PREFACE 2/2014
!1
Obsah Richard Ferčík
Počátky kremace v českých zemích
4
Jiří Chytil
Co mi bere a dává církev
9
Lukáš Bujna
Píseň písní mystická i erotická
12
Ivan Jirovský
Astrologické souvislosti epifanie
15
Vladimír Valíček
Hus v Kostnici
20
! !
Ilustrace v čísle: Katedrála Notre-Dame de Chartres, Chartres, Francie - Středověké vitráže
!
Preface - revue pro duchovní obnovu a otázky víry v životě křesťanů Církve československé husitské. Vydává Teologický poradní sbor biskupa Plzeňské diecéze CČSH jako publikaci určenou výhradně pro osobní potřebu věřících. Plzeňská diecéze CČSH, Husova 1, 301 24 Plzeň, www.plzenskadieceze-ccsh.cz Sazba: Vojtech Pekárik Příspěvky zasílejte na e-mail
[email protected]. IMPRIMATUR: + FILIP MICHAEL ŠTOJDL
! ! ! ! Editorial
Letošní druhé číslo čtvrtletníku Preface opět přináší pestrou směsici textů z pera duchovních Plzeňské diecéze. Richard Ferčík se v ukázce ze své připravované doktorské disertace zabývá počátky kremace v českých zemích. Byla to právě CČS(H), která od počátku pohřeb žehem propagovala. Zdá se dokonce, jako by ve své staré pohřební (Drtinově) agendě přisoudila ohni očistný význam, jaký katolíci spatřují v plameni očistcovém. Jiří Chytil nabízí reflexi svého vztahu k domovské církvi v průběhu dlouhých patnácti let života a služby. Loni vysvěcený jáhen Ivan Jirovský se zamýšlí nad úkazem tzv. betlémské hvězdy v souvislosti se starověkou astrologií. Lukáš Bujna stručně představuje starozákonní Píseň písní a nastiňuje možnosti jejího výkladu. Nedávno v Pánu zesnulého kněze Vladimíra Valíčka si připomínáme ukázkou z historické stati o Husově pobytu v Kostnici, čímž zároveň upozorňujeme na blížící se 600. výročí upálení Mistra Jana. Přejeme příjemnou četbu!
!2
!3
Richard Ferčík
Počátky kremace v českých zemích V českých zemích bylo postaveno první krematorium v Liberci v roce 1915 vídeňským spolkem Die Flamme, nedostalo však povolení k provozu. Provoz byl zahájen až po vzniku ČSR 28. 10. 1918. Druhé krematorium bylo otevřeno 21. 11. 1921 v Praze, 28. 9. 1923 přibylo krematorium v Pardubicích, 10. 2. 1924 v Mostě, 25. 8. 1924 v Nymburku. Od vzniku republiky do konce dubna 1931 bylo v Českoslovenku vykonáno celkem 34 127 kremací.
Vznik krematorií v Evropě Počátky obnovení kremace jako moderního způsobu pohřbívání v Evropě sahají k roku 1876, kdy bylo bylo postaveno krematorium Miláně. V Německu zahájilo provoz první krematorium 10. 12. 1878 v městě Gotha. V Prusku byla kremace schválena v roce 1911, v Anglii se s kremacemi začalo roku 1885, ve Švédsku 1887, ve Francii 1889, ve Švýcarsku byl první pohřeb žehem proveden roku 1889. V Německu vzniklo do roku 1971 celkem 23 krematorií.
Vzhledem k rozdílům v religiozitě bylo první krematorium na Moravě otevřeno se zpožděním oproti Čechám. V letech 1923-1925 došlo z praktických důvodů ke stavbě prvního krematoria v Moravské Ostravě podle návrhu Vlastimila Hofmana (stavba však byla na konci 60. let zbořena). V Brně bylo realizováno podle návrhu Ernsta Wiesnera v abstraktním duchu a v Olomouci, přes protesty lidovců i městských farních úřadů, došlo v letech 1931-1932 ke stavbě funkcionalistické budovy krematoria na centrálním hřbitově.
Nesporně zde sehrály důležitou úlohu praktické požadavky moderní doby (hygienické a prostorové, zejména ve velkých sídelních aglomeracích), nemůže však být pochyb, že tu byl vítaný projev odporu vůči katolicismu a papežství z doby risorgimenta. Jestliže v prvních desetiletích byla krematoria budována na způsob sakrálních objektů, kolem přelomu letopočtu zasahují úřady zejména v Německu a prosazují u krematorií odlišný typ architektury.
Č e š t í k at o l í c i m ě l i ve d l e a rg u m e n t u „pohanského“ původu kremace ještě další výhradu - jeho údajné „němectví“.
Vznik krematorií a počátky kremace v českých zemích S rozvojem myšlenky kremace bylo nutné postavit i krematoria. Pro tento zvláštní účel bylo těžko myslitelné adaptovat již stojící budovy. V meziválečném Československu bylo organizováno několik velmi zajímavých veřejných soutěží na architektonický návrh krematoria, kterých se účastnili ti nejlepší architekti.
Přesto až do první světové války zůstávaly kremace výjimkou. Nejen pro odpor katolické církve, námitky měla i vznikající kriminalistika: kremace znemožňuje exhumaci zesnulého. Překážkou byly i vysoké náklady spojené s tímto způsobem pohřbu, dané především vícenáklady spojenými s dopravou rakve na velké vzdálenosti.
Na rozdíl od jiných zemí, kde se stavěla v nemoderním stylu, u nás tomu bylo naopak. Souvisí to se sekularizací společnosti.
S nimi se potýkala Společnost pro spalování mrtvol, založená v Praze roku 1899 z iniciativy fyzika a městského lékaře MUDr. Jindřicha Záhoře (1845 - 1927). MUDr. Záhoř měl !4
zásluhy na zavedení pitné vody do Prahy, zřízení kanalizace, ústředních jatek, městské tržnice, veřejných záchodků, školních a zubních lékařů. Podílel se na přípravě asanačního zákona. Společnost vydala vlastním nákladem brožuru o výhodách kremace. Díky ní víme, že náklady na převoz těla a kremaci v Německu činily asi 350 zlatých, „při čemž ovšem nejdražší je doprava rychlíkem, která obnáší 234 zl., kdežto poplatek za spálení 60 zl.“ Aby se pozůstalí vyhnuli placení nákladného převozu, zasazují se autoři brožury o vybudování vlastního krematoria.
K propagaci kremace přispěly pohřby významných osobností politického a kulturního života, jmenujme Aloise Rašína, Josefa Holečka, Karla Václava Raise, Aloise Mrštíka. Navzdory tomu, že přibývalo osob katolického vyznání, které se nechaly po smrti zpopelnit, byla katolická církev nesmlouvavá: do roku 1926 zákaz kremace třikrát obnovila a upřesnila. Její postoj se změnil až po druhé světové válce, kdy uznala hospodářské a hyg i e n i c k é p ř e d n o s t i p o h ř bu ž e h e m . K úplnému povolení došlo až roku 1962 (tedy více než 70 let po první kremaci v českých zemích).
Posun veřejného mínění ve prospěch kremací výmluvně dokládají české encyklopedie. V Riegrově slovníku chybí jakákoli informace, v Ottově slovníku naučném je heslo „kremace“ odbyto dvěma řádky. V heslu „pohřbívání“ jsou sice důkladně popsány „pochody hnilobní“, ale spalování (incineraci) mrtvých uvádí neznámý autor jako jeden z možných způsobů pohřbu, aniž by jej jakkoli specifikoval. Čtvrtý díl Masarykova slovníku naučného z roku 1929 už věnuje kremaci a krematoriu důkladnou pozornost, včetně citování příslušných zákonů a výčtu krematorií v českých zemích, neméně důkladný je i Ottův slovník naučný nové doby. Technický slovník Teysslera a Kotyšky z roku 1932 pak podrobně vysvětlil podstatu kremace a přinesl statistiku pohřbů žehem v Republice československé.
První realizovaná kremace v českých zemích Prvním zaznamenanou kremací vázanou k českým zemím je případ Augusty Braunerové. Paní Augusta Braunerová zemřela 18. října 1890 v osm hodin ráno v Paříži. Poté byla její tělesná schránka v krematoriu na pařížském hřbitově Pere-Lachaise zpopelněna a následně převezena do Prahy k uložení do hrobky. Nejedná se tedy doslovně o první kremaci v českých zemích, neboť samotná kremace proběhla ve Francii. Augusta Braunerová byla známá osobnost, mecenáška, filantropka, manželka českého politika Františka Augusta Braunera, matka malířky Zdenky a významného chemika, univerzitního profesora Bohuslava Braunera.
V ČSR byla kremace povolena zákonem z dubna 1919, znovu pak zákonem č. 264 ze 7. prosince 1921, vládním nařízením č. 194 Sbírky zákonů a nařízením z 9. října 1923. Spalovat se smělo jen v úředně schválených krematoriích (do roku 1930 jich vzniklo 9), dále pak na základě dokladu, že si nebožtík tento způsob pohřbu přál. Nezbytný byl úmrtní list a výslovné vyjádření lékaře, že neexistuje sebemenší podezření z trestného činu nebo sebevraždy. Nutné bylo také vyjádření ohledávače mrtvol.
Plánovaný obřad způsobil veliký rozruch v pražském tisku. V Praze se jednalo o první pohřeb zpopelněných ostatků. Přesto, že se zesnulá veřejně hlásila k Římskokatolické církvi a přála si církevní obřad, nesměla být urna s popelem přenesena do kostela. Nepomohla ani osobní intervence u arcibiskupa Františka hraběte Schönborna, s nímž se Augusta Braunerová osobně znala. Kněz vykropil rodinnou hrobku na Vyšehradě, nikoli však urnu, a pomodlil se za všechny věrné duše, jež !5
v hrobce odpočívají. Nad hrobem promluvil Vojtěch Náprstek, přívrženec pohřbívání žehem a přítel rodiny Braunerovy. Ve své řeči poukázal na činnost Augusty Braunerové ve prospěch církve.
Viditelným úspěchem a posunem ve vnímání dané problematiky bylo i zařazení této tématiky do Ottova slovníku naučného v roce 1905. Téhož roku podala svoje dobrozdání Česká zemská zdravotní rada a roku 1909 se jím zabývala Vídeňská zdravotní rada v rámci příprav zákona o pohřebnictví.
Pro zajímavost uveďme, že čtyři děti paní Braunerové byly pohřbeny jako řádní katolíci tři z nich do rodinné hrobky na Vyšehradě.
Společnost přátel žehu a spolek Die Flamme
P r v n í ž e h v Č e s k o s l ove n s k u p ro b ě h l v libereckém krematoriu 31. 10. 1918, tedy pár dní po vzniku samostatné republiky. Jde o určitou raritu. Tento žeh byl totiž de facto spontánní a nebyl ještě právně podložen, protože zákon povolující pohřeb žehem byl schválen až v roce 1919. Oním prvním zpopelněným se stal liberecký měšťan Robert Ján. Do konce roku 1918 zde bylo zpopelněno 83 zesnulých. Lze konstatovat, že se jednalo o kremace ilegální.
Nejstarším kremačním spolkem v českých zemích byly místní pobočky vídeňského kremačního spolku Die Flamme, jež působily zejména mezi německy mluvícím obyvatelstvem. Pražské ústředí měla Společnost pro spalování mrtvol, založená roku 1899. Dne 16. 3. 1909 byl v Praze ustanoven spolek pro spalování zemřelých Krematorium, který za roční příspěvek 12 korun obstarával zpopelnění. Spolek funguje dodnes pod názvem Společnost přátel žehu. Nejednalo se o spiritistický spolek, ovšem spiritisté se stali hlavními propagátory kremace i jeho podporovateli.
Třebaže v nové Československé republice byl pohřeb žehem uzákoněn v roce 1919, již v roce 1902 proběhla první architektonická soutěž na stavbu krematoria v Praze. Po ní následovaly další pokusy, ale bez úspěchu. Důvody byly různé. Nejen liberální a pokrokářské vrstvy společnosti, ale zvláště Československá církev přijala pohřeb žehem jako výraz odlišnosti od katolicismu.
V soudobém duchu spolkového organizování na základě národnostního klíče, působil v letech 1918 - 1938 na území mezi městy Trutnov a Ašem Svaz německých kremačních spolků v ČSR.
Propagátoři kremace v českých zemích
Postoj katolické církve ke kremaci
Znovuobnovení, nebo spíše zavedení kremace v českých zemích, lze sledovat v několika fázích. Přípravná fáze, přibližně do 2. poloviny 19. století, je charakteristická individuální iniciativou. První návrhy na fakultativní pohřbívání ohněm byly u nás podány roku 1888 v pražské zdravotnické komisi Vojtěchem Náprstkem a roku 1899 na českém sněmu Jindřichem Záhořem.
Postoj Římskokatolické církve ke kremaci byl zásadně odmítavý. Posun nastal až v pozdějším období. Změna postoje Římskokatolické církve už přímo neovlivnila postoj Církve československé (husitské). Stanovisko církve římskokatolické bylo dlouhodobě odmítavé a konzistentní od rozhodnutí Apoštolského stolce v roku 1866, kterému se dostalo stvrzení v Kodexu kanonického práva (CIC) z roku 1917 a posléze potvrzenému v odpovědi Apoštolského stolce biskupovi z Lince z roku 1926. CIC doslova „ukládá jako zásadní povinnost vyjádřenou církví a znovu
K nejznámějším zastáncům žehu patřili ještě Jan Neruda a vyškovský advokát Ctibor Helcelet. V tomto období je typické zakládání kremačních spolků a osvětová činnost. !6
potvrzenou právem pohřbívat zemřelé. Současně ale zavrhuje jejich zpopelnění.“
10 Kč na proplacení kremace za zemřelé členy sboru.
Tento postoj zůstal neměnný až do II. vatikánského koncilu. Konstituce Lumen Gentium považuje toto za prokazatelný nedostatek víry. Ti, kteří by požádali nekatolického duchovního, aby provedl poslední službu nad tělem před kremací, byli považováni za podezřelé z hereze a pokud n e z m ě n i l i s v é z p ů s o b y, m ě l i b ý t exkomunikováni, což je velmi tvrdý trest. Je evidentní, že zákaz kremace v Kodexu kanonického práva z roku 1917 je velmi přísný.
Současnost. V současnosti je podíl kremací ve struktuře pohřbívání v českých zemích naprosto dominantní. Česká republika je v čele evropské i světové „kremační praxe“. Tento historický exkurz nás uvedl do zásadního období počátků kremace v českých zemích, kdy vznikala síť krematorií a zavedená praxe kremace jako ne jenom přijatelného způsobu pohřbívání, ale i jako „pokrokového“ způsobu. Období reálného socialismu jenom posílilo nastavené trendy a svým dialekticko – materialistickým světovým názorem pomohlo ještě více desakralizovat rituální stránku lidského života.
Odmítnutí kremace ze strany církve se pochopitelně nevztahovalo na výjimečné situace s ohledem na hledisko zdravotní. Komentář z roku 1924 k citovanému kánonu dodává: „Těmito slovy se nařizuje, aby mrtvá těla věřících byla buď zbožně svěřena zemi, nebo byla umístěna do schránek nebo do kolumbárií (avšak nezpopelněná). Za zvláštních okolností, při nákazách, při válečných porážkách, není zpopelnění zakázáno. Církevní zákon věřící v takové nepřízni nechce zavazovat, zvláště když zpopelnění za těchto okolností nemá bezbožný úmysl, což bylo jedním z hlavních důvodů zavrhnutí zpopelnění. Přece v průběhu války 1914 - 1918 nebylo všeobecně používáno a prý odporovalo smýšlení vojáků.“
Období po roce 1989 klade důraz na primitivní konzumní materialismus, který postrádá jakékoliv světonázorové hloubky a pauperizace některých vrstev společnosti dovršilo přesunutí otázky pohřbívání ze sféry sakrální do sféry ekonomické, kde kremace vítězí. Lze jen doufat, že dokážou církve navrátit důstojnost a sakrální úctu člověku, který opouští tento svět a vstupuje do eschatonu.
Postoj protestantů ke kremaci Spíše, než o teologickém stanovisku, lze mluvit především o praktickém postoji k problematice kremace. Církev bratrská založila v roce 1904 pohřební spolek Podpora se sídlem v Praze v Soukenické ulici, který se postupně stal spolkem kremačním. Jeho profilace jako kremačního spolku byla dána především tím, aby se od zákazu zpopelňování katolické církve distancoval. Až do začátku 90. let 20. století, kdy byl spolek zrušen, vybíral kazatel pražského sboru od věřících pravidelně každou neděli !7
!8
Jiří Chytil
Co mi bere a dává církev Odpovědi v průběhu patnácti let křesťanského života
Na studiích jsem se seznámil se svou budoucí ženou, která se stane rovněž farářkou. Věřím, že si budeme vzájemnou posilou a že se ve službě pro církev budeme doplňovat a pomáhat si, ale že tím největším pomocníkem, a to nám všem, bude Bůh Otec, Syn a Duch svatý, který vše ve své lásce spojuje v dokonalost.
15 let: Během svého života jsem poznal, že církev pro mne znamená čím dál tím víc. V každém opravdově křesťanském obecenství se lidé mají rádi a přebývá mezi nimi Bůh. Neumím si představit, jak bych žil bez našeho společenství. Nejraději bych byl se společenstvím po celý život a stále hlouběji poznával Boží slovo.
25 let: Uplynulo dalších pět let od posledního dopisu pro kladenské společenství Církve československé husitské. V těchto letech jsem prožil několik významných událostí: dokončil své studium, nastoupil na svou první faru se svou ženou a v červnu oslavíme 2. narozeniny naší dcerky Miriam. Právě na ní poznávám, jak těžké to má Bůh s námi, Božími dětmi. Často chceme od Boha splnění našich přání okamžitě, stejně tak to chce i naše líbezná holčička. V jakou dračici se změní, není-li to tak, jak si přeje, Vám ani popisovat nemusím. I my se umíme zlobit na Boha. A přesto nás Bůh miluje… Na druhou stranu žije naplno každým okamžikem a umí se radovat z každé kytičky, broučka. Nedělá si starosti o svůj život, co bude jíst, pít, co si oblékne, ví a spoléhá se na své rodiče. Tak v tom by nám mohla zrovna být příkladem.
Velmi se mi líbí, že každé léto, teď to bude popáté, jezdíme společně na dovolenou, zatím do hor. O jarních prázdninách si jedem zalyžovat. Sbor je pro mne tak trochu druhý domov. 20 let: Byl jsem požádán, abych jako před pěti lety napsal pár osobních vět pro naše společenství Kristovců. Z mého hlediska se toho hodně změnilo. Rozhodl jsem se pro studium na Husitské teologické fakultě, kde se připravuji na službu faráře. Měl jsem možnost poznat mnoho dalších křesťanů a svou dřívější představu společenství jsem rozšířil na společenství věřících celé církve CČSH. Poznal jsem, že naše církev je velmi rozmanitá, jsou zde lidé s různým zaměřením, rozmanité akce. Všechny nové poznatky mě obohatily a rozšířily obzory. Před pěti lety jsem psal, že si neumím představit žít bez našeho společenství. Nyní bych to formuloval tak, že se mi špatně odtrhává, když budu od září sloužit jinde, ale že budu mít stále kořeny zde ve společenství, které bylo mým prvním, domovským. Rád bych, aby se na mém budoucím působišti vytvořilo podobné radostné a aktivní společenství, jaké máme zde v Kladně a rád bych udržoval intenzivní kontakt pro aktivity, které by šly spojit.
Se ženou se snažíme pracovat na vinici Páně. Dnes již víme, že taková práce není vůbec jednoduchá. A bez Boží pomoci nemožná. Když se ale ohlédnu zpět, vidím zřetelně Jeho zásahy, Jeho působení, Jeho práci. Jsem Bohu vděčný za vše, co mi dal v mé rodině, v mé práci, v mém životě. 30 let: Letos je tomu zase pět let co jsem napsal poslední shrnutí svého církevního života. Na otázku: „Co mi dala a co mi dává církev“ odpovídám tak, že v tomto duchovním společenství můžu nacházet pořád a pořád milé !9
lidi, kteří mají podobné anebo odlišné názory (z ekumeny), ale dokážeme se vždy shodnout na křesťanských základech.
Církev mi umožnila uvěřit. V církvi jsem se seznámil s budoucí ženou a taky oženil. Díky křesťanskému společenství jsem poznal opravdu spousta nových přátel a kamarádů, které bych jinak nepoznal.
V církvi jsem si uvědomil, na čem opravdu záleží a co je v životě důležité. Nejraději vzpomínám na studentská léta, kdy jsme se spolužáky a některými profesory objevovali hloubku evangelia a posléze i hloubku naší teologie.
Ze zkušenosti jsem zjistil, že církev má nepříjemnou byrokracii, ve které určité záležitosti trvají příliš dlouho a složitě. Pořád si říkám, že všechno je v rukou Božích a to mně uklidňuje.
Každým rokem víc a víc si uvědomuji, jak je pro mě důležité, že všechno je v rukou Božích. Pokud se týká věcích osobních nebo pracovních. Tato důvěra mě neustále uklidňuje, že cokoliv se stane nebo provedu, Bůh to sleduje a pomůže mi, když to opravdu potřebuji.
!10
!11
Lukáš Bujna
Píseň písní mystická i erotická Starozákonní Píseň písní, hebrejsky Šír hašírím, zvaná též Velepíseň či Píseň Šalamounova, má podle předního českého biblisty Milana Balabána své kořeny již v době předizraelské, v mýtických (či přímo mystických) představách o „svaté svatbě“, řecky hieros gamos, neboli o posvátného sňatku nebe se zemí, jak se o něm vyprávělo v bájesloví starověké Mezopotámie a Blízkého Východu vůbec.
nikde v Písni písní nezaznívá Boží jméno (JHWH), podobně jako v knize Ester. Křesťané, kteří od starších židovských bratří převzali Starý zákon, vykládali Píseň písní opět v alegorickém duchu. V zamilovaném páru z Velepísně spatřovali Krista jako ženicha a církev jako nevěstu. Antický teolog Origenes dovozoval, že z literárního hlediska se jedná o svatební píseň, řecky epithalamion, co do obsahu a poselství zde však nejde o obyčejnou svatbu, nýbrž o mystický sňatek, o drama Boží lásky zachraňující člověka i lidské lásky hledající Boha. Tak k výkladové linii Kristus coby Miláček a církev coby jeho Milá přibyla díky Origenovi i další linie - v oné Milované se může vidět i jedna každá křesťanská duše zasnubující se s Kristem, nebeským Milým.
V izraelském duchovním prostředí to byli zejména proroci, kdo se stavěli radikálně kriticky k pohanským kultům, vycházejícím z orientálních mytologií. Proto izraelští kněží a později židovští rabíni vykládali Píseň písní takovým způsobem, který by vylučoval nejen interpretaci mytologicko-kultickou, ale též interpretaci čistě erotickou. Vždyť mezi rabínskými moralisty zaznívalo, že právě kvůli svým erotickým motivům nemá Píseň písní v kánonu svatých Písem co dělat. Rabbi Akiva, jedna z největších židovských náboženských autorit, naopak tvrdil, že ze všech biblických knih je Píseň písní nejposvátnější, neboť nepojednává o citové a tělesné lásce mezi mužem a ženou, nýbrž o láskyplném vztahu Hospodina a jeho lidu.
Origenův výklad Písně písní, o němž zasvěceně píše literární historik Martin C. Putna, je zdrojem tzv. svatební mystiky, jejímž středověkým představitelem je sv. Bernard z Clairvaux. V jeho kázáních na Píseň písní navíc v roli Milé nevystupuje jedna každá duše, nýbrž jeho vlastní duše. Přístupy k Písni písní tak obohacuje Bernard o osobní mystický prožitek, v čemž ho v baroku následují sv. Terezie z Ávily a sv. Jan od Kříže, vrcholní představitelé španělské mystické školy.
Toto obrazné, čili alegorické pojetí dost možná zaručilo Písni písní místo v biblické literatuře, č í m ž z á rove ň by l a z a c h r á n ě n a p ř e d zapomenutím. Vždyť ze starožidovské kultury slova se do dnešních časů dochovala jedině díla zahrnutá do Bible. V celku starozákonních Písem náleží Píseň písní do tzv. Pěti svátečních svitků (hebrejsky Megillot). Bývá datována 5. 4. stoletím př. Kr., o čemž svědčí výskyt aramejských slov v textu, ba dokonce i jednoho slova perského a řeckého. Až na jediný náznak
Od dob osvícenských převážil mezi vzdělanci názor, že alegorické výklady zastírají milostný, erotický charakter Písně písní, jejíž ústřední dvojicí jsou prostě milenci z masa a kostí. Toto doslovné pojetí však může být stejně jednostranné jako pojetí jinotajné. Podle již zmíněného Balabána i Putny je totiž opravdová láska jen jedna - v celé škále svých projevů, od tělesných přes citové až k duchovním. V Písni písní vdechuje čtenář ovzduší lásky, čisté, svaté !12
lásky nepoznamenané lidským pádem do hříchu. V tomto smyslu Velepíseň ukazuje jak nazpět ke ztracenému ráji, tak i dopředu k blížícímu se nebeskému království, v němž láska dojde svého naplnění a spočinutí.
Zmiňme historii převodů Písně písní do češtiny. Nejsnazší je sáhnout k překladům biblickým: ať už v Bibli kralické, ekumenické či jeruzalémské. Písmo svaté překládají odborníci, nikoli básníci. Píseň písní patří k pokladům světové poezie a její překlad si žádá nejen jazykovědnou odbornost, ale též básnický um. Z poetického hlediska asi nejlépe obstojí překlad kralických, jemuž se časově blíží veršovaná parafráze z pera Jana Amose Komenského a předchází mu převod Jana Husa, poplatný latinské předloze. Z dostupných moderních básnických překladů uveďme ty od Jaroslava Seiferta, Viktora Fischla či Milana Balabána.
Otázka tedy nestojí tak, zda v Písni písní upřednostnit mystiku či naopak erotiku. Neplatí tu sic et non, buď - anebo. V textu Velepísně se mystika spojuje s erótem. Benediktinský mnich Anselm Grün, oceňovaný autor knížek o spiritualitě, k tomu poznamenal: „Nejde o to, nejprve zvládnout sexualitu a pak se otevřít mystické zkušenosti. Sexuální i duchovní energie proudí zřejmě v člověku současně. Úkolem je brát probuzenou sexualitu jako pobídku, abychom se pozdvihli nad sebe samotné a vzepjali se k Bohu, který jediný je schopen touhu, kterou vyjadřuje sexualita, naplnit v celé její hloubce“ (Mystika a erós, Praha 1996).
Zajímavě přistupují k Písni písní překladatelé Jeruzalémské Bible. Kloní se k doslovnému výkladu, ale zároveň dodávají, že přirozená láska muže a ženy, směřující ke sňatku, je přece prvním a nejstarším z Božích požehnání, daným již Adamovi a Evě. Takže i zde je přítomen přesah směrem vzhůru k Hospodinu.
!13
!14
Ivan Jirovský
Astrologické souvislosti epifanie jako legendu. Všechny tyto možnosti je třeba zvážit. Předkládaná „rešerše“ předpokládá a snaží se ukázat, že v Matoušově líčení se odráží astrologickými představami ovlivněný eschatologický mesianismus tehdejší doby.
aneb pár poznámek o astrologických souvis-lostech Matoušovy zprávy o narození Krista… Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (Mt 2,1-2)
Sama pasáž o mudrcích od východu (magoi apo anatolon) dokazuje, že Kristus byl v době apoštolů vnímán ze zorného úhlu astrologie, nebo byl alespoň uváděn do souvislosti s astrologickými mýty. Evidentnější by to bylo, kdybychom vzali v potaz astrologickou symbolikou prostoupené obrazy knihy Zjevení.
Přestože se biblická tradice staví k astrologii odmítavě, existuje řada biblických míst, která jsou astrologickou symbolikou prostoupená a jsou bez ní obtížně srozumitelná. V jednom z míst Nového zákona, které explicitně s astrologií souvisí, je popsáno samotné narození Ježíše. To bylo signováno hvězdným znamením, jemuž mudrci z Východu porozuměli díky svým astrologickým vědomostem. Tímto znamením byla známá betlémská hvězda z 2. kapitoly Matoušova evangelia. Hned na začátku musíme připustit i možnost, že se nemuselo jednat o žádný astronomický úkaz, který by zpětně mohl posloužit k dataci Ježíšova narození, nebo k astrologické spekulaci. V hlavních liniích ortodoxní křesťanské tradice se často spojitost s konkrétním astronomickým úkazem zpochybňuje a hvězda je pokládána za nadpřirozené či duchovní znamení. To má naznačovat zvláštní chování hvězdy, která šla a zastavila se (viz 9. verš). Avšak Matoušovo evangelium jasně mluví o hvězdě (řecky astér), což je výraz, který označoval i planety. Mudrci - mágové byli zároveň astrology. Snahy celý příběh z astrologického kontextu vymanit nejsou přesvědčivé. I v pravoslavném vánočním troparu se zpívá: „Ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli, klanět se Tobě, Slunci spravedlnosti.“ Jindy se objevuje opačná tendence úplně zpochybnit Matoušovu zprávu
Podle astronomů, kteří souvislost biblického vyprávění a dění na obloze připouštějí, mohlo jít o kometu, novu či supernovu, anebo o konjunkci (úhlové přiblížení) planet. Jiří Grygar poznamenává, že navzdory zobrazování betlémské hvězdy jako „vlasatice“ o kometu téměř určitě nešlo. Kometa nepřipadá v úvahu také proto, že měla ve středomořské oblasti přiřčenu roli neblahého znamení. Z církevních autorů pouze Órigenés uvažoval o „kometě, která se příležitostně objevuje, nebo dokonce o meteoru...“ jakožto protikladu normální hvězdy (Contra Celsum). Nova či supernova rovněž není doložena kromě čínského záznamu v roce 5 př. Kr. Proto se většina astronomů kloní k názoru, jejž poprvé vyslovil Johannes Kepler, že v daném případě šlo o konjunkci planet. Při astronomické konjunkci je úhlová vzdálenost planet při jejich zdánlivé pouti vůči hvězdnému pozadí nejmenší. Tady se již ocitáme na poli astrologie. Konjunkce nejsou astronomicky nijak zajímavé, ale velkou pozornost jim věnovala právě astrologie, která byla tehdy s astronomií nerozlučně spjata. Nejpravděpodobněji se jednalo o „velkou“ konjunkci Jupitera a !15
Saturna ve znamení Ryb v roce 7 př. Kr. Johannes Kepler napsal, že Bůh sám označil „takové velké konjunkce viditelnými, výjimečnými, zázračnými hvězdami na vysokém nebi, také slovutnými díly své Božské prozřetelnosti... Podle toho přiřadil narození svého Syna Krista, našeho Spasitele, právě k době velké konjunkce ve znamení Ryb a Berana“ (Discurs von der großen Conjunction).
zcela přesný. „Vaše obrazy“ a „hvězda vašeho boha“ patří podle syntaxe hebrejské věty ke Kijúnovi. Jméno Kijjún je hapax legomenon (vyskytuje se v Písmu pouze na tomto místě) a původní nepřepunktované jméno bylo Kéwán, což potvrzuje Septuaginta i Syriaca. Kéwán je jméno planety Saturn ve staré syrštině i v akkadštině. Středověkých zpráv je celá řada. Syrský křesťanský teolog Jákob ze Sarugu (†521 po Kr.) tvrdí, že Izraelité uctívali Saturna. Sabejci jej nazývali „bohem Židů“. Sabat (Saturday) je Saturnův den. Středověký perský astrolog a filosof Abu Ma’shar al-Balkhi (latinsky Albumasar) dosvědčuje, že Saturn je hvězdou Izraele. Samotný heliaktický východ Jupitera není nijak vzácnou událostí, dochází k němu každoročně, ale v roce 7 př. Kr. jej provázely mimořádné astrologické souvislosti, které narození krále spojovaly se Židy v Palestině a obracely předpověď proti Herodovi. Mimořádnost situace spočívala v tom, že krátce po heliaktickém východu „královské hvězdy“ Jupitera nastala jeho konjunkce se „židovskou hvězdou“ Saturnem. Tato konjunkce se v průběhu roku třikrát opakovala, což z ní učinilo astrologickou událost nejzásadnějšího významu. Všechny tři kontakty se odehrály ve znamení Ryb, které signovalo Syropalestinu. Při heliaktickém východu byl Jupiter navíc v opozici na slábnoucího Marta - hvězdu Herodovu.
K astrologickému výkladu betlémské hvězdy ukazuje už sama formulace: „Eidomen autú ton astera en té anatolé“ („viděli jsme jeho hvězdu na východě“). Východ zde pravděpodobně neznamená světovou stranu, v tom případě by byl v plurálu a bez členu (en anatolais). Formulaci lze nejspíše přeložit: „viděli jsme jeho hvězdu na ascendentu“, nebo technicky řečeno „při heliaktickém východu“, což označuje den, kdy je objekt po konjunkci se Sluncem poprvé pozorovatelný volným okem na obloze. Konjunkci Jupitera se Saturnem byl přisuzován velký astrologický význam, protože Jupiter byl hvězdou královskou, představuje krále spravedlnosti, zatímco Saturn byl hvězdou spojenou s židovským národem. Uvidíme, že existovala starobylá židovská tradice, která spojovala narození Mesiáše s konjunkcí Jupitera a Saturna v Rybách. Tento nápadný astronomický úkaz nejspíš byl onou hvězdou, kterou všichni mágové sledovali roce 7 př. Kr. Záznamy o jejich sledování se dochovaly. Doba, o které hovoříme, opravdu astrologickým souvislostem pozornost věnovala. V roce 1925 byly objeveny klínopisné tabulky pocházející z babylonského Sipparu a na nich je nejstarší „astronomická ročenka“ na světě. Velká konjunkce z roku 7 př. Kr. byla pečlivě sledována a zaznamenána.
Kritický biblista by si mohl postesknout, že okolnostmi Ježíšova narození se vůbec nezabývají nejstarší novozákonní spisy, tj. epištoly. Z evangelií o nich nic neuvádí nejstarší synoptik Marek ani Jan. Příběhy o narození připojují pouze Matouš a Lukáš. Jejich příběhy se však vzájemně rozcházejí, jeden se datuje do doby vlády Heroda Velikého a druhý ke Quiriniovu správcovství. Oba jejich „vánoční“ příběhy lze kriticky považovat za legendární doplňky připojené na okraj evangelií, autorská díla obou evangelistů. Jejich společným zájmem
Saturn byl pokládán za planetu Židů od pradávna. Je zmíněn u proroka Ámose v 5. kapitole: „Ponesete Sikúta, svého krále, Kijúna, své obrazy, hvězdu svého boha, to, co jste si udělali.“ Český ekumenický překlad zde není !16
bylo lokalizovat Ježíšovo narození do Betléma a tím podpořit ch ris tologii Jež íš e jak o mesiášského krále očekávaného židovskou eschatologií.
mohli být dobře obeznámeni i s židovskou eschatologií prostřednictvím babylonské židovské diaspory. Navíc má židovská eschatologie a apokalyptika včetně koncepce Spasitele - Saošjanta zřetelné perské kořeny. Čili mágové předpovídající na základě nebeského úkazu narození krále. nebo dokonce eschatologického Spasitele zapadají do historických souvislostí docela dobře. Příchod „mágů z Východu“ (resp. astrologická předpověď vypracovaná na Východě, ať už Peršany, nebo diasporními Židy) je dost dobře možný, třebaže historicky nedoložitelný. Předpověď mohla stejně dobře vzniknout i v Palestině, protože astrologie byla pěstována kumránskou sektou a velmi pravděpodobně i jinými židovskými skupinami.
O to překvapivější je, že pátrání po astronomické předloze nemusí být zcela bez výsledku a že souvislost s herodovskými represemi může mít historické jádro. Jediným historickým pramenem, který lze dát do přímé souvislosti s 2. kapitolou Matoušova evangelia, je zpráva Josefa Flavia: „Ti pak (…) uvěřili předpovědi přišlé od Boha předpovídající Herodovi Bohem ustanovený počátek pádu, jemu i rodu jeho, království onomu odejmutí (…). A jelikož to neušlo Salomé, bylo to vyzrazeno králi, a proto někteří u dvora přišli o život. A král zahubil nejvinnější fariseje, Bagoa, eunucha Kára a některé z nejctnějších a své oblíbence. Povraždil každého, kdo v domě něco podnikal, komu to ten fariseus řekl“ (Antiquitates, 17, 32). Zde se objevuje stejná kombinace motivů jako u Matouše: věštba (pravděpodobně astrologická) ohrožující Heroda a následná krvavá represe proti všem, kteří s tím mohou mít, byť vzdáleně, něco společného.
Zmínili jsme znamení Ryb, znamení v němž se odehrála ona velká konjunkce. Je doloženo, že znamení Ryb v babylonské astrologii signifikovalo přímořský kraj Amurru - Sýrii, Fénicii a Palestinu. Kromě toho lze předpokládat, že již tehdy Ryby, jako poslední znamení Zodiaku, představovaly záležitosti konce světa. Úkaz oznamující počátek eschatologických událostí, např. příchod Mesiáše, se tedy musí odehrávat právě v tomto znamení.
A kým byli oni tajemní mudrci? To je zřetelné ze samotného persko-babylonského výrazu magoi i z výrazu apo anatolón, z Východu, protože kolébka astrologie ležela na východ od Palestiny. Magoi bylo označení mazdaistické kněžské třídy, která za Arsakovců nabyla zvláštního významu. Již od 2. stol. př. Kr. se však začalo tohoto označení používat také pro zasvěcence do tajných nauk a magie. Mágy si můžeme představit jako představitele intelektuální elity východní (parthské) říše, zběhlé v záležitostech náboženských, astrologických i astronomických. Astrologie, navazující na babylonskou tradici, prošla v helenistickém období mohutným rozvojem a v základních rysech se ustálila do podoby, ve které je praktikována dodnes. Tito mágové
Zastavme se na chvíli u dalších mytologických souvislostí symbolu ryb, jak o něm pojednává C. G. Jung v knize Aion (Brno 2003). V patristické hermeneutice je Kristus asociován s celou řadu symbolů, z nichž ryba je jedním z nejstarších. Není pravděpodobné, že výraz ICHTHYS (ryba) je pouhou zkratkou (Iésus Christos Theú Hyos Sóter). Spíše představuje symbolické označení složitější skutečnosti. Už sám slovosled vzbuzuje dojem, jako by byl uměle vytvořen za účelem zpětného vysvětlení již dříve existujícího a rozšířeného termínu ICHTHYS. Symbol ryby má ve starověké Přední Asii bohatou historii, ale náhlé oživení symbolu ryby a jeho identifikace s Kristem již v ranném období církve dovoluje usuzovat !17
právě na astrologii. Prvně na tuto souvislost s astrologií v moderní době upozornil teolog a církevní historik Friedrich Münter, když zmiňuje rabiho Izáka Abrabanela, „který se vší pravděpodobností čerpal ze starších zdrojů“. Abrabanelův komentář ke knize Daniel (Ma’ajanej ha-Ješua) zachycuje očekávání příchodu mesiáše ve znamení Ryb. Roku 2365 po stvoření světa (tj. 1396 př. Kr.) prý došlo k velké konjunkci Saturna s Jupiterem v Rybách (tady se Abrabanel spletl). Obě tyto planety jsou prý také nejdůležitější pro osud světa, zvláště pro osud Židů. Ona konjunkce se měla podle této legendy odehrát tři roky před narozením Mojžíše. Abrabanel tedy očekává příchod Mesiáše při konjunkci Jupitera se Saturnem v Rybách. Podobná očekávání vyslovili ještě před ním Abraham bar Chija a Šlomo ibn Gabirol.
narozený král je tedy protivníkem Herodovým. Herodova hvězda je přitom na ústupu, i v největším jasu (kolem opozice se Sluncem) byla toho roku slabá a nadále slábne. Herodova vláda je tedy oslabena a musí podlehnout novému králi, Herodovy dny jsou sečteny. Vláda nového krále bude trvalá, potvrzená trojnásobně, jako poslední slovo řečené v posledním znamení - Rybách. Hvězdná předpověď narození krále Židů, která poděsila Heroda a vedla ho ke krvavým represím, byla s vysokou pravděpodobností historickou událostí odehrávající se někdy v průběhu roku 7 př. Kr. Do Matoušovy vánoční legendy však vstoupila jako jeden z dílčích motivů literárního celku. V něm byla uzpůsobena tak, aby se organicky doplňovala s dalšími literárními a teologickými motivy, mezi které patří obecné schéma zázračné předpovědi narození a pronásledování dítěte předurčeného ke zvláštnímu poslání. To je zdůrazněné hvězdnou předpovědí, narozením v Betlémě a proskynezí (klaněním) mágů. Astrologický motiv získává v novém kontextu nový smysl: I pohané jsou zváni, aby se poddali Kristu; moudrost a pozornost ke „znamením doby” může člověka ke Kristu přivést. Ze 171 konjunkcí Jupitera se Saturnem, které nastaly mezi lety 1400 př. Kr. a 2000 po Kr., bylo 19 trojitých. Z těchto trojitých nastaly dvě ve znamení Ryb: roku 860 př. Kr. a naše konjunkce roku 7 př. Kr. Je historickou ironií, že Abraham bar Chijá i Izák Abrabanel přehlédli fakt, že dost přesně uprostřed období mezi jejich domnělými světodějnými konjunkcemi 1395 př. Kr. a 1464 po Kr. (které ve skutečnosti nenastaly) došlo ke skutečné trojité konjunkci v Rybách roku 7 př. Kr. a že tato událost je spojována s narozením jiného kandidáta mesiášství…
Přestože Abrabanel žil v době mnohem pozdější, badatelé jsou přesvědčeni, že tradice, ze které čerpá, byla relevantní už v Ježíšově době. „Několikrát pokusili se středověcí Židé určiti astrologií, kdy přijde mesiáš. Zprávy o tom jsou ze zemí daleko od sebe vzdálených, od Španělska až do Mezopotamie i Arabie. Signálem měla býti konjunkce Jupitera a Saturna. Maimonides praví, že víra v tuto messiánskou konjunkci je rozšířena u Židů ve všech zemích. Patrně jde o myšlenku z doby před rozptýlením mezi národy. - Anger vyšetřil, že jen tak zv. velikým konjunkcím přičítal se messiánský význam. Tyto přihází se poblíže bodů zvratu obou planet a mohou se třikráte opakovat” (A. Dittrich, Hvězda betlémská, říše hvězd, 1941). Židovstvo oné doby žilo vypjatým očekáváním konce věků, který mělo zahájit narození eschatologického židovského krále Mesiáše. Politicky bylo toto očekávání akcentováno odporem k nadvládě Římanů a zejména proti krutovládě Herodově. Ryby nadto usnadňují mesiášskou, eschatologickou interpretaci. Jupiter je v oposici na Marta, !18
!19
Vladimír Valíček
Hus v Kostnici rozpoznal Hus pravý účel tohoto setkání. Pan z Chlumu byl vyzván, aby opustil budovu, rozpoznal nebezpečí, které Husovi hrozilo, marně však protestoval, dokonce tasil meče. Hus se stal vězněm prelátů.
I. Zatčení 17. listopadu 1414 přijel do Kostnice cambraiský kardinál, přední z profesorů pařížské univerzity Dr. Petr d’Ailly a zaujal vedle florentského Francesca Zabarelly a kardinála Viléma Fillastra přední postavení v komisi, která se měla zabývat případem českého mistra Jana Husa.
Marná byla intervence pana z Chlumu u papeže, který jen vyhýbavě prohlásil: „To ti kardinálové!“ Ti se zase vymlouvali na pokyn papeže a tak svalovali vinu jeden na druhého.
26. listopadu vylákali zástupci sboru kardinálů tridentský biskup Jan z Lichtensteina, augšpurský Fridrich z Frafenecku a JUDr. Ottobono - Husa z jeho příbytku pod záminkou, že s ním chtějí mluvit kardinálové. Stalo se to přes prudké protesty Husova ochránce pana Jana z Chlumu, který rozpoznal, že jde o zatčení. Hus sám se ale nevzpíral, rozloučil se s plačící Fidou požehnáním a jel na koni s panem Janem z Chlumu do domu papežova. Kardinálové se s ním zdánlivě přátelsky sešli, rozmlouvali s ním a potom odešli na oběd. Když Hus s panem Janem osaměl, dal se s ním jakýsi skromný mnich do rozhovoru o remanenci. Hus však rozpoznal, že se jedná o učeného teologa. Byl to Fra Didacus de Noxěna, španělský učenec, zástupce aragonského vládce Ferdinanda. Byla to lest a oklamání - neboť se vydával za člověka obyčejného rozumu, zvídavě žádal, aby mu mistr podrobně vykládal, co sleduje svým učením. Pan z Chlumu, který byl rozmluvě přítomen, tuto lest prohlédl a snažil se Husa zbavit dotěrného mnicha, zdál se mu podezřelý způsob rozmluvy a také Hus začal poznávat, že mnich se přetvařuje a chce na něm vyzvědět, co učí a obhajuje. Rozhovor skončil, z oběda se vrátili kardinálové a současně vešli i dva zavilí nepřátelé M. Jana Husa - Michal de Causis a Štěpán Páleč. Brzy - po rozmluvě s kardinály -
Faktem bylo, že Hus, kterého měl v tuto dobu chránit ještě glejt císařův, vsazen byl do žaláře. II. Věznění Hus byl po zatčení odveden v noci do zatímní vazby v domě kanovníka - kantora kostnické katedrály. Komise jmenovaná 4. prosince, která měla Husa vyšetřovat, schválila vypracované žalobní články na Husa a dala příkaz, aby Hus byl uvězněn. Byl proto 6. prosince odveden do dominikánského kláštera a uvězněn v uzoučkém prostoru vězení. Hus, který byl považován za stoupence Viklefova učení, když mu bylo předloženo 45 jeho článků prohlásil, že nikdy nechtěl a nechce hájit bludy. Na 32 článků odpověděl písemně. Komise naléhala, aby se poddal výroku 12 či 13 mistrů. Hus však trval na tom, že chce počet vydat před celým koncilem. V tu dobu k němu přivedený Štěpán Páleč. Husovi řekl: „Po Viklefovi nebylo většího kacíře nad tebe. Všichni, kteří navštěvovali tvá kázání, jsou nakaženi remanenčním kacířstvím“ (remanence soudí, že chléb po konsekraci, tj. proměňování, zůstává chlebem). Hus žádal, aby mu byl dán prokurátor, advokát. Jako obviněnému z kacířství mu to !20
bylo odepřeno. Jan z Chlumu veřejně protestoval proti Husovu uvěznění.
Kostnický biskup Otta III. z Hachberku byl drsný a krutý německý feudál. Zařídil, aby Mistra Jana zbrojnoši spoutali a na lodi převezli do většího bezpečí. Tak v doprovodu 170 ozbrojenců plula loď k novému Husovu žaláři k hradu Gottliebenu. Vsazen byl do nejvyššího patra věže, dokořán otevřeného větrům a nepohodě. Na rukou i nohou připoutali Husa ke zdi, mohl se těžko pohnout. Trpěl hladem a ž í z n í . K r u t o s t m ě l a z l o m i t H u s ov u odhodlanost.
Když Zikmund v noci 24. prosince přijel do Kostnice, nemohl už nic podniknout ve věci Husově, jen si vymínil, aby Hus byl veřejně vyslyšen. Páleč předložil komisi 42 článků proti Husovi, z nich 34 bylo z Husova spisu De ecclesia. Vyšetřování se tak obrací od spisů Viklefových ke spisům Husovým. Podařilo se získat stráž, která zprostředkovala výměnu dopisů. Hus žádal o Bibli a inkoust. Připravil odpovědi na žalobní články Pálečovy. Dne 9. ledna byl Hus přemístěn do lepší místnosti vedle refektáře; byl již churavý. Kolem 19. ledna odevzdal Hus odpověď na Pálečovy články kardinálu d’Aillymu a byl vyslýchán. Těžce onemocněl těžkými horečkami a bolestmi, až mu sám papež poslal lékaře.
Zpráva o nelítostném zacházení dostala se až do Čech, kde moravská a česká šlechta odeslala protestní listinu, celkem s 250 pečetěmi. Protestovali i čeští šlechtici jeho doprovodu. Hus zakrátko podlehl krutým poměrům, vrátily se mu dřívější neduhy a horečky, záchvat žlučníku, ba začal i zvracet krev. Přesto udivení žalářníci zaslechli, jak ztýraný a zubožený kněz prozpěvuje sloky duchovní písně jazykem, jemuž nerozuměli.
Zatím přišel do Kostnice 25. února 1415 kancléř pařížské univerzity Jean Gerson. Ten, ač sám usiloval o reformu církve, přidal se k odpůrcům Husovým. Přinesl 20 článků proti Husovi a naléhal na odsouzení všech Viklefových stoupenců. Do Kostnice přišli ale i Husovi přátelé. Zpovědník krále Václava biskup Mikuláš dal Husovi příznivé osvědčení. Byl zatčen a po propuštění z Kostnice unikl. O čtrnáct dní později přijel do Kostnice Mistr Křišťan z Prachatic a bydlil s Janem z Chlumu u vdovy Fidy. Byl rovněž zatčen, ale král Zikmund se ho ujal jako posla a hvězdáře krále Václava. Navštívil Husa v žaláři 4. března a Hus se slzami v očích vítal svého někdejšího učitele i přítele.
Mezitím kardinálové jmenovali novou komisi pro jednání s Husem, jejíž hlavou byl Petr d’Ailly. Té předala dosavadní komise vyšetřovací všechny materiály a měla, jako vyšší komise pro jednotu víry, dále rozhodnout. Aby komise nemusela dojíždět na vzdálený hrad, bylo rozhodnuto přemístit Husa zpět do města a tak nalezl nové, mírnější vězení v minoritském klášteře. Zde našel Hus i laskavější dozorce, kteří umožňovali předávat jeho listy přátelům. V nich varoval Hus své přátele Jana z Jesenice a Jeronýma Pražského a prosil je, aby do Kostnice nechodili - jemu nepomohou a sobě uškodí.
Tehdy došlo ve městě k velikým událostem. Papež Jan XXIII. dne 20. března v přestrojení z Kostnice utekl. Ve zmatku zůstal Hus dokonce bez strážců. Hned nato byl ale dán v moc kostnického biskupa, který jej po lodi přeplavil na svůj hrad Gottlieben; ten se stal dalším Husovým vězením.
V blízkosti komise zůstával stále Štěpán Páleč, který Husa očerňoval, dokonce uváděl, že Hus nebyl nikdy ani magistrem teologie, ani nikdy nezastával význačnější církevní úřad. Do minoritského kláštera sv. Františka přivedli Husa 3. června. Zde Husa ošetřili, umyli, !21
převlékli a oholili. Dali mu jídlo, ale zůstával dále v nedobrém zdravotním stavu.
Zabarella obořil na vězně, jak může popírat to, co proti němu shodně tvrdí dvacet svědků. Tehdy pronesl Hus památná slova: „Pravda nemusí být s těmi, jichž je víc.“ Reakcí byl hluk a křik, proudy nadávek a výhružek. Musel zakročit dokonce král Zikmund: „Nenastane-li klid, dám místnost přítomnými zbrojnoši vyklidit.“ Kardinál d’Ailly znovu na Husa zaútočil. Potom Zikmund poděkoval koncilu, že poskytl Husovi veřejné slyšení. Ale nezapomněl Husa napomenout, aby se přiznal a před koncilem pokořil. Hus jen odpověděl, že na koncil přišel svobodně. Změní své myšlení, pokud bude poučen.
Jednání dále pokračovala. Ještě dříve, než biřici sem Husa přivedli, měli už kardinálové, biskupové a doktoři zkoncipovaný rozsudek, a ten chtěli prostě Husovi oznámit. Naštěstí čeští šlechtici dozvěděli se předem o těchto nekalých úmyslech a spěchali k Zikmundovi se stížností. Podařilo se jim přimět jej k zákroku. Zikmund zareagoval, vyslal ke koncilu jako své posly falckraběte rýnského Ludvíka a Fridricha Hohenzollerského, norimberského purkrabího. Říšská knížata žádala jménem královým, aby koncil dal Husovi možnost promluvit a vyslechnout jej. Kardinálská komise musela před Zikmundem ustoupit. Byla stanovena 3 veřejná slyšení, měla se uskutečnit v klášterním refektáři (jídelně) a to 5., 7. a 8. června 1415.
Ani toto druhé veřejné slyšení Husa na kolena nesrazilo. Třetí slyšení se potom konalo 8.června. Věnováno bylo článkům z Husových spisů. Hus tentokrát přišel před shromáždění bledý a tělesně vysílen. K žaludečním potížím se přidala bolest zubů. Bránil se z posledních tělesných sil. Nejzuřivějších spílání nastalo, když se Hus dotýkal papeže, kardinálů a majetku církve. Došlo i na Husův výrok, že „papež a preláti ve stavu hříšném nejsou hodni svých funkcí“. Vřava dále přerušovala jednání. Předsedající komise dala pokyn: „Zavolejte krále!“ Zikmund se vrátil a jen mrzutě prohodil: „Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu.“ Po dalším jednání Zikmund Husovi naznačil, co jej čeká: buď odvolá, nebo přijde trest, kterým církev trestá kacíře.
III. Veřejná slyšení Na den 5. června povolali tedy kardinálové Husa do svého středu a vyzvali jej, aby se vyjádřil k bodům obžaloby. Mistr Jan podotkl, že je ochoten ustoupit od svých názorů všude tam, kde mu bude dokázáno, že se mýlí. Stalo se ovšem, že Hus, kdykoli se začal bránit, či se pokoušel něco vysvětlovat, zvedl se křik, urážky a posměch. Zdivočelí preláti jeden přes druhého metali nadávky, výhrůžky a chtěli Husa umlčet. Bylo slyšet výkřiky: „Upalte ty kacířské bludy! Vhoďte na hranici spisy toho kacíře.“ To vždy, když své názory uložené do svých spisů Mistr Jan obhajoval.
Potom už biřici odvedli Mistra Jana zpět do vězení. Petr z Mladoňovic, písař určený k tomu, aby vše sledoval a zaznamenal, co se v komicích odehrálo, a který vyslechl mnoho názorů z jednání, jen připomenul: Zikmund Husa nadobro opustil.
Hned třetí den (7. června) v pátek po sv. Bonifáci došlo k zatmění slunce. V takovém úkazu viděli lidé znamení Božího hněvu, v tomto případě nad českým kacířem. Ve shromáždění vedle prelátů byl i král Zikmund se svým doprovodem. Koncil potřeboval usvědčit Husa z bludů a tu kardinál d’Ailly použil proti Husovi lest. Převlékli dvacet svědků, kteří měli svědčit a očernit Husa. Hus jejich falešné tvrzení popíral a tu se kardinál
Hus už věděl, že jej čeká hranice. Od třetího slyšení do vynesení rozsudku zbýval necelý měsíc a Hus stačil napsat více jak 20 dopisů věrným Čechům, univerzitní obci a přátelům. !22
Pak už jen v kobce žalářní očekával poslední ortel.
6. července se konala slavnostní schůze v katedrále. Předsedal kardinál ostijský Jean Broni. Zikmund seděl v čele na čestném místě. Arcibiskup rižský přivedl po mši Husa do chrámu. Biskup lodský Jakub kázal na text Písma svatého, Římanům 5, 6: „Aby umrtveno bylo tělo hříchu.“ Potom došlo na odsouzení článků Viklefových a 30 článků Husových. Mistr Jan protestoval a glosoval (vznášel připomínky). Zabarella nařídil biřicům, aby jej umlčeli. Hus se sepjatýma rukama prosil, chtěl ještě se obhajovat a pokoušel se dále promluvit. Již nebyl vyslyšen.
IV. Epilog Třídenní jednání na počátku června, kdy bylo Husovi umožněno slyšení, ukázalo rozpor: komisi šlo o to, aby se Hus podrobil autoritě koncilu, Hus trval na svém svobodném rozhodnutí a soudil, že většina jeho článků, z nichž byl obviňován, byla v souladu s Písmem svatým i s učením církevních otců. Za Husem dále docházeli do vězení mnozí, kteří navrhovali zmírnění odvolací formule. Leč ani to Hus nepřijal. 21. června oznamuje svým přátelům, že nemůže odpřísáhnout článků falešně dosvědčených. Potom už jen vzdává díky králi Václavovi i jeho manželce, loučí se s nimi i se Zikmundem a přáteli a čeká na vynesení rozsudku.
Přečten byl již dříve připravený rozsudek. Hus zbledl a zvolal: „Bože všemohoucí, jaký to rozsudek je proti mně vynesen! Pane Ježíši Kriste, odpusť všem mým nepřátelům, pro své nesmírné milosrdenství.“ Potom byl zbaven kněžství, proklet a vydán světskému rameni. Arcibiskup milánský spolu se sedmi biskupy zbavili Husa kněžské hodnosti, na hlavu mu vsadili papírovou čepici s čerty a nápisem: „Toť jest kacíř.“ Poté jej odvedli na popraviště za městem; byla to poslední Husova pozemská pouť.
23. června koncil odsoudil Husovy knihy a určil je k spálení. Ještě tu pobývali pan z Dubé a pan z Chlumu. I s nimi se Hus loučí a napomíná je, aby věrně sloužili Kristu. 27. června se loučí s univerzitou, učiteli i žáky. 1. července posílá sněm k Husovi 8 hodnostářů, kteří jej mají přimět ke konečnému rozhodnutí.
Hus jde však dále našimi dějinami, přes věrné a zbožné husity, dobu krále Jiřího z Poděbrad, až k době ponížení v době pobělohorské. Ale zase i dále od Komenského až do doby obrození našeho národa, od Dobrovského a Bolzana až k Havlíčkovi a Masarykovi.
5. července byl Hus předvolán před zástupce národů v klášteře minoritů a byla mu předložena poslední zprostředkující formule. Večer téhož dne přišel za ním do vězení falckrabě Ludvík jako posel Zikmundův a s ním i Jan z Chlumu a Václav z Dubé a dále čtyři biskupové. Hus formuluje poslední prohlášení: „Já, Jan Hus, v naději sluha Boží, nechci vyznat, že jsem učil a hlásal články falešnými svědky dosvědčené. Nechci odpřísáhnout, abych se nedopustil křivé přísahy.“
!
!23
!24
