Peníze a banky. Ing. Martin Maršík, Ph.D České Budějovice

Peníze a banky

Ing. Martin Maršík, Ph.D.

2013 České Budějovice

1

Tento učební materiál vznikl v rámci projektu "Integrace a podpora studentů se specifickými vzdělávacími potřebami na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích" s registračním číslem CZ.1.07/2.2.00/29.0019. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

1. vydání ISBN © Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, 2013 Vydala: Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, Okružní 10, 370 01 České Budějovice

Za obsahovou a jazykovou správnost odpovídají autoři a garanti příslušných předmětů.

2

OBSAH Kapitola 1: Peníze – měnové systémy a měnové reformy v českých zemích ............................ 4 Kapitola 2: Peníze – význam, funkce a ochranné prvky ........................................................... 18 Ochranné prvky na bankovkách ........................................................................................ 20 Kapitola 3: Emise a oběh peněz ............................................................................................... 24 Kapitola 4: Peněžní trh ............................................................................................................. 28 Kapitola 5: Bankovní soustava.................................................................................................. 33 Kapitola 6: Centrální banka ...................................................................................................... 38 Kapitola 7: Monetární politika, modely ................................................................................... 46 1)

Jak je definována monetární politika? ............................................................................. 50

Kapitola 8: Komerční bankovnictví, význam a funkce .............................................................. 51 Kapitola 9: Základní druhy operací - komerční bankovnictví ................................................... 57 Kapitola 10: Pasivní bankovní obchody .................................................................................... 62 Kapitola 11: Aktivní bankovní obchody .................................................................................... 67 Kapitola 12: Neutrální bankovní obchody ................................................................................ 72 Kapitola 13: Evropské bankovnictví, Evropská centrální banka ............................................... 79

3

Kapitola 1: Peníze – měnové systémy a měnové reformy v českých zemích KLÍČOVÉ POJMY peníze, měnová stabilita, inflace, historie platidel, vznik československé koruny, vznik české koruny, mezinárodní měnový systém, zlatý měnový standard, Bretton Woods Systém, kupónová privatizace.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o základních principech měnových systémů a jejich úlohách v ekonomice, historii vzniku československé resp. české koruny a historii budování tržního systému v Československu resp. České republice.

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY 6 hodin

VÝKLAD Úkolem měnové politiky státu je pomocí České národní banky zabezpečovat cenovou politiku státu. Tento úkol je právně zakotven v ustanoveních článku 98 Ústavy České republiky a následně v § 2 zákona č. 6 z roku 1993 Sb., o České národní bance. V článku 98 Ústavy se píše „Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon.” (Ústava ČR)

4

Co lze definovat jako cenovou stabilitu? Na stránkách České národní banky se píše “ČNB, podobně jako většina centrálních bank, se soustřeďuje především na stabilitu spotřebitelských cen. V praxi se stabilitou cen rozumí zpravidla nikoli doslova neměnnost cen, nýbrž jejich mírný růst. Růst cen odpovídající cenové stabilitě by měl zahrnovat statistické vychýlení směrem nahoru, k němuž dochází při měření růstu těchto cen, a měl by také dát dostatečný prostor pro drobné změny cenových relací, k nimž v každé ekonomice s efektivním cenovým systémem neustále dochází. Pro období od ledna 2006 byl vyhlášen inflační cíl ve výši 3 % s tolerančním pásmem ve výši jednoho procentního bodu oběma směry. V březnu 2007 byl vyhlášen nový inflační cíl ve výši 2 % platný od ledna 2010 s tím, že ČNB bude stejně jako doposud usilovat o to, aby se skutečná hodnota inflace nelišila od cíle o více než jeden procentní bod na obě strany.“ (Stránky ČNB – https://www.cnb.cz/cs/menova_politika/uloha.html)

Proč je tak nebezpečná inflace pro měnový systém země? I na tuto otázku odpovídají stránky České národní banky. „Vysoká a nestabilní inflace má negativní důsledky pro dynamiku hospodářského růstu. Potvrzují to dlouhodobé empirické zkušenosti z vývoje ve světové ekonomice. Vyšší inflace znehodnocuje příjmy a úspory, znamená vyšší nominální úrokové sazby a zpravidla i vyšší proměnlivost inflace, což výrazně zvyšuje její náklady. Je to dáno tím, že vyšší inflace zvyšuje nejistotu o budoucích relativních cenách i o cenové hladině, a tak domácí i zahraniční finanční trhy vyžadují vyšší rizikovou prémii jako kompenzaci za zvýšenou nejistotu. Při dlouhodobě vyšší inflaci dochází obvykle při rozhodování ekonomických subjektů k zafixování inflačních a depreciačních očekávání. V důsledku vyšší proměnlivosti inflace se investoři orientují více na krátkodobé finanční investice (spekulační aktivity) a na zajišťování se proti inflaci a naopak méně na investiční projekty v reálné ekonomice, které mají dlouhodobější horizont návratnosti. Nepředvídaná inflace způsobuje některé další ekonomické distorze, které v delším časovém horizontu snižují dlouhodobý růstový potenciál ekonomiky: redistribuuje důchod od věřitelů k dlužníkům, způsobuje deformace daňového systému a představuje skryté zatížení všech, kdo spoří a nejsou s to zabezpečit kupní sílu svých příjmů a úspor. Nevýhodou vysoké inflace jsou též vysoké

5

úrokové sazby, které stimulují příliv krátkodobého rizikového kapitálu, který mívá řadu nepříznivých přímých i nepřímých dopadů.“ (Stránky ČNB – https://www.cnb.cz/cs/menova_politika/uloha.html)

V předchozím textu byly vysvětleny aktuální úkoly měnové stability státu. Pokud ale chceme pochopit všechny souvislosti vývoje měnového systému České republiky, musíme se podívat do historie a osvětlit si vývoj české měny v minulosti.

1.1 Z historie od Denárů až ke koruně Prvé mince, které můžeme na našem území zaznamenat, nechal razit kníže Boleslav I. z rodu Přemyslovců. Název těchto mincí byl Denáry – viz. obrázek č. 1. Na našem území byly bohaté zásoby stříbra. Tyto zásoby umožnily razit kvalitní mince s vysokým podílem stříbra. Mince byly známé i kvalitní ražbou, čímž jejich hodnota rostla. Po nástupu Vladislava II. (1140-1158) k moci dochází k úpadku kvality Denárů a v posledním období je jako materiál k jejich ražbě využívána jen tence postříbřená měď.

Obr. č. 1 – Denár Boleslava I.

Zdroj: ČNB

6

Český král Přemysl Otakar I., který vládl v období 1192 až 1193 a poté v letech 11971210 zavedl zcela novou měnu, kterou nazval Brakteráty. Jednalo se o tenký plíšek, který byl vyroben ze stříbra a jehož hmotnost byla v některých případech i nižší než jeden gram. Král Václav II. založil v Kutné Hoře mincovnu a v rámci přemyslovské mincovní reformy, která proběhla v roce 1300, nechal emitovat tzv. pražské groše (obr. č. 2). Jednalo se o velmi populární a kvalitní mince, které byly přijímány s respektem v celé Evropě. Nejrozšířenější pražský groš vážil přibližně 3,5 gramu a měl vysoký stupeň ryzosti (933/1000). Tyto mince se razily téměř až do poloviny šestnáctého století a po celou emisní dobu měly stejný reliéf na rubu i líci. Na lícní straně byla zobrazena česká koruna se jménem panovníka s textem „Dei Gratia Rex Boemie“. V překladu tento text znamená „Boží milosti král český“. Na rubové straně byl vyobrazen český lev. Dále byl na této straně vyryt i nápis „Grossi Pragenses“ což v překladu znamená „Groše pražské“. Po příchodu Habsburků do Čech došlo i ke změně české měny. Pražské groše byly sice i nadále využívány, ale staly se tzv. vedlejší měnovou jednotkou. Hlavní měnou se staly tzv. Jáchymovské tolary, které se začaly razit v roce 1519.

Obr. č. 2 – Pražské groše

Zdroj: ČNB

Ražba těchto mincí byla inspirována v saském oběživu „Klappmützentaler“. Celkem bylo vyraženo více než milión třistatisíc jáchymovských tolarů. Po bitvě na Bílé hoře dochází k úpadku českých zemí a to jak ve smyslu hospodářském, kulturním, vzdělanostním, ale i k úpadku v oblasti mincovnictví. Karel I. z Lichtenštejnska záměrně devalvuje českou měnu a

7

v roce 1623 dochází k tzv. státnímu bankrotu. V období po Bílé hoře nastává devalvace české měny, Karel I. z Lichtenštejna podniká kroky ke znehodnocení českých mincí a v roce 1623 nastává dlouho očekávaný státní bankrot. Dochází k měnové reformě, kdy jako inspirace byl brán říšský měnový systém. Základní jednotkou se stal jeden tolar, který byl dále členěn na 120 krejcarů. V roce 1750 přichází další měnová reforma, která sjednocuje měnový vývoj v Rakousku a Německu. Z této doby známe i drobnou měděnou minci, která byla ražena výhradně pro české země a která se nazývala grešle (obr. č. 3). V roce 1762 můžeme poprvé zaregistrovat i papírová platidla, která se nazývala „bankocetle“. To můžeme z němčiny do češtiny přeložit jako „lístky z banky“. V té době dochází k vysokému zadlužení státu, který potřeboval alokovat drahé kovy do svých rezerv. Proto začal vydávat papírová platidla ve výši jeden až tisíc zlatých, které ale měla relativně krátký život. Již v roce 1811 byly znehodnoceny a z oběhu staženy. V roce 1857 přichází další měnová reforma, kdy se novou jednotkou stala tzv. celní libra. Jednalo se o půl kila stříbra, ze kterého se vyrazil předem daný počet tolarů a krejcarů. V tomto období také dochází k přechodu na stovkový systém, kdy za jeden „zlatý“ dostáváme sto krejcarů.

Obrázek č. 3 - geršle

Zdroj: ČNB

V letech 1892 až 1918 již mluvíme o korunové měně. Základem této měny se stal jeden kilogram tzv. mincovního zlata, který se skládal z devadesáti procent zlata a z deseti

8

procent mědi. Po vypuknutí prvé světové války v roce 1918 dochází k vysoké inflaci, ražbě železných mincí a následně i k celkovému znehodnocení měny.

1.1.1 Vznik československé koruny Vyhlášením československé republiky v roce 1918 bylo nutné ustanovit i novou oficiální měnu. V prvém období proběhlo okolkování původní rakouské měny. To zamezilo spekulativnímu přílivu kapitálu, protože neokolkované bankovky neměly na území nového Československa žádnou platnost. Již na podzim roku 1919 byla uvedena v platnost nová emise bankovek, která dostala jméno Koruna československá. Některé vlastenecké kruhy navrhovaly přejmenování nových bankovek. V návrhu nových názvů bylo i např. jméno nové měny s názvem jeden Sokol. Tyto návrhy ale nebyly úspěšné. Těžké období prožívala česká koruna za období protektorátu, kdy byl zaveden neadekvátní kurz k říšské marce 1:10 a kdy byla česká koruna pod silným inflačním tlakem.

1.2 Československá měnová reforma v roce 1953 V roce 1953 se tehdejší komunistická vláda snažila omezit černý trh, zredukovat přídělový systém potravin a spotřebního zboží. Neméně důležitým impulzem ale bylo také připravit o úspory tzv. buržoazii. Pomoci k těmto cílům měla tzv. měnová reforma, která byla provedena 1. června 1953. V období počátku 50. let panovala v Československu hluboká ekonomická krize, jejímž důsledkem byl nedostatek spotřebního zboží na trhu. Obyvatelstvo vydělávalo peníze, ale nemělo tyto své finanční prostředky za co utratit a občané neměli kde realizovat svojí kupní sílu. Úkolem měnové reformy bylo zaprvé připravit lidi o peníze (za které si stejně nemohli nic koupit) a za druhé znehodnotit úspory tzv. buržoazii. 29. května pronesl tehdejší prezident republiky Antonín Zápotocký projev, ve kterém občany Československa ujišťoval, že žádná měnová reforma nebude. Toto konstatování ale platilo pouze do následujícího dne, kdy předseda vlády Viliam Široký v rozhlasovém projevu oznámil, že platnost současných bankovek bude ukončena koncem měsíce a od prvního června budou v oběhu bankovky nové, které nechal stát potajmu vytisknout v tehdejším Sovětském svazu. Přepočty výměny starých bankovek za nové jednoznačně zvýhodňovaly

9

chudší vrstvy obyvatel a byly likvidační pro drobné živnostníky a obchodníky, kteří přišli o provozní kapitál. Velké množství obyvatel pochopilo oprávněně tento krok státu jako krádež, zvláště poté co se mezi obyvatelstvo dostala informace o lepším kurzu výměny peněz pro členy komunistické strany. Mezi obyvatelstvem došlo i k nepokojům, které byly potlačeny silou. Na základě provedení měnové reformy bez předchozího souhlasu Mezinárodního měnového fondu (MMF) bylo v roce 1954 Československu ukončeno členství v této organizaci. Československo z MMF bylo vyloučeno a měnové hospodářství bylo postaveno na principu státního devizového monopolismu. Kurzový režim byl založen na principu nepružného, administrativně stanoveného kurzu. V roce 1981 dochází k částečné změně z pohledu tvorby devizového kurzu, kdy byl kurz koruny částečně navázán na individuální měnový koš, který byl složený z následujících pěti měn: americký dolar, západoněmecká marka, rakouský šilink, britská libra a francouzský frank.

1.3 Vznik české koruny Historie české národní měny začíná měnovou odlukou od Slovenské republiky v roce 1993. Od roku 1992 přestala být koruna pevně fixována na již zmíněný měnový koš pěti měn (americký dolar, západoněmecká marka, rakouský šilink, britská libra a francouzský frank) a bylo zavedeno fluktuační pásmo v rozsahu

5 %. Význam pro českou korunu spočíval

v tom, že vývoj devizového kurzu přestane být ovlivňován pouze pohybem kurzů měn obsažených v měnovém koši, ale bude odrážet i nabídku a poptávku po devizách. V roce 1995 byl schválen nový devizový zákon, který z původní omezené vnitřní směnitelnosti koruny definoval plnou, tedy vnitřní i vnější směnitelnost. Hlavními body již zmíněného devizového zákona byly: -

uplatnění zásady volného přístupu k devizám pro všechny (tj. umožňoval všem tuzemcům smluvně se zavazovat vůči cizozemcům v české nebo cizí měně, s výjimkou

10

závazků spojených se zřízením a vedením devizového účtu tuzemce v zahraničí, kde bylo nutné devizové povolení od ČNB), -

zrušení nabídkové povinnosti deviz,

-

zrušení devizových limitů pro domácnosti,

-

zrušení i zbytků vysoce diferencovaných povolovacích pravidel pro jednostranné převody.

Česká národní banka v roce 1997 rozšířila fluktuační pásmo na

7,5 %. V roce 1997

v souvislosti s měnovou krizí byly fluktuační pásma zrušeny úplně. Toto opatření snížilo spekulace na paritu úrokových měr, protože spekulanti museli čelit zvýšenému kurzovému riziku. Česká koruna se dostala do režimu volně plovoucí, plně směnitelné měny (viz. následující kapitola), kde centrální banka provádí pouze fakultativní intervence na devizovém trhu.

1.4 Mezinárodní měnový systém Vzhledem k rozsáhlosti probírané problematiky jsou vybrány pouze ukázky zásadních světových či evropských měnových systémů v jednotlivých obdobích: a)

Zlatý měnový standard Zlatý měnový standard představoval uspořádání, kdy cena jednotlivých peněz byla

určována podle množství zlata, které tato jednotka obsahovala. Zlato působilo jako stabilizátor ceny peněz. V rámci zlatého standardu byla emise peněz spojena s nulovou ziskovou marží. Vláda či banka musela získat více zlata a pak mohla emitovat více peněz. Náklady na získání zlata se potom rovnaly hodnotě emitovaných peněz.

Pro éru zlatého standardu byla charakteristická: -

rychlá expanze mezinárodního obchodu,

11

-

stabilní devizové kurzy,

-

poměrně volný pohyb pracovních sil a kapitálu.

b)

Bretton Woods Systém V rámci tohoto systému se členské země zavázaly udržovat pevný kurz

k USD = ústřední měna. Tento systém byl prakticky návratem ke zlatému standardu. Byla povolena oscilace kurzu

1 % od stanového kurzu.

Fixní devizové kurzy byly udržovány intervencemi na devizových trzích (nákupem a prodejem dolarů CB za domácí měnu). Tento systém fungoval v 50. a 60. letech, některé země do systému nevstoupily a byly schopny aplikovat systém volně plovoucích kurzů (např. Kanada). Postupně začal rapidně růst mezinárodní obchod a státy musely držet vyšší devizové rezervy, ale ty se nestačily vytvářet. Devizové kurzy neodpovídaly ve většině zemí ekonomické realitě (přebytek US dolarů a nedostatek zlata postupně snižoval důvěru v dolar a jeho fixní převoditelnost vůči zlatu. Mezinárodní měnový fond v reakci na tyto skutečnosti vytvořil umělou měnu, kterou nazval SDR (Special Drawing Rights - zvláštní práva čerpání). Vytvoření nové umělé měny, kterou budou moci sáty používat jak DR, 1968 – první emise SDR měny. Do dnešní doby bylo celkem uděláno 5 emisí. Měli pomáhat plynulosti platebního styku při mezinárodním obchodu. Více bude o této měně hovořeno ve druhé kapitole.

1.5 Kupónová privatizace v ČR Významným způsobem ale došlo k ovlivnění měnového systému v Československu resp. v České republice ale i ostatních států tzv. střední a východní Evropy při kuponové privatizaci po roce 1989 po tzv. sametové revoluci. V roce 1989 došlo ve většině zemí střední a východní Evropy k přechodu od komunismu k demokracii. V Československu tyto události začaly v polovině ledna 1989 při tzv. Palachově týdnu. V tomto období došlo k tvrdému zásahu pořádkových sil proti protestnímu shromáždění občanů. V České republice (resp. Československu) proběhla privatizace národního majetku pomocí následujících základních pěti transformací:

12

-

restituce - navrácení majetku bývalým vlastníkům,

-

převod vlastnických práv k majetku ze státu na obce,

-

transformace socialistických družstev na družstva soukromá a na soukromé obchodní společnosti,

-

malá privatizace,

-

velká privatizace.

Celkem bylo nutné v České republice zprivatizovat majetek v celkové hodnotě 1 269 1 369 mld. Kč. Podíl jednotlivých částí transformace byl následující: restituce (70-120 mld. Kč), převod majetku státu na obce (350 mld. Kč), malá privatizace (200 - 250 mld. Kč), transformace družstev (23 mld. Kč) a velká privatizace (626 mld. Kč). Vzhledem k rozsáhlosti tématu a omezeného prostoru se ve své práci zaměřím pouze na velkou a malou privatizaci. Rozdělení na malou a velkou privatizaci bylo nutné, protože nahromaděné úspory obyvatel nestačily na kompletní odkup privatizovaného majetku. Celkové úspory obyvatel totiž byly „pouze“ cca 300 miliard korun, cena státního kapitálu ale tvořila více než cca 1,2 bilionu korun. Malá privatizace byla zaměřena především na obchody, restaurace, provozovny služeb, drobné dílny a ojediněle na menší výrobní podniky a prováděla se výhradně za peníze metodou veřejné aukce. Ke konci roku 1993 bylo prostřednictvím malé privatizace vydraženo-prodáno 24 tis. výrobních provozoven, z nichž bylo: 50,5 % provozoven maloobchodu, 9,2 % provozoven pohostinství a 40,3 % provozovny služeb, drobných dílen a malých výrobních podniků. Výrazně obtížnější bylo zorganizování velké privatizace. V Československu byl dáván důraz na rychlost privatizace. Levicový politici navrhovali využít instrument zaměstnaneckých akcií, kdy by byl podnik levně rozprodán svým zaměstnancům. To samozřejmě naráželo na nesouhlas pravicové části politického spektra. Jednalo by se totiž opět o kolektivní vlastnictví a dále by tento typ přerozdělení majetku byl výrazně diskriminační k určitým skupinám obyvatelstva. Kupónová privatizace vzešla z pera Dušana Třísky, Tomáše Ježka a Václava Klause. Principem této metody bylo zakoupení kuponové knížky s kupony a majitel kupónové

13

knížky mohl na základě vyplnění „sjednávacích listů“ zakoupit akcie privatizovaných podniků. Druhou možností bylo svěření svých bodů privatizačnímu fondu. Privatizační fondy měly zabránit rozptýlenému vlastnictví. První vlna kupónové privatizace proběhla v roce 1992 a měla celkem 5 kol. Druhá vlna se týkala již pouze České republiky, protože došlo k rozdělení na Českou republiku a Slovenskou republiky. Tato druhá vlna proběhla v roce 1994 a měla celkem 6 kol. V každém kole mohl občan pomocí kupónů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kursu stanoveném pro příslušné kolo. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, zájemcům nebyly akcie příslušné společnosti připsány a postoupily všechny do dalšího kola. Významnou roli ve velké privatizaci sehrál Viktor Kožený a jeho Harvardské investiční fondy, které reklamou na „jistotu desetinásobku“ získaly k účasti mnoho občanů, kteří by si jinak kupónovou knížku nekupovali. První vlny kupónové privatizace se zúčastnilo 77 % oprávněných občanů a privatizovalo se 1491 podniků. Druhé vlny se zúčastnilo 74 % oprávněných občanů a bylo zprivatizováno 861 podniků. Účetní hodnota připadající na jednu kupónovou knížku z první vlny byla 35 535 korun a z druhé vlny 25 160 korun. Problémem kupónové privatizace bylo nedostatečné právní zajištění. V roce 1998 byla zřízena Komise pro cenné papíry, která vyčíslila škody vzniklé právním vakuem. Dle závěrů této komise, byla do června 2002 zjištěna trestná činnost, při které došlo ke ztrátě majetku za více než 50 mld. korun a další stovky miliard zmizely neprokázanou trestnou činností. Situace v Německé demokratické republice byla jiná. Na začátku privatizace bylo politické rozhodnutí o směnném kurzu, který byl určen v poměru 1:1 mezi západní a východní markou. Většina státního majetku pak byla zprivatizována západoněmeckými investory. Po skončení privatizace uskutečněné přímým prodejem těmto investorům ale výrazným způsobem vzrostla nezaměstnanost, která i po deseti letech od privatizace dosahovala výše okolo 20ti procent.

To bylo dáno nízkou produktivitou práce a

přezaměstnaností v minulém systému. Noví investoři ze západní části Německa nebyli schopni tak rozšířit výrobu, aby byl tento problém vyřešen.

14

V Maďarsku byl již v roce 1989 výrazně přítomen v hospodářství soukromý sektor. To byl výrazný rozdíl oproti Československu. Nicméně privatizace v Maďarsku probíhala spontánně a majiteli státních podniků se velmi často stával tehdejší management. Maďarská vláda měla obavu z tzv. rozptýleného vlastnictví akcií společností. Do země byl ale vpuštěn i zahraniční kapitál, který se zasloužil vysoký příliv zahraničních investic do maďarských podniků. Zajímavý vývoj měla privatizace v Polsku. Zde vstupovaly do privatizačního procesu odbory a různé zájmové skupiny. Velký vliv měli také manažeři podniků ale i zaměstnanci. Výsledkem polské privatizace tak byl velmi pomalý průběh, kdy některé podniky nejsou zprivatizovány dodnes. Zajímavé informace o výsledku privatizace v Československu, resp. České republiky, Polsku a Maďarsku přináší tabulky č. 1 a č. 2. Kumulativní výnosy z privatizace v procentech hrubého domácího produktu jsou ukázány v tabulce č. 1. Z tabulky je patrné, jak velké výnosy získalo Maďarsko oproti České republice a Polské republice v letech 1995 až 2003.

Tab. č. 1 – kumulativní výnosy z privatizace v procentech HDP Rok

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

Maďarsko

21

23

27

29

30

31

31

31

32

Polsko

3

4

5

6

8

11

12

13

15

Česká republika

5

6

7

8

9

10

13

19

22

Pramen: EBRD, Transition Report 2004

Zajímavé informace přináší i tabulka o podílu zaměstnanosti pracujících v soukromém sektoru. Tyto informace přináší tabulka č. 2., z této tabulky je patrný náskok maďarské ekonomiky a silný soukromý sektor v této zemi.

Tab. č. 2 – Podíl zaměstnanosti pracujících v soukromém sektoru Rok 1995 1996 1997 1998 1999 2000

2001

2002

2003

15

Maďarsko

71

77

83

81

82

84

84

83

85

Polsko

61

63

67

69

70

72

72

72

73

Česká republika

57

59

60

61

65

65

70

70

72

Pramen: EBRD, Transition Report 2004

STUDIJNÍ MATERIÁLY

DVOŘÁK, P., 2005. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha: Linde. ISBN 80-7201-515-X. DVOŘÁK, P., RADOVÁ, J. a J. MÁLEK, 2009. Finanční matematika pro každého. Praha: Grada, 296 s. ISBN 978-80-247-3291-6. REVENDA, Z., 2011. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. 3. vyd. Praha: Management Press, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7. REVENDA, Z., a kol., 2012. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. 5. vyd. Praha: Management Press, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6. POLOUČEK, S., 2009. Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 415 s. ISBN 97880-7400-152-9. Zákony 2012 II. Aktualizace II/5. Zákon o bankách. 1. vyd. Český Těšín: Poradce, 2012. 39 s.

OTÁZKY A ÚKOLY

1) Vysvětlete na historických faktech vznik a vývoj české koruny. 2) Vysvětlete vývoj mezinárodních měnových systémů. 3) Popište, jak probíhala kupónová privatizace v České republice. 4) Proč byla kupónová privatizace rozdělena na velkou a malou?

16

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu první kapitoly.

17

Kapitola 2: Peníze – význam, funkce a ochranné prvky KLÍČOVÉ POJMY peníze, význam peněz, prostředek směny, měřítko hodnoty, uchovatel hodnoty, peněžní zásoba, peněžní agregáty, ochranné prvky, papír, akustický prvek, giloš, ruční rytina, mechanická rytina, mikropísmo, iris, rastr, plošný reliéf, fluorescenční tisk, vodoznak, ochranný proužek, chemická vlákna, syntetická barevná vláknina, konfety, hologram, tisk, soutisková značka, sklopný efekt, optická proměnlivá barva, iridiscentní pruh, číslování, perforace, speciální barvy, elektrická vodivost, eurion konstelace, infračervené záření.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o významu peněz a o jejich ochranných prvcích, které brání padělání peněz jako jsou: papír, akustický prvek, giloš, ruční rytina, mechanická rytina, mikropísmo, iris, rastr, plošný reliéf, fluorescenční tisk, vodoznak, ochranný proužek, chemická vlákna, syntetická barevná vláknina, konfety, hologram, tisk, soutisková značka, sklopný efekt, optická proměnlivá barva, iridiscentní pruh, číslování, perforace, speciální barvy, elektrická vodivost, eurion konstelace, infračervené záření.


VÝKLAD Peníze můžeme definovat jako soubor statků, které jsou obecně přímány jako prostředek za úhradu zboží a služeb. Jinak řečeno, peníze slouží jako nástroj směny, jsou platební prostředek. Jak již bylo řečeno předchůdcem peněz byl tzv. Barterový obchod, kde

18

se vyměňovaly statky, které byly vzájemně akceptovány oběma stranama. Vznik peněz zjednodušil výrazně směnu zboží a snížil transakční náklady. Je ale pravda, že bárterový obchod se používal ještě v sedmdesátých letech převážně v mezinárodním obchodu, kdy např. vývoz nákladních automobilů z Československa byl hrazen dovozem ropy ze Sovětského Svazu. Dnes se tento způsob hrazení zboží využívá spíše vyjímečně a většinou v rámci tzv. šedé ekonomiky.

2.1 Jaké jsou tedy hlavní funkce peněz? a)

prostředek směny – jako prostředek směny může být přijímáno cokoliv, co je všeobecně akceptováno jako platba za zboží a služby.

b)

měřítko hodnoty – peníze vyjadřují velikost hodnoty zboží a služeb. Je tedy možné vyjadřovat vzájemnou hodnotu statků (zboží a služeb) a oceňovat vzájemné pohledávky.

c)

Uchovatel hodnoty – peníze musí mít schopnost převést jejich současnou hodnotu do budoucna. Je tedy možné je využít ke koupi zboží a služeb kdykoliv v budoucnosti. Hodnota peněz se tedy musí měnit v čase pouze minimálně (peníze nesmí ztrácet hodnotu). Pokud by se významným způsobem měnila hodnota peněz (rostla by inflace), docházelo by k hromadnému “utrácení” peněz a jejich směny za zboží a služby.

2.2 Peněžní zásoba a peněžní agregáty Zásobou peněz označujeme celkové množství peněz, které obíhá v dané ekonomice. Peněžní zásoba je tvořena rozdílnými formami peněz, které můžeme třídit podle jejich likvidity. Likviditou nazýváme proces, jak snadno je možné tyto prostředky využít ke směně za služby a zboží. Ukazatele, které používáme k vyjádření peněžní zásoby v ekonomice, nazýváme peněžní agregáty, které se člení do následujících druhů: a)

M1 – do této skupiny patří nejlikvidnější prostředky, které je možno okamžitě využít k nákupu zboží a služeb. Patří sem zejména: peníze v hotovosti, peníze na běžných

19

bankovních účtech u obchodních a komerčních bank, cestovní šeky a jiné cp, které umožňují okamžité čerpání finančních prostředků. b)

M2 – do této skupiny zařazujeme všechny atributy spadající do skupiny M1 (finanční hotovost, bankovní účty, cestovní šeky atd.) a další méně likvidní formy peněz jako jsou termínované a spořící účty. U těchto termínovaných a spořících účtů je možné finanční prostředky využít až po skončení smluvní doby, která byla vyjednána např. s komerční a obchodní bankou.

c)

M3 – do uvedené skupiny patří prostředky zahrnuté ve skupinách M1 a M2 a dále ještě méně likvidní formy peněz, jako jsou prostředky uložené do fondů peněžního trhu nebo termínované vklady s dlouhou dobou splatnosti (nad 1 rok).

d)

M0 – speciální kategorie je skupina M0, kam jsou zařazeny finanční prostředky, které jsou v současnosti oběhu. Tj. jsou to hotové peníze, které jsou v domácnostech, v obchodech, na pokladnách bank (a to i v podobě povinných minimálních rezerv a to jak přímo v bance či rezerv, které mají banky dobrovolně u centrálních bank).

V České republice jsou nejčastěji využívané agregáty M1 a M2, kdy 11 % tvoří oběživo (peníze v oběhu), 32 % jsou peníze na běžných účtech a 50 % jsou finanční prostředky na termínovaných vkladech.

2.3 Ochranné prvky na bankovkách Padělatelé existují od doby, kdy se začalo využívat peněz. Jejich hlavním zájmem je napodobit bankovky, aby je mohli uvést do oběhu. Tomu se samozřejmě brání oficiální emitent, což je stát resp. centrální banka. Proto se hledají stále nové možnosti zabezpečení bankovek. Bankovky lze lépe padělat než kovové mince, proto se padělatelé zaměřují právě na papírová platidla. Dle statistik, které vede Česká národní banka, lze padělky řadit podle nebezpečnosti do pěti základních skupin: a)

Stupeň číslo 1 – velmi nebezpečný padělek

b)

Stupeň číslo 2 – nebezpečný padělek

c)

Stupeň číslo 3 – zdařilý padělek

20

d)

Stupeň číslo 4 – méně zdařilý padělek

e)

Stupeň číslo 5 – neumělý padělek

Prvky, které ochraňují bankovky před paděláním, je možné rozdělit do 28 základních skupin. Probrání všech ochranných prvků by bylo vzhledem k rozsahu náročné, proto bude rozebráno pouze pět vybraných ochranných prvků. Více informací je možné dohledat např. na webu České národní banky, nebo na webech specializujících se na tuto problematiku. Mezi ochranné prvky bankovek řadíme: 1. PAPÍR Na papír, který je určený k tisku bankovek, jsou kladeny vysoké požadavky, tak aby na první pohled byl patrný pokus o padělek. Je používán speciální papír, který se nazývá bankovní, a liší se od běžně používaného papíru zejména jeho strukturou a zabarvením. Dále jsou na tento papír kladeny i vyšší nároky na pevnost a pružnost. České bankovky jsou v současné době tisknuté na přírodně zbarveném papíře, který má slabý okrový nádech. 2. AKUSTICKÝ BEZPEČNOSTNÍ PRVEK Dalším ochranným prvkem je akustický bezpečnostní prvek, kdy „zmuchlání“ papíru vydává jiným zvukový efekt, než „zmuchlání“ obyčejného kancelářského papíru. 3. GILOŠ Neméně důležitým prvkem je tzv. giloš, což je složitý obrazec, který je tvořen jemnými linkami, které jsou nejčastěji kruhové nebo elipsovité. Pokud se padělatel pokusí okopírovat bankovky na domácí tiskárně, dojde k porušení těchto jemných linek a na první pohled je znatelný pokus o provedení falsifikátu. Giloše rozlišujeme: 1) irizující – vyznačují se barevným přechodem 2) tmavočarý – na těchto giloších je patrná tmavá linka 3) běločarý – zde je patrná bílá či velmi světlá linka

21

4. RUČNÍ RYTINA Při přípravě nové bankovky se do kovové desky ručně vyrývá kresba. Tato kresba je potom přenášena do tiskové formy. Výsledkem je, že nakreslené linky jsou trojrozměrné a ještě mají různou tloušťku linky. Právě pomocí ručního zpracování je vytvoření falsifikátu velmi náročné. 5. MECHANICKÁ RYTINA U tohoto způsobu rytí je na rozdíl od ruční práce linka přenášena do kovové desky strojem.

Mezi další ochranné prvky zejména řadíme: mikropísmo (mikrotext), iris, rastr, plošný reliéf, fluorescenční tisk, vodoznak, ochranný proužek, chemická vlákna, syntetická barevná vlákna, konfety, hologram, tisk, soutisková značka, sklopný efekt (skrytý obrazec), opticky proměnlivá barva, iridiscentný pruh, číslování a sériovaní, perforace, speciální barvy, magnetické prvky, elektrická vodivost, eurion konstelace, infračervené záření.

2.4 Pravděpodobné budoucí ochranné prvky Vzhledem k pokračující miniaturizaci elektronických součástek dojde pravděpodobně v blízké budoucnosti k zabudování mikročipu přímo do bankovky, kdy velikost takovéhoto čipu bude 0,4x0,4x0,06 mm. Vzhledem k této miniaturizaci nebude mikročip na bankovce patrný, ale bude díky němu možné získat informace např. číslo bankovky, nominální hodnotu platidla. Speciální čtečky zajistí získaní těchto informací z bankovek.

STUDIJNÍ MATERIÁLY DVOŘÁK, P., 2005. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha: Linde. ISBN 80-7201-515-X.

22

DVOŘÁK, P., RADOVÁ, J. a J. MÁLEK, 2009. Finanční matematika pro každého. Praha: Grada, 296 s. ISBN 978-80-247-3291-6. REVENDA, Z., 2011. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. 3. vyd. Praha: Management Press, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7. REVENDA, Z., a kol., 2012. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. 5. vyd. Praha: Management Press, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6. POLOUČEK, S., 2009. Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 415 s. ISBN 97880-7400-152-9. Zákony 2012 II. Aktualizace II/5. Zákon o bankách. 1. vyd. Český Těšín: Poradce, 2012. 39 s.

OTÁZKY A ÚKOLY 1)

Jaké jsou hlavní funkce peněz?

2)

Co to je peněžní zásoba a peněžní agregáty?

3)

Jaké znáte ochranné prvky bankovek?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu druhé kapitoly.

23

Kapitola 3: Emise a oběh peněz KLÍČOVÉ POJMY peníze, mince, plnohodnotné mince, neplnohodnotné mince, státovky, směnky, bankovky, SDR (Special Drawing Rights – Zvláštní práva čerpání), mezinárodní měnový fond (MMF).

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o emisi a oběhu peněz z historického i současného hlediska, vysvětlení SDR (Special Drawing Rights – Zvláštní práva čerpání) jako měny, která měla být alternativou k americkému dolaru a důvodů, proč tento projekt Mezinárodního měnového fondu nebyl úspěšný.


VÝKLAD Pokud se podíváme na historický vývoj emise peněz, tak prvé počátky můžeme hledat v období, kdy se začaly razit mince z drahých kovů tzv. plnohodnotné mince (viz. kapitola 1). Mince z drahých kovů dobře splňovaly požadavky na prostředek směny. Pokud byly vyrobeny z kvalitního kovu, tak zajišťovaly dlouhodobou stabilitu cen. Nevýhodou samozřejmě byly vysoké transakční náklady, nedostatečná nabídka drahých kovů a z toho postupné zlehčování tj. zmenšování množství drahého kovu v mincích. Postupně byly plnohodnotné mince nahrazovány mincemi neplnohodnotnými z obecného kovu, kdy kupní síla mince byla výrazně vyšší než kupní síla kovu, ze kterého byla mince vyrobena. Postupně

24

se do oběhu dostávaly I státovky, což jsou peníze emitované panovníkem nebo vládou. U těchto státovek se emitent zavazoval, že po uplynutí určité doby odkoupí státovky za mince z drahých kovů. Výhody státovek byly snadnější manipulace s papírovými platidly než s mincemi a vyřešení problému s nedostatečným množstvím drahých kovů. Nevýhody jsou zřejmé – jedná se o zejména možnou inflaci při emitování většího množství peněz. Postupem času začaly funkci peněz plnit i směnky, kdy směnka je jednoznačný slib emitenta o budoucím zaplacení. Nevýhoda směnek je to, že znějí na pevnou částku a nelze je tudíž rozměnit. Dalším problém je i někdy sporná bonita emitenta směnky. Do procesu tedy vstupovaly banky, které začaly odkupovat směnky a platily za ně vlastními bankovkami, které emitovaly. To samozřejmě vedlo k nepřehlednému systému a došlo k centralizaci emise bankovek. Vznikl monopol na emisi bankovek v podobě centrální banky a postupně dochází k rušení směnitelnosti za drahé kovy. Centrální banka reguluje množství peněz v ekonomice. Více o centrální bance a její úloze v ekonomice bude pojednáno v kapitole šesté.

V světové ekonomice docházelo k pokusům vytvořit světovou měnu, která by nebyla závislá na jednotlivých státech, resp. na centrálních bankách jednotlivých států. Vznikla např. měna SDR (Special Drawing Rights – Zvláštní práva čerpání), která je měnovou a účetní jednotkou používanou v rámci Mezinárodního měnového fondu (MMF). Hlavním důvodem vzniku této měny v roce 1967 byly následující důvody: 1.

oslabit pozici dolaru, aby světový obchod nebyl založen pouze na dolarech

2.

uměle navýšit DR jednotlivých zemí

Použití SDR: Usnadnění platebního styku mezi jednotlivými členskými zeměmi MMF. Jednotky SDR se využívají jako klasická měna, je možné s ní hradit platby za zboží, služby a své závazky vůči MMF.

Určování hodnoty SDR:

25

Každá měna stejně tak SDR musí mít svůj kurz. Kurz byl v sedmdesátých letech 0,888671 gramů zlata na 1 SDR. Postupně docházelo ke snižování množství zlata v jednotce SDR a v roce 1973 to již bylo pouze 0,736662 g zlata/1 SDR. V roce 1974 bylo používání zlata při určování kurzu již neúnosné. Proto bylo rozhodnuto, že hodnota SDR bude vázána na koš měn, a podle tohoto koše měn bude vypočítáván kurz. Do uvedeného koše měn byla započítávána každá měna, která se na světovém obchodu podílela alespoň 1%. Princip uvažování tvůrců měny SDR byl následující: jestliže jedna měna posílí, jiná měna zase logicky musela oslabit a při principu výpočtu hodnoty SDR se bude jednat o mimořádně stabilní měnu. V roce 1974 se hodnota SDR dopočítávala podle 16 měn. To bylo samozřejmě velice obtížné a nepružné, proto byl v roce 1981 změněn propočet kurzu a došlo k omezení na pět hlavních měn, ze kterých se určoval kurz. Jednalo se o americký dolar, západoněmeckou marku, francouzský frank, japonský jen a britskou libru. Po zavedení eura, došlo k dalšímu zjednodušení. V současné době se hodnota SDR dopočítává pouze ze čtyř měn a to z amerického dolaru, japonského jenu, Eura a britské libry. Každá z uvedených měn má svou váhu, pomocí které ovlivňuje kurz SDR (USD = 45 %, EUR = 25 %, JJ = 15 %, GBP = 11 %).

Postavení SDR v mezinárodním měnovém systému Původní záměr zavedení měny SDR bylo odstranění nedostatečné peněžní likvidity u světového obchodu. Tento záměr se nepodařilo zrealizovat, SDR nikdy nepřesáhla 3 % devizových rezerv zemí zaregistrovaných u MMF. Nedošlo tedy k náhradě zlata, ani k vytlačení USD jako prioritního platidla. Druhým původním záměrem bylo vytvoření stabilní měny, na kterou by vázaly své měny další členské země. Tato měna by byla stabilní a nepodléhala by inflačním tlakům. Ani tento záměr se nepodařilo zrealizovat.

Proč SDR ztratila na významu? 1.

Zrušení svázání měn se zlatým standardem – devalvace měn vůči zlatu.

26

2.

Zrušení pevných měnových kurzů, to vedlo k pohyblivým měnovým kurzům a země nemusely držet tak vysoké devizové rezervy.

3.

Funkci rezervní měny začaly kvůli dolaru plnit i další měny.

STUDIJNÍ MATERIÁLY DVOŘÁK, P., 2005. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha: Linde. ISBN 80-7201-515-X. DVOŘÁK, P., RADOVÁ, J. a J. MÁLEK, 2009. Finanční matematika pro každého. Praha: Grada, 296 s. ISBN 978-80-247-3291-6. REVENDA, Z., 2011. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. 3. vyd. Praha: Management Press, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7. REVENDA, Z., a kol., 2012. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. 5. vyd. Praha: Management Press, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6. POLOUČEK, S., 2009. Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 415 s. ISBN 97880-7400-152-9. Zákony 2012 II. Aktualizace II/5. Zákon o bankách. 1. vyd. Český Těšín: Poradce, 2012. 39 s.

OTÁZKY A ÚKOLY 1) Co označujeme názvem plnohodnotné a neplnohodnotné mince? 2) Jaké je praktické využití SDR ve finanční praxi? 3) Jak se určuje kurz SDR na měnových trzích?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu třetí kapitoly.

27

Kapitola 4: Peněžní trh KLÍČOVÉ POJMY Finanční trh, kapitálový trh, peněžní trh, úvěrový trh, trh privátní, trh zprostředkovatelský, investice na peněžním trhu, přímé investice, nepřímé investice, komparace peněžního trhu v České republice a v zahraničí.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o finančním trhu, peněžním trhu, kapitálovém trhu a úvěrovém trhu. Vysvětlit si pojmy přímé a nepřímé investice a zamyslet se nad komparací peněžního trhu v České republice a v zahraničí.


VÝKLAD Než si budeme definovat pojem peněžní trh je nutné se zmínit o trhu finančním. Na finančním trhu jsou dva základní subjekty – věřitelé a dlužníci. Věřitelé nabízejí své volné prostředky a tyto prostředky poptávají dlužníci. Na finančním trhu se pak tyto dva subjekty spárují, tj. věřitelé najdou své protějšky, kteří potřebují jejich volné finanční prostředky a naopak. Na finančním trhu se určuje cena těchto prostředků. Základní dělení finančního trhu je dělení na trh:

28

- privátní, který emituje primární finanční instrumenty, - zprostředkovatelský, který převažuje v České republice a ten emituje sekundární finanční instrumenty a nakupuje primární finanční instrumenty. Důvodem pro obchodování na finančním trhu je tedy zhodnocení dočasně volných finančních prostředků (ty potom generují výnos) a nebo naopak potřeba získání finančních prostředků, za které musíme platit tzv. úroky. Dalším základním dělením je dělení finančního trhu na trh peněžní, trh kapitálový a úvěrový trh jak je naznačeno na obr. 4. Obr. 4 – základní dělení finančního trhu na trh peněžní, kapitálový a úvěrový.

Finanční trh

Peněžní trh

Úvěry– mezibankovní krátkodobé

Kapitálový trh

cenné papíry - doba splatnosti delší 1 roku

cenné papíry - krátkodobé, obchodovatelné mezi bankami

Úvěrový trh

krátkodobé úvěry bankovní, obchodní

Dlouhodobé a střednědobé úvěry

Zdroj: vlastní zpracování

Na peněžním trhu jsou obchodovány tzv. krátkodobé cenné papíry, které mají splatnost do jednoho roku. Tyto cenné papíry se vyznačují nízkým rizikem, které je samozřejmě spojeno i s nízkým výnosem a relativně vysokou likviditou. Vysoká likvidita znamená, že jsme schopni na trhu poměrně rychle vyměnit cenné papíry za hotovost.

29

Pro tyto trhy jsou charakteristické velmi vysoké objemy transakcí. Mezi instrumenty, které řadíme do peněžního trhu patří zejména státní pokladniční poukázky, krátkodobé úvěry, směnky, šeky a krátkodobé finanční deriváty. Na kapitálovém trhu se obchodují finanční instrumenty, které mají dobu splatnosti delší než jeden rok. V tomto případě hovoříme o středněnobých a dlouhodobých cenných papírech. Mazi hlavní instrumenty, které jsou obchodovány na kapitálovém trhu řadíme zejména akcie, podílové listy, dlouhodobé dluhopisy a dlouhodobé finanční deriváty. Na úvěrovém trhu se provádí obchod s kapitálem na úvěrovém principu a to zejména mezi bankami a nebankovním sektorem. Investice na peněžním trhu mají samozřejmě své výhody i nevýhody, které plynou z magického trojuhelníku investování. Tento magický trojuhelník se skládá ze tří vzájemně propojených položek a to z výnosu, rizika a likvidity. Čím je větší výnos, tím je větší rizikovost a pravděpodobně i nižší likvidita. To samé samozřejmě platí i naopak – při malém výnosu je malé riziko a vysoká likvidita. Drobný investor může investovat na peněžním trhu buď přímým a nebo nepřímým způsobem. Přímé investice na peněžním trhu jsou realizovány pomocí přímého nákupu. Nejčastěji se u drobného investora jedná o zřízení různých spořících nebo termínovaných účtů, nákupu depozitních certifikátů a to jak v bankách nebo např. v kampeličkách. Velmi často bývají tyto produkty nabízeny v balíčcích k běžnému účtu. Velká výhoda těchto investic na peněžním trhu je jejich jednochost a vysoká likvidita. Výnosnost těchto investic je relativně nízká. Nepřímé investice na peněžním trhu jsou většinou spojeny s tzv. kolektivním investováním. Drobný investor se tím zříká přímého vedení své investice a svěřuje své finanční prostředky správci, většinou nějakému fondu peněžního trhu. Tímto způsobem je možné investovat do aktiv, do kterých by samostaný drobný investor z důvodu svých relativně nízkých finančních prostředků investovat nemohl. Správce fondu si pak za svou činnost strhává poplatky. Jedná se obvykle o tři základní druhy poplatků: vstupní poplatek, poplatek za obhospodařování a výstupní poplatek. Pokud se jedná o fondy peněžního trhu jsou tyto zmíněné poplatky nízké a to obvykle do jednoho procenta vkladu investora.

30

Výnosnost těchto fondů není příliš vysoká a je srovnatelná s výnosností do spořících či termínových ůčtů. Likvidita těchto fondů je vysoká a riziko investic do nich relativně nízké.

Komparace peněžního trhu v České republice a v zahraničí V České republice je vysoká oblíbenost peněžního trhu mezi domácími investory. Velká část těchto drobných investorů má své finanční prostředky uloženy na termínovaných a spořících účtech u svých bank. Pokud se český konzervativní investor rozhodne své peníze investovat mimo tyto spořící účty, většinou si vybere fondy kolektivního investování a to fondy peněžního trhu. Zde je totiž zaručena vysoká likvidita. Pak následují fondy dluhopisové a fondy zajištěné. I o těchto fondech hovoříme jako o konzervativním investování. Touto “opatrnickou” strategií se liší čeští drobní investoři od svých kolegů v zahraničí, kde jsou oblíbenější fondy akciové. Tyto fondy generují většinou vyšší výnosy, ale jsou výrazně rizikovější.


DVOŘÁK, P., 2005. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha: Linde. ISBN 80-7201-515-X. DVOŘÁK, P., RADOVÁ, J. a J. MÁLEK, 2009. Finanční matematika pro každého. Praha: Grada, 296 s. ISBN 978-80-247-3291-6. REVENDA, Z., 2011. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. 3. vyd. Praha: Management Press, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7. REVENDA, Z., a kol., 2012. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. 5. vyd. Praha: Management Press, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6. POLOUČEK, S., 2009. Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 415 s. ISBN 97880-7400-152-9.

31

OTÁZKY A ÚKOLY 1) Jak členíme finanční trh? 2) Jak je definován peněžní trh? 3) Co jsou to přímé a nepřímé investice?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu čtvrté kapitoly.

32

Kapitola 5: Bankovní soustava

KLÍČOVÉ POJMY Bankovní soustava, jednoúrovňový bankovní systém, dvouúrovňový bankovní systém, centrální banka, komerční banky, obchodní banky, investiční banky, hypoteční banky, splátkové banky, spotřební banky.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o bankovní soustavě, jednoúrovňovém bankovním systému, dvouúrovňovém bankovním systému. Pochopit rozdíly mezi centrální bankou a ostatními bankami, jako jsou komerční banky, obchodní banky, investiční banky, hypoteční banky a splátkové banky (spotřební banky).


VÝKLAD 5.1 Bankovní soustava Bankovní soustava ČR je tvořena všemy bankami, které působí na území českého republiky. V ČR byl až do 2. ledna 1990 jednoúrovňový bankovní systém, kde byl monopolem

33

Státní banky československé. V tomto jednoúrovňovém systému se obtížně reguluje inflace a má i další nevýhody. Proto vznikla v ČR bankovní soustava dvouúrovňová: 1. Úroveň tvoří centrální banka, která je ústřední bankou státu. Její funkci zastává Česká národní banka (ČNB). 2. Úroveň tvoří obchodní, investiční a hypotéční banky a spořitelny - např. Komerční banka, Česká spořitelna aj. O těchto bankách hovoříme jako o výkonné složce, které mají podnikatelský záměr. S těmito bankami přicházejí do styku klienti, což mohou být např. fyzické a právnické osoby.

Zaměření obchodních, investičních nebo hypotečních bank a spořitelen je obvykle univerzální a poskytují podobné bankovní služby pro své zákazníky. Všechny peněžní ústavy jsou povinny dodržovat bankovní tajemství, které se týká jejich klientů. Peněžní ústavy se od sebe liší některými podmínkami, které mají pro klienty nastaveny individuálně. Jedná se např. o podmínky při poskytování úvěrů. Banky se ale musí řídit všeobecně platnými pravidly, které určuje Česká národní banka. V případě sporů mezi bankou a klientem rozhoduje finanční arbitr, který rozhoduje na základě Zákona o bankách a spořitelnách, kterým se musí všechny finanční ústavy řídit.

5.2 Česká národní banka Česká národní banka je označována jako centrální banka českého státu. Její postavení je na úrovni ústředního orgánu státní správy a vydává obecně závazné předpisy. ČNB je právnickou osobou a jejím úkolem je usměrňovat peněžní trh. Reguluje činnost bank a spořitelen, emituje peníze a její hospodaření se řídí podle zásad, které stanovila vláda. Její postavení a funkce jsou především měnově řídící a nikoliv podnikatelské, to znamená, že prioritním cílem České národní banky není generovat zisk, ale starat se o stabilitu finančního systému v České republice. Činnost ČNB se řídí zákonem České národní rady č. 6/1993 Sb. ze dne 17. prosince 1992 o České národní bance platným od 1. května 2002. Více bude o České národní bance hovořeno v kapitole šesté – centrální bankovnictví.

34

5.3 Banky druhého stupně Aby mohly banky působit na českém trhu musí získat od České národní banky tzv. bankovní licenci. Předpokladem pro získání této licence je vlastnictví základního kapitálu v minimální výši pětset miliónů Kč. Dále je nutné vypracovat kvalitní podnikatelský záměr a zabezpečit a doložit odborné vedení banky.

5.3.1 Komerční banky Komerční banky jsou definovány jako soukromé firmy, které sledují generování zisku ze své činnosti. Tyto banky uskutečňují jak aktivní, tak i pasivní a zprostředkovatelské operace – např. poskytují běžné finanční operace pro své klienty jako jsou krátkodobé úvěry, přijímají vklady a uskutečňují platební styk. V soustavě komerčních bank se generují finanční prostředky, které jsou poté hlavní složkou v nabídce investičních peněz. Komerční banky jsou v současnosti tedy tzv. výkonnou složkou bankovní soustavy v České republice.

5.3.2 Obchodní banky Obchodní banky jsou také podnikatelskými subjekty a i ony podnikají za účelem dosažení zisku. Většinou tyto subjekty poskytují následující služby: vkladové a úvěrové operace, převody peněz a další operace zprostředkovatelské povahy. Zisk tohoto finančního subjektu je generován čistými bankovními úroky a poplatky za vykonané služby. V současné době je tendence poskytovat stále větší nabídku bankovních služeb. V současnosti s rozvojem služeb dochází ke stírání rozdílů mezi komerčnimi a obchodními bankami.

5.3.3 Další druhy bank Investiční banky tyto subjekty nabízejí svým klientům dlouhodobé úvěry pro zákazníky, kteří chtějí dlouhodobě investovat a potřebují pro své investice kapitál.

35

Hypotéční banky se zaměřují na poskytování dlouhodobých úvěrů, velmi často na pořízení bydlení a operují s cennými papíry, do kterých účastníci vkládají peníze. Splátkové banky někdy hovoříme o spotřebních bankách, které provádí operace spojené s nákupem zboží a služeb na úvěr.

Jak již bylo řečeno v současné době se stírají rozdíly mezi bankami operujícími v tzv. druhém stupni bankovní soustavy. Je to dáno tím, že banky rozšiřují portfolio svých služeb a přecházejí tím do konkurenčního segmentu.



OTÁZKY A ÚKOLY 1) Popište bankovní soustavu v České republice?

36

2) Jaký je rozdíl mezi jednoúrovňovým a dvouúrovňovým bankovním systémem? 3) Které banky řadíme mezi banky druhého stupně? 4) Jaký je hlavní úkol komerčních a obchodních bank?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu páté kapitoly.

37

Kapitola 6: Centrální banka

KLÍČOVÉ POJMY Česká národní banka, základní funkce a cíle ČNB, nezávislost České národní banky, systém devizových kurzů, pružné kurzy, pevné kurzy.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o České národní bance, její funkci a nástrojích, které využívá pro prosazení své politiky. Pochopit funkci a členění devizových kurzů a členění zemí dle Mezinárodního měnového fondu.


VÝKLAD Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole Česká národní banka (ČNB) je označována jako centrální banka českého státu. Její postavení je na úrovni ústředního orgánu státní správy a vydává obecně závazné předpisy. ČNB je právnickou osobou a jejím úkolem je usměrňovat peněžní trh, reguluje činnost bank a spořitelen, emituje peníze a její hospodaření se řídí podle zásad, které stanovila vláda. Její postavení a funkce jsou především měnově řídící a nikoliv podnikatelské, to znamená, že prioritním cílem České národní banky

38

není generovat zisk, ale starat se o stabilitu finančního systému v České republice. Činnost ČNB se řídí zákonem České národní rady č. 6/1993 Sb. ze dne 17. prosince 1992 o České národní bance platným od 1. května 2002.

6.1 Základní funkce a cíle ČNB Mezi zásadní cíle České národní banky patří: Zajištění měnové stability – na tu je možné pohlížet z vnitřní stability – cenová stabilita (zamezení inflace) a vnější stability – kurzová stabilita, Pomoc při prosazování hospodářské politiky vlády, která by měla vést k udržitelnému hospodářskému růstu, Podpora a pomoc při budování tržního hospodářství, Určování směru měnové politiky státu v nezávislosti na případných politických tlacích, Emise bankovek a mincí, Správa měnové rezervy ve zlatě a devizách, Řízení oběhu finančních prostředků, platebního styku a zajišťování rozvoje platebních systémů státu, Vedení účtů státního rozpočtu, spravování státního dluhu, Zvyšování kvality bankovního systému v České republice, vykonávat dozor nad činností bank a jejich poboček, Spolupráce s centrálními bankami států a mezinárodními organizacemi z finančního sektoru (mezinárodní měnový fond, světová banka atd.), Obchod na finančních trzích z pohledu státních cenných papírů.

39

6.2 Nezávislost a povinnosti České národní banky Česká národní banka je nezávislá instituce, která by měla svobodně realizovat měnovou politiku, která povede k dlouhodobé cenové stabilitě a hospodářskému růstu. Nezávislost České národní banky je zakotvena v Zákoně o ČNB č. 6/1993. Českou národní banku vede sedmičlená bankovní rada v čele s guvernérem národní banky, kterou jmenuje prezident republiky.

6.3 Režimy devizových kurzů Centrální banka je zodpovědná za řízení devizového kurzu, kdy různými způsoby intervenuje na devizových trzích. Obecným zájem je ovlivnit devizový kurz tak, aby bylo dosaženo cenové stability v zemi. Intervence centrální banky na devizových trzích souvisejí s režimem devizového kurzu, který je v zemi aplikován.

Ve světě se definují tři základní režimy pružných devizových kurzů: 1)

režim volně plovoucích devizových kurzů

2)

režim řízeně plovoucích devizových kurzů

3)

režimy pevných devizových kurzů

Lze je označit jako pružné devizové kurzy, které jsou charakteristické pro směnitelné měny. Nesměnitelné měny se neutvářejí na devizovém trhu a nepřizpůsobují se krátkodobě ani v delším časovém období tržním faktorům. V této situaci hovoříme o tzv. režimu nepružných kurzů.

1.

Režim volně plovoucích devizových kurzů tzv. čistý floating Jedná se o kurzy, země, kde centrální banka vůbec nezasahuje do vývoje devizového

kurzu a kurz se tvoří pouze změnou nabídky a poptávky. Vyskytují se pouze u tržních

40

ekonomik a jako první to zavedla Kanada v roce 1950. V současné době tento systém využívají Spojené státy americké, Austrálie, Velká Británie a další.

Zastánci volně pohyblivého kurzu říkají: 1)

země nemusí držet devizové rezervy (nebo spíše musí, ale poměrně nízké)

2)

existuje pružná reakce na změnu výrobních nákladů

Odpůrci říkají: 1)

tento systém podporuje inflaci (protože při změně kurzu, když se dováží zboží a zboží ze zahraničí zdraží, tak obchodníci zdraží také, pokud zlevní, tak obchodníci zapomenou zlevnit)

2)

2.

tento systém podporuje nekontrolovatelný přeliv spekulativního kapitálu

Režim řízeně plovoucích devizových kurzů (řízený floating) Jedná se o tzv. kompromis mezi volným floatingem a pevným kurzem. Centrální

banka dělá intervence, ale dopředu nemá stanoveny žádné hranice, kterých chce dosáhnout. Výsledný devizový kurz závisí na uvážení bankéřů z rady centrální banky. Kladem tohoto režimu je, že zásahem centrální banky může dojít ke krátkodobé stabilizaci kurzu. To vnáší jistoty do mezinárodního obchodu. Nevýhodou může být větší náročnost na držení devizových rezerv ze strany centrální banky. Systém řízeného floatingu využívá např. Česká republika, Rusko, Indie, Thajsko, Kolumbie.

3.

Režimy pevných devizových kurzů Tyto režimy se vyskytují se v různých variantách. Je pro ně charakteristický pevný kurz

s většinou předem danými pásmy oscilace. Dále je známo v jakém rozmezí se bude kurz po určité období pohybovat.

41

a)

Systém pevného kurzu s vazbou na jednu měnu nebo měnový koš Kurzy pracující v tomto systému mají určitou pružnost a používaly se především

v sedmdesátých letech, kdy platil tzv. Bretenwoodský měnový systém, který měl za úkol vnést stabilitu do mezinárodního obchodu. V tomto systému byla udělána dohoda mezi zeměmi, že budou udržovat svůj kurz v rozpětí ± 1 % vůči americkému dolaru (USD). Ke změně kurzu vůči USD mohlo docházet jenom tehdy, pokud to schválil MMF.

Výhoda: stabilní prostředí z pohledu kurzu, omezení kurzového rizika. Nevýhoda: země byly nuceny držet velmi vysoké devizové rezervy.

b)

Systém kurzu s pravidelnými změnami ústředního kurzu a s neodvolatelným ústředním kurzem

Tento systém je možný členit do tří základních skupin: 1.

Systémy kurzů s pravidelnými změnami ústředního kurzu V tomto systému se centrální banka zaváže, že nebude měnit devizový kurz vícekrát

než jednou měsíčně. Garantuje, že po dobu jednoho měsíce bude kurz oscilovat v určitém, předem daném pásmu. Např. pokud by pásmo oscilace bylo určeno centrální bankou ve výši jednoho procenta za měsíc, pak by roční změna kurzu nepřesáhla 12 procent. Tento způsob stabilizace kurzu, se využívá v ekonomice, která je ohrožena inflací. Více informací poskytuje graf. č. 1.

42

Graf č. 1 – systém kurzu s pravidelnými změnami ústředního kurzu ±1% kurz

±1%

1. měsíc

2. měsíc

3. měsíc

Zdroj: vlastní

Výhoda: krátkodobá stabilita kurzu – snižování kurzovních rizik omezení přílivu spekulativního kapitálu. Nevýhoda: -

velká náročnost na množství devizových rezerv, kterými musí disponovat země využívající uvedený systém. Tento systém je uplatňován v zemích, kde je vysoká inflace (Kostarika, Írán,

Azerbajdžán, Nigérie aj.)

2.

Systémy kurzů s neodvolatelným ústředním kurzem V situaci, kdy se již fungování finančního systému země vymyká vládě z rukou a

existuje reálné nebezpečí, že místní měna bude nahrazena měnou zahraničí, může centrální banka zavést tzv. pevný kurz. Centrální banka se zaručí, že nezmění aktuální kurz po dobu např. jednoho roku. Svého času se tento systém využíval v Bulharsku, Bosně a Hercegovině nebo v Litvě.

43

3.

Devizové kurzy se společnou měnou popř. používající cizí národní měnu Tento systém využívají země, které jsou členy měnové unie. Např. v Eurozóně se

využívá jednotná měna Euro, v bývalých francouzských afrických koloniích (čtrnáct zemí) se požíváte CFA Frank. Státy se v těchto společenstvích vzdávají části svých měnových kompetencí.

6.4 Současná kvalifikace systému devizových kurzů dle MMF V současné době Mezinárodní měnový fond člení systém vedení devizových kurzů do základních osmi skupin. Uvedená data se vztahují k roku 2012.

Základní dělení: 1. skupina – země, které používají společnou měnu nebo používají na svém území cizí měnu - patří sem 43 zemí. 2. skupina – země, které používají vlastní měnu, ale používají neodvolatelný pevný kurz - patří sem 6 zemí. 3. skupina – měny těchto zemí jsou pevně vázány na jinou měnu nebo měnový koš s oscilací do 1 %. Měny jsou většinou svázány s americkým dolarem a zavazují se, že se jejich kurz nebude odlišovat o více než 1 % - 52 zemí vázána na 1 měnu, 6 zemí je vázáno na měnový koš - měna SDR. 4. skupina – princip je stejný jako ve třetí skupině, akorát míra oscilace je větší než 1 % využívá 6 zemí. 5. skupina – země s pravidelnými změnami užší oscilace - patří sem 5 zemí. 6. skupina – využívá obdobný systém jako v páté skupině, ale je zde širší pásmo oscilace - nevyužívá žádná země. 7. skupina – princip řízeného floatingu - využívá 51 zemí. 8. skupina – využití nezávislého floatingu, někdy je používáno názvosloví čistý či volný floating - využívá 25 zemí.

44

STUDIJNÍ MATERIÁLY DVOŘÁK, P., 2005. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha: Linde. ISBN 80-7201-515-X. DVOŘÁK, P., RADOVÁ, J. a J. MÁLEK, 2009. Finanční matematika pro každého. Praha: Grada, 296 s. ISBN 978-80-247-3291-6. REVENDA, Z., 2011. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. 3. vyd. Praha: Management Press, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7. REVENDA, Z., a kol., 2012. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. 5. vyd. Praha: Management Press, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6. POLOUČEK, S., 2009. Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 415 s. ISBN 97880-7400-152-9.

OTÁZKY A ÚKOLY 1) Jaké jsou základní funkce a cíle České národní banky? 2) Jaké znáte režimy devizových kurzů? 3) Jaký je zásadní rozdíl mezi čistým floatingem a řízeným floatingem?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu šesté kapitoly.

45

Kapitola 7: Monetární politika, modely

KLÍČOVÉ POJMY Česká národní banka, monetární politika České národní banky, nástroje ČNB, přímé nástroje ČNB, nepřímé nástroje ČNB, diskontní sazba, Repo sazba, Lombardní sazba, operace na otevřeném trhu, povinné minimální rezervy, konverze a swapy, model expanzivní monetární politiky, model restriktivní monetární politiky.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o České národní bance, její funkci a nástrojích, které využívá pro prosazení své politiky. Pochopit funkci přímých a nepřímých nástrojů, modelů expanzivní a restriktivní monetární politiky.


VÝKLAD Monetární politiku řadíme mezi součásti a nástroje hospodářské politiky státu. Je vlastně souhrnem všech opatření a zásad, které mají pomocí měnových nástrojů usilovat o plnění měnových cílů. Monetární politika je v České republice nástroj České národní banky a základním úkolem ČNB je hlídání a ovlivňování míry znehodnocení peněz neboli vývoj míry

46

inflace v České republice. Hlavním cílem České národní banky je péče o cenovou stabilitu. Tohoto cíle Česká národní banka dosahuje ovlivňováním výše základních úrokových sazeb. Cenové stability dosahuje Centrální banka pomocí tzv. nástrojů ČNB.

7.1 Nástroje České národní banky Česká národní banka má k dispozici nástroje, kterými může prosazovat své cíle a měnovou politiku. Zmíněné nástroje je možné rozdělit na tzv. nástroje přímé, kam řadíme administrativní nástroje (předpisy) a nástroje nepřímé, které využívají tržních zákonů (např. změna úrokové sazby).

7.1.1 Přímé nástroje ČNB Využívání Přímých nástrojů má výrazný vliv na finanční hospodářství a proto je ČNB používá pouze výjimečně a to jen na přechodnou dobu. Mezi tyto nástroje řadíme: Pravidla likvidity – centrální banka přikazuje ostatním bankám, jaký mají mít poměr mezi svými aktivy a pasivy. Mezi základní ukazatele patří např. ukazatel kapitálové přiměřenosti. Povinné vklady – sem je zařazeno povinné vedení běžných účtů státních institucí u centrální banky. Úvěrové kontingenty – centrální banka definuje velikost úvěrů a úvěrových stropů u ostatních bank.

7.1.2 Nepřímé nástroje ČNB Mezi základní nepřímé nástroje řadíme: Diskontní sazba – je to úroková sazba, za kterou si komerční banky půjčují finanční prostředky od centrální banky. Centrální banka velikostí diskontní sazby ovlivňuje finanční zásobu komerčních bank. Podle velikosti diskontní sazby se určují úrokové

47

sazby, za které komerční banky poskytují úvěry. Centrální banka tak ovlivňuje množství peněz v ekonomice. Repo sazba – centrální banka přijímá od bank přebytečné finanční prostředky a na oplátku jim dává cenné papíry. Pokud je Repo sazba vysoká, dochází ke stahování peněz z oběhu a banky ukládají své finanční prostředky u centrální banky. To vede ke snížení inflace. Lombardní sazba – je úroková sazba při operacích, kdy si banky vypůjčují finanční prostředky a do zástavy dávají cenné papíry. V současnosti je tato operace využívána minimálně a to z důvodu přebytku finančních prostředků u bank. Operace na otevřeném trhu – Centrální banka obchoduje na volném peněžním trhu se státními cennými papíry, mezi které řadíme zejména státní pokladniční poukázky a státní dluhopisy. Povinné minimální rezervy - Centrální banka definuje obchodním bankám velikost procent z vkladů, které si tyto banky musí uložit u centrální banky ve formě neúročené povinné minimální rezervy. Tyto peníze jsou obchodním bankám blokovány a jsou mimo oběh a působí proti inflaci. Centrální banka může výší povinných minimálních rezerv ovlivňovat ochotu obchodních bank půjčovat svým klientům finanční prostředky. Konverze a swapy - Centrální banka také obchoduje s cizí měnou. To má pak vliv na vývoj devizivého kurzu (viz. text dále). Dochází tedy k: konverzi – což je obchod v aktuálním kurzu např. ČNB kupuje dolary a do oběhu dává české koruny. To vede k oslabení CZK vůči USD. swapu – tak označujeme kombinaci současného obchodu s následným zpětným odkupem či prodejem za dohodnutý kurz.

7.1.3 Model expanzivní monetární politiky Expanzivní měnovou politiku můžeme charakterizovat jako zvyšování nabídky finančních prostředků, a tím je zvyšována agregátní poptávka. Krátkodobým důsledkem této

48

expanzivní finanční politiky je navýšení velikosti reálného produktu a z toho plynoucí zvýšení zaměstnanosti. Nedochází tedy k výraznému skokovému navyšování cen, ale tím že jsou využívány veškeré výrobní zdroje, dochází přece jenom k postupnému pomalému zvyšování úrovně cen. Z dlouhodobého pohledu představují důsledky expanzivní monetární politiky růst rovnovážné úrovně cen, která se rovná růstu sumy peněz v oběhu.

Úroveň reálného

produktu se nemění a přirozená míra zaměstnanosti zůstává stejná a také výše úrokových měr je zachována na stabilní úrovni.

7.1.4 Model restriktivní monetární politiky Model restriktivní monetární politiky centrální banky představuje opačný postup oproti expanzivní monetární politice a to snižování nabídky peněz. V krátkodobém časovém horizontu důsledky restriktivní monetární politiky způsobují nejen pokles úrovně reálného produktu ale i zaměstnanosti. Protože jsou volné zdroje výrobních faktorů, tak tato skutečnost vyvolá pokles cenové hladiny. Dlouhodobé důsledky restriktivní monetární politiky mají za následek pokles rovnovážné úrovně cen, který odpovídá snížení sumy peněz v oběhu. Nedochází ke změně úrovně reálného produktu a přirozené míry zaměstnanosti.

STUDIJNÍ MATERIÁLY DVOŘÁK, P., 2005. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha: Linde. ISBN 80-7201-515-X. DVOŘÁK, P., RADOVÁ, J. a J. MÁLEK, 2009. Finanční matematika pro každého. Praha: Grada, 296 s. ISBN 978-80-247-3291-6. REVENDA, Z., 2011. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. 3. vyd. Praha: Management Press, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7.

49

REVENDA, Z., a kol., 2012. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. 5. vyd. Praha: Management Press, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6. POLOUČEK, S., 2009. Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 415 s. ISBN 97880-7400-152-9.

OTÁZKY A ÚKOLY 1) Jak je definována monetární politika? 2) Jaké má k dispozici Česká národní banka nástroje k regulaci finančního trhu? 3) Co lze zařadit do přímých nástrojů z pohledu ČNB? 4) Co patří do nepřímých nástrojů z pohledu ČNB? 5) Co si lze představit pod pojmem expanzivní monetární politiky? 6) Čím se vyznačuje restriktivní monetární politika?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu sedmé kapitoly.

50

Kapitola 8: Komerční bankovnictví, význam a funkce

KLÍČOVÉ POJMY Komerční bankovnictví, význam, funkce, bankovní licence, podmínky udělení bankovní licence, odebrání bankovní licence, finanční zprostředkování, teritoriální transformace, transformace časová, měnová transformace, kvantitativní transformace, transformace z hlediska obchodovatelnosti, emise bezhotovostních peněz.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o komerčním bankovnictví, význam a funkce komerčních a obchodních bank. Pochopit funkci finančního zprostředkování a jeho dělení na teritoriální transformace, transformaci časovou, měnovou transformaci, kvantitativní transformaci, transformaci z hlediska obchodovatelnosti.


VÝKLAD Banky je možné charakterizovat jako právnické osoby, které sídlí na území České republiky a které byly založeny jako akciové společnosti. Jak bylo zmíněno v páté kapitole, bankovní systém je v České republice dvoustupňový. V této kapitole budeme banky druhého

51

stupně nazývat souhrnně jako obchodní banky. Obchodní banky se řídí zákonem č. 21/1992 Sb. Zákon o bankách a následujícími změnami č. 215/1998 Sb., č. 319/2001 Sb. a č. 126/2002 Sb., kterými se mění zákon č. 21/1992 Sb. o bankách. Dle těchto zákonů nemohou obchodní banky vykonávat jiné podnikatelské činnosti než ty, které mají povoleny v licenci. Bez povolení působit jako banka nesmí žádný subjekt přijímat vklady od veřejnosti, vydávat elektronické peněžní prostředky, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Žádost o povolení působit jako banka je předkládána České národní bance písemně, kdy veškeré povinnosti žadatele jsou definovány ve vyhlášce ČNB č. 166/2002 Sb.

8.1 Vznik a zánik bankovní licence (kritéria autorizace) Pokud chce obchodní banka zahájit činnost, musí dostat od centrální banky tzv. bankovní licenci. V této licenci je definován seznam a rozsah činností, které může banka vykonávat.

Česká národní banka posuzuje při udělování licence obchodním bankám následující kritéria: -

minimální výše základního kapitálu musí činit minimálně 500 mil. Kč,

-

tento vklad musí být tvořen peněžními vklady,

-

musí být prokazatelný původ základního kapitálu banky,

-

základní kapitál musí být splacen v plné výši,

-

obchodní banka musí prokázat bezúhonnost osob a kvalifikaci osob k výkonu práv akcionáře,

-

vedení banky musí být bezúhonné a způsobilé vést banku,

-

musí být zaručeny technické a organizační předpoklady, včetně kontrolních systémů a řízení rizik,

-

musí být k dispozici reálné kalkulace o budoucí likviditě a rentabilitě,

52

-

žadatel musí doložit seznam všech činností, které chce nabízet a příslušný časový harmonogram,

-

sídlo budoucí banky musí být v České republice.

Licence, kterou udělí Česká národní banka je na dobu neurčitou a není převoditelná na jinou osobu. Bankovní licence může podle zákona i zaniknout.

8.2 Organizační struktura banky a provozní požadavky Banky jsou zapsány v obchodním rejstříku. Výpis z obchodního rejstříku je uložen u České národní banky. Banka má jako každá akciová společnost statutární orgán (představenstvo) a dozorčí radu.

Ve stanovách akciové společnosti je povinnost přesně definovat: -

jednotlivou odpovědnost a pravomoc jednotlivých vedoucích představitelů banky,

-

zveřejnit organizační strukturu akciové společnosti (banky),

-

definovat odpovědnost a pravomoc všech zaměstnanců banky,

-

definovat kontrolní systém banky.

Banky mají za povinnost ve svých prostorách písemně informovat klienty o podmínkách, za kterých jsou od zákazníků přijímány vklady, poskytovány úvěry a další bankovní operace a služby. Další povinností bank je informovat klienty zda je banka pojištěna, do jaké výše včetně všech limitů. Tyto informace je banka povinna zveřejnit v úředním jazyce a to i v případě, že by se jednalo o zahraniční banku. Banka je povinna informovat i o složení akcionářů a o základních ekonomických ukazatelích.

53

Povinností banky je postupovat při své činnosti opatrně a dbát na řádné spravování svěřeného majetku, tak aby nepoškozovala majetek vkladatelů. Banky jsou povinny dodržovat určená pravidla likvidity a bezpečného provozu.

8.3 Základní funkce bank Úkol obchodních bank v ekonomice je různorodý a nezastupitelný. V tržní ekonomice plní banky následující funkce: - funkce finanční zprostředkování, - funkce emise bezhotovostních peněz, - funkce provádění bezhotovostního platebního styku.

8.3.1 Funkce finančního zprostředkování Tuto činnost provádějí banky na ziskovém principu. Snaží se investovat kapitál do těch oblastí, oborů a podniků, kde bude zhodnocení jejich investic vysoké a efektivní. Banky provádějí tedy transformaci peněz, kdy rozlišujeme následující transformace: -

teritoriální transformace – banky získávají finanční prostředky v jedné zemi a umisťují je v zemi druhé. Dochází tedy k přesunu kapitálu do oblasti, kde je zhodnocení nejvyšší.

-

transformace časová – banky získávají finanční prostředky s rozdílnou splatností, než jaká je splatnost aktiv.

-

měnová transformace – banky využívají měnové transformace k dosažení zisků – vývoj devizových kurzů.

-

kvantitativní transformace – banky využívají finanční prostředky v jiném objemu, než v jakém je následně transformují do podoby úvěru. Využívají „množstevní“ slevy.

-

transformace

z

hlediska

obchodovatelnosti

–

banky

proti

sekundárně

neobchodovatelným aktivům, emitují sekundárně obchodovatelná aktiva.

54

8.3.2 Emise bezhotovostních peněz Bezhotovostní finanční prostředky můžeme definovat jako zápisy na bankovních účtech. Tyto bezhotovostní peníze emitují obchodní banky a emisi peněz v hotovostní formě může provádět pouze banka centrální.


OTÁZKY A ÚKOLY 1) Co je to bankovní licence a co musí žadatel splnit, aby ji obdržel? 2) Jaké jsou základní funkce komerčních bank? 3) Proč dochází u komerčních bank k emisi bezhotovostních peněz?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 55

Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu osmé kapitoly.

56

Kapitola 9: Základní druhy operací - komerční bankovnictví

KLÍČOVÉ POJMY Aktivní bankovní obchody, pasivní bankovní obchody, neutrální bankovní obchody, finančně úvěrové produkty, depozitní produkty, platební produkty, produkty investičního bankovnictví, pokladní a směnárenské produkty, retailové produkty, whosalové produkty, finanční kiosky, úrokové sazby, nominální úroková míra, reálná úroková míra.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o aktivních, pasivních a neutrálních obchodech bank. Pochopit princip finančně úvěrových produktů, depozitních produktů, platebních produktů, produktů investičního bankovnictví, pokladních a směnárenských produktů. Vysvětlit princip úrokových sazeb.


VÝKLAD Komerční banky poskytují celou řadu bankovních produktů, je poněkud obtížné provést jejich souhrnnou systematizaci. Základní členění je možné provést dle pohybu peněz. Pak je možné produkty členit na: -

aktivní bankovní produkty,

57

-

pasivní bankovní produkty

-

bilančně neutrální bankovní produkty.

Aktivní bankovní obchody – jsou operace, které se odrážejí v aktivech bilance banky. Finanční ústav se stává věřitelem a půjčuje své finanční prostředky dalším institucím. Banka tedy vystupuje v pozici věřitele a vznikají jí pohledávky. Pasivní bankovní obchody – zde se jedná o opačné operace než při aktivních bankovních obchodech. Při pasivních bankovních obchodech banka shání finanční prostředky, cizí kapitál. Finanční ústav se dostává do pozice dlužníka a bance vznikají závazky, které musí v budoucnu plnit. Neutrální bankovní obchody – takto jsou definovány obchody, ve kterých finanční ústav nevystupuje ani v roli dlužníka ani v roli věřitele. Jinak řečeno, tyto neutrální obchody se neodrážejí v bilanci banky. Pod těmito obchody si můžeme představit poskytování záruky, vystavení akreditivu atd.

Dalším možným členěním bankovních produktů je členění dle přístupu k zákazníkům. Zde je možné produkty členit na: -

Finančně úvěrové produkty,

-

Depozitní produkty,

-

Platební produkty,

-

Produkty investičního bankovnictví,

-

Pokladní a směnárenské produkty.

Finanční úvěrové produkty – u těchto produktů může klient banky obdržet finanční prostředky na úvěrové bázi a to v podobě různých druhů úvěrů nebo v podobě bankovních záruk.

58

Depozitní produkty – finanční ústavy nabízejí zákazníkovi možnost uložení jeho volných finančních prostředků s tím, že banka tyto finanční prostředky zákazníkovi zhodnotí o tzv. úrok. Platební produkty – zákazníci finančních ústavů využívají tyto služby k uskutečnění platebního styku. Produkty investičního bankovnictví – znamenají pro zákazníka uložení volných finančních prostředků do nástrojů peněžního a finančního trhu, dojde k jejich zhodnocení o investiční výnos. Pokladní a směnárenské produkty – finanční ústavy nabízejí klientovy finanční transakce s hotovostí a to jak ve formě výběru či uložení peněz, ale i ve formě jejich směny.

Dalším přístupem, kterým je možné systematizovat produkty finančních ústavů je členění dle klientské segmentace. Zde rozdělujeme dvě základní skupiny zákazníků: -

Retailové produkty,

-

Whosalové produkty.

Retailovými produkty rozumíme služby, které jsou nabízeny jak občanům tak i fyzickým nebo právnickým osobám – podnikatelům, hodnotově jsou v relativně menších finančních částkách. Whosalovými produkty jsou míněny služby, většinou pro právnické osoby, kdy se jedná o bankovní služby, ve kterých se provádí finanční operace s vysokými finančními částkami. Většinou zde banka přistupuje na individuální podmínky pro klienta.

9.1 Služby poskytované bankami V letech nedávno minulých banky mířily svou obchodní strategií na movité klienty. Tento trend se v současné době mění a banky se naopak začínají více orientovat na malou a střední klientelu. Tento trend je důsledkem rozvoje elektronického bankovnictví, kdy klienti

59

nezatěžují kamenné pobočky bank běžnými operacemi, ale docházejí do centrál v případě dojednání konkrétního bankovního produktu. Základní bankovní operace jako je převod finanční hotovosti nebo výběr peněz již dělají sami pomocí elektronického bankovnictví. Některé finanční ústavy začaly otevírat v obchodních centrech tzv. „bankovní kiosky“, kde poskytují poradenskou činnost a zároveň ukazují klientovi, že nejsou pouze virtuální bankou, ale mají i své i když malé pobočky. Provoz těchto „bankovních kiosků“ je nesrovnatelně levnější, přitom se nacházejí na exponovaných místech se snadným klientským kontaktem.

9.1.1 Úrokové sazby Významným ukazatelem komerčního bankovního je úrok. Úrok si můžeme představit jako částku, kterou musí dlužník zaplatit za vypůjčení peněz. Věřitel tak dostává odměnu za to, že poskytl dlužníkovi své volné finanční prostředky. Úrok je určován na tržním principu, tj. řídí se ale nejen nabídkou a poptávkou, ale i dobou splatnosti úvěru, bonitou klienta, politickou situací a dalšími faktory. U úrokových sazeb je nutné rozlišovat mezi tzv. nominální úrokovou mírou a reálnou úrokovou mírou. Nominální úroková míra nezohledňuje např. inflaci. Reálná úroková míra je očištěna o vliv inflace. Investoři se rozhodují o poskytnutí svého kapitálu na základě reálné úrokové míry.

Typy úrokových sazeb Ve finančních ústavech je možné se setkat s celou řadou využívaných úrokových sazeb. Mezi nejznámější patří: - základní sazba, tak definujeme nejnižší úrokovou míru, za kterou finanční ústav půjčuje své peníze pro vysoce důvěryhodné klienty. Tuto sazba nazýváme „ prima rate“, - diskontní sazba – tak je označována sazba, za kterou Česká národní banka půjčuje komerčním bankám finanční hotovost, - sazby na vnitřním mezibankovním trhu PRIBOR (Praque Interbank Offerred Rate)

60

- sazby na mezibankovních zahraničních trzích – LIBOR a LIBID (Interbank Offerred Rate v Londýně) a EURIBOR, - sazby pokladničních poukázek a další


OTÁZKY A ÚKOLY 1)

Jak jsou definovány aktivní bankovní obchody?

2)

Jak jsou definovány pasivní bankovní obchody?

3)

Jak jsou definovány neutrální bankovní obchody?

4)

Jaké je členění u bankovních produktů dle přístupu k zákazníkům?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu deváté kapitoly.

61

Kapitola 10: Pasivní bankovní obchody

KLÍČOVÉ POJMY Pasivní bankovní obchody, přímé depozitní obchody, nepřímé depozitní obchody, depozitní obchody s Českou národní bankou, regulační opatření, povinné minimální rezervy, pojištění depozit, dělení depozit, podle splatnosti, podle klientely, podle měny, druhy depozitních bankovních produktů, vklady na viděnou, vklady na požádání, běžné účty, vista vklady, termínované vklady, vkladní knížky, vkladové programy, stavební spoření, bankovní dluhové cenné papíry, hypoteční zástavní listy a další.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o pasivních obchodech bank. Pochopit princip přímých depozitních obchodů, nepřímých depozitních obchodů a depozitních obchodů s Českou národní bankou.


VÝKLAD Pasívními bankovními produkty označujeme obchody, při kterých finanční ústav získává na úvěrové bázi cizí kapitál. Bance vznikají závazky vůči věřitelům. Příjem finančních prostředků na bankovní účty nazýváme vklady, nebo také depozita. Tento termín vznikl z latiny, označuje úschovu. Depozitum je tedy určitý závazek, ze kterého vzniká finančnímu ústavu povinnost uhradit svůj závazek včetně odměny pro věřitele ve formě úroku. Jestliže finanční úřad věřitelům odečte z úroků daň z příjmů, tak věřitel obdrží tzv. čistý úrok.

62

Finanční ústavy jsou tedy organizátory a realizátory depozitních obchodů a můžeme je považovat spolu s jejich klienty za tvůrce depozit. Depozita jsou nepřímým cenným papírem. Banky vystupují v tomto procesu jako finanční zprostředkovatelé a propojují zákazníky, kterým šetří čas a náklady. Na jedné straně shromažďují volné prostředky investorů a umožňují tak drobným klientům zhodnocovat jejich finančních prostředky. Zároveň jim diverzifikují riziko.

Mezi tzv. pasivní bankovní obchody můžeme zařadit: – přímé depozitní obchody, – nepřímé depozitní obchody, – depozitní obchody s Českou národní bankou. - přímé depozitní obchody – označuje prvotní vklady klientů banky a to jak právnických tak i fyzických osob. Tyto vklady nazýváme primární depozita. - nepřímé depozitní obchody – v tomto případě se jedná o vklady volných peněžních prostředků jiných bank nebo peněžních ústavů v naší bance. Tyto vklady se řídí speciálními podmínkami, které jsou smluvně ošetřeny. - depozitní obchody s ČNB – jak již bylo zmíněno v předchozích kapitolách, existují minimální rezervy obchodních bank u centrální banky, které jsou zákonem stanoveny. Banky si také mohou uložit volné finanční prostředky u centrální banky za minimální úrok.

10.1 Regulační opatření Na základě regulačních opatření může investor kontrolovat hospodaření banky, které svěřil své volné finanční prostředky. Pomocí těchto opatření se dostávají investorům pravdivé informace a zároveň je zajištěna i stabilita celého finančního systému, pokud musí banka informovat centrální banku o svém hospodaření. Regulace od centrální banky se týkají povinných minimálních rezerv, pojištění depozit, regulace úrokových sazeb a dalších

63

ukazatelů a podmínek. Regulační opatření zajišťují spolehlivost celého finančního systému, pomáhají optimalizovat monetární politiku a pro vkladatele znamenají určitou jistotu.

Depozita jsou nepřímým cenným papírem. Tyto depozita můžeme dělit podle: -

splatnosti,

-

klientely,

-

měny.

Dělení podle splatnosti se dále dělí na depozita s výpovědní lhůtou a na depozita termínová a depozita na viděnou. Při dělení podle klientely, je možné depozita členit na depozita od fyzických osob a na depozita od právnických osob. Dělení depozit podle měny je možné dále členit na depozita vedená v českých korunách, na depozita vedená v Eurech a na depozita ve volně směnitelných měnách. Druhy depozitních bankovních produktů – na následujících řádkách jsou ukázány příklady depozitních bankovních vkladů. Jsou to situace, kdy klient banky svěřuje své finanční prostředky finančnímu ústavu a očekává zhodnocení svých vkladů. Toto zhodnocení je různé a velikost připsaného úroku závisí na mnoha okolnostech např. jak rizikový si vybral klient produkt, na jakou dobu svěřil své finanční prostředky bance atd. -

vklady na viděnou - vklady na požádání, běžné účty, vista vklady,

-

termínované vklady,

-

vkladní knížky,

-

vkladové programy,

-

stavební spoření,

-

bankovní dluhové cenné papíry,

-

hypoteční zástavní listy a další,

64

Depozitní politika bank má následující cíle: -

pokud jsou depozita ve finančním ústavu, vznikají tak finanční prostředky pro aktivní obchody banky,

-

cíl každého finančního ústavu je zisk bonitní klientely,

-

snaha o nákladovou optimalizaci získaných depozit,

-

zvyšovat povědomí o bance a budovat si pozici banky na tuzemském trhu,

-

zajistit plynulý chod banky a toku peněz tak, aby vedl ke spokojenosti klientů.


OTÁZKY A ÚKOLY 1) Definujte pasivní bankovní obchody. 2) Co jsou to depozita? 3) Jaký je rozdíl mezi přímými a nepřímými depozitními obchody? 4) K čemu se využívají regulační opatření?

65

5) Jaké znáte druhy depozitních produktů?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu desáté kapitoly.

66

Kapitola 11: Aktivní bankovní obchody

KLÍČOVÉ POJMY Aktivní bankovní obchody, členění bankovních úvěrových produktů, dle splatnosti, dle klienta, dle účelu, dle zajištění, dle klasifikace platební kázně, dle podstaty bankovní služby, dle měny, riziko poskytování úvěrů, nejmenší riziko, rozdělení (diverzifikace) rizika, zajištění úvěru, úročení úvěrů, fixní úroková sazba, pohyblivá úroková sazba, přehled aktivních bankovních obchodů.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o aktivních obchodech bank, členění jednotlivých bankovních úvěrových produktů a jejich rozdělení dle splatnosti, dle klienta, dle účelu, dle zajištění, dle klasifikace platební kázně, dle podstaty bankovní služby, dle měny. Uvědomit si riziko spojené s úvěry, které podstupuje bankovní sektor.


VÝKLAD Pomocí aktivních bankovních produktů je umožněno klientům bank financovat své podnikatelské záměry. Mezi velmi významné aktivní bankovní produkty se řadí poskytování úvěrů. Finanční ústavy při poskytování úvěrů vystupují v pozici věřitele. Za tuto službu pak

67

inkasují odměnu ve formě úroku a poplatků. Finanční úvěrové produkty se zapisují na levou stranu bilance finančního ústavu. Jak již bylo řečeno, poskytování úvěrů je zásadním aktivním produktem banky, ale zároveň se jedná o produkt velmi rizikový. Vždy existuje riziko, že dlužník nebude splácet půjčené prostředky a to jak z důvodů kriminálních, ale i z důvodu krachu podnikání nebo i druhotné platební neschopnosti. Je tedy na úvěrových pracovnících banky, aby každou žádost pečlivě vyhodnotili, spočítali rizika a rozhodli, zda se jedná pro banku o akceptovatelné riziko.

Členění bankovních úvěrových produktů je možné provést pomocí několika kritérií. Velmi obvyklé je v bankovní praxi používané kritérium likvidity. Podle tohoto kritéria členíme aktivní bankovní produkty na: -

primární aktiva

-

sekundární aktiva Mezi primární aktiva patří pokladní hotovost, rezervy u centrální banky nebo vklady

u jiných finančních ústavů. Do sekundárních aktiv řadíme tzv. krátkodobé finanční instrumenty tj. krátkodobé cenné papíry se splatností do jednoho roku. Sekundární finanční instrumenty mají za úkol pomoci finančnímu ústavu, pokud potřebuje zajistit finanční likviditu.

Dále je možné bankovní úvěrové produkty členit např. podle následujících kritérií: -

dle splatnosti – členíme na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé úvěry,

-

dle klientely – zda jsou úvěry poskytnuty fyzickým osobám, podnikatelským subjektům, nebo jsou to úvěry pro komunální sféru či zemědělská družstva,

-

dle účelu úvěru – dělíme na úvěry účelově zaměřené a neúčelové,

-

dle zajištění – zde jsou úvěry se zajištěním, nebo úvěry nezajištěné,

68

-

dle klasifikace platební kázně – dle metodiky ČNB rozdělujeme úvěry na standardní, sledované, nestandardní, pochybné a ztrátové.

-

dle podstaty služby pro klienta – rozlišujeme peněžní a závazkové úvěry.

-

dle měny – zda úvěr byl poskytnut v domácí měně nebo v cizí měně atd.

Poskytování úvěrů Každý zákazník finančního ústavu, který žádá o půjčku, musí podat žádost o úvěr. Finanční ústav pak posuzuje tuto žádost z pohledu charakteru žadatele, schopnost žadatele splatit úvěr, majetkové poměry žadatele, podnikatelský plán žadatele a dle dalších parametrů. Při poskytování půjčky (úvěru) se finanční ústavy zpravidla řídí následujícími zásadami: - zásada nejmenšího rizika - zásada rozdělení rizika - zásada zajištění úvěrů

Úročení úvěrů Finanční ústav stanovuje úrokovou sazbu pro klienta, který si vypůjčuje finanční prostředky. Úroková sazba může být fixní nebo pohyblivá. Fixní úroková sazba znamená, že po celou dobu trvání smluvního vztahu mezi bankou a klientem nebude tato sazba měněna. Pohyblivá úroková sazba pružně reaguje na makroekonomické ukazatele, jako je inflace nebo změna devizového kurzu a podle těchto informací dojde k úpravě úrokové míry.

Splácení úvěrů V praxi existuje základní dělení splácení úvěrů. Jedná se o následující varianty:

69

-

jednorázově v době splatnosti – úvěr je sjednán na předem definovanou dobu splatnosti. Po uplynutí této doby je půjčka splacena jednorázově. Úroky jsou zpravidla splatné průběžně, to znamená měsíčně, kvartálně nebo půlročně.

-

průběžné splácení – zákazník finančního ústavu splácí své závazky postupně, jak mu jeho finanční situace dovolí. Typickým představitelem průběžného splácení je kontokorentní úvěr.

-

v pravidelných splátkách – zákazník finančního ústavu splácí své závazky pravidelně, podle předem daného harmonogramu.

-

v pravidelných anuitách – zákazník banky opět splácí dle harmonogramu stejné částky, ale mění se zde velikost splátky úmoru a úroku.

Systematizace úvěrových produktů Základní rozdělení úvěrových produktů je na peněžní úvěry a zakázkové úvěry. Dále je možné dělit peněžní úvěry na komerční úvěry a úvěry spotřební. Mezi základní úvěrové produkty finančních ústavů řadíme: bankovní úvěry, peněžní úvěry, závazkové úvěry, komerční úvěry, spotřební úvěry, kontokorentní úvěr, eskontní úvěr, lombardní úvěr, úvěrový úpis, splátkový úvěr, revolvingový úvěr, hypoteční úvěr, americká hypotéka, akceptační úvěr, avalový úvěr a bankovní záruka.

STUDIJNÍ MATERIÁLY DVOŘÁK, P., 2005. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha: Linde. ISBN 80-7201-515-X. DVOŘÁK, P., RADOVÁ, J. a J. MÁLEK, 2009. Finanční matematika pro každého. Praha: Grada, 296 s. ISBN 978-80-247-3291-6. REVENDA, Z., 2011. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. 3. vyd. Praha: Management Press, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7.

70

REVENDA, Z., a kol., 2012. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. 5. vyd. Praha: Management Press, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6. POLOUČEK, S., 2009. Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 415 s. ISBN 97880-7400-152-9.

OTÁZKY A ÚKOLY 1) jaké je členění bankovních úvěrových produktů? 2) Jak jsou bankovní úvěry úročeny? 3) Jaké jsou možnosti splácení úvěrů?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu jedenácté kapitoly.

71

Kapitola 12: Neutrální bankovní obchody KLÍČOVÉ POJMY Neutrální bankovní obchody, služby platebního styku, směnárenská činnost, investiční poradentství, obchody s cennými papíry, poradenské služby, depotní činnost, custody, svěřenecké služby, devizové obchody.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o neutrálních obchodech bank. Pochopit princip služeb platebního styku, směnárenské činnosti, investičního poradentství, obchodů s cennými papíry, depotní činnosti, custodů, svěřeneckých služeb, devizových obchodů.


VÝKLAD Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, komerční banky poskytují celou řadu bankovních produktů, kdy základní členění je na: -

aktivní bankovní produkty,

-

pasivní bankovní produkty,

-

bilančně neutrální bankovní produkty.

Aktivní bankovní obchody – jsou operace, které se odrážejí v aktivech bilance banky. Finanční ústav se stává věřitelem a půjčuje své finanční prostředky dalším institucím. Banka

72

tedy vystupuje v pozici věřitele a vznikají jí pohledávky. Pasivní bankovní obchody – při pasivních bankovních obchodech banka shání finanční prostředky, cizí kapitál. Finanční ústav se dostává do pozice dlužníka a bance vznikají závazky, které musí v budoucnu plnit. Obsahem této dvanácté kapitoly jsou Neutrální bankovní obchody, které jsou definovány jako obchody, ve kterých finanční ústav nevystupuje ani v roli dlužníka ani v roli věřitele. Tyto neutrální obchody se neodrážejí v bilanci banky. Pod těmito obchody si můžeme představit poskytování záruky, vystavení akreditivu atd. Bilančně neutrální obchody jsou tedy obchody se službami. Finanční ústavy při těchto obchodech nejsou ani v pozici dlužníka, ani v pozici věřitele. Za uskutečnění těchto neutrálních bankovních operací, finanční ústav dostává poplatky, provize a odměny. Bilančně neutrální obchody se neobjevují v bilanci banky, ale pouze ve výkazu zisků a ztrát.

Co je tedy možné zahrnout pod bilančně neutrální obchody? Jedná se zejména o: -

služby platebního styku,

-

směnárenská činnost,

-

investiční poradenství,

-

obchody s cennými papíry,

-

poradenské služby,

-

depotní činnost,

-

custody,

-

svěřenecké služby,

-

devizové obchody.

Směnárenská činnost zahrnuje prodej a nákup valut a deviz. Kdy devizy je bezhotovostní vyjádření peněžních prostředků jiné země a valuty je hotovostní vyjádření peněžních prostředků jiné země. Tato činnost vyplývá především z mezinárodního

73

cestovního ruchu. Rozdíly mezi prodejní a nákupní cenou nazýváme spread a devizový trh má nižší spread než trh valutový. Účtované poplatky vytváří bance hrubý zisk. Investiční poradenství v sobě zahrnuje pomoc finančního ústavu firmám, které chtějí emitovat své akcie a dluhopisy. Banka sestavuje emisní podmínky a zpracovává prospekty cenných papírů. Finanční ústavy nabízejí služby při nákupu a prodeji cenných papírů a to na svůj vlastní účet, nebo na účet zákazníka banky. Nákup a prodej cenných papírů se uskutečňuje na základě tzv. komisionářské smlouvy. Finanční ústavy dále nabízejí i služby, kdy pomáhají klientům řídit jejich portfolia. Finanční ústavy nabízejí následující varianty: -

úplné řízení,

-

řízení s výhradou konfirmace,

-

spoluúčast při řízení.

Depotní činnost – při této aktivitě finanční ústavy nabízejí svým zákazníkům uložit jejich cennosti do bezpečnostních schránek na domluvenou dobu nebo využití tzv. nočního trezoru. Bezpečnostní schránky, které jsou umístěny přímo v bankách, mají různý objem. V zákoně č. 189/2004 Sb. a následných novelizací o kolektivním investování finanční ústavy vykonávají i činnost tzv. depozitáře. Depozitář, dle tohoto zákona, musí pravidelně analyzovat, zda hodnota CP, které byly pořízeny do majetku podílového fondu, byly vykalkulovány správně podle metodiky, kterou ukládá zákon.

Finanční ústavy nabízejí ve svém portfoliu i poradenskou činnost, která se zaměřuje zejména na: zakládání společnosti, zajišťování finančních prostředků,

74

transformace a restrukturalizace společností, vyhledávání vhodných partnerů, poradenství v oblasti projektového financování (joint venture).

V rámci služby Custody finanční ústavy přebírají od svých zákazníků komplexní správu jejich cenných papírů. Jedná se zejména o správu, úschovu, zastupování společností na valné hromadě, výběr kuponů a dividend. Někdy se finanční ústavy postarají i o vymáhání pohledávek. Devizové trhy lze definovat jako místo, na kterém se střetává poptávka a nabídka peněžních instrumentů denominované v jedné národní měně s nabídkou a poptávkou peněžních instrumentů denominovaných v jiné měně.

Můžeme rozdělit obchody s cizími měnami na valutový a devizový trh. U valutového trhu se obchoduje s hotovostní formou zahraničních měn, které mají podobu bankovek či mincí. U devizového trhu se obchoduje bezhotovostní formou (převodem z účtu na účet).

Devizový trh může být klasifikován dle směnitelnosti: -

plně konvertibilní – významné měny, které jsou celosvětově obchodovatelné (americký dolar, euro, japonský jen, švýcarský frank, česká koruna, anglická libra)

-

částečně konvertibilní – obchodovatelné a směnitelné za cizí měnu, ale existuje zde nějaké administrativní omezení (např. omezení vývozu), jihoafrický rank - můžeme vyvézt pouze část měny

-

nekonvertibilní měny – měny, které jsou striktně pod kontrolou vlád a se kterými se volně neobchoduje na devizových trzích (severokorejský won)

Devizový kurz je složitá veličina, která vyjadřuje relativní ceny 2 národních měnových jednotek.

Základní pojmy používané na devizovém trhu: -

Devalvace – administrativní znehodnocení měny

75

-

Revalvace – administrativní zhodnocení měny

-

Apreciace – zhodnocení měny vlivem tržního působení (včera 18 Kč/USD, dnes 17 Kč/USD)

-

Depreciace – oslabení měny vlivem tržního působení (včera 17 Kč/USD, dnes 18 Kč/USD)

Motivem vstupu jednotlivých subjektů na devizový trh: -

nákup nebo prodej cizí měny

-

investice

-

spekulace – snaha odhadnout budoucí vývoj devizového kurzu a na základě toho odhadnout svou devizovou pozici

-

arbitráž – využití cenového rozdílu mezi dvěma nebo více finančními instrumenty, k vytvoření okamžitého a jistého zisku

-

zajištění proti devizovému riziku (hedging) – přenesením rizika z jedné osoby na druhou. Osoba přenášejí riziko je zajišťovatel (hedger) a osoba přijímající riziko je obvykle spekulant. V dlouhé pozici – obava znehodnocení měny, v krátké pozici – obava zhodnocení měny. Vhodnými instrumenty zajištění jsou kontrakty FORWARD, FUTURES, OPTCE, SWAP.

Funkce devizového trhu Zabezpečení mezinárodního obchodu a mezinárodních investic. Jedná se o přesun kupní síly denominované v jedné zemi, v jedné měně na kupní sílu přenesenou do měny druhé. Pokud by existovala pouze jedna země – konec devizových trhů!

Základní skupiny obchodující na devizových trzích: 1.

skupina -

Obchodní banky – obchodují prostřednictvím svých dealerů, jsou to zaměstnanci svých bank, dělají nákup a prodej deviz z důvodů: 1) služby klientům; 2) spravují rovnoměrné rozložení aktiv a pasiv z hlediska deviz; 3) v okamžiku, kdy cítí, že by mohl být nějaký zisk – snaží se vytěžit z kurzovních rozdílů.

76

-

Market makeři – dealeři největších obchodních bank na velkoobchodním (mezibankovním) trhu, tvůrci trhu, největší obchodní banky jsou nuceni pružně reagovat na situaci na trhu.

-

Brokeři – zprostředkovávají obchody na devizovém trhu za brokerský poplatek, podniky a banky dávají přednost nepřímým obchodům přes brokerské firmy.

-

Centrální banky – nakupují a prodávají zahraniční měny s cílem buď stabilizovat kurz domácí měny anebo zabezpečit takový vývoj kursu své měny, který odpovídá přijatým úkolům v měnové politice. Jejich primárním cílem není dosažení zisku z operací na devizovém trhu. Měly by se vyhnout kurzovým ztrátám.

2.

Skupina -

Jednotlivci a firmy – importéři a exportéři zboží, kteří potřebují směnit prostředky: na pokrytí svých závazků, naopak obdrželi a potřebují směnit prostředky do národní měny, chtějí zajistit své závazky (uzavřená pozice), chtějí mít optimální strukturu měn na svém účtu.

3.

Skupina -

Spekulanti – ten, kdo chce dosáhnout kursového zisku na základě očekávaného zhodnocení (apreciace) nebo znehodnocení (depreciace) kursů při současném zohlednění úrokových sazeb. Pracují s očekávaným vývojem devizového kursu, proto musí brát ohled na kursové riziko. (ocenění v podobě rizikové prémie = oceněním N vyplývajících z rizika, které spekulant podstupuje). Oček. výnos ze spekulace

rizik.

prémie. -

Arbitražéři – člověk, který vyhledává případné devizové rozdíly v jednotlivých měnách a snaží se najít situaci, kdy může někde měnu levně nakoupit a o něco dráze ji prodat, nepracují s žádným rizikem (kurzovým nebo úrokovým), protože všechny ceny jsou v době uzavírání obchodu předem známy. Starají se o homogenitu trhu – zajišťují to, že dolar se prodává všude, kde se dolar prodává za přibližný kurz jako euro.

77



OTÁZKY A ÚKOLY 1) Co jsou to bilančně neutrální obchody? 2) Jak je definován spread? 3) Jaký je rozdíl mezi devalvací, revalvací, apreciací a depreciací?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu dvanácté kapitoly.

78

Kapitola

13:

Evropské

bankovnictví,

Evropská

centrální banka KLÍČOVÉ POJMY Neutrální bankovní obchody, služby platebního styku, směnárenská činnost, investiční poradentství, obchody s cennými papíry, poradenské služby, depotní činnost, custody, svěřenecké služby, devizové obchody.

CÍLE KAPITOLY Získat znalosti o neutrálních obchodech bank. Pochopit princip služeb platebního styku, směnárenské činnosti, investičního poradentství, obchodů s cennými papíry, depotní činnosti, custodů, svěřeneckých služeb, devizových obchodů.


VÝKLAD Před více než 50 lety vznikla myšlenka založit v Evropě hospodářskou a měnovou unii. Prvním krokem k těsnější spolupráci jednotlivých států bylo založení Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1952. Na této aktivitě se podílela Belgie, Německo, Francie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko. Po tomto prvním, nesmělém kroku následovaly kroky další a to v padesátých letech dvacátého století.

79

V textu představených šest zemí (Belgie, Německo, Francie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko) bylo zakládajícími členy tzv. Evropského hospodářského prostoru, který vznikl v roce 1958. Ve stejném období vzniklo i Evropské společenství pro atomovou energii. V následujícím období se spolupráce uvedených států zvyšovala, až vzniklo Evropské společenství. V roce 1993 byla přijata Maastrichtská smlouva a po přijetí této smlouvy byla založena Evropská unie. Postupně narůstal i počet států, které se přihlásily k myšlence sjednocené Evropy. V roce 1973 se členy Evropské unie stalo Dánsko, Irsko a Velká Británie. V roce 1981 rozšířilo řady Evropské unie i Řecko. Španělsko a Portugalsko byly přijaty až v roce 1986. V následujících letech vstoupilo do Evropské unie i Rakousko, Finsko a Švédsko a to v roce 1995. Velké rozšíření Evropské unie nastalo po pádu komunistického režimu ve východní a střední Evropě, kdy 1. května 2004 byla přijata Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko a Slovensko. V lednu 2007 byly přijaty do EU Bulharsko a Rumunsko. Pokud se chce stát země členem Evropské unie, musí před svým vstupem splnit tzv. Kodaňská kritéria. Tyto kritéria definují principy, na kterých byla EU založena. Jedná se zejména o vytvoření stabilního politického prostředí, které bude zaručovat demokratický vývoj, v kandidátské zemi musí ctít zásady právního státu, respektovat lidská práva a chránit menšinové obyvatelstvo. Druhým aspektem, který je definován v již zmíněném kodaňském dokumentu, je fungující tržní ekonomika. Kandidátský stát musí umět čelit konkurenčním tlakům, které politická, hospodářská a měnová unie vyspělých států sebou přináší.

13.1 Eurosystém V souladu s Maastrichtskou smlouvou vznikl evropský systém centrálních bank. Evropský systém centrálních bank se skládá z Evropské centrální banky, která je známá pod zkratkou ECB a z národních centrálních bank států, které jsou členy Evropské unie. Eurosystém je na rozdíl od Evropského systému centrálních bank, složen z Evropské centrální banky a z centrálních bank států, které přijaly Euro. V současné době se jedná o sedmnáct zemí. Vrcholným orgánem Evropské centrální banky je Rada guvernérů a Výkonná rada. Důležitá měnová rozhodnutí jsou v kompetenci Rady guvernérů, zatímco Výkonná rada

80

rozhodnutí Rady guvernérů prosazuje v praxi. Evropská centrální banka má ještě třetí orgán a tou je tzv. Generální rada. Úkolem této rady je koordinovat společný postup států, které přijaly Euro a států, které jsou sice členy Evropské unie, ale Euro nepřijaly.

13.1.1 Evropská centrální banka Evropská centrální banka byla založena v červnu roku 1998 ve Frankfurtu nad Mohanem. Předchůdcem Evropské centrální banky byl Evropský měnový institut (EMI). Evropská centrální banka je nadnárodní instituce, která má svou vlastní právní subjektivitu. Zaměstnanci Evropské centrální banky pocházejí ze všech států Evropské unie.

13.1.2 Úkoly Eurosystému Eurosystém plní čtyři hlavní úkoly. Prvním úkolem je aplikovat měnovou politiku, tak jak byla schválena Radou guvernérů Evropské centrální banky. Do této oblasti patří např. rozhodnutí o vývoji základních úrokových sazeb, definování a naplňování cílů Evropské centrální banky a vytváření měnových rezerv. Za chod Evropské centrální banky zodpovídá Výkonná rada. Výkonná rada komunikuje i s centrálními bankami jednotlivých států. Druhým a třetím hlavním úkolem Eurosystému je vykonávat devizové operace a zodpovědně spravovat oficiální devizové rezervy všech států, které spadají do eurozóny. Čtvrtým úkolem Eurosystému je dohlížet na fungování platebních systémů. Evropská centrální banka má právo emitovat Eurobankovky.

STUDIJNÍ MATERIÁLY DVOŘÁK, P., 2005. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha: Linde. ISBN 80-7201-515-X. DVOŘÁK, P., RADOVÁ, J. a J. MÁLEK, 2009. Finanční matematika pro každého. Praha: Grada, 296 s. ISBN 978-80-247-3291-6.

81

REVENDA, Z., 2011. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. 3. vyd. Praha: Management Press, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7. REVENDA, Z., a kol., 2012. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. 5. vyd. Praha: Management Press, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6. POLOUČEK, S., 2009. Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 415 s. ISBN 97880-7400-152-9.

OTÁZKY A ÚKOLY

1) Popište postup, jak vznikala integrace států, které se nacházely na území Evropy. 2) Jaká je struktura Evropské centrální banky? 3) Kdo je sdružen v Evropském systému centrálních bank? 4) Kdo je zapojen v Eurosystému? 5) Jaké čtyři základní úkoly plní Evropská centrální banka?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK

Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v textu třinácté kapitoly.

82

Použitá literatura DVOŘÁK, P., 2005. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha: Linde. ISBN 80-7201-515-X. DVOŘÁK, P., RADOVÁ, J. a J. MÁLEK, 2009. Finanční matematika pro každého. Praha: Grada, 296 s. ISBN 978-80-247-3291-6. REVENDA, Z., 2011. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. 3. vyd. Praha: Management Press, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7. REVENDA, Z., a kol., 2012. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. 5. vyd. Praha: Management Press, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6. POLOUČEK, S., 2009. Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 415 s. ISBN 97880-7400-152-9. Zákony 2012 II. Aktualizace II/5. Zákon o bankách. 1. vyd. Český Těšín: Poradce, 2012. 39 s.

1

83

Peníze a banky. Ing. Martin Maršík, Ph.D České Budějovice

Recommend Documents