_
=" SNE
PG 5038
C45P48 1908 c.l
ROBARTS
H
OTROK
Presented
to the
LIBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO by
ALEX
S.
HAVRLANT
rborJ
Presented to the
LIBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO by
ALEX
S.
HAVKLANT
4 SVATOPLUK ECH:
PÍSN OTROKA. JEDENATICATE
NEZMNNÉ
VYDANÍ.
V PRAZE. NAKLADATEL
F.
TOPI 1908.
KNIHKUPEC
TISKEM »UNIE« V PRAZE.
!
!
Otroci: j dnes tu pod palmami hovti ve svitu luny tlu prací zmoenému po hodech spí strážce náš k nám si sedni, zpvný druhu, sladkozvuké nala struny,
Dobe
—
—
vyjev písní zlaté dumy, které v ele snivém tkáš
Mladá otrok yn: Zpívej
o
kvtech a hvzdách!
Mladý otrok: Chválu dívích
zrak pj
Jiný:
Zazvo
žertu rolnikami!
Staéec: Zvstuj dávných
vk
dj
\
Pvec: Jinaké dnes písn táhnou duší mojí nebohou, jako boue jek a rachot mraící se oblohou; daleka jich zdoba kvt, krása dv a rek pych, zub skípot, ston a vzdechy, inkot pout je slyšet v nich.
Otroci: Pouta zvuk nám hudba jen hlas pitlum, panstvo
všední, ale
pece pj a hu;
spící, strážce s
biem neprobu!
n.
Nuže, prolom hrázi ret, boue, jíž se prsa dmou, myšlénky, jak blesky v letu kižující duše tmou, ohni studu, viche zloby, z líných
sn
a
tžké mdloby
vyburcujte strunu mou!
Nezlíhly se moje v
mkkém
zpvy
hnízd vonných srdce dvy,
nehálo je na mém srdci sladce
kštic,
sníc,
kmitly hlavou utýranou,
když pod zpupné psti ranou v krvi zardla se líc.
Ano,
z
krve, slz a žlui
zrodily se v dobách zlých,
když jsem patil, kterak
muí
násilník dav bratr mých, když jsem skípal zuby, vida, kterak biic hrubý
mam
z našich
muk
si
tropí smích.
Vím, že nebude tu vdku, vím, že
Y
ekne mnohý z vás: skeku
týraného drsném není umní a krás,
nade rmutnou doby
vavu
povznášet má pvec hlavu v slunných výsot istý jas.
Snad to pravda. Ale voln kterak vzlétat v oblohu, na prsou když cítíš boln
tžkou noní mátohu? Kemohu cit jiný pti, než mi bouí v ader zmti nemohu a nemohu!
—
m.
Otrokem jsem
zplozen,
otrokyní zrozen,
kolébavkou býval pouta chest, po mj život celý okov zrezavlý
deku
z
jitra
k
pustinou
noci zníval
mých
Sotva junou ucítil
už
mi
jsem v šíje
cest
sílu
týlu,
spjata
ocelovým jhem, uil jsem se shýbat nízko vaz a líbat
dtky elem
svého kata, bíti
zem.
Ros jsem,
otrok chabý, mezi bratry raby, za šperk okov zvonil sestrám u bok, a kam zel jsem kolem s hanbou, hnvem, bolem, do prachu leb klonil národ otrok.
Zlé jsem zvykal sudb,
drsné pouta plašící z
všechen i
mé žití
hudb, chaty
vdk;
když v bouném citu jsem po varitu,
sáh'
v moji píse klatý zaznl pouta skek.
A pec plachým
oko
asem
svitlo
jasem,
napínal jsem ucho les, za vody; mnil jsem, že tam kdesi jásá pod nebesy, letí v naše hlucho
_za
píse svobody.
Ale jak se vznesla, hlava zase klesla,
znova v hanb, hoi rok šel za rokem
—
V
šíji
dosud
jamo
a zrak eká darmo vykoupení zoi zemru otrokem!
—
Již se vaz
na skráni
mj
chýlí,
vlas bílý,
nadje už v temnou jese nekynou; vím, že ruce spjaté
nestesou jho klaté, že má pouta se mnou v hrob spoinou.
IV.
Z more veera
dech vane,
ochlazuje žhoucí vzduch,
vršky palem rozhoupané oživuje divný ruch: smaragdové list asy šepotají tichou
zvst
—
Sbor otrok: Veerních
duch
to
tajný
Rozumím
stín
zpv
hlasy,
to jest.
já list šumu, vzkaz,
ztlumoím vám duch
podveerní palem dumu, pohroužených v zašlý as, kdy háj tento ve svém stínu vidl volný národ kvést
—
Sbor otrok:
vk
Ach, to v šerém ach, to dávno, dávno
klínu,
jest.
li
Volnými jsme lidmi
byli,
patila nám tato zem, pro sebe jsme ryli, šili, lán svj stehli proti všem, vítzné jsme vedli války za svj krb a za svou est
Sbor otrok: Jako z nedozírné dálky matné ševelí ta zvst. Svoji vli, svoje statky
mli jsme
i
svoji cest,
nežli našich myslí zmatky,
naše viny
stihl
trest,
nežli ve prach slávu naši strhla cizí
pst a
lest
Sbor .otrok: Palem zkazku nyní
bie
svist
plaší
a pouta chest.
Jsme v
otroci.
Jsme
cizí
zvle
loutky,
nás bez trestu smí bušit každá pst,
po
máme, híkou ledaí
je
choutky
a v pospas každému je naše est. Jsme zástup skotu v jamu biem štvaný pro cizí prospch z jitra do noci
—
Sbok otrok: Jsme bez vle, bez práva, bez ochrany, jsme otroci!
Pán
že
dí: Jen plahote se v potu, hojnou klopotn mi noste z
znoji, lích,
bych mohl zkojit každou choutku svoji štde plnit ruce milc svých, bych mohl poídit vám pouta tužší a nové dtky na vás, otroci! a
13
Sbor otrok: Smích
vné
potupy nám eže jsme otroci!
duší,
Nic není našeho, vším jiný vládne, náš pro nho pot rosí pedk lán, krom jeho pro nás není vle žádné, nám právem, zákonem jen co chce pán. Lež pravdou proti nám a kivda ádem a pro nás nebe samo bez moci
—
Sbor otrok: Jsme
lájí
bez práva, jsme bídným stádem
jsme
otroci.
VL
Dost
rab zíme
na blízku
jichž stejn jako náš
i
v
dáli,
jhem sklonn
týl,
jež stejn potupný znak v cele pálí,
jimž stejn
bi
a pouto za podíl.
kolem jako písku v moi, kdož násilníkm bídn otroí, kdož s námi zdají vykoupení zoi z té noci, v níž se veky plahoí
Ó
jest jich
Lee nejtrpí my
pijem' kvas,
všech nesem' vtší muku: nám jamo dvojí hnte vaz
a dvojí pouto ruku.
Tam i
stejná ple i kleslé ve jhu šíje ruky, v nížto bi; tam stejný zvuk
z úst
a pán
pochop i
i
zjamených
rab jsou téhož
dda
se lije
vnuk.
IS
pi
nichž mocnj' bije náhlém souznní, a když sok cizí v est jich rodu plije, tu obou krev se stejné rozpní
I
zkazky
znají,
jich obou srdce v
Však
jiná
nám laje v nám jamo
ple v prach
šlape nás,
—
cizím zvuku dvojí
hnte
vaz
a dvojí pouto ruku.
V
ple barvy
a více
bolí,
jen bázliv
pádnj' vrývá rukou dán;
jiné šleh se
cizí
nám
slovo ze
rt
splývá,
neb zvuk ten cizí nenávidí pán. Yše odporno mu, co nám všeho dražší, za on se nití, protivno je nám, on z nás by vyrvat chtl hlas krve naší a pedk znak a zvst a jazyk sám
—
Všech nejtrpí
my pijem'
kvas,
všech nesem' horší muku:
nám cizí jamo hnte a cizí pouto ruku.
vaz
VH. Pán své dtky pozdvihuje, mává jimi nad hlavou a hvizd jejich doprovází zpupn rouhavou: „Hle, jak pestí se tu pkn, v ladné uzly spleteny, jako chumá had lesklých
eí
rznobarvé emeny! Slyšte, v libé harmonii jak tu syí každý had! Hle, jak svíjí se a krcmtí, vašich plecí cktiv a zad! A by zub jich jedovatý mén krutým zdál se vám, každé z peestých tch zmijí blahozvuné jméno dám.
Hle! ten jež
vám
emen
sluje Vírou,
Zbožn nes pán, za trud žití
káže:
jho svých v ráji najdeš
vný
ples.
17
Ten
emen
zas
zovu Právem, zad je drán,
z vašich vlastních
vaší krví na
nm
psáno,
že jste raby a já pán.
Zde ten uzel Zvyk je dávný, onde Mrav, tam Osvta, ba, i Svobody se fraška s
Poádkem
zde proplétá.
Lidskostí ten
emen
sluje,
—
onen Pravdou, Ctností ten Co tu svistí v mojich dtkách na vybranou krásných jmenl
Otce,
praddy
již
vaše
mrskaly ty emeny, ctihodný jsou odkaz staletími svceny;
vk,
chcete-li však, vyfintím je
hrstkou
z
jen když cítit
brusu nových cet
pst má
je váš bude
—
jimi vládnout,
hbet!"
vin.
Rabkyn,
jež
nad robátkem
stinnou chýlíš snt,
v liánovém
lžku vratkém
noupajíc své lásky kvt: odlož kvetoucí tu snítku
nauím
—
t
raba dítku kolébavku pt.
„Zavi milá oka Již
svoje,
malý otroku! se tpytí hvzdné roje
v temnomodrém vysoku; tvoje má, den celý štvaná, oddechnout smí, utýraná, tob po boku.
Co
t
vinu do náruí, ve tvj dtský sluch otrocká již hudba zvuí: pout mých drsnohlasý ruch.
19
Nevíš ach! co v sobe chová, že
tob
i
se
již
ková
železný ten kruh.
Zrodila jsem tebe
pec
a
jako sup
nejsi
již
nedokav
bolem
krouží kolem
katan tvj;
rozum tvj
sotva
s
mj,
se vzbudí,
do dtské již zatkne hrudi dravý pazour svj.
Pikážou
ti v prachu ctíti strjce našich bd, dtský duch již bude píti rabské povrhlosti jed, abys pána stroj byl pouhý, každé volné dumy, touhy
zdusí v
Až pak
tob
sled.
vzrosteš v jaré
síle,
modla snivých dv, odvlekou t s jamem v pod pánovu korouhev, poženou
t
vav
v pusté cti a sláv mladou, velou krev.
prolít
k jeho
týlo
20
Totem svým pro
pdu
budeš do hrobu ješt! nek drábv jeho ozdobu,
—
h
—
rosit
mrzkou
budeš vlastní bratry týrat, pomžeš mu vaz jim svírat v tužší porobu.
Temné kídlo noní ochvívá tvou
nad palmami svítí
hvzd
s
mry
líc,
modré
už na
tisíc;
zavi oka, moje kvítí k potupnému raba žití
neprobu
se víc!"
hry
—
nosit
IX.
Pánu našemu
zlý soused slovem zhyzdil est,
a pán hnvem zjiten chystá na zbjníka trest; ze svých rab vybral juny statných, jarých tl, zavsil jim na bok mee, na plec touly stel.
Oblekl je v rudé cáry, péra vlají za
nho
s hlav tak stoupá k boji zotroilý dav.
Táhnou nmi,
s
elem chmurným
Krvavý na
žerdi prapor zkrvácený topor v zadu
—
bubn
topí saki z tykve duté, tlumí
ped
—
jejich stud a stesk
tesk.
nimi je vzpjat,
tímá
divý kat;
kdo by vypjal vzdorn hlavu, váhal jíti v ped, pod sekyrou jeho dsnou zachropotí hned.
—
Již se stetli. Ston a skeky krve potoky v slepém vzteku otrokové vraždí otroky, navzájem se sápou lít jako dravá zv, a již hlavy sokm saté nesou za kade.
—
22
Vítzn
s
tou vracejí se žatvou krvavou,
pánu svému k nohám kladou hlavu za hlavou, volajíce: „Sláva tob!" z jitra do noci, a on praví pohrdliv: „Dobe, otroci."
Zbra jim bére dtkám hlída z nich se
zkrvácenou, v pluh je zas dává
mnohý ješt
hbet
chlubí:
v hrdinném za pána boji svoji
spahá
zas,
na pospas, „Já tam také byl, krev jsem lil." jich
Já však svírám psti hnvem, stud mi žehá líc. „Dál jen padej, bii!" volám. „ež tu láji víc, které bez bázn smí trapi v ruce dáti zbra, která za sebe mít nezná, k jatkám kráí za!"
Otrokyn žhavooká, hlad kolicí, pružnoboká,
nohou lehkou jako péro
pede mnou chvj zatancuj,
nech
si
má
v poskoku,
bajadéro,
místo zlata, sloni ti zvoní
kolem kotník železný šperk
Za
let
otrok!
mladých temná
kštice,
krásných oí blýskavice astokrát mou bytost celou strhly ve svj arokruh, tiskna dvu v náru velou, zapomnl jsem rabskou sudbu, vnímal jako plesnou hudbu i sám pouta teskný ruch.
21
Pede mnou
zde vííš, lepá,
pdu
pružný krok tvj vlají
svdn erné
tepá,
vlasy,
a zas cítím kouzla moc, ze spod unylé tvé asy temných oí hloubka bezdná jako nebes propast hvzdná íoudí v zapomnní noc.
Do
té
pohbít
vábné do propasti
hnvy své a strasti, rt tvých íše
z rubínové píti
opojivý med,
ze sladkého jedu skrýše,
jímž duch rázem zapomíná spáru, jenž se v adra vtíná, rabství potupy a
bd.
Yšak jsi také v podnož dána téhož sveepého pána, jeho zvle pouhá híka, v jeho rukou lehký mí; pouhým kynem svého víka za kus chleba tvému hladu, za cár pestrý tvoji vnadu mže urvat jeho chtí.
25
Velikou pán milost iní, když svou zhrdá otrokyní, když smí otrok z íše píti tch, jež pánu patí, vnad, v boui smysl zapomníti hrotu, jenž se v duši ryje,
mrhat poslední vzdor šíje, jeho rab množit ad.
Kže, spj v mou náru sklo
se
— Ne,
vzpjatou,
ne! Deptni patou
pohrdliv druha žal, jenž
k
tvé
hanb
nm,
zírá
jenž jsa mužem, tvrdých sval, zhoubci slouží otuple,
než by, leb
mu
mužn rozbil
smrti ele,
okovem
l
XI.
Vizte, na mozol mé dlan náhodou si motýl sedá, kídla skvoucí kloní, zvedá,
a já hledím zaduman na tu bitkou protivu: na ple drsnou, svrasklou, temnou, plnou jizev práce krušné, a ty lehké tvary vzdušné, barev skvostných záí jemnou oko zvoucí k obdivu.
Nenadálý vzácný hoste, ustrojený v zá a duhu, milce kvetoucího luhu, bytí tvé, o živý skvoste,
jeden za rozkoší let: taníš jenom po- své zvli v modru volném, v teplém jase, kvase, v lásky hrách a k nmuž v nektar svj ti z duli
vném
kyne sterý záný kvt.
Zatím v poutech ruka moje z jitra k noci každé chvíle lopotí se v krušném díle, splývá ruej znoje
vn
ela, jež se kloní v prach; jako v pluhu skot se vleku pod ranami kruté psti, s
neznám požitku ni štstí, neznám životního vdku, znám jen péi, žal a strach.
A pec motýle,
nezávidím tob, tvj život hravý,
požitku rej kolotavý,
nachu zdob luinou: Nechtl bych jen sníti lín, ve zlata
i
stálý tanec
za rozkoší jen se honit,
osud náš: pot v pdu ronit, po zdárných jen inech v klín ruce sladko spoinou.
Rád bych
volnou,
ducha napínal
i
estnou prací
paže,
prácí, již hlas vlastní káže,
která pracovníku splácí žitím
hodným lovka;
£0
k dobru elí, by vzaly plody zlaté bytosti s mým srdcem spjaté, prácí, která
z níž
lid
mj,
vlas, sbor lidstva celý
budoucnost
i
daleká.
Ale kletbou práce tato ujamená, ponížená, znesvcená, znevážená, kterou rám, poutem spjato, koná v dtek svistní, která pro jiného vije rozkošnictví
mrzké
kvítí,
on za mzdu v elo ryj o korunu z všech trn žití a své moci znamení.
jíž
XII.
Ze všech kleteb otroiny, jíž
nás
stihl
bh,
nejtrapnjší, nejhroznjší
otrocký je duch.
Hleme
kolem na své ady,
co tu klamu,
lsti
a zrady,
co tu nízkosti se plazí, co tu zášti srdce mrazí, co tu zmijí
ped
cizím se podle
svíjí,
svým pak vztekle syí v
Hle
!
sluch
tu rab, jejž za hlídae
otroká
dal
nám
—
kterak zapírá nás rázem prodejný ten chám Cit svj, rozum, duši teba prodává mu za kus chleba, !
!
30
íhá na kyn jeho
brvy,
by zdvih' na nás
dtky
stokrát
he
proti vlastním nežli
prvý,
bratrm zue
nepítel náš sám.
Jiným otroctví tak vniklo do všech
a šlach,
žil
že se hrbí dobrovoln,
by
je šlapal vrah,
k nmu, šat lemu,
že se derou chtiv
dotknout se jen
svábit na schýlené hlavy pohled jeho pohrdavý, sypat kvty
noze, jež ty
kopá
skety,
zlíbat jeho stopy prach.
Druzí zas boj mezi sebou vedou divoký, místo na zhoubce kyj berou soci
na soky,
radj' v zisk a radost vrahu bratr maí bratra snahu, sami navzájem se bijem', v útrobách svých vlastních ryjem', srdce jásá, i
když
cizí
zloba drásá
padlé spoluotroky.
!
31
Což ach! stejný všech nás útisk nikdy k pleci plec nepirazí, nezvítzí
nikdy svatá vc v osobních tch vášní veni, kde záš, závist chléb nám denní, což vzlet vyšší shody duhu nerozklene v našem kruhu, který vavou otásá se dravou iako šelem lítých klec ?
vn
XIII.
V
bázni boží na rohoži
šedý rab si hoví syt, za svj hrnec stuchlé rýže
ponížen dtky
líže,
jimiž tisíckrát byl zbit.
Za posmchu
tretu z plechu
zavsil mu pán, a náš ddous v dtské pýše nad námi pne hlavu výše, že je rabm za vzor dán.
na
hru
„Dvé jen v žití hvzd mi pána mého est a zisk; za to vizte! na otroka z pejasného Jeho oka paprsk
pízn
svítí:
vzácné trysk'.
S3
Jak
se
tlo blahem chvlo,
slzou štstí vlhnul zrak,
když mi na šíj rabstvím kivou rukou milostivou zavsil Své pízn znakl
vlastní
Díky
vroucí,
pehoroucí
hrudí slastn zavlály,
když jsem pochýlit sml k zemi elo v Jeho šat lemy, zulíbat
Mu
sandály.
Yle
boží za podnoží urila nás Jeho pat; pjme hymny k Jeho chvále a kdo neplazí se stále v prachu ped Ním, budiž klát!
Kéž mé tlo kdysi
stlelo
pod stopami Jeho drah, pode prahem k Jeho kob, aby šlapal ješt v hrob raba Svého prach!"
!
XIV.
Vari,
Zpve mranobrvý
mi hnusí zvst, v nížto s prachem, slzou, krví smíšen pouta chest. Již se tvá
je mi vkol po rmutne' vav, po všedním znoji, okovech mých podoba svtlá blíží se smav, pouta skek mní v hrdliek smích,
Co
—
vnci mne snní makovou ásní, skutena trudy smuje básní, vznáší
mne
v ether z otrockých
Zde jsem volný v modru
šírém,
hluboko se tratí zem, a hluk pustý s vášní vírem nedoniká sem.
lích.
33
Vzdušné tu íše vidin a zdání, nehmotných zjev tajemný ruch, žádný tu okov nepoutá vláni vtrných postav, nadzemských tuch, v nesmírno dumy peru se šíí, v zoi krás vných skví se a pýí tlo nech v poutech, králem je duch!
—
Jenom kyne a
již
vítá
vábnjší mne sad nežli ten, kde z rží svítá
velmogulv
Y
hrad.
rozkošné sít jímá vše valem
bájených svlac lehounký vzmach, zaplétá v obí vjíe palem kalich skvostných azur a nach, vzlétajíc k nebi vzduchem se blýští stíbrná vláha, pádem se tíští o stup mramor v duhový prach.
Z vonného pak stín pítmí roucho vlaje pavuí, nožky zvoní v ladné rytmy zlatou obruí,
36
v kadeí noci nad lunou skrání kmitá se vncem svtlušek plam, na adrech v roušky prsvitné vláni nejdražší hoí Golkondy kam, krásnj' však ješt pod asou stinnou líbezná svtla záí a kynou v úsmvu vcném k milostným hrám.
Zdvihám náru zdvihám ruce
s
—
blahým vzlykem, ký to tesk?
Zainklo mé pouto prchá
Kolem pod trhá
též
biem
—
Mžikem
vdk
i
iní
okovy druh,
lesk.
sténá rodná tu krev,
mne dol
s
oblaných luh,
rozkoš se mní v bolest a hnv; na místo písní krásy a nhy bouí zas nitrem pod kat šlehy náku a pomsty divoký zpv!
XV.
Kdys otroci dva z cesty daleké jsme vraceli se širou lesní pouští, kde shlukem vtví kmeny stovké a pivšených úpon bujnou houští den v soumrak mnily. vzepenou jsme na zedraných nesli ramenou, na které se zbožím se houpal žok. Co chvíli laním zrychloval náš krok i ranami náš hlída, s kopím v psti. Tu náhle zapraskaly ratolesti a žíhaná srs protáhlého tla se mihla vzduchem ohromná jak stela
Ty
'
— skek zaznl
jediný
— žer klesla
s
—
žokcm
v prs rozrytou, to
druh
se
svíjel
již zbarvil krve slap: v pedu, sražen šelmy skokem, pod pazoury dsných tlap.
mj
Nás hlída bezdky svou napáh' zbra tu dravec, pustiv mrtvý raba trup,
na
jak blesku mihnutím se uvrh' v houští unášel svj nový lup. li
—
s&
Já, schvácen
jenž hlídai
hrzou, zdvihl oštp man, z ochromené dlan,
pa
a dal se v bh. Cht z lesa uniknouti, než noci mrak se na krajinu shroutí, dál,
dál jsem bez rozmyslu kvapil v
a zbloudil
s
cesty.
Do výšky
m
ped
ve
krok bezdný, kde píze lián ídla. Však z nenadání erná svoje kídla noc krajem rozpjala tu zjevil vhod
—
svit poslední
mn
skalní sluje vchod,
kam zemdlen na jat brzy
vlhkou jsem klesl dr, spánkem, tžkým jako smrt.
—
Když procitl jsem divn osvžen, svt krásný byl jak v první tvorstva den. Až v dálku tam, kde velký slunce kruh jak božstva plápolavý štít se hížil nad oceánu zamodralý pruh, les nekonený pode mnou se nížil po sklonu horstva nenáhlém a širém, bez lidské stopy, slavným objat mírem.
Kam
hledl jsem, jen zele
pralesa,
tak svží, divukrásná, svtlem sytá, tu byla v jedno valné moe slita vln smaragdových, z nhož v nebesa jen orel stoupal modrojasnou šíí nad nesetnými palem nad vjíi.
39
A
za
mnou
daleko,
mhou zastena,
svým snhem vným velhor temena sem kmitala pes nižší vrcholy. I zde již istší, svžejší byl vzduch,
a pralesa se mírnil bujný ruch, za to smavé píní údoly
le
se kryly v rozeklané horstva skráni
uprosted skalních kužel a bání. Tam horských bystin kišál tekutý se tíštil vodopádem v sníh a duhu, a vplétal semo tamo tpytnou stuhu v trav kyprý samet, nikdy netknutý
kvt
vdky snad krokem lovka. Tch as nikdy nessál lidský zrak a ich, a v kouzlu rajském, nerušeném vky, sen zem dtský zdál se dímat v nich. Z
vln pažitu se pjaly ostrovy
rozkošn skupeného stromoví, jež protkávaly svlace kvetoucí,
vnce
révy kol se pletoucí, nikdo nepstil. A haluzemi ve smsi lupen se modral hrozen neb rumnil se plod, jenž padal k zemi jen tíhou pezrálý neb vtrem shozen. To panenské byl obraz pírody, jhem lidským netknuté, ráj svobody. a
jíž
A náhle myšlénka mi bleskla skrání, hru zachvla se v burném zaplesání:
40
Jsi svoboden!
Prost navždy kletých pout!
Znik' všechen útisk potupný a bolný.
Skrýš bezpená ten dálný horský kout, mžeš hnízdit jako orel volný. Tam daleko je život vných bd
zde
za stonu
zjamených a dráb skeku,
denn
ronil v rány duše jed, jed hanby žhoucí, bezmocného vzteku;
jenž
ten tam je spolurab bídný sbor, svár a spor;
jich kleslost, podlost,
vný
vše rázem splynulo jak hrozný sen
tam v dálce mlhavé.
O pírodo,
—
Jsem svoboden!
tvé v lokty zelené
pohbít druhou polovinu své zapomenout rány scelené, chci
a v jedno
s
žití,
duší tvou své nitro
slíti!
Ta jeskyn mi
za skrýš bude vhod a tráva ložem; strom volný plod a rucej skal mi hlad a žíze zkojí;
ten
A
oštp bude
proti
šelmám
zbrojí.
žil jsem tam. Duch okíval jak divem po zmti spor, bd a lopoty v tom spoinutí klidném, volném, snivém na klín Pírody a Samoty. zdálo se, že teprv nyní zrak jsem z prachu zve, kam jha jej chýlil tlak,
Mn
jak ponejprv bych rozhlížel se zemí, svt videi teprv s jeho vdky všemi
pekvapen se nemoh' vynadívat. v jakém tehdáž slastném obdivu jsem vídal v moi slunka ter se skrývat a
O
v par podveerních vzdušném pedivu, jež prošleháno v posled jeho žehy
mrák
roj
nebem
tkalo nachový
a aruplné zlaté ostrovy, v mih každý
A
divn mnící
své
behy!
když pak po blankytném sklepení drahokam drobných spousta valuá
jak
hvzd
zasvítilo
skvoucí hemžení,
tu vzlétal duch
mj
v ona svtla dálná, jak motýl oceánem zlatých kvt, tam v bezdnu tkal ode svta k svtu, a z nebeských tch sad vynášel dum velkolepých opojivý pel. Já pemýšlel: Tch svt bezdný rej vše chová v sob všechny tvar zmny, jež možno sníti, všechen bájný dej i ducha div etz neskonený
—
—
vše, i
co
si
lidská fantasie
spádá
nejasn a hádá, ješt zjev nekoneno,
co jen tuší
a nad to
o nichžto nemá,
nemž'
míti tuchu
i2
lovka ... A pece vesmír v ruchu svém oživeném, prostor, as i vno jsou eho's pouhý závoj hvzdotkaný, co za tím bytím veškerým se kryje, duch
co
nemá hmotné, duchové
ni strany,
co jinak, nežli chápem', jest a žije, žádnou ducha mírou, co nelze
f
mit
a zdaleka ni tušit žádnou vírou, co není hmotou ani hmoty duší, ni duchem, který nad hmotou se chví, ni prasilou ni
bohem
jen jedno jméno:
Nic o ví
nm
— emu
Vné
nevíme, jen duše
urit, že musí Cosi
sluší
tajemství. cítí,
býti
svtem tím, v nmž vládne prostor, as, a za íší, jež myslí, cítí v nás, sic jinak celý vesmír neskonalý, by hluchý byl a nebohý a malý!
za
A
do mé duše tedy hvzdný týn jen taje vrhal neproniklý stín, výše nežli zá, povznášel v niž knzi otrok zde chlubn vijí nám boha svého malou, lidskou tvá,
o
m
víru jamem kladouce nám v šiji, tu víru, upravenou pánu v hod, by ve tmách sloužil mu náš ztuply rod.
i
43
Však nejen peohroraná svt íš mou duši vznášela, i kvítk malých azurná, rosou operlená íš:
pvab jsem poznal neskonalých v nejdrobnjších dítkách pdy kol, jež dotud nedbale jsem krušil patou; co
i
svj rzný list
a
každý
kvt
vdk s
mi
tásní
tvary, plné
zjevil
jemn
každý
stvol,
pilovatou
rzných
vnad,
barev svžích arovábný lad. vábil ruch: I tvor nejmenších um pavouka, když robil vzdušné sít, i vzhru dol pesný tanec much, jak zavšených na kmitavé nit, a jako íše trpaslií dj pod travou mravenc jsem stíhal rej. i
m
Tak jednou v údolí jsem tsné vešel, kam s rozliného svah stromoví tlum bujný rostlin popínavých všel tak hust ozdobné své vncoví, že pozvedat mi bylo v každém kroku ty vzdušné clony, ^vánkem kolébané, ze sliných rzných barev tkané. A za jednou se mému zjevil oku zjov krásy kouzelné. Ve travin klínu
kvt
pod stromem spala device a kol sms úp on kvtných sklánla se v dol
44
jak tásní záivého baldachýnu, bystiny, jak padající jak dštící safíry a rubíny. A chvjícím se lehkým pedivem tch rznobarvých zvonc paprsk ranní
kvt
sem vnikal v polosvitu mnivém, stín hraní
že mihotavých svtel,
po sliné podob, to jemné tlo v pel pohádkových vidin obláelo.
vzala se zde tato útlá knžna ve vzácném rouchu, lehkém jako dech, jevila se v libých obrysech v
Kde
nmž
úd
krása nžná? jak pestrou vlnou Lee zaprášen byl jeho asný lem a trhlina též sem tam zela v nm, prohledala jemn pozahndlá, však tím jen pvabnjší tla ple. Kol skrání nádherná houš vlas pedla
jíž
erných voln splývající zm, elenky se lesklo drahé, s níž v pedu skvostná perla do ela jak velká, tpytná slza visela. Pod hlavu podložené-rám nahé vln
v nich zlato
nad loktem obejímal zlatý had a jeden pramen vlas kolem ouška na hrdlo útlé, panenské se kra a ješt níž, kde potrhaná rouška
45
prs mladý, svží, oble vypjatý jen místy halila. Šat asnatý
kryl ve svých tásních jednu nohu zcela,
le druhé
lepotvárný,
nžný vdk
až nad kotníky z nich se povysmek',
tam, kde se
šra
perel na
nm
skvla.
Jak rozkošný ten obliej mne jímal svým nžným, istým, sladkým oválem, dímal, tím pelem dívích sn, jenž na i pisndlosti lehkým zákalem,
nm
divn slušel pleti sametové. rozsmekli se rtové ústek malých,
jenž I
jak pootvírá za jitra svj kalich kvt nachový, a jakby blazí snové je oblétali, usmívat se zdáli,
a
stopy slz jí v ranním lesku plály pod ernou asou víek semknutých v brv jemných stínu, krásn zklenutých.
Y
tom
a
dlek
níž,
k ní motýl v poletu brady zvoliv sídlem, výše pohyboval velkým kídlem zabloudil její
ok dvojích duhou v modrém sametu. ze sna ruku k tomu místu vztáhla vzle motýl na skrá jí však usezase tu sebou hnula, prozela te znáhla a v uleknutí rychle vzchopila se. s
Tu
—
—
—
4G
Já pravil však: Ó dívko, nemj bázn. Ni vlasu tob nezkivím. Kdos', milá, a jaké v pouš tu zavedly t strázn?
Tu ona zkoumav
v
mé
vryla
líce
svj velký, erný, sladký sajhy zrak, mžik ješt váhala i ekla pak: T ]S už, hoký osud svj ti vypovím. Jsem otrokyn. Avšak horší bdu než jama tíž pod biem dráhovým mn chystal mrzký ohe v pána hledu, a jednou místo okov mi dali kol ramenou ty skvositné kruhy zlata,
m
halí, ten šat, jenž nyní rozedrán a tímto z perel poutem noha spjata zdobenou než mohli vést Však
—
ob dm násilníka,
zoufalost mé síly v jak divem vzpružila i všeptla lest, že vhodnou k útku jsem našla chvíli. I prchala jsem nocí v hustý les a dny již tkám pouští; doušek vody mi skýtá pramen, pokrm lesní plody
a skrytou ložnici kdes úpon sms. píští den mi chystá cokoli skon v šelmy drápech lepší, jedem zmije, neb krutou ranou divochova kyje,
A
než ozlacená hanba v nevoli.
—
47
Já dl: Nás osud stejný k sob i
mn
Tam
—
ve bd.
—
v dáli obou ždá jen zkáza jistá
zsta
nuž,
Má
dal uniknouti z rabských
zde! Zvol vedle
mne svj
krov'
ti klidné bydlo schystá, tebou dlit, co mi skytne lov, a vnikne-li sem vrah, než tebe chopí, dív do tchto mých prsou ocel ztopí.
záštita
chci
s
vdn dviv
Tu a v
mým se stetl Zajmin zrak podala mi ruku;
s
mé dlani nžných prst jemný tlak mnou celým zachvl v mocném srdce tluku. Já tehdáž kvetl v plné mužství síle a ruce mladých rabek asto již se vášní tásly na mém jarém týle, když hrubé rozkoše jsem píval íš, muk rabských lokal krátké zapomnní; le svtlý obraz jinošského snní, jenž stále v dáli
a po
te
nmž náru
záiv
se
míhal
nadarmo jsem
zdvihal,
teprv se mi zjevil v živém tle,
já poznal teprv lásky kouzlo celé.
Však stežil jsem se, toužebný ten cit pohledem jen plachým projevit,
by
4S
stud její díví zakalit jen dechem.
penechal jsem skalní úkryt svj, vystlav travou kvtnatou a mechem, sám opodál si zvoliv jinou sluj. V les odcházel jsem s oštpem a dom Jí
jej
zv
nosil uhitou
jenž kdes
m
i
vzácný plod,
zlákal zlézti vrchol
stromu;
rukou schystán prostý hod. Ty nžné prsty z rznobarvých hlin tvar pkný rozmanitých nádob shntly a rohož do mé sluje z hebkých ttin i z lýka brašnu loveckou mi spletly
pak
její
—
vdk
domácnosti skrovné poal kvésti v té pustin, i poznal jsem, jak mála
teba k
lidí poklidnému štstí, skromných požitk by pála zem každému, by zbujnost sobc líných
je
že dosti
týt nežádala z
tžké práce
jiných.
Yše upomínky nectné poroby, ty ramen, skrání zlaté ozdoby
šry
úd
sala perel Zajma s a a krašší blýskavého pepychu šperk za jitra si v erné vlasy tkala ze sliných, velkých svlace kalich, jež plny rosných krpjí a pelu, tu modrem záily, tu v snžném belu.
Pod tímto svžím skvostem pírody zrak vzhledal plný isté lahody jak pod kvetoucí vtví oko lan, tu sladkou mlhou zasten zaduman, však nejastji v ilém veselí se jiske, jakby hrav blyštly slunení blesky v démantové hran, a smavé rozkoše ten slunný tpyt pak hrál jí po ele i na rtech, lících, v nž mihotavý dlek býval vryt, ba zdál se hrát i po hrdle a kšticích, tak jakby spanilá ta postat' celá zá veselosti byla zosobnlá.
—
A
zponenáhlu veselý ten jas se sdílel: v ela temné runy, jež zstavil tam rabství dlouhý as, svj odlesk vysílal ten paprsk slunný, s úst rozkošnjších nad kvt granátový, vždy uchystaných v žert a do zpvu, host na rty písné pelétal mi nový to hravý, zlatý motýl úsmvu. i
mn
—
Kdys ped jeskyní sedli jsme spolu a v
pvab
Pod námi
kraje pohled hížili: v
dálném, široširém kolu
se sklony horstva zvolna nížily
—
GO
ve zvláštním, divném podveerním tpytu, jímž zele stromoví se promnila v zá skvostnou smaragdu a malachitu ta bujná zele, která všechno kryla,
—
níž se eíc protáhlými svahy, po stupních klesajíc jak íné prahy, tu v hustém nakupení mnohohlavém jak vlny slévajíc své vrcholy, tu zase nad ostatních korun davem pnouc osamlé pyšné chocholy, níž,
tu skaliska zas
kolmým úpadem
jsouc perušena, srázem holé strán,
le jako smaragdový diadem houš palem slinou vinouc v jeho skrán, s
níž
popínavých rostlin vncoví
v dol spouštlo
Tak níž,
níž
nmž,
úvalem
klonil úval za
se
až tam, kde v
svj závs kvtový
v arokrásném, hustém rounu palem
moe
lemoval je pas,
nyní purpurném, žár slunce has\
A mrák
lehkých píze ohnivá
svá nad ním tkala vidma mnivá, v
nž pohled snivý, když se kolem tratí zem v temnotách, rád matnou tuchu jiném, mimohmotném svt šatí,
tvá o
o kraji divuplném blahých
Tu
mn
náhle
na
cítil
týl
jsem, jak
pozadu
Se
duch.
nžná dla
vznesla
jemn,
01
jak vlasy mkké rozlily se na se skrán, jež se pitulila ke mn, a když jsem stranou shlédl v Zájmy zrak láskou záící mi hledl vstíc
líc,
skrz hojné slzy rozkoše a touhy, se erné asy hedbáv dlouhý prošlel burné slasti plamen, že chvjící se dívku bezdky jsem schvátil v prudké objetí svých ramen, v nichž
skvl
mým tlem
a srdcí dvé se spjalo na
vky.
Byl ráj to lásky, v nmž jsem odtud žil; den ke dni jako v slastí vnci arném kvt ke kvtu vždy nový pvab vil já nejen v tlu Zájmy lepotvárném se kochal, než i v ducha kráse vnitní, tak isté, smavé jako paprsk jitní.
—
se mihl asem jeden rušivý: jen plaše prv' a kradmo kmit' se nkdy duše jasem, však pozdj' chmurn sedal v temno brv:
Však pece blahem tím stín
ped mj vnitní zrak dav bídných, v dálce strádajících druh, strast na lících a v ele hanby znak;
to vystupoval
já slyšel
inkot ocelových
kruh
—
F.2
a skípot zub, stony,
znl ve
mn
hlas:
bi
šleh
—
Zda smíš a mžeš v klidu
zde pít jen íši rozkoší a nh, strast a trud jsou losem tvého lidu?
kdy
Tak dumal jsem a tu pak štstí moje mne tísnilo jak proti bratrm hích; le rozptýlil vždy opt stín roje mé Zájmy vdk a jasný v oku smích.
se mnou ke zdroji se brala vodou nazpt k jeskyni se dala. Já na lov jít se chystal; ale chvíli jsem postál open o kopí a zíral, jak vracela se k sluji krokem víly, džbán nesouc na hlav, jejž podepíral
Kdys ráno a
s
tlak útlé ruky, vzhru vypjaté, vlasem, jehož houštku temnou
nad
mkkým
svlaec v pouto kvtnaté; rozkoší ssál harmonii jemnou tch krásných linií, jež utkávaly pvabný obrys štíhlé postavy
spjal pružný
zrak
s
a chzí vdkuplnou zahrávaly ve vlnách roucha, svdn míhavy; a když se skryla, ješt mému sluchu se hlásil písní sladkozvuký ret, dosud zní mi v duchu již asto pla
—
ten zpv, jenž tehdy zaznl naposled:
53
Jak v jitním poupti
krpj
plá
rosy,
jak prsten v objetí svou perlu nosí, jak nebe hvzdy jas a kišál horská sluj, tak chová v každý as mé srdce obraz tvj.
Spíš v dol se pohoí,
v souš
moe
spíš slunce
zmní, dohoí
a luny skvní, spíš
ve
mn
živoucí
bít srdce ustane,
než k v
tob
nm
horoucí
láska doplano.
Le
sotva umlknul ten sladký zpv, ruch podivný se ozval z hloubi lesa jak praskot vtví, šupot, dravc ev, blíž,
blíže houští oživlou se nesa,
bdný
až posléz vyítil se
zjev:
zjev sešlé staruchy, jíž v pustém vláni sníh
vlas
polétal kol vpadlých skrání,
kol tla vyzáblého
v
nž odv
cár sms,
rozsápal
jí
trním
les,
C4
i
kži sem tam
svrasklou
zraniv hrotem,
že krev z ní pryštla. Strach šílený
byl v jejím pohledu. Prach s krví, jí obliej kryl k dcku schýlený, jež
tak
na
hru
mimo
potem
—
pivíjela pevným stiskem mne se kmitla divým tryskem.
Jamo
téhož pána
Však poznal jsem
ji:
ped krátkém
svíralo nás
šíji
obou
—
Ó jist trýzní k zoufalosti hnána též prchá v pustinu ped jeho zlobou! lidokupec chtl jí urvat dcko, to vnoue útlé, blaho její všecko? Hle! již tu z houští, s lesklou v ruce zbraní,
i
dvé jeho
biic
vrhá za ní
se
.
.
.
pnm
obrovského stromu, štvaný tomu, a hon, jenž vynoil se z lesních stín jak pízrak náhle, byl by zmizel mžikem zas v pustiny té hluché širém klínu, Já, ukryt za
mol zstat svdkem tajným
—
mé vzbouiv rykem le pi pohledu na staruchu štvanou, telo s níž kdysi stejné jho mou šíji a na ty dráby, pod jichž dtek ranou
jen chvilku zátiší
se
asto
svíjelo
i
moje tlo,
krev horkým varem do mé hlavy tryskla a rudá mlha zvlnila se v oku,
Gj
dla keovit devo kopí stiskla a z úkrytu jsem vyle v bystrém skoku
Na
chvilku ztrnulí
ped náhlým
pak na mne drábové
se vrhli s
zjevem,
evem.
—
Tu Zajma zamihla se mezi kmeny zím dosud, zvíeným jak letí prachem, jak vlají erné vlasy rozvicheny kol tváe sliné, bledé o mne strachem, jak ramena mi vzpíná ku pomoci a blesk jí šlehá z krásné zrak noci: to nebyla již sladká holubice, než za svou
mla
v boj chvátající
lvice.
Se zem v bhu suchou vtev zdvihla však slabou ranou jen páž díví stihla leb drába jednoho. Ten kopí své
—
v prsa vrazil. Jako stéblo kvtné, když útlou lodyhu srp žnoucí petne, k mým nohám kleslo tlo mladistvé Tu zapomnl jsem boje, všeho kolem, k ní klesl jsem, jí hlavu mroucí z a lásky pozdrav se zoufalým bolem naposled jsem v oku hasnoucím
jí
—
ve
e
Jak bezduch pak jsem snášel bez obrany vztek pochop, již spoutali v ráz, jich pstí údery a bsné hany, když zpt mne vlekli, brati, mezi vás,
m
-
56
zpt
ve jho potupné. Já jedva
trest ukrutný, jímž pokáral
byl
m
cítil
pán
—
krutší bolestí duch rozerván!
A
dlouho palivý ten bol se nítil nitru chorém, až pak zpustla duše a v osud bdný poddala se hluše. Zas jamu zvykla udolaná šij, den za dnem v tupém odevzdání míjel
v
mém
a douškem hrubých požitk jsem zpíjel tu
asem
v adrech budící se
Yšak pec a zanícení. zjev
zmij'.
povzlet jsem míval Tu jak paprsk luny
i
chvíle
záivý vždy do mé noci splýval
a v toužný
zpv mé
rozševelil struny,
Stár nyní jsem, vlas jíním prokvétá; le dosud jako tkán ze vzdušných tpyt
mé Zájmy
mn
pilétá obraz ke a srdce hrouží v moe sladkých cit, chest perel slyším na kotníku jemném a slyším její zpv; zím nžnou líc, smích sladký zablýskne jí v oku temném a ruce loudiv mi vzpíná vstíc,
jak zvala by mne k rajské lásky hodu
tam k sob, za hrob,
vnou
na svobodu.
XVI.
Jest leckde volnost
pouhý hlahol slova
a svoboda jen hluchý, prázdný zvuk,
u nás prociuje denn znova boulivý všech srdcí tluk; kam zrak se upne, plamenem je psáno zvonem zní, a koldokola je prvním naším vzdechem každé ráno a veer modlitbou je poslední.
le
to heslo
vným
Když
v dálku bez mezí nás vábí
a volný vítr vlas
nám
moe
rozvlaje,
když na obzoru kmitne híva oe, jenž uzdy nezná, stepí tkaje,
když hrdý orel a tu
kídlem zahrá
ped námi
se vznese
modré výsosti, ruka vzpjatá poutem pozatese v
a rtové zachvjí se: Volnosti!
O
volnosti,
jak divukrásná báje
k nám luzn šumíš
z
as
daleka.
—
C3
jak matný ohlas ztraceného
dímá
jenž
ztajen v srdci
ráje,
lovka;
a duch náš s poutem srostlý jedva ví, že víc ta zvst než snivé zkazky plod, že bylo pravdou, co se v dálce šeí, že býval kdysi svoboden náš rod.
Tys klonila se dcku do pohádky jak záná víla s hvzdnou elenkou, když dd mu ítal starých kronik ádky; tys byla pravou juna milenkou, tvj slunný zrak se ped ním stále míhal, tys byla
dumou
vzletných jeho chvil,
me
lesklý zdvíhal on ve snách pro tebe a ve snách pro tebe krev horkou lil.
Tys v noci rabství byla hvzdou muži,
a
a
dalekou,
Dum
nedostižnou
jeho tajnou,
všech jeho tužeb
Jak i
zem
sivé lbi,
žel!
vnou's
byla druží,
jen v
tob tkvl
cíl
zaslíbená z dáli kyneš
když nad okovem
sní,
a mihotavým leskem ješt splyneš
na mroucích
oí
zásvit poslední.
a
a
v doby rtech tvé jméno kdys jasný tak, sobci zištnými je znesvceno,
již
na svá tržišt tvj vsí znak,
Ó
volnosti,
zvuk plný
ztratilo,
nech na svj prapor
vetkali te lživ mnozí škdci pravé svobody a ti, kdož sami znikli jha, zas div
i
tvým jménem rdousí
My
chováme
nás
uí
t
jiné národy:
v srdcích ryzí
stále,
znáti plnou cenu tvou
déš poliku, na
líci
ty dravé ruce, jež
kleslé pále,
nám všechno
Co denn šleh surových nás co
denn trn skrán
probodá,
za
každým
tvj
duší obraz
se
rvou.
švihne,
mihne
a z hloubi tryskne povzdech: Svoboda!
O
volnosti,
my denn
z
tvého rubu
tvj poznáváme plný skvoucí vdk, v tom stonu hluchém, ve skípotu zub, jímž udidlo své hryzem' celý
vk;
kdy po šíji nám šlape cizí pata a každý chám nás tupit, muit smí rty mlí sevené pod biem kata,
le
v srdci
boue
touhy: Volnost!
—
hmí.
XVII.
Když nad zemí se shluknou mraky tmavé jak v rozlíceném šiku satané, jich zahmí štíty, vzplanou mee žhavé, tu vzhru týím ruce spoutané:
Ysta, boue, v všech živl
a
zem
se
celé
hrze
své a moci,
probu nekonený chvje v troskách,
v luh rozlije se
moe,
vodstvo
vztek, ohni, noci,
ek!
Co pána našeho, v&e zpustoš valem, prs odnes vlnami, v .pouš luhy zm, skla
s
vtví kvty a plod každý
zlom, vyrvi z
koen
jich sliný
s
palem,
pe!
Cl
Bá
dm
zlatou rozbij
pánv
s
vížek
nádherný svým
zdobným tlumem,
ohnm
a strop mramorových dštícím zdr tyrana i dráb jeho dav!
Kéž nepítel se s živl vztekem kol zuí pochodní a ocelem!
A
kdokoli
Kdo pána
— zdar
vrah,
ztrav
rumem
spojí,
budiž jeho zbroji:
ten naším pítelem.
xvm.
T
že
boha našeho nám uril pán a viti nám káže, bohem tím bi v jeho ruku
dán,
—
nám v pouta spjato páže Ó kote se, ó klate se ped Pánem hvzdné bán, ó kote se, ó klate se
ped pánem jen
pokora
v i
zemském
láno;
poslušnost
otvírá nebes bránu
a nejkrásnjší duše skvost zbožná úcta k pánu.
je
Tak nejsvtjší lovenstva je v službách v líc
samu
božství
cit
otrokáe,
vného
je
rys jeho zpupné tváe,
vryt
63
a lichých knží chórovod se shrbenými zády
mu hymny pje
o závod,
je sloupem jeho vlády,
na každou hlavu volá zmar, vztyí
jež volnji se
a modlí se za jeho zdar a žehná jeho bii.
Ret velebného kdysi proroka všech lidí rovnost kázal a rozrážeje etz otroka vše lásky poutem vázal; jeho žák lstivý sbor v rub jeho zákon zvrátil, nám bdným chválí svatý vzor,
le
sám .
podíl moci schvátil,
pízn pánovy tší mrzkým plenem a za to svtí okovy jak v posmch mistra jménem. ve stínu se
Ó bože jenž
náš, náš
pravý bože,
slyš!
Ty bože chudých rab, do zlata svj oltá nestrojíš, své knží do hedvábu,
64
jenž trníš v kráse pírody a v prostých srdcí tluku: ty velký bože svobody,
svou zdvihni mocnou ruku, z pout odvkých nás vyprosti, vzty z prachu naše hlavy a svtu v chrámech volnosti svj zvstuj zákon pravý i
XIX.
Utichni te, struno lkavá,
—
brati ruku schyl
ticho,
V
ztajte dech!
se
dumná
zbystete svj vnitní Slyšíte-li?
Z
hlava,
slech.
Slyšíte-li?
blízka, dáli
temný zvuk,
jak by poutem zainely milióny rabských ruk.
Celý svt širý v nejzazší kout
temnou
zní
hudbou
železných pout.
Nespoísti, nedozíti, co nás
rab chová druh cítí
svt,
myriády
stejnou bídu, stejný
hnt
berou nám slova tcliu, trpt musí otrok nm: Ticho dole! Ani vzdechu! Kdo jen špetne roubík sem! i
—
Ale jen rukou potebí hnout, ozve se v tichu
inení
pout.
Zvuk ten mluví zvláštní eí, moc žádná neztlumí, jíž rab rabu tajn svdí,
jíž
pán bledna rozumí; ta nejednou mu plaší s hedvábného lože sen, dsnou vidinou ho straší, že již blízek pomsty den.
jíž
e
Tekel ufarsin v hodovny kout píše
v
Darmo Bez
mu
inení
šepce:
mee
ruka pout.
„Liché zvsti!
je rabská
dla,
b7
proti
boui holých pstí mne strážc zbra"
ochrání
Až
hnv
stráž tvá
milión vzplane,
hrzou onmí,
okov ruky upoutané v
dsnou zbra
Na
se
lebky
v strašlivý stotisíc
promní.
kat soud
teskne
železných pout.
XX.
—
Zas nadje mi v prsou klíí, hvzdný hustou chmurou zas pevnji se hlava tyí v noc padl svží jitra svit: lesk
—
To té
kmi
slibné jitní vzplání,
hvzdy tšný
jas
jsem zoil z nenadání ve stínu juných as.
Když nad skrání mu kadeavou
pst zaal strážce surový, hoch nezble se sklonnou hlavou a nespjal ruce
»
okovy,
s
le hrd
vznesl skráni
a v
oi zve tch jsem z nenadání
svit
nové doby vzhled'.
a vzdorn
To nebyl rabský pohled
chabý,
jenž zbable se chýlí v prach,
kdy staí dtek zámih slabý, v ráz ubít krátký inu vzmach. Ve stínu mladé brvy ten zrak se div lesk', jak blízké boue prvý by
Mn že
sršel blesk.
útcha
vzešla
pedk
nho
z
v
stín
že nevyssál
z té
záe,
pece
nás
zbyl,
hnt otrokáe
krev jejich všecku
z
našich
žil,
že jiskry, jež jsme stehli,
vždy v duchu zjameném, se v
srdci
syn
zžehly
tím jarým plamenem.
Nech
palivá
i
výtka
srší
tch zrak mladých v naši hru, nech na as jejich zápal zvrší z
jen bídu naši
Bu
—
vítán
bu!
zdráv, ty jarní blesku,
jenž svítáš z juných
as
vstíš v noci stesku nám brzké spásy jas!
•a
XXI.
Ó
jinochu, tys nadchl hrstku
druh,
by vzepela se hrd strážcm svým, dla povysmekla z železného kruhu a trapiovi zahrozila jím; le pán tu zaval: „Kate, mj se k dílu, by ohromil vše rabstvo bledý strach!" Moc jeho snadno zlomila tvou sílu a pod meem tvá hlava klesla v prach.
Te
na tvém pustém hrob pod
ekanem
rab šedý káže moudrou rozvahu: „Hle, smrtí potupnou ve kvtu ranném zde za šílenou pykal odvahu, tam jeho druh zástup hustou míží rve darmo, v temných slujích vadne cho,
a všem vrh'
na
nám jama šije
zdvojeného
tíži
ten pošetilý vzdor."
V
i
Já volám vsak: Ó muenníku juny, jak hvzda jitní v naše temno za! Ty mladá otrokyn, v lesku luny hrob jeho kvítím nejslinjším da; však slzami je nepokrápj bolu, že ztratila jsi tchu jedinou pla hrdostí, ty šastná v dvic kolu, že milována byla's hrdinou!
—
On
žití okov stás, host jiných luh, kde slunce vné volnosti se skví,
smrt jeho vítzstvím. A sudba druh zda horší jest než naše otroctví? My v širším jenom žijem' ve žalái, a lepší podzemní jich temný kout: pouta nesem' v plné slunce zái
My
a k tomu ješt hanbu, tžší pout.
XXII.
Vidím snahy roztíštné, slyším hesel pustou sms, duch proud se rzno. žene, smetá dnes, co vera vznes', každý hlásá nové zvsti, každý jiné dráhy klestí, každým jitrem nový vdce vstává s rušnou družinou kéž by radj' všechny ruce v houš se shlukly družn spjatou
—
za velikou, za všem svatou, za myšlénku jedinou!
Slyším rozlícenou vádu o svobody podstat, o budoucím lidstva
ádu
po kivd mrzkých rozvrate,
:
73
zatím co nás všechny kruší dále jho den ke dni tužší,
na vše naše práva plyne a v nás deptá lidskou est Mlte, všechny snahy jiné,
ped
—
tou jednou, nejdávnjší,
nejnutnjší, nejhlavnj ší
nejprv
jama
z
vznést!
šíji
Když se probral z omráení ujamený vrahem dd, v prvním hlavy povztyení
k k
této
hvzd
ní se našich
upjal hled,
otc zraky
stále pjaly skrze
z
mraky,
dtství všecko naše snní
prozaoval
její svit
—
má-liž jiných svtel chvní,
bludiek
rej
kolotavý
jediný ten maják pravý naší spásy zaclonit?
Nejprv proti
škdc
tlaku
svorn vzepni šij, v jednom hustém, burném mraku všech se
všech nás
hnv
a vzdor se
slij,
n
v jeden píboj srazme pleco, zlomit pruty rabskó klece, a když v odpoutané síle v náru stisknem Svobodu,
potom pravá bude chvíle, pemýšlet a ešit, sníti, kterak dál ku svtlu jíti volných národ. V
ad
ttx.ni!
na skalin, o niž v pnu, déš a kou nesmírného vodstva bou. Jako pták, jenž marn hledá k odpoinku výspy tes, Stojím v šeru
duníc,
pohled
jeíc
mj
rozbíjí se
se
teskn hrouží
v mlhy,
vln
a
mrak
sms, která a sta
pede mnou se temn v nedohlednou dálku ste mrštmi a víry jak var arodjnic ve.
V otroctví tam úpí zem. Vše tam hrozí živl bsným zá-
Stojím tu a hledím nazpt:
Hledím k pedu
:
pasem, orkán divoký se blíží již mi vzlétá vichrem vlas, I pout mojich inkot pehlušuje boue hlas. já spoutané ty ruce zdvihám píští spoust vstíc, polibkm jak dvy drahé šlehm vtru vzdávám líc:
—
vný
Le
Vítej,
boue! Vykoupení
ve tvém rachotu a
evu
slibuje
svobody
tvj strašný
mne
zdraví
zjev,
zpv!
7G
A te
náhle moje zraky jiskivou se plní mhou, jak mi náhlým ohnm tepající skrán žhou, kterak z nitra na rty chvj né blouznivý se dere šum a jak duši do budoucna nesou kídla vštích dum. Mžiká cosi, kmitá, svítá za tou spoustou chmur a pn, jakby jimi prozaoval tžce rodící se den, v ervánky se hrzn krásné šatí burný moe hnv, jakby místo vody síro kypla tam krev, jen krev. Nestvrných vln hbety táhlé, rozšlehané vláhy prach, smršt divoké a strže všechno dsný krve nach a sluch plní tesk a hlomoz, jakby v boji bez mezí srážely se lítých vjfi oštpy a pavezy Však již mlknou bubny boue, zvolna ztišuje se var a štít slunce zlatoskvoucí z ržových se klube par. Vítzný den chmury, mlhy ve vlající cáry rve, jako v táse poletavou zdrané bitvou korouhve, prchá tmy voj rozprášený, ztichl boue divý ruch modré nebe, modré moe, mezi nimi zlatý vzduch . cítím,
—
—
—
—
.
Však
co vidím?
Beh
tam nový
—
.
smavé slunce píštích let
ozauje jiný, svží, bouí obrozený svt. Palem rozkošná tam zele, v níž se blýská zlatý plod, obhlíží své libé vdky v modré hloubi klidných vod a kraj úrodou se smje, kvt a klas a hrozen rév, k pilné *práci, vdné sob, veselý se druží zpv, ruce všechny bez okov, jasná pracovník tvá, nikde dozorce tu s biem, otylý ni otroká,
.
77
nikde neblýská tu kopí sveepého vojína, pokrytecky neblá se ásné roucho bramína, nikde nepsána tu v elo rznou hlinkou rta kast, rovných, volných spolubrati svobodná tu, šastná vlast.
e,
Svorn mísí se v tch davech rzná ple a rzná nechoulí se žebrák v hadrech, neplá skvostem zahale, ty
tam bídné
chaty, všude prostý
a kde palác lepotvárný
hrd
sic,
strmí
však ladný
dm
k nebesm,
sobc zpupných, otvírá své brány všem, svých osudech sám voln rokuje tam lidu snm,
není sídlem o
záe vdní
umním
se
Okov mne
ztad šíí blahodárný vkol svit, duch tam kochá, zušlechuje lidský vzbudil
inkot — prchá
v trud a hanbu pítomnosti
cit
——
svtlý, krásný sen
smutným zvratem
promnn Avšak
ne!
Vím, že
.
To nebyl pouhý pelud roztoužených sn. svitne jist jitenka tch lepších dn,
svitne,
že se vidiny té
Mn
.
skvlé aspo velká
splní ást.
nebude již páno jamo staré šíje stást, moje hlava posivlá v otrockou se skloní prs, otrocké mi ruce hodí k poutm v hrob hlíny hrst, sic
ale vy, ó druzi mladší, než
vám skoní vku bh,
vystoupíte nohou šastnou na svobody slunný*
beh.
78
Protož nechat v temnu vkol biem vládne hrubá pst, chovej budoucnosti blahou zvst, každý v srdci všechny mysli sdružuj pevn jedné velké snahy svaz, všechny síly sbírejte se, až je k inu svolá as, pobratí se lidstvo volné, klesnou pouta otrok a též prapor náš, ó brati, zavlá v jasném vy soku.
vrn
^
o* ÉÉÉ^Sco Uj
CN
^m
co a.
o
—i
£1——-ze »n O" ><= i—
OD
O
išS
3=
Q CO
