Part 1 The Freak Show

Just Another Run

Part 1 – The Freak Show Jeremmy „Hej, chummer!“ Ten hlas, ač zněl kovově, mi připadal povědomý. Otočil jsem se ke dveřím baru, odkud přicházel. No jasně! Starej a zrezivělej Johhny. Ten byl tak prolezlej kovem a všema těma synte-shitama, že i jeho shit byl celej ferrosyntetickej. Ani jsem se nestačil nadechnout a říct něco v tom smyslu, že je celkem fajn, že ho tady vidím, když Johnny pokračoval. „A do prdele; co ty tady? No, chummer, tak na tohle se teda musím fakt napít.“ A přihl si z jedné ze svých nesčetných placatek, kterých měl vždy u sebe tolik, že mu dělaly celkem solidní pancéřování. Sice solidní, ale také solidně hořlavé. Však taky na svůj alkoholismus už párkrát skoro dojel. Ale o tom teď není řeč. „No co ty tu?“ „Coby. Dávám si jednu vynikající kombinaci drinků. Ten drink se jmenuje Johnson, obvykle je barvy trochu šedivě neutrální a obvykle se podává se dvěma panáky kolem.“ „Jasně. Máš prostě na...“ podíval se na hodinky a pozvedl obočí v hraném překvapení „na šestou. Taková náhodička. Myslím, že nám dneska bude muset barman namíchat double.“ „Jo? A jakou budeš mít příchuť?“ „Nevím, šíbr říkal, že to bude little-surprise. Ale podle toho, co jsem slyšel, zvláště pak o tomhle místě, tak se po tom panáku zkroutím do podoby velkýho M a budu opakovat jako cvičenej korporačák, Nippon forever, kawaru.“ Někdy by si Johnny zasloužil pořádně přes hubu. Všichni, kteří se v tom našem stínovém světě nějak pohybujeme, víme, co ten japonský „eufemismus“ kawaru znamená v běžné mluvě. Slovo kawaru má asi takový nádech, jako byste řekli „odporný mutant“. A Johnny moc dobře ví, že (byť na to nevypadám) jsem elf a tohle mě vážně uráží... Měl by se trochu krotit. Šestá ještě není a i stěny mají uši. Obzvláště tady, v Modré Malině. „By the way; nevíš náhodu, kdo by ještě měl přijít? Jak jsem říkal, můj šíbr moc sdílný nebyl.“ zeptal se Johnny.

„Můj taky ne, ale pár nujenů zapracovalo a prej se můžem těšit na holčičí duo.“ „No s tím ať jdou do prdele. O nějaký dvě holčinky se odmítám starat.. Nejspíš ani neumí střílet a mám dost obavu, že půjde o zasraný magičky...“ „Calm down, chummer, ještě jsi je ani neviděl. Ostatně – ne každej může bejt exžoldák. Nakonec, runnerem seš už dost dlouho na to, abys to mohl konečně začít akceptovat.“ Snažil jsem se ho zbavit předsudků. „Jasně, OK, asi máš pravdu. A na to se napijem.“ Johnny si objednal pití, z jehož vůně nešlo poznat zdali se jedná o zahraniční destilátovou delikatesu, nebo letecký benzín, a naštěstí sklapl. Fakt nechápu, jak vůbec může i jen čichnout k těm svým patokům. Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla na první pohled kauzální slečna, ničím nevyčnívající z okolního průměru. Ale způsob, jakým se rozhlédla po baru, když do něj vstoupila, a jak sjela mě i Johnnyho pohledem, mě nenechal na pochybách, že se jedná o holku z byznysu. A podle všeho dobrou. Ta její pistole byla sice zamaskovaná dobře, ale na tyhle věcičky já mám oči. Hmmm, čézeta. Holka má dobrej vkus. Sedla si k baru takovým způsobem, aby to nevypadalo nápadně, ale současně tak blízko, aby mohla odposlouchávat to, co budeme říkat. Johny začal něco skoro neartikulovaně mumlat. „...guna je good, navíc má pěkně dlouhý nohy, takže karate, možná taekwondo. Vlasy tak akorát do combatu, ani dlouhý, ani skin... Kurva, Jeremmy, klidně se nedotknu měsíc žádnýho alkoholu, jen ať ta kočinka běží s náma a ne proti nám. A na to se teda napiju.“ Jak znám Johnnyho, tohle byl jeho výraz profesionální úcty k někomu druhému. Žádný div, že skončil v armádě a žádný div, že ho z ní vyhodili.

Johnny Ráno, někdy kolem druhý odpoledne mě probral mobil. Volal šíbr. Ta kurva si taky vzpomene jenom tehdy, když jemu je to dobrý. Hlava mi třeštila jako obvykle. Ale aspoň jsem byl dost při smyslech, abych mobil zvednul, vyrozuměl vo co jako de, kde je sraz a ještě na sobě nedal znát svoji společenskou unavenost. Díky DW za hlasový modulátor. Takže práce.

Arbeit, jak se říká za velkou louží nebo taky travail po žabožroutsku. To by se chtělo dostat z toho alkoholového oparu ve kterým jsem už 4 plný dny. Ještě že má člověk ty filtry. Lepší než kafe nebo prolejvání se hektolitry vody. Jedna z nejlepších věcí, který kdy lidi vymysleli. Po deseti minutách nejsou žádné známky předchozí opilecké kocoviny. Během těch deseti minut přemejšim přesně o tom, o čem vždycky. Že kdyby nebylo těhle telefonátů do šíbra, tak bych se už taky nemusel nikdy probudit. Jediná věc, která mě ještě drží při životě. Možná smutný, ale co. Stejně to obvykle neřešim. Buď jsem na akci, nebo chlastám. A celkem si to užívám. Sebevražedný tendence jsou v pro tuhle fachu celkem fajn. Abych to teda neprotahoval. Vyčistil jsem nádobíčko, vrátil prázdný lahve (což mi vyneslo na dost slušnej voběd) a jel vomrknout místo srazu. Takový ty sračky typu únikový cesty, lokace, výskyt osamělky nebo jiný security, kamerovej systém, sniper pozice a tak dále a tak podobně. Sraz má bejt zejtra v šest v baru a ten bar se menuje Modrá Malina. Bar patří mezi ty lepší, který navštěvuje střední klassa. Ofígo patří mezi ty „lepší a čistší“ podniky, ale my, co už nějakej ten pátek máme svoji prdel ve stínech, víme svý. Modrá Malina je vedena napůl Mitsuhamou a napůl se o ni stará síť hotelů Armitage. A od týhle sítě to není až tak daleko k samotnýmu S-K. No jo. Saeder-Krupp má sice zakázanou činnost po celým UCAS a taky CAS (United Canado American States a Confederated American States), ale ne tak jeho podnikový dcérušky. No jo. Kam korpa nemůže, nestrčí dceřinou společnost nebo ňákej holding. Takže skrz Malinu se pere špína jak pro Nippon císařství, tak pro největší megakorporaci světa. To znamená, že vůči Malině má kde kdo pifku a taky, že Malina má nadstandardní počet uklízečů. No a nepřekvapí, že když se zrodila malina, zcela záhadně se změnil i stavební plán okolních bloků, většina byla přestavěna k větší slávě sniperů. Několik radních na tom doslova pohádkově zbohatlo. Takže abych to zkrátil – v Malině se zítra rozhodně cítit bezpečně nebudu. Takže věci s sebou. A do tý doby? Dokoupit munici (ne že by ji doma nebylo dost na pořádnej flastr na 10 let) a zachlastat s pár lidma, kteří vědí, kdo kde s kým a za kolik. Možná to bude useful. A pokud ne... Filtry vás sice zbaví ožralosti i opičky, ale rozhodně vás nezbaví tý strašný chuti po chlastu... Jillian Zvoní telefon „Haló?“ „Zdárek, tady Gehenna... Doufám, že příliš neruším.“ „Ne, to je v pořádku. Jenom jsem vyflusaná z tréninku.“

„Poslouchej. Měl bych pro tebe zajímavou práci.“ „Jasně. Chceš svejch 10% a já jsem zrovna na seznamu. Tak povídej, o co jde...“ Tohle znělo celkem jednoduše. Práce, celkem nejspíš lehká, podle všeho to vypadá na datovou sabotáž, a vcelku dobře placená. Jediné dvě věci, které byly zarážející bylo, že výtěžek měl bejt asi 30 táců per huba a že Johnson svolává „eine neue Manschaft“ od různých šíbrů. Tajný heslo pro Johnsona bylo fakt pitomý, ale co se dá dělat. Klasické LEGO před akcí neodhalilo nic neobvyklého, pouze potvrdilo, že to může být ostřejší. Och hrůza... Tak tam prostě přijdu skoro přesně a budu tam zůstávat po co nejkratší možnou dobu. Chce se to dobře připravit. Kauzální hadry „obyčejná holka“, pod ně skryté pouzdro, oblíbenou čézetku, jeden žabikuch na vnitřní stranu dvojvrstvých džínsů a pro všechny případy plastickou trhavinu ve formě neškodného kreditšpalku. Vyztužený oblek a může se vyrazit. Pět minut před šestou je vcelku pěkný čas pro příchod. Myška Zvoní telefon. Kupodivu stínový. „Zdravíčko, Frederiku. Copak potřebuješ? Spravit auto, nebo naolejovat?“ „Dneska ne, Willy. Jen mám tady takovou malou prácičku, mohlo by tě to zajímat.“ „Se uvidí. Má to karburátor? Kolik to žere? Nebo kdo kam potřebuje?“ „Ale, jedno cargo by rádo změnilo majitele. Problém je, že je těžce imobilní a navíc mu je v mobilitě zamezeno. A proslýchá se, že šťastné číslo ve sportce bude 30.“ „Upřímně, asi nemám zájem. Víš co. Mám tady pár rozdělanejch motorů a pár věcí na tuning. Nicméně můžu za sebe poslat jednu dobrou náhradu.“ „Jo? Je dobrá? Dá se jí věřit?“ „Dobrá je. Věřit? Buď si jistej, že u ní jsou veškeré tajemství v úplném a největším bezpečí. V tom se na ni můžeš dokonale spolehnout.“ „Jo? Zníš jako by to byla habaďůra...“ „... Čestný, je fakt dobrá...“ „OK. Budu ti věřit. Hoď mi na ni číslo, abych ji zjistil.“ „Není třeba, dám ti ji rovnou k telefonu.“ Řekla Willy, rozhlédla se po obýváku a zavolala „Myši, přestaň se válet na tom gauči, pohni tou svou gothickou fazónou, máš na drátě práci!!!“ ***

Zrovna jsem poslouchala naprosto úžasnou starou nahrávku, fakt výbornej song, když mě vytrhlo zařvání mé kamarádky od telefonu. Prej že nějaká práce. Tak doufám, že to bude stát za to, protože jsem kvůli tomu musela vypnout Dark Tranquillity (taková black metalová záležitost), vstát z VELMI pohodlného gauče (taky aby nebyl pohodlný, když jsem ho vybírala já. To byla metoda výběru „v obchoďáku s rozběhem vyskočit a žuchnout do gauče a který to přežije, bude můj.“ Mimochodem, je naprosto úžasný. Je totiž celý černý a mám k němu tmavě rudé polštářky. Super!) a dojít si pro mobil (nevím, proč mi ho nemůže Willy prostě hodit). Takže šíbr. Poté, co jsem si kdysi poslechla od Willy přednášku „jak se chovat k šíbrovi a Johnsonovi a jak se chovat na runu“ (no jo, možná jsem neměla Johnsonovi před všema říkat, aby si trhl, ale co...), tak vím, že musím a) působit profesionálně b) působit seriózně c) být ostražitá d) to jsem zapomněla e) zeptat se na zálohu f) přesně vyartikulovat, kde že bude Johnson a jak se setkáme g) něco se zbytkem týmu, co já vím. Do toho! „Anóóó?“ „Tady šíbr. Měl bych pro vás velmi zajímavou práci.“ „Nóóóóóó... Jakou?“ (Jo! Bod číslo 1 splněn) „Jedná se o odvoz jedné záležitosti od starého majitele k novému majiteli.“ „Éééééé. Samozřejmě. Odvoz. To není žádný problém. Jsem přímo žhavá do stěhování.“ (Neznám nikoho, kdo by byl serióznější než já). „ Dobrá. Pokud máte zájem o další informace, dostavte se zítra v 18:00 do baru Modrá Malina v Bellevue“ „Jasně, není problém.“ (Sakra... Teďka měla přijít ostražitost! Ale co nasrat na to, stejně si ty poučky už nepamatuju. Impravizace is da best). „Johnsona poznáte podle toho, že bude mít bílý oblek a poručí si třikrát protřepanou brandy a odejde do jednoho ze zadních salónků. Následujte ho tam.“ „Jasný, chummer.“ „Já tam přijdu chvíli po té.“ „Nevadí. To se zmákne.“ „Uvidíme... Zatím se mějte“ „Jasně. See yeah.“ A úplně nejvíc profesionálně jsem zatípla mobil. Kdyže to tam máme být? Zítra v šest? To mám ještě celých 24, 25, hmmm... Hafo hodně moc hodin na to něco podniknout. A úplně nejlepší by bylóóó... Jo! Doposlouchat DTčko a potom si nalakovat nehty načerno. Když jsem přijela z divočiny tak už jsem to nestihla. A pak se nějak

dopravit na srazík. Budu muset u Willy ještě vysomrovat odvoz, ale to nebude problém. *** „Myši? Hej! Myši! V kolik že máš ten sraz s Johnsonem?“ „Klid, ještě je čas. Nějak jakože v šest. V Modrý Malině nebo něco takovýho říkal.“ „Čas? Boha, Myši! Víš kolik je hodin? To už nestíháš.“ „Vážně? Hmmm. Jeho problém. Nemá si vymejšlet takový obskurní ranní hodiny. Nemohla bys mě tam třeba hodit?“ „Grrr. Kolikrát ti mám říkat, aby sis na svý věci myslela sama a taky si je sama zařizovala? Vidíš přece, že mám práci!“ „Prosííím.“ Willy se ještě chvilku kroutila, ale nakonec svolila, že mě tam doveze. A expres. Vrtulníkem. Takže jsem si hezky slanila před Modrou Malinou a za půl minuty šest vstoupila do dveří Modré Maliny. Miluju, jak dokážu vždy dorazit úplně přesně na čas. Říkejte mi slečna dochvilná. Nějak jsem si vzpomněla na to heslo a co a jak a už jsem cupitala za Johnsonem a nespíš mýma novýma kolegama – runnerama.

Part 2 – Meeting with Mr. Johnson Mr. Johnson Na smluvenou schůzku jsem dorazil přesně v čas. Potěšilo mě, že runneři také. Obvykle se musí na nějaké „experty“ čekat. Runneři přišli v plném počtu a přesně tací, kteří byli nahlášeni. To je jen dobře, protože pouze tak si budou moci jejich šíbrové vydělat svých pár špinavých procent. Goodie a Stear, moji dva bodyguardi, šli se mnou. Navíc jsem otevřel radiový komunikační kanál se svým zásahovým týmem, který byl nedaleko. Moje rušička signálů byla selektivně nastavena propustnou pro tento kanál. Vedení vybralo pro naši operaci název „Make up Phoenix“, což dokazuje, že i korporáti mají smysl pro humor. Dále byl vybrán bar Modrá Malina. Hlavně pro to, aby se všechny korporace, které se kolem něj pohybují zaměřily na tuto schůzku (a hlavně na majitele – Mitsuhamu a Saeder-Krupp v zastoupení The Armitage hotels a aby se do toho zapletli i oni) a nás nechali pokud možno na pokoji. To nám získá čas a ten potřebujeme nyní ze všeho nejvíc... Ale dosti úvah, jsme tu nyní kvůli businessu, takže nač to zbytečně protahovat.

„Zdravím. Říkejte mi PANE JOHNSON a pokud budete mít zájem o práci na týden, dobře placenou, jednu bych tu pro vás měl. S tím, že pokud se to někomu nebude líbit, může klidně odejít. Nikoho nedržím. Ale podrobnosti se dovíte až po přijetí kontraktu. Otázky již teď, nebo můžu pokračovat?“ Kupodivu nikdo otázky neměl. Jenom ta divná gotik holka se koukala po stropě, jako by byl důležitější než já (budiž, ostatně runneři jsou dost divný všichni), ta druhá vypadala, jako že i moje babička je vtipnější než já, a ty dva pánové vypadali aspoň trochu profesionálně. Jenomže pak to zkazili, když první vyndal placatku a notně upil (alkoholik... To mě nevarovali. Ale co by Johnson chtěl, když dealuje s ulicí, že...) a ten druhý si vyndal kyberoko a začal si čistit kontakt... Nicméně ta sebranka mohla vypadat mnohem hůře. Stejně je nebudeme potřebovat. Takže jsem pokračoval. Vysvětlil jsem jim, že za 30 tisíc mají odvézt malý náklad z budovy A do budovy B, podrobnosti po přijetí kontraktu. Všichni souhlasili. Tak jsem jim sdělil verzi plánu „pro runnery“, kterou jsme příhodně při plánování akce nazvali „Firestorm“. Jejich úloha má být zhruba takováto: Existuje jeden obchůdek v Du Pontu, který vypadá jako docela obyčejný krámek s magickými proprietami.. Ten je napojen na jednu organizaci, kterou netřeba jmenovat, ale kterou neradno podceňovat. Takže až tam budete dělat svoji práci, udělejte ji precizně a rychle. Práce spočívá v proniknutí dovnitř, kde se skrývá dobře zařízená laboratoř (asi jsem se zapomněl zmínit, že i výborně střežená, ale to je přece detail, kdo by se tím zabýval) a tam najít inkubátor velikosti piknikové přepravky (snad nebude o moc větší), z hlavního počítače vzít harddisk a všechno to odvézt nepoškozené za Redmont, do pustin, kde už bude čekat ten, kdo si cargo vyzvedne. Runneři evidentně neměli s plánem žádný problém. Podmínky akceptovali. Zálohy byly vydány a nám pouze zbývalo spustit vlastní operaci „Louskáček“. Jo, ještě se s runnery rozloučit, aby formálnostem bylo učiněno zadost. Jeremmy Poté, co náš nový chlebodárce odešel, jsme se přesunuli do jednoho baru, kde jsme měli o bezpečí postaráno. Barman moc dobře ví, kdo mu dělá zisky a kdo přispívá tý jeho díře, aby nekrachla. A kdo ani po tom pajzlu nechce nějak velkej luxus. „OK, máte někdo návrh, kde je v tom háček?“ zeptal jsem se „Háček je v tom, že to bude asi těžce ilegál. Navíc by mě docela zajímalo, proč máme brát jeden trapný mrazicí box a pouze data.“ Nechala se slyšet

Jillian. Holce to myslí, ale nedomyslela to do detailu. Tak jsem to rozved do epické šíře. „Co se týče těch dat, tak tam ani nebude nějakej závratnej výzkum, pokud neskončíme ve výzkumné sekci, což ale podle Johnsona neskončíme. Takže jestli tam něco bude, tak to budou klasický záznamy typu „dnes je středa. Tlak teplota, rosný bod – vše v normálu. Chovancům, ať to je co to je se daří výborně.“ A pak tam budou možná inventární soupisy co všechno máme tady k odchovu. Z hlediska technologických novinek nic moc.“ „Jasně, ale může tam bejt i něco jinýho. Třeba nějakej kříženec a jestli půjdou po tomhle, tak se jim bude hodit postup „jak to chovat aby to i přežilo“. Teď just only one question: Co by to, kurva, mohlo bejt za zvíře. Respektive za paranormála, kterýho náš milej Džouný neumí ještě chovat.“ Johnny má mnohdy dobrý nápady. Škoda, že považuje za vrchol umění umět chlastat. „Nicméně docela by mě zajímalo, kdože vlastní tu naši úžasnou tajnou laborku, či velkochov, vede. Protože mě nějak sdělení „je to korporační a ta korporace je mocná, takže makejte, ať je to rychle“, prostě nestačí. To jsem tak paranoidní, nebo ještě někomu tady připadá, že Johnson se s námi snažil vyjebat za třicet?“ přidal jsem svoji trošku ke všeobecné diskuzi. A hned jsem litoval, že jsem kdy co takového pronesl, protože se toho hned chytila ta nová goth holka řka, že „korpy přece vyjebávaj vždycky a rády, tak co se divím“ a zhoupla se na židli, což se mělo interpretovat jako „nezájem, vzbuďte mě, až to bude zajímavé“. No, její boj... „No hej, my tady sedíme asi s novou, tyjo, Einsteinem. Congrat. Gotička si dala dvě a dvě dohromady a vyšlo jí štyry. Kolik toho za sebou máš? Druhou pomocnou? Jasně že korpy vyjebávaj. Už proto, že se snažej ušetřit každej mrzáckej nujen. A kde nejlíp šetřit? Přece na runnerech co s nima nemaj doživotní kontrakt, aleluja. Ty si asi na pracák stěžovat nepřijdou.“ „Ale no tak, Johnny, v poho. Nech ji bejt.“ Snažil jsem se trošku uklidnit situaci. Naštěstí si Johnny dal říct, takže se mohlo pokračovat. Plán dopadl následovně. Jillian omrkne matrix a další datové toky, jestli se nedá něco vysledovat touto cestou, Johnny půjde omrknout lokaci, včetně únikových cest, odhadnutí velikosti komplexu (neboť někde to mít větrání mít musí), moje maličkost sežene vybavení na akci a posléze se připojí k zajišťování terénu, a Myš se postará o magickou stránku akce. No jo. Mágové musí být vždycky něco extra. Evidentně je to šamanka, ale čeho, to jsme se od ní nedozvěděli. Nesnáším magiky. Ale je vždy mnohem lepší, když máte mága na své straně, než proti vám. Tak – a přípravy mohou začít.

Part 3 – At the other side... Jennifer Flame Shit, shit, shit... Proč nic nemůže jít podle plánu. A proč se do všeho musí srát to, čemu se běžně říká „náhodné vlivy“... Měl to být bezproblémový převoz a takhle se to zesere. Z Anglie až na západní pobřeží UCAS (tedy do Seattlu), proběhla cesta v pořádku. Cargo se zdá v bezpečí a nikde nebylo zpozorováno, že by snad naši pronásledovatelé se dostali před nás, neřku-li, že by vůbec věděli koho a co hledat. A pak si začne nějaký idiotský japonský generál hrát se svou flotilou a půlmilionovou armádou a zrovna, co čert nechtěl, přímo ve vodách Svobodné Kalifornie. A takhle se prostě nemůžeme vrátit. Ne, když probíhá vojenská operace. Velmi nebezpečné. Navíc hrozí, že nad tou vojenskou operací bude držet patronát Jurojin nebo Naheka, což návrat s cargem prakticky znemožňuje. Naheka je velmi starý opeřený had sloužící Ryumyovi a Jurojin je spřátelený duch velkého draka Ryumya... Ještě, že máme plány i pro tento případ. Cross applied velkomyslně povolilo (za velkomyslný peníz, samozřejmě), že můžeme vyžít jednu z jejich ne zrovna oficiálních laboratoří v Seattlu, a sice polotajnou laboratoř v Du Pontu. Teď už jenom zařídit, aby se mezi stíny roznesla zpráva, že „EnglandCargo“ je v Du Pontu, počkat si na akci ze strany pronásledovatelů, při které by se mohli trochu vybít, čekat s pravým cargem až se situace uklidní. Snad to vyjde. Teď čekáme hranicích. Prší. Přichází hlídka. Předložit SIN, ukázat kreditšpalek, že máme s sebou základní kapitál, otevřít kufr, ne, nic sebou nepašujeme, k proclení také nic není... Celou dobu se na nás dívají lidé sedící v autě na Seattlovské straně. Auto je v dostatečné vzdálenosti, aby nevzbudilo podezření. Kontrola je úspěšně za námi. Vjíždíme do nočního Seattlu. Automobil, který nás do této chvíle nenápadně sledoval se rozjel. Zvoní mi mobil. Přesně podle plánu. „Si?“ „Wellcome in Seattle, ladies. Jeďte do Olympie na Lincoln´s street. Tam je non stop bar. Nic luxusního. Dejte si Fry Flamenco a sedněte si dozadu. Naši lidé se už o vás postarají.“ „Comprende, caballero. According the plan.“ A zaklapla jsem mobil. Moje společnice, LadyPure, se na mě tázavě podívala. „Ty tomu věříš?“

„Vypadám na to?“ „Kde myslíš, že to selže?“ „Hele, ještě to neselhalo, tak se klidni. Radši se podívej, jestli nás někdo nesleduje z astrálu.“ „Nevyjížděj, nejseš tady žádnej velkej šéf. A astrál je v pohodě.“ „Hm...“ Zatracená ponorka. Tentokrát jsem to asi trochu přešvihla. Ale omlouvat se ji nebudu. Za tohle opravdu ne... Zbytek cesty jsme dojely mlčky. LadyPure Když někdo dělá v securitě, tak to se podle toho i začíná chovat. Je tak trochu... Paranoidní. A lidi z Cross Applied byli více než jen trochu. Po trojnásobné změně baru, pětinásobném přesedání z auta do auta jsme se konečně dostali tam, kam jsme chtěli. Do CA neoficiální laboratoře v Du Pontu. Už mě to začíná zmáhat. Tahle mise trvá už hodně dlouho. A bude-li to kdo jakkoliv prodlužovat, určitě se něco stane. Jako třeba to, že nás najde Lucy. Nebo i něco horšího... Předali jsme falešné cargo a jeli se zdekovat po všech možných a nemožných hotelech nevalné úrovně. Zde se jim tak poeticky říká coffin motel. Konečně. Po více jak měsíci budu spát jinde, než jen na zadním sedadle auta. Nic proti Jennifer, ostatně je to kamarádka, ale ten čas s ní strávený mi už pořádně leze na mozek. Až to skončí, bude to chtít dovolenou. Pořádně dlouhou. Sama. Ale teď je teď a my máme nedodělanou práci. A ta se teď bude sestávat hlavně z čekání. Chjo. Nesnáším tento typ nečinnosti. A ještě víc nesnáším provozovat tu nečinnost v tak velkém městě, jako Seattle. To není nic pro vrány. Už aby to skončilo. Nebo z toho budu podrážděná a nemusela bych za sebe ručit. Být šamanem není jenom o benefitech magie. Jeden z toho může velmi rychle získat schizofrenii. To chce klid. A relax. Pomalu jsem zavřela oči a přešla do meditačního rozpoložení. A z něj do své metaroviny. Nechala jsem svět kolem mě plynout... *** „Tjaro, vzbuď se.“ Pomalu jsem procitala do našeho světa a svoji metapláň nechávala vymizet. Nade mnou se skláněla Jennifer a opodál v „uctivé vzdálenosti“ byli lidé z CA, kteří měli celou operaci z jejich strany na starosti. Vůbec od nich nebylo pěkné, že mě vytrhli. Chvíli jsem dokonce zápolila se sebou sama, neboť se najednou všichni jevili jako uzurpátoři mého já. Naštěstí jsem se vzpamatovala brzy a nic na mě nikdo nezpozoroval. Až na Jennifer. Nemohla jsem si nevšimnout, že zaujala útočný postoj. Ani se ji nedivím...

Lucy y Carreg Miluju rychlost. Miluju rychlá auta. Miluju akci. Miluju... Vypadnout z Walesu. A ještě víc než tohle všechno, miluju soutěžení, skoro tak stejně, jako můj pán. Skoro jako z nějaké upoutávky: speed, race, limitless, adrenalin and something more... OK, takže rychlá rekapitulace. Masy vod se pohly a Sea Dragon (ta dračí čůza co žije v mořích kolem Anglie) se rozhodla, že svoji snůšku vajec dá pod patronát nějakému drakovi. A na té snůšce má eminentní zájem můj pán a stvořitel v jedné osobě – velký drak Rhonawby. Proč, to mě ani nijak nezajímá. Ale nejspíš jde o to, že on je... Hmmm... Jak jen to slovo je... Taťka. Něco pro mě dost neuchopitelného, já se můžu vztahovat tak maximálně k výrazu Creator, or something like that. Nevadí. Prostě velkej Taťka chce mít snůšku, na které se participoval, hezky u sebe doma a z dosahu velký Matky, Mořský dračice Sea Dragon. Jenomže ouha. Velká Matka se rozhodla poslat snůšku do pěstounské péče nějakého dalšího draka. Jakého – těžko říct, ale vzhledem k tomu, že teďka si to jedu po „čtyřistapětce“ do Seattlu, tak jsou jen 2 možnosti. Ghostwalker nebo Hestaby. Osobně tipuju spíš na Hestaby, ale hrát si s Ghostíkem by byla určitě větší fun. On se totiž nechá vyprovokovat mnohem snadněji, než Dračí mamina Hestaby. Sakra, zatáčka, skoro jsem ji nevybrala. Tímto dělám neplacenou reklamu firmě Michell corporation, která vyrábí naprosto špičkové gumy, takže vaše auto sedí na vozovce jako přibité. Díky Michell corp.! Za gumy, i za mých 2,5% akcií. Což mi připomíná, že bych taky mohla trochu ubrat plyn, prohánět se totiž po indiánských silničkách nějakých 260 (mil, chummer, ne kilometrů), je totiž už hodně z limitu. U nás by to nebyl problém, tam už mě znají, tam už po mě ani žádnou pokutu nechtěj (tomu se říká aristokracie, chummer). Naštěstí tady asi dneska neměří...

Ava Rastignack „Let Berlín – Seattle právě přistál. Prosíme cestující, aby se odebrali přes gate do celní a pasové zóny. Děkujeme vám. Přejeme příjemný pobyt v Seattlu.“ Tuto část procedury už skoro ani nevnímám. Je tak ubíjející a tak stejná všude na světě, že ehm, ehm – člověk – ehm, ehm, ji může absolvovat v polospánku. Už abych byla na hotelu. Moje nové falešné SIN, přímo od NEJVYŠŠÍHO (o kterém se mluví i myslí vždy v kapitálkách) bude fungovat

úplně kdekoliv. Jméno mám ponecháno a v kolonce práce se skví elegantní sled písmen „životní poradkyně“ Aber, Schluss mit da, Ich habe Arbeit hier. Vody se pohnuly a s nimi i vlna. A ta vlna se stále zvětšuje a nabírá velmi znepokojivý směr směrem na UCAS a přibaluje na sebe spoustu prvotřídních bytostí, které mají co do činění s runningem. Dokonce i runnerské legendy. Takže NEJVYŠŠÍ má celkem důvodné podezření, že se děje něco nekalého. A já jsem zde od toho, abych to vyřešila. Jak to vypadá, k ruce budu mít špičkovou žoldáckou podporu. Frank Gewehr, velitel Schturmen Legionen, Jacqueline Recheau, světová sniperská špička z Orage les Cavalier, a konečně Juliette Ragache, která si vysloužila přezdívku Guillotine, jinak ale „zpravodaj“ Schturmen Legionen. Snad ještě by bylo záhodno připomenout, že jak Schturmen Legionen, tak Orages les Cavalier jsou součástí německé MET 2000, což je nejlepší vojenská jednotka na světě. Ostatně, díky MET 2000 Evropa vyhrála všechny Euroválky. Jen tak pro připomenutí, MET 2000 má stálý kontrakt s největší korporací vůbec, se Saeder-Krupp, které šéfuje drak Lofwyr. Už vám asi došlo, kdo je můj NEJVYŠŠÍ... A teď k práci. A se děje co se děje, NEJVYŠŠÍ (v zastoupení S-K a jiných korporací) u toho prostě nesmí chybět. A nejlépe, když z toho něco bude sám mít. Ostatně, všichni přece známe tu evoluční poučku „Červená královna“. Zde, my nic ztratit nemůžeme, pouze získat. Všichni se perou, Lofwyr bere. A od toho jsem tu já. Říkejte mi třeba poradkyně. Životní... Hatori Saitó „Sensei?“ „Hai.“ „V baru Modrá Malina byl hlášen pohyb nějakých runnerů, nejspíš zahajovací schůzka s Johnsonem.“ „Zpravodajské oddělení nehlásí žádnou aktivitu proti nám?“ „Ne. Ale máme jisté podezření, že na nás asi někdo bude chtít něco hodit. Nejspíš naši shareholdeři, S-K.“ „Důkazy?“ „Nepřímé, ale dnes přiletěla speciální agentka S-K Ava Rastignack do Seattlu, tedy den poté, co došlo k oné schůzce. Navíc pouliční zdroje hlásí, že do Seattlu opět zavítala skupinka runnerů známých pod jménem FairyTale.“ „A to mi hlásíte až teď? Ihned vyhlašte poplach prvního stupně! Omezte veškeré kvazilegální aktivity, které mohou počkat. A posilte bezpečnost u našich projektů alfa na stupeň oranžová-5. A teď jděte!“ Počkal jsem, až se za mým nástupcem zavřou dveře. Pak jsem zvedl telefon a vytočil jedno číslo.

„Surfařské potřeby Havaj, budete si přát?“ „Skůtr MX68.“ „...Promiňte, ale ten již dávno vyšel z módy. Můžeme vám nabídnout model MX69-C?“ „Ne. Potřebuji starou dobrou značku, které můžu důvěřovat. Navíc už mám tady pro ni připravenu speciální nádrž. Pojme až 40 tisíc.“ „Myslím, že na skladě ještě jeden vámi požadovaný model zůstal. Kdy a kam ho mám doručit?“ „Seattle, mezinárodní letiště SeaTac druhá výstupní gate. Včera bylo pozdě.“ „...Poletím letem L-851, pravidelná linka. Nechte na mě jak, ale budu tam za 12 hodin.“ „Hai.“ Tohle se mi nelíbí. Co si kdo má dávat sraz v Malině a den nato aby přiletěla Ava, jeden z doslova ultimátních nástrojů na prosazování S-K zájmů všude po světě? A co ještě hůř. Jestli tady skutečně je runnerský tým FairyTale, nepůjde určitě o nic malého. Ale mi si na hlavu kálet nedáme. Jednou jsme Mitsuhama, AAA-rating japonská korporace, a i my máme svoje lidi, kteří dokáží provádět stínovou práci. Jedním z nich je například pan surfař. Ve stínech si vydobyl jméno Speedy. Thomas Hernekken – člen runnerského trojlístku FairyTale Byli jsme právě na krásné „dovolené“ kdesi ve Shalish-Shidhe a vydělávali si svých pár mrzkých nujenů. Práce to byla jednoduchá. Vzít jednoho trolla z trollího klanu v Tsimshianu a převézt ho právě do SalishShidhe. Akce to byla docela nebezpečná, ale nic, na co bychom my nestačili. Takže práci jsme před pár minutami dodělali a právě jsme vychutnávali tu krásu zdejších hor, když mi začal zvonit stínový mobil. Nevěřícně jsem se podíval na displej. Koudy. „No né, pánové, my jsme úplně na roztrhání.“ „Kdo to je?“ Zeptal se Tornado. „Ale, náš nejmilejší strýček Koudy.“ Odpověděl jsem mu. Jen tak pro přesnost, Koudy je náš nejlepší šíbr, ale on je vůbec nejlepší šíbr, aspoň co se UCAS, CAS a Evropy týče. Extratřída. Vzal jsem mobil. „Zdárek Kouďáku. Předpokládám, že nám asi nevoláš, abys nám pogratuloval. Nicméně ti gratuluju k načasování.“ „Gratulace éterem jde taky, ale hlavně si myslím, že dovolená je nic moc, tu si užijete až budete tuhý. Měl bych tady pro vás jednu prácičku.“ „OK, wo co go?“

„Ale, dvě holčiny v nesnázích potřebují pomoc s eskortem na cestě Seattle – California. Prachy za to by měly bejt dost dobrý, asi tak 20 tisíc per huba. Berete“ „Jasně. Sem s podrobnostma...“ *** A tak se stalo, že jsme se uvrtali i do tohoto runu. RottenFuchs sice nadával, že „se na to jako vysere, nějaký dvě nány mu za draka nestojej a ještě k tomu jen za dvacku“, tak jsme mu připomněli, za kolik dělal kdysi Arleesh a už byl klidnej. Otevřel si svoje matrixové programování a další tři hodiny jsme o něm neslyšeli. Chudáci deckeři. Nedokáží vychutnat tu krásu nočních Skalistých hor. Tedy, na zdraví a na další úspěšný run...

Part 4 – Everyone loves legwork Jillian A už je to tady. LEGO, neboli legwork, jinými slovy přípravy před akcí. Obvykle strašná nuda, ale udělat se to musí. Říká se, že z deseti runů 9 je celkem normálních (rozuměj LEGO stačí minimální), ale ten poslední případ je... Bez LEGA ti tam ustřelej hlavu, chummer. A mám takový pocit, že tohle bude případ toho jednoho runu z deseti. Prostě ženský instinkt. No nic, jdeme na matrix. Najít jakkoliv veřejnou přípojku není v Seattlu vůbec nijak těžké. Zapojit svoji želvičku a už jedem. Ne, nejsem jedna z těch, kteří si nechají implantovat datajack a poté nepotřebují již koukat na obrazovku, protože se jim signály zobrazují přímo v jejich mozku. Jsem v tomto ohledu přeci jen ze staré školy, navíc matrix není moje primární doména, takže to nepotřebuji. OK, takže práce. Registry, registry, registry. Veřejně dohledatelné informace obvykle řeknou, kde se má poté pátrat v neveřejných vodách. Takže Google, google, co přebývá na této adrese v Du Pontu. Jeden krámek s magickými proprietami, jedno instalatérství, pár sámošek, jeden nonstop a... taxislužba. Hmmm. A dál. Centrální registry, kdopak vlastní náš milý magický krámek? – Chvilka hledání – jo. Jistý pan Dean Walsh. Blbý jméno. Když už jsme v registrech, copak je ještě psáno na Mr. Walshe? – Klik, klik, klik – jajx. Po Seattlu asi 10 různých obchůdků, pět z nich mají co do činění se security servisem. A hele, to je náhodička. Taxislužba v Du Pontu patří taky jemu... Takže pane korporačáku Walshi, kruciální otázka – kdo vás platí? To už není

nic pro můj malý stroječek, na to už bude potřeba odborník. Kdepak ho jen v tom telefonu mám uloženého... Johnny Nuda, nuda, šeď, šeď. Sedim a čumim po kavárnách a mekáčích na ulici, kde se hovno děje, a snažim se mezi tím shitem najít cokoliv, co by mohlo bejt useful. Největší prdel na tom ale je, že dokud nebudu mít nějaký další info (třeba SPZku nějakýho auta), tak tady můžu jen tak sedět a testovat svoji paranoiu. Ale i tak tu něco máme. Milej magickej krámek bude asi trochu větší, nestandardní rozložení ostatních komponent vůči jiným blokům. Míň takovech těch shitskejch dolních obchůdků. Jo a v rámci bloku ještě nějaká taxislužba, ale asi spojená se stěhováním či co. Takže ofígo maj vjezd do suterénu. Zámky i do normálních dveří lepší než v okolí, dost dobrej magnetickej zámek, dveře taky o poznání bytelnější. Jo a kamer o trochu víc než by bylo zdrávo i na tuhle čtvrť. Evidentně některý budou patřit i někomu jinýmu než jen Lone Star. Takže standardní zabezpečení. Sice to vypadá moc pěkně, ale můj šestej smysl mi říká, že je to past. To je výhoda nás, alkoholiků. Naučili jsme se důvěřovat šestýmu smyslu, kterej nás vždy bezpečně dopraví do nějakýho klidnýho pangejtu, někdy i domů a vyhneme se všem větším problémům (třeba přecházení dálnice, blbej gang, nebo záchytka). Takže tohle mi prostě smrdí. Z úvah mě vytrhl zvonící telefon. „Jeah?“ „Jill. Podívej se čas od času, jestli ti nechybí pár SPZek.“ „Měli by? Říkej.“ „4B8 48-79, 5A7 88-20 a 3I4 60-52. Jo, jaký máš vůbec počasí?“ „Ale. Na to, že je jasno, mi přijde, že se brzo zatáhne a začne sakra pršet.“ „To může bejt dost blbý, protože pršet může i od radnice.“ „What the fuck?“ „Podle všeho naše prostory má v držení CA.“ „Shit... Nic, měj se, tohle bude chtít další kafe.“ A zavěsil jsem. Tak tohle jsem opravdu nečekal. CA. Cross Applied. Jedna z AA-rating korporací. Hraje si hlavně na security písečku. Zabezpečování a tak. Pod CA spadá mimo jiné Lone Star, což je v současné době korporační policie pro celý Seattle. Jo, jasně, někteří rozvázali smlouvu a najali si Knight Erranty, což je mnohem lépe vybavenější securita od Aresu. A Ares se s CA fakt nemá rád. Ale to je na dlouhé povídání... Takže CA. Co může mít CA tak důležitýho, že to někdo z Modromaliňáků chce pro sebe? Protože jestli je tam to, co Džouný říkal, tak na 95% to něco bude pro potřeby security. Jako třeba kokatrice nebo pekelní psi. Jenomže všechny tadyty

pokusy už před dost dlouhou dobou skončili. Právě že u těch kokatric a pekelnejch psů, protože moc jinejch zvířat se pro secku ochočit nedalo. Že by nějakej ještě víc spešl výzkum? Kyberwarovej upgrade? Nebo magic upgrade? Když už tam maj ten magic store. Aspoň by se fluktuace v manalajnách daly dobře vysvětlit. Nevím. Chce to co? Další kafe a další observing... Myška Konečně zase doma. Hodila jsem sebou na gauč, odkopla boty, zvrátila hlavu dozadu a mocně se protáhla. Dole Willy zase něco frézovala. Ta si taky nedá pokoj. Kdyby mě nebylo, tak spí na rozdělaných motorech a turbíny ji slastně vrní u postele. Nic naplat, byteček potřebuje pořádnou gotickou dámskou ručku. Jen tak se Willy může těšit z epesní ledničky ve stylu batmana a podobných vychytávek. Vstala jsem a šla se kouknout do ledničky, zdali tam je něco dobrého k jídlu. A bylo. MRE. MRE je vojenské jídlo, zkratka znamená Meal Ready to Eat, akorát že příhodnější název zní Meal Refused by Etiopia. Jinými slovy, ani hladovějící lidé to nechtěj žrát. Ale je fakt, že to se MREčkům trochu křivdí. Zas tak hrozný nejsou. Ne víc než nutrijídlo. Jo, ale má to spoustu plastovejch obalů, což je sice fajn na skladování, ale je celkem funny vybalovat půlku chleba z plastového zataveného obalu. Asi je to taktický... „To už to skončilo?“ ani jsem ji neviděla. Willy evidentně dole přerušila frézování a šla mě pozdravit. „No jo. Všichni se sebrali a jedou si hrát na skládání skládaček z lega.“ „No a co ty?“ „Pracuju. Nevidíš?“ „Jak bych ti to řekla. Ne.“ „V klidu. Však jsem taky šamanka. Já vidím, i když nevidím, slyším i když neslyším a mluvím i když nemluvím.“ „To s tím mluvením bych ti ještě věřila, ale to ostatní už moc ne...“ „Klííííd, to se vsákne. Hele. Maj mě, tak jak by to mohlo dopadnout blbě?“ „No, to si taky říkám... Nic. Když už tě tu mám, potřebovala bych s něčím dole helpnout. Dělám nový tuning a zákazník chce černý potahy a efektní netopýrky po celém vozítku. Myslíš, že by ses mohla postarat o tu výzdobu, zatímco já budu dodělávat motor?“ „Se ví, stejně nemám nic lepšího na práci, navíc černý potahy... Vrauuu. To zní drsňácky.“

Speedy Chytit letovou linku bylo dílem okamžiku. Stačilo se usmívat a dělat chudáčka „to je nemilé, sice je to moje chyba, že jsem si ten lístek nekoupil předem, ale já tam vážně potřebuju letět, pochopte to, moje matka měla velmi ošklivou autonehodu a já musím nutně za ní a vůbec to nepočká, tak mějte trochu soucit, vždyť až poletím příště, všechno si zařídím v řádném předtermínu.“ Kroutil jsem to jak se dalo a nakonec jsem seděl v letadle, aniž bych cokoliv platil (nějak se na platbu v tom bordelu co jsem tam stihl udělat zapomnělo. Náhoda?) a na sedadle spolucestujícího sedělo moje zavazadlo. Nenápadně vyhlížející sportovní taška. Teď mě napadá, že díky tomu zmatku vůbec neprošla přes detekci. Že by taky náhoda? Obsah tašky je takový – specifický. Oblečení v něm hraje malou roli, zato převládá munice, oblíbené zbraně a, v mnoha státech nelegální, monovláknité biče. Nic se nesmí ponechat náhodě. Nemohu si dovolit shánět nádobíčko až v Seattlu. Již pár let to není moje vlajkové město, tak bych asi ani nevěděl kde jsou dobří překupníci. A na Johnsona se v tomto ohledu spoléhat nemá moc cenu. Sežene mi dobrou identitu a bezpečný rakvák, ale to je tak všechno, co pro mě bude ochoten v tuto chvíli udělat. Víc od něj čekat nemůžu. Let proběhl bez problémů. Žádné turbulence a žádní únosci. Nuda. Na letišti jsem se prokličkoval skrz securitu a pronesl svůj cyberware a výbavu bez projití jediné gate. Mít implantáty je sice fajn, ale u mě je problém, že většina je těžce nelegál. Na konci odbavovací pakárny mě už čekal můj chlebodárce pan Johnson. Pro užší okruh lidí a runnerů to je ale obávaný Mr. Saitó. Po výměně standardních formálností (Japonci si na správný kodex potrpí. Jsou na něj doslova ulítlí) jsme nasedli do stříbrného sedanu a Saitó sensei mě seznámil s podrobnostmi. Abych to shrnul, nebylo pořádně čeho se chytnout. V zásadě se moje práce měla skládat z dohlížení na to, aby neutrpěly žádné ze širokých zájmů Mitsuhama corporation. To bylo vážně pofidérní sdělení. Nebezpečí hrozilo nejspíš od lidí z S-K a od runnerského trojlístku FairyTale. O FairyTale jsem už něco slyšel. Ti chlápci si vydobyli dost slušné jméno. Aspoň budu moci zjistit, jestli jsou skutečně tak dobří jak se o nich normálně tvrdí. S-K suitu fakt radši nebudu řešit konfrontačně, nato se mám celkem rád. Zbývá vyřešit jedinou otázku. Kde začít? Stínové bary jsou sice dobrým zdrojem informací, ale tohle bude potřebovat vyšší kruhy. Po low-level cestě barů by to trvalo velmi dlouho. Bude třeba mířit výš. Hráčská doupata smetánky. Casina v downtownu. Nenápadně oťuknout pár hráčů. Někteří

z nich budou lidé, kteří vědí, kudy proudy plují. A pak je zmáčknout při hře nebo na hajzlech.

Part 5 – wheel of time, wheel of life Speedy Na výběr kasína jsem měl dobrou ruku. Během večera jsem dokázal natipovat pět mafiánských bosíků, něco málo lidu kolem jakuzy a velké množství různých headhunterů. Někteří měli na sobě alespoň logo, určující jejich korporační příslušnost, ale pár jich bylo bez označení. A ti mě zajímali ze všeho nejvíc. To, že jsou headhunteři bez označení znamená obvykle jen pár věcí, ale jako absolutně nejjistější je si tipovat, že to jsou lidé, kteří patří k takovým frakcím, které mají v současné době zakázánu činnost na výsostném území Seattlu. A to je v současné době hlavně S-K osobně, pár žoldáckých skupin (které se ale nebudou pohybovat v tomto okruhu) a... Ano... Kvůli rozruchu, který udělal v Denveru Ghostwalker, se začíná pozastavovat činnost AzTech korporace na celém území jak CAS tak i UCAS. Kdo by si chtěl znepřátelit draka, že... Takže pro AzTech je mnohem výhodnější se nyní neprezentovat nijak silně navenek. A jestli mě můj kybernetický zrak neklame, tak s jedním takovým kravaťákem chodí coby bodyguard jedna holčina kterou dobře znám. Musím ji ještě omrknout, abych se nespletl. Ale při druhém i při třetím pohledu už není pochyb. Je to zcela určitě Clara, známá spíš pod „obchodním“ jménem Darling. Znám ji, protože jsme oba dva stejná věková skupina a taky proto, že jsme oba proti sobě stáli již nespočtukrát. Já obvykle na straně japíků (nejčastěji Mitsuhama) a ona na straně azíků. Sakra dobrá holčina. Patří mezi runnerskou extratřídu. Moje jizvy mohou vyprávět o jejích rychlých břitech. Anyway, jestliže se nic extra nezměnilo, nejspíš je tady s AzTechnology. Zbývá jediná otázka. Zkusit se s ní domluvit, nebo použít přímé vyjednávací metody? Jak jsem tak přemýšlel, neušlo mi, že i Darling mě zpozorovala... Coffin motel Gregorie´s, čtvrť Lynnwood, úterý 12.5.2065, 01:00 Pokoj obsahoval pouze to nejzákladnější vybavení, které můžete v hotelu pochybné pověsti vůbec chtít. Dvě postele nejspíše z armádního výprodeje sražené k sobě, které vydávaly děsivé zvuky, jakmile jste se na nich pohnuli. Důsledkem bylo, že jste se za celou noc nevyspali. Jeden vypelichaný gauč, na kterém nyní spala Tjara Bluesky, známější spíše pod přezdívkou LadyPure. Jeden stolek, na který se stěží vejde lampička společně s novinami

a jedna skříňka, kam by se jako měly dávat osobní věci. A právě u toho stolku seděla kamarádka LadyPure, slečna Jenifer Flame. Z nedostatku jiné zábavy čistila svoje zbraně – a že jich bylo. Snůška alias cargo, kterou měly ty dvě ochraňovat, byla v oné skříni a dával na ni pozor domácí duch, kterého před chvílí vyvolala právě LadyPure. V pokoji šlo úplně hmatat to napětí, které tam panovalo. To, že slečny dostaly podporu v podobě runnerského trojlístku FairyTale, žádná z nich nevěděla. Nebyly totiž kvůli utajení ve spojení s nikým. Proto, když uslyšely dole u recepce pohyb, byly obě ihned ve střehu. Jenifer měla v mžiku v ruce svůj revolver Taurus. Jak se o tom jednou vyjádřila, jedná se o pořádně těžké nádobíčko. A LadyPure už začala kouzlit primární zaklínací obranu. Hlasy zezdola najednou utichly. To už Jenifer otevřela dveře z pokoje a vyhlédla ven, do chodby. Ať je návštěvník kdo chce, bude lepší se s ním vypořádat co nejdále od pokoje, respektive od carga. Jenifer se přitiskla k protější stěně a kryla perimetr. Teď byla řada zase na LadyPure. Astrální průzkum a pokud to půjde lokalizace všech útočníků. LadyPure vstoupila do astrálu. Po chvíli se opět probudila do našeho světa. „Jsou dva a jdou nahoru.“ Hlásila „Vem si toho vlevo a já toho vpravo.“ Sykla Jenifer. A když odpočítala dobu, kterou jí by trvalo, než by se z vestibulu dostala na schodiště, odtrhla jeden slzný granát od opasku a hodila ho dolů. Pokud půjde o amatéry – jsou vyřízení už teď, pokud ne – alespoň uvidí s jak velkou mírou profesionality bude mít asi tak čest. Nejspíš s velkou, protože jen co přistál granát na schodišti, někdo dostatečně rychlý ho stačil vyhodit skrz okno, takže nyní byla postranní ulice pod motelem zamořena slzotvorným aerosolem. Pak to šlo ráz na ráz. Jenifer pečlivě zamířila těsně pod začátek schodiště, kde spíše tušila svého nepřítele a LadyPure se postarala o nahození fyzické bariéry a přípravu manového blesku. V tu samou chvíli se zpoza schodiště ozvala střelba a po chvíli na sebe mířili a drželi se v šachu Jenifer s orkem RottenFuchsem a LadyPure s Tornádem. Vzhledem k tomu, že Tornádo byl bojový mág, představoval pro LadyPure vážnou hrozbu. V tu samou chvíli, kdy se naše dvě dvojice dostaly do patové situace, se roztříštilo okno a dovnitř vpadl Herrnekken, míře na obě dvě slečny svými glocky. Něco podobného ale Jenifer očekávala, takže již dávno měla vytaženého svého příručního glocka a poslala směrem k Herrnekkenovi pár kulí. Ten se většině vyhnul, ale dvě jej přeci jen zasáhly. Nicméně vzhledem k tělesné konstituci a warovým vylepšením tohoto původem německého runnera mu způsobily pouze pár povrchových sexy škrábanců.

„Stůjte, nejdeme vás zabít!“ vyhrkl Herrnekken jak nejrychleji a nejdůrazněji mohl. „Máme společného nepřítele. A společného přítele. Posílá nás samotná Orange Queen, abychom vám pomohli. Jsme tu jako váš support.“ „Vážně?“ Zeptala se Jennifer „A co důkaz. Ten by nebyl?“ A dál držela Hernekkena v šachu svým glockem. Nutno podotknout, že on ji též. Herrnekken pomalu vytáhnul mobil a podal jej Jenifer. Byl to ještě ten starý typ, který nepodporuje live video přenos. „Ano?“ „Zdravíčko. Tady Koudy. Určitě si na mě pamatujete. A vzhledem k tomu, že nyní se mnou mluvíte, mohu předpokládat, že problematický úsek naší akce byl vyřešen.“ „Vzpomínám si na vás. Takže nyní pro změnu pracujete pro Orange Queen? A proč jste nás nemohli kontaktovat nějak normálně.?“ „Pracuji pro toho, kdo momentálně platí a jehož práce je alespoň trochu high-class. A kontaktovat jinak jsme vás nemohli, protože by to jen přitáhlo na vás pozornost. Takže se sbalte, venku už čeká auto a osamělá tu bude coby nevidět.“ „Jedna poznámka. Pokud se ukáže, že je to bouda, tak si vás osobně najdu a osobně vám zakroutím krkem.“ A Jenifer sklapla mobil. „Fajn, když jsme se tak pěkně seznámili, co třeba sklonit kvéry a jít nám pomoct? Bude potřeba urychleně vyklízet. Dříve, než sem přijede Osamělá.“ A v duchu si pomyslela, že jejich chlebodárci mají svérázný smysl pro... Cokoliv. Ostatně, vždyť jsou to draci. Casino Royal Seattle, Seattle – downtown, 01:30 Zábava kolem hráčských stolů byla v plném proudu. Hazardéři sázeli své nujeny na ta nejobskurnější čísla, karetní kombinace a matrixové key – generátory. Do toho se všude proplétala všemožná sousta lidí. Šíbrové dohadovali své schůzky, korporační kontakty se scházely s podsvětím a podsvětí zase se senátory a všichni se snažili něco získat ze svých špinavých her bokem. Do toho několikero barů, pár danc-placů, něco málo matrixových herních zón a všudypřítomná vůně alkoholu promísená s vůní doutníků, cigaret a koksu. Jeden by se v tom lidském hemžení ztratil. Speedy si sedl velmi okatě k baru, kde si objednal Matrini a zcela drze se díval po Claře. Ta, poté co předala svého člověka skupince lidí z Aresu, se kterými odjel na tajné jednání, se vydala ke Speedymu na bar. Sedla si vedle něj a objednala si Saharský koktejl. Pak, aniž by se na Speedyho vůbec i

otočila, pronesla velmi tiše, že to byl schopen zachytit pouze dobrý detektor nízkých frekvencí: „Co ty tu chceš? V Seattlu nejsou žádné extra pláže a dobrou vlnu tady taky nechytneš.“ „Práce, Darling, práce mě sem přivedla. A ty bys mě mohla třeba říct, jak se u vás vlny houpou.“ Opětoval Speedy tím low-frekvence systémem komunikace „Jestli tě trápí japonci, můžeš bejt v klidu. O ty se nokdo nezajímá nějak víc, jak o každou AAA-rating korpu. Dneska jsou tady větší hráči.“ „Třeba?“ „Co za to?“ „Můj nehynoucí dík a službičku?“ „Patnáct.“ „To se mi zdá docela hodně, nato, že ani nevím co kupuju.“ „Patnáct a pokud se nebudem křížit, tak mi helpneš.“ „Fakt je to nějak hodně.“ „Snad jsi nezměknul? Takovej je byznys, chummer. Nebo snad chceš říct, že ti ten surfing vyšplouchl mozek z hlavy?“ „Ty seš ale pěkná bitch. Na holku co ještě před dvaceti lety šlapala chodník seš docela voprsklá. Dvanáct, víc nemůžu.“ „Ta bitch co šlapala chodník, dneska dělá pro ty největší zvířata a stále je to shadowrun. Tak si dej pozor, abys, pane pistolníku, svýma impertinentníma poznámkama nepřestřelil. Taky by mi mohla ujet ruka. A těch dvanáct beru.“ Tak tohle je docela LOL, pomyslel si Speedy. Darling znal od doby, kdy on i ona měli svůj první ware. Tehdy jim oběma bylo 17. Do té doby byl Speedy obyčejným řadovým gangaříčkem, který se uměl slušně ohánět baseballovou pálkou a Clara byla prostitutkou. Jak se později dozvěděl, matka ji umřela při porodu a otec všechno prochlastal a nakonec se vykoupil mafiánském bossovi tím, že mu podstoupil dceru. A dětská prostituce kvete všude, Seattle není žádnou výjimkou. Jenomže Clara, které se již tehdy začalo říkat Darling, začala dělat problémy. Když ji bylo 17, několikero zákazníků místo uspokojení zabila. Chtěli ji tehdy utratit, když takto kazí zisky. Před zabitím Claru zachránila jen šťastná náhoda. Posledního zákazníka totiž pouze přizabila. Jednalo se o Everettského radního. A ten si chtěl zchladit žáhu na Claře osobně. Vrátil se domů pro zbraň a jel, zcela bez doprovodu zpět do toho bordelu v Redmontu. Ale zrovna v tu dobu už ho měla na mušce jedna runnerská skupinka, zaplacená právě na to, aby náš milý everettský radní již nikdy nepatřil světlo světa. Rozhodli se ho vzít i

s bordelem, protože měli kontakty v místních novinách a chtěli se svému kamarádovi od novin odvděčit za nějakou službičkou parádním novinářským úlovkem „Mrtvý radní v nechvalně známém nevěstinci“ a navíc shrábnout peníze u Triád právě za ten nevěstinec. Tři mouchy jednou ranou, to se obvykle nestává... Claře se v tom zmatku, který kolem všude panoval nějak podařilo utéct a dokonce i na ulici přežít. Dala se dohromady s jednou runnerskou partičkou, kteří dělali pro AzTechnology. Poté, co runneři zjistili, že Clara je dobrá (tehdy Speedy proti ní stál poprvé – tehdy ještě jako člen gangu podporovaného jakuzáky), si ji začali postupně vychovávat. Právě od nich získala první kybernetická vylepšení. Shodou okolností Speedy tehdy také získal svůj první kyber upgrade. A oba dva je dělali na stejné klinice. Když se viděli na pooperačních lůžkách, pokusili se jeden druhého zabít. Dětský smysl pro čest smečky, jejímž jste příslušníkem. Odtrhli je od sebe a byli oba pořádně ztrestáni personálem stínové kliniky. Ale to už je dávno. Clara si nechala své přízvisko Darling, ale dnes už má úplně jiný význam, než „drahoušek na jednu noc za dvacet nujenů“. A Speedy se stal tím, čím je, ale o tom snad někdy jindy. „Fajn, máme deal. Neznáš náhodou někde nějakej place, kde nejsou žádný zvědavý uši?“ zeptal se Speedy. „Jasně, zaplať a můžem vyrazit.“ Nevšimli si ale, že je celou dobu pozoroval pár tmavomodrých očí. Taky nemohli, neboť tyto oči nepatřily žádnému metačlověku, ale špačkovi. Jen co špaček zjistil, že Speedy a Clara odcházejí, rozhodl se, že za nimi vyletí. Ostatně, okno stále bylo otevřené. Ptáček sletěl dolů k chodníku, u kterého bylo zaparkované luxusní sportovní auto. Proletět nedovřeným okýnkem bylo dílem okamžiku. Pak si jen sednout na sedadlo řidiče a přetransformovat se do lidské podoby. Poté najít oblečení a autopilotovi dát jednoduchý příkaz „follow“. Ale něco je špatně. Kde jsou moje věci? Když se najednou ze zadního sedadla ozvalo: „Snad nehledáš tohle?“ A k přeměněné osobě se přibližovala jakoby levitací (neb nikdo nebyl vidět) podprsenka, kalhotky a šaty...

Part 6 – Let´s party begin Byteček určený pro stínové operace, Mill Creek, 12.5.2065, 1:30 Jeremmy otevřel poslední příchozí, což byla (kdo by si to byl býval pomyslel) Myška. Po celém dni plném legworku, shánění propriet a lokace

terénu, už bylo vše připraveno na závěrečné rozdání výbavy, vysílaček a zajmutí pozic. V místnosti, která vybavením připomínala prostornou celu bojového mnicha, se už tísnili všichni runneři připraveni na večerní přepad Du Pontského komplexu. Johnny ve své potrhané neprůstřelce vypadal lehce uboze, Jillian vždy tress and chick – petit chiq, Jeremmy ve své výbavě ještě ze žoldáckých let, lehce potuněné pro město a Myška klasicky v gotických hadrech a přes ně, jako by se nechumelilo, fórovou neprůstřelku, která evidentně byla spíše pro dokreslení korzetového efektu a aby ladila k sukni… „Fajn,“ promluvil Jeremmy, „takže takový je plán. Já a Johnny pokryjeme hlavní vchod, Jillian si vezme zadní a Myš to bude jistit z astrálu. OK?“ „U mě bez problémů. A klidně potom vezmu Myš sebou.“ Nechala se slyšet Jillian „Jakmile budu mít zezadu Jill, tak jsem úplně klidnej, celej nažhavenej na frontální atak.“ Neodpustil si Johnny svoji poznámku. „Já ale moc nažhavená nejsem při pomyšlení, že zrovna ty bys měl být vepředu. Aby se mi při tom necukla ruka s čízou.“ Opáčila Jill „Jasně, a já budu mít o kuli víc. A na to se teda napiju. Na tebe taky. Už ti někdo řek, že seš docela kus?“ „Pár už bylo a pár jich rychle změnilo názor.“ „Kotě, já sem pevnej v názorech. Úplně - silnej charakter. Třeba tadytu značku lihoviny piju už pět let.“ „Jo? A jak se to jmenuje? Poblij se z výparů?“ „Špatně. Menuje se ´Oktanové čísílko s příměsí´.“ „Děcka, děcka. Nechte si to až po akci, jo? Buďte tak hodný.“ Snažil se je Jeremmy umravnit. „Ale Jeremmy, nekaž zábavu, dyť jim to tak nádherně šlo, málem už byly zápasy v bahně.“ Posmutněla Myška. „Je mi líto Myši, ale zápasy v bahně budou muset počkat. Děcka, balíme a jedeme. Máte mapky a průbojný?“ „Jasně. We got it.“ A ozvalo se mocné říhnutí, čímž dal Johnny na vědomí, že souhlasí.

zasáhnout neviditelného protivníka. Prorazila jsem fyzickou bariéru, magicky vytvořenou formu zábrany, ale... Nahmátla jsem pouze prázdnotu. Rychle přeorientovat úder na seknutí. Fyzická bariéra zpomalila účinnost mého seku, takže jsem se ani nedivila, když jsem ucítila, jak mi někdo chytil ruku. „Ale, ale“ promluvil hlas ze tmy. „Šikovná. Překvapila´s mě. Ale dost hraní. Jsem tu obchodně.“ „Jakej druh obchodu?“ „Informační. Ty mi řekneš proč tě pálí žáha, že jsi jela až z Walesu sem do Seattlu a jak to souvisí s Modrou Malinou. A na oplátku ti nezlámu všechny kosti v těle.“ „Dejme tomu, že jsem tu na lovu. A o nějaký Malině slyším poprvý. To je jako co?“ „Dovol drahoušku, abych ti vysvětlila, že tady otázky kladu já. A hned je tu druhá. Na lovu jsi sólo?“ „Ne, mám za zadkem celé královské letectvo... Akorát se dneska opozdilo.“ „To nebyla moc povedená replika.“ A najednou jsem ucítila mrazení ze zápěstí, kde mi ta neznámá osoba držela ruce, které se rozlévalo po celém těle. Definitivně jsem si potvrdila, že moje neznámá je magicky aktivní bytost. To není moc dobré. Jedinou výhodu, kterou vůči magikům mám je ta, že jsem sakra rychlá. Ale tahle bude trochu tvrdší oříšek. Už jsem ani neměla sílu přemýšlet nad tím, že takto silný soupeř je výzva. Postupně jsem celá ztuhovala a jako z dálky jsem slyšela hlas, který říkal obligátní větu „zapomeň, že jsi mě potkala.“ Zavřela jsem oči, aby to vypadalo, že jsem upadla do mdlob, a pokoušela se vzdorovat spánku, který se na mě najednou navaloval. Podařilo se. Neznámá mě pustila a otevřely se zadní dveře od auta. V tu chvíli jsem se podívala, kdo je ta, kterou jsem si právě přidala na target list. Chvíli jsem nikoho neviděla, a pak najednou spadla neviditelnost a dívala jsem se na záda... A do prdele. Avě Rastignack. Tak do toho je zapletený ještě S-K??? Bude na čase take in little bit seriousily tenhle džob...

Lucy y Carreg Shit, tohle vůbec není dobrý. V autě, zcela bez ničeho, a navíc ani nevím kdo to za mnou je. Tohle vypadá na pořádnej problém. Ale aspoň to bude zábava. Už začínám cítit „provozní hladinu“ adrenalinu. „Jo, zrovna tohle jsem hledala.“ Řekla jsem a zvolna se natahovala po šatech. Letmý dotyk. Kde je ruka, která by to držela? Tady. Bleskově jsem vyrazila vzad, v mžiku chytila ruku, sklopila opěradlo sedačky a snažila se

Du Pont, CA tajná laboratoř, 12.5.2065, 3:30 Půl čtvrté je doba, kdy klasický bezpečák zívá a snaží se hektolitry kafe udržet oči aspoň trochu otevřené. Nejnudnější část noci. Mladí výrostci se ještě nevrací z diskoték a klubů, popeláři teprve vstávají do práce a v trideové televizi dávají reprízy srdceryvných naivňoučkých telenovel, jedno jakého původu. A shodou okolností je toto nejlepší čas pro uspořádání epesního nájezdu.

Jeremmy a Johnny přijeli v klasické černěné dodávce. A začal malý bordel. Jeden slzák, dýmovnice s trochou štiplavé příměsi (která rozhodně nepatří mezi legální vybavení, protože po ni dostáváte velmi nepříjemné svědění kůže) a hned za tím krátký EM pulz. To způsobilo, že detektory byly disablovány. A můžem vesele jít dovnitř. Jaképak s tím sraní. Je to tajná laborka AA-rating korporace? Je. Patří to de facto LSku? Patří. Tak čím dříve a lépe, tím radostněji. Dva zbývající securiťáci, kteří se nestačili klidit, nekladli žádný odpor. Jeremmy se usadil v plynové masce za security pultík, když předtím od něj vykopal ony dva dusící se securiťáky. Pohled na kamery odhalil celý vnější komplex. Disablovat matrixové spojení na policejní stanici bylo dílem okamžiku. Teď ještě stáhnout základní plánky, sakra… Nejsou. Aspoň všechny soubory z důležitých složek. Hmmm… To má přes 5 gigapulzů. Něco je špatně. Navíc po malých souborech. „Jak jsi na tom Johnny?“ „V pohodě! Zdejší pastičky pořešený. A mám dveře dál. Důmyslně maskovaný ve skříni za velkou spoustou magickýho bordelu. Právě na ně dávám trochu té C12ky. Co ty a dataokruhy?“ „V poho, za chvíli budou. Hej Jill, jak jsi na tom?“ „Bez problémů. Dveře šly lehce, kamery nejsou a dva bezpečáci si chvíli poleží než je dají zase dohromady. Pokračuju dál, do spojovací chodby pořešit odjezd z taxislužby.“ „Podle plánu. Hej, Johnny, nezdá se ti, že to tady nějak smrdí? Je to až moc rychlý.“ „Si taky říkám, že to bude pastička. Jen zatím nevím, odkud to přiletí.“ V tu samou chvíli se Myška proháněla astrálním prostorem po budově. Po magickém overboostingu jí nedělaly problém ani tři strážní duchové, kteří měli za úkol střežit dané místo. Normálně by sice nedala ani jednoho, ale dnes měla s sebou své „magické zřídlo“ a byla v hravé náladě. A protože hravá nálada se dostavuje jen jednou za čas, bude potřeba si ji pořádně užít. Malý astrální bordel, dobře, velký astrální bordel, zamezí nepovolaným návštěvníkům očumovat ve velké blízkosti. Trochu dalšího smejčení po jakýchkoliv dalších oživených zaklínadlech a jiných parádách. Jo, tady jedno přehlédla. Tak ty už oživené nebudeš, zaklínadlo, ty budeš mrtvé. A aby toho nebylo málo, chtělo by to domácího ducha. Klidně i malého, ale ať jich je hodně. Příkazy jsou jednoduché. Udržovat bordel a bonzovat astrální intrudery, zvláště pak magické křižníky. A může se jít za Jill zezadu si pro budoucí výplatičku.

Ulice Freighton street, Du Pont, 3 bloky od CA laboratoře, 12.5.2065, 3:31 Velitel bezpečnostních složek, Henry Fletchmann, seděl zcela klidně v maskovaném zásahovém vozidle. Již tři dny čekal na „diverzní činnost“ kolem CA Du Pontské laboratoře. A teď přišla. Popravdě řečeno, tak rychle to nečekal. Myslel si, že se něco stane až tak za týden. Udělal si mentální poznámku, že tyto runnery by bylo dobré podchytit. Kdoví, kdy CA bude potřebovat „rychlíky“. „Jak daleko se dostali, podporučíku?“ „Nejspíš již jsou v přechodové bázi, pane, ale nemáme přesné informace. Kabeláž od kamer byla fyzicky přerušena a magické nástražné systémy neposkytují signifikantní data. Nemáme žádné pevné záznamy o jejich pohybu.“ Poručík Fletchmann si udělal další mentální poznámku. Tyto runnery je třeba zajmout živé a využít je ve vlastních runech. Tato parta se bude určitě hodit. „Jak rychle by podle vás trvalo dostat se dolů k laboratoři?“ zeptal se Fletchmann svého pobočníka. „Naše oddíly při simulaci runnerského nájezdu měli nejlepší čas dvě minuty a 28 vteřin. Za použití metody hack and slash – brutal force.“ „Tihle to zvládnou pod dvě minuty. Pomalu jeďte, nepotřebujeme je vylekat. Překvapíme je u přechodové komory. Čas akce je T minus 3 minuty 6 vteřin.“ Jeremmy Pomalu jsme postupovali vpřed. Teda pomalu. Jsme runneři a na práci nemáme tolik času jako korporační zásahovky nebo Lone Star. Nejsme totiž legální. Hahaha. Cestu do útrob budovy jsme si čistili velmi úspěšně. Matrixové okruhy jsme hodili offline a CA si bude muset zaplatit za nový modem. Johnny předváděl své umění s plastickou trhavinou. Kdyby mohl, tak by ten magor otevíral všechny dveře jen plastickou trhavinou. Prej, že průvan je pro kancelářské krysy zdravý. A my zrovna takový ozdravný proces provádíme. Ještě by nám měli poděkovat... Odpor byl minimální. Zastavovaly nás pouze automatické a řízené systémy. Řízené byly vyřazeny z provozu, díky úžasnému vojenskému matrixovému červu už na začátku. A o ty automatické se postaraly hlavně EM pulzy (pozor na vlastní elektroniku), prescanning a trochu těch zkušeností ze žoldáckých misí. A samozřejmě spousta slzného plynu, dýmovnic a podobných plošných hraček. Nic vyloženě letálního, nejsme

vrazi. Johnny připevnil na poslední bezpečnostní vrata svoji dávku plastické trhaviny a se slovy „dveře, dveře, co za váma přebývá“, je odpálil. Naštěstí jsme byli schovaní za rohem, neboť přesně v ten moment proti nám vybouchl směrovaný granát. První háček závažnější překážka. Nejspíš vlastní laborky mají svůj systém napájení a matrixového okruhu (kdo by to byl býval čekal), takže se jedná o plně autonomní combat station. Dokonce i s posádkou. My si nesmíme dovolit způsobit nějaké větší škody, zato oni se s námi srát nebudou. Postup je tedy jednoduchý. Plně vytížit jejich bezpečnostní složky zde a počkat na Jill s Myší z druhé strany. „Johnny, hoď tam slzák, jdu si hrát s datovým přemostěním.“ Zařval jsem do commlinku. „Jako by tam už byl. A dělej, nechce se mi tady čekat věčnost.“ Ares korporační budova v Du Pontu, 12.5.2065, 3:32 Trevor Gall seděl ve své kanceláři a právě projížděl matrix, když se mu na vnitřním obrazu v mozku, neboť byl připojen k matrixu přímým rozhraním, rozblikala informační tabule, že operace Louskáček právě začala. V tu samou chvíli byl aktivován tým pro tuto akci předem připravený. Trevor se chytil za kabel a násilně se vytrhl z matrixu. Koledoval si tím sice o děrový šok, ale nyní nebyl čas na to pozavírat všechny programy a elegantně se odhlásit. Ti lidé ze špionážního jsou stejně machři, pomyslel si Trevor. Dali špionáži úplně jiný rozměr. Už dávno není důležité, pokud chcete něco sledovat, být přímo na místě, ale můžete sedět hezky v kanceláři a projíždět satelitní snímky vaší lokace. A navíc můžete procesovat tolik lokací, na kolik si sami troufáte. A ti fakt dobří deckeři si napíší své vlastní programy, které rutinní sledování zajistí za své programátory, takže decker pak může dělat v pracovní době co se mu zlíbí a jeho programy pracují za něj. A právě tito chlápci ze špionážního zjistili, že aresácká návnada v podobě čtyř runnerů už pronikla do objektu. Tudíž je načase vzít vlastní zásahovku a přijet si pro sladkou odměnu. Tyto myšlenky se honily Trevorovy hlavou, když běžel směr dodávka. Jen tak mimochodem Trevor poděkoval svým kyberwarovým očím, ve kterých měl naprosto dokonalý fotoaparát, s kterým při schůzce v Modré Malině udělal fotky runnerů, které byly podkladem pro vyhledávací algoritmy špionážního oddělení. Jill Zadní cesta přes taxislužbu (naplánovaná podle velmi dobrých plánů budovy – díky Jimmy za ty plány, máš to u mě) proběhla bez problémů.

Vrata jsou připravena na rychlý výjezd. Tři místní auta jsou už taky připravena k rychlému použití (stačí jen spojit drátky). Když jsem dodělávala poslední auto, připojila se ke mě Myška s rošťáckým úsměvem na rtech. Evidentně byla v dobré náladě, připravena si hrát. Magicky. Chvíli jsme počkaly, Myš na nás hodila pár kouzel, které nám měly usnadnit cestu, jako třeba neviditelnost a zmatení senzorů. Jo, s magikem je práce vždy o něco jednodušší. Došli jsme až k únikovým bezpečnostním dveřím. Za nimi už bude laborka. Trocha plastelíny je nejlepším paklíčem. Připevnit a bum. Ještě, že mám sebou Myš a že jsme zalehly. Hned po zničení dveří se totiž ozvala střelba (samozřejmě že proti nám), takzvaná krycí a kropící. Střelci byli dva a byli schováni za rohem, každý za jedním. Takže přesnost nulová, ale jakákoliv zbloudilá kulka může být fatální. Začala jsem zcela instinktivně střílet taky. Jen pojďte klucí. Šance na střelbu jsou stejné. Prásk. Bohužel jsem se netrefila. Znovu zmáčknout spoušť. Ani tentokrát jsem se netrefila. Prostě malé cíle. Pomalu už jsem viděla, jak se ke mě přibližuje had kulek a skoro jsem až cítila, že mě probijí. Leč nestalo se tak. Jen jsem cítila, jak kolem mě vyrostla fyzická bariéra. Kulky sice nezastavila, ale zpomalila natolik, že přes neprůstřelnou vestu a vyztužené „taktik“ kalhoty se mi už nic nestalo. Jasně, budou podlitiny, ale s tím se počítá. Díky Myši. Střelba ustala a kvéry se stáhly za roh. Nejspíš došla munice. To byla chvíle pro mě. Naznačila jsem Myši, ať shodí bariéru a rozběhla se na oba dva. Nejdřív toho vlevo, potom toho vpravo. Ten první už byl připraven v bojovém postavení s nožem. Ale fingovaný kop do výše hlavy stažený do horizontální linie mířený na ruku, ve které drží nůž, zcela postačoval. Čekal útok na hlavu, takže chtěl sekat nožem do nohy, ale nebylo kam. Místo toho jsem vstoupila do jeho obrany a loktem mu po oblouku připomněla, že krk je velmi citlivé místo. Pak už to bylo jako z dojo. Moje spodem se vracející ruka chytila jeho zápěstí, krok stranou, zdvihnout jeho ruku (čímž se dostal do malé páky), krok za něj, sek zezadu do krku, pevně chytit a odkopnout tak silně, že se zapotácel na svého kolegu, čímž mu znemožnil akci. Pak ty dva, kteří nyní tvořili pěkný slepeneček zmlátit. Čisté a účinné. Toho, co vypadal víc při smyslech jsem vzala jako rukojmí. „Nebude to už horší, když budeš spolupracovat.“ „Co chcete?“ ozvalo se zachraptění. Chlápek evidentně svá poškození cítil. To je docela divné, protože lidé ze security oboru mají téměř povinnost mít warový paineditor, který utiší bolest natolik, že člověk vůbec nevnímá ani to, že třeba přišel o nohu. Tudíž asi půjde o druhořadého securiťáka. Ale co pak dělá tady, v centru? Další důkaz toho, že se zcela slepě řítíme po hlavě do nastražené pasti.

„Co chceme? To je jednoduché. Přechováváte tady jedno cargo. Z Anglie. Zachráníš si krk, když nám ho vydáš.“ „Je v bočním sektoru. Klidně si ho vemte. Takovej modrej mrazáček.“ Teprve nyní jsem měla možnost se pořádně rozhlédnout kolem. V zásadě to laborka nebyla, spíše zkříženina mezi chovnou stanicí, podle všeho paranormálních zvířat pro bezpečnost, a hermetickou laboratoří. Co však bylo zajímavé, že kotce byly poloprázdné. A o kvalitě zvířat zde zavřených by se dalo s úspěchem pochybovat. „Doveď mě k němu.“ Myš si vzala druhého nemohoucího také coby živý štít a vyrazili jsme. Po chvíli jsme uslyšeli přerušovanou střelbu a pak se v commlinku zahlásil Jeremmy s tím, že už se jim nechtělo čekat na zadní útok, takže se prostříleli skrz. Během chvilky jsme byli zase pospolu a šli jsme si pro cargo. Docela mě to překvapilo. Neočekávala jsem, že půjde o přenosný mrazák. Takový ten, co ho strčíte na hodinku do zásuvky, a potom vydrží mrazit celý den. Z tohoto se dalo vydyndat něco kolem -50° Celsia. Johnny zkontroloval obsah. Jednalo se o několik vajec docela úctyhodné velikosti. Celkem osm. Takže snůška nějakého paranormálního zvířete. Johnny drapl mrazák, Jeremmy ztopil notebook (snad na něm budou ta data, která chce Johnson) a běželi jsme k zadní části, odkud jsme s Myší přišli, kde jsme nahoře měli připravená auta na rychlý odjezd. Tu kradenou dodávku, s kterou Johnny a Jeremmy přijeli zepředu necháme na místě. Stejně ji už nepotřebujeme. Ale jen co jsme se dostali k přechodové části, věděli jsme, kde je problém. Ten pocit lovné zvěře zná totiž každý runner. „Zpátky!“ zakřičel Jeremmy. Ale už nebylo kam zpátky. Tady už brutální síla nepomůže. Myška sice něco handlovala s místním duchem, ale ani toto nám moc dobře nemohlo pomoct proti takové přesile. Jo, jo. A tady je ta past, kterou jsme všichni pořád vyhlíželi. Zkrátka taktika „budeme rychlí a překvapíme brzkostí akce“ prostě nevyšla... Podzemí CA laboratoře, 12.5.2065 3:35 Henry Fletchmann, velitel CA zásahové jednotky, měl důvod ke spokojenosti. Načasování bylo více než dobré. Upřímně jej překvapil tak rychlý postup runnerů, kteří stihli být s průnikem hotovi skutečně za necelé dvě minuty, konkrétně 1 minuta a 56 vteřin. A přitom velmi sofistikovaně ničit záznamy a vytahávat data. Nejspíš použili nějaký armádní program. To se bude muset vyšetřit. Ale zpět k misi. Cílem mise je zajmout shadowrunnery živé, nebo alespoň v takovém stavu, kdy budou schopni ještě

vypovídat. Takový shadowrunner je cenný zdroj informací. A tuhle partičku Henry Fletchmann rozhodně chce živou. Má pár akcí, na kterých by je docela rád viděl. Mezitím co Henry Fletchmann běžel dolů, jeho lidé již obklíčili runnerskou skupinku. Překvapivě se jednalo o inteligentní runnery, kteří na výzvu „ruce vzhůru“ dali skutečně ruce vzůru. Teda takovým tím opatrným způsobem, který ještě sám o sobě skýtá spoustu bojového potenciálu, ale bylo evidentní, že tato skupinka nejsou žádní suiciders. Cargo, zavřené v modrém mrazícím tech-boxu, držel jeden z těch čtyř. Jednalo se o celkem vysokého člověka, vzhledu zanedbaného. Neprůstřelná vesta nejspíš pamatovala první Euroválku a místo normálních bojových kalhot měl něco, co vypadalo jako vytahané tepláky se spoustou něčím naplněných kapes. Druhý muž byl o něco vyšší, s elfskými rysy, ale takto nešlo rozpoznat, jestli jde skutečně o elfa nebo o člověka. Vybavení bylo kombinací různých military stylů. Takový pel-mel úplně všeho. Místo takzvaného náprdeláku měl připevněn běžný deck, který si kupují lehce pokročilí deckeři, nebo studenti. Už to sice něco umí, ale stále jen lepší kalkulačka, nic světoborného. Jestli takto vypadá bojový decker, tak možná někde ve zemích rozvojového světa, nějaký Saigon. A pak tam byly dvě slečny. První byla velmi nepřehlédnutelná. Z celé skupinky vypadala nejupraveněji a také nejsolidněji. Mnohem spíše byste ji tipovali na diskotékovou kočinku, nebo na trenérku aerobiku (ale rozhodně v nějakém luxusním wealthness centru), než na runnerku. Vypadala až příliš korporačně. Ale zato ta druhá vypadala jako gotička, která si odskočila z koncertu a navlékla na sebe dárk and cool neprůstřelnou vestu. Nejspíš se jednalo o elfku, ale to se dalo za daných okolností těžko posoudit. Henry Fletchmann se sám pro sebe podivil, jací „lidé“ to mohou dělat shadowrun. Ale skutečnost, že tato čtveřice měla lepší čas než jeho jednotka při cvičném dobývání, ostře nekontrastovala s předpokládaným zjevem. „Položte ten box dolů a pošlete ho ke mě. Odkopněte zbraně a držte ruce hezky nahoře! A hezky pomalu a žádné podrazy!“ Zakřičel Fletchmann. „Hej, a co když ne?“ nechal se slyšet Johnny. „Když budete spolupracovat, následky vašeho průniku a pokusu o krádež budou posuzovány mírněji. Tak jako tak se budete zodpovídat korporačnímu soudu.“ „No jo. Vždyť už to pokládám. Hele. Hezky pomalu. Vidíš? Pomalu. Nezkouším žádnej podraz. Všechno je čistý. Mě můžeš věřit.“ Teď se muselo hrát o čas. Všichni pomalu odhodili střelné zbraně a Johnny za stálého žvanění velice pomalu spustil na zem cargo a chystal se jej postrkovat směrem k Fletchmannovi. Byla to ukázka modifikované hry na kočku a na

myš, neboli kdo koho vycuká dřív a kdo udělá první chybu. Tato strategie vycházela z jednoduché runnerské poučky. Čím víc času získáš, tím spíše se může něco stát. Třeba tví nepřátelé dostanou všichni do jednoho infarkt. A Johnny se dočkal. Svým warově vylepšeným sluchem zachytil rychlý pohyb, nejspíš dusot mnoha párů nohou. Všiml si, že Jeremmy také zpozorněl. To začínalo vypadat zajímavě. Jestliže sem někdo běží, nejspíš se nejedná o CA support, to by docela klidně šel. Všiml si, že i mezi lidmi z CA zásahovky se začalo něco dít a hlavní kápo, ten který mluvil, změnil sklon samopalu. „Pohněte, dejte to sem!“ Takže velitel se nechal vycukat a opravdu se něco děje, pomyslel si Johnny. Johnny opticky zrychlil, ale zrychlil možná tak svoje vlnění tělem, ne pohyb samotný. A najedou to začalo. Z přední části se ozvaly zvuky střelby. Johnny fingovaně spadl na mrazicí box, odrazil se nohama, sklouznul se a napálil to přímo do velitele. Cargo chránil svým tělem. Zbytek runnerů rychle zalehl k zemi a snažili se se dostat za kotce se zvířaty, které by jim poskytly alespoň trochu úkrytu. Vzduch podstatně zhoustl olovem a magickými proudy. Runnerů si najednou lidé z CA zásahovky začali všímat mnohem méně. Jasně, byli asi tři, kteří je stále drželi v šachu namířenými samopaly, ale ostatní se věnovali nově příchozím. Henry Fletchmann se vzpamatoval z Johnnyho pokusu o únik, zkroutil mu ruku vzad a spolu s třemi svými lidmi vzali ostatní runnery a vyváděli je pryč směrem zadní východ. Mág z CA zásahové jednotky kolem této skupinky udržoval celkem solidní fyzickou bariéru, která bránila věcem dostat se dovnitř bariéry, ale také všem uvnitř dostat se ven. Trevor Gall Ti lidé ze špionážního jsou takoví blbci! Sakra, sakra, sakra! Dementi jedni dementní! Hned jak přijedeme zpět do báze, podám na ně stížnost a rozbiju jim hubu. Ale po pořádku. Lidé ze špionážního jsou totiž od toho, aby hlásili pohyb námi sledovaných cílů. To se skutečně má dělat jen a pouze tím, že dotyčný decker sám sleduje výstup ze satelitních snímků. Je ale veřejným tajemstvím, že spousta deckerů si napíše programy, algoritmy, které sledovací práci provádějí za deckera. Programy běhají naprosto výborně, ale má to háček. Už neříkají nic navíc. Nemají vlastní iniciativu, respektive nejdou dál. Jsou „chytré“ pouze tak, jak je decker naprogramoval. A proto, že špionážní prográmek v rámci naší akce „Make up Phoenix“, byl naprogramován pouze na „vyhledej tyto 4 ksichty runnerů, které jsme najali a vyšli zprávu, až vstoupí do této budovy“, a protože už žádný z našich

lidí, kteří by měli sedět za satelity, už nezkontroloval, co se bude dít potom, tak nás samozřejmě nikdo neinformoval, že se střetneme s ještě jiným zásahovým týmem. Teď už je na volání posil pozdě. Za prvé zde není signál, za druhé konkurenční tým má všechny věci, tak vyklízejí pozice. Jak říkám. Až tohle skončí, někdo dostane přes hubu. Hned po tom, co dostaneme to cargo a zabijeme runnery. Hezky jedno po druhém. Myška Byli jsme zajatí, ale mě to v tuto chvíli bylo úplně jedno. Z předchozího kouzlení jsem byla dost unavená a nyní jsem se ještě soustředila na správnou funkci čtyř kouzel, která jsem všechna udržovala. Velmi vyčerpávající. Každé kouzlo vám dle odborné terminologie způsobuje takzvaný odliv. Nejde o nic jiného, než o únavu a vyčerpání po kouzlení. Prostě vás po používání magie bolí hlava. A, samozřejmě, čím silnější magii chcete, tím více musíte přetvářet manové proudy, tím je to náročnější, a tím spíše jste na konci zcela vyčerpaní a vyflusaní. A teď si představte, že udržujete jedno kouzlo, soustředíte se na správný tok manových proudů skrze vás a chcete zakouzlit něco dalšího. Už jste někdy dělali čtyři věci najednou, přičemž každá si žádá vaši stoprocentní koncentraci po celou dobu? Je to dost podobné, jako byste na jediném počítači měli najednou hrát čtyři real-time hry, jedna jiná než druhá. Vysilující. V takovém stavu jsem byla ráda, že ještě můžu jít po dvou a relativně rovně. Nějaké rozhození z vnějšku by mohlo způsobit, že bych všechna kouzla pustila. Postupně nás naši únosci vyváděli na povrch, přesně tudy, kudy jsme já a Jillian přišly dolů. Nějak mi ale nedocvakávalo, kdo jsou ti druzí. A radši jsem nad tím nepřemýšlela. Vytáhli nás až do garáží taxislužby, kde byly zaparkovány černé dodávky bez viditelného označení. Smutně jsem se podívala na „naše“ tři auta předpřipravená na rychlý odjezd. Otevřeli zadní dveře od dodávky a chtěli nás nacpat dovnitř, když jsem doslova ucítila mrazení v zádech. Otočila jsem hlavu a koutkem oka viděla, jak chodbou, kudy jsme my přišli vybíhají pronásledovatelé pronásledovatelů. A míří na nás! Aktivovala jsem jedno ze čtyř kouzel. Fyzickou bariéru. Naštěstí včas. Ale něco není v pořádku. Cítila jsem, jak mi moji bariéru někdo z astrálního prostoru rozebírá. Sesbírala jsem všechny svoje síly, abych o něco zvětšila manový průtok, abych byla schopna doplňovat ztráty many, ze které byla bariéra postavená. Ale to už jsem cítila i něco jiného. Nával krve v hlavě a dávicí efekt. Padla jsem na všechny čtyři, snažila se udržet svá kouzla a zvracela krev.

Du Pont, CA tajná laboratoř, 12.5.2065, 3:42 Akce uvízla na mrtvém bodě. Lidé z CA zásahového týmu se schovávali za svoji dodávkou, kterou lidé ze zásahového týmu Ares postupně střelbou rozebírali kousek po kousku, zatímco runneři se váleli pod dodávkou, bez možnosti opětovat palbu, neboť jejich střelné zbraně ležely dole v laboratoři – chovné stanici. Henry Fletchmann zavelel ústup. Akce začínala nabývat poněkud větších rozměrů, než bylo plánováno a život vlastních mužů byl přeci jen důležitější než přání mít nové runnery na hraní. Venku se znovu seskupí, zavolají pro posily a cargo znovu dobijí. Ale držet tuto vratkou pozici je jen pošetilé. Runnery bude potřeba nechat jejich vlastnímu osudu, což je v tomto případě smrt. Lidé z CA zásahového týmu se začali stahovat. Když to uviděl Trevor Gall, velitel zásahové jednotky Ares, chytil novou naději, že vše nakonec dopadne pro něj dobře. Runneři se schovávali pod dodávkou. Stačí je jen odtud vykopat, vzít cargo, zastřelit a může se jet na předávku. Škoda plýtvat municí, tady si může Trevor dovolit lepší trik. Trevor aktivoval svůj do hlavy implantovaný mobilní telefon, popošel dopředu, sundal si kyslíkovou masku, odhalil tvář a zavolal runnerům na mobil. Někdo to tam vzal. „Hej, vylezte! Run is over! Máte cargo, tady jsem já, váš Johnson se třiceti tisíci!“ Chvíli se nic nedělo, ale pak se za dodávkou vynořili všichni naši runneři v plné parádě. Ten nejotrhanější držel před sebou cargo. Evidentně se jím kryl. Možná se kryl, ale naši střelci toto umí taky řešit. Zvláště, když milí runneři mají pouze nože. Jedna z těch holek dokonce v každé ruce jeden. „Fajn, ty prachy.“ Ozvalo se Trevorovi v commlinku. V tu chvíli ale Trevor Gall zamířil zbraň na Johnnyho, řka „Chcípni, zmrde!“, dal signál svým lidem ke střelbě a chystal se stisknout spoušť. V tu chvíli ale už k němu letěl jeden z nožů od Jillian. Zabodl se mu přímo do hrdla a druhý už letěl na nejbližšího střelce. Ale lidé ze zásahového týmu Ares také nelenili. Dávka vyslaná na Johnnyho mu nejen dorozcupovala neprůstřelnou vestu, ale hlavně jej donutila upustit cargo. Jiná dávka zase Jeremmymu osekala jeho výbavu natolik, že byly vidět jeho podkožní destičky, což je kyberwarový pancíř instalovaný pod kůží. Johnny s Jeremmym se na sebe podívali, chytili Myšku, která byla mezi nimi, Jillian se rozběhla k nejbližšímu z předpřipravených aut a proskočila staženým okýnkem a nohou ještě za letu otevřela dveře. K těm všem modřinám si bude muset připočítat naraženou kyčel. Zbytek runnerů se do auta dostal po chvilce. Mezitím střelba ještě stihla vesele osekat Jeremmyho až na jeho kyberwarový pancíř. Ale to už Jill nastartovala a s ukradeným automobilem

vyjížděla z výjezdu pro taxislužbu. A právě v tu chvíli dovnitř přistál flashový granát a zcela osvětlil celé prostranství. Znamení, že odvetná akce začala. Co však lidé z CA týmu nevěděli bylo, to, že lidé z Aresu se právě v tento okamžik spolu s cargem začali stahovat, aby vyšli na druhé straně, kde je čekaly jejich dodávky, aby jeli dál předat cargo.

Part 7 –There is a little mess Hospoda Carlos, 12.5.2065, 3:25 Carlos. Říká se, že pokud potřebujete rychle soukromí a nehodláte vymetat obskurní pajzly, za mírný poplatek je zde možno použít dobře stíněné místnosti. Just for talking, chummer. Když už si barman, a z jedné poloviny majitel, Reno Feu, říkal, že bude klidný konec pokojné noci, zastavily před hospodou dvě motorky. „No nazdar“, pomyslel si Reno, „končí klidná noc.“ Reno totiž zná velmi dobře Claru. Dělá ji překupníka, mimo jiné, ale má, bohužel, takové zkušenosti, že Clařin příjezd takhle ráno značí jen a pouze problémy. Ale pro Rena Clara za těch pár „drobných“ problémů typu Metroplex Gard, runnerské skupinky, korporační zásahové jednotky stojí. To ona mu přináší high-tech novinky z runů, které nejsou přímo pro Johnsona, jejich budoucího majitele. To ona má pro něj výborné typy kde co a komu střelit a koho v jaké špíně podpořit nebo naopak. Jen díky ní nemusí platit výpalné mafii. Zato sice musí čas od času přetrpět pár mexikánů, ale to za to stojí. Clara a Speedy sesedli z motorek a rovnou si to zamířili do hospody. „Dvě perlivý vody, Reno, a modrej salónek. Potřebujem něco probrat.“ Nechala se slyšet Clara. Reno sáhl do ledničky a vytáhl dvě vychlazené perlivé vody. Potom našel příslušný magnetický klíč od modré místnosti a toto podal se slovy „Here´s come. Have a fun.“, přičemž nedokázal potlačit zívnutí. Clara popadla věci a vedla Speedyho do útrob Renovy hospody. „Fajn, kde mám začít?“ otázala se Clara po zapnutí všech protišpionážních zařízení. „Kdo je velký zvíře v Seattlu pro tuto sezónu?“ „Azzík to fakt není. Kvůli Ghostwalkerovi v Denveru a té menší šarvátce na Yukatánu s novodobejma amazonkama se azzíci musej věnovat domácí politice a domácímu bojišti. Ale pokud chceš novodobé velké hráče, tak

v poslední době zvýšil svoji činnost Ares. Začíná pomalu dupat po všech AArating korpách co tu jsou.“ „Fajn. Nějaké blbinky v minulém měsíci, které letěly nebo vyletěly?“ „Nic moc. Snad jen, že se Seattle zbavil pár brazilskejch drogovejch kartelů, ale celkem svižně na jejich místo nastoupila mafie. Takže teď máme doky zamořený siciliánama, nizozemci a, samozřejmě, taliánama. A k tomu se přidala další evropská pakáž. Jo a asi před měsícem přijel do Portlandu trojlístek FairyTale. A to je tak všechno, co za minulej měsíc se tady dělo zajímavýho.“ „Skvěle. Potřebuju se na naše pohádkový hochy trochu kouknout. Helpneš mi s tím?“ „To bohužel. Ale že seš to ty, mám pro tebe malej hint. Prej už jsou v Seattlu a ty jejich ksichty viděli v jednom rakváku. Shodou okolností ten rakvák patří nám a ještě větší shodou okolností tam šly za dvěma holčinama. A aby těch shod nebylo málo, jednu moji největší chlebodárci znají dost dobře. Jenifer Flame, prodloužená ruka amazonskýho draka Hualpy.“ Takže FairyTale se spojili s amazonkama, pomyslel si Speedy. To by mohlo být něco pro něj. Amazonie pod vedením velkého draka Hualpy nemá ráda Japonsko a japonskou expanzi. A vzhledem k tomu, že japíci se pokoušejí posledních pár let o pacifickou zónu a mimo jiné i o západní část jižní Ameriky, tak by toto mohla být nějaká diverzní akce proti císařství. Jenže to má háček. Japonsko přerušilo výboje do Amazonie a soustředí se v poslední době na Filipíny a na Svobodné Státy Kalifornské. Dokonce mají na Kalifornském pobřeží cvičení půl milionové armády. Ale v Kalifornii přece nemá Mitsuhama žádná aktiva. „Kde je ten váš rakvák?“ „V Lynnwoodu. Ale teď už tam nikdo není. Odjeli před dvěma hodinami.“ „Skvěle. Máte tam předpokládám kamery.“ „Co za to?“ „Info bez námahy. Nech mi na sebe kontakt a budeš mít co chceš.“ „A jakej to má háček?“ „Kamerový záznamy. Chci je.“ „Jo, to se dá zařídit.“ Johnny Jill vyjela z výjezdu. Museli jsme se skrčit, neboť pár iniciativních střelců nám díky své iniciativě vysklili zbytek oken. Naštěstí to Jill strhla v brzké chvíli do postranní uličky, takže jsme dopadli relativně dobře.

„Jeremmy,“ nedalo mi to abych se nezeptal, „chtěl bych se plést, ale že ten chlápek, kterej má teďka v krku nůž od Jill, byl náš Johnson?“ „Jo. Byl. Volal mi commlinkem a i hlas měl stejnej.“ Chvíli bylo ticho. Všichni jsme věděli, co tady tak smrdí, ale nikdo to nechtěl říct na plnou hubu. Zvlášť, když to vypadalo, že jsme přišli o Myš a Jeremmy, i přes svá kybernetická vylepšení, také dlouho nevydrží. A já s Jill jsme na tom také nebyli zrovna nejlépe. „Víte jak tomuhlenctomu já říkám?“ nechal jsem se slyšet. „Tohle je normální vyšpinění ze strany Johnsona. A ať se na mě nezlobí, parchant jeden tuhej, já se špinit nenechám. Navíc mám takovej pocit, že se nám výdaje nezaplatily tou zálohou. Trochu dost vůbec kurva sakra ne.“ „Fajn, co chceš dělat? To tam jako máme v tomhle stavu přijet a na vítězný straně si vydyndat zaplacení výloh?“ otázala se Jill. „Ne. Jen se tam zajet podívat, jak dopadli, a pak sledovat ty parchanty, kam jedou, zjistit kdo to je, co to je a tak dále. Teďka totiž máme úplný hovno čeho se chytit.“ Nenechal jsem se jen tak odbýt „Dobře. Pojedu s tebou, ale Jeremmy a Myš s námi nemůžou. Musí bezpodmínečně na nějakou stínovou kliniku.“ Podíval jsem se na Jeremmyho. Sice už si svá nejhorší zranění nějak provizorně ovázal, ale bylo na něm vidět, že ztratil velké množství krve a že bolest necítil jen díky paineditoru. Bůh žehnej kyberwaru. Dle zcela netečného výrazu na Jeremmyho tváři mi bylo jasné, že paineditor má stále ještě zapnutý. „Jasně Jill, ale budem musem přesedat. Jaký z těchhle aut se ti líbí?“ a ukázal jsem na ulici, kde u kraje stálo pár zaparkovaných aut. O pár chvil později už v ulici stálo těch auto o jedno méně. O to, které nyní mě a Jill říkalo pane. Jeremmy si v „našem“ dosavadním vehiklu přelezl dopředu a odjel spolu s Myší, která už dávno upadla do bezvědomí, směrem ke svému pouličnímu doktorovi. A my jsme se mohli vydat na náš malý observing. Přesto mi to nedalo, abych se nezeptal. „Ty Jill, poslyš, proč jsi toho zmetka vlastně zabila?“ Chvíli bylo ticho a už jsem si myslel, že jsem to přehnal a chtěl jsem to vzít zpět, když jsem slyšel jak Jill říká „Někdy prostě jednám impulzivně. V tu chvíli jsem nevěděla co se stane, ale jak napřimoval tu pistoli, tak jsem vystřelila. Je to prostě automatická reakce. A příště se už neptej, prosím.“ Henry Fletchmann Runneři ujeli, budiž. Shit happen. Ale pro nás bylo nejdůležitější, že bez carga, neboť to jsme viděli, jak má konkurenční tým. Za celou tu dobu, co

probíhalo přeskupování, jsem měl možnost vše si tak nějak pracovně utřídit. Zavolal jsem na velitelství a tam jsem ohlásil situaci. Bylo mi řečeno, abych pokračoval a cargo získal. Na dotaz, proti komu stojíme jsem nedokázal odpovědět, ale vyjádřil jsem domněnku, že půjde nejspíše o lidi z Aresu. Ale není to jisté. Náš problém, proč jsme museli vyklidit prostor, byl zapříčiněn tím, že jsme kvůli bezpečnosti v komplexu měli naládovány gelové náboje. Takže chlapi, máte přebito? Tentokrát je vezmeme pořádně vostrejma. A nešetřete je... Jenifer Flame Zvoní mobil. Od našeho „přítele“ z Cross Applied. Měl zavolat tehdy, až bude podniknut nájezd na Du Pontskou laboratoř. „Jak to vypadá?“ „Je nám líto, ale to vaše cargo. Přišli si pro něj dva týmy. První byli nějací runneři a druzí byli lidé z aresáckého týmu rychlého nasazení. Ty aresáky jsme poznali jen díky tomu, že jedna mrtvola měla u sebe papíry.“ „Díky. To cargo nás mrzí. Kdybyste ho získali zpátky, tak se nám ozvěte.“ A zaklapla jsem mobil. Intriky v intrikách jiných intrik. Naši zaplacení lidé z CA samozřejmě netušili, že si u nich necháváme pouze falešnou zálohu, respektive to vědělo pouze nejvyšší velení. Ale už ne ti, kteří to měli primárně na starost. A s jedním takovým, který to měl na povel přímo v terénu, nějakým Fletchmannem, jsem právě mluvila. Podívala jsem se na hodinky. Za chvilinku budou čtyři ráno. Motorest, do kterého jsme přesídlili, byl sice dobrá díra, ale v rámci co nejmenší nápadnosti bychom se měli zase zdekovat. Nechali jsme si dát účet, zaplatili jsme a vyšli ven. Venku si mě Herrnekken odchyt a zeptal se, jestli máme nějaký plán, kam teď a jestli vážně chceme strávit tolik času po motorestech, než se situace v Kalifornii vyřeší a my se budeme moci pohnout. Na to jsem mu odpověděla, že nám stejně nic jiného nezbývá. „Fajn,“ opáčil, „v tom případě mám pro vás návrh. Nedávno jsme dodělali jeden kšeftík v Salish-Shide, tom indiánském státě, a teď nám tam je pár klanů… Zavázaných. Natolik, že by šlo za nimi přijet a nechat se na chvíli ubytovat. Co vy na to?“ Po chvíli dohadování s LadyPure jsme souhlasily. LadyPure byla dokonce mnohem šťastnější než jsem si myslela. Však taky je magička. Zbývalo jediné. Zabookovat letenky. RottenFuchs se připojil k terminálu a dvě minutky jsme měli VIP místa v letadle společnosti Ares. A současně pět

managerů, kteří tímto letem měli letět, mělo dočasně pozastavenou platnost jejich SIN (Serial Identifical Number – prostě občanský průkaz v elektronické podobě kombinovaný s kreditní kartou), takže se místo do letadla se dostanou na policejní stanici Lone Star. RottenFuchs pak všem vydal vytištěné letenky a mohli jsme vyrazit. Letadlo nám mělo letět až v pět hodin, takže jsme měli krásnou hodinu pro to, se dopravit na letiště. Vypadá to na celkem dobrý let, neboť dříve, než se otočí na Salish-Shide to bere ještě přes Kansas City. Ještě v nějakém hypermarketu koupit obligátní cestovní zavazadla, abychom nevypadali tak úplně jako pěst na oko. Herrnekken říká, že tady kousek zná jeden dobrý hypermarket. Tak proč to nezkusit. Downtown Seattle, Mitsuhama corporation main building, kancelář Hatori Saita, 12.5. 2065, 3:45 Zvoní stínová linka. Mr. Saitó přerušil práci a zvedl hovor. „Hai? Pokročil jste ve svém pátrání?“ „Budu potřebovat deckera, Saitó-san.“ „Na delší dobu, předpokládám.“ „Budu to specifikovat, Saitó-san. Schopného deckera, který se vyzná ve stínech, nejlépe gaidžina. Mám důvodné podezření, že v tom bude zapletena Amazonie, takže to bude nejspíš znamenat i trochu cestování. Takže někoho s validním SIN, nebo aspoň dobrým fake. Bylo by to možné, Saitó-san?“ „Uvidím, co pro vás mohu udělat. Ještě se vám ozvu.“ A pan Saitó zrušil hovor. Gaidžin. To znamená nejaponec. Jinými slovy někdo, kdo bude hájit zájmy Mitsuhamy a nevzbudí ihned pozornost svým vzezřením. Takový člověk se v korporačních vodách loví těžko. Naštěstí ale i Mitsuhama, respektive Saitó-san, má svoje rezervoáry „runnerských zdrojů“. A Saitó-san už věděl, jakého deckera vezme. Přesněji řečeno, které deckerce se ozve. A už vytáčel její číslo. Z reproduktoru Saitova telefonu se ozval velmi rozespalý hlas. „Ano?“ „Sabrina-sama? Doufám, že vás nebudím.“ „Jen trochu, vlastně... Kolik je hodin.“ „Je pravý čas na to se vás zeptat, co byste říkala na časově náročnější práci.“ „Proč ne, když z ní budou peníze.“ „Dobrá. Pošlu vám jedno číslo. Spojte se s tím člověkem. Budete s ním pracovat na jedné delikátní operaci. Cestovní výdaje padají na vaši režii, ale je možné je proplatit ex post. Výše vaší odměny bude vypočtena také až po akci, ale mohu vám poskytnout zálohu v podobě tří tisíc nujenů.“

„Souhlasím.“ „Děkuji. A hlaste se vašemu novému kolegovi co nejdříve.“ Samozřejmě, že musí souhlasit. Slečna deckerka je totiž v takzvané zkušební době. Na ulici je špičkový kyberware těžko k sehnání a Sabrinasama špičkové vybavení chce. A jediná možnost, jak ho získat a ehm, ehm – nekrást – je běhat pro nějakou korporaci. Stejný postup, jako kdysi zvolil třeba Speedy. A stejně jako Speedy má poněkud ztížené podmínky, protože oba dva jsou gaidžinové, tudíž nejaponci. A Saitó-san si už kdysi dávno oblíbil testování „korporačních runnerů“. Spočívalo v tom, že dříve, než korporace by jakkoliv více hnula prstem pro svého runnera, musí běžet pár „testovacích“ runů. První – jestli je runner schopný, druhý – jestli se mu dá věřit, třetí – na přetestování, čtvrtá – za to, že není japonec a nakonec pátá – pokud jde o ženu nebo o kawaru. Pátý test musí být u Sabriny-sama proveden velmi důkladně, protože Sabrina-sama je jak žena, tak kawaru, konkrétně elfka. To si budou nejspíše se Speedym dobře rozumnět, neboť Speedy patří také mezi elfíky, respektive, jak se dneska má říkat, mezi Homo sapiens nobilis. Zkrátka jde o kawaru. Loki VanWerranta, zástupný velitel zásahové jednotky Ares, 12.5.2065, 4:00 Máme cargo a jedem. Se značnými ztrátami jsme se vystříleli s konkurenční zásahovkou. Komu patřila těžko říct, ale mám pocit, že klidně mohla být i od Crossů. Hajzlové jedni. Nenechají jednoho poctivě dělat svou práci. Ale jedem a to je hlavní. Samozřejmě, že nás pronásledují, ale jejich náskok není nic moc. Asi dvacet metrů. Jsme na tom docela dobře. Opřel jsem se o opěrátko na sedadle a zapnul komunikační kanál s velením. Nahlásit situaci a oznámit jak na tom jsme bylo dílem okamžiku. A následné instrukce byly více než jasné. „Jeďte na centrální letiště Sea-Tac. Tam už v naší korporační části bude naše letadlo. Letí do Kansas City. Tam sednete na spoj a doletíte do Kansasu.“ Takže je to jednoduché. Pryč z Du Pontu, na dálnici a přes Fort Lewis military reservation hezky až na centrální sharované letiště Seattle-Tacoma, obligátně zkracované jako Sea-Tac. Ava Rastignack Poté, co jsem trochu vystrašila Lucy, rozhodla jsem se, že se podívám po místních stínech, co může Seattlovský noční život nabídnout a při tom se podívám i po tom, co tady může chtít Lucy a jestli to má něco společného

s FairyTale. Jinými slovy taky trochu toho legworku, když už jsem tady. Ale co bych si namáhala nohy. Na to mám negry. Zdejší obyvatelé to ještě nevědí, ale budou mi chtít všichni pomoci a na konci si nic nebudou pamatovat. A zrovna tadyten, ten vypadá docela schopně. Aura čistá, jen malinká příměs kyberwaru, podle všeho datajack, commlink a headwarová paměť plus nějaký malý počítač v mozku. Podívala jsem se na něj a vyslala pár kouzel. Vzhledem k tomu, co jsem, je pro mě kouzlení druhou přirozeností, takže se nemusím soustředit na každé kouzlo zvlášť, jako ti slabí metalidští kouzelníci, ale mohu si dovolit vysílat kouzla v balících. Zkrátka, umím velmi dobře zacházet s magickými proudy. Chodec se zastavil přímo přede mnou. Sice bych si to, co mi řekne mohla v klidu přečíst v jeho mysli (a stejně jsem moc dobře věděla co bude říkat), ale nějak mám ráda, když to ti metalidé opakují sami. „Jasně, podívat se po tadytěch třech lidech. Říkají si FairyTale a jsou to: Herrnekken, RottenFuchs Flanke a Tornado Claw. A jakmile je uvidím, nebo o nich cokoliv uslyším, ozvat se na toto čísílko, které si budu pamatovat, byť si ho nikam nezapíšu. Nemám hlad, nemám žízeň, nechce se mi spát. Jde se na to.“ Co chudáček neví je to, že navíc má v sobě pár kouzel, které jej po skončení úkolu dovedou domů, uloží do postele a přepíšou jeho vzpomínky tak, že si bude myslet, že dělal přesně to, co tak obvykle dělává. To byl jeden metačlověk. Ještě si dám takto pod sebe osm dalších (neb devítka je šťastné číslo), ale to již na jiných místech Seattlu. Takto ovládnout myšlenky a jednání metalidí má také svá specifika. Musím si vybírat lidi, kteří nejsou nijak magicky aktivní (naštěstí magicky neaktivních je stále většina), mají auru v pořádku (to znamená mimo jiné, že jsou v pořádku i psychicky, neberou drogy ani nepijí a nekouří a nejedná se o teenagery), mají jen minimum kyberwaru nebo vůbec ware nemají (což už je větší problém) a nejsou to nějak výjimečné osobnosti, neřkuli lidé se silnou vůlí. Navíc se nesmí jednat o nějaké speciální metadruhy. Nejlepší pro takovéto ovládání lidí jsou lidé vyšlí z korporačních enkláv, ale kteří jsou jen nějací prostí úředníčci. Co se týče Lucy, tak tu mohu sledovat naprosto bez problémů. Je to Drake, magicky vytvořená forma bytí a jako takovou ji jsem schopna vycítit na velmi velkou vzdálenost. Navíc jsem si z jejích šatů vzala pár nití, takže až bude někdy potřeba ji dohledat pomocí rituální magie, nebude to pro mě takový problém.

Lucy y Carreg Chce to trochu opatrnosti. Ale když mě ta lidská forma tak zoufale nebaví. Je poněkud nudná. A navíc se za mnou každej metalidskej sameček otáčí, jako by viděl poprvý v životě ženskou. Fakt je, že zdání klame, protože já nejsem žádná ženská, žádná „ta“, ani „ten“ ale „to“ – bezpohlavní bytost. To protože jsem pouhý magický výtvor Rhonawbyho. Drake. Uměle vytvořenej dračí shapeshifter. Ale to je jedno. Ta Ava mě dost nasrala. Nejde ani o to co udělala, ale o to, že je tady. Ať si táhne zpátky do Berlína, poskok jeden Lofwyrovskej. Čůza pitomá. A dementní. Ještě chvíli jsem si tak nadávala. Vždycky když jsem z něčeho frustrovaná, tak nadávám. Já za to skutečně nemůžu, to ono samo. Ale co. Bude potřeba zase pohnout v práci. Tu snůšku vajec, na kterou se tak krásně eufemisticky odkazuje jako na cargo, jsem schopna dohledat pomocí čichu. Prostě jsem tu snůšku schopna vycítit a není to tím, že by ta vejce byla zkažená. Ale má to problém. Budu se muset změnit do dračí podoby, neboť tuto schopnost mám pouze tehdy, když jsem drakem. Bude zapotřebí si najít nějaké klidné místo… Tornado Pečlivě jsem si vybíral svůj nový oblek. Když už nám RottenFuchs poskytl neomezený účet jednoho milionáře z Baham (jmenoval se nějak jako Viktor Kožený, ale kdoví, jak se vlastně čtou tyhle exotický arabský jména), tak proč to nevyužít a nedopřát si kvalitu. Zvláště, když se v Seattlu po delší čas stejně neobjevíme. Právě jsem si prohlížel bojový model od Gucciho (nic moc, nedalo se v něm vůbec hýbat), když mě léty vytrénovaný instinkt runnera doslova přimrazil. Pomalu jsem se otáčel a koukal za sebe. V tuto hodinu nebyl hypermarket tak plný, takže jsem docela zřetelně na druhé straně viděl člověka, který na mě upřeně zíral. Podle zběžného pohledu se jednalo o nějakého úředníčka, který by měl být dávno po večerníčku v posteli a spát a rozhodně nepatřil do koloritu půl páté raní. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl u sebe zbraň. Že by magická forma útoku? Commlinkem jsem dal Herrnekkenovi vědět, že máme problém a doslova jsem skočil do kabinky, sedl si, zavřel oči a přešel do astrální roviny. V tu chvíli jsem ztratil vládu nad svým tělem, které se bezvládně zhroutilo na židli v kabince. V mžiku jsem byl u chlápka a zkoumal jsem jeho auru. Ani jsem se ji nemusel dotýkat, abych zjistil, že ten chlápek doslova promořen skrz naskrz kouzly, až to hezký nebylo. Kouzla byla dost silná, takže budou velmi vzdorovat mému rozluštění a manipulaci s nimi, ale je tady ještě jedno řešení, které my, Australané, máme velmi rádi. Prostě to celé rozsekat, zničit to spojení a pak po vychládající manové lajně se podívat, kdo je tak schopný, že

do člověka napumpuje takové množství kouzel a ten člověk je to schopen přežít, aniž by mu kouzla rozrušila auru. Vytáhl jsem ohnisko a pustil se do práce v astrální rovině. O normální realitu se postarají Herrnekken spolu s RottenFuchsem. Ava Rastignack Věci se daly do pohybu. Jeden z mých „dobrovolníků“ viděl v hypermarketu v Everettu jednoho z mnou hledaného trojlístku. Konkrétně viděl Tornáda. A podle všeho Tornádo rozšvihal má kouzla a mé astrální spojení s tím člověkem. Nevadí. Dobrovolník nepůjde spát mlčky domů, ale probudí se z mého područí právě v tom hypermarketu, ale nic si pamatovat nebude. O to se postaral můj poslední balík kouzel. Pokud bude Tornado tak drzý, jak se o něm tvrdí všeobecně, zaletí se podívat na mě po vychládající magické stopě. Nechám tady jen astrální pozdrav. Nemá cenu se ukazovat ještě dříve, než získáte nějaké trumfy. V mžiku jsem za sebou začistila astrální prostor tak, že v něm nic nezůstalo, a šlápla na plyn. Toto autíčko sice není tak dobré jako moje osobní Acura (limited edition), ale co by jeden chtěl z automobilového bazaru Seattlu. Zařadila jsem se do silničního provozu, zamaskovala svoji auru a už jsem v astrálním prostoru viděla, jak na místo, kde jsem ještě před chvílí parkovala, přilétá nějaká astrální bytost. Měj se, Tornádo, jedu se na vás podívat…

Part 8 – Everything what I want Speedy Srazík s decerkou byl dojednán na čtvrtou raní v zadní části nějaké hospody v Bellevue. Jméno už si nepamatuju, ale znělo to velmi cizokrajně. Nějak jako „Veselá kočička“ nebo tak. Zní mi to dost polsky, tam tak divně šišlaj. Jo, to bude určitě polsky. V Polsku divně šišlaj a maj pitomý moře, na kterým nejde surfovat. A navíc jsou Poláci fakt divný lidi. Ale to nechme bejt. Doufám, že ta deckerka bude rozumná. Zatímco jsem takto přemýšlel, dorazil jsem k hospodě, která byla samozřejmě zavřená. Vevnitř byl ale nějakej chlápek, rozespalej, asi majitel, kterej mi přišel otevřít. Ukázal jen za sebe, na otevřené dveře, za kterými nic nebylo normálně vidět. Můj vylepšený zrak mě ale informoval, že za dveřmi se nejspíše skrývá špajz a jsou tam ještě jedny otevřené dveře, které ústily na schody, které vedly dolů.

Decker bude nejspíše ve sklepě. To už tak obvykle ty počítačový krysy bejvaj. Upravil jsem si svoji havajskou košili, abych vypadal aspoň trochu upraveně, a zamířil jsem si to vzhůru dolů. Dole jsem otevřel jedny pancéřové dveře a ihned jsem byl rád, že jsem si nahoře upravil košili. Že půjde o ženskou jsem sice věděl. Ale že půjde o ženskou, která nebude vypadat jako chlap, to jsem netušil. Hned jsem začal čichat podraz. Buď nic neumí, pak ale nechápu, proč by mi ji Saitó dohazoval, nebo je to na mě past. Radši jsem aktivoval svůj kyberware a odjistil pistoli. A přepl na dýchání ze své vlastní zásobní lahve, kterou mám místo poloviny jedné plíce, pro případ, že by byly nějaký sračky ve vzduchu. Paranoia především. „Helou,“ pozdravil jsem, „ty musíš bejt ta deckerka od našeho společnýho kamaráda.“ „Jo. Co bude zapotřebí?“ Slečna se tvářila profesionálně, skoro až korporačně. Rovné držení těla, kafe u levé ruky a velmi bravurně zastíraná skutečnost, že vstala asi před deseti minutama a ještě nezačala zcela fungovat. Ale přede mnou si hrát holka nemusí, já si na přílišnej kodex nepotrpím. Zato Saitó jo. „Fajn, mám tady pro tebe pár kazet. Čekni ksichty co na nich jsou a pak mi tu špínu dohledej na policejních kamerách. Zvládneš to, kotě?“ řekl jsem a v duchu se modlil, aby holka nebyla volavka Lone Star nebo rovnou Metroplex Guardu. Policajti čas od času používaj takovýhle tríčky, aby si splnili měsíční kvóty zabáslejch kriminálních živlů. A na mě by si splnili kvóty na pár let dopředu a i na sakra tučný odměny by zbylo. Jsem holt už taková celebrita. Škoda, že mi ale nikdy nedaj přední stránku nějakýho plátku ze Stratosféry. „Jasně. Sem s tím.“ Dal jsem jí ty čipy. Holka si vytáhla rukáv svetru a odhalila umělou ruku. Do ní pak nastrkala čipy. To jsem už dlouho neviděl. Deck implantovaný do těla. Obvykle si to pořizují skvělí korporátní deckeři, pro něž je jejich práce již závislostí, nebo bohaté dětičky, aby mohly hrát dementní on-line matrixové hry ještě déle a radostněji než kdy dosud. Prostě závisláci. Runnerští deckeři takovéto nádobíčko obvykle nemají, protože na to prostě nemají finančně, navíc opravy stojí velkou spoustu peněz, a v naší branži má jeden stále co opravovat. Navíc jde přes to krásně stopovat a deck prostě nemůžete jen tak nechat doma. Abych to neprotahoval, pro runnera skýtá implantovaný deck více nevýhod, než kolik může nabídnout výhod, takže ta holka buď není runner, nebo už je sakra dobrá. Mezitím, co se mi tyto myšlenky honily hlavou, se holka napíchla na matrix a začala pracovat. Rozhodl jsem se, že kdyby se jednalo o policejní

volavku, hned ji odprásknu a teprve potom se budu zabývat polišema. Leč poliše jsem stále nikde neslyšel. Ale to mě nijak nedonutilo polevit v ostražitosti. Asi po deseti minutách se holčina odpojila. „Vzala jsem ty tvoje záznamy, vybrala z nich ty ksichty, udělala pár vyhledávacích prográmků a napíchla pár policejních kamerových okruhů. A taky pár soukromých, ty jsou přeci jen méně zabezpečené. Až je někde uvidím, dám ti vědět.“ „Fajn, který všechny okruhy?“ „D-,C-,B-rating. A pak A-rating okruhy mimo downtownu. Na AA a AAA jsem nešla. To je už moc vo hubu, navíc když zrcadlíme záznamy. Pro větší bezpečnost to linkujeme přes meteorologické satelity, takže balíky dat budou přicházet v desetiminutových intervalech.“ „Analýzu budeš dělat tady?“ „Jo. Tohle je taková moje pracovna.“ „OK, ozvi se, až něco budeš mít. Číslo na mě máš. Jdu si ještě něco zařídit.“ „Jasně.“ A vypadl jsem. Nic jsem si zařizovat nepotřeboval, ale jestli se jedná o volavku, bude jistější, když si mě polišové zavolaj, než abych čekal na jejich preparing. A navíc bych mařil tam dole čas. Pokud se pletu, a já se chci plést, můžu si aspoň zajet na nějakou tu nutrisoju. Tak jako tak, ta holka vypadá, že je schopná. Uvidíme, jak se to vyvine. Tornado V astrální rovině jsem dospěl až tam, kde končila lajna kouzel. A hádejte, co na tom místě bylo. Astrální čisto. Tak čisto, že by to ani nejlepší čistič s citrónovou vůní nezvládl. Neklamné znamení, že jsem přišel pozdě. Ještě jsem trochu prosmejčil okolí, ale nenašel jsem nic signifikantního. Sousta malých věcí, třeba že v tom domě naproti ve sklepě zrovna nějaký mág provádí rituální oběť, ale nic, co by bylo natolik silné, co by dokázalo udělat to, co jsem viděl, a čehož původce jsem hledal. Nic tak silného a dokonale precizního jsem nenašel. Nic, tady už se nedá nic zjistit. Urychleně jsem se vrátil do těla a zapnul implantovaný commlink. „Herrnekkene, RottenFuchsi, musíme vyrazit. Nechce si mi tady bejt ani o minutu dýl.“ „Jawohl, wir gehen. Vzali jsme ti i tvoje věci, tak si pospěš. Holky už jsou na cestě k autu.“ Informoval mě Herrnekken. „Hejbni si.“ Slyšel jsem ještě RottenFuchse. „Nebudem na magisch schwein wartovat ganzen Tag.“ Z jeho mluvy jsem si odvodil, že se zrovna

připojuje padělanou kartou na matrix a převádí peníze, které nikdy nebyly naše a tváří se, jako by byly naše odjakživa. Takhle se chová vždycky, když deckuje a současně komunikuje s reálným okolím. Plynule přechází mezi anglickým cityspeakem a rodnou němčinou. Sebral jsem ze země svůj spešl upravený kabát a rychle vyšel. Šátek přes holou lebku a nedívat se do kamer. Nahodit fizzling techniky a rychle pryč. Na chodníku už čekala naše auta určená na running. Unifikované černé Chryslery. Dostatečně komfortní a přesto dostatečně nenápadné. Zasedl jsem za volant, magicky zaštítil naši kolonu a vyjeli jsme. Nejlépe se zdekovat dřív, než sem ten magickej křižník dorazí. Sabrina Takhle ráno mě budit a tahat z postele. Můj nový „zaměstnavatel“, Saitósan, má zvláštní představy o tom co je den a co je noc. Nejspíš žije podle Tokijského času. V polospánku jsem třídila kamerové záznamy. Strašná pakárna. Ještě, že mám na to programy. Už jsem párkát takovou práci musela dělat, takže jsem si kdysi radši předprogramovala prográmky. Nyní stačí jen vložit polohové fotky, zadat míry, na které se mají algoritmy odkazovat, a už to jede. Samo. Ještě hodit kritickou hodnotu filtru a pak už jen čekat na přenosy. Programy samy vyberou nejlepší kandidáty a oznámí výsledek hledání. Na deckerovi je, aby už sám posoudil výstupní data. A taky aby hlídal spojení, protože zrcadlení tak velkého množství objemu dat by si mohl někdo všimnout. Naštěstí v tuto hodinu je provoz minimální, tak snad nehrozí přetížení sítě. Zavřela jsem oči a nechala data proudit. To přímé rozhraní má mnoho výhod. Jednou z nich je i to, že můžete pracovat a nemusíte vůbec namáhat ruce a už vůbec ne oči. Navíc přímým připojením je to všechno mnohem rychlejší. Spustila jsem vyhledávací programy. Nějakou chvíli to trvalo, ale nakonec se mi v mozku zformoval obraz. Kamera na parkovišti. Obraz statného orka, jak nasedá do černého Chrysleru. Projela jsem ostatní záznamy a... nic. To nebyl normální kamerový záznam, to byla normální kamerová smyčka na přepsání dat. Takže máme chlapíky live in action. Zavolala jsem Speedymu. „Yeah?“ „Mám záda toho orka zrovna jak vchází do černýho Chrysleru. SPZka nečitelná.“ „Můžeš sledovat, kam jedou?“ „Těžko. Takovejch aut je i v tuhle hodinu hafo moc, navíc bych se potřebovala dostat do policejních okruhů a ještě bych potřebovala trasovou predikci.“

„Tak aspoň jakým směrem jedou.“ „Najeli na dálnici, směr Tacoma.“ Chvíli bylo ticho a pak se z mobilu, který mám také implantovaný v hlavě, ozvalo „Bal se, jedeme na centrální letiště.“ „Na Sea-Tac?“ „Kam jinam. Čekej u A-5 Gate, já už si tě tam odchytím. Jo, mimochodem, za jak dlouho tam můžeš bejt?“ „Rychle do čtvrt hodiny, podle předpisů za tři čtvrtě.“ „Buď tu radši rychle, jo?“ „Got it.“ Dopila jsem kafe, shodila veškeré sledování, zamazala stopy, nasedla na motorku, a už jsem ujížděla autostrádou Bellevue – Sea-Tac. Intravenózní dávka kofeinu mě dokázala probudit natolik, abych byla schopna tak nějak řídit. Ale i tak mi bylo jasné, že mé reakce budou velmi pomalé a že se musím modlit, abych se nesrazila. A samozřejmě, abych nanarazila na nějakou ospalou hlídku, neboť za takovou jízdu by byla pěkně mastná pokuta. Lucy y Carreg Odjela jsem za město a našla si celkem bezpečné místo, kde jsem se mohla přeměnit. Chvíli jsem počkala, až jsem si byla jistá, že toto je skutečně bezpečné místo. Pak jsem se začala měnit. Přeměna samotná tak dlouho netrvá, dokonce mě po ní ani nic nebolí, má pouze jedinou nevýhodu. Veškeré oblečení při ní roztrháte. Já se kvůli tomu naučila nosit modely, které mnoho látky nemají. Právě proto, aby nebylo moc toho, co při transformaci zničím. Skoro jsem to ani nepostřehla, a už jsem byla v dračí podobě. Opět chvíli počkat, co se bude dít. Nic. Ticho, pusto, prázdno. Ani mé mnohokráte zlepšené smysly nezachytily nic, kromě pár krys na smetišti. Lidé široko daleko žádní. Manové proudy ke mě přinášely spousty smyslových vjemů. Nejdou rozlišit, mnohé ani nejdou uchopit, přesně do té doby, než víte, co hledáte. A já to věděla. Přesně. Ten manový proud se podobal velmi slané mořské vůni, která je ale studená a vyvolává ve vás až pocit cizoty, neboť ji chybí pronikající světlo, s příchutí věčných dešťů, které se soutěží o co nejlepší bouřku. A sama o sobě je tato „vůně“ slabá. Tak slabá, že pokud byste ji nehledali, vyfiltrujete ji stejným způsobem, jako se běžném životě odfiltrovávají „šumy“, ať už si pod šumem představíte cokoliv. Tu vůni jsem zde necítila. Zamávla jsem křídly a zvedla se. Když ne zde, někde určitě bude. A až ji najdu, ať si mě ty dvě nepřejí...

Ava Rastignack Zajímavé, zajímavé. Náš malý trojlístek FairyTale jsem našla čistě náhodou. Ty tři černé Chryslery bych normálně ignorovala, jako další z nepodstatných záležitostí. Až teprve skutečnost, že nad všemi třemi Chryslery se rozprostíralo magické zaštícení, které bylo maskované, mě přiměl se na tuto kolonu podívat více podrobně. Zapnula jsem autopilota a šla do astrální roviny. Jen nahlédnout. Ve třech vozech dohromady sedělo pět metalidí. Dotýkat se aury těch metalidí a pokoušet se z ní něco číst by bylo riskantní. Radši jsem se vztáhla na jejich předměty denní potřeby. Nasála jsem manové proudy, abych zjistila, co by tak bylo odpovídající, když mě doslova zasáhla jedna vůně. Znala jsem ji, ale nedokázala ji identifikovat. Vůně, jako byste právě potkali člověka, který používá stejnou značku parfému. Stejná krev. Stejná... A sakra. Stejný západní typ draka... Pomalu jsem se sunula po té manové stopě. Končila v nějakém boxu. A evidentně velmi podchlazeném. I při takovém podchlazení mohou dračí vejce bez problémů přežít. Pokud se jim dostává přísun many. Mimoděk jsem si vzpomněla na dobu, kdy já sama byla ještě zárodkem a jak jsem přežila. Projela mnou vlna hněvu a touhy po pomstě, ale ihned jsem to potlačila. Jednou, tak za pár století, si to vyřídím jak s matkou, tak s otcem. A s patronem jako s prvním. Jde totiž o to, že pokud se draci rozhodnou pro snůšku, zvolí si patrona, který se o tuto snůšku bude starat a chránit ji před matkou a otcem. A právě na patronovi leží veškerá výchova. Takže moment. Jestliže toto je dračí snůška, což podle všeho bude, tak právě putuje k patronovi. Tedy k tomu, kdo byl pověřen výchovou. Vrátila jsem se z astrálního prostoru zpět do běžného. Nechala jsem těm pěti nějaký náskok. Bude rozhodně zajímavé sledovat, co se z toho vyvine. Před kým ujíždějí. A najednou mi to došlo. Ten někdo je Lucy, Rhonawbyho drake... Johnny Sledovali jsme v „našem“ ukradeným autě ty hajzly, kteří nám ukradli naše cargo a ani za něj nezaplatili. Svině jedny korporační. Najeli jsme na pětku a projížděli jsme zvýšenou rychlostí přes Tacomu. Už se za námi všemi vydaly asi tři auťáky chlupatejch. Naštěstí ještě nezapojili vrtulník. Kdyby nebyl takovej divnej čas, už dávno by tu byl. Nechal jsem si v hlavě, přímo v mozku, vyvolat mapu Seattlu. Budeme potřebovat kurva dobrou navigaci. Chvíli jsem projížděl možné trasy a co by s tím šlo udělat, když mě to napadlo. Jo, to půjde. Pár telefonátů a minutka k dobru je naše. Mám totiž chummera na letištní údržbě Sea-Tac. Čas od času přes něj něco pašuju a čas od času pro něj u sebe přechovávám věci, za které bych vyfásl pár let na

hodně tvrdo. Tak nějak se časem stalo, že si oba dlužíme pár službiček. A nyní přišel čas jich pár splatit. Zavolal jsem mu. Ani ne za minutu už Cabal, tak se totiž tomu chummerovi říká, balil svejch pár „bratří v práci“, zatáhli místní hasičský auta, že prej je půjdou provětrat, doplnit, vomejt a seštelovat. Na letištních hasicích autech je super hlavně to, že nehasí klasicky vodou, ale mají už defalutně spešl pěny, který se po nástřiku, při styku se vzduchem, mění na velmi elastický povlak. A zkuste tohle nastříkat na nějaký auto a hádejte co se stane. Obalí to veškerý senzory a pokud ty senzory nejsou nějaký extra super, tak má řidič smůlu. Může jet, to jo, ale neví kam. Vokna zasraný, senzory jakbysmet. Pokud nejsou suiciders, budou muset zastavit. A to už je doženou tamti další. Trochu se vystřílí a už tu bude Lone Star. Dost velkej bordel pro to něco podniknout, chummer. Lucy y Carreg Letěla jsem Seattlem. Samozřejmě, že se to nesmí. Ale v zástavbě po vás nevypustí rakety, dokud nenarušíte korporační území. Ani po Velkém probuzení není úplně normální, aby metačlověk dokázal létat. Zato dokáže létat veliké množství nejrůznějších sond, takže se nějaký „malý létající předmět“ obvykle neřeší. Zvláště, když díky tomu, že se jednotlivé korporace hádají mezi sebou a s městem, neexistuje a asi ani nikdy existovat nebude centrální registr, do kterého by se sondy hlásily. Právě z toho důvodu, že by pak bylo jasné, jaké jsou špionážní a bylo by možné sledovat pohyb všech sond najednou. A to nechce ani město, ani korporace. Zato velice dobře funguje vyhledávání pomocí markeru, ale to sem teďka nepatří. Proletěla jsem celý sever Seattlu a blížila jsem se k jihu, když jsem to ucítila. Neznatelně, ale bylo to přesně to, co hledám. Před sebou jsem v dáli viděla světa centrálního letiště Sea-Tac. To se mi nelíbí. Nestíhám se vrátit pro auto, takže to budu muset zvládnout v dračí podobě. A to není dobré pro public relation. Ale teď mi nesmí uletět. Protože uletí do Kalifornie a tam už bude mnohem těžší splnit úkol. Zamávala jsem křídly a přidala na rychlosti. Dálnice 5, Tacoma - Tukwila „Jill, odboč tady dolů. Budu tě navigovat.“ Řekl Johnny „Seš si jistej, že to vyjde?“ velmi pochybovačně se na něj Jill podívala „Hele, nemáme co ztratit. Můžem jenom něco získat. Nenapadlo tě, že teď, když už nemáme Johnsona, tak jakmile budem mít cargo, můžem mít i vlastního kupce?“ „Jo, ale nevím o nikom, komu bys to mohl prodat tady, v Seattlu.“

„A jen o důvod víc ze Seattlu vypadnout. Co bys řekla malýmu výletu do Portlandu? Tři hranice v jednom megacity. To je víc než dobrý, ne?“ „Pěkný, ale ne ve dvou.“ „Neboj. S Jeremmym a Myší počítám. Jeremmy je starej žoldák. Začínal v BlackWater a po probuzení, poté co se z něj stal elfík, to táhl s hodně dalšíma partama. Dostal se až do Pouštních válek, ale tam mu nejspíš sluníčko změkčilo náturu, neboť poté, co mu zabili pobočníka, toho nechal. Prostě si vzal svoje věci, podepsal odchod a velení četě už byla minulost. Takže ten je na pár průstřelů zvyklej. Pár dní bude žrát brufík a vidět rozmazaně, ale bude v poho. A Myš vezme s sebou ať chce nebo ne. Jednak jsme tým a jednak se mi s tou gothkou pracuje docela fajn.“ „To beru.“ Jill spolu s Johnnym se pomalu blížili oklikou k centrálnímu letišti. Už byli skoro u vjezdu do jeho komplexu, když tu zpozorovali, jak před dodávkami, které ti dva sledovali, vyjela dvě hasičská auta a začala na ně stříkat hasicí tekutinu, která je ihned obalila. Naštěstí pro runnery ale hasiči vzali všechny dodávky, tedy oba dva zásahové týmy, Ares a CA. Samozřejmě, že to nemohlo skončit jinak, než kolizí. Dvě auta nezvládla přechod a při snaze zabrzdit se převrátila na bok. Ale to už sem přijížděla Lone Star policejní auta a auta od ochranky letiště. V nastalém zmatku si nikdo nevšiml, že Jill s Johnnym projeli do areálu letiště. Z druhé strany letiště sem o chvíli později dorazil konvoj FairyTale po nějaké době následovaný Avou. Dojížděli právě ke korporační odbavovací hale Ares, když uslyšeli zvuky střelby a zjistili, že směrem k nim, respektive směrem k aresácké odbavovací hale, se navzájem střílejí nějací takticky vypadající lidé spolu s Lone Star a správou letišť. LadyPure a Jenifer Flame se na ně podívaly a hned věděly, že je zle. Ti lidé totiž nesli mezi sebou jejich falešné cargo! Nestačila ale nic říct, protože Hernekken zakřičel „Kryjte se!“ a popadl svůj „vak s golfovými holemi“ a běžel směr odbavovací hala Ares. Jako první si totiž všiml draka, který letěl přímo na ně. Protivzdušná obrana nemohla nic moc dělat, neboť drak se držel příliš nízko, takže střílet po něm by nebylo zrovna nejlepší. Ale trojice bojových vrtulníků již startovala a ve Fort Lewis Military Reservation se rozezněl poplachový signál. Další plně naložené vrtulníky tu budou do pěti minut.

Part 9 – I´ll fly with you LadyPure Držela jsem naše cargo, to pravé, a velmi překvapeně a zděšeně sledovala nastalou situaci. Naproti mě se právě prostřelovali skrz nějací lidé, kteří měli v držení námi nastraženou falešnou stopu, a seshora letěla Lucy, drake, která měla za úkol donést snůšku k Rhonawbymu. Zaštítila jsem sebe a cargo tak nejlépe, jak to jen šlo a v duchu si opakovala, že musím zůstat klidná. Klid. Právě od toho tady máte FairyTale. Nesmíš to udělat, nesmíš. Věř jim. Oni to zvládnou. Věř, věř, tak, sakra, dej jim aspoň trochu důvěry! Zavřela jsem oči a pokoušela se bojovat proti sobě, proti svým instinktům. Musím zůstat normální, musím... Naštěstí jsem normální zůstala. Neboť jsem viděla, jak Herrnekken něco projednává s lidmi u odbavovací haly. Díky commlinku, připnutému na uchu, jsem i věděla co. Že tady máme naše letenky a že je to akutní, takže ať rychle koukají startovat. Jedná se o Aresáckou tajnou operaci, takže ať koukají hejbnout, aby letadlo bylo co nevidět připraveno. Je až s podivem, jak Herrnekken dokáže jednat profesionálně. Když chce. Mezitím Tornádo a RottenFuchs vzali svoje vybavení a běželi s námi za budovu. Zbraně už měli oba připravené, ale vyčkávali. Do té doby, než je budou muset nutně použít, nechají je schované. To bychom totiž jinak mohli na celý odlet zapomenout. Naštěstí byla Lucy zaměstnaná třemi vrtulníky. Sice chvilkové zdržení, ale pro nás každá minuta dobrá... Centrální letiště Sea-Tac, odbavovací korporační hala Ares a blízké okolí, 12.5.2065, 4:55 Johnny a Jill proklouzli zezadu na letištní plochu. Stálo je to jeden projetý plot a tři zmlácené aresáky. Johnny poděkoval zmláceným mužům za bezplatné zapůjčení služebních pistolí a náhradních zásobníků, Jill tak na půl huby poděkovala za commlink, a oba vzali jako samozřejmost, že jim všichni tři přenechali jejich služební karty, díky kterým měli umožněn vstup do mnoha prostor tohoto komplexu. Plán byl pro ně jednoduchý. Počkat, až cargo přejde na korporační zónu, a tady už se o něj postarat a zdrhnout. Pokud by to nevyšlo, večer bude nákup v aresáckých skladech na letišti. Přesně za třicet tisíc a provozní náklady. *** FairyTale a jejich dvě „klientky“, si to také plánovali trochu jinak. Aniž by vzbudili zbytečnou pozornost, tedy aniž by museli sáhnout ke střelbě,

projít až do letadla a hurá do Salish-Sidhe. Zatím to vypadalo docela dobře, neboť Herrnekkenovi se dařilo křičet na korporační zaměstnance a mávat jim před ksichtem nějakým průkazem, samozřejmě že falešným. Venku se Lucy prala se třemi vrtulníky a pár lidmi ze security, kteří právě neměli nic lepšího na práci, než za chvíli umřít v dračích spárech. A Ava na sebe vzala podobu korporační manažerky Ares. Tuto zábavu si přece nenechá ujít. Když už nic jiného, pomůže Lucy. Jednak jsou podobné krve a také jí bude muset být poté Lucy zavázána. A do toho všeho přijížděl Speedy se Sabrinou podívat se na zoubek FairyTale... Lidé z Aresáckého zásahového týmu se evidentně potřebovali dostat na svoji letištní plochu. Už zde stálo jedno letadlo střední velikostní třídy, tři civilní vrtulníky a dva bojové se právě připravovaly. *** Johnny se podíval na Jill a jen se pousmál „Taky tě napadlo to samý co mě?“ „Vzhledem k tomu, že se díváš přesně tam, kam se díváš – jo. Jen malá otázka. Ty jsi s tím už někdy lítal?“ „Kdysi, než mě převeleli na hlídání skladů. To víš armáda. Nedokáže dostatečně ocenit talentované jedince.“ Johnnyho sarkastický povzdech Jill připomněl, že ve skoro stejném smyslu to neumí ani korporace. „Fajn, kterej bude náš?“ „Tadyten, kotě, ten nejblíž.“ „OK. Jdeme nakupovat, abychom měli pak s čím vypadnout.“ „Já nakupuju hrozně rád, bejby.“ S posádkou vrtulníku nebyl větší problém. Jejich svázaná a napolo omráčená těla se nyní nalézala v zadní části vrtulníku. Někde po cestě si vystoupí. Zatím jsou potřeba živí, aby jejich vnitřní skenery nepřivolaly nežádoucí pozornost. „Ty, Jeremmy, vidíš toho draka?“ nedalo Jill, aby se nezeptala. „Vidím. Co s ním? Ty ho snad znáš?“ Byla Johnnyho odpověď. „Ne. Jen mám ale takovej blbej pocit, aby tady nebyl kvůli nám.“ „Nesmysl. Máš snad ty nebo já něco, co by mohl drak chtít? Teda kromě života?“ „Hmmm... Ne. A předpokládám, že ty jsi na tom úplně stejně.“ „Jop. Tak tady hezky seď, natáhni si nohy, a vychutnávej si dračí souboj, protože tohle můžeš na vlastní oči vidět maximálně jednou za život. Potom už jen v televizi. Prostě relax, gotcha?“ „Víš co? Máš pravdu. Dám si nohy na palubní desku a bude. Hele, ta sedačka se může sklopit. No to je naprosto luxusní.“ ***

Lucy si už dohrála s poslední helikoptérou. Proti drakovi moc šancí neměli, neboť draci vládnou mnohem lepší pohyblivostí. Lucy se podívala, kde by mohla najít to, co hledala a. Zamrazilo ji. Právě proti ní letěly dvě střely, se kterými vůbec nepočítala. První byla raketa domácí výroby a druhá byla zformovaná z čisté magie. Ani jedno z toho nebylo letální, ale Lucy natolik zpomalilo, že střelci, kterých bylo všude kolem jako máku, se znovu chopili své příležitosti. To už pro Lucy představovalo větší problém. Navíc, když se k salvě připojila opětovná magická palba. Tři velké cíle nejsou problém, ale jakmile se jedná o mnoho malých roztroušených cílů, tak tu problém je. Lucy ještě pár střelcům ukázala, že na ni se nestřílí, nebo to střelec zaplatí cenou nejvyšší, ale už i ona věděla, že ji docházejí síly a že tento útok nevyšel. Obrátila se a letěla pryč, na své utajené místo. Tornádo s RottenFuchsem si oddechli. RottenFuchsovi ty bojové vrtulníky, které se nyní váleli dole zcela kouřící, a které nyní hasil pár hasičských aut, poskytly tolik potřebný čas na smontování vlastního RPG a nabití a Tornádovi na přípravu drtivých manových proudů. Problém je, že ani jedno ani druhé nedokázalo drakea skutečně zastavit. „To bylo dobrý.“ Jak se ti povedlo, že o tom RPG nevěděla?“ zeptal se Tornádo „Das ist gut. Použil jsem ten vrtulník als das Barier. Za ním es kann nicht sehen.“ „Jasně.“ Tornado už byl zvyklý na RottenFuchsovo vyjadřování, takže překlad do normálního jazyka mu nedělal žádné větší problémy. Herrnekkenovi se podařilo konečně prokřičet přes pár zkoprnělých, a z dračího náletu zmatených, zaměstnanců. Zavolal tedy zbytek k sobě a mohli jít do odbavovacího prostoru. V tu samou chvíli se ale do odbavovacího prostoru dostala i část lidí Ares rychlého týmu nasazení, kteří nesli své cargo. *** „Dovolíte pánové? Standardní kontrola ID. Jsem z vedení a vím co se stalo, takže jen rychlá kontrola.“ Ozvalo se za Loki VanWerrantou, v současné chvíli velitelem Ares zásahového týmu v akci Louskáček. Hlas patřil Avě, která ale vypadala a tvářila se jako korporační zaměstnankyně, možná za chvíli letuška. Samozřejmě, že si Ava vymýšlela. Nevěděla vůbec nic. Ale i tak dokázala být vždy tak přesvědčivá, že jí to všichni obvykle sežrali i s navijákem. VanWerranta jí podal své ID. Krátce se na něj podívala, podívala se i na mrazící box, opravdu nestandardní výbavu pro taktický tým. „A co... Mrazák? Jak je na tom?“ „Cargo bez problémů, paní. Jede na testování, přesně podle plánu.“

„Půjčte mi to, dám jej na chvíli nabíjet. V letadle nejsou zásuvky a baterie by mohly dojít.“ Tuto větu pronesla s důrazem a pár magickými ovlivněními tak, že VanWerranta bez myšlení souhlasil. Ostatně, kdo by nesouhlasil, když ti zlí jsou za dveřmi, kde se o ně stará ochranka správy letišť a tady jste mezi svými korporačními, na jedné lodi a před chvílí jste viděl a přežil útok draka. „Slečno, prosím vás,“ zavolal ještě na Avu, „můžete mi někde udělat trochu kafe?“ Ava se jen vědoucně usmála. Nemohla si nepovšimnout, že se zde vyskytuje ještě jeden mrazící box. Ale ten měli v držení lidé od FairyTale. Na ně stejná taktika fungovat nebude. Ale stále tady máme odbavovací prostor. Ještě, že na celém světě letištní odbavovací haly fungují úplně stejně. A Herrnekken se sice dobře umí hádat, ostatně je to bývalý právník, ale já jsem přeci jen lepší, pomyslela si Ava. Ava Rastignack Měla jsem pravdu. Herrnekken se nenechal. Bojoval velmi dlouho a tvrdě. Také bylo proč. Každý z těch tří je kyberwarem doslova prolezlý a nikdo z nich nemá, kromě pár zjevných maličkostí, typu datajack, nebo commlink, žádný ze svých warů zapsané ve svých zcela jistě falešných ID. Nakonec vyhádal, že oni přes detekci nepůjdou, ale věci jít mohou. Nechala jsem je, aby dali věci na pás a jako první jsem tam ihned hodila ten jejich mrazící box. Pak už to bylo jednoduché. Šla jsem k detekční místnosti, kde samozřejmě nikdo nebyl, neb všichni měli pohotovost kvůli drakovi, tam už na mě čekalo mé ukradené cargo, to jsem zvala a hodila na pás. Jestliže mám zde něco pro Lofwyra vytřískat, je nejlepší běh věcí ovlivňovat takovými ehm, ehm, náhodami, než silou. Samozřejmě, v tom boxu byla má krev. Ale ne natolik má, abych se cítila nějak povinována tu snůšku přinést Lofwyrovi. To radši ať se zatím všichni mezi sebou pomlátí. Navíc Lofwyr žádné další draky nepotřebuje. Jestli se s tím chce někdo vychovávat, dobře mu tak. Ale rozhodně ne tolik draků. Otevřela jsem ten pravý box a polovinu vajec rozdrtila. Zbylo jich sedm. Je to má krev, ale to neznamená, že mě za pár století bude ohrožovat parta dračích adolescentů. Mě ne. Proměnila jsem mrazící boxy. První jsem dala FairyTale a těm dvěma jejich holkám a vyexpedovala jsem je co možná nejrychleji to šlo. Pilot už žhavil turbíny. Teprve až budou nad Seattlem zjistí, co se stalo. A pak už bude pozdě. Druhý mrazící box, ten s tou opravdovou snůškou, jsem dala Loki VanWerrantovi. Nemusela jsem se bát, že by dračí vejce padly do rukou Aresu. Umím se dívat a moc dobře jsem si všimla dvou celkem zubožených

runnerů, ale s velkým vnitřním odhodláním a je mi jasné, kdo snůšku, teda to, co z ní zbylo, získá... Jill Viděli jsme je. Utíkali směrem k vrtulníku. A dokonce jsme měli štěstí. Utíkali směrem k našemu vrtulníku. „Teda holka, ti povim, ty mi snad přinášíš prachy až do domu.“ Neodpustil si Johnny narážku. „Tak si dej pozor, abych ti domů nepřinesla i něco jiného.“ „Jéééé, už se bojím a kolena se mi třesou.“ „To ti tak věřím. A už toho nech, máme tu zákazníky.“ Přibíhali tři značně pomlácení lidé. Nechali jsme okna začernit na maximum, aby nás nemohli z dálky zahlédnout a zavolat na nás securitu. Doufali jsme, že jejich ostražitost poleví. Pod svícnem je vždy největší tma. Ten co nesl cargo, přibíhal první. Toho jsem sejmula prudkým otevřením dveří. Druhý se ani nestačil vzpamatovat a už se válel v trávě poté, co jsem jej kopla do brady. Vypadlo pár zubů. Třetí se ale vzpamatoval včas, takže stačil zaujmout bojové postavení. To bude trochu problém. Ale zvládla jsem to. Naznačení kopu do brady, jeho kryt, kop do kolene, obejití, páka na ruku, a teprve teď kop do brady. To koukáš, chummer, co může být odložená akce. Johnny všechny jistil pistolí. Vzala jsem cargo, nasedla a už jsme startovali. Dva metry nad zemí jsem ještě vykopla ze zavazadlového prostoru naše tři svázané bezpečáky. A to už jsme opět slyšeli poplach. Jenomže nyní máme náskok my. Seattlovská protivzdušná obrana nás může pronásledovat pouze na území Seattlu, nebo nad oceánskými vodami. Ale ne již na území cizího státu. A to platí s ještě tvrdším postihem pro korporační lety. My jsme sice měli korporační vrtulník, ale civilní verze. Hlásit se nikam nebudeme, zato oni se svými bojovými vrtulníky budou muset. Navíc naše cesta nepotrvá dlouho a na konci už čeká banda Hispánců s autogeny a šroubováky, připravených vrtulník rozebrat do posledního šroubku. Zavolala jsem ještě Jeremmymu. „Zdárek, jak jste na tom?“ „Ale jde to. Můžu už zase pohybovat rukama i nohama a Myš už zase normálně funguje. Ale měla namále, holka jedna.“ „Skvěle. Tak se seberte, najděte si nějakej dopravní prostředek, a rychle do Portlandu. Máme šmélo a bonusy. A chceme vás tam.“ „Jasný. Za dva dny tam budem čekat ve svobodný zóně na Kennedyho náměstí. Přesně ve dvě.“ „Počítám s tebou, chummer.“

A přeju vám šťastnou cestu. V rádiu se ozývaly trapné výzvy, abychom zanechali našich teroristických pokusů a přistáli, nebo budeme sestřeleni. Ale jak já, tak Johnny jsme věděli, že státní složky kvůli korporačnímu vrtulníku nebudou riskovat blok nebo dva, a že ozbrojené složky Ares také mají ztížené manipulační prostory. Navíc již za chvíli budeme nad Salish-Sidhe, indiánským státem, nad jehož území si nás již Ares korporace pronásledovat nedovolí. My se sice budeme muset obávat indiánských hlídek, ale snad to nějak půjde. Nechť nám štěstí přeje. Speedy Počkal jsem, až dojede má deckerka. Škoda, že neviděla to, co já. Prostřílený drak odlétající z letiště a za ním dvě helikoptéry. Nevím proč, ale víc šancí jsem dával tomu drakovi. S panem Saitó jsem již mluvil. Ani mě to nepřekvapilo. Jediné, co to pro mě znamená je ale to, že na mém surfařském klubu bude viset cedulka „zavřeno“ ještě nějakou dobu.

„Tak to vypadá, že spolu budem pracovat ještě nějakou dobu, Sabrino. Takže bych se mohl konečně oficiálně představit. Říkej mi Speedy.“ A podal jsem ji ruku „Mě říkej Sabrina, ale to už stejně děláš. Jakto myslíš, že budem spolu ještě pracovat?“ „Ale. Vysvětlím ti to cestou. Teď zapřemejšlej nad jednou otázkou. Máš ráda Portland, nebo ne?“ „Cože?“ Zasmál jsem se. „Nastupuj a nekecej. Bude se ti tam líbit. Neslibuju. Vím to.“ Ani jsem nečekal na její reakci. Vzhledem k tomu, že vrtulník už přistával, neměla moc času protestovat. Adios Seattle, je čas provětrat vlny Portlandu.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

Our everyday bread

Part 1 – Welcome in Portland, chummer Everything what do you need to know about Portland – výpis ze stínového terminálu, by David Smirnoff Zdárek, chummers. Pár lidí ze stínů mě požádalo, abych napsal něco o Portlandu, městě omezených možností a desetimetrové zdi. Začneme trochu geografií, byť pro většinu z vás to bude poněkud nudné. Takže Portland se rozkládá v současném elfím státě Tir Tairngire, tedy plus mínus sto mil vzdušnou čarou na jih od Seattlu. Celej elfí stát se vůči návštěvníkům staví značně... Zdrženlivě. Jinými slovy, dostat se do Tiru můžete jen na spešl povolení, nebo když jste fakt dobří. Tir si chrání svoje hranice velmi bedlivě. Policejní a pořádkové složky se mohou těšit z armádní výzbroje, takže tady, chummer jsou stíny dost vo hubu. Ale i přes to tu jsou. Může za to skutečnost, že přímo naproti řece, protékající na severu Portlandu, prochází státní hranice s indiánským státem Salish-Sidhe a hnedka za řekou, přímo naproti slavnému Portlandu, se rozkládá mnohem otevřenější město, Vancouver, který je pod správou indiánského kmene Kaskádových vran. Jasně, nejedná se o TEN Vancouver, ten metroplex, kterej maj v současný době v držení taky indiáni ze Salish-Sidhe, ten velkej Vancouver je na sever od Seattlu. Co maj ale oba Vancouvery společný je to, že oběma proudí zboží. A co dále by bylo potřeba o Portlandu vědět? Počet obyvatel není znám, neboť Tir tyto údaje zásadně neposkytuje, ale stejně počítejte s tři čtvrtě milionem až milionem. Máme tady docela dost hospod a barů, ale rozhodně nehledejte nějaký etnostyl, nebo „alternative subculture“, nedej bože „Close to Africans Rhytms“. Ne. Všechno je patrioticky, až fašisticky, zaměřeno na elfy a oslavu šestého světa. Mrakodrapy jsou stavěny s elfí elegancí a ty staré, které až příliš připomínaly bývalou západní kulturu, byly strženy. Metalidské varianty jsou celkem běžné a zde je spíše podezřelé, když jste člověk. To je tak z rychlíku vše, co byste měli o Portlandu vědět. Tedy runnerům čest a možná se potkáme ve stínech Portlandu. Pokud tam dokážete přežít dostatečně dlouho, je možné, že zrovna pro vás budu mít nějakou prácičku... Johnny „Jill, nespíš?“ „Ne. Jen jsem odpočívala. Tady se spát totiž nedá.“

„That´s my girl. Párkrát se hezky zhluboka nadechni, pak zkoušej zadržet dech a nějak to půjde. Potřebuju tě při vědomí, ne na odpočinku.“ „Jasně. Však se už sbírám.“ „Tak pohni, holka, protože ani ne za dvě minutky už tam jsme.“ Po očku, respektive po kyberočku, jsem se díval, jak se Jill sbírá z navpultíku. Ani se ji nedivím, že je celá utahaná. Kdyby toto nebylo mým denním chlebem, byl bych utahanej taky. Dávno už přestalo jen svítat a dávno už přestal být čas, kdy se říká dobré ráno. Byl konec dopoledne a blížila se dvanáctá, doba oběda, tedy polívky z nutrisoji, párečku s kaší z nutrisoji a GMO (Genetic-modificated-organism) zeleninky a jako zákusek to bude taky něco s nutrisojou. Ale ne tak my. My jsme už přes 24 hodin vzhůru, a posledních šest hodin a ňáký drobný řídíme vrtulník, kterýmu jsme zařízli veškerou externí komunikaci. A to doslova. Ty dráty se tady nade mnou docela vyčítavě plácaj. Cesta ze Seattlu do Portlandu nebyla tak strašná, akorát jsme museli dodržovat nízkou letovou hladinu a absolutní komunikační útlum. Cesta ze Seattlovského vzdušného prostoru byla doslova závod s časem. Ten jsme naštěstí vyhráli a tři rakety, které byly za námi ze vzteku vypáleny jsem dokázal zlikvidovat úhybným manévrem. Nejsem sice žádnej rigger, ale těch pár tríčků, co se jeden naučí v armádě, než ho z ní vyrazí, a co pochytí z keců u piva se spolubojovníky, dříve než ho přeřadí na hlídání armádního eráru, se čas od času hodí. První raketa nedokázala vyrovnat prudkou otáčku našeho vrtulníku a zabořila to rovnou do země. Druhá a třetí raketa se spletly, když jsme chvíli letěli proti paneláku, najednou jsem to zvedl, čímž jsme přišli o lyžiny, ale ty dvě rakety nezvládli zvedačku a skončily v paneláku. Nutno dodat, že v tu chvíli skončila i značná část paneláku. Shit happen. A tohle je přesně to, čemu se říká collateral damage, neboli boční ztráty. Vyjadřuje to ztráty, které nebyly zamýšleny a vznikly tak nějak bokem. Skutečně boční produkt. Ale to už nás vítalo vzdušné pásmo Salish-Sidhe. Přelet byl samozřejmě těžce ilegál, ale my si to lajzli. Armádní bojové vrtulníky se zastavili přímo na okraji hranic a Ares bojové vrtulníky ještě chvíli letěly, ale stáhly se, jakmile jim vyletěly v ústrety indiánské Žluté pláště. Nás si samozřejmě všimli také, takže jsme klouzali po špičkách stromů a soustavně nereagovali na jejich trapné výzvy k sesednutí. Nemohlo to skončit jinak, než raketou do prdele. Tak jsme to vzali pod špičky stromů, zadní vrtule rozsekala pár veverek a zaujali jsme polohu „surf“, čímž jsem ještě zmenšil tepelnou signaturu vrtulníku. Ale hlavní účinek byl v tom, že nejteplejší část se nyní ocitla pod špičkami stromů. A raketa mířila přímo

k této „ponořené části“ a zapletla se do větví a bouchla. Haluz, ale pomůže. To se samozřejmě Žlutým plášťům nemohlo líbit, tak spustili kulometnou palbu, že nás rozstřílejí namaděru. Ale naštěstí se tak nestalo. Docela se zadostiučiněním jsme já a Jill doslova čuměli, cože jsme to vlastně „koupili“. Jako civilní helikoptéra to sice vypadalo, ale ukázalo se to býti dobrou špionážní, solidně opláštěnou, helikoptérou. Co víc bychom si mohli přát. Po nějaké době kulometná palba přestala, neboť Žluté pláště uznaly, že to je jen plýtvání municí. Pokusili se nás sice nastrkat do rigolu a donutit změnit směr. Takhle jsme se handrkovali asi dvě hodiny, přičemž jsme v zásadě oblítávali čtyři kopce. Rigol se jim ale nepoved. Za prvé, protože jsme se nakonec dostali mimo jejich letovou zónu (což teda indiánům vůbec nevadilo, ty kurvy nás byly ochotný pronásledovat i do letového prostoru, kde neměly co dělat), a za druhé musíme poděkovat Skalistým horám a jejich ne zrovna snadnému terénu. Rigoly můžete někomu dělat na prériích, nebo obecně otevřenějších pláních, ale v horách – na to zapomeňte. Už jsme si mysleli, že se budeme muset rozloučit s Portlandem, neboť nám prostě dojde štěstí nebo palivo, ale nakonec nás zachránila šťastná náhoda. Jill zpozorovala na našem krátkodosahovém radaru „těžce zachytitelný létající objekt“. Nejdříve jsme si mysleli, že půjde o „neviditelnou helikoptéru“, ale při přiblížení jsme zjistili, že se jedná o draka. A aby toho nebylo málo, o toho samého, který útočil na centrální letiště SeaTac. Pamatuju si, že jsme se na sebe nechápavě s Jill podívali, protože nám oběma z toho pohledu poklesly čelisti. Napolo rozstřílený drak, jasně, pár ran se evidentně zatáhlo, ale byl to určitě on. Ta červenočerná kombinace byla velmi charakteristická. A letěl přímo na nás, přičemž za ním letěly další dva vrtulníky. Žluté pláště si nás skoro jako mávnutím kouzelného proutku přestaly všímat a začaly se zajímat o draka. Drak je přeci jen důležitější než nějaká kradená helikoptéra ze Seattlu. Drak se velmi dobře oháněl, ale bylo patrno, že mu docházejí síly. A nám začínalo být jasné, že jde asi po nás. Co po nás. My nejsme žádní VIP, já rozhodně ne a Jill, byť vypadá dost korporačně, rozhodně nevypadá na statut „drakem žádaná“. Takže nejspíš bude žádanej ten modrej mrazák. Ale na otázky času dost, teď musíme řešit důležitější věci. Odpojili jsme se, takže jsme neviděli konec souboje, ale tomu drakovi jsem moc šancí nedával. Čtyři vrtulníky je celkem slušná palebná síla, zvláště když mají kruhové postavení. Nás drželo ve vzduchu víc štěstí než rozumu a rozhodně by nebylo pěkné, kdybychom do Portlandu, respektive na Lady Island, přiletěli s eskortou. Takže, abych to neprotahoval, po anglicku jsme se velkou rychlostí vytratili a ani nečekali na konec vzdušného souboje, a

velikou rychlostí jsme se blížili k Lady Islandu, jednomu z mnoha ostrovů v říčním hraničním pásu Tiru, spadající pod společnou správu Portlandu a indiánského kmene Kaskádových vran. Malej Vancouver jsme nechali po mý pravici a před sebou viděli Lady Island a vpravo vepředu Portlandský mrakodrapy, stavěný tím nezaměnitelným elfským stylem. Samozřejmě, že o nás již elfíkové dávno věděli. Ale Lady Island byla dobře vybraná lokalita, kde partička hispánců bude moci bez problémů rozebrat vrtulník dřív, než na nás kdo přijde. Převoz kovošrotu, leteckého motoru a elektroniky, nám dohromady hodí asi pade. Jasně, na slíbených třicet na hlavu, tedy dohromady stodvacet to nemá, ale je to suma, která nám poskytne dobrou půdu pro vyjednávání o tom modrým mrazáku, kterýmu se říká England Cargo, a o který měli evidentně eminentní zájem jak Ares, tak CA, tak i ten drak. Jinými slovy – horký zboží. Uvidíme, kolik z toho nakonec vytřískáme a co to, kurva, bude. Ale nerozptylovat se. Plochu u vody už jsem viděl docela jasně. Dle dohody jsem měl přistát u pískovýho remorkéru se žlutou vlajkou. Skvěle, je tady. Pomalu dosedám a Jill mi kontroluje přístroje a donavigovává. Dělá to sice určitě poprvý holka, ale určitě umí řídit, protože nějak intuitivně ví, co potřebuju slyšet, byť má kolem toho dost nepodstatnech technickejch sraček. „Vejšku, Jill, vejšku chci slyšet!“ řvu na ni, abych přeřval křik rotorů. „Třicet! Náklon dvacet! Začni to rovnat, jinak si nesedneš!“ holka má krutě pronikavej hlas, když chce. „To bude problém! Bez lyžin se rozmlátíme vo vrtuli, navíc jsem stejně nikdy přistávat neuměl!“ „Hoď to dolů na sedm, mám nápad!“ „Cože? Nápad?“ myslel jsem, že špatně slyším. Dole se to už hemžilo asi desíti hispánci, kteří moje manévry sledovali vyloženě s obavami. „Tak jo! Ale jestli se mi zabiješ, nebudu tě mít rád!“ Narovnal jsem čumák co to jenom šlo a klesal na sedm metrů. Byl jsem zvědavý, co chce Jill dělat, nicméně jsme neměli čas, tak jsem ji nechal. Na sedmi metrech otevřela dveře, zhoupla se na pantech a skočila. No, tak tohle jsem od ní moc nečekal. Zvláště, když ještě před pár chvílemi vypadala, že umře z vyčerpání. Pro jistotu jsem nahmátl pistoli a odjistil. Kdyby se chtěla pokusit zdrhnout a mě tady nechat, tak jí to dám pěkně sežrat. Olovem. Jillian Skákání z takové výšky není tak strašné, jak se předpokládá všeobecně. Má to ale pár ale. Musíte to umět a dopadová plocha musí být vhodná a

přehledná. Což naštěstí tato písčitá nánoska byla. Jak jsem dopadla, rozeběhla jsem se k hispáncům. Během pár chvil jsem je přesvědčila, aby mi pomohli a začali jsme stavět pískovou vaničku pro helikoptéru. Šlo to celkem rychle, ale je otázka, zda to bude stačit. Ta partička byla docela schopná. Během ani ne minuty jsme měli vaničku připravenou. Poodběhla jsem před čumák, aby mě Johnny viděl, a začala jsem ho navigovat dolů. Přistání sice nevypadalo jako ze žurnálu, ale byť vrtulník zůstal z poloviny na boku, přeci jen nezavadil vrtulí o zem, takže naše „prodejní komodita“ se nerozsekala. Jen co Johnny vylez okýnkem, neb dveře nešly přes závaly písku otevřít, vrhli se hispánci na vrtulník. Byla to ukázka precizní kooperace. To, co trvá obvykle rozložit dva dny, tito maníci zvládli během deseti minut. A to pouze v deseti. Odmontované díly lifrovali rovnou na remorkér. Jak si tak vesele rozebírali, vystoupila z remorkéru postava. Chlap v kožené bundě, krátce střižené světlé vlasy, tmavé brýle a výraz člověka, který se vyzná v tlačenici. A díky tomu jak chodil, mi došlo, že bude nynějším hrdým majitelem lodi. Já jej sice neznala, ale styl, jakým k němu Johnny vyrázoval, mě nenechal na pochybách, že se jedná o šťastného výherce – kupce – „našeho“ vrtulníku. Vyrazila jsem za Johnnym, krok za ním. V tuto chvíli jsem plnila roli sekretářky. Být nápomocna a reprezentovat. Mimoděk jsem si vzpomněla na své korporační mládí, narovnala se a odlehčila krok. Sekretářka má vystupovat jako dáma, ne jako punkerka. Johnny se s tím člověkem přivítal krátkým stiskem ruky. „Jakej byl let? Koukám, že vrtulník je lehce očesanej.“ „Ale nic moc zajímavýho, jen nějaký nesrovnalostě na indiánskejch hranicích. A taky teda jsme dneska dvakrát viděli jednoho draka. Sice toho samýho, ale i to se počítá.“ „Jo? A máš fotky?“ „Normálně sebou tahám deset foťáků, jako nějakej japonskej turista, ale asi mi je někdo ukrad a přivlastnil si.“ „Funny... Anyway, co je ten vrtulník zač? Kromě toho, že to vypadá na ordinary civil version?“ „Neřek bych. Minimálně má plášťování a lepší pancéřování. Takže nejspíš spy version. Možná že má i přijatelnější signaturu.“ „Nevychvaluj tak moc. Dám vám za to pětapade a v Portlandu Jackrabbita. Spolehlivé autíčko, které vám nikdo neukradne, protože to by si vždycky jen pohoršil. Když už se bavíme o obchodě, stále jsi mi nepředstavil tvoji spolupracovnici.“ „Jasně. Jill, to je David. Davide, to je Jill.“

Zmohla jsem se jen na klasické „Těší mě.“ A krátký potřes rukou. V tuto chvíli jsem neměla moc náladu s někým mluvit, ale obchod je obchod. Budu to muset překousnout. „Viděl jsem vás při práci na provizorní přistávací ploše. Moc pěkná práce. Vy jste někdy hloubila zákopy?“ Zbystřila jsem. Začít rozhovor vyloženým útokem se nestává často. Hloubit zákopy totiž v shadowrunnerské hantýrce znamená být trestán, odsedět si celý trest a dostat se z vězení. V žoldáckých kruzích toto spojení označuje zbytečnou práci, neboť na zákopy se už dávno nehraje. Když vykopete zákopy, musíte je zítra zase zakopat. A v korporačních kruzích kopání zákopů značí jednání zaměstnance, který ví, že ho chce korporace vyhodit, takže se opevňuje, shání kdejaké kompromitující materiály, ukazuje jak je nepostradatelný, jen aby jej korporace nepropustila. „Nikdy. Neměla jsem lopatku.“ „A co kbelíček? Ten vám dali?“ „Ani ten. Ostatně, jsem z chudé rodiny.“ „Možná chudé, ale geny kvalitní. Hej Johnny, proč jsi mi neřek, že máš takovou pěknou kamarádku?“ Tohle dost přehnal. Označit mě za chovnou klisnu je pro mě skutečně urážející. Názory typu „Peníze nemá, ale coby rodička je dostačující. Večer co večer přijít, vrznout si, a ženská ať je hezky doma a stará se o rodinu.“ Tohle si žádalo ostrý políček. Nejsem sice nějaká zažraná feministka, ale ráda užívám jejich výdobytků. „Zato vy jste se narodil jen do bohaté rodiny, že? Hej Johnny, proč jsi mi neřek, že se kamarádíš s takovými typy?“ Johnny se usmál, opřel se o lávku na remorkér a vytáhl placatku, s radši blíže nespecifikovaným obsahem. Evidentně se bavil. Přitom jeho kamarád, náš kupec, lehce povytáhl obočí a pravil: „No né, ono to není jenom pěkné, dokonce je to independent a umí to kousat. To se mi líbí.“ A zaštrachal v bundě, odkud vyndal vizitku. „David Smirnoff, pro vás prostě David. Těší mě.“ A podal mi svoji vizitku. „Jillian DeGall, ale stačí jenom Jill. Potěšení i na mé straně.“ A přijala jsem jeho vizitku. „Hej Johnny, kolik jsem říkal, že bude za ten vrtulník? Pětapade? Splet jsem se. Šedesát.“ „Díky moc. Nicméně je tady ještě jedna věc, která by chtěla změnit majitele, ale to je na trochu delší povídání trochu někde jinde.“

„V pohodě. Já mám dneska času dost. Koukám, že už máme naloženo. Takže vás, panstvo, zvu na projížďku mým remorkérem do Portlandu. Ale ještě uděláme malou zastávku ve Vancouveru, potřebuju složit hmmm... Náklad písku.“ A David mávl na řídící kabinu a remorkér odrazil od břehu. Na místě, kde ještě před chvílí byl vrtulník, zela pouze písečná vanička, ve které seděl. Jinak tam nezbylo nic. Hispánci, kteří již měli nafasovanou kreditní hůlku s odměnou, pomalu a lenošivě tu vaničku rozprostírali do ztracena. Bylo až k neuvěření, že tito lidé, nyní vypadající jako banda pobudů, byli schopni rozebrat celý vrtulník během deseti minut a dvacetičtyř vteřin. Ještě chvíli jsem se dívala na naši přistávací pláž, poté pokrčila rameny a otupěle se vydala do řídící kabiny remorkéru. Snad tam budou mít nějaký kavalec, na kterém bude možné se aspoň chvíli prospat. Lucy y Carreg Síla a elán ze mě vyprchávaly po hektolitrech. Byla jsem celá jako řešeto a pomalu jsem padala dolů, někam do skalistých hor. Tak tohle kolo jsem nevyhrála. Přes oči zalité krví jsem vrtulníky, které nade mnou kroužili ani neviděla. V hlavě mi tak hučelo, že jsem nedokázala rozpoznat co je hukot krve v hlavě a co je hukot helikoptér. Větve můj pád docela účinně brzdily. Když jsem dopadla, z posledních sil jsem se proměnila do špaččí podoby a odlétla kousek stranou do nedalekého křoví a tam mi došly síly již úplně. Před tím, než mě opustilo i vědomí, jsem si stačila přehrát uplynulých pět hodin. Po výprasku u Sea-Tac jsem letěla do Everettu, do Arligtonu. Tam jsem chvíli vydejchávala své zranění, asi tak ty čtyři hodiny, lidská forma má přeci jen něco do sebe, a poté, co jsem se dostala z nejhoršího, jsem vylítla na další stíhací závod. Protože snůška nabírala velmi nebezpečný směr na jih, k Mount Shashta. A tam nesmí doletět. Prostě ne. Sice jsem vylítla, ale jen co jsem nabrala na území Salish-Sidhe příhodnej směr, hned se za mě pověsily dvě bojový helikoptéry. A u carga – snůšky jsem narazila na další dvě a jednu civilní. Ty čtyři bojové mě nazajímaly. Zajímala mě ta civilní. Ale všechny čtyři bojový helikoptéry nenapadlo nic lepšího, než to do mě začít sypat ze všech stran. Být drakem je tak nevděčné. Každej si chce do vás střelit, každej chce mít vaši kůži a další tělesný ostatky nad krbem, každej... Někdy si přeju, aby mi můj pán kdysi nedával tuhle pitomou podobu. Ale dal. V době, kdy lidi byli ještě opice, ani po stromech to pořádně šplhat neumělo. Jenže od té doby už uplynulo hodně času. Přešly dva odlivy magie a mezitím se z lidí stala rasa, která dokázala budovat města a hrady a kdejaký další pitomostě. A po posledním odlivu magie, poté co se opět magie vrátila na

Zemi a my jsme se probudili, jsme zjistili, že lidé se stali nejdominantnější predátorskou rasou na Zemi. A jako každý správný predátor, i oni musí mít kůži svého největšího soka na důkaz své převahy. Při těchto myšlenkách mě opustilo vědomí... Jeremmy Návštěvy u doktora bývají drahé. Dobrý doktor vám odlehčí o ocel a olovo, kteroužto vás kdo obohatil, současně vás ale ochudí i o vaše těžce vydělané peníze. A ne o málo. Zdraví holt něco stojí. Já jsem potřeboval kompletní rekonstrukci podkožních destiček a úpravu rozbitých reflexních spojů. Nemám rád, když se mi cuká ruka nebo hlava. Myška na tom byla podstatně lépe, té stačil ibuprofen a pár dávek epinefrinu spolu s adrenalinem a už mohla zase koukat. Epinefrin se normálně používá na zmírnění alergické reakce (mimo jiné relaxuje svalstvo) a adrenalin holka dostala hlavně kvůli tomu, aby se nakopla, přesněji řečeno, aby se zvýšil její pulz. Jen tak mimochodem, epinefrin a adrenalin patří do stejné rodiny hormonů, neboť přirozeným prekurzorem adrenalinu je právě epinefrin. Nebo aspoň doufám, že jsem to dobře pochytil. Tommy, to je ten můj známý chirurg, má totiž strašný zlozvyk, že mi stále cpe do hlavy všechny ty medicínské a biotechnologické záležitosti, mezitím, co mě spravuje. Jeho oblibou je strašení svých „pacientů“ tím, co všechno se může stát s tou záležitostí, kvůli které k němu přišli. Obvykle jeho katastrofické scénáře končí strašlivou smrtí za plného vědomí za postupného stravování organismu nějakou obskurní chorobou, o které metačlověk uslyší pouze v odborných lékařských časopisech, kde píšou, že se vyskytuje v nějakém Ulanbátaru, nebo jiné prdeli světa. Nebo (a to je v mém případě mnohem častější), straší pacienty tím, že jejich kybernetická vylepšení napadne imunitní systém organismu a postupně je rozloží a fagocytuje. Nevím jak vám, ale když si představím co všechno v sobě mám kyberovaného, doufám, že to jsou jen pohádky pro wareraře na dobrou noc. Představa pomalu zvnitřku rozleptávaných a rozežíraných warových očí mi nedělá zrovna dvakrát dobře. Ani představa, že má reflexní vlákna, která nahradila moji nervovou soustavu, by byla zničena imunitním systémem mě nijak neláká, ba naopak. Takhle by se dalo vesele pokračovat. Ostatně, nikdy jsem nechtěl vědět, co by se stalo, kdyby se do mých podkožních destiček pustilo moje tělo. Teď už to vím (opravdu díky Tommy, fakt dík) a čas od času, když to koupím, tak trnu hrůzou, kdy to začne. Naštěstí to ještě nezačalo. Konečně Myška vyšla z pooperačního oddělení. Ne, že by tady bylo nějaké sofistikované dělení na předoperační a pooperační a další jednotlivé

sekce, ale Tommy má tak trochu zvláštní smysl pro humor, takže své čekárně (nebo to, co by se za normálních okolností mělo považovat za čekárnu) říká urologické, chirurgickému sálu zase patologie, místnosti, kde se pacienti prošlí jeho rukama zotavují zase nazývá parazitologie. A pak má pro všechny lehčí případy, které nepotřebují odborný zásah skalpelem a elektrickou zkoušečkou, místo, kterému říká právě pooperační. Tommy má ještě pár místností, kam jsem se nikdy nepodíval (a snad ani nikdy nepodívám). Jak se všechny jmenují to netuším, ale párkrát jsem ho zaslechl, jak mluví o oddělení Savo a spol. a o Velkochovu. Přičemž do Velkochovu mu nikdo nesmí chodit, kromě jeho kamaráda a spolupracovníka, který není znám po stínech jinak než jako Čára – děsnej vyhul. Slyšel jsem, že Čára kdysi začínal na klinické a toxikologické analýze (zkráceně KATA, má to natisknuto na svém plášti, který zaručeně pamatuje mnohem lepší časy), odkud si ho stáhl k sobě pro dobré výsledky DocWagon. Jestli to je pravda jsem se nikdy neměl příležitost zeptat, osobně pochybuju, že by Čáru zrovna DocWagon chtěl zaměstnat, ale historce dává za pravdu fakt, že Tommy z DocWagonu pochází, a spolu s ním skoro všechno zařízení kliniky. Takže se tam klidně mohli potkat. Šílení jsou na to oba dost, byť každý svým vlastním způsobem. Zatímco Tommy je strašnej děvkař, obléká se jako metrosexuál a současně jedná se asi o nejlepšího chirurga kombinovaného s molekulárním biologem co lze v Seattlu najít a to nejen ve stínech, tak Čára je zase děsnej vyhul a nový Leonardo Da Vinci. Problém je, že Leonardovy vynálezy měly aspoň hlavu a patu, zatímco Čára vynalézá pro vynalézání. Čas od času Čára dá nějakému stálému zákazníkovi svůj vynález coby bonus, neboť Čárovi je nikdo patentovat nechce a už tak zasírají popelnice dvou vedlejších bloků. S takovým dárkem je obvykle více práce než užitku. Vím to, protože jsem svého času dostal něco, co vypadalo jako nádoba s mnoha otvory a na vrchu se struhadlem a podavačovým pásem Bylo mi vysvětleno, že se jedná o naprosto geniální systém na hubení myší a krys. Drobný hlodavec měl vyšplhat po dopravníkovém pásu nahoru, kde by se již o něj postaraly mohutné čelisti, měl být očištěn a za dalších pět minut měl odněkud vylétnout hamburger, chutí ne nepodobný hamburgeru od McDonalds. Chvíli mi ta debilita stála v garáži (ve které bydlím, takže mi značně překážela), krysu to žádnou nechytlo, tak jsem se naštval a věnoval ji protivnému sousedovi. Co se dělo dál to nevím, ale již týden nato jsem měl nové sousedy. Zda za to může zrovna „sofistikovaný hubitel drobných hlodavců“ netuším. A snad ani nechci vědět. Stejně jako nechci vědět, co neustále požírá tužky v Čárových dredech a copáncích.

Z mých úvah mě vytrhla Myška, která se na mě podívala, zjistila, že přemýšlím a nevěnuju ji pozornost, takže mě ťukla do nosu. „Hálo? Neusnul jsi tady samou nudou? To nedělej, ještě bych to mohla taky chytit.“ „V pohodě, jen jsem se na chvíli zamyslel.“ „Jo, to jsem viděla. Čuměl jsi přímo před sebe a nikoho nevnímal. To jsou ta tvoje vylepšení. Seš úplně skvěle vylepšenej, ale k čemu to je, když reaguješ jako každý normální člověk.“ „Náhodou, nereaguju jako každej normální...“ větu jsem ani nestihl dokončit „Jasně, silný jsem. I v boji obstojím. Tuhle pohádku znám taky. Ale to je jedno. Nechceš mi říct, třeba, jak jsme teďka na tom s runem?“ Usmál jsem se. „Klidně, ale zajdem někam na kafe. Tohle bude na dlouhé povídání.“ „Ne na kafe ne. Mám teďka v sobě tolik povzbuzováků, až to hezký není. Potřebuju zase nějakej utlumovák, protože se cítím jako naspeedovanej křeček.“ „Dobrá, já půjdu na kafe a tobě koupíme třeba jogurt. Vyhovuje?“ „Jo. Ale příchuť si vyberu sama.“ S mágy je někdy opravdu potíž. Snad dokonce větší potíž, než se ženskejma... Speedy Korporační let Seattle-Portland, maskovaný za soukromý let, proběhl absolutně bez problémů. Až při letu Sabrina znovu nabyla řeč. Cože tam budeme dělat, kam to jedem a tak dále a tak podobně. Tak jsem se vševědoucně usmál a odcitoval jsem Saitó senseie ohledně naší práce. Máme chránit korporační aktiva a v případě možnosti něco urvat pro korporaci. A vzhledem k tomu, že v tom byl evidentně zapletený drak, tak by se dala urvat docela slušná záležitost. Anebo budeme muset docela slušně chránit korporační aktiva. Jeden si nevybere. V Portlandu bylo docela pěkně. Slunce svítilo, tak jak se na měsíc květen sluší, ptáci nejspíš řvali jako o život, ale tady na letišti je bez problémů přehlušily motory našeho technokratického světa. Podíval jsem se na Sabrinu. „Čas na pořádnou snídani a porozhlídnout se po místních stínech. Co takhle navštívit místní lodní překladiště?“ „Budiž. Jen taková otázka. Jak si vlastně kdo představuje to „koukejte se, jestli nás tady nechce nikdo odrbat?“

„Jednoduše. Když už se nějaký run jede a má být úspěšný, obvykle potřebuješ ne tunu svalů a nadílku munice jako nějaká taktická jednotka, ale potřebuješ si připravit terén, udělat to, čemu se říká LEGO, ale hlavně se předtím sejít s Johnsonem, který má na té práci zájem. Práce proti korporacím se málokdy dělá jen tak, z dlouhé chvíle. Takže když už něco zjistíme, musíme jít tou stopou nazpět a současně být rychlejší, než ti, kteří jdou proti nám, respektive našemu zaměstnavateli.“ „Takže si hrajeme na takový policajty, jo?“ „Policajty ne, protože ti vyšetřují až ex post, poté, co byl zločin spáchán. My vyšetřujeme ještě dřív, než se co stane. Policajt má důkaz, že se něco stalo a od toho se odvíjí. My máme jen podezření, že něco se stane. A navíc. My nepoužíváme policejních postupů. My jsme runneři a proti stínům bojujeme stínovými zbraněmi.“ „Jasně, nemusíš to tak omílat, já to pochopila.“ Podíval jsem se na ni. Stále ve mě hlodal stín pochyb. Je sice pravda, že deckeři jsou divní lidé, kteří se moc dobře k realitě všedního dne neumí stáhnout, ale tahle holka byla něco napůl. Podstatné věci jí unikaly, ale ne tím způsobem, že by se k nim nedokázala vztahovat, jen o nich nejspíš nikdy nepřemýšlela. Vypadalo to skoro tak, jakoby celý život žila v nějaké zlaté kleci, obklopena přepychem. Zase na druhou stranu, deckerka to byla velmi kvalitní. Bude potřeba ji držet hezky při sobě, aby nedělala blbosti. Myška Obvykle si říkám, že snídat by se mělo trochu dřív, než v pět odpoledne, ale když to vyjde na pátou, tak se s tím nic moc dělat nedá. Jeremmy se posilnil kafem a spoooustou nutrinudliček a já si dala jogurtík spolu s rohlíkem a bublinkovou vodu. To by jeden nevěřil, kolik srandy se dá užít s bublinkovou vodou. Zvláště, když bublinky jsou tak šikovný, že umí lozit z nosu. A v kombinaci s detoxikačním jogurtíkem to bylo to nejlepší, co jsem si mohla přát. Nakonec to bylo tak dobrý, že jsem si dala ještě jednou a ještě jednou. Jogurt i vodu pokaždé s různými příchutěmi. Byla bych si dala i počtvrtý, ale nic se nesmí přehánět a měla bych si hlídat postavu, takže jsem si čtvrtou dávku nedala. Noooo... Pravda je, že na čtvrtou dávku už nebyly prachy. Jeremmy se na mě podíval takovým tím pohledem „party is over“ a zvedal se. V zásadě by mě tenhle pohyb měl bejt lhostejnej, ale je moc blízký tomu, co laskavý majitel používá na svého loštomilouškého pšíška, který se jmenuje nějak jako ťuťu-ňuňu, nebo jako laskavý otec shlížející na svého synáčka, který právě udělal papínkovi radost a zaslouží si být odměněn. Tyhle modely jednání lidé, a nejen ti, používají celkem podvědomě, takže

žádná novinka, ale mě vždycky donutí vzepřít se tomu, co se ode mě právě vyžadováno. Takže jsem místo opuštění restauračního zařízení začala přemlouvat Jeremmyho, ať si koupíme colu a hamburgeřík na cestu, byť mi bylo jasný, že peníze už nejspíš nejsou. Nebo aspoň ne tady. Ostatně, právě jsme platili za doktora a ještě jsme se ani jeden nestihli stavit v obydlí, kde by byl nějaký další zbytek peněz. Jeremmy se nenechal, ale aspoň jsem mu ztropila menší scénu a vytrhla z nudy personál. Jerýsek to samozřejmě pak moc nepobral, takže jsem nakonec stáhla ocas, udělala postoj „hodná holčička“ a cupitala za ním ven. „Hele Myši, jen tak mimochodem. Možná máme rozdílnej smysl pro humor, OK, možná ten tvůj nechápu, OK, ale jednou spolu pracujem a navíc seš mi tak nějak sympatická, tak si musíme stanovit hranice. OK?“ „Nooo... Asi jo. V rámci možností?“ „Fajn. Takže. Pokud budem dělat co nejmíň hluku a pokud budem na sebe co nejmíň upozorňovat, tak to bude víc než dobrý. Protože run stále jede, byť jsme sami sobě Johnsonem.“ Musela jsem s ním chtě nechtě souhlasit, ale to, že měl pravdu, mě nijak nezavazovalo mu dát za pravdu. Podívala jsem se na jeho logiku přes svůj duševní krasohled, něco málo utáhla do absurdity, něco vypustila, jako správná ženská, a přidala si do toho všeho svůj úhel pohledu. Při této duševní činnosti, která je více než vysilující, jsem našpulila pusu, lehce sklonila hlavu a očima zašilhala do levého horního rohu, párkrát zamrkala... A přišla jsem na myšlenku. Jen tak mimochodem, tuto soustavu pohybů dělám celkem bezmyšlenkovitě, je to takový můj zlozvyk. Už ani nevím, že to dělám a jsem na to vždycky upozorněna cestou seřvání, jako ostatně i nyní, když jak mě Jeremmy viděl výše popsané věci provádět, tak to nevydržel a zvorstra dodal: „A přestaň se tady tak strašně ksichtit!!!“ „Héééj, já se neksichtím, já tady usilovně přemýšlím.“ „Jo? A na co jsi přišla? Že citrón je kyselej?“ „Ne. Náhodou jsem se velmi zahloubala nad hloubkou tvých slov a tvého poučení a nemůžu říct, že bych nesouhlasila. Jen mám malou otázku...“ „To jsem zvědavej, co to bude...“ „Proč jsi přitom třikrát použil výraz OK?“ Ano, uznávám, že jsem čas od času na zabití...

Part 2 – Wonders of Portlad Speedy Netrvalo to nějak moc dlouho a sehnal jsem pro nás dva ubytování. Do karavanů, ve kterých se převážejí surfy, se toho vejde docela dost, klidně dva runneři a vybavení. Sabrina se na to sice dívala s velikou nedůvěrou, ale má smůlu, holka. Kvůli ní žádnej slušněj hotel platit nebudu. Auto z vrakoviště ji bude muset stačit a basta. Navíc ani moc času na ksichtění nemá, neboť to auto budeme muset celé umýt, opravit, vyměnit díly a nakonec ještě zprovoznit. Aby bylo jasno, v Portlandu si vymysleli naprosto unikátní systém vrakovišť. Na jednom z ostrůvků v hraniční řece mezi Portlandem a Vancouverem, konkrétně na Goverment Isladu, se nachází vrakoviště v těsném sousedství s komunální skládkou. Traduje se, že toto uspořádání bylo představiteli Tiru zvoleno jako manifestace síly a nezávislosti, neboť veškerý smrad díky převažujícím větrům jsou nuceni čichat obyvatelé Vancouveru, tedy obyvatelé indiánského státu Salish-Sidhe. Rozpitvávat politickou situaci je poněkud nudné a zdlouhavé, takže abychom se dostali k meritu věci. Salish-Sidhe spolu s ostatními indiánskými zeměmi mluví o „soužití s přírodou“ a čas od času to dospívá až tak daleko, že se dá hovořit o ekoterorismu. Salish-Sidhe, coby ekonomicky nejsilnější indiánský konglomerát národů, tento ekoterorismus prosazuje všude kolem sebe. A Tir Taingire se kdysi odtrhl a izoloval od tadytěch všech indiánských spolků a vytvořil si vlastní monarchii. Bylo kolem toho spousta diplomatických nót a pozdvižení, na které nakonec Tir odpověděl touto skládkou, která má říkat, že dokud kdo bude jakkoliv srát Tir, tak Tir bude srát všechny ostatní a nemusí jít jen o vojenskou sílu. Zlí jazykové ze Salish-Sidhe zase na druhou stranu říkají, že toto je demonstrace toho, že cosi shnilého je ve státě Tirském. Ať tak, nebo tak, skládky všeho druhu zde stále zůstávají a byť jsou již dávno kapacitou nedostačující, a stejně se odpad odváží někam jinam, tak skládka stále existuje, jako preventivní opatření před ozbrojeným konfliktem. A na této skládce jsme si právě se Sabrinou hráli na malé mechaniky. A důvod hraní? Z důvodu bezpečnosti mise jsme nesměli kontaktovat místní pobočku Mitsuhamy, neboť byla pod dozorem vládních jednotek Tiru. Jinými slovy, nemohli jsme vůbec spoléhat na to, že bychom od Mitsuhamy dostali jakoukoliv podporu. Takže jsem si musel vzpomenout na začátky z období Yakuzy. Kradené auto jsme nepotřebovali, neboť naše akce bude dlouhodobější a ani já ani Sabrina jsme neměli dostatečně dobré falešné SIN, abychom mohli jít koupit normální auto...

„Dobrá, nemusíš mi to vysvětlovat jako malýmu dítěti, jako malá jsem měla doma stavebnice a elektroinstalaci jsem už párkrát dělala. Ale říkám ti, že ještě nikdy jsem neskládala pojízdný karavan ze zbytků aut, které jsou vůči sobě nekompatibilní. A navíc jsem ještě nikdy nedělala jen se základní výbavou šroubováků, autogenů na solární pohon a dalších věcí, které se dohromady vejdou tak maximálně do tří kufříků. Nějak mi tady chybí dílna a třeba i svěrák, nebo i pitomej pracovní stůl. A navíc mi dost vadí ten smrad všude kolem.“ „Na ten smrad si zvykneš do dvou hodin. Co se pracovního náčiní týče, tak s tím ti nepomůžu. Ale mám pro tebe jedinou zprávu, která ti snad zvedne náladu. Máme na to celý dva dny a kousek.“ „No to jsi mě opravdu potěšil. To všechny práce pro Mitsuhamu jsou špinavé tímhle způsobem?“ „Ale holka, zvykneš si. Když se kydá hnůj, tak to prostě smrdí. A my, coby shadowrunneři, jsme nejlepší výkvět takzvaného black crime. Únosy, loupačky, sabotáže, krádeže dat a čas od času mokrá práce a další. Všechny ty věci smrdí. Když už ničím jiným, tak kriminálem jistě. Pokud jsi chtěla dělat takzvaný white crime, tak jsi se měla dát na právničinu, finance, fušovat do realit, nebo založit svoji vlastní korporaci a poté ji vytunelovat. Tam by septik za tebe vyklízeli tvoji negři. Ale tady jsi ty i já Mitsuhamův vyklízeč septiků. Kapišto?“ „Však já už mlčím a šroubuju...“ Jillian S Johnnym jsme strávili úspěšně celé dva dny v Portlandu, maskujíce se za turisty. Stačili jsme si prohlédnout všechny místní pamětihodnosti, respektive stavby a „umění“, které (alespoň dle našich průvodců) „již dneska mají svoji kulturní a historickou hodnotu a mají svým návštěvníkům co nabídnout.“ Jakmile si člověk vyslechne takové fráze, měl by si uvědomit, že Tir Taingire se ustanovil kolem roku 2037/8, +/- nějaký drobný. Od té doby probíhá brutální rekonstrukce, kdy staré budovy jsou strhávány a postupně nahrazeny budovami novými, postavenými v elfím ladném stylu. Teď je rok 2065. To znamená, že pokud se začalo stavět úderem 40. roku, tak nejstarší budova má tak 25 let. Nevím jak vám, ale mě to na „historickou hodnotu“ přijde trochu málo. To by za chvíli mohla mít historickou hodnotu i plastiková vidlička na nutrinudle. Přičemž ale největší sranda na tom je to, že v dnešní době to tak klidně může být. Od dob Andy Warhoula a jeho pop-artu, se může za umění považovat skutečně všechno. A jakmile se to někomu nelíbí, tak může autor

říct, že divák, potažmo recipient umění, je umělecký barbar a nepochopil podstatu a hloubku díla. Dokonce i tři spojené obruče lze v dnešní době kýče považovat za umělecký projev. Umělec nakonec může být natolik umělecký, že bude považovat i dvě spojené obruče za umění. Jak by se mu ale podařilo považovat pouze jednu obruč, jakkoliv spojenou, to mi zatím jasné není. Ale zpět od umění k práci. Ta je svým způsobem taky umění, byť moc lidí neslyší rádo, že by shadowrun mohl být uměním. Pomalu jsme se loudali s Johnnym na Kennedyho náměstí. Slunce už začínalo hřát a mě se v rámci našich převleků ho podařilo dokopat k tomu, aby se oholil a koupil si nové slušné (!!!) oblečení. Vztekal se jako malé děcko. Nakonec přistoupil na kompromis, že se obleče do něčeho společensky akceptovatelného, ale své staré hadry nevyhodí, nýbrž uschová a až budeme odjíždět, tak si je zase vezme. Bohužel jsem ho už nepřesvědčila, aby je dal vyprat. Věčná škoda... Co jsem tak přemítala, zaslechla jsem Johnnyho komentář Kennedyho náměstí: „Papá Kenedík stojí uprostřed fontány, holubi naň serou a všem kromě turistům je asi taky u prdele. A u fontánky jsou lavičky, no to jsou ale móóóc pěkný lavičky, když jsou od špičoušek, a na lavičkách chrápou – no kdopak nám to tady chrápe? Naše dvě špičouška, Jeremmy s Myškou. No těm to ale sluší. Vypadaj jako rozhádanej mileneckej páreček. Co myslíš, Jill, dala mu Myška? Já jen vím, že pokud by mu nedala, tak bychom na tom byli úplně stejně.“ „Nasrat, Johnny. Jsem docela zvědavá na holku, co by chtěla dát zrovna tobě. A Myška mu nejspíš nedala. To by se na sebe netvářili, jako by ten druhý byl to největší zlo na zemi.“ „Náhodou, mě dá každá... Každá flaška. A když mi dá flaška, tak se můžu na ženský vysrat.“ „To jo. Stejně bys nic nesved.“ „Náhodou, to bys ještě koukala. Když jsem nalitej, tak mám nejlepší formu. Ale má to jeden problém... Ethanol je mnohem přitažlivější než ty.“ „To jsem sama ráda...“ V další rozmluvě jsme naštěstí nepokračovali, neboť jsme se již přiblížili na doslechovou vzdálenost. Myška a Jeremmy vypadali opravdu jako by chtěl zavraždit jeden druhého. Nic moc, jestli se vám hádá polovina týmu. Na sebe navlékli nějaké turistické oblečení, ale Myš si prostě nemohla odpustit černé šaty a ty svoje netopýrky úplně všude. Možná spíše než naštvaný páreček vypadala ta jejich scéna jako vzdorovitá dcera a naštvaný otec. A jak znám Myšku, ta dokáže být ve své vzdorovitosti i tvrdohlavá. „Tak jak vám to jelo?“ zeptala jsem se na uvítanou.

„Jo, dobře.“ Byla jediná slova, která Jeremmy procedil skrze zuby, ale hned poté se toho chytla Myška a to byl hotový elaborát. Když jsem vyfiltrovala všechnu tu její slovní vatu a citoslovce, vyšlo mi, že naše dvojka si koupila jízdenky do normálního meziměstského autobusu, do Vancouveru. Jejich falešné SINy jim stačily právě na to, aby prošly přes standardní autobusovou kontrolu. Nedivila jsem se tomuto postupu. Takhle se po státech, a nejen tam, praktikuje zcela běžně. Všude chtějí levnou pracovní sílu na stavby a jiné těžké práce, a tato pracovní síla skoro bez výjimek nemá SIN. A navíc ti lidé jsou zde obvykle nelegálně. Takže spousta vlád přehlíží autobusovou dopravu a tváří se, jako by tento problém neexistoval, čas od času udělá cizinecká policie zátah na nějaký z autobusů, hodí se velké haló do novin, typu „zadrženo na 50 přistěhovalců“ a pak je zase na půl roku pokoj. Toho se dá čas od času využít, když se potřebujete někam dostat. Samozřejmě, že nemůžete být nápadný jako třímetrové hovno na silnici. Stále zde probíhají namátkové kontroly, SIN či jiný doklad vám vždy zkontrolují (byť je pravda, že stačí dokonce i korporátní kartička zaměstnance, která se přeci jen falšuje o poznání jednoduššeji, nebo jiný doklad, verifikující, že jste to, za co se vydáváte, a ne to, co skutečně jste. Dále by bylo záhodno sebou brát pouze nějakou sportovní tašku, nebo něco menšího. Jakmile budete již od pohledu vyzývat k zavření na 24 hodin bez udání důvodu, cizinecká policie, a je jedno jestli státní, nebo korporační, to mile ráda udělá. Takže Jeremmy s Myškou se dostali do Vancouveru. Zde, jak jsem pochopila si nakoupili potápěčské potřeby na šnorchlování a vzali to pěšky do Camas, města ležícího ani ne 15 kilometrů od Vancouveru. Tady to naše dvojka vzala na písečnou naplaveninu, vzali na sebe neoprén, a skočili do Columbia river, již několikráte zmiňované hraniční řeky. Tady se Jeremmy postaral o Myš, která na nich udržovala magické krytí, a po proudu přeplavali celých 20 kilometrů, až nakonec vylezli v Portlandském aquaparku kombinovaném s diving centrem, zapojili se mezi dav a nakonec vyšli ven a šli najít nějaký coffin motel, kde se hledí spíše na nujeny, než na SIN. Jestli to bylo tak, jak Myška popsala, musela jsem vyseknout poklonu jak Jeremmyho tak Myšině výdrži. Uplavat 20 kilometrů není jen tak. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme při výcviku v korporačních složkách museli plavecky překonávat dva kilometry s plným vybavením. Po konci cvičení jsem byla ráda, že už to mám za sebou. Nedovedu si představit, jak bych zvládla plavat 20 kilometrů a k tomu se ještě starat o Myšku. Navíc s relativně velmi čerstvými ranami. Ale asi je ten jejich pouliční doktor

opravdu dobrý, že je dokázal postavit tak rychle na nohy, že to byli zvládnout. A teď byla zase řada na nás. „Myši, už skonči. Vidím, že jste si užili dva moc zajímavé dny, to je fajn, ale zase si tady nebudeme vyprávět jak bylo na škole v přírodě, že.“ Umlčela jsem její monolog, který připomínal svoji rychlostí kulometnou palbu. „Nebudu, protože já totiž na žádný nikdy nebyla, mě nikdy nechtěli vzít sebou, takže jsem musela zůstat v pasťáku a mejt nádobí nebo přebírat rýži. Ale chtěla bych. Prej to je docela sranda, ta škola v přírodě.“ „Skvěle. Takže na chvíli buď zticha a půjdeme k našemu příteli do doků. Už nějakou dobu pro nás zajišťuje kupce té věci, a co je ještě důležitější, shání někoho, kdo my mohl určit, co je to za věc, v tom mrazáku. Možná už bude mít nějaké informace.“ „Jo, jdem do doků, v Portlandských docích jsem ještě nikdy nebyla. Hej, Jeremmy, přestaň se tak ksichtit a jde se. Nebo tě tam mám odtáhnout?“ „Však už se zvedám.“ Procedil Jeremmy a bylo na něm vidět, že se zvedá jen z toho důvodu, aby Myška prostě sklapla. Nemohla jsem se nepousmát, při představě, že takhle nějak vypadá taková normální rodinka. Ať je chlap silnější a chytřejší sebevíc, ženský element ho nakonec stejně rozloží. Jsem sice pouze psycholog – amatér, ale troufám si říct, že Myši se to povedlo během těch dvou dní naprosto skvěle... Portlandské doky Parkrose, zadní část zastavárny U Fritze 15:10, 17.5.2065 Zastavárník Freddy Terrence, známými přezdívaný Fritz, uvítal podivná individua, která přišla v doprovodu Fritzova šéfa, Davida Smirnoffa. Smirnoff si vzal svoji návštěvu do zadní části zastavárny, a Fritz zavřel krám a navěsil na kliku cedulku „Z provozních důvodů zavřeno“. Pak zapnul poplachový systém, sundal brokovnici, nabil, a sedl si za pult, kde rozevřel rozečtený časopis o zbraních a nábojích. Pro Fritze to byla neplánovaná pauza během pracovní doby. A každá pauza potěší. Zato Smirnoff si o pauze mohl leda nechat zdát. Teď měl tady problémový kšeft s partičkou čtyř shadowrunnerů ze Seattlu. Jen co zašli všichni zúčastnění do zadní místnosti, zapnul Smirnoff několikero rušiček, vyndal ze sejfu modrý mrazicí tech-box s cargem, a z pod brýlí se podíval po zúčastněných a jakmile se ujistil, že mu všichni, včetně Myšky, věnují dostatečnou pozornost, začal mluvit. „Nevím co jste mi to přinesli, neví to ani nikdo z mých magických kruhů. Ale jednu věc vím jistě. Tady to nechci mít. Je to příliš horké zboží. Víte vůbec, co to bylo za draka, co po tom šel?“ „Nenapínej.“ Nechal se slyšet Johnny

„Podle všeho to nebyl žádnej drak z Ameriky. Takže to musela bejt evropská záležitost. A s Evropou moc toho společnýho mít nechci. Zvláště co se draků týče, protože tam žije Lofwyr.“ „OK, co to pro nás znamená?“ zeptal se Jeremmy „Zatím jen to, že sehnat pro tohle kupce bude poněkud těžší a že tohle rozhodně tohle nechci u sebe přechovávat. Nikde. Ani na to nemám místo a lidi. A soráč, riskovat nájezd korporačního zásahového týmu, nebo draka, na to fakt nejsem vybavenej.“ „Takže to znamená, že si máme cargo nechat, trajdat s ním po světě, než najdete zákazníka, a poté s ním vesele přijet na předávku?“ „Jak jsem říkal. Ty jsi prostě chytrá holka, Jill. Přesně si na to kápla.“ Jill se zatvářila kysele, skoro až ublíženě. „Takže podle vás, když vy nemáte prostředky na ochranu carga, tak mi je budeme mít už jen tím, že jsme více mobilní.“ „Já to říkal, že ti to pálí, Jill. Exactly. Odlifruju vás z Portlandu a mezitím prožhavím kontakty. A to by bylo, aby se nenašel kupec. Tipuju, že tu jsou přinejmenším dva žhaví potenciální kupci. Ares a CA. A kdyby nikdo z korporačních kruhů, tak znám pár lidí z univerzitních kruhů, kteří by se na to určitě rádi podívali.“ „Ty, Davide, ne že bych ti chtěl do toho kecat, ale seš si jistej, že zrovna my budem mít jen kvůli vyšší mobilitě lepší šance? Mě to přijde jako bullshit.“ „Není. Máte šedesát a já mám pro vás dobrou cenu na dost vybavení. Munice, technické zařízení, pasy a ID karty. Vše co si moji zákazníci budou přát.“ „Všechno? A máte i magický propriety?“ zeptala se Myška na otázku, která ji tížila ze všeho nejvíce. Nejspíš celou dobu vůbec nevnímala o čem je řeč, a chytla se až na „přání zákazníků“. Smirnoffa otázka nevyvedla z míry, jen suše konstatoval, že nemůže zaručit ohniska vyšší kadence. Myška se zdála být s odpovědí spokojená, a upadla zpět do stavu jedním uchem tam a druhým ven. „Dobře Davide, já to beru. Nicméně – kolik mě budou stát tvý informátorský služby?“ zeptal se Jeremmy. „Patnáct. A dostanete kompletní popis situace jak z Portlandu, tak i něco málo ze Seattlu.“ „Patnáct je dobrá cena. Ale to info chci pravidelně, kdy já budu potřebovat. Prostě zavolám, a bude.“ „Na to se můžeš spolehnout.“ Byla Smirnoffova odpověď „OK, já do toho jdu. Kdo jde se mnou?“

„Tenhle cirkus se nemůže obejít beze mě. Dodělal jsem to až sem a o konec se připravit nenechám. Se mnou můžeš počítat. A na to se napiju.“ Johnnyho odpověď nenechala ostatní na pochybách, že se ještě ten večer ztříská do němoty. Vzhledem k jeho sebevražedným tendencím ho ani nenapadlo přemýšlet nad nebezpečností práce. Ostatně, pro Johnnyho bylo rozhodující, že šel do toho Jeremmy, což byl člověk, kterému Johnny věřil, ale hlavně si o něm myslel (z předchozích zkušeností z misí), že má dost rozumu nato, aby sebevražednou misi nebral. Jillian vypadala, že usilovně počítá index úspěšnosti runu a poměřuje s procentuální šancí „enemy rosteru“, jinými slovy zvažovala, jaké šance má skupinka runnerů proti nepřátelům typu drak, Ares a CA a kdoví proti čemu ještě. Nakonec prohlásila, že: „Už dlouho jsem nebyla kvůli práci takhle daleko ze Seattlu a navíc tahle práce vypadá docela zajímavě. Jo, jdu do toho. Jestli umřít, tak na pořádným runu.“ Myška se probudila z letargie a podívala se na kolemstojící. „Vy byste chtěli jet na výlet beze mě? No tak na to zapomeňte! Samozřejmě, že pojedu s vámi, ať si Jeremmy říká, co chce.“ „Jasně Myši, pojedeš. Já ani nepředpokládal, že by to bylo jinak...“ byla Jeremmyho velmi unavená reakce.

Part 3 – Enforced move Velící centrum zásahové jednotky Ares – výcvikové centrum Knight Errant, zasedací místnost Za stolem seděli tři muži a tvářili se velmi přísně a nepotěšeně. Před nimi stál v dokonalém pozoru Loki VanWerranta a čekal na verdikt svého velitele. Trojice vyšetřovatelů této kárné komise, skládající se z Lokiho přímého nadřízeného plukovníka Sigmunda Hesse, zvláštního agenta zpravodajské služby Aresu Donalda Ferryho, a konečně externího odborníka na korporační právo a stínové aktivity v jedné osobě, Martina Talviho. Lokiho raport ležel trojčlennému tribunálu na stole. A Loki se potil. Tito pánové zde byli kvůli přezkoumání neúspěšnosti mise. A pokud zjistí, že jakkoliv chyboval proti vnitřním směrnicím, nebo rozkazům teď již zesnulého Lucase Scotta, který skončil s nožem v hrdle, nebudou s ním mít žádné slitování. Oni ne. Loki se velmi obával, co všechno by mohl tento tým vyšetřovatelů najít. Sice věděl, že postupoval přesně podle předpisů, ostatně je všechny uměl nazpaměť, jako básničku, ale s tímto týmem vyšetřovatelů si nemohl být jistý, co si zrovna oni na něj vymyslí. Ne nadarmo se této trojce říkalo mezi lidmi

z bezpečnostní a zásahové služby Aresu, Knight Errant, mistři popravčí. Koho si vezmou na mušku, toho sejmou. Ne doslova, ale člověk, který se jim dostane pod ruku může rovnou zapomenout na povýšení, nebo nějakou zajímavou práci. A toho se Loki obával. „Pane kapitáne, vyšetřovací komise nezjistila žádné pochybení z vaší strany.“ Nechal se slyšet plukovník Hess. Lokimu se ulevilo, byť to nedal na sobě nijak znát. A očekával to slavné ale, protože tito chlapíci z popravčí čety měli vždy nějaké ale. „Nicméně sám nejspíše souhlasíte, že to, co se stalo na letišti je neomluvitelné a bude to potřebovat exemplární potrestání. Už kvůli tomu, aby se žádná další skupinka těch špinavců, těch shadowrunnerů, nechtěla o něco podobného pokusit.“ Pan Ferry mluvil sladce, jako když med stéká. Byť jeho věta nebyla otázkou, očekával Lokiho reakci. „Pane, nestane, pane! Již jsem si dovolil navrhnout preventivní opatření, která by toto měla vyřešit. Tato opatření se skládají...“ „Děkujeme, my jsme četli vaši zprávu. Je velmi podnětná a inspirativní. Ale není na pořadu jednání.“ Utnul Talvi Lokiho pokus vykličkovat z prekérní situace a ihned pokračoval. „Na pořadu jednání je znovuzískání toho, co se té runnerské chátře podařilo ukrást. Jak říkám. Exemplární potrestání.“ „A vzhledem k tomu, že se jednalo o runnery, kteří byli najati naším člověkem, vzali jsme si na starost jeho agendu a již máme jejich jednotlivé šíbry a dokonce i jejich složky se všemi jednotlivými runnery. Nebo aspoň to, co se dalo zjistit.“ Při posledních slovech se Donald Ferry zamyslel a zkoušel v myšlenkách vymyslet příhodnější eufemistický popis pro zmlácení šíbrů, které si nechali falešně zavolat na probrání „nějakého obchodu“. Žádný lepší ho nenapadl, tak toho nechal. „Pane, smím být seznámen s obsahem těch... Složek?“ „Není v nich nic důležitého. Za prvé ty informace byly označeny jako přísně tajné a vy nemáte patřičné pověření nakládat s tak vysokým stupněm tajného materiálu, za druhé pro lepší efektivitu vaší práce bude lepší, když se spokojíte s konstatováním, že se jedná o velmi schopnou a velmi oprsklou špínu uliční.“ Loki nasucho polkl. To je tedy pěkné. Jemu nikdo nic neřekne, všichni se omezí jen na vágní konstatování „prostě nějací runneři. Tečka.“ Obvykle, když takhle někdo z nadřízených jedná, pomyslel si Loki, znamená to, že v zásadě nejsou žádná signifikantní data. Nic čeho by se dalo pořádně chytnout. Nebo zase na druhou stranu, že se má na této misi buď zdiskreditovat stylem „podívejte se, korporační muž z nejlepších

bezpečnostních složek – a on si neumí poradit s pár špinavými runnery, vyhoďte ho“, nebo má být rovnou zabit. A nebo je to opět jeden z donucovacích triků toho externisty, Martina Talviho, aby se ještě víc snažil, protože si má myslet, že mu hoří koudel za prdelí, a o to víc se snažit. S tím externistou jeden nikdy neví. „Naši externí pracovníci zjistili, že ta čtveřice runnerů se v současné době skrývá v Portlandu, v Salish-Sidhe. Místní policejní orgány ještě nebyly kontaktovány. Věříme, že se celá akce obejde bez jejich asistence. Bylo by to tak lepší.“ Řekl Talvi a dal tím výrazně najevo i povahu jím spravovaných aktiv lidských zdrojů. Sigmund Hess se netrpělivě podíval na hodinky a zaštěkal: „Kapitáne VanWerranto, vaše mise odstartuje přesně za pět hodin. K ruce vám dáváme deset lidí, z toho dva jsou bojoví mágové. Cíl vaší mise je jasný. Získat zpět cargo a ty čtyři runnery exemplárně potrestat smrtí. Tak, ať se to rozkřikne po celých stínech, že Ares macrotechnology se nenechá hoblovat takovýma ořezávátkama, jako jsou prašiví runneři. Otázky?“ „Pane, žádné otázky nemám, pane!“ „Odchod, kapitáne.“ Loki se otočil a předpisovým krokem opouštěl místnost. Když byl bezpečně pryč z místnosti, viditelně si oddechl. Na to, že mohli chtít jeho hlavu, z toho vyvázl celkem lacino. A bude se zatraceně snažit tuto misi udělat perfektně, nejméně na 150%. V tu samou chvíli, co Loki opustil místnost, se Sigmund Hess obrátil na Talviho s otázkou „Myslíte, že to vyjde?“ Talvi, dřív než cokoliv řekl se mírně usmál, sedl si na okraj stolu, a navázal oční kontakt s Hessem, přičemž se mu svým pohledem doslova propaloval do mozku. Zcela cíleně tak vyvolával v Hessovi velmi nepříjemný pocit. „Jestli to vyjde nevím, ale lidé, kteří prošli mýma rukama vždy dělají to, co chci já. Na každého platí jiné metody a já je umím najít. To je ostatně jeden z důvodů, proč mě platíte. Nicméně vy se ptáte na věci příští. Tedy, bude to tak, že nyní kapitán VanWerranta půjde na svoji ubytovnu a bude děkovat všem bohům, na které si vzpomene, že jsme jej exemplárně neposlali na zbytek života na nějakou podřadnou práci. Ale hlavně bude až neskonale vděčný, že jsme jej očistili od obvinění z nedodržení směrnic. Loki svoji práci miluje, stejně tak jako celý Ares, a největší potupou by pro něj bylo, kdybychom řekli, že se nedržel rozkazů a směrnic. Takže až se sebere, což mu bude trvat necelých dvacet minut, začne si připravovat věci na misi. První co udělá, že si zkontroluje osobní složky lidí, které jsme mu přidělili. Pak se podívá na Ares hodnocení Portlandu. Chvíli nebude vědět coby, protože

Portland spolu s celým Tir Tairngire je velmi paranoidní zóna. Sezve si na taktickou poradu zbytek lidí. Chvíli jim to bude trvat, budou plácat nesmysly, ale pak udělají SWOT rozbor, Stenght – Weakness – Oportunities – Theats. A vymyslí nějaký plán, podle kterého pojedou. Budou se sice snažit, ale nejspíš přijedou do Portlandu již pozdě a budou muset cargo nahánět. A díky dnešnímu divadlu s kárnou komisí jsme právě z Lokiho udělali velmi oddaného loveckého psa, který půjde po cargu až do konce. Dokonce nebude mít žádné větší výdaje, než účtenky za benzín, protože se bojí, že bychom mu mohli jeho opravnou misi vzít. To by bral jako své totální selhání.“ „Nerozumím, vždyť ani ta předchozí mise, Louskáček, v rámci Make up Phoenix, nebyla v jeho režii. On byl zástupný velitel a to navíc druhý v řadě.“ „To je pravda. Ale nezapomínejte, že mnozí lidé se velmi rádi starají i o to, co není jejich povinností. V zásadě se jedná o jistý druh hysterie a tato hysterie může přerůst až v patologické stavy typu pavlačová drbna, nebo pan důležitý, bez kterého by to tady prostě nefungovalo.“ „Jste si jistý, že se jedná o hysterii? To co popisujete je běžné chování větší části populace.“ „Lékařsky se jedná o hysterii. A to, že většina lidí je nemocná, ještě neznamená, že z toho uděláme standard. Ostatně, taková hysterie někdy není na škodu. A nezapomeňte. Někdy není na škodu být ani mutant. Je to jen odchylka od toho, co se nazývá normální. Doufám, že rozumíte, kam tím mířím... No, jestli nic dalšího není na programu, tak mě těšilo. Musím jít zařídit ještě nějaké obchodní záležitosti.“ S těmito slovy se Talvi zvedl, vzal své nezbytné kožené desky, a odešel z místnosti. Plukovník Hess si viditelně oddychl, když se za Talvim zavřely dveře. Byl velmi rád, že vůči tomuto člověku je ve formálně nadřízené pozici. Podíval se na zvláštního agenta, Donalda Ferryho, s nevyslovenou otázkou v očích. Ferry ji ihned pochopil. „Ano, je to velmi pravděpodobné. A pravděpodobné je i to, že tato mise na záchranu mise se nakonec nezdaří. Naše statistiky mluví jasně. Když už něco shadowrunneři získají, je lepší nechat je jít a na odplatu pomýšlet až tak za půl roku, až si budou myslet, že prach se usadil. Nicméně nyní máme velmi dobré zdroje informací pro to, abychom je mohli pochytat úplně všechny. Jejich šíbry.“ „Obávám se ale, že nebudeme mít mnoho času. Ať chceme nebo ne, budeme je muset pustit, pokud je nechceme zabít. A máme velmi málo času na přemluvení ke spolupráci. Pokud je nepustíme do dvanácti hodin, stíny něco vytuší.“

„S tím jsme počítali. Je to jen drobná komplikace, která může být velmi rychle vyřešena implantací štěnic a trackerů. Budeme je mít neustále zaměřené.“ „Jste si jistý, že to bude stačit?“ „Bude. Spolu s fyzickým násilím, které je nyní na nich pácháno, to bude stačit na tak dlouhou dobu, jakou potřebujeme k tomu, abychom mohli najít jejich sídlo a vystopovat další lidi na ně napojené. Když nezískáme hlavy tamtěch shadowrunnerů, tak místo toho rozbijeme stávající runnerskou strukturu a získáme hlavy některých jiných. Berte to jako prevenci. Dřív nebo později by stejně proti nám šli, takže je v zásadě potrestáme už za to, jak žijí.“ „S tím souhlasím. Pokud dojde k nutnosti plnění tohoto záložního plánu, máte můj plný souhlas. A pokud to dokážete zamaskovat tak, aby to vypadalo jako válka té pouliční špíny, nebudu mít nic proti.“ „Spolehněte se. Je to ostatně naše práce.“ S těmito slovy oba dva opustili zasedací místnost. Ještě než stačili zavřít, všimli si, že se začíná stmívat a nad Seattlem se vznáší mlžný opar, znamení, že noc bude mimořádně chladná. Ani jeden z nich ale nebyl tak dlouho v terénu, že je to ani nezajímalo. V hlavně měli úplně jiné myšlenky, které se ani náhodou netýkaly počasí v Seattlu a jeho okolí, dokonce ani televizních rosniček – moderátorek. Portlandské doky Parkrose, zastavárna U Fritze Čtveřice runnerů stála před monitorem, na kterém jim David Smirnoff ukazoval plán cesty. Plán vycházel z jednoduchého požadavku, že runneři musejí být v pohybu a současně by mohli být aspoň trochu užiteční. A David už dlouho sháněl schopné lidi, kteří by mu doručili jedno velmi horké zboží přes pašerácké stezky. Jednalo se o pár magických svitků, které shodou okolností uvízly Davidovi pod nehty. Už vzhledem k tomu, že se jednalo o velmi horké zboží z Aztlanu, které nešlo schovat tak jednoduše, neboť magické signatury byly více než nápadné a ze svitků přímo čišelo už při letmém pohledu z astrální roviny, že tohle je very bad bad mojo. A co na těch svitcích bylo nejhorší, ať se snažili Davidovi známí mágové seč jim síly stačily, nedokázali tu astrální signaturu nijak dobře zamaskovat, aby se to dalo vyshipmentovat jako při klasickém pašování zboží. Ale aby nejeli jen tak naprázdno, rozhodl se David, že jim naloží ještě jedno auto, ve kterém se povezou věci, se kterými by při normálním pašování byly trochu větší problémy. Pár kradených sošek ze sbírek jednoho elfího boháče, který byl touto cestou ochuzen o něco ze svých pokladů. Plus se k tomu přihodí něco

kokainu, BTL čipů nové generace a výsledky jednoho runu – data z výzkumného ústavu United Oil. Ostatně, všechno mělo stejnou cestu, vzhůru na sever. Rituální svitky končily v severním Vancouveru spolu s výzkumnými daty a BTL čipy spolu s kokainem končily v zásadě skoro všude po cestě, nejvíc ale mělo být předáno v pustinách, v Seattlovském Redmontu. Zásobování pro mafii je mnohdy nevděčná práce, pomyslel si David. Do Seattlu to po krytých stezkách, za neustálého vyhýbání se indiánům a jejich hlídkám (a že jich mají), bude trvat konvoji (jak výpravu dvou aut pracovně nazval) přibližně pět dní. Za tu dobu doufal, že se mu podaří sehnat nějakého kupce. Sice ho štvalo, že jeho známí z podsvětí nedokázali určit cože ta vejce jsou, ale o to větší si bude diktovat cenu. Stovku by to hodit mohlo. Po odečtení Davidových deseti procent, standardní fixerská částka, a managerských výdajů, by mohlo zbýt na runnery sedmdesát. Litrů. David byl spokojený. Měl plán a jak to vypadalo, nikde nebyly žádné vady, pouze standardní nebezpečí, se kterým se prostě musí v jeho branži počítat. „Johnny, dole v garáži si vyberte auto a něco málo weapons. Jo a mám tady zásilku novejch výbušnejch nábojů. Se znakem Tirský armády. Fakt dobrý kousky. A když si vezmeš čtyři balíky, dostaneš pátej zdarma.“ „Auto půjdu obhlídnout s Jeremmym, ale vo těch výbušnejch ti říkám rovnou. Díky, nechcem. Ani kdyby byly štyry zadara a pátej za polovic. Spíš by mě zajímal equip na hrátky typu Bořek, malý bořitel. Znáš to plastika a takový.“ „Jasně. Kouknu se co se urodilo v našich barelech se zaručeně pravými rybami. Jo, by the way, pojede s vámi ještě Fritz. Bude se starat o druhý auto...“ „Druhý? Počkej Davide. Ty jsi o ňákým druhým autě vůbec nemluvil.“ „Možná. Ale teďka vo něm říkám. To bude v pohodě. Poveze trochu ilegální kradex. Takový ty kalifornský BTLka. Však znáš ty nový modely. Vy si vezmete ty magický svitky a to vaše cargo a Fritz se postará o zbytek nákladu. Bude navíc moje spojka, přeci jen tu cestu nepojede poprvý.“ „Jo, slyšel jsem. By the way, ty kalifornský BTLka – když to u tebe najdou, dostaneš z fleku tři roky. By mě zajímalo, co je na nich tak zajímavýho.“ „Mě se neptej. Já to nedělám, ani neužívám. Jen distribuuju.“ „Ohledně tý cesty. Proč to vlastně nebereme přes moře? Přijde mi to jednodušší.“ „Jasně Jill. To přijde všem, než si zjistěj jak se to má s pobřežními hlídkami a taky s piráty. Jo, moře někdy používáme, ale jen na malý zásilky.

Protože když tě najdou na moři, tak seš totálně v prdeli. Kdežto vnitrozemí skýtá mnohem víc prostoru ke skrejvání a tak. Když tě tady dostanou, máš ještě šanci se zdejchnout. Si?“ „Jasně. Chápu.“ Jill si k tomu myslela svoje, ale doufala, že se plete. Zároveň však musela uznat, že jí samotnou lepší alternativa nenapadá. Herrnekken Mise se začínala pomalu komplikovat. Let probíhal až do naší mezipřistávky v pořádku, ale RottenFuchs zachytil velmi podezřele živou komunikaci našeho letadla s naváděcí věží. Na dekódování nebyl čas, tak jsme se radši spakovali k východu. Jestliže sem přijde zásahovka nebo něco podobného, my budeme už pryč. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Vzali jsme si padáky, které jsou od jistého teroristického útoku nezbytnou součástí vybavení každého letadla, našli v přepravní komoře naše cargo a spolu s ním popadli pár našich důležitých zavazadel (vesměs schovaných v tubusových obalech), vyrazili dveře a vyskočili ještě dříve, než byl Kansas City příliš na dohled. Byli jsme tak rychlí, že piloti letadla si všimli, že je něco v nepořádku, až když jsme byli všichni hezky venku a snášeli se k zemi. Přistáli jsme v polích. Padáky jsme sbalili, však se ještě budou hodit a vyrazili jsme k lesu, co se rozkládal celkem nedaleko. Tam bude dost času připravit další plán a čím více času někde strávíme hezky zakopaní, tím lepší to bude pro nás. Aspoň tak jsme si to plánovali. Přesně do té doby, než LadyPure otevřela mrazák s cargem, ohmatala vejce, pak se na ně ještě podívala astrálně a hlasem, který se ji v tu chvíli úplně svíral v krku nám oznámila, že to co tady máme není pravé cargo, ale ten fake, který jsme připravovali pro naše krytí. Všichni jsme na ni koukali s otevřenými ústy. Jak to jako myslí, že nemáme naši zásilku? Prostě tak, že nemáme. Někde se musela stát chyba. Když to řekla, hned jsem si uvědomil, kde byla. Přesně na tom letišti. „Dá se nějak vystopovat, kde by to cargo mohlo bejt?“ zeptal jsem se. „Znám jeho astrální signaturu. Sama jsem to pečetila. Takže možná by mohla pomoct rituální magie.“ „Scheiße,“ nechal se slyšet RottenFuchs, „mein arbeit ist in der Arsch. Hier ich will udělat von zřízenec Flughafenu co za to může Untermench. Ein Trottel.“ Fajn. LadyPure, jak dlouho by měla ta rituální magie trvat?“ Čas. To bylo to, co mě teďka nejvíc zajímalo.

„Nevím. Ale snad ne déle než dvanáct hodin. A pokud by rituální magie selhala, můžu se ještě pokusit vystopovat to v astrálním prostoru. Má to ale háček.“ „Neboj, sice nevládnu schopností usměrňovat magické proudy, ale moc dobře vím o čem teďka mluvíš. Prostě to místo nenajdeš na mapě. V zásadě budeme znát jen přibližnou lokaci.“ „Právě.“ „Schweine magie. Kdyby to mělo in sich eingebaut tracking-čip, das will viel besser. Sie kann nicht benutzen die Magie, Sie ist die technische Analfabet.“ Dal RottenFuchs najevo svůj nesouhlas se stávajícím stavem věcí. „Překlad, bitte.“ Řekla Jenifer, čímž dala najevo, že jí němčina zrovna nejede. Škoda. So schön Sprache. Tak jsem ji to volně přeložil. „Říká, že kdybyste do toho tech-boxu dali trackovací čip, že by to ušetřilo spoustu práce a že jste techničtí nevzdělanci.“ A sám pro sebe jsem si pomyslel něco o magičích a jejich vztahu k přetechnizovanému světu. Ovšem je pravda, že i zde, mezi magiky, se najdou výjimky, jako třeba náš Tornádo, neboť to je magik absolutně prošpikovaný warem. Sice magii používá docela často, ale jak sám říká, nejvíce věří magii denního života – Škorpionu modelu 35 a ostatním palným zbraním. „Gut. So, LadyPure, najdeme passend Platz a půjdeš na tu rituální magii, ja?“ „Cože? Ty taky?“ V duchu jsem se ještě napomenul, že nesmím spadávat do své mateřštiny, jako to stále dělá RottenFuchs. Jednou jsme v Americe a tady se nemluví po německu, ale po anglicku. Jenomže když ono je vedle RottenFuchse tak těžké do té němčiny nesklouzávat. Johnny Auto bylo připraveno a naloženo vším nejdůležitějším, co nám mělo být ku prospěchu. Naštěstí bylo naše přibližovadlo bylo dost prostorný, takže se tam vešly veškerý ty naše shity a my a měli jsme tam i relativně komfort. Veškeré pohledávky byly vyřízeny, ještě ten večer. Z peněz od Davida jsme delegovali Jillian, aby poslala našim šíbrům jejich 10% za dohození kšeftu. Byl to sice podraz ze strany Johnsona, ale za to šíbr nemůže. A upřímně – buďme rádi, že máme tyhle lidi, kteří nám ty naše stínový prácičky dohazují a nemusíme si to shánět sami. Bejt sám sobě runnerem, managerem a ještě šíbrem... Díky, ale nechci. Takže jsme hodili šíbrům malou sumičku, aby na

nás i nadále vzpomínali v dobrým. Jill jsme delegovali z toho důvodu, že z nás všech vypadá relativně nejnormálněji, a když se ona objeví v bance, nespustí se automaticky poplach, nebo ji nevyvedou, protože připomíná houmlesáka, ani tam neztropí nějakou scénu, na kterou by mohli ještě půl roku vzpomínat. Prostě z nás čtyř vypadá nejnormálněji. Mezitím co Jill byla vyřizovat naše finanční transakce, porozhlídli jsme se s Jeremmym po Davidově KradExu. KradEx je terminus technicus přesně pro tento typ zastaváren a bazarů, které mají obvykle otevřeno přes celou noc, dá se tam sehnat úplně všechno za dobrou (často i kvalitě odpovídající) cenu a pokud majiteli řeknete, že potřebujete čtyřicet postelí jedno jaké kvality, druhý den je máte a pár lidí z podsvětí má zase z čeho na nějaký ten čas žít. Zbývá jen dodat, že pokud znáte schopného kradexáka, což David bezpochyby je, a vycházíte spolu dobře, není problém sehnat spoustu věcí. Včetně vojenského SOTA vybavení. Naštěstí vojenské vybavení nejsou brambory nebo jablka a na skladě se nezkazí. A David má dobře zásobené sklady. Taky se není čemu divit, když žije na hranicích dvou paranoidních států a nedaleko odsud je zbytek Ameriky – země omezeně neomezených možností a vojenského průmyslu pro mírové účely. Nakonec jsme si z nepřeberného množství krámů a kovošrotu vybrali. Na akci, na kterou nás David posílal, to bylo vybavení naprosto luxusní. Aspoň teda podle mě a Jeremmyho. Překopírovanou verzi Jeepu od Aztechnology, jedinej rozdíl mezi těma dvěma byl v přední masce a v nápisu Carramba (v plném znění to bylo AzTech Carramba Vehicle). Narozdíl od Jeepu měla Carramba výkonnější motor, míň sraček všude kolem, a tužší karoserii. Celkově to bylo i míň hlučný, ale tenhle bonus už nebyl tak podstatnej. Když říkám míň sraček všude kolem, myslím tím, že to nemělo ani posunovací sedadla, ani nastavitelnou polohu volantu a dalších řídících prvků. Vůbec. Byla to v zásadě holá obluda, konstruovaná tak, aby její výroba stála pokud možno co nejmíň, ale přesto stále byla použitelná. Když to Jeremmy viděl, jeho kybernetické implantáty očí se mu doslova rozzářily (asi zkrat) a prohlásil, že bereme tuhle spotřební bojovou komoditu a žádnou jinou. Takže jsme Carrambu očesali o zadní sedadla (holky budou sedět na bednách), osadili vylepšenou plachtou, která snížila naši tepelnou signaturu, několika bednami munice, kulometným postem a pro jistotu si vzali dvě lafky a několik inteligentních střel. Neodolal jsem a přihodil pár neproclenejch pálenek. Cestou zjistím, o kolik má neproclená pálenka víc procent, než ty, co se proclívaj. Jeremmy taky neodolal a přihodil další bedničku s granáty do podvěšáku. Už jsme jen docpávali bedny s MRE vojenským jídlem, když se vrátila Myška. Jeremmy dělal, že má zrovna

hodně práce a vůbec ji nevidí, takže ofígo představení našeho novýho člena, Carramby, zůstalo na mě. „Zdárek Myši. Dovol, abych ti představil našeho novýho miláčka Carrambu – Jeep podle Aztechnology.“ A zaujal jsem postoj teleshoppingového prodejce. Ale asi jsem se díval moc málo na telku, neboť Myška si toho evidentně nevšimla. Nebo se možná vona dívá málo na telku. „Ééé, Johnny, jakej se rozdíl mezi normálním Jeepem a touhle Carrambou?“ „Kromě nálepek vepředu a vzadu a kromě ceny... V zásadě žádnej. Jo. Jasně. Tady nemáš tolik komfortu a z jízdy tě bude bolet prdel, ale myslím, že to nebude problém. Na to si hnedka zvykneš.“ „Ble, ble, ble, nebude bolet prdel a hnedka si zvyknu. No to jsem teda dopadla. Takže my tady pojedem na něčem z roku nula, co nejspíš ani nemá pořádný tlumiče, zadní sedadla jste vytrhali, takže pojedem na bednách, a já si mám zvykat. Vy v tý armádě jste fakt praštěný.“ „Hele Myši, je to to nejlepší co můžeš mít.“ Vložil se do toho Jeremmy. „V zásadě žádná elektronika, která by byla citlivá na elektromagnetický pulzy, spousta místa na osazení zbraněma, mega úložnýho prostoru. Ale jestli se ti to nelíbí, můžeš šlapat pěšky. Nikdo tě nenutí tím jet.“ Myška se chvíli rozmejšlela, pak se naoko urazila, otočila se zády a důležitým hlasem nám oznámila „Jdu si sehnat polštářek.“ Když jsem si připomněl, jak tahle mašina v terénu hází, nedokázal jsem si představit jak by musel bejt velkej polštář, kterej by dokázal všechny ty nárazy úspěšně tlumit. Jak Myška odešla, podíval jsem se na Jeremmyho, kterej si očividně oddechl a já si řek, že si trochu přihřeju polívčičku na cizím neštěstí. „Se nemůžeš dočkat až vyjedem, co?“ „Vůbec, ty vole. Zvlášť se teda nemůžu dočkat, až pojede Myš.“ „Cože jí tak nemáš rád?“ „Ale, vona není blbá, to vůbec. Akorát, že má prostě nelogickou logiku. A navíc ji po chvíli přestanou bavit monotónní činnosti, a začne si hrát a dělat bordel. Nejhorší na tom je, že si začne hrát magicky. Třeba jak jsme jeli tím autobusem. Půl hodiny si četla, pak ji to přestalo bavit, tak přinutila magickou cestou jednoho chudáka, co tam jel s námi, aby ji předčítal. Zvedl se nějakej typoň, že rozbije hubu tomu maníkovi, co furt četl, tak Myš pro změnu vzala noviny a s pomocí tý zasraný magie toho člověka do nich svázala. Co teda bylo dobrý, tak že si nikdo nevšim, že to kouzlí vona. Pak ji to přestalo bavit, pustila toho bouchače, vzala si přehrávač a na hodinu bylo vystaráno. Jenže pak přišla nějaká její oblíbená kapela, takže jsme všichni v autobuse museli vědět, že I fear the Augean light - is sweeping through

Camelot - How bittersweet my triumphs seem, - now Autumnal leaves succumb to frost - Morganna art thou near me? - Languid, I wend my path to grave - Cast my sword to the sulphyd grasp - Of the naiad neath the silvered lake - When waters stirred lay silent... A dál si to naštěstí nepamatuju. Pak začla nějakou gotik pičovinu. O čem to bylo jsem moc nepochytil, ale furt tam bylo Sunsetter, Nymphetamine – No better, Nymphetamine. Mimochodem, zpívala fakt příšerně, to prostě nešlo vydržet. Takže jsem nevydržel, a šel zabavit přehrávač. Výsledek toho byl ten, že mě pak celou cestu prudila drobnýma kouzlíčkama, jako že mi magickými prsty dloubala do kyberočí a tak. Prostě hrůza. A na tu cestu v řece se radši neptej. Jestli jsem si někdy chtěl splnit bobříka trpitelské trpělivosti, tak tady jsem si ho tou cestou stoprocentně splnil.“ „S tím hovno naděláš, když si myslí, že celá Země je její pískovišťátko, kde si může hrát. A divím se, že jsi ji neutopil.“ „Vona se nedala. Dělám to velmi nerad, ale musím uznat, že ta malá mrška je prostě dobrá. Akorát si neuvědomuje následky svejch srandiček. Dokonce si snad ani nepřipouští, že by to mohlo někomu vadit.“ V dalším nadáváním na velmi neortodoxního člena naší družinky jsme přestali, neboť jsme slyšeli, jak se Myška vrací. S sebou si nesla černý polštářek s lebkami. Už ani nevím, proč mě to nepřekvapilo. „Tak tohle je můj polštářek podprdelníček, tak ne, že mi ho někdo vezme. Jo a mimochodem, Jeremmy, ta první písnička, co jsi parodoval se jmenuje Haunted Shores a ta druhá Nymphetamine, a obě jsou od Cradle of Filth, jedné z nejúžasnějších metalových kapel vůbec. Jo a pro příště, já umím zpívat náhodou pěkně, abys věděl, ju?“ a hodila polštářek do auta a se slovy „jdu splašit kafe“ odešla. Jeremmy přeladil na nízké frekvence, které normální lidské ucho není schopno zachytit, podíval se na mě a prohlásil: „Zvykej si. Takhle to bude vypadat celejch čtrnáct dní.“ V duchu jsem poděkoval všem božstvům za vynález alkoholového opojení a požehnal svým železným zásobám. Snad mi budou stačit. Pro jistotu půjdu sehnat další kousky. Lucy y Carreg Tady někde musí být. – Prohledejte to tu ještě. – Sakra, vždyť to tady procházíme už hodinu a pořád nic. – Prostě se ten drak někam ztratil. – Ale prosím tě, ten drak se přece nemohl jen tak někam ztratit. Vždyť byl přece obrovskej. – Hele. Šaman řekl, že její auru viděl někde tady, což odpovídá,

neboť tady jsme ho i sestřelili, tak bude někde tady. – No jo, ale já tu žádnýho draka nevidím. Fakt tu nic není. – Nekecej a hledej dál. V hlavě mi sice neustále hučelo, ale už jsem byla schopná aspoň nějak vnímat dění kolem sebe. Po nějakém čase se kromě vnímání ušima dostavilo i vnímání očima, byť jediné, co jsem dokázala v tu chvíli vnímat bylo oslepující světlo s nádechem zelené, skrze které prosvítaly asi tři siluety postav. Velmi rozmazaně. Na detaily jsem mohla rovnou zapomenout. Ale již od prvního okamžiku mi docházelo, že lovnou zvěří jsem tady já. A v tomto stavu jsem byla velmi zranitelná, zvláště pak z astrálního prostoru, neboť drake patří mezi takzvaně duální bytosti. Neustále přítomné v našem světě a současně i v astrální rovině. Takže jakákoliv zrůdnost, která by se tady v současné době pohybovala, by si mě mohla úplně snadno podat. Jak zrůdnost v reálném prostoru, tak zrůdnost z astrálního prostoru, jako třeba nějaký duch. A že těch tady bylo. Bylo mi velmi jasné, že se musím dostat z okruhu svých predátorů. Jinak mě dřív nebo později najdou. Zalapala jsem po dechu a snažila se ignorovat bolest. Pomalu ustupovala a já se pokusila mávat křídly. Jako špaček mám rozhodně menší rozpětí, než v dračí formě. A navíc jsem mnohem méně nápadná. Po chvíli jsem vyletěla. Letěla jsem celkem dlouho. Docela mě překvapilo, kolik toho dokážu, byť jsem celá jako řešeto. Naštěstí mi už krev zaschla. Konečně jsem uviděla to, k čemu jsem neustále mířila. Lidské stavení. Klasický americký rodinný domek, akorát že lehce upravený do indiánského stylu. A nebyl sám. Vypadalo to tady jako předměstí. Ale vůbec nepřipomínalo ty klasické prefabrikované domy podle jednotného stavebního plánu. Tak nějak do toho okolí padly mnohem lépe. Vzala jsem první otevřené okno co jsem uviděla a přitom jsem doufala ve své štěstí. Neopustilo mě. Vletěla jsem do pokoje, ve kterém v současné chvíli nikdo nebyl. Proč taky, když se blížila doba večeře. Přistála jsem na vyplétaném koberci. Chvíli jsem jen tak ležela a poslouchala. Jak to vypadalo, nikdo nebyl doma. Asi někam šli a někdo zapomněl zavřít okno. Tím lépe pro mě. Změnila jsem se do lidské podoby a dala se do práce. Najít koupelnu, někde tady taky bude určitě dezinfekce. A ibuprofen. Dole nejspíš bude kuchyň a snad i kafe. A když už jsme u toho, bude to chtít nějakej nůž, jehlu s nití a v neposlední řadě nějaký oblečení a cash. A to všechno je potřeba stihnout v přímo rekordně krátkým časovým limitu. Další závod s časem mi právě odstartoval...

Part 4 – Guess, where I shall go Speedy Nakonec to dopadlo trochu jinak, ale i tak to bylo dobrý. Místo prostornýho karavanu, do kterýho by se vešla tuna špionážní elektroniky, byly dvě velmi rychlý motorky s dodatečným úložným prostorem dole, u zadního kola. Na vrakovišti jsme našli dvě motorky japonské výroby, celkem v ještě dobrým stavu. Tipuju, že ty motorky se musely uklidit kvůli tomu, že byly použitý na nějakej shadowrun. Díky, konkurence. Chvíli hraní s pájkou a něco dráty a motorky byly schopny provozu. Tak jsme je převezli do malýho Vancouveru, kde jsme našli ne-tak-legální dílnu zkrachovalýho riggera. Za pár šupů byl ochotnej se s námi bavit a za pár dalších ochotnej ty motorky dodělat. Nejen aby jezdily, ale aby jezdily dobře. A protože jsme asi vypadali solidně, přidal i vylepšováky typu již zmíněný úložný prostor. Navíc nám namontoval dva samopaly, jejichž hlavně byly velmi umě zabudovány do světel, přičemž světla se skládala z několika vysoce výkonných diodek a právě mezi nimi se nacházela hlaveň. Sériová čísla už byla vybroušená, takže nám ten rigger udělal nová. Pěkná prácička za slušnou sumu. Budu si muset tohohle chummera zapamatovat pro případ, že bych se dostal zase někdy do Vancouveru. „Motorky jsou osazený, nádrže plný. Co budem dělat dál?“ Sabrina už se sháněla po další práci. Trochu mě ta její nesamostatnost začínala štvát. „Hádej. Můžeš jednou. A přemejšlej. Zopakuj si, jak vypadá klasickej shadowrun.“ „Nooo. Já jsem deckerka. Obvykle sedím na síti a moji kolegové mi zasílají svoje požadavky. Někdy to vyjde tak dobře, že nemusím během celýho runu vůbec do terénu.“ „Vidíš. A se mnou si to užiješ i z tý druhý strany. Zajedeme na snídani a pokecáme o plánu. Souhlas?“ „Mám snad na výběr?“ „Že se vůbec ptáš.“ Herrnekken Seděl jsem u našeho pseudo-ohníčku, který jsme si připravili, mezitím co bude LadyPure provozovat svoji rituální magii. U ohníčku jsem seděl spolu s RottenFuchsem a Tornádem. Naše klasická trojka. Jennifer byla právě na hlídce, kdyby se náhodou něco podezřelého dělo. Jako, že by se dít mohlo. Naše kousky jsou totiž natolik do nebe volající drzosti, že jsme de facto

počítali s návštěvou nějaké trestné výpravy. Normálně bychom už dávno byli pryč, nicméně vzhledem k vývoji událostí, mělo mnohem vyšší prioritu zjistit, kde je cargo. O to se právě teď starala LadyPure pomocí rituální magie. Jediné, co mi vrtalo v hlavě bylo, proč Tornádo sedí tady s námi, místo toho, aby LadyPure pomohl s tou „bad mojo“. Sice jsem ten důvod tušil, ale pro jistotu jsem se zeptal. Tornádo vypadal, že na tu otázku už nějakou dobu čekal. „Proč asi. Mám víc důvodů. Když nedokázali dát trackovací čip, jak tady RottenFuchs už jednou říkal, tak jsou to prostě dvě nány z buše. Jejich znalost techniky nejspíš končí v době kamenný a ze spotřebičů denní potřeby pak používaj maximálně tak mobily z roku nula. O mikrovlnce a podobných věcech nejspíš nikdy neslyšely. A navíc je LadyPure prašivá šamanka. Takže přesně takovej typ mágů, který fakt nemůžu vystát. Magie sem, magie tam, všechno magicky, a vy ostatní – poserte se z toho. A vzhledem k tomu, jak vypadá nejspíš to ani nemá v hlavě v pořádku. Jako ostatně každej zkurvenej šaman. Hula hula dementní tanečky a reálnej svět maj někde u prdele. Nejspíš je taky zasraná ekoteroristka a volný víkendy tráví sázením nových stromečků, aleluja. Takže ne, fakt necítím potřebu zrovna takovýhle náně pomáhat. Ani trochu a ani omylem.“ To bylo dost přímý. A popravdě, čekal jsem ten důvod. Tornádovi se vždycky cuká ruka, když vidí magika, pro kterého je magie vším a realita zůstává někde v pozadí. Jinými slovy, nemá rád šamany a pro ně má, coby warem prošpikovaný hermetický kouzelník, pouze vzkaz, že on má mnohem rychlejší magii. Devět milimetrů a když to nepomůže, i něco silnějšího. Zbývá jen dodat, že i mezi magiky hermetické tradice se nalézá mnoho individuí, které se zabývají pouze magií a ostatní svět proplouvá mimo ně, nicméně znáte to o selektivním pohledu. U nich to Tornádovi nevadí (nebo aspoň ne tak moc), neboť on sám je hermetický kouzelník, takzvaně hermeťák. „Jawohl – richtig. Zauberkünstleren sind schmutzigen Idioten.“ Aby si taky RottenFuchs nepřisadil. Náš malý ork, fanatický obdivovatel matrixu, jehož heslem je (volně přeloženo) „Matrix všude kolem nás“, mající alergii vůči všem projevům magie. Nicméně i já s nimi v tomto ohledu souhlasím. Ne kvůli RottenFuchsově nějakému trapnému soupeření, zda je více technika nebo magie, ani kvůli Tornádově předpojatosti vůči nadměrnému užívání magie. Ale kvůli tomu, že od doby, co bylo na světě velké haló z návratu magických proudů, přeci jen uplynulo dosti let, a my stále žijeme v technickém, v zásadě až přetechnizovaném, světě a masivní návrat na stromy spolu se zbavením se elektráren, mobilů, aut, ledniček a televizí na

dálkové ovládání se nechystá. Pro příklad toho, že technika půjde dál všude, nemusíme chodit daleko. Třeba Seattle. Jeho největší dodejce elektřiny je jaderná elektrárna v Olympii, která stojí na území indiánského státu SalishSidhe. Narozdíl od technického pokroku (který chtějí masově všichni), přibývá stále více a více opatření a restrikcí proti magii jako takové a mnohé její druhy byly prohlášeny za nelegální. Navíc na magii veřejnost celkově hledí spíše s podezřením a naprostá většina (aspoň těch nemagicky aktivních) si myslí, že v konečném součtu magie není k užitku, ale pro zlost. To je i moje mínění. Ale před Tornádem ho neprezentuju často, protože to poté začnou nekonečné debaty na téma Tornádovy obhajoby magie. Té hermetické, samozřejmě. „Fajn. Nicméně mi nepřipadala neschopná, když už jsme u toho.“ Snažil jsem se aspoň trochu vypufrovat situaci. Leč nebylo mi dopřáno klasického úspěchu v debatách typu „za jistých okolností ano“, v plný souhlas jsem ostatně ani nedoufal. Už mě znají přeci jen nějakou dobu, tak jsou vůči mým rétorickým kličkám oba dva rezistentní. „Neschopná je proto, že je to šamanka. Jasný? A už se o tom nebudeme bavit. Je to prostě magická nula, s pár triky, takže to pro pozorovatele neznalého věci vypadá, jako by nula nebyla. Ale to nemění nic na skutečnosti, že nula je.“ Obdivuji Tornádovu schopnost všechno rychle a 100% přesně vyřešit a vystihnout. Dogmatik. Naštěstí RottenFuchs nic nedodával. Měl lepší věci na práci. Vyndal svůj velmi poupravovaný, velmi specificky kyberdeck, a začal se hrabat v softwaru. Nejspíše přepisoval své programy. Ne, že by dělal nějaké nové, jiné a lepší, to ne, ale měnil (jak je jeho dobrým zvykem) jejich architekturu. Veškeré programy, kterými se jakýkoliv decker snaží něco udělat, respektive kterými se, často neoprávněně, dostává do nějakých databank a tam něco dělá, nechávají v nabouraných systémech charakteristickou stopu. Tomu se prostě nejde vyhnout, neboť mnohé systémy v dnešní době požadují výpis z vašich vnitřních kódů a nestačí jim pouze vstupní heslo. A na tomto výpisu se dá poté dost dobře odhadnout struktura vašeho programu, která se povětšinou bude lišit od struktury, kterou mají licencovaní uživatelé. Pokud by k penetracím docházelo podle zpětné analýzy jedním typem nelicencovaného programu (respektive decku, neboť se nezapisuje pouze program, ale i číslo decku), může správce bez problémů uzavřít data pro konkrétní nelicencovanou cestu. Proto RottenFuchs stále přestavuje své programy, aby vždycky byly stejné, ale jejich vnitřní architektura vypadala jinak. A stále přepisuje registry a čísla svého decku, takže byť se jedná

fyzicky stále o ten samý přístroj, za poslední tři měsíce se už papírově aspoň desetkrát obměnil. Je docela s podivem, že mu to stále funguje. „Skvěle. Tak uvidíme, jestli ta nula na něco přijde. By the way, ty to po ní nebudeš kontrolovat, když je taková nula?“ „Ani náhodou. Jsme placení za ochranu těch holek a jejich věcí. Nejsme placeni za napravování jejich blbostí.“ „Je jen s podivem, Tornádo, jak tak dobře víš, na čí straně byla chyba. Podle mě se ten přehmat stal až na letišti, takže na tom máme taky částečný podíl my. A moc dobře víš, že Koudy má rád taky trochu osobní iniciativy.“ A pro sebe jsem si přisadil: „Byť musíš poslouchat šamanku. A to je to, co tě dožírá.“ „Jasně, starej dobrej strejda Koudy. Však já nic neříkám. Já s tebou souhlasím, jen prostě tu holku nemám rád. To je celý. Stačí?“ „Tak se snaž, aby tvoje neláska nepřerostla osobní meze. Aby se z toho nestal... Obchodní problém, jestli víš co tím myslím.“ „O to se neboj. Když mi nebude chodit na oči, tak budeme naprosto skvěle vycházet. Doufám, že je natolik inteligentní, aby to pochopila, aniž bych jí to musel říkat.“ „Dobrý. Považuji to za uzavřenou kapitolu. Hmmm. A co jinak? Kdy jsi naposledy byl doma?“ „Ha, ha. Pěkně blbej fór. Vždyť sám moc dobře víš, že poslední dva roky jedeme od runu k runu. A předtím se taky nedalo mluvit o domově. Pakliže za domov nepovažuješ rakváky.“ „Moc dobře vím. Tohle taky byla předělávka starýho fórku o jalové diskuzi, neboli hovory o počasí.“ Chvíli bylo ticho a dívali jsme se, jak RottenFuchs opečovává svůj kyberdeck. Pro něj teď okolní svět neexistoval. Pouze virtuální realita a vnitřní architektura programů. Dívali jsme se s Tornádem na to, co to znamená být zabrán do práce, respektive pracovní entuziasmus. Já sám jsem nic takového nikdy nezažil a Tornádo možná, u magiků jeden nikdy neví. Nějakou dobu jsme tam seděli a jen pomalu popíjeli z našich vodních zásob. Chvilka oddychu, než se pohneme dál. Ani nás neznepokojovalo, že nemáme auto, nebo nějaký jiný dopravní prostředek. Jak jeden můj starý známý kdysi říkal, „Peníze se válí všude. Stačí s nimi odjet.“ A měl pravdu. My však nepůjdeme prodávat kradená auta, ale použijeme je na naši přepravu. Ostatně, pro nás to nebude nijak složité. Dělali jsme to už tolikrát a děláme to stále. To, že jsme si před rokem pořídili tři uniformní Chevrolety, byla spíše novinka. Něco jako jasný znak „don´t schmating“, neboli na tohle nesahej. To je naše. A kupodivu, po nějaké době to začalo být velmi rychle respektováno.

Zvláštní, že v některých pochybných čističkách aut nám pak dávali přeleštění zadarmo. Po nějaké době do mě Tornádo nenápadně strčil a bradou ukázal, kam se mám dívat. Kouknul jsem se, a vidím, jak k nám přichází LadyPure. „Jak to dopadlo s hledáním?“ zeptal jsem se, byť mi bylo z jejího pohledu jasné, že už nějaké výsledky má. „Dobře. Zjistila jsem, kde se naše cargo nachází. Přesně.“ Neušlo mi, že se při slově „přesně“ Tornádo nenápadně ušklíbl, čímž dal najevo, co si myslí o výrazu „přesně“, vycházejícího z úst šamana. Taky neváhal, a ihned ji to dal na jevo, když se velmi jedovatě zeptal: „A kdepak teda je?“ „Podle všeho co tam bylo v astrálním prostoru přítomno, a podle toho, jak vypadalo okolí a jak to bylo velké město... Je to Portland. To elfí přístavní město.“ S Tornádem jsme se na sebe podívali a oba nadzvedli obočí. Vzít cargo z Portlandu, ujet s ním a ještě tam ztropit nějaký bordel, to rozhodně není špatný plán. Úspěšné runy v Portlandu a Tir Tairngire jsou hodnoceny velmi vysoko, od čehož se odvíjí i další práce a s ní i další výplata. Jen, co jsme na to oba pomysleli, už jsme stáli na nohách a balili našich pár věcí. „Hej, RottenFuchsi, jedem po naši výplatě. Do Portlandu. Tak se hni, ať to stihnem ještě tam, než se to odtamtaď ztratí!“ RottenFuchs ani nebyl nasraný, zaklapl kyberdeck, zvedl svoji horolezeckou vestu (kterou měl místo taktické vesty, s odůvodněním, jak sám říkal, že „zasraný výšivky nějaký posraný armády na sobě mít fakt nemusí“, akorát, že to říkal německy) a zavolal Jennifer. To jsou ty výhody implantátů. Nikdy se nemusíte strachovat o svůj mobil a když nechcete aby vás někdo sledoval, prostě vyndáte simkartu. Během minuty jsme byli všichni sbalení. Na GPS jsem našel nejbližší obydlené místo, nějaká deset kilometrů vzdálená malá víska amerického zapadákova, a vyrazili jsme. Když to půjde dobře (a bude kde tankovat zadarmo), můžeme být v Portlandu do dvou dnů. Jen jsem doufal, že se mezitím Tornádo s LadyPure navzájem nesežerou. Jeremmy Bylo naloženo. Jill ještě utahovala poslední popruhy a Johnny se vrátil od sejfu, kde jsme nechali naše cargo, našeho žolíka. Nebo Černého Petra. Kdoví. Mrazák byl opět nabit, takže jsme chladili vesele dál, a dokonce jsme vmezeřili mezi všechny naše věci i high-tech věcičku – solární panel co se dal bez problémů srolovat. Když si představím, jaký byly solární panely doslova neskladný krámy v době mého mládí – sakra, ta technika udělala pořádnej

pokrok. Připravenej byl i Fritz, člověk od Smirnoffa a současně náš průvodce. David nám ještě přišel popřát dobrý dojezd, ale mám pocit, že spíš přišel zkontrolovat, že jsme mu tam nic nenechali, ani si nevezeme nic navíc. Vyjeli jsme. Noční obloha byla bez mráčku a hvězdy svítily, co to přes světelný smog šlo. Nic moc, ale aspoň něco. Pomalu jsme se dostávali po okraji z Portlandu, až jsme se dostali na málo používaný molo. Respektive oficiálně nepoužívaný a oficiálně neznámý. Ale pašeráci si tam upravili břeh, aby se dalo vykládat a nakládat na trajekty a jiné lodě. Světla jsme měli vypnutý, vypnuli jsme i motor, a na volnoběh dojížděli k provizornímu přístavišti. Po chvíli jsme viděli, jak z vody vystupují obrysy lodi. Počkali jsme, až zakotví a vjeli jsme nahoru, do boxů. Pak za nás hodili falešnou stěnu a tam naházeli plesnivou nutrisoju. Aspoň jsem si to myslel podle toho, jak to nehorázně smrdělo. „Fuj, takhle nesmrdí ani moje nejhorší pálenka.“ Poznamenal Johnny. „Drž hubu, kurva.“ Zasyčel jsem na něj „No jo, aby ses taky neposral.“ Zakončil Johnny. Chvíli se nic nedělo. Viditelnost v normálním rozmezí nulová, tak jsem přepnul na termo. Kdybych si měl vybírat kamaráda podle „vřelosti“ barev, nejspíš bych se bavil s vychládajícím motorem. Deset minut byl klid a nic se nedělo. Když v tom jsem cítil, jak se mi cosi omotává kolem nohy. „Myši, nech toho kouzlení, tě varuju.“ „Héééj, proč bych měla já mít prsty ve všem, co se ti děje. Nekouzlím a nech mě bejt. Mám důležitější věci na práci.“ Už jsem se chtěl plácnout po noze a vykročit Myšiným směrem, abych si s ní promluvil z očí do očí, když mě zastavil Johnnyho hlas. „Kurva, Jeremmy, nehejbej se, máš na noze velkýho hada!“ Ztuhnul jsem na místě a už jsem to jasně cítil. To nebylo nějaké magické pošťuchování, to byl skutečně had! A podle váhy, kterou se už o mě opíral a průměru, kterým se o mě třel, pořádně velkej had. „Nic nedělej, hlavně nic nedělej. Ta mrcha může i kousat.“ Johhnyho hlas ke mě najednou přicházel jakoby zdálky. Snažil jsem se jen stát a nijak to zvíře neprovokovat, neboť jsem ho vůbec neviděl a rozhodně jsem ho nechtěl poplašit. Viděl jsem jen, jak Johnny a Jill pomalu berou pistole a pečlivě zaměřují. Z mého úhlu to vypadalo, že mi míří na hlavu. Nepříjemný pocit. Zvláště, když k tomu Johnny přidal „Nehejbej se, tak je hodnej, tááák, ještě chvíli, ještě polez, Jill – na tři. Raz, dva, tři.“ Stálo mě to dost přemáhání, abych se neskrčil. Kolem mě hvízdly dvě kulky a zaryly se do masa. V tu chvíli Jill skočila po hadovi a strhla ho od mé hlavy a rukama mu rozdrtila krk. Sklepal jsem ze sebe nyní

bezvládné tělo a uslyšel jsem pískavý zvuk. Tak tohle nám tu chybělo. Krysy. Obrovské lodní krysy, takové, které se vyskytují pouze ve špinavých mezinárodních přístavech. Najednou to vypadalo, že jsou všude kolem. Vyskočil jsem zpět na auto a pomohl Jill. Johnny se nato jen tak podíval a se slovy „nakonec toho budu litovat“ vzal svoji placatku, rozlil po zemi, škrtl zapalovačem a hodil jej dolů. Všechno co má nad 40% procent nějak hoří, ale tohle vzplálo mocným plamenem. Odhadoval jsem to na 80%. Naštěstí to fungovalo. Krysy začaly poplašeně pískat a stahovaly se. Aroma zavřené přepravní bedny zaplnila vysloveně ošklivá vůně pálícího se krysího kožichu a trochu štiplavého kouře. A aby toho nebylo málo, slyšeli jsme na lodi jasné hlasy lidí, kteří patřili k celní správě. Naštěstí si nevšimli, že s pár nákladovými kontejnery je evidentně něco v nepořádku a po velmi dlouhých pěti minutách jsme je již neslyšeli. Pravděpodobně odtáhli pryč. Po další dobu plavby se nic nestalo. Naštěstí se krysy nevrátily. Konečně to přišlo a slyšeli jsme malé drcnutí, jak naše loď zastavila. Netrvalo dlouho, a viděli jsme, jak nám odstraňují naši falešnou stěnu, tentokrát ale z druhé strany. Tam se na nás usmíval kapitán lodi a ukazoval na sjížděcí rampu. Usmíval se na nás jako sluníčko a oznamoval, že„Cesta bude v pohodě, chummers.“. Nedalo mi to, a zeptal jsem se ho, jestli ví, že v tom, že v tom kontejneru byl přerostlej had a jestli mu nevydí ty krysy, co má na lodi. Odpovědí mi bylo: „Jó, had, no, nějaká mrcha nám vlastně zdrhla, žejo Džej-Tý. Je to tak tři dny zpátky. Jsem myslel, že už je mrtvej. Jo a krysy? To je jedno. Vony jsou stejnak porád jenom v podpalubí a v každym přístavu si něco nachytaj. Zkoušeli jsme je vyhubit, ale na to bysme potřebovali špinavou nukleární pumu. Fakt to nešlo. Tak je prostě tolerujem. V zásadě to jsou takový milý mrchy.“ Loki VanWerranta Podle všeho nebyla operace vůbec oficiální. Kdyby byla, dostal bych větší a mnohem více oficiálnější podporu pro odvetnou akci, a hlavně bych měl vyřízené veškeré papírování. Ale ne. Velení řeklo, že akce je tajná a že pracujeme v utajení, takže žádné spojení až do konce mise, nebo pouze v naléhavých případech. Jinými slovy, jedeme porušovat extrateritorialitu, akorát že na druhou stranu. Korporační jednotky nesmí operovat bez zvláštního povolení městské a vojenské správy mimo své korporační území. Navíc mým nadřízeným se stal, s tichým souhlasem mého standardního

velení, Donald Ferry, člověk ze zpravodajského oddělení. Nemám tento typ akcí rád. Byl jsem vychován pro čest, oddanost korporaci a pro válku v městské džungli. Ne pro drobné a nikdy nekončící bojůvky s runnery. To je práce našich řezníků, nebo zpravodajské služby. Ne moje. Ale mohl jsem být akorát tak vděčný, že to dopadlo jenom takhle. Mistři popravčí mě neodepsali. Už to, že jsem stanul před vyšetřovací komisí byla pro mne veliká potupa. Natož pak, abych byl uznán vinným. Ano, mise nebyla splněna a já měl na tom také svůj podíl. Vždyť jsem si ten přenosný mrazící box nechal ukradnout přímo já! A to je neodpustitelná osobní chyba. Byť předpisově vše bylo v pořádku, chyba se stala a za ni mě mohli klidně odsoudit tak, že bych si už po zbytek života neškrtnul. Ale pryč od toho. Vzal jsem svoje lidi, a šel jsem nahlásit nástup na misi. Přesně tam mi začalo docházet, cože to vlastně musíme dělat. Někde najít mrazák, který někam odletěl, a v současnosti může být kdekoliv. A vzhledem k tomu, že ten ukradený vrtulník (druhá osobní chyba) letěl na území SalishSidhe, mohl skončit klidně někde tam. A Salish-Sidhe vydalo informaci, že vrtulník byl sestřelen coby varování pro všechny příští troufalé jedince a nic z něj nezůstalo. Osobně pochybuji, že byl sestřelen a pokud ano, že z něj skutečně nic nezůstalo. Takže ten mrazáček, který byl – bůh ví proč – důležitý, se mohl v současné době nalézat kdekoliv na světě. A vzhledem k tomu, že nejsem žádný věštec, ale bezpečnostní pracovník, nevěděl jsem, co bych s tím měl udělat. Ale tak bezvýchodná situace to nebyla. Dostal jsem nápad. Sice se jedná pouze o poradce, nicméně stínovým aktivům rozumí mnohem lépe než já a odhadnout lidi dokáže také lépe než kdokoliv jiný. Jeden z mých popravčích. Martin Talvi. Když už ten mrazák tak nutně chtějí, mohli by mi aspoň trochu pomoci. Nadechl jsem se a vydechl, abych si dodal kuráž, a zaklepal jsem na dveře pracovny mého současného nadřízeného, Donalda Ferryho. Ozvalo se úsečné „Vstupte!“, a já vstoupil. „Co potřebujete seržante?“ zeptal se mě drsným tónem, který tak rádi používají nadřízení ve vojenské sféře. „Pane, potřeboval bych, kdybyste mě mohl spojit s panem Talvim, rád bych s ním probral jisté aspekty mého plánu, pane!“ Očekával jsem od pana Ferryho nějakou negativní reakci, ale pan Ferry se pouze usmál, a já viděl, jak se ke mě otáčí jedno křeslo. „A jaképak by to měli být aspekty, seržante?“ Promluvil na mne z křesla Talvi a jeho výraz v tu chvíli připomínal krvežíznivého pavouka, který právě chytil do svých sítí kořist, přesně podle plánu.

Lucy y Carreg Výborný. Štěstí mi přálo. Baráček byl plně vybavenej vším, co jsem potřebovala. Jídlo, lékárnička, sprcha, a dokonce i dívčí šaty mojí velikosti. Škoda jen, že vypadaly velmi indiánsky, dokonce i s třásničkami a výšivkami. Hezčí je sice Waleský kroj (samozřejmě se siluetou draka na srdci), ale teď jsem nebyla v postavení, že bych si mohla vybírat co na sebe. Celkově mi revitalizace zabrala dvě hodinky a právoplatní obyvatelé domu ještě nepřišli. Tak jsem zneužila jejich dobře zásobenou ledničku, našla nějaký baťoh, který jsem naplnila vším potřebným (lékárnička, jídlo a dámský serepetičky spolu s rukavicemi a dalšími drobnostmi, typu další šaty), vzala o půl čísla větší tenisky a vypadla ven. V garáži žádné auto nebylo, tak jsem nemohla, bohužel, otestovat jízdní vlastnosti jejich auta. Škoda. Ale stejně by to nemělo na mé autíčko, předělanou formuli 1000. Škoda, že hnije v Seattlu a jen tak se k němu nedostanu. S těmito úvahami jsem vyšla do malýho Vancouveru dál pátrat po cargu. Nevěděla jsem, kde se nachází, ani omylem, věděla jsem akorát, že na 100% jižněji než já. Jen jsem doufala, aby to nebylo tak moc jižně, že by to už byla hora Shasta. To by bylo velmi nepříjemné. Zase na druhou stranu by to mohla být docela zábava. Venku, ač byl již večer, byl čilý ruch. Asi nějaká místní oslava, nebo tak nějak. Nevím. Natolik mě historie a folklór indiánů nezajímá. Tak jsem se vydala směrem pryč od centra na periferii, kde jsem si vyhlédla auto, které vypadalo celkem schopně i do terénu. Obalila pěst hadrem, a vysklila okno. Moc hluku to nenadělalo. Klíčky nebyly na obvyklým místě, jako všude ve filmech, ale vzhledem k tomu, že kolem aut se motám na závodech celkem běžně, nebyl pro mě problém pohrát si se startérem a za chvíli jsem mohla jet. Bude potřeba najít nějaký odlehlý kout, kam nikdo nechodí a nic se tam neděje a znovu najít místo výskytu snůšky. Let´s go! Loki VanWerranta Dle instrukcí a plánu postupu, který jsem stvořil po rozmluvě s panem Talvim, jsme jeli do indiánského území a obsadili jsme pašeráckou cestu. Ne že by existovala nějaká vyznačená cesta, na které by bylo napsáno „tudy jezdí pašeráci“, ale existuje pár pašeráckých tepen, které velmi rádi používají. Obvykle se jedná o cesty, které vedou mimo hlavní komunikace všechny ty cesty co mají mnohem více charakter polních cest. O dálnici nezavadíte ani pohledem a všude kolem vás je spousta místa, kudy se dá jet, pokud by došlo k problémům se zásahem z protidrogového. Stále zde existovaly dvě možnosti, a to sice, že naše lovná zvěř použije vodní dopravu, nebo poletí.

Ale to vzhledem k tomu, co s sebou měli, nepřipadalo v úvahu. Respektive Talviho expertní program těmto možnostem přisoudil 0,026% pravděpodobnost. Čekali jsme blízko malého Vancouveru na naši příležitost. Cokoliv, co bude vypadat dostatečně podezřele je naším cílem. Samozřejmě, že jsme museli dávat pozor na indiánské hlídky. Ostatně, naše operace nebyla nikde hlášená. Kdybychom žádali o povolení, stejně bychom jej nedostali. Indiánská správa by všechno protahovala tak dlouho, až by to bylo pro nás nanic. A pak by tam chtěla ještě svého nezávislého pozorovatele, jak oni rádi říkají svým zlodějům technologií. Vyšel jsem z dodávky, abych se protáhl. Mohl jsem si to dovolit. Ještě dlouho se nic nejspíš nebude dít. Aspoň Talvi to tvrdil. Navíc naše senzory nebyly ještě ani zdaleka rozestavěné. A dívat se do monitorů na snímky z přenosných kamer při instalaci – díky nechci. Ani odečítat ze seismografů pohyb vlastních lidí. Na regulace bude času dosti po třetí v noci. A plně pokrytý perimetr bude tak v sedm ráno. Naštěstí nám počasí přálo. Nebe bez mráčku s jasně svítícím měsícem a hvězdami. To se v metroplexu nevidí. Nikdy. Naprostá romantika. Temný les na nepřátelském území, tiše šumící, a sem tam se ozývající zpěv ptáků a dupot divoké zvěře. Tuto chvíli si vychutnám a naplno užiji. Sedl jsem si, vyndal svoji spolehlivou pistoli Ares Predator a pustil se do rozborky a čištění jednotlivých dílů. Bylo to poprvé, kdy jsem dělal rozborku pod tak nádhernou noční oblohou. Speedy Nezdravý styl snídání u stánků s rychlým občerstvením. Jedna z mála věcí, která je už dnes pro všechny metroplexy společná, ať patří kulturně kamkoliv a ať se naší do těch svejch nutri-blafů dávat cokoliv co by mělo zavánět jako „zdraví prospěšná bio-shit“, nebo „tradiční příměsy“. Stejně je to všechno vyrábí v Indii, nebo rozkouskované Číně. Sabrina už opět seděla u decku a hledala všechno, co by pro nás mohlo být signifikantní. A já zatím fyzicky zpřístupňoval uzly, nebo fyzicky usnadňoval průchod přes vybrané matrixové uzly. Takhle to zní poněkud pitomě, ale v zásadě se jednalo o modifikovaný postup, který používali již staří hackeři za dob, kdy ještě fungoval internet. Některé matrixové komunikační uzly byly docela dobře chráněné proti vstupu narušitele (znáte to, takové to úžasné členění podle bezpečnostního kódu – od zelené po červenou). Metoda pronikání je založená na tom, že vyřadíte daný uzel, který má nějaký paranoidní stupeň zabezpečení. Veškerá komunikace se automaticky přemostí na jiný uzel. Ten vyrušíte taktéž, protože bude mít nejspíše stejné bezpečnostní hodnocení, ale přechod z druhého na třetí uzel

(chytáte se, doufám), sníží bezpečnostní hodnocení tohoto uzlu z toho důvodu, že bude datově přetížen. A v tu chvíli Sabrina přejde přes tento uzel na další. Oba dva předchozí uzly se samozřejmě velmi brzy vypořádají s chybou, která do nich byla vnesena (ano, samozřejmě, že se na to používají viry a minující červi, v tomto ohledu se nic od dob internetových hackerů nezměnilo), ale škoda již byla napáchána, neboť Sabrina během této doby se dokáže dostat přes třetí (vytížený) uzel a registrovat se do nějakého systému. A vnitřek už obvykle tak paranoidní nebývá, respektive se do něj dají vnést přihlašovací falešné údaje, neboť je ten systém již jednou pustil. Ano, hádáte správně, vpustil je na tom přetíženém uzlu, kdy proběhlo přihlašování s vynucenou datovou prioritou. Ale aby se ony dva uzly daly vypojit, je třeba najít matrixovou veřejnou kavárnu, nebo cokoliv, kde je zástrčka (ještě že v dnešní době takovýchto zařízení v přetechnizovaném světě je deset na jednu ulici), vybrat správnou matrixovou kavárnu (kde nebude vevnitř kamera, ani nikde na ulici, nepotřebuji na sebe zbytečně upozorňovat), poslat balíček plný nechtěných červů a virů, rychle se odpojit, a odjet pryč. Policejní oddělení je na deckerské průniky velice alergické, a proto jednají mnohem rychleji, když jim někdo ohlásí pokus o průnik, než vraždu. Ostatně, už dávno neplatí, že dobrej kriminalista se udělá na vraždách. Ne, dobrej kriminalista se udělá zločinech kolem matrixu a telekomunikačních technologií. Tak. A poslední vir odeslán. Odjet odsud a zakotvit v nějaké ne-zrovnamoc-luxusní-kavárně a během cesty říct Sabče, ať se pustí dál do díla. „Dobrá vlna, Sabčo...“ „..Je ta sedmá. Okej, let´s go!“ Minutka na koupi bagety. „Speedy, mám to. Analýza bude za pět minut.“ Pět minut? To si můžu koupit ještě kafe a zaposlouchat se do kvílejících sirén policie, která přijíždí k té matrixové kavárně, kde jsem ještě před chvílí byl. Možná přeci jen bude lepší skočit na motorku a odjet. Svačina se bude muset odbýt. Dobré tak pro žaludeční vředy, ale to už tak nějak k našemu životu patří. „Speedy, mám to. Ale chce to jednu práci.“ „Žádný problém. Co, kde, kdy a kam? By the way, máme dobrou vlnu?“ „Vlna je výborná, lepší ani být nemohla, ale abychom ji chytli, potřebuju fyzicky odbouchnout uzel u Radio Tower. Pošlu ti orto-view... Prostě to budeš mít seshora. Ten uzel patří místní policii. Potřebuju se dostat na jejich kamerovej systém.“

„To je dost vostrý, děvče. Jak moc se potom budeme ukazovat ve Vancouveru?“ „Vypadá to, že vůbec, jenomže musím najít místo, kde budou ti naši výrostci vidět, kudy to vzali pryč. Směr kam to pak vzali z těch dat co mám prostě neodhadnu.“ „Spoléhám na tvůj instinkt. Budeš to mít odbouchnutý rychle a se vší parádou. Ale pak se nebudu moct tady ukázat tak půl roku.“ „Bez obav, beru si to na triko.“ Netrvalo to nijak dlouho a přišla mi mapa kolem Radio Tower. A nejedna. Ten matrixový uzel byl umístěn dost fórově u RadioTower a jednalo se o klasickou bednu kombinovanou s rozvodnou sítí. Hezky zastrčeno z ulice za plotem na pozemku Radio Tower, ale co to bylo pro moji motorku.Ztmavil jsem štít na své motoristické helmě a připravil se na otestování přimontovaných samopalů. Rozjel jsem se a přeskočil plot. Ten zkrachovalej rigger moc dobře věděl, jak udělat správný odpružení. I dopad byl skvělej a za jízdy jsem to začal šít do matrixovýho uzlu. „Speedy, nepřestávej, je to pancéřovaný. Tady se ten uzel ani nehne.“ „Seš si jistá, holka?“ „Jasně, kurva, dělej, právě vyhlásili nejvyšší poplach! Máš deset vteřin, než se účinně zmobilizujou!“ Aktivoval jsem svůj veškerý kyberware, především reflexní vlákna, vypnul motorku, vytáhl z pod nosiče (tam, kde by měla být jenom sklopná nožička) svůj nůž, co používám při divingu, a současně s tím jsem se z motorky odrazil a skočil k tomu, za čím měl být „hardware“ matrixového uzlu a co připomínalo nejvíce rozvodní skříň. Kulky ji v zásadě nic moc neudělaly (och hrůza, byla promáčklá), ale slabé místo tu bylo. Štěrbina tam, kde se dveře otevíraly. Nůž udělal svoji práci. Trvalo to sice trochu déle, ale za chvíli dvířka povolila. Zbývaly mi čtyři vteřiny. Nožem jsem přejel po drátech a zalovil ve střevech a odskočil od sršící elektřiny. Sakra. Tohle asi nebude dvě stě dvacet. Popadl jsem motorku, nastartoval a nitro přidalo to, co ubral nulový rozjezd. Byl jsem venku. Celá akce trvala přesně devět vteřin a padesát dvě setiny. Už nejsem tak rychlej, jako kdysi. „Paráda, dokázal jsi to.“ Sabrina na druhém konci drátu se nesnažila ani skrývat radost, ani překvapení. „Co jsem řek, tak to splním. Chtěla jsi mít uzel, máš uzel. Ale teď chci zase já ta data. Tak si pospěš.“ „Analýzu budu mít hotovou tak za hoďku, možná hoďku a půl. Pak ti dám vědět. See yeah“

„Užij si to.“ A zavěsil jsem a současně přidal plyn. Za mnou jsem už slyšel policejní sirény a přede mnou budou coby dup. Vyjet z města a počkat někde na předměstí. Pomalu jsem cítil, jak se mi zvedá hladina adrenalinu. Jako za starých časů. Ale – co jsou pro elfa vlastně „staré časy“? Johnny Už jsem se neudržel: „Kurva, tak se hejbnem, nebo tu čekáme až si nás zubatá najde?“ „Nehejbnem. Čekáme na noc.“ Vždy trpělivý Jeremmy byl trpělivý i teďka. Byť ho to taky muselo patřičně srát. „Jo, vole, to už slyšim po stý, vole. A po stoprvní ti říkám, že tady nás spíš někdo vyčmuchá, než když se hejbnem s tou prdelí víc k horám, do prdele.“ „Fajn. Po stoprvní taky uslyšíš, že místní bezpečnostní systémy jsou vyladěný zatím jen na den. Na noční režim zdaleka nemaj prachy. Takže v noci nás může srát maximálně magický systém. A ty jsme schopný obejít mnohem jednodušejc. Už kvůli tomu, že blbej duch nerozpozná typ jeepů používanech jednotkama AzTechu od typu co maj indiáni.“ „Dobrý. To už slyšim po stoprvý. A po stoprvní ti řikám, kurva, že mě to prostě sere. A že bych to klidně i risknul. Navíc, jak už teďka uslyšíš po stoprvní, že mě navíc sere, že holky jako můžou jít ven, zatímco my tady musíme hnít.“ „Holky se vrátěj se západem slunce. Jestli to nestihnou, tak jejich chyba. Nemůžem na ně čekat. Ale nebudem zbytečně riskovat přes den. Gotcha?“ „Ale jo, kurva. Jasně že sem to pobral.“ Vlastnost, kterou na Jeremmym přímo nesnáším je, že dokáže za každý situace zůstat nad věcí. Úplně za každý a za všech okolností. Dokázal zůstat klidný na frontě, kde díky tomu dělal snipera a později zástupce seržanta u pěchoty. Dementní název, ale vystihoval dost přesně, co to bylo za funkci. Byl to ten, kdo byl doslova osobně zodpovědnej za seržantův život. A jako obvykle, i teď byl absolutně bez emocí a nic mu nevadilo. Věci se dělaly tak proto, protože to bylo tak nejvhodnější a do háje s osobními potřebami. To samozřejmě platilo na všechny, mělo to jeden háček. Na všechny chlapi z jednotky, nebo na všechny, co jsou zvyklý aspoň trochu na armádní drill. Když se něco dělá, tak se něco dělá a když se poslouchá, tak se holt poslouchá. Jenže jak to vypadalo, pro naše holky to neplatilo. Jeremmy by možná dokázal zvládnout časem Jill, ale Myšku prostě ne. A co nejhorší, Jill, jak se zdálo, převzala Myšiny zlozvyky a přizpůsobila je k obrazu svýmu. Takže, byť jsem na to teď nadával jako špaček, a ještě dlouho budu, nám

oběma, mě i Jeremmymu, bylo jasný, že když ráno holky řekly, že se prostě jdou podívat do města, protože je tam větší zábava než s vojáčky v jednom jeepu, ani jeden z nás nevěděl, co jim na to říct. Co jim říct, aby to byly ochotný akceptovat. A možná že mě mnohem víc, než pojebaný bezvětří a zkurvená nuda v jeepu, srala přesně ta skutečnost, že holkám nevadí, že mi tady sedíme jako trotlové. Nicméně měly pravdu. My bychom do toho města nešli. Ve městě by pro nás byla nuda, navíc s naším ohozem bychom tam byli nápadný asi jak dvoumetrový hovno na silnici. Napil jsem se, abych se cítil líp, ale kýžená úleva se nedostavila. Nebyl jsem nějak schopnej skousnout, že holky maj větší privilegia de facto zanic. A chtěl jsem jim to nějak, aspoň trochu vrátit. Jen kousek se přesunout, aby to musely hledat. Nevydržel jsem to: „Kurva, tak se hejbnem, nebo tu čekáme až nás najde zubatá, do prdele, kurva?“ „Nehejbnem. Čekáme na noc.“ Zněla klasická Jeremmyho odpověď. Loknul jsem si, abych měl sílu pokračovat v nekonečné zacyklené debatě, byť jsem moc dobře věděl, kdy tahle nadmíru plodná debata skončí. Až zapadne slunce a holky tady budou.

Part 5 – The Nightmare in deep forest Lucy y Carreg Mocné síly tohoto světa buďte pochváleny. Jo, jo, yes!!! Tohle je buď z prdele klika nebo štěstí sportovce. Na náhodu se mi věřit nechtělo. Už jsem se chystala vstoupit do astrálního prostoru a jít hledat esenci pánovi snůšky (což pro mě představuje dost nepříjemný výkon, přeci jen nejsem vytvořená k tomu, abych pořád lozila do astrální roviny), když v tu chvíli mě udeří do nosu známý pach. Pak dračích vajec. Ne už tak silný, asi to některá nepřežila, ale dost na to, že to vyburcovalo moji pozornost. Trnutí hlavou po směru pachu, nikde nic, pouze začínající kukuřičné pole a končící předměstí Vancouveru se zapadajícím sluncem, kde nic tu nic. Teď je potřeba postupovat opatrně. Může to být léčka. Vyjdu z auta na polní cestu a hned skáču zpět do kukuřice. Z druhé strany se ke mě blíži dvě holky. Jednu z nich znám. Ne přímo ji, ale její pach. Byla v tom vrtulníku, který jsem neúspěšně pronásledovala a který mi uletěl, zatímco ti pitomci indiáni mě skoro rozstříleli. S tou korporační holkou, co byla v tom vrtulníku, šla ještě nějaká gotička. Nejspíš další z té bandy zlodějů. Začala jsem se měnit do špaččí podoby. Nejspíš mám dneska skutečně štěstí. Vystopuju kde se zlodějíčci schovávají a v noci, až se nebudou dívat zvědavé oči, zažijí malí zlodějíčci

noc přímo pekelnou. Ty dvě holky šly pode mnou a evidentně si mě vůbec nevšimly. Jako by se nechumelilo. Povídaly si o všem možném, spíše o blbinkách, než o něčem co by mě mohlo zajímat. Takový ty babský kecy. Nic pro mě. Je v tom málo akce a rychlosti a zbytečně moc hihňání. Nuda. Holky došly až k dvěma maskovaným jeepům. Fakt je, že kdybych šla jen tak kolem, nevšimla bych si jich. Slunce už zapadalo, tak jsem si našla příhodnou větev a z dlouhé chvíle začala počítat cíle. Na dva jeepy připadalo pět lidí. A jeden z nich se k nim evidentně nehlásil. Vypadal spíš jako průvodce. Ty zbývající čtyři se bavili mezi sebou. Co jsem tak mohla vyrozumět, byla to nenápadná slovní přestřelka, plná narážek a zaobalených urážek, kdy ale nikdo nezvýší za celou dobu hlas a všechno probíhá tak nějak kultivovaně. Po chvíli, přesně v tu dobu, kdy slunce zapadlo za horizont, se oba dva jeepy rozjely. Rozlétla jsem se za nimi. Nechám je chvíli jet a v příhodný moment, daleko od civilizace, si vezmu zpět to, co jim nepatří. Nekompromisně. Speedy Už se smrákalo. Čekal jsem na východním předměstí Vancouveru a pomalu dopíjel vodu, co jsem si koupil v místní večerce. Čekal jsem, až uslyším známý zvuk motoru. Nemusel jsem čekat dlouho. Sabrina – byť byla decker domácí, nikam moc nechodící – evidentně měla slabost pro rychlou jízdu. No co, dráty na matrixu jsou taky rychlý a taky žhavý. Mě to vůbec nepřekvapovalo. Dojela až ke mě a pokusila se zastavit efektním smykem. „Nebylo to špatný, ale pro příště sklop ta řidítka ještě trochu víc. Líp to pak na konci vybereš.“ Sabrina se na mě ušklíbla, jako bych si mohl tyhle rady odpustit. Měla pravdu, ale já si prostě nemohl pomoct. Léta vedení školy surfingu i z elfíka udělají mentora. „No jo no. Jak dopadlo probírání policejních kamer?“ „Dobře. Máme velmi dobrý směr a moc dobře vím, po čem máme jít. Měly by to bejt dva jeepy. Někde tady mám fotku těch jeepů. A máme tady velmi dobrozu pozici. Protože na těch kamerách, kde jsem je našla, jeli na východ od Vancouveru. Takže bychom měli být s nimi nějak nastejno.“ Podala mi ty fotky. Musel jsem se trochu usmát, protože to, v čem jeli naše cíle, byl nejlevnější sériový model jeepu, vyráběný AzTechnology. Clara by možná měla radost. Nicméně tenhle jeep byl absolutně očesanej od všeho vyloženě nepodstatnýho. Dokonce se vyráběl jen s jediným zpětným zrcátkem. Důvod byl ten, že tyhle modely se velmi často používaly v Yucatánské válce. A protější strana, Amazonie, velmi často používala miny

a podobné srandy. Jinými slovy – z hlediska vedení války se finančně nevyplatilo dělat kdoví jaký armádní vehikly, když jejich životnost (a to všech, kromě vehiklů vzdušných sil) byla tak zoufale nízká. Tyhle jeepy jsme schopný dohnat s přehledem. „To jsou výborný zprávy, holka. Jestliže se opravdu rozhodli to vzít východní cestou, tak máme docela šanci. Je to pašerácká cesta. Byla používaná už za dávných časů, už když jsem začínal se shadowrunem. A kdysi jsem tu cestu jel. Neříkám, že si ji kdoví jak pamatuju, ale myslím si, že bych se tam dokázal docela slušně orientovat.“ „No pro případ, že bychom se fakt solidně ztratili, jsem vzala mapu. GPS je v lese na dvě věci a přípojky na matrix na stromech nerostou.“ „To je dobrej nápad. To se bude hodit. A teď mě poslouchej. Ať se o pirátskejch stezkách říká co se říká, nesmíš zapomínat, že to jsou pořád stezky a po většinu času se využívají již zaběhnuté komunikace a mimo cesty vyloženě lesem se jezdí opravdu zřídka. Nicméně místní silnice, který nejsou klasifikovaný jako „hlavní tepny“ jsou v takovým stavu, že mnohdy si budem říkat, jestli to silnice vůbec je. Ať je to rozbitý jak chce, silnice to bude do tý doby, než se začneš povážlivě zamotávat do ostružiníku a podobných nesmyslů. A ještě poslední věc. Nastav si odpružení na motokros. Bude se ti to hodit.“ Johnny Vyjeli jsme. Jeremmy řídil, vedle jsem s připravenou lafetkou seděl já, a za námi, na bednách, seděly Jill a Myška. Jeli jsme za jeepem, který řídil Fritz a korigoval nám tak cestu. Fritz byl vůbec zajímavej typoň. Jak to vypadalo, byl to magor do zbraní, co měly aspoň něco společnýho s werhmachtem, nebo Němckem. Nicméně ale po celou dobu cesty v zásadě nemluvil, tak jsme nevěděli, jak to s tou jeho přezdívkou je vážně vážné. Ale jak jsem ho sledoval, zas až tak vážný mi to nepřipadalo. Už jsem viděl horší nácky. A dokonce i horší debily. Co však ale bylo neoddiskutovatelný – navádět uměl dobře. A právě proto, že se nám nepletl do našeho malého kroužku, měli jsme ho o to radši. Já vážně miluju nácky (co do nikoho zbytečně nekérujou, protože jich je míň). Už jsem se chtěl za tuto vskutku geniální myšlenku měsíce pochválit a zapít ji, když v tom jeep nadskočil, až mi málem láhev vylítla z ruky. „Kurva dávej pozor, Jeremmy. Já jsem ekologickej typ, do prdele, a nechtěl bych tady, kurva, po lese pohazovat odpadky. Sakra.“ Jedinou odpovědí mi bylo Jeremmyho křečovitější sevření volantu a hrdelní „hmmm“, které koliduje mezi vychrchláváním hlenu a vynuceným

souhlasem. Podíval jsem se na Jeremmyho, takovým tím pohledem, který ve filmech znamená „dávej si bacha, blbečku, abys neměl se mnou problémy“, nicméně v reálu to vypadá spíš jako zírání idiota. Upřímně doufám, že to moje vypadá spíš drsňácky. Usuzuju z toho, že se zatím nikdo nerozesmál, když jsem ten pseudovýraz nasadil. Po chvilce jsem se odvrátil a věnoval se opět své flašce. Jeden lok, druhý, tře – kurva fix! Jeremmy snad ty výmoly vybírá schválně. Málem jsem se polil. Nicméně zezadu se ozvaly hlasy protestu od Myši: „Hej, Jeremmy, nemusíš vymílat každou jámu zvlášť. Tady vzadu taky sedí lidi.“ Podíval jsem se na Jeremmyho a jeho jedinou reakcí bylo, že ještě více sevřel volant. Nedalo mi to, tak jsem se zeptal. „Ta tvoje prasojízda – to je tvoje pomsta Myšce?“ „Neptej se a drž se.“ A současně s tím Jeremmy vzal dvojáka, neboli dvě díry za sebou. Možná to bylo odrazem měsíčního paprsku, kdo ví, ale měl jsem přitom pocit, že jeho kyberoči divoce zablýskaly. Indiánské lesy kdesi u Vancouveru, 0:30, 21.5.2065, Loki VanWerranta stál před monitory a odečítal ze seismografů. Přitom stihl pozorovat kamerový systém, který dneska ráno jeho lidé stihli dorozmístit. Nic se nedělo, ostatně jako celý večer. Pár planých poplachů, způsobených vysokou, která přebíhala z louky na louku, se nemohlo počítat. Ani prase divoké, které přišlo rýt do země ve velmi těsné blízkosti zaparkovaných dodávek. Za celý den tudy projelo pět aut. Ani jedno nebylo podezřelé a jak se zdálo, všechny patřily pod lesní správu, mají-li indiáni nějakou podobnou instituci za účelem zvelebování lesů Salish-Sidheských. Jinými slovy – vůbec nic se nedělo. Přesně podle plánu. Lokiho to ale nezbavilo pocitu nervozity. Protože přesně to nebylo podle jeho, velitele mise, plánu, ale podle plánu Martina Talviho, externího poradce. Potřeboval větší důkaz, že je zrovna tady přesně tam, kde má být, že zrova tuto cestu si vyberou jeho cíle pro svůj průjezd. Už tisíckrát si řekl, že kdyby byl pašerákem, tuto cestu by si nevybral, ale již tisíckrát přišel na to, že by si ji nevybral, protože na ni čekají lidé z Aresu. Proměnná, se kterou nemohl počítat. „Posledních pět minut, a balíme to.“ Řekl si Loki, když v tu chvíli zpozoroval zvýšenou aktivitu pohybových senzorů. Podle křivky, kterou vykresloval monitor, se jednalo alespoň o dvě auta vysoké tonáže. Loki ihned ožil. Za chvíli již budou na dosah kamer. A vskutku. Kamery ukázaly dva

jeepy. Loki se ušklíbl. Carramba model X-67 dle jeho mínění bylo zbytečné retro vozového parku AzTechnology a vůbec nechápal, proč to všichni používají. Dokonce i ten nejhorší model Ares-jeepu je mnohem lepší, než Carramba. Navíc to druhé auto vypadalo, že má nějaké problémy s řízením. Poskakovalo po cestě mnohem více, než by muselo. Loki se ihned přeladil do bojového módu. Aktivoval svůj veškerý cyberware, zmobilizoval své lidi, popadl svoji brokovnici, a posadil svého komunikačního důstojníka na velící post. O tento problém se postará osobně. Brokovnice v jeho rukách udělala klasické klix klax. V tu samou chvíli se Jill s Myškou rozhodly, že už je nebaví Jeremmyho šikana z pozice řidiče. Myška se natáhla dopředu, chytila Jeremmymu ruce, a Jill se natáhla po ruční brzdě. A za okamžik už jeep stál. „Jeremmy, možná by bylo záhodno vystřídat řidiče.“ Řekla celkem nekompromisně Jill „Jo? Vám se jízda nelíbila? No tak to sorry. Já se fakt snažil.“ „Věřím. Jenomže ses spíš snažil nás nasrat, než jet smysluplně.“ „Možná bych se snažil jet smyslupnějc, kdybyste se vy dvě chovaly taky smysluplně.“ „Nechte toho, kurva, a poslouchejte!“ zařval Johnny, který snad jako jediný dával zrovna pozor. Všichni ztichli a skutečně. Byl slyšet zvuk motorek. Blížily se a to dost rychle. „Řekni Fritzovi, ať to strhne na stranu. Máme tady nezvanou návštěvu.“ Po krátké chvíli oba jeepy skončily mimo cestu. Fritz vylezl ven s útočnou puškou německého vzoru, která byla ochotna ustřelit hlavu všemu, co se jen pohne. Naši čtyři runneři vyskákali z jeepu se svým vybavením. Johnny a Jeremmy měli navíc kus drátu, který začali natahovat přes cestu. Nic nezdrží tak dobře, jako nízko natažený žiletkový drát. Jillian skrčená běžela k cestě, kde zaujala svoji pozici. A Myška se soustřeďovala na magické krytí. V tu chvíli si Loki i Lucy, oba dva nezávisle na sobě řekli, že je ten nejlepší čas k útoku. Lucy vylétla trochu výš a začala se měnit do dračí podoby, aby pak mohla střemhlav zaútočit, bez časové ztráty. Loki v tu chvíli zahájil svoji předpřipravenou akci s bojovými mágy a jejich elementály. A to vše přesně v té chvíli, co se v zatáčce začínali objevovat Speedy se Sabrinou. Jillian Pečlivě jsem zaměřovala puškou na jednoho z dvojice motorkářů, co se hnali naši cestou. Pohybovali se velikou rychlostí, navíc většinu času na motorkách vyloženě skákali jako by jeli motokros. Ještě chvíli, tak, a... Místo

abych vystřelila jsem jen cítila tupý úder, který mě zasáhl do zad, až jsem málem ztratila dech. V tu chvíli jsem uslyšela od našich jeepů střelbu. Koutkem oka jsem zpozorovala, že Fritz vyprazdňuje zásobník do zformované hromady hlíny. Hned mi došlo, o co jde. Nepřítel, ať to byl kdo to byl, proti nám povolal zemní elementály, z magie stvořené formy bytí jednoho živlu. Dopadla jsem na zem, obličejem k zemi. Pokusila jsem se odkulit stranou, abych nebyla tak na ráně, leč se mi to nepodařilo a znovu jsem inkasovala. V tu chvíli jsem byla vděčná jak za pancíř, tak za roky tréninku, který mě naučil jistý stupeň bolesti nevnímat a snažila se dál co nejrychleji dostat do lepší pozice. Už jsem se připravovala na další úder, který ale nepřišel. Místo toho jsem ucítila náhlý poryv větru a uviděla pár vyoraných stromů. Na konci oraniště, které končilo asi o patnáct metrů dál, byli do sebe zaklesnuti zemní elementál a drak. Projela mnou vlna chladu, neboť to byl přesně ten drak, kterého jsme viděli na letišti v Seattlu, a který nás pronásledoval když jsme ze Seattlu letěli tou okradenou helikoptérou. Červenočerný vzor se pamatuje snadno. Opřela jsem se zády o strom, a zkoušela se zorientovat. Všechno kolem se zdálo být nepřehledné. Zezadu se ozývalo staccato Fritzova samopalu promíchávané současně s tupými údery, nejspíše jak elementál kolem sebe do všeho tloukl. A ano, stromy padaly. Zvuk motorek už dávno ustal, a nyní se od cesty ozývala přerušovaná střelba. A z druhé strany se ozývala střelba též. Kdo? Neměla jsem tušení. Velmi nepřehledná situace. Riskla jsem pohled dozadu, a viděla u cesty Johnnyho a Jeremmyho, každý na jedné straně. Nehýbali se a evidentně čekali. Myš jsem z mého úhlu pohledu neměla šanci zahlédnout, ale doufala jsem, že je s Fritzem a že bude v pořádku. Že my všichni budeme v pořádku. Podívala jsem se zpět na draka, který zdařile porcoval elementála. Ten si ani neškrtl. Během chvíle byly magické proudy, které jej formovaly, přervány. A přesně v tu chvíli, kdy byl elementál zničen a zadupán, roztříštila se o draka raketa. Ta draka pouze odhodila o pár metrů dozadu. Riskla jsem další pohled za sebe a viděla jsem, dva vojáky v Ares bojových kombinézách a s RPG. Ten, co právě vystřelil začal nabíjet a jeho kolega se připravoval k výstřelu. Pomalu mi začínalo docházet, kdo je do této přestřelky zamotán a na čí straně kdo je, respektive není. Druhá raketa od druhého vojáka se blížila ke svému cíli – drakovi. Drak se ji pokusil vyhnout, ale neměl kolem sebe dostatek prostoru a koupil to. První voják už měl nabito a pečlivě zaměřoval na plazovitou potvoru. Leč drak vystartoval prudkou rychlostí vzhůru. Nad stromy si vyhlédl příhodné místo a střemhlav se spustil dolů, na svoji novou oběť. Oba dva vojáci ještě stihli vystřelit. Jedna raketa těsně minula cíl, druhá

se strefila do ramene, ale draka pouze lehce zpomalila, nezastavila. Drak se k vojákům blížil velikou rychlostí a těsně nad zemí vybral klesání, cvakl čelistmi, a opět se zvedl. Na zem dopadly dvě rozpůlená těla. Kromě dvou rozpůlených těl ale na zemi zůstala i dračí krev. Některá z těch střel evidentně našla slabé místo v dračím pancíři. Popadla jsem svou pušku a utíkala více do lesa, abych oběhla naši pozici a dostala se do zad lidem z Aresu. Ti, co byli za námi, ti motorkáři, mě v tuto chvíli nezajímali. Představovali menší stupeň nebezpečí, než vycvičená a ozbrojená zásahová jednotka. Střelba stále pokračovala. Všimla jsem si, že elementál, který otravoval život Fritzovi již není, místo něj ležela mezi jeepy hromada hlíny. U ní ležela Myška. Nebyla mrtvá, ale její tělo se na zemi kroutilo a svíjelo. Nejspíš projevy jejího boje v astrálním prostoru. Fritz se kryl za jeepem a ostřeloval se s lidmi z Aresu. Nevypadalo to dobře. Neprůstřelnou vestu měl zakrvácenou a ani jeho pozice nebyla nejlepší. Za chvíli ho můžou obejít. Přidala jsem do běhu. Fritze z toho musím vysekat. Proplétala jsem se k lepší střelecké pozici, když mě uzemnila dávka vyslaná mým směrem. Ihned jsem sebou hodila k zemi a snažila se najít cíl. Přilétla ke mě další dávka, klasický průkrop. Minulo mě to doslova o milimetry, ale střelec udělal chybu, která se mu stala tímto fatální. Viděla jsem zášlehy z hlavně a stihla jsem na ně namířit. V tu chvíli, kdy skončil s průkropem, mu přiletěla moje dávka přímo do míst, kde držel hlaveň. Neztrácela jsem čas a běžela se ujistit, jestli ještě dýchá. Dýchal, ale už nevnímal. Ukončila jeho život jedním výstřelem do hlavy a ihned spadla k zemi a hledala další cíle. Měla jsem dva aresáky, kteří obkličovali Fritze, naprosto skvěle na mušce. Chvilka míření a první přišel o hlavu. Druhý si toho bohužel všiml, takže ihned přetočil palbu mým směrem. Au. Trefil se. Naštěstí má neprůstřelná vesta zmírnila účinek dávky, ale i přes to jsem jasně cítila, že mám natržené rameno. V návalu adrenalinu jsem stiskla kohoutek a držela dokud mi nedošel zásobník. Ani jsem si neuvědomila, co dělám. Když můj FN HAR zmlkl, cítila jsem všude ticho. Můj protivník (na druhé straně hlavně) se mrtvý kácel k zemi a pomalu z něj odpadávaly jednotlivé kusy těla. Jajx. Neměla jsem v úmyslu být až takhle brutální. Odkulila jsem se stranou a snažila se co nejvíce splynout se zemí, pokud by to bylo možné zavrtat se i pod zem. Rameno mě bolelo a navíc jsem potřebovala si ho nějak obvázat. Teplá krev mi pomalu stékala pod neprůstřelkou dolů po těle, ale mě se nechtělo za žádnou cenu ze sebe ten pancíř sundat. Dobrá zpráva ale byla, že to snad nebude tak vážné, protože když jsem se přiměla přes všechnu bolest rukou pohnout, šlo to.

Přehodila jsem si FN HAR přes rameno, vzala příruční pistoli a začala se plížit směrem zpět k naši jeepům. Tady bych už nic nesvedla. Ne v takovém stavu, v jakém jsem byla. Lucy y Carreg Hups. Komplikace. Taková hrozná smůla a ještě k tomu dvojitá. Místo sežrání kořisti se muset prát s dalšími lovci, to jsem opravdu nečekala. A navíc ty rakety. Jen co jsem se jakž-takž dala dohromady po těch vrtulnících, už jsem opět jako řešeto. Ty rakety by normálně nebyly problém, kdyby bylo více manévrovacího prostoru. Ale v tom lese nebyla skoro ani možnost roztáhnout křídla, natožpak někam uhýbat. A pravda, ten zápas s elementálem mi taky moc nepomohl, dokonce ani kácení stromů vlastním tělem. Sbírala jsem síly a kuráž k poslednímu útoku. Nezahazovat se s nikým mimo, přiletět k tomu jeepu, servat střechu, vzít snůšku a odletět. Odlet bude ještě zajímavý, protože v dálce jsem zpozorovala pár černých teček. Zatím jen černé tečky, za chvíli vrtulníky indiánské hlídky. Musím být rychlejší, než se přiblíží na dosah. Našla jsem nejvhodnější místo a střemhlav se pustila dolů k jeepům. Ten člověk, co byl mezi jeepy, na mě obrátil svůj samopal a začal střílet jako zběsilý. Po chvilince umlkl. Nadobro. Pařáty v hrudním koši obvykle nejsou slučitelné se životem. Jedním šmahem jsem zničila střechu a už jsem pařátem pátrala po snůšce. Konečně! Modrý mrazící box a z něj prosvítající aura, kterou vidí pouze ten, kdo ví, co má vidět. Popadla jsem snůšku a začala se zvedat k odletu. Bylo na čase. Opět se na mě zaměřila palba snad ze všech zbraní. Můj tvrzený pancíř byl sice dost odolný, ale tady by už skutečně stačila jedna zbloudilá kulka a já bych šla k zemi nadobro. Přidala jsem na rychlosti a zanedlouho jsem uháněla noční oblohou pryč odsud, směrem k Seattlu. Leč neměla jsem dobojováno. Protože jsem drake, tedy bytost duální, jsem přítomna jak ve fyzické rovině, tak v rovině astrální. A z obou dvou rovin napadnutelná. A teď se za mnou hnala banda duchů, majících podobu kojotí smečky vedená velkou formou kojotího ducha. To bylo zlé. Byl tady nějaký šaman, který dokázal přesvědčit své totemové zvíře, aby opustilo své sídlo v metapláních a vstoupilo na tento svět. Co jsem tak věděla, toto nebyla žádná běžná záležitost. U nás, v magii prolezlém Walesu, jsem věděla jen o jednom jediném šamanovi, který dokázal přesvědčit své totemové zvíře, ať sejde z metaplání. Dostala jsem strach. Ani kdybych byla v nejlepší kondici bych si netroufla postavit se totemovému zvířeti. Je to, jako byste se postavili proti koncentrované síle všech lidí, kteří jsou s totemovým zvířetem nějak spojeni. A nemusí jít jen o magicky aktivní jedince. V dnešním světě stačí jen

věřit. Zkusila jsem jedinou věc, kterou jsem mohla udělat. Zrychlila jsem. Ale nepomohlo to. Kojot mě dohnal, chytil za pařát a donutil mě pustit snůšku. Modrý mrazáček padal, a já se dívala, jak smečka malých kojotích duchů si ještě za letu hraje s aurou, která prosvítala z mrazáčku, a pinká si s ní sem a tam, dokud snůška bezpečně nepřistála na zemi. Otočila jsem hlavou a podívala se na kojota, který mě stále držel. Pokusila jsem se vyprostit, zarýt se mu drápem do břicha, ukousnout mu hlavu. Nešlo to. Sebrala jsem svůj poslední zbytek sil a zvýšila svoje úsilí ho alespoň zranit. Když už mám zemřít, tak ne bez boje. Opět sekat, kousat, mlátit ocasem. Ani ň. A nejhorší na tom bylo, že byť mě kojot stále držel, měla jsem pocit, že pobíhá všude kolem mě. S vyplazeným jazykem a zřejmě ho to baví. Pak už jsem neměla síly ani na to se udržet ve vzduchu a začala jsem padat k zemi. Kojot mě pustil a odběhl. Poslední, co jsem viděla, než jsem ztratila vědomí, byla nádherná noční obloha hvězdami posetá. Pak se mi před očima zakalila krví a celá se zvrátila. Jeremmy „Kurva, co je tohle za shit?“ Křičel na mě z druhé strany cesty Johnny. Oba dva jsme se krčili přímo u země a vyměňovali si s korporačními složkami smrtonosné pozdravy. Vepředu Ares, za námi nějací freaci a nad námi drak. Který nám definitivně vzal naše cargo. „Nevím vole, střílej a neptej se!“ Odvětil jsem mu a začal se přesunovat do výhodnější pozice, abych mohl účinně čelit těm dvěma, co jsme měli za zády. Viděl jsem toho motorkáře (tak jsem si ho pracovně pojmenoval), jak zabíhá do lesa. Vystřelil jsem na něj, ale minul jsem. Respektive já neminul. On se dokázal vyhnout. Takže proti mě stál nějakej břitvák, nareflexovanej až to hezký nebylo. Do prdele, proč jen se tady nedaly použít ty granáty. Poslal jsem do křoví, kde jsem si myslel, že se ten hajzl ukrývá, dávku. Nic. Přes ostatní střelbu jsem jen slyšel mírné zašumění listů stromu. Posunoval jsem se dál a snažil se najít vhodný terén, abych nebyl vůči němu v takové nevýhodě. Sice mám v sobě taky dostatek waru, ale ten chlápek byl evidentně lepší. Nesmím ponechat nic náhodě. Došel jsem až na malou mýtinku, podle rozdupané půdy tady ještě nedávno bylo stádo nějaké vysoké. Rozhlédl jsem se kolem sebe a chtěl si vyšplhat na strom. Za chvíli sem určitě přijde. Ale překvapil mě. Můj protivník přede mě seskočil ze stromu, pod kterým jsem stál. V ruce držel nůž s laserovým ostřím. Teda nůž. Vzhledem k délce by bylo příhodnější označení dranžírák. Nikdy jsem nic takového neviděl. Ani v armádě. Poslední na co jsem pomyslel bylo, že to je opravdu pěkná

hračka, perfektní kousek, a asi hodně nebezpečná. Ani jsem nestačil domyslet tuto svoji teorii, ani stisknout spoušť. Dřív než jsem cokoliv stačil udělat jsem jen cítil, jak mi ten nůž absolutně bez problémů přetíná krční tepny a jak po mě stéká moje vlastní krev. Už jen zdálky jsem vnímal, jak mi můj protivník bere mého Steyra. A pak už nic nebylo. Speedy Jedna nula pro mě. Nůž nebylo ani potřeba čistit. Čistá práce. Ani neheknul. Zbývá se postarat o Aresáckou zásahovku, sebrat nejdůležitější věci a hurá zpátky do Seattlu s výsledky usilovné práce. Už mám toho totiž po krk. Místo toho, abychom něco signifikantního našli, tak prostě nic. Jako magoři jezdíme z místa na místo. A finanční zdroje už se začínají tenčit. Takže bude mnohem výhodnější, když to tady celé ukončíme – smeteme z povrchu zemského. Čistící služba Ares mi dala, tím že tu je, poslední podnět, proč to udělat tak, jak jsem to začal dělat. Odrazil jsem se od země a vyskočil na strom a vyšplhal jsem až do koruny. Pomocí kombinace dobrých bot, warových vylepšení a zkušeností mi to netrvalo nijak dlouho. Jakmile jsem byl v koruně odrazil jsem se a skočil na druhý strom. Nic co by se nedalo zvládnout dlouhým tréninkem. A na ten my, elfové, máme skutečně čas. Takto jsem se dostal až nad jednoho z aresáků. Aresák se kryl za stromem a vypadal zabrán do odstřelování jednoho z těch runnerů. Skočil jsem dolů, aresákovi přesně za záda, nůž už připravený k seku. Už jsem i v duchu viděl místo, kudy ten sek povedu. A to byla poslední věc, kterou jsem viděl. Slyšel jsem výstřel a já jen nevěřícně zjistil, že mám čistý průstřel krku. Ten aresák, co jsem ho chtěl zabít, nejspíš o mě celou dobu věděl. Z posledních sil jsem se zmohl na to, abych jej nožem aspoň nějak sekl. Abych udělal aspoň něco. Ale při tom seku se mi paže zastavila a rukou mi projela strašlivá bolest. Ten chlap vysunovacími ručními břity nabral moje zápěstí. A pak mě zkroutil tak, že jsem najednou ležel pod ním a on na mě klečel a z jeho úst vycházela slova, která mě ranila ze všeho nejvíce: „Příliš pomalý, chlapče. Příliš pomalý.“ Poslední co jsem viděl, byla jmenovka mého přemožitele. Loki VanWerranta, seržant Knight Errant. Tak to vypadá, že už svůj nový vodní skútr nevyzkouším. Loki VanWerranta Ten ksicht jsem znal. Scott „Speedy“ Walter. Na naši nástěnce příležitostných cílů (když je uvidíte, tak je zastřelte) mu patřilo výsadní místo. Výborný úlovek. Nejspíš maximum, co mohl dnešní den přinést. A vzhledem k tomu, že už jsem dost jasně slyšel rotory indiánských vrtulníků,

rozhodl jsem se celou akci odpískat. Cargo jsme sice neměli, to si odnesl ten drak (s tím se nic dělat nedalo, ostatně už takhle jsem přišel o polovinu lidí), ale exemplární výstrahu stínům v podobě mrtvého těla jednoho z nejrychlejších runnerů vůbec – to bylo víc, než jsem čekal. Začali jsme se stahovat. Nacvičená formace a jedem. Během půl minuty už jsme byli na cestě k našim dvěma dodávkám, pryč z dosahu našich nepřátel. Ne snad z důvodu vzdálenosti, to ne, ale z důvodu terénních omezení. Mrtvolu Speedyho jsme táhli sebou. Předpokládám, že velení bude chtít alespoň hlavu poslat naší konkurenci, pro kterou pracoval. Mitsuhama Computer Technologies. „No tak rychle, nasedáme, nasedáme, nechceme přece, aby nás tady ještě chytili Indiáni! Pohyb, pohyb! Startujte a ať už jsme odsud pryč!“ Řval jsem do commlinku na své lidi. Vyjeli jsme. Během cesty jsem začal vyplňovat hlášení. Velmi mě potěšilo, že do kolonky „cíl mise“ jsem mohl vepsat „splněn“. Johnny Shit, kurva, do prdele, shit, shit, shit! Termografický zobrazení mi potvrdilo to, co jsem si myslel. Ti parchanti se začali stahovat pryč. A nad sebou jsem již zřetelně slyšel rotor indiánskejch Žlutejch plášťů. Do prdele! seshora se ampliónem ozývalo klasické „Toto je varování pohraniční stráže Salish-Sidhe. Zůstaňte stát na místě a vzdejte se!“ Je jen dobře, že oficiální policejní složky musí hlásit takovýhle demence, než začnou střílet. Člověku to dává pár vteřinek k dobru. Běžel jsem k našim jeepům – opakuji, zůstaňte stát na místě a – dole se válela Myška a Jill sem právě dobíhala. Jeremmy nikde nebyl – dejte ruce za hlavu! „Jill, kurva, musíme jet! Zvládneš řídit?“ řval jsem přes všechen ten bordel na Jill a sbíral Myšku a dával do jeepu. „Nevím. Musíme to zkusit!“ Bylo mi odpovědí. A Jill už startovala. Všiml jsem si, že se snaží vůbec nepoužívat levou ruku. Jeremmy se mi na moje volání commlinkem nehlásil. „Dobrý, jeď, já zatím roztůruju ten kulomet. Tak snadno nás nedostanou!“ A vyjeli jsme. „Johnny, co je s Jeremmym? Kde je?“ „Zatraceně Jill, vím já? Volám mu! To je to jediný co můžu dělat, kurva! Čum před sebe a dávej bacha na cestu... A jestli to umíš, tak se modli!“ Za nás i za Jeremmyho, dodal jsem už pro sebe v duchu. Kurva, Jeremmy, kde seš? Nekecej, že tady není signál. Kurva! Ozvi se! Ozvi se, ty jedno malý

špičouško. Nekecej mi, že když jsme to dotáhli až sem, že se na to tady vysereš. Ozvi se, slyšíš? Tak dělej, ozvi se!!! Jillian Na cestu jsem skoro neviděla. Světla jsme měli vypnutý a ujížděli jsme nočním lesem po indiánském území, za zadkem indiánský vrtulník, který si právě začal s Johnnym vyměňovat ocelové zdvořilé pozdravy. Johnny se snažil udržet souvislou palbu, ale moc se mu to nedařilo, kvůli terénu, kterým jsme se museli proplétat. Vedle mě, na místě spolujezdce, ležela Myška. Nejspíš jí její astrální souboj dost vyčerpal. Měla evidentně popálené ruce a z pusy jí tekla krev. Nicméně i přesto se vzbudila. „Myši, zkus něco vymyslet, takhle se už dlouho neudržíme!“ Myška se podívala za sebe a začala rozeznávat, co se děje. „Sakra, Myši, honem něco vymysli, než nabouráme, nebo nás sejmou!“ a mimoděk jsem se koukla na tachometr. To, co jsem tam viděla, mě utvrdilo v tom, že se někde pěkně rozmázneme o strom. Myška se znovu podívala dozadu, a konečně jí došlo, jaké jsou asi naše šance. Rozhlédla se po jeepu a našla jednu lafku. „Jill, neviděla si, kde měli kluci ty inteligentní samonaváděcí střely?“ „Někde u lafek, co já vím! Podívej se po nich, ale rychle!“ Myška se začala zcela nesystematicky přehrabovat po jeepu. V našem jeepu nikdy nebyl žádný pořádek, ale po útoku draka a po tom všem by byl doslova zázrak něco tady najít. Naštěstí Myška byla náš malý zázrak, protože to dokázala. Chvilková manipulace s lafkou, a najednou jsme slyšeli svist, jak termograficky naváděná střela vyletěla vstříc v ústrety našim nepřátelům. Myška ztratila balanc a vypadla z jeepu, ale dílo bylo dokonáno. Střela zasáhla svůj cíl, a já jsem mohla zastavit. Hodit zpátečku a dojet pro Myš. „Seš celá, holka? Není ti nic? To bylo výborný. Seš skvělá! Fakt že jo!“ Myška tam ale seděla, nepřítomný výraz na tváři, takový ten úsměv pro nikoho, a zdálo se, že nás ani nevnímá. „Hej Myši, slyšíš mě?“ Zamávala jsem ji rukou před očima.

„Ale jasně, že slyším. Jen jsem byla chvíli mimo. Nicméně vím kde je to cargo. Je tady, dost blízko.“ „Jako že je ještě tady někde v lese?“ „Je. A vím i kde.“ „Johnny. Slyšel jsi Myšku? Náš balíček je ještě někde tady. Hej Johnny, co je?“ Johnny stál na palpostu a rukama křečovitě svíral držadla kulometu. Žíly na krku mě vystouplé, zrak upřený někam do neurčita. Z levého rukávu mu crčela krev, ale evidentně si toho vůbec nevšímal. „Nic. Vezmem tu posranou zásilku a doděláme ten náš posranej job. Ostatně, byl jsem to já, kdo do toho od začátku tlačil, ať to dojedem na vlastní pěst. A Jeremmy by určitě souhlasil. A až to skončí, půjdu zabít toho mamrda, co zabil Jeremmyho, pokud ještě bude dýchat. Jestli byste se chtěli připojit, nebudu s tím mít žádný problém.“ Ava Rastignack Seděla jsem v downtownu na kafi a vychutnávala si pohled na Seattlovské panorama, když ke mě dorazil zvláštní poryv magie. Už sice slabý, ale velmi specifický. Podobnou auru nají magické vlny předznamenávající příchod draků a drakeů na svět, ale tato aura byla jiná. Ne. Nemohlo se jednat o příchod dalšího draka na svět, to by vypadalo jinak.Byla naplněna mnohem větší silou. Takovou, která se sama nijak nedávala najevo. Jako by se dobrovolně prolnula metapláň s naším světem. Ale bylo v tom ještě něco víc. Mimoděk jsem si vzpomněla na tu skupinku runnerů, kterým jsem tak nenápadně podstrčila pravá dračí vejce, aby se o ně starali. Možná to s tím má co do činění, kdo ví. Dopila jsem kafe a rozhodla se, že se té věci půjdu podívat na zoubek. Tak nějak jsem tušila, že ta vlna magie, která před chvílí tudy prošla, má něco společného s tou dračí snůškou. Ale nevěděla jsem co by to mohlo být. Možná bude zapotřebí zkorigovat pár drobností, aby se svět ubíral tou budoucí správnou cestou. Usmála jsem se. Ne každý je znalý věcí příštích.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI