^^«** '«w '^^R % *^ 5038 N c.l. 'Sf ROBARTS

^^«

**

^

»

w

'«

'^^R

Ji % *^ PG 5038 N452 |088

1919 c.l I

ROBARTS

'Sf

RBol

Presented

to the

LIBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO by

ALEX

S.

HAVRLANT

JOSEF NESNÍDAL:

OSUDY RUSKÉHO LEGIONÁE

19IP

Nákladem

\

vi}a\ atclslva

„Nl-ocu isinsti" v Pl/ni.

,

MAY 2 7

.,c:

2003

^^(rrofio^''

Tiske;

1

Družstevnf tiskárny

(K.

Beniško)

v Plzni.

VÁM, DRAZÍ BRATI, kteíž

houfn opouštli a

zrazovali jste prohnilou

rakouskou arinádu, abyste hned na tící

to obrátili

smr-

zbra svou proti vrahm Vašich otcv a matek. synv a dcer at na Rusi širé i na slun-

Vašich

a

ných bezích italské Piavy, Vouziersu

Vám,

ké hrozby

a šibenice,

vše.

co

nejen

Vám svj,

h

r din

kteíž dávali jste do sázky

bylo nejdražšího ale

i

u bran francouzského

o v é, jež nelekaly rakous-

svých

—

život,

krev

i

jmní,

proniknuti jsouce

rodin,

pesvdením, že ne hrubá moc a násilí, než právo a spravedlnost musí konen zvítziti — Vám, rekové, kteíž nedokali jste se splnni horoucích svých pání a tužeb, kterým nebylo Osudem popáno radovali se z pádu macechy své — násílnícké Austrie -

a pivinouti na prsa svá voln

dýšicí pátele a sourozence,

gloriolou

Vám, bohatýi, ozáení

muednickou

a slávy, našich

snv

a ideál

symbolové naší cti — Vám, novodobí

Husité a bojovníci boží, na

Havlíkv

nž

nejen národ

a Palackého, ale celý svt pohlíží s ob-

divem a úctou, prostou tuto

Vám, brati legionái, knížku,' lílci

osudy jednoho

pipisuji z

Vás,

.

který jen

zázrakem unikl rakouské oprátce a

aby za všecky své strázn a

utrpni doset nejvyšší

estná bozené

stráž v den vlasti

cti

a

odmny

triumfálního

— provázeti co

píchodu do osvo-

drahého svého vdce, uitele a rádce,

nadevše milovaného „tatíka" Masaryka! dle vlastních bratra slov

V Sei

v

šibenici,

za všecko své

svízele,

—

odmna

—

—

Vru

nejvtší!

.

.

ervenci 1919. N

Spisovatel.

I.

NÁVRAT

!

„Jménem ubohých sirotkm a chudobných vdov po chrabrých našich legionáích, kteí za svobodu milé naší vlasti, za svobodu nás všech vycedili drahou svoji kr.v v zákoúsmvem pech na fronte, nebo s pohrdlivý' svým vrahm zmírali potupn u smrtí na rakouských šibenicích, jménem staikých, k práci již neschopných rodiv tchto hrdin, žádám vás, pátelé, byste dle možnosti pispli penžitým darem k dstojnému jich zaopatení Tím jsme povinni svaté památce nejlepších synv našeho národa, kteí - zmírajíce s jmé.

,

,

i

vi

—

vlasti na rtech vili, že ti, pro nž láskou život svj nasazují, vykonají též plné jich drahým pozstalým svatou svou po-

nem s

vi

vinnost

," !

,

Tmito

,

slovy,

provázenými nadšeným sou-

hlasem, zakonil

oban Procházka psobivou

svoji

e. —

Byla nedle 3. listopadu 1918. První iiedéie ode dne prohlášení samostatného státu esko-

—

slovenského Týden již skoro oslavovah v obci Sei rcdostnou tuto událost dnešní svátení den byl slavnostním jejím zakonením. Po zdailém dni plném jásotu, zpvu a nadr šených proslov veer pátelské zábavy !

;

—

—

v hostinci

„U

Bevá".

—

Nikdo z pítomných oban nezstal hluch k výzv eníkov koruny, dvoukoruny ano i desetikoruna tu a tam v prstech zašustila jen jen pršeiy na talíe píspvky vybírajících

—

dvušek

,

.

—

:

,

skonena a šastný eník práv dkuje uznalému obecenstvu za skvlý její Sbírka

výsledek,

V tom se rozevely dvée a do místnosti vstupuje ztepilý mladý muž v obleku ruského vojáka, se zvláštním zatrpklým úsmvem v osmahlé líci.

Ruský legioná! S úžasem zahledl se každý ve výraznou tvá píchozího. Temné, jiskrné oko cizincovo, záhadný onen úsmv a konen štíhlá, jciko prut rovná pQstava vojínova tolik pipomínají zdejšího, který

—

všem Josefa erva*), rodáka

—

upadl ped pl druhým rokem do rakouského zajetí, byl dle doslechu odsouzen k smrti provazem a rodii sourozenci dávno již též co mrtvý oplakán. Ci by snad pece byl to on .? co ruský legioná

—

—

i

.

V

.

toni ze sousední místnosti pikvapil ne-

ješt, statný dosud muž, a stanuv na prahu zadíval se pronikav ve tvá píchozího.

starý

„Josífku!". „Tatínku !"

.

.

.

,

.

A

otec se synem padH si do náruí Plakal radostí šastný otec, zaplakal i ztracený, však opt nalezený syn, a neskrývali slz ani pítomní šohajové a dvy, jich otcové .

.

.

a matky ')

vali jej

10

Vlasiti

brati

I'

jménem Joset Wurm

v

„eské Družin."

;

ervem

pojmeno-

(Pozn. spisovatelova.)

!

Dojemný okamžik, jakých v živote málo ," „A kde je maminka? Mladistvý legioná vymaniv se z objeti otcova — rozhlédl se plaše husté obsazeným

—

.

,

sálem.

„Ach, hochu, hochu ..."

A starý Matj si

erv,

otec legionáv, zakryl

dlanmi oi. mrtva?! Mé nespatím, nezlíbám nikdy

„Tedy pece pravda tušení

drahé

...

!

A

já již

mé mamiky!

.

.

..."

.

—

A

statný ten hoch, který nejeflnou bez jediného záchvvu hledl smrti vstíc, jemuž rakouští katané již již chth zadrhnouti provaz kol hrdla, rozplakal se jako malé dít.

„Vzpamatuj

hochu! Pravda

se,

—

je

to

pro tebe krutá rána, ale pomysli, jak bylo mn, když nejen matku tvou jsem ztratil, ale tebe pokládal jsem již za mrtvého. Vzmuž se, Joi

sífku !...'•

?" matka, ote, kdy „Všecko ti povím, vše vysvtUm, dít drahé, jenom se uldidni Hle sousedé i druzi tvoji chtjí pivítat, rvku «;*' knout. Potš se s nimi,

„A kdy zemela

.

.

.

—

!

t

• Josífku Jdi mezitím, co vrátivší se legioná vítal se s pítomnými, zahrála hudba dojemn velebnou naši hymnu „Kde domov mj?" kteráž nejen jeho, ale i tisíce jeho druhu tolik sílila v daleké cizin, tolik jim pipomínala vzdálený jich domov, pro njž rádi zekli se blaha svého i pohocUí a s nadšením obtovah mladé svoje životy, Mohlo-H býti krásnjšího uvítání? Tak navrátil se do rodné své obce po dlouhé dob tí rok dvaadvacetiletý legio!

.

.

.

!

.

.

.

A

II

ná

Josef erv, Jako devatenáctiletý hoch hnán byl zbsilou rakouskou soldateskou do zákop proti bratím Rusm, Udlal to, co tisíce stejn smýšlejících Cech pi vhodné píležitosti „zradil krále i širší svou vlast", aby co bratr legioná pomáhal bourati základy shnilé rakouské íše. Tžce ranný upadl do zajetí a byl odsouzen k trestu smrti — pro-

—

vazem

!

,

.

-

Až potud zvdli Dobrá matika

o

zaplatila

nm

v jeho rodin. životem domnlou

potupnou smrt svého miláka, — Zajímaly mne veHce osudy mladého muže, jenž 21, prosince 1918 ješt s jinými k smrti již odsouzenými a shroucením se Rakouska šastn vyváznuvšími - druhy tvoil estnou stráž drahému našemu presidentu tatíku Masarykovi ...

— —

12

n.

v RAKOUSKÉ ARMADÉ

%

Co mne na mladém hrdinovi nejvíce zajímalo, byl onen zvláštní, zatrpklý úsmv. Snad mu zbyl ode dne jeho prvního výslechu v rakouském zajetí, kdy vyšetující své soudce odbýval jen lhostejným krením ramen a

—

pohrdlivým úsmškem! Potkal jsem mladého muže nkolik dní po mohu píchodu jeho do rodné obce. Nikdy ve svém život netiskl jsem nikomu ruky íci tak srden, s takovým upímným obdivem, jako bratru Josefu ervovi. Brate legionái, oslovil jsem jej, zajisté v život již zažils teba žes tak mlád svém vehce mnoho. Smím se tšiti, brate, že vyhíš svoje osudy? Pitrpklý úsmv v hci legionáov se jaksi rozšíil, nabyl ostejších rys. Bude-li vás zajímati, pane uiteli, s nejvtší radostí. Mám trnáctidenní dovolenou,

—

—

—

—

mn

—

.

.

.

—

mohu

vás tedy navštíviti, kdy vám libo. niBrate uiteh, opravuji jej. A ty koliv vy, jako tomu bylo u vás - v „Dru-

—

«•

vit

zme

—

I !

Tvá jeho se rozjasnila. — Tedy — brate, kdy mám pijíti? — Zítra ve stedu. Mám celý den prázdno. Mžeš pijíti kol deváté hodiny. Pijdu, brate uiteH

!

.

.

.

15

A

— Pesn

v 9 hodin zaklepal na Zase s tím imponujícím, zatrpklým úsmvem ve tvái. Nevím, bude-li t, brate, osud mj tak zajímati, jak se domníváš. Snad abych zaal pišel.

dvée mého

pokoje.

—

až

svým

—

Rakouskem?

zajetím

—

.

.

.

—

Ne, ne brate erve! Vypravuj podrobn, prosím vše od zaátku budu tím nejtrplivjším posluchaem Budiž tedy Bratr legioná zapáhv si cigaretu, zaal zvolna mkkým, melodickým hlasem vyprávti, Byl jsem odveden poátkem roku 1915. Však nerukoval jsem hned. „Škodovka", brate, byla vtším pánem než sám ministr, na ni ne.

.

.

,

\

—

!

.

.

.

.

.

.

.

.

—

svolávaci vyhlášky. Potebovali mne, jsem tudíž co nepostradatelný zproštn vojenské povinnosti, V té vci byl zase mistr nejvtším pánem v oddlení. Co chtl on, chtl i pan inženýr, chtla též vojenská správa a povolilo ministerstvo, Musilo a Byl jsem ovšem mlád osmnáctiletý osvobození u mne nešlo tak hladce jako u starších mých druh, VšaK dobrá moje matka umla si pomoci aprovisace, brate, poínala již tehdy picházeti do veliké vážnosti a též v mém pípad plné vykonala svj úkol. Víš dobe, že u nás nebylo nikdy takových vcí nazbyt, vzpíral jsem se tudíž všemožn tomu, aby matka k vli zkracovala ostatplatily

byl

!

—

.

.

.

—

;

mn

ních sourozenc. Ale nic plátno

Co by byla dobrá má matika k vli neudlala! Radji by byla sama nejedla, jen aby mne zachránila. Teprve nyní dovedu dokonale oceniti je ji velikou lásku

mn

16

!

.

A pece

mné.

ke

mamy

!

.

.

Netajil jsem se nikdy

smýšlením-

veškery

byly

obti

její

.

svým protirakouským

Neopatrný výrok

ped nmeckým

že nespom.ohla více ani mimochodem ochranná ruka mistrova, jenž mne upímné rád eeno umínil jsem si, že jsem, že je zle, více do práce nepjdu. Uteku, jako sta jiných, snad se njak po dobu války protluku! Jaké to bude míti následky, o tom jsem nepemýšlel, spoludélníkeni

stail,

—

— ml Vdl

,

,

i

neuvažoval Neutekl jsem však. Z práce již mne nekdež pustili. Ježto jsem ml vci své v Plzni poslali pro a ráno náslejsem byl na byt ješt se dujícího dne v 8 hodin hnali mne tymi druhy, které stihl týž osud jako mne za vojenská assistencc k nádraží. Jak mi bylo, brate, mžeš si domysliti! Bez rozlouení bez stisku ruky svým rodim odejít a více jich snad nea sourozencm spatiti, to bylo pro mne - hocha ne zplna devatenáctiletého pece jen píliš Nestydím ,

.

—

n

—

—

—

—

— —

—

!

se za to, plakal jsem zlostí i lítostí! Ale eho bych se nikdy byl nenadal, stalo se. Maminka, ta dobrá moje maminka, pibhla .

.

.

ml

nastuchvíli — když jsem již povati do obvyklého pro rakouské vojsko „dobytího" vozu - aby se se mnou rozlouila.

v poslední

Co

živ budu,

nezapomenu toho okamžiku!

Prostovlasá, v oích bolest, pološílená objala

ds

a

nevýslovnou

mne naposledy moje mamika, naposledy zhbala oi ústa

.

•

ivem

—

,

zlatá

moje, Odtrhli ji násilím ode mne. Uzlík s pejež v noci pro mne pipravila vho-

—

17

.

mnou

do rozjetého vagónu. Nevím, odjezdu dozvdla snad ji mistr po nkterém mém spoludlníkovi o tom uvdila

za

jak se o

již

mém

;

— —

domil! Bratr legioná setel si dlaní slzu, která mu zvolna kanula po osmahlé líci. — Cestu z Plzn do maarského Székesfehérváru si nepamatuji. Byl jsem všem dojmm netený - jako zkrocený dravec vehnaný do tsné klece Odpoledne 3. prosince (ve 3 hodiny) byli jsme na míst. PoWíželi na nás jako na zloince, proto také s námi tak jednali! — Ješt téhož dne „fasovali" jsme „mundúr", náboje a pušky a ráno 4. prosince šli jsme již na stelnici, asi pl hodiny cesty vzdálenou. Bez jédíéhokoliv pedchozího cviení! Jen do 10. prosince pobyli jsme v Székesfehérváru. Od asného rána do pozdního veera honili nás ze cviišt na stelnici, ze stelnice na cviišt. Bylo nás celkem 10 „delikvent", kteí za týden museli prodlati úpln vojenský výcvik! 10. prosince 1915 byl jsem pidlen ke 4. setnin, která hned na to odjela do Krakova, kdež byla pidlena k 18. pluku zem-

vi

!

.

.

—

—

braneckému. Pijeli jsme na místo 14. prosince vil hodin v noci. Uvítání dostalo se nám velkolepého „No ja, eští psi, banda zrádná, líná, které se nechce válit! Však my vám pomžeme, !

—

holoto! ..."

Tmito „vybranými" slovy pivítal nás as prostední padesátiletý setník postavy, pitloustlý, jako liška rezavých

— Nmec —

znan

knír a zduených rt. 18

:

Umístili nás do barák pi kasárnách, odkudž byli vysthováni „bženci" (uprchlíci). Vši, švábi a jak se všichni ti parasiti jmenují „zpíjemovali" nám velice tamní pobyt,

práv

—

V Krakov

jsme se zdrželi až do 26. ledna Cviilo se na stelnici za Bakonicí (vsi u Krakova). Ze nás - Cechy mli „ve veliké lásce", nepotebuji snad ani podotýkati. Pkný slovníek byl by jmen, jimiž nás zde páni 1916.

—

Nmci o

astovali! Však ani „brati" Poláci nebyli

mnoho

Na ety

lepší!

.

.

,

Sylvestra 1915 byla sestavena z jedné od 35. pšího pluku a ze tí et

Nmc

Cech

„Marškumpanie". Bylo mezi námi též procento Moravan (Moravc). Bratr legioná odložil zbytek cigár etty, zadíval se pronikav na mne a lehce se pousmáv

—

znané

prohodil Ale, co

—

t unavuji tmito podrobnostmi, brate! Jsou to vci tak všeobecn známé, že

.

.

.

Ne, ne, brate erve, naopak v^ce mne zajímá tvoje líení Obnovuji tak v duchu vzpomínku na vlastní svou vojnu :

!

,

.

.

— Tedy — pokraoval bratr legioná

den naším odjezdem do pole 15. ledna hnali nás ku písaze. Byli mezi námi eši, Nmci, Poláci a Rusíni všichni ozdobeni národními trikolprami. Rozkázali odložiti tri-

—

ped

—

—

kolory

my eši

Za hrubého a urážek

neuposlechli!

spílání

a nejpustších nadávek došlo ku písaze.

eskému národu

Však jenom 8 Cech písahalo ostatní nechth a pes veškery hrozby také nepísahali Zvlášt ;

I

19

staten

se drželi brati z

Moravy, jímž isme

krátce íkali Moravci,

„Nenufte eských ps písahati!" ozval se statený hoch z Hané. „Dáme vás zavíti!"

—

zvolal

plukovník,

vztekle

svorná odpovéd

Bez písahy

to

—

,

.

„Dejte

!"

byla

jsme tedy druhého dne na do pole. Na ruskou frontu! z Krakova celý „Marsch-

jeli

—

ledna Vypravili nás 26,

—

.

bataillon", skládající se ze tí setnin

jedné setniny Cech 35, pš. pluku. Prý na Kolky, k Cartoryjsku! .

.

Polák Kam?,

a .

.

,

Pibyli jsme do etapní stanice Kovelu, kdež jsme se pozdrželi až do 8. února. Z Kovelu jsme se vydah pšky do Kopyl tam jsme zstah dva dny a „vyfasovali munici". Odtud jsme šli ke spáleništi mésta Komároma Pobyh jsme tu v zákopech ti dny. Tetího dne z rána doplnili jsme 18, pší pluk, jenž byl ješt sesílen 10, polským plukem zembraneckým. Ráno tvrtého dne bylo mužstvo roztídno dle národností a utvoeno dvanáct jakožto setuin. Jenom my, eši, vadni nespolehliví mezi ostatní národnosti, vždy 3 až 4 do jedné ety. Však nebylo to tyranm utekli jsme jim a „pedali" našim nic plátno ;

,

.

,

—

—

—

pece! Odtud jsme postupovali na právo od Cartoryjska k Lucku. Kol 20, února veer došli se

.

,

,

—

V

ozvodnného

Styru, Byli jsme na míst! Rusové stáli noci obsadili jsme zákopy,

jsme

—

—

v hlubokém lese. na druhé stran eky Pobyli jsme tu v neinnosti, ježto byly jen skoro msíc, slabé pestelky hlídek

—

20

—

Pro vodu chodili jsme my i Rusové do eky, 15. bezna bychom byli na sebe stíleli. veer byli jsme ze zákop odvoláni, byvše

—

aniž

„ablesováni"

11.

zemébraneckým pším plukem

PespaU jsme v lese za Styrem a do Godomie u Kolk, kde jsme po;

(píseckým).

odtud šli byli v záloze až do 4. ervna. Bratr legioná se zamyslil. Nevyrušoval jsem otázkami, vda, že soustedil vzpomínky své na to, co nyní pišlo. Pamatuji s^, jakoby to dnes bylo pokraoval bratr erv zvýšeným hlasem. Byla nedle. Slunce plesalo, ohnivým žárem plálo. V poledne pisej rozkaz ihned nastoupiti cestu vdli jsme, že do fronty. My eši se sevšh a radili se, co bupjde nyní do tuhého deme „dla*. Jednomyslné usneseno, vzdáti se neb pebhnouti k nepíteli, jakmile se naskytne vhodná píležitost. V 5 hodin jsme dorazih do Kolku, kdež jsme se utáboili na louce a mli vykati daljej

—

—

—

ších

rozkaz.

V

—

pondéh veer pak

—

nastoupili

jsme další pochod k Lucku. Hukot dl, ra.chot granát a šílené štbetání strojních pušek hlásaly, že se na blízku rozpoutala strašlivá bitva ... Rozložili jsme se v lese u Kiversi, kdež jsme zadrželi též utíkající zbytky maarských pluk. Ráno následujícího dne o 6. hodin piletly tyi ruské aeroplány pi snídani a shazovaly taskavé bomby, jež poranily sedm našich lidí. tom pišel rozkaz, pospíšiti ihned ku pomoci íšské nmecké divisi, aby se zachránila veliká skladišt potravinová a muniní. Nmci

—

V

—

—

na nás bylo prchali z první „švarmlinie" zachrániti situaci jsme jíti ku pedu, proti strašlivé ruské kanonád, krupobití strojních pušek a praska-

již

!

Mh

.

Nmci

bomb, co zatím

jících

A

proti kali? ... ? Ne, nikoliv

Rusm

neuiní já

.

.

!

!

.

komu?

.

.

J

ve zmatku Proti

utí-

bratím

.

— žádný poctivý Cech toho — Když pak naízen všeobecný ústup,

ješt se

,

dvma

dii^hy skryl se v hluboké

jám, vyryté dopadnuvším granátem, abych se „pedal" postoupivším Rusm, Než plukovník revolverem pinutil nás k ústupu s ostatními. Byl to šílený úprk a zmatek všeobecný! „zabrzdi" Rusové nkolik tisíc „našich" bohužel, neml ješt to štstí, býti mezi nimi! Po celou noc se ustupovalo ze strategických dvod, ili: stáhla se — dle rakous-

Tehdy

—

já,

—

za píinou úspšnjvojenských operací fronta naše k Rožišti. Zde jsme pespali ve stájích a druhého dne dán rozkaz: „Opt ku pedu!" Pešli jsme zase na jiném však míst. Nmci byli nám .Styr v zádech co druhá bitevní linie, Setniné naší, verejšího dne tak zdecimované, velel kadet Kramá, Rusín rodem. Když Rusové „zabírali" 18. náš pší pluk, mli jsme proti nim vyraziti. My však se uchýdo malého lesíka v dolin, abychom zde lili klidn vykali svého osudu.

kých úedních zpráv ších

—

Nmci

vidouce, že nechceme ku pedu, spustih do nás strašlivou palbu z runic i strojtebaže nás stromy ních pušek, jež nám zkosila ti kamarády. chránily znamenit

—

Pan kadet naídil >2

již

—

díve

snésti

pušky na

:

hromadu a

vystriti bílé šátky na znamení, že vzdáváme. Pišli ti ruští vojíni a již z daleka na nás volali: „Molodci, zabíraje se do Rusie, je tam chleba dovolno!" Ježto Nmci sesílih stelbu proti nám, zvolal ruský desátník, jemuž jsme se „pedávali" „Lelmout! Však my porubeme Germány!" A skutené. Nmci rozložení asi pl hodiny cesty za námi na vršíku byli vzati z boku odským plukem a vtšinou pobiti. Ostatní upadli do zajetí. To bylo 8. ervna 1916 k veeru. Byl tehdy teplý, pekrásný veer. Líc legionáova se rozjasnila a na rty vloudil se

—

—

—

—

se milý, blažený úsmv. I kou z jeho cigarety kroužil jaksi ladnji opisuje pekrásné spirály ke stropu svtnice

—

—

.

.

.

23

MEZI SVÝMI

— Byl jsem u další

e

v ruském

bratr

ranv

erv, po

zajetí,

abychom

se

svých tužeb,

cíle

— U

— navazoval

vysnného

nmž my eší tolik

svých nenávidných

zbavili

—

cíle

dychtili,

ty-

a vrahv.

dn

Bhem

zajat skoro celý náš pluk, dvou štábu a asi dvou set muž, 45. naše divise (17,, 18., 33. a 34, zembranecký pluk)

krom

—

tém

Nmc,

zniena, ásten též od kteí v zuivosti pálili do vzdávajících se «velezrádc", A jací jsme to byH vojáci! Holobrádci vt-

—

osmnácti- a devatenáctiletí hoši! sbírali Rusové pušky, které jsme pi „zabírání" zahodili. Ti vojáci ruští, kteí zajali setninu naši s panem kadetem Kramáem v ele odvedli nás as hodinu cesty za ruskou frontu, kde již bylo shromáždno vtší množství zajatc. Tam jsme byli tídni dle národností a sítáni. Kolem 5.000 nás bylo ech, Polák, Madar, Rusín. a Madary vedli ve tystupech kozáci na koních s nahajkami - my Slované šli voln za nimi, doprovázeni pouze osmi pšími vojíny. Nám ponechah Rusové vše, co jsme mli u sebe nože, hodinky, prsteny, peníze a šinou

Druhého dne teprve

—

— — Nmce

Nmc,

Madarm

—

— Nmcm

tyto

vci

—

odebrali. 27

Brate

byl to pochod,

který nikdy jsme národní a veselé písn, hráli na foukací harmoniky, byla nám hvízdali si do kroku, zkrátka ponechána úplná zvle. Kterýsi z kozák zapjil nám tahací harmoniku — a nyní zaalo teprve pravé veselí Nemli jsme sice své kjapelní hudby, jež by nás byla vedla do zajetí, jako 28. pluk pražských dtí, než i tak daleko široko znl krajem bratrského Ruska jásot a zpv z tisícera šastných hrdel. z

uiteli,

pamti mé nevymizí!

Zpívali

—

!

Zajímavá episodka z naší cesty utkvla mi v pamti. Jeden „eský" Nmec, nemoha již snésti ^našeho veselí, zareptal hlasit „Já jsem také Cech, ale stydti se musím za to, co provádíte Vaše chování je pímo hanebné dláte Rakousku jenom ostudu! ..." Horkokrevný 'kýs Pražák piskoil hbit a vytav smlému mravokárci notný ^políek, zvolal rozhorlen: „Tu máš, „vrný Cechu!" Patriote!.,. Kam myslíš, že jdeme? Do zajetí snad?! .í Ne, ne. Nmíku, to ses velice zmýlil: mezi své jdeme, k bratím :

—

!

,

Slovanm!"

—

Snad, brate, nebude t íiž zajímati cesta a pobyt v Rusku, což ostatn ti stejn poví na sta našich zajatcv. Mohl bych tedy radji pejíti hned ke vstupu svému v „eskou .? Družinu" Ach ne, brate erve, nedlá-li ti vypravování pílišných obtíží, pokrauj, prosím Rád bych seznal vše, co jen ponkud souvisí s životními tvými osudy!

mj

má

,

,

—

!

.

—

t

,

.

Inu, zajímá-li tolik, brate uiteli, život na Rusí, seznámím i s ním. 28

t

mj

Pesvdíš

se však, že v vého.

nm

není

nieho zvláš

zajíma-

dn

šH jsme rovnou, místy lesnatrnácte tou krajinou s hojnými lukami a etnými bažiúrodnami. Na rovných jak stl polích, ných, zelenalo se nízké dosud obilí. Ráno jsme vyšli o 5. neb 6. hodin a šli až do veera

zejm

volným krokem k

nejbližší

Na den

etap.

jsme

dostávali: ti funty chleba (1 funt ^ asi 40 dkg), 6 kostek cukru a nco aje, Slo se nám po-

pknou

ludlr. vanou.

silnicí,

v dobrém stavu udržo-

Ve mnohých vesnicích vítali nás eši zde usedh a pilepšovali nám mlékem, buchtami, chlebem a jiným jídlem. Ale i v ostatních vsích, jimiž nám bylo jíti, bylo vše od jídla k dostání. Kdo ml peníze, mohl si koupiti, co chtl „bulka" Rusové mu nebránili (Ruská buchta — stála na p. 10 kopejek, francouzská (velká 20 25 cm) 15 kopejek.) jak jsem již podotkl trvalo trnácte než isme došli nám urené železniní sta-

—

!

—

dn

—

nice z

již

—

—

—

Žitomíru Volyského. nkteré pedchozí etapy

Nmci

zatím byli

— z Rovna tuším

odvezeni kamsi na Sibi, Cestou na nás Rusové, vesele se smjíce „To vás již všecky Austriáky zabrali, že vás stále tolik ." vodí?! V Žitomíru Vol. byli jsme rozdleni ve ti skupiny a každá umístna do jednoho vlaku s peas po 20 vozích. Den a noc jsme jeli stávkami — než jsme dospli ureného nám místa Dárnice u Kijeva. Krajinu, jíž jsme projíždli, nemohu podrobnji popisovati, nebof volali

:

.

.

—

—

29

jsem cestou jako vtšina

—

tc živ — to

po trnáctidenní pší

mých druhv,

Ach, Dárnice jméno jsem již astji !

spal zvolal jsem slyšel z úst ,

—

-

.

—

ze zajetí našich vojínv, Ovšem že, pitakal bratr legioná. Kdo by neznal Dárnice, tohoto obrovského tábora zajateckého! Chceš znáti, brate, trošku jeho vzhled? Baráky, v nichž nám bylo bydleti, jsou na pólo v zemi schovány, jenom stechy jsou volné. V Dárnici jsme byli znovu prohlíženi, vci, jichž jsme nutn nepotebovaH, byly nám odebrány a jména a píjmení naše správn v seznamy zanesena. Zde jsme po prvé snídali boršt sms vaené zeleniny: cibule, esneku, papriky a j. Dále jsme dostávah 2 funty masa a nco chleba. Kdo nás hlídal v Dárnici a co jsme zde dlali, chce^š též vdti, brate uiteli? Leželi jsme, sedh, procházeH se, jak kdo chtl práce zde ^nebylo. Hlídali nás Rusové a dobrovolci z „eské Družiny", ne, že by se báli, abychom neutekh, ale k vli udržení poádku, eši z „Družiny" chlubili se nám, že pjdou bojovati proti Rakousku a Nmecku, vydobýti vlasti svobody To bylo nco pro. nás Rozložili jsme se kolem eského baráku a domluvili se, že se ráno pihlásíme do ..Národního vojska" Než nepihlásili jsme se! Vera pišel zástupce „Ce^ského zajateckého svazu" z Kijeva a vybíral Cechy, jakož i ostatní Slovany, aby se pihlásili ku polním pracím hospodáským. Když mu z naší strany, bylo poukázáno, že chceme vstoupiti do „eské Družiny", sdlil se navrátivších

—

.

.

—

.

—

!

!

.

30

.

,

nám, že se do „Družiny"

mžeme

hlásiti

teprve

z práce!

Co dlati?

se nás tudíž na Byli mezi námi nejen eši, Slováci, Poláci a Chorvaté, ale též „slovanští" Némci z rakouské armády, kteí již pi zapisování prohlásili, že jsou eši neb Poneznali teba ani slova jazyka, k láci, v domnní, že se s nimi bude lépe zase cházeti pihlásili se na mne zadíval Bratr legioná a mile se pousmáv dl:

2.000

.

.

Pihlásilo

.

k pracím hospodáským.

a

—

nmuž

—

.

.

.

upen

—

Což, brate, neunavuji t dosud suchým svým vyprávním? Vru, nemám již chuti, líiti ti další svj pobyt na Rusi, než jsem vstoupil do „eské naší Družiny". Opravdu fádní, nezají-

mavé! Však

uprosil jsem

dal íci a

žádoucí

jej

ješt, že

pokraoval ve své

— ei ...

si

pro

konen mne

tak

31

IV.

v PRVNÍ SLUŽB

— Hned

druhého dne z rána nasedali jsme jeli 2 dny a 3 noci do pí-

stavního

—

—

do vlak a

msta Odsy.

Zde poznal jsem dokonale bodrost ruského staí mladí pinášeli nám rzné vci

lidu

i

:

sndku

—

zvlášt buchtami nás astovali. „Jezte, v Austrii máte hlad!" ríkah a my nedah se dvakráte pobízeti Z nádraží, kde jsme se dokonale najedli a napili, byli jsme zavedeni mezi tak zvaná skladišt, kdež jsme mli ekati, až si nás „chak

!

—

žajnové" (sedláci) rozeberou. Vaili jsme si jídla v kotlích, jež byly na nád\ oi umístny. V Odse pobyl jsem 14 dní. Asi tetího dne po našem píjezdu do msta pišel k nám s paní emisar Horálek od eského svazu odského a vysvtloval nám, jak se budeme u chažajnú míti. Dostaneme prý 15 rubl msíního platu a po ase nový oblek za starý roztrhaný. Dobe prý budou s námi zacházeti,

mže zme

i

strava

bude

ádná.

prý se pozdji pihlásiti k

Kdo chce, „eské Dru-

.

Na

to nám dal pinésti aj a cukr a vyptával se ješt, jak se s námi zacházelo v rakouské armád a jak se nám nyní vede. Ubez-

peiv nás ješt jedenkráte slušným zacházením se strany chažajnú,

pan Horálek odešel

.

.

.

3f)

.

— A jaký dojem, brate erve, uinila na Odsa? — táži se vyprávjícího. — Abych pravdu ekl, neml jsem nyní

tebe

ti

Odsu

dokonale poznati, až pozdji. jsem pece seznal, že Odsa je veliký pístav námoní, s pknými, širokými uUcemi i výstavnými domy a pestrou smsicí píležitosti Pes to však

obyvatelstva.

—

Dkuji, brate, a odpust, že jsem petrhl tvého vypravování. Pokrauj, prosím, jak se utváil další tvj osud! nit

—

—

Jak jsem již podotkl, navazoval perusvou bratr legioná, asi 14 dní musel šenou jsem prodhti mezi skladišti odskými, než si mne vybral vousatý chažajn a ješt se šesti druhy na statek svj odvezl. Však z daleka až byl mj pán! Od Kozv Chersonské gubernii. Jmenovel se lova Karel Michl a byl nmecký kolonista. Na dvou povozech si nás odvážel z Odsy Vyjeli jsme kol 10, hod. dopolední. Poasí bylo teplé, až horké. Slunce pálilo nemilosrdn. Jeh jsme rovnou stepnatou krajinou, na níž se pásla stáda hovzího dobytka a koní. Cesty zde jsou velice špatné, neschdné. Po jedné stran rozkládalo se temné, nedozírné moe, po druhé stran širá, travnatá step bez les. Daleko od sebe rozloženy jsou jednotlivé osady. Újezd se jmenovala vesnice, kde bydlel následujícího mj pán a kamž jsme šastn dorazili. Je to dne ke 3. hodin odpolední osada rozlehlá, jejíž jednotlivá stavení v potu

e

—

.

.

— —

asi

80

— — znan jsou od sebe vzdálena. Domky

jsou tu nízké, z 36

hlíny

stavné, kryté došky

.

—

neb plechem. Ovocných strom velice málo tu a tam spatíš vysoké topoly. Pan Michl bydlel stranou na vršíku, v po-

—

lorozbitém „festunku", jakž jsme

jeho obydli

nechtl však na pezdli. Penz ml dosti opravu budov dáti kopejky, proto tak zpustly. Když nás pivezl, rozbhli jsme se po dvoe ;

a prohhželi si hospodáské náadí. Byly-li obytné budovy ve stavu špatném, bylo náadí, jež jsme nyní spatili, ve stavu pímo bídném. Ne, nevidl jsem nikdy tak chatrného hospodáského náiní! A což jídlo, brate erve? Co vám pedložili po tak dlouhé cest ?

— —

—

,

.

Ach

tak,

málem bych

byl

.

zapomnl,

opáil tázaný. Asi za hodinu volal nás hospo-

dá, abychom

šli

k obdu.

jsme do nízké, zaouzené svtnice. v ní hnojvkou, až hanba! Sedli jsme

Vešli

plo

za stcirý, odený stl na dloiijiou lavici, jež byly ke stolu pistaveny. Židlí ve svtnici nebyjo Špinavá, bídn obleená služka pinášela

dv .

.

.

práv na veliké hlinné míse, z níž vynívalo nkolik obrovských devných Ižic, toužebné námi již oekávaný obd. Však jaký obd!

—

.

.

sbírané mléko, promíšené rovnž uvapšanem (prosem)! — Zvykli jsme za

Svaené

eným

války ledaemu, jedli všelicos, ale této pedložené krm pec jen nikdo z nás neochutnal. Zvedal se nám z ní žaludek! Když pan Michl vidl, že „výiené" toto jídlo není nám práv po chuti, pinesl každému z nás krajíc bílého, chutného chleba a kousek .

.

.

37

!

slaniny,

;

emž

na

jsme

ovšem pochutnali

si

znamenit

Z

vedlejší

vyšla

místnosti

statná,

slušn

obleená žena — manželka hospodáova. Podívala se na nás úkosem, aniž by nás pivítala.

—

A

ješt jednu momentku z píjezdu našeho do Újezda, na niž bych byl málem zapomnl! Když jsme vjíždli do vesnice, kiely dti Ze staz plných hrdel: „Austriáci jedou!" vení vyšla stará shrbená babka a majíc ruce sepiaté, vrtla jaksi s podivem snhov bílou hlavou, volajíc pes cestu na svou sousedku, „Ani nejež si nás též dkladn prohhžela jako svým oím vždyf jsou to hdé

~

—

:

vím my!" A bratr i

legioná se lehce pousmál. Patrn sebou udivenou babku, nechápající,

ped

vidl že

;

„Austriáci" jsou lidé

Po krátké pestávce vou

!

.

,

jal

,

se bratr

erv s no-

chutí vypravovati

—

Do veera

toho dne jsme odpoívali;

pak nás hospodá zavedl do klny z hlíny slepenou stechou, jež

s

dravou,

nám mla

slou-

Mlat jsme si vystlaH slámou. Kdo z nás ml plášf, pikryl se jím v noci; teba jej však nebylo, nebo i noci jsou zde žiti

za

ložnici.

teplé.

Ráno volal nás pan Michl veUce asn. „Kohk je hodin?" ~ tázaH jsme se druh druha.

„Dv?"

„Není možná!" ve dv hodiny to pravda ráno vstávaH jsme nyní denn, abychom vykonávah až do poledne jednu z „nejdležitjformovali a na slunci sušili „raších" prací .

,

.

,

Však byla

—

38

!

—

.

:

.

šelinu"

!

,

.

,

brate uiteli ?

Divíš se

.

.

Však

.

ješt více se podivíš, až zvíš, co vlastn rašeVýkaly dobytka - i v noci voln lina jest! ráno se sbírají a po ohrad pobíhajícího

—

z nich

se

pak rukama

„zpracují'* cihly, jimž tamní lid íká „rašelina". Cihly ty se na slunci suší, obracejí, a když uschnou, topí se jimi. Jiného pahva tam slámy skoro

krom

strom

—

poskrovnu Vrtl jsem nad touto pro mne novinkou nedviv hlavou; však bratr legioná mluvil tak vážn, že chtj nechtj musil jsem slovm jeho uviti, — K obdu dostávali jsme pokraoval to, co jsme ráno nesndli bratr erv odstedné mléko, svaené s prosem; dále chléb, špek a okurky. Mimo posléze jmenované potraviny nepožil jsem u pana Michla jiné stravy — domácn pipravované a myslím, že nikdo z mých soudruhv. Odpoledne šli jsme okopávati brambory v ervenci! Vrátili jsme se z pole po 8. hod., však byli jsme ješt vyplísnni, že jdeme píliš ani není, ježto

je velice

.

—

.

.

:

—

—

brzo!

~

V

nedli bylo volno. Prali jsme si prádlo, po návsi, hrajíce na harmoniku již si jeden kamarád s sebou pinesl a zpívajíce naše krásné, ponejvíce národní písn. Však se za námi nejedno díví oko toužebn zahledlo a dost možné, že nkterý z mých druhv milostný románek, což zapedl v míst tom o^šem dokazovati nemohu, ježto jsem asi za msíc odtud — utekl Pro? — chceš vdti, brate!... Ml jsem nkolik píin, abych opustil tuto neb

chodili

—

i

!

.

.

.

39

.

.

první svou službu na ruské

pd,

Zhnusila se

mi pedevším výroba „rašeliny", tak zhnusila,

mn

ani chléb se slaninou nechutnal, že již natož pak „šláchotina", již nám denn teba že jsme se jí nikdy nedotkli - pedkládaH. Když jsem pak za msíc požadoval na svém zamstnavateli msíní svj plat, pan Michl nejen že nieho nedal, než ješt hrub vynadal! Ne, nemohl jsem déle v míst tom setrvati, toužil jsem po zmn. Cíl byl jasný „eská Družina**, do níž budu již jak jsem pevn dnufal - pijat!

—

mn —

mn

mj

:

—

V nedli odpoledne aniž bych se komu plánem svým svil ,šel jsem na procházku, z níž jsem se více do Újezda nevrátil. Na cestu jsem ml kus chleba a špeku od obda. Vyhýbal jsem se zprvu zúmysln osadám, abych snad pronásledovatele svého nepivedl na pravou stopu. Když pak jsem šel již celé odpoledne a noc a hlad se poal v útrobách

—

mých citeln ozývati, zastavil jsem se v jedné vesnici a koupil za poslední peníz, kterýž jsem u sebe ml, chléb a slaninu, jež byly je-

mn

dinou potravou až do Odsy, kamž jsem ztrmácen, zemdlen a hladov notn hladov tetího dne ped polednem dorazil Doptal jsem se na „ Sborné punkt** *) a pihlásil se zde. Však marná byla moje nadje, že budu zapsán do eské Družiny!" s deseti Za osm dní na to byl jsem poslán ješt druhy na práci do Jekatrinoslav Bratr legioná si povzdechl a odmlel se. -

—

.

.

j

,,

—

—

) 40

Ruská kasárna, v nichž

.

byli

umístni

zajatci.

.

! .

Patrné vzpomínal na prožité dny, jež

práv

vylíil,

—

Díky, brate, zvolal jsem, za poutavé tvé vypravování. Poutavé a pouné! Odpoi si znan však trochu, jsi beztak unaven. pokroil, teba se trochu posilniti! Odpoledne dopovíš ostatek Cos vše musel prožít, než ses dostal do „Družiny" A což pak potom Tším se opravdu na další seznání tvých osud .

as

.

.

.

!

!

.

.

— Však nepohrdneš zajisté malým nohoštním,

ti snad dá zpomenouti na stravi; újezdského Michla! Bratr erv mile vzhledná ke m ^., usmál se opt tím záhadným, zatrpklým - jemu však tolik slušícím úsmvem a tiše, nesmle pro-

jež

.

.

.

hodil:

—

No, když to musí být!

,

.

.

41

v.

mOj nový pán

;

obd

navrhl jsem bratru ervovi proPo cházku do blízkého lesíka. Byl podmraný listopadový den a tebaže píroda byla blízka smrti, pec bratr legioná pijal s povdkem

mj

návrh.

Prošli jsme

voln hoení polovinou

a zamíili stromovou

vesnice

k nedalekému

alejí

lesu.

Spadalé žluté listí pokrývalo píltopy a pole pi silnici, a holé vtve strom smutn trely

k šedivé obloze. Neveselá, smutná byla toho dne krajina to mrtvé ticho kol ulehalo na duši, tížilo ji naše jaksi vázla. a svíralo hrdlo, takže i Došlí jsme lesíka a usedli na pokraj jeho

e

í

pod košatý dub, jehož opadalé listí bylo nám mkkou, kyprou poduškou. Kdesi v dálce zakrákal havran. Jeho nepíjemný skek vyrušil nás z klidu, jemuž jsme se bezdn byh poddali.

- Tedy Jekatrinoslav

—

—

ne

„eská Dru-

byla další tvou etapou, brate, perušil jsem nevlídné ticho, když jsme se byli pohodln usadili, s vyhlídkou na tichou naši žina"

vísku.

— Ano,

Jekatrinoslay

Záporožcv -

— msto

kozáckých

erv, probrav se oslovením mým ze svých dum. Pkné msto, na mírném svahu pi ece Dnpru! — odtušil bratr

45

!

Cesta vlakem z O dsy trvala nám plné dva dny. Krajina stále táž široká, nepehledná step jen bažin zdálo se mi tu již ponkud

—

—

mén.

V

táboe zajateckém, kde jsme

byli umí-

stni, pobyli jsme dva dny. Byli jsme podrobeni lékaské prohlídce, jsme-li schopni tlesné práce. Jak se dalo pedpokládati, byl jsem uznán schopným a jsem jen vykati, až si mne zamstnavatel njaký vybée na práci jakou, bylo mi lhostejno! S velikou radostí uvítal jsem dvrníka „Svazu eskoslovenských spolk na Rusi", který sepisoval v táboe zajatce, již se dobrovoln hlásili do „Družiny". „Snad se dokáš splnní svých sn," tšil jsem se, když mi dvrník sdlil, že doufá, že pihláška moje bude vbrzku „es-

ml

—

konen

—

koslovenským svazem" v Kijev kamž ji zašle pízni vyízena. Zatím ml jsem jíti ješt na práci, odkudž prý budu na vyžádám „Svazu" okamžit propuštn! Den na to zastavil v táboe našem automobil, z nhož vystoupil elegantn odný pán, hledaje emeslníky. pijal jakožto kováe ješt s 12 druhy. v sobotu Bylo to koncem msíce srpna — když jsme vystoupiH z vlaku na nádraží malého msteka Sinelnikova. Mj nový pán byl továrník, uprchlý Polák z Varšavy. Ubytoval nás ve kídle obytné své budovy, jež byla veHce vkusn stavna; istota zde byla vzorná, zcela jinaká, než u prvního mého chlebodárce obana Michla z Ujezda V nedh upravovali jsme si své hnízdeko,

—

v

Mn

—

—

46

již byli mezi námi, zhotovili na rychlo postele, pánova služka ušila slamníky a polštáe, jež jsme vyplnili ovesnými plevami, slamníky

Truhlái,

slámou.

Když jsme k veeru pehlížeH naši ložnici, jsme úpln spokojeni. Konen se zase

byli

- po tak dlouhé spíme, libovali jsme si jednou

.

V

.

dob

—

slušné vy-

,

pondlí ráno zavedl nás pán naproti do zamstnával kromé ruských dlník - na 45 zajatcv: ková, klempí,

—

továrny, v níž

a j. Každému z nás byla pidlena práce, k níž se byl pihlásil. Dohlížiteh byli ruští misti - hodní a laskaví to lidé již se s námi domlouvali lámanou eštinou neb i ruštinou, ježto mnohý „govoril" z nás jsa již delší as v zajetí

truhlá

—

—

—

obstojn „po rusku"! Práci vykonávali jsme „akkordní" byh jsme totiž placeni „od kusu" a nikdo nás také do práce nehonil, nepobízel! V sobotu teprve pišel do dílen továrník, celý týden se tu ani neukázav. Dal nám za'áteníkm po 5 rublech zálohy s doložením, že, osvédíme-li se, rád nám na druhý týden doplatí a bude nadále platit tolik, kolik .

.

.

—

—

ostatním

Mohu

dlníkm.

že v Sinelnikové se nám všem aniž by byl práci petížen, vydlal každý z nás týdn 15 až 30 rubl, dle toho, jak se piinil. O tom, co se dje ve vlasti, védh jsme, brate, velice dobe, snad lépe jsme byli o všem informováni, než vy zde doma. Docházel nás íci,

velice . hbilo

:

pravideln asopis „echoslovák", vydávaný

A

47

r

Petrohrad

nejlepšími našimi lidmi:

Bohda-

nem Pavl, Klecandou, ermákem, Špakem a jinými.

nám však do rukou také aCech a Slovák — by aspo obas! „Svornost", „Spra-

Dostávaly se

sopisy amerických

ne pravideln, vedlnost" a „Slovenské Hlasy" vru nezamlovaly kivd, páchaných na našem národ, a tím nás zajatce ješt více posilovaly v rozhodnutí, vstoupiti v „eskou Družinu!" Jak jsem již podotkl, 45 nás tu bylo zajatcv, lidí, kteí nemohli se dokati odpovdi „Svazu", zda jsou již do ,, Družiny" pijati. A ježto rozhodnutí stále nedocházelo, dopsali jsme do Kijeva a snažn žádali, by nás co nejdíve povolali. Bohužel, nemli jsme ješt

—

okusiti štstí nejvtšího, nejtoužjenjšího býti pijati do Národního vojska — ,,eské Družiny"!

došla po ase odpovd, že pihlášek, že nemohou ani zdaleka vyhovti všem bratím, ježto ruská vláda nemá pro naši akci plného porozumní a nedovoluje znanjšího rozšiování „Družiny", mnohý z nás Byli jsme zklamáni velice

Z Kijeva nás

je tolik

—

plakal,

když etl tuto zprávu

—

ale

pec

jen

dopisu — abychom mli strpení, neb prý je nadje, že v nejbhžší dob „Svaz" jakž pec prosadí u vlády svoje požadavky takž nás uklidnila. býti zítra, ekli jsme Co není dnes, si resignovan a hemohli-li jsme proti nepáse zbraní v ruce telm svým bojovati pímo inili jsme tak alespo nepímo: odvádéh Nikdo (z ruble 10 kopejek) jsme Národní z našeho „Svazu" (tak jsme též pojmenovali poslední

vta

—

mže

—

—

da

48

*

I

náš zajatecký kroužek v Sinelnikové) nestal se zrádcem, nikdo se této vlastenecké povinnosti nevymknul. Každý s radostí pinášel nepatrnou tuto Svírali jsme psti pi vzpomínce, že nejKramá, Klofá, Rašín a j. lepší naši lidé byli rakouskou vládou uvznni a k smrti odsouzeni. Však se pomstíme, dkladn pomstíme, písahali jsme v duchu! Den odplaty

ob!

—

—

pijde, musí pijíti!

.

.

.

Jak jsme klnuli zrádným vedoucím kruhm ruským - Suchomlinovi et Comp,, kteí, jednak svou neschopností, jednak jsouce zaprodáni Nmcm, pipravili osudný ústup ruské armády od Krakova, jenž již byl ped pádem! Vdli jsme, že se tady doma eká jen na vtrhnutí Rusi na Moravu revoluce pak by již byla urychlila rozklad schátralé té rakouské ba-

—

rabizny

A pevn,

!

pec vili jsme žé pijde okamžik, kdy vítzn s nimi za zpvu národních písní ^uvítáme své drahé ve volné, svobodné vlasti. Zel, nesplnily se nadje naše bylof píliš mnoho nezdravého v obrovské íši ruské, jak pozdjší události ukázaly Bratr legioná se odmlel, pejel rukou elo a zahledl se v tichou naši vísku, jakoby vzpomínal, jak se vždy tšil na takovéto shledání ustoupili brati Rusové,

—

—

—

!

.

.

.

svými nejdražšími. Pravda, brate, pravil jsem, tiskna mladému muži ruku, zklamal nás všecky obrovský kolos ruský, k nmuž my Cechové vždy s takovými nadjemi vzhlíželi, škoda té drahé krve, která byla v bojích za svobodu se

—

vná

41)

—

drahé naší otiny pozdji ješt prolita af na Rusi, i ve Francii neb Itálii však Hneš krev muedník nebyla prolita již rozhodnuto nadarmo, z jejího semene vzejdou zajisté nejkrásnjší plody volnosti a lásky bratrské! :

—

Volnost, rovnost, bratrství, ta slova nebudou

—

—

Bh!

více planou frází, než stanou dá se v brzku krásnou skuteností —

A vdný

:

!

národ nezapomene

nikdy tch, kteí mu krví svou, životy svými uvedli vznešené tyto ideály v život eských legioná! zajisté

.

Zahledl jsem

se s láskou,

vdnosti na vedle mne

skonalé

ten však mávl rukou, díkyt a pravil prost:

—

,

.

s pocitem nesedícího bratra,

jakoby odmítal moje

Co jsme vykonali

—

tak soudím nejen

ale i všichni bratí ~ byla pouze svatá naše jDovinnost, povinnost každého míst — lého echa! Kdybys ty byl na brate uiteh Vidíš co ty bys dlal? já,

uvdom-

mém

—

!

,

,

.

práv to, co jsem konal já a tisíce mých druhv! — Proto, prosím, upust od dalšího lichona které si snad potrpí lidé ješitní, jimiž však lepionái nejsou a býti nesmjí!...

cení,

—

Mýlíš se, brate erve, nelichotím ti, nikdy nebylo v mé povaze petvaovati se; než, nepeješ-li si, nebudu ti více zásluh tvých i druhv v boji pipomínati! Rozumím

—

ti

—

dobe

—

:

píliš jste

vytrpli, píliš zocelili

povahu svou, takže v zásluhách svých nevidíte nieho jiného, nežli vykonanou povinbrate nost své vlasti. My však spatujeme v nich více, daleko yé

vi

více! 50

.

.

.

—

—

—

—

šedivá obloha znan ztemnla, na západ vystupovaly erné mraky, z nichž piletl náhle mocný vítr, klátící vtvemi a haluzemi strom a shazující poslední zbytky list z odumírajících strom. Beze slova, mlky zdvihli se ze a zahledéh se k západní obloze.

zem

jsme

—

na

Snad

blížící se

jen

peháka,

mrana,

spíše

pravil jsem,

hled

však vydatný

déšf,

by nás mohl dkladn pokropiti, as, abychom pomýšleh na cestu k domovu! jenž

—

Vykroili jsme, co zatím vítr stále více zuil, více dorážel. Stromy sténaly pod jeho prudkými nárazy a ohýbaly své koruny až k zemi Když jsme došli prvních chaloupek vesnice, vítr se ztišil, mraky však nám stály již nad hlavami. Spustil se drobný deštík, který sotvaže jsme zapadli do mého obydlí zmnil se v prudký, vydatný déš. - Mli jsme na ase poznamenal jsem stále

,

,

,

—

—

—

hlasit.

—

úsmv;

nereagoval však jinak na

To bychom byU dostali! Rty legionáovy peletl lehounký,

.

,

—

.

ironický

má

slova.

Snad si pomyslil: Vida, dešt se bojí, ped ním utíká! Nám také hrozíval déšt, déšf však stel

—

a neschovávali jsme se

ped

ním, ne-

však nedbali jsme jej: „Ku pedu!" bylo jediným naším heslem a vru, zastavili jsme tento

utíkali jsme! Hvízdal, praskal, bouil,

—

i

déš!

..

.

Zatím co venku pívaly vod bily do oken, sedli jsme s bratrem ervem v útulném pokoji, pokuujíce s požitkem chotí pedložená cigaretta, jež jsem již delší as schovával pro 51

strýce

Píhodu a

jichž byl bratr

niživý milovník.

—

Kde jsem pestal, píteli? náhle mladý muž a neekaje na kraoval

legioná ná-

—

zeptal se

odpovd, po-

:

Ach, vím již, o „Svazu" našem, jejž jsme v Sinelnikov utvoili, jsem ti vyprávl, nemýlím-li se. — Jak dlouho jsme se tu zdrželi, chceš vdti? Až do bezna 1917, kdy vypukla v Rusku revoluce! ,

.

.

.

52

.

.

VI.

v „ESKÉ DRUŽIN"

.

—r'

Vánoní

svátky slavili jsme vesele jsme dosti, vše bylo zde ke koupi;

Penz mli

.

.

.

—

Co kalilo naši radost, jídla a pití hojnost, byla vzpomínka na ujamené rodie, bratry a v milované sestry tam daleko na západ naší vlasti! Tšili jsme se však. že píští vánoce budeme již najisto oslavovati v kruhu rodinném, ve svobodné, pout otrockých zbavené domozatím následující svátky vánoní vin. trávil jsem, co kandijaká to ironie osudu! dát rakouské šibenice, v zajetí úhlavních svých

—

—

A

—

nepátel! Zkrz nakkrz shnilé pomry v obrovské íši ruské nedaly se déle již udržeti — pod zdániv klidnou hladinou poHtickou to velo, šumlo, .

.

:

12. bezna 1917 doutnající jiskérka nespokojenosti vyšlehla v mohutný, vše strhující požár, který smetl rázem i zástupce starého režimu. Ani car nebyl ušeten; jak známo, musil se 15. bezna podkovat, nevda ani,

kyplo, až

uchrání-li uchránil!

trn alespo svým píbuzným. Ne.

Známa

A

reakce

,

.

je

—

vta: Každá akce budí

reakci,

nyní stásla se sebe staleté byla silnjši jho a tyranii rodiny Romanovc než veškery ohledy k panující carské rodin. Zanikla nadobro hvzda imperátorského rodu Romanovského, oddychl si upímn s lidem jež

—

5.^

smýšlející vzdlanec stejné jako prostý ruský mužík, který v poníženosti pímo otrocké plaz se dosavad ped vším tím, co jen z daleka zavánlo oním strašným, jemu však tak posvátným slovem -- car! Lid jásal nad zdailým pevratem, jenž jak doufal pinese mu nový, lepší život, posílí opt a nadchne demoralisovaná již ruská vojska, která s novouc hutí, s novým, nadšením vrhnou se v boj proti odvkým svým nepátelm a uhájí tak est a „reputaci" tžce

—

—

—

zkoušené vlasti! Revoluce ruská pinesla nám — zajatcm úplnou svopodu, Po celé dny jásot, hudba i

—

zpv

mstem, poádány oslavné a etné schze, jichž jsme se súastnili i my, jako volné, svobodné obyvatelstvo rovný mezi rovnými! Co jsme však s nejvtší radostí uvítali, nad ím srdce naše pímo zaplesala, byla zpráva, že byl novou vládou povolen „nábor" do „eskoslovenské Družiny". Tedy pece, v brzku již se dokáme splnní horoucích tužeb, tšili jsme se, druh druhu sdlujíce šastnou tuto a

zaznívaly

prvody

,

.

,

novinu.

Nevykal jsem ješt

—

s

již

„úedního" povolání, než nkolik dní na to

jedním bratrem

—

odejel do Jekatrirtoslavé

—

.

.

,

brate uiteli, kam byla první naše cesta v tomto mst? — Na „Sbornej punkt" jsme se odebrah, pihlásiti se do služeb našeho Víš,

eského vojska! ... Komandant — ruský Cech

—

pijal nás veselou tváí, „Pijímám vás, brati", pravil radostn, „vlast bude vašich služeb potebo-

s

5b

!

váti

;

než musíte ješt vykati pihlášek dalších abychom vás odtud mohli vypraviti celý

bratí,

transport,

'

—

Pobyli jsme v Jekatérinoslavi 2 dny, pros hrdostí mstem v odvu esko.*) slovenského vojska panoval již khd, jen tu a tam peV rušovaný dozvuky posledních rušných dn. Msto je znan prmyslové: etné pivovary, továrny, divadla, tranvaye pipomínaly mi ernou znan metropoli eského západu

cházejíce

.

.

mst

naši

Plze,

~

—

Bhem

dn

pihlá^o se do eskodvou a tetího slovenského vojska ješt 6 Cech dne již unášel nás vlak do staroslavného Kijeva,

abychom

konen

vstoupili

a

rozhojnih

vytoužené naší „eské Družiny" Zde, nás pijal s bodrým úsmvem generálmajor ervinka/ Musih jsme se pi zápisu podkaždý z nás robiti pedepsaným formalitám musel totiž dvma svdky potvrditi, že je ech. Vypomohli jsme si vzájemn a tak nebylo více pekážek, jež by nám zabraovaly vstup do „Družiny". Bylí jsme skutenými vojíny eskoslovenskými, ochotnými pro milenou vlast podstoupiti všecky obti! Bratr legioná zadíval se na mne vítzným pohledem a v oích jeho zrailo se tolik radosti a štstí, že jsem se v duchu poklonil tomuto nadšenci a bojovníku za svatou naši vc. Však bratr erv již veselým hlasem po-

ady

—

—

kraoval *)

:

Ruskv' vojenský oblek s

eskou tnkolorou 57

. ,

—

Dva dny pozdrželi jsme se v Kijevé, ekajíce na odeslání ke shromáždišti („kádru") v Bobrujsku. Již na nádraží byli jsme od bratí srden uvítáni a odvedeni do istých, útulných, devných barák bobrujskýcíi. Bylo to koncem msíce dubna

1917.

V em záležel náš výcvik a jaká byla káze v „Družin", chceš vdti, brate uiteli? .

.

Nemusím

dlouho vysvtlovati, staí zajisté jediné slvko, jež objasní ti více, než sáhodlouhé popisování a líení. Kouzelné slovíko to je Sokol! Ano, Sokolský duch ožil opt a pln se uplatnil na dalekých pláních ruských, prozáen jsa ideou nejkrásnjší, ideou nejsvtjší - ideou osvoboditi drahou, krásnou eskou zemi! Tyrš a Fgner by zaplesali, kdyby byli mohli patiti na nádherná cviení eských hoch v ruských uniformách, již po nkolik hodin denn provádli adu sokolských cviení od nejprostších až k nejsložitjším! Cviení sokolská stídala se s vojenskými; povely byly v iazyku eském i ruském. Kde jsme cviih, rád bys též vdl, brate? V malém smrkovém lesíku, nedaleko Bobrujsku Zcela krátce vylíím ti život náš v táboe Vstávali jsme o 5. hod. ranní; snídaH aj neb ernou kávu. Ranní naší modlitbou byla velebná eská hymna „Kde domov mj?" jíž tisíce bratí s nadšením vzpomínalo nezapomenutelné své vlastí tak vzdálené, srdcím našim však tak blízké Ped cviením zpívali jsme obyejn „Hej Slované!" neb jinou vlasteneckou píse, jež ti

—

.

.

,

—

tm

—

.

.

.

,

.

—

— !

58

.

.

.

.

.

.

ostatn vystídali jsme všecky cestou na išt a zpt.

K obdu

cvi-

hovzí polévku, guláš a knedlíky. Mimo to dostávali jsme denn 2 funty chleba (a za tetí nám patící funt chleba 7 kopejek), dále 12 zlotník (dkg) cukru a 2 3 zlotníky aje. Mýdlo, prádlo, nit a jehly „fasovali" jsme vždy na msíc kdo jmenovaných vcí nechtl, obdržel za pimenou penžitou náhradu neb

omáku

mívali jsme

masem

s

—

—

—

n

;

Za nkolik dní, jež jsem do konce msíce dubna v „Družin" ztrávU, obdržel jsem 75 kopejek;

jinak

po 5 rublech, v

ty

Do

dostávali

msín

dobrovolci

poli 7'5 ruble.

hodin odpoledne se cviilo pak táž, jako snídan. A po veei? .. Volno, úpln volno! Každý mohl asem ted disponovati, jak sám chtl. Šli jsme obyejn do msta, kdež jsme zažili mnohou

byla

veee

—

;

.

pknou

chvíli!

Návrat nám nebyl pesn vymován, nebylo zde toho puntíkáství, jako v armád rakouské, však musil se díti v nejlepším poádku opilství a výtržnosti se netrply Jen jedenkráte prohešil se bratr tímto zpsobem, :

—

!

—

na podruhé zašla každému již chu! Ne pedstavení, jeho spoludruhové dali mu hned na srozumnou, aby si uvdomil, kde je, poklesk takových že se v „Družin" netrpí tyi nedle pobyl jsem v Bobrujsku u „Zápasného bataillonu" pak 12. a 13. setnina — u níž jsem byl i já odjíždla do pole. ^de jsem byl pidlen ke 2. setnin 2. pluku eskoslovenského — Jiíka z Podbrad !

.

.

.

—

;

.

.

.

50

.

—

—

Jak jste se lišili od ruských voják brate? perušuji vyprávjícího. Nemnoho. — Odv byl týž, pouze apky (nkdy též „pohony" na ramenou) byly oznaeny eskou neb slovanskou trikolorou. A prapor náš? Stíbrný lev v erveném poli na líci, na rubu pak rudý kalich v poli erném

—

.

hrd

e

—

.

-

hlásal nepíteli,

má

že

co initi nikoliv

ruským vojskem, ale s tmi, kteí ješt ped nedávném byli nuceni bojovati v jeho adách ted však smle a nebo;ácn vystupují proti s

—

svým úhlavním,

ovatelml

nejzavilejším

odprcm

a utla-

...

A

ješt nco nutno podotknouti, by sis utvoil správný obraz o innosti eskoslovenského vojska na Rusi. Naše roty (setniny) nesúastnily se až do letní ofensivy Kerenského boj co samostatné bitevní jednotky. Pro? Inu, carská vláda nemohla pochopiti, pro se eši chtjí bíti za její zájmy, pro tak ne.

.

,

smiiteln vystupují proti svému císai! Jen nerada dávala svolení k rozšíení „eské Družiny" a brzdila vbec, jak mohla, naše snahy ,

,

Vždy mnohým

„také vlastencm" ruským nešlo o vítzství jich carské íše, než o její porážku, jsouce za jidášský žold ve službách krvežíznivého Viléma! Proto ten odpor našemu vojsku, proto takové kížení našich snah! Ale ani vláda Kerenského nemla z poátku pro revoluní naše hnutí pravého pochopení, v rad ministerstev v beznu 1917 povolena organisace eskoslovenského vojska a brzy na to dáno též svolení k formaci 1. divise,

vi

—

a

60

—

—

Naší innosti na Rusi nemálo též škodilo dvovedení: petrohradské a kijevské, jež zejmé proti sob vystupovala a vzájemn se potírala. ve dnech Teprve na sjezdu Kijevském 24. slavnostn prohlášen 30. dubna 1917 T. G. Masaryk vdcem našeho revoluního boje a na Rusi ustanovena odboka „Národní Rady" paížské, jež mla vykonávati vli a rozkazy této naší prozatímní vlády. Na sjezdu tom byla též prohlášena povinnost zajatc, jí

—

—

—

se dobrovoln do eskoslovenského vojska; dále vypsána povinná „národní da" a pikroeno k úinné agitaci slovem i tiskem. Podotkl jsem již, brate uiteh, že jsme až doposavad vykonávcJi toliko služby výzvdné. Však jaké služby! Naši „rozvdíci" uplatovah se znamenit a nkolikráte byli též v armádním rozkaze za výtené své služby hlídkové pochváleni! Však nebyl to pravý boj, nebylo to inné zasáhnutí vtších rozmrv ve prospch drahé naší vlasti! Jak rádi byh bychom vidli katany své utíkati ped námi v šíleném zmatku a nepoádku, jak rádi byU bychom se vyrovnali s tmi, již hlasití

.

.

,

mh

pro nás vždy jen surové nadávky, spílání a urážení svatých našich cit národních! Nestailo nám již tch nkolik zajatcv, jež hlídky naše denn pivádly ze svých výzvd, ne chtli jsme více, daleko více! Ne pt, ne deset, než tisíce, tisíce našich nepátel uiniti neškodnými a pispti tak k brzkému shroucení násilnické Austric a niemné

—

Germanie!

.

Konen kážky byly

.

,

všecky

— hlavn

pedsudky, všecky pepiinním generál Bru61

!

silová a Duchonina nerál Brusilov dal

„rozvdíkm"

—

!)

— odstranny (zvlášt geskvlé vysvdení našim a když se Kerenský chystal

na to k oíensiv, svolil, aby^ našich 3 pluk — pibyl -již další pluk Jana Zižky z Trocnova ili

„kališník"

— použito

bylo co jádra „úder-

ných prapor" (bataillon), urených k proražení a rozdrcení nepátelské fronty A dvra v nás nebyla vru zklamána! Zborov, brate, Zborov dal nám skvlé zadostiuinní, opravil mínní, jež o nás ponejvíce v Rusku panovalo a ukázal též celému svtu, že duch slavných našich pedk — duch Zižkv a Prokopv nejen dosud z našich srdcí nevymizel, než slavn žije a dopomže národu našemu opt ke ztracené, tak dlouho .

,

.

—

svobod

želané

—

!

——

Zmínil se's - brate erve — o „úderných bataillonech", aniž bys ped tím co o nich byl vyprávl. Povz mi, prosím, o nich nco bližšího

—

Ach

tak!

pravování, když

Rád doplním kusé

o

jevíš

taký zájem

svoje vy.

.

.

„Úderné bataiUony!" Pravil jsem již, že Kerenský rovnž nepál zprvu našim snahám, nazývaje hnutí naše šo-

vinismem!

hlavn

Nkteré

—

.

.

politické strany ruské

zaah

—

tehdy operovati mírem, chtjíce skonení války za každou cenu. Až na frontu dojíždh emisai tchto stran, vybízejíce vojsko, aby dále nebojovalo, zahodilo zbran. Úinek ovšem dostavil se záhy! Vždyf z ruských lidí sotva 10 pro. umí íst a psát a tedy i pemýšlet ostatní jsou nebolševici

již

—

62

dav, který lehce

myslící

sliby

a

pípovdmi

pevedeš, kam budeš chtít Rusky Vojenská káze byla tudíž ta tam voják - doposud tak slepé plnící páni a rozkaz svých pedstavených vypovdl tmto jak íkal zaposlušnost, nechtje více bíjeti a houfn opouštl frontu. Chtéla-li nová vláda tuto jakž takž udržeti, bylo nutno sestaviti vojska, jež by byla ochotna !

.

.

.

.

kdykoliv a kdekoliv

tžce zkoušenou

nasaditi

svoji

,

.

za v boj

životy své

vlast, nastoupiti

za všech okolností. lépe Tak vznikly „úderné bataillony", i eeno „prapory smrti", formace, jimž byly po skonení války slíbeny mnohé výhody

—

—

—

ástí zem. Této pí„Svaz" a prosadil svou žádostí v kvtnu 1917 generálnímu^ štábu podanou že byla zízena samostatná esko-slovenská stelecká brigáda, jíž vykázán bojovný úsek v Halii mezi Brody a Tarnopolem. Díky za vysvtlení, brate, a odpust, že neustále perušuji otázkami tvoji e. Než chci býti se vším dkladn obeznámen, abych si alespo ponkud vytvoil správný obraz tehdej-

zvlášt

pídly znaných

ležitosti využil

— —

—

ších událostí a jich vývoje.

se již na prbh bitvy zborovpo níž tehdejší rakouské úední zprávy musely piznati vaši hrdinnost, vaše inné zasáhnutí v boj proti centrálním mocnostem, až doposavad s houževnatostí po-

Však tším

ské, té bitvy,

pírané

!

,

.

.

.

Víš, brate, jak

nám

^aylo,

když jsme tehdy

etli toto rakoiiské piznání o vaší „podvratné innosti"? Plakali jsme radostí, jásali štstím .

.

.

63

má takové nezhyne, že jej eká veliká, slavná budoucnost, jíž mu statení jeho legionái teba smrtí svou také vydobudou! Žehnali jsme vám tehdy a páli zdar a štéstí vašemu dílu, s jehož zdarem žili jsme i my a pevné doufajíce, že národ, který hrdiny,

—

jehož pád byl

i

smrtí naší!

,

,

.

A

vru, brate, od tohoto dne vzrostlo velice naše sebevdomí! Mnohý z Cech, který až dosavade bojácn hrbil hbet a strachem ped ernožlutým — k smrti již se chystajícím orlem rakouským zalézal do kouta, protel si pojednou oi, vypial odvážn hrud a hrd, kurážn zvolal „Když mohou brati moji takto za vlast se bíti, za ni hrdinn i umírati, mám

—

:

snad ješt pisluhovati svým nepátelm?!" A tehdy již osud Rakouska byl zpeetni To dobe vdli vrahové naši; hledli jen osudný pro okamžik co nejvíce oddáliti,

já

A eské nám

—

n

požadavky vzrstaly. Již nestaila zprvu tak houževnat odpíraná

—

autonomie chtli jsme více volnou, svobodnou, pout otrockých zbavenou otinu! ;

A

64

dokali

;

jsm.e se

.

,

,

vn.

U ZBOROVA

—

—

zvolal bratr legioná, poPo dešti! otevev okno. Svží, istý vzduch vproudil do pokoje a vzpružil rázem naše ivy i nervy.

Daleko na východ ztrácel se mrak, jenž nás ped chvílí byl zahnal z vycházky. Slunení paprsky odrážely se od kalužinek spadalé vody, utvoivších se tu a tam na blátivé silnici.

—

Tak mi ta dnešní peháka jaksi pipojako míná naši zborovskou bitvu. Divoce

—

—

hnali jsme se ten mrak, jak bouný uragan vped, nesouce zhoubu a smrt našim protivní-

km.

Jako

my ped

chvílí

ped deštm, práv

Maai

ped tak prchali Rakušáci, Nmci a námi Jako ten vítr hnal ku pedu obrovský mrak, tak i nás hnala vped neodolatelnou Dn?s musíte ukázati svtu, silou myšlenka: kdo jste a co umíte dnes teprve prokážete, že jste hodni, zváti se potomky slavených Husit Dnes, anebo nikdy brate nebudu pedbíhati udáVšak lostem a povím ti vše postupn ... Vru, nepoznával jsem ani bratra erva. Paprsky sklánjícího se slunka zalily sympatickou jeho tvá a i ten zatrpklý úsmv jeho jakoby z ní vymizel. Cosi velkého, istého z ní I

—

;

!

—

vyzaovalo

—

i

.

.

!

.

.

.

.

67

.

—

—

Naše esko-slovenská brigáda pokraoval v ei bratr pidlena byla v polovin ervna 1917 ke 49. armádnímu sboru

—

generála Selivaeva. Rozptýlené potud naše roty shromáždily se v Jezerné. Té radosti, když se nás poprvé tolik sešlo — mladých, zdravých, dychtících pímo po boji s ne-

muž

návidným nepítelem! Nic jsme nedbali, žejodv náš a obuv nejsou práv v nejlepším poádku, ani výzbroj naše že není dostatená. Proti peklu bychom byli šli — teba s holýma rukama — natož proti Germáncm a Austriákm K veeru 22. ervna seadily se naše pluky !

.

.

a za jásotu a zpvu národních písní nastupojsme cestu do zákop To nebylo zoufalé, resignované nastupování k boji v armád rakouské, kde dstojníci nmetí svou hrubostí a nepístupností vojíny od sebe pímo odpuzovali: vše jedno, zde vojín, dstojník všichni jsme si byli rovni, všichni jsme byli

—

vali

brati!

!

— —

—

O

pl ^edné hodin v noci vystídali jsme Zbofinské pluky, rozložené poblíže rova. Mli jsme po nich pevzíti stelivo, strojní pušky a granáty. Než nepevzali jsme nieho! Finové, k nimž se ped tím byli dotelí a bolševití agitátoi, osoivší nás za

msteka

Nmce

zrádce Ruska, nedvovali nás ani do zákop pustiti.

nám

a nechtli

Teprve po dlouhém domlouvání a ubezpeíši nejistších našich úmyslech Ruské, daU si pec íci a pustili nás do zákokdyž jsme zaujaH v nich svá místa p. Než

vi

ování o

—

68

—

shledali jsme, že

pedchdci

naši

nám pec

.

V

zákopech nebylo jediného grajen nevili nátu, jediné strojní pušky! Finové jmenované vci dílem odvezli, dílem zakopali a do mozaházeli 13. finský pluk pipravil nám tak strašlivou situaci! Zaujali jsme úsek v délce asi 5 km. Naše brigáda, sestávající z neúplných tí pluk druhý a tetí pluk jen po dvou praporech ítající sotva 3.000 muž, byla postavena s holýma rukama majíc jen nco málo dl k disposici ped mnohonásobnou !

ál

—

.

.

mly

—

—

—

—zbranmi

nepátelskou pesilu, vyzbrojenou všeho druhu v potu nejhojnjším!

Proti nám stály, jak jsme se pozd z výpovdí zajatc dozvdli, 35. pluk eský {ái

sten ovšem

nmecký!), dále

bosenský, 86. pluk íští

maarský

81., 75.

a

mimo

a

1.

pluk

to ješt

Nmci.

Však

nezoufali jsme

!

V

noci ješt dali jsme

do práce. Vykopávali a oisovali jsme zakopané náboje a zbran, takže ráno následujícího dne byli bychom již odolávali útoícímu nepíteli se zbraní v ruce, tak pracvyzískanou! Velitelství podána okamžit zpráva o trapné sjtuaci, ve které se nacházíme, a žádáno o rychlou pomoc. Mimo to jsme si vypjili od sousedních oddíl nkolik strojse

—

—

n

ních pušek.

—

—

Co jsme jimi brate uiteli provádli, nevím, je-li k smíchu, i spíše k plái Abychom vsugerovali nepíteli domnnku, že máme zbraní i steliva dostatek, byly strojní pušky po celou noc v innosti. v jaké innosti! Obsluhující je brati bhali zákopy sem a tam, pálíce jimi hned odtud, hned zase odjinud !

A

69

.

.

!

v ady nepátelské, jen své oklamali! .

A

.

abychom

protivníky

.

nepítel neútoil, nechal nás dokonale se

pipraviti

Velitelem brigády byl plukovník Trojanov znamenitý, jakých v ruské armád bylo tehdy nemnoho. Jak velice se lišil ode

— dstojník

všech ostatních ruských dstojník, nám pidlených! Hned byl tu, hned zas tam, rad, povzbuzuje a pouuje mužstvo i dstojnictvo. voják v pravém slova smyslu! Vru Do zákop našich docházeli však i ruští vojáci, nespokojení s rozvratem jich armády, jimž naše káze a odhodlanost pímo imponovaly. Pinášeli nám rzná jídla, cigaretty, sirky a neradi jen, smutn od nás odchá-

—

—

zeli,

proklínajíce

hanebné svdce bolševické ervna pijel do Jezerné .

.

Když koncem Kerenský

—

—

tento

polobh

tehdejšího

mli

Ruska aby

býti z každé roty vysláni 2 vojáci, vyslechli povzbuzujících jeho slov.

Však naši hoši neuposlechli v této vci rozkazu. Jaké pak povzbuzování! Víme, odpovdli jsme hrd a za bojujeme!

—

nešli

.

—

.

Pekrásné poasí panovalo tehdy v poslední dny ervnové; i noci byly teplé, píjemné. Naše hlídky nelenily. Denn odcházely na pátrajíce, co se dje v nepátelských zákopech. Ze pi tom nkolik bratr pišlo též o život, jest samozejmo a nemže ani jinak býti: než denn pivádné

výzvdy, naslouchajíce a

—

nepátelské stráže z nichž mnohé poskytovaly nám cenných zpráv .

70

.

.

eské

—

.

Do

poslední chvíle nebylo rozhodnuto, že kídlo jsme tvoili, bude útoiti. Až teprve 29. ervna o 6. hod. ranní zaala z naší strany mírná dlostelecká píprava. Naše baterie pálily však tak slab, že jsme ani ted ješt nesoudili, že by to byla píprava k útoku. Tolik jsme se tšili na zniující kasbor, jehož levé

nonádu trhati

tžkých ruských dl,

z

a odkliditi

nám

z

mla

zpe-

ostnatý

drát,

jež

cesty

v nkolika hustých adách nepátelskou pchotu! Však byli jsme zklamáni úpln dlostelba zperážela drát jen na nkolika málo místech, takže útok náš byl tím velice chránící

—

ztížen

I

.

.

.

O pesném

rozestavení a zjištní nepáteljsme se teprve poslední noci ped útokem, kdy poruík Múller ješt nepátels nkolika bratry pivedl 22 ské hlídky. Z nich byla as polovina Cech,

ských

sil

dovdli

muž

kteí nás dkladné o všem, co jsme ch'!

v-

dti, informovali.

— velmi siln opevnné mírn pahorkatou krajinou. Byly jich tyi ady, etnými pínými chodbami spojené. Proti nám vystupoval kopec, zvaný „eský nos," jehož ml se zmocniti 1. prapor 1. našeho pluku, rozložený na samém pravém —

Rakouské zákopy

táhly se

kídle.

Nejdležitjší však úkol pipadl Finm, sousedícím s naším pravým kídlem. Mli totiž dobýti nejvyššího místa v okoh - pahorku asi 1 „Mogily", jenž se ped jejich divisí vypínal. km za nepátelskými zákopy Finové útok zapoíti; pak mli jsme nastupovati v boj my, postupn z pravá na levo

mh

—

—

. .

71

!

V

Nadešel památný

—

—

brate

den

2.

ervence

1917.

nevím, jaké poasí bylo z rána toho dne, nepamatuji se již, pouze na to vzpomínám, že když jsme byli práv „v nejlepší práci" spustil se déš a ochlazoval rozpálené naše líce a tepající spánky. Bylo kolem 9. hod. ranní. Na obou stranách

— —

boun

dlostelba v strašlivou boui a šrapnel zasypával naše zákopy; zem se tásla a dunla, granáty vyrvaná hlína, písek a kamení rozletovaly se do výše a na všechny strany, kotoue špinavého vzrostla

.

.

.

Déš granát

dýmu

a prachu zahalovaly celou krajinu

.

.

.

Ncslyšes vlastního slova. Jako když temní podzemní živlové se rozbsní, strhujíce ve své nenasytné jícny vše, rvouce obti své dravými spáry a zachvacujíce šílenou

nervy

mozky!

i

Tásl jsem ale

touhou,

horekou

—

krev,

ne strachem, dosud nepoznaným a tsn brate upímn

se na celém tle

ním

piznávám se ti sevené mé psti byly

—

—

—

nedokavý, pály

již

aby co nejdíve mohly bít, škrtit, vraždit! Bestie zvíecí zapudila v té chvíli ušlechtilost si,

lidskou

.

.

.

Kuliky

z pušek s píšerným hvizdotem kol hlavy, ped tebou vylítne do výše kus vyrvané zem, vedle skácí se s výkikem bolesti a vzteku postelený druh, ty však nelítají ti

dbáš nieho, nadskakuješ netrpliv a ekáš, s divou nedokavostí, až ozve se vytoužené

ekáš

:

— Ku pedu Na nž Konen !

72

!

.

.

.

!

eta prvého pluku za boulivého Hurrá žene se vped, za ní rota 7,, 9. a 10. te-

8. .

.

.

:

tího praporu.

však vped,

Tam padá vped ženou

jich jásot rozléhá se

bratr, tu zase jiný, se ostatní, vítzný

rozbouenou

krajinou. jsou diví, odhodlaní pekonati všechny pekážky, zniiti a zahubiti Již jsou ped nepátelvše, co jim v cest skými zákopy, drát sténá pod jich nžkami ne, rukama, nohama, pažbami, zuby, jak se dá, razí si hrdinové naši cestu vped!

To

nejsou

lidé, to lvi

—

!

.

.

.

Pekvapený

nepítel zasypán je runími granáty nastává strašlivý boj muže proti muži, boj takový, jakého na ruské front dosud nepoznali Však již došlo i na nás. Roty 2. pluku pecházejí k útoku. Nepítel zasypává nás strašlivou kanonádou, vypozorovav již útoný náš

—

.

.

.

plán.

—

tm

barvped a dokažte tam že nevymizel dosud ze srdcí vašich hrdinský duch slavných vašich pedk, ukažte, však ne ustuže Cech umí se staten bíti povati! Vzhru, brati, ku pedu! Vlast bude na vás hrdá! Buší mi srdce, ruce se chvjí, oi divoce planou; však uháním vped úprkem divým, dychtiv již stetnutí se se svými nepáteli, vrahy své otiny. Nevím, jak jsem se dostal k nepátelským zákopm, pes nkolikeré pekážky ostnatého hlava teš.í, drátu. Již jsem však u zákop ruka pevn svírá pádnou ruskou pušku, rozdávám rány na všecky strany. Nevidím, neslyším, co se kolem mne dje Ej, hoši,

barm,

—

.

.

.

— .

.

:

.

73

.

.

Však pece!

Co chce proti

mn

ten

maliký ptaticátník,

sedící

na bobku, hotovící se práv k vý-

stelu? Poznal jsem jej okamžit. — Vašku, stra* nou a k nám Vyteštil oi, odhodil zbra jako nkolik jeho druhv -~ a zdvihl ruce do výše. Granáty tískají, kulky hvízdají, rachot dl stává se pímo píšerným. A nepátelé utíkají, vzdávajíce se na milost a nemilost V tom 10. rota a levé kídlo 1. pluku vzaty byly z boku strašlivým ohnm kulomet. Nepátelský vped posunutý oddíl zle ádí v adách našich! Na n, brati! vzkikl poruík Kopal a v malé chvilce máme ve svých rukou nepátelské hnízdo i s kulomety a zajatci. Celá linie vyištna a 2. pluk s prvním souvisle .

.

,

!

.

.

—

.

—

.

.

—

.

—

.

.

—

spojeny.

Ztráty nepítele jsou dsné Však i nejeden náš hoch válí se tu s prostelenou hrudí, roztíštnou lebkou, pohmoždnou paží i holení. !

Nedbáme však toho: vped, jen vped je naším heslem! Nepítel je zaskoen 11. a 10. rota našeho pluku dostaly se mu vzad, proti nmu pak útoí 1. prapor náš s nepopsatelným elánem. Nešeten nikdo! Nepátelé

—

se

houfn

vzdávají, odhazují

Ruští naši brati

—

zbran

.

.

—

dlostelci stílejí znamenit! Je nám to nyní skoro nevítané, ježto útoící ze zadu naše roty jsou jimi považovány za nepítele a dostaly se tak do dvojího ohn našeho a nepátelského.

—

74

.

.

Však již se vzdávají poslední zbytky nepátel, ostatní pádí zpt v šíleném úprku a zmatku Však co to?! Pravé kídlo 1. našeho pluku brání se zoufale a odráží zuivé výpady íšských Nmc, co zatím levé jeho kídlo a my zabíráme ne.

.

.

.

pátelské posice a usazujeme se v a tetí

jich

druhé

linii.

Kde

jsou Finové?!

—

.

.

.

Zstali neinn ve svých zákopech, zatím co naši hoši tžce se probíjejí jenž ml býti ku pedu. Vrch „Mogila" dobyt Finy musí býti náš za každou cenu!

Zbablci!

—

—

Pomžeme

A

jim

!

.

.

.

ze zadu, ze stran útoíme proti pedrtíme je vlastkvapeným Madarm a ními jich bombami a granáty. I statení jinak Bosáci odhazují zbran a vzdávají se nám na milost a nemilost Ej — kulomety! Poznáte, chlapi, na vlastním svém tle úinek zbran, jež mla vnášeti zhoubu a smrt v ady naše kulomety štkají, pušky pleskají a dla hmí jak divá! Však Nmci, Rakušáci, Madai vše jediný, divoký, šílený úprk, o jakém jsme vždy snili Tetí linie dobyta, nepítel rozprášen na všecky strany. Jsou 3 hodiny odpoledne a již

Nmcm,

.

!

.

.

A

—

.

.

.

nepátelská jest pevn v našem hodin šest kilometr pronikli jsme do hloubky; kdo zažil, ví zajisté, co to znamená! I k jídlu jsme lacino pišH! U Godova totiž byly vzaty pekvapujícím útokem rakouské tvrtá

držení.

linie

Za

šest

—

75

.

.

baterie, takže jich obsluhovatelé zanechali nám nejen dla, ale i obd, k se práv chystali . .

nmuž

.

A

Rusové?

...

Nedošly jich pluky^ jež mly doplniti znan proídlé naše ady! VyplniH je teprve k veeru toho dne když jsme se zakopávali po prvním našem vítzství brati od 3. pluku. Bratr legioná se zachmuil a dodal: Skoda, škoda, že jsme nemohli vítzství svého dokonale využitkovati Místo tch zbablých, bolševickým jedem prosáklých Rusv míti jen polovinu našich hoch Myslím, že bychom byli pánm znan po-

—

—

—

vná

!

Nmcm

!

rouchali povst o jich nepemožitelnosti, jíž se všude holedbali. válka mohla skoniti ne za dva roky na to, ale to tvrdím s roz-

A

—

vahou mínat

!

.

—

ješt téhož léta!

Darmo však vzpo-

.

Co zajatcv jsme mli, co dl,

pušek, kulo-

met

a jiných zbraní sebrali, chceš vdti, píteli? Nevím opravdu, kolik toho bylo! Však tolik jen cljci íci, že daleko více sebrali jsme zajatc i váleného materiálu, než bylo nás mli k disa než my tehdy všeho všudy

—

—

posici

Hlavní stan ruské armády oznámil sice druhý strun eskoslovenská brigáda zahnala protivníka, prorvavši ti linie jeho zákop, za eku Strypu, zajala 62 dstojník a 3150 muž, ukoistila 15 dl a mnoho kulomet však, brate, více, daleko více bylo všeho, mi; udáno bylo jen, co jsme v prvních chvílích na rychlo mohli spoítati

den na to

:

—

v

.

76

.

.

:

Ovšem, dodával bratr erv pohnutým hlasem, ani naše ztráty nebyly pirozené malé. Málo nás bylo, vyšlých z boje bez poranní mnoho, mnoho bylo tch, již zaplatili hrdinství své smrtí, však smrtí krásnou, smrtí, jíž si z nás každý pál. Vždy smrt ta pinésti I

A

mla

život,

vykoupení celému národu

Tam nad vesnikou Cecuvkou

!

spí

.

.

klidn

moji spolubojovníci zborovští, tam astokráte vzpomínkami duch a peje si jedin, by milosrdný Osud popál mi navštíviti alespo jedenkráte v život ty, jimž nebylo již popáno shlédnouti ovoce svého snažení, ovoce svých boj za tžce zkoušenou, milovanou vlast! Bratr legioná s pohnutím ukonil a setel slzu, vytrysklou z temného, dobráckého oka. Díky, velé díky! zvolal jsem dojat Tedy tak a stiskl bratru upímn pravici. vypadala zborovská bitva, o níž nám rakouské zprávy hlásaly, že v ní byly odraženy tlupy eských velezrádcv? Inu, umli ti páni Rakušáci pravdu pekroutiti, jen což! Však nevili jsme jim, brate, ani malé

mj

zaletí

—

—

—

—

dít nevilo jich naivním povídakám Pouhá zmínka o vás nám staila, abychom poznali, že musela armáda rakouská doopravdy ucítiti pádnou vaši pst, tebas chlubn oznamovala 1

vaše odražení

.

— Dopovím

.

,

strun další své osudy v eské armád, zapedl znovu svou bratr erv. as znan již pokroil, nerad bych t zbyA aniž by vykal mé proten unavoval testní odpovdi, pokraoval tento náš dívjší odprce, Kerenský nazývající snahy naše nacionálním šovinismem !

—

e

ti

— —

17

—

výzvdném baloechové udatn bijí,

pozoroval náš nástup ve

n. Když' vidl,

jak se

zatím co Rusové zbable utíkají, zaplakal prý a více našim páním neodporoval. Však sami anglití a francouzští dstojníci, kteí boj náš s naptím sledovali, doznali, že takového útoku dosud nevidli! Nejvíce však potšil nás telegram drahého našeho tatíka Masaryka tou dobou v Petrohrad dlí ího jenž nás za nkolik dní došel. Radost naše byla bezmrná, když ten, jenž byl duší našeho hnutí, na jehož pouhý

—

—

—

—

pokyn val

byli

bychom

nám hejivými

šU teba slovy:

do pekel, dko-

Dobrovolníci!

Rozechvni do

hloubi duše radostí

i

vd-

honosíme se Vaší hrdinností v nynjší pro Rusko i spojence vážnou dobu. Potomci ností,

Husit

vi

vyplnili i vyplní své povinnosti národu, demokracii a lidstvu. žije neodvislá revoluce! T. G. Masaryk.

Drahý

A

náš,

dobrý tatíek!

Kdyby

byl slyšel té chvíle náš jásot, kdyby byl vidl, jakou radost zpsobil zaslaným telegramem svým dtem, byl by se ješt více pesvdil, ješt lépe byl by poznal bezmrnou úctu a lásku, jakou k každý z nás — od prostého muže až po dstojníka cho-

nmu

vall...

n

—

vm.

RAxNÉN

— —

—

v noci po bitv zborovské tlumeným byli jsme hlasem pokraoval bratr legioná ze zákop odvoláni a naše místo zaujala 83. pší divise. Šli jsme na odpoinek do blízkých obcí.

Náš pluk zstal v nedalekém Stašov. Spal s mnohými ješt jsem po 2 neb 3 noci druhy v ecko-katolickém kostele pak jsme

—

—

;

táboili na polích v blízkosti jmenované osady. Zde jsme se také rozlouili s velitelem naším, plukovníkem Troj ano vem.

Bohužel

—

—

brate

— zborovské naše vítz-

nemlo pro Rusko praktického výsledku, nebo již nkolik dní na to docházely ze všech ství

Jobovy zvsti o úplné porážce ruské armády! Nám bylo uloženo, zadržeti pokud jen možno pekotný ústup ruský a zvolniti tak nepátelský postup. eskoslovenské pluky byly tudíž znovu vyslány na nejvíce ohrožená místa. Náš 2. pluk byl pidlen k tak zvané „Fidlandské divisi", kdež s 12. pším plukem tvoiti pravé kídlo. S ukrajinskými pak pluky míst haliské fronty

—

—

ml

— jež mly souasn námi nastoupiti — mH jsme obsaditi druhou bitevní Však Ukrajinci se nedostavili a bitevní ára ruská byla od nepátel „zabrána". — s

linii.

1,

již

Posily pijdou,

bylo

nám eeno, když jsme 81

.

.,

ervence o 5. hod. ranní, za deštivého poasí, obsazovali na právo od Zborova na vršku se nacházející ruské zákopy. Pod námi rozkládala se bažinatá louka 7.

—

—

.

Za pl hodiny

dorazily

kídlu ustupující pluky ruské a mi; pluky ukrajinské

nkde zaskoeny

vbec

.

k levému našemu spojily se s ná-

Bud

nedošly!

a zajaty, aneb

byly tak zde-

již

—

moralisovány, že vbec rozkazu obsaditi zákopy neuposlechly! Kdož ví Však hle! Na protjším vršku proti nám postupují mohutné šiky nepátelské! ByU to

—

.

.

.

Nmci V tom picválal

íští

.

.

ruský praporík od dlostelectva a ptal se velitele, mají-li pány Nmce „uvítati."

— Snad

ník.

jich

postup zadržíme, mínil plukov-

Palte!...

Ve

chvilce rozpoutala se bouUvá kanonáda našimi. Však nic plátno Obrovská pesila kteí hledli nás obklíiti z pravého nechránného boku, donutila nás couvnouti as o 1 km. tom nás došla posila Jedna neb ruské setniny staily, abychom znovu rozvinuli své ady a sli ku pedu. PostupovaH jsme stále, ohe, jímž nás uvítali, byl strašHvý. Strojní pušky jichž mli veliké množství zle ádily v a-

nad hlavami

!

Nmc,

dv

V

!

a —

Nmci

—

dách našich a pokosily nejednoho dobrého našeho hocha! Než i jisté naše rány zpsobily znané mezery v nmeckých šicích / .i v místech, jež jsme byli prve opustili, srazili jsme se s Nmci. Nastal dsný boj muže proti muži. bylo jako kobylek a za jednoho skoleného jakoby ze zem vyr.

A Nmc—

a2

.

.

ež

•

—

stali

.

2—3 v

nastupovali

boj,

pec

strašlivá

dlouho zstávala nerozhodnuta. Snad víbyli bychom vyšli i z tohoto nerovného

tzn boje,

kdyby

.

.

.

Nechránné naše pravé kídlo bylo

stále

a více od nepátel obkliováno. Hnízdo zuivých Germán — vped posunuté páHlo do nás strašliv z pravého boku! A pomoc žádná tak málo je nás zatím co Nmci stále noví a noví se rojí Zle je, brati zvolal rotmistr musíme ustoupit, nechceme-li se dáti všichni pobiti neb býti zajati. Však díve ješt vypoádáme se tam s tmi! a mávl rukou k nmeckému nás ostelujícímu houfci. — Na n! Hurrá! zabouilo as z 50 hrdel. Nebželi jsme, ne letli, neseni touhou ukázat co dokáží odvážní Cechové! Zápas byl krátký. Na 20 nepátel válelo se v minut na horké, sluncem vyprahlé zemi, víc

—

—

—

.

.

—

—

—

!

—

.

.

— — .

Nmíkm,

.

—

ostatní jimiž nás brali!" .

.

.

potem asi 15 — a 2 strojní pušky, ped chvilkou „astovah", jsme „za-

.

Když vidli ostatní Nmci záhubu svých kamarád, zavali vztekem a hnali se zuiv proti

—

nám.

Odvete

je,

ukázav na zajatce „držeti"

,

.

—

brati! zvolal rotmistr, zatím budeme

— my

Nmce

.

Odvádl jsem rychle ješt s jedním bratrem vzdavši se nepátele, když v tom ucítil jsem v pravé lopatce strašlivou bolest. Jako když jehla projede tlem! .

.

.

83

.

.

—

— Jsem rann, brate zvolal jsem ješt. Než v tom ucítil jsem druhou ránu — ne mén !

—

o nco málo stranou. Zatoila se mi hlava, zapotácel jsem se Co se dále dlo, nevím

bolestnou

.

.

.

.

.

Bratr erv se zasmušil a bolestný úsmv, jenž mu pi vyprávní o bitv zborovské se rt byl vymizel, ukázal se znovu, ba zdálo se mi,

že v daleko vtších ješt rozmrech. Naslouchal jsem jeho s napiatou pozorností, ani jsem nedýchal. Nevhodným se mi zdál nyní když se na okamžik bratr odmlel jakýkoHv dotaz, jenž by zpetrhl pedivo bolestných jeho vzpomínek. V pokoji zavládlo nevlídné ticho mrtvé, hrobové Mohls slyšeti vlastní dech. Jen hodiny na stn tikaly, nemajíce pochopení pro tajemné kouzlo vzpomínek bratrových. Jak dlouho jsem v poli ležel a co dále následovalo, dozvdl jsem se teprve za nkolik dní jímavým hlasem ozval se bratr legioná, pisednuv blíže ke mn. Strašlivá bolest a horké paprsky slunení pivedly mne opt k vdomí. Chci sebou pohnouti, nemohu. Celé tlo v jednom ohni a pravé rám mrzácky leží pi tle Každé sebemenší hnutí, sebemenší obrat psobí mi

ei

—

—

—

.

.

.

odmen

—

—

.

,

.

pravá muka!

Naslouchám

.

.

.

Ticho: jen z daleka, ve pedu již, slyšeti dunivé dl. se lehce chvje Ustoupili jsme tedy, zašeptal jsem s po-

Zem

hmní

vzdechem. skety 84

.

.

.

Musili!

.

.

Zpropadení

.

baby bojácné

.

!

.

.

.

.

Rusové,

.

.

v tom zaletl k uchu mému podivný chropot. Otoil jsem s námahou hlavu a vidím nkolik krok ode mne v bramboišti „dodlává" n:

mecký

voják.

V, brate, a nenávidl jsem Nmc z celé

duše, v tu chvíli pocítil jsem s umírajícím hlusoustrast. Kdybych mu byl mohl pomoci, hned bych byl tak uinil Pílba i puška válely se u Nmcových nohou a z hlavy mu stékala praménkem krev

bokou

!

.

.

.

Však co to? spatil na právo Nkolik krok dále jsem k veliké své bolesti bratra, s nímž jsem odvádl zajaté Germány, s prosteleným hrd.

.

.

—

lem. Nehýbal se

—

tam

hnutí

.

!

již

—

—

A na

byl mrtev ...

dva pi mezi Zachvl jsem

.

—

.

brati

další

se

hrzou

.

levo

bez

leží

.

Odehrál se tu patrn krvavý zápas „našich" pesilou, jíž brati byli bezpochyby donuceni na rychlo ustoupiti, nemohouce ani druh svých s sebou vzíti, usoudil jsem- Ležel-li ješt nkdo za mnou, nevím boleti a slabostí nemohl jsem se obrátiti Dva umírající (poítal jsem se k nim) — ti mrtví! Kéž bys ml u sebe revolver! pál jsem si v duchu. Jedna dobe míená rána do spánku by staila, aby t zbavila dals

nmeckou

—

!

.

.

.

.

—

.

ších nesnesitelných útrap!

Co na mne eká?

.

.

.

Zde bídná smrt hladem, a

naleznou-li mne, do rakouského i nmeckého zajsem jetí ? Nebylo teba pemýšleti. dobe, co v pípad tom následuje, jaký trest

upadnu-li .

.

Vdl

.

mne oekává:

—

šibenice!

.

.

.

85

.

.

Snažil jsem se pozdvihnouti nabitou pušku, byl jsem tak

Marn —

jež vedle mne ležela. slab, že jsem jí ani nepohnul!

Horko mne rozpalovalo

mnou

tásla.

A

.

.

.

— hned

zase zima

slunce pálilo, „pralo" mi ne-

milosrdn v tvá!

Zavel jsem oi a oddal se s resignací svému osudu. — Kde asi bratí ted jsou, obrovské pesile ? Vzdálené hmní dl ukolébalo mne zvolna k polospánku a zdá se najednou, že zím ped sebou domov své rodišt — milované rodie a sourozence. Zvlášt matka, dobrá má matika nešla mi s mysle, jí jsem se neubrání-li se

!

.

.

.

mn —

ustále obíral!

t

Kdyby tak vdla, kde jsi a co na eká, co by as udlala? odpovd hned následovala: Bžela, hochu, bžela dnem i nocí, nedbajíc pekážek a nebezpeí, neznajíc únavy, a naleznouc umírajícího miláka, v nezmrném bolu vymyla a obvázala by zjitené jeho rány, zlíbala chladnoucí rty a nadlidskou silou, jíž je schopna jedin milující matka, dopravila do .

.

A

bezpeí, svila pelivým rukám lékaovým Ano, to by uinila drahá moje rodika, o tom jsem byl pevn pesvden! Jako v mlhách vznášel se pede mnou nezapomenutelný obraz: vidél jsem zoufalé, od pláe zarudlé oi matiny, bolestí zkivenou tvá, .

—

divoce poletující vlasy

.

jako tenkráte, když

mnou na plzeském nádraží louila — Matko, matiko neslyšným hlasem splynulo mn se rt a slzy — jak bohaté se se

.

!

hrachy 86

—

.

.

.

.

.

stékaly po tvái.

—

Díky Ti za ve-

..

Tvou lásku, díky za všc, co's vykonala pro umírající své dít! Díky horoucí! Bratr erv mluvil rozechvle, jako by znovu prožíval trapné ty okamžiky. vidíš, brate, pravil s povzdechem a slza zaleskla se mu v oku, tušení mé, že již nespatím dobré své matky, mne nezklamalo, jsem se vrátil až na tu ruku zdráv, ehož bych se byl tehdy ovšem nej-

likou

.

.

.

—A

—

dom —

a

mén

—

dnu?

nadál! Co's pravil, píteli, ruku že .

.

.

máš pohmož-

Ukaž, ani jsem dosud nepozoroval Bratr legioná nadzvedl pravici a jako-

by

šlo

—

.

.

,

o

vc

nepotebnou

—

—

!

.

.

dl:

brate uiteli, ruku mám celou ... a ostatní malikost kuhky z nmecké strojní pušky pochroumaly sice moje rám dkladn ješt dnes jím tžce vládnu a v ruce sotva péro udržím ale rci, brate, jest to obf, stojící za zmínku, jíž jsme povinni

No

vidíš,

1

—

Dv

—

drahé své viasti?! Nenaíkám na svoje zranní, naopak jsem na hrd — šasten, že se jím mohu pochlu.

.

.

—

n

biti!...

Oi legionáovy zaplály blaženým leskem a zatrpklý úsmv jeho zmnil se opt v onen radostný, který jsem u nho byl již jednou spatil pi líení bitvy zborovské! Však poslyš! a bratr legioná opt zesmutnl a na ele usadila se chmura co ted pijde, nemlo se nikdy stát, povždy si to budu za zlé vykládati. Ne, já legioná, eskoslovenský voják neml toUk lpti na bíd-

—

—

—

—

—

—

—

ném život

!

Nemlo

Vyslechni, brate,

to

být,

nemlo

!

.

.

upímnou mou zpovéd, však 87

.

.

—

—

prosím pedem chybivšího dnes trpce své slabosti! Co jsem tak v bolestech dumal a vzpojaksi nesmle mínal na vzdálené, své drahé pokraoval bratr erv zaslechl jsem za seneodsuzuj

druha, jenž

lituje

—

.

—

bou kroky Nemohl jsem .

.

.

—

.

hned vzpamatovati. Když

se

konen

otevel oi, spatil jsem vysokého mladého muže, v obleku nmeckého sajsem

nitního vojáka. Czech 1 ... otázal se sípavým hlasem,

—

mi

pate

zkoumav

v tvá. Zachvl jsem se

smrti byl bál

mn

—

.

.

.

Ne, že bych se snad si v té chvíli pál,

byl bych

Nmec pažbou pušky zasadil ránu, by rázem uinila konec mým útrapám! — než vzpomnl jsem si na vypravování bratí aby

jež

Nmci

s jed-

našimi hlídkami neb

ran-

z „Družiny", co prý „provádjí"

nothv chycenými nými druhy.

že nalezli nejednoho „roz-

bratí,

Tvrdili

Nmc

vdce" strašliv od muž tito za živa uezali

zohaveného,

je-

vyloupali dušoval se oi, eménky ze zad mnohý z nich, že i zoufalý náek tchto nešastník slyšel, když Nmci na nich provádli krvavou svou vivisekci Ký div, že každý z nás si pál radji zemíti, nežli ranný padnouti do rukou tchto ukrutník Nediv se tudíž, že ani já na drsnou nos, stahovali.

.

uši,

A

.

!

Nmíkovu,

jsem-li Cech, nepisvdil. Naznaoval jsem pouze posuky, že mám žíze. Nmec se na mne upen zahledl, pak zavrtl nedviv hlavou, vyal z torby utoru

otázku

a dal 88

.

mn

napíti

—

rumu. Nezahnal jsem jím

.

.

—

ale celýn^ tlem jakoelektrická jiskra, nervy se vzpružily, svaly napialy alkohol, jindy tak protivný, vykonal opravdu v mém polosice žízn, naopak by probhla rázem

—

mn

mrtvém organismu blahodárný úinek. Czekat, pšijít hned ozval se v tom

—

.

Nmec

,

.

a než jsem se vzpamatoval, byl pry Co jen — probh se mnou udlají! prolétlo mi hlavou po jeho odchodu. Hrza však, již jsem pi prvém spatení Nmce pocítil, nadobro z mé duše vymizela. Vždy mne mohl zabít, trápit, dlati se mnou co chtl, a ješt zatím podal posilnní! Pece tedy nejsou všichni Nmci tak zli, jak se o nich tvrdí, myslím si. Ci mu snad ervenobílá stuha na apce mé a rameni nepovídá zejm, koho má ped sebou! Zahledl jsem se na epici, ležící v ádce ped mýma oima, a div jsem úžasem nevykikl: odznak eskoslovenského vojska ervenobílý proužek zmizel s apky úpln! Hrome, co to?! Pozoruji znovu epici, zra.

—

—

mn

.

.

.

.

.

.

.

—

— .

—

.

.

.

,

.

pímp ohmatávám, nepatí-li snad zbyten; epice je moje, poznávám každý její steh; však ta tam eská moje

kem svým

ji

jinému; než trikolora

!

.

.

.

—

S nejvtším naptím sil teba mi pohyb psobil strašnou bolest, podepel jsem se o levé rám a stoil zrak svj v místa, kde na rameni ml jsem upevnn odznak podobný; však ani toho zde nebylo

Tedy

proto

nedviv

!

—

Nmík

mne

nepoznal, proto

vrtl hlavou! Nevdl, jsem-h Rus i Cech, ježto jsme byli za boje s ruským vojskem pomícháni

tak

.

.

89

.

.!

Však kde isem pišel o národní svj odkdo jej strhal, aniž by byl ublížil? To má zajisté svoji píinu! V tom se rozblesklo v hlav: Zajisté nkterý z ustupujících bratí, kteí mne ne-

mn mn

znak,

mohli

sebou

s

již

mn

tak uinil!

vzíti,

—

Ml

zajisté

nejlepší úmysl zbaviti mne pípadného ztýrání a zohavení od postupujícího vojska

n-

meckého

i

!

.

.

snad vidl ješt dále ? Soudil, že by tím mohl zachrániti mladý život, ježto nepátelé budou mne považovati za ruského vojína? Ano, ano, zajisté to pedvídal, usoudil jsem a domnnka tato již ve neusnula, Opt mi vyvstala ped oima rodná moje víska otec i matka ... a bylo njak života líto .

.

.

mj

mn mn

Jen jednou kdybych

.

mohl ješt

je

spatiti,

.

,

ruku

jim stisknouti, je pocelovati, zatoužil jsem, jen jedenkráte ješt a pak nech se se mnou stane cokoliv Satan brate uiteli satan to byl, jenž !

—

.

.

!

—

mne

.

.

.

.

—

utvrzoval v neblahé té myšlence, abych úmysl který zajisté mli se mnou dobí moji brati hledl prakticky uskuteniti! stydím se dnes vehce za svoji slabost; však tehdy mne, k smrti ranného, ztrátou krve sesláblého hocha pronikala každým nervem, každou cévou jediná jen myšlenka: Zít, žít!... Ano, žít však ne pro sebe, pro své drahé; k vli zlaté mé mamice nechtlo se mi pojednou opustiti ješt slzavé toto údolí! Rozumíš mi, brate? dovedeš pochopiti duševní stav, vmysliti se do tehdejší mé

—

—

V,

!

.

.

.

—

mj

situace 00

I

Dovedeš

to ?

1

.

,

.

.

.

.

.

A

vykal

aniž by

erv vzrušen

bratr

— A

satan

vykonals

.

mé odpovdi,

uklidující

pokraoval:

mn

našeptával

Vi

dále:

povinnost

za zemíti na poli váleném! Uril-li však prokletý osud, abys upadl v ruce svých katan a máš-li možnost vymknouti se jim, na by ses dával zbyten jimi trýzniti, na vystavoval život svj potupné Zradíš snad smrti, jež by t jist neminula? svou vlast, nebudeš-li na otázky ti kladené vbec odpovídati, necháš-li nepátele své v poNachybnosti o tom, jsi-li Rus i Cech? opak Ze života tvého bude míti vlast zajisté vtší užitek, nežli z tvé smrti Mozek pracoval horen nevdl jsem, co poíti. Rozum odmítal naprosto ábelské toto vlasti

zájmy ses

její

zajisté již svoji

bil,

za

ní

chtls

;

i

.

.

.

.

.

.

!

!

.

.

;

však, cit jej stále více utluse mi zjevila bolem zdrcená a byl jsem rozhodnut

našeptávání,

moval!

cit

Opt

—

matka Nezodpovíš nepátelm svým

dj

.

.

jich

otázek,

se s tebou, co dj, umioval jsem si. Chtli jmen tvých spoluby znáti piznáš-H se brati z „Družiny", rzných podrobností, týkajících se eskoslovenské brigády, její po-

—

—

—

síly, vehtel atd. a hledli by údaj za každou cenu na tob vynutiti Mlením zbavíš se všech tchto nepíjemností, usoudil jsem, v duchu. Úmysl byl nezvratný, když i rozum podepel citový postup myšlenkový ... Brate, uznávám nyní, že hrdinnjší zajisté bývalo by íci: Tu jsem, eský legioná, obste mne,

etní

tch

!

mj

—

kati

I

.

.

.

.

Dnes bych zajisté tak uinil, vda, že ten, pro koho hlavn jsem chtl žíti nezapomenutelná moje mamika nepotší se více z mého návratu Tehdy však Brate legionái perušil jsem jeho nanejvýš dojat vždy to, cos uinil, není žádné provinní, naopak mli všichni statení naši hoši, upadnuvší v rakouské neb nmecké zajetí, dáti se jako stádo ovcí od krvežíznivých svých odprcv povražditi?.,. Nezapírám, že by bylo zbablostí, litovati snad pozvednutí zbran proti „osvícenému" svému císai a slibovati mu znovu vrnost a poslušnost než ponechati nepátele své v klamu, vymknouti se jim aniž bys jen trochu est svou poškodil! z nastražené na tebe oprátky, není tak soudím žádným provi-

e

!

—

.

.

.

—

!

;

—

—

—

— — .

.

.

.

.

i

—

—

nním, naopak uznáníhodným umním, mistrnným kouskem A neomlouvej se již, brate, k emu ? Není ti toho — vru — zapotebij Brate uiteli dkoval bratr erv !

—

upímn

. .

.

. .

—

—

ani nevíš, jak jsi mne svými povzbuzujícími slovy ukhdnil, svalil se srdce tžký balvan, odehnal dsivou mru, jež mne neustále tížily a stebaly duševní poklid. Dkuji ti srden a vz, že bez obavy již, co

mj

mn

ekneš, bez sebemenších píkras i jao kéhokoliv zamlování, budu pokraovati v líení svých osud v prokletém rakouském zajetí... Bratr legioná vyjasnil ponkud zasmušilou líc, však úsmv jeho nabyl zvláš ostrého, trpkého rysu a on, zejm unaven pedchozím svým výkladem, zvolna popošel k otevenému oknu, aby se nalokal istého, ze zahrady do svtnice proudícího vzduchu.

—

92

V RAKOUSKÉM ZAJETÍ

.

—

—

Brate erve! zvolal jsem po chvíli s chmurami a mrzutými myšlenkami, jež se usadily na mladém tvém ele, zchvátily istou tvoji duši! Raduj se naopak ze šastného

—

pry

z rakouského zajetí, jež se jen z vás poštstilo! Co's prožil, nech je jen tžkým, vzdáleným snem, z nhož procitl k šastné zkutenosti!

vyváznutí

málokomu ti

jsi

.

—

.

pravdu, brate, na vzpomínati s hnvem dob již minulých, když nový, lepší život slavil vjezd svj k nám, zapudil nadobro neblahé ty chvíle! Bratr legioná se zejm uklidnil. S požitkem náruživého kuáka, jemuž tato slast byla po dlouhou dobu odpírána, okoušel vonného výtažku tabákového a vypustiv z koutku úst

Máš

—

s grácií

nkohk proužk blavého dýmu, vážn,

beze vzruchu

—

jal

se vypravovati:

Unaven dlouhým pemýšlením, zmoen

horkými paprsky sluneními a vysílen ztrátou krve, upadl jsem znovu v bezvdomí, z nhož jsem se probral teprve k veeru. to

—

Rozhlížel jsem se udiven kol sebe. Kde jsem? byla první má otázka. Vzpomí-

—

nám

.

.

.

Ach,

zajisté

mne nepátelé byH

již

z pole odnesH!

jsem na slám v prostorné jakés na jejímž protjším konci spatil jsem

Ležel

kln,

95

.

adu

koní spokojen požírajících pedhozeného

jim sena.

V tu chvíli jsem pocítil hlad, strašlivý hlad. Žaludek se mi svíral prázdnotou! Bhví, jak dlouho jsem již nieho nepožil, nebo takový hlad, takovou touhu po pokrmu jsem dotud v život ješt byl nepocítil! Na slám vedle mne sténali ješt dva ranní, z nichž v jednom jsem poznal chroptícího Nmce z brambo-

—

išt

.

,

Nepocioval jsem jíž tak palivé bolesti. Teprve ted jsem si všiml, že nemám na sob kabátu a rozdrcené rám že je obvázáno! Hlasitý hovor zaslechl jsem zvení a v tom již vcházeli do klny ti muži, z nichž jeden v nmž poznal jsem Nmce, který mne v poli nalezl živ rozkládal rukama. znám obstojn nmecky, pec jsem „hantýrce" jich skorém nerozuml! Tušil jsem však,

—

—

A

mn

že rokují o Byl to nmecký šikovateí a dva muži od sanity. Když mne došH a seznali, že jsem se již probral z mrákot, spustil jeden pes druhého:

~

.

.

.

Czech?!... Czech?!.

.

.

Pevn jsa rozhodnut,

nereagoval jsem vbec na jich dotazy, jimiž mne nyní mluviU správnou nminou a jeden dokonce lájiž manou eštinou pímo bombardovali! Verfluchter Kerl! Aber ja, der bohmische Hund ist das! ... a jiné ješt šavnatjší nadávky sypaly se na ubohou mou hlavu. sípali Deserteur! Verráter! íci vztekle a hrozili mi zaatými, mohutnými

—a

—

.

—

pstmi. 96

.

.

.

.

.

.

.

.

Nm-

Byl jsem však k veškerým jich nadávkám a hrozbám úpln netený, ani brvou nepohnuv, jako bych jim vbec nerozuml. Nmci vidouce, že se mnou nieho nesvedou, za strašhvého proklínání a láni „niemné eské pakáži" odešli.

Oddechl jsem

Ted

jsem

již

nmecké

.

pozbyl

chlapi

dvry

v dobré schopni nej-

byli

že sebemenší známka nasvdující, že dotazm a rozumím - byla by pi-

—

strany

nadávkám

.

pesvden,

Byl jsem

mé

.

Ti

srdce. horšího! ...

z

si

opt

jich

mn

nesla strašUvé potrestání!

Snad

již

budu

jsem se v duchu.

Za

chvíli

na mne

míti

od nich pokoj, utšoval

A ml

jsem!

.

.

.

Nmci kon

odvázali

byli více pohlédli, odjeli

a aniž by odtud klusem.

Bezpochyby mne pedali svým rakouským spo-

jencm!

,

.

.

Stmívalo se již, když do klny tiše vstoupil muž v odvu rakouského dstojníka. Opt tedy výslech! projelo mi h'avou. Rakouský dstojník došed ranných, postál chvíli nade mnou a k velikému mému podivení zeptal se plynnou eštinou:

—

—

—

Co

bolí,

píteli? ...

A

pohladil

mne po

zcuchaných, hlínou slepených vlasech. Již jsem otevíral ústa, abych mu odpovdl; však vzpomnl jsem si vas, že by to mohla býti na mne nastražená léka, proto jsem jen z hluboká povzdychl Nerozumíš? pravil dstojník soucitn. Hej, molodíku, jak je ti?. opáil hned na to rusky.

—

—

—

.

.

.

.

,

97

Za pobytu svého v Rusku nauil jsem slušr^ ruské výslovnosti,

nýn^

—

odvtil jsem

i

se

s bol-

ismvem:

Ncdobro, batuško Dstojník ptal se soucitné dále: To bys pi ústupu rann a pak zajat? Pikývl jsem hlavou. .

— A máš hlad? — Pokej, pošlu

.

.

,

.

,

.

.

.

-Tak!...

ti hned nco na posilnnou, dobrý ten muž, dodávaje s úsmvem: Však budeš brzy opt jako ryba zdráv! a potásl mi bode zdravou levicí. Zastavil se ješt na okamžik u mých dru-

pravil

—

—

hv,

z

Germán strašliv chroptl, co ranný — Rus — nejevil již skorém

nichž

zatím druhý

— známek života. Za chvíli vešla do klny

—

starší již žena, pinášejíc kýžené oberstvení. Brate, ozval se draznji mladistvý legioná, pes to, že pohyb mi psobil nesmírbez cizí ponou bolest, pec jsem se sám moci vztyil, opíraje se o zdravou levici. nevýslovný; v žaludku Hiad, hlad jsem

—

—

—

mn

ml

kruelo

!

.

.

,

Víš, že sndl jsem tehdy 2 notné skývy uvaená na chleba, rovnž vejce a vypil objemný šálek aje?!... Dobrá ta staenka krmila mne jako malé dít, hladíc mne vetchou, kostnatou rukou a s úastí se vyptávajíc, trpím-li velkou bolest. Pitakal jsem a tu ona dodala hned sou-

dv — znan

citn

—

—

:

Do

pak dá 98

mkko

t

rána snad njak ješt pekáš, dovézti syn do nemocnice.

zítra

Syn?!... Tedy ten hodný dstojník byl synem milosrdné této samaritánky?! Jak jsem v duchu obma dkoval, jak jsem .

jim blahoeil!

—

.

.

—

Zvdl jsem brate z vypravování staenina, že se nalézám v obci Jezerné, v níž jsme se shromažovali ped zborovskou bitvou. Nechtl jsem však ani uviti, že již uplynul tetí den od mého zranní! Proto jsem ml tedy takový hlad, proto jsem byl tak vysílen! Jak se to však mohlo státi, že mne teprve dnes nalezli? divil jsem se v duchu. I to jsem si konen vysvtlil. Padl jsem rann do ádky brambor, jichž hustá na mne skorém zakrývala. Z obou stran pak zvedalo se vysoké obilí, takže jsem byl pi prvním .

spšném

ranných

sbírání

druhy pehlédnut

— A

.

.

—

i

s

.

.

ostatními

.

kdo byl, píteli, zeptal jsem se s úastí, šlechetný onen dstojník? Dozvdl jsi se to snad též? . Ovšem že dozvdl, pisvdil bratr legioná a líc se mu rozjasnila. Sám starosta Jezerné - na dovolené práv dlící rakouský .

—

dstojník

— Rusín

ei — ml

.

rodem.

— Jist — dle

matiny

práv

v takové

centrální mocnosti

lásce, jako já!

Dobrá staenka odešla a já opt osaml. Smutné ticho perušoval jen píšerný chropot v posledním tažení se nacházejícího Germána. Ruský vojín zatím byl již dokonal, soud dle toho, že nejevil vbec známek života.

Pec

jsou ješt

v duchu šlechetným

dobí, dkoval jsem svým zachráncm jezern-

lidé

99

.

ským, kteí se mné a

opt

.

takovou láskou

s

(tolikráte již dnes!) vyvstal

obraz drahé mé mamiky skonale krásný, spanilý .

!

I

ujali

-

pede mnou

Však obraz ne-

.

Rodika moje blažen se na mne usmívala; jen jakoby stín zel jsem ji v dálce. Však stín se blížil, rostl, mohutnl, až stanuv pede mnou rozepial paže, pitiskl mne na svá

—

—

prsa a

horoucn

zlíbal,

—

Pak zase

zlíbal

—

bledé

mé

líce.

jak byl pišel pomalu se vzdaloval, mizel, ztrácel se rozšíeným mým zraaž zanikl nadobro

km,

,

.

.

Procitl jsem z polosnní a hluboký povzdech vydral se mi z prsou: Kéž by to byla pravda! ... Jakýsi píjemný pocit rozhostil se v mé duši. Nezemeš, hochu, nezemeš! pravil jsem sám k sob; vždyf matka tvá drží nad

—

—

—

tebou ochranná svá kídla! Láska její dopomže ti k šastnému vyváznutí z nebezpeí, v nmž jsi se zajetím svým octl, ke kone-

nému tvému

vítzství držela matika nade mnou ochrannou svou ruku, povzdechl bratr legioná, však život zaplatila chudák vlastním !

.

.

A

—

mj

životem

.

.

!

—

.

Poslední paprsky zapadajícího slunka zana okamžik ušlechtilou postavu bratrovu a zlíbaly elo, oi i ústa mladého hrdiny, jakoby náhradou za matiny polibky, jichž se lily

již

100

nedokal

.

.

.

X.

KÍŽOVÁ CESTA

.

—

Však abych pokraoval, vytrhl se náhle legioná z dum, takto bych ani dnes nebyl hotov se svým vypravováním Ráno následujícího dne byl jsem dopraven v 'bryce starostov s umírajícím — svého okolí již nepoznávajícím — nmeckým vojákem bratr

.

.

.

do nemocníce ve Zloov. (Ruský pšák toho již nepoteboval bylf nalezen ráno

pevozu mrtev!)

—

—

mn

Tam znovu vymyli rány vystili, dali nové obvazy a ješt s nkolika rannými rakouskými vojáky poslali vlakem do Lvova. y jednom z vojín poznal jsem nenávidného Žida, s nímž jsem v Székesfe érváru sloužil u téže setniny. hlásil, já se však Zidák se hned ke stavl, jako bych ho vbec neznal, což jej velice dopálilo, Než jsme pibyh do Lvova, zemel jeden z ranných vojín vykrvácením Brate pravil jsem nedokav když se tento na okamžik odmlel — jsem opravdu nesmírn zvdav jak ses nyní ze všeho „vy-

mn

—

—

—

—

toil", unikl nastražené ti oprátce Zase ten zvláštní, sarkastický

!

.

.

.

.

.

úsmv pelétl

lící

legionáovou.

—

Pravda

—

poznamenal — kížová cesta

O

tchto to byla, již jsem nyní prodlával! chvílích svého života nerad jen vypravuji, ba nerad na

n

vbec vzpomínám

.

.

.

103

:

:

Poslyš tedy

Ve Lvov nás

zavezli do reservní nemockdež po oberstvení a pevazu ran zanášeli v seznamy naše natíonále. Brate uiteli, pravil mladý muž trpce, byl

nice

.

703,

jsem nyní postaven

ped dv

možnosti:

hlásiti

pravým svým jménem, aneb vymyšleným ruským — jsem si svatosvat umínil, že v pípad kdy se bude jednati o mou se budto

!

—

—

A

píslušnost neotevru úst, pec v tomto okamžiku nebylo vyhnutí, musel jsem lhát! Ano, lhát, brate, lháti jsem musel, chtl-li jsem zachrániti holý svj život Jak trpce dnes vzpomínám tohoto provinní, jak kinu své slabosti! Však co se stalo, nedá se více odiniti! píteli, byla to jediná lež, jíž jsem na záchranu svou vypustil z úst po dobu svého vyšetování v rakouském zajetí Jediná pravím však neodpustitelná! ,

.

.

!

.

,

.

— V,

!

—

—

— Brate,

.

.

.

zvolal jsem, tiskna mu pravici,

ma-

vše píliš ernými barvami! Nejen že poklesek tvj dá se zcela lehce omluviti, než v pípad tvém, vždy šlo o život! byla lež naprosto nutná! To není slabostí ani zbablostí, to prost káže pud sebeochrany! tak na vc tvoji poWížím já a zajisté i každý luješ si

—

—

rozumný, soudný

V a on

lovk

—

hlasem

již

.

,

.

zaleskl se zákmit dík opt zcela normálním

oích bratrových

—

pokraoval

—

Hlásil jsem se tudíž co, Alexandr Alexandro vi, syn chažajnv z Ujezda v Chersonské gubernii. Nepozastavovali se nad tím, ježto jsem hovoil rusky zcela slušn. Pobyt 104

. :.

znan mn

mj

na Rusi (neíkám v zajetí!) nyní byl na prospch! Na to jsme byli dkladn vymyti, vyištni a do istého prádla a odévu pevleeni. Prokletý rakouský „mundúr" Zas jsem jej musel na sebe navléci, by teba jen na nkolik dní, než byl dán „do poádku" odv ruský! S jakou radostí jsem jej oblékal, dovedeš si zajisté pedstaviti Však musil jsem, bez odmlouvání, bez odporu, abych na se neobrátil pozornost a nevzbudil podezení, že nejsem Rus, za njž mne všichni považovali Však nemlo se vše tak hladce odbýti! Prokletý Zidák — s nímž jsem byl do ne!

—

mj

!

.

mocnice pivezen

—

.

zajisté pochybaneb mne pímo udal, nebo hned druhého dne z rána po mém píjezdu do Lvova — vešel do nemocniního sálu — v nmž leželo též nkolik zajalých Rusv rakouský pan „oberlajtnant", s ábelským úsmvem ve vyholené tvái.

nost o

mém

vyslovil

„rusství",

—

—

Zastavil se u jednotlivých Rusv, vyptávaje se na rzné podrobnosti z jich života. stanul též zrakem div mne neprobodna u mne jsem hned, kolik uhodilo! Pan nadporuík dle jeho vzezení a výslovnosti vzal bych jed na to, že to byl též

Konen

—

—

.

.

.

Vdl

—

jeden ze zdárných syn „vyvoleného" národa ísraelského ptá se s chechtotem esky Tedy Rus jsi, že ano, a od kdy pak? opt tak upené se na mne zadíval. Nepohnul jsem však brvou, což jej jak jsem pozoroval zejm pekvapilo. Ješt nkolik eských otázek pedložil, s týmž však výsledkem.

—

—

—

!

A

—

,

.

—

mn

105

,

—

Odíkej otenáš

!

— dl pak rusky. Uml

jsem otenáš výborn nauil jsem se v Rusku od poslechu zcela správn a plynn nkolik ;

modliteb.

Když jsem mu žádanou modlitbu bezvadn pednesl, zavrtl v rozpacích hlavou a zeptal

opt esky: Tedy nejsi z „eské Družiny" ? Otázkou tou mne však nezmátl stále jsem byl na ni pipraven. Byl jsem dsledný ve svém rozhodnutí: neodpovdl jsem, což si dstojník mohl ostatn vykládati také tím, že nerozumím esky. Ješt nkolik otázek, jichž jsem bu vbec nezodpovdl, aneb ruským se náhle

—

.

.

;

—

jazykem, a vyšetující mj soudce zcela nespokojený svým výslechem — odešel. Toho dne jsem ml od nho již pokoj! Však druhého dne ráno pišel opt, tetího dne zas a tak to trvalo nkolik dní. Odcházel však pokaždé, nevda o nic více, než když pišel, akoliv vymýšlel stále nové a nové otázky a léky, jimiž by mne usvdil, že nejsem Rus, nýbrž eský legioná. Ptal se mne na p., která je nejnižší a nejvyšší šarže v rakouské armád, vím-li, kdo je to kaprál a j. Vše marno Nevyzvdl nieho, takže zlostí pímo zuil Ošetení a léení dostalo se mi pelivého, Bylf dr. Horský*) Pražák lovk dobrého srdce, jejž osud mj velice zajímal. se mne nikdy na nic nevyptával, pec z pée, již vnoval, jsem poznal, že mi peje.

—

!

.

—

•)

106

.

.

—

Psejudonym (Pozn. spisovatele.)

A

mn

.

!:

A

co bys ekl, brate, byl jsem pesvden, vže nejsem Rus, nýbrž Cech dl to skuten, jak se za chvíli dozvíš Šero kladlo se pomalu v útulný pokojík a znan chladný vzduch piml nás konen uzavíti okno. Jednoho dne, asi za týden po mém navazoval píchodu do Ivovské nemocnice pišel bratr erv na perušenou

že

i

ví,

!

—A

.

!

—

opt.

eHoreka mnou —

,

mj

tehdy lomco-

Adne .

.

—

ínkvisitor

vala

.

.

doktor Horský žádal nadporuíka, aby že toho od výslechu svého upustil neposlechl jej nejsem zplna pi smyslech tento naopak S radostí v dábelském svém srdci zapoal obvyklé vyšetování doufaje, že dnes snad pece neho se dopátrá. A do-

—

—

pátral se

—

:

— Znáš rotnyho N. a plrotnyho K. ? — pravil rusky, pate mi pronikav v oi. Hrklo ve mn však nedal jsem toho na sob znáti Jmenovaní byli moji pedstavení z „Družiny" — Ei, na to on, mlíš — tedy neznáš ? !

,

.

.

;

!

A

což Josefa erva, zbha rakouské armády a vojáka „eské Družiny" také neznáš?!...

vykikl potmšile pan nadporuík, tentokráte však esky, nespouštje ze mne ábelských oí. jsem v tu chvíli sto chutí vyskoiti a vytíti mu pár notných polík. Však opanoval

Ml

jsem se ješt a dotazu jeho •

—

jsou

nezodpovdl !

—

naprosto vrohodným svdkem zjištna; radím ti tudíž, abys se piznal. dív, tím lépe pro tebe

jest

.

.

.

erve, zbyten zapíráš, marný všechny tvoje vytáky Tvá totožnost Josefe

!

.

—

ím

.

107

!

!

snad chceš ješt zapírati ? K emu ? — Což nevíš, že císa Karel zrušil trest smrti a že tm, kteí litují svého provinní, nieho se nestane? Piznej se tudíž bez obavy o svj život a sdl i jména tvých kamarádv z „Družiny" vždy je všechny známe Viz, v tchto knihách a ukázal na balík spis, jež s sebou pinesl jste všichni beza jist zaneseni! K emu tedy dalších

i

!

mn

;

— —

pen

vytáek, dalšího zapírání ? áble! vím vzkikl jsem divoce za jsem bojoval a proti komu. Tady mne máš, dlej se mnou, co chceš, však vz kamarád svých nezradím! Padouchu! Co se dále dlo, nevím; upadl jsem strašlivým duševním rozilením v bezvdomí. Když jsem se opt probral k životu, spatil jsem soucitn se nade mnou sklánjícího doktora

—

.

!

—

,

.

—

—

Horského.

—

Stále erstvé obklady — naizoval ošetovatelce ~ a kdyby bylo zapotebí, zavolejte mne. A ty obrátiv se ke mn, pravil po rusku — neroziluj se, sice A pohrozil dobrácky prstem. Dobrý ten doktor Situace pro mne byla po pedchozím yýstupu opravdu kritická. Vždy jsem se doznal (štstí ješt pro mne, že v ruském jazyku): eho tedy potebovali katané moji více ? I

—

—

.

mn

!

tém

.

. !

—

— !

.

.

.

Jedin léka mohl mne zachrániti poukazem na mou horeku a s ní spojenou nepíetnost

A

to také uinil

—

a nejen

to,

daleko ješt i svou

více, riskuje tak nejen své postavení, ale

osobní svobodu

!

.

dostaten, nebo 108

.

.

Nikdy se mu neodvdím on svou autoritou vyrval

jen

..

mne

dráp niemné rakouské

z

.

by

justice, jež

byla nelenila a co nejdíve vykla nade mnou krutý svj ortel! Brate legionái, zvolal jsem nanejvýš vzrušen, tvj život opravdu nebyl závidníhodným. Cím dále tím více se rozvíjí v opravdový román. Nemohu se již vru dokati jeho pokraování! ... Opravdu, doktor Horský byl Cech, jakých v rakouské armád nemnoho! V noci stanul téhož dne když yšecko již spalo stav, u mého lžka a vyšetuje zdánliv jisté

—

—

—

—

—

—

—

mj

pravil šeptem:

— Z „Družiny", príteH? — Jsem — já na to bez rozmýšlení. — A poruíka Horského — mého bratra — snad neznáš? — Jak bych neznal! — vyjel jsem skoro .

.

!

.

.

.

ulekan rozhlédl se na všechny zda snad nkterý z nemocných roz-

hlasit, že doktor strany,

mluvy

—

naší nepozoruje.

Znáš tedy, hochu?

—

zašeptal

—

léka

pesvdiv

se, že vše je pohíženo v hluboký a což, živ je a zdráv? Zdráv, pane doktore Dkuji, píteh, a vz, že život tvj visí na niti! S radostí jsem pozoroval, jaks unikžd lékám a nástrahám svých katan. Až dnes ... No, uvidíme, co se dá v tvé vci dlati Budeš-h i nadále opatrný ve svých odpovdech, nieho s tebou nesvedou! Dnešní tvj výrok piteme na vrub horece a bude zas dobe. Ostatn již jsem mluvil s vyšetujícím tvým soudcem, jemuž jsem se vyjádil, že asi nemáš „tady"

spánek

— —

—

.

.

.

.

\

.

.

.

.

.

.

—

'

109

.

vše v poádku. (Pi tchto slovech položil mi dr. Horský lehce na rozpálené elo mkkou svou dla a šelmovsky se usmál.^ — Dkuji mnohokráte, pane doktore! tlumen vypravil jsem ze sebe. Budte ujištn, že poslechnu vaší dobré rady a že ze mne nevynutí již neprozetelného slvka, kdyby

—

mne

rozkrájeli!

—

—

S Bohem, hochu stiskl mi na rozchodnou léka ruku však nevyzrad mne! Myshm, že plán náš se podaí: škoda by bylo mladého tvého života! A doktor Horský nenápadn se vytratil z nemocniního sálu.

—

.

Bratr legioná pejel

.

.

si

pravicí

elo a po-

kraoval:

— Ješt

tyikráte byl jsem zde vyslýchán,

Kížovými otázkami nejednou mne zapotili, však nesvedli se mnou nieho.) Když poukázali na onehdejší mé doznání, stavl jsem se úpln neteným, nepisvdoval a jak vyslýchán

!

jsem ani neodporoval, takže dr. Horskému dáno bylo konen pece za pravdu, že mluvil jsem v horece a že nejsem zcela normálním Však tím nebyla kížová má cesta ješt skonena! Když jsem se trochu pozdravil, poslaH mne do posádkové nemocnice . 14,, kdež jsem byl dán do tak zv. „Speerabteilungu". Msíc mne tam moili, zkoumali „duševní . .

mj

stav"

:

Do drátné

klece

mne

vsadili,

vodu

na mne stíkajíce; jehly a špendlíky za nehty a pod kži vbodávali, jen abych výkikem neb slovem se podekl, doznal, že jsem Cech! Však pestál jsem vše a zbytená byla námaha dvou vojenských auditor, kteí marn 110

.

:

mam

na mné zkoušeli právnický svj um,

mne

lámali o

A

si

justiní své zuby!

v posádkové nemocnici nezjistili o nic než první mj trapitel z reservní nemocnice , 703., pec mne odtud hnali k polvíce,

—

armádního velitelství. A jak mne vedli! Mrzáku, nemohoucímu dosud pra-

nímu soudu

2,

vým ramenem

hnouti, spoutali okovy ruce a za doprovod mi dali dva muže s nasazenými na pušce bodáky dostalo, jak velkolepého pivítání se brate, nepej si ani slyšeti Štábní profous, když mne vojáci pivedh, spativ mne, s opovržením si odplivl, volaje Pry s bídným eským psem, zrádcem niemným vyal mi políek, až jsem zavrávoral ... Co jsem dlati? Zaal jsem psti, musel mleti zaskípal zuby a mlel U polního soudu pobyl jsem však jen ti dny aniž bych zde byl vbec vyslýchán !

.

.

.

mn

A

!

—

!

.

.

,

A

ml

.

,

.

,

.

.

!

.

.

.

—

—

mn

ježto se

otevela a

rána,

zdánliv zacelená, znovu

zjitila.

nmuž jsem byl pedveden, poslal do tam, odkud jsem byl pišel

Léka, k

mne opt

—

posádkové nemocnice . 14. S jakou radostí mne tu uvítali, nemusím ti snad ani povídati. Byli již rádi, že se zbavili „bláznivého velezrádce" jak mne zde nazývali

—

znovu!

.

—

a nyní jsem

jim

pišel

„na krk"

,

A

stará komedie se opakovala. Léili mne a vyslýchali, že jsem z toho byl již všecek zoufalý! Však slvka mne usvdujícího již ze mne nedostali! výsledek?

—

—

A

111

!

.

..

Když se mnou sepsali spoustu protokol, znovu ránu zahojili, pedali mne když posádkové nemocnici ís. 3. v Pemyslu

mn

k

—

supcrarbitraci

A víš, brate jak

uiteli, doložil

živ

bratr

erv,

mne oznaili? Válený zajatec A ku píjmem mému ješt poznamenali: !

.

.

Nezjištno dosud, zda Rus, i ruský legioná z „eské Družiny" To byl tedy výsledek sáhodlouhého mého vyšetování, na njž byly vyplýtvány spousty papíru a nkolik „vhlasných" vojenských auditor nasadilo veškeren svj um, aby rozVáešilo tajemnou záhadu mé osobnosti! .

.

.

lený

zajatec!

.

.

.

Doznání moje

mn

—

.

.

—

v horece pronesené

—

zásluhou nejen že neuškodilo, než doktora Horského byl jeho nález o ástené mé nepíetnosti ješt lékai z posádkové neTak jsem mocnice . 14. spolupodepsán! byl pedveden ped superarbitraní komisi pemyšlskou, kdež jsem byl skuten uznán „pomateným invalidou" a poslán do zajateckého tábora ve Lvov Bratr legioná se trpce pousmál a dl temným hlasem: víš, píteli, co nyní následovalo? ani ted Vojenská justice nepropustila mne ješt! — z krvavých svých spár. Pes to, že nemla o mé totožnosti jistoty, naídila pec na štstí •zabavení veškerého mého jmní a tak zvdli jsem skoro žádného neml! rodiové moji o mém osu^u.

—

—

.

.

.

—A

—

—

112

—

.

.

:

mn

Pes

rok nemli již o zpráv, až teprve etnický strážmistr jim pinesl zdrcující velezrádce byl chycen a zvst, že syn šil enice A následek toho že ho eká smrt milované m matky

te

—

—

—

!

'

.

.

1

.

.

.

.

113

sviqsJ ŠB ,VBiqs

orfoi iísbsízBn

šnm

A

,

.

.

cJ

o

,

1

šit

ííšmsn

!9QÍn£

YJÍíBfn

—

iž ' .

>Ioi

zsíH

B3Í95 ori 9Š

énBVOÍim itmz

XI.

v

TÁBOE INTERNOVANÝCH

.

!

chvilce trapného mlení vzchopil se bratr a spoinuv na mne teplým svým pohledem, dodal: Krátce dopovím, co následovalo ... Po dobrém, po zlém chtli na mne vynutiti piznání marn

Po

erv

—

— Lvov —

Konen

—

po dvoumsíním pobytu ve

byl jsem odeslán, bez odsouzení, do

—

tábora internovaných Wieselburgu u Vídn. Zde jsem byl volán ješt dvakráte k výslechu, nebo protokoly se mnou ve Lvov Inu, sepsané se cestou ztratily! vždy to bylo v Rakousku jsem býti znovu pedveden ped válený soud! Však nedošlo již k tomu! Pomalu, však jist blížila se neodvratná zkáza a rozvrat ná-

— —

—

.

!

.

.

.

.

Ml

udržované Habsburské monarchie — eeno, A — do nesmli silím

.

nedostávali jsme jsme dostávati

i,

.

.

lépe

našeho tábora žádných zpráv o souasné válené i politické situaci, ba ani dopisy nebyly nám propouštny,

pec

—

jsme

vci naše Jak uiteli?

je .

.

— dobe možné? — ptáš

my eši

jak

to

se,

brate

.

Ve Wieselburgu mli naSince

vdli,

„stojí!"

—

polního kuráta

jsme

—

znamenitého nás —

který

117

.

nedbaje písných

by vyzrazením všech politických zjevech i událostech válených tak dalece informoval, že jsme již s nedokavostí oekávali dne, kdy budeme moci bez ohledu na své okolí bez bázn radostn vzkiknouti: Jsme. svobodni! trest, jež

najisto byly následovaly

—o

—

—

—

.

.

^'wl^locKaifYsme^^sfe" ^^^^'i^''^

V

úterý 29. íjna

ci všecek, uéýsikm 4«m,).:fitejífim,sfi

sdloval:

soíivrío

o^

pibhl do

m^^jj^gti jfl||í fipbrý .Bfá&.fc^r^ a hía-

^

Mf^j^ mt^n^^mW^^m

—

ismem mhas. Bi^ti, radujte; se se ranou! /.Rakousko ikaptulovalo — Gecky vyhlášeny samostalnýdi *ká!temt. i*;^ -.'! -'aaivV íby^íí^^onisíní inodsí "t ^DÍpVé^r šií bi^epfíf^sb^itír'ták b^fe pi l<3i -šlói^etíh lidem ekatelm ^akou^kfuili sv

-r4

,

^

—

—

ícHmínál á Šibenic '

—

>

lidem,

pro ^ — nevdouce ékteí m>ípo

kráte ani tRéškS'

v^jj

kteí -^néástossnáe4í ždef^žf-

íffiduÉRftícíéMi

—

-huoz yfiSsi "^^-Mi^^^ti* 4;éflá^íá^t,^tti^^
svj osud?

a

9^^ÍSl§šlí ojpíl 'é^óžhostílo se v tak tžce zkou»PíýÍ^^'5^3cíc!íi nikdi^ z ííás se- nemohl již

^k*K %ávratú^do

osydbdzefté vlasti; Interno vany štábní šikovat^lfuš$>o^fad fmed P^éáftášfea c^QležitoáífíatvýžnáiAu í|}ani^liého toho dne, kdy s pyšné výše trnu Sttótóía ^'ífi^yáf^^ími^^fíJ „íiíšá^átíífi^'J«[l©^á^X/liafeVbur »

ská

Mé

—

—

„Kde domov mj?** f.Hej, Slované!" a ostatní písn národní ozývaly se pozd do noci táborem internovaných Nejinak bylo tomu i ve dnech následujících. V pátek pak veer — 1. listopadu — uspoádán „na rozlouenou" slavnostní koncert, ovšem že s ist vlasteneckým programem. Nadšení dostoupilo vrchole, když kolem 8. hodiny bylo nám sdleno, že píštím dnem poínaje budeme vypravováni do svých domov. Nezamhouil jsem do rána oka, ne* oha .

.

.

dokati chvíle, kdy budu moci p^ riskrozbouená svá prsa svoje nejmilejší. Vidl jsem již v duchu usmívající se mamiku, se

již

nouti na jíž

slzy radosti a štstí ze šastného shledání stékají po ubledlé, ustaralé líci

voln

.

.

.

sobotu odpoledne — obdržev na cestu vsedl jsem do vlaku, jenž potebné peníze

V

—

mne unášel opt po tech letech do svobodné mé jDtiny, tolika obtmi vykoupené ,

—

,

.

mn

ješt tentoZel zlý osud pipravil kráte zklamání, zklamání neoekávané a práv proto nejstrašnjší: Matiky drahé nespatil isem více

!

.

.

.

119

DOSLOV

V0J20Q

.

.

ITšbsšvd

!

zha bú šisi Aén v

líb rÍD^IsiíD TsíliJid ,8ibuo8 oD ,9>íil9v ší v ijyd ytí BiiíomaVl

biisiliiía

38 šníaobBT: évi éíisvoíim sžub

šbsšvíí biifivimau zhn

~

6nfÍ9Š

oósf Bo šnJasJš oe

veer

Byl

M^h^ M ,l40li*

,8ibiV

^}2tjgíf^JiY#2^^hlt-

,y,y^a§fýi^

teské íJxbÍv éjlss Kohos více milovsu? !

|

.

Tžko

orórn?

když df^Mm^lfil^*^ rfeat®

již,

,

bii

oiq ,Y>í5iÍBm

íiifÍJiíiJ iUioi iia

éaaBXil

—

ižtaíim

.

íci.

se však, že íedx^a i druhá byly ti stejn drahými, stejn zbožací^i^nými, stejn žádoucími Tžké mraky zastíraly dnešní oblohu, a hle Tžká utrpení prožila drahá vyjasnilo se došla. svého vykoupení!... naše vlast, než

Zdá !

.

^^^^

,

—

!

.

.

— .

A

což ty, brate legionái?! Kolik tžkých zkoušek musels vytrpti, kolik utrpení prožíti, abys zocelil a vyhranil svou povahu, abys smle mohl íci: Jsem dokonalým .

lovkem

.

.

—

jsou Ne, neodmítej tchto mých slov uvážena! .,. Nuž, brate erve, seti chmury, jež se usadily na mladém tvém ele, vyjasni opt smutnou svou tvá!

dobe

Viz,

.

tam

tu

hvzdiku! 123

.

Slyšels

kdy pekrásnou

báji,

že duše ze-

melých dlí v nkteré na nás shlížející hvzd?! Co soudíš, brate? Nemohla by býti v té veliké, radostn se na nás usmívající hvzd duše milované tvé matiky, pro niž tolik truchhš? Vidíš, smje se šastn na tebe žehná dalším tvým krokm! Nuže, píteli, hlavu vzhru, pevn vped! tak si to zajisté peje tam v oblacích duch tvojí matky, jež po mnoha letech ješt s úastí bude naslouchati, jak zdárný syn její vypráví

—

—

synm a vnouatm svým o mu bylo vytrpti — dávno, tomu! milejší

— —

osudech, jichž ach,

dávno

ji

za osvobození a dobro matky nejkrásné eské vlasti !

.

.

OBSAH: Strana

Pedmluva Návrat V rakouské armád in. Mezi svými I.

n.

V

služb V. Mj nový pán VI. V „eské Družin" Vn. U Zborova

IV.

první

Vm. Rann K. V rakouském

s

5

zajeti

7 13

25 33 43 53

65 79 93

Kížová cesta XI. V táboe intemovaných

101

Doslov

121

X.

115

;HA2aO

..........

svuímbsí^ iBiykVi

T

£1

šbšcGifi 93Í3í;ojÍsi

es ££ £^ :e

.

issM

.III

V

.VI

édšola inviq

.

ííb\&s

aéasn .IIIV méúzuoÚBi V .XI BÍ89D BVO^ÍÍÍ .X

101

ISi

rmÝ^/2

.1

,11

ašq Ý^on ^M .V "šnišina é>i«9„ V .IV BvoiodS U .IIV .

ed QX ZQ 6ÍÍ

.

.

,

v

.

íioÝD^^oí"9*oi siodléi .

,

m

v

,IX

voíaoQ

m

•mtO-'/-'

-0% %1^

-^•'^mt-

'

*p^^^-*k

•*.