Obsah. Editorial. Anna Kareninová překladatelka

Obsah Německý tón, slovanská melodičnost – tak lze charakterizovat pražskou německou literaturu, která dala světu nejen Franze Kafku str. 4 – 7

Editorial

Čechy jsou místem, kde se historicky stýká několik kultur. Letošní šesté vydání revue Vítá Vás srdce Evropy se obrací právě k tomuto rysu českých zemí. Číslo o přesazích kultur otevírají dva hlavní kulturní proudy, které spolu s českou kulturou vytvářejí neopakovatelnou, magickou atmosféru Prahy i celých Čech: kultura německá, nebo spíš německo-česká, a kultura židovská či německo-židovská. Pražská německá literatura se stala pojmem a do Čech se jezdí už nejen za Franzem Kafkou či tajemným Gustavem Meyrinkem. Franz Werfel nebo Max Brod jsou obecně považováni za spisovatele německé a přitom patří k Praze a jejímu židovskému živlu. Právě v české metropoli se před více či méně literárně zdatnými turisty otevírá inspirující paměť míst. Zmiňme třeba kavárnu Arco vedle Masarykova nádraží, kde se scházeli pražští němečtí spisovatelé a své snímky tu pořizovali velcí světoví fotografové. I po rekonstrukci toto místo dýchá někdejším poetickým setkáváním. A co teprve Staronová synagoga, v jejímž koutě stojí nedotčeno křeslo rabiho Löwa a na jejíž půdě v prachu by snad ještě šel dohledat otisk Golemových zad? Židovský osud v jedné z nejtragičtějších poloh je zase naléhavým tématem próz Arnošta Lustiga, jehož autorskou hnací silou je „povinnost nezapomenout“. A portrét Pavla Tigrida a jeho exilového časopisu Svědectví, který vy-

dával v době totalitní komunistické moci? Ten je symbolickým uzavřením celého oblouku a holdem osobnosti, v níž se kultury přítomné v Praze stýkaly. Prostupování idejí a zejména odpor, který výjimeční lidé odjakživa kladou dobovým trendům, přinášely vždy české kultuře originální osobnosti. Mezi ty, jež do ní svou výlučností vnesli nové valéry, patří nakladatel Josef Florian z malé vesnice Stará Říše. Kolem jeho osoby se tu soustředilo zásadní české katolické myšlení literární, odtud se do Čech dostaly první překlady Leona Bloye, Paula Claudela či G. K. Chestertona. K významným samorostům Čech se nepochybně počítají malíř, grafik, tiskař a spisovatel Josef Váchal či světově známý spisovatel Bohumil Hrabal. A cesty krále majálesu Allena Ginsberga a amerických beatniků do Prahy? Ty patří k tématu prostupování a konfliktu různých myšlenkových vlivů zrovna tak.

Věčně živá legenda: rabi a jeho golem – po stopách prvního „androida“ na evropském kontinentě str. 8 – 11 Povstanu! aneb Dobré dílo Josefa Floriana – jeden z nejusilovnějších českých nakladatelů věřil, že jeho dílo je naplněním Božího vnuknutí str. 12 – 15 Muž, který bojoval s ďáblem a se ženami – snad největší samorost českého výtvarného umění, dřevorytec Josef Váchal str. 16 – 19 Galerie – splněný sen jménem Portmoneum str. 20 – 21 Pábitelé na filmovém plátně – jedno z filmových zpracování knihy Bohumila Hrabala získalo amerického Oskara; ostatní nejsou o nic horší str. 22 – 25 Příběh o zlu může přinést dobro – Arnošt Lustig, spisovatel, který ve svých knihách zúčtoval se zlem druhé světové války str. 26 – 29 Svědectví Pavla Tigrida – více než časopis – komunistická Státní bezpečnost ho měla za úhlavního nepřítele, nakonec na něj byla krátká str. 30 – 33 Mosaika událostí a zajímavostí souvisejících s nadcházejícím předsednictvím ČR v Radě EU str. 34 – 35 Beatnici v Brueghelově zimním městě – Když se beatnik Allen Ginsberg stal v roce 1965 králem pražského studentského majálesu, komunistické úřady zuřily... str. 36 – 38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Karel Nedvěd Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů; za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií. ISSN 1802–3657

Anna Kareninová

Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele: [email protected]

překladatelka

3

Německý tón, slovanská melodičnost Pražská německy psaná literatura byla v českých zemích dlouhá léta opomíjena. Po druhé světové válce upadla v zapomnění, protože vše německé mělo v poválečných letech přívlastek čehosi nežádoucího. Nebyla v čítankách, netiskla se, nepřekládala se, prostě neexistovala. Pro českého čtenáře musela být objevena hned dvakrát, poprvé v 60. letech germanisty v čele s Eduardem Goldstückerem a podruhé – po normalizačním intermezzu – až v letech devadesátých. Navzdory cílenému vytlačování z našeho povědomí patří pražská německá literatura do kulturních dějin

Rainer Maria Rilke a Clara Westhoffová, 1904.

Rainer Maria Rilke v Hotelu Biron v Paříži.

Rilke a Paul Valéry v Anthy sur Thonon, 13. září 1926.

naší země. Vznikala v prostředí několika kultur a národností, a přestože promlouvala německým jazykem, byla, ať už vědomě či nevědomě, výrazně utvářena elementy nejen německými, ale také českými a židovskými.

vu, co znamenal pro pražské Němce na sklonku století literární úspěch: Hugo Salusovi čas od času otiskli báseň v jednom z říšských kulturních časopisů. Rilke – zjev z čistého nebe

V

Není tedy divu, že zjev Rainera Marii Rilka (1875–1926) a sláva, kterou si vydobyl ve světě, zapůsobila na pražskou literární scénu jako blesk z čistého nebe. Původem byl Rilke Pražan, i jeho první básně a prózy jsou plné pražských motivů a témat. Ovšem nejen tím je jeho

Praze se samozřejmě mluvilo a psalo německy již od středověku, ovšem fenomén pražské německé literatury se týká jen minulého a předminulého století. Ve stručnosti by se vývoj tohoto fenoménu dal popsat jako cesta z provinčnosti ke světo-

4

vosti (a odtud, jak již bylo poznamenáno, do zapomnění). V 19. století měla literární produkce pražských Němců provinční charakter, kterého se ke konci století usilovně snažili zbavit. Napodobovali německé a rakouské sousedy, inspirovali se německým naturalismem a později velmi módní vídeňskou modernou. Praha však měla i své uctívané spisovatele. Byl jím kupříkladu básník Hugo Salus (1866– 1929), který byl podle vzpomínek současníků rozeznatelný v pražských ulicích podle svého nepřehlédnutelného širáku. Avšak jen pro předsta-

Franz Werfel a jeho žena Alma během cesty do Ameriky, 1936.

Student Charouzek na Židovském hřbitově. Záběr z filmu Josefa Císařovského Cizinci v Praze.

Genius loci „... Praha své obyvatele utváří a jako loutkář vodí od jejich prvního až do posledního dechu.“

Gustav Meyrink (1868–1932) Město se skrytým tepem srdce

poezie pražská. V Rilkově poezii zní zcela neněmecký tón, který jeho obdivovatelé nazývali slovanskou melodií. Říkali o něm, že dokáže německá slova rozeznít slovansky. Světový úspěch přinesla Rilkovi až díla, která napsal v zahraničí. Jmenujme jeho nejznámější – Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (1913), Elegie z Duina (1923) a Sonety Orfeovi (1923). Rilke nenapodoboval žádný styl, byl jen sám sebou. Světovosti došel právě díky svérázu své poezie, která je obrácená dovnitř duše, hloubavá a také zjemnělá.

Zázračné dítě Franz Werfel Pražským zázračným dítětem byl Franz Werfel (1890–1945). V pouhých sedmnácti letech mu vyšla jeho báseň Die Gärten der Stadt Prag (Zahrady města Prahy) v prestižním vídeňském listu Die Zeit. Přestože začínal jako expresionista a hymnický básník lehkého verše, známý je dnes hlavně díky své prozaické tvorbě, z níž jmenujme alespoň monumentální román Čtyřicet dní (1933), který zachycuje události, jenž jsou až do dnešních dnů stále citlivým politickým tématem – turecký masakr arménské menšiny během první světové války. Od svých dvaceti let žil Werfel více méně mimo Prahu. A do Čech, později Československa, se už nikdy natrvalo nevrátil. Pro české Němce Praha zůstávala inspirujícím prostředím, ve kterém se střetávalo mnoho kulturních vlivů. Nebyla však místem, kde by mohli svůj talent plně rozvíjet. Dokud byly Čechy součástí habsburské monarchie, mohli pražští Němci publikovat v Rakousku. Ale Československo, které se v ústavě nazývalo státem Čechů a Slováků, bylo pro mnoho pražských Němců příliš těsné. Pražská literární scéna

R

ilke byl prvním, kdo ukázal Prahu jako místo, kde se rodí talentovaní spisovatelé. A byl také prvním, kdo začínajícím pražským literátům ukázal, jak a zejména kde svůj talent rozvíjet. Je to zásadní klíč k pochopení pražské německé literatury. Velká nakladatelství a čtenáře měli němečtí autoři hlavně za hranicemi, v Německu a Rakousku. Pokud se chtěli živit literaturou, museli publikovat za hranicemi Čech. Jak ještě uvidíme na příkladech dalších pražských Němců, sláva a světovost na ně čekala hlavně v zahraničí. Gustav Meyrink. Hugo Steiner-Prag: ilustrace k románu Golem.

5

Portrét Franze Kafky od Karla Votlučky z roku 1929, podle fotografie z roku 1917. Votlučka byl autorem vůbec prvních ilustrací k povídkám Franze Kafky.

Irena Sedlocká, Franz Kafka, sádra, 1963.

mán, inspirovaný působením alchymisty Johna Dee na dvoře Rudolfa II.

se po první světové válce rozprchla do německy hovořícího zahraničí. Werfel zdaleka nebyl jediný, kdo Prahu opustil. V Berlíně, který na začátku minulého století zažíval velký kulturní rozvoj a pražské Němce přitahoval nejvíce, se mezi tamějšími spisovateli v žertu říkalo, že v každé berlínské kavárně sedí alespoň jeden pražský Němec.

První existencialista Franz Kafka

Mystik Gustav Meyrink Samozřejmě Praha nebyla jen místem, odkud literární velikáni pocházeli. Promítla se do nejednoho díla, a to v mnoha podobách. Kupříkladu Prahu temnou a mystickou proslavil snad nejvíce Gustav Meyrink (1868– 1932), který sice z Prahy nepocházel, ale prožil tam necelých dvacet let. Psal fejetony, povídky, přispíval do okultistických sborníků, překládal Charlese Dickense a byl spoluautorem několika divadelních her. V jeho díle dominuje vliv staré Prahy, který zúročil ve svých nejznámějších románech. Svým románem Golem (1915), který vyšel téměř ve čtvrtmilionovém nákladu, se stal

6

Max Brod na kresbě Gustava (Axela) Janoucha, 1913.

velmi úspěšným spisovatelem. Děj se odehrává kolem roku 1890 v mizejícím židovském městě v Praze, kde se prolíná současnost a mystická minulost rudolfínské Prahy. Následovaly romány Zelená tvář (1916) a Valpuržina noc (1917), příběh se odehrává na Malé Straně za noci čarodějnic, kdy na podivuhodný svět malostranských paláců působí mystické síly. Z dalších děl vyniká Anděl západního okna (1927), mystický ro-

Kdo Prahu nikdy natrvalo neopustil, byl Franz Kafka (1883–1924). Spisovatel, který se dnes stal turistickým lákadlem české metropole, ovšem o literární slávu neusiloval. Kafka si dokonce přál, aby veškerá jeho díla v rukopisech byla po jeho smrti spálena. Jeho přítel, spisovatel a organizátor pražského německého kulturního života Max Brod, Kafku, jak známo, neuposlechl. Kafka udal směr moderní světové literatuře. Není náhoda, že se Kafky v polovině 20. století dovolávali jako svého předchůdce existencialisté, nebo že jej dokonce nazývali prvním existencialistou. Kafka skrze svou jedinečnou životní zkušenost zachytil svět jako roztroušenou a nesouvislou skutečnost, ve které člověk složitě, nebo dokonce marně hledá vlastní místo. K oblibě Kafky přispělo jistě i to, že jeho literárně ztvárněná zkušenost je minulému

E. E. Kisch na karikatuře Otto Umbehra, z obálky knihy Zuřivý reportér, 1926.

století, tak často zmítanému světovými válkami a nejistotou, velmi blízká, ne-li přímo důvěrně známá. Za Kafkova života vyšlo několik jeho povídek, světově ho proslavily až posmrtně vydané románové fragmenty Proces (1925), Zámek (1926) a Amerika (1927).

... a další Němectví jako kulturní identitu chápal i Camill Hoffmann (1878–1944), básník, novinář a také československý diplomat. Přestože Prahu a Čechy opustil po vzoru Rilka velmi brzy, už v jedenadvaceti letech, v roce 1918 se rozhodl pro československé občanství. Hoffmann patří mezi ty pražské Němce, kteří stáli mezi českou a německou kulturou a byli jejich prostředníky. Překládal českou literaturu do němčiny, psal o českých spisovatelích studie do německých a rakouských literárních časopisů. První obšírnější studii o Otakaru Březinovi, která byla otištěná v Německu, napsal právě on. Mezi kulturní zprostředkovatele patří jistě také Otto Pick (1887–1940), který překládal dílo Karla Čapka, a Rudolf Fuchs (1890–1942), známý svými překlady Petra Bezruče. Pavel Eisner (1889–1958) pro Čechy objevil dílo Thomase Manna a je autorem jedné z nejkrásnějších knih o českém jazyce Chrám i tvrz (1946).

Zuřivý reportér Egon Erwin Kisch Národnost pro Němce z Prahy nehrála tak velkou roli jako pro ostatní Němce z českých zemí. Pražští Němci byli zpravidla židovského původu a „němectví“ pro ně znamenalo hlavně kulturní příslušnost. Národnostní problém, který tak velmi zaměstnával 20. století, elegantně obešel další pražský Němec, známý pod přízviskem, které si pro sebe sám vymyslel: zuřivý reportér Egon Erwin Kisch (1885–1948). Byl kosmopolitou duchem i tělem. Psal německy, byl občanem Československa cestujícím po celém světě a až do své smrti zůstal komunistou.

E. E. Kisch po druhé světové válce opět doma.

Kischův rukopis z posledních let života – reportáž Von Schkubanken (Škubánky).

Pavel Polák Foto: archiv redakce

Stránky ze sešitu španělštiny, kterou se E. E. Kisch v roce 1940 učil za svého pobytu v Mexiku.

7

Věčně živá legenda: rabi a jeho golem

Praha magická, Praha hvězd a mandragor, to jsou epiteta, s nimiž se můžeme setkat v popisech atmosféry Prahy druhé poloviny 16. století. Tehdy, přesněji roku 1583, se do srdce Českého království z Vídně přestěhoval mecenáš věd a umění, císař Rudolf II. Jeho dvůr brzy přilákal jak skutečné vědce a umělce, tak i šarlatány. Ti všichni dohromady, společně s místními šlechtici a měšťany, projevujícími porozumění pro nového ducha doby, dali vzniknout svébytnému koloritu, který Prahu poznamenal dodnes.

nes Kepler, raději se zaujetím naslouchají příběhům spojeným s Prahou mystickou a magickou. I když jim lze ta-

Ž

Blíží se maharalovské výročí Návštěvníci města nad Vltavou při svých toulkách pražskými zákoutími nejsou většinou přitahováni pozoruhodnými výsledky, učiněnými zde vědci jako byl Tycho Brahe či Johan-

8

Židovské muzeum v Praze – Maislova synagoga.

kových příběhů nabídnout víc než dost, neotřesitelnou stálicí na hvězdném nebi městských legend je pověst o golemovi. Jeho stvoření mýtus přiřknul učenému rabínu Jehudovi Leva ben Becalelovi (kolem 1525–1609).

Monumentální socha rabiho Löwa od Ladislava Šalouna z roku 1910.

idovský učenec, známý také jako rabi Löw nebo Maharal, je dodnes ztělesněním středověké Prahy, kde se mísila realita s legendou, věda s mystikou. Pražská židovská obec i celá česká veřejnost se dnes připravují na uctění památky tohoto velkého židovského myslitele. Blíží se totiž výročí 400 let od jeho úmrtí. Po celou tuto dlouhou dobu nikdo na znamení úcty neusedl do rabiho křesla na pravé straně pražské Staronové synagogy. Ve sbírkách Židovského muzea Praha se nachází několik prvních vydání

Staronová synagoga v Praze.

Mýtus

Starý židovský hřbitov v Praze.

„Myslíte si snad, že naše židovské knihy jsou napsány výlučně souhláskami jenom z nějakého rozmaru? Každý ať si sám k tomu najde tajné samohlásky, které jenom jemu jedinému odhalí určitý smysl...“

Gustav Meyrink Golem

děl rabiho Löwa – právě ta budou patřit mezi významné exponáty chystané maharalovské výstavy. Starý pražský židovský hřbitov bude už brzy svědkem restaurátorských prací, které uvedou do dobrého stavu tumbu rabiho Löwa i náhrobky jeho předků, potomků a rodinných příslušníků. Pozdně renesanční tumba rabi Löwa a jeho ženy Perl je nejnavštěvovanější pomník hřbitova. Věčně zalévaný vlnami vosku z přinášených svíček, se spárami ucpanými papírky s tajemnými vzkazy poutníků z celého světa, je hrob svědectvím, že rabiho dědictví žije.

Příběhy mnohé se halí do stínů, však mezi nimi je tento výjimka. Stále je svěží a živá vzpomínka na Löwa, předního z pražských rabínů. Juda Löw byl hnán po vědění chtíčem božských pravd. Pustil se do permutací písmen a do komplexních variací, až slovo pronesl, které je Klíčem...

Jorge Luis Borges Stvoření golema Pro veřejnost je rabiho odkaz myslitele a vzdělance přeci jen zastíněn jeho údajným autorstvím golema. Pojďme v krátkém exkurzu ještě předejít okamžiku, kdy rabín a jeho pomocníci za temné noci nalezli místo s hlínou nedotčenou člověkem, golema uhnětli a magickými formulemi jej přivedli k životu. Myšlenka stvoření umělé bytosti je myšlenkou velice starou. Ještě před po-

Golem přeložil Jan Jícha

psáním nejznámějšího aktu stvoření v Genezi, nám starořecké báje zanechaly vyprávění o titánu Prométheovi, který z hlíny a vody stvořil první lidské bytosti, na něž bohové seslali trápení a soužení v podobě dalšího umělého výtvoru Pandory. Již pozemským stvořitelem se stal bájný Pygmalion vytvo-

řivší sochu nadpřirozené krásy. Oživit svůj výtvor, do kterého se zamiloval, dokázal ale pouze s božskou pomocí.

S

tředověcí tvořitelé umělých bytostí byli pevně přesvědčeni, že svým homunkulům dokážou vdechnout život. V dobách, kdy v Praze z hlíny povstal golem, předložila alchymie, konkrétně její nejznámější představitel Paracelsus ve svém díle De generatione rerum naturalium jiný, „biochemický“ koncept stvoření umělé bytosti. Věhlasný alchymista a lékař radil vložit mužské semeno do hermeticky uzavřené skleněné nádoby, která se měla na čtyřicet dní ponořit do koňského hnoje. Během této doby mělo v nádobě dojít k rozkladu a měla v ní vzniknout průsvitná lidská forma bez těla. Ta měla být po čtyřicet týdnů, za stálé teploty rovné teplotě mateřského lůna, vyživována přípravkem z lidské krve. Tak mělo být stvořeno „lidské dítě jako z matky, jen o něco menší.“ Postup legendárního rabiho vycházel odjinud, z kombinace božího díla

9

Španělská synagoga v Praze.

a poznání, kde měla své místo alchymistická teorie čtyř prvků – základních kamenů světa. „Čtyři elementy jsou potřeba ke stvoření golema, neboli homunkula. Jmenovitě země, voda, oheň a vzduch,“ sděluje rabi svým pomocníkům, než dojde k vytvoření golema.

Z

prvního prvku byl golem uhněten a další tři, vodu, vzduch a oheň, představoval tvůrce se svými dvěma žáky. Samotné oživení golema se odehrálo pronesením magických formulí, dle jiné varianty legendy vložením pergamenu s formulemi (šému) do golemových úst nebo čela. Pojetí šému, který golema oživoval, vychází z kabaly, podle které je možno zopakovat Boží tvůrčí čin s pomocí správné kombinace písmen Božího Jména. Nakonec byl oživlý golem oblečen a měl vypadat na třicet let. Ochránce Židů Důvody, jež vedly k pokusům vytvořit umělou bytost, byly různé. Pygmalion žádal o oživení svého díla pod vlivem lásky, Pandora byla seslána na svět jako nástroj pomsty bohů, Paracelsus vycházel z pohnutek vědeckých. Jedna z variant mýtu o golemovi má svůj podtext sociálně politický. Poté, co se golem poprvé zvedl

Detail Židovského muzea v Praze (Maislova synagoga).

ze země, prý k němu rabi pronesl následující věty: „Věz, hroudo hlíny, že jsme tě stvořili ze zemského prachu, abys chránil lid Izraele proti jeho nepřátelům a chránil jej od všeho neštěstí a útlaku, jemuž je náš národ podroben.“ Rabi ke svému dílu totiž přistoupil poté, co v noci uslyšel tajemný hlas vybízející ke stvoření bytosti na ochranu utiskovaného židovského národa. Za dob císaře Rudolfa II. se Židům v Praze nevedlo špatně, nicméně pověst nás stejně zpravuje o spiknutích proti nim, která dokázal překazit až golem. V legendě z dob, kdy se za panování následníků císaře Rudolfa zvedaly větší či menší vlny antisemitismu, zaznívá touha po příchodu mocného zastánce, který Židy ochrání před nepřátelským okolím. Nebezpečná síla Golem nebyl ani dobrý, ani zlý, protože nebyl člověkem, ale uměle stvo-

10

Typické vyobrazení pražského hliněného Golema.

Z filmu Golem: jak přišel na svět (Der Golem, wie er in die Welt kam) od Paula Wegenera a Carla Boese (Německo, 1920).

Zlatá ulička v Praze.

stvořený ochránce. Přesto se legendární golem vydal do světa literatury, výtvarného a filmového umění. Téma golema klade inspirativní otázky, jež způsobují jeho přesah z legend a umění i do oblasti přírodovědného bádání a filozofie. V budoucnu se proto k nejznámějším literárním golemům Judithy Rosenbergové, Gustava Meyrinka, Jorge Borgese a jejich filmovým obdobám vytvořeným Paulem Wegenerem a Martinem Fričem jistě připojí golemové další. Mimochodem, mezinárodní uskupení Golem (t. č. na turné po USA) hraje klezmer zpívaný v jidiš a říznutý punkem. Petr Vágner Foto: CzechTourism, Wikipedia.org

řenou bytostí zbavenou lidských pohnutek. Ohromnou sílu, která v něm byla uložena, vynakládal na službu svému pánu a jeho lidu. Neznal únavu a navíc se v něm stále hromadila energie. Proto mu rabi každý pátek šém vyjímal, aby přes sobotu golem vyhasl. I přes služby, které mu golem prokazoval, dospěl rabi k závěru, že je třeba se neobvyklého služebníka zbavit. V nejtradičnější verzi legendy se tak stalo poté, co rabi odešel v pátek do synagogy a zapomněl golemovi šém vyjmout. Nahromaděná síla učinila z golema běsnící monstrum, které zastavil až rabi, jenž musel přerušit službu v synagoze. Golema znehybnil vyjmutím šému a jeho bezvládné tělo pak s pomocníky ukryl na půdě Staronové synagogy (hledačů golema se později vynořilo víc než dost, byl mezi nimi i „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch). V této vrstvě legendy se setkáváme se zajímavým motivem golema jako

ne zcela zvládnutého výtvoru lidské mysli a zručnosti. V době, kdy jiné lidské objevy a vynálezy jsou schopny zničit nejen lidstvo samotné, ale i planetu, na níž žije, je takové memento více než současné. Golem měl inspirovat k úvahám o mezích lidského poznání, přesněji o pravidlech, jež by měla být na cestě za poznáním dodržována. Jak by ale měl vypadat šém, který by nás ochránil před současnými hrozbami, je otázka, s níž by se zřejmě těžko vyrovnal i učený rabi. Zdroj inspirace Dnes víme, že téma golema bylo v židovské kultuře přítomno podstatně dříve, než žil rabi Löw. Víme také, že autorství mu bylo později připsáno legendou, rovněž víme, že selhaly všechny pokusy golema nalézt a nemusíme pochybovat o tom, že pražské Židy před pogromy chránil mnohem bezpečněji osvícený císař než uměle Mikoláš Aleš, Golem a rabi Löw, 1899.

11

Povstanu! aneb Dobré dílo Josefa Floriana Na mapě České republiky stěží nalezneme malou moravskou vesnici Stará Říše, která má však velmi významné historické postavení v českém kulturním a náboženském kontextu. Ve Staré Říši žil a působil Josef Florian (1873–1941), jedna z nejpozoruhodnějších osobností české kultury první poloviny 20. století. Josef Florian pocházel z rodiny venkovského tesaře z vesničky Hadov u Jihlavy. Maturitu složil na reálce v Telči. Krátce působil na obecné škole v Kostelní

12

Rodný dům Josefa Floriana, Stará Říše, č. p. 69.

hem k evangelické zvěsti, velící přijmout Kristovo zjevení a předávat je všem. To byl patrně onen základní existenciální impuls, který rozhodl o Florianově celoživotní touze evangelizovat společnost, z níž se, podle jeho názoru, vytratila opravdová zbožnost a vztah k Bohu byl vytěsněn měšťáckou lhostejností k duchovním hodnotám. Florianovy názory i jeho budoucí životní aktivity se formovaly na přelomu 19. a 20. století, kdy byly české země součástí Rakousko-Uher-

Myslové a potom odešel na vysokoškolská studia, nejprve na techniku a pak na filozofickou fakultu. Po studiích nastoupil jako středoškolský profesor přírodopisu do Náchoda. Profesorskou kariéru ale Florian záhy opustil v duchu Sokratova: „Poznej, na čem chceš pracovat.“ Základním impulsem k tomu bylo objevení článku Léona Bloye (1846–1917)

ve francouzském časopise La Plume. V něm tento francouzský spisovatel a bojovný katolický publicista vyslovil svůj programový postulát opravdového křesťana, že „do ráje se nevstupuje ani včera, ani zítra, nýbrž dnes“. A Josef Florian akceptuje tento Bloyův apel se svrchovanou vážností a opravdovostí a chce si svůj „vstup do ráje“ zasloužit bezvýhradným vzta-

ska, monarchie, jejíž spojení s katolickou církví bylo velice intenzivní. Typické habsburské spojenectví oltáře a trůnu, tak zvaný austrokatolicismus, dávalo katolictví punc státní ideologie, což mělo za následek značné zformalizování základních křesťanských pravd a výrazně oslabovalo existenciální rozměr křesťanské víry. Josef Florian, obdobně jako Léon

Pozdější dům Josefa Floriana, Stará Říše, č. p. 175.

Vlastislav Hofman, Josef Florian, linoryt z nevydaného cyklu Menší hlavy, 1918.

Z interiéru domu Josefa Floriana č. p. 175 ve Staré Říši.

Kniha „14. srpna 1906. Příchod Josefa Floriana. Tvář vážná a bolestná. Tvář venkovana od Dunaje, vzhledu mučedníka.“

Léon Bloy francouzský spisovatel (1846–1917) v deníku Neprodajný

Bloy ve Francii, chápal toto zpovrchnění víry v Boha jako hlubokou krizi poznání, způsobenou všeobecným příklonem k vědě i prospěchářstvím soudobého měšťáka, který skrýval přízemní materialismus pod maskou institucionalizované „zbožnosti“. Slovy vydavatele Karla Dostála-Lutinova: „Florian pozoruje z poustevny své proud moderního života a – plivá do něho, ne, volá k pokání.“ V této kulturně duchovní atmosféře vznikal Florianův evangelizační projekt, jenž měl člověka vrátit k samým zdrojům poznání, ke kořenům křesťanské vzdělanosti a kultury. Florian se na jedné straně chtěl protivit dobové koncepci tisku, obzvlášť periodického, který prohlásil za „aparát bezhlavé housenčí buržoazie“. Na straně druhé se opíral o hlas svědomí, umocněný neodbytnou idejí Posledního soudu: „v ten den soudu, v ten den vzkříšení /(...)/ v čela třeskneš všem zlým ponravám/ jež neslyšely svého

nitra hlas,/ jenž tiše mluvil, ale důtklivě.“ Florian zdůrazňoval nejen návrat k bibli, ale také usilovné studium, poznání, jež pomůže člověku pochopit smysl všeho. Takové studium ovšem nemohla člověku poskytnout žádná soudobá sebevěhlasnější škola. Základní programovou tezí Floriana se stává: „Pravou univerzitou dneška je sbírka knih.“ Právě vybudovat takovou

sbírku knih se stalo cílem a smyslem Florianova celoživotního snažení v jeho staroříšském nakladatelství, jemuž dal symbolický název Dobré dílo. Dobré dílo začalo s vydáváním knih v roce 1903, pod zřetelnou iniciací Léona Bloye, s jehož dílem chtěl Josef Florian seznámit českého čtenáře. Po tomto bloyovském prologu vzniklo posléze ve staroříšském vydavatelství několik edičních řad – sborníky Studium, Nova et vetera, Kursy, Nejmenší revue, Archy a edice Dobré dílo. Vše bylo podřízeno přísnému hodnotícímu výběru, jenž měl naplňovat Florianovu představu křesťanského univerzálního vzdělání. Svoje vydavatelské počínání opřel o naprostou důvěru v Boží pomoc, jak později popsal Florianův spolupracovník Otto Albert Tichý: „Co nejvíce zaráželo tehdejší naše okolí byla zásada nevydělávat si na živobytí, ale konat vůli Boží a potom spoléhat podle Evangelia, že nám Bůh dá vše, čeho

Josef Florian s dětmi a spolupracovníky, detail, vlevo dcera Anna, vzadu Františka, napravo syn Michael, 1923.

13

nám bude potřeba k existenci.“ Florianovy vydavatelské aktivity balancovaly na pokraji ekonomického krachu a často se opíraly o vysoké až nerealistické úvěry, které na sebe brali jeho přátelé a spolupracovníci (Jakub Deml píše: „Běda, kdyby nám oči zalil tuk, a proto: Budiž Jméno Jeho pochváleno!“). Přesto u Floriana stále vycházely knihy svrchovaně estetické i typografické úrovně. Josef Florian, díky své charismatické osobnosti a až sebezničující obětavosti, dokázal okolo sebe seskupit početnou skupinu překladatelů a edičních pomocníků, s jejichž nezištnou pomocí mohl počítat; mezi ně patřili nejen mladí katoličtí spisovatelé a publicisté, ale také celá řada nekatolických intelektuálů a výtvarníků, kteří byli zcela fascinováni Florianovou osobností. Florian sám přeložil více než 60 děl, především z francouzštiny. S jakým sebevražedným nasazením se u Floriana vydávalo, dosvědčil ve své korespondenci nevědomky i jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, spisovatel Jakub Deml. V roce 1907 píše svému příteli Matěji Fenclovi, že „jsou dny, kdy u Florianů obědvají pouze děti“. V jeho dopi-

14

Georges Rouaualt, Miserere, kvaš pro nakladatelství Josefa Floriana, 1915.

se z roku 1909 nalezneme kromě vyúčtování dlužných částek toto P.S.: Klobouk (jediný) mám roztrhaný i boty (1!) roztrhané, šaty obnošené, to jsme my. O rok později, v jiném dopise, Deml popisuje podmínky knižní distribuce a říká mj.: „Chudým, avšak toužícím po dobré knize, dostává se publikací, jak se říká zdarma.“ Florian za svého života nenalezl pro své knihy

dostatečné množství odběratelů nebo uspokojující zdroj financí od mecenášů. V jednom bodě dosáhly jeho dluhy u silně loajálních tiskařů částky 62 000 korun. Jeho nakladatelský podnik několikrát prošel exekucí, (s trochou nadsázky lze říci; aniž by si toho zuřivě pracující Florian všiml). Hledíme-li dnes s bezmála staletým odstupem na Florianovu činnost, nemůžeme se ubránit úžasu nad jeho vydavatelským a edičním objevitelstvím. On i jeho nejbližší překladatelský spolupracovník, básník a výtvarník Bohuslav Reynek, žili v odlehlých vesnických lokalitách, a přesto s neomylnou jistotou objevovali pro českou kulturu nesmírně významné a závažné literární a filozofické hodnoty. Vedle Léona Bloye zde byli čeští čtenáři poprvé seznámeni s významnými francouzskými autory, jako byli Paul Claudel, Charles Péguy, Georges Bernanos, Francis Jammes, Tristan Corbière, Paul Valéry a řada dalších. Nezůstalo však pouze u překladů z francouzštiny, z angloamerické literární oblasti zde můžeme nalézt objevné překlady Sherwooda Andersona, Williama Butlera Yeatse a také první české setkání s dílem Gilberta

Methoděj Florian, ilustrace a písmo z jediného exempláře ručně psané knihy Lva Nikolajeviče Tolstého Čítanka, 1921.

Keith Chestertona. Z německého jazykového okruhu se zde setkáváme nejen s prvním českým knižním vydáním Franze Kafky (Proměna), ale také jsou čeští čtenáři seznámeni s mnoha představiteli německého literárního expresionismu; významnou roli ve vývoji moderní české poezie sehrály zejména překlady rakouského básníka George Trakla i Rainera Marii Rilka. Také v oblasti filozofické reflexe měli ve Staré Říši neobyčejně šťastnou ruku – nalézáme zde první české překlady filozofických děl Gabriela Marcela, Jacquesa Maritaina, Lva Šestova, Maxe Schelera, Mathieua Blondela a dalších. Josef Florian dokázal svou vydavatelskou činností (celkem vyšlo v Dobrém díle více než 400 titulů, z toho 140 samostatných knih, 131 sborníků a 27 výborů poezie – mezi ilustrátory jeho knih patřili Josef Váchal, Bohuslav Reynek, Josef Čapek, syn Mi-

jímání a k děkování,“ píše Florian v roce 1904 do dopisu výtvarníkovi Františku Bílkovi. Díky pevné víře v Boha a osobní odhodlanosti vytvořil Florian z malé moravské obce opravdové centrum náboženské a kulturní obnovy. Zároveň beze zbytku naplnil slib, který v zoufalství nad stavem světa vepsal do dopisu převorovi Ferdinandu Hotovému. Ještě jako učitel přírodopisu v listu 27. září 1907 píše: „Uprostřed všeobecného hulákání a (...) švadronění (...) vše mlčí a jen v hlubinách temně duní věčný vodopád: „Marné věci mluví jeden každý k bližnímu svému.“ POVSTANU! POVSTANU!“ Jaroslav Med

chael a mnoho dalších) rehabilitovat katolictví a spojit náboženskou víru s nejvyššími estetickými a myšlenkovými hodnotami: „Ruce mají kořeny v srdci. Proto jsou k dávání, při-

Foto: Miro Švolík, kresby Bohuslava Reynka reprodukovány s laskavým svolením Daniela a Jiřího Reynkových, Centrum pro studium demokracie a kultury Článek je doprovázen reprodukcemi z cyklu 14 grafických listů Don Quijote (1955–1960) Bohuslava Reynka, který byl jedním z blízkých spolupracovníků Josefa Floriana.

15

Muž, který bojoval s ďáblem a se ženami Letošní ročník festivalu Smetanova Litomyšl uspořádal velkou výstavu Josefu Váchalovi a otevřel tak opět cestu k umělci, jehož tvorba i filosofie je svojí originalitou nezařaditelná do kontextu českého umění.

M

alíř, grafik, řezbář, spisovatel, tiskař a sto dalších řemesel ovládající Josef Váchal (1884– 1969) je v mnoha ohledech nejen raritou tuzemské výtvarné scény, ale i „lidským úkazem“. Zanechal po sobě dílo velmi rozsáhlé, které svými motivy i zpracováním zcela vybočuje z tvorby jeho současníků. Jsou to desítky kreseb, dřevorytů, olejů, akvarelů, ex libris,

16

Portrét Josefa Váchala od Františka Drtikola, 1913.

ale i osobité deníky, verše, pamflety a knihy, mezi nimiž zvláště vyniká publikace nazvaná Šumava umírající a romantická.

VEDRA ... z bolestné proměny věcí poznati slávu tvé vůle.

Váchal sice patřil k druhé generaci českého symbolismu a skupině Sursum (umělecké sdružení symbolistů, výtvarníků a literátů), ale ve skutečnosti neměl vyhraněné umělecké vzory. V zajetí svého vnitřního světa nespoutaného vizionáře kráčel vlastní cestou, a to natolik specifickou, že dodnes nemá následovníky. Váchalova všestrannost se projevovala tak, že byl v jedné osobě schopen knihu sám napsat, ilustrovat, vytisknout, svázat a nakonec i prodat. Nadaný a citlivý, byť navenek ironický a kritický Váchal se však přesto celý život potácel mezi bohem a ďáblem, mezi nočními děsy a samotou. Životní pouť budou-

STRÁŽ NAD MRTVÝMI A naše vlastní bytost záhadná!

Výtvarné umění

Portrét Josefa Váchala od Dagmar Hochové, 1968

„Nejlépe tlačiti vlastní káru sám.“

Josef Váchal (1884–1969) výtvarník a spisovatel

cího mimořádného umělce začala nešťastně, což se odrazilo jak v jeho tvorbě, tak i ve vyhraněných životních postojích. To je také důvod, proč je dodnes Váchal jedněmi vynášen, druhými zůstává nepochopen. Najít cestu k osamocené duši Josefa Váchala lze jen přes jeho rozsáhlé a různorodé dílo počínaje výtvarnými pracemi a konče knihou Krvavý román. Tak by se dal konečně nazvat i jeho osobní život. Narodil se jako nemanželské dítě, byť z otcovy strany spřízněn s rodinou slavného malíře Mikoláše Alše, a dožíval jako mrzout nevěřící lidem ani projevenému zájmu o své dílo. Vyrůstal u prarodičů v Písku, kde se jeho nejbližšími bytostmi stali psi a hlavní zábavou malování. „Častokráte, jsa jako pachole samotě zůstaven a doma zavřen, propadal jsem strachu a záhadnému děsu, zejména nebylli přítomen některý ze čtveronohých mých přátel, psů...,“ vzpomínal později Váchal. Na svoje umělecké nadání často pohlížel jako na rychlý zisk, ať již finanční nebo společenský, a to již od útlého mlá-

Obálka Váchalovy knihy Koruna bludařstva, to jest Postila kacířská, 1926.

dí: „Desítky kreseb, znázorňujících bitvy mezi indiány a bělochy, rozlétly se darem mezi písecké moje spolužáky, získavše mi vždy jakousi přízeň mezi hochy z tak zvaných lepších rodin,“ píše Váchal ve svém deníku. Za snadný způsob výdělku považoval později Váchal také tvorbu ex libris, s nimiž také z finančních důvodů v roce 1909 začal. To se mu však již dostalo významného povzbuzení od básníka Jaroslava Vrchlického, který jako první poznal Váchalův velký výtvarný talent.

J

iž v dětství jsou Váchalovy kresby, plné strašidel a loupežnických zjevů, projevem mimořádně vysokého stupně výtvarného myšlení. Již tenkrát se však projevoval i jeho sklon k ironii a posměchu, když jako žák základní školy nakreslil a textem doprovodil zdařilou parodii na alšovské lidové písně. Na nátlak rodiny se vyučil v Praze knihvazačem, ale rozhodl se pro uměleckou dráhu. Na tomto poli zůstal samoukem, který jen krátce vydržel v učení u malíře Aloise Kalvody a u grafika a sochaře Antonína Váchalův autoportrét, dřevoryt, 1921.

17

JARNÍ NOC ... ruce duchové k hvězdám se rozpjaly...

Herverta, kde se seznámil s grafickými technikami. Pohrdal autoritami, avšak zároveň trpěl komplexem nevzdělanosti, stejně jako absencí rodiny, víry a základních jistot. Jakkoliv šel svojí vlastní uměleckou cestou, stejně se jistému vlivu ostatních umělců neubránil, byť měli na jeho tvorbu podstatně menší vliv než realita vlastního nelehkého života a vnitřního světa podbarveného nočními děsy, vírou v reinkarnaci a osobitou filosofií.

V

jeho dílech tak i dnešní pozorovatel vnímá stopy Muncha, Klimta, z Čechů pak Preislera či Kalvody... Sám se cítil spřízněn s Boschem či Brueghelem, s českým sochařem Bílkem či malířem Panuškou, ale obdiv přiznal pouze k Alfredu Kubinovi. Spolupracoval však s významnými současníky, básníkem Jakubem Demlem nebo vydavatelem Josefem Florianem. Podstatně významněji ale do Váchalovy tvorby zasáhlo jeho seznámení se s okultismem a teosofií, disciplínou zasvěcenou odhalování skrytých duchovních skutečností.

18

ČAS Uhasla země, vysvobozená...

Kázání Roberta d’Arbrissela, dřevoryt, 1919.

Štěstí „náhody“, olej, 1908.

To se také promítlo do námětů jeho raných děl, o čemž svědčí již samotné jejich názvy: Rokle, Komedie života, Zaklínání, Po smrti, Přízraky, Mystická zahrada... Z tohoto období si Váchal velmi cenil svého obrazu Incubus, představujícího zlo v podobě ďáblova zplozence. Často také citoval svoji první knihu dřevorytů – Vidění sedmera dnů a planet, kterou zahájil svoji celoživotní tvorbu. Váchal ovšem rozhodně nezpodobňoval jenom strašidelné říše, v jeho pozůstalosti nacházíme i romanticky laděná díla – Štěstí „náhody“, Krajina, K Velešicům... Josef Váchal navíc nebyl „pouze“ výtvarník. Jeho texty básnické, magické, drzé, bizarní, angažované i ironické vznikaly spontánně a nešetřily nikoho, ani samotného autora. Pro své knihy vytvářel vlastní písmo, které vyřezával do dřevěných špalíčků spolu se symboly a obrázky. Každý výtvarný počin byl originalitou, která porušovala typografické normy a činila tak dílo přitažlivým a nezapomenutelným. Například knihy Šumava umírající a romantická nebo Ďáblova zahrád-

ka jsou nejen unikátní svým formátem, váhou, drahým materiálem, ale vzhledem k velmi malému nákladu (11 výtisků) i téměř nedostupným exponátem.

S

amostatnou kapitolou v životě Josefa Váchala je jeho vztah k ženám a městu Litomyšli. Spíše než s krasavicemi spojoval umělec od mládí svoji představu ženy s nástrojem ďábla. Nevyjadřoval se o slabším pohlaví příliš lichotivě ani v pozdějším věku, avšak zvláštní cit choval k postiženým ženám. „S matkou míval jsem hodně mrzutostí pro moji sympatii a vyhledávání ženských, mrzáčků ponejvíce,“ doznal Váchal ve svých Pamětech svoji slabost pro handicapované dívky. Všechny jeho mladické lásky měly nějakou vadu na kráse. Podstatnou roli v jeho životě nakonec sehrály dvě ženy, kupodivu obě bez postižení – manželka, které po její smrti věnoval knihu In memoriam Marie Váchalové, a výtvarnice Anna Macková. O své milence si mimo jiné poznamenal: „Macková zas blázní a vyhrožuje mně sekyrou.“ Mackové pak občas přezdívá Sekyra.

Z výtvarného pohledu je zajímavé, že Váchal příliš často nevyužíval smyslných křivek ženského těla v obraze jako jiní malíři a nedonutila jej k tomu ani módní vlna. Pokud vůbec se u Váchala objevila jako model žena, pak většinou s podobou přízraku nebo strašidla. S tímto podobenstvím ženy se lze setkat například na obrazech Spála, Blesk, Fantazie... Také tento přístup ke ztvárnění ženy jako motivu lze považovat za další specifikum Váchalovy vyhraněné tvorby. S Litomyšlí spojil Josefa Váchala místní rodák, tiskař, knihovník a obdivovatel Váchalova díla Josef Portman, který umělce v roce 1920 umluvil, aby vyzdobil část jeho domu v Litomyšli a veškerý nábytek. Během čtyř let, plných Divé ženky, olej, 1912.

KOLOZPĚV SRDCÍ ... v mlčení noci o vašem příchodu zpívajíce...

rozepří kvůli úhradám plateb, proměnil Váchal dvě místnosti Portmanova domu ve fascinující artefakt pokrytý až po strop divokým labyrintem strašidel a skřetů. Váchal svými sarkasmy však neušetřil ani svého chlebodárce. Z vášnivého obdivovatele a sběratele svého díla udělal v Krvavém románu šetřivého hraběte Portmona a z jeho stavení Portmoneum. Nakonec se však tento původně hanlivě zamýšlený název ujal a dnes je oficiálním názvem pro Váchalovo i Portmanovo muzeum. Na komplikovaném vztahu k Portmanovi, který končil definitivní roztržkou, se projevila Váchalova svérázná povaha a dar dělat si nepřátele na všech frontách. Ostatně i na dotaz, co chystá do Brna na výstavu Soudobé kultury, odpověděl v roce 1928 umělec typicky váchalovsky: „Prd“, a stejně diplomaticky to vysvětluje: „Protože ti vládní pacholci mně nevyzvali a vtírat se jim, bohorovným, nechci!“ Blanka Fajerová Foto: Archiv Památníku národního písemnictví v Praze, archiv redakce Barevné dřevoryty doprovázené citáty pocházejí z cyklu 13 Váchalových dřevorytů k veršům Otokara Březiny.

MÍSTA HARMONIE A SMÍŘENÍ ... za tebou jdeme k tvým zahradám...

19

20

Galerie Splněný sen jménem Portmoneum „Jedinou mou radostí by bylo míti Vaše všechny práce – míti pro ně místnosti – to by byl ráj, který ovšem se nikdy neuskuteční…“ napsal knihtiskař Josef Portman výtvarníkovi Josefu Váchalovi 17. března 1915. Jak je z dopisu patrné, měl Portman záměr vybudovat jakési umělcovo soukromé museum. Během návštěvy u Váchala v Praze nadhodil svoje přání o malířské výzdobě „malého výklenku… v pokojíčku“. Váchal skutečně Portmanovy prosby vyslyšel. Komplex jeho nástěnných maleb v tzv. „Portmoneu“ je na první pohled nesourodá směsice námětů a malířských stylů. Má ovšem svoji vnitřní logiku, kterou nelze dešifrovat bez znalosti celého Váchalova díla, jeho životních postojů, osudů a názorů na umění. Nalézáme zde klasickou krajinu a vedle ní reminiscence lidových „krvavých“ románů 19. století, celý „Přírodopis strašidel“, fantasmagorické kompozice se střídají s klasickými tématy křesťanské ikonografie a s odkazy na hinduistickou Bhagavádgítu i jiné orientální prameny. Dům je pro veřejnost otevřen od 26. června 1993. Jiří Kaše Foto: www.litomysl.cz

21

Pábitelé na filmovém plátně

Filmové adaptace próz Bohumila Hrabala (1914–1996) vznikaly od poloviny šedesátých let. V dobách nadcházejícího pražského jara znamenaly možnost autentického sebevyjádření i polemiky s oficiálními dogmaty. K látkám jednoho z nejoriginálnějších literátů dvacátého století se pak opakovaně vracel režisér Jiří Menzel. Hrabalovy texty – plné jiskřivé imaginace, drsného humoru i filozofických hloubek – zůstávají pro filmaře stále aktuální. Dva roky stará adaptace jeho románu Obsluhoval jsem anglického krále se pokusila o reflexi naší nedávné historie, v níž i při ohlédnutí

ze svobodných poměrů zaznamenáme temná místa. Perličky a oscarové „Vlaky“

Spisovatel Bohumil Hrabal.

Snímek PERLIČKY NA DNĚ (1965), při jehož tvorbě se sešla elita nastupující režisérské generace, je považován za manifest české nové vlny. Jiří Menzel do něj přispěl úvodní povídkou Smrt pana Baltazara z prostředí brněnských motocyklových závodů, Jan Němec historkou Podvodníci o užvaněných pacientech z jedné nemocnice. Evald Schorm natočil jedinou barevnou epizodu Dům radosti, v níž dva po-

Perličky na dně (režie: Menzel, Němec, Schorm, Chytilová, Jireš, Passer, Herz), 1965.

22

Ostře sledované vlaky (1966, režie Jiří Menzel) získaly v roce 1967 cenu Americké filmové akademie.

Film

Bohumil Hrabal ve svém milovaném Kersku (střední Čechy).

Přišel jsem ke staniční kase a pravil jsem slečince: – Jízdenku. – Kasírka okénkem odpověděla: – A kam, pane výpravčí? – Tu jsem se zamyslil a řekl jsem: – Pojedu, slečno, tam, kam se váš zrak podívá napoprvé.

Bohumil Hrabal spisovatel (1914–1997) úvodní slova povídky Kain

jišťováci procházejí venkovským stavením, které „vyzdobil“ svérázný naivní malíř. Věra Chytilová v syrové epizodě Automat Svět konfrontovala prostředí zaplivaného bufetu s rozjařenými svatebčany. Jaromil Jireš v půvabné hříčce Romance vyprávěl o známosti instalatéra Gastona a mladičké Romky... Pětidílnou skládanku doplňovaly dva samostatně distribuované středometrážní snímky FÁDNÍ ODPOLEDNE (r. Ivan Passer) a SBĚRNÉ SUROVOSTI (r. Juraj Herz). Vynikající byl hned druhý hrabalovský přepis – tragikomedie OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY (1966), která byla v roce 1967 oceněná americkým Oscarem. Režisér Jiří Menzel na pozadí příběhu o milostných trampotách výpravčího ze zapadlého nádraží rozehrál sugestivní podobenství o absurditě války. Vyprávění o tom, jak Miloš Hrma (v neodolatelném podání Václava Neckáře) překoná komplexy z předčasné ejakulace a nakonec vyhodí do povětří nacistický transport, je nabité erotickou symbolikou. Ve scéně, jež vstoupila do dějin české kinematografie, razítkuje chlípný výpravčí (Josef Somr) poza-

Ostře sledované vlaky, 1966, hlavního hrdinu ztvárnil Václav Neckář.

dí naivní telegrafistky... Ostře sledované vlaky dodnes udivují také mistrnou drobnokresbou i jasnozřivými jinotaji. Jsou drsnou protiválečnou satirou, sarkastickou bajkou o klukovském dozrávání i vášnivou polemikou s mravokárci všech odrůd. Z komunistických oceláren do idylického Kerska Další Menzelův film podle Hrabala s názvem SKŘIVÁNCI NA NITI

(1969) měl zřetelný protitotalitní nádech. Odehrával se v padesátých letech na šrotišti kladenských oceláren, mezi provinilci vůči režimu funkcionářských byrokratů. Galerii nedobrovolných „brigádníků“ tvoří věčně zasněný věřící (Václav Neckář), samorostlý filozof (Vlastimil Brodský), padlé dívky a další zajímavé existence. Jednoho z komunistických agitátorů ztvárnil mladý Zdeněk Svěrák. Dalšího režimního slouhu, jenž má perverzní sklony, ztělesnil Rudolf Hrušínský. Navzdory laskavosti autorova pohledu na období komunistické krutovlády (patrné například v postavě smířlivého bachaře Anděla) film v době svého vzniku putoval do trezoru. V kinech se mohl hrát až po listopadu 1989 a v roce 1990 získal Zlatého medvěda na festivalu Berlinale. Uprostřed normalizačního bezčasí Menzel natočil další pozoruhodnou hrabalovskou adaptaci POSTŘIŽINY (1980). Tato poetická retrokomedie se odehrává v malém českém městečku v dobách prvorepublikové harmonie. Akurátní správce pivovaru (Jiří Schmitzer) se potýká s nedůvěrou správní rady i s rozma-

23

Bohumil Hrabal v Kersku.

ry své milované manželky (Magda Vášáryová). Když se v jeho domě objeví ukřičený strýc Pepin (Jaromír Hanzlík), řád Francinovy rodiny se začne hroutit. V magické epizodě fanfarónský strýc se svou švagrovou vylezou na tovární komín. Maryška si navíc pod vlivem módních trendů nechá zkrátit své dlouhé kadeře, které obdivuje celé městečko... Kaleidoskop s důmyslně nastavovanými gagy (inspirovanými němými groteskami) byl oslavou smyslnosti, archaické techniky i lidské jedinečnosti. Následující Menzelův film SLAVNOSTI SNĚŽENEK (1983) nabídl mozaiku pitoreskního dění z osady Kersko, kde Hrabal trávil své stáří. Osnovu tvoří humorná historka o skolení divočáka, kvůli němuž se hádají a usmiřují dvě party nedůtklivých nimrodů. Jednou z klíčových postav je samorostlý chovatel, který vozí kozy na pastvu v americkém bouráku... Pábitelský živočichopis vrcholí krutě groteskní epizodou, v níž zemře všetečný pan Leli (Jaromír Hanzlík). V drobných

Slavnosti sněženek (režie Jiří Menzel), inspirované příběhy ze středočeské chatařské oblasti Kersko, 1983.

cením totality realizoval režisér Petr Koliha snímek NĚŽNÝ BARBAR (1989), zachycující spisovatelovo kamarádství s grafikem Vladimírem Boudníkem a filozofem Egonem Bondym. „Snažili jsme se natočit film o jednom jedinečném přátelství tří společenských outsiderů – dnes by se řeklo ‘androšů’, kteří zůstali věrni sami sobě a svému způsobu života i tvorby,“ podotkl Koliha. ně vyznělo jen jako nostalgická anekdota, tvoří spisovatelovo mnohoznačné úsloví o tom, že „některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky“.

H

úlohách se objevili dva známí čeští režiséři. Jiří Krejčík zosobnil tělnatého gurmána, František Vláčil si zahrál jednoho z myslivců. Falešní pojišťováci a filozof ve sběrně Hrabalovské adaptace nevytvářel pouze Jiří Menzel. Těsně před zhrou-

24

Přepisem rané autorovy povídky ANDĚLSKÉ OČI (1994) – obohaceným o motivy z jeho dalších próz – přispěl do hrabalovské filmografie režisér Dušan Klein. Hlavními postavami úsměvného retra, situovaného do roku 1947, jsou falešní pojišťováci, kteří mámí peníze z důvěřivých občanů. Motto hořce groteskního vyprávění, jež na plát-

Obsluhoval jsem anglického krále, zatím poslední Hrabalova adaptace, režie Jiří Menzel, 2006.

rabalovo úchvatné podobenství PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA (1995) převedla na plátno českofrancouzská režisérka Věra Caisová. Hrdinou alegorie o zániku hodnot je stárnoucí podivín (hrál ho slavný Philippe Noiret), zaměstnaný ve sběrně starého papíru. Haňťa lisuje zakrvácené papíry z masny, bezcennou makulaturu i vzácné knihy. Během rutinní práce se noří do literárních a filozofických vizí a vzpomíná na svou životní lás ku. Magický svět tohoto svérázného vzdělance se začne hroutit v momentě, kdy je do jeho dílny nainstalován moderní stroj… Film PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA byl sice hvězdně obsazený, trpěl však polopatickou symbolikou a Hrabalovu originální látku zredukoval do pouhé artistní ilustrace.

Postřižiny, režie Jiří Menzel, 1980.

kovské samotě s domácími zvířaty, rekapituluje svůj osud a píše o něm unikátní svědectví. Film je zarámován právě touto závěrečnou pasáží. Zestárlý hrdina (hraje ho Oldřich Kaiser) po propuštění z komunistického kriminálu přesídlí do vylidněné vesnice v Sudetech. Přišel o veškerý majetek, který celý život usilovně shromažďoval. A právě to mu dává příležitost k reflexi jeho pomíjivosti... Menzelova adaptace Hostina pro habešského císaře Zfilmování Hrabalova klíčového románu předcházela dlouhá aféra, během níž se o autorská práva přetahovalo několik producentů a režisérů. Kroniku OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (2006) o vzestupu a pádu „malého českého člověka“ nakonec natočil Jiří Menzel. Odehrává se v několika restauracích a hotelích, kterými postupně prochází pikolík, číšník a pozdější milionář s emblematickým jménem Dítě. Film připomíná hostinu na pokračování se stále vybranějšími lahůdkami. Nejopulentější je velkolepý raut pro habešského císaře, po němž přičinlivý mužíček získá cizokrajný řád. Leporelo kulinárních a erotických požitků však prolamuje absurdita dějinných zvratů. Nahá dívčí těla se mění v objekty experimentů v nacistickém rozplozovacím sanatoriu. Titěrný hrdina (v podání bulharského herce Ivana Barneva) se zamiluje do německé učitelky, která vyznává führera i obludnou ideologii...

Právě v těchto aspektech je Menzelův přepis nejzajímavější. Mapuje naši křivolakou historii z hlediska jejich obyčejných pozorovatelů. Ukazuje německý fanatismus, ale také český šovinismus a křivdy během poválečného odsunu Němců. Hrabalův strhující text pointuje jeho závěrečná kapitola. Bývalý boháč a pozdější vězeň žije na venObsluhoval jsem anglického krále, 2006.

se nevyhnula četným zjednodušením, patrným hlavně v trochu rozpačitém závěru. Zároveň však dokumentuje, že Hrabalovo „něžné barbarství“ je dodnes přitažlivé nejen pro čtenáře, ale i pro filmaře a jejich publikum. Jan Foll Foto: Jiří Kučera, agentura Kirké, ČTK, Mafra

25

Arnošt Lustig na návštěvě Terezína.

Příběh o zlu může přinést dobro Formování životního i literárníNaši mrtví nám zůstávají ho osudu Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších Když v roce 1958 poválečných českých vyšly první dvě Lusspisovatelů, určila tigovy knihy Noc zkušenost koncena naděje a Démanty tračního tábora. Dva noci, objevil se nea půl roku v Terezíně, jen do té doby neOsvětimi, Buchenznámý spisovatel, waldu a transport ale především autor, smrti do Dachau, který zaujal snahou z něhož se mu pov české literatuře nodařilo utéci. Nikdy vě zachytit prostředí to nelze vrátit ani zakoncentračního tábopomenout. Ty okara a jednání lidskémžiky byly a budou ho individua v něm. součástí jeho literárMělo to být naplnění tvorby od samého ní slibu daného zabiArnošt Lustig. počátku až dodnes. tému otci, že na ně-

26

S básníkem Petrem Kabešem a jeho ženou Annou Kareninovou.

Osobnost „Máme tu úžasnou možnost volby. Šlechetnost proti démonu zla. To souvisí s tím, co chceme, čím se staneme.“

Arnošt Lustig spisovatel (*1926)

ho – jako na oběť nacistického násilí – nezapomene. Jiný vnitřní slib bezpochyby uzavřel se spoustou přátel, s nimiž sdílel koncentráčnickou zkušenost, ale kteří na rozdíl od něho nepřežili. Širší kruh tvořily miliony mrtvých Židů, zabitých nacisty. Hrůznost nacistického vraždění měla olbřímí dosah – zahrnovala další miliony svědků, ať chtěných či nechtěných, Němců, Poláků, Rakušanů... i dnešní lidstvo. Dosah nacistických a komunistických táborů je natolik permanentní, že vězňové, kteří je přežili, páchali sebevraždy i řadu desetiletí po skončení válečných a jiných útrap. Hanbu přežití a hanbu z toho, že jsou lidmi (a lidé se navzájem dokáží ponižovat a zabíjet bez příčiny), neunesli z těch nejznámějších například básník Paul Celan (který sám sice v koncentračním táboře nebyl, ale zahynula v něm většina jeho rodiny), spisovatel Primo Levi nebo docela nedávno Richard Glazar.

Na křižovatce cesty Arnošta Lustiga proto stojí jako výstražné znamení Ionescova věta: „Literatura je bezmocná. Nedokážu tu pohromu sdělit nikomu… To nesnesitelné v nás zůstává uzavřené. Naši mrtví nám zůstávají.“ Propsat se k dobru

O sebevraždě uvažovali také Ota Pavel a Arnošt Lustig. Hanba a stud se staly součástí zkušenosti člověka 20. století: absence studu u vrahů a naopak přítomnost studu, který pociťují jejich oběti. Do dějin vstoupil příběh jednoho italského studenta (o němž píše Giorgio Agamben), který byl vybrán z řady stojících osob nacistou: tento student cítí stud za to, že byl vybrán, aby byl zabit. Jako šéfredaktor české edice časopisu Playboy.

Lustig si stále intenzivněji již brzy po válce začal uvědomovat, že svou zkušenost člověka-svědka musí interpretovat, zobecnit, přenést dále. Funguje jako svědek, pokouší se vyslovit nevyslovitelné, jeho psaní je způsob reflexe. Do zvláštního kontextu české kultury 40.–50. let vstoupil nejprve reportážní prací, zaměřenou na detail. Píše zpočátku do novin články, reportáže, recenze a především, což je nejdůležitější, prózy, jež se dnes jeví jako náčrty posléze napsaných a publikovaných povídek, novel a románů. Tentýž postup uplatňuje i v 60. letech u po-

27

Na návštěvě Terezína.

vídek, které se později rozrostou nejen do rozsáhlejších próz novelistických, nýbrž i románových, a dokonce též románových kronik, cyklů, ság či tzv. románu-řeky. Tehdy vznikají jeho nejslavnější prózy Dita Saxová a Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, svědectví o nemožnosti přežít zkušenost člověka, který byl v koncentráku, a knihu o jediné možnosti, již jedinec v mezní situaci totalitního režimu má: pokusit se zachránit něco ze svého existování člověka jako etické bytosti. Lustig-svědek navazuje volně na dráhu objevenou ve druhé polovině 40. let Jiřím Kolářem, jedním z nejinspirativnějších českých tvůrců 20. století. Kolářovy otázky, nepřímo se přesouvající i do Lustigova uvažování a psaní, znějí: „Jaké záznamy zanechaly nehty zardoušených na stěnách plynových komor? A jaká znamení zanechaly oběti transportů smrti? Kam se poděla svědectví stěn z koncentráků? Kde skončily motáky? Co znamená písmo válek? Který vědec rozluští neznámá sdělení umučených, dohnaných k šílenství, zdrcených, udolaných, těch nepříčetných andělů, kteří noc co noc bloudí

nocí a píší po zdech nebo po asfaltu, ryjí, kam se dá, svá poselství, své stížnosti Bohu!“ V Lustigově tvorbě oproti Kolářovým textům můžeme vidět významový posun: Kolářův vypravěč-svědek se zalykal hrůzou z dějin lidské podlosti, které byly ukončeny svědectvími z koncentrač-

28

S páterem Anastázem Opaskem.

ních táborů. Lustigův vypravěč se snažil prostřednictvím vyslovování této podlosti a tohoto svědectví nalézt v člověku něco pozitivního. Nebo jinak: Lustig se pokoušel propsat k čemukoli pozitivnímu v jedinci. V centru jeho pozornosti může stát kdokoli: dítě, starý člověk, pro-

stitutka, zloděj, nacista, který zaváhal tím, že začal přemýšlet o propagandě, již mu režim předkládal. Lustig chce ukázat, že lidská vznešenost má nejrůznější podoby a že se z člověka neztrácí nikdy a nikde, prostřednictvím činu-katarze. Ponížení vnímá Lustig jako symptom života. Umělecké texty Arnošta Lustiga vznikají velmi dlouho a jejich podoba je neukončená. Nemůže být dosud definitivní, protože autor je stále dotváří, doplňuje nebo upřesňuje postavy, dopisuje dialogy, dějové události i uvažování svých hrdinů, vyvažuje lyrické pasáže a otevřené výpovědi, v nichž naturalisticky popisuje zlo v lidech, upravuje řeč vypravěče a vnitřní monology těch, kdo byli „vyškrtnuti z budoucnosti“. Zlo jako všední věc Lustigova tvorba se odpoutává od velkých dějin, od historických

Z předávání literární ceny Franze Kafky, vlevo primátor Prahy Pavel Bém, zcela vpravo předseda Senátu ČR Přemysl Sobotka.

ních to zaznamenal literární kritik Josef Vohryzek již v první polovině 60. let: „(…) Lustig jen o několik stupňů, ale rozhodujících stupňů, posunul úhel pohledu, že líčil život v okupačním ghettu ne jako „dějinný okamžik“, jehož obětem měly povídky sloužit jako pomník a trýznitele těchto obětí »znovu« odhalit, ale že s tlumenou drastičností vyprávěl příběhy o ghettu, jakožto o jedné z možných každodenností. My všichni, čtenáři próz Lustigových, se podílíme na jeho osudu a osudech jeho postav; neseme dále jejich poselství, které je sice nesdělitelné a nevysvětlitelné, avšak je nutudálostí všeobecně akceptovaných jako významné či veliké – obrací se k jedinci. K člověku, jehož mezní situace je interpretována jako běžná, každodenní, obvyklá. Pojetí normálnosti a absurdity se převrátilo. Všední život vstávání, chození do školy a do práce, učení, vaření jídla a jeho pojídání, praní, dětské hry, milování, usínání – to vše je ztraceno, někdy zůstává jako ozvuk něčeho strašlivě vzdáleného v paměti; ale hlavním světem je prostor koncentračního tábora a hlavní zkušeností je zkušenost smrti. Jak se vyjádřil Bedřich Brenske, postava nacisty-manipulátora z novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou: neexistuje nic mimo koncentrační tábor, celý svět se změnil v soustavu koncentráků. A smrt se stala všedností, jako zlo se stalo všedním, obyčejným, stálým. Lustig se pokoušel, od 60. let soustavněji, tuto obyčejnost a všednost zla popsat, zachytit. Jako jeden z prv-

né ho reflektovat. V základu pokusu spisovatelů opětovně vyslovit hrůzu druhé světové války je podle Lustiga „otázka odpovědnosti, kterou cítí za to, co se stalo“. (Lustig 1964: 8). Lustig je autorem obrovské elegie („roubem žalu za zemřelé“), kterou se pokouší skládat znovu Z návštěvy Arnošta Lustiga v Terezíně.

a znovu. Ačkoli nejednou zkoušel svá témata – válku, koncentrační tábory a šoa – ve své tvorbě opustit, vždy se k nim zase vrátil, vždy si ho přitáhla zpět. Lze předpokládat, že ho už nikdy neopustí, poněvadž „čím člověk je starší, tím víc se zabývá největší tragedií, která kdy postihla lidstvo.“ Drží se ho snad i proto, že jsou nevyslovitelná a hrozí, že budou znevažována, zlehčována a nakonec zapomenuta. Právě lhostejnost k utrpení druhého je podle Lustiga spoluvinou. Literatura, stejně jako veškeré existování člověka, je pro Lustiga především etickou záležitostí. Spisovatel Arnošt Lustig prošel zkušeností, která je nesdělitelná, ale musí se o její zprostředkování stále pokoušet. „Pravdu je třeba odhalit nejen proto, že vám to pomůže přežít nebo to pomůže druhým v jejich zápase proti hanebnému systému, nýbrž i z toho důvodu, že odhalování pravdy má smysl samo o sobě,“ píše Tzvetan Todorov. I na Lustiga lze vztáhnout Todorovovu myšlenku, že: „táboroví vězni prožili mezní zkušenost, je jejich povinností vůči lidstvu vydat poctivý

počet z toho, co viděli a zakusili, protože i ta nejstrašnější zkušenost je zdrojem poučení; (...) V tom spočívá paradox této situace: příběh o zlu může působit dobro.“ Michal Bauer Foto: Bohdan Holomíček, Martin Malý, Petra Růžičková

29

Svědectví Pavla Tigrida – více než časopis Po komunistickém převratu v Československu 25. února 1948 se na více než čtyři desetiletí vytvořila v Evropě hranice mezi dvěma znepřátelenými bloky. Komunistické totalitní režimy ve státech Střední Evropy se snažily maximálně izolovat své obyvatele od západních vlivů. Na hranicích byla postupně vybudována skutečná železná opona – speciální ozbrojenou silou střežený systém elektrických ohradníků, minových polí a ženijních překážek. V komunistickém Československu přestali mít občané právo na cestovní pas a od března 1949 nešlo v podstatě vůbec ze soukromých důvodů vycestovat do zahraničí. Režim vyhlásil tzv. Akci Izolace: Omezen na mi-

nimum byl pohyb osob a informací přes hranice, a to v obou směrech. Československo vystoupilo z pěti desítek mezinárodních organizací, zakázán byl prodej zahraničního tisku a literatury, západní kulturní střediska byla uzavřena a zahraniční tiskové agentury a korespondenti vypovězeni. Poštovní zásilky do ciziny a z ciziny byly systematicky kontrolovány a cenzurovány či zabavovány. Země zavedla všeobecnou vízovou povinnost a při vydávání vstupních víz nerozhodovali jako dříve konzulární úředníci na ambasádách, ale tajná politická policie (StB) a orgány komunistické strany. V prvních měsících po komunistickém převratu opustilo Československo podle odhadů 25–30 tisíc osob. Aktivisté nekomunistických stran unikali před očekávanou perzekucí, tisíce převážně mladých lidí pak za svobodným životem. Většina z nich ve vyhrocené rétorice studené války věřila, že brzy vypukne mezi sovětským a americkým blokem válka, v níž komunistické hrůzovlády podlehnou západní demokracii. Mnozí z exulantů byli ochotni napomoci pádu komunismu vstupem do západních armád či spoluprací s jeho tajnými službami.

S

pojené státy si byly vědomy politického potenciálu nezkreslených a necenzurovaných informací, a založily proto Rádio Svobodná

30

Pavel Tigrid.

Revue ... chceme poskytnout svobodnou platformu českým a slovenským intelektuálům, kteří chtějí vyjádřit svůj názor (...) a představit čtenářům v Československu myšlenky a práci jejich spoluobčanů žijících mimo svou rodnou zem. z předsádky časopisu Svědectví

Evropa (RFE), které začalo vysílat v češtině 1. května 1951 z Mnichova. Tím byl alespoň zčásti vyřešen problém komunikace exilu s domovem, protože redaktory RFE se přirozeně stali exulanti ze zemí, do nichž se vysílalo. Prvním programovým ředitelem mnichovské redakce RFE se stal novinář Pavel Tigrid (1917–2003). Na černé listině Pavel Tigrid se narodil jako Pavel Schönfeld v asimilované židovsko-české rodině. Po okupaci země nacistickým Německem se mu na jaře 1939 podařilo ujet na motocyklu do Belgie a odtud do Velké Británie. Za války pracoval v čes-

koslovenském vysílání BBC, kde začal používat pseudonym Tigrid podle zkomoleného jména blízkovýchodní řeky. Po válce se vrátil do Československa a po krátkém působení na ministerstvu zahraničních věcí se stal šéfredaktorem časopisu lidové strany Obzory, který byl tribunou zásadních odpůrců komunistů v jejich tažení za abso-

lutní mocí. Není divu, že se Tigrid dostal na černou listinu: komunisty ovládané ministerstvo vnitra na něj vydalo zatykač již 23. února 1948 v 10.45 hodin, tedy ještě před stvrzením porážky demokratických stran. Tigrid byl však náhodou již několik dní v Německu, takže perzekuci ušel. Hůře dopadla jeho žena, která byla tři měsíce vězněna a emigrovat se jí podařilo až v září 1948. Mezi mnichovskou redakcí RFE a centrálou stanice v New Yorku vypukly brzy spory, které měly osobní a generační podtext. Tigrid špatně snášel vměšování ředitele československého vysílání Ferdinanda Peroutky (1895–1978), prominentního novináře meziválečného období. Již v listopadu 1952 pro-

Autorem střízlivé grafické úpravy revue Svědectví byl grafik Ladislav Sutnar.

31

Fotografie pařížské redakce Svědectví a jejího okolí, pořízené agenty československé Státní bezpečnosti.

to rezignoval a odjel od Spojených států, kde se zpočátku živil jako číšník v irském nočním lokále v Brooklynu. Jeho svízelná situace nemohla uniknout československé rozvědce, která poměry v politickém exilu bedlivě sledovala. V dubnu 1956 došla do pražské centrály socialistické rozvědky první zpráva o chystaném časopise: „Tigrid a jeho skupina bude vydávat obsáhlý časopis, kde bude uveřejňovat své koexistenční názory a kritizovat vývoj událostí. Chce, aby se časopis stal diskuzní tribunou mezi „mladými“ a inteligencí doma. (...) Přesný název není určen. Chtějí, aby do časopisu přispívali také vědečtí a kulturní pracovníci z vlasti. 400 výtisků obsáhlého časopisu chtějí posílat předním pracovníkům v ČSR.“ V témže roce Tigrid skutečně začal vydávat Svědectví, magazín, který si velmi brzy vydobyl renomé nejvýznamnějšího exilového periodika.

P

rvní číslo Svědectví vyšlo symbolicky 28. října 1956, tedy na výročí vzniku Československé republiky v roce 1918, což bylo datum, k němuž se komunistický režim v Praze nechtěl znát. Zásadnější význam pro orientaci čtvrtletníku měl nakonec aktuální politický kontext. V Maďarsku v té době došlo k první protikomunistické revo-

32

luci ve východním bloku. Spojené státy se omezily na verbální podporu povstalců a Moskva utopila povstání v krvi. Rázem bylo zcela zřejmé, že americké teze o osvobození střední Evropy a zatlačení Sovětů jsou pouhé agitační fráze. Čas nesmiřitelného antikomunismu se nachýlil, co však místo něj? Zaměřeno na odpadlíky

Pavel Tigrid na vernisáži fotografií s autorem Bohdanem Holomíčkem.

Pavel Tigrid a kroužek jemu blízkých vyznávali koncept tzv. gradualismu. V prvním čísle Svědectví napsal jeho šéfredaktor v programovém článku „Vývoj a vyhlídky“, že „rozdrcení komunistických režimů (...) nebude a nemůže být důsledkem totální porážky Sovětského svazu ve světovém nukleárním konfliktu“. Strategie gradualismu počítala s tím, že je třeba mezi komunisty hledat partnery k dialogu, ovlivňovat je a podporovat jejich reformní snahy, které by vedly k větší nezávislosti na Moskvě a liberalizaci režimu. Ve své době byla tato koncepce velmi odvážná, časopis vyvolal odpor establishmentu exilu a vznikl i rozkol v jeho redakční radě. Svědectví v duchu koncepce gradualismu věnovalo od prvních čísel velkou pozornost dění za železnou oponou a dávalo hlas různým odpadlíkům od komunistické víry – vyšly zde např. úryvky z Djila-

Faksimile zatykače na Tigrida z roku 1948, kterou měl Tigrid zarámovanou nad pracovním stolem ve svém domě v Hericy.

Fotografie pařížské redakce Svědectví, pořízené agenty československé Státní bezpečnosti.

sovy Nové třídy. Zejména po přestěhování redakce do Paříže v roce 1960 rostl počet anonymních příspěvků od autorů z domova. Revue také na první pohled zaujala grafickou úpravou jednoho z nejvýznamnějších českých designérů Ladislava Sutnara.

S

vědectví bylo primárně určeno pro čtenáře v Československu. Do země bylo pašováno různými kanály. Na počátku bylo posíláno obyčejnou poštou na různé adresy, včetně náhodně vybraných v telefonním seznamu. Jednou z fint, která měla oklamat bdělou poštovní cenzuru, bylo třeba poslat Svědectví z Vídně na zkomolenou adresu v Maďarsku s uvedením zpáteční adresy v Československu. Maďarská pošta pak zásilku poslala domnělému odesílateli. V 70. a 80. letech se Svědectví pašovalo speciálně upravenými kamiony nebo pomocí západních diplomatů. Nepřítel číslo jedna Po neúspěšných pokusech Tigrida přimět ke spolupráci, o což se v roce 1956 pokoušel Milouš Vejvoda (krycí jméno

Bartoš), rozvědka dospěla ke střízlivému závěru. Na okraj jeho spisu jakýsi Riedl dopsal: „Leon (rozuměj Tigrid) je beznadějný zločinec, u kterého není nejmenší naděje na verbovku.“ Pavlu Tigridovi se mezitím podařilo získat několik informátorů, kteří měli přístup do nejvyšších pater komunistické moci. Pro pražský režim se tak stal mezi exulanty nepřítelem číslo jedna. Československá rozvědka v Paříži věnovala značnou pozornost sledování redakce v ulici Pont du Lodi. StB zatím doma vypátrala jednoho z přispěvatelů Svědectví, spisovatele Jana Beneše. V červenci 1967 byl odsouzen na pět let – Tigrid dostal v nepřítomnosti 14 let vězení.

V 60. letech Tigridova koncepce diskusí s komunisty dobře fungovala a mezi reformisty pražského jara 1968 byl jistě nejeden čtenář Svědectví. V roce 1968 nicméně Tigrid vydávání pozastavil, aby časopis nemohl být zneužíván na politické scéně v Československu. Po sovětské invazi byli všichni reformní komunisté zbaveni svých postů, čímž zmizeli partneři možných diskusí. Po počáteční bezradnosti nachází Tigrid novou platformu – své periodikum dal plně do služeb domácího disentu, dvě čísla Svědectví byla dokonce redigovaná v Praze. Na rozdíl od 50. a 60. byl větší prostor věnován kultuře a literární kritice. A otevřely se zde některé kauzy, jako třeba vyhnání sudetských Němců po 2. světové válce, které jsou předmětem živých sporů dodnes. Svědectví dlouho nepřežilo režim, proti němuž bojovalo. Po roce 1989 vyšly v Praze kromě digestu ze starých ročníků již jen tři čísla, redigovaná Tigridovými spolupracovníky. S pádem komunismu zmizel také raison d’étre tohoto výjimečného periodika. Petr Zídek, Lidové noviny Foto: Jan Šilpoch, Archiv bezpečnostních složek, redakce

V hovoru s Alexandrem Vondrou, současným místopředsedou vlády ČR.

33

Evropské předsednictví České republice

letí, Bohuslavu Martinů. Nejen z důvodu připomenutí padesátého výročí skladatelova úmrtí (1890–1959), které je jedním z témat UNESCO pro období 2009–2010, připravilo Národní muzeum – České muzeum hudby. Multimediální a dynamicky koncipovaná expozice se opírá o dva pilíře – skladatelův bohatý život a fenomenální dílo na straně jedné a o dobovou i současnou scénografickou reflexi jeho divadelních počinů na straně druhé. Výstava nabídne tak komplexní pohled na tuto výjimečnou osobnost světové hudební historie.

to životních pocitů. Výstavu symbolicky zakončují díla s tématem zániku; tragickém vyústění imaginární poutě dekadentní individuality světem hrůzy a utrpení.

Praha filmové město (28. 1.–9. 2. 2009)

Dekadence České země 1880–1914 (Brusel: 30. 1.–10. 5. 2009) (Namur: 1. 2.–10. 5. 2009)

Dne 7. ledna se v Národním divadle v Praze uskuteční galavečer, kterým bude slavnostně zahájeno české předsednictví v Radě Evropské unie. Jeho scénář vzešel z dílny Divadla bratří Formanů. Program zahájí symbolické převzetí předsednictví z rukou našeho předchůdce – Francie. Večerem bude provázet orchestr Národního divadla pod taktovkou dirigenta Marka Ivanoviće. Mezi účinkujícími se objeví významné osobnosti české kultury – herec a skladatel Jiří Suchý, světově známé baletní duo bratří Bubeníčkových, divadelníci; bratři Formanové a mnoho dalších.

Fenomén Martinů (15. 1. – 10. 2. 2009)

14. ledna 2009 bude v Galerie Českého centra (rue du Trône 60, 1050) v Bruselu zahájena výstava o světově proslulém českém hudebním skladateli, představiteli avantgardy dvacátého sto-

34

Belgické odborné veřejnosti a milovníkům umění se představuje unikátní pohled na kulturu a umění, které vznikaly na českém území pod vlivem myšlenek hnutí dekadence. Výstava zahrnuje nejen díla umělců spojovaných přímo s tímto hnutím, ale představuje i generaci jejich předchůdců a dozvuky dekadence v tvorbě představitelů rané avantgardy, zejména expresionistů a kubistů. Výstavu tvoří vzájemně propojené tematické celky, v nichž budou prezentována klíčová témata spojená s pojmem dekadence – například autostylizace a analýza prostřednictvím autoportrétů, láska a sexualita nebo zobrazení smrti jako životního východiska. Expozice v Bruselu představí mimo jiné autory, kteří se ve svém díle ztotožňovali s tragickými postavami Ahasvera, Jidáše či Ukřižovaného a tíživě prožívali tragický pocit osamocení a nemožnosti nalézt v okolním světě své místo. Díla s tematikou úniku do světa okultismu, nočních můr a halucinací zachycují možná řešení a vyústění těch-

Český dům v Bruselu zahájí komponovaným večerem 27. ledna 2009 měsíční přehlídku českého filmu. Akce je pořádána ve spolupráci s Českou filmovou komisí a Ateliéry Barrandov, jejichž zástupci představí pražskou metropoli a možnosti jejího využití ve filmovém průmyslu. Součástí otevíracího večera bude ukázka zahraničních filmů, v nichž byla Praha ústřední kulisou, prezentace filmové mapy Prahy „Lights! Camera! Prague!“ a výstava kostýmů a filmových doplňků. Praha zde bude představena z netradičního pohledu – diváci budou mít jedinečnou možnost porovnat její skutečnou a filmovou podobu.

Mosaika Slavnostní zahájení předsednictví České republiky v Radě Evropské unie v Bruselu Český ples

a Severoatlantickou aliancí (NATO), Česká republika se bude zasazovat o to, aby kooperace obou organizací byla založena na systematické, vzájemně se doplňující harmonizaci.

EU–Kanada

Česká republika se rozhodla zahájit v Bruselu Evropský rok tvořivosti a inovace netradiční akcí v podobě plesu, jehož se zúčastní přední osobnosti současného českého umění.

Troikové summity Během českého předsednictví je plánováno několik troikových* summitů: *EU–Japonsko, EU–Kanada, EU–USA a EU–Rusko. První dva zmíněné by se měly odehrát v Praze, další dva v partnerské zemi.

EU–USA Hlavním úkolem CZ PRES v oblasti transatlantických vztahů bude navázání vztahů s novou americkou administrativou a potvrzení strategického partnerství EU–USA. Vyvrcholením transatlantických vztahů za CZ PRES by měl být summit EU–USA, s jehož konáním se počítá ve Washingtonu V průběhu svého předsednictví se ČR zaměří na posílení spolupráce EU a USA ve třetích zemích. Česká republika bude podporovat spolupráci s USA při rozvoji demokracie a lidských práv ve světě. V rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) bude Česká republika podporovat účinnou spolupráci mezi EU

Dne 12. 11. 2008 bylo v Praze zveřejněno logo a spolu s ním celý jednotný vizuální styl českého předsednictví v Radě EU. Vizuální podobu českého předsednictví představil na společné tiskové konferenci premiér Mirek Topolánek a vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. Autorem loga českého předsednictví je grafik Tomáš Pakosta.

Strategický význam spolupráce Kanada–EU byl posílen Politickou deklarací z r. 1996, na jejímž základě se od té doby konají pravidelné každoroční summity, na nichž je hodnocen vývoj strategického partnerství a jsou přijímána zásadní rozhodnutí. Jedním z nejdůležitějších současných témat společných oběma zemím je otázka budoucího vývoje v energetice, energetické bezpečnosti a environmentálních technologiích. Kanada je vzhledem ke svým obrovským zdrojům energetických surovin jejich čistým vývozcem. Summit by se měl uskutečnit v Praze, v druhé polovině půlročního předsednictví.

EU–Japonsko Japonsko je strategickým partnerem EU v Asii a vzájemné vztahy jsou v zásadě bezproblémové. Základním dokumentem pro pokračování dialogu je Akční plán spolupráce EU–Japonsko, který byl podepsán v r. 2001 a potvrzen na posledním Summitu EU–Japonsko, který se konal 23. 4. 2008 v Tokiu. V r. 2009 v době předsednictví ČR se bude konat Summit EU–Japonsko v Praze. Přesné datum je stanoveno na 4. května 2009. Nosnými tématy budou témata ekonomická.

EU–Rusko Základním dokumentem, který upravuje vztahy EU–Rusko, je Smlouva o partnerství a spolupráci mezi EU a RF (dále jen PCA), která vstoupila

v platnost 1. 12. 1997. Dohoda ustavuje institucionální rámec vztahů, kodifikuje základní společné cíle a předpokládá aktivity a dialog v řadě politických oblastí. Spolupráce EU–RF je naplňována především v rámci čtyř společných prostorů spolupráce: společný hospodářský prostor, společný prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, společný prostor vnější bezpečnosti a společný prostor vědy a vzdělávání, včetně kulturních aspektů.

*Tzv. Troika reprezentuje EU ve vnějších vztazích, které spadají do rozsahu Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) Byla ustanovena již Amsterodamskou smlouvou. Troika obsahuje dle úrovně buď ministra zahraničních věcí nebo předsedu vlády (prezidenta) předsedajícího státu v Radě, dále Vysokého představitele pro SZBP a evropskou sousedkou politiku (v současnosti Javier Solana) a nakonec (opět dle úrovně Troiky) buď příslušného komisaře nebo předsedu Komise.

35

Beatnici v Brueghelově zimním městě Přestože se literární hnutí beat generation zrodilo koncem 40. let ve Spojených státech, jeho vlivu se nevyhnuly ani naše země. A nedocházelo k navštívení pouze literárnímu, řada beatniků navštívila Prahu i osobně. Někteří dokonce vícekrát.

P

rvním, který k nám zavítal, byl básník Allen Ginsberg. Bylo to v únoru 1965 a dostal se do Prahy poté, co byl vyhoštěn z Castrovy Kuby. Měl zde již připravenou půdu, překlady jeho básní vycházely

36

v časopisech, recitovaly se ve Viole, ale i jinde. A náležitě své popularity využíval. Ta měla ovšem i své stinné stránky. „Jednou mě ve Viole opilo pár chlapů, určitě to museli být tajní. Když mě pak mí přátelé doprovázeli domů, na ulici mě někdo srazil k zemi a řval na mě ‘Buzerante’.“ Takhle po letech vzpomínal na Prahu, a jak je vidět, selanka to rozhodně nebyla. Zpočátku se o oficiálním hostovi Svazu spisovatelů psalo pochvalně v novinách, ale poté, co byl zvolen králem studentského majáles, praskly

Z návštěvy Allena Ginsberga v Praze v roce 1965.

našim kulturním představitelům nervy a Ginsbergovy dny v Praze byly sečteny. To se již o něj intenzivně zajímala StB, a tak muselo dojít k nevyhnutelnému: Allen Ginsberg byl zatčen, a posléze vyhoštěn. Aby toho nebylo málo, v Mladé frontě vyšel celostránkový materiál, nazvaný „Proč byl americký básník vyhoštěn z ČSSR“. V něm se anonymní autor obvyklou aparátnickou hantýrkou pokusil vysvětlit, co tak strašného zde Ginsberg prováděl, že ho naše orgány musely vyhostit. Moc toho nebylo, ale v teh-

Poté, co byl Ginsberg zvolen králem studentského majálesu, praskly československým kulturním představitelům nervy...

Poezie (...) a kráčím nocí pod svalnatými sochami / přes starý kamenný most, / opět v tom Brueghelově zimním městě, / a pražské střechy znovu pokrývá bílý sníh“

Allen Ginsberg americký básník a spisovatel (1926–1997) úryvek z básně Zpráva II

dejším Československu to zřejmě stačilo. Ano, básně o lásce ve všech jejích formách, o svobodném životě, o bourání bariér předsudků a tabu, to se tehdy skutečně nenosilo. Ve vyhoštění se dokonce angažoval i úřadující prezident Antonín Novotný. A již připravený výbor z jeho poezie musel Odeon uložit k ledu, vyšel až v roce 1990. O své pražské zkušenosti, respektive o jejím závěru, píše Allen Ginsberg v dopise z 21. května 1965 svému otci: „Česká policie mi ukradla deníky, notýsek, a pak mě vyhostili za protistátní orgie. Žárlili na krále majálesu. Pokud jsem si vědom, neporušil jsem žádné české zákony. Veškeré sexuální styky s dospělými nad 18 let jsou legální. Žádná narkotika jsem nebral. Byli postaveni před problém, jak se zbavit a vypořádat s „legendou“, která po mně zůstala, a zároveň ospravedlnit vlastní neohrabanost a neotesanost, když mě vykopli. Naštěstí všichni ve Svazu spisovatelů i studenti vědí, jak to všechno bylo.“ V tom se Ginsberg skutečně nemýlil, ohlasy jeho pražských dobrodružství přežily v různých historkách pamětníků dodnes.

... Allen Ginsberg byl zatčen a vyhoštěn.

„Komunisti nemají co nabídnout kromě ducatých tváří a brýlí a ulhaných policajtů“ – tímto veršem uvedl Ginsberg svou báseň Král Majálesu, popisující zážitky z Prahy. K Praze se ale vztahují i další jeho verše: „...mlha ukrývá černou synagogu, a já budu hledat Golema, / schovám se pod hodiny nedaleko hotelu/ ... jsem dosud sám se svým černým vousem a jiskrnýma očima / na začouzené černé ulici,

kde jezdí tramvaje, / a kráčím nocí pod svalnatými sochami / přes starý kamenný most, / opět v tom Brueghelově zimním městě, / a pražské střechy znovu pokrývá bílý sníh“ (Zpráva II), Ginsberg napsal i báseň Big Beat o koncertě Olympiku v pražském Sluníčku. A také Labutí jezero, popisující zážitky z Čajkovského baletu. O tom, že byly kořeny, které zde jeho básně zapustily, pořádně hluboké, svědčí i to, že když se v roce 1990 do Prahy po pětadvaceti letech vrátil, lidé ho stále znali – přestože mu za tu dobu nevyšel s výjimkou roku 1969, kdy vyšlo v Sešitech pro mladou literaturu celé Kvílení, ani řádek. A bylo tomu tak i při jeho dalších návštěvách, v roce 1993 přednášel dva týdny na olomoucké filozofické fakultě, v Praze byl ještě v roce 1996 s Philipem Glassem. Dalším z věhlasných souputníků beatniků byl Lawrence Ferlinghetti, který do Prahy dorazil v roce 1998 jako host Pražského festivalu spisovatelů. Také on byl u nás dostatečně známý, na rozdíl od Ginsberga mu zde před listopadem do-

37

Zleva: básník Andy Clausen, Allen Ginsberg a Josef Rauvolf (autor textu) na pražské majáles, 1990.

konce vyšlo několik knih poezie. Jeho verše, jakkoli často ovlivněné evropskou kulturní tradicí, však nenesou přímé ani nepřímé odkazy na Česko či naši kulturu.

T

o ovšem neplatí pro Garyho Snydera, který navštívil Prahu dvakrát, v roce 1998 a pak před rokem, opět jako host Pražského festivalu spisovatelů. Při první návštěvě napsal tento dlouholetý zastánce ekologického přístupu ke světu báseň Přátelé Vltavy, již později přejmenoval na Ohyb Vltavy (The Bend in the Vltava) a v níž píše o krásách naší řeky. O naší zemi psal i další beatnik, básník Michael McClure v básni Československo. Ve verších „Je rok 1939 / První den druhé světové války / Všude se třepotají praporce a girlandy / stuhy a drobounká šedá křidýlka / Nacisté přepadají Československo / V tancích barvy khaki a na motocyklech / S umělecky tvarovanými granáty a pojízdnými děly“ vzpomínal na to, jak mu coby sedmiletému dědeček při poslechu zpráv oznámil, že nacisté napadli Československo a začala válka.

38

Z pražské autogramiády Lawrence Ferlinghettiho, 1998.

Prahu navštívily i dvě významné básnířky, řazené k beat generation: Janine Pomme Vega, a hlavně Anne Waldman, jež je nejen uznávanou autorkou, ale také založila v koloradském Boulderu univerzitu, jež se věnuje rozvíjení beatnického odkazu. Jeden čas se dokonce uvažovalo, že by tato škola měla mít u nás pobočku. Zajímavé je to, jací autoři ve zdejším literárním prostředí rezonovali – téměř výhradně šlo

o Ginsberga, Corsa, Kerouaca, méně Lawrence Ferlinghettiho a ještě méně o Michaela McClurea. Třeba takový William Burroughs ale nezanechal mezi našimi literáty téměř žádný ohlas. Ne že by jej neznali, někteří jej i uvádějí v „seznamu četby“, tím to ale končí. A není divu, jistě se navazuje daleko snadněji na narativní prózy Kerouacovy než na obrazy burroughsovského pekla. Proč je u nás beat generation tak populární? Těžko vysvětlit. Souzněním, společným životním pocitem? Možná, každopádně, Kerouacova románu Na cestě se u nás prodalo odhadem 100 000 výtisků, možná i víc. A stále se prodává, stejně jako jeho román Dharmoví tuláci. Ginsbergův výbor Karma červená, bílá a modrá je dávno vyprodán, stejně jako výbor Kvílení. První vydání Burroughsova Nahého oběda zmizelo během pár měsíců a v knihovnách je beznadějně rozpůjčováno. Zájem je i o knihy Gregoryho Corsa či Lawrence Ferlighettiho. A soudě podle všeho, ani v příštích letech nepoleví. Josef Rauvolf Foto: Jan Šilpoch, Jan Adamec, archiv autora