Katedra archeologie
POSTAVENÍ DÍTĚTE V MINULOSTI
Kateřina Postránecká 3. ročník
13. října 2002 Plzeň
Obsah 1 Prameny a možnosti studia problematiky dítěte ve společnosti
2
2 Dítě v pravěku
2
3 Dítě ve středověku
5
1
Postavení dětí v minulosti 1
Prameny a možnosti studia problematiky dítěte ve společnosti Studium problematiky postavení dítěte ve společnosti patří k poměrně novým tématům, kte-
rým se věnují jednak historie, antropologie, ale v posledních letech i archeologie. Mnoho úsilí bylo věnováno problematice postavení a symbolického výrazu mužského a ženského elementu ve společnosti. Dá se říct, že tato tematika, tzv „social archaeologyÿ [1], je poslední dobou velice populární. Pro studium struktury minulých společností a postavení jejich jednotlivých členů lze využít nepřeberné množství pramenů. Záleží ovšem na tom, jaké období lidských dějin chceme studovat. V obdobích, kdy máme k dispozici písemné prameny, je situace poměrně snadná nebo alespoň o poznání lepší než v obdobích, kdy písemné prameny ještě neexistují. Například pro studium středověké společnosti a postavení jejích členů lze využít různá pojednání, naučení, rady, kroniky, záznamy ze soudních procesů apod. Daleko horší situace nastává při studiu takových období dějin, kdy jsou k dispozici jen hmotné prameny. Jedná se o celé období pravěku, kdy je to právě archeologie, která má v těchto případech hlavní slovo. Jako dalších pramenů lze využít i etnografická pozorování a výzkumy kmenů žijících na úrovni mladšího pravěku. Je však nesmírně důležité znát možnosti všech těchto pramenů, nepodcenit je, ale ani je nepřecenit a pokud je to možné, využívat více pramenů při jednom studiu.
2
Dítě v pravěku Pro nejstarší období lidských dějin je to ovšem pouze archeologie, která může umožnit nový po-
hled na společenský status mužů, žen a dětí. Společenské postavení dospělých je předmětem zájmu badatelů už po mnoho let, zkoumání pozice dětí v prehistorické společností je záležitostí poměrně novou. Archeologie využívá zejména nálezy z pohřebišť, jejichž výzkumem lze získat doklady o sociálním rozvrstvení dané společnosti. Jako příklad společnosti, která se nachází na počátku sociální diferenciace je možno uvést společnost pozdního eneolitu (3. tisicíletí před Kristem). Na území České republiky je toto období reprezentováno dvěma kulturami. Jedná se o kulturu se šňůrovou keramikou a kulturu se zvoncovitými poháry. Počátky společenské diferenciace lze spojovat se základní dělbou práce mezi mužem a ženou, která nastává díky progresivním změnám v zemědělství. Právě v období eneolitu dochází k novému způsobu obdělávání půdy - tzv. 2
orebnému zemědělství. Orba je nesmírně fyzicky náročná činnost, proto náležela převážně mužům. Ženy se věnovaly fyzicky méně náročné práci. Otázkou ale zůstává, jakou pozici měly v takovéto společnosti děti. Pokud začneme studovat tuto problematiku, je nutné si položit základní otázky, na které je třeba získat odpověď. Například jaká byla sociální role dětí? Byly přijímány jako právoplatní členové komunity? Jak se takovéto právoplatné členství projevovalo? Mohlo mezi práva plnohodnotného člena komunity patřit právo na řádný pohřeb? Jak tedy vypadal pohřební ritus u dětí? Jaké byly rozdíly v pohřebním ritu a pohřební výbavě chlapců a dívek? Byl vůbec nějaký důvod zdůrazňovat roli budoucího muže nebo budoucí ženy v případě dítěte? Je dětská hrobová výbava něčím specifická? Byly děti brány jako malí dospělí, nebo existoval i „dětský světÿ her a bezstarostnosti? Na základě výzkumů pozdně eneolitického pohřebního ritu lze říct, že právě způsob pohřbívání odrážel způsob rozdělení živé společnosti, děti nevyjímaje. Existují důkazy, že se v hrobech dětí vyskytují kamenné nástroje a zbraně čistě symbolického významu. Dokonce i v hrobech velmi mladých chlapců (ve věku od 6 měsíců do 6 let) se nachází kamenné sekerky. Zajímavý je ovšem fakt, že ne všechny chlapecké hroby obsahují tuto výbavu. Z tohoto důvodu je možné se domnívat, že i mezi dětmi existovala sociální stratifikace a jistá privilegovaná skupina chlapců získala z nějakého důvodu právo být pohřbena se symbolickou ”dospělou ”mužskou výbavou. Otázkou zůstává, kdo byli tito privilegovaní chlapci. Jedna z možností je, že se jednalo o prvorozené syny, čili o možné dědice rodinného majetku a hlavně společenského statusu svých rodičů v rámci své komunity [1]. Co nám ovšem může analýza pohřebního ritu říci o pohledu dané společnosti na dítě? Obecně je možno tvrdit, že jak v období pravěku, tak v období středověku existovaly dvě hlavní představy o dítěti a dětství. První pohled je velice negativní. Na děti se pohlíželo jako na neplnoprávného člena komunity, děti mohly být různým způsobem zneužívané, existovala infanticida a děti byly podrobeny tvrdé selekci. Druhý pohled na dítě je předně opačný. Dětství je bráno jako období radosti, bezstarostnosti a nevinnosti. Dítě se učí a získává informace o okolním světě, aby se mohlo v závěru dětství začlenit do světa dospělých. Zejména ve středověku vedle sebe stojí oba tyto pohledy, jak je doloženo z písemných pramenů [3]. Jak na děti pohlížela pravěká společnost, je ovšem velice obtížně zjistitelné. Nejprve je nutné si uvědomit, že jeden pohled na dítě nevylučuje ten druhý. Dítě sice nemuselo být plnoprávným členem společnosti, to ale nemusí znamenat, že bylo zneužíváno či podrobeno jiné selekci než té přirozené. Zcela jistě ale mělo v rámci komunity výjimečné postavení, to se týká hlavně velmi malých dětí. Ve většině případů je dítě totiž archeologicky „neviditelnéÿ, kosterních pozůstatků dětí je velice málo a i jiných stop světa dětí (jako jsou například hračky) není v archeologických nálezech příliš mnoho. Je jen nevyřešenou otázkou, zda je tato situace způsobena nedostatky v archeologické metodě či jinými faktory ať už přírodními 3
(dětské kostry se rozpadnou dříve a rychleji než kostry dospělých jedinců) nebo společenskými (pro děti byl vyhrazen jiný, archeologicky nezachytitelný pohřební ritus, který neumožňuje dochování ostatků). Je proto nutné najít optimální metodu výzkumu a soustředit se na určitý zdroj dat, která mohou vypovídat o sociální pozici dětí. Jedním ze základních artefaktů charakteristických pro svět dětí jsou hračky. Hračky a hry pomáhají dětem vyrovnat se se světem a naučit se žít v dané komunitě. Prostřednictvím hry si dítě může osvojit svou budoucí sociální roli. Bohužel v českém prostředí stojí dětské hračky na okraji zájmu archeologů. Jako hračky bývají nejčastěji interpretovány různé figurky ať už zvířecí nebo lidské. Některé podobné figurky se ovšem nepovažují za dětské hračky, ale uvažuje se o nich jako o kultovních předmětech. Jedním z takových nejasných případů je „dům pro panenkyÿ z neolitického sídliště Ovčárovo v Bulharsku. Bohužel nálezový kontext lokality Ovčárovo je nejasný a není možno bezpečně určit, zda se jednalo o kultovní místo nebo o běžnou osadu. Z tohoto důvodu se onen „dům pro panenkyÿ může vykládat jako hračka stejně jako kultovní předmět. Je ovšem zajímavé, že právě hračky se v dětských hrobech příliš nevyskytují. Například v kultuře se šňůrovou keramikou se v dětských hrobech vyskytují předměty typické pro dospělého jedince, což se dá vykládat jako symbolické zdůraznění budoucí role dítěte ve společnosti [1]. Jako důkaz dětských pohřbů může sloužit přítomnost miniaturizované dospělé výbavy v dětských hrobech - jedná se hlavně o keramiku a zbraně. Dalším důkazem dětské aktivity může být analýza kamenných odštěpků, které zůstanou po výrobě kamenného nástroje. Specialisté na kamennou industrii jsou schopni rozeznat, jestli se jedná o výrobek necvičeného člověka (předpokládá se dítě) nebo již zkušeného řemeslníka. Jedním ze zajímavých faktů je nepřítomnost dětí na pohřebištích. Podle paleodemografických studií by měly téměř polovinu pravěké populace tvořit děti. Dětská úmrtnost byla velmi vysoká, přesto zastoupení dětských pohřbů ve většině kultur je velmi malé. Jak už bylo řečeno, tento fakt může být způsoben jednak větší křehkostí dětských koster, ale také alternativním způsobem pohřbívání (např. pohřeb do koruny stromu apod.). Zdá se, že s dětmi mladšími dvou let bylo zacházeno odlišným způsobem. V mnoha společnostech totiž tak malé děti nebyly považován za plnoprávné členy komunity. Tento přístup byl pravděpodobně způsoben vysokou úmrtností dětí v tomto věku. S dětskou úmrtností souvisí samozřejmě i infanticida, která v některých komunitách byla jistě prováděna. Jak tedy vypadal pohřební ritus kultury se šňůrovou keramikou a kultury se zvoncovitými poháry? V obou případech se jednalo o kostrový ritus, lišila se pouze poloha těla. V případě kultury se šňůrovou keramikou ženy byly ukládány na levý bok hlavou k východu, kdežto muži leželi na pravém boku hlavou k západu. V kultuře se zvoncovitými poháry byla situace opačná: 4
ženy ležely na pravém boku hlavou k jihu a muži na levém boku hlavou k severu. Velice důležitou roli hrálo i umístění paží. Mužské a ženské hroby byly vybavené různými druhy artefaktů. K typicky ženským artefaktům patřil náhrdelník ze zvířecích zubů, mušle a keramika (převážně hrnce). Artefakty objevující se v mužských hrobech jsou hlavně zbraně a lukostřelecká výbava. Z keramiky jsou v mužských hrobech zastoupeny především poháry. Po analýze hrobové výbavy lze říci, že artefakty v hrobech odráží sociální role obou pohlaví.
3
Dítě ve středověku Obraz dítěte ve společnosti se po staletí vyvíjel. Není proto zdaleka jisté, že dnešní pojetí dítěte
existovalo i před tisíci lety. O postavení dítěte ve středověku jsme přeci jenom více informováni díky písemným pramenům, přesto se na ně nemůžeme zcela spolehnout. Všechny tyto prameny jsou totiž křesťanské a pojetí dítěte v křesťanské společnosti se mohlo lišit od pojetí dítěte ve středověké evropské společnosti v době před přijetím křesťanství. Z tohoto důvodu je archeologie (zejména archeologie pohřbívání) nejvhodnější vědní disciplinou, která může vyřešit tuto otázku. Nejprve je třeba si ujasnit, co znamenal pojem „dítěÿ a „dětstvíÿ pro středověkou společnost. Z písemných pramenů víme, že děti byly vnímány odlišně od dospělých. Velice výrazně se ovšem měnila hranice dospělosti. Například v anglosaské Anglii 7. století byla uznávaná hranice dospělosti 10 let. Tato hranice se posouvala, takže už v 10. století byl člověk dospělý až ve 12 letech. [?] Vrcholně středověcí učenci už dokonce rozdělovali dětství na jednotlivá stadia. Nejčastěji se dětství rozdělovalo na období nazvané „infantiaÿ (od narození do 7 let), „pueritiaÿ (os 7 do 12 let pro dívky a od 7 do 14 let pro chlapce) a nakonec „adolescentiaÿ (od 12/14 let po dospělost). Zajímavé je i to, že děti mladší 12(14) let neměly trestní odpovědnost. Sice mohly být postaveny před soud (při spáchání vážného trestného činu jako je vražda), ale trest byl v naprosté většina případů minimální. Pouze při opravdu vážných hrdelních zločinech mohly být děti potrestány jako dospělí [3]. Ve třetím období dětství (adolescentia) děti ještě oficiálně dospělé nebyly. Měly sice jistá práva, k nejvýznamnějším patřilo právo svědčit u světského soudu nebo právo odmítnout či zrušit sňatek, pokud k němu došlo, když věk snoubenců byl nižší než 12(u chlapců 14) let, ale plně dospělé nebyly. V otázce plné dospělosti a odpovědnosti se však prameny různí. Bartholomeus Anglicus považuje za počátek dospělosti věk 21 let. Příslušníci sekty Katarů byli toho názoru, že člověk je plně dospělý už v 18 letech [3]. Svůj vliv sehrálo jistě i společenské postavení člověka. Děti v běžné venkovské rodině musely „dospětÿ mnohem dříve než děti šlechticů, které si mohly dovolit dlouholetá studia
5
(to se samozřejmě týkalo synů, dcery byly považovány za dospělé mnohem dříve). Určitou roli (především u dívek) sehrál i sňatek. Pokud se člověk starší 14 let dopustil hříchu, především v oblasti sexuálních vztahů, měl dostat nižší trest než dospělý, pokud by ovšem nebyl ženatý nebo starší 20 let. Můžeme tedy říct, že uznání dítěte za dospělého člověka bylo závislé jednak na regionu, jednak na společenském postavení. Obecně lze odhadnout, že děti byly považovány za dospělé zhruba od věku 18–21 let života. Při posuzování hrobů dětí ve středověku, musíme rozlišovat, zda se jedná o hroby z křesťanského nebo předkřesťanského období. Lepší situace je v případě předkřesťanských hrobů, protože tehdy se do hrobů dávala výbava, podle které bylo možno analyzovat pozici dítěte ve společnosti. Křesťanství sjednotilo pohřební ritus a zapříčinilo úbytek milodarů v hrobech. Je zajímavé, že v předkřesťanské Evropě je jen velmi málo dochovaných dětských hrobů. Podobná situace je i v pravěku. Jedou z mála vyjímek je pohřebiště v Great Chesterford v Anglii, kdy 66 z 202 hrobů bylo dětských (děti mladší 5 let) [2]. Tento poměr bychom mohli předpokládat v normální středověké společnosti. Nabízí se tedy stejná otázka jako v případě pravěku a to, zda nedostatek dětských koster je způsoben jejich rychlejším rozpadem nebo odlišným pohřebním ritem. Jedna z teorií říká, že děti byly pohřbívány mělce a jejich pozůstatky byly rozorány. Určitou výjimku tvoří doba římská, kdy počet dětských hrobů odpovídá opět běžné společnosti. Co se týče milodarů a hrobové výbavy, nezdá se být moc rozdílů v množství hrobové výbavy dospělého a dítěte. Výbava se ovšem liší v otázce artefaktů. V dětských hrobech se velice málo objevují zbraně (meč nebo štít) oproti častým případům nálezu šperku (nejčastěji spínadla oblečení, náhrdelníky a závěsky na pás). Zde je vidět rozdíl oproti pravěké eneolitické společnosti, která dětem do hrobů zbraně dávala, i když někdy v symbolické miniaturizované podobě. V křesťanských pohřebištích mají hroby dětí a dospělých stejnou výbavu. Jediný rozdíl je v umístěni hrobu. Je dokázáno, že děti byly pohřbívané v určitém, „vyhrazenémÿ úseku hřbitova nebo pod okapy kostelních budov. Tento zvyk je spojen s křesťanskou vírou a právem na řádný křesťanský pohřeb. Na hřbitově mohl být pochován jen pokřtěný člověk. Pokud dítě zemřelo dříve, než mohlo být pokřtěno, nesmělo by správně být pohřbeno na posvěcené půdě křesťanského hřbitova. Proto se hlavně nepokřtěné děti pohřbívaly pod okap kostela, aby voda stékající po budově kostela mohla tyto děti dodatečně pokřtít a ony tak získaly právo na řádný pohřeb. Po porovnání předkřesťanských a křesťanských pohřebišť lze dojít k závěru, že křesťanství změnilo podstatným způsobem lidskou společnost. Zatímco v období pravěku zřejmě děti tvořily svou vlastní společenskou kategorii, jal lze usuzovat z hrobové výbavy a nedostatku hrobových nálezů, v křesťanském středověku sice děti také tvořily určitou skupinu v rámci společnosti, ale v rámci křesťanské víry si byly alespoň v otázce pohřbívání rovny s dospělými lidmi. 6
Literatura [1] Turek, Jan: Being a Beaker child. The position of children in Late Eneolithic society, Památky archeologické Supplementum 13 - In memoriam Jan Rulf, 424 - 438 [2] Lucy, Sam: Children in Early Medieval cemeteries, Archaeological Review from Cambridge, Volume 13:2 1994, 21–34 [3] Shanar, Shulamith: Childhood in the Middle Ages, Routledge, London and New York, 1992 [4] Derevenski, Jo Soafer: Where are the children? Accesing children in the past, Archeological Review from Cambridge, Volume 13:2 1994, 7–20
7
