Palác či léčebnu, vilu nebo letní sídlo? Pro boháče i blázna postavíš dobré bydlo.
Narodíš se 15. prosince roku 1870 v Brtnici na Vysočině v domě, který uzavírá východní část brtnického náměstí a jehož základy pocházejí z doby kolem roku 1500. Dům patřil tvým předkům několik generací a tvůj otec byl po dlouhá léta váženým starostou obce. Tuto funkci zastával již tvůj děda i praděda. Očekává se od tebe, že se staneš právníkem nebo někým neméně váženým a snad že budeš pokračovat v rodinné tradici a stát v čele obce. Ty však nejsi schopen dokončit gymnázium v Jihlavě, takže si pan otec s nelibostí musí připustit, že tudy cesta na práva nejspíše nepovede a že dvorní rada ani všemi vážený pan starosta z tebe nebude. Máš z ostudy kabát, tím spíše že tě v Brtnici všichni znají: „Hele to je ten mladej vod starostovejch“, a divže proto nechodíš za humny. Už jako malý kluk projevuješ a prokazuješ při svých dětských hrách zručnost a cit pro krásu. Po čase, kdy přicmrndáváš brtnickým zedníkům na stavbách, přesvědčíš rodiče k tomu, že odejdeš studovat stavební obor na Státní průmyslovou školu do Brna. Ta se nakonec těší dobré pověsti, takže snad ani tvůj otec příliš nezoufá a snaží se poskládat a poslepovat třísky z nad tebou zlomené hole. Vždyť zedníků je také třeba a navíc, co kdyby to synek jednou dotáhnul na stavbyvedoucího? Stran synovy kariéry tak snad ještě není nic úplně ztraceno. Tvými brněnskými spolužáky jsou Hubert Gessner, Leopold Bauer a Adolf Loos. První dva pocházejí ze Slezska, Adolf Loos je v Brně doma. Píše se rok 1892 a ty zvedáš kotvy z Moravy, abys pokračoval ve studiu architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Tady se znovu shledáš se svými někdejšími spolužáky Hubertem Gessnerem a Leopoldem Bauerem, avšak osudovým se ti stává
setkání s profesorem Otto Wagnerem. Po pěti letech ve Vídni se stáváš jeho spolupracovníkem a spoluzakladatelem nového Sdružení rakouských výtvarných umělců, které vejde ve známost pod názvem Secese, Secession, odtržení. Založení tohoto moderně smýšlejícího spolku se datuje 3. dubna 1897. V ten jarní den sotva tušíš, že se pro Secesi staneš čelním průkopníkem a představitelem jejich nových idejí. Někdy je zkrátka k přirozenému nadání a talentu zapotřebí být ve správný čas na správném místě a s vynaložením nemalého úsilí to s sebou přináší ovoce. Po tříletém pobytu ve Spojených státech amerických přichází do Vídně i světák Adolf Loos, který po celý svůj život bude otevřeně pohrdat jak zdobnou secesí, tak tebou a tvým dílem. Nakonec již na brněnské průmyslovce jsi zjistil, že je to divný patron, se kterým není zrovna snadné vyjít. Na jedné z dochovaných školních fotografií raději stojíte každý na opačné straně řady. Svatostánek nového umění, Pavilon Secese, vám nedaleko Karlsplatzu, tedy Karlova náměstí, postaví Joseph Maria Olbrich. Tento opavský rodák je jen o tři roky starší než ty a už má takovou zakázku! Vídeň, hlavní město monarchie, se ti jeví jako svět splněných přání a sotva tušených možností. A Karlsplatz s barokním kostelem svatého Karla Boromejského z první poloviny osmnáctého století od architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu je moc dobrá adresa, čehož si je vědom i ten nabubřelý Adolf Loos, který se zabydlí v bytě jednoho domu v ulici nedaleko tohoto náměstí. Pavilon Secese se stává chrámem umění, ve kterém v následujících letech se svými přáteli vystavuješ. Nápis „Době její umění a umění jeho svobodu“ vyvedený zlatým písmem pod pozlacenou kupolí vítá od roku 1898 návštěvníky výstav. Ti tví přátelé ze sdružení Secese, to je ryze vybraná společnost. Vedle profesora Otto Wagnera a tvých spolužáků, z nichž někteří se nesmazatelně zapíší do dějin architektury, jsou to malíř Gustav Klimt, v Brně narozený sochař Anton Hanak, ale také malíři Koloman Moser a Carl Moll.
Právě Koloman Moser a Carl Moll tě v roce 1900 požádají, abys jim postavil dvojdomek, tedy spíše veliký dvojdům. Pro novostavbu si zvolí pozemek v ulici Steinfeldgasse ve čtvrti Döbling směrem na sever od centra města. Pěší chůzí jsou to věru dvě hodiny. Tento dvojdům pro přátele je tvým prvním velkým dílem. Špičaté štíty s cihlově červenou střechou, hrubá šedá omítka v kombinaci s modře malovaným dřevem hrázdění horních pater. Základním ornamentem je ti čtverec, který se opakovaně objevuje v rámování oken a dveří. Středem interiéru se stává prostorná obytná hala se schodištěm. A zajímavost ze života domu? Krátce v něm žila Alma Schindlerová, nevlastní dcera Carla Molla. Ta se později proslaví svými sňatky s významnými osobnostmi: s hudebním skladatelem Gustavem Mahlerem, architektem Walterem Gropiusem a spisovatelem Franzem Werfelem. Do kulturní historie vstoupí i krátký románek s malířem Oskarem Kokoschkou, který však na malířově psyché zanechá dlouhotrvající neblahé následky. Bylo málo významných mužů ve Vídni, kteří by se s Almou, toho času nejkrásnější dámou Vídně, nezapletli a i ty se s ní budeš pravidelně setkávat byť snad v mezích počestného chování. To Gustavu Klimtovi, který jí neváhal uštědřit první lekci lásky, musel její otčím Carl Moll vážně promluvit do duše. Alma je onou příslovečnou vídeňskou femme fatale počátku dvacátého století. Jelikož Adolf Loos o tvém díle hanlivě prohlašoval, že za ním stojí ambice ženy, dovolím si tvůj život ve svém vyprávění spojit právě s životem slavné Almy. Neměj mi to, prosím, za zlé, že na místo ní zcela opominu tvé dvě manželky a budu v odbočkách a peripetiích proplétat tvůj život se životem ženy spíše nechvalně proslulé a s níž jsi možná prozřetelně jen tu a tam prohodil pár slov či zdvořilostních frází, jinak jsi před ní byl ve střehu. Alma Schindlerová se nakonec v kostele svatého Karla Boromejského na Karlově náměstí 9. března 1902 provdá za hudebního skladatele Gustava Mahlera. Rychlé námluvy tudíž musely probíhat v tebou právě dostavěném domě. Její nastávající
pochází z Kaliště u Humpolce, z tvého rodného kraje a v době jeho seznámení s Almou to není žádný bezvýznamný pisálek not, ale také ředitel Vídeňské opery. I přes značný věkový rozdíl mezi ním a Almou, který byl trnem v oku Carlu Mollovi již při pletichách nevlastní dcery s Klimtem, si jej Carl Moll oblíbí a coby zetě jej přijme bez nejmenších výhrad. Uvede ho do vaší společnosti, do společnosti Secese. Na jejich svatbu nejdeš. Na rozdíl od Mahlerova pohřbu v půli května roku 1911, kdy truchlí celá Vídeň, proběhne sňatek v ryze komorním rodinném prostředí. Současně s dvojdomem pro přátele stavíš v sousedství dům pro fotografa Huga Henneberga. I v tomto domě je základem interiéru obytná hala, ve které každého hosta vítá fotografova manželka Marie. Když ne osobně, tak alespoň z portrétu Gustava Klimta z roku 1901. Mladá zatím ještě slečna Alma ze sousedního domu Hennebergovy oslovuje „strýc Hugo a teta Mie“ a je jim velmi vděčná, že ji s sebou v létě roku 1899 vzali na Wagnerovské slavnosti do německého Bayreuthu, kam se jako milovnice oper Richarda Wagnera toužila podívat. Strýc Hugo a teta Mie ji vůbec všelijak rozmazlují. Sám pán domu má stejně jako jeho sousedé Koloman Moser a Carl Moll v podkroví svůj ateliér s temnou komorou, kde si může vyvolávat ty své krajinky, později dělat dřevoryty a lepty. Svými fotografiemi a grafikami přispívá do časopisu Secese „Ver Sacrum“, na jehož vydávání se také nemalou měrou podílíš. Střešní terasa domu skýtala nádherný výhled na Vídeňský les. Z krásy tohoto domu do dnešních dnů ovšem nezbylo zhola nic. Představu o tom, jak to v umělecké kolonii zvané Hohe Warte vypadalo, si naštěstí můžeme udělat z dalšího domu, který navrhuješ, a který od roku 1902 bezprostředně sousedí s dvojdomem na ulici Steinfeldgasse. Jeho majitelem a stavebníkem je opět fotograf jménem Friedrich Spitzer. Nejednou své fotografie vystaví v Pavilonu Secese. Dům vybavíš obytnou halou vysokou pět metrů,
prostornou šedesát metrů čtverečných a denní světlo do ní necháš pronikat velikým, obloukovým oknem směřujícím do ulice. Inu bydlení na Hohe Warte musilo být velmi pohodlné. Abys měl vše ve svojí režii a mohl tyto domy vybavit do posledních detailů i koberci, nábytkem, bytovými doplňky a vytvořit tak dokonalý Gesamtkunstwerk, zakládáš v roce 1903 společně s Kolomanem Moserem a mecenášem umění Fritzem Wärndorferem dílnu uměleckých řemesel – Wiener Werkstätte. Navrhuješ nábytek, lampy, tapety, příbory, šperky, tabatěrky, knižní vazby; fušuješ do módy. V roce 1910 tě pak Gustav Mahler požádá o zhotovení diadému pro nejkrásnější dámu Vídně, manželku Almu Mahlerovou. V celé dílně nenavrhuješ jen ty, ale také malíři Gustav Klimt, Egon Schiele, Oskar Kokoschka a celá řada dalších. Před první světovou válkou je v dílnách zaměstnáno na tři sta řemeslníků, jejichž monogram na výrobku stojí vždy vedle monogramu umělce, který výrobek navrhnul. Ohlas tebou postavených vil ve vídeňské kolonii Hohe Warte se promítne i do stavební produkce v Čechách a na Moravě. Ve stejné době v Čechách staví rodinné domy Jan Kotěra, kterého znáš osobně z vídeňské Akademie jako velmi talentovaného žáka profesora Otto Wagnera. Ačkoliv se tento tvůj vrstevník po studiích ve Vídni usadil v Praze, je dobře obeznámen s děním v hlavním městě monarchie a s tvojí aktuální tvorbou. V Brně pak Leopold Bauer v roce 1902 postaví vilu pro advokáta Karla Reissiga, první moderní dům na Moravě, který by na místo brněnských Pisárek mohl stát zrovna na Hohe Warte. A jistě pak z Moravy tvoji práci sleduje také slovenský architekt Dušan Jurkovič, kterému se přezdívá „Básník dřeva“. Prožíváš zlaté časy. Rok po založení dílen vše zúročíš stavbou sanatoria Purkersdorf. Je rok 1904, máš právě Kristova léta, o budoucí válce, která přijde za deset let, dosud nikdo nemá ani potuchy a ty touto stavbou dosáhneš prvního vrcholu své tvorby. Tušíš, že další úspěchy budou následovat, případné pády a těžké časy
si nepřipouštíš. Kdo by si je také v těchto zlatých časech připouštěl? Zakázku na zhotovení sanatoria obdržíš od ředitele zdravotního ústavu Roberta Zuckerkandla, jehož cukrkandlová švagrová Bertha je kritička umění podporující Gustava Klimta a Egona Schieleho. Provozuje ve Vídni významný umělecký salon, ve kterém se v roce 1901 seznámil Gustav Mahler s Almou Schindlerovou. Ano, ve věhlasném salonu Berthy Zuckerkandlové to mezi nimi začalo! Bertha je velikou obdivovatelkou tvého dosavadního díla a i v době zatím netušené 1. světové války tě bude podporovat, když si od tebe nechá navrhnout a zařídit vlastní byt v době, kdy lidé budou rádi, že vůbec nějak přežívají, natožpak kultivovaně a krásně bydlí. Jako opakující se ornament pro sanatorium užíváš tvého oblíbeného čtverce a celé je vybavíš nábytkem z Vídeňských dílen. Pro konstrukci celé stavby zvolíš zcela nový materiál, železobeton, který skýtá nové možnosti a jehož budoucnost má teprve přijít. Ve stejné době tvůj učitel, profesor Otto Wagner postaví secesní kostel v areálu vídeňské psychiatrické kliniky Steinhof. Doba je natolik přející, že i v Kroměříži na Moravě si mohou v letech 1904 – 1908 dovolit postavit nový areál Zemského ústavu choromyslných v secesním stylu. Návrhy pověří tvého někdejšího spolužáka Huberta Gessnera. 20. října roku 1907 sdružení Wiener Werkstätte v centru Vídně otevře avantgardní kabaretní podnik nazvaný Die Fledermaus, Netopýr. Ve sklepních prostorách novostavby se vám na ploše 440 metrů čtverečných podaří vybudovat prostor, který zahrnuje po vzoru Klimtových obrazů pestrobarevně obložený bar ve foyeru a kontrastní kabaretní sál v prosté kombinaci černé a bílé. Z produkce Wiener Wersktätte nepochází jen koberce a nábytek, ale i plakáty a vstupenky na jednotlivá představení, či jídelní lístek roznášený americkým barmanem s nabídkou jídel šéfkuchaře z Paříže. Show must go on trvá pouze šest let, pak je Netopýr zavřený. Spoluzakladatel a největší finanční podporovatel Vídeňských dílen Fritz Wärndorfer učiní nešťastné investice
a před finančními potížemi v roce 1914 emigruje do Spojených států amerických. Je třeba hledat jiného mecenáše, kterého nakonec najdeš na Moravě. Své nejslavnější dílo, jelikož tady už se ani nesluší hovořit o domě, nýbrž o uměleckém díle, postavíš mimo Vídeň, dokonce mimo Rakousko-uherskou monarchii. Palác Stoclet pro stejnojmennou rodinu jako zázrakem přečká bez větší újmy obě světové války a dodnes tak stojí v belgickém Bruselu na Avenue de Tervuren. Nakonec právě v tomto městě se zrodil nový styl, který inspiroval vídeňskou Secesi, když zde v Rue de Turin Victor Horta v roce 1892 postavil Tasselův dům. Stejně jako tento Victorem Hortou navržený dům, je i tebou postavený palác zapsaný na prestižním seznamu památek světového dědictví UNESCO. Stavebník Adolph Stoclet, dědic finančního impéria, který nemá hluboko do kapsy, tě po návštěvě u Carla Molla v roce 1905 požádá o návrh domu, který by odpovídal jeho postavení. Původně pro něj máš navrhnout palác v umělecké kolonii Hohe Warte ve Vídni, kde žije se svojí manželkou Suzanne, ale sotva začneš rýsovat své plány, musí se manželé po smrti Adolphova otce vrátit do Bruselu, aby se ujali dědictví. Rychle se přeorientuješ na jiné místo, které za tímto účelem navštívíš. Stavba samotná pak bude trvat dalších pět let. Jedná se však o ideální vztah mezi architektem a stavebníkem. Práce snů. Peníze nehrají roli a Adolph Stoclet ti bezmezně důvěřuje. Třípatrový palác obložíš deskami z norského mramoru; tepané ornamenty můžeš pozlatit tak, jako to učinil Joseph Maria Olbrich s korunou z vavřínů na Paláci secese; nad již tak deset metrů vysokou budovou postavíš dvaceti metrovou věž. Nešetří se ani v interiéru domu. Obytná hala má na výšku přes sedm metrů. Všude je mramor, intarzované tmavé dřevo, nábytek potažený jelenicí. To vše poctivá práce made in Wiener Werkstätte. Řemeslníci dílny pracují od rána do večera, Gustav Klimt zhotovuje dvě nástěnné mozaiky do jídelny a ty jako třešničku na dortu navrhuješ návštěvní knihu, do které se v budoucnu zapíše řada významných osobností zvučných
jmen jako je třeba hudební skladatel Igor Stravinsky. Bruselská secese je tvým dílem dokonána. Současně s prací v Bruselu pokračuješ ve výstavbě domů v umělecké kolonii Hohe Warte, kde jsi na začátku dvacátého století začínal svoji kariéru. Dům pro Helene Hochstetterovou naproti dvojdomu pro Carla Molla a Kolomana Mosera dnes zbloudilý turista, který zavítá do uličky Steinfeldgasse, nenajde, jelikož na jeho místě stojí činžovní dům. Vila pro Eduarda Asta, která je posledním domem, který v kolonii Hohe Warte postavíš, však na svém místě stále stojí a slouží jako velvyslanectví. Eduard Ast je bohatým stavebním podnikatelem, který se snaží zavést inovaci ve stavebnictví, totiž železobetonové stavby. Tuto novinku si oblíbí Adolf Loos a i ty sis ji již vyzkoušel. Stejně jako Adolph Stoclet nemusí ani Eduard Ast obracet každou korunu a ty se při stavbě jeho domu můžeš plně realizovat. Na stavebníky, tvé zákazníky si tedy nemůžeš stěžovat. Štědře podporují tvé velkorysé plány. Pozemek znáš velmi dobře, jelikož na stejném místě původně zamýšleli stavět Stocletovi. Dům postavíš na podezdívku z lomového kamene, čímž dosáhneš monumentálního dojmu. Tak jako nešetří pan Ast penězi, nešetříš drahými materiály ani ty. Proč by ses také ve svých smělých plánech uskromňoval? Vstupní halu obložíš bílým mramorem a do tří pater pohodlně rozmístíš osmadvacet místností. Pan Eduard Ast se svojí rodinou může bydlet! Vila však jako kdyby byla zakletá, a svým majitelům mnoho štěstí nepřinese. Eduard Ast v ní přijde o dvě ze svých dětí a v roce 1931 v důsledku hospodářské krize musí vilu prodat. Komu? Almě Mahlerové Werfelové. Někdejší nejkrásnější dáma Vídně s přibývajícími léty ztratila na své kráse, přesto se neustále vrací na scénu, tentokráte přímo do ulice svého dospívání. Po smrti svého prvního muže Gustava Mahlera se provdá za architekta Waltera Gropiuse, který musí trpět nejen různé ústrky, ale i její zálety s malířem Oskarem Kokoschkou. Není divu, že se brzy rozvedou.
Po Mahlerovi zůstane nejen deset symfonií, přičemž ta poslední nedokončená, ale také druhorozená dcera Anna, jelikož první dcera zemře ve svých pěti letech ještě za Mahlerova života. Nakonec Mahlerovi po jeho smrti v květnu 1911 zhotovíš náhrobek. Po Gropiovi Almě zůstane další dcera, jejíž osud však také nebude šťastný. Dítě s malířem Kokoschkou si Alma nechá vzít (kulantně řečeno) a důkazem jejich lásky zůstane stěžejní dílo malířství dvacátého století, dvojportrét „Nevěsta větru“. Do Alminých spárů osud nakonec přihraje spisovatele Gustava Werfela. Tento původem Žid z dějinami české literatury tolik oblíbeného okruhu německy píšících spisovatelů v Praze si nezoufá a z jeho nemalých příjmů si mohou dovolit vilu koupit. Na velikonoční pondělí v roce 1935 však ve svých osmnácti letech v domě zemře Manon Gropius, dcera Almy a Waltera Gropiuse. Významný vídeňský skladatel a žák Arnolda Schönberga Alban Berg památce zesnulé Manon věnuje svůj koncert pro housle a orchestr nazvaný „Památce Anděla“. Sotva dokončí partituru jednoho z nejkrásnějších houslových koncertů všech dob vůbec, zemře na štědrý den téhož roku 1935. V padesáti letech, zrovna jako Mahler. Alma si do deníku zapíše: „Tento dům, tento dům plný neštěstí, je vinen Vším.“ Na druhou stranu ve třicátých letech je dům také dějištěm mnoha bujarých večírků. Srnčí hřbety s brusinkami a jiné vytříbené pokrmy pro vybranou společnost vaří kuchařka českého původu Anežka Hvizdová. Ve sklepě je vždy dostatek lahví těch nejlepších vín, nad kterými by zaplesalo srdce a chuťové pohárky nejednoho sommeliéra. Poslední oslava v domě ovšem proběhne v červnu 1937, kdy ti prozřetelní očekávají anšlus, násilné připojení Rakouska k Německu a vědí, že v Rakousku a Evropě nebude bezpečno. Díla Franze Werfela se začnou vehementně pálit. O rok později je většina ze sto šedesáti hostů tohoto posledního večírku v exilu a samotná Alma s manželem v Americe. Almin nevlastní otec Carl Moll spáchá na konci druhé světové války ve svých čtyřiaosmdesáti letech sebevraždu.
Avšak nepředbíhejme událostem a vraťme se do doby, kdy stavíš vilu pro Eduarda Asta, tedy do časů před první světovou válkou. Po smrti svých rodičů současně přestavuješ rodný dům v Brtnici u Jihlavy, zejména jeho interiér, který vybavíš nábytkem a předměty z dílny Wiener Werkstätte. Podobně zařizuješ dům bankéře Otto Primavesi v Olomouci. O Olomouci jsi dosud slyšel jen nelichotivé historky od Gustava Mahlera, který zde na začátku roku 1883 krátce působil a za svého působení na pozici uměleckého ředitele Vídeňské státní opery a šéfdirigenta Vídeňské filharmonie na olomoucké období vzpomíná jako na vyložené martýrium. Primavesiové jsou na počátku dvacátého století významní mecenáši a sběratelé umění, podporují Vídeňskou dílnu a Otto se po odchodu zkrachovalého Fritze Wärndorfera stává i jejím vlastníkem. S touto významnou olomouckou rodinou se stýká i sochař Anton Hanak a malíř Gustav Klimt. Ti všichni se na podobě jejich nové vily nemalou měrou podepisují, ačkoliv architekty samotného domu z roku 1906 jsou vídeňští architekti Franz von Krauss a Josef Tölk. Pro rodinu Primavesi stavíš bankovní dům na Dolním náměstí v Olomouci, který ovšem bude později zbourán a nahrazen činžovním domem, který na první pohled historickou zástavbu náměstí dosti nepatřičně narušuje. Před první světovou válkou také pro rodinu Primavesi postavíš letní sídlo v Koutech nad Desnou. Rodině tady patří osmihektarový pozemek pod Suchou horou, na kterém jim postavíš dům v duchu místní tradice a ze zdejších materiálů. Podnož je z lomového kamene, samotný dům je roubený, klasicistní sloupy v průčelí domu jsou z dubových kmenů, střecha došková. Přesto dům není spartánským útočištěm, do kterého v zimě profukuje studený vítr, jak by se mohlo zdát, nýbrž poskytuje rodině přepychové bydlení, které si v ničem nezadá s císařskými komnatami vídeňského Hofburgu. Palác Stoclet ve venkovské, podhorské variaci. Letní sídlo v Koutech se stává centrem společenského dění. Do jesenického podhůří přijíždíš s Antonem Hanakem a Gustavem Klimtem; opouštíte tak ruch velkoměsta a tíživou atmosféru války. Fotografie
domu jsou záhy publikovány v časopisech a to je také to jediné, co nám do dnešních dnů z představy o letním podhorském sídle rodiny Primavesi zbylo. V roce 1922 dům vyhoří, zachovají se jen garáže a stáje a kdysi bohatá rodina musí po rozpadu monarchie kvůli finančním potížím pozemek prodat. Až do své smrti v roce 1926 však Otto Primavesi urputně drží ve svém vlastnictví dílnu Wiener Werkstätte, ačkoliv ta se stává rok od roku více prodělečnou. V době, kdy stavíš letní sídlo v Koutech nad Desnou, věnuješ se i jiné zakázce pro bohatou a váženou rodinu Primavesi. Otto tě doporučí svému ve Vídni usazenému bratranci Robertovi. Stavíš pro něj a jeho družku Josephine Skywa dům – palác ve vídeňské čtvrti Hietzing. Dům se nachází v blízkosti barokního zámku Schönbrunn, letního sídla císařské rodiny. Ve čtvrti Hietzing staví většinu ze svých vídeňských rodinných domů tvůj věčný soupeř Adolf Loos. Zrovna tak se v blízkosti nachází ateliér a malý domek tvého přítele Gustava Klimta, to jeho slavné útočiště kde v pohodlných šatech maluje krásné nahé modelky; útočiště, kterému se slušný člověk vyhne obloukem; útočiště, které mu zútulníš nábytkem a koberci. Přesto malíř přespává u své matky Anny; bohém je po celý svůj život hýčkaným mamánkem. V domě zvaném vila Skywa – Primavesi s půdorysem větším než tisíc metrů čtverečních s velikou zahradou vznikne nové společenské centrum Vídně. Dům je neoklasicistní, což je styl, ke kterému začínáš tíhnout. Na vnější dekoraci a ozdoby je strohý. Jen na dvou neoklasicistních štítech v průčelí se vyjímají dvě postavy od sochaře Antona Hanaka. Po válce však i Robert Primavesi přijde o většinu svého majetku a stejně jako jeho na Moravě usazený bratranec Otto, umírá v roce 1926. Ty už jsi ovšem na smrt zvyklý. Jde-li jí vůbec přivyknout… Rok 1918, poslední rok války, je rokem, kdy chodíš z jednoho pohřbu na druhý. V únoru umírá Gustav Klimt a je pohřben vedle své milující matky, která naposledy vydechla tři roky před ním. V dubnu zasáhne smrt tvého učitele Otto Wagnera, červenec
je osudným fotografovi Hugo Hennebergovi, kterému jsi postavil dům v kolonii Hohe Warte; v říjnu zubatá s kosou zavítá do sousedního domu a přijde si pro tvého přítele malíře a spoluzakladatele Vídeňských dílen Kolomana Mosera; poslední říjnový den podlehne španělské chřipce mladý malíř a chráněnec Gustava Klimta Egon Schiele jen pár dnů poté, co stejné nemoci padne za oběť také jeho manželka Edith. Smutno je toho roku, kdy umírá i Rakouskouherská monarchie, ve Vídni. Do toho čtrnáct bývalých Klimtových modelek se na nebožtíkovi dožaduje přiznání otcovství… Víš, že svět, jaký býval před válkou, svět, ve kterém si se cítil být pohodlně usazen, je tentam. Společenské poměry před válkou, které ti byly tak příznivě nakloněny, se již nevrátí. Vídeňská sociálnědemokraticky orientovaná radnice přijímá program bytové výstavby. Jako jeden z prvních získáváš zakázku na obytný komplex Klosehof ve čtvrti Döbling, nedaleko umělecké kolonie Hohe Warte. V této dosud buržoazní čtvrti stavíš na čtvercovém pozemku pětipodlažní obytný blok o stranách šedesát metrů. Prosté bíle omítnuté stěny ladně kontrastují s červenými rámy oken a dveří. Pouze vstup je dekorován postavami česaček ovoce od Antona Hanaka. Alespoň tento za všech okolností veselý a rozverný přítel ti přežil rok 1918. Když ve stejné době, tedy v letech 1924 – 1925 stavíš ve „své čtvrti“ Döbling vilu pro Sonju Knips, tušíš, že je to poslední městská vila, kterou ve Vídni postavíš. Tento velkorysý typ budov, stejně jako Sophie Amalia Maria Knips, rozená baronka Porter des Echelles, zvaná prostě Sonja Knips, patří do toho starého světa před válkou. Již v roce 1898 ji coby pětadvacetiletou portrétoval Gustav Klimt a vlastně se jednalo o první ženský portrét tohoto malíře, který se měl v následujících dvaceti letech zejména ženskými portréty proslavit. Když jí stavíš dům, je padesátiletou dámou. Po celá ta léta jsi s ní a s jejím manželem Antonem – majitelem železáren v Čechách, byl v úzkém kontaktu. Zařídil jsi pro ně byt, navrhoval
letní sídlo i rodinnou hrobku. Nová vila s valbovou střechou a decentními kosočtvercovými ornamenty na fasádě je krásná svojí obyčejností a jednoduchostí. Uvnitř se vedle zmíněného portrétu mladé dámy, který zdobí knihovnu v prvním poschodí, nacházejí další Klimtovy obrazy: „Ovocné stromy“ v jídelně, „Adam a Eva“ v dámském pokoji. Sonja Knips, mladá dáma z Klimtova prvního portrétu zemře v roce 1959. Přežije tě o tři roky. Když se sejdete, máte si vždy mnohé co říci, máte na co a na koho vzpomínat. Ano, zažili jste lepší časy, ale „život vede jen vpřed, nikdy nazpět,“ jak nechal Anton Hanak vytepat na krbovou římsu v olomoucké vile Primavesi. Na začátku těch spíše neslavných dvacátých let navrhuješ domy na Moravě a ve Slezsku pro významné podnikatele, které jsi poznal díky rodině Primavesi. Od roku 1920 navrhuješ ve Vrbně pod Pradědem dům pro Fritze Grohmanna, majitele velké a významné textilní továrny. Stavíš mu nový panský dům. Pro Fritze a jeho bratra Kuhna navrhuješ i další zakázky a stejně jako dříve rodiny Stoclet a Primavesi, i Grohmannovi se na konci dvacátých let krátce stávají mecenáši Wiener Werkstätte, uměleckořemeslných dílen, které v roce 1929 oslaví čtvrt století existence. Ve stejné době pracuješ i pro dalšího německého průmyslníka usazeného na Moravě, Sigmunda Berla. Ten je majitelem pily a obchodu se dřevem v Bruntále. Stavíš pro něj dům na tamních Děkanských polích. V roce 1934 Sigmund Berl umírá, dům získá první z jeho tří dcer. V roce 1941 ovšem dům jako židovský majetek připadne Německé říši. Kuhno Grohmann před příchodem nacistů spáchá sebevraždu, jeho bratr Fritz je v roce 1945 usmrcen v českém internačním táboře. Kolik podobných osudů historie umí přichystat? Jako by těch tragédií okolo nebylo už tak dost. Historie je také ošidná v tom, že je nesnadné ji vyprávět lineárně, chronologicky. Vypravěč má tendence odkazovat na souvislosti a předbíhat tak událostem. A možná je to jen vypravěčova nekázeň
či neumětelství, které pak zbaběle svádí na ošidnost historie. Vraťme se tedy o pár let zpět, do roku 1930, kdy oslavíš své šedesáté narozeniny. Stáváš se čestným občanem města Vídně. V architektuře forma následuje funkci a prim udává nový směr zvaný funkcionalismus, který v Německu prosazuje někdejší manžel Almy Mahlerové Werfelové, Walter Gropius. Tento nový směr se projevuje i ve Vídni. Jako spoluzakladatel a člen představenstva Wiener Werkbund, Vídeňského stavebního díla, se podílíš na výstavbě vzorového sídliště. Idea kolonie rodinných vzorových domů pocházela z německého Stuttgartu, kde právě z iniciativy Waltera Gropiuse a jeho školy Bauhaus bylo v roce 1927 postaveno vzorové sídliště rodinných domů Weissenhof. Podobné kolonie se pak na začátku třicátých let staví i v Praze v dejvické osadě Baba nebo v Brně, kde vznikne kolonie Nový dům. Vedením vídeňského projektu Wiener Werkbund je pověřen rakouský architekt Josef Frank, který také postavil vzorové domy ve Stuttgartu. Zatímco ve Stuttgartu se na výstavbě podíleli nejslavnější architekti mladší generace jako Walter Gropius, Mies van der Rohe či Le Corbusier, tak vídeňské vzorové sídliště má spíše jen regionální význam. Jednotlivé domy jsou skromné, malé jako Baťovy dvojdomky a čtyřdomky ve Zlíně. Na velmi malé ploše se postaví sedmdesát domů, kdy sám přispěješ řadovými domky. Jiné domy staví nizozemský architekt Gerrit Rietveld nebo také tvůj věčný a zarytý rival a bývalý spolužák z brněnské průmyslovky Adolf Loos či jeho olomoucký žák Jacques Groag. Jsou to domy zcela jiného charakteru než ty, které jsi před třiceti lety vystavěl na Hohe Warte. Při jejich výstavbě není peněz nazbyt. Musíš zapomenout na obrovské obytné vstupní haly. Tady je potřeba prokázat architektonický talent smyslem pro úspornost a ekonomičnost. Čistota bílého funkcionalismu ti není tak docela blízká. Ze zcela jiných důvodů bude funkcionalismus trnem v oku nacistům, kteří takto postavené stavby považují za bezduché krabice židovského vkusu. Kdybys však viděl, že v těchto skromných domech panuje dodnes čilý prostý život, vyrůstají v něm děti, rodiny usedají k obědu ke stolkům v malých
zahrádkách a lidé vynášejí odpadkové koše do popelnic na ulici, měl bys radost. V roce 1932 v důsledku hospodářské krize neblaze končí činnost tvého životního díla, dílen Wiener Werkstätte. Takřka třicet let jejich působení zaujímá nesmazatelné místo v rakouské kultuře. Umírají dva brněnští rodáci. V roce 1933 umírá tvůj celoživotní rival Adolf Loos a v roce 1934 tvůj celoživotní přítel Anton Hanak. V roce úmrtí Antona Hanaka, snad jako pocta za tvé životní dílo a důkaz toho, že ještě nepatříš do starého železa, ti je svěřena práce na rakouském pavilonu pro umělecké bienále v Benátkách. Nadále navrhuješ interiéry bytů a obchodů, a také rodinné hrobky. Po druhé světové válce snad z nedostatku práce a přebytku volného času v důchodovém věku, snad z nostalgie po starých časech, napíšeš svoji autobiografii. Není to rozsáhlé dílo. Je to pár stránek, příjemné čtení na jedno nedělní odpoledne. Své vyprávění zakončíš slovy: „Uměnímilovní lidé bohužel z Vídně zmizeli, zahynuli, zchudli, byli zastrašeni nebo uprchli. Zatím se za ně nenašla náhrada; dnešní společnost je těžké nadchnout pro jedinečné a výjimečné věci, neboť nejistota existence je sotva způsobilá k tomu klást si podobné cíle.“ Sám pak umíráš 7. května v roce 1956 ve svém vídeňském bytě. Osobně ses setkal a zapředl řeč s každým, kdo ve tvém světě něco znamenal. Podobně jako Velká vdova Alma, která mohla vyprávět a měnit svoji minulost k obrazu svému až do roku 1979, kdy už však z přemíry vypitého alkoholu ztrácela sama přehled, co je a co není pravda. Měl jsi štěstí na uměnímilovné lidi, na společnost svolnou k nadšení, na jistotu existence, byť to byla jistota zdánlivá. Některé tvé stavby byly zbourány, jiné k nepoznání přestavěny, ale některé se dodnes skví ve své kráse. V té kráse, v jaké jsi je zamýšlel postavit. Bruselský šperk Palác Stoclet je od roku 2009 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO, nadále ho obývají potomci rodiny, avšak jako takový je nepřístupný veřejnosti. Muzeum města Vídně vystavuje vedle Klimtových obrazů tvé uměleckořemeslné předměty denní potřeby. Tedy to, pro co se začal užívat termín design. Také
Muzeum užitého umění ve Vídni věnuje značný prostor dílnám Wiener Werkstätte. Brněnská Moravská galerie od roku 2006 spravuje tvůj rodný dům v Brtnici, kde se nachází Muzeum Josefa Hoffmanna. V roce 2015 uspořádalo vídeňské Muzeum užitého umění výstavu „Cesty k modernismu – Josef Hoffmann, Adolf Loos a jejich vliv“. Ty a Adolf Loos, možná každý na opačné straně, ale na jedné půdě, pod jednou střechou. Tak jako kdysi na školní fotografii na brněnské průmyslovce. Věřil bys tomu?
