Cejch minulosti Anime: Ao no exorcist „Rine, jak to že se ještě válíš v posteli?!“ zatřepal se svým bráškou Yuki. On už byl dávno nachystaný a měl za to, že další a jediný obyvatel kolejí je na nohou a vypravuje se do školy. Občas si připadal jako chůva. Musel neustále hlídat toho uličníka a žehlit za něho všechny problémy, které svou lehkovážností způsoboval, byť měl srdce na správném místě. Rin se vždycky na něco vymlouval, ale už nikdy se nedokázalo napravit to, co se stalo. „Ehm… mně se nechce… áááá, neber mi peřinu!“ Mladík se ihned schoulil do klubíčka, jak ho ovanul ranní chlad. Ani huňatá špička ocasu ho moc nezahřála. Začínal podzim a s ním i ponuré počasí a časté plískanice. Ani dnes to nebylo o mnoho lepší, jak zhodnotil, když se mu podařilo otevřít jedno oko a mimo Yukiho zaznamenal i těžká mračna na obloze. Jen doufal, že v noci nepršelo. Nesnášel, když mu navlhl ocas. „Vstávej, lenochu, za dvacet minut máš být ve třídě. Chci tě vidět, jak to stihneš.“ On sám už byl pokročilým exorcistou a občas měl pochybnosti, jestli stejné studium je vhodné i pro jeho bratra. Byl odhodlaný, jen kdyby se v hodinách víc snažil. Rin se pohodlně protáhl na posteli, až mu luplo v páteři, a zčista jasna vedle něj hupl černý kočičí démon. „Ah, Kuro, to jsi ty?“ podrbal ho na hlavě, až dva ocásky spokojeně zakmitaly. Dneska se mu vůbec nechtělo vstávat, jemně vzal kocoura do rukou a položil ho na pelest. Přešel ke kupce prádla, kterou ze sebe včera ledabyle shodil, a v rychlosti ji hodil na sebe. Popadl tašku s věcmi a doufal, že mu tužka a papír bude stačit. V kuchyni sebral nachystaný sendvič a bento od Ukobache. Včera spolu uvařili báječnou polévku miso, byl s kuchařem jedna ruka. Se snídaní v puse se rozběhl směrem k akademii. Po cestě několikrát šlápl do pár kaluží, takže když s úspěchem, na minutu přesně, dorazil do třídy, měl nohavice až ke kolenům promáčené a ušmudlané. Jako obvykle čekal nějakou rádoby vtipnou narážku od Sugury. Kupodivu bylo skoro ticho. Vysoký ramenatý mladík s blonďatým pruhem ve vlasech ho okatě ignoroval a bavil se se svojí skupinkou. Zavánělo to něčím zákeřným. Za tu dobu, co byli společně v jedné třídě, mu způsoboval samé potíže. Přitom měl za to, že ho nijak extrémně neprovokoval. Vznikla mezi nimi malá válka, kdo z koho. Bylo na denním pořádku, že si dělali naschvály nejrůznějšího kalibru. Prohlédl si židli a nezaznamenal na ní žádné změny. Opatrně se na ni posadil a dal si ruce na stůl. Bonova skupina se začala uculovat, jen Shiemi se tvářila lítostivě. Ona nechtěla, aby se kluci pošťuchovali. Většinou se snažila jednoho před druhým varovat, ale dneska to nestihla. Izumo jí stoupla do cesty a nepustila ji. Okumura okamžitě zjistil, co bylo předmětem dnešního vtípku – lepidlo na lavici. Docela silné. Kdyby měl školní sako, tak se lehce vysvleče, ale protože do školy běžel, tak si ho sundal. Měl jenom košili s krátkým rukávem. Tudíž se přilepil holou kůží. Snažil se odlepit, ale bylo to bolestivé. Než se s tím stihl vypořádat, dovnitř vstoupil muž, který je měl učit o druzích démonů, jejich způsobu obživy a boji proti nim. Všichni se, až na jednoho studenta, postavili. „Pan Okumura chce speciální žádost, aby pozdravil vyučujícího?“ ušklíbl se na mladíka. Nebylo mu moc po chuti, že mají v akademii Satanova syna a ještě navíc se z něj snaží vychovat exorcistu. To prostě bylo něco proti přírodě. On sám byl proti, když se hlasovalo, 1
ale Mephisto přesvědčil příliš mnoho členů sboru a dle jeho názoru byla rozumná stránka přehlasována. Jen čekal na nějakou příležitost, kdy bude moci ukázat prstem, že mladík před ním je nebezpečná zrůda, která by měla být vymýcena. „Omlouvám se, pane… ale nemůžu vstát, protože jsem se přilepil.“ Rin bezděčně pohnul rukama, aby předvedl, že si nevymýšlí. Vyučující jenom přimhouřil oči. Poslední dobou se mezi studenty něco dělo, protože předevčírem měl Sugura obličej celý od sazí. Aspoň si bude moci postěžovat sboru, že Okumura rozvrací morálku studentů. „Tak se odlepte a dál nerušte.“ Očima přelétl zbytek osazenstva - nechyběl nikdo - a dal se do vysvětlování nové látky. Rin bezmocně stiskl zuby. To se mu snad zdá! Nesnášel, když ho někdo ignoroval jen kvůli jeho původu. Jako kdyby za to mohl! On si svého otce nevybral. S povzdechem se začal věnovat bolestivému odlepování kůže. Prodělal i lehkou depilaci, protože chloupky zůstávaly vězet v lepidle. Naštěstí kůže vydržela, byť se divil. Teprve v půlce hodiny začal dávat pozor, ale nudný monolog staršího exorcisty byl vyčerpávající a jemu začala padat hlava. Vždycky se snažil rychle vzpamatovat. Protože zůstat přilepen čelem k lavici by bylo jako voda na Bonův mlýn. Samotný Sugura už přemýšlel nad další lumpárnou. Nedělal to jen tak pro nic za nic. Nejradši by toho Satanova bastarda zničil, ještě když se vychvaloval tím, že zničí samotného vládce Gehenny, to už bylo moc i na něj. To byla jeho práce, jeho volba, jeho cíl. Nikdo mu nebude překážet v cestě stát se nejmocnějším exorcistou. Když už nemůže Rina zničit, tak se ho bude snažit ze školy vyštípat, roztrpčovat mu život dennodenním popichováním. On to jednou vzdá a odejde. Stejně dle jeho školních výsledků do dalšího ročníku projít nemůže. Okumura i několik dalších vyučovacích hodin poslouchal jen napůl ucha, i když moc dobře věděl, že ho bratr nepochválí za jeho školní výsledky. Nemohl si pomoct. Pozdvižení ve třídě udělala až příchozí Shura. No, příchozí. Spíše do jejich třídy vletěla jako velká voda a vykopala je ven. Rin pomalu nestihl popadnout ani pouzdro se svou Kurikarou. V poklusu za ženou běželi po schodech akademie. Nikdo nenašel v tom spěchu odvahu se zeptat, co se děje. Kdo je potkal na chodbách, tak se za nimi udiveně ohlédl. Ono potkat partu ufuněných studentů, vedených exhibicionisticky oblečenou ženou, bylo zvláštní. Moc času k zírání neměli, protože skupinka velice rychle odkvačila ven. Kirigakure se zastavila až na okraji školních pozemků, kde začínal les. Měla v plánu jim udělit cenné lekce, aby věděli, že fyzička se nedá koupit a musí na ní tvrdě pracovat. „Všichni do řady a postavte se na jednu nohu.“ Miwa už už otvíral pusu, aby se na něco zeptal, ale zpražila ho tak přísným pohledem, že sklopil oči a vyplnil její příkaz. Rina to začínalo solidně nebavit. Co to jako má být? Štve je přes celou akademii, pak je tu nechá stát jako pitomce a sama si sedne pod strom, čte si knížku a popíjí pivo?! Přelétl očima všechny ze skupinky, někteří už se viklali jako rozbolavělý zub. Snad nejhůř na tom byla Shiemi. Měla slabost pro tradiční oblečení a dneska udělala tu chybu, že si místo moderního slušivého školního oblečení nechala kimono a zori. Nebyla to nejlepší volba. Hned vedle ní stál Bon a vzájemně se několik minut vraždili pohledem. Pitomec, ještě mu v duchu sliboval odplatu za to ráno. Rošťácky na něho vyplázl jazyk a nechal tím i zazářit zašpičatělé zuby. Pobaveně zaznamenal, jak Bonovy rysy ztvrdly. „Na pět minut přestávka,“ ozval se vysoký hlas instruktorky zpod stromu. 2
Bylo slyšet úlevné zavzdychnutí a následný sesun všech týraných osob na zem. Ještěže nebylo vedro k padnutí, jinak by si mohli kroutit košile. Takhle pod mrakem stihli akorát oschnout po překotném běhu. „Ale nemyslete si, že vás teď budu šetřit,“ upozornila je energicky exorcistka a pohodila hlavou do strany, až její rudé vlasy zavířily ve vzduchu. Přicházel k nim totiž jednooký muž a netvářil se příliš nadšeně. „Igore, už jsem myslela, že ses na mě vykašlal,“ Shura ho bodře šťouchla do ramene, „je to nachystané?“ „Dle tvého přání,“ odvětil exorcista suše a přezíravě si přeměřil potěr válející se na zemi. Ještě prohodil pár tichý slov se ženou, než se vzdálil. Na někoho tam bude čekat velké překvapení, možná smrtící. „Tak jo, lidi, vstávat. Než se začnete vyptávat, tak vám všechno vysvětlím. Nechala jsem pro vás zařídit super výcvik. Támhle v lese,“ mávla rukou k té nejtmavší části lesa, „je v energetickém poli uvězněno několik Temnohryzů… jeden, dva, tři… takže když to podělím na váš počet, na každého z vás vychází tak pět démonů. Půjdete ve dvojicích a máte je za úkol zlikvidovat. Samo sebou vás budu sledovat, jak vám to jde, takže byste se měli snažit. Máte někdo nějaký dotaz?“ Pevně doufala, že ne, ale zdvižená ruka nejmenšího účastníka ji vyvedla z omylu. „Ano, Miwo?“ „Sensei, není to moc? Přece jenom jsme démony této kategorie probírali jen teoreticky.“ Nebyl si moc jistý, jestli jejich sensei měla dobrý nápad. Co když je nepřemůžou? Temnohryzi nenosili své jméno pro nic za nic. Byl to ten druh démona, který na svou oběť zákeřně počká ve skrytu, a pak si urve její životní energii pro sebe. „Co když to nezvládneme?“ „V rámci osvojení praktických znalostí byste to měli být schopni zvládnout, ale pro klid vašich dušiček vám dám signální doutnáky.“ Každému dala malý váleček, z něhož trčel kus motouzu. Stačilo zatáhnout a odhodit. Odvedla je k hranici, jež označovala stříbrná nitka. Teď se ukáže co v nich je. To všechno předtím byla jen sranda pro její potěšení a nalomení jejich vůle. Rin se přitočil k Shiemi, která jeho přítomnost uvítala s úsměvem. Mladík sám se zazubil na Suguru: „Jsem si jistý, že jich dokážu polapit víc než ty.“ Sebejistý za každé situace. „Tak na to rychle zapomeň, Okumuro. Já jich určitě chytím víc,“ zamračeně prošpikoval pohledem toho vychloubálka. „To, že máš pocit, že ti leží svět u nohou, ještě neznamená, že je to pravda,“ odfrkl si. Nesnášel ty jeho kecy o tom, jak je dobrej. On to mínil dokázat. „Kluci, už toho nechte,“ špitla nesměle dívenka v kimonu a na jejím rameni souhlasně pískl malý lístkový mužíček. Sic démon, tak nejvěrnější pomocník. Bon hodil po Rinovi škaredý pohled a přidal se ke svojí dvojičce. Většinou byl v trojici se svými kamarády z chrámu, ale když museli vytvořit ty páry, tak na něj vyšla Izumo. Taky se netvářila moc nadšeně a ihned ho upozornila, že mu zadek zachraňovat nebude. Lesní přítmí je pohltilo jako kalná voda. Pevně je obemklo a zvuky jako by ztichly. Něco viselo ve vzduchu, něco nebezpečného a zákeřného. Strach se některým přilepil na paty už jenom z toho pocitu. Zřetelně cítili, že je někdo sleduje. Celá skupina se během chvilky rozpadla na části. Každý se prodíral porostem ve dvojici, s pár temnými nohsledy za zády. Jen čekali, kdy to vypukne, protože jít je honit bylo jako snažit se nabrat vodu sítem. Přesně 3
v tomto tkvěla jejich nebezpečnost. Plížili se jako stíny, uzurpovali si pro sebe lahodnou energii a stáhli se, aby ji pozřeli někam do ústraní. Ale hlad těchto démonů byl neukojitelný, takže znovu a znovu útočili na svoji oběť, dokud ji nepřipravili o poslední ždibec životních sil. „Shiemi, neboj, ochráním tě,“ přislíbil tmavovlasý mladík a vzal dívku za ruku, aby nikde neklopýtala a náhodou ji neztratil. To by mu dal Yuki za uši. „Nii-chan mě ochrání,“ zašvitořila a malý démon se jí tulivě natiskl k tváři. Důvěřovala mu a nedokázala by se jej vzdát. „Dobře, ale tak pro jisto… to byl výkřik?“ Zcela zřetelně slyšel, jak někde vpravo od nich někdo zaječel a tipoval by si to na mužský hlas. Rozešel se tím směrem, byť to dle Shury pro ně neměl být žádný problém. Místo pomoci někomu druhému by oni sami potřebovali pomoct. Temnohryzi vystoupili ze stínů a zaútočili ve velkém. Rin v poslední chvíli odrazil hnusný pařát a ze tmy zasvítily lesklé tesáky a byl slyšet sykot. Z rudého pouzdra rychle vytáhl katanu a se svištivým zvukem tasil. Okolí okamžitě zalila nádherná modrá záře a ukázala ty tvory v celé jejich nechutnosti. Válcovité tělo na panožkách a drobná ústa plná zubů, ze kterých vycházely nespokojené hladové zvuky. Byl rozhodnutý jim nedat ani možnost si cucnout. Ostří se zablesklo tmou a první z démonů se rozplynul. Posílal je přímo do Gehenny. Otáčel se, odrážel útoky a likvidoval je. Silně pochyboval o senseiově tvrzení, že je jich tu pět na jednoho. V tom případě byli všichni jen u něj. Očkem občas koukl po Shiemi, jestli to zvládá, a vypadalo, že Nii-chan ji chrání. Měl pocit, že je to nekončící boj. Docela ho začínaly pálit paže, když se za ním otřásla země. S napětím se otočil a čelist mu skoro poklesla dolů. Toho využil jeden z Temnohryzů a kousl ho. To ho vytrhlo z letargie. Nevěřil tomu, co vidí. Tohle bylo zlé. Nahmátl signální tubu, ale jeden z démonů mu ji vyrazil z ruky a skočil s ní do křoví. Mezi tmavými kmeny stromů se objevil jeden ze Zapřisáhlých. Tvor velikostí podoben bizonovi, hlava byla pokrytá kostí a mezi špičatými zuby odkapávaly provazce slin. Z očních důlků šla jemná rudá záře, ze které naskakovala husí kůže. Byl to jeden z těch démonů, se kterými si není radno zahrávat. Monstrum upřelo prázdné důlky na křehkou dívku, postávající opodál s prapodivnou květinou a zlatavě pableskujícím pylem okolo. Rin mu skočil do cesty, než se rozhodl jít po evidentně slabším cíli. Zdálo se mu, že i drobní démonci se bázlivostí stáhli opodál. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Sledoval, jak ten zplozenec pekel otevřel chřtán a mimo odporného zápachu hniloby se okolím rozlehl řev hladové šelmy. Země se lehce otřásala pod kopyty běžícího démona. Okumura pozvedl čepel a počáteční šok rychle ustoupil do pozadí. Nachystal se k ráně. Byl si jist svou silou a čekal na vhodný okamžik k provedení smrtelné útoku. Švih. Katana sklouzla po srsti hladce jako po sametu, něco ji chránilo. Samotný mladík byl odhozen do křoví, které ho při vylézání notně poškrábalo. Rin si stihl se zdivočelým démonem vyměnit několik neúspěšných ran, když mu Zapřisáhlý vyrazil zbraň z ruky a chtěl ho zadupat kopyty do země. Tak by se i stalo, kdyby se Nii-chan do toho nevložil. Zelenými úponky neúnavně svazoval nohy ďábelského tvora. Ten je neustále zpřetrhával, ale byl svazován dalšími. Zpoza stromů vykročili tři mladíci, kteří drmolili posvátné verše. Démon začal strašlivě kvílet a i přes jejich snahu se neustále posouval k Rinovi ležícímu na zemi. Mladík už na tváři cítil shnilý dech a nechutná slizkost mu stekla na ruku. Byl paralyzován, skoro jako by byl omámen uhrančivým 4
rudým ohněm, vycházejícím zevnitř toho tvora. Nedokázal se pohnout, ani když se zuby krvelačné bestie přibližovaly, aby pohltily jeho mladinký život. Suguro přiskočil, pomocí zaříkání a posvěceného lístku na těle démona se ho pokoušel zahnat. Zelená záře přivolávající Shuru dávno pohasla a jí samotné nikde nebylo. Bylo tedy na něm, aby nastalou situaci velice rychle vyřešil. Když se ještě přidaly přivolaní Izumini démoni a zakousli se Zapřisáhlému do krku, tak se démon s ryčivým řevem postavil na zadní, úplně se uvolnil ze zelených pout a zmizel v Gehenně, kde bude do té doby, než se mu znovu podaří vrátit na slunečné pláně Assiahu. Bon si oddechl, zvedl modře zářící katanu a vrátil ji zpět do pochvy. Světlo pohaslo. Zbraň pohodil černovlasému mladíkovi do klína. „Jsi k ničemu,“ řekl pohrdlivě, „ani nedokážeš ochránit sám sebe a ne tak své kamarády. Jsi odpad, co by měl odejít.“ Jeho výraz tváře byl tvrdý a nepřívětivý. Kdyby neslyšeli ten podivný řev a neviděli Shiemino záchranné světlo, tak tu taky mohli klidně najít pár mrtvol. Možná v Rinově případě to mohla být výhoda. Všichni by si oddechli, že se zbavili Satanova syna. „Okamžitě odvolej, cos řekl!“ zavrčel vztekle Okumura a začal se škrábat na nohy. Na ruce ho pálilo to slizké svinstvo a snažil se to utřít o kalhoty. Nikdo ho nebude urážet. On se snažil, ještě doteď nepochopil, proč nemohl katanou zničit tu bestii. Vždyť to obyčejně fungovalo, nechápal. Bude si o tom muset promluvit s Yukim. Než se na sebe stačili vrhnout, tak se Temnohryzové, vida, že silnější z jejich rodu tu není, vrhli na přeživší. Zbylo jich už jen několik a i ti brzy padli pod zvuky posvátných veršů, zoubky bílých lišek a škrticími úponky Nii-chana. Jakmile padl poslední, tak se v lese jakoby rozjasnilo. Skoro by člověk řekl, že někdo zvedl těžkou černou látku z korun stromů a znovu háj vypadal obyčejně, obývaný jen divokou zvěří. Brzy se u nich objevila Shura. Měla tváře lehce zardělé od požitého alkoholu. „Tak co, děcka, jak to šlo?“ Přelétla je pohledem a kupodivu byli všichni. Však jim taky zařídila jen lehké cvičení. Takové jenom na zahřátí, ve dvojici se jim nemohlo nic stát. Jen možná… všichni vypadali tak přešle. Bon propaloval nenávistným pohledem mladíka s katanou. Nebyl bonzák, to by mu hrdost nedovolila. On sám byl občas zbrklý a impulsivní, ale měl v sobě čest a rozhodně by se snažil zachránit sebe a ostatní a neválel by se na zemi. Od cvičení s žábou, co dokáže nahlédnout do duše, už uběhl nějaký ten čas a on si byl sám sebou jistý, jako skála na pobřeží. Tvrdý a nezdolný. „V pořádku,“ odtušil suše a odtrhl pohled od mladíka. „Bezva, tak pro dnešek vás už propouštím. Mám ještě nějaké povinnosti.“ Žena se se smíchem otočila a podivně vlnitým krokem se od nich vzdálila. Nic jim nebylo, tak její výuka skončila. Někdy jim zase vymyslí něco jiného, aby s nimi nemusela trávit hodiny v nudné třídě. Shiemi chytla za rukáv mladíka, protože to vypadalo, že si půjde něco vyříkat se Sugurou. „Rine, nech ho,“ zašeptala tiše. Styděla se, že nebyla silnější, aby mu pomohla sama, kdyby nepřišel zbytek spolužáků, tak z nich mohly být… radši rychle ty představy vytěsnila z hlavy a ukazováčkem pohladila klobouček mužíčka na jejím rameni. Okumura frustrovaně vydechl. Tolik řečí o tom, jak je dobrej a kdesi cosi, a nakonec mu zadek zachrání sám Bon. Doma si bude muset promluvit s bratrem, protože dnešní událost byla více než podivná. Uvolnil napjatou tvář a usmál se na dívku vedle sebe. „Pojď, 5
doprovodím tě domů,“ nabídl se přičinlivě. Za zprvu nuceného povídání, které ale brzy nabralo svou obvyklou přátelskou vřelost, ji zavedl k zahradě její babičky. Rozloučil se a vrátil se domů. Ihned zapadl do koupelny, potřeboval ze sebe smýt ten hnusný pocit z celého dnešního vyučování. S povzdechem namydlil i černý huňatý ocas. Zase ho bude muset vyfoukat. Nevěděl, jestli je tak citlivý jen on nebo je to běžné i u ostatních démonů. Mephista se ptát nebude, to si radši ukousne jazyk. Yuki se vrátil ze služby. V pokoji si odložil exorcistickou výstroj a výzbroj. Odlehčen vahou potřebných věcí ho nohy navedly do kuchyně, kde měl v plánu utišit hladový žaludek. Tam našel i svého brášku. Se zachmuřeným výrazem hledícího do sukiyaki, které měl nejraději, a přitom v misce evidentně nic neubylo. Kuro už vylizoval dno své a žadonil o další příděl. Prvně si zašel nabrat také a přidal i nenasytnému kocourovi. Ukobach mu přihrál misku, do které si nalovil z hrnce plátky hovězího masa, nudle a pár hub. Sedl si naproti mladíkovi. Chvíli ho pozoroval, než se rádoby nevinně zeptal: „Rine, stalo se něco? Vypadáš zamyšleně.“ „Nic,“ odsekl Rin napruženě, ale hned se uvolnil, jeho bratr přece za nic nemůže. „Jen jsem dneska neměl dobrý den.“ Hůlkami si dal do pusy kousek masa a přemítavě ho žvýkal. „Shurha nhás dhenska,“ polkl, „Shura nás dneska vzala na výcvik do lesa, kde jsme lovili Temnohryzy.“ „Opravdu? Ti jsou celkem málo zdatní a není s nimi až tak velká práce, pokud jich nejsou tisíce.“ Yuki přemítal, jestli je tohle ten problém, ale používání démonů k tréninku bylo na škole celkem běžnou záležitostí. „Hm… ale byl tam i jeden Zapřisáhlý a natuty bych mohl tvrdit, že šel po mně,“ gestem umlčel bratra, „to by nebylo úplně nejhorší, ale já… prostě to nešlo… moje katana mu vůbec nic neudělala, přitom normálně dokážu všechny démony vymýtit během sekundy,“ vydechl frustrovaně a špičkami hůlek namotával nudle do klubíčka. „Nešlo?… To je divný.“ Yuki se zahloubal, Zapřisáhlí už byli dost nebezpeční. Musí se zítra Shury optat, proč povolala zrovna je. Kdyby měla jednoho někde uvězněného a něco zkoušeli… Ale pustit ho na volno spolu s Temnohryzy bylo dost riskantní. On si na ni došlápne. A ten bráškův problém byl úplně nejpodivnější. Tohle se mu ještě nikdy nestalo, asi kvůli tomu byl takový zamlklý, jinak ho tu běžně bavil svými vtípky a vylomeninami. „Zítra tvoji sílu na něčem vyzkoušíme, jestli to byla jen náhoda nebo je to nějaký hlubší problém,“ přislíbil nadějně. Rin jenom přikývl a docela se mu ulevilo, že ho Yuki neshazuje jako Bon. Pořád na něho měl vztek a možná i trochu na sebe, že tam úplně ztuhlý a být sám, tak už je rozsápaný na kousky. V rodinném duchu dojedli, poděkovali Ukobachovi za vynikající jídlo a odebrali se každý do svého. Rin se ve spánku neklidně převaloval a s vyjeknutím se probudil, když mu na břiše přistál Kuro. S leknutím se posadil a srdce mu bušilo, jako kdyby utíkal před rozzuřeným Shirou. Prohrábl si černé vlasy. „Kuro, musíš mě tak děsit?“ Jen jsem odháněl noční můry, mňoukl dvouocasý démon a sedl si na pokrývku. Plánoval se dnes projít k moři a vyhřívat se na sluníčku. 6
„Ještěže tě mám, ty uličníku.“ Poškrabal ho za uchem a vstal. Dneska určitě nedojde pozdě. V klidu se vypravil a volným krokem se vydal k akademii. Pršet určitě nebude. Občas mezi mraky vykouklo sluníčko a polechtalo ho svými paprsky na tváři. Když otevíral třídu, tak čekal, že na něj přinejmenším přiletí houba, ale vlastně ani netušil, kde se ten pocit v něm bere. Vždyť včera… „Rine, dneska po dlouhé době zavčasu?“ pousmál se na něj mladík s blonďatým pruhem ve vlasech. A jeho úsměv byl upřímný, nikde ani stopa po nepravosti. „Co jsi takový zaražený, pojď za námi, nekoušeme. Jen možná tady Izumo,“ šťouchl růžovovlasý sympatický mladík spolužačku loktem. Vždycky byla tak upjatá, hned mu oplatila podobnou minci. Neměla ráda, když si z ní dělali srandu. Okumura zíral, to ještě sní? „Bone, co jsme dělali včera ve škole?“ Musel se zeptat, prostě měl pocit, že tu něco nehraje. A on byl jediný, kdo to nechápal. „Jsi včerejšek prospal? Celý den jsme tu dřepěli v lavici, než nás Igor po poslední hodině milostivě pustil domů.“ Jenom se podivoval, to už ho ta škola, tak nudila, že nedával pozor? Byl podprůměrným studentem, ale odhodlání měl velké. Stejné jako on. „Aha,“ vyhrkl Okumura neinteligentně. Mrknutím oka zkontroloval čas v kalendáři a ještě si nechal do spolužáků potvrdit, co je za den. Nemohl tomu uvěřit, ten včerejšek byl jenom sen? Ale všechno bylo tak neskutečné reálné… ale nikde na těle neměl ani škrábnutí a navíc Kuro tvrdil, že odháněl noční můry. Tohle bylo moc, ani by se nedivil, kdyby byl obětí nějaké iluze, ale vnitřně cítil, že tahle realita je ta správná. Ještě před zvoněním se zapojil do skupinky žáků. Nedávno Yukimu slíbil, že se bude snažit, protože jestli se má stát exorcistou, tak musí prokázat i vědomosti a ne jen máchání katanou. Přesvědčení vytrvat mu vydrželo dobré první dvě hodiny.
7
