ODEON EDIČNÍ PLÁN červenec prosinec

ODEON | EDIČNÍ PLÁN 2015

červenec — prosinec

Je zoufalé nemít rozečtenou krásnou knihu, nemít v zásobě nic, co bychom mohli otevřít bez zklamání. Jiří Orten

První knížky v obnoveném ODEONU začaly vycházet v září roku 2000, tedy bezmála před patnácti lety. Dnes počet vydaných titulů (včetně nových vydání a e‑knih) překročil číslo 600. V řadě případů šlo o vůbec první překlady do češtiny – mám na mysli díla Haruki Murakamiho, Michaela Cunninghama, Michaela Chabona, Alana Hollinghursta, Jonathana Littella, Paola Giordana, z autorek nelze vynechat Dorotu Masłowskou, Juli Zeh či Sofi Oksanen. V současnosti vydáváme knihy v edicích Světová knihovna, Knihovna klasiků a Česká řada. Právě Světovou knihovnu bych neváhal označit za vlajko‑ vou loď nakladatelství: letos vyjde 178. svazek, román Richarda Flanagana Úzká cesta na daleký sever, za nějž autor vloni získal Man Bookerovu cenu. Rád bych také upozornil na kontroverzní román Michela Houellebecqa Podvolení nebo na novou povídkovou sbírku Haruki Murakamiho Muži, kteří nemají ženy. Milovníkům klasických děl doporučím nové překlady románů Ernesta Hemingwaye či podzimní novinky z Knihovny klasiků. Tohle léto prý bude horké – stejně jako na obálce fascinujícího románu Meursault, přešetření. Jméno ODEON se v naší zemi stalo známkou vyspělé knižní kultury. Poprvé se objevilo jako ná‑ zev Fromkova knihkupectví a později slavného nakladatelství české umělecké avantgardy, které existovalo v letech 1923–1940. Jeho druhý život začal roku 1966, kdy se Státní nakladatelství krásné literatury a umění přejmenovalo na ODEON. Od roku 1999 patří do společnosti Eurome‑ dia. Současný ODEON navazuje na dlouholetou tradici vydávání kvalitních knih a zaměřuje se ponejvíce na moderní překladovou prózu.

JINDŘICH JŮZL šéfredaktor

červenec — prosinec 2015 | ODEON

OBSAH ODEON Světová knihovna Česká řada Knihovna klasiků

4–6 7–21 22–23 24–26

3

Foto © Earl Theisen Archives

Hemingwayova díla vycházela česky už od roku 1931, v 60. a 70. letech minulého století se na překladech podílela řada špičko‑ vých překladatelů. ODEON vydá v průběhu tří let deset zásadních spisovatelových děl znovu, některá v nových, moderních překladech.

ERNEST HEMINGWAY

SBOHEM, ARMÁDO!

Světoznámý americký spisovatel a novinář (1899–1961) se narodil v Illinoisu v USA do rodiny lékaře. Za první světové války bojoval jako dobrovolník na italské frontě. Válečné prožitky i záliba v nebezpečí či „extrémních sportech“ ho vedly k tomu, že psal o lidech v mezních situacích. Je autorem řady románů (Fiesta, Komu zvoní hrana), novel (Stařec a moře) a povídek. Mnohá z jeho děl byla zfilmována. Nositel Pulitzerovy ceny (1953) a Nobelovy cena za literaturu (1954) miloval ruské spisovatele, ženy, lov, whisky a doutníky. Poslední léta svého života strávil na Kubě.

Italská fronta, polní lazarety, nemocnice, ranění a mrtví na straně jedné, popíjení a chlapácké řeči na straně druhé: to je prostředí, které autor poznal na vlastní kůži a ve kterém se začíná odvíjet příběh lásky mladého Američana – dob‑ rovolníka v italské armádě – a anglické ošet‑ řovatelky. Hemingwayův protiválečný román Sbohem, armádo! vyšel poprvé roku 1929 (ve stejném roce jako Na západní frontě klid) a dodnes patří ke čtenářsky vyhledávaným a oceňovaným prózám. překlad Josef Škvorecký a Lubomír Dorůžka, 328 stran, červenec 2015

I SLUNCE VYCHÁZÍ

Již vyšlo: Rajská zahrada, Mít a nemít, Zelené pahorky africké, Smrt odpoledne, Stařec a moře

Autorova románová prvotina (1926), vycháze‑ jící také pod názvem Fiesta, bývá považována za jedno z jeho nejdůležitějších děl. Začíná jako nekonečný tah po pařížských barech, jako večírek, který začne už ráno a nikdy neskončí… Jenže nejde o výraz nevázaného života, ale spíše o náplast na děsivou minulost. Hemingwayovi „ztracení hrdinové“ tu prožívají možná horší věci než v zákopech. Jejich život je poznamenán deziluzí, smutkem a depresí. Ani všechny bary od Paříže po Madrid nemůžou utišit palčivost ztrát a neustálý neklid. překlad Martin Pokorný, 240 stran, říjen 2015

4

ODEON | červenec — prosinec 2015


5

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

LADISLAV FUKS PAN THEODOR MUNDSTOCK

208 stran srpen 2015

Ladislav Fuks (1923–1994) se narodil v Praze a celou jeho lite‑ rární tvorbu silně ovlivnila dramatič‑ nost doby svými peripetiemi a tísni‑ vou atmosférou, rodinné prostředí i studium. Řada Fuksových příběhů byla přeložena do cizích jazyků a ně‑ které byly zfilmovány.

Již vyšlo: Spalovač mrtvol

6

Román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock (1963) byl už na první pohled zvláštní a hned vyvolal pozoruhodný ohlas. Byl oceňován jako mimořádný literární čin. Zájem nevyvolávalo samo téma – próza se vracela dvacet let zpátky do dob války a okupace a pokračovala v řadě svědectví a dramatických vyprávění, někdy psaných i se smyslem pro komiku a ironii dějin. Ani se nevymykalo její prostředí a příběh; byly sice magické, odehrá‑ valy se ve starobylých pražských ulicích a tý‑ kaly se tragédie Židů, jež se začínala hrůzně naplňovat. Zrovna probíhaly transporty do koncentračních táborů a šířil se strach. Co však hlavně upoutalo pozornost, to byla originalita autorova životního názoru a způsob vyprávění. Až podivně působí titulní postava nenápad‑ ného, čestného, pasivního úředníka, lpícího na lidské důstojnosti a dobrotě a hledajícího po‑ stup, jak se ubránit a uniknout před blížícími se hrozbami. Osobitá je vypravěčova perspektiva, takže četba provokuje nejistotu, nakolik je rea‑ lita absurdní a temná, nebo banální a obyčejná, a zvědavost, jestli je příběh bláhový a groteskní, nebo smutný. Ani nevíme, jestli román myslí na tísnivý obraz doby, anebo na docela osobní au‑ torovu úzkost. Touto prózou začínala Fuksova dráha spisovatele, jež pak přinesla ještě další temné a bizarní příběhy.


JOHANNA SINISALO JÁDRO SLUNCE Finsko, 21. století. Upadající západní společnost se přetvoří v autokratickou republiku, v níž jsou ženy děleny na dvě kategorie: ženy‑eloje jsou krásné a hloupé, vyšlechtěné k absolutní poslušnosti manželovi. Ženy‑morlok (zmetek) nevynikají krásou, bohužel jsou inteligentní a nepoddajné. V téhle zemi mají být všichni šťastní, a proto je třeba zamezit veškerým konfliktům. Mužskému dominantnímu pohlaví je vše podřízeno. Rozmnožování morloků není žádoucí, a tak jsou příslušnice tohoto druhu už v dětství zbaveny příslušných orgánů. Mladá žena Vanna není tím, čím se zdá být. Žije na venkově pod ochranou své babičky. Vypadá jako eloje, ve skutečnosti je morlok. Je osamělým prvkem, který v budoucnu tuhle společnost destabilizuje. V příběhu figuruje její sestra, typická eloje, jejímž jediným cílem je vdát se. To se záhy stane, ovšem po svatbě sestra brzy zmizí. Díky tajemné zápletce a zlověstné atmosféře přítomnosti Velkého bratra, je román nesmírně poutavý a čtivý. Do „pravidel“ se čtenář dostane na pár stránkách. Autorčino poselství je patrné: příliš dobrá životní úroveň, zvlášť pokud je podpořena sociálním státem, může mít neblahé následky – třeba nutnost udržovat lidi ve stra‑ chu a nevědomosti.


překlad Linda Dejdarová cca 248 stran říjen 2015

Johanna Sinisalo (1958) Studovala komparatistiku a dvacet let pracovala v marketingu. Za svou prvotinu Ne před sluncem západu získala cenu Finlandia – osm let před Sofi Oksanen. Roku 2008 byla nominována na Nebula Award, kte‑ rou rok předtím proměnil Michael Chabon s Židovským policejním klubem.

7

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Foto © Petr Kotyk

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Haruki Murakami (1949) je považován za jednoho z nejvý‑ znamnějších japonských spisova‑ telů současnosti. Jeho díla byla přeložena do padesáti jazyků. Je držitelem řady literárních ocenění, například roku 1985 získal Tani‑ zakiho cenu, v roce 2006 mu byla v Praze udělena Cena Franze Kafky, roku 2009 obdržel Jeruzalémskou cenu. V posledních letech bývá zmiňován v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu.

HARUKI MURAKAMI MUŽI, KTEŘÍ NEMAJÍ ŽENY Nejnovější Murakamiho kniha vypráví o vzta‑ zích poznamenaných nedorozuměním, nevěrou, či proradností. Sedm povídek sbírky spojuje téma osamění mužů, kteří za různých okolností ztratili ženu, nebo o ni nenávratně přicházejí. Murakami vykreslil trápení hrdinů s jejich osudovými láskami v různém věku a posta‑ vení: spisovatel či plastický chirurg, herec nebo vysokoškolák, opět se objevuje majitel baru, který hostům pouští desky s klasickým jazzem. Všichni ti muži se nacházejí v různých život‑ ních situacích, ale všichni jsou nějak pozname‑ naní duchem ztracených žen, ať už to byly ženy murakamiovsky tajemné, zvrácené, prolhané, či nevěrné. Ztracená láska na mužích, kteří nemají ženy, zanechala nesmazatelnou stopu.

Již vyšlo: Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Kafka na pobřeží, Afterdark, Konec světa & Hard‑boiled Wonderland, Sputnik, má láska, Po otřesech, O čem mluvím, když mluvím o běhání, 1Q84 Kniha 1 a 2, 1Q84 Kniha 3, Spánek, Kronika ptáčka na klíček, Podivná knihovna

8


TOKAIOVI BYLO DVAAPADESÁT LET

a stále nebyl ženatý. Nikdy s nikým ani nežil na hromádce. Bydlel sám v bytě se dvěma ložnicemi v pátém patře elegantního činžovního domu v Azabu. Dalo by se říct, že byl zarytým stou‑ pencem staromládenectví. Neměl problém s vaře‑ ním, praním, žehlením či uklízením, nebo obecně s domácími pracemi, dvakrát do měsíce k němu do‑ cházela profesionální úklidová služba. Byl to člověk čistotný, takže mu domácí práce nepůsobily žádná muka. V případě potřeby si dokázal udělat chutný koktejl a do nějaké míry si byl schopen i uvařit. Třeba maso s bramborami nebo ogrilovat okouna v pergamenu mu nečinilo problém. (Jako většina podobných kuchařů vůbec nehleděl na peníze, když nakupoval potraviny, takže nebyl důvod, aby se mu nepovedlo připravit v podstatě dobré jídlo.) Někdy pociťoval jako nepohodlné, že nemá doma ženu, a taky se samotný doma nudil, ale spát sám v posteli mu nikdy nevadilo, necítil se osamělý. Totiž alespoň ne do určitého okamžiku. Doktor Tokai byl plastický chirurg. Vedl „Kos‑ metickou kliniku Tokai“ na Roppongi. Zdědil ji po svém otci, který vykonával stejnou profesi. Samozřejmě měl při své práci spoustu příležitostí setkávat se s ženami. Že by byl krasavec, to se


ilu

s tr

ač

o ní

bá

lk a

překlad Klára Macúchová cca 240 stran říjen 2015

o něm sice rozhodně tvrdit nedalo, ale rysy měl vcelku ucházející (ni‑ kdy ho ovšem ani nenapadlo, že by sám podstoupil plastickou operaci) a jako přednosta kliniky si vedl velmi dobře, pobíral vysoký roční příjem. K tomu pocházel z dobré rodiny, měl vybrané chování, byl vzdělaný a schopný konverzovat na jakékoli téma.

9

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Foto © Denis Rouvre

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Michel Houellebecq (1958) Francouzský spisovatel se narodil na ostrově Réunion. Roku 1994 na sebe upozornil románem Rozšíření bitevního pole, který byl přeložen do řady jazyků. Druhý román, Elementární částice, ho rázem vynesl na francouzské literární nebe a získal za něj roku 2002 ocenění IMPAC Dublin. Ještě větší čtenářský ohlas vyvolala následující próza Platforma; po vydání této knihy, pře‑ ložené do pětadvaceti jazyků, byl poprvé obviněn z rasové nenávisti. Za román Mapa a území byl autor roku 2010 vyznamenán Goncourto‑ vou cenou. Již vyšlo: Možnost ostrova Rozšíření bitevního pole Mapa a území

10

MICHEL HOUELLEBECQ PODVOLENÍ Shodou okolností vyšel nový román Michela Houellebecqa právě v den lednových teroristic‑ kých útoků na redakci pařížského satirického týdeníku – a s karikaturou autora na obálce. Houellebecq vzápětí vystoupil, aby zdůraznil, „že se nejedná o provokaci, ale že pouze urychlil historii“. Podařilo se mu trefit do černého – napsal totiž prózu o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Příběh se odehrává v roce 2022, kdy stávající politické strany raději podpoří ve volbách kandidáta strany nazvané Muslimská jednota Mohameda Ben Abbese, než by měla šanci stát se prezidentkou šéfka extrémně pra‑ vicové Národní fronty Le Penová. Muslimská jednota následně promění Francii v islámský stát. Ženy se musejí ze dne na den zahalovat na veřejnosti, rychle je omezeno jejich vzdělávání, střední školy přijímají islámskou výuku. Svět podle Michela Houellebecqa by se tedy zatím mohl jevit jako sci‑fi, autor hodnotí svou prózu jako politickou fikci. Každopádně v ní s jízli‑ vou ironií smetává desetiletí multikulturalismu a sociálního liberalismu, jako by ani neexis‑ tovala. Bere si na paškál pokrytectví politiků, konformnost novinářů a zbabělost intelektuálů. Zásadní je to, že nás v románu islamisté neob‑ sadí, jako třeba v podobě krvežíznivé invaze islámského státu, ale že se jim v zajetí křesťan‑ ské morálky podvolíme sami…


VEČERY PO PREZIDENTSKÉ VOLBĚ

jsem měl vžycky rád. Dokonce myslím, že kromě finále mistrovství světa ve fotbale to je můj nejob‑ líbenější televizní program. Napětí je pochopitelně menší, neboť volby probíhají podle zvláštního narativního schématu, jehož rozuzlení od začátku známe; nicméně výjimečná pestrost účastníků (politologů, „předních“ politických úvodníkářů, já‑ sajících nebo slzících davů v sídlech politických stran a konečně politiků a jejich rozvážných nebo dojatých prohlášení pronášených ještě zatepla), všeobecné vzrušení přítomných, to vše skutečně vyvolává vzácný, cenný a mediálně atraktivní dojem, že člo‑ věk prožívá historický okamžik v přímém přenosu. Poučen zkušeností z předchozí debaty, kterou mi mikrovlnka prakticky znemožnila sledovat, jsem tentokrát nakoupil taramu, hummus, lívanečky a jikry; večer předtím jsem dal chladit dvě lahve vína z Rully. Jakmile se v 19:50 u mikrofonu obje‑ vil David Pujadas, pochopil jsem, že volební večer se, slovníkem klasifikace vín, jeví jako „grand cru“ a že mě čeká výjimečný televizní zážitek. Pujadas samozřejmě vystupoval velmi profesionálně, ale jeho pohled nedokázal lhát: výsledky, které už znal a které bude oprávněn prozradit až za deset minut, znamenaly obrovské překvapení. Francouzskou politickou scénu čekají velké změny. „Jsme svědky zemětřesení,“ prohlásil Pujadas na úvod, jakmile se na obrazovce objevila první čísla. Národní fronta skončila se značným náskokem


překlad Alan Beguivin cca 224 stran říjen 2015

první se ziskem 34‚1 % hlasů, to bylo vcelku normální, všechny průzkumy to už měsíce avizo‑ valy, kandidátka krajní pravice dokázala získat v posledních týdnech kampaně jen pár bodů navíc. Avšak za ní skončily bok po boku Socialistická strana s 21‚8 % a Muslimská jednota s 21‚7 %, dě‑ lilo je tak málo hlasů, že se situace mohla zvrátit, a možná se během večera ještě i opakovaně zvrátí podle toho, jak dorazí výsledky z velkých měst a Paříže. Kandi‑ dát pravice se s 12‚1 % hlasů ocitl s konečnou platností mimo hru.

11

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Foto © Claude Truong-Ngoc

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Kámel Daúd (1970) se narodil ve městě Mostaga‑ nem v severozápadním Alžírsku. Francouzsky se učil sám od svých devíti let. Ve své zemi je znám jako novinář břitkého pera a šéfredaktor frankofonního Oranského deníku. Jeho román Meursault, přešetření se objevil v roce 2014 v nejužší nominaci na prestižní francouzskou literární cenu Goncourt. V roce 2015 získal Goncourtovu cenu za první román, Cenu Françoise Mauriaca, Cenu Pěti kontinentů frankofonie aj. Alžírský imám vyhlásil proti spiso‑ vateli náboženský edikt − fatwu za to, že prý „vede válku proti Alláhovi, jeho Prorokovi, koránu a svatým hodnotám islámu“. Kniha postupně vyjde ve dvaceti zemích.

12

KÁMEL DAÚD MEURSAULT, PŘEŠETŘENÍ Vyžadovalo to velkou odvahu a snad i drzost od autora debutového románu, aby se pustil do dialogu s jednou z nejčtenějších a nejuznáva‑ nějších knih světa, s Camusovým Cizincem. Po sedmdesáti letech Kámel Daúd otvírá „případ Meursault“, případ vraždy Araba Francouzem na alžírské pláži, a svým dílem se snaží oběti vrátit identitu, příběh a důstojnost. Nejde tu však o žádné vyřizování účtů anebo o proces s Camusem či kolonizací. V pozadí je snaha vyrovnat se s traumatem minulosti své země, se stíny absurdity, která leží na jejím lidu, s dra‑ matickými událostmi společnosti řešící otázky nezávislosti a svobody. Daúdova kniha je ale především úžasně silným textem spojujícím ta‑ lentovaně příběh, filozofii a imaginaci, knihou, kolem níž se diskutuje, která se cituje, která vyvolává množství společenských, politických i existenciálních otázek, a hlavně knihou, na kterou se hned tak nezapomíná.


JAK UŽ JSEM TI ŘEKL, MÚSOVO TĚLO SE NIKDY NENAŠLO. Následkem toho mi matka nekompromisně vnutila úlohu být jeho převtělením. A tak, jakmile jsem byl jen trochu statnější a dokonce přesto, že mi ještě bylo moc velké, donutila mě nosit oblečení zesnulého – jeho nátělníky, košile –, všechno až do úplného opo‑ třebení. Nesměl jsem se od ní vzdálit, procházet se sám, spát na neznámých místech anebo, když jsme ještě bydleli v Alžíru, opovážit se k pobřeží moře. Hlavně ne k moři. Máma mě naučila mít strach z toho jeho přespříliš vábivého sání – až takový, že ještě dnes, sotva ucítím, jak se mi v místech, kde se vytrácí vlna, propadá písek pod nohama, už mám dojem, že se topím. Máma v podstatě chtěla – a to jednou provždy – uvěřit tomu, že tělo jejího syna odnesly právě vlny. A tak se moje tělo stalo stopou mrtvého a já se nakonec tomu němému rozkazu podřídil. Nepochybně právě tohle vysvětluje moji fyzickou bázlivost, kterou jsem ovšem vyvážil obezřetností a jistou inteligencí, ovšem popravdě řečeno bez větších ambicí. Býval jsem často ne‑ mocný. Pokaždé nad mým tělem bděla tak pozorně, až to hraničilo s hříchem, tak starostlivě, až to mělo nádech čehosi incestního. Vyčítala mi i tu nejnepa‑ trnější oděrku, jako bych zranil samotného Músu. A tak mi byly odepřeny běžné radovánky mého věku, probouzení smyslů i tajné erotické hrátky dospívání. Stal jsem se zamlklým a stydlivým. Vyhýbal jsem se hamámům, kolektivním hrám a v zimě jsem nosil dželábu, která mě chránila před


překlad Alexandra Pflimpflová 144 stran srpen 2015

pohledy. Trvalo mi celé roky, než jsem se smířil s vlastním tělem, se sebou samým. Ostatně, jsem s ním už smířený alespoň dnes? V mém vystupování navždy přetrvala jakási ztuhlost, která plynula z po‑ citu viny, že jsem naživu. Pořád mám jakoby zdřevěnělé ruce, tvář bez výrazu a zasmušilý, posmut‑ nělý pohled.

13

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Foto © Ulf Andersen

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Richard Flanagan (1961) Australský spisovatel a novinář de‑ butoval roku 1994 a za svůj v pořadí šestý román získal roku 2014 Man Bookerovu cenu.

14

RICHARD FLANAGAN ÚZKÁ CESTA NA DALEKÝ SEVER V paměti mnoha čtenářů zůstává slavná kniha Most přes řeku Kwai z roku 1952, o pět let později úspěšně převedená na filmové plátno. Po více než šedesáti letech se k tragickému dramatu stavby „železnice smrti“, při níž přišlo o život neuvěřitelných sto tisíc lidí, vrátil spiso‑ vatel Richard Flanagan. Centrem jeho vyprá‑ vění je utrpení australských válečných zajatců v čele s vojenským lékařem Dorrigo Evansem, jejichž osudy sleduje i po skončení konfliktu. Historický román je o to cennější, že čerpá z osobních vzpomínek autorova otce, veterána siamsko‑barmské železnice, jenž zemřel roku 2013 a jemuž je román dedikován. Flanagan líčí každodenní boj o přežití v nehostinné džungli, zápolení s cholerou a infekcemi, utrpení zajatců a fanatickou mentalitu japonských císařských důstojníků. Autora však nakonec nejvíc zajímá to, nakolik člověk v mezní situace nadále na‑ vazuje mezilidské vztahy, nakolik v zajateckém táboře vzniká svého druhu rodina. Úzká cesta na daleký sever je stejně jako váleč‑ ným románem i tragickou milostnou epikou: příběhem „o lásce bez lásky“ mezi Dorrigem a Ellou a později o nezměrné vášni mezi ním a Amy, se kterou Dorrigo zahájil sérii partner‑ ských i manželských nevěr a podvodů.


KDYŽ POČÁTKEM ROKU 1943 DORAZILI DO SIAMU, bylo to úplně jiné. Tak především nekonečná obloha bez mráčku. Obloha povědomá; tedy tak ho to na‑ padlo. Bylo období sucha, stromy opadané, v džun‑ gli spousta místa, z hlíny už jen prach. A také měli jídlo. Moc ho nebylo, dostatek určitě ne, ale hlad se jich zatím nezmocnil, neusadil se chlapům v břiše a mozku jako nějaké šílené zvíře. A jejich práce pro Japonce ještě nebyla úplně příšerná, takže zatím neumírali jako mouchy. Bylo to kruté, ale zatím to ještě nedosáhlo hranice šílenství. Když Dorrigo Evans pohlédl dolů, spatřil rovnou řadu vykolíkovanou zeměměřiči Císařské japonské armády – od místa, kde stál v čele mlčící skupiny válečných zajatců, měla vést železnice. Od japonských techniků se dozvěděli, že kolíky začínají severně od Bangkoku a po čtyřech stech patnácti kilometrech končí v Barmě. Vyznačovaly ohromné železniční dílo, které ale v té době bylo jen podivným podnikem japonského vrchního velení: plány jednotlivých úseků na sebe nenavazovaly, jasně nesplnitelné rozkazy a otrocká práce. Slavná trať, na jejímž počátku byly zoufal‑ ství a fanatismus, železnice, kterou tvořily mýty právě tak jako dřevo a železo a mnoho tisíc lidských životů, jež si ta stavba během následujícího roku vyžádá. Ale realisté přece realitu nevytvářejí. Rozdali jim tupé sekyry a zpuchřelá jutová lana: jejich prvním úkolem byl kácet ohromné týky, které


překlad Jiří Hrubý cca 384 stran prosinec 2015

chystané železnici stály v cestě, a pak také vykopávat pařezy. Táta říkával, že my mladý nevíme, co je to pořádná facha, ozval se Jimmy Bigelow a přejížděl ukazováčkem po zubech na tupé sekyře. Škoda, že tu ten mizera teď není s náma.

15

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Foto © Giuseppe Carotenuto

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Paolo Giordano (1982) se narodil v Turíně, kde také absolvoval univerzitu – věnoval se teoretické fyzice. Za svůj debut Osamělost prvočísel (2008, č. 2009) získal řadu literárních ocenění, např. Premio Campielo za prvotinu a Premio Strega. Dílo vyšlo ve více než čtyřiceti zemích a bylo také úspěšně zfilmováno. O čtyři roky později vydal netrpělivě očekávaný román Tělo (č. 2013), jímž potvrdil svou reputaci; próza vyšla ve třiceti zemích.

Již vyšlo: Osamělost prvočísel Tělo

16

PAOLO GIORDANO ČERŇ A STŘÍBRO V útlém románu sledujeme příběh jednoho mla‑ dého manželství. On je fyzik, univerzitní bada‑ tel se sklony k depresi. Má za to, že mu tělem protéká hustá a lepkavá černá míza melancholie, zatímco jeho žena Nora má v těle světlé stříbro, výborný elektrický vodič. Muž má zároveň roli vypravěče a zapisovatele jejich lásky. Věří, že se jeho smuteční čerň smíchá s Nořinou stříbrnou energií, ale zjišťuje, že skutečným pojivem, majákem i andělem strážným jejich vztahu byla paní A., přezdívaná Babette, kuchařka, hospodyně, chůva a adoptivní babička i matka v jedné osobě. Vyprávění však začíná smrtí paní A. Vypravěč v „životě bez paní A.“ vzpomíná na život s ní a skládá tak velice živý obraz svérázné Babette, ženy plné síly a vitality, kterou ale zaskočí krutá diagnóza: rakovina plic. Milostné téma se tak začíná proplétat s tématem umí‑ rání a smrti. Giordano se opět soustředí jak na vědomí a podvědomí svých postav, ale také na patologické projevy těl. Sleduje postup nemoci dostatečně zblízka, ale bez patosu, bez pře hnaných emocí, ne však cynicky. Nechce přinést neznámé či překvapivé informace o umírání a rakovině, jde mu spíš o to ukázat, co nemoc udělá s lidskou psýchou, s povahou člověka. Paolo Giordano se vrací k obrazu rodiny, konstantnímu prvku své tvorby, tentokrát ji ovšem nepředstavuje jen jako semeniště traumat či bitevní pole, ale také jako hnízdo a útočiště. Ukazuje však, jak křehkou má takové hnízdo konstrukci, jak málo stačí, aby je odfoukl vítr…


VE CHVÍLI, KDY JSME ZJISTILI, ŽE JE TĚHOTNÁ,

se stěhování do Curychu, kde jsem získal čtyřleté badatelské stipendium, zdálo být hotová věc. Měl jsem odjet o pár měsíců dřív než Nora, aby mohla porodit v Itálii, a jakmile by dítě mělo vyří‑ zené papíry, zamířili bychom všichni tři do toho nejcizejšího kantonu cizího Švýcarska. Obhlídku terénu jsme provedli společně, abychom si našli byt. Navštívili jsme tři ve stejné části města, tam kde se usazovala většina fyziků, protože zajišťovala při‑ jatelnou rovnováhu mezi novým platem a nájmem a protože tam bylo kino. Nora vždy stěží překročila jejich práh. Mechanicky přikyvovala realitnímu makléři a hladila si dosud neviditelné břicho. Ocitl jsem se v pasti, svíraný tou její podivnou apatií a svou vlastní nerozhodností, po skončení ob‑ hlídky jsem na ni začal dotírat. Tak který se jí líbil nejvíc? Nebylo by lepší se vzdát pár metrů z plochy bytu ve prospěch aspoň kousku dvora, s výhledem na dobu, až dítě začne chodit? Vyjmenoval jsem pro i proti každého řešení. Poslouchala mě bez odmlouvání. Když promluvila, měla mírný hlas: „Nemůžu žít v tom pachu indickýho jídla, co se line po schodišti. Nemůžu žít na těch kobercích ani na těch mramorových podlahách. A nechci se procházet s dítětem po těchhle ulicích. Sama.“ Zvlhly jí oči, ale neplakala. „Jsem rozmazlená holka, já vím. A je mi to strašně líto.“ Plán se nicméně udržel při životě ještě několik týdnů, i poté co byla Nora přinucena ležet v posteli


překlad Alice Flemrová cca 176 stran listopad 2015

a zatímco se paní A. už čile otáčela v naší domácnosti a zdvořile vnukávala svůj nový řád místnos‑ tem i zvykům. „Kdoví, co tam jedí za blafy,“ poznamenala pokaždé, když jsem se odvážil znovu zmínit život v Curychu (mnohé úvahy paní A. začínaly u jídla a mnohé se jím uzavíraly, jídlo bylo pro ni vrcholem dne). Jsem si jistý, že ona s Norou stěhování probraly do detailu a už ho také zavrhly, ale mně to s čistě ženskou zlomyslností předkládaly pouze jako návrh.

17

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Foto © Joost van den Broek

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

IAN McEWAN MYSLETE NA DĚTI!

Již vyšlo: Sobota, Na Chesilské pláži, Pokání, Černí psi, Nevinný, Solar, Amsterdam, Dítě v pravý čas, Mlsoun, Betonová zahrada

Po svátku Nejsvětější Trojice začalo před týdnem letní soudní období. Nemilosrdné červnové počasí. Fiona Mayeová, soudkyně Nejvyššího soudu, je v neděli večer doma, natažená na zádech na chaise longue hledí přes nohy v punčochách na druhý konec místnosti, směrem k zapuštěným policím s knihami vedle krbu, a z druhé strany, vedle vysokého okna, na malou Renoirovu litografii koupající se ženy, kterou si koupila před třiceti lety za padesát liber. Pravděpodobně padělek. Pod ní uprostřed kula‑ tého stolku z ořechového dřeva stojí modrá váza. Jak přišla k ní, si nevzpomíná. V krbu už nejmíň rok nehořelo. Na rošt nepravidelně dopadají černé dešťové kapky a hlučně se odrážejí od zmačkaných zažloutlých novin. Na naleštěných širokých prknech podlahy je položený perský koberec. Na okraji zor‑ ného pole se tyčí malé koncertní křídlo s rodinnými fotografiemi ve stříbrných rámečcích na třpytivě černé, naleštěné desce. Na podlaze u chaise longue leží na dosah její ruky koncept rozsudku. A Fiona leží na zádech a snaží se všechno v sobě pohřbít. V ruce drží druhou skotskou s vodou. Cítí se otřesená, stále se nemůže vzpamatovat z ošklivého okamžiku, který právě prožila s manželem. Pije zřídka, ale Talisker s vodou z kohoutku je jako balzám a Fiona přemýšlí, že by se mohla zvednout

18


Ian McEwan (1948) Anglický prozaik patří k nejvýznam‑ nějším ostrovním spisovatelům své generace a zájem českých čtenářů tomu odpovídá. Syn skotského důstojníka z kadetky v Aldershotu, s nímž v dětství nedobrovolně procestoval půl zeměkoule, získal vzdělání na Suffolk University a hlavně v „pouličních dramatech“ příležitostných zaměstnání, které ho naučily úspornému vyjadřování.

Fiona pracuje jako soudkyně Nejvyššího soudu a zabývá se rodinným právem. Při svém mimořádném pracovním zatížení tak vnímá manželův pokus sladit jejich společný život s jeho romantickým záletem s mladší ženou sice bolestně, ale zároveň na nějaká hluboká řešení tak trochu nemá čas. V této situaci musí rozhodnout komplikovaný právní spor. Sedm‑ náctiletý mladík umírá na leukémii a krevní transfuze nabízí v jeho případě značnou naději na vyléčení. Bohužel však pochází z rodiny přesvědčených Svědků Jehovových. Přestože Fiona v argumentačně precizním rozsudku zachrání vnímavému a talentovanému mládenci život proti vůli jeho rodičů i jeho samotného, nedokáže už v následném vývoji událostí – snad i kvůli dalšímu návalu povinností a citově náročnému období manželského soužití – dobře zachytit varovné signály další chlapcovy životní pouti. Nepatří to k jejím povinnostem. Protože není bezcitná, snad se dopustí i jistého drob‑ ného profesního pochybení.

LONDÝN.


překlad Ladislav Šenkyřík cca 208 stran listopad 2015

a dojít si přes pokoj k příborníku pro třetí. Méně skotské, víc vody, protože zítra jde k soudu a má zrovna službu, musí být k dispo‑ zici pro případnou náhlou potřebu, třeba i teď, kdy tady leží a snaží se vzpamatovat. Manžel přišel s šokujícím prohlášením a postavil ji před nesnesitelnou volbu. Poprvé za dlouhá léta skutečně křičela a v uších jí doposud zní slabá ozvěna. „Ty idiote! Ty blbej idiote!“

19

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Foto © Chris Chapman

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Chuck Palahniuk (1962) Americký spisovatel se proslavil ro‑ mánem Klub rváčů, který se dočkal překladu do dvaceti jazyků. Stal se kultovní záležitostí a úspěšné bylo i jeho filmové zpracování. Román Tvé překrásné já je dvanáctým auto‑ rovým dílem vycházejícím česky.

Již vyšlo: Deník, Zalknutí, Snuff, Neviditelné nestvůry, Pygmej, Klub rváčů, Ukolébavka, Prokletí, Zatracení, Strašidla, Program pro přeživší

20

CHUCK PALAHNIUK TVÉ PŘEKRÁSNÉ JÁ Penny Harriganová je obyčejná holka z americ‑ kého zapadákova, která sice může říct, že má flek v advokátní firmě na Manhattanu, nicméně hlavní náplní její práce je nosit kafe a rovnat židle. Nikdy by si ani ve snu nepředstavovala, že jednou večer bude sedět v superluxusní restauraci s multimiliardářem Linusem Max wellem. Ale nejen to. Vzápětí se s ním ocitá v Paříži, kde ji zasvětí do tajných zákoutí ženské smyslnosti, předvede jí – za pomoci různých intimních pomůcek – sedmé nebe rozkoše… Žena však záhy pochopí, že se stala testovacím objektem finální fáze nových erotických pomů‑ cek, které mají změnit „ženské chápání světa“. A že před ní to v různé míře absolvovaly stovky a tisíce jiných. Intimní pomůcky pro něžné pohlaví jsou tak dokonalé, že se ženy už brzy obejdou bez mužů… A tohle se Penny pokusí zastavit. Sama proti Maxwellovi, sama proti celému světu, sama proti nanobotům proudícím v krvi, které jí dokážou bez její vůle působit neuvěřitelnou rozkoš i trýznivou bolest.


PŘES MIMOŘÁDNĚ DOBRÉ JÍDLO A VÍNO

nebyla večeře nijak zázračná. Lidi je nepřestávali očumovat. Nebylo možné se uvolnit a v soukromí si to užívat. Potíž přitom nebyla v Maxwellovi. Maxwell byl pozorný, skoro až příliš pozorný, visel na každém jejím slovu. Několikrát otevřel notýsek a rychle, klikatým těsnopisem si zapsal pár slov, jako by zaznamenával diktát. Spíš než jako romantické dostaveníčko to působilo jako přátelský přijímací pohovor. Sám od sebe jí o sobě neřekl skoro nic, nebo nic, co by už nevěděla ze společenských rubrik v bulváru. A Penny samou nervozitou bre‑ bentila, že se sotva stačila nadechovat. Tak zoufale toužila zaplnit jakékoli odmlky, že mu vykládala o svých rodičích, Myrtě a Arthurovi, o jejich životě na předměstí. Zavzpomínala na dlouhé hodiny na právnické fakultě. Plácala o své životní lásce, skotském teriérovi Dolíčkovi, a o tom, jak před rokem zemřel. Po celý její monolog se Maxwell jen poklidně usmíval. Nebesům buďte díky, že sem tam se u nich stavili číšníci, takže získala chvilku, kdy může sklapnout a nabrat dech.


překlad Richard Podaný 264 stran září 2015

„Když madame dovolí…“ řekl jeden číšník a teatrálně u toho máchl rukou v bílé rukavičce, „spe‑ cialitou našeho podniku je kobašira suši.“ Penny se podmanivě usmála. „To zní luxusně.“ Max po ní tá‑ zavě loupl očima. „Víte, že to jsou syrové mušle aojagi, doufám?“ Nevěděla to. A co víc, Maxwell jí možná právě zachránil život. Nemohl to vědět, ale měla silnou alergii na měkkýše. Jedno lahodné sousto – a už by se svalila na pod‑ lahu celá napuchlá a bez života.

21

ČESKÁ ŘADA

ČESKÁ ŘADA

MONIKA ZGUSTOVÁ RŮŽE OD STALINA

Monika Zgustová je spisovatelka, překladatelka a publicistka. V posledních letech se profiluje jako prozaička – v ODEONU jí od roku 2000 vyšlo pět děl včetně životopisu Bohumila Hrabala. Pub‑ likuje španělsky a katalánsky, deník El País ji řadí k nejvýznamnějším španělským autorům současnosti.

Již vyšlo: Grave cantabile, Peppermint frappé, Tichá žena, Zimní zahrada, V rajské zahradě trpkých plodů

22

Jmenuji se Světlana Allilujeva, narodila jsem se v Moskvě 28. února 1926. Matka zemřela v listo‑ padu roku 1932, ale až do svých šestnácti let jsem nevěděla, že spáchala sebevraždu. Můj otec zemřel roku 1953. Jmenoval se Josif Vissarionovič Stalin. Světlana musela být citlivá, vzdělaná žena. Pracovala jako profesorka a překladatelka. Ve svém okolí se setkávala se dvěma diametrálně odlišnými názory na svého otce: byl to vrah, de‑ spota, diktátor. Ale taky vůdce, osobnost, velký muž. Sama lavírovala podobně – věděla, že ji otec miloval, ale zároveň byl nesmírně náladový a psychicky ji mučil. V šestnácti se zamilovala do židovského filmaře, ale Stalin zařídil, aby dostal deset let v pracovním táboře. Prošla dvěma manželstvími a roku 1963 se v Moskvě vášnivě zamilovala do indického komunisty Bradžéše Singha. Když zemřel, odjela s jeho popelem do Indie a v Rusku zanechala tři děti… V Dillí požádala na ambasádě USA o politický azyl a přes Řím a Ženevu se dostala do New Yorku. Napsala pozoruhodnou knihu Dvacet dopisů příteli, na které poměrně zbohatla. Potom však podlehla psychickému nátlaku, stala se členkou sekty a potřetí se provdala… A zanedlouho zjistila, že ji sekta obrala o většinu peněz. Za dramatických okolností utekla a skrývala se v USA a poz‑ ději ve Velké Británii. Roku 1984 se nečekaně vrátila do Sovětského svazu – její děti se s ní odmítly setkat.


LEŽELA NA DŘEVĚNÉ POSTELI,

která zaskřípala při každém pohybu, a to ji ubez‑ pečovalo, že je vše v pořádku a nic se jí nemůže stát. Je zvláštní, že staré věci a starobylé zařízení domů má na člověka uklidňující vliv. Do té doby si jako většina Rusů myslela, že v Americe najde jen cement a umělou hmotu. A ted‘ leží v tomhle dřevě‑ ném domě s viktoriánským interiérem, kde podlaha a schody zaskřípou při každém kroku, kde se sedí na starých vypolštářovaných židlích u dřevěného stolu s ručně háčkovaným ubrusem, ve vitrínách jsou vystaveny starobylé čajové servisy a porcelánové fi‑ gurky, na parketách leží červenobílé perské koberce. Večer se rozsvítí lampičky se žlutým a růžovým stí‑ nidlem a zapálí se krb. Tohle je Amerika? otevřela oči do tmy. Je to tu útulnější, než jsem si myslela, řekla si, slastně se protáhla a zavřela oči. Ani ji nenapadlo myslet na velkou mezinárodní tiskovou konferenci v rozlehlých místnostech newyorského hotelu Plaza, která ji očekávala za několik dnů. Ano, starobylé interiéry mají na člověka uklid‑ ňující účinek, opakovala si se zavřenýma očima. Proč si její otec nezařídil aspoň jeden ze svých mnoha domů útulně? Po matčině smrti každý rok přestavoval vilu v Kuncevu, pokaždé z gruntu a někdy i několikrát za rok. Výsledek byl pokaždé stejný: chlad, odlidštěnost, nedostatek vkusu. Zato tady je to jak v Dickensově románu. Světlana se usmívá a vplouvá do spánku, ale najednou ji něco vzbudí. Je to myšlenka na otce. A říká si, že na té velké tiskové konferenci musí vypovědět všechno zlo, které její otec napáchal:


s ilu

tr a

čn

b ío

á lk

a

328 stran září 2015

miliony mrtvých, desítky milionů zničených životů. Proč to udělal? Z jakého důvodu?, ptá se už po‑ tolikáté. Tehdy, když našli matku mrtvou, něco se v otci změnilo. Ovšem, už dřív byl prudký, násilný až zvěrský. Ale kromě toho začal nevražit na všechny lidi a nenávidět je. Dal zavřít a poslal do gulagu všecky blízké pří‑ buzné, někteří tam zemřeli, jiné dal z osobního příkazu zastřelit. Všecko to musí vypovědět, aby se to vědělo. Ta myšlenka ji uklidňuje a ona pomalu klouže do spánku.

23

KNIHOVNA KLASIKŮ

KNIHOVNA KLASIKŮ

STENDHAL ČERVENÝ A ČERNÝ

překlad Helena Beguivinová 576 stran srpen 2015

Stendhal (1783–1842) Vlastním jménem Henri Marie Beyle byl jeden z největších francouz‑ ských romanopisců své epochy, představitel kritického realismu a romantismu.

24

Když roku 1830 vyšel Stendhalův román Čer‑ vený a černý, tehdejší kritika jej ztrhala: příběh podle ní postrádal logiku a styl − s vypjatými dialogy a nerovnoměrným rytmem − předběhl dobu. Sám autor však ve svou logiku věřil, protože podle něj vycházela z pravdivosti života, a sázel na to, že se jeho román bude číst i za sto let. Sázku by vyhrál, i kdyby riskoval roků mnohem víc. Červený a černý totiž své čtenáře neztrácí. Důvod je nabíledni: psychologii jeho postav můžeme klidně zasadit do kterékoliv pozdější doby. I dnes zřejmě žijí ženy, které trápí volba mezi povinností a vášní. Rozhodně však není pochyb o tom, že i v současné společ‑ nosti bují intrikánství, pokrytectví a kariéris‑ mus a že Julien Sorel, hlavní románový hrdina, má ve svém uvažování a morálce pokračovatele také mezi našimi souputníky. Jsou to novodobí Sorelové, schopní vypočítavci, mířící za svým cílem bez skrupulí, před nimiž Stendhal varuje přes oblouk téměř dvou století.


ALFRED DE MUSSET ZPOVĚĎ DÍTĚTE SVÉHO VĚKU Francouzský romantický básník, spisovatel a dramatik Alfred de Musset se narodil ve stejném roce jako Karel Hynek Mácha (1810). O šestadvacet let později (1836) vychází poprvé Máj i Zpověď dítěte svého věku. Autorův jediný román je laděn autobiograficky: představuje kroniku Mussetova milostného vztahu ke známé spisovatelce George Sandové. Aby mohl člověk napsat příběh svého života, musí ho nejprve prožít; já tedy nepíšu o svém životě. Ale podobně jako zraněný člověk stižený gan‑ grénou skončí na operačním stole, kde mu profesor odřízne uhnilý úd, zabalí tuto amputovanou část těla a nechá ji kolovat mezi studenty, aby si ji každý mohl prohlédnout, tak když bylo jisté údobí existence člověka – a svým způsobem i jeden z údů jeho života – zraněno a zasaženo snětí morální choroby, může si dotyčný sám uříznout tuto část, oddělit ji od zbytku svého života a nechat ji kolovat na veřejném místě, aby si ji lidé stejného věku mohli osahat a onu nemoc posoudit. A tak já, jehož v rozkvětu mládí zasáhla straš‑ livá morální nemoc, vyprávím, co se mi stalo během tří let… Niterné pocity zamilovaného a později zkla‑ maného člověka tu jsou zaznamenány s překva‑ pivou aktuálností. O tom nakonec svědčí jak filmová, tak divadelní adaptace díla.


překlad Dana Melanová cca 304 stran listopad 2015

Alfred de Musset (1810–1857) Dříve než vstoupil do literatury, zkoušel štěstí v malířství. Žil bohémským životem. Zachovával postoj blazeovaného světáka po‑ vzneseného nad každodenní vřavu. Smrtí Alfreda de Musseta odešel básník, na kterého vzpomínal Émile Zola i spisovatel a literární kritik Sainte‑Beuve.

25

KNIHOVNA KLASIKŮ

V EDICI KNIHOVNA KLASIKŮ JIŽ VYŠLO:

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovovi A. P. Čechov: Člověk ve futrálu Ch. Dickens: David Copperfield B. Pasternak: Doktor Živago J. Joyce: Dubliňané I. S. Turgeněv: Jarní vody G. de Maupassant: Miláček D. H. Lawrence: Milenec lady Chatterleyové M. Bulgakov: Mistr a Markétka E. Brontëová: Na Větrné hůrce Ch. de Laclos: Nebezpečné známosti I. A. Gončarov: Oblomov O. Wilde: Obraz Doriana Graye G. Flaubert : Paní Bovaryová R. L. Stevenson: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda É. Zola: Tereza Raquinová F. S. Fitzgerald: Velký Gatsby L. N. Tolstoj: Vojna a mír F. Kafka: Zámek

26

ODEON PŘIPRAVUJE

Szilárd Borbély: Nemajetní Liou Čen‑jün: Manžela jsem nezabila Affinity Konar: Mischling Kevin Maher: Last Night on Earth Haruki Murakami: Hon na ovci Celeste Ng: Everything I Never Told You Leslie Parry: Church of Marvels Goce Smilevski: The Return of the Words KNIHOVNA KLASIKŮ A. C. Doyle: Pes baskervillský N. V. Gogol: Mrtvé duše Victor Hugo: Muž, který se směje Herman Melville: Bílá velryba A. S. Puškin: Kapitánská dcerka Stefan Zweig: Zmatení citů


ODEON Euromedia Group, k. s. Nádražní 896/30, 150 00 Praha 5 tel.: 296 536 415 e-mail: [email protected] Právo na změny či chyby v sazbě vyhrazeno.

ODEON EDIČNÍ PLÁN červenec prosinec

Recommend Documents