Obsah. Editorial. Karel Hvížďala novinář a spisovatel

Obsah „Dobré sousedství se nedá nařídit vládou,” říká Franz Olbert, průkopník česko-německého porozumění str. 4 – 7

Editorial

Evropa jako slovo a myšlenka První zmínka o Evropě je z pátého století před naším letopočtem, z dob Hérodota: název přejali staří Řekové od Semitů, z akkadštiny, kde ereb nebo irib znamenal večerní soumrak, západ slunce, a v této podobě bylo již toto slovo nalezeno v nápisu z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Irib byl v akkadštině protikladem asu, východu, rozbřesku, a z tohoto slova je zase odvozeno pojmenování Asie. Jenže názvem Evropa se původně označovala jen menší část evropského kontinentu, totiž část Balkánského poloostrova, to znamená severní Řecko, Albánie a Makedonie. Za Římanů byl svět soustředěn kolem Středozemního moře a severní hranice tehdejší Evropy procházela Bretaní a rozdělovala evropský kontinent po celé délce: v zásadě sledovala tok Rýnu a Dunaje. Na jihu žili Římané, na severu barbaři. Na jihu se psalo dvěma jazyky: na západě latinsky a na východě řecky. Křesťanství pokračovalo v pěstování rétoriky, filozofie, umění a vytvářelo životní styl. Bylo kulturotvorné. Začátkem pátého století našeho letopočtu překročili barbaři hranici (limes Romanus), začali obléhat západní část Římské říše: vznikají barbarská království na troskách říše, ale zároveň dochází k christianizaci pohanských barbarů. Začíná proces latinizace nájezdníků v Itálii, Španělsku a Galii. Nový prostor je obrácen opačně: spíše k Severnímu moři a ke Germánii, protože z jihu pronikají Arabové. Jeroným překládá Písmo svaté, k existující Itale tak přidá Vulgátu, rodí se nová kultura. V osmém století, které je považováno za velké století evropské historie, je jako organizační duch Evropy povolán Karel Veliký. Do tehdejší Evropy ještě ne-

patří část Germánů, Skandinávie, Slované a baltské pobřeží, ani Anglie, Skotsko, Irsko a arabská část Španělska. Evropa vstupuje skutečně poprvé do dějin po sjednocení Galie, severu Itálie a části Germánie. Nové císařství jedná z vůle Prozřetelnosti, což nové říši (ale i Evropě ve zmenšené podobě) dodává posvátný charakter. Takto ustavená Evropa, která se stala jednotnou skutečností od XII. století, s jistými změnami přetrvala staletí a na kontury říše Karla Velikého navázalo i Evropské hospodářské společenství, předchůdce Evropské unie. Evropa je tedy i historií myšlenky po jejím sjednocení či naopak rozdrobení (které po smrti Karla Velikého zapříčinili jeho vnuci Karel a Ludvík 14. února 842 tzv. Štrasburskou přísahou, která dala vzniknout Francii a Německu, starofrancouzštině a staré horní němčině). Evropská unie je proto jen jedním z pokusů o sjednocení Evropy, aby obstála v globální konkurenci na začátku XXI. století. Její skutečná síla se ale může odvíjet jen od síly myšlenek, které v ní budou kolovat a ty také budou určovat v nejbližších letech evropské hranice. Území, kde se ve veřejném prostoru nebude o těchto myšlenkách vést řádný diskurz, nebudou k Evropě patřit. Jen silné vědomí myšlenkových vazeb může sjednotit lidi bez ohledu na hranice států. Zkrátka Evropa má legendu v tom původním latinském významu: legenda doslova znamená to, co se má číst, co stojí za čtení. O takovéto čtení Evropy bychom se měli pokusit, abychom ji pochopili.

Legenda o českém Banátu – příběh o místě, kde jsou uchovány nejčistší české tradice, nelhal... str. 8 – 11 Nejsme tu od včerejška – říkají Ukrajinci, žijící v českých zemích str. 12 – 15 Park česko-ruských vztahů – slovanská vzájemnost dala vzniknout silným kulturním vazbám str. 16 – 19 Galerie – z poetického světa přední české grafičky Míly Judge-Fürstové str. 20 – 21 London My Home – virtuozita jim otevřela bránu do evropské metropole str. 22 – 25 Režisér vlastního osudu František Listopad – umělec-světoběžník, který je všude zvaným hostem str. 26 – 29 Jednou nohou v Kodani – výzkumnický tandem Jiri & Jiri je chloubou české vědy str. 30 – 33 Mozaika událostí a zajímavostí z České republiky str. 34 – 35 Všechno nejlepší a za rok ve vlasti – tisíce řeckých dětí nalezly v 50. letech azyl v Československu str. 36 – 38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Karel Nedvěd Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů; za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií. ISSN 1802–3657

Karel Hvížďala

Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele: [email protected]

novinář a spisovatel

3

„Dobré sousedství se nedá nařídit vládou,“ říká Franz Olbert, průkopník česko-německého porozumění Franz Olbert (* 27. července 1935) se už desítky let zasazuje za zlepšení česko-německých vztahů, přestože jako chlapec byl v roce 1946 s celou svou rodinou odsunut z Československa do Německa. Byl téměř čtvrt století generálním sekretářem Ackermann-Gemeinde, sdružení katolíků z bývalých Sudet, které se už v letech totality snažilo o vzájemné česko-německé smíření. Dodnes pracuje v Česko-německém fondu budoucnosti. Je no-sitelem vyznamenání Gratias Agit, které uděluje české Ministerstvo zahraničních věcí za šíření dobrého jména České republiky v z a h r a n i č í . 28. října loňského roku také převzal od prezidenta republiky Václava Klause státní vyznamenání Za zásluhy. Jak vzpomínáte na odsun z Československa? Pamatujete si, kdy jste nastoupil Vaší osobní „cestu“ k odpuštění a porozumění? Velmi dobře se pamatuji na matčinu a babiččinu bezbrannost a bezmocnost vůči zvůli pociťované všude kolem. Matčina úzkost a nejistota se přenesla

i na mne a mé tři sourozence. Bylo mi při vyhnání deset a pociťoval jsem nesmírnou stísněnost, ale také pocit dobrodružství a vzrušení. Strach naší matky a vůbec dospělých ve vsi byl přímo hmatatelný. Mlčení, které pramenilo z nejisté budoucnosti,

Franz Olbert (vpravo), bývalý generální sekretář sdružení Ackermann-Gemeinde, přebírá z rukou českého prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy o stát

zkrušovalo. Cesta naší rodiny vedla do Horních Frank (Oberfranken), do zcela evangelického města. Bylo to právě soužití ve společenství církve, co katolíkům vyhnaným z domova ulehčovalo první tísnivé roky. Kromě kněze církev nabízela mládežnická společenství, hry, sport a vzdělávací pořady, při nichž se mluvilo i o dějinách země, odkud jsme přišli. V sedmnácti jsem se při regionálních akcích setkal s prací Mladé akce (Junge Aktion) při sdružení Ackermann-Gemeinde. Náboženský profil, kulturní a historicko-politické vzdělávání mi zaimponovaly. Zásady jako „války a vyhánění se nesmějí stát nástrojem politiky“, nebo „práce na smíření nesmí začít hledáním viny u druhých, ale přiznáním viny vlastní“ byly pro pozdější rozhovory a setkání velmi konstruktivní. Mohl byste několika slovy popsat ideje a poslání sdružení Ackermann-

4

Rytiny z německého vydání knihy Oráč z Čech Albrechta Pfistera, Bamberg, 1460

O poválečném odsunu německého obyvatelstva z příhraničních oblastí Československa se dodnes vedou vzrušené debaty. Také díky aktivitám sdružení Ackermann-Gemeinde jde dnes spíše o dialog dvou smířených stran

Rozhovor „Odstup od zlého a čiň dobré; hledej pokoj a uchovej ho; čisté a průzračné svědomí měj v lásce nad všechny vezdejší věci!”

Jan ze Žatce z díla Oráč z Čech (přelom 14. a 15. století)

Gemeinde? Ackermann-Gemeinde (Oráčova obec) byla založena v lednu 1946. Začátky nebyly lehké. Bylo třeba se vyrovnat s tehdejšími nuznými poměry, přijmout do zničeného Německa miliony běženců, mezi nimi tři miliony Němců z Československa. Lidé hledali práci a přístřeší. Počáteční program byl prostý a dá se shrnout slovy pomáhat – radit – utěšovat. Vedle existenčních starostí vyhnanců bylo nutné začít stavět mosty k českému národu a hledat cesty ke smíření. Cesta ke smíření s českým národem nemohla započít vytýkáním viny druhému, bylo nutné se po ní vydat s přiznáním vlastní viny. Opakovaně se zdůrazňovalo překonání nacionalismu, odmítnutí ateistického kolektivismu

a posílení evropského společenství, v němž by česko-německé soužití ve vzájemné shodě našlo svá pravidla. Jakou podobu měly aktivity sdružení v době, kdy Německo a Československo oddělovala železná opona? Na-

ráželi jste na odpor totalitní moci? V dobách komunistického režimu se s lidmi v Československu nedalo dobře komunikovat a doručit jim adresnou pomoc nebylo jednoduché. Setkávat se bylo povětšinou vyloučené. Pro Ackermann-Gemeinde bylo důležité pomáhat lidem, kteří se tenkrát ocitli v nouzi. Byli tu Němci, kteří zůstali v Československu a byli většinou nasazeni na nucené práce, dále kněží, řeholníci a řeholnice a také laici proskribovaní pro svou víru. Chtěli jsme dát znamení solidarity a poskytnout konkrétní pomoc. Existovaly tři oblasti, v nichž jsme se angažovali: pro Němce zůstavší v zemi byla nejdůležitější literatura v německém jazyce, pro ty, kdo byli pronásledováni pro víru, filosofická a teologická literatura.

5

Dovoz náboženské literatury nebyl přímo zakázán, ale byl nežádoucí a bylo zapotřebí překonat nemálo překážek. Léky bylo možné doručit po předložení receptu. Sehnat od českého lékaře recept na léky ze Západu bylo složité. Důležitá byla i finanční výpomoc vybraným osobám formou tuzexových poukázek, které se vyrovnaly tvrdé méně a daly se použít k nákupům ve zvláštních obchodech. Pro mnoho osob znevýhodněných z politických důvodů znamenaly existenční výpomoc, pokryly nutné akvizice nebo směřovaly na opravy chátrajících chrámů. Jak sdružení zareagovalo na změnu poměrů v Československu v roce 1989? Přivítali jsme ji s radostí a vděčností. Co se doposud odehrávalo vskrytu, dalo se dělat veřejně, např. vypomáhat literaturou. Co bylo ještě důležitější: mohli jsme se setkávat a mluvit beze strachu. Rád vzpomínám, jak jsme na svatořečení blahoslavené Anežky České vypravili z Mnichova zvláštní vlak, abychom tuto velkou událost

6

Setkávat se a vést trvalý dialog je nutností, chceme-li zajistit stabilní mírové pořádky uprostřed Evropy. Papež Jan XXIII. vyzvedl ve své velké mírové encyklice svobodu, pravdu, spravedlnost a solidaritu jako nosné sloupy mírového zřízení. AckermannGemeinde v tom našla základ svého úsilí o pokoj. Co byste české i německé straně vytknul?

„Chceme domů do Říše“, demonstrace sudetských Němců, jaro/léto 1938

v Římě oslavili společně s českými katolíky. Asi padesátka mladých katolíků přišla tenkrát z Prahy do Mnichova, aby cestovali s Ackermann-Gemeinde do Říma. Co by podle Vás našim národům mohlo zajistit blahobytné a klidné trvání bok po boku? Mír a pokoj není samozřejmostí.

Čechům stejně jako Němcům, tj. sudetským Němcům, pořád ještě schází odvaha přihlásit se k neztenčené historické pravdě. Ohánění se vlastní pravdou a zahleděnost do sebe by měly patřit minulosti. Záleží na tom, abychom vybudovali více důvěry k sobě navzájem. Společně by se to mohlo podařit v evropském společenství. Je zapotřebí se naučit snášet i protichůdné pozice v historicko-politických otázkách. Nenávist nemá budoucnost a nesmí se už mezi našimi národy šířit. Jak byste zhodnotil význam projektů, jako je Česko-německý fond

Tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda uděluje Franz Olbertovi cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí

(Zleva) Biskup Anton Otte, kardinál Miloslav Vlk a Franz Olbert na sympoziu Patrone Europas

Němečtí členové sdružení Ackermann-Gemeinde

Čeští členové sdružení Ackermann-Gemeinde

Nastupující německá armáda poráží hraniční sloupy, 1938

Německé vojenské oddíly přicházejí do Sudet, září 1938

Odsun Němců z Prahy, léto/podzim 1945

Vysidlování Čechů z pohraničních oblastí, říjen 1938

budoucnosti? Smíření národů a dobré sousedství se nedají prostě nařídit vládami. Důvěra musí růst a je jí třeba budovat zezdola. Je třeba povzbuzovat státy, aby vytvářely předpoklady nutné pro mladou generaci (včetně těch finančních). Mladí lidé tak budou moci uskutečňovat projekty žákovských a studentských výměn, setkání v kultuře nebo v rámci sympozií s aktuálními historicko-politickými tématy. Právě Česko-německý fond budoucnosti vykonal v této oblasti mnoho dobrého. Fondu je i nadále plně zapotřebí. Bude ho – jak ukazují dosavadní zkušenosti – třeba ještě po mnohá léta. Jak nahlížíte na evropskou společnost z pohledu jejího spirituálního dědictví? Je podle Vás v evropském prostoru přítomno „duchovno“? Bohužel se duchovní dědictví Evropy ocitlo daleko na okraji. Společně s čes-

spolkového kancléře Spolkové republiky Německo a spoluzakladatele Evropy, pochází výrok: „Je snadné přinést národu mír, ale těžké jej udržet.“ Vycházím z toho, že při evropské politice sjednocení a hospodářské, finanční a bezpečnostně-politické provázanosti lze mír v Evropě považovat za zabezpečený. Pro extremismus už nesmí být ve společné Evropě místo. Z aktivit Ackermann-Gemeinde: slavnostní svěcení zvonů v obci Vejprty

kými partnery jsme iniciovali sérii sympozií „Patroni Evropy“. Naším úmyslem je připomenout počátky a poslání evropského společenství a vyzvednout význam, jaký mají duchovní základy pro nezbytné povědomí hodnot. Obáváte se extremismu jako možné hrozby pro evropský kontinent?

Daří se sdružení výchova jeho mladých pokračovatelů? Mladá generace se umí nadchnout pro konkrétní projekty. Pro kontinuální, dlouhodobě závaznou spolupráci by mohl být okruh širší. Povzbudivé je, že ti, kdo se pro spolupráci rozhodnou, spolupracují intenzivně… a v tom je naděje! Děkujeme za rozhovor.

Od Konrada Adenauera, prvního

Redakce

7

Legenda o českém Banátu V devadesátých letech se mezi českou veřejností šířila takováto legenda: existuje prý kraj, kde mezi kopci v malých údolích leží uchováno to nejcennější z české tradice. Malebné zvyky u nás sto let nevídané tu podbarvuje sto let neslýchaná jadrná čeština. Kraj, kde se zastavil čas, obývají lidé dobří a srdeční. Jde přímo o pohádkové království, místo stále živé národní historie...

neutuchajícího náporu Čechů se zdejší obyvatelé stávají alergickými na cvakání spouští fotoaparátů a dřívější srdečné vítání příchozích poněkud ochladá.

Z

příkladů setkání odlišných kultur a časů lze představit jeden: někteří z těch, co poznali český Banát, jím byli natolik okouzleni, že si zde pořídili vlastní nemovitos-

M

alá česká enkláva v srdci Rumunska, český Banát, není sice místem bájným, přesto je místem kouzelným, a zmíněná legenda příliš nelhala. Pro etnografy tvoří zdejších šest českých vesnic jistou senzaci, jako prostor zakonzervované české kultury 19. století. I český Banát dnes podléhá proměně, dolehl na něj tlak moderní doby, který ho nutí vyrovnat se s „existenčními“ problémy. První z nich představuje odliv mladých lidí a malé množství rodících se dětí. Jen málo mladých chce žít jako jejich předkové „po kolena v půdě“, táhne je to do města za vidinou lepší seberealizace a vyšších výdělků. Druhý problém je příliv turistů z Čech. Po několika letech

ti. Mezi ně patřili redaktoři týdeníku Respekt či fotograf Petr Moško. Novináři z Respektu, kteří do Banátu přijížděli, jsou vegani – nejedí maso ani potraviny živočišného původu. Když se s nimi místní přišli slavnostně seznámit a nesli s sebou prkénka se slaninou a klobásami, nemohli pochopit, že pánové „jedí jenom zrní“. Podobně, když se redaktoři Respektu snažili vyplnit vypadlý kus zdi na svém domku „tradiční“ hlínou, místní jim nenápadně naznačovali, že už znají cement a vápno.

P

rvní čeští kolonisté dospěli do dnešního Rumuska před více než 180 lety. Nalákaly je sem výhodné kolonizační podmínky, které mimo jiné slibovaly každé rodině 7 hekta-

8

Krajané „Kdo tuto knížku čte a je dobrým Čechem, ať ji vypravuje svým potomkům, že je vlastenec a křesťan.”

Petr Špicl v Rovensku, 1938 (nápis na deskách knihy „Dětem v cizině” o Češích v Banátu)

rů půdy, velké daňové úlevy a desetileté zproštění vojenské služby. Nabídka vzbudila u českého obyvatelstva velký zájem a když vyslaní důvěrníci potvrdili „dobrosrdečnost tamního lidu a bohatství a krásu krajiny“, vyjely první transporty. Prvních padesát dva českých rodin ze středních a jižních Čech bylo oficiálně vedeno jako dřevařští dělníci ve službách velkopodnikatele Jiřího Magyárliho. V bukovém pralese Češi začínali od nuly, museli si vystavět domy, byly zaznamenány stížnosti úřadům na velké množství vlků a medvědů, přicházejících k jejich obydlím. Obydlí byla jednoduchá, se střechami z šindelů ze štípaného buku, které zřídka můžeme

spatřit dodnes. Po několika letech se Magyárlimu nevyplácelo kácet dříví. Přijely vozy, naložily zásoby soli, mouky, agenti sebrali pily a sekery, kočí práskli biči a odjeli. Češi žádali vojenskou správu, aby si mohli přilepšit tak, že vstoupí do pohraničních jednotek. Vojenská správa jim pak vystavěla kostely, platila učitele i faráře, později zajistila osazení telefonních sloupů. Dostatek úrodné půdy přispěl k tomu, že Čechům se začalo dařit.

P

o roce 1947 došlo k prvnímu odlivu zpátky do Čech, kdy se celé rodiny stěhovaly do vysídlených Sudet, které jim dala k dispozici

9

Šest českých ostrovů v Rumunsku České vesnice v oblasti rumunského Banátu jsou: Bígr, Eibentál, Gerník, Rovensko, Svatá Helena a Šumica. Ve stejné oblasti, ale za státní hranicí (v sousedním Srbsku), leží ještě česká obec České Selo.

vláda. Druhá vlna odchodů přišla po roce 1990 a její příčina je dodnes aktuální: starší se křečovitě drží půdy, nechtějí ji opustit ani umenšit z lánů, které pro mladé znamenají především dřinu. Řada bezdětných párů a mladých lidí se na počátku 90. let nechá zlákat náboráři společnosti Mitas Praha k přesídlení do Čech. Zkušenost ovšem není dobrá, v nevlídném prostředí ubytoven jsou srdeční obyvatelé banátských vesnic vystaveni obhroublému vlivu velkoměsta a iluze „snadných“ peněz a rychle nabytého blahobytu se záhy rozplyne. mají ve svých domovech, vystrojené do nádherných krojů, obdarovávají květinou chlapce, který je jim milý, přitom se zpívá a tančí. Zdejší mužský kroj se bohužel nedochoval, ženský je bohatý a podobá se chodskému-domažlickému.

M

Je toho mnoho, co Čecha při návštěvě Banátu chytne za srdce. Díky izolovanosti vesnic se zde mezi lidmi uchovala krásná čeština i jinde zapomenuté české zvyky. Velebné tradice ožívají zejména v době Vánoc, Velikonoc a masopustu. „Ve vážném a mlžném tichu velikonočního rána, kdy mají zvony zakázáno zvonit, jsme slyšeli jen mohutný zvuk velkých řehtačů a klepaček, s nimiž

10

koledníci procházeli po vesnici,“ popisuje Petr Moško. Pěstují se i zvyklosti ojedinělé, velikonoční Pašijová představení nebo masopustní tanec „okolo stolku“. Zpívají se při nich písně a přísně se dodržuje obřadnost v české domovině dávno zapomenutá. Jednou z uchovaných tradic je „pěkná hodinka“, při které mládenci postupně obcházejí všechny dívky ve vesnici. Dívky je přijí-

nohé předměty a budovy setrvávají jako němí svědkové tradiční těžby dřeva, truhlářského a bednářského řemesla, orání půdy a mletí ve větrných, vodních a ručních mlýnech. I dnes některé rodiny žnou srpem, obilí se váže do snopů, tradice mlácení obilí však již vymizela. Zato se pějí staré české lidové písně. Snad by se ještě dnes dali nalézt pamětníci zaříkávání jako alternativní léčebné metody. Používalo se proti uhranutí, nebo když se „blížily těžké mraky nad obcí“. Tehdy muž stavěl sekeru ostřím vzhůru, odříkal zaříkávání, pokleknul a pokřižoval se. Příbuznou kapitolou je i údajný poklad, který se nachází na Rovensku. Historici obce popisují úporné snahy o jeho nalezení: „Jak v minulosti, tak v době současné, někteří

mí, zda jim za jejich ochotu něco dáte. Kam jsme potřebovali, tam pro nás místní „kluci Hrůzovi“ dojeli. Na schůzku v Gerníku jsme přišli o hodinu a půl později a oni na naše zpoždění jen mávli rukou (Myslela jsem si: „Přijít tak o hodinu později v Praze...“). Pak nás špinavé a mokré naložili do auta a vezli tam, kam jsme potřebovali. Letos jedu do Banátu znovu, jedna babička nám za posečení louky slíbila pronajmout prázdnou chaloupku. Pohladím psa Čobana, půjčím si koně a navštívím staré známé, třeba paní Pinkavovou, která bydlí „nad krchovem“ a mluví překrásnou češtinou.“

N

ová doba nastolila v Banátu zejména otázku, zda si zdejších „šest českých ostrovů“ udrží svou identitu a bohatství poetických tradic. „Za největší problém považuji televize a satelity, které sem byly zavlečeny ze „staré vlasti“. Přitom rovenští mají knihovnu snad s pěti tisíci svazky české literatury, do které jsou zvyklí docházet. Právě tam, v té knihovně, vidím budoucnost Čechů v Banátu,“ říká Petr Moško. naši spoluobčané zcela propadli této vášni, propadla jí dokonce celá řada generací. Snad ho zde zakopali loupežníci, snad Turci... Jisto jen, že oblast Vrtáku byla mnohokrát zevrubně prozkoumána a hledání pokračuje stále. Mnohokrát také fantazie našich spoluobčanů říká své, když od nich slyšíme, že viděli na poli „hořet zlaťáky“.“

N

adějí českého Banátu jsou mladí a děti. Kvalitní školy, komunikace a infrastrukturu tu už 14 let buduje nadace Člověk v tísni. Poslední roky jsou ve znamení investic, vedoucích ke vzniku pracovních míst a šetrné turistiky. Právě rozumnou „agroturistiku“, doporučují znalci Banátu i Člověk v tísni. Turisté, kteří by bydleli s místními, zkusili s nimi orat pole, vyrábět sýr, žít s půdou a ještě za to zaplatili, jsou jednou z nadějí českých vesnic. Mnohý obyvatel tady dnes má „své Čechy“, které ubytovává. Návštěvníky tu poměřují podle „mravů“, které s sebou přinášejí. „Jezdím do Banátu s hochy ze Střední lesnické ško-

ly v Trutnově, kteří jsou mezi místními oblíbení. Kluci nikdy zdejším lidem neodřekli pomoc, ať už šlo o shánění věcí do školy, nebo veřejnou sbírku za vyhořelou chalupu,“ vypráví studentka pražské Pedagogické fakulty Kateřina Schreiberová. „Mám tuto zkušenost: nechají vás přespat, ráno vás pohostí kozím sýrem a důsledně od vás nečekají žádnou odměnu. Je na vašem svědo-

Sami banátští „zapadlí vlastenci“ zůstávají optimisty. „Stěhovat do Čech se nebudeme, tady je poslední místo, kde si můžeme dělat, co chceme,“ vzkazují se svým typickým humorem krajanům v České republice. Jan Galát Foto: Petr Moško, redakce

11

Nejsme tu od včerejška Dnes 47letý inženýr Petro přijel ze západní Ukrajiny do Čech před sedmi lety. Pět let tu načerno manuálně pracoval, ale dva roky je již „řádným“ zaměstnancem se zdravotním pojištěním. Po letech vidí mnoho změn v postoji české společnosti k cizincům a méně předsudků: „Je tu znát velká změna k lepšímu. Cizincům, tedy i Ukrajincům, tady nedůvěřují. Ale když se člověk uvede v dobrém světle, pak je to jiné. Češi se k nám chovají lépe,“ říká Petro. „Česko není Amerika, kde každého v pozitivním smyslu zajímá, odkud jste a co tam děláte,“ doplňuje jeho slova Jevhen Rega, který přijel do Česka už v roce 1991. Vyučený letecký mechanik tehdy česky neuměl ani slovo. „Otec mě strčil mezi Čechy a čekal, kdy nasáknu. Říkal tomu princip slané okurky. Prostředí mezi českými dělníky pro mě ale bylo nejlepší školou,“ vzpomíná.

12

Najít si práci a usadit se Politici i mnozí experti někdy uvádějí, že v Česku žije až 200 000 Ukrajinců. Tento údaj je pouhým předpokladem a spekulací, protože počet občanů Ukrajiny, kteří se v zemi zdržují

Ukrajinci ve frontě před sídlem cizinecké policie v Praze

bez platného víza, a tedy ilegálně, není možno exaktně ověřit. Je proto lepší věřit oficiálním číslům: podle Českého statistického úřadu (ČSÚ), který vychází z podkladů české cizinecké policie, mělo v prosinci 2006 v ČR trvalý, dlouhodobý pobyt, nebo vízum s platností nad 90 dnů 102 594 občanů Ukrajiny. Najít si v Česku práci a případně se v zemi usadit – to dlouhodobě mnohé Ukrajince láká. Každoročně s tímto úmyslem do ČR přichází z Ukrajiny asi 11 000 osob. Největším břemenem Ukrajinců v ČR je obecně právní nejistota jejich zdejšího pobytu. Každoroční povinnost prodloužit si pracovní vízum považují za „velký nekomfort“, protože pro žádost musejí dát dohromady množství dokladů. I zde se věci obracejí k lepšímu, úřadovny cizinecké policie jsou jim dnes k dispozici od rána do večera a novelizace cizineckého zákona přinesla mnohé zásadní

Když v listopadu 2004 vřela v ulicích Kyjeva „pomerančová revoluce“, ukrajinští imigranti zahájili akci solidarity na Václavském náměstí v Praze před budovou ukrajinské ambasády v ČR

Ukrajinský taneční a divadelní soubor Džerelo existuje v Praze od roku 2004

Společnost „Netřeba pařížské dláždění, ulice Prahy prastaré: o rukou matčiných zdá se mi, o staré slámě rodných střech.“

Jevhen Malanjuk (1897–1968) básník tzv. Pražské ukrajinské školy, z básně Pod cizím nebem

změny. Mezi jinými i v tom, že cizinci mohou žádat o trvalý pobyt ne po uplynutí deseti, ale již pěti let pobytu. Ukrajinská svobodná univerzita Ukrajinci se v českých zemích nezjevili s rozpadem sovětského impéria, po kterém přišlo i na Ukrajinu období nestability, společenské i ekonomické. O Ukrajincích v Čechách se z historie dozvídáme již od 16. století, ale ve větší míře se ukrajinští studenti a intelektuálové objevují v Čechách od druhé poloviny 18. století, kdy se západoukrajinská Halič na téměř 150 let stala součástí habsburské říše, do které patřily i české země. Ukrajinec Ivan Horbačevskyj se jako mladý a mimořádně nadaný chemik stal v Praze nejenom děkanem lékařské fakulty, ale v letech 1902–03 i rektorem české Karlovy univerzity. Horbačevskyj ale vystoupal ještě výše – stal se vůbec prvním ministrem zdravotnictví v tehdejším Rakousko-Uhersku. První Československá republika, a zejména Praha, se staly po roce 1918 domovem desítek tisíc Ukrajinců, kteří

prchali ze své vlasti rozvrácené důsledky bolševické revoluce a občanské války. Do tohoto období (1919–1945) sahají kořeny silné ukrajinsko-československé spřízněnosti. V té době byl západní cíp Ukrajiny (úředně Podkarpatská Rus) částí Československa. V meziválečném období proto měli Ukrajinci u nás své vysoké školy. Ukrajinskou svobodnou univerzitou, Ukrajinským pedagogickým institutem Drahomanova v Praze a Ukrajinskou hospodářskou akademií v Poděbradech prošly desítky tisíc ukrajinských studentů. Učitelé představovali tehdejší výkvět Ukrajiny a měli zastánce i u prezidenta Tomáše G. Masaryka. První československý prezident některé z nich i finančně podporoval.

U

krajinská inteligence v ČSR, učitelé i jejich žáci, věřila, že bolševici budou na Ukrajině vládnout pouze krátce a že oni i vysokoškolsky vzdělaná mládež se brzo vrátí do své rodné vlasti a nového ukrajinského státu. Komunistický režim ale překvapil i světové velmoci a změna poměrů se nekonala.

Svěcení mazanců a velikonočního jídla. Ukrajinští migranti tvoří velkou část věřících řecko-katolického kostela Svatého Klimenta v Praze, Velikonoce 2007

13

venských Ukrajinců byly první předzvěstí zániku demokracie a nástupu komunismu.

„V Mnichově na břehu řeky Isary stojí nenápadná bílá budova. Je na ní znak a název Ukrajinská svobodná univerzita. Ano, ta z Prahy,“ vypráví publicista Luboš Palata. „V září 1990, kdy jsem ji navštívil poprvé, jsem zde potkal profesory, kteří na ní působili ještě v Praze, předtím než se v roce 1945 z obav před Sověty přemístila do americké okupační zóny. „V Praze bylo nám Ukrajincům dobře,“ řekl mi tehdy češtinou bez přízvuku jeden šedovlasý profesor.“ Úprk a zatýkání – doba temna Jestliže konec významné a slunné etapy v ukrajinsko-českých vztazích uspíšila nacistická okupace českých zemí, definitivní tečku udělal příchod Rudé armády a sovětské tajné policie.

T

en z ukrajinských emigrantů v ČSR, kdo něco znamenal a neutekl ani před nacisty, před a v průběhu války, a ani před Sověty v roce 1945, toho si našla sovětská tajná policie. Odměnou za „ukrajinský buržoazní nacionalismus“ a protisovětské postoje byla

14

Nový domov nalezen

Pečeti ukrajinského vysokého učení v Československu

deportace do SSSR a posléze (v lepším případě) vyhnanství na Sibiř, ale ve většině případů smrt již ve vyšetřovací vazbě. Byla to tragédie pro celou emigrantskou ukrajinskou komunitu v osvobozeném Československu, pro jednotlivce, ale i pro osvobozený český stát. Mnoho zatčených a deportovaných Ukrajinců bylo v té době již občany ČSR, ale jejich nová vlast si s „rudou“ mocností nechtěla zahrávat a své plnoprávné občany žádným způsobem nebránila. Až po pádu komunismu jsme zřetelně viděli, že deportace českoslo-

Z vystoupení souboru Makovička z Východního Slovenska na Festivalu Rusínů-Ukrajinců ve Svidníku, červen 2006

Migrační vlna z postsovětské Ukrajiny počátku 90. let v některých hrubých obrysech připomíná meziválečnou ukrajinskou emigraci. I když tehdy lidé ze své vlasti utíkali kvůli ideálům svobody, na konci 20. století přicházeli Ukrajinci do Čech za prací. A to za jakoukoli, jen aby mohli podporovat své rodiny doma. Na Ukrajině tehdy kvůli hluboké ekonomické recesi práce nebyla, a když byla, tak nebyla řádně zaplacena. Obě migrační vlny měly společné zejména to, že v obou případech migranti věřili, že přicházejí jen na čas, na několik měsíců, na rok, na dva… Devadesátá léta ale přinesla nový trend. Z dočasného ekonomického exilu v Česku se časem stal nový domov. Ukrajinci se v Česku velmi úspěšně integrují, což je i dobrou vizitkou demokratičnosti a liberálnosti českého státu. Stát je podporuje i finančně, dotuje různé projekty, spolkovou činnost i vydávání periodického tisku.

Člen Ukrajinské iniciativy v ČR rozdává přistěhovalcům noviny se článkem o rizicích nelegálního zaměstnávání cizinců v ČR, bleší trh v Kolbenově ulici, listopad 2006

Děti z divadla Džerelo tančí huculský tanec

Mnoho Ukrajinců, kteří přišli do ČR za prací a byli ochotni vzít jakékoliv dělnické místo, časem vystoupalo na společenském žebříčku o několik příček výš. Není tajemstvím, že v dělnických profesích byly zpočátku ochotni pracovat i inženýři a učitelé. Dnes lze Ukrajince v Česku najít jako lékaře a zdravotní sestry v nemocnicích, v akademii věd, na univerzitách a ve výzkumných centrech, a nikoho již nepřekvapí, že i v opeře. Na všech českých vysokých školách bylo v končícím akademickém roce 760 občanů Ukrajiny. Jde o důležitou skupinu, právě oni mohou v budoucnu nejlépe přispět k rozpuštění myšlenkového stereotypu, že Ukrajinci v ČR pracují jako stavební dělníci a uklízečky. Nebýt migrace, počet obyvatel Česka by se již léta trvale snižoval. Většinová česká společnost se bez cizinců dávno neobejde. Je to dáno demografickým vývojem i tím, že ve stále bohatší společnosti je pořád méně lidí ochotno pracovat v některých dělnických profesích. Proto najít střední a větší stavební firmu, která by nezaměstnávala žádné ukrajinské dělníky, je stejně obtížné,

Podkarpatská Rus Podkarpatská Rus (nyní Zakarpatská Ukrajina) je historické území na západě Ukrajiny u hranic s Maďarskem a Slovenskem. Během první světové války uzavřeli představitelé rusínské emigrace dohodu s československým prezidentem T. G. Masarykem, na jejímž základě byla zdejší oblast začleněna do budoucího Československa jako jeho autonomní část. Podkarpatská Rus se stala součástí Československa 10. září 1919 jako autonomie s vlastním sněmem. V literatuře z ní čerpal český spisovatel Ivan Olbracht (1882–1952) romány a povídkami: Země beze jména (Hory a staletí), Golet v údolí a Nikola Šuhaj loupežník. V umělecké fotografii zachytil tuto oblast fotograf Karel Cudlín. Podkarpatská Rus tvoří společně s rumunským Banátem jednu z neojblíbenějších destinací českých turistů ve východní Evropě.

jako najít někoho, kdo nemá mobilní telefon. „Nejdůležitější je nepodvádět, nevyvyšovat se a dělat jen to, na co člověk má. Pak je možné být úspěšným lékařem, programátorem či inženýrem,“ shrnují Ukrajinci své zkušenosti ze života v Česku. O tom, že mnozí včerejší migranti se již v Česku cítí skutečně doma, vypovídají i údaje z porodnic nebo ze škol. Na českých základních školách je dnes 2748 žáků s ukrajinským pasem, na středních školách jich je 1281. Tyto děti ukrajinských rodičů dnes již mnohdy mluví česky lépe než svou mateřskou řečí a jazyková bariéra, se kterou ještě nedávno bojovali jejich tatínkové a maminky, je pro ně už jen úsměvnou vzpomínkou. Ani Češi na „svou“ Podkarpatskou Rus nezapomněli. Dnes tvoří převážnou většinu turistů v oblastech Boržavské poloniny nebo Koločavy, kam se vydávají po stopách legendárního „loupežníka“ Nikoly Šohaje. Bohdan Kopčák Foto: Oleksa Livinský (časopis Porohy)

15

Park česko-ruských vztahů Teoretici historické i individuální paCentrum Rusů, ráj rusistů měti tvrdí, že pro paměťové stopy jsou důležitá místa, k nimž se váží. Parky Méně se donedávna vykládala rusisvítězství nebo paměti padlým propůj- tika Masarykova a Kramářova – čelčují významům právě konkrétní místo. ních představitelů poslední generace I když žádný park česko-ruských českých politiků, ve které se důkladně kulturních vztahů fyzicky neexistuje, a s pronikavou myšlenkovou samospokud si ho představítatností promýšlely náme, pozastavuje se náměty z ruského myšsledující text jen u několení, umění i politiky lika jeho laviček či ke– vzhledem k Evropě řů, dotýká se z celé roza obzvlášť k Čechám lohy jen pár míst a mohl a Čechům. Za první reby být bezpočtem způpubliky se i českoslosobů upravován. Přijvenská kulturní levice měte prosím pozvání vyznačovala intenzivní k malé procházce tímto pozorností k dění v sorozlehlým parkem. větské kultuře. Do Čech Slovníky a příručky jezdil Majakovskij i Ejo česko-ruských vztazenštejn, studoval zde zích, dříve českoslovenzakladatel suprematismu Plakát k uvedení opery Evžen Oněgin v pražském sko-sovětských, jsou Kazimir Malevič i reforNárodním divadle, provedení běžně dostupné. Čtenář mátor evropského diřídí Petr Iljič Čajkovskij se z nich dozví, jak už vadla Vsevolod Mejerve středověku mezi Velkou Moravou chold. Básníci Seifert, Nezval i Holan a Kyjevskou Rusí migrovaly legendy byli rusisty, aniž by rusistiku studovali. o křesťanských světcích; pravý rozmach Ale nejen oni. Vyhraněná katolická nastává v obrození během 19. století. obec kolem Josefa Floriana ve Staré Jak víme z učebnic, buditelé nadšení slo- Říši pečlivě četla filozofické spisy Vavanskou ideou četli ruskou literaturu, silije Rozanova i beletrii Alexeje Remipřekládali, cestovali do jediné země, zova. A Leonid Andrejev nebo Maxim kde slovanský národ nežil v okovech Gorkij patřili k běžné četbě v širokém neslovanské moci, jak tehdy zdůrazňo- okruhu vzdělaných čtenářů. vali v tezích opsaných od německých A jakoby v jiném světě, avšak v téže romantických nacionalistů. době a v těchže místech, se pohybovaly po Československu desetitisíce Rusů, mezi nimi i elitní představitelé bezmála všech oborů. Vláda mladé republiky se rozhodla podpořit obrovskou vlnu emigrantů, kteří z leninského teroru prchali do celého světa. V Evropě se po Paříži a Berlíně jedním z největších ruských center stala Praha – s vlastními novinami, časopisy, nakladatelstvími, školami, spolky. Sovětská tajná policie v rámci osvobozování roku 1945 systematicky zatýkala významné osobnosti z Ruska, žijící v zahraničí. Čekala je deportace do GULAGu, ruský emigrační archiv byl z pražské Slovanské knihovny údajně v deseti vagonech vyvezen do SSSR.

16

Kultura „Každý národ musí morálně zodpovídat za svoji minulost, včetně jejích ostudných částí. Jak? Tím, že se ji pokusí pochopit.”

Alexander Solženicyn ruský spisovatel (*1918)

Tiskl se Solženicyn Po válce, kdy se pod vlivem historických událostí stalinismus mnohým zdál přirozeným vyznáním všech, kdo tak dlouho čekali, až spojenci porazí Hitlera, se česko-ruské vztahy zdeformovaly a změnou režimu v roce 1948 zpečetily. Oficiální instituce zveřejňovaly jen to, co prošlo sovětskou a od ní odvozenou československou cenzurou. Ruská kultura vypadala jako směsice budovatelských blábolů, heroických kultů, častušek a bezzubých básniček. Šedesátá léta toto klišé radikálně proměnila. Světová literatura, Plamen, Literární noviny nebo Orientace i mnohá nakladatelství publikovala díla, která

ukazovala Rusko naprosto jinak, než si to představovali architekti komunistické kulturní politiky. Tiskla se díla Solženicyna i generace starších literátů – Bulgakova, Pilňaka, Pasternaka, Cvetajevové... Jeden z nejvýznamnějších českých divadelních režisérů Otomar Krejča objevně inscenoval Čechova. V Činoherním klubu, snad nejzásadnější pražské scéně své doby, hrál v Revizorovi Oleg Tabakov. Ruská kultura se u vzdělanějšího publika těšila intenzivnímu zájmu. „Ztrácíme nejlepší přátele“ Většina ctitelů ruské kultury přesto nevěděla, že čtyři dny po příjezdu spo-

17

jeneckých vojsk do Československa, 25. srpna 1968 v poledne, sedělo na Rudém náměstí osm lidí s nevelkými transparenty „Ztrácíme nejlepší přátele“, „Za vaši a naši svobodu“, „Hanba okupantům“ atd. Jednalo se především o spisovatele a intelektuály (např. Pavel Litvinov, Larisa Danielová, Vadim Delon, Natálie Gorbaněvská, Vladimír Dremljuga, Konstantin Babickij).

R

uští disidenti zaplatili několik minut svobody vězením, vyhnanstvím a násilnou hospitalizací v psychiatrických léčebnách, ale jejich čin se stal dějinnou událostí. Příběh „osmi statečných z Rudého náměstí“ byl ihned odvysílán Československým rozhlasem, v těžkých okupačních dnech se nesl od jednoho člověka k druhému a stal se mezi odpůrci režimu nesmrtelnou legendou. Tuto demonstraci dokonce v písni předpověděl legendární básník a písničkář Alexander Galič. V „Petěrburské romanci“ jde zdánlivě o Děkabristy, je datována 22. srpna 1968 a verše: „Svedeš jít na náměstí, troufneš si na náměstí v den, kdy nastane čas?“ jsou jednoznačné. Čtyřicáté výročí Pražského jara by chtěl ruský sochař Alexandr Cigal připomenout v příštím roce památníkem, abstraktním znakem solidarity, jenž by měl ve dvou totožných provedeních být odhalen na některém veřejném prostranství v Moskvě a v Praze. Z ruského veřejného života se zatím nenašel žádný vlivný člověk, který by měl zájem a odvahu tento projekt prosazovat. Nenápadný návštěvník Před okupací i po ní jezdil do Ruska jeden nenápadný návštěvník, historik a filozof umění Jindřich Chalupecký.

18

Viktor Pivovarov, Vítám tě mé druhé Já, olej na plátně

paralelní kultury, který se usadil v pražských Nuslích.

V

80. letech se těžko prosazovala kvalitní literatura do českých časopisů a nakladatelství, založených za účelem šíření sovětské kultury. Přesto časopis Sovětská literatura nebo redakce Lidového nakladatelství čím dál víc těžily z liberalizace sovětského režimu a občas vycházely hodnotné texty, stejně jako se promítaly kvalitní sovětské filmy a inscenovala přední dramata. Tarkovského Andrej Rublev a Stalker nebo Mittova Pohádka o putování přivedly „do kolen“ celé generace českých diváků. V samizdatu se malý objem publikací z Ruska objevoval bez balastu a taktizování, ale zřídka. Nicméně překládal se Osip Mandelštam i Josif Brodskij, nejen lágrová próza Solženicyna či Šalamova. Samizdatová literární Revolver revue v jednom z prvních ročníků zveřejnila povídku prozaika, jenž se později stal klasikem: Jurije Mamlejeva. Ruské premiéry V českém prostředí se už dávno uvádějí všechna ruská díla, která někoho zaujmou, pokud se najde způsob, jak uvedení zaplatit. Někdy jde o knihu, jindy o výstavu nebo filmové projekce. V mobilní a globální Evropě 90. let se v Praze usídlila celá ruská tělesa: divadla Děrevo a Těatr novogo fronta. Režisér Alexandr Mitta inscenuje v Praze světové premiéry altajského dramatika Alexandra Stroganova. Hru Vasilije Sigarjova uvá-

dělo pražské Národní divadlo dávno předtím, než autor oslavil 30. narozeniny. Mladá generace českých umělců, kurátorů, nakladatelů i kritiků je první od války, která neumí rusky, někdo ani nerozezná jednotlivá písmena. To je důsledkem zbrklého rozhodnutí odstranit ruštinu z programu většiny základních a středních škol, které po svržení komunismu v Českoslovesku (1989) vyplynulo z „požadavků doby“. Kromě všech nevýhod tato analfabetizace přináší i určitou nepředpojatost. Některé zóny vzájemného zájmu se začaly formovat jakoby od nuly a taková bezprostřednost vytváří předpoklad pro autenticitu, nezbytnou pro utváření živých vazeb. Tomáš Glanc Foto: archiv Marty Sylvestrové, koláže Martin Došek, archiv redakce

Provázen překladatelem Juzefem Presňakovem navštěvoval ateliéry neoficiálních umělců. V ateliéru malíře Ilji Kabakova vykládal Chalupecký kapitoly z dějin moderního umění. Pro mnohé jeho posluchače šlo o interpretaci osobností a směrů, které znali z doslechu nebo vůbec. Hlavně byl ale Chalupecký prvním autorem, který o dění v ruském undergroundu napsal – v českých i v západoevropských časopisech. Udržoval také s umělci korespondenci (dosud nevydanou) a za pomoci pražské historičky umění Mileny Slavické pořádal výměnné zájezdy mezi Moskvou a Prahou. Od počátku 80. let pak tyto kontakty zosobňoval Viktor Pivovarov, malíř z moskevské Vasilij Ťuťunik, Dobrý pastýř, olej na plátně

Vasilij Ťuťunik, Pokušení Krista, olej na plátně

19

1

2

3

4

5

20

6

7

Galerie Díla Míly Judge-Fürstové, české výtvarnice žijící ve Velké Británii Centrální foto: Autorka v ateliéru, při přípravě grafické destičky (začerňování povrchu kouřem svíčky) 1. Svlékání I, sítotisk na skle a slepostisk, 34 x 41 cm, 2003 2. Nehmotnost I, sítotisk na skle a lept, 41 x 41 cm, 2005 3. Vertigo II, sítotisk na skle a prořezávaný papír, 70 x 95 cm, 2006 4. Neznámo, sítotisk na skle a lept, 41 x 41 cm, 2006 5. Konstelace, lept, 62 x 86 cm, 2005 6. Babylónská věž, lept, 56 x 76 cm, 2000 7. Ontogeneze, lept, 60 x 90 cm, 2001 8. Strom, lept, 41 x 56 cm, 1999 9. Stromy, lept a koláž, 33 x 45 cm, 2006 10. Nokturno, lept, 60 x 90 cm, 2001 Foto: archiv autorky

8

9

10

21

London My Home Pomáhá sláva české hudby českým umělcům uplatnit se ve Spojeném království? Vítá je Londýn s otevřenou náručí? Primabalerína Anglického národního baletu, křehká a typickým pražským šarmem sršící Češka Dária Klimentová mi na tuto otázku odpověděla záporně. Neprobojovala se sem kvůli národnosti. Tady platí jen talent a pracovitost. A sebevědomí, které někdy Čechům chybí. V Praze Dária Klimentová vede mezinárodní baletní semináře pro pokročilé a je svědkem toho, jak se i ti nejnadanější Češi drží v pozadí, zatímco méně talentovaní cizinci se hrnou dopředu a mají nakonec větší úspěchy. Vlastního talentu si je vědomá: byla v osmnácti členkou pražského Národního divadla, ve dvaceti vítěžkou dvou mezinárodních soutěží. Přišla angažmá v Jižní Africe, ve Skotsku a od roku 1996 v Anglickém národním baletu v Londýně. Její taneční styl je obdivo-

22

vaný jako spojení ruské školy, ve které byla vychovaná v Praze, se stylem západním, kterému se přiučila v Británii; jeho eleganci tady v Británii porovnávají s elegancí tváře herečky Audrey Hepburn. Mezi její fanoušky patřila i patronka Anglického národního baletu, princezna

Diana. Dária posbírala i ceny za uměleckou fotografii, kterou má jako koníčka, je manekýnkou pro Armaniho, Valentina i Versaceho a jednou z padesáti nejpopulárnějších osobností Velké Británie. Za jejím úspěchem je pracovitost, ani těhotenství ji nezastavilo ve cvičení, kterému dává šest hodin denně a šest dní v týdnu. Tancovala skoro do pátého měsíce a tři měsíce po porodu byla s nezměněnou postavou zpátky na jevišti. Musela, v souboru platil tvrdý režim a nechtěla přijít o místo. Dária měla už tři operace kolena a jednu kotníku a nechce skončit na vozíčku. S tancem chce přestat před čtyřicítkou, věnovat se fotografii a jiným koníčkům a žít střídavě v Londýně a Praze. Levná zelenina, laciná postel Dária Klimentová přišla na ostrovy jako známá umělkyně, kterou Britové potřebovali. Mladí umělci na studiích to mívají

Daria Klimentová je dnes první sólistkou Anglického národního baletu Daria Klimentová na prknech Národního divadla v Praze

„Daria je absolutně výjimečný talent,“ říká legendární představitel českého baletu Vlastimil Harapes

Hudba „Skoro jediné, co na nás svět vždycky uznával, čeho ani nejnevědomější neb nejšpatnější nepřátelé odelhati nemohli, jsou obrovské služby, jež český duch věnoval Múze zpěvné a hudební.“

Jan Neruda český básník a prozaik (1834–1891)

těžší. V Londýně je draho a stipendií jako šafránu. O houslistce Janě Novákové se tu hovořilo jako o talentu století, její závěrečný výsledek na Royal College of Music ještě nikdo nepřekonal a její koncerty přiváděly prestižní koncertní síň Wigmore Hall do vytržení. Přitom se živila polévkami z nejlacinější zeleniny, kterou si nosila z trhu, všude chodila pěšky, byla nesmírně vděčná československému charitativnímu domu Velehrad za lacinou postel a jedinou její zábavou bylo cvičit, cvičit a zase cvičit. Jana si celé pětileté studium v Británii kryla jednoročním stipendiem, vyhraným v soutěži Talent roku a po vítězství v soutěži YCAT také honoráři z koncertů, které jí YCAT zařídil. Po absolvování své „britské cesty“ se vrátila domů, je z ní šťastná Jana VonáškováNováková, ve Smetanově triu hraje hlavně v Čechách a do Londýna jezdí hostovat. Mecenáška Lady Milena Lady Milena Grenfell–Baines tuto situaci chápe. Sama se kdysi z existenčních důvodů musela vzdát svého snu o studiu

zpěvu. Byla protagonistkou jednoho z nejslavnějších příběhů obyčejného lidského hrdinství. Do Británie se dostala mezi dětmi, které v roce 1939 Nicholas Winton zachránil před nacisty odvezením z Prahy na britské ostrovy. Odmala si čítala v libretech a ve škole, založené československou emigrantskou vládou, zpívávala sóla dokonce i pro BBC. Rodiče sice později také vycestovali do Británie, nemohli jí ale poskytnout víc, než vzdělání zdravotní sestry. Když si vzala architekta, který byl královnou povýšen do šlechtického stavu, a stala se Lady Milenou, začala pomáhat mladým českým hudebníkům a české hudbě vůbec. S třemi přáteli dnes podporuje na studiích na Royal College of Music mladého českého zpěváka Vojtěcha Šafaříka. Vozí anglické milovníky hudby do pražské opery a na festivaly ve Znojmě a v Mariánských Lázních, kde už čtvrtý rok sponzoruje sólisty. Mladému špičkovému cellistovi Jiřímu Bártovi právě organizuje koncert v Británii... Kéž by bylo více takových osvícených mecenášů českého umění... Zuzana Slobodová

Jako dvaadvacetiletá posluchačka londýnské Královské akademie koncertovala Jana Nováková v pražském klášteře sv. Anežky. Uprostřed s houslovým virtuosem Václavem Hudečkem

publicistka, Londýn

23

Jiří Bělohlávek diriguje v rámci Pražského jara – největší domácí hudební události

Exotický tvor v srdci Británie

24

Šéfdirigent Symfonického orchestru BBC Jiří Bělohlávek má napilno. Symfonický orchestr BBC mu právě prodloužil smlouvu na další čtyři roky. A to je pocta, kterou mu možná ledakdo závidí. Mezi jeho předchůdci v této prestižní funkci byli velikáni s taktovkou jako Adrian Boult, Malcolm Sargent a Pierre Boulez.

i poslední. Jiří Bělohlávek se této náročné povinnosti zhostil skvěle. Obecenstvo přijalo s mimořádným nad šením výkon dirigenta i jeho svěřenců při bravurním provedení Dvořáka, Rach maninova, Ravela, Adese, El ga ra, Fučíka, Belliniho a Wooda. Tradice káže, aby na posledním koncertu dirigent přednesl proslov k posluchač stvu. Jiří Bělohlávek využil této příležitosti také k pozdravení všech posluchačů

Lady Milena Grenfell-Baines, britská mecenáška českých hudebních talentů

Dirigent Jiří Bělohlávek je v současnosti šéfem Symfonického orchestru BBC

A přece je Jiří Bělohlávek skromný člověk. Svou upřímnost a pokoru prokázal i v jednom z prvních svých interview, kdy ve studiu české redakce BBC v londýnském Bush House zasedl k mikrofonu se svým jmenovcem, muzikologem dr. Bedřichem Bělohlávkem. Otázky byly na tělo: „Proč máte v repertoáru tak málo Fibicha?“ ... „Není to chyba vás, českých muzikantů, že na rozdíl od Dvořáka je Smetany v Británii jako šafránu?“ Tyto a další dotazy se na mladého pražského dirigenta hrnuly jedna za druhou z úst člověka, který znal důkladně stav české hudby ve vlasti i v Británii. Jiří Bělohlávek se vůbec neurazil, naopak. Trpělivě vysvětloval, rovně odpovídal... Jak populární je jednašedesátiletý Jiří Bělohlávek u britského publika se opět ukázalo na letních Promenádních koncertech BBC v Royal Albert Hall v Londýně, jejichž stojedenáctý ročník skončil 8. září. Úkolem šéfdirigenta Symfonického orchestru BBC je řídit jak první promenádní koncert, tak

doma v češtině, což bylo inteligentním britským publikem oceněno jako samozřejmost. Jak Jiří Bělohlávek reaguje na Británii a Brity? V rozhovoru pro londýnský list Guardian řekl, že zatímco dřív si ve Spojeném království připadal tak trochu jako exotický tvor – bylo to tu zajímavé, ale necítil se být součástí britského kulturního

života – tak nyní má pocit, že se ocitl v jeho samém srdci. Tato slova může upřímně pronést zajisté jen člověk, k němuž Británie přirostla a on přirostl k ní. Diskžokej a fonetik Plzeňský rodák Karel Janovický (1930) je znám posluchačům BBC od roku 1962, kdy nastoupil nejprve do gramofonové knihovny a pak do české redakce. Tam ho mladí posluchači znali jako diskžokeje Jacka Allena, který mluvil dvěma hlasy – jednak za sebe, jednak za „kapitána“. Jeho láskou je od mládí klasická hudba. Tu zdědil po otci, který byl sólistou plzeňské opery. Hudbu studoval již doma, po převzetí moci komunisty se usadil v Británii a pokračoval zde ve studiu. Považuje

Hudební skladatel Karel Janovický

se jak za českého, tak za britského skladatele. Neustále komponuje – pro houslovou virtuosku Janu Novákovou a jejího bratra Petra složil dvě sonáty pro housle a klavír. Pro Smetanovo trio, v němž Jana Nováková působí, složil skladbu, jejíž slavnostní premiéra se konala loni 2. října v Ry tířském sále Valdštejnského paláce v Praze. Jako člen výboru Dvořákovy společnosti ve Velké Británii pro českou a slovenskou hudbu aktivně propaguje naši hudbu jednak ve věstníku této společnosti, jednak v knihách, které vycházejí pod titulem Czech Music. V této sérii se právě připravuje k vydání autobiografie Dvořákova přítele, příbramského hudebníka Bohumila Fidlera. Karel Janovický spolupracuje také s Jiřím Bělohlávkem jako fonetik. Zacvičil řadu sborů a sólistů

pro Bělohlávkovy produkce českého reper toáru, např. pro Janáčkovy opery Její pastorkyňa a Výlety pana

Broučka. Mezi královskými hudebníky Vedle Karla Janovického je nutno zmínit jeho kolegu z Dvořákovy společnosti Antonína Tučapského, rodáka z Opatovic u Vyškova, který se usadil v Británii v roce 1975 spolu s manželkou Beryl. Bývalý sbormistr Moravských učitelů působil až do odchodu do důchodu jako profesor hudební teorie na Trinity College of Music v Londýně. Vychoval řadu vynikajících hudebníků a zkomponoval 600 skladeb uváděných po celém světě. Jako vůbec první Čech byl jmenován členem Královské společnosti hudebníků (Royal Society of Musicians) a v roce 1996 mu Masarykova univerzita v Brně udělila čestný doktorát věd a umění. Milan Kocourek spolupracovník Českého rozhlasu ve Spojeném království Foto: Roman Sejkot, Michal Novotný (Lidové

Hudební skladatel Antonín Tučapský

25

Režisér vlastního osudu František Listopad „Nebojme se starých legend! Vždyť život je z nich nejstarší. Mohou se odehrávat na mnoha místech, ne však všude… Jestliže všude, i potom zůstává místo jejich děje důležité. Těch několik čtverečních mil, kilometrů či verst se spojuje jednou provždy a naposled provždy zároveň s časem a s osudovými ději. Průsečík času, zeměpisu a života… Legendám, a tudíž ani pravému zeměpisu není konec. Bulváry Strasbourg a Magenta jsou stejně neznámá, panenská a neprožitá místa, jako byla keltská krajina před několika tisíci lety…“, napsal básník, prozaik, divadelník a Evropan František Listopad ve svém eseji Tristan aneb Zrada vzdělance z roku 1954. Po dlouhých exilových letech se Listopad hned v prosinci 1989 ocitl v Praze. Do města probouzejícího se z letargie se vrátila jedna z legend české kultury dvacátého století. Syn věhlasného prvorepublikového nakladatele Synka, účastnícího se za války odboje a umírajícího na jejím konci v koncentračním táboře, odešel krátce před únorovým pučem jako mladý stipendista do Francie, aby se v Paříži zamiloval nejen do půvabných Francouzek, ale především do ohnivě vášnivé mučednice svobody, jak je personifikována třeba na slavném Delacroixově obrazu.

26

Básnická sbírka Krleš, nakladatelství Vetus Via, 1998

Jiří Synek (narozený 26. 11. 1921), pozdější František Listopad nebo Jorge Listopad (příjmení odkazuje na měsíc, ve kterém se narodil), začínal jako publicista. S Jaromírem Hořcem, Ivanem Andronikem a Oldřichem Kryštofkem založil v roce 1945 nakladatelství Mladá fronta a stačil se přihlásit ke studiu na filosofické fakultě.

V

íc než estetika nebo literární věda ho již tenkrát zajímal život a poezie, poezie života. Těžko si dnes dokážeme představit euforii, která prostupovala uměleckým životem po skončení světové války. Po meziválečných avantgardních výbojích

Básnická sbírka Milostná stěhování, vydalo Vetus Via, 2001

k nám především z Francie začala pronikat filosofie rodícího se existencialismu. Čeští intelektuálové vstřebávali ovzduší evropských duchovních trendů a chtěli na ně navázat ryze „českou“ literární variantou. František Listopad se svými uměleckými přáteli vymyslel teorii tzv. dynamoarchismu, který zdůrazňoval „tvořivost literatury a dynamičnost umění“ a oslavoval poetiku městské civilizace a všednosti. Padesátá léta prožil Listopad v Paříži. Živil se novinařinou, byl televizním režisérem a dramaturgem. V roce 1958 se setkal s „tajemnou Isoldou“, mladou portugalskou ženou, která mu vrátila chuť k poezii, již až na výjimky psal vždy česky. Uzavřel s Portugalkou sňatek a z hektické bohémské metropole přesídlil do tichého přístavu Porto, aby se tu poprvé důvěrně setkal s mořem, které ho fascinovalo obdobně jako lisabonského Kafku, obra moderní portugalské literatury, Fernanda Pessoa. Začátkem šedesátých let se český emigrant, francouzský občan a portugalský přistěhovalec usadil s rodinou v Lisabonu, v městě vyvolávajícím dojem přeludného snu, avšak také ve městě multikulturalismu, kde se legendy potkávají s přítomností, ahasverové s mořeplavci, lidé středověcí se starověkými. Lisabon je jiný než

Básnická sbírka Příští poezie, vydal Ladislav Horáček – Paseka, 2001

Literatura

František Listopad a (bronzový) Fernando Pessoa, Lisabon 2007

„Do mého slovníku z českých hájů Portugal celý vejde se (...) Jsem vaším hostem vy mí hosti“

František Listopad, (*1921) český spisovatel a režisér

Paříž a Madrid. Působí skoro vesnickým dojmem. Skládá se ze čtvrtí žijících vlastním životem a sousedících nikoli s perifériemi, ale s hlubokými propastmi samoty. Je také permanentním divadlem, jako jsou některá italská města. Do magického, poněkud nadreálného genia loci města svažujícího se k moři básník rozprostřel svůj nomádský příbytek, ale rovněž poezii, v níž bylo vždycky cosi hravého, poetistického, zrozeného ještě v Čechách a ovlivněného Listopadovými vzory. Těmi byli poetisté a surrealisté, ale především Ivan Blatný, lyrický bezdomovec a exulant, umírající v anglickém blázinci v naprosté izolaci od mateřsky básnivého jazyka.

činoherní a operní režisér, dramaturg Národního divadla a nakonec jako rektor jím založené Vysoké divadelní a filmové školy. Divadlo působilo na jeho poezii. Jako bychom v jeho básních rozhrnovali další a další závěsy, prodírali se labyrintem kulis. Skutečnost se v jeho básních stává divadelním aktem nebo výjevem. Listopad je mistrem odstupu a nadhledu. Jako básník vytahuje metafory z mlhovin začátku a

přistupuje k věcem ve stadiu zrodu a neurčitosti. Listopad-režisér posouvá už stvořené věci a děje nebo pro ně hledá nové místo a kolorit. Vzpomínám, jak mi František ukazoval fotografie ze své inscenace Shakespearova Hamleta. Pak mne zavedl do proslulé věže v Belemu, jedné z nejstarších památek Lisabonu, kde se jeho Hamlet hrál. Bylo to představení pro pár desítek diváků, kteří opustili klasický divadelní prostor a rázem se ocitli v jedné z možných podob bájného Elsinoru, jímž byla belémská věž.

P

řesouvání významů, inscenování zašlých dějů, rozdýchávání legend je jednou z dominant Listopadova básnického díla od prvotiny Sláva uřknutí (1945) až k jeho posledním veršům z knížky Rosa definitiva, za kterou letos obdržel Seifertovu cenu. Ačkoli se v předchozích sbírkách Daleko blízko, Krleš, Příští poezie, Milostná stěhování básník ochotně podvoloval návalu poetických impresí, naléhavosti pestrého vnějšího světa, přesto zůstával „režisérem“ vlastního osudu. V pozdní Definiti-

P

rvním lisabonským zaměstnáním Františka Listopada bylo učitelství na Technické univerzitě, kde působil jako profesor slovanské kultury a antropologie artefaktu. Počátkem osmdesátých let se básník stal dominantní postavou moderního portugalského divadla, ovšem nikoli jako dramatik (ačkoli během pařížského pobytu napsal několik rozhlasových a televizních her), ale jako Čtrnáctiletý František Listopad

27

S básníkem Ivanem Martinem Jirousem, který Seifertovu cenu obdržel vloni

vní růži se stal lyrikem, který k nádheře, pýše i k vadnutí květu života může jen něco nepatrného dodat z předtuch smrti.

S

větoběžník z tiše neproniknutelného Lisabonu se tu vrací do šeptajícího, puristického českého prostředí a propojuje si ho s dětskými zážitky, situacemi a vzpomínkami. „Devítkou od Národního divadla / devítkou v první třetině 21. století / (číslit čísla jako číst z trusu ptáků) /devítkou kolem Jindřišské věže / Josefa Hory Smekni / Prostřednictvím krystalu leštit podvečer / nádraží obležené tmou / (jak a kam a odkud jezdit) / stále devítkou od Národního divadla / šlehněme koně nezlob se na mě / Žižkov a Olšany jako by nebyly / stahují záclony v podzemních poschodích / listopad prosinec prosinec spředen / bez lístku bez listí po schodech jedem/ do sklepa…“ Jan Suk Foto: Petr Kotyk, archiv Františka Listopada, archiv redakce

28

František Listopad a Jaromír Hořec, založili v roce 1945 jedno z nejvýznamnějších českých vydavatelství Mladá fronta

Listopad vpisuje do básnické sbírky Rosa infinitiva věnování spisovateli Antonínu Bajajovi

František Janouch (vlevo), zakladatel Ceny Jaroslava Seiferta, František Listopad a básník Petr Král

S literárním kritikem a editorem Vladimírem Justlem

TŘI STŘEPY František Listopad (Lisabon) Starost Kdesi nás čeká nějaká povinnost. Černý motýl proletuje lesem, který vyhoří budoucím požárem. Siréna továrny na droždí plaší koně klusajícího po železniční trati; a láhev, naplněná oceánem, můj Bože, ve střepech. Kdesi nás čeká nějaká povinnost.

je do kůlny, jeho žena poděkuje a vrátí se do kuchyně. Jezero se stane nehostinným, prochladne a co nevidět první vločky sněhu budou nejistě poletovat ve vzduchu. Někdo bude hledat jméno této vlasti nebo tohoto století, přečte proto mnoho knih; ale většina jeho současníků bude umírat bez přílišné zvědavosti. Na radnici rozžehnou světla. Holinky a šněrovací boty, podrážky od jílu, budou rokovat o lázeňských dávkách pro příští rok bez data.

Agonie Zlom Vystřelili z děla, skončilo léto. Z otevřeného pavilonu byla slyšet ještě hudba, vojenská kapela dohrávala symfonickou báseň Franze Lizsta, ale tma byla již plná, jakoby definitivní; zítra ráno hory zmizí z obzoru, zahalené v mlze, bude mžít, začne škola. Zabalená novorozeňata se roznesou po dřevěných domcích, za dvojitými okny je nebude ani vidět ani slyšet, žluté květiny počnou rezivět. Přivezou dříví notáři, složí

Knihu Listopadových povídek Zlý pes bez zahrady vydalo nakladatelství Atlantis, 1996

Až přestanou vyrábět papír, nebudeme psát. Stromy porostou do země a ptáci se uhnízdí ke spánku v myších děrách. Začne nové stěhování národů, s počátku pomocí obrovských diesláků plných klavírů a kredencí, ledniček a svršků, avšak prudké lijavce zničí dálnice, a bláto i močály zaplaví vše až k obzoru. Kupodivu, bude dobře. Děti se budou rodit se srstí.

Plakát k představení Triplo Salto, které v roce 2007 v Listopadově režii nastudovalo divadlo portugalské Technické univerzity

29

Jednou nohou v Kodani

Čech Jiří Bartek vede již 14 let vynikající laboratoř v dánském výzkumném ústavu (Institute of Cancer Biology Danish Cancer Society, Copenhagen). Dlouhodobě představuje absolutní světovou špičku v základním výzkumu molekulárních mechanismů nádorové přeměny lidských buněk.

tovou nobelovskou třídu. A já pevně doufám, že se jednou vrátí,“ říká ředitel pražského Ústavu molekulární ge-

L

aboratoř profesora Bartka je výjimečná tím, že jejím jádrem je skupinka Čechů. Dalšími důležitými členy týmu jsou jeho manželka dr. Jiřina Bartková a mladší kolega prof. Jiří Lukáš. A tato „česká“ skupina je vlastně chloubou dánské vědy! „Tandem Jiří Bartek a Jiří Lukáš v Dánsku už představují opravdu svě-

30

netiky Akademie věd České republiky profesor Václav Hořejší a dodává: „A povedou třeba mezinárodní ústav, který by v českých zemích pozvedal úroveň české vědy.“ „Přála bych české vědě, aby se oba opět psali s háčky a čárkami,“ povzdechla si před několika lety, když jim udělovala Mendelovu medaili za zásluhy v biologických vědách, tehdejší předsedkyně Akademie věd ČR Helena Illnerová. Ve světě jsou totiž oba vědci proslulí pod značkou Jiri & Jiri. Česká buňka

Jiří Lukáš (stojící) a Jiří Bartek – kord a basketbalový míč odkazují na slavnou sportovní minulost českých vědců, obálky časopisů Nature a Cell na jejich vědecké úspěchy

Bartkova kodaňská laboratoř se zabývá objasňováním protinádorových mechanismů buňky, souvislostí mezi vznikem nádorů a stárnutím na buněčné úrovni.

Dánské pracoviště českých vědců: jedna z několika mikroskopovacích místností

Z kodaňské laboratoře: pracovní záběr z diskuse nad výsledkem

Proč všichni stárneme a proč jsou ve vyšším věku stále častější nádorová onemocnění? To jsou otázky, na které hledají odpověď vědci na celém světě. Tým profesora Bartka publikoval na toto téma významný článek v prestižním časopise Nature. Loni po zveřejnění významného objevu v oblasti výzkumu rakoviny uvítal tým dvou Jiri ve své laboratoři dokonce královskou návštěvu. Dánská princezna Mary si přišla prohlédnout „své“ špičkové vědecké pracoviště a Jiří Bartek a Jiří Lukáš ten den dostali nejvyšší dánské vědecké ocenění. Jako první neseveřané vůbec.

J

ak vlastně působení „české buňky v Dánsku“, tohoto malého uskupení Čechů v Danish Cancer Society, začalo? Do Kodaně odešli v roce 1993 po vítězném konkursu. Už tehdy však tvořili Jiří Bartek, Jiřina Bartková a Jiří Lukáš sehraný vědecký tým. Jiří Bartek jako rodák z Šumperka studoval Lékařskou fakultu v Olomouci a po studiích nastoupil v Ústavu molekulární genetiky Akademie věd v Praze. Do Prahy už odcházel i se svou manželkou Jiřinou, spolu-

žačkou z fakulty. V roce 1983 se Bartkovi stěhovali do Brna, Jiří Bartek zde dostal nabídku pracovat jako vedoucí skupiny v (dnes Masarykově) Onkologickém ústavu. Právě zde se setkal s doktorem Jiřím Lukášem a do vědecké práce se po dvou mateřských dovolených znovu pustila i Jiřina Bartková. Zde se zrodila spolupráce, která má na kontě tolik úspěchů. Mladí vědci se věnovali novým postupům při výrobě monoklonálních protilátek, za které byla později udě-

lena Nobelova cena. Zakrátko se rodina Bartkových znovu stěhovala do Prahy, oba manželé nastupovali do Ústavu hematologie a krevní transfuze. A s nimi i kolega Jiří Lukáš. Slibný vědec Jiří Bartek dostával nejedno pozvání do zahraničí. Během pobytů ve Velké Británii v osmdesátých letech se začal zaobírat myšlenkou, že bude zkoumat základní mechanismy dělení lidských buněk. Bartek pracoval ve stejném ústavu jako Paul Nurse, který v roce 2001 dostal Nobelovu cenu za objev základních mechanismů dělení buněk u nejjednodušších organismů – kvasinek. Bartek se vrhl na atraktivní téma, i když riskoval neúspěch, a jeho předpoklady ohledně obranných mechanismů lidských buněk se potvrdily.

V

Londýně pracoval Bartek každý den dlouho do noci v laboratoři s profesorem Michaelem Straussem, kolegou z bývalé NDR. Když Straussovi v roce 1993 nabídli, aby se ucházel o místo vedoucího oddělení v Danish Cancer Society, vyzval Bartka ke spolupráci. Zúčastnili se konkurzu – a vyhráli.

Metoda, jak sledovat pohyb bílkovin odpovídajících za poškození lidských genů v živých buňkách v reálném čase, se dostala na obálku časopisu Nature

31

Manželé Bartkovi při výzkumu na svém dánském pracovišti

Jiří Bartek začal pracovat v Kodani. Měl vynikající podmínky – finanční, pracovní, a patřilo mezi ně i to, že si mohl přivést tři lidi ze své pražské skupiny. Do Kodaně tedy odcestovala i Jiřina Bartková a samozřejmě Jiří Lukáš. Mimořádný objev V roce 2005 se podařil Bartkově českému týmu mimořádný objev. Vědci objasnili, jaké obranné mechanismy fungují ve zdravých buňkách, aby se bránily nádorovému bujení – a jaké defekty se v tomto mechanismu objevují u buněk nádorových. Svůj objev publikovali v prestižním vědeckém časopise Nature – podepsáni pod ním byli Jiřina Bartková, Jiří Lukáš, Jiří Bartek a další Češka – Zuzana Hořejší, která zde v této době absolvovala studijní pobyt. Nature věnoval práci, která je považována za zcela průlomovou, dokonce titulní stranu. Díky tomuto objevu, jež vznikl na základě předchozích pozorování Jiřiny Bartkové, by mohli mít lékaři šanci rozpoznat zany Hořejší: „Lidé kolem něj mají kolem čtyř článků ročně v Nature nebo Cell. To je naprosto výjimečné – na naše poměry, ale i na poměry v kterékoli jiné zemi. Pro laboratoř Jiřího Bartka nic tak neobvyklého,“ popisovala Zuzana Hořejší.

T

velmi rané stadium nemoci. Molekulární bioložka Zuzana Hořejší z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, která strávila v laboratoři Jiřího Bartka dva roky, vzpomínala po svém návratu nejen na výborně vybavenou laboratoř, kde člověk nemusel v ruce obracet každou korunu, ale také na pracovní tempo: „Pokud má člověk šanci

32

udělat velmi dobrou práci, tak pracuje opravdu hodně. Jako studentka bez závazků a bez přátel jsem mohla být v laboratoři šest sedm dní v týdnu, dvanáct hodin denně. Vlastně jsem tam byla skoro pořád.“ Loni „bodoval“ český tým v Kodani znovu. Další článek v Nature, stejná jména. Potvrdila se slova Zu-

Ze setkání českých vědců s dánskou princeznou Mary, která je patronkou jejich výzkumného ústavu

entokrát by objev kodaňské „české buňky“, jak vysvětluje sám Jiří Bartek, mohl pomoci včas odhalovat riziko rakoviny u lidí s genetickými poruchami obranné sítě, lépe odhadovat reakce pacientů na léčbu, volit optimální dávky a kombinaci léčiv a také vyvíjet lék, který by ovlivňoval funkce obranného mechanismu. Jiří Bartek dnes bydlí 200 metrů od moře, chodí běhat na dlouhou písečnou pláž. Má v Dánsku přátele, rodinu, dcera Simona hraje za dánskou reprezentaci basketbal, syn Jiří studuje v Kodani medicínu… Jiří Lukáš od loňského roku vede samostatnou laboratoř ve stejném dánském ústavu, má dánskou manželku… zůstanou oba „Jiri“ i přes všechno vábení z Čech dánskými vědci?

Profesor Václav Hořejší, který Jiřího Bartka zná od roku 1979, kdy začal pracovat jako tzv. vědecký aspirant na Ústavu molekulární genetiky ČSAV, popisuje: „Tato vynikající skupina vědců soustavně spolupracuje s českými výzkumnými pracovišti v Praze, Brně a Olomouci. Výzkumné zkušenosti v Dánsku získala již řada českých studentů, včetně mé dcery Zuzany. Mají tak možnost poznat, jak se dělá věda na nejvyšší světové úrovni. To je neocenitelná zkušenost, ale také významný příspěvek k jejich budoucí vědecké kariéře, zvláště když se jim podaří podílet se na objevu publikovaném v elitním vědeckém časopise.“ Dnes může dokonce dodat: „Jsem velmi rád, že Jiří Bartek bude zanedlouho na našem ústavu vést „filiálku“ své kodaňské laboratoře.“

J

iří Bartek se totiž vrací domů, i když jen „jednou nohou“. Eva Bobůrková Mladá Fronta Dnes Foto: archiv manželů Bartkových a Jiřího Lukáše

Helena Illnerová, tehdejší předsedkyně Akademie věd ČR, předává manželům Bartkovým a Jiřímu Lukášovi Mendelovu medaili za zásluhy v biologických vědách

33

Míla JudgeFürstová…

...jejíž díla představujeme v galerii na straně 20–21, je česká výtvarnice, trvale domovem ve Velké Británii. Na „ostrovech“ velmi dobře zakořenila, za „jednoho z nejlepších a nejoriginálnějších grafických umělců, který se objevil v posledních desetiletích“ ji v listopadu 2003 vyhlásil časopis CityLiving. I když je Míla Judge-Fürstová ve svých 31 letech stále ještě na počátku své kariéry, získala již 15 mezinárodních ocenění. Je členkou britské Královské akademie výtvarných umělců (Royal Society of Painters – Printmakers). Jedna z jejích grafik zdobila titulní stranu uměleckého časopisu Printmaking Today, jiná byla použita na obálku knihy Alana Smithe Etching (Rytectví). Její díla jsou také zastoupena v soukromých sbírkách Václava Havla či britské královny. „Mé dílo vyslovuje obsah podvědomé mysli. Používá přitom mechanismy symbolického myšlení jako předchůdce mluveného slova. (...) Má práce je do jisté míry propojená se surrealisty, zejména s jejich hledáním krásy ve všedních věcech,“ tak definuje svou tvorbu sama výtvarnice. V současné době je Míla Judge-Fürstová hostující umělkyní na Cheltenham Ladies’ College, kde vybudovala a vede grafický ateliér. Více informací o autorce naleznete na internetových stránkách www.furstova.com.

Hedvika čekala na své objevení tisíce let Znojemští archeologové našli téměř sedm tisíc let starou dutou sošku z mladší doby kamenné. Mgr. Zdeněk Čižmář z Ústavu archeologické památkové péče Brno sošku nalezl u dávného kultovního místa lidu kultury s moravskou malovanou keramikou v Mašovicích u Znojma. I když archeologové odhalili zatím jen spodní část plastiky, věří, že další části jsou rozptýleny po objektu a že vrchní díl naleznou později. Profesor Vladimír Podborský z Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně označil plastiku těchto rozměrů a tohoto provedení za naprosto unikátní v rámci celého středního Podunají. Stejně jako o hodně starší Věstonická venuše i nově nalezená „Hedvika“ byla podle odborníků vytvořena, aby uctila idol plodnosti. Foto: Jiří Eisenbruk

Schodiště Jana Palacha v Terstu Monumentální schodiště, spojující náměstí Evropy v severoitalském Terstu s tamější univerzitou, nese od nynějška jméno Jana Palacha. Nápis na pamětní desce připomíná, že student pražské Karlovy univerzity Jan Palach, který se upálil na Václavském náměstí v Praze na protest proti okupaci Československa sovětskými vojsky, zemřel za svobodu v Praze 19. ledna 1969. Schody Jana Palacha se tak staly v Itálii dalším místem vzpomínky na tohoto studenta; vedle vysokoškolské koleje Jana Palacha v Benátkách, náměstí Jana Palacha v Římě a ulice Jana Palacha ve Vibo Valentia. Palachovo jméno nese ve svém názvu i Studentská asociace Univerzity v Cagliari.

34

Věž, lept a konstrukce z papíru, 45 x 45 x 50 cm

Český dům v Bruselu

Začátkem října byl v Bruselu otevřen Český dům. V osmipodlažní budově tak sídlí pohromadě čeští diplomaté, zástupci krajů, českých firem, vládních agentur, jako je CzechInvest apod., kteří mají v Bruselu své zastoupení. Idea Českého domu v Bruselu vznikla před dvěma lety, kdy se začalo připravovat české předsednictví Evropské unie v roce 2009. V přízemí domu mimo jiné sídlí Galerie Českého centra, kanceláře Českých aerolinií a centrály cestovního ruchu Czech Tourism. Český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg považuje za praktické „být takto pohromadě, poblíž všech důležitých evropských institucí“.

V Egyptě vzniknou „malé Karlovy Vary“ Rozsáhlý komplex se 470 vilami, hotely a sportovními centry vznikne na břehu Suezského průplavu. Jeho vrcholový management, část lékařů a odborného personálu budou tvořit Češi. Spolu s egyptským investorem Efko se na projektu podílí česko-egyptská společnost Czech Spa Group. Podle ředitelky této společnosti Moniky Makkiehové má české (a zejména karlovarské) lázeňství ve světě dobré jméno a Egypťané chtějí do rozsáhlých plánovaných balneoprovozů dodat karlovarské „know-how“.

Mozaika „Jde o první projekt svého druhu s tak početným českým personálem a ve stylu českého lázeňství,“ říká George Karráa z Česko-arabské obchodní komory. „Spolupráce našich soukromníků

Strom roku 2007

Podkrkonošské město Nová Paka slaví 650. výročí od první písemné zmínky. Oficiálně město poprvé zmiňuje konfirmační zápis z 11. října 1357. Město je místem slavné barokní minulosti a centrem turistických oblastí Českého ráje a Podkrkonoší. Jeho bezprostřední okolí proslulo mnoha nalezišti vzácných polodrahokamů, z nichž nejkrásnější jsou uloženy v městské klenotnici. Okolí města je pokladnicí umění českých sochařů a kameníků. Zdejší malířské a sochařské dílny daly

Karlovy Vary; Foto: CzechTourism

s českými lázněmi má pro náš cestovní ruch zásadní význam,“ uvedl k projektu egyptský ministr turismu Zoheir Garranah.

Každý čtvrtý Čech je podnikatel Podle statistik společnosti Dun&Bradstreet je v České republice registrováno přes 2,4 milionů firem, živnostníků či družstev. V poměru na počet obyvatel se tak ČR s 24 % podnikatelů vymyká z průměru Evropské unie, na druhém místě je s 19 % Švédsko. Ne všechny registrované subjekty jsou ekonomicky aktivní, přesto jen letos vzniklo na 20 000 společností s ručením omezeným a celkem jich je už čtvrt milionu. „Je to dáno historickým vývojem. Po revoluci začalo v Česku podnikat úplně z ničeho mnoho obyvatel. Spousta z nich si založila firmičky, které přežívají dodnes,“ říká Petr Dufek, analytik ČSOB.

650 let genia loci

Celostátní anketa Strom roku 2007, kterou již šestým rokem pořádá Nadace Partnerství, má svého vítěze. Nejsympatičtějším stromem se s velkým předstihem stala Stojanova lípa z Beňova u Přerova. V letošním ročníku ankety hlasovalo 60 588 lidí. Stojanova lípa přitom získala celou třetinu hlasů a své soupeře nechala daleko za sebou. „Těší nás, že díky anketě ožívá komunitní duch obcí i měst,“ uvedla Pavlína Binková z Nadace Partnerství. Mohutná, sto padesát let stará lípa nese jméno beňovského rodáka, arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. Kromě prestižního titulu strom získal také poukaz na odborné ošetření, které bude provedeno na jaře příštího roku. Pokud se ukáže, že je strom zdravý, nahradí ošetření výsadba nových stromků v blízkém okolí.

Ústav pro studium totality Po více než sedmnácti letech vzniká Ústav pro studium totalitních režimů. Do jeho archivu se přestěhují veškeré materiály bývalé Státní bezpečnosti. Nová instituce bude dokumentovat komunistické a nacistické zločiny a má zpřístupnit veřejnosti dokumenty z období komunistické totality. Bude řídit nový archiv bezpečnostních složek, který na jediném místě shromáždí dokumenty bývalé Státní bezpečnosti, materiály rozvědky i vojenských tajných služeb. Tím, že archivy StB budou vyňaty z přímé kontroly ministerstva vnitra se omezí možnost politického ovlivňování.

vyrůst umělcům celonárodního významu. Byli to například sochař Stanislav Sucharda, autor Palackého pomníku v Praze; jeho bratr Vojtěch, tvůrce apoštolů pro orloj Staroměstské radnice, či sochař Bohumil Kafka, autor největší jezdecké sochy na světě (Jan Žižka na Vítkově). Narodil se tu i fotograf Miroslav Hák a někteří členové skupiny 42. O mystickou část místního genia loci se zasloužil Karel Sezemský, zakladatel českého spiritistického hnutí. Nová Paka nepřestává udivovat, od poloviny srpna 2007 zde v bývalém Hykově lomu probíhají výkopové práce, které odkryly množství zkamenělých stromů, mj. i druhý nejdelší kmen nalezený v ČR (7,80 m).

35

Všechno nejlepší a za rok ve vlasti! Zatímco „českořecké“ zpěvačky, sestry Martha a Tena Elefteriadu, jsou v České republice dobře známé, o tom, že v padesátých a šedesátých letech 20. století se v moravskoslezských Jeseníkách nacházely vesničky s početnou, někdy i většinovou řeckou populací, toho víme jen málo. Také v Krnově, „českých Aténách“, jak toto město českoslovenští Řekové přezdívali, existovala v padesátých a šedesátých letech 20. století velmi silná řecká komunita; tři tisíce Řeků tu žily vedle dvaceti tisíc místních obyvatel.

Ř

ecká národnostní skupina v České republice patří mezi malé, zato velmi zajímavé etnické skupiny, Řekové si snad nejlépe ze všech menšin uchovali svůj jazyk a svou kulturu. O původu řecké menšiny v Česku je možné říci, že vznikla jako následek politicko-ideologického boje mezi Východem a Západem v období těsně po druhé světové válce. Emigraci více než 80 000 osob z Řecka do států východního bloku (včetně Čes-

36

koslovenska) zapříčinila občanská válka v Řecku v letech 1946–1949. Hlad, strach a trvalé ohrožení života, které sužovaly civilní (i když často vojensky angažované) obyvatelstvo válkou postižených oblastí, vedly k rozhodnutí vystěhovat děti mimo řecké území. „Zlaté řecké slunce zapadlo nad některými dětmi Hellady onoho jarního dne roku 1948, kdy opustily navečer v doprovodu matek rodné vesnice, naposled. Překročily horské pohraniční masivy a stanuly na mírové půdě Jugoslávie. V Řecku běsnila občanská válka. Matky, které s dětmi cestovaly, nebyly jejich pokrevními matkami, z nichž mnohé bojovaly, mnohé padly, byly pouze „mamičkami“, které je měly doprovodit na jejich cestě do dalekého Československa,“ vypráví Anthula Botu, autorka knihy Řečtí uprchlíci, o osudech „československých“ Řeků.

P

rotože se o ně postaraly vlády tzv. lidově demokratických republik a Sovětského svazu, děti se staly nástrojem propagandy jak Prozatímní de-

Exil „Dokázali jste se začlenit do svých nových zemí, aniž byste zapomněli na své kořeny. V tomto smyslu se stáváte mostem mezi různými kulturami a národy…“ z dopisu řeckého prezidenta

Karolose Papouliase Řekům ve světě (při příležitosti vstupu do roku 2007)

mokratické vlády Řecka, tak vlády aténské a byly zataženy do politicko-ideologických bojů mezi Východem a Západem. Druhou vlnu emigrace do Československa tvořily tisíce dospělých mužů a žen, většina z nich ovšem nebyla s dětmi příbuzensky spjata.

N

ostalgie československých Řeků po domově byla obrovská. Vyjádřil ji i dvanáctiletý Christos T. ve sbírce dětských textů a kreseb z roku 1952: „Až bude v Řecku mír, vrátíme se domů.“ „Děti se z prožitých útrap rychle zotavovaly. V roce 1950 bylo pro ně vydáno v řeckém překladu leporelo ilustrátora a vypravěče příběhů Ondřeje Sekory Pohádka o stromech a větru. Napřesrok je čekal přechod z improvizované výuky v řečtině na povinnou školní docházku do českých škol. Nadaní žáci pak pokračovali ve studiu na středních a vysokých školách. Chlapec z domova Kysibl Kyselka Savvas Vojatzoglu je dnes malířem a keramikem a jeho díla Češi obdivují v muzeích v Plzni a Karlových Varech a v exteriérech Západočeského kraje. Žák řeckého do-

mova ve Velkém Radošově Thanasis Ikonomu se stal díky vzdělání, kterého se mu dostalo v Československu, pracovníkem NASA. Další se stali inženýry, lékaři, historiky, hudebníky... Na všech místech provázela Řeky trvalá vzpomínka na domov. Ti, co bydleli na vesnici, rádi na své zahradě pěstovali fazole a rajčata. Někteří se pustili do chovu ovcí a koz. Na jaře stříhali vlnu, ze které ženy šily prošívané přikrývky, nebo ji ručně spřádaly. Důležité zvyklosti se udržely, krájení novoroční pity bylo a je tradičním vstupem do nového kalendářního roku,“ říká Botu.

V

ětšina řeckých imigrantů si uchovala své národní vědomí a hrdost na to, že jsou Řekové; nadále měli silnou citovou vazbu k Řecku. Mnozí z nich se nesnažili získat československé občanství ani pro sebe, ani pro své děti, protože stále doufali v repatriaci. Theodor Amanatidis, předseda Řecké obce Šumperk, přiznává: „Od počátku pobytu v ČR jsme byli organizovaní a měli určitý cíl. Děti přísně dodržovaly školní docházku.

37

Z aktivit nejvýznamnější české řecké školy – Lyceum Řekyň bylo založeno ve spolupráci s brněnským nadačním fondem Hellenika

Řekové si snad nejlépe ze všech menšin v ČR uchovali svůj jazyk a svou kulturu

Rodiče si hlídali, jak se jejich děti učí, protože chtěli, aby byly vzdělané. Počítalo se totiž s tím, že až se uklidní situace v Řecku, brzy se vrátíme do vlasti. V Řecku bychom takové možnosti neměli. Řekové nikdy nezapomenou na pomoc, kterou jim tehdejší Československo nabídlo.“

S

ilný vztah k vlasti byl předáván z generace na generaci. Starší Řekové popisovali svým potomkům Řecko jako ráj na zemi a po 30 let exilu zněly tradiční řecké novoroční přípitky v pozměněné verzi „Všechno nejlepší a za rok ve vlasti!“. Už od roku 1975 několik tisíc československých Řeků opustilo své přátele, práci a majetek a reemigrovalo do Řecka. Odcházeli i ti, kteří se narodili až v Československu a v Řecku nikdy nebyli a znali ho jen z vyprávění starších a učitelů. Řekové neodcházeli proto, že by se jim v Československu žilo špatně, naopak, mnozí ho považují za svou „druhou vlast“ a do Česka se rádi vracejí na krátké návštěvy. Řečtí imigranti a jejich potomci prožili mnoho let bez kontaktu s do-

38

Řecký prezident Konstantinos Stefanopulos se 15. listopadu 2000 v Betlémské kapli v Praze setkal se členy české řecké komunity

movinou, a proto u nich došlo ke kulturním a jazykovým posunům. Po příchodu do Řecka byli často ze strany tamních Řeků označováni za „Čechy“ a považováni za cizince. Podle australského jazykovědce Lea Papademetra zažívají stejné reakce i australští Řekové na návštěvách v Řecku. Asociace řeckých obcí, kterých je v ČR dvanáct, odhaduje počet členů

řecké menšiny na území České republiky na 7 000. Přestože žijí rozptýleni, mnozí se stále setkávají – ať už soukromě, nebo na tanečních zábavách (ellinikes vradies), festivalech apod. Skupina má plnou sociální skladbu, od dělníků po podnikatele, umělce a vědce. Intelektuálové a podnikatelé se angažují v záležitostech menšiny, což podporuje její vitalitu. Pokud ale nedojde k posílení menšiny např. novou imigrací z Řecka nebo reidentifikací Čechů, kteří mají řecký původ, skupina zřejmě v budoucnu zanikne. Řecká menšina přitom tvoří pro českou společnost most a slouží domácí veřejnosti jako zprostředkovatel novořecké kultury.

A

ť už jde o řeckou literaturu, kuchyni či tanec, zájem o řeckou kulturu zaznamenává v posledních letech mezi Čechy silný vzestup. Případný zánik menšiny by tedy byl pro českou společnost velkým ochuzením. Marián Sloboda Foto: archiv Mgr. Anthuly Botu, Lyceum Řekyň v České republice, ČTK