Obsah. Editorial. Jaromír Štětina senátor

Obsah „Češi se přestávají bát své minulosti,” říká Pavel Žáček, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů str. 4 – 7

Editorial

Radar a 250 Amíků – americká vojenská základna v Brdech je historickým krokem – nejen pro Čechy str. 8 – 11 České stopy ve vesmíru – astronauti českého původu k nám přijíždějí pátrat po svých kořenec str. 12 – 15 Český Temelín – v Evropě se stal symbolem sporu o jadernou energetiku str. 16 – 19 Galerie – Romové v české fotografii str. 20 – 21

Vážení čtenáři, letošní páté číslo Vítá Vás Srdce Evropy má obsah nadčeský. Jako bychom se stále více povznášeli nad pražskou kotlinu a viděli do dálky, zbaveni našich malých pseudohrdostí a sebestředností. Autoři čísla, které držíte v rukou, jsou vesměs příbuzné, ne-li stejné krve, a mám radost, že většina z nich patří k mým přátelům. Dovolil bych si však upozornit na dva z nich. Jsou to Luboš Palata a Petra Procházková. Oba jsou novináři, oba se na naši českou skutečnost dokážou podívat ze zorného pole mezinárodních pozorovatelů a oba mají ostrý a vyhraněný pohled na bezpečnostní garance pro náš stát. Oba spojuje profesní a odborný zájem o Kavkaz, což redakční rozhovor s Petrou přesvědčivě dokládá. Oba v poslední době píšou o gruzínsko-ruském konfliktu a ani jeden z nich nepochybuje o tom, že koncept dvojí viny, totiž, že vinu nese jak Moskva, tak Tbilisi, je uměle vytvořený mýtus. Putin, Medveděv a Lukin zatím vyhrávají informační bitvu opřenou o velkou lež o „zákeřném Gruzínovi, který se neštítil vystřílet tiché spící město, zavraždil 2000 civilů a dopustil se genocidy na osetinském lidu“. Dva čeští novináři nazývají věci pravými jmény, mluví o ruské agresi a nenechávají se zmást snahami o úlitbu vlastnímu svědomí stále častějšími v bruselských kuloárech.

Oba jsou schopni mluvit o ruské imperiálnosti, oba hovoří slovníkem ministra zahraničí Karla Schwarzenberga – agrese Ruské federace vůči suverénní Gruzínské republice je nepřijatelná a odporující mezinárodnímu právu. Všichni dohromady pak, obecně vzato, představují silnou trojici vytvářející veřejné mínění. Kavkazské konflikty se ve světle jejich zpráv a komentářů stávají událostmi, které se srdce Evropy bezprostředně dotýkají. Už kvůli nim tak nutně potřebujeme radar v Brdech, o kterém v tomto čísle píše Luboš Palata.

Sedm světel Olgy Sommerové – sedm svíček zapalují Židé v den Jomha Šoa za oběti druhé světové války str. 22 – 25 Jsem Vasyl, český dělník – v ČR pracuje až 150 000 Ukrajinců, dvě třetiny z toho ilegálně str. 26 – 29 „Velká dramata mě baví,“ říká válečná reportérka Petra Procházková str. 30 – 33 Mosaika událostí a zajímavostí léta 2008 str. 34 – 35 Štěkej! Však jsi pes! aneb žurnalista v sukni – Olga Fastrová byla první českou novinářkou str. 36 – 38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Karel Nedvěd Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů; za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií. ISSN 1802–3657

Jaromír Štětina

Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele: [email protected]

senátor

3

Z návštěvy premiéra Mirka Topolánka v nově založeném Ústavu pro studium totalitních režimů.

„Češi se přestávají bát své minulosti,“ říká Pavel Žáček, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Vzniku českého Ústavu pro studium totalitních režimů předcházela bouřlivá veřejná a politická diskuze. Instituce, která má zaštítit badatelskou, ediční a vzdělávací činnost na poli důstojného vyrovnání s totalitní minulostí, byla nakonec zřízena zvláštním

zákonem v roce 2007. Pod pravomoc ústavu spadá také Archiv bezpečnostních složek, který na jednom místě shromáždil archiválie komunistické politické policie (Státní bezpečnosti). Na důvody vzniku „Ústavu“ jsme se ptali Pavla Žáčka, muže, který si jej doslova „vydupal ze země“ a k 1. lednu 2008 se stal jeho prvním ředitelem. Řekl jste, že pro účely vašeho ústavu by byla ideální spolupráce s agenty a příslušníky komunistické tajné policie, funkcionáři KSČ... Ano, toto jsem chtěl proklamovat v rámci jakéhosi „volání po smíření“ na tiskové konferenci první den založení Ústavu pro studium totalitních

4

režimů. Jak už to bývá, pod tíhou dne a v záplavě otázek se tato idea ztratila. Navíc jsem nebyl pochopen, protože novináři se ptali, zda hodlám plněním lustračního zákona* vyprovodit z policie 10 000 policistů. Musel jsem vysvětlit, že je to nesmysl. Ústav není

bič na politické protivníky, ani nástroj pomsty na lidech minulého režimu. Ovšem, pokud za pomstu nepovažujete pravdu, která leží v archivech, lépe řečeno, její objektivní interpretaci… Jde nám o nestranné, objektivní posouzení minulého režimu. V archiváliích nalezneme obrovské množství mocenských nitek. Chybí ale informace o tom, co se dělalo nad rámec – zákulisní věci – jak na sebe agenti donášeli mezi sebou apod. Právě to lze doplnit z osobních výpovědí. Hovořil jsem s více než stovkou příslušníků státní bezpečnosti. Vypovídali o svých vztazích, o sovětských poradcích, ale skoro nikdy o sobě. Momentálně tu také máme politické vězně, jejichž generace odchází a my potřebujeme, aby řekli,

Z fotografií, které Státní bezpečnost pořizovala skrytým fotoaparátem, když sledovala své „objekty zájmu“.

Dědictví Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.

George Santayana filozof a spisovatel (1863-1952) z knihy The Life of Reason motto Ústavu pro studium totalitních režimů

jak to bylo, abychom mohli vyplnit bílá místa, třeba v období, kdy se komunistický režim u nás zakládal.

Je to obrovská skládačka. Konspirace se promítla i do jejich systému. Dokonale by vám jeho dílky mohl poskládat jen jeho bývalý zaměstnanec. Často hledáme klíčový svazek a on tam není. Někdy ho najdete později a jinde, úplně náhodně. Proto si zakládáme na modelu digitálního archivu. Ten dokonale postihne obsah svazků. Po digitalizaci už nebudeme odkázáni na uspořádání podle jmen, které je dědictvím Státní bezpečnosti. V archivu bude možné vyhledávat podle klíčových slov.

Řekl jste, že zkoumání archivů vynese na světlo nové národní hrdiny. Nalezl jste tam Vy osobně nějakého svého hrdinu? Spíše než hrdinové mě zajímají lidé moci. Kdo byli, proč a jak se zaprodali. Chystáme konferenci, která proběhne v dubnu příštího roku pod záštitou českého premiéra. Jejím tématem bude odboj proti komunistickému režimu (i se zbraní v ruce). Pozveme kolegy z Polska, Pobaltí. V těchto zemích se nediskutuje o tom, zda ten, kdo se bránil střelbou (jako čeští bratři Mašínové) byl odpůrce režimu či vrah. Tam se bránily totalitní moci nejen partyzánské skupiny, ale doslova celé vesnice. Hrdinů máme v archivech mnoho. Stejně jako antihrdinů, nebo těch, kteří chvíli byli hrdiny a pak zase nebyli. Řadu otázek a příběhů musíme vysvětlit české veřejnosti. Z jejich porovnání vzejdou zajímavé závěry. Váš archiv obsahuje asi deset milionů stran různých dokumentů. Kolik z něj zůstává neodhaleno?

Lustrační zákony byly přijaty po pádu komunistického režimu v Československu. Zakazují příslušníkům bývalých mocenských elit a ozbrojených sborů zastávat vybraná místa ve vedoucích a veřejných funkcích, ve státní správě a v ozbrojených složkách. Klíčem k určení provázanosti osoby s minulým režimem jsou právě dokumenty Státní bezpečnosti, spravované Archivem bezpečnostních složek.

Řekl jste, že komunistická ideologie by mohla být překonána tak, že by se zveřejnilo maximum o tom, jak to v praxi vypadalo. Je to skutečný účel vašeho ústavu? Měli bychom maximálně vtáhnout západní zkušenost s demokracií. A to je obtížné, protože taková zkušenost musí být osobní. Mohla by vést přes mladé lidi, kteří po návratu ze zahraničí tu zkušenost přinesou sem. Tak jsem se v roce 1996 po ročním pobytu vrátil z USA a české společnosti nemohl vysvětlit, že to, co jsem se naučil, chci aplikovat ve prospěch všech. Pro mě to znamenalo, že jsem vyskočil o pět tříd nahoru a chtěl jsem to předat dál.

5

Pavel Žáček (vlevo) s premiérem Mirkem Topolánkem před panelem k výstavě Aby se to už neopakovalo. Výstava je věnována dějinám občanského sdružení K 231, které komunisté po roce 1968 rozprášili.

Dostat se na úroveň demokracie, jakou měla naše společnost před rokem 1938, pro to nám zatím chybí zkušenost. Nabudeme ji buďdlouhodobým potýkáním se s vlastní hloupostí, se zbytky totalitního myšlení, nebo tím, co absorbujeme od cizinců, kteří tady žijí a od těch, kteří nám z ciziny přijdou předat demokratické know-how. Jakou má váš ústav vazbu na podobné mezinárodní snahy? Žurnalista a historik Pavel Žáček (*1969) stojí v čele Ústavu pro studium totalitních režimů, pod jehož pravomoc spadá i Archiv bezpečnostních složek. Je vůdčí osobností proudu české společnosti, který usiluje o vyrovnání s komunistickou minulostí a objektivní interpretaci archivů, zůstavených bývalou státní mocí. V minulosti byl šéfredaktorem Studentských listů, šéfem dokumentace a prvním náměstkem ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, členem Rady České televize. Pomáhal založit slovenský Ústav pamäti národa. Absolvoval studijní pobyt v USA v rámci Fulbrightovy komise. Má za sebou bohatou publikační činnost na téma tajné služby v Československu.

Z fotografií, které StB pořizovala skrytým fotoaparátem, když sledovala své „objekty zájmu“.

Komunikujeme od Německa po Rumunsko, lidé z Pobaltí nedávno přijeli k nám sami. V září tuto smluvně připravovanou spolupráci zahájíme mezinárodní konferencí, kterou jsem zmiňoval, v listopadu budeme pořádat velký mezinárodní seminář o KGB. V rámci českého předsednictví v Evropské unii chceme toto téma udržet z pozice gestora. Během české bruselské anabáze chceme, aby naši politici deklarovali podporu mezinárodní instituci, která by mapovala fungování totalitních režimů od Portugalska po Řecko a Pobaltí. Tyto aktivity by mohl doprovodit např. vznik Evropského muzea totality, grantového programu atd.

6

Postkomunistické státy jen obtížně prosazují v zemích svých západních sousedů přijetí skutečnosti, že komunismus byl to samé co nacismus. Tento hlas ještě intenzivněji zaznívá z Polska a Pobaltí, kde většina obětí totality jde na vrub komunismu. Evropa si prostě musí přiznat rezidua totalitního myšlení a nevyřešené otázky. Francie teprve teďobjevuje režim ve Vichy a svůj podíl na holocaustu, podobně je na tom Itálie, Portugalsko, Španělsko... Pro mě osobně bylo milým překvapením Rumunsko. Právě tam zažili velmi tvrdý model komunismu. Za oběťperzekuci padly celé vesnice, v provozu byly stovky likvidačních lágrů. Dnes tam

mají úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a funkční lustrační systém. A hlavně Memorial Siget, památník obětem komunismu, na který se sešly peníze z Evropské unie, ale i z Rumuska. Dali je mj. potomci politických vězňů, kteří dnes mají své firmy. Když jsem v Rumunsku vystoupil se stručným referátem o situaci v ČR, sklidil jsem bouřlivý potlesk. Nejen oni, všechny postkomunistické země potřebují v tomhle cítit podporu ostatních. Nemohla by právě provázanost podobných úřadů a ústavů v Evropě garantovat jejich stabilitu? Vašemu ústavu hrozí, že v případě vítězství

Vy to víte?! Ano, snažíme se název ulice změnit. Byl to totiž předválečný tajemník Rudých odborů. Obecně jde ale spíš o posun v přístupu. Přicházejí mladší lidé s novým pohledem, pořádáme výměnné pobyty s Německem, Polskem a USA. Chystáme plodnou spolupráci s Pobaltím, konferenci ve Washingtonu... Ústav potřebuje zapustit kořeny a ospravedlnit svou úlohu. Političtí vězni, kteří většinou mají vysoký věk, už od státu mnoho nečekali. Práce Ústavu je pro ně obrovskou satisfakcí.

Pavel Žáček se účastní vzpomínkového pietního aktu za oběti komunistického režimu v Praze-Ďáblicích.

v určitém časovém období například FBI nebo CIA. Oni se nebojí nahlédnout do třináctých komnat demokratického systému. Otevřou problematické období, „properou špínu“ před celým národem a jede se dál. A my máme problémy s „citlivou informací“ dvacet let po totalitě? Proč, když už bychom dnes mohli „prát prádlo“ zpřed deseti let? Demokracie to přeci potřebuje.

Naší úlohou je demokratizace okolí a ta se pozitivně projevuje ve společnosti. Lidé se minulosti méně bojí. Nemluvím jen o politických vězních, kteří ochotněji mluví o tom, co se s nimi dělo. I komunisté, ať chtějí nebo ne, se s minulostí začínají vyrovnávat. Děkujeme za rozhovor. Redakce Foto: Jiří Reichl, archiv Ústavu pro studium totalitních režimů, redakce

Ještě jedna věc. Váš ústav sídlí v Havelkově ulici. Kdo byl Havelka? opozice ve volbách tu budou tlaky na jeho zrušení. Jeden směr, ze kterého tento nátlak může vzejít, je politický. Příkladem je Slovensko, kde se po smrti Jána Lángoše (zakladatele Ústavu paměti národa) objevují tendence, aby se svazky svěřily Národnímu bezpečnostnímu úřadu. A to je instituce k utajování, nikoli k odtajňování. Naše pole zájmu a působnosti končí s rokem 1990. Jaké dědictví si z komunismu přenesla do nové doby ta nová moc, to je její věc. Měli bychom si ale vzít příklad ze Spojených států, kde se po jisté době zkoumá, co dělala Pavel Žáček hovoří u hrobu Milady Horákové, oběti komunistické justiční vraždy z roku 1950.

7

Radar a 250 Amíků Americká vojenská základna v Brdech je historickým krokem. Nejen pro Čechy. V nedohledných brdských lesích to nebude ani znát. Ve vylidněném vojenském újezdu nevznikne víc, než malá vesnička. Nesmí v ní totiž bydlet víc, než dvě stě padesát obyvatel. Těch pár domů, které tu vzniknou, se přesto zdá nejvýznamnějším a podle některých komentátorů dokonce nejodvážnějším krokem českých politiků ve snaze o zajištění bezpečnosti Česka, srovnatelné s meziválečným vy-

8

Česká ministryně obrany Vlasta Parkanová při jednání s ředitelem americké Agentury protiraketové obrany generálem Henry Oberingem.

tvořením Malé dohody, spojeneckých smluv s Francií a sovětským Ruskem a vybudování pevnostního opevnění kolem hranic s Německem jednou z nejlepších armád na kontinentě. Pár domů v Brdech je totiž americká vojenská základna a důvod, proč budou v kopcovité horské krajině na jih od Prahy stát, je radar protiraketové obrany, který bude svým monitorováním zajišťovat bezpečnost Spo-

Pohled na radiolokátor EBR na atolu Kwajalein, který by měl být přemístěn do ČR. Navštívili ho i čeští vědci, kteří zde zjišťovali případnou zátěž zařízení na lidský organismus.

Armáda

Anténní plato radiolokátor radaru, který by měl být umístěn v českých Brdech.

Nám tvrz – nepřátelům hráz. (heslo z československé vojenské standarty z roku 1929)

jených států a velké části Evropy. Díky radaru se stala česká zahraniční politika jedním z hráčů světové diplomacie. „Radar v Brdech“ se už teď, kdy byla 8. července podepsána zatím jen jedna ze dvou česko-amerických smluv (byť ta důležitější), stal pro všechny novináře směřující do Česka stejně zásadním tématem jako české pivo, Pražský hrad, Václav Havel a pražští taxikáři. V posledním roce neminul týden, aby v naší pražské redakci Lidových novin nezazvonil telefon a nějaký belgický, australský, či portugalský novinář se zoufale nesnažil najít někoho, kdo by si s ním povídal na téma radar. Ještě daleko více uprostřed světové politiky se ocitli čeští diplomaté, kteří začali být náhle zajímaví pro Berlín, Paříž, či Londýn, ale i pro Rusko nebo Čínu. A samozřejmě, a to v první řadě, pro Spojené státy. Výjimečná doba potřebuje výjimečné lidi a troufám si říci, že česká diplomacie je v tuto historickou chvíli měla. Jak ministr zahra-

Ministryně obrany ČR Vlasta Parkanová v operačním středisku na základně Fort Greely na Aljašce, kde jsou rozmístěny antirakety systému protiraketové obrany GMD.

ničí Karel Schwarzenberg, tak vicepremiér Alexander Vondra, ale i hlavní český vyjednavač Tomáš Pojar, nebo český velvyslanec v USA Petr Kolář jsou tím nejlepším, co se v české diplomacii po roce 1990 objevilo. V době, kdy se peníze a úspěch získávají většinou zcela jinde, než ve službě státu, je malý zázrak, že tito lidé ve službě státu vůbec zůstali. Být důležití. Pro Američany Zásadním na „americkém radaru v Brdech“ je samozřejmě privilego-

vané postavení, do které se Česká republika účastí na tomto nejvýznamnějším zbrojním projektu počátku 21. století dostala v rámci vztahů se Spojenými státy. Ty totiž dosud trpěly onou asymetrií, kterou přirozeně trpí vztahy velmoci a malého, nebo řekněme středně velkého státu, navíc státu geograficky poměrně vzdáleného. Spojené státy byly sice pro každou českou vládu prvořadým spojencem, ale Česká republika byla pouze jedním z mnoha států Severoatlantické aliance a Evropské unie; pro USA zcela logicky trochu stranou jiných důležitých spojenců – Velké Británie či Německem počínaje a Polskem nekonče.

I

v rámci střední Evropy byli Češi ve stínu nejen Polska, které vyslalo na pomoc USA třetí největší vojenský kontingent do války v Iráku, ale dokonce i Maďarska, jež se ve Washingtonu „zviditelnilo“ v devadesátých letech dočasnou americkou vojenskou

9

Provoz amerického radaru na atolu Kwajalein shledala skupina českých expertů jako zdravotně nezávadný.

základnou v Taszáru. Češi se za sociálně demokratických vlád mezi lety 1998–2006 navíc ukázali jako váhaví spojenci, kteří pokud americkou politiku nekritizovali (jako v době „bombardování Jugoslávie), tak příliš nepodporovali. Česká vojenská pomoc v Iráku byla zanedbatelná, v Afghánistánu sice o něco větší, ale také nijak zásadní. I v rámci starosti o svoji armádu se Česko chovalo jako „typický západoevropský stát“, tedy neplnilo a neplní své závazky v rámci NATO, když na svoji malou a zastaralou armádu nedává ani slíbená dvě procenta hrubého domácí produktu. Z pohledu obrany je souhlas s americkým radarem v Brdech malou splátkou za tyto české „dluhy“.

Č

eská republika se nestala klíčovou zemí pro žádnou zásadní americkou investici, doba, kdy se na počátku devadesátých let stala Praha druhou Paříží pro desítky tisíc mladých, umělecky založených Američanů, rychle skončila a žádný druhý Hemingway se tu nezrodil. Prostě pro nějaké „speciální vztahy“ Česka s USA by nebyl bez radaru žádný zvláštní důvod. Role USA v českých dějinách V moderní české historické tradici přitom platí, že role Spojených států ve střední Evropě je pro českou státnost zcela klíčová. Byl to americký prezident Woodrow Wilson, který svými mírovými podmínkami z 8. ledna 1918 předznamenal vznik Československa. Ostatně i Pittsburská dohoda, první a zásadní dohoda Čechů a Slováků na vzniku společného státu, byla podepsána ve Spojených státech a spolu s budoucím prvním prezidentem T. G. Masarykem ji dohodli čeští a slovenští američtí krajané. Ostatně Masarykova manželka Charlotta byla Američanka, což o něčem vypovídá. To, že se po první světové válce stáhly Spojené státy z vlivu na evropské dění zpět do neutrality, se ukázalo pro Československo (a nejen pro ně) katastrofou. Byly to ale nakonec znovu Spojené státy, které spolurozhodly druhou světovou válku a symbolicky osvobodily i západní část Čech. Američtí vojáci (kteří

10

Demonstrace proti umístění radarové základny v Brdech, kterou svolala iniciativa Ne základnám na Václavské náměstí v Praze.

Tou chybou by bylo z Topolánkova pohledu nevzít americkou nabídku, základnu v Česku odmítnout a na projektu protiraketové obrany se neúčastnit. Proto Česko s radarem „nehandlovalo“ jako Poláci se svojí částí protiraketové základny. „S bezpečností se neobchoduje“, znělo heslo české vlády i českých vyjednavačů.

P

Na akci „Letná bez komunistů“ sbírají zástupci iniciativy PRO podpisy na petici za výstavbu amerického radaru v ČR.

ro Topolánka a většinu české středopravicové vlády je radar a americká vojenská přítomnost v Česku tou nejspolehlivější bezpečnostní a demokratickou pojistkou. Není v tom nevíra v NATO, ani přílišná skepse k vývoji Evropské unie, ale je to také odraz historické zkušenosti země mezi Německem a Ruskem. Nesplněný domácí úkol

ručí. Dalším klíčovým zlomem bylo, když v roce 1947 vláda nejdříve přijala účast na Marshallově plánu americké hospodářské pomoci a pak své rozhodnutí na nátlak Moskvy odvolala. Poté přišel v únoru 1948 komunistický puč a čtyřicet let totality. Právě k Marshallově plánu přirovnal americký radar v Brdech český premiér a předseda pravicové Občanské demokratické strany (ODS) Mirek Topolánek, když v Kramářově vile přijímal americkou ministryni zahraničí Condoleezzu Riceovou. „Tehdy jsme udělali chybu, kterou si nesmíme dovolit opakovat,“ prohlásil Topolánek. se drželi spojeneckých dohod se Sověty z Jalty) ale neosvobodili Prahu – což dodnes část Čechů vykládá jako zlomový okamžik, který uvrhl Československo do područí Moskvy.

N

a druhou stranu přítomnost americké armády dala Československu po druhé světové válce přece jen šanci na demokratický a prozápadní vývoj. V roce 1946 se zde uskutečnily svobodné a demokratické volby a Československo bylo jedinou zemí středoevropskou zemí, z níž se sovětská armáda musela po nedlouhé době po konci války stáhnout. Československo, kde se nejsilnější vládní stranou stali po volbách v roce 1946 komunisté, však přesto postupně sklouzávalo do sovětského pod-

Zatímco z hlediska zahraniční politiky splnilo Česko akci „radar“ na výbornou, z hlediska politiky domácí je situace mnohem horší. Vláda nenašla odpověď na demagogické útoky odpůrců radaru, kteří se rekrutují z pacifisticko-komunistických skupin a nepřesvědčila ani veřejnost. To by nebylo nic tak divného, cizí vojenské základny nejsou nikde v době hlubokého míru populární. Větší problém je, že se nepodařilo dosáhnout dohody na domácí politické scéně mezi státotvornými, demokratickými silami. Sociální demokracie expremiéra Jiřího Paroubka je dnes v otázce radaru na stejné lodi s komunisty a hlasy pro schválení radaru bude Topolánek hledat v parlamentu jen obtížně. Radar v Brdech a dvě stě padesát vojáků US Army na malé základně v lesích je historickou šancí, umíráčkem zmizelého komunismu. To, že je radar součástí dnes nejvyspělejšího systému proti zbraním hromadného ničení, „darebáckým státům“ s raketami a ne nějakou „obyčejnou základnou“, je potěšující dvojnásob. Na Čechy, národ, o němž si Poláci vypráví vtipy, že bojují, jen když už je po válce, docela výkon. Jeden z nejodvážnějších činů českých dějin. Bez velkého přehánění. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin a českým a slovenským korespondentem polského deníku Gazeta Wyborcza Foto: Michal Zdobinský, ČTK

Z protestní akce proti umístění radarové základny USA na území České republiky, která proběhla v Ostravě.

11

České stopy ve vesmíru Eugene Cernan, poslední člověk na Měsíci, přijel do Československa v říjnu 1974 na novinářské vízum. Ale všichni úřední činitelé se báli, aby si stykem s ním nezadali. Země se nacházela uprostřed normalizace v naprostém ideovém područí komunistického Sovětského svazu. Cernan přitom letěl z Moskvy, kde dojednával na příští rok společný let lodí Sojuz a Apollo.

prosebník chodil po chodbách, aby se zeptal, kde jeho dědeček bydlel. Ani předseda národního výboru, ani před-

Kosmonauti s českými kořeny Cernan měl důvod k návštěvě. Jeho dědeček Ondřej Čerňan, po americku Andrew Cernan, se vystěhoval do USA v roce 1900 ze slovenské vesničky Vysoká nad Kysucou. Babička pocházela od českého Tábora. Ve Vysoké se Cernan s tlumočníkem vydal na národní výbor a do kanceláře zemědělského družstva. Jako

12

Premiér Mirek Topolánek s americkým astronautem Eugenem Cernanem (vlevo) na tiskové konferenci, kterou uspořádali 19. června po setkání v Praze. V pozadí Cernanova vnučka Ashley.

seda družstva se s ním nechtěli bavit. Potom odjel do Prahy. Situace se opakovala. Marně telefonovali pracovní-

ci velvyslanectví na všechny strany, že kosmonaut s sebou přivezl vzácný dar – československou vlajku, kterou měl na Měsíci, a teď by ji chtěl někomu předat. Prezident Ludvík Svoboda ho nechtěl anebo nesměl přijmout. Na nedostatek času se vymluvil předseda Československé akademie věd Jaroslav Kožešník. Nakonec vlaječku přijal ředitel Astronomického ústavu Akademie věd Luboš Perek. Umístil ji na místě nejčestnějším – v kopuli dvoumetrového dalekohledu na observatoři v Ondřejově. „Ale po odchodu Perka mně nový ředitel nařídil, že vlajku musíme schovat, protože nemáme odpovídající věc z druhé strany, od Sovětů,“ vzpomíná astrofyzik Jiří Grygar. Ohlášená tisková konference s americkým astronautem musela být odvolána. Jedině tři novináři, kteří se hlouběji zajímali o kosmické lety, s ním

Eugene Cernan, „poslední muž na Měsíci“, přijel v červnu 2008 do ČR na pozvání generálního ředitele Národního muzea Michala Lukeše (vpravo). Na snímku Cernan předává Národnímu muzeu fotografii pořízenou na Měsíci.

Věda

Historická kopule observatoře Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Ústav se významnou měrou podílí na české účasti v projektech Evropské kosmické agentury (ESA).

Družic je možné na obloze pozorovat desítky, zvlášť krátce po slunovratu, kdy Slunce zapadá jen nízko za obzor. Některé září jako jasné hvězdy, jiné jsou sotva viditelné. www.vesmir.info

šli na oběd – komunističtí nadřízení jim to potom dost vyčítali. O dvacet let později, v říjnu 1994, se objevil Cernan znovu. Lidé, kteří létají do vesmíru, jsou tvrdí chlapi, dotkne se jich máloco. Zato při návštěvě jižních Čech jsme na něm pozorovali chvíle lehkého dojetí. Není divu. V Bernarticích a Nuzicích na Táborsku mu místní obyvatelé ukázali domy, ve kterých se narodili jeho prarodiče Václav Cihlář a Rosalie Peterková. V Bernarticích mohl zajít do kostela, kde slavili oba svatbu – tam poklekl a tiše se pomodlil. V třeboňském oblastním archívu mu předali výpisy z matrik jeho předků od poloviny 19. století.

P

oslední podvečer strávil astronaut v Astronomickém ústavu na Ondřejově. Konečně se dozvěděl, jaké patálie způsobil se svou vlajkou z Měsíce. A on vysvětloval, jak si ji pořídil: „Do malého příručního kufříku si kaž-

Oba jezdí do České republiky tak často, jak mohou. Cernan tady byl v červnu 2008 už pošesté. Lovell se tady objevil dvakrát – poprvé tajně v roce 1992, kdy navštívil strýce, lékaře Františka Maška v Plzni. Republika do ESA V Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově pracuje největší dalekohled v České republice o průměru zrcadlového objektivu 2 m.

dý z nás mohl vzít různé drobnosti. Já jsem s sebou měl vlajky několika států včetně Československa. Koupil jsem je v obchodě. Věděl jsem, že moji předkové odtud pocházejí.“ Také James Lovell, velitel lodi Apollo 13, která při cestě k Měsíci ztroskotala, ale šťastně se vrátila, má české kořeny. Koncem 19. století vyhnala Annu a Jana Maškovy z Dolní Lukavice u Přeštic na Plzeňsku za oceán bída. Maškovi měli šest dětí a jejich dcera Blanka-Blanche si vzala Američana Lovella – a jim se narodil syn James.

V úterý 8. července 2008 vstoupila Česká republika do Evropské kosmické agentury (ESA). Generální ředitel této agentury Jean-Jacques Dordain a premiér Mirek Topolánek podepsali příslušnou smlouvu. Stali jsme se plnoprávným a rovnoprávným členem jedné prestižní kosmické agentury.

Z

a komunistického režimu byla spolupráce našich vědců se Západem velmi omezená. Když začali Sověti a Američané vypouštět družice a automatické sondy, získávali z nich mnoho cenných informací, které se nedaly z pozemských observatoří dostat. Československým astronomům, geofyzikům a dal-

13

Americký astronaut a velitel legendárního Apolla 13 James Lovell si při návštěvě 34. základny vojenského školního letectva v Pardubicích zalétal ve cvičném letounu L-39 Albatros. Po letu převzal pamětní letecký odznak pilota první třídy.

Eugene Cernan (vlevo) a Luboš Perek – emeritní ředitel Astronomického ústavu AV ČR, který se zasloužil o to, že československá vlajka, která byla na Měsíci (v popředí), byla umístěna v Československu i přes nepřízeň komunistického režimu.

ším specialistům hrozilo, že za ostatním světem zaostanou. V polovině šedesátých let si sovětští odborníci uvědomili, že v zemích jejich bloku je velký vědecký potenciál, který by mohli využít. Tak vznikl se souhlasem Kremlu program Interkosmos.

Č

eští a slovenští odborníci tuto nabídku s chutí přijali – jinou možnost, jak se dostat do vesmíru, neměli. Astronomové a geofyzici se pustili do navrhování přístrojů pro družice Interkosmos a pro některé meziplanetární sondy. Postupem času se přidaly některé lékařské laboratoře, spojaři a další lidé se začali učit využívat dálkový průzkum Země pro běžné potřeby národního hospodářství. Tým z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd postavil sérii ryze českých družic Magion, které se velice osvědčily. Někteří odborníci byli následkem husákovské normalizace z těchto prací vyřazeni. Teprve když je před letem českého kosmonauta Vladimíra Remka prověřila KGB, se k ní mohli vrátit. Třebaže většina sovětských vědců s našimi ráda spolupracovala, někteří se dívali na Čechy a Slováky jako na konkurenty. Také byrokratické předpisy účinnější spolupráci omezovaly. Když se rozpadlo sovětské impérium a nakonec i samotný SSSR, padl i program Interkosmos. Nicméně některé projekty s Ruskem ještě dobíhaly, například vypouštění mikroakcelerometrů – přístrojů na měření negravitačních sil v kosmu – pokračovalo až do roku 2003. Konec komu-

14

nistické vlády umožnil našim odborníkům, aby hledali cesty ke spolupráci se Západem, především s americkou NASA a s Evropskou kosmickou agenturou (ESA), rovněž s některými univerzitami. ESA, stejně jako letecký průmysl a atomový výzkum, který v mezinárodním měřítku probíhá v CERN u Ženevy, se staly hnacím motorem zvyšování vědecké a průmyslové úrovně. To si dobře uvědomili mnozí čeští odborníci. Na jejich nátlak navázalo v roce 1996 ministerstvo školství oficiální kontakt s ESA a uzavřelo dohodu o spolupráci. Spolupráce se západními institucemi probíhá podle předpi-

sů, do kterých musely české ústavy a firmy proniknout, což nebylo nijak snadné. V roce 2003 proto zřídilo ministerstvo školství Českou kosmickou kancelář (ČKK) jako neziskovou společnost, která koordinuje a rozšiřuje spolupráci s ESA, pořádá školící kurzy pro zájemce a aktivizuje studenty.

P

ozději vytvořila ESA speciální program pro státy, které nejsou jejími členy, ale chtějí s ní spolupracovat – jako předstupeň k plnoprávnému členství. Česká republika k němu přistoupila před čtyřmi roky. Od té doby řešily české ústavy a firmy 27 projek-

na zemském povrchu a vývojem metod pro sledování biologických experimentů v kosmu. Dálkový průzkum se soustřeďuje na zpřesňování informací ze snímků a radarových pozorování Země. Průmysl vyvíjí nové postupy pro stavbu rentgenových kosmických teleskopů a počítačové programy pro spolehlivější satelitní navigaci. Důležitou zakázku dostal Výzkumný a zkušební letecký ústav v Praze–Letňanech; má vyrábět komponenty pro družice SWARM, které odstartují v roce 2010. Vstříc Galileu Investice do raketokosmické oblasti se velmi rychle vracejí. I bezprostřední přínos je ohromný. Například v roce 2005 byl celkový obrat v kosmických aplikacích 180 miliard dolarů. Nejvíc peněz utržili provozovatelé spojových a navigačních družic. Stále větší možnosti se otevírají při využívání údajů ze snímků zemského povrchu. Tady se uplatní počítačové firmy, které vyvíjejí nové metody na zpracování dat z družic. Právě Česká republika se dnes uchází o možnost stát se sídlem evropského navigačního družicového systému Galileo. V případě úspěchu by zřízení sídla znamenalo velkou injekci do infrastruktury a výraznou příležitost pro řadu domácích firem, vyvíjejících software a komunikační technologie. Zapojení České republiky do ESA umožní postupem času zvýšit kvalitu nejen českého výzkumu a průmyslu, ale i kvalitu našeho života. Přinese i nová místa pro vysoce kvalifikované odborníky. Karel Pacner Foto: ČTK, www.vlada.cz, www.radaryrakety.cz

tů v celkové hodnotě 8,5 milionu eur. Loni vyčerpalo 19 projektů 2,6 milionu eur, letos má 25 úkolů hodnotu 3,5 milionu. Jedná se o přístroje pro družice, počítačové programy, účast na astronomických, ionosférických a magnetosférických výzkumech, dále o využití družic pro praktické denní potřeby, zvláště pak pro dálkový průzkum. Naše instituce se zapojily do prací ESA ve čtyřech oblastech: ve výzkumu, v pozorování Země, ve spojích a navigaci a v průmyslu. České ústavy se zabývají studiem prostoru okolo naší planety, hledáním skrytých meteoritických kráterů Eugene Cernan, poslední muž, který stanul na Měsíci, se při své návštěvě České republiky v červnu 2008 sešel s exprezidentem Václavem Havlem. Uprostřed Cernanova vnučka Ashley.

15

Český Temelín Symbol sporu o jadernou energetiku V dubnu 1986 obletěla svět zpráva o jaderné katastrofě na atomové elektrárně v ukrajinském Černobylu, při níž na místě zemřelo 31 osob, 140 utrpělo zranění a 100 000 lidí muselo být evakuováno. Přes rozsah katastrofy se přitom tehdejší komunistický režim v bývalém Sovětském svazu snažil do poslední chvíle havárii před světem utajit, případně její následky zlehčovat. Tragédie v Černobylu však zdaleka neznamenala jen ukázku toho, jak si totalitní stát váží životů svých obyvatel. To, co se stalo na černobylské elektrárně, na dlouho otřáslo důvěrou v celou jadernou energetiku. Většina evropských států od využívání jaderné reakce při výrobě elektřiny odstoupila, nebo alespoň zmrazila plány na její roz-

16

voj. Tehdejší komunistické Československo, patřící do sovětského bloku, však začalo paradoxně právě v roce čer-

jádrem ostrého sporu mezi dnešním Českem a sousedním Rakouskem, ale také jakýmsi prubířským kamenem možné renesance jaderné energetiky, těžce zasažené černobylskou katastrofou. Temelín totiž zůstává jedinou atomovou elektrárnou v Evropě, stavěnou v době, kdy jaderná energetika zažívala všeobecný útlum a ústup z bývalé slávy. Spor o temelínskou elektrárnu tak představuje symbol sporu o to, zda mírové využívání „atomové“ energie má šanci znovu dobýt své ztracené pozice. Stavba Temelína

nobylské katastrofy s výstavbou nové jaderné elektrárny. Na jihu země u obce Temelín začala vyrůstat atomová elektrárna, která se postupem doby stala nejen

Když se v roce 1986 tehdejší komunistická vláda v bývalém Československu rozhodla postavit na vrcholu

Energetika V České republice existuje jednotný názor na to, že nejpozději během deseti let se naše země z exportéra elektřiny stane importérem. Otázkou je, odkud budeme elektřinu importovat.

František Janouch (1931), jaderný fyzik, publicista, od šedesátých let důsledný zastánce jaderné energetiky

kopce u Temelína jadernou elektrárnu sovětského typu o čtyřech výrobních blocích a výkonu až 4 000 megawatt, měla mnohem snazší pozici, než vlády v jakémkoliv demokratickém systému. Pokud by proti elektrárně protestoval někdo z okolí elektrárny, stejně by byl jeho odpor marný. Kvůli Temelínu muselo být vystěhováno několik vesnic, desítky lidí přišly o domov. Jenže v době, kdy už na místě stály z daleka viditelné chladicí věže, přišla v Sovětském svazu takzvaná „perestrojka“ a komunistický režim v bývalých sovětských satelitech, včetně Československa, se postupně zhroutil. Po pádu socialismu v Československu v roce 1989 se pak celá společnost začala už v demokratických poměrech zabývat otázkou, co s rozestavěným Temelínem. Proti elektrárně, tehdy ještě gigantickému staveništi, začala protestovat jak občan-

ská sdružení, tak řada obyvatel jižních Čech. „V prvním neoficiálním referendu v roce 1991 se celkem 80 % zástupců obcí v okolí nedostavěné elektrárny vyslovilo pro zastavení stavby,“ říká Monika Wittingerová z občanského sdružení Jihočeské matky, jednoho z hlavních odpůrců Temelína. O rok později se tehdejší Československo rozpadlo na dva samostatné státy Česko a Slovensko a temelínská elektrárna se stala výlučně záležitostí České republiky. Někteří politici, technici i představitelé státní energetické společnosti ČEZ začali v rozporu s názorem odpůrců stavby argumentovat tím, že česká

energetika se bez Temelína prostě neobejde. Všeobecné obavy z bezpečnosti sovětské technologie, použité na Temelíně, měl navíc vyvrátit fakt, že vláda rozhodla o novém výběrovém řízení na dodavatele řídicích systémů, které vyhrála americká firma Westinghouse. Původní projekt čtyř jaderných bloků se ztenčil na dva. A stavba tedy přes odpor mnoha občanských sdružení pokračovala. Bezjaderné Rakousko Kromě českých odpůrců však musel Temelín čelit i tlaku sousedních Rakušanů, kteří v roce 1978 v referendu rozhodli o tom, že nespustí do provozu už hotovou jadernou elektrárnu Zwentendorf nedaleko Vídně. Poměr hlasů byl však natolik těsný (49,5 % pro, 50,5 % proti), že celých osm let zůsta-

17

Protitemelínští aktivisté si 7. října připomněli na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích 7. výročí zahájení štěpné reakce v reaktoru I. bloku jaderné elektrárny Temelín.

Rakouští odpůrci Temelína drží transparenty s názvy česko-rakouských přechodů, přičemž deklarují, že pokud rakouská vláda nepodá do čtyř týdnů proti ČR mezinárodně-právní žalobu, budou všech 16 přechodů blokovat.

lo všechno v Zwentendorfu na svém místě, stačilo jen takzvaně zmáčknout knoflík k zahájení štěpné reakce. V roce 1986 se pak mělo konat další referendum, v němž by už první rakouská atomová elektrárna získala mandát k provozu. Místo lidového hlasování však o osudu jaderné energetiky v Rakouska rázně rozhodla katastrofa v Černobylu. Proti jakémukoliv využívání „jádra“ se okamžitě vyslovilo přes 90 % Rakušanů. Za takového stavu veřejného mínění tehdejší československá vláda oznámila, že zahajuje výstavbu své druhé jaderné elektrárny sovětského typu v jihočeském Temelíně, ležícím jen několik desítek kilometrů od rakouských hranic.

J

akmile tedy v Československu padl komunistický režim, zahájili Rakušané s plnou silou boj proti Temelínu. Argumentace českých odborníků o tom, že na Temelíně nemůže dojít k podobné katastrofě jako v Černobylu, protože se jedná o rozdílné typy reaktorů, obyvatele Rakouska neuklidnila. „Kvůli odlišné konstrukci se při zvýšené teplotě a tlaku a při úniku vody z jaderného okruhu chová černobylský reaktor fyzikálně jinak než temelínský typ VVER,“ říká předsedkyně českého Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Dana Drábová. V reaktoru černobylského typu jsou neutrony za takové havarijní situace i nadále zpomalovány a probíhá ště-

18

pení, štěpná reakce má tendenci se rozbíhat a nikoli zastavit. „Na Temelíně však funguje voda jako chladivo, ale i jako moderátor jaderné reakce zároveň. Pokud se množství vody snižuje, či pokud se zvyšuje její teplota, reaktor se kvůli nedostatku pomalých neutronů zastaví sám,“ tvrdí Dana Drábová. Temelín navíc podle ní disponuje ještě řadou dalších mechanismů, schopných zastavit nezávisle na sobě jadernou reakci. Rakušané však ujišťování o bezpečnosti Temelína nedůvěřovali. V roce 1998 začali rakouští aktivisté s podporou mnoha rakouských politiků s prvními blokádami česko-rakouských hraničních přechodů. V jednu chvíli dokonce občanská sdružení zablokovala na protest proti temelínské elektrárně celou česko-rakouskou hranici, čímž vytvořila ze sporu o Temelín mezinárodní problém. Navíc se stavba

elektrárny začala potýkat s těžkými problémy. Celkem sedmkrát se odkládal termín jejího dokončení, nakonec první blok Temelína zahájil jaderný provoz až v roce 2000 a druhý o dva roky později. Celkové investice do elektrárny přesáhly sto miliard korun. Temelín jako jedinečná zkušenost Rakušané svým tvrdým odporem proti Temelínu ale paradoxně nahráli do karet českým zastáncům elektrárny. Řada obyvatel Česka totiž velmi nelibě nesla, že se rakouští sousedé údajně pletou do vnitřních záležitostí cizí země a ačkoliv mají u hranic, třeba v Německu či ve Švýcarsku, další, mnohem starší atomové elektrárny, kritizují právě Temelín. A původní negativní vztah Čechů k temelínské elektrárně se postupně změnil natolik,

možný provozní problém zajištěn v maximální míře hned několika na sobě nezávislými opatřeními. Právě katastrofa v Černobylu podle Drábové přispěla k tomu, že se bezpečnostní úroveň atomových elektráren radikálně zlepšila. Předsedkyně SÚJB ale ze stejného důvodu nezesměšňuje některé obavy z bezpečnosti Temelína ze strany jeho rakouských i českých odpůrců. „Temelín je zřejmě první jadernou elektrárnou na světě, která vyrůstala pod tak silným dohledem veřejnosti a za tak širokého zájmu médií. A takový dohled přinesl určitě i řadu poznatků, využitelných i v budoucnosti,“ tvrdí Drábová. Marek Kerles Foto: ČTK, archiv JE Temelín

že dnes 60 % obyvatel Česka podporuje rozvoj jaderné energetiky. Také Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) nenašla na Temelíně žádné vážné nedostatky. A to i přesto, že rakouští a čeští protijaderní aktivisté napočítali na temelínské elektrárně od počátku provozu už přes 100 nejrůznějších poruch. Zástupci českého jaderného dozoru však stále tvrdí, že se v naprosté většině jedná o problémy v nejaderné části elektrárny, tedy tam, kde se teplo, odvedené z reaktoru, převádí ve strojovém zařízení do výroby elektřiny. Jaderná bezpečnost údajně ohrožena nikdy nebyla.

J

e tedy Temelín naprosto bezpečný? Dokonce i Dana Drábová přiznává, že takové prohlášení by bylo příliš troufalé. Na druhou stranu je údajně elektrárna zabezpečena tak, aby byl každý

19

1

2

3

4

5

20

Fotografie Kdo zapomněl, jaké je chodit bos a probouzet se vlhký rosou, neví, oč jde. Ale věřte, bývá docela jiné, začínat den zčerstva... (Josef Moucha o Romech v české fotografii na straně 34) 1. Z knihy Libuna, foto: Iren Stehli 2. Romové ve fotografii Viktora Richtera. 3. První den z vězení, Šternberk, 1990, foto: Jindřich Štreit 4. Muž s dítětem, Arnoltice, 1975, foto: Jindřich Štreit 5. Z knihy Libuna, foto: Iren Stehli 6. Muž v klobouku, Těchanov, 1975, foto: Jindřich Štreit 7. Romští pracovníci při pražských povodních, 2003, foto: Karel Cudlín 8. Ze života ukrajinských Romů, foto: Karel Cudlín

6

7

8

21

Sedm světel Olgy Sommerové Sedm svíček zapalují Židé v den Jomha Šoa za oběti druhé světové války. Symbolickým rozsvícením sedmiramenného židovského svícnu začíná také příběh šesti židovských žen, jak ho zachytil dokumentární film Olgy Sommerové Sedm světel.

S

vými slovy ho uvádí nejstarší z pamětnic tragédie šoa (jak Židé nazývají holocaust), Alice Herz Sommerová (105 let): Mě trestal Hitler hlavně tím, že jsme museli nosit žlutou hvězdu. Já si říkala, každej, kdo mě vidí, mě snad nenávidí, ale proč, vždyť on mě nezná...? Můj malej kluk se ptal, kdo je Hitler, a já se tolik napřemýšlela, jak mu to vysvětlit, aby po válce necítil nenávist.

22

Zuzana Růžičková v Terezíně: „Vezmou tě z domova, přijdeš o všechno a už jen bojuješ s hladem a se zimou.“

Protože nenávist přináší nenávist, jinak nic. Mou 72letou matku poslali s ruksakem do Osvětimi, rok před námi. Přišla mi myšlenka, žádnej ti nemůže pomáhat, ani manžel, ani syn, jen ty sama. Hovořil se mnou vnitřní hlas. V tom okamžiku slyším: „25 etud Chopinových“. Utíkala jsem domů a hrála; ve dne v noci, pořád. Zdena Fantlová, 85 let: 15. března 1939 nás otec volal k oknu. Dole projížděla německá armáda, rachotem a v helmicích a my jsme nevěděli, co bude dál. Ale bál se každý. Erika Bezdíčková, 77 let: Než začali pronásledovat Židy, mluvilo se o tom, že nás někam vyvezou. Měla jsem krásné vlasy, které mi padaly až hluboko pod pás a maminka jed-

Erika Bezdíčková v Osvětimi: „Donaha, oholit dohola, vytetovat číslo.“

Historie

Erika Bezdíčková zapaluje sedm světel za oběti druhé světové války.

Šoa – pohroma, katastrofa (např. Jeremiáš 6,14). Holokaust – řec. holókauston, pozdně lat. holocaustum, v angličtině holocaust – kromě pův. významu „zápalná oběť“ také „naprosté zničení“, „katastrofa“, „masakr“ (pův. v důsledku požáru).

noho dne povídá, musíme ji ostříhat, chytla by vši. Permanentně jsme žili ve strachu, se zabalenými ruksaky. Pak u nás zazvonili a řekli, tak se seberte a pojďte. Pavla Kováčová, 95 let: Má sestra Anča, ta byla jediná hodná, taky ji v Osvětimi první zabili. Ty hodný to vždycky odnesou. My jsme hodný nebyli, tak jsme zůstali naživu. Opravdu, my ostatní sourozenci, my tři, my jsme byli zlí, tak jsme se bránili. Dům byl prázdný, zbyla tu jen naše rodina, která nenastoupila transport. Gestápaci nás přicházeli hledat a naše domovnice Pížlová nás neustále přesouvala z jednoho bytu do druhého. Zuzana Růžičková, 81 let: (známá jako vrcholná interpretka cemballové hudby): Nacisté udělali to, že děti roznášely pozvánky do transportu. Třeba jsme přišli a před bytem židovské rodiny bylo srocení a zpod dveří unikal svítiplyn. Ruth Tosková, 82 let: Když přišli Němci, otec řekl, tady nezůstanu a dí-

Autorkou dokumentárního filmu Sedm světel je režisérka Olga Sommerová (*1949). Natočila ho v roce 2008 pro Českou televizi. Při jeho tvorbě se inspirovala knihou Bojovali na všech frontách, která ji přivedla na nápad natočit snímek o židovských ženách, které vzdorovaly nacistickému teroru. Dokument pojednává na příběhu šesti protagonistek o osudech Československých Židů po roce 1939. Po okupaci Československa hitlerovskými vojsky a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava nastala nejprve perzekuce Židů v občanské společnosti. Na konferenci ve Wannsee v lednu 1942 vyhlásili nacisté program vyvraždění Židů pod názvem Konečné řešení. Pak byla zřízena síť koncentračních táborů, kde byli Židé zabíjeni po tisících v plynových komorách. Českoslovenští Židé byly nejprve odsunuti do Terezína (města, které Hitler „věnoval Židům“), poté následovaly transporty do Osvětimi, Belsenu, Dachau a dalších koncentračních a vyhlazovacích táborů v Evropě. Na evropském kontinentu došlo za 2. světové války k vyvraždění asi 6 milionů Židů. Další 2 miliony osob byly popraveny nebo zemřely na následky hladu a nemocí v ghettech.

tě beru s sebou. Že půjdeme ilegálně do Polska a pak dál. Matka povídá, běžte, já za vámi přijedu a vezmu rodinné stříbro a perské koberce. To se samozřejmě nikdy neuskutečnilo. Fantlová: Tatínka zatkli doma u večeře, soused ho udal, že poslouchá Masaryka z BBC. Ve chviličce byla naše rodina definitivně rozbitá. Kováčová: Utekli jsme na Slovensko. Můj starej sehnal falešný dokumenty, a povídá: uděláme to na Silvestra, to jsou všichni vožralí a neprohlížej’ doklady. Oni i ti partyzáni na Slovensku mě kádrovali, jestli nejsem Židovka. Já to zapřela. V Bánské Bystrici byla veliká skladiště zbraní. Nějaký pan Matuška dal k dispozici vůz a já s ním jezdila a rozvážela zbraně. Do každé vesnice jsme dávali sedm pušek. Žili jsme v opuštěných kolibách s plesnivou podlahou, ale pokaždé tam byl nějaký koutek, kde se dalo bydlet a za domem strom, ze kterého padala jablka, a ta jsme jedli. Růžičková: Do Terezína jsme přišli v lednu 1942. Když nás počítali,

Alice Sommerová: „Můj malej kluk se ptal, kdo je Hitler, a já se tolik napřemýšlela, jak mu to vysvětlit, aby po válce necítil nenávist.“

23

(Zleva) Režizérka Olga Sommerová, pamětnice holocaustu Alice Sommerová a kameramanka Olga Špátová.

táta se na toho gestapáka podíval tak, že ten mu okamžitě vyťal políček. Vidět tatínka v takové situaci byl pro mě strašlivý šok. Vezmou tě z domova, přijdeš o všechno a už jen bojuješ s hladem a se zimou. Sommerová: Ráno černou vodu, to se jmenovalo káva, v poledne bílou vodu, to se jmenovalo polévka a večer zase černou vodu. Jednou jsme seděli sami v pokojíčku a můj kluk plakal, že má hlad. Náhodou jsem tam viděla kousek chleba, tak jsem mu ho dala. Já jsem kradla! Nezapomenu to. Růžičková: Paní Sommerová odehrála v terezínské sokolovně na sto koncertů Chopinovy hudby. Sommerová: Každý večer byl koncert. Přicházeli lidé staří, nemocní, zesláblí hladem, ale ta hudba byla jídlo. To bylo něco strašně zvláštního. Možná, že když má něco spirituálního, člověk nepotřebuje jíst. Růžičková: Pak nás shromáždili do připravených dobytčáků a tři dny bez jídla a pití jsme jeli... až do Osvětimi. Bezdíčková: Vstoupili jsme na nejkrutější místo, kterému byli podrobeni ti, kdo přijeli. První příkaz byl: ženy zvlášť, muži zvlášť. Nikdo jsme

Olga Špátová se připravuje na natáčení v osvětimských exteriérech.

mnou, on rechts, jeho žena s dítětem links a tím byl jeho život vyřízen. Růžičková: Dodnes nevím, zda by se maminka dostala nalevo nebo napravo. Já měla s sebou papírek s notovým záznamem Sarabandy E dur z Bachovy francouzské suity. A jak nás nakládali na náklaďák, tak mi ten papírek ulít. Maminka věděla, že to mám jako talisman, tak se za ním rozeběhla a holky z náklaďáku ji vytáhly nahoru k nám. Ten Bach jí zachránil život. Bezdíčková: Dr. Mengele se mě zeptal, kolik mi je a já vzorně odpověděla, že 16. On měl v ruce takovou hůlku a tou do mě strčil a na-

Ruth Tosková: „Když přišli Němci, otec řekl: Tady nezůstanu a dítě beru s sebou.“

nevěděli, co se děje, byli jsme v pětistupech a tam stál doktor Mengele a další a dělali selekce. Fantlová: Links links rechts links, nikdo nevěděl, že links je okamžitá smrt a rechts je ještě nějaký čas, než k tomu dojde. Dirigent Karel Ančerl šel přede

24

jednou byla maminka jinde než já. Jak ji odváděli, volala, to není pravda, ještě jí není šestnáct – chtěla, abychom zůstaly spolu. A to byla vteřina a ta vteřina je moje noční můra. Bezdíčková: Donaha, oholit dohola, vytetovat číslo...

Fantlová: Pak jsme proběhli stodolou, kde byly obrovské kupy hadrů a bot. Esesačka po vás hodila libovolné hadry a boty. Já chytla plesové šaty, zelený ze žoržetu a k tomu kabátek a pánské lakýrky. To bylo moje oblečení do konce války. Bezdíčková: Mám pocit, že ve stromech kolem tábora a v té trávě, že tam jsou moji rodiče. Tam se vysypával popel z krematorií. Přece, nic se nemůže beze stopy ztratit. Tak jsem sem přivedla i děti, aby se podívaly, kde je pochován jejich dědeček a babička. Růžičková: Měli tam dětský blok a já do něj nastoupila jako pomocná opatrovnice. Esesáci si tam zvykli chodit, když jsme s dětmi nacvičili nějakou hru, třeba Sněhurku a sedm trpaslíků. Přicházel i dr. Mengele a jakýsi dr. Klein. Ten s sebou nosil bonbóny a nabízel je dětem. A když si dítě ten bonbón vzalo, tak už druhý den nepřišlo. On ho prostě nechal zlikvidovat.

Růžičková: Když mě osvobodili, měla jsem 25 kilo. Kováčová: My jsme to počítali, zabili jich 320. Mých příbuzných. Růžičková: Z celé rodiny jsme přežily jen maminka a já, jinak nikdo. Fantlová: Já si nikdy nepřipadala jako oběť, spíš jako pozorovatel. Instinkt vám říká, kam šlápnout, kde je ten s bičem. Když se z toho dostanete, máte dojem, že jste se probudili ze sna. A nechce se vám žít. Růžičková: Běžela jsem ke své učitelce klavíru a ona se nad mýma rukama rozbrečela. Já se nevzdala a u piána trávila deset, dvanáct hodin denně. Když mi zničili život, cítila jsem spíš lítost než hněv. To ničení ale neustále pokračuje, lidé se nepoučí. Bezdíčková: Pořád se to opakuje. Lidstvo si říká o vlastní zánik. Růžičková: Z neonacismu jsem zoufalá, já nespím, je to obludné znesvěcení toho, na co všichni vzpomínáme. Fantlová: My jsme všechno ztratili, domov, rodinu, příbuzné, svobodu. Na druhé straně jsme zjistili, kdo jsme, na co se můžeme spolehnout, co v životě je důležité a co není. Sommerová: Ten vysoký věk, to je nejkrásnější doba našeho života. Ten fakt, že jsme si vědomi krásy našeho Fantlová: Zase nás naložili do vagónů na uhlí, tam nás bylo 130, pode mnou seděla mrtvá holka a jediný místo, o který jsem se mohla opřít, byly její zuby; měla otevřenou pusu. Na každém nástupišti se vykládali ušlapaní lidé. Tady se projevila lidská povaha, když vyložili mrtvé, byli jsme rádi, že budeme mít víc místa. Růžičková: To už jsme hladověli celé roky. Nedovedete si představit, co je hlad, když hladovíte léta letoucí. Jednou jsem omdlela a jeden z těch, co stáli nade mnou, prý řekl: „Ona vypadá jako člověk.“ Ta propaganda byla taková, že nás nepovažovali za lidi. Fantlová: Jeli jsme a najednou; nádherná scéna. Zasněžený březový háj, modré nebe, slunce. Vlak zastavil a já si říkala, tady je to tak nádherný, tady se nám nemůže nic zlýho stát. A to byl ten nejhorší lágr ze všech. Růžičková: Jestli to, co jsme žili předtím, bylo peklo, tak ve srovnání s Belsenem to bylo předpeklí. Po-

Erika Bezdíčková v Osvětimi: „Mám pocit, že ve stromech kolem tábora a v té trávě, že tam jsou moji rodiče. Přece, nic se nemůže beze stopy ztratit.“

lévka byla jen pro ty, kdo se hlásili na práci a práce bylo tahání mrtvých těl na hromady, kde se pálily. Fantlová: To už nevnímáte mrtvoly, to je jako kácený stromy v lese. To byla márnice. Některý dejchali, některý ne, já jsem ještě dejchala.

života. Dokud jsme mladí, žijeme tělem, když jste starej a máte tu ohromnou zkušenost, to vás přivede k poznání, že jsme vlastně zázrak. Jsou krásný věci na světě. Život je nádhernej. Redakce Foto: archiv Olgy Sommerové

25

Jsem Vasyl, český dělník Altanzul Yadamjav, Vasyl Savinets a Tran Auyc Tri. Paní Altanzul je třiačtyřicet let a pochází z Mongolska, Vasyl je osmadvacetiletý Ukrajinec a pětatřicetiletý Tran Auyc Tri je doma ve Vietnamu. Co je spojuje? Jsou to dělníci v českých firmách.

M

ongolka Altanzul pracuje spolu s několika stovkami svých krajanů u montážní linky společnosti Foxconn v Pardubicích ve východních Čechách, kde se kompletují počítače. Vasyl Savinets našel zaměstnání u stavební firmy, která ho posílá na stavby ve východních a středních

26

Čechách. Tran Auyc Tri šije potahy na volanty ve společnosti Apos – Auto v Blansku na jižní Moravě. Všichni tři přišli do Česka za lepším výdělkem. „Potřebuji vydělat peníze, abych se dostala z dluhů, které máme s manželem v Mongolsku. Počítám, že za rok nebo za dva se vrátím domů,“ říká Altanzul Yadamjav. Česky umí pozdravit a poděkovat, jinak komunikuje přes tlumočníka. Učit jazyk se nehodlá. Proč taky? Česká republika je pro ni zastávka Ukrajinští dělníci staví loď v Českých loděnicích v Ústí nad Labem-Valtířově. V současné době je v České republice asi 150 000 Ukrajinců, z toho dvě třetiny ilegálně.

Ukrajinští stavební dělníci na sobotní „burze práce“ před pražským Výstavištěm. Dvě třetiny stavebních dělníků tvoří Ukrajinci

Společnost Na Hůrce jsem si našla byt 2+1, který pronajímali Ukrajinci. Bydlelo tam sedmnáct holek od nás. Střídaly jsme se tam. Některé pracovaly v noci, jiné ráno. paní N., učitelka klavíru ze Lvova (Ukrajina), dnes žije s rodinou v Praze

na dva nebo na tři roky a společnost Foxconn, kde pracuje, je „malé Mongolsko“, zaměstnává několik set Mongolů, kteří spolu bydlí na ubytovnách a mohou si kdykoli popovídat. Nadřízení, kteří jim zadávají práci, zase mají k ruce tlumočníky.

Taiwansko-čínská společnost Foxconn vyrábějící počítače ve svém pardubickém závodě zaměstnává námezdní síly mj. z Mongolska, Rumunska, Bulharska a Vietnamu.

T

o vietnamský dělník Tran Auyc Tri přijel do Česka podnikat a jeho zaměstnání je pouze přechodné. Potřebuje čas, aby se naučil jazyk a zařídil si všechna potřebná povolení k otevření vlastního obchodu. „Obchodoval jsem už doma ve Vietnamu. V České republice mám řadu známých a některé příbuzné. Mezi lidmi je tu víc peněz než u nás ve Vietnamu, což je dobré pro obchod,“ říká Vietnamec, který mluví docela slušnou češtinou. Ukrajinci: do země zaslíbené Podle údajů Českého statistického úřadu pobývalo v dubnu letošního roku legálně na území České republiky přes 406 tisíc cizinců. Tradičně do České republiky míří nejvíce Ukra-

Deset států, jejichž občané nejčastěji pobývají v České republice (stav k 30. 4. 2008): 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

Ukrajina Slovensko Vietnam Rusko Polsko Německo Moldavsko Mongolsko Bulharsko USA

125 826 71 014 55 626 24 109 21 020 16 968 8 437 6 950 5 301 5 136

Zdroj: Český statistický úřad

jinců, kteří zde mohou očekávat mnohem vyšší výdělky než doma. Podle statistik tvoří více než čtvrtinu českých cizinců. I Ukrajinec Vasyl Savinets utekl z Ukrajiny do Čech před neutěšenou hospodářskou situací. „I když se to na Ukrajině poslední dva tři roky zlepšuje, pořád ještě tady jako zedník beru dvakrát větší plat než učitel tam u nás doma,“ říká Savinets. Na druhém místě statistiky jsou Slováci, kteří mají díky někdejšímu Československu a členství jejich země v Evropské unii do České republiky snadný přístup, třetí příčku zabrali Vietnamci. Čeština – předpoklad úspěchu Každý cizinec, který chce v České republice pobývat delší dobu, nebo se tu usadit na trvalo, dříve nebo později narazí na problém s jazykem. Současný průměrný Čech se totiž nerad učí cizí jazyky a nerad je doma používá. „Trochu mě zaskočilo, když jsem zjistila, že ani mistři u nás v práci se nedomluví anglicky. Nemluvě o prodavačkách nebo perso-

27

nálu v obyčejných restauracích. Jednou z věcí, které jsem v České republice zjistila jako první, bylo, že se musím naučit alespoň trochu česky,“ řekla Mongolka Oyunzul Dergelkgbulag.

N

aučit se česky je pro cizince hodně náročný úkol. Čeština má složitou gramatiku a její výslovnost je pro každého, kdo se ji nenaučil v dětství, velmi tvrdý oříšek. „Je to obtížnější, než jsem čekal. Musím se hodně snažit. Chodím do kurzu, snažím se číst české noviny a s dětmi doma mluvit česky. Musím to zvládnout,“ říká Tran Auyc Tri, vietnamský dělník v továrně vyrábějící potahy na volanty. Bez češtiny si nemůže splnit svůj sen, založit v České republice obchodní živnost. Podle novelizovaného zákona totiž každý živnostník musí mít ve svém obchodě, restauraci, dílně či u svého stánku (po dobu, kdy je v provozu) alespoň jednoho člověka, který se domluví česky. Solidní znalost češtiny je i předpoklad toho, aby cizinec získal v českých firmách zodpovědnější práci. To poznal i Polák Henryk Zabrocki. Doma byl úředníkem v pojišťovně a v Česku našel lépe placené zaměstnání v továrně Kiekert v Přelouči ve východních Čechách, kde pracuje na výrobě zámků do automobilů. Jako Polák česky rozumí a Češi zase snadno pochopí, co jim říká polsky. Pokud by ale chtěl dělat zodpovědnější práci za více peněz, musí se naučit česky. „Sehnal jsem si učebnici a přihlásil se do kurzu. Mám na víc než jen na práci u výrobního pásu.“

M

anželům Lyudmyle a Oleksandru Tyahurovým z Ukrajiny, kteří chtějí v Česku zůstat natrvalo, se hodiny češtiny vyplatily. Ve společnosti Foxconn se díky lepší češtině vypracovali z dělníků u pásu na lépe placené pracovníky oddělení, které kontroluje kvalitu hotových výrobků. „Bez češtiny by to nebylo nikdy možné. Nyní už máme pronajatý byt a pokud nám úřady povolí trvalý pobyt, vezmeme si hypotéku a koupíme něco vlastního. Chceme tu žít natrvalo.

28

Nejpočetnější asijskou komunitou v ČR jsou Vietnamci, kteří se zde už v dobách socialismu etablovali jako obchodníci obuví a levným textilem.

Naše děti se narodí tady,“ říká Oleksandr Tyahur. Češi jsou k cizincům nedůvěřiví Pokud cizincům na Češích něco vadí, tak je to jejich zdrženlivost a nepřístupnost. Většina Čechů se k cizincům alespoň zprvu chová nedůvěřivě. Zvlášť lidé z malých měst, kde nejsou na cizince zvyklí. Obzvlášť to pociťují Asiaté a černoši, na kterých je na první pohled patrné, že nejsou místní. „První měsíce jsem si v práci připadal jako vyvrhel. Nikdo se se mnou nebavil víc, než musel, a když jsem přišel na dílně do šatny, tak hovor okamžitě utichl. Postupem času se to trochu zlepšilo. To když jsem pochopil, že Češi většinou nebývají příliš otevření ani k sobě navzájem,“ říká Vietnamec Tran Auyc Tri, který žije v malém jihomoravském městě Blansko. Ještě hůře na tom v Česku bývají dělníci ze zemí bývalého Sovětského svazu. Jsou snadno rozeznatelní díky charakteristickému přízvuku. Někteří Češi jim dosud neodpustili okupaci Československa ze srpna ro-

Zaměstnanec tu má například nárok minimálně na 20 dní dovolené v roce a během ní pobírá svůj průměrný plat, je pevně stanovená pracovní doba i minimální přestávky mezi dvěma směnami. Vedle toho cizinci mají v České republice možnost čerpat zdravotní péči, nemocenské dávky a po odpracování určeného počtu dní v případě nouze i různé formy sociální podpory od státu. Někteří zaměstnavatelé navíc nabízejí svým zaměstnancům různé benefity, nejčastěji příspěvek na dopravu do zaměstnání, na stravu v zaměstnání nebo týden dovolené navíc.

Pokud vznikají nějaké problémy s úřady nebo s právem, mají je především lidé, kteří se nechali zaměstnat na černo. To je případ i ukrajinské dělnice, která si nepřeje uvést své jméno. „Pracovala jsem s ještě asi třiceti Ukrajinci a Bělorusy u agentury, která zajišťuje přípravu staveb a kterou vlastnila skupina ukrajinských a běloruských podnikatelů. Pracovní smlouvu s námi nikdo neuzavřel. Za vyřízení povolení k pobytu a povolení k zaměstnání v České republice jsme jim museli zaplatit čtyři tisíce korun, které nám každých devět měsíců prodlužovali, což stálo další čtyři tisíce korun. Bydleli jsme v odlehlé ubytovně a chodili na šestnáctihodinové směny. Když mi došlo, jak moc mě firma zneužívá, utekla jsem tam odsud a zařídila si nové povolení k pobytu a novou, legální práci,“ říká Ukrajinka. Vítězslav Dittrich poradna pro cizince Most pro lidská práva, o. s. Foto: Foxconn, a. s., Radek Kalhous, ČTK

ku 1968. „Mám podnájem v jedné vesnici u Náchoda ve východních Čechách. Vždycky v sobotu večer tam chodím do hospody. Posedím, vypiju dvě tři piva, dám si bramborové čipsy. Zpočátku to tam nebylo lehké. Nikdo se se mnou nebavil a řada lidí mi dávala najevo, že nejsem vítán. Jednou to bylo hodně zlé. Chlapi začali u piva pronášet všelijaké poznámky. Zastala se mě ale hostinská. Začala všem v sále nadávat a napomenula je, ať se chovají slušně. Řekla jim, ať si svou nevraživost schovají pro Brežněva, že já sem před čtyřiceti lety tanky neposlal. Brzy po tom se prolomily ledy a se spoustou místních si dnes tykám,“ líčí Ukrajinec Boris Malkoskiy. Legálně zaměstnaní cizinci Z pohledu pracovního práva a sociálního zabezpečení je Česká republika velice přátelský stát. Zákoník práce, kterým jsou zde upraveny pracovně-právní vztahy, které platí i pro cizince, pokud tu pobývají legálně, poskytuje zhruba stejné výhody zaměstnancům i zaměstnavatelům. Stát kontroluje jeho dodržování. Společnosti jako Foxconn, a. s. využívají daňových úlev, které jim nabízí české investiční prostředí. Očekává se, že za úlevami z daní se bude jejich výroba postupně přesouvat dále „na východ“.

29

„Velká dramata mě baví,“ říká reportérka Petra Procházková Petra Procházková, česká novinářka a spisovatelka, strávila jako válečný zpravodaj jedenáct let v Rusku a pět let v Afghanistánu. Je jí čtyřicet tři a jak sama přiznává, třetinu svého života se „motala po zákopech“. Při monitorování gruzínsko-abcházského konfliktu byla unesena. V Čečensku vydělala obrovskou částku peněz, když světovým agenturám prodala svoje záběry veřejných poprav. Peníze vzápětí použila na založení dětského domova ve válkou zničeném Grozném.

vek pro slepé afghánské děti, a vyškolilo dokonce pro tyto zákroky afghánské lékaře. Češi jako by někdy měli trochu problém přijmout Vaši rozporuplnou osobnost... Ano, k mým humanitárním aktivitám se občas ozve: to nemůže být jen tak. Za tím bude zpronevěra, příbuzenské vztahy... Taky mi občas někdo řekne, to bych taky dokázal pár let žít v Afghanistánu a pak si jezdit po besedách. Já jim říkám, tak se seberte a jeďte tam.

S

tála u zrodu humanitárního sdružení Berkat (čečensky milosrdenství, štěstí), které nejprve pomáhalo válkou postiženým rodinám v Čečně. Sdružení se postupně rozrostlo, dnes mimo jiné vede program transplantace roho-

30

„V Kábulu mi dali hlídat tuto obludu... psa určeného na psí zápasy. Na hlídání domu moc vhodný není, lidi má rád.“

V internetových diskuzích a chatech Vás Češi skutečně nešetří. Že prý jste jako novinářka v Čečně nadržovala Čečencům...

Ve válkou zničené Čečně Procházková od obyvatel zjišťuje, jaké jsou jejich nejnutnější potřeby.

Osobnost

Petra Procházková (vpravo), Afghánistán, pláň Shamali, 2002.

„Válečný reportér stojí před otázkou nakolik ztvárňovat lidskou ubohost nebo násilí. Mnohem smysluplnější je podat příběh, který diváka dojme. Aby ten muž ve středních letech u televize tu klobásu alespoň nedonesl do úst.“

Petra Procházková novinářka a spisovatelka *1964

Trochu pykám za svého kolegu Jaromíra Štětinu, který byl publicistaantizpravodaj, byl ještě vyhraněnější než já. Dnes je v českém Senátu, a tím, že já zůstala v novinařině, tak to „slízávám“ i za něj. My jsme přece předem říkali, že podáváme zprávy z čečenské strany fronty. Celek jsme objektivně ani nemohli pokrýt. Naše poctivost byla v tom, že jsme přiznali, že poskytujeme pouze výsek reality. Přijeli jsme např. do vesnice Šali a popsali, jak to tam vypadá, nic víc. Byli jsme Epicentrum, agentura dvou novinářských odpadlíků s jedním autem, žádné CNN. Protože jsme v Čečně žili vedle civilistů, jejich příběhy jsme pochopitelně prožívali s nimi. Reportáž z místa dění je kromě informace také emoce a copak emoce může být objektivní? Musí být ale nějaký hlubší důvod, proč Vás Češi přijímají jako kontroverzní osobnost... Lidé mají neopodstaněný pocit, že jim nastavuji zrcadlo. Že tím, že se hodně starám a angažuji, jim něco vyčítám. Někam přijedu a lidé mi začnou říkat, víte, my bychom rádi něco takového dělali, nějak pomohli, ale nemůžeme, protože... Začnou se obhajovat. Mně

Vesnice Childochtaron, kde místní ženy pro Berkat vyšívají a šijí tradiční afghánské oblečení. To pak sdružení prodává v ČR a zisk putuje zpátky do Afghánistánu.

je ale úplně jedno, jestli něco dávají na charitu, pomáhají, nepomáhají, to je každého svobodné rozhodnutí. Mám spoustu výborných přátel, kteří mi na mé projekty v životě nedali halíř. Výčitka k dobročinnosti nepatří. Jak jste vlastně založili Berkat? V ČR existuje humanitární společnost Člověk v tísni, které si nesmírně vážím, věřím ji a obdivuji ji. Ostatní velké humanitární organizace ve mně nebudí stoprocentní důvěru. Platí nad-

bytečné kancelářské síly atd. Když jsem na válce vydělala balík peněz, nevěděla jsem kam s nimi. Neměla jsem rodinu, tak jsem cestovala, žila třeba v Hongkongu, v Nairobi, na Zélandu, byla jsem zabezpečená. V Čečně pak přišlo takové divné období. Nejdříve jsme s transportérem najeli na minu, řidič umíral doslova v hledáčku mojí kamery. Můj kolega Jaromír Štětina už do oblasti nepřijížděl, kvůli jeho předchozí práci mu tam hořela země pod nohama. U mě se dostavil intenzivní pocit, že nemám žádnou odezvu na svou práci, byla jsem příliš vzdálená od svých čtenářů. Tak jsem vydělané peníze dala na vybudování dětského domova. A ono to okamžitě fungovalo, dítě dostalo najíst, nové oblečení, hračky a bylo šťastné. Člověk v tísni mi začal posílal přebytky ze své humanitární práce. Jako způsob, jak oficiálně zaštítit jejich dodávky, jsme s kamarádkou Janou Hradílkovou založili Berkat. Naše idea byla taková: ať už do toho dávám čas nebo peníze, pomáhám na obou stranách, sobě i ostatním. A skutečně: mně to přineslo radost, velkou změnu do života. Na čem pracujete teď? Vymysleli jsme akci, která má pomoci financovat operace rohovek pro slep-

31

„Orient... to je neustálé smlouvání.“ Procházková ve vesnici NauNioz, kde Berkat vede projekt šití a vyšívání.

ce v Afghanistánu. Babičky v domovech důchodců, lidé na psychiatrických klinikách a další nám šijí roztomilé panenky. Ty necháme podepsat známým osobnostem (bývalý prezident Havel, ministryně obrany Parkanová) a prodáme je formou aukce. Zjistili jsme, že radost má nejen ten slepý, kterému jsme vybrali na novou rohovku, ale i babička, která v domově důchodců ušila tu panenku. Jaká jsou specifika Vašeho přístupu k charitě? V době, kdy jsme vznikli, jsme se dobře strefili do společenského klimatu. V ČR byla spousta žen kolem čtyřiceti, které chtěly pomoci potřebným. Příklad: v roce 2001 jsem šla do hospody a najednou ke mně přišel nějaký pán a povídá: „Vy jste Procházková? Moje manželka vás obdivuje a tady máte dva tisíce, já jí řeknu, že jsem vám je dal a ona bude šťastná.“ A já na to: a co berňák, kam to mám zaúčtovat a on se jen usmál a řekl: „Já vím, že to použijete správně.“ Berkat nevznikl jako organizace, ale jako spolek. Já se raději spolčuji než organizuji. Pak jsme si museli pořídit nějaké zaměstnance. Jednoho, dva, deset... Až se došlo k číslu třicet pět. Dnes je tu organizace s pevnou pracovní dobou, která se neustále vyrovnává s tím, že někteří se chtějí chaoticky spolčovat ve jménu dobročinnosti a dělat podobné vylomeniny. Jaký kontakt dnes máte s Čečenskem? Janě Hradílkové se daří pravidelně do Čečny jezdit. Řídí celou čečenskou agendu (já dělám spíš Afghánistán). V Čečně kromě standardní humanitární práce realizujeme pomoc lidem, kteří si ani nedokážou stoupnout do fron-

32

Jedna z žen z vesnice Fakiro nedaleko Kábulu, která pro projekty Berkatu šije a vyšívá oblečení.

Primitivní topidlo používané na afghánských vesnicích. V horách lidé používají hliněné nádoby, do kterých nasypou pár hrstí rozžhaveného popele nebo dřevěné uhlí.

Jana Korbelová se narodila v Praze) apod. Bylo úžasné pozorovat její tehdejší jednání s Jevgenijem Primakovem, byl to koncert, oba měli velikou noblesu. Ona pak tady dostala cenu, ke které se váže možnost udělit částku kolem 6 000 eur komukoli, koho si vybere. A vybrala si mě. Jak vznikl projekt transplantace očních rohovek v Afghanistánu? Na satelitní telefon do Kábulu mi jednou zavolala osoba jménem Marta Nollová. Řekla mi: „Odevšad mě vyhodili, už mi můžete pomoci jen vy.“ Ona prostě viděla v novinách nějakéty na mouku. Je to kategorie lidí, kteří se k běžné pomoci prostě nedoberou. Mají psychické problémy, jsou pomatení nebo izolovaní. Je jich málo, ale je třeba jim tu pomoc donést až pod nos. To si velké organizace nemohou dovolit. Dva dny práce na tři rodiny, to se špatně vyjímá v tabulkách efektivity. Tímto způsobem dodáváme pomoc bláznivým nebo bezmocným lidem, kteří jsou roztroušeni po sklepích v Grozném. Proto jsme tomu projektu začali říkat „Podvalščici” – lidé ze sklepa. Dnes spadají pod tzv. přátelskou pomoc. Najdeme konkrétní českou rodinu a ta si vezme patronát nad konkrétní čečenskou rodinou. Má to velký význam, jde o princip vzájemnosti. Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová Vás nedávno určila jako příjemce finančního daru, který se vázal k Mezinárodní občanské ceně Hanno Ellenbogenové... Vždycky jsem paní Albrightovou obdivovala, točila se kolem ní na jejích ruských jednáních, pokřikovala na ní česky (pozn. red. Madeleine Albrightová, původním jménem Marie

Procházková stála u kolébky projektu Adžamal – transplantace oční rohovky navrátily zrak desítkám Afghánců.

ho slepého afghánského chlapečka a rozhodla se, že ho zachrání. A já jí ho měla najít. My jsme se tím zabývali řadu let a toho chlapečka (jmenuje se Adžamal) jsme nakonec opravdu našli. Je paradoxem, že zatímco jeho osoba inspirovala rozsáhlý projekt, který navrátil zrak desítkám Afghánců, jemu samému medicína nemůže pomoci. Do projektu se záhy vložil pan doktor Filipec, který řekl: „Ženský neblázněte, nevozte ty děti sem, já pojedu do Afghanistánu a odoperuji to všechno tam.“ Ta paní Nollová, technička na ekonomické škole, která bydlí v paneláku a jejíž největší devizou je obyčejná slušnost, odstartuje z vlastní iniciativy takovýhle projekt. Není to úžasné? Česká republika byla i díky ní první země na světě, která v Afghanistánu realizovala transplantační operaci. Dnes už to dělají sami. Profesor Filipec tam jel, odoperoval asi sedmdesát lidí a naučil tu chirurgickou techniku pět afghánských doktorů. A začalo to tak, že mi paní Nollová posílala do Afghanistánu zmačkané jednodolarovky. Aby mě Berkat bavil, chci dávat dohromady různé lidi s různými šílenými nápady a zkoušet, co z toho vznikne. To je přece výzva: transplantovat rohovky v Afghanistánu, když jsou některé skupiny obyvatelstva proti a celé je to obrovské drama... To mě baví. Děkujeme za rozhovor a přejeme, aby se k těm nápadům vždy ještě dostavil úspěch. Jakub Šmíd Foto: Iva Zímová, archiv Petry Procházkové

Petra Procházková při svých cestách po Afghánistánu navštívila i psychiatrickou léčebnu v Kábulu, do které jsou umísťovány i osoby drogově závislé.

33

Romové ve fotografii

Soud odsoudil komunistickou prokurátorku

„Uděláme všechno pro to, aby se kritéria Nobelovy ceny, tak jak je stanovil její zakladatel, vrátila k původní myšlence. Nobelovu cenu za medicínu má podle ní získat vědec, jehož

Šestaosmdesátiletou bývalou prokurátorku odsoudil soud v Plzni za účast na justiční vraždě poslankyně Národně sociální strany Milady Horákové. Ludmila Brožová-Polednová v době procesu (1950) nejenže z pozice prokurátorky komunistické justice požadovala pro Horákovou nejtvrdší trest, navíc pronášela plamenné projevy, podepsala se pod rozsudek smrti, a dokonce se i zúčastnila jeho provedení. Romové ve fotografii Viktora Richtera

Romové byli fotografováni jakožto výrazná středoevropská minorita hned v 19. století. Coby exotikum se mihli například albem Krásné časy (vydáno 1995) Rudolfa Brunera-Dvořáka (1864–1921), jenž se představoval souslovím momentní fotograf a patřil k zakladatelům fotoreportáže. Objevnější optickou sondu pořídil až po druhé světové válce Viktor Richter (1919). Nefotografoval nezřetelné stíny viděné z odstupu, býval zván i do romských domovů. Jím začíná éra okouzlení jinými životními návyky a prioritami. To se podepsalo nejen na postřezích fotografů, nýbrž i v literárních dílech, řekněme romantika Bohumila Hrabala. Romové se prostě zdáli sympatičtí tím, že neusilovali o kariéru, a nepodřizovali se tudíž totalitnímu státu. Od poloviny 50. let narůstal po čtyři dekády rozsáhlý archiv socioložky Evy Davidové (1932). Její snímky českých, moravských a slovenských Romů jsou nezastupitelné pro svůj realismus. Monografie nakladatelství Torst (2004) vypovídá o změnách života Romů poté, co byli od února 1959 úřednictvem tehdejší Československé lidově demokratické republiky násilně zbavováni přirozené nomádské existence. (K podobnému procesu ovšem docházelo různými způsoby i v jiných zemích Evropy.) V 60. letech se chopil námětu Josef Koudelka (1938). Aby se mohl mezi Romy vracet – na východní Slovensko, do Bratislavy, do jihomoravské Strážnice, do severních Čech i jinam – nosil jim jejich obrázky. Jestliže se někdo sám sobě nezdál, jednoduše fotografii roztrhal. Koudelkovo romské album vychází od poloviny 70. let v anglické, od roku 1977 i ve francouzské verzi. Vřele doporučeným dílem s romskou tématikou budiž také nedávno vyšlé knižní shrnutí práce českošvýcarské fotografky Iren Stehli: Libuna. Josef Moucha

34

objevy zachraňují lidské životy,“ říká předseda Akademie věd České republiky Václav Pačes. Akademie věd chce připomínat zásluhy Antonína Holého u světově proslulých vědeckých ústavů i známých osobností, ale i přímo ve Stockholmu, při vývoji mimořádně účinných léků proti smrtelným chorobám, jako je AIDS či žloutenka typu B. „Handicap Antonína Holého je v tom, že se nejlépe cítí v laboratoři a chlubení se objevy je mu proti mysli. Je chemik, ale lidem životy zachraňují jeho léky. Patří mu tedy cena za chemii, či medicínu?” ptá se ve zprávě o Holého nominaci český deník MF Dnes. Z procesu s Miladou Horákovou. Sérií politických procesů, v nichž padaly rozsudky smrti, komunisté v Československu 50. let upevňovali svou moc.

Za hlavní vinu Brožové-Polednové označil soud skutečnost, že o politickém pozadí procesu věděla předem, a tedy jí byl předem znám i výsledek soudu. Soudce za to bývalou prokurátorku poslal na šest let nepodmíněně do vězení. „Kauza Brožové je synonymem odsuzování bachařek z nacistických koncentračních táborů. I na ně dnes doléhá spravedlnost, navzdory jejich pokročilému věku,“ řekl ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček v televizním pořadu Události, komentáře.

Holý nominován na Nobelovu cenu Nobelovu cenu pro příští rok nejznámějšího vědce v zemi – Antonína Holého. Chemik Antonín Holý objevil řadu léků, které každoročně zachrání život tisícům lidí. Akademici ho proto nominují na Nobelovu cenu za medicínu.

Cena Point-Alpha pro Václava Havla

Exprezident Václav Havel převzal 30. září 2008 významnou cenu PointAlpha za zásluhy o jednotu Německa a Evropy. Na německém velvyslanectví v Praze mu ji udělilo Kuratorium Německá jednota. Před Václavem Havlem dostali toto ocenění přední světoví státnici – bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov, bývalý německý kancléř Helmut Kohl a americký exprezident George Bush starší, kteří přispěli ke konci studené války.

Foto: Velvyslanectví SRN v České republice

Mozaika Žurnalistický Oscar

Cenu za technologický přínos udělila Americká televizní akademie ATAS týmu CNN, ve kterém byl i nynější zpravodaj České televize v Číně Tomáš Etzler. Ocenění v novinářské kategorii Emmy získal Etzlerův tým za zprovoznění systému pro sběr zpráv a vysílání živých vstupů bez přítomnosti přenosových vozů. Etzler jej používal coby válečný zpravodaj CNN v Libanonu. Potom působil přes dva roky jako válečný zpravodaj CNN na Haiti, v Iráku a Afghánistánu. Od roku 2006 je zpravodajem České televize v Číně.

Tělo českého velvyslance Ivo Žďárka bylo v pondělí 22. 9. dopraveno do České republiky. Speciál s ostatky českého diplomata přistál na ruzyňském letišti, komorního smutečního ceremoniálu na letištní ploše se zúčastnil prezident Václav Klaus, předseda vlády Mirek Topolánek a první náměstek ministra zahraničních věcí Tomáš Pojar. Soustrast příbuzným vyjádřil telefonicky z New Yorku český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. „Velvyslanec Žďárek statečně plnil všechny své úkoly v těch nejsložitějších a nejrizikovějších podmínkách. Jeho skon je pro nás zavazující: nesejdeme z cesty, zlu budeme čelit a bojovat s ním.“ Český diplomat byl ve funkci teprve krátce. První výbuch, při kterém sebevražedný útočník odpálil nákladní vůz se 600 kilogramy výbušniny, přežil. Osudnou se mu stala až následná exploze plynu ve zdemolované budově.

Družice Magion

Český velvyslanec zahynul

Český velvyslanec v Pakistánu Ivo Žďárek tragicky zahynul 20. 9. 2008 při sebevražedném bombovém útoku na hotel Marriott v pakistánském Islámábádu. Spolu s ním v budově hotelu zemřelo nejméně 52 osob.

24. října uplyne 30 let od vypuštění první české (československé) družice Magion 1. Družice měla hmotnost 14,5 kg a byla určena pro vědecký výzkum magnetosféry a ionosféry Země. Odtud byl odvozen i její název MAGION. Družice, vyrobená v ionosférickém oddělení Geofyzikálního ústavu ČSAV v Praze, úspěšně pracovala déle než bylo plánováno. Odmlčela se až těsně před svým zánikem v hustých vrstvách atmosféry 10. září 1981. V letech 1989 až 1996 byly vyrobeny a vypuštěny ještě další čtyři družice stejného jména s hmotností 50 až 70 kg. Všechny byly řízeny z telemetrické stanice na observatoři Panská Ves.

Republika 1918–1939

28. 10. 2008–15. 3. 2009 proběhne stěžejní výstava roku 2008 pořádaná ve spolupráci Národního muzea, Senátu a Vojenského historického ústavu, která zachycuje příběh první Československé republiky v širokých souvislostech. Výstava se pokouší přenést návštěvníky do atmosféry tohoto období a ukázat vše podstatné, na co dnes s hrdostí navazujeme, ale i události a jevy, jež se v dnešní době příliš nepřipomínají. Výstava se pro veřejnost zahajuje symbolicky v den výročí vzniku ČSR 28. 10. 2008 a rovněž tak symbolicky bude ukončena v den výročí zániku Československa 15. března 2009. V rámci této výstavy bude moci veřejnost shlédnout dokument „Mnichovská dohoda“, jehož podepsáním zástupci čtyř světových velmocí (Edouard Daladier/Francie, Neville Chamberlain/Velká Británie, Benito Mussolini/Itálie a Adolf Hitler/Německo) nadiktovali Československu, aby odstoupilo svá pohraniční území Německu a ostatním státům. Češi dodnes vnímají mnichovskou dohodu jako křivdu a všeobecně se traduje, že mocnosti Československo 9. září 1938 „prodaly Hitlerovi“. Dnes, kdy si ČR připomíná 70 let od podepsání „mnichovského diktátu“, se německé ministerstvo zahraničí uvolilo nesmírně vzácný dokument zapůjčit do ČR. České Národní muzeum tak vůbec poprvé vystaví všechny čtyři originály listin mnichovské dohody. Smlouva existující v jediném exempláři je psána německy, na stroji, je opatřena červeným razítkem, které ji označuje za tajnou listinu.

35

Štěkej! Však jsi pes! aneb žurnalista v sukni Roku 1911 postavil v Praze na Karlově náměstí své šapitó slavný cirkus Henry; podnik světového jména angažoval do programu také některé místní umělce. Oblíbený pražský písničkář a kabaretiér Karel Hašler tu bavil publikum ze hřbetu velblouda kupletem „Praha, matka měst“. V refrénu písně, která téměř zlidověla, ironizoval zdejší věhlas dámy, proslulé pod pseudonymem Yvonna. Pobavení Pražané dobře věděli, o kom je řeč; kdo by tehdy neznal první českou žurnalistku z povolání, Olgu Fastrovou? Dobytí dosavadně výhradně mužské profese z ženských pozic přitahovalo škodolibou pozornost, neobešlo se bez kritiky a výsměchu. Jako mnoho jiných žen toužících po intelektuálnější realizaci než za

36

Portrétní fotografie Olgy F. v oblíbeném ateliéru J. Schumpetera v Praze na Vinohradech.

Na výletě v Benátkách před chrámem sv. Marka s přítelem (patrně Bohdanem Pavlů, slovenským novinářem a diplomatem, později československým vyslancem v Bulharsku).

plotnou či při řemeslných pracích se Fastrová rozhodla pro dráhu pedagogickou. Učitelské povolání však po dvouleté praxi, když se rozhodla vdát, musela opustit (tehdejší zákony učitelkám i státním zaměstnankyním určovaly celibát). Matka nerada viděla, když Olga přivedla a představila snoubence Ottu Fastra. Mladík sice pocházel z vážené a zámožné pražské rodiny, ale opustil rodiči vyměřenou obchodnickou dráhu a jal se lámat kopí pod praporem Múzy Thalie. Když se ucházel o Olgu, slavil už první úspěchy s divadelní revuí Ať žije Národopisná!, provedené u příležitosti Národopisné výstavy. Podílel se na redakci předního divadelního časopisu Thalia, který brzy

Manžel Otto Faster na aranžované fotografii, za rekonvalescence po těžkém zánětu plic v hornorakouských lázních poblíž Ebensee.

Média

Věčně vitální novinářka hltá denní tisk.

„Byla jste novinářkou tvůrčí v pravém slova smyslu a razila jste samostatně a úspěšně novou dráhu, takže Vaše práce byla také pokroková…“ z gratulace k šedesátinám první české novinářky Olgy Fastrové (1876–1965)

převzal na svá bedra a bez jakéhokoli zisku jej vedl. Nezaměstnaná Olga Fastrová začala pomáhat s prací manželovi – obstarávala administrativu Thalie, posléze všemožně spolupracovala na vydávání periodika, které její manžel založil, Divadelních listů. Obstarávala mj. i účetnictví, a tak jen se sebezapřením sledovala, jak manžel v neprosperujícím časopisu utápí zbytky zděděného jmění. Když se mu konečně začalo vést lépe, podlehl v roce 1907 ve svých 35 letech tuberkulóze.

F

astrová zůstala sama se třemi dcerami. Aby zaopatřila domácnost, začala usilovně pracovat. Již za manželova života pravidelně přispívala do Divadelních listů recenzemi pražských premiér, referovala o představeních pražského německého divadla, o premiérách rakouských a pařížských, psala fejetony, herecké medailony, nekrology; od r. 1904 redigovala nový čtrnáctidenník Vesna, věnující se zájmům českých žen. Překládala z francouzštiny a němčiny; kromě románů a kratších prozaických děl přeložila a upravila přes 40 divadelních her.

Ovdovělá Olga F. se třemi dceruškami (po r. 1907, ve vinohradském fotografickém ateliéru J. Schumpetera).

Přesto to byly hlavně existenční důvody, které r. 1907 zrodily Yvonnu. Fastrová, ukrytá pod elegantním pseudonymem, rozšířila stránky konzervativní Národní politiky o novou rubriku – „Moda“. Brzy jí dobyla značné popularity: žena, která chtěla v Praze být chic a élegante, se neobešla bez Yvonniny rady. Celý tehdejší ženský svět četl její články o nejžhavějších novinkách evropské módní metropole, Paříže. Racionálně založená žurnalistka byla však poslední, kdo by schvaloval ženskou marnivost vynucující si přemrštěné výdaje z rodinných rozpočtů. Článkům její rubriky velel na prvním místě praktický zřetel; dostatečně výmluvný je v tomto ohledu název jedné z jejích přednášek v Ústředním spolku českých žen: „Moda a vkus, harmonie mezi příjmy rodiny“.

O

d r. 1908 redigovala časopis Česká domácnost, o rok později přibrala Dámské besedy. Když se pak r. 1910 stala řádnou členkou redakce deníku Národní politika, byla v českém prostředí první ženou této profese, resp. stvořila typ ženy-žurnalistky. Celých 27 let pak redigo-

Olga F. s dcerou Ludmilou ve francouzských Alpách na ledovci Mer de Glace u Chamonix v červenci 1926.

37

V slavné pražské funkcionalistické kavárně Mánes v květnu 1941 s přítelkyněmi (pod hvězdičkou Olga F.).

vala nedělní přílohu, krom rubriky „Moda“ zavedla hned v počátcích svého působení v deníku také první soustavnou společenskou rubriku „Ženská hlídka“, přispívala fejetony. Její sloupky patřily k nejvyhledávanějším novinářským článkům.

S

nad trochu paradoxně dobyla Olga Fastrová největší proslulosti a nejširší obliby na poli, na které se vrhla z důvodů materiálních a kam její vyšší literární aspirace nechtěly směřovat (její romány a povídky, v nichž řešila povětšinou autobiografická témata, nebyly v ženské literatuře nikterak průlomové; umělecky se v žádném z nich nepovznesla nad konvenčnost). Zavedením nových ženských rubrik v Národní politice se však nejen stala jedním z nejplatnějších členů redakce nejčtenějšího žurnálu tehdejších let, ale etablovala se doslova coby módní diktátorka své doby. Nejuznávanější z tehdejších literárních kritiků oceňovali zvláště její fejetonistické články, v nichž souhlasně shledávali talent a svižné pero, klaněli se povahové síle, se kterou se „tak svěže, elegantně a vtipně“ probíjela s dětmi životem.

38

Portrétní fotografie z ateliéru J. Schumpetera.

Svět módy byl by ji snad nezajímal o nic víc než život na Měsíci. Náruživá cestovatelka však v Paříži postřehla, že móda se stává nezbytnou součástí tamních plátků. Pochopila, že zde se otevírá možnost uplatnění a obživy. Byla první, která v Čechách začala psát o módě a zažila ještě doby, kdy nebylo denního listu a časopisu bez módní hlídky. Popularita však má odjakživa i svou druhou stránku. Jméno Yvonna vytvořilo téměř literární typ,

ztělesňovalo jistou dobu a určitou společenskou vrstvu. Rodící se bohémské a rozverné avantgardě tak výborně posloužilo coby terč satiry a karikatury. V úvodu zmíněný kuplet nebyl v kabaretním prostředí jediným výpadem na její adresu. Stala se nadlouho objektem výsměchu, který čpěl nechutí k novotám. Byloli však potřeba, dokázala stále kultivovaná dáma čelit posměváčkům bez servítek: nemístné žertování Karla Hašlera nad její přítomností v pražském kabaretu Montmartre zpražila překvapivě ráznými slovy: „Vy nejste chlap, vy jste uličník. Dát vám po hubě by bylo pro vás vyznamenání.“ K pobavenému nadhledu ji mezi jinými ponoukala také přítelkyně Ema Destinnová, která jí psala z Londýna: „… nezlobte se, když čas od času si na Vás někdo pozaštěkne…“ a humorně dodala veršem Viktora Dyka: „Vyřítiv se na mne vztekle kdes, štěká, štěká, – štěkej! Však jsi pes!“ Petra Štěpánková-Ježková Kabinet pro studium českého divadla Institut umění – Divadelní ústav v Praze Foto: Archiv Památníku národního písemnictví v Praze