Plautus redivivus1 (IRENA RADOVÁ )
Niemand wird von mir auf die Frage, ob Plautus heute noch spielbar sei, eine andere Antwort erwarten als: Ja! Im Kreise dr Fachkollegen wird das sicher anerkannt. Aber tritt man an die Öffentlichkeit, so begegnet man sehr bald Skepsis und Zweifeln.2 (Walter Hoffmann)
Klasičtí filologové jsou při prezentaci svých studií širší veřejnosti často konfrontováni s podobnou otázkou, jakou si položil původce citátu v záhlaví této studie, a to nejen pokud jde o Plauta. Obecně formulován zní onen dotaz obvykle asi takto: nakolik jsou starověká díla relevantní pro současnou kulturní scénu a nakolik jsou prezentovatelná ve své původní podobě, v níž uchvátila starověký svět? Ve své studii se pokusím zamyslet nad oním dotazem, pokud jde právě o Plauta. Na počátku šedesátých let byl na Broadwayi uveden muzikál pod názvem A Funny Thing Happened on the Way to the Forum. Autorem hudby a textů písní byl Stephen Sondheim, pod scénářem jsou podepsáni Burt Shevelove a Larry Gelbart. Úspěšný kus byl později, v roce 1966, natočen rovněž jako film v režii Richarda Lestera ve spolupráci se scénáristy Melvinem Frankem a Michalem Pertweem . Snímek získal následujícího roku jednoho z Oskarů a byl nominován na Zlatý globus. A všimli si ho nejen filmoví a divadelní kritici, ale i klasičtí filologové. Důvod jejich zájmu byl prostý: muzikál i film jsou založeny na prvcích převzatých z Plautových komedií. Proto také mohl Erich Segal ve své stále vynikající monografii 3 pochválit již v roce 1968 komické účinky „contaminatio of the Pseudolus, Casina and Mostellaria“, tedy námi představovaného díla. To si v poslední době našlo cestu rovněž do knihy Jona Solomona, kde se o něm ovšem hovoří jako o sloučenině vzniklé na základě Plautových 1
Tento článek vznikl s podporou projektu MŠMT 1N04098 „Elektronická databáze textů ke studiu a
výzkumu řeckých a latinských autorů starověku, středověku a raného novověku “. Plautovy hry cituji podle edice T. Macci Plauti Comoediae editorů Georga Goetze a Friedericha Schoella z online databáze Bibliotheca Teubneriana Latina, ed. K. G. Saur GmBH München, Leipzig a Brepols Publishers, 2002, dostupné z URL: www.phil.muni.cz/klas/databaze.html, [cit. 2. 4. 2006] 2
Ho ffma n n, Walter: Plautus – heute? In: Das Altertum. XV. Berlin 1969, s. 184.
3
Seg al, Erich: Roman Laughter. The Comedy of Plautus. Cambridge 1968, s. 3.
her Pseudolus, Poenulus, Mostellaria a Miles Gloriosus. 4 Je patrné, že oba vědci se do jisté míry liší v názoru, která antická díla představovala primární inspiraci pro autory scénáře. Segal uvádí komedie tři, Solomon čtyři, přičemž se shodují na dvou, na hře, jíž propůjčil své jméno hlavní hrdina, otrok Pseudolus, a na komedii Mostellaria. Pokusme se nyní zjistit, kdo z obou badatelů byl blíže pravdě. Pro tento účel je zapotřebí stručně zrekapitulovat děj filmu.
Quid agitur? V úvodu filmu mazaný otrok Pseudolus zjistí, že jeho mladý pán Hérós je beznadějně zamilován do hetéry Filie. Slíbí, že pánovi děvče opatří, pokud za odměnu získá svobodu. Nad Héróovou nevinností však bdí přísná matka Domina. Když odjede se svým mužem jménem Senex na venkov, má Pseudolus volný prostor pro svůj plán. Nejprve hodlá hetéru prostě vykoupit od jejího majitele, kuplíře Marka Lyka. To však nejde, neboť dívka je již prodána římskému kapitánovi jménem Miles Gloriosus, který si ji má onoho dne vyzvednout. A tu se započíná odvíjet bláznivá série Pesudolových intrik. Pseudolus nejprve Lykovi namluví, že hetéra je nakažena morem, jenž v současnosti devastuje Krétu, dívčino poslední místo pobytu. Kuplíř nechce, aby se nakazila i jeho další děvčata, a proto požádá Pseudola o dočasný asyl pro Filii, dokud si pro ni nepřijede její nový majitel. V této chvíli, kdy jsou Filia s Héróem spolu, navrhuje Pseudolus, aby pár odjel pryč. Filia se však zdráhá porušit obchodní smlouvu, jejímž byla předmětem, a proto nastává chvíle pro další krizový plán. Pseudolus hodlá děvče uspat a poslat s Héróem pryč spící. Zatímco Hérós shání ingredience na omamný nápoj, vrací se domů nečekaně Senex a setkává se s Filií; dívka jej svou krásou pochopitelně velmi okouzlí. Pseudolus pohotově předstírá, že Filia je novou služebnou, a navrhne pánovi domu, aby si s ní udělal pěkný den v sousedově domě. Soused Erronius je totiž již dlouho na cestách, kde je zaměstnán pátráním po svých dvou dětech unesených před lety piráty. Senex odejde do vedlejšího domu, aby se zde nejprve okoupal a poté čekal na svou vytouženou milenku. Mezitím Miles Gloriosus posílá Lykovi vzkaz, v němž oznamuje svůj brzký příchod i tresty, které by kuplíře čekaly, pokud by nedostál smlouvě a s děvčetem bylo
4
So lo mo n, Jon: The Ancient World in the Cinema. New Haven, London 2001, s. 285.
cokoliv v nepořádku. Lycus je vystrašen a hledá někoho, kdo by jej zastoupil. V témže okamžiku Pseudolus přemýšlí, jak se dostat na několik hodin na Lykovo místo. Důvodem pro toto neobvyklé přání je fakt, že za nedlouho má do Lykova domu přijít kupec pro Gymnasii, hetéru, do níž je otrok zamilován. Řešení je pak nasnadě, Lykova děvčata se přemísti do Senova domu a Pseudolus vystupuje od této chvíle jako Marcus Lycus. Do bláznivé směsice se nečekaně vrací z ciziny domů Erronius. Je to již vetchý stařec s ochablým zrakem i dalšími smysly. Když přistoupí ke svému domu, uslyší z něj Senův zpěv, jenž mu však zní spíše jako strašidelné kvílení. V této domněnce jej pak utvrdí Pseudolus vydávající se za věštce. Falešný jasnovidec přikáže Erroniovi, aby oběhl sedmkrát všechny římské pahorky s tím, že poté zbaví dům nežádoucích obyvatel. Erronius odkvačí a Pseudolus může pokračovat ve svých krkolomných skutcích. Když se dostaví na scénu Miles Gloriosus, Pseudolus lituje své nové identity. Kapitán je totiž drsný chlapík a dává najevo, že žádné pochybení nebude tolerovat. Pseudolus však nechce Filii vydat a i ona nyní odmítá s kapitánem odejít, neboť v něm poznává několikanásobného porobitele své vlasti. Proto se Pseudolus rozhodne předstírat, že je nevěsta mrtva. Místo mrtvoly děvčete nastrčí svého spoluotroka jménem Hysterium oblečeného do dívčích šatů. Počítá s tím, že kapitán odejde zlomen žalem. Bohužel ten hodlá svou snoubenku slavně pohřbít. I k tomu je nakonec Pseudolus svolný. Předpokládá, že půjde o rychlý pohřeb. Když už se smuteční slavnost chýlí téměř ke konci, chce Miles políbit svou nevěstu na rozloučenou a vtom vyjde najevo, že nevěsta je živá. Nastane vřava, v níž se podaří Hysteriovi uprchnout. Miles se vydá za ním a za Pseudolem. Mezitím v době, kdy se ještě odehrává pohřeb, se vrací domů Hérós s pracně sehnanou ingrediencí pro uspávací nápoj. Od jednoho z vojáků se však dozví, že právě probíhá smuteční slavnost na počest nevěsty Mila Gloriosa, tedy jeho drahé Filie. Mladík se rozhodne skoncovat se svým životem a rozběhne se do arény, aby se zde předhodil jako potrava lvům. Jeho plán zaslechne Gymnasia a poví jej Filii. Ta t aké nechce déle žít a odchází se nabídnout jako oběť do chrámu vestálek. Gymnasia vyzradí i Filiin plán, a to Pseudolovi, jenž právě kolem prchá před rozezleným Milem. Nyní se začíná odehrávat velká honička. Pseudolus běží za Héróem, aby jej přiměl zachránit Filii, Miles ujíždí za svou domnělou nevěstou a za Pseudolem, aby jej ztrestal, jeden z Milových vojáků honí Marka Lyka, jenž se ještě před pohřbem Filie snažil v převlečení za ženu proniknout k Milovi. Nakonec se všichni setkají na jednom
místě a zdá se, že pravá identita všech zúčastněných je postupně odhalena. Miles se chystá pomstít Pseudolovi a oženit se s Filií. Tu se ovšem na scénu dostaví i Erronius kroužící kolem Říma a ve Filii objeví svou ztracenou dceru a v Milovi ztraceného syna. Stane se tak díky prstenu, který nosí oba od dětství. Filia jakožto svobodná občanka se tím pádem může vdát za Héróa, Miles si vezme jiné hetéry z Lykova domu a Pseudolus získává vytouženou svobodu i milovanou Gymnasii. Té se Marcus Lycus vzdá pod podmínkou, že nebude žalován za prodej svobodného děvčete, a nádavkem vyplatí Pseudolovi i peněžitý dar. Nyní se zaměříme na otázku, které z Plautových komedií byly předlohou pro tvůrce filmu. Poměrně banální děj je plný nečekaných zvratů, krkolomných intrik a komických situací, jak je tomu dobrým zvykem téměř ve všech kusech antického dramatika. Hlavním kmotrem novodobému muzikálu však byl bezesporu Plautův Pseudolus, na němž se shodli oba výše jmenovaní badatelé. Scénáristé filmu využili velkou měrou nejen zápletku této hry (otrok se snaží získat svému mladému pánovi milovanou hetéru, jež je již zčásti prodána vojákovi), ale i drobné situace jako moment, kdy se Plautův Pseudolus tajně vydává za kuplířova otroka Syra a jmenuje se Subballio (607nn.). Motivem pro toto jednání je lest nastražená na vojákova otroka. Pseudolus od něj hodlá vylákat zbytek splátky, kterou voják dluží kuplíři, a pak tutéž sumu kuplíři uhradit, ovšem za svého pána. Podobně vystupuje pod maskou jiné osoby i filmový Pseudolus. V jeho případě je to ovšem dokonce sám kuplíř a dotyčný prodejce krásných žen tuto záměnu iniciuje z vlastní vůle. A Pseudolus zde nemění tvář proto, aby získal dívku pro svého pána, ale sám pro sebe. Další komedií, která zanechala svou stopu na filmovém scénáři, byla podle Segala i Solomona Mostellaria. Zde se setkáváme s kupcem Theopropidem, jenž se po třech letech nepřítomnosti vrací z Egypta. Synův otrok Tranio mu namluví, že v jeho domě straší. Tato lež má otce odvrátit od vstupu do domu, neboť ten je plný žen a kumpánů hýřících s Theopropidovým synem. Uvedená zápletka je ve filmu využita u souseda Erronia, jenž také přichází do Říma po mnoha letech strávených v cizině. Ve filmu ovšem v domě nehýří majitelův syn, nýbrž má to v úmyslu majitelův soused. Zajímavá je také změna příčiny, z níž pán domu usuzuje na přítomnost duchů ve svém příbytku. Zatímco v komedii Theopropida zarazí přílišná tichost domu, ve filmu je pro Erronia signálem pro výskyt nežádoucích bytostí hluk.
Podle Segala byla pro vznik filmu důležitá také hra Casina. Zde nalézáme dvě scény velmi podobné těm filmovým: nejprve moment, kdy se Lysidamus (otec) krášlí kvůli hetéře (225nn.), a zadruhé scénu, v níž je otrok přestrojen za dívku a nastrčen roztouženému muži (769nn.).5 V obou případech je ovšem motiv zasazen do jiné situace podobně jako u motivů vypůjčených z předchozích komedií. Ve filmu má maskované děvče hrát pouze mrtvolu, kdežto v divadelní hře se má dostat až do nejbližší blízkosti nového partnera; ve filmu otec zvelebuje svůj vzhled kvůli náhodnému setkání s Filií, v Plautově kuse je do osidel lásky zapleten dlouhodobě. Solomon nalezl inspiraci pro tvůrce filmu také ve hře Miles Gloriosus a Poenulus. První jmenovaná darovala režisérovi filmu postavu chlubného kapitána a druhá zamilovaného otroka, jenž připraví kuplíře o peníze. Jak je patrné z uvedeného stručného přehledu, všechny jmenované komedie měly jistý podíl na Lesterově filmu. Byly to ovšem jenom tyto komedie? Proč by k nim nemohla být přičtena také Cistellaria, kde se setkáváme s nevěstkou Gymnasií a motivem nalezeného dítěte? Proč bychom si nemohli myslet, že filmaře trochu inspirovala rovněž hra Captivi, v níž otrok Tyndarus předstírá, že jeho známý je šílenec (547nn.)6, aby jej tento neprozradil? Vždyť i filmový Pseudolus tvrdí ze stejného důvodu, že Marcus Lycus je stižen leprou. A co hra Mercator, v níž divák získá přehled o povinnostech vhodné služky (396nn.)7 stejně jako ve filmu v jedné z písní (Everybody ought to have a maid)? A tak bychom mohli v našem výčtu pokračovat dál a dál, uvádět jednu Plautovu komedii za druhou a téměř v každé bychom našli něco, co se odrazilo také ve filmu.
Quo modo agitur? Ukázali jsme si, že Melvin Frank a Michal Pertwee použili ve svém díle nápady z mnoha Plautových her. Stejným způsobem ostatně postupoval i sám Plautus. Kontaminoval často dvě i více řeckých předloh a vybíral z ne příliš rozsáhlého arsenálu motivů střední a nové komedie ty nejlepší a vhodně nalezené nápady spojoval. Sám
5
Casina (Edd. G. Goetz et F. Schoell, 1904).
6
Captivi (Edd. G. Goetz et F. Schoell, 1904).
7
Mercator (Edd. Goetz G.-Schoell Fr., 1895).
o svém způsobu tvorby dvakrát použil slova vortit barbare8. Znamenalo to, že původní řecké hry adaptoval pro římského diváka. Nebyl to tedy pouhý překlad, byla to re theatralizace9 cizího dramatu. Reálie v Plautových hrách zůstávaly řecké jako ve svých původních kusech (Plautus se pohyboval v oblasti žánru zvaného palliata, tedy hry v řeckém plášti), avšak vše se odehrávalo s ohledem na vkus domácího římského publika. Frank a Pertwee psali svůj scénář pro obecenstvo druhé poloviny dvacátého století a bylo jim jasné, že světu komedie již vládne jiná móda než kdysi dávno. Pustili se tedy také do vědomé re-theatralizace svého předchůdce. Díky kontaminaci motivů a zápletek získali sled scén, jenž si nárokuje označení žertovný snad v každé době. Ovšem i to by mohlo být málo, kdyby nepoužili také komediální prvky, které s sebou přinesla tehdejší doba. Mám na mysli například bláznivou honičku v závěru filmu, jež do žádné antické komedie nepatří, se kterou se však setkává divák bláznivých hollywoodských komedií šedesátých let minulého století. Smích novodobých diváků pak jistě vyvolají také některé úmyslně použité anachronismy jako plastiková láhev, v níž Marcus Lycus nechá Pseudolovi nabídnout víno, nebo moment, kdy Pseudolus jede na zbytku vozu jako by to byly vodní lyže. Tyto drobné přehmaty bývají u zpracování historických námětů zhusta důvodem pro vrásky na čele znalců té které epochy. Podporují tak skepsi čišící z úvodního citátu, že někdejší hry jsou již v dnešní době před nezasvěceným publikem nehratelné. Vzhledem k tomu, že však tyto prvky přispívají k přitažlivosti snímku v očích svého diváka, splňují hlavní cíl, který si kladl i Plautus, tedy nebát se obnovy osvědčeného námětu, pokud jen se lidé budou smát. Podíváme-li se na literární a scénické techniky, které byly ve snímku použity, zjistíme, že i ty se ve své obecné koncepci velmi blíží plautovským postupům:
Plautus s oblibou přiděloval svým postavám mluvící jména. Divák tak předem tušil, s jakým typem postavy se setkává (Senex – stařec, většinou toužící po mladé dívčině) a mohl se těšit na to, co zase oblíbený herce na scéně vyvede nového. Jiná jména Plautových postav jsou zase často tvořena krkolomnými složeninami a jistě byla pro své sáhodlouhé znění zdrojem komična (např. Pyrgopolinices ve hře Miles Gloriosus). Podobným způsobem pokřtili své herce i
8
Asinaria 11 (Edd. G. Goetz et F. Schoell, 1922); Trinummus 19 (Edd. Goetz G.-Schoell Fr., 1896).
9
Tento termín použil v souvislosti s Plautem Nail W. Sla ter : Plautus in Performance. The Theatre of
Mind. Amsterdam 2000, s. 6.
tvůrci filmu: kromě již zmíněného typického Sena tu máme jeho choť Dominu – to jsou jména obvyklých postav – a jména vyvolávající zajímavé konotace: Miles Gloriosus (Chlubný Voják) odkazuje na jednu z Plautových her, jméno Hérós ve svém anglickém znění jednoznačně naznačuje, že jeho nositel bude hrdinou. V průběhu filmu ovšem vyplyne, že Héróovi lze přiřknout mnohé vlastnosti, jen ne ty, které jsou běžně asociovány s hlavními hrdiny.
Důležitou součást filmu tvoří písně, stejně jako tomu bylo v případě plautovských zpívaných árií (cantica). Písně přitom prezentují jak jednotlivci, tak dvojce a sbory, takže zde máme zastoupenu veškerou škálu možností, jež skýtalo římské divadlo.
Plautovy komedie byly uvozeny prologem, v němž autor diváku poskytoval informace důležité pro následující děj, seznámil jej s hlavními postavami a představil zápletku. Stejným způsobem iniciuje své diváky do následující podívané také filmový Pseudolus a úvodní sborová píseň (Comedy Tonight), v níž je obecenstvo navíc ujištěno, že v tomto kuse půjde jen a jen o komedii.
V neposlední řadě je patrná snaha scénáristů o pestrý jazyk plný různých ozdob. Setkáme se zde například s vtipně použitou aliterací, jazykovou figurou, jež opanovala starolatinskou poezii. Jelikož však nezasvěcený divák nemusel o výsadním postavení aliterace vědět, zařídil to tvůrce dialogu tak, aby si jej všiml i recipient díla neznalý antické literatury. Když kapitán nad domnělou mrtvolou Filie pronese větu hodnou Enniova pera: Her bridal bower becomes a burial bier of bitter bereavement, Pseudolus se zarazí, pochválí kapitána za obdivuhodný jazykový výkon a zeptá se, zda umí říci také: Titus the tailor told ten tall tales to Titania the titmouse. Podobných jazykových hrátek lze nalézt ve filmu více, čímž byla vytvořena spojnice s jadrným Plautovým slovním humorem. Závěrem lze říci, že se autoři filmu, ať už to byl režisér, scénárista nebo hudební
skladatel, vyrovnali s úkolem představit plautovskou komedii dvacátému století vynikajícím způsobem. Použili stejnou metodu při koncipování filmu jako celku i v jeho jednotlivých složkách. Jejich dílo by starověcí filologové zařadili stejně jako Plautovy hry mezi palliaty, tedy kusy z řeckého prostředí. Děj filmu se sice odehrává v Římě a jeho okolí, avšak je přizpůsoben vkusu soudobého diváka. A právě to bylo jedním z hlavních cílů palliaty – předvést římskému obecenstvu v exotickém prostředí humorné situace nemyslitelné pro domácí kraj. V palliatě byl například obvyklým hybatelem děje
otrok chytřejší než jeho pán. V komediích z římského prostředí by se taková anomálie vyskytnout nemohla. Podobně se i A Funny Thing Happened on the Way to the Forum odehrává v prostředí pro dnešního člověka velmi cizokrajném, v antickém světě. A je lhostejné, že to nejsou Athény, ale Řím, vždyť ten je pro nás stejně vzdálen. Hlavní je, že naše bránice nezůstává v klidu.
Zusammenfassung: Der Artikel befasst sich mit der Frage, ob Plautus` Komödien heutzutage in ihrer originalen Fassung vor jedem Publikum spielbar sind. Als Beispiel einer modernen plautinischen Vorstellung wird der Film A Funny Thing Happened on the Way to the Forum (in deutscher Fassung unter dem Namen Toll trieben es die alten Römer) analysiert. Es wird die Frage gelöst, welche römischen Komödien den Drehbuchautoren als Inspirationsquellen dienten, und inwieweit sich ihre schöpferischen Methoden mit denen des Plautus deckten. Es wird gezeigt, dass der Film sowohl dieselbe Gesamtkonzeption, als auch kleine Details im dramatischen und literarischen Vorfahren anwendet, wie es Plautus ehemals getan hat. Und so ist sein Werk auch dem der klassischen Philologie nicht kundigen Publikum verständlich, denn der Film ist dem heutigen Geschmack angepasst so, wie Plautus griechische Vorlagen für den römischen Zeitgeist adaptierte.
