Obsah................................................................................................................................... 1 1.
2.
úvod......................................................................................................................... 2 materiální základy Válečného komunismu.............................................................. 3 2.1
specifika ruského vývoje, geografické a jiné determinanty........................ 3
2.3
mocenské orgány a organizace moci........................................................... 6
2.2
2.4
3. 4.
sociální struktura.......................................................................................... 9
3.1
příčiny Válečného komunismu.................................................................... 13
4.1
ekonomická opatření Válečného komunismu.............................................. 15
4.3
distribuční systém........................................................................................ 21
podstata Válečného komunismu.............................................................................. 11 Válečný komunismus v ekonomice......................................................................... 15
4.4
4.5
militarizace práce......................................................................................... 31
Ústavní právo.............................................................................................. 37
5.3
Exkurz – Čeka............................................................................................. 47
5.5
5.6
5.7
8.
průmysl a trh................................................................................................ 27
5.1
5.4
7.
zemědělská politika..................................................................................... 15
Válečný komunismus a právo................................................................................. 33 5.2
6.
úloha a postavení byrokratického aparátu................................................... 7
2.5
4.2
5.
geneze bolševické strany............................................................................. 5
5.8
Trestní právo, hmotné, procesní.................................................................. 40 Soukromé právo.......................................................................................... 48
Rodinné právo.............................................................................................. 51 Dědické právo............................................................................................. 54 Občanské právo.......................................................................................... 54
Pracovní právo............................................................................................ 56
Závěr....................................................................................................................... 59
Resumé.................................................................................................................... 60
Literatura................................................................................................................. 62
1
Úvod
Každý objekt či jev nacházející se v naší realitě má svůj obsah, svou lokaci a směr
svého směřování. Proto nahlížet jevy izolovaně nám nejen neumožní jejich pochopení, nýbrž
ani autentické zhodnocení směru jejich vývoje. Pro jejich plné pochopení je proto nezbytné
zkoumat jevy jako nedílné součásti určitého kontextu, neoddělitelné od kauzální linie, kterou jsou podmíněny a vyhnout se tak nebezpečí nemístné akcentace marginálních fenoménů.
Za cíl své práce jsem si proto stanovil zachycení fenoménu Válečného komunismu,
jako jevu pevně zasazeného do ruské právní tradice. Sovětské právo přes svou zdánlivou
revolučnost a na odiv stavěnou odlišnost nebylo autonomním jevem v dějinách ruského státu a práva, šlo o výslednici působení složitého silového pole na sociální prostor, vykazující silné tendence k anarchii a právnímu nihilismu.
Zároveň jsem se snažil o postihnutí specifického poměru k právu, který zaujal nově
se rodící totalitní stát a společnost, jeho důvody a dopady tohoto stavu na sociální realitu.
Má práce si rovněž klade za cíl postihnout Válečný komunismus v jeho komplexnosti
a snaží se odhalit jeho kořeny a důsledky v jednotlivých sférách sociálního života a sledovat tak jeho genezi vedoucí až k vnitřnímu pnutí, které vyústilo k nutnosti jeho zániku.
Svou práci jsem rozdělil do čtyř základních částí, z nichž první dvě usilují o popsání
determinantů a prostředí v němž se Válečný komunismus zrodil a v němž existoval. Zatímco první část se zabývá zejména vnějšími determinanty, část druhá směřuje k obecné analýze Válečného komunismu jako uceleného jevu.
Třetí a čtvrtá část potom podrobněji rozebírají odrazy
Válečného komunismu
v ekonomickém a sociálním životě společnosti, konstrukci nového právního řádu a jeho vztah k předrevoluční společnosti.
2
Materiální základy válečného komunismu Specifika ruského historického vývoje, geografické a jiné determinanty
Tento proces byl ve své podobě ovlivněn celou řadou vnějších a vnitřních (aktuálních i
dlouhodobě se rozvíjejících) determinantů působících stejno i protisměrně. Byl to proces vystupující z výslednice působení složitého silového pole.
Jedním ze základních určovatelů podoby sociálního systému, který se na území Ruska
vyvinul, se kterým se Bolševici setkali a ze kterého sami vzešli byl bezesporu geografický
faktor. Ruský stát se ustavil na obrovském území pokrývajícím šestinu povrchu planety. Rozlehlost země a chronicky špatné komunikace, způsobovaly izolovanost jak kulturních center navzájem tak izolaci od okolního světa . Tvrdé podmínky neumožňovaly intenzifikaci
zemědělství. Rusko se nedokázalo rozvíjet z vlastních zdrojů a impulsy z vnějšku dostávalo jen poskrovnu. Jedním z vzácných kulturních kontaktů byl střet s Normany pronikajícími po tradičních říčních cestách směřujících do Byzance, pod jejichž vedením vznikl i první státní útvar Kyjevská Rus.
Významným faktorem byla absence recepce římského práva a římské kultury vůbec, ta
se do Ruska dostala jen ve formě zprostředkované upadající Byzantskou říší. Nejvýraznějším sociálním produktem přejatým z Byzantské kultury byla Pravoslavná církev se všemi jejími
specifiky a odlišnostmi od západního křesťanství. Pravoslavná církev byla systémem úzce
napojeným na světskou moc panovníka, jíž poskytovala své služby a ideologickou podporu, nikdy se neemancipovala jako samostatná mocenská síla, byla institucionálně propojena se světskou mocí, panovník vystupoval v souladu s byzantským vzorem cézaropapismu jako hlava
světské i církevní moci. Narozdíl od západní Evropy zde církev, postrádající
nadnárodní oporu centra a především tradici, která by nutila panovníka respektovat její
autoritu, nehrála výraznější mocenskou roli, utápěla se v teoretických přích, na nichž ostatně sama vznikla. Pravoslavná církev se ustavila jako hlavní nositel kultury a v dobách cizí
nadvlády jako takřka jediný integrující prvek, zároveň však v sobě nesla zakódovaný vzorec konzervace stávajících poměrů, stala se limitujícím rámcem vývoje společnosti. Celý sociální systém tak vykazoval neúměrnou převahu stabilizačních prvků nad prvky dynamizujícími.
Byzantská kultura a náboženství se zde naroubovaly do tradičního modlářství a
zaostalosti a vytvořily hybrid vyvíjející se dále svým životem ve specifických podmínkách
ruského sociálního systému, který ji absorboval jen ve zkreslené podobě (ke svému obrazu a jeho potřebám) a který dále spoluutvářely.
3
Rusko bylo izolováno od Evropy zároveň však bylo otevřenou vstupní branou pro
euroasijské kmeny snící o bohaté Evropě. Rusko trpělo kořistnickými výpravami, bez přirozených hranic a schopnosti se bránit díky své roztříštěnosti, zaostalosti kulturní i
hospodářské. Patrně rozhodující ránu již tak zaostalému Rusku zasadila několikasetletá nadvláda Tatarů.
Tatarský vpád zdecimoval a přetrhl organickou posloupnost
vývoje
ruského státu i státního aparátu. Tataři vnesly do systému výkonu moci míru brutality
překračující středověké normy i dosavadní ruské tradice, svou moc udržovali výhradně přímým násilím, ke kterému zhusta využívali místní šlechty (která však byla zbavena jakékoli
autonomie). Tyto metody a vzory se replikovaly v ruském sociálním systému jako jeho běžné nejvlastnější prvky.
Po osamostatnění se ruské státní moci, se programem zajišťujícím bezpečnost stalo
rozšiřování jeho území až k přirozeným hranicím. Ve spojení s ideologií pravoslaví a jeho mesianismu se spojilo s posedlostí ruského imperialismu, bez ohledu na reálné možnosti.
Dalším tradičním prvkem byla omezená moc šlechty, ruská středověká společnost se
nevyvíjela tradičním schématem stavovských států. Moc šlechty se omezovala na jejich panství, na výkon státní moci neměly takřka žádný vliv. Ruská města se jako mocenský prvek nikdy nerozvinula. Samoděržaví bylo nejabsolutnější ze všech forem absolutismu.
Systém vykazoval mimořádnou rezistenci proti jakýmkoli reformám, které neúprosně
amortizovaly v jeho objetí. Sociální struktura a obecně vztah a vzdálenost mezi ovládajícími a ovládanými, stejně jako jejich celková zaostalost a
duševní výbava (vytvářená církví,
omezenými vstupy zprostředkovanými systémem a ještě omezenější existenční zkušeností) nevytvářely podmínky pro společenský rozvoj. Rusko zůstávalo uzavřené ve feudálním
systému, zárodky kapitalismu se zde vytvářely v prazvláštní symbióze s feudalismem jehož
schémata i metody působení převzaly. Nevytvářel žádnou opozici stávajícímu systému a naopak fungoval v těsném spojení s ním. Byl procesem v zásadě umělým,importovaným a na rozdíl od své podoby nevycházejícím z objektivního stavu společnosti.
Rozhodujícím faktorem však byl stav populace. Otrocké vojenské tábory, stejně jako
staletí vykořisťování vedly k devastaci rolnického obyvatelstva. Agrární roztříštěná společnost, kde většina obyvatel byla po léta udržovaná v nevolnictví, které bylo plynule
nahrazeno občinovým způsobem života. Připoutáni k půdě, k alkoholu, negramotní, chronicky podvyživení, bez možnosti duševní reprodukce, absentující ideje humanismu, přezíravý vztah
k jedinci i k životu. Zajetí v mýtech, bludech a na jejich kořenech vytvářených myšlenkových vzorech a vzorcích s neexistujícím právním vědomím, bylo ideálním podhoubím pro anarchii, utopismus a všeobecný nihilismus a fatalismus.
4
Sociální základna
Ruská předrevoluční společnost byla otevřeně antagonistickou, rozdělenou na pevně
oddělené třídy 1, s rozdílnými právy a povinnostmi. Otázka jakým směrem se bude odvíjet
porevoluční vývoj se vztahovala především na téma míry (dis)kontinuity k předrevoluční ruské společnosti. Bolševickou odpovědí byla diktatura proletariátu, která nastolí vládu dělnické třídy.
Ruská společnost vyšla z války a revoluce viditelně pozměněna. Válka a následná
revoluce vytvořila extrémní tlak na sociální konstrukci starého světa, výsledkem byl mix
nových a starých norem,deformovaných novými situacemi jimž musely čelit. Došlo
k akceleraci určitých dosud skrytých tendencí, zániku starých institutů či jejich přetvoření do nových forem.
Sovětská společnost zdaleka netvořila homogenní celek, zůstávala vnitřně rozdělenou
sestávající z mnoha skupin s neslučitelnými zájmy. Na jedné straně zde stála zaostalá ruská vesnice, tvořící 90% populace2, na druhé města se zárodky dělnické třídy, od níž odvozovala
bolševická moc své právo na moc, a v jejímž jménu hodlala vybudovat nový řád, třetí složkou pak byli zástupci tzv. svržených tříd a církve v sebezáchovném boji sabotující revoluční vývoj, který nepokrytě směřoval k jejich likvidaci.
Sovětskou společnost rozkližovalo vnitřní pnutí způsobené otevřeným třídním bojem,
ale i rozsáhlými sociálními problémy, způsobenými všeobecným rozvratem3,chaosem, ale i
rozsáhlou demobilizací. Dalším jevem, který přinášelo období Válečného komunismu byl
boj o samotné zachování měst, které trpěly nedostatkem potravin, což spolu s rozkladem
průmyslové výroby, s sebou neslo jejich masové vylidňování a s tím i destrukci dělnické třídy.4
Antagonismy předrevolučního Ruska byly rychle nahrazovány antagonismy novými,
vedle třídního boje, je vyvolávaly především zárodky nové strukturace sovětské společnosti, budující si své elity především v bující byrokratické vrstvě. Geneze bolševické strany
Bolševická strana vstupovala do revoluce jako malá dobře organizovaná,
disciplinovaná skupina, organizovaná vojenským způsobem, vycvičena lety ilegality a Vzájemně se zkresleně vnímající Pro zjednodušení schématu odhlédněme od podrobnější strukturace. Představa vesnice jako stejnorodého celku by byla jistě chybná, což se projevilo i v dalším vývoji,její jednotlivé články dále tvořili kulaci, vesnické střední vrstvy a chudina. Stejně tak dělnictvo vykazovalo odlišné znaky podle toho zda se jednalo o zaměstnance drobných dílniček či pracovní sílu ve velkých závodech. Nejheterogennější skupinu však tvořily tzv. svržené vrstvy, které zahrnovaly široké spektrum sociální struktury ruské společnosti od drobné vesnické maloburžoazie až po příslušníky carské rodiny. 3 Rozklad starých pramenů discipliny 1 2
5
diverzních akcí. Tato malá skupina se nejlépe zorientovala v dobách dočasného bezvládí, chopila se moci a implantovala svou ideologii ruské revoluci zoufalství. Z menšinové síly se
stala silou dominující a posléze monopolistickou. Porevoluční období měnilo však nejen ruskou společnost, ale i stranu jako takovou. Již na jaře 1917 navrhl Lenin, aby bolševici
odložili své „špinavé prádlo“ a pojmenovali se vědecky jako Komunistická strana. Změna
názvu však jen předznamenávala budoucí obsahovou proměnu celé strany. Původně malá strana zaznamenala masový příliv nových členů, členů různých motivací, morálních kvalit i
ideového vybavení.Zatímco v roce 1917 vykazovala necelých 80 000 členů, po získání moci se počet členů, začal šplhat do milionů. Kromě personálního složení se proměnil i vnitřní
život strany. Před revolucí šlo o malou v podstatě teroristickou skupinu, zaměřující svou propagandu na dělnickou třídu jako objekt svého zájmu a zdroj své moci. V dobách carismu byla stranou konspirační, jejími členy byly profesionální revolucionáři navzájem se většinou
neznající, její vůdcové byli povětšinou v emigraci, strana se podřizovala vedení malého
ústředního výboru, na jehož rozhodování neměli takřka žádný vliv. Po pádu carismu přesto strana vyhlásila ve svých stanovách program stranické demokracie, která měla být realizována
metodou demokratického centralismu.Bohatý frakční život a názorová výměna však netrvaly dlouho, hrozícímu rozkolu strany ohrožované vnitřním pnutím se strana rozhodla čelit
zákazem frakcí. Zákaz frakcí se na životě strany projevil zvýrazněním moci byrokratického stranického aparátu organizovaného v přísné vojenské hierarchii, neoddělitelně spojeného s politickou policií. Vnitřní život strany se proměnil spíše v rituály a divadelní představení na nichž i diváci vystupovali jako herci.
Původně přechodná opatření utužování stranické
discipliny se nadále stala trvalým a univerzálním způsobem řešení rozkladných tendencí ve
straně. Centralizace se projevovala i postupným snižováním frekvence stranických sjezdů zatímco v prvních měsících sovětské moci se sjezd scházel v několikaměsíčních intervalech, v období Stalinismu šlo o celá desetiletí.
Průvodním jevem rodící se sovětské moci byla vytrvalá likvidace konkurenčních
politických sil a postupné prorůstání strany se státním aparátem. Strana ovládla přístupové cesty k moci a začala přirozeně vytvářet novou typickou „elitu“ sovětské společnosti, přičemž příslušnost k této elitě byla verifikována veřejnou akceptací určité sumy ideologických
postulátů5.V době roztříštění starého ruského státu a vzniku jednotlivých sovětských republik
sehrála strana, (tehdy ještě organizována na principech socialistického internacionalismu),
4 5
Opětné napojování na kořeny na vesnici – tzv. deklasace proletariátu. narozdíl od elit předchozích
6
která zůstala jedinou pro celou oblast bývalého carského Ruska, roli významného integračního faktoru ....
Postavení strany se v očích mas značně proměňovalo, z počátku přijímaná jako meč a
štít revoluce, později zdiskreditovaná politikou Válečného komunismu, jehož podmínky jí
kladla velká část obyvatel za vinu, a které vedly k projevům otevřeného odporu proti státní moci a tedy i straně samé. Komunistům bylo vyčítáno jejich preferované postavení a zvůle orgánů státní moci, které měly ve svých rukou. Mocenské orgány a organizace moci
Sovětský státněpolitický systém byl organizován na základě odmítnutí dělby moci
stejně jako pluralitního politického spektra. „Vůle proletariátu“ a později všeho lidu pod jeho hegemonií
6
je vyjadřována a organizována jeho předvojem Komunistickou stranou. Ta
nereflektuje jen živelně vyjadřované potřeby lidu, nýbrž i jeho zájmy dlouhodobě vědecky
zpracované teorií marxismu-leninismu. Hlavním nástrojem realizace vůdčí úlohy strany je stát diktatury proletariátu, po likvidaci antagonistických tříd stát všelidový, působící jako neúprosný poručník, jenž se v konečném stadiu svého vývoje proměňuje v nestátní samosprávu po vítězství komunismu na celém světě. Ostatním masovým organizacím fakticky
kontrolovaným stranou či přímo státem se umožňuje realizace skupinových zájmů neodporujících zájmům státním.
První měsíce po únorové „revoluci“ se vyvíjely v rámci jakési formální právní i
organizační kontinuity s předchozím režimem. Prozatímní vláda jen pozvolna proměňovala stávající
personální a organizační složení státního aparátu. Bolševická pozornost se od
počátku orientovala na živelně vznikající soustavu sovětů
(především dělnických a
rolnických) navazujících na tradice z první ruské revoluce, jako zárodečných prvků politické moci nezávislých na dosavadním establishmentu. Bolševici razili heslo „všechnu moc
sovětům“, jen nakrátko vystřídané taktickým „všechnu moc Ústavodárnému shromáždění“. Postupně se vytvořily dva paralelní systémy moci, které však stály ve vzájemné izolaci, neschopny vytvořit mechanismus vnucení a vynucení své vůle. Bolševici dlouho nebyli dominantním hlasem revoluce a v sovětech měli menšinu, avšak
svým radikalismem,
taktickou vyspělostí, bezohledností a pochopením požadavků davu se postupně
stávali
v sovětech rozhodující silou. Bolševici dokázali nejlépe identifikovat a vytvořit zdroje moci.
V Rusku se nakrátko vytvořilo mocenské vakuum, bolševici pružně odhodili své hesla
a za pomoci, malé,avšak ukázněné stranické organizace se zmocnili moci ozbrojeným pučem.
7
Ústavodárné shromáždění bylo sice svoláno, avšak jejich teze o demokracii vyššího typu (plebejské) založené na postavení menšiny mimo zákon byla znovu použita k jeho rozehnání.
Ještě cyničtější byla manipulace s rolnickými sověty. Jejich II. Všeruský sjezd se
mohl konat až po převolení delegátů (tj. po mocenském nahrazení jejich většiny odmítající
bolševický převrat osobami jej podporujícími) – „Rolnické sověty ovládané pravými esery,
měly původně svou samostatnou analogickou strukturu. Všeruský sjezd rolnických zástupců v květnu 1917 byl také zcela loajální vůči prozatímní vládě a dokonce se výslovně postavil proti zabírání půdy rolníky“ 7 postupně však byly spojeny se sověty dělnickými a vojenskými.
Bolševici uplatňovali taktiku postupné mocenské a vlivové eliminace (ať již za pomoci
násilí či manipulace) jednotlivých politických složek (které trpěly pro Rusko tradiční odděleností od svých sociálních základen8, typickým příkladem byli Narodnici) . Bolševici byli svou podstatou stranou revoluční, tomu odpovídaly i jejich metody působení. Monopolizace bolševické moci
se přitom neomezila na politické subjekty,ale
postupně se přelila i do potírání zdánlivě mimopolitických civilních organizací, především tisku, církve a kulturních a jiných spolků.
Bolševici svou moc opřeli o vertikální organizaci sovětů, jejichž vzájemné vztahy byly
organizovány na základě principu demokratického centralismu. Volby byly organizovány na
třídním principu – byly tedy nerovné a nevšeobecné. Volební právo bylo upřeno nespolehlivým třídám, voliči ve městech byly vzhledem k sociální základně proletářů v nich ve volbách veřejné.
čtyřnásobně zvýhodněni v počtu obyvatel na jednoho zástupce,volby byly
Základním článkem systému se tak staly jednotlivé sověty, z nichž za pomoci
nerovné a nevšeobecné volby vyrůstaly další orgány. Vrcholným orgánem se stal Všeruský sjezd sovětů dělnických a rolnických zástupců, ten volil několikasetčlenný
Všeruský ústřední výkonný výbor a buď sám nebo prostřednictvím VÚVV vládu – radu lidových komisařů. (viz. Ústava RSFSR z roku 1918)
Organizace sovětů, jako orgánů revoluce, se rychle rozšířila po celém území, kde
začala nahrazovat orgány místní správy. Nyní začínala jejich postupná bolševizace. Sověty však byly především orgány třídními, orgány třídní přeměny, měli se stát vykonavateli moci centra nikoli samosprávou 9.
- F. Schroeder, D. Pelikán, K. V. Malý, - Tři studie z novodobých dějin ruského práva, Ediční středisko PF UK v Praze, Praha 1994 str. 61 - E.Vlček a kol., - Dějiny státu a práva socialistických zemí Panorama Plzeň, 1983 str.14 P olit ick y akti vn í men šina v Rusku byla tv oř e na rad ikální mi skupi nami vy c ház ej íc í mi z il egal ity , j e n p omálu napo je n y na so ciální základnu, kterou re pr e z ent o valy – ta e xi st ovala mo ž ná v p řípad ě v elko statkář ský c h str an, - po zů stat ek d e f or movan éh o car ské h o parlame ntari smu 9 - L.D.Trockij,předmluva J.Šabata, doslov P.Uhl, - Zrazená revoluce, Doplněk, Brno, 1995 str.92 6
7 8
8
Jakákoliv dělba moci (soudní, zákonodárná, výkonná) byla odmítnuta. Sověty byly
nositeli univerzální moci. Jejich úkolem mělo být vytyčování cesty proletariátu. Sověty prohlašované za orgány lidové moci a správy s pomocí stranického poručníkování a
nezbytné kontroly bezpečnostních složek , se brzy proměnily na vykonavatele směrnic
ze shora. Skutečnou univerzální moc tak postupně získával stranický aparát, ovšem často pod tlakem bezpečnostních složek. Vytvářel se tak ojedinělý systém provázání strany a státního aparátu.
Postupně tedy byla jejich moc odčerpávána centralizací. Bolševici brzy opustili v praxi
(dříve než nalezli teoretické zdůvodnění) myšlenku o tom, že sověty jsou výrazem odumírání státu, a sověty začaly odumírat tím, že stát začal hypertrofovat.
Základním problémem v období revoluce a občanské války byl pro bolševiky problém
distribuce moci. Centrální vláda byla zpočátku odříznuta, její moc byla omezena na oblasti
velkých měst a jejich nejbližšího okolí, neměla dostatečnou kádrovou základnu, vázla
komunikace a schopnost kontroly – právní nihilismus, absence právního vědomí,
neujasněnost pravomocí, banditismus, absence účinného práva a neujasněnost jeho hierarchie, interpretace a aplikace, nevynutitelnost moci a všudypřítomná korupce a zvůle,to vše vedlo k tomu, že sovětská moc se často musela prosazovat „nadvakrát“.
Po celé zemi se moci chápali místní samovládci, kteří revoluci vykládali po svém. Na
mnoha místech se organizace moci podobala spíše předstátní společnosti vlády ozbrojených band.
Prosazení,reprodukce a udržení bolševické moci, bylo základním problémem a náplní
období Válečného komunismu.
Úloha a postavení byrokratického aparátu
Jak se postupně měnil charakter výkonu sovětské moci, jak se revoluční poměry
normalizovaly, jak se konsolidoval centralizovaný stát a jak se nabourával přirozený
mechanismus souhlasu přesouvala se mocenská základna stále více z mas obyvatel na nově se
tvořící byrokracii 10 – aparát vykonávající moc.Oporou režimu nebylo ani tak spojení dělnictva
s rolnictvem jako spíše byrokracie s represivním aparátem. Sovětský systém moci potřeboval
a produkoval silnou byrokratickou vrstvu11, která se stala vykonavatelem a distributorem jeho
moci. Charakteristickým rysem bylo postupné prorůstání stranického a byrokratického aparátu, který se projevoval i v oblasti práva, usnesení strany často předjímaly státní 10 11
proces postupné byrokratizace proletářské revoluce primárně bolševickou – jako nástroj bolševické moci
9
normotvorbu či byly dokonce přímo vykonávané.Skutečná moc byla v rukou strany a v jejích orgánech byla tvořena státní politika. Vedoucí úloha strany byla zajišťována
systémem
kádrové nomenklatury, která zajišťovala obsazování rozhodujících pozic na všech úrovních zástupci strany.
Pro vznik nové byrokratické vrstvy, která svou existencí ostatně navázala na tradice
carského Ruska, byly vytvořeny ideální podmínky. Ekonomická centralizace, Glavkismus, i
postupná monopolizace státu jako ústředního mediátora všech společenských aktivit sebou nesla především bytnění byrokratické vrstvy, v jejíchž rukou se hromadila obrovská moc,
která postrádala skutečnou kontrolu. Tato tendence se projevovala především ve městech. V červenci 1920 v Petrohradě bylo zjištěno, že ze 4 dospělých je jeden úředník.
Personální složení nové vrstvy bylo různé, staří carští úředníci se zde mísili s nováčky,
lišili se hodnotovou výbavou, avšak spojovali je stavovské zájmy. Byrokratická vrstva byla
vrstvou výrazně preferovanou,vnitřně soudržnou a zároveň se rychle vzdalující proletariátu v zájmech i materiální vybavenosti, vrstvou s rozsáhlými privilegii a zdrojem nových antagonismů i nenávisti mezi dělníky a tím spíše mezi rolníky, kteří jen s největšími obtížemi nalézali rozdíl oproti staré carské správě.
Především v prvních měsících místní vykonavatelé nové moci projevovali značné
odstředivé tendence, centrální moc byla daleko, neschopna kontroly. Problém silné byrokracie
jako podmínky udržení sovětské moci a zároveň vrstvy na systému do značné míry nezávislé a parazitující (korupce, nepotismus..) nebyl vyřešen až do konce existence sovětského státu.
10
Podstata válečného komunismu Válečný komunismus byl systémem maximální centralizace ve všech sférách
hospodářského i státního života, byl sebezáchovnou reakcí vyvolanou postavením sovětské moci obklopené hospodářským rozvratem, zahraniční intervencí a ničivou občanskou válkou.
Na počátku roku 1918 se bolševická moc ocitla obklopena postupujícími
bělogvardějskými a intervenčními vojsky. V prvních fázích války se intervenční armády a bílá
vojska zmocnily tří čtvrtin území sovětského Ruska. Obsadily Archangelsk, Murmansk, Střední Asii, Dálný Východ, Sibiř, Ukrajinu, Ural a část Povolží. Od okolního světa bylo
Rusko odděleno neprodyšnou blokádou. Zařízení, která země tradičně dovážela, např. i trubky pro kotle, elektrické lampy apod., byl krajní nedostatek12.
Republika byla odtržena od svých nejdůležitějších surovinových, palivových a
potravinových oblastí. Po Děnikinově ofenzívě ztratilo Rusko Doněckou uhelnou pánev.
Sovětská moc zůstala odříznuta od naftových polí. Propukla těžká palivová krize. K roku 1919 poklesl objem paliva dostupného pro spotřebu více než o polovinu ve srovnání s rokem 1917. Průmysl byl na dřevo odkázán z 50%; auta jezdila na dřevěný líh.
Kricman uvádí 13, že v sovětském Rusku zůstaly asi 2/3 obyvatel, větší část
kovoobráběcího průmyslu, 3/4 textilního průmyslu, ale jen 45% produkce pšenice, 37% ječmene, 8 % výroby cukru, 10% těžby uhlí, 23% tavby železa, 33% výroby kovových předmětů.
Nejstrašnější pohromou byl ale hlad. Už dávno se ve městech vydávaly potraviny na
lístky, ale příděly byly malé a dále se snižovaly. Sovětská vláda byla nucena vydat nový, velmi přísný zákon o všeobecné dodávkové povinnosti.
Byly zavedeny povinné dodávky zemědělských přebytků a všeobecná pracovní
povinnost, všechen lid pracoval pro armádu,potraviny se vydávaly na lístky a na oblečení se
stály fronty, doprava fungovala jen s největšími obtížemi a vozila jen děla a vojska na fronty, přičemž ostatní lidé se dostali do vlaku jen na propustku.
Válečný komunismus byl soubor právních, ekonomických, politických a jiných
opatření v době občanské
války a s ní
spojené ekonomické a sociální krize. V době
rozsáhlých přesunů ve výrobních vztazích a
přeměn v sociální struktuře společnosti.
Komplexní přeměna společenského řádu byla uskutečňována drsnými metodami donucování , Hrdinské období Velké ruské revoluce. Vydáno dne 12. 01. 2005 Výňatky z knihy sovětského ekonoma a publicisty Lva Natanoviče Kricmana dostupné z www.sds.cz 13 tamtéž
12
11
a nátlaku, ve které klíčovou roli hrálo přímé násilí. Válečný komunismus byl obdobím, kdy vůle obyvatel byla tvarována nutností.
Instinktem každé vědomé existence je uchování se a reprodukce, k tomu bolševická
moc stvořila systém Válečného komunismu. Hlavním úkolem Válečného komunismu bylo zajištění podmínek pro přežití bolševické moci.
Válečný komunismus,jeho obsah a podoba byl stavem z velké části vynuceným a
podmíněným vnějšími okolnostmi, faktory geografickými, historickými i sociálními.Byl však rovněž obdobím ve kterém se formovaly základní rysy politiky sovětské moci příštích let.
Proces upevňování nového státního aparátu byl paralelně doprovázen procesem
monopolizace moci v rukou bolševické strany. Pozornost bolševiků se nezaměřovala pouze na přímé konkurenty (zhusta bývalé spojence), ale i společenské organizace a instituce stojící
zdánlivě mimo prostor politického boje, především církev, jejíž vliv názorového vůdce a
konzervátora starého řádu se koncentroval především na zaostalé ruské vesnici, která ovšem tvořila 90% sociální základny vznikajícího sovětského státu. Vítězství v boji o ovládnutí duší vyžadoval nejen monopol mocenský, ale i monopol kulturní. Bolševici soupeřili o vliv na zaostalé masy a schémata jejich myšlení. Představu nevytváří realita, ale informace.
Nová sovětská moc si za úkol vytkla komplexní přestavbu sociálního systému
společnosti. Její ambice daleko přesahovaly oblast práva (které de facto v prvních letech
spíše ignorovala) a společenské a ekonomické organizace.Snažila se pronikat a ovládat, diktovat případně vytlačovat i ostatní normativní systémy 14. Jejím cílem bylo vybudovat
podmínky pro vytvoření duchovně i materiálně vyspělého člověka. Chtěli vybudovat systém,
který od základu promění myšlení jeho nositelů. Krok za krokem pronikala celou společností. Ovládala zdroje informací, ekonomiku a postupně získávala kontrolu nad veškerými společenskými organizacemi. Tento proces se zřetelně projevil jak v pokusu eliminovat církev
tak v pozdějších akcích podřizujících státní kontrole (ať již formálně či pouze fakticky) odbory.
Válečný komunismus nebyl konzistentní ucelenou ekonomickou ani politickou
koncepcí, jeho podoba byla vynucována a proměňována vnějšími okolnostmi. Byl výslednicí
vzešlou z koktejlu novou vládnoucí vrstvou akceptovaných ideologických postulátů, tradic ruského myšlení a mimořádných vnějších podmínek, které se projevovaly jak v konstrukci „práva“ tak ve způsobu ekonomického řízení. Z tohoto základu vystupovaly i cíle (v paralelních rovinách), které sovětská moc jeho prováděním sledovala. S postupným jejich situace byla ulehčena tím, že tyto systémy se hroutily, stejně jako se hroutila jejich základna v tavbě revoluce se za pochodu přetvářely a relativizovaly.
14
12
ekonomickým i sociálním rozkladem sílila jeho vnitřní tendence k radikalizaci metod i představ, která vyústila až v jeho faktické zhroucení.
Podoba teorií prošla celou řadou obratů daných jednak měnícími se vnějšími
podmínkami stejně jako snahou o nalezení odpovídající podoby aplikace socialistických tezí na dané prostředí. Na této cestě přitom stála nejedna překážka v podobě potřeby překonávání utopistických, nihilistických a anarchických tendencí vlastních prostředí vládnoucí elity a ruské společnosti vůbec.
Příčiny válečného komunismu
Válečný komunismus byl složitý společensko-ekonomický jev. Jeho podoba byla
určena množstvím různě důležitých determinantů, ať již historických, sociálních, ideových či
politických. Typickým pro jeho současníky a snad i dnešní hodnotitele je rozpornost mezi tím jaký skutečně byl a za co byl považován. pokus
Bylo by nemístnou redukcí prohlásit Válečný komunismus jednoduše za neúspěšný o aplikaci
komunistických ideálů ( a tedy produkt neúspěšné teorie), byť se
nepochybně mnoho současníků (především z řad bolševiků) domnívalo, že tento systém v sobě obsahuje životaschopné zárodky budoucího komunistického uspořádání. Mnohá
opatření Válečného komunismu tak nebyla chápána jako mimořádná, či dokonce vynucená, nýbrž jako základy revoluční konstrukce socioekonomické formace.
Ne náhodou čteme-li práce předních bolševických teoretiků (předcházející občanské
válce), včetně Lenina, nalézáme v nich zcela odlišné koncepce budoucího vývoje. Tento rozpor nebyl způsoben propagandistickým manévrováním (byť tolik typickým), nýbrž
postupným vnucováním se nutnosti v dobách, a pod tlakem, všeobecného hospodářského a sociálního chaosu. Zdánlivý zrychlený vývoj výrobních a sociálních vztahů směrem ke
komunismu byl mnohými bolševiky vítán a dokonce teoreticky zdůvodňován. Jakýkoli ústup
od systému, který se několik let vydával za základ budoucí komunistické organizace byl proto velmi bolestný a mnohdy kvalifikován jako vyklízení pozic. (viz. pověstný Leninův výrok „je třeba ustoupit jako jsme v Brestu ustoupili Němcům“).
Válečný komunismus však nebyl ani opačným extrémem, čirou improvizací pod
tlakem válečné naléhavosti, či mimovolním produktem své doby.
Válečný komunismus byl vším tímto, primárním determinantem byl jistě společenský
a ekonomický rozpad společnosti, podtržený
historickými tradicemi ruské
konstrukce
sociální reality a z ní vycházejících specifických forem vnímání (zakódovaných v duších) Nelze však opomíjet, že Válečný komunismus byl též politikou založenou na mimořádně silně 13
působících ideologických postulátech, a představě o brzkém vítězství komunistických vztahů (podpořených
očekávaným
vítězstvím
socialistické
revoluce
v Evropě).
Válečný
komunismus byl komunismem krajní nouze a utrpení, byl produktem a výslednicí nutnosti, korigované mimořádným sociálním tlakem směrem k rovnostářství, zároveň snahy o aplikaci
ideálů socialistické revoluce, která však socialistickou ani nebyla (respektive socialistický rozměr dostala až s jistým zpožděním – implantované zvenčí). Byl časem úzkosti, časem rozsáhlých a bolestných přeměn celé ruské společnosti.
Soudobý ekonom Kricman ve svém díle 15…. prohlašuje Válečný komunismus za
pokus o anticipaci budoucnosti, o její průlom do současnosti. Kricman považoval Válečný
komunismus za jakousi paralelní ekonomickou revoluci, jejímž smyslem je odstranění
kapitalistů od státní moci a likvidace kapitalistické hospodářské soustavy. Jako takový není
produktem občanské války, nýbrž pokračováním revoluce. Tempo ekonomického přetvoření dal do souvislosti s ostrostí třídního boje, nacionalizaci a zrušení trhu tak považuje za
výsledek třídního boje umožňující prosazení se vnitřních vývojových tendencí proletářské revoluce.
Hrdinské období Velké ruské revoluce. Vydáno dne 12. 01. 2005 Výňatky z knihy sovětského ekonoma a publicisty Lva Natanoviče Kricmana, dostupné z www.sds.cz,
15
14
Válečný komunismus v ekonomice Ekonomická opatření válečného komunismu
Během občanské války zavedli bolševici ekonomickou politiku tzv. Válečného
komunismu. Velká část průmyslu byla znárodněna, stát se pokoušel kontrolovat obchod. Obyvatelstvo bylo zásobováno vládou prostřednictvím družstev podle třídního hlediska. Rolníkům byly násilnými rekvizicemi odebírány přebytky zemědělských produktů, z nichž bylo zásobováno vojsko a města. Tato politika vyvolala velkou nespokojenost mezi rolníky a
spolu s dalšími příčinami vedla k poklesu výnosů o polovinu, čtvrtina půdy byla opuštěna. V důsledku poklesu výroby a válečné situace byly zasaženy některé oblasti hladomory a s nimi
spojenými vzpourami. Průmyslová výroba poklesla na pětinu a reálné mzdy dělníků na méně než polovinu úrovně roku 1913 Zemědělská politika
Pokud mluvíme o ekonomické politice respektive ekonomických opatřeních v době
Válečného komunismu, jsou zpravidla na prvním místě uváděna
opatření v zemědělské
oblasti. Zemědělská politika a na ní úzce navazující problematika zásobování se stala základním elementem a určovatelem podoby celého systému Válečného komunismu ze kterého se vše ostatní plynule odvíjelo.
Vznikající sovětský stát se vydal na cestu ke komunismu, v materiálních a snad
především kulturních podmínkách, které nejenže neodpovídaly potřebné úrovni k výstavbě socialismu, nýbrž stěží překračovaly materiální podmínky potřebné k udržení bazální dělby
práce. Rozvrácené a rozvracené zemědělství bylo schopno produkovat známky nadprodukce jen s největší mírou tolerance k tomuto slovu.
Samotné zárodky zemědělské politiky válečného komunismu byly determinovány
mnohaletými tradicemi ruského národa v nahlížení na člověka a na rolníka zvlášť.
Bolševická moc se od počátku ocitla obklopena mořem rolnictva, ke kterému nemohla
necítit instinktivní nedůvěru a snad i odpor k jeho mentalitě ztracené ve schématech a mýtech
budovaných ve staletích kulturní stagnace a degenerace s nekonečně omezenou konstrukcí sociální reality uzavřené ve svých izolovaných existenčních kontextech tak vzdálených myšlenkové výbavě kabinetních intelektuálů tvořících mocenskou elitu. Bolševikům se
vesnice a její svébytný předmoderní organismus nutně jevila jako síla vzdálená jejich světu tmářská, negramotná, ovládaná primitivním náboženstvím a zakořeněnými bludy, s vlastní
15
kulturou a systémem hodnot. Tzv. maloburžoazní tendence rolnictva se od počátku jevily jako
největší nebezpečí pro bolševickou moc i budování společnosti podle komunistických teorií. Dva zcela odlišné sociální systémy tu stály vedle sebe a hleděly na sebe se vzájemnou neznalostí a snad i nemožností vzájemného pochopení.Ovládnutí vesnice (ať již politické,
mocenské či dokonce ideové – proti kterému ukazovala vesnice mimořádně tuhou imunitu) a
tím zajištění existence sovětského státu se stalo cílem a spíše snem generací sovětských vůdců. Prvním dílem nekonečné vnitřní války státní moci se zemědělci se stalo právě období Válečného komunismu.
Ať již byl vztah obou stran jakýkoli, bolševickou vlastností, která je vynesla a udržela
u moci byla mimořádná vnějšněprogramová flexibilita a racionální účelnost. Již v době
revolučního pnutí bolševici správně identifikovali požadavky mas a jejich program se stal jejich věrnou reflexí.
Rolnictvo sice tvořilo 90% obyvatelstva, avšak těžko je lze označit za aktivní
politickou sílu. Negramotnost a celková kulturní zaostalost je diskvalifikovala z jakéhokoli
aktivního boje na politické scéně. Byli silou pasivní,neusilující o uchopení moci, roztříštěnou (veškeré strany zemědělců od Narodniků po SR nebyly přímo napojeny na rolnictvo, většinou reprezentovaly elitní vrstvy pozemkové buržoazie) a orientovanou převážně do sebe.
Život v občinách organizovaných na zásadách kolektivního ručení a periodického
přerozdělování půdy, jejíž rozsah byl omezený a sotva poskytoval možnost uspokojování
potřeb vedl k patologickému zadlužování rolníků. Generace rolníků sdílely jediný sen v němž
spatřovaly řešení svých problémů – rozdělení veškeré půdy mezi lid (čjornova peredělu).
Revoluční požadavky zemědělců se tak redukovaly na touhu po ukončení války, kterou rolnictvo tvořící většinu armády nejtvrději neslo na svých bedrech a nacionalizaci veškeré půdy.
Bolševici
správně identifikovali požadavky mas a pružně
zmíněné požadavky do svého předrevolučního programu.
integrovali oba výše
Již II. všeruský sjezd přikročil k plnění „malého programu“ sovětské moci Jako jeden
z prvních aktů nové moci byl již 8.listopadu 1917 přijat II. Všeruským sjezdem sovětů Dekret o půdě, kterým realizovali pozemkovou reformu dlouho odkládanou tzv. prozatímní vládou. Dekret o půdě v podstatě opisoval program SR, jejichž doktrína byla spjata právě s tužbami
rolnictva. Svým charakterem nebyl dekret o půdě aktem socialistickým, reflektoval však tužby mas a dokázal získat část klientů SR, což byl důležitý krok ve vytlačování a likvidaci konkurentů v boji o moc.
16
Na Dekret o půdě, navázal lednový základní zákon o socializaci půdy, který navázal a
rozvedl jeho principy.
Revoluce nepotřebuje nutně aktivní podporu mas, na revoluci stačí malá dobře
organizovaná skupina, co však vyžaduje je pasivita většiny. Pro vítězství revoluce bylo potřeba taktického spojenectví s rolnictvem, přinejmenším bylo nutno ho udržet v neutrální pozici.
Dekret o půdě byl v naprosté shodě s tužbami rolnictva. Dekret zrušil „navždy“
soukromé vlastnictví půdy, zároveň zakázal jakoukoli dispozici s ní. Veškerá půda byla
vyvlastněna bez náhrady a přecházela do užívání těch kdo na ní hospodaří. Konfiskaci se
vyhnuli drobní rolníci. Právo užívání měli všichni občané státu, kteří ji chtěli obdělávat svou
prací, a to jenom dotud, dokud jsou ji s to obdělávat. Námezdní práce byla zakázána. Dekret přejal i základní princip občiny (šlo v podstatě o ústupek rolnictvu navyklému občinovému způsobu hospodaření) spočívající v periodickém přerozdělování půdního fondu, který nyní
tvořila veškerá půda.(ostatně stávající občiny se povětšinou jen proměnily v pozemková společenstva) Na základě tzv. vyrovnávacího principu
byla půda většinou periodicky
přerozdělována, podle vyživovací nebo pracovní normy s přihlédnutím k bonitě půdy, vzdálenosti parcel atp.16 Dekret však svým obsahem byl vzdálen teoretickým představám
bolševiků o organizaci zemědělství, byl ústupkem maloburžoazním požadavkům rolnictva a
v představách snad prvním krokem ke kolektivizaci o které se již tehdy vášnivě diskutovalo
(a ke které nebyly připraveny podmínky stejně jako o 12 let později), a které alespoň připravil půdu zrušením soukromého vlastnictví. Následkem dekretu se do roku 1920 ustavilo 20
milionů drobných hospodářství, jejichž existence dále podporovala maloburžoazní charakter ruského venkova. Družstva a komuny tvořily jen zrnko písku v poušti rozdrobených individuálních hospodářství.
Venkovské obyvatelstvo nadšeně vítalo první kroky bolševické moci. Bolševická
revoluce pro ně znamenala především rozdělení půdy a likvidaci pozemkové šlechty a s její existencí spojené námezdní otroctví.
Vztah rolnictva a státní moci byl však značně nerovnoměrný. Rolníci zdánlivě stát
nepotřebovali, byli schopni fungovat bez něj, byli schopni se uživit na svých polích a víc
nepotřebovali, ten však potřeboval je, města a celý státní aparát byl na jejich dodávkách existenčně závislý. Pro rolníky se v prvních měsících bolševická moc jevila jako záruka nově
nabyté půdy a hráz před možným návratem bývalých pozemkových pánů. Jako Damoklův 16
Většina těchto ustanovení nepřežila později odstartovaný proces negace říjnových ustanovení
17
meč však nad tímto křehkým a nesourodým spojenectvím visela blížící se zásobovací krize a dosud skrytá vzdálenost vizí skupin stran budoucího vývoje.
Rolníci pociťovali instinktivní nedůvěru k vnějším vlivům a zásahům státní moci,
vypěstovanou staletími zkušeností, jejich obavy měly brzy přijít naplnění. Křehká rovnováha
byla narušena zásobovací krizí počínající války. Válečný komunismus byl především mechanismem přežití bolševické moci,to bylo spojeno s neutralizací nepřátelských sil a zajištění zásobování armády a měst. Tedy získání sociální kontroly a materiálních zdrojů.
Vzhledem k rozvratu ruského průmyslu však stát neměl dostatek průmyslových výrobků, které by nabídl vesnici výměnou za obilí.
Postup sovětské moci vůči rolnictvu by byl pravděpodobně jiný, pokud by se situace
nezačala prudce vyostřovat a pokud by o postupu rozhodovaly čistě ekonomické a nikoli
politické faktory. Absence mocenské a politické kontroly vesnice se začala stále citelněji jevit jako smrtelná a bezprostřední hrozba, její socializace v dohledné době se jevila jako reálná
pouze největším utopistům v řadách bolševiků. Podmínkou bylo politické zlomení vesnice, likvidace bohatších vrstev .... deformace podoby, zásah do organismu
Obrat k socialistické revoluci na vesnici započal na jaře 1918, zakládání výborů
vesnické chudiny (Kombědů) se stalo prostředkem útoku sovětské moci proti kulakům a bohatším vesnickým vrstvám, které byly rozhodujícími mocenskými faktory na venkově,měly
nezanedbatelný vliv na názory celého rolnictva, ať již působily ekonomickým či sociálním tlakem. Kombědy se staly hlavními orgány diktatury a třídního boje na venkově,pomáhaly
získávat obilí a měly rozdělovat výrobky přicházející na vesnici z města (tak si je moc kupovala, zároveň to samozřejmě vytvářelo prostor k zneužívání jejich postavení), sociální
základna o kterou se mohli bolševici na vesnici opřít se i vzhledem k objektivní realitě
Válečného komunismu jen pomalu rozšiřovala,a to i po zrušení Kombědů na počátku roku 1919 (symbióza s kulactvem ve 20.letech byla daleko). Rolníci nadále zůstávali u individuálních forem hospodaření a ústřední moc postrádala moc i podmínky k jejich kolektivizaci. Nástrojem mocenské kontroly nad vesnicí obilného monopolu se tak stala prodrazvjorstka.
a prostředkem uskutečňování
Celý Válečný komunismus byl především systémem distribučním, distribuce
dominovala nad výrobou. Orientoval se na rozdělování existujících zdrojů ne na budování
nových. Tento rys se nejvýrazněji projevoval právě v zemědělské politice. Sovětská moc navázala na vyživovací opatření prozatímní vlády. Potvrdila obilní monopol dekretovaný 20.
března 1917. Další prohloubení zásobovací krize ji však donutilo k zostření výkupních metod. Dekret VÚVV z 14. 5. 1918 již pracujícím rolníkům přímo vyhrožoval v, případě, že 18
odmítnou dodat státu přebytečné obilí za pevné ceny. Dekret prohlašoval, že takoví hospodáři
budou prohlášeni za nepřátele lidu, zbaveni občanských práv a postaveni před revoluční tribunál.
Dekrety z počátku srpna 1918 ustavovaly zásobovací oddíly, složené z dělníků a
vesnické chudiny, aby získaly obilí za pevné ceny nebo u kulaků rekvizicí. Polovina takto soustředěného obilí byla určena pro organizace nebo průmyslové podniky, které oddíl vyslaly.
Druhá polovina měla být předána komisariátu zásobování pro ostatní distribuční síť. Na tyto dekrety navazoval dekret o povinné směně zboží. Podle něj mohly distribuční orgány uvolnit
průmyslové výrobky pro rolnictvo jen tehdy, bude-li nejméně 85% hodnoty výrobků proplaceno v zemědělských produktech. Všechna tato opatření spojovala především určitá jednostrannost, kde celou tíhu nesly na zádech rolníci.
Akce zásobovacích oddílů v sobě obsahovaly silné tendence k živelnému zvrhávání se
a svou podobou se blížily spíše loupeživým výpravám. Rekvizicemi nebyli postihováni jen kulaci nýbrž i střední rolníci.
Na rostoucí nepřízeň rolnictva měl patrně reagovat dekret z 30. Října 1918, jeho
úkolem mělo být zmírnění stávajícího výkupního režimu. Část zemědělské produkce měla
podléhat naturální dani, se zbytkem mohli rolníci vlně disponovat. Tento dekret, však jako řada dalších zůstal pouze na papíře (formální zákonodárství) .
Prohlubující se nedostatek potravin vedl k dalšímu zostřování kursu. Nařízením
sovětské vlády z 11.ledna 1919 se zaváděl rozpis obilovin a krmiv (tzv.potravinová
razvjorstka). Stát pevně určil své požadavky na celkové množství obilí a krmiva a tuto kvótu
rozdělil mezi produkční zemědělské gubernie (ty dále na újezdy, volosti, vesnice a rolníky). Dekret obnovil zásadu kolektivního ručení při odvodu povinných dodávek, které se používalo
při vybírání daní za carské vlády. Takto vytvořeným obilním fondem disponoval stát. Zemědělské produkty se měly proplácet v pevných cenách. (peníze, které rolníci dostávali
však rychle ztrácely svou cenu, protože nebyly kryty odpovídající hodnotou zboží, kromě
toho byly znehodnocovány dalšími emisemi) Postupně byla povinná státní „razvjorstka“ a státní monopol rozšířeny na všechny základní potraviny a rozpis se ukládal nejen produkčním, ale také spotřebním zemědělským pásmům. Soukromý obchod potravinami byl zakázán.
Obilní monopol, zásobovací diktatura, faktické zrušení obchodu se základním
produktem – chlebem, byly průvodními jevy ekonomické politiky v období občanské války, doprovázené všeobecným rozvratem, chaosem a hladem, a protože obsahu zpravidla odpovídá forma vnějšího projevování odpovídaly době i použité metody.
19
Zprvu se sovětská vláda snažila směnit obilí za průmyslové zboží, které se při
znehodnocení peněz stalo jedinou reálnou protihodnotou. Již v první polovině roku 1919 mohli rolníci v obilnářských guberniích obdržet průmyslové předměty pouze za obilí.
Dekretem sovětské vlády z 5. 8. 1919 se přímá výměna průmyslových výrobků za zemědělské zaváděla po celé republice. Tato směna měla ještě jistý ekonomický základ; Gimpelson uvádí,
že roku 1919 uhradila sovětská vláda průmyslovým zbožím 50% hodnoty obilí, které dostala podle „prodrazvjorstky17.Proces směny se však postupně hroutil a převažovalo jednoduše
loupení všeho co výpravy nalezly.
Na zbylé obilí, postupem času na jeho drtivou většinu, se pohlíželo jako na rolnickou
půjčku. Ale s poklesem průmyslové výroby a růstem vojenských potřeb mohl stát přímou
směnou proplatit jen nepatrnou část získaného obilí. Tehdejší sovětský ekonom Kricman se domnívá, že státní směna produktů ani tak nebyla směnou mezi průmyslem a zemědělstvím, jako spíše protislužbou sovětského státu vesnické chudině za to, že vymáhá obilí u zámožných vrstev vesnice18. Chudina ostatně tvořila základ distribuce sovětské moci na vesnici.
Prodej obili za pevné ceny, nebyl rozhodně synalagmatickým obchodem, šlo o směnu
velmi nerovnocennou. Obilní monopol měl buď úplně zastavit či alespoň zmírnit růst obilních cen; avšak ceny průmyslového zboží prudce stoupaly. Tak inflace, odmyslíme-li si zámožné
vrstvy, postihla především rolnictvo. Koupěschopnost peněz byla neobyčejně nízká a rolník,
který byl nucen prodávat obilí státu za pevné ceny, za ně nedostával mnoho. „Prodrazvjorstka“ se tak fakticky prováděla bez náhrady a neodpovídala tržním vztahům;
mimoekonomické donucení (v ruských podmínkách tedy především přímé násilí) se postupně stalo nejdůležitějším prostředkem vymáhání obilí.
Celý systém rekvizic a výkupu byl poznamenán faktem, že stát neměl výměnou za
obilí co nabídnout, demotivační faktory a jejich následky se projevovaly okamžitě. Výsledkem byla devastace zemědělství. Zemědělci nebyli motivováni – docházelo ke snižování výnosů (které během období občanské války klesly na polovinu a osívané plochy -
snížila se o 1/4) , rolníci zasévali jen tolik kolik potřebovali pro vlastní potřebu, živelné rekvizice vedly k tomu, že bylo často odnímáno i osivo na další rok, zemědělci se snažili
skrývat přebytky, rozvíjel se černý trh.... Bylo zcela symptomatické, že sovětská moc se problematice nedostatečného zásobení dlouho snažila čelit jen dalším zdokonalováním
rekvizičního aparátu. Nesmělé hlasy z bolševického tábora o potřebě změny zemědělské , Hrdinské období Velké ruské revoluce. Vydáno dne 12. 01. 2005 Výňatky z knihy sovětského ekonoma a publicisty Lva Natanoviče Kricmana dostupné z www.sds.cz
17
20
politiky byly umlčovány.Vnímání zemědělců přešlo v očích bolševiků v otevřenou nenávist. Spolu s válkou proti bílým a intervenčním vojskům zuřila paralelní občanská válka proti rolnictvu.
Metody rekvizic a jejich živelný charakter zcela odpovídaly duchu doby a stavu
anomické společnosti. „Potravinová armáda vyrazila do útoku proti kulackým hrabivcům“ .
Její ozbrojené rekvírovací oddíly (prododtrjady) směly obsadit vesnici a násilím jí sebrat „přebytečné obilí“. Tyto oddíly se měly teoreticky skládat ze smetánky dělnické třídy. Ale ve
skutečnosti, stejně jako v prvních jednotkách Rudé armády, jejich 76.000 členů tvořili především nezaměstnaní, vykořenění a migrující spodina a vojáci bez domova. Oblastní
potravinové úřady si neustále stěžovaly na to, že „svou práci odvádějí bez sebemenšího
plánu“ , že často proti rolníkům užívají násilí a že jim neberou jenom přebytky, ale i osivo nutné k přežití, soukromý majetek, zbraně a vodku. Potravinové oddíly se chovaly takovým způsobem, že rolníci v panice prchali.19 Začala se objevovat
lokální rolnická povstání, která však trpěla nízkou
organizovaností a roztříštěností. Sovětská moc je potlačovala s největší rozhodností a za
použití nejostřejších metod. Pacifikace rolnictva nebyla pro pravidelnou armádu posílenou o zvláštní oddíly Čeky závažnějším vojenským problémem, povstání
rozklad zemědělství a byly varováním, které nemohli bolševici ignorovat.
však prohlubovaly
Rolníci byli občany druhé kategorie, sovětskými heilóty, připoutanými k půdě,
latentním nebezpečím pro režim.
Systém rekvizic nakonec sám dospěl ke svému zániku, jako systém pro získávání
obilí selhal, jeho výsledky znamenaly pro zemědělství nedozírné škody, stejně jako pro vztah nové moci a rolnictva. Do budoucna se ukazovalo jakékoli ideologické ovládnutí vesnice jako vzdálená iluze, komunistická ideologie neměla vesnici co nabídnout. Byla
nabízena v nutně zjednodušených až primitivních formách a ještě primitivněji byla chápána.
Rolníkům byla vlastní jejich přímočará a bezprostřední logika vnímání světa. Instinktivně státní moci a ostatním činitelům přicházejícím z mimorolnického prostředí nevěřili. Distribuční systém
Fakt, že komunismus vzniká jako přirozený nástupce kapitalismu, s sebou v teorii i
praxi nese nutnost určitého přechodného ekonomického a politického
období přeměny
kapitalistických vztahů na socialistické. Tyto přechodné vztahy jsou poznamenány přežitky a 18
tamtéž
21
dědictvím kapitalismu, zároveň však v sobě nesou zárodky a formy socialistické společnosti. Tento fakt se projevuje i v oblasti rozdělování.20
Rozdíl mezi přechodným obdobím a komunistickou společností se projevuje i
v oblasti rozdělování. Již v prvním stadiu přechodu od kapitalismu ke komunismu patří
výrobní prostředky celé společnosti. Práce vynaložená na výrobky se nadále neprojevuje jako
hodnota těchto výrobků. Každý výrobce, který vykonal část společensky nutné práce, dostane od společnosti potvrzení a na jeho základě si odebere ze společenských skladů příslušné
množství prostředků. Tak již v prvních fázích teorie konstruuje představu společnosti bez
směny zboží, koupě a prodeje, bez peněz s rozdělováním odehrávajícím se ve fyzických
jednotkách. Zobecňujícím měřítkem má být nadále pracovní jednotka (pracovní ekvivalent). Pravděpodobně tak bolševičtí teoretici počítali s přechodem k nezbožním vztahům, se zánikem působení hodnotových kategorií a eliminací tržních forem rozdělování prakticky okamžitě po té co státní moc přejde do rukou dělnické třídy.
Problém zajištění zásobování by měl být překonán převzetím distribučních sítí
kapitalismu, ze kterých je vyloučen prvek živelnosti a anarchie. Nivelizace v oblasti příjmů má působit na smazání rozdílů v poptávce a tím ulehčit situaci
Marx i Engels považovali za základní podmínku existence socialismu přechod
výrobních prostředků do rukou dělnické třídy, jako základní předpoklad rozvoje ekonomického plánování a socialistického způsobu výroby 21.
Teorie o organizaci porevoluční společnosti však v dílech předních teoretiků po hříchu
chyběla, či obsahovala řadu mezer (Marx jistě nepočítal s významnou úlohou státu v oblasti plánování). Tak se realita dostávala již od prvních okamžiků do příkrých rozporů s ideologií, což vyvolávalo ideové pnutí a zmatky.22 Lenin
(1917) prosazoval aby sověty využily státněkapitalistického výrobního,
distribučního a správního aparátu, především při zavádění evidence výroby a rozdělování
(právě chaos byl jedním z problémů). Socialistická společnost neměla vyrůstat na troskách starého
zřízení,
nýbrž
na
daném
kapitalistickém
základě,
očištěném
od
jeho
vykořisťovatelských rysů. Otázkou zůstává zda Lenin předpokládal, že v nové společnosti
bude regulativem zbožní výroba či byl stoupencem řízené a plánované výroby a distribuce. Celý systém výroby a distribuce jak se rýsoval v roce 1917 směřoval k budování socialistického naturálního hospodářství.
„obrat nebo krach“ 20.10. 2004 fragmenty nevydané knihy „obrat nebo krach“ Hledání optimální alternativy ekonomické politiky socialistického státu Sestavil Ludvík Brázda. Praha 1969. (ne)Vydalo nakladatelství Svoboda dostupné z www.sds.cz 20 Marx a Engels výroky o komunismu a socialismu, 12.1. 2005 dostupné z www.sds.cz 21 tamtéž
19
22
Po revoluci nedošlo k okamžité a všeobecné nacionalizaci průmyslu. Rozvíjely se
spíše statně-kapitalistické formy řízení. Každopádně jak nacionalizované tak státněkapitalistické podniky podléhaly kontrole příslušných hlavních správ.
Bezprostředně po revoluci se bolševici snažili hledat vhodné prostředky socialistické
distribuce. Lenin vyzýval k výměně průmyslových výrobků za zemědělské produkty, kterou spolu se zavedením přímé kontroly a evidence výroby označoval za počátek socialismu.23
Po říjnové revoluci se prováděla organizovaná směna zboží buď přímo, výrobek za
výrobek, nebo zprostředkovaně jako deformovaná peněžní směna. Obilní monopol vystupující
zároveň jako forma kontroly nad výrobou, v této době fungoval na základě výkupu tržních přebytků obilí státem za pevné ceny, stejně tak rolníkům byly průmyslové výrobky prodávány
za pevné ceny. Obě metody zajišťovaly především státní dohled nad rozdělováním, soukromý obchod měl být z tohoto systému vyloučen.
Výměna zboží byla zpočátku uskutečňována jednotlivými závody či místními orgány
sovětské moci, dominantní roli tu tak hrála místní směna. Směna mezi městem a vesnicí měla
být zároveň pobídkou rolníkům, aby zvýšili dodávky obilí a jiných zemědělských produktů státu. V dubnu 1918 byla tato směna vyhlášena dekretem Rady lidových komisařů, k jejich motivaci mělo sloužit rovněž zvýšení výkupních cen obilí ze srpna 1918.
Orientace na beztržní ekonomiku byla doprovázena zavedením obilního monopolu a
systému monopolního regulování cen jako prostředku zadušení kapitalistických forem směny
zboží. Stávající stav ekonomiky však neumožňoval ani bezproblémovou směnu ani následnou distribuci výrobků.
Sovětská moc zdědila po prozatímní vládě distribuční systém v dezolátním stavu.
Spojení mezi městem a vesnicí bylo vážně narušeno. Vybudování vlastního distribučního
aparátu bylo nerealistické, proto se sovětská vláda rozhodla využít již existujícího aparátu spotřebních družstev24. Bolševiky k tomuto postupu vedly jednak čistě praktické důvody,
jednak se myšlenka využití družstev dala poměrně snadno sladit se socialistickými modely
rozdělování a výroby. Výrazem tohoto plánu byl návrh dekretu o spotřebních komunách. Jako jeho zdůvodnění použil Lenin potřebu pomoci hladovějícím a nutnost čelení nebezpečí spekulantů, pro jejichž vznik celý distribuční systém vytvářel ideální podmínky.
Podle dekretu se všichni státní příslušníci museli stát členy místního spotřebního
družstva. Jeho výbory měly mít monopol na obchod se spotřebním zbožím. Převážení, koupě typický „vědecký“ bolševický způsob řízení společnosti, podle teorií fungování „obrat nebo krach“ 20.10. 2004 fragmenty nevydané knihy „obrat nebo krach“ Hledání optimální alternativy ekonomické politiky socialistického státu Sestavil Ludvík Brázda. Praha 1969. (ne)Vydalo nakladatelství Svoboda dostupné z www.sds.cz 24 V Rusku v této době existovaly dva typy družstev dělnická (organizovaná v rámci jednotlivých podniků) a maloburžoazní jejich reálná podoba však zařazením do stejného ekonomického systému splývala
22
23
23
a prodej výrobků bez povolení zásobovacích výborů se měly nadále trestat konfiskací majetku
viníků. Tento systém měl vejít do existence jednoduše převzetím existujících spotřebních
družstev. Omezená účinnost tohoto dekretu v podmínkách všeobecného chaosu a odporu buržoazních družstevníků
25
definitivně skončila s počátkem občanské války, kdy systém
zaváděný dubnovým dekretem fakticky přestal existovat a nejúčinnějším způsobem získávání
obilí se staly násilné rekvizice.
Nutnost dohody s buržoazními družstevníky ukázala obtíže zavádění socialistických
prvků do ruského ekonomického systému. Šlo o období kdy teorie mnohdy odporovala praxi a realita často korigovala původní představy. Součástí dohody s družstevníky bylo i povolení
soukromého obchodu, což jasně dokumentovalo možnost, mnohdy spíše poznanou nutnost
spolupráce s bývalými podnikatelskými kruhy. V úvodních dnech revoluce nebyla tato spolupráce ojedinělá, vyloučená a
o další orientaci sovětského hospodářství (úplná
nacionalizace x určitá podoba státního kapitalismu) zřejmě ještě nebylo rozhodnuto. O budoucím kursu se živě diskutovalo i uvnitř strany, tato diskuse se mimo jiné odvíjela i
v otázce využití tzv. buržoazních specialistů. Radikální křídlo levých komunistů odmítalo
z teoretických a programových důvodů jakoukoli spolupráci s reprezentanty odcházejících tříd (stejně jako využívání kapitalistických metod) a požadovalo komplexní likvidaci
buržoazních vztahů, proti nim stála Leninova koncepce charakterizovaná heslem „učme se“ (abychom dokázali přežít). V období občanské války bylo nakonec pod tlakem okolností od myšlenky
využití státněkapitalistických forem (a tím jakéhosi smíšeného ekonomického
modelu) upuštěno, restaurace těchto myšlenek přinesl až rok 1921 a nástup NEPu.26
Jednou z tendencí válečného komunismu, která však neustále sílila, bylo omezování
obchodu a organizace bezpeněžního rozdělování potravin a spotřebního zboží. V listopadu 1918 byl vydán dekret o organizaci zásobování obyvatelstva všemi produkty a předměty osobní spotřeby a domácího hospodářství. Tento dekret vyslal jasný signál k nacionalizaci
obchodu tj. k odstranění veškerého soukromého obchodu. Rozdělování spotřebního zboží
bylo svěřeno Lidovému komisariátu výživy. Listopadový dekret rozděloval potraviny do dvou kategorií: monopolizované státem (ty rozdělovala pouze státní a družstevní síť) a
nemonopolizované, které mohly být vykupovány i soukromě a šly na trh. Postupně však docházelo k rozšiřování první skupiny a roku 1920 se státní monopol vztahoval již na všechny konečná podoba dekretu zaznamenala mnoho ústupků proti původnímu záměru, např. zpoplatnění vstupu, nebyli vyloučeni zástupci buržoazních vrstev z družstevních rad, byly zavedeny dva typy družstev dělnická a občanské, atd. co je mimořádně důležitě, dekret nepotvrdil družstvům monopol obchodu spotřebním zbožím. Povolovaly se i soukromé obchodní podniky. Družstevní i soukromý obchod byly postaveny pod kontrolu Nejvyšší národohospodářské rady. 26 Lenin považoval státní kapitalismus za vhodný nástroj k odstranění maloburžoazních ek. forem, zdůrazňoval rozdíl státního kapitalismu v podmínkách buržoazní demokracie a diktatury proletariátu
25
24
základní potraviny, přičemž soukromé obchodování s potravinami bylo zcela zakázáno. Šlo o opatření vynucená realitou občanské války a krajního nedostatku všeho zboží. Omezení
obchodu a organizace mimopeněžního rozdělování se odehrávaly v podmínkách, kdy peníze byly již zcela znehodnoceny inflací. Mzdy dělníků, jejichž růst zdaleka nestačil tempu inflace nedokázaly pokrýt životní náklady rostl tak tlak na zavádění naturální mzdy. Prodej potravin
se záhy stal neúčelným, neboť částka, kterou stát dostával za příděly podle pevných cen neodpovídala částkám, které vynakládal na jejich opatření. Pevné ceny se
stále více
rozcházely s cenami volnými. Od roku 1920 se distribuce výrobků podle pevných cen rovnala jejich bezplatnému rozdělování.
V průběhu let 1919 a 1920 bylo ve městech a průmyslových střediscích zaváděno
bezplatné zásobování dětí potravinami, později i obuví a šatstvem. Od léta 1920 započalo úplné zásobování měst potravinami ze státních fondů. Od ledna 1921 vláda zavedla bezplatné
zásobování a služby u vybraných kategorií městského obyvatelstva. 4.12. byl vydán dekret o bezplatném výdeji potravin obyvatelstvu, 17.12. nařízení o bezplatném výdeji spotřebního zboží 23.12. dekret o zrušení poplatků za poštovné. Od ledna 1921 vyšlo ustanovení o zrušení
nájemného, anulovaly se také poplatky za další služby. Jestliže ještě v roce 1918 byla
v naturáliích dělníkům proplácena 1/2 mzdy, roku 1919 to byly 3/4 a v roce 1920 již 9/10.27 Ve městech byl zaveden lístkový systém přídělů potravin (odstupňovaný podle třídního hlediska). Města bojovala o přežití v situaci kdy byla zkoušena hladomorem a nedokázala
vyprodukovat takřka nic čím by zaplatila požadované potraviny, to vše podtrhávala hrůza probíhající občanské války.
Družstvům bylo zpočátku umožněno obchodovat i s monopolizovanými produkty,
s nemonopolizovanými pak mohla nakládat zcela volně. Avšak se zhoršující se zásobovací
situací se družstva postupně zcela včlenila do státního distribučního aparátu a ztratila
postavení samostatného ekonomického subjektu, byla jim však nadále ponechána formální autonomie.
Hospodářství
Válečného komunismu nebylo žádným uceleným systémem,
budovaným pod jednotící koncepcí. Ekonomika a společnost mnohdy nedbala na akty státní moci a existovala jakoby mimo právo, vytvářeje si vlastní existenční formy.Zdaleka ne každý
dekret byl skutečně přenesen v život, a pokud ano mnohdy v zcela odlišné podobě. Vedle oficiální ekonomiky, nyní založené na naturálních vztazích, řízené státem bujela ekonomika
šedá a černá, jejíž produkty putovaly na ilegální černý trh a která se zcela vymykala státnímu „obrat nebo krach“ 20.10. 2004 fragmenty nevydané knihy „obrat nebo krach“ Hledání optimální alternativy ekonomické politiky socialistického státu Sestavil Ludvík Brázda. Praha 1969. (ne)Vydalo nakladatelství Svoboda dostupnost z www.sds.cz
27
25
dohledu. Vytvářela se prapodivná symbióza, kdy stát na jedné straně byl ohrožován existencí
černého trhu, který nejenže odporoval socialistickým teoriím, nýbrž především podkopával oficiální distribuční systém, zároveň se však postupně stával jeho stále důležitějším
doplňkem. Opatření sovětské vlády proti těmto jevům byla značně rozpačitá, selektivní, náhodná, často nesmyslně tvrdá či aplikovaná mechanicky i na malé dílničky.
Podíl nelegální ekonomiky se postupně zvětšoval s tím jak odumírala výroba ve
velkých podnicích a jak se vzmáhala malovýroba, to vše doprovázeno zmatky a bytnící byrokracií hospodářské správy.
Živnou půdou ilegální ekonomiky byla především vesnice. Přes existencí monopolu
oficiálního distribučního systému, zůstávala spotřeba měst z velké části závislá na ilegálním
zásobování. Dobové odhady 28 uvádí, že na jaře 1919 činily oficiální dodávky potravin cca
45% spotřeby, v létě 30% a v lednu 1920 36% zbytek byl získáván pokoutními cestami,
především prostřednictvím trhu. Černý obchod čerpal jednak z obilí nedodaného rolníky a částečně z potravinových přídělů. Potravinových lístků se totiž vydával nadbytek vzhledem
k nemožnosti evidování odlivu obyvatel z měst (která se v této době rychle vylidňovala –
dělníci se vraceli na vesnici, nebo přinejmenším využívali své vazby na vesnici k dozásobení se – to znamenalo nebezpečí pro celý systém, rozpad reálné i potenciální opory moci – měst a
dělnické třídy, která fakticky zanikala), na trh se dále dostávala převážná část produkce drobných výrobců a co hůř rozkradených předmětů. Do očí bijícím příkladem neschopnosti sovětské moci odstranit tržní vztahy z ekonomického života země byla existence tržiště Sucharevka v samém centru Moskvy. Postupná tendence oficiální distribuce k bezpeněžnímu rozdělování činil z peněz výhradně prostředek nákupu na volných trzích.
Nezničitelnost trhu vězela v samé anarchii naturálního hospodářství29 (téměř každý
spotřebitel měl určitých výrobků z přídělů nedostatek a jiných nadbytek, tím se vytvářel prostor pro směnu a tedy existenci tržních vztahů). Paralelní ekonomika vyrůstala z nitra státního hospodářství, naturální vztahy jakoby v sobě obsahovaly imanentní tendenci
k přeměňování se na vztahy tržní. Ilegální ekonomika zahrnovala i vztahy čistě kapitalistické, v mnoha odvětvích sovětská vláda spolupracovala se se soukromými velkododavateli.
Přes postupný přechod k zvětšování podílu naturální mzdy a naturalizaci celého
distribučního systému, se nesnižovala peněžní část mzdy. Vláda tak fakticky respektovala
realitu existence volného trhu, peníze tak neztratily zcela svou roli ani v období let 1918-20 byť se prostor jejich použití neustále zužoval.
28 , Hrdinské období Velké ruské revoluce. 12. 01. 2005 Výňatky z knihy sovětského ekonoma a publicisty Lva Natanoviče Kricmana dostupnost z www.sds.cz
26
Existence neoficiální ekonomiky
i
černého trhu ukazují
vnitřní konflikty
v ekonomické struktuře Válečného komunismu. Vláda nedokázala načrtnutý systém nikdy plně prosadit, ten vždy fungoval jen v určitých hybridních, symbiotických podobách, pružně odstraňujíce utopické prvky oficiálních konstrukcí. Reálný život si razil své cesty mimo právo a vůli oficiálních struktur. Průmysl a trh
Jedním ze základních předpokladů kontroly společnosti a eliminace dosavadních elit a
v podmínkách občanské války i existenční nutnost byla nacionalizace průmyslu. Snaha o soustředění průmyslové výroby do rukou sovětské moci byla dalším charakteristickým jevem Válečného komunismu.
Nacionalizace byla především útokem na pozice buržoazie a na materiální základnu
jejich moci, bolševici získali „kontrolu“ nad průmyslem, ukázalo se však, že za dané situace nejsou schopni organizačně úkol řízení celého průmyslu zvládnout což vedlo k prohlubování devastace výrobních sil. Ekonomické hledisko se tu střetávalo s politickou účelností.
Přípravou k socializaci průmyslu bylo zavádění dělnické kontroly zavedené dekretem
z listopadu 1917. Konfiskace v této době se omezovaly na nepřátele sovětské moci. Sama
socializace probíhala postupně. Banky byly znárodněny již v prosinci 1917, začátkem roku 1918 obchodní loďstvo, byl deklarován státní monopol zahraničního obchodu.
Na přelomu let 1917 a 1918 bolševici nestavěli požadavek zestátnění nijak
kategoricky. Nepředpokládalo se, že by bylo nutné hned vyvlastnit všechny kapitalisty, první opatření se vztahovala jen na největší z nich, ani jejich expropriace neměla být úplná, měli jim
být ponechány předměty denní spotřeby a přiznán drobný důchod. Lenin v této době vylučoval zestátňování středních a drobných podnikatelů. Znárodňování v této době Lenin
přikládal především kontrolní význam. Extenzivní zestátňování nebylo zprvu ani součástí
bolševického programu. Jako problém se však ukazoval odpor nejen samotných kapitalistů,
nýbrž i tzv. buržoazních specialistů, kteří cítili k nové vládě odpor a oprávněnou nedůvěru. První zásahy sovětské vlády k nacionalizaci průmyslu byly tedy dost opatrné. Nacionalizace
průmyslu se teprve připravovala. Vládními dekrety byly zestátněny některé podniky nebo skupiny podniků téhož oboru, často na nátlak dělníků. Taková nacionalizace měla zpravidla represivní charakter. Byla odvetou proti sabotáži nebo jinému provinění podnikatelů či
podnikových správ. Například když vedení podniku odmítlo podřídit se dekretu o dělnické kontrole. S vyostřující se situací se radikalizoval i postup a sebevědomí bolševiků. 29
tamtéž
27
V první etapě (od listopadu do června 1918) šlo o nacionalizaci převážně vynucenou
zdola,která měla jen omezený rozsah a regionální charakter.
Zpočátku se počítalo se znárodněním větších podniků, drobné továrny měly zůstat ve
vlastnictví původních vlastníků, měla nad nimi být pouze vykonávána státní kontrola zajišťující plnění dodávek zboží pro obyvatelstvo a armádu. Bezprostřední popud k urychlení
nacionalizace patrně daly vnější podmínky zostřující se války. V jednom ze svých projevů
Lenin prohlásil, že šlo o opatření nezávislé na vůli sovětské vlády – rebus desperandi 30. Po vydání červnového dekretu o nacionalizaci nejdůležitějších průmyslových odvětví se celý
proces značně urychlil. Červnový dekret znamenal pouze zbavení vlastnických práv původních vlastníků, ti v mnoha případech do převzetí podniku, nadále vykonávali jeho správu. Později znárodněný průmysl přešel do rukou sovětského státu bez náhrady.
Proces nacionalizace se vymykal centrální vládě z rukou (typický jev prvních měsíců,
nízká míra centralizace a jednotnosti interpretace, svévole v postupu). V řadě případů místní
orgány nacionalizovaly i drobné podniky 31. Vláda se tomuto zpočátku snažila čelit (musela
však zároveň čelit tlaku chudiny a především vnitřních utopistických frakcí požadujících zrychlení tempa a rozsahu socializace) dekret VÚVV z dubna 1918 stanovil, že drobné
podniky mohou být konfiskovány jen ve výjimečných případech a se svolením NNR. Dekret sovětské vlády ze 7. září 1920 připouštěl nacionalizaci podniků, které používají námezdní
práci, a to z usnesení místních národohospodářských rad. Nařízení zvýhodňovalo domácké
výrobce, kteří znárodnění nepodléhali a část své produkce mohli dokonce prodávat na
místních trzích. Ale za necelé tři měsíce, 29. listopadu 1920, následovalo usnesení NNR o nacionalizaci všech průmyslových podniků, jestliže zaměstnávají více než 5 dělníků při
mechanickém pohonu a více než 10 dělníků bez mechanického pohonu. Nacionalizované podniky spadaly pod kontrolu NNR.
Faktem zůstává, že skutečný rozsah nacionalizace neodpovídal znění dekretů. Celkem
bylo nacionalizováno zhruba jen 10% podniků (necelých 40 000 zaměstnávajících 2 mil dělníků).značná část drobného průmyslu zůstala v soukromých rukou, mnohdy přitom šlo i o
továrny zaměstnávající 10-50 dělníků32. To jen dokládá slabou efektivitu sovětského
zákonodárství a moci obecně v prvních letech (slabý aparát, nízký respekt, nic se nedělo bez donucení, vše musely vynucovat a dozorovat).
„obrat nebo krach“ 20.10. 2004 fragmenty nevydané knihy „obrat nebo krach“ Hledání optimální alternativy ekonomické politiky socialistického státu Sestavil Ludvík Brázda. Praha 1969. (ne)Vydalo nakladatelství Svoboda dostupnost z www.sds.cz 31 Sovětská vláda ostře zasahovala proti živelné nacionalizaci. 14. února 1918 vydala oficiální prohlášení, v němž je uvedeno, že souhlas k přebírání podniků může dát toliko NNR nebo RLK. Avšak tento požadavek dělníci vždy nerespektovali. 32 , Hrdinské období Velké ruské revoluce. Vydáno dne 12. 01. 2005 Výňatky z knihy sovětského ekonoma a publicisty Lva Natanoviče Kricmana dostupné z www.sds.cz
30
28
Po neúspěšném experimentu s dělnickou kontrolou
se přešlo k centralizovanému
řízení. Úplné soustředění průmyslového podnikání kolem ústředních státních orgánů bylo současně provázeno pokusem o socialistickou organizaci. Průmyslová výroba byla řízena přísně centralisticky. V čele každého průmyslového odvětví byly odpovídající výbory
(glavki),podle nich se tento způsob řízení nazýval „Glavkismem“. Podniky ztratily svou ekonomickou nezávislost. Celý
systém
byl
doprovázen
věčnými
kompetenčními
spory
mezi
NNR
reprezentujícími vertikální a centralizované řízení a místními gubernskými NR, které žádaly
totéž avšak na místní úrovni. Tento systém zavedl do hospodářství velkou míru zmatku, nehospodárnosti, neefektivnosti a plýtvání. Za trvající války však sovětská moc neměla sílu na reformu a centralismus zůstával jedinou možností ekonomického řízení – a tím získávání zdrojů k udržení moci.
Došlo rovněž k pokusům vyloučit z obchodování mezi státními podniky peníze,
k čemuž dal pokyn dekret NNR ze srpna 1918. Přesto, ale peněžní účtování nadále existovalo a zisk podniků zdaleka nepřipadal celý státu.
Ve svém článku „Udrží bolševici státní moc“ Lenin označil za
hlavní nesnázi
proletářské revoluce zavedení co nejpřesnější a nejsvědomitější evidence a kontroly v celostátním měřítku a dělnické kontroly nad výrobou a rozdělováním výrobků. Dělnická
kontrola se měla stát všelidovou, všeobsáhlou, všudypřítomnou, co nejpřesnější a nejsvědomitější evidencí výroby a rozdělování. Měla se stát výrazem a způsobem řízení
ekonomiky v proletářském státě. Měla se stát nástrojem kontroly nad „hrstkou nepřátel“ jejichž odpor je třeba zlomit a které ve svém vědomí tíhnou ke starému řádu.
Bolševici a především Lenin sám si uvědomovali potřebu racionální kontroly nad
hospodářstvím. Kontrola a plánování byly nejen nezbytností v rozvrácené společnosti nad kterou se bolševici snažili udržet kontrolu, ale i protikladem anarchického kapitalistického hospodářství, k němuž se socialistické hospodářství snažilo vymezovat jako jeho pravý opak.
Mladá sovětská moc stála již v prvních měsících svého panování před otázkou
stanovení metod a forem řízení sovětského hospodářského aparátu a zároveň před nutností reagovat na živelně vznikající formy řízení. Již od únorové revoluce vznikaly tzv. závodní
výbory, vznikající na základech naivních představ o socialismu.Byly výrazem spontánní dělnické vůle a jejich stavovských zájmů. Bolševici v této živelnosti rozpoznali nebezpečí
hrozící tradičním socialistickým představám a koordinované, plánované a centrálně řízené
29
ekonomice33. Od počátku se snažili tyto tendence usměrnit
a spoutat. Lenin neustále
zdůrazňoval podřízenost dělnické kontroly proletářské moci. Měla se stát jejím orgánem a vykonavatelem její vůle.
Počáteční budování nové ekonomické soustavy tak bylo spojeno s dělnickou
kontrolou, která se měla stát základem socialistického plánování. Ta se však ukázala
postupem času jako vhodný nástroj v rukou bolševiků působících jako destrukční síla starého
řádu, ne však již jako nástroj budování ekonomiky, na kterou působil jako rozvratný faktor. Dělnická kontrola se tak měla zařadit na seznam opatření, která sledovala primárně politické
cíle, případně byla vynucena nutností, propagandou či vnějšími okolnostmi, fungovala spíše jako nástroj třídního boje, než způsob racionálního ekonomického řízení.
Průvodním jevem dělnické kontroly bylo tunelování podniků a neschopnost výborů
řídit podnik. Listopadový dekret (1917) o dělnické kontrole byl zároveň její labutí písní, tento dekret sice dělnické kontrole přisoudil úkol plánovitě regulovat hospodářství (dělnická kontrola zasahovala prakticky do všech sfér řízení podniku, její rozhodnutí byla pro majitele závazná), avšak neměl reálný odraz v praxi. Řízení prostřednictvím dělnické kontroly
neprokázalo životaschopnost a vyvstala potřeba jeho nahrazení. Dělnická kontrola se tak stala jen několikaměsíční epizodou a extrémní formou v době hledání 34.
Jako nutnost se ukázalo zřízení centrálního orgánu, který by sjednotil a koordinoval
politické i ekonomické řízení sovětského hospodářství na všech úrovních.Takový model
zároveň odpovídal socialistickému požadavku centrálního řízení a plánování. Tímto orgánem se stala Nejvyšší národohospodářská rada zřízená dekretem z 5. Prosince 1917. NNR byla
pracovním orgánem RLK s rozsáhlými pravomocemi. Jejím úkolem bylo vypracovávat všeobecné normy a plán řízení hospodářského života země, koordinovat a sjednocovat činnost ústředních i místních institucí. Dekret svěřil NNR právo konfiskace, rekvizice, zavádění nucených správ a nuceného sdružování do syndikátů. 11. (24.) ledna 1918 Lenin prohlásil:
„Od dělnické kontroly jsme šli dál k utvoření Nejvyšší národohospodářské rady. Teprve toto opatření ve spojení se znárodněním bank a železnic, jež bude provedeno v nejbližších dnech, nám umožní přikročit k budování nového, socialistického hospodářství“.35
Dekretem z 23.12. 1917 se přistoupilo k budování místních NNR, byla tak
vybudována hierarchická soustava odpovídající organizaci sovětů.
plánování jednotlivými podniky x NNS Za rok po vydání dekretu o dělnické kontrole v projevu na VI. všeruském mimořádném sjezdu sovětů, v listopadu 1918, poukazoval Lenin na složitost zavádění dělnické kontroly. Vysvětlil, že sovětská moc zavedla dělnickou kontrolu proto, aby se dělnická třída naučila spravovat své věci, bez čehož je socialismus nemyslitelný. O dělnické kontrole mluvil jako o prvním a nejdůležitější m kroku, který prý musí udělat každá socialistická vláda. Sovětská moc, řekl dále, zaváděla dělnickou kontrolu, i když věděla „...že je to krok plný rozporů, krok polovičatý“, že dělnická kontrola „...nutně musela být chaotická, roztříštěná, příštipkářská, nedokonalá“. Od dělnické kontroly prý sovětská moc dospěla „...k dělnickému řízení průmyslu v celostátním měřítku
33 34
30
Militarizace práce
Již první sovětská ústava ve své části první (Deklarace práv pracujícího
vykořisťovaného lidu) zavádí všeobecnou pracovní povinnost, za jejíž cíl prohlašuje to „aby
se odstranily příživnické vrstvy společnosti a organizace hospodářství“ na kterou ve své části druhé navázala výslovným deklarováním zásady „kdo nepracuje ať nejí“. Tato opatření byla namířena především proti majetným vrstvám, stala se nástrojem jejich mocenské eliminace,
zároveň měla nemalý propagandistický účel. Tyto obecné principy dále rozvedl Kodex zákonů a práci RSFSR z r. 1918, který se stejně jako celé právo této doby vyznačoval tím, že
do značné míry nekorespondoval s realitou, přičemž sovětská moc postrádala materiální a
snad i kulturní podmínky k realizaci obsahu jeho norem, „zajišťujících“ pracujícím širokou paletu práv.
S postupným rozkladem sovětského hospodářství se obsah pracovní povinnosti měnil
z nástroje třídního boje na nutnost k přežití a ta se stala převažujícím výrobním způsobem.
S končícím rokem 1920 se sovětská vláda rozhodla neutěšenou situaci v rozkládajícím se průmyslu
řešit
dekretem zavádějícím všeobecnou pracovní povinnost pro všechny
práceschopné a zároveň rozhodla o nasazení vojenských jednotek do průmyslové výroby. Zároveň byla přijímaná opatření k utužení upadající disciplíny na pracovištích. Dělníci
protestovali proti zvyšující se militarizaci práce, proti přítomnosti vojáků na pracovištích. Dělnictvo a města, donedávna opory režimu, se stále otevřeněji stavěly proti bolševické moci, bolševici udržovali svou moc spíše pomocí ozbrojených band.
Militarizace práce se postavila po bok celé škály opatření, kterými se bolševici snažili
o obnovení řádu ve společnosti.V období dělnické kontroly bylo z nejrůznějších důvodů
z podniků propuštěno mnoho odborníků, byli propouštěni neoblíbení ředitelé atd. Postupně vymizela jakákoli efektivní správa země. Bolševici nyní stáli před úkolem obnovy discipliny
ve společnosti. Od počátku roku 1918 byl obnovován vertikální management v podnicích. V roce 1920 bylo již 80% 36podniků pod vedením manažera. Tam kde to bylo možné byly do svých funkcích dosazováni tzv. buržoazní specialisté. Jako vedlejší produkt však bytněly
nové byrokratické vrstvy. Pro mnoho dělníků tato opatření představovala zradu ideálů revoluce. Do podniků byly
umístěny stráže, které dohlížely nad plněním rozkazů
managementu. Režim který svou existenci odůvodňoval a vymezoval jako nástroj k zamezení
vykořisťování člověka člověkem se začal uchylovat k metodám, které překračovaly i brutalitu
carského kapitalismu.Nespokojené dělníky už nebyly schopny utišit ani tvrdé tresty. 35
V. I. Lenin, Referát na zasedání VÚVV (29. dubna 1918), výňatek, dostupnost z www.sds.cz
31
Narůstající napětí ve společnosti reflektovaly i odstředivé tendence v samotné straně, tzv. dělnická opozice se stavěla proti militarizaci práce,zavedení vertikálního managementu, i plánovanému podřízení odborů státní moci.
Lidé věřili, že poslední tři roky přinášeli oběti pro uchování výdobytků revoluce, nyní
po konci občanské války však opatření Válečného komunismu nejenže nebyla odstraněna,ale byla nadále upevňována. Sociální tlak ze spoda a částečně i v samotné straně sílil...
www.sds.cz, Hrdinské období Velké ruské revoluce. Vydáno dne 12. 01. 2005 Výňatky z knihy sovětského ekonoma a publicisty Lva Natanoviče Kricmana
36
32
Válečný komunismus a právo Válečný komunismus a právo
Ruská společnost nebyla nikdy schopna plně absorbovat přínosy byzantské kultury a
vytvořila si vlastní právo, jež svou kvalitou značně zaostávalo. Mělo převážně obyčejový
charakter, výjimečně kodifikované, partikulární, kazuistické a nesystematické. Stejně tak
pozdější vlivy osvícenství nebo redukované napodobeniny prvků buržoazně-demokratické právní kultury zůstaly daleko za svými vzory a především představovaly jen okrajový jev
v celkových ruských právních poměrech.37 Ruský sociální systém sám neprodukoval takřka
žádné impulsy ke své změně, nevytvářel žádný tlak na vládnoucí vrstvy. Tradiční směr reforem byl ze shora dolů, kde však narážely na zkostnatělý systém, který je dokonale amortizoval.
Rodící se totalitní stát se k právu stavěl se zřetelným despektem, podpořeným i
ideologickými postuláty Marxismu, právo, pokud se ho již rozhodl použít užíval především
k propagandě, ať již vnitrostátní či mezinárodní. Obecnou tendencí sovětské normotvorby byla instrumentalizace práva.
Sovětské právo bylo vždy ovlivňováno ideologií, ta však procházela tvrdým testem
praxe.Ideologie často neodpovídala realitě, účelově vznikající právo však bylo přesto zahalováno do ideologického a moralizujícího kabátu. Skutečné vztahy však stály mimo ně.
Vedle oficiálního, neupřímného sovětského práva tak jakoby vznikala paralelní sada norem vypreparovaných praxí z dekretů a jiných aktů moci.
Jak se sovětský stát probouzel do porevoluční reality společenských vztahů, měnil se i
jeho vztah k některým představám revoluční doby. Spousta, ne-li většina právních předpisů euforické raně revoluční doby byla postupně negována dalším vývojem sovětského státu38
Sovětský stát byl v Rusku budován v podmínkách, kdy výrobní síly a výrobní vztahy i
celková kulturní úroveň společnosti – přestože se třídní antagonismy nanejvýš vyhrocovaly –
zdaleka této socialistické nadstavbě neodpovídaly. Proto musela být udržována a vynucována především mocenskými prostředky, proti vůli značných částí společnosti, v podmínkách kapitalistického obklíčení a občanské války.
Nová sovětská moc si za úkol vytkla komplexní přestavbu sociálního systému
společnosti. Její ambice daleko přesahovaly oblast práva (které de facto v prvních letech
spíše ignorovala) a společenské a ekonomické organizace. Snažila se pronikat a ovládat, 37 38
D.Pelikán – Dějiny ruského práva, Praha, C.H.Beck, 2000 Str. 61 pro př. lze jmenovat zrušení hodností v armádě, částečné zrušení dědictví atd.
33
diktovat případně vytlačovat i ostatní normativní systémy 39. Jejím cílem bylo vybudovat
podmínky pro vytvoření duchovně i materiálně vyspělého člověka. Chtěli vybudovat systém, který od základu promění myšlení jeho nositelů. Krok za krokem pronikala celou společností.
Pokud za základní normu každého společenství považujeme konsenzus na tom, kdo
vytváří další normy 40,v porevolučním Rusku tato norma zřetelně absentovala. Výkon moci
byl
roztříštěn, chyběla
skutečná centralizovaná
moc
schopná
vynucovat svou
vůli.Decentralizovaný výkon donucení se ukazoval jako velká překážka efektivity. Systém postrádal dostatek integračních prvků41. Slabost státu a veřejné moci byla nevysychajícím
pramenem chaosu, ukazovala se potřeba zajistit, alespoň minimální standart veřejného pořádku, což nebyla státní moc schopna zajistit jinak než sílící represí.
Vztah bolševiků k právu byl v prvních letech determinován marxistickými teoriemi o
odumírání
práva a státu a jeho postupném nahrazení samosprávou a mimoprávními
normativními systémy. Z práva se měl stát jízdní řád racionálně plánovaných společenských vztahů – suma organizačně technických norem.
Nový právní řád byl budován v období sociální anomie a desintegrace, v prostředí,
které vykazovalo tendence k právnímu nihilismu a anarchii s
vrozeným odporem
k organizované moci, která se jevila jako přítěž. To se projevilo i na samotném vztahu
k právu, jeho aplikaci i způsobu interpretace, ale i nedostatku respektu k němu a jeho dodržování. Dopad tradic ruské kultury se na plně podepsal na podobě společnosti obnažené od civilizačního nánosu a donucovacích mechanismů řádu.
Nové sovětské právo se snažilo o naplnění dvou základních cílů – aplikace
socialistických představ a zachování sovětského státu.
Po období téměř absolutní svobody a anarchie přechodného období roku 1917, došlo
k postupné radikalizaci společenských antagonismů, které vyústily v represivní opatření rudého teroru. Období Válečného komunismu bylo bojem kdo z koho, význam práva se zde nutně snižoval a ruská společnost dočasně existovala jakoby mimo právo.
Nové právo bylo budováno na principiálním odmítnutí kontinuity práva a postupné
negaci starého carského řádu (jehož metody však jakoby měli zakódován v sobě42), jen s krátkým intermezzem v období spolupráce s SR43
44
. Jen přechodně, a spíše vynuceně bylo
typicky snaha o získání dominantního postavení nad veškerým společenským životem, včetně vytlačení vlivu církve. Mechanismus normotvorby 41 ideologie ani nenávist k předrevolučnímu režimu tuto roli zatím nedokázali hrát 42 podvědomá reprodukce navyklých vzorců 43 A b solutn í n egac e př e dříj no v é ho státu a práva se p o stup n ě z mě nila na n e gaci pou z e po liti ck ýc h strán ek, kt er é slou žil y k uskute čň o ván í záj mů dří v e panuj íc íc h tří d. To u mož ň oval o skryt ý návrat k mn o hý m star ý m in st ituc io nál ní m for mám, ji mž b yl ov še m dán n ov ý i n stitu ci o nální ob sah i so ciali sti cké opi so vání n ěkter ý c h př e dříj no v ý ch n or e m, z ej mé na správ ní c h. 39
40
34
dočasně tolerováno užívání tradičních náboženských norem Šaríja muslimskými soudy v oblastech Zakavkazska. Také v dalších odlehlých oblastech předrevoluční právo, především obyčejové.
se
dlouho udržovalo
Sovětské právo trpělo „distribučními obtížemi“, neschopností svého účinného45
prosazení, zvůlí ve vynucování práva a všudypřítomným chaosem. Stupeň intenzity regulativních schopností nového sovětského práva byl přímo úměrný atomizačním tendencím sovětské společnosti a z nich pramenící roztříštěnosti organizované moci.
Právo nebylo převážně tvořeno pod jednotící koncepcí, ale náhodně, účelově,
partikulární úpravou problémů, podle momentální potřeby a akcentace problému. Mnohé dekrety vůbec nevešly v život, hromadily se mrtvé normy, s tím souvisejícím problémem byla vnitřní nejednotnost práva a předpisy a praxí.
tradiční ruské rozpory mezi zákonem 46, prováděcími
Období VK bylo obdobím značné hierarchické neujasněnosti (horizontální i vertikální)
pramenů práva. Normotvornou činnost vykonávali orgány na různých stupních, soudní i výkonné, normy si často vzájemně odporovaly, nebyly respektovány vztahy právní síly.
Výkon moci často fungoval zcela mimo právo, kde se ostatně ocitala značná část
společenských vztahů. Právo převážně nereflektovalo reálné společenské vztahy, nanejvýš jejich násilnou podobu.
Byla odmítnuta zásada neporušitelnosti práva, Čeka – orgán
revoluce, byla orgánem mimo právo. Právo odhalovalo svou bezmocnost, pokud chybí
akceptační a aplikační vůle, pokud neodpovídá vědomí lidí, svých nositelů. Jasně se začaly ukazovat meze práva, dané lidskou přirozeností i sociálními podmínkami, s přibližováním se
k jejich hranicím rostla latence a neaplikovatelnost norem. Právo žije svým životem spojeným
se sociálním systémem (vědomím atd.) jeho reálná podoba je do značné míry nezávislá na pozitivním obsahu. Jeho schopnost tvarovat soc. realitu je omezena tím víc, čím více je v rozporu s jeho objektivními vztahy.
Právo zůstávalo v trvalé podřízenosti operativnímu řízení stranického orgánu,
odolávající a většinou prohrávající boj s nihilismem a zvůlí. V oblasti normotvorby hrál stát roli vykonavatele vůle strany, která vše předrozhodovala a kontrolovala. Pokud je právo odpovědí na pociťovanou potřebu, zde šlo o potřeby bolševické přestavby společnosti.
Ce lko vě ov še m b yl vý v oj so v ět ské h o práva zř et el ně di sko nt inuit ní s pr áve m pře d c ho zí h o ru ské h o státu. Taktika právn í k on tinui ty , by ť t z v. r ev olu ční a d y namick é, jak j i z náme z po z d ěj ší c h d ěji n li do v ý ch d e mokracií, n e by la v Ru sku up latn ě na a p ol iti cká doktr ína bo l še viků ji ani n e z nala. 45 slabá účinnost práva 46 povětšinou ovšem vágním,
44
35
Právní řád Válečného komunismu netvořil ucelenou, jednotnou soustavu norem
plošně pokrývajících reálné společenské vztahy 47. Nebyl ani tak odpovědí (reakcí) na potřeby
společnosti jako spíše jedním z prostředků48 k prosazení hlubokých sociálních změn. Právo i
zákonnost bylo využíváno jako nástroj politiky, nástroj boření starého řádu, jakoby se však nedostávalo nových zdrojů disciplíny. Jeho ofenzivní úloha se projevovala i v jeho otevřeně třídním charakteru. Úkolem práva v této době nebylo stabilizovat, ale bořit, převažovaly jeho dynamizující
úkoly. Často však zůstávalo pouze v závěsu za překotným společenským
vývojem, který spíše partikulárně dokumentovalo než tvarovalo49. Právo vyklízelo pozice nahrazováno vládou přímého násilí, ztrácelo účinnost a smysl.
Sovětské právo mělo převážně direktivní ráz, absentovala dispozitivnost -
zveřejnoprávnění práva. Ukázalo se že teorie: „právo je to co stát za právo prohlásí“, selhala
respektive, že toto právo mutovalo pod tlakem sociální reality a prosazovalo se jen v závěsu za násilným vynucováním.
Nové právo mnohdy ignorovalo reálné společenské vztahy a tím se samo dostávalo
mimo hru. Neodpovídalo reáliím, které ho obklopovaly. Společnost existovala mimo něj.
Život právních norem se stále více lišil od jejich formálního znění. Právo tu naráželo na své
meze, bylo stále zřejmější, že socialismus nelze nadekretovat, a právo jakoby ztrácelo svou opodstatněnost.
Sovětské právo v období revolučních proměn ruské společnosti často kráčelo jeden
krok za realitou, jakoby jen pasivně přebíralo často živelně vytvářený stav do znění svých
dekretů, aby si zajistilo alespoň zdání své moci a účinnosti. Jeho reálná schopnost tvarovat sociální prostor byla však minimální. Jak se zjednodušovaly vztahy které upravovalo tak se zjednodušovalo i samo právo.
Koncepce právního vědomí
jako de facto hlavního pramene práva se jevila být
jedinou možností jak „právo“ může udržet krok s revolucí a zaplnit všudypřítomné mezery. Odpovídalo na potřebu zaplnění vakua způsobeného obtížemi s distribucí, rozšiřováním a poznáváním práva, kdokoli se ho mohl chopit a aplikovat ho, stalo se tak ideální formou práva v období revoluce. Ovšem formou nešťastnou v kontextu tradic ruského právního nihilismu.
V systému sovětského práva se zřetelně projevovalo, že psaná forma práva a skutečné
právo není totéž. Systém výkonu moci a ruská společnost obecně dokázala bez větších problémů jakoukoli normu pružně přizpůsobit svým potřebám a svému obrazu.
47 48
partikulární, náhodná úprava, rozsáhlé mezery pokrývané revolučním právním vědomím jehož obsah zůstával značně enigmatický často však pouhým pasivním bezmocným svědkem, žijícím vlastním životem
36
Ústavní právo
Pro základní zákony vydané sovětskou mocí
v prvních porevolučních dnech
je
typický jejich propagační charakter. Sovětská moc často neměla faktickou moc tyto zákony vynutit, a jak prohlásil sám Lenin, měly být jen jakýmsi návodem,
byly mnohdy jen
směrnicemi chtěného než nástrojem schopným tvarovat sociální prostor na nějž působí. Typické pro ně, stejně jako pro ostatní říjnová opatření je jejich pozdější faktická či právní,
úplná či částečná negace. Částečně z důvodu koncepční neujasněnosti, částečně jako výsledek účelnosti a vnitřních vývojových tendencí sovětské moci.
Prvním aktem nové moci bylo proslulé Provolání II. Všeruského sjezdu sovětů... ze
dne 25.10. 1917 Dělníkům, vojákům a rolníkům. Toto provolání jež má formu spíše programového prohlášení odráží požadavky převážné části ruské společnosti té doby.Nová moc se v něm zavazuje nabídnout všem válčícím národům okamžitý mír a příměří na všech
frontách, převést půdu bez náhrady do správy rolnických výborů, úplnou demokratizaci
armády a obhájení práv vojáků, zřídit dělnickou kontrolu nad výrobou, postarat se o zásobení měst obilím a venkova nezbytnými výrobky, svolat v brzké době Ústavodárné shromáždění a
zajistit všem národům Ruska právo na sebeurčení. Zároveň předává veškerou moc do rukou sovětů, které musí zajistit skutečný revoluční pořádek. Provolání zároveň vyzívá k aktivnímu odporu proti kontrarevoluci a prozatímní vládě. Jeho
obsah
byl
rozveden
navazujícími,
tzv.
Říjnovými
dekrety,
z nichž
nejvýznamnějšími byly dekret o utvoření dělnické a rolnické vlády,Dekret o míru a Dekret o půdě. Všechny tyto akty byly přijaty II. Všeruským sjezdem sovětů, prvním orgánem nové
moci. Tyto a na ně navazující zákony RLK a VÚVV utvořily právní základnu, stavu jehož dosažení si mladá sovětská moc vytkla jako cíl.
Sovětská moc potřebovala pro své přežití klid a podporu mas (alespoň jejich pasivitu),
tomu odpovídal i obsah říjnových dekretů, jenž byl reflexí hesel revoluce mír, půdu
pracujícím, sebeurčení národům. Jejich ústavní obsah byl shrnut v lednové (1918) Deklaraci
práv pracujícího a vykořisťovaného lidu, dále byl doplněn doktrínou federalizace státu, byť vzhledem k okolnostem nikdy nenaplněnou. Za cíl si sovětská moci vytkla zrušení vykořisťování člověka člověkem, likvidaci třídní společnosti, potlačení vykořisťovatelů, zavedení socialistické organizace společnosti a dosáhnutí vítězství socialismu ve všech zemích.
Deklarace, která se stala I. částí pozdější 1. Ústavy sovětské moci (a do jejího přijetí
fungovala jako provizorní základní zákon) za nositele státní moci považovala tzv. pracující 49
není to právo, co dělá revoluci -
37
lid, zavedla všeobecnou pracovní povinnost (tehdy jako prostředek k odstranění příživníků), potvrdila znárodnění bank, socializaci půdy a další opatření obsažená v Říjnových dekretech.
Obsahovala ještě např. ustanovení o všeobecném ozbrojení lidu stejně jako garanci rovných práv cizincům
žijících na území státu, což bylo výsledkem tehdy ještě živé myšlenky
socialistického univerzalismu 50
Červencová Ústava z roku 1918, schválená pátým Všeruským sjezdem sovětů byla
ústavou otevřené diktatury proletariátu reprezentovaného proletariátem městským a vesnickým a chudým rolnictvem, která měla vézt k potlačení dosavadních držitelů moci a
k nastolení socialismu s nímž bolševici v této době ještě spojovali i odumření samotné státní moci.
Ústava potvrdila jako základní článek státní moci sověty, obsahovala rovněž výčet,
byť skromný, „skutečných“ práv pracujícího lidu. Skutečnost práv zde byla postavena v protikladu k pouze „teoretickým“ právům obsaženým v buržoazních ústavách, jejichž naplňování bylo pro většinu lidí znemožněno ekonomickými a sociálními reáliemi a poměry
buržoazní antagonistické společnosti. Obsahovala rovněž příkladně liberální práva jako volební právo pro ženy.51 Zachovala si
výslovně obsažená možnost
přitom ráz revolučního realismu, což dokládá
zbavení osob těch práv, jichž užívají ke škodě zájmů
socialistické revoluce. Ústava však neupravovala postavení Komunistické strany.
Znění ústavy bylo kombinací výdobytků revoluce,podbízení se náladám chudiny a
nastupující diktatury proletariátu. Její ustanovení trpěla realitou Válečného komunismu a
občanské války a nebyla v praxi realizována. Jakýkoli výklad a realizace ústavních pravidel a
sovětského práva obecně byl vždy podřízen zájmům revoluce a vedoucího postavení KS
v zemi. Byl podrobován ideologické a mocenské kontrole. Tím byl předznamenán jejich osud, stejně jako osud federalizace státu, rovněž právo národů na sebeurčení bylo vždy možno
realizovat pouze v sovětském tj. bolševickém pojetí, pod jejich kontrolou, vynucováno stranou a RA. Bez ohledu na proklamace a ustanovení v Ústavě si skutečný držitel moci KS udržovala výsadní mocenské postavení, které bylo svazováno jen mezemi vlastních možností.
Přístup k právům byl otevřeně nerovný, bývalé vládnoucí třídy byly vyloučeny
z jakéhokoli podílu na moci (tyto otevřené třídní rozdělení společnosti bylo odstraněno až
ústavou z roku 1936, která prohlásila SSSR za beztřídní společnost). Ústava rovněž zavedla nerovné volební právo.
Později i teoreticky potlačené rusifikací Kominterny v porovnání se stavem carismu v sobě nezapřela doznívající dávku revolučního nadšení, relativního liberalismu a pokrokovosti, byť mnohdy formální
50 51
38
Tyto akty sovětské moci se staly základem budování formálního socialistického státu a
práva, jehož materiální podoba však byla diametrálně odlišná52. Stejně jako v ekonomické
oblasti i zde se ukázalo, že samotná změna výrobního způsobu či přeměna práva na
„socialistické“ není automaticky následováno odpovídající přeměnou skutečných vztahů ve
společnosti. Implantace socialismu a jeho ideologických dogmat a postulátů do ruské
společnosti se projevila jako maximálně obtížný úkol. Výsledkem absorpce těchto vstupů ruskou společností byl prazvláštní mechanismus...
Sovětská teorie ani praxe nechápaly stát a právo jako neutrální společenskou sílu,
nýbrž otevřeně proklamovaly jeho třídní charakter, odrážející se v budování práva jednostranně preferujícího zájmy
určité třídy. Jeho úkolem mělo být
chránit pomocí
represe53 vykonávané organizovanou mocí vládnoucí třídy soustavu společenských vztahů
vzniklých v jejím zájmu. V období Válečného komunismu přitom tyto zájmy nebyly formulovány pouze prostřednictvím právních norem, nýbrž byly svěřeny i právnímu vědomí
mas a orgánů aplikujících právo (lépe řečeno zájem třídy), což nutně směřovalo k jejich
abstraktnosti, účelovosti aplikace atd. „Právní normy“ tak ztratily svou materializovanou, relativně stabilní podobu. Ve skutečnosti tak samy orgány určovaly, které jednání je trestným činem, jak stanovit pachatele a jaký trest vyměřit. Právo přestalo fungovat jako stabilizující
prvek, soubor relativně stálých formalizovaných norem a proměnilo se v prostou aplikaci vůle
orgánu, kterému byla v lepším případě svěřena moc právě zbytky práva, které hrálo stále
marginálnější úlohu. Porušení zájmů pracující třídy bylo prohlášeno za trestný čin (důkaz relativity kriminálního jednání a kriminalizace). V této době stále nebyla opuštěna myšlenka přechodnosti samotné existence práva, které bylo spojováno pouze s přechodným obdobím
diktatury proletariátu54. Mnozí sovětští právníci se domnívali, že právo jako reflexe vztahů
držitelů zboží, ztratí v plánovaném hospodářství na významu. Právo jako odraz možnosti
různosti mělo zaniknout neboť vztahy mezi podniky budou mít čistě technicky-účelový charakter, budou se tedy odehrávat mimo právo, jako železniční řád. Rovněž princip úměrnosti trestu ke spáchanému trestnému činu byl odmítnut jako nemístný projev myšlení na principech zbožní směny.
Trestní právo, hmotné a procesní
V roce 1846 nabyl v carském Rusku účinnosti trestní zákoník. Jeho podoba odrážela
stav soudů i 52 53
způsobu
aplikace práva obecně. Trestní zákoník obsahoval podrobný
změna výrobního způsobu respektive sociální základny neznamená automatické nastolení odpovídajících výstupů – tj. socialismu. Formy odpovídaly obsahu, obsah stavu společnosti
39
kazuistický výčet skutkových podstat, jako prostředek ochrany souzeného před zvůlí soudů, autoři byli vedeni snahou omezit roli soudů na rozhodování o vině, s omezením volnosti interpretace na minimum. Zákoník však ani tak neodstranil
„právní separatismus“
národnostních menšin 55, ani právo statkářů vykonávat “spravedlnost“ nad svými poddanými. Reforma procesního práva
následovala v roce 1864. Soubor pozitivních změn
obsažených v soudní reformě však trpěl nízkou praktickou realizací, množstvím výjimek a snad i odporem samotné státní moci k jeho aplikaci.
Ruské právo 19.stol. vykazovalo rozdíly mezi svým formálním stavem a skutečností.
Právo existovalo ve třech rovinách, kdy odlišný právní režim platil v relativně vyspělých městských centrech, na zaostalé vesnici, a v okrajových oblastech, řídících se vlastním
náboženským či zvykovým právem.Obyčejové a jiné státem nekontrolované normy zaplňovaly prostor (respektive nikdy neuvolnily) vzniklý neschopností státní moci účinně prosazovat své právní normy do tohoto prostředí. Všemi třemi oblastmi se v různé míře prolínal vliv církevního práva.
I sama společnost byla rozčleněna do kategorií disponujících rozdílnou mírou práv,
povinností a privilegií. Ruská předrevoluční společnost trpěla celkovou zaostalostí, jednoduchostí společenských forem. Právo, ve svých specifických podobách působilo jako
konzervátor zaostalosti. Ruská společnosti fungovala na tradiční ostré polaritě postavení autokrata a poddaných, žijících v tradičních rodinných či hospodářských formacích. Antiindividualismus ruského práva zachovával staré formy kolektivismu, které fungovaly jako doplněk nedokonalého státního aparátu. Ruské právo trpělo
absencí záruk fyzické
integrity jedince. V Rusku absentovaly moderní právní tradice,i jejich samotné zdroje. Jeho podoba byla výsledkem střetu středověkých právních forem s potřebami probouzejícího se hospodářství.
Sovětská moc stála před dvěma základními úkoly, nutností co nejrychlejšího
přizpůsobení trestního práva potřebám nové moci a institucionálního
zajištění jeho
autoritativní aplikace, a to především prostřednictvím loajální soudní soustavy, která by zajistila požadovanou interpretaci reality.
Období rozsáhlých sociálních a materiálních přesunů a především
mimořádného
vypjetí Válečného komunismu se neslo ve znamení všeobecné relativizace práva56, jehož úloha v oblasti sociální kontroly byla často nahrazována (zastupována) přímým násilím jako
Viz. Teorie směřování práva v soustavu organizačně-technických norem. J.Mečl, S.Zdobinský – Právo v revoluci, Lidové nakladatelství, Praha, 1969 Str.20 56 silent enim leges inter arma - Cicero
54 55
40
jediným účinným prostředkem výkonu moci. Typickým příkladem byla Čeka - orgán mimo právo.
První porevoluční měsíce byly jakýmsi klidem před bouří. Rozsáhlé společenské
přesuny následujících měsíců a především jejich formy se teprve nesměle rýsovaly ve změti
neujasněných koncepcí, bolševická moc stála dosud na nejistých nohou. Tradiční všeobecné
porevoluční uvolnění se projevovalo i v trestní politice státu, až pozdější všeobecné zostření situace se odrazilo i v posílení represivní role práva.
Omezené možnosti státní moci na poli práva vedly k tomu,že státní normotvorba
začasto pouze sledovala spontánní normotvorbu mas. První akty sovětského práva stanovily
pouze obecné zásady ochrany společnosti před delikvencí, hlavním pramenem práva se stalo revoluční právní vědomí 57 a svědomí proletariátu. Trestněprávní normy byly v prvním období
značně roztříštěné, obsažené v právních předpisech různých forem, právní síly (pokud o ní
můžeme mluvit) a působnosti. Celá teorie sovětského trestního práva byla přitom stavěna na koncepci sociální determinace kriminality, a jako taková vnitřně směřovala k omlouvání pachatelů a snad k snahám o jejich převýchovu.
K sjednocení trestní praxe byly vydány
Zásady trestního práva RSFSR. Zásady
potvrdily již dříve uznávané materiální pojetí trestného činu. Zdůrazněna byla výhradně
ochranná role trestu. Jeho úkolem byla ochrana společenského řádu před osobou, která se dopustila porušení právní normy a před jejími budoucími trestnými činy, a to buď
přizpůsobením osoby, její izolací či ve výjimečných případech její fyzickou likvidací 58.
Zároveň byla zdůrazněna sociální determinace jako rozhodujícího faktoru pro páchání trestné činnosti (na rozdíl od dnešních multifaktorových přístupů, zde byl zdůrazňován vliv prostředí - tato koncepce
odpovídala realitě v tom, že jednostranné zaměření sovětského práva
směřovalo k tomu, že jeho normy byly selektivně namířeny proti určitým skupinám osob v určitém postavení). Determinismus vůle jako základní princip nahlížení na individuální
osobnost tak zároveň pachatele jakoby omlouval (bagatelizuje se otázka viny), což se
projevovalo v důrazu na účelovost trestu a zřeknutí se represivní složky trestu. Při určování prostředků působení na pachatele se mělo přihlížet nejen k okolnostem případu, ale i
k osobnosti pachatele (jeho pohnutkám a způsobu života). Nebezpečnost jednání tak nebyla
odvozována od konkrétního činu (na němž byla víceméně nezávislá), ale od osoby pachatele.
Neplatila tak úměra mezi jednáním a trestem. Výčet trestů však byl nadále pouze demonstrativní. 57 58
otázka čím bylo tvořeno, jaké činitele na něj působily, jaké motivy ho vedly v zásadách trestního práva z roku 1924 již pojem trest nahrazen pojmem opatření sociální ochrany
41
Zásady trestního práva RSFRSR z prosince 1919, byly jakousi obecnou částí trestního
práva (zvláštní část neexistovala, skutkové podstaty buď nebyly vůbec stanoveny či pouze
v rozdrobených právních a quaziprávních předpisech). Snahou Zásad bylo především sjednocení trestněprávní praxe. Zásady se pokoušeli dodat revoluci právní formu, při zachování její akceschopnosti, s tradiční ideologickou omáčkou vzdálenou realitě.
Trestní právo bylo všeobecně budováno na principu materiálního pojetí trestného
činu. Vymezení skutkových podstat bylo zpravidla velmi obecné a vágní, soudy postupovaly
metodou samostatné úvahy vedené revolučním právním vědomím.59 To vše vedlo k zlověstné
bezbřehosti sovětského práva. Měřítkem nebezpečnosti činu bylo přitom to jakou měrou činnost či nečinnost ohrožuje zájmy proletariátu, revoluce atp. Z toho vycházelo i dělení
trestných činů na kontrarevoluční a ostatní nemající politický charakter, dělení odpovídala i míra následné represe. Třídní princip se přitom uplatňoval i při ukládání trestů, kdy třídní
příslušnost pachatele se v podstatě stala součástí nebezpečnosti činu jako takového. Katalog trestů obsažený v aktech centrální moci byl pouze demonstrativním, a soudy často ukládaly tresty podle svého uvážení.
Nahrazování starého práva, bylo nejdříve postupné, později však bylo „staré“ právo
odmítnuto jako celek , překlenutí mezer a soulad výkonu moci se zájmy bolševiků mělo
zajistit právní vědomí mas a aplikujících orgánů. Zatímco obvyklý směr působení právního vědomí je horizontální, působí mezi navzájem rovnými subjekty jako reálný způsob aplikace norem společností, zde působilo ve vertikálním směru a převzalo roli normy samé.
Sovětská moc byla v prvních měsících své existence velmi slabá, mechanismy
prosazování vůle centrální moci takřka neexistovaly, moc vlády se omezovala na velká města
a jejich okolí 60, i zde však byla závislá na podpoře mas. Sovětské fragmentální právo, působící spíše jako jakési dílčí směrnice vykonavatelům moci (tím stejně jako právním
vědomím byla překonávána jeho roztříštěnost a izolovanost, kdokoli se jich mohl chopit a
aplikovat je), se prosazovalo ztěžka, bylo podřízeno respektování reality, jeho distribuce a vynucování omezeny, navíc většina území se dále řídila svým zvykovým, náboženským či dokonce starým právem 61, byla podřízena moci bělogvardějců, či okupantů. Sovětské
účastnících
se
trestní
právo
plebejské
tak vznikalo
revoluce, jehož
jako
projevy
součást v
právního
revolučním
vědomí
soudnictví
mas
byly
- E.Vlček a kol., - Dějiny státu a práva socialistických zemí Panorama Plzeň, 1983 str.38 právo neplatilo automaticky, ale jen tam, kde ho byla státní moc schopná a ochotná přímo vynucovat 61 platnost práva musela být, vnucována do rozvrácených nihilistických poměrů, což nešlo bez existující organizace moci, která se pomalu rodila, k překonání odporu byla užívána brutalita, propaganda, moci se chápali samozvaní samovládci.
59
60
42
autorizovány vznikajícím sovětským státem. Zobecněny se z velké části staly inspirací státních normativních aktů.
Soudy starého řádu byly již od únorové revoluce ochromeny živelným bojkotem mas,
který se s nastolením diktatury proletariátu stal všeobecným. S rozpadem staré moci, se rozkládal i mechanismus akceptace její organizace, avšak s absencí pevné centrální moci
produkující právo jako formalizovanou a organizačně zajišťovanou vůli rozhodujících částí
společnosti (akceptovanou, respektovanou či alespoň trpěnou většinou společnosti) začaly po celé zemi spontánně vznikat soudy (různých forem) nezávislé na státní moci. Od počátku se rovněž
objevovaly revoluční tribunály (tendence typická zejména pro velká města).
V prvních dnech sovětské moci zůstávala soudní moc jako jedna ze součástí nedělitelné
moci sovětů. Veškerý výkon soudnictví se přitom opíral o revoluční právní vědomí lidu. Výsledkem těchto živelných snah, omezené moci centrální vlády a setrvačnosti existence předrevoluční soudní organizace, která stále tvořila jedinou ucelenou soustavu orgánů vedla
k zvláštní symbióze, kdy vedle sebe existovala stará soudní soustava (víceméně úspěšně
ignorující společenské změny ) a vedle ní vyrůstajících soudů lidu a soudní moci sovětů (obdobný stav existoval i v oblasti místní samosprávy).
Při zavádění oficiální soudní soustavy byla sovětská moc (jako častokrát) zčásti
postavena před fait accompli. Budování soudní soustavy (dekrety o soudu z prosince 1917 až července 1918) navazovalo na zkušenosti živelné praxe prvních měsíců. Proces byl ovlivněn
faktem, že jeho počátek spadá do období, kdy LK spravedlnosti byl v rukou SR. Ti usilovali o zachování
o kontinuitu předrevoluční zákonnosti s pomocí níž chtěli čelit bujícímu
radikalismu a všeobecnému chaosu, který ovládal tvorbu i výkon práva a paralizoval staré i nové instituce.
Původní koncepce nové soudní organizace nepřipouštěla žádná přechodná období
v otázkách platného práva ani soudní organizace. Předpokládalo se vyhlášení neplatnosti předrevolučního práva jako celku, stejně jako zrušení celé soudní organizace. Hlasy oponující
této koncepci poukazovaly především na rizika soudního bezvládí do doby zavedení nové soudní organizace a fakt, že rodící se soudní soustava se tak nutně ocitne v právním vakuu.
I. dekret o soudu jako řešení stanovil, že soudy mohou aplikovat právo svržených vlád
jen potud pokud nebyly zrušeny revolucí a neodporovaly revolučnímu svědomí... Stanovil tak
základní soustavu pramenů práva – a sice vymezenou část starého práva, sovětské právo a revoluční právní vědomí. Toto vymezení muselo nutně vyvolávat aplikační nesnáze.
Dekret ustanovil dualistickou soudní soustavu, kterou na jedné straně tvořily Místní
soudy (zpočátku označovány jako určitá modifikace předrevolučních smírčích soudů), pro 43
které platila výše zmíněná soustava pramenů práva, na druhé pak revoluční tribunály, jejichž
působnost se vztahovala na vymezená kontrarevoluční jednání a na něž se vymezení pramenů nevztahovalo (ty měly zajistit zájmy revoluce). Do kompetence místních soudů spadávaly věci občanskoprávní a trestní, v nichž obžalovanému nehrozil trest vyšší 2 let, tedy agenda
v podstatě nepolitická. Pro případy občanskoprávní byly zřízeny okružní lidové soudy, k projednávání kasačních stížností (byla zrušena možnost apelace – jako prostředek urychlení výkonu soudnictví) byl ustaven kasační soud v Moskvě.
Zvláštností dekretu bylo, že umožnil výkon soudnictví některým bývalým smírčím
soudcům, zároveň rušil advokacii i
prokuraturu. (zavedené kolegiální vyšetřování bylo
později nahrazeno sověty volenými vyšetřovateli)
K zásadní změně došlo po roztržce s SR, která se stala zlomovým bodem v otázce
zbytkové kontinuity předrevolučního práva. Subsidiární recepce předrevolučního práva byla
zrušena a místní soudy začaly získávat více sovětský ráz. Jejich kompetence byla postupně rozšiřována a posléze se staly základem jednotné soustavy sovětských lidových soudů.
Rozhodnutí revolučních tribunálů byla konečná, ve výjimečných případech mohl
VúVV nařídit nové projednání případu.
Teprve po odchodu SR z vlády se revoluční tribunály uplatnily jako hlavní soudní
orgán občanské války, do té doby tato činnost ležela především na Čece, která však byla orgánem mimořádným.
Nové řády o lidovém soudu z let 1918 a 1920 potvrdily
dosavadní tendence
sovětského soudnictví, především jeho třídní charakter. Sověty nadále volily soudce výhradně z řad pracujících.
Charakteristickým znakem výkonu spravedlnosti v tomto období, byl fakt, že
převážnou část agendy tvořily trestné činy kontrarevolučního rázu, souzené revolučními
tribunály. Tato skutečnost dokumentuje existenci sovětské společnosti v jakémsi prostoru mimo právo, které se , pokud je vůbec užíváno soustředí na otázky boje o politickou a
sociální moc a nevšímá si každodenního fungování společnosti. (nutno však připustit,že pojem činnost kontrarevolučního rázu byla chápána velmi široce).
Určujícím pro vývoj trestního práva (a celého represivního aparátu) bylo vydání
dekretu o Rudém, teroru v srpnu 1918. Konstatovalo se v něm, že vykořisťovatelské síly
svým jednáním vyvolaly nutnost izolovat je ve zvláštních táborech a hrozilo se trestem smrti každému, kdo se připojí k bělogvardějským organizacím. Rudý teror byl vyvrcholením
vnitřního pnutí ruské společnosti, kde se stále zřetelněji ukazovalo, že přechod k novým
44
organizačním společenským formám se neobejde bez nutnosti překonání urputného odporu svržených tříd. komisi
Výkon Rudého teroru byl zdůvodněn jako reakce na teror bílý. Mimořádné pro
boj
s kontrarevolucí
(Čeka), která
orgánem, odpovědným (problematicky)
vedení
byla
mimoprávním, mimosoudním
bolševické
strany
byly
přisouzeny
mimořádné pravomoci. Čeka slučovala funkci vyhledávací, vyšetřovací, rozhodovací a exekuční. Obviněný byl bez jakýchkoli práv. Trest fakticky sledoval především preventivní
účel. Podle dekretu trestní odpovědnost zakládala samotná příslušnost k nepřátelské třídě
(stanovená aplikujícím orgánem), šlo tedy o krajně pojatou kolektivní odpovědnost, bez vztahu k jednání subjektu.
Již v období agónie carského režimu mezi právními předpisy v oblasti trestního práva
dominovalo Nařízení o opatřeních k ochraně státního pořádku a veřejného klidu, které dávalo možnost kdykoli použít přímé policejní moci, konfiskovat majetek, zakazovat tisk. K jeho provádění vznikl při ministerstvu vnitra orgán Osoboje sověščanije. Při provádění státní moci
nedominovalo právo (moc sama se omezovat nechtěla, a zespoda nebyl vyvíjen tlak vrstev hlásících se o práva), nýbrž přímé násilí.
Sovětské právo fungovalo v jakési dvojakosti, na jedné straně odmítající formální
kontinuitu, na druhé přejímající tradice výkonu moci a mnohdy i instituty předrevolučních
režimů, byť v dobou a snad i ideologií modifikovaných podobách. Typická pro tento proces je jeho nepřítomnost v prvních porevolučních měsících. Avšak s postupujícím časem, jakoby
bolševici nemohli před tímto stínem minulosti uniknout, můžeme tento jev sledovat ve stále
rostoucí míře. Tyto instituty byly přitom často dováděny až do extrémních poloh svou brutalitou a cynismem dalece překračující své caristické vzory.
Usnesení o příslušnosti revolučních tribunálů z podzimu 1918 stanovilo ve stručné
podobě skutkové podstaty nejnebezpečnějších trestných činů, stíhaných revolučními tribunály
(kontrarevoluce, sabotáž, diskreditování sovětské moci, padělání, špionáž, chuligánství, spekulace).
.
Celkem však zůstával zachován stav, kdy tribunály samy volně určovaly, které jednání
je trestným činem, jak stanovit odpovědného pachatele a jakou formou a mírou trestu jej potrestat.
Revoluční tribunály byly především nástrojem
diktatury proletariátu. V jejich
rozhodování se uplatňoval princip plné svobody soudního rozhodování, a to jak v určování
toho co je trestným činem tak v otázce způsobu reakce státní moci na toto jednání. RT byly
tedy i aktivními tvůrci práva, byť pouze ad hoc. Jejich prostřednictvím sovětská moc 45
institucionalizovala svou obranou funkci. Vedoucí myšlenkou jejich vzniku bylo vytvořit pružný orgán, loajální zájmům revoluce, pokud možno nesvázaný ve své činnosti zbytečnými omezeními. RT byly výrazem třídního boje v oblasti justice a práva. Po celou dobu své
existence existovaly jakoby mimo organizaci obecného soudnictví, jemuž byla ponechána jen
zbytková agenda, ale zároveň i mimo oblast práva samého, které RT určovaly až ex post.(což
s sebou neslo i značné rozdíly v rozhodovací praxi 62) Plnily roli prvku, který bude s to
reagovat na překotnou dynamiku revolučních změn a z nich vyplývajících potřeb moci, s nimiž by právo díky svému statickému charakteru nebylo schopno držet krok.
RT začaly živelně vznikat ještě před vydáním dekretů o soudu, a to především jako
nástroje politického boje ve městech, tedy v zásadě nikoli jako instituce soudní (především zpočátku jen s omezenou represivní mocí). Do vzniku místních soudů vykonávaly často i agendu nepolitickou. Dekret o soudu, tak již víceméně navazoval na existující stav,kterému
se snažily dekrety dodat pokud možno jednotnou formu a právní záštitu. Právo tu tak hrálo v zásadě pasivní roli, postaveno před hotovou věc.
Ve své původní podobě tak RT plnili úlohu orgánů kontrarevoluční represe , spíše než
orgánů soudních. (po revoluci lze protivníky oběsit ne nad nimi vynášet rozsudky tj. přikrašlovat revoluci právem .63).
Dočasný obrat ve vývoji RT, znamenala vláda SR na LKJ, po jejich odchodu se však
již od června 1918 sovětská moc vrátila ke koncepci represivních orgánů nevázaných žádným omezením.
Přes svou roli, zachovávaly si RT formu soudních orgánů, zřetelně oddělených jak od
zbytkové justice, tak od orgánů mimosoudní represe. Právě díky své formě, zůstávaly RT
coby nástroje revolučního boje ve stínu především Čeky, která se se zostřujícím bojem a jeho metodami dostávala stále více do popředí, důležitou roli tu hrála především jejich omezená represivní moc. Význam RT
klesal především s tím, jak se třídní boj stával stále více
masovou záležitostí, spíše než otázkou konkrétních činů a represe zasahovala stále plošněji celé třídy.
Exkurz Čeka
Orgánem jenž v podmínkách Válečného komunismu nepřímo navázal na tradice OS
byla Čeka. 20. prosince 1917 rada lidových komisařů v čele s Leninem rozhodla vytvořit
62 63
Často tak docházelo k situacím kdy za totožné trestné činy byly ukládány diametrálně odlišné tresty - za vraždu od napomenutí až po smrt Parafráze Marxe - J.Mečl, S.Zdobinský – Právo v revoluci, Lidové nakladatelství, Praha, 1969 str. 60
46
Všeruský mimořádný výbor boje proti kontrarevoluci, spekulaci a sabotáži, pro který se vžilo označení Čeka.
Obsahem zakládací listiny bylo: • • •
Potlačovat všechny kontrarevoluční a sabotážní skutky a záměry
Vydat spravedlnosti revolučního soudu všechny sabotéry a kontrarevolucionáře Provádět pouze vyšetřování nutná pro bezpečnost země
Z toho vyplývá že na začátku neměla Čeka právo soudit.Dále pak byla
pověřena bojem proti spekulaci, špionáži, zajišťováním transportů státních
hranic. V roce
1918
začaly
vznikat
lokální
Čeky. Od
vojska, střežením
února
1918
se
kompetence Čeky výrazně rozšířily, zkrachovaly totiž mírová jednání s Německem, a to se rozhodlo obnovit válku. Rada lidových komisařů vydala dekret Socialistická vlast v nebezpečí ve kterém se přímo říká že, podvratní živlové budou na místě zastřeleni tj. bez soudu.Od května 1918 začala občanská válka, povstání po celé zemi, Angličané
a Francouzi se v červenci vylodili v Murmansku, Japonci ve Vladivostoku. Na počátku léta 1918 kontrolovali bílí a cizí armády tři čtvrtiny území Ruska. Množily se rovněž
atentáty proti představitelům bolševiků. Tyto atentáty měly za následek tvrdé represálie
známé pod názvem Rudý teror. Čeka byla pověřena izolováním třídních nepřátel v místech ohrožení svobody. Všechny osoby podílející se na nepokojích byly odsouzeny k trestu smrti. Čeka se v tomto období stala orgánem,který ve svých rukou soustředil
sledování, zatýkání, vyslýchání, zastoupení prokuratury, soud a vykonání rozsudku. Od února
1919
měla
Čeka
navíc
právo
internovat
v koncentračním
táboře.Toto
nahromadění moci v rukou několika málo jedinců mělo za následek nesčetná zneužití. Čeka jež mela v roce 1921 31 000 agentů, v letech 1917-1921 dala popravit kolem 250 000 lidí! Konec občanské války a nastolení ekonomické reformy nastolil podmínky
vhodné pro politickou stabilizaci, jež umožnila likvidaci Čeky a revolučních soudů. Lenin navrhl reformu Čeky, jež měla za následek omezení kompetencí Čeky a její podřízení kontrole ministerstva spravedlnosti.
V únoru 1922 byla Čeka rozpuštěna a vytvořila se tzv. Státní politická správa
ve zkratce GPU (Gosudarstvennoje političeskoje upravlenije). . Zatímco Čeka, stráž revoluce byla orgánem boje proti politickým nepřátelům za občanské války. GPU státní
instituce se stalo prostředkem kontroly společnosti a jeho agenti pronikli do všech jejích orgánů.
47
Soukromé právo
Oblast práva, kterou jsem zvyklí označovat jako právo soukromé bylo v Rusku
tradičně ovládáno obyčeji, tradicemi a náboženskými normami, Jeho charakteristickým rysem byl partikularismus. Absentovala použitelná
moderní kodifikace. Většina ruského
obyvatelstva, tedy rolníci, spravovala své záležitosti nepsaným právem, místní soudy
s laickými soudci rozhodovaly podle obyčejů a zvyklostí. Nekodifikované občanskoprávní předpisy upravovaly prakticky pouze vztahy buržoazie, jeho působnost tak byla omezena převážně na oblast měst. Tento stav jen podtrhoval hluboké rozdíly mezi dvěma paralelními
ruskými světy městem a vesnicí s dosud absentující lidskou emancipací rolnictva.Vytvářel se
tak jakýsi dualismus právního systému s odlišnými normami pro vesnici a město, či dokonce
jednotlivé skupiny obyvatel plynule navazující na dualismus systému sociálního. Strukturu soukromého práva doplňoval systém náboženských norem udržujících si výsadní a výhradní
postavení v oblasti práva manželského, ve školství, částečně v právu dědickém a v oblasti
cenzury. Postavení církve bylo navíc mocensky garantované (jeho normy státem
sankcionované) a zaštítěné státní mocí s níž vystupovala ve specifické dvojjedinosti. Tento stav se udržoval až do říjnové revoluce.
Bolševici tak stáli proti dvěma nepřátelům, zakořeněnému právnímu vědomí obyčejů
vrostlých do duší rolnictva jako poznaná nutnost a dominantnímu postavení církve, která vytvářela protiváhu sovětské moci, ke které se stavěla s otevřeným odporem a jejíž spojení s umírajícím režimem bylo nepřehlédnutelné.
Typickým pro metodu právní úpravy bylo v sovětském Rusku smazávání rozdílu mezi
veřejným a soukromým právem 64. Tato konstrukce se opírala o představu sovětské společnosti jako kolektivu pracujících, kde každý individuální zájem je v bezprostředním vztahu k zájmu kolektivnímu (prezentovanému abstraktním a širokým pojmem všelidový
zájem, pod nějž se dle potřeby dalo zahrnout leccos), je mu podřízen a může být uplatňován
jen v jeho mezích. Tento poměr se stal základní zásadou pro výstavbu sovětského právního řádu.
Typickým se stalo směřování k neurčitosti obsahu norem, vágním, abstraktním
pojmům, nesystematičnost a ad hoc normotvorbě.
Průvodními jevy uplatňování této koncepce byl jen skromný rozsah práv fyzických
osob a
64
zúžení
dispozitivního prostoru. Převládaly normy kogentní, bez ohledu na
přirozený odraz všeobecné snahy o zveřejňování života
48
odvětvovou systematizaci byly buď normami správními, zprostředkujícími centralizované řízení,či normami represivními 65.
Pojetí občanských práv v této době bylo čistě kolektivistické. Práva se zaručovala
pracujícímu lidu, třídním kolektivům atd. a jedině jejich prostřednictvím mohla být
realizována. Na člověka bylo nahlíženo jako na organickou část kolektivu jehož existence
umožňuje jeho rozvoj, podobu a jeho samotnou existenci. Občanská a lidská práva obecně měla výslovný třídní charakter a byla omezena a omezitelná souladem se zájmy revoluce.
Totalitní moc zahájila frontální útok na starou organizaci společnosti (a její instituty
respektive jejich podobu), ingerovala do všech stránek života, včetně těch živelně vznikajících jako běžné projevy sociálního a kulturního života lidí (determinované spíše soc. normami než
právními, sovětský stát měl ovšem ambici kontrolovat všechny normativní systémy). Stát vystupoval jako dozorce a poručník.
Po staletí se v sovětské společnosti konzervovaly specifické sociální konstrukce. Na
jejím čele stál car jako absolutní světský i církevní vládce, pod ním potom nesourodá skupina
jeho poddaných (typická neprostupnost a izolace jednotlivých vrstev) s nerovnými postavením, jejichž práva a povinnosti se odvozovaly od jejich sociálního postavení a zařazení.
Formální zrovnoprávnění občanů přinesl dekret z 23. Listopadu 1917 o zrušení stavů a
občanských hodností, jenž likvidoval nejrůznější privilegia jednotlivých vrstev
66
, nadále
zavedl jednotné označení pro všechny obyvatele – občan Ruské republiky. Došlo rovněž k zrovnoprávnění mužů a žen i národů Ruska v účasti na politickém životě.
Zároveň však sovětské právo konstruovalo koncepci třídně rozdělené společnosti
(diktatura proletariátu = otevřený třídní boj), kde rozsah a přístup k právům byl determinován
třídní příslušností jedince, a to do doby než dojde k vytvoření beztřídní společnosti (formálně 1936).
Postavení jednotlivce a jeho život byl po staletí určován a řízen pravoslavnou církví.
K zbavení její moci, byl již v listopadu 1917 vydán dekret RLK a odluce církve od státu a
školy od církve.67 Byla zrušena právní omezení věřících a bezvěrců. Bylo zrušeno vyučování
náboženství na školách. Veškerý církevní majetek byl prohlášen za majetek národní. Na
druhé straně však stát po jistou dobu toleroval existenci určitých náboženských sekt a respektoval principy jejich víry podle kterých nemohli vykonávat vojenskou službu. Bylo D. Pelikán, - Dějiny ruského práva, Praha:C.H.Beck, 2000 str. 110 J.Mečl, S.Zdobinský – Právo v revoluci, Lidové nakladatelství, Praha, 1969 str. 120 67 Později působení církve opět zlegalizováno
65 66
49
povoleno vyučovat náboženství soukromě. Tato tolerance státní moci vůči náboženství slábla s postupnou radikalizací situace.
Církev jako přirozený zastánce pozic starého režimu (a po dlouhá léta jeho
prodloužená ruka a nástroj kontroly a řízení) byla v období hroutícího se starého řádu nejvážnějším protivníkem v boji o vědomí občanů. Otevřeně se stavěla na odpor nové moci v níž poprávu spatřovala smrtelné nebezpečí pro svou další existenci.
Útok proti církvi se projevil i v oblasti práva rodinného, kde si dosud udržovala církev
a její normy výsadní postavení (v tradiční symbióze s tradicemi a mýty), především ve vesnickém prostředí.
Rodinné právo
Převratné změny ve společenské organizaci se projevily i v oblasti rodinného práva
Cílem sovětské moci se i zde stalo zbavení církve jejího vlivu na každodenní život a
organizaci jeho podoby především na venkově. Sovětská moc sice deklarovala náboženskou svobodu (primárně oslabující postavení pravoslaví), revoluční násilí však proces sekularizace mnohde proměnilo v nenávistné ničení kostelů, rozkrádání církevního majetku a vyvražďování duchovních.
Teoretické koncepce bolševiků se k rodině stavěly v zásadě odmítavě. Jako k prostředí
zotročení ženy, reprodukce měšťáckého způsobu života, opory starého řádu atd. Byla
považována za přežitek tradiční třídní společnosti, která se postupně rozplyne v moderní
kolektivistické společnosti vystavěné na jiných výstavbových prvcích a pojítkách (např. kolektivech pracujících atd.) Ideologii bolševiků odpovídala představa všeobecného zespolečenštění člověka i jeho existence.
Konkrétní koncepce podoby rodiny a jejího postavení v socialistické společnosti
nebyla dlouho ujasněná,musela bojovat s utopickými a anarchickými představami a
procházela mnoha proměnami v souvislosti s proměnami samotného sociálněekonomického systému. Zatímco revoluční epoše vyhovovalo maximální uvolnění rodiny a rozbití její materiální a morální uzavřenosti, která se jevila jako pouto ke starému způsobu života,vyspělý
totalitní stát 30.let ji využíval jako disciplinační nástroj v zjitřených obdobích industrializace a kolektivizace.
Tomu odpovídal i osud mnoha porevolučních opatření v oblasti rodinného
práva v období pozdější „normalizace“ sovětské společnosti a quasikonzervatismu 20. A
30.let. a přechod od počátečního odmítání k pojetí rodiny jako základní výstavbové jednotky a stabilizačního faktoru v období Stalinismu.
50
Rodina jako základní článek
sociálního systému a primární existenční prostor
každého člověka měla být podrobena potřebám a představám nového řádu. Její funkce přitom měl do značné míry převzít systém společenských služeb, zahrnujících jesle, společné
prádelny, ale i zařízení pro společné stravování atd. Bolševici v rodině viděli uzavřený systém
zajatý ve svých omezených hranicích – otročení a hysterie žen, středověkých zvyků, babských pověr a ponižování dětí, který bylo třeba rozbít. Na vesnici byla uzavřenost rodin (tím
snižující vliv a množnosti pronikání nové ideologie) semknutých kolem svých hospodářství ještě výraznější
68
Bolševici naráželi na odpor a nedůvěru, ještě větším problémem se však
ukazovala neschopnost zajištění odpovídajících materiální podmínek pro realizaci těchto opatření, to vedlo k tomu, že právo se stávalo mnohdy výsadou, což ostatně začínalo být typické pro celou sovětskou společnost, která si rychle budovala nové zdroje sociálních antagonismů tvoříce nové privilegované třídy. Jeslí byl nedostatek, kolektivní stravování
trpělo nedostatkem potravin, v prádelnách se více kradlo než pralo. Kulturní a materiální
podmínky nutily bolševiky k ústupu od původní ideologie pod tlakem hospodářské nutnosti až k finální úplné rehabilitaci rodiny jako základního článku socialistické společnosti 30.let.
Všeobecná sociální krize Válečného komunismu však s sebou nesla mnohé další
negativní jevy, spojené s rozkladem rodiny a tradičního sociálního i ekonomického řádu, kterým nedokázala státní moc čelit jinak než dalšími represemi. Rozmáhala se prostituce, množilo se množství odložených a bezplizorných dětí, pro které chyběly útulky a které byly odkázány sami na sebe.
Význam rodiny a potřeby nového pojetí jejího postavení byl zvýrazněn vyjmutím
právní úpravy rodinných a manželských vztahů do samostatného právního odvětví. Rodina neměla být nadále nahlížena jako jakési majetkové společenství vyjmuta z normativního pole
a především měla být
náboženských norem. Měla se stát rovnoprávným
společenstvím muže a ženy založeném na citovém poutu s konstrukcí vzájemného odpovědnostního vztahu rodičů a dětí (vzájemná vyživovací povinnost). S tím souvisela i právní opatření učiněná sovětskou mocí.
Právním vyjádřením bolševických záměrů se stal především Dekret o rozvodu z 29.12.
1917, na něj navazující Dekret o občanském sňatku, dětech a vedení matrik a především
Kodex zákonů o matrikách, manželském, rodinném a poručenském právu RSFSR z 16.9. 1918, který z rodinného práva učinil jedno ze dvou (společně s právem pracovním) právních odvětví, které byly kodifikovány ještě před koncem občanské války. 68
L.D.Trockij,předmluva J.Šabata, doslov P.Uhl, - Zrazená revoluce, Doplněk, Brno, 1995 str. 145
51
Úprava rodinného práva v sovětském Rusku sledovala
dva základní směry –
liberalizační (mnohdy negované pozdějším zákonodárstvím 20.a 30. let, nyní jako výraz obvyklé revoluční uvolněnosti, objektivní potřeby a komunistických idejí) a sekularizační (zbavující církev vlivu v boji o masy).
Samotné zachování existence rodiny bylo vynuceno faktem, že ne všechny její funkce
mohly být zajištěny státní mocí. Každopádně individuální orientace na rodinu byla nadále považována za reakční a individualistickou.
Dekretem o rozvodu se zaváděla úplná svoboda rozvodu. Podmínkou byla žádost
alespoň jednoho z manželů.Platnost tohoto zákona dekret vztáhl výslovně na všechny občany Ruské republiky bez ohledu na jejich náboženské vyznání. Rozvod tak měl více méně
registrační charakter. I po rozvodu byla zachována alimentační povinnost vůči dětem, v případě mužů i vůči nezaopatřeným ženám.
Na něj navazující dekret o občanském sňatku stanovil, že nadále (ex nunc) jsou
uznávány pouze občanské sňatky uzavřené prostřednictvím matričního úřadu. Samotný církevní sňatek nevyvolával žádné právní účinky, církevní sňatek vedle obligatorního
občanského sňatku se stal pouze soukromou záležitostí snoubenců. Věk pro vstup do manželství byl uzákoněn na 18 let pro muže a 16 pro ženy (s výjimkou pro oblast Zakavkazska). Snoubencům byla umožněna volba společného jména, stejně jako ponechání svého dosavadního příjmení.
Kodex tato pravidla pozměnil jen minimálně, byla zrušena odchylná věková hranice
pro vstup do manželství pro oblast Zakavkazska69, nadále byl povolen sňatek i pro duchovní
jimž to zakazuje jejich víra, či kteří učinili slib celibátu. Překážkou sňatku bylo naopak jakékoli příbuzenství mezi snoubenci (časté na vesnici). Manželství bylo konstruováno jako dobrovolný, monogamní vztah rovnoprávných jedinců, nevytvářelo majetkové společenství
manželů (znovuzavedeno 1926), což bylo výrazem jeho dematerializace (manželé mezi sebou mohli uzavírat všechny právem povolené majetkové smlouvy), manželé však měli vzájemnou
vyživovací povinnost, vzájemnou vyživovací povinnost měli i děti a rodiče, děti však neměli
právo na majetek rodičů a naopak. V případě smrti rodičů či dětí se rodičům a dětem v materiální nouzi poskytovala výživa z majetku zemřelých.
Sovětské rodinné právo obsahovalo řadu dalších liberálních pravidel, mimo jiné
zrovnoprávnění dětí narozených mimo manželství s dětmi manželskými či právo matek dovolávat se určení otcovství. 69
projev snižující se tolerance režimu,
52
Sovětské rodinné právo a právo obecně však naráželo při svém prosazování na mnoho
překážek. Jednou ze základních byla neexistence funkčního mechanismu prosazování státní vůle, její moc se v období občanské války redukovala na velká města. Docházelo k častému
zneužívání moci, či k vydávání zákonů na místní úrovni odporujících zákonům vydaných centrální mocí. Uvedeným zásahům do rodinného a manželského práva a jeho
obecné
sekularizaci se stavěla na odpor církev, která měla především v izolovaném a uzavřeném
venkovském prostředí stále významný vliv. Prosazování práva tak probíhalo nerovnoměrně
(rychleji ve městech) pomalu a naráželo na velký odpor (mimo jiné setrvačnost vnímání lidí).
Sovětská praxe se tak znovu přesvědčovala, že zákon není vše. Právo tak muselo svádět dlouhý boj s mimoprávními normativními systémy (především náboženskými a sociálními normami.).
Dědické právo
Dalším ze zásahů do stávajícího socioekonomického systému bylo zrušení dědění.
Bylo provedeno Dekretem VúVV dubna 1918. Dekret zrušil dědění jak ze zákona tak i z církevní závěti. Po smrti majitele se jmění, které mu náleželo stávalo majetkem RSFSR. Znemožněn byl i přechod práv na užívání půdy 70.
Zrušení dědění se mělo stát jedním z nástrojů k překonání vlastnických individuálních
institutů. Jeho účelem byl především boj proti kapitálu a jeho akumulaci mimo státní kontrolu,
a tím k postupné majetkové nivelizaci společnosti a odstranění kořenů zděděné nerovnosti. K zmírnění dopadů tohoto opaření na nemajetné vrstvy obyvatelstva dekret stanovil, že
v případě, že majetek zemřelého nepřesahuje 10 000 rublů přechází po smrti zůstavitele do správy jeho příbuzných. Pro případy, kdy „zůstavitelovi“ příbuzní, jejichž příjmy nedosahují životního minima, případně jsou práce neschopní, dostávají výživu z majetku, který zemřelý
zanechal. Zvláštností tohoto dekretu bylo jeho závěrečné ustanovení, které rozšiřovalo jeho časovou působnost směrem dozpátku na všechna dosud neskončená dědická řízení.
Na jaře téhož roku byl vydán zákaz darování přesahující hranici 10 000 rublů, z obavy
před obcházením dekretu o zrušení dědictví darovacími smlouvami.
Zrušení dědění nebylo absolutní, jeho dopad byl fakticky omezen pouze na majetné
vrstvy. Radikální koncepce dědění byla
produktem revolučního radikalismu spojeného
s asketickými představami o hospodářské rovnosti členů pracovní komuny 71 organizované na obdobných základech jako institut užívání půdy.
70 71
(čl. 46 zákona o socializaci půdy). J.Mečl, S.Zdobinský – Právo v revoluci, Lidové nakladatelství, Praha, 1969 Str. 137
53
Spolu se zaváděním pracovním povinnosti a vyvlastňováním výrobních prostředků
v soukromých rukou se stalo nástrojem k vytváření homogenní, integrované společnosti. Omezení dědického práva rovněž dotvářelo úzké meze soukromé akumulaci kapitálu a tím se stát stával
ekonomickým hegemonem na němž a jeho institucích jsou všichni občané
existenčně závislý, čímž jsou automaticky směřovány jejich životy požadovaným směrem.
Změnu přístupu k dědění přinesl až NEP, kdy bylo dědění opět povoleno jako
přirozená součást tržního mechanismu. Občanské právo Cílem
sovětské
moci
bylo
provedení
ekonomického
převratu,
vyvrácení
kapitalistického socioekonomického modelu společnosti. Tyto změny byly podmíněny
rozsáhlými přesuny majetku a společenských zdrojů. Právní základ těmto přesunům položil již zmíněný dekret o půdě rušící soukromé vlastnictví půdy a na něj navazující řád VÚVV a RLK o dělnické kontrole, která se měla stát
prostředkem kontroly průmyslu (vyražení
kapitalistům jejich moci z ruky) a základem pro jeho následnou nacionalizaci.
Nové občanské právo se tak začalo rodit jako produkt ekonomických vztahů zcela
nové kvality. Rozsáhlé konfiskace a nacionalizace majetku vedly k zrušení nejprve velkého a později prakticky veškerého soukromého vlastnictví výrobních prostředků a kapitálu. Do občanského práva byly zavedeny nové instituty všelidového (půda) a státního vlastnictví.
Odvětví hospodářství, která byla považována vzhledem k svému významu za rozhodující pro udržení politické moci a vítězství socialismu (či zlomení odporu) byla podrobena státnímu monopolu
a
fakticky
vyloučena
z občanskoprávního
obratu
a
nadále
podléhala
administrativnímu řízení. Rozsah takto řízené ekonomiky se přitom postupně zvětšoval. I občanské právo tak získalo převážně administrativněsprávní charakter s omezením dispozitivnosti.
Zhoršující se hospodářské situace, krize v zásobování (tedy snaha uživit města a
zachránit tak jediné výspy bolševické moci) a šířící se spekulace vedla ke snaze o omezování
anarchie a živelnosti v ekonomickém životě. Stát radikálně omezil soukromý obchod a usiloval o zavedení naturální směny mezi rolnictvem a státem (ukázalo se že nění co směňovat), a o bezpeněžní přídělový systém zajišťující zásobení měst alespoň základními potravinami. války.72 72
Tato opatření byla urychlována mohutnou inflací a
E.Vlček a kol., - Dějiny státu a práva socialistických zemí Panorama Plzeň, 1983 str.37
54
potřebami občanské
Dosud přetrvávala tolerance zbytků smluvního práva a jiných pozůstatků buržoazního
řízení ekonomiky.
Vlastnictví bylo nadále rozlišováno státní (respektive všelidové), družstevní a
zbytkové soukromé.
Půda se nemohla stát předmětem soukromého obchodu vůbec, což s sebou neslo i
zrušení dělení majetku na věci movité a nemovité.
Administrativní či přímo vojenské řízení oficiální ekonomiky (bující šedá a černá
ekonomika se kontrole vymykala, stálá existence obyčejových pravidel)
a celého
společenského života v období válečného komunismu tak vedlo k faktické (právo jako jízdní
řád) neexistenci tradičních právních vztahů, občanské právo přestalo fakticky existovat. Ekonomika byla proměněna v distribuční systém Válečného komunismu, kde všechny oficiální vztahy směny
byly řízeny administrativně na všech úrovních, byl nastolen
bezpeněžní a bezzbožní systém přídělů a dodávek. Válečný komunismus fakticky zbavoval vztahy mezi podniky právního charakteru a reguloval je čistě organizačně-technickým
způsobem. Zcela symptomatickým jevem byla paralelní existence právem neregulovaných, avšak státní mocí tolerovaných vztahů doplňujících skomírající distribuční a ekonomický
systém. Výsledkem byla existence velké části společnosti mimo právo. Tento fakt se projevoval i v práci soudů, kde většinu agendy této doby tvořily trestněprávní kauzy. Pracovní právo
Postavení dělníků v carském Rusku vycházelo ze specifického propojení kapitalismu,
z velké části reprezentovaného zahraničním kapitálem a
tradičního ruského nevolnictví.
Kapitalisté zde byli zaštiťování mocí absolutistické monarchie73, která systematicky a brutálně potlačovala dělnické požadavky na
důstojnou existenci a snesitelné pracovní
podmínky. Samotná existence kapitalismu byla v Rusku dosud jevem novým a vzhledem k převažující agrární
výrobě okrajovým. Přinesl s sebou však nové faktory, které začaly
proměňovat tvář ruské společnosti a politického spektra. Dělnictvo respektive proletariát jeho političtí představitelé se v Rusku jako významnější prvek společnosti začali objevovat teprve na přelomu 19. A 20. Století. Zpočátku napojení na své rolnické kořeny se začaly brzy
osamostatňovat jako samostatná třída s vlastními zájmy. Kumulace relativně velkého množství
dělníků v provázaných městských strukturách je
předurčovala k roli aktivní
politické síly narozdíl od tradičně pasivního a rozdrobeného rolnictva. Krutá exploatace pracovní síly, dominantní postavení zaměstnavatelů, podporovaných vojskem a policií, vedla
55
dělníky
k samovolnému
organizování
se
v zájmu
kolektivního
překonávání
stále
nesnesitelnějších podmínek v pracovním procesu a zakládání tzv. sovětů jako svérázných odborových organizací k prosazování jejich ekonomických zájmů. Městské prostředí a v něm
zbídačení dělníci vytržení z tradičního vesnického prostředí74 se stalo živnou půdou pro
socialistické a anarchistické agitátory. Na ruské scéně se tak objevil dosud nepoznaný jev -
politizace mas. Výsledky neschopnosti a neochoty vládnoucích tříd k jednání a ústupkům a
snad i jejich staletími pěstované neúcty k člověku se poprvé projevily v revoluci v roce 1905, tu ještě carský režim dokázal utopit v krvi, nedokázal však přistoupit k potřebným reformám
a další šok vyvolaný 1. Světovou válkou již vyústil v pád stávajícího politicko-sociálněekonomického systému.
Nově vznikající sovětská moc své mocenské nároky odvozovala právě od dělnické
třídy, jejíž zájmy a historické poslání se chystala naplnit. Dělníci byly základní oporou revoluce. Nový režim s nimi ztotožnil svou existenci, prohlásil je za nositele státní moci a přisoudil jim postavení vedoucí (byť dosud menšinové) společenské síly.
Stát, který se hrdě nazýval státem dělníků nemohl nepovažovat úpravu postavení
dělníků a úpravu práce obecně za svou prioritu, a to minimálně v oblasti propagandy (když už realita nedovolovala víc). Sovětské právo zdůrazňovalo změnu doprovázenou
pokrokovou
úpravou
antagonistické kapitalistické společnosti.
pracovního
procesu,
výrobního způsobu
v kontrastu
k zaostalé
Požadavky dělníků směřující k humanitarizace práce a odstranění vykořisťovatelských
institutů carského práva spočívaly především v regulaci délky pracovní doby, bezpečnosti práce, sociálního pojištění, práce mladistvých a dětí atd.
Pracovní právo vzniklo v sovětském Rusku jako samostatné odvětví práva. Jeho obsah
byl realizací
minimálního programu Bolševické strany z roku 1903 odpovídajícího na
požadavky dělnictva.
Již 11.listopadu vydala RLK dekret o osmihodinové pracovní době, který stanovil, že
během 24 hodin nesmí pracovní doba přesahovat 8 hodin a za týden 48 hodin. Současně byla
zakázána práce žen a mladistvých do 16 let. Bylo zakázáno zaměstnávat osoby mladší 14 let. Následovalo prohlášení o brzkém vydání dekretů o sociálním pojištění. V prosinci 1917 byl
vydán dekret o pojištění v případě nezaměstnanosti a o pojištění v případě nemoci. V červnu
1918 bylo vydáno nařízení o právu pracujících na 14 denní dovolenou. Byly zřizovány tím kapitalismus nevytvářel žádný tlak na liberalizaci společnosti jak tomu bylo v Evropě Kapitalismus a s ním spojená urbanizace rozbily tradiční struktury středověké společnosti ve které roli integračních prvků do té doby hrálo náboženské vyznání, tradice, regionální původ, a učinil z dělníků součást atomizované městské populace. Vytrženi z kořenů přirozeně hledali nové integrační prvky, nové zdroje vytváření kolektivní a individuální identity.
73 74
56
zprostředkovatelny práce a na jaře 1918 byla vytvořena inspekce práce. Funkci inspektorů vykonávali přímo pracující, kteří byli voleni odbory a schvalováni oblastním komisařem práce75. Tato opatření se obecně nesla v duchu zvýšení podílu pracujících na kontrole výroby
a výrobního procesu vůbec (viz. souběžně zaváděná dělnická kontrola). Významné kompetence byly svěřeny i orgánům odborů a dělnické kontroly při zavádění nové organizace práce a pracovní disciplíny.
Na druhé straně byla deklarací práv pracujícího vykořisťovaného lidu, která se stala i
součástí první sovětské ústavy zavedena všeobecná pracovní povinnost, jejímž úkolem byl
v první řadě boj proti příživnickým vrstvám, tedy především dosavadním držitelům kapitálu a
rovněž zajištění získávání pracovních sil. Pracovní povinnost byla až do období NEPu skutečností na jejímž základě vznikaly veškeré pracovněprávní vztahy, což odpovídalo pojetí
sovětské společnosti jako asociace spoluvlastníků zespolečenštělých výrobních prostředků na nichž je každý povinen pracovat dle svých možností a schopností.
Význam pracovního práva podtrhlo vydání kodex zákonů o práci ještě v průběhu
podzimu 1918 jako vůbec prvního zákoníku vydaného sovětskou mocí.
Reformy v oblasti pracovního práva však narážely na mimořádně nepříznivé
materiální podmínky, které umrtvovaly schopnost a ve vypjatých dobách občanské války i vůli sovětské moci k jejich prosazování.
Mnohá ustanovení zákoníku nemohla být v dobách Válečného komunismu vůbec
uplatněna a sloužila spíše jako jakési programové prohlášení směrem do budoucna. Pracovní zákoník se tak stal v podstatě mrtvou normou. Pracovní právo
bylo jedním z odvětví, kde
psaná podoba zákonů nejvíce odporovala skutečné realitě, která se vyvíjela mimo právo s posvěcením od oficiální moci.
Pracovní kodex deklaroval právo na uplatnění práce, které se však v podmínkách
Válečného komunismu stalo pouhou chimérou. Rovněž sociální pojištění zavedené koncem roku 1917, podle něhož částky určené k pojištění platily přímo podniky bylo od dubna 1919 nahrazeno
sociální péčí na níž byly skromné prostředky poskytovány přímo ze státní
pokladny. Podobný osud potkal i ustanovení o odměně za práci. Tu zákoník stanovil podle tarifů určeným jednotlivým druhům práce, přičemž zároveň stanovil minimální mzdu a to na
úroveň existenčního minima stanoveného RLK. Skutečná mzda však byla s postupujícím časem stále více naturalizovala, k čemuž přispívala i inflace.
Původní socialistická opatření prošla pod tlakem vypjatého období boje o přežití
postupnou proměnou až k militarizaci práce a s ní spojenému bezprecedentnímu vykořisťován 75
J.Mečl, S.Zdobinský – Právo v revoluci, Lidové nakladatelství, Praha, 1969 str. 128
57
dělníků, kdy se nehledělo ani na pracovní dobu, ani na bezpečnost práce a dělníci byli řízeni vojenskými metodami vedení.
58
Závěr
Válečný komunismus byl složitým komplexem jevů zasahujících všechny stránky
života vznikající sovětské společnosti. Válečný komunismus nebyl autonomním jevem ve
vývoji ruského respektive sovětského státu a práva. Do své podoby se zrodil jako výslednice reakce ruské právní tradice
na tlak občanské války, z ní pramenícího všeobecného
rozkladu a snahy o aplikaci ideologií podbarvených receptů řízení společenského života.
Právo přitom v tomto procesu nikdy nebylo prioritou, vládnoucím silám se v ruském
tradičně anarchickém a právně nihilistickém prostoru jevilo jako zbytečná přítěž, okrajový,
podružný jev. Tyto představy podporované ideologickými poučkami marxismu se přitom
zdály jako přijatelné většině obyvatelstva, do té doby žijícího v právem nedotčeném prostoru kam právo vstupovalo přinejlepším jako nástroj útlaku v rukou vládnoucích vrstev.
Válečný komunismus nebyl jen systémem revolučního chaosu, tavby starého řádu a
jeho norem v podmínkách revoluce, byl rovněž obdobím, kde se formovaly zárodky a formy působení budoucí sovětské totalitní mašinérie. Příznačné bylo, že právu zde nebylo vždy přisuzováno postavení
primárního regulačního prostředku života společnosti, kde často
ustupovalo pod tlakem přímého násilí a jiných mimoprávních prostředků působení. Právo se tak často převtělovalo do
podoby pouhého nástroje propagandy, zůstávalo začasté
nenaplněno, s osudem nechtěného dítěte odhozeného vlastními rodiči.
Období Válečného komunismu bylo obdobím všeobecné relativizace práva, právo
ustupovalo do pozadí, byly mu vyraženy z rukou jeho tradiční zbraně a opory, institucionálně nezajištěno, s absentující akceptační a aplikační vůlí obyvatelstva i orgánů státní moci, v neustálém, až patologickém, střetu s realitou, se ocitalo ve vakuu, žijící svůj život mimo
společenské vztahy, které zdánlivě upravovalo a které neúprosně odhalovaly meze jeho možností.
Válečný komunismus byl také prvním praktickým testem
komunistických teorií.
Jejich praktická aplikace byla přitom, ve své podobě často vynucená nutností. Opatření jako zrušení trhu, omezení soukromého vlastnictví neustále narážela na odpor a nedokázala se nikdy plně prosadit. Staré zvyky, normy a snad i imanentní tendence lidské existence se draly
na povrch v podobě černé a šedé ekonomiky, rozšíření spekulace atd. Bolševická moc nedokázala odpovídat jinak než zostřující se represí, ta však nedokázala zachránit ani krachující systém rekvizic. zániku.
Vnitřní pnutí a rozpornost systému Válečného komunismu vedla nakonec až k jeho
59
Resumé War communims was an economic policy adopted by Bolsheviks during russian civil
war as a system which will keep red army and towns supplied with weapons and food and will be able to imply principles of communist theories in to life in the same time.
War communism was an economic system partially forced by outside conditions,
partially arised as a reflection of communist ideology. Together with an economic crisis
caused by civil war led to destruction of all usuall economic mechanisms and relations, which Bolsheviks tried to replace by
large amount of measures controled directly by
government. Large factories were controlled by the government, production and especially
distribution planned and controlled by the government, food and most commodities were rationed and distibuted in a centralized way.
Workers had to work under strict rules, working discipline was enforced by soldiers.
In order to get their enemies under control obligatory labor duty was imposed onto „nonworking classes“.
Private enterprises and markets became illegal and had survived only as a grey or
black unofficial economy pursued by authorities and strictly punished. Black markets emerged despite the threats of martial law against profiteering and became integral part of supplying cities with food.
Patollogical shortage of food led to controversial policy of requisitioning of
agriculrure surpluses from poor peasants
for centralized distribution among remaining
population. Theory of peacefull trade of industrial goods for food failed when it became obvious that industry is collapsed food.
and its getting even worst. Cities had nothing to offer for
In order to satisfy the minimal food needs, the soviet government introduced a strict
control over the food surpluses of the relatively prosperous rural households. Since many
well-to-do peasants were extremely unhappy with this policy and tried to resist it, they were branded as „saboteurs“ of the bread
monopoly
of the state and advocates of the free
„predatory“, „speculative“ trade. The Soviets believed that prodrazvyorstka was the only possible way to procure bread and other agricutural products in the times of war.
This system called „prodrazvjorstka“ influenced many, if not all relations between
the city and the village and became one of the most important elements of system of the War communism.
60
Although this policy contributed to winnig the war it caused enormous hardship
and demage of agricultural system. Peasants refused to co-operate in producing food, as the
government took away far too much of it. Workers were abandoning cities into countryside, where the chances to feed oneself were higher, thus further decreasing the possibility of the fair trade of industrial goods for food and worsening the plight of the remaining urban population.
With the end of russian civil war many of measures of war communism lost its
actuality. But many of them remained unchanged, despite series of workers strikes and
peasants rebellions rolled over the country. But war communism selfdestructed itself as an economic system and need of change bacame more and more obvious.
Many Bolsheviks, including leaders understood many of these measures as a healthy
and vital starting line for fluent transformation of old Russia to pure communism and system of war communism for them represented a succesfull attempt and a chance
to
immediately implement communist economic theories. Many of them expected an immediat and large scale increase in economic output. For them was very difficult to admit their failure and their desillusion became dangerous for system itself.
But economic system of war communism was probably only a little more than sum of
mostly enforced measures, maybe influenced by ideology, which only real goal was to keep system running.
Policy of war communism put nearly everything under strict control of government
and martial law.
Punishments for minor crimes
became integral part of a system, which used
repression as a main instrument of power.
War communism was time of transformation of all society and every aspect of its
life. The tranfer of power did not come without teror, represions and suffering. Regime
openly deviding society, started its fight against orthodox russian church, non-working classes etc.
Economic system of War communism had finally found its edge and had been transformed in to so called new economic policy. But it was time of War communism where system of soviet power found its sources of power and where germs of its legal and pollitical system came in to life.
61
Literatura:
Monografie: •
Veber Václav, -
•
Michal Reiman, - Ruská revoluce, Naše vojsko, Praha 1991, přdmluva Z.Sládek
Praha,1996
Stalin. Stručný životopis, Univerzita Karlova, Karolinum,
•
L.D.Trockij,předmluva J.Šabata, doslov P.Uhl, - Zrazená revoluce, Doplněk,
•
F. Schroeder, D. Pelikán, K. V. Malý, - Tři studie z novodobých dějin ruského
•
kolektiv autorů, - Sovětské ústavy, nakladatelství Svoboda, Praha, 1979
•
Brno, 1995
práva, Ediční středisko PF UK v Praze, Praha 1994
D. Pelikán, - Dějiny ruského práva, Praha:C.H.Beck, 2000
•
L.Aragon, překlad A.J.Liehm, -
•
J.V.Stalin, - Spisy, 13.svazek 1930-34, vydavatelství ÚV KSČ, Praha, 1953
• •
1966
Dějiny SSSR 1917-1941,Mladá fronta,Praha,
E.Vlček a kol., - Dějiny státu a práva socialistických zemí Panorama Plzeň, 1983 J.Mečl, S.Zdobinský – Právo v revoluci, Lidové nakladatelství, Praha, 1969
•
Kolektiv autorů - Dokumenty ke studiu sovětského státu a práva, státní
•
F.Jánáček, J.Sládek,L.Brázda - V revoluci a po revoluci, Praha, 1967
•
Jan Adamec, Poválečné zemědělství Sovětského svazu: Permanentní krize,
pedagogické nakladatelství, Praha, 1967
Internet
• •
dostupné z www.coldwar.cz
J.Smíšek, Marathon, Thermidor – některé příčiny a vybraná poučení, dostupné z
www.misc.eunet.cz
Hrdinské období Velké ruské revoluce. Vydáno dne 12. 01. 2005 Výňatky z knihy
sovětského ekonoma a publicisty Lva Natanoviče Kricmana, dostupné z www.sds.cz,
•
„obrat nebo krach“ Vydáno dne 20.10. 2004 fragmenty nevydané knihy „obrat
nebo krach“ Hledání optimální alternativy ekonomické politiky socialistického
státu Sestavil Ludvík Brázda. Praha 1969. (ne)Vydalo nakladatelství Svoboda, dostupné z www.sds.cz
•
www.sds.cz •
K. Marx - B. Engels, Výroky o socialismu a komunismu 62
• • • • • • • • • • • • • • • • • •
K. Kautsky, Den po revoluci (1902), výňatky
V. I. Lenin, Hrozící katastrofa a jak jí čelit (10. - 14. září 1917), výňatek
V. I. Lenin, Udrží bolševici statní moc? (1. října 1917), výňatek
V. I. Lenin, Deset tezí o sovětské moci, VII. sjezd KSR(b) (6. - 8. března
1918)
V. I. Lenin, Nejbližší úkoly sovětské moci (březen-duben 1918), výňatek Teze levých komunistů o současné situaci (duben 1918), výňatek
V. I. Lenin, Referát na zasedání VÚVV (29. dubna 1918), výňatek
V. I. Lenin, O „levém“ dětinství a maloměšťáctví (5. května 1918), výňatek
Program KSR(b) přijatý na VIII. sjezdu strany (březen 1919), výňatky N. Bucharin, J. Preobraženskij, Abeceda komunismu (1920), výňatky S. Strumilin, Pracovní ekvivalent (červenec 1920)
V. I. Lenin, Referát na VIII. všeruském sjezdu sovětů (22. prosince 1920)
Usnesení VIII. všeruského sjezdu sovětů o upevnění a rozvoji rolnického a
vesnického hospodářství (28. prosince 1920), výňatky
V. I. Lenin, Předběžný koncept tezí o rolnictvu (8. února 1921)
V. I. Lenin, Referát na X. sjezdu KSR(b) o zavedení naturální daně místo
povinnosti odvádět všechny přebytky (15. března 1921)
Dekret VÚVV o zavedení naturální daně místo povinného odvádění
přebytků potravin a surovin (21. března 1921)
V. I. Lenin, Dopis N. I. Bucharinovi (březen až duben 1921)
Dekret RLK o spotřebním družstevnictví (7. dubna 1921)
63
