Peru

Peru 25.4. - 12.5. 2014 Po nějakém tom nakupování průvodců, překecávání, rozhodovaní a pár pivech jsme se s Danem shodli, že Peru je naše destinace. Po dalších pár pivech kupujeme letenky a po ještě dalších mnoha pivech stojíme v plném počtu na letišti a pijeme pivo. Až na Víťu, který pivo nepije, nemůže se na to koukat a kupuje rum. Začínáme letem do Paříže, sedadla máme hned u záchodu, což je po předchozím výkonu moc vhodné umístění. Přestup v Paříži proběhl bez problémů a za plus minus patnáct hodin vystupujeme, ještě pořád celkem čistí, civilizovaní a s relativně tuhou stolicí, na letišti v Limě. U výstupu na nás už čeká řidič, který nás má odvézt do autopůjčovny. Přesto, že si půjčujeme auto pro 12 lidí, v půjčovně usoudili, že se do osobního auta vejdeme. Nevešli, takže řidič začíná pobíhat po letišti a po nějaké době nás rozdělí na dvě skupiny a jedeme do půjčovny. Auto má už podle škrábanců a ťukanců dost za sebou, ale aspoň je dostatečně velké, zvlášť když personál přesvědčíme, aby vyndal zadní sedačky. Tím pádem získáváme kufr a auto pro devět, na které nám dokonce platí řidičáky. Už cestou do půjčovny jsme si všimli, že se v Limě řídí trochu jinak než v Praze. Přirovnal bych to spíš k Indii, i když se na silnici aspoň neprochází krávy. Zato jsou tam opice, jak přezdíváme trojkolkám, které se vecpou opravdu všude. Oblíbenou specialitou místních je předjíždění na retardérech, kterých je všude plno. Že máte někoho předjet, se z nám neznámého důvodu naznačuje blinkrem doleva a ručičkou, což může být dost matoucí. Oblíbené jsou také retardéry, které můžete najít i na prašné, těžko sjízdné silnici. Na druhou stranu, jiná možnost jak přinutit místní k poslušnosti, asi neexistuje. Zvlášť když policisté nemají k dispozici radary. Ovšem, když vás předjíždí na retardéru dvě opice zároveň, je z toho trochu depresivní pocit. Ke konci pobytu už všechny manévry zvládáme, složili jsme i maturitu na tříproudém kruhovém objezdu, kde jela auta ve čtyřech až pěti pruzích a celou situaci absolutně chaoticky komplikovaly z chodníku policistky. Auta naší velikosti se v Peru většinou používají jako autobusy. Každý den se nás cestou snažilo dost lidí stopnout. Potom jenom smutně koukali, jak se vzdalujeme. Do několika dnů určitě přijede pravý autobus. Apartmán je naštěstí pár metrů od půjčovny, takže k němu po pár kilometrech podle navigace dojedeme a vydáváme se na první jednání s domorodci. Celkem sympatický, anglicky mluvící, kluk nás dovede do poměrně dobře vybaveného bytu, kam se vejdeme všichni. Dorazili jsme poměrně pozdě a máme hlad. Nedaleko je naštěstí něco jako centrum americké kultury a hlavně fastfoodů, takže zatím neriskujeme a jdeme na jídlo do Burger Kinga. Nicméně ani tam nemluví anglicky, čímž se objednávka poměrně komplikuje. Nejzákeřnější je otázka na jméno (nombre). Zpočátku to překládáme jako číslo, a tak od pultu odcházíme jako Aaron (Dan), Dos (Márty), Coke (Víťa) a Mela (Milan, ten za to ani nemohl, toho zkomolili). Ostatním, kteří se k pultu dostali později, se přibližně zadařilo. Nicméně, najíst jsme dostali, takže spokojenost. Ráno zjišťujeme, že v apartmánu došel plyn, takže čaj nebude. Dan rozflákal žárovku (střízlivý). Necháváme na stolku nějaké peníze a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Průjezd Limou vzal naštěstí na svá bedra Dan. Troubení, těsné vyhýbání, adrenalin, všechno bylo. Tak se tu prostě jezdí. Dan obstál a mohli jsme se zařadit do fronty kamionů jedoucích přes hory do Huancayo. Naše cesta do Cusca totiž vede severní cestou. Ta je sice o něco kratší, za to o dost pomalejší než cesta podél moře. Důvod, který jsem nejspíš nedostatečně komunikoval, byl, jet hezkou cestou přes hory a hezká města. Cesta tyto podmínky splňuje, nicméně osm hodin do Ayacucho, které předpověděl Google, je hodně nereálných. Za tu dobu jsme se možná dostali do 1

Huancayo, které leží přibližně v půlce cesty. Potkáváme dost převrácených kamionů zasypaných citróny či banány. Zlé jazyky tvrdí, že ovocem Peruánci odstraňují nehody. V Huancayo je katedrála, hory, všechno. I koka, která je zde legální. Hanka ji kupuje. Koka blahodárně působí proti vysokohorské nemoci, což hodláme využít. Vojta už v Praze nastudoval, že koku je dobré prokládat zažívací sodou. Ta by měla účinek koky umocnit. Jediný účinek, který pozorujeme, je na pár minut dřevěný jazyk. V nejvyšším bodě trasy (cca 4800 m.n.m.) vystupujeme z auta, abychom se aklimatizovali. Hned, jak jsme se zvedli ze sedadel, jsme pochopili, že aklimatizace nebude tak jednoduchá. Hlavy se točily, přísun kyslíku vázl. Toho samozřejmě využili nedaleko stojící prodavači slisované sóji, nebo co to bylo. Utéct jsme nemohli, takže nakupujeme pár vzorků. Je to celkem dobrota a prodavači jsou neodbytní. Před odjezdem nám zásoby dost nabyly. Prošli jsme se na vrchol, někteří z nás se i proběhli. Márty se proběhl nejvíc a také ho potom nejvíc bolela hlava. Já bolest přebil paralenem, Vojta časem taky nevydržel. Nicméně všichni přežili. Kousek za Huancayo přebírám řízení. Do Ayacucho je pořád ještě daleko, přichází tma a silnice se mění na prašnou cestu plnou děr. Cesta vede podél poměrně hlubokého srázu. Krajnice žádná, když se míjejí protijedoucí auta, sedící na pravé straně dostávají závrať. Hlavně Víťa. Při jednom takovém objíždění v opravdu úzkém místě dochází k non-verbální komunikaci s místním, ze které vyplývá, že se tam vejdu. On ostatně byl na straně u skály, kde nebylo kam padat. Riskantní manévr o pár centimetrů nevyšel a je jasné, že jsem se nevešel. Nedostatek místa jsem řešil vybočením doleva. Naštěstí tedy nepadáme ze srázu, ale přidáváme autu nový šrám. Druhé auto má slušnou proláklinu. Na detaily se tady nehledí. Navíc, shánět policajty v téhle pustině by bylo taky nereálné. Domorodec nakonec zakleje, mávne rukou a odjíždí. Pár dalších šrámu přidávám v brodech po cestě. Ty jsou po tmě také zákuskózní. Konec cesty odřídí Dan a lehce po půlnoci opravdu dojedeme do Ayacucha. Poměrně heroický výkon. Po cestě k hotelu ještě musíme objet skupinku bojujících mladíků. Komunikaci s místními obstarává Márty, který má za sebou asi dva semestry Španělštiny. Tím pádem je z nás zdaleka nejlíp vybaven. Opravdu se domluví. Využili jsme toho hned v hotelu a tudíž mohli přespat. Dan požaduje budíka až na devátou, nicméně nakonec jet lag nepřelstil. Vyrážíme tedy v celkem rozumném čase do Cusca. Cesta je podobná té včerejší. Sice opět prachová, ale vede mezi horami přes vesnice, výhledy jsou krásné. Postupem času je jasné, že opět dorazíme spíš k ránu než v noci. Dan volá organizátorovi našeho dobrodružství v džungli a posouvá odjezd. Šampónek, který svou přezdívku dostal už v Praze kvůli fotkám z džungle s nagelovanými vlasy, nakonec souhlasí. Vyhrožuje, že bude muset zkrátit program. Nedá se nic dělat, v šest odjet prostě nezvládneme. Hostel v Cuscu není sice nejhezčí spaní vůbec, prochází se k němu prochcaným průchodem a recepční vypadá, jako by požil spíš tvrdší než měkčí drogu, nicméně pokoje jsou čisté a na těch pár hodin zcela dostačující. Vypijeme pár piv a lahví vína ještě z letadla a jdeme na kutě. Stejně už nám moc času na spaní nezbývá. V devět ráno přijíždí Šampónek, čili Fredy. Kasíruje peníze za průvodcovství, cílová částka samozřejmě nevychází. Nakonec to nějak dorovnáme a můžeme vyrazit. Fredy se nám vysmál, že jsme minulou noc nechali auto jen tak na ulici, takže jedeme nejdřív do garáže. Mezitím druhá skupina nakupuje pivo. Cestou do džungle, kam už nás veze místní řidič a jede s námi místní kuchařka, máme co pít.

2

Fredy to úplně nečekal, nicméně aspoň pochopil, že nebudeme tak úplně normální výprava. K hranicím Manu parku dorážíme s jen jednou zastávkou na čůrání, ale v celkem normálním čase. Před parkem máme pauzu na oběd. Pochopili jsme, že co se jídla týče, jsme v dobrých rukách. Kuchařka se činila, jenom bylo celkem znepokojivé, když ještě po třech dnech bez lednice vytahovala maso z krabičky. Ještě přednáška od Freddyho o parku, o tom kolik žije kanibalů mimo přístupné území a že se moc nedoporučuje tam chodit. Těžko říct, co všechno z toho myslel vážně. Každopádně nasedáme zpět do tranzitu a jedeme. Tedy, ze začátku spíš stojíme. Kus cestosilnice se zřítil. Teď probíhá blesková oprava. Dva bagry staví novou silnici. Naštěstí z toho pro nás vyplývá zpoždění jenom o půl hodiny. K večeru přijíždíme do vesnice, u které se nachází bungalovy pro tuto noc. Už od vesnice na mě jde průjem, takže běžím rovnou do boudy za ubytovnou. V dřevěném domku stojí krásný porcelánový splachovací záchod. Mám radost, kdo by ho tu čekal. Navíc je jasné, že zařízení během pobytu ještě párkrát navštívím. Dan věší prostěradlo, které má za úkol, v kombinaci s na něj svítícím světlem, nalákat havěť z okolí. To se i poměrně daří. Dan jásá, havěť loví a druhý den ji místo snídaně bude fotit. Po večeři jdeme ještě na výlet kolem blízkého jezírka. Fredy nám ukazuje různá zvířata, hlavně pavouky, žáby, ale jsou tu i papoušci. Na první seznámení s džunglí to docela stačí. Po snídani, která byla mimořádně dobrá, vyrážíme zpět do vesnice. Po cestě se ještě stavíme v minizoo, kde vidíme místní zvířenu. Papoušky, mravenečníka, prasata i opice. Opice byly drzé jak opice. Když se Dan pustil do své snídaně zabalené v krabičce, bylo otázkou pár vteřin, než na něj jedna z nich skočila a začala snídani rabovat. Chabý zbytek, který Dan zachránil, dostala okolo stojící prasátka. Ve vesnici se nalodíme na člun a jedeme po řece k našemu dalšímu obydlí. Tentokrát nejde úplně o dům, máme jen přístřešek, ve kterém si můžeme postavit stany. Nejdřív ale krátká prohlídka džungle. Šampónek nám ukazuje různé druhy stromů, termití hnízda, mravence co žijí v symbióze se stromy a pokousají všechny vetřelce včetně Dana. Jiný druh mravence je jedlý, o čemž se Víťa hned přesvědčil. Jako mentolky prý nechutnal, muselo by se jich sníst víc. Cestou zpátky ještě ochutnáváme dužinu z kakaovníku. Semena nejíme, protože jsou podle Fredyho moc hořká. Až na Dana, který Šamponkovu tezi potvrzuje a plive semeno do všech stran. A to je teprve dopoledne. Náš průvodce teď už ví, že sranda bude. Po obědě a šlofíku - opravdu jsme poslední dobou moc nenaspali - vyrážíme po řece na jiné místo. Fasujeme holiny, abychom se mohli přebrodit na druhou stranu. Za krátko se ukazuje, že holínky netřeba. Vody je asi po pás. Nicméně se rozhodujeme jít dál, stejně, co bychom dělali jiného. Dan chce oblečení zachovat suché. Jde do spodního prádla. Celá akce proběhla úspěšně a po chvíli přecházíme další potok. První jde Fredy, postupuje pomalu, aby zjistil, kudy se dá projít suchou nohou. Což se zdá trochu zbytečné, vzhledem k tomu, že suchou nohu stejně už nikdo nemá. Hlavně se s tím hrozně loudá. Dan bere štěstí do svých rukou a chce Freddyho předběhnout po kládě ležící napříč potokem. Jenže už to není ten malý a hlavně lehký chlapec. Zahučel do bahnovody pod ním a my mohli sledovat, jak se Šamponkův výraz měnil z ulekaného na ustaraný. Nakonec se přidal k ostatním, vysmátým. Pokračujeme k jezírku, kde se máme nalodit na raft, tedy spíš vor. Na ten musíme chvíli počkat, ještě se na něm vrací předchozí výprava. Dan se za stálého klení rozhodl obléct kalhoty. Právě když skákal 3

na jedné noze, vypadal, že spadne a nadával úplně nejvíc, všiml si, že vor je už dost blízko. "Ta holka se tak tlemí, že to musí být Češi", stihl jenom říct, než holka vepředu řekla "ahoj" a začala se smát. Na vor se nikomu moc nechtělo. Nakonec jsem tam skočil první. Dědek, co už tam stál, mi vrazil do ruky tyč a prohlásil "El Capitan". Chvíli mi význam jeho slov nedocházel. Nakonec jsem pochopil, že to nebude on, kdo nás doveze do cíle. Na druhém voru, dvojáku, převzal roli el capitana Šampónek. Tyčemi jsme odstrkali vor až k místu, kde začínala cesta džunglí. Už se stmívá. Čas vytáhnout čelovky a jdeme. V kuželech světel z čelovek se kolem cesty lesknou oči, většinou pavoučí. Ne úplně těch největších pavouků, ale stačí. Půlka z nich bude asi dost jedovatá. Naštěstí o konflikt nestojí, většinou sedí na listu, ani se nehnou. Bohužel jsme neviděli jenom pavouky. Dan ještě, ke své velké radosti, našel bičovce. Což je havěť pavoukovi ne nepodobná, ale větší a hnusnější. Šampónek se Dana jenom zeptal, jestli je jedovatý. Podle Dana spíš ne. Fredy už ho chytil. Jen tak do ruky, nohy vyčuhovaly úplně všude a už ho pěchuje do dvou a půl litrové petky. Skoro neprošel. Nakonec ho tam nějak narval a já se málem pozvracel. Dan má obrovskou radost. Po návratu dostává exemplář přezdívku velká svině. Vracíme se k večeři, po ní stavíme stany. Při tom do mě v letu narazí šváb, sklepnu ho nešikovně na Milana. Ten se lekne a šváb padá na stan, odkud ho vyhazuje Dan. Švábi tu nejsou tak velcí, jako v Austinu, nicméně je jich celkem hodně. Což zjišťuje i ráno Hanka pohledem do hrníčku, který je jich plný. Hned ráno vyrážíme na ostrov, z kterého máme pozorovat papoušky. Ti létají na druhou stranu řeky, kde oklovávají jíl. Ten jim pomáhá s trávením. Létají tam obvykle, ovšem evidentně ne vždycky. Prý byl na nějakém stromu poblíž jestřáb, tak se ho báli. Pár jsme jich přece jen viděli v Šamponkově dalekohledu. Byli tak daleko, že to úplně zážitek nebyl. Vracíme se k přístřešku a Danovi, který mezitím nafotil úlovky z minulého dne, hlavně svini, a vyrážíme na naše poslední stanoviště. Tentokrát máme poměrně hezký "hotel" se sítěmi přes postele a teplou vodou v koupelně. Ještě podnikneme výlety do džungle. Jeden přes den a jeden v noci. Fredy slibuje zvířata. Nakonec vidíme zase jenom noční pavouky. Druhý den jsem se Fredyho ptal, jak je možné, že ta havěť neleze do pokojů. Náš pokoj byl opravdu bug free. Odpověď byla, že lezou. A opravdu se tam zrovna stahoval pavouk střední velikosti, kterého Šampónek pohotově přizabil a odkopnul. Naštěstí to byla naše poslední noc v džungli. Nastupujeme na cestu zpět do Cusca. Je opět trochu rychlejší než obvykle. Potřebujeme být v Cuscu brzy, abychom ještě stihli odjet do Santa Teresy, kde máme předplacené místo v kempu. Po cestě stíháme akorát navštívit před-incké kobky a jedno pěkné městečko, kterého název už nevím a možná jsem ani nikdy nevěděl. Cesta do Santa Teresy je tradičně prašivá a dlouhá, nicméně jsme ji urazili celkem v pohodě. Horší je hledání kempu. Máme sice jeho souřadnice, bohužel jsou v nějakých podivných jednotkách. Přepočtem asi trochu utrpěly. Na prvním místě, kam dojedeme, není vůbec nic. Vracíme se tedy do Santa Teresy a Márty vytáhne směr z místního domorodce. Řádně unaveni cestou kemp opravdu najdeme, je moc hezký. Lehce přiopilý správce je příjemný a umí anglicky mnohem líp, než recepční v hotelech doteď. Další den je v plánu Machu Picchu. Vyrážíme hned ráno na vlak, který jede z nedaleké zastávky do Aguas Calientes. Samozřejmě hned na zastávce poznají, že nejsme místní, asi podle huby (bílé). 4

Jedeme tedy speciální turistickou třídou za 25 dolarů. Nicméně turistická třída vypadá hezky, vagón je vyzdobený různými motivy a jedou tam s námi jenom dva další gringové. V Aguas Calientes přesedáme na autobus a za dalších devět dolarů jedeme nahoru na Machu Picchu. Tam už máme vstupenku za 150 dolarů předplacenou po internetu. Na poslední chvíli by se asi sehnat nedala ani mimo sezónu. Začínáme výstupem na Wayna Picchu, což je kopec opodál, ze kterého je na Machu Picchu moc hezký výhled. Lístky na něj jsou omezené. Přesto jdeme s dost velkým davem turistů. Na vrcholu se vyfotíme a já běžím rychle dolů, protože jinde řešit můj aktuální problém nelze. Tedy fyzicky by to šlo, ale je to zakázané. Poté se znovu sejdeme, prohlédneme budovy na Machu Picchu a ještě stihneme dojít na Inca Bridge, dřevěnou lávku opodál. Pak už musíme myslet na návrat, který vzhledem k tomu, že poslední vlak už dávno odjel, podnikneme pěšky. Času není nazbyt, volíme proto oběd v podniku jménem Fast Food. Pod okny zrovna probíhá nějaká sláva s lidovými tanci. Hodinové čekání na rychlé občerstvení nám tím pádem uběhlo poměrně dobře. Cesta po kolejích zpět do Santa Teresy proběhla hladce, každou chvíli proti nám někdo jde a svítí nám čelovkou do obličeje. Ke konci jdeme kolem hospody, z které vybíhá pán. Drmolí něco o autu. Moc moudří z toho nejsme. Nakonec se ukazuje, že nějakým způsobem patří k "parkovišti", kde stojí naše auto. Vysolíme mu tedy nějaké soly a jedeme zpět do kempu. Ráno kemp opouštíme a vydáváme se na cestu k Ausangate, hoře u které chceme podniknout pěší túru. Asi sto metrů od kempu se musíme vyhnout protijedoucímu autu. Naštěstí nejsme nad srázem, takže si Dan může dovolit manévr s větším vybočením doprava. Naštěstí nejsme nad srázem... Škarpa tam ovšem je a vyprošťování auta nějaký čas zabere. Nakonec jsme trochu načechrali vhodně umístěný sloupek a s lehkou kosmetickou vadou na kapotě v přední části vozu můžeme pokračovat. Cesta je nehezky podmáčená, musíme projet i úsek, kde na ni se shora padají kameny. Původně jsme mysleli, že kameny z cesty odklidíme. Jenže se ukazuje, že padají pořád další, tak prostě nasedáme a jedeme. Je to trochu loterie. Naštěstí nás žádný z kamenů nezasáhl. Než se dostaneme zpátky do Cusca, projedeme ještě pár brodů. Několikrát štrejchneme autem o zem, ale neděláme z toho závěry, žádné velké rány to nejsou. Jenže se ukazuje, že jsme někde ztratili zadní nárazník. Pokračujeme dál, ono taky co jiného dělat. Přespíme zase v Cuscu, ještě předtím musíme zkusit místní lahůdku v podobě pečeného morčete. Popravdě je na morčeti dost kostí. Víc práce než užitku. I když Víťa říká, že mozeček je labužnickým zážitkem. Žranice je z toho nakonec veliká, nemáme jen morče, dostali jsme i lamí stejky a další masité dobroty. Ráno jedeme na nákup. Zatím co ostatní nakupují, pokusíme se s Danem z prostoru nad rádiem vyndat CD, které tam předtím Hance spadlo. Strčíme sponku do díry v rádiu, která vypadá jako stvořená na nějaký vyndavací mechanismus. Jenže v rádiu jen zajiskří. Byla to asi zkratovací díra. Dál už jedeme bez Hustýho Wimpyho. Dostáváme se do městečka Tinki, kde normální lidé nechávají auta a vyrážejí na výlet k Ausangate. Vojta ovšem má geniální satelitní snímky z Googlu, kde je jasně vidět, přesněji Vojta na nich jasně vidí, že cesta pokračuje a můžeme se dostat mnohem dál i autem. Po drsném začátku v přilehlé vesničce, kde cesta vede do strmého kopce a ještě jsou na ní krávy, se jede po relativně slušné pěšině až do vesnice ležící v podstatě v horách. Civilizace i vzduch řídne, dostáváme se až do míst kde auto projede jen málokdy. "Gringo! Gringo!", řve holčička stojící u cesty a rozbíhá se za autem. Gringo Dan si nemůže dovolit zastavit. Pokračujeme až na konec cesty, do vesnice Pacchanta, kde by bylo záhodno zaparkovat auto. Zkoušíme to u dost vhodného domu s velkým placem před ním. Plán je takový, že se zeptáme majitelů a ti nám pak auto za menší obnos pohlídají. Jenže majitelé nejsou doma a navíc si nás všiml domorodec, který by nás rád zaparkoval před svým domem. Nasedá tedy i se svým bleším cirkusem dopředu a naviguje. Cesta k jeho domu bohužel vede přes dost hluboký 5

brod, kde sice prý ráno projel náklaďák, ale co když naprší a pak se nedostaneme pryč. Radám místňáků ohledně aut navíc už moc nevěříme, takže se rozhodneme nechat auto na území nikoho. Vidíme nebezpečí, že nám ho místní vykradou, zvlášť když z nás blecháč vymámil všechny údaje, jako kdy se vracíme, kam jdeme a tak. Navíc se kolem auta začaly rojit ženy rozkládající své krámky (rozuměj deky) s čepicemi a jiným sortimentem. Není jiná možnost než auto nechat kde je a vyrazit. Cenné věci bereme s sebou napůl připraveni, že v autě nic nezbyde. Hned vyrážíme na cestu, nicméně za světla už místa na stany stejně nenajdeme. Nakonec se ubytujeme, uvaříme večeři na benzínovém vařiči a jdeme spát. Stejně nás bolí hlavy, jsme ve výšce kolem 4500 m.n.m. Po rozednění necháváme stany kde jsou, žvýkáme koku ve velkém, pojídáme Ibuprofen i jiné léky. S dřevěnými jazyky a bolavými hlavami vyrážíme na cestu vzhůru. Cílem je sedlo zhruba v 5000 m.n.m. Cesta nám moc rychle neubíhá, tedy aspoň některým z nás. Panoramata jsou úchvatná, časem dojdeme k jezerům pod sedlem. Jdeme ještě dál i když sil ubývá. Nakonec se rozdělujeme na skupinu A v sestavě Hanka, Víťa, Milan a já a skupinu B, v které je Vojta, Márty, Dan a pes, který se k nám už ráno přidal. Skupina A se vrací ke stanům, zatímco skupina B jde ještě dál, kolem hory. Áčko po cestě chytne sněžení. Naštěstí ne moc vydatné. Po cestě si vyfotí lamy a kolem druhé odpoledne už skoro všichni lezou do svých spacáků. Víťa jde ještě dolů do vesnice nakoupit modré pití. Béčka se vrací asi o dvě hodiny později, jsou nadšení z panoramat a bolí je hlavy o něco víc než ostatní. Nakonec je to stejně Márty s Vojtou, kdo vaří večeři. Ráno se v okolí stanů pořádají menší soukromé trhy, kde účastníci zájezdu kupují cetky pro své blízké. Taková forma platby za stanoviště. Pak hned vyrážíme k autu, které tam ještě pořád je, dokonce se všemi věcmi. Startovat se mu vůbec nechce, asi mu nadmořská výška taky moc nesvědčí. Přemýšlím, jak by se asi v půjčovně tvářili, kdybychom jim zavolali a řekli jim, v jaké díře mají auto. Nakonec se nechá překecat a my pokračujeme dál na jih k jezeru Titikaka. Cesta je naštěstí o moc lepší, asfaltová. I tak přijíždíme do Puna až večer. Dan trpí obsesivní představou, že musíme za každou cenu nechat sehnat ztracený nárazník ještě před návratem do Limy. Ráno proto v hotelu osloví recepci a recepční mu dohodí paní Betty, která prý zná někoho s nárazníkem. Servisák opravdu za čas přijede, obhlídne auto a slíbí, že zatelefonuje v průběhu dne, jestli nárazník sehnal. Mezitím z Betty vyleze, že by nám mohla zařídit i výlet na ostrovy Islas de Uros na jezeře Titikaka. Souhlasíme, aspoň nebudeme muset nic shánět. Nakonec se ukazuje, že se tím plavba trochu prodraží. Na druhou stranu máme soukromou výpravu. Odjíždíme z přístavu v Punu a přemýšlíme o tom, jak by bylo snadné odvézt nás do otroctví v Bolívii. Zatím se otroctví nekoná a my přistáváme na prvním ostrově. Ostrov je postavený z kořenů i stonků rostlin rostoucích v jezeře. Na ostrově žije jen jedna rodina, která se prý živí rybami a bílou částí rostlin. Dan byl asi prvním návštěvníkem, který rostlinu sežral celou. Obdržíme přednášku a prohlídku domů, pak se samozřejmě vytáhne tržiště a my, pod dojmem, že tím vlastně platíme prohlídku, zase nakupujeme cetky. Druhý ostrov je větší a turističtější. Rozhodně tam nejsme sami. Betty nás nažene do restaurace, kde se nacpeme rybami a pivem a je čas se vrátit. Mezitím zavolal pán ze servisu, nicméně cena, kterou si chce naúčtovat je pro nás nepřijatelná. Budeme pokračovat bez nárazníku. Svištíme dál do Arequipy, údajně nejhezčího města v Peru. Město je opravdu hezké, jsou zde Španělské budovy, hodně turistů a celkově to tu vypadá až civilizovaně. Stihneme večerní i ranní prohlídku, nějaké to neúspěšné shánění nárazníku a pokračujeme dál. Blecháč nejspíš nechal v autě vizitku, na noze mám poměrně hezkou sbírku kousanců. Projíždíme šedou ošklivou pouští až k moři a 6

pak za město Chala, kde je hotel s kempem. A taky restaurací, kde mají překvapivě asi čtyřicet druhů jídel. Přesto, že jsme jediní hosté. Přes noc mají zaměstnanci hotelu poměrně hlasitou párty, nespí se moc dobře. Překonáme to a ráno se jdeme podívat na zbytky inckých domů opodál. Pak už vyrážíme k městu Nazca, které je známo hlavně díky obrazcům vyrytým do země opodál. Nikdo neví, kde se tam vzaly. Akorát jistý Däniken sepsal dost divoké vyprávění o mimozemšťanech. Obrazce jsou poměrně rozsáhlé. V podstatě jediná možnost, jak je vidět, je z letadla. Jedeme přímo na letiště. Na vrátnici jsou trošku překvapení, že nemáme rezervaci. Dovnitř nás i tak pustí. Hned na parkovišti se nás ujme agent jedné z leteckých společností a táhne nás ke skupině jiných Čechů, s kterými právě skončil. Jsou z výpravy poměrně nadšení. Nezbývá než do toho jít také. Před letem samotným si pán všechny potupně zvážil, shlédli jsme film o Nazce a kluci už letí prvním letadlem. Za dalších deset minut došlo i na Hanku se mnou. Letadlo, ve kterém se tísníme se skupinkou Holanďanů, Dánů nebo co mohli být zač, vypadá jako na klíček. Přesto se vznese a my si můžeme střídavě prohlížet obrazce. Náklon na pravou stranu, krátký oblet, náklon na levou stranu. Po prvních dvou obrazcích Holanďanka vytáhla blicí pytlík. Nutno říct, že nám taky nebylo nic moc. Pak naštěstí byly už delší pauzy a my jsme dojeli bez ztráty oběda. Možná i díky tomu, že jsme žádný neměli. Ještě téhož dne jedeme k městečku Paracas. Naštěstí jsme se domluvili hned v prvním hotelu, protože dál bych stejně nedojel. Potkala mě pravá peruánská bicyklata, čili cestovní průjem. Ani já jsem něco takového ještě nezažil a to je co říct. Průběh večera byl tím pádem daný. Aspoň pro mě. V ceně hotelu je i výprava na moře. Nedaleko od městečka je totiž malba trojzubce, o kterém si Däniken a Dan myslí, že souvisí s mimozemšťany v Nazce. Kromě toho vidíme kvanta různých ptáků a jiných mořských tvorů. Místní se živí tím, že sbírají jejich exkrementy, které pak prodávají. Po cestě do Limy se ještě jednou stavíme u moře. Márty s Vojtou surfují, Dan a já plaveme. Ostatním se do celkem studené vody nechce. Nakonec jsme se všichni vyblbli a jedeme do Limy. Přespíme a Dan s Mártym jdou naposledy shánět nárazník. Tentokrát se jim zadaří i za docela rozumný peníz. Samozřejmě, že ho seženou v obchodě s nárazníky, že nás to předtím nenapadlo. Konečně se hodí i Víťův rum, na který jsme celou dobu jenom žíznivě koukali. Obdržel ho mechanik, který nám nárazník nasadil. Jedeme ještě do centra na prohlídku města a pak už vrátit auto. Tachometr ukazuje skoro o čtyři tisíce kilometrů víc než před dvěma týdny. Větších děr získaných po cestě si samozřejmě všimli, musíme doplatit 320 dolarů. Vzhledem ke stavu auta a k tomu, že se nás na škody složí sedm, žádná velká katastrofa. Na letiště nás odvezou v tom samém autě. V letadle máme sedadla opět u záchodu, tentokrát je to už nutnost pro většinu naší výpravy. Epilog: Doma házíme všechno oblečení do vany s vodou. Těžko říct, jestli blecha byla blecha nebo štěnice. Dan zase končí v nemocnici a jde po něm protiepidemické oddělení. Ukazuje se, že má normální sračku, takže vyvázl. Pár týdnů po akci se již v plné síle scházíme u piva. Někdo sice navázal na peruánský průjem průjmem mexickým, ale to už je jiný příběh. Roman

7