Na kolena Manga/anime: Shingeki no Kyojin Upozornění: AU Tohle on neznal. Nikdy to nezažil. Ten pocit, když se Eren připletl do rvačky, dostal na frak, a pak se ublíženě díval na Jeana, který stál netečně pár metrů opodál. Pocit, když se Sasha zářivě usmála na Connieho a vlepila mu pusu, pak ale stejně odešla na ples se Samuelem. To něco, co cítila Krista vždycky, když jí Ymir řekla: „Jsme přece kamarádky,“ ale přesto ji neustále svlékala hladovýma očima. Armin neví, jaké to je. Jak je to cítit. Jak se něco takového vnímá. Vidí grimasy, gesta, slyší tóny hlasu a jejich barvu. Je snadné představit si, jaké to asi musí být. Jenže nic z toho se ani zdaleka neblíží tomu, co cítí, když Reiner zastřelí Marca. Eren a Jean byli jako olej a voda. Prostě nešli dohromady. Hádky a nadávky, rány pěstí. Jenže i přes to měli jeden v druhého jistý typ důvěry, jako by existovalo nějaké nepsané minimum, hranice, na které je ten druhý vždycky zachytí a vytáhne na nohy. Eren byl tehdy zraněný. A ponížený. Nechápal. Čekal, že Jean ho v tom nenechá, že mu přijde na pomoc. Že mu bude krýt záda, dá do držky pár klukům a pak si bude Erena dobírat za to, že si kvůli němu roztrhl košili a přerazil nos. Jenže Jean to neudělal. Arminovy oči jsou vypoulené, v puse má sucho. Ví, že něco křičí, ale svá vlastní slova nerozeznává. Jeho kolena se postupně podlamují, když udělá tři kroky k nehybně ležícímu černovláskovi na betonu a jejich blonďatému parťákovi. Veliteli. Tomu, který drží v ruce devítku glocka a tak nějak zvláštně se na nehybné tělo u svých nohou dívá. Connie Sashu miloval. Nebylo to to dětské: „Mám tě rád,“ které si malí odnáší ze školky. Nebyla to ani poblázněnost ze střední. Bylo to… vlastně něco, co nikdo nevěděl, jak pojmenovat. Kamarádství, přátelství, láska… takový vývoj se dal čekat. Nebo tak to aspoň ostatní brali. Tak to viděli. Všichni. Až na Sashu. Connie byl její nejlepší kámoš a nejlepší kámoška v jednom. Nosil jí svačiny a nechával dojíst zbytky od oběda. Každý den, když měla volno, ji zval někam na jídlo. Povídal si s ní a na rozdíl od ostatních si z ní kvůli apetitu nedělal legraci. A taky měl v očích pořád to něco, co Armin nechápal. To, co nedokázal srovnat s ničím, co on sám cítil. To, co pak jednou povadlo a umřelo, když všichni dorazili na ples a Connie tam uviděl Sashu v krásných dlouhých šatech tančit a smát se se Samuelem. Říkat si, že chápete, jak se někdo jiný cítí, aniž byste kdy byli v jeho situaci, je povrchní. Armin to věděl, říkal si to mnohokrát, a pak ještě pořád dokola. Proto taky přidával za každý pokus utěšit: „Vím, jak se asi cítíš.“ Jednoduché, prosté, účinné. Nikdo ho nepodezíral a on mohl s čistým svědomím mluvit dál. Říct, co by v té situaci udělal on, i když byl hloupý a naivní a vůbec neměl páru o tom, co všechny ty emoce v Connieho očích tehdy znamenaly. Chce se nadechnout, ale nemůže. Hrdlo ho pálí a zvláštním způsobem se svírá. Cítí, jak mu do krku vtékají hleny z nosní trubice. Celé tělo se třese. Křičí Reinerovo jméno. To je to jediné, co si uvědomuje. Pohled se mu začíná rozostřovat. „Marco!“ Škubne hlavou. Tohle nebyl jeho hlas. Určitě ne. „Marco!“ Znovu. Jde to zleva. Když se tam Armin otočí a setká se pohledem s vyděšeným Jeanem, projede jím vlna uvědomění. Z úst se mu vyhrne zakvičení. Pomočí se. Krista byla nejhezčí holka na celé střední. Měla lesklé blonďaté vlasy, velké chytré oči a přívětivý a vřelý úsměv, kdykoli se na někoho podívala. Byla skoro jako anděl. Nenašel by se
kluk, který by s ní nechtěl chodit. I přes to, že vždycky každého odmítla, samo sebou laskavě a s úsměvem, k ní přicházeli další a další. Myslela, že to nikdy nepřestane, že se toho: „Tak co, Kristo, nezašla bys dneska odpoledne někam?“ nikdy nezbaví. Jenže pak přišla Ymir. Armin najednou nemůže mluvit. I kdyby mu to jeho sevřené hrdlo dovolovalo, neví, co by řekl. Sleduje roztěkanýma očima Jeana, jak se snaží doplazit se k Marcovu tělu. Nohy táhne nehybně za sebou. I na tu dálku může Armin vidět otevřenou zlomeninu, jak se na Jeana utrhl kus staré budovy. Má vlastně štěstí, že to přežil. Něco se kolem něj mihne. Otočí se o devadesát stupňů právě v čas, aby schytal kulku do ramene. Odhodí ho to půl metru dozadu. Ymir byla vysoká, zamračená a brutální. A od prvního okamžiku vůči Kristě neuvěřitelně ochranitelská. Nikdo nechápal proč. Nikdo nedokázal vysvětlit, jak se holka, co naháněla všem hrůzu, mohla spřátelit s nejoblíbenější osobou na celé škole. A jak to, že k tomu ta nejoblíbenější osoba svolila. Armin je dost často pozoroval. Byly pro něj svým způsobem fascinující; dva téměř protiklady, které vytvořily v prostředí střední neuvěřitelně nafouklou bublinu. Hrozně moc chtěl vzít špendlík a propíchnout ji, jenže nemohl. Nešlo to, protože v té době mu nic neříkal pohled Ymir, která Kristě jemně odhrnula pramen vlasů z tváře a něco jí zašeptala do ucha, ani stydlivé tváře Kristy, která se začala roztěkaně koukat kolem, jestli to náhodou někdo neviděl. Armin neměl tušení, co všechno se může skrývat v člověku, který má co ztratit, protože tím on pro sebe nikdy nebyl. Spadne na záda, zdravou ruku si okamžitě přitiskne na čistý průstřel. Bolí to; pálí, štípe, řeže a svědí zároveň. Chvílemi má pocit, že se z toho zblázní. Jeho tmavomodrá uniforma se začíná kolem rány barvit víc a víc do ruda stejně jako beton pod jeho ramenem. Život s sebou přináší hodně a ještě víc, když na tom opravdu záleží. Bylo hodně věcí, kterým Armin nerozuměl, kterým doteď nerozumí. Erenův pohled na Jeana, Connieho pohled na Sashu, Kristin pohled na Ymir. Když ale zvedne oči a pohlédne do tváře Annie, která stojí pár kroků od něj jako socha a pořád na něj míří nabitou pistolí, pochopí. Je zklamaný. *** Zády se lehce opíral o oprýskanou bílou zeď stanice a se zvednutými rty sledoval, jak se Eren se zarputilým výrazem snažil vyhrát nad svou tři roky starou konzolí a jak Jean soustředěně leštil své boty. A taky Annie, nepřístupnou jako vždy, která si spravovala volný uzel vlasů a narovnávala si uniformu. Překvapeně zamrkal, když se mu před očima objevil hrnek kafe. „Tu máš, Armine. Černá.“ Marco mu s úsměvem, který rozzářil i jeho malé pihy, vrazil nápoj do ruky, pak se pohodlně opřel vedle něj. „Ah, díky.“ Chvíle ticha mezi nimi byla příjemná, jako jedna z těch, kdy sedíte v šedesáti se starým známým na jeho zahradě a každý ve vlastní hlavě vzpomínáte, jaké bylo vaše mládí skvělé. Až na to, že teď jim nebylo ještě zdaleka třicet, opírali se o stěnu v zasedačce stanice městské policie a usrkávaje kávu čekali na výjezd. „Bert jde dneska nějak pozdě,“ uniklo Marcovi, když se potřetí napil silného espresa s čtyřmi kostkami cukru. Armin pokrčil rameny. „Zvláštní. Vždycky chodí včas.“
Oba dva usrkli kávu. „…dobře. Rozumím. Do sedmýho jsme tam. Braun konec.“ Marco s Arminem se na sebe zvědavě koukli. Výjezd? V tu chvíli vyšel ze své kanceláře blonďatý velitel jednotky, Reiner Braun. „Tak panstvo, výjezd,“ zahučel. Všechny oči v místnosti se k němu otočily. „Zvedněte svý líný prdelky a hybaj dolů. Volaj nás na roh Šestý, k tomu krachlýmu hotelu. Zásahovka chce asistenci; půjdou ze vzduchu, chtěj, abychom prošacovali spodní patra. Nějakej drogovej kšeftík.“ Eren pohodil konzoli na stůl a uculil se. „Takže klasika, co, pane?“ Reiner zakroutil hlavou. „Jen si nemysli, Jaegere. Sejmout tě může někdo i v tom prvním patře.“ Jean položil boty na zem a vklouzl do nich. „Ty seš fakt blbeček. Nauč radši svý ego držet jazyk za zubama.“ Eren se na něj zamračil. „No od tebe to teda sedí, koňská hlavo.“ Jeanovy zuby zaskřípaly. „Cos to řek?!“ „Slyšels.“ „Ty…!“ Reiner protočil očima. Bylo na něm vidět, jak moc je mu jejich věčné pošťuchování nepříjemné. Po spáncích mu začal stékat pot. „Ježiši Kriste, už zase. Bodte, prosimtě…“ Marco se lehce odrazil od svého místa u zdi a přešel do středu místnosti. Položil hrnek s kávou na stůl, pak udělal dva rychlé kroky; chytl Jeana na límec, Erena za vestu a oba je od sebe silně odtrhl. „Marco! Co to děláš? Okamžitě mě pusť!“ Eren. „Marco! Zmačkáš mi košili!“ Jean. „Marco, nech mě! Nejsem malej!“ „Haha, ten byl dobrej, blbečku. Au! Marco, to bolí!“ Reiner se otočil na patě a zamířil do své kanceláře. „Já z nich fakt zešílím. Potřebuju dovolenou. Arlerte,“ podíval se na Armina, který stál u vchodu do kanceláře, „jeď s nima prvním autem. Já, Leonhardtová a Fubar pojedeme hned za váma.“ Armin přikývl. „Jistě, pane.“ Odlepil se od stěny a vydal se za Marcem, který už odtáhl Erena a Jeana do spodních garáží. Na prvním schodu ho ale Reiner zastavil. „A Arlerte!“ „Ano, pane?“ Reinerův pohled ztvrdl. „Nezačínejte se zásahem, dokud tam nerozrazíme. Jasný?“ Byla to spíš automatická odpověď než rozvážné uposlechnutí rozkazu, když Armin řekl: „Jistě, pane.“
***
Když přijeli na místo, zásahovka už se spouštěla na střechu. Dvacet ozbrojených mužů v černém se seskupilo na vrcholu budovy a začalo pomalu sestupovat do nejvyššího desátého patra. Armin si odepnul pás, otevřel dveře a vystoupil. Připlácl si na hlavu svou příliš velkou čepici a zkontroloval zbraň. „Plačící kohoute, tady Rosomák. Jsme na místě.“ Marco mluvil do vysílačky, zatímco se ujišťoval, že všechny zásobníky byly na svém místě. „Rosomáku, tady Plačící kohout. Jsme v osmým patře, klesáme do sedmýho. Zatím všechno čistý. Začněte prohledávat spodní patro,“ ozvalo se chrčivě z vysílačky. „Plačící kohoute, rozumím. Rosomák končí.“ Armin se začal rozhlížet po druhém autě, které je mělo následovat, nikdo jiný se ale dlouhou Šestou k rozpadajícímu se hotelu neblížil. Skousl si ret. „Dobře, takže víte, co máme dělat. Prohledáme teď první patro a půjdeme jim naproti nahoru. Buďte ve střehu.“ Marco vytáhl zbraň a chtěl se rozejít ke vchodu do budovy, když ho vedle něj stojící Armin zarazil. „Počkejte. Velitel říkal, že nemáme s žádnou akcí začínat, dokud sem nedorazí. Měli bychom na něj počkat.“ Marco nadzvedl obočí. „To že říkal?“ Armin kývl. „Myslím, že je jenom přehnaně opatrnej. Nejsme už malý děcka, něco takovýho můžeme zvládnout sami. Představte si, jak by se tvářil, kdyby přijel a my byli hotoví,“ uchechtnul se Jean. Eren vedle něj jen nesouhlasně odfrkl, Jean ho ale ignoroval. „Jsem pro, abychom to šli napřed omrknout.“ Aniž by čekal na ostatní, vydal se k budově. „Jeane, počkej!“ křikl po něm Armin. Ani se neotočil. A pak se ozval výbuch. Sedmé patro vzplanulo. Z míst, kde bývala okna, se začal valit dým, odlétala suť. Malá kovová tabulka vystřelila a přistála na zemi kousek před Marcem a Arminem. Omráčeně na ni koukli. Osobní výtah číslo 2. Sedmé patro. Marcovy oči se prudce vyvalily. Otočil se na Armina; ten se na něj díval stejně vyděšeným pohledem. „Jean…,“ stihl zašeptat, než je ohlušil druhý výbuch; nálož v prvním patře. Tlaková vlna je odhodila. A bortící budova hotelu je zaspala prachem a kusy zdiva. *** Annie se svou nepřístupnou a vždy zamračenou tváří mu míří na hlavu devítkou glocka. Tou stejnou zbraní, jakou Reiner zastřelil Marca. Tou, kterou všichni dostali coby absolventi policejní akademie při nástupu do služby; zbraň jako výraz jejich touhy ochraňovat. Tak proč ji teď drží proti němu a snaží se ho zabít? „Annie…“ Neví, jestli za vyslovením jejího jména hledá způsob odradit ji od toho, co se chystá udělat, nebo zjistit, proč se to chystá udělat. I když ta druhá věc je mu známá. Ví ji od doby, co mu prostřelila rameno. „Annie, proč to velitel udělal? Proč… proč zastřelil Marca?“ jeho hlas je chraplavý a zahuhlaný. V krku i nose má hleny. Nedělá mu dobře ani pomyšlení na své pomočené kalhoty. Annie se na něj kouká pořád tím stejným pohledem naprosté lhostejnosti, který nosí celých těch pět let, co se spolu znají.
Armin ví, že se z tohohle nemůže dostat. Zároveň taky ví, že mu Annie na jeho otázku asi neodpoví. Jenže nic z toho mu nezabrání nezkusit to; zvrátit průběh událostí ve svůj prospěch. Kdyby to neudělal, nebyl by to přece on. Anniiny rty se hýbají. Překvapuje. „Ty sám jsi vždycky věděl, že ta naše sedmička nemohla nikdy fungovat, Armine.“ Armin na ni chvíli kouká, pak se ale ostře nadechne. Výkřik mu uvízne v krku. Vzpomene si. „…dobře. Rozumím. Do sedmýho jsme tam. Braun konec.“ „Nezačínejte se zásahem, dokud tam nerozrazíme. Jasný?“ „Rosomáku, tady Plačící kohout. Jsme v osmým patře, klesáme do sedmýho. Zatím všechno čistý.“ Výbuch. Osobní výtah číslo 2. Sedmé patro. Věděl to. Věděl. Ve chvíli, kdy mu před nohama přistála ta deska. A Marco to věděl taky, poznal to z jeho pohledu. Tak proto…? Necítí se jako sentimentální hlupák, když začne popotahovat. „Takže takhle to je, Annie? Nikdy nemohla fungovat? Proč? Protože to bylo přirozeně nemožný, nebo protože jste to nechtěli?“ Anniin výraz se nemění. Prázdně na něj kouká. „Ten telefon, co měl velitel, nebyl se zásahovkou. Byl s dealerama, co? Říkal jim, že tady budem, než se zásahovka dostane do sedmýho patra. A mně potom řekl, abychom nic nezačínali, dokud sem nedorazí. Chtěl snad prohledávat spodek a falešně nahlásit, že je čistej? To je tak ubohý.“ Nebrečí. Oči ho štípou, ale slzy nechtějí ven. Nějak ví, že kdyby chtěly, skončil by už úplně. Annie zesílí svůj stisk na glocku. „Jenže něco nevyšlo, že? Byli jste moc pomalí a zásahovka moc rychlá. Dostali se do sedmýho patra dřív, než jste přijeli. A dealeři se očividně báli, že to krachne. Odpálili nálož. A až se všichni z nich evakuovali, nechali to spadnout celý, že, Annie?“ Kouká na ni modrýma očima, které pořád nechtějí brečet. „A Marco… Marco to věděl, vím, že jo. Došlo mu to v tu stejnou chvíli, co mně. Řekl to veliteli? Řekl? To proto ho musel zabít? To proto chceš teď ty zabít mě?! A co uděláte s Jeanem a Erenem? To je taky zabijete? A co Bertholdt? Byl s váma v autě, takže v tom jede taky, co?“ Anniin prst na spoušti zacuká. „Armine?“ Zvedne oči s poslední známkou naděje, že dokáže přimět nezlomnou blondýnu změnit svůj scénář. „Moc mluvíš.“ Jen chvíli cítí řezavou a štiplavou bolest na čele, než je kolem něj jenom samá černá. Stejná jako jeho oblíbené kafe. Z koutků vyvalených mrtvých očí mu sklouznou dvě slzy. Jedna za Marca, který zemřel pro svou čest. A jedna pro Jeana, kterého o dvě minuty později zastřelí Bertholdt stejnou zbraní, jakou zemřel Armin. Tou, která pět minut před tím zabila Marca. *** Když se Eren probudí, všude kolem je šero. Ve vzduchu poletuje těžký prach, kusy budovy vedle něj hoří. V dálce rezonují houkačky. „Jaegere. Jaegere, slyšíš mě? Jaegere.“ Najednou se mu chce hrozně kašlat. Vymrští se do sedu a snaží se zbavit smetí, co vdechl do plic. Po dvanácti vteřinách záchvatu vykašle žlutočerný chrchel. S úlevou vydechne.
„Je to dobrý, Jaegere. Už je to v pořádku.“ Teprve teď si všímá svého velitele, který klečí vedle něj a chlácholivě mu rukou přejíždí po zádech. A Bertholdta a Annie; stojí na jeho druhé straně a tiše ho pozorují. „C-co se… stalo?“ dostane ze sebe Eren, když zmatenýma očima přejíždí po rozpadlých hořících troskách, které zbyly z hotelu. Pamatuje si, jak sem přijeli, jak chtěli jít dovnitř. Jak je Armin zastavil. Jak Jean neposlechl. Jak bouchlo sedmé patro. Jak sledoval Jeana, který konsternovaně pozoroval padající trosky. Jak chtěl na Jeana zařvat, aby odtamtud vypadnul. Jak to bouchlo podruhé. Muselo ho to odhodit pryč, musel upadnout do bezvědomí. „Kde je Jean? A Armin s Marcem?“ Reinerův pohled povadne. Slyší, jak se Bertholdt ostře nadechne. Annie zažmoulá na rtu. „Jsi teď unavený, Jaegere. Musíme tě dostat do nemocnice. O všem ostatním si promluvíme později, dobře?“ Erena se začíná zmocňovat panika. Jak nemocnice? Jak později? Ne! Chce to vědět hned! „Kde jsou, pane? Kde jsou všichni?!“ vypustí možná víc ostře, než původně zamýšlel. Jeho oči skenují okolí. Reiner nakrčí obočí. Bojuje s tím, jestli to má prozradit nebo ne. „Jaegere… je mi to líto.“ A v tu chvíli Eren pochopí. Po zádech mu přejede mráz. Před očima mu létají obrazy, které si za nic na světě nechce připustit. „P-pane?“ Bertholdt se otočí a odkráčí pryč. Eren slyší jeho posmrknutí. A pak promluví Annie. „Přijeli jsme deset minut po tom, co to bouchlo. Měli jsme problémy na cestě, podělalo se nám auto a nešly vysílačky, abychom vás mohli kontaktovat. Když jsme dorazili na místo, všude byly jenom trosky. Ze zásahovky to nepřežil nikdo. Začali jsme po vás pátrat, když v tom jsme uviděli…“ „Annie.“ Reinerova ruka ji umlčí. Nadzvedne obočí, dál už ale nepokračuje. Namísto ní se chopí slova její velitel. Eren čeká. Trpí. Bojí se toho, co uslyší. „Marco. On…,“ Reiner se zhluboka nadechne a pak zase vydechne. Tyhle věci on nesnáší. „Stál nad Arminovým tělem. S nataženou pistolí. Kousek od něj se plazil Jean, který na něj řval, proč to udělal. Na to, dřív, než jsme stačili zareagovat, se Marco otočil k Jeanovi a… zastřelil ho.“ Eren tomu nevěří. Nemůže, ani kdyby chtěl. Marco? Marco?! Tohle by přece neudělal! A Jean? Jean je mrtvý? „V tu chvíli nám došlo, že Marco spolupracoval s těma dealerama. Asi jim dal i avízo a oni to celý pak odpálili. A aby se to neprozradilo, musel se Marco zbavit svědků. Chtěli jsme ho zajmout. Jenže on se vzdát nechtěl. Snažili jsme se, ale… nevyšlo to. Neodložil zbraň. Chtěl nás taky zabít. Je mi to líto.“ A Eren brečí ne proto, že je člověk, který měl co ztratit, ale proto, že to všechno ztratil ve chvíli, kdy s tím nemohl vůbec nic dělat. Cítí se zklamaný.
