PARLAMENT Č ESKÉ REPUBLIKY SENÁT. 6. funkční období TĚSNOPISECKÁ ZPRÁVA. Senátu Parlamentu České republiky 13. schůze

PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY

SENÁT

6. funkční období

TĚSNOPISECKÁ ZPRÁVA Senátu Parlamentu České republiky 13. schůze

PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY SENÁT

6. funkční období Těsnopisecká zpráva 13. schůze

Pořad 13. schůze Senátu 1. Senátní tisk č. 235 – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 2. Senátní tisk č. 224 – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb. 3. Senátní tisk č. 067/06 – Návrh rámcového rozhodnutí Rady o používání jmenné evidence cestujících pro účely vynucování práva 4. Senátní tisk č. 182 – Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva mezi Českou republikou a Bosnou a Hercegovinou o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, která byla podepsána v Praze dne 20. listopadu 2007 5. Senátní tisk č. 231 - Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 83/2003 Sb., zákona č. 179/2003 Sb. a zákona č. 293/2004 Sb. 6. Senátní tisk č. 233 – Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti cen 7. Senátní tisk č. 230 – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 20/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů 8. Senátní tisk č. 225 – Návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) 9. Senátní tisk č. 228 – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů 10. Senátní tisk č. 181 – Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství 11. Senátní tisk č. 091/06 – Sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Roční politická strategie na rok 2009 12. Senátní tisk č. 227 – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon

1

o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony 13. Senátní tisk č. 079/06 – Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví výkonnostní normy pro nové osobní automobily v rámci integrovaného přístupu Společenství ke snižování emisí CO2 z lehkých užitkových vozidel 14. Senátní tisk č. 241 – Vládní návrh na vyslání kontingentu speciálních sil resortu Ministerstva obrany do protiteroristické operace Trvalá svoboda v Afghánistánu 15. Senátní tisk č. 242 – Žádost o souhlas Senátu s trestním stíháním senátorky Liany Janáčkové 16. Senátní tisk č. 226 - Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon), ve znění pozdějších předpisů 17. Senátní tisk č. 229 - Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochraně práv k odrůdám), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů 18. Senátní tisk č. 232 – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů

2

6. funkční období Obsah 13. schůze Senátu Parlamentu České republiky

1. den schůze – 23. dubna 2008 Jednání zahájil a řídil předseda Senátu Přemysl Sobotka Senátor Ivo Bárek .....................................................................................

2

1. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů – senátní tisk č. 235 Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas .... Senátor Pavel Čáslava ............................................................................. Senátor Jan Nádvorník ............................................................................. Senátor Milan Štěch ................................................................................. Senátorka Alena Gajdůšková ................................................................... Senátorka Ludmila Müllerová ................................................................... Senátor Zdeněk Janalík ............................................................................ Senátor Luděk Sefzig ................................................................................ Místopředseda Senátu Jan Rakušan ........................................................ Senátor Milan Štěch .................................................................................. Senátor Luděk Sefzig ................................................................................ Senátor Milan Štěch .................................................................................. Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas .... Senátor Pavel Čáslava ............................................................................. Senátorka Alena Gajdůšková ................................................................... Další část schůze řídil místopředseda Senátu Jan Rakušan

3 6 7 7 9 11 11 12 12 12 12 14 14 17 17

2. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb. – senátní tisk č. 224 1. místopředseda vlády a ministr pro místní rozvoj ČR Jiří Čunek ........... Senátor Pavel Eybert ............................................................................... Senátorka Soňa Paukrtová ...................................................................... Senátor Martin Mejstřík ............................................................................ Senátorka Alena Venhodová ................................................................... Senátor Karel Tejnora ............................................................................. Senátor Ivo Bárek .................................................................................... 1. místopředseda vlády a ministr pro místní rozvoj ČR Jiří Čunek .......... Senátor Pavel Eybert ............................................................................... Senátor Martin Mejstřík ............................................................................ Senátor Pavel Eybert ............................................................................... Senátor Richard Svoboda ........................................................................ Senátor Pavel Eybert ............................................................................... 1. místopředseda vlády a ministr pro místní rozvoj ČR Jiří Čunek ........... Usnesení schváleno ..............................................................................

I

18 21 23 24 26 26 26 27 29 30 31 31 31 32 33

Další část schůze řídil místopředseda Senátu Petr Pithart 3. Návrh rámcového rozhodnutí Rady o používání jmenné evidence cestujících pro účely vynucování práva – senátní tisk č. 067/06 Ministr vnitra ČR Ivan Langer ............................................................... Senátor Tomáš Töpfer .......................................................................... Ministr vnitra ČR Ivan Langer ............................................................... Usnesení schváleno ...........................................................................

33 36 38 39

4. Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva mezi Českou republikou a Bosnou a Hercegovinou o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, která byla podepsána v Praze dne 20. listopadu 2007 – senátní tisk č. 182 1. místopředseda vlády a ministr pro místní rozvoj ČR Jiří Čunek ....... Senátor Vítězslav Jonáš ....................................................................... Senátor Richard Svoboda ..................................................................... Usnesení schváleno ............................................................................

39 40 40 41

5. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 83/2003 Sb., zákona č. 179/2003 Sb. a zákona č. 293/2004 Sb. - senátní tisk č. 231 Poslanec Oldřich Vojíř ............................................................................ Senátor Jiří Nedoma ............................................................................... Usnesení schváleno .............................................................................. Poslanec Oldřich Vojíř .............................................................................

41 42 43 43

6. Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti cen – senátní tisk č. 233 Rudolf Blažek ........................................................................................... Senátor Vítězslav Jonáš .......................................................................... Senátor Pavel Eybert ............................................................................... Senátorka Soňa Paukrtová ...................................................................... Senátor Jan Hajda ................................................................................... Rudolf Blažek ........................................................................................... Senátor Vítězslav Jonáš .......................................................................... Usnesení schváleno ..............................................................................

43 45 45 46 46 46 47 47

7. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 20/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – senátní tisk č. 230 Poslanec Václav Mencl ............................................................................ II

48

Senátor Igor Petrov .................................................................................. Senátor Karel Šebek .............................................................................. Usnesení schváleno ............................................................................ Poslanec Václav Mencl ......................................................................... Senátor Jiří Stříteský .............................................................................

48 48 49 49 49

8. Návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) – senátní tisk č. 225 Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil ..................................................... 49 Senátor Jaromír Jermář ......................................................................... 52 Senátor Jiří Žák ...................................................................................... 52 Senátorka Alena Venhodová .................................................................. 53 Senátorka Soňa Paukrtová ..................................................................... 56 Senátorka Alena Gajdůšková ................................................................. 56 Senátorka Jiřina Rippelová ..................................................................... 57 Místopředseda Senátu Jiří Liška ............................................................. 58 Senátor Jaroslav Kubera ......................................................................... 59 Senátorka Soňa Paukrtová ...................................................................... 63 Senátor Jaroslav Kubera .......................................................................... 63 Senátor Martin Mejstřík ............................................................................ 64 Senátorka Soňa Paukrtová ...................................................................... 65 Senátor Miroslav Škaloud ........................................................................ 65 Ministryně vlády ČR pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková ......................................................................................................... 67 Senátor Milan Štěch ................................................................................. 68 Senátor Jaromír Volný .............................................................................. 69 Senátor Jiří Zlatuška ................................................................................. 69 Senátorka Alena Gajdůšková .................................................................... 71 Senátor Miroslav Škaloud .......................................................................... 72 Veřejný ochránce práv Otakar Motejl ......................................................... 72 Senátor Tomáš Töpfer ............................................................................... 72 Místopředseda Senátu Jiří Liška ................................................................ 73 Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil ......................................................... 73 Senátor Jaromír Jermář ............................................................................. 74 Usnesení schváleno ................................................................................. 74 Senátor Adolf Jílek ...................................................................................... 74 Usnesení schváleno .................................................................................. 74 9. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů – senátní tisk č. 228 Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil .......................................................... Senátor Jaromír Volný ................................................................................. Senátor Jaromír Štětina ............................................................................... Usnesení schváleno ...................................................................................

III

75 76 77 77

2. den schůze – 24. dubna 2008 Jednání zahájil a řídil předseda Senátu Přemysl Sobotka 10. Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství – senátní tisk č. 181 Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra ....... Senátor Luděk Sefzig ............................................................................... Senátor Rostislav Slavotínek ................................................................... Další část schůze řídil místopředseda Senátu Jiří Šneberger Senátor Jaromír Volný ............................................................................. Senátorka Jiřina Rippelová ...................................................................... Senátor Josef Kalbáč ............................................................................... Senátor Jiří Oberfalzer ............................................................................. Senátorka Soňa Paukrtová ...................................................................... Senátorka Alena Gajdůšková ................................................................... Místopředseda Senátu Jan Rakušan ........................................................ Senátorka Jiřina Rippelová ........................................................................ Další část schůze řídil místopředseda Senátu Jan Rakušan Senátor Jiří Zlatuška .................................................................................. Senátor Jaroslav Kubera ............................................................................ Senátor Jiří Pospíšil ................................................................................... Senátor Milan Štěch ................................................................................... Senátor Josef Vaculík ................................................................................ Místopředseda Senátu Petr Pithart ............................................................ Senátor Jaromír Volný ............................................................................... Senátor Martin Mejstřík .............................................................................. Místopředseda Senátu Jiří Liška ................................................................ Senátor Luděk Sefzig ................................................................................. Senátor Jiří Zlatuška ................................................................................... Senátor Martin Mejstřík ............................................................................... Senátorka Soňa Paukrtová ......................................................................... Místopředseda Senátu Petr Pithart ............................................................. Senátor Eduard Matykiewicz ....................................................................... Senátor Luděk Sefzig .................................................................................. Senátorka Alena Gajdůšková ..................................................................... Další část schůze řídil místopředseda Senátu Jiří Šneberger Senátorka Alena Gajdůšková ..................................................................... Senátorka Jiřina Rippelová ......................................................................... Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg ................................... Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra ........... Senátor Luděk Sefzig .................................................................................. Senátor Richard Svoboda ............................................................................ Senátor Jiří Zlatuška .................................................................................... Usnesení schváleno ................................................................................... Další část schůze řídil místopředseda Senátu Jiří Liška

IV

78 83 90 91 91 93 96 97 99 102 103 103 105 110 112 115 116 117 118 119 119 122 124 124 124 125 126 127 128 128 129 129 132 134 135 135

11. Sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Roční politická strategie na rok 2009 – senátní tisk č. 091/06 Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra ........... Senátor Luděk Sefzig .................................................................................. Usnesení schváleno ..................................................................................

135 136 137

12. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony senátní tisk č. 227 Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra .......... Senátor Jiří Lajtoch .................................................................................... Senátor Vítězslav Vavroušek ..................................................................... Senátor Karel Barták .................................................................................. Senátorka Alena Gajdůšková ..................................................................... Senátor Karel Barták .................................................................................. Senátorka Daniela Filipiová ........................................................................ Senátor Vítězslav Vavroušek ...................................................................... Usnesení schváleno .................................................................................

138 139 140 141 142 142 143 144 144

13. Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví výkonnostní normy pro nové osobní automobily v rámci integrovaného přístupu Společenství ke snižování emisí CO2 z lehkých užitkových vozidel – senátní tisk č. 079/06 Ministr průmyslu a obchodu ČR Martin Říman ........................................... Senátor Václav Koukal ............................................................................... Senátor Bedřich Moldan ............................................................................. Předseda Senátu Přemysl Sobotka ............................................................ Senátor Jiří Pospíšil .................................................................................... Senátor Jaroslav Kubera ............................................................................ Ministr průmyslu a obchodu ČR Martin Říman ........................................... Senátor Václav Koukal ............................................................................... Senátor Jiří Lajtoch....................................................................................... Usnesení schváleno .................................................................................. Senátor Jiří Stříteský ...................................................................................

145 145 146 147 147 148 148 149 150 150 150

14. Vládní návrh na vyslání kontingentu speciálních sil resortu Ministerstva obrany do protiteroristické operace Trvalá svoboda v Afghánistánu – senátní tisk č. 241 Ministryně obrany ČR Vlasta Parkanová ..................................................... Senátor Tomáš Töpfer ................................................................................ Další část schůze řídil místopředseda Senátu Petr Pithart Senátor Milan Štěch .................................................................................... Místopředseda Senátu Jiří Liška ................................................................. Senátor Adolf Jílek ...................................................................................... Senátor Jiří Pospíšil .................................................................................... Senátor Tomáš Töpfer ................................................................................ V

150 151 152 153 153 153 154

Usnesení schváleno ..................................................................................

154

15. Žádost o souhlas Senátu s trestním stíháním senátorky Liany Janáčkové – senátní tisk č. 242 Senátor Josef Novotný ................................................................................ Další část schůze řídil místopředseda Senátu Jiří Liška Místopředseda Senátu Jan Rakušan .......................................................... Senátorka Soňa Paukrtová ......................................................................... Senátor Jiří Pospíšil .................................................................................... Senátorka Jana Juřenčáková ..................................................................... Senátor Karel Tejnora ................................................................................ Senátor Jan Horník .................................................................................... Senátor Karel Šebek .................................................................................. Senátor Jiří Zlatuška .................................................................................. Senátor Milan Štěch ................................................................................... Senátorka Liana Janáčková ....................................................................... Senátor Josef Novotný ............................................................................... Senátor Jaromír Volný ................................................................................ Senátor Josef Novotný ............................................................................... Další část schůze řídil místopředseda Senátu Jan Rakušan

154 155 156 156 157 158 158 160 160 161 162 162 163 165

16. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon), ve znění pozdějších předpisů - senátní tisk č. 226 Ministr zemědělství ČR Petr Gandalovič .................................................. Senátor Jan Hajda .................................................................................... Usnesení schváleno ...............................................................................

166 167 168

17. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochraně práv k odrůdám), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů - senátní tisk č. 229 Ministr zemědělství ČR Petr Gandalovič .................................................. Senátor Josef Vaculík ............................................................................... Usnesení schváleno ...............................................................................

168 169 169

18. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů – senátní tisk č. 232 Ministr zemědělství ČR Petr Gandalovič .................................................. Senátor Igor Petrov ................................................................................... Senátor Karel Šebek ................................................................................. VI

169 171 172

Senátor Jan Horník ................................................................................... Senátor Jan Hajda .................................................................................... Ministr zemědělství ČR Petr Gandalovič ................................................... Senátor Igor Petrov ................................................................................... Usnesení schváleno ................................................................................

172 173 174 174 175

Závěr 13. schůze v 6. funkčním období .....................................................

175

VII

Těsnopisecká zpráva z 13. schůze Senátu Parlamentu České republiky (1. den schůze – 23. dubna 2008)

(Jednání zahájeno ve 14.04 hodin.) Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené kolegyně a kolegové, milí hosté, dovolte, abych vás přivítal na 13. schůzi Senátu. Tato schůze byla svolána na návrh Organizačního výboru podle § 49, odst. 1 o jednacím řádu. Prosím, abyste se zklidnili, nebo použiji metodu kolegy Vlčka, který v momentu, kdy na opakovanou výzvu pléna Poslanecké sněmovny se poslanci nezklidnili, dal půlhodinovou přestávku. To se odehrálo včera. Abyste viděli, že i toto je metoda, které může předseda použít. Pokud budu zmiňovat jednotlivé paragrafy, jde o zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu. Pozvánka byla poslána ve středu 2. dubna. Z dnešního jednání se omlouvají senátoři a senátorky Ivan Adamec, Karel Schwarzenberg, Jiří Šneberger, Milan Špaček, Ladislav Svoboda, Alena Palečková, Pavel Sušický, Václav Jehlička, Josef Zoser, Richard Sequens, Tomáš Jirsa, Václav Roubíček. Pokud nemáte kartu, k dispozici je náhradní v předsálí. Podle § 56, odst. 4 určíme dva ověřovatele této schůze. Navrhuji, aby ověřovateli 13. schůze byli senátoři Karel Barták a Josef Pavlata. Má někdo jiný návrh? Nevidím. Prosím o znělku. Budeme hlasovat o ověřovatelích. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku. Hlasování č. 1 skončilo. Registrováno bylo 54, kvorum 28, pro 53, proti nebyl nikdo. Návrh byl schválen. Nyní přejdeme k bodu pořadu naší schůze – Návrh na změnu, doplnění, atd. se žádostmi ministrů tak, jak vám byly rozdány. Navrhuji, aby Senát projednával tisk č. 235 – Návrh zákona o důchodovém pojištění – ve středu 23. dubna jako první bod jednání. Tisk č. 224 – Stavební zákon – ve středu 23. 4. jako druhý bod. Tisk č. 182 – Smlouva mezi Českou republikou, Bosnou a Hercegovinou o dvojím zdanění – dnes jako třetí bod. Tisk č. 181 – Lisabonská smlouva – ve čtvrtek 24. 4. jako první bod jednání. Tisk č. 226 – Veterinární zákon, tisk č. 229 – Zákon o ochraně práv k odrůdám, tisk č. 232 – Vodní zákon – ve čtvrtek 24. 4. jako první až čtvrtý bod po 18.00 hodině. Přiznám se, že toto mě zarazilo. Předpokládám, že by to měly být body na konci zítřejšího jednání. Je to ale požadavek ministra. Navrhuji doplnit na pořad schůze tisk K 91/06 – Roční politická strategie na rok 2009 – projednat po tisku 181, tedy zítra jako bod č. 2. Tisk č. 188, což je Římský statut mezinárodního trestního soudu s informací, že původně zařazený tento bod na ministra zahraničních věcí je stažen z našeho jednání. Tisk N 79/06 – Návrh nařízení, kterým se stanovují výkonnostní emisní normy pro nové osobní automobily a tisk N 81/06 – Návrh směrnice o podpoře užívání

1

energie z obnovitelných zdrojů – projednat ve čtvrtek 24. 4. jako první a druhý bod odpoledního jednání. Tisk N 82/06 – Návrh směrnice, kterým se mění směrnice pro obchodování s povolenkami na emise, dále tisk N 83/06 – Návrh směrnice o geologickém skladování oxidu uhličitého – projednat ve čtvrtek 24. 4. po tisku 81/06 zítra jako třetí a čtvrtý bod odpoledne. Tisk č. 239 – Návrh senátního návrhu zákona senátorů Josefa Novotného a dalších o loteriích a podobných hrách zařadit na 20. místo pořadu našeho jednání. Tisk č. 241 – Vládní návrh na vyslání kontingentu speciálních sil rezortu ministerstva obrany do operace Trvalá svoboda v Afghánistánu jako 22. bod. Tisk č. 242 – Žádost o souhlas Senátu s trestním stíháním senátorky Liany Janáčkové na poslední místo pořadu. Dále na návrh výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost navrhuji zařadit tisk M 67/06, což je návrh rámcového rozhodnutí Rady o používání jmenné evidence cestujících pro účely vynucování práva – ve středu 23. dubna po 17.00 hodině. Má někdo další návrh na změnu nebo doplnění našeho programu? Hlásí se kolega Bárek. Má slovo. Senátor Ivo Bárek: Dobré odpoledne, pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové. Já bych nechtěl měnit program, ale jenom bych chtěl upozornit, že jsme dnes dopoledne projednávali tisky č. 224 a č. 230, to znamená, nebudeme plnit 24hodinovou lhůtu. A pokud by samozřejmě kolegyně a kolegové souhlasili s tím, tak bychom tyto body nechali tak, jak jsou zařazeny, pokud by někdo vznesl námitku, museli bychom tyto body projednat třeba až zítra. Upozorňuji jenom na to, aby k tomu nedošlo. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: To je samozřejmě v rámci jednacího řádu, který pokud není někým nějakým způsobem napaden, tak zatím jsme vždycky tolerovali, že tato doba neuplynula. Vy jste to jasně vysvětlil. Nikdo se nehlásí, nikdo neuplatňuje tento nárok, takže bych nechal hlasovat o všech návrzích tak, jak jsem je přednesl. Budeme hlasovat o změnách a doplnění programu. Kdo je pro tento návrh, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku. Hlasování č. 2 ukončeno, registrováno 60, kvórum 31, pro 59, proti jeden. Návrh byl schválen. A protože jsme teď hlasovali o změnách, tak nyní budeme hlasovat o návrhu pořadu 13. schůze Senátu jako o celku, ve znění schválených pozměňovacích návrhů. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku. Hlasování č. 3 ukončeno, registrováno 60, kvórum 31, pro 58, proti nikdo. Návrh byl schválen. Můžeme tedy přistoupit k prvnímu bodu, kterým je Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů

2

Návrh máme jako senátní tisk č. 235. Návrh zákona uvede ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, kterého vítám, a má k dispozici mikrofon. Prosím, máte slovo. Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dámy a pánové. Návrh zákona, který byl schválen Poslaneckou sněmovnou podle § 90 zákona o jednacím řádu, to znamená ve zrychleném řízení, představuje malou dílčí novelu zákona o důchodovém pojištění. Její podstatou je změna § 67 tohoto zákona, a sice paragrafu, který řeší tzv. mimořádnou valorizaci penzí. Podle zákona o důchodovém pojištění probíhá každý rok pravidelné zvyšování penzí k 1. lednu každého příslušného roku, kdy se podle zákona provádí minimální valorizace penzí, resp. minimálně ve výši, která odpovídá růstu cen za rozhodné období, doprovázené jednou třetinou růstu mezd za poslední kalendářní rok před tímto nařízením vlády. Vedle toho tento zákon umožňuje podle § 67, jak jsem již řekl, provést i mimořádnou valorizaci. Nicméně podmínka 10 % je natolik vysoká, že doposud od roku 2002, kdy byla zavedena, nebyla nikdy využita. Vláda navrhuje, aby se tato podmínka změnila z 10 % na 5 %. Důvody jsou dva základní. Za prvé, ukazuje se ze zkušeností, že právě vysoce stanovená podmínka 10 % znemožňuje v reálném životě provést mimořádné valorizace, a to i za situace, kdy dojde k jednorázovému výkmitu cen. Vzhledem k tomu, že jsme ekonomikou, která je velmi silně závislá na externím vývoji cen, především cen některých surovin, jako jsou energie, jako jsou potraviny apod., že jsme zemí, která je velmi strukturou své ekonomiky propojena se světovými trhy, tak je česká ekonomika náchylná na tyto vlivy. Samozřejmě za situace, kdy také probíhá konvergence cenových hladin mezi Evropskou unií, resp. eurozónou a českou ekonomikou, tak opět se jednorázové výkmity inflace mohou vyskytnout. Tím druhým důvodem, vedle tohoto prvního systémového důvodu, je to, že k tomuto výkmitu opravdu došlo, došlo k němu především díky rychlejšímu pohybu cen v listopadu a prosinci loňského roku, kdy byl předpokládaný vývoj zhruba okolo dvou procentních bodů, ve skutečnosti přesáhl 3 % tak, že v lednu dosáhl růst cen mezi srpnem 2007 a lednem 2008 – 5,1 procentního bodu. Pokud bychom chtěli provést mimořádnou valorizaci penzí, tak je skutečností, že za celé rozhodné období, to znamená do července letošního roku, by došlo k nárůstu cen zhruba okolo 8,9 procentního bodu, to znamená, že ani letos v létě by nebyla naplněna podmínka pro provedení mimořádné valorizace. To je důvod, proč vláda přichází s návrhem, který představuje systémové řešení, které umožní kdykoliv v budoucnosti i při jednorázovém výkmitu inflace provést mimořádnou valorizaci. Jak jsem již řekl, inflace za rozhodné období od srpna loňského roku do ledna letošního roku dosáhla 5,1 procentního bodu. Tím primárním důvodem je nárůst tzv. jádrové inflace, čili inflace, která souvisí se standardním pohybem cen, které jsou velmi závislé na světových cenách. Došlo k výraznému nárůstu světových cen energií. Když jsem tento návrh zákona uváděl v PS, tak jsem jako příklad uváděl cenu barelu severské ropy Brent na světových trzích k tomu dni, kdy to projednávala PS, tehdy to byla rekordní cena, které ropa nikdy nedosáhla, a sice 104 dolarů. Dnes, kdy projednáváme tento návrh v Senátu, byla již dávno překročena a tato

3

rekordní cena je 122 USD. Samozřejmě s pohybem cen ropy se pohybují i ostatní energetické komodity takřka automaticky, tzn. především plyn, uhlí, elektřina apod. Podobným způsobem došlo i v závěru loňského roku k velmi výraznému nárůstu cen potravin, které se projevily i v prvních měsících letošního roku a které vedly skutečně k tomu, že inflace, jak jsem již řekl, dosáhla mezi srpnem loňského roku, tedy prvním měsícem nového rozhodného období, a lednem letošního roku 5,1 procentního bodu. Pokud se porovnají inflační výše ledna, února a března letošního roku, proti stejným měsícům roku loňského, tak tato inflace je na úrovni zhruba sedmi procent. Ale tady bych chtěl velmi zdůraznit, že porovnáváme jablka s hruškami a prosím, aby skutečně v kompetentní debatě nebyla tato čísla uváděna, protože kompletní vývoj cen mezi lednem roku 2007 a červencem roku 2007 byl zohledněn ve valorizaci, která byla provedena k 1. lednu letošního roku. To znamená, že pokud někdo uvádí nárůst cen dejme tomu v únoru nebo v březnu, že jsou o sedm procent vyšší, než byly ve stejném měsíci roku loňského, tak sedm měsíců z loňského roku, celý vývoj cen byl zahrnut do valorizace, kterou byly zvýšeny důchody k 1. lednu letošního roku. To znamená, že nové rozhodné období, od kterého se opět posuzuje vývoj růstu cen, je srpen 2007. Jak jsem již řekl, těch faktorů bylo více, vedle nárůstu jádrové inflace se samozřejmě projevily i některé kroky, které mají netržní charakter, které jsou způsobeny úpravami daní a dají se také dokonce kvantifikovat. Jednak se jednalo o zvýšení snížené sazby DPH z 5 na 9 procent, tento faktor v celkové výši inflace, která dosáhla proti lednu loňského roku, má hodnotu asi 1,1 procentního bodu. Zrovna tak kvantifikace vývoje inflace zavedením poplatku ve zdravotnictví 0,5 procentního bodu, tzn., že tyto netržní administrativně způsobené vlivy mají v 7,1 procentního bodu, když porovnáme začátek letošního roku k začátku loňského roku, vliv 1,6 procentního bodu. Ten zbytek je tzv. jádrová inflace, tzn. inflace, která je primárně způsobena vývojem světových cen. Chtěl bych zdůraznit, že ČR v této situaci není ojedinělá země, jakkoli inflaci máme vysokou, tak je třeba říci, že i celá eurozóna prožívá rekordně vysokou míru inflace, kterou nikdy za svou existenci neměla, že i srovnatelné ekonomiky, které z osmi nových členských zemí EU, postkomunistických členských zemí EU, mají nejvyšší hodnotu ekonomiky a tím pádem i největší rychlost konvergence cenových hladin, což je prý případ ČR, Slovinska a Maďarska, tak není náhodou, že i slovinská i maďarská inflace se takřka blíží k 7 procentům a je to mj. způsobeno konvergencí cenových hladin, byť za odlišných podmínek, protože my máme stále volný kurz měny, Slovinsko např. má již zafixovaný kurz, protože převzalo euro. Znamená to tedy, že na tento jednorázový výkmit cen chce vláda reagovat, chce reagovat tak, aby to bylo systémové řešení, tzn. řešení, které bude moci být použito kdykoliv v budoucnosti, a proto se mění tato valorizační podmínka z desetiprocentního růstu cen na pětiprocentní růst cen. V případě schválení tohoto návrhu zákona to umožní vládě po vstoupení do účinnosti tohoto zákona přímo vládní nařízení, na základě kterého by byla provedena valorizace penzí o částku, která odpovídá 5,1 procentního bodu v rozhodném období nárůstu cen mezi srpnem loňského roku a lednem letošního roku, částka, která ve svém finančním ekvivalentu odpovídá 465 korunám. Tato valorizace bude moci být provedena od srpna letošního roku, tzn. ve výplatních termínech do 24. srpna všem důchodcům v ČR. A důvod, proč je to od srpna, je ten, že vzhledem k tomu, že máme zhruba 3,4 miliony důchodů, které jsou placeny 2,7 milionů důchodců, tak to vyžaduje od České pošty, resp. České správy sociálního zabezpečení zhruba dva a půl měsíce na administraci

4

tohoto systému, protože to znamená přepočítat 3,4 miliony důchodů, vytvořit příslušné datové a statistické a účetní soubory, uzavřít smlouvu s majoritním plátcem těchto důchodů, tzn. s Českou poštou, jak jsem již řekl, dva a půl měsíce, téměř tři měsíce je naprosté minimum. Také při pravidelných valorizacích bývá příslušné vládní nařízení schvalováno do konce září, aby valorizace mohla proběhnout od 1. ledna, tzn., aby tam byly, společně s vánočními svátky, zhruba tři měsíce na administraci. To je důvod, proč by tato valorizace byla provedena od srpna. Já chci velmi zdůraznit, že tato mimořádná valorizace je naprosto reálná z hlediska vývoje státního rozpočtu. Zaznamenal jsem i v PS, včera jsme projednávali jeden z návrhů, i návrhy jiné – já chci velmi upozornit na to, že příjmy a výdaje důchodového systému jsou jasně daná čísla a že navrhovat samozřejmě vyšší částky nebo platit tyto částky po delší dobu nebo různé jednorázové příspěvky je samozřejmě možné. Na druhou stranu by mělo také samozřejmě jasně zaznít, odkud chtějí autoři těchto bohulibých návrhů vzít finanční částky na financování takových návrhů. Já musím říci, že tento návrh je naprosto realistický, můžu to doložit na konkrétních číslech. V letošním roce předpokládáme výběr důchodového pojištění v objemu asi 318 miliard korun, což je částka vyšší než byla rozpočtována zhruba o 7 miliard korun díky tomu, že máme lepší výběr sociálního pojištění. Celkový objem vyplacených důchodů bez této provedené valorizace bude odpovídat částka zhruba 304 miliard, což je mimochodem zhruba o 6 miliard více, než bylo v návrhu státního rozpočtu díky tomu, že bude nakonec v letošním roce větší počet důchodců, resp. nárůst důchodců bude vyšší, než se předpokládalo v rozpočtu, takže také díky dynamickému nárůstu mezd, roste i vyměřovací základ. K této částce 304 miliard korun výdajů musíme připočíst 5,5 miliardy korun jako administrativní náklady ČSSZ na správu důchodového systému. Mimochodem jsou to rekordně nízké náklady, v podstatě žádná analogická instituce pracujících v důchodovém systému takto lacino důchody nespravuje jako ČSSZ. Tím se dostáváme k částce 309,5 miliardy korun. Pokud připočteme náklady na tuto mimořádnou valorizaci, které lze odhadnout zhruba na 6,6 až 6,7 miliardy korun, tak se dostávám k částce, která odpovídá zhruba 316 miliardám korun. Jestliže vybereme 318 miliard korun, tak i s touto valorizací vyplatíme 316 miliard. Když si vezmeme určité procento statistické chyby, tak je vidět, že systém bude víceméně v rovnováze. Jakékoli jiné – byť bohulibými úmysly motivované návrhy na zvýšení této valorizace nebo na prodloužení na více měsíců – okamžitě a automaticky dostanou důchodový systém do deficitu. Do deficitu ještě v průběhu letošního roku, do deficitu, který se bude postupně prohlubovat v průběhu roku 2009 a 2010. Takže to je podle mého názoru argument, který by vedl jakoukoli zodpovědnou vládu k tomu, aby navrhla právě takovou mimořádnou valorizaci, protože – znovu opakuji, zůstává naprosto v realitě veřejných financí a nezpůsobí deficit na důchodovém účtu a důchodovém systému. Jak jsem již řekl, toto mimořádné zvýšení důchodů by vedlo k tomu, že průměrný důchod, který byl k 1. lednu letošního roku 9111 korun, by se touto valorizací dostal na úroveň zhruba 9600 korun s tím, že samozřejmě by proběhla řádná valorizace penzí od 1. ledna 2009, která by v sobě zohlednila vývoj indexu cen mezi únorem letošního roku a červencem letošního roku a jednu třetinu vývoje mezd za rok 2007.

5

Lze odhadnout, že tato valorizace by dosáhla zhruba 3,2 – 3,5 procentního bodu. V tuto chvíli lze těžko odhadnout, jak se dále budou vyvíjet ceny, především ceny potravin, tzn., že od 1. ledna by potom proběhla zákonná valorizace v tom rozhodném období, které jsem tady právě definoval. Znamenalo by to, že v průběhu příštího roku by se průměrná starobní penze dotkla magické hranice 10.000,- Kč, což je myslím si velice pozitivní. Já bych chtěl také velmi zdůraznit, že od 1. ledna letošního roku s největší pravděpodobností důchody dosáhnout své nejvyšší reálné hodnoty od roku 1990. Chtěl bych také velmi zdůraznit, že mezi zářím r. 2006 a zářím letošního roku, kdy proběhne druhý měsíc této valorizace, je celkový index cen, o které se zvednou za tyto dva roky ceny, necelých 10 %, samozřejmě díky odlišné struktuře spotřeby domácností u důchodců, tak u důchodců to bude zhruba 12% nárůst spotřebního koše. S tím, že celková valorizace důchodů, resp. zvýšení důchodů mezi zářím 2006 a zářím 2008 bude o více než 17 %. Tím chci dokladovat na těchto konkrétních číslech, že nejde v žádném případě k poklesu reálných důchodů, naopak že je reálná výše – nejen nominální, ale reálná výše – důchodů se zvýší a bude dosahovat od srpna letošního roku zhruba 107 % - 108 % své hodnoty z roku 1989 a v příštím roce se tedy ještě zvýší. Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, na závěr bych chtěl uvést, že v Poslanecké sněmovně byl návrh projednán ve zrychlené proceduře a schválen již v prvním čtení, kdy byl schválen v podstatě jednomyslně, tzn. napříč politickým spektrem. Chtěl bych vás poprosit, paní senátorky a páni senátoři, o schválení tohoto návrhu. Jeho rychlé schválení umožní jeho rychlý vstup v platnost, v účinnost a vládě umožní co nejdříve, to znamená pokud možno na začátku května, provést příslušné vládní nařízení o valorizaci tak, aby ve výplatním termínu do 24. srpna letošního roku dostali všichni důchodci v ČR příslušnou valorizovanou částku ve svých důchodech. Děkuji. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji vám, pane ministře. Posaďte se ke stolku zpravodajů. Návrh zákona byl přikázán výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který má zpravodaje pana senátora Jana Nádvorníka, usnesení č. 235/2. Garančním výborem byl určen výbor pro zdravotnictví, sociální politiku, přijal usnesení č. 235/1, zpravodaj je pan senátor Pavel Čáslava, kterému dávám slovo. Senátor Pavel Čáslava: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové, zpravodajem tohoto zákona na výboru pro zdravotnictví a sociální politiku byla paní předsedkyně Dr. Alena Palečková. Vzhledem k tomu, že je na služební zahraniční cestě, byl jsem zpravodajem tohoto zákona určen já. Paní Dr. Palečková připravila velmi obsáhlou zpravodajskou zprávu. Protože pan ministr vysvětlil podstatu tohoto zákona a jeho smysl velice podrobně, já se omezím jenom na zopakování, že cílem tohoto návrhu zákona je systémová ochrana důchodců před cenovými turbulencemi formou mimořádné valorizace důchodů, změnou podmínky pro mimořádnou valorizaci z původních 10 % na 5 %. Jistě ze zprávy pana předkladatele vyplynulo, že tato změna neovlivňuje nikterak úpravu důchodů v pravidelných intervalech. Pan předkladatel se také zabýval dopady této změny na státní rozpočet. Jestliže jste pozorně poslouchali, jistě jste museli dospět k závěru, že rozdíly mezi příjmy a výdaji pojistného na důchodové pojištění v případě uplatnění této změny budou v plusu, budou kladné a bude tam zbývat přebytek 3,8 mld. Kč.

6

Já teď krátce shrnu legislativní proces – historii legislativního procesu. Vláda návrh zákona schválila 10. března 2008 usnesením č. 222 a předložila jej PS 14. března 2008. Návrh zákona obsahoval i návrh, aby PS s vládním návrhem zákona vyslovila souhlas již v prvním čtení z důvodu časových souvislostí navrhovaných změn. Poslanecká sněmovna na své 29. schůzi po poměrně obsáhlé rozpravě souhlasila s projednáváním vládního návrhu zákona tak, aby s ním mohl být vysloven souhlas již v prvním čtení a následně v hlasování s pořadovým č. 5 s návrhem zákona vyslovila souhlas, když z přítomných 162 poslanců pro návrh hlasovalo 158 poslanců a nikdo nebyl proti. Zákon byl doručen do Senátu 2. 4. 2008. Organizačním výborem byl určen jako garanční výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, zpravodajem tohoto zákona byla – jak už jsem řekl – paní předsedkyně Alena Palečková. Výbor se tiskem zabýval na 20. schůzi dne 16. 4. 2008 a přijal usnesení č. 70, které vám bylo rozdáno jako sněmovní tisk č. 235/1. V tomto tisku výbor doporučuje novelu zákona ke schválení. Já se připojuji s doporučením na schválení tohoto zákona. Děkuji za pozornost. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego. Posaďte se ke stolku zpravodajů. Slovo má zpravodaj výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu pan senátor Jan Nádvorník. Máte slovo, pane kolego. Senátor Jan Nádvorník: Vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové, už bylo naprosto všechno řečeno. Já se skutečně omezím jenom na velmi krátké expozé. To znamená, že znovu zopakuji legislativní proces, kdy vláda návrh zákona schválila 10. března 2008 a Poslanecká sněmovna, jak už zde bylo řečeno, drtivou většinou hlasů schválila tento návrh. Z legislativního hlediska k předloženému návrhu zákona nejsou vůbec žádné připomínky. Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu minulý týden na svém zasedání doporučil, aby se s tímto zákonem vyslovil souhlas na plénu našeho Senátu. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego, já se ptám, zda někdo podle § 107 našeho jednacího řádu navrhuje, aby se Senát nezabýval tímto návrhem zákona. Nikoho nevidím. Otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se přihlásil pan senátor Milan Štěch. Senátor Milan Štěch: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážení kolegové, vážené kolegyně, zajisté je dobře, že vláda předkládá návrh na mimořádné zvýšení důchodů a že k tomu činí potřebné legislativní kroky. Já bych chtěl připomenout, proč v platném zákoně č. 155/1995 je sazba 10 % jako možnost mimořádné valorizace nebo mimořádného zvýšení důchodů. Tato částka byla dodána do zákona v roce 2002 zejména z důvodu, že hrozilo nebezpečí vstupem do EU, že by mohlo dojít k rychlejšímu nárůstu cen základních životních potřeb. Do té doby v zákoně byla možnost zvyšovat důchody vždycky za uplynulé rozhodné období. Předchozí vlády, zejména poslední, se nemusely touto otázkou zabývat, protože předchozí období bylo období velice nízké inflace. Připomenu to tady, protože jsem v argumentaci minulých vystoupení pana ministra práce a sociálních věcí Nečase slyšel, že to ošetřeno nebylo, a že to až současná vláda ošetřuje. Ošetřeno to být nemuselo, protože od roku 2002 je to mrtvé ustanovení, neboť od

7

tohoto roku inflace byla následující: v roce 2002 1,8 %, v roce 2003 0,1 %, v roce 2004 2,8 %, v roce 2005 1,9 %, v roce 2006 2,5 % a v roce 2007 inflace byla vyšší, ve čtvrtém čtvrtletí dokonce 4,8 % a první čtvrtletí roku 2008 7,3 %. Prudký nárůst inflace není sám od sebe, je zejména proto, že reforma veřejných rozpočtů zvedla inflace zejména základních životních potřeb a tvrzení, že je to vliv nárůstu světových cen surovin neobstojí, protože proti tomu stojí rychlé posilování koruny. Zvýšení cen některých komodit potravin, zejména pšenice také neobstojí, protože například Slovensko, které má stejné podmínky jako my, je také v těchto komoditách závislé na dovozu, má inflaci za první čtvrtletí 2,8 %. Byl bych rád, aby se v tomto hrálo fér. Ano, evropská inflace je vyšší, suroviny a zejména energie mají svůj vliv, ale máme tu výhodu, že ve střední Evropě měny posilují a i česká měna. Prokazatelným důvodem nárůstu inflace je reforma veřejných rozpočtů. To je první věc, kterou jsem chtěl objasnit. Pravda, která se prezentuje z vládních úst, je pravda, která je pravdou těch, kteří to prezentují. Prosím pana řídícího, aby tady nebyly zaváděny móresy Poslanecké sněmovny. Děkuji. Navýšení důchodů k 1. lednu letošního roku pouze o 3,9 %, to znamená v průměru o 346 korun, bylo nedostatečné a všichni ti, kteří se sociálními systémy zabývají, zejména důchodovým zabezpečením, to věděli. Možná, to někteří nechtěli přiznat. Počítat s tím, že bude inflace stagnovat, nebo že bude pouze ve výši, kterou předpokládal státní rozpočet, to znamená 3,8 %, je nereálné, neboť už za poslední čtvrtletí loňského roku inflace vystoupila na 4,8 %, a to teprve některá neregulační opatření z batohu reformy začala působit od 1. 1. letošního roku. Proto jsme navrhovali, konkrétně odbory, aby byly důchody navýšeny o 8 %, to znamená o 700 korun v průměru na jednoho důchodce. To, co vláda provádí se značným zpožděním, neřeší to, co důchodci museli vyřešit. Index nárůstů životních nákladů u důchodců činí přes 9 %, není to 7,3 % jako je inflace za první čtvrtletí. Řada důchodců žije z měsíce do měsíce. Je to skupina, která se jinak zabezpečit nemůže. Proto se domníváme, že částka, která je navržena, to je 465 korun, je nedostatečná a nekompenzuje období od 1. 1. do 1. 8., kde důchodci buď museli sáhnout do úspor, nebo se museli výrazně uskromnit. Prosperita naší společnosti je značná, meziroční růst hrubého domácího produktu je 6,6 % za loňský rok. Myslím si, že je ostuda, když ti, kteří se o sebe postarat nemohou, nejsou zabezpečeni, když tady zdroje k dispozici jsou. Pan ministr hovořil o tom, kde peníze vzít, že na účtu není dost peněz. Vážené kolegyně a kolegové, peněz bude pořád málo, pokud se bude vláda i Parlament stavět k některým otázkám týkajících se důchodového zabezpečení liknavě a nezodpovědně. Jednou oblastí je dlouhodobě stav placení pojištění za zaměstnance a za osoby samostatně výdělečně činné. Uvedu jen čísla za loňský rok. Za jednoho zaměstnance je měsíčně odváděno na sociální zabezpečení, to znamená na důchody, v průměru měsíčně 5.243 korun. Osoby samostatně výdělečně činné v průměru odvádějí 1.945 korun měsíčně. Vidíte, kdo koho sponzoruje. Nic proti tomu, nenavrhuji zvyšovat pojištění osobám samostatně výdělečně činným, to by musel být dlouhodobý proces, ale ať se to tam dává s daní. Jestliže jsme na tom tak dobře, že výrazně snižujeme daně právnickým osobám, kdy Německo má 30 %, a my budeme mít 19 %, proč to děláme, když peníze nemáme pro potřebné. Myslím si, že není důvod se podbízet, když investoři tady už jsou, dokonce se ruší investiční pobídky, že je jich tady hodně, a měli by teď platit daně, ale my jim je

8

tak snižujeme. Tady by byly peníze. Jedno procento daně právnických osob znamená přínos pro veřejné rozpočty 8 miliard korun. Tato čísla se nikde nepoužívají, žádní analytici je neřeknou, žádná televize sdělovací prostředky je nezveřejní, protože nechtějí kousnout do hořkého jablka. Parlament má být ale shromáždění, které měří všem stejně. Pak nejsou peníze na důchody, když se toto přehlíží. Tady byste našli velké peníze na to, aby se důchodcům dalo to, co by skutečně měli mít. Proto náš klub předkládá návrh, který vůbec není populistický, pouze vrací důchodcům to, co jim patřilo. Znamená to, že by to byla částka necelých 3 tisíce korun, aby se částka, kterou pan ministr navrhuje od 1. 8., vyplatila od 1. 2. Tím by se jim přidalo necelých 2.800 korun jednorázově, což by bylo nejen morální, ale pro ně i velice potřebné. Čísla, která jsem uvedl, jsou doložitelná. Mám tady grafy, kde to mohu dokázat. Vybízel bych k tomu, abychom se v budoucnosti v souvislosti s důchodovou reformou zabývali tím, že když se ze systému vyplácí důchody podle jedné právní normy, aby se také do tohoto systému platilo podle jednoho právního předpisu. Když se chce někomu dávat úleva, aby se řeklo, jak to bude zkompenzováno a k tomu se používaly i daně. Máme trochu větší odvody na sociální a zdravotní pojištění, než je ve světě obvyklé, ale do těchto systémů minimálně přispíváme z oblasti daní. V Dánsku jsou například důchody placeny jen z daní, v Německu byl v reformě důchodového systému zaveden příspěvek z daní a i my musíme v České republice uvažovat, aby i tam, kde je stabilní přísun prostředků z daní do veřejných systémů, část šla pro generaci, která se už o sebe nemůže postarat, to znamená naše seniory. Je třeba tam vytvořit určité zdroje, které by umožnily, aby české důchody byly alespoň v dolní čtvrtině úrovně evropských důchodů na paritu kupní síly. Neříkám na kurz a na veličiny, které dosáhnout nemůžeme. Pokud jde o výši důchodů, i přesto, co se navrhlo, a co platí, je potřeba si připomenout, že i důchody od konce loňského roku do tohoto období zaostávají za vývojem průměrné reálné mzdy obyvatelstva. Vyšší navýšení důchodů je hlavními ukazateli doložitelné. Tolik náš návrh. Děkuji za pozornost. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Vyzvali jste mě slovy: Žádám pana řídícího, aby nebyly zaváděny móresy z Poslanecké sněmovny. Co jste tím myslel? Senátor Milan Štěch: Jistě jste si všiml, že pan předkladatel, ministr Nečas, činil poznámky k mému vystoupení. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Příště se podle toho zařídím. Slovo má paní senátorka Alena Gajdůšková. Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené senátorky a senátoři, pan ministr nás zahrnul čísly, s kterými by se v mnoha případech dalo úspěšně polemizovat. Co se bylo řečeno o důchodech samotných, bylo dojemné, kdyby to ovšem nebyl případ, kdy vláda hasí to, co sama způsobila. O tom do vysoké míry mluvil můj předřečník. Nebudu se rozšiřovat o asociálnosti vládních reforem, které jsou skutečnou příčinou vysoké inflace a tedy propadu reálných příjmů – mezd a důchodů. Použiji také dvě čísla.

9

Inflace v České republice je 7,5 %, inflace v okolních zemích je 4 – 5 %. Okolní země mají stejné vnější podmínky jako my. Toto je fakt, který přiznává samo ministerstvo financí. Ve vztahu k navrhované novele je však podstatné, že vláda buď svou nekompetencí, nebo úmyslně nereagovala odpovídající valorizací důchodů na růst inflace, na kterou při jednáních na konci roku upozorňovaly odbory i opozice. Nyní musí Parlament přijmout opatření, aby seniorům, kterých je 2,5 milionů, alespoň částečně kompenzoval propad jejich příjmů. Je nutné snížit procento, tedy to druhé kritérium, při kterém může vláda důchod valorizovat mimo pravidelnou valorizaci, kterou vláda musí, což podtrhuji, protože toto opatření prosadila sociálně demokratická vláda – každoročně valorizovat důchody. Toto snížení hranice, kdy vláda může učinit mimořádnou valorizaci důchodů, velmi rádi podpoříme. Jsme však přesvědčeni, že je vůči důchodcům nefér dát jim pouze cukrlátko v posledním půlroce, letos, když zvýšené náklady, nejen DPH, inflace, ale i to, co se promítlo jako poplatky u lékařů a další „dárečky“ platí již od ledna a budou platit celý rok, protože jen růst inflace nevypadá, že by se chtěla snižovat. K tomu směřuje náš pozměňovací návrh, který znamená, že by důchodci takovéto zvýšení důchodů dostali tak, aby jim byla kompenzovaná částka, kterou zaplatili ze svých kapes od začátku tohoto roku v důsledku vládní reformy. Jednorázově je částka námi odhadovaná na necelých 2.800 korun, jako o tom mluvil Milan Štěch. Předem říkám, že nepřijímám argument, že vláda na to nemá nebo že to není fér vůči lidem v produktivním věku, ani to, že je to technicky náročné a znamenalo by to odsun výplaty zvýšených důchodů. Tato vláda nemůže u ničeho argumentovat nedostatkem financí, pokud snižuje příjmy státního rozpočtu snižováním daní nejbohatším a největším firmám, a to bez toho, že by to mělo jakýkoli hospodářský efekt. Jediný efekt, který má snížení daní velkým firmám, z nichž 80 % je se zahraniční účastí je, že jejich větší zisky, které jim zůstávají v důsledku nižšího zdanění, odplývají ze země a akcionářům zůstávají větší dividendy. Paradoxně financujeme to, že tyto firmy snáze mohou financovat své investice ve třetích zemích, možná na Ukrajině, v Číně nebo jinde a tak snadno přesunovat své výroby, což má samozřejmě důsledky pro naše hospodářství, pro naši zaměstnanost. Hospodářská politika vlády je naprosto kontraproduktivní. Počet zahraničních investorů se za jejího účinkování snížil o polovinu. To je praktický argument pro to, že pouze snižování daní nefunguje tak, jak jsme o tom téměř denně neustále přesvědčováni. Jestliže má vláda na to, aby bez efektu ponechávala větší dividendy zahraničním akcionářům, musí mít i na to, aby udržela reálnou výši důchodů. O udržení reálné úrovně mezd se musí postarat také vláda ve veřejném sektoru, v privátní sféře je to otázka odborů a kolektivního vyjednávání. Věřím, že i zde budou odbory úspěšné. Další argument proti našemu pozměňovacímu návrhu zřejmě bude, že chceme zdržet výplatu zvýšených důchodů. Vzhledem k tomu, že si vláda sama stanovila tuto výplatu až na září a Česká správa sociální zabezpečení potřebuje přibližně tři měsíce na to, aby věc technicky zvládla, je ještě dostatek času, aby se tato navrhovaná úprava zvládla i s navrhovaným opatřením. Z těchto důvodů žádáme o propuštění návrhu zákona do podrobné rozpravy, abychom mohli náš návrh na navýšení důchodů o celý dopad inflace v tomto roce předložit. Jsme přesvědčeni, že si to naši občané zaslouží.

10

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má paní senátorka Ludmila Müllerová, připraví se senátor Zdeněk Janalík. Senátorka Ludmila Müllerová: Vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, návrh novely zákona reaguje na zrychlení růstu cen a klade si za cíl zajistit mimořádné zvýšení důchodů ještě letos, konkrétně od srpna letošního roku. Růst cen od srpna loňského roku až do ledna 2008 přesáhl hranici 5 %. Dnes máme prostřednictvím této novely zákona odsouhlasit změnu v zákonu, která navrhuje snížit hranici růstu cen pro mimořádnou valorizaci, a to z 10 % na 5 %. Vláda navrhuje zohlednit skutečný růst cen od zmíněného srpna 2007 do ledna 2008 ve výši 5,1 procent, což znamená průměrné zvýšení důchodu o 465,- Kč. A právě zde bych se chtěla zastavit. Pan ministr Nečas avizoval, že v květnu připraví vláda své vládní nařízení, které v podstatě stanoví způsob zvýšení důchodů, tedy jakousi tu technickou stránku navyšování. A proto bych se ráda pana ministra zeptala, jakým způsobem on navýšení důchodů bude právě v tomto zmíněném vládním nařízení navrhovat. Jde totiž o to a domnívám se, že pokud budeme důchody zvyšovat všem důchodcům o 5,1 procent, pak tomu důchodci, který dnes má dejme tomu důchod 8.000,- Kč, tak bychom podle tohoto procentního navýšení přidali částku dejme tomu 400,- Kč a tomu důchodci, který má přiznán důchod ve výši 16.000,- Kč, bychom přidali částku 800,- Kč. Přitom vlastně hovoříme pořád o jakési průměrné částce 465,- Kč. My ale právě hovoříme o valorizaci důchodů z důvodu růstu cen, a já se skutečně domnívám, že tady jde o zdražování potravin, energií a dalších služeb nebo komodit, a vlastně si myslím, že ceny jsou v podstatě pro všechny důchodce stejné. Proto si myslím, že by mělo být toto navýšení důchodů fixní částkou pro všechny důchodce, dejme tomu o těch 465,- Kč a nikoliv tou procentní výměrou nebo procentními body, jak se o tom alespoň mezi novináři, a tím pádem i mezi veřejností hovoří. Rozumím tomu, že pan ministr zatím ještě asi nedeklaroval to, jakým způsobem chce toto nařízení vlády připravit, ale já bych se moc přimlouvala za tento způsob, který jsem právě teď popsala. Jinak si samozřejmě uvědomuji potřebnost této novely zákona a souhlasím s jejím přijetím. Děkuji. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, paní kolegyně. Slovo má pan senátor Zdeněk Janalík, připraví se senátor Luděk Sefzig. Senátor Zdeněk Janalík: Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo vlády. V Parlamentu si musíme říkat pravdu, řekl pan senátor Štěch, a já si tedy dovolím právě proto dvě krátké poznámky. Za prvé bych chtěl říci, že jestliže srovnáváme míru inflace v ČR a na Slovensku a vycházíme z toho, že tedy je to díky reformě veřejných financí, chtěl bych říci, že právě na Slovensku tato míra inflace je nízká proto, že tam reformu veřejných financí úspěšně právě provedli. Druhá věc je prostá logika. Jestliže firmy měly daňové prázdniny; tedy zahraniční investoři platili – nula korun daně – díky bývalým vládám, čili daně se jim mění na 19 %; nesnižují, nýbrž je budou právě teď platit. Děkuji. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má senátor Luděk Sefzig.

11

Senátor Luděk Sefzig: Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené kolegyně a kolegové, já bych skoro pokračoval v podobném duchu, jako začal kolega Janalík. Myslím si, že kdyby někdo předstoupil s tím, že reforma, tedy ten reformní balíček veřejných financí bylo to, co způsobilo inflaci, tak by neobstál nejenom před velectěným kolegiem profesorů na ekonomické univerzitě, ale neobstál by ani u tabule v obecné škole. To je klasická záměna příčiny a důsledku. Vždyť přeci celá reforma nevznikla na základě našeho předchozího činění, i našeho parlamentního činění, ale byla modifikována právě proto, že v té pokladně tolik peněz nebylo a že byla prostě větší nabídka peněz mezi lidmi, než je skutečná kupní hodnota. Inflace je složitější pojem, je komplexní, nelze ji takto jednoduše vysvětlit, a už i z časových důvodů to naprosto nehraje. A proto bych se chtěl velice ohradit, abychom byli při politické argumentaci – a to patří nejenom do Poslanecké sněmovny, ale i do Senátu – alespoň ekonomicky korektní. To korektní moc nebylo. Děkuji. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má s přednostním právem pan místopředseda senátor Jan Rakušan a připraví se senátor Milan Štěch. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Já bych navázal na dva předřečníky z našeho klubu. Tam zazněla zajímavá věta, že hovoříme o skupině lidí, kteří si nemohou sami pomoci již jinak a nemohou se nijak bránit. Já tím chci vysvětlit, proč nebudu hlasovat pro dva návrhy z výborů schválit, nikoliv že bych nepřál důchodcům peníze, ale právě proto, že bych si přál, aby to přešlo do podrobné rozpravy, a že jim přeji peněz víc. Děkuji. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan senátor Milan Štěch. Senátor Milan Štěch: Vážené kolegyně a vážení kolegové, když jsem tu hovořil o Slovensku a o reformách, já bych pochopitelně tady mohl uvádět argumenty, co současná vláda premiéra Fica mění, např. milionářská daň zavedená a další a další. Ale tady jsem přece argumentoval s tím, že se tvrdí předkladateli z řad vládní koalice, že inflace k nám je z velké části dovezená. To není o výkonnosti či nevýkonnosti českého hospodářství a slovenského hospodářství. Slovenské hospodářství ve skutečně reálných číslech k průměrné částce HDP na hlavu v EU roste stejně rychle jako české hospodářství, protože slovenské hospodářství, pokud rostlo osmi procenty a naše 6,6 %, tak slovenské roste z nižší základny. A co se týká té dovezené inflace, to je přece úplně něco jiného, to je právě vliv ze zahraničí. A já tady právě na číslech uvádím a příklad Slovensko, že pokud by inflace byla dovezená, tak by měla mít stejné důsledky na Slovensku jako v Česku bez ohledu i výkonnosti, protože podíl komodit, ať už to je energie, ropa, plyn, na Slovensku a v Česku je zhruba stejný, spotřeba je přibližně stejná na jednotku produkce nebo na občana. A co se týká potravin, to je prakticky to samé. Já tady nechci být hnidopich, možná, že dokonce by to bylo mírně v neprospěch Slovenska. Inflace u nás je tedy z velké části vyvolána právě opatřeními v reformě veřejných rozpočtů. A není to náhodou. Podívejte se jenom na zvýšení DPH, to přece právě na důchodce mělo velký vliv. Spotřební daně. Vždyť inflační očekávání, které

12

nastalo bez přímých impulsů už v říjnu a listopadu loňského roku, bylo typicky inflační očekávání z důvodu přijaté reformy. Vždyť to je naprosto jasné. A to, že se některým ekonomům o tom nechce mluvit, protože oni by museli popřít sami sebe, protože tvrdili něco, a vezměte si jenom odhad inflace. V návrhu státního rozpočtu pro letošní rok byl návrh inflace 3,8 %. Přitom inflace letos bude přes 6 %. To ví i Česká národní banka, to ví i Ministerstvo financí. Tedy někteří ti odborníci by měli hodně přemýšlet o tom, jak ty jejich odborné výkony byly. To je jedna věc. To, co tady řekl pan Sefzig, no, s odpuštěním, že u nás je větší nabídka peněz než je kupní hodnota, vážení, Česká republika má výkonnost 82 % Evropské unie. A na paritu kupní síly jsou u nás příjmy v úrovni 50 %, a to nemluvím o kurzu. Kdyby to bylo na ten kurz, tak je to 30 %. Tady pořád působí polštář transformační z prvních let 1990. Čeští zaměstnanci, čeští občané, čeští podnikatelé jsou skutečně výkonní, prakticky skoro na úrovni EU, ale příjmy pro sebe v průměru mají asi na poloviční úrovni. Neříkejme tedy, že tady je příliš velká kupní síla a malá nabídka zboží. Vždyť je to nesmysl. Určitým skupinám to prostě vyhovuje, zejména zahraničním investorům. A poslední věc, kterou říkal kolega Janalík, že firmy měly daňové prázdniny a neplatily nic a teďko budou platit 19 %. Ano, firmy měly daňové prázdniny, tak jako je měli v Polsku, v Maďarsku, na Slovensku. Kdyby je neměli, tak jsem přesvědčen, že by nezaměstnanost u nás byla minimálně kolem 10 %, jako je např. v Polsku, jako je na Slovensku, i když tam se hodně snížila. A nyní ty firmy, protože už řadě z nich končí daňové prázdniny, by měly platit minimálně stále, tak jak to bylo nastaveno v posledním období, 24 %. Ony v roce 2010 budou platit jenom 19 %. Když k tomu připočteme ještě skutečně reálnou míru zdanění, protože máme v našich daňových předpisech velké možnosti, jak si mohou právnické osoby snížit daňový základ, tak efektivní míra zdanění je kolem 15 až 17 %. To je to, v čem jsme dumping, vůči Německu. Jednoduchá úvaha, která tu byla provedena, byla tedy velice účelová a byla zcela nepravdivá. Děkuji. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Nikdo další se mi nepřihlásil, končím obecnou rozpravu. (V té chvíli se přihlásil senátor Luděk Sefzig.) Pane kolego, vpadl jste do výstřelu. Jsem ochoten to tolerovat, že jste ke konci mé věty do toho vstoupil. Slovo tedy má pan senátor Luděk Sefzig. Senátor Luděk Sefzig: Chtěl bych jenom zareagovat na to, co říkal kolega Štěch. Přece jaká je kupní síla obyvatel, to je velmi relativní pojem. Ta kupní síla musí být v souladu s tím, jak společnost je schopná vytvářet hodnoty. A na tom je inflace závislá. Dokonce vláda to umí. Některé vlády to dělají, řekl bych, velmi aktivně, naše vláda to není, ale Američané měli dokonce za prof. Stiglitze řízenou inflaci, kterou uznávali jako normální, až někde kolem 15 %. K čemu to vede, to všichni víme. Ono to umí nastartovat ekonomiku, ale také to umí znehodnotit měnu a znehodnotit celý trh. Chci jenom říci, že samozřejmě vím, že kupní síla českého občana je menší než je kupní síla často na stejné pozici pracujícího zahraničního občana, ale ta inflace je jenom důsledkem toho, není příčinou. A braňme se tomu, abychom dělali řízenou inflaci, vysokou řízenou inflaci, protože bychom tím velmi znehodnotili naše tržní prostředí, znehodnotili bychom korunu. To je myslím korektní, a musím říci, že mne to docela zajímá. Je dobře, že to pan kolega Čech sleduje, protože vím, že

13

odbory, kterých on je předseda, mohou velmi významným způsobem zasáhnout do tvorby mezd, do výše mezd. A oni to určitě vědí, že když přestřelí své ambice a vytvoří příliš velké, najednou udělají ten ekonomický polštář, takový prostě klídeček pro všechny občany nebo pro většinu občanů, tak může velice snadno dojít k tomu, že se utlumí náš ekonomický rozvoj. To si můžeme určitě všichni uvědomit. V případě, že bychom si přes zcela legitimní odborové aktivity vymohli nepřiměřeně vysoké mzdy pro zaměstnance, mohlo by dojít k tomu, že zaměstnavatelé, kteří zde působí, mohou odejít do jiných zemí, kde bude tento polštář menší a kde investice se jim více vyplatí. To v tržním hospodářství zcela normálně funguje. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: A přihlásil se ještě pan senátor Milan Štěch. Senátor Milan Štěch: Vážené kolegyně a vážení kolegové, sice bych mohl mávnout rukou, ale ono to vystupování tady není samoúčelné. A chci jenom říci, že v ČR od roku 1990 do současné doby, až na několik málo měsíců, je neustálý předstih růstu produktivity práce před růstem reálné mzdy. Pane kolegu Sefzigu, prostřednictvím řídícího, nabízím vám, mám tady grafy, protože teď děláme určité semináře. Měl jsem tento seminář nedávno i na Vysoké škole ekonomické pro mladé konzervativce, budete se divit, kteří to organizovali. A vůbec to tam nikdo nezpochybnil, a byl jsem rád, že ti lidé, kteří tam byli, to vzali a de facto se o tom velice dobře, i za účasti pana Macha, diskutovalo. My máme pořád předstih růstu produktivity práce před růstem reálných mezd, plus k tomu ten polštář transformační v počátku 90. let. Jestli někdo je zdrojem úspěchů v této zemi, tak jsou to pracující lidé, podnikatelé, ale určitě ne politici. Děkuji. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Nikoho dalšího už přihlášeného nemám, končím obecnou rozpravu a slovo má pan navrhovatel, aby se vyjádřil k obecné rozpravě. Pane ministře, máte slovo. Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas: Pane předsedo, paní senátorky, páni senátoři, jsem rád, že mohu v úvodu zareagovat na závěry vystoupení pana senátora Štěcha, že se s ním aspoň v něčem shodnu, a sice, že opravdu za ekonomické úspěchy této země mohou především podnikatelské subjekty, lidé – podnikatelé, živnostníci, zaměstnanci apod., a že to opravdu není zásluhou politiků. Jsem rád, že aspoň na této zásadní tezi se shodneme. Teď jde o to, jestli těm podnikatelským subjektům někdo hází klacky pod nohy anebo nehází klacky pod nohy. A já jsem přesvědčen, že teď je vláda, která ty klacky nehází. Velice pozorně jsem sledoval tuto debatu a děkuji za ni. Jsem také rád, že nikdo nezpochybňuje to, že návrh vlády snížit valorizační podmínku z 10 % na 5 % je správný. Chtěl bych jenom upozornit, že ani v letošním roce by nedošlo v rozhodném období k překročení 10procentní hodnoty, čili v žádném případě by nemohla být podle původního návrhu provedena mimořádná valorizace. Nechci tady hlouběji komentovat ekonomické názory pana senátora Štěcha a paní senátorky Gajdůškové. Já mohu konstatovat pouze jediné. Ani exministr financí a místopředseda sociální demokracie pan poslanec Sobotka si nedovolil říci při rozpravě v PS, neméně bouřlivé než tady v Senátu, že za inflaci může převážně

14

reforma. I on to kvantifikoval poněkud nekorektně, že reforma může za zhruba dva a půl procentního bodu, musím říci nekorektně v tom, že do toho zahrnul i nárůst regulovaného nájemného, které se stalo od 1. ledna letošního roku mimochodem na základě návrhu zákona, který předložila sociálně demokratická vláda, a ministr financí Sobotka v této vládě seděl. Čili ani on nepoužívá tento argument a myslím si, že čísla, která jsou tady dána, kdy my korektně říkáme, že tam byla v těchto reformních opatřeních, korektně říkáme, kolik to bylo, že u zvýšení snížené sazby DPH je to zhruba 1,1 procentního bodu, u poplatků ve zdravotnictví 0,5 procentního bodu. Myslím si tedy, že to je úplně zjevné. Také to, že nejvyšší inflace je momentálně ve střední Evropě a u nových členských zemí, u těch států, které z hlediska hrubého domácího produktu na hlavu podle parity kupní síly mají nejrychlejší rychlost konvergence cenových hladin, tak to je mimo vší pochybnost. Konvergence probíhá dvěma základními cestami, dvěma základními kanály. Tím prvním je samozřejmě posilování kurzu měny a tím druhým je nárůst cenové hladiny. Je tedy skutečností, že svým způsobem posilování české koruny, jakkoli nevýhodné pro exporty, zabraňuje silnějším inflačním tlakům. A to, že právě ČR, Slovinsko a Maďarsko mají tuto inflaci, která se pohybuje okolo 7 %, je způsobeno tímto krokem. Ve svém úvodním vystoupení jsem upozorňoval na to, že je samozřejmě možné navrhovat vyšší valorizace. Ale to má své důsledky. A tvrzení paní senátorky Gajdůškové, že ji nezajímá, jestli vláda na to má nebo nemá, no, můžeme něco podobného říkat, ale já znovu opakuji, voda teče z kopce, ne do kopce. Zodpovědná vláda prostě nemůže způsobit deficit v důchodovém systému, který by byl způsoben za situace poměrně enormního ekonomického růstu, nárůstu mezd. Současně tvrdit, že máme způsobit deficit v důchodovém účtu a být proti důchodové reformě, to nejde dohromady. My jsme upozorňovali na to, že v každém případě k deficitům v důchodovém účtu bude docházet okolo roku 2017. Teď se ukazuje, že toto riziko je tady teď hned. Ano, může někdo slíbit od 1. ledna letošního roku nárůst důchodů o 700,- Kč. Já pouze suše analyticky konstatuji, a jsou to jednoduchá čísla, kdyby tady byl flipchart, tak to namaluji, že by to okamžitě znamenalo ještě letos minus 9 mld. Kč deficitu v důchodovém účtu, letos, okamžitě. Může někdo navrhovat vyplatit garanci šestinásobku – jsem rád, že to není desetinásobek – v srpnu letošního roku. A opět to má své důsledky. To je zvýšení výdajů o 8 mld. Kč. To nejsou malé částky, 8 mld. Kč, a to by okamžitě vedlo k deficitu ještě v letošním roce minus 6 mld. Kč. Jak se bude vyvíjet důchodový systém v dalších letech, co když se tempo ekonomického růstu zpomalí, co když nastane globální recese apod., do jakých deficitů potom ten důchodový účet začne padat? Čili dávat tyto návrhy je samozřejmě možné, ale tvrzení, způsobí to deficit, no a co, tak si vláda s tím nějak poradí, je krajně nezodpovědné, a já prohlašuji, že vláda touto cestou nikdy nepůjde. I vláda by se mohla tvářit krásně, a řeknu to otevřeně, byť je nám to neprávem přičítáno před krajskými volbami, dát ne 700,- Kč, 800,- Kč. Ale byli bychom nezodpovědnou vládou, pokud bychom toto udělali. A prohlašuji, že tato vláda touto cestou nikdy nepůjde, nikdy nepůjde cestou populistických návrhů a vždy bude mít jako prioritu snižování deficitu veřejných financí. A tato vláda nikdy nezpůsobí deficit důchodovému účtu. To mohu prohlásit naprosto jednoznačně, přestože kolem její hlavy budou střílet jeden populistický návrh na zvyšování důchodů za druhým.

15

Je to nezodpovědné především vůči důchodcům, protože destabilizovat důchodový systém znamená ohrozit stávající důchodce. Nejvíce je ohrozit. Lidi, kteří jsou opravdu závislí na důchodovém systému. V ČR je extrémně vysoká závislost na průběžném důchodovém systému, 95 procent čistých příjmů důchodcovských domácností pochází z průběžného důchodového systému. Čili destabilizovat tento průběžný důchodový systém je výraz krajní nezodpovědnosti vůči 2,7 milionu důchodců a v nich jsou také více než dva miliony starobních důchodců této země. Samozřejmě je možné rozpřádat úvahy, že do důchodového systému se mají započítávat a nebo zavádět některé další daně. Ano, budeme tady mít důchodovou reformu, můžeme o tom diskutovat, které například nepřímé daně by se mohly stát součástí příjmu důchodového systému, ale opět to bude chybět v ostatních položkách státního rozpočtu. V oblasti školství, bezpečnosti, stavby silnic, ve všem ostatním. Jestliže řekneme, že tuto daň převedeme do důchodového systému, tak nám ty prostředky budou chybět jinde a opět musíme říci, kde je vezmeme. Sžíravá kritika politiky investičních pobídek, kterou tady předvedla paní senátorka Gajdůšková, když kritizovala snižování daní, protože samozřejmě u investičních pobídek byly nulové daně u firem, takže já to beru jako opravdu sžíravou kritiku této politiky investičních pobídek, tak samozřejmě zapomíná na jednu věc: dnes firmy a společnosti o výši svých daní hlasují svýma nohama. Prostě tím, že se přestěhují do země, kde je efektivní daňová sazba nižší. A já položím jednoduchou otázku: Kde zdaňují tři největší české kapitálové skupiny? Kde zdaňuje skupina PPF? Je to v České republice? Není to v ČR. Kde zdaňuje skupina Karla Komárka? Je to v ČR? Není to v ČR. Kde zdaňuje mateřská skupina OKD? Je to v ČR? Není to v ČR. Takže dámy a pánové z levice, klidně si zvedejte firemní daně, ale ty firmy vám tady zdaňovat nepůjdou, půjdou jinam, půjdou na Slovensko, do Nizozemska, na Kypr, kamkoli jinam, kde budou mít nižší efektivní daňovou sazbu. A my říkáme, snižme daně, ať jsme kompetitivní, zdánlivě vybereme méně, ale ty firmy budou zdaňovat tady. A proto je to správná politika a proto je velmi laciné atakovat politiku snižování daní prostě proto, že dnes jsme podrobeni celoevropské ne-li celosvětové soutěži. Poslední věc, kterou jsem chtěl říci, je samozřejmě otázka valorizace. Já chci velmi zdůraznit, že valorizace neproběhne od září, jak tady říkala paní senátorka Gajdůšková, ale od srpna. Řekl jsem, že do výplatního termínu 24. srpna dostanou všichni důchodci valorizovanou částku důchodu, tzn., že reálně opravdu máme jen zhruba dva a půl až tři měsíce na zadministrování nesmírně složitého systému, kde 3,4 milionů důchodů je vypláceno 2,7 milionu důchodců. To je nesmírně komplikovaná administrativní operace, na kterou je opravdu nezbytné mít minimálně dva a půl až tři měsíce. Jakékoli zdržení projednávání tohoto návrhu zákona, např. jeho vrácení do PS, samozřejmě fatálním způsobem ohrožuje možnost výplaty této částky k srpnu letošního roku. Samozřejmě o konkrétním návrhu valorizace budeme jednat ve chvíli, kdy bude tento zákon schválen, protože nemá cenu o něm jednat dříve, nicméně mohu říci, že vzhledem k tomu, že valorizace má především důvod v růstu cen, tak je naprosto správná argumentace, kterou tady říkala paní senátorka Müllerová, a sice, že růst cen zasahuje samozřejmě všechny poměrně rovnoměrně, ale je nejméně výhodný právě pro naše spoluobčany, které mají nízké důchody. Čili já mohu jednoznačně říci, že hledáme způsob, jak učinit tuto valorizaci co nejrovnější, až asymptoticky se blížící k naprosto rovné valorizaci. Nicméně opět to má své konsekvence. Znamená to, že systémově je to možné provést, toto navýšení o stejnou částku, pouze zvýšením tzv. základní výměry

16

důchodů, což samozřejmě má dopad na budoucí výdaje důchodového systému, protože základní výměra je ta výměra, o kterou se automaticky zvedne výpočtový základ důchodu, který je spočítán z procentuální částky a týká se i invalidních důchodů, nejen důchodů starobních. Čili tato operace by samozřejmě měla své náklady, navíc chci připomenout, že vláda zvýšila základní výměru důchodů o 130 korun k lednu letošního roku, čili ta v tuto chvíli dosahuje 1700 korun a je to i procentuálně nejvyšší podíl základní výměry důchodů za posledních šest let na celkové průměrné výši důchodů. Čili o valorizaci budeme jednat, a jak jsem již řekl, naší snahou bude, aby to opravdu byla valorizace, která bude směřována k co možná nejrovnější formě té částky, která bude každému důchodci přičtena. Já bych chtěl ještě jednou poděkovat za tuto debatu a požádat paní senátorky a pány senátory, aby opravdu tento návrh byl schválen a aby se nevracel do PS, aby vláda mohla, jak jsem již řekl v květnu co nejdříve po vstoupení tohoto zákona do účinnosti schválit příslušné valorizační nařízení vlády. Naši důchodci si to určitě zaslouží. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane ministře. Otázka pro zpravodaje VHZD pana senátora Jana Nádvorníka: Chce vystoupit? Nechce, takže slovo má zpravodaj garančního výboru Pavel Čáslava. Máte slovo. Senátor Pavel Čáslava: Já se omezím na shrnutí obecné rozpravy. V obecné rozpravě vystoupilo 6 senátorů, z nichž dva dvakrát. Jeden třikrát. Senátoři Milan Štěch a Alena Gajdůšková avizovali podání pozměňovacího návrhu. Senátorka paní Ludmila Müllerová měla konkrétní dotaz na předkladatele a ten se týkal diferenciace nebo nivelizace jednorázového navýšení důchodů. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Posaďte se ke stolku zpravodajů. S právem přednosti předsedkyně klubu sociální demokracie, pani senátorka Alena Gajdůšková má slovo. Senátorka Alena Gajdůšková: Pane předsedo, pane místopředsedo vlády, jen tři drobná upřesnění k tomu, co bylo řečeno na moji adresu. Já jsem neřekla, že je mně samozřejmě jedno, jak vypadají státní finance, ale tvrdím, že zodpovědná vlády nemůže snižovat své příjmy, když nemá na potřebné výdaje. Chápeme asi každý zodpovědnost trošičku jinak. Za druhé - snížení daní. Tato vláda za právnické osoby již provedla. Jak to tedy, že se počet zahraničních investorů snížil na polovinu? Kdyby to fungovalo tak, jak říkáte, tak by to asi v této chvíli vypadalo jinak. A za třetí, argumentoval jste tím, co řekl poslanec Sobotka. Takže když dovolíte, já budu citovat z jeho řeči ze stenozáznamu: „Já jsem tady netvrdil a nikdy nebudu tvrdit, že 7,5 procenta meziroční míry inflace v únoru letošního roku je celé dílem vládní reformy.“ To jsem mimochodem netvrdila ani já. Když se podíváme na inflaci okolních zemí – Polsko, Slovensko, Maďarsko, tam se pohybuje inflace kolem čtyř procent. Rozdíl mezi čtyřmi a sedm a půl procenta, to je vliv reformy. Podle materiálu ministerstva financí - makroekonomická predikce - samo ministerstvo konstatuje, že 2,1 procentního bodu je dopad reformních opatření do inflace. Do vývoje cen v letošním roce 2,1 procenta. Čili to tak vychází. Já říkám, že bez tzv. reformy bychom letos měli nepochybně meziroční míru inflace kolem čtyř procent. Ale rozhodně by nebyla 7,5 procenta, což je unikum a je to rekord v celé ČR.

17

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Téměř jste otevřela – kdybyste byla ministryní – obecnou rozpravu. Takže zazněl návrh schválit a o tomto návrhu budeme následně hlasovat. Budeme hlasovat o návrhu schválit návrh zákona. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku, kdo je proti, tlačítko NE a rovněž zvedne ruku. Hlasování číslo 4 ukončeno, registrováno 64, kvorum 33, pro 50, proti nikdo. Návrh byl schválen. Tím končím projednávání tohoto návrhu zákona. Děkuji, pane ministře, děkuji zpravodajům. My se tady vyměníme. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Hezké odpoledne, kolegyně a kolegové, budeme pokračovat dalším bodem, kterým je Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb. Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 224. Prosím nyní místopředsedu vlády kolegu Jiřího Čunka, aby nás seznámil s návrhem zákona. Máte slovo, pane místopředsedo. 1. místopředseda vlády a ministr pro místní rozvoj ČR Jiří Čunek: Dobrý den, vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Vláda ČR svým usnesením z 18. července 2007 schválila návrh zákona, kterým se mění zákon 183/2006, a to zákon o územním plánování a stavebním řádu. Vy všichni ho znáte spíše pod pojmem stavební zákon. A to ve znění zákona č. 68/2007 Sb. Vláda ČR mně současně uložila vypracovat konečné znění vládního návrhu zákona a pověřila mě předložit k projednání a odůvodnit vládní návrh v Parlamentu ČR. Z důvodů, které zvláště vám, milé kolegyně a kolegové, jsou zřejmé, jsem to nestihl a odůvodnění jsem nemohl udělat, protože jsem v té době nebyl náhodou ministrem. PS svým usnesením ze dne 19. března 2008 pod číslem 708 schválila vládní návrh zákona ve znění schválených pozměňovacích návrhů, a tady musím uznat, že se kompromis pro schválení tohoto zákona hledal velmi těžce. Stavební zákon se samozřejmě dotýká téměř každého z nás, protože každý z nás někdy zásadně přebudovával byt a nebo něco stavěl, a proto těch, kteří se stavebním zákonem se potkali, mimo samozřejmě našich voličů a občanů ČR, tak je hodně. O tom, že hlasování bylo těžké, svědčí dvakrát odložené hlasování o tomto zákonu. Nakonec jej podpořilo 95 procent přítomných poslanců. Stavební zákon byl dlouho očekáván, přičemž některá ustanovení jsou od nabytí jeho účinnosti kritizována., Já sám v té době, kdy se stavební zákon připravoval v roce 2006 a byl jsem starostou, tak už tehdy jsem jako jeden ze starostů k němu měl negativní přístup, tedy k té novele. A to především proto, že se starým zákonem jsme se naučili pracovat. Nový zákon totiž přinesl mnoho změn a úplně jiné procesní postupy a dokonce některé nové instituty. Na jeho hodnocení jsme měli teď rok a něco, nicméně některá ustanovení stavebního zákona ještě nejsou v praxi. Například jedna z nových věcí, to jsou autorizovaní inspektoři, tak ty budu jmenovat, pokud všechno dobře dopadne, až příští měsíc. To znamená zrovna tento institut, který prošel za ten rok především tím, že se dávaly dohromady zkušební testy, a všechny věci pro autorizované inspektory. Mnozí mi píší, že zkoušky proti

18

zkouškám na stavební fakultě jsou dramaticky těžší, takže to není tak úplně jednoduché, tyto zkoušky, takže teď teprve koncem měsíce bude poslední běh těchto zkoušek, takže v květnu by měli být autorizovaní inspektoři schváleni a teprve až pak budeme vědět, jak působí tyto nové elementy v tomto stavebním zákoně. Další možností je například nahrazení správního rozhodnutí veřejnoprávní smlouvou. To se týká souboru stavebníků, například na kanalizačních přípojkách některých nově tvořených obytných zón apod. Takže tady samozřejmě ještě zkušenosti nemáme. Předkládaný návrh novely proto řeší pouze ty nedostatky, které se projevily hned v počátečním období a je třeba je rychle řešit. Takže za prvé: Stavební úřady považují za velkou překážku využití zjednodušujících postupů, a to že zákon výslovně neřeší jednotné posuzování a projednávání souboru staveb. Navrhuje se proto doplnit do § 4 stavebního zákona zásadu, že je-li pouze stavbou hlavní předmětem žádostí a nebo ohlášení soubor staveb, stavební úřad všechny stavby projedná v režimu stavby hlavní. Jinými slovy, v tuto chvíli je to tak, že když stavíte dům a vedle toho domu, tři metry od něj stavíte garáž, tak na každou z těchto staveb musíte mít samostatně stavební rozhodnutí a stavební povolení. Takže to touto novelou scelíme – tuto proceduru – a bude to pod režimem jednoho stavebního povolení. Samozřejmě vzniká diskuse o tom, jestli stavební úřady správně vyhodnotí co je a co není soubor staveb, tak tady vás mohu ubezpečit, že ministerstvo vydá metodický pokyn, který tuto otázku bude naprosto jasně řešit tak, aby ten či onen stavební úřad si zákon nevykládal sám po svém. Další věcí je hlavně širokou veřejností velmi kritizovaná právní úprava výstavby plotu, která je v současném zákoně výrazně přísnější než dříve. A s ohledem na jednoduchost provedení plotu neodůvodněně zatěžuje stavebníky. Podle dnes platného znění zákona všechny ploty vyžadují rozhodnutí o umístění stavby a ploty vyšší než 1,8 metru hraničící s veřejným prostranstvím, s veřejnými pozemními komunikacemi vyžadují také stavební povolení, což mj. znamená, že stavebník musí předložit projektovou dokumentaci, projektová dokumentace musí být zpracována autorizovanou osobou a už díky tomu si on sám plot nemůže postavit, a musí to nechat postavit firmou. To znamená, je to v našich podmínkách, kdy 90 % plotů si staví stavebníci sami, naprosto bezprecedentní zpřísnění a změna podmínek proti minulému stavu. Takže chceme docílit stavu, aby provádění takovýchto staveb, jako je stavba plotu, vyžadovalo jenom územní souhlas. Při tomto posuzování bude v dostatečné míře zachována ochrana práv sousedů, ochrana veřejných zájmů, jako jsou rozhledové trojúhelníky tak, aby plot, který svírá úhel s veřejnou komunikací, nebránil výhledu, atd. A za další, tou třetí změnou je změna velmi nutná, a to s ohledem na obce, protože z hlediska disponibilních kapacit projektových organizací z důvodů ještě vyhovujících územních plánů, které byly schváleny od 1. července 1992 do 31. prosince 2006, se navrhuje nenahrazovat tyto územní plány v pětileté lhůtě, tak jak je stanoveno v současném zákoně, ale v prodloužené lhůtě devíti let. Povede to ke dvěma věcem. Za prvé obce – protože máme před sebou do roku 2013, samozřejmě to je 13 plus 2, takže do roku 2015 – budou využívat prostředky z Evropské unie. To znamená lhůta od vydání zákona pět let, čili uběhlo už více než rok, musely by obce zpracovávat územní plány, to znamená, že některé obce by nemohly vůbec dosáhnout na prostředky Evropské unie, protože pokud by neměly zpracován územní plán, nesplnily by všechny zákonné podmínky. To je jedna věc.

19

Druhá věc je, že je určitá kapacita projektových organizací v České republice a pokud by byly zahrnuty žádostmi obcí, aby do pěti let vypracovaly územní plány – a vy, kdo jste se s touto problematikou setkali, a je vás hodně, tak víte, že nejkratší lhůta pro vypracování územního plánu bývá, pokud nejde o jednotlivou změnu, minimálně tři roky, většinou jsou to čtyři až pět let, takže ta lhůta by uplynula, mnohé obce by ten plán nestihly, navíc by to znamenalo nadměrné zvýšení cen prací a podobně. Z těchto důvodů je navrhována prodloužená lhůta devět let. Pro nahrazení územních plánů velkých územních celků zásadami územního rozvoje je navržen posun lhůty ze tří na pět let, tam se nejedná o obce, ale o kraje, takže tam ta lhůta byla posunuta na pět let. Domníváme se, že to je lhůta dostatečná. Tím se odstraní nebezpečí, že by některé důležité záměry obsažené v současných územních plánech velkých územních celků přestaly 1. 1. 2010 platit a příprava by musela začít probíhat zcela od začátku. Z důvodu interpretačních nejasností ohledně povahy územně plánovací dokumentace schválené před nabytím účinnosti stavebního zákona a obecně závazných vyhlášek, kterými byla podle předcházející právní úpravy vyhlašovaná závazná část územně plánovací dokumentace, navrhovaná novela jednoznačně stanoví, že tyto obecně závazné vyhlášky se považují za opatření obecné povahy ve smyslu části šesté zák. č. 500/2004 Sb. z právního řádu. To je určující rovněž pro pořizování a vydání změn této územně plánovací dokumentace. Aplikace ust. § 18 odst. 5 stavebního zákona se v praxi nicméně jeví jako nepřiměřeně tvrdá, zejména vůči obcím bez schválené územně plánovací dokumentace a vůči osobám, které v těchto obcích zamýšlejí realizovat výstavbu mimo zastavěná území. Z uvedených důvodů se navrhuje ponechat ust. § 18 odst. 5 zákona v platnosti a v přechodném období do konce r. 2015 připustit možnost umisťovat některé další stavby v nezastavěném území. Přípustnost umístění u některých staveb je vázáno na souhlas zastupitelstva obce. Předložená novela dále řeší možnost využití stavebních uzávěr vyhlášených podle předchozí právní úpravy i v současné době. Nový stavební zákon ve svých předchozích ustanoveních výslovně neupravuje možnost zrušení dříve vydaných územních rozhodnutí a nařízení obcí o stavebních uzávěrách. Není v něm ani řešena doba platnosti a účinnosti těchto starých stavebních uzávěr, míněno „starých“ podle starého stavebního zákona. Podle obecných právních zásad stavební uzávěry platí a jsou účinné i nadále a z tohoto hlediska je nutné k nim i takto přistupovat. Jelikož však byla změněna forma, obsah i postup při vydávání stavebních uzávěr, je třeba při jejich změně, zrušení a vydávání výjimek vycházet z ust. § 97 až 100 nového stavebního zákona. To znamená, že předložená novela – říkáme jí malá novela stavebního zákona – řeší ty nejnaléhavější případy, které nutně potřebujeme změnit, a já už teď připravuji na ministerstvu velkou novelu stavebního zákona, která by měla odstranit všechny problémy, s kterými se dále setkáváme. Děkuji za pozornost a pevně věřím, že tu velkou novelu stihneme v dohledné době. Děkuji vám. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane ministře. Prosím, posaďte se u stolku zpravodajů. Návrh zákona byl přikázán VHZD. Ten určil jako svého zpravodaje paní senátorku Soňu Paukrtovou a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 224/1. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VUZP. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 224/2. Zpravodajem výboru byl určen pan kolega senátor Pavel Eybert, kterého nyní prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

20

Senátor Pavel Eybert: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, začnu tím, že si musím spolu s řadou z vás sypat popel na hlavu za to, jaký dnes platí stavební zákon. Když jsme ho tady zhruba před dvěma lety projednávali, byli jsme tehdejším předkladatelem, ministerstvem pro místní rozvoj a panem ministrem Martínkem, pracovníky MMR, ale i mediální scénou ujišťováni, jak to bude výborné, jak se vše zjednoduší, urychlí. Bohužel opak je pravdou. Nový stavební řád výrazně situaci zkomplikoval. Dokonce až tak moc, že dnes máme před sebou záchrannou novelku, která má alespoň to nejhorší, co obsahuje, co nejvíce bolí jak města, obce, tak stavebníky napravit, aby bylo vůbec možné v řadě míst ČR nějakou stavbu povolit. Kdyby to bylo možné a záleželo jenom na mně, určitě bych se vrátil ke starému stavebnímu zákonu, který platil do 31. 12. 2006, a ten dnešní bych nechal s odpuštěním vyletět komínem. Bylo nám vysvětlováno, že stavbu rodinného domku provedeme – v uvozovkách – jen na ohlášení. Ale že toto ohlášení bude mnohem složitější a časově náročnější, než tehdejší stavební řízení, už nikdo nepřipouštěl. Léty prověřený systém umisťování staveb pomocí územního řízení s novým zákonem pro řadu staveb zmizel a od roku 2007 v obcích, kde dosud nebyl územní plán, nejde prakticky nic mimo intravilán stavebně povolit. V tisíci dalších obcí, městech sice územní plán mají, ale stavět se také nedá. Intravilán těchto míst je vyčerpaný, právě tak jako územní plán. Pořídit si nový trvá, jak zde říkal již pan ministr, v ideálním případě skoro tři roky a odvolá-li se někdo z účastníků řízení, není doba, než nabude účinnosti, vůbec definovatelná. Odvolávání až k Nejvyššímu správnímu soudu a lhůty s tím spojené, to je opravdu něco. K tomu pak musíme počítat se situací, že nový stavební řád uložil téměř všem obcím pořídit si nové územní plány nejpozději do pěti let, tak jak bylo řečeno, od jeho účinnosti, to je od 1. 1. 2007. To znamená, že kapacity architektonických kanceláří, které je mohou pořizovat, jsou vyčerpány, lhůty na pořízení a schválení nových územních plánů se neuvěřitelně prodlužují už jenom při přípravě, a protože je vysoká poptávka po těchto službách, tak se také značně zdražují. Architekti se nezlobí. To je pravda. Jinak však nadávají skoro všichni ostatní – stavebníci, starostové, úředníci, kterým je nadáváno. Stavební firmy, obce, města investovaly před rokem 2007 na řádné stavební povolení sítě na nových parcelách, a dnes na nich nikdo další nedostane stavební povolení ani na psí boudu, natož na rodinný domek, neboť takto zainvestované pozemky leží mimo intravilán obcí, které nemají schválený územní plán, kdy intravilán byl zanesen do map v roce 1966 a v mnoha případech ještě dřív. Řada lidí, firem si vzala půjčky, hypotéky na stavby s tím, že o vyřizování stavby začnou žádat až po 1. 1. 2007, neboť se nechali ovlivnit propagandou, že vše bude jednodušší. A zase opak byl pravdou. Kdo zažádal o územní řízení před 1. 1. 2007, na takovýchto parcelách staví, kdo ne, tak ani náhodou. To, že se jedná o stejnou, nově vznikající ulici, obchodní nebo průmyslovou zónu, je ničím. Tak kvalitní máme dnes nový stavební řád. Proto přicházející novela řeší alespoň ty největší problémy. Umožní stavebním úřadům povolit stavby na zasíťovaných pozemcích, umožní povolit stavby, které mají být postaveny na pozemcích sousedících s hranicí intravilánu, umožní do roku 2015 používat upravené územní a regulační plány pořízené před rokem 2007. Dále pak umožní převod závazných částí územně plánovací dokumentace na opatření obecné povahy. Umožní povolovat do konce roku 2015 stavby dle urbanistické studie, byla-li pořízena před rokem 2007 a vloženo do evidence. Je jen otázkou, je-li to dobře, takto

21

vyjmenováno, než kdybychom to zobecnili a schválili znění, které pozměňovacím návrhem text zjednoduší, zobecní. Systém územního řízení, který se používal do konce roku 2006, byl pro posuzování přípustnosti stavby mimo intravilán dobře funkční, s možností reakce v daných konkrétních podmínkách, a to s plnou kontrolou všech dotčených státních orgánů obcí, měst, majitelů pozemků, jejich sousedů. Naprosto striktní zákaz umísťování staveb mimo intravilán, a to i v malých obcích, které nikdy územní plán neměly, je v jejich případě neadekvátní. Považuji to za nešťastný krok, který jsme bohužel již učinili. Zahání to stavebníky, obyvatele do velkých měst, vylidňujeme tak venkov, snižujeme možnosti pracovních příležitostí na venkově, snižujeme rozsah možné údržby krajiny. Jenom čisté zemědělství pro ekonomiku venkova nestačí. A zkuste při dnešním stavebním zákoně postavit někde mimo intravilán obce zájezdní hostinec, penzion, kamp nebo usedlost, ve které by našlo uplatnění několik zaměstnanců obhospodařujících okolní kraj, žijících v něm, tak jako tomu bylo v dřívějších dobách, než nás zasáhla kolektivizace zemědělství, znárodnění všech živností, vymazání vlastnických vztahů k půdě, k majetku. A kdo jiný, než vlastník půdy by měl primárně rozhodovat o tom, kde bude bydlet, kde co bude postaveno, k čemu to bude používáno. Největší škodu na našem celkovém životním prostředí způsobujeme právě vytlačením lidí z venkova do měst, ztrátou vlastnického vztahu k půdě a přeneseně pak nakládáním s půdou, s půdním fondem jen jako se zbožím, na prodej, k nájmu. Při rozhodování zda upřednostnit rychlost přijetí této novely nebo úpravy dalších problémů bych vás chtěl upozornit na dvě oblasti problému, které jsou signalizovány z terénu. Velmi nešťastné je ustanovení stavebního zákona, které vlastníkům nebo správcům lesa, kteří potřebují zhotovit oplocenky nových listnatých kultur, předepisuje získání rozhodnutí o umístění stavby k takové činnosti. Úplně zbytečně. Do roku 2006 to vůbec nebylo potřeba. Lesní hospodářský plán nařizující zasázet podíl listnatých dřevin zároveň také ukládá zhotovit oplocenky zamezující okus zvěří, aby takovou oplocenku mohli dnes zhotovit, potřebují získat řadu podkladů a vyjádření dotčených orgánů, sousedů pro toto rozhodnutí o umístění stavby, zařízení. Nejde jen o zbytečnou administrativní zátěž, ale také o náklady s tím spojené a hlavně o čas. Pro nic za nic. Oplocenka – ze zákona na sedm let podle lesního zákona – po těch sedmi, deseti letech ztrácí svůj význam, likviduje se. Druhý problém je s umístěním nových, ale především se zkvalitňováním stávajících turistických zařízení. Zákon nedává možnost stavebním úřadům vydat žadatelům stavební povolení. Takováto zařízení jsou prakticky vždy mimo intravilán obcí a tam, kde neplatí nově schválený územní plán, nedostanete povolení na nic prakticky. Záležitost oplocenek lze vyřešit pozměňovacím návrhem, který – pokud novela postoupí do podrobné rozpravy – podám. Záležitost rekreačních a dalších zařízení mimo intravilán obcí mimo jiné řeší pozměňovací návrh, který jsem také již avizoval, je to úprava § 188a v obecné rovině a nikoli výčtově, tak jak novela přišla z Poslanecké sněmovny. Jde o text projednaný a navržený panem poslancem Menclem, který v Poslanecké sněmovně neuspěl v podstatě pro odpor Strany zelených a jak jsem již říkal, výčtové znění je nepružné, necitlivé k potřebám území, prostě horší než obecné řešení územního řízení, které preferuji. Ostatní nemalé problémy stavebního zákona bych v tuto chvíli neřešil a soustředil bych se na kvalitní přípravu velké novely tohoto zákona, která má začít vznikat na ministerstvu pro místní rozvoj.

22

Mohl bych se zmínit o celé řadě problémů, ale zmíním se jenom o jednom, který původně měl být řešen již dnes v platném zákoně. Nebyl a je to velká škoda. Zkusím to stručně popsat. Chce-li obec, město nebo jakýkoli investor zainvestovat novou ulici pro několik rodinných domků, potřebuje na to dnes čtyři stavební povolení. Od obecního stavebního úřadu – třeba pro plyn a veřejné osvětlení, od silničního stavebního úřadu pro chodník a místní komunikaci, od vodoprávního úřadu stavebního pro vodovod a kanalizaci a nakonec ještě stavební povolení pro dodavatele elektrického proudu. Všude zaplatí, tedy čtyřikrát, správní poplatky, všude dodá dokumentaci, čtyřikrát kolauduje, všude dodá hromadu vyjadřovaček. Běhá od jednoho stavebního úřadu ke druhému a nakonec má velké štěstí, když o něm chtějí aspoň některá vyjádření stejná a ne po každé extra pro jejich stavební úřad. Říkám to proto, že původní snaha byla sloučit stavební úřady tohoto typu do jednoho. Nestalo se. A to máme ještě řadu jiných stavebních úřadů, například drážní, letecký, vojenský a další. Doufám, že pan ministr tento můj apel vyslyšel a že svým úředníkům na MMR dá pokyn, zabývat se touto problematikou. Závěrem bych vás chtěl seznámit s usnesením našeho VUZP z 28. schůze, která se konala dnes 23. dubna, k tomuto návrhu zákona. Po úvodním slově předkladatele pana ministra Jiřího Čunka, po mé zpravodajské zprávě doporučuje výbor Senátu Parlamentu ČR vrátit projednávaný návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které jsou v příloze tohoto usnesení, mě určil zpravodajem, pana předsedu Ivo Bárka pověřil předložit toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji za vaši zajímavou a obsáhlou zpravodajskou zprávu. Prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Táži se kolegyně Soni Paukrtové, zda si přeje vystoupit. Ano, máte slovo, paní kolegyně. Senátorka Soňa Paukrtová: Musím vystoupit, protože výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu přijal zcela jiné usnesení. Když dovolíte, budu se držet své zpravodajské zprávy. Pak si vyhrazuji právo ještě vystoupit jako senátorka. Tento vládní návrh zákona lze charakterizovat jako liberalizační normu, protože jeho cílem, který je druhou novelou zákona 186/2006 Sb., je řešit některé aktuální problémy, které se objevily v průběhu prvních měsíců aplikace nového stavebního zákona. Návrh právní úpravy se konkrétně týká změny pravidel pro umisťování staveb, zařízení a jiných opatření v nezastavěných územích, lhůty pro nahrazení územních plánů schválených za předchozí právní úpravy novými územními plány, podmínek pro povolování souborů staveb, výstavby plotů a změn a rušení stavebních uzávěrů vyhlášených za platnosti předchozího stavebního zákona. Návrh zákona byl předložen vládou Poslanecké sněmovně 26. července 2007. Byl přikázán jednotlivým výborům, aby byl ve třetím čtení schválen tak, že ze 166 přítomných poslanců se vyslovilo 160 pro a nikdo nebyl proti. Pokud bych se měla zmínit o zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem ČR a v souladu navrhované právní úpravy s právními akty EU, mohu se pouze domýšlet podle dikce stavebního zákona, který je v platnosti, protože důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona neuvádí s hodnocením souladu navrhované právní úpravy. Totéž se týká předpokládaného hospodářského a

23

finančního dosahu navrhované úpravy nároků na veřejné rozpočty i na podnikatelské prostředí České republiky. Na hospodářském výboru jsme diskutovali pouze následující problém, který je obecný. Nenavrhovala jsem žádné pozměňovací návrhy. Protože předložený návrh lze charakterizovat jako normu liberalizační a pan ministr se jako předkladatel netají tím, že novela stavebního zákona – ta velká, bude také liberalizační normou, kladli jsme si otázku, z jakého důvodu je potřeba liberalizovaní norma poměrně brzy po nabytí účinnosti zákona vzhledem k tomu, že stavební zákon, který je v platnosti od 1. 1. 2007 se připravoval řadu let. Pamatuji se minimálně na pět úprav, než došlo ke schválení k 1. 1. 2007. Hospodářský výbor schválil doporučení pro vás schválit ve znění Poslaneckou sněmovnou a určil mě jako zpravodaje. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, paní zpravodajko. Navrhuje někdo návrhem zákona se nezabývat? (Táži se kolegy Bureše, zda je přihlášen omylem.) Je tomu tak. Přeje si někdo návrhem zákona se nezabývat? Nikdo není přihlášen. Otevírám obecnou rozpravu, do které se hlásí opět kolegyně Soňa Paukrtová. Senátorka Soňa Paukrtová: Pan kolega Eybert jako garanční zpravodaj sdělil, že bude navrhovat pozměňovací návrhy dvojího druhu. Jeden se týká oplocenek a druhý se týká změn paragrafu 185a. Proti oplocenkám nemám nic, ale v případě novelizace § 188a si dovolím říci, že se tady odkazuje na urbanistickou studii, která byla zaregistrována nejpozději do 31. 12. 2006 a data o ní byla vložena do evidence územně plánovací dokumentace – urbanistická studie byla takto definována minulým stavebním zákonem. Pozměňovací návrh řeší výjimky, kdy je možné staveb mimo projednaný platný územní plán. Byla bych osobně raději, pokud by obcím bylo umožněno, aby snadněji získaly územní plán, než abychom činily výjimky z platného znění. Říkám to tady s plnou odpovědností toho, že projednání zastupitelstvem co se týče územního plánu, je zcela jiný proces, než projednání urbanistické studie, která navíc nemusela být schvalována zastupitelstvem. Myslím si, že tam jde o zcela jiný režim. Je možné, že stavebníci byli na chystání a že územní plán jim to změnil. Myslím si ale, že územně plánovací dokumentace je i pro malé obce poměrně nutný plánovací dokument a že by v novém stavebním zákonu mělo být přijato takové opatření, aby se těmto obcím umožnilo územní plán získat. Tam nejde jen o to, že mají nějaký dokument, ale že je nějak projednáván zastupitelstvem jako samosprávním orgánem na určitém území. Chápu prodloužení lhůt, jak je to ve vládním návrhu zákona. Myslím si, že pro malé obce je to dokument důležitý a že by nový stavební zákon s tímto pořízením měl počítat. Nemám nic k pozměňovacímu návrhu, který se týká oplocenek, ale nebudu hlasovat pro druhý pozměňovací návrh, protože je třeba jít jinou cestou. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, paní senátorko. Jako druhý se do obecné rozpravy přihlásil pan senátor Martin Mejstřík. Prosím o jeho příspěvek. Senátor Martin Mejstřík: Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, nejprve bych chtěl vyjádřit pochybnosti o smyslu této novely. Přečtu na mikrofon případně pro veřejnost vyjádření naší legislativy, se kterým se ztotožňuji. Nový stavební kodex prošel jistě rozsáhlou přípravou. Byl to velmi zásadní právní dokument a laická i odborná oponentura probíhala poměrně dlouhou dobu. Naše

24

legislativa upozorňuje na to, že tento návrh zmírňuje požadavky, které jsme nedávno schválili, a ptá se, jaký pro to je důvod. Některé termíny, které ještě ani nedoběhly, již zmírňujeme. Udělal si předkladatel analýzu dopadu nového stavebního kodexu? Předpokládám, že dostanu od pana ministra kladnou odpověď, ale jak jste si ji mohli udělat, když ještě nedoběhly termíny, které nový stavební kodex předpokládá. Proč je někdy v polovině času zmírňujeme? Cituji z vyjádření legislativy: Pouhé konstatování, že tvůrce zákona pravděpodobně navrhl a zákonodárci poté schválili některé povinnosti pro adresáty zákona příliš ambiciózně, bez analýzy příčin existujícího stavu a posouzení možnosti naplnění zákona v dosavadních lhůtách, se jeví jako slabý argument pro navrhované změny. Takto výrazné měnění podmínek v průběhu nedokončeného procesu navíc přispívá k právní nejistotě a do budoucna vytváří nedobrý příklad pro některé povinné subjekty. Naopak vůči těm, kdo přistoupil k plnění stavebních povinností řádně a včas a proces zpracování nové územně plánovací dokumentace již zahájil a zafinancoval, působí změkčení lhůt přinejmenším nefér. Dámy a pánové, toto je dotaz na pana ministra. Myslím si, že bychom se měli nad důvody předkládané novely vážně zamyslet. V tomto okamžiku je neshledávám pádnými a důvodnými. Svěřím se vám se zážitkem z tohoto týdne, kdy jsem měl možnost navštívit zasedání zastupitelstva na městské části Praha 7. Shodou okolností toto zastupitelstvo řešilo přesně případ, který by nám mohl pomoci tuto právní normu znovelizovat právě na základu dopadu do praxe. Občané Prahy 7 v těchto dnech řeší černou stavbu, kdy se stavebník rozhodl po privatizaci jednoho krásného bytového domu tento dům změnit na hotel. Jelikož se mu zdá příliš těsný, rozhodl se využít volného prostoru vnitrobloku a na základě ohlášky zde začal přistavovat k tomuto hotelu křídlo. To vzbudilo velký rozruch občanů, kteří v této lokalitě bydlí. Černá stavba má velmi negativní dopady na kvalitu jejich bydlení v tomto bloku. Hovořím zde o tom proto, že městská část a stavební úřad – státní správa i samospráva – tvrdí, že na základě § 129 stavebního zákona nemají šanci, jak černou stavbu tohoto stavebníka zastavit. Poctivě tam chodí, nařídí stavbu zastavit, druhý den tam přijdou, ale stavba pokračuje, dají mu pokutu, nařídí mu opět zastavit černou stavbu, on zase staví dál, dostane pokutu a tak dále. Stavba roste utěšeně až do sedmého patra. Šéf stavebního úřadu se mi svěřil se zkušeností, že toto není jediná černá stavba v České republice, že na poradách šéfů stavebních odborů České republiky to konstatovalo více jeho kolegů. Dokonce se údajně obrátili i na ministerstvo, myslím místního rozvoje s tím, že chtěli tuto věc řešit. Ptám se pana ministra, proč v této novele, kterou nám předkládá, tuto věc neřeší. Opakuji: Pan starosta i šéf stavebního úřadu mají za to – příliš jim to nevěřím, že současná platná právní norma, tedy stavební zákon, jim nedává možnost účinně zasáhnout vůči stavebníkovi, který si z nich dělá legraci. Z tohoto důvodu jsem připravil novelu § 129. Žádám vás, abyste tento návrh změny § 129 podpořili. V mém návrhu ruším všechny výjimky, které tam existují a černá stavba, která je zahájena a vyrůstá bez povolení, nebo je dokonce bez povolení dokončena, bude odstraněna, a to na náklady stavebníka. Tak je to běžné v Německu, tam se s nikým z těchto nefér stavebníků nepářou, přijede bagr a je po stavbě. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji. Prosím kolegyni Alenu Venhodovou, aby se ujala slova.

25

Senátorka Alena Venhodová: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, dovolte, abych krátce reagovala k této problematice. Co přede mnou přednesl kolega Mejstřík, je přesně nedohlédnutí problému, který venkov dnes pociťuje. Udivuje mě to o to více, že kolega je členem komise pro rozvoj venkova, která problematiku vylidňování venkova řeší na svém každém jednání. Je to v našich řadách již obehraná písnička. Toto je problém, který s vylidňováním venkova úzce souvisí. Jestliže obce menšího rozsahu nemohou dnes stavět, jestliže nemají platné územní plány a nemohou tedy dosáhnout na mnohé finanční výhody a dotace, které jim dnes finanční perspektiva do roku 2013 nabízí, jsou velmi znevýhodněny a budou pokračovat ve zvýšeném vylidňování. Je to o tom, že malé obce bez územního plánu nemohou v extravilánech stavět a že jim lidé utíkají. Je to o tom, že stavební řízení a schvalování územního plánu je velmi zdlouhavé a stavební řízení bez územního plánu jako takové v případě mnohých staveb nelze. Navíc tam jsou nedokončené pozemkové úpravy, které mnohde visí na nedokončených restitučních problémech. Obcí je tím postiženo mnoho. Pokud je toto cesta, byť nestandardní nebo provizorní, která těmto obcím pomůže dosáhnout alespoň na řešení některých problémů, i tím splníme velký kus práce. Myslím si, že to jsou problémy, které bychom měli řešit i provizorní úpravou nebo úpravou, která není v plném rozsahu. Chci panu ministrovi a zpravodaji poděkovat, že to předložili, protože je to věc rozumná a naopak ji podpořím. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, paní senátorko. Prosím pana senátora Karla Tejnoru, aby se ujal slova. Senátor Karel Tejnora: Vážený pane místopředsedo vlády, vážený předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Z tohoto místa bych chtěl apelovat na pana místopředsedu, aby urychlil práce na novém stavebním zákonu. Mám konkrétní zkušenost, kdy jsem podal žádost v květnu, stavební povolení bylo v říjnu, v listopadu žádost o kolaudaci, která byla v únoru. Samotní úředníci si stěžují, že stávající platný zákon je v mnoha paragrafech dvojsmyslný, že si ho nedokáží přesně vyložit. Prosím zvláště po své osobní zkušenosti na nový a lepší stavební zákon, než nám bylo slibováno, a který jsme i tady odsouhlasili. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Ještě jednou chce reagovat pan senátor Mejstřík. Máte slovo. Senátor Martin Mejstřík: Děkuji kolegyni Venhodové za její příspěvek. Stejně mi nezbývá než pozastavit se nad tím, proč se obce aktivněji nezúčastnily přípravy stavebního kodexu. Chtěl jsem původně říci malou poznámku k problému černých staveb. Pan starosta Prahy 7 mě velmi úpěnlivě prosil jako zákonodárce, abych se zasadil o změnu stavebního zákona. Slíbil jsem, že se s jeho pomocí a s pomocí kolegů v Parlamentu ČR to pokusím udělat. Pro vás bude možná důležité, že je to starosta za ODS. Prosím, abyste tento můj návrh podpořili. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným je kolega Ivo Bárek. Prosím o jeho vystoupení. Senátor Ivo Bárek: Chtěl bych se vrátit k problematice hlavní stavby, což tady pan ministr už naznačil. Dopoledne jsme to na našem výboru velmi poctivě probírali.

26

Myslím si, že v rámci metodického pokynu je třeba hlavní stavbu řádně vydefinovat tak, aby postup u jednotlivých stavebníků v rámci celé České republiky byl pokud možno jednotný a nevzbuzoval pocity náhlého vzplanutí mysli některých úředníků a nejednotného postupu v rámci výkonu státní správy. Bylo by vhodné, aby současně s tím, když nabude tento zákon účinnosti, vyšel i metodický pokyn. Jinak bych vás samozřejmě chtěl velmi požádat o to, abyste odsouhlasili náš výborový pozměňovací návrh, který předkládal kolega Pavel Eybert, protože si myslím, že obcím to pomůže. Myslím si, že ten výčtový systém, který je v zákonu uveden, není špatný, ale přiznám se, že si myslím, že náš návrh nebo návrh kolegy Eyberta je významně lepší a zjednodušuje činnost obcí. My jsme to samozřejmě také s panem ministrem konzultovali velmi poctivě, chtěl bych mu i za diskusi u nás na výboru chtěl poděkovat. A musím říci, že náš návrh – určitě to pan ministr tady řekne – pan ministr na jednání výboru podpořil. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Pan kolega Bárek byl zatím posledním přihlášeným do obecné rozpravy. Ptám se, zda se hlásí ještě někdo další? V sále nikoho nevidím, elektronicky se také nikdo nehlásí, obecnou rozpravu tedy končím. A ptám se pana ministra a místopředsedy vlády, zda se chce vyjádřit k proběhlé obecné rozpravě? Chce, prosím, máte slovo, pane ministře. 1. místopředseda vlády a ministr pro místní rozvoj ČR Jiří Čunek: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, tedy k návrhům, které tady zazněly. Naštěstí už to tady bylo řečeno, pro mě není situace úplně standardně jednoduchá, protože problém, o kterém mluvíme, se skutečně dělí na dvě roviny, jedna je politická a druhá je odborná. Bylo to tady jasně řečeno. Strana zelených s ohledem na skutečnost, že chce chránit územní zastavěnost s maximální péčí a v maximálním rozsahu, proto došlo ke kompromisu, který byl v případě § 188a schválen PS. To znamená, je to výčet některých staveb. Když se do tohoto tisku podíváte, tak například ti, kteří by na nově vybudované cyklostezce chtěli postavit nějaký bufet či nějaké restaurační zařízení, na nové křižovatce, například turistické, která může – to připusťme, že může – během příštího období vzniknou právě díky evropským penězům, tak to nemohou, protože tady je jasně řečeno, že stavby občanského vybavení mohou vznikat na pozemcích, které mají společnou hranici s pozemky zastavěného území. Tomu všichni asi dobře rozumíte. Je-li toto zastavěné území, pak může něco charakter takovéto stavby tady vzniknout, ale už nemůže vzniknout 2 km dál. Návrh, který byl podán, je širší a nahrazuje tuto úpravu, že o těchto stavbách bude rozhodnuto samostatným územním řízením, to znamená zcela samostatným standardním řízením stavebního úřadu. Pokud to budou stavby určitého rozsahu, musí tam být EIA apod., což znamená, že se k tomu všechny dotčené orgány, také orgány ochrany přírody musí vyjádřit. Co se týká oplocenek, tam jsme se dohodli, že vypadne slovo „dočasné“. Já mám ještě zřejmě starý tisk, to znamená, tam bude to oplocení, protože dočasnost by byla problematická. Tam s ohledem na to, že za účinnosti starého zákona s tímto nebyl žádný problém, tak z věcné odborné podstaty věci proti tomuto doplnění nemohu mít nic jiného, jenom to, že zákon bude vrácen. A teď k samotným příspěvkům, které tady zazněly.

27

Paní senátorka Paukrtová se zmínila o tom, že by bylo lépe umožnit obcím nějakým způsobem územně plánovací dokumentaci více zpřístupnit, nějak ji získat. Musím vás bohužel ubezpečit, že my to neumíme. První část už stát dávno pustil z ruky, stát nemá jedinou státní organizaci, která by zpracovávala územní plány pro někoho. To dnes zpracovávají soukromé subjekty. Faktem je, že stát se pouze k tomuto plánu ve svých jednotlivých gescích tohoto řízení zúčastňuje, to je pravda, a jednotlivá vyjádření tam jsou. Prvotní krok musí udělat obec, obec v první fázi schválí tento územní plán, mj. ho schvaluje jenom 3krát zastupitelstvo, zpracovatel je samozřejmě nějaká soukromá právnická osoba, atd. S tím bohužel my neumíme pomoci. A já přejdu zrovna k odpovědi na připomínku pana senátora Mejstříka zrovna v této věci, která se týká územních plánů. Ano, vy máte, pane kolego, pravdu, že tady jsou ti, kteří si územní plán zpracovali někdy, samozřejmě za nějakých podmínek včas. Ale byl jsem starostou okresního města a v zásadě náš stavební úřad řešil spousty těchto věcí, a i jedno z oddělení našeho města mělo samozřejmě na starosti pomoc v této věci ostatním obcím. Ono se to za prvé dělilo na dvě základní věci, a to jsou finance a znalosti. Obce, které byly řízeny starosty, kteří se věnovali řekněme jiným činnostem a k plánům do budoucna neměli tak velký vztah, ano, tam to bylo tak, že na to zapomněli, a teď už mohou mít jakéhokoliv starostu, jakékoliv zastupitelstvo, ale už by neměly šanci. To tajemná, že by pykaly za minulost. To je jedna věc. A druhá věc. To, že neuplynula ta lhůta, no to bychom se právě přesně dostali k tomu, že my bychom čekali, až uplyne ta lhůta, teď už uplynul rok a něco, pak by uplynula lhůta a my bychom zjistili … Já vím, kam míříte. Vy jste se domníval, že bychom zvýšili aktivitu obcí, to je jediný logický vývod z toho, že pod jhem těch pěti let bychom zvýšili aktivitu obcí a ony by začaly zpracovávat územní plány. Ale bohužel by muselo dojít k tomu, že by tady muselo přibýt organizací, které to dokáží. A on ne každý architekt, to už vůbec ne jaksi v tomto směru ne každý inženýr je odborník na to, aby mohl tuto práci provádět, a těch kapacit se tady zkrátka nedostává. To znamená, že když se tu nedostává kapacit, tak ti, co by k tomu přistoupili takto, že by všechny ty obce – a počet tady pan zpravodaj jmenoval, myslím si, že to bylo 2700 – tak ten počet by zkrátka zahltil kapacity, došlo by k enormnímu zvýšení cen prací a v zásadě pro mnohé obce by to byla překážka vůbec k tomu, aby tu práci zadaly. Tím rozvolněním už teď jsme dali signál naprosto jasně. Udělat to musíte, naplánujte si to, ale nebude to znamenat nadměrné zvýšení cen prací, ani nějaké mimořádné opatření v tom, že by naráz mělo vzniknout více kanceláří. On totiž trh tuto díru v těchto odbornících, tedy v tom nedostatku, naakumulovanou díky zákonu na pětileté období, by nedokázal podle nás zvládnout. Co se týká vašeho příkladu, že v Praze 7 je nějaký problém s odstraněním stavby, že na ohlášku tam někdo dostavuje vnitroblok. Tak tady prostřednictvím předsedajícího se na vás obracím. To se stát mohlo, ale tam zcela jistě nezafungoval potom stavební úřad, protože jestli na stavební úřad přijde takováto ohláška, tak to samozřejmě pod ohlášení stavby nespadá, to znamená v té lhůtě, kdy oni neodpovědí atd. Tam zcela jednoznačně muselo dojít buď k pochybení stavebního úřadu, anebo k pochybení stavebníka. Tato ohláška musela být odmítnuta, on musel tedy normálně žádat normální stavební řízení ve všech vstupních procesů, protože jestliže on dostavuje jedno křídlo v nezastavěném území, tak tam nic jiného dělat nemůže.

28

A já dost často bohužel musím podepisovat coby ministr, tedy v poslední instanci po všech stavebních odvoláních dopisy stavebníkům, kterým oznamuji, že je mi to strašně líto, ale jejich stavba bude odstraněna na základě rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, proti kterému se ve všech instancích odvolali, až nakonec to zůstalo u mne na stole, pro ty jednotlivé důvody, které tam jsou. Jestli tady došlo k tak závažnému pochybení, a je úplně jedno, jestli stavba je rozdělaná či je dokončena, tak ta stavba, tak jako v Německu, bude zmýcena, zkrátka přijedou tam bagry. Pokud se nenajde ten, kdo by to měl zaplatit, tak to zaplatí příslušný stavební úřad, tedy příslušné město. To jenom, abych vás informoval o tom, pokud dojde k rozhodnutí o odstranění stavby, ať už je to z jakéhokoliv důvodu, např. tím, že stavba je dlouhodobě neudržována a ohrožuje bezpečnost, tak majitel je povinen tuto stavbu odstranit na své náklady, a pokud je majitel v konkurzu a nemá prokazatelně prostředky, je tato stavba odstraněna na náklady příslušného stavebního úřadu. To např. znamená, že stavební úřad, který je v nějaké obci, třeba dvojkové nebo trojkové, když nařídí odstranění stavby, tak v jiné obci, která stavební úřad nemá a stavebník je v bankrotu, tak to zaplatí obec, jejíž je příslušný stavební úřad. A ona se samozřejmě hojit akorát tak na tom, že tam někde něco získá třeba od konkurzního správce. Nicméně to už je nad rámec této diskuse. V každém případě si nepamatuji, že bych řešil problém Prahy 7. Jestli něco takového na ministerstvo přišlo v nedávné době, tak se mi to ještě nedostalo na stůl, je to možné, ale v každém případě se na mě obraťte, ale řešitelné to stavebním zákonem je. To je z mého pohledu asi všechno, všechny dotazy jsem snad zodpověděl. Zatím děkuji. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane ministře. Ptám se paní zpravodajky hospodářského výboru, zda se chce vyjádřit? Nechce. Poprosím tedy garančního zpravodaje, zda by shrnul obecnou rozpravu. Senátor Pavel Eybert: V obecné rozpravě vystoupilo pět senátorů a senátorek, z toho jeden opakovaně. Dovolím si trošku okomentovat pár těch vystoupení. Rozumím paní senátorce Paukrtové a velice její myšlenku podporuji, ale bohužel to nemohu v současné chvíli nějakým způsobem změnit. My totiž máme proces pořizování územních plánů naprosto shodný pro velká statisícová města jako pro dvěstěčlenné obce. A v tom je ten základní průšvih, ten problém, který vzniká. Jestliže má někdo území o určitém rozměru, o určitém počtu obyvatel, o určitém řekněme problému nebo o určitých problémech, řádově někde úplně jinde, tak ten proces by měl být levnější, měl by být kratší a měl by vést rychleji k cíli. Ale bohužel to snad jedině změnou, nějakou velkou změnou celého stavebního řádu. K panu senátorovi Mejstříkovi. My se tedy pokoušíme měnit již to, co se ukázalo naprosto jednoznačně jako špatné. Proto ta novelka začala vznikat na ministerstvu pro místní rozvoj a ve spolupráci s poslanci a s námi. To ostatní už snad ani nestojí za komentář. Paní senátorka Venhodová. Shoduji se přesně s tím, co říkala. Podívejte se, jak vypadala česká krajina, zejména v některých místech – Šumava, Krušné hory, aj. před II. světovou válkou. Podívejte se, jak vypadá dnes. Zmizely celé vesnice, na Šumavě jsou to stovky osad nebo vesnic, a mnohde třeba s dvoutisícovým

29

obyvatelstvem, které tam před válkou bylo. A dneska se tváříme, jakože tam ten člověk vůbec nemá co dělat, že tam nepatří. To je to vylidňování venkova. A já ty škody na venkově, na životním prostředí vidím právě v obráceném smyslu, než to slýchám od některých lidí z ministerstva životního prostředí. Tu škodu tam nepůsobíme tím, že tam žijí lidé, kteří vlastní nebo hospodaří na tom prostoru. Ta škoda je způsobena tím, že venkov je vylidněný, že tam prostě není, kdo by krajinu rozumně udržoval a měl vztah k této krajině. To je to podstatné. S panem kolegou Tejnorou samozřejmě souhlasím. Já si také přeji, aby novela, která by změnila řadu věcí ve stávajícím stavebním zákonu a v celém stavebním řádu, byla co možná nejdříve. A to, co zde říkal pan kolega, předseda našeho výboru Ivo Bárek. Ano, to je problém, hlavní stavba, definice toho, co je hlavní stavba. A my jsme se bavili na výboru o tom, když budu chtít stavět rodinný domek, garáž, která nesouvisí s rodinným domkem; studnu a příjezdovou cestu. Může mi to povolit jeden stavební úřad nebo musím jít za třemi stavebními úřady? Obecní stavební úřad rodinný domek, vodohospodářský stavební úřad studnu a silniční stavební úřad přístupovou komunikaci. Ono to není jednoduchá záležitost. U hlavních staveb může vznikat ještě leccos dalšího, např. malá větrná elektrárna, nebo já nevím, nechci si vymýšlet. Ale prostě určitý problém to je, a já bych také apeloval na pana ministra, aby se tyto věci dostaly stavebním úřadům v jednoznačné podobě a byly jaksi výklady těchto záležitostí jasné, srozumitelné a všude stejné. Zatím děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Když dovolíte, ještě předtím, než budeme hlasovat, dovolím si shrnout situaci, ve které se nacházíme. Máme jeden výborový návrh, a to z výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu schválit. A potom bylo avizováno jednak výborem pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí v případě, že nebude schválen, budou podány pozměňovací výborové návrhy. A pan senátor Mejstřík avizoval též, pokud by byla zahájena podrobná rozprava, své pozměňovací návrhy. Nyní bych svolal do sálu kolegyně a kolegy a budeme hlasovat. Aktuálně je přítomno 60 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 31. Přikročíme k hlasování o výborovém návrhu č. 224/1 – návrh schválit. Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh výboru, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zdvihne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 5 se z 65 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 33 pro vyslovilo 7, proti byli tři. Návrh nebyl přijat, byl zamítnut. Otevírám tedy obecnou rozpravu. Do podrobné rozpravy se jako první přihlásil pan senátor Martin Mejstřík. Senátor Martin Mejstřík: Děkuji panu ministrovi za vysvětlení a ten případ k vám doputuje jistě z Prahy 7. Předkládám vám, vážené kolegyně a kolegové, změnu § 129, která vypadá na první pohled komplikovaně, máte tam pozměňovací návrh z obou stran. Samotný pozměňovací návrh nebudu předčítat, máte ho před sebou a na zadní straně máte vyznačenu změnu do stávajícího stavu. Vypadá to komplikovaně, ale v podstatě řeknu podstatu změny ve dvou větách.

30

Změna § 129, tak ji navrhuji, v podstatě ruší všechna dodatečná povolování staveb, prostě stavba nemá stavební povolení, tak bude odstraněna na náklad stavebníka, resp. vlastníka. To je podstata mého pozměňovacího návrhu. A v dalším odkazuji na písemné znění, které máte před sebou. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Ptám se, zda se někdo hlásí. Kolega Pavel Eybert nejspíš se svým výborovým pozměňovacím návrhem. Senátor Pavel Eybert: Ano, je tomu tak, pane předsedající, hlásím se s výborovým pozměňovacím návrhem, který máte před sebou. Jsou to dvě oblasti. Jedna dává možnost zřízení oplocenky v lese za účelem ochrany lesních kultur před okusem zvěří bez toho, že by musela být povolována, tak jak nařizuje v podstatě lesní zákon ve svých paragrafech. A druhou záležitost upravuje § 188 a) ve smyslu výčtového nedokonalého nebo neúplného znění pro stavební řízení a územní řízení u konkrétních staveb na povolování podle územního řízení obecně, tzn. podle mě zlepšení situace v tom, že určitě jsme zapomněli ve výčtovém seznamu na řadu věcí, které je zapotřebí v prostoru krajiny řešit a v případě, že je to pro krajinu a pro celé území vhodné, tak to půjde povolit územním řízením podle systému, který platil do konce roku 2006, do konce roku 2006, a toto je omezeno do roku 2015 tak, aby byl čas na zhotovení nových územních plánů, aby se zbytečně nenavyšovala cena územních plánů a aby se nezahltily projekční kanceláře. Jinak si myslím, že text není třeba číst, máte ho před sebou. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Já se ptám, zda někdo další se hlásí do podrobné rozpravy. Není tomu tak. Podrobnou rozpravu končím a poprosím současně zahraničního zpravodaje. Hlásí se kolega Richard Svoboda s právem přednostním. Má slovo. Senátor Richard Svoboda: Já bych chtěl v zastoupení předsedy klubu ODS požádat o 20minutovou přestávku. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Tedy sejdeme se zde v 17.05 hodin. (Jednání přerušeno v 16.43 hodin.) (Jednání opět zahájeno v 17.05 hodin.) Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Kolegyně a kolegové, posaďte se na místa, dnešní tempo a podrobnost, s jakou projednáváme dva zákony tři hodiny, nás nutí k tomu, abychom svoji práci trochu zracionalizovali. Poprosím u tohoto složitého zákona, zda by nás garanční zpravodaj, kolega Pavel Eybert neprovedl hlasováním tím, že by přednášel jednotlivé pozměňovací návrhy, které zde zazněly, abychom o nich potom mohli hlasovat. Senátor Pavel Eybert: Jestli dovolíte, kolegyně a kolegové, já bych nejprve dal hlasovat o výborových pozměňovacích návrzích a potom o pozměňovacích návrzích pana senátora Mejstříka.

31

Jako první je tedy pozměňovací návrh, který máte uveden a sice, který upravuje zřizování oplocenek k ochraně lesních porostů před zvěří. Doporučuji přijetí tohoto pozměňovacího zákona. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Pane ministře, vaše stanovisko? Takže obě stanoviska jsou doporučující, znělkou přivolám zbylé kolegy. Aktuálně je přítomno 61 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 31. Zahájíme hlasování o prvním bodu pozměňovacího výborového návrhu. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO, kdo je proti, tlačítko NE a také zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 6 se z 64 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 33 pro vyslovilo 54, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat, byla schválena první část pozměňovacího výborového návrhu pro územní rozvoj. Poprosím dál pana zpravodaje. Senátor Pavel Eybert: Druhý pozměňovací návrh se týká § 188 a), který upravuje povolování staveb mimo intravilán obcí obecně územním řízením místo výčtového způsobu, který je v novele, která nám byla předložena PS. Máte ji před sebou. Doporučuji. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: I pan ministr souhlasí. Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 7 se z 64 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 33 pro vyslovilo 57, proti nebyl nikdo. Výborový návrh byl přijat. A teď bych se zeptal pana zpravodaje, zda je hlasovatelný návrh kolegy Mejstříka. Senátor Pavel Eybert: Hlasovatelný je. Já doporučuji, abychom ho hlasovali vcelku, jak ho máte předložený. Protože nebyl přečtený, tak ho přečtu. A sice: Pozměňovací návrh pana senátora Martina Mejstříka zní, že v § 129, odstavci 1 první věta se ruší výraz „s jeho souhlasem“. Druhý odstavec se ruší. V odstavci 3 se ruší druhá a třetí věta a vkládá se nová druhá věta, která zní: „Náklady na odstranění stavby nese vlastník stavby.“ Odstavec 4 se ruší. V odstavci 7 se ruší druhá věta, v první větě se nahrazuje výraz „1. až 4.“ výrazem „1. a 2.“ Proč hlasovat dohromady, protože se to týká jedné věci, je to odstraňování černých staveb, které by muselo být provedeno vždy, nikoli po řízení o přípustnosti stavby, ale pokaždé. Nedoporučuji tento návrh schválit. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Jaké stanovisko má pan ministr? 1. místopředseda vlády a ministr pro místní rozvoj ČR Jiří Čunek: Já jsem proti, a to z toho důvodu, že bych to nechal na vládní novelu, kterou připravujeme, protože tady ta tvrdost je velká, byť musím uznat, že to není návrh z říše snů, ale v tuto chvíli, když stavebník začne stavět, může dostat pokutu milion korun a pokud staví dál, dostane další milion… Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Pane ministře, mám obavu, abyste neotevřel obecnou rozpravu. Mně stačí ano – ne. Tak bylo dvakrát záporné stanovisko.

32

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 8 se ze 64 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 33 pro vyslovili 4, proti bylo 32, návrh nebyl přijat, byl zamítnut. Byl tedy přijat výborový návrh s pozměňovacími návrhy. Nyní budeme muset hlasovat o schválení celého návrhu s pozměňovacími návrhy. Děkuji kolegovi Jílkovi za upozornění. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 9 z 64 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 33 se pro vyslovilo 59, proti byl jeden. Návrh byl přijat. Došlo ke schválení tohoto výborového návrhu s uvedenými pozměňovacími návrhy. Nyní budeme muset vyslovit souhlas s pověřením senátorů. Navrhuji senátora Pavla Eyberta a senátorku Soňu Paukrtovou, aby obhájili náš názor v Poslanecké sněmovně. Ptám se, zda souhlasí kolega Eybert. Souhlasí. Byl podán návrh, pověřit senátora Pavla Eyberta a senátorku Paukrtovou zdůvodněním usnesení Senátu na schůzi PS. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 10 se z 64 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 33 pro vyslovilo 6, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat. Chtěl bych poděkovat panu ministrovi a zejména panu zpravodaji za velmi obtížnou materii i všem diskutujícím. My se vystřídáme u mikrofonu. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Vážené paní senátorky, páni senátoři, při schválení programu jsme rozhodli, že po 17.00 hodině je pevně zařazen bod: Návrh rámcového rozhodnutí Rady o používání jmenné evidence cestujících pro účely vynucování práva Proto zahajuji projednávání tohoto bodu. Návrh jste obdrželi jako senátní tisk M 067/06, stanovisko vlády vám bylo rozdáno jako senátní tisk M 067/06/01, shrnutí posouzení důsledků tohoto zákona jako senátní tisk M 067/06/02. Prosím pana ministra vnitra Ivana Langera, kterého tu vítám, aby nás seznámil s tímto materiálem. Prosím, pane ministře. Ministr vnitra ČR Ivan Langer: Vážený pane místopředsedo, vážené senátorky, senátoři, dovolte mi, abych uvedl předložený návrh rámcového rozhodnutí Rady o využití jmenných evidencí cestujících pro účely vynucování práva. Dovolte mi předeslat, že každý návrh, který z takovéto oblasti je předkládán, je předmětem velmi rozsáhlých z pohledu obsahu, obsáhlých z pohledu délky polemik, jednání, a ne jinak tomu bylo i v tomto případě. Stejně tak každý výsledek takovýchto jednání je koneckonců vzhledem k počtu členských zemí výsledkem jakéhosi kompromisu, který znamená, že každá z členských zemí dělá maximum pro prosazení své pozice. Nicméně k tomu, aby bylo dosaženo společného stanoviska, musí každá ze členských zemí být také ochotna vyvážit přesně to, co jsou její absolutní priority, priority a co již charakter priority nemá. Věřím, že dosavadní přístup ministerstva vnitra v oblastech, za které je ministerstvo vnitra zodpovědné v evropských otázkách, vás všechny přesvědčil, že

33

na jedné straně přistupujeme ke své roli velmi vážně, současně zodpovědně, že nejsme pouze pasivními přijímateli toho, či onoho návrhu, že aktivně do těchto diskusí vstupujeme. Věřím, že jste také přesvědčeni, že vstupujeme velmi fundovaně. Současně také velmi citlivě vnímáme stanoviska zástupců české veřejnosti v obou dvou komorách, včetně Senátu, a že takovouto formu spolupráce nebereme jen formálně, ale velmi seriózně. Myslím, že konkrétním příkladem z poslední doby byla diskuse a celý vývoj týkající se například nového postavení Europolu v rámci EU, že chceme udělat maximum pro to, aby názory České republiky prezentované vámi byly jasně slyšeny, a nejenom slyšeny, ale aby v rámci citlivých negociací byly také v co nejširší míře implementovány do závěrečných stanovisek. Nejinak je tomu v případě tzv. evropského PNR. Cílem návrhu rámcového rozhodnutí je dle sdělení komise využití údajů o cestujících, které jsou shromažďovány provozovateli letecké dopravy pro účely prevence a boje s terorismem a organizovaným zločinem. Myslím si, že nemá smysl zdůvodňovat, proč právě oblast letecké dopravy v souvislosti s prevencí a bojem proti terorismu a organizovanému zločinu. Předávání informací podle tohoto návrhu rámcového rozhodnutí Rady má být omezeno pouze na lety, které směřují ze států mimo EU do členských států a naopak a pouze na ta data, a to chci zdůraznit, která jsou již dnes shromažďována poskytovateli letecké dopravy osob v rámci jejich rezervačních a obdobných systémů. Předkládaný návrh – nebo předpokládaný návrh nezakládá žádné další povinnosti leteckým přepravcům sbírat nová data, jde pouze o to, aby údaje, které už mají tito soukromí provozovatelé k dispozici, předali odpovědným orgánům. Ministerstvo vnitra vnímá velmi pozitivně některé části předkládaného návrhu rámcového rozhodnutí, které zavádí právě jednotné podmínky pro předávání údajů o cestujících z rezervačních systémů, čímž by mělo dojít ke sladění podmínek technických aspektů předávání dat. Současně také, a to vás zjevně nepřekvapí, jsme velmi ostražití na jedné straně a velmi aktivní na straně druhé při debatách o vyjasnění právního základu rámcového rozhodnutí před definitivním zpracováním paragrafovaného znění. Zejména nás také velmi zajímá problematika podrobnějšího vyhodnocení jeho dopadů. Mohu sdělit, že proti původnímu návrhu, a stále zdůrazňuji, že se jedná o návrh rámcového rozhodnutí, jsme tedy ještě v procesu, to, co je zde diskutováno, resp. bylo diskutováno v Senátu, již v rámci pracovní skupiny pro organizovaný zločin doznalo jistých změn, z našeho pohledu pozitivních, je už teď výsledkem jakéhosi kompromisu, zejména pokud se týká rozsahu letů, na něž by se mělo rámcové rozhodnutí vztahovat. Od původního návrhu, kde by se měl vztah i na všechny lety v rámci Evropské unie, došlo tedy k řešení, že toto nebude zahrnuto do celé této problematiky. Nicméně na straně druhé bychom chtěli podpořit údaje, které jsou získávány leteckými dopravci při nepravidelných letech, aniž by došlo k jejich administrativní zátěži. Co považuji za důležité, a vždycky to souvisí s otázkami bezpečnosti, je problematika ochrany soukromí, respektování nedotknutelnosti soukromí a v případě, jsou-li vyžadována některá osobní data, tak garance ochrany osobních dat občanů. Tak v tomto smyslu existuje speciální iniciativa v rámci slovinského předsednictví a komisí je zpracovávána podrobnější úprava ochrany osobních údajů, na vnitrostátní úrovni je celá problematika diskutována s Úřadem na ochranu osobních údajů.

34

Pro vaši informaci bych rád uvedl, že návrh rámcového rozhodnutí byl od února tohoto roku již čtyřikrát projednáván pracovní skupinou Rady, to je ta multidisciplinární skupina pro organizovaný zločin, a na jejím příštím jednání se předpokládá dokončení projednávání návrhu v rámci prvního čtení a bude znovu otevřena obecná diskuse. Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu projednal tento návrh, vyjádřil se k němu negativně, neboť není přesvědčen o účinnosti navrhovaných opatření, rozsahu shromažďovaných dat, době jejich uchování a způsobu ochrany osobních údajů. Tady mohu sdělit, že vnímáme velmi citlivě toto stanovisko, průběžně jsme o něm byli informováni a na oplátku – v uvozovkách – říkám, že návrh, který byl diskutován, od té doby již prodělal pozitivní změny, zejména v otázkách ochrany osobních údajů a konkretizace jednotlivých aspektů v návrhu. Myslím si, že je velmi složité hodnotit tento návrh z pohledu jakoby pozitivních záchytů, který celý systém PNR přináší. Jeho primárním cílem je prevence, znalost daného prostředí a myslím si, že jsme přesně na poli, kdy na jedné straně můžeme říkat „nic se neděje, proč tedy něco děláme“, na straně druhé ale, v okamžiku, kdy by se něco dělo, potom už bude příliš pozdě. Nikdo přesně neumí říci, kdy je ten správný okamžik. V tomto smyslu já samozřejmě zachovávám metodu nebo princip předběžné opatrnosti vůči jakýmkoliv změnám, nicméně kloním se k tomu, že teď je ten okamžik a že to, co je zde navrhováno, je optimálním kompromisem, který stojí za to sdílet, nicméně kompromisem, který musí doznat ještě některých změn. Ten proces, tak jak vás o něm informuji, svědčí o tom, že ty změny nejenom probíhají, ale budou probíhat i dál. Chci ještě jednou zdůraznit, že nejsme na konci, že i ten návrh, který byl předmětem projednávání nebo jednání Senátu, je návrhem, který již některé změny doznal. Chci zdůraznit, že se nejedná o žádné další údaje, které v tuto chvíli již nejsou shromažďovány soukromými leteckými dopravci. Domnívám se, že ochrana osobních údajů u státních orgánů nebude a ani nemůže být nižší, než je tomu v případě soukromých rukou, tedy u leteckých dopravců. Závěrem mi dovolte říci to, co jsem již naznačil. Velmi citlivě vnímám ostražitost prezentovanou zde ve výboru a v komisích Senátu vůči tomuto návrhu. Dodávám, že návrh se průběžně vyvíjí. Současně také dodávám, že budeme, přesně tak, jak je navrhováno v usnesení, stejně jak to bylo v jiných případech, informovat o všech změnách, ke kterým dochází, tak abychom v závěru celého procesu měli alespoň elementární jistotu toho, že je to rozhodnutí, které je ku prospěchu občanů České republiky, že je to rozhodnutí směrem k větší bezpečnosti také občanů České republiky, ale i všech dalších občanů Evropské unie. Nicméně, je to rozhodnutí, které je výsledkem velmi pečlivého zvážení dvou hodnot, se kterými se v tomto rezortu neustále setkáváme, tj. větší míra bezpečnosti a základní ochrana osobních dat a respekt vůči soukromí občanů. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane ministře. Prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Tímto tiskem se zabývá Stálá komise Senátu pro ochranu soukromí. Zpravodajem komise je pan senátor Tomáš Töpfer. Výborem, který se zabýval tímto tiskem, je VZVOB. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. M67/06/03. Zpravodajem výboru je pan senátor Tomáš Töpfer, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou a aby se mu podařilo oddělit své dvě role. To by on měl umět. (Veselost.)

35

Senátor Tomáš Töpfer: Děkuji. Pane předsedající, dámy a pánové, pane ministře, já se o to pokusím. Jsem rád, že v případě vašeho ujištění, že pracovní skupina neustále zasedá a že se tedy ten návrh nebo rámcové rozhodnutí vyvíjí, můžu konstatovat, že možná o několik minut moje zpravodajská zpráva zastarala. (Veselost.) Takže se omlouvám. Nicméně boj proti terorismu a organizovanému zločinu je samozřejmě velmi silný důvod, se kterým se nikdy neodváží polemizovat. Pod touto hrozbou se však postupně vzdáváme svých svobod. Jednou z nich je ochrana našeho soukromí, resp. ochrana našich osobních údajů, když už je dobrovolně s ohledem na vlastní bezpečnost předáváme. V tomto případě ovšem nikoliv orgánům státní správy, ale soukromým leteckým dopravcům členských zemí EU, kteří jmennou evidenci cestujících, tzv. PNR, pak předávají podle toho rámcového rozhodnutí třetím zemím a naopak. Cílem rámcového rozhodnutí je usnadnit kompetentním orgánům prevenci a boj s terorismem a organizovaným zločinem, jak tady podotkl pan ministr. K tomu je nutno kromě samotného předání údajů provádět jejich analýzu a hodnocení rizik a tyto informace náležitě využít. Pro vaši informaci – mezi údaje, které se mají předávat, patří datum rezervace a vydání letenky, datum zamýšlené cesty, jméno, adresa, kontaktní údaje, tzn. telefon, e-mail, informace o platbě, včetně fakturačních údajů, cestovní itinerář, informace o programu pro stálé cestující, cestovní kanceláře, informace o stavu rezervace a letenky, tzn. potvrzení odletu, odbavení, informace o případech, kdy se cestující nedostavil k odletu nebo kdy se cestující dostavil na letiště bez rezervace, další obecné poznámky, informace o letence, číslo, datum vydání jednosměrné letenky, informace o sedadlech, o zavazadlech atd. Všechny další změny. Kromě toho se předávají i údaje tzv. APIS, neboli „advanced information“. To jsou předběžné informace o cestujících, které už se v tuto dobu stejně předávají. U nezletilců bez doprovodu mají být navíc předávány tyto údaje: jméno a pohlaví dítěte, věk, jazyky, jimiž hovoří, jména a kontaktní údaje osob doprovázející dítě na odlet a při příletu, zástupce při odletu a příletu. Data, která by měla být v zamýšleném systému předávána, mají být podle návrhu již nyní shromažďována poskytovateli letecké dopravy osob v rámci prodeje letenek. V této souvislosti je dobré uvést, že evropský inspektor ochrany údajů Petr Hastings se problematikou zabýval a závěry jeho stanoviska jsou odmítavé. Upozorňuje na fakt, že současný návrh není v souladu se základními právy, především s článkem 8 Listiny základních práv Unie, který stanovuje, že každý má právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají. Další problém Hastings vidí v tom, že jakkoli je boj proti terorismu a organizovanému zločinu legitimní, zpracování dat v rámci PNR není dostatečně rozpracováno a ani opodstatněno. Předložený dokument postrádá test proporcionality, není prokázáno, že opatření takového rozsahu jsou skutečně nutná a přínosná ve srovnání se zásahy do práv jednotlivců, které nutně musí znamenat. Při EU vznikla pracovní skupina podle článku 29. Je nezávislým poradním orgánem na evropské úrovni a je tvořena předsedy úřadů pro ochranu dat členských států. V ní zasedá také náš předseda Úřadu na ochranu osobních dat pan Igor Němec. Tato pracovní skupina spolu s pracovní skupinou pro policii a justici se vyjádřila výrazně zdrženlivě ke schématu navrhovaného rámcovým rozhodnutím. Výrazným předmětem kritiky byla doba, po níž mají být data uchovávána a též míra ochrany těchto dat.

36

Základní otázka tedy zní: Jak daleko lze zajít v omezení práv jednotlivce, aby byla zajištěna bezpečnost společnosti jako celku? Jinak – na kolik efektivní musí být nástroj zvýšení bezpečnosti, aby ospravedlnil zásah do základních práv jednotlivce. Právo na soukromí neoddiskutovatelně patří mezi základní práva jednotlivce. Přestože jsou některé základní citlivé údaje z PNR vyloučeny a mají být v případě získání ihned smazány, například sexuální orientace, etnický původ či politická orientace, dochází stále k předávání značného množství informací. Mají být sice použitelné pro omezené účely, přesto je však nutné zamyslet se nad otázkou skutečné potřeby současného pohledu, která se jeví jako sporná. USA, které tato data již nějakou dobu schraňují, za jejich pomoci dokázaly sice zastavit 1.300 zločinců a porušovatelů imigračních zákonů, ale stalo se tomu z dat 63 milionů cestujících, což je 0,02 promile. Nelze samozřejmě nepřipustit, že preventivní účinek v boji s nelegální migrací a zločinem funguje jako prevence. Je nutné zdůraznit, že větší efektivitu by rámcovému rozhodnutí mohlo zajistit sbírání dat i pro lety uvnitř EU. Riziko je zcela zjevné. Nic nebrání potenciálnímu teroristovi v tom, aby se na území Unie dopravil jinou cestou než letadlem a teprve potom zde použil letadlo jako dopravní prostředek a vyhnul se tak sběru dat. Lze se pozastavit především nad délkou, po kterou budou údaje uchovávány. Období pěti let aktivního uchovávání a dalších osm let ve spícím zmrazeném stavu se zdá nepřiměřeně dlouhé účelu, pro který jsou data sbírána. Je to 13 let uchovávání těchto dat. Závěrem bych pogratuloval mezinárodním teroristickým organizacím, které postupně vítězí nad naší svobodou a nad naším soukromím. My bychom se tomu měli bránit nejen ústupem ze svých pozic, ale tím, že bychom měli intenzívně vzdorovat ztrátě soukromí. Není daleko doba, pokud to připustíme, kdy budeme odevzdávat nejen biometrické údaje, které už dobrovolně odevzdáváme, ale i DNA, budeme sledováni velkým bratrem, o každém našem kroku budou informovat naše mobilní telefony, čipové karty, naší polohu budou elektronické přístroje GSM nejen určovat, ale i hlásit, naše činy a osobní údaje budou nejen monitorovány, ale i po léta uchovávány. Z tisíců a milionů poctivých občanů se stanou potenciální podezřelí, každý z nás se stane předmětem dohledu, nebudeme mít ani možnost vidět, jaká data jsou používána, zpracovávána a kým. Dobývání těchto citlivých údajů se stane předmětem zájmu hackerů, nejrůznějších forem, které mohou citlivé údaje nejen použít, ale i snadno zneužívat. Rád bych seznámil se stanoviskem nejprve Stálé komise Senátu pro ochranu soukromí ze své 9. schůze, která schvaluje stanovisko k tomuto návrhu rozhodnutí, které si vyžádal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost – stanovisko je uvedeno v příloze tohoto usnesení, a pověřuje mě, abych seznámil s tímto usnesením předsedu výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Přečtu vám usnesení, které Stálá komise pro ochranu soukromí doručila výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Stálá komise se 1. domnívá, že iniciativa je poněkud předčasná s ohledem na to, že dosud nebyla prokázána efektivita jmenné evidence cestujících v boji proti terorismu a organizovanému zločinu ze států, které tato data sbírají, 2. doba, po kterou mají být data uchovávána je nepřiměřená účelu, pro který mají být sbírána a rozsah sbíraných dat je nadměrný, 3. není jí zřejmě, jak bude zajištěna ochrana údajů v okamžiku, kdy dosud nebylo přijato rámcové rozhodnutí o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, které má celou tuto ochranu pokrývat,

37

4. upozorňuje, že pro předávání údajů třetím státům bude nutno vytvořit systém dostatečných záruk, že tato data nebudou bez povolení členského státu těmito státy dále sdílena s dalšími třetími státy, 5. nedoporučuje výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, aby podpořil návrh rámcového rozhodnutí Rady o používání jmenné evidence cestujících pro účely vynucování práva. Toto bylo stanovisko stálé komise. Přečetl bych vám usnesení výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost z 27. schůze konané dne 16. dubna 2008 k návrhu rámcového rozhodnutí Rady o používání jmenné evidence cestujících pro účely vynucování práva. Po odůvodnění zástupkyně předkladatele Mgr. Lenky Ptáčkové – Melicharové, náměstkyni ministra vnitra ČR, zpravodajské zprávě senátora Tomáše Töpfera výbor 1. doporučuje Senátu Parlamentu ČR přijmout stanovisko, které je uvedeno v příloze tohoto usnesení, 2. určuje zpravodajem výbor pro jednání na schůzi Senátu senátora Tomáše Töpfera, 3. pověřuje předsedu výboru senátora Richarda Sequense, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu. Dovolím si přečíst usnesení, které je přílohou tohoto materiálu. Stanovisko k návrhu rámcového rozhodnutí Rady o používání jmenné evidence cestujících pro účely vynucování práva. Senát Parlamentu ČR se 1. domnívá, že iniciativa je poněkud předčasná s ohledem na to, že dosud nebyla prokázána efektivita jmenné evidence cestujících v boji proti terorismu a organizovanému zločinu u států, které tato data sbírají, 2. je toho názoru, že doba, po kterou mají být data uchovávána, je nepřiměřená účelu, pro který mají být sbírána, rozsah sbíraných dat je nadměrný, 3. není mu zřejmé, jak bude zajištěna ochrana údajů v okamžiku, kdy dosud nebylo přijato rámcové rozhodnutí o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, které má celou tuto ochranu pokrývat, 4. upozorňuje, že pro předávání údajů třetím státům bude nutno vytvořit systém dostatečných záruk, že tato data nebudou bez povolení členského státu těmito státy dále sdílena s dalšími třetími státy. II. Doporučuje vládě zaujmout negativní stanovisko k návrhu rámcového rozhodnutí Rady o používání jmenné evidence cestujících pro účely vynucování práva v tomto znění. III. Žádá vládu, aby jej informovala o tom, jakým způsobem toto stanovisko zohlednila. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore, posaďte se ke stolku zpravodajů. Otevírám rozpravu. Kdo se hlásí do rozpravy? Nikdo, rozpravu končím. Bezprostředně po znělce přistoupíme k hlasování. Budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl pan senátor. Pane ministře, promiňte, uspěchal jsem to, máte možnost se ještě vyjádřit. Ministr vnitra ČR Ivan Langer: Považoval bych za neslušné, kdybych se nevyjádřil k tomu, co zde prezentoval pan senátor Töpfer, protože je to výsledek právě orgánů Senátu. Možná vás překvapím. Až na první bod, tedy předčasnost nebo nepředčasnost sdílím výhrady, které zde byly prezentovány. Sdílím to i

38

s vědomím toho, že velký bratr už tady je. Nevím, jestli víte, kolik proběhnuvším transakcí na vaší platební kartě je zpětně sejmutelné a o čem všem transakce mohou vypovídat. To by nás nemělo na druhé straně vést k rezervovanosti v rozvoji při nových informačních komunikačních technologiích, při důsledné obezřetnosti, která je dále prezentována v dalších bodech navrhovaného usnesení. Vnímám spolupráci se Senátem v těchto oblastech jako veskrze pozitivní. Řeknu to otevřeně při vědomí toho, že je to veřejné sdělení: Nám vaše stanoviska pomáhají při vyjednávání. V okamžiku, kdy se mohu při jednání opřít o parlamentní výhradu – viz případ Europolu v poslední době má moje pozice lepší základní východisko vůči mým kolegům, kteří vědí, co to znamená odpovědnost vůči Parlamentu. Trochu jiná situace je v případě zástupců Evropské komise. Ti takovou přímou odpovědnost vůči voleným zástupcům svých zemí nemají a nevnímají. Příklad Europolu vedl k tomu, že výhrady, které byly zmiňovány, jsme uplatňovali při jednáních a kolegové z výboru si velmi dobře pamatují na poslední jednání, kdy sem dokonce přijel ministr vnitra předsedající země Dragotin Mates ze Slovinska, že řada poznámek a připomínek se nám podařila zapracovat do výsledné podoby. V tomto smyslu i toto negativní stanovisko vítám pozitivně, beru ho jako podporu dosavadnímu obecnému přístupu vlády, potažmo ministerstva vnitra, v těchto otázkách a velmi rád budu informovat o průběhu jednání o konečné podobě tohoto rámcového rozhodnutí. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Ještě jednou se omlouvám. Normálně se předkladatel vyjadřuje k rozpravě, rozprava nebyla, ale vy jako člen vlády se samozřejmě můžete vyjádřit kdykoliv. Teprve nyní přistoupíme k hlasování po znělce. Budeme hlasovat o návrhu, jak ho přednesl pan senátor Töpfer. Konstatuji, že v sále je přítomno 52 senátorek a senátorů, kvorum je 27. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE. Hlasování pořadové číslo 11 skončilo schválením návrhu, a to tak, že z 53 senátorek a senátorů, kvorum 27, proti nebyl nikdo, pro 42. Návrh usnesení Senátu byl přijat. Děkuji předkladateli i zpravodaji. Dále budeme projednávat bod, kterým je Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva mezi Českou republikou a Bosnou a Hercegovinou o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, která byla podepsána v Praze dne 20. listopadu 2007 Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 182. Uvede jej ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek, který zastoupí ministra financí Miroslava Kalouska. Pane ministře, máte slovo. 1. místopředseda vlády a ministr pro místní rozvoj ČR Jiří Čunek: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, předkládán je vám k projednání další mezinárodní daňová smlouva o zamezení dvojího zdanění mezi ČR s Bosnou a Hercegovinou. Smlouva byla podepsána 20. listopadu 2007 v Praze a ve

39

vzájemných vztazích nahradí smlouvu o zamezení dvojího zdanění, která byla uzavřena s bývalou Jugoslávií. Tato smlouva byla projednána v senátním výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a rovněž v senátním výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu s tím, že tyto výbory doporučují Senátu Parlamentu ČR vyslovit souhlas s její ratifikací. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane ministře, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Návrh projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 182/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Richard Svoboda. Garančním výborem je výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi senátní tisk č. 182/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Vítězslav Jonáš. Prosím ho, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Senátor Vítězslav Jonáš: Pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, protože předchozí předsedající nás vyval k racionalizaci dnešního jednání, byl bych také stručný ve své zpravodajské zprávě. Přesněji bych upřesnil tento vládní návrh, který se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouvy mezi Českou republikou a Bosnou a Hercegovinou o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňových úniků v oboru daní z příjmů a z majetku, která byla podepsána. Na základě této mezinárodní smlouvy má dojít k zamezení dvojímu zdanění v oblasti daní z příjmů. Navrhovaná smlouva zvýší právní jistotu investorů obou států a zajistí pro subjekty jednoho státu na území druhého státu stejné zacházení při zdaňování, jaké požívají subjekty druhého státu. Protože jsme několikrát ratifikovali tuto prezidentskou smlouvu s jinými státy, doporučuji ji schválit. Předtím vás ještě seznámím s usnesením výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, které doporučuje Senátu Parlamentu ČR vyslovit souhlas s ratifikací Smlouvy mezi ČR a Bosnou a Hercegovinou. Určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Vítězslava Jonáše a pověřuje předsedu výboru senátora Ivana Adamce předložit toto usnesení předsedovi Senátu. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore, prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Přeje si vystoupit zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost? Ano. Pane senátore Svobodo, prosím. Senátor Richard Svoboda: Děkuji. Pane předsedající, pane místopředsedo vlády, já se omezím pouze na nezbytné konstatování, že výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost přijal své doporučující usnesení dne 12. března 2008, a doporučil Senátu vyslovit souhlas s ratifikací této smlouvy. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji a otevírám obecnou rozpravu. Prosím, kdo se hlásí do obecné rozpravy? Nikdo, takže rozpravu končím. Neptám se ani pana navrhovatele, ani pánů zpravodajů, jestli se chtějí vyjádřit, a můžeme přistoupit k hlasování o návrhu, kterým se Senát usnese, že dává souhlas k ratifikaci. Byl podán návrh, aby se Senát usnesl, že dává souhlas k ratifikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Bosnou a Hercegovinou o zamezení dvojímu

40

zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, která byla podepsána v Praze dne 20. listopadu 2007. V sále je přítomno 52 senátorek a senátorů, znamená to, že kvórum je 27. Zahajuji hlasování. Kdo jste pro návrh usnesení, tak jak jsem přečetl, prosím, stiskněte tlačítko ANO a zvedněte ruku. Děkuji vám. A nyní vy, kteří jste proti, stiskněte tlačítko NE a můžete zvednout ruku. Hlasování pořadové č. 12 skončilo schválením návrhu dát souhlas k ratifikaci. Nakonec tedy 53 přítomných, kvórum bylo 27. Nikdo nebyl proti, 47 hlasů bylo pro. Děkuji panu ministrovi, děkuji oběma zpravodajům. Můžeme postoupit k dalšímu bodu našeho pořadu. Tímto bodem je Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 77/2007 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 83/2003 Sb., zákona č. 179/2003 Sb., a zákona č. 293/2004 Sb. Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 231. Prosím nyní pana poslance Oldřicha Vojíře, aby nás seznámil s návrhem zákona. Pane poslanče, prosím, máte slovo. Poslanec Oldřich Vojíř: Děkuji pěkně, pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, dovolte mi, abych před vás předstoupil s novelou zákona č. 77/2002 Sb., a následujících zákonů. Celý dlouhý nadpis si dovolím odpustit, protože pan předsedající to před chviličkou přečetl. Příslušná novela je obsahem velmi stručná, nicméně dle mého soudu významem velmi významná, neboť z celkového projektu transformace České dráhy, potažmo Českých drah, akciové společnosti, které vznikly právě na základě zákona č. 77/2002 Sb., nám zbývá dokončit některé kroky, které by měly ve svém důsledku znamenat daleko vyšší míru transparentnosti jednotlivých činností uvnitř Českých drah a zároveň umožnit v momentu, kdy na to budeme připraveni, i otevřít trh a konkurenci v některých segmentech železniční dopravy. Jedná se především o oblasti nákladní dopravy, kdy si myslím, že trh může být velmi zajímavý a zefektivní některé činnosti, protože konkurence je v takové oblasti zdravá. Pokud jde o otázku konkurence v osobní dopravě, víme, že trošičku samozřejmě kulhá, že to je o něco složitější. Zde si myslím, že bude moci být tento trh otevřen v momentu, kdy budou jasně vydefinovány podmínky, jak dotovat, chceteli, nebo vyrovnávat ztrátu z osobní dopravy, protože všichni dobře víte, že osobní doprava v podmínkách ČR, ale nejen ČR, ale v podstatě celé Evropy je ztrátová. Tento návrh zákona umožní následující: Ze společnosti České dráhy, akciová společnost, vyvést majetek, kterým je především primárně železniční cesta, tzv. mrtvá železniční cesta, ale i následně je možné rozhodnout o vývodu už tzv. živé železniční cesty, na státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a docílit toho, aby přístup k železniční cestě, tzn. k těm kolejnicím, jednoduše řečeno, měl každý a rovný, což je základem právě pro to, aby jakýkoli trh a jakákoli zvýšená funkčnost této cesty mohla existovat.

41

Železniční správa se bude starat nejen o správu, ale také bude prostřednictvím jí investováno do této železniční cesty. A slibujeme si od toho, že tady bude určitý analogický model řízení, tak jako je to v oblasti silnic dneska, tak by to mělo být i v oblasti železnic. Zhruba takto jednoduše bych si dovolil popsat tuto novelu. Na závěr bych vám rád sdělil, že předpokládáme, že transfer majetku by měl být v úrovni kvalifikované odhadu zhruba 12 mld. Kč, ale berte to tak, že to je kvalifikovaný odhad, že samozřejmě reálná suma může někde oscilovat okolo této ceny. A s tímto majetkem půjde také souběžně převod zaměstnanců, zhruba asi 10.500 zaměstnanců z Českých drah, akciové společnosti. Toto je asi podstata tohoto návrhu zákona. Pokud jej schválíte a prezident jej podepíše, tak by nabyl účinnosti 1. června letošního roku. Děkuji pěkně za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Já vám také děkuji, pane navrhovateli, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 231/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jiří Nedoma, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Senátor Jiří Nedoma: Vážený pane předsedající, pane poslanče, kolegyně a kolegové. Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu se zabýval tímto návrhem novely zákona dne 16. dubna na své 25. schůzi. Myslím si, že to podstatné tady pan předkladatel řekl. Snad bych jenom zdůraznil, že cíl vidíme především v případě podmínek pro dovršení transformace Českých drah na dva nezávislé subjekty, tedy České dráhy, akciovou společnost, a provozovatele dráhy jako státní organizaci Správa železniční dopravní cesty, tedy známe SŽDC, s tím, že zákon z roku 2002 neumožňuje plně hospodařit současnému správci cest tak, jak by potřeboval. A i když v současné situaci je sice vlastníkem dráhy SŽDC, ale provozovatelem jsou fakticky stále České dráhy, akciová společnost, protože si u Českých drah správce dráhy musí tuto službu provozní dráhy de facto objednat. A podle tohoto návrhu se z vlastníka dráhy stane provozovatel dráhy teprve a České dráhy budou se moci soustředit pouze na provozováních vlastních souprav. Pokud bude přijata tato novela, nebude to tak od prvního dne, protože tak jak tady pan předkladatel řekl, bude zpočátku liberalizována ta tzv. mrtvá cesta, nebude to ještě plně s personálním obsazením na nádražích a v dispečerských funkcích drah. Ale tato novela již vytváří dostatečné potřebné mantinely k tomu, aby potom už z rozhodnutí exekutivy, tedy vlády, do budoucna k tomu mohlo dojít. Tento návrh tedy zcela otevírá podmínky k liberalizaci železniční dopravy u nás, protože České dráhy jako reálný provozovatel o tom již nebudou moci de facto bych řekl zneužívat toho postavení monopolního na trhu, ale budou se moci do toho zapojit i ostatní dopravci. Novela tedy přispěje jistě k dokončení transformace Českých drah. Legislativní způsob tohoto procesu přijatý Poslaneckou sněmovnou je výhodný v tom směru, že do budoucna již nebude třeba, jak jsem tady říkal, přijímat žádná zásadní legislativní další opatření, která by vedla k definitivnímu rozdělení Českých drah na dvě organizace, jak tady bylo vzpomenuto.

42

Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který na své 25. schůzi po úvodním slově předkladatele pana poslance Oldřicha Vojíře a po mé zpravodajské zprávě přijal usnesení v tom smyslu, že doporučuje Parlamentu ČR schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Zpravodajem určil mne a předsedu výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu senátora Ivana Adamce pověřil předložit toto usnesení předsedovi Senátu. Toť z mé strany vše. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore. Pane zpravodaji, prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Nyní se musím zeptat, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikdo takový není, takže otevírám obecnou rozpravu. Kdo se hlásí do obecné rozpravy? Nikdo, takže rozpravu končím a můžeme přistoupit k hlasování. Byl předložen jediný návrh, schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. O tom budeme nyní hlasovat. V sále je nyní přítomno 49 senátorek a senátorů, kvórum je tedy 25. Hlasujeme o návrhu schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Zahajuji hlasování. Kdo jste pro, zvedněte ruku, ale především stiskněte tlačítko ANO. Děkuji vám. Nyní vy, kteří jste proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Končí v pořadí 13. hlasování této schůze a skončilo schválením návrhu schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. 52 přítomných, kvórum 27, nikdo nebyl proti, 45 hlasů bylo pro. Děkuji, pane poslanče. Pan poslanec nám chce asi něco říci, prosím. Poslanec Oldřich Vojíř: Děkuji, pane předsedající. Vážené senátorky, vážení senátoři, děkuji za spolupráci a věřím, že to bude dobrý počin transformace Českých drah. Děkuji pěkně. Místopředseda Senátu Petr Pithart: My také děkujeme za návštěvu. A já otevírám k projednání další bod. Je jím Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti cen Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 233. Prosím pana náměstka primátora hl. m. Prahy Rudolfa Blažka, aby nás s návrhem zákona seznámil. Rudolf Blažek: Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, jak bylo uvedeno, předkládám návrh zákona, který novelizuje dva zákony, a to zákon o cenách a zákon o působnosti ČR v oblasti cen. Úvodem bych chtěl sdělit skutečnost, že jsme velmi intenzivně předtím, než jsme jako město Praha coby kraj předložili návrh naší zákonné iniciativy do Poslanecké sněmovny a posléze i do Senátu, tedy do Parlamentu ČR, jednali s ministerstvem financí jako příslušným ústředním orgánem státní správy v této věci, a protože ministerstvo financí nás informovalo, že připravuje komplexní novelu tohoto zákona, nicméně v horizontu jednoho až dvou let, tak jsme přistoupili k tomu kroku,

43

že jsme předložili tento zákon a dnes tedy vás s ním chci seznámit a pochopitelně i požádat o vaši podporu. Současně bych chtěl říci, abych předešel některým nedorozuměním, že zákon o cenách reguluje a umožňuje regulovat pouze tři oblasti, a to je oblast nucených odtahů, oblast zpopelnění zemřelého a oblast taxislužby. Čili tyto naše návrhy se netýkají jakýchkoli dalších činností, přestupků, správních lhůt apod., pouze a jedině se nám jedná o tuto oblast a konkrétně – a říkám to na mikrofon – zcela jednoznačně o oblast taxislužby. Proč předstupuji s návrhem, abychom změnili v § 17 odst. 4 lhůtu, v níž mohou cenové kontrolní orgány uložit pokutu nikoli od jednoho, ale tří let, tedy ode dne, kdy se o porušení cenových předpisů dozvěděly, resp. nejpozději však do tří, my navrhujeme pěti let, ode dne, kdy k porušení cenových předpisů došlo. Důvod je ten, že současné lhůty jsou bohužel nedostačující a při správních řízeních, která probíhají v souvislosti s porušením cenových předpisů v této oblasti, dochází k obrovským obstrukcím a průtahům, neboť příslušným subjektům hrozí statisícové sankce, které jsou v řádech tří set, pěti set, sedmi set tisíc korun. Ty obstrukce jsou bohužel dány v logice věci problematikou doručování, pochopitelně následným uplatňováním soudních přezkumů apod. Je pravda, že v této chvíli mohu konstatovat, že každý čtvrtý případ je nedotažen, protože právě ta subjektivní lhůta, tzn. lhůta, kdy se cenové kontrolní orgány o příslušném přestupku dozvěděly, je roční prekluzívní. To je věc první. Věc druhá se týká zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR v oblasti cen. Zde nám jde o to, aby se změnil stávající stav, který neumožňuje cenovým orgánům na úrovni krajů a obcí zahájit příslušné kroky ve správním řízení, vyjma případů, kdy vlastní cenovou kontrolou zjistí tyto orgány, že došlo k porušení cenových předpisů. Pro ilustraci: Pokud někdo sedne v místě A do vozidla taxislužby, např. tedy v oblasti taxislužby, a taxikář ho odveze do místa B, prokazatelně maximální cena je 300,- Kč, on má důkaz písemný, samozřejmě ústní, ale prokazování musí probíhat v každém případě, a doloží ve své stížnosti, že byl okraden, že byl zákon porušen, Magistrát nemůže na základě tohoto podnětu konat, musí provést vlastní cenovou kontrolu, která spočívá v tom, že příslušný úředník musí na místě A nastoupit do vozidla taxislužby, nechat se do místa B odvézt, a nemusím vám povídat, jak taková cenová kontrola v případě, že ten člověk v zásadě téměř vždy pozná, že se jedná o úředníka Magistrátu, samozřejmě dopadne. Proto se domnívám, že to, že v této chvíli tuto možnost má pouze ministerstvo financí, tzn. konat na základě došlého podnětu a pochopitelně po řádně provedeném správním řízení, je vhodné rozšířit tuto možnost i na krajské a obecní úřady, tedy aby krajské a obecní úřady mohly provádět cenovou kontrolu a mohly konat i na základě podnětů, mj. například při provádění živnostenské kontroly, ale pochopitelně i kvalifikovaných podnětů od veřejnosti, od občanů v případě, že byly porušeny předpisy a byl porušen zákon o cenách. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji panu navrhovateli. Prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VHZD. Tento výbor přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk 233/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Vítězslav Jonáš, a toho nyní prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

44

Senátor Vítězslav Jonáš: Pane místopředsedo, pane náměstku, dámy a pánové. Já bych se chtěl zmínit, pan předkladatel nám objasnil důvod této navrhované změny, nicméně já bych se ještě trochu vrátil k legislativnímu procesu. Navrhovatelem je hlavní město Praha, Poslanecké sněmovně byla smlouva předložena 30.10. Organizační výbor ji přikázal k projednání rozpočtovému výboru. Výbor doplnil ustanovení o činnosti návrhu na první den kalendářního měsíce po dni vyhlášení zákona. Návrh byl schválen za přítomnosti 151 poslanců, 98 bylo pro, 6 proti. Vláda k tomuto návrhu nepřijala žádné stanovisko, neboť se většinově neshodla s názorem ministra a předsedy Legislativní rady vlády Cyrila Svobody, který uvedl, že prodloužení lhůty odporuje principu, že sankce je o to účinnější, čím dříve je uložena a narušuje právní jistotu adresátů. Jak již zmínil pan náměstek, tak změna se týká dvou zákonů. Ještě upřesním, že subjektivní lhůta pro uložení pokuty by se měla zvýšit z jednoho roku na tři roky a objektivní lhůta ze tří let na pět let. Navrhovatel tuto změnu zdůvodňuje skutečností, že zdlouhavé správní řízení umožňuje obviněným poměrně jednoduše se vyhnout uložení pokuty, protože cenový kontrolní orgán není schopen v mnoha případech do jednoho roku vydat vykonatelné rozhodnutí. Druhá změna zákona, o které byla dost diskuse na našem VHZD a o čem také mluvil pan náměstek, byla otázka, zda je změna ustanovení potřebná vzhledem k tomu, že příslušný úřad bude muset vždy stejně provést cenovou kontrolu. Návrh zákona je v souladu s ústavou a ústavním pořádkem ČR. Návrh zákona je plně slučitelný s právem ES a s mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Navrhovaná právní úprava nebude mít žádný dopad na státní rozpočet, či rozpočty krajů a obcí. Já bych vás seznámil s usnesením VHZD. Těsnou většinou musím říci, že bylo přijato toto usnesení, že výbor doporučuje Senátu PČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS, určuje zpravodajem výboru projednání na schůzi Senátu senátora Vítězslava Jonáše a pověřuje předsedu výboru senátora Ivana Adamce předložit toto usnesení předsedovi Senátu. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore, prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Zeptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikdo nepodává takový návrh a já proto otevírám obecnou rozpravu. Jako první se do obecné rozpravy přihlásil pan senátor Pavel Eybert. Senátor Pavel Eybert: Vážený pane předsedající, pane náměstku primátora, kolegyně a kolegové, nesouhlasím s prodlužováním lhůty jednoho roku pro zúřadování přestupku na tři roky, neboť projednávání takových porušení norem je po tolika letech vždy spíše o domněnkách než o tom, co si kdo skutečně z těch událostí pamatuje a nebo to dokladuje. Ale je také často o tom, kam kdo chce skutečnosti posunout. Právě tak nesouhlasím s tím, aby docházelo k ukládání, vybírání a vymáhání pokut za porušování cenových předpisů pouze na základě oznámení, že někdo takové porušení zjistil, aniž by došlo ke zjištění takového jednání kontrolním orgánem k tomu zřízeným. To potom všechny kontrolní i dozorové orgány takového typu zrušme, nechme vše jen na aktivních občanech, kteří nahlásí porušení předpisů. A stačí pak finanční úřady, které pokutu udělí, vyberou nebo vymohou. Stane se jen to, že z řady našich spoluobčanů se stanou profesionální oznamovatelé porušovatelů předpisů. Zda ono porušení bude skutečné nebo fikce, nebude až tak podstatné.

45

Z těchto důvodů si dovolím podat návrh na zamítnutí této novely zákona jako ne příliš šťastného kroku a spíše bych apeloval na ministerstvo financí, ale také asi na ministerstvo spravedlnosti i vnitra, aby se problémy naznačenými v této novele zabývalo a své závěry nám sdělilo. Možná nějakou navrženou novelou, možná konstatováním, že tady tudy cesta nevede. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore. Slovo má paní senátorka Soňa Paukrtová. Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, pane náměstku primátora, patřím mezi ty členy hospodářského výboru, kteří jsme nehlasovali pro tento návrh zákona z toho důvodu, které tady zčásti naznačil můj předřečník. Já se také domnívám, že návrh není příliš šťastný, i když mám samozřejmě pochopení pro Magistrát hl. m. Prahy, který má velké problémy s taxikáři. Nicméně přes tyto veliké problémy si nemyslím, že by problém bylo možné řešit touto cestou, tedy změnou návrhu zákona, kterým se mění zákony v oblasti cen s tím cílem, že prodlužovat lhůty, v nichž lze sankci za porušení cenových předpisů uložit. Navíc zástupce předkladatele nám na výboru sdělil, že probíhají řízení s některými nadnárodními společnostmi a že tento zákon pomůže v jejich řešení. Já se nedomnívám, že by to byly problémy taxislužby a taxikářů v Praze, a protože jsme neměli přesné informace, jakých oblastí se to bude týkat, byť pan náměstek primátora nám to tady teď sdělil, tak to byl i důvod, kdy někteří ze členů hospodářského výboru nehlasovali pro návrh zákona a já se připojuji k návrhu pana kolegy Eyberta a budu hlasovat pro zamítnutí tohoto návrhu zákona. Děkuji vám. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní senátorko. O slovo se teď přihlásil pan senátor Hajda. Senátor Jan Hajda: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, domnívám se, že tak, jak už se ukázalo na hospodářském výboru, projednávání tohoto zákona bylo velice nešťastné a je i dnes. Já se domnívám, že tak nesmírně důležitý zákon, který se na ministerstvu financí připravoval dva roky, dnes jsem to ještě na MF konzultoval a nevím proč tady není zástupce MF, ale tady se to scvrkává na problém taxikářů, co jsme v podstatě i na hospodářském výboru odmítli, protože dávat taxikářům a neumět s nimi udělat pětileté lhůty je podle mne nedobré jít touto cestou. Ale to, co teď říkala kolegyně Paukrtová, abychom neschválili velice důležitý zákon pro pokuty a cenová porušení nadnárodních korporací, jedná se o velice milionové částky, o příjmy státního rozpočtu, to si myslím, že kvůli tomu, že se to využilo jako že je to zákon pro taxikáře, by bylo maximálně nešťastné. Děkuji za pozornost, budu hlasovat pro tento zákon. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore. Prosím, kdo se ještě hlásí do obecné rozpravy? Nemám nikoho přihlášeného, takže rozpravu končím. Zeptám se pana navrhovatele, jestli se chce k této právě skončené rozpravě vyjádřit. Ano, chce. Pane náměstku, prosím. Rudolf Blažek: Pane předsedající, dámy a pánové, co se týká ministerstva financí a nepřítomnosti pracovníka MF, to není na mně, asi je to otázka případně jednacího řádu jestli by to nebylo vhodné doplnit o povinnou účast. Já o problematice

46

nadnárodních společností tady hovořit nemohu, protože to je skutečně věc, kterou diskutoval zástupce MF. Nám skutečně jde o to, o čem jsem hovořil. Navíc já nesouhlasím s argumentem, že se občané stanou profesionálními oznamovateli, já mluvím o tom, že někdo někoho okrade, on si stěžuje, očekává reakci a my mu to jaksi nemůžeme poskytnout, protože my mu řekneme, nezlobte se, vaše stížnost, byť podložená veškerými důkazy nemůže být přijata a nemůže být řešena, protože to zákon neumožňuje. My tady rozhodně nechceme tímto zákonem tvořit z našich občanů udavače nebo profesionální oznamovatele, ale pouze konstatujeme, že když je někdo skutečně poškozen, tak město, magistrát v tomto případě, ale i kdekoli jinde, nemůže reagovat adekvátním způsobem, protože ze zákona to není možné. To je celé a současně také chci dodat, že to není o tom, že někdo něco oznámí, tam samozřejmě ty důkazy musí být naprosto relevantní, doložené, protože pokuty se pohybují v řádech statisíců korun a dnes v zásadě žádné řízení neprobíhá bez účasti advokáta toho, kdo je přestupcem nebo tím, kdo porušil cenové předpisy. Takže toho bych se opravdu neobával. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane náměstku. Pane zpravodaji garančního výboru, prosím, abyste se také vyjádřil k proběhlé rozpravě, pokud chcete. Senátor Vítězslav Jonáš: V proběhlé rozpravě vystoupili jedna senátorka a dva senátoři, dva senátoři dali návrh neschválit a jeden podpořil schválení tohoto návrhu tak, jak bylo rozhodnutí VHZD, takže takto bych doporučil hlasování: nejdříve - schválit, a pak - zamítnout. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Ano, děkuji, tak tomu také po znělce bude. Byly podány dva návrhy. Výbor navrhl schválit, z pléna zazněl návrh na zamítnutí. Nejdříve budeme hlasovat o prvním návrhu, potom o druhém. V sále je přítomno 48 senátorek a senátorů, kvorum je 25, hlasujeme o návrhu schválit návrh zákona, ve znění postoupeném PS. Zahajuji hlasování. Kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji. Kdo jste proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Hlasování pořadové číslo 14 skončilo zamítnutím návrhu na schválení návrhu zákona. 49 přítomných, kvorum 25, pro 22, tedy nebylo dosaženo kvora, proti 9. Nyní budeme hlasovat o návrhu na zamítnutí návrhu zákona. Zahajuji hlasování. Kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo jste proti návrhu na zamítnutí, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Toto je patnácté hlasování, návrh na zamítnutí byl zamítnut. To znamená, opět nebylo dosaženo kvora, 49 přítomných, kvorum 25, 21 hlasů bylo pro návrh zamítnout, 14 hlasů bylo proti. Postupujeme do podrobné rozpravy, kterou tímto zahajuji. Je otevřená podrobná rozprava, nikdo se do ní nepřihlásil, takže rozpravu končím a konstatuji, že nebylo přijato usnesení se známými důsledky, že po 30 dnech je zákon schválen. Takže ano, pane náměstku, je tomu tak, děkuji vám a děkuji panu zpravodaji. I tak to u nás někdy chodí. Čas plyne a otevřeme další bod, kterým je

47

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 20/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 230. Prosím pana poslance Václava Mencla, aby nám návrh zákona oznámil. Prosím. Poslanec Václav Mencl: Děkuji, pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři. Dovolte mi několik slov k návrhu zákona. Cílem úpravy zákona je prodloužit dobu vynakládání s vodami, které je platné do konce roku 2007 a na které oprávněné osoby uplatnily do konce roku 2007 žádost o nové povolení, do doby než bude žádost o nové povolení vyřízena. Tím bychom vyřešili problém vzniklý přetížením vodoprávních úřadů, které nestačily do 31. prosince 2007 vyřídit všechny žádosti a oprávněné osoby by musely ukončit nakládáni s vodami nebo platit obrovské pokuty. Dovoluji si vás tedy požádat o schválení této novely. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane navrhovateli, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Návrh zákona byl přikázán výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Ten určil svým zpravodajem pana senátora Karla Šebka a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk číslo 230/2. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto zákona výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 230/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Igor Petrov, a toho nyní požádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím. Senátor Igor Petrov: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, velice jednoduchý návrh zákona. Myslím si, že v podstatě tady řekl vše pan předkladatel, pan poslanec, já bych možná zopakoval jednou větou, že cílem této úpravy je prodloužit dobu, kdy nakládání s vodami, které je platné do konce roku 2007 a na které oprávněné osoby uplatnily do konce roku 2007 žádost o nové povolení, po dobu, než bude žádost o povolení vyřízena. Výbor projednal tuto novelu zákona minulý týden a přijal usnesení, ve kterém doporučuje Senátu schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, možná z legislativního procesu jenom jedna věta na podporu a řekl bych na potvrzení jednoduchosti tohoto návrhu – ze 182 přítomných hlasovalo 162 pro. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Táži se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, pan senátor Šebek. Prosím, máte slovo. Senátor Karel Šebek: Pane předsedající, pane poslanče, dámy a pánové, já se omezím na citaci 87. usnesení VÚZP, který zasedal dne 23. dubna k návrhu citovaného zákona, ve znění pozdějších předpisů. Výbor přijal toto usnesení – senátní tisk č. 230: Po úvodním slově Ing. Davida Kafky, poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zpravodajské zprávě Karla Šebka a po rozpravě výbor doporučuje Senátu Parlamentu schválit projednávaný návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR, určuje zpravodajem výboru k projednání na schůzi Senátu Parlamentu senátora Karla Šebka a pověřuje

48

předsedu výboru senátora Ivo Bárka, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR. Jen bych dodal, že v tomto případě bylo hlasování jednomyslné a domnívám se, že naše rozhodování bude stejně jednoduché. Děkuji vám. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane zpravodaji. Podle § 107 jednacího řádu je předsedající povinen se v tuto chvíli zeptat pléna, zda tu je někdo, kdo navrhuje, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikdo takový tu není, takže otevírám obecnou rozpravu. Prosím, kdo se hlásí do obecné rozpravy? Nikdo se nehlásí, takže rozpravu končím. Pan navrhovatel i páni zpravodajové se nemají k čemu vyjádřit. Nám nezbývá, než hlasovat o jediném návrhu, který byl předložen, a to o návrhu schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Pro jistotu opakuji, že byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. O tomto návrhu budeme hlasovat teď. Zahajuji hlasování, kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Toto je 16. hlasování v pořadí na této schůzi a skončilo schválením návrhu schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji panu navrhovateli. Pan navrhovatel nás chce oslovit. Prosím. Poslanec Václav Mencl: Paní senátorky, páni senátoři, dovolte, abych vám poděkoval za schválení. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám také. Děkuji i panu zpravodaji. Pan místopředseda, prosím. Senátor Jiří Stříteský: Pane předsedající, dámy a pánové, na základě žádosti pana ministra Pospíšila bych si dovolil v tuto chvíli požádat Senát, aby schválil, že bude hlasovat i po 19.00 hodině, protože pan ministr bude mimo Prahu, kromě dnešního večera, při našem zasedání, a žádá, aby byl projednán dnes bod 7 a 8, pokud k tomu dáte svolení. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, zazněl procedurální návrh, obvyklý v tomto čase. Dávám o něm bezprostředně hlasovat. Zahajuji hlasování. Kdo jste pro tento návrh, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji. Kdo s tímto návrhem nesouhlasíte, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Procedurální návrh byl schválen, 53 přítomných, kvorum bylo 27, nikdo nebyl proti tomuto návrhu, 37 hlasů bylo pro. Takže můžeme přistoupit k projednávání následujícího bodu, kterým je: Návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 225. Prosím pana ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, aby nás s návrhem zákona seznámil. Prosím. Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Dobrý večer, dámy a pánové, dovolte mi, abych velmi stručně uvedl tento návrh zákona, který vyvolává četné emoce na české politické scéně již podruhé v několika posledních letech, protože již podruhé

49

projednáváme tento sněmovní tisk. Já zde nechci podrobně hovořit o jeho obsahu, protože vzhledem ke známosti tohoto zákona předpokládám, že většina z vás si ho přečetla nebo se alespoň seznámila s jeho obsahem. Pouze na úvod se sluší říci, co se týká obsahu, že se jedná o právní předpis, který inkorporuje do českého právního řádu prameny komunitárního práva, a to v oblasti explicitního zavedení práva na rovné zacházení. Přičemž je tímto návrhem zákona zakázána diskriminace v určitých vztazích a situacích, které jsou právě v zákoně vyjmenovány. V případě, že princip rovného zacházení je porušen a v případě, že dochází k diskriminaci, pak zákon konstruuje právní prostředky ochrany před diskriminací, konstruuje otázku žaloby jako možného ochranného prostředku a dále též upravuje působnost veřejného ochránce práv jako orgánu veřejné moci, který poskytuje pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodu diskriminace. Chci konstatovat, že mnohé instituty shrnuté do tohoto právního předpisu již české právo zná a víceméně tento zákon je tedy vymezuje v obecné podobě, ne pouze ve vztahu ke konkrétnímu typu diskriminace, fakticky tedy partikulární a dílčí právní úpravu doplňuje a uvádí do obecné podoby. Působnost ombudsmana v dimenzi poskytování pomoci obětem diskriminace, myslím tím právní pomoci, je věc, která je v českém právním řádu zcela nová. Dámy a pánové, já zde takto velmi stručně představuji obsah zákona z důvodů, které jsem již uvedl a teď několik souvislostí. Jsem si vědom rozpaků nebo řekněme námitek, které u některých zákonodárců tento návrh zákona vyvolává. Je však vhodné říci, že tento návrh zákona je v zásadě tím nejnutnějším, co Česká republika jako člen Evropské unie musí inkorporovat do svého právního řádu. Byl několikrát upraven, je stručnější, na rozdíl od návrhu, který zde byl projednáván v minulém volebním období. Přiznám se, že na této tezi trvám a zatím nikdo nepředložil opak, který by tuto tezi vyvrátil, to znamená, že tento zákon by obsahoval něco, co my jako členská země Evropské unie nemusíme inkorporovat. Prosím vás tedy, abyste při projednávání a úvaze nad tímto zákonem vedle oné věcné dimenze vnímali i tuto politickou dimenzi, která je velmi důležitá a nebudu zapírat, že z pohledu vlády možná důležitější, než samotný obsah. A to proto, že v tuto chvíli probíhají již čtyři řízení pro porušení smlouvy o založení Evropských společenství právě z toho důvodu, že prameny komunitárního práva, které obsahují antidiskriminační ustanovení, antidiskriminační právní normy, nejsou inkorporovány do českého právního řádu. Dvě tato řízení začala již v roce 2005, dvě tato řízení začala v roce 2006. U řízení v roce 2005 je nutno konstatovat, že se přiblížila finální fázi těchto řízení a orgány EU v zásadě vyčkávají na to, jak ČR rozhodne o tomto návrhu zákona a podle toho též rozhodne o tom, zda bude řízení dotaženo do finální fáze nebo bude z důvodu nápravy zastaveno. To je důvod, proč vláda ČR tento návrh předložila a proč dělá vše pro to, aby tento návrh prošel legislativním procesem a byl tak odstraněn tento problém, který je řešen u Evropského soudního dvora. Na půdě Parlamentu, resp. Poslanecké sněmovny, se o tomto návrhu vedly četné diskuse, došlo k určitým úpravám, které jste měli možnost vnímat v návrhu, který přišel na půdu vaší sněmovny. Co bylo asi nejvíce diskutováno, je otázka důkazního břemene, to znamená, zda důkazní břemeno nese žalobce nebo zda důkazní břemeno nese ten, kdo je žalován. Byly diskutovány různé varianty, včetně varianty, aby zásadní důkazní břemeno nesl soud, což je věc, se kterou ministerstvo

50

spravedlnosti může obtížně souhlasit, protože soud by v civilním sporném řízení nikdy neměl nést důkazní břemeno. Výsledkem je tedy podle mého názoru slušný kompromis, kdy v zásadě důkazní břemeno je rozloženo mezi obě sporné strany. Jedna strana sice tvrdí, ale musí částečně tvrzení prokázat a tím tedy nemůže tvrdit fakticky věci, které nemůže opřít o reálné důkazy. Na druhou stranu druhá strana vyvrací, a tedy také dokazuje, že k porušení zákona o diskriminaci nedošlo. Je to řešení, které je konformní s pohledem Ústavního soudu na tuto problematiku. Dovedeme si samozřejmě představit i jiná řešení, ale toto je řešení, které bylo vnímáno jako politický konsensus v Poslanecké sněmovně nad otázkou, jak řešit otázku důkazního břemene při antidiskriminačních sporech. A nyní tedy dovolte, abych se velmi stručně vyjádřil k projednávání na půdě Senátu. Návrh byl projednán dvěma příslušnými výbory, a to výborem ústavněprávním a dále pak výborem pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. V zásadě to, co nás zajímá, je pozměňovací návrh, který vzešel z jednání ústavněprávního výboru. K tomu chci konstatovat snad tolik, že je ryze na politickém rozhodnutí, zda tento pozměňovací návrh ústavně-právního výboru podpoříte či nikoli, protože on se samotným textem antidiskriminačního zákona nesouvisí. Filozofií antidiskriminačního zákona bylo inkorporovat do českého právního řádu pouze to nutné, co po nás chce EU. Já neumím posoudit, zda bezplatné jízdné zákonodárců je či není pozitivní diskriminace, jak vaši experti konstatovali. Nicméně konstatuji, že toto je určitě v rozporu s filozofií vlády, která řekla, že inkorporujeme jenom to, co po nás chce EU. A toto je oblast, kterou po nás EU určitě nechce inkorporovat. Tím tedy předcházím diskusi o tom, zda je či není takovéto naturální plnění pozitivní diskriminací. Stejně tak vláda těžko může podpořit tu část návrhu, která v uvozovkách rozmrazuje platy představitelů vymezených v § 1 zákona 236/1995 Sb., a to z toho důvodu, že opatření, které obsahuje zmrazení platů, bylo součástí balíčku vládních reforem, které přijala Poslanecká sněmovna a následně též Senát během minulého roku. Dámy a pánové, tolik mé úvodní vystoupení. Já vás chci poprosit, abyste tento návrh podpořili, a to když ne z důvodů věcných, kterým rozumím, tak z důvodů politických, protože opravdu je to věc, kterou musíme nějakým způsobem řešit, anebo si musíme politicky říci, že v této věci řešením nebude přijetí této právní úpravy, ale pak je třeba zvolit jiný plán, který ovšem je třeba, aby někdo vymyslel a navrhl, jak postupovat v soudních řízeních, která v tuto chvíli vůči ČR probíhají. Samotné odmítnutí zákona bez navržení varianty není podle mě alternativní řešení a není řešením, které by ČR nějakým způsobem mohla prezentovat v zahraničí. Takže vás prosím o podporu tohoto návrhu. Současně vás prosím, abyste podpořili návrh v základní podobě, v podobě přijaté Poslaneckou sněmovnou, protože usnesení ÚPV se materie jako takové přímo netýká a je zde riziko, že Poslanecká sněmovna při opětovném hlasování tento návrh zákona nemusí podpořit. Ale i kdyby ho podpořila, dochází k průtahům v samotném legislativním procesu, a jak jsem avizoval, že dvě soudní řízení v České republice jsou v zásadě na konci, v konečné fázi a je otázka velmi krátkého času, kdy případně budou rozhodnuta. A teď poslední douška – politická: Samozřejmě pro ČR, která má být v příštím roce předsednickou zemí, není dobrou vizitkou, pokud neuspěje nebo prohraje v rámci soudního řízení o neimplementaci určité části komunitárního práva. Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

51

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane navrhovateli. Prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Návrh zákona byl přikázán ÚPV, který určil svým zpravodajem pana senátora Jiřího Žáka a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 225/2. Organizační výbor určil výborem garančním pro projednávání tohoto návrhu zákona výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako sněmovní tisk č. 225/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jaromír Jermář a toho nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Senátor Jaromír Jermář: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, já si myslím, že to podstatné zde pan ministr řekl, takže to jenom shrnu. Antidiskriminační zákon má za cíl vytvořit jednotný právní rámec týkající se rovného zacházení a ochrany před diskriminací. Přijetí návrhu je nutné kvůli českému právnímu řádu, o tom zde hovořil pan ministr, a také soudnímu řízení ze strany EU. Zákon je důležité schválit kvůli tomu, že dnes již platné právní normy na něj odkazují, například nový zákoník práce, ale dál také proto, že jsou v současné době vedena ta čtyři řízení ze strany EU, která by v případě schválení návrhu byla zastavena. Tento návrh je označován – o tom zde také pan ministr hovořil – jako takzvaná minimalistická varianta, tedy že obsahuje jenom to nejnutnější, co po nás EU vyžaduje, respektive k čemu jsme se spíše dobrovolně zavázali. Ke struktuře zákona. Mimo to, že se návrh zabývá úpravou obecných ustanovení a úpravou právních prostředků ochrany před diskriminací obsahuje i změny v zákoně o veřejném ochránci práv a změny v občanském soudním řádu, kde se navrhuje nová úprava týkající se tzv. přenesení důkazního břemene. O tom zde také bylo hovořeno. Zopakoval bych legislativní proces, jak probíhal. Vláda schválila návrh zákona 11. června loňského roku a Poslanecká sněmovna schválila návrh tohoto zákona s určitými pozměňovacími návrhy na své 28. schůzi 19. března. Ze 170 přítomných bylo 111 pro a 21 proti. V Senátu byl tento návrh zákona postoupen dvěma výborům. Seznámím s návrhem usnesení výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu a lidská práva a petice. Usnesení z 22. dubna zní: Po úvodním slovu předsedy výboru senátora Karla Bartáka, po odůvodnění návrhu zákona ministryní vlády České republiky pro lidská práva a národnostní menšiny doktorkou Džamilou Stehlíkovou a po zpravodajské zprávě místopředsedy výboru senátora Jaromíra Jermáře a po rozpravě výbor 1. doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, 2. určuje zpravodajem výboru pro projednání senátního tisku č. 225 na schůzi Senátu Parlamentu ČR senátora Jaromíra Jermáře. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore, prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Přeje si vystoupit zpravodaje ústavně-právního výboru pan senátor Jiří Žák? Ano, má slovo. Senátor Jiří Žák: Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, ústavně-právní výbor na své 20. schůzi konané dne 16. dubna projednával senátní tisk č. 225. Tento tisk je antidiskriminační zákon, nebo zákon o rovném zacházení. Nemá cenu opakovat po panu ministrovi důvody, proč se tento tisk

52

projednává. Není to implementace deseti nebo jedenácti evropských směrnic do našeho práva. Své vystoupení bych rozdělil na dvě části. V první fázi vás seznámím s návrhem usnesení, a potom s určitým komentářem toho, co v ústavně-právním výboru se projednávalo nebo jaký je můj osobní názor. Ústavně-právní výbor tento tisk projednal, byl zde vznesen jeden pozměňovací návrh, který byl přijat. Usnesení je standardního formátu, jak ho známe. Výbor doporučuje plénu Senátu vrátit Poslanecké sněmovně návrh s pozměňovacími návrhy, které jsou uvedeny jako příloha. Určuje zpravodajem mne, Jiřího Žáka a pověřuje předsedu výboru Jaroslava Kuberu, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu. Vrátil bych se k projednávání samotnému. Za prvé tento zákon z mého pohledu je zcela zbytečný, protože valná většina všech věcí, které jsou požadovány, jsou zakomponovány buď v Ústavě, nebo v Listině základních práv a svobod nebo v jiných zákonech. To zde ale říkal pan ministr. Když vyjdeme z teorie, že tento zákon musíme přijmout, pak podléháme tomu, že jsme svým způsobem vydíráni. Zdá se mi to strašně divné. Dobrovolně jsme přistoupili k tomu, že jsme členy EU. Shodou okolností nám to sem spadlo den před projednáváním Lisabonské smlouvy. Říká se – není to výtka vůči panu ministrovi nebo vůči komukoliv jiného. Buď to schválíte, pak je to v pořádku, nebo to neschválíte a budete platit. Pan ministr položil otázku, co se přihodí, ať dáme návrh řešení. Z toho jednoznačně vyplývá, zrušme Parlament, nemáme ho k ničemu. Když to rozhodli o Unii, tak proč to máme rozhodovat? To je ale lehce emotivní můj pohled na tuto problematiku. Děkuji vám. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Táži se, zda podle § 107 jednacího řádu někdo navrhuje, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Takový návrh podán nebyl. Otevírám obecnou rozpravu. Jako první se přihlásila paní senátorka Alena Venhodová. Přeje si paní senátorka Paukrtová uplatnit právo přednosti? Paní senátorka Gajdůšková si to také nepřeje. Prosím paní kolegyni Venhodovou. Senátorka Alena Venhodová: Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové. Máme před sebou předlohu návrhu tzv. antidiskriminačního zákona. Není to poprvé. Cílem je již nyní opožděná transpozice evropských směrnic do národního právního řádu. Za porušení povinnosti implementovat tyto směrnice do našeho právního řádu hrozí ČR finanční sankce a jsou již dnes zahájena čtyři řízení podle § 226 Smlouvy o evropských společenstvích. Jak to tedy řešit? Implementace se jeví jako nevyhnutelná, ani to nás však nezbavuje pod tlakem sankce a nevyvazuje ze zodpovědnosti zákonodárců českého Parlamentu, zamyslet se nad její oprávněností a dopadem. Směrnice jsou stanoveny jako specifické nástroje ES. Nejsou nástrojem ryze právním, nýbrž nástrojem politicko právním a vymezují zájem dosažení určitých cílů, jichž má být dosaženo v jednotlivých členských státech v evropském území. Státy jsou sice vázány povinností zavést tato opatření pro dosažení cílů, nejsou však vázány ustanovením formy jak, čili ve věci volby těchto prostředků, či opatření, mají vcelku volnost. To je jádro tohoto problému. Směrnice jsou ve formulacích velmi obecné a neurčité a široce orientované. Takto je nelze implementovat do národního zákonodárství. V tomto případě však není sporná jen forma, ale hlavně obsah a koncepce těchto antidiskriminačních norem. Dosáhnout absolutní spravedlnosti a zlepšit její dosažitelnost pozitivní diskriminací skupiny lidí v neprospěch jiné skupiny lidí, je záměr pochybný již ve své

53

podstatě a na straně druhé může vést k nespravedlnosti jiné. Má své místo výjimečně jen v některých problémech v oblasti sociální a vzdělávání, jinak není opodstatněná. Myšlenka nediskriminace jako rovných šancí pro všechny občany je však v naší společnosti již poměrně dobře a široce etablovaná. Tento pojem je ale poslední dobou zásluhou tlaku sociálního inženýrství z Komise i s podporou z některých místních zdrojů posouván z původní myšlenky nediskriminace ve smyslu rovnosti příležitosti do polohy rovnosti práv pro všechny. To je z pohledu dosažitelnosti cíl naprosto nesmyslný, neboť lidé jsou různí v mnoha rovinách. V důsledku toho pak požadavek rovnosti výsledku se jeví i v rozporu s proklamovaným požadavkem ES na podporu růzností a diverzity ve společnosti. Jen pro ilustraci: V rámci těchto cílů již existuje 11 relevantních směrnic ES. Mimo těchto směrnic však již ČR ratifikovala 8 mezinárodních smluv z této oblasti s aplikační prioritou před národním právem v případě rozporu. Přitom náš současně platný právní stav se řídí jednak obecnou úpravou Ústavy ČR, která v článku 3 za součást ústavního pořádku ČR prohlašuje Listinu základních práv a svobod. V článku 4 pak zaručuje ochranu základních práv a svobod soudní mocí a v hlavě IV. Zavádí instituci Ústavního soudu k ochraně ústavnosti. Listina základních práv a svobod ustanovuje ochranu před diskriminací pro svobodu myšlení, svobodu svědomí, náboženského vyznání, možnost jejich veřejného projevu, právo na svobodné národnostní sebeurčení a ochranu před újmou z tohoto eventuelně vyplývající. Dále je to právo na svobodnou volbu povolání, na přípravu k němu, právo na vzdělání a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Občané mají právo za rovných podmínek na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Každý má právo sdružovat se v odborových organizacích. Dále Listina základních práv a svobod obsahuje i prvky pozitivní diskriminace, když vyjmenovaným subjektům poskytuje zvláštní ochranu zejména v pracovně právních vztazích v článku 29 s odkazem na prováděcí zákon. Dle tohoto ustanovení ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Zvláštní péče je zaručena i těhotným ženám. Článek 30 a 31 upravují právo všech občanů na přístup k sociálním systémům a bezplatné zdravotní péči dle úpravy zákonem. Dále tuto oblast upravuje občanský zákoník, a to v ustanovení o ochraně osobnosti v § 11 zákona č. 40/1964 Sb. Formulace definice osobnosti i skutečností chráněných je v rámci občanského zákoníku dostatečně široká a postihuje v podstatě vše, co by mohl předvídat antidiskriminační zákon. Nelze však nepoukázat na obecně známé poznatky o nedostatcích soudní praxe v oblasti ochrany osobnosti. To však tato nová norma nevyřeší. Dále máme zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád. Již v § 133 zavádí princip přechodu důkazního břemene ve věcech pracovních. Navrhovaný způsob novelizace v souvislosti s antidiskriminačním zákonem tento přechod důkazního břemene rozšiřuje do mnohem širšího okruhu vztahů a řízení a zavádí tak široce do občansko-právních sporů presumpci viny, což je nejen velmi problematické, ale jedná se zde o narušení základních právních principů. Mimo další úpravy ve zvláštních předpisech například v zákoníku práce, v zákonu č. 1/92 Sb., o mzdě, v zákonu č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost existuje ještě dalších 11 zákonů, které do této oblasti zasahují.

54

Nyní k jádru mé kritiky. Vláda zvolila pro řešení antidiskriminačního zákona koncepci zastřešující normy, což je sice z pohledu legislativně technického snazší a jednodušší, ale postupně umožní zavádění nového jakéhosi antidiskriminačního práva, které není jednoznačné v aplikaci, ještě více znesnadní a zkomplikuje orientaci v právních předpisech. Přispěje k jejich dalšímu tříštění a komplikacím právního řádu, který už tak je nepřehledný. Nejednoznačné formulace tak dávají příliš velký prostor soudům k dotváření práva v praxi, což judikatuře v zákonu nenáleží. Nejen že tak nezajistí stejný standard řešení, ale povede k větší rozdílnosti aplikace soud od soudu, což prohloubí stav právní nejistoty. Jako velmi kontroverzní se jeví otázka diskriminace v přístupu ke zboží a službám, kde přímo staví do střetu hodnoty rovného zacházení a vlastnického práva. V legislativně technické stránce je zřejmá nesystematičnost a nedůslednost ve vymezení pojmů. Zvolené řešení formou zastřešující normy se jeví jako nevhodné. Jak Komise deklarovala do budoucna rozšířit a posílit své iniciativy v oblasti rovných příležitostí a boje proti diskriminaci, může být pro nás hrozbou. Forma novelizace již existujících předpisů by byla možná složitější, ale legislativně čistší a jednoznačnější a měla by definitivnější podobu. Co se týče podstaty myšlenky, správnost myšlenky nediskriminace jako takové je nezpochybnitelná, své místo má v pracovně právních vztazích, v oblasti poskytování sociální péče, v přístupu ke vzdělání. Diskutabilní je však její aktuální provádění, z něhož je citelná snaha právně postihnout všechny představitelné situace a zkreslená představa o možnosti dosažení absolutní spravedlnosti a štěstí občanů prostřednictvím zákonů. Ekonomické analýzy naopak dokazují, že přemíra protektivní legislativy ve svých důsledcích zhoršuje postavení chráněných subjektů, což vyvolává další protektivní legislativu a další zhoršování situace. V praxi například v Německu pomohla antidiskriminační legislativa jen právníkům, kteří řeší obrovské spousty žalob kvůli diskriminaci a pojišťovnám, které nabízejí firmám pojištění proti antidiskriminaci, dále podvodníkům a notorickým sudičům, kteří podávají desítky přihlášek na dobře placená místa a pak žalují společnosti, že jejich nepřijetí je důsledkem obvykle sexuální či pohlavní diskriminace. v mnoha Antidiskriminační zákon jednak zakazuje diskriminaci soukromoprávních vztazích, což je více než sporné, jednak zavádí tzv. pozitivní diskriminaci, což není nic jiného, než zavádění diskriminace tam, kde dnes není a za další zavádí v mnoha oblastech podivný princip presumpce viny místo normálního principu presumpce neviny. Stejná práva bez ohledu na barvu kůže, pohlaví atd. nám přitom zajišťuje Ústava. Naopak zákaz diskriminace v soukromoprávních vztazích je v rozporu s právem člověka na majetek, protože součástí přirozeného práva člověka na majetek je i právo nakládat s majetkem, zejména ho užívat, prodávat či pronajímat dle svého uvážení. Podstatou soukromé sféry je právo rozhodovat o tom, s kým se sdružím a s kým ne, s kým se stýkám a s kým ne, s kým uzavřu smlouvu a s kým nikoli. Každé toto rozhodnutí obsahuje diskriminaci. Zákaz diskriminace v soukromém sektoru je pošlapání svobody. Proto tuto normu nepodpořím. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Nyní promluví paní senátorka Soňa Paukrtová.

55

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, nemám problém s antidiskriminačním zákonem, jsem v zásadě proti diskriminaci všeho druhu. Budu-li vycházet jen z toho, co řekli předřečníci, tak zpravodaj ústavně-právního výboru sdělil, že většina ustanovení, která zákon obsahuje, je obsaženo v jiných formách. Pokud České republice hrozí nějaké problémy, nemám problém podpořit antidiskriminační zákon. Přihlásila jsem se však z jiného důvodu. Mrzí mě, že ústavně-právní výbor přijal své pozměňovací návrhy, které považuji za přílepky, protože nesplňují podle mého názoru úzký vztah k základnímu zákonu. Jistě si všimli, že pozměňovací návrh obsahuje novelizaci části 7, tedy změnu zákona o platu a dalších náležitostech spojeným s výkonem funkcí představitelů státní moci, část 8, tedy změnu zákona o jednacím řádu Senátu a části 9, což je změna zákona o stabilizaci územních rozpočtů. Nemyslím si, že to do tohoto zákona patří. Považuji přílepky přijímané v Senátu za ještě horší zaplevelování právního řádu ČR než přílepky přijímaní v PS. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Nyní promluví paní senátorka Gajdůšková, pak jsou přihlášeni po paní senátorce Rippelové senátoři Liška, Kubera a Mejstřík. Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, pane ministře, vážené senátorky a senátoři, k návrhu zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací chci říci jméno klubu ČSSD tři zásadní stanoviska, pro která náš klub tento zákon podpoří. Za prvé. Antidiskriminační zákon měli mít čeští občané už dávno tak jako všichni občané EU. Považujeme za svou povinnost jim tato práva zajistit. Za druhé podoba, v jaké je předkládán, je minimum toho, že ČR musí svým občanům podle evropského práva zajistit. Návrh nikomu neukládá nové povinnosti, dává však těm, kteří jsou diskriminací poškozováni, účinnou možnost se bránit a domáhat svých práv. Nyní podrobněji. Transformace směrnic zajišťujících dobré zacházení a ochranu před diskriminací měla být provedena do data vstupu ČR do EU. Nestalo se to, protože záměr tehdejší vlády bylo řešit rovnost šancí a ochranu před diskriminací v komplexu s úpravami pracovního práva. Dojednat zákoník práce nebylo jednoduché. Podařilo se až v závěru minulého volebního období, tj. v roce 2006, kdy byl předložen do Parlamentu společně s antidiskriminačním zákonem, se kterým se vzájemně doplňovaly. Antidiskriminační zákon však byl zde v Senátu hlasy ODS zamítnut. Pan ministr už upozornil na to, že Evropská komise proto zahájila s ČR řízení o neplnění smlouvy. A pokud nedojde k nápravě a naši občané nebudou mít zajištěna stejná práva jako všichni občané EU, pak České republice hrozí i výrazné finanční sankce. K bodu druhému. Do 31. 12. 2006 zákoník práce upravoval zákaz přímé i nepřímé diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového a etnického původu, národnosti i státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu nebo povinnosti k rodině, politického či jiného smýšlení, členství a činnosti v politických organizacích, stranách a politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů.

56

Nový zákoník tuto úpravu neobsahuje vzhledem k tomu, že ji obsahoval tehdy paralelně předkládaný antidiskriminační zákon. Nově vládou navržený současný text antidiskriminačního zákona znamená tedy v podstatě zhoršení oproti stavu před rokem 2007. Navrhovaná úprava zajišťuje zákaz diskriminace jen z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. To mě samozřejmě netěší. Ale říkám to pro ty zde, kteří příznivci antidiskriminačního zákona nejsou. Jak řekl pan poslanec Benda ve Sněmovně a nakonec pan ministr také zde, tato norma nenavyšuje povinnosti kohokoliv ani o milimetr. My však za nejdůležitější v zákonu považujeme to, co jsem uvedla v úvodu svého vystoupení v bodu 3 a co je také základním smyslem evropských směrnic zajišťujících rovnost šancí a nediskriminaci, tj. dát těm nejslabším ve společnosti, kteří jsou nebo mohou být vystaveni diskriminaci, účinný nástroj, o který se mohou opřít, a stanovení konkrétní instituce, která jim v tom bude nápomocna. To je velký posun v zajištění dodržování lidských práv v ČR. To je také opatření, které českým občanům dlužíme. Nechceme, aby i tento minimalizovaný návrh ochrany před diskriminací postihl osud zákona, který předložila vláda sociální demokracie v roce 2006 a který díky Senátu spadl pod stůl. Úroveň demokracie je přímosměrná úrovni ochrany lidských práv. Ochrana před diskriminací a rovné šance pro všechny jsou nesporně lidským právem, nejen podle mezinárodních úmluv i evropských smluv, ale i podle zdravého rozumu. Sociální demokraté si přejí žít v zemi s vysokou mírou demokracie. Proto tento zákon podpoříme ve znění, tak jak nám byl postoupen Poslaneckou sněmovnou. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, paní senátorko. Slovo má paní senátorka Jiřina Rippelová. Senátorka Jiřina Rippelová: Pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Já jsem se přihlásila do této diskuse jako členka ústavně-právního výboru a dovolím si vás upozornit na dopady, abyste tady slyšeli, jaké usnesení přijal ústavně-právní výbor, jaké dopady by mělo schválení pozměňovacího návrhu nebo usnesení ústavně-právního výboru, které spočívá v tom, abychom návrh zákona vrátili s pozměňovacím návrhem, který předložil předseda ústavně-právního výboru do Poslanecké sněmovny. Musím říci, že ústavně-právní výbor nerozhodl všemi hlasy přítomných senátorů. Já jsem pro toto usnesení nehlasovala, a nebyla jsem sama. Bylo tady řečeno něco o přílepcích. Dovolím si vás tady upozornit na nález Ústavního soudu. Je to přílepkový nález č. 37/2007. Pozměňovací návrh pana senátora a pana předsedy ústavně-právního výboru se týkal, pro vaši představu, tří základních témat – změna zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, týkal se změny zákona o jednacím řádu Senátu. Tady si dovolím upozornit, že změna zákona o jednacím řádu Senátu podle čl. 40 Ústavy jedná se o tzv. „čtyřicítkový“ zákon, kde je naprosto odlišná schvalovací procedura. A za poslední je to změna zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů.

57

A nevím, jak by se líbilo panu ministrovi a vládě, kdyby prošel tento pozměňovací návrh, a nevím, jestli předkladatel pan senátor Kubera si uvědomil, že jenom rozmražení platů u soudců může u jednoho soudce znamenat částku až 15.000,- Kč, a možná i výše, takže náklady, které jsou spojeny s rozmrazením těchto platů, jdou, vážené dámy a pánové, do miliard korun. Znovu se vrátím k přílepkovému nálezu Ústavního soudu. Přílepkem je takový pozměňovací návrh, kde mezi původním návrhem zákona a pozměňovacím návrhem se posuzuje to, zda je tam úzký vztah či není. Za tím účelem se posuzuje obsah a účel původního návrhu zákona a obsah a účel pozměňovacího návrhu. A pokud se obsahy a účely liší, je pozměňovací návrh nepřípustný a měl by ho už předseda komory, resp. předsedající označit za nehlasovatelný. Pokud se takový pozměňovací návrh přesto stane součástí zákona, může Ústavní soud tuto část zákona zrušit. A to mi věřte, že by se zcela určitě, pokud bude tento návrh ve smyslu přijatého usnesení ústavně-právního výboru přijat, stalo. Dále tady upozornili, jak jsem řekla, i na procedurální zásadu, tzn. změnu zákona o jednacím řádu Senátu, kterou musí schválit ve shodném znění PS i Senát. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Dále dostává slovo pan místopředseda Senátu Jiří Liška. Nežádal o přednostní zařazení. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedající. Vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, jak tady již pan ministr předkládal návrh zákona, bylo tam jasně cítit, že převažují důležité argumenty pro přijetí návrhu zákona, než vlastní obsah. A z toho vyplývá, jak jsme tady v docela těžké situaci, kdy jsme se dostali do tlaku Evropské komise. Nedávno jsem četl knihu o prezidentu Masarykovi. A ten právě v této knize hovoří, a bylo to v souvislosti s komunismem, o stále se opakujících myšlenkách, kterým mnoho lidí stále rádo věří. A to je – teď, prosím, cituji Masaryka – že každý má mít, co má soused a každý má být, co je soused. Až na malé výjimky již dnes alespoň v Evropě jsem přesvědčen, že všichni pochopili, že prvá část toho, co tehdy říkal pan prezident Masaryk, nemůže v praktickém životě platit. Ale ta druhá část, to, že každý má být soused, se stále drží při životě a je v podstatě základním obsahem tohoto návrhu zákona, který teď projednáváme. Je to určitě ušlechtilá myšlenka a možná, že by bylo na světě lépe. Ale tato myšlenka má jeden velký nedostatek, a to je to, že nejsme všichni stejní. A proto ani nemůžeme mít možnost využít stejné šance a z toho samozřejmě i vyplývající práva. Prezident Masaryk to věděl už téměř před 100 lety a my se teď tváříme, že tu skutečnost nevidíme, a pokud ji vidíme, tak zase víme, že v současné politice není korektní o rozdílech mezi lidmi hovořit. Teď parafrázuji paní kolegyni Gajdůškovou a chci říci těm, kteří jsou velcí příznivci antidiskriminačního zákona, že podle mého názoru žije představa, že tento zákon nastolí očekávaný cílový stav rovnosti, že tato myšlenka je falešná. Jsem přesvědčen, že omezí pouze základní principy svobodné volby, které by měly být pravidlem a ne výjimkou. A také samozřejmě umožní zneužívání zákona, a to přesunem povinností z dokazování porušení zákona žalobcem na povinnost žalovaného dokázat nevinu. Vím, že oproti původnímu návrhu v PS došlo k určitému zmírnění původně velmi tvrdého ustanovení, ale myslím si, že všichni z vlastních zkušeností víme, jak je těžké dokazovat, že se něco nestalo. To je vždycky obtížnější

58

než dokazovat, že se něco stalo. Ale bohužel ani toto nemůžeme na návrhu zákona změnit. Jsem skutečně přesvědčen, že antidiskriminační zákon nic kupředu neposune. Ochrana před zásahem do cti a důstojnosti, povinnost zajišťovat rovné zacházení v naší republice již dávno existuje, široce tady o tom hovořila kolegyně Venhodová. Ale to, co tu ještě nemáme, jsou soudní spory. Dnes se často usmíváme tomu, o co všechno se např. ve Spojených státech lidé soudí a dokonce, co všechno jsou schopni vysoudit. A mám vážnou obavu, že tato absurdní praxe Evropu také čeká a že mimo jiné to bude antidiskriminační zákon, který tomu silně napomůže. Ale to již bohužel nebude cesty zpět. Jsem rád, že kolega Škaloud předložil doprovodné usnesení, on nás s ním jistě seznámí, a toto usnesení já podpořím. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Slovo má pan senátor Jaroslav Kubera. Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové. Já už jsem to tady říkal, když tady vystupoval posledně ministr Cyril Svoboda, a teď to slyšíme velmi často, že musíme, musíme přijmout, protože jsme se zavázali. Já bych vás rád informoval, že než to stačíme přijmout, tak z EU přijde nová směrnice, už se na ní pracuje, a ta bude ještě mnohem lepší, než je tato. A já jsem nedostal od nikoho odpověď na otázku, kolik že by byla ta pokuta, kdybychom zákon nepřijali. Někdy se totiž vyplatí i zaplatit pokutu. Já si pomohu úvahou Mojmíra Hampla, který mi k tomu dal souhlas, který, si myslím, že velmi vystihuje tu situaci, a protože bych to sám lépe nenapsal, tak vám to přečtu: Ráčkující či koktající rozhlasoví moderátoři, obtloustlé a krátkonohé modelky, rachitičtí vzpěrači, dýchaviční a astmatičtí maratónci, novináři bez schopnosti zformulovat větu, simultánní tlumočníci bez talentu na jazyky, dyslektičtí učitelé češtiny. O jakéže absurdní zemi to mluvíme? To jen trochu dříve a poněkud exponovaně kreslíme svět, do kterého nás za pár let může přivést stále sídlící modla našeho věku, jíž říkejme „kult equalismu“ či „kult rovnosti“. Zásadním právním vyjádřením tohoto kultu v českých podmínkách by se měl stát tzv. antidiskriminační zákon. Návrh tohoto zákona se letos napodruhé vrací do legislativního procesu poté, co jej Senát v lednu loňského roku již jednou zamítl. Povrchní čtení tohoto návrhu zákona v mnoha čtenářích nevzbudí podobné obavy. Ovšem principy, formulace a celé ideové podloží této podivuhodné normy již dnes hovoří zcela jasně a domýšlení důsledků nevyžaduje až tolik představivosti. Bují-li totiž dnes zhoubně další dlouhodobé a zásadní ideologické ohrožení svobody, vlastnických práv a přirozeného řádu, byť zatím zárodečné a latentní, pak je to právě kult rovnosti, který se zatím nejviditelněji projevuje ve zdánlivě nevinném a ušlechtilými cíli vedeném boji s tzv. „diskriminací“ všeho druhu. Podstatou tohoto kultu je přesvědčení, že všichni lidé mají vždy, všude a za všech okolností jakési shůry dané „právo“ na identický rovný přístup ke všem a ke všemu, počínaje zaměstnáním, přes vzdělání a konče nákupem veškerého zboží a služeb. Z tohoto „práva“ pak nutně symetricky plyne též povinnost každého přistupovat pod sankcí vždy a ke všem identicky a rovně, a to ve všech vztazích, situacích a okamžicích, které jen mohou nastat.

59

Kult rovnosti již pronikl do spousty jiných oblastí našich životů a dal vzniknout mnoha pochybným konceptům, jako je kupříkladu „spravedlivý obchod“ či „spravedlivá soutěž“. Téměř vždy se jedná o snahu méně úspěšných subjektů na trhu zastavit prostřednictvím státu nebo jeho nástrojů (cel, kvót, bariér, antimonopolních úřadů) konkurenci schopnějších a k tomu využít kvazi morální argumenty, např. že spravedlivá (rozuměj rovná) soutěž je jen ta, v níž všichni vyrábějí za identických nákladů, prodávají za identických cen, na identických či podobných trzích, s podobnými maržemi a podobnými prodejními metodami, hlavně tedy bez „dumpingu“, „cenového podbízení“, „mzdového vykořisťování“, „agresivního marketingu a prodeje“ apod. Co na tom, že za splnění uvedených podmínek je pak již těžko hovořit o soutěži a konkurenci v ekonomickém slova smyslu. Ano, i v uvedených oblastech je kult rovnosti nebezpečný a stojí za mnoho ostrých komentářů, které také mnozí píší. Ovšem tento kult může naprosto zásadně změnit náš svět v okamžiku, kdy se stane vůdčím principem aplikovaným na každý kontakt, každou komunikaci a každý kontrakt dvou a více osob. A to je právě to, oč se antidiskriminační zákon snaží. Návrh tohoto zákona ve zkratce zakazuje „diskriminaci“ v mnoha oblastech běžného života typu přístupu k zaměstnání, povolání, podnikání, zdravotní péči, vzdělání či v přístupu ke zboží a službám. Diskriminovat je zapovězeno z nepřeberné řady důvodů, počínaje rasou, etnickým původem, pohlavím, věkem, jazykem či vírou a konče sociálním původem, zdravotním stavem, majetkem či genetickými znaky. Silnějším stupněm, který je označen jako „diskriminace přímá“, se míní situace, kdy se „s jednou osobou zachází méně příznivě než se zachází nebo by se zacházelo s jinými“. Slabším stupněm je pak „diskriminace nepřímá“, spočívající „v jednání či jen opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je osoba znevýhodněna proti ostatním“. Stručně řečeno, návrh zákona (nikoli překvapivě vycházející primárně z předpisů Evropské unie) alespoň verbálně tvrdí, že výchozím, zavrženíhodným stavem světa je stav, kdy lidé k sobě přistupují z nekonečně mnoha důvodů v nekonečně mnoha situacích rozdílně, nestejně, nepěkně znějícím slovem „diskriminačně“. A tuto „diskriminaci“ nalézá prakticky všude. To je ovšem zásadní zneužití hanlivého slova diskriminace. Fakticky totiž navržený kodex označuje za výchozí nedobrý stav světa svobodu volby a uplatňování vlastnických práv a za cílový stav považuje nesvobodu. Jakoukoli osobní volbu (zaměstnance, výrobku, firmy, partnera, restaurace, školy atd.) je totiž možné při dostatečně široké definici označit za „diskriminaci“ všech těch, kteří právě nebyli vybráni. Čím rozsáhlejší je množina důvodů pro volbu, jež je možné označit za „diskriminační“, tím více „diskriminace“ ve společnosti „existuje“ a tím více je nutné ji „potírat“. A návrh zákona vychází z definice věru široké. Taxativně vyjmenovává, kdy o diskriminaci ve vztazích mezi lidmi nejde (např. v případě výběru zaměstnance se zaměstnavatel nedopouští diskriminace, pokud bere v úvahu „nutnou délku praxe“, či pokud pro výběr konkrétní osoby pro konkrétní post existuje nespecifikovaný „věcný důvod“), ve všech ostatních situacích ji předpokládá a tudíž „řeší“. Obrací tedy naruby zásadní princip svobodné společnosti, že jakákoli svoboda volby je automaticky legální a posvátná a pouze v taxativně vyjmenovaných, specifických případech je možné požádat o posouzení její oprávněnosti příslušný orgán, např. soud. Svobodná volba by se po schválení této normy měla stát výjimkou, nikoli pravidlem.

60

To je navíc v návrhu zákona podtrženo tím, že dochází k rozsáhlému přechodu důkazního břemene z žalujícího na žalovaného. To je právě opačný princip než platí v civilním právu, kde logicky žalující musí prokazovat před soudem žalovanému, čeho a proč se po něm v soudním řízení domáhá. Jde tedy vpravdě o smrtící Molotovův koktejl nesprávných ideových a právních principů, který může začít nečekaně explodovat tam, kde to i ti nejupřímnější stoupenci návrhu zatím nevidí. Smějeme-li se dnes jako Evropané mnoha tzv. frivolním žalobám ve Spojených státech, můžeme za pár let být dvakrát tak k smíchu my sami. Zkusme se zamyslet i nad jinými příklady, než těmi exponovanými. Nebude-li prodejce vozů Ferrari věnovat stejnou péči při vysvětlování parametrů nového vozu, a při poskytování množství y rozsahu testovacích jízd každému nemajetnému svářeči jako svému klíčovému zákazníkovi, který odebírá jeden vůz ob rok, „diskriminuje“ zcela zjevně dle majetku (značku Ferrari i povolání svářeče uvádíme jako vhodný příklad, jakkoli by to dle dikce návrhu zde zkoumaného zákona mohlo zavánět „diskriminací“ jiných výrobců drahých aut či nemajetných svářečů). Tím spíš, pokud dává velkému a pravidelnému zákazníkovi slevu. Habilitační řízení na univerzitě? Proč by mělo být vyhrazeno pro inteligentní, sečtělé a pracovité akademiky? Univerzita, která neumožňuje habilitaci naprosto každému, zjevně „diskriminuje“ z důvodu genetických znaků, mezi něž dle drtivě převažujícího mínění vědy spadá i vrozená inteligence. Právo nosit titul docent před jménem by měl mít přece každý. Nediskriminačně, bez ohledu na cokoli. Každý by měl mít právo hrát hokej v NHL, získat Zlatého slavíka nebo dirigovat Vídeňské filharmoniky. V každé z cest těmto metám je přece kus genetických znaků toho kterého schopného hokejisty či muzikanta. Proč by neměli mít právo na úspěch nediskriminačně všichni a ze zákona? A co teprve jazyková diskriminace. Co mají dělat všichni, kteří se nenarodili s angličtinou jako s rodným jazykem (a nenaučili se ji) s definičním faktorem, že se tím dramaticky snižuje jejich možnost celosvětově ale i lokálně pracovat či získávat informace? Koho zažalovat, který úřad pro lidská práva tuhle celoplanetární diskriminaci vyřeší? Je jasné, že podobné zákony ke vzniku celoevropského úřadu podobného typu jistě povedou. A nakonec, domýšlejme do důsledků. Proč by vůbec zaměstnavatel, který ze svých peněz platí vlastní zaměstnance, měl mít jakoukoli možnost vybírat mezi kandidáty na jednotlivé posty. Kdyby při přijímání do zaměstnání nezáleželo na žádných parametrech, kterými se kandidáti od sebe liší (počínaje pohlavím a věkem a konče třeba jazykem či inteligencí), nebylo by přece vůbec nutné dělat jakékoli řízení na jakoukoli pozici. Stačilo by, aby personální ředitel vyšel na ulici a vybral prvního, kdo mu přijde do ruky. Proč je pro některé tak těžké pochopit, že například soukromý zaměstnavatel ve svobodné zemi má mít právo vybírat si zaměstnance dle vlastních kritérií, včetně těch, které jsou v návrhu označeny jako „diskriminační“? Proč je tak těžké pochopit, že diskriminovat nemá stát, a že se má jednat o pravidla maximálně pro něj a nikoho jiného? Při čtení návrhu antidiskriminačního kodexu se zkrátka zdá, že jsme svědky další přepjaté reakce na špatné svědomí. Tolik jsme se jako západní civilizace chtěli odříznout od hrůzné historie druhé světové války, od zkušenosti etnických čistek, genocidy, holocaustu, teorií nadřazenosti ras nad druhými, až jsme z našich hlav zcela vytěsnili prostý fakt, že mezi etniky, rasami či národy opravdu existují rozdíly. Podobně dnes s odstupem bojujeme s historickou zkušeností ponížení jedněch lidí

61

druhými tak usilovně, že zapomínáme na další prostý fakt: lidé se od sebe liší. Dokonce se liší zásadně. Neexistuje žádný zákon, který umožní sportovnímu antitalentu stát se světovou hvězdou, intelektuálně nevybavenému získat Nobelovu cenu, risku neschopnému vydělat spoustu peněz, nebo matce na mateřské se třemi dětmi získat dobře placené místo obchodní cestující po střední Evropě. Tyto příklady chápeme, a možná jsou i sdělitelné, ale problém je, že platí v menším pro každou kancelář, každý úřad, každý vesnický fotbalový oddíl a každý přijímací pohovor do práce. Neexistuje bohužel nic jako oblíbená „rovnost příležitostí“, protože v příležitostech dělat úspěšně či méně úspěšně jakoukoli aktivitu jsme si z mnoha důvodů celoplanetárně od narození dramaticky nerovní a s tímto vědomím musíme umět žít. Jediným smysluplným konceptem nemůže být rovnost příležitostí, ale maximalizace příležitostí, maximalizace šancí, což není nic jiného, než maximalizace svobody. Tento návrh zákona ovšem svobodu volby omezuje. Vše uvedené samozřejmě neznamená, že neexistuje právo na ochranu před zásahem do cti a důstojnosti každého z nás. Ale to existuje i tak, a pro jeho ochranu plně postačují stávající civilní normy a ústava. Návrh tohoto zákona ničemu nepomáhá, jen vše mate a zatemňuje. Pro důkaz toho, že věci dnes absurdní mohou být zítra zcela běžné, netřeba chodit daleko. Stačí prostý pohled na nedávný vývoj další ideové a „zbraně hromadného ničení“ kterou je ekologismus. Na začátku sedmdesátých let minulého století, v době vzniku meadowsovských predikcí limitů růst pro Římský klub, tak by asi také bylo absurdní předvídat, že se důležitou politickou otázkou pro vyspělý svět jednou stane snaha o systematické ovlivňování klimatu a dokonce počasí člověkem. A hle, stačily k tomu ani ne tři desítky let. Obezřetností je tedy třeba zavčas. Ekologisté jsou antihumánní. Jsou antihumánní proto, že základní, byť ne zcela přiznanou tezí jejich ideologie je, že vývoji světa překáží člověk. Je jen nutným zlem, bez nějž by bylo na světě lépe. Kult rovnosti má podobnou antihumánní vlastnost. Nerespektujte přirozenou odlišnost lidí ve znacích, které mohou, ale i nemohou ovlivnit. Nerespektuje, že lidé se rodí, žijí a umírají s diametrálně odlišnými schopnostmi, talenty, vlohami, vlastnostmi, s rozdílnou inteligencí, zázemím. A že i jejich věk, jazyk a mnoho jiných znaků ovlivňuje jejich šance. Zapomínají, že tento elementární fakt je přirozeným stavem světa, který není dílem žádného člověka, ani skupiny lidí. Tudíž jej ani žádný člověk nemůže změnit. Je zcela naivní představa, že může existovat jakákoli vláda, která vytvoří svět, o kterém vzývači kultu rovnosti sní. Lavina ekologismu se utrhla. Valí se plnou silou údolím a v tuto chvíli můžeme jen stěží odhadnout, kolik kritického rozumu, vědecké střízlivosti, seriózních argumentů a nadhledu ještě pod sebou a před sebou pohřbí. A aniž jsme stačili spočítat její škody, už se pomalu nahoře na převisu rýsuje další kupa sněhu. S tou je ještě možné něco dělat. Ještě je možné ji zastavit, nebo se jí alespoň vyhnout. Ještě je možné nespustit proces, jehož nekonečné nechtěné důsledky půjde později tak obtížně zvládat. Ještě je možné nepřijmout antidiskriminační zákon. K tomu bych ještě řekl, co tady bylo řečeno paní senátorkou Paukrtovou a paní senátorkou Rippelovou, tak skutečně došlo, aby vám bylo jasné, kde je v tom pozměňováku chyba. Ta je tam, že by se musel změnit průkaz senátora, že by nemohl jezdit zadarmo veřejnými prostředky. To je právě problém se čtyřicítkovým zákonem a ten jsme vyřešili pozměňovacím návrhem k pozměňovacímu návrhu. Pokud jde o výpočty, které jsme tady slyšeli, kolik by to bylo, kdyby soudci dostali podle platného zákona, nerozmrazeného, tak jsem to bleskově spočítal. Je to asi 300 milionů korun. Je to hodně peněz, ale sociální demokracie tuším včera

62

navrhovala vybrakovat státní rozpočet asi o 22 miliard. Takže to je o tom, proč bychom měli hlasovat pro povinnou maturitu z matematiky, protože desetinná čárka dělá v ČR všem velký problém. Každý si ji vypočítává, jak zrovna potřebuje. A pokud jde o vlastní pozměňovací návrh. On na jedné straně ukazuje absurditu toho zákona, protože tady evidentně jedna skupina soudců byla diskriminována, abych vynechal zákonodárce, kteří jsou vždycky předmětem nějakých sporů. Ale soudci byli evidentně a zcela bez důvodu - jaký byl důvod k tomu, že by se soudcům měly zmrazovat platy, když se nikomu jinému, kromě zákonodárců, kteří si je sami zmrazili, což samo o sobě je dosti absurdní, já nevím, jestli nějaká jiná skupina by byla schopná sama sobě, že by šel třeba někdo za šéfem a řekl: šéfe, musíme trochu, já si nemyslím, že bych dělal za ty prachy, když tak mi dejte polovičku a ono to bude bohatě stačit – takového člověka nenajdete. Čili to svědčí o tom, že zákonodárci jsou zvláštní sorta lidí, když se sami neberou ani za sebe. Druhá věc, která tam měla znamenat, pokud jde o městskou dopravu a nebo vůbec dopravu. Víte, že se o tom vedou velké diskuse, paní náměstkyně pražského primátora, já jsem si myslel, že je příbuzná pokrokového zpěváka Deana Reeda, ukázalo se, že nikoli, že s ním nemá nic společného, i když její výstupy tak vypadaly. Přidali se k tomu i páni senátoři Zieleniec a jeden náš kolega, kteří jezdili se Student Agency a dávali tak najevo jak je to hrozné, samozřejmě pan Zieleniec v Bruselu jezdí zadarmo a jistě jste četli články o tunelování Evropského parlamentu, včera si tuším schválili směrnici, že už nebudou zaměstnávat ty příbuzné a naše milá přítelkyně Bobošíková říkala, že táta fakt je nejlepší asistent, jakého kdy v životě poznala a proč by mu ty peníze nedávala, že? Ale protože Europarlament nikoho v České republice nezajímá, tak samozřejmě ani novináři se tomu nevěnují. Takže já bych moc prosil, abychom si toto všechno pamatovali, až tady budeme skutečně jednat o ratifikaci Lisabonské smlouvy. Protože toto je proti tomu co přijde, úplná selanka. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Paní senátorka Soňa Paukrtová si přeje promluvit teď. Ano, má na to právo, takže přeskakuje senátory Mejstříka a Škalouda, pak se ještě přihlásil pan senátor Štěch. Senátorka Soňa Paukrtová: Já nerada přeskakuji, ale chtěla bych konstatovat, že budeme projednávat změnu zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, změnu zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a změnu zákona o jednacím řádu v Senátu. Žádný z těchto zákonů nebyl zařazen na tuto schůzi a já jménem KOD podle § 57 protestuji, aby byl pořad schůze měněn zařazením těchto tří bodů. Paragraf 57 odstavec 3 říká: schválený pořad lze během schůze Senátu měnit jen výjimečně, návrh na změnu schváleného pořadí atd. Nelze projednat, vznese-li námitku nejméně jeden senátorský klub. Vznáším námitku, aby tyto tři zákony, jejich novelizace byla zařazena na tuto schůzi Senátu. Děkuji vám. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. S technickou poznámkou, tedy s právem uvést věci na pravou míru pan senátor Kubera. Senátor Jaroslav Kubera: Já myslím, že paní senátorka nemá pravdu, protože je to návrh ÚPV, a já bych v takovém případě žádal vyřadit z programu část čtvrtou ze zákona, protože ona se jmenuje: změna zákona o platu a odměně a

63

pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech. A to je úplně stejné jako je ten pozměňovací návrh, takže tuto část bych potom také prosil vypustit. Místopředseda Senátu Petr Pithart: O námitce se v průběhu dalšího jednání ještě poradíme. Pan senátor Mejstřík má slovo. Senátor Martin Mejstřík: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové. Měl jsem v tuto chvíli být se svou rodinou a jenom proto, že projednáváme tento zákon, zůstal jsem a nevím, jestli toho mám litovat. Zdá se, že ano. Ale neodešel jsem proto, že jsem chtěl říci svůj názor, byť se třeba nezúčastním hlasování. Já velmi hrubě – asi to tušíte – nesouhlasím s tím, co zde bylo prezentováno některými našimi kolegy, ba i kolegyní, a chtěl jsem, aby to bylo v zápisu. Vážení senátoři, senátorky, rozhlédněme se kolem sebe. Kolik zde vidíte žen v tomto úctyhodném sboru? Čím myslíte, že to je? Já vím, že otázka rovnosti příležitostí je otázkou složitou a až na výjimky jste se nezúčastnili semináře, který jsem zde pořádal na téma právě rovných příležitostí z pohledu spíše konzervativnějšího, křesťanského. Dostal jsem to potom zleva i zprava. Zejména ženami z Gender Studies mi bylo vyčítáno leccos, takže nikdo z vás mě nemůže pokládat za nějakého fundamentalistu. Ale jestliže někdo zde hovoří o tom, že požadavek rovnosti se snažíme povýšit nad princip svobody volby, vážení přátelé, v některých věcech prostě svobodnou volbu nemáme. Má svobodná volba nebyla to, že jsem se narodil mužem, stejně tak jako ženy neměly svobodnou volbu a nemohly se rozhodnout. Kdybychom se na tento problém – muž a žena dívali tak, jak se zde pokoušíte prezentovat vy, zejména pan kolega Kubera, ale i jiní, tak by samozřejmě ženy v současné době neměly volební právo, nesměly by studovat a byly by zcela odkázány na to, co jim my muži povolíme či nepovolíme, protože my jsme přece těmi pány světa a hlavami rodin. Ale on se právě svět přirozeně mění a zaplať pánbůh, protože kdyby se neměnil, tak byste mohli napadat i křesťanské desatero. To byl samozřejmě umělý zásah do tehdejšího přirozeného vývoje. Nebo nebyl? Já se domnívám, že norma, kterou máme před sebou, je velmi umírněnou normou a já jsem chtěl poděkovat předkladatelům, protože se domnívám, a v tom bych souhlasil, jedná se o velmi citlivou věc, a samozřejmě by nebylo dobré ulítávat do extrémů tak, jako se to v některých zemích děje. Nicméně nenamlouvejme si, že ženy mají stejná a rovná práva jako my muži. Kdyby měly, tak tento návrh vláda nepředkládá. Vláda by se mohla odkázat na jiné právní normy, navazuji na kolegyni Venhodovou, kde by mohla poukazovat na to, že požadavky EU v tomto směru splňujeme. Ale my je nesplňujeme. Kdyby tomu tak bylo, stačila by nám ústava. Ale ona zjevně ústava nestačí. Ústavu jsme neaplikovali do další legislativy. Mimochodem vystoupení kolegyně Venhodové bylo zdrcující kritikou vlády a tečka. Nevím, proč svůj plamenný projev přednášela zde, možná ho měla přednášet na jiném fóru. Samozřejmě, že to, co předvedl ÚPV, je přílepek jako hrom, když to řeknu slušně. A je hanbou Senátu, že jeho ÚPV takovýmto způsobem pohrdá Ústavním soudem a jeho výnosy. Já si ještě pamatuji doby, kdy to byl Senát, který kritizoval velmi ostře to, co dělá Poslanecká sněmovna. A ejhle, už to děláme sami. A ještě pod taktovkou ÚPV. Z toho je mně opravdu smutno.

64

Jen drobnou poznámku k Římskému klubu. Je to vděčné téma pro některé z vás, ekologismus se rovná extremismus. Nebýt Římského klubu, resp. kdybychom poslouchali Římský klub v šedesátých a sedmdesátých letech, tak jsme možná nedospěli tam, kam jsme dospěli. Tito lidé, tito odborníci, tito politici upozorňovali již tenkrát na to, co dnes sklízíme. To, co navrhuje kolega Škaloud, je samozřejmě jeho právem. Jen, a už jsem na to upozornil, je velmi diskutabilní, zda opravdu tímto zákonem zasahujeme umělým způsobem do přirozeného vývoje. Zamysleme se nad tím, co nám pan kolega Škaloud navrhuje. On se snaží nás přesvědčit o tom, abychom přijali doprovodné usnesení, které hovoří o tom, že diskriminační zákon nerespektuje kulturní odlišnosti členských států. Proboha, co to má znamenat? To znamená to, že u nás budou nadále muži vláčet ženy za vlasy do svých jeskyní? Nebo co je naše kulturní zvláštnost? O povyšování požadavku rovnosti na principy svobody jsem už hovořil. Není to samozřejmě tak jednoduché, jak říkám já, ale ani tak, jak se snažíte přesvědčit vy. Nechme projít zákon tak, jak ho předkládá vláda, protože to je opravdu minimum toho, co bychom mohli pro naše ženy udělat. V případě, že se ukáže, že to je špatná cesta, že tuto normu zneužívají ženy, případně jiní diskriminovaní, můžeme ji změnit. Ale ono je to zatím naopak. Nemají rovné šance, a já proto prosím, abychom přijali tuto normu, ovšem bez přílepku, bez pozměňovacího návrhu ÚPV. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Já teď budu reagovat na vznesenou námitku paní kolegyně Paukrtové, přečtu vám § 57 odstavec 3. Schválený pořad lze měnit během schůze Senátu jen výjimečně. Návrh na změnu schváleného pořadu schůze Senátu nelze projednat, vznese-li námitku nejméně jeden senátorský klub nebo deset senátorů. Já musím konstatovat, že žádný návrh na změnu schváleného pořadu schůze Senátu podán nebyl, takže já nemohu námitku akceptovat. Prosím, paní senátorka má samozřejmě právo reagovat okamžiku jako předsedkyně. Senátorka Soňa Paukrtová: Pane místopředsedo, já jsem to řekla proto, abych sem nemusela chodit znovu. Pokud by docházelo ke změně pořadu schůze, z mého pohledu je velmi obtížné projednávat návrhy zákona, které jsme měli na pořadu schůze a považuji je navíc za nehlasovatelné. Ale je možné, že to je můj výklad, tak se omlouvám kolegům, nechtěla jsem zkomplikovat v pozdních hodinách, ale prostě považuji návrhy ÚPV za rozhodně nehlasovatelné. Pokud už je projednáváme. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Slovo má pan senátor Škaloud. Senátor Miroslav Škaloud: Děkuji za slovo. Vážené senátorky a senátoři, omlouvám se, protože projevů už tu bylo poměrně dost. Takže oceňuji vaši trpělivost. Na začátek bych jen zareagoval na vystoupení předřečníka. Já bych řekl, že vystoupení kolegyně Venhodové nebylo zdrcujícím odsudkem vlády, ale strukturovaným a propracovaným odsudkem evropské antidiskriminační legislativy. Nyní k mému příspěvku, pokusím se ho zkrátit, protože většina věcí tady byla řečena. My jsme již jednou tento zákon odmítli, když ho předkládala vláda – jiná vláda, bylo to v lednu 2006. Bylo to zdůvodněno neurčitostí pojmů, pro rozšiřování pojetí presumpce viny a také z důvodů omezování osobní svobody. Díky tomu jsme to zamítli. Také tam byly neurčité výrazy. Aktivistický přístup tehdejší vlády rozšiřoval

65

některá opatření nad rámec směrnice. Nyní přichází další verze, a to ve formě téměř čisté aplikace evropských směrnic, a to pod hrozbou sankcí, což je jeden z důvodů, proč být vlídný k tomuto podkladu. Nicméně stále můžeme mít výhrady k pojetí tohoto zákona a té evropské legislativy antidiskriminační. Zejména, aspoň z mého úhlu pohledu, je to rozšiřování portfolia diskriminací, dále presumpce viny a dále neurčité pojmy. Jenom se jich stručně dotknu, abych nezdržoval. Návrh antidiskriminačního zákona zavádí nové důvody, které tady už byly sděleny, výslovně se vztahuje například na poskytování vzdělávání, přístup ke zboží, službám atd. Každá takováto změna má své možné důsledky. Řadu z nich zmínil kolega Kubera, já ještě uvedu další, konkrétnější. Může to znamenat, že povinností podnikatele bude zaměstnávat člověka ve firmě, o jehož pracovitosti bude mít důvodné pochybnosti. Nebo majitel bude muset ve vlastním domě pronajmout byt i osobě, s níž by se třeba obával strávit pět minut o samotě. A tak bych mohl pokračovat dál. Tímto rozšiřováním portfolia diskriminací se pole potenciálních konfliktů, kterým tato legislativa chtěla zabránit, bude spíše násobit, nežli aby se tlumily. Dále pokud jde o presumpci viny a rozšiřování tohoto portfolia, dotknu se toho velice krátce. Žalovaný má povinnost prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení, byť s tím, že žalobce uvede skutečnosti, které k tomu nějakým způsobem směřují. Já se domnívám, že to, že má někdo dokázat, že se něco nestalo, samo o sobě odporuje zdravému rozumu, a to je ta tradice, dejme tomu kulturní, která tady v Evropě byla. Ať přišla tato změna odkudkoli, tak zpochybňuje právní jistotu, jako jeden z nezbytných předpokladů existence právního státu. Kdybych to vzal ještě selským rozumem, tak obrácené důkazní břemeno je v podstatě neproveditelné. Protože pokud chce někdo dokázat, že se něco nestalo, tak musí proskenovat veškerý časoprostor v blízkosti daného bodu, a to je z principu nemožné. Přijetí takovýchto ustanovení do právního řádu představuje spíše vítězství vůle nad logikou. Pokud jde o neurčité pojmy použité v zákoně, oceňuji, že už vláda odstranila výrazy typu „zneklidňující prostředí“ nebo „přítomnost mikroorganismů v těle“, nicméně jsou tam ustanovení nejistá, například ta, že nepřímou diskriminací není – cituji – pokud ustanovení, kritérium nebo praxe je odůvodněno legitimním cílem atd. konec citace. Prostor, který tímto dostává judikatura, je poměrně velký, protože to budou ve skutečnosti právě soudy, nikoli zákonodárce, kdo bude určovat a dotvářet kompaktní celek tohoto významu, této diskriminace. Domnívám se, že soudům právotvorný mandát v tomto smyslu nenáleží. Navíc dosavadní praxe rozhodování soudů v podobných oblastech – například ochrana osobnosti – je dosud velmi nejednotná. O tom by se dalo hovořit dlouho. Jenom krátké poznámky. První se týká ještě potřebnosti legislativní úpravy tohoto druhu. Já se domnívám, že řešit každý nesoulad, každou domnělou nebo skutečnou nespravedlnost zákonem vede k zaplevelování právního řádu. Nebýt diskriminován nebo nebýt předmětem nevhodného chování je v intuitivním chápání tohoto slova samozřejmě správná, ušlechtilá idea. Na druhé straně nazvat každou osobní nebo skupinovou neschopnost vyrovnat se ostatním nebo své domnělé či oprávněné jiné postavení ve společnosti diskriminací a ihned ji řešit nějakou kompenzací nebo sankcemi, domnívám se, že to nemusí být účelné. Může to totiž mít i opačný efekt. Může vést k omezování svobody, svobody smluvní a spolčovací, může vést i k omezování osobní iniciativy, která je základem produktivní společnosti a základem dynamiky jejího rozvoje. Utápění se v interpretačních problémech,

66

v hledání meze, kde je nějaký diskriminační záměr a kde jde o otázku vlastních schopností, může narušovat schopnost společnosti řešit vážnější problémy. Další poznámka se týká implementace směrnic EU, ta bude krátká. Argumentem, který je často vznášen, je, že k přijetí této normy jsme povinni pod hrozbou sankcí, což je pravda. Nicméně tímto argumentem dokazujeme svým způsobem, jak se evropská integrace vzdaluje svému původnímu cíli, tedy zajištění prosperity a blahobytu prostřednictvím liberalizace obchodu mezi členskými zeměmi. Snaha prosadit antidiskriminační zákon svobodu našeho rozhodování a flexibilitu tržní ekonomiky ochromuje a nepřímo potvrzuje, že princip subsidiarity zůstává v praxi často nenaplněn. Jenom bych připomněl, že podle strategického plánu Evropské komise pro rok 2008, komise má v plánu rozšířit a posílit svoji politiku rovných příležitostí. Zejména navrhne nové iniciativy zaměřené na prevenci diskriminace mimo trh práce a na boj proti diskriminaci na základě pohlaví, atd. Já bych řekl, že zde je prostor pro to, dát vládě zpětnou vazbu, aby se na takovémto rozšíření už nepodílela. To je také součást mého doprovodného usnesení. Jinak ještě k těm principům a důsledkům nediskriminace – samotná myšlenka nediskriminace jakožto rovných šancí pro všechny je chvályhodná. Podstatou původní myšlenky byla nediskriminace coby rovnost příležitostí ve významu rovnosti práv pro všechny občany. O tom již mluvil kolega Kubera, pokud jsem mu dobře rozuměl. Své doprovodné usnesení dávám proto, abychom podrželi jistou duševní integritu pro ty, kdo pro to budou hlasovat, i když s tím nesouhlasí. Takže doprovodné usnesení zní: Senát považuje přijetí tzv. antidiskriminačního zákona za nástroj implementace požadavků vyplývajících z evropského práva, za jejichž neprovedení hrozí České republice sankce. Neztotožňuje se však s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států a požadavek rovnost ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby. Senát žádá vládu, aby nedával souhlas s přijetím dalších antidiskriminačních předpisů na úrovni EU. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Nyní se o slovo přihlásila členka vlády paní ministryně Stehlíková, prosím. Ministryně vlády ČR pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři, já se nebudu uchylovat k filozofickým úvahám, neboť si vážím vašeho drahocenného času v tak pozdních hodinách. Chci jenom rozptýlit některé obavy, které tady zazněly v průběhu této debaty týkající se očekávaných dramatických změn po schválení tohoto zákona. Žádné dramatické změny nás nečekají, i když tento zákon schválíme, pokud nepočítám to, že budeme ušetřeni finančních sankcí, které v případě podání žaloby u Evropského soudního dvora a uvalení sankcí znamenají desítky milionů euro, které se splácení každým dnem do té doby, dokud tuto směrnici neimplementujeme, tu či onu legislativu neschválíme. Já teď myslím něco jiného. Opravdu nám nehrozí, že by se sportovní antitalenty stávaly sportovními vítězi. Pokud se jedná o rovnost, jedná se pouze o rovnost šancí, o rovnost startu, nikoli o rovnost cíle. A to, jak se to bude vyvíjet dál, záleží na každém jednotlivci. Právě postavení jednotlivce chce tento zákon posílit,

67

protože dá každému jednotlivci možnost obrátit se na soud s žalobou a hájit se, pokud bude mít pocit, že je diskriminován. Takže z tohoto hlediska nejde o rovnost nějakých velkých skupin, ale o to, že jednotlivec by měl mít možnost a nástroj realizovat ta práva, která mu zaručuje ústava. Několik slov k důkaznímu břemenu. Nejedná se o presumpci viny. Naopak. Tato úprava obsahuje v sobě nikoli přenos důkazního břemene na žalovaného, nýbrž sdílené důkazní břemeno. To znamená, žalobce bude muset prokázat, že určitý skutek se stal, žalovaný má možnost prokázat, že tohoto chování se dopustil nikoli z důvodů diskriminačních, ale jiných. Není zapotřebí prokazovat něco, co se nestalo. Myslím si, že toto znění odpovídá stávající judikatuře Ústavního soudu. Nemám obavy, že dojde k zahlcení soudů diskriminačními kauzami, protože nadále zůstanou zachovány určité bariéry a regulátory v podobě soudních poplatků, poplatek za právní pomoc a zejména riziko hrazení nákladů protistrany v případě prohry. Chci podotknout, že v tomto návrhu, který máte na stole, není obsažena actio popularis či možnost podání hromadných žalob nevládními organizacemi, které by mohly zastupovat poškozené. Na závěr bych chtěla říci, že smlouvy se plní a my jsme se k tomu, že se směrnice implementují, zavázali. Myslím si, že přijetí doprovodného usnesení by nebylo úplně šťastné, protože politika EU, ať už ji vnímáme jakkoli, je realistická. Teď několikrát zazněly obavy z přípravy nových směrnic EK, které rozšíří ochranu před diskriminací na další oblasti mimo trh práce. Včera přišla zpráva i z Bruselu, že od této iniciativy EK ustoupila. Nikoli, že by se vzdávala těchto cílů, ale jednoduše proto, že je realistická. Vždycky, pokud přichází s nějakou iniciativou, musí mít jistotu, že má podporu v členských státech. Pokud tu podporu nemá, tak čeká, až k tomu dozraje. Celá EU k přijetí diskriminačních zákonů ve svých zemích dozrála, dospěla. Já si myslím, že bychom jako poslední země bez obav mohli do tohoto prostou vstoupit. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní ministryně. Slovo má pan senátor Milan Štěch. Posléze promluví páni senátoři Volný a Zlatuška. Senátor Milan Štěch: Pane místopředsedo, pane ministře, vážení kolegové, vážené kolegyně, je velice smutné, že tady zaznívá, že tento velice zúžený a v minimálním rozsahu vypracovaný antidiskriminační zákon budeme přijímat pravděpodobně z důvodů z obav z pokuty a že v této horní komoře Parlamentu ČR nebude tento zákon přijat ani proto, že skutečně si jako, řekl bych, vyspělá demokratická společnost uvědomíme jeho význam. Já si myslím, že na tomto příkladě je vidět, jak pořád ještě bohužel v oblasti chápání lidských práv a opravdového obsahu významu slova svoboda jsme vzdáleni nebo zaostáváme za Evropou, za Evropou, která je v Evropském společenství a tvoří Evropskou unii. Je to náš handicap. Vystupuji zejména proto, abych se jasně distancoval od těch slov, která zde zazněla zejména z tohoto spektra (ukazuje), protože často sdělovací prostředky sdělují, že „Senát“ – a Senát není jednolitý celek, jsou tady velmi diametrální rozdíly, a to zejména v oblasti chápání lidských práv. Měli jsme možnost tady slyšet vystoupení, který sice nebylo vystoupením autora, ale bylo převzato, ale tím, že ho dotyčný přednesl, se pravděpodobně s tím ztotožňuje. Já si ho samozřejmě ve stenografickém záznamu přečtu. Byla to slova, která hovořila o tom, že přece z povahy rasy, etnika si nejsme rovni a že tudíž v tom antidiskriminačním zákoně není možno tyto parametry ošetřit tak, jak je navrhováno.

68

Já mám obavu, že toto jsou citáty, které nemají daleko k citátům, které se objevovaly v první polovině minulého století, zejména ve 30. letech v určité části Evropy. Také tu bylo strašeno kolegou Kuberou tím, co vůbec – jak paní ministryně uvedla – v zákoně není. Tam nejsou omezeny předpoklady pro výkon povolání, funkcí a dalších náležitostí souvisejících s potřebou odborné kvalifikace a způsobilosti pro výkon. To je strašení veřejnosti a je to nedůstojné – znovu říkám – horní komory Parlamentu ČR. V diskusích, které v kuloárech vedeme, se přece napříč politickým spektrem shodujeme v tom, že v životě známe příklady – konkrétní příklady, na mě se někteří s nimi obracejí – kdy jsou lidé znevýhodňovaní pro svoje slabší společenské postavení ať už je to v otázce zaměstnávání, v otázce přístupu ke vzdělání a dalších. Bohužel přes všechny pojistky, které máme, to existuje. Nejvíce jsme diskriminováni – stále více – pro rozdílnost majetkových a finančních poměrů. Možná, že s tím někdo nebude souhlasit, ale prostě to tak je. Je to tak a já jsem to nedávno slyšel i v televizním šotu ze sjezdu KDU-ČSL, i když to asi nebyl většinový názor. Já osobně pozměňovací návrh ústavně-právního výboru ani náhodou nepodporuji, a protože pan Kubera hovořil o tom, že ČSSD navrhovala utracení 21 miliard, což má špatně spočítáno, chtěl bych zdůraznit, že tady je jeden velký rozdíl. Sociální demokracie ve Sněmovně, ale i tady před chvilkou navrhovala peníze z veřejných zdrojů pro důchodce. Pro důchodce! Peníze, které bychom chtěli, aby byly vybrány od velice prosperujících firem, které tu platí menší daně než kdekoli jinde na světě. My jsme je chtěli pro důchodce. Pan kolega Kubera je chce pro sebe a pro sobě rovné. To je ten velikánský rozdíl mezi námi, sociálními demokraty a ODS. Samozřejmě, že demokracie máme každý plná ústa, ale demokrat podle mého názoru se pozná teprve tehdy, když má moc. A tady je cítit, kdo se domnívá, že má absolutní moc. Mně se přímo, přátelé, to, co se tady děje poslední dobou, promiňte mi to slovo, skutečně zajídá a hnusí. Je mi líto, že jsem svědkem toho, co se tu děje třeba v oblasti antidiskriminace, respektive diskriminace. Já nevím, kam až hodláme zajít, ale myslím si, že bychom si na některá slova měli skutečně dát pozor. Protože znovu říkám, že to, co tady bylo dneska řečeno v oblasti rasy a etnik, je za hranicí toho, co by tady mělo zaznívat. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Slovo má senátor Jaromír Volný. Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, já bych se vrátil k vystoupení paní senátorky Paukrtové, protože kdyby jejímu požadavku mělo být vyhověno v podobných případech, tak by to vedlo k omezení svobody slova v parlamentní komoře. Já si myslím, že kdyby ho pan předsedající neodmítl z těch důvodů, z jakých odmítl, tak by musel být odmítnut z důvodů věcných. Přece o tom, jestli je to přílepek nebo ne, a jestli se ta materie má tady probírat nebo ne, se nemůže rozhodovat pouze podle názvu zákonů, čili nemůžeme na to hledět tak, že když teď probíráme antidiskriminační zákon, tak bychom nemohli někdy zasahovat do zákonného platu nebo do jednacího řádu Senátu. Přece to, jestli je to přílepek nebo ne, se musí rozlišovat podle toho, jestli to má s návrhem zákona věcnou souvislost. Pokud tady kolega Kubera – a teď se nevyjadřuji k věcné podstatě těch návrhů – prezentoval svůj názor, že to, že soudcům byly zamrazeny platy, je podle jeho názoru vůči soudcům diskriminační s ohledem na celkovou množinu těch, které bychom mohli označit za státní zaměstnance – teď to dávám do uvozovek, protože zaměstnanec je

69

vlastně poměr z pracovního práva, ze zákoníku práce - takže pokud on má ten názor, tak to samozřejmě s projednáváním antidiskriminačního zákona souvisí. Pokud má tento názor, s projednáváním antidiskriminačního zákona to souvisí, stejně jako pokud má názor, že pokud jde o bezplatnou dopravu zákonodárců v MHD, jde o pozitivní diskriminaci a že všichni ostatní jsou „negativně diskriminováni“ tím, že zdarma jezdit nemohou – je to zase jeho názor. O tom, jestli by toto plénum za diskriminaci uznalo nebo neuznalo a jestli by přistoupilo k novelizaci těchto souvisejících zákonů, bude se o tom rozhodovat hlasováním, stejně jako by se rozhodovalo hlasováním o otázce, jestli tuto obecnou normu stanovující obecná pravidla nediskriminování máme rozšiřovat o nápravy konkrétních případů diskriminace tak, jak v představách pana senátora Kubery existují. Myslím si, že takto k tomu přistupovat nemůžeme. Pokud v tom pan senátor Kubera diskriminaci vidí, je to určitá nerovnost. Nelze to a priori odmítnout jako nesprávnou myšlenku. Co znamená diskriminace? Slovo diskriminace znamená nějaký druh rozlišení. Ve světě zdaleka tak pejorativní význam jako u nás, a nakonec i v technické praxi se různá zařízení nazývají diskriminátory a slouží k tomu, aby rozlišovala například v impulsní technice velikost impulsů vzájemně od sebe apod. Pokud v tom kolega Kubera viděl diskriminaci a je to rozlišení, proti tomu nelze nic namítat a nelze a priori požadovat, aby se o těchto otázkách nejednalo. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, slovo má pan senátor Zlatuška, zatím poslední přihlášený do obecné rozpravy. Senátor Jiří Zlatuška: Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, mám k návrhu doprovodného usnesení, které předložil kolega Škaloud, nějaké problémy. Není mi jasné, co tím myslel. První problém je, že z minulé praxe je zřejmé, že jsme přijali za dané, že jakékoli usnesení Senátu je jen plácáním slovy a že zejména vzhledem k vládě nemáme absolutně žádné představy o tom, že by naše usnesení byla respektována nebo že bychom vyžadovali jejich plnění. Bylo to tak například u návrhu, který předložil kolega Kubera před časem a Senát ho zde přijal, aby nám vláda vyznačovala do návrhů zákonů, které jdou k nám z Poslanecké sněmovny, ty pasáže, které odpovídají evropské legislativě. V okamžiku, když jsem se pokusil toto vyžadovat, i senátor Kubera zcela rezignoval na to, že by takové usnesení bylo něco jiného, než prázdná deklarace. Když jsem navrhoval zrušení usnesení, které není nikde vyžadováno, tak sám fakt, že jsme ho nezrušili, svědčí o tom, že my sami jako Senát si o svých usneseních myslíme, že jsou k ničemu. Z toho hlediska považuji poslední větu, že Senát o něco žádá vládu za nadbytečnou. Nemusí tam být, protože víme, že nepovažujeme obsah našich usnesení vzhledem k vládě za cokoli relevantního. Druhá věc, se kterou mám problém, je druhá věta, že se Senát neztotožňuje s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států a požadavek rovnosti ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby. Zastavím se u toho, že se Senát podle tohoto návrhu neztotožňuje s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti. Troufám si říci, že pokud bychom pouze respektovali přirozený vývoj společnosti, postrádám smysl existence zákonů, norem a nás jako Parlamentu. Má-li společnost fungovat čistě přirozeně, neovlivňována ničím tak umělým jako je text

70

zákona, je zbytečné zde trávit dlouhé hodiny, prodlužovat si jednání, obtěžovat spousty ministrů aby byli při našich jednáních, je zbytečné přijímat jediný zákon. Každý takový akt, který zde děláme, je umělým zasahováním do přirozeného vývoje společnosti s výjimkou těch usnesení, o nichž předem víme, že je nebudeme vyžadovat. Tam nezasahujeme do vývoje společnosti, protože přijímáme něco, co víme, že je jen prázdné tlachání a k ničemu to nebude. Jestliže je to zákon, který má někdo vymáhat, který zakotvuje nějaká práva nebo povinnosti, které budou ve společnosti represivním způsobem vymáhány, je to umělé zasahování do přirozeného vývoje společnosti. To je také základní poslání toho, proč zákonné normy existují. Z toho hlediska mi druhá věta připadá zbytečná. Meritorně se k ní ještě vrátím. V první větě mám problém s tím, že pan senátor Škaloud kritizoval antidiskriminační zákon mj. za nejasnost pojmů. V okamžiku, kdy jsou pojmy jasné, stávají se problémem a v okamžiku, kdy se trvá na tom, že pojmy jasné, najednou řada věcí přestává mít smysl. Například nechápu, jak přijetí může být nástrojem. Myslím si, že nástroj sám o sobě nemůže být přijetím. Jestliže Senát považuje přijetí antidiskriminačního zákona za nástroj implementace požadavků, tak věta sama o sobě obsahuje pojmový nesmysl. Pokud kolega Škaloud chce skutečně pracovat s přesnými termíny, měl by například říkat, že to není nástroj implementace požadavků, ale přijetí je krokem, který implementuje požadavky. To by možná bylo přijatelné. Tolik kolem přesnosti. Jestliže netrvám na přesnosti na takových vyjádřeních, tak musím uznat, že i v antidiskriminačním zákonu se dá se zbytkem pracovat stejně konstruktivně. Celkově bych navrhoval zkrátit text usnesení bez ohledu na to, že nic neznamená a že vím, že naše usnesení jsou k ničemu a že jsme se k tomu v minulosti precedenčně zachovali. Myslím, že vlastní smysl, zejména druhé části prostřední věty je, že Senát považuje za nezadatelné právo tohoto Parlamentu zůstat křupany. Taková stručná formulace by v evropském kontextu odpovídala zcela přesně tomu, co je zamýšlenou touto výhradou. Víme, že bychom museli platit pokuty, ale jinak chceme zůstat křupany a burany, kteří se chovají způsobem, který v civilizovaném světě obvyklý není. Navrhuji panu kolegovi Škaloudovi celou část zkrátit: Senát považuje za nezadatelné právo zůstat křupany. V takovém případě bych uvažoval, že bych se k němu v hlasování připojil. Mám dojem, že u debaty o tom, jestli je problém s rovnostmi nebo jestli jsme si všichni rovni nebo nejsme, směšuje se skutečnost, že je naprosto legitimní posuzovat lidi podle jejich schopností a předpokladů k tomu, aby se dostali k nějaké činnosti a s jinou situací, kdy se rozhoduje podle předsudků. Je zavrženíhodné klasifikovat lidi na základě předsudků. To je to, co vylučuje antidiskriminační zákon. Všechen zbytek, co byl v dlouhé litanii, kterou si napsal kolega Kubera, zdůrazňoval právo, že všichni jsou různí a mají různou inteligenci apod. – v tu chvíli jsem si říkal, že je dobře, že nejsme všichni stejní, jako on, když to tady předkládal, bych být nechtěl. Tolik k návrhu. Doufám, že kolega Škaloud zváží, že by si ho mohl osvojit. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Slovo má paní senátorka Gajdůšková. Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, jinými slovy bych říkala totéž, co říkal kolega Zlatuška. V této chvíli se vzdávám slova. Děkuji. Zatím posledním přihlášeným je pan senátor Škaloud.

71

Senátor Miroslav Škaloud: Vážené senátorky a senátoři, zareaguji na kolegu Zlatušku. Hovořil o tom, že přirozený vývoj společnosti se dá interpretovat různě, že zákony tvoříme souhlasem. Jedna z interpretací je ta, že zákony zde schvalujeme, nikoliv pod tlakem sankcí miliony eur za každý den, jak to řekla paní Stehlíková. Možná vám to trochu vyjasní smysl. Dále k tomu, že usnesení jsou k ničemu. Je to nepřípustné zevšeobecnit. Kolik těchto usnesení jsme učinili, kolik jich bylo k ničemu? Chybí mi tady statistika. Ze dvou věci statistiku těžko uděláte. Berte to tak, že to vládě může pomoci. Požádali jste mě, zda se ztotožňuji s vaším návrhem. Neztotožňuji, ale až budu dávat nějaký další, rád se s vámi poradím. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Paní ministryně se o slovo nehlásí. Je zde přítomen ombudsman, nevím, zda může hovořit kdykoli. Hlásí se o slovo veřejný ochránce práv. Dávám procedurální návrh, aby mohl vystoupit. Zahajuji hlasování. Kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kteří si to nepřejete, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Hlasování pořadové číslo 18 skončilo schválením návrhu, aby pan ochránce veřejných práv mohl vystoupit. Veřejný ochránce práv Otakar Motejl: Pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, omlouvám se, že v tak pokročilou hodinu jsem vás požádal o možnost vystoupení. Zákon, který máte předkládán, do jisté míry předpokládá značnou dávku mé funkční odpovědnosti za jeho aplikaci. Především vás chci ubezpečit, že jsem ještě neztratil rozum, že se do jisté míry považuji za nositele určité právní kultury v tomto státě, že rozhodně nepřipustím to, co některé dramatické, trochu patetické scénáře předpokládají, že se stane s naší společností, pokud zákon bude přijat. Na druhé straně rozhodně odmítám vyhlásit tezi, že u nás problém diskriminace neexistuje, že ústavní instrumentarium je dokonalé pro to, aby člověk, pokud je diskriminován se kvalifikovaně své ochrany zmocnil. Vím, že je povinností zákonodárců předvídat, jak se zákon přijatý tímto shromážděním v praxi osvědčí. Dokonce nepochybuji o tom, že dominantní funkce tohoto zákona nebude v nějakých sankčních opatřeních, že to bude dominantní funkce potud, pokud si každý, kdo má ve veřejném životě právo rozhodovat, si uvědomí, že v tomto zákoně je odpověď na otázku, zda se chovám neb nechovám diskriminačním způsobem a že tento zákon bude mít především výchovný charakter, což je poznatek, který vede k tomu, že státy s poměrně vysokými právními kulturami a s vysokou civilizací se této směrnici podrobily a osvojily ji do svých právních řádů. Rozhodně tak nečinily pod sankcí nepříznivých odsudků. Myslím, že není dobrá situace, aby se u nás přijímaly zákony s pocitem vydírání. Jsem přesvědčen, že tento zákon náš život potřebuje, že posílí sebevědomí občanů a autoritu této společnosti i tohoto sboru. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane ochránče. Přihlášen je pan senátor Tomáš Töpfer. Senátor Tomáš Töpfer: Dámy a pánové, budu velmi stručný. Opožděně chci reagovat na emotivní projev kolegy Mejstříka, když řekl, že desatero je zásahem do

72

našich práv tím nejstarším. Nebylo z Evropské unie, ale někoho jiného a navíc také napoprvé nebyl přijat. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Slovo má místopředseda Senátu Jiří Liška. Je zatím posledním přihlášeným. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, pan senátor Zlatuška má pravdu, první věta není příliš povedená v návrhu doprovodného usnesení kolegy Škalouda. Proto mi dovolte, abych navrhl drobnou změnu, která by zněla, že Senát považuje antidiskriminační zákon za nástroj implementace, atd. Myslím si, že takto by to bylo češtinářsky v pořádku – pokud s tím bude kolega Škaloud souhlasit. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pan senátor si osvojil tento návrh. Kdo se ještě hlásí do rozpravy? Nikdo, rozpravu končím. Ptám se navrhovatele, jestli se chce do rozpravy vrátit. Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Dámy a pánové, vyjádřím se velmi stručně, protože diskuse byla velmi rozsáhlá, rozsáhlejší než na půdě Poslanecké sněmovny. Zaznívaly zde jako ideologické, tak věcné argumenty. Diskuse byla i emotivní. Myslím si, že je dobře, že byla vedena. Nechci protahovat jednání, proto budu pouze reagovat na první vystoupení, které přineslo dva argumenty. Za prvé zda postupovat obecnou normou nebo normou partikulární, to znamená zasahovat do jednotlivých dílčích úprav. Garantuji vám – nevím, kdo byl autorem právního rozboru, že jsme zkoumali obě varianty. Z pohledu nepřehlednosti právní úpravy a její složitosti vychází jako menší zlo, pokud je jeden obecný právní předpis. To je pohled legislativy, kterou reprezentuji. Uznávám, že někdo může mít jiný názor. Chci zde korektně říci, že otázkou „méně“ výrazného zásahu do českého právního řádu jsme se zabývali a toto nám vyšlo jako jednodušší. Otázka č. 2: Bylo řečeno, že některé definice nejsou jednoznačné. Tak jsou definice uvedeny v pramenech komunitárního práva. Pokud někdo hovoří, že nějaké definice jsou obecné nebo nejednoznačné a mohou být přesnější, abychom zachovali komunitární rámec, tak je třeba říci, o jaké definice se jedná. Já takovéto obecné odsudky neberu, protože mi to připadá, promiňte, spíš jako fráze než jakoby seriózní rozbor konkrétních institutů a konkrétní analýzy originálního textu pramenů komunitárního práva. To jenom k tomu jako víceméně dvě technické reakce k návrhu zákona. Kritika zde padala zprava i zleva. Zákon je opravdu kompromisem, a já doufám, nejmenším zlem mezi příznivci a odpůrci této právní úpravy. Nebudu se zde vyjadřovat už k argumentům, které byly řečeny. Snad tedy jen epilog na závěr, který říkám s jistou nadsázkou, zdůrazňuji. Pan Kubera končil své vystoupení tím, že toto je v zásadě sranda, proti tomu, co přijde. Je-li to tak, pak vás prosím: Podpořte ten návrh, a já doufám, že vláda učiní vše pro to, aby to horší nepřišlo. Děkuji vám. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane navrhovateli. Pane zpravodaji ústavně-právního výboru, přejete si vyjádřit se k proběhlé rozpravě? Ne. Pane zpravodaji garančního výboru, vás prosím, abyste se k proběhlé rozpravě vyjádřil.

73

Senátor Jaromír Jermář: Také já budu velice stručný. Myslím, že všichni jsme to slyšeli, tak je zbytečné, abych rekapituloval, co tu zaznělo. Vystoupilo celkem 12 senátorů a senátorek, a mimo to vystoupila ještě paní ministryně Džamila Stehlíková a pan veřejný ochránce práv Otakar Motejl. Většinou v příspěvcích zazněly dva různé názory, stoupenců tohoto zákona a těch, kteří k němu mají výhrady a nebo se považují za odpůrce tohoto návrhu zákona. Nezazněl žádný návrh na zamítnutí tohoto zákona. Máme tu pouze jedno doprovodné usnesení, takže myslím, že bychom nejdříve měli hlasovat o návrhu usnesení výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, kde výbor doporučuje, aby tento návrh zákona byl přijat ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Ano, děkuji vám, pane zpravodaji. Svolám senátorky a senátory do sálu. Konstatuji, že v sále je přítomno 55 senátorek a senátorů, kvórum je 28. Byl podán návrh schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. O tomto návrhu dávám hlasovat. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji. Kdo jste proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE. V hlasování pořadové č. 19 byl návrh zákona schválen. Bylo 55 přítomných, kvórum 28, pro 51, proti jeden hlas. Dále byl podán návrh na doprovodné usnesení, jehož text byl na návrh pana místopředsedy Lišky v první větě pozměněn, takže snad není potřeba jej opakovat. Nyní se hlásí s technickou poznámkou pan senátor Jiří Zlatuška. Technická poznámka uvádí fakta na pravou míru. Senátor Jiří Zlatuška: Mám technickou poznámku, že jsem ho nedostal písemně. Kdybych věděl, že se to nemusí dávat písemně, tak jsem svůj návrh dal také. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Je to jenom případ pana senátora, nebo i ostatní nemají návrh? Senátor Adolf Jílek: On nepodal svůj návrh písemně. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Ano, on nepodal svůj návrh písemně, to je konstatování, dobře. Budeme tedy hlasovat o návrhu doprovodného usnesení, o kterém se tady hodně mluvilo, nebudu ho číst, ani pan zpravodaj, nebo máte potřebu ho přečíst, pane zpravodaji? Ne, děkuji. Budeme hlasovat o návrhu doprovodného usnesení. Zahajuji hlasování. Kdo jste pro, zvedněte ruku a hlavně stiskněte tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo jste proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Doprovodné usnesení bylo v 20. hlasování schváleno. 56 přítomných, kvórum 29, pro 32, proti 19. Tím projednávání tohoto bodu skončilo. Děkuji zpravodajům, děkuji i panu navrhovateli. A máme před sebou poslední bod dnešního jednání, a tím je

74

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 228. Prosím ministra spravedlnosti pana Jiřího Pospíšila, aby nás s návrhem zákona seznámil. Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, velmi stručně vzhledem k pokročilé hodině. Jedná se o drobnou novelu trestního řádu, která však je z hlediska ochrany práv našich občanů velmi důležitá, neboť přináší určité změny do právní úpravy odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to takové změny, které výrazně posilují ochranu našich občanů před užitím a případným zneužitím této operativní techniky. Nebudu zde hovořit o všech drobných částech této novely, budu konstatovat jenom to základní. Tento návrh přináší změny, které např. vedou k tomu, že odposlech jako forma získávání informací pro trestní řízení může být užit v zásadě teprve poté, co se prokáže, že dané informace, které jsou třeba k trestnímu řízení, nelze získat jiným způsobem. To znamená, že tato norma zavádí princip přiměřenosti a zdrženlivosti pro užívání odposlechů při získávání důkazů. Dále zákon nově konstatuje, že rozhodnutí soudu o povolení odposlechu musí být zdůvodněno a musí být v něm uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vedou k tomu, že tato forma výrazného zásahu do práv občana bude využita. Je zkrácena též zákonná lhůta, po které dochází k přezkumu toho, zda je třeba v odposlechu pokračovat. Dnešní právní úprava zná šest měsíců, návrh přichází se čtyřmi měsíci. Nová úprava též počítá s novou povinností policie, a to průběžně vyhodnocovat a zkoumat, zda stále trvají důvody pro provádění odposlechu. Takováto úprava zde dosud nebyla. Nově je též upravena otázka archivování toho, co se během odposlechu získá. A asi to hlavní a klíčové právo, kterým chci v zásadě ukončit své vystoupení, je to, že občan dostává nově právo vždy se dozvědět o tom, že byl vůči němu užit tento prostředek získávání informací pro trestní řízení, a to i v případě, kdy tyto informace nejsou využity jako důkaz v rámci trestního řízení. Vedle tohoto práva dozvědět se občan pak získává i procesní instrument, a to možnost obrátit se na nezávislý soud, v tomto případě Nejvyšší soud, aby tento přezkoumal, nakolik byly splněny zákonné důvody k tomu, že tato forma operativní techniky byla vůči občanovi užita. V určitých případech a ne zcela výjimečných pak občanovi může příslušet též zadostiučinění, pokud se ukáže, že odposlech byl nezákonný, povolen v rozporu se zákonem, a to často i zadostiučinění v podobě finanční částky. Tento návrh byl velmi široce diskutován v PS, byl v podobě, o které hovořím, takto schválen, a navíc byl doplněn o dvě důležité věci. Za prvé, že pokud dochází k prodlužování lhůty, v rámci které je povolen odposlech, pak o prodloužení lhůty již nerozhoduje soud, který povolil odposlech na počátku, ale o prodloužení rozhoduje vždycky odvolací soud. Jinými slovy, jiný soud,

75

než ten, který odposlech povolil. Důvodem je to, aby prodlužování odposlechu nebylo pouze formálním úkonem stejného soudu, který odposlech povolil, ale aby fakticky jiný soud přezkoumal, a opravdu věcně přezkoumal, zda odposlechy jsou nadále třeba. Druhým bodem, který PS doplnila do této novely, je otázka odposlouchávání osoby se souhlasem. Dnešní platné trestní právo zná možnost, že pokud někdo vyjádří souhlas s tím, že bude odposloucháván, pak takovýto odposlech policie učiní. Jsou to případy určité formy trestné činnosti. Uvedu vám příklad, abyste si to mohli představit. Někomu je uneseno dítě, dotyčný, komu bylo uneseno dítě, počítá s tím, že únosce mu zavolá, dá tedy dobrovolný souhlas policii, aby odposlouchávala jeho telefon a nahrála si takovéhoto únosce. Proti této právní úpravě se v PS vzedmula vlna odporu, protože poslanci mají za to, že nedostatečně jsou chráněna práva třetích osob, která někomu volají a neví, že jsou takto nahrávány. Výsledkem je tedy kompromis, který mi připadá velmi přijatelný a který více méně neumožňuje dobrovolný odposlech, až na – v zákoně – taxativně vymezené trestné činy, u kterých praxe jasně označuje, že je třeba takovéhoto dobrovolného odposlechu při jejich vyšetřování. Mezi ně spadá právě např. únos. Jinými slovy, do budoucna by se okruh užití dobrovolného odposlechu zúžil pouze na – v zákoně – vymezené trestné činy. Dámy a pánové, tímto bych chtěl skončit s představením návrhu zákona. Vím, že v senátních výborech tento zákon nevyvolal vlnu nevole, byl v zásadě podpořen, a já vás tedy prosím, abyste tento návrh podpořili. Děkuji vám. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane navrhovateli, prosím, setrvejte u stolku zpravodajů. Návrh zákona byl přikázán výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Jaromíra Štětinu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 228/2. Následně návrh projednala Stálá komise Senátu pro sdělovací prostředky, která přijala stanovisko a to vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 228/3. Zpravodajem komise je pan senátor Jiří Oberfalzer. Dále návrh projednala Stálá komise Senátu pro ochranu soukromí, která přijala stanovisko, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 228/4. Zpravodajem komise je pan senátor Rostislav Slavotínek. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ústavně-právní výbor. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 228/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jaromír Volný, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, ústavně-právní výbor přijal usnesení, kterým doporučuje tomuto plénu návrh zákona schválit. Vzhledem k tomu, že pan ministr již podrobně vysvětlil, o co jde, tak já k tomu nebudu nic dodávat a v této chvíli vám děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore. Prosím, posaďte se také ke stolku zpravodajů. Zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Jaromír Štětina přeje si vystoupit? Ano, prosím.

76

Senátor Jaromír Štětina: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, budu hovořit také velmi krátce. Chtěl bych říci, že tento zákon se přezdívá „odposlechovou novelou“, nedejte se zmást. Tento zákon nepatří skutečně do série zákonů, kde hovoříme o Velkém bratrovi, naopak je to zákon, který orgánům činným v trestním řízení a soudům určuje mantinely, které chrání zájmy občanů. Z toho zřejmě vycházela i Poslanecká sněmovna, neboť v PS ze 174 přítomných poslanců bylo 168 pro a nikdo proti tomuto zákonu neprotestoval. A jen bych dodal, že výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost dne 16. dubna 2008 doporučil Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Toto usnesení bylo přijato jednomyslně. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji a uděluji slovo, pakliže si přeje vystoupit, panu zpravodaji Stálé komise Senátu pro sdělovací prostředky. (Senátor Jiří Oberfalzer nebyl v jednací síni přítomen.) Ano, podobné to je u zpravodaje Stálé komise Senátu pro ochranu soukromí. Nyní se musím zeptat, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Je tu, prosím, někdo takový? Není. Otevírám tedy obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nikdo nepřihlásil, přistoupíme, předpokládejme, k poslednímu hlasování. Byl podán návrh schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 45 senátorek a senátorů, tzn., že kvórum je 23. O tomto návrhu zahajuji hlasování. Kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji. Kdo jste proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Bylo to 21. hlasování této schůze a skončilo schválením návrhu zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. 46 přítomných, kvórum 24, jeden hlas byl proti, 42 hlasů bylo pro. Návrh byl tedy schválen. Tím projednávání tohoto bodu skončilo. Všem vám děkuji za vaši práci, přeji vám dobrou noc a zítra bude schůze pokračovat v 9.00 hodin ráno. (Jednání přerušeno ve 20.39 hodin.)

77

(2. den schůze – 24. dubna 2008)

(Jednání zahájeno v 9.04 hodin.) Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené paní kolegyně, páni kolegové, dovolte mi, abych vás přivítal na pokračování 13. schůze Senátu. Nejprve omluvy: omlouvají se senátoři Milan Špaček, Ladislav Svoboda, Václav Jehlička, Josef Zoser, Richard Sequens, Tomáš Jirsa, Václav Roubíček, Petr Vícha. Předpokládám, že všichni mají karty, eventuálně náhradní karty. Dnešní dopolední jednání zahájíme bodem Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu založení Evropského společenství Máme to jako senátní tisk č. 181. Já bych nyní poprosil místopředsedu vlády Alexandra Vondru, aby nás seznámil, s návrhem. Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Vážené kolegyně, milí kolegové, dovoluji si vám jako první bod dnešního našeho ranního zasedání uvést návrh vlády ČR na vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy. Já si myslím, že vzhledem k různým diskusím, které byly vedeny v posledních měsících v souvislosti s touto ratifikací, bude asi nejlépe, když začnu pokusem vysvětlit, co to Lisabonská smlouva je a čím se zejména liší po formální stránce od té někdejší neschválené euroústavy. Především Lisabonská smlouva je novelizací stávajících smluv, do kterých zapracovává část usnesení původní ústavní smlouvy. Důležité v této souvislosti jsou zejména dvě věci. Že totiž za prvé se tato novelizace děje pouze v rozsahu, který si členské státy stanovily společným mandátem. Tento mandát zohlednil odmítnutí dosavadního ústavního směřování unie občany nejméně ve dvou státech EU. Priority české vlády při jeho sjednávání byly diskutovány v českém parlamentu a zvlášť intenzivně na půdě Senátu a samozřejmě v definování české pozice tyto názory byly průběžně zohledňovány. Za druhé je důležité, že z právního hlediska obě současné smlouvy zůstávají v platnosti. Lisabonská smlouva je nenahrazuje, pouze je pozměňuje, čili toto, co my jsme vám tady rozdali, není to, co vy schvalujete. My jsme očekávali, že generální sekretariát Evropské rady dá konsolidovaný text k dispozici tak, abychom se v tom všichni, zejména vy, vyznali, ale přestože země jako my, Švédsko a další, kterým transparentnost leží na srdci, žádali, aby tento krok byl učiněn, tak učiněn prostě nebyl, protože některé země si to nepřáli. Proč si to nepřáli, nechávám čistě na vašich úvahách, není přece na mně jako na vládním představiteli, abych se tu do těchto spekulací veřejně pouštěl. Čili my jsme to udělali vlastním nákladem, abyste se v textu vyznali. Ale ten text bude platit v případě, že Lisabonská smlouva bude ratifikována a pak si to můžete dát do knihovny a pracovat s tím jako se souvislým textem. To co vy máte schválit nebo je vám předkládáno ke schválení, je ten vlastní senátní tisk, který já tady nemám, protože jsem si ho zapomněl na dikci, ale to je toto. Čili to všichni máte k dispozici. Samozřejmě se s tím obtížně pracuje, protože je

78

to prakticky jako jakákoli novela třeba zákonů. Jsou to půlky vět, jednotlivá slova, kterými se doplňují příslušné paragrafy těch dvou novelizovaných smluv. A konečně ještě třetí pomůcka, konsolidovaný text, který je dobrý jako pracovní verze nyní a vznikl péčí Parlamentního institutu, takže já předpokládám, že ho máte také k dispozici. Buď v té verzi papírové anebo na CD, kde je konsolidovaný text. Tím, že ty částky, které jsou nové, které máme schválit, tak ty jsou v textu podtrženě. Čili ti kdo s tím chtějí pracovat souvisle a důkladně tak se skutečně asi neobejdou bez těchto tří věcí simultánně. Abych se vrátil k tomu úvodu – Lisabonskou smlouvu tvoří dvě základní části, přičemž jedna část obsahuje znění změn o EU a ta druhá obsahuje znění změn Smlouvy o evropských společenstvích, včetně přejmenování této druhé smlouvy na název nový, na název Smlouvu o fungování Evropské unie. Lisabonská smlouva obsahuje samozřejmě celou řadu novinek, asi ta nejpodstatnější je poměrně komplexní reforma institucí EU, reforma také některých způsobů rozhodování. Já tady nechci mít hodinové exposé, tak velmi stručně alespoň základní charakteristiky. Podrobný popis máte v předkládací zprávě. Pokud jde o reformu institucí, například smlouva zavádí dvě zcela nové funkce, jedna funkce stálého předsedy Evropské rady a dále funkci vysokého představitele unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, která sloučí dvě stávající funkce. Jednak stávajícího vysokého představitele a komisařky pro vnější vztahy. A bude ta funkce provázána tím, že vysoký představitel bude zároveň místopředsedou Evropské komise. Smlouva také zavádí většinové hlasování v celé řadě dalších oblastí, o kterých se zatím rozhodovalo jednomyslně. V tomto smyslu je to reformní krok srovnatelný s předcházejícími novelizacemi ať už šlo o smlouvu Maastrichtskou, Amsterdamskou nebo Niceskou. Mění také od určitého data způsob výpočtu kvalifikované většiny u většinového rozhodování, přiznává Unii také právní subjektivitu v některých dalších oblastech, zejména v oblasti třetího pilíře. Jaká jsou hlavní pozitiva a naopak citlivá místa nebo problémové okruhy Lisabonské smlouvy z pohledu české vlády? Začněme těmi plusy, klady – především soudíme, že v Lisabonské smlouvě byla, přestože výsledek je kompromis, zohledněna velká většina priorit České republiky formulovaných před zasedáním loňské červnové rady, kde se rozhodovalo o mandátu. Za prvé odstraněním ústavních atributů jsme položili symbolickou hráz určitému federálnímu experimentu, na který Evropská unie není podle našeho názoru zatím připravena. Lisabonská smlouva nepoužívá výraz ústava, nezavádí funkci ministra zahraničních věcí Unie, označení zákon nebo rámcový zákon byla vypuštěna a zachována jsou stávající označení jako nařízení, směrnice či rozhodnutí. V Lisabonské smlouvě není obsaženo ani ustanovení, které by výslovně stanovovalo přednost práva Evropské unie před právem členských států. Smlouvy ani neobsahují žádný článek zmiňující symboly Evropské unie jako například vlajku, hymnu či heslo. Symbolickou rovinu, chci zdůraznit, nelze podceňovat. Symboly jsou zástupnými definicemi našich hodnot. Ustoupit v otázce symbolu znamená zároveň i posunout pomyslnou mentální hranici, vychýlit klíčovou rovnováhu mezi nadnárodním a národním prvkem, na které je evropská integrace od samého počátku založena. Naše motivace pro odstranění těchto symbolů nebyla ideologická, jak se někteří pokoušeli naznačovat, ale proevropská. Pokus o vytvoření evropského státu, který se neopíral o vůli zdola, by pro dosud úspěšný evropský projekt mohl vyústit v pravý opak těchto záměrů, možná i pohromu. Jsme přesvědčeni, že nelze bezmyšlenkovitě přenášet principy fungování národního státu na evropský politický systém. Evropě chybí společný jazyk i společné veřejné mínění, vztah lidí k Evropské

79

unii zatím nezná například vlastenectví. V tak různorodém společenství, jakým Evropská unie je, nebude rozhodování prostou většinou nikdy zcela možné, aniž by se někdo cítil vyloučen. V Evropské unii je proto velmi těžké dosáhnout skutečné demokracie. Při neexistenci evropského politického národa tak musí členské státy zůstat pány smluv. Za druhé, a to bych tady chtěl zvlášť podtrhnout na půdě Senátu, se nám společně s některými dalšími státy podařilo prosadit posílení úlohy vnitrostátních parlamentů jako základního nástroje řešení demokratického deficitu v Unii. Unie se od svého založení hodně změnila, přibylo nedistributivních politik, a tudíž i politických rozhodnutí, která s sebou přinášejí nejenom vítěze, ale i poražené. Taková rozhodnutí vyžadují vyšší legitimitu, než mají nevolené instituce. Národní parlamenty jsou těmi pravými institucemi, které mají dohlížet na dodržování hranice mezi kompetencemi Unie na straně jedné a kompetencemi státu na straně druhé. Konkrétně – lhůta pro posouzení legislativního návrhu národními parlamenty z hlediska principu subsidiarity byla prodloužena ze šesti na osm týdnů. Parlamenty nebudou mít více času než dosud, aby plnily svou funkci hlídacího psa evropské demokracie. Byla také zavedena tzv. žlutá nebo oranžová karta, která nutí komisi přezkoumat legislativní návrh, je-li napaden kvůli nedodržení subsidiarity. Jde o dosud bezprecedentní možnost národních parlamentů nezasahovat pouze konzultativně, ale i tvůrčím způsobem. Vnitrostátní parlamenty dostaly také možnost veta v obecné pasarele podle článku rozhodnutí, které by vedlo k přechodu od jednomyslnosti ke kvalifikované většině. Podařilo se nám také zakotvit princip tzv. obousměrné flexibility, čímž byl znovu zdůrazněn význam subsidiarity, jako klíčový princip dobré vlády eGovernment. A konečně se podařilo prosadit i jasnější vymezení pravomoci Evropské unie zefektivněním práce institucí a zprůhlednění vzájemných vztahů členských států a Unie. Lisabonská smlouva je samozřejmě kompromisem, takovým kompromisem, kterého bylo možno v Unii 27 států dosáhnout. Je tedy, obrazně řečeno ztělesněním jedné z hlavních hodnot, na které Unie stojí, totiž na schopnosti domluvit se, vzájemně si ustoupit a najít společného jmenovatele. Je tedy v jistém smyslu vyvrácením tvrzení, že po rozšíření již Evropská unie této shody není schopna – byla této shody schopna dosáhnout. A v tomto smyslu považuji Lisabonskou smlouvu za skutečný úspěch. Samozřejmě na straně druhé jako každý kompromis Lisabonská smlouva nemůže uspokojit všechny. Ani ty, kteří by si přáli federální Evropskou unii na straně jedné, ani ty, kteří jsou příznivci potlačení politického rozměru Unie na straně druhé. Souhlas s Lisabonskou smlouvou je tedy jakýmsi sňatkem z rozumu, ve kterém – a to chci podtrhnout – bilance výhod a nevýhod převažuje i pro nás ve prospěch toho prvního. Byly věci, které označujeme od samého počátku vyjednávání i v předchozí diskusi za místa, která jsou citlivá vyvolávající řadu otázek, nebo jsou tam samozřejmě i pasáže, kde se nám nepodařilo prosadit všechno, co jsme si přáli, a myslím si, že zato stojí to tu otevřeně ještě jednou říci. Za prvé, naše hlasovací váha v Radě EU se přijetím Lisabonské smlouvy sníží. Smlouva posiluje lidnatější státy EU na úkor států středních nebo menších. To je fakt, navzdory tomu, že malé členské země stále zůstávají v institucích, pokud bychom brali populační hledisko, nadreprezentovány. Podařilo se ovšem vyjednat odklad uplatnění tohoto systému až do roku 2014, resp. až do roku 2017, pokud o tento odklad další tříletý požádá byť jeden jediný

80

členský stát. Přestože námi původně podporovaný jagellonský kompromis bychom považovali za spravedlivější, nebylo za daných okolností reálné dosáhnout více. Za druhé, je tu otázka komunitarizace třetího pilíře, a určitě o tom bude mluvit aspoň jeden ze zpravodajů. Jaké nevýhody se s touto změnou do budoucnosti pojí, jsme zakoušeli před několika týdny na vlastní kůži při velmi vyhrocené debatě o bezvízovém cestování do Spojených států. Ale zároveň i ten systém hlasování kvalifikovanou většinou ukázal, že v něm lze obstát a prosadit naše zájmy, pokud jsme schopni vytvořit dostatečné množství spojenců k prosazení takových zájmů. A to se nám podařilo. Je také třeba říci, že většinové rozhodování ve třetím pilíři je svým způsobem odůvodnitelné požadavky na efektivnější zajištění bezpečnosti v prostoru, kde hranice jsou volně prostupné a bez vnitřních kontrol. Nelze na jedné straně těžit z výhod schengenského režimu, a my jsme do něj nedávno vstoupili, a na straně druhé na tuto spolupráci rezignovat. Nic není zadarmo, nic není černobílé, vždy něco ztrácíme, abychom mohli něco získat. O to důležitější bude, aby Parlament využil všech svých posílených pravomocí při kontrole subsidiarity k této oblasti a aby vláda využila i jednotlivých záchranných brzd, které jí Lisabonská smlouva poskytuje, např. v oblasti trestního práva. Jestliže je členský stát přesvědčen, že legislativní návrh zasahuje do základních zásad jeho systému trestního soudnictví, může záležitost samozřejmě předložit Evropské radě. Pokud není následně dosaženo konsenzu, návrh nemůže být přijat. Za třetí, je zde nejasné postavení Listiny základních práv a z toho vyplývající otázka jurisdikce Evropského soudního dvora v této oblasti. Vláda si od počátku byla vědoma tohoto problému již při vyjednávání. Udělali jsme maximum pro to, abychom vytyčili mantinely aplikace Listiny. Doporučuji vám k pozornosti prohlášení č. 53, které je připojeno ke smlouvě a které učinila ČR a kde jsme zdůraznili, že ustanovení Listiny jsou určena orgánům a institucím Unie a na členské státy se vztahují pouze tehdy, když provádějí právo Unie. Prohlášení rovněž podtrhlo, že Listina nerozšiřuje oblast uplatňování práva Unie a nezakládá žádnou novou pravomoc Unie. Koaliční vláda nemohla učinit v této otázce více a je přesvědčena, že ve stávající podobě je Lisabonská smlouva v souladu s naším ústavním pořádkem. Budeme však – a ještě se k tomu vrátím – samozřejmě respektovat svrchované právo zákonodárců obrátit se třeba v této souvislosti na strážce ústavnosti, který jediný má možnost stanovit meze aplikace této Listiny. Listina základních práv není přímou součástí Lisabonské smlouvy, to chci zdůraznit, ale na základě legislativního odkazu v novém čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU získává stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy. Ve snaze o transparentnost ratifikačního procesu jsme text Listiny pro informaci připojili do tohoto parlamentního tisku, nicméně – a to chci zdůraznit, a shodují se na tom právníci a bylo to debatováno i ve Stálé komisi tuším tady v Senátu – vyslovuje se ratifikací souhlas pouze s Lisabonskou smlouvou, nikoliv s Listinou. Během jednání ve výborech Senátu se v souvislosti s Listinou objevily otázky, ke kterým se, budou-li dál aplikovány, tady dneska rád vyjádřím. Někteří z vás tlumočili své obavy, že prostřednictvím Listiny budou do našeho právního řádu pašovány hodnoty, se kterými se nebudou moci ztotožnit. Rád bych zde proto znovu zopakoval, že všechna ustanovení obsažená v Listině jsou určena pouze orgánům a institucím Unie a na členské státy se vztahují výhradně v případech, kdy uplatňují právo Unie. Doslova tak stanoví čl. 51 Listiny, který vymezuje obsah jejího použití.

81

Nyní pár slov k časovému rámci ratifikace Lisabonské smlouvy, protože i o tom je vedena diskuse. Je tedy nepochybné, aby mohly příští volby do Evropského parlamentu, naplánované na červen 2009, proběhnout již podle pravidel zakotvených v Lisabonské smlouvě, směřují členské státy EU k ratifikaci tohoto dokumentu do konce roku 2008. K dnešnímu dni smlouvu ratifikovalo sedm zemí v plném rozsahu – Maďarsko, Malta, Slovinsko, Rumunsko, Francie, která, mimochodem, kvůli této ratifikaci přistoupila i ke změně Ústavy, Bulharsko a Slovensko. Ve Velké Británii byl ratifikační zákon 11. března schválen Dolní sněmovnou a postoupen Sněmovně lordů. S jistým napětím je v Evropě očekávána ratifikace v Belgii, kde musí smlouva projít několika regionálními i národním parlamentem, a pak zejména v Irsku, kde bude smlouva schvalována referendem jako v jediné členské zemi Unie v polovině června letošního roku. Těm, kdo argumentují, že ČR má v procesu ratifikace zpoždění, chci s klidem říci, že např. Švédsko, které předsedá Evropské unii příští rok také, počítá se schválením smlouvy někdy v listopadu t. r. a že Švédsko s jednodušším systémem, jednokomorovým parlamentem nemělo žádný problém si vyžádat dostatek času na posouzení smlouvy. Jiným příkladem by mohlo být Holandsko. Co říci závěrem. Vláda tímto předkládá k ratifikaci dokument, který vyjednala na základě svých nejlepších schopností, v rámci reálných možností a se zřetelem k nejlepším zájmům obyvatel ČR. Za svou prací si stojíme a jsme připraveni ji před vámi hájit. Vláda přistoupila k zahájení ratifikačního procesu bez jakéhokoliv odkladu. V lednu byl dokument odeslán do Parlamentu ČR a v této chvíli nám tak zbývá dostatek času na kvalifikované rozhodnutí, téměř celých 9 měsíců. Z výborů, které projednávaly smlouvu, z jednoho, jmenovitě z výboru pro záležitosti EU, vzešel návrh na přezkum této smlouvy u Ústavního soudu z hlediska její konformity s ústavním pořádkem. Zde chci zdůraznit jednu věc. Český ústavní systém neumožňuje, aby něco takového mohla u nás učinit vláda, na rozdíl od jiných ústavních systémů. Kupříkladu ve Francii francouzský prezident předložil sám, protože to ústavní systém umožňuje, smlouvu k posouzení Francouzskému ústavnímu shromáždění a na základě jeho stanoviska, jak jsem již zmínil, dokonce došlo ke změně ústavy. Čili vláda takový krok, i kdyby chtěla učinit, nemohla. Jediný, kdo vlastně u nás ho může v tomto kontextu učinit, jsou buď komory Parlamentu anebo skupina senátorů či poslanců. Pokud se Senát nebo skupina senátorů rozhodne učinit takový krok, tak samozřejmě já mohu jen dodat, že to je jistě krok legitimní na straně jedné a můžeme ho myslím chápat v klidu i jako krok zodpovědný na straně druhé. Legitimní prostě proto, že to nebude ani poprvé ani naposledy, co se něco takového v souvislosti se zásadními novelizacemi evropských smluv děje. Při všech předcházejících velkých novelách, Maastrichtské, Amsterodamské nebo Niceské, kupříkladu poslanci německého parlamentu dávali příslušné žádosti o posudky Spolkovému ústavnímu soudu v Carlsruhe a koneckonců podobný krok podle našich informací se dá očekávat i nyní na jaře v souvislosti s Lisabonskou smlouvou. Mají s tím bohaté zkušenosti ve Španělsku, sousedním Slovensku a již zmíněné Francii. Pokud jde o zodpovědnost, nepochybně platí, že smlouva přináší některé důležité novinky, že ty novinky, které se týkají života lidí třeba právě v oblasti třetího pilíře, zůstávají často skryty pod nánosem toho, co poutá pozornost médií nebo

82

politiků. Kdo bude evropský prezident, nebo kdo bude vysoký představitel, o to se vedou mocenské a poziční boje, ale smlouva obsahuje celou řadu novelit a nepochybně je lepší, pokud obsahuje citlivá místa, a já jsem tu zmínil Listinu práv a nebo můžeme se bavit, myslím, že to bude tématem vystoupení některých zpravodajů, o otázce pasarely nebo možnosti dalšího přenosu rozhodovacích pravomocí od konsensu směrem ke kvalifikované většině, aniž by to vyžadovalo automatický souhlas parlamentu, takže to jsou nepochybně věci, které je lepší osvětlit, prolustrovat ještě v momentě, kdy ta smlouva není plně ratifikována. Čili z tohoto hlediska znovu říkám, krok, pokud se k němu komora rozhodne, legitimní i svým způsobem zodpovědný. Parlament je suverénem, představitelem demokratické vůle českého lidu. Česká republika neprošla žádnou diskusí k původní ústavní smlouvě, my jsme ji v zásadě uložili do ledničky poté, co byla v Holandsku a ve Francii odmítnuta. O to důležitější je, aby skutečná demokratická reflexe proběhla nyní během schvalování ratifikace Lisabonské smlouvy. Právě diskuse je základním znakem demokracie, právě ona pomáhá překonat společenský konflikt dialogem. Chceme-li, aby smlouva obstála před našimi občany, musí obstát i před našimi poslanci a senátory. Děkuji. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane ministře, posaďte se ke stolku zpravodajů. Návrh projednal VZVOB, přijal usnesení, které máme jako tisk číslo 181/2, zpravodajem byl určen pan senátor Richard Sequens, ten je omluven a zastoupí ho senátor Rostislav Slavotínek. Dále tento návrh projednal ÚPV, který nepřijal žádné usnesení, záznam máme k dispozici jako tisk 181/4 a zpravodajem je pan senátor Jaromír Volný. Následně návrh projednala Stálá komise Senátu pro ústavu a parlamentní procedury, má stanovisko jako tisk 181/3 a zpravodajkou je paní senátorka Jiřina Rippelová. Garančním výborem je VEU, který má usnesení jako tisk číslo 181/1, zpravodajem je pan senátor Luděk Sefzig, který má nyní slovo. Senátor Luděk Sefzig: Hezké dopoledne. Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážený pane místopředsedo vlády, vážené paní senátorky a vážení páni senátoři, jsem poctěn tím, že zde mohu prezentovat a chviličku to bude trvat, práci, která nezačala podepsáním Lisabonské smlouvy, ale která v naší komoře, v Senátu, začala mnoho let předtím. Začala vlastně v roce 2002, kdy jsme začali sledovat zadání Laekenského summitu, kdy tehdejší představitelé zemí, tehdy evropské patnáctky se usnesli, že v rámci rozšiřující se EU vytvoří předpoklady k tomu, aby instituce fungovaly efektivněji, aby ze základního primárního práva, které bylo navrženo ve třech základních smlouvách vznikl jednodušší dokument, nejlépe jedna smlouva s tím, že by budoucí EU měla právní subjektivitu právě vytvořenou na základě jednoho tohoto smluvního dokumentu. Ta cesta byla velice dlouhá, já si vzpomínám na první návrhy konventu, které přicházely k nám do Senátu a ke kterým my jsme přijímali usnesení. První usnesení bylo v roce 2003, protože Senát měl tehdy vytvořený podvýbor při výboru, tehdejší ještě název byl integračním evropském výboru, a v tomto podvýboru vznikaly dokumenty, které dodnes neztratily svou platnost, při kterých jsme často upozorňovali na nebezpečí, která mohou vzniknout při překotném předávání pravomocí z úrovně státní na úroveň evropskou. Doba pokračovala, poté co byl vytvořen konventem dokument nazvaný Smlouva o založení Ústavy pro EU, byl dokument odmítnut ve dvou referendech zakládajících členských zemí, následovalo předsednictví Německa, trochu tu historii krátím – a předsednictví Německa mělo velkou ambici, aby dalo základ k tomu, aby

83

byl vytvořen nový smluvní základ, když byla odmítnuta ústavní smlouva a vznikl tak dokument, který se nazývá Lisabonskou smlouvou. Smlouva, která má v mnohých přebrat dikci předchozího dokumentu konventu, ale v mnohém tuto dikci opouští. Neopouští jenom dikci, ale také jsou zde začleněny nové prvky, které zástupce naší vlády musí nepochybně těšit, jako je obousměrná flexibilita. Tento prvek těší i mě a mnohé, kteří mají rádi dynamické procesy, i když víme, že v mnohém, zejména co se týče kompetencí, je často výhodnější místo dynamického předávání pravomocí mít spíše výčet, mít katalog těchto pravomocí. My jsme neprojednávali jedenkrát na výboru – a já bych chtěl poděkovat všem senátorům a senátorkám nejenom z evropského výboru, ale i z ostatních výborů a členů Komise pro ústavu – že tento dokument projednali v neobyčejně krátkém čase. Činili jsme tak ze dvou důvodů. Jednak proto, že předpokládám, že návrh našeho výboru bude na závěr přijat, a že požádáme nejvyšší ústavní instituci, největšího rozhodčího v našem státě, tedy Ústavní soud k tomu, aby se vyjádřil k Lisabonské smlouvě, tak jak nám je umožněno naší ústavou, že jej požádáme, a protože nechceme, aby tento Ústavní soud byl v jakémkoli časovém presu, neboť i to by mu mohlo znepříjemnit jeho rozhodování, a protože jednoznačně při takto závažném rozhodnutí je na místě daleko větší bdělost k obsahu než tlak na čas přijetí, z toho důvodu chci poděkovat všem, kteří se tohoto projednávání zúčastnili, protože je vytvořen dostatečný časový prostor k tomu, abychom se k meritu věci poté, co bude obsah posouzen ještě Ústavním soudem, abychom se k němu vrátili a pak rozhodovali o politickém obsahu, o materii jako takové. Pan místopředseda vlády tady mnoho i z obsahu zdůraznil. Já se také bohužel, nebo možná bohudík toho obsahu v mnohém budu dotýkat, ale nejdříve mi dovolte, abych celý ratifikační proces rozdělil tak, jak jsme si ho rozdělili v evropském výboru na dvě fáze. Jednou fází je fáze, která vychází z podstaty existence Senátu, z podstaty existence horní komory jakožto ochránce ústavnosti v naší zemi. My jsme odpovědni občanům, že bude dodržena ústava v této zemi, že se každý občan domůže velmi jednoduše svých občanských práv. Z toho důvodu, a já se klaním před prozíravostí ústavodárců a ústavotvůrců na začátku devadesátých let, kteří zakomponovali do naší ústavy nástroj, který jako první může použít nikoli vláda ale parlament, obě komory, jak dolní tak horní, kdy ještě před vlastní ratifikací mezinárodní smlouvy může požádat Ústavní soud, aby Ústavní soud rozhodl o souladu této mezinárodní smlouvy s naším ústavním pořádkem. Je to článek, který je neobyčejně důležitý, je to nástroj, který všechny země ve svých ústavách nebo ústavních zvyklostech nemají, a já jsem velmi rád, že tehdejší ústavodárci tento článek zakomponovali, protože můžeme nejenom mít naprosto čisté svědomí, že rozhodujeme s plným vědomím toho, že nejvyšší autorita ústavnosti v naší zemi se buď vyjádřila souhlasně nebo naopak, mezinárodní smlouvu odmítla nebo popsala způsob ratifikace nebo určila, jakým způsobem lze náš ústavní pořádek měnit. To jsou aspekty, na které musí nepochybně Ústavní soud odpovědět, a z toho důvodu jsem společně s kolegy z ústavního, z našeho výboru i z evropského výboru, a s právníky našeho legislativního odboru a našimi právními poradci připravili dokument tak, aby i po formální stránce byl co nejvýstižnější a co nejdokonalejší tak, abychom nezpůsobili časovou prodlevu tím, že by nám jej Ústavní soud pro některé nepřesnosti z formálního důvodů vrátil. Myslím si, že Ústavní soud by to neudělal, protože jistě chápe úlohu parlamentu jakožto úlohu kontrolní, zatímco jeho úloha je úloha rozhodovací, soudní. Dalším důvodem, proč je vhodné se obrátit na ústavní soud je důvod, že považuji ve shodě s některými právními experty za nanejvýš vhodné, aby

84

zodpovědnost za přijetí takto závažné mezinárodní smlouvy byla rozložena do všech tří pilířů moci, moci exekutivní, vláda smlouvu dojednala, moci kontrolní, moci legislativní, parlamentní, my budeme rozhodovat o přijetí či nepřijetí. A stejně tak je třeba přenést zodpovědnost i na moc třetí a to je moc soudní a my k tomu nástroj zcela legitimní máme, tedy aby i Ústavní soud byl zapojen do ratifikačního procesu a i jeho zodpovědnost byla evidentní tím, že buď rozhodne o souladu či nesouladu našeho ústavního pořádku s mezinárodní smlouvou zvanou Lisabonská smlouva. Ústavní soud mimochodem bude k tomu mít jistě i jeden důvod, protože v jednom bodu našeho usnesení, jak jej máte k dispozici v lavicích a jak jej nebudu tady přímo citovat, ale spíše jej okomentuji na závěr, tak je také přímo dotčen ve svých pravomocích Lisabonskou smlouvou. Je tedy v jakémsi střetu zájmů. Já bych teď chtěl svoje velice závažné komentování nebo povídání o ratifikaci Lisabonské smlouvy možná oživit jednoduchým příkladem toho, co po ratifikaci může nastat. Je mně samozřejmě známo, že celé zadání Laekenského summitu, tedy o zjednodušení smluvního základu bylo motivováno tím, že smlouvy neumožňovaly rozšiřování na Niceskou smlouvu, tedy na dalších dvanáct zemí, to je dnes naplněno, a pokud chceme dodržet smluvní základ, tak musíme skutečně vytvořit novou smlouvu k tomu, aby případné rozšíření bylo možné i nadále. My jsme si loni připomněli nejúspěšnější projekt evropské integrace, to bylo podepsání Římských smluv, kdy se vytvořil velice kvalitní hospodářský prostor pro prosperitu zemí, které do tohoto prostoru vstoupily, ať to bylo prvních šest zakládajících, nebo později dalších zemí až dnes dvaceti sedmi. Jisté bylo už v době, kdy jsme podávali naši přihlášku do EU v roce 1996, že bude mít EU další ambice. Vytvářela se Evropská měnová unie, což bylo už trochu za hranou původního římského záměru vytvoření Evropského hospodářského prostoru. A v roce, kdy jsme vstupovali do EU, v roce 2004, už bylo nasnadě, že nejenom Evropská měnová unie, ale že to bude i evropská politická unie, kdy mnohým politikům bude lahodit, aby byl vytvářen jakýsi nadnárodní nebo nadstátní princip, který mnozí prognostici považovali za vhodný princip. Je otázka, jestli je princip, který je nyní v tomto čase ten nejsprávnější. Já na setkání, které mám s kolegy z jiných členských států, s předsedy evropských výborů často uvádím některé příklady z naší země, protože musel bych být úplný ignorant, abych nevnímal některé naše historické zkušenosti. A koneckonců z historických zkušeností bychom měli i vycházet pokud budeme projednávat podobné institucionální smlouvy, které hovoří o předávání pravomocí z té národní na mezinárodní úroveň. Uvádím příklad toho, jaké to bylo s naším federativním uspořádáním a tak trochu varují před urychlením, federalismem, který cítím pod různými tlaky a řečmi o globalizaci, které já osobně nepovažuji za výzvy nebo nevýhody nebo za hrozby. Ale za výhody pro jednotný hospodářský trh jakým Evropa je. To je výhoda – globalizace není hrozbou, globalizace je výhodou. Nicméně vím, že daleko ve větší míře převažuje názor o vytváření společných postupů nejen v oblasti hospodářské, kde je trh – a neříkám neviditelná ruka trhu, nebo viditelná, ale říkám tržní mechanismy, které často bývají nejspravedlivější, pokud se je nesnažíme nějak pokroutit a nesnažíme se je nějakým protekcionismem zničit. Tyto tržní mechanismy často vedou k tomu, že je dosaženo spravedlivých postupů, spravedlivé soutěže mezi jednotlivými subjekty. Nemusí to být jen státy, mohou to být i jednotlivé podnikající subjekty. Jsou to, co vytváří prosperitu, konkurenceschopnost. Já vím, že jsem často osamocen, ale na druhou stranu vím, že mnozí představitelé jiných zemí některé argumenty, které uvádím, kdy přílišná ukvapenost v oblasti vytváření federálního modelu vedla v naší zemí nakonec k poklidnému

85

rozchodu našich dvou federálních států a jsem rád, že to byl poklidný rozchod, kdy naše vztahy mezi těmi dvěma zeměmi, Slovenskem a Českou republikou, jsou dnes prosté řady problémů, které ve federaci byly. A já si myslím, že to je zkušenost historická, na kterou my v ČR nemůžeme zapomenout. Na druhou stranu zase vím, že domluva 27 zemí a podpis má svůj velký význam. Význam především v tom, že jsme schopni se domluvit. Mimochodem obava při zadání v Laekenu, že mají být zjednodušené principy proto, aby bylo usnadněno přijímání evropských buď rámcových rozhodnutí, nebo spíše směrnic pro oblast prvního pilíře se tak úplně nepotvrdilo, protože poté, co se EU rozšířila o desítku, dnes dvanáctku dalších zemí, tak dokonce je známo ze statistik, že se ten legislativní proces nezpomalil, naopak se podařilo přijmout větší počet směrnic, což já osobně nepovažuji za žádnou velkou výhodu, ale v řadě věcí směrnice byly efektní, byly dobré a také jsme s nimi velmi souhlasili. Já nebudu komentovat všechny změny, které nastávají Lisabonskou smlouvou, protože si myslím, že k této meritorní diskusi můžeme buď přistoupit v diskusi jako takové a nebo k ní můžeme přistoupit v době, kdy budeme rozhodovat o jednotlivých bodech obsahu poté, kdy se vyjádří Ústavní soud, jakožto garant nejvyšší ústavnosti v naší zemi. Uvedu ale jeden příklad, který já osobně považuji s kolegy z VEU za nejzásadnější, kdy skutečně po přechodném pětiletém období, po 1. 11. 2014 –zdálo by se, že je to dlouhá doba, ale není to doba ani tak dlouhá jako je jeden mandát senátora v této komoře, čili je to z historického pohledu neobyčejná krátká doba i s naší dobrou zkušeností. A po uplynutí této doby může nastat situace, kdy rozhodnutím ministrů, exekutiv členských zemí, dojde k tomu, že se ministři dohodnou, že příště v jedné věci, v jedné politice mohou rozhodovat kvalifikovanou většinou. A pak mohou rozhodnout v této věci proti vůli třeba ministra České republiky, nebo ministra jiné země, a to se může stát nejen proti vůli parlamentu té země, protože ne vždy parlament musí být v souladu s rozhodnutím a s vůlí ministra, ale může nastat situace, že i proti vůli ministra, i proti vůli parlamentu bude přijato usnesení, s nímž se ministr té země, se neztotožňuje. To může nastat ne jednou, ale může to nastat opakovaně, a pak může velice snadno přijít doba, kdy se stane situace, kdy skupina obyvatel nebo dokonce většina obyvatel, část občanů, bude mít pocit, že v EU už není přehlasovávaná, ale že tam je tzv. převálcovávaná a může nastat situace, kdy velice snadno vznikne neobyčejně volný labilní prostor pro vytvoření skupiny občanům, kteří budou vytvářet své politické ambice k vystoupení z toho integrovaného evropského prostoru a k tomu, že je třeba z té evropské instituce vystoupit, protože de facto rozhoduje proti vůli zemí. Vím, že ten proces není tak jednoduchý, nicméně je možný, a z toho já vidím velké nebezpečí pro budoucí integritu, pro budoucí integrované rozhodování, protože pokud v některé zemi není úplný soulad s tím, co Rada ministrů navrhuje, nebo komise navrhuje, tak dochází vždycky k diskusi a každý jednotlivý stát pocit, že je s ním zacházeno jako se sobě rovným, protože v řadě věcí má právo veta, zejména v oblasti třetího pilíře. A toto právo veta a jednomyslnost mu dává velice silnou pozici, velice silný nástroj, aby nebyl převálcováván. Aby s ním bylo vždy dojednáno do všech detailů dané politiku a eventuálně – neříkám něco za něco, není to v oblasti obchodu, ale jestliže jednou někde stát ustoupí, tak si to dobře pamatuje a v jiných oblastech mu může být zase vyhověno v oblasti, kdy zase on má zájem na jiné politice. To je nástroj, který dnes funguje a který já osobně cítím jako mírně ohrožený, nebo dokonce více ohrožený po přijetí Lisabonské smlouvy.

86

Nejen z tohoto důvodu, ale i z dalších důvodů se hodláme obrátit na Ústavní soud k tomu, aby rozhodl, zda Lisabonská smlouva je v souladu s naším ústavním pořádkem. Na základě § 117 b) odst. 1 zákona 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu ve znění zákona č. 172/2004 Sb., a podle § 71 a) odst. 1 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a ve znění zákona č. 48/2002 Sb., si dovolujeme navrhnout, nebo usnesení evropského výboru je podat návrh, aby Ústavní soud podle článku 87 odst. 2 Ústavy České republiky ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., rozhodl o souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu EU a Smlouvu o založení evropského společenství s ústavním pořádkem. V Lisabonské smlouvě se totiž hovoří často o celých komplexních politikách, o komplexních pravomocích, které se předávají na evropskou úroveň, zatímco naše ústava hovoří spíše o některých pravomocích orgánů. To je zcela zásadní rozdíl, rozdíl, že naše ústava hovoří o některých pravomocích, zatímco Lisabonská smlouva pojímá nikoli pravomoci, ale celé komplexy pravomocí. V bodě č. 2, která je přílohou našeho usnesení a naší žádosti k Ústavnímu soudu, se hovoří o materiální stránce a o souladu materiální stránky Lisabonské smlouvy v oblasti předávání kompetencí s článkem 10 a) Ústavy, to je známý princip, v Evropě již fungující, že k dosažení některého z cílů, který je stanoven smlouvami a do současné doby se cíle týkaly hlavně hospodářského prostoru, je možno posílit některé pravomoci nad rámec původního smluvního základu. Tedy umožňujeme tak přijetí opatření nad rámec unijních kompetencí mimo rozsah přenesených pravomocí podle článku 10 a) Ústavy a takováto opatření mohou být následně přijímána rovněž v oblasti citlivých otázek spolupráce v trestních věcech bez dostatečných procesních záruk k ochraně občanských práv a svobod při zachování výkladového monopolu Evropského soudního dvora. Evropský soudní dvůr byl zatím vytvořen a především soudil porušování pravidel hospodářské soutěže. Nyní, po přijetí Lisabonské smlouvy, má být jeho agenda rozšířena i na oblast tzv. třetího pilíře, protože je rušena pilířová struktura, zůstává pouze v kontrolních kompetencích pouze mezinárodní oblast, mezinárodní smlouvy, tedy tzv. druhý pilíř. Zatímco třetí pilíř, tedy oblast svobody justice a vnitra, věci, které jsou nadmíru citlivé pro naše občany, bude souzena a posuzována v oblasti komunitárního práva a má být souzena Evropským soudním dvorem. Mnozí mohou mít velké pochybnosti o kompetenci tohoto tělesa k tomu, aby soudil země, soudil jednotlivé případy a dokonce oblasti třetího pilíře není zcela jasná kompetence a rozdíl hranice mezi soudy, které proběhly v současné době u štrasburského soudu a nyní budou probíhat u jiného tělesa, u Evropského soudního dvora. Ve třetím bodě našeho usnesení hovoříme o velké změně. Institucionální změně, která nemusí být tak úplně v souladu s čl. 48 Smlouvy o EU s uvedením naší Ústavy ČR. V článku 48, odst. 6 a 7 se totiž zavádí tzv. právo zjednodušeného postupu po přijímání změn primárního unijního práva prostřednictvím exekutivního aktu, kterým se mění podoba řádně ratifikovaných zakládajících smluv. Vytváří se princip – a příliš nepřeháním – takového předávacího automatu kompetencí. A to je věc, která je nadmíru citlivá. De facto bude ubráno to, co dnes máme k dispozici. My jsme tady včera projednávali rámcové rozhodnutí přijaté komisí a radou ministrů, konzultováno rámcové usnesení v oblasti třetího pilíře, které se týkalo předávání dat na úroveň při letecké dopravě. Toto po přijetí Lisabonské smlouvy už nebude zapotřebí. My nebudeme spolurozhodovat, nebudeme mít tyto kontrolní pravomoci. Tyto kontrolní pravomoci předáme jako zlaté vejce na podnose kolegům v Evropském parlamentu a my jistě jakožto členové této komory cítíme, že náš

87

kontakt s našimi občany je přece jenom těsnější, než je kontakt poslanců EP. A tudíž i naše zodpovědnost je více adresnější, je bližší občanům, než je to u členů EP. Tento princip flexibility, – a musím poděkovat vládě, že se podařilo prosadit princip obousměrné flexibility – tedy nejenom předáním pravomocí jednohlasným rozhodnutím, dohodou na radě ministrů nejen směrem na úroveň evropskou, ale stejně tak by mělo, pokud toto nefunguje, protože se tak děje a může se tak dít, by mělo jít předání pravomocí i z evropské úrovně zpět na úroveň státu. Toto je princip, který de facto vytváří zcela nové prostředí a zcela nové institucionální rozměry, které musí Ústavní soud posoudit, zdali jsou v souladu s naší ústavou. Přenesení tohoto rozhodovacího principu z oblasti hospodářské, z oblasti prvního pilíře na oblast svobody justice a vnitra, na oblast třetího pilíře je to, co je novum, co je nové a co by určitě nemělo ujít pozornosti naší komory. Uvedu vám jednoduchý příklad. Zatímco dnes musí Rada ministrů rozhodnout v jedné politice obrátit se, vytvořit úmluvu a vytvořit se na parlamenty a proběhnout zcela normální ratifikační proces v každé komoře každého parlamentu každého členského státu, tak po přijetí Lisabonské smlouvy to bude možno vytvořit pouze tím, že bude vytvořeno rozhodnutí, rámcové rozhodnutí. Toto rámcové rozhodnutí posoudí Evropský parlament a národní parlamenty neříkám, že budou vyšachované, ale budou prostě mimo hru, nebudou moci o tom rozhodnout a je na nás a na Ústavním soudu, abychom rozhodli, zdali toto předání pravomocí, kontrolních pravomocí je naším cílem nebo je pro nás ještě únosné či únosné není. Samozřejmě existují mechanismy, pokud by Lisabonská smlouva byla přijatá, jak si vytvořit – zatím je nemáme – jak si vytvořit nástroje, kterými bychom mohli naše kontrolní pravomoci aspoň do jisté míry uchovat. Jsou to možnosti vytvoření alespoň při předávání pravomocí vázaného mandátu vládou, že ministr, který pojede na jednání Rady bude muset nejdříve požádat obě komory Parlamentu o souhlas se svým postupem, může to být dokonce i v oblasti materiální, v oblasti obsahu takového předávání politik, ale to je věcí, při které budeme ještě trávit mnoho hodin diskusí, zdali toto uděláme, zdali toto budeme žádat či nebudeme. Myslím, že ale prvním krokem je vyjádření Ústavního soudu i v této oblasti, v oblasti institucionálních změn po přijetí Lisabonské smlouvy. Dalším bodem, kterým se naše usnesení zabývá, je bod, který si myslím, je z pohledu České republiky neobyčejně citlivý. Je to přičlenění Charty k Lisabonské smlouvě. Jednak je dále zajímavé nebo bych řekl do určité míry problematické, že je měněno primární právo pouhým odkazem, pouhým odkazem na dokument, který nebyl podepsán představiteli všech členských zemí, ale který byl podepsán představiteli třech hlavních evropských institucí, tedy předsedou komise, předsedou Evropského parlamentu a předsedou Rady, tedy tehdy stávajícím předsedou Rady, tedy předsednické země, premiérem předsednické země. To je velmi neobvyklé, aby takto bylo měněno primární právo, a z toho důvodu se domnívám, že toto primární právo by tam ani měněno být nemělo pouhým odkazem a že je to poněkud netransparentní přístup ke změnám v primárním právu. I v tomto jsou změněny naše občanské jistoty a musíme se ptát, jestli skutečně ten dokument představuje ochranu práv občanů nebo spíše interpretační nástroj, jímž jsou vykládány pravomoci unijních orgánů či prohlubován výklad cílů, jež Unie sleduje, je tak posilována či naopak oslabována autorita vnitrostátních institucí, které vykládají národní katalogy lidských práv vždy v souvislosti se svébytnou tradicí politických národů Evropy a mnoho dalších otázek bych mohl položit, může být v důsledku této skutečnosti posilován či novelizován standard vnitrostátní ochrany lidských práv zakotvených v Listině základních práv a svobod.

88

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane kolego, já se omlouvám, že vás ruším. Prosím, aby se v předsálí zajistil klid, to není diskusní klub, běžte do jiných prostor. Díky. Senátor Luděk Sefzig: Pane předsedo, děkuji. Mrzí mě, ale bohužel je to asi moje nedostatečnost, že nedokážu o těchto institucionálních změnách hovořit tak zajímavě, aby to zaujalo kolegy v předsálí, i přesto jsem se snažil zprávu nejenom suše komentovat, ale spíše uvádět některé příklady ze života. Pokusím se, musím říci, že už se chýlím ke konci, zbývá jenom poslední bod a tento poslední bod se týká také listiny, která byla zvláštním způsobem přičleněna k dokumentu. Je to sice bod, při kterém bych chtěl upozornit ctěné auditorium, že existuje určité nebezpečí, že po přijetí listiny může být otázkou interpretace tohoto ustanovení závažné tím, že může vzniknout pozastavení práv vyplývajících pro daný členský stát ze smlouvy. Stačí pouze třetina členských zemí, které by podaly návrh k Evropskému soudnímu dvoru, Evropským parlamentem nebo Evropskou komisí proti některému členskému státu a mohl by být vytvořen politický tlak vedoucí ke změnám vnitrostátního právního řádu. Je tedy formulace tohoto usnesení v souladu se základní charakteristikou České republiky, která je obsažena v článku 1 odstavec 1 a také v článku 2 odstavec 1, kdy je zaveden princip suverenity lidu podle naší ústavy a nikoliv suverenity občanů celé Evropské unie, ale princip suverenity občanů České republiky. Tedy těchto šest základních otázek a nejcitlivějších otázek slouží k tomu, abychom se obrátili na Ústavní soud a tak učinilo i usnesení výboru pro evropské záležitosti, kdy usnesení doporučujeme, aby Senát podal návrh k posouzení souladu předložené Lisabonské smlouvy pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem České republiky ve znění přílohy. Přílohu máte k dispozici. Já jsem se ji snažil krátce komentovat. Zároveň jsem byl určen jako zpravodaj. Svou zpravodajskou úlohu jsem teď splnil a kolegové z našeho výboru mě pověřili, abych toto usnesení předložil předsedovi Senátu a vám k posouzení, zdali toto usnesení přijmete, protože jedině usnesení pléna Senátu je to, co reprezentuje Senát navenek a co může také v této době oslovit Ústavní soud. Chtěl bych upozornit, že přijetí tohoto usnesení v této době nemá politický charakter. Celá Lisabonská smlouva je o institucích. Instituce jsou dobré a funkční tehdy, pokud nejsou politicky motivované, které fungují nezávisle na vůli, na politické vůli. Pak je ta instituce dobrá, pak funguje a právě podání v této době, v době, kdy ještě není politicky rozhodnuto, zdali chceme přijmout Lisabonskou smlouvu nebo ji nechceme přijmout, tak podání k Ústavnímu soudu je vysloveně o ústavnosti, je to věcí, kdy žádáme nejvyšší autoritu, aby se k ústavnosti vyjádřila. Bylo by neodpustitelnou chybou, kdybychom tuto dobu promeškali. Nemohla to učinit vláda. Můžeme to učinit my, může to učinit Poslanecká sněmovna. Chápu, že kolegové z Poslanecké sněmovny tuto úlohu přenechali nám. Neříkám džentlmensky, říkám zcela logicky přenechali nám, protože naše komora je tady od toho, aby posoudila a požádala Ústavní soud o vyjádření o ústavnosti Lisabonské smlouvy. Pan místopředseda vlády také hovořil o principu subsidiarity, a musím říci, že skutečně je zde princip subsidiarity zakotven, je zde lépe definován, než bylo v dosavadní Amsterdamské smlouvě, na druhou stranu my, kteří s tím principem pracujeme, víme že ne všechny členské země jej umí využít, ne všechny členské země si zatím váží toho nástroje a z toho důvodu bych řekl, že subsidiarita je moc hezká, pokud se používá, ale neměla by být chápána jako vítězství demokratického centralismu. To je přesně pravý opak, subsidiarita tak, jak je ve smlouvě vázána, je

89

předávání pravomoci odspoda nahoru a nikoliv tak, že většina rozhodne, co si vezme a bude přehlížet menšinu. To je princip, který tam je, je dobrý ten princip, akorát jej nepříliš efektivně země Evropské unie používají, a je na nás, abychom se to učili a abychom to používali. Náš výbor je v tomhle, řekl bych, docela hodně vepředu a naše usnesení, která jsou přijímána na COSAC, na setkáních evropských předsedů výborů, tak jsou velmi progresivní a jsou vnímána velmi pozitivně. Tím bych asi skončil svou zpravodajskou zprávu garančního zpravodaje. Všem vám děkuji za pozornost a těším se na diskusi. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego, slovo má zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Rostislav Slavotínek a my se mezitím vystřídáme. Senátor Rostislav Slavotínek: Dobré dopoledne, vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo vlády, vážené kolegyně a kolegové. Mám tu čest zastoupit předsedu našeho výboru pana senátora Sequense, který byl současně zpravodajem pro výbor i určeným zpravodajem pro plenární zasedání Senátu, ale je v současné době na služební cestě ve Švédsku s některými dalšími členy našeho výboru. Předmět našeho jednání byl a je diskutován na mnoha úrovních z nejrůznějších pohledů a mnohdy s velmi odlišnými stanovisky. Náš výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost se zabýval touto smlouvou především z pohledu mezinárodně politického kontextu, z pohledu naší současné a především budoucí pozice v rámci Evropské unie. Legislativní problematika je rozebrána velmi kvalifikovaně jak výborem pro evropské záležitosti, jak jsme právě slyšeli, tak především dalšími orgány Senátu, Stálou komisí Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury a ústavně-právním výborem. Tedy z našeho pohledu se zmíním o několika věcech, které nás vedly k usnesení doporučit Senátu schválit Lisabonskou smlouvu. V dnešním globalizovaném a neustále se měnícím světě je třeba čelit novým výzvám. Evropa 21. století se musí vyrovnávat s globalizací hospodářskou, demografickou, klimatologickou stejně tak, jako s potřebou zajištění energie, energetické bezpečnosti i s dalšími bezpečnostními hrozbami. Členské státy usoudily, že na tyto nové problémy, které neznají hranice, samy nestačí. K jejich řešení a naplnění očekávání občanů je třeba kolektivní úsilí na evropské úrovni. Evropská unie v současné podobě se musí modernizovat. Musí mít k dispozici účinné nástroje přizpůsobené stávajícímu rozšíření na 27 členských států a umožňující jednak možná další rozšiřování a jednak reakci a reagování na změny současného světa. Pravidla fungování Unie stanovená v dosavadních smlouvách je proto třeba aktualizovat. Takto se dá velmi stručně charakterizovat cíl smlouvy, kterou představitelé Evropské unie podepsali 13. prosince loňského roku v Lisabonu. Prezidenti a premiéři členských států se dohodli na rozsahu a podmínkách budoucí činnosti Unie, přičemž vzali v úvahu politický, hospodářský a společenský vývoj a očekávání občanů. Lisabonská smlouva reformuje evropské instituce a jejich pracovní postupy, posiluje demokratickou legitimitu Evropské unie a upevňuje její základní hodnoty. Smlouva je výsledkem jednání mezi členskými státy v rámci tzv. mezivládní konference. Práce konference se zúčastnily též Evropská komise a Evropský parlament. Aby smlouva mohla vstoupit v platnost, musí ji ratifikovat všech 27 zemí EU. Způsob ratifikace si volí jednotlivé země v souladu se svým ústavním pořádkem. Členské státy si stanovily za cíl ratifikovat smlouvu tak, aby mohla vstoupit v platnost

90

k 1. lednu 2009, tedy několik měsíců před volbami do Evropského parlamentu. Ratifikace probíhala tak, že po Maďarsku schválily v krátkém sledu smlouvu také zákonodárné sbory Malty, Slovinska, Rumunska, v únoru letošního roku Francie, dále v poslední době Slovensko, Bulharsko, Polsko, Rakousko, Británie (zatím, myslím, v Dolní sněmovně) a Portugalsko. Celkem doposud ratifikovalo smlouvu svými parlamentními procedurami 11 států EU. Dnes smlouvu projednává Německo a Dánsko současně s námi. Velká pozornost, jak už bylo zmíněno, je věnována procesu ratifikace reformní smlouvy v Irsku. Je to jediná členská země Unie, kde bude uspořádáno k této otázce lidové hlasování. Přesné datum referenda v Irsku zatím není známo, předběžně se hovoří o květnu letošního roku. Důležitou podporou úsilí o ratifikaci reformní smlouvy v členských zemích je usnesení Evropského parlamentu z 20. února 2008, kterým europoslanci 525 hlasy potvrdili proti 115 poslancům při 29 zdržení se svůj souhlas s touto smlouvou. Většina poslanců Evropského parlamentu vyjádřila rovněž přesvědčení o tom, že Lisabonská smlouva zvyšuje roli národních parlamentů v rozhodovacím procesu Evropské unie, což by mělo být i pro nás pozitivním signálem. Z uvedených důvodů a z řady dalších, o kterých mluvil pan místopředseda Alexandr Vondra, výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost doporučil Senátu tento vládní návrh schválit. Přečtu vám už jenom usnesení výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, je to 131 usnesení z 24. schůze, která se konala 12. března letošního roku. Po odůvodnění zástupce předkladatele pana místopředsedy vlády Alexandra Vondry, zpravodajské zprávě senátora Richarda Sequense a po rozpravě výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR vyslovit souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy, určuje zpravodajem výboru k projednání na schůzi pana senátora Richarda Sequense, kterého jsem měl čest zastoupit. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Zeptám se pana senátora Jaromíra Volného z ústavně-právního výboru, jestli si přeje vystoupit jako zpravodaj. Přeje. Prosím, pane senátore, máte slovo Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, ústavně-právní výbor v této věci nepřijal žádné usnesení. Chtěl bych vás proto informovat o tom, jaké návrhy tam byly podány. Byly tam podány celkem tři návrhy, to znamená vyslovit souhlas s ratifikací, tento návrh nebyl schválen, dále tam byl podán návrh na přezkoumání Lisabonské smlouvy Ústavním soudem. Tento návrh také nebyl schválen a potom tam byl předložen třetí návrh doporučit Senátu výslovně nevyslovit souhlas s ratifikací a tento návrh také nebyl schválen. Takže takto probíhalo jednání nebo hlasování o třech předložených návrzích v ústavně-právním výboru. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Zeptám se paní senátorky Rippelové jako zpravodajky komise pro ústavu a ústavní procedury. Paní senátorka si přeje vystoupit. Prosím, máte slovo. Senátorka Jiřina Rippelová: Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové. Za komisi pro Stálou komisi Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury bych chtěla říci toto. Komise se Lisabonskou smlouvou zabývala pouze v mezích své působnosti. To znamená, že se věnovala jejím dopadům na ústavní pořádek České republiky. Nově jsme oslovili, protože komise již v předchozí době navázala na zkoumání tzv. ústavní smlouvy, nicméně teď jsme nově oslovili celou řadu expertů ze všech právnických fakult. Pro vaši informaci právnickou fakultu Univerzity Karlovy,

91

západočeskou univerzitu, parlamentní institut, atd. A položili jsme těmto institucím a odborníkům jednu otázku. Zda shledávají rozpory mezi Lisabonskou smlouvou a ústavním pořádkem, a pokud ano, v čem je spatřují a proč tak soudí. Jejich písemné odpovědi a ústní slyšení se v kombinaci s dalšími informačními zdroji staly základem přehledu z ústavního hlediska citlivých problémů, o kterých budu dále hovořit. Ještě chci říci předtím, že komise se zcela jednoznačně shodla na tom, že Lisabonská smlouva je smlouvou podle článku 10a Ústavy, neboť se jí přenášejí některé další pravomoci orgánů ČR na Evropskou unii a že se mění způsob vykonávání některých pravomocí již přenesených jejich přesunem z okruhu otázek rozhodovaných jednomyslně mezi otázky rozhodované kvalifikovanou většinou. Z faktu „novelizace“ přístupové smlouvy jsme se nicméně shodli, že nelze vyvodit závěr o nutnosti použít stejnou ratifikační proceduru, která byla u přístupové smlouvy, to znamená, že není potřeba vyhlašovat referendum. Pokud se týče obsahových otázek, ty bych rozdělila do čtyř bloků. Vyplývají ze stanovisek některé citlivé problémy, které tady zmíníme. Za prvé byla to otázka – mají dopady přesunu některých nových pravomocí na EU, resp. změny způsobu vykonávání dalších například komunitarizace třetího pilíře, rozhodování kvalifikovanou většinou, vliv na svrchovanost ČR a na demokratický charakter veřejné moci. Druhý okruh těch, řekněme problémů, se týká rozsahu zkoumání Lisabonské smlouvy ve vztahu ke stávající podobě primárního práva, jinými slovy lze posuzovat i to, co již platí anebo jen to, co je v Lisabonské smlouvě novinkou. Třetí okruh, to jsou víceméně a zásadně otázky procesní, kdy se určité postupy podle Lisabonské smlouvy liší od postupů předvídaných Ústavou, jednak o soubor otázek spojenou s Listinou základních práv a svobod EU. Za čtvrté a za poslední – co změní Listina základních práv v EU v aplikaci domácí Listiny základních práv a svobod a jaký bude její poměr k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod? Jaký význam má způsob její inkorporace do primárního práva? Jaký je vztah k domácí ratifikaci Lisabonské smlouvy? Už tady o tom hovořil jak pan předkladatel, tak i zpravodaj Evropského výboru. K otázce č. 1, to znamená dopady přesunu některých pravomocí, zda mohou tyto dopady mít vliv na svrchovanost České republiky a demokratický charakter veřejné moci. Tady musím říci, že ani jedno z dožádaných stanovisek nenaznačuje, že by Lisabonskou smlouvou došlo ke ztrátě svrchovanosti ČR, resp. ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu. Nicméně upozorňuji pouze na určité změny, určité tenze. Pokud se mám ještě vyjádřit na závěr a vyslovit jednu procedurální poznámku. Komise se také zabývala otázkou, jaké důsledky bude její případná ratifikace – jaké důsledky bude mít tato ratifikace na podobu pravidel, jimiž se řídí jednání Senátu. Toto souvisí především s novými rolemi, v nichž vystupují národní parlamenty jako specifická součást evropského institucionálního soukolí. Tady jde především o kontrolu principu subsidiarity a proporcionality. Tady nabízíme součinnost, a protože komise shledává důležitým spojit ratifikaci Lisabonské smlouvy se změnami právní úpravy, které umožní její efektivní realizaci v souladu se základním rozložením moci uvnitř ústavního systému České republiky zdůrazňujeme ochotu připravit právní úpravu zavádějící vázaný mandát vlády při realizaci opatření, jež Lisabonská smlouva spojuje s procedurami jsoucími v určité tenzi s procedurálními pravidly Ústavy České republiky. A teď vám cituji závěr. Ještě vám chci říci, že pokud by vás někoho zajímalo stanovisko, jak jsem tady zmínila té odborné veřejnosti, jsou jednak uložena u

92

tajemníka Stálé komise pro Ústavu a já předpokládám, že byla doručena a rozeslána i členům výborů, kteří tuto Lisabonskou smlouvu projednávali. A teď k závěru. Komise neshledala zjevný rozpor mezi Lisabonskou smlouvou a ústavním pořádkem České republiky. Konstatuje však existenci možných tenzí, respektive citlivých míst. Jejich právní hodnocení zčásti závisí na doktríně vztahu evropského a vnitrostátního práva, jež by měla být zdejší naukou a judikaturou rozvinuta a stabilizována způsobem, který by umožňoval jednoznačnější zhodnocení. Tolik závěr jednání Stálé komise. Toto stanovisko, které je součástí sedmého usnesení Stálé komise, máte ve svých podkladových materiálech a byla jsem pověřena jako předsedkyně této komise, abych i toto usnesení předložila předsedovi Senátu a předsedovi výboru pro záležitosti EU a seznámila s ním všechny senátory. Já si teď ještě, pane předsedající, dovolím jenom kratičké vystoupení z pozice senátorky. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Bohužel, na to je obecná rozprava, paní senátorko. Je mi líto. Senátorka Jiřina Rippelová: Takže já se pak přihlásím. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Zcela nepochybně budete mít právo. Děkuji. Kolegyně a kolegové, otevírám v tuto chvíli obecnou rozpravu. Prvním a písemně přihlášeným a písemné přihlášky mají přednost, se přihlásil pan senátor Josef Kalbáč. A ještě předtím se dotážu paní senátorky Gajdůškové, jestli chce využít přednostního práva. Nechce. Takže pan senátor Kalbáč. Senátor Josef Kalbáč: Pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, vážené dámy, vážení pánové. Přeji hezký dobrý den a zvláště ho přeji všem, kdo jsou nositeli jména Jiří, které je dnes v kalendáři. Po dlouhé a poctivé úvaze a po mnoha večerech četby a seznamování se s Lisabonskou smlouvou jsem se rozhodl před vás předstoupit a sdělit vám skutečnost, že obsah Lisabonské smlouvy je dle mého názoru pro Českou republiku závažnou tématikou. A to nejen z hlediska jejího obsahu, ale též z hlediska obav o zachování demokratického procesu nejen v rámci našeho státu, ale napříč evropským kontinentem. Jistě se mnou budete všichni souhlasit, když prohlásím, že imperativem demokracie je možnost svobodného rozhodování, a to nejen v rámci státu a jeho demokraticky volených zástupců, ale i se zásadním aspektem svobody občanů každého státu. A právě tato Lisabonská smlouva svým celkovým obsahem a vyzněním zadává k těmto obavám jistý precedens. Když jsem použil tezi, že imperativem demokracie je možnost svobodného rozhodování, tak smyslem demokracie je státní suverenita, jelikož pouze princip suverenity – je možnost signatářských států. Evropská unie se může opírat o demokracii a demokratický proces, který je nejpřirozenějším politickým systémem, který na světě existuje. Tedy cokoliv, co zpochybňuje suverenitu a svobodu rozhodování, je potenciálním nepřítelem demokracie. Již celá léta se slovní spojení „Evropská unie“ skloňuje ve všech pádech na všech politických úrovních. Avšak když se mně dostalo do rukou pracovní znění Lisabonské smlouvy a počal jsem s jeho čtením, těch prvních stran, jsem si položil znepokojivou otázku sám sobě, a nyní ji pokládám i vám: Hovoříme o Evropské unii jako o něčem, co dobře známe? Jako o něčem, co všichni vnímáme? Jako o výsledku přirozeného integračního procesu, který trvá více než 60 let?

93

Avšak abychom mohli něčemu skutečně porozumět, musíme znát a ovládat to, čím se tento celek Evropská unie vymezuje vůči svým členům a čím dokládá svou platnost. Nyní tedy zmíněná otázka: Kdo z vás četl Smlouvu o založení EU, Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství, Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii, Smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli, dále Niceskou smlouvu, Amsterodamskou smlouvu, tzv. Jednotný evropský pakt, Smlouvu o přistoupení ČR do EU? A to jsem zdaleka nevyjmenoval ještě další smlouvy a protokoly, které jsou v platnosti. Je mezi námi někdo takový, kdo je schopen přijít a spatra minimálně ve dvouhodinovém projevu srozumitelně vysvětlit význam všech těchto dokumentů, jejich obsah a vzájemné kontinuity, kdo je schopen prezentovat závažné body výše zmíněných smluv a zároveň význam těchto bodů vyargumentovat a propojit ve smysluplný proslov? Určitě mně dáte za pravdu, že takový člověk by byl pro nás velmi cenný. Jen pro doplnění uvedu, že se jedná o tisíce stran složitých textů. A nyní hovoříme o Lisabonské smlouvě a znovu se ptám: Kdo z nás ji četl? A ptám se dále: Kdo z nás ji četl a jí porozuměl? Ptám se proto, že se jedná o Lisabonskou smlouvu, pozměňující Smlouvu o EU a Smlouvu o fungování EU. Z toho samozřejmě plyne, že je třeba prostudovat nejen onu tzv. Lisabonskou smlouvu, ale též je třeba znát obsah obou smluv, které Lisabonská smlouva pozměňuje. Považuji tedy za naprosto nesprávné z hlediska politické čistoty rozhodovat o něčem, čehož obsah dokonale neznáme. Mějme na paměti, že jsme voleni zástupci a jsme odpovědni svým voličům za kompetentní rozhodování, jehož kompetence musí být podložena znalostí. Na našem nedávném sjezdu na základě vystoupení pana ministra Cyrila Svobody bylo doporučeno Lisabonskou smlouvu ratifikovat. Já jsem se hlasování zdržel, a to proto, že jsem již značnou část Lisabonské smlouvy přečetl v té době, a také proto, jelikož jsem si kladl otázku, co vše je třeba znát, aby bylo možno něco obhajovat zdaleka nejen z politického hlediska, ale především z faktologického hlediska a z precizního vysvětlení pozice naší republiky. A právě na základě těchto zásadních skutečností jsem si dal osobní úkol, samozřejmě s týmem mých poradců, prostudovat Lisabonskou smlouvu a obě další smlouvy, která tyto pozměňuje. Jedině tak totiž mohu hovořit o tom, že jsem kompetentní k tomu se k něčemu postavit tak, jak mně ukládá můj volený mandát. A na tyto myšlenky navazuje základní aspekt tzv. politické demokracie a tou je dialog o řešené problematice. A tato problematika není ledajaká. Jedná se o historické rozhodnutí, které ovlivní zcela zásadním způsobem tvář a postavení ČR, za jejíž vznik bojovaly celé generace našich předků. Ale jak chceme uskutečnit dialog, když obsah Lisabonské smlouvy zná v současné době minimum z nás? Proto je jistě správná cesta nechat posoudit Lisabonskou smlouvu Ústavním soudem. Avšak v této souvislosti je třeba také konstatovat, že Ústavní soud bude posuzovat ústavnost této smlouvy. Ale to v žádném případě není jediné hledisko, o které je možné názor každého z nás opřít. Ať již výsledek rozhodnutí Ústavního soudu bude jakýkoliv, jsme povinni i my znát dokonale obsah této smlouvy. Je totiž nepřípustné, aby kdokoliv mohl vznést námitku, že jsme alibističtí a necháváme rozhodování na Ústavním soudu. Ústavnost či neústavnost této smlouvy v rámci Ústavy naší republiky je jedna věc, ale obsah smlouvy je věc druhá. Je nemožné, abych vysvětloval celou problematiku a obsahovou stránku Lisabonské smlouvy, to bych tu stál a hovořil týden. Pro tento projev tedy vyberu

94

pouze jeden z mnoha aspektů, a tím je suverenita ČR. To je pro mě zásadní hodnota státnosti a je povinností každého zákonodárce tuto suverenitu, tak těžce vybojovanou, za každou cenu udržet takovou, jaká je nyní, a především je ji třeba chránit. Začnu tím, že projevem suverenity státu je schopnost a možnost říci NE. Lisabonská smlouva toto NE nahrazuje systémem většinového rozhodování. A to je podle mého názoru omezení suverenity a státnosti jako takové, jelikož pokud nebudeme s něčím, co Unie bude mít zájem uskutečnit, souhlasit, není nám to nic platné, když většina bude pro. Ještě stále platí, že pokud jeden ze států Unie má na něco jiný názor, tak může uskutečnit své veto právě na základě své suverenity, tedy státnosti. Z Lisabonské smlouvy, pokud budeme chtít uzavřít pro naši republiku výhodný mezinárodní kontrakt, nemůžeme tak učinit bez souhlasu Unie většinového. Pokud se dle Lisabonské smlouvy EU rozhodne na základě většiny přijmout legislativu, se kterou nebudeme souhlasit, musíme ji přijmout. Je zde snad někdo, vážené kolegyně a kolegové, kdo je ochoten implementovat legislativu, se kterou nebudeme souhlasit a budeme tak muset učinit na základě rozhodnutí většiny? Nevím, zda je to demokratické. Je to demokratické vůči našim občanům, jejichž názor zastupujeme a jsme vůči nim povinni chránit demokracii, svobodu a tím pádem naši suverenitu? Jako varování nejvyššího stupně a zároveň potvrzení mých výše řečených myšlenek uvedu toto: „V našem případě EU dosud nevydala oficiální překlad Lisabonské smlouvy, takže se bude hlasovat o něčem, co oficiálně nebude k dispozici v českém jazyce. Potvrzuje to citace: Připravili jsme konsolidovaný text tohoto znění. Chci upozornit, že je to fakticky samizdat a že ČR přistoupila k vydání toho na vlastní náklady, protože generální sekretariát Evropské rady na tlak některých členských zemí neposkytl konsolidované znění v jednotlivých národních jazycích, tak jak bývá zpravidla zvykem. Proč tomu tak bylo, to nechávám k vaší úvaze.“ Tento fakt ostatně připomněl v mnoha médiích i pan ministr Alexandr Vondra. Pan ministr tedy řekl, tak jak bývá zpravidla zvykem. Já však říkám, že se jedná o povinnost a tuto povinnost nestanovuje nic jiného, než sám jednací řád EU dle Smlouvy o EU. A v této smlouvě čl. 55/1 říká, že existuje znění smlouvy ve všech jazycích signatářských zemí EU, přičemž všechna znění mají stejnou platnost, smlouva bude uložena v archivu vlády Italské republiky, která předá její ověřený opis všem vládám ostatních signatářských států. Čl. 358 Smlouvy o fungování EU článek 55/1 potvrzuje a vzhledem k tomu, že článek 55 Lisabonská smlouva nemění, vztahuje se i na ni. Pakliže ctíme slavné tradice naší země a je v nás alespoň kus zdravé národní hrdosti, tak na základě prohlášení pana ministra Vondry se vlastně bavíme o něčem, co je zřejmě problematické. Jestliže některé členské země EU vytvořily tlak, aby nám nebylo předloženo konsolidované znění v úředním jazyce, tak není pochyb o tom, že se jedná podle mého názoru o nedemokratický přístup. Skutečný politik nemůže tento přístup nikdy akceptovat, natož tento přístup přijmout jako první signál přicházející s Lisabonskou smlouvou. Rád bych ještě na závěr vysvětlil skutečnost, že zde probíhá diskuse, je-li Lisabonská smlouva ústavním dokumentem či nikoliv. Naši legislativci konstatovali, že se Lisabonská smlouva minimálně liší od konceptu nepřijaté smlouvy Ústavy pro Evropu. Z tohoto vyjádření tedy plyne, že se jedná i v případě Lisabonské smlouvy o ústavní dokument. Povšimněte si ale, že jak v Lisabonské smlouvě, tak ve smlouvě Ústavy pro Evropu zaznívá slovo „smlouva“. Je to proto, že nelze schválit společnou

95

ústavu suverénních států. Vždy je tedy třeba použít slova „smlouva“ a nazírat na tuto listinu jako na ústavní dokument a nikoliv jako na ústavu např. ve smyslu skutečné ústavy, jakou má ČR. K tomu, aby byla možnost vytvořit ústavu suverénních států, je třeba voleného Konventu, zdůrazňuji voleného Konventu, a tím v tomto případě je za naši zemi Parlament. Ovšem Konvent má právo navrhovat a provádět změny navržené ústavy. Avšak Lisabonská smlouva si vynucuje rozhodnutí ANO či NE. Je to skutečně pramalý segment vlivu, který nám předává a dopřává EU v souvislosti s Lisabonskou smlouvou. A to, že se jedná o ústavní dokument, podtrhuje i skutečnost, že pro ratifikaci je potřebná třípětinová většina. Závěrem bych chtěl poděkovat za veřejné vyjádření pana ministra Vondry, že konstatoval stanovisko generálního sekretariátu Evropské rady, že na tlak některých členských zemí neposkytlo konsolidované znění Lisabonské smlouvy v jednotlivých národních jazycích. Pokud si toto prohlášení pana ministra dobře vykládám, tak sám říkám, že ponechá na naší úvaze, jakou optikou budeme na tento fakt hledět. Získal jsem desítky, možná stovky voličů pro vstup ČR do EU před čtyřmi lety, a proto mým přáním je, aby ČR byla v EU suverénním státem. Proto se připojuji ke stanovisku výboru pro záležitosti EU předneseným kolegou Sefzigem, aby projednávaný dokument posoudit Ústavní soud. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Zeptám se paní senátorky Paukrtové, jestli chce využít přednostního práva? Nechce, takže dalším přihlášeným do obecné rozpravy je pan senátor Jiří Oberfalzer. Já mu tímto gratuluji k jeho dnešnímu svátku, a nemyslete si, že jsem byl uplacen panem senátorem Kalbáčem, že když mi popřál, tak šel jako první, skutečně jeho písemná přihláška je zde. Senátor Jiří Oberfalzer: Děkuji, pane předsedající. Ani já to nebudu brát jako protekci, ostatně předpokládám, že ani vy neřídíte tuto schůzi z protekce, a gratuluji vám taktéž. (Oživení v sále.) Dámy a pánové, nechci hovořit dlouze, a myslím si, že hlavní debata o Lisabonské smlouvě nás teprve čeká. Nicméně si myslím, že bychom si měli položit základní otázku, k čemu, z jakého důvodu podepisují strany nějakou smlouvu. Je to z toho důvodu, že si mají zařídit nějakým způsobem sjednané a vzájemně akceptované a respektované vztahy a samozřejmě zajistit si v těchto vztazích jisté garantované výhody. Myslím si, že je na nás, abychom přistupovali k takovým smlouvám, které přinejmenším vyváží výhody a nevýhody a zajistí tak České republice do budoucna rovnoprávné nebo dokonce lepší postavení, zejména lepší, než bylo doposud. Já jsem přesvědčen, že Lisabonská smlouva tuto funkci neplní. Výhody, které nám přináší, jsou myslím z hlediska váhy výrazně menší než nevýhody. Naše postavení v EU se zbaví alespoň tak malého vlivu, jaký máme dnes a budeme hrát ještě menší roli. Mechanismy, kterými bude možné nějakým způsobem ovlivňovat rozhodování nebo se bránit proti rozhodování většiny, které půjde proti našim zájmům, jsou neobratné a z mého pohledu obtížně aplikovatelné, pokud jsou vůbec aplikovatelné. Já si myslím, že je správné, abychom se obrátili na Ústavní soud. A souhlasím s předřečníkem, že to pro mě není návod, jak zaujmout politické stanovisko k této předloze. To už je asi tušit z těch vět, které jsem pronesl, ale myslím si, že je otázkou

96

serióznosti této komory, která má být ústavní pojistkou, aby si tento složitý materiál skutečně nechala posoudit nejvyšší ústavní autoritou. A nechci-li mluvit dlouho, tak uvedu jediný jednoduchý důvod, proč by to tak mělo být. To, že Lisabonskou smlouvou předáváme do režimu kvalifikovaného hlasování některé pravomoci, je, myslím si, rozhodování, ke kterému máme autorizaci jakožto horní komora Parlamentu ČR. Nicméně uvědomme si, že v Lisabonské smlouvě je také institut, kterým je možno převedení hlasování z konsenzu, tedy povinného souhlasu všech, na hlasování kvalifikovanou většinou provést i neparlamentním způsobem, tedy způsobem, který bych si dovolil trošku laicky nazvat neústavním. Jestliže je možné, aby se Rada ministrů dohodla na tom, že nadále bude rozhodovat většinovým hlasováním, pak si myslím, že je to flagrantní příklad obejití Ústavy. To, že bude jako mezinárodní smlouva uznána Listina práv a že se tak stane na základě jednoho odkazu v Lisabonské smlouvě, pokládám také za bezprecedentní způsob, jak přijmout mezinárodní smlouvu. A myslím si, že je to právě ten důvod, proč se vůči tomu mnozí velmi ohrazují. Poslední poznámka. Já si tady dovolím ocitovat noviny. To samozřejmě není žádný dokument, který by měl být předmětem našeho projednávání, ale nemohl jsem odolat, protože kouzlo nechtěného, které se podařilo paní redaktorce, myslím si, že řekne jednou větou to, co bych zde dlouze komentoval. Cituji: Nový způsob hlasování by měl zlepšit schopnost Unie rozhodnout o komplikovaných otázkách, které vyžadují rychlou reakci a kde je skoro nemožná shoda všech 27 zemí. Čili nový způsob hlasování umožní vyřešit věc, která nesnese odkladu, a to proto, že by nebylo možné dosáhnout shody. Čili co jsou to věci, které se musí vyřešit rychle a na nichž bychom se neshodli? Jsou to tedy ty věci, které opravdu máme řešit a máme prosazovat? A já bych ilustrací uvedl jeden jednoduchý příklad. Zemědělská politika dnes už v takovém režimu je a všichni víme, jak jsme dopadli s cukrem při zavedení nového cukerného pořádku. Myslím si, že to byl krásný příklad toho, jak se dalo rychle a efektivně dosáhnout shody, přesně řečeno, prosazení nějakého opatření, na kterém se všichni neshodli. A já se obávám, že Lisabonskou smlouvou otvíráme prostor pro takovýto způsob rozhodování, a sice bez naší absolutní kontroly. Podporuji, abychom poslali tento dokument k posouzení Ústavnímu soudu, ale současně druhým dechem říkám, že ho nemohu podpořit ani potom. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Další přihlášenou je paní senátorka Soňa Paukrtová. Prosím, paní senátorko, máte slovo. Senátorka Soňa Paukrtová: Pane ministře, pane místopředsedo, dámy a pánové. Bylo tady panem ministrem Vondrou zdůrazněno, že Lisabonská smlouva je kompromis. Ano, určitě je to kompromis, nezbytně nutně není možné vyhovět úplně všem, úplně v každém ohledu, a myslím si, že to tak bude vždycky, v každém ohledu, pokud se mají měnit nějaké principy v tak velikém společenství, jako je EU. Já jsem členkou Komise pro ústavu a parlamentní procedury a musím říci, že jsme se Lisabonské smlouvě věnovali z řady hledisek, především zdali je či není v souladu s ústavním pořádkem ČR. Paní předsedkyně Rippelová celou řadu renomovaných právníků a musím říci, že to, co tady bylo ve stanovisku

97

konstatováno, byť existují určité tenze v některých ustanoveních, tak ani jeden z těch oslovených nesdělil, že by tady byl nějaký rozpor s ústavním pořádkem ČR. Já samozřejmě rozumím a vím, že je legitimní jaksi požádat Ústavní soud o stanovisko. Ale myslím si, že žádost o toto stanovisko musí být, nebo z mého pohledu, může být pouze ve velice úzkém ohledu. Řeknu proč. Parlament ČR při vstupu ČR do EU zmocnil ústavním zákonem občany, aby vyjádřili souhlas s ratifikací Smlouvy o přístupu ČR do EU, a občané referendem vyslovili souhlas. Parlament tímto svým ústavním zákonem ve skutečnosti vyjádřil přání, aby souhlas ke smlouvě byl stanoven s vyšší mírou legitimity, než jakou disponuje on sám. A z toho podle mého názoru vyplývá poměrně zvláštní respekt Parlamentu pro názor občanů v této otázce. Nikdo z oprávněných subjektů, tedy ani Poslanecká sněmovna, ani skupina senátorů, v té době nevyužil v souvislosti s přístupem do EU práva požádat Ústavní soud o přezkum ústavnosti přístupové smlouvy. Konstatuji, že i s přístupovou smlouvou tehdy občané vyjadřovali svůj souhlas v referendu a Ústavní soud požádán nebyl. Myslím si, že je tedy nezpochybnitelné, že Parlament, jeho členové mají za to, že právo ES EU, platné v době přistoupení ČR k EU, není v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Smlouva o EU byla rovněž předmětem referenda, jak jsem říkala, obsahuje článek 1, v němž se mj. stanoví, že tato smlouva představuje novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy. Tedy občané udělením souhlasu k přístupu vyjádřili konkrétní souhlas i s tím, aby se evropská integrace nadále prohlubovala. Příznivý postoj k přenosu dalších pravomocí ČR na EU je tak výrazem vůle občanů. Citované ustanovení je Lisabonskou smlouvou zachováváno. Já se domnívám, že tady bylo řečeno mnohé o tom, co nám Lisabonská smlouva přináší negativního. Já bych se možná na to podívala i trošku z jiného pohledu. Povaha EU podle Lisabonské smlouvy se kvalitativně vůbec neliší od povahy dosavadní EU a Evropského společenství. I nadále se tedy jedná o nadnárodní organizaci, nikoliv o federativní stát. Implicitně vyplývá z řady nálezů Ústavního soudu, včetně nálezu k cukerním kvótám, že totiž členství ČR v takové nadnárodní organizaci neohrožuje samotnou podstatu státní svrchovanosti ČR podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Důležitou změnou, kterou přináší Lisabonská smlouva, je výslovné zakotvení práva členského státu z EU vystoupit (čl. 50 konsolidované verze). ČR se tedy může kdykoliv rozhodnout z EU vystoupit, pokud ratifikuje Lisabonskou smlouvu, a opět obnovit plný výkon ústavních pravomocí orgány ČR. V tomto ohledu Lisabonská smlouva posiluje princip svrchovanosti ČR. Lisabonská smlouva tedy není v rozporu s principem svrchovanosti podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Článek 9 odst. 2 Ústavy ČR říká, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Zjevně je zakázaná i nepřímá změna podstatných náležitostí demokratického právního státu přenesením některých pravomocí orgánů ČR na mezinárodní organizaci, která by podstatné standardy demokratického právního státu porušovala. To by zajisté bylo protiústavní. Z řady nálezů Ústavního soudu vyplývá, že dosavadní EU a Evropská společenství neohrožují podstatné náležitosti demokratického právního státu. Změny provedené Lisabonskou smlouvou znamenají spíše posílení principu demokratického právního státu v činnosti EU. Patrná je především snaha dále odstraňovat tzv. demokratický deficit EU posilováním všeobecně a přímo voleného Evropského parlamentu, spolupůsobení všeobecně a přímo volených národních parlamentů,

98

principu veřejnosti, tzn. veřejného projednávání a legislativního aktu Radou podle čl. 16 odst. 8 konsolidované verze, prvků participiální demokracie, lidová iniciativa podle čl. 11 Ústavy 4 konsolidované verze. Snahou o zpřehlednění právního řádu EU a důrazem na respektování základních práv a svobod se posilují i principy záruky právního státu. Jsem tedy hluboce přesvědčena, že v dikci toho, jaký mandát nebo jaký soud vyslovili tehdy při přistoupení občané, Lisabonská smlouva v žádném případě neruší, dokonce posiluje. A já jsem proto připravena hlasovat pro návrh ratifikovat Lisabonskou smlouvu. Ještě bych se tady chtěla prostřednictvím pana předsedajícího zeptat těch, kteří přijímali návrh na podání k Ústavnímu soudu, a já znovu říkám, je to naprosto legitimní, jaký bude výsledek posouzení Ústavního soudu. U posouzení běžných zákonů je to zřejmé, Ústavní soud se chová jako negativní zákonodárce, to znamená, zruší některá ustanovení, pokud jsou jaksi v rozporu s Ústavou a nebo pokud byla přijata ústavně nekonformním způsobem. Jaký bude výsledek tohoto? Výsledek může být pouze dvojí. Buďto změna Ústavy ČR, anebo neratifikace Lisabonské smlouvy. Neumím si představit, že do konce roku budeme schopni případné změny Ústavy. A bylo tady jasně řečeno, že ratifikace Lisabonské smlouvy by měla být hotova do konce kalendářního roku. Jestliže máme na mysli změny Ústavy, tak to bude velmi obtížné stíhat. Navíc nás čeká i to, co říkala paní kolegyně Rippelová. My bychom si tady měli, pokud aspoň většina z nás se domnívá, že máme ratifikovat Lisabonskou smlouvu, vyspecifikovat mechanismy, aby Parlament fungoval i při přijetí Lisabonské smlouvy. A to znamená, že já si osobně myslím, že by to bylo třeba vtělit do stykového zákona. Jistě víte, jak je problematické projednávání stykového zákona. Já tedy moc nevím, jaký bude výsledek posouzení Ústavním soudem v tomto případě. Doufám, že to nebude vést k neratifikaci Lisabonské smlouvy. Ještě mi dovolte, abych opět prostřednictvím pana předsedajícího sdělila panu senátorovi Kalbáčovi, že jsem se pokusila přečíst si všechny smlouvy, které tady jmenoval. Nejsem samozřejmě schopna z nich citovat, protože to je obrovské penzum, ale snažila jsem se s tím seznámit. A jen tak na závěr. Asi málokterý si bude pamatovat všechny zákony, se všemi jejich peripetiemi, které tady schvalujeme. A přesto nikdo nezpochybňuje naše právo a schopnost schvalovat běžné zákony. Závěrem: Určitě budu hlasovat pro usnesení výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, paní senátorko. Další přihlášenou je paní senátorka Alena Gajdůšková. Prosím, paní senátorko, máte slovo. Senátorka Alena Gajdůšková: Děkuji, vážený pane předsedající, pane vicepremiére, dámy a pánové, dovolte mi, abych také popřála všem Jiřím k dnešnímu svátku. Vážené dámy a pánové, máme před sebou Lisabonskou smlouvu. Není nic víc a nic méně, než soubor pravidel, která si dojednaly země sdružené v klubu s názvem Evropská unie. Proti elegantní, praktické a sebevědomé euroústavě, kterou zabila spolu s bratry Kaczynskými i tato vláda, nebylo to Holandsko a Francie, jejichž představitelé, a jejichž občané byli ochotni o euroústavě, kterou napoprvé zamítli v referendu dále jednat s úpravami, ale byla to skutečně Topolánkova vláda, a

99

bylo to Polsko s představiteli bratry Kaczynskými, kteří jasně řekli, že o euroústavě dále jednat nebudou. Evropa jim vyhověla a místo elegantní sebevědomé, stručné, praktické euroústavy zde máme Lisabonskou smlouvu. Trochu neohrabanou a spíš za Popelku. Kdybychom se v této chvíli chovali tak jako ODS v roli opozice s vyhlášenou nulovou tolerancí, už to samotné, že nám Lisabonskou smlouvu jako rozcuchanou Popelku předkládá současný premiér, by pro nás mohl být dostatečný důvod, proč to zamítnout. Ale my si vážíme dohody. Lisabonskou smlouvu dohodli šéfové vlád všech členských států, přičemž každý stát měl právo veta. Měl možnost dojednat si výjimku tak, jak to udělali Poláci nebo Britové. Součástí dohody je i termín, do kterého Lisabonskou smlouvu členské země ratifikují. Co tedy Lisabonská smlouva znamená? Přiznám se, že když jsem poslouchala kolegu Kalbáče a nakonec i některá vyjádření pana předsedy Sefziga i pana vicepremiéra, došla jsem k názoru, že nás nic horšího, než EU nemohlo potkat. A že je na čase z ní vystoupit. To by totiž byla jediná adekvátní reakce na to, co zde zaznělo. Ale ono je to asi přece jenom trochu jinak. Pro rozvoj evropské integrace je podstatné to, co Lisabonská smlouva zakotvuje a co většinově přijala z euroústavy. To je: ve 40 dalších oblastech zavádí rozhodování kvalifikovanou většinou. Zavádí se právní subjektivita EU. Listina základních práv EU zůstává správně závazným dokumentem. Mimochodem s tím souhlasila i česká delegace, i když mandát jí přikazoval vystoupit proti právní závaznosti Listiny. Z ústavní smlouvy byly převzaty bez úprav dohody o institucionálních měnách. V radě se bude rozhodovat při hlasování kvalifikovanou většinou dvojí většinou. To znamená 65 procenty populace a 55 procenty států, a to od roku 2014, popřípadě 2017. Tady je na místě připomínka, že tady tyto brzdy v rozhodování a dvojí většinu prosadila a procenta, která jsou takto nastavena, znamenají to, že velké evropské státy nemohou malé jednoduše přehlasovat. A toto ustanovení prosadil jako tehdejší premiér ČR a jako mluvčí malých a středních zemí na mezivládní konferenci Vladimír Špidla. Dále Lisabonská smlouva významně posiluje roli Evropského parlamentu. Spolurozhodování EP se bude vztahovat na 95 procent případů. EP bude volit předsedu Evropské komise a tady bych možná měla otázku na pana předsedu Sefziga prostřednictvím pana předsedajícího, jaký rozdíl je mezi přímo volených poslancem EP a přímo voleným poslancem nebo senátorem národního parlamentu, že tvrdí, že náš mandát je silnější. Dále Lisabonská smlouva snižuje počet členů EK od roku 2014 z dnešních 27 na 17. Zavádí se funkce předsedy Evropské rady a funkce ministra zahraničí a diplomatická služba EU. Posiluje se role společné unijní zahraniční a bezpečnostní politiky, bez níž Evropa nemůže fungovat jako relevantní globální hráz. Zavádí se zpřesněný institut posílené spolupráce. Dále se posiluje oblast svobody, bezpečnosti a práva s aplikací hlasování kvalifikovanou většinou. Bude možno účinněji postupovat například proti přeshraniční kriminalitě. Energetická politika a klimatické změny jsou v Lisabonské smlouvě zařazeny mezi významné priority EU. Symboly EU, vlajka a hymna, zůstávají zachovány, neboť nadále platí usnesení evropské rady z roku 1985 v této věci. Zrušeno proti evropské ústavě bylo pouze motto či heslo EU Jednota v rozmanitosti. Mimochodem k symbolům je potřeba říci, že jsou to symboly, které zavedla a používá Rada Evropy. Důležité jsou změny, které přináší reformní smlouva oproti ústavní smlouvě. Bylo upuštěno od jednotného dokumentu, který nahradil existující smlouvu o EU a

100

Smlouvu o ES. Místo toho budou obě tyto smlouvy novelizovány, přičemž Smlouva o ES je přejmenována na Smlouvu o fungování Unie a všechny zmínky v ní o společenství jsou nahrazeny termínem Unie. Obě smlouvy pak mají stejnou právní sílu. Všechny existující smlouvy včetně smluv o přistoupení zůstávají v platnosti tak, jak o tom hovořila paní senátorka Paukrtová. Bohužel to znamená, že místo oněch necelých 300 stran, které měla euroústava, zůstává v platnosti kolem 3000 stran. V Lisabonské smlouvě je upuštěno od nových názvů legislativních aktů Unie, tzn. od evropských zákonů a evropských rámcových zákonů. Existují názvy legislativních aktů, to je nařízení, směrnice, rozhodnutí, tak jak je tomu doposud. Nedojde ke zjednodušení primární legislativní unie. Pro občana bude primární unijní legislativa složitější než dosud. Ale to je skutečně daň za odmítnutí euroústavy. Výbor pro záležitosti EU, resp. jeho členové vládní koalice rozhodli o tom, že dříve než dají souhlas k ratifikaci, dotáží se Ústavního soudu, zda tento souhlas dát mohou. K formulaci návrhu podání mám množství připomínek, to však není podstatné. Snad je potřeba říci jen tolik, že je v textu zjevné, že právní experti, kteří text připravovali, se snažili splnit politické zadání, ale aby ho mohli splnit, museli pracovat pouze s vytrženými částmi textu a bez kontextu, který celá Lisabonská smlouva má. Nicméně to podstatné gró věci je někde jinde. Na jednání výboru jsem se ptala pana vicepremiéra Vondry na to, zda dojednávání a podpis Lisabonské smlouvy byl v souladu s platnými smlouvami. Odpověď zněla, že ano. To by totiž byl skutečně důvod, proč se obrátit na Ústavní soud ve věci Lisabonské smlouvy. A byl by to logický krok ze strany opozice. Od členů vládní strany je to poněkud nezvyklé, nicméně považujeme to za legitimní a nebudeme tedy hlasovat proti tomuto usnesení. Chci však upozornit, že jestliže postupujeme podle článku 10 a) Ústavy, budeme-li tedy souhlas s ratifikací dávat ústavní většinou, jsme suverénní a jsme jako komora parlamentu nebo jako celý parlament nadáni kompetencí, případně měnit či doplňovat ústavní pořádek ČR. Jestliže se tedy chceme ptát Ústavního soudu, zda můžeme tento krok učinit, pak se vzdáváme svého suverénního postavení ústavodárce. Stavíme se do nesvéprávné rol a posilujeme pozici Ústavního soudu nejen jako tzv. třetí komory nebo jak se někdy říká třetí komory parlamentu, což se může dít u běžných zákonů, ale dokonce Ústavní soud stavíme nad rozhodování o tvorbě ústavního pořádku. To považuji za nebezpečnější pro vývoj demokracie, než posilující evropskou integraci, která je podle našeho názoru bytostně národním zájmem pro budoucnost ČR a našich občanů. Dámy a pánové, rozhodování o Lisabonské smlouvě je na výsost politickým rozhodnutím. Ne otázkou právního výkladu. Mimochodem, zde jsem příliš nerozuměla výroku pana vicepremiéra, kdy zde řekl, že, a teď ho cituji: V Evropě není možné dosáhnout skutečné demokracie. Znamená to, že místopředseda vlády ČR tvrdí, že takové země jako je Británie, Francie, Německo a další nejsou demokratické? Ze země, která 40 let byla za železnou oponou a dodnes demokracii moc neumí, jak ukázala např. včerejší debata k antidiskriminačnímu zákonu nebo postup této komory u projednávání reformního batohu, to tedy skutečně zní. Víte, připadá mi to jako výrok bezdomovce, kterého vzali do rodiny. Dali mu střechu nad hlavou, možnost pracovat a on hned druhý den začne kritizovat jak je ten dům, hrozný a jak to v něm všichni dělají špatně. Místo toho, aby se zapojil do toho, jak tento dům zvelebit a budovat dál. Mimochodem toto chování je pro tuto vládu ve vztahu k EU příznačné. A takto také vypadalo jednání pana prezidenta a Topolánkovy vlády nejenom u

101

eurozatykače, eurojustu a dalších, ale i euroústavy. Výsledkem je nyní projednávaná Lisabonská smlouva, která není ideální, ale má v každém případě cenu dohody, cenu schopnosti EU a jejího projektu míru, bezpečí a prosperity pokračovat dál. Proto Lisabonskou smlouvu podpoříme bez podmínek. Vážené kolegyně a kolegové, ještě si dovolím poznámku k tomu, co zde bylo řečeno na téma konsolidovaného znění Lisabonské smlouvy. Oficiální text smlouvy byl tak, jak byla dojednána Evropskou radou a mezivládní konferencí a tak jak byla podepsána, byl zveřejněn 17. prosince 2007, v úředním věstníku EU pod číslem C306/01. A je to naprosto v pořádku a nemohl být zveřejněn jiný text, protože nic jiného dojednáno nebylo. Mimochodem, podívejte se do svých tisků, které máte jako novely českých zákonů. Máte je v přesně stejném znění, v přesně stejné formální podobě, v jaké je nám předkládána Lisabonská smlouva. Protože nic jiného jako oficiální text projednávat nemůžeme. Teprve až je schválena, až je dojednána, pak teprve je možné zveřejnit konsolidovaný text. To jsem chtěla na to, co zde bylo řečeno a prezentováno jako další nehoráznost ze strany EU. A já bych prosila, aby, když už se mýlí kolegové, aby pan vicepremiér, jako představitel a reprezentant ČR hovořil pravdu. Ještě bych chtěla učinit jednu poznámku. Lisabonská smlouva nám dává domácí úkoly. O tom hovořila paní senátorka Rippelová. My musíme skutečně jednat o jednacím řádu Senátu i Sněmovny. My zřejmě musíme konečně projednat a přijmout stykový zákon, protože pokud nedokážeme udělat úpravy v našem jednání a v našem vztahu při formulaci mandátu vůči vládě, nedokážeme jako ČR jako celek tím méně jako parlament ČR využít všechny šance, které nám Lisabonská smlouva k našemu fungování v rámci EU dává. Děkuji vám. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, paní senátorka. S právem přednosti se přihlásil pan místopředseda Rakušan. Uděluji mu slovo i z toho důvodu, že po svém vystoupení mě vystřídá v předsedání schůze, takže je to i z mých zištných důvodů, omlouvám se. Dále bych vás chtěl upozornit, ještě než dám slovo panu místopředsedovi, že bude přesně v 11.55 udělána přestávka do 13.30. Je to z důležitosti mezinárodního oběda, který pořádá předseda Senátu, takže to respektujte. Děkuji. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Vážený pane místopředsedo, vážený pane místopředsedo vlády, možná neudělám ve všem radost své předřečnici, ale na úvod bych chtěl říci, že se snažím být v politice i svém osobním životě jen a jen realistou. Krátká odbočka: když usínám, přemýšlím o tom, jak porazím Federera, pokud si stoupnu na kurt, neupinkám ani toho nejhoršího. Těm, kteří nechtějí být v Unii nebo se bojí o svrchovanost naší země, bych doporučoval, ať podají návrh na vystoupení z Unie spíše než návrh k Ústavnímu soudu. Já sám považuji naše členství za účelné a perspektivní pro naši zemi. I když jsem si paradoxně vědom, že v Evropě, říkejme západní, ať se smlouvou nebo bez smlouvy, ať s unií nebo bez unie budou v dohledné době stále vládnout tři země – Francie, Anglie a Německo. To je můj realismus. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane místopředsedo. Dalším přihlášeným do rozpravy je paní senátorka Rippelová. Já počkám, až mě pan senátor, pan místopředseda vystřídá. Máte slovo, paní senátorko.

102

Senátorka Jiřina Rippelová: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, protože tady z řady úst zaznívá souhlasný názor, aby Senát na základě usnesení, které předkládá VEU, aby na základě § 117 b) odst. 1 zákona 107/1999 o jednacím řádu Senátu ve znění zákona č. 172/2004 Sb., a podle § 71 a) odst. 1 písm. a) zákona 182/1993 o Ústavním soudu ve znění zákona 48/2002 Sb., návrh aby podání návrhu Ústavnímu soudu, aby podle článku 87 odst. 2 Ústavy ČR ve znění ústavního zákona č. 395/2001 rozhodl o souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o EU a Smlouvu u založení ES s ústavním pořádkem. Dovolím si navrhnout doplnění tohoto usnesení, a sice za větu první se vkládá věta druhá, která zní: „Současně žádá podle § 71 d) odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění zákona č. 48/2002 Sb., aby Ústavní soud projednal tento návrh mimo pořadí, ve kterém jej obdržel, a to bez zbytečného odkladu. Toto je můj návrh. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, paní kolegyně. Další přihlášený je kolega Jiří Zlatuška. Má slovo a opět gratulaci. Senátor Jiří Zlatuška: Pane předsedající, dámy a pánové, k tomu předchozímu, co říkala paní senátorka Rippelová, bych si dovolil konstatovat, že návrh je zjevně nehlasovatelný. Ale věnoval bych se jiným věcem, tomu, co zde padalo kolem toho, co máme dnes na schválení. Pan senátor Kalbáč se zde svěřoval se svým chápáním demokracie a odvolával se na suverenitu. Já bych chtěl připomenout, že podle Jean-Jacquese Rousseaua pojem, že demokracie je odvozená od suverenity, se týká suverenity lidu, který dává základ demokracie. A lid, co se týče našeho postavení v EU, našeho členství v ní, rozhodl v referendu. Připomněl bych, že na rozdíl od přijímání Ústavy ČR naše přistoupení k EU referendu svěřeno bylo, ústava má z tohoto hlediska evidentně nižší legitimitu. V okamžiku, kdy vynecháme slovo „lidu“ a bavíme se o suverenitě státu, což je to, o čem se zde vyjadřoval pan senátor Kalbáč, tak bych rád zdůraznil všeobecně známý fakt, že sice se suverenita státu formálně v teorii vyčleňuje jistými formálními atributy, ale v okamžik,u, kdy seč podíváme na reálný stav světa a to, co je a není možné uplatňovat, nacházím snad jediný stát, který je v tomto smyslu úplně suverénní, a to je pravděpodobně Severní Korea. Všechny ostatní státy jsou ve skutečnosti vystaveny působení souhry vztahů v mezinárodním prostředí. Připomněl bych například takové věci, které po druhé světové válce v evropském prostředí probíhaly mezi evropskými měnami. Francie i Anglie si mohly myslet, že mají suverénní měny, ve skutečnosti je měly méně suverénní, než mají dnes po přijetí eura, protože tam byly známé tlaky na devalvaci v sousedních státech atd. Těch příkladů je spousta. Vzpomeňme ostatně na příklad, kdy naše republika od svého založení v roce 1918 někdy používá armádu k ochraně své vlastní suverenity atd. Dál bych zdůraznil, co už tady bylo ostatně implicitně řečeno – pan senátor Kalbáč předpokládá, že každý, kdo bude jednat o smlouvě, kterou máme předloženou k ratifikaci, že se v ní má vyznat takovým způsobem, aby spatra přednesl dvouhodinovou přednášku. To je naprosto absurdní a naivní předpoklad, který samozřejmě nepoučení lidé mohou mít o legislativním procesu. O tom, že máme znát každé jednotlivé písmenko nazpaměť, nikoli znát podstatu a spolehnout se v úsudku na jakási expertní vyjádření, která doplňují naši schopnost někde dvě hodiny souvisle vykládat. Je to zcela běžné v každém složitém systému. Žádný matematik neodvodí základní věty, se kterými v matematice pracuje. Stejně tak

103

žádný technik, který vytváří nějaké technické dílo, se nevěnuje tomu, aby odvozoval vše ze zákonů kvantové mechaniky a došel ke strukturálním vlastnostem makrosvěta se kterými pracuje. Fakticky by takové věci ani nebyly možné, přesto není sebemenší důvod zpochybňovat kompetenci takových lidí příslušným způsobem pracovat. Zde se nejedná o nic jiného, než o takový složitý soubor smluv, který jsme v té či oné podobě měli k projednávání mnohokrát, o ústavě pro Evropu, resp. o modifikaci do Lisabonské smlouvy a o diferencích se mluvilo tolikrát, že skutečnost, že konkrétně senátor Kalbáč zde měl zapotřebí vystoupit, že až teď se do toho podíval a zhrozil se, jak je to složité, a že nám to může uškodit – to mi přijde jako poněkud zvláštní. Zdůraznil bych také, že co se týká suverenity zde v jednání Senátu, bych rád poukázal minimálně na dva příklady, kdy sami toto bez mrknutí oka porušujeme. Před chvílí zde bylo oznámeno, že se jednání této naprosto suverénní komory našeho suverénního parlamentu přeruší kvůli důležitému mezinárodnímu obědu. Předpokládal bych, že tady taková věc vzbudí oprávněnou nevoli kolegů, kteří na suverenitu upozorňují, protože něco takového je přece vůči nám, kteří zde jednáme s mandátem lidu, který nás zvolil, naprosto nemožné. Přesto je to naprosto běžné, nepovažujeme to za nějakou újmu nebo křivdu. Podobně jsem zrovna v těchto dnech byl informován o tom, jak kancléř Senátu přišel s iniciativou, že maily, které nám chodí jako senátorům od občanů, které jsou občas klasifikovány jako politický spam, začalo to iniciativou pana Šporcla a spol. před volbou prezidenta, teď se to týká radaru – že nám bude Kancelář Senátu resp. příslušné programy v péči informatiků automaticky filtrovat. Jak to, že takové věci projdou bez bouřlivého nesouhlasu těch kolegů, zejména z ODS, kteří poukazují na to, jak máme blízko k našemu občanovi, jak to má EU daleko. Já nepochybuji o tom, že v okamžiku, kdy pan kancléř s takovou iniciativou přišel, že podstatná část senátorů, kteří se na něj obrátili, byla z ODS a takové narušování vztahů s našimi občany nikomu nevadí. O Evropské unii, námi delegovanými komisaři nebo našimi voliči zvolenými poslanci do EP se přesto vyjadřujeme jako o někom, kdo vlastně postrádá jakoukoli legitimitu. Rád bych se ještě zmínil o dalším, podle mého názoru demagogickém argumentu, pokud to nesvědčí o velice zvláštním chápání respektu k trhu a ke svobodě podnikání. Kolega senátor Oberfalzer zde zmínil příběh, on říkal o našem cukru. Já bych chtěl upozornit na to, že příběh, který zmiňoval, sice v takovém populistickém podání může vyznívat, že jsme utrpěli nějakou křivdu, ale fakticky jsme získali kvóty, které odpovídali produkci cukru vlastník těch cukrovarů, což je podnikatel, který učinil to rozhodnutí převést ty kvóty jinam a redukovat výrobu cukru u nás, toto rozhodnutí udělal. Pokud si senátor Oberfalzer na toto stěžuje jako na křivdu od Evropské unie, není to křivda od Evropské unie, je to prostě využití svobody podnikání. Chápu, že senátor Oberfalzer ve skutečnosti nevyznává ty principy svobodného podnikání a chtěl by mít možnost tady toto uměle regulovat, ale je to pravý opak toho, co se objevuje v těch ústních výhradách směrem k EU. Kolegyně Gajdůšková zde zmínila problém, že nejednáme o konsolidovaném znění, že jakékoli odkazy na to, že jsme dostali nějaký samizdat, nebo že nám nějací zlí Evropané odmítli ten text přeložit do českého jazyka, jsou naprosto neopodstatněné. Já jsem dostal k posuzování text, který je standardně označený jako stránky z úředního Věstníku EU. V okamžiku, kdy si je prolistuji, tak tam mám samozřejmě i podpisy všech, kteří toto podepsali.

104

O jaký samizdat se zde jedná? Pan kolega Kalbáč pravděpodobně v životě samizdat neviděl. Připadá mi, že nemohl otevřít ani žádný z těch dosavadních tisků, se kterými běžně v legislativním procesu přicházíme do kontaktu. Ale upozornil bych ještě na další věc. Na začátku toho tisku, který jsme dostali, je důvodová zpráva, která je osobně, vlastnoručně podepsána předsedou vlády s datem 25. ledna 2008. O stránku předtím je kapitola III. – Soulad s ústavním pořádkem, závazky ze členství v EU a mezinárodní závazky. A zde pan premiér, který to podepsal, zdůrazňuji, je zde vlastnoruční podpis, není zde žádné Mirek Topolánek, v. r. říká: Lisabonská smlouva je v souladu s ústavním pořádkem a ostatními součástmi právního řádu ČR se závazky vyplývajícími pro ČR z členství v EU, jakož i mezinárodně právními závazky České republiky. Jestli zpochybňujeme, to, že pan premiér Topolánek tady toto podepsal za plného vědomí, s vědomím toho, co podepisuje, těch stránek, co podepisoval v té důvodové stránce, bylo pár, tak fakticky pokud s přičiněním kolegů z ODS, kteří jsou nepochybnými iniciátory té snahy poslat dotaz Ústavnímu soudu, tak se v podstatě budeme Ústavního soudu ptát na to, jestli nám tady pan premiér lže. O nic jiného nežádáme Ústavní soud. Chceme si jenom ověřit, jestli to, co nám pan premiér poslal, je v pořádku nebo jestli podepsal jen nějaký takový nesmysl. Senát samozřejmě nemá právo vyslovovat nedůvěru vládě, ale pokud by tady toto proběhlo v dolní komoře, rovnalo by se to fakticky vyjádření o nedůvěře vládě. Toto je zřejmě důvod, proč naši kolegové v PS, jak už tady řekl jeden z předřečníků, nechali toto právo rozhodovat na nás a neudělali něco takového sami. Zjevně kolegové v ODS vědí, že kdyby toto iniciovali v dolní sněmovně, museli by automaticky vyvolat hlasování o důvěře vládě a hlasovat proti tomu. Stejně tak nezávidím panu vicepremiérovi Vondrovi v okamžiku, kde je zde jako vicepremiér předkladatelem tohoto návrhu a zároveň je členem senátního klubu, který by měl podpořit zaslání tohoto materiálu Ústavnímu soudu, protože pokud nám se dává materiál, ve kterém jeho premiér podepsal, že je to v souladu s Ústavou, tak za starých dob, pokud by to byl čestný člověk, tak si v případě hlasování pro takovéto zpochybnění prožene hlavu kulí. Zdůrazňuji, že to míním jenom obrazně, zatímco nedůvěra by se dala realizovat přímo. Rozhodně budu hlasovat pro ratifikaci této smlouvy, a pokud návrh na odeslání k posouzení Ústavnímu soudu bude předložen, tak samozřejmě budu hlasovat proti. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. Ještě předtím pro steno je omluven také kolega Balín. Jenom krátkou poznámku na obhajobu předsedajícího Jiřího Šnebergera – on pouze chtěl upozornit, že přestávka bude a nadstandardně řekl i důvod. Jinak předsedající, jak je tady zvykem, přestávku vyhlašuje a určuje i začátek, posléze pokračování. Další diskutující je kolega Jaroslav Kubera. Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, včera se skupina senátorů dohodla, že dnes, aby veřejnost – protože vy jistě znáte všechny texty napsané, ale veřejnost o nich toho mnoho neví, protože ta se zabývá jinými záležitostmi mediálně preferovanými, než je Lisabonská smlouva, tak jsme chtěli celý text tady přečíst, aby se veřejnost seznámila s tím, o čem se v Parlamentu jedná. Pak jsme od toho záměru odstoupili, protože jsme nevěděli, který máme číst. Jestli tento – /demonstruje jednotlivé výtisky/ – nebo snad tento, nebo snad tento nebo tento malinký – o tom ještě budu mluvit, to je také vzácná knížka. Takže jsme od toho ustoupili, abychom vás nezdržovali.

105

Olympiáda v Číně zdánlivě s naší materií nesouvisí, ale ona je právě důkazem toho, proč má být ratifikována Lisabonská smlouva, protože ona vede k velké neshodě. Ne všechny země, tak jako ke Kosovu, se nestaví stejně ani k olympiádě. Teď se tam diskutuje a mnoho politiků – i českých – říká, že na úvodní ceremoniál do Číny nepojede. I čeští politici říkají, že na úvodní ceremoniál do Číny nepojedou. Jeden proto, že má plánovanou operaci, jiný proto, že jeho přítelkyně je přítelkyní Tibetu, třetí proto, že do Číny je to daleko, atd. Mnozí z nich ovšem hned druhý den pojedou do Číny na ty všechny ostatní sportovní soutěže, které je budou zajímat a bude tomu tak i u politiků z evropských zemí, o tom se budete moci přesvědčit, až olympiáda začne. Takže proto je velmi nepraktické, taková dohoda, kdy je právo veta, kdy dohoda musí být jednomyslná, proto byl vymyšlen způsob, jak to udělat jinak. Já jsem se původně chtěl připojit k aktivitě studentů, kteří říkali: Ne, nejet na olympiádu do Číny, ale bojkotovat čínské výrobky, což mimochodem Evropská unie se snaží velmi silně, ať jsou to dětské hračky, automobily nebo něco jiného, moc se jí to nedaří. Ale když jsem to zkusil, tak se stala hrozná věc. Dnes ráno, protože plénum bylo od 9 hodin, mě nevzbudil čínský budík (veselost v sále). Říkal jsem si, to, není problém, zavolám panu předsedovi telefonem, že přijedu zřejmě později. Pak jsem si uvědomil, že i když se ten telefon nejmenuje Sony Ericsson, tak je vlastně z 90 % čínský. Tak jsem říkal, nevadí, pošlu počítačem mail. Jen jsem došel k počítači, zjistil jsem, že je z 80 % čínský. Takže to také nešlo. Říkám si dobře, nedá se nic dělat, budu muset vyjet, nějak to vypadne. Hledal jsem slipy, nemohl jsem najít žádné jiné, než čínské (opět veselí v sále), tak jsem o to víc našel staré trenýrky, které byly ještě z Jitexu, nebo odkud a šel jsem do garáže. A říkal jsem si, jedu oktávií, nemůže se nic stát, ale stalo. Samozřejmě. Našel jsem tam okamžitě osm čínských výrobků, tak jsem to vzdal a říkal jsem, tak bojkot také nebude fungovat, tak nakonec pojedu. Takže jsem dokonce dojel. Já ale musím zcela vážně říci, že jestli jsme od roku 1989 dělali různá rozhodnutí, tak toto rozhodnutí je absolutně nejdůležitější z těch, kterými jsme se zabývali. To všechno ostatní byly proti tomu doslova prkotiny. Byly to zákony, které se přijmou, za 14 dní, měsíc či pět měsíců se mohou změnit, mění se vláda, zákony se změní, ale toto rozhodnutí je absolutně nevratné. A jestli tady někdo někomu blahopřál, tak já blahopřeji panu senátoru Kalbáčovi, i když současně jsem na něj trošku naštvaný, protože mi spoustu věcí, které jsem chtěl říci, vzal a řekl je on. O tom, že Lisabonská smlouva je převlečená ústava, snad nepochybuje nikdo a nikdo nás nebude přesvědčovat, že je to něco jiného, že se prezident jmenuje jinak, že se nebudou používat symboly, ony se budou používat nadále, jenom se to tak nebude jmenovat, že ministr zahraničí se bude jmenovat vysoký představitel nebo jinak, že nejdůležitější starostí EU teď je, aby budoucí prezident, zvaný jinak, měl dostatečně reprezentativní sídlo, servis, aby byl aspoň na úrovni budoucího amerického prezidenta, aby to vypadalo, že Unie je taky taková velmoc, to je evidentní a média už to oprávněně kritizovala. Že představiteli bude někdo z těch velmocí, které se zasadily o to, aby hlasování bylo takové, jaké bude, je evidentní, i když se to Tony Blairovi kvůli Iráku trošku maličko komplikuje. Druhá věc, která je naprosto zásadní, že jsme vydíráni v tom, že jedině ANO je správně. Pokud přistoupíme na teorii, že musíme říci jedině ANO, tak je skutečně lepší hned jak bude tato Lisabonská smlouva ratifikována, z Evropské unie vystoupit. Protože jestli NE má jinou hodnotu v demokracii než ANO, tak tam opravdu nemáme co dělat. To, že se některé státy zasadily o to, aby Lisabonská smlouva nebyla zveřejněna, to samozřejmě není náhoda. Oni neměli zájem, aby se v ní někdo šťoural. Oni měli zájem, aby to prošlo, aby nebyly problémy, které byly

106

s euroústavou, a to se jim celkem dobře podařilo. Těm, kterým slíbili pašalíky, tak ti, kteří původně mluvili o tom, že bude někde referendum, tak říkali, že už vlastně není zapotřebí. A všechny státy se chovaly tak, že čekaly na někoho, kdo to udělá. Mnozí z vás mají příležitost hovořit s poslanci různých parlamentů Evropy. Oni v soukromých rozhovorech mluví stejně jako někteří z nás. Byrokracie evropská je naprosto šílená, to co se děje, s tím nesouhlasíme. A když se jich zeptáte, proč to neřeknete nahlas – to by nás zřejmě upálili. To se v Evropské unii říkat nesmí. Lisabonská smlouva mimochodem předpokládá, že v Evropě bude vládnou socialismus na věčné časy. Za chvíli vám to budu dokumentovat na jednotlivých článcích. Ono to tak ale být nemusí. A ono to tak dokonce nebude, protože až podobně jako v naší republice bude mít Evropská unie dluhy v bilionech eur a už nebudou peníze na to, co slibuje a co rozdává, tak zákonitě, jak to tak v politice bývá, bude muset zvítězit někdo, kdo peníze zase naspoří, aby zase mohli přijít socialisté a peníze rozházet. To je takový koloběh dějin, který tak platí a platí tak vždycky. Někdo peníze utrácí, někdo je vydělá, pak je znárodní, seberou, zase rozdělej a tak to chodí pořád dokola. My jsme mimochodem vstupovali do úplně jiné Unie. To, o čem bylo referendum, nebylo o Lisabonské smlouvě. Lisabonská smlouva unii zásadním způsobem mění a směřuje ji k federálnímu státu. Naivní představa, že daně zůstanou vždycky naší kompetencí, je skutečně naivní, protože každý chápe, že není možné, aby ve Švédsku byly daně – a vymýšlím si kvóty – 42 %, na Slovensku 15 %, takto stát fungovat nemůže. A snaha se zatím projevuje u spotřebních daní, DPH a přijde na daň z příjmu právnických osob, fyzických osob a skončíme tak, že bude jednotná evropská daň. Jiná cesta prostě z důvodů ekonomických není. Za naprosto neuvěřitelné považuji to, že ČR si nevyjednala výjimku tak, jako Polsko a Británie. Z této malé knížečky, která se jmenuje „Má základní práva v EU“ – je to malá knížečka pro člověka, ale problémy, které způsobí České republice, budou obrovské. Já vám přečtu jenom jeden jediný článek, pokud mi to moje dioptrie dovolí. Je to článek č. 34, odstavec 3 – Za účelem boje proti sociálnímu vyloučení a chudobě Unie uznává a respektuje právo na sociální pomoc a pomoc v oblasti bydlení, jejichž cílem je zajistit důstojnou existenci pro všechny, kteří nemají dostatečné prostředky v souladu s pravidly stanovenými právem společenství a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi. Protože my nevíme a nikdo nám na tu otázku neodpověděl, ani ministerstvo, nikdo nám neřekl, ani komise pro Ústavu, jestli Listina je a nebo není součástí Lisabonské úmluvy. Ona je a není – je to účelové. Ani ryba ani rak, ale ve skutečnosti je, protože první precedenční rozsudek ji z toho udělá. Já bych byl rád, kdyby aspoň dnes tady byla tato otázka zodpovězená, ale ujišťuji vás, že nebude a stačí se podívat do stena z komise pro Ústavu, jak různé názory jsou na tuto skutečnost. Odstavec, který jsem četl, má velmi závažné důsledky, protože zadlužení českých domácností v tuto chvíli je už 780 miliard korun a mnozí z nich přijdou o své domy, byty, když k nim přijde exekutor a využijí tohoto pravidla, tak ti ostatní, kteří byli zodpovědní a nezadlužili se, tak jim musí zajistit slušnou existenci, aniž by bylo definováno, co to slušná existence je. Je to slušná existence Standy Grosse, nebo bezdomovce, nebo koho slušná existence, to je třeba definovat, co to je. Samozřejmě to definovat nelze, takže to způsobí neskutečné problémy. Samozřejmě tady bylo řečeno, že z Evropské unie můžeme vystoupit. Je to asi jako – sovětské republiky mohly vystoupit ze Svazu sovětských socialistických republik. A i tam měli takové zvláštní pravidlo – nemohly ani ty okrajové, ale specielně nemohly vystoupit ty vnitřní. Samozřejmě by bylo absurdní, kdyby okolo všude byla Evropská unie a Česká republika najednou byla, to asi nebude úplně

107

snadné. Já jsem ale optimista, protože si myslím, že pokud se Unie bude chovat jako dosud a postupovat jako dosud, tak se stejně rozpadne jako Sovětských socialistických republik, takže my se toho možná ještě dožijeme. A já to vůbec neříkám proto, že bych byl proti evropské integraci. Opakuji to znovu. Já to říkám proto, že jestliže jsme v roce 1989 vyhodili socialismus oknem, tak se vlamuje dveřmi proudem jako povodeň. Přečtěte si směrnice, zkuste si ty texty číst. To skutečně je, jako když to ukradli na ústředním výboru bývalé KSČ. To jsou přesně socialistické věty. Já vám je za chvíli budu číst z těchto textů. To jsou texty, které jsou označeny tím Celex, Telex a těmi podobnými. Předtím několik poznámek. To, co tady říkal pan senátor Zlatuška, už jsem říkal, vstupovali jsme to jiné Unie. Že smlouva je v souladu s Ústavou, o tom opravdu nerozhodovala ani ODS ani premiér Topolánek, o tom může rozhodnout jenom Ústavní soud. To je mylné, ani komise pro Ústavu nemůže rozhodnout o tom, jestli smlouva je či není v souladu s Ústavou. Jaký výsledek – byl dotaz paní senátorky Paukrtové. Výsledek může být – je v souladu, není v souladu, ale bez ohledu na to, jestli je v souladu nebo není v souladu, to nemá vůbec žádný vliv, jestli bude či nebude Parlamentem ratifikována. Může se ukázat, že je v souladu, a přesto nebude ratifikována. Nebo se může ukázat, že není v souladu, pak se změní Ústava a opět bude ratifikována. Ty možnosti jsou a svéprávnému Parlamentu by v tom nikdo neměl bránit. Já vám teď ukážu jenom kousek, zkuste si ho přečíst v osobním volnu, abych nezdržoval – jenom kousek stenozáznamu z naší komise pro Ústavu, jak tady říkala paní senátorka Rippelová, jak to tam krásně všecko probíhalo, tak ono tam vůbec tak krásně neprobíhalo. Dokonce názory těch renomovaných právníků byly velmi, velmi různé. Zejména pikantní bylo vyjádření paní doktorky Syllové, která tam říká, že ten posudek psala eurooptimisticky, z čeho jsem ovšem usoudil, že ho mohla také napsat europesimisticky, čili nikoliv neutrálně. A to neobviňuji paní doktorku, ona možná není tak velký eurofil, ale tady už se jasně ukázalo, jak se ani renomovaní právníci nemohli shodnout na tom, zda například listina je nebo není součástí Lisabonské smlouvy. Jaké jsou tedy zásadní změny oproti současnému stavu nejen těchto knížek? Nové pravomoci Evropské unie na úkor členských států – evidentní. Možnost EU získávat nové pravomoci bez další ratifikace. Vzpomeňte si, když jsem upozorňoval na mezinárodní smlouvy, které uzavírala Evropské unie a my jsme tady ratifikovali, kdy si dělala předpolí pro to, aby mohla říct, vždyť my už jsme si suverenitu dávno získali, abyste nám to potvrdili, vy jste přece smlouvy, které uzavřela Unie tady ratifikovali, protože tady nám bylo řečeno, stejně už to musíte ratifikovat, když už to uzavřela Unie. Ačkoliv to nebyla vůbec pravda, my jsme v té době byli svéprávní a ty smlouvy jsme vůbec ratifikovat nemuseli. Zmenšení váhy hlasu českého zástupce v Radě ministrů – to je jasné. Dvouletá lhůta pro vystoupení, které je samozřejmě jenom taková hračička a ohlupovačka, protože v podstatě nebude možné. Unie usiluje o udržitelný rozvoj založený na sociálně tržním hospodářství, směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku. To je věta, co? Strana C306/11 LS). Ještě jednou ji přečtu. Je opravdu pěkná. Unie usiluje o udržitelný rozvoj, založený na sociálně tržním hospodářství, směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku. Neznáte, pamětníci, takové věty? To už jsme někde určitě četli. Zapomeňme tedy na trh bez přívlastků.

108

Konec samostatné hospodářské politiky. Členské státy koordinují své hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti v souladu s úpravou uvedenou v této smlouvě, k jejímuž stanovení má pravomoc Unie. Strana C306/46 LS). Za tímto účelem přijme Rada opatření, zejména hlavní směry těchto politik. Strana C306/48 LS. Většinové hlasování o energetice. Odstavec jedna – Politika Unie v oblasti energetiky má za cíl podporovat energetickou účinnost a úspory energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie. Evropský parlament a Rada přijmou řádným legislativním postupem opatření nezbytná pro dosažení cílů uvedených v odstavci 1. Kvalifikovanou většinou – dosud máme právo veta na navyšování kvót pro obnovitelné zdroje energie. A vzpomeňte si faux pas Evropské unie s obnovitelnými zdroji s biopalivy, kde teď EU když už se potraviny zdražily, některé až o 100 %, tak zjistila, že to byla hloupost. Když jsme si to tady dovolili my, tak jsme byli obviňováni, že chceme zničit tuto modrou planetu. Politici totiž neumějí poručit větru, dešti, to musí každý sám sobě poručit, když opravdu to myslí vážně. Většinové hlasování o platbách do EU a dotacích z EU. Rada přijme nařízení, kterým se stanoví víceletý finanční rámec. Rada rozhoduje jednomyslně. Evropská rada může jednomyslně přijmout rozhodnutí, které Radě umožní při přijímání nařízení uvedeného v prvním pododstavci rozhodovat kvalifikovanou většinou. Finanční rámec stanoví výši ročních stropů prostředků na závazky podle kategorie výdajů a ročních stropů prostředků na platby. Strana C306/122 LS. Nové cesty, jak potírat daňovou konkurenci. Rada přijímá opatření ohledně harmonizace nepřímých daní v míře, v níž je tato harmonizace nezbytná pro fungování vnitřního trhu a zabránění narušení hospodářské soutěže. C306/70 LS. Možnost rušit právo veta bez nutnosti ratifikace změn. Stanoví-li Smlouva o fungování Evropské unie, že Rada přijímá legislativní akty zvláštním legislativním postupem, může Evropská rada přijmout rozhodnutí, kterým umožní přijímat tyto akty řádným legislativním postupem. Možnost přehlasování tam, kde je dosud právo veta, např. u daní. EU postupně převezme zahraniční a obrannou politiku. Unie má v souladu s ustanoveními Smlouvy o Evropské unii pravomoc vymezovat a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně postupného vymezení společné obranné politiky. Str. C306/46 LS. EU bude určovat, co je a co není diskriminace. Při vymezování a provádění svých politik a činností se Unie zaměřuje na boj proti jakékoliv diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo sexuální orientace. Strana C306/49 LS. EU bude určovat, komu udělíme azyl. Unie vyvíjí společnou politiku týkající se azylu, doplňkové ochrany a dočasné ochrany s cílem poskytnout každému státnímu příslušníkovi třetí země, který potřebuje mezinárodní ochranu, přiměřený status a zjistit dodržování zásady nenavracení. Ti, kdo si vzpomínají na projednávání azylového zákona, znají tu obavu v případě nějaké vlny migrantů, se nám může stát, že dostaneme kvótu, která může být teoreticky vyšší než obyvatel ČR. Neomezená pravomoc EU rozšiřovat policejní kompetence. Odstavec 1 – Pro boj proti trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie může Rada zvláštním legislativním postupem formou nařízení vytvořit z Eurojustu Úřad evropského veřejného žalobce. Evropská rada může přijmout rozhodnutí pozměňující odstavec jedna, kterým rozšíří pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce. C306/66-67 LS.

109

Zmenšení váhy hlasu v Radě. Od 1. 11. 2014 je kvalifikovaná většina vymezená jako nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně 15 z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Promiňte, pane kolego, já mám jenom dotaz, zda se blížíte ke konci. Senátor Jaroslav Kubera: Jsem úplně na konci. (Veselost v sále.) Dosud 3,4% – 12 z 345 – nově podíl na populaci: ČR o polovinu menší, Německo 2 x vyšší. C306/18 LS. To byla jenom malá ukázka, protože samozřejmě kompenzaci – jsou tam žluté a červené karty, které jsou chytře vymyšleny tak, že ti, kteří by je chtěli vydat, se nikdy mezi sebou nedohodnou. Na závěr mi dovolte jenom, abych reagoval na to, co tady řekl pan senátor Zlatuška, což nebyla pravda, protože to, co jsme dostali jako možnost regulovat nebyla žádná cenzura, to byla prostě možnost, abychom jako pitomci nemuseli vymazávat každý mail a přitom se nám stalo, že si vymažeme mail důležitý, tak nám nabídli, že si to můžeme buď infiltrovat sami, nebo že naši milí „ajťáci“, kteří tomu rozumějí lépe, to udělají za nás. Nebyl to žádný úmysl nás blokovat od voličů a myslím si, že by se pan senátor Zlatuška měl panu kancléři omluvit. Přeji vám hodně úspěchů při ratifikaci. Samozřejmě podpořím odeslání k Ústavnímu soudu, ale bez ohledu na jeho výsledek a za všech okolností budu hlasovat proti ratifikaci Lisabonské smlouvy. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore, ještě před tím, než vyhlásím polední přestávku, chci poprosit kolegu Pospíšila a kolegu Štěcha, aby přijali to, že vystoupí ihned po zahájení odpoledního jednání. Stejně tak poprosím pana místopředsedu vlády Vondru, a zpravodaje Sefziga, aby tady přes 13.30 byli, abychom mohli pokračovat v této materii. Takže od teď do 13.30 je přestávka. Děkuji vám. (Jednání přerušeno ve 12.56 hodin.) (Jednání opět zahájeno ve 13.33 hodin.) Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Hezké odpoledne, kolegyně a kolegové. Budeme pokračovat v načaté rozpravě. Jako další je přihlášen kolega Jiří Pospíšil. Prosím ho o jeho vystoupení. Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, pane místopředsedo vlády, dámy a pánové. Já jenom tak ze začátku poznámku pro kolegu Zlatušku. Nikdo tady nezpochybňoval legitimitu Evropského parlamentu a jeho poslanců. Ovšem to, že pozice těchto poslanců je slabá, že jejich rozhodovací pravomoc v tomto parlamentu bez opozice je těžká a že když nějak rozhodnou a nelíbí se to Radě, tak prostě Rada rozhodne podle toho, jak chce, je prostě pravda. Mimo to bych přál kolegovi Zlatuškovi, aby se tam jednou dostal, kdyby vyhrál volby. Docela bych se bavil tím, jak by „hustil“ své promluvy do dvou minut, které by mu klub přidělil.

110

Právě v současné době prochází naším Parlamentem skoro bez povšimnutí zajímavá věc, která se jmenuje „Návrh nařízení Evropské rady a Evropského parlamentu o zřízení agentury pro koordinaci národních regulátorů“. Bezvadný název, že jo? Čili už máme vlastní mluvu evropskou. Znamená to, že EU chce určovat, jakou budeme mít formu elektrické energie. Ke všemu se vrátím a dám to do souvislostí. Tato Lisabonská smlouva je jednoduše slušněji oblečena Evropská ústava, která třídně zakryla exponovaná místa. Irský ministerský předseda to řekl jasně, když pravil, že nechápe, proč nechtějí; chtějí takové prkotiny s názvy, co nemají žádný význam, ale na druhé straně proč jim nevyhovět, když to obsah smlouvy nijak nemění. To řekl irský premiér. A já bych řekl, že měl pravdu i můj postoj k takto maskované ústavě, je stejný jako byl k Evropské ústavě. Prý byla stručná. Bez příloh, které byly její součástí, měla „jen“ tři sta stran. Prý byla sebevědomá a elegantní. Jak byla stručná, tak je i elegantní. Jedna elegantní a sebevědomá formulace – taky měla být sebevědomá – zněla např.: Členské země bezvýhradně a aktivně podporují zahraniční politiku EU. Tak elegantní, stručná a sebevědomá formulace se nedává ani do smlouvy o kapitulaci poraženým zemím. A my jsme přitom členové. Někteří dokonce říkají, že jsme rovnoprávnými členy pod vládou Německa, Francie a Anglie. Jiní tady říkali, že smlouva už byla uzavřena. Ano, jsou ti, co se už rozhodli aktivně a bezvýhradně podpořit cokoli, co napsali v Bruselu. Věří a bláhově očekávají, že budou moci zůstat v hlavním proudu a nebudou odstaveni na vedlejší kolej, abych použil jejich hlavní mumlací formuli. Ministr Svoboda navíc říkal, že při jízdě na kole se musí stále šlapat. Naznačoval tím, že on, když přestane šlapat na kole, tak okamžitě spadne. Neví o tom, že kolo umí jezdit do zatáčky, že na kole se dá vést a na kole se dá i zastavit. Myslím si, že nastala doba k tomu zastavit. Buď jsme rovnoprávnými členy a můžeme svobodně smlouvu schválit nebo odmítnout. A když ji odmítneme, tak Evropa bude jednat o smlouvě jiné, lepší, stručnější, možná i elegantnější, anebo ji prosadí silou, tím, že nás odstaví na vedlejší kolej, vyžene nás z hlavního proudu. Pak tam ale pro nás není místo, protože v nesvobodném spolku přece být nechceme. A jaký je spolek, kde může být člen trestán za to, jak hlasoval? Je svobodný? Jaká je úloha Ústavního soudu? Tady se o tom vedlo hodně řečí. Není ani povyšující Ústavní soud, ani ponižující. Ta úloha je expertní. Ústava to říká jasně: Posoudí, zda je smlouva v souladu s Ústavou. Prostě posoudí a napíše odůvodněnou zprávu. Nechápu, proč takovou zprávu někdo nechce. Soud z té smlouvy nic nevypustí, nic nezakáže, nic nerozhodne. Napíše posudek. A o ten stojím i já, i když by mi to mohlo být jedno, jak správně je vykolíkovaná cesta, po které se nechci vydat. Ale třeba budu muset. Třeba mi tu cestu vymezí ti, kteří jsou připraveni bezvýhradně a aktivně podporovat politiku byrokratů z Bruselu, parlamentu bez opozice, rozhodování jednotlivců, co se vydávají za země v Radě, a už si neumějí představit život bez směrnic, kvót, nařízení, závazných doporučení. Já si myslím, že byrokratickou reglementací se svoboda v Evropě vytvořit nedá. Ani hospodářsky to nepůjde dobře. Řízené hospodářství vždy ztroskotá. Dotace jsou vždy škodlivé a plány se většinou neplní. Mimochodem, myslím, že existoval nějaký plán, který se jmenoval podobně jako tato smlouva, Lisabonský plán, nějak to dohánějí, předhánění se nedařilo, když se ukázalo, že to nejde, jak napsala nějaká komise, napsala, proč to nejde, tak si to prostě všichni přečetli a rozhodli se, že budou dělat to samé, jenomže intenzivněji. Je to zajímavé, Evropa vždycky dojde k tomu, že když něco nefunguje, tak se to dělá intenzivněji.

111

Mluvilo se tu o tom, že vlastně vzniká federální stát. To by mně až tak nevadilo. Já sleduji příznaky a víc než federální stát se Evropa formuje k obrazu církevní organizace. Komise jako kurie, Rada jako shromáždění biskupů, parlament bez opozice jako staršenstvo, všichni se stejným cílem, prospět Evropě, jak jinak. Když má parlament, staršenstvo jiný názor, pak samozřejmě platí stanovisko Rady biskupů, to přece tak bývá, jako v církvi. Možná víra je jen jedna, že hlasy jsou umlčovány, zesměšňování budí hrůzu, vyhrožuje se právě odstavením na vedlejší kolej, a dnes se prodávají i odpustky. Vypouštět CO2 je hřích, ale může se samozřejmě vypouštět CO2, pokud jsou povolenky. Když nestačí povolenky přidělené, mohou se koupit odpustky. Už existují i správné evropské názory, a dokonce jsme tu slyšeli několik evropských vyznání. Zajímá mě názor našeho Ústavního soudu už proto, že někteří říkají, že existují smlouvy silnější než ústava. To byl překvapivý názor. Já čekám, jestli to potvrdí Ústavní soud. A co od toho člověka, co to tvrdil, čekáme, jak si bude obrazně prohánět kulí hlavu, když se ukáže, že to tak není. Kdyby to tak bylo, tak by byly buď stejné síly, pak by se posuzovalo, jestli je ústava v souladu s ústavou, což mně připadá poněkud nesmyslné. Nebo je ta smlouva silnější, pak bychom ovšem měli nechat posoudit ústavu, je-li přijatelná pro tuto smlouvu. Kolegovi Rakušanovi ten realismus závidím. Já prostě nechci být v Unii rovnoprávných členů pod vládou Anglie, Německa a Francie. Možná, že bych to i vydržel, ale co nechci určitě, tak nechci být pod vládou úředníků z Bruselu. Děkuji. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným je kolega Milan Štěch, prosím ho o jeho vystoupení. Senátor Milan Štěch: Vážený pane místopředsedo, vážený pane místopředsedo vlády, kolegyně a kolegové. Já se také nemohu přihlásit k tomu, co tady říkal kolega Kalbáč, že bych úplně precizně prostudoval všechny evropské dokumenty. Ale tým, který mám k dispozici, se kterým spolupracuji, zejména na odborech, je i tým lidí, kteří se věnují evropským záležitostem. Od roku 1998 máme ustaven evropský integrační tým, který tvoří lidé, kteří jsou členy širšího vedení Evropské odborové konfederace a jsou to studovaní lidé na otázky mezinárodního práva. Mám tedy nebo máme k dispozici odborné zázemí, takže mohu tady prohlásit, že všechny ty evropské dokumenty, které tu byly jmenovány, a mnoho dalších, jakož i směrnice a doporučení pečlivě studujeme, zejména v těch oblastech, které se týkají postavení zaměstnanců a sociální legislativy. Mohu tedy s klidným svědomím prohlásit, že odborné zázemí, kterému samozřejmě plně důvěřuji, je dostatečně fundované, aby mohlo být oponentem v řadě případů jak exekutivě, tak abychom mohli hájit v rámci Evropské odborové konfederace zájmy našich zaměstnanců. Chci říci hned na úvod, že také patřím k těm lidem, kteří se domnívají, že původní návrh, v tom případě Evropské ústavy pracovně, byl lepším textem než to, co máme předloženo. Ale vycházím z toho, a život mě to naučil, že i Lisabonská smlouva je kompromisem, který, jak by se zdálo, kdyby člověk chtěl poslouchat jenom takové ty negativní hlasy, mnoha zemím, zejména občanům, kteří se této problematice nějak hlouběji věnují, nevyhovuje. Ale je potřeba si uvědomit, že při 27 členských státech je to však pochopitelné, že nám nemůže text vyhovovat. Kdo nechce dělat kompromisy, a já mám pocit, že v naší zemi se v posledních letech, měsících vytvořila určitá vlivná ekonomická, politická vzájemně provázaná skupina, která prostě nechce dělat kompromisy, a že dokonce na parlamentní půdě začíná k tomu, aby je dělat nemusela, používat politickou korupci.

112

Viděli jsme to v nedávných měsících či málo letech zpátky. A možná, že si toho všimnou i nějací novináři, někdo nad tím mávne rukou. Ale mně se zdá, že to nepřestává, že to spíše narůstá. Ti, kteří kompromisy dělat nechtějí, alespoň teda je nechtějí dělat v rámci Evropského společenství, by měli zvážit, zda-li chtějí setrvat v „tom evropském klubu“ a pokud nechtějí, tak je tady skutečně jedinečná příležitost ratifikovat reformní Lisabonskou smlouvu, kde se vlastně dává poprvé oficiální možnost a metoda, jak z tohoto svazku vystoupit. Aby mi bylo rozuměno, já to nenavrhuji, já bych byl výrazně proti, ale konstatuji to, protože mi přijde, že někteří prostě nechtějí některé věci pochopit. Řeknu vám několik důvodů, proč já jsem zastáncem této byť úplně ne zcela dokonalé ratifikované Lisabonské smlouvy. Jsem pro to, že Lisabonská smlouva přináší více demokracie. To je velice lapidární. Ale já si myslím, že je pravda to, a aspoň jak já sám osobně, tak moji kolegové při pečlivém studování dokumentu to zjistili nebo to zkonstatovali, že přece jenom posiluje více roli Evropského parlamentu, zakládá určitou roli národních parlamentů právě v záležitostech týkajících se EU a vytváří – a to se některým asi nebude líbit – právo občanské iniciativy, to znamená, že občané mohou požádat komisi, aby navrhla nový právní předpis, shromáždí-li jeden milion podpisů z určitého množství členských států. Lisabonská smlouva, ať se to někomu líbí nebo nelíbí, a mně se to právě líbí, posiluje základní cíle EU, tj. usiluje o udržitelný rozvoj Evropy založený na vyváženém hospodářském růstu, cenové stabilitě, konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícího k plné zaměstnanosti. Ano, tento faktický doslovný text vím, že někomu vadí. Plná zaměstnanost není povinné zaměstnání, ale je to terminus technicus pro to, aby společnost usilovala o to, aby ti lidé, kteří chtějí pracovat, mohli pracovat. Lisabonská smlouva činí podle našeho názoru, i když ne úplně podle našich představ, závaznou Listinu základních práv. Závazky z ní vyplývající jsou sice v prvé řadě určeny orgánům a institucím EU a členským státům výhradně jen potud, pokud to provádí právo EU. Listina nepřináší nová práva ani svobody, což tu bylo konstatováno, přesto však je její zakotvení v Listině významné, protože to potvrzuje její význam a neoslabuje. A po těch tlacích, které byly v posledních letech, si myslím, že to je i pro mne přijatelný výsledek. Například pro zaměstnance je důležité zejména to, že se objevuje naprosto explicitně v tomto dokumentu zákaz nucené a dětské práce, svoboda shromažďování a sdružování, právo svobodné volby povolání a právo pracovat, právo pracovníka na informování a projednání v podniku, právo na kolektivní vyjednávání a akce, právo na přístup ke službám, k zaměstnanosti, ochrana v případě neoprávněného propuštění, slušné spravedlivé pracovní podmínky, sociální zabezpečení a pomoc, ochrana zdraví, přístup ke službám obecně hospodářského zájmu. Chápu, když tady sleduji dlouhodobou rétoriku, že to někomu může vadit. Ale toto jsou hodnoty, které prostě v EU žádný demokraticky smýšlející politik z celého širokého politického spektra nezpochybňuje. Někomu vyhovují méně, ale je prostě právě v principu kompromisu uznáno, že jsou to důležitá ustanovení. Jsou důležitá proto, protože pokud se shodneme, že budeme garantovat v rámci Evropského společenství a garantujeme shodnou ochranu investic a svobodného pohybu zboží a kapitálu, tak přece je v logice věci, že to, co jsem tady například jmenoval, tzn. sociálně občanská práva, mají stejnou hodnotu a jsou nedělitelná vůči hospodářským právům, anebo právům podnikatelským. Ti, kterým to samozřejmě vadí, si to jaksi těžko mohou srovnat. Ale je to prostě tak. To má

113

vysokou logiku a kdo to chce oddělovat, tak prostě nemluví o vyvážené Evropě a o vyváženém přístupu. My samozřejmě také podporujeme, třeba v odborech, přijetí ratifikované Lisabonské smlouvy i proto, protože Lisabonská smlouva zakotvuje tripartitní sociální summit, což je velice důležité pro to, aby se v rámci společného hospodářského a sociálního prostoru mohly domlouvat právě sociální otázky. Také si myslíme, že je velice důležité, že vstup Lisabonské smlouvy v účinnost po ratifikaci, ke které snad dojde, přes všechny problémy, ve všech členských státech, by měla EU umožnit tím pádem ukončení „určitého neklidu“, kde se po několik let zabývá vlastně institucionálními otázkami a kompetenčními spory, možná více než tím, co jsou její cíle i podle současně platných smluv. To znamená tedy ty hlavní cíle, tj. podporovat harmonický vyvážený a udržitelný rozvoj hospodářské činnosti, vysokou úroveň zaměstnanosti, sociální ochrany, rovné zacházení a všechno to, co už dneska je zakotveno v dokumentech, a proč vlastně občané, jak na západě, tak ve střední Evropě, kteří jsme přistoupili do EU, chtěli být členy EU. To znamená, aby se nevytrácel hlavní důvod EU, abychom se soustředili de facto na rozvoj a konkurenceschopnost a sociální rozvoj a abychom se nezabývali institucionálně sami sebou. Co se týká ještě obav, že přijdeme o určitá práva a suverenitu. Souhlasím s těmi názory, které tu byly řečeny, že de facto suverénem je lid, a samozřejmě suverénem je i republika. Ale práva republiky, státu jsou odvozena od práva delegovaného občany. A vážení, všichni ti, i včetně kolegy Kalbáče, kterého si jinak velice vážím, kteří projevovali obavy, že přijdeme o jakousi státní suverenitu tím, že budeme ratifikovat Lisabonskou smlouvu, tak si kladu otázku, je tady svrchovaná suverenita, ale faktická suverenita přece není jenom v psaném právu, ale je také ve faktickém stavu. A důležitým faktorem jsou finanční, ekonomické a majetkové záležitosti. Všichni tito lidé, kteří jsou dneska nedůvěřiví k integraci Evropy, tak se divím, že nebyli tak silně nedůvěřiví a tak kritičtí v době, kdy u nás de facto docházelo k tomu, že to, co bylo ve vlastnictví českého státu, případně českých vlastníků, dneska je v rukách nadnárodních společností v rámci globalizace, protože tam de facto se ztratila a ztrácí rozhodující ekonomická síla, síla suverenity. A já si myslím, že rozumně uvažující člověk, byť s tím nemusí souhlasit a má k tomu řadu výhrad, a já k nim patřím, který si myslím, že ne všechno, co k nám přichází ze zahraničí je dobré, i v oblasti ekonomie, tak ale musím uznat, že prostě to je zákonitost vývoje a že ČR se mu nemůže postavit. Skutečně asi jediný subjekt na světě v současnosti, který se před ním ochránil v oblasti ekonomické a státní suverenity, je severní Korea. Já v žádném případě nechci, aby čeští občané měli životní úroveň a osudy a všechno to, co vidíme v severní Koreji, to snad nemyslí nikdo vážně. Ale když se nad tím zamyslím, tak kolega Zlatuška měl naprosto pravdu. Já si tedy myslím, že dávno jsme určitou skutečnou faktickou suverenitu ztratili, ztratily ji i jiné země, i mocnosti v rámci globalizace. Není náhodou, že řada renomovaných autorů píše o tom, že vlády mají menší moc, než mají nadnárodní korporace, že kapitál je ten, který ovlivňuje zásadní silou parlamenty a vlády. Na tom je hodně pravdy, i když se tomu i já osobně bráním. Ale tvrdit, že dneska tu suverenitu ztratíme tím, že bude přijata Lisabonská strategie, je prostě neseriózní. Mně spíš jde o to, že v české a moravské kotlině někteří mají vážné obavy, že ztratí oni tu suverenitu, zejména ti, kteří mají velké pozice v obcích, v krajích, ve Sněmovně, na Hradě i v Senátu. Ti se bojí o to, že se budou muset o tu moc drobet dělit s evropskými strukturami.

114

A není pravda, že v Evropském parlamentu není opozice. Vždyť tam často vidíme, jaké jsou tam protikladné názory, a nakonec se musí najít kompromis. My jsme se totiž v ČR nenaučili moc dělat kompromisy, my v ČR to někteří chtějí raději válcovat, i za pomoci všech prostředků. A to jsou ty důvody, proč já si myslím, že je dobré, aby se ratifikovala Lisabonská smlouva. Nakonec platí to, co tady bylo řečeno, jestli je to tak špatné, jak vládní koalice nebo někteří její členové tvrdí, tak je skutečně k zamyšlení, proč teda vláda, resp. představitelé vlády dokumenty podepsali a proč nám je vůbec předkládají. Tolik z mého pohledu. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. A předtím, než vystoupí další řečník, se musím zeptat 1. místopředsedy Senátu Petra Pitharta, zda si přeje uplatnit přednostní právo na vystoupení? Nepřeje si. Stejný dotaz mám na kolegyni Gajdůškovou. Také nechce. Proto prosím kolegu Josefa Vaculíka o jeho vystoupení. Senátor Josef Vaculík: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, nejdříve dvě technické poznámky. Nejdřív ke kolegovi Pospíšilovi. Jednalo se o Lisabonskou strategii, která byla přijata v roce 2000, a jejímž cílem bylo dosíci do roku 2010 Evropské unie takové, která by byla nejkonkurenceschopnějším a nejdynamičtěji se rozvíjejícím, na znalostní politice založené světové společnosti. A ještě k suverénnímu postavení lidu. Podle mě lid je suverénem pouze při volbách, a to limitně podle volební nabídky. A nyní k Lisabonské smlouvě. V souvislosti s ohrožením suverenity státu spojovanou s projednáváním předložené smlouvy jsem toho názoru, že se jedná do značné míry o obavy liché. V řadě oblastí nejsme suverénní ani dnes a nikdy jsme nebyli a absolutně ani být nemůžeme. Jsme vázáni řadou mezinárodních smluv, obchodními vazbami a jinými závazky, jsme členy Organizace Spojených národů, NATO, Světové obchodní organizace a jiných mezinárodních organizací. A stavět zdůvodnění obavy ze ztráty suverenity na nepovedené reformě trhu s cukrem v rámci změn společné zemědělské politiky, která mj. byla vyvolána tlakem WTO, a která zde byla zmíněna v souvislosti s dojednáváním evropských norem, je daleko od reality. Musím s politováním říci, že vinu na výsledku cukerní reformy nese i česká strana. A to tím, že se nedokázala shodnout ani na jednotném vnitřním národním stanovisku přístupu k tomuto sektoru. Systém přidělování cukerných kvót byl dvakrát napaden u Ústavního soudu. Proto se nemůžeme divit, že jsme nedokázali prosadit nic z našich představ o podobě současné organizace trhu s cukrem, protože jsme neměli jasné stanovisko o její budoucí podobě. Naopak při realizaci reformy trhu s vínem jsme se dokázali na národní úrovni sjednotit na zcela jasném a jednotném stanovisku prezentovaném jak mocí výkonnou, tak profesní zemědělskou veřejností s transparentně vyjádřenou podporou od moci zákonodárné, kdy jasně zazněl i hlas Senátu. A co je neméně důležité, dokázali jsme úspěšně jednat s partnery na úrovni institucí EU a dalšími svrchovanými státy Evropy a získat u nich dostatečnou podporu, pro naši představu v podobě evropského vinařského sektoru. Myslím si, že základním blokem řady z nás, kteří se obávají poklesu naší vyjednávací síly po přijetí Lisabonské smlouvy je pozůstatek myšlení z dob již téměř dávno minulých, kdy rozhodnutím jedné strany bylo jednoduše a bez pracného

115

vyjednávání dosaženo nastolené představy. O kvalitě takto přijímaných rozhodnutí si naštěstí již nemusíme ani nechat zdát. Rozhodování v EU není postaveno na diktátu a na přetlačování slabých silnými, ale na schopnosti vyjednávat, získávat spojence a v závěru se dohodnout. A samozřejmostí je podmínka shody na národní úrovni, na jednotném a jednoznačném postoji po předcházející všeobecné veřejné a otevřené diskusi. A na tomto principu je postavena předložená Lisabonská smlouva. Plně souhlasím se závěrem Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR, která neshledala zjevný rozpor mezi Lisabonskou smlouvou a ústavním pořádkem ČR a přimlouvám se za podporu Lisabonské smlouvy, i když nebráním jejímu posouzení Ústavním soudem. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Prosím prvního místopředsedu Senátu Petra Pitharta o jeho vystoupení. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové. Abych to vyhrotil, tak pointu řeknu už teď: Text smlouvy je nehajitelný, a přesto je třeba tu smlouvu ratifikovat. Historicky vzato je mír v Evropě vysoce nepravděpodobný, vlastně nemožný, když si projdeme jenom poslední staletí. Evropa vyprodukovala dvě světové války, byla to vlastně jedna válka a Evropa mezi nimi v mezidobí nestačila zreflektovat situaci, propásla příležitost a vletěla do války druhé. Ale když se dnes řekne, že EU je především garancí míru v Evropě, tak to zřejmě pro některé uši zní jako fráze pro nějaké europionýry. Ale já chci říci, že to vůbec není samozřejmé. EU vznikla jako instituce institucionalizovaná opatrnost společenství uhlí a oceli, žádné velké ideály, žádné velké ideje. Strach z toho, že se Německo začne znovu vyzbrojovat a že to Evropě znovu uletí tak, jako jí to uletělo po první světové válce. Takhle začala unie, připomínejme si to. Zakladatelské myšlenky bývají často ty podstatné. A ať nás tak nemýlí 35 let do pádu železné opony. V té době byl samozřejmě v Evropě klid a mír. Jak by taky ne, když na druhé straně stála Varšavská smlouva a Moskva. Ale jakmile železná opona spadla, co se nestalo? Začal se zachvívat seismicky neklidný Balkán a v Evropě se okamžitě obnovily staré pukliny a rány, které tu zůstaly nezhojené. Začala se objevovat spojenectví, hlasitá nebo zamlčená, vlastně jako by z první světové války. Náboženské, geopolitické. Ukázalo se, že mírová Evropa je pořád ještě mimořádně křehká. Evropa totálně selhala v době balkánské krize, protože se ukázalo, že se nedokáže domluvit, že mír je opravdu jen křehoučký, křehoučký. Musela požádat Spojené státy, aby zastavily genocidu, událo se to tak, jak se to událo. Když já říkám mír, tak nemyslím jenom nepřítomnost války, kdy se střílí nebo házejí bomby. Myslím ti taky, války začínají na hranicích. Hospodářské války, celní války, blokády, bariéry všeho možného druhu a důvodů pro to přibývá, ne ubývá. Dovedeme si představit energetické války, války o vodu. Prostě Evropa je pořád křehká a pořád si můžeme představit, že dokáže sklouznout do nějakých nejdříve, jak říkám hospodářských a potom i větších konfliktů. To, co máme před sebou, není vůbec obhajitelné jako text. Mně se ulevilo, že se to nejmenuje Ústavní smlouva, to není jenom symbol. Ústavní smlouva naznačuje, že jde o ústavu, a že tedy vlastně je unie státem a nebo směřuje k tomu být státem. Já si myslím, že to není pravda, že to ani není možné, navíc si to nepřeji. Nevím, jestli to víte, já jsem byl docela vášnivým bojovníkem proti názvu Ústavní smlouva a měl bych potíže pro to zvednout ruku. A všude po Evropě jsem proti tomu brojil a zprvu se mně zdálo, že jsem úplně sám. Pak se ukázalo, že těch, kterým to vadí, je mnohem víc. To není jenom symbol.

116

Kolega Štěch řekl, že text ne zcela dokonalý. To je opravdu eufemismus, ale prosím, přátelé, my to prostě lépe neumíme. Evropa není stát, Evropský parlament není parlament, není tam vláda, je to útvar sui generis, který nemá žádnou obdobu, nemá precedent čím se řídit, prostě to, co se sepsalo, je to, co umíme a má to jednu podstatnou vlastnost, že to je kompromis, na kterém se zatím vlády členských států dohodly. Uvědomme si také, že neexistuje žádná evropská finalita, není žádný dohodnutý cíl, ke kterému Evropa směřuje. A to je dobře. Evropa je příběh s otevřeným koncem a jediné, co by mělo být jisté, že hledání dílčích cílů se bude odehrávat v podmínkách míru a že hranice, které vždycky byly, že ztratí svůj smysl. To je jediná jistota, za kterou bychom měli stát. Všechno ostatní je hledání, hledání. Ještě jsem chtěl udělat poznámku o federaci. Když už někdo chce vyrukovat opravdu s něčím strašidelným, tak se řekne federace. Prosím, my tady federaci vnímáme středoevropsky nebo se zkušeností socialismu a vidíme vždycky ty neúspěšné lžifederace. Federace přece není zařízením na řešení národnostních problémů. Federace je v podstatě americký vynález. Je to zařízení proti centralismu. V Americe na tom stojí jedna ze dvou politických stran. To vůbec nesouvisí s naší zkušeností federace. To je úplně o něčem jiném. Já jsem nikdo pro evropskou federaci nefedroval, ale jenom se vždycky divím, jak to působí jako strašidlo, protože si asi představujeme sovětskou, jugoslávskou nebo československou federaci. To je zabloudění. Federace je úplně o něčem jiném. Já si na závěr kladu otázku – a ne řečnickou – já na to neznám odpověď, mě to opravdu strašně zajímá, proč zrovna my, jediní, vidíme, jak to je. A vidíme, že to je špatně, nebo mnozí z nás to tak vidí. A jak to, že ti ostatní to tak nevidí? Co nás obdařilo zvláštní schopností vidět nebezpečí a rizika, která jiní nevidí. Já ale nemohu nenabídnout alespoň nějakou minimální hypotézu, doufám, že to nikdo nevezme osobně, já mám pocit, že my trpíme jakýmsi pocitem méněcennosti a že ho prostě přehlušujeme siláctvím. To tak bývá nejen v životě člověka, ale i v životě politickém. Takže já stojím na stanovisku Stálé komise, která podrobně prozkoumala ten text a neshledala důvody pro to, abychom se obrátili k Ústavnímu soudu. Je to text, který se nedá hájit, a text, který bychom měli ratifikovat. Děkuji. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane místopředsedo, a prosím pana senátora Jaromíra Volného Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové. Vrátil bych se k vystoupení pana senátora Zlatušky, protože některé jeho vývody, ke kterým on dospěl, tak se mi zdály nebezpečné. Já bych zrekapituloval, o co jde. On nám tady přečetl text podepsaný předsedou vlády Mirkem Topolánkem, ve kterém se praví, že Lisabonská smlouva není v rozporu s naším ústavním pořádkem, z čehož vyvodil, že pokud my a zvláště my z ODS budeme hlasovat proto, aby Lisabonskou smlouvu přezkoumal Ústavní soud a zvláště my z ODS budeme hlasovat pro to, aby Lisabonskou smlouvu přezkoumal Ústavní soud tak budeme tvrdit, že pan premiér lže a že kdybychom byli v PS, tak by to vlastně mělo vést k vyslovení nedůvěry vládě. Dámy a pánové, to je nebezpečná teze prohlašovat odlišné právní názory za lži. Prostě pan premiér na to může mít jiný právní názor, než na to máme my a to neznamená, že bychom to k Ústavnímu soudu dát nemohli. Z diskuse na komisi pro ústavu a parlamentní procedury nám vyplynulo z úst odborníků, že jsou přinejmenším dvě věci, které by stály za to dát přezkoumat Ústavním soudem, a to je

117

změna způsobu hlasování z jednomyslného na rozhodování kvalifikovanou většinou a potom hlavně postavení, ale částečně také obsah Listiny základních práv EU. Pokud bychom přijali tezi pana senátora Zlatušky o lhaní v takových případech, tak to by byli lháři všichni, co kdy dali k Ústavnímu soudu, co podepsali někde nějakou ústavní stížnost, a Ústavní soud rozhodl, že prostě oni nemají pravdu. To bychom také mohli říct touto filozofií: Oni podali ústavní stížnost a tam něco tvrdili, že je to protiústavní a Ústavní soud jim nedal za pravdu, tak jsou to lháři a mohlo by v případě členů parlamentních komor být voláno po tom, aby se vzdali svých mandátů, protože takoví lháři by tam přece neměli sedět. Takže dámy a pánové, takhle to nejde, neprohlašujme za lháře ty, kteří mají odlišný právní názor. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. Kolegyně Gajdůšková se odhlásila, tak nyní je na řadě kolega Martin Mejstřík. Já chvilku počkám, protože jsem ho viděl odejít, tak bych nerad, aby ztratil právo vystoupit. Kolega Mejstřík se nenašel, takže ztrácí pořadí, už běží. V mém případě by to bylo bráno osobně, tak má slovo. Senátor Martin Mejstřík: Děkuji za slovo. Některé z příspěvků, které tady od rána poslouchám, mně připadají, nezlobte se – jako štěkání a kvíkání českých voříšků. Prosím vás, navrhněte vystoupení unie, a nebo udělejte vše pro to, aby ten projekt byl lepším nebo co nejlepším. Ale to byste vážené dámy a vážení pánové museli trochu o tom projektu přemýšlet a ne jen štěkat zpoza rohu. Ústava ČR, Listina základních práv a svobod obsahuje vše, všechno co je vtěleno do Lisabonské smlouvy. Když si srovnáme naši ústavu s jinými ústavami evropských států, tak zjistíme, že právě proto, že vznikla tak, jak vznikla v době, ve které vznikla, tak máme ústavu velmi progresivní v tomto smyslu. Celé dopoledne se zde bavíme o tom, že Lisabonská úmluva, ten návrh, je protiústavní – prosím. Řekněte nám konkrétně v čem je protiústavní? Proč máme podpořit váš návrh, proč máme přehazovat odpovědnost tohoto sboru na Ústavní soud? Řekněte vy v čem je protiústavní. Já jsem se snažil bedlivě poslouchat, ale neslyšel jsem jediný pádný argument. Proklamace typu – suverenitu státu je třeba za každou cenu bránit – ano, co proti tomu? Samozřejmě, budeme ji bránit, ale stojí na našich hranicích tanky, jsou tam nacisté, komunisté nebo proti jakému nepříteli se budeme bránit? Já samozřejmě vím, že i tento můj výstup můžete brát jako zjednodušující a on také je, ale já vás vyzývám k tomu, abyste se chovali k nám korektně a řekli nám v čem je lisabonský návrh smlouvy protiústavní. Pak se můžeme bavit o tom, jestli váš návrh podpoříme. Jinak to, co zde navrhujete, není nic víc, než zbabělé gesto, kde opravdu svoji zodpovědnost se snažíte přenést jinam. Dámy a pánové, jste členy strany, která vytvořila koalici. To znamená, že jste členy strany, která vládne této zemi. A tato vláda podepsala návrh této smlouvy. Tato vláda byla při všech jednáních a vy jste měli úžasnou, téměř nezpochybnitelnou možnost přímou cestou se těchto jednání zúčastnit. A nebo vaši zástupci. V roce 2009 se staneme předsednickou zemí a je opravdu velmi nestandardní, aby země, která chce předsedat unii, Evropské komisi, aby takovýmto způsobem zde vůči tomuto projektu vystupovala. Je to trapné. Vy to necítíte? Tak navrhněte přímo chlapsky, žensky, abych nediskriminoval, vystoupení. Já neříkám, že Lisabonská smlouva je dokonalou smlouvou. Ale vyzývám vás, udělejte vše pro to, aby byla lepší. Je tam co vylepšovat, samozřejmě.

118

Můžeme se bavit o vztahu budoucího v uvozovkách prezidenta EU, ministra zahraničních věcí, Evropské komise a o jiných věcech. Ale to je to, co jsem řekl na začátku. To bychom museli trochu zapřemýšlet nad tím projektem a zamýšlet se nad jinými koncepty, než jaký je nám předkládán. To jsem zde neslyšel. O tom, že se některé pravomoci možná ve vašem výkladu přesouvají na Evropský soudní dvůr. Já budu jedovatý, pokud jde o justici, výkon justice a případně toho, co má na starosti ministerstvo spravedlnosti. Zaplať pánbůh za to, kdyby se to tam přesunulo. Zaplať pánbůh za to. Podívejte se, jak to u nás vypadá. Podívejte se na to, za co nás Evropská unie, evropské státy kritizují. Co děláme proto, aby se stav justice a orgánů činných v trestním řízení zlepšil. No. Padla zde také zmínka o stykovém zákonu. Zde byste se mohli ukázat. Jsem zde téměř šest let, ale o stykovém zákonu se pouze hovoří. Přitom toto je přesně neústavní stav. Já to asi skončím, protože opravdu nechci už prodlužovat tuto diskusi, která opravdu na důstojnosti nepřidává. Jenom jsem chtěl říci, že to, co chcete udělat vy, nechat přešetřit návrh Lisabonské smlouvy Ústavním soudem samozřejmě není nic nelegitimního, já jsem řekl svoje výhrady. Je ovšem zvykem, že toto dělají opoziční strany. U nás, kupodivu to dělá koaliční strana. V tom opravdu nevidíte paradox? Panu kolegovi Pospíšilovi prostřednictvím pana předsedajícího: Můžete nám vysvětlit, co myslíte onou nadvládou byrokratů z Bruselu? Co to jsou za klišé, která vnucujete už několik let? Co to znamená? Je to Evropská komise, je to Evropský parlament, jsou to národní parlamenty nebo národní vlády? Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Ještě před tím, než vystoupí s právem přednostním místopředseda Senátu Jiří Liška, dovolím si zneužít svého řídícího postavení a poděkovat kolegovi Pithartovi za velmi kultivované vystoupení. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedající, kolegyně a kolegové, omlouvám se za to, že zneužívám toho přednostního práva, ale musím zareagovat na vystoupení pana senátora Mejstříka, a chtěl bych vás požádat, pane předsedající, kdybych vaším prostřednictvím mohl požádat kolegu Mejstříka, aby na nás za prvé nekřičel a aby nás nevychovával. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Já to vyřídím. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Myslím si, že to nepotřebujeme a přiznám se, že nechápu, kde kolega Mejstřík nachází tu odvahu, že si myslí, že je ten jediný spravedlivý. Já si to nemyslím. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane místopředsedo za věcnost i krásu vašeho vystoupení. Nyní požádám jako senátora Luďka Sefziga, který nechce zneužít svého postavení zpravodaje a chce se vyjádřit k dané problematice. Máte slovo, pane senátore. Senátor Luděk Sefzig: Děkuji, pane místopředsedo. K tomu, abych vystoupil jako senátor, ač musím říci, že tu meritorní diskuzi si necháme doufám až na faktické schvalování Lisabonské smlouvy, tak bych chtěl vystoupit jako senátor na základě některých připomínek, které tady zazněly a které budou mými poznámkami a nikoliv poznámkami mne jako předsedy Evropského výboru, eventuálně člověka, který vás má provést hlasováním a který má potom obhajovat návrh evropského výboru.

119

Já musím říci, že v celé diskusi bylo mnoho zajímavých momentů, ale ten zajímavý moment, který mne vyprovokoval k tomu, abych vystoupil jako senátor mimo pořadí a abyste eventuálně mohli na mne také reagovat, bylo vystoupení pana místopředsedy Pitharta. Všechny ty otázky, které jste, pane místopředsedo říkal, já považuji za velice legitimní. Vzkazuji vám to předsednictvím pana řídícího, nejenom že to bylo kultivované vystoupení, ale bylo to vystoupení, které skutečně stojí za zamyšlení, a protože v našem výboru se takovými věcmi zabýváme, nejenom já, ale i ostatní kolegové mnoho let, tak si myslím, že vám na některé otázky dokáži už dnes odpovědět. Tou první je věc, kterou jste zcela správně tady připomněl, že mír v Evropě není věc, která nám byla seslána shora tím, že skončila druhá světová válka. Ten mír v Evropě skutečně byl zahájen tím prvním krokem, kdy vzniklo společenství uhlí a oceli, kdy se v podstatě přestalo bojovat o strategické suroviny, tedy o suroviny, které sloužily k získání nadvlády nad druhým státem. Myslím si, že to vůbec není zrušení hranic nebo působní nějaké nadnárodní síly nebo nadstátní síly, ale byl to tento obyčejný prozaický krok, který vedl k tomu, že nadnárodní společnosti nemají zájem na tom, aby vyhrotily střet a boj národů mezi sebou samými, že by bojovali o strategické suroviny. To, co nám hrozí nyní, není válka států. To jenom eurofederalistům, těm kteří jsou organizováni v eurofederalistickém spolku. To, co nám nyní hrozí je to, že můžeme zbrzdit rozvoj Evropy, a že nám může jednak hrozit napadení zvenčí. To si budeme jistě připomínat, až tady budeme hovořit o nebezpečí v souvislosti s vojenskou strategií NATO, s vojenskou strategií EU a s vojenskou strategií našeho státu. To bych nerozvíjel. Ale co z EU hrozí daleko víc, a co, bohužel ta Lisabonská smlouva spíše posiluje, než aby hrozbu oslabovala je, že vznikne takové občanské pošťuchování – to zpočátku, a pak to může skončit klidně i občanskou válkou. Já nechci malovat čerta na zeď, ale já jsem to tady naznačoval, že tím, že budeme tzv. příliš posilovat ten federativní model, kdy bude rozhodovat skupina řídících. A bavme se o demokratickém procesu, ale bavme se také legitimitě toho procesu. O legitimitě těch zástupců, jak oni budou odrážet názory společnosti. Hrozí to, že se vytvoří přetlak, kdy část obyvatelstva začne velice silně vystupovat proti Evropské komisi, nebo proti rozhodnutí v Evropské komisi a skutečně dojdou k tomu, že začnou státy odstupovat od toho integračního, od toho co nás pojí, od toho jednotného hospodářského prostoru. Ta hrozba není zcela nereálná, a když vidím, jak snadno někteří politici podléhají populistickým krokům, tak si velice snadno dovedu představit, jak by takový snadno populistický krok, populistická skupina - a nemusela by to být vůbec fašizující skupina, jak by snadno vznikla a jak by vytvářela a získávala ty hlasy ve svém volebním teritoriu, ať je to v Česku, ať je to ve střední Evropě, na východě nebo na západě, na jihu nebo na severu. To nebezpečí je skutečně veliké, a to tady také zvažujeme. Jestli jsou dostatečné kontrolní mechanismy k tomu, abychom tomuto nebezpečí uměli předejít. Je pravda, že není finalita, zaplať pánbůh. Já když jsem se začal zabývat těmi různými vizemi, jaká bude EU v budoucnosti, tak jsem si skoro už před lety zapověděl tuto otázku vytvářet nové vize. To je špatná cesta. Lepší je vytvořit kvalitní proces a proto jsem velice rád, že se podařilo prosadit do toho procesu obousměrnost. Pro mě jako pro lékaře to má zvláště silný význam, protože si vzpomínám na diskuse, které jsem vedl s kolegy, když jsem se s nimi bavil o evropské otázce. A bylo to nikoliv mezi politiky, ale mezi lékaři. Ti lékaři nemají rádi jednosměrné procesy. Jednosměrnost to je stárnutí a smrt. Obousměrnost znamená reverzibilita toho procesu a já si myslím, že i do

120

fungování EU, pokud nechceme mít katalog kompetencí a chceme vytvořit nějaký dynamický model, tak ten dynamický model nemůže být jednosměrný, nemůže vést jenom jedním směrem. Nahrávat tomu, kdy se budou předávat pravomoci nahoru, tedy na komunitární úroveň. Ale musíme mít mechanismus, který to umí vrátit zpátky. Mimochodem to má ten efekt, že i ti lidé, kteří nejsou příliš ochotni předávat pravomoci na evropskou úroveň, v tomto případě jsou ochotnější. Protože vědí, že existuje mechanismus, kdy lze vrátit ty pravomoci také směrem dolů. Proto si myslím, že ten dynamický model, který tam kupodivu prosadila česká vláda, je model, který je určitě bližší životu, je bližší tomu, co bych nazval funkční. Já jsem se chtěl vyvarovat té diskusi o tom, proč a jaké jsou všechny výhrady z politického pohledu. Těch příznivců a těch odpůrců, a jsem rád za tu diskusi, která tady proběhla, protože je samozřejmě třeba posuzovat vlastní přijetí Lisabonské smlouvy právě z pohledu těchto plusů a minusů. Já jsem ve svém úvodním vystoupení – mrzí mě, že mě pan senátor Mejstřík neposlouchal - totiž připomněl to, co máte všichni v lavicích, co máte dostupné a už to máte dostupné několik dnů, víc jak deset dnů dostupné i v usnesení evropského výboru, kde je napsáno zcela jasně šest bodů, ve kterých shledáváme nejen my, ale naši poradci, právní poradci, shledáváme možnost těch citlivých zón nebol střetů s naší ústavností a Ústavní soud má samozřejmě odpovědět nejen na to, zdali je to v rozporu a nebol není v rozporu, ale také by měl odpovědět, jakým způsobem to lze přijmout. Jestli musíme měnit ústavu, abychom Lisabonskou smlouvu mohli přijmout, pokud tam takový konflikt shledá a nebo jestli to lze přijmout pouze tím, že budeme takto implicitně měnit ústavu. V otázkách bezpečnosti, svobody a vnitro, tedy tzv. třetím pilíři, to je neobyčejně citlivé pro občany. A z toho důvodu se domnívám, že ta otázka našemu Ústavnímu soudu, která není reakcí na to, že jsme něco ratifikovali, ale je ještě předtím, je to poprvé, resp. podruhé, ale doufejme, že poprvé dokonce použitelný nástroj, tak by byla neodpustitelná chyba, aby tato komora, která má být ochráncem ústavnosti, aby tento nástroj v tomto jediném velice citlivém případu, aby ho nepoužila. Já osobně bych si to nikdy neodpustil. Zazněla tady také slova, která vyřknul kolega Zlatuška a já je uvedu už nyní – jak je možné, že my ze strany nejsilnější vládní strany chceme přezkoumat dokument, který posoudí Ústavní soud. Pane kolego, prostřednictvím pana předsedajícího, a vám všem ostatním chci říci – no, je to z jednoduchého důvodu. My všichni si myslíme, že žádný premiér, ani pan premiér z naší strany není garantem ústavnosti, že garantem ústavnosti máme být my a nejvyšším garantem ústavnosti v tomto státě je Ústavní soud. Pan premiér se nemohl obrátit na Ústavní soud, aby udělal přezkum, zdali lze, či není. Pro nás není garantem jeho tým právních poradců, pro nás není garantem legislativní rada vlády, pro nás nejsou garantem dokonce ani naši vlastní právníci. Garantem a rozdělením zodpovědnosti mezi tři pilíře má být tak, že se do toho má zapojit Ústavní soud, je to naprosto logické. Já se divím všem senátorům, které tuto prostou logiku, logiku, která je oproštěna názoru, zda chci přijmout nebo nechci přijmout ústavní smlouvu, logiku, která vychází z podstaty vzniku této komory, takže ji nedovede pochopit. Tato komora byla vytvořena proto, abychom chránili ústavnost, abychom zajistili stabilitu našeho systému. A teď se dostáváme do situace, kdy máme přijmout mezinárodní smlouvu, která bude mít přednost před naším ústavním právem, která velmi podstatně mění způsoby rozhodování a my tady váháme, zdali nepožádáme nejvyšší autoritu ústavnosti, zdali jí zaslat či nezaslat náš dokument. V podstatě ti, kdo to nechtějí zaslat, tak vyjadřují buď svojí neobyčejnou zkušenost, znalost, nebes se dotýkající chytrost o tom, že

121

vědí, co je ústavní a co ústavní není. Já se na to necítím, ale nejsem právník, možná, že některý z právníků se na to cítí, já mu k tomu jenom mohu gratulovat, ale proč si to nenechat zkontrolovat tou nejvyšší autoritou, to jsem prostě nepochopil. To jsem chtěl v tomto krátkém vystoupení, coby senátor, připomenout ještě jednu poznámku, kterou se zabývám dlouhodobě a vím, že Lisabonská smlouva, která je jenom nikolivěk – jak to bylo trošku pejorativně nazváno paní kolegyní Gajdůškovou – ne úplně dokonalou, ne úplně dokonalou částí té elegantní a stručné Lisabonské smlouvy, což mě tedy velice zarazilo. Nevím, v čem Lisabonská smlouva byla elegantnější. Nevím, v čem byla stručnější, spíš bych řekl naopak. Samozřejmě že tyto dva dokumenty – a Lisabonská smlouva vychází zcela evidentně z ústavní smlouvy – to jsou dokumenty, které vznikly v nějakém čase, v nějaké době vznikly vůlí představitelů států a ta vůle byla zejména vůle politická. Byla to vůle o tom, aby se některé procesy buďto urychlily nebo aby začaly převládat některé názory, ale to neznamená, že tato vůle bude po každých příštích volbách, které proběhnou ve všech členských zemích, nebo i dokonce v Evropském parlamentu, že tato vůle bude totožná. To je přece závislé na politické vůli. A já v první fázi, o které dnes jednáme celé dopoledne, se domáhám nikoliv politického vyjádření, politického názoru, domáhám se vyjádření svého ústavního názoru, svého postoje a svého vztahu k naší Ústavě a ke smlouvě, která naši Ústavu zcela evidentně mění, modifikuje a je jenom otázkou, zdali to uděláme implicitně nebo zdali to budou muset udělat jako ve Francii zcela explicitně. Nejdříve změnou Ústavy a poté eventuálně Lisabonské smlouvy. To ostatní, co jsem si tu poznamenal z těch předchozích vystoupení, bych si skoro nechal až na vystoupení jako zpravodaje. Jenom toto jsem chtěl říci, abych neznemožnil kolegům eventuálně na má slova reagovat, protože se rozhodně necítím jako člověk – sice se zabývám hodně let integrací, mám hodně i praktických zkušeností s tím, jak to probíhá v evropských institucích, ale rozhodně se necítím člověkem, který by měl patent na evropské právo a na ústavní právo a proto bych vám chtěl umožnit reagovat. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. A co teď řeknu, není v žádném případě mířeno na vás, jenom mám pocit, že 13. schůze postupně přešla ve veřejné slyšení. Nyní kolega Jiří Zlatuška. Senátor Jiří Zlatuška: Pane předsedající, já jsem chtěl reagovat na kolegu Volného a konec konců i na pana Sefziga. Co se týče těch mých výhrad kolem způsobu, že je to specificky senátorský klub ODS, který propaguje to, že se má žádost o přezkum dát Ústavnímu soudu. Samozřejmě lež na podpisu, to míním primárně v politickém smyslu. V okamžiku, kdy je premiér ze stejné politické strany, která takřka jako jeden muž, pokud se o tom bude skutečně hlasovat, tak uvidíme, jestli to opravdu půjde jako jeden muž nebo jestli to není skutečně monolitní názor senátorského klubu ODS, tak tímto masivním způsobem zpochybňuje dokument, který v okamžiku, kdy se podíváme na několik let veřejné debaty kolem Evropské unie, je evidentně zcela zásadní a evidentně pro nás má velký význam, tak to zpochybňuje v přímém rozporu s tím, co nám premiér vlastnoručně podepsal, potom si myslím, že moje vyjádření o tom, že řeknu fakticky se premiér označuje za lháře, je v pořádku. Pokud jsou v jeho vlastní straně mezi jeho vlastními politickými souputníky a konec konců v klubu, ve kterém byl dlouhou dobu sám jako člen a kde se netají tím, že je rád, že ze Senátu vzešel, takhle velké pochybnosti – a premiér nám dává totálně obvyklé stanovisko, než jsou tyto pochybnosti, tak to svědčí o tom, že něco není v pořádku, a to vyjádření nedůvěry v takovém případě myslím není

122

nijak přehnané. Zdůrazňuji také, že to není věc, jak kolega senátor Volný řekl o právním názoru. Premiér je především instituce, nikoliv osoba Mirek Topolánek. A nepochybně, pokud nám sem vláda se vší váhou a s tím počtem vytištěných stránek papíru smlouvu k ratifikaci posílá, tak to nestojí jenom na nějakém takovém náhodně vzatém právním názoru, který si prostě jen tak někdo usmyslel. Nehledě k tomu, že základní problém tady v okamžiku, kdy novou verzi smlouvy jsme jako země dlouhou dobu vyjednávali, nikdo z nás se zde ani ze senátorského klubu ODS nemůže tvářit, že nevěděl o podstatě jednání a o tom, co se tam mění. Pokud jsme nechali uplynout tak dlouhou dobu, necháváme spoustu dalších zemí Lisabonskou smlouvu ratifikovat – Portugalsko, před chvílí to bylo Německo, tak v takovéto situaci se tvářit, že vlastně tak jako nevíme, že jsme takoví jako v pozici – nevím – Hurvínků, kteří náhodou přišli na politickou scénu a teď jim tady spadl takovýhle dokument z nebe, že jsme ještě úplně zmatení, jestli schvalujeme vlastně český text. Zdůrazňuji, dostali jsme text v českém jazyce a schvalujeme tento text a necháváme se ovlivnit maily nějakých poradců, kteří spletou to, co schvalujeme s tím, že je slíbeno, že vyjde konsolidovaný text, čili jako kdyby u normálních zákonů vyšlo úplně znění ve Sbírce. A když se tímhle necháme vykolejit, tak celý proces oddalujeme namísto toho, abychom si odpověděli jednoduchou věc, jestli chceme být součástí Evropské unie, která je životaschopná a kde text Lisabonské smlouvy nepochybně reprezentuje to, co i naše země, naši vládní reprezentanti v Evropské unii dojednali a co je společná vůle evropských zemí bez ohledu na to, že text je komplikovaný a zrcadlí se v něm historie vývoje EU. A buď, že tady tohle nejsme ochotni přijmout, že se nejedná o právní technikálii, ale o politický postoj – to, jestli chceme být součástí Evropské unie a nebo jestli chceme být ostrov bokem, prostě země, která se od zbytku izoluje, opevníme si zpátky hranice, zavedeme kontroly pasů na hranicích, nebudeme se starat o stabilitu měny s přechodem k euru a se vším, co s tím souvisí. Samozřejmě rezignujeme i na takové věci, jako volný pohyb pracovních sil a občanů skrz Evropskou unii. Budeme se tvářit opovržlivě na to, že naši občané získávají jasná individuální práva, protože se to prostě dotýká toho, co my si představujeme, že by měla být jenom menší práva, která máme jako stát a de facto jako občané a nerespektujeme, ale postavíme se za to, že chceme být mimo, tak v takovém případě je v pořádku dělat obstrukce toho typu, že se posílá žádost o posouzení k Ústavnímu soudu. Je samozřejmě z věcného hlediska jasné, že pokud dneska přijmeme rozhodnutí o tom, že souhlasíme s ratifikací, tak nám nic nebrání v budoucnu modifikovat Ústavu, pokud tam budou nějaké drobné body, ve kterých by docházelo k nějakému jiskření. Ale je to už teď hned dneska otázka, která se neobjevila dnešním dnem, která je tady takovou dobu, že se nemůžeme tvářit, že nás překvapila. Jestli to myslíme v Evropské unii vážně a jestli tímto způsobem se chceme politicky vyvíjet dál a nebo jestli chceme dělat všechno pro to, abychom našli jakoukoliv mezírku, jakoukoliv trhlinu, kterou bychom tady tohle to mohli zastavit a tvářit se prostě jako malí chlapečci, kterým se někam podařilo do něčeho nasypat písek a ono to trošku zadrhává. Toto si myslím, že je politický problém, který před námi stojí, a nevymlouvejme se na to, že nám někomu není jasné, jak vypadá právní stránka souladu Lisabonské smlouvy s Ústavou. Konec konců kdyby se nám o to jednalo, tak i takové výstupy, jako výstupy ústavně-právního výboru tady na Senátu budou vypadat úplně jiným způsobem. Děkuji.

123

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Nyní mám kolegyni Paukrtovou přihlášenou, zda si přeje s přednostním právem. Ne. Tedy prosím pana kolegu Mejstříka. Senátor Martin Mejstřík: Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové. Já se vám mluvím omluvit, jestli jsem na vás křičel, to opravdu je nepříjemné, takže příště si dám více pozor. Také se musím částečně omluvit panu kolegovi Sefzigovi, respektive našemu výboru pro záležitosti EU, protože opravdu v tom materiálu těch šest bodů můžeme nalézt, nicméně mně šlo o jinou věc. Mně šlo o to, že máme půl třetí a těch tisíce a tisíce slov a těch hodin jsme zde strávili proklamacemi všeho druhu, ale velice málo jsme se věnovali konkrétní práci nad věcmi, o kterých třeba výbor pro Evropskou unii hovoří, a to mi zde scházelo. Takže věcná práce nad tímto zákonem se zde jaksi vypařila, za to jsme si zde všichni pěkně zabouřili. Jinak jsem se prostřednictvím pana předsedajícího chtěl dotázat pana místopředsedy Lišky, ale to mi asi řekne v kuloárech, spíš toho už dnes nechme, zda se domnívá, že vás vychovávám – nemám ten dojem, já jsem vyjádřil svůj názor a už vůbec si nemyslím, že jsem jediný spravedlivý, takže druhý dotaz je, proč kolega Liška tak usuzuje a pro mě takto napomíná, takže nemyslím si, že jsem jediný spravedlivý, nevím z čeho tak kolega Liška usoudil, ale to už asi nechám na kuloární debatu. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, já mu to vyřídím, ale myslím, že tady má každý právo svobody slova. Takže i svého názoru. Nyní prosím paní senátorku Paukrtovou. Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, dámy a pánové. Pan kolega Sefzig nás v zásadě vyzval k reakci na své poslední vystoupení a já bych ráda k tomu řekla pár slov. On tady řekl, že vlastně neexistuje žádný důvod, proč nepředat toto usnesení výboru pro záležitosti Evropské unie – tu Lisabonskou smlouvu Ústavnímu soudu k přezkumu, a vlastně že do jisté míry bychom to měli udělat, že je to naše jakási povinnost, protože se považujeme za strážce Ústavy. Nemám nic proti tomu předat to Ústavnímu soudu. Já jsem tady jenom říkala, že za prvé v době, kdy byla schvalována referendem, přístupová smlouva k Evropské unii, tak by to nikdo ze zákonodárců k Ústavnímu soudu nedal. A protože Lisabonská smlouva podle mého názoru i názoru právních expertů, s jejichž názorem se ztotožňuji a je jich velká většina, vidí pouze velmi úzký prostor, k čemu by se měl Ústavní soud vyjádřit. Já si prostě zkrátka myslím, že bychom měli ratifikovat a nikoliv posílat k Ústavním soudu. To je ten důvod, nikoliv proto, že bych se cítila býti oprávněna zkoumat ústavnost, a jestliže referendem občané vyslovili souhlas s rozšiřováním Evropské unie, tak já si osobně myslím, že Parlament by měl mít k takovému rozhodnutí jaksi mimořádný respekt, to už jsem tady jednou říkala. Takže to jsem jenom chtěla reagovat na pana kolegu Sefziga. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, paní senátorko. S právem přednostním se přihlásil první místopředseda Petr Pithart s krátkou replikou. Máte slovo, pane místopředsedo. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Pane předsedající, paní kolegyně, páni kolegové. Já toho práva využívám právě proto, že jsem zůstal něco dlužen kolegovi Sefzigovi. Já jsem si umiňoval, že ve svém vystoupení připomenu náš přínos a protože já vím, jak to bylo, tak řeknu přínos kolegy Sefziga k současnému stavu

124

Unie. Jestliže jsem vyslovil pozitivní hodnocení toho, že neexistuje žádná evropská finalita, tak jejím důkazem a jejím procedurálním stvrzením je onen princip oboustranné flexibility, který tam nikdy nebyl a který do toho přinesla naše strana velká. A já shodou okolností vím, že to je opravdu osobní přínos kolegy Sefziga. Já vlastně dost dobře nechápu, jak je možné, že to tam nebylo. Přece když pravomoci mohou jít jedním směrem, tak musí jít i druhým směrem. To je v duchu ideje, prostě demokracie je schopnost rychle opravovat chyby. A já jsem to chtěl zdůraznit a zdůrazňuji to proto, že si myslím, že tady přece jenom nejsou nějaké bloky a že by třeba tato část Senátu kompletně viděla věci úplně jinak, než tato část. Já si toho přínosu velmi vážím a myslím si, že je málo zdůrazněno, že to je skutečně náš český senátní Sefzigův přínos. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane místopředsedo. Nyní prosím pana senátora Matykiewicze, aby nám přednesl svůj příspěvek. Senátor Eduard Matykiewicz: Děkuji, pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Budu velmi stručný i s ohledem na čas a body, které před námi ještě dneska jsou. Za prvé mě k tomu vyprovokovala probíhající diskuse. Všichni tady opakujeme, o jaký zásadní dokument jde. O jaké zásadní rozhodnutí a jaké zásadní rozhodnutí před námi stojí. A vědomi si toho, že smlouva opravdu obsahuje 2500 vykládaných stran, jejich studie si vyžaduje opravdu hloubku. Já chci za naše kolegy, za svojí stranu a možná pro vás některé překvapující bude, že se hlásíme svými hlasy k mezinárodní solidaritě a spolupráci a samozřejmě prosazujeme dlouhodobě spolupráci a sjednocování Evropy a integraci, ale na základě demokratického přístupu, nikoliv k okamžitému rozhodnutí. A já se domnívám, co teď chceme učinit bez širší analýzy, a už vůbec bez občanů. Podporujeme většinu opatření a zásad včetně cílů Evropské unie, ale bohužel jsme si i toho vědomi a víme ze zkušeností, že někdy převažují slova, než činy. Obdobně jak vy, i já mám mnoho výhrad k některým určitým pasážím, které jsou obsažené ve smlouvě. Především ke způsobu tvorby. To není budování na základě koexistence evropských veřejných médií. Reformní smlouva z tohoto hlediska je tvořena jenom prací a já také řeknu úředníků na základě rozhodování a jednání Evropské rady, aniž by veřejnost byla do této doby do této záležitosti zahrnuta a přitom nová strategická rozhodnutí, jejich důsledky nakonec ponesou přece jenom ti, které chceme teď obejít. A podotýkám bez referenda. Jenom právě tím, že druhá smlouva o fungování Evropské unie namísto Ústavy umožňuje, aby tato smlouva byla diskutována přímo v rámci mezinárodních konferencí za zavřenými dveřmi. Považuji toto za nadřazení politiky nad demokracii a účast lidu. K těm výhradám – samozřejmě mohu mluvit o efektivnosti zahraniční a bezpečnostní politiky z hlediska toho, jak se připravují nové funkce v rámci Evropské unie a už vůbec nebudu mluvit o volbě některých z nich. Já se domnívám, že samozřejmě by byly k diskusi otázky posílení úlohy vnitrostátních parlamentních možností. Vidím to spíše problémově, spíše půjde o konzultativní možnosti. Vidím i problémy z hlediska legislativní iniciativy. Jsem pro smlouvu a pro spolupráci a sjednocení, ale podotýkám, aby vyhovovala všem občanům EU, ale ne v této podobě, jak je navrženo. Děkuji za slovo. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Ještě jednou kolega Sefzig, jako senátor s krátkým příspěvkem.

125

Senátor Luděk Sefzig: Děkuji ještě jednou za diskusi a za slovo. Pane předsedající, já jsem si uvědomil, že můj předpoklad, že usnesení Evropského výboru je zároveň doporučením usnesení pro Senát, že strana odpovídá našemu jednacímu řádu, a proto si dovoluji navrhnout kolegům usnesení Senátu z dnešního jednání. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Mohu vás přerušit? Čtu tady projednávání mezinárodních smluv, § 117b a bod 1/ je návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem. To znamená, že jsem měl pocit, že to je přesně to, co navrhoval výš výbor. Senátor Luděk Sefzig: Já jsem se to do teďka také domníval, ale protože když bych vystoupil už jako zpravodaj a navrhl usnesení, tak bych de facto znemožnil návrhu kolegyně Rippelové, která …. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Ještě jednou do toho musím vstoupit. Kolegyně Rippelová vystupovala jako představitelka komise a komise nemá právo dávat návrhy. Senátor Luděk Sefzig: Ano, ale ona jako senátorka může podat pozměňovací návrh, a protože když bych vystupoval s návrhem pro usnesení Senátu v době, kdyby byla ukončena rozprava, tak bych ji de facto znemožnil, pokud by nevystoupil někdo z ministrů a neotevřel znovu rozpravu, tak bych jí znemožnil, aby pozměňovací návrh podala. Z toho důvodu jsem se teď přihlásil, abych podal jenom dvouvětý návrh za usnesení, které zní – a pokud mě necháte, pane předsedající, domluvit, tak ho přečtu. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Omlouvám se. Senátor Luděk Sefzig: Já to přečtu – je to z 13. schůze k vládnímu návrhu, který se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonská smlouva pozměňovací smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství. Senátní tisk č. 181. Senát podává Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropského společenství, uvedených v příloze tohoto usnesení. A přílohou bude usnesení Evropského výboru, které vám bylo rozdáno před dnešním jednáním nejenom do lavic, ale které bylo k dispozici. Tím pádem je tedy podán oficiální návrh na přezkum na posouzení souladu a tím pádem je možné i podávat k tomu návrhu eventuální pozměňovací návrhy. Jinak bych chtěl ještě poděkovat panu místopředsedovi Pithartovi. Jeho slov si nesmírně vážím, nedělám si žádné ambice na to, abych byl otcem některých myšlenek, nicméně vím, jak v diskusích tato problematika vznikala. Nesmírně si jeho slov vážím a pokusím se mu odpovědět na jeho poslední otázku, která byla možná trochu filozofická. To byla otázka, proč jsme to právě my Češi, kteří někdy vidí dál než vidí jiné věci. Já myslím, že to je jednak dané naší národní povahou, pro kterou je charakteristickým rysem opatrnictví nebo opatrnost a za druhé, že jsme jednak krátkou dobu v Evropské unii a je to zkušenost středoevropské země, která byla vždycky křižovatkou dějin. A proto jsme možná trochu citlivější než jiné země, ale samozřejmě není to také zcela vyčerpávající a zcela originální odpověď. Myslím si, že to je zatím jenom ve fázi obecné, ale také jsem se kolikrát nad tím zabýval.

126

Samozřejmě nejsme ničím výjimeční, než jsou jiné země, ale obracet se na to, že většina tak souhlasí a opomenout všechny procedury, kterými disponujeme si myslím, že by snižovalo naši zodpovědnost. Proto bych velmi naléhal na vás kolegy, abyste přijali to usnesení a abychom podali žádost k Ústavnímu soudu. Moc vám ještě jednou děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego, ještě se vám jednou omlouvám. Já jsem měl jiný itinerář, tak jsem se pokoušel do toho vstupovat. Nikoliv, abych vám to kazil, ale abychom neudělali nějakou procedurální chybu. Nyní je přihlášena kolegyně Gajdůšková. Má slovo. Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, pane vicepremiére, kolegyně a kolegové. Vím, že rozprava už je hodně dlouhá, ale musím přece jenom pár replik. Chci poděkovat, vrátit se k vystoupení pana kolegy Kubery a prostřednictvím pana předsedajícího poděkovat za demonstraci, kterou tady v úvodu svého vystoupení předvedl. Předvedl přesně to, proč musíme pracovat se senátním tiskem 181, a je v podobě, v jaké je. Protože prostě jinak bychom se jistě nedomluvili ani o tom, o čem vlastně jednáme. Senátní tisk č. 181 je nejenom celá Lisabonská smlouva, ale je včetně předkládací zprávy, kterou nám tuto Lisabonskou smlouvu předkládá premiér vlády Mirek Topolánek s tím, že je tam také řečeno, že souhlas vlády byl dán 4. 12. 2007 a Lisabonská smlouva byla podepsána 30. 12. 2007. Nerozumím tedy tomu, co zde zaznívalo z řad členů ODS. Myslím si, že tyto debaty si měli nechat na svůj vlastní kongres a ujasnit si svůj postoj k tak závažné věci, jakým je pozice České republiky k Evropské unii a na mezinárodním poli. Ještě k vystoupení pana senátora Kubery. S každou druhou větou by se dalo polemizovat a dokázat, že pokud nebyla přímo nepravdivá, je demagogií nebo nepochopením. Ale já myslím, že je to zbytečné a navíc už jsme se v té debatě dostali dál a lidé si to dokáží vyhodnotit sami. Na co ale nemohu nereagovat, je to, že vystoupení pana senátora přesně dokumentovalo to, o čem jsem mluvila na začátku ve svém prvním vystoupení. A to je ono chování bezdomovce v rodině, která ho přijme za svého a on jí všechno začne ničit. Příkladem toho je to, co ve vystoupení pana senátora zaznělo také, a to je srovnávání EU se sovětským blokem. Většina z nás je tu dost stará na to, abychom si pamatovali, že naše účast v sovětském bloku nebyla dána smlouvami, tak jak se všechno děje v rámci EU. Smlouvami, kterými vždycky musí souhlasit všichni účastníci, ale že to bylo dáno jinak, bylo to dáno skutečně diktátem. A od roku 1968 i přítomností asi 100 000 sovětských vojáků. Myslím si, že to srovnání musí každého, kdo se cítí Evropanem, přímo urážet. Chtěla bych se také zeptat kolegů z ODS, proč, když tak nesnášejí EU, když ji považují za takovou říši zla, a jak bylo zde řečeno, socialismus se valí potokem z EU, proč je tedy ODS členkou nejsilnější evropské frakce. A jestliže tedy je, tak proč si tyto věci nevyřídí tam, proč tam nevznáší připomínky, proč se tam nesnaží, aby věci, které přijímá Evropský parlament a které se dojednávají v Evropské radě, vypadaly podle jejich představ. Proč to řešíme tady a vytváříme si jakéhosi kvazi nepřítele. Na otázku pana senátora Sefziga, proč si nenechat Lisabonskou smlouvu zkontrolovat nejvyšší ústavní autoritou, myslím si, že je odpověď jasná. Samozřejmě, že to můžeme udělat, a upřímně řečeno, není to nic proti ničemu. Ale domnívám se, že bychom to dělat neměli, protože v okamžiku, kdy Parlament rozhoduje ústavní většinou, je nejvyšší ústavní autoritou Parlament a nikoliv Ústavní soud.

127

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Paní kolegyně, my se jenom vystřídáme u mikrofonu, můžete dál pokračovat. (Řízení schůze se ujímá místopředseda Senátu Jiří Šneberger.) Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Paní senátorko, mluvte, hovořte, tady za vámi se děl jenom praktický proces výměny křesel. Senátorka Alena Gajdůšková: Děkuji. Vážené kolegyně a kolegové z ODS – teď nevím, jestli se musím obracet prostřednictvím pana předsedajícího. Prosila bych vás, aby vaše řeč byla jasná – ANO, ANO, NE, NE. Podezřívám vás totiž z toho, že celá ta hrátka obracením se na Ústavní soud je jenom hra o čas, je jakási hra na schovávanou, že jde jenom o to, aby ČR odložila rozhodování o ratifikaci Lisabonské smlouvy s nadějí, kterou tady zřejmě představil pan senátor Kubera, a on to přímo řekl, že některá z dalších členských zemí Lisabonskou smlouvu neratifikuje. A my potom budeme moci udělat totéž. Myslím si, že to není úplně dobrý postoj. A jestliže tuto hru vládní strana chce hrát, tak nechť to řekne jasně a natvrdo. Ale nechť také řekne, jak si představuje pozici ČR v rámci Evropy, a neříkám Evropské unie, ale v rámci Evropy a v rámci světa. Jak chce mimo EU, a je to možné, je to politické rozhodnutí, jak si tedy chce zajistit bezpečnost ČR, onu vzývanou suverenitu, když hospodářsky jsme navázáni na evropský trh z více než 80 %, jak chceme s 10 miliony obyvatel konkurovat osmkrát většímu Německu, pětkrát větší Francii atd., jak chceme uhájit pozici ČR v konkurenci s více než miliardovou Čínou, s Indií, Brazílií atd. Říkám znova. Je to politické rozhodnutí. Samozřejmě máme jako Parlament ČR k tomuto kompetenci. Ale jestliže řekneme „A“, musíme říci také „B“. Jestliže řekneme „nechceme“, musíme také říci, „co chceme“. A to jsem doposud od nikoho zde neslyšela. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, paní senátorko. Další přihlášenou do obecné rozpravy je paní senátorka Jiřina Rippelová. Senátorka Jiřina Rippelová: Pane předsedající, dámy a pánové, já osobně jsem pro, aby se Lisabonská smlouva ratifikovala. Po všech konzultacích, ze všech stanovisek, které jsem si i já osobně vyžádala, je velmi, velmi nepravděpodobné, že Ústavní soud vydá nález, ze kterého bude vyplývat, že Lisabonská smlouva je v rozporu s ústavou. Nevyplynulo to z žádného stanoviska, které jsme obdrželi i které jsem já osobně obdržela. Ano, připouštím, jsou tam některé tenze, nicméně podle mého názoru to nejsou takové rozpory, které by bránily tomu, aby Lisabonská smlouva byla ratifikována z důvodu toho, že není souladná s ústavním pořádkem ČR. Nicméně proto, že tady zazněl návrh garančního zpravodaje a v případě, že bude tedy prohlašován návrh, který předložil výbor pro záležitosti EU, to znamená, že Senát přijme usnesení, kterým se obrátí na Ústavní soud, dovolím si předložit pozměňovací návrh. A tento pozměňovací návrh, který máte na svém stole, zní takto: Senát žádá podle § 71d odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., Ústavní soud, aby projednal návrh podle bodu I. mimo pořadí, ve kterém jej obdržel, a bez zbytečného odkladu.

128

Tento návrh je zcela legitimní. Vy víte, že Lisabonská smlouva by měla být ratifikována do konce letošního roku. Toto je můj návrh. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Jde o to, abychom si teď ujasnili záležitosti dle jednacího řádu. Paní senátorko, váš návrh zcela nepochybně není pozměňovacím návrhem, on nic nepozměňuje. Pokud bych se měl striktně držet jednacího řádu, tak nejdříve bychom měli hlasovat o tom, jestli to pošleme Ústavnímu soudu, a pak bychom měli hlasovat o dvou doprovodných usneseních. Jedno je to, které přijal výbor pro záležitosti EU, to se nevylučuje s vaším návrhem, a pak o vašem návrhu. Tudíž v jednacím řádu je jasně řečeno, že Senát hlasuje o tom dát Ústavnímu soudu k posouzení. Jsou tam dva doprovodné návrhy, které bychom měli odhlasovat zvlášť, ten, který dal výbor a posléze ten, který jste dala vy. Ony se totiž navzájem nevylučují, tudíž nic jeden s druhým nepozměňují. Souhlasíte s tím takto? Senátorka Jiřina Rippelová: Dobře. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já věřím tomu, že s tím bude souhlasit i garanční zpravodaj, protože to samozřejmě svoji logiku má. V tuto chvíli je přihlášen ministr zahraničí pan Karel Schwarzenberg. Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg: Pane předsedající, slovutný Senáte. Dovolte, abych vám vyprávěl krátkou historku. Svého času jsem znal jednoho mladíka, jenž, jak se říká, pocházel z chudé, ale počestné rodiny, nicméně v jeho sousedství byla jedna bohatá mladá dáma, kterou si vybral jako nevěstu. Dlouho o ní usiloval všemi způsoby, byl také dosti uražen, že nebyl původně pozván do jejich vily, posléze se mu to podařilo a dokonce se podařilo zasnoubit. Jakmile se toto stalo, tak používal také výhody jako členové rodiny, chodil se koupat do bazénu, někdy ve vile bydlel, používal auto, všemožně, atd. Pak přišel den svatby, slavili to v Bruselu, všechno proběhlo dobře, slavilo se do čtyř hodin ráno. A pak se vrátili domů a nevěsta očekávala, že splní jisté povinnosti, které se stavem manželským jsou spojeny. Najednou prohlašoval, že se musí zeptat svého advokáta, jestli tím, že by ji navštívil, nepřevzal další závazky, že by mohl potom snad jednou platit alimenty a jak se kvůli tomu pojistí. Krátce a dobře, přešel skoro rok a do její ložnice nevstoupil. Přiznejme si, že ten ženich dělá poněkud podivný dojem ve své nové rodině. Děkuji vám mnohokrát za pozornost. (Potlesk – oživení v sále.) Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji. A v tuto chvíli musím oznámit, pane ministře, že jste udělal takovou hezkou tečku za naším obecným rozprávěním, které již probíhá od deváté hodiny od rána. Nikdo již není přihlášen, končím tudíž obecnou rozpravu k tomuto bodu. Požádám pana ministra Vondru, aby se vyjádřil za předkladatele. Prosím, pane ministře, máte slovo. Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Děkuji. Pane předsedající, dámy a pánové. Já si myslím, že aspoň stručně se hodí tu

129

jednak jménem vlády reagovat na některé dotazy a připomínky, které zde byly vzneseny během této dlouhé diskuse a pak samozřejmě se chci vyjádřit i sám za sebe, minimálně k jedné věci, která tu byla vznesena. Nejprve k tomu, co říkal kolega pan senátor Kalbáč. Já si vážím jeho vystoupení se starostí o suverenitu ČR. Myslím si, že by asi stálo za to zmínit dvě věci, které mohou pramenit možná trošku z nedorozumění. Za prvé, pokud jde o překlad. Skutečně platí to, co jsem vám tady ukazoval hned na začátek svého úvodního vystoupení. To, co vláda předkládá k ratifikaci, čili novela dvou stávajících smluv, v tom znění, o kterém Petr Pithart prohlásil, že je nehajitelné, tak to je normálně oficiální řádný překlad, to není žádný samizdat. Ten samizdat je ta modrá knížka, kterou my jsme skutečně udělali na vlastní náklady tak, aby text, o kterém bylo řečeno, že je nehajitelný nebo obtížně hajitelný, ale o kterém nakonec asi nezbude nic jiného, než ho přijmout, tak abyste se s ním mohli všichni ve stravitelné formě a ve formě, pokud ta smlouva vstoupí v platnost, ve které bude existovat, seznámit, s tím, že v tomto textu není nic jiného, než co v něm bude v oficiální formě, protože pozměňující pasáže jsou samozřejmě ve znění oficiálního českého překladu, který vy tu máte a zbývající pasáže, tzn. ty, které platily před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, samozřejmě existují také v oficiálním českém znění, čili tam se neliší jediné písmeno. Pokud jde o ústavní charakter smlouvy. Tato smlouva – a na tom se shodují všichni – není ústavou, není ústavní smlouvou k ratifikaci, a to je uvedeno v předkládací zprávě, jedná se samozřejmě o mezinárodní smlouvu podle čl. 10a Ústavy, čili smlouvu, jejímž prostřednictvím se některé pravomoci orgánů ČR přenášejí na mezinárodní organizaci nebo instituci a že tudíž k ratifikaci je nezbytná třípětinová většina všech poslanců a třípětinová většina přítomných senátorů. Toto je moje první připomínka. Několikrát tu zazněl výslovný poukaz zejména na dvě problematická místa, která tam jsou. A mimochodem, i to je podstatou návrhu výboru pro záležitosti EU na podání podnětu k Ústavnímu soudu. Zmiňoval to tu např. Jiří Oberfalzer a další. Jednak je to otázka velké pasarely. Co skutečně je v této smlouvě nového, je možnost, že další novelizace, pokud to vstoupí v platnost, mohou být učiněny způsobem, který nepředpokládá automatické projednávání nebo schvalování v Parlamentu. A my jsme se tím opakovaně zabývali. Zdůrazňuji, že jsme byli mezi skupinkou států, která nebyla nikdy nadšená a nepřála si tuto změnu, ale je to prostě kompromis, text je kompromis a není možné uhrát všechno. Je to samozřejmě věc, ke které se možná ještě vrátíme tady v diskusích. Já si třeba umím představit nějakou formu vázaného mandátu tak, aby bypass byl udělán jiným způsobem v novele jednacího řádu. Vyžadovalo by to samozřejmě diskusi. Myslím si, že pokud to bude odesláno k Ústavnímu soudu, vyčkejme jeho názoru a pak se v diskusi k tomu můžeme vrátit. Já zde nemohu říci žádné stanovisko za vládu, protože vláda toto logicky zatím neprojednávala, ale existují způsoby, jak to ošetřit. Pokud jde o Listinu, tam chci znovu zdůraznit, není to mezinárodní smlouva, Listina nebyla podepsána ani představiteli států. Kolega Kubera tu říkal, že to je metoda jakési chytré horákyně, je to součást, není to součást … No, je tam odkaz, a to byl politický kompromis. Byla velká skupina států, která chtěla, aby tam Listina byla vcelku integrální součástí a tím by pak byla i ratifikována, protože by byla součástí textu. Byla menší skupina států, kde my v souladu s mandátem, který jsme měli, jsme nechtěli, aby to bylo součástí smlouvy. Kompromisem uvařeným nakonec na

130

Evropské radě v loňském červnu byl ten odkaz. Čili – a právníci se v tom shodují – Listina sice platí, ale není předmětem ratifikace. Paní senátorka Gajdůšková. Já si vážím její trpělivé a vytrvalé péče o evropské záležitosti, pokaždé, když projednáváme unijní záležitosti, tak vystupuje. Ale myslím, že tentokrát se pustila skutečně na tenký led. My, a to je myslím shoda v naší vládě, nechápe vztah mezi námi a EU jako vztah mezi žákem a učitelem, my se nevidíme v pozici žáků, kteří by v Bruselu dostávali domácí úkoly, které musí vzorně plnit v nějakém časovém rámci. Toto jsou vážné věci, které samozřejmě musí být pečlivě projednávány, a myslím si, že dnešní debata je důkazem, že to česká demokracie umí. A myslím si, že se nemusíme ani trápit tím, proč my jediní to vidíme takhle. Rozhlédněme se. Stejné debaty probíhají ve všech západních demokraciích. Je pár východních zemí, kde měli tendenci tuto smlouvu ratifikovat první pracovní den poté, co byla šéfy vlád podepsána. Já si myslím, že je dobrou vizitkou pro naši demokracii, že tady tomu takto není. Jaroslav Kubera hodně mluvil o prezidentovi. Já si myslím, že v jednom existuje shoda. My jsme samozřejmě byli mezi těmi státy, a to bych odkázal i na předcházející vlády, které zrovna o tuto funkci příliš neusilovaly. Ale zase, je to určitý kompromis, nicméně nepůjde o žádného prezidenta EU, je to pouze stálý předseda Evropské rady, který bude předsedat tomuto orgánu čtyřikrát ročně jeden a půl dne, a pak bude reprezentovat ten názor, který se tam utváří, a tam, zdůrazňuji, na jednomyslném základě, na tiskové konferenci. Čili není to žádná figura, která by měla rozhodovací pravomoci. Pokud jde o konkrétní dotaz na otázku sociálního zabezpečení a sociálního vyloučení v příslušné listině, tak zde jenom chci zdůraznit, a bylo mi líto, protože zástupce ministerstva spravedlnosti na projednávání ústavně-právního výboru nebyl schopen přímo a okamžitě na otázku kolegy Kubery reagovat. Ale chci tady říci, že faktem prostě je to, že se tímto nezavádí vůbec nic nového, příslušný článek 34, odst. 3 Listiny fakticky plně čerpá z článku 13 Evropské sociální charty a článků 30 a 31 revidované Evropské sociální charty. Ta součástí právního primárního práva se stala Amsterodamskou smlouvou v roce 1997. A pokud jde o promítnutí našeho práva, tak byla plně implementována, čili v tomto smyslu neexpanduje nad rozsah, který byl pro ČR vymezen samotným přistoupením k EU. No a na závěr, protože debata se tu táhne dlouho, bych chtěl říci něco ještě jako senátor, a tím v zásadě reagovat na to, co tu říkal pan senátor Zlatuška, že mi mou pozici nezávidí a že bych si měl prohnat kouli hlavou nebo hlavu koulí. Já jako senátor budu hlasovat pro podání k Ústavnímu soudu, a nevidím žádný důvod, proč bych si měl přiložit pistoli ke spánku. Jednak, a bylo to tady mnohokrát řečeno, vláda v našem ústavním systému na rozdíl od jiných států tuto možnost neměla a nemá. A já za sebe mohu prohlásit, že akt podání k Ústavnímu soudu považuji za akt zodpovědný a legitimní. Nevnímám ho jako akt jakékoliv obstrukce nebo něco podobného, ale jako akt, který pomůže tu smlouvu skutečně ze všech úhlů prosvítit a vnést maxima jasna do citlivých míst, pasarela, postavení Listiny. A pokud český Senát tento akt udělá, tak znovu zdůrazňuji, neučiní nic, co by nebylo běžnou praxí v západoevropských demokraciích. Znovu říkám, Německo, Francie, Španělsko s tím mají bohaté zkušenosti. Čili osobně návrh, tak jak je předložen výborem pro záležitosti EU, podporuji. Tam se nekonstatuje, že smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem. To je pouze podnět, kdy se Senát ptá, zda to je v souladu s ústavním pořádkem a upozorňuje

131

tam na ona citlivá místa. Čili z tohoto hlediska není žádný důvod se zastřelit, naopak je to akt zodpovědnosti a já jako senátor v této komoře ho podpořím také. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane ministře, a požádám garančního zpravodaje pana senátora Sefziga, aby zhodnotil obecnou rozpravu. Prosím, pane senátore, máte slovo. Senátor Luděk Sefzig: Děkuji za slovo. Pane místopředsedo, vážené paní senátorky a vážení páni senátoři, po velice bohaté diskusi, kterou si skutečně tento dokument vyžaduje, jsem rád, že jsme na konci rozpravy a že mohu rozpravu shrnout. Vystoupil jsem jako senátor a nyní vystupuji jako garanční zpravodaj, kdy mi zbývá zodpovědět asi dvě otázky. Ta jedna otázka zněla, a byla mně tlumočena paní senátorkou Gajdůškovou, jaký vidím rozdíl, a týkalo se to demokratičnosti obou parlamentních těles, mezi Evropským parlamentem a národními parlamenty. Ten rozdíl skutečně vidím, a vidím ho nejenom při diskusích na společných setkáních, ale vidím ho také i ze zkušenosti osobní, protože jsem měl tu čest být rok a půl pozorovatelem a asi čtyři měsíce poslancem v době vstupu ČR, než byly první volby, které se týkaly i České republiky. Ten rozdíl je veliký. Evropský parlament v pojetí parlamentu, jak je zvykem ve vyspělých civilizacích, de facto ani parlamentem skutečně není, tam přece není rovné zastoupení poslance z Malty, jako je poslanec z Německa. Oba zastupují úplně jinak početnou skupinu lidí. To je třeba také vzít v potaz. To je jeden z velkých rozdílů. Druhý velký rozdíl tkví v tom, že já tady nevidím evropský politický národ, de facto ten evropský politický národ tvoří několik kosmopolitně založených občanů, kterých rozhodně není většina, já si dokonce myslím, že jich není víc než deset procent, že jich bude určitě méně, kteří žijí takovým evropským způsobem, že jsou provdáni za jiného občana, žijí v jiné zemi nebo se často stěhují nebo žijí v evropských institucích. Říká se, že nejlepšími evropskými občany jsou evropští poslanci anebo evropští komisaři, kteří dokonce mají zapovězeno i přísahají proti tomu, aby zastávali svůj původní národně příslušný názor. Myslím si, že to jsou velké rozdíly v obou těch parlamentech, které je třeba vnímat. To bylo jedno zodpovězení otázky. Dále bych rád podotkl jednu nesmírně důležitou věc. V usnesení našeho výboru není ani slovo o tom, ani nenapadáme žádný problém, který by byl evidentní už v době, kdy jsme přistupovali do EU, resp. kdy občané rozhodli v našem referendu o přistoupení ČR k EU. Všechny naše podněty se týkají věcí, které přináší jako novum Lisabonská smlouva. My tam nenapadáme nebo nezpochybňujeme nic nebo nezpochybňujeme nebo netážeme se na něco, co do té doby nebylo. Proto argumentace, co de facto lid rozhodl při referendu o přistoupení i o tomto textu a o další každé další budoucí změně institucionálních vztahů mezi komisí, národními parlamenty, radou a Evropským parlamentem, tak jsou liché a nepravdivé. Dávali jsme si na to skutečně veliký pozor, bylo by to nesmyslné, abychom se ptali na něco, k čemu dal lid, občané naší země skutečně asi nejvyšší legitimitu, ač ji můžeme diskutovat a probírat, zdali referendum o tak složité materii je tím nejpravějším, ale tehdy vyjadřovali souhlas ke vstupu a samozřejmě omezení svých pravomocí, ale bylo to jen na nějaké úrovni. Já už jsem charakterizoval, co je nejcitlivější pro nás jako pro národní Parlament, to

132

předávání kontrolních pravomoci v oblasti třetího pilíře, pilíře svobody. To je pro nás to nejcitlivější. A další moje poznámka je poznámka o kompromisu – mnohokrát to slovo tady padlo, mě několikrát napadla replika Margaret Thatcherové, která říkala, že kompromis je tím nejhorším řešením, že to je řešení, které někdo na začátku nechtěl. To je myslím hodně příhodné, nicméně vyspělé společnosti, pokud se k sobě chovají korektně, umí vytvářet kompromisy, ale musí vědět, proč ty kompromisy tvoří, nedělají je samoúčelně a na druhou stranu nesmějí je dělat. Kompromis není o tom, že někdo je ponížen nebo dehonestován nebo jeho cena je snížena. O tom žádný kompromis není. To už je potom diktát, a abychom se takové věci vyvarovali, nejenom jako ČR, ale abychom tím vyvarovali všechny země, velké, malé, je to jedno, tak je třeba skutečně vytvářet kompromisy na té úrovni, aby to kompromisy byly, aby to nebylo přehlasování, převálcování, resp. diktát. Dovolte mi tedy na závěr, abych celou rozpravu ukončil tím, že byly vzneseny de facto dva návrhy. Návrh, který jsem podal a návrh, který se odvolává na přílohu usnesení a příloha usnesení byla citována, byla k dispozici. Příloha usnesení Evropského výboru, kdy byla i součástí mého návrhu jako návrhu garančního zpravodaje. Zároveň byl podán také návrh II. paní senátorky Jiřiny Rippelové, která žádá, abychom toto posouzení – ony nejsou ty návrhy v rozporu – abychom žádost k Ústavnímu soudu podali s doplňkem, aby Ústavní soud projednal tento náš podnět mimo pořadí, ve kterém jej obdržel, a bez zbytečného odkladu. Já tomu návrhu rozumím, když jsem tady zaslechl několik politicky motivovaných diskusí o podezření, která pramení k mojí straně a pramení i k ODS, že by eventuálně mohla být obstrukční naše podání, to si myslím, že v žádném případě obstrukční není a je to věcí zodpovědnosti. Já jsem se původně domníval, že by bylo nevhodné nějakým způsobem limitovat Ústavní soud. Ať si Ústavní soud sám rozhodne, kdy má projednat tento dokument. Na druhou stranu, pokud jej Ústavní soud podle svého ústavního jednacího řádu musí zařadit na konec toho nápadu a nemůže jej nijak sám vlastně upozornit, tak jistě stojí za to, abychom tento návrh velmi seriozně zvážili, abychom právě já a jiní nebyli napadáni a nestali se velice laciným terčem pro příští politické diskuse, protože opravdu, vážené paní senátorky a vážení senátoři, teď tady bych řekl vůbec nejde o politický obsah, ale jde skutečně o ústavnost. Jde o to, abychom dostáli jménu horní komory, ale to už bych se opakoval. Čili tyto návrhy padly a já se ještě teď pokusím poradit v rychlosti s naší legislativou, jak to skutečně s tím jednáním Ústavního soudu je, zdali je tam povinnost zařadit to na konec nápadu a nebo zdali můžeme požádat, tak jak paní senátorka Rippelová navrhuje. Zatím vám děkuji za pozornost Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji. Je přihlášený za předsedu senátorského klubu ODS pan Richard Svoboda a ještě před tím, než dám panu senátorovi Svobodovi slovo, vás seznámím s technikou, jak bychom měli podle jednacího řádu hlasovat. Nejdříve bychom podle § 117 b) jednacího řádu měli hlasovat o tom, jestli dáme posoudit tuto mezinárodní smlouvu s ústavním pořádkem. Přesně dle jednacího řádu. A poté bychom měli hlasovat o tom, jestli jí doprovodíme usnesení Evropského výboru a doprovodným usnesením paní senátorky Rippelové. To znamená, požádáme Ústavní soud o zrychlené projednávání. Já si myslím, že je to přesně v souladu s jednacím řádem a tak se po přestávce, protože pravděpodobně pan Svoboda bude chtít přestávku na jednání klubu ODS, bych takto dal hlasovat. Pokud neprojde varianta podání Ústavního soudu, už nemá cenu hlasovat o řádných

133

doplňkových usneseních a budeme schvalovat ratifikaci, protože ta je v návrhu zahraničního výboru. Zcela evidentní. Já si myslím, že takto přesně jednací řád hovoří. Ještě vás upozorňuji na to, že podle článku 4 § 117, pokud schválíme podání smlouvy na Ústavní soud se, odročuje projednávání této smlouvy do doby první schůze po usnesení Ústavního soudu. Takže pokud Ústavní soud rozhodne, pokračování jednání o ratifikaci této mezinárodní smlouvy, musí být na první senátní schůzi rozhodnutí Ústavního soudu. Jenom, abyste věděli, že je tam termín odročení stanoven už přímo jednacím řádem. Takže pan senátor Svoboda. Senátor Richard Svoboda: Pane předsedající, jak jste již předeslal, velice rád bych požádal o patnáctiminutovou přestávku pro klub ODS. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Takže vážené dámy a pánové, budeme pokračovat v 15.55 hodin. (Jednání přerušeno v 15.37 hodin.) (Jednání opět zahájeno v 15.52 hodin.) Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Dámy a pánové, já pozvu nepřítomné senátory a senátorky do sálu. Kolegyně a kolegové, já vás odhlásím, abychom měli aktuálně přítomné, takže v tuto chvíli jste všichni odhlášeni, žádám vás, abyste vytáhli a znovu vložili své identifikační karty. Chtěl bych se vám ještě omluvit. Když byla přestávka, tak jsem konzultoval celou záležitost s paní ředitelkou Bělinovou, a dohodli jsme se na tom, že jak jsem avizoval, že budou hlasování tři, tak budou hlasování pouze dvě, protože věcné podání návrhu na Ústavní soud je obsaženo v návrhu, který máte v příloze usnesení VEU a pak budeme samostatně druhým hlasováním hlasovat o návrhu, který je obsažen v II. návrhu, který podala paní senátorka Rippelová. Já si myslím, že to je zcela jasné, že to je zcela jasné, že všichni víte, o čem budeme hlasovat, takže mi dovolte, abych zahájil hlasování. Budeme hlasovat o návrhu na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem. Pan senátor Barták se mi hlásí, bohužel nemá ani přednostní právo, již se odhlašuje, byl to pouze přehmat. Takže aktuálně je přítomno 63 senátorek a senátorů, kvorum je 32. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 22 se z 67 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 pro vyslovilo 49, proti byl jeden. Návrh byl přijat. Takže dámy a pánové, tento návrh byl schválen. Pan senátor Kubera nemá právo vystoupit. Navrhujete, abychom hlasovali znovu, že bylo zmatečné hlasování? (Z pléna: Kontrolu hlasování.) Kontrolu hlasování? Můžete mi říci, co to je za proces, který naprosto vůbec neodpovídá, senátor po hlasování může vznést námitku. O této námitce rozhoduje Senát, pokud ji uzná, bude hlasování opakováno. Takto zní jednací řád, vážení přátelé. Žádné kontroly a podobné jiné věci náš jednací řád nezná. Námitku vznáší pan senátor Zlatuška.

134

Senátor Jiří Zlatuška: Já vznáším námitku. Hlasovali jsme tam tři proti, objevilo se jenom jeden a podle tzv. přihrádkového principu, neboli holubníkového principu, se to nemohlo stát. Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já jsem viděl zvednuté tři ruce proti. Skutečně potvrzuji. Takže dámy a pánové, já opakuji toto hlasování. Zahajuji znovu opakované hlasování. Já dávám hlasovat o té námitce, ano, já jsem myslel, že jste mě správně pochopili. Podle jednacího řádu dávám hlasovat. Kdo souhlasí s námitkou pana senátora Zlatušky, aby se opakovalo hlasování? Dávám hlasovat. Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Znovu zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh opakovat hlasování podle pana senátora Zlatušky, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v tomto procedurálním návrhu pořadové číslo 23 ze 70 přítomných senátorek a senátorů, při kvoru 36 se pro vyslovilo 65, proti 2. Návrh byl přijat. Budeme tedy opakovat hlasování o návrhu na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem dle přílohy usnesení VEU, tisk 181/1. Dávám hlasovat. Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 24 ze 70 přítomných senátorek a senátorů, při kvoru 36 se pro vyslovilo 48, proti byli čtyři. Návrh byl přijat. Má někdo námitku na hlasování? Nikdo si námitku nepodává a budeme hlasovat o druhém hlasování, takže abyste věděli, o čem budeme hlasovat, je to příloha II návrhu, který podávala paní senátorka Rippelová, kde žádáme Ústavní soud o zrychlené projednávání – parafrázuji návrh paní senátorky. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Já bych vás poprosil o klid, než dokončíme hlasování. Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 25 se z 70 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 36 pro vyslovilo 54, proti bylo 6. Návrh byl přijat. Já vám děkuji, a poprosím pana místopředsedu Lišku, vystřídáme se. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dalším bodem bude Sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Roční politická strategie na rok 2009 Jedná se o senátní tisk č. K 91/06 a prosím pana místopředsedu vlády Alexandra Vondru, aby nás seznámil s tímto senátním tiskem. Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Vážené kolegyně a kolegové, já zkusím velmi rychle, protože jsme v časovém presu. Vláda tímto podává informaci o roční politické strategii Evropské komise na rok 2009. Je to pravidelný dokument, který je každoročně předkládán jako politická strategie vždy na jaře. Jedná se o neformální dokument, čili členské země k němu mohou vyjádřit své připomínky, není však jimi schvalován, pouze se k připomínkám přihlíží. Pro nás je samozřejmě roční politická strategie významná s ohledem na to, že budeme v první polovině příštího roku Unii předsedat. A je více než pravděpodobné,

135

že EK nebude v letošním roce zveřejňovat jinak pravidelný a na strategii navazující dokument, totiž tzv. legislativní a pracovní program komise na rok 2009 s ohledem na to, že funkční období stávající komise vyprší v červnu 2009 a Evropský parlament bude fungovat zhruba první tři měsíce. Pokud jde o hlavní politické priority Komise na rok 2009, tak stručně se to dá popsat tak, že je to dořešení již rozpracovaných legislativních návrhů jednak v oblasti růstu a zaměstnanosti tzv. Lisabonské strategie a zlepšování regulatorního prostředí. Dále některá opatření v oblasti vnitřního trhu, novelizace kupříkladu směrnice za účelem modernizace jednotného trhu se zbožím. Asi nejdůležitější je oblast energetické a klimatické politiky, kde se předpokládá dojednání všech komisí předložených energetických a klimatických směrnic a další prioritou z hlediska Komise je návaznost na to, co jsme tady projednávali. Pokud Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, bude příští rok věnován náběhu vstupu v platnost v konkrétní praktické rovině, včetně třeba příprav na vytvoření evropské služby vnější akce. Pokud jde o pozici ČR k tomuto dokumentu, česká vláda s materiálem v obecné rovině v zásadě souhlasí. Vítáme každopádně, že jednou z důležitých priorit komise na příští program je realizace programu a zjednodušení regulatorního prostředí. Tam to chápeme tak, že to je konformní s tím mottem našeho předsednictví Evropa bez bariér. Jsme rádi, že je v materiálu zmíněna i revize rozpočtu EU, my očekáváme předložení Bílé knihy nejpozději právě na začátku roku 2009, aby reformní diskuse mohla začít již za našeho předsednictví. A koneckonců energetika, jsme rádi, že je vnímána jako strategická i komunikační priorita. Pokud jde o balíček související s ochranou klimatu, tak tam my očekáváme, že Francie se bude snažit o to maximum dosáhnout ještě v letošním roce. Uplatnili jsme v dokumentu několik výhrad a komentářů. Dlouhodobě Česko usiluje zejména o zrušení uplatňovaných přechodných opatření pro volný pohyb pracovníků, neboť přetrvávající existence překážek nedovoluje ještě plně využít potenciálu jednotlivých členských zemí unie jako celku, a tady musíme konstatovat, že zmínku na toto téma v roční politické strategii postrádáme. V oblasti justice a vnitřních věcí se Česko chce během svého předsednictví věnovat projednávání a schvalování dalšího víceletého plánu na období 2010 až 2014, to je tzv. posthaagský program a soudíme, že by se tím měla zabývat i komise. A konečně v části, která se týká komunikačních priorit, tak tam jsme vznesli návrh na doplnění jednoho specifického komunikačního tématu. Příští rok uplyne dvacet let od pádu železné opony v Evropě a budeme chtít, aby toto bylo nějakým způsobem významně v Evropě připomenuto. Dnes je situace taková, že v podstatě máme podporu komise a podporu Evropské rady, a bude se o tom jednat ještě v Evropském parlamentu. Tady bych si dovolil skončit a své úvodní slovo dále neprotahovat. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře. Výborem, který se zabýval tímto tiskem, je VEU. Ten přijal usnesení pod č. K 91/06/01. Zpravodajem výboru je pan kolega Luděk Sefzig. Pane předsedo výboru, prosím, seznamte nás se zpravodajskou zprávou výboru. Senátor Luděk Sefzig: Děkuji, pane místopředsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Budu neobyčejně stručný. Není to také první roční politika, kterou projednáváme, tento roční politický strategický návrh jsme projednávali už předloni, loni a musím říci, že už jsme se i dočkali reakce komise, a dovolte mi jenom, abych stručně okomentoval návrh usnesení, které náš výbor přijal.

136

Pozitivně jsme zhodnotili, že Komise vzala v potaz naše připomínky, a také jsme se zaměřili na opatření, která byla přes výhrady zahrnuta do legislativního plánu pro rok 2008 v rámci mechanismu kontroly dodržování principu subsidiarity. Náš výbor také předpokládá, že těžiště legislativní činnosti v EU bude v příštím roce spočívat hlavně v dokončení projednávaných návrhů iniciovaných v minulém období, protože bude tento rok přerušen volbami do EP a vytvořením nových institucí Evropské komise a institutu Evropského parlamentu. Také jsme připomněli, že v roce 2009 skončí druhá fáze trvání přechodného období pro volný pohyb pracovníků a v této souvislosti jsme vyslovili naději, že EU po tomto datu bude již plně využívat potenciál pracovního trhu v rámci celé EU. Narážíme na to, že zatím trvají omezení pro volný pohyb pracovních sil. Nadále se také domníváme, že zavedením dalších nástrojů v oblasti hraniční spolupráce, tedy vytváření nových legislativních návrhů v této problematice, bude vhodné začít až tehdy, až budou zhodnoceny nástroje stávající. Apelujeme také na Komisi, aby zvýšila míru informování o přípravách na vytvoření útvaru pro vnější činnost, a doporučujeme Komisi, aby v oblasti energetiky a ochrany životního prostředí věnovala větší pozornost nízkoemisním zdrojům energie. To je to, co nás tady v Senátu velmi zajímá a na co bychom chtěli také napřít pozornost v době našeho předsednictví. Doporučujeme také Komisi, aby v oblasti rozšíření EU urychlila přístupová jednání všech kandidátských zemí; a doporučujeme komisi, aby v oblasti Lisabonské strategie, tedy konkurenceschopnosti, zesílila diskuzi o reformách společné hospodářské politiky v roce 2010. Na závěr doporučujeme Komisi, aby se v analytickém zhodnocení věnovala vývoji Evropy po pádu železné opony, připomínáme tím také ono zajímavé výročí, dvacetileté výročí po pádu železné opony. Náš výbor doporučuje, aby Senát i takto přijal svoje usnesení – očekává, že Evropská komise dostojí svým deklarovaným závazkům a v rámci iniciativy směřující k zesílení komunikace s národními parlamenty EU, zohlední připomínky Senátu při přípravy legislativního pracovního programu pro rok 2009. Hodláme se také účastnit předběžné kontroly jednání o zmíněných iniciativách, a to s důrazem na fakt, že ČR převezme předsednictví v Radě EU v první polovině roku 2009. Na závěr obligatorně žádáme vládu, aby nás informovala, jakým způsobem naše stanoviska zohlednila, a pověřujeme předsedu Senátu, aby toto usnesení sdělil Evropské komisi, ke které je naše usnesení především přijato. Já vám děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane zpravodaji, kolegyně a kolegové, otevírám rozpravu. Do rozpravy se nikdo nehlásí, takže rozpravu končím a myslím si, že můžeme přistoupit k hlasování. Kolegyně a kolegové, budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl kolega Luděk Sefzig. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh? Kdo je proti tomuto návrhu? Hlasování č. 26, registrováno 50, pro 41, návrh byl schválen. A teď můžeme přejít k tomu bodu, o kterém jsem již hovořil, a to je „Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví výkonnostní emisní normy pro nové osobní automobily v rámci integrovaného přístupu Společenství ke snižování emisí CO2 z lehkých užitkových vozidel“. Je to senátní tisk č. N 79/06. Je zde jeden problém, že pan ministr Říman je na cestě.

137

Vážené kolegyně a kolegové, je možno, abychom změnili program a začali projednávat bod č. 12. Je sice pravda, že bod č. 12 je uveden v pořadu před bodem č. 13, ale bod č. 13 byl zařazen pevně jako 1. bod našeho odpoledního jednání. Pokud tedy chceme nyní projednávat bod č. 12, musíme změnit program schůze, protože jinak to zkrátka nejde. Kolegyně a kolegové, kdo souhlasí s touto změnou programu? Kdo je proti tomuto návrhu? Hlasování č. 27, registrováno 50, kvórum 26, pro 36, proti nikdo. Návrh byl schválen. Budeme tedy nyní projednávat bod Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony Jedná se o senátní tisk č. 227 a pana ministra zdravotnictví Tomáše Julínka zastoupí pan místopředseda vlády Alexandr Vondra. Pane ministře, prosím, máte slovo. Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi tedy, abych v krátkosti a v zastoupení Tomáše Julínka uvedl předkládaný vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států EU a o změně některých zákonů, tedy tak řečený zákon o uznávání odborné kvalifikace, ve znění pozdějších předpisů. Novelizace zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace byla vyvolána nutností implementovat do národního právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2005/36 ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací. Uvedená směrnice o uznávání odborných kvalifikací systém vzájemného uznávání celkově zjednodušuje a konsoliduje ho do jednoho právního předpisu. Předmětem navrhované právní úpravy je především doplnění stávajícího systému uznávání odborných kvalifikací o nové instrumenty. Těmi jsou především jednak zavedení právní úpravy dočasného nebo příležitostného výkonu regulovaného povolání, tj. poskytování služeb. Úprava poskytování služeb zohledňuje příjemce služby, tedy bude rozlišena podle skutečnosti, zda bude mít výkon služby na území ČR vliv na zdraví či bezpečnost příjemce služby. Dále je to zavedení pěti úrovní kvalifikace, což se nově promítlo i do vnitrostátní právní úpravy. Dále také zcela nově je upravena možnost ukládání kompenzačních opatření na základě tzv. společných platforem, tj. kompromisních podmínek stanovených všemi členskými státy Unie. Dále v samostatném správním řízení o uznání odborné kvalifikace je nově upraveno uznávání odborné kvalifikace ve společném řízení a v řízení o předběžné otázce v případě, že odborná kvalifikace je podmínkou pro vznik oprávněných výkonů v samostatné výdělečné činnosti. A konečně z hlediska sektorového systému uznávání odborných kvalifikací dochází k rozšíření oblasti automatického uznávání profesních kvalifikací.

138

Ministerstvo zdravotnictví přímo zpracovalo pouze změnu zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta a dále zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, tedy dva zákony, které spadají do jeho věcné působnosti. Ostatní části návrhu zákona, kterými se mění zákon č. 18/2004 Sb., byly připraveny ve spolupráci se zástupci příslušných ministerstvech a ostatních ústředních orgánů státní správy, jejichž se tedy předmětná novelizace dotýkala. Výsledkem kompromisních jednání v rámci této spolupráce je právě onen předkládaný návrh zákona. Návrh zákona byl schválen Poslaneckou sněmovnou dne 18. března 2008. Při projednávání navrhovaného zákona v PS byly k návrhu přijaty pozměňovací návrhy, se kterými ministerstvo zdravotnictví jako předkladatel souhlasí. Podstatnou část přijatých pozměňovacích návrhů tvoří propracovaný model financování specializačního vzdělávání zdravotnických pracovníků a tady je navrhováno doplnění části druhé a části třetí navrhovaného zákona. Osobně považuji za velmi důležitou nejenom tu skutečnost, že se model financování podařilo zpracovat ve velmi krátkém časovém horizontu a že na finální podobě tohoto modelu panuje shoda zástupců ministerstva zdravotnictví, zástupců lékařských fakult, odborných společností a profesních komor, ale pak především i fakt, že tento návrh financování specializačního vzdělávání našel podporu napříč politickým spektrem PS. V právní úpravě vzdělávání zdravotnických pracovníků došlo dále například k nápravě absence kvalifikace jednotlivých správních deliktů a k doplnění konkrétní výše sankcí spojených s takovými správními delikty. Předložený návrh byl projednán ve výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu, ve výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a ve výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu. Jednotlivé výbory po projednání shodně doporučily Senátu schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji vám za pozornost a doufám, že vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace, všichni podpoříte. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře. Jak již pan ministr předeslal, návrh zákona projednal výbor pro zdravotnictví a sociální politiku a ten určil svého zpravodaje pana kolegu Vítězslava Vavrouška a přijal usnesení č. 227/2. Následně byl návrh zákona přikázán výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, který má svého zpravodaje pana kolegu Karla Bartáka a usnesení pod č. 227/3. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který přijal usnesení pod č. 227/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jiří Lajtoch. Pane kolego, prosím, abyste nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Senátor Jiří Lajtoch: Vážený pane místopředsedo, vážený pane místopředsedo vlády, kolegyně a kolegové. Tak jak tady bylo řečeno, předkládaný návrh zákona, kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států EU a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, je základním

139

právním aktem Evropského společenství upravujícím obecný a sektorový systém uznávání odborných kvalifikací. Podstatou obecného systému uznávání kvalifikačních předpokladů je překonání teritoriálních omezení výkonu určitého povolání při splnění určitých formálních a materiálních podmínek. Uznání kvalifikace a osvědčení o ní znamená, že osoba již kvalifikace k výkonu stejného povolání pocházejícího z členského státu EU původně byla uznána, má stejná oprávnění jako osoba, která dosáhla této kvalifikace v hostitelském přijímacím státě. Jedná se tedy o situaci, kdy zahraniční kvalifikace je zrovnoprávněna s kvalifikací tuzemskou. Jak tady řekl pan místopředseda vlády, návrh vlády byl předložen Poslanecké sněmovně 15. listopadu 2007, projednali jej tři výbory. Zde bych jenom doplnil, že výbor pro vědu, vzdělávání a kulturu doporučil PS a předložil čtyři pozměňovací návrhy, hospodářský výbor doporučil schválit vládní návrh zákona, výbor pro zdravotnictví taktéž vyslovil souhlas s vládním návrhem, nicméně přijal 80 pozměňovacích návrhů. Návrh zákona prošel obecnou a podrobnou rozpravou a podané pozměňovací návrhy byly zpracovány jako tisk. Ve třetím čtení konaném 12. března 2008 byl návrh zákona schválen. Ze 179 přítomných poslanců byli proti dva. Na závěr bych chtěl říci, že smyslem navrhovaných změn zákona o uznávání odborné kvalifikace a dalších zákonů je zajistit jednotnou aplikaci v oblasti uznávání odborných kvalifikací v rámci EU, jak vyplývá ze směrnice o uznávání odborných kvalifikací, jejíž text byl schválen Evropským parlamentem a Radou dne 7. září 2005, a vyhlášen v Úředním věstníku EU z 30. září 2005. Změnami v oblasti uznávání odborných kvalifikací se vytvářejí předpoklady pro zefektivnění stávajícího obecného a sektorového systému uznávání odborných kvalifikací, čímž bude posílena svoboda volného pohybu osob v rámci EU. Na závěr bych chtěl ještě říci, že navrhovaná právní úprava je v souladu s právním pořádkem ČR. Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu Senátu na své 25. schůzi konané 16. dubna 2008 přijal usnesení, což je senátní tisk č. 227/1a doporučil Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Pane zpravodaji výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, kolego Vavroušku, chcete vystoupit? Ano, je tomu tak. Prosím, máte slovo. Senátor Vítězslav Vavroušek: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku se zabýval čtyřmi zákony z těch 25, neb se to týkalo čtyř zákonů a zákona o komoře a zákona o péči a zdraví lidu velmi okrajově. Především se jednalo o zákon č. 95/2004 Sb., a zákon č. 96/2004 Sb., které jsou o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti u lékařského povolání a u zdravotnického povolání nelékařského. Především se jednalo o implementace směrnic Evropského parlamentu a Rady, těch byla celá řada, v podstatě 15 směrnic, byly překlenuty do jedné. Myslím si, že by stálo snad za to říci, že v těch částech, kde návrhy těchto vzdělávacích zdravotnických zákonů č. 95 a č. 96 byly novelizovány, tak se jednalo především o úpravu podmínek pro získávání odborné a specializované způsobilosti, výkon povolání, přístup k poskytování celoživotního a dalšího vzdělávání.

140

Obecně se dá říci, že přinášejí zpřesnění platné úpravy, definují zcela jednoznačně pojmy, které nebyly jednoznačné, definují a dokonce zjednodušují některé procesy, což nebývá v našich zákonech příliš časté. Ve výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, když pominu některé legislativně technické nedostatky, které jsme tam probírali, a bylo nám předkladatelem řečeno, že si s nimi poradí, jsme celkově zákon hodnotili jako potřebný a v některých částech dokonce jako zřetelně přínosný. Mám na mysli především, když se řešila účast státního rozpočtu na specializačním vzdělání. To je věc zcela nová a nesmírně pozitivní. Závěrem bych vám přečetl usnesení výboru pro zdravotnictví a sociální politiku z 20. schůze konané 16. dubna k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace, ve znění pozdějších předpisů: Po odůvodnění zástupkyně předkladatele, náměstkyně pro zdravotní péči Dr. Markéty Kellerové, zpravodajské zprávě mé výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS a určuje zpravodajem výboru mne. Podepsáni Alena Palečková, předsedkyně, zpravodaj výboru Vavroušek a ověřovatel Pavel Čáslava. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Pane předsedo výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Karle Bartáku, máte slovo. Senátor Karel Barták: Děkuji. Dobré odpoledne, pane místopředsedo Senátu, pane místopředsedo vlády. Náš výbor se zabýval hlavně těmi otázkami, které byly původně v poslaneckém tisku č. 361, tzn., jak byly aplikovány a transponovány směrnice Evropského parlamentu a Rady do našeho právního systému, čili původní návrh. Díky mé profesní specializaci mě samozřejmě velmi zajímala otázka zdravotnická, ale k ní nebudu nyní hovořit, protože o tom budu hovořit jako senátor. Když jsme projednali tento tisk, tak jsme konstatovali, že je vlastně novelizováno pět zákonů a asi 20 dalších zákonných úprav. Velmi nás zaujalo to, že náš legislativní odbor jako obvykle velmi pečlivě náš tisk podrobil svému zkoumání a k jednotlivým ustanovením návrhu zákona poukázal na záležitosti týkající se navrhované úpravy. A jejich připomínky – napočítal jsem jich 31 – označil sám legislativní odbor, že jsou legislativně technické povahy. Už přímo na jednání výboru legislativci ministerstva zdravotnictví s našimi legislativci nejméně asi v deseti, dvanácti případech zjistili, že je možné to upravit velmi lehce, a další připomínky v žádném případě zásadním způsobem nebrání tomu, abychom mohli tento zákon uvést v život. Nebudu dále zdržovat a přečetl bych vám naše usnesení, které má č. 126 našeho výboru ze 17. schůze konané dne 22. dubna 2008: Po úvodním slově předsedajícího výboru senátora Jana Hálka, místopředsedy výboru, po odůvodnění návrhu zákona vrchním ředitelem Úseku legislativního a právního Ministerstva zdravotnictví ČR Mgr. Martinem Plíškem a ředitelem Odboru pro záležitosti EU Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR Pavlem Trantinou, po zpravodajské zprávě předsedy výboru senátora Karla Bartáka a po rozpravě výbor I. doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS, II. určuje mne zpravodajem výboru pro projednání senátního tisku č. 222 na schůzi Senátu Parlamentu ČR.

141

Následují příslušné podpisy. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedo. Kolegyně a kolegové, navrhuje někdo, abychom se tímto návrhem zákona nezabývali? Nikoho nevidím, takže otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se hlásí jako první paní kolegyně Gajdůšková. Prosím, máte slovo. Senátorka Alena Gajdůšková: Děkuji. Vážený pane předsedající, pane vicepremiére, kolegyně a kolegové. Tento zákon jsme bohužel neměli ve výboru pro záležitosti EU. Musím říci, že to považuji trošku za škodu, protože je praktickou ukázkou toho, co je efektem členství ČR v EU. Zpravodajové hovořili o tom, že na tento zákon se dlouho čekalo a že je velmi potřebný. Nemohu s tím než souhlasit. Ale dovolte mi, abych vás požádala, abychom tento návrh zákona propustili do podrobné rozpravy, protože se nejenom na mě, jak vím, obrátil Český svaz stavebních inženýrů a také Česká komora autorizovaných inženýrů s tím, že upozornily na to, že v PS ve zdravotním výboru při projednávání došlo ke změně v současném zákonu č. 360/1992 Sb., resp. v tom znění, které přejímá tisk, který v této chvíli projednáváme, v tom, že v § 4 odst. 2 písm. a) byla nahrazena slova „pozemní stavby“ slovem „architektura“. Jak Český svaz stavebních inženýrů, tak Česká komora autorizovaných inženýrů upozorňují na to, že tato nenápadná změna v § 4 zákona č. 360/1992 Sb., zásadním způsobem mění zákonem danou rovnováhu vztahů mezi právy architektů a inženýrů, která je dosud zakotvena v § 4 a v § 5 zákona. Mění se tím 15 let vcelku bezproblémově fungující zákon a může se tak zakládat k dosud nebývalé diskriminaci inženýrů, kterým zůstává právo projektovat pozemní stavby, zatímco architektům dává právo projektovat nejasně definovanou architekturu, navíc se všeobecnou působností. K tomu snad lze ještě dodat, že z pohledu kvalifikace, z pohledu vzdělávání nelze pozemní stavby změnit na obor architektura, neboť architektura v sobě zahrnuje i jiné stavby, např. inženýrské stavby, pro které autorizovaný architekt není vzděláván, zatímco autorizovaný inženýr v oboru pozemních staveb je vzděláván i v oblasti architektury. Proto žádají, zda bychom dokázali pozměňovacím návrhem, který již máte na lavicích a který v této chvíli avizuji, vrátit znění zákona k původnímu textu, ve kterém byl. Děkuji vám za pochopení. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji vám a prosím kolegu Karla Bartáka. Senátor Karel Barták: Děkuji. Pane předsedající místopředsedo Senátu, pane místopředsedo vlády, došlo k vzácné shodě. Podpořili tento návrh zákona ve zdravotnické oblasti děkani lékařských fakult. Jen velmi stručně. Slova předsedy Asociace děkanů lékařských fakult ČR prof. Dr. Vladimíra Paličky, CSc., Dr.h.c., který zaslal dopis všem předsedům poslaneckých klubů, se slovy: Vážená paní předsedkyně, vážený pane předsedo, Asociace děkanů lékařských fakult ČR považuje za nutné přijetí komplexní novely ve znění, které podpořila a která zaručuje zlepšení stávajícího systému specializačního vzdělávání. Dovoluji si vás tedy požádat o zajištění podpory tohoto významného kroku a zamezení přijetí pozměňovacích návrhů, které by byly s tímto cílem v rozporu.

142

Je přiložena příloha, která má pět bodů, zkontroloval jsem je. Všecky tyto body jsou součástí projednávaného návrhu zákona. Ze stejných důvodů podpořily návrh také všechny odborné společnosti České lékařské společnosti, dále Česká stomatologická komora, Česká farmaceutická komora a Česká lékařská komora má menší výhrady. A to je velmi vzácná situace, kdy prostě všichni tito hráči chtějí změnu. A když bych to měl vysvětlit, je to jistě proto, že se spojili proti smrtonosnému stavu, který platí v současnosti. Dovolte mi, abych vám připomněl, proč dnes zásadně měníme poměrně nestandardním způsobem, tzn. komplexním pozměňovacím návrhem, důležitý zdravotnický zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Jak tato situace mohla nastat? Jak jsme se na tom my, senátoři, podíleli? Mám zde stenozáznam z projednávání tohoto zákona ze 13. schůze z 29. ledna 2004. Stenozáznam má jednu stránku a asi deset řádků. Byli jsme velmi jednoznačně přesvědčováni tehdejší ministryní zdravotnictví Marií Součkovou, že je velmi důležité, abychom tento zákon rychle přijali, abychom mohli být tedy přijati do EU; a rozbili jsme si svůj systém postgraduálního vzdělávání. A neseme na tom vinu všichni, kteří jsme hlasovali v hlasování č. 129, bylo nás přítomno 40, všichni jsme hlasovali pro přijetí. Jestli budete chtít podívat se, kdo jste tehdy tady byli, tak se přijďte ke mně podívat. My tedy vlastně napravujeme chyby, které jsme udělali, 83 specializačních lékařských oborů a rozbití postgraduálního profesního studia. Proč mladí lékaři dnes stojí s čepicí v ruce před dveřmi ředitelů nemocnic a žádají a prosí, jestli je vezmou do postgraduální výchovy. Jsou buď odmítáni, protože jejich příprava něco stojí anebo v jiných případech je jím dávána k podpisu smlouva, která je zavazuje k tomu, aby mnoho let potom ještě pracovali v příslušném zdravotnickém zařízení. Promiňte mi, pro nastalou situaci jsem si vzpomněl na slova, která se používala ve starém Římě. „Senatores boni viri, senatus autem mala bestia“. Senátoři jsou dobří mužové, ale Senát je zlá šelma. To samozřejmě v tom starořímském smyslu znamená ne Senát, ale Parlament. Teď mě napadá ještě jedna myšlenka, že Parlament z velké části napravuje chyby, které sám způsobil. Včera jsme to zažili při novele stavebního zákona, dnes stejným způsobem novelizujeme velmi akutně a rychle jeden další zákon. Závěrem bych chtěl říci, že návrh zákona podpořím hlavně z toho důvodu, že se snad budu moci po třech letech opět s klidným svědomím letos promujícím lékařům naší fakulty podívat do očí. Proto pomíjím i další legislativně technické námitky našeho legislativního odboru. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, slovo má paní kolegyně Daniela Filipiová. Senátorka Daniela Filipiová: Děkuji, pane předsedající, kolegyně, kolegové. Já se tedy chci vyjádřit k té části, která se týká návrhů zákona o uznávání odborných kvalifikací, konkrétně k § 4 a týká se to právě i trošku avizovaného pozměňovacího návrhu. Mám pocit, že tady jde o nedorozumění. Návrh mění obory činnosti autorizovaných architektů z původního členění a) pozemní stavby, b) územní plánování a c) zahradní a krajinná architektura na a) architektura, b) územní

143

plánování a c) krajinářská architektura. A důvody této změny jsou z toho, že dosud užívané označení vycházelo z oborového rozdělení bohužel socialistického školství a pojmově není kompatibilní s evropským oborovým pojetím s označováním architecture nebo landesplanung nebo landscape architecture, což je přeložení do češtiny toho architektura, územní plánování a krajinářská architektura. Označení architekt pro pozemní stavby je nesrozumitelné a přesně nepřeložitelné a důsledky tohoto pojmového zmatení se projevují právě v současnosti v případech vzájemného uznávání kvalifikace, třeba i vůči Slovensku. Čili navrhované znění učiní toto pojmenování oborů v obecně srozumitelném mezinárodním kontextu, čili držitelé budou nadále označováni jako autorizovaný architekt nebo autorizovaný architekt pro územní plánování, resp. autorizovaný krajinářský architekt. Čili zde nejde vůbec o žádné ohrožení autorizovaných inženýrů, je to pouze umožnění uznávání autorizací v rámci jiných zemí tak, aby naši architekti mohli pracovat v cizině. Čili autorizovaných inženýrů se toto vůbec netýká, a proto není důvod tady předkládat tento pozměňovací návrh, který byl avizován. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. A jako poslední je přihlášen pan kolega Vítězslav Vavroušek. Senátor Vítězslav Vavroušek: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Já bych trošku navázal na kolegu Bartáka. Já se na ten zákon také velmi pamatuji, pamatuji si, jakým způsobem byl probírán na zdravotním výboru. Já bych si dovolil se paní ministryně Součkové trošku zastat, protože on to nebyl její nápad. Ona v podstatě posbírala veškeré podněty ze všech odborných společností, komor a dostala za úkol změnit systém, ale nebyl to její nápad. Jedno je fakt, že dvouatestační systém byl velmi ojedinělý, já osobně taktéž velice nelibě nesu, že byl zrušen, protože funkční byl, myslím si, že byl i spravedlivý. Ale zřejmě pod tlakem EU, která tento systém neznala, tak paní ministryně zareagovala na všechny možné zájmy a nápady všech, neskutečného množství i různých skupin. Takže to je první věc. Druhá věc je ta, že zákon byl do značné míry obecný. To nejpodstatnější měly být ministerské vyhlášky, které upravovaly konkrétní programy, a pokud si vzpomínáte, že životnost ministra zdravotnictví je zhruba rok, tak ta práce nebyla systémově dokončena a myslím si, že my spíše řešíme důsledky této nekoncepčnosti, nebo neschopnosti všechno dotáhnout do konce. Nikoli toho primárního rozhodnutí. Takže já si myslím, že je potřeba tyto věci vidět v souvislostech a tato novela do jisté míry bych řekl, že zákon opravdu zlepšuje, ale do jaké míry můžeme říci, jestli je to lepší než to bylo nebo nebylo, to si netroufnu v tuto chvíli říci. Ale doba je turbulentní a musíme na to reagovat. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Kolega Vavroušek ukázal, že senátor je nejenom moudrý, ale občas je i gentleman. Nikdo další není přihlášen do obecné rozpravy, takže kolegyně a kolegové, obecnou rozpravu končím. V obecné rozpravě padly pouze návrhy z výborů, to znamená schválit. Paní kolegyně Gajdůšková hovořila o svém pozměňovacím návrhu. Takže budeme hlasovat o návrzích z výborů. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem schválit návrh zákona? Kdo je proti tomuto návrhu? Hlasování č. 28, registrováno 54, pro 35, návrh byl schválen. Děkuji panu ministru Vondrovi. Konečně přistupujeme k bodu

144

Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví výkonnostní emisní normy pro nové osobní automobily v rámci integrovaného přístupu Společenství ke snižování emisí CO2 z lehkých užitkových vozidel Jedná se o senátní tisk č. N 79/06, a prosím pana ministra průmyslu a obchodu Martina Římana, aby nás seznámil s tímto materiálem. Prosím, pane ministře, máte slovo. Ministr průmyslu a obchodu ČR Martin Říman: Pane předsedající, dámy a pánové, dobrý den. Dovolte mi, abych stručně představil návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví výkonnostní emisní normy pro nové osobní automobily v rámci úsilí Společenství snižovat emise. Komise v roce 2007 navrhla tuto strategii snižování emisí nařízením, které stanoví průměrné emise CO2 pro nové automobily ve výši 120 gramů na ujetý kilometr. V současnosti tato hodnota je na úrovni v EU 163 gramů. Nařízení se bude týkat nově registrovaných osobních automobilů v Evropské unii od roku 2012, přičemž snížení na 130 gramů má být dosaženo pomocí nových technologií motorů a dalšího snížení na 120, tedy ve výši 10 gramů se má docílit dalšími technickými opatřeními jako např. sledováním tlaku v pneumatikách, lepší regulací klimatizace, používáním biopaliv apod. K rámcové pozici ČR: Česká republika souhlasí a potvrzuje svůj závazek snižování emisí z osobních aut, nicméně má za to, že nařízením nesmí být ohrožena konkurence evropských výrobců automobilů. Podpoříme takové konečné znění nařízení, které bude neutrální ke struktuře vyráběného vozového parku všemi producenty, to je jednoduše řečeno zohlednění faktu, že menší auta se slabšími motory logicky z technologie produkují méně CO2 než větší auta, to znamená, že je třeba toto zohlednit. Plnou účinnost předpokládáme od roku 2015, protože doporučujeme návrh limitu CO2 do roku 2020 uvést v soulad v návaznosti na vývojový cyklus automobilovém průmyslu, který je zhruba 6 let. A výše sankcí by neměla být likvidační a ohrožovat konkurenceschopnost. Tolik k naší pozici. Současný vývoj je takový, že se konalo první jednání o této věci na Radě ministrů pro životní prostředí s tím, že je třeba nalézt rovnováhu mezi konkurenceschopností a konkurenční neutralitou a požadavkem na snižování emisí. Budou probíhat další jednání, zejména na Radách pro konkurenceschopnost a životní prostředí s tím, že lze předpokládat, že přijetí tohoto nařízení by se mohlo uskutečnit za českého předsednictví v první polovině příštího roku. Takže tolik asi k této poměrně kontroverzní iniciativě ES, která vyvolala značný rozruch, protože samozřejmě znamená finanční zátěž pro výrobce osobních automobilů v Evropě. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře. Výbor, který se zabýval tímto tiskem je v EU, ten přijal usnesení pod číslem N 79/06/02, zpravodajem výboru je pan senátor Václav Koukal. Prosím, pane kolego, máte slovo, seznamte nás se zpravodajskou zprávou výboru. Senátor Václav Koukal: Dobrý den, kolegyně a kolegové, pane předsedající, pane ministře. Výbor pro evropské záležitosti se návrhem Nařízení EP a Rady, kterým se stanoví výkonnostní emisní normy pro nové osobní automobily v rámci integrovaného přístupu Společenství ke snižování emisí z lehkých užitkových vozidel,

145

zabýval na své 32. schůzi. Požádal také o stanovisko VHZD. Já bych jen krátce shrnul cíle a navrhované řešení, které se týká tohoto návrhu. To, co říkal pan ministr, už nebudu opakovat, jen bych snad doplnil, že Rada ministrů pro konkurenceschopnost se dohodla, že limity se budou lišit pro jednotlivé země, výrobce a kategorie vozů. Komise také navrhla, aby si výrobci mohli vybrat, zda průměrné emise se budou vykazovat za jednotlivá vozidla nebo celý vozový park. Je také možné slučovat jednotlivé výrobce a vykazovat průměrné emise jako sdružení. V nařízení je také stanovena penalizace automobilek, pokud nesplní limity. Hlavními cíli návrhu je stanovit harmonizovaná pravidla pro omezení CO2. Nařízení by nemělo omezovat rozmanitost trhu s automobily a jeho různé potřeby. Cíle pro CO2 by měly být stanoveny lineárně v závislosti na užitkovosti konkrétních vozidel. Pro vyjádření užitkovosti se jeví jako nejvhodnější parametr hmotnost vozidla. Základním parametrem by měla být tedy přímka vyjadřující závislost mezi emisí CO2 a hmotností vozidla. Na probíhajících jednáních mezi členskými státy se právě nastavení křivky jeví jako nejcitlivější bod. Komise navrhovala sklon 60 %, který podporují výrobci malých a středních vozidel, tedy Itálie, Francie a další země. Výrobci středních a větších vozidel preferují sklon 80 %, tento sklon je také v souladu s pozicí vlády ČR. Podporují jej také výrobci v Německu a ve Švédsku. Návrh usnesení VEU vychází mimo jiné ze stanoviska VHZD a také akceptuje pozice vlády ČR. Nařízení je v souladu s principem subsidiarity a proporcionality. Já bych vás teď také seznámil s usnesením VEU, tj. 244 usnesení k tomuto nařízení. Výbor v tomto usnesení přijímá k návrhu Nařízení EP a Rady, kterým se stanoví výkonnostní emisní normy pro nové osobní automobily v rámci integrovaného přístupu společenství ke snižování emisí CO2 z lehkých užitkových vozidel doporučení, které je přílohou tohoto usnesení. A za druhé doporučuje Senátu PČR, aby se k návrhu Nařízení vyjádřil ve smyslu doporučení přijatého výborem. Teď mi dovolte ještě také, abych vás seznámil s textem doporučení k vyjádření Senátu PČR k tomuto návrhu. Ten zní takto: Senát PČR za prvé vnímá Nařízení jako pozitivní krok ke snižování emisí z osobních aut, zároveň zdůrazňuje, že návrhem nesmí být ohrožena konkurenceschopnost výrobců automobilů a konečný návrh musí být neutrální ke struktuře vyráběných automobilů všemi producenty. Za druhé podporuje vládu v jejím úsilí o stanovení sklonu trendové křivky vyjadřující závislost mezi emisí CO2 na hmotnosti vozidla na úrovni 80 %, tedy úsilí, které podporuje zachování konkurenceschopnosti našich výrobců osobních automobilů. Za třetí považuje sklon trendové křivky navrhované komisí za diskriminaci pro výrobce středních a větších vozidel. Za čtvrté doporučuje stanovit pozdější datum vstupu Nařízení v platnost, aby byly lépe zohledněny výrobní cykly automobilových výrobců. Za páté doporučuje požadovat od Komise prezentaci cíle snižování emisí CO2 pro osobní vozidla do roku 2020. To je doporučení VEU. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Dále se tímto tiskem zabýval VHZD a já se ptám pana zpravodaje Igora Petrova, zda chce vystoupit. Nechce, otevírám tedy rozpravu k tomuto tématu. Hlásí se pan kolega Moldan. Senátor Bedřich Moldan: Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové. Dovolte mi, abych se vyjádřil k doporučení, které připravil výbor a navrhuje plénu, aby bylo přijato. Já nenavrhuji žádnou změnu, budu hlasovat pro toto doporučení, ale přesto mi dovolte několik málo poznámek. Především bych chtěl říci, že tento evropský materiál komise, tento návrh nařízení, který pan ministr označil jak kontroverzní, je reakcí komise na to, že nebyla

146

dodržena dobrovolná dohoda ze strany výrobců automobilů, kteří se zavázali ke snižování průměrné spotřeby automobilů, ale tento svůj závazek nedodržují. Čili to je taková reakcí na to, že automobilový průmysl nedodržel své vlastní závazky. To je první poznámka. Druhá poznámka, nejsem přesvědčen o tom, že návrh, který je v doporučení, který se týká posunutí termínu na pozdější dobu, je rozumný, protože se odvolává na určitý cyklus vývoje automobilů, protože ten cyklus je v současné době poměrně velmi rychlý, neustále se zrychluje a jsem přesvědčen o tom, že tento argument prostě neplatí. Konečně třetí a poslední poznámka – nemohu souhlasit s argumentem o diskriminaci vůči výrobcům středních a větších vozidel. Je samozřejmě logické, že větší a střední vozidla produkují větší množství CO2, ale já návrh nařízení chápu také jako určitý tlak na to, aby byla převážně vyráběna vozidla menší, a to znamená vozidla lehčí, která spotřebují z principu méně paliva, produkují méně oxidu uhličitého. V současné době už mnoho let jsme svědky toho, že trend ve vývoji osobních automobilů je spíše opačný, že sice motory jsou účinnější, ale spotřeba neklesá, protože motory jsou zároveň mnohem výkonnější a jejich výkon překoná vyšší účinnost. Vozidla jsou těžší a není to jen z toho důvodu, že se výrobci snaží mít vozidla bezpečnější. Vozidlo bezpečné se dá udělat, i když je lehčí a menší. Je to určitá móda, kdy se každý snaží jezdit velikým a těžkým vozidlem, ale já jsem přesvědčen, že tato móda není namístě, a že tlak na to, aby nebyla tato vozidla vyráběna, resp. aby byla snaha o vyrábění vozidel menších, úspornější, která budou méně zatěžovat životní prostředí, která je velmi správná. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan předseda Sobotka. Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, já nechci příliš dlouho polemizovat se svým předřečníkem, ale všichni máme v živé paměti strašnou havárii na D1. Ti, co měli velká a bezpečná auta, tak na tom byli lépe, než ti, co měli skořápky, malá auta. S tím bych výrazně polemizoval. Ale já mám otázku na pana ministra. Vzhledem k tomu, že minulý týden z Bruselu z EK přišel nový pohled na biopaliva, kdy se najednou vydalo prohlášení, že biopaliva nejsou ekologicky nic moc, spíše naopak, že produkce biopaliv nejenom že zhoršuje životnost aut, to by mě ani tak nezajímalo, ale hlavně dostává naše zemědělství obecně na celém světě do situace, kdy se přestává pěstovat potravinářská pšenice a ostatní věci. A moje otázka zní, co to udělá s touto normou, kterou nyní přijmeme, když EK změní názor a parametry bude měnit. Proto bych si dovolil doplnit usnesení, které nám bylo předloženo, v bodě 5, kdy se mluví o roce 2020. Můj doplněk je: A zohlednit nový pohled na biopaliva. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedo. Slovo má pan senátor Jiří Pospíšil. Senátor Jiří Pospíšil: Já hodlám mluvit o něčem podobném jako pan předseda a nepotřebuji k tomu vyjádření komisaře. Chtěl bych vědět, jakým způsobem se do kvóty bude počítat CO2 vypuštěné do vzduchu při výrobě biopaliv. Protože biopaliva se vyrábějí tím způsobem, že se vezme škrobovitá látka v našich zeměpisných podmínkách, ta se za velkého vydání energie převede do zkvasitelných cukrů, při kvašení vzniká alkohol a překvapivě pro ty, kteří neměli středoškolskou

147

chemii nebo nikdy neviděli kvasit pivo, nebo se nikdy nepokoušeli vyrobit tzv. rybízák, tak je nenáviděný CO2. Ten unikne do vzduchu, ještě než vznikne biolíh. Biolíh pak vznikne za masivního výdeje energie destilací, čímž vznikne biopalivo, které se spálí při vyvíjení čeho jiného než CO2 a vody, samozřejmě. A mě by zajímalo, jak se započítá CO2 vypuštěné už při výrobě biolihu. A to nemluvím o tom, jaký výdej energie se započítá z výroby hnojiv, z neobnovitelných zdrojů a energie vydaná při pěstování a svozu bioprodukce bioobilí na výrobu biotřtiny, nebo biobrambor na biohmotu k výrobě biolihu. Abych vám doložil to, co jsem říkal, že jde spíš o náboženství než o nějaký racionální postup. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. A slovo má pan kolega Kubera. Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, já jen doplním pana kolegu Pospíšila. On zapomněl na jedno, na biobillboard, který propaguje biopotraviny asi za 26 milionů korun, který nás přesvědčuje, co máme jíst. Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Já ani moc k tomu tisku nechci mluvit. Ono je to o té Lisabonské smlouvě. To je typický úkaz toho, co nás čeká, a to ji ještě nemáme ratifikovánu. Menší auta. Ale přece musíme začít od sebe. Je potřeba zmenšit lidi. Vědci dnes již umějí geneticky lidi zmenšovat. My s kamarády probíráme každý rok, když si chceme odpočinout od toho, co zažíváme tady, tak zmenšujeme. A už jsme se dostali k pozoruhodným výsledkem. Kdyby byli lidé menší, tak by byly menší byty, menší auta, menší dálnice, menší emise a není problém. Pan senátor Zlatuška asi bude mít problém se do toho malého evropského auta nasoukat. Ale já s tím problém nemám. Já ve Smartu jsem docela v pohodě, 3,5 l, akorát nesmím nabourat do kolegy Sehnala, do jeho Jeepu, protože to bych asi dobře nedopadl. Já to nebudu dlouze rozebírat. My už jsme opravdu ve zmenšování dospěli hodně daleko, třeba z jednoho bytu 3 + 1 se při patřičném zmenšení dají udělat tři byty. Samozřejmě my malí to budeme mít, pane senátore Pavlato, lehčí. Vy větší budete mít větší problém, budete dostávat větší dávky těch bioprostředků, abyste se zmenšili. Takže já si myslím, že toto je přesně ukázka toho, kam se řítí EU, tak jako to udělala s biopalivy a teď se nestačí divit a najednou bere zpátky, když předtím upalovala prezidenta Klause, který od začátku říkal, že to není dobrá cesta. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Jste poslední, kdo byl přihlášen do rozpravy, takže rozpravu končím. Pane ministře, prosím, vyjádřete se k rozpravě. Ministr průmyslu a obchodu ČR Martin Říman: Pane místopředsedo, byl jsem vyzván panem předsedou vyjádřit se, jak to bude s biopalivy. Já nejsem s těmi biopalivy, prostě agenda boje s emisemi CO2. Je typickým příkladem politické agendy a politická rozhodnutí, jak známo, někdy odrážejí reálný stav věcí a světa více a někdy méně a někdy vůbec ne. A tak jako jsou politické strany, které jednou horují za registrační pokladny a minimální daň pro živnostníky, aby za pár měsíců nebo let už pro to nehorovaly a neříkaly, že to je to nejlepší řešení, tak jsou i politici, kteří chvíli bojují za biopaliva a říkají, že to je to jediné, co musíme udělat, abychom zachránili svět. A za chvíli už nebojují za biopaliva a zvednou nějakou jinou pochodeň.

148

Ono asi uplyne ještě hodně času, než první signály na téma ne úplné fantastičnosti biopaliv se promítnou do reálných politických závěrů, to myslím, že ještě bude chvíli trvat. Ale asi se toho dočkáme. Možná, že se dočkáme i jiných věcí. Možná, že se dočkáme i toho, že se zjistí, že snižování emisí CO2 v motorech taky produkuje svoje náklady, které nejsou malé a které možná jsou srovnatelné nebo vyšší tomu, co ušetří. Já tady rozhodně nemohu vystupovat jako zastánce této směrnice, i když ji předkládám. My jsme za ministerstvo průmyslu a obchodu k tomu měli spoustu výhrad, dnešní stanovisko vlády je těžce vybojovaný kompromis, a předpokládám, že ještě těžce se bude vybojovávat konečné znění směrnice v Bruselu. Co se týče druhé poznámky pana senátora Pospíšila. Zastánci boje s CO2 by vám vysvětlili, že na rozdíl od ropných produktů je biolíh produktem z tzv. obnovitelných zdrojů, tzn. CO2, které se stáhne z atmosféry při růstu rostlin, je pak zase vypuštěno zpátky při používání těch rostlin, což u ropy, která sice podle senátora Kubery je také obnovitelný zdroj, nicméně v podstatně delším časovém období. To je ten rozdíl, to sice je třeba přebrat, jak je komu dáno. Poslední poznámka k tomu, co říkal pan senátor Kubera. Ta myšlenka zmenšování je pěkná, ale já bych ho varoval, protože nepochybně, když se bude zmenšovat všechno, tak se budou zmenšovat i cigarety, a to pro něj není dobrá zpráva. (Oživení v sále – smích.) Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře, a prosím, pane zpravodaji o vaše závěrečné slovo. Senátor Václav Koukal: Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, v diskusi vystoupili čtyři senátoři, k návrhu nařízení Evropského parlamentu se vyjádřili dva, pan předseda Sobotka přednesl návrh na doplnění posledního bodu doporučení výboru pro Senát Parlamentu ČR, já ho tedy s dovolením zopakuji. Pan předseda navrhuje, aby 5. bod zněl takto: 5. Senát doporučuje požadovat od komise prezentaci cíle snižování emisí CO2 pro osobní vozidla do roku 2020 a zohlednit nový pohled na biopaliva. Navrhuji tedy, abychom teď hlasovali o návrhu na doplnění této části bodu č. 5. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dobře, takže o tomto návrhu budeme hlasovat. Svolám senátorky a senátory do jednacího sálu. Prosím, pane zpravodaji, ještě jednou zopakujte návrh. Senátor Václav Koukal: Budeme nyní hlasovat o doplnění doporučení Senátu v bodu 5. A já znovu zopakuji, jak zní doporučení po návrhu pana předsedy Sobotky. Tento text zní: 5. Senát Parlamentu ČR doporučuje požadovat od komise prezentaci cíle snižování emisí CO2 pro osobní vozidla do roku 2020 a zohlednit nový pohled na biopaliva. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Chápu to tak, že hlasujeme o doporučení k vyjádření Senátu, doplněné o návrh pana předsedy Sobotky. (Návrh z pléna: hlasovat nejprve o doplnění 5. bodu.)

149

Dobře, takže nejdřív hlasujeme o doplnění. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s doplněním, tak jak je předložil pan předseda Sobotka? Kdo je proti tomuto návrhu? Hlasování č. 29, registrováno 57, kvórum 29, pro 43, proti nikdo. Návrh byl schválen. A teď tedy, pane zpravodaji, budeme hlasovat … Senátor Jiří Lajtoch: Budeme hlasovat o celém znění doporučení k vyjádření Senátu, tak jak jsem je četl ve své zpravodajské zprávě. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dobře. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem? Kdo je proti tomuto návrhu? Hlasování č. 30, registrováno 57, kvórum 29, pro 46, proti dva. Návrh byl schválen. Děkuji, pane ministře, děkuji, pane zpravodaji. Hlásí se pan kolega Stříteský. Senátor Jiří Stříteský: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, vzhledem k tomu, že jsme v určité časové tísni a že některá naše projednání více méně odkladu, žádal bych o povolení změny programu, a to, abychom okamžitě projednávali teď hned senátní tisk č. 241 a hned po něm senátní tisk č. 242. A protože máme pevně stanovené body po 18.00 hodině, chtěl bych zároveň požádat, abychom vyslovili souhlas, kdybychom se náhodou dostali do situace, že to nezvládneme, o povolení hlasování i po 19.00 hod. Jinak přerušení bloku pana ministra Římana jsem s ním projednal, takže s tím on souhlasí a nebere to o nezdvořilost z naší strany. Děkuji vám. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dobře, děkuji. O tomto návrhu budeme hned hlasovat. Kdo souhlasí s touto navrženou změnou programu? Kdo je proti tomuto návrhu? Hlasování č. 31, registrováno 57, kvórum 29, pro 47, proti nikdo. Návrh byl schválen. To znamená, že teď budeme pokračovat, vážené kolegyně a kolegové, bodem Vládní návrh na vyslání kontingentu speciálních sil resortu ministerstva obrany do protiteroristické operace Trvalá svoboda v Afghánistánu Návrh máme předložen jako senátní tisk č. 241. Vítám paní ministryni Vlastu Parkanovou. Paní ministryně, prosím, ujměte se slova. Ministryně obrany ČR Vlasta Parkanová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené senátorky a senátoři, materiál, který vám dnes předkládám k posouzení, je výrazem snahy ČR přispět v rámci svých možností k úsilí mezinárodního společenství v boji proti terorismu. Vzhledem k současnému bezpečnostnímu prostředí, které můžeme charakterizovat rostoucí komplexností a vzájemnou provázaností, souvisí bezpečnost ČR nejen s bezpečnostní situací v Evropě, ale také s vývojem bezpečnostní situace v ostatních částech světa.

150

V předkládaném materiálu, který máte na stole, se navrhuje vyslat na území Afghánistánu v rámci operace Trvalá svoboda kontingent speciálních sil v počtu do 100 osob od května letošního roku do 31. prosince letošního roku. Tento kontingent bude plnit úkoly speciálních operací v sestavě koaličních sil v určeném operačním prostoru na území Afghánistánu. Operace Trvalá svoboda je vojenskou reakcí na teroristické útoky ve Spojených státech a probíhá v souladu s několika rezolucemi Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a taktéž probíhá s oficiálním souhlasem afghánské vlády. Kontingent speciálních sil byl do operace Trvalá svoboda vyslán již v minulosti. Ti z vás, kteří působíte v Senátu delší dobu, si možná vzpomenete, že moji předchůdci zde obdobný materiál předkládali v letech 2004 a 2006. Činnost tohoto kontingentu v boji proti teroristům na území Afghánistánu byla vysoce oceněna a spojenci se opakovaně vyslovovali pro jeho další nasazení. Finanční náklady na realizaci předkládaného návrhu budou hrazeny z rozpočtové kapitoly ministerstva obrany, americká strana hradí přepravu kontingentu s vybavením do Afghánistánu a zpět a dále poskytne logistickou podporu v místě působení. Jak jsem již dříve zmínila, zajištění bezpečnosti v dnešním světě závisí na včasné identifikaci hrozeb jak vojenského, tak nevojenského charakteru. A závisí také na mezinárodní spolupráci zaměřené na předcházení těmto hrozbám, eventuálně na jejich eliminaci. Aktivní účast ve vojenských operacích mezinárodního společenství je plně v souladu se zahraničně politickými prioritami a politicko-vojenskými ambicemi ČR. Předpokladem je, že pokud obě komory Parlamentu ČR tento návrh schválí a kontingent bude v letošním roce vyslán, pokračoval by v obdobném rozsahu ve svém působení v Afghánistánu rovněž v roce příštím, tedy v roce 2009. Vážený pane předsedající, vážené senátorky a senátoři, já vás žádám o vyslovení souhlasu s předkládaným materiálem a děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní ministryně. Garančním a zároveň jediným výborem, který se uvedeným návrhem zabýval, je výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Tento výbor přijal usnesení pod č. 241/1 a zpravodajem výboru byl určen pan senátor Tomáš Töpfer. Pane kolego, prosím, máte slovo. Senátor Tomáš Töpfer: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, vážené kolegyně a kolegové, moje stručná zpravodajská zpráva začne tím, že asi si naše armáda zaslouží naše poděkování, jakým způsobem reprezentuje ČR a jaké vážnosti a dobré pověsti se naše, byť početně omezené kontingenty, těší, což jistě víte všichni, kteří jste někdy náš kontingent v zahraničí navštívili. Chtěl jsem jenom říci, že tato operace Trvalá svoboda probíhá v souladu s rezolucemi Rady bezpečnosti OSN, zejména č. 1368 z roku 2001, č. 1373 z roku 2001 a č. 1378 z roku 2001 a že je to plně v souladu se zahraniční a bezpečnostní politikou ČR a že je to výraz ochoty a připravenosti ČR v rámci svých možností přispět k úsilí mezinárodního společenstvo v boji proti terorismu. A dovolte mi, abych vás seznámil s usnesením výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost z 28. schůze konané dne 23. dubna 2008 k vládnímu návrhu na vyslání kontingentu speciálních sil resortu ministerstva obrany do protiteroristické operace Trvalá svoboda v Afghánistánu:

151

Po odůvodnění zástupce předkladatele MUDr. Martina Bartáka, prvního náměstka ministryně obrany ČR, zpravodajské zprávě senátora Tomáše Töpfera a po rozpravě výbor I. doporučuje Senátu Parlamentu ČR vyslovit souhlas s vysláním kontingentu speciálních sil resortu ministerstva obrany do protiteroristické operace Trvalá svoboda v Afghánistánu v počtu do 100 osob v období od května 2008 do 31. prosince 2008, II. určuje zpravodajem výboru k projednání na schůzi senátorů senátora Tomáše Töpfera, III. pověřuje předsedajícího výboru senátora Rostislava Slavotínka, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane zpravodaji. Prosím pěkně, zaujměte místo u stolku zpravodajů. A já otevírám rozpravu. Jako první se do rozpravy přihlásil pan místopředseda Senátu Jiří Liška. Přejete si již nyní promluvit? Zatím nepřeje, takže vystoupí nyní pan senátor Milan Štěch. Pane senátore, prosím. Senátor Milan Štěch: Paní ministryně, pane místopředsedo, vážené kolegyně a vážení kolegové, já jsem v minulosti prakticky vždycky hlasoval pro vyslání našich vojsk, našich misí do akcí, které byly schváleny Radou bezpečnosti OSN, ale tentokrát tak neučiním a mám pro to dva důvody. Za prvé se stále více domnívám, že kroky, které jsou činěny v Afghánistánu, jsou stále méně úspěšné. Myslím si, že silové armádní řešení se neosvědčilo a že je potřeba zvolit jinou formu, to znamená spíše diplomatickou. Ale tím hlavním důvodem je to, že já nemám jinou možnost, jak protestovat proti tomu, co se v oblasti armády u nás děje, a to je to, že před určitým časem bylo vcelku v tichosti rozhodnuto o tom, že se budou rušit anebo výrazně oslabovat záchranné prapory v některých oblastech. Týká se to i mého obvodu Jindřichohradecka, který měl přesah na Moravu, ale i do zbytku jižních, případně západních Čech. Pokud vím, je to i v dalších oblastech. A taková ta náhradní řešení, promiňte, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“, v podobě ženijních praporů si myslím, že nejsou efektivní. Vím, že tím hlavním důvodem není samotná vůle armády, ale je to skutečnost rozpočtu dopadajícího negativně na armádu po reformě veřejných rozpočtů, nejenom že neplníme závazky, které jsme v minulosti dali směrem k NATO, podílu armádního rozpočtu na celkovém státním rozpočtu a na HDP, ale tím, kdo to má odnést, je vyšší riziko pro občany, protože tyto záchranné prapory v minulosti, když byly živelní pohromy, tak nám hodně pomáhaly a velice se osvědčily a získaly důvěru občanů. A dneska mají být buď rušeny anebo výrazně oslabovány a náhražky ve formě ženijního vojska si myslíme, že nejsou dostatečné. Tuto otázku jsem i konzultoval s odborníky a ti mi potvrdili, že skutečně je to úplně něco jiného. A já si myslím, že je to velká chyba a přes naše výhrady a protesty jsou prostě tyto kroky činěny. A proto nezbývá, než abych vyjádřil svůj protest i tím, že nebudu podporovat návrhy vlády, které se týkají vysílání naší armády do zahraničí. Myslím si, že armáda a Česká republika mají samozřejmě své mezinárodní závazky, ale prvořadou povinností je chránit životy, zdraví a majetky našich občanů. Děkuji.

152

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore. Slovo má místopředseda Senátu Jiří Liška. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně a kolegové. Nevím, jestli je šťastné spojovat některé kroky v armádě s naším dnešním jednáním, kterým je vyslání speciálních sil do protiteroristické operace Trvalá svoboda. Myslím si, že to, o čem tady budeme teď rozhodovat, je velmi vážná záležitost a myslím si, že si všichni uvědomujeme tu zodpovědnost, když rozhodujeme o vyslání našich vojáků do oblasti, která je velmi riziková, a nakonec úmrtí jednoho našeho vojáka v poslední době má slova jenom potvrzují. Na rozdíl od kolegy Štěcha si nemyslím, že je dobré, když se násilí a zlu ustupuje. Myslím si, že je potřeba se mu postavit, postavit se mu třeba i silou. A já si velmi vážím našich vojáků, kteří jdou a odcházejí do tohoto těžkého a rizikového prostředí, kde nasazují své životy, riskují své zdraví, a to všechno pro dobré jméno ČR. Byl bych velmi rád, paní ministryně, a myslím si, že mohu promluvit za většinu našich kolegyň a kolegů, kdybyste našim vojákům, kteří budou odcházet, protože věřím, že je do Afghánistánu vyšleme, poděkovala jménem Senátu Parlamentu ČR, a kdybyste jim především popřála úspěšnou misi a šťastný návrat domů. Děkuji. (Potlesk poslanců ODS.) Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane místopředsedo. Slovo má senátor Adolf Jílek. Senátor Adolf Jílek: Pane místopředsedo, paní ministryně, kolegyně a kolegové, já nechci dlouho zdržovat, jenom bych chtěl polemizovat s kolegou Štěchem v tom, že záchranné pluky armády vznikly v době, kdy civilní obrana spadala pod Armádu ČR. V té době vznikly tyto pluky, plnily tyto povinnosti. Civilní obrana přešla pod jiný resort, residuum v armádě tyto pluky zůstaly, myslím si, že patří úplně někam jinam a já bych nechtěl a nechci spojovat toto hlasování s tím, co se má vyřešit úplně někde jinde. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Slovo má pan senátor Jiří Pospíšil. Senátor Jiří Pospíšil: Paní ministryně, pane předsedající, dámy a pánové. Já se domnívám, že nebezpečí se má řešit co nejblíže od místa, kde vzniká. Proto se domnívám, že to, že vyšleme vojáky tam do Afghánistánu, nám do jisté míry ušetří práci doma. Ta práce, kterou pak musíme vynakládat na tisíce a tisíce různých akcí, jako je sledování cestujících, zvyšování bezpečnosti na letištích apod., by se velice ztížila, kdyby tam ti vojáci nebyli. Bylo by to velkou posilou pro ty, kteří ten klid v Evropě a ve světě nechtějí. Proto si myslím, že vlastně je to úsporné opatření vyslat vojáky do Afghánistánu. Myslím si, že se prostě má bojovat tam, kde nebezpečí vzniká. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore. Prosím, kdo se ještě hlásí do rozpravy? Nikdo, takže rozpravu končím.

153

Paní ministryně obrany, chcete se vyjádřit k ukončené rozpravě? Nechcete. Pane zpravodaji výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, buďte tak laskavý a shrňte rozpravu. Senátor Tomáš Töpfer: Chci jenom říci, že vystoupili čtyři senátoři a že tady samozřejmě neprobíráme, jakými úkoly bude náš kontingent pověřen a myslím si, že by se to mělo odbývat režimu vyhrazené, protože tím budeme chránit také naše specialisty. Chtěl jsem jenom zareagovat ještě na kolegu Štěcha, že s ním souhlasím v tom, že naše armáda má chránit majetky a životy našich občanů, ale že to naši vojáci dělají právě i tím, že bojují tak daleko od domova, v Afghánistánu, protože svoboda je nedělitelná. A jsem rád, že jeho názor nezvítězil v Americe na konci druhé světové války, že nám svobodu také přinesli cizí vojáci. Děkuji. Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane zpravodaji. A můžeme tedy přistoupit k hlasování o návrhu usnesení, jak jej přednesl zpravodaj. Připomínám, že k vyslovení souhlasu s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech senátorů. Také proto svolám nepřítomné senátorky a senátory do sálu. V sále je v současné chvíli přítomno 59 senátorek a senátorů, kvórum je tedy 41, tedy potřebný počet pro přijetí návrhu je tentokrát 41 hlasů. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo jste proti tomuto návrhu, prosím, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE. Končí 32. hlasování. Návrh na vyslovení souhlasu byl schválen. 59 přítomných, kvórum, opakuji, bylo 41, pro 49, proti tři. Tím tento návrh byl přijat. Děkuji navrhovatelce a zároveň děkuji i panu zpravodaji. Postoupíme k dalšímu bodu, kterým je Žádost o souhlas Senátu s trestním stíháním senátorky Liany Janáčkové Usnesení mandátového a imunitního výboru vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 242. Se zprávou vystoupí zpravodaj mandátového a imunitního výboru senátor Josef Novotný. Pane senátore, máte slovo. Senátor Josef Novotný: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a vážení kolegové. Na podkladě vysílání České televize, internetu a tisku – zahájila Policie ČR úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 odst. 1 písm. a) trestního zákona s naší kolegyní Lianou Janáčkovou. Ze spisu po prostudování všech výpovědí ale plyne, že výroky, které budu za chvilku citovat, byly vzneseny na schůzce občanů se samosprávou, kterou inicioval jeden nespokojený občan a na jednání přizval několik sousedů, a nikoliv na oficiálním zasedání bytového odboru nebo jiném zasedání samosprávy, jak bylo někde mylně prezentováno. Na zveřejněný zvukový záznam z jednání reagovala řada organizací i jednotlivců, kteří podali následně trestní oznámení na starostku Ing. arch. Lianu Janáčkovou a Ing. Jiřího Jizerského, tehdejšího místostarostu městského obvodu Mariánské Hory-Hulváky v Ostravě.

154

Z nahrávky, kterou pořídil jeden z účastníků jednání, je patrná nespokojenost problémového soužití obyvatel osady Bedřiška s některými romskými spoluobčany. Debata ze zvukové nahrávky, která je k dispozici a byla k dispozici našemu výboru, se asi po 20 minutách stala vzrušenou, obyvatelé zřetelně tlačili vedení radnice, ať jim zaručí zlepšení podmínek bydlení, stěžovali si na nepořádek, osobní bezpečnost, krádeže, výhrůžky fyzickou likvidací, podpálením domů, hluk a další podobné nátlakové akce. Všechny tyto jevy byly přičítány romské komunitě a některé se dají doložit také záznamy městské policie bezpečnostní agentury, která na Bedřišské ulici provádí ostrahu soukromé firmy. Občané chtěli po radnici, aby odkoupila jejich domy, popřípadě jim zajistila ubytování na jiném místě. Představitelé samosprávy se postupně dostávali do bezvýchodné situace, kdy nemohli občanům splnit jejich požadavky, protože připravovaný projekt rekonstrukce osady Bedřiška zatím nedostal přidělené dotace. A teď přečtu výroky. Paní starostka řekla: „Nesouhlasím s jakoukoliv integrací Cikánů po obvodu, bohužel jsem rasistka, vybrali jste Bedřišku, takže tam budou klidně s vysokým plotem, elektrikou, mně je to jedno. Klidně to budu křičet do celého světa.“ Na jiném místě hovoru ještě uvádí: „Chápu, že je to nespravedlivé, ale já už ty Cikány opravdu nemám kam dávat, já bych prostě musela mít ten dynamit a odstřelit je.“ Místostarosta Jizerský při jednání pak prohlásil větu: „Vystavte mi potvrzení, že mohu mít střelnou zbraň, že mi dáte svolení, abych to vystřílel, a já to půjdu udělat.“ Toto jsou citáty, které byly potom předmětem asi 20 trestních oznámení vesměs institucí rómských, ale i několika jednotlivců. Tyto výroky podle výpovědí všech zúčastněných byly vyřčeny pod tlakem a vyplynuly ze vzrušené debaty a jsem přesvědčen, že se jedná o nadsázku a nebyly myšleny vážně. Byly to spíše řečnické otázky, které měly uklidnit vzrušenou debatu a v tomto smyslu vyznívají všechny výpovědi účastníků tohoto setkání na radnici. Dle mého názoru se jednalo o krajně nevhodné formulace, ale v situaci, kdy se představitelé radnice snažili pomoci, ale neměli po ruce žádné řešení, které by stěžovatele bezprostředně uspokojilo. Ve spise jsou také doloženy novinové články, které dokazují, že v obvodu Mariánské Hory-Hulváky zuří politický boj a zveřejnění nahrávky bylo zjevně součástí tohoto boje. Při jednání našeho mandátového a imunitního výboru převládl názor, že výroky kolegyně Janáčkové nebyly vyřčeny ve snaze poškodit etnickou skupinu nebo rasu a podle policejního spisu, který svědčí ve prospěch obou zástupců samosprávy, převládl názor, že není třeba, aby celou záležitost řešil soud. Já ještě přečtu usnesení, které mandátový a imunitní výbor k tomuto bodu přijal. Toto usnesení ze 12. schůze konané 22. dubna 2008 zní: Mandátový a imunitní výbor PČR nevyslovil souhlas s trestním stíháním senátorky Liany Janáčkové pro skutek vymezený v žádosti policie a pověřuje senátora Jiřího Pospíšila, předsedu výboru, aby předložil usnesení předsedovi Senátu, a určuje zpravodajem výboru mne. Děkuji v tuto chvíli za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Otevírám rozpravu. Jako první se hlásí pan místopředseda Rakušan. Máte slovo, pane kolego. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové. Já jsem od svého zvolení v roce 2002 vždy hlasoval pro vydání, vždy jsem to vnímal jako určitý symbol, protože se stále o imunitě hovoří. To,

155

že jsem hlasoval pro vydání, jsem chápal tak, že nejlépe se člověk očistí před soudem. Na rozdíl od jiných já našim soudům věřím, a viděl jsem to i jaký určitý symbol rovnosti nás s ostatními občany. Není tomu tak dávno, co zde v těchto prostorách zazněl velmi dramatický návrh na úplné zrušení imunity, který prošel, jestli se nemýlím – nemám to připraveno jako kolega Barták, které hlasování to bylo a kdo jak zvedal ruku. Ale bylo by to jistě zajímavé se na to podívat. Dnes prvně jsem byl v nepříjemné situaci, protože jsem o tom sáhodlouze přemýšlel. Co mi tam velmi vadí je to, že si myslím, že to byla věc vyřčená skutečně v afektu. A co mi tam vůbec nejvíc vadí, je způsob získání důkazů, který je mafiánský, sledovací, nelíbí se mi. Ale pod dojmem toho, že její kolega, tedy „normální“ občan je obžalován a naše kolegyně by nebyla, tak bych já tím, že bych nehlasoval pro vydání, opět nás všechny uváděl do toho, že máme privilegia proti komukoli jinému. Já sám kolegyni Janáčkové přeji, aby se velmi rychle očistila, a ty výroky chápu jako výroky, uvedené v afektu na uzavřeném jednání. Ale budu hlasovat pro. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Slovo má paní kolegyně Soňa Paukrtová. Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, tyto záležitosti týkající se imunity a vydání či nevydání některého z kolegů patří mezi ty velmi obtížné v posuzování a mnohdy velmi emotivní. Nicméně já si myslím, že náš úkol není v tom posuzovat, jak dalece byly výroky paní kolegyně emotivní, jak dalece byly oprávněné či neoprávněné. My máme přece posoudit úplně jinou věc. Zdali jsou důvody pro poskytnutí imunity nebo nejsou důvody pro poskytnutí imunity. My nejsme v postavení soudu. To by měl posoudit soud, nikoliv my. A já jsem přesvědčena o tom, že tady důvody pro poskytnutí imunity nejsou. Paní kolegyně Janáčková – a já jsem si ten spis prostudovala – v danou chvíli nepůsobila jako senátorka, ale jako starostka městské části. Ty výroky se staly na jednání bytového odboru. Já samozřejmě také nejsem nadšená z toho, jak důkazy byly či nebyly sháněny a podobně, ale na druhou stranu ona v tu chvíli působila jako starostka, takže na ni se nemůže vztahovat ani druhá část imunity, totiž indemnita, která se týká pouze výroků na půdě Senátu. A pro poskytnutí běžné imunity nebo té druhé imunity podle mého názoru také není žádný důvod. Je mi to osobně líto, já bych daleko radši byla, kdyby ten důvod byl. A paní kolegyni přeji, pokud ji vydáme k trestnímu stíhání, aby se velmi rychle očistila. Ale nemohu hlasovat pro nevydání. Budu hlasovat pro vydání paní kolegyně Janáčkové a nevím, zdali to tady zaznělo jako oficiální návrh, ale navrhuji, abychom hlasovali o jejím vydání. Pokud není negací usnesení výboru totéž. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, jako další je přihlášen pan kolega Pospíšil. Pane senátore, máte slovo. Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, dámy a pánové. Ústava bohužel neříká, proč, jak a kdy máme vydat nebo nevydat svého kolegu. Čili všichni, jak tu sedíte, bez ohledu na to, jestli si to zracionalizujete jakkoli, tak jste do jisté míry soudci, prostě proto, že když řeknete nevydat, tak se další stíhání nekoná, a to navždy. Já nejsem příznivcem toho, dokonce jsem podával návrh, abychom se tím zabývat nemuseli. Aby to zůstalo čistě na indemnitě, čistě na výkonu v Parlamentu.

156

Leč tento návrh nebyl přijat a protože nebyl přijat, tak tuto odpovědnost neseme ze zákona. My se nějak rozhodnout musíme. Jestli si myslí ti, kteří se rozhodnou pro vydání, že nejsou soudci, jsou soudci. Protože ji pošlou k soudu. To, že její kolega nemá imunitu, je prostě tím, že on volby nevyhrál. Nerovnost je založena právě tím, že vyhrála volby. Ale k volbám je volný přístup. Vím, že v reálném životě to někteří mají snazší, někteří to mají horší, že někteří jsou vzdělaní a dělají povolání, která jsou volitelnějsí a oblíbenější, někteří ne. Někteří jsou vzdělaní, někteří jsou chytří jako my a někteří jsou hloupí jako – nevím, teď si nikoho neuvědomují. Ale všichni takoví jsou v Parlamentu zastoupení. A co se týče činu, tak já jsem například hlasoval pro nevydání, protože když už odpovědnost nesu a vidím, že probíhá věc, přesně jak říkal kolega Rakušan, která nemohla být trestným činem, když probíhá nějaká hloupost a já ji zastavit můžu, tak já ji zastavím. To už patří k tomu, a možná i to jsou vlastnosti, proč mne zvolili jako senátora. Situace a všech osm senátorů, kteří nahlédli do spisu, se o tom mohlo přesvědčit, vznikla tak, že přišla skupina obyvatel a docela rasisticky chtěla, aby tam už nebyly přidělovány byty těmto nepřizpůsobivým občanům. A paní senátorku, která nemůže vystoupit z kůže senátora jen proto, že je schůze bytové komise, ono to totiž souvisí, možná, že kdyby nebyla starostkou, tak by nebyla známá a nebyla by senátorkou a naopak – prostě senátory jsme, ať chceme nebo nechceme, prostě furt, po dobu výkonu mandátu, tak tlačili k tomu, aby vydala poměrně rasistické rozhodnutí, že tam se byty Rómům přidělovat nebudou a ona to odmítla, nešťastně se přitom uvedla do afektivního stavu, kde říkala: “Co s nimi mám dělat“? A tam měla skončit. Ale ona pokračovala nějakým způsobem, který říkat neměla, jako: „To je mám zabít“; a já nevím co. To nebudu hodnotit, člověk by si pak mohl vysloužit třeba žalobu na ochranu osobnosti. Prostě pokračovala, ale přece to je úmyslný trestný čin a já tam žádný rasistický úmysl nevidím, ona se naopak snažila pomoci našim nepřizpůsobivým spoluobčanům v těžké situaci. Pak na druhé straně je případ podle toho, jak jsem to prostudoval, velice zatížený tím, že to bylo už po několikáté, že titíž lidé podávali na tutéž senátorku obvinění z nějakých trestných činů. A já jsem z toho získal pocit, který jsem nedovedl překonat, že v tom kraji se vede politický boj, řekl bych poměrně primitivním způsobem. Pokud to nedovedou normálními prostředky, tak navzájem skupina, která si to neumí vypořádat jinak, podává trestní oznámení. Mně to připadá jako způsob velmi politicky zavazující, znečišťující ten případ. Byli to ti samí lidé, kteří na ni podali už čtvrté trestní podání, nebo páté, bylo jich hodně. Tři z nich policie odložila, čtvrté to samé jsme tu v podstatě zastavili my a nyní přišlo páté, od úplně samých lidí. To je tam doloženo. Čili to je tak těžce politicky zatížený případ, že mi nečiní žádné potíže říci, že unesu odpovědnost a říci, že paní senátorku nevydáme. Děkuji. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego a prosím paní kolegyni Juřenčákovou. Senátorka Jana Juřenčáková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Kolegyně a kolegové. Já jsem si byla také prostudovat spis, na jehož základě bylo vzneseno obvinění. A musela jsem si to rekapitulovat, abych dospěla k závěru, k rozhodnutí, jak dnes hlasovat. Chtěla bych možná i pro ty, kteří spis neviděli, krátce s ním seznámit. Podle spisu nikdo ze zúčastněných na jednání necítil ze slov starostky či místostarosty rasový podtext. To je tam jednoznačně řečeno, všech účastníků se

157

policie ptala. Trestní oznámení nepodal nikdo z Rómů z Ostravy, celá akce vypadá jako organizovaná, protože na základě jednoho trestního oznámení se k němu postupně přidávali další, kteří ale vlastně s tím bydlištěm, s Bedřiškou, s Ostravou nemají nic společného. Akce má podle mne jasný politický podtext, protože nahrávku někdo neznámý hodil do stránky odvolanému starostovi, který po jejím poslechu nekontaktoval policii, ale média a rómské organizace. Proč nekontaktoval přímo policii? Nahrávka byla zveřejněna s dlouhým časovým odstupem a tam vidím cíl poškodit starostku a současně senátorku Lianu Janáčkovou. Mám za to, že nahrávka byla zveřejněna v důsledku politického boje na radnici v Mariánských Horách s cílem odstranění současné starostky a senátorky. Pokud by se nejednalo současně o senátorku, jak tady bylo řečeno, že se to stalo z pozice starostky, tak pokud by to nebyla současně senátorka, tak média by se pravděpodobně o problém nahrávky vůbec nezajímala a nikdo z těch, kdo trestní oznámení podal, by o ničem ani nevěděl. Takže souvislost starostka a senátorka je tam velká. Kdyby nebyla senátorka, nikdo by trestní oznámení nepodával. Já jsem šla do Senátu s tím, že jsem pro zrušení imunity. A imunita by se měla vztahovat pouze na slovní projevy. Toto je myslím případ, na který se imunita má vztahovat, protože kdyby tomu tak nebylo, tak se v budoucnu politici budou bát diskutovat a debatovat, protože by mohli žít ve strachu, kdy to na ně bude moci politický nepřítel vytáhnout. Takže na základě mé vlastní rekapitulace já jsem se rozhodla, že budu hlasovat proti vydání naší kolegyně senátorky Liany Janáčkové. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně, slovo má pan kolega Tejnora. Prosím, máte slovo. Senátor Karel Tejnora: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Chtěl bych jenom připomenout, že v lednu 2003 jsme tu dlouze diskutovali o bývalém kolegovi Vladimíru Železném. Do dneška čekáme, aby se mohl obhájit před soudem, jak tu bylo plamenně diskutováno. Následoval Alexandr Novák. Opět čekáme na spravedlivý soud, který rozřeší jeho případ. Zkrátka a dobře, minule jsem hlasoval proti vydání a budu to opakovat, pokud alespoň někdo ze jmenovaných nebude mít konečně šanci se obhájit před soudem. Jinak to považuji za politickou manipulaci. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, kolega Horník je na řadě. Senátor Jan Horník: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Já žasnu, já se divím, já jsem zděšen. Afekt-neafekt. Když jsem politik a vstupuji na politickou scénu, a je jedno jestli komunální, regionální, nebo až sem do Prahy do Parlamentu, tak si přece musím být vědom, že mě veřejnost vnímá jinak jako veřejného činitele. Já se podle toho musím chovat. To, co řeknu na půdě té nebo oné instituce, je samozřejmě možná něco jiného a vztahuje se na to indemnita třeba tady v Senátu, ale již ne na jakémsi jednání bytové komise. Zde je naprosto zjevné a jasné, že kolegyně Janáčková vystupovala jako starostka, to znamená, že v této republice je skoro 6,5 tisíce starostů, kteří nejsou shodou okolností také senátory nebo poslanci a nemají imunitu. To znamená, že oni se za to co vyřknou ve svém přiděleném nebo propůjčeném mandátu od svých volitelů musí umět obhájit, a to i v případě podání trestního oznámení na to, co vyslovili.

158

Já mám takovou záležitost za sebou. Na mě kolega v krajském zastupitelstvu za slovo tunel dal trestní oznámení. Ničeho jsem se nedožadoval tady, vydání, nevydání. Já jsem si to sám odtrpěl. Nakonec policie i státní zástupci shledali věc jako neopodstatněnou a doporučili, aby to řešil soud v občansko-právním řízení. Tak to také dopadlo. Ne v plném rozsahu žaloby jsem se musel omluvit za slovo tunel. Přesto k tomu tunelu následně došlo. Dnes se domnívám, že soudce, kdyby předjímal, možná jako já, tak rozhodl jinak. Ale to je nepodstatné. Já jsem si za to nesl následky, já jsem se dokonce v tisku svému kolegovi musel, ale i rád jsem se omluvil. Domnívám se, že takovým věcem je zapotřebí se postavit čelem. Kdo jiný než my senátoři a poslanci bychom měli být tváří tohoto státu, tváří našich volitelů. Když jsem vstupoval sem na tuto půdu ještě v době, kdy jsem byl starosta, na pozvání jednoho senátora, tak jsem měl lehké mrazení v zádech, když jsem sem přicházel. A já vím, že stejné mrazení a úctu mají všichni návštěvníci, které sem mnozí z nás vodí. A my naším rozhodnutím v tomto konkrétním případě naprosto degradujeme tuto parlamentní půdu, tuto půdu ctěného Senátu. Chci říci, že naše kolegyně při plném vědomí vyslovila to, co vyslovila, to co je popsáno nejenom ve vlastním vyšetřovacím spisu, ale mnoha médiích, kde je přesně popsáno, jak se vše odehrávalo. Jak k tomu došlo, že to možná někdo zneužil, to je všechno možné. Ale já se ptám, kolikrát ještě bude muset přijít žádost o vydání naší kolegyně Liany Janáčkové, až si my možná řekneme třikrát a dost. My jsme naší kolegyni již dali šanci, já osobně taky, protože jsem se dovedl ztotožnit s tím, že první případ, který jsme zde řešili v roce 2005, mohl mít politický podtext. Ale nevím, jestli v minulosti, nejsem pamětník, zde byl již senátor a senátorka, o které se již hlasovalo podruhé o vydání nebo nevydání. Mám dojem, že toto je první případ. Proto bych chtěl vyzvat naši kolegyni, aby nás nedostávala do této velmi těžké pozice o hlasování. Jelikož ona sama prohlásila, že bude to, co řekla, křičet do celého světa, tak ji chci požádat, nemusí křičet do celého světa, stačí, když bude křičet v rámci této republiky. Ano, já za to, co jsem řekla, ponesu plné důsledky na základě případného sudu, který rozhodne. Proč jsme my tady v té situaci? Proč my budeme propíráni tiskem. A věřte mi, pokud nevydáme, tak to ponese naše společnost velmi těžce. Vy se musíte obdobně jako já – a neříkejte mi, že tomu tak není, setkávat s názory našich spoluobčanů, co si dnes myslí o Parlamentu. A pokud my dnes neuděláme rozhodný krok a neřekneme dost, od toho tu máme nezávislé soudy, za věci, které vůbec nesouvisí s mandátem senátora nebo senátorky, si každý musí nést svou zodpovědnost. A proto vyzývám mou kolegyni Lianu Janáčkovou v tom nejlepším úmyslu, aby předstoupila před nás, aby z nás sejmula to těžké jho, a aby se přihlásila k tomu, že se s životem popere tak, jak se pere s rómskou záležitostí u ní v jejím volebním obvodě. Já jsem mezi našimi rómskými spoluobčany vyrůstal odmalička. Žil jsem s nimi v jednom baráku, jenom Rómové a jedna minoritní rodina. Problematiku rómské populace znám velmi dobře. Možná jste zaznamenali včerejší případ v Nejdku, kdy nadpočetní většina Rómu zbila, a dokonce jednoho těžce policistu ČR. Kdo toto prostředí zná, kdo se v něm pohybuje, a to není v prostoru, kde mám volební obvod, jenom Nejdek. To je Jáchymov, při 2800 obyvatel 600 Rómů. Ale to jsou taky sousední Vejprty v Ústeckém kraji. Tyto bitky jsou tam na denním pořádku. Starostové a samosprávy to nemají jednoduché. Ale tento stát, resp. tento Parlament se zatím nepostavil čelem k problémům, které přináší zejména tato rómská menšina.

159

Nenašli jsme řešení, a pokud někdo nějaké našel, tak se samozřejmě mnohdy se zlou potázal. Rómská záležitost je mnohem složitější věcí, než se domníváme. A asi ji tady nevyřešíme. Ale co můžeme vyřešit, že se můžeme zbavit toho, abychom se tady museli ospravedlňovat, jak kdo bude hlasovat, a lze to jen jedinou cestou. Že se tomu naše kolegyně postaví čelem. Já ji k tomu vyzývám, bylo by to od ní čestné a takhle i zachrání celkovou čest našeho Senátu. Místopředseda Senátu Jiří Liška Děkuji, pane kolego. Jako další je přihlášen do rozpravy pan kolega Šebek. Senátor Karel Šebek: Pane předsedající, kolegyně a kolegové. I já jsem si jako starosta vysloužil ve své praxi podání obvinění a podání trestního stíhání za zneužití pravomoci veřejného činitele jako kolega Horník. Jednalo se o banální sousedský spor, kdy to nebyl nepřizpůsobivý, ale spíš zlý a nepřející člověk, který likvidoval velmi slušnou živnost svého souseda. Domáhal se neustále pod různými kličkami paragrafů a zákonů likvidace jeho živnosti z důvodu obtěžování hlukem. Šel si tvrdě za svým a poštval na mě tendenční televizní reportéry a novináře. Já jsem reagoval v místním tisku a za to jsem si vysloužil obvinění a asi po roce nepříjemných jednání vydala státní zástupkyně výrok, který mě velmi potěšil a zněl zhruba takto: Starosta, který v sobě najde odvahu přijmout veřejnou funkci, musí počítat i s kritikou své práce a neměl by se nechat unést k neuváženým výrokům. Zároveň však v těchto výrocích neshledávám naplnění skutkové podstaty zneužití pravomoci veřejného činitele. S tím byl můj případ odložen, já bych ho případně paní kolegyni Janáčkové poskytl jako precedentní rozhodnutí, ale doufám, že k tomu nedojde, protože já pro vydání hlasovat nebudu. Děkuji vám. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan senátor Jiří Zlatuška. Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. V debatě o předchozím tisku zaznělo, že svoboda je nedělitelná. Toto bychom si měli připomenout i v tuto chvíli. Svoboda je nedělitelná i tam, kde se tímto způsobem mluví o Rómech, svoboda je nedělitelná i tam, kde jeden z obecních činovníků je popotahován v trestním řízení a jiná by si měla využít imunity, kterou má čistě náhodným způsobem kvůli tomu, že je senátorkou. Svoboda je nedělitelná i tam, kde by měla platit rovnost před zákonem. Pro všechny lidi v této zemi. Zde, jestli se jedná o tak snadný případ, že imunitní výbor mohl nahlédnout naprostou neoprávněnost trestního stíhání, protože to byl jen takový neškodný výšplecht, který byl řečen v nezávazném kontextu, pak pevně doufám, že toto zohlední i orgány činné v trestním řízení, respektive soud. Přijde mi zcela absurdní předpokládat v této jednací síni, že všechny tyto součásti, které vstupují do trestního řízení, jsou takové, že v tomto případě musí zasahovat Senát na ochranu jedné své kolegyně. Přijde mi to tak trošku jako z povídky Šimka a Grossmanna „Jak jsme chovali užitečné zvíře“. Když máme jednoho mezi sebou, tak už se s ním nikdy nevyřídíme. A přitom v jiných případech, kdy normální občané nejsou kryti imunitou, tak tam je prostě necháme tomuto zběsilému systému na pospas. Iniciujme tedy zákon, který zruší trestní řízení, zruší policii, zruší vyšetřování, zruší soudy, ušetřené peníze,

160

za ně pořiďme zbraně, rozdejme je občanů a chovejme se takovým způsobem, že tyto instituce vůbec nefungují. Ale netvařme se tak, že na vyšetřovatele, orgány činné v trestním řízení nebo soudy není vůbec žádný spolehnutí, a kvůli tomu musíme v takovýchto věcech zasahovat! Myslím si, že zásadně bychom imunitu neměli uznávat a měli bychom vydávat, protože je věcí orgánů činných v trestním řízení nebo soudu, aby jednoduchou úvahu, kterou jsme údajně tady mohli udělat, ony provedly. Myslím, že se zde nejedná také o to, co zde zaznělo, že bychom tím senátorku Janáčkovou okamžitě odevzdávali soudu. Policie nás žádá o to, abychom vyslovili souhlas se zahájením trestního řízení. V tu chvíli bude vypovídat v rámci trestního řízení, nikoliv jenom jako svědek, což zřejmě probíhalo doteď, bude mít s sebou advokáta, a pokud policie, vyšetřovatelé nebo dozorující státní zástupci usoudí, že věc je tak malicherná, jak ji označila většina v imunitním výboru, nepochybně se celá věc zastaví ještě před tím, než by byla odevzdána soudu. Takže problém zde v žádném případě nestojí tak, že vydáváme senátorku Janáčkovou soudu. Necháváme pouze proběhnout proces, který by v této zemi měl v případech, pokud jsou tak jasné, jak se jeví většině imunitního výboru, měl proběhnout. Já si dovolím říct, že z toho, jak jednání v imunitním výboru, podle toho, co jsem slyšel, probíhalo, tak se mi nezdá, že důvody jsou takové, že to je jen takhle jasná věc a že druh většiny, který se tam ustanovil, na mě spíš působí dojmem, že je to součástí běžných politických obchodů v této zemi. Dovoluji si připomenout, že ani v této situaci není nic ztraceno. I kdyby se senátorka Janáčková dostala před soud, i kdyby ji soud odsoudil, tak zde máme pořád ještě možnost, že ji pan prezident udělí milost. V tomto případě se s ní dokonce zná a ani nemusí vědět, že pro něj hlasovala ve volbě prezidenta, tak jako to nevěděl o panu Kratochvílovi, že to byl sponzor ODS. Takovéto možnosti zde jsou, takže tím, že bychom senátorku Janáčkovou v tomto případě vydali, jsem pevně přesvědčen, že ani v případě, že by všechny tyto věci proběhly, že ta věc nemusí být takhle ztracená, tak že bych na kolegy zejména z ODS apeloval proto, rozvzpomeňte se, jak jste hlasovali v návrhu změny ústavy, který rušil imunitu, vydejme senátorku Janáčkovou, pracujme dál na tom, aby imunita byla zcela zrušena a netvařme se pokrytecky. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Prosím pana kolegu Štěcha, aby se ujal slova. Senátor Milan Štěch: Vážené kolegyně, vážení kolegové, já nejsem samozřejmě ani soudce, a nejsem ani státní zástupce, ani se nechci do jejich role dostávat. Bohužel jsem ale přesvědčen, že my tady neměříme stejně, že tady vlastně rozhodujeme o tom, aby jedna z nás nebyla vydána k tomu, co jiného občana potká za stejnou věc, a myslím si, že v žádném případě to nemá podtext, který by znamenal, že paní kolegyně Janáčková bude omezena na svých právech zákonodárce a že podtext není ani v jejích politických postojích. Jsem bohužel přesvědčen, že kdyby slova, která byla prezentována, že jsou předmětem právě toho šetření, byla řečena z úst někoho z támhle toho krajního spektra (ukazuje směrem do levé části sálu), případně z mých úst, tak že tady příliš velká polemika o vydání či o nevydání nebude, že to bude jasné rozhodnutí. Myslím si, že také naší nevýhodou a naší slabostí a mojí slabostí by bylo to, že jsem nehlasoval pro stejného prezidentského kandidáta jako paní kolegyně Janáčková. Děkuji za pozornost.

161

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Paní kolegyně Janáčková, teď máte slovo. Senátorka Liana Janáčková: Vážení kolegové, vážené kolegyně, pane předsedající, myslím si už opravdu je chvilka, když tuto taškařici přerušíme. Já jsem původně měla napsánu úplně jinou řeč, ale to, co tady předvedli mí dva kolegové – jeden velmi emotivně a důrazně; dobře, beru to, druhý včetně urážek, a pane předsedající, prosím, vyřiďte panu Zlatuškovi, že se opravdu nenechám urážet a že mě hluboce uráží spojování a spekulace s volbou pana prezidenta. A já bych dokonce považovala za vhodné, kdyby se mi omluvil. Takže v této chvíli vás žádám, abyste mě vydali! Prosím, kolegové z ODS, já vím, že vy to neberete tak, jak to berou kolegové, že to je něco za něco. Já nejsem zbabělec, já se umím ubránit sama. Já vím, že nejsem vinna žádným hanobením, ale já to prostě na sobě nenechám! Tu špínu, kterou jste teď na mě hodili! Děkuji. A prosím, respektujte mě! Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Jako poslední je zatím přihlášen do rozpravy pan kolega Novotný. Senátor Josef Novotný: Ještě jednou dobrý podvečer. Teď mě kolegyně Liana Janáčková téměř vzala vítr z plachet. My jsme spolu celý minulý týden diskutovali její vydání, byla pro to rozhodnuta a měla právě obavy jenom o politizaci celé kauzy. A skutečně až do sobotní esemesky jsme byli takto domluveni. Všem by nám to hrozně ulehčila. A na našem mandátovém výboru řekla větu: Nemám dost odvahy, maličko mně ještě chybí. Něco v tomto smyslu. Teď, jestli pod tlakem diskuse to posunula dál, tak jí musím poděkovat. Já jsem chtěl jenom krátce říct, že skutečně po seznámení se spisem a situací přímo na místě v osadě Bedřiška, byli jsme tam i s kolegou Petrovem, a to není jenom Bedřiška, v ulici Železné a v Kunčičkách a další podobné lokality – prostě kolegyně je dlouhodobá úspěšná starostka obvodu; snad je tam od revoluce. My starostové z jiných lokalit ani nemáme představu vůbec, kolega Šebek možná naznačil nebo někteří to znáte, ale o problémech, které ona musí denně řešit. Polovinu její práce berou tyto spory. Já jsem byl úplně zděšen ani ne tak z Bedřišky, ale jako z příjezdu do ulice Železná, do lokality, kde byly před několika lety nákladem mnoha milionů spraveny dva bloky obytného domu. Příjezd je stejný, jako když si představíte pásmo Gazi-3,5 metru hladký železný plot a nahoře průměr jeden metr žiletky. To jsou takové ostnáče moderního typu. A když jsem se ptal, co to je, že jedem jakoby do věznice – ne, přijíždíme jenom do lokality Železná, kde bydlí Rómové. Přijeli jsme tam, tam byl ohromný nepořádek kolem kontejnerů. A já jsem kolegyni Janáčkové říkal: Proč jim ty kontejnery nevyvezete? A ona říkala: Já nevím. Já jsem nelenil a šel jsem ke kontejneru, otevřel jsem je, byly dva a byly prázdné. Kolem neuvěřitelný svinčík, rozbité gauče a takové odpadky, ze kterých se získává železo a zbytek tam prostě zůstává. Pak jsme šli dovnitř domu, a protože jsem elektrikář, tak jsem byl velice šokován, když kolegyně šla a říkala: co to tady je? A říkala tam nějakému nájemníkovi – tam ze společného chodbového rozvodu byla dvoulinka tažená přes chodbu na druhou stranu. Ona ji vytrhla z vypínače, tam se zajiskřilo. On říká: já nic, já nic, já za to nemůžu! To zloděj elektřiny, který tam kradl. Šli jsme na konec chodby, tam vyběhla paní a říká: pojďte se podívat na rozbité dveře, kde byly

162

vykopané zámky. Naštěstí jiný soused říkal, že to si dělá ta rodina, když přijde opilý nájemník domů a vykope dveře. Ona si stěžovala nám, že to byťák nespraví. To je ukázka toho, jak to tam nefunguje. Bohužel dlouhodobě se u nás tyto problémy neřeší. Já tím, jak jsem se s tím chtěl seznámit, tak jsem si i prostudoval z Ministerstva práce zadanou – tuším to dělal Ivan Gabal – studii o rómských komunitách. Je tam popsáno 356 ghett romských komunit v celé republice, které vznikly historicky desetiletí zpátky a nikdo tyto věci neřeší. Teď se to pouze odsouvá a řešilo se to nějakými sociálními dávkami, ale tato doba končí a myslím si, že je nejhorší věci v současné době rychle neřešit. A obávám se, že kdyby Senát pokryl kolegyni imunitou, tak ona ztratí kredit bojovnice, který si tam vybojovala, a není tam vnímána jako rasistka! Tam Rómové, když říkali, děkujeme za to, co pro ně udělala. Seděl jsem s rómskými organizacemi, které tam byly, na jednání o zaměstnanosti a tam vůbec žádný problém nebyl. Čili já si neumím představit soud, který by ji nějakým způsobem odsoudil. Ještě krátce. To není on, případ kolegyně Janáčkové je o problémech minorit, a zejména je to o úctě k právu. Musíme si uvědomit, že platí rovnost svobod, ale i rovnost odpovědnosti. A právě rovnost starostky a senátorky zároveň, je strašně nespravedlivá vůči místostarostovi, který imunitu nemá a nemůže se jí zakrýt. Myslím si, že vzdání se imunity a následné rozhodnutí soudu by výrazně napomohlo řešení této problematiky a zvýšilo by úctu k právu, a zároveň by přispělo ke zvýšení naší prestiže Senátu jako komory, která se s tím dokáže vypořádat, a jsem rád, že kolegyně udělala gesto, které před chvilkou udělala. Právo je jenom jedno a nemělo by být jiné pro senátorku, starostku, ale stejné pro místostarostu nebo třeba pro katarského prince. Státní orgány si musí uvědomit, že pokud tento problém se nebude dlouhodobě, plnohodnotně a otevřeně řešit, tak vážně hrozí, že se přenese do zbytku republiky a chopí se ho různí extremisté anebo populisté a budeme z toho ještě mít těžkou hlavu. Ještě krátce dvě věty. Děsí mě zpochybňování objektivity soudů politiky, kteří by měli právě pro zlepšení fungování něco konkrétního udělat, a ne jenom zpochybňovat soudy a vyhýbat se jim. A dál mě děsí i některé argumenty, které byly zde uvedeny v argumentaci pro zachování imunity. Takže prosím vás, hrajeme o prestiž Senátu a vyslyšme to, co Liana Janáčková řekla. Já jí za to děkuji! Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, a slovo má pan senátor Jaromír Volný. Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, já jsem původně nechtěl vystupovat, já jsem svoje řekl na mandátovém a imunitním výboru, přesto mě vystoupení pana kolegy Zlatušky vyprovokovalo k tomu, abych vystoupil. Je pravda to, co říkal kolega Pospíšil, že ústava neříká, proč má komora svého člena vydat nebo nevydat. Je také pravda to, co říká paní senátorka Paukrtová, že výklad, kterým jsem se doposud řídil i já, a tady mluvím v minulém čase, všimněte si, byl ten, že jsem vždycky posuzoval, jestli za tím vidím politické motivy výkonné moci nebo nevidím, a když jsem si sice udělal nějaký obrázek, a tomu se žádný z nás nevyhne, o tom, jestli si myslím, jestli to ten člověk udělal nebo neudělal, jestli je to trestný čin nebo ne, ale přísně jsem to vždycky odděloval s tím, že to není naše úloha, abychom to posuzovali. Proto jsem také hlasoval při minulém rozhodování o kolegyni Janáčkové tak, že jsem hlasoval pro její vydání a hlasoval jsem i pro vydání kolegy Čunka. Právě

163

Čunkův případ však byl případ, který mě přiměl ke změně mého stanoviska do budoucna, a já bych se k němu na chvíli vrátil. Já jsem tehdy řekl, že budu hlasovat pro vydání kolegy Čunka, i když věřím, že obvinění bude zproštěn, protože důkazní situace byla neudržitelná, a vyzval jsem ho tehdy, aby se nevzdával svých funkcí a pomohl tak důsledné aplikaci presumpce neviny. Co se však stalo? Kolegu Čunka štvali a uštvali ho, až tedy byl nucen z vlády odstoupit. Jak to bylo poté, co tedy trestní řízení proti němu bylo zastaveno, všichni víme, jak dlouho trvalo, než se do vlády vrátil. A já jsem si při té otázce položil otázku, zda přece jen bych neměl při případných dalších rozhodováních posuzovat to, co o případu vím s ohledem na to, co toho člověka čeká. Já bych řekl, že bohužel z vydávání se stala v Senátu fraška. Já o tom mluvím nerad, ale musím připomenout, jak se k věci vydání kolegy Čunka postavil pan senátor a ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, který ve svém emotivním projevu zde v Senátu při projednávání Čunkova případu vystoupil proti jeho vydání a řekl, a cituji zde ze záznamu: „Říkám tímto, že nebudu hlasovati pro vydání kolegy Čunka, poněvadž za těchto okolností bych to považoval za opravdu poškození naší demokracie.“ Za tři až čtyři měsíce, nejpozději tedy 9. června 2007, kolega Schwarzenberg prohlásil, že s takovým člověkem nebude sedět v jedné vládě, pokud by byl, abych to přesně citoval, pokud by byl obžalován z trestného činu. Takže co z toho pro mě vyplývá? Opakuji ještě jednou, že budu vždy poměřovat od případu pana Čunka, co si o věci myslím s tím, co našeho kolegu Čeká v případě, že ho vydáme. Co se stane paní kolegyni, když ji vydáme? Tím to samozřejmě neskončí! Bude na ni uspořádána štvanice jako na kolegu Čunka. Lidé řeknou, co taková rasistka má co sedět v Senátu, ačkoliv o podání obžaloby nebo vůbec o soudním rozhodnutí ještě nebude nijak rozhodnuto! Já bych v této souvislosti, a to souvisí už s tím, co jsem řekl, že budu poměřovat to, co si myslím o případu, o skutkové věci případu, tak bych vám tady citoval z výpovědi pana Josefa Stojky. Je to úřední záznam o podaném vysvětlení, kde on říká: „Jak jsem již uvedl, jsem předsedou občanského sdružení Unie olašských Rómů a bydlím v městském obvodu Ostrava-Mariánské Hory. V této souvislosti jsem velice dobře obeznámen se situací v lokalitě Bedřiška, kde bydlí početná skupina Rómů. V této lokalitě dochází bohužel ze strany některých rómských obyvatel k ničení majetku a k vytváření velkého nepořádku. O těchto skutečnostech jsem několikrát jednal se senátorkou Lianou Janáčkovou, která chce tyto skutečnosti řešit, a má snahu je řešit. Pokud se týká samotného jednání zastupitelů obvodu s občany Bedřišky dne 15. 8. 2006, pak mohu uvést, že na tomto zasedání jsem přítomen nebyl, nevím tedy, co konkrétně se zde projednávalo a v jaké atmosféře. O tom, že zde ze strany zastupitelů mělo dojít k nějakým hanlivým výrokům na adresu rómských obyvatel této lokality, jsem se dozvěděl až z médií, kdy jsem byl překvapen. Výroky ze strany zastupitelů jsem si přečetl na internetu a později jsem si na internetu pořízenou nahrávku vyslechl. Podle mého názoru jsou výroky zveřejněné na internetu vytržené z kontextu. Mně osobně je líto, že se rómské organizace zapojily do této kampaně. Já jako předseda Unie olašských Rómů prohlašuji, že starostka není žádná rasistka! Jak už jsem zde uvedl, se senátorkou jsem jednal mnohokrát, měl jsem možnost ji dobře poznat, a proto si nemyslím, že ona je rasistkou.

164

Na závěr své výpovědi chci uvést, že jsem byl v minulosti dvakrát přítomen na jednání zastupitelstva městského obvodu Ostrava – Mariánské Hory, kde bylo přítomno více Rómů, kteří však nemožným způsobem uráželi senátorku, sprostě jí nadávali do kurev, pičí a rasistek, kvůli čemuž jsem se s těmito Rómy pohádal a za jejich jednání jsem se tehdy celému zastupitelstvu omluvil.“ Dámy a pánové, já v souladu s tím, co říká ústava v textu slibu senátora, budu hlasovat v souladu se svým svědomím, a to tak, že vydání naší paní kolegyně Liany Janáčkové nepodpořím. Děkuji vám za pozornost. (Bouchání do lavic v pravé části sálu.) Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Senátor Jaromír Volný byl posledním přihlášeným do obecné rozpravy, takže tu končím. Pane zpravodaji, prosím, shrňte naši rozpravu. Senátor Josef Novotný: V naší bouřlivé rozpravě vystoupilo deset senátorek a senátorů a diskuse byla mezi dvěma variantami – vydat a nevydat. Zatím ale nepadl zde návrh vydat, takže je tady jenom usnesení mandátového a imunitního výboru – nevyslovit souhlas s trestním stíháním. O tomto budeme hlasovat. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Je tam ještě návrh, pane zpravodaji, vydat. Ten padl a padl z úst paní kolegyně Janáčkové. Senátor Josef Novotný: Takže jsou tady dva návrhy. Prvně budeme hlasovat o… Já si myslím, že zmatečné je trošku i naše usnesení výboru, takže návrh vydat kolegyně Paukrtové by byl přesnější, a pokud neprojde, tak… Budeme teď hlasovat o návrhu vydat kolegyni Janáčkovou k trestnímu stíhání. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dobře. O tomto návrhu budeme po znělce hlasovat. Na návrh kolegy Pavlaty vás všechny odhlásím a znovu se prosím přihlaste. Budeme, pane kolego zpravodaji, hlasovat o tom, zda vydáme kolegyni Janáčkovou k trestnímu stíhání. Senátor Josef Novotný: Souhlasím, kdo je pro vydání. Místopředseda Senátu Jiří Liška: Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem vydat? Kdo je proti tomuto návrhu? Hlasování č. 33, registrováno 54, pro 13, návrh byl zamítnut. Tím končíme projednávání tohoto bodu programu. A pokračujeme dalšími body našeho dnešního jednání a my se vystřídáme zde u stolku. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Hezký podvečer, kolegyně, kolegové. Prosím vás, všichni neodcházejte, ať jsme usnášeníschopní. Nejdřív bych vás chtěl seznámit s tím – předtím než přivítám pana ministra Gandaloviče – s plánovanou změnou programu. Kdybyste se podívali na své programy, byl by to bod č. 14 ministra Římana, a body č. 15 a 16 by byly přeřazeny ze 13. schůze na schůzi 14. Bylo to takto s nimi projednáno. To znamená, ještě jednou, bude to první procedurální návrh – vyřazení těchto bodů z dnešní schůze a zařazení na schůzi 14., tj. následující – 14, 15, 16. Nechám o tom hlasovat en bloc.

165

Zahajuji hlasování. Kdo je pro to, abychom tyto body přeřadili na schůzi 14., tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zdvihne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 34 ze 45 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 23 pro vyslovilo 37, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat. Ještě bude jeden procedurální návrh, prosím vás, neodcházejte! Procedurální návrh podávám já, abych se nemusel za nikoho schovávat, a je to přeřazení senátního tisku č. 239 – Návrh senátního návrhu senátorů Josefa Novotného, Petra Víchy a dalších senátorů, též na příští schůzi, tj. na schůzi 14. Oddělil jsem záměrně toto hlasování. Zahajuji hlasování. Kdo je pro přeřazení tohoto bodu, tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zdvihne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 35 se ze 44 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 23 pro vyslovilo 30, proti byl 1. Návrh byl přijat. Chtěl bych připomenout, že kolega Stříteský již předtím nechal odhlasovat, že následné body, které přednese pan ministr Gandalovič, budou projednány a hlasovány i po 19. hodině. Ještě jednou mu děkuji za strpení, protože byl zařazen původně na dobu po 18. hodině. Uvedu tedy nejdříve další bod, a je to Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon), ve znění pozdějších předpisů Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 226. Ještě jednou vítám pana ministra Gandaloviče a prosím ho, aby nás seznámil s návrhem zákona. Ministr zemědělství ČR Petr Gandalovič: Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, chtěl bych vám přednést úvodní slovo k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon o veterinární péči. Tento zákon jsme původně koncipovali jako prakticky čistou implementaci evropských směrnic. Tato oblast, jak víte, je v podstatě už dnes plně komunitarizována, a čím dál tím více nad právem členských států převládá právo evropské, a to sice dnes už povětšinou právo přímo aplikovatelné, to znamená, že jsou to nařízení Evropské rady a Parlamentu. Proto tedy zákony členských států, jako samozřejmě náš zákon, postupně vytvářejí prostor pro tato přímo uplatnitelná právní ustanovení EU a vlastně do jisté míry se dá říci, že jim vyklízejí prostor, protože není záměrem, abychom tady měli nějakou duplicitu. V tomto případě se to týká oblasti výkonu státního veterinárního dozoru, obchodování se zvířaty, otázek nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka a také rovněž dodávání malých množství výrobků z prvovýroby. My samozřejmě očekáváme, že tento proces bude pokračovat i dále, to znamená, že i nadále budou postupně tato evropská nařízení nahrazovat náš veterinární zákon, ale prostě to je teď etapa, ve které se v současné chvíli nacházíme. V průběhu projednávání v Poslanecké sněmovně se nám podařilo vyřešit jeden velmi dlouhotrvající problém, a tím je porážka zvířat ve farmových chovech

166

jelenovité zvěře. To je poměrně řekněme specifická záležitost, kdy vedle toho, že jelenovitá zvěř žije, jaksi teď to nechci říct, jako to říkal Mach se Šebestovou, v lese, ale je to tak, tak samozřejmě je chována vlastně fakticky jako hospodářské zvíře ve farmovém chovu. Po dlouhá léta výsledkem určitých řekněme sporů v rámci zemědělské a myslivecké komunity nebyl správně a uspokojivě dořešen případ porážky, to znamená, že ve veterinárním zákoně pro to nebyla příslušná ustanovení. Nám se podařilo tento problém vyřešit a musím říct, že to je po mnoha letech řešení, které přijímá jak myslivecká, tak zemědělská veřejnost, tak samozřejmě především Svaz farmových chovů. Takže tam máte celá nová ustanovení, která sice byla do novely inkorporována formou pozměňovacího návrhu, nicméně já se za něj plně stavím, protože jeho text a jeho faktický obsah byl vyjednán za mé přímé účasti a jsem tedy rád, že se to podařilo a prosím vás, abyste to takhle podpořili. S tímto si dovolím vás požádat o podporu tohoto zákona. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, pane ministře, a prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 226/1, zpravodajem výboru je pan kolega senátor Jan Hajda, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Senátor Jan Hajda: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, postoupení tisk je v pořadí již 13. novelou veterinárního zákona od jeho přijetí v roce 1999. Hlavním cílem předkládané novelizace je především potřeba zajištění vnitrostátní implementace nových či novelizovaných právních aktů Evropských společenství na úseku veterinární péče, týkajících se problematiky přepravy zvířat, výkonu státního veterinárního dozoru, obchodování se zvířaty, nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka a prodej, resp. dodávání malých množství vlastních produktů z prvovýroby konečnému spotřebiteli pro spotřebu jeho domácnosti. Pokud se týká legislativního procesu, návrh zákona předložila vláda Poslanecké sněmovně 11. září minulého roku. Ve 3. čtení konaném 19. března letošního roku byl vládní návrh zákona schválen, a to, když se ze 183 přítomných poslanců vyslovilo pro návrh 172 a nikdo nebyl proti. Pokud se týká vlastního zákona tak, jak ho vysvětlil pan ministr, s jeho realizací navrhované právní úpravy nejsou spojeny žádné významnější negativní dopady na státní rozpočet. Jeho úprava nemá vliv na životní prostředí. Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu ho projednal na 25. schůzi 17. dubna roku 2008 a přijal k němu následující 250. usnesení: Doporučuje Senátu PČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, určil mě zpravodajem výboru pro dnešní jednání schůze Senátu a pověřil předsedu výboru senátora Ivana Adamce předložit toto usnesení předsedovi Senátu. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, pane kolego, a posaďte se ke stolku zpravodajů. Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107, abychom se návrhem zákona nezabývali. Nikoho takového nevidím, otevírám tedy obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nehlásí nikdo, obecnou rozpravu končím.

167

Předkladatel ani pan zpravodaj se nemají, k čemu vyjádřil. Zazněl jediný návrh, a to návrh výborový – schválit, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Než budeme hlasovat, přece jenom se pokusím ještě několik kolegů sehnat znělkou. Abychom předešli úrazu, ještě počkáme na některé docházející. Zazněl jediný návrh – schválit – garančního výboru. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a také zdvihne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 36 se z 39 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 20 pro vyslovilo 28, proti nebyl nikdo. Návrh byl schválen. Děkuji. A teď budeme probírat další bod. Nejdřív ho načtu. Přistoupíme nyní k dalšímu bodu, kterým je Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů zákon o ochraně práv k odrůdám), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 229, a prosím opět pana ministra Petra Gandaloviče, aby nás seznámil s návrhem zákona. Ještě předtím se omlouvám kolegovi Hajdovi, kterému jsem nepoděkoval za zpravodajskou zprávu. Ministr zemědělství ČR Petr Gandalovič: Vážený pane předsedající, vážený Senáte, toto už je ale opravdu velmi specializovaný návrh zákona. Jeho podstatou je faktický způsob žádosti o udělení odrůdového práva pro nějakou odrůdu, které by potom platilo nejenom v ČR, ale v celé Evropě. Náš zákon se tímto tedy přizpůsobuje pravidlům platným v Evropském společenství a tato práva jsou pak vlastně přidělována odrůdovým úřadem Společenství. Druhá část tohoto zákona je vlastně novelizací zákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a podstata spočívá fakticky v tom, že se Vrchní soud v Praze prohlašuje jako soud specializovaný pro řešení sporů vyplývajících právě z těchto odrůdových práv. My tedy tímto způsobem soud, který byl určen Evropskou unií pro uplatnění těchto odrůdových práv v ČR, musíme vnitrostátním předpisem takovýmto způsobem stanovit. Opakuji, že je to velmi technický návrh zákona. Děkuji za jeho projednání ve výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, za doporučení, aby byl návrh schválen, a i já vás žádám a prosím o jeho schválení. Děkuji. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane ministře, posaďte se opět ke stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 229/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Josef Vaculík, kterého prosím, aby nás seznámil se svojí zpravodajskou zprávou.

168

Senátor Josef Vaculík: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, pane ministře, dovolím si pouze několik doplnění. Potvrzuji to, že se jedná skutečně o speciální zákon. Proto k němu v PS nebyl vznesen žádný pozměňovací návrh. Je to velmi neobvyklé, ale v tomto případě asi to je tak odborné, že poslanci měli problém se k tomu vyjádřit nějakým pozměňovacím návrhem. Upřesnil bych, že tím místem, kde se podávají žádosti o udělení odrůdového práva Společenství, je Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský a oním místně příslušným soudem prvního stupně je Městský soud v Praze. Dále bych chtěl sdělit, že v PS byl zákon schválen velmi pohodlně, ze 182 přítomných poslanců se pro návrh vyslovilo 161 poslanců a nikdo nebyl proti. Mám tady uvedeno několik podrobností, které řeší tento návrh zákona, ale myslím si, že to je celkem nadbytečné se o tom zmiňovat. Proto bych pouze sdělil, že výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu svým 249. usnesením z 25. schůze konané dne 17. dubna 2008 doporučil návrh zákona schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, pane zpravodaji, posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů. A je opět mojí povinností se zeptat, zda někdo nenavrhuje podle § 107 vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikoho nevidím, otevírám tedy obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí, obecnou rozpravu končím. Budeme hlasovat o jediném návrhu garančního výboru, tak jak jej přečetl kolega Vaculík. Budeme tedy hlasovat o návrhu schválit zákon, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zdvihne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 37 se ze 42 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 22 pro vyslovilo 34, proti nebyl nikdo. Návrh byl schválen. Přistoupíme k poslednímu bodu dnešního programu, kterým je Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 232. Prosím opět pana ministra zemědělství Petra Gandaloviče, aby nás seznámil s návrhem zákona. Ministr zemědělství ČR Petr Gandalovič: Vážený pane předsedající, vážený Senáte. Tento můj dnešní třetí návrh zákona je nepochybně nejdůležitější z celé trojice a samozřejmě předpokládám, že asi vzbudí větší diskusi než návrh zákona o odrůdách. O co se jedná? Jedná se o ochranu proti povodním, jedná se o zájmy vlastníků jednotlivých pozemků, jedná se o způsob, jakým do budoucna chceme a budeme schopni vyhlašovat chráněná území pro akumulaci vod, tzn. pro případnou některou budoucí stavbu vodního díla. Toto všechno je obsahem této novely vodního zákona.

169

Pokud se budu věnovat první části svého vystoupení, ochraně před povodněmi, chci zdůraznit, že nejefektivnější ochrana je samozřejmě ta, která se odehrává na horních tocích řek, resp. v těch oblastech, které nejsou zastavěny lidskými sídly a kde rozliv povodňové vlny nezpůsobí velké materiální škody. Chceme proto postupovat metodou tzv. řízeného rozlivu, chceme budovat v podstatě takové, jak tomu někdy říkáme, suché poldry, nebo takové hráze, které vlastně fakticky budou využity jenom v případě povodňových situací. A k tomu, abychom tak mohli učinit, musíme samozřejmě nějakým způsobem omezit vlastnická práva majitelů pozemků v oblastech plánovaných řízených rozlivů. Tento návrh zákona nám k tomu má dát příslušné nástroje. A musím říci, že tyto nástroje samozřejmě v té své extrémní podobě obsahují i nástroje vyvlastnění za náhradu. Je to věc, která je velmi citlivá. Jsem samozřejmě připraven s vámi zde o ní diskutovat a musím vás informovat o tom, že jsem velmi bedlivě zvažoval všechny možné varianty, jak bychom tuto situaci mohli řešit, že jsem předtím, než jsme tento návrh zákona předložili vládě, nechat prověřit skutečně velmi podrobně celý právní aparát možností, jak jednat s vlastníky. Nemusím zde zdůrazňovat, že pojem „vyvlastnění“ je pro mě velmi citlivý. Na druhou stranu musím jasně říci, že jsme nenalezli žádné čistší řešení než případné využití zákona o vyvlastnění v podobném duchu, tak jako je použit při stavbě liniových staveb, tzn. především dopravních staveb. Mohu vás ovšem uklidnit, že tento nástroj nepochybně bude využíván skutečně jako úplně to poslední a mimořádné řešení, protože jak jistě znáte, sám zákon o vyvlastnění dává jednotlivým vlastníkům poměrně rozsáhlá práva a celý proces zahrnuje minimálně dvě soudní řízení, jednak o samotném vyvlastnění a jednak pak fakticky o ceně za příslušné vyvlastnění. To znamená, že všichni, kdo budou chtít realizovat nějaké vodní dílo, samozřejmě budou dávat přednost dohodě s vlastníky. Druhá věc, kterou chci říci. Pokud hovoříme o vodních dílech určených k řízeným rozlivům, můžete si v podstatě zhruba představit, že se jedná o nějaký zemní val nebo něco takového, to znamená, není to ani přehrada, je to spíše taková jaksi hráz, která v té krajině je postavena a která je fakticky připravena na to, aby do toho prostoru potom byl vpuštěn objem vody, který pak nezpůsobí škodu někde na dolním toku někde v nějakém městě či obci. To znamená, že toto vyvlastnění samo o sobě přichází v úvahu jenom pod tělesem příslušné hráze. Naopak tam, kde pozemky nejsou po celou dobu zaplaveny, může probíhat dále zemědělské hospodaření a naopak vlastníci těchto pozemků získávají touto novelou jistotu, že pokud dojde k řízenému rozlivu, že škody způsobené tímto řízeným rozlivem jsou jim nahrazeny, tzn. např. úroda nebo poškození kvality půdy. To tajemná, že tento zákon mj. na druhé straně přináší jistotu vlastníkům a omezuje nutnost výkupu pozemků pouze na to samotné těleso hráze. Celý pozemek sám o sobě zůstává vlastníkům a může na něm probíhat dále zemědělské hospodaření. To je tedy jedna oblast. Druhá část zákona se týká způsobu, jakým jsou vyhlašována území pro akumulaci povrchových vod, česky řečeno území pro výstavbu vodních děl. Jak víte, toto je samozřejmě také velké a poměrně kontroverzní téma. Nepochybně rozhodnutí o postavení nějaké přehrady je rozhodnutí o zatopení nějakého území, případně zatopení majetků osob, zatopení obcí apod. je samozřejmě velmi citlivé a obtížné, na druhou stranu je takový nástroj také potřeba mít v repertoáru prostě proto, že vývoj klimatu naznačuje, že bude čím dál tím důležitější usilovat o zadržení většího objemu

170

vody na našem území za účelem zajištění zdrojů vody pro pitnou vodu, zdrojů vody, případně pro další účely. Chci tím opět Senát ujistit, že se zde nejedná o nějaký pokus uzurpovat si právo svévolně a bez jakékoliv možnosti odporu ze strany místních samospráv vyhlásit nějaké stavební uzávěry nebo vyhlásit nějaká regulační opatření v těchto územích. Opak je pravdou. Tento právní nástroj definuje práva jednotlivých stupňů samosprávy, především na úrovni krajů, takovým způsobem, aby bylo možné efektivně vlastně se vyjádřit k navrženému území pro akumulaci povrchových vod. Je to tedy v jiné rovině, než tomu bylo např. dříve, kdy pro takové území prostě jednostranně byla např. vyhlášena stavební uzávěra nebo něco podobného. Tato druhá část má tedy samozřejmě jak vztah k ochraně před povodněmi, tak ale samozřejmě je to právě ten opačný problém, tzn. vlastně ochrana před účinky případných klimatických změn a akumulace vody pro účely především vodních zdrojů. Vážený Senáte, jsem přesvědčen, že přesto, že se jedná o velmi krátký zákon, jeho význam je velký. Jeho projednávání skutečně nebylo jednoduché, ale musím říci, že po všech těch seminářích, všech těch diskusích, které jsme vedli, mohu říci, že toto znění je velmi vyvážené a konec konců i způsob, jakým tento zákon byl podpořen v PS, říká něco o tom, že fakticky se jedná o prodiskutované a vyvážené znění. I z tohoto důvodu si vás dovoluji požádat o podporu a schválení tohoto návrhu zákona. Děkuji. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane ministře, za velmi podrobnou a vyčerpávající zprávu. Návrh zákona byl přikázán výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Karla Šebka a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 232/2. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 232/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Igor Petrov, kterého nyní prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Senátor Igor Petrov: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové. Myslím si, že pan ministr nás vyčerpávajícím způsobem informoval o obsahu návrhu zákona. Přesto všechno dovolte, abych zmínil některé záležitosti, které se objevily v rámci projednávání tohoto zákona ve výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Myslím si, že asi nejdůležitější – a pan ministr tady o tom obsáhle hovořil – je ta myšlenka, že v podstatě systém protipovodňové ochrany nelze ideálně upravit tak, aby nežádoucím způsobem, byť jen třeba okrajově, nezasahovala do vlastnických vztahů. Tato záležitost byla diskutována ve výboru a tak, jak tady zmínil pan ministr, tak si myslím, že jsme i ve výboru došli k závěru, že tak, jak je to obsaženo v návrhu zákona, je to nezbytně nutné z důvodu právě provádění protipovodňových opatření. Proto velice zjednodušeně se možná dá říci o tomto zákonu, že jeho záměrem je zajistit včasnou investorskou přípravu a průběžný proces realizace protipovodňových opatření, návazně na to, co tady bylo řečeno k obsahu tohoto zákona. Návrh zákona zavádí účel vyvlastnění pro veřejně prospěšné stavby na ochranu před povodněmi. A myslím si, že to je to nejpodstatnější.

171

K samotnému obsahu zákona. Nebudu už vyjmenovávat jednotlivé části, kterých se to týká, poněvadž si myslím, že to tady velice podrobně popsal pan ministr. Proto možná jenom dvě poslední informace. Za prvé, co se týče finančního dopadu na rozpočty, lze zjednodušeně říci, že finanční dosah této navrhované úpravy může být rozdílem mezi provedenými náhradami za vyvlastnění a objemem vyplacených povodňových škod v budoucím období. Dá se tedy říci, že v podstatě finanční nárok bude záviset na výskytu a četnosti povodňových situací, pro které bude území pro řízený rozliv povodně využito. Z legislativního procesu možná zajímavost, že i přesto, že se jedná, řekl bych o složitější návrh zákona, tak ze 178 přítomných poslanců v PS pro hlasovalo 159. Na základě všech těchto skutečností výbor nakonec dospěl k závěru, a já si dovolím tady ocitovat usnesení výboru, kde po úvodním slově zástupce předkladatele a po zpravodajské zprávě mé výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, mne určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu a předsedu výboru pana senátora Ivana Adamce pověřil předat toto usnesení předsedovi Senátu. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore, posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů. Táži se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Ano, přeje, máte slovo, pane senátore. Senátor Karel Šebek: Pane předsedající, pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, já jenom zmíním závěr zpravodajské zprávy našeho výboru. Jakkoli zákon zasahuje do soukromovlastnického práva, činí tak pouze v nezbytném rozsahu a v zájmu dosažení vyššího cíle, tj. ochrany životů, zdraví a majetku v případě povodňových událostí. Zároveň zákon řeší oprávněné náhrady za újmy na soukromovlastnických právech. Náš výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí přijal následně 88. usnesení z 28. schůze konané dne 23. dubna 2008, kde po úvodním slově Ing. Karla Turečka, náměstka ministra zemědělství ČR, zpravodajské zprávě mé a po rozpravě výbor: I. doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit projednávaný návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR, II. určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu Parlamentu ČR senátora Karla Šebka, III. pověřuje předsedu výboru senátora Ivo Bárka, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR. Dodám, že toto usnesení bylo přijato jednomyslně a děkuji vám. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore, a ptám se, zda si někdo přeje využít § 107 jednacího řádu a podat návrh návrhem zákona se nezabývat. Nikdo si to nepřeje, proto otevírám obecnou rozpravu. Jako první se hlásí do rozpravy kolega Horník, který předběhl kolegu Hajdu. Senátor Jan Horník: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, budu hovořit velmi krátce v tuhle pozdní hodinu. Chtěl bych jenom využít přítomnosti pana ministra, aby ve věci vodního zákona byla také

172

podchycena spolupráce, a ono to spadá pod jedno ministerstvo, s Pozemkovým fondem ČR. My máme bohužel velmi negativní zkušenosti s výstavbou dálnic, železničních koridorů a dalších veřejných staveb, kdy byly vydány pozemky mnohdy spekulantům, pokud to takhle lze nazvat, a dneska nám to bohužel brzdí výstavbu těchto staveb. V okamžiku, kdy tento zákon schválíme, jsem přesvědčen, že již dneska jsou připraveni lidé, kteří si vytypovávají oblasti a budou se snažit v těchto prostorách získat pozemky. Proto bych byl velmi rád, aby pozemky, které doposud nebyly Pozemkovým fondem ČR vydány, zůstaly i nadále v majetku ČR v těch místech, kde se v budoucnosti budují buďto tzv. přehrady, těch 190 nebo kolik jich je, vodní nádrže, ale samozřejmě i ty poldry a určitě i části lesů, kde v rámci Lesů ČR aby náhodně nemohlo dojít k nějaké privatizaci. Zmiňoval jsem to již jednou tady na plénu. V Krušných horách jsou stovky bývalých malých vodních nádrží, které by bylo zapotřebí zrevitalizovat a opět uvést do života. Čili jenom ta prosba, aby na tyto pozemky byla uvalena nejenom stavební zástava, ale bylo i podchyceno, že Pozemkový fond ČR a jeho jednotlivá územní pracoviště tyto pozemky nebudou vydávat, aby se nemohlo stát to, co se stalo minulý týden v našem katastru, kdy Pozemkový fond vypisuje soutěž, ptá se, zdali lze pozemek zprivatizovat a pracovníci se nezajdou na pozemek ani podívat a neuvědomují si, že tam jsou dvě polní cesty, které jsou jedinými možnými obsluhujícími stovky hektarů lesa Lesů ČR. Čili to jsou tak závažné věci, a ne vždycky to vždycky musí starostové, zejména u menších obcí, kde nejsou uvolněni, kde možná ani nepoznají nějakou namotávku i pracovníka Pozemkového fondu, toto podchytit. Čili jenom tato prosba na vás, pane ministře. Děkuji. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. A nyní prosím pana senátora Hajdu. Senátor Jan Hajda: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vystoupil bych také velmi stručně se svým požadavkem. Já plně podporuji předložený vodní zákon, protože velice sedí na problémy v okrese Břeclav, kde se budují protipovodňová opatření, a pokud na šestikilometrové hrázi se zaseknou dva vlastníci půdy, není to možné řešit jinak než výkupem. Ale chtěl bych říci, že v průběhu dvou let, kdy se věnuji protipovodňovým opatřením, pracovníci ministerstva zemědělství natolik změnili podmínky, že je ohroženo čerpání. A týká se to tří bodů. Za prvé, pokud se týká výkupu pozemků pro protipovodňová opatření, musí je platit obce, padesát korun za metr čtvereční. A pokud „vrazily“ statisíce do projektů, nemají na to. Obcím se dává další podmínka, platit vícenáklady, na což také nemají, a je neusměrněná činnost povodí v jednotlivých tocích řek. Já jsem zorganizoval ve spolupráci s Dr. Punčochářem setkání se starosty na okrese Břeclav 6. května 2008 a pak vás chtěl, pane ministře, o výsledku tohoto jednání osobně informovat. Myslím si, že by bylo škoda nevyužít těch 12 miliard, které jsou pro protipovodňová opatření. Děkuji za pozornost.

173

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore. Zatím nemám nikoho dalšího přihlášeného. Ptám se, zda se ještě někdo hlásí do obecné rozpravy? Není tomu tak, obecnou rozpravu končím. A ptám se pana ministra, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě? Je tomu tak. Pane ministře, máte slovo. Ministr zemědělství ČR Petr Gandalovič: Vážený pane předsedající, vážený Senáte. K první připomínce pana senátora Horníka uvádím, že v nejbližší době předložím vládě a Parlamentu novelizaci všech zákonů, které se týkají půdy, prodeje půdy a Pozemkového fondu jako takového. To jsou ty tři zákony. Musím říci, že samozřejmě jedna otázka je, do jaké míry se tyto věci dějí, abych tak řekl, omylem nebo záměrně. Druhá věc je tak, že ze současné legislativy nevyplývá možnost pro Pozemkový fond fakticky jakýmkoliv způsobem uchránit, resp. jakoby dát stranou nějaký objem půdy, která je potom třeba určena k liniové stavbě nebo k něčemu podobnému. Ten zákon je paradoxně postaven tak, že toto oficiálně Pozemkový fond dělat nemůže. My toto chceme změnit, protože si myslím, že je čas na to, abychom jasně řekli, že vedle základní priority, jakou je privatizace státní půdy, je tady ještě druhá priorita, a to je uchování určitého objemu státní půdy pro účely veřejných staveb, tak aby nedocházelo k tomu, o čem jste hovořil. Ta druhá připomínka, kterou přednesl pan senátor Hajda, to je, abych tak řekl, na celý seminář, a já se k tomu hlásím, že bychom ho mohli zde na půdě Senátu udělat. Je pravdou, že my máme poměrně velký objem finančních prostředků, je to dohromady 15 miliard. Na druhé straně, když vezmete objem investic na jednotlivé významné akce, které se pohybují v řádech stovek milionů, tak ono to zase tolik peněz není. A já proto musím říci, že se samozřejmě snažíme, především s těmi obcemi, které navrhují akce menšího rozsahu, a řekněme si i úplně na rovinu, menšího protipovodňového významu, mnohdy to jsou ochráněné určité části obce, určité čtvrti apod., tak se prostě snažíme s nimi vyjednávat a přenést určitou část nákladů na tyto obce. A je to prostě takový proces, kdy jaksi hledáme nějaké průchozí řešení, protože kdybychom přijali všechny návrhy, které od obcí přišly, včetně vyvolaných nákladů, výkupů a všeho ostatního, tak musím říci, že by to nebylo na 12 ani 15, ale bylo by to tak na 50, možná 100 miliard korun. Takže velmi krátce, ano, snažíme se o část nákladů podělit s příslušnými obcemi. Na druhé straně jsme si vědomi toho, jaké možnosti obce mají a vždycky si myslím, že k nějakému řešení nakonec dojdeme. Podrobnější jsem připraven sdělit na jakémkoli jednání příslušných výborů, případně, pokud budete chtít uspořádat na toto téma slyšení nebo něco podobného. Děkuji za pozornost. Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, pane ministře, za vaše odpovědi. Ptám se kolegy Šebka, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě. Nechce, prosím tedy garančního zpravodaje, aby shrnul obecnou rozpravu. Senátor Igor Petrov: V rozpravě vystoupili dva senátoři. Dá se říci, že v obou případech šlo o podnět pro práci ministerstva. A myslím, že na oba podněty pan ministr odpověděl a v podstatě buď tlumočil současný stav, anebo co se v nejbližší době z pohledu ministerstva stane. Takže máme tady jediný návrh, a to je návrh VHZD a o tom bychom měli hlasovat.

174

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, pane zpravodaji. Návrhy jsou dva, ale jsou shodné a je to schválit ve znění, postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Budeme hlasovat po znělce. Zahajuji hlasování. Kdo je pro – schválit, tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zdvihne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 38 se ze 44 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 23 pro vyslovilo 43, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat, schválen. Panu ministrovi blahopřeji, oběma zpravodajům děkuji. Panu ministrovi chci říci, aby nepropadal velkému optimismu, neboť plénum je unaveno pětihodinovým projednáváním Lisabonské smlouvy. Nyní ještě jedna organizační poznámka. Plánovaná další schůze je v posledním květnovém týdnu. Bude upřesněno. Děkuji vám za dnešní den, přeji hezký večer a příjemnou cestu domů. (Jednání ukončeno ve 20.23 hodin.)

175

176

I

Těsnopisecká zpráva Senátu Parlamentu České republiky 6. funkční období - 13. schůze Vydává Kancelář Senátu, Odbor organizační Valdštejnské nám. 4/17, 118 01, Praha 1 WWW.SENAT.CZ (DOKUMENTY A LEGISLATIVA) – TĚSNOPISECKÉ ZPRÁVY