ODEON EDIČNÍ PLÁN leden červen

ODEON | EDIČNÍ PLÁN 2017

leden — červen

Jméno ODEON se v naší zemi stalo známkou vyspělé knižní kultury. Poprvé se objevilo jako ná‑ zev Fromkova knihkupectví a později slavného nakladatelství české umělecké avantgardy, které existovalo v letech 1923–1940. Jeho druhý život začal roku 1966, kdy se Státní nakladatelství krásné literatury a umění přejmenovalo na ODEON. Od roku 1999 patří do společnosti Eurome‑ dia. Současný ODEON navazuje na dlouholetou tradici vydávání kvalitních knih a zaměřuje se ponejvíce na moderní překladovou prózu.

Ten pocit syrového masa rozžvýkaného mezi mými zuby. — Han Kang

První knížky v obnoveném Odeonu začaly vycházet v září roku 2000 a dnes počet vydaných titulů (včetně nových vydání a e‑knih) dosáhl k číslu 700. Knihy vydáváme v edicích Světová knihovna, Knihovna klasiků, Česká řada, i mimo edice. V srpnu loňského roku vyšel první svazek Knaus‑ gårdovy šestidílné série Můj boj. Kniha byla velice úspěšná a letos na Valentýna vyjde svazek druhý – Zamilovaný muž. Nenechte si ho ujít! V edici Světová knihovna se opět objevují zaručená jména, ale také nové tváře. Chuck Palahniuk se poprvé představuje jako povídkář, Haruki Murakami knihou o spisovatelském řemesle. Za objev bych označil jihokorejskou autorku Han Kang – za svůj román Vegetariánka získala ocenění Man Booker International. Vydáváme rovněž monumentální ro‑ mán Malý život americké spisovatelky Yanagihary; její oceňovaná kniha vychází ve čtyřiadvaceti zemích. Další skvělá zpráva je, že chystáme nový román Anny Bolavé. Autorky, která v roce 2015 zazářila na literární scéně tak mocně, že o rok později získala Magnesii Literu a její románový debut vyjde v pěti ze‑ mích. Nyní přichází s temným případem v díle Ke dnu.

JINDŘICH JŮZL šéfredaktor

leden — červen 2017 | ODEON

OBSAH Karl Ove Knausgård Haruki Murakami Han Kang Hanya Yanagihara Chuck Palahniuk Julian Barnes Ian McEwan Dimitri Verhulst Kat Kaufmann Anna Bolavá Hana Andronikova Herman Melville J. W. Goethe

4–5 6–7 8–9 10–11 12–13 14–15 16–17 18–19 20–21 22 23 24 25

3

Foto ©©André Photo AndréLøyning Løyning

Karl Ove Knausgård (1968) Norský spisovatel vystudoval literaturu na Univerzitě v Bergenu. Debutoval roku 1998 knihou Mimo svět a v roce 2005 získal za román Čas pro všechno nominaci na Literární cenu Severské rady. Pak se rozhodl k zásadnímu kroku: ohlásil velký literární projekt. A aby se vážně nedal přehlédnout, nazval jej Můj boj (v originále vyšel v letech 2009–2011) a v relativně krátkém čase napsal několik tisíc stránek najednou… Kontroverzi vzbudil nejen tématem či rozsahem, ale také názvem, neboť v norštině i dalších jazycích dílo odkazuje k nechvalně proslulému spisku nacistického politika. Dílo vyjde ve více než dvaceti zemích.

KARL OVE KNAUSGÅRD MŮJ BOJ 2: ZAMILOVANÝ MUŽ Karl Ove Knausgård se vrací ve vzpomínkách do doby, kdy ze dne na den opustil manžel ku i rodné Norsko, zamířil do Stockholmu a spřátelil se s jiným exulantem, intelektuálem a boxerem Geirem. A potkal Lindu, do níž se bláznivě a hluboce zamiloval, usadil se, stal se otcem. Minulost – stejně jako četné úvahové odbočky – funguje coby únik od současnosti, protkané peripetiemi života se třemi dětmi, prázdninovými výlety, narozeninovými osla vami, rodinnou každodenností života ve městě, pulzující, frustrující, naplňující. Leitmotivem druhé části autobiografického románu Můj boj je láska – ovšem v knausgår dovském pojetí. I láska, stejně jako život, totiž znamená boj. Brilantní dílo důrazně plní slib, kterému nikdo nevěřil: že se čtenář i po něko lika stech stranách bude dožadovat pokračo vání.

Již vyšlo: Můj boj 1: Smrt v rodině Svazek Můj boj 3: Ostrov chlapectví vyjde na podzim 2017.

4

ODEON | leden — červen 2017

POPRVÉ V ŽIVOTĚ JSEM BYL ABSOLUTNĚ ŠŤASTNÝ.

Poprvé v mém životě neexistovalo nic, co by mohlo zastínit radost, již jsem prožíval. Byli jsme neustále spolu, vrhali se na sebe kdekoliv, při čekání na zelenou, přes stůl v restauraci, v autobusech, parcích, nebažili jsme a netoužili po ničem jiném, než po sobě navzájem. Cítil jsem se naprosto svobodný, ovšem jen s ní, jakmile jsme se odloučili, začal jsem toužit. Bylo to zvláštní, přitažlivé síly mezi námi byly tak intenzivní a tak blahodárné. Geir a Christina tvrdili, že se s námi nedá být, měli jsme oči jen jeden pro druhého a byla to pravda, neexistoval jiný svět kromě toho, jejž jsme si my dva náhle stvořili. Na letní slunovrat jsme jeli na ostrov Runmarö, kde Mikaela pronajala chatu, a já se se smíchem a zpívající ocitl ve víru švédské noci, šťastně blábolící trouba, protože všechno dávalo smysl, vše bylo nabité významem, jako by svět ozářilo nové světlo. Ve Stockholmu jsme se jezdili koupat, lehali v parcích a četli si, chodili se najíst do restaurací, bylo jedno, co jsme dělali, smysl tomu dodávala skutečnost, že to děláme. Četl jsem Hölderlina a jeho verše do mě vplývaly jako voda, nebylo v nich nic, čemu bych nerozuměl, extáze ve verších a ve mně samotném byla jedna a tatáž věc, a nad tím vším, každičký den po celý červen, červenec a srpen pálilo slunce. Vyprávěli jsme si o sobě všechno, tak jak to zamilovaní dělávají,


překlad Klára Dvořáková Winklerová 560 stran únor 2017

a ačkoliv na všem tom štěstí bylo cosi nesnesitelného a věděli jsme, že to nemůže vydržet, pomyšlení na to, že by se tak třeba stalo, poněkud vyvolávala hrůzu. Ovšem žili jsme, jako bychom to nevěděli. Pád musel přijít, avšak netrápilo nás to, jak by taky mohlo, když všechno bylo tak fantastické?

5

Foto ©©Petr Photo PetrKotyk Kotyk

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Haruki Murakami (1949) je považován za jednoho z nejvý‑ znamnějších japonských spisova‑ telů současnosti. Jeho díla byla přeložena do padesáti jazyků. Je držitelem řady literárních ocenění, například roku 1985 získal Tani‑ zakiho cenu, v roce 2006 mu byla v Praze udělena Cena Franze Kafky, roku 2009 obdržel Jeruzalémskou cenu. V posledních letech bývá zmiňován v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu. Již vyšlo: Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Kafka na pobřeží, Afterdark, Konec světa & Hard‑boiled Wonderland, Sputnik, má láska, Po otřesech, O čem mluvím, když mluvím o běhání, 1Q84 Kniha 1 a 2, 1Q84 Kniha 3, Spánek, Kronika ptáčka na klíček, Podivná knihovna, Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování, Muži, kteří nemají ženy, Hon na ovci, Útok na pekárnu

6

HARUKI MURAKAMI SPISOVATEL JAKO POVOLÁNÍ Haruki Murakami nedává rozhovory, nerad se fotí, a taky připouští, že poměrně nerad rozebírá to, co napsal. Přesto nyní máme v rukou knihu, v níž se vyjadřuje k tématu spisovatelství. Nejsou to eseje v pravém slova smyslu, autor volí takovou formu, jako by šlo o rukopisy připravovaných přednášek – jako by přede mnou v malé přednáškové síni sedělo třicet až čtyřicet lidí a já k nim promlouval co možná nejpřátelštějším tónem… Ně kolik kapitol z této knihy vyšlo půodně v japon ském literárním časopise Monkey. Nejsou to však texty na objednávku, jak autor upozorňuje, ale texty, které vznikaly spontánně a které spisovatel psal pro sebe samotného. Můžeme je tedy vnímat jako kompilaci názorů na to, jak se píše literatura. Murakami jako „spisovatel z povolání“ funguje víc než pětatřicet let. V knížce se vrací ke svým začátkům, k době, kdy studoval na univezitě, kdy si otevřel první jazzový bar, kdy poprvé začal psát, proč vůbec a za jakých okolností. Vzpo míná na úspěchy i neúspěchy, na první vítězství v literárních soutěžích, rozebírá i čistě technické aspekty psaní – jak zvolit téma, jak vykreslit postavy, vystavět zápletku.


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

ŽÁNR ROMÁNU je prostě něco jako profesionální zápasnický ring, do něhož může bez problémů vstoupit každý, komu se jenom zachce. Mezi provazy jsou širokánské mezery a uchystány jsou dokonce i pohodlné schůdky. I v samotném ringu je sdostatek prostoru. Nikde nečeká žádná ostraha, aby vám zabránila ve vstupu a ani sami rozhodčí kolem toho nehodlají dělat žádný velký povyk. I sami zápasící – úloha, která tentokrát připadla spisovatelům – přistupují k té záležitosti už od začátku poněkud rezignovaně a v atmosféře typu „Neváhejte a račte vstoupit do našeho ringu! Zúčastnit se může každý!“ nálada panuje otevřená, uvolněná, vstřícná – jedním slovem velkorysá. Přestože je ale vstup do ringu sám o sobě snadný, není vůbec jednoduché udržet se tam delší dobu. Což samozřejmě spisovatelé moc dobře vědí. Není zas až tak obtížné napsat jedno nebo dvě díla. Pokračovat však ve psaní delší dobu, živit se tím a uhájit jako spisovatel živobytí, to už je neobyčejně těžké. Dalo by se skoro až říct, že to je pro normálního člověka nemožnost. K něčemu takovému je už totiž potřeba něco zvláštního navíc. Neobejdete se samozřejmě bez nějakého toho talentu ani bez určité odvahy. A velikou roli, jako i u jiných věcí v životě, hraje i osud a štěstí. Krom toho je ale třeba mít ještě


překlad Tomáš Jurkovič cca 248 stran duben 2017

i jakýsi mandát. Pro který platí, že kdo ho má, ten ho má a kdo ho nemá, ten ho prostě nemá. A že někdo ho má hned od začátku a jiný ho dokáže vydřít.

7

Photo Jean Chung © Jean Chung

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Han Kang (1970) Jihokorejská autorka pochází ze spisovatelské rodiny. Vystudovala korejskou literaturu, začínala s poe zií a povídkami, později se začala věnovat románům. Vegetariánka je první próza, která byla přeložena do angličtiny; roku 2016 za ni získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu. Dílo postupně vyjde v pětadvaceti zemích.

HAN KANG VEGETARIÁNKA Ten pocit syrového masa rozžvýkaného mezi mými zuby. Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální společnosti její náhlé vegetariánství a zejména neoblomný postoj, s jakým se vzepře svému muži i rodině, představuje pro její okolí ohromný šok. Dosud žila v úloze obyčejné ženušky, přesně podle přetrvávajících konzervativních představ v eko nomicky rychle se rozvíjející, nicméně společen sky v určitých směrech stále velmi zkostnatělé Jižní Koreji. Bez zbytečných řečí poslušně plnila manželova přání, vařila jeho oblíbená jídla, vypravovala ho do práce a čekala na něj do pozdních hodin, kdy se on vracel z dlouhých firemních večeří. Teď však chce uniknout kruté nadvládě masožravosti a přimyká se k rostlin nému světu – tak moc, že ji obrazy květin na nahém těle svedou k zakázanému sexuálnímu poměru.

„Temné fantazie, nervy napjaté k prasknutí, chladné násilí… Tenhle román jihokorejské autorky je pro opravdové fajnšmekry: smyslný, provokativní a divoký, překypující silnými obrazy, divokými barvami a znepokojivými otázkami. Vegetariánka přináší mimořádný zážitek v každé větě. Soupeře bude hledat jen těžko.“ – The Guardian 8


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

DOKUD SE MOJE ŽENA NESTALA VEGETARIÁNKOU,

nepřišlo mi nikdy na mysl, že by mohla být v jakémkoliv směru výjimečným člověkem. Upřímně řečeno, když jsem ji poprvé potkal, nijak mě nezaujala. Postava ani příliš malá, ani vysoká, mikádo ani příliš dlouhé, ani krátké, zavadlá pleť se žlutým nádechem, poněkud vystupující lícní kosti vedle úzkých očí, oblečení neurčité barvy, jako by se bála, aby nedala najevo byť jen špetku osobitosti. V černých lodičkách toho nejzákladnějšího střihu a tvaru kráčela směrem ke stolu, kde jsem na ni čekal. Chůzí, která nebyla ani rychlá, ani pomalá, ani energická, ale ani odevzdaná. Oženil jsem se s ní, protože stejně tak, jak postrádala jakékoliv zvláštní kouzlo, se rovněž zdálo, že postrádá i výrazné nedostatky. Její nekomplikovaná povaha, ve které bych marně hledal neotřelost, vtip či jakoukoliv rafinovanost, mi naprosto vyhovovala. Nemusel jsem za každou cenu předstírat sečtělost a široký rozhled, abych na ni patřičně zapůsobil. Nezlobila se, když jsem na schůzku nepřišel včas, takže jsem neměl důvod hnát se při každém zpoždění jako o život. Nesrovnávala mě s muži na stránkách módních katalogů, a tudíž jsem se při pohledu na ně nemusel cítit zahanbený. Nerozčiloval ji ani vystouplý pupek, který mi začal růst už před třicítkou, ani vyzáblé nohy a předloktí, na kterých se mi přes veškerou snahu nepodařilo vytvarovat svaly, ani malý penis, který byl skrytým zdrojem mého komplexu méněcennosti. Nikdy jsem si neliboval v extrémech.


překlad Petra Ben‑Ari 208 stran duben 2017

Jako malý jsem si troufal jen na mladší děcka, která mě byla ochotna uznat za vůdce svého pouličního gangu, později, když jsem vyrostl, jsem se přihlásil na průměrnou vysokou školu, kde jsem měl nejlepší šanci dosáhnout na slušné stipendium, a po studiích jsem se spokojil se zaměstnáním v malé firmě, kde si cenili mých nevalných schopností a vypláceli mi za ně měsíční mzdu, která sice nebyla přehnaně štědrá, zato alespoň chodila s železnou pravidelností. Tímto způsobem jsem se také zcela přirozeně rozhodl oženit se s dívkou, která se mi jevila jako naprosto obyčejná.

9

Foto ©©Jenny Photo JennyWesterhof Westerhof

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Hanya Yanagihara (1974) je americká spisovatelka pochá‑ zející z Havaje. Upozornila na sebe již debutovým román The People in the Trees v roce 2013. Světového úspěchu dosáhla s dílem Malý život o dva roky později. Román prová‑ zely nadšené recenze v The New Yorker, Wall Street Journal, London Review of Books a jinde. Bodovala mezi finalisty National Book Award a na shortlistu Man Bookerovy ceny. Vyhrála Kirkus Prize, cenu vlivného literárního magazínu založeného roku 1933. Dílo postupně vyjde ve čtyřiadvaceti zemích.

10

HANYA YANAGIHARA MALÝ ŽIVOT Když se čtyři spolužáci z malé vysoké školy v Massachusetts přestěhují do New Yorku, aby se pokusili prorazit, jsou bez peněz, ztracení a kupředu je pohání jen jejich přátelství a ctižá dost. Je tu hezký laskavý Willem, začínající he rec; bystrý, občas krutý malíř DžejBí s ostrým jazykem, který se chce prosadit ve světě umění; utrápený architekt Malcolm, nešťastný ve špičkové firmě; a rezervovaný, geniální, tajemný právník Jude, kolem něhož se jejich životy točí. Během několika následujících desetiletí se vzájemné vztahy prohlubují a nabírají temnější odstíny, poznamenané závislostí, úspěchem a pýchou. Ale jak si každý z nich dříve či později uvědomí, největší výzvou je pro ně pro všechny Jude sám; ve středním věku děsivě nadaný soudní advokát, ale v soukromí stále zlomenější člověk, s myslí i tělem zjizvenými hrůzným dětstvím a poznamenaný takovým traumatem, až se sám bojí, že je nikdy nedokáže překonat – a že jeho minulost bude navždy určovat jeho život. Malý život je příběh o sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a oběta vosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem. V pozoruhodně vybroušeném románu Hanya Yanagihara mistrovsky vylíčila, jak se láme srdce, a podrobila nelítostnému zkoumání tyra nii zkušenosti a paměti.


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

kterou ze všech stran lemovala zídka vysoká tak do půlky lýtek, nahoře plochá, a nakoukl přes ni. „Posadím se na tu zeď, obličejem ven, přímo nad tím schodištěm,“ řekl. „Ty a Jude si sednete k ní. Každý z vás mě vezme oběma rukama za jednu paži a spustíte mě dolů. Až už nedosáhnete, tak mě pustíte a zbytek doskočím.“ Willem se zasmál; bylo to nebezpečné a hloupé. „A kdybychom to udělali, jak by ses dostal k oknu ložnice?“ Jude se na něj podíval. „Budeš mi muset věřit, že to zvládnu.“ „Je to blbost.“ DžejBí ho přerušil. „Tohle je jediný plán, Willeme. Tady kurva mrzne.“ To byla pravda; jeho zahříval jen vztek. „Ty sis nevšiml, že má celou jednu ruku úplně v obvazech, DžejBí?“ „Ale nic mi není, Willeme,“ ozval se Jude, než DžejBí stihl odpovědět. Ti dva se dohadovali ještě deset minut, než Jude nakonec přešel k okraji střechy. „Jestli mi nepomůžeš ty, Willeme, udělá to Malcolm,“ prohlásil, ačkoli Malcolm se taky tvářil vyděšeně. „Ne,“ odpověděl Willem. „Udělám to.“ A tak si s DžejBím klekli a přitiskli se k zídce a každý vzal jednu z Judeových rukou do obou svých. Teď už byla taková zima, že skoro necítil, jak se jeho prsty sevřely kolem Judeovy dlaně. Držel ho za levačku a beztak cítil pod prsty jen polštář z gázy. Když ho stiskl, vynořila se před ním v duchu Andyho tvář


ilustrační obálka

JUDE POPOŠEL K OKRAJI STŘECHY,

překlad Petra Diestlerová cca 848 stran červen 2017

a vnitřnosti se mu sevřely provinilostí. Jude se odstrčil z okraje zídky a Malcolm vydal tichý sten, který skončil vypísknutím. Willem a DžejBí se naklonili přes okraj tak hluboko, jak jen mohli, až hrozilo, že sami přepadnou, a když Jude křikl, ať ho pustí, udělali to a dívali se, jak s rachotem dopadá na kovovou mřížku horní plošiny schodiště pod nimi.

11

Photo©©Sarah SarahLee Lee Foto

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Chuck Palahniuk (1962) vystudoval žurnalistiku, ale nastoupil do továrny na nákladní automobily. Jeho prvním literárním pokusem byla Neviditelná monstra, prosadil se však až s následujícím Klubem rváčů. Od té doby vydává novou knihu prakticky každý rok. Naposledy od něj česky vyšel román Tvé překrásné já (2015).

Již vyšlo: Program pro přeživší, Zalknutí, Ukolébavky, Deník, Strašidla, Snuff, Pygmej, Neviditelné nestvůry, Klub rváčů, Prokletí, Zatracení, Tvé překrásné já

12

CHUCK PALAHNIUK NĚCO SI VYMYSLI Chuck Palahniuk je prominentní americký spiso vatel, jenž má na kontě čtrnáct románů a v USA prodal celkově přes pět milionů knih… Zároveň patří k autorům, jejichž tvorba je v češtině téměr kompletní. Nyní přichází s dlouho očekávanou – a svou vůbec první – sbírkou povídek. Třiadvacet textů představuje jakousi esenci Chucka Pala hniuka. V povídkách je ve své nejlepší formě: ostrý a sžíravý, nekompromisní. Přináší bizarní témata a libuje si v nich. Jestli vás napadlo, že jeho románové příběhy ztrácejí dech, povídky vás pořádně nakopnou. V povídce Zombíci autor vysvětlí, jak funguje teorie devoluce realizo vaná pomocí defibrilátoru na hlavě. Setkání kovboje a roztomilé „Britney Spearsové“, která konzumuje „akorát cuketu rozpůlenou na délku a vydlabanou v prostředku, takže vznikne něco jako maličká irokézská kánoe,“ vyústí v kuriózní Románek ve stejnojmenné povídce… Chuck Palahniuk jede na plný plyn.


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

NAD KASTLÍKEM JE NÁPIS „AED“,

to je automatizovaný externí defibrilátor, vedle pak obrázek, jak blesk zasahuje valentýnské srdíčko. Ten kastlík je jako bezpečnostní schránka chránící nějaké korunovační klenoty v hollywoodské detektivce. Jen co to otevřu, automaticky spustím alarm a blikající rudé světlo. Honem, než přiběhnou nějací hrdinní zachránci, se vrhám s defibrilátorem do záchodové kabinky pro handicapované. Sednu si na mísu a rozervu obal. Pokyny jsou na víku vytištěné anglicky, španělsky, francouzsky a komiksově. Což kryje všechny možnosti… víceméně. Pokud bych čekal moc dlouho, tuhle možnost ztratím. Defibrilátory budou brzy pod zámkem, a jakmile je postaví mimo zákon, budou je mít jenom lidi od zdravotní záchranky. Svírám tedy v rukou svoje permanentní dětství. Svůj vlastní Stroj na blaženství. Moje ruce jsou chytřejší než ten zbytek. Moje prsty vědí, že prostě musím sloupnout krytky z elektrod a ty si pak přilepit na spánky. Moje uši vědí, že mají pátrat po hlasitém pípnutí, protože to ohlašuje, že ten krám je zcela dobitý. Moje palce vědí, co je pro mě nejlepší. Visí těsně nad velkým červeným tlačítkem. Jako by to byla videohra. Jako by to bylo to tlačítko, co dostane pre-


překlad Richard Podaný cca 320 stran květen 2017

zident a kterým může odstartovat jadernou válku. Jedno stisknutí – a dosavadní svět končí. Začíná nová realita. Být či nebýt. Největším božím darem pro zvířata je to, že nemají možnost volby. Pokaždé, když otevřu noviny, se mi chce zvracet. Ale teď stačí deset vteřin a už nebudu umět číst. A co ještě lepšího, nic mě nebude nutit číst. Nebudu vědět nic o globální změně klimatu. Nic o rakovině a genocidách a o SARS a o ničení životního prostředí a o náboženských válkách.

13

Photo AlanEdwards Edwards Foto ©©Alan

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Julian Barnes (1946) je významný anglický prozaik a novi‑ nář. Jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků. Česky vyšly např. jeho romány Historie světa v 10 ½ kapitolách (1994), Flaubertův papoušek (1996), Arthur & George (2007), Žádný důvod k obavám (2009), Vědomí konce a Roviny života (2015).

Již vyšlo: Arthur & George, Žádný důvod k obavám, Vědomí konce, Roviny života, Flaubertův papoušek

14

JULIAN BARNES HUKOT ČASU Hukot času je fiktivní historií vztahu ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče ke stalinskému sovětskému systému – a obecně obrazem lidské svobody ve světě, kde je život v područí tota litního režimu, který ovládá životy lidí včetně umělecké tvorby. Hlavním motivem Barnesovy novely je jemná hranice mezi zbabělostí, neutralitou a stateč ností, která se v takovém světě vytváří – téma pro českého čtenáře a naši historii více než aktuální. Barnes jednak proniká do hudební a částečně literární historie té doby, stává se překvapivě hlubokým psychologem světa totalitárních režimů a „kompozičně“ dokáže vytvořit jemné, čtenářsky vděčné napětí, které osloví nejen fanoušky autorových próz. V díle se objevují určité charakteristické barnesovské rysy – popisuje fakta ze životů reálných postav: Šostakovič, Prokofjev, Achmatovová, Ždanov, Stalin. Přesto se tento text odchyluje od autoro vých posledních knih a vlastně je zcela výji mečný v kontextu celé jeho tvorby; a to nikoli pouze tím, že jde o „ruské téma“.


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

A TAK SKLADATELI NAŘÍDILI,

aby 26. ledna 1936 navštívil provedení vlastního díla. Přítomen bude soudruh Stalin spolu se soudruhem Molotovem, Mikojanem a Ždanovem. Všichni zaujali místa ve vládní lóži, jež se naneštěstí nacházela přímo nad bicími a žesti – což byly sekce, které se podle partitury neměly chovat příliš skromně a nenápadně. Pamatoval si chvíli, kdy z ředitelské lóže, kde ho usadili, pohlédl směrem k vládní lóži. Stalin se ukrýval za záclonkou jako jakási nepřítomná přítomnost, k níž se obraceli ostatní významní soudruzi, neboť věděli, že i oni sami jsou sledováni. Za těchto okolností byla nervozita dirigenta i celého orchestru zcela pochopitelná. V mezihře před Kateřininou svatbou se náhle dřeva a žestě rozhodly, že zahrají s větší vervou, než jim předepisoval v partituře. A pak už se to všemi sekcemi nástrojů šířilo jako virus. Ať už si toho dirigent všiml, či nikoli, byl tak jako tak naprosto bezmocný. Orchestr hrál stále hlasitěji, a pokaždé když pod soudruhem Mikojanem a Ždanovem zahřměly bicí a žestě své fortissimo – jež bylo tak mohutné, že by vyrazilo okna – oba se teatrálně zachvěli, obrátili se k postavě za záclonkou a prohodili nějakou uštěpačnou poznámku. Když publikum na počátku čtvrtého dějství vzhlédlo k vládní lóži, byla už prázdná. Po představení sebral aktovku a vyrazil na Severní nádraží, aby stihl vlak do Archangelska. Pamatoval si, jak uvažoval o tom, že vládní lóži jistě obložili speciálními ocelovými pláty, aby její návštěvníky ochránili před případným atentátem.


překlad Petr Fantys cca 224 stran květen 2016

Ředitelská lóže však takové obložení postrádala. Ještě mu nebylo ani třicet a jeho žena byla v pátém měsíci.

15

Photo Joostvan vanden denBroek Broek Foto ©©Joost

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Ian McEwan (1948) je řazen k předním britským spi‑ sovatelům své generace a zájem českých čtenářů tomu odpovídá. Jeho patrně nejznámější prózou je Betonová zahrada z roku 1978; česky vyšla 1993 a r. 2015 v no‑ vém překladu. Řada jeho děl byla úspěšně zfilmována. V posledních letech vyšly romány Sobota (2006), Solar (2011), Mlsoun (2013) a Myslete na děti! (2015) i novela Na Chesilské pláži (2007).

IAN McEWAN PRVNÍ LÁSKA, POSLEDNÍ POMAZÁNÍ Soubor povídek První láska, poslední pomazání (1975, č. poprvé 2004) je vůbec první autorovou publikovanou knihou. Dílo, za něž McEwan roku 1976 obdržel Cenu Somerseta Maughama, se lyrickým způsobem vypořádává s řadou ta buizovaných témat, jakými jsou kupříkladu sexuální zneužívání či incest, a ukazuje svět v jeho často kruté a tragické podobě. Hrdiny jedné z nejoceňovanějších autorových knih jsou lidé nacházející se na okraji lidské společnosti, jejich někdy až otřesně tklivá doznání, černý humor a skrytá, tajemná ironie. McEwanova prvotina tak mnohdy připomíná jakéhosi prů vodce, který nás provede oblastí přináležející odvrácené straně lidské existence. Nové, revidované vydání s autorovou před mluvou vyšlo roku 2015 ke čtyřicátému výročí první publikace díla.

Již vyšlo: Sobota, Na Chesilské pláži, Pokání, Černí psi, Nevinný, Solar, Amsterdam, Dítě v pravý čas, Mlsoun, Betonová zahrada, Myslete na děti!

16


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

PTÁTE SE MĚ, co jsem dělal, když jsem uviděl tu holku. Tak vám to povím. Vidíte tu skříň, zabírá skoro celej pokoj. Běžel jsem až sem, vlezl si dovnitř a vyhonil si péro. Nemyslete si, že jsem při tom myslel na tu holku. Ne, to bych nevydržel. Vrátil jsem se v duchu do doby, kdy jsem měřil necelý metr. Tím jsem to urychlil. Vím, že si myslíte, že jsem oplzlej a umanutej. No, umyl jsem si potom ruce, což je lepší než v případě některých lidí. A taky jsem se cítil líp. Chápete, co mám na mysli, uvolnil jsem se. Co jinýho se tady v tom pokoji dá dělat? Vám se to žije. Vsadím se, že bydlíte v čistým domě, vaše žena pere povlečení a vláda vás platí, abyste donášel na lidi. Dobře, já vím, že jste…, jak se tomu říká…? sociální pracovník a že se snažíte pomáhat druhým, ale kromě toho, že mě vyslechnete, mi nemůžete prokázat žádný dobro. Já už se nezměním, byl jsem sám sebou už hodně dlouho. Je ale dobrý s někým si promluvit, a tak vám o sobě povím. Nikdy jsem nespatřil svýho otce, protože umřel dřív, než jsem se narodil. Myslím, že právě tam začaly problémy: vychovávala mě jenom matka, nikdo jinej. Bydleli jsme v obrovským domě nedaleko Staines. Byla na hlavu, chápete, mám to po ní. Chtěla mít jen děti, ale nikdy ji nenapadlo znovu se vdát, a tak jsem jí zbyl jenom já; musel jsem


překlad Ladislav Šenkyřík 200 stran únor 2017

jí zastoupit všechny děti, který kdy chtěla. Snažila se, abych jí nevyrostl, a dlouho se jí to dařilo. Mluvit jsem se pořádně nenaučil až do svých osmnácti. Nechodil jsem do školy, držela si mě doma, protože říkala, že je tam hrubý prostředí. Celý dny a noci mě objímala. Nelíbilo se jí, když jsem vyrostl z postýlky, a tak šla a koupila mi z nemocničního výprodeje postel se stahovací sítí. Takový věci dělávala. Spával jsem v tý posteli až do svýho odchodu.

17

Photo MichielHendryckx Hendryckx Foto ©©Michiel

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Dimitri Verhulst (1972) je vlámský spisovatel a básník. Je považován ze jednoho z nejlepších autorů své generace. Česky se zatím představil dílem Úprdelný dny na úprdelný planetě (2011). Podle románu Smolaři, kterého se v Nizozemí prodalo 200 tisíc výtisků, byl natočen stejnojmenný film. Kvůli tématům svých románu a výrokům v novinách byl už dvakrát souzen.

18

DIMITRI VERHULST OPOZDILEC Čeho se dnešní člověk nejvíce bojí? Jistě i toho, že na konci života skončí sám, opuštěný někde v domově důchodců s tělem i mozkem vypo vídajícími službu, vydaný na milost a nemilost přepracovanému a špatně placenému personálu. Právě takového konce se obával i knihov ník, latiník, znalec Erasma Rotterdamského, milovník ptáků a minimalistické klasické hudby Désiré Cordier. Ovšem jeho občanský život sedmdesátníka na maloměstě, tyranizovaného manželkou a nepochopeného dětmi, je tak skličující, že se jako bájný rytíř rozhodne vyjet svému strachu vstříc: s precizností sobě vlastní nastuduje projevy rozvíjející se Alzheimerovy choroby a dokáže je předstírat tak dokonale, že skončí v zařízení pro dementní pacienty, pryč od všeho, co mu tak pilo krev. Ale za jakou cenu? Dimitri Verhulst na poměrně malém prostoru jedné ze svých nejnovějších knih Opozdilec tuto zápletku rozehrál přímo mistrně. Vzdal tím mimo jiné hold i českému pábiteli Bohumilu Hrabalovi – a to nejen spisovatelovu „životu a dílu“, ale především odvaze, s jakou Hrabal nakonec z tohoto života odešel. A čtenář? Bude se díky Verhulstově hře s jazykem i černému humoru královsky bavit. Anebo ho bude možná lehce mrazit v zádech, když mu dojde, že i on sám bude jednou sedět na fingované zastávce autobusu 77 do stanice Nicota…


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

VE SVÝCH ČTYŘIASEDMDESÁTI patřím na geriatrii ve Sněžence k absolutním benjamínkům. Každý, komu je pod osmdesát, je více méně považován za smolaře. Za člověka, kterému matka příroda sice nadělila slušnou mozkovou výbavičku, šikovnou na rozplétání těch nejzamotanějších věcí nebo na ukládání všelijakých vědomostí, bohužel ale s omezenou dobou trvanlivosti. Vezměte si Etienna Thijse z osmnáctky. Tomu taky není ani pětasedmdesát. Celý život to byl nějaká hlava, profesor biologie, průkopnický výzkumník resistence určitých antibiotik a teď blbej jako malovaný sáně. Oblečení si navlíká obráceně, zády dopředu, a vede si album, do kterého si lepí výstřižky z Mňau!, měsíčníku pro milovníky koček. Tristní. A jeho žena, tisíckrát hloupější, leč duševně v pořádku, si to mezitím (kdeže jsem to slyšel?) rozdává s jiným, bývalým řezníkem. Když přijde za manželem na návštěvu, bere s sebou do domova klidně i svého milence. Profesor Thijs si to beztak už neuvědomuje, což nás všechny může jen těšit. Profesor Thijs zdaleka není nejšílenější postavou geriatrie Sněženka. Tato čest náleží Waltru De Bodtovi, staršímu než století, kostnatému starci posetému jaterními skvrnami a často usazenému v kolečkovém křesle ve vojenském khaki pyžamu. (Rád bych ho poctil přezdívkou Kápo lágru Alzheimer, ale kromě sebe nemám vlastně nikoho, s kým bych mluvil, a tak z takové přezdívky člověk moc nemá.) Walter De Bodt má respekt pouze k řediteli geriatrie, manažerovi péče, jak se nyní tendenčně říká, jehož s železnou pravidelností zdraví pravicí


překlad Veronika ter Harmsel Havlíková 128 stran březen 2017

napřaženou vzhůru a, když má správně nasazený umělý chrup, pozdravem „Heil!“ Zpravidla to nebývá nic pěkného podruhé prožívat své mládí.

19

Photo AlexeyKiselev Kiselev Foto ©©Alexey

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Kat Kaufmann (1981) pochází z Petrohradu. Za svůj ro‑ mánový debut Superpozice získala roku 2015 literární cenu kulturního magazínu aspekte.

20

KAT KAUFMANN SUPERPOZICE Všechny postavy v této knize se vymyslely samy nebo z nich to, čím jsou, udělali matka, otec, spolužáci, svině a kreténi. A Žid není bohatý. A Rus není chladný. A Berlín není Berlín, tak zní motto románu Superpozice. Jedná se o termín z kvan tové fyziky i geologie a znamená překrývání a vrstvení fyzikálních veličin. Protagonistkou a vypravěčkou je šestadvacetiletá hudebnice Izy Levinová, která přišla jako dítě do Německa s ruskožidovskými rodiči na začátku devade sátých let. Pustili mě sem, protože mám židovskou krev. Ale tebe proto – říká přítelkyni Staše s německoruskými kořeny –, že tvoji předkové byli zřejmě blonďatý vikinský typy, ačkoliv v nás pocit domova navodí spíš samovar, ale oktoberfest a dirndl v tobě možná vzbudí obavy. Tématem je hledání identity – Izy se ptá: Jsem Ruska, Židovka, Němka? Rozhodně si myslí, že říkat o někom, že má migrační pozadí, je nesmysl. Pro ni je původ a léta dětství tak zásadní, že používá charakteristiku „migrační popředí“. Próza přináší neokoukané téma a také origi nální, politicky nekorektní jazyk, který je místy drsný a slangový, místy poetický.


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

NACPU SI SLUCHÁTKA DO UŠÍ,

jak nejvíc to jde. Doufám, že mi Coltrane vyčistí mozek – od věštkyně, od lavičky, od tohohle skvělýho vystoupení. V nejlepším případě, aspoň na chvíli, i od tebe. A s každým Coltranovým tónem se ptám, jestli to nešlo i bez heroinu. Jestli by se bez něj obešli, on, Miles, Chet, Bill. Radši krátký život než bez heroinu? Ráda bych to zkusila. Zkusila, jestli se neuvolní něco, co možná někde kolem je, nedosažitelný za barikádou zablokovanýho myšlení a toho zasranýho strachu ze selhání. Vaše dcera je zázračné dítě! A co když ne? Co když nikde nic není? Co když člověk zjistí, že to vůbec nebyl heroin, co napsalo stále živý alba hudební historie, nebyl to heroin, co způsobilo tu úžasnou hudbu Milese, Cheta, Johna a Billa, nebyl to heroin, co jim do ucha našeptával takový nápady, ale jen a jen jejich božský génius. A protože neunesli, že jsou doprdele tak geniální, museli se předčasně zabít. A já? Jen obvyklý talent na zlaté střední cestě. Průměrné lidi čeká většinou dlouhý život. A je definitivně dané, že taková nudná osoba bez jakékoliv přidané hodnoty se nemůže přidat ke kruhu vyvolených. A proto, možná jen proto, abych tenhle fakt obešla, nebudu heroin zkoušet. Coltrane a já se spolu ještě nějakou dobu touláme. Třída Pod lipami, lavičky vlevo a vpravo, pěstěné stromy, jemným štěrkem vysypaná cesta. Kolem nás řady aut. Všichni ti spěchající průměrní lidé v autech se dloubají v nose, v uších, v zubech, malují si rty, nadávají. A u jezírka v Tiergartenu sedí v kruhu Arabové. Dokonce si přinesli vodní dýmku.


překlad Jana Zoubková 248 stran únor 2017

Hezký kluk se mazlí s holkou, vedle sebe odložená kola čekající na další jízdu do zeleně. Kolem běhají lidi ve sportovním a já si říkám, jaké asi mají povolání, že si můžou dovolit věnovat v pondělí odpoledne několik hodin utužení kondice. Dny jsou dlouhé, ptáci za krátkých nocí cvrlikají a všechny stromy se nově oblékají. Berlín umí být nádherný.

21

ČESKÁ ŘADA

ANNA BOLAVÁ KE DNU

Anna Bolavá (1981) se narodila a vyrostla v jižních Če‑ chách. Po studiích na FF UK v Praze krátce pracovala v Ústavu pro jazyk český, nyní je zaměstnaná jako sto‑ mická poradkyně. Roku 2013 se před‑ stavila básnickou sbírkou Černý rok. Za román Do tmy (2015) získala o rok později Magnesii Literu. Úryvek z díla byl vybrán do Překladatelské soutěže Susanny Roth, které se zúčastnilo 134 bohemistů ze 13 zemí. Román postupně vyjde v pěti jazycích.

V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli i v regionálním tisku se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv. V nedaleké vesnici se vyklopí kamion plný drůbeže, Miluška Bartáková má kontrakce po patnácti minutách, jedenáctiletá Anička Vávrová píše referát o pohádkových by tostech, zatímco její matka Milada vypouští duši u pásu místních drůbežářských závodů. Propukají virózy, třídní schůzky, první adventní nákupy a rodinné návštěvy z povinnosti. Do staré vily na břehu řeky se po letech i se svou matkou vrací Hana Strnadová, která chce přijít na kloub dávné rodinné rozepři. Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení stožárů v polích za městem. Někdo se marně snaží ke dnu dohlédnout, jiný je tam a ani o tom neví. Román Ke dnu volně navazuje na úspěšnou pr votinu Do tmy, za niž autorka obdržela roku 2016 Magnesii Literu za prózu.

cca 256 stran květen 2017

Již vyšlo: Do tmy

22


ČESKÁ ŘADA

Autobiograficky laděná próza se odehrává na třech místech zeměkoule: v amazonském pralese, v nevadské poušti a v Čechách. Pohnuté události v životě se staly impulsem k nečekané výpravě, během níž se proměňuje příběh a s ním i vypra věč. Kniha se stává cestou, cestování po vnějších krajinách je metaforou putování do nejzazších koutů vlastní duše. Předěl mezi realitou a snovými vizemi se stává nezřejmým, průchozím a nepod statným. Kde začínají a kde končí naše možnosti a schopnosti? Jak se bolestná zkušenost stává mystickou? Autorka nesentimentálním, autentickým způsobem reflektuje ztrátu jako cennou příležitost k transformaci a sama se vyrovnává s možností vlastního konce tím, že jej bez výhrad přijímá. Strach a nejistota se tak může přerodit v radost a hravou bezstarostnost. Mozaikovitá próza střídá formu úsečného, syrového deníku se záznamy ve stavu změněného vědomí. Stejně tak osciluje mezi sarkastickým černým humorem a lyrickými pasážemi blízkými básni v próze. Nebe nemá dno je kniha, která se do vás nastěhuje, zaplaví vás mnohostí barev, tvarů, chutí a zvuků, a začne žít svým vlastním životem.

Photo © Ivo Šilhavý

HANA ANDRONIKOVA NEBE NEMÁ DNO

Hana Andronikova (1967–2011) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Roku 2001 debutovala prózou Zvuk slunečních hodin, za niž získala Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Následoval povídkový soubor Srdce na udici (2002). Roku 2010 publikovala román Nebe nemá dno, ze nějž obdržela Magnesii Literu – Cenu čtenářů. Kromě prozaických děl je podepsána jako scenáristka pod projekty Divadla Archa Tanec přes plot (2008) a Pakosti a drabanti (2010). Roku 2014 vyšel sva‑ zek Vzpomínky, co neuletí – souborné vydání autorčiných povídek a próz. 296 stran duben 2017

Již vyšlo: Zvuk slunečních hodin, Vzpomínky, co neuletí


23

KNIHOVNA KLASIKŮ

HERMAN MELVILLE BÍLÁ VELRYBA

překlad Šimon Pellar cca 744 stran červen 2017

Herman Melville (1819–1891) byl americký pozdně romantický spisovatel a básník, jeden z nejvý‑ znamnějších klasiků americké lite‑ ratury. První české vydání Melvillova nejslavnějšího díla, Bílé velryby, je z roku 1933, v jiném překladu pak z roku 1947. Existuje několik filmo‑ vých adaptací. K autorovým dalším známým dílům patří například Písař Bartleby nebo Ráj kanibalů.

24

Říkejte mi Izmael… V internetových kvízech, kde se má poznat dílo podle první věty, větši nou bezpečně najdeme Bílou velrybu. Dvaatřice tiletý Melville ji poprvé vydal roku 1851 a do dnes patří k tomu nejrespektovanějšímu, co ve světové literatuře (a americké zvláště) existuje. Když začínal psát, měl už za sebou námořnic kou kariéru. Za svého života se však literárních úspěchů nedočkal, pro svá díla většinou nenašel pochopení. Bílou velrybu Melville věnoval svému blíz kému příteli, americkému spisovateli Natha nielovi Hawthornemu. Román popisuje plavbu velrybářské lodi Pequod, již velí kapitán Achab. Stíhání obrovského bílého vorvaně, přezdí vaného Moby Dick, je metaforou lidského boje s přírodou a také zbytečného pachtění za nereálnými cíli.


KNIHOVNA KLASIKŮ

JOHANN WOLFGANG GOETHE UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi prakti kanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila autorovi jako námět sebevražda jeho kolegy. Utrpení mladého Werthera (1774) je kombinací románu v dopisech a románu‑deníku, v němž spisovatel dokázal geniálně skloubit (díky vyprávění v první osobě) bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů, a autenticitu, kterou celému textu dodávají vy davatelský úvod, poznámky a závěrečná zpráva o Wertherově smrti. Ve své době dílo vyvolalo velký ohlas i vlnu sebevražd. Lidé se v románu poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Werther jim ukázal cestu… Nadčasové téma nešťastné lásky činí z tohoto románu stále čtivé a přitažlivé dílo.


překlad Jana Zoubková cca 224 stran červen 2017

Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832) byl německý básník, prozaik a dra‑ matik. Vystudoval práva a krátce pracoval jako právník, později byl dvorním radou a ministrem státní správy. Goethe hodně cestoval, v pozdějším věku si oblíbil Karlovy Vary a Mariánské lázně. Již za svého života byl uznávaným básníkem a dramatikem; k jeho nejznámějším dílům patří drama Faust, dvojice románů o Vilému Meisterovi či právě Utrpení mladého Werthera.

25

KNIHOVNA KLASIKŮ

V EDICI KNIHOVNA KLASIKŮ JIŽ VYŠLO: F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovovi A. P. Čechov: Člověk ve futrálu Ch. Dickens: David Copperfield B. Pasternak: Doktor Živago J. Joyce: Dubliňané I. S. Turgeněv: Jarní vody G. de Maupassant: Miláček D. H. Lawrence: Milenec lady Chatterleyové M. Bulgakov: Mistr a Markétka E. Brontëová: Na Větrné hůrce Ch. de Laclos: Nebezpečné známosti I. A. Gončarov: Oblomov O. Wilde: Obraz Doriana Graye G. Flaubert: Paní Bovaryová R. L. Stevenson: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda É. Zola: Tereza Raquinová F. S. Fitzgerald: Velký Gatsby L. N. Tolstoj: Vojna a mír F. Kafka: Zámek Stendhal: Červený a černý A. de Musset: Zpověď dítěte svého věku V. Hugo: Muž, který se směje S. Zweig: Zmatení citů N. V. Gogol: Mrtvé duše A. S. Puškin: Kapitánova dcerka A. C. Doyle: Baskervillský pes

26


ODEON PŘIPRAVUJE SVĚTOVÁ KNIHOVNA Paul Beatty: The Sellout Rodrigo Blanco Calderón: The Night Paolo Cognetti: Le otto montagne Michael Chabon: Moonglow Han Kang: Human Acts Alicia Kopf: Germà de gel Eka Kurniawan: Beauty Is a Wound Kevin Maher: Last Night on Earth Ian McEwan: Nutshell Thomas Melle: Die Welt im Rücken Celeste Ng: Little Fires Everywhere Jeroen Olyslaegers: Wil Teddy Wayne: Loner KNIHOVNA KLASIKŮ Denis Diderot: Jakub Fatalista N. V. Gogol: Bláznovy zápisky Romain Rolland: Petr a Lucie L. N. Tolstoj: Kreutzerova sonáta

ODEON Euromedia Group, a. s. k. s. Nádražní 896/30, 150 00 Praha 5 tel.: 296 536 415 e‑mail: [email protected] Právo na změny či chyby v sazbě vyhrazeno.

ODEON EDIČNÍ PLÁN leden červen

Recommend Documents