odůvodnila těhotenství, kdyţ mi manţel nikdy neposkytl sémě? Teď jsou stopy zahlazené. Málem to bylo odhaleno, ale dokázala jsem skrýt nevolnosti, zvracení, chutě. (…) Modlila jsem se ke všem zemřelým, dala jsem obětní dary mé zesnulé ochránkyni, a stal se zázrak. Můj manţel se ke mně touţebně přiblíţil a řekl, ţe jsem hezká. (…) To jiný muţ mě oblékl do této krásy, která ho pobláznila. Jiný mě ozářil tímto teplem, které ho přilákalo. Od jiného je ţivot, který se hýbe v mém lůně. Dítě bude hezké, můj manţel se bude pyšnit cizím výhonkem. Jen prosím Boha, aby se dítě nepodobalo pravému otci, a i tak nebude příliš těţké je přesvědčit, ţe se podobá pradědečkovi, všichni zesnulí přijďte mi na pomoc. Přemýšlím jen o odchodu někam hodně daleko. Ale kam? Jak? Bude těţké začít ţivot v neznámých zemích, bez přátel a bez rodiny. Ne, nikdy neodejdu. Nikdy nebudu moci odejít z tohoto vězení se stráţci na kaţdém kroku. A pak, nevyměnila bych svůj blahobyt za nic na tomhle světě, za nic! Tohle dítě cizoloţství se narodí v tomto chlévě, a jestli to bude chlapec, bude dědicem. Krev nevěry bude vládnout 78

této zemi, hrozný osud! Ale jakou vinu mám na tom všem já? Osud je ke mně krutý, ale já jsem nevymyslela ani lásku ani polygamii. Str. 88-89 Phati je šílená ţárlivostí a uţ vyhroţuje, ţe opustí domov, s kaţdým se hádá a předevčírem se poprala se třemi z našich sester. Bylo to kvůli jejímu zaříkávači, který nás měl očarovat, ale který zaříkávač je schopen zabít šest králových manţelek, jen aby uspokojil rozmary jedné zvrhlé, zhýralé a ţárlivé? Můj manţel je láskyplnější neţ kdy dřív, kouzla mojí zaříkávačky fungují dobře, a on začal být milý i k ostatním sestrám. Tento týden se zastaví postupně u kaţdé z nás. Půl noci spí s kaţdou z nich a o půlnoci vţdycky přijde do mé postele, protoţe se mnou se vţdycky nejlépe vyspí. To se mnou se vţdycky probouzel po východu slunce. Pokaţdé, kdyţ někam jede, něco mi přinese: ulovenou kořist, dýni, trs banánů a dokonce pomeranč. Cítím, ţe mě miluje. Hladí mé břicho, úzkostlivě očekává narození dědice. Ale proč mnou celou tu dobu opovrhoval? Proč čekal, aţ dám své srdce jinému, aby mi pak přišel vyprávět příběhy lásky? Špatné se jiţ stalo a roste v mém břiše obrovskou rychlostí. Neumíte si představit to úsilí, které jsem musela vynaloţit, abych mu oplatila jeho něţnosti. Kéţ by se to dalo vrátit, abych byla jako dřív, kéţ by se to dalo vrátit, abych se mohla znovu narodit a poloţit kaţdý kámen na své místo. Cítím se ztracená, uţ nedokáţu předstírat své city, a nebude trvat dlouho, a bude odhalena síť zrady, všichni zemřelí přijďte mi na pomoc. Phati je nemocná, opravdu velmi nemocná. V pondělí přinesla amulet, abych zemřela při porodu, ale mému manţelovi se to vyjevilo ve snech. Nelítostně ji ztloukl, a ona si znechucená vzala jed, který, místo aby ji zabil, jí způsobil průjem, takţe jí popraskala celá kůţe, ţe vypadá jako nemocná leprou. Náš manţel uţ o ní nechce ani slyšet, rozděluje svoji lásku mezi nás všechny, jakoby ona uţ neexistovala, ale mě miluje doopravdy. Má nerozhodnost roste a chybí málo, aby výhonek poznal slunce, a já nevím, co se stane. Str. 89-90 „Sarnau, jeden den, kdy tě nevidím, je jako by mě mučili celý jeden rok. Potřebuji být po tvém boku. Proč přede mnou schováváš svoji krásnou tvář, která mi dává ţivot? Zoufale tě miluji a můj ţivot bez tebe nemá smysl.“ 79

„Musíme být opatrní, Mwando.“ „Jak dlouho ještě budu tohle snášet? Ţiji pro tebe, zmírám pro tebe a od tebe dostávám jen kousky něhy, které přebývají z potěšení tvého manţela. Ne, Sarnau, jsem jiţ unavený, musíme za tím vším udělat závěrečnou tečku. Musím myslet na sebe, nemůţu ţít do nekonečna v cizím hnízdě. Sarnau, chci tě jen pro sebe. Jestli mě také miluješ, za krátko odejdeme daleko odsud, a tam si postavíme vlastní domov plný lásky.“ „V tomhle stavu je to nemoţné, počkej aţ se dítě narodí.“ „Odvedeme i to dítě, aby vyrostlo v našem domě.“ „Můj manţel narození tohoto dítěte úzkostlivě očekává, Mwando, všechno se komplikuje.“ „Ten nestoudný muţ mě zneuţívá, protoţe je král. Má ţenu, kterou miluji já, a ještě navíc mi chce ukrást dítě? Poslyš, Sarnau, to uţ nesnesu.“ „I já cítím tu trýzeň, půjdu s tebou, ale musíme počkat. Je ale důleţité, aby se dítě narodilo v tvé nepřítomnosti. Mohlo by se stát, ţe se přihodí něco nepříjemného. Riskujeme, Mwando. Teď se snaţ zmizet. Aţ se všechno uklidní, v tu chvíli utečeme. Str. 91 „Kykyryký!... Jsi tu, dědici koruny!“ Černý chlapec – ne černý, ale stříbrný, protoţe úplněk omaloval jeho andělskou tvář a přikryl ho svým stříbrným hávem – protoţe se jedná o synanástupce, podrobil se obřadu měsíce v novu, který se pořádal za úplňku. Str. 93-94 Bázlivě jsem se podívala na dítě, je mi velmi podobné. Má světlou pleť po Mwandovi, svém pravém otci. Tohle tělo, které slibuje sílu válečníka, je společná vlastnost obou mých manţelů. Ještě dobře, ţe si všichni myslí, ţe světlá barva je způsobená nesváry, které jsem měla s Phati, kdyţ se dítě klubalo v břiše. Je to určitě tak, břicho ţeny je svět, který má v sobě všechna nejtemnější tajemství tohoto světa. Vypráví se, ţe se tady v Mambone před mnoha lety oběsil jeden muţ na mangovníku, kdyţ jeho ţena byla těhotná. Po pohřbu seděla ta smutná ţena mnoho dní a mnoho nocí před stromem a pozorovala ho. Aţ jednoho dne se její 80

břicho roztrhlo a vylezlo z něj stvoření s lidským tělem, hlavou jako mango, ale jako opravdové ţluté mango, a místo vlasů mělo mangovníkové listy. Také jsem slyšela o případech ţen, kterým se z břicha narodili hadi, ještěrky, ryby a dokonce pštrosí vejce. Nedávný případ byla ţena, ze které, po devíti měsících čekání, vyšla místo dítěte hliněná miska se slepičím vejcem, a místo krve měla fazole. Můj případ není nevídaný, moje dítě má barvu ţeny, kterou nenávidím. Můj synek je opravdu krásný a můj manţel je samou pýchou bez sebe. Tento chlapec je tak nádherný, ţe převrátí celý svět Mambone. Mwando, tady je tvůj syn v cizích rukou, tady je tvůj syn, který naplňuje pýchou srdce jiných, kde asi právě jsi? Moţná si ani neumíš představit tenhle hrozný závěr. Nikdy jsem nebyla u narození s takovou slávou. Nguila je opilý alkoholem a radostí, radostí, která je tvoje. Ţivot je převrácený, lidé by měli chodit se svěšenou hlavou. Str. 94 Příběh narození mého syna hodně ublíţil mojí velké sokyni a cítím, ţe se pomstí. Zdá se, ţe připravuje nějaký kousek, hlídá kaţdý můj krok a bojím se, ţe něco zjistila. Její roztěkané oči jsou dva ohnivé středy. Náš manţel se s ní uţ usmířil a všechno je jako dřív. My všechny jsme opět odsouzeny k opovrţení. Čas rychle utíká. Malý Zucula uţ sedí a snaţí se lézt po čtyřech a v dásních mu vykukují první mléčné zoubky jako kukuřičná zrna. Mwando je velmi zklamaný. Kdyby nešlo o krále, uţ by dítě dávno unesl. Pokaţdé, kdyţ se setkáme, mluví vţdycky o plánu útěku, ale mě uţ to nezajímá. Následky takového chování by byly katastrofální pro celou rodinu. Ne, neodejdu odsud. Skoncujeme s tím bláznovstvím. Zítra dám všem těm fantaziím poslední sbohem. Str. 95-96 „Pojď, nabídnu ti nový svět. Svět, který ti dám, má krásu polního kvítí. Není v něm hojnost, ani velikost, ani bohatství. Dám ti své srdce, svůj ţivot. Láska je všechno, co ti můţu nabídnout, Sarnau.“ Nahota mých ňader odhalila otevřená zranění, výsledek opileckých ran jednoho zhýralého manţela. Mwando mě přivinul ke svému chlupatému tělu, jeho 81

paţe proběhly celou moji krajinu všemi směry, jeho rty chtivě sály šťávu z mých prsou. Vzdychala jsem, plakala jsem. Sarnau, slyším příjemné šustění tvých tetování, věř mi, Sarnau, zemřu s tebou. Neplač, Sarnau, jinak začnu taky plakat. Jak je hezké plakat a být při tom konejšen v tvé náruči. Líbal má krvavá zranění, staré jizvy, poškrábaný krk, sténala jsem, usmívala jsem se. Sarnau, vytáhnu tě z tohoto otroctví polygamie a budeš jediná ţena jediného muţe, budu ţít v tobě, ty budeš ţít ve mně v jediném těle, v jediné duši, v jediném bytí, v jediném světě, v jediném ţivotě. Str. 96-97 „Mwando, vezmi mě aţ do nebe, aţ na konec světa.“ „Pojď, obléknu tě do opravdových květin, krásných květin. Obléknu tě do krajek a ozdobím tě náramky z korálků, ze zlata a náhrdelníky ze slonoviny, na nohy ti obuji křišťálové květy. Odvedu tě do města, kde je ţivot hezčí a civilizovaný. Tam není polygamie, kaţdý muţ má jen jednu ţenu, lidé ţijí v hnízdečkách lásky, a ne v ohromných chlévech, rodiny jsou menší a spojené. Pojďme do města, Sarnau, v Mambone nikdy nepoznáš slunce. Tady ti říkají královna, ale čeho? Tvé štěstí je falešné, protoţe nic z toho, co říkáš, není tvoje. Nemáš lásku, ani štěstí, ani ţivot. Pojď, Sarnau, štěstí na nás čeká za mořem.“ Mwando mluvil jako posedlý, s očima ztracenýma v azurovém nebi. (…) Přemohlo mě tělo, přemohlo mě srdce, jsem jen otrokyní citu, který je silnější neţ já. Odejít se svou láskou, opustit všechno a všechny, ale ne, neodejdu. Nemůţu opustit své tři děti. Ne, odejdu, ne, neodejdu. Odejdu, neodejdu. Láska je v ţivotě všechno, láska je věčné štěstí, dítě je v ţivotě všechno, dítě je štěstí v kaţdém okamţiku. Od jednoho mám lásku, a od druhého děti. Kdyby mě s oštěpem v ruce nutili vybrat si, který z těch dvou má zemřít, jestli muţ, kterého miluji, nebo otec mých dětí, kterého bych zabila prvního? Kráva131, lvice, holubice i pštrosice by si vybraly štěstí svých potomků, a já? Ach, na prvním místě je štěstí mých nevinných, ale já jsem blázen, okusila jsem maso jednoho muţe, sála jsem morek z jeho kostí, pila jsem palmové víno jeho slov, uţ nemůţu ţít bez této kapky vody, příšerné dilema. Zoufale převracím nebe, les a černou půdu, převracím duši,

131

Búfala - samice buvola (nehodí se pro překlad)

82

srdce a útroby, jakou cestou se dát? Svědomí, dej mi radu, jediné tvé slovo a budu následovat tvé kroky. Svědomí neodpovídá, umřu! Hrozné dilema! Str. 98-99 Les byl moře oblečené do květů. Uţ jsem cítila křišťálové střevíčky, jak přilnou k mým nohám, šelest krajek, které se třou o mé tělo, hedvábné sukně nádhernější neţ ty, které mám, a které mi klouţou po bocích. Na mysli mi vytanul obrázek mých dětí. Ne, neodejdu, skončíme s tím bláznovstvím. Můj manţel uţ přestal v mém srdci existovat, ale neodejdu. Tohle je moje země, můj svět. Tady jsem se narodila, tady se narodily mé děti a také všichni mí předci. Sbohem, Mwando, neodejdu. Jdu rychle, hnaná předchozím rozhodnutím. Nechala jsem za sebou starý svět se svými sny a iluzemi. „Sarnau.“ Vylekala jsem se. Phati byla schovaná v jednom keři a špehovala nás. Jsem ztracená. Za chvíli se celý svět všechno dozví, všichni zesnulí, přijďte mi na pomoc. „Sarnau, nevěděla jsem, ţe jsi také čarodějnice.“ „Proč?“ „Nikdo nevstoupí do tohoto lesa, aniţ by vyšel ţiv, kromě těch, kteří znají kouzla. Byla jsi v tak dobré společnosti, ţe sis ani nevšimla mé přítomnosti, není to pravda?“ „Co ty s tím máš společného?“ „Přítelkyně, všechno jsem viděla i slyšela. Přišla chvíle odplaty. Budou moje, náramky, které tě zdobí. (…)“ „Nic jsi neviděla, nic jsi neslyšela, a ani nic neuděláš. Mé náramky nebudeš nosit ani po mé smrti.“ Str. 99-101 [Nguila vyslýchá Sarnau.] „Jistěţe rozumíš. Snaţíš se mě oklamat. Dnes ráno jsi byla s jedním muţem u jeskyní. Co jsi tam pohledávala?“ „To není pravda. Vím, kdo si vymyslel celou tuhle historku. Dobře víš, ţe mě Phati nenávidí a dala by všechno za to, aby mě viděla mrtvou.“ 83

„Nevím, která z vás dvou lţe. Pravda je, ţe mám oštěp uţ nabroušený. Kdo urazí královu hrdost je potrestán smrtí. Zítra za svítání svolám všechny rádce132. Ty i Phati vypijete wangu133. Krev zrady vytryskne pod mým oštěpem. Sarnau, ty mě klameš. Kdo je ten muţ, se kterým spíš?“ (…) „Sarnau, dej mi kořalku, chci pít abych utišil bolest, dej mi konopí134, chci kouřit, abych zapomněl, zapomněl a umřel.“ Šla jsem pro kořalku a konopí. Kdyţ jsem se vrátila, Nguila mě sevřel v silném objetí a plakal tak, jak jsem si nikdy nepředstavila, ţe by muţ mohl plakat. Zjistila jsem, ţe on mě doopravdy miluje svým polygamním způsobem milování. Také jsem plakala, ale z lítosti, a přála jsem si v tu chvíli zemřít. Můj Boţe, zítra vypijeme wangu, otupí nás to, a my prozradíme všechny naše hanebnosti. Všichni se dozvědí, ţe nástupce je syn z cizoloţství. Budu mrtvá, Mwando bude mrtvý, můj syn bude mrtvý a Phati také. Musím něco udělat. Musím zachránit ţivot svému nevinnému synovi. Myslela jsem na všechno a na nic. Musím něco udělat, ale co? Zbývá jen jediná cesta. Utéct. Ano, utéct navţdycky. Nevezmu chlapce, kdyby ano, Nguila pošle celé vojsko, aby nás pronásledovalo. Spěte v pokoji, můj synku, mé dcery. Vím, ţe mi jednoho dne odpustíte. Utíkám s vědomím, ţe je to z lásky k mému synovi. Tak. Nguila spí konopným spánkem a nevzbudí se před rozbřeskem. Rychle sundám zlaté náramky, vyberu nějaké oblečení, naplním košík maniokem. Podívám se na všechny strany a odhalím nějakou postavu: Phati! Hodím po ní suchý klacek, ať jí rozbije bradu, a zase utíkám. Přijdu do Mwandovi domu a prudce ho vzbudím. „Mwando, honem, vezmi si všechny své věci a bez meškání odcházíme.“ Vyšel z chatrče s malým ranečkem a ruku v ruce jsme ve tmě utíkali směrem k řece. „A chlapec?“

132

Nduna – králův rádce, ministr (překlad ze slovníku knihy: CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003, p. 151) 133 Wanga – nápoj na odhalení kouzel (překlad ze slovníku knihy: CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003, p. 151); pro vyznavače Woodoo je to kouzlo pro vytvoření přitaţlivosti, wanga je obvykle směs tajných ingrediencí v lahvičce nebo ve váčku, přináší štěstí, úspěch , zdraví a ochranu. 134 Suruma – cannabis, konopí (překlad ze slovníku knihy: CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003, p. 151)

84

„Zůstal tam. Je to příšerné, na všechno přišli, Phati nás špehovala, zítra nás čeká smrt.“ Nastoupili jsme do loďky a sviţně jsme pluli rychlostí bouřky a všechno zůstávalo za námi. Moje země, má řeka, můj vítr, mé děti. Sbohem všechno, co bylo moje, sbohem mé děti, sbohem! Str. 103-104 Zavřu okénko své chatrče z rákosu, posadím se na rohoţ a modlím se: bohové135, ochraňujte moji lásku, která je na širém moři a shání mi obţivu. Ale dnes moře nepoznávám. V den našeho útěku bylo tak klidné, ach, kdyţ si na ten den vzpomenu. Kdyţ jsme přišli k řece, ponořili jsme nohy do té studené vody, skočili jsme do loďky, prudce jsme odrazili a proud nás zanesl doprostřed řeky. Mwando rychle vesloval, vpluli jsme do oceánu a pluli jsme směrem na jih. Houf přeludů a páry delfínů se dvořily loďce a Mwando vesloval víc a víc. Cítila jsem takovou nenávist k Phati. Kvůli její ţárlivosti jsem byla uprostřed moře a utíkala jsem před vlastním stínem, ale také to bylo dobře, protoţe jinak bych se nikdy nerozhodla odejít za nekonečným štěstím. (…) Tady jsme v této maličké chatrči z rákosu, kam se vejdou jen dva. Mwando je rybář na jedné loďce Indů a pracuje dobře. To on obstarává všechny nákupy, nosí všechno domů, jelikoţ já ani nemůţu vycházet, aby mě nepoznali. Nikdy jsem si nepředstavovala, ţe v ţivotě jsou tak něţní, milí a laskaví muţi jako je Mwando. Ale on se nevrací! Ţe by ho vody pohltily? Pane Boţe, ochraňuj ho, ale to je tak krásný ţivot, tak odlišný od polygamie. Je překrásné mít muţe, který je manţel, láska, milenec, bratr, přítel, otec i matka. Odloučení od mých dětí mě mučí, ale mám muţe, který je celá moje útěcha. Jediný zádrhel bude vrátit třicet šest krav za mé věno, ale Mwando se uţ o to postará. Ale on se nevrací, Boţe Můj, bohové, ochraňujte ho! Ach, tamhle jde, běţím ho obejmout, vítám ho hezkým úsměvem, ulehčím mu od váhy koše, vedu ho k našemu hnízdu, svléknu ho z promočeného oblečení a masíruji jeho zkřehlé tělo vlaţnou vodou. Podávám mu teplé jídlo, moje lásko, pracovalo se ti dobře? On mi věnuje úsměv, ano, pracovalo se mi dobře.

135

Muzimo - bůh (překlad ze slovníku knihy: CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003, p. 151); duše mrtvých nebo místa uctívání předků

85

Str. 107-108 Mwando se toulával, tu se zastavil, tam si popovídal, onde pomohl, a tímto špehováním hledal a zjišťoval z klevetnických úst všechny drby, které se šířily v zemi o slavném skandálu královnina útěku ze země Mambone. Uţ sebral značný počet klepů, jeden bláznivější neţ druhý. Podporovali královnina únosce jako jakýsi druh vzpoury. Pěli na toho neznámého hrdinu velkou chválu, jako kdyby ho znali a byli jeho přívrţenci. Mwando se zúčastňoval komentářů, jako by se ho to opravdu netýkalo. Str. 110-112 [Při jedné slavnosti Mwando potkal Nhambiho, dobrého přítele z dětství, který mu přišel sdělit důleţitou zprávu.] Král je otřesený, hubený a nemocný. Jeho nejmilejší manţelka byla obviněna všemi zaklínači království, ţe očarovala královnu, aby zaujala královnino místo po jejím útěku z domova. Ze stejného důvodu byla odsouzena k smrti a pohřbena na tajném místě, daleko od přístupu rodiny. A Mwando? O něm se ani nemluví. Kdo je on, aby se nacházel na seznamu královského zájmu? Někteří lidé se snaţili vyzvednout jeho zmizení té nešťastné noci. Odůvodnění bylo následující: je to odpadlík. Byl v Mambone ve sluţbách (nepřátelských) Ndauů a měl sbírat informace. Byl odhalen, pronásledován, ale naštěstí se mu povedlo utéct ruce zákona. Co se týká jeho rodičů a jiných jeho přímých příbuzných, riskují, ţe budou deportováni na nucené práce136. (…) „Byl jsem příliš troufalý. Jsem hlavním viníkem v tolikerém neštěstí: mrtví lidé, pronásledování, nepokoje137. Kdybys věděl, jak je mi to líto.“ „Líto? Je to odporné!“ Nhambi udělal zhnusenou grimasu138, zřetelnou v paprsku světla spřádaného měsíčním svitem v koruně guavy139, a plivl na něj – coţ bylo gesto největšího opovrţení – a ta slina skončila v písku mezi skrčenýma nohama mluvčího. 136

Xibalo – nucená práce (překlad ze slovníku knihy: CHIZIANE, Paulina – Balada de Amor ao Vento, Editorial Caminho, Lisboa, 2003, p. 151) 137 Convulsão – sociální nepokoje, silné sociální bouře (Infopedia, Enciclopédia e Dicionários, Porto Editora (online), 2009, acessível de: http://www.infopedia.pt/pesquisa?qsFiltro=0) 138 Carantonha – velký a ošklivý obličej, maska, grimasa (BUARQUE, Aurélio, de Holanda Ferreira - Novo Dicionário da Língua Portuguesa, 2ª edição revista e ampliada, Editora Nova Fronteira, 2004, p. 68)

86

„Lítost ţen se dá tolerovat, ale u muţů je odsouzeníhodná. Proč si myslíš, ţe dal bůh lidským bytostem rozum? Proto, aby myslely, neţ něco udělají, a ne aby jednaly, a pak myslely, jako to dělají ţeny a děti. Je to odporné. Obvykle zvracím do obličeje těm, co se litují.“ „Máš úplnou pravdu, Nhambi, můj víc neţ bratře. Chyba uţ se stala. Co mám dělat, abych se dostal z této situace? Jsem zoufalý.“ „Jsi mnohem horší neţ ţenská. Uţ sis všiml banánovníků? Při porodu umírají hrdé na své plody. Jako člověk, který si váţí sám sebe, pohřbi se s pýchou vlastníma rukama v otevřeném hrobě.“ „Byl jsem pošetilý. Jako ovečka jsem běţel po lukách se zavázanýma očima a spadl jsem do propasti. Jsem ztracen.“ „Mwando, můj víc neţ bratře, jsem ti za něco vděčný, mám u tebe ještě starý dluh, jsem ti vděčný od dob dětství. Zachránil jsi mi ţivot, kdyţ jsi zabil hroznýše, který mě napadl při obřadu zasvěcení, vzpomínáš? Teď poslouchej: já a mí dva společníci jsme tady kvůli jedné zvláštní misi, máme tě zabít! Musím tě umlčet, abych získal královu pochvalu. Máš celou noc, abys rozhodl o svém osudu, protoţe za svítání uţ bude příliš pozdě.“ Str. 112-113 „Zprávy, které ke mě přicházejí z Mambone, jsou hrozné, Sarnau. Jsme pronásledováni, můj ţivot je v nebezpečí. Král poslal své muţe, aby mě zabili a tebe odvedli zpátky. Phati je mrtvá a moje rodina je ve sloţité situaci.“ „Phati byla vinna velkou měrou, ale smrt si nezaslouţila. Moc dobře věděla, ţe plést se do královnina ţivota nosí velkou smůlu. Všechno to bylo kvůli její nezměrné ţárlivosti.“ „Ty jsi byla velká královna! Já uboţák jsem se nechal pobláznit tvými vznešenými tituly. Sarnau, ty jsi nejuboţejší ze všech tvorů. Teď se na tebe dívám otevřenýma očima. Nevidím v tobě ani krásu, ani půvab. Co jsem na tobě viděl?“ „Mwando, přísahal jsi mi lásku na věky.“ „Byla to jen noční můra, ze které jsem se probudil. Uspokojil jsem na tobě svoji muţskou pýchu, ţe jsem spal s manţelkou panovníka. Teď to skončilo. Jsi 139

Goiabeira – guava, strom tropického ovoce se zelenou slupkou, šťavnatou duţninou a s jadérky, je sladko-kyselé s výraznou vůní, podobné mangu nebo granátovému jablku, (WIKIPEDIA, the free ancyclopedia – Guava (online), 2009, (cit. 15.11.2008), acessível de: http://en.wikipedia.org/wiki/Guava)

87

obyčejná venkovanka jako všechny ostatní. Vrať se do Mambone, ještě jsi králova manţelka.“ „Ty chceš, abych se vrátila pro smrt! Vţdyť ty mě zabíjíš! Já tě miluji, uděláme si naše dítě, neopouštěj mě. Jestli odejdeš, zemřu!“ „Ne, nezemřeš. Jestli je tamto dítě moje, proč jsi ho nevzala s sebou? Všechno to byl tvůj výmysl, abych se zapletl. Mezi námi všechno skončilo, můj ţivot je v nebezpečí, sbohem, Sarnau.“ Hodil si kabát přes ramena a otočil se ke mně zády. Ve tmě houkaly sovy. Běţela jsem za ním, chytila jsem ho, rvala jsem se jako šelma, ale on mi dal prudkou ránu do týla, aţ jsem upadla do bezvědomí. Kdyţ jsem přišla k sobě, byla slyšet hudba svítání. Str. 117-118 [Mwando je na lodi s dalšími odsouzenými k deportaci z Mosambiku do Angoly. Zde vysvětluje, proč byl deportován.] „Bylo to kvůli jedné ţeně. Dal jsem se s ní dohromady. Bylo jasné, ţe šlo o prostitutku, protoţe kromě mě přijímala další muţe. Hezky se ke mně chovala, já jsem byl nezaměstnaný, a ona mi dávala najíst. Jednomu vojákovi140, který byl její pasák, se to nelíbilo. Nastraţil léčku a dostal mě. Odvedl mě na komisařství, označil mě za zloděje a ještě navíc řekl, ţe jsem znásilnil ţenu. (…) Odvedli mě do tmavé místnosti, zbili mě a odsoudili k deportaci.“ Str. 126 (…) Kaţdá noc jim nadělila jednu mrtvolu člověka uštknutého hadem, zraněného strojem, stiţeného horečkou nebo přílišným horkem při praţení kávy. „Rychle, Damiáne, běţ zavolat otce Mosambika a ranhojiče Januária.“ (…) Mwando, otec Mosambik, přišel oblečen do kněţského taláru141 z hrubého plátna, ve slaměném klobouku, bos a v levé ruce drţel Bibli. …

140

Sipaio – angolský voják, z perského sipáhé, «náleţící k jezdectvu» (Infopedia, Enciclopédia e Dicionários, Porto Editora (online), 2009, acessível de: http://www.infopedia.pt/pesquisa?qsFiltro=0) 141 Batina – talár, šat duchovního (Infopedia, Enciclopédia e Dicionários, Porto Editora (online), 2009, acessível de: http://www.infopedia.pt/pesquisa?qsFiltro=0); opatský nebo kněţský talár (Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, Lisboa, 1999)

88

(…) Navzdory nuceným pracím nalezl ve vyhnanství štěstí. Konečně mohl uspokojit svou touhu nosit bílý talár a křtít. O nedělích slouţil mše a někdy mohl konat svatby. Jeho kněţské schopnosti se zlepšovaly na venkově142, kde byla úmrtí častá. Připravoval pohřby s velkou důstojností a dokonce lépe neţ opravdoví duchovní, kteří tam docházeli. Mwandův věhlas se rozšířil po všech chatrčích a lidé ho brzy pojmenovali otec Mosambik. Vyhledávali ho i lidé ze vzdálených vesnic. Bylo to logické: skuteční kněţí vybírali peníze, a ty lid neměl. Mwando měl pěkné mše a vybíral jen pár drobných. Osadníci v něm velmi rychle rozpoznali muţe, jakého potřebovali. Člověka, který uklidňoval bouře ve vesnicích učením o pozemském utrpení a o odměně v nebi. Dali mu odlišný statut a samostatný dům. Měl houf143 přítelkyň, opravdových přítelkyň. Na polích pracoval málokdy a většinu času se zabýval církevními obřady. Str. 129-130 Uběhlo jiţ patnáct let. Mwando jiţ nebyl ten chlapec z Mambone, nýbrţ statný, vyzrálý muţ s prošedivělými vlasy, které mu stydlivě rostly na spáncích. Ve vyhnanství si dokázal získat záviděníhodné postavení. Něco si našetřil, postavil si domek z cementu a nabílil ho vápnem. Ţeny z jeho okolí udělaly všechno, aby ho zadrţely v té zemi, ale nic naplat. Prodal všechno, co měl, a vrátil se do rodné země. Při loučení tekly potoky slz. Nastoupil na loď a kraje Angoly se svojí bídou a smutkem za ním zůstaly. Str. 131 [Mwando se vrátil do rodného domu, kde se setkal s matkou.] Teprve, kdyţ pominula chvíle dojetí, vylíčila mu stařena všechny události v rodině. Mwando velmi oplakal otcovu smrt. Dozvěděl se, ţe Sarnau není vdaná, ţe ţije v Lourenço Marques bídným ţivotem. Vyčkal zrození nové noci, aby odešel, stejně jako přišel. Musí najít Sarnau.

142

Roça – venkovská oblast, pole (BUARQUE, Aurélio, de Holanda Ferreira - Novo Dicionário da Língua Portuguesa, 2ª edição revista e ampliada, Editora Nova Fronteira, 2004, p. 4011) 143 Enxame – velký počet osob nebo věcí (Dicionário Universal da Língua Portuguesa, Nova Edição, Texto Editora, LDA, p. 608)

89

Str. 134-135 Nemám špatný ţivot. Uţ dávno jsou ty tam časy, kdy jsem ţila v bídě a na pokraji smrti, ale dnes jasně rozlišuji realitu od snu. Ale k čemu na to teď myslet? Uběhlo jiţ šestnáct let, co mě Mwando opustil, a moţná uţ zemřel. Udělala bych všechno, aby se vrátil. (…) Upírám oči na krásnou tvářičku své dcerky, mojí Phati se štíhlým tělíčkem a se slunečným úsměvem. Kdyţ mě Mwando opustil, tahle bytost uţ byla hostem v mém lůně. (…) Dala jsem jí jméno Sovička144, abych poukázala na úzkost, která mě suţovala. V prvních dnech dítě dobře prospívalo, ale kdyţ mu byly dva měsíce, zachvátily ho podivné nemoci, a situace se s kaţdým dalším dnem zhoršovala. Ve třetím měsíci uţ ani neplakala, nejedla a srdíčko jí tlouklo míň a míň. Strávila jsem noci v slzách, plamen jejího ţivota uhasínal, a já jsem neměla peníze, abych šla do nemocnice. Jedné z těchto nocí jsem se celá zoufalá vydala za jednou zaříkávačkou a ta mi okamţitě poradila. Vysvětlila jsem jí, co se děje. Stařena (…) se dostala do transu (…) a řekla mi, milá dcero, je tady jeden zlý duch, který tě pronásleduje a který usiluje o to, aby zničil veškeré tvoje štěstí. Teď je to tohle dítě, zítra to budou další. Pohřbíš je jedno po druhém vlastníma rukama. Ten problém se musí vyřešit. Ale jaké je to řešení?, zeptala jsem se. Připrav oběť, dar, aby tě uţ tenhle duch nepronásledoval. Snaţ se vzpomenout si na všechny mrtvé z tvé rodiny nebo na někoho z tvých mrtvých současníků, kdo z nich ti přál zlo. „Je to Phati (…), pátá manţelka mého manţela, která nedávno zemřela.“ Stařena (…) mi řekla, ţe dítě musí mít jméno toho zlého ducha, protoţe to, co se dělo, způsobil tenhle zesnulý, který nesnáší ţivot v hlubinách, jelikoţ hodně trpěl zlem, které za ţivota napáchal.

144

Chivite – pravděpodobně mosambický název pro portugalské Civeta-africana, Civettictis civetta, česky Cibetka africká - tento druh se vyskytuje ve střední a jiţní části východní Afriky, nejčastěji však na savanách nebo v lesích, jako všechny cibetky je i tato převáţně noční ţivočich, cibetka africká je plaché a tiché zvíře, loví menší savce, hady a ţáby, ţiví se mršinami i ve vysokém stádiu rozkladu, (jména se nepřekládají, ale čtenář by nepochopil význam věty), (WIKIPEDIE, Otevřená encyklopedie, Cibetka africká (online), 2009, (cit. 5.10.2008), acessível de: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cibetka_africk%C3%A1).

90

Str. 136-137 Jsem tak šťastná se svými dvěma dětmi. Malý João také nemá otce. Ten muţ mi jen uměl naplnit břicho a v zápětí mě opustil. (…) Polygamie má všemoţné nešvary, to je pravda: ţeny soupeří o muţe, zabíjejí se, očarovávají se, nepoznají radost z lásky; ale má jednu úţasnou stránku: nerodí se nemanţelské děti, po ulicích se nepotulují opuštěné děti. Všechny mají jméno, domov i rodinu. Na tomhle světě není nic hezčího neţ domov pro kaţdé dítě. Na jednu stranu dávám přednost polygamii, ale ne, polygamie je trpká. Mít manţela na směny, který spí tu tam, jinou noc tamhle a další onde. (…) Ţivot ţeny je vţdycky těţký, ať v polygamii, monogamii nebo úplně sama. Str. 140-141 [Sarnau a Mwando se náhodou potkají na ulici] „Sarnau, celý ţivot jsem tě hledal. Pochopil jsem, ţe ţít bez tebe je nemoţné.“ „Nemůţeš beze mě ţít? A co kdybych se nenarodila?“ „Ale narodila ses, Sarnau, narodila! Teď, kdyţ jsem tě našel, uţ tě nikdy neopustím. Byl jsem blázen, ţe jsem tě opustil, odpusť mi, Sarnau.“ Cítila jsem, jak mě na krku zahřívá teplo jeho dechu, ten samý dech, který jsem poznala před mnoha lety, stejný úsměv, stejný hlas a tentýţ klidný pohled. Jen jeho smutek byl bouřlivější, palčivější, nesnesitelný! „Já tě miluji, Sarnau.“ Uţ mě neobjímal, naše těla byla oddělena značnou vzdáleností, ale cítila jsem, jak mu rychle buší srdce, které předávalo zprávu jen pro nás dva. (…) „Mwando, ty jsi moje slunce, můj chléb, můj ráj, a já tě miluji víc neţ kdy předtím, miluji tě, miluji tě, miluji tě.“ (…) „Uţ jsem stará, Mwando.“ „Pro mě jsi ještě nezestárla. Jsi ještě kvetoucí kešuovník145 tak, jako ten večer, kdy jsem tě poprvé políbil.“ „Půjdu s tebou, ale napřed mi zaplať.“ „Za co ti mám zaplatit? Ty uţ mě nemiluješ?“ „Miluji tě, ale napřed mi zaplať. Zaplať mi, Mwando, zaplať.“ 145

Cajueirozito - ledvinovník západní; slovo ledvinovník se nehodí pro romantickou scénu, proto jsem vybrala trochu poetičtější název tohoto stromu

91

„To je neuvěřitelné, ty se prodáváš, Sarnau, muţi z tebe udělali děvku.“ „A co jsi ze mě udělal ty? Miloval jsi mě jako nikdy nikdo ţádnou ţenu nemiloval. Unesl jsi mě, ale nezaplatil jsi za mě výkupné. Vzal sis mé panenství, ani jsi nepoděkoval mojí zesnulé ochránkyni, a ani jsi jí nedaroval těch sto escudů, šňupací tabák a červené plátno, ale to všechno jsem strpěla, protoţe jsem tě milovala. Teď je konec, Mwando. Zaplať, nenávidím tě.“ Str. 142-143 „Sarnau, moje Sarnau, muţi z tebe udělali couru.“ „Ty jsi k tomu přispěl víc neţ všichni ostatní. Unesl jsi mě z mého světa a zradil jsi mě. Bojovala jsem sama, střádala jsem peníze, abych mohla koupit třicet šest krav za své věno a vrátit ho Nguilovi, mému prvnímu manţelovi.“ „Ubohá lásko. Nesu vinu za všechno tvé trápení.“ „Nech mě mluvit. Prošla jsem svět, byla jsem vyuţívaná a zneuţívaná, moje pohlaví bylo stroj na vyrábění peněz. Chytla jsem hanebné nemoci a uţ nemám jeden vaječník, vyřízli mi ho v nemocnici, protoţe byl celý shnilý od toho svinstva. Podívej se dobře na moje stehna: moje pěkná tetování se prolínají s jizvami od jedné těţké nemoci, kterou jsem tam chytla. Jak teď ţiju? Prodávám na trhu, přitom prodávám také srdce a slzy. Všechno, co mi bylo nejsvatější, jsem uţ prodala, abych přeţila.“ (…) „Máš děti, které se narodily z tohoto mého lůna. Kdyţ jsi odešel, čekala jsem malou Phati, která teď dovrší patnáct let. V Mambone zůstal Zucula, z kterého je teď muţ, a v době otcovy nemoci byl korunován králem. Mám ještě jedno dítě, Joãa, ale jeho otec se ztratil někde ve světě. Moje dvojčata se provdala v Mambone.“ „Je to váţně pravda, co mi říkáš? Já mám dvě děti?“ „Stejná pravda, jako to, ţe jsem tady vedle tebe.“ „Jak je moţné, ţe jsem byl tak krutý? Jak jsi dokázala přeţít tolik utrpení, má Sarnau? Můj syn je v cizích rukách a byl korunován králem mojí země. Můj syn je bohatý, veselý, šťastný, zatím co já, pravý otec, ţiju v největší moţné chudobě.“ „Odpusť všechno, zapomeň na to všechno a sklízej bodláčí, které zasely tvé ruce.“ 92

Str. 144 „Zaplatím. Kolik to stojí? Jaká je cena za tvou čest?“ „Dvacet čtyři svateb.“ (…) „Moje věno bylo třicet šest mladých jalovic. Za krávy z mého věna si moji dva bratři vzali šest manţelek. Bratři mých šesti švagrových pouţili stejný dobytek, aby si vzali své manţelky, a tak dále. Jen krávy z mého věna vystačily na dalších dvacet čtyři sňatků. Odvedl jsi mě z domova, opustil jsi mě, musela jsem se protloukat sama a vrátit třicet šest krav. Kdybych to neudělala, vzali by si je všechny z kaţdé rodiny, coţ by znamenalo dvacet čtyři rozvodů. Udělala jsem nemoţné a dokázala jsem ten problém vyřešit. Ještě mě chceš? Zaplať mi, chci peníze za svoji čest.“ Str. 145 „Ty jsi pro mě byl můj ţivot, moje úzkost, moje noční můra. Zpívala jsem pro tebe milostné balady o lásce k větru. Byl jsi pro mě mořem a já tvou solí. Ve chvílích zármutku jsem nikdy nenašla tvé oči. V propasti jsem nenašla tvou ruku.“ Str. 147 Vyčkávám, poslouchám, rány se opakují. Děti se přestaly usmívat, díváme se na sebe. „Phati, jdi otevřít dveře, maminka je nemocná, řekni tomu člověku, ať přijde zítra.“ Phati šla otevřít branku do dvora a v jejích očích se tyčila impozantní postava: nějaký muţ! „Kdo jste, pane? Maminka je nemocná.“ „Jsem tvůj otec.“ „Můj otec?“ Str. 148 Dívčiny rty se údivem rozevřely, hned na to do široka otevřela a vykulila své veliké oči, vykřikne a volá: „João, to je tatínek!“

93

João jim běţel naproti. Tři postavy se rozpoznávaly ve tmě. Šest očí zářilo jako kočičí oči za deštivé noci. Ti tři cítili stejný ostych, přiblíţili se a objali se. (…) „Je to můj otec, mami?“ „Ano, dceruško, je to tvůj otec.“ „Kde jste vlastně celou tu dobu byl, tatínku?“ (…) Děti bombardovaly toho podivného muţe bláznivými otázkami. „Tati, zůstaň s námi!“ „Ano, João, zůstanu, jestli bude chtít tvá matka.“ „Matka chce, zůstaň s námi, tati!“ Rozhostilo se smrtelné ticho. Šest očí se soustředilo na mé a čekaly na odpověď, kterou rty odmítaly vyslovit. Str. 149 „Sarnau, děti potřebují otce.“ A já potřebuji muţe, a zrovna toho muţe, který je tady vedle mě. Porazil mě. Zaútočil na mě zbraní, která ničí všechny matky světa. Postavil se na stranu dětí, zabojoval a vyhrál. Bude ţít s námi. Mám dům, mám obchod, mám peníze. Budu ho ţivit. Nebude snadné najít pro něj v téhle zemi nějakou práci. Ač jsem přemoţena, ještě mi zbývá hrdost, ale na co hrdost? Hrdost mě zaslepuje a ničí mě. Potřebuji být šťastna, ale jsem poraţena a ztracena. (…) Stojíme tváří v tvář v tichu rozpuštěném ve věčnosti. Znovu mi vytryskly slzy. „Sarnau!“ Pohřbila jsem minulost. Přitáhla jsem petrolejovou lampu, foukla jsem a ona zhasla. Ponořili jsme se do temnoty míru, do ticha klidu, do zapomnění všeho. Do té nepřítomnosti, která v sobě obsahuje všechny zázraky světa. Samota se rozplynula. Vítr nese melodii do celého vesmíru. Tam venku stále prší.

94

III. ORIGINAL DO LIVRO BALDA DE AMOR AO VENTO

95