Obsah „Propagujeme Evropu bez bariér,“ říká Alexandr Vondra, místopředseda vlády pro evropské záležitosti str. 4 – 7
Editorial
Vážení čtenáři, jsem velmi rád, že Vás touto cestou mohu oslovit a připojit i několik postřehů o České republice a zároveň o státní organizaci CzechTourism, jejímž hlavním cílem je propagace České republiky jako atraktivní turistické destinace v zahraničí a na domácím trhu cestovního ruchu. Česká republika patří k významným a vyhledávaným turistickým cílům střední Evropy. Její přírodní krásy se snoubí s krásami vytvořenými lidskýma rukama a naše země se množstvím kulturních památek řadí mezi světové velmoci. Za kulturou, historií a architekturou sem jezdí návštěvníci z celého světa. Ti jsou si vědomi těchto atributů a jejich počet se v ČR v posledních letech zvyšuje. Naše země se může pyšnit přírodou protkanou tisíci kilometry turistických stezek, neuvěřitelným množstvím kulturních památek, malebnými historickými městy a vyhlášenými lázněmi, kam se nejezdí jen za léčbou, ale také za odpočinkem. Turistická sezóna se zde navíc neomezuje na pár měsíců v roce. Výlet do České republiky je možné podniknout kdykoliv a kdokoliv se může přesvědčit, že Česká republika je ideálním cílem pro dovolenou i pro víkendový výlet. Právě tato skutečnost se stala krédem pro nové aktivity CzechTourism v roce 2007. Připravili jsme několik zcela nových tematických okruhů, se kterými by měla být Česká republika, v pojetí zahraničního turisty, v budoucnu spjata. Vše
shrnuje nový slogan „Česká republika – symfonie zážitků“. Naše země skýtá neskutečné množství příležitostí aktivní či pasivní dovolené. Bohatství historie je první z nich a jsou do něj zahrnuty nejen návštěvy hradů a zámků, ale i technických a religiózních památek. Trendem posledních let je aktivní dovolená, vedle již známé cyklistiky nebo pěší turistiky si zaslouží pozornost také adrenalinové a zimní sporty, agroturistika, lov a rybolov či golf. Česká republika nabízí spoustu gastronomických zážitků a zábavy, kterou definujeme pojmem „zážitková dovolená“. Nesmíme opomenout ani dva již zavedené okruhy, jimiž jsou české medicínské lázeňství a kongresový, korporátní a incentivní cestovní ruch. V posledních letech naše země zaznamenává vzrůstající trend zájmu zahraničních turistů. O jeho vzestupnou tendenci bude vládní agentura CzechTourism nadále usilovat. Přeji Vám všem skutečnou „symfonii“ zážitků z České republiky.
Vzdušný přístav pro třetí tisíciletí – Letiště Praha slaví 70 let od svého vzniku str. 8 – 11 Cyklisté vítáni – pojeďte s námi po mírně zvlněných silnicích str. 12 – 15 Cizinci objevují české řeky – Vltava, Sázava, Morava... za plavbu po českých řekách se neplatí str. 16 – 19 Galerie – starý a veřejnosti nepřístupný, takový je Boubínský prales str. 20 – 21 Bohdanečské rybníky – do krajiny monumentálních vodních ploch se vrací přírodní rovnováha str. 22 – 25 Podlehli volání dálek... s popularitou trampingu nic nesvedli ani komunisté str. 26 – 29 Zapomenutí lidé „od vody“ – slávu tisíciletého řemesla zhasila stavba vltavských přehrad str. 30 – 33 Mozaika událostí a zajímavostí z České republiky str. 34 – 35 Pražský spolek Vltavan přežil všechny režimy – dnes je nejstarším spolkem u nás str. 36 – 38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Materiály, obsažené v časopise, nemohou být přetiskovány bez vědomí vydavatele. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Karel Nedvěd Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice ISSN 1802–3657
Rostislav Vondruška
Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele:
[email protected]
ředitel CzechTourism
3
„Propagujeme Evropu bez bariér,“ říká Alexandr Vondra, místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr „Saša“ Vondra je jedním z našich nejoblíbenějších státníků a diplomatů také proto, že se aktivně účastnil protikomunistického odboje a byl za své názory vězněn. Jeho loňskou kandidaturu do Senátu podpořil senátor Jaromír Štětina těmito slovy: „Disident Saša Vondra si nikdy nedělal z disidenství trafiku. Jako tehdy i dnes dokáže přirozeně spojit imperativy svědomí i rozumu.“
D
nes šestačtyřicetiletý Vondra bývá tiskem titulován jako če-
4
ský „pan Evropa“ a ve své koncepci usiluje o to, aby se Češi v Evropské unii „probudili do sebevědomí“. Průvodním znakem jeho práce je solidnost, jeho politickým profilem trvalost a neměnnost názorů. Z let, strávených v disentu a undergroundu, si do politiky přinesl rysy civilnosti. Když ve funkci ministra zahraničí vedl svou senátní předvolební kampaň, v ulicích měst a obcí se pohyboval zásadně bez ochranky... Zastává ideje občanské společnosti a otevřené demokracie, dokladem jeho světonázoru jsou jeho
„Po revoluci” se Stanislavem Devátým a Janou Petrovou-Marcovou, 1990
S Václavem Havlem – jednání jménem Občanského fóra, prosinec 1989
Václav Malý, Václav Havel, Eda Kriseová, Alexandr Vondra, Anna Šabatová, Ján Čarnogurský a další disidenti. Setkání Čs.-polské solidarity, léto 1989
Více než půl milionu lidí se sešlo na pražské Letenské pláni, aby podpořilo svržení komunistické vlády v Československu. Na tribuně (zprava): Saša Vondra, Tomáš Hradílek a Dana Němcová, 26. listopadu 1989
Interview „V poměrech české politiky jde stále ještě o zvláštní úkaz: pro média a pro veřejnost je běžně dostupný na telefonu, žádosti o rozhovor neodmítá ani novinám, které o něm píší kriticky.“ týdeník Respekt o Alexandru Vondrovi
životní osudy. V letech 1979 až 1984 vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Brzy se zapojil do práce v demokratické opozici. Z fakulty z vlastního rozhodnutí odešel a pracoval několik let jako správce asijských sbírek Náprstkova muzea na zámku v Liběchově. V osmdesátých letech byl manažerem undergroundové rockové kapely Národní třída, jejímiž členy byli mladí hudebníci, výtvarníci a literáti. Společně s Jáchymem Topolem a Ivanem Lamperem vydával samizdatový časopis Revolver revue, nekonformní literární tribunu, která přetrvala dodnes. Udržoval kontakty s disidenty v Maďarsku, Polsku a na Litvě a v roce 1987 se stal členem polsko-československé Solidarity. Účastnil se pověstných setkání zástupců československé a polské opozice na státní hranici v Krkonoších a spolu-
organizoval pravidelné pašování literatury, korespondence a techniky přes horské hřebeny. V roce 1989 se stal mluvčím Charty 77 a jedním z autorů petice Několik vět. Ta svou rozsáhlou popularitou předznamenala pád komunistického režimu. Za svou činnost byl vězněn na Ruzyni a na Pankráci. V listopadu 1989 byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra, politického hnutí, které vedlo zemi do prvních svobodných voleb. V bytě jeho ženy v Trojanově ulici S rodinou na chalupě na Úštěcku, 2006
v centru Prahy tehdy vznikl Informační servis, který se později přeměnil na dodnes fungující týdeník Respekt. V devadesátých letech působil nejprve jako zahraničně-politický poradce prezidenta Václava Havla. Inicioval setkání intelektuálů a vrcholných představitelů Československa, Maďarska a Polska v Bratislavě, které následně vyústilo ve visegrádskou spolupráci. Později vedl jako první náměstek ministra zahraničních věcí tým, který rozděloval československou zahraniční službu, byl vyjednavačem při jednání s Německem o společné deklaraci a zahajoval rozhovory o přistoupení ČR k NATO.
V
letech 1997–2001 byl českým velvyslancem ve Spojených státech a poté zmocněncem české vlády pro přípravu summitu NATO
5
Alexandr Vondra jako nový ministr zahraničí při společném fotografování s vedoucími zastupitelských úřadů
v Praze. V roce 2003 z diplomacie z vlastního rozhodnutí odešel.
V
září 2006 byl jmenován ministrem zahraničních věcí ČR a v říjnu téhož roku zvolen senátorem za ODS. V lednu 2007 byl jmenován místopředsedou vlády pro evropské záležitosti. Obdržel četná zahraniční ocenění za činnost ve prospěch lidských práv, demokracie a mezinárodního porozumění, mj. americkou National Endowment for Democracy Medal a polská a lotyšská státní vyznamenání. Jak se Česká republika připravuje na nadcházející předsednictví v Evropské unii? Přípravy na předsednictví ČR v Radě EU, které proběhne v prvním pololetí 2009, probíhají intenzivně od počátku letošního roku. Byl vytvořen stabilizovaný tým, složený z odborníků v dané problematice, který již významně pokročil ve strategickém vymezení polipro předsednictví také letos na podzim vyhlásí řadu výběrových řízení, do kterých bude významnou měrou zapojen soukromý podnikatelský sektor. Ve finální fázi se nachází soutěž na logo a jednotný vizuální styl předsednictví, zintenzivňuje se komunikace s jednotlivými resorty při koordinaci politických priorit a také při organizaci doprovodných akcí. Co může ČR Evropské unii nabídnout a jak by se měla předsednictví zhostit, měla by v jistém smyslu jít ostatním zemím příkladem? tických priorit českého předsednictví a v celé šíři organizačního, administrativního a komunikačního zajištění našeho předsednictví v ČR i v Bruselu.
V
současné době je ve spolupráci se Stálým zastoupením v Bruselu dokončována první verze kalendáře předsednictví – harmonogramu klíčových jednání, která pro-
6
běhnou v době našeho předsednictví. Tento kalendář bude následně projednán a korigován s generálním sekretariátem Rady EU. Aktuálně také mapujeme logistické kapacity jednotlivých regionů, ať už v oblasti kongresové, ubytování nebo stravování a vyhodnocujeme jejich potenciál pro hostování neformálních zasedání ministrů. Většinu z nich bychom rádi uspořádali právě v regionech. Tým
Alexandr Vondra „pózuje” s novináři během cesty Václava Havla po Latinské Americe, 1996
Česká republika by v rámci předsednictví v Radě EU chtěla Unii poskytnout pohled nového členského státu na jím vnímané přetrvávající výzvy evropského integračního procesu. Tento záměr odráží již samotné motto českého předsednictví „Evropa bez bariér“, zahrnující vnitřní i vnější dimenzi působení EU. Naše pozornost bude zaměřena na hlavní prioritní
Vystoupíme-li nad a za Evropu, má Česká republika co nabídnout světu? Na čem staví Vaše osobní sympatie k českému národu, k „malé české zahrádce“? Mám rád českou krajinu, její různorodost a pestrost. Osobní vazby mne především poutají k dramatické krajině severních Čech. Zároveň ale musím dodat, že krajina není to hlavní, co nás odlišuje od zbytku Evropy. Myslím si, že českou duši dělá především smysl pro humor, určitý nadhled daný historickou zkušeností a schopnost sebeironie. Nazveme-li ostrovem svobody část světa „pod patronací“ USA, měli bychom k ní bezvýhradně patřit? Co Česká republika a lidská práva? Udržujeme si v tomto směru svou důstojnost? Malá země, jakou je Česká republika, nemůže mít mnoho priorit zahraniční politiky. Přesto jednu z priorit české zahraniční politiky oblasti – konkurenceschopnost, čtyři svobody (pozn. redakce: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v rámci EU) a liberální obchodní politiku.
M
ezi dalšími tématy, které bychom chtěli na evropské půdě vyzdvihnout, mohu zmínit problematiku udržitelné a bezpečné energetiky či vnějších vztahů se zaměřením na transatlantické vztahy, západní Balkán, východní Evropu a Střední Asii. Prioritní oblasti českého předsednictví byly voleny tak, aby zapadaly do obecného směřování Evropské unie, ale zároveň České republice umožnily zanechat na daných evropských agendách vlastní vklad, jakýsi „český otisk“. Máme samozřejmě i ambici jít jiným zemím příkladem. V první polovině roku 2009 se ČR zaměří na to, aby se pro ostatní členské státy, stejně jako evropské instituce, stala respektovaným partnerem, schopným úspěšně zastávat všechny náročné úkoly, spo-
jené s výkonem předsednictví. V tomto smyslu se pak můžeme stát vzorem pro ostatní nové členské země EU, které budou – podobně jako my, zastávat předsednický post poprvé. V čem myslíte, že se dokážeme s Evropou už dnes rovnat? Česká republika je plnohodnotnou součástí Evropy. Rovnat se může s jakoukoli z jejích částí. Přitom by neměla sázet jen na bohaté kulturní dědictví, ale především na budování vzdělanostní společnosti, čímž nemyslím pouhé získávání diplomů, nýbrž samostatné kreativní myšlení. Ministr zahraničí Alexandr Vondra při hovorech se svým německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem, 2006
představují právě lidská práva. Svým snažením o demokratizaci poměrů kupříkladu na Kubě či v Bělorusku je naše země respektována a zároveň nenáviděna totalitními strukturami nejen v Evropě, ale i ve zbytku světa. O zemích, které se již svobodě těší, bych přímo nehovořil jako o „ostrůvcích pod patronací USA“. Koneckonců sochu Svobody si nepostavili sami Američané. Děkujeme za rozhovor. redakce Foto: archiv Alexandra Vondry, ČTK, AP/Jan Bauer, archiv Anny Šabatové a Petra Uhla, archiv redakce
S legendárním rockovým hudebníkem Lou Reedem v New Yorku, 1998
7
Vzdušný přístav pro třetí tisíciletí „Těžko říci, jak by se vyvíjel osud největšího českého letiště, kdyby se koncem dvacátých let výběrová komise rozhodla například pro odvážný návrh umístit nové letiště na gigantické střešní plošině, zakrývající prostor dnešního Masarykova nádraží,“ ohlíží se do minulosti Lubomír Dudáček, bývalý generální ředitel České správy letišť a historik dopravního letectví. „Komise se však nakonec rozhodla pro mírně zvlněnou pláň nedaleko obce Ruzyně, pro kterou hrála volnost prostoru a malá vzdálenost od centra města. Vlastní výstavba ve funkcionalistickém stylu se odehrála v letech 1933–1937. Výsledné podobě letiště udělili téhož roku zahra-
8
niční odborníci na Světové výstavě v Paříži Zlatou medaili.“
Z
Letecký snímek z roku 1938
První letadlo přistálo na Ruzyni
Dokončení výstavby, 1937 Letištní plocha, 1957
atímco v roce 1937 by tehdejší statistici napočítali na Ruzyni tisíce cestujících ročně, o sedmdesát let později jsou to miliony. Přesněji jedenáct a půl, napočítaných za rok 2006. Do budoucna počítá Letiště Praha s 20 miliony odbavených pasažérů ročně. Je totiž nejbližším, a tedy „domovským“ vzdušným přístavem pro 8 milionů Čechů, 4 milionů Němců a 6 milionů Poláků. Výkonný ředitel pro obchod a provoz Jiří Pos dodává: „Z nových zemí Evropské unie jsme nejúspěšnější, příští rok navíc nasta-
Doprava
Letištní plocha, 30. léta 20. století
„5. dubna 1937 přistálo na pražském ruzyňském letišti první letadlo Československé letecké společnosti na vnitrostátní lince Piešťany–Zlín– Brno–Praha. Tehdejší statistici by spočítali cestující v řádu tisíců, o sedmdesát let později jsou to miliony.“
lečnosti vyhlásili letiště za nejlepší na evropském kontinentě. Ke skutečnému boomu dálkových linek došlo až v sedmdesátých letech, kdy Československé aerolinie pro své cestující objevily exotické destinace jako Kubu, Djakartu, Damašek, Bagdád či Singapur. V letech 1960–1968 bylo severně od původní lokality letiště vybudováno nové, terminál Sever. Patnáctého května 1968 byl slavnostně otevřen nový technický blok s věží letové kontroly a spolu s ním i odbavovací budova s kapacitou pro odbavení 2 milionů cestujících ročně. Právě otevřené letiště záhy prošlo zatěžkávací zkouškou. V noci na 22. srpen 1968 bylo zcela uzavřeno pro civilní provoz a stalo se přistávací plochou pro letadla okupačních armád Varšavské smlouvy.
ne příležitost, abychom snížili náskok našeho největšího konkurenta, vídeňského letiště. Od 1. ledna 2008 jsme členy Schengenské dohody a Praha by se mohla stát alternativní vstupní bránou do střední a východní Evropy.“
S
edmdesáté výročí letiště není jen pouhou historickou připomínkou, největší podíl na dnešních úspěších letiště mají ti, kteří ho před sedmdesáti lety vybudovali. „Ruzyně“ se v prvních letech své existence měnila v soběstačné město a mezinárodní letecké centrum. Její slibný rozvoj zabrzdila německá okupace v roce 1939. Německá Luftwaffe zde vytvořila svou leteckou školu. Když se Němci v noci ze 7. na 8. května 1945 z letiště stahovali, stačili ještě zaminovat příjezd k letišti a do odbavovací haly položit trhaviny. Díky souhře náhod však k destrukci letiště nedošlo. Poválečný provoz byl obnoven a již o necelý rok později se mohlo ruzyňské letiště pyšnit přijetím prvního mezikontinentálního letadla. Když zde přistál Lockheed L-049 Constellation společnosti Pan American, zástupci této letecké spo-
N
ejčastěji se dnes z Prahy létá do Londýna, Paříže, Frankfurtu a Amsterodamu. Padesát leteckých dopravců město spojuje se stodvaceti místy světa. Ambicím Prahy, jako významné evropské metropole a možná i budoucího místa konání olympijských her, napomáhá nově vybudované příVítání – návrat českých pilotů RAF do vlasti, 1945 Letiště, šedesátá léta
9
Letecký pohled, současnost
mé spojení s americkým kontinentem. Od května 2007 využívají cestující přímou linku Praha-Atlanta. Létá pětkrát týdně a Delta Airlines ve spolupráci s domácím dopravcem (ČSA) na ní nasadili Boeing 767, který najednou přepraví 230 cestujících. Pražský primátor Bém si libuje, že tato linka do Čech přiveze více amerických turistů. „Vedle pravidelné linky do New Yorku získávají cestující z České republiky možnost alternativní destinace v USA,“ říká Bém. Praha je totiž prvním městem východní Evropy, které je s Atlantou v pravidelném spojení.
A
si nejvyužívanější složkou každého letiště je servis odbavování cestujících a zavazadel. Šestice velkých zahraničních leteckých společností, které na pražském letišti operují, zavedla pro své zákazníky možnost odbavení z domova či kanceláře prostřednictvím internetu. Brzy se k nim chce připojit i ČSA. „Náročné klientele nabízíme za příplatek různé VIP služby, odbavení bez příletových či odletových formalit, stejně jako veškeré zázemí pro mimořádné akce, od obchodních schůzek až po vítání
10
města. Dotovali jsme osazení protihlukových oken a balkónových dveří pro téměř dva a půl tisíce objektů v okolí letiště. Sponzorujeme v místních obcích a přilehlých městských čtvrtích nové chodníky, sportoviště, cyklostezky a dětská hřiště,“ říká Pos.
N
Křest Boeingu s panoramatem Hradčan, 2007
„Jako primátor považuji za klíčové, aby město mělo akciový podíl v Letišti Praha,“ říká primátor Bém. „Mohli bychom tak mimo jiné získat finanční zdroje pro potřebnou infrastrukturu, např. dovedení pražského metra až na letiště.“
M
anagement společnosti usiluje o co nejpříznivější obraz firmy z hlediska místního rozvoje a dopadu letového provozu na životní prostředí. „V nejbližších letech hodláme vystavět novou vzletovou a přistávací dráhu, která odvede letecký provoz z míst nad hustě obydlenými částmi
a počátku 21. století byly v části letiště uvedeny do provozu prosklené nástupní mosty a také první pohyblivý chodník. V květnu 2005 získalo Letiště Praha (jako Nejlepší letiště východní/střední Evropy) 1. cenu v mezinárodní soutěži World Airport Awards. V roce 2006 byl pro veřejnost otevřen terminál Sever 2, který je nejvýznamnější rozvojovou investicí letiště. Právě ten by měl v budoucnu umožnit odbavení 20 milionů cestujících ročně. Letiště také plánuje důstojné oslavy svých sedmdesátin, spojené s velkolepou image propagací. Obří panorama Hradčan, vymalovaná na bocích Boeingů, propagují Prahu a ruzyňské letiště po celém světě. Daniel Seman Zdroj historických údajů: Lubomír Dudáček, Dopravní letiště Prahy, díl I-II Foto: Letiště Praha, a. s. (www.prg.aero), archiv redakce
celebrit či sportovců. Nezapomínáme však ani na ostatní cestující, pro které chceme ve spojovacím prostoru mezi terminály vybudovat speciální relaxační zónu,“ připomíná Jiří Pos. Příkladem zaváděných novinek je nedávno otevřený tranzitní hotel, kde si mohou cestující přestupující na jiný spoj v soukromí odpočinout. „U nás funguje na devadesát letišť, z toho devatenáct mezinárodních. Letiště Praha odbavuje 90 % všech cestujících u nás a svým výkonem je na světové úrovni. Je to živý, pulzující organizmus, který výrazně ovlivňuje ekonomiku země. Na každý milion odbavených cestujících připadá jeden tisíc přímých pracovních míst na letišti. O dodatečném ekonomickém přínosu – investicích, útratách turistů a obchodních cestujících apod. ani nemluvě,“ konstatuje ministr dopravy Aleš Řebíček. Otevřena zůstává i otázka vlastnictví Letiště Praha s. p., v němž je zatím hlavním podílníkem stát. Zájem o něj jeví například město Praha:
11
Cyklisté vítáni
Co Čech, to muzikant? Nenechte se mýlit. Na začátku 21. století platí něco jiného. Co Čech, to cyklista! Alespoň se to tak může jevit návštěvníkovi z cizí země, který s úžasem sleduje výjevy všedního dne v podstatě libovolného českého města. Jen si to představte: na silnici se co chvíli mihne sportovní cyklista v pestrobarevném dresu, předjíždějí ho automobily s koly upevněnými na střeše. Po chodníku přímo za vašimi zády nečekaně prosviští obratný messenger, chvátající se zásilkou ke klientovi. U krajnice zase starší žena tlačí rozvrzaný bicykl, na jehož řídítkách se pohupují plné nákupní tašky. Na pěší zóně se na kolech honí parta dětí a z dálky jim ze sedla kola hrozí strážník městské policie... Zkrátka: Čechů je dnes něco málo přes 10 milionů a k dispozici mají zhruba stejný počet kol různého stáří, kvality a ceny! Z údajů výrobců a dovozců lze vyčíst, že si Češi každoročně koupí přes dvě stě tisíc nových bicyklů. A to nemluvě o individuálních dovozech ze zahra-
ničí, soukromých prodejcích mimo distribuci a prodejích v hypermarketech, které nebývají zveřejněny. Začalo to horskými koly Za domácí oblibu cyklistiky může v první řadě boom horských kol ve Spojených státech před třiceti lety. Posel-
ství zakladatelů mountainbikingu se datuje rokem 1976 a prvními závody v Kalifornii. Do české kotliny se doneslo až na konci osmdesátých let, o to hlasitěji ale rezonovalo. Záhy skoro celý národ sedlal horská kola a lidé začali zjišťovat, jaké to je vyjíždět pouze pro radost a zlepšování kondice. Mezi tuzemskými prodejci, výrobci i dovozci to doslova vřelo, prodávaly se desetitisíce kol a než se trh stabilizoval a nabídka zkvalitnila, dalo se koupěchtivým cyklistům prodat úplně všechno, co horské kolo alespoň vzdáleně připomínalo. „Horalové“ znamenali pro cyklistiku a obchod s koly nový impulz. S tím souvisí obecná obliba kola v současné populaci. S rozvojem cyklostezek a cyklotras úměrně roste i obliba cykloturistiky, ze které těží výrobci crossových a trekingových kol. Myslím, že i silniční cyklistiku čeká v následujících letech návrat na ztracené pozice. Stačí
12
Sport „V málokteré zemi je možné výlet na kole začít kávou na starobylém náměstí a po krátkém průjezdu civilizací pádit dvacet třicet kilometrů liduprázdnými lesy.“
si vyjet v létě kousek za Prahu, stovky cyklistů na silnicích hovoří za vše,“ říká Michal Dalecký, sportovní manažer a pořadatel maratonů na horských kolech.
R
ozšíření rekreační a rodinné cykloturistiky znamená i zvýšení poptávky po ubytování a restauračních službách. V rámci toho vznikl v Česku projekt Cyklisté vítáni, který obecně známým piktogramem v mapách a informačních letácích dává u názvu restaurace nebo penzionu na vědomí, že pohostinské zařízení je připraveno na cyklisty. Takto označené místo disponuje uzamykatelným a chráněným prostorem pro kola, venkovní terasou, volnými pokoji i nezbytným servisem.
„Naším cílem je zlepšování kvality služeb cestovního ruchu pro specifickou skupinu cyklistů a cykloturistů zavedením národní certifikace těchto služeb pod názvem „Cyklisté vítáni“. Certifikační systém stanoví kvalitativní standardy, srovnatelné s obdobnými systémy států Evropské unie,“ vysvětluje cíle projektu jeho manažer Petr Kazda. Po mírně zvlněných silnicích „V málokteré zemi je z velkých měst tak snadné prchnout do hlubokých lesů a řítit se desítky kilometrů opuštěnou přírodou. Příkladem může být stotisícový Hradec Králové, kde je výlet možné začít kávou na starobylém náměstí a po krátkém průjezdu civi-
13
lizací pádit dvacet třicet kilometrů liduprázdnými lesy,“ napsal novinář a publicista Jan Rybář.
Č
eská republika má také velký potenciál nedotčených, zejména příhraničních oblastí, kde se dnes budují cyklostezky. Oblasti Šluknovského výběžku nebo Českého Švýcarska na severu Čech nabízejí mírně zvlněné silnice v krajině mezi skálami a roubenkami. Navíc znalci uvádějí, že „vzdálenost mezi hospodami nebývá delší než pět kilometrů“. Někde cyklostezky vznikají z přispění evropských fondů či z dotací příhraniční spolupráce. Příkladem je nedávno vzniklý česko-polský okruh T. G. Masaryka, který z 80 % financovala Evropská unie. Cesta pohodlně propojuje Náchod s polskými lázněmi Chudoby. Jezdí se po ní pravidelný česko-polský výlet, součástí moderní asfaltové stezky je i devadesátimetrová lávka nad vodní elektrárnou na řece Metuji. České cyklotrasy a cyklostezky mají pro každého něco, umožňují výlety motivované sportovně, kulturně nemá obdobu. Atlas obsahuje všechny cyklotrasy a cyklostezky na mapových listech a je doplněn dvě stě padesáti tipy na výlety po trasách v celé republice,“ hodnotí projekt marketingový ředitel vydavatelství Michal Gaja. Lanovkou na horské hřebeny
i tematicky. Sedmdesátikilometrový okruh Svitavskem vede zájemce po stopách hudebních skladatelů Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. Milovníky malebné krajiny a dobrého koupání očekávají výborně značené a upravené cyklostezky jižních Čech. Gurmáni a veselé povahy ocení putování za vínem po jižní Moravě, třeba pálavskou oblastí. Okolí Opavy zase nabízí padesátikilometro-
14
vý „romantický“ okruh, míjející slezské hrady a zámky.
Z
aznamenání všech značených cyklistických tras a stezek se ve spolupráci s Klubem českých turistů ujalo vydavatelství SHOCart Vizovice. Jeho posledním velkým počinem je vydání Cykloatlasu Česko. „Je to výjimečné dílo, které u nás svým rozsahem a obsahem
Ne všude lze na kole dojet, ale prakticky všude si kolo můžete vzít s sebou. V Praze cyklisté mohou zdarma přepravovat kola metrem, vítanou variantou dálkové přepravy jsou vlaky. Kolo lze dopravovat téměř v každém vlaku, v těch se symbolem bicyklu funguje zjednodušená přeprava kol za jednotnou cenu cca 0,75 euro. Dalším příkladem nové služby pro cykloturisty jsou oblastní půjčovny kol na třinácti nádražích v České republice. Se zapůjčeným kolem se lze bezplatně přepravit až k další půjčovně, kde je možné kolo vrátit, takže zájemce není limitován návratem do místa startu. Dokonce i většina horských sedačkových a kabinkových lanovek umož-
že vedle sebe může existovat několik skupin cyklistů různého zaměření nebo výkonnosti a nepřekážejí si,“ říká jeden z nejslavnějších českých „silničářů“ Ján Svorada, nyní manažer profesionálního MTB týmu Merida Biking Team. Rekordmani ve městě Průměrný Čech ujede v průměru na kole ani ne dvě stě kilometrů ročně. Na cestě do zaměstnání z toho necelých padesát. Většímu rozvoji cyklistiky a jejímu masovějšímu využití pro cesty do zaměstnání brání mimo jiné malá prestiž kola jako dopravního prostředku. „Kolo je stále mnohými lidmi považováno za dopravní prostředek pro chudé. I kvůli podivným představám o vlastní prestiži jezdí lidé často do práce autem,“ říká amatérský cyklista Jaroslav Martínek. Lidé také rozlišují mezi kolem na jízdu po městě a do práce a kolem na sportovní vyžití, jež mívá několikanásobně vyšší hodnotu. Výjimkou je třeba průvodce německých turistů v Praze, Petr Vaněk. Do své pražské kanceláře do-
jíždí denně třicet kilometrů na závodním silničním stroji, jehož cena přesahuje čtyři tisíce eur. „Beru to jako trénink na amatérské závody, kterých se účastním o víkendech,“ říká mladý muž. Je jedním z 1,2 % Pražanů, kteří se nebojí v automobily přetížené metropoli sednout na kolo a dojet do práce. Celorepublikový průměr je větší, do zaměstnání na bicyklu dojíždí sedm Čechů ze sta. Existují ale města, kde se na kole za prací dopravuje až třetina lidí, například Prostějov, Olomouc nebo Hradec Králové.
K
aždým rokem se také v ČR množí pravidelné manifestační cyklojízdy na podporu ekologicky šetrné dopravy. Celá země se zapojuje do zářijového Evropského týdnu mobility a Evropského dne bez aut. Ani v tento den se sice cyklistům nepodaří nad automobily zvítězit, účast je ale stále silnější a ohlas na veřejnosti větší. Ondřej Vysypal Foto: Czech Tourism, Václav Novák
ňuje přepravu kol a cykloturisté nadšeně vítají možnost vystoupit „výtahem“ na hřebeny hor a odtud začínat své výlety. K populárním lokalitám s využitím lanovek patří vrcholy Špičák na Šumavě, Klínovec v Krušných horách, Lysá hora v Beskydech anebo Černá hora v Krkonoších. Je-li na to uzpůsobena trať a pokud cyklisté patří k vyznavačům moderních disciplín freeride nebo downhill, lze se z vrcholku hory vydat přímo dolů. Většina cykloturistů ale raději využívá pobyt na horských hřebenech k výhledům, relaxaci a k túrám s příjemným postupným klesáním.
P
rotože Česká republika je zemí s velkou tradicí sportovní cyklistiky, po našich cyklostezkách se pohybují i bývalí a současní profesionální cyklisté. „Poslední dva roky rád střídám silniční i horské kolo, a dokonce občas jedu i podle mapy, na což jsem nebyl zvyklý. Kultura našich cyklostezek se zlepšuje a během vyjížděk je vidět,
15
Cizinci objevují české řeky K desetitisícům Čechů, pro něž je vodáctví takřka národním sportem a sjezd Vltavy nebo jiné řeky každoročním rituálem, se v posledních letech přidává stále více cizinců.
N
ěkteří doma podobné řeky nemají, jiné prostě láká zapádlovat si v levné cizině. Voda přitom zdaleka nepřitahuje jen sportovce, kteří touží po jízdě v divokých peřejích a obdivuhodných sportovních výkonech. Právě naopak. Na vodu v Česku tradičně jezdí i ti, kteří mají jinak ke sportování vyložený odpor.
Ahóóój! Zejména letní a jarní sjezd řeky v České republice je totiž spíše než sportovním výkonem oblíbenou kratochvílí, spojenou s poznáváním krás přírody a klenotů architektury. A také s tábořením a navazováním nových přátelství a známostí. Na vodě se stírají jakékoliv rozdíly mezi lidmi různého společenského postavení a majetkových poměrů. Při sjezdu řeky se na veřejných tábořištích potkávají bankéři s dělníky, politici se studenty, významní umělci třeba s uklízečkami. Poznat mezi lidmi ve stejných otrhaných tričkách a šátcích na hlavě
16
boháče nebo chuďase prostě není možné. Když jedna loď míjí druhou, posádky se vždy zdraví obvyklým: „Ahóóój!“, všichni spí ve stanech a scházejí se večer u ohně. Počátky tohoto českého fenoménu je možné najít v nedávné minulosti. I když na vodu jezdili Češi odjakživa, opravdovou lidovou zábavou se stal sjezd řeky až v dobách takzvaného komunismu. V letech 1948 až 1989 vládl v Česku totalitní komunistický režim, který mimo jiné značně omezil Čechům možnost cestování. Řada lidí si proto místo dovolené v zahraničí zvykla jezdit
na vodácké výlety po českých řekách, které nabízely i nevázanou zábavu a jakýsi únik z životní reality. Kdo by ale čekal, že s pádem komunismu v roce 1989 se řeky najednou vyprázdní, hluboce se zmýlil. I když se Čechům otevřely hranice, většina z nich si alespoň týden na oblíbené vodě stále nenechá ujít. Děti jezdí na vodu v rámci školní výuky, rodiče berou své ratolesti na loď často už krátce poté, co se děti naučí samy chodit. Zatímco před rokem 1989 vyžadovala doprava lodí k řekám značné úsilí, lodě se většinou dopravovaly vlakem, dnes se stal ze splouvání řek
Turistika „Tu a tam se nad vodou sklánějí skály, proud pohánějí osamělé mlýny. Na soutoku Blanice a Sázavy se jako orlí hnízda vysoko nad hladinou objevují trampské sruby...“
i předmět soukromého podnikání. Okamžitě po pádu totalitního režimu začaly podél řek vznikat desítky půjčoven lodí a vodáckých potřeb, stejně jako se zmnohonásobil počet vodáckých restaurací a tábořišť. Ten, kdo si chce dnes sjet na lodi některou z českých řek, proto nemusí mít kromě peněz u sebe prakticky nic. Stačí, když přijede do výchozího bodu a veškeré vybavení si může pronajmout. Jen podél nejdelší české řeky Vltavy dnes funguje přes 150 půjčoven lodí nejrůznějších druhů a velikostí. Turista tedy na konci několikadenní cesty pouze vystoupí, převleče se a o nic dalšího se nemusí starat. Tento všude dostupný komfort přilákal na řeku i ty, které dříve odrazovala složitá přeprava lodí i nedostatek doprovodných služeb. Naopak ti vodáci, kteří byli hrdí na to, že mají vlastní loď a dokáží si jí k řece dopravit sami, si dnes stěžují, že je voda přeplněná svátečními turisty, neznalými vodáckých pravidel. Výjimku nepředstavují dámy, plavící se na lodích v drahých šatech, stejně jako pánové v nažehlených košilích. Mezi
takovou „říční smečkou“ se proplétají zkušení staří vodáci, kteří rozvážně noří do vody opotřebovaná dřevěná pádla a nechápavě kroutí hlavou nad tím, co se na řece děje. Na vodě se spát nechodí Velkou část pestré směsice cestovatelů po vodě tvoří cizinci, kteří nově objevili kouzlo české řeky. Tvoří až 20 % klientely vodáckých půjčoven. Pro zahraniční turisty může mít sjezd českých řek opravdu zvláštní kouzlo. Bývají překvapeni už jen tím, jak se vodácký sport v Česku provozuje. Především: za sjezd řeky se v České republice nikde neplatí, jedná se o zcela volnou zábavu. To, co Češi ušetří na povinných poplatcích, ale rádi utratí za jídlo či oblíbené pivo, které v tábořištích i restauracích kolem řeky teče proudem. Do noci se zpívá, hraje na kytaru, u večerního ohně není nouze o dobrou zábavu. Pro cizince, kteří mají družnou povahu a především chtějí poznat všechny aspekty naší národní povahy, neexistuje v Česku
17
lepší místo k návštěvě, než právě okolí některých vodáckých řek. „Už jsem sjížděl mnoho řek, ale s Vltavou se to nedá srovnat. Tady to prostě žije,“ říká třiatřicetiletý Němec Marcus Schneider, který se v létě vrací do Vyššího Brodu už pátým rokem. Řeka tu v sezóně občas připomíná vodní dálnici, na které nechybí ani dopravní zácpy. Přesto řadě vodáků takový stav vyhovuje. „Je tady pivo a legrace,“ říká Schneider. Pojetí vodní dálnice odpovídá i servis, který turista dostane ve většině kempů, dnes neporovnatelný s dobou socialismu, kdy na cestovatele čekal v hospodách u řeky pouze párek s hořčicí či guláš. Většina kempů nabízí výběr z řady hotových jídel, pivo ve sklenici, k snídani čerstvé rohlíky a koblihy. Turisté, kteří vyhledávají spíše klidnější destinace, by mohli být českými poměry maličko zaskočeni. Na rozdíl od jiných zemí se totiž ve zdejších vodáckých tábořištích nevyhlašuje večerka a neprosazuje se noční klid. Pije se, zpívá a hraje dlouho do noci, většinou až do ran-
ních hodin. S argumentem, že děti chtějí spát, v kempech podél řeky neuspějete. Přednost má zábava. Ráno vodáci nasedají do lodí a často ještě v povznesené náladě míří do dalšího tábořiště. K osvěžení jim stačí koupel v řece. Od šumavských lesů až do Krumlova Sjezd českých řek určitě není určen jen milovníkům nevázané večerní zábavy. Při jízdě na lodi vodáci projíždějí často nádhernou přírodou, navštěvují hrady, zámky a dalších historické památky. V Česku jsou ke sportovnímu sjezdu využívány zejména řeky pramenící nebo protékající jižní částí republiky. Jedná se například o Lužnici, Otavu a především Vltavu, která je mezi vodáky vůbec nejoblíbenější a nabízí jim doslova všechno. Klidné úseky pro rodinky s dětmi i adrenalinové peřeje na horním toku. Od pohoří Šumava po ní vodáci na lodích jedou hlubokými lesnatými údolími, z nichž se čas od času vynoří hrad či zámek. I přes velký nápor vodáků zůstává Vltava čistá, jízda ze Zlaté Koruny do Boršova stále bez nadsázky připomíná jízdu po řece uprostřed kanadských lesů. Celkově je úsek Vltavy z Vyššího Brodu do Boršova u Českých Budějovic určitě nejfrekventovanější vodáckou trasou v Česku a zřejmě i v celé Evropě. Na rozdíl od jiných řek je Vltava v tomto úseku sjízdná po celý rok a prakticky za každého počasí. Na jihu země řeka protíná i historické město Český Krumlov, zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Projížďka lodí centrem Krumlova patří k nekrásnějším zážitkům na řece. Vo-
18
hánějí osamělé mlýny. Teprve na soutoku se Sázavou se jako orlí hnízda vysoko nad hladinou objevují trampské sruby...“ Výhodou českých řek zůstává fakt, že jejich sjezd není příliš náročný a po několika instrukcích ho zvládne i naprostý amatér. Chybí tady peřeje i vodopády, známé z velehor, prakticky jediné nebezpečí občas představují jezy a propusti, které by měli nezkušení vodáci raději vynechat a loď přenést. Pro zkušenější vodáky může být naopak jízda propustí vítaným zpestřením. Náklady na čtyřdenní plavbu po Vltavě se včetně půjčení lodě a dalších potřeb, dopravy, ubytování ve stanu na tábořišti a jídla a pití v restauraci pohybují v přepočtu kolem 40 dolarů na den. Pro řadu cizinců, kteří na české řeky jezdí v čím dál tím větším počtu, je to velmi příznivá cena. Marek Kerles Lidové noviny Foto: Czech Tourism, Pavel Wellner, archiv redakce
dáci si tu navíc užijí i „akční“ zábavy, krumlovské jezy jsou oříškem i pro zkušené vodáky. Pod jezem U Plášťáku se potopí sedm lodí z deseti, navíc před očima stovek návštěvníků Krumlova, kteří zde s oblibou pozorují dění na řece. V klidných vodách Kromě řek poněkud frekventovaných skýtá Česko velké bohatství méně navštěvovaných, klidnějších řek. Mají každá svůj osobitý půvab. Mezi oblíbené patří Morava, Chrudimka, Svratka či Jizera. Krásnou příležitost k cestování po vodě nabízí například středočeská Blanice. Šéfredaktor „outdoorového“ serveru Horydoly.cz Jakub Turek jí k turistice doporučuje lyrickými slovy: „Rychlá říčka teče opuštěným údolím, až se nechce věřit, že jsme v hustě obydlených středních Čechách. Nejdříve se kroutí v lučinatých meandrech okolo vrchu Blaník, poté přeskáče několik vysokých jezů a vnoří se do lesnatého údolí. Tu a tam se nad vodou sklánějí skály, proud po-
19
20
Galerie Boubínský prales – starobylý a nepřístupný Boubínská pralesní rezervace leží na jihovýchodním úpatí hory Boubín (1362 m) a byla vyhlášena již v roce 1858. Hlavní zásluhu na tom měl vimperský lesmistr Josef John, správce schwarzenberských lesů. Ten v roce 1851 vybral a označil osm lesních ploch, kde byly nejlépe zachovány porosty původních hraničních hvozdů. S majitelem panství Johannem Adolfem II. Schwarzenbergem potom vyjednal možnost zachovat původní stav lesa. Schwarzenberg zde později opravdu zřídil „soukromou přírodní rezervaci“, jejíž výměra činila přibližně 150 hektarů. V roce 1870 zničila silná vichřice velkou část pralesa. Z původní plochy zůstalo zachováno jen 47 hektarů. V roce 1933 byl Boubínský prales vyhlášen Státní přírodní rezervací. Později byla plocha chráněného území rozšířena na současných 666,41 hektarů. Prales leží v nadmořské výšce v rozmezí 920 až 1110 metrů nad mořem a je tvořen především buky, smrky a jedlemi, z nichž někteří jedinci jsou starší než čtyři stovky let. Vlastní jádro rezervace je veřejnosti nepřístupné. V minulosti totiž množství turistů, které si chtělo prales prohlédnout, sešlapem vážně poškodilo kořeny stromů. Ty poté usychaly a podléhaly větru nebo lesním škůdcům. Stejný osud postihl i tzv. „Krále smrků“ – nejvyšší boubínský smrk padl při sněhové bouři 4. prosince 1970. Byl vysoký 57,2 metrů a ve výšce 1,3 metru od země činil obvod jeho kmene více než pět metrů. Nejzajímavějším úkazem Boubínského pralesa jsou stromy s neobvyklými růstovými deformacemi, např. s harfovitě zmnoženými kmeny, smrky, stojící na široce rozkročených chůdových kořenech a další růstové zajímavosti. Žijí tu také vzácné rostlinné a živočišné druhy. Foto: Jan Kavale, Pavel Hubený
21
Bohdanečské rybníky Návrat do otevřené krajiny
Když má dojít k vyhlášení nějakého území za přírodní rezervaci, panuje obecná představa, že se tam v první řadě „všechno zakáže“, že území bude „obehnáno ostnatým drátem“ apod. Zakonzervování oblasti někdy není ideálním řešením. Platí to i o bohdanečských rybnících, prostoru, kde se doslova stovky let nepřetržitě hospodařilo. Jde o krajinu závislou na rozmanitých lidských aktivitách, ať už jde o rybolov, myslivost nebo lesnické či zemědělské hospodaření. Návrat k její tradiční podobě ochránci přírody naplánovali do osmi etap více či méně „drastického“ ekologického managementu. Ten vrátí zdejšímu vzácnému území jeho původní tvář
22
„Rybníky patří k nejvýznamnější ornitologické lokalitě v zemi. Žije zde sto třicet druhů ptáků, z nichž osmdesát tu hnízdí. Mezi nejvzácnější patří například orel mořský, orlovec říční, kormorán velký nebo husa velká,“ říká ornitolog František Bárta.
R
Žebratka bahenní (Hottonia palustris)
s rysy otevřené, zavodněné krajiny, mokřadních luk, podmáčených vrbin a olšin.
ybniční soustava, realizovaná Vilémem z Pernštejna v 16. století, dala uprostřed polabské roviny vzniknout monumentálním stavbám. Rozlévaly se tu největší české rybníky. Současná rozloha zdejších vodních ploch je jen skromnou vzpomínkou na někdejší historickou slávu, rybník Čeperka u Opatovic měl plochu jednoho
Příroda „Hláď vodní šedá v dálku rozlitá, volavka nad ní krouží stříbřitá. Na hrázi stojím oči rukou stíně. Dívám se tiše po krajině.“
Li Po čínský básník (701–762) český překlad Bohumil Mathesius
tisíce hektarů. Systém je dodnes zásobován vodou z Opatovického kanálu (vznikl roku 1513), který je sám o sobě divem středověkého stavitelství. Jedenáct bohdanečských vodních ploch se sice nemůže rovnat dvě stě třiceti rybníkům, které tu existovaly v roce 1560, přesto tvoří přírodní rezervaci evropského významu.
P
řipravovaná podoba rezervace vychází z historického kontextu. První kroky byly podniknuty Agenturou pro ochranu přírody v druhé polovině 90. let. Z míst, kde rostly suché křoviny, byly vytvořeny rozsáhlé plochy mělké vody, mokřadu s nízkostébelnou trávou. Do nich se velmi rychle začaly vracet ptačí druhy, které ke klidnému hnízdění potřebují mít dobrý přehled po okolí. Byly vykáceny obrovské kanadské topoly, které zde někdo vysázel před šedesáti lety, a které nepatřičně změnily ráz tzv. Polákova polo-
Kosatec bahenní (Iris pseudacorus)
ostrova. Najaté soukromé firmy obnovily ruční sekání trávy v místech, kde historicky ležely louky. „V osmdesátých letech se zde chovali kapři a kachny. Jejich exkrementy výrazně obohatily sedimenty na dně rybníků, což poškodilo místní ekosystém. Po odstranění statisíců tun bahna, což bude hotovo za dva roky, se životní podmínky vzácných druhů výrazně zlepší,“ popisuje Lukáš Řádek z Agentury ochrany přírody. Vodní plochy v rezervaci zaujímají asi 70 % její rozlohy. Nejrozsáhlejší vodní plochou je Bohdanečský rybník, druhý rybník Matka byl obnoven v rámci revitalizace v roce 1999. Následně v roce 2000 bylo v Severozápadní zátoce vybudováno 12 tůní, které představují významné biotopy pro obojživelníky a vodní rostliny.
K
líčová je pro ochránce přírody komunikace s pamětníky, kteří vědí, jak oblast vypadala a fungo-
V klimaxové (přírodě blízké) olšině se lze setkat s různými druhy mokřadních rostlin
23
Bohdanečský rybník je odpočinkovou zastávkou tažných druhů ptáků
vala dříve, i s úřady, které mají zájem na turistickém rozvoji lokality a vazby na podnikatele. Lázně Bohdaneč prosluly jako atraktivní a hojně navštěvované lázeňské a rehabilitační centrum, od počátku se prosazoval turismus, protože oblast je relativně malá, tedy s přívlastkem „šetrný“. „Říkali jsme si: turisty je třeba udržet na hranici rezervace, pro naučné stezky vykomponovat informační systémy, přinášející historická fakta a podrobný popis dějů obnovy. Revitalizace, zejména ve svých prvotních fázích, vypadala dramatičtější, než ve skutečnosti byla. Bagrováním vznikly obnažené plochy, které vypadaly jako surový zásah do ekosystému. Ve skutečnosti se ale právě tímto způsobem odhalil biologický potenciál místa. V usazeninách byly odkryty spory a semena, která v první fázi vyklíčila. V místech, kde se znovu začalo sekat, se během dvou let objevily orchideje a cenné kapradiny,“ říká autor revitalizačního projektu Jiří Veselý. Na oblasti je díky etapám promyšlených, vhodně načasovaných zásahů člověka možno pozorovat nejen raritní živočišné a rostlinné
24
Králíček obecný (Regulus regulus)
Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus)
Střízlík obecný (Troglodytes troglodytes)
Slavík modráček (Luscinia cyanecula)
druhy, ale i dynamiku přirozeného vývoje krajiny. Pro tyto účely byly v oblasti zřízeny dvě naučné stezky a dvě věžovité pozorovatelny. Město Bohdaneč na trase vybudovalo pro lázeňské hosty několik odpočívadel. Naučné stezky se postupem času dobře fixovaly do krajiny a staly se pro návštěvníky lázní vítanou kratochvílí. Největší turistický potenciál má Polákův poloostrov. Je z něj možné pozorovat nitro rezervace, aniž by do ní návštěvník fyzicky vstupoval, také proto tu byla vztyčena jedna z rozhleden. Pořádají se zde jarní a podzimní Vítání ptačího zpěvu, kterých se účastní široká veřejnost. Během tří hodin se tu vystřídají stovky lidí, klid rezervace ale není vůbec narušen. To signalizuje, že oblast je ideální pro využití, jaké nabízejí ptačí oblasti v Rakousku a v západní Evropě.
Z každoročního Vítání ptačího zpěvu
Jak taková poznávací turistika vypadá? Zájemci přicházejí krytým prostorem k maskovaným pozorovatelnám, odkud mohou skrze výkonné dalekohledy na stativech sledovat život ptáků. Podobné turistické destinace, včetně bohdanečské, jsou navíc pro turisty atraktivní po celý rok.
V
druhé polovině 90. let se začalo „lobbovat“, aby byl velký bohdanečský mokřad zařazen do mezinárodní sítě velmi cenných území Special Protected Areas, což se po několika letech monitoringu podařilo. Plynule se pak jako vzácná ptačí oblast připojil do evropského systému Natura 2000, kam byl zanesen jako unikátní místo pobytu chřástala kropenatého a bukače velkého. Při revitalizaci se začaly objevovat další cenné druhy ptactva.
Do lokality přiletěli jeřábi popelaví, kteří zde prokazatelně již třetí rok hnízdí, a to minimálně v jednom páru. „Návrat k bohatství druhů vzácných ptáků, jejich rozpoznání a monitoringu, by nebyl možný bez spolupráce s amatérskými ornitology. Právě oni realizovali každoroční odchyty ptáků v oblasti. Během dvou měsíců vyčerpávající terénní práce bylo do sítí polapeno od tří do pěti tisíc ptáků. Tak se přišlo na to, že sem přilétají i nesmírně vzácné druhy, vyložené „špeky“, například palašníček tamaryškový nebo konipas citronový,“ chválí spolupráci s nadšenci Veselý. „Nejhezčí okamžiky v mé práci přinesla právě komunikace s „amatéry“. Smekám před řadou vynikajících ornitologů, kteří se pro bohdanečskou oblast nezištně obětovali a dali přitom vzniknout i kvalitní odborné literatuře. Pro mě byly největší odměnou chvíle, kdy jsem se čtyřmi staršími ornitology seděl uprostřed bohdanečské rezervace a pozoroval po mnoha letech první přílet jeřábů popelavých na Bohdanečsko. Začalo to tehdy slovy: „To jsou ale zvláštní volavky.“ Byl to slavnostní pocit, slyšet pak jejich typické „vyzvánění“, signalizující, že se chystají v místě zahnízdit.“ Oblast je evropsky významná i pro entomology, botaniky a zoology. Zdejší populace vzácné žáby – kuňky ohnivé – čítají několik tisíců jedinců. Žije tu vážka jasnoskvrnná a dva z pěti v Evropě ohrožených druhů modrásků, modrásek očkovaný a modrásek bahenní.
Biologický potenciál Bohdanečského rybníku je dobře nastaven vstříc budoucnosti a jeho původní možnosti se rychle daří obnovit. Co se týče turismu, rybníky bývají někdy titulovány jako „zapomenutý unikát“. „Děti tu lze naučit o přírodě víc, než v zoologické zahradě. A je ještě jeden důvod, proč sem pěšky nebo na kole vyrazit, zatím tu nejsou ani kordony turistů ani restaurace, stánky se suvenýry a plná parkoviště,“ říká pardubický novinář Martin Biben.
C
elý projekt je financován výhradně z domácích zdrojů a je dnes zhruba ve své polovině. „V principu jde o tok energie v krajině, roli v něm hrají voda, slunce, země, živé organismy, ... Moudrým managementem je možné zajistit, že do bohdanečské rezervace bude člověk vstupovat čím dál méně, dramatičnost jeho zásahů bude klesat. Vznikne zde vyvážený, vzácný typ kulturní krajiny, navíc zemědělsky a chovatelsky využívané. Takový jinde budete jen těžko hledat,“ uzavírá Veselý. Michal Klíma Foto: Jiří Veselý, František Bárta, Zuzana Růžičková, Lukáš Řádek, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR
Pravidelná kontrola ptačích populací
25
Podlehli volání dálek...
„Vývoj skautské myšlenky byl sledován i mládeží, která v těchto prvopočátcích neměla možnost vstoupit do Svazu skautů, anebo byla ovlivněna četbou Mayových spisů, zavrhovala skautskou disciplínu a dávala přednost toulkám, plným naprosté svobody,“ tak popsal počátky českého trampingu v roce 1940 ve svých Dějinách trampingu Josef Peterka – jeden z guru českého trampingu, známější pod přezdívkou Bob Hurikán.
P
aradoxně díky komunistům, kteří neměli trampy nikdy v lásce, zažilo trampování v následujících desetiletích rozkvět. Cesty do přírody a hra na „svobodný“ život amerických tuláků či zálesáků byly jedním z mála úniků před všudypřítomným režimem. Dosud poslední vlnu masové popularity zaznamenal tramping v 80. letech. Když jste v té době přišli v pátek
26
odpoledne na pražské branické nádraží, zažívali zde výpravčí hektické chvilky. Výchozí stanice tzv. Posázavského pacifiku bývala plná mladých lidí v kovbojských nebo vojenských oblecích, s kytarami a nezbytnými „usárnami“ na zádech. Už několikátá generace trampů se tehdy vydávala do po-
vodí Zlaté řeky (Sázava), Velké řeky (Vltava) či do brdských lesů. Z Jardy Harry, z Pepíka Bob
Trampovat se v Československu začalo už před sto lety. Přesněji ještě před první světovou válkou, za Rakouska-Uherska, kdy se první trampové rekrutovali z řad nastupujícího skautského hnutí. „Češi jsou romantici, touží po dálkách, nostalgii,“ líčí v pražské kavárně Slavia reportér TV Nova Stanislav Motl, dlouholetý tramp, který v roce 1990 napsal k Hurikánovým Dějinám předmluvu a doslov. Podle něj byli mezi prvními trampy i tzv. zelení kádrové, tedy muži, kteří v roce 1917 rukovali na vojnu a po konci první světové války zůstali v lesích. K nim se přidávali další a další mladí lidé okouzlení mayovkami, kovbojkami a filmy o životě na Divokém západě.
Fenomén „Tramp – angl. tulák, název pro výletníky, pěstující pravidelné táboření v přírodě, na rozdíl od skautů velmi volného rázu. (...) Výstřelky trempského hnutí se potírají dohledem v lesích a na březích řek, prováděným zemským četnictvem či lesním zřízenectvem. (...) České trampské hnutí vytvořilo i zvláštní, groteskní argot a vydává vlastní časopisy.“ Masarykův slovník naučný, díl 7, Praha 1933
„Z Aniček, Mániček a Boženek se přes noc staly Annie, Mary, Bobiny nebo Daisy, Betsy, Virginie, u chlapců to bylo ještě horší. Z Jardy se stal Harry, z Pepíka Bob, z Oty Brandy, ze Zdeňka Železná pěst nebo Wintrop, Eddie a někdy také Swenny, Grizzly, Bill, Old Shatterhand, Farnum, Dawson, Jack atd. atd. Fantazie podbarvená cowboyskými filmy bujně pracovala,“ líčí Bob Hurikán toto období českého trampingu, „dobu divokých skautů“. Následovala „doba cowboyská“ (1919–1927). Tehdy prý „nikde na světě nebylo tolik šerifů jako v Čechách. Nebylo party bez šerifa, ba nebylo ani dvojice bez šerifa. Titul vybojovaný právem silnějšího, anebo společným hlasováním“. Nosily se strakaté košile, „staré velurové klobouky se měnily zručným promáčknutím v originál stetsony a široké opasky se krášlily čalounickými cvočky“. Svůj název tramping ovšem získal až při následné „době kanadské“, podle románu Jacka Londona Cesta.
Trampovalo se i během druhé světové války, byť v malém měřítku. Nacisté například zabrali rozsáhlá údolí u soutoku Vltavy se Sázavou, takže trampové museli tamní osady opustit. Po únoru 1948 se zase tramping dostal na index hned vedle skautingu. V tisku se začaly objevovat články, že éra trampů v Česku končí. Jenže přišel nový boom. Na přelomu 50. a 60. let se opět zaplnila nádraží a lesy. Tramping započal svoji další „zlatou“ éru. Teskně hučí Niagara „Okolo Sázavy už byla spousta chat, což pro nás byla paďouřina. My jezdili zásadně pod širák. Třeba do Mokropes, což už je dnes vlastně Praha. Také do Roztok, na Křivoklát,“ říká tramp a písničkář Kapitán Kid, vlastním jménem Jaroslav Velinský. Přes klukovský klub se k trampingu dostal i další muzikant, Jan Vyčítal. V tábornickém klubu byl zpočátku „od svýho staršího bráchy jako
27
mladší spíš trpěnej“ a na první „čundr“ ho rodiče pustili „až v 16 letech“. Vyčítal měl tehdy, v roce 1957, na sobě „klobouk s krempou samo robo, kostkovanou košili, tepláky a holínky, co nosili zemědělci“. Teprve později tepláky nahradily „jezdecký rajtky a vesta s třásněma, který matka ušetřila při přešívání nějakejch pionýrskejch vlajek“. Kromě divokého trampingu se trampové setkávali i na tzv. potlaších. Organizace těchto srazů byla dost volná. „Party se navzájem znaly. Šerifové o sobě věděli. Kromě toho měl každej svůj deník-cancák. A když jste někde potkal trampa a byl vám sympatickej, řekl jste mu: cancni mi něco. Já třeba maloval obrázky, někdo psal. Každopádně se k tomu dopisoval kontakt a pak si lidi dávali vědět,“ popisuje Vyčítal. Důležitou součástí potlachů bylo zpívání u táboráku. Jednotlivé trampské party spolu soutěžily, která dokáže zahrát lépe. I ve zlatých časech hnutí si většina trampů vystačila s naivními a romantickými skladbami ze 30. let od autorů jako byl Bob Hurikán či Eduard Ingriš (autor známé Niagary). V 60. a 70. letech ještě vznikla řada písní, které u táborových ohňů zdomácněly. V roce 1967 byl spontánně založen festival folkové a trampské písně Porta. V době jeho největší popularity (v roce 1989) ho navštívilo 30 000 posluchačů. Hudba u ohňů dnešních mladých trampů se také proměnila. „Skladby jako Niagara, nebo Bedna od whisky se už nehrají, není zvláštností hrát třeba současné popové věci – Buty nebo „Ameriku“ od Lucie. Šuplíčkování nemá smysl,“ tvrdí zástupce „mladší“ generace trampů, Michael „Tony“ Antony ze sdružení Avalon. Noční šťáry v Brdech Když dnes pamětníci vzpomínají, proč jim tramping v 50., 60. a 70. letech minulého století učaroval, zmiňují, kromě romantiky a okouzlení přírodou, ještě jeden aspekt – v zemi panoval totalitní režim. „Jezdit do lesů bylo jediný, cos v tý době mohl dělat. Bylo to tak svobodný. Byl to šprajc,“ zamýšlí se tramp s přezdívkou Klondike, který ještě dnes vypadá, jako by vypadl z ilustrace Zdeňka Buriana k některé z Mayo-
28
Některé české trampy donutil systém dokonce k emigraci. Trampovéemigranti pořádali tzv. celosvětové potlachy ve Švýcarsku, v Austrálii, v Coloradu, ... V listopadu 2006 se konal zatím poslední potlach v Texasu. Konec kovbojů v Čechách? Kolik lidí kdy na území Česka trampovalo, nelze přesně zjistit, žádné statistiky neexistují. Jako poslední se pokusil zmapovat trampské hnutí již zmíněný Bob Hurikán v roce 1940. Po posledním velkém vzedmutí po revoluci, kdy však kovbojské klobouky a vesty s třásněmi postupně nahrazovaly americké uniformy, je zřejmé, že tradiční tramping stagnuje. Zástupce „mladé“ generace trampů Michael „Tony“ Antony ze sdružení Avalon však trvá na tom, že „několik desítek příštích let tu trampové najisto budou, byť to není žádná masovka“. Argumentuje tím, že vy-
dává „nejčtenější trampský časopis v republice“ Puchejř, a že má v adresáři „zhruba 4000 lidí“. „Když děláme Zlatou horečku (tj. trampský sraz, při kterém rýžujeme zlato v řece), obsadí dva kilometry řeky třeba 300 lidí, většinou mladších, než jsem já.“ On sám, ani jeho přátelé však už nenosí klobouk a opustili i mnoho jiných, kdysi nezbytných trampských atributů. „Westernová móda je na ústupu i co se týká filmů, hrdinou mladejch už dávno není kovboj,“ připouští i Jan Vyčítal. Není ale pesimista. „Nenapravitelní romantici se rodí pořád. Doba westernů pominula, ale stále potkávám spoustu skautíků, kteří, až se jim zapálí lýtka, budou dalším zárodkem divokejch trampů.“ Petr Kolář Lidové noviny Foto: Tomki Němec (černobílé), Petr Havelka, archiv Zdeňka „Britta“ Moidla
vek. Na hlavě černý klobouk, na tváři strniště, opálená ošlehaná tvář. Jeho osada Louisiana Tigers letos v únoru slavila „dvacátý oheň“, tedy dvacáté výročí. Komunisti nechtěli nechat trampy, které nemohli mít plně pod kontrolou, na pokoji. Potlachy rozháněla nejen policie, ale i další ozbrojené složky – Lidové milice, které oficiálně sloužily jako ostraha továren. Milicionáři koncem 70. let dokonce vyhodili do povětří zhruba čtyři desítky trampských srubů v Brdech. K častým „zábavám“ komunistických ozbrojených složek patřilo i „vítání“ trampů na nádraží. „Obklíčili branické nádraží, všechny donutili rozbalit usárny, prohrabali všechny věci. Kdo měl nůž, tomu ho zlomili, a vyřezali všechny domovenky z rukávů a cokoli, kde bylo napsáno US,“ popisuje represi pamětník „Job“ Veselka. „Dělali i noční šťáry po lesích. Na potlachy vlítli, vše rozbili, lidi zbili a rozvezli je třeba padesát kilometrů daleko od sebe, aby se nemohli znovu potkat,“ připomíná další „kratochvíli“ komunistické policie Vyčítal.
29
Zapomenutí lidé „od vody” V roce 1971 proběhla v České republice historicky poslední stavba a plavba voru. „Na louce ve Vyšším Brodě jsme týden vázali 120 metrový vor neboli pramen. Veškeré práce se prováděly tradiční technikou. Jednotlivé klády se vázaly houžvemi do velkých tabulí a ty se potom svazovaly do celého pramene. Vesla se osekávala ručně, ke stavbě nebyl použit jediný hřebík či ocelový drát. Stavbu i plavbu voru natáčel filmový štáb, a kamery tak měly jedinečnou příležitost zachytit všechny nuance starobylého řemesla,” vzpomíná Václav Hodr, jeden z posledních vorařů, který se plavil po Vltavě.
30
Oficiálně tak zaniklo řemeslo, jehož plný rozkvět byl dokumentován už privilegiem Jana Lucemburského z roku 1316. Starší zprávy o clu a mýtném, vybíraném na řece, sahají dokonce až do 11. století. Dopravu dřeva říčními cestami, které se neměnily stovky let, nakonec znemožnilo budování přehrad ve druhé polovině 20. století.
P
Stavba voru „na stoce pod kovářstvím” Na Pátečku
rávě Vltava s jejími přítoky – Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou – měla odjakživa všechny předpoklady pro rozvoj voroplavby. O splavnění jejího dol-
Najíždění do propusti jezu v Dobronicích
Vyplouvání z propusti jezu v Dobronicích
Najíždění do propusti poškozeného žďákovského jezu na Vltavě
Tzv. rudlování (veslování předními vesly) v proudu pod žďákovským jezem na Vltavě
Tradice
Štěchovice nad Vltavou, přelom 30. a 40. let
„Hurá, hoši, kamarádi, již nám nastal den, že my od nás časně z rána zítra poplavem, prameny jsou hotový, vesla jsou osazený, aby nám dal Pánbůh zdraví, by jsme doplouli, hurá, by jsme doplouli.“ z písně Plavecká
který také disponoval zemským vrátenským patentem. Jeho získání bylo obtížné, trvalo několik dní a adept musel prokázat široké a přesné znalosti předpisů, praktické plavby i situace na celém říčním úseku.
ního toku pod Prahou se poprvé úspěšně pokusil panovník Karel IV. Od roku 1340 je doložena existence úřadu starších neboli přísežných mlynářů, kteří dohlíželi nad českými vodními toky. V roce 1575 byla voroplavba prohlášena za svobodné podnikání. Podle účtů orlického mýtného se v 16. století plavilo z jižních Čech do Prahy 12 000 vorových tabulí ročně, což odpovídá téměř 140 000 klád. Jako náklad se plavilo zboží, na voroplavbě závisel obchod solí a dalšími komoditami.
V
18. století cestoval po Vltavě hydrotechnický odborník David Schor. Ten nejprve vypracoval plán na odstranění balvanů v řečišti a v roce 1729 postavil na Vltavě pod Županovicemi první plavební komoru ve střední Evropě. Zlatý věk plavectví nastal v 19. a v první polovině 20. století. Dovednost vázání vorů a ovládání pramene na řece tehdy dostoupila svého vrcholu. V době největšího rozkvětu pokračovala řada vorů z Prahy do Německa, některé až do Hambur-
D
Orlík nad Vltavou, přelom 20. a 30. let
ku. Od r. 1902 se užíval i vlek (remorkáž) vorů parníky. V této době podnikli etnografové první kroky, aby zachytili svérázný svět „plavců od vody”. Voraři měli nejen svůj slovník, ale i pečlivě cizelovanou tradici řemesla, pověr a pověstí, slavností a moudrostí, předávaných další generaci. Vorařství zůstávalo „v rodině” a jádro plavecké party spojovaly úzké příbuzenské svazky. V jejím čele byl vrátný, nejzkušenější plavec s přirozenou autoritou,
enní úsek plavby a rozmanité činnosti plavci komentovali řadou veselých písní. Každodenní část cesty si rozvrhli tak, aby končila u některé plavecké hospody, na místě, které bylo příhodné k přivazování kmenů. Jednotlivé plavecké party měly své oblíbené štace, kde je šenkýři vítali jako doma. Po večeři se pilo pivo a kořalka, za doprovodu tahací harmoniky se zpívaly plavecké písně. Na noc plavci uléhali na otepi žitné slámy. Přes den se pramen nemohl zdržovat a plavci se hostinskému „při cestě” hlásili daleko předem. Jejich houkání, které se po vodě dobře neslo, bylo signálem, aby šenkýř k břehu vyvezl jídlo a pivo. Za velké vody ale ani to nebylo možné a plavci se museli spokojit s prostou polévkou (případně s černou
31
Pod Orlíkem
Dřevo připravené k vázání vorů, Vyšší Brod, 1955
kávou), kterou si vařili na ohništi přímo na voru.
Ú
spěšné splavení pramene komentovali plavci větou: „zase jeden ráz jde ke konci”. Zkušená parta dokázala rázů v příznivém roce uskutečnit až dvacet. Za tvrdou práci dostávali voraři dobrý honorář, pro který mívali někdy sklon k furianství a pýše. Jejich vysoké výdělky byly ale jen relativní. Plavbu museli dokončit za nepřetržitých lijáků, za studené jarní či podzimní nepohody. Občas si voda vyžádala svou daň, když některý z nich utonul. Navíc v zimním období byl plavec zcela bez příjmu. V Povltaví se proto ujalo úsloví: „Plavcova žena je v létě bez muže a v zimě bez peněz.”
Štěchovice nad Vltavou, 1. pol. 30. let
32
Týn nad Vltavou, přelom 20. a 30. let
K
dyž pokračovatel rodinné tradice Josef Štofl vzpomínal na svého otce Matěje, jednoho z nejslavnějších plavců na Vltavě, přivolal v mysli slova, která mu otec často říkával. „Musíš něco vydržet, zato budeš na vodě svým pánem.” Plavci měli své obřady, jakými do cechu svého tvrdého řemesla přijímali nováčky a benjamínky. Křest, který se odehrával v hospodě, řídil kmotr, který křtěnci vyplácel tři švihnutí prutem na zadek. Tradovala se také posvátná úcta před řekou. Při vstupu voru do Svatojánských proudů, největších vltavských peřejí, staří plavci smekali a ti nej-
Na Pátečku
širokou průrvou a plavci na vorech byli mokří až po pás. Tak se definitivně uzavřela historie české voroplavby.
S
lávu tohoto starobylého řemesla dnes připomínají především dvě muzea. V Hluboké nad Vltavou v místní části Purkarec sídlí Síň voroplavby na Vltavě. Naleznete v ní nářadí, kterým se komplestarší dokonce poklekali k modlitbě. Plavci znali a jménem oslovovali i nebezpečné balvany v řečišti a měli pořekadla, která určovala, v jakou denní dobu lze kudy dobře plout a čeho se na nebezpečných místech vyvarovat. V předvečer stavby gigantických přehrad, v letech 1951–1953 se v okolí Zvíkova natáčel film, který české vorařství glorifikoval jednou provždy. Plavecký mariáš režiséra Václava Wassermana vznikl právě ve spolupráci se „Štofly”, klanem plavců ze Zvíkovského Podhradí. Jak se uzavíraly průtoky velkých přehrad, spěla ke konci i tisíciletá tradice vorařství. Vzniknuvší Vltavskou kaskádu tvoří 9 přehrad, z nichž první byly budovány ve 30. letech 20. století. Jejich výstavba znamenala zničení jedinečných přírodně i historicky cenných míst, například Svatojánských proudů a mnoha vesnic i osad. V létě 1960 měla obří orlická hráz před dokončením a proplouvaly jí poslední vory. Tlačily se divokým proudem, jen sedm metrů
tovaly vory, předměty denní potřeby nebo třeba originální plavecké licence – tzv. vrátenské patenty. Nejvýznamnější muzeum voroplavby je v budově bývalé celnice na Výtoni v Praze, která je posledním zachovaným zbytkem starobylé rybářské osady Podskalí. Ústředním exponátem je věrný model vorového pramene, dále zde nalezneme nástroje používané plavci a unikátní dvojici původních vesel z voru. Ta byla náhodně objevena na půdě celnice při nedávné rekonstrukci. Shlédnout tu lze i řadu kuriozit, např. model Podskalí v době kolem r. 1870, kotvu vlečného člunu nebo pokladnu z výtoňské celnice. Ferdinand Velek Zdroj: Zmizelá Vltava (Jan Čáka), Já jsem plavec od vody (Vladimír Scheufler, Václav Šolc Foto: archiv Vojtěcha Pavelčíka, archiv spolku Vltavan
„Baba Hájková hlídá dříví na vorech u Podskalí”
Poslední vor na Vltavě, 1971
33
Pod modrou oblohou...
Petra Jeřábková – 1.místo, práce na téma “Proměny
… je mezinárodní výtvarná soutěž pro děti, která propojuje výtvarnou práci s využitím počítačové techniky. Je to soutěž zcela výjimečná, unikátní, první a zatím jediná svého druhu. S touto myšlenkou přišla a jako hlavní organizátorka soutěže ji zrealizovala Hana Horská, učitelka Základní školy Palackého v Moravské Třebové, která je sama výtvarnicí se samostatnými zahraničními výstavami. Nikdo netušil, že již první celostátní ročník této výtvarné soutěže bude mít takový ohlas. Základní škola proto ve spolupráci s Microsoft Česká republika, OR-CZ spol. s r. o. a s vedením města koncipovala II. ročník soutěže jako mezinárodní. Velký zájem o soutěž potvrzuje téměř 2000 soutěžních prací, kterými děti soutěž každoročně obešlou. Loňské téma „Krajina mých snů“ a letošní „Proměny“ daly doslova křídla dětské fantazii. Děti dokázaly skvěle spojit svůj vnitřní
Markéta Přikrylová – 3.místo, práce na téma “Proměny”
prožitek s výtvarným pohledem, zpracovaným pouze v základním programu Malování operačního systému Windows. Tím prokázaly zároveň výtvarné nadání i dovednost v práci na počítači... V následujícím školním roce soutěž pokračuje a organizátoři vítají práce dětí i z dalších zemí.
34
První Češka a pražský primátor na Mount Everestu Osmadvacetiletá Klára Poláčková, která v současnosti pracuje jako konzultantka v Londýně, stanula 16. května 2007 jako první Češka na vrcholu nejvyšší hory světa ve výšce 8850 m. Na vrchol ji doprovodili dva šerpové a Taši Tenzing, vnuk slavného Tenzinga Norkeje, který se sirem Edmundem Hillarym poprvé dobyl Mount Everest v roce 1953. Klára Poláčková má za sebou výstupy na Aconcaguu (6962 m) v Argentině a Čcho Oju (8201 m) v Nepálu. O pouhé dva dny později dosáhl vrcholu nejvyšší hory světa i pražský primátor Pavel Bém. Stal se tak desátým Čechem, který se mohl rozhlédnout ze střechy světa.
Vzniklo muzeum cyklistiky
Zlín očistil jméno J. A. Bati
Naproti zlínskému mrakodrapu byla odhalena dvoumetrová bronzová socha Jana Antonína Bati, nevlastního bratra Tomáše Bati, který založil legendární obuvnickou firmu. Letos uplynulo šedesát let od verdiktu Národního soudu, který J. A. Baťu odsoudil v jeho nepřítomnosti k patnácti letům vězení a ztrátě majetku kvůli údajné vlastizradě. „Věřím, že komunistický komplot z roku 1947 bude napraven. Strýc byl vlastenec“, řekl ve Zlíně Tomáš Baťa. Ten žádá české soudy o obnovení procesu, od kterého si slibuje očištění strýcova jména. Jan Antonín Baťa nastoupil do čela firmy Baťa po tragické smrti svého nevlastního bratra Tomáše v roce 1932. „Socha je satisfakcí vůči jeho osobě a tímto gestem jej město rehabilituje,“ řekl autor, akademický sochař Radim Hanke.
Hvězda jménem JRM Barokní špýchar v zámeckém areálu v Nových Hradech se proměnil v První české muzeum cyklistiky. Jsou zde vystaveny exponáty ze soukromé sbírky sběratele–velocipedisty, který se tomuto oboru věnuje od svých patnácti let. V muzeu je vystavena reprezentativní kolekce od počátku existence velocipedů. Její základ tvoří exponáty z doby Rakousko-Uherska. Zpestřují ji dvě panoramatické expozice – první z období světových válek, druhá nabízí pohled do historické opravárenské dílny a původního obchodu s koly ze 30. let. Ve vyšších patrech špýcharu vzniká expozice věnovaná novodobým cyklistickým závodům. Bude tu umístěn i dětský kolotoč a biograf, ve kterém se budou promítat historické filmy s cyklistickou tématikou.
Na plochodrážních oválech se objevila nová hvězda. Z továrny JAWA Divišov, která je největším výrobcem plochodrážních motocyklů na světě, od července vyjíždějí stroje pod novou značkou JRM. „Posledního června skončila platnost licenční smlouvy na značku Jawa“, vysvětluje změnu místopředseda představenstva firmy Karel Horčička. Podnik ročně vyrobí 400 až 460 plochodrážních strojů. V nové sezóně bude na JRM (Jawa Racing Motorcycles) jezdit například Dán Hans Anderson, Slovinec Matej Zagar nebo Češi Zdeněk Schneiderwind či Luboš Tomíček.
Mozaika Dny Prahy překvapily Chicago
za dědice české národnosti označuje asi 150 000 obyvatel města. Americká veřejnost si v rámci oslav užila Dnů českého filmu, které za účasti režiséra Jana Hřebejka přinesly americkou premiéru jeho filmu Pupendo. Velkou pozornost vzbudila výstava originálních grafik Oldřicha Kulhánka. Ten vůbec poprvé vystavil své návrhy, podle nichž vznikly české bankovky a Chicago Tribune jeho výstavu opěvovala pro „maximální výtvarný účinek“. Dny Prahy v Chicagu doprovázely koncerty českých interpretů, výstavy a semináře. „Největší kulturní prezentace české kultury v Chicagu od roku 1989“ (jak Dny Prahy označil primátor Bém) si získala pozornost nejen obyvatel a zastupitelů města, ale i velkých amerických médií.
Rozloučení s Lubošem Hruškou Udivené a příjemně překvapené bylo americké Chicago v rámci oslav Dnů Prahy. Nejdříve občany šokovala socha „Visícího muže“ od Davida Černého, připomínající příborského rodáka Sigmunda Freuda. Když byla 28. 6. slavnostně odhalena nad Michigan Avenue, chicagská záchranka čelila vlně vyděšených telefonátů od lidí, obávajících se o osud domnělého viselce. Program pražských dnů ale především uctil památku českého starosty města Antonína Čermáka; jedné z hlavních dopravních tepen města bylo slavnostně vráceno pojmenování po něm. Vliv českých přistěhovalců na tvářnost a vývoj města při ceremoniálu připomněl současný starosta města Richard Daley: „Češi měli obrovský vliv na budování města, byli skvělými architekty, inženýry a obchodníky.“ Pražský primátor Pavel Bém, který se oslav účastnil, vyzdvihl dobré styky s Američany, kteří se hlásí k českým kořenům. Původní komunita, která ve 30. letech v Chicagu existovala, čítala na 500 000 Čechů, dnes se
Pražský primátor Bém s krajany na Gala večeru Zlatá Praha
Automatický rybářský prut
Devatenáctiletý student Střední průmyslové školy v Prostějově Tomáš Nezval získal ocenění a finanční odměnu na mezinárodním vědeckotechnickém veletrhu Intel ISEF v USA. Vymyslel a zhotovil automatický rybářský prut, který pomocí mikroprocesoru chytá sám ryby. Jedná se o zařízení vhodné pro lov v zimě, kde si pohyb návnady naprogramujete podle potřeby. Cenu obdržel v kategorii Elektrické a mechanické inženýrství. Na veletrhu soupeřilo 1500 mladých vědců a vynálezců z jednapadesáti zemí světa.
Staronové nádraží
Ve věku 80 let zemřel v Plzni Luboš Hruška, dlouholetý politický vězeň a autor ojedinělé meditační zahrady – Památníku obětem zla, nositel řady cen a vyznamenání včetně Řádu T. G. Masaryka. Meditační zahradu jako připomínku utrpení lidí, kteří se postavili totalitním režimům, Luboš Hruška budoval tajně z vlastních prostředků koncem 80. let. Pískovcové sochy křížové cesty vytvořil sochař Roman Podrázský. Po listopadové revoluci v roce 1989 vznikla rovněž Nadace Památníku obětem zla a byla postavena nová kaple. Areál dnes slouží veřejnosti pro církevní a kulturní účely.
Cenu v kategorii Rekonstrukce 2007 získala železniční stanice Ostrava–Svinov autora Václava Filandera. Nádraží, o které se celá desetiletí nikdo nestaral, značně utrpělo, když mu byla v sedmdesátých letech minulého století stržena historická fasáda. Poslední ránu budově zasadila povodeň v roce 1997. Nádraží bylo nejen zrekonstruováno do původní podoby, navíc získalo prosklenou vstupní halu s provozem centra Českých drah. Hala je maximálně transparentní a fasáda „starého“ nádraží je vidět nejen ve dne, ale i v noci.
35
Pražský spolek Vltavan přežil všechny režimy „Když se každoročně prvního května zahajuje hlavní plavební sezóna, stojí před historickým parníkem Vyšehrad vyrovnáni do čestného špalíru. Střídavě muž a žena. Nebo, jak oni říkají, bratr a sestra. Na sobě mají parádní uniformu, kolem pasu šerpu a na pleci nášivku s nápisem Vltavan Praha. Lidé, které spojuje láska k řece Vltavě.“ Tak popsal setkání se spolkem Vltavan, nejstarším spolkem u nás, reportér Adam Pražák.
stvím, u kolébky mu stálo třiaosmdesát plavců, obchodníků s dřívím a rybářů. Mezi zakladateli ale byl i pražský priČlen spolku Vltavan od malíře Kamila Lhotáka, 1980
V
ltavan funguje od roku 1871, nedávno oslavil 135 let nepřetržitého fungování. Na rozdíl od jiných spolků, např. Sokola, nebyla jeho činnost přerušena ani za komunismu. Jeho tradice se odvozuje od obchodu s dřevem a vorař-
Mezi zakládající členy Vltavanu patřili voraři, obchodníci s dřívím i rybáři – Zimní prodej ryb na náplavce
36
mátor František Dittrich a aristokraté, bratři Adolf a Karel Schwarzenbergovi. Spolek je osudově propojen s místy, kde se řeka lyricky dotýká pražského centra, prostoru zaniklé čtvrti Podskalí. To padlo v letech 1905–1910 za oběť necitlivé asanaci starých městských částí, dochovala se pouze budova staré celnice Na Výtoni. Právě v ní má Vltavan své sídlo. Stavba byla pojmenována podle označení říčního cla-výtonu, které se na místě vybíralo od roku 1088, kdy tak nařídil první český král Vratislav II. Dnes v ní Muzeum hlavního města Prahy provozuje expozici, věnovanou regionální historii a tradici voroplavby a paroplavby na Vltavě. „Spolkovou tradici připomínají předměty, prezentované nejen v expozici, ale i ve stylové podskalské hospodě,
Smuteční loď při každoročně pořádané tryzně za utonulé, 70. léta
Pražství Vltavané se svou spolkovou kapelou na výletě po Vltavě, Štěchovice, 1905
Společnost „A tak jako národ náš z dřímoty se probudil, zabřesklo se i v srdcích synů našeho Podskalí, kteří usilovně pomýšleli na to, aby Vltava proměnila se v otce Vltavana, který by nemocné syny podskalské neopouštěl, zemřelé k poslednímu lůžku doprovázel a zmrzačené hojil, vetché oudy podporoval, a tak od nouze pomáhal...“ úvodní slova Památní knihy spolku Vltavan
kde se dnes opět scházejí lidé ‚od vody‘,“ říká Zuzana Strnadová, ředitelka Muzea hlavního města Prahy. Náplní Vltavanu je od jeho založení vzájemná pomoc a charita, prodchnutá vlastenectvím a ideou národního uvědomění. Minuly časy tvrdých sociálních podmínek, ze kterých „bratři voraři“ uvědoměle pomáhali jeden druhému, a změnilo se i pojetí charitativní pomoci. Vltavan dnes čile spolupracuje s organizací handicapovaných dětí „S tebou mě baví svět“. Vlastenectví a patriotismus se promítají do zahajovacího ceremoniálu nejstaršího plesu v České republice, který spolek pořádá. Slavnost začíná sborovým zpěvem písně Čechy krásné, Čechy mé. „Tvoříme dohromady typické pražské společenství, nazírající přes všechny nesnáze na život optimisticky,“ říká bratr Jaroslav Vopravil, jeden z kronikářů spolku. Jen třetina dnešních členů spolku je profesně spjata s řekou. Členství bývá dědictvím několika rodinných generací. „Když jsem před léty v Podskalí učil, bylo tu možné vnímat krásnou vltavanskou tradici v rodinách mých žáků. Strávil jsem mnoho krásných chvil sjížděním českých řek a Vltavu jsem si „splávnul“ ještě s voraři před
První spolkový prapor z roku 1872 nazývaný „historický” nebo „Jéžíš”
Vltavanský znak od Karla Svolinského, 1976
dobudováním vltavských přehrad. Byl to kromobyčejný zážitek, plavbu jsme končili ještě na tradičním místě Na Výtoni...“ vzpomíná Michal Basch, někdejší starosta Prahy 2, pod kterou oblast zaniklého Podskalí spadá. Po celou dobu své existence spolek zarytě udržoval své historické zvyky: za socialismu se spolkové aktivity pořádaly pod hlavičkou „mírových oslav“. Po zrušeném sdružení mistrů plavčích a lázeňských převzal tradici tryzny za utonulé, která se každoročně pořádá v první dušičkovou neděli. „Prvního listopadu 1930 sešli se u Riehsů v Podskalí muži od vody a rozhodli se, že každým rokem budou uctívat památku lidí, které si řeka vzala. Bratři Jandáčkové, plavčíci ze Žlutých lázní, mysleli přitom na kluky, které ten rok vytáhli pod Zlíchovem. Šífaři mysleli na utonulé kamarády. Námořníci z bitevní lodi svatého Jiří mysleli na své spolubojovníky z Boky Kotorské. Nejdál šel námořník Škába, až do Šanghaje,“ popisuje vznik tradice spisovatel Adolf Branald. V eseji z knihy Lidé a lodě na Vltavě také líčí, jak slavnost vyhlíží dnes: „Nahoře ve Štěchovicích házejí plavci do vody věnec z bílých aster. (...) Čestná stráž, vedená před-
37
Členové spolku Vltavan se setkávají s prezidentem Václavem Klausem a jeho ženou Livií, 2005
sedou spolku a provázená vltavanskou hudbou, na molu utvoří špalír. Když smuteční loď přistane bokem k hrázi, převezmou z lodě věnce a za zvuku chorálů Col Slaven je zavěsí k soše Vltavy. Připojují se i lidé na mostě a na nábřeží, někteří dokonce smeknou, ale jinak tam nahoře jde a jede všechno dál, jsou slyšet auta a tramvaje, ani na řece neustal pohyb; odtud však, od sochy, se zdá, že právě v nejtišším časovém zlomku, kdy přežitý věk splynul s naším, se něco naléhavě ozvalo.“ Spolek se každoročně účastní i tradičního veslařského závodu Primátorské osmy, soutěže osmiveslic s kormidelníkem, která se jezdí od roku 1910. Ve zbytku roku směřují spolkové aktivity spíše k zábavě, ať už jde o sezónní otevírání pravidelné lodní dopravy Praha-Slapy, spojené s hudbou a zpěvy, či o jízdu na spolkovém parníku Tyrš za doprovodu country hudby. Hlavní akcí zůstává Podskalské setkání, určené pro pražskou veřejnost. Na návštěvníky čeká prohlídka muzea, staropražská muzika, projížďka na parníku, představení ostrostřelců, … „A libé melodie
38
z našeho flašinetu, který používáme jen při význačných příležitostech,“ doplňuje Karel Mikšovský, jinak též kapitán na parníku Tyrš. K uchovaným tradicím patří čtyři spolkové prapory, nejstarší z nich je skutečný unikát. „První spolkový prapor se jmenuje Ježíš a byl vysvěcen při prvním výročí založení spolku, v roce 1872. Prapor váží skoro třicet kilo, a tak praporečník, který ho při slavnostech nosí, musí být nejen vážený muž, ale i velký silák,“ vysvětluje první místopředseda spolku Václav Hodr. „Vedle přísně dodržovaných stanov, spolkového znaku a oslovení „sestro“ a „bratře“, patří mezi nejvýraznější symboly
právě prapory a stejnokroj. Úcta k nim není žádným formálním výrazem členství, je důkazem skutečných citových pout a vyjádřením hrdosti na minulost i současnost našeho sdružení,“ doplňuje další ze spolkových historiků Jiří Mejstřík. Půvabný vltavanský kroj je opravdu neobvyklý, jeho podoba vychází z uniforem námořníků francouzského obchodního loďstva, červená a bílá odkazují na boj za nezávislost na habsburské monarchii. Spolkové tradice byly inspirací i výtvarníkům. Současný znak klubu nakreslil malíř Karel Svolinský, „ukázkového“ Vltavana, stojícího v kroji na říčním břehu, půvabně vymaloval Kamil Lhoták.
D
nešní věkový průměr spolku je skoro šedesát let. Sami Vltavané uznávají, že spolková činnost nemá pro dnešní mladé lidi takové kouzlo. Pokračovatelé dobrých tradic se prý ale vždycky najdou.
Členové Vltavanu s kardinálem Miloslavem Vlkem, z pouti sv. Petra a Pavla, Vyšehrad, 2002
redakce Foto: archiv spolku Vltavan
Heart_5_07_OB 1_4.qxd:Heart 1_07_titulka
12.9.2007
15:03
Stránka 2
jiří kolář přeskládaná historie the rearranged history 11. 9.– 20. 10. 2007 galerie art chrudim www.galerieart.cz
