Od zrna ke chlebu inovace projektu

Od zrna ke chlebu inovace projektu Základní škola Waldorfská Pardubice, Gorkého 867

Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Obsah Obsah .......................................................................................................................................... 2 Metodické informace.................................................................................................................. 4 Návaznost na Školní Vzdělávací Plán (ŠVP) ............................................................................. 5 Realizace projektu ...................................................................................................................... 6 Příprava projektu a příprava učitele před jeho zahájením ...................................................... 6 Vyvarujte se pedagogických chyb .......................................................................................... 6 3. třída..................................................................................................................................... 7 ZÁŘÍ/ŘÍJEN....................................................................................................................... 7 Teoretické texty pro učitele ................................................................................................ 7 Náměty pro práci s dětmi ................................................................................................. 11 ŘÍJEN/LISTOPAD ........................................................................................................... 28 Teoretické texty pro učitele .............................................................................................. 28 Náměty pro práci s dětmi ................................................................................................. 29 PROSINEC/LEDEN/ÚNOR ............................................................................................ 32 Náměty pro práci s dětmi ................................................................................................. 32 BŘEZEN .......................................................................................................................... 33 Náměty pro práci s dětmi ................................................................................................. 33 DUBEN/KVĚTEN/ČERVEN .......................................................................................... 35 Teoretické texty pro učitele .............................................................................................. 35 Náměty pro práci s dětmi ................................................................................................. 38 ČERVENEC/SRPEN ....................................................................................................... 39 Teoretické texty pro učitele .............................................................................................. 39 Náměty pro práci s dětmi ................................................................................................. 45 4. třída................................................................................................................................... 51 ZÁŘÍ................................................................................................................................. 51 Teoretické texty pro učitele .............................................................................................. 51 Náměty pro práci s dětmi ................................................................................................. 54 ŘÍJEN ............................................................................................................................... 57 LISTOPAD – DUBEN ..................................................................................................... 57 Teoretické texty pro učitele .............................................................................................. 57 Náměty pro práci s dětmi ................................................................................................. 59 DUBEN ............................................................................................................................ 62 Teoretické texty pro učitele .............................................................................................. 62 Náměty pro práci s dětmi ................................................................................................. 70 Příklady z praxe ........................................................................................................................ 75 Koncepce propojení s dalšími předměty .................................................................................. 82 Literatura a další prameny ........................................................................................................ 83 Uţitečné kontakty ..................................................................................................................... 84 Přílohy ...................................................................................................................................... 85 Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

-2-

Příloha č. 1 - Anděl ze slámy .......................................................................................... 85 Příloha č. 2 – Vánoční slámové řetězy ............................................................................. 86 Příloha č. 3 – Osení ve skořápkách od vajec .................................................................... 87 Příloha č. 4 – Doţínkový věnec ....................................................................................... 88 Příloha č. 5 – Obilné slunce ............................................................................................. 89 Příloha č. 6 – Panenky ze šustí ......................................................................................... 90 Příloha č. 7 – Recepty na pečení chleba ........................................................................... 91 Příloha č. 8 – Další podněty – zpracování lnu, mléka a másla ......................................... 94 Příloha č. 9 – Stavba pece – různé postupy ...................................................................... 96 Příloha č. 10 – Další vyprávění o chlebu....................................................................... 100 Příloha č. 11 – Básničky k řemeslům ............................................................................. 102 Příloha č. 12 – Doplňující vyprávění o perníku ............................................................. 104 Příloha č. 13 – Pranostiky .............................................................................................. 107 Příloha č. 14 – Slovníček pojmů .................................................................................... 120


-3-

Metodické informace V období „rubikonu“ (3. aţ 4. třída) si dítě začíná uvědomovat své já a hledá své místo na světě. Polní práce odpovídají rozvoji vnitřního já člověka. Dětské „Já“ se rozvíjí a sílí, stejně jako kdyţ semínko roste v silný klas. Člověk je vlastně obrácená rostlina (má kořeny v hlavě – vnímá jimi svět). Realizace projektu je rozloţena do 3. třídy a části 4. třídy. Část projektu probíhá ve vyučování, část v době letních prázdnin. Projektu se účastní nejen děti, ale i rodiče a stává se tak pro všechny velkou událostí. Většině praktických úkonů předchází „trénink“ ve třídě – básničky a průpovědi spojené s pohybem, vyprávění o polních pracích, o původu, zpracování a druzích obilí, o původu, přípravě a pečení chleba, atd., pozorování a smyslové vnímání různých druhů půdy, počasí, obilnin, chleba, nácvik zacházení s nářadím, poučení o bezpečnosti práce. Prolínají celým rokem, nejen epochou „Od zrna ke chlebu“. Po dokončení kaţdé etapy zapisují děti své záţitky do sešitu a ilustrují je. Cíle vytyčené pro výuku: epocha umoţňuje dětem proţít a realizovat cestu „od zrna ke chlebu“ děti se naučí pracovat s půdou, vlastními silami zorají a zasejí, poznají únavu z fyzické práce poté pozorují růst a zrání obilí své obilí si také sklidí, vmlátí cepem a ručně umelou nakonec se upečou chleba z těsta, které samy připravily tímto způsobem mají moţnost poznat a vnímat úctu k rostlinnému světu všemi smysly seznámí se s hospodářskými zvířaty jako pomocníky dlouhodobý proces završí konkrétním výsledkem - upečeným bochníkem chleba epocha Od zrna ke chlebu je základním tématem, které se prolíná průběţně celým 3. školním rokem (na nějţ pak navazuje epocha o řemeslech - Jak lidé pracují) a částečně provází ţáky i 4. školním rokem


-4-

Návaznost na Školní Vzdělávací Plán (ŠVP) Očekávané výstupy RVP

Výstupy školy

n29 - objevuje a zjišťuje propojenost prvků ţivé a neţivé přírody, princip rovnováhy přírody a nachází souvislosti mezi konečným vzhledem přírody a činností člověka.

- proţije a realizuje proces pěstování rostlin - obilí Práce s půdou - fyzicky pracuje s půdou, tzn. připraví pole (cca 4m 2 na dítě), t.j. pokud moţno oře či alespoň ryje, odstraňuje plevel, kameny, vláčí - ví, jak se na práci obléci - umí zvolit vhodné nářadí, dodrţuje jeho bezpečné pouţívání, udrţuje nářadí v čistotě a uchovává je v daném řádu Setí -zná způsoby setí (dříve a dnes) - zná vhodné období - prakticky realizuje ruční setí v rytmu

n28 - změří základní veličiny pomocí jednoduchých nástrojů a přístrojů. n24 - srovnává a hodnotí na vybraných ukázkách způsob ţivota a práce předků na našem území v minulosti a současnosti s vyuţitím regionálních specifik. n45 - uplatňuje základní dovednosti a návyky související s podporou zdraví a jeho preventivní ochranou.

Učivo

Přesahy a vazby, průřezová témata

Člověk a země: rolník a ENV 3 jeho činnosti, rovnováha v přírodě, půda, obilniny Polní práce, obyčeje

lidové Český jazyk, člověk a svět, hudební výchova, dramatická výchova, pracovní činnosti, výtvarná výchova

Měření surovin

váţení

pole,

Matematika Proměny způsobu ţivota, bydlení, ţivotní podmínky ENV 3

Péče o zdraví, ošetření drobných úrazů a poranění, první pomoc, Výchova ke předcházení úrazům, (první pomoc) duševní hygiena

n27 - roztřídí některé Základní plodiny přírodniny podle nápadných určujících znaků, uvede příklady výskytu ve známé - roztřídí základní druhy obilovin lokalitě.

zdraví

OSV 1, OSV 2, OSV 3, OSV 4, OSV 5, OSV 6, OSV 7


-5-

Realizace projektu

Příprava projektu a příprava učitele před jeho zahájením -

-

O prázdninách po 2. třídě si nasbírejte alespoň 4 základní druhy obilí – celé rostliny i s kořeny. Zajistěte zdroj osiva a dostatečně velký prostor pro setí obilí (počet dětí x minimálně 4m2 na ţáka). zkontrolujte si, zda je všechno potřebné nářadí ve škole, v jakém je počtu a stavu, zda ho bude třeba zapůjčit (od dětí či jinde) nebo dokoupit - rýče, motyky, hrábě, kolečka, kbelíky, brány, válec – moţno nahradit dupáním. zjistěte, jaká je kvalita půdy, a promyslete, které činnosti bude nutné s dětmi provést (vyměření a vykolíkování políčka, odstranění kamenů, odstranění drnů, pletí, orání/rytí, hnojení, vláčení).

Vyvarujte se pedagogických chyb Například: - nezapojení rodičů. Promyslete, jak můţete smysluplně do celého projektu přizvat rodiče, eventuelně i prarodiče. Vyprávějte jim uţ na konci 2. ročníku o tom, co vás s dětmi čeká, co vše musíte připravit apod. a poţádejte je o maximální podporu vašich aktivit a nabídku pomoci. - příliš malá plocha políčka. Pole vyměřte tak, aby mělo minimální plochu 4m 2 na ţáka - nevhodně umístěná plocha, např. městská zástavba, zahrada apod. - odloţení setí na jaro - práci na poli udělají za děti dospělí - nebo naopak - učitel dává pouze pokyny a nepracuje s dětmi - polní práce rozvrhnete tak, ţe se soustředí pouze do času hlavního vyučování či pouze v předem určené epoše. Buďte flexibilní - pracujeme a sejeme tehdy, kdyţ jsou vhodné podmínky. Děti musí zaţít, ţe vhodný čas neurčuje člověk, ale příroda! - rozvádění projektu do přílišných detailů, které nevedou k cíli (např. setí všech různých druhů obilí). Doporučujeme zaset pšenici a eventuelně ţito, tedy druhy, ze kterých se běţně peče a pekl chléb.


-6-

3. třída ZÁŘÍ/ŘÍJEN  příprava pole pro setí V tomto projektu je velmi důleţité, aby děti prováděly co nejvíce činností samy, zaţily pocit únavy, aby se „zahřály“, zaţily pocit radosti z dobře vykonané práce. Před započetím prací promyslete dobře organizaci. Všechny děti mohou vykonávat jednu činnost. Kdyţ je hotová na celém poli, přejdou k následující. Při vyšším počtu dětí je moţné a vhodné je rozdělit do skupin a pole na části, na kterých budou pracovat. Učitel hlídá časový harmonogram a zapojení dětí. Při závěrečném vláčení bránami se děti střídají. Několik jich táhne a jeden sedí na nich a zatěţuje je. V závislosti na počasí by přípravné polní práce měly proběhnout během září a října. Doporučujeme je rozloţit do více dnů, aby byly provedeny kvalitně a s hlubokým proţitkem.

Teoretické texty pro učitele Tento text není určen k výkladu v hodinách, či čtení nebo zapisování dětmi!!! Obiloviny Jiţ více neţ 12 tisíc let jsou důleţitou součástí výţivy lidstva obiloviny. I v dnešní době se kaţdodenně setkáváme s výrobky z obilovin v nejrůznějších podobách. Statistiky ukazují, ţe obiloviny byly hlavní sloţkou obţivy národů, jejichţ příslušníci se doţívají velmi vysokého věku. Obiloviny lze základně rozdělit podle obsahu bílkoviny zvané lepek. V našich zeměpisných šířkách lze zařadit mezi obiloviny obsahující lepek především pšenici, ţito, ječmen a oves. Lepek je sloţen z několika bílkovin, z nichţ jsou nejvíce mnoţstevně zastoupeny glyadin a glutenin. Vzájemný poměr těchto bílkovin pak určuje pečivové vlastnosti lepku. K obilovinám lepek neobsahující u nás patří kukuřice, rýţe, proso, pohanka a amarant. Z výţivového hlediska jsou obiloviny především sacharidovou potravinou, tj. potravinou obsahující hlavně škroby (60-70%) a vlákninu. Jsou však neméně důleţitým zdrojem bílkovin (8-13%), tuků (1-5%), vitamínů skupiny B, minerálních a dalších biologicky aktivních látek. Největší mnoţství vlákniny lze najít u prosa, ovsa a pohanky. Vysokému podílu bílkovin vévodí pšenice a ţito. Nejvíce tuků obsahují oves a kukuřice. Pseudoobilninu amaranth lze zařadit na první místa ve všech kategoriích. Obilné zrno se skládá ze tří hlavních částí Povrchová vrstva - slouţí vnější ochraně a je tvořena převáţně nestravitelnou vlákninou (otruby), obsahuje část vitamínů řady B a minerální látky.Vnitřní část zrna je tvořena zásobním


-7-

škrobem, který slouţí mladému klíčku jako výţiva při růstu a lepkem (bílkovinou) Klíček - vlastní rostlinný zárodek, z něhoţ bělením buněk vznikne nová rostlina. Poměr jednotlivých obsahových částí je ideálně zachován v celém zrnu, tak jak bylo vytvořeno přírodou. Proto by měla mít při zpracování přednost celozrnná mouka před přidáváním otrub k bílé mouce. Prakticky veškerá obilninová zrna lze konzumovat v uvařeném (nebo i v naklíčeném) stavu. Je vhodné pouţít připravené obiloviny do různých rizot, do zavářek polévek, do zapečených nákypů, pomleté do sekaných a karbanátků, kaší. Pokud jsou obiloviny konzumovány v podobě celých zrn, je velice důleţité si uvědomit, jak dlouho jsou zrna v ústech ţvýkána (hltání zde není na místě).

Pšenice ozimá Pšenice ozimá je obilovina s velmi dobrou klíčivostí. Má vysoký obsah vlákniny a některých biologicky cenných látek jako jsou vitamíny z řady B, vitamín E, karoten, z minerálů draslík, fosfor, hořčík, křemík a vápník. Pšenice se pouze čistí a je tudíţ v přirozeném stavu. Proto se s úspěchem pouţívá ke kuchyňskému nakličování a dále k velkému mnoţství kuchyňských úprav (máčení, vaření, praţení, mletí, šrotování). Pšeničné výrobky není potřeba více představovat. Pšenice je naše nejběţnější obilovina, hojně zastoupená v našem jídelníčku. Upřednostňujeme celozrnné výrobky pro vyšší obsah vlákniny. Pšenice špalda Pšenice špalda patří k nejstarším kulturním plodinám. Nebyla šlechtěna, a proto si zachovala vynikající vlastnosti starých planých odrůd obilovin. Díky mohutnému kořenovému systému patří k nejméně náročným obilovinám. Je odolná proti chorobám a škůdcům, není potřeba ji chemicky ošetřovat. Pevný obal pluch chrání zrno před kontaminacemi škodlivinami v ovzduší, houbovými chorobami nebo mikroorganismy. Obsahuje vlákninu (8-9%) s jemnou strukturou vláken, která podporuje střevní peristaltiku a přitom nenadýmá. Zrno pšenice špaldy má vysoký obsah a příznivé sloţení bílkovin a lepku, který je snadno stravitelný. Obsahuje kvalitní tuk s vysokým obsahem nenasycených mastných kyselin, větší mnoţství minerálních látek jako jsou hořčík, vápník, draslík, fosfor a zinek. Pevné pluchy na druhou stranu zhoršují její zpracování. Pšenici špaldu nelze nakličovat.


-8-

Vyuţití: Pšenici špaldu lze získat jako celé zrno nebo ve formě špaldových vloček. K dostání jsou špaldové granoly a musli, špaldové pukance do vlastních musli směsí a na posypání polev či cukroví, špaldová mouka hladká na koláče, bábovky, mazance apod., špaldová mouka hrubá na knedlíky, noky, halušky, kaše. Dalším výrobkem jsou celozrnné špaldové těstoviny. Praţené a mleté špaldové zrno je moţné pouţít jako meltu. Na našem trhu je i provedení špaldové instantní kávy bez kofeinu, která je velmi chutná. Při zpracování špaldy na bulgur se vyuţívá starých technologií Blízkého a Středního východu. Pšenice se namočí na 24 hodin, pak se nechá 8 hodin nakličovat (škroby se štěpí na jednodušší cukry, bílkoviny na aminokyseliny, zvyšuje se mnoţství vitamínů B, C). Vaří se v páře a poté se suší jemně drtí na hrubší kousky. Vyuţívá se jako lehká, ale velmi sytá příloha nebo jako součást salátů místo rýţe. Velmi chutná je i kombinace bulgur, čočka, zelenina a cibulka. Dalším výrobkem, kde se vyuţívá špaldových zrn sklízených v mléčné zralosti, je uzený špaldový grunkern. Díky sklizni v nezralém stavu je uzená špalda obzvlášť bohatá na vitamíny skupiny B, obsahuje málo lepku a má významné mnoţství draslíku, fosforu, hořčíku a ţeleza. Neobsahuje ţádný cholesterol, nenadýmá, je lehce stravitelný a výtečně se tak hodí pro dietní kuchyni. Je vyuţitelný do pomazánek, karbanátků, nákypů, salátů právě pro svou jemnou uzenou vůni.

Ţito Ţito je obilovina s velmi dobrými biologickými hodnotami a vysokým obsahem vlákniny. Z vitamínů je nejvíce ceněn obsah vitamínu E. Z minerálů obsahuje hlavně vápník, fosfor, ţelezo, fluor a křemík a dále látky příznivě působící na růst a dobrý stav kostí, zubů, vlasů a nehtů. Pro svůj obsah lepku je ţito (ţitná mouka, ţitné vločky) velmi vhodné k pečení chleba. Ţitná mouka se dále pouţívá na halušky, noky, vafle a na mnoţení kvásku na kyselo. Ţitné vločky jsou vhodnou zavářkou do polévky pro lidi, kteří nemohou konzumovat pšeničné výrobky. Ječmen Ječmen se nejvíce zpracovává na kroupy, krupky a slad. Kroupy č. 10 mají menší stupeň opracování neţ krupky, obsahují více vlákniny, vitamínů a minerálních látek. Ječmenná vláknina a škrob (šlem, který vznikne při vaření krup) velice dobře váţe ţivočišné tuky a cholesterol. Uţití krup je nejenom při zabijačkách, ale hlavně celoročně jako zavářka do polévek, do zapečených nákypů, na přípravu šlemových polévek při průjmech a jako pojidlo do karbanátků.


-9-

Ječná mouka se přidává do těst na lívance, palačinky, vafle. Ječné vločky lze vyuţít jako běţné vločky. Velkou výţivnou hodnotu má naklíčený ječmen (slad), který obsahuje hodně vitamínů skupiny B, vitamínu E a směs enzymů. Slad se pouţívá hlavně při výrobě piva, ale také jako sladidlo konzistence medu Sladěnka. Existuje i prášková forma sladu, tzv. Sladovit. Od pradávna byl doporučován jako léčivý prostředek při některých chorobách střev, ţaludku a dvanáctníku. Blahodárně působí na střevní mikroflóru. Oves Oves patří mezi poměrně mladé obiloviny. Má vysoký obsah vlákniny. Je energeticky vydatný (obsahuje z obilovin největší procento tuku) a biologicky hodnotný (obsahuje minerální látky vápník, zinek, fosfor, ţelezo, draslík, hořčík, mangan, fluor a měď, vitamíny B, E, A, biotin, kyselinu křemičitou). Tuk ovsa obsahuje velice potřebnou kyselinu linolovou a olejovou. Hořknutí ovesných vloček je právě způsobeno snadným ţluknutím těchto tuků. Proto je potřeba kupovat ovesné vločky co moţná nejčerstvější. Oves obsahuje rostlinné inzulíny, proto je doporučován jako vhodná obilovina pro diabetiky. V obchodech lze zakoupit ovesné zrno pod názvem oves bezpluchý. Oves můţe být pouţit jako rýţe nebo v kombinaci s rýţí do rizot a příloh. Ovesné vločky není nutné představovat, ovesná mouka se vzhledem k rychlé oxidaci (ţluknutí) nevyrábí. Ovesné otruby zvyšují obsah vlákniny v domácích musli směsích. Je moţné je přidávat do směsí na pečení. Brambory – není obilovina! Pokud nám zbude kus pole, můţeme do něho zasázet brambory. Mějme však na paměti, ţe jde o nadstavbu tohoto projektu! Pokud je zasadíme, musíme promyslet veškeré další úkony s tím spojené, a to včetně konzumace… Nejprve se musely připravit brambory k sázení. Menší do průměru 5 nebo 6 cm se sázely celé. Větší se pak rozkrájely na dva aţ tři díly, a to tak, aby na kaţdém byla nejméně dvě očka. Prosypaly se popelem, aby řezné plochy tolik neosychaly. Brambory se sázely po ţitě a pšenici. Pole se uvláčilo a dřevěným rádlem v pluţňatech (kolečkách) se udělaly shonky. Dříve se pouţívala obyčejná pluţňata, ale práce s nimi byla obtíţná, protoţe obě kolečka šla po povrchu pole. Lepší práce byla s vozkou (prodlouţeným hřídelem pluţňat). S tou uţ jedno kolo jelo v hotové brázdě, a proto se rádlo uţ lépe vedlo. Zásadou bylo mělce shonkovat a hlouběji zaorávat. Po zasázení se za 10 nebo 14 dní brambory uvláčily. Dobré na to byly staré brázdy s dřevěnou kostrou a ţeleznými zuby, protoţe byly lehčí neţ ţelezné a brambory se nevyvlačovaly. Kdyţ začaly brambory „vylézat“, ooraly se zase s vozkou a uvláčily. Poté se ještě dvakrát ooraly s ţelezným rádýlkem s jednou krávou. Potom uţ se jenom vytrhal větší plevel nebo bodláky a uţ se mohlo jen čekat, ţe Pán Bůh dá příhodné počasí a brambory se vydaří. Po svaté Anně (26. července) se říkalo, ţe uţ se mohou rané brambory kopat na jídlo.


- 10 -

Po ţních byl čas na sklizeň otav a potom příprava na setí ozimů. Rozváţel se hnůj z kompostů na hromádky, které se potom rozhazovaly (rozkejdaly) po poli. Následovala orba jeteliště a plochy po pelušce a hrachu. Potom zasetí ţita a pšenice. Vlastní sklizeň brambor nastala aţ ve druhé polovině září. Nejprve se vybralo čtyři nebo pět brázd na ouvratích (souvratích). Potom se rádlem rozoraly brázdy brambor, vţdy přes jednu brázdu. Po vybrání lichých brázd se rozoraly zbývající – sudé. Kdyţ bylo sucho, lezlo se po kolenou, rukama se rozhrnovala hlína a z ní se vybíraly brambory. Za pěkného počasí bylo docela příjemné rozhrnout teplou hlínu. Horší ale bylo, kdyţ se ochladilo nebo kdyţ pršelo. Někdo také rozhrnoval ve stoje brambory motyčkou, ale od toho po chvíli bolela záda. Brambory se většinou hned odváţely. Jedině, kdyţ se vybralo více, neţ se stačilo odvézt, daly se na hromadu a přikryly bramborovou natí (strbouly). Po vybrání celého pole se brambořiště uvláčilo a vyvláčené brambory dovybíraly. Bramborová nať se odvezla domů na stlaní. Kdo ji nutně nepotřeboval, sházel ji na hromádky a spálil. Po vybrání brambor se brambořiště mělce přeoralo rádlem (říkalo se, ţe se přemyšuje). Za oráčem musel ještě někdo chodit a vyorané brambory dosbírat. Při hluboké orbě se uţ brambory nesbíraly, jen větší se vykoply navrch – na oranici – a pak se sebraly. Orná nářadí Sakovák byl jednostranný, jednoradličný pluh. Tříradličný a jednostranný pluh se nazýval harka. Obracecímu pluhu se dvěma radlicemi na dřevěné hřídeli se ţeleznými klečemi a dřevěnými rukojeťmi se říkalo tuplák. Na radlici (odhrnovačce) byly odnímatelné náklady; splaz za radlicí udrţoval stabilitu pluhu. Pluţňata s krátkou nápravou, menší ojí a dvěma kolečky. Nad nápravou zvýšená část se nazývala beránek; měla ţelezný kruh, v němţ byl ukotven hřídel pluhu pomocí ţelezného kolíku. Posouváním hřídele pluhu se určovala hloubka orby. Na některých pluţňatech se oj dala vychýlit mimo podélnou osu pastrnákem (ţelezný kolík); oralo se jedním koněm. Rádlo, mimo radlice (slupice), bylo celé dřevěné a hřídelem spojené s pluţňaty. Drţelo se jednou rukou. Rádýlko na proorávání brambor bylo mimo hřídele celé ţelezné se dvěma kolečky nastavitelnými na výšku, s klečemi na obě ruce. U radlice byly rozevíratelné odhrnovačky (křídla). Vozka s delší nápravou slouţila na shonkování brambor.

Náměty pro práci s dětmi 1) Povídky Pole a plevel Před dávnými časy, kdyţ lidé vyseli obilí poprvé, připlíţil se v noci čert a temnýma očima pozoroval to krásné pole. Rozhlíţel se dlouho a přemýšlel, aţ ho konečně napadlo něco zlého! Začal se plíţit lesem a loukou a vytrhával vše, co mu pod ruku přišlo. Potom běţel rychle zpátky k poli. To, co natrhal, rozházel po poli a brumlal přitom zlé zaříkání.


- 11 -

Kdyţ po několika dnech přišli na pole sedláci, zlomyslná setba jiţ vzešla! Mnozí byli sklíčení, kdyţ viděli tolik plevele, který rostl rychle a dusil obilné klíčky. Nejstarší z nich ale pohlédl láskyplně na ony rostliny a poznal jejich původ: „To je čertovo dílo! To on přenesl rostlinky sem, kam vůbec nepatří! Pojďme, dáme se do práce, čert nám nesmí škodit!“ Kdyţ byl plevel vytrhán, rozpřáhl stařešina ruce nad polem a pronesl bylinkové zaříkání. Ovšem od té doby zavane vítr semínka různých rostlin opět na pole. Nebo i k vám, na záhony na zahrádce. A tak vidíme na jaře, hlavně na řepných a bramborových polích, jak se sedláci ohýbají a vykopávají rostlinky, které tam nepatří. Rychle roste plevel, ale pilné lidské ruce jsou ještě rychlejší! Mnohé z těchto rostlinek pak rostou na okrajích polí a tam je sbírají kořenářky. Ukázalo se totiţ, ţe v nich ţije léčivá síla proti mnohým nemocem.

Obilí a chléb Elizabeth Klein (Mutter Erde Korn und Brot) Bůh stvořil nádherný svět a člověka jako korunu stvoření. I obrátil se Bůh k rostlinám a keřům země. „Budete slouţit člověku, aby se měl na zemi čím ţivit.“ Tehdy měly všechny květiny nádherné květy a stvořitel k nim promluvil: „Kdo z vás daruje své květy, aby za ně dostal plody, jimiţ by se nakrmil člověk?“ Ale všechny květiny měly své pestré květy rády a ţádná z nich je nechtěla darovat. Tu se ještě jednou stvořitel zeptal: „Není mezi vámi jediná, jeţ by chtěla darovat své květy?“ Nakonec přistoupila plachá květinka. Byla štíhlá, trochu hranatá a měla neohrabané pohyby. Bylo to obilí, které tehdy mělo krásný zlatoţlutý květ. Řeklo: „Rádo daruji své květy, mohu-li tím pomoci.“ Stvořitel pohleděl na květinku pln niterné lásky. „Jsem rád, ţe se z vás někdo přihlásil. A protoţe jsi tak hodné“, řekl obilí, „chci ti zvlášť poţehnat. Staneš se pokrmem lidí. Budeš ţít po tisících na velkých polích, stejně jako lidé ţijí ve svých národech. Stvořitel mu poţehnal, aby bylo plodné a rozšířilo se po celé zemi. Tak darovalo obilí své pestré květy. Kdyţ kvete, je zelené, ale zato má zvláštní plody. Kdyţ má obilí klasy plné těţkých zlatých zrn, vypadá stejně hezky jako ostatní květiny, kdyţ kvetou. Kdyţ rostlinka, jeţ darovala své květy, nesla první klasy, nebyly ještě tehdy tak velké jako dnes, ale přesto byly uţ větší neţ ostatní tráva. Tu vstoupil pán na pole a vzal do ruky jedno zrníčko. Drţel ho proti slunci a ono se třpytilo ve sluneční záři. Všichni sluţebníci boţí a všichni tvorové země se shromáţdili a pak k nim počal hovořit Stvořitel: „Ţehnám ti obilí, staneš se pokrmem lidí. A vy ostatní mu přitom můţete pomoci.“ Obrátil se na kaţdého jednotlivě se zvláštním úkolem. „Ty, slunce, máš mít tuhle rostlinku ze všech nejradši, potřebuje totiţ pít hodně slunečního svitu.“ „Ty, měsíci, budeš spolu s hvězdami na nebi ukazovat sedlákovi čas setby a sklizně.“ „Dešti, buď k obilí milý, vsákni se do půdy a nech ji změknout, aby mohl prorazit klíček a kořeny zapustit.“ „Větře, ty budeš hladit klasy a vát, kdyţ obilí kvete.“ Stvořitel se obrátil ke sněhu a mrazu. „Sněhu, ty pokryješ pole bílou peřinou a zahřeješ novou setbu.“


- 12 -

„Mraze, ty budeš přicházet za jasných hvězdných nocí a výhonky se posilní a otuţí, kdyţ tě snesou.“ Nyní zavolal všechna zvířata. Nejdřív kůň ze stepí: „Ty máš sílu a pomůţeš člověku, aby mohl orat pole.“ Krávě řekl: „Dáš semínku v zemi uţitečný hnůj.“ A ţíţale řekl: „Plaz se poctivě pod zemí a pořádně ji provětrej.“ Tak mluvil ještě k mnohým jiným bytostem. „Vy všichni pomůţete obilí.“ Nakonec stvořitel řekl: „Ale této zvláštní rostlině dám ještě jedno tajemství: Lidé získají takové pokrmy jen, kdyţ budou pilně pracovat. Lidská píle musí přijít na pomoc všem lidem, má-li být dobré obilí.“ A Bůh ještě jednou zvedl semínko do slunečního svitu. A pak ho vlastní rukou poloţil do země jako do měkké postele. Vypadalo jako zavinuté děťátko. Ze zlatého semínka, které Stvořitel sám vloţil do země, vyrostlo veškeré obilí země. Kaţdé semínko neslo mnoho plodů a lidé se naučili dělat obilné pole. Rolnictví začalo a práce na poli učinila člověka mírumilovným a silným. Dřív neţ se zrno zaseje, musí se zorat půda. V dřívějších dobách to byla těţká a namáhavá práce. Nejdřív musely být z pole odstraněny kameny. Pak vyoral pluh, do něhoţ byl zapřaţený kůň, do pole hluboké rýhy, rovné brázdy. Kůň se musel hodně plahočit, aby pluh v tvrdé zemi postupoval a sedlák musel koně pevně a šikovně vést, aby pluh zůstal hluboko v zemi. Kůň říká: „Vidím, ţe sedlák se má k dílu a daruji mu svoji sílu. A trpělivě táhnu pluh, silná je má šíje, silné jsou mé plece. Jsem dítě stepí divokých, ze země proudů větrných. Plahočíme se s tou tíhou, pole zoráme jen s námahou. Slouţíme člověku a zříkáme se světlého, divokého, volného běhu.“ Také kráva musí na poli pomoci. Je to dobrosrdečné, trpělivé zvíře. Celý den ţere a stále přeţvykuje. Ţere trávu a bylinky, které jí daruje země, a celý den vdechuje vzduch naplněný světlem. Její obrovské břicho je jako velká teplá kuchyně. Tam se všechno proměňuje a odděluje. Vzniká čisté bílé mléko, nejlepší potrava pro telátka a děti lidí. Čím více se kráva vystavuje slunečním paprskům, tím lépe teče mléko a tím je více kořeněné. V horách proto na jaře vyhánějí krávy na vysoko poloţené pastviny. Hnůj dává kráva zemi. Pole ho potřebuje, neboť bez tohoto daru není dosti ţivé. Hnojem má pole účast na ţivotě krávy a všeho ţivoucího. Hodná kráva neţere sama pro sebe. Její ţraní a trávení je únavná práce, kterou dělá pro pole a pro člověka. Kdyţ lidé přijdou z města a jdou kolem pohnojeného pole, často ohrnují nos. Ale sedlák se směje. Ví, co hnůj znamená pro obilí a povzbudivě poplácá svou krávu po břiše. Na jaře a na podzim rozváţí sedlák hnůj na pole. Pak se půda zorá. Válec rozbije velké hroudy, brány rozdrobí hrudky menší. Všude se musí dostat vzduch, aby půda mohla dýchat. A kdyţ se země zvláční a zjemní, mohou být semínka poloţena do měkké postýlky. Válec říká: „Tlustá hroudo, musím tě drtit, musím tě zmenšit a rozbít na kousky. Zdatně konám svou povinnost. Milé zrníčko, přijď na světlo.“ Brány mluví k poli: „Ostrými drápy tě musím škrábat, neboj se, nejsem divoké zvíře, pomáhám ti, pole, půdo, buď jemná a vláčná. Brzy do tebe přijde zrnko.“ Pole odpovídá: „Rádo se nechám rozkouskovat, zorat, zvláčet, válcovat, udusat. Oj, uţ cítím vzduch a vítr, milé zrno, rychle přijď. Můţeš dlouho spát, hle, uţ máš ustláno.“


- 13 -

Dříve se selo ručně – ozim na podzim a jařiny na jaře. Byla to slavnostní práce. Pomalým pravidelným krokem kráčel sedlák po poli a rozséval zrna. Za starých dob si před setím sundal sedlák klobouk, sepjal ruce, poprosil Boha, aby mu poţehnal. Dnes uţ jen málokdo seje ručně. Dnes se pouţívá secí stroj a tím to jde mnohem rychleji. Průpověď rozsévače: „Odměřuj krok! I rozmach měř! Zem získá ţivot, omládne, věř! Tam padlo zrno, spí, má klid. Ve spánku sílí, nech ho snít. A kdyţ pak procitne, dere se ven, vede je moudrost, jde za světlem. Ţádné se světu neztratí a padne, Boţe, kam chceš ty.“ Měsíc, ten shlíţí na sedláka a přibývá a svítí, ubývá v klidu. A všichni sledují jeho stopu. Je velkými nebeskými hodinami. A pomalu se srpkem měsíce roste na poli stéblo a zrno. V dobách, kdy lidé poprvé seli obilí, vplíţil se čert do noci a temnýma očima pozoroval krásné pole. A díval se tak dlouho, aţ přišel na zlou myšlenku. Plíţil se lesem a vřesem a vytrhával svými pařáty všude zrníčka. Pak běţel zpátky na pole. Rozhodil ta semena a k tomu si broukal zlou říkanku: „Hořčice, pýr všechno změní, zničí, co se vytvořilo, jmenuje se plevel. Dělá škodu a rozsévá nenávist. Má bezpočet semen s plevou a ostruhou. Roste rychleji neţ obilí. Ha, ty poznáš, sedláku, plevel zraní pole. Můj je celý svět.“ Kdyţ sedláci přišli po několika dnech na pole, zlá kletba uţ vyklíčila. Mnozí uţ klesali na duchu, ale nejstarší z vesnice pohlédl i na tyto rostliny s láskou – poznal jejich podstatu. To je dílo ďábla, řekl, ţe přenesl tyto rostliny tam, kam nepatří. Hej, hola, do práce. Čert nám nesmí uškodit. Kdyţ vytrhali plevel, pokynul ten nejstarší poli a pravil: „Ať je ruka silná. Vyţeň plevel z pole mého, tam zakořeň. Přijď slunce, přijď dešti, zaţeňte kletbu.“


- 14 -

Je jasné, ţe vítr občas zaţene špatná semena zpět na pole, a tak vidíme na jaře zvláště na řepných a bramborových polích sedláky, jak se sklánějí a vytrhávají plevel. Ať uţ plevel roste seberychleji, pilné lidské ruce jsou přece nakonec rychlejší. Plevel má růst na mezi. Tam ho sbírají bylinkářky. Ukázalo se totiţ, ţe v mnohých rostlinách jsou léčivé síly proti nemocem. Kdyţ má sedlák zaseto, nemusí uţ na poli pracovat tolik jako dřív. Dříve chodil jen s hřeblem a lehkými branami po poli a pomáhal setbě, aby rostla. Na déšť, vítr a sluneční svit musel čekat a přihlíţet na to, zda nebe ţehná jeho práci. Nejdřív zavolal Stvořitel déšť. Déšť přijde a změkčí půdu. Po týdnu vidíme na poli zelené výhonky, jako zelené vlasy. Semínka vyklíčila a zakořenila. A kdyţ jsou upevněna, vystrkují zelené prstíky. Kdyţ ale ne a ne pršet, zpívají děti sedláka: „Přijď, dešti, přijď. Dítě sedláka je zboţné. Přijď, dešti, přijď. Dej poli poţehnání. Potom zavolá slunce. Slunce svítí a mladá setba roste, aţ vyrostou samé vysoké klasy. Jednoho červnového dne začne obilí kvést. Kdyţ vykvete, zavolá vítr. Mezi kvetoucím obilím poletuje zlatoţlutý pyl. Třepotá se ve slunečním jasu. Kaţdý květ chce druhému něco darovat a vítr je poslem. A v tomto ročním období musí slunce svítit a vítr vát. Poté, co v pozdním podzimu vzejde ozim, zavolá Stvořitel ještě další dva pomocníky – sníh a mráz. Sníh pokryje setbu jakoby bílou peřinou. Pak můţe vydrţet zimní mráz. Ţádné zrno není tak dobré, jako to, které přestálo sníh a mráz. Takové je obilí. V létě chce teplo a v zimě chce mráz. Chce být ozařováno nejen sluncem, ale i měsícem a hvězdami. Chce pít déšť a rosu a dýchat vzduch i vítr. V zimě je dráha slunce niţší, pak kaţdý den šplhá o kousek výš, je stále tepleji, aţ jednoho dne dosáhne slunce svého vrcholu. Pak se obrátí. Zrno vzhlíţí ke slunci. Kdyţ slunce stojí nejvýše, obilí kvete, to je střed léta, čas slunovratu. Je to sváteční doba v průběhu roku. Skřivánek, který bydlí na poli, hlasitě volá, aby to všichni slyšeli: „Louky a les se srnkami a zajíci, s ptáky a větrem, všichni oslavují. Skřivan letí vzhůru, volá vítr, z jeho hrdla se to zvučně nese. A všichni naslouchají jeho radostnému hlasu. Kvete obilí! Pták nese tuto novinu do vršku, a dále to zní ode vsi ke vsi. Všude to proniká lesem, skálou, keři i trny. Kvete obilí. Lidé obhospodařovali pole a z obilí pekli chléb a z něho ţili. A jednoho dne přistoupil Stvořitel k obilí a pravil: „Pracovalo jsi věrně a pomohlo jsi člověku. A tak ti něco daruji. Protoţe


- 15 -

jsi dalo své květy, budou v tvých řadách růst květiny, které k tobě patří, budou to tvé květy. Budou se jmenovat chrpa polní.“ Od té doby roste na poli chrpa polní, jejíţ modré oči vyhlíţejí z obilného pole. Stvořitel dále pravil: „ A protoţe, obilí, patříš k lidem, obdařím tě také hlasem.“ Zavolal skřivana a řekl mu: „Ty budeš ţít na poli a budeš jeho duší.“ Tak se stalo, ţe má ţito modré oči, stejně jako lidský obličej a také hlas. Kaţdý zná skřivánka, který bydlí v obilném poli a na začátku léta kaţdodenně vylétá s jásotem, aby poděkoval Stvořiteli. Teprve, kdyţ obilí odkvete, začíná slunce plnou silou svítit na pole. Na stéblech se vytvářejí klasy. Zeţloutnou a hnědozlatí. Slunce je jako oheň z velké pece, která zrníčka usuší a upeče. V klasech totiţ sedí mnoho zrníček a ty všechny vyrostly z jednoho jediného zrnka. Slunce říká: „Zrníčko, jsem ti nakloněno, ze zelené se stane skutečně zlatá. Zrníčko, pěkně tě upeču v horkém slunečním svitu.“ Nakonec přijde klidná doba. Slunce hoří ještě tepleji. Vítr se přitom unaví a uloţí se ke spánku a také lidé jsou v poledne ospalí. Obilí teď zraje. Klasy těţknou na suchých stéblech a ohýbají se k zemi. Kdyţ rozlomíte takové obilné zrnko, najdete v něm něco světlého. Vyrostlo z tmavé země, ale sluneční světlo ho zesvětlilo. Z něho se mele moka. Tak vzniká v zrnech pokrm určený lidem. Déšť a vítr, světlo a teplo pomohly sedlákovi, aby dostal zrno, které dává zdravou mouku. „Milý dešti, dík buď tobě za růst a vláhu! Milý větře, svým putováním ses stal poslem pro ostatní! Milé slunce, tvým ţárem rozkvetla stébla. Všichni pomáhali při tom díle, aby mohla mouka posílit lid.“ V pšeničných a ţitných klasech zraje to, co se pak mele na mouku. Mouka je jako jemná světlá země. Ale občas vyrostou v klasech zrna, která jsou mnohem větší a nejsou světlá, nýbrţ tmavá. Taková zrnka se nazývají námel. Námel je velmi jedovatý, ale je to také lék pro nemocné matky. Vznikl zvláštním způsobem: Jak vypráví stará legenda, čerta velmi rozzlobilo, ţe obilí pomáhá člověku, ţe se v čistém slunečním světle připravovala jemná, světlá mouka. A tak se plíţil kolem pole a vyčkával na příleţitost, jak by mohl obilí uškodit, neboť sedláci byli zboţní a bohabojní. Tu uviděl jednoho dne sedláka, na něhoţ měl uţ delší dobu zálusk, jak ve spěchu někam běţí. Ten sedlák byl široko daleko proslulý svou lakotou. „Kam běţíš, brachu?“ zavolal na něj čert. „Určitě přijdeš brzo do pekla“, myslel si. „Ach“, řekl sedlák odevzdaně, „mé ţeně se narodilo dítě a je nemocná. Nech mě, musím rychle pro doktora“. „Spěchá to tolik?“ ptal se lstivě čert. „Doktor přijde vţdycky hned.“ Čertova slova nasadila do sedlákova srdce zlou setbu. „Má pravdu, pomyslel si.“ „Půjdu k doktorovi, ale proč bych se musel tak uhnat?“ a pokračoval pomalu ve své cestě. Kdyţ doktor přišel k jeho paní, bylo uţ pozdě. Dítě i matka byly jiţ po smrti. Čert si mnul ruce. Neboť teď měl moc nad sedlákem i nad jeho obilným polem. V mţiku byl na poli a řekl klasům: „Váš pán je v mé moci a teď budu já dělat mouku na jeho poli.“ Kdyţ obilí uzrálo, byla


- 16 -

tam nejen světlá obilná zrna, ale i zrna černá. To bylo však nepříjemné a nikdo si to neuměl vysvětlit. Jen sedlák věděl, jak se to stalo. Lakomý sedlák však dávno litoval svého činu. Byl teď úplně tichý a pracoval od rána do noci. A jak mohl, udělal dobrý skutek. Čertovi, který uţ doufal, ţe získá celou jeho duši, se vyhýbal, jak jen mohl. Pilný sedlák si brzy našel novou ţenu a po roce mu povila chlapečka. Ale brzo po porodu dostala stejnou nemoc jako první ţena a šlo jí o ţivot. Sedlák běţel, co mu nohy stačily a tentokrát ho ţádný čert nezastavil. Ale na poli byl zdrţen jiným člověkem. Tento člověk měl dobrosrdečnou a milou tvář a tak sedlák zůstal stát a vyslechl ho. Cizinec pravil: „Jsem posel Boţí, z kletby se stane poţehnání. Naber si černých zrn a dej je své ţeně a ona se uzdraví.“. Sedlák učinil, co mu cizinec poradil a jeho ţena se uzdravila. Od té doby se černá zrna nazývají námel. Bůh se slitoval nad sedlákem a poţehnal mu. Kdyţ obilí uzrálo, všichni se z toho radovali, jen čert se zlobil. Pořád si lámal hlavu s tím, jak by mohl nějak potrápit klasy. Nakonec se dohodl s ledovým severním větrem, který je starý a nevlídný mrzout a také rád rozsévá zlo. Oba vymysleli ďábelský plán. Kdyţ po obloze táhl přátelský měkký mrak, ledový vítr ho přepadl a funěl a foukal tak, ţe veškerá voda v mraku ztuhla. Hodně ztěţkla a tlusté ledové hrudky padaly z nebe na pole. Roztloukly klasy, a kdyţ bylo po krupobití, obilné pole bylo zničeno. Měli z toho, jak se jim to podařilo, velkou legraci a často to potom opakovali. Ale jednou zaţili překvapení. Tam, kde se setkáš se škodou a neštěstím, tam je také nablízku vyléčení a pomoc. Zase jednou se stalo, ţe obilné pole bylo zničeno. Ďábel si prohlíţel s potěšením škody. Kdyţ ale dalšího rána přišel na pole, nemohl věřit vlastním očím. Většina stonků se opět narovnala a zůstala stát. Ještě jednou si protřel oči, nevěděl, zda sní či bdí. Ostatní klasy stály napůl vzpřímené. Stébla obilí dostala kolínka, díky nimţ se mohla opět vzpřímit, a tak to můţeme vidět ještě dnes. Sedlák musel být dlouho trpělivý. Ale brzo bylo zrnko zralé a on se mohl pustit do díla. Musel kosit a mlátit a potom dovézt zrní umlít do mlýna. Čas ţní byl tu. V rohu stodoly stálo nářadí. Celou zimu tam čekaly kosy a srpy. Nyní mohly začít pracovat.

Ţíţala Jeţíšek miloval rostliny a chtěl promlouvat nejenom se zvířaty, ale i s nimi. Obzvlášť rád pobýval na zahradě, hned vedle truhlárny. Jednou měl za úkol přinést mamince květiny na stůl a ředkvičky a ředkve, které potřebovala k vaření. Nejprve zaskočil ke květinám a pro kaţdou z nich měl vlídné slovo. „Jste spokojené a šťastné?“ ptal se růţí. „Ano“ odpověděly mu „proč bychom nebyly?“ „chtěl bych vám vyprávět něco, na co si uţ nevzpomínáte“ odpověděl jim Jeţíšek. „Ne vţdy jste se radovaly. Jste děti slunce a kdysi jste byly všechny dohromady se svou sluneční matkou. Kdyţ vás pak vysadili na zem, byla kaţdá z vás najednou osamělá a pevně usazená v zemi.“ „Co se pak stalo?“ ptaly se růţe.


- 17 -

„Otec na nebesích, který se stará o to, aby náš svět byl stále krásnější a dokonalejší, začal hledat pomocníky, s nimiţ byste nebyly jiţ tak osamělé. Jedna z mnoha bytostí světla byla ochotna stát se přítelem a pomocníkem květin. Proto však musely své tělo zmenšit, dostaly zlatou barvu a ponechaly si křídla. Tak přišly na svět včely, jeţ dodnes putují jako poslové z jedné květiny na druhou.“ „Ach tak to tedy bylo…“ vydechly květiny uţasle. „To ale ještě není všechno“ pokračoval chlapec „kousíček z vás nechal stvořitel vrátit se zpátky na oblohu ke slunci. A ten pak také obdaroval křídly a nechal je poletovat. Uţ to nebyly květiny, které rostou pevně spojeny se zemí, ale létající květy, které vás navštěvují. Jsou to motýli. A všechny bytosti na obloze i na zemi se těší z jejich krásy.“ A právě v té chvíli se jeden motýl usadil na květu, který chtěl Jeţíšek přidat do své kytice na maminčin stůl. A chvíli na to navštívila včelka růţi, se kterou si Jeţíšek povídal. „Pozdrav Pán Bůh“ řekla včelka „tady mám jedno zrnko slunce jako dárek a k tomu pozdrav od vedlejší květiny. Jak ráda bych se zdrţela o trochu déle ve tvém květinovém domečku, ale musím dál. Dnes chci ještě navštívit mnoho dalších růţí.“ „Naber si dost z mého dţbánku s rosou a šťávou a vezmi to s sebou domů“ řekla růţe na rozloučenou, abyste měly z čeho dělat med a zrníček mého zlatého pylu si naber také po libosti.“ Jeţíšek bedlivě pozoroval, jak včelka, která přilétla ze sluncem prozářené oblohy, navštívila růţi pevně spojenou se zemí. „Děkujeme ti za tvůj příběh a teď uţ rozumíme proč nás včely i motýli tak těší“ dodaly ještě růţe. Pak se obrátil jeţíšek k záhonu s ředkvičkami a ředkvemi a k tomu chtěl vzít do kuchyně ještě petrţel. Vytáhl ze země ředkvičku i ředkev a omýval je, dokud nebyly úplně čisté. Pak zaslechl, jak k němu promluvil kořínek petrţele: „Zaslechl jsem rozhovor, který jsi vedl s květinami o tom, jak to bylo se včelami a květinami. Musím se ti svěřit, proč my nejsme tak spokojené. Co se jenom natrápíme, neţ pořádně vyrosteme. Pod zemí je úplná tma a půda je tak tvrdá…. Jen si to zkus sám, zahrabat se pod zem“ řekla ředkvička směle „pak uvidíš.“ Chlapec dlouho neotálel a začal prsty hloubit díru, ale viděl, ţe by mu to trvalo velmi dlouho. Vzal si tedy na pomoc klacík a s ním zkoušel půdu trochu načechrat, aby mu to šlo lépe. „To dělá kořínkům moc dobře“ řekla petrţel vděčně „protoţe pak k nám pod zem můţe vzduch, teplo a světlo. Kořínky nevědí jeden o druhém vůbec nic, a kdyţ k nám ani matka země není příliš vlídná, není to k vydrţení.“ Jeţíšek byl velmi zaskočen, ţe objevil něco, co vůbec není dokonalé. „Budu o vašem zármutku přemýšlet“ odpověděl jim „a moţná vám dokáţu poslat pomoc. Motýl, který poletuje z květiny na květinu, to být nemůţe “ přemýšlel si sám pro sebe „musí to být posel, který dokáţe putovat pod zemí tam i sem, a přitom je ještě provzdušní.“ Ještě neţ opustil zahradu, aby mamince donesl slíbené květiny a zeleninu, řekl na rozloučenou: „Poprosím o pomoc svého otce na nebesích. Chvilku počkejte, co se stane.“ To zaslechly kořeny všech rostlin. Otec na nebi, jehoţ oko Jeţíška všude doprovázelo, viděl, slyšel a cítil vše, co se událo na zahradě. „Buď klidný“ řekl mu, kdyţ vyslyšel Jeţíškovy prosby „pošlu kořenům posla, který mezi nimi bude putovat tam i zpátky jako motýl poletuje z květiny na květinu. Jenom poloţ kousek kořínku petrţele na zem a pečlivě jej zahrab.“ To nebyla těţká úloha a chlapec s ní byl za chvilku hotov.


- 18 -

Kdyţ se druhý den zase prodíraly kořínky rostlin tvrdou zemí, uviděli jedinečné stvoření, které putovalo pod zemí tam a sem. Vypadalo tak zvláštně, ţe se kořínky nejprve polekaly a ptaly se: „Co tu děláš? Nikdy jsme nic takového ještě neviděly! Kdo jsi?“ „Já jsem váš sluţebník, ţíţala“ odpověděla „budu provzdušňovat půdu a protřepu i závěsy, aby k vám do komůrek mohlo světlo a teplo.“ „Jak můţeš být náš sluţebník, vţdyť nemáš ţádné oči.“ ptaly se kořínky zvědavě. „K tomu, abych mohla ţít pod zemí, oči nepotřebuji. Všechno, co se tady stane a co se půdy týče, cítím.“ „A kde máš uši?“ ptaly se rostliny dál a prohlíţely si dál podivného červa. „Ţádné nemám, ale i tak všechno slyším“ odpověděl jim. „Slyším dokonce, i co říká a co si myslí sedlák, kterému patří tato zahrada a louky.“ „To bude ten posel, o kterém nám říkal Jeţíšek“ volaly ředkvičky. „Brzy i my budeme spokojené“ přidaly se k nim všechny rostliny plné radosti. „Chci vám přinést všechno koření země. Jsem posel mezi vašimi kořeny. Ale teď uţ musím rychle dál…“ zavolala ještě ţíţala přičinlivě „abych stačila provzdušnit půdu a připravit měkoučký záhonek pro semínka, která brzy přijdou.“ Tak přišla ţíţala. Později bylo toto poţehnané zvíře nazýváno také dešťovka, protoţe je k vidění jenom za deštivého počasí, kdyţ je pod zemí tolik vody, ţe to uţ nemohou vydrţet. Rostliny mají dešťovky stejně tak rády jako včely a motýly. Dešťovky, které putují mezi kořeny, nemohou samozřejmě pomoci s přípravou medu, který je slaďoučký a zlatý, tak jako to společně dokáţou včelky a květiny. Ale něco dobrého přeci jenom umí. Je to tmavá, vonící, úrodná ornice, ve které se cítí tak příjemně jako květy ve sluneční záři. Tam, kde nejsou ţádné dešťovky, není ani dobrá a úrodná země. 2) Básničky Zabloudilo Kuřátko – František Hrubín Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko. Za zahradou, mezi poli, pípá, pípá, noţky bolí.

Kuře bloudí mezi poli, pípá, pípá, noţky bolí. "Pověz, milý ječmínku, jak mám najít maminku?" Ječmen syčí mezi vousy: "Ptej se pšenic, vzpomenou si."

Ve vysokém obilí bude večer za chvíli. "Povězte mi, bílé ovsy, kudy vede cesta do vsi?"

Kuře pípá u pšenic, nevědí však také nic. "Milé kuře, je nám líto, ptej se ţita, poví ti to."

"Jen se zeptej ječmene, snad si na to vzpomene."


- 19 -

Kuře hledá ţitné pole, ale to je dávno holé a na suchá strniska vítr tiše zapíská:

Dobře orej Dobře orej, dobře zasej, udělej to čistě. Za třičtvrtě léta budeš pšeničku mít jistě.

"Vţdyť jsi doma, za chalupou, slyšíš, v stáji koně dupou, kocour ve stodole vrní a tvá máma za vraty zob zob, zobe bílé zrní s ostatními kuřaty.

Kopali, vorali Kopali, vorali, já ještě leţel, zpívali, vejskali, já taky běţel. Kopejte, vorejte, já uţ nemůţu, zpívejte, vejskejte, já uţ nemůţu.

"Děkuju ti, ţitné pole!" "Pozdravuj tam ve stodole." "Koho, milé políčko?" "Zrno i to zrníčko.

Já jsem se díval Já jsem se díval, díval, díval, jak sedlák oral, oral, oral. Na koně volal, volal, volal, Vijo, vijo, vijo, vijo, vijo,vijo, hot, hot, čehý, prr!

Ať se ke mně zjara hlásí, vychovám z něj nové klasy." A tak mámu zakrátko našlo malé kuřátko.

Plevel Kdyţ ho vítr přifouká, platí na něj motyka. Bez práce zná ďábel sít, my nesmíme polevit! Zas a zas, ohnout hřbet, z políčka ho vyhánět.

Motyka – Jan Čarek Kopu, kopu, kopu, kopu zem i kámen, ţelezo mé svítí krásně jako plamen. Já jsem obyčejná, prostá motyka. Se skálou a zemí, co se potýká.

Belzebel, zlé semel, ať se rodí jen plevel. Pýr a bejlí, ať zrno zmejlí. Ať ho zdusí, ať zajít musí. Zničím kaţdý lán, já jsem světa pán.

Orba Sedlák těţkou práci má, koník mu rád pomáhá. Od souvrati táhne pluh aţ do souvrati. Na step vzpomíná, na svou pramáti. Na tu nekonečnou a volnosti plnou, kde v běhu potřásal si ve větru hřívou. Pak hlavu skloní, přidá do kroku, vţdyť Bohu slíbil, ţe bude pomáhat člověku.

Podzoly Půdy s kameny a výmoly nazýváme podzoly. Na horách časté jsou, jen stromy a houby v nich porostou.


- 20 -

Černozem Černozem hodně ţivin má, v níţinách se nalézá. Humusu hodně obsahuje, proto tak úrodná je.

Hnědozem Hnědozem jiţ méně ţivin má, pro zemědělství se však běţně uţívá. U nás je velmi hojná, úroda z ní je obstojná.

Ţito – Jan Čarek Letní vítr do všech stran rozkolébal ţita lán. Brzy z klasů, zrníček bude nový chlebíček

Rýţe Cizokrajná plodina i u nás se jíst začíná. Na vlhkých polích se pěstuje, nejčastějším pokrmem Asie je.

Pšenice – Jan Čarek Z pšeničných polí, zlatých polí sváţíme snopy do stodoly. Z pšenice bude vzácná moučka, semelem ji do běloučka.

Ječmen – Jan Čarek Ječmen, ječmen vousatý na zrní je bohatý. Dvě řady zrn má kaţdý klásek pro husičky husopasek.

Kukuřice Kukuřičný klas šustí v šustí zas.

Oves Dozrál oves na stráni, pro ovesné vločky k snídani.

Vlčí mák – František Hrubín Pán v červeném klobouce rozhlíţí se po louce. Slunci nikdy nesmeká, ale větru, ale větru smekne zdaleka.

3) Průpovědi Rostliny klíčí v hloubi země, déšť proudí z výšin nebe, láska klíčí v lidském srdci, moudrost proudí v ducha lidí.

Viděl jsi v zimě holá pole spát, v létě jsi spatřil zlaté klasy stát. Nikdy proto nezapomeň v srdci svém: musí se nejprv Boţí zázrak stát, abys mohl jíst svůj denní chléb.


- 21 -

slunce tomu uzrát dalo. Slunce milé, milá zem, vás vţdy vděčně vzpomenem. Z rukou země vzácný dar, na slunci nám uzrával. Slunce, země – bratři milí vděčnost jste v nás probudili.

Roste mnoho chleba v zimní noci, kdyţ setba pod sněhem se svěţe zelená, teprve aţ zjara slunce smát se bude moci, pocítíš, co dobrého nám zima můţe dát. Kdyby se ti vše na světě pusté, prázdné zdálo a ve svých dnech nacházel jsi vlídnosti jen málo, jen tiše naslouchej a pohleď na tu změnu: roste mnoho chleba v zimním temnu.

Ruce svoje spojujeme, za ty dary děkujeme milé zemi, kde vše vyrůstá, dešti, jenţ je skrápět má, slunci, co je ozařuje, Bohu, jenţ nás propojuje.

Všechno, co roste ze země, chutná a voní příjemně. Sluníčko s deštěm den co den rostlinky vytahuje ven. Děkujem ti, sluníčko, ţes uzrálo zrníčko, děkujem ti, země milá, ţes to zrnko v sobě skryla. Ze země to růst svůj vzalo,

Co nás ţiví, je přec chléb, kdyţ jej vskutku přijmeme, pak s kaţdým jeho kousíčkem ţivota teprv dojdeme.

4) Pranostiky Podzim Včas-li padá lupení, na rok pěkné osení. Čím dříve listí opadne, tím úrodnější příští rok. Podzim bohatý na mlhu věští v zimě mnoho sněhu. Kdyţ dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá. V roce, ve kterém je mnoho ţaludů, má býti studená zima s mnoţstvím sněhu. Další pranostiky (září a říjen) viz příloha č. 12 5) Jazykolamy Tak pokopete mi to pole nebo nepokopete mi to pole!


- 22 -

6) Písničky


- 23 -

1. Chválím tě, země má, tvůj ţár i mráz, tvá tráva zelená dál vábí nás.

4. Dej vláhu rostlinám dej ptákům pít, svou přízeň dej i nám, dej mír a klid.

2. Máš závoj z oblaků bílých, jak sníh hvězdo má, bárko zázraků na nebesích.

5. Máš závoj z oblaků bílých, jak sníh, má bárko zázraků na nebesích.

R. Ať před mou planetou hvězdný prach zametou.

R. Ať před mou planetou hvězdný prach zametou.

3. Dej vláhu rostlinám, dej ptákům pít, prosím svou přízeň dej i nám, dej mír a klid.

6. Dej vláhu rostlinám, dej ptákům pít, prosím svou přízeň dej i nám, dej mír a klid. + svou přízeň dej i nám, dej mír a klid.


- 24 -

Na bílej hoře, Sedláček oře Má hezkou dceru, Dej mi jí boţe

Kdybych ji dostal Coţ bych si vejskal Tři sta tolarů Bych z ní vyzejskal!

Hezká ţenuška Tři sta tolarů: Dal bych ji vozit v krytém kočáru!

Lokaje napřed Lokaje za ní: Dal bych jí říkat: Urozená paní!

Hej, ţupy, ţupy, okolo chalupy, Hej ţupy, ţupy, ţup.


Hej, ţupy, ţupy, okolo chalupy, Hej ţupy, ţupy, ţup .



- 25 -


- 26 -


- 27 -

ŘÍJEN/LISTOPAD setí ozimé pšenice, ţita, válcování nebo zadupávání setby pozorování klíčení Vhodným osivem je ozimá pšenice nebo ţito. V případě, ţe nevzejdou, je moţné sít ještě jařiny. Před zahájením setby promyslete rozmístění dětí, aby kaţdé mělo dostatečný prostor k rozmachu. Kaţdé dítě by mělo mít loktuši či šátek (minimálně 1x1m) nebo alespoň zástěru, do které mu nasypete potřebné mnoţství obilí (na 1m2 cca 20g). Děti zaujmou své stanoviště a za společného rytmického odříkávání rozsévačovy průpovědi rozhazují obilí nejlépe tradičním způsobem zvenčí k sobě pod nohy, a tak ho zároveň zadupávají. Po dosetí děti znovu projdou pole seřazené těsně vedle sebe a obilí zašlapou nebo pole po skupinkách zválcují. Pozorujte v následujícím období probíhající změny.

Teoretické texty pro učitele Jak se selo obilí a jiné polní plodiny Jařiny se sely po bramborách a řepě. Jak jen trochu oranice oschla, uvláčila se branami dvěma štrychy, tj. jedním místem se přejelo dvakrát branami (jedním štrychem znamenalo přejet místem jednou). Pak uţ se mohlo sít. Začalo se na prvním líchu od kraje pole (jedna lícha je pruh pole asi 2,5 m široký). Pravou nohou se udělala v ornici čára, tj. táhla se noha trochu za sebou. Potom se rozsívalo, a to tak, ţe při kaţdém vykročení levou nohou se rozhodila hrst obilí, a to střídavě – jednou před sebe a jednou poněkud do strany. Po obrácení na konci pole se stejným způsobem zasela druhá polovina líchy. Poté se začala nová lícha se stejným značením a setím. Kdyţ byla zaseta celá plocha, tak se zaseté obilí mělce zaorávalo dřevěným rádlem. Říkalo se, ţe se obilí zamyšuje. Kdyţ se sel jetel do jařiny, sel se na zorané pole, a to kolmo na brázdy. Lépe se to značilo, a také na šířku líchy. Semínko se rozsévalo krouţivým pohybem propouštěním mezi prsty. (Takto se sela i hořčice do podmítnutého pole po sklizni ţita.) Po zasetí jetelového semene se pole opět uvláčilo dvěma štrychy. Zrní se selo z rozsívky z bílého reţného plátna ještě domácí výroby (ze lnu) o rozměru asi 1x1 m. Na kaţdém rohu byly asi 1 m dlouhé tkalouny z téhoţ plátna, které bylo asi třikrát přeloţené a prošité, takţe vznikly asi 2 cm široké popruhy. Dva konce se svázaly k sobě a navlékly přes hlavu na pravé rameno. Druhé dva konce se drţely v levé ruce, ale aţ u samého plátna. Tím vznikla na levém boku taková velká kapsa, do níţ se nasypalo zrní a pravou rukou se z ní nabíralo. Takto se sely i luštěniny – peluška a hrách. Této plachtě se říkalo trávnice, protoţe se dříve pouţívala i na nošení nasečené trávy. Ozimy se sely do zoraného pole po jeteli. To se muselo uvláčit před setím čtyřikrát místem. Selo se stejným způsobem jako zjara, ale zrní se jen 2 štrychy zavláčilo. Při setí máku se tento míchal s jemnými pilinami v určitém poměru. Setí obilí byla zodpovědná, ale krásná práce. Člověk se cítil být více zúčastněn na tajemném koloběhu setí, vzrůstu a zrání v Boţí přírodě.


- 28 -

Náměty pro práci s dětmi 1) Básničky Sedláčku kuku Sedláčku, ku ku, nasej hrášku, ku ku. Tobě korec a nám korec. Na klobáňku, ku ku. Sedláček rozsívá, ptáček za ním sbírá. Sej, sedláčku, hodně hustě, ať za tebou pěkně roste pšenička zelená.

Setí Kdo sklízet chce, ten musí sít. A pevným krokem v pole jít. Opustit zrno, dát mu klid. A nechat ho pak v zimě snít. Kdyţ Bůh mu dá zas z jara pít, úrodu dobrou budeme mít.

2) Pranostiky Listopad Má-li listopad déšť a potom mrazy, osení se často zkazí. Jestliţe listopadový sníh odtaje, polím a studnám prospěje. Hřímá-li v listopadu, bude dobrý rok. Další pranostiky viz příloha č. 12

3) Jazykolamy Scvrnkls hrst zrn. Zhlt hrst zrn. Lidi při vsi šli sít.


- 29 -

4) Písničky

Ještě dnes, budu rozsívat oves, ves, ves, ještě dnes, budu rozsívat oves. Oves jsem rozházel, přece mně nescházel, co je to, budu rozsívat ţito, to, to, co je to, budu rozsívat ţito.


- 30 -


- 31 -

PROSINEC/LEDEN/ÚNOR pozorování, jak obilí „spí“ pod sněhovou peřinou v tvrdé zemi

V tomto období s dětmi můţeme dětem vyprávět o všech přírodních pomocnících, kterých je potřeba k dobré sklizni – slunce, déšť, sníh, mráz, vítr. V závislosti na počasí lze podle pranostik společně odhadovat, jaká bude úroda.

Náměty pro práci s dětmi 1) Básničky Slunce Z nebe ti přináším světlo a teplo, abys jen v tichu rostlo a zrálo. Poledním ţárem roztopím v peci, neboj se, do zlata dozraješ přeci.

Měsíc Měsíček, sedláku, koulí se nad polem – přibývá, ubývá, stává se úplňkem. Sedlák ho poslouchá, jak polní hodiny. I kdyţ pak nesklízí tím zlatým srpečkem, naplní stodolu uzrálé plodiny.

2) Pranostiky Zima Velké zimy a málo sněhu působí rolím a stromům snadno škodu. Nepromrzne-li půda, úrody dá poskrovnu. Pod sněhem chléb, pod deštěm hlad. I půda musí odpočívat přikrytá, aby ji zimní spánek posílil. Další pranostiky viz příloha č. 12

3) Jazykolamy V naší peci piští myši, v naší peci psíci spí.

4) Písničky Viz produkt Výroba fléten


- 32 -

BŘEZEN pozorování klíčení obilí (na ročním stole v období Velikonoc) případné dosetí jařin, pokud dostatečně nevzejdou ozimy Pokud dostatečně nevzejde obilí seté na podzim, dosejeme jařiny – pšenici, ţito. Práce postupují podle pokynů k setí v kapitole Říjen/listopad.

Náměty pro práci s dětmi 1) Pranostiky Jaro Suchý březen, mokrý duben, chladný máj, v stodolách ráj. Březen suchý, duben vlhký a chladný máj, humno bude jako ráj. Březen suchý, duben mokrý a květen větrný pytle obilím a sudy vínem naplní. Suchý březen a máj mokrý, dělají rok dobrý. V březnu vítr, v dubnu déšť - pak jistě úrodný rok jest. V březnu-li, v dubnu vítr věje, hojná úroda se směje. Další pranostiky viz příloha č.12


- 33 -

2) Písničky


- 34 -

DUBEN/KVĚTEN/ČERVEN  

pozorování růstu obilí příprava srpů, kos

Zajistěte si dostatečně včas potřebné nástroje (a jejich ostrost) – kosu a srpy v dostatečném mnoţství pro děti nebo se domluvte, ţe nářadí v odpovídajícím stavu přivezou rodiče přímo na místo sklizně.

Teoretické texty pro učitele Ţací techniky, srp a kosa S prvními ţacími nástroji se setkáváme jiţ v pravěku. V 5. tisíciletí př. n. l. se obilí sklízelo srpy s dřevěnou, kostěnou či z parohu vyrobenou rukojetí, do které byly vkládány do ostra naštípané kamenné úštěpky (pazourky). Do rukojeti se vyřezávaly dráţky, do nichţ se vkládaly samostatné čepelky pazourku, vytvořené při štípání rohovce, obsidiánu či jiné podobné horniny. Čepelky byly do rukojeti upevněny pomocí směsi nadrceného popela a pryskyřice. Samotné sečení obilovin se provádělo řezacími, nikoli sekacími pohyby. Ţnec uchytil hrst stojícího obilí a jednoduše přeřízl stébla. Obilný srp s kamenným ostřím se postupně zdokonaloval tak, ţe se prodlouţil a mírně zaoblil. Primitivnější srp s kamennými čepelkami byl postupně vytlačován srpem měděným. Kamenný srp se přestal pouţívat v době bronzové (asi 1500 př. n. l.), poté se začaly pouţívat srpy bronzové, které jiţ měly celokovové ostří. To bylo vsazováno do dřevěné nebo z parohu vyrobené rukojeti. Největší vývoj prodělaly srpy v době ţelezné od roku 700 př. n. l. Vyráběly se srpy ţelezné, které měly celokovovou čepel vsazenou do rukojeti. Měly nejdříve elipsovitý tvar a později polokruhový. Čepel bývala hladká nebo zubatá (srpy zubáky), u hladkých srpů vţdy dokonale vybroušená. Hřbet se směrem od ostří zesiloval, v horní části byla čepel zakončená špicí, aby mohl srp jednodušeji pronikat při sečení mezi klasy. Čepel zakončoval úzký čtyřhranný trn, který slouţil ke spojení čepele s rukojetí. Někdy při spojování s trnem rukojeť praskla, proto se často omotávala drátem. Na spodní straně rukojeti se nalézal malý háček, který slouţil k přidělání poutka – to si ţnec připevnil na zápěstí a měl tak větší kontrolu nad srpem. Vzdálenost od špice k rukojeti měřila v době hradištní (650 – 1250 př. n. l.) 30-40 cm. V době vrcholného středověku délka čepele činila 40-50 cm, takový srp se s malými úpravami dochoval aţ do


- 35 -

19. století. K sečení obilí (zejména ozimů) se srpy pouţívaly ještě v 2. pol. 19. století. Ze středověku je známo, ţe někteří hospodáři ţnuli obilí ve stoje a obilí uřezávali přímo pod klasy, stojící sláma byla zaorávána. V pozdější době, kdyţ stoupla spotřeba slámy, se začalo ţnout níţe, uprostřed stébel, a později také u země. Sekat ve stoje umoţnila aţ obilná kosa, která se začala rozšiřovat v 15. století. S těmito kosami se sekalo z počátku jen ve velkostatcích, na poddanských usedlostech aţ od 18. Století, její plné rozšíření nastalo kolem roku 1850. V některých oblastech Čech obilná kosa vytlačila obilný srp aţ na začátku 20. Století. Nejprve se kosy vyuţívaly k sečení krátkých jařin, a to ječmene a ovsa, později se s ní sekalo i ozimné ţito a pšenice. Nejstarším vyuţívaným typem obilné kosy byla kosa s hrabicí, která se objevovala uţ v 15. Století. V Čechách také vznikl nový typ kosy – s obloukem, která se rychle rozšířila a vytlačila tak kosu s hrabicemi. Kosa s hrabicí Samotná kosa s hrabicí bývala o něco větší a delší neţ travní kosa, její délka činila 80 – 110 cm. Kosa se připevňovala kolmo ke kosišti v jeho dolní části, k tomu se pouţíval čtvercový kosiřík podloţený kouskem kůţe a klínkem. V polovině kosiska se nacházelo drţadlo, někdy se také objevovalo drţadlo druhé v horní části kosiště. Hrabice byla konstrukce uchycená kolmo ke kosišti. Skládala se ze 4 – 7 roţní – dřevěných kolíků kruhového průřezu vyskládaných rovnoběţně s kosou a přichycených na sloupek, který byl kolmo připevněn ke kosisku. Rovnoběţně na sloupek navazovala slabší příčka zvaná branka, z níţ byly vedeny drátky, které drţely a napínaly roţně. Zakončení sloupku a branky spojoval ohnutý prut, který byl veden z drţadla. Kosa s hrabicemi byla vyuţívaná výhradně při sečení vyšších obilovin, například ţita.


- 36 -

Obilná kosa Obilná kosa s obloukem byla o něco menší a jednodušší neţ kosa s hrabicí, byla dlouhá 60 – 80 cm. Upevnění měla obdobné jako kosa s hrabicemi – ke kosišti byla připevněná kosiříkem podloţeným kouskem kůţe a klínku. Kosa s obloukem měla jednoduchou stavbu, zřejmě vznikla předěláním kosy travní přidáním oblouku. Jako oblouk byl pouţit ohnutý napařovaný prut připevněný od dolní části kosiště k drţadlu nebo kousek pod ním. Prostor mezi kosiskem a prutem býval vypleten pytlovinou, reţnou látkou a případně i proutím nebo provázky. Ţací stroj Novodobou revoluci v sečení rozpoutal ţací stroj, který byl charakteristický otočným kolem, na němţ byly přichyceny kosy. Nebo typ nůţkového ţacího stroje s lištami, na nichţ byly přichyceny trojúhelníkové noţe, které v protisměrném pohybu řezaly u země obilí. Pohyb byl moţný pomocí převodu od většího pojezdového kola. Celý stroj byl taţen koňmi. Broušení kosy Broušení mělo dvě fáze. Nejdříve se kosa na babce naklepala a poté se přebrušovala brouskem. Brousek v toulci měl kaţdý sekáč na poli vţdy při sobě, mohl si tak kdykoliv ostří kosy přibrousit. Toulec mohl být z plechu, z rohu skotu nebo ze dřeva. Kaţdý toulec měl malý háček na přichycení k oděvu sekáče. Dolní konec toulce býval špičatý, aby se toulec s brouskem dal zapíchnutím do země odloţit, coţ zároveň napomáhalo i tomu, aby z něho nevytekla voda, která zvlhčovala ubrousek, s nímţ se pak lépe brousilo. Nejdříve bylo nutné ve stavení kosu naklepat. To se dělalo pomocí babky a klepacího kladívka. Bylo nutné zúţený plech v ostří klepáním roztáhnout, aby byla hrana dokonale ostrá a dala se jednodušeji na poli přibrousit. Tvar babky se dělí na dva druhy, a to na babku českého typu s hranolovým tvarem s rovnou plochou na vršku, na níţ bylo pouţíváno špičaté klepací kladívko, a na typ německý, který je jehlanovitého tvaru s ostrou hranou na vršku, na níţ se pouţívalo ploché klepací kladívko. Babka bývala nejčastěji upevňována do středu pařezu nebo ukotvená v klepadle, které se často skládalo jen z jednoho kusu dřeva ve tvaru


- 37 -

trojnoţky, jeţ se zuţovala směrem k babce. V horní části, kde bývala babka zaraţená do středu, se nacházela ţelezná objímka, která zabraňovala rozštěpování horní části při tlučení do babky. Obvykle ale bývalo vyuţívání klepadlo se sedátkem, tzv. kozlík. Jeho čelo tvořila nejčastěji samorostlá dvojnoţka v horní části babky zpevněná ţeleznou objímkou. V polovině výšky dvojnoţky byla vydlabaná díra (dlab) slouţící k ukotvení sedátka. To tvořilo prkno obdélníkového nebo oválného tvaru, v jehoţ zadní části byla buď jedna kolmá noha ze středu anebo dvě šikmé nohy vystupující ze stran sedátka. V lidovém prostředí se klepadlo se sedátkem, které mělo čtyři nohy, nazývalo také koník, kůň a koza.

Náměty pro práci s dětmi 1) Povídky

O andílkovi v obilí Otto Sutermeister Jeden sedlák se jednoho dne vydal přes louky za vsí na pahorek, na kterém leţelo jeho ţitné pole. Bylo jaro, vyráţela první zelená stébla trávy a ze stromů padaly květy jako něţné sněhové vločky, na stráni viděl plakat révu, a kdyţ přišel na vrcholek, stály tu na poli obilná stébla, ţe byla čirá radost na ně pohledět. Sedlákovi to šlo aţ k srdci, nejraději by si hlasitě zavýsknul. Tu najednou uprostřed ţitných klasů uviděl leţet malé, úplně cizí dítě. Bylo čarokrásné a dojemně se na něj dívalo svýma velikýma očima a natahovalo k němu ručičky, jako by chtělo říci: „Prosím, vezmi mě domů, já nemám na světě nikoho.“ „Rád tě vezmu domů,“ řekl sedlák, kdyţ se vzpamatoval z překvapení: „letošní jaro náš dobrotivý Pán udělal takové, ţe na sklizni nebude chybět, ani co by se za nehet vešlo, a pro tak malý zobáček se vţdycky něco najde.“ S těmi slovy chtěl hošíka zvednout, ale bylo to, jako by byl přibitý k zemi, ani s ním nepohnul. Zavolal si na pomoc všechny sedláky z okolních polí, jeden po druhém zkusili dítě zvednout, ale ani jeden z nich to nedokázal. Tu se najednou začala dítě před jejich očima měnit. Nejdříve mu zezlátly vlasy, pak celé tělo a nakonec celé zářilo jako ryzí zlato. Z toho cizího dítěte se najednou stal andílek, který počal jemným hláskem mluvit a sedlákovi řekl: „Protoţe ses nade mnou smiloval a důvěřoval našemu milému Pánu, bude tvoje úroda na podzim ještě krásnější, neţ si dnes myslíš.“ Kdyţ andílek domluvil, před jejich očima se zvedl do výše a zmizel v modrém nebi.

Lidová pohádka „Das Kornkind“ je ze sbírky pohádek „Kinder- und Hausmärchen aus der Schweiz“ (1873) švýcarského sběratele pohádek Otto Sutermeistera. Z němčiny přeložila a převyprávěla Jitka Janečková.


- 38 -

2) Pranostiky Květen Studený máj, v stodole ráj. Máj chladný a deštivý pro stodoly je příznivý. Je-li uţ máj zahradníkem, není zase rolníkem. Další pranostiky viz příloha č. 12.

ČERVENEC/SRPEN sklizeň – sekání srpy, kosení kosami, příprava povřísel k vázání snopů  sušení v panácích nebo mandelích na poli nebo rozloţené ve stodole, uskladnění úrody 

Sklizeň lze provádět dvěma způsoby. Buď práci rozdělíme do skupin, např.: 3-5 dětí (podle velikosti pole) sklízí srpem, stejný počet za nimi obilí sbírá a stejný počet dětí tvoří povřísla (viz teoretické texty pro učitele – kapitola Ţně), a zavazuje snopy. Po určité době se skupiny vystřídají. Nebo pole rozdělíme na části a všechny děti provádějí zároveň danou činnost. Kosou sklízejí dospělí, popřípadě vedou děti pevně je drţíce za ruce. Nejprve v řádcích pokosí, potom připraví povřísla a sváţí snopy. Pokud máte moţnost přijít na pole ještě později, můţete nechat obilí doschnout v panácích (viz teoretické texty pro učitele – kapitola Ţně), a pak jej teprve sklidit do stodoly. Jestliţe tuto moţnost nemáte, tak obilí rovnou odneste nebo odvezte do stodoly. Také pokud není vhodné počasí, je dobré obilí uskladnit a nechat doschnout ve stodole – nejlépe pověsit klasy dolů na trám ve stodole (či půdě, nebo suché větrané místnosti) nad plachtu, do které budou případně padat uvolněná zrnka. Zavěšení slouţí jako ochrana před hladovými myšmi. Hezké je uvít z obilí doţínkový věnec (viz Náměty pro práci v hodinách mimo epochu) a společně s dětmi úrodu oslavit zpěvem písniček, tancem a drobným občerstvením.

Teoretické texty pro učitele Sečení obilí Letní měsíce se na vesnicích nesly ve znamení ţní a následného zpracování obilí. Sekání srpy, které patřilo k nejstarším způsobům sklizně obilí, bylo časově náročné a většinou zaměstnávalo velký počet sekáčů. Obilí se začalo sekat, aţ kdyţ poněkud oschla rosa, na rozdíl od sečení na louce, kde byla rosa pro snadnější práci vítaná. Pro plynulou práci při sečení obilí bylo zapotřebí alespoň 3 lidí a bylo dobré, kdyţ byl po ruce ještě nějaký školák, který by pokládal povřísla. Kdyţ obilí stálo, nebo bylo přihnuté na jednu


- 39 -

stranu, bylo sekání obilí lehčí neţ sečení na louce. Práci značně usnadnily a urychlily kosy nazývané hrabice. Byly opatřené několika dřevěnými vidlicemi nebo dvěma sloupky, na nichţ byl oblouk zapuštěný do dřevěného drţadla na kosu zvaného kosiště a vypletený drátem či proutím nebo potaţený silným plátnem, aby zabránily obilí padat různě na zem. S hrabicí se posečené obilí opřelo o to ještě neposečené. Pro pravou ruku bylo na kosišti drţadlo, tzv. bedla. Za sekáči chodily ţeny a pomocí srpů kosáků odebíraly tzv. hrsti nebo náklady – určitou dávku posečeného obilí. Tu poloţily pěkně klasem na jednu stranu na povříslo poleţené na zemi a vázaly do snopů. Povřísla se dělala zpravidla v zimě. To se vzaly dvě hrstky stébel, kousek pod klasy se překříţily, přehnuly, zaklesly se do sebe a trochu překroutily. Na pole se vozila na trakaři, později na sekačce anebo na voze. Doma se namáčely otýpky povřísel v louţi, aby se při vázání nelámala. Povřísla pokládal zpravidla školák, kdyţ ale nebyl, tak odběračka sama, nebo jí pomohl ten, kdo vázal snopy. Kdyţ bylo nasečeno tolik, aby se to dopoledne, nebo do večera stačilo postavit do panáků, šlo se panákovat. Ze snopů se stavěly panáky – mandele, aby obilí ještě doschlo. Obilí v panácích kroupy moc neuškodily, vytloukly jen vrchní snop, kdeţto všem ostatním hospodářům, kteří měli obilí na hrstích, všechno zrno „zatloukly do země“. Vystavět panáka, který odolá větru, dešti a zároveň je dost vzdušný, aby obilí dýchalo, vyţadovalo praxi a zkušenost. Kaţdé obilí mělo svůj typ panáků. Ţito se nenechávalo dozrát úplně, stačilo, kdyţ se zrno nechalo překousnout a v panácích zrno došlo. Ţitné panáky se stavěly z 10 snopů, z nich devět stálo na zemi a desátý je přikrýval jako klobouk nebo čepice. Základ panáku tvořil tzv. kříţ. Střední snop se postavil pevně břitovím na zem, v polovině se ohnul směrem po větru, zpravidla od západu k východu, jeho klasy se neměly dotýkat země. Druhý snop se postavil k prvému na straně, na kterou byly zahnuty jeho klasy. Ten, kdo stavěl první snop, přidrţoval klasy ostatních snopů, aby se nerozlézaly. Ostatní snopy se stavěly do kříţe. Takto postavený panák se přikrýval posledním snopem – kloboukem nebo čepicí. Snop určený na klobouk se na zemi ohnul těsně za povříslem, před tím se stébla roztáhla do vějíře, a tak se posadil na panák opět po větru. Od západu k východu. V některém hospodářství snop na klobouk neohýbali, jen jeho stébla rozhrnuli, a tak jej posadili na panák v nakloněné poloze po větru. V obou případech se stébla stejnoměrně rozhrnula po celém panáku, jednak aby do něj nezatékalo, jednak aby při krupobití byl celý panák chráněn. Pšeničné panáky se stavěly buď z 12 snopů – 9 stálo na zemi a 3 tvořily klobouk (říkalo se jim velké panáky), anebo z 6 snopů – 5 stálo na zemi a jeden je přikrýval, to byly tzv. malé panáky. Klobouk na malý pšeničný panák připravovali a posazovali 2 lidé. Na zemi rozhrnuli klasy a slámu snopu, vytvořili ve snopu prohlubeň, kterou pěstí ještě prohloubili (ušťouchali), potom jej kaţdý na jedné straně uchopil za klasy a břitoví, zdvihli, obkročili panáka, klobouk nahoru nasadili, směrem dolů jej dobře přitáhli a klasy i slámu klobouku pěkně rozloţili po celém panáku. Pšeničné snopy byly podstatně těţší a větší neţ ţitné. Vázaly se do povřísel ze ţitné slámy. Pokládaly se také jen do řad, místo do panáků, zvláště, byla-li pšenice přezrálá a drolila-li se. Mezi řadami panáků se nechávala větší mezera, aby se pohrabaný pruh strniště mohl zorat a zasít směskou (peluška, oves a hořčice) nebo jen samotnou hořčicí. Bylo to dobré poslední podzimní zelené krmení. Panáky se odváţely domů za 5 aţ 6 dnů. Strniště se pohrabalo pohrabáčem. Dříve to byl dřevěný pohrabáč asi 1,5 m široký s mnoha zuby, něco jako velké hrábě. Později se uţ pouţíval


- 40 -

kovový pohrabáč s ocelovými zuby. Ten byl lehčí a lépe se s ním pracovalo. Větší hospodáři měli pohrabáč na jednoho koně. Měl dvě kola, dvě oje a mezi ně se zapřáhl kůň. Vzadu bylo rameno s řadou ocelových prutů, které se dalo podle potřeby zdvihnout. Uprostřed byla sedačka, na které seděl kočí a ovládal koně a páku na zdvihání. Větší hospodáři, kteří měli koně, sekli obilí většinou velkým ţacím strojem (hrsťovkou). Ten čtyřmi otočnými hráběmi z posečeného obilí utvářel větší hrstě (náklady), které se potom ručně vázaly do snopů a stavěly se do panáků. Některý menší hospodář sekl obilí jen malým ţacím strojem (na trávu a jetel). To se ale posečené obilí muselo stejně odebírat ručně. Neţ se začalo sekat ţacím strojem, musel se na okrajích pole jeden řádek obilí „posíct“ a odebrat ručně. Říkalo se tomu obsekávání. Povřísla Povříslo je druh provazu, slouţící původně především ke svazování snopů. Vyrábí se z obilných stonků (slámy). Povříslo je prakticky svazek stébel obilí, pro zvětšení délky se rozdělí na dvě poloviny, zkroutí se a udělá na svazku uzel. Celý svazek stébel obilí pak slouţí ke svázání snopu. Snopy obilí se pak po 6 ks aţ 8 ks stavěly k sobě do kruhu, klasy směrem nahoru, vznikali tzv. panáci, aby na slunci vyschly. Výroba povřísel byla součástí ţní. Vyráběly je především ţeny a děti, a svazovaly jimi posečené obilí do snopů. Výroba povřísel postupně upadla, protoţe díky mechanizaci sklizňových prací nebylo třeba vázat snopy. Snopy začal vázat automatizovaně pojízdný samovazný stroj nazývaný samovaz ihned po pokosení stébel. Ještě v 70. letech se vyráběla povřísla z provázku, na jehoţ konci bylo místo uzlíku přivázané dřívko, které usnadňovalo vázání snopů lnu.

Zvyky a pověry spojené se ţněmi Ţně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Kaţdý kdo měl ve vsi zdravé ruce a nohy, pomáhal na poli. Pole plné zlatavých klasů se brzy zaplnilo zpěvem ţenců a vazaček.


- 41 -

Kdyţ přišli ţenci na pole, smekli a náboţně se pokřiţovali. Pak vzali kosy do rukou a udělali s nimi ve vzduchu kříţ nad obilím. Kosení přerušovali jen kvůli kratičké svačině a broušení nástrojů. Potřebný brousek nosili v toulci, zhotoveném z kravského rohu. Sekáči neúnavně kosili zralé obilí a ţeny za nimi se srpem v rukou dočišťovaly a vázaly. Obilí se kladlo po hrstech na povřísla a vázaly se snopy. Neţ se začalo vázat, mělo se povříslo třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně. Aby se ţně vydařily, uvazovala první snop obyčejně hospodyně. K večeru se ze snopů stavěli panáci. Navečer kdyţ se končilo s kosením, bylo zvykem, ţe sekáč zabrousil kosu. Prý proto, aby čert nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat. Práce spojené se ţněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Ke kosení obilí se vázalo několik pověr. Jestliţe byl například některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad pro celý kraj. Dvojitý klas znamenal, ţe obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto klas protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí a bohatství. Kdyţ se sekalo první pole a blíţila se bouřka, vrhali se všichni při prvním zahřmění k zemi ve víře, ţe je nebude po celý rok bolet v kříţi. Velmi oblíbeným zvykem bývalo, ţe ţenci svazovali nebo ovazovali obilím ruce a nohy tomu, kdo za nimi jako první přišel na pole se slovy: „Pěkně vítáme, pane hosti, do naší práce s uctivostí. My toho práva nabýváme, ţe můţeme vázati hrabata, kníţata i samého krále. Pročeţ jim přejem, aby hojnou úrodu letos měli a nám na dţbán piva dali a přitom se také dobře měli. Pozdrav Pán Bůh!“ Ať to byl hospodář nebo někdo z jeho rodiny, byl svázán a musel se vykoupit penězi na pivo. Jinde návštěvníka pole nesvazovali, vazačka nebo ţnečka poloţila před kolemjdoucího dvě hrsti obilí kříţem na zem a přitom říkala: „Poníţeně vítáme, my to právo máme svázati císaře i krále. I my to právo máme, vyprositi na soudek piva i na sklenici vína, by se svlaţila naše ţíznivá huba. Kdo tu hrstičku zaplatí, nic na kapse neztratí, tomu dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po smrti nebeský království“. Kdyţ došlo na odvoz obilí z pole, zastavil první vůz u potoka, řeky či rybníka, hospodář vzal z vozu tři klasy, které namočil ve vodě. Činil tak ve víře, ţe mu obilí ve stodole neshoří. Při cestě z pole nesměl hospodář celou cestu promluvit. Tím ochránil obilí před hlodavci. Hráči, karbaníci a milovníci číselné loterie si brali hrst obilí sváţeného z pole doma pod polštář. Sny, které si jim tu noc zdály, byly šťastné a napovídaly mnoho o budoucí výhře. Doţínky (obţínky, doţatá) Doţínky byly slavností spojenou s radovánkami na oslavu ukončení ţní, při níţ se čeleď veselila na účet hospodáře. Příprava začínala uţ týden před doţínkami, kdy začínala děvčata plést ohromný věnec z klasů obilí všeho druhu. Do věnce se zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. S ním pak doprovázely poslední vůz (zvaný baba), směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a hlavně nejvýřečnější ţnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené „ţivé snopy“. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy slámy, klasy směřujícími od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavu si upletli jednoduchý věnec s obilí. Před vraty hospodářství se povoz s průvodem zastavil a ţnečka nesoucí doţínkový věnec zvolala:


- 42 -

Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme Vám věnec ze samého zlata! Nato se vrata otevřela a vyšel hospodář s panímámou, aby si poslechly obţínkové přání. Se srdečným přáním a vážným vinšováním vstoupily jsme do příbytku Vašeho. Pantáto a panímámo, to Vám vinšujem, aby Vás Bůh ještě mnohá léta, ve zdraví a čerstvosti zachovati ráčil, tak abyste ku potěšení a oblažení ještě hodně hojnech žní požívati mohli. Uznalý hospodář neváhal a obdaroval chasu penězi a panímáma nabídla chase občerstvení. Na Královéhradecku pekly hospodyně ke slavnosti tzv. „mílové buchty“ (1 pekáč = 2 buchty), které se rozdávaly mezi ţence a ţnečky. Večer se všichni přemístili do hospody, kde byla taneční zábava. Tu otevřel prvním tancem hospodář s hospodyní. Obţínky a obţínkové veselice, u kterých nesměla chybět muzika, dobrá nálada a bohatě prostřený stůl, měly mnoho podob v závislosti na regionu a době konání a jako takové byly památkou na staré zvyky z dob pohanských, kdy naši předkové obětovali první a poslední snop bohům úrody. Velmi starým zvykem, který patřil k obţínkové veselici, bývalo stínání hlavy ţivému beránku, jako škůdci mladého osení. Tento brutální zvyk byl úřady zakazován, aţ docela vymizel. Po ţních a obţínkách následovalo mlácení obilí pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (obřadní zrní) se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, ţe poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí. Len V 19. století, ale i částečně ve 20. století se na části orné půdy pěstoval len. Po uzrání len ţeny (trhačky) ručně trhaly a prostíraly do řádků k rosení. Po určitých dnech (podle počasí) se obrátil. Kdyţ byl odleţený, za pěkného počasí se hráběmi shrnoval, vázal do snopků a odváţel do stodoly. Po podzimních polních pracích došlo na zpracování lnu. Ve stodole se postavila dřevěná koza, do ní se zarazil ţelezný hřeben (drhlen) s asi 20 cm dlouhými zuby. Z kaţdé strany stála jedna ţena. Střídavě braly do rukou větší hrsti lnu, švihly s ním na drhlen a protaţením hřebenem zbavily len hlávek se semeny. Po tomto vymlácení se len svázal do otepí a většinou odvezl do pazderny k dalšímu zpracování. Topení a sušení lnu měl na starosti pazderník. Vlastní práci se lnem vykonávaly ţeny (tředle). Na mědlici zbavovaly len slamnaté části (pazdeří). Takto vytřený len se svázal do otepí a prodával. Část vytřeného lnu si hospodář ponechával pro vlastní potřebu. Vytřený len se musel na hachlovačce (hřeben, opatřený dlouhými ţeleznými hřeby) vyčesat. Len se dvakrát machloval. Prvně co se vyčesalo, se nazývalo koudel. Z druhého machlování vyčesaná část se nazývala pařízka a v ruce zbyl uţ čistý len. Z koudele se na přeslici upředla silná nit, ze které


- 43 -

tkadlec utkal hrubé plátno. To se pouţívalo na šití pytlů. Pařízka se rovněţ upředla na přeslici na slabší nit. Z té také tkadlec utkal plátno, ale také ještě dost tuhé. Z takového plátna uţ se šily košile a z obarveného na modro i kalhoty. Z pěkného lnu se předla nit tenká, ale na kolovratu. Z té se utkala uţ jemnější látka (kanafas). Rozdíl je v tom, ţe kolovrat má větší kolo neţ přeslice, a tím se cívka rychleji točí a nit více zatáčí. Motovidlo bylo kolo s počítadlem a na čtyřech ramenech natáčely se nitě v přadena. Za zimních večerů sešly se ţeny na přástky. Přinesly si stoličku a kolovrat a posadily se kolem světla. V 19. století svítilo se ještě často loučemi. Louč byla aţ 1 m dlouhá tříska, upevněná ve skřipci na sloupku postaveném v nádobě s vodou, do které padaly oharky.


- 44 -

Náměty pro práci s dětmi 1) Básničky Srp a kosa – Jan Čarek Podkal se s kosou srp u modrých polních chrp. Jaký div, jaký div, kdo je víc, kdo byl dřív? Uslyšel to ţací stroj: „Co tu máte za rozbroj? Jen já sám jsem tu pán, skosím za den celý lán.“ Tak, tak, tak, tak, tak, tak, tak, tak, tak a ne jinak.

Pozdravuje vás políčko, ţe vám dalo letos maličko. Dá-li vám Pánbůh zdraví, ono vám napřesrok vynahradí. Pozdravuje vás svatý Vavřinec, abyste nám dali hodně za věnec. Pozdravuje vás svatý Vít, abyste nám dali hodně jíst a pít. Z Podbrdska

Přijměte tento věneček od poctivých děveček! Kolik klásečků, tolik mázečků, kolik zrneček, tolik měřeček, kolik stopeček, tolik kopeček. Z Moravy

Kosa – Český rok Zrno, dej mi práci, nebo zrezavím. Sundejte mě z háku, kosit to umím. Jak já svištím stébly. Slyšíš z daleka. Kdyţ mě sedlák z rána dobře naklepá. Ţně – Ladislav Stehlík Uţ jsme ţita posekali, ječmeny i pšenice. To je smíchu, to je chvály, budou velké krajíce.

Ţně – Jiří Wolker Slunce je veliký básník a napsalo krásnou báseň zlatým perem na naši zem.

Doţínky Ţně se nám skončily, všecko jsme sloţili, sloţili, svázali, včasně domů dostali.

Muţi bez kabátů, ţeny s červenými šátky, děcka na mámině sukni přes celý den jen čtou a čtou a čtou.

Však jsme se naţali, snopů navázali, co bychom nebyli na chvíli veselí. Z luhačovského Zálesí

Na kopečku nad polem také já chci říkat tu báseň,


- 45 -

volat, aby stařečci v dědině aţ na práh vyšli a slyšeli, co slunce napsalo, ale slova jsou tak veliká, ţe neprojdou mými ústy,

a jen cítím, ţe jsem: klas v řadě, písmeno, vykřičník!

2) Pranostiky Červenec Deště o ţních trest je boţí. V červenci je na dvoře pusto, ale na polích husto. Červenec horký, pěkné jsou vdolky. Další pranostiky viz příloha č. 12. 3) Jazykolamy Nesli sysli v sesli sysla.

4) Písničky a další náměty – Dožínková slavnost Dráb:

Počestné právo, váţení sousedé a tetičky, na vědomí se vám dává, ţe velký den nastane, velikánská sláva! Ţe jsme jiţ poslední snop sklidili, a proto vše k tancovačce zřídili! Vypláchli korbele a piva mnohý máz přinést jsme dali by v odpolední čas tím dobrým mokem spláchli jsme prach z krků, a veselit se mohli při trub a kotlů ruchu. Jen přijďte všichni, staří, velcí, mladí vţdyť kapelník jiţ nástroje své ladí. Šafář zpívá: (Na tý louce zelený…) Nadešel doţínek čas, skliďme zas bujný klas napečeme nový chleba z nový mouky, dobrý zas! Ostatní se k němu přidají: Ta letošní pšenice, ta sypala velice, ţe se nají všecka chasa, dobytek i slepice. Ţítko bylo jako květ, lepší nikde nevidět, takové se nám urodí jenom jednou za sto let.


- 46 -

Hojně bylo jetele, i pěkného ječmene, napijem se z něho piva, ze dţbánku i z korbele. Jedna ţnečka: To věřím šafáři! To by se to pilo! Druhá: Jen kdyby ho bylo! Šafář: I bude! Jenom si pospěšte, ať z vás má pantáta radost! To víte, ţe na nějaký ten groš nekouká, a piva dá nalejt co hrdlo ráčí! Jiná ţnečka: I vţdyť my děláme! Aţ jsme z toho celí křiví! Šafář: Však se nepřetrhnete! Ale teď uţ dost! Ať jsme raději hotovi! Hajný: Pomoz Bůh, chaso! Chasa: Dej to Pán Bůh! Jedna ţnečka: Pán Bůh pomáhá, ale lenoši chodí okolo! Hajný: To jako platí na mne? Ţnečka (směje se): To podle toho, kdo si to vezme! Hajný: Ale šafáři! Máš to ţenské od huby! Šafář: Alespoň se ve světě neztratí! Ale, dobré dělnice, hajnej! Dělají od rána jako kati! Hajný: To věřím! Dnes…kdyţ je čeká tancovačka a jídla pití…! Šafář: I vţdycky! Ale toť se ví, ţe dneska ještě s větší chutí neţ jindy! Ţnečka: Však já uţ mám takový hlad, ţe uţ to není ani hezký. Hajný (rozhlíţí se kolem): Nu! Vţdyť uţ tamhle jde šafářka se svačinou! Všichni: Zaplať Pán Bůh za to! Šafářka: Pomoz Pán Bůh, chaso! Všichni: Dej to Pán Bůh, šafářko! Uţ máme hlad! Mezi tím přijede vůz pro snopy. Podavač po svačině naloţí snopy na vůz, děvčata přivezou věnce a „Bábu“. Po svačině se seřadí průvod. Napřed jde dráb s ponocným, za ním malé selky s věncem z klasů a chrp, kopretin a podobného polního kvítí, některá druţička můţe nést kytici klasů. Za ním jdou v širokých kloboucích sekáči s kosami, jen v kalhotách a košilích, bez kabátů (kosy chráněné), za těmito jdou ţnečky s roubíky, dále pohrabovačky, a za těmito vůz s posledními snopy. Za vozem teprve hudba, za hudbou krojovaní sousedé a tety. Podél vozů kráčí podavač, na voze sedí šafářka. Vedle ţneček jde z levé strany šafář, z pravé hajný. Průvod přijede (napřed objede ves) před vrata statku, v němţ se doţínky konají. Vrata jsou zavřená. Tu přistoupí druţička k vratům, zabouchá na ně a volá: Paňmaminko zlatá, otevřete nám vrata, nesme vám ze samého zlata! Vrata se otevřou a průvod vjíţdí do dvora. Ve dvoře za stolem sedí pantáta a panímáma. Průvod objede dvůr a zastaví se pak v polokruhu kolem stolu:


- 47 -

Pantáta povstane a vítá chasu: Pěkně vítám, chaso milá, naše ţeň se ukončila: Všaktě sobě mnoho práce naše pole vyţádala. Po ţních máme nyní zas, svezen všechen bujný klas, koroptve jiţ smutně z pole ozývá se hlas. Kdo pracoval na poli, toho často zabolí, hlava, ruce, nohy, hřbet, nuţ, teď konec, ţádný spěch, dekuji vám za vaší práci, přeji štěstí na sta let! Přistoupí druţička: Přicházíme pantáto náš, přicházíme vesele, neboť se nám urodilo hojně v poli ječmene. Ţitka bylo jako kvítí, o pšenici nemluvím, zkrátka jídla zase dosti – proti časům zlým. Přicházím já jménem chasy ještě dlouhá léta přát, aby tě tu milý Pán Bůh ráčil dlouho zachovat! Aby se vţdy urodilo na polích a v sadě snad, a ty, milý pantatínku, abys nás měl stále rád! (Podá pantátovi kytici z klasů) Pantáta děkuje: Děkuji ti, druţičko, Kudrnovic holčičko za to tvoje roztomilé a upřímné přáníčko! (Políbí ji) II. Druţička předstoupí před panímámu: Paňmaminko naše zlatá, všecka sklizeň poţatá! Nevím, co mám všecko říci, jak jsem celá dojatá! Nesu vám jen vroucné přání, kéţ vás stále Pán Bůh chrání a vám vţdycky dává svoji milostivou dlaní. Máte pšence, ţitka dost, jistě ţe vám pro radost. Jen napečte koláče, by chutnalo jináče celé chase jedlíků víc – neţ mísa knedlíků. Pnimáma děkuje: Děkuji ti ze srdce za to tvoje přání, i tebe nechť milý Bůh neustále chrání! Koláčů je napečeno pro všecku chasu, k tomu hojně přichystáno chmelového kvasu. Všichni: Ať ţije pantáta a panimáma! Šafář: I já přicházím pantáto, všecko dobrá vám dnes přát s prosbou, abys ráčil nás stále v lásce zachovat. Šafářka:

A já taky s troškou běţím, tvoje hospodářství střeţím, tak jako své oko v hlavě!


- 48 -

Dovezli jsme zbytek právě, obilíčka jako květ, jenţ nás zbaví hladu, běd. Přeju vám taky mnoho štěstí, zdraví, které poklad jesti. Předstoupí podavač: A já vosk? Mně tak patří přáti blaho hospodáři, aby věčný úsměv míval na své ustarané tváři! Korbílek teď zdvíhám, chmelovinu piju, nechť pantáta s panímámou ještě dlouho ţiju. (nalije do korbílku pivo, které stojí s dţbánem na stole, pije) Všichni: Ať ţije hospodář a hospodyně! Pantáta: Děkuji vám ještě jednou, proto, dřív neţ tváře zblednou, do hospody kaţdý spěj, piva, vína sobě přej! Piva dost jsem přinést dal, jen aby se kaţdý smál, na smutek je času dost, ten nechť u nás řídký host! V hospodě uţ plno vdolků, kaţdý popadni svou holku, zatancuj si od podlahy, bez hněvu a bez okolků! Ale, páni muzikanti! Zahrajte mi pěkně k tanci! Dokavaď jsme v druţném spolku, zatančím si pěkně polku. Hudba hraje polku, pantáta popadne druţičku, paňmáma šafáře, podavač druhou druţičku, šafářka s hajným, šafářka s hajným, který se tu přitočí. Třikrát se kolem sebe otočí a párky se promění. Při tanci pantáta zavolá: „Do kola!“ a jiţ se točí všichni. Hudba přestane hrát, průvod se seřadí a jde do hospody tancovat, kdeţ se podávají koláče z nové mouky apod. Ke stropu se připevní věnec z klasů a tančí se staročeské tance. Čakovské doţínky Písničky: zpívá se jako „sedm let jsem ţil…“) Ponocný (k hospodáři): Celou noc jsem dobře hlídal, pantatínku, úrodu, za vsí, ke vsi, kolem lesa, ode vsi aţ ku brodu. Sedm let já dobře hlídám, ba, pantáto, pětkrát víc, takţe bych si uţ zaslouţil korbelíků na tisíc. Hajný:

Ajta, milý pantatínku, ţe ho huba nebolí! Jak se trochu zašetřilo, tak se uţ bál do polí! A kdyţ viděl houf cikánů, na útěk se vţdycky dal, aby ho teď za to lhaní satanáš sám notně spral! Za to já jsem hlídal dobře, všecka pole, celý les, ţe si také zasluhuju od tebe téţ vděků dnes.


- 49 -

Nechci milý pantatínku, groše ani obilí, chci jen, aby jste se chvíli také se mnou bavili! Pantáta: Děkuji vám oběma, jen jděte a vesele se bavte! Ty, ponocný, dostaneš pít co tvůj krk snese, - a ty, náš dobrý hajný, vytancuj se dosytosti! Kecal: Náš rozmilý pantatínku, já mám radost tuze moc, ţes ukončil uţ tu dřinku a budeš mít klidnou noc! Suchem ti nic nezakrní, ani mokrem nevzklíčí, krásného máš doma zrní, kroupy ti jej nezničí! A protoţe Pán Bůh tobě úrodičku pěknou dal, utiš také ňákým soudkem našich hrdel velký ţár! Píseň všech sousedů a tet: (zpívá se holka modrooká…“) Obilíčko zlaté, jiţ je všechno posekané, obilíčko zlaté, jiţ je poţaté! Poslední snop ţírných polí sváţíme dnes do stodoly, obilíčko zlaté posekáno je. Ţitko, pšenka, ječmen, do stodol je svezen všechen, ţitko, pšenka, ječmen jiţ je v stodole, krásných klesů na tisíce, hojně bylo také píce, ţitko, pšenka, ječmen, posekané je… Dej nám Pán Bůh zdraví, v našem čekovickém kraji, dej nám Pán Bůh zdraví, zdraví, štěstí dej! Abychom se v míru čase dočkali nových ţní zase, dej nám Pán Bůh zdraví, zdraví, štěstí dej!


- 50 -

4. třída ZÁŘÍ  

mlácení obilí cepy, oddělení zrna od plev, váţení úrody doţínky – zpěvy a tance

Maximálně do měsíce od ţní je dobré proschlé obilí vymlátit. Ověřte si, zda některé z dětí nemá alergii na prach. Zajistěte si dostatečně velký prostor, nejlépe stodolu, či dostatečně velkou místnost, ve které se můţe prášit nebo udusaný kousek země venku. Na 4-6 mlatců alespoň 20 m2. Nezapomeňte také na potřebné mnoţství cepů – alespoň 4-6, aby se děti mohly vystřídat. Mlácení je fyzicky náročné, je dobré skupinky např. po 5 minutách střídat. Pokud se vám podaří zajistit větší počet cepů a plachet, mohou všechny děti mlátit ve skupinách současně. Podle velikosti pole počítejte minimálně jeden či dva celé dny na vymlácení úrody. Na zem rozprostřete plachtu minimálně 4m2 a uprostřed vyrovnejte ze snopů obilné sluníčko tak, aby klásky směřovaly do středu. Za odříkávání mlateckých básniček obcházejte s dětmi okolo plachty a pravidelně se strefujte pořádným úderem cepu do středu „sluníčka“. Pozor, cep nadhazujte vedle sebe ve výši boku krouţivým pohybem, v ţádném případě se cepy nesmějí dostat nad hlavu. Dodrţujte rozestupy. V případě, ţe nemlátí všechny děti najednou, dejte pozor, aby byly ostatní děti v bezpečné vzdálenosti od mlatců. I na malou třídu se vyplatí minimálně dva dospělí jako dozor, jeden hlídá mlatce a druhý zaměstnává zbylé děti – ty vymlácené obilí zbavují plev. Mohou pracovat ručně za pomocí sít a vyfoukávání plev, ale to je velmi zdlouhavé. Lepší je zajištění tzv. fofru („větru“), který zrnka od plev pročistí. Pokud je s vámi i třetí dospělý, není problém vytvořit další pracovní skupinu, která upravuje pole po sklizni – ryje, odpleveluje, hnojí, atp. Získanou úrodu nezapomeňte zváţit a spočítat, jaký byl výnos z vašeho políčka. Část zrna hospodáři oddělovali na příští setbu, můţete to tak udělat i vy a věnovat následující třídě díl své úrody. Zrnka skladujte v prodyšných pytlících.

Teoretické texty pro učitele Cep Cep je zemědělské nářadí, pouţívané aţ do novověku k mlácení obilí. Skládá se z dlouhé násady, na které je na závěsu umístěno asi 40 cm dlouhé břevno (tedy pohyblivá hlava cepu). Cep byl uţíván k mlácení obilí uţ od starověku. Přestal být pouţíván


- 51 -

s nástupem mnohem efektivnějších strojních mechanických mlátiček a později obilních kombajnů. Malý počet cepů máme k dispozici ve škole, ale zatím jsme nesehnali dodavatele, abychom objednali cepy nové. Proto doporučujeme v případě moţnosti cepy ihned objednat.

Ţňová technologie sklizně byla zhruba následující: Obilí bylo nejprve pokoseno srpem, kosou či mechanickou sekačkou (ta bývala obvykle taţena koňmi nebo kravkou) Pokosené obilí bylo na poli svázáno do snopů (tj. svazků rostlinných stébel), ze snopů byly na poli postaveny tzv. panáky, kde se obilí přímo na poli několik dnů dosoušelo Panáky byly rozebrány a snopy byly vidlemi naloţeny na vůz (ţebřiňák) a odvezeny ke stodole Sklizené obilí (klasy svázané do snopů) bylo uskladněno ve stodole. Několik snopů bylo poloţeno na mlat, kde do něj několik lidí v zadaném rytmu (k dodrţení rytmu byly deklamovány říkačky - podle počtu mlatců: čtyřcepní, pěticepní, šesticepní atd.) lehce bušilo cepy - krouţivým pohybem hlavy cepu. Nárazy hlavy cepu na obilní klasy došlo k oddělení zrní a plev, které propadly vymlácenou slámou na mlat. Sláma byla uskladněna pro pouţití jako stelivo a směs plev a zrní byla pak oddělována přehazováním v proudu vzduchu, dopravní prostředek k pneumatické dopravě sena a slámy se nazývá zemědělský fukar. Mlácení cepy V I. polovině 20. století, ještě před nástupem socialismu a mechanizace ve velkém, se cepy mlátilo jen ţito na ţitnou slámu pro výrobu povřísel. V 19. století, neţ se objevily první jednoduché mlátičky, se takto musela vymlátit celá úroda obilovin. Byla to velmi náročná ruční práce.


- 52 -

Snopy se poloţily těsně vedle sebe do řady na mlat a svrchu se po jedné straně omlátily. Pak se snopy obrátily a omlátily se po druhé straně. Říkalo se, ţe se oklepaly. Potom se oklepané snopy postavily stranou a jedním snopem, který se pouţil jako koště, se vymlácené zrní smetlo na stranu. Poté se třetina snopů rozvázala, rozprostřela na mlat a mlátilo se znovu. Po omlácení jedné strany se celá vrstva obrátila na druhou stranu. Obracelo se tak, ţe se část vrstvy u klasů shrnula, uchopila se oběma rukama a jedním pohybem obrátila. Po vymlácení druhé strany se vymlácená sláma svázala do velkých otepí dvěma povřísly. Nejlépe se mlátilo, kdyţ byl mlat zmrzlý (byl z upěchované mazné hlíny) a cepy na něm jen zvonily. Po vymlácení ţita, určeného na povřísla, došlo na jejich výrobu. Nebyla to špatná práce, ale vyţadovala trochu obratnosti. Dříve, dokud nebyly mlýnky (fukary, fofry) ani čističky mlátičky, čistilo se obilí vátím. Vyčistil se kus mlatu a dřevěnou lopatou krouţivými pohyby se zrní rozhodilo. Plevy zůstávaly blíţ a zrní odlétlo dál. Rytmus úderů cepů byl pravidelný. Ale dříve, dokud nebyly mechanické mlátičky a všechno obilí se mlátilo jen cepy, bylo ve větších hospodářstvích 4, 5 i 6 mlatců. To uţ bylo umění se správně zařadit, aby se rytmus zachoval. Kdyţ se mlátilo šesti cepy, jakoby říkaly: Tak-to pán tři mlat-ce po-bí-zí do prá-ce. Pojď na mlat, dám ti plat. Toto pořekadlo se dalo pouţít i při mlácení ve třech. V pěti to zase bylo: Půl pá-tý mí-ry, půl pá-tý mí-ry. Ve čtyřech: Snop na pat-ře, shoď ho brat-ře. Ve třech: Jed-na dvě tři, my jsme brat-ři. Ve dvou: Jed-na dvě, Hon-za jde. Podobných říkanek bývalo více. Násada cepů, říkalo se jí cepiště, je na konci opatřená kováním s okem. Jím je provlečen očepek, který spojuje cepiště s bijákem. Očepek je z vepřovice a koţenými řemínky (ouvazem) je upevněn na bijáku. Ten je z tvrdého dřeva. Nejstarší jednoduché mlátičky se začaly pouţívat ve druhé polovině 19. století. Většinou byly poháněny ţentoury, kterým se také říkalo keply. Taţná síla zvířat (koní, volů i krav) chodících v kruhu byla přenášena převody na mlátičku. V menších hospodářstvích, kde nebylo místo na ţentour, se mlátička roztáčela ručně klikou na větším kole (ţelezném nebo dřevěném), které slouţilo také jako setrvačník. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století, po zavádění elektřiny do vesnic, došlo také ke snadnějšímu způsobu mlácení. Větší hospodáři uţ v té době vlastnili výkonnější mlátičky – vytřásačky, ale k nim bylo ještě nutné na čištění zrní pouţívat mlýnek (fukar). Ty nahradily stále výkonnější moderní čistící mlátičky. Mlácení pomocí ţentouru u méně pokročilých hospodářů přeţívalo aţ do druhé světové války. I ruční pohon mlátičky se vzácně pouţíval aţ do té doby. Po zavedení elektřiny se u malých jednoduchých mlátiček nahradilo velké kolo s klikou menší řemenicí, aby mohly být poháněny elektromotorem. Bylo to velké ulehčení, protoţe točit kolem a ještě v prachu z obilí nebyla zrovna snadná a příjemná práce. K takové mlátičce byl připevněn dřevěný stůl, na který se podávaly snopy obilí a na něm se také rozvazovaly. Podávání snopů většinou zvládl starší školák, kdyţ zrovna nemusel jít do školy. Jedna osoba rozvázané obilí po


- 53 -

slabších vrstvách podávala do mlátičky. Při mlácení tzv. pohrabků nebo hrachu a pelušky se při podávání do mlátičky pouţívalo malé, ometené březové košťátko. Další člověk před mlátičkou zvláštními hráběmi, širokými asi 25 cm se třemi zuby, padající slámu z mlátičky odhraboval a podával za sebe dalšímu, který slámu vázal do velkých otepí. Kdo vázal slámu, musel ji vytřást, aby se do slámy nedostalo zrní. Vespod při tom zůstávala drobná drť (klásky, rozbitá sláma, plevy i zrní) – říkalo se jí ouhrabky. Po vymlácení dávky obilí (jednoho verše, jak se říkalo) se ouhrabky přesívaly na ouhrabeční řetici krouţivým pohybem a zbavovaly se zrní a plev. Řetice byla kruhová, v průměru asi 70 cm, stočená ze dřevěného pásu, silného asi 1 cm a širokého asi 15 cm. Na něm bylo upevněno síto s oky o průměru 1,5 aţ 2 cm. Byla ještě řetice ječmenná a ţitná, která měla otvory 2x2 mm. Po vysátí ouhrabků se směs zrní a plev odhrnula stranou a mohla se dát mlátit další dávka. Nakonec se ovšem zrní muselo vyčistit na mlýnku (fukaru, fofru). Ve ţních se někdy mlátilo obilí přímo z vozu (ţebřiňáku). Kaţdé obilí, kdyţ bylo dobře suché, mělo svou zvláštní vůni. A tu uţ nikdy cítit nebudu. Nyní všechnu tu práci zvládne kombajn přímo na poli.

Náměty pro práci s dětmi 1) Básničky Jednocepní Buch – bác, buch – bác. Chlop – chlop, klop – klop. Tak – tak, sám – sám. Klap – klap.

Dvoucepní Duci, duci ve dvojici, táta s mámou, táta s mámou, klep chléb, klep chléb. Jsme - dva.

Třícepní – Karel Alois Vinařický Takto pán tři mlatce pobízí do práce: „Vezmi cep, pojď na mlat, dám ti chléb, dám ti plat!“ Klopy, klop, na ten snop, ze snopu zrní je, ze zrní můčička, z můčičky vdolků dosť, nají se kaţdý hosť.


- 54 -

Dej mouky na vdolky pro naše pacholky. My – jsme – tři. Vez – mi - cep., Dám – ti – chléb, dám – ti –plat. Čtyřcepní Čtyři mlatci takto klepou, touto notou cepy tepou: „Z bělky dám si mouku mlít buchty, vdolky budu míti.“ Snop na patře, shoď ho bratře. Shoď ho dolů na stodolu. My – jsme – čty – ři. Čty – ry – stra – ny, a – dvě – brá – ny, na – pro – střed – ku, du – py – du –py. Pěticepní – Karel Alois Vinařický V ruku beru cep, peru na otep, pozdviţeným zas, cepem tepu klas. Nikdo se nemať, podle noty mlať, tak do snopů bij. Šesticepní Biju, peru, klepu slámu, klasy tepu; mlat je moje pole, tady ve stodole! Pamatujte si to, mlátíte-li ţito. Takto šesti cepy perem do otepi. Dej pozor a koukej, jak jdou cepy bouchej, šestou ránu dávej, nic s ní neotálej.


- 55 -

Selka peče buchty. Čert sedí na patře, dívá se na mlatce, chyť si ho můj bratře. Osmicepní Chutě doma na robotu, nebojte se hoši potu. Podle noty robotiti veselé je ţivobytí. Cepy tady kolo mají, klepajíce dupotají, nebolejí ruce více jako nohy při muzice. Chléb na peci, buchty v peci, pojďte, pojďte na robotu, nepřijdete aţ v sobotu. Dvanácticepní Na mlatě tepeme, bijeme, pereme byla-li robota, bude i sobota a po ní neděle, to bude veselé, to bude muzika i taneček.


- 56 -

ŘÍJEN zaorání strniště a příprava pole na další vyuţití (viz 3. třída - září/říjen)

LISTOPAD – DUBEN mletí obilí na ručním kamenném mlýnku

Přichází zdlouhavá práce, ruční mletí obilí. Ve škole je k dispozici replika historického kamenného mlýnku, u kterého doporučujeme nechávat vţdy 2 ţáky střídavě pracovat. První mele a druhý mu přisypává a přihrnuje obilí do otvoru. Dobře si promyslete, jak tuto práci zorganizujete, trvá opravdu dlouho (většinou je mouku třeba přemlet dvakrát) a nelze počítat s tím, ţe zrno semelete "na jeden zátah". Raději kaţdý den chvíli a s radostí, neţ jednou dlouho a s nudou… Nejlépe jako ranní rozcvičku. Pod mlýnek je vhodné umístit prostěradlo, na které padá omylem vysypaná mouka. Mlýnek si ponechte nejlépe ve třídě, aby děti mletím opravdu ţily. Pozor, ověřte si, zda některé z dětí nemá alergii na moučný prach. Při mletí je třeba dbát na bezpečnost, aby si některé z dětí nestrčilo prsty mezi mlýnské kameny. Pokud nemáte moţnost sehnat mlýnek kamenný, můţete pouţít obilné ruční mlýnky z kovu nebo „kafemlejnky“, drcení mezi kameny si můţete jen "vyzkoušet". Namletou mouku skladujte v papírových či látkových pytlících. Opět ji nezapomeňte zváţit a spočítat čistý výnos.

Teoretické texty pro učitele Mlynář - řemeslník meloucí obilné zrno na mouku a další moučné výrobky ve mlýně Mlynářství má u nás velmi dlouhou tradici, první zmínky o větrných mlýnech pocházejí jiţ ze 13. století. Největší rozmach větrných mlýnů se ale přičítá 15. století, kdy se stavěli hlavně dřevěné mlýny. Mlýny bychom v té době u nás našli zásadně vodní a větrné. Aţ v 18. století bychom se mohli setkávat s prvními zděnými mlýny kruhovitého půdorysu. V době lucemburské docházelo k největšímu rozmachu řemesla mlynářského, kdy jen v Praze bylo registrováno více neţ 20 mlýnů. Mlynář musel umět postavit nejen mlýn, ale také studnice, jezy, mosty a veškeré stavby s vodou spojené. Mlynáři byli samozřejmě různě majetní a podle toho by se dalo je rozdělit do čtyř skupin: 1. Nejchudší mlynáři, kteří byli ve „sluţbě náchlební“. Mlýny byli ve vlastnictví obce, církve nebo feudální vrchnosti a jejich majitelé si najímali mlynářského mistra na správu mlýna, kterého měli ve sluţebním poměru.


- 57 -

2. Další kategorii tvořili mlynáři, kteří si od majitele mlýn najímali na tzv. „čtvrtý groš“, „čtvrtý peníz“, to znamenalo uzavření smlouvy na čtvrtinu (mlynář bral kaţdý čtvrtý groš z prodeje). 3. Mlynář úroční byl mlynář, který od majitele mlýn koupil za pevnou sumu za podmínek odvádění ročního úroku majiteli i jeho dědicům. Mlynář byl samostatným hospodářem a vše, co z mlýna získal, mu patřilo. Naprosto samostatně hospodařící kategorii tvořili mlynáři, kteří vlastnili mlýny bez jakýchkoliv závazků. Často se stávalo, ţe nájemní mlynáři od majitelů mlýn zakoupili a stali se tak novými majiteli mlýnů. Proto jsem si kámen koupil, abych hodně lidi loupil. Lup mlynáři lup, nadělej si krup. (z Berounska) Mlynář mele až se třese, voda mu užitek nese. Voděnka se kolem točí, sedláček mu žito vozí. Jednym bere, druhym dává, tak ho pán bůh požehnává. (z Psovodova, z Březnice) Zdroj: Zapomenutá řemesla - Janotka, Linhart Mletí a šrotování obilí Mletí obilí bylo často prováděno přímo v domácnostech na ručních rotačních mlýncích tzv. ţernovech. Spodní kámen (leţák) byl pevně usazený, vrchní kámen (běhoun) se po něm volně pohyboval. Oba kameny byly ve středu provrtány a usazeny na čep. Běhoun byl spojen s osovým čepem hřídelem příčkou (papřicí), která byla zapuštěna do výřezu po stranách středového otvoru na spodní straně běhounu. Takovýto mlýnek se roztáčel ručně. Mletí na ručním mlýnku bylo poměrně namáhavou činností. Semletí jednoho kilogramu obilí trvalo 20- 40 minut. Jiţ od středověku převaţovalo v českých zemích mletí obilí ve vodních mlýnech. Mlecí zařízení poháněné vodním kolem sestávalo z násypného koše, dvou mlýnských kamenů v lubech, moučnice s prosévacím pytlíkem a ţejbra. Ve venkovském prostředí našly uplatnění i domácí obilní mlýnky poháněné lidskou silou – jednoduché mlýnky na principu ţern či kameny. Továrně vyráběné domácí mlýnky, zpravidla hnané motorem, pracovaly na principu dvou ţelezných válců drtících mezi sebou obilí. Ke šrotování, tedy hrubému mletí obilí, hospodáři pouţívali upravené mlýnky. Nejprve se šrot určený ke krmení dobytka i drůbeţe připravoval na ţernech. Od 19. století slouţily zdokonalené šrotovníky poháněné klikou, ţentourem nebo motorem. Konstrukčně se příliš nelišily od obilných mlýnků. Byly opatřeny násypným košem a dvěma kamennými válci, jejichţ vzdálenost se dala upravovat a tak regulovat jemnost šrotu, který vypadával korýtkem do připravené nádoby. Obdobně pracoval i mačkač ovsa, pouţívaný pro přípravu krmení pro koně. Šrot se připravoval i ve vodních či větrných mlýnech.


- 58 -

Náměty pro práci s dětmi 1) Povídky Div ve mlýně Kdyţ ještě chodil Kristus Pán po zemi, přišel jednou v podobě ţebráka k jednomu mlynáři a prosil o almuţnu. Bohatý mlynář se na něj osopil: „ Jen jdi dál, jdi s Pánem Bohem! Takových lidí by bylo! Nemohu je přece všechny sám nasytit!“ a nedal mu nic. V tutéţ chvíli přišel do mlýna sedlák. Přinesl s sebou pytel pšenice, aby si ji dal semlít. Uviděl ţebráka, slyšel, jak jej mlynář odbyl a zasaţen soucitem, řekl chuďasovi: „Pojď! Dám ti trochu své pšenice.“ Ţebrák nastavil mošnu a sedlák mu do ní nasypal plnou míru. Ale ţebrák drţel stále ještě mošnu nastavenou. „Chtěl bys ještě trochu?“ otázal se sedlák. „Kdybys byl tak dobrotivý, tedy ano.“ odpověděl ţebrák. Sedlák mu tedy nasypal ještě jednu míru do mošny. Ale ţebrák stále ještě mošnu nastavuje. Ještě třetí dobrou míru nasypal sedlák ţebrákovi, takţe jemu samotnému zbyla pšenice uţ jen troška. Mlynář byl při tom, všechno viděl a pomyslil si: „Je to hlupák, ten sedlák! Tolik toho rozdá! Za mletí připadne díl pšenice ještě mě. Co mu tedy potom zbyde?“ Vzal tedy od sedláka pšenici, nasypal ji do mlýna a začal mlít. Ale co se nestalo! Mlýn mele a mele a nepřestává mlít. Pšenice neubývá a mouka se sype do pytlů dál a dál a neustává! Jaký to div! Sedlákovi zbylo přece jen trochu pšenice, ale mouky je uţ několikrát tolik a mlýn stále mele a mouka se sype a sype… Zatímco mlynář nevěřícně koukal na pytle plné mouky, rozmýšlel sedlák, jak tolik bohatství donese domů.

2) Básničky Co nám zpívá mlýn – František Hrubín Kdyţ si rolník popílí, semelu vám obilí, ve dne, v noci budu mlíti, dokud nebudete syti, klepy-klepy, klepy-klep, nejdřív práce, potom chléb, bábovky a koláče pro ty pilné oráče. Viz příloha č. 13


- 59 -

3) Jazykolamy Poslal posel posla pro slámu. Šílící šíp sviští při strništi.


- 60 -

4) Písničky


- 61 -

DUBEN 

pečení chleba

Péct chleba ve tradiční zděné peci je velmi náročné, ale přináší spoustu neopakovatelných záţitků. Pokud máte moţnost zajet k někomu, kdo ještě takto peče, určitě jí vyuţijte. Jistě vám také pomůţe s přípravou i postupem, aby pečení dobře dopadlo. Brzo ráno je potřeba dostatečně roztopit pec, přibliţně 2 aţ 3 hodiny a spotřebuje se asi kolečko dřeva. Neţ dřevo vyhoří, připravte si těsto podle vlastního či doporučeného receptu nebo můţete vyzkoušet některý z níţe popsaných v kapitole Recepty na chleba. Těsto jsme zadělávali hromadně pro všechny najednou. Na jeden pecen jsme počítali asi 1 kg mouky (většinou je nutné dokoupit mouku k vlastnoručně vydobité) v poměru 2/3 pšeničné a 1/3 ţitné, 1 polévkovou lţíci soli, 1,5 aţ 2 polévkové lţíce kmínu a 2 lţíce lněného semena. Ve velké nádobě jsme nejprve smíchali suché ingredience, pak kvasnice a vodu. Pro kynutí těsta doporučujeme pouţít kvasnice, proces pečení není tak choulostivý na souhru vykynutí těsta a přípravu pece. Je dobré, kdyţ si děti ve skupinách vyzkoušejí mísení těsta. Po zadělání těsto kyne poprvé asi 2 hodiny. Pak je nutné těsto odváţit, aby se bochníky stejnoměrně propekly. Pro kaţdé dítě asi 1 kg těsta. Děti si na pomoučeném vále samostatně těsto propracují a vytvarují bochánky, které umístí do moukou vysypaných ošatek, kde kyne těsto ještě jednou asi 45 min. Podle teploty v místnosti. Pak se přejde k přípravě pece. Teplota v ní by měla být okolo 280 stupňů Celsia. Někdo dospělý vyhrne uhlíky a pec se ještě můţe vymést nebo vytřít mokrým hadrem. Sázení do pece by mělo proběhnout velmi rychle při teplotě pece asi 250 stupňů Celsia. Spolupracují při něm dva dospělí. Jeden vyklápí bochníky na lopatu a nařezává je proti popraskání a druhý je sází do pece. Bochníky se pečou asi tři čtvrtě hodiny. Poté se zase lopatou vyndají a třeba ţivým řetězem, který vytvoří děti, dopraví na místo, kde budou chladnout. Bochníky jsou horké a děti si znovu vyzkoušejí, ţe pro zdar díla je potřeba vynaloţit velké úsilí. Po alespoň částečném vychladnutí se můţete pustit do ochutnávání svého díla. My jsme pekli pro kaţdé dítě bochník chleba domů a osm dalších navrch, právě abychom mohli ochutnat ještě na místě. Mysleli jsme také na své spoluţáky a zbylé bochníky jsme druhý den rozkrájeli na krajíce a zanesli na ochutnání i do ostatních tříd. Některé třídy si také ještě spojily pečení chleba s malou slavností pro rodiče - stloukli máslo a pozvané rodiče pohostili čerstvým chlebem s čerstvým máslem).

Teoretické texty pro učitele Chléb – tento základní lidský pokrm provází člověka od nepaměti. Přitom chléb nevypadal a nechutnal vţdy tak, jak ho známe dnes. Chlebem nazýváme potravinu připravenou z namletých (rozdrcených) obilných zrn a vody. Chlebem v tomto širokém smyslu můţe tedy být i kaše, placky, pecny,…


- 62 -

Dodnes různé národy připravují svůj tradiční typ chleba (arabský chléb pitta, jihoamerické kukuřičné placky tortilly, ţidovský nekvašený chléb maces,…) Vývoj chleba postupoval od rozemletých praţených zrnek obilí smíchaných s vodou (kaše nevařená či vařená), přes primitivní sušené, později pečené placky (na rozpálených kamenech), od nekvašeného aţ k dnešnímu kynutému bochníku.

Kouzlo doma upečeného chleba Chléb můţeme jíst denně a přece se ho nikdy nepřejíme. Má svou charakteristickou, velmi příjemnou vůni a chuť, a to díky aromatickým látkám, obsaţeným v obilí a vznikajícím při kvašení (kvásku i droţdí). Mouku na chléb poskytují především dvě základní chlebové obiloviny: ţito a pšenice. Tradiční ţitný chléb kvasný byl uţ téměř vytěsněn pšeničným chlebem kvasnicovým z důvodu jeho rychlejší a jednodušší přípravy a jistějšího výsledku. Na rozdíl od kvasného chleba je však hůře stravitelný (příliš krátké kvasné procesy nestačí rozloţit fytin přítomný v celozrnné mouce). Dnešní kvasnice navíc nejsou čistě přírodní (pivovarnické nebo z pšeničných zrn), jak tomu bylo dříve. Dnešní droţdí je uměle obohacováno celou řadou přídavných a „zlepšujících“ přísad, zejména amoniakem či fosfáty. Pečení chleba nebylo jen obyčejným kuchyňským rutinním postupem. Je to doslova obřad. Protoţe doma upečený chléb není jen mouka rozmíchaná s vodou a kváskem upečená v troubě. Do domácího chleba pečeného s láskou je vloţeno i naše rodinné teplo. Vůně, kterou prosytíme celý dům, má přitaţlivé kouzlo, které zázračně působí k vytvoření rodinné pohody. Chléb upečený z čerstvých, čistě přírodních surovin, je chlebem „ţivým“. V takovém chlebu je uloţeno mnoţství ţivotní energie, kterou nám chléb daruje. Přírodní suroviny brzy podléhají zkáze, a proto jsou ţivé potraviny v dnešní době nahrazovány potravinami umrtvovanými, konzervovanými, do kterých se přidává celá řada „zlepšovačů“ barvy, konzistence či chuti. Pečení chleba doma vyţaduje sice určitou práci, ale je to práce tvůrčí. Příprava chleba je spojením tvořivého ducha přírody a člověka. Naši předkové povaţovali kuchyň za oltář domu, protoţe dobře věděli, ţe kuchař vkládá do jídla v procesu jeho přípravy svoji vlastní duchovní energii. Tato jemná nehmatatelná energie se pak přenáší i na strávníky. Můţe tedy ovlivňovat nejen tělesné pocity a zdraví svých strávníků, ale i psychické rozpoloţení a duševní zdraví. Jídlo připravované ve spěchu můţe vyvolat chaotické myšlení a chování. Je také jedním z důvodů dnešních problémů civilizace, ţe přijímané pokrmy jsou většinou velmi podřadné úrovně, umrtvené bez jakýchkoli vitálních formujících sil. Obřad pečení chleba na venkově Venkovské domácnosti si pekly většinou chléb doma ve vlastní chlebové peci. Pokud stavení nemělo pec, mohl se chleba zadělat a odnést k pekaři nebo do obecní pece. Pečení chleba bylo obřadem a dodávalo dni na významu. Chléb se pekl podle potřeby – jednou za dva aţ tři týdny. Nejčastěji se pekl z ţitné (reţné) mouky, protoţe byl nejen chutný, ale zůstával i nejdéle vláčný. Většinou jen o svátcích se pekl chléb pšeničný. V době nouze se k mouce


- 63 -

přidávaly brambory, luštěniny, rozemletá vařená nebo sušená řepa, dokonce i rozemleté bukvice, ţaludy, traviny a kůra stromů. Zadělávání a pečení chleba patřilo mezi typické ţenské práce. I ve statcích pekla chleba hospodyně, jen zřídka tuto práci svěřovala děvečce nebo sluţce. Umění pečení chleba se dědilo z generace na generaci. Pečení se zúčastňovaly dcery, aby získaly dovednosti a zkušenosti. Úcta se chlebu prokazovala při kaţdém konání. Na stůl se nesměl poloţit spodní kůrkou nahoru, to byl projev neváţnosti. Chléb se nesměl drobit a pohazovat. Kdyţ upadl na zem, bylo potřeba jej sebrat a políbit. Před nakrojením se chléb ţehnal – někde třemi kříţky, jinde slovy: „Boţe poţehnej, aby bylo a nikdy neubylo.“ Děti byly uţ od malička vedeny nejen k úctě, ale i k šetření s ním. Nesměly jej pohazovat, drobit, nepěkně s ním zacházet. Nesměly si samy vzít, kdyţ na něj měly chuť. Čerstvý chléb se zpravidla hned po upečení nejedl, načínal se druhý, někde aţ třetí den (aţ uzrál). Do té doby musel vystačit chléb z předchozího pečení nebo pečivo z chlebového těsta, které se peklo současně ze zbytků těsta nebo z výškrabků (pro děti, aby brzy měly něco k snědku). Toto pečivo se sázelo do pece po vyhoření plamene ještě před sázením chleba nebo se peklo na kraji pece (podplamenice). Nedostatek a úcta ke chlebu nedovolily, aby se zbylý chléb zkrmoval dobytkem. I suchý chléb se v domácnosti upotřebil. Vařily se z něho polévky nebo se do polévek či omáček lámal nebo krájel. Také se lámal do mléka nebo do kávy. Zbytky chleba nebo kůrky dostávaly děti jako vzácnost. Dobytek i drůbeţ dostávaly jen chlebové drobky, které lidé dávali téţ ohni, vodě, větru, aby tyto ţivly neškodily. Při rituálu pečení chleba se pravidelně vykonával tento sled prací: 1 2 3 4 5 6 7

příprava kvasu zadělávání a zpracování těsta kynutí těsta dělení a válení příprava pece vlastní pečení ošetření chleba po upečení

Večer před pečením se přineslo do tepla odměřené mnoţství mouky a dřevěná díţ na zadělávání. Nejprve se kvásek (tj. kus těsta z minulého pečení v podobě malého bochánku zabaleného do plátna) zalil asi třemi čtvrtinami připravené vlaţné vody, aby se rozmočil. Pak se důkladně promíchal. Potom se za stálého míchání přidala asi polovina potřebné mouky, čímţ se udělal zákvas, kterým se zmladily kvasinky (tzv. zmlazený zákvas, omládek). Nato se díţe se zaloţeným kvasem poţehnala, přikryla víkem, podle potřeby zateplila (houní, peřinou nebo senem) a nechala přes noc kynout. Po vykynutí byla zákvasu téměř plná díţe. Druhý den časně ráno se do něj přidávala na kaţdý bochník hrst soli a špetka kmínu nebo fenyklu či anýzu. Těsto se zpracovávalo tak, ţe hospodyně postupně přidávala zbylou mouku, chodila okolo díţe s kopistí (dřevěné podlouhlé míchadlo), těsto


- 64 -

mísila a převracela tak dlouho, aţ přestalo lepit a bylo hladké. Někde se těsto hnětlo a zadělávalo rukama. Pak se nechalo vykynout. Zda je dobře vykynuté, hospodyně zkoušela tak, ţe ho vytáhla do výšky. Kdyţ se přetrhlo, potřebovalo ještě kynout. Jestliţe se natáhlo, mohlo se pokračovat v další přípravě. Těsto se rozdělilo na stejné díly podle počtu pecnů, část se nechala dětem na placky a část na příští kvásek. Na pomoučeném stole nebo vále se díly těsta v ruce válely a převracely. Potom se vkládaly do nahřátých a moukou vysypaných slaměnek, přikryly utěrkami a v teple poblíţ pece se nechaly kynout. Řádně vykynuté byly tehdy, kdyţ se na bochník lehce bez tlačení přiloţily prsty, udělaly se otisky a ty za malý okamţik zmizely. Dobře vykynuté bochníky se potřely vodou, aby nepopraskaly. Neţ chleby nakynuly, věnovala hospodyně pozornost peci. Špatně vytopená pec mohla pokazit i nejlepší chléb. V peci byla připravená polena z tvrdého dřeva od minulého pečení, aby dobře vyschla. Ta se zapálila uţ ráno a neţ bochníky vykynuly, dohořela. Ţhavé uhlíky a oharky se rozhrnuly na všechny strany, aby se pec vyhřála rovnoměrně. Pec se vytápěla na teplotu přibliţně 280 stupňů Celsia. Zkušená hospodyně ji odhadla, kdyţ přiblíţila obličej k otvoru. Pak se pec vymetla pometlem (suchým nebo mokrým podle toho, zda pec byla vytopená přiměřeně nebo přehřátá). Po vymetení popela se ještě nechala chvíli ustálit. Správná teplota k pečení se poznala po vhození hrsti mouky, která neměla hned zčernat ale postupně zhnědnout. Dříve neţ chléb se peklo se ze zbytků chlebového těsta drobné pečivo pro děti. Pak se sázel chléb. Vykynuté bochníky hospodyně překlápěla na dřevěnou lopatu, omyla je utěrkou nebo rukou namočenou ve vlaţné vodě, aby se chleby po upečení leskly, dostaly „glanc“. Někde se dělaly na chlebu prstem rýhy ve tvaru kříţe a před sázením se poţehnaly. Sázení se muselo provádět rychle, aby pec nevychladla. Hospodyně vyklápěla bochníky na pekařskou lopatu a pomocník je jeden vedle druhého ukládal do pece. Sázelo se podle velikosti pece 4 – 30 bochníků. Při správném vytopení začaly bochníky po čtvrthodině růţovět a za hodinu byl čas na jejich přemístění (bochníky ze středu na stranu a opačně), při tom se znovu potřely vodou, aby se pěkně leskly. Podle barvy kůrky, pomocí třísky vpíchnuté do bochníku nebo poklepem na spodní stranu pecnu (chlebíček zvonil) hospodyně poznala, zda je chléb upečený. K upečení stačily asi 2 hodiny. Chleby se z pece vytahovaly dřevěnou lopatou, povrch se opět potíral vodou a nechaly se chladnout další 3 hodiny. Studené se ukládaly do komory nebo do sklepa do zvláštního ţebříku (chlebníku). Po upečení chleba – zvláště v době polních prací a před svátky – se peklo v peci také bílé pečivo (koláče, buchty, bábovky, vánočky, mazance). V době podzimní se v ní sušilo ovoce. Ve středověku vznikaly ve městech pekařské cechy a pekařští mistři byli váţenými a bohatými občany. Dělili se na pecnáře – mohli péct pouze reţný chléb a pekaře – směli zhotovovat i jiné druhy pečiva. Pečeme chléb Chléb můţeme jíst denně a přece se ho nikdy nepřejíme. Má svou charakteristickou, velmi příjemnou vůni a chuť, a to díky aromatickým látkám, obsaţeným v obilí a vznikajícím při kvašení


- 65 -

(kvásku i droţdí). Mouku na chléb poskytují především dvě základní chlebové obiloviny: ţito a pšenice. Tradiční ţitný chléb kvasný byl uţ téměř vytěsněn pšeničným chlebem kvasnicovým z důvodu jeho rychlejší a jednodušší přípravy a jistějšího výsledku. Na rozdíl od kvasného chleba je však hůře stravitelný (příliš krátké kvasné procesy nestačí rozloţit fytin přítomný v celozrnné mouce). Dnešní kvasnice navíc nejsou čistě přírodní (pivovarnické nebo z pšeničných zrn), jak tomu bylo dříve. Dnešní droţdí je uměle obohacováno celou řadou přídavných a „zlepšujících“ přísad, zejména amoniakem či fosfáty.

Příprava kvasného chleba K přípravě kvasného chleba je nejvhodnější obilovinou ţito, protoţe obsahuje veškeré látky potřebné k vytvoření kvásku. Ţitný kvasový chléb je navíc specifický tím, ţe jsou v něm obsaţeny všechny 4 základní chuti: kyselá díky samovolnému kvašení, slaná díky přídavku soli, kmínu a ještě dalšího koření, sladká je základní chutí všech obilovin a ţito má navíc svou vedlejší chuť hořkou. Kvasový chléb připravený z čerstvé celozrnné ţitné mouky, obsahuje téměř všechny ţiviny, které potřebujeme, a můţe tak tvořit základ jídla. Díky přirozenému obsahu kyselin je dobře konzervován a vydrţí bez zhoršení chuti při dobrém uskladnění i několik týdnů (2 dny po dopečení ještě dozrává, nejchutnější je 3 aţ 10 dnů po upečení). Pro svoji vyváţenost a obsah ţivin má mimořádné zdravotní účinky. Ţitný kvasový chléb připravovali lidé celá tisíciletí a dlouho byl převaţující částí jejich stravy. Klasický prastarý způsob přípravy chleba není sloţitý, ale časově náročný kvůli dlouhým procesům kvašení. To, ţe je chléb porézní, zajišťuje kypřící plyn CO2, který je produktem metabolismu kvasinek. Kvasinky lze buď do těsta přidat (droţdí) nebo vyuţít samovolného kvašení mikroorganizmů, obsaţených ve vnitřní slupce obilného zrna a ve vzduchu. Necháme-li po dobu 46 dní při pokojové teplotě odpočívat celozrnnou ţitnou mouku smísenou s vodou, začnou se ve hmotě samovolně rozmnoţovat kvasinky. Pro zjednodušení tohoto zdlouhavého procesu si nechávali naši předkové kousek těsta (kvásek) z předchozího pečení pro pečení následující. Kvásek z celozrnné ţitné mouky Potřebujeme: 500g ţitné mouky, vodu, nádobu, vařečku, utěrku Kvasný proces je velmi citlivý na průvan. K přípravě kvásku tedy pouţijeme vysokou keramickou nádobu, nejlépe dţbán, který zakryjeme utěrkou. Vysoká nádoba také zabrání kvásku, aby přetekl, protoţe někdy vypění opravdu vysoko. 1. den Do nádoby nasypeme 200g jemně mleté ţitné mouky a čtvrt litru vlaţné vody. Zamícháme dřevěnou vařečkou, přikryjeme utěrkou a necháme stát při pokojové teplotě. Ideální je teplota 25 – 30°C. 2. den K včerejšímu základu přimícháme 100g mouky a čtvrt litru vody, přikryjeme a necháme stát 3. den


- 66 -

Přimícháme 100g mouky a osminu litru vody, přikryjeme a necháme stát 4. den Přimícháme posledních 100g mouky a osminu litru vody, přikryjeme a ještě 24 hodin necháme stát. Kvásek by nyní měl mít svoji charakteristickou kyselou vůni a konzistenci měkkého těsta. Pokud by se vám první pokus nezdařil, stačí do kvásku přidat trošičku droţdí a promísit. Docílíme toho, ţe v chlebu nebudou výlučně uměle vyšlechtěné kvasinky. Uchování kvásku pro příští pečení Malý bochníček vykynutého chlebového těsta (asi 200g) uloţíme na chladné suché místo (do komory, spíţe nebo lednice), kde vydrţí aţ 14 dní. Stačí téţ uchovat usušené „výškrabky“ z mísy, ve které jsme míchali chlebové těsto. Kvásek oţivíme tak, ţe jej necháme alespoň hodinu v teple, aby se obnovily kvasné procesy, potom ho zalijeme vlaţnou vodou a necháme rozpustit. Touto tekutinou pak mísíme chlebové těsto. Rady k zaručení úspěchu 1) ideální teplota ke kvašení je okolo 30 stupňů Celsia 2) nejlepší je jemně mletá kvalitní ţitná mouka, řidší a propracovanější těsto kvasí rychleji 3) kvašení se urychlí přidáním lţičky medu či cukru 4) kynutí naopak brzdí sůl (ale alespoň troška je pak do těsta nutná jako regulátor technologických procesů) 5) kvasnému procesu můţeme pomoci přidáním 2 lţic vody z kysaného (ne sterilovaného!) zelí, jogurtu nebo jedné nastrouhané cibule 6) řídíte-li se lunárním kalendářem, pak se pečení chleba nejlépe daří ve dnech květových (Blíţenci, Váhy, Vodnář) a plodových (Beran, Lev a Střelec). Naopak těsto vám bude špatně kynout ve dnech listových (Rak, Štír, Vodnář) Není chleba jako chleba Slovo chleba najdeme snad ve všech slovnících světa, i kdyţ pojmy, které jej označují, jsou stejně různorodé jako výrobky, které se za nimi skrývají. Mnohdy nám jen stačí zaslechnout výraz, abychom si jej automaticky spojili se zemí, ke které patří. Tortilla, kulatá placka z kukuřičné mouky - to je přece Mexiko, čápátí či puri lidnatá Indie, ovesný chléb bychom nejspíš čekali ve skotské krajině, přičmoudlé a neslané malé placky s puchýřky v severní Africe či na Blízkém východě, macesy, to je nekvašený ţidovský chléb. Baguette - samozřejmě i tato slavná francouzská veka navrch křupavá a vevnitř nafouknuté nic - je chléb. Francouz vracející se odpoledne domů s náručí čerstvoučkých baget, to je typický obrázek paříţské ulice. Arabský výraz pro chléb má stejný význam jako ţivot. Do naší mateřštiny se dostal podle etymologů přes germánské slovo hlaiba, které lze opět dát do souvislosti se staroanglickým hlaford. Tento výraz doslovně znamenal „pán chleba“. O dalekosáhlém významu slova napovídá i to, ţe se z něj časem vyvinulo označení lord, které dodnes patří vysoké britské šlechtě. Podobně vznešený titul lady ostatně také pochází z původního staroanglického slova hlaefdige, coţ


- 67 -

neznamenalo nic jiného, neţ „ţena hnětoucí chlebové těsto“. Náš slovník zná i další výrazy, které souvisejí s domácím pečením chleba, a které tudíţ stejně jako tato krásná činnost vymizely. Tak jako si dnes uţ malé dítě neví rady s díţí a kopistí (tu nenajdete dokonce ani ve slovníku spisovné češtiny), většina populace nebude vědět, co je to třeba podplamenice. Tak se totiţ říkalo plackám nebo šiškám z výškrabků těsta z díţek, které se pekly zároveň s chlebem hned na kraji pece u plamene. Recepty na chléb – viz Příloha č. 7 Chléb a Bible Spolu s modlitbou a biblickým čtením je ţivotně důleţité pravidelné dodrţování Kristova pokynu o lámání chleba a pití vína na památku jeho oběti. „To čiňte na mou památku,“ ţádal Jeţíš (L 22,19). Jeho přáním bylo, aby to jeho stoupenci činili aţ do jeho druhého příchodu, kdy se s nimi opět bude dělit o chléb a víno společně (1 K 11,26; L 22,16-18). Pavlovi se dostalo od Pána Jeţíše zvláštního vidění, které se týkalo lámání chleba, a to právě ve vztahu ke vzkříšení (1 K 11,23; srovnej i 15,3) – odtud význam lámání chleba. Chléb představuje Kristovo tělo, které bylo obětováno na kříţi, a víno jeho krev (1 K 11,23-27). V tělo a krev Jeţíše se neproměňují v doslovném smyslu. Kdyţ Jeţíš řekl, ţe „toto je mé tělo“ (Mt 26,26), musíme tomu rozumět tak, ţe „toto představuje mé tělo, toto je jeho symbol“. „Toto je“ zjevně znamená „toto představuje“ v Za 5,3+8; Mt 13,19-23+38; 1 K 11,25 a 12,27. V některých biblických verzích čteme různé tvary slovesa „znamenat“ – jde většinou prostě o volný překlad slovesa „být“. Dobře je to vidět, srovnáme-li verše Mt 12,7; L 15,26 a Skutky 2,12 v ekumenickém překladu a v Kralické bibli: v prvním případě nalezneme sloveso „znamenat“, v druhém (věrněji podle řeckého originálu) „být“. Významově je ovšem třeba toto „být“ skutečně chápat jako „znamenat“ či „představovat“. Zdá se, ţe první věřící konali obřad Lámání chleba často (Skutky 2,42+46), pravděpodobně jednou týdně (Skutky 20,7). Jestliţe Krista skutečně milujeme, budeme plnit jeho pokyny (J 15,1114). Máme-li s ním pravý osobní vztah, budeme touţit po připomenutí jeho oběti tak, jak ţádal, a tím se posilovat, připomínajíce si onu velkou spásu, jiţ dosáhl. Doba tichého rozjímání o jeho utrpení na kříţi způsobí to, ţe se naše vlastní strasti stanou nevýznamnými ve srovnání s těmi Pánovými. Lámání chleba je svým zaloţením obřadem vzpomínkovým; výsledkem jeho provedení není nic kouzelného. V tomto aspektu jde o obdobu slavnosti Pascha /přesnice alias svátek Beránka alias svátek nekvašených chlebů; ţidovské velikonoce/, konané v rámci Mojţíšova zákona (L 22,15; 1 K 5,7-8). To byl způsob, jak si připomenout slavné vyvedení z Egypta, realizované prostřednictvím Mojţíše přes Rudé moře. Obřad Lámání chleba nás vrací k našemu spasení od hříchu skrze Krista, které se stalo moţným na kříţi a na které jsme se napojili křtem. Zachovávání tohoto přikázání by mělo být proto něčím, co si přirozeně přejeme konat. Tělesné přijímání chleba a vína praktikuje Kristovu lásku k nám; a skutečně: vše, co se týká naší spásy se opětovně /tímto aktem/ zreálňuje. Lámání chleba přibliţně jednou týdně je tak znamením určitého duchovního zdraví. Nemůţe-li někdo sdílet tento obřad s druhými spolubratry v Pravdě,


- 68 -

měl by jej vykonat sám. Ţádná výmluva by nám neměla dovolit zastavit zachovávání tohoto přikázání. Měli bychom vyvinout veškeré úsilí k zajištění určitého mnoţství chleba i vína pro tuto poboţnost – za jistých mimořádných okolností by nám však jejich nedostatek neměl zabránit zorganizovat tuto vzpomínku na Krista nejlepším moţným způsobem v dané situaci. Jeţíš pil z „plodu vinné révy“ (L 22,18) – měli bychom proto pouţívat červené víno. Přijetí symbolů Kristova utrpení a oběti je nejvyšší poctou, které se muţi či ţeně můţe dostat. Mít na nich účast bez náleţité vnímavosti k tomu, co představují, se blíţí rouhání, víme-li, ţe „kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně… Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně“ (1 K 11,26-27). Obřad Lámání chleba by proto měl být uspořádán tehdy a na takovém místě, aby nedošlo k rozptylování či přerušování proudu myšlenek. Můţe to být brzy ráno, či pozdě večer, třeba i v loţnici, nebo na jiném vhodném místě. Je nám dále doporučováno: „Nechť kaţdý sám sebe zkoumá, neţ tento chléb jí a z tohoto kalicha pije /jsa tedy v onom pokorném rozpoloţení sebezkoumání/“ (1 K 11,28). Měli bychom proto zaměřit naše mysli na Kristovu oběť – třeba tím, ţe před přijetím symbolů projdeme evangelijní záznamy o jeho ukřiţování. Tím, ţe to náleţitě provedeme, nevyhnutelně také prověříme vlastní svědomí ve vztahu ke Kristu.

Vhodné uspořádání obřadu Lámání chleba vypadá následovně: Modlitba – prosba o Boţí poţehnání celého shromáţdění, otevření našich očí pro jeho slova, připomenutí potřeb ostatních věřících; chvála za jeho lásku, zejména zrcadlenou Kristem a pomodlení se k jakémukoli jinému účelu. Četba z Bible podle denního rozvrhu „Biblického průvodce“. Uvaţování nad poučením, kterého se nám četbou dostalo, nebo přednes „kázání“ /exhortation – doslova „napomenutí“/ – biblického rozboru příslušných kapitol, které nás dovede k účelu naší poboţnosti, ke vzpomínce na Krista. Četba z 1 K 11,23-29. Čas tichého sebezkoumání. Modlitba za chléb. Lámání chleba a přijetí jeho malého kousku. Modlitba za víno. Vypití doušku vína. Závěrečná modlitba. Celý obřad obvykle trvá něco přes hodinu.

Pekař - řemeslník, který pekl chléb a další moučné výrobky v pekařské peci a obvykle je i prodával


- 69 -

Pekařské řemeslo lze pokládat za jedno z nejstarších známých řemesel, jeho počátky jsou zaznamenané aţ ze středověku a těsně souviseli s mlynářstvím. Postupem času se ale kaţdé z řemesel začalo ubírat vlastní cestou. Pekařství vznikalo z práce otroků a domácké práce ţen, samotné pekařství samozřejmě úzce souvisí s kulturními dějinami lidstva. Jiţ ve 2. století našeho letopočtu se uvádí, ţe athénští pekaři pekli přes 70 druhů pečiva. Ve Francii pekli v 8. století kulatý chléb, který se pouţíval místo talířů. V 11. století se objevují pekaři i u nás a to jako dvorští řemeslníci, ve 13. století se jiţ jednalo o rozšířené řemeslo. Ve 14. století byl zaloţen pekařský cech. Podle druhů pekařských výrobků se pekaři rozdělovali na: 1. pekaři pekoucí chleba a jiné pečivo 2. pecnáři (plachetníci) pekoucí reţný chléb 3. koláčníci, kteří pekli koláče 4. mazanečníci pekoucí mazance 5. oplatečníci a pekaři „boţí“, kteří připravovali kostelní hostie 6. kobliţníci pekli koblihy a ostatní smaţené pečivo 7. caletníci pekli sladké placky 8. perníkáři (o nich blíţe v samostatné kategorii) pracovali s medovým těstem a tvořili z něj perníky a marcipán Postupem času se jednotlivé specializace slučovaly. Sváteční pečivo zůstalo v některých našich krajích dodnes, proto se ještě v dnešní době můţeme setkat s velikonočními mazanci a beránky, vánočkou či pletencem na vánočním stole, šiškami, boţími milostmi nebo koblíţky o masopustu, kostmi nebo smrtí na Dušičky. O svatého Martina to mohou být martinské rohlíčky a podkovy, o posvícení pak koláčky.

Náměty pro práci s dětmi 1) Povídky Klíč Byl jednou jeden poutník, který prošel celý svět v touze nalézt Boţí město. Uţ jako mladík si vzal do hlavy, ţe takové město musí leţet i někde tady na Zemi a ţe bránu do něj nalezne ten, kdo bude umět dobře hledat. A tento poutník skutečně jednoho večera spatřil to město v dáli za nedozírnou rovinou pod širým nebem. Jistě to bylo ono, neboť počtem a velikostí věţí a kopulí, které se mísily aţ mezi věţovitá a kupovitá ţhnoucí oblaka večerního nebe, převyšovalo všechna lidská obydlí, která poutník dosud spatřil. Přestoţe viděl, ţe má před sebou ještě dalekou cestu, vydal se okamţitě k vytouţenému cíli. Nevěděl ani kolik hodin uţ šel, kdyţ před ním, zmámeným únavou, vystoupila v noci tmavá zeď. Jiţ chvíli před tím se nechal vést nepatrným paprskem světla a nyní zjistil, ţe se světlo line z klíčové dírky mohutné brány. Bez meškání na bránu zabušil. Tu se otevřelo malé okénko vedle ní a on spatřil ve zlatavém oparu rozsvícená světla a jemné postavy s křídly, jak se pohybují sem


- 70 -

a tam. Jedna z nich se vyklonila z okna, podávala mu chléb a andělským hlasem mu říkala: „Vezmi si a jez.“ Ale poutník odpověděl: „Děkuji, jídla mám sám dost. Přišel jsem prosit, abyste mě pustili dovnitř.“ Nato se okno zavřelo a do tmy zase zářil jen ten paprsek z klíčové dírky. „Zřejmě to nebyla ta pravá brána,“ řekl si muţ. „Vchod bude asi někde jinde...“ A přestoţe byl chůzí celý rozlámaný, pustil se dále podél zdi a šel dlouho a dlouho. Zeď jakoby se táhla v nekonečném kruhu, a přestoţe se mu často zdálo, ţe vidí obrysy brány, z ţádné nevycházel ani paprsek a i jeho bušení zůstávala bez ohlasu. Nakonec se vrátil tam, odkud vyšel, k zářící klíčové dírce. Opět se před ním, k smrti unaveným, otevřelo okénko. Postava anděla se k němu naklonila, podávala mu chléb a řekla stejným mírným hlasem: „Vezmi si a jez.“ „Pusťte mě,“ volal téměř s pláčem. „Touţím jedině po tom, abyste mě pustili dovnitř.“ Okno se zavřelo a on se zoufalý a k smrti unavený vydal opět na cestu. Šel a klepal na brány, putoval dál, plakal, prosil i proklínal – marně. Odkud vyšel, tam se nakonec zase vrátil. Anděl mu nabídl chléb. Tentokrát si jej vzal. Jeho hlad byl teď silnější neţ všechno ostatní. Sesunul se podél zdi na zem a mumlal si téměř v polospánku: „Co by tak člověk mohl chtít víc, neţ jíst chléb z Boţího města a spát u jeho bran.“ Z posledních sil rozlomil chléb a z bochníku vypadl klíč, kterým odemkl bránu... Čas adventu - příběh o chlebu Přiblíţil se čas adventu. Na adventním věnci rozţehneme první svíci postupně budeme rozţíhat další. Na co nám poukazuje světlo adventní svíce? Především na Krista, který je světlem světa. Ale také je obrazem křesťana. Na křtu kaţdý z nás dostal hořící svíci, a ona nám připomíná, ţe by kaţdý z nás měl být v tom svém prostředí světlem pro druhé... A tak tedy hořící svíce na adventním věnci nám připomíná výzvu: být světlem světa a ţádá od nás, abychom si uvědomili své vznešené poslaní. Jak bychom mohli proţít tento čas přípravy na vánoční svátky, nám můţe dobře připomenout následující vyprávění. Po smrti lékaře Breitenbacha našli jeho tři synové v pozůstalosti mimo jiné i skleněnou skříňku a v ní pečlivě zabalený tvrdý kus chleba. S údivem na sebe pohlédli a v srdci se ozýval a otázka: „Co to znamená?“ Stará matka, která dobře znala historii tohoto chleba, jim ochotně podala vysvětlení. Během první světové války byl jejich otec velmi nemocný. Bylo to z nadměrné vyčerpanosti, ale také i z nedostatku jídla. V kritické chvíli jeden známý pekař poslal lékaři půl bochníku chleba. On se ho ani nedotkl, protoţe věděl, ţe v sousedství je nemocná dcera učitelky. Řekl si: „Mně, starému člověku, není chleba tak třeba jako mladému děvčeti.“ A poslal chleba do sousedství. Učitelka chléb darovala staré vdově. Tady však chléb svou pouť neskončil. Ta zanesla chléb své dceři, která se svými dvěma dětmi našla útočiště v suterénním bytě. A ona si vzpomněla, ţe několik domů od ní bydlí nemocný lékař, který vyléčil jejího těţce nemocného syna. Vzala chléb a s vděčností ho přinesla lékaři. On ho hned poznal a kdyţ ho drţel v rukou, řekl: „Kdyţ i v tomto čase je mezi námi láska, nebojím se o lidstvo.“ Chléb samozřejmě nesnědl, ale pečlivě ho schoval. Kdyţ matka ukončila vyprávěni, bratři delší dobu uvaţovali o velkém gestu lásky, které skrýval tento tvrdý kus


- 71 -

chleba. Nakonec nejstarší syn řekl: „Myslím si, ţe bychom si měli chléb rozdělit, aby nám připomínal našeho otce i sílu lásky.“

2) Básničky PEKAŘ – Jaroslav Seifert Kdyţ pekař sáhne po čepici, práší se mouka ve světnici. Ráno raníčko pekař vstává, nakyslý kvásek prohlíţí - ten si uţ večer zadělává. Pak vsype mouku do díţí.

Jedna, dvě, Honza jde, nese pytel mouky. Máma se raduje, ţe bude péct vdolky. Melu, melu pšeničku, do zlatého hrníčku. Aţ umelu, budu píct, aţ upeču, budu jíst.

Však s těstem pohovoří dříve, nemyslete, to není vtip. Neboť to těsto, to je ţivé, po dobrém slově kyne líp.

Mlynář Jsou mlynáři chlapíci, ve dne v noci melou, nejraději v šalandě buchtami si stelou.

A bochníček je za pár vteřin. Pečivo voní z jeho vrat. Ráno, kdyţ lidé lezou z peřin, chodívá teprv pekař spát.

Obilí se zasype, pojedeme, stárku, pošleme si pro pivo mlynářovic Barku.

Chlebíček Mísím, mísím boţí dárek, aţ vymísím, budu válet, aţ vyválím, budu sázet, aţ dosázím, budu píct, aţ upeču, budu jíst. Tak se peč, pecínku, peč!

Vantroky jsou vantroky, teče jimi voda, prášek jimi sprašuje, kaţdé trošky škoda. Rozsevač Pole uţ je připraveno, na své zrno čeká lán, padej, padej, obilíčko, rozsívej se do všech stran!

Pekař peče housky, uštipuje kousky. Pekařka mu pomáhá, uštipují oba dva.

Osení se zazelená, větřík mu tu bude hrát,


- 72 -

a ty, šumné obilíčko, porosteš a budeš zrát.

vypeče se a pak znova. Poloţíš ho na ubrousek, ukrojíš si z něho kousek – a ten krajíc tolik voní, aţ ti v uších zvony zvoní.

Ţitko Na poli ţitko dozrává a nad ním zpívá pták, a chrpy se v něm modrají a kvete rudý mák.

Peče se chléb Sedí medvěd na pařezu, zašívá si gatě. Zajíc hraje na housličky – co mu za to dáte?

Na konci stébla vyrost klas, slunce ho táhne výš, na mezi hrají housličky, to cvrček cvrká, slyš.

A lištičky – dvě sestřičky – Poskakují bosy a bobříci - dva bobříci za ně ţito kosí.

A léto zlato roztřásá na celý ţírný kraj. Nuţ, ţitečko mé stříbrné, jen vlň se, voň a zraj.

Tři myšáčci, tři myšáčci ţito vymlátili a tři vlčci, ostatní vlčci zrní odnosili.

Chléb Na podzim je holé pole a v něm zrno klíčí dole. Celou zimu nehostinnou ukrývá se pod peřinou.

Kozel mele, kozel mele, koza přisypává a kůzlátko, kůzlátko zas do pytlíku dává.

Přijde jaro a v tom čase jako tráva zelená se, v létě potom, však to znáte, má uţ klasy celé zlaté.

Beran musí, beran musí ovce vodu nosí a jehňátka, jehňátka uţ o krajíček prosí.

Kdyţ ho zkosí promění se v bílou mouku v bílé míse, potom v těsto a pak znova 3) Průpovědi Ze zrna chléb a v zrnu slunce zář a sluncem na nás hledí Boţí tvář. Tak v plodinách země zraje Boţí jas, nechť zraje i ve mně a ve všech nás.


- 73 -

4) Přísloví a rčení o chlebu Nejen chlebem ţiv je člověk. Na chleba se těţko vydělává. Ţil jen o chlebu a vodě. Cizí chléb vţdy lépe chutná… Lepší je chleba na svobodě neţ koláč ve sluţbě. Vynadal mu tak, ţe by od něj ani pes kus chleba nevzal. Řeči se vedou a chleba se jí. Kdyţ je chléb a voda, není hlad. Odříkaného chleba největší krajíc. Chléb je všude o dvou kůrkách. Bílý chléb potřebuje máslo, černý hlad. To je jeho kaţdodenní chléb. Kdo mě haní, ujídá mi chleba. Lepší je vlastní krajíc neţ cizí bochník. Z dobrých věcí nejlepší je chléb. Ve studené peci se chléb neupeče. Sytý hladovému nevěří. Kde se nepeče chléb, neutiší hlad ani stříbro, ani zlato. Ukrojili mu krajíc tak tenký, ţe přes něj bylo vidět do Vídně. Lepší je vlastní chléb, neţ cizí pečeně. Kdo si na chleba vydělá, není zbytečný a ani se tak necítí. Chléb je dar Boţí. Kdyţ nejsou peníze, je i chleba drahý. Komisárek - to je císaře pána dárek. Lepší je s chudou jen chleba jíst, neţ s bohatou denně spory vést. Šel za chlebem aţ za moře. Proč mě chválíte, kdyţ mi chleba nedáte. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Chleba vţdycky spadne namazanou stranou dolů. Všechen zármutek je s chlebem menší. Chlebíček – náš tatíček, kaše – matka naše. Pot chlebu první vláha. Bez chleba polovice oběda. Hosta chlebem, solí - nezdvořáka holí. Naděje je chudákův chléb. 5) Jazykolamy V naší peci piští myši, v naší peci psíci spí.


- 74 -

Příklady z praxe Projekt „Od zrna ke chlebu – 4. třída“ Sklizeň obilí


- 75 -

Pečení placek v peci


- 76 -


- 77 -

Mlácení obilí

Pečení chleba ve 4. třídě 27. června 2011 jsem se spolu s kolegyní zúčastnila výletu 4. třídy do Lozic. Předcházelo tomu mletí mouky z vlastní sklizně ve třídě. Protoţe mouky nebylo dostatek, museli jsme potřebné mnoţství dokoupit. Děti si na zastávce rozdělily mouku do batůţků a pocítily její váhu na svých zádech. Děti viděly, jak rozdílně vypadá bílá a celozrnná mouka. Vyuţili jsme dobré příleţitosti: manţelé Lechnýřovi pečou pravidelně kaţdé pondělí a čtvrtek v historické peci na svém statku. Pan Lechnýř časně ráno vstává, aby pec roztopil. Při našem příjezdu uţ pekl své chleby. Hned při příchodu do statku nám řekl, co musí proběhnout na čas, aby se dílo stihlo.

Dřevo


- 78 -

Pečení jsem se jiţ zúčastnila před čtyřmi lety. Tentokrát se mi líbilo, ţe nás pan Lechnýř poslal do lesa pro dřevo, bez kterého se chleba neupeče. Bylo horko a děti se s dřevem do úmoru lopotily. Bylo moţné pozorovat jejich různé povahy. Na přinesení dřeva byla dána pouhá půlhodina, takţe jsme si museli pospíšit a energie nesměla utíkat do stran. Děti si tak sáhly na skutečný ţivot dospělých. Stihli jsme být v 10 hodin se dřevem na místě. Dřevo jsme uloţili pro další pekaře. Těsto Paní Lechnýřová nám vysvětlila, jak uděláme těsto. Postup řekla jen jednou, tak jak to bývá v ţivotě. Kdyţ vše vysvětlila, odešla za svou prací. Děti nasypaly do vaničky nejdřív všechno suché: 15 kg mouky, 300g soli a 200g kmínu, 400g kvasnic. Dobře si všimly, jak je kupovaná mouka bílá a ta jejich skoro hnědá. Při ponoření rukou do hebké mouky jásaly blahem a uţívaly si nové pocity. Pak nám Denisa přinesla hrnec vlaţné vody. Děti ji přilévaly po částech. Těsto začalo lepit, pro některé to bylo náročné. Bylo třeba těsto hníst poctivě aţ ode dna. Při čištění rukou bylo vidět, kdo doma běţně peče a poradí si s přilepeným těstem. Kynutí Denisa těsto přikryla a děti ho směly odnést na sluníčko k vykynutí. Následovala zaslouţená přestávka a svačina. Pan Lechnýř se staral o oheň v peci, vynášel popel a vozil dřevo. Váţení těsta Denisa přinesla kuchyňskou váhu. Spočítala, ţe těsta je 21 kg. Váţila jsem 1kg kusy, děti si je nosily na vál a hnětly bochníky oběma rukama. Někteří pracovali zkušeně s fortelem, pro jiné to bylo nové. Vymoučení a plnění ošatek. Denisa ukázala, jak opatrně je třeba vymoučit ošatku aţ nahoru. Pak uţ nestrkat do ošatky ani do stolu, jinak mouka opadá a práce se musí udělat znovu. Děti bez problému poslechly, kladly těsto do ošatek, hladkou stranou nahoru. Těsto jsme nechali znovu kynout pod utěrkou, ale uţ v kuchyni v blízkosti pece. Dokončili jsme úklid po práci. Přišel čas všeho nechat a běţet k peci. Pan Lechnýř říká: „Pec nečeká.“ Ani těsto nečeká. Denisa nám řekla, kdy je těsto vykynuté: sáhneme prstem, důlek se pomalu vrací zpět. Těsto začíná mít prasklinky. Jak pec funguje Prohlédli jsme si 5 dvířek: na chleby . . . na popel . . . komínová . . . s teploměrem . . . na kyslík. V peci bývá 300 aţ 320 stupňů. Pan Lechnýř vyhrabal uhlíky a spolu s Denisou vytřel pec hadrem.

Sázení chlebů


- 79 -

Pak sundal z pece velkou dřevěnou lopatu. Děti si vzpomněly na průpověď ze 3. třídy: Ze zrna chléb . . a Mísím mísím Boţí dárek, aţ domísím budu válet... Pak šlo všechno rychle. Denisa vyklopila kaţdý bochánek z ošatky na lopatu, rychle nařízla noţíkem kříţek a lopata hbitě vjela do pece, aby teplo neuteklo. Všech 21 pecnů bylo uvnitř. Hospodář poprosil oheň, aby se chleby podařily. Pečení V peci bylo 300 aţ 320 stupňů a pekli jsme asi 40 minut. Čas jsme vyuţili na mytí vaničky od těsta. Pak přišla pravá chvíle všeho nechat a vydat se k peci. Udělali jsme řadu od pece na dvůr. První mohl mít rukavice, další rychle podávali horké chleby holýma rukama. Někteří se báli a chytali chleba do trička a to nás zdrţovalo. Nakonec jsme si hezky stoupli hustě vedle sebe a švihem jsme to dobře podali. Chleby jsme nechali odpočnout na stole na roštech. Nezapomněli jsme Lechnýřovým poděkovat za jejich čas i za milé vedení. Před lety jim děti zahrály na flétny, dnes jim předaly jeden pecen a napsaly jim dopis s obrázkem. Po prázdninách ještě chceme poslat dárek. Po celou dobu jsme s paní učitelkou udrţovaly děti v náladě, ţe jsme na návštěvě. Obdarování Domů jsme vezli kaţdý dva chleby. Jeden jsme mohli nechat doma a druhý jsme v úterý vezli do školy. Navštívili jsme třídy i paní sekretářku. Rozdali jsme Boţí dárek a vyprávěli jsme všem, jak jsme ryli, seli, sklízeli, mlátili, mleli a pekli. Závěr Závěrem se sluší poděkovat manţelům Lechnýřovým za dlouholetou spolupráci. Ještě dnes visí v jejich kuchyni básnička s obrázkem, kterou dostali od dětí z některé dřívější třídy. . . Pekař kvásku vodu dává, moukou všechno zasypává a kdyţ všechno spolu smísí, ještě těsto solí vzkřísí. Potom těsto odpočívá, stále blíţ se nebi dívá, pak ho pekař zpracuje, bochníky z něj tvaruje. Kdyţ je pec akorát teplá, bochník za bochníkem spěchá, upečou se dozlatova vůně k stolu všechny volá.


- 80 -


- 81 -

Koncepce propojení s dalšími předměty Český jazyk - z povídky Pole a plevel vypsat slova s měkkými slabikami (ţi, ši, či, ři, ci, ji, di, ti, ni) - psaní slohové práce na téma „Co se zdá semínku…“ Hudební výchova - zpívání písniček – viz výše Zeměpis -

při učení se o jednotlivých geografických oblastech se zabýváme také tamními plodinami

Matematika - váţení mouky, počítání čistého výnosu Výtvarná výchova - jak to vypadá pod zemí - malba Dramatická výchova - nacvičení Hry o obilí Pracovní vyučování - výroba andělů ze slámy, viz příloha č. 1 - výroba slámových řetězů, viz příloha č. 2 - osení ve skořápkách od vajec, viz příloha č. 3 - doţínkový věnec, viz příloha č. 4 - obilné slunce, viz příloha č. 5 - panenky ze šustí, viz příloha č. 6 - pečení chleba, viz příloha č. 7 - výroba Moreny - stavba pece, viz příloha č. 8


- 82 -

Literatura a další prameny Denzer, K.: Build Your Earth Owen, 1998 Hora-Horejš, P.: Toulky českou minulostí 1., Praha 1995 Jakouběová, V.: V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc, Turnov 2009 Janotka, M., Linhart, K.: Zapomenutá řemesla, Praha 1984 Janotka, M., Linhart, K.: Řemesla našich předků, Praha 1987 Malina, J., Malinová R.: Vzpomínky na minulost, Ostrava 1982 Motlová, M.: Český rok od jara do zimy, Praha 2010 Munzar, J.:Medardova kápě, Praha 1985 Skopová, K.: Hody, půsty, masopusty, Praha 2008 Vondruška, V.: Zemědělské nářadí, Průvodce po sbírkovém fondu Muzea Šumavy, Sušice 1987 Vondruška, V, Vondrušková, A.: Tradice lidové tvorby Praha 1988 Vondruška, V.: Slovník starého zemědělského nářadí, nástrojů a strojů I. a II., Roztoky u Prahy 1989


- 83 -

Užitečné kontakty Ekocentrum Paleta - Pardubice - moţnost navštívit doprovodné programy, zejména: • Co ţije v zemi (1. stupeň) • Len (1. stupeň) • Opuštěné pole (2. stupeň) Kontakt: Tel.: 466 614 352 www.paleta.cz

Občanské sdruţení Boii o. s. - Nasavrky - moţnost zúčastnit se programu o keltském stravování i se stavbou keltské chlebové pece (pro 1. nebo 2. stupeň dle dohody). Program můţe být jednodenní nebo vícedenní. Kontakt: Email: [email protected] www.boii.cz


- 84 -

Přílohy Příloha č. 1 - Anděl ze slámy Potřebujeme: 5 ks dlouhých a 9 ks krátkých stébel trávy slámy, jehlu, zlatou nitku či červenou bavlnku Postup: Slámu namočte na 2 hod. do teplé vody. Ze 3 krátkých stébel upleťte copánek, na obou koncích svaţte, konce zastřihněte na stejnou délku a máte ruce. Zbylých 6 krátkých stébel uprostřed propíchněte špendlíkem, ovaţte a pevně stáhněte, špendlík vytáhněte, to jsou křídla. Dlouhá stébla ováţete asi 1 cm od kraje a utáhněte. Pak opatrně překlápějte stébla kolem úvazu viz obrázek, uvaţte krček, čímţ vznikne hlavička. Pokud se vám budou stébla lámat, můţete hlavičku udělat jen jednoduše tak, ţe stébla ováţete 1 cm od horního okraje a zastřihnete do oblouku. Mezi stébla tvořící tělo (od krku dolů) vsuňte copánek – ruce a za ně ještě křídla. Ovaţte stébla v místě pasu viz obrázek. Aby andělova sukně byla pěkně rozevřená, poskládejte vedle sebe stébla tak, ţe střídavě kladete stébla přední a zadní a prováţete je nitkou.


- 85 -

Příloha č. 2 – Vánoční slámové řetězy Potřebujeme: nůžky, režnou nit, kleště, jehlu kukuřici, jeřabiny, burské ořechy, barevný papír nebo tuhou látku, alobal, tenkou stuhu Postup: Postup výroby řetězů s kukuřicí Vyloupanou kukuřici navlékáme pevnou jehlou na reţnou nit. Některé zrnka mohou být tvrdší, a tak nám zde kleště pomohou provléct jehlu. Určitý počet kukuřičných zrnek můţeme střídat třeba s jeřabinami, rozinkami, papírovými a látkovými čtverečky, burskými ořechy, krátkými stébly slámy nebo šípky. Postup výroby řetězu s papírovými nebo látkovými čtverečky Na reţnou nit nebo barevnou bavlnku navlékáme malé papírové nebo látkové čtverečky. Za kaţdým navlečeným čtverečkem uděláme uzlík, aby se nám nesesypaly na hromadu. Postup výroby řetězu s válečky z alobalu Připravíme si pruh alobalu, který několikrát přeloţíme na poţadovanou šířku válečku a také proto, aby nám pruh přibyl na tloušťce. Hotový pruh alobalu pevně navíjíme na tenkou stuţku a skončíme tehdy, kdyţ budeme spokojeni s velikostí válečku. Konec pruhu můţeme zajistit malinkým kouskem lepicí pásky.


- 86 -

Příloha č. 3 – Osení ve skořápkách od vajec Potřebujeme: Stébla slámy, reţnou nit, jeřabiny, jalovec, prouţky či kousky pomerančové kůry (mohou být vykrájená vykrajovátky na cukroví), hřebíček, ... Postup: Stébla nastříháme na 2 – 5 cm dlouhé kousky a navlékáme na nit podle fantazie. Můţeme navlékat střídavě: - slámka - jeřabina – slámka - slámka – 3 jeřabiny – slámka - slámka – jeřabina – slámka – jalovec – slámka, atd...

Je dobré si na roční stůl zasít před Velikonocemi osení. Hezky vypadá ve skořápkách od vajec. Děti mohou pozorovat klíčení a starat se kaţdý o svou skořápku + vyrobit si do osení ozdobu z filcu či tvrdého papíru.


- 87 -

Příloha č. 4 – Dožínkový věnec Potřebujeme: Drát o tloušťce 2 mm a délce 90 cm, sláma, klasy obilí, provázek Postup: Drát stočíme do kruhu (jako formu můţeme pouţít kbelík nebo hrnec) a spojíme zatočením obou konců. Na takto zhotovený kruh začneme provázkem nebo slabým drátkem připevňovat vymlácenou slámu. Začneme v místě, kde je drát spojený, a postupně přidáváme po celém obvodu. Měl by nám vzniknout věnec o tloušťce asi 3 cm (případně slámový korpus koupíme). Na něj začneme postupně pokládat klasy. Rozprostřeme je po obvodu věnce a pomocí provázku je těsně pod klasem přiváţeme k věnci. Při kladení a přivazování dalších klasů dbáme na to, abychom překryli provázek z předchozí řady. Pokud je věnec určen na zeď, není třeba jej zdobit z obou stran. Můţete zdobit nejen klasy, ale i pentlemi a květinami.


- 88 -

Příloha č. 5 – Obilné slunce Potřebujeme: 12 (i více) žitných klasů přibližně stejné síly, režnou nit, nůžky Postup: Klasy odstřihněte a 6 slaměných brček poskládejte na sebe. Převaţte reţnou nití co nejblíţe středu, a pak ještě jednou převaţte dále od středu. Vznikne hvězdička. Paprsky zastřihněte, aby byly všechny stejně dlouhé. Do jednotlivých paprsků pevně zasuňte klasy. Vznikne velmi jednoduchá ozdoba pro doţínkové období, ale můţete dle své fantazie uplést i jiné, sloţitější dekorace.


- 89 -

Příloha č. 6 – Panenky ze šustí Potřebujeme: Kvalitní kukuřičné šustí (obalový list zralé kukuřice - pevný, světlé barvy a bez děr), vatu, nitě, nerezavějící drát, lepidlo, lněné vlákno nebo suché blizny kukuřice na vlasy Postup: Kukuřičné šustí ponoříme na chvilku do vody. Mezitím si vyrobíme hlavičku panenky zvatové kuličky. Vatovou kuličku obalíme jemným listem, oba konce listu ováţeme těsně pod hlavičkou nití. Potom vyrobíme ruce z ohebného drátu obaleného listem. Konce ováţeme nití nebo úzkým prouţkem listu. Na ruce přiděláme rukávy - list přiváţeme k jednomu konci obaleného drátu - k ruce, přehrneme ho do středu a volný konec upevníme. Takto připravené ruce, vloţíme pod hlavičku a upevníme je tak, aby mezi nimi a hlavičkou vznikl malý krček, který zvýrazníme prouţkem listu. Tělo bude tvořit opět vatová kulička o něco větší neţ hlava panenky. Vloţíme ji do listů splývajících pod krkem a listy pod ní uváţeme. Sukénku vytvoříme tím, ţe pod tělo připevníme několik širokých listů špičkou tak, aby trup zakryly. Kdyţ je v pase pevně uváţeme, stáhneme listy dolů. Sukni sestřihneme na vámi poţadovanou délku. Na hlavičku přišijeme nebo přilepíme vlasy, které můţeme splést do copů a ozdobit mašličkou. Panenka můţe mít na hlavě také šátek - vyrobíme ho z jemného listu sestřiţeného do trojúhelníku. Panence můţete vyrobit ještě různé doplňky - otýpku na záda ze suchých proutků, koště z proutí, zástěru z listu kukuřice, košíček z broskvové pecky, proutek na pasení hus a spoustu dalších, záleţí jen na vaší fantazii.


- 90 -

Příloha č. 7 – Recepty na pečení chleba Pšeničnoţitný chléb našich prababiček 500 g ţitné celozrnné mouky, 500 g pšeničné celozrnné mouky, 500 g pšeničné hladké mouky, 150 g kvásku, 1 – 2 lţičky soli, 1 lţička mletého kmínu, asi 300 ml vlaţné vody Mouku a díţi si připravíme večer předem. Chléb vypracujeme z kvásku, mouky a vlaţné vody. Přidáme sůl, kterou rozpustíme v trošce vody. Postupujeme tak, ţe mouku vsypeme do mísy, uprostřed uděláme důlek, do kterého nalijeme kvásek a od středu k okrajům rozmícháváme s moukou a tekutinou. Jiná varianta je, ţe směs rozdělíme na dvě poloviny. Do jedné přidáme kvásek a vodu a dobře promícháme. Do takto vzniklé velmi řídké kaše přidáme zbytek mouky. Těsto by mělo mít takovou konzistenci, aby nebylo příliš tuhé a dalo se dobře hníst rukama. Tuhé těsto dlouho kyne a chléb je tuhý a drobivý. Na dřevěném vále těsto dobře vypracujeme, aţ je hladké, lesklé a nechytá se na vál. Utvoříme bochánek, vloţíme zpět do mísy, poprášíme moukou, přikryjeme utěrkou a necháme kynout. Těsto můţe kynout 3 aţ 12 hodin (přes noc). Vláčnějšího chleba dosáhneme, kdyţ těsto během kynutí 2 3x přepracujeme. Chceme-li kynutí urychlit (1-2 hod.), přidáme 10 g droţdí. Nejaktivnější a nejkvalitnější těsto je v době, kdy je objemově největší (neţ se začne opět propadat). Mělo by zvětšit svůj objem asi na dvojnásobek. Pro méně zkušené pekaře doporučujeme péci ve formě (např. na biskupský chlebíček) vymazané máslem. Pečení kulatých bochníků je pro svůj sluneční tvar lepší, ale je to práce pro zkušenější pekaře. Ve formě můţeme na tvář chleba vyrýt noţem rýhy asi 1 cm hluboké, aby chléb při dalším nabývání nekontrolovaně nepopraskal. Necháme ho ještě asi hodinu kynout. Troubu předehřejeme na nejvyšší teplotu 220 stupňů Celsia (celozrnný chléb potřebuje vyšší teplotu neţ bílý) a těsně před vsazením chleba vloţíme na dno nádobu s horkou vodou. Troubu „zapaříme“, abychom dosáhli křehké, dozlatova vypečené kůrky. Vloţíme chléb a zprudka pečeme, neţ se začne chléb zabarvovat – vytvoří kůrku. Asi po 15 – 30 min. Sníţíme teplotu na 150 – 170 stupňů Celsia, chléb potřeme vodou nebo postříkáme rozprašovačem a dopékáme ještě 45 min. Po vyjmutí opět navlhčíme a poloţíme na síto nebo přes vařečky, přikryjeme utěrkou a necháme pomalu a dobře vychladnout. Trvá to několik hodin, pak teprve krájíme. Typy na experimenty: můţete přidat některé z chlebových koření – fenykl, koriandr, anýz, šafrán, ... můţete přidat slunečnicová, lněná nebo sezamová semínka, vločky, obilné klíčky, ořechy zkuste přidat do těsta lţíci oleje nejlépe chutná chléb z poloviny mouky ţitné a poloviny pšeničné v polovině kynutí můţete přidat studené strouhané vařené brambory (na 3 díly mouky max. 1 díl brambor), chléb vydrţí déle vláčný přidáním 1-2 lţic citronové šťávy, octa či solamylu (rozmíchaného v trošce vody) se zvýší lepivost mouky


- 91 -

můţete přidat nasekané čerstvé bylinky (estragon, bazalku, tymián, majoránku, petrţelku, paţitku …) buď přímo do těsta, nebo půl hodiny mírně zahřívané v osoleném másle na chuť má vliv i kvalita vody (ne moc tvrdá, nejlépe pramenitá) a kvalita tepla (nejlepší je teplo ze dřeva, následuje uhlí, plyn a nakonec el. proud) Chléb podle Anegret Bohmertové Kvásek: 12 g droţdí + 2 lţíce kyselého mléka (jogurtu) + 5 lţic ţitné mouky + 1 dcl vody necháme 2 hodiny stát Těsto: 1 kg směsi (mouky + doplňky) + 6 dcl vlaţné vody + 10-18 g soli + 200 g kvásku poměr mouk je 1 díl ţitné + 2 díly pšeničné + 2 díly špaldové + 1 díl ječné, tzn. na 1 kg směsi 165 g ţitné + 335 g pšeničné + 335 g špaldové + 165 g ječné směs můţeme doplnit dvěma lţícemi pohanky nebo jáhel Nejprve pečeme kůrku při teplotě 220 stupňů Celsia asi 40 min, potom teplotu sníţíme na 180 stupňů Celsia a dopékáme asi 30 min. Aby se kůrka příliš nevysušila, je třeba v první fázi udrţovat v troubě vlhko. Pokud nemáme parní troubu, vloţíme do ní nádobu s vodou. Těsně nad plech vloţíme ještě jeden prázdný plech – chléb bude obklopen párou, ve druhé fázi plech vyndáme. Křehké celozrnné bochánky 500 g mouky (libovolná směs: celozrnná ţitná, pšeničná či špaldová, popř. část bílé), půl lţíce droţdí, 3 dcl mléka, 50 g másla, sůl Do mísy nasypeme 400 g mouky, do důlku uprostřed nalijeme vlaţné mléko, ve kterém jsme rozpustili droţdí. Na mouku kolem důlku pokládáme po obvodu tenké plátky másla a posypeme je solí. Necháme 20 min. stát, neţ kvásek vzejde a máslo změkne. Přidáme zbylých 100 g mouky a dobře promícháme vařečkou nebo rukama. Těsto by mělo být vláčné. Asi po hodině kynutí tvoříme bochánky o průměru asi 6 – 7 cm, které hned noříme do misky s vločkami nebo sezamem nebo mákem nebo lněným či slunečnicovým semínkem. Těsto by mělo mít takovou konzistenci, aby se dalo dobře hníst a zároveň, aby se semínka dobře lepila. Pokud tomu tak není, máčíme bochánky nejprve v mléku nebo podmáslí a pak teprve v semíncích. Bohatě ozdobené bochánky rovnáme na plech s pečícím papírem. Keltské pečení chleba Návod na upečení obilné placky: Na mlýně si nameleme mouku, přidáme vodu nebo mléko, uhněteme těsto a pak z něj uděláme placky. Ty si upečeme na klenbě pece nebo na rozţhaveném kameni. Můţeme je sníst s medem nebo se solí. 200g mouky 150 ml vody 5g kmínu


- 92 -

2 špetky soli (sůl a kmín se nemusí dávat u medové varianty) Keltský jídelní lístek se skládá z podobných přírodních materiálů, které znáte i Vy. Takţe jejich jídelníček můţe být i pestrý, vţdy záleţí na okolnostech, co příroda dá. K základním jídlům patří obilné placky, nekvašený chléb, kaše nebo polévky (vývary). Na polích pěstují z obilí pšenici jednozrnku a dvouzrnku, proso, ječmen, oves a také ţito. Z luštěnin hrách a fazole. Ze zeleniny mrkev, salát, cibuli, česnek, celer, pór, tuřín a červenou řepu. Z ovoce jablka, hrušky, švestky, višně, broskve, meruňky a ořechy. Z koření petrţel, majoránku, řeřichu, anýz a fenykl. Pečení chleba Těsto na chleba je shodné s těstem na placky. Jen s tím rozdílem, ţe si uděláte menší bochník asi o průměru 10 cm. A co dál? K pečení chleba pouţíváme pec – jedná se o kopuli z jílu, kde uvnitř hoří oheň. Oheň v peci necháme hořet asi jednu aţ dvě hodiny, aby se pec pořádně nahřála. Po jejím vytopení se z pece odstraní zbylé oharky a popel vymetete březovou metlou. Vloţíte bochníky chleba, přidáte nádobku s vodou a pec dobře zaděláte, aby neodcházelo teplo. Po určitém čase je chleba upečen. Tento čas je závislý na prohřátí pece a velikosti bochánků. To jiţ ale záleţí na vás, jak si poradíte a jak jste šikovní.


- 93 -

Příloha č. 8 – Další podněty – zpracování lnu, mléka a másla

ZPRACOVÁNÍ LNU SUŠENÍ A ZPRACOVÁNÍ LNU Len patřil na Českomoravské vrchovině k nejdůleţitějším zemědělským plodinám. Vyrosený len se sušil v sušákách lnu − pazdernách, nazývaných podle odpadu při potěrování lnu − pazdeří. Usušený len bylo třeba nejprve zbavit hlaviček se semenem, které se dále zpracovalo. Lněné hlavičky se oddělovaly na velkém ţelezném hřebenu − drhlenu. Poté se suché stonky zbavily pazdeří na potěračce. Lněné vlákno se česalo na různě hustých vochlích − desce osazené hřeby − a třídilo na koudel, hrubá či jemná vlákna. Z koudele se stáčely provazy nebo spřádala koudelná příze, ze které se tkala plátna na pracovní oděvy, pytle, plachty či slamníky. Z hrubších vláken ţeny spřádaly tzv. pačesnou přízi, určenou ke tkaní plátna cíchy, prostěradla, ručníky, košile, kalhoty či spodničky. Nejjemnější vlákna byla určena na sváteční oděvy, šátky, čepce a další jemné tkaniny. Jemná plátna a někdy jiţ příze se před pouţitím bílila v bělidlech, například v zářivkách. Hospodáři nalezli uplatnění také pro pazdeří, díky izolačním vlastnostem slouţilo k ucpávání různých děr v chalupách.

LISOVÁNÍ OLEJE Lisování lněného oleje mělo ve zdejším kraji bohatou tradici. Olejny stávaly buď samostatně jako součást hospodářství, nebo u vodních mlýnů. Lněné hlavičky se po oddělení od stonku nechávaly vysychat a vyzrát. Poté se hlavičky vymlátily cepy nebo na tzv. valachu a semeno řádně vyčistilo. V olejně se nejprve rozdrtilo v noţní nebo vodní stoupě. Na moučku utlučené semeno se mísilo s vlaţnou vodou a hnětlo. Takto zpracovaná hmota přicházela k praţení na horký plech kamen, kde se ručně pomocí dřevěných noţů pravidelně míchala. Suchou upraţenou moučku olejník nasypal do ţíněného pytlíku rozprostřeného v dřevěné formě nebo do ţelezné nádoby s pohyblivým dnem zvané pokrutnice. Ţíně nebo pokrutnice se vloţila do velkého dřevěného lisu tvořeného dvěma mohutnými kládami. Stahováním lisu se stlačovala lněná moučka a docházelo k vykapávání oleje do připravené nádoby. Zbylý záboj, nazývaný také pokrutiny olejník shromaţďoval a poté zpravidla znovu vylisoval. Čerstvý lněný olej se pouţíval v domácnosti jako omastek, starší slouţil ke svícení, výrobě fermeţe, zároveň byl osvědčeným léčebným prostředkem například k léčbě popálenin či jako projímadlo. Pokrutinami krmili hospodáři dobytek, v nejchudších dobách však tyto lněné záboje jedli i lidé.


- 94 -

ZPRACOVÁNÍ MLÉKA ODTUČŇOVÁNÍ − ODSTŘEĎOVÁNÍ Zpracování mléka náleţelo zpravidla hospodyním. Nadojené mléko bylo třeba nejprve odtučnit. Nejjednodušším způsobem bylo nechat mléko odstát v plátnem zakrytých krajáčích postavených v chladné místnosti. Smetana se usadila nahoře a odbírala se lţící nebo sběračkou. Rychlejším způsobem bylo odstřeďování mléka v klikou poháněnou odstředivce. Mléko se nejdříve nahřálo zhruba na teplotu lidského těla (max. 45ºC). Do roztočené odstředivky se nalila teplá voda a poté se postupně vlévalo mléko. Rovnoměrným otáčením docházelo k oddělování smetany a odstředěného mléka.

STLOUKÁNÍ MÁSLA Takto získaná smetana se nechala několik hodin zakysávat. Potom ji hospodyně ochladila na teplotu kolem 10ºC, nalila do máselnice a podle typu stloukala. K nejběţnějším patřila stojatá máselnice s tloukem, oblíbené byly i máselnice zvané kolíbky. Stloukání másla trvalo zhruba půl hodiny, po vydání ţluťoučkého másla zůstávalo v máselnici ještě podmáslí. Utlučené máslo se uhnětlo do hroudy nebo tlačilo do dřevěných zdobených forem. Voňavý chléb z pece natřený právě slunečným máslem dodnes patří k největším pochoutkám.

PŘÍPRAVA TVAROHU A HOMOLEK Další častou činností hospodyně byla příprava tvarohu. Mléko bylo třeba nechat v krajáčích na teplém místě zkysat, k urychlení poslouţil kousek chleba. Zkysaná mléčná hmota se přendala do plátěného pytlíku a vloţila do lisu na tvaroh. Stlačováním lisu docházelo k oddělování syrovátky a v pytlíku jiţ zůstával vlastní tvaroh. Oblíbenou tvarohovou pochoutkou byly homolky. Vylisovaný tvaroh se uhnětl do poţadovaného tvarohu malých homolí a nechal na vzdušném místě zpravidla ve speciální kleci sušit. Pro zvýraznění chuti se do tvarohových homolek mohla přidat sůl a kmín.


- 95 -

Příloha č. 9 – Stavba pece – různé postupy Pec podle knihy Kiko Denzer: Build Your Earth Oven Stavba trvá celkem tři dny. První den se připraví základy a samotná stavba pece trvá dva dny. Hotová pec (hrubá stavba). Na stavbu pece je potřeba:

Nástroje:

cca 15 koleček hlíny 1 kolečko písku 17 + 10 šamotových cihel asi 30 kbelíků vody 1/2 balíku slámy 100 prázdných lahví od piva staré noviny 1 dřevěná fošna 30×30 cm

krumpáč, lopaty, kolečka a kbelíky na kopání a přepravu hlíny a vody plastová plachta na míchání hlíny metr, vodováha a tuţka kladivo pilka na dřevo, papírový tubus

Slovníček pojmů: Cob - směs jílu, písku a slámy. Připravuje se nejlépe na plastové plachtě tak, ţe se vypracuje nohama. Směs (pokud moţno namočená předem po dobu několika hodin) se vysype na plachtu a chodidly se zpracuje do tvárné hmoty bez hrudek. Hmotu je nutné čas od času otočit, aby se propracovala rovnoměrně. Ideální struktura je podobná plastelíně. Do takto vypracované hmoty se přidává sláma pro zvýšení pevnosti a zamezení praskání. Sláma se přidává tak dlouho, dokud není směs tak tuhá, ţe vytvoří válec, na kterém je moţno stát. Heavy slip - Sláma potaţená silnou vrstvou jílu. Hlína se rozmíchá v kolečku s vodou do konzistence husté svíčkové nebo rajské omáčky. V této omáčce se sláma namáčí tak, aby všechna stébla byla zcela pokryta. Pracovní postup: Den 1: První den připravíme základy pro pec. Zemina na vybraném místě se udusá a celá plocha se dále zpevní vrstvou cihel. Protoţe pozemek pro pec na obrázku je ve svahu, musela se vytvořit zpevněná terasa. Den 2: Ideální sloţení hlíny ke stavbě je asi 40% písek, 20% jemný písek (silt) a 30% jíl. Na plachtě umístěné v těsné blízkosti budoucí pece se umíchá prvních šest dávek cobu - směsi hlíny a slámy. Po pokrytí cihel na povrchu terasy se můţe začít se stavbou základové zdi pece. Vytvoří se 30 cm vysoká, 15 cm tlustá kruhová hradba o vnějším průměru 117 cm. Do


- 96 -

dalších dvou várek cobu se přidá maximální mnoţství slámy, aby se zvýšila izolační schopnost. Vzniklou směsí se vystele dno pece, které se vyloţí prázdnými skleněnými lahvemi slouţícími jako tepelná izolace. Následuje další vrstva směsi, opatrné udusání, vrstva lahví, zbytek směsi a opět opatrné udusání. Po přidání izolace získáme rovnou kruhovou základovou plošinu pece. Na tu poloţíme vrstvu hlíny bez slámy, jednu dávku. Vyrovnáme plošinu vodorovně a posypeme vrstvou písku pro snazší usazení cihel jádra pece. Pouţijeme celkem 17 cihel, tři řady po pěti cihlách na délku a dvě cihly na vzdáleném konci pece na šířku. Cihly opatrně usadíme tak, aby spáry mezi nimi byly co nejmenší, a znovu vodováhou překontrolujeme, ţe celá plocha jádra pece je vodorovná. Prostor po stranách jádra pece vyplníme další dávkou cobu. Cihlové jádro pece obezdíváme cobem. Na snímku je patrná konzistence cobu. Na cihlové jádro pece jsme nakreslili budoucí vnitřní půdorys, kruh o průměru 57 cm. V tomto kruhu začneme stavět 40 cm vysokou homoli z mokrého písku, která slouţí jako vnitřní forma pece. Pokud je písek příliš sypký a nedaří se z něj vystavět dostatečně vysokou homoli, můţe se do něj přimíchat hlína, coţ zvýší jeho lepkavost. Hotovou formu obalíme namočenými novinami, které zajistí hladké oddělení formy od stěny pece. Na závěr dne postavíme stěny pece. Pouţijeme směs hlíny a písku bez slámy, jednu dávku. Hroudami o velikosti dlaně postupně obezdíme pískovou formu tak, abychom vţdy nově přidaný kus hlíny zapracovali do spodního kusu, ale abychom netlačili na pískovou formu. Vytvoříme celou stěnu pece včetně budoucího otvoru. Vnitřní stěna pece je vymodelována na pískové formě pokryté novinami. Ve stěně pece je otvor na budoucí dveře. Den 3: Jako první věc ráno vyřeţeme z dřevěné fošny 2 formy pro stavění vstupního oblouku z cihel. Jednu z těchto forem v budoucnu upravíme přidáním vhodného madla na dveře do pece. Výška vstupního oblouku je 25 cm, šířka 30 cm. Seřízneme přední stranu pece do svislé roviny a postavíme oblouk z cihel. Tři cihly po stranách poloţíme podélně, horní část oblouku vytvoříme z třetinových částí cihel tak, aby v horní části vstupního tunelu vznikl otvor na komín. Úhly mezi cihlami zajistíme vloţením malých kamenů a po vytvoření celého oblouku spáry vyplníme směsí hlíny a písku. Směs namícháme hodně písčitou, aby se časem smrštila co nejméně. Zbytek dávky smícháme se slámou na cob a tím přichytíme nově vzniklý tunel k peci. Z cobu tvarujeme hady, které se snaţíme pokládat tak, aby dlouhá vlákna slámy vázala tunel k peci. Ze stejného materiálu vytvoříme komín nad tunelem. Doprostřed komína dáme papírový tubus, který slouţí jako dočasná forma. Tubus opleteme hady dokola. Tubusem čas od času otočíme, aby se k němu hlína nepřichytila.


- 97 -

Celý vnější povrch pece pokryjeme dvěma vrstvami heavy slip, která má lepší izolační vlastnosti neţ cob. Na heavy slip spotřebujeme asi 4 kolečka hlíny. Opět tvarujeme hady, které postupně pokládáme po obvodu pece. Poloţíme dvě vrstvy o celkové tloušťce 10 cm. První izolační vrstva je téměř hotova, zbývá pouze malá plocha na vrcholu pece. Vnitřní stěna pece mezitím vyschla natolik, abychom mohli odstranit vnitřní pískovou formu. Písek z pece bez větších problémů vybereme rukama, díky novinám se písek krásně oddělí od stěny pece. Tím je stavba pece hotová. Nyní musí pec vyschnout, neţ se v ní začne péct. PEC Z HLÍNY Potřebujeme: pružné pruty (klacky) na kostru, asi 6 větších kamenů + 1 placák, hlínu, vodu, rouru na komín

1. den Nejprve si na zem nakreslete obvod budoucí pece. Do středu vykopejte mírný důlek tvaru placatého kamene a do něj tento kámen poloţte. Bude akumulovat teplo. Z pruţných prutů vytvořte kostru pece. Pruty zapíchejte do země podle předkresleného obvodu pece asi 10 – 15 cm daleko od sebe. Vodorovně je pak propleťte dalšími pruty. 2. den Do větší nádoby rozmíchejte hlínu s vodou a připravte stavební hmotu. Vhodná hlína je taková, ze které lze při navlhčení a troše trpělivosti uplácat placičku. Nejlépe jílovitá, vhodná je i hlína podél potoků a rybníků, v ţádném případě ne ornice (obsahuje mnoho organických částeček, které ji činí křehkou a navíc mohou shořet). Kostru z prutů nyní „zastřeště taškami“ z hliněných placiček a nechte zaschnout. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 98 -

3. den Pokud zbyla stavební hmota ze včerejška, trochu ji zřeďte a pouţijte, pokud ne, rozmíchejte si novou. Na zaschlé placičky na proutěné konstrukci nanášejte další vrstvu stavební hmoty a uhlaďte ji. Nechte ji zaschnout a přidejte další. Takto pokračujte tak dlouho, dokud stěny nemají tloušťku 5 – 10 cm. Nahoře vytvořte díru velikosti průměru připravené trubky, vsuňte trubku a utěsněte ji stavební hmotou. Čím bude delší, tím bude pec lépe táhnout. 4. den Opatrně vyhrabte otvor v peci, kterým budete zatápět a vkládat těsto. Pořádně pec roztopte. Pruty uvnitř shoří, ale hlína by měla drţet. Pokud se kromě komína kouří i drobnými skulinkami v plášti, nevadí to.


- 99 -

Příloha č. 10 – Další vyprávění o chlebu „Jak kdo jedná s chlebem, tak jedná i s lidmi“, toto odpradávna platné přísloví nejlépe vystihuje postavení tohoto specifického pokrmu v ţivotě lidí. Chléb provázel člověka od kolébky aţ do hrobu, vţdy tvořil základ stravy ve dnech všedních i svátečních, jedli jej panovníci i obyvatelé nejchudších venkovských chaloupek. Tento vzácný dar přírody byl proto náleţitě oceňován a těšil se takové váţnosti, ţe se stal důleţitým symbolem mnoha věrouk a zdrojem magických sil. Připomeňme jen hlavní modlitbu křesťanů: „…chléb nám vezdejší dejţ nám dnes…“. Chléb byl vnímán jako „Boţí dar“, a proto pečení chleba bylo obřadem, jehoţ jednotlivé úkony byly pevně stanoveny a kaţdé jejich porušení mohlo znamenat váţné nebezpečí, ţe se chléb nezdaří. O prvních pekařích v Čechách máme písemné zprávy jiţ z 10. a 11. století, ovšem chléb je mnohem staršího data. Předchůdce chleba byly chlebové placky z hrubě mleté mouky v jednoduchých slovanských mlýncích, pečené na rozpálených kamenech. Zpočátku se chléb pekl především z ječmene a pšenice. Teprve později se začala uţívat mouka ţitná, a to zejména na venkově. K voňavému chlebu však vedla dlouhá cesta od zasetí, posečení, vymlácení, čištění aţ po semletí obilného zrna. Chuť chleba ovlivňovala do značné míry kvalita mouky, tedy především mlynáři. Na nich záleţelo, zda mleli pouze dobré, suché obilí a pekařům nedávali namíchanou nebo nekvalitní mouku. Mlynáři však byli zároveň největšími konkurenti pekařů, neboť měli právo provozovat při mlýně pecnářství, tedy péci a prodávat velké reţné tmavé chleby. Také pekaři vlastnili své mlýny, často lodní nazývané smrtnice, směli však mlít mouku jen pro svoji potřebu. Chléb má a vţdy měl mnoho podob, chutí a vůní. K tomu přispívala nejen kvalita pouţité suroviny, ale osobitou chuť chlebu dodával především kaţdý pekař, hospodyně či pec. Chlebová pec představovala jednu z nejdůleţitějších součástí venkovských domů, častěji však byli části stavení. Ve východních Čechách se pece umisťovaly skoro vţdy do světnice, od druhé poloviny 19. století do rušených tzv. černých kuchyní, síní i komor. Bývaly spojeny s vyhřívací pecí v hlavní obytné světnici či kachlovým sporákem s troubou, a zároveň s ohništěm. Ústí pece směřovalo zpravidla do černé kuchyně, síně nebo přímo do kuchyně, jak tomu bývalo například na Hlinecku a Svratecku. Pec byla opatřena třemi průchody, které ústily sopouchem do komína. Běţná chlebová pec byla stavěna na devět aţ dvanáct bochníků, neboť chléb se pekl do zásoby, obvykle na tři týdny. Pečení provázelo určité zvyklosti. V některých místech se chléb nepekl nikdy v pátek, tedy v den, kdy se připomínalo Kristovo umučení, jinde v sobotu a v neděli. Rovněţ na zelený čtvrtek bylo pečení zapovězeno. A jak takové domácké pečení chleba vypadalo? Jiţ den před pečením hospodyně přinesla chlebovou mouku, díţi a kopist do světnice, aby vše mělo správnou teplotu a těsto tak dobře kynulo. Díţe patřila v domácnosti k nejdůleţitějším předmětům, nikdy se nepůjčovala ani se nevynášela z domu. Byla jí přisuzována dokonce magická moc ochránit stavení a jeho obyvatelé. Bednář ji prý musel Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 100 -

sloţit tak, aby letokruhy směřovaly nahoru, neboť jen tak těsto řádně nakynulo. Rovněţ kvas musela hospodyně připravit den dopředu. Z kaţdého předchozího pečení se ponechalo kousek těsta jako základ pro kvas. Do tohoto těsta přidala hospodyně nebo pekař trochu teplé vody, mouku a kopistí vymíchala kvásek. Díţi překryla prostěradlem, víkem a nechala ji v klidu a teple stát. Napomoci mělo i poţehnání. Následující den zalila kvásek vlaţnou vodou, přisypala mouku, trochu soli, případně další přísady podle chuti a krajové zvyklosti. Kopistí se těsto řádně vymíchalo, pomoučnilo, poţehnalo, zakrylo a nechalo opět v teple kynout. Zpravidla se díţ ještě překrývala houněmi nebo peřinami, aby těsto dobře kynulo. Z hotového těsta vyválela hospodyně bochníky, které se pokládaly na pomoučněné ošatky k dodatečnému vykynutí. Nakonec se bochníky potřely vodou, aby kůrka byla pěkně lesklá. Chlebová pec se musela před sázením chleba náleţitě vyhřát. Zaklenutý prostor se pomocí vidlice zarovnal velkými poleny, nejlépe borovými, a roštím k podpalu. Po zapálení hospodář průběţně kontroloval, zda se pec vyhřívá rovnoměrně do červena. Poté se zbylé dřevo stáhlo hráblem, jemný popel vymetl namočeným pometlem, aby chléb byl zespodu čistý. Zároveň se musely ucpat průduchy, aby si pec podrţela teplo. Trochou mouky vhozené do pece se zkontrolovalo její správné vyhřátí. Pokud mouka zajiskřila aţ po chvíli, jiţ nic nebránilo sázet bochníky. Bochníky se vysunovaly dřevěnou lopatou do pece odzadu, aţ postupně zaplnily celé dno. První bochník se před sázením poţehnal a opatřil kříţkem nebo třemi dolíčky v horní kůrce. Provázen byl slovy:“Pán Bůh napřed a chlebíček za ním.“ Poté se ústí pece uzavřelo ţeleznými dvířky. Chléb se musel při pečení pravidelně kontrolovat a podle potřeby přesunovat, aby byl rovnoměrně upečený. Zda je jiţ chléb hotový, zjišťovali poklepem na spodek bochníku. Po upečení se opět vybíral pomocí dřevěné lopaty. Na prknech chléb chladl a poté je hospodyně uloţila do komory na šrák zavěšený ke stropu. Vyhřátá pec poslouţila ještě k pečení podplamenic, před svátky koláčů, buchet či vánoček a následně i k sušení ovoce. Pekaři si mnohdy upekly i kachničku či husu, pochoutkou bývalo také uzené zapečené v chlebu. Podplamenice měly v jednotlivých oblastech různou podobu, od velkých kulatých placek, přes bochánky, ţemle aţ po šišky. Pekly se i před vsazením chleba, někdy společně s ním. Na Vysočině měly podplamenice podobu kulatých placek, hojně sypaných kmínem a solí. Někdy je hospodyně pomazala na přilepšenou máslem či medem. Bývaly pochoutkou všech členů domácnosti ještě před tím, neţ stačil nově upečený chléb zchladnout. I návštěvníci Veselého Kopce mají několikrát do roka příleţitost ochutnat pochoutku vytaţenou přímo z pece a vrátit se do časů, kdy údolími potoků a říček byl slyšet klapot mlýnů, dům byl provoněn chlebem a chléb byl pečen s úctou a pokorou. Vţdyť i dnes platí „chléb sytí, chléb je ţivobytí“.


- 101 -

Příloha č. 11 – Básničky k řemeslům (k související epoše Jak lidé pracují) Dřevo Semínko ze stromu slétlo, v hlíně se uloţilo a vzešlo. Rostlinka malá spát si nedá, k sluníčku lístky nastavuje a zvedá. Kaţdý rok o jeden letokruh zesílí, dlouho to potravá, neţ člověku k uţitku poskytne dříví. Kov Poklady země v sobě skrývá. Vydobýt je stojí námahu. Sloţitý postup získání rudy však odmění veškerou snahu. Materiál pevný nad jiné – kov, známe ho všichni, jak by ne. Hlína To čas kámen na prach obrátil, proud vody prach a písek smyl. Jak cestou necestou se hnal, do prachu mnohé přimíchal lístky, rostlinky, dřevo i jemné kamínky. Čas míjí, voda sílu ztrácí a co zemi vzala, zase vrací. V údolí, kde teče voda klidná, líná, z tvrdého kamene se stala tvárná hlína. Kůţe Zvířecí kůţe je tuhá a křehká, dobře ji zpracovat je práce těţká. Neţli z ní švec boty ušije, odchlupit, mízdřit, činit Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 102 -

jen zlomek práce koţeluhovy je. Od lnu k plátnu Pole lnu rozkvétá modrými květy, sluníčko zahřívá a déšť ho kropí. Dozrálé tobolky vybídnou ke sklizni, vytrhat a sušit se nyní musí. Tobolky zdrhni v ţelezném hřebenu, pak namoč a zas suš kaţdičkou rostlinu. Dřevnatou slupku rozlámej trdlicí, do hladka vlákna pročeš na vochlici. Nakonec spředeš je v zlatavou nit, práce je zdlouhavá, musíš být fit. Vlna Ovečka vlnu dvakrát za rok dá, střihač ji nůţkami pečlivě ostříhá. Vlna se vypere, na vzduchu usuší, prsty se načechrá a pěkně rozvolní. Pro lepší práci máslem se promastí, a pak se k přepravě do košů uloţí.


- 103 -

Příloha č. 12 – Doplňující vyprávění o perníku POVÍDÁNÍ O PERNÍKU Perníky a perníkářské výrobky byly oblíbené jiţ od středověku. Zpracování všech surovin si však vyţadovalo dosti času a značný um, některé ingredience musely být dováţeny aţ z dalekých krajů a jejich cena byla vysoká. To byl důvod, proč se perníky nepekly podomácku. Jejich výrobě se věnovali mistři perníkáři, kteří byli nejdříve organizování v cechu pekařském a později se osamostatnili a zaloţili cech perníkářů. V Praze na Novém Městě jsou samostatní perníkáři písemně doloţeni od roku 1524, na Starém Městě pak na počátku 18. století. V malých městech se mistři perníkáři slučovali nadále s cechem pekařů nebo cukrářů. Největší rozkvět zaznamenává cech perníkářů v době vlády Karla VI. a Marie Terezie, kdy byla cechu přiznána privilegia. S obdobím josefínských reforem, které zasahovaly i do církevního ţivota, ale dolehly na perníkáře těţké časy. Byly totiţ zrušeny náboţenské poutě a místo nich bylo zavedeno pouze jedno posvícení, tzv. císařské. Mnoho perníkářů tak ztratilo moţnost prodeje svých výrobků, coţ mělo za následek konec činnosti řady perníkářských dílen. K oţivení perníkářské produkce došlo ve druhém a třetím desetiletí 19. století. Ale uţ na konci téhoţ století má cech váţné problémy, nedokáţe konkurovat rychle se rozvíjející průmyslové výrobě – ani mnoţstvím výrobků, ani jejich cenou. Podle dochovaných receptur z období kolem poloviny 18. století, víme, ţe perníkáři vyráběli podle typu těsta čtyři základní druhy perníkářského zboţí: marcipány, perníky, černé šišky a drůbeřku. Marcipánů se peklo několik druhů, v závislosti na poměru medu a mouky v těstě a podle přidávaných ingrediencí, jako anýz, koriandr nebo pepř. Jeho název je pravděpodobně odvozen z evangelia sv. Jana (Jan, 6;1-15), z podobenství o nasycení pěti tisíců, kdy Jeţíš nasytil toto mnoţství lidí rozmnoţením pěti chlebů, které měl u sebe chlapec jménem Marcialis, jenţ se později stal biskupem ve francouzské Limoges. I perníku bylo více druhů, podle toho jak se připravovalo těsto. Základní rozdíl mezi marcipánem a perníkem byl ten, ţe na perník se pouţíval syrop, který se vařil, aţ změnil barvu do černa. Na počátku 18. století přichází do Prahy, spolu s vandrovními perníkářskými tovaryši novinka – norimberské celtle. Těsto bylo podobné jako na marcipány, přidáváno bylo mnoţství tlučeného koření – zázvor, hřebíček, skořice, badyán, fenykl, bezový květ a také na kousky pokrájená citrónová kůra. Těsto bylo rozváleno a pak formováno. Dalším perníkářským výrobkem byly černé šišky. Těsto se zhotovovalo ze syropu, ţitné mouky a tzv. Přísuchy, coţ byly suché roztlučené a rozemleté koláče z otrub a černé ţitné mouky. Černé šišky se nepekly a pouţívaly se jako medicína pro upravení zaţívání.


- 104 -

Poněkud zvláštním produktem je drůbeřka. Jedná se sice o perníkářský výrobek, ale nebyl určen k jídlu. Drůbeřkou byla rozuměna drobnůstka, hračka, na níţ se těsto vyrábělo z ţitné mouky a vařící vody, to se pak formovalo a po upečení slepovalo tzv.klejstrem, coţ byla řídká kaše z ţitné mouky a vody. Kdyţ byly tímto způsobem jednotlivé díly hračky spojeny, daly se sušit. Po usušení se drůbeřka barvila a zdobila. K barvení se pouţívaly dvě barvy: červená, vyráběná ze slupek cibule a ţlutá, která byla získávána z orleanu – z osemení rostliny Bixa orellana z Jiţní Ameriky. Nejčastějšími drůbeřkovými hračkami byly košíčky, kolébky, ţidličky, domečky… Samostatnou skupinou na pomezí perníkářství a cukrářství jsou konfekty – drobné figurální nebo rostlinné perníkářské sladkosti. Na výrobu byly pracné, coţ se odráţelo i v ceně, a tak si toto zboţí mohli dovolit jen majetnější měšťané. Vyráběny byly většinou z marcipánového těsta, vtlačováním do drobných formiček. Kromě dobrého receptu patřila k nejdůleţitějšímu vybavení perníkářské pekárny pec, která byla konstrukčně shodná s pecí pekařskou. Další nutností byl velký kotel, ve kterém se svařoval med nebo syrop, potom nádoby na míchání těsta – tzv. stírky, měděný cedník na cezení svařeného medu nebo syropu, různá síta na mouku, měchačky, dubový vál, necky, škopky, hmoţdíře, válečky, tvořítka a perníkářské formy. Nejdůleţitějším a zároveň nejpěknějším dochovaným dokladem práce mistrů perníkářů jsou perníkářské formy. Řezány byly vţdy negativně, z tvrdého dřeva, nejčastěji ze dřeva ovocných stromů, jako hruška, třešeň nebo ze dřeva zimostrázového, a to velmi často oboustranně, coţ ale neznamená, ţe oba motivy na téţe desce byly provedeny ve stejnou dobu. Svou velikostí se formy lišily podle toho, za kolik bylo hotové zboţí prodáváno – byly formy krejcarové, grešlové nebo grošové. Formy výjimečně velké ale většinou neslouţily k výrobě perníku, nejspíše se jednalo o formu pro zhotovení mistrovského kusu, kterým musel tovaryš doloţit svou zručnost umění, aby byl přijat do perníkářského cechu. Nejčastějšími náměty byly světské motivy, jako objímající se pár, lidově nazývaný objímačka'', šašci a kejklíři, husárci na koni, kteří se na počátku 19. století proměnili v napoleonské vojáky, kavalírci, kteří vyměnili barokní paruku nebo klobouk za cylindr. Za celou dobu perníkářské produkce nikdy na jarmarcích nechyběla různě velká srdce a stejně oblíbená byla i děťátka v povijanu. Samostatnou skupinu tvoří formy se zvířaty. Nejčastějším motivem byl koník, dále motiv ryb, na konfekty pak pejsek, liška, oslík nebo ptáček. Na konci 18. století a na počátku století 19. se objevují formy s pistolemi, oblíbené jsou také dýmky a hudební nástroje. Formy na táflový perník jsou většinou nefigurální, nejčastěji je vyřezán nějaký rostlinný nebo geometrický motiv, který umoţňuje hotový perník krájet na jednotlivé táfličky. Mezi náboţenskými tématy převaţuje sv. Mikuláš, sv. Jan Nepomucký, sv. Josef a Panna Maria, na starších formách se můţeme setkat s motivem krucifixu či monstrance. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 105 -

Úroveň řezbářské práce bývá často velmi různá. Lze se setkat s řezbami mistrných řezbářů, ale i s produkcí lidovou. V muzejních sbírkách MMP jsou dochovány povětšinou formy z 18. a první poloviny 19. století, spíše lepší kvality. Několik forem je dokonce datováno a opatřeno inciálami řezbáře, coţ rozhodně není častá praxe. S nástupem průmyslové výroby perníku a dalších cukrářských produktů na konci 19. století, která umoţnila dodávat na trh větší mnoţství zboţí, se postupně začalo vytrácet kouzlo jedinečnosti tradičního řemesla.


- 106 -

Příloha č. 13 – Pranostiky Září Hřímání v září oznamuje teplý podzim. Na dešti v září rolníku moc záleţí. Prší-li hodně v září, vesele se sedlák tváří. Teplé září - dobře se ovoci i vínu daří. Po hojných deštích v září osení zimní se podaří. Kdyţ je vlhko i v září, v lesích se houbám daří. Fouká-li počátkem září z Moravy, pak vorej, sedláčku, pomali. Fouká-li ale z Čech, pak si, sedláčku, s oráním pospěš. 1. 9. Prší-li na svatého Jiljí, budou otavy shnilý. Pro ornici i osení výhoda, kdyţ na Jiljího slunná pohoda. 21. 9. Je-li na svatého Matouše pěkný den, mají vinaři naději na dobrou sklizeň. 28. 9. Svatý Václav víno chrání, po něm bude vinobraní. Svatý Václav v slunci září, sklizeň řepy se vydaří. Na Václava českého bývá vína nového. Svatý Václav Čechům přeje, neprší-li na něj, dobře se za rok seje a ještě více ve stodole děje. 29. 9. Svatý Michal všechno z polí spíchal. Hřmí-li na svatého Michala, bude mnoho ţita, ale málo ovoce a silné větry. Jasný den na Michala - urodí se obilí a dobrý masopust. Říjen Deště v říjnu znamenají příští úrodný rok. Neopadá-li v říjnu listí se stromů, bude tuhá zima. Deštěm-li se konec října rozvodní, znamená, ţe příští rok se zúrodní. Čím déle vlaštovky u nás v říjnu prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají. Vějou-li v říjnu severní větry, nezdaří se obilí. 9. 10. Kdo se těší, ţe na Diviše zasel, ať se netěší na úrodu. 14. 10. Na svatého Kalista ucpi včelín dočista. 16. 10. Na Havla svatého poslední jablko (brambor) do pytle svého. Kdyţ se do svatého Havla nesklidí zelí, je neuvařlivé. Na svatého Havla má být všechno ovoce v komoře. 17. 10. Svatá Hedvika pole zamyká a medu do řepy zamíchá. 21. 10. Od svatého Vendelína pastvinou celá krajina. 23. 10. Do svatého Severína má být doma jetelina.


- 107 -

Listopad Listopadové hřmění pšenici ve zlato mění. V listopadu příliš mnoho sněhu a vody, to známka příští neúrody. Kdyţ ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá. Padá-li listí v listopadu, jistě brzy přijde led, ale dlouho nepobude. Jestliţe sníh listopadový dlouho zůstane, více neţ hnůj polím prospěje. Listopadové sněţení neškodí vůbec osení. Napadne-li sníh v listopadu a v prosinci do bláta a do vody, není to známka dobré úrody. 1. 11. Den Všech svatých je poslední, který léto zahání. Kolem Všech svatých se mají okopávat stromy, aby nesly hojně ovoce. 8. 11. Na Bohumíra příroda k spánku se ubírá. 9. 11. Na svatého Teodora sedlák ještě pilně orá. 11. 11. Zůstane-li listí aţ do Martina na stromech, čeká se dlouhá a tuhá zima. Na stromech a révě do Martina listí - tuhá zima přijde, buďme si jistí! 25. 11. Zelí naloţené na svatou Kateřinu platí za nejlepší. Sníh na svatou Kateřinu věští vysoké obilí. 30. 11. Sníh na svatého Ondřeje vzešlému ţitu mnoho nepřeje. Poletují-li na svatého Ondřeje včely, bude neúrodný rok. Má-li Ondřej na stromech kapky, bude příští rok hodně ovoce. Prosinec Je-li prosinec mírný a proměnlivý, celá zima bude mírná. Je-li v prosinci Mléčná dráha jasně a zřetelně viděti, bude rok budoucí úrodný; je-li však částečně viditelná, nebude mnoho obilí a vína. Prosinec se sněhem na pěšině, ţito je v kaţdé vysočině. Není-li prosinec studený, bude příští rok hubený. Mléčná dráha v prosinci jasná, bude v příštím roce úroda krásná. Prosinec se sněhem na pěšině, ţitko je na kaţdé výšině. Po studeném prosinci bývá úrodný rok. Mnoho sněhu v prosinci - mnoho ovoce a trávy. Kdyţ v prosinci mrzne a sněţí, úrodný rok nato běţí. V prosinci-li zima, sníh-li hojně lítá, hojnost všady bývá ţita. Je-li studený prosinec, hodně práce bude mít ţnec. 4. 12. Je-li na den svaté Barbory mnoho jinovatky na stromech, bude hodně ovoce v budoucím roce. 6. 12. Prší-li na Mikuláše nebo padá sníh, bude příští rok hodně hrachu. 13. 12. Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí i len.


- 108 -

13. – 25. 12. Jaké jsou od Lucie do Vánoc dni, takové budou v pořadí i jednotlivé měsíce příštího roku, neboť od Lucie do Vánoc kaţdý den a noc mají svou moc. 21. 12. Jestli na Tomáše Biskupa slunce svítí, můţeme mnoho ovoce a ţita míti. Je-li Tomáš mrazivý, obilní klásky naplní. 24. 12. Je-li na Štědrý den vítr, bude úroda malá. Na Štědrý den jitřní jasné a obloha čistá, úroda hojná příští rok jistá. Je-li na Štědrý večer nebe hvězdnaté, bude rok úrodný. Svítí-li na Štědrý den od deváté hodiny jasně slunce, bude krásné počasí na ţně obilné, senné i otavové. Vítr na Štědrý den od půlnoční strany, raduj se, rok bude plodný a úrodný. Je-li na Štědrý den východ slunce jasný, urodí se jarní obilí. Tvrdo a jasno na Štědrý den - úroda tvrdého zboţí a hrachu. 24. 12. – 6. 1. Dvanáct nocí a dní od Štědrého večera aţ do Tří králů zvěstuje prý povětrnost příštích dvanácti měsíců. 25. 12. Jasné Vánoce - hojnost vína a ovoce. Kdyţ měsíc o Vánocích ubývá, rolníku úrody přibývá. Jaké jsou od Lucie do Vánoc dni, takové budou v pořadí i jednotlivé měsíce příštího roku, neboť od Lucie do Vánoc kaţdý den a noc mají svou moc. Padá-li na Boţí hod vánoční sníh, hodně obilí bude na polích. Na Vánoce mnoho hvězdiček, slepice nanesou mnoho vajíček. Kdyţ na Boţí hod prší, sucho úrodu poruší. Jestli vítr o Vánocích věje, jest v hojnosti dobrá naděje. Kdyţ Vánoce obílí stromy sněhem, tak je posype jaro květem. Na Boţí hod vánoční vítr od západu přinese mor, od východu válku, od půlnoci hlad, od poledne dobrý rok. Jezdí-li se na Vánoce na saních, hodně obilí bude na polích. 26. 12. Jestli na Štěpána větry uhodí, příští rok se všecko špatně urodí. Svítí-li na koledu v noci měsíc, bude ve stodole hojně obilí. Svítí-li na den svatého Štěpána slunce, bude drahé ovoce. Leden Lednem rok nový se starým se stýká, kdo ve starém nepracoval, v novém ať nenaříká. Blaze sedlákovi v lednu u kamen a obilíčku pod sněhem. Kdyţ se leden vydaří, naději na úrodu nezmaří. Zima lednová, dobře rok začíná. V lednu mráz - těší nás; v lednu voda - věčná škoda. Kdyţ je leden bílý, je sedlákovi milý. Je-li leden chladný a jasný, bude rok úrodný a krásný. Leden tuhý a drsný prospívá osení. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 109 -

Hřmí-li aneb hrom tepe ledna měsíce, hojnost obilí a boj toho léta to vyznamenává. Je-li leden nejostřejší, bude roček nejplodnější. Leden jasný, roček krásný. Kdyţ v lednu mnoho prší a málo sněţí, z polí, luk i zahrad se málo těţí. Leden tuhý a drsný neuškodí osení, nechybí-li sněţení. Teplý leden, k nouzi krok jen jeden. V lednu voda - věčná škoda. Kdyţ v lednu deště lijí, to má sedlák po naději. Je-li teplý leden, nepřibude na sýpku. Prší-li v lednu, bývá drahé obilí. V lednu-li často prší, poţehnání to nepřináší. Lednový déšť z pecnu odkrajuje. V lednu roste-li tráva, neúroda se očekává. Kdyţ v lednu déšť leje, zlé činí naděje. Létají-li v lednu mouchy, bude rok na ourodu skoupý. Kdyţ v lednu mnoho prší a málo sněţí, z polí, luk i zahrad se málo těţí. Kdyţ v lednu deště lijí, to má sedlák po naději. V lednu roste-li tráva, neúroda se očekává. 1. 1. Hospodář si první leden pamatuje, ten mu na budoucí rok ukazuje. Vane-li na Nový rok vítr od půlnoci, vyznamenává to neúrodu. Klidné a tiché Nové léto vyznamenává příznivý a úrodný rok. Je-li dopoledne na Nový rok pěkně, bude příznivé počasí o ţních v kraji, je-li pěkně odpoledne, bude o ţni pěkně na horách. Svítí-li na Nový rok jasně slunce, bude hojná úroda. Novoroční noc jasná a klidná, bude povětrnost pro úrodu vlídná. Kdyţ je na Nový rok hezky, bude tak i o ţních. Na Nový rok ráno nebe rudé - nepohoda, svízel velká bude. Je-li na Nový rok hezky, budou pěkné ţně. Jsou-li červánky v novoroční den, přinesou jistě samou slotu jen. Připadne-li Nový rok na pondělí, prorokuje se krutá zima a vlhké jaro, povodně a těţké nemoci. Připadne-li Nový rok na úterý, bude zima ještě krutější, ale zato úrodný rok. Připadne-li Nový rok na středu, lze očekávat příznivý rok, mnoho vína, ale ţádný med. Připadne-li Nový rok na čtvrtek, předpovídá se mírná zima, větrné jaro, parné léto, krásný podzimek, mnoho ovoce a hojnost obilí. Připadne-li Nový rok na pátek, nutno se obávat očních nemocí, také lidé budou hojně mříti a dokonce i hrozí válka. Připadne-li Nový rok na sobotu, bývá málo obilí, málo větrů, mnoho ovoce, ale také mnoho zimnic. Připadne-li Nový rok na neděli, lze očekávat mírnou zimu, úrodné jaro a větrné léto. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 110 -

5. 1. Je-li na jména Jeţíš hezký den, bude úrodný rok. Je-li vítr, bude málo ovoce. 6. 1. Je-li na Tři krále větrno, zamíchá se planetami a bude úrodno. Padají-li na Tři krále sedláci (= velké chuchvalce sněhu), bude úrodný rok. Není-li od Tří králů aţ do Matěje obměku, bude obilí na sýpkách aţ po střechu. Je-li na Tři krále jasno, zdaří se pšenice. Na Tři krále hodně hvězd, je hodně kobzolí. 10. 1. Kdyţ 10. ledna slunce svítí, budem ţita, vína hojnost míti. 15. 1. Na svatého Pavla kdyţ jsou mlhy, bude rok mnoho nemocí. Je-li však ten den jasný, bude úrodný rok. Jestli bude na den svatého Pavla déšť a sníh sněţiti, bude mnohý hladem mříti. Den jasný Pavla svatého znamená hojnost dobrého. Na svatého Pavla pohoda - jistá Boţí úroda a kdyţ sníh nebo déšť, to je pro hospodáře zlá zvěst. Bude-li na den svatého Pavla vítr vát, budou toho roku na vojnu vojáky brát. Z které strany toho dne věje, z té strany přijdou kupci na obilí. Na den svatého Pavla poustevníka je-li pěkný den, bude příznivý rok, je-li větrný den, bude mokrý. 22. 1. Slunce-li na svatého Vincence svítí, budem hojnost ţita, vína míti. 25. 1. Jestliţe na Den svatého Pavla obrácení přijde déšť, či bude-li sněţiti, mnohým lidem toho roku bude hlad hroziti. Na svatého Pavla obrácení nechť prší, či sníh věje, bída v tomto roce z polí zeje. Slunce na den Pavla obrácení značí obilíčka rozmnoţení. Je-li jasný Den svatého Pavla obrácení, těš se na bohaté posvícení. Na svatého Pavla pohoda – jistá Boţí úroda, a kdyţ sníh neb déšť, to je pro hospodáře zlá zvěst. Únor Únor bílý a mrazivý naději na úrodu posílí. Únor bílý – pole sílí. Usadí-li se bílá husa v únoru na poli, bude hodně obilí. Je-li v únoru zima a led, nebude nouze o ţitný chléb. V únoru z mnoţství sněhu dobrá úroda svítá, mnoho ovoce a sena, však málo ţita. V únoru z mnoţství sněhu sena mnoho svítá, málo ovsa však a málo ţita. Třeskutá zima v únoru naplňuje komoru. Kdyţ půlnoční větrové v tomto měsíci (únoru) silné jsou, bývá dobrá čáka úrody na ovoce; pakli ale ne, tak přicházejí v měsíci dubnu, máji a škodí vínu a stromům. Suchý půst - úrodný rok. Veliké mrazy a málo sněhu v únoru působí rolím i stromům samou nehodu. Je-li únor mírný, rok bude bídný. Únorová voda - pro pole škoda. V únoru kdyţ skřivan zpívá, velká zima potom bývá. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 111 -

2. 2. Chumelenice na Hromnice končí zimu tuhou; jestli pak jasný den, očekávej druhou. Hromnice-li jasné a čisté, potrvá déle zima jistě. Pakliţe sněţí nebo hřímá, jaro jistě v blízku dlívá. Pakli o Hromnicích jasno bývá, jistě potom zima dodrţívá; jestli ale bouřlivo a sněţení, jistě ţe jaro jiţ daleko není. Jak dlouho skřivan před Hromnicemi vrzá, tak dlouho po nich zmrzá. Je-li na Hromnice jasný den, přijde ještě mnohá sněţná ţeň. Kdyţ na Hromnice sněţí a je větrno, není jaro jiţ vzdáleno. Jestli na Hromnice mrzne a sněţí, úrodný rok nato běţí. Vlhké Hromnice - hospodářova radost, mrazivé - starost. Kde se na Hromnice pracuje, tam uhodí hrom. Prší-li na Hromnice, bude hojně trávy. O Hromnicích je hospodáři milejší vlk na dvorku, neţli slunce na obloze. Svítí-li o Hromnicích celý den, tahej, sedláče, slámu z hnoje ven! O Hromnicích zamračeno - sedlákovi pomoţeno. Pošmourný Hromnice - sedlákům milý velice. Tmavé Hromnice - sedláka radost; jasno-li ale, sněţí ještě dost. Je-li na Hromnice světlý den, budou konopě i len. Na Hromnice kaluţky - ukázka na jabka a hrušky. 3. 2. Je-li na svatého Blaţeje slunečné ráno, budou mladí lidé v nadcházejícím roce poţívati pevného zdraví, je-li slunečno po polednách, platí to o lidech středního věku, a je-li slunečno k večeru, budou se dobrému zdraví těšit lidé staří. Na svatého Blaţeje teče-li voda kolejí jen tolik, co by vozka střapec biče smočil, čekají dlouhý len. Je-li na svatého Blaţeje pěkně, urodí se hojně brambory. 5. 2. Chléb svěcený v den svaté Agáty přináší uţitek, chrání lidi, pole i dobytek. Svatá Agáta na ranní mlhy bývá bohatá. Svatá Agáta bývá na sníh bohatá. 5., 6. 2. Jsou-li na Hátu a Dorotu rampouchy, budou hodně dojit krávy. 6. 2. Kdyţ na Dorotu svítí slunce, ponesou hodně slepice. 7. 2. O svaté Veronice bývává čvachtanice. Svatá Veronika seká ledy z rybníka. O svaté Veronice bývá ještě sanice. 9. 2. Svatá Apolena bývá v mlze zahalena. 14. 2. Na svatého Valentýnka sej přísadu do záhonka. Je-li na svatého Valentýna hvězdnatá obloha, bude pozdní jaro. 16. 2. Svatá Juliána na oráče zavolala. Kdyţ slunce na svatou Juliánu stromy osvítí, bude mnoho jablek. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 112 -

22. 2. Noc o svatém Petru stolování vyznačuje budoucnost takto: je-li chladno – mrazy dále budou, je-li teplo - mrazy pominou, je-li deštivo - bude vlhký rok, je-li větrno – bude suchý rok, je-li jasno - bude na polích klasno. O svatém Petru nastolení je-li mráz, po 40 dní mu konec není. 24. 2. Jaký mráz bude večer v noci na svatého Matěje, takový bude za 40 dní pořád. Najde-li Matěj led, seká ho hned. Nenajde-li led, dělá ho hned. Na Matěje koplina (= moţnost zahájení prací základního zpracování půdy), na Josefa travina (= moţnost ovčí pastvy). Na svatého Matěje rampouchy - ourodný rok na mouchy. Prší-li na svatého Matěje, bude se brzy síti. Na svatého Matěje šelma sedlák, který neseje. 28. 2. Je-li na svatého Romana jasno, bude hojná úroda. Jaké je počasí o Masopustní neděli, takové bude na sena, jak je na Masopustní pondělí, takové počasí očekávej na ţitné ţně, a jak o Masopustním úterý, tak bude na ţně pšeničné. Svítí-li slunce o Masopustní neděli, povede se nejlépe setí záhy, svítí-li slunce v Masopustní pondělí, povede se nejlépe setí prostřední, a svítí-li slunce na Masopustní úterý, je nejlépe sít pozdě. Svítí-li slunce na bláznivé masopustní dni, bude pěkná pšenice i ţito. Svítí-li slunce o masopustě, bude pěkná pšenice a ţito podzimní. Konec masopustu jasný - len krásný. Jaro V březnu prach a v dubnu bláto - sedlákovi roste zlato. Mnoho chroustů na jaře předvídá úrodný rok. Jarní déšť zazelení, letní jako kdyţ pohnojí. Panuje-li při výsevu jařin teplé a suché počasí, snadno potom obilí přijde o klasy. Čím dříve z jara hřmí, tím se země stane úrodnější. Kdo na jaře sníh zaorá, jako kdyţ pohnojí. Chladné a vlhké jaro přivozuje neúrodný rok. Mokrý duben a máj chladný - k sýpkám, senu přístup ţádný. Březen Nezapomeň nikdy na to, březnový prach ţe je zlato! Nezapomeň nikdy na to, březnový prach ţe je zlato! V březnu prach - jistý hrách. V březnu kdyţ se práší, stromy brzo raší. Prach-li březen plodí - tráva, list se rodí. Dlouho-li březen sněhu hovívá, na obilí úrodný rok bývá. I kdyţ pluh v březnu zemi ryje, přeci zima ještě ţije. Březen mokrý a deštivý úrodě se protiví. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 113 -

Je-li v březnu dešťů mnoho, neúroda je pak z toho. Mnoho dešťů březnových - hubené léto. Kolik březnových mlh, tolik lijavců v roce. Sníh v březnu škodí osení i vinné révě. Březen mokrý - rolník smutný. V zelené-li roucho březen se obleče, neúrodu za sebou přivleče. 4. 3. Na Kazimíra pohoda - na brambory úroda. 5. 3. Na Kazimíra pohoda - na brambory úroda. 7. 3. Zima, kterou Tomáš nese, dlouho námi ještě třese. O svatém Tomáši sníh bředne na kaši. 9. 3. Na svatou Františku déšť - neurodí se brambory. 11. 3. Mrzne-li na den Čtyřiceti mučedníků, bude úrodný rok. 12. 3. Svatý Řehoř naposledy obnovuje venku ledy. Na svatého Řehoře líný sedlák, který neoře. Na svatého Řehoře čáp letí přes moře, ţába hubu otevře, ledy plují do moře, šelma sedlák, který neoře. I kdyţ na Řehoře mnoho sněhu na poli je, jaro rychle přijde a sníh roztaje. Na svatého Řehoře všecko na dvoře krákoře. 15. 3. Věje-li na svatého Longina vítr, jest to znamení úrody. Na svatého Longina práce v poli začíná. 19. 3. Svatý Josef s tváří milou, končí zimu s plnou silou. Je-li na svatého Josefa vítr, potrvá čtvrt roku. Na svatého Josefa i vdovin pluh vyjíţdí na pole. Na svatého Josefa - pluhy ze dvora. Svatý Josef cesty zpevňuje a po nich do polí vyhání. Vane-li vítr svatého Josefa od východní strany, urodí se hojně obilí a slámy, vane-li vítr svatého Josefa ze západní strany, bude hojně vařiva a trávy. Na svatého Josefa den kdyţ jasný, hospodář čeká rok krásný. Svatého Josefa vítr z Moravy - bude hodně trávy; a kdyţ z polské strany bude zrní i slámy. Je-li na svatého Josefa krásný čas, urodí se hojně obilí. Pěkný den na svatého Josefa zvěstuje dobrý rok. Na svatého Josefa sníh - urodí se hojně bílého jetele. Mráz po svatém Josefu neuškodí květu. 20. 3. Na svatého Jáchyma u nás zima končívá. 21. 3. Na svatého Benedikta má se ječmen a cibule síti. Kdyţ před Benediktem jest pěkně a v rovnodennostní den dva aţ tři dny prší a potom jest pěkně, bude v létě panovat stálé počasí a budou pohodlné ţně. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 114 -

22. 3. Na Kazimíra pohoda - na brambory úroda. 25. 3. Jestli na den Zvěstování panny Marie ráno před slunce východem a přede dnem světlí oblakové jsou, takţe hvězdy spatřiti se mohou, bude rok příjemný a úrodný. Aţ teprve pod ochranou závoje Panny Marie kaţdá louka oţije. Zalévá-li Panna Maria, bude hodně trávy. Panny Marie Zvěstování - zelených semen rozsévání. Sluneční svit na Zvěstování Panny Marie zvěstuje úrodný rok. Kdyţ prší na Zvěstování Panny Marie, potlukou kroupy. Do matičky boţí tráva neroste, i kdyby ji kleštěmi tahal, po Panně Marii roste, i kdyby ji palicí zatloukal. Kdyţ noc na Matičku jasno, bude úroda, krásno. Na den Zvěstování Panny Marie déšť - urodí se reţ. Duben Kolikátého dubna zasadíš stromek, tolikátého roku ponese ovoce. Dubnový sníh pole hnojí a déšť jim poţehnání přináší. Kdyţ stromy v dubnu odkvetou, hojně ovoce ponesou. Mokrý duben - hojnost ovoce. Je-li v dubnu teplý déšť, hojné poţehnání jest. Hodně-li v dubnu vítr duje, stodola se naplňuje. Duben větrem-li se zmítá, urodí se hojně sena, ţita. V dubnu-li valný vítr se ozývá, seno i ţito pěkné bývá. V dubnu prorokuje rachot hromů, mráz ţe více neuškodí stromu. Duben chladný a deštivý - úroda nás navštíví. Mokrý duben přislibuje dobrou sklizeň. Kdyţ duben laškuje, bývá mnoho sena a obilí. Je-li duben bouřlivý, shnije kopa a mandel zplesniví. Jasný měsíc v dubnu škodí květu stromů. 23. 4. O svatém Vojtěchu na poli najdeš útěchu. Na svatého Vojtěcha v polích samá potěcha. Kdyţ na Vojtěcha prší, nebude ovoce. Bouřky před Vojtěchem - déšť o ţních. Kdyţ na Vojtěcha prší, nedozraje ovoce, hlavně švestky. 24. 4. Kolik mrazů do svatého Jiří, tolik do svatého Václava. Co do svatého Jiří vyroste, má se palicí do země zatlouct. Na svatého Jiří, trávu nezastaví čtyři. Můţe-li se havran na svatého Jiří v ţitě skrýti, budem nejspíš úrodný rok míti. Před Jiřím sucho, po něm mokro. Kolik dní před svatým Jiřím se vrba rozzelení, tolik dní před svatou Annou začnou ţně. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 115 -

25. 4. Na svatého Marka sej oharka (okurky). Na svatého Marka, brambor plná řádka. Brambory sázej na svatého Marka - bude jich plná jamka. Hřmění mezi Markem a Vitalem značí úrodný rok. Květen Májová vlaţička - naroste travička; májový deštíček - poroste chlebíček. Večerní rosy v máji hodně sena dají. Kdyţ se v máji blýská, sedlák si výská. Teče-li v máji voda z luk, poteče ze stájí mléko. Vlhký a chladný máj hospodáři je milý, bude hojně sena a obilí. 1. 5. Na prvního máje déšť, málo sena, ţita jest. 3. 5. Kolik Filipa a Jakuba kapek, tolik sena kopek. Prší-li na svatého Filipa a Jakuba v noci, bude úrodný rok. Na Filipa a Jakuba se má vysévat čočka. Filipa a Jakuba mráz - to obilí plný klas. 13. 5. Pankrác, Servác, Bonifác - ledoví muţi spalují mrazem ovoce i růţi. Léto Deště o ţních trest je boţí. Je-li večer silná rosa, zrána zpívá dobře kosa. Kdyţ kvete chrpa, za čtyři neděle chop se srpa. Pozdě do země - málo na sýpku. Kdo se v létě při práci zapotí, v zimě se nasytí i zahřeje. Červenec, srpen a září muka, ale potom bude mouka. Co červenec neuvaří - srpen nedopeče. Co srpen neuvaří, to uţ září nedosmaţí. Kdo léto proleţí, zimu prochodí s ţebráckou mošnou. Kdo se v létě nezapotí, v zimě se nenasytí. Od koukole červeného a chrpičky modrý za pět neděl do ţní. Kdyţ se hřiby v létě mnoho rodí, ten rok málo chleba plodí. Červen Hřmí-li v červnu, bude pěkné obilí. Co se v červnu vylíhne, velmi často pohyne. Červnové blýskání, na sýpkách praskání. V červnu blýská-li se, hřímá, sedlák spokojeně dřímá. V červnu deštivo a chladno způsobí rok neúrodný snadno. Kdyţ je červen deštivý, polehává obilí. Červen mokrý a studený - bývají ţně vţdy zkaţeny. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 116 -

1. 6. Pěkné počasí o svatém Fortunátu slibuje úrodný rok. 8. 6. Prší-li na svatého Medarda, prší ještě čtyřicet dní po sobě a zkazí se sena. Z Medardovy kápě čtyřicet dní krápe. Kdyţ na Medarda prší, těţko se seno suší. 13. 6. Na svatého Antonína broušení kos započíná. Na svatého Antonína kaţdá jahoda je červená. 15. 6. Prší-li na svatého Víta, jest úrodný rok, ale ţádný ječmen. Svatý Vít kdyţ deštěm kropí, na ječmeni škodu tropí. Prší-li o svatém Vítu, škodí to ţitu. Pohoda od svatého Víta do svatého Jana - pro obilí je vyhraná. Kdo seje na Víta, škoda ţita. Déšť o svatém Vítu škodí ječmeni i ţitu 19. 6. Na Gerváze a Protáze posečeš seno nejsnáze. Jestli je suchý odvézt chceš, do Jana si pospěš. 21. 6. Na svatého Aloise poseč louku, neboj se. 24. 6. Prší-li na svatého Jana, bude za čtyři dni pršeti pořád a ořechy se nehrubě obrodí. Na Jána má být louka shrabaná. Kdyţ na Jana Křtitele hřmí, všechny ořechy spadají, a kdyţ je pěkná svatojánská noc, bude jich dost a dost. O Janu-li sucho hostí, máme o ţních mokra dosti. Na Jána jasně - vozí se seno krásné. 28. 6. Kdyţ prší na sedm spících, hnijí brambory. 29. 6. Je-li na Petra a Pavla krásně, budou pohodlná díla (= ţně). Na Petra a Pavla den jasný a čistý, rok úrodný a jistý. Prší-li na svatého Petra a Pavla, urodí se hojně hub. 30. 6. Je-li na Památku svatého Pavla slunečno, bude slunečno i ve ţních.

Červenec V červenci déšť a slunečná pohoda - hojná bude v příštím roce úroda. Jestliţe se hrom v červenci častokráte ozývá, bude nadcházející zima studená. Červencové bouře mají tu moc, ţe obilí se neurodí dost. Co červenec neuvaří - srpen nedopeče. Dělají-li mravenci obydlí své v červenci a kupí je stále výš, přijde tuhá zima spíš. 4. 7. Zelí okopané na svatého Prokopa bude mít veliké hlávky. Prokop - zelí okop! 6. 7. Na Mistra Jana z Husi k ţatvě hotov kosy. 8. 7. Kolik ţita narostlo do svatého Kiliána, tolik uţ ostane. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 117 -

13. 7. Okolo svaté Markéty bývají bouřky jako nasety. Zapláče-li Markyta, bude dešťů dosyta. Déšť o Markytě trvá čtrnáct dní a zvěstuje špatný čas pro sklízení sena i obilí. Není-li na svatou Markétu slunečno, dostaneme sotva seno domů za sucha. Svatá Markyta češe první hrušky. Svatá Markéta hodila srp do ţita. Svatá Markyta vede ţence do ţita. 22. 7. Kdyţ prší na svatou Máří Magdalénu, vzroste obilí. 25. 7. Kolik mračen na Jakuba, tolik v zimě sněhu. Na Jakuba prvních brambor průba. Na svatého Jakuba brambor prvá úroda. Pěkný den před svatým Jakubem slibuje pěkné ţně. Tři dni před Jakubem jasné, urodí se ţito krásné. Deště před Jakubem po tři dni špatní proroci jsou ţitných dní. Jakub naseče, Anna upeče. Svatý Jakub dává kukuřici klasy, svatá Anna vlasy. 26. 7. O svaté Anně ţitečko se naţne. Svatá Anna pšenku ţala. Annenské chladné rosy ohlašují pěkné časy. Zvětšují-li na svatou Annu mravenci své hromady, lze očekávati tuhou zimu. 30. 7. Na svatého Abdona ve švech praská stodola. 31. 7. Při svatém Ignáci strniska se obrací. Srpen Kdyţ srpen zpočátku hřeje, ledový vítr v zimě dlouho věje. Srpnová horka ničemu neuškodí. Vesele bude řinčet kosa, je-li v srpnu hodně rosa. V srpnu slunce parné ovoci a vínu zdárné. Srpen klasy klidí a ovoce dospělé vidí. Hřímá-li v srpnu, praví se, ţe budoucího roku hojná úroda a mnoţství deště jest k doufání. 1. 8. Petrův déšť - oráčův přítel. 10. 8. Kdyţ o svatém Vavřinci slunce svítí, budem dobré víno míti. Do svatého Vavřince nechval pšenice. Na svatého Vavřince - hop zemáky do hrnce. Svatý Vavřinec odnáší srp a zapřahá pluh. 11. 8. Slunce jasné v den svaté Zuzany, kyselost z hroznů vyhání. 16. 8. Ke svatému Rochu bývá hojnost hrachu. 18. 8. Přinese-li déšť svatá Helena, bývá otava dlouho zelená. Svaté Helence pletou ţenci věnce. 19. 8. Na den svatého Sebalda vybírají včelaři med. Tento produkt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 118 -

21. 8. Na svatého Samuele mlynář novou mouku mele. 24. 8. Jaký čas jest na svatého Bartoloměje, takový celý podzimek bude. Bude-li tento den pěkný čas, znamená příjemný podzimek. Bartolomějské větry ovsy lámou. Na svatého Bartoloměje sedlák ţito seje. 29. 8. Kdyţ na den Stětí svatého Jana prší, velikou zkázu ořechy trpěti mají. Na svatého Jana Stětí hotov ţito k setí. Prší-li na den stětí svatého Jana Křtitele, zkazí se ořechy. Na svatého Jana stětí mají se oţínati bramborové nati.


- 119 -

Příloha č. 14 – Slovníček pojmů


- 120 -


- 121 -


- 122 -

Od zrna ke chlebu inovace produktu Tento výukový materiál byl inovován v rámci projektu „Cesty k přírodě“. Pouţité perokresby a slovníček pojmů byly převzaty z publikace „Příběh obilí“. Základní škola Waldorfská Pardubice, Gorkého 867 2010 - 2011 ©


- 123 -

Od zrna ke chlebu inovace projektu

Recommend Documents