OBSAH: EDITORIAL ................................................................................................................ 3 SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4 INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5 ŽÍT JEŽÍŠOVU LÁSKU ................................................................................................. 6 APOŠTOLSKÝ EXARCHÁT PRO ŘECKOKATOLÍKY V SRBSKU A ČERNÉ HOŘE .............. 8 СВЯТИЙ ІВАН ЗОЛОТОУСТИЙ................................................................................. 10 SVATÁ LUDMILA A TETÍN ....................................................................................... 14 O POTREBE A ÚŽITKU ČÍTANIA ŽIVOTOPISOV SVÄTÝCH........................................... 16 HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: ŠPITÁLNÍ KOSTEL SV. KŘÍŽE VE ZLATÝCH HORÁCH ... 18 LITURGICKÉ POJMY: ANALOJ, TETRAPOD, ARTOKLASIA ......................................... 19 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. DEMETER (26. ŘÍJNA) ..................................................... 20 EVROPSKÉ EKUMENICKÉ SETKÁNÍ V SIBIU.............................................................. 21
EDITORIAL Vážení a milí čtenáři, přinášíme Vám tentokrát podzimní vydání našeho časopisu. V tomto čísle bychom rádi upozornili na rozhovor s naší pastorační asistentkou Janou Pejpovou. Obrátili jsme se na ni, aby se s námi podělila o své dojmy a zážitky z letošního mládežnického setkání v Bystré na východním Slovensku. Tímto se snažíme dát v našem časopisu více prostoru mládeži a pokud bude z vaší strany - našich čtenářů - zájem, budeme tento prostor dál přizpůsobovat na základě vašich ohlasů.
Ve zvláštním článku se věnujeme také třetímu ekumenickému setkání, které se konalo v září v rumunském městě Sibiu. Českou republiku tam zastupovali generální sekretář České biskupské konference a náš exarcha Ladislav Hučko, plzeňský biskup František Radkovský a spolu s nimi i reprezentanti dalších církví. O významu této události svědčí i to, že účastníky v Sibiu pozdravil také papež Benedikt XVI. Těšíme se spolu s vámi na vánoční číslo časopisu Exarchát a za pár týdnů na shledanou! Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA Drazí čtenáři Exarchátu! Neodbytně se před nás staví potřeba umístit náš život do kontextu společnosti, ve které žijeme a hledat v ní spojení se všemi pozitivními proudy. Nemůžeme žít jakoby na izolovaném ostrově a zahleděni jenom sami do sebe. Každý člověk je odpovědný za druhého a vzájemně jsme propojeni. Svatý otec Benedikt XVI. nedávno při svých katechetických promluvách citoval svatého Jana Zlatoústého a jeho větu, že každý je nějakým způsobem zodpovědný za spásu druhých: „Toto je princip našeho společenského života… nezajímat se jenom sami o sebe“ (Homílie 9,2 o Knize Genezis). Platí to nejen pro jednotlivce – pro ty především - ale i pro skupiny, a to i náboženské. My řeckokatolíci, naši předkové, jsme dobře pochopili tyto výzvy již před mnoha stoletími a svobodně se začlenili do jednoho proudu katolické církve, což se už v minulosti projevilo na úrovni náboženského života, na společném katolickém pohledu a postupu při evangelizaci společnosti a na jednotném působení na společenský život. Probí-
4
halo to bez nebezpečí ztráty vlastní identity. Co je v naší identitě podstatné? Podstatné není to vnější, ale je to všechno, co nás lépe přibližuje k Bohu, co lépe odpovídá evangelijním požadavkům, které pak mají svůj odraz v běžném životě. To vnější je prostředek, nemůže být cílem. Před námi stojí velký úkol evangelizace světa. Evangelizace nespočívá tedy ve vnějších gestech ani postojích, ale ve vnitřní obnově a vztahu se zdrojem našeho života, v společném a jednotném svědectví. A pravou evangelizaci musí začít každý sám u sebe, i když je jeho povinností pomáhat v tom i druhým. Není možné hlásat obnovu a sami se neobnovovat ve smýšlení, v názorech, v ochotě přijmout i odlišné názory, odpustit křivdy... Důležité proto nemůže být jenom zachovávat si nějaké fiktivní vnější pozice; důležité je co nejvíce nechávat prostor pro působení Boží milosti ve všech oblastech lidského života. Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY Z exarchátu • Ostravští řeckokatolíci si dne 25. srpna 2007 připomněli památku bl. Metoděje Dominika Trčky. V den jeho svátku ho přijeli uctít do jeho rodiště ve Frýdlantu nad Ostravicí a slavili zde liturgii sv. Jana Zlatoústého. Hlavním celebrantem byl o. Antonín Hořák, spolu s ním sloužili liturgii o. Vojtěch Mičan a o. Serhij Matskula. • V sobotu 18. srpna se konala v bazilice sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí řeckokatolická pouť. Svatou liturgii sloužil Mons. Pavel Posád, biskup litoměřický, o. Augustin, OP a o. Mgr. Ivan Semotjuk – farář liberecké farnosti. Po sv. liturgii následoval moleben k Panně Marii u hrobu sv. Zdislavy a prohlídka katakomb. • Dne 25. srpna 2007, v den svátku blahoslaveného mučedníka Metoděje Dominika Trčky, CSsR, apoštolský exarcha Ladislav Hučko udělil v pražském chrámu sv. Kosmy a Damiána jáhenské svěcení podjáhnovi Tomáši Mrňávkovi, ThD. Novosvěcený jáhen se narodil v roce 1974, východní liturgiku studoval na Papežském východním ústavu v Římě v letech 2000-2004 a v současnosti přednáší na Teologické fakultě UK v Praze. • Dne 13. září 2007 se konala společná rekolekce kněží z děkanátů Velké Meziříčí a Třebíč. Začala v kostele sv. Klimenta v Jasenici zpěvem mariánského Akafistu, který zpívali otcové A. Jiří Pleskač a Michael Špaček společně s malým sborem, který zpíval i na sv. liturgii. Po liturgii rekolekce
pokračovaly na Obecním úřadě v Jasenici, kde přednesl otec Michael Špaček přednášku o cyrilometodějské tradici. • Dne 13. září 2007 byla ve farním chrámu sv. Václava v Tachově slavena zádušní bohoslužba a zpívána panachyda za v Pánu zesnulou Eugenii Ilnytskou, matku administrátora farnosti v Tachově o. Serhije.
Вёчнаz пaмzть! Z kultury • Ve 2 hod. v noci 25. září 2007 vyhořela expozice a hala Národního památníku v Mikulčicích, která stála na místě někdejšího hradiště Valy, jednoho z největších center Velké Moravy. Objekt také příležitostně sloužíval jako provizorní sakristie pro řeckokatolické bohoslužby. Příčina neštěstí není zatím známa. Objekt vyhořel do základů. V ohni skončily nejen cenné předměty z depozitáře, ale i výsledky přibližně padesátileté vědecké práce. Ze života církve • Kardinál Roger Etchegaray, emeritní předseda papežské rady Iustitia et Pax, se na pozvání Ruské biskupské konference zúčastnil dne 6. sprna 2007 slavnosti 10. výročí posvěcení katolické katedrály Proměnění v Novosibirsku. Dne 7. srpna 2007 byl v Moskvě přijat pravoslavným patriarchou Alexijem II. • Na svátek bl. Metoděje Dominika Trčky se 25. srpna 2007 ve slovenských Michalovcích konala poutní
5
slavnost. Archijerejskou svatou liturgii sloužil košický apoštolský exarcha Milan Chautur, homílii pronesl pražský provinciál redemptoristů Stanislav Přibyl, CSsR. • Ve dnech 4. – 7. září se Mons. Ladislav Hučko a o. Ivan Semotjuk zúčastnili ekumenického setkání v rumunském městě Sibiu. Mezi nejvýznamnější účastníky patřili předseda papežské rady pro jednotu křesťanů kardinál Walter Kasper, pravoslavný cařihradský patriarcha Bartoloměj I. a metropolita Kyril ze Smolenska a Kalinin-
gradu, předseda pro vnější církevní vztahy Moskevského patriarchátu a evangelický biskup Wolfgang Hu-ber, předseda rady německých evangelických církví. • Karmelitánské nakladatelství vydalo brožuru Likvidace Řeckokatolické církve, která je vybranou částí z knihy Václava Vaška Dům na skále 2 – Církev bojující. Publikace je k dispozici v prodejní síti nebo si ji zájemci mohou koupit prostřednictvím svých správců farností. vf
ŽÍT JEŽÍŠOVU LÁSKU Ve dnech 3. – 7. srpna 2007 se konalo již 15. setkání řeckokatolické mládeže Slovenska. Probíhalo v rekreačním středisku Bystrá nedaleko východoslovenského města Humenné. Tato akce se pořádá od roku 1992. Před třinácti lety se začala mládež pravidelně setkávat v rekreačním areálu Bystrá. Z našeho exarchátu se letošního setkání zúčastnila Jana Theresia Pejpová, která je pastorační asistentkou Apoštolského exarchátu v Praze. Abychom se o setkání mládeže dověděli víc, položili jsme jí několik otázek: • Jak jste se na setkání v Bystré dostala? Přihlásila jsem se na jeden z turnusů. Turnusy jsou rozděleny podle věku, tomu se pak přizpůsobuje i program účastníků. V posledních sedmi letech byly vždy čtyři turnusy, já jsem se setkání zúčastnila už podruhé. • V čem konkrétně program těchto setkání spočívá? Program vychází z poselství Svatého otce mladým. Téma, od kterého se odvíjel program letošního ročníku, znělo:„Abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás“ (Jn 13, 34). Jinak na programu se podílí animátoři, kněží a lidé ze sdružení AÉTOS (sdružení dětí a mládeže), které tuto akci vlastně pořádá. Samotný program tvoří každodenní liturgie, ale hlavně katecheze a práce ve skupinkách pod vedení animátorů. Každý den jsme měli jednu myšlenku, kterou jsme celý den rozebírali. Jako zajímavé zpestření byly přednášky s hosty. Vše provází různé další aktivity, zpěv, tančení a radování se z Pána.
6
• Jakým tématům jste se tedy věnovali? První den byl seznamovací. Druhý den jsme rozebírali naše Rozhodnutí, o den později Sebeodevzdání a přijetí. Poslední den probíhala jakási reflexe všeho, co jsme slyšeli, zažili a co si odneseme domů. Katechezi na téma Rozhodnutí vedl o. Marek Kolesár, který nám přibližoval důležitost rozhodnutí v našem životě. Ty často provází nepřiměřený strach, který nás blokuje v naší cestě za Pánem. Během tohoto dne jsme měli každý možnost přemýšlet nad tím, co nám brání v rozhodnutích, zda něco necháme tak, či uděláme první krok a rozhodneme se překážku na naší cestě odstranit. Na to navazovala liturgie smíření, kdy byl každý symbolicky pozván do „domu Otce“, aby mohl zažít odpuštění předchozích špatných rozhodnutí, přijetí svého rozhodnutí Bohem a pocítil jeho radost z něj. Tématem třetího dne bylo Sebeodevzdání a přijetí. V katechezi jsme si pokládali otázky, jestli opravdu důvěřujeme Bohu, jestli dokážeme přijmout jeho vůli a odevzdat mu to, na čem lpíme, jestli dokážeme složit naši starost na Pána a věříme, že se postará. Máme-li totiž milovat jako Kristus, musíme milovat Kristovou láskou. Pokud ji chceme obdržet, musíme se odevzdat Bohu. Protože naše láska je konečná a vyčerpá se, proto je třeba nekonečné Boží lásky. Ten poslední den jsme reflektovali ty čtyři dny jako naši cestu, kdy jsme nejprve učinili rozhodnutí pro Pána, pocítili odpuštění, odevzdali svůj život a sebe Pánu, aby nás proměnil a mohla v nás zazářit jeho láska. Nyní jsme mohli Odevzdat lásku, kterou jsme přijali. Milovat své bližní Kristovou láskou – tak jak on miloval nás, a to skrze službu. Ten poslední den jsme bohužel museli odjet ještě před posledním večerem, a tak jsem se nemohli zapojit do přípravy zábavného programu. Ten měl probíhat formou vtipného líčení situací křesťanského života pomocí pantomimy, scének, výrazového tance, aby všichni, kdo se pobytu zúčastnili, mohli prožít závěrečné zamyšlení a zhodnocení celé akce. • Jací hosté setkání navštívili? Prvním hostem byl otec vladyka Milan Chautur. On celebroval liturgii, která vlastně celý program zahajovala. Po liturgii jsme ještě měli možnost si s vladykou Milanem popovídat na hlavní téma našeho setkání, ale i všeho ostatního, co nás zajímalo. Dalším hostem byla paní Valerie Jurčíková, která přednášela o významu znalosti Starého zákona pro pochopení Zákona nového. Pokusila se nám přiblížit podobenství o pošetilých pannách, vysvětlila nám tehdejší zvyklosti ohledně svatby a mnohým z nás tak toto podobenství více zpřístupnila. Svým nadšením a zajímavým výkladem byla povzbuzením do studia Písma.
7
• Co jste si vy osobně z letošního setkání odnesla? Snahu a vůli žít Ježíšovu lásku. Samotné setkání se zakládalo za účelem navázání nových vztahů, sblížení mládeže, vzájemné komunikace, a to všechno znamená žít Ježíšovu lásku. Ač by se mnohým mohlo zdát, že Bystrá je spíše hraním si a některé části nejsou pro mladé lidi na dostatečné duchovní a intelektuální úrovni, já osobně si myslím, že lidé co tam byli, se nepřišli pouze bavit, a ten, kdo přistupoval s otevřeným upřímným srdcem, tomu mnohdy dal Pán pocítit svoji blízkost. Mohu říci, že toto místo bylo naplněno zvláštní radostnou atmosférou a my tvořili láskou naplněné společenství. Viera Folkmanová
APOŠTOLSKÝ EXARCHÁT PRO ŘECKOKATOLÍKY V SRBSKU A ČERNÉ HOŘE Řeckokatolíci v Evropě jsou organizováni v církevních provinciích na různém stupni vývoje - v exarchátech, eparchiích, metropolích. Některé existují řadu století, jiná teprve několik let. Jednou z nejmenších a nejmladších řeckokatolických provincií na našem kontinentu je Apoštolský exarchát pro řeckokatolíky v Srbsku a Černé Hoře.
8
První řeckokatolíci - Rusíni - přišli do Ruského Keresturu v srbské Vojvodině v roce 1745 z Hornyce, což je v Zakarpatí, a také z Panonské nížiny v Maďarsku. Jejich řeckokatolická farnost vznikla v roce 1750. O něco později osídlili Rusíni obec Kocur u Verbasu, kde byla v roce 1776 založena farnost. Tamní Rusíni se přesouvali i do jiných míst Srbska a Chorvatska - do oblastí Bačky, Sremu a Slavonie. Obě farnosti byly podřízeny římskokatolické arcidiecézi v Kaloči v Maďarsku. V roce 1777 byla v chorvatském Križevaci zřízena řeckokatolická eparchie, do jejíž působnosti byli zahrnuti nejenom řeckokatolíci v Chorvatsku, ale i obě farnosti v Ruském Keresturu a Kocuru. Po první světové válce se kvůli změně státních hranic ocitly v nově vzniklé Jugoslávii ještě dvě další farnosti rumunských řeckokatolíků (Markovac a Jankov Most). Po roce 1918 se staly součástí Križevacké eparchie rovněž rusínské řeckokatolické farnosti v Bosně, podobně i několik farností v Makedonii a navíc i dvě rumunské farnosti v Banatu. Věřící Križevacké eparchie tak pocházeli z pěti národů a byli potomky pěti unií: Brest-Litevské, Marčanské, Užhorodské, Sedmihradské (rumunské) a Kukušské (makedonské). Kázalo se zde pěti jazyky. Po druhé světové válce sem přišlo z Bosny několik tisíc haličských Ukrajinců. Ti se usadili nejenom na území, kde už existovaly řeckokatolické farnosti (Verbas, Ruský Kerestur, Nový Sad, Sremská Mitrovice), ale zároveň pro ně byly založeny další tři nové farnosti. Když se během posledních patnácti let staly původní svazové republiky Jugoslávie samostatnými státy, byla rozdělena i Križevacká eparchie. Nejdříve byl zřízen v roce 2001 v Makedonii Apoštolský exarchát pro katolíky východního obřadu, od 28. srpna 2003 existuje Apoštolský exarchát pro řeckokatolíky v Srbsku a Černé Hoře. Pro tento exarchát ustanovil Apoštolský stolec jako katedrálu farní chrám svatého Mikuláše v Ruském Keresturu a jako prvního exarchu tehdejšího pomocného vladyku v Užhorodě na Ukrajině Dr. Jurije Džudžara, narozeného v roce 1954 v Džurdževu. Biskupské svěcení přijal 19. března 2001 z rukou papeže Jana Pavla II. Exarchát pro řeckokatolíky v Srbsku a Černé Hoře má asi 25 tisíc věřících ve třech děkanátech. Kromě vladyky pracuje v exarchátu 15 kněží. Více než 10 kněží z tohoto exarchátu působí v jiných eparchiích a v jiných zemích. Otcové baziliáni mají svůj klášter v obci Kula. Sestry Služebnice, které přišly do Križevacké diecéze před sto lety, mají na území exarchátu šest klášterů a tři misijní stanice. Celkem je v provincii více než šedesát sester Služebnic. Koncem roku 2005 se řeckokatolíkům v Srbsku podařilo vytisknout první překlad Bible, Nového Zákona v rusínském jazyce. zdroj: Archiv exarchátu
9
СВЯТИЙ ІВАН ЗОЛОТОУСТИЙ Св. Іван Золотоустий, який прийшов на світ 344 року в сирійському місті Антіохії, був щасливою дитиною, бо мав розумну й побожну матір Антусу. Коли вона, після передчасної смерти чоловіка, осталася вдовою з двома маленькими дітьми, то не піддавалася шкідливому смуткові, але мужньо й розумно почала відразу виконувати всі обов'язки господині дому, матері й побожної християнки. Поганин Лібаній, учитель малого Івася, був такий захоплений розумом і чеснотою Антуси, що говорив: "Які чудові жінки знаходяться між християнами!" Антуса старалася дати дітям як-найкращу освіту, і тому посилала їх на науку до найкращих учителів, які були тоді в візантійській державі. Але вона ще більше дбала про те, щоб дати дітям досконале християнське виховання, що є найціннішим скарбом людини. Завдяки такій дбайливості матері Івась здобув собі основне знання філософії, заблистів даром і знанням красномовства, а передусім збагатився досконалим знанням Христа, Його вчення, прикладу й духа. Він навчився бути глибоко покірним, а також панувати над своїми грішними похотями духа й тіла. З природи скорий до гніву, він постійною чуйністю й напруженням волі з успіхом опановував порушення своєї нетерпеливости. Його скромність обичаїв, лагідність, любов до ближніх і велика второпність робили його любимцем усіх тих людей, що з ними він входив у взаємини. Природні таланти, висока освіта й велика чеснота робили Івана здібним до найвищих державних урядів, але він про них не думав, його думки були зайняті Богом, а бажанням його серця було життя на самоті, посвячене тільки Божій службі. Тим часом, поки це сталося, він почав займатися адвокатурою. В тому часі, в товаристві своїх молодих приятелів, він почав ходити до театру й інших розважальних місць. Не мавши ще тоді й двадцяти літ життя, він почав наражувати себе на моральний упадок. На щастя Бог чував над своїм
10
вибранцем і скоро дав йому пізнати, що він увійшов на ковзьку дорогу. Налякавшись тієї пропасти, що над нею він опинився, він вирішив покинути негайно небезпечний для його душі світ. Щоб перервати свій зв'язок з легкодушними побратимами, він почав одягатися в просту, грубу одежу, багато постити, довго молитися та спати на твердому помості. Свій природний потяг до пустої людської слави він почав успішно перемагати прилюдним понижуванням себе. Коли давні приятелі почали насміхатися з нього, він цим радів, бо це було корисне для його душі. Його одиним предметом любови став тоді розп'ятий Христос, а його наймилішим зайняттям молитва й самозречення. У тому часі був антіохійським патріярхом св. Мелетій. Пізнавши Іванову чесноту, він запросив його до своєї палати, де подавав йому різні поучення, а опісля висвятив на церковного четця. В тому часі Іван навчився передусім мовчання, що таке потрібне, щоб забезпечитися перед гріхами язика. По трьох роках перебування коло св. Мелетія, на настійчиве прохання матері, він вернувся додому, де однак дальше продовжав своє тихе й скромне життя. Коли по двох роках він почув, що на найближчім синоді єпископів мають його і його приятеля Василя вибрати на єпископів, він утік з Антіохії і вернувся аж тоді, коли довідався, що опорожнені єпископські престоли були вже обсаджені іншими людьми. В тому часі він написав шість цінних книг про священство. Мав він тоді двадцять шість літ. Проживши ще чотири роки з матір'ю в Антіохії, Іван оселився між побожними пустельниками, що жили тоді близько Антіохії. Спочатку він боявся, що не зможе так тяжко працювати, молитися вдень і вночі; їсти раз в день по заході сонця сухий хліб, як це робили ті побожні самотники, між якими він був, але згодом силою волі примусив себе вести з ними спільне життя досконалого самозречення та провів між ними шість щасливих літ. Він був би остався й довше між ними, але тяжко занедужав і мусів вернутися до Антіохії. Прийшовши до здоров'я, він почав послуговувати в церкві. Незабаром св. Мелетій висвятив його на диякона, а 386 року єпископ Флавіян висвятив його на священика та назначив своїм головним намісником. Впродовж дванадцяти років він заступав старенького єпископа, проповідав та з великою любов'ю опікувався вбогими. Тому, що в Антіохії було тоді сто тисяч християн, то він проповідав кілька разів у тиждень, а часто кілька разів денно. Погани, жиди й єретики відчули силу його слова. Він викорінював застарілі надужиття, усував гріхи і освячував ціле місто. Здавалося, що ніщо не може опертися силі його вимови, ревности й побожности. в часі Великого Посту 387 року, коли нарід зневажив був і порозбивав статуї цісаря й його родини, Іван виголосив двадцять одну сильну науку про статуї. У 397 році, після смерти царгородського патріярха Нектарія, цісар вирішив покликати на опорожнений патріярший престіл Івана. Побоюючись одначе, що антіохійці не схочуть пустити від себе улюбленого душпастиря,
11
казав потайки вивезти його з міста та привезти до Царгороду, де він був висвячений на єпископа і засів на патріяршім престолі (398 р.). Першим кроком нового пастиря було те, що він зменшив домашні видатки, а заощаджені гроші призначив на підмогу для вбогих, передусім хворих. Одночасно казав збудувати багато лікарень, що їх він піддержував своєю допомогою. В палаті завів зразковий лад між службою, яку він сам дуже дбайливо добирав. Щоб піднести релігійність між народом, він видав різні розпорядження для духовної обнови свого духовенства, у чім однак поробив деякі помилки через свою суворість. У цій обнові духовенства було однак головне те, що він сам робив те, що приказував робити іншим. Коли Іван став пастирем Царгороду, то скоро завважив, що тамтешні жінки носили непристойну, занадто коротку й прозору одежу, через що наражували мужчин на спокуси й моральний упадок. Св. патріярх сильно виступив в обороні християнської моралі, осуджуючи тих легкодушних жінок, які були причиною згіршення. Він говорив їм: "Скажіть мені: кого світ осуджує? кого судді карають? Тих, що п'ють отруту, чи тих, що приготовляють її та дають шкідливий напиток? Це ви мішали той нещасний пугар; це ви подали смертоносне питво; ви більш злочинні від отруйників, бо смерть, що її ви спричинюєте, більш жахлива; бо ви вбиваєте не тіло, але душу. І це ви не робите ворогам ні примушені конечністю, ні побуджені кривдою, але з нерозумної марности й гордости." Сильні слова правди св. пастиря западали жінкам у душі, і вони почали одягатися похристиянськи. Подібно він викорінював проклони, навертав поган і єретиків. До грішників був св. патріярх надзвичайно ласкавий і приймав їх з любов'ю, кажучи: "Як ти впав другий раз, а може навіть тисячу разів у гріх, прийди до мене, і ти будеш уздоровлений." Але перед нерозкаяними грішниками він не поступався. Був також сильний і суворий у вдержуванні церковної дисципліни. Як одного року люди пішли в Велику П'ятницю приглядатися кінським перегонам, а в Велику Суботу були в театрі, де була нагода до згіршень, то він так був цим засмучений, що на Великдень виголосив одну з найсильніших проповідей проти забав і вистав у театрі й цирку. З батьківською любов'ю він опікувався посвяченими Богу дівицями та старався, щоб піднести по їхніх манастирях духовне життя. Вдів закликав до життя покути, відокремлення й побожности; між ними була славна св. Олімпія, яка була опікункою побожних удів, а одночасно старалася про харч для св. патріярха. Він їв звичайно сам один, пізно й мало; зате для гостей мав іншу їдальню, де кожний діставав усього подостатком. Однак у загальному він був проти виставних бенкетів. Убогі мали в св. патріярсі щирого приятеля. Щоб мати на милостиню для них відповідний фонд, він казав попродати дороге устаткування зі своєї палати, а навіть повернув на ту ціль деяке церковне начиння, що похвалив св. Авґустин. Одночасно спомагав теж лікарні і казав збудувати кілька нових.
12
Ще більше лежало йому на серці добро душ. Він раз-у-раз молився за їхнє спасіння, а крім цього своїми сердечними науками старався просвічувати їх розум та порушувати їх серця, щоб вони тікали від злого, а робили тільки те, що добре й спасенне. З його пастирської ревности користали не тільки його вірні, але й люди по далеких країнах, як наприклад у Палестині й Персії. До скитів і ґотів вислав на проповідь Христової віри окремих єпископів. Св. патріярх сам багато молився, і людей заохочував до частої молитви. Мужчин заохочував, щоб разом зі священиками приходили на нічні богослужби. Він говорив їм: "Багато ремісників устають вночі до праці, вояки стоять на сторожі; чи ви не могли б зробити стільки для прослави Бога?" Жінок заохочував, щоб з дітьми вставали вночі й молилися по своїх домах; діти таким чином привикнуть до молитви, а тоді цілі доми стануть наче церквами. Зокрема виголошував сердечні науки про Пресв. Євхаристію й заохочував вірних до частого св. Причастя. Коли деяким високопоставленим особам грозила кара смерти, він випрошував нераз для них у цісаря помилування; коли один збунтований військовий начальник хотів здобути Царгород, св. патріярх пішов до його табору і ласкавими словами намовив його до відступлення від облоги міста. Св. патріярх мав багато страждань, що його спричинювали йому лихі єпископи, а передусім захланна цариця Євдоксія. Коли одного разу він виголосив проповідь проти легкодушности й виставности жінок в одежі, цариця, наче б то особисто зневажена цією проповіддю, постаралася про осудження св. патріярха та прогнання на заслання. Коли ж нарід цьому спротивився, а крім цього місто навістив землетрус, перелякана цариця сама попросила цісаря, щоб він скасував присуд і відкликав патріярха з заслання. Одначе його не довго оставили в спокою. Цариця, обурена на нього за його нову проповідь проти згіршаючих забав, що відбувалися під пам'ятником цариці перед церквою св. Софії, постаралася про друге прогнання св. патріярха з Царгороду. Під час цього заслання його водили з місця-на-місце, так що він не мав спокою. Крім цього йому докучала велика спека, безсонність, гарячка й шорстка поведінка сторожі. Папа старався оборонити св. патріярха і в цій справі посилав післанців до цісаря, але це долю засудженого не поправило. ІЦобільше, його казали відвести на заслання аж над Чорне море. Однак св. Патріярх вже туди не дійшов. У місті Комонах, у Кападокії, він від вичерпання й знущань тяжко занедужав, так що не міг далі йти. Його завели до молитовні св. мученика Василіска. Вночі йому явився св. мученик і передрік йому, що завтра вони вже будуть разом. Почувши таку вістку, св. Патріярх непомірно зрадів. Він одягнувся в найкращу білу одежу, наче вибираючись на своє небесне весілля. Прийнявши передсмертне св. Причастя, він проказав свою останню молитву, що її він закінчив словами: "Слава Богу за все!" Сказавши "амінь", він перехрестився і віддав спокійно Богові свою праведну душу. Сталося це 407 року.
13
За його цінні духовні твори св. Церква надала йому почесне названня "Учитель Церкви", а за красномовні науки він став відомий у всім християнськім світі як — св. Іван Золотоустий. По наших українських церквах ми майже кожного дня згадуємо св. Царгородського архиєпископа Івана Золотоустого, як відправляємо Службу Божу, що її він упорядкував для вжитку в церквах східнього обряду. Українська Католицька Церква в Австралїї
SVATÁ LUDMILA A TETÍN Tetín se vynořuje z šera dávnověku kolem 8. století a jeho počátky jsou spojeny s vybudováním rozsáhlého slovanského hradiště, které podle pověsti tradované kronikářem Kosmasem založila Krokova dcera Teta, sestra kněžny Libuše. Tetínské hradiště bylo součástí přemyslovských hradů, které obklopovaly Prahu a tvořily státní útvar nejstarších přemyslovských hradů. Kolem poloviny l0. století dobyl Boleslav I. celé Čechy a hradiště, která obklopovala malý středočeský stát, ztratila svůj vojenský význam. Středověký knížecí hrad z r. 1321, postavený na vybíhající špici zaniklého slovanského hradiště, sloužil jako prvnímu držiteli Přemyslovci Štěpánu z Tetína. Měl velikou rozlohu cca l0 ha a byl po celém obvodu opevněn. Hrad patřil k významným politickým centrům a sídlili na něm správcové podbrdského kraje. Měl stálou posádku, která střežila brod přes řeku a stezku vedoucí do Bavor. Hrad byl zničen husity r. 1422. Nejznámější období Tetína je však spojeno se světicí sv. Ludmilou, která zde byla zavražděna. Podle nejnovějších výzkumů prchala tehdy před svou snachou Drahomírou do Bavor a zastavila se na svém vdovském sídle Tetíně. Bezmála rok, který zde strávila, se jí však stal osudný. Sv. Ludmila se narodila na hradě Pšov r. 860 (u nynějšího Mělníka). Jako pohanka obětovala modlám a uctívala přírodní živly a síly. R. 872 vtrhly do Čech germánské kmeny a dorazily až ke Pšovu, kde jejich postup zastavil syn Hostivíta z rodu Přemyslovců, kníže Bořivoj. Ten si později vzal Ludmilu za manželku. Na Velké Moravě vládl v té době kníže Svatopluk, o němž některé prameny uvádí, že měl za ženu Bořivojovu sestru. Bořivoj se seznámil na Svatoplukově dvoře s apoštolem Slovanů sv. Metodějem a podle legendy z jeho rukou přijal on i jeho manželka křest na Velehradě r. 874. Manželé se pak vrátili na své sídlo na Levý Hradec a přivezli s sebou žáka sv. Metoděje Pavla Kaicha, který později pomáhal sv. Ludmile s výchovou sv. Václava. Po smrti Bořivoje r. 889 nastoupil na trůn starší syn Spytihněv, kterému byla Ludmila rádkyní. Když kolem r. 905 Spytihněv zemřel, nastoupil na český trůn druhý Ludmilin syn Vratislav. Ten si vzal za manželku Drahomíru, která pocházela ze Stodoran, země pohanských Slovanů. Vratislav zemřel, když
14
mu bylo pouhých 33 let, a za nezletilého Václava se ujala vlády jeho matka Drahomíra. Její nerozvážnost se připisuje jejímu mládí a špatným rádcům. Smrtí Vratislavovou vrcholí nejcitlivější období mezi snachou Drahomírou a tchyní Ludmilou, kterou správci země pověřili výchovou příštího knížete, Václava. Ludmila svým vlivem na výchovu dítěte a na utváření jeho křesťansky pevné osobnosti ještě více popudila proti sobě matku Václavovu. Ludmila se proto posléze vzdala veřejného a politického působení a odešla do ústraní na své vdovské sídlo Tetín, kde žila asketickým způsobem života. V noci z 15. na 16. září r. 921 poslala Drahomíra dva muže ze své družiny Tunnu a Gomonna, aby Ludmilu zavraždili. Ti přijeli na Tetín a hledali pohostinství. Byli vlídně přijati, ale večer v době večerní modlitby vtrhli do Ludmiliny ložnice a zardousili ji jejím vlastním závojem. Ludmilino tělo bylo pohřbeno ke hradbám, jako těla služebníků. Přála si tak být pohřbena z pokory, jakou vždy oplývala. Podle legendy se nad hrobem kněžny začaly dít zázraky. V okolí hrobu se šířila příjemná vůně a v noci se objevovala tajemná světla. Slepec, který přiložil na oči prsť z Ludmilina hrobu, byl uzdraven ze své slepoty. Zprávy o podivuhodných jevech se dostaly na knížecí dvůr. Drahomíra dala nad Ludmiliným hrobem narychlo zbudovat dřevěný kostelík zasvěcený sv. archandělu Michaelovi, aby se zázraky připisovaly jemu a nikoli sv. Ludmile. Jakmile Václav dosedl na knížecí trůn, dal ostatky své babičky slavnostně přenést a uložit do hradní baziliky sv. Jiří v říjnu r. 925. Její úctu ještě zvýšila zpráva kněze Pavla Kaicha a vyslance Tuta, kteří nalezli při exhumaci tělo neporušené. Svatá Ludmila byla od počátku uctívaná jako mučednice pro víru. Jeden z prvních životopisců mnich Křišťan, syn Boleslava II., ji líčí jako solidární a vnímavou k sociálním potřebám lidí. Její kult pronikl i do okolních zemí, zejména na křesťanský východ, kde zaujímá sv. Ludmila své nezastupitelné místo a její poutníci často navštěvují Tetín, aby políbili kámen, na kterém skonala. Se sv. Ludmilou jsou spojeny všechny tři kostely, které byly na Tetíně postaveny. Jednak kostelík dnes zasvěcený sv. Kateřině Alexandrijské, původně však nesoucí jméno sv. Ludmily, Kateřiny a tisíce panen. Když ve 14. století začal být pro nával poutníků malý, byl postaven hned vedle větší dřevěný kostel sv. Ludmily, který byl později barokizován. Třetí kostel, dnes zasvěcený sv. Janu Nepomuckému, byl původně zasvěcen sv. Michaelu archandělovi z podnětu kněžny Drahomíry (viz výše). Když vyhořel, byl znovu postaven a bylo na něj přeneseno patrocinium sv. Jana Nepomuckého z místní zámecké kaple. Celý starý Tetín má neopakovatelnou atmosféru prostoupenou tajemstvím své historie a zejména mučednictvím sv. Ludmily. Výhled na skály nad Berounkou a krása romantické přírody tuto atmosféru jen umocňují. S. M. Jana Civínová, SCM
15
O POTREBE A ÚŽITKU ČÍTANIA ŽIVOTOPISOV SVÄTÝCH Pán Boh nás stvoril na svoj obraz a na svoju podobu. Našou povinnosťou je snažiť sa stať sa mu podobnými. Máme túžiť po dokonalosti a usilovať sa o ňu, ako vraví Písmo: "Buďte dokonalí, ako je dokonalý váš Otec nebeský." (Mt 5, 48). Prvým vzorom dokonalosti je náš Spasiteľ Ježiš Kristus. V ňom okrem všetkých Božích dokonalostí vidíme aj obraz dokonalého človeka, ktorý je vzorom všetkých ľudí. Väčšina ľudí sa však vyhovára, že my ľudia sa nemôžeme zrovnávať s dokonalosťou Kristovej osobnosti. Je to pravda, ale, hľa, máme druhý vzor! Vzor ľudí, akými sme aj my. Kristus nám dáva možnosť nasledovať svätých. Svätá Cirkev to vedela už v prvých dobách svojho vzniku, keď krv mučeníkov kropila túto zem, keď mnohí vyznávači trpeli pre Krista a pravú vieru. Preto zapisovala životopisy svätých a svätíc a veriaci ich čítali. Vždy bolo a je veľkou potechou presvedčenie, že každý človek sa môže stať svätým. Svätí k nám prevolávajú: "Nasledujte nás, robte, čo sme my robili a dosiahnete večné šťastie, aké sme aj my dosiahli." Neraz počujeme, že svätí sa k tomu už zrodili, aby boli svätými, hoci to nie je celkom pravda. Aj oni museli spolupôsobiť a pracovať s božími milosťami, museli sa posväcovať. Nuž ale aj nás Boh stvoril pre tento cieľ. Všetci sa musíme stať svätými, ak chceme príst do večnej blaženosti. Medzi svätými boli aj takí, čo žili predtým hriešne. Činili však pokánie, dosiahli odpustenie hriechov a potom už sa snažili Pána Boha neurážať, vytrvali v jeho milosti a tak sa stali svätými. Ak čítame životopisy svätých, vidíme dobrotu Božiu vo vzťahu k Božím deťom a keď sa obrátili ako márnotratný syn, prijal ich Pán Boh opäť za svoje dobré deti. Čítaním životopisov svätých poznávame podivné Božie cesty, ktorými Pán viedol svoju Cirkev i jej dietky. Ak budeme žiť zbožne a dokonale, neminie ani nás večná odmena, t. j. nebeské Kráľovstvo. No neminie nás aj večný trest, ak pohrdneme cestou ctnosti a Božích či cirkevných prikázaní. Každý, kto číta životopisy svätých, môže si z toho odniesť veľký duchovný osoh, lebo tým čítaním vstupuje do spoločenstva svätých. Veď aj príslovie vraví: "Ku komu sa pridáš, takým sa staneš!" Svätí nám vyprosujú od Pána Boha milosť vstúpiť na dobrú a správnu cestu a vydržať na nej až do konca života. Oni tak robili vo svojom pozemskom živote. A ak to oni dokázali, ktorí mali tiež sklony a pokušenia k hriechom, dokážeme to aj my. - Sám sv. Augustín, ktorý v svojej mladosti tiež žil hriešne, keď čítal životopisy svätých, povedal si: "Ak mohli tí a tie (svätí a svätice stať sa svätými), prečo nie ty, Augustín?" Už prvá otázka katechizmu "Prečo sme na svete?" má odpoveď: "Na svete sme preto, aby sme Pána Boha poznali, jeho milovali, jemu slúžili a tak prišli do neba" (čiže stali sa svätými). A pamätajme si, že do neba sa
16
môže dostať len ten, kto je svätý, kto je bez hriechov a trestov. Lebo nič poškvrneného nevojde do Kráľovstva nebeského. Ako máme čítať životopisy svätých? Čítajme ich zbožne! Nie pre samotnú zvedavosť, ale pre duševný úžitok, na oslavu Pána Boha a k úcte svätých. Nech to, čo pri čítaní nám robí radosť, nás povzbudzuje nasledovať toho, o kom čítame. Svätý Ján Zlatoústy hovorí: "Kto zbožne a s láskou uvažuje o zásluhách svätých, nech nasleduje ich sväté zvyky a spravodlivosť. Kto vyzdvihuje zásluhy svätých a obdivuje ich, nech sa svätosťou života stane hodným obdivu..." A svätý Bazil Veľký hovorí: "Oboznámení dobrými skutkami života svätých máme ich obdivovať ako živé obrazy a ich bohumilé skutky máme nasledovať v svojom živote!" "Svätí sú nám daní ako učitelia a prostredníci. Im sa môžeme smelo zveriť, lebo svojím životom nám ukazujú správnu a istú cestu a ich prostredníctvom môžeme prísť k Tomu, medzi Ktorým a nami sú prostredníci." Tak hovorí svätý Bernard. Sú aj takí ľudia, čo hovoria: "Sancti sunt admirandi, non imitandi!" Svätých treba obdivovať, a nie ich napodobňovať. - Nedá sa s tým plne súhlasiť. Nemožno ich nasledovať celkom tak, ako žili oni, lebo každý človek je ako svet v malom (mikrokozmos). Má svoj úplný a svojský život, ide k Pánu Bohu svojou vlastnou cestou... Ale na druhej strane, čo by nám osožilo čítať životopisy svätých, keby sme z nich nemali mať duchovný úžitok? Pomyslime si len na sv. Ignáca z Loyoly, ktorý ranený pri obrane hradu Pampelony (Španielsko) sa dostal do nemocnice, kde sa dlho musel liečiť. Tu z dlhej chvíle začal čítať životopisy svätých a to ho priviedlo k svätosti. Teda určite je potrebné, aby sme ich životy nasledovali. "Snažme sa, bratia, aby sme žili tak, ako žili svätí a ešte viac dbajme na to, aby sme umierali ako oni." (Sv. Bernard) Čítajme životopisy svätých s veľkou pokorou, pomaly a pozorne! A pýtajme sa: "Žijem aj ja tak? Ak nie, prečo nie?" Zo živého obrazu svätého prenesme sa na pravzor: na Božského Spasiteľa a na presvätú Bohorodičku. Odnesieme si z takého čítania veľký duchovný zisk. Čo dokázali s pomocou Božou oni, to dokážeme s tou istou Božou pomocou aj my. Čítajme životopisy svätých, schválené cirkevnou vrchnosťou, aby sme sa nedostali do omylov a bludov. Nech nás také čítanie vedie ku Kristovi, ktorý je Cesta, Pravda a Život. Cesta, po ktorej máme kráčať, Pravda, v ktorú máme veriť a Život, ktorý máme žiť. Pamätajme na jeho slová: "Čo osoží človekovi, keby celý svet získal, ale na svojej duši by utrpel škodu?!" Čítajme nahlas v kruhu rodiny a tak sa to čítanie zmení na oslavnú hymnu na česť Spasiteľa a svätých. Jozef Dandár Gréckokatolícky kalendár 1986
17
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: ŠPITÁLNÍ KOSTEL SV. KŘÍŽE VE ZLATÝCH HORÁCH Kostel se nachází na severním konci města u státní silnice vedoucí do Polska. Dříve to bylo před Dolní bránou. Je vystavěn v barokním slohu s prvky tzv. slezského baroka.
Na jeho místě stávala starší kaple, která byla postavena vedle městského špitálu zmiňovaného v roce 1552. Tuto kapli nechal postavit poštmistr a výběrčí daní Johann Georg Nentwig ze Zlatých Hor a je doložena z roku 1687. Vedle kaple byl v roce 1695 na ploše Dvorní zahrady založen nový hřbitov. Za prusko-rakouské války v letech 1740 – 1742 bylo město roku 1741 obsazeno pruským vojskem pod velením generála Schwerina a zapáleno. Shořelo na 300 domů i s touto kaplí.
18
Nový kostel byl vybudován po skončení tzv. sedmileté války (1756 – 1763) v letech 1764 – 1768 a stál 2.347 tolarů a 33 grošů. Vysvětil jej 6. září 1772 biskup Philipp Gotthard Schaffgotsch. Kostel byl postaven z kamene a poprvé byl opravován v roce 1888. Roku 1857 a později i v roce 1906 byla kostelu vyměněna věžní hlavice. V roce 1864 byla ke kostelu směrem k městu přistavěna budova, která sloužila jako městská nemocnice a částečně jako útulek pro místní staré občany. Za děkana V. Braunera byl z farního kostela Nanebevzetí P. Marie přenesen do kostela sv. Kříže oltář, který byl vyroben Raimundem a Rafaelem Kutzerem z Horního Údolí. V roce 1738 byl naproti kostela přes cestu postaven chudobinec, který byl v roce 1899 zmodernizován. O provoz nemocnice, chudobince i kostela pečovaly až do roku 1945 řeholní sestry z řádu Boromejek. V letech 1997 až 1999 uskutečnil farář M. Michna generální rekonstrukci exteriéru. Byl opraven krov, střecha, fasáda a vstupní dveře. Opravu financoval stát, římskokatolická církev i město Zlaté Hory. V roce 2000 se započalo s opravou interiéru. -jakl-
LITURGICKÉ POJMY: ANALOJ, TETRAPOD, ARTOKLASIA
Analoj
Analoj (z řec. αναλόγιον – podstavec na knihy) je vysoký stolek čtverhrané formy se sešikmenou deskou na pokládání liturgických knih uzpůsobený ke čtení ve stoje. Analoj se umísťuje na solej (z řec. σολέα – vyvýšení), což je část podia vystupující před ikonostas. Při liturgickém čtení se staví analoj před otevřená carská vrata, přičemž apoštol se čte směrem k prestolu a evangelium směrem k lidu, v praxi se však apoštol zpravidla čte z lavice. Druhotné užití analoje je namísto proskynetaria (z řec. προσκύνησις – modlitebna), tedy podstavce na ikony umístěného zpravidla na soleji nikoli však před carskými vraty. Analoj se zpravidla pokrývá rušnikem v odpovídající liturgické barvě příslušné bohoslužby. Nesprávně avšak často bývá analoj označován jako ambon.
Tetrapod (z řec. τετράποδος – čtyřnožka) je nízký čtyřnohý stolek, na kterém se po skončení celonoční večerně pokládá artoklasia (z řec. άρτος – chléb, κλάω – lámu), což je zvláštní velice výpravná liturgická nádoba, na kterou se klade chléb, pšenice, víno a olej k požehnání. Artoklasia se vlastně nazývá samotný obřad žehnání, při němž se kněz modlí, aby Pán rozmnožil tyto dary po celém světě a aby požehnal věřící, kteří je budou užívat. Původně následovalo po požehnání chlebů čtení z Písma sv. a kázání. Při tom přítomní seděli a jáhni lámali posvěcený chléb (odtud název) a rozdávali posluchačům jeho kousky, zároveň jim dávali pít požehnané víno a rozdávali Artoklasia požehnanou pšenici. Kněží je na závěr pomazali požehnaným olejem. Ve sv. Unii se tento obřad již neužívá, jelikož na jeho místo vstoupilo požehnání Nejsv. svátostí, jež je zdrojem vydatnějších milostí. Tetrapod se běžně užívá i při jiných požehnáních nejrůznějších plodin a předmětů, zejména při litii. Jan Klobušický
19
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. DEMETER (26. ŘÍJNA) Pocházel ze Soluně, kde se narodil v druhé polovině 3. st. Jeho otec byl vysokým císařským hodnostářem a tajným křesťanem. Rodiče vychovali syna v křesťanské víře. Po jejich smrti císař Maximián ustanovil Demétera za představitele města. Ten v úřadě neochvějně vyznával svou víru a obrátil mnoho pohanů. Když se císař dozvěděl, že je Deméter křesťanem, velmi se rozhněval. Jednou, když se vracel z války, zastavil se v Soluni a dal svatého zavřít do vězení. Protože Deméter věděl, co ho čeká, dal všechno jmění svému věrnému sluhovi Lupovi, kterému nařídil, aby je rozdal chudým. Císař uspořádal ve městě hry. Jednou z velkých atrakcí byl jeho vandalský zápasník jménem Lius. Byl to muž neobyčejné síly, který každého přemohl. Pro něj postavili vysoký most a pod ten dali množství kopí, hroty vzhůru. Každý, kdo z mostu spadl, se nabodl na hroty a v mukách zemřel. Mnoho lidí muselo s Liem bojovat, zvláště křesťané. Maximián s radostí hleděl, jak Lius shazuje své protivníky z mostu. Ve městě žil jeden křesťanský mladík, jménem Nestor. Když viděl, kolik křesťanů Lius zabil, rozhodl se s ním bojovat. Než vstoupil do arény, šel k Deméterovi, aby se s ním po-
20
radil. Deméter řekl: „Jdi. Nad Liem zvítězíš a za Krista zemřeš.“ Když Nestor vstoupil do arény a prohlásil, že chce bojovat s Liem, císař mu to rozmlouval. Mladík prohlásil, že je křesťanem a chce bojovat ve jménu Kristově. Tu se císař rozhněval a nařídil mu, aby tedy šel bojovat. Nestor vystoupil na most, přežehnal se znamením kříže a začal zápasit. I když byl malý vzrůstem, shodil obra z mostu na kopí.
Sv. Deméter
Rozhněvaný císař dal mladíka zavřít. Když se dozvěděl, že na Liově smrti je vinen Deméter, dal ho ve vězení probodat kopími a Nestora stít mečem. To bylo r. 306.
V noci přišli křesťané, vzali tajně Deméterovo tělo a pohřbili ho. Po skončení pronásledování křesťanů byl nad Deméterovým hrobem postaven malý chrám, ve kterém se událo mnoho zázraků. V tomto chrámě byl také v 5. st. uzdraven z nevyléčitelné nemoci velmož jménem Leontij. Na poděkování se rozhodl postavit nad hrobem mučedníka velký chrám. Když kopali zá-
klady pro stavbu, nalezli tělo mučedníka neporušené. Vytékalo z něho vonné myro. Tělo pak bylo dáno do drahocenné rakve a uloženo v chrámě. Myro z něj vytéká do dnešních dní. V chrámě se pak událo množství zázraků a sv. Deméterovi je připisována několikerá záchrana Soluně před nepřáteli. zpracováno podle: Antonín Čížek, Synaxár
EVROPSKÉ EKUMENICKÉ SETKÁNÍ V SIBIU Třetí evropské ekumenické shromáždění proběhlo ve dnech 4. až 9. září 2007 v rumunském městě Sibiu. Zúčastnilo se ho celkem 2 652 účastníků. Z počtu 1 542 registrovaných delegátů bylo 775 katolíků, tedy více než polovina, z nichž 42 bylo východního obřadu; polovinu delegátů (763) také tvořili duchovní různých církví. V závěrečném poselství, které účastníci vydali v sobotu 8. září 2007, se odvolávají na předchozí setkání, na která 3. ekumenické setkání navazovalo, i na závazky při nich přijaté. Poselství je rozděleno na tři části, které odpovídají třem tematickým blokům jednání. V celém textu se také objevuje 10 doporučení. V první části, nazvané "Kristovo světlo v církvi", účastníci potvrzují, že jejich svědectví je věrohodné jen tehdy, pokud usilují o jednotu křesťanů. "Jednota však neznamená uniformitu," dodávají. Je podle nich důležité porozumět jak historickým a kulturním důvodům, které k rozdělení vedly, tak doktrinálním a morálním otázkám druhých společenství. Za "cenný poklad" a pomoc na cestě smíření považují křesťanskou spiritualitu: "Jen tehdy, když jsme blíže našemu Pánu Ježíši Kristu, můžeme se přiblížit i druhým lidem a zakoušet pravou koinonii (společenství)."
21
Na konci první části stojí i čtyři doporučení: obnovit misijní úsilí jednotlivců i církví, pokračování dialogu o vzájemném uznání křtu – s vědomím, že ten je základem pro další svátosti a eklesiologii, hledání společných a sjednocujících aktivit (modlitby, poutě, společné studium, charitativní služba) a také plné zapojení všech lidí – mladých i starých, menšin i postižených. Druhá část, "Kristovo světlo pro Evropu", vychází z konstatování, že všichni lidé mají na základě svého stvoření k Božímu obrazu stejnou důstojnost navzdory rozdílům ve vyznání, kultuře, věku, pohlaví a národnosti. Tato důstojnost náleží člověku od početí až do přirozené smrti. "Vědomi si toho, že naše společné kořeny leží hlouběji než to, co nás rozděluje, a při hledání obnovy, jednoty a role církví v evropské společnosti se soustředíme na setkání s lidmi jiných náboženství," stojí v poselství. Neexistuje podle něj jiná alternativa než "dialog života", kdy je možné mluvit pravdu v lásce. Účastníci také vyzývají všechny křesťany, aby respektovali právo druhých lidí na náboženskou svobodu. Společně se také zavazují prohlubovat pochopení jinakosti, bránit práva každého člověka a chránit ty, kteří ochranu potřebují. Vyzývají také evropské státy k zastavení nelegálního zadržování migrantů a k podpoře legální migrace a integrace přistěhovalců. V pátém doporučení pak připomínají církvím, že přistěhovalci se mohou stát plnohodnotnými členy církevního a náboženského života místního společenství, v šestém podporují přijetí dokumentu Charta oecumenica jako ekumenické směrnice. Obsahem třetí části s názvem "Kristovo světlo pro svět" je především péče o chudé i o celé stvoření. Válka a násilí není podle účastníků setkání nikdy řešením, "násilí a terorismus ve jménu víry náboženství popírají." Závěrečná doporučení vyzývají k podpoře Rozvojových cílů tisíciletí jako kroku k eliminaci chudoby, k podpoře evropských programů na ochranu životního prostředí i menšin a k podpoře oddlužování chudých zemí. Poslední, desáté doporučení, pak navrhuje zavést ve dnech 1. září - 4. října období modliteb za ochranu životního prostředí a podporu udržitelného rozvoje. Česká biskupská konference __________________________________________________________________ Foto na str. 1: Zázračná ikona Bohorodičky z Maria Pöcs ronící pravé slzy byla za císaře Leopolda I. převezena do Vídně a instalována na hlavním oltáři katedrály sv. Štěpána, dnes je zde umístěna na bočním oltáři, str. 2: Ze svaté liturgie v Liberci, str. 23: Ikona archanděla Michaela megastratiarcha netělesných sil, str. 24: Ilustrativní foto
__________________________________________________________________ EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22
