PG 5038 S7S6 1916 c.l
ROBARTS
I
*í
^^t^ ^^0^ ^^^ íMt^ -s»*fc^ *tí--
'
-
-^^
3Wt I
ARBOR
Presented to the
LIBRARY
^t^^
ofthe
UNIVERSITY OF TORONTO
#fe
by
ALEX
S.
HAVRLANT
o ^*^ íMt'
:í«í'
#S^ i
^ ^ii^ í5*^ ^^^
a^i^ ^V*^^ ^Wt_ Ji,^^ Í5,^^ :v>í y^ -3** -^y*: -"i^ "5*^ '"aW
t^ :^^
;«r^ ^-fc^ -Mfc^^á«ít^
_.j^ .^*^ ^^W^
3h^ ^*^ .^V»^ ,W^ -^
^v^^
^^^
^"^^
^^
-i«^^
^*.^
^**!t
x^WC J^W ,^ if^^ rS^.^ :f^^ 3?%^ ,^«fe^ ^;í«t ^artt; "'3^ " ^*^ ^^vr ^^M ^^Wí i
•rt:
-^aMe
^
^ífe:f
*:
^:^i*
-^;i^
'^jí^k.
'^f^
"^3^*
;t^ íí-fe;^ ^*«^ >*v ^w^^
3*í-
SPLAV
IV.
KNIHA ZLATOKVETU
FRÁA
ŠRÁMEK: SPLAV
BÁSN
FRANA ŠRAME
NAKLADATEL V
K:
FR.
PRAZE
SPLAV
BOROVÝ
S
P L A V.
(Dedikace.)
T"
rápím
se,
rápím, myslím
j^y kde bych
t nejradj
si,
potkal.
Ulice stídám, parky a nábeží,
bojím se krásných
Bojím se
kdo
Na
lesa.
lží.
V poledním lese,
miluje, srdce své neunese.
mj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys
mne
Chtl bych
t
tím zabila. potkati v lukách.
V lukách je vláni na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života rozlomíš chleba, podáš chléb voní zemí,
žen pl,
úsmv svítí, vneek z luního kvítí.
bezpený
až k plái je prostý
stl,
.
a oblaka jdou,
pebhlo
.
svtlo,
muž má touhu rozsévae, žena
má úrodný
Chtl bych
klín
.
pebhl [stín,
.
t potkati v lukách. Sel bych
ti
[vstíc.
A až bys bys na
mi
odešla, ach, z
mne
již,
nemyslila víc,
jen na prosebný a
dkovný
jakobych jen splavem který v lukách
8
veera
krásn
mj hlas,
byl,
zpívat slyšelas
.
.
.
LES. 1/^
yj
v pravé
ruce,
v levé mladou, krásnou ženu,
rAÍ|' jež vínem smíchu tísní jalovci a mech, fe^^t tak potkám já kyj
kikem pozdravím
a s vámi tetí
Tu
t zas, hru rozhalenu,
zkrásní
dám
se
a
zpvem
uctím ženu
v lehkonohý bh.
úsmv tvj, jak erstv trysklý
pramen,
a kyjem o vzduch udeíš, jak v slavný zvon
—
a žena, všechny bohy vábíc do svých ramen,
v
med
lesní sládnouc, uzrávajíc
šíp vyšle nejsladší, své
Utanen
touhy
v plamen,
zpv
a ston.
vámi, až v rokyt pak se k spánku schýlím,
dva kosy zavoláš, bys
s
nimi
tiše hrál.
v
Pokyneš žen. Šeptne v sny mé, nazve mne svým
A oblákem pak zajde letním, bílým, až
vzbudím
se,
bych na
ni
c/^^?
[milým,
krásn vzpomínal
.
.
.
ULICE. y pišli k
>'
ní,
když nejvíc divoila,
by na bronzu ader svých nás krotké
my
opustili
by pro nás
pastýský svj tichý rozpustila,
by nás
skryla,
stan,
zahalila
v svj vrko divý s modrou krásou elektrických ran.
Tu
vzala nás.
Pod hrozny svtel
dula
praporci sukní, sršela a kula
na žarovišti smích, zorniek a
skel,
a taníc ovinula, k bezdechu nás ovinula
hroznýšem krásným, který žhnul a mrazivl.
A kupci, lovci, zv a perly, potápi a lidé pastevci, s
my
všichni
kzlátkem v rukou,
lan její léky pili, jed,
a každý jinou
eí, babylonskou
eí
do vavy mumlaje, své vnce, bie
^ JO
které
plet
.
.
meí,
ROD.
X
o byl plavých vlas rod a svtlých oí,
j
^^^j/\po
jich srdcích
na chvojový, rodný les,
nkom touha, jenž vrný by byl jako
a chvjný strach, že jednou v okruh
pes,
oh
noních
[vkroí cizinec padivný, jenž
bradou v límec plášt klesna,
a nemluvný, jak hrotem hrot
mee
schýlí
a ženy šastn,
mee
slíd okem
jen,
pak nad hrdla spících žen
šastn usmjí
se ze sna
— tím úsmvem se vzdavše, šeptnuvše v nm heslo tajemné, ni
cizí,
jež
by k uším
muž nedoneslo
páp lehoukou, stín stínu, nic, nic, nic
— oh, proto snad, když z plavých muž nkdo zpíval, tón každý ránu
ml,
tón každý jakoby se díval
za nenávratným letem milovaných holubic
.
.
.
/;
.
BRATR SMUTEK.
^ nad nkdy zahrál
již
se
jsi
ve
he v
kuliky
mnou kulikou ernou,
a když jsme válili, byl vzal
dal
jsi
mi radost
z
jsi již
devné
mi pak usednout na
po proudu šavliku
mnou,
šavliky,
behu eky,
pustit a sníti,
zatím co z olšoví, vrbin a hlas
se
sítí
tv) mne uspával, hedbávn
Dny pišly
mkký
.
slavné pak, víno a plamen,
za stromy ukryté dívky kol zvaly,
od stromu k stromu
Co já jsem
hebce svou
poletovaly.
uchvátil, vzal
kois nes',
jsi s
mých ramen,
vadnoucí snítku,
pro marnost zloupenou života stromu, a
tiše šeptaje:
prstem
12
jsi
vrame
se
dom,
ukázal hbitovní zídku.
Hledaje jinou, nalézám
stále
vrnou tvou, nad všechny vmiší a ze všech srdcí, na
ruku,
nž kdy tluku,
prázdnou zníš ozvnou v neživé
skále.
Nmí dva rybái, s nadjí klamnou nad jedním splávkem
dímotn
bdíme.
My se už, brate, nerozlouíme. S behu až spadnu, kruhem se uzaveš za mnou.
m 13
:
KDYBYCH BYL PASTEVCEM dybych byl pastevcem koní, veerním
lá ^íV^
sfal
koníek by
cizí,
kon bych
svolal z ovlhlých niv,
bílý a krásný, divoucí div,
tu náhle a lidským
Krásn by i
asem
by se jednou snad divoucí div
j^jA|S ^ž, hvízdnuv,
sfál
KONÍ.
mne
mluvil, jak v hrdle
oslovil hlasem.
by studánku ml,
jménem snad nazval mne: Františku, pastevce koní,
vzkazují brati
u
tví,
jako
pastevci koní,
ty,
oh noních že pepad
je veliký žel,
už ani nepjí, hlavy jen kloní, líto
jim sebe
budeš-li zpívati, za
Já nejsem pastevcem.
na mne
též
koní,
je, líto je
n bys za všechny pl. Noní
padá veliký
však chvílí
žel,
už ani nezpívám, hlava se chýlí,
smutoukým
ržáním jak vzduch by kol znl,
koníku
14
bílý
.
.
C/^^
.
PODZIMNÍHO, DEŠTIVÉHO DNE. í%l I á krásná Evo, kdybych ljM|{ '
a nebyl já
chd
fi
posla
a nebyl smuten,
bych dnes vypravil
aby
ml
posla,
donesl dar.
love boží, ekl bych poslu, ped
tebou
Podkuj
leží nejsladší cesta.
nebit Vyjdi z bran
slunce se otaž, kde leží
Pak už
se
i
za tebou sever,
Osmahneš, ta,
k
si
cestou.
schýlíš, políbíš zemi.
Po bezích pjdeš,
Neb
jih.
jen spchej. Zpívej
Snad
msta,
vinicemi,
ped
zkrásníš.
tebou
jih.
A to je dobe.
níž kráíš, pro bledé není.
Snad najde v tob
A pijme mj
zalíbení.
dar.
75
v dalekém jihu potkáš chodívá za ní mladý
Prý
se
Poklo
Povz jí
mu
jí
bh s flétnou.
Mluví
povz ... O zlých dnech nemluv.
Také ne o dej
mn. Pekrásná jména
jen a ekni: velebenal
Povz jí
. .
.
povz
. . .
^
76
kdesi,
smje, hrdliky vzlétnou.
se hluboce.
. . .
ji
Mlí
.
VEZEN.
z
da byl fo prs, jenž skulinou sem vnik a celou noc mi
<^
po zdi psal a psal?
Vlak kdv.Jse.r.„o.edousvoiiaapku vzal: dnes v noci byl tu kouzelník já
apce
svému
své a džbánu
pošeptal,
tak bohat slovem tím a stží duse vzlyk: ach, braši, kouzelník
.
.
.
ach, kouzelník
.
.
A klíe zvuk mi toho jitra zpvem byl, jak ranní
eka
v mlhách ekal jsem svj den.
Po
cestách ratolestných vyvedou
a v
elo by mne
políbil
veliký staec krásný, slávou stáí
od hor mi pjde vstíc, co krok, tak dlouho nejdeš, kde
Tikráte zpíval klí,
já
jsi
byla zas.
osíben,
to tisíc mil:
byl?
tikrát zpíval
a tikrát zkrásnl svatebn
Noc
mne ven,
mj
s
ním,
šedý
A strážce tichouko
šat.
se krad.
17
.
slíd a slíd, zdali spím.
Však já
já byl daleko.
šoumal
Mé
též.
Kol šoumal sad,
A všechno bylo mým.
srdce shoelo. Vlál vonný
^
18
dým
.
ÚTOVÁNÍ,
1
oslední den v roce; dneska jisf pijde,
r>yíj
celý rok se toulá, dnes se jist vrátí.
^V<
Tenhle veer vždycky musíme být spolu,
musíme
Že
jí
si
srdce nedá, íkává mi vždycky,
nevím,
pro
mnoha
že se
že je tolik
a,
povídati.
vždy pi tom hledí stranou, než
lidí ptala,
uondanou
zda nepekáží
.
.
.
.
našla,
.
mám-li
hodn rumu
rum
... a
hlas
jí
ona
ví to a je rozpaitá.
nco
k
pití?
... že je jako sbitá
—
jaksi vypráh' a je jaksi suchý,
Dárek koupila že se
mne
jí
mi, zalže trochu, ale
to nehodilo vzít
ho
s
—
sebou.
A smí-li botky sejmout, zmáené má strašn, že
ji
tolik
nohy zebou.
19
.
Zasedne pak k
abych vidla
stolu;
povytáhne lampu,
t lépe,
dechne
tiše.
Hledí na mne, potom kolem, kývá hlavou,
pochovává
nco
tiše,
pochovává, pochovává.
tázav pak,
plaše ke
Mlí
chvilku,
mn vzhlédne.
A já kývnu. Rozumí mi, zave oi. Rozumí
mi.
Strašn zbledne
^^
20
.
.
PROSINEC. o
snhu pjdu
istém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
^ý^
zem je mým
Vánoní
Až hvzdy tu
budu
až lesní
Tu
cílem.
vyplovou,
blízko
pjdu
již.
A budu ješt blíž,
tmou.
ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dtinný,
a v rukou^ žmole beranici,
varován v tu
budu
svých
ticho mýtiny,
blízko
slz
až
již.
A budu ješt blíž,
pejdu bystiny.
Mír ovane mne, jak by v
z chléva,
nmž vl a oslík klímají,
svtýlka stíknou
z pravá, leva.
27
noc modrá vzlykne
u budu blízko snad pastýi
již.
mne
šalmají,
Ach, jsem tak blízko
poznají ...
^>
22
již,
HLOUPÝ HONZA. i;\^ era )^
byla ješt se mnou.
Vera
za klobouk mi dala páví pera.
Byla jako moje milá, za stl
si
Honzo,
Jed jsem,
když
to
mne
posadila,
jez a piji
pil
Pak jsem
jsem.
ona
zpíval,
tolik chtla.
Honzo, Honzo, ráds'
již
míval?
Kterou? Kterou? Osmutnla:
Honzo, Honzíku I
Kdy
to bylo?
Mámo, vera.
Mám je tuhle Když jsem
.
šel
ješt tu se za
.
.
páví pera.
pak, v
mnou
okn
stála,
smála:
Honzo, hlupáku!
23
.
MÁ BÁBA. é
•M^ f-
báb
bylo devadesát
a dnes
mou bábu
pochovají,
byla už dávno v herbái kvt,
dnes
ji
teprv pochovají
a dnes teprv
což již
již
eknou:
byla,
ona dávno ekla,
se ani nezalekla,
dávno
se už rozlouila,
dávno už jen
vyhlížela,
jestli
jedou, jedou pro ni
tyi
páry bílých koní
jedou-li už
pece pro
-^ 24
let
ni
. .
.
TETY.
M ^^ y
zrál
as
a strýcm bylo díve
své brýle ji
z
a v
rukou
oích
rozdali
vložili,
kam
dali si
pak
práv
knihu,
tiše vzíti
ptáky, kteí vracejí se k jihu,
úsmv, naspch mli,
ohlédli se, zacházeli
K
dotli
jíti,
. .
zatuchlým skíním usedly pak
tety,
pebíraly, pekládaly, pokývaly, že tak všechno povetšelo léty,
co tak dlouho ukládaly;
vzpomenout
si
chtly
tety
— tenkrát, tenkrát ped ticííi léty — ale
tžko, tžko vzpomenouti:
Josef, slyšíš?
Ach
tak,
hloupnu, zdá
se.
Divno, divno. Z bousovské jdu pouti, jako tenkrát, v podveerním ase,
v
Nepívci
zvoní na klekání,
cesta bílá, a já
sama na
ní
25
.
Však rovn chodí
tety,
neschýleny,
klínice zpustlých míst, jež je
písn
stehou,
popel tam, kde byly kdesi ženy,
a skrápjí-li
nco
tajnou
nhou,
tu rosu jitní slunce nevypije, ta
rosa z
erných
perel,
^
26
podsvtní
je
. .
JARNÍ POUTNÍK. |>^ dyž jaro pišlo, stromy podél ^^íf
za druhy zvolil
jv^ífc
dal šel
oím
si
cest
a skivany,
plápolat a
ústm
kvést,
pohan mezi pohany
a dešti šlehán, sluncem
hýkaný
dal uspávat se loutnou
hvzd.
Pil
mléko dívích bíz a v olšinách
se
k svatbám
zlatých vážek pozvat dal,
zdvih pírko sojí, ztracené tu v lásky hrách, a dýchal na
stem
n, nžná slvka
nžných slvek
pírko obetkal,
jak po srdci by dlouze
Pak les
tkal,
smycem táh.
host, jich stezek pijal stín,
jak oblékl by nový, snubní a míse prosby ve smích
šat,
kukain.
77
toužil a toužil,
an se veer krad,
zda bozi dovolí
mu
uhlídat
tanící žínku v stíbru kapradin
cy^
28
DÍT
z >^fe'
panák
SI
HRAJE.
tí, z nichž jeden je
králem
a druhý též výstrojí vzácného stavu,
i^^^ zklamáno obma,
durdíc se málem,
vybere tetího, jenž nemá hlavu
a tu se zasní. Holoubci kídla a orlí
sen jeho vystídá, do dálek let, zpívá
všude
Pak ke
s
si,
bezhlavým mluví, za
je znají
zdi
v bezhlavém
jej staví,
maminu trepku, Blažen
strne.
nho
horlí,
svt.
dívek dvé k nmu, kostku a pírko na
ni.
Až k plái je "mu,
co krásy tu stvoeno, tak zcela maní,
a vzdychne: ach! Jediné, blažené: achí
^ 29
.
POHBY.
1V^r
ž skoro
na pohbech
jen,
v hloucích smutných
^*^ já s vámi potkávám se, pátelé. 2r}^ V
[vlk,
houf sraženi, když padne jeden z vlk,
prosíte zemi, zda
mu mkce
ustele
a poítáte nesmle: je
nás ješt
osm
.
.
.
devt vlk
na
msta
nad nejtemnjší
z lích
Na
periferiích,
.
.
periferiích
svou mlelivou konáváme práci, a což je to hích, což je to hích, že
nad námi ve vtvích
zpívají ptáci?
Kdo hvzdy
miluješ,
tu nejkrásnjší najdi, tkanou z našich stop.
Uprosted hrob,
30
.
a po stopách-li od z
tch
jež
nho
perel krásnou
pak
hvzdu
na hrob nasypali pfáci
.
jdeš,
nalezneš,
.
^
31
T
SAM
I o nebyl
fl^
já,
já jitra
A SAM. mn,
však kdosi ve
jednoho byl jako dokoán,
^5^ ^a kdosi vyšel, zpívaje
si
neznámou píse, píse
jemn
jiné
zem,
mne
opouštl, jak jinam touhou hnán,
mne
opouštl,
mne
opouštl.
mn když se mnou já o nm nevdl. Te, když mne opustil,
Když ve
žil,
žil,
na ruku vložím, vždycky cítím bled, že dva jsme, dva jsme
díve
nesli,
a sedlat chci-li, abych vyjel v boží svf,
k
jen jeden smutní u
Z prázdného
mých
jeslí.
místa na okraji džbánu,
žeh jehož vína
mí te vyhojí,
z bolesti vtší, dostanu-li ránu.
32
a z ticha hroznjšího, když je po boji,
te toho mne
poznávám, jenž v pokoji
opustil,
mne
opustil.
33
DÍVKA.
i
,i
era mne ^É
cos udivilo, byly to
letly mi k srdci, padly k
vlny ty
mé
ruce,
1
nmu prudce,
dv tam o beh bily,
mne
taky udivily.
;
Byla jsem jak rosná louka ranní, bílý
k
se pásl na ní,
od víra jsem, bože, rostou na
Ráda bych
celá jiná,
i
mn hrozny vína.
se sester, ráda
bych se
•
ptala,
i
i
pro jsem jako
louka rozkvétala,
i
pro a pro jsem
.
.
.
jak to jenom íci ...
j
jsou snad muži loupežníci?
^'
34
TRNÁCTILETÝ,
T
I ech ( neznám
slov, jež
ekl bych
a plakal.
mám krásnou, z rží sad, fam nkdy v noci slavík vlákal,
Však zahrádku
y^
^*^ ^a kdyby
tam
Já
onch
z
m
Vás
zbavil
slov je
je.
By
rží
nezranily snad.
A svtlušky jsem prosil I
dnes
je
sad.
poprosím, až
o pispm'.
pjdu
spát.
Jen máte-li, ach, v ržích zalíbení?
Snad máte hvzdy sad rží
mých
radši.
Umru
se v louky
Však umít nedejte
rád,
hvzdné zmní.
mi. Není, ach, není
slov krásnjších, než našeptá
Vám z rží
sad»
35
ADVENT.
3
á nejsem žena. Já jsem strom.
Nkdo mi jaro dal, Nevíte,
o
lidi,
odešel.
nkom,
kdo by mi vtve podepel, já
jsem tak tžká svým plodem
.
.
.1
Já nejsem strom. Já žena jsem,
trochu
mne
Kam
že
a on
mne
udivil svt.
mne
povedeš, slabá jsem,
ved, a on
mne ved
— co to máš, má milá, za pasem? — ervený kvt! ervený kvtí
Potichu! Tichouko!
usmál se ve
ruiky prosil
mn, já to
kamsi
mne,
V noci
vzhru
dnes
vím, vznes,
ptal se, zdali vím,
že je tam dole a že tam hajá
— potichu, tichouko! Hajá!
36
. .
.
MILENEC. táh'
elo
v
koho fj^
šel
širák,
v rukávu ukryl nž,
vdl jeho nž,
šel zabíf, to
zprva rychle, pak trochu zvolnil
a ruce zamnul: duši, tu
Dušiku
její,
bože, nech
si,
o tlo já se postarám už
.
bh
.
bože, pivítej mile,
navo jí
vlásky, ustroj v halenky bílé,
na
píse
rty
ui
ji
vlož,
perliku jasnou,
skivánkem,
poslicí spasnou,
jí
by tšila zabloudilé
Snad bloudím
též.
.
.
Amen Tichoukou rukou
rozhrnu houští, v
nmž slavíci tlukou, vybhnu,
uvidím, vzkiknu, uvidím,
na sedm krásných
me nalehnu
pak touhle zabiju rukou
.
.
^i ^-^
37
MILENEC V DUBNU.
J
á
si
t vyprosil na první bouce.
krásný
jsi,
Dar
utkaný zpar.
Živá, neživá, netrplivá, s
novou zas boukou jakobys odlett mla,
tisíc
rouch svléknu, neshledám tla,
a tvj sen, nevím kde, pebývá.
O svém snu nkdy každé
z nich
ti
šeptám.
Co je
na prsten krásný
slov,
ulitý kov,
a ty je navlékáš, svlékáš, pouštíš je v klín, a
Až
když mi dkuješ, není
usneš,
vykám
dnes.
to hlas, jen jeho stín.
Až
ztichne
dm
piložím zrcadlo k cizím tvým, dalekým rtm,
poznám
snad, tvého v
nm dechu hledaje tvar,
toho, jejž miluješ, jenž také utkán je z par.
r 38
MUŽ BLOUDÍCÍ ŽEN. I
/V
T^^
terý den,
kerý den
já byl tak daleko, že cizí flétny hlas
jSfK do
svého srdce vpustllas,
a den když onen zhas
tvj noní sen byl jiným okouzlen?
A která zem pí a který zem kout to
vidt sml, že
kde,
toužila jsi obejmout,
rží bodnuta, své krve
ztrácela
jsi
[krpje, pokorná kráíc v hrzu sladkých pout, a ke
mn nevedou ty šlépje?
Který den, který den a která
zem pí,
den zimní nebo
jarní už,
vyhátá krychle tyech stn neb stezka v kraji,
kos
který den, který den,
hvizd a jarních
[vánk
plen,
který muž?!
39
cy^a^
CERNE DNY.
]£ ^r^
dyž erné pijdou dny, nehledej
v opasku nž, nehledej!
jr^Jfe Pokouší, vábil
Zaho její
Zahodils? Odejdi, nevrase, nehledej!
nmž spí s tebou žena, by z rží zbudován, v tom dom jednou pláí, by zpvný byl a jarní, jako hnízdo ptaí, v tom dom jednou rozsápe t fena.
Neb
neuhlídáš domu, v
Neb
nepolíbíš ženy, abys rozkvést nedal
v nebesích
lžka rud lanícímu kei,
ach, nepolíbíš, abys nedal
vtit zvi,
a na tvj práh záhadný by poutník neusedal.
Za mladikého
jitra vyjdi tiše z
domu,
opustiv ženu krásnou, krásnou, ješt spící.
Nevzpome
feny. Sni o holubici.
A nezapome
40
íci; Pokoj
C/^
domu tomu
:
RODNÉ MSTEKO, ohoufek do ficha zpívá,
lá '^/•T
když na t, tichouké, myslím. Po-
Vf^f^ beránky pase
bílé,
[lední chvíle
usmiuje, pobolívá.
A tak mi njak ve snách bývá Ze
t jednou oklamali. Rže, písn
roztšené
Tu
zradili.
si ztichlo.
Neodsoudíš písn,
ale víš, že zradili.
Vzpomínka jen
svádí-li,
dáš tichu svému bolestnji
zráti
v podivný a bludný kvt. Vyroste
ti
na souvrati
plápolavý, bludný kvt.
41
.
Tvých ticet marných, touhyplných jest
barev jeho
Rozkvete v
v poledne
žízní,
jitru
nejvíc
svou vlastní
hladem.
bláhovém a mladém,
bude hladovt,
vní ume ped západem
cy^^
42
let
.
.
.
RÁNY.
n /^
dáš-li jen
hledi vzhru,
není a nebude ran,
mn dáš-li zpívati vzhru, budou jen znaménka v bezovou kru,
poznám jen nž, nepoznám
Mn
dáš-li jen
skalní a
a kíži
ran.
osamlému
snhovou
výš,
mých ramen rozpaženému
neklesnout dáš-li a schýliv se k
nmu,
na harfu zavsíš: den bude modejší nocí a vše bude
pemodrý
tišší,
stan:
kdos moudrý mluví, harfa
má
slyší,
prsten jsem ukutý z hlubin a výší,
není a nebude ran
.
.
e 43
sobotní veer. /^y el
s
kravami, v posledním stádu, dudy, zvon
(Jx
í^yl J^í^o hlas,
\y
^
okov crící
ty ti
dívko u studny ho
slyšelas,
zpíval jako on,
dudy, zvon.
Pak mátou navonn, byl jeho hlas,
padaly slib
slib
a sen
chodníek když
hvzdy na
bílý kropila s,
zítejší den,
a sen.
A kozonohý, drzý, flétna, smích byl jeho hlas, na sad když
a co dá s
zítra,
cože
slíbil
flétnou smích?
«r?
44
potom vybhlas,
v jabloních
VOJÁK VPOLL y^^ ráím-li se dom >i
pjdu
naší
shledám se
ulicí,
s
pjdu pomalu a
naší
ulicí,
tiše,
chodníkem, se vŠemi okny,
-^
promluví nkdo, neodpovím.
Pak
ale uvidím,
pak
uvidím
ale
podivnou vc. Seschnu se touhou, až já
a já
ji
jí
uvidím, až já
eknu; domeku, krbe mj, hnízdo
Na každém schdku, to
uvidím,
ji
bude
bitva!
vstíc mi
bojování,
krásná paní,
do hluboké trávy padnu, do hluboké
Do
.1
ach, jak se seschnu,
To bude
pjde
. .
hluboké trávy
Vrátím-li se
usednu k žen, ti dny
s ní
V noci budu u ní tiše spát. krásné, ach, krásné
trávy.
dom,
nespustím oí.
Ráno
budou na pokrývce
její
[ruce.
45
Povím jim všechno. zaliji
A budu cist. Pak vstanu,
kvtiny v oknech. Naleznu pod
zelený} blažený život.
Budu jak
1^'
46
jejich lístky
rolník a pastý..
CESTA
1 _
Z
BOJIŠT,
^JVoláku zpvavý, dva dny,
V.#^ vozíku
dv noci
peubohého
tvého,
Sr/xj byl jsem já hostem. Ležel jsem v slám,
dám:
mluvil jsem ke krásné
Paní, já na
míst nejtžším
když mne smrt paní,
tlem
dejte
mi rži!
Noc byla
líbala, já
já padl,
rudá,
stál,
jsem se smál,
srdcem jsem
stál,
hoela ves
a vozík skákal, Poláku, vz,
a umru zítra, a umru za deset rok, ped
soud poslední po
Vyznám tam vrn: Noc on, pane, zpíval.
mém
byla rudá, hoela ves,
Hledl do
tichounce zpíval. Zpvavý,
na srdce tenkrát mne
pistoupíš boku.
nebes»
vrný
byl,
políbil.
47
.
Za jeho koníka
též,
pane, prosím.
Byl malý, hubený. Pohledem objal
mne
tenkrát, zaehtal
nžným
nyv.
Dej se mu, pán, pást v nebeské
^A
48
kosým
a
niv
.
.
.
:
KOVÁRNA. si
nejmilejší
vždy mi, eavíc.
Jak z klece podráždných lvic já
kois svou ti vyrvu, pružnoboký tvar
ach, bozi
v nebi
jsou,
a já se nerouhám, jen
—
ne v kovárn,
heším rozmarn,
když nabízím jim koist svou co dar.
Snad nechtjí. Snad vezmou a ruce mdlé, když boj je
Mám úsmv
též.
ukonen;
na kovadlin sed, rád bych ticho
sad
Veere,
z luk a
mé
a ovekami z pastvy jdou,
sny
vejdi
na elo horké vlož mi
[jen
pl
v duši mou,
jitrocel
.
.
y 49
OBSAH
Splav
Milenec v dubnu
Fráa
Šrámek:
SPLAV. Básn IV.
kniha Zlatokvtu.
Vydal nakladatel
Fr.
Borový
v
Praze
ve 1200 výtiscích v a
s
kresbami
úprav
Zdeka
Vytiskla Grafia
Kratochvíla. v
Praze
typy starého mediaevalu a
svázal Antonín Jelínek
1916
v
Praze
^W-
jMr 'tjMr
•^
í%^1*^>ír
^3Í*fe
-3^
^**-
Í«S:
^í^
íi^
í^^ awí
^í^
" -M" >ír ^*0^
^a^
^wc *»5:
^»
^yf-
T^
>^
íi^
>*^
jfc^^
^*»^^
5^
^V^^ ^wt^ ^wt
*» ^^* 3Mt
