Název: Pro Alici Manga/anime: D.Gray-man
Drahá Alice, Už je to dlouho, co jsme se naposledy viděli. Přál bych si, abys tu mohla být se mnou, ale sama víš nejlíp, že jsem tě musel poslat pryč. Spím mnohem klidněji, když vím, že jsi v bezpečí. I tak mi tu ale chybíš. Chci ti vysvětlit, proč jsem tě, svou vlastní ženu, poslal pryč z velitelství Temného řádu. Když jsme se loučili, neměl jsem čas říct nic jiného, než že ti hrozí nebezpečí. Teď ti konečně mohu napsat celou pravdu. Vím, že to je mezi hledači, Alice. Je to jedním z nás. Neptej se mě, jak to vím. Člověk, který nikdy nestál proti démonům Hraběte, to nemůže pochopit. Musela bys to zažít. Já prostě vím, že tady je. Když je jeden z nich nablízku, v hlavě se mi udělá prázdno a po zádech mi začne stékat ledový pot. Musím utéct, ale nemohu se pohnout. A hrozně se bojím otočit. Bojím se toho, že bych mohl uvidět jednoho ze svých spolupracovníků, svých přátel. Vím, jaké chyby Řád dělá. Trvalo až moc dlouho, než jsme přestěhovali do nové budovy Dveřníka. Byl divný, otravný a jeho plačtivé výlevy byly k nepřečkání, ale poznal, kdo nebo co jsi. Teď všichni chodí Archou, a tam žádná podobná kontrola neprobíhá. Pokoušel jsem se vysvětlit velícímu důstojníkovi, že zbytečně vystavuje Řád nebezpečí, ale nevěnoval tomu pozornost. Prý jsou všichni, kteří přichází Archou, prověření členové Řádu. Kéž by tu ještě byl Allen Walker. Ten by mi uměl pomoct. Alistar tvrdí, že jsem paranoidní, a zbytek mé jednotky s ním souhlasí. Už pět lidí mi doporučilo, ať si odpočinu, že jsem prý přepracovaný. Říkají, že jsem v Řádu už tak dlouho, že mi všechny ty hrůzy vlezly na mozek. Prý za to můžou i ty zatracené detektivky, které pořád čtu, že vidím všude skryté hrozby a spiknutí. Samozřejmě mi nic z toho neřeknou do očí. Když se mnou jednají, jsou tak soucitní, tak ohleduplní. Drahá Alice, ani nevíš, jak to nenávidím. I když bych jim to nikdy nepřiznal, začalo mě to jejich věčné konejšení uklidňovat. Je těžké nemít pochybnosti o vlastním duševním zdraví, když všichni kolem tvrdí, že ti šplouchá na maják. Postupně jsem přestal na toho skrytého démona myslet. Až před pár dny jsem znovu ucítil to mrazení. Tušil jsem – ne, věděl jsem – že to stojí za mnou a vysmívá se to mým marným pokusům ostatní
varovat. Nenávist z té věci sálala tak silně, že jsem se zapotácel. Ale když jsem se otočil, byla chodba prázdná. Tehdy jsem se rozhodl, že to najdu. Vypátrám, kdo je démon, kdo je ten blázen, který uzavřel smlouvu s ďáblem. Zabráním tomu, aby Temný řád padl. Byla to moje povinnost. Já jediný věděl, co se děje. Musím přiznat, že detektivní práce není ani zdaleka tak akční a vzrušující, jak jsem si vždy představoval. V momentech, kdy jsem ztrácel motivaci a nevěděl jsem, jak pokračovat, mi velmi pomohlo desatero detektivních příběhů. Vždyť víš, to, které sepsal páter Ronald Knox, které mám stále vylepené ve svém pokoji na velitelství. Samozřejmě, že jsem některá z nich mohl rovnou vyloučit (třeba to o Číňanech, i když jsem stejně Komuie ani Lenalee nepodezíral). Pravděpodobně to nebyly tak užitečné rady, jak jsem si tehdy myslel. Ale pomohly mi nevzdat se, pokračovat. S pátráním jsem začal hned ten večer. Když ruch na velitelství ustal (nebo se spíš zmírnil na obvyklou noční úroveň), vkradl jsem se do Komuiovy kanceláře a pročetl veškeré záznamy hledačů. Vymítače i vědce jsem mohl vynechat, vymítači se démony stát nemohou a vědci málokdy opouštějí velitelství. Hledal jsem jakékoliv zmínky o osobních tragédiích, ztrátách, úmrtích. Hrabě šel po zlomených lidech. Řád pro něj byl jako cukrářský pult. Jen si vybrat. Nebudu ti popisovat tu zdlouhavou noc, Alice. Ještě dnes, když si na ni vzpomenu, jsem vyčerpaný. Věř, že se mi vůbec nelíbilo, co jsem se dozvěděl. Téměř všichni, kteří připadali v úvahu, byli mí blízcí přátelé nebo spolupracovníci, přesně jak jsem se obával. Pomalu to vypadalo, že je má jednotka prokletá. První, na koho jsem v těch složkách narazil, byl David. To je ten mladý hledač, co ho k nám přidělili v lednu. Přečetl jsem si, že nedávno ztratil matku. Byla to stará a nemocná dáma, takže nešlo o nic neočekávaného. Jenže se začal chovat divně. V poslední době je pořád zadumaný, a když si myslí, že ho nikdo neposlouchá, povídá si sám se sebou. Asi se nedivíš, že jsem ho zařadil na seznam podezřelých. Jako další jsem začal podezírat Amy. Věděla jsi, že byla zasnoubená? Chtěla si vzít jednoho vědce, který také pracoval na velitelství. Jenže když nás před několika měsíci napadl Hrabě, byl jedním z těch přeměněných nešťastníků. Rozpadl se v jejím náručí v prach. Od té doby je posedlá čistotou, jako kdyby ho na sobě stále cítila. Neustále se myje, převléká, ale hlavně je jako posedlá leštěním svého řádového odznaku. Možná jí připadá, že když ho bude leštit dostatečně dlouho, tak ta vzpomínka zmizí. Jak jsem se probíral jejich složkami, cítil jsem se trochu provinile. Neměl jsem právo jim narušovat soukromí, ale pořád jsem
si opakoval, že to je pro dobro Řádu a pro jejich vlastní bezpečí – a hlavně pro tvoje, Alice. Vytipoval jsem ze své jednotky celkem sedm lidí. Nechtěl jsem věřit, že ten démon byl někdo, koho jsem vedle sebe měl každý den. Ale čím více záznamů jsem přečetl, tím větší byly mé pochyby o lidech, které jsem myslel, že znám. To nejhorší ale teprve mělo přijít. Jako jednu z posledních složek jsem otevřel tu Alistarovu...složku svého nejlepšího přítele. Upřímně jsem nevěřil, že bych v ní cokoliv našel. Alistara znám už od dětství, nemáme před sebou žádná tajemství. Alespoň to jsem si myslel. Až před pár dny jsem se z těch záznamů dozvěděl, že Alistar měl v okolí velitelství přítelkyni. Chodil za ní proti předpisům, tajně, protože nebyla součástí Temného řádu. Komui už chtěl zasáhnout, jenže to nebylo třeba. Někdo ji před čtvrt rokem zavraždil. A Alistar mi nic z toho neřekl. Alice, neumíš si představit ten hrozný pocit. To zjištění, že nemohu v Řádu věřit vůbec nikomu. Ale zvládl jsem to. Choval jsem se, jako by se nic nestalo, a mezitím pátral dál. Vyslechl jsem spoustu rozhovorů, vstával uprostřed noci, abych mohl svou jednotku zkontrolovat. Udělal jsem pro to pátrání maximum. A pak mi to konečně došlo. Neptej se mě, jak jsem na to přišel, sám nevím. Dedukce nebo intuice, na tom nezáleží. Ta odpověď byla tak snadná, celou dobu se doslova nabízela. Už vím, kdo je ten démon. Teď tu sedím a čekám na ně. Víš přece, jak detektivky končí. Detektiv svolá všechny podezřelé a usadí je do kruhu, zatímco sám mezi nimi prochází a vychutnává si jejich nervózní pohledy. Může působit samolibě, ale má na to právo. On tu záhadu přece vyřešil. Jako jediný zná pravdu. A když konečně promluví, všechny oči se otočí k němu. Už se nemůžu dočkat, Alice. Slyším, jak se blíží, jejich kroky duní po chodbě. Už jsem připravil židle. Zdvořile je přivítám a usadím. Počkám, až mi budou věnovat plnou pozornost. A pak jim to konečně řeknu! Řeknu jim, že jsem věděl, že je mezi námi démon, a přestože mě všichni od pátrání odrazovali, našel jsem ho! Bez jejich důvěry, bez sebemenší pomoci! Stoupnu si do kruhu židlí a řeknu každému z nich, proč jsem ho podezíral. A až si nebudou ničím jistí, až nebudou vědět, komu věřit, tak jim to konečně řeknu. Řeknu jim: „Byl-“ „...byl jsem to já,“ dočetl Komui Lee poslední větu a zvedl pohled od dopisu k hledači, kterého držel na místě vymítač Noise Marie. Podlaha místnosti, ve které stáli, tonula v prachu. Místy v něm byly vidět světlé uniformy hledačů, teď už prázdné. Zdi se drolily; střely, které se do nich před chvílí zavrtaly, narušily jejich stabilitu. Hledač mlčel. Komui odložil popsaný list na stůl a přešel k hledači. „Byl jsem pitomý, že jsem
tě nebral vážně. Osm výborných hledačů…“ přejel pohledem prázdné uniformy. „Došlo ti to až tady, viď? Když jsi je sem sezval, abys je seznámil s výsledkem svého pátrání.“ Hledač mu uhýbal pohledem. Nechtěl vidět ty obviňující pohledy. Jak se nenáviděl za vlastní selhání. To pátrání bylo tak zajímavé, že ho naprosto pohltilo. Zjišťoval věci o svých přátelích, které předtím netušil, dával si do spojitostí události, které by jinak nedávaly smysl. A ty teorie, které vytvořil! Všechny byly dobré, všechny byly uvěřitelné. Jenže postupem času se z toho pátrání stala pouhá hra. Zapomněl, co je v sázce. Měl naslouchat Alici...měl se jí zeptat, třeba by mu to tehdy řekla…“ Velící důstojník se k němu naklonil. Nebál se; hledač měl kolem krku utaženou smyčku Marieho Noel Organon. Stačil jen náznak přeměny a ta věc v hledači – a on samotný také – by zemřela. „Doriane. Známe už viníka, ale pořád tu zbývá pár nevyřešených otázek. Můžeš nám je zodpovědět?“ Když se mu dostalo krátkého přikývnutí, položil první otázku. „Jak jsi přišel na to, že to jsi ty?“ Dorian slabě trhnul hlavou směrem k oknu. Velící důstojník chvíli nechápavě prohlížel prázdný rám, pak ho ale něco napadlo. „Sklo?“ Hledač opět přikývl. „Říkal jsem zrovna...Alistarovi...říkal jsem mu, proč jsem podezíral jeho. Rozzuřil se. Křičel na mě, že to je jeho soukromí, a že já se mu v něm neměl co hrabat. Chtěl odejít...ale jak procházel kolem okna, tak se zachytil o závěs a utrhl ho. A já…“ „...ty ses uviděl, že,“ doplnil Komui tiše. K jeho překvapení Dorian zavrtěl hlavou. „Ne. Ještě ne. Já se snažil udržet ostatní, aby nešli za ním. Stál jsem k oknu zády. Ale v ten moment jsem to ucítil. To mrazení...ten strach...byl přímo za mnou a vysmíval se mi. Otočil jsem se, chtěl jsem konečně znát pravdu. A pak jsem ho uviděl.“ S bolestným úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne. Pak jsem se uviděl...jak se odrážím v tom okně, jak se mi ten odraz vysmívá...ale hlavně tu černou hvězdu, která se mi objevila na čele.“ Krátce se odmlčel. „Stačilo se nad tím jen trochu zamyslet...vždycky jsem toho démona ucítil v blízkosti oken nebo zrcadel. Víte, že jsem si myslel, že ten démon byla Amy? Pořád si leštila odznak, tu zatracenou hvězdu. Možná jsem se v ní někdy uviděl...je to až směšné, ale nemůžu si vybavit, jak jsem své podezření odůvodnil. Ale když jsem se uviděl v tom okně, tak jsem ji konečně uslyšel. Snažila se mi to říct celou dobu, věděla to. Ale já ji neposlouchal.“ „Alici?“ zeptal se tiše Komui. „Alice je...tam uvnitř?“ Usmál se. „Stejně jako já. Slíbil jsem jí, že budeme pořád spolu, že už nikdy nebude sama. Byla...je mojí součástí. Nemohl jsem se jí vzdát!“ Teď už na Komuie křičel a nedbal na Marieho sevření. „Copak jsem ji mohl nechat spát na tak odporném místě? Copak si Alice, moje Alice, která nikdy nikomu neublížila, zasloužila spát v urně někde v kobkách Řádu? A když jsem ji odtamtud vysvobodil, když jsem splnil svůj slib, proč je nešťastná?“ Třásl se a svíral ruce v pěst. „Proč mi to vyčítá?!“ „Ona s tebou mluví?“ Dorian Komuiovu otázku ignoroval. „Nemůžu to vydržet! Pořád pláče, pořád to opakuje, pořád říká-“
Náhle ztichl. A než kdokoliv stihl promluvit, naplnil místnost vzdálený šepot. „Doriane...“ „...pořád říká, že jsem jí ublížil,“ vydechl. „Miláčku...jak jsi mohl? Tohle jsem nechtěla...tohle ne…“ Dorian zvedl hlavu ke Komuiovi. „Já už to nesnesu,“ zašeptal. „Ona trpí. Pořád mi to opakuje. Prosí mě, ať s tím něco udělám. Ať to ukončím…“ V jeho pohledu byla jasně patrná prosba. Komui přikývl. „Dobře. Jsem rád, že jsi spolupracoval. Ať dojdete oba pokoje.“ Kývl na Marieho a otočil se, aby ho nezranila očekávaná exploze. Dorian zavřel oči, když se mu Marieho struna pevněji ovinula kolem krku. Jeho rty se pohnuly, ale slova zanikla v mechanickém zvuku, který vydal démon v něm. Výbuch těla rozmetal prach mrtvých hledačů do všech stran. Teď už byl případ konečně vyřešen. Když rozdal Komui pokyny pro další postup a vykročil ke dveřím, někdo mu poklepal na rameno. Byl to Wenham Reever, Komuiova pravá ruka. „Šéfe...jen by mě zajímalo...“ vypravil ze sebe pomalu, „...vy jste rozuměl tomu, co před smrtí řekl?“ „Ano, rozuměl.“ „A tedy? Co to říkal?“ „Pokud se nepletu, tak řekl: Odpusťte mi, pátere Knoxi, neb jsem zhřešil.“ Chvíli protáčel tužku v prstech a zíral do prázdna. Pak pokrčil bezradně rameny. „Kdo ví, co to mělo znamenat.“
