Obsah : Doplňující články : Peníze a banky Hrozba iránské ropné burzy

1

2

3

Obsah : Ekonomie – věda nebo náboženství? Není jen liberalismus, existuje i alternativní ekonomie Je politika snižování daní to pravé? Kapitalismus Trendy kapitalismu Kapitalismus a tržní hospodářství Jak funguje kapitalismus aneb úvod do ekonomie Reforma veřejných financí Vláda odložila důchodovou reformu Konec historie – nebo začátek konce kapitalismu? Hrubý domácí produkt Tvorba HDP Alternativa k HDP Co je liberalismus? Nízké daně Daně, nový problém lidí Důchodová reforma začíná Akcie, burza a podvodníci Virtuální peníze Svět na dluh Mezinárodní obchod Nezaměstnanost Je snižování daní to pravé? Ekonomie podruhé Proč stropy pojištění Dolar klesá „Nobelova cena“ za ekonomii

Doplňující články : Peníze a banky Hrozba iránské ropné burzy

4

Ekonomie – věda nebo náboženství? Co je vlastně ekonomie? Všichni se tváří jako by ekonomie byla věda. Jenže věda musí každou větu dokazovat mnohokrát opakovanými pokusy. Jedním z problémů ekonomie je to, že na rozdíl třeba od biologie svoje předpoklady nikdy nedokazuje v praxi. Když se pak něco nepotvrdí, ekonomové začnou tvrdit, že nějaká teoretická podmínka nebyla splněna, nebo šlo o jinou situaci. To kritizují i lidé zevnitř ekonomické hierarchie – například Joseph Stiglitz. Další argument, proč ekonomie není věda, je to, že existuje mnoho v podstatě protichůdných teorií. Každá věda se vyvíjí, ale v přírodních vědách většinou staré poznatky stále platí. Ne tak v ekonomii. Každý „ekonom“ si vytváří svoji teorii a potírá tím teorii svého soka na hlavu. Současná převládající ekonomické ideologie je způsob myšlení, který zjednodušuje náš svět ve snaze vtěsnat ho do šablon standardních ekonomických pouček. To je také důvod, proč někteří myslitelé ji přirovnávají k náboženství. Ne proto, že by byla duchovní, ale proto, že je dogmatická. „Modely ekonomů jsou příliš zjednodušené. Musíme jim připomínat, že vycházejí z neudržitelných hodnot a že jejich „věda“ se snaží řídit celý svět, i když mu nerozumí,“ říká Naďa Johanisová, jedna ze zakladatelek občanského sdružení Trast pro ekonomiku a společnost. Aby ekonomická teorie mohla vůbec něco předvídat, musí silně abstrahovat od skutečnosti a strašně ji zjednodušovat. Něco jiného zažíváme a něco jiného se nám říká. Není to tak markantní jako za komunismu, ale rozdíl mezi slibovanými zářivými zítřky blahobytu a tím, co vidíme kolem sebe, je ale příliš jasný. Ekonomie není věda, která by hleděla do budoucnosti. Je to obor, který ex-post neboli zpětně hledá vysvětlení ekonomických situací. V minulosti jsme měli mnoho ekonomů. Např. pánové Friedmann, Hayek a další. Mnoho z nich dostalo Nobelovu cenu. Ale všichni svoje teorie zpracovávali zpětně a nevymýšleli nic dopředu. Stávající situaci brali jako dogma, které nelze změnit. Myslíte, že nemám pravdu? Jak je tedy možné, že tito geniální ekonomové nepřišli na tak jednoduchou myšlenku, že nejlepší stimul ekonomie je 15% daň a likvidace sociálního státu? Oni žili v době, kdy byly např. daně v USA až 80%, sociální služby jako zdravotnictví, školství, důchody byly plně v rukou státu. A nikde v jejich díle nenajdete jedinou větu, že nejlepší daně jsou 15% (nebo raději nulové), že zdravotní a sociální pojištění je nutno dát do soukromých fondů, nebo že by se mělo platit školné. Jak je to možné, že na to nepřišli??? Že na to přišli teprve dnešní geniální „ekonomové“? Ekonomové totiž nejsou žádní vědci – jsou to jen slouhové kapitálu, nebo jak jsem už slyšel jsou jako advokáti. Advokáti hájí vrahy, lupiče a zloděje a ekonomové - advokáti vymýšlí teorie, aby podpořili co nejefektivnější vykořisťování lidí. Před 50 lety je nemohlo ani napadnout něco takového jako 15% daň a zrušení minimálních mezd. Na záda jim totiž dýchal Sovětský svaz a socialistické zřízení. Ekonomický systém, ve kterém byla 100% zaměstnanost a školství bez školného. V takové situaci se nedalo dělat nic jiného, než budovat silný sociální stát. Snažit se vybudovat konkurenceschopný systém oproti socialismu. A je nutno říci, že se jim to podařilo. Vytvořili dokonalý systém s vysokými mzdami a se sociálním zajištěním, jaké ani v socialismu nebylo. Podařilo se to dokonce tak, že lidem, žijícím v socialismu, se zachtělo žít v kapitalismu. Jenže - všeho do času. S pádem Sovětského svazu ukázal kapitalismus zuby. A ekonomové začali novou vědeckou éru. Zahodili všechny teorie svých předchůdců a objevili éru nízkých daní a privatizace veřejných služeb. Slouhové, říkající si ekonomičtí vědci, nám říkají, že jedině privatizací všeho bude na zemi blahobyt. Neříkají už pro koho. Z předchozí diskuze bych se chtěl vrátit k následujícímu postulátu: Po stanovení minimální mzdy, která je vyšší než rovnovážná tržní mzda, bude vyšší nezaměstnanost, než kdyby 5

minimální mzda stanovena nebyla. Věta vyjadřuje triviální pravdu, že čím nižší je mzda, tím více osob lze zaměstnat. „Náš příklad můžeme dále rozvinout v tom směru, že rovná-li se mzda v limitě nule, pak nezaměstnanost mizí, protože zadarmo můžeme zaměstnat libovolný počet pracovníků. Že je to nesmysl? Proč by se ale nemohla „hodnotově neutrální“ rovnovážná tržní mzda blížit nule? Vždyť je to sen každého pravověrného neoliberála stranícího zaměstnavatelům“. Ovšem - věta, že čím nižší je mzda, tím více osob lze zaměstnat, je pustá a planá teorie. Proč by to podnikatel dělal? Jsou-li lidé ochotni pracovat za minimální mzdu, bude jich zaměstnavatel zaměstnávat jen tolik, kolik potřebuje. Proč by jich měl platit více? Ty, které nepotřebuje, vyhodí na dlažbu.. Není přece sociální ústav. Ve všech těchto diskuzích o minimální mzdě se totiž zapomíná (a nevím jestli úmyslně, nebo pro nevědomost diskutujícího) na zisk podnikatele. Že jediným cílem podnikání je co největší zisk. Ale doba, kdy lidé pracovali za nulovou mzdu, není nic nového. To už tady bylo - to je totiž feudalismus. V této osvícené době dělali lidé – dneska se jim nehezky říká nevolníci - na svého podnikatele zadarmo 6 dní v týdnu. A sedmý den milostivě mohli dělat na svém, aby nezemřeli hlady. Ideální doba pro podnikatele. Obávám se však, že se nám vrací. Co jiného jsou totiž druhá nebo třetí zaměstnání, která nám i politici doporučují? V prvém podnikání děláme na zisky podnikatelů a ve druhém zaměstnání pracujeme na vlastní obživu. Dobře zařízeno. Nikdo nechce pochopit, že mzda by také mohla být omezena jedině nulovým ziskem. Situací, kdy by se náklady na výrobu vyrovnaly příjmem. A všechno by bylo v pořádku. Podnik by běžel, vyráběl, prodával, platil dodavatelům i svým zaměstnancům. Všichni by byli spokojení – tedy až na majitele. Současná ekonomie stojí na dvou základních pilířích: volný trh a růst. Nejlépe růst růstu. Když si pustíte TV nebo rádio, hned slyšíte, že roste hrubý domácí produkt (HDP) a to je dobře. Když by HDP klesalo, bylo by to špatně. Nejhorší je, že je to pravda, protože při poklesu HDP se zvyšuje nebezpečí nezaměstnanosti, hyperinflace, atd. Politici říkají, že musíme zvyšovat spotřebu: ekonomika musí pořád růst, jinak nastane krach. Je tu obrovský rozpor, o kterém se nediskutuje. Při diskuzi by se totiž přišlo na to, že není možné růst do nekonečna. I při několikaprocentním růstu totiž během několika let se výroba zdvojnásobí. A přitom už dnes není odbyt pro množství vyráběného zboží. A žádný ekonom se nezabývá situací, co se stane, až teorie růstu zkrachuje. To se bude vymýšlet ex-post jako vždycky. Dogma volného trhu vychází přitom z teorie komparativní výhody, kterou vymyslel anglický ekonom David Ricardo v roce 1817 a která tvrdí, že pro každou zemi je prakticky vždy výhodné se specializovat a své produkty vyvážet. Ale i tato teorie má své omezení. V dnešní době je to situace, že všichni by chtěli vyvážet a okruh těch, co kupují, se zmenšuje. Velmi dobře na tento problém ukazuje Čína. Ta je v situaci, ve které v blízké budoucnosti zahltí celý světový obchod svými lacinými výrobky. Výsledkem je krize v Evropě a v USA. Nemožnost konkurovat čínskému zboží a neochota omezit dovoz z dumpingových oblastí bude znamenat pokles výroby a nezaměstnanost. Ve spojení s touhou podnikatelů na maximální zisky je to třaskavá směs. Proto také se kapitál neschopný konkurovat Číňanům snaží proniknout do sféry veřejných služeb. Tam je totiž poslední možnost seberealizace. A na krátkou dobu je to oblast, kde není konkurence silného zahraničního kapitálu. Ale všeho dočasu. V okamžiku, kdy pustíme soukromý kapitál do sféry sociálních služeb, se brzy dočkáme situace, kdy nám (ale i Němcům nebo Američanům) budou důchody vyplácet Číňané. Možná. Možná, že budou jenom vybírat peníze, ale vyplácet už nebudou – proč taky? To bude vrchol současné ekonomické vědy. A také její konec. Není jen liberalismus, existuje i alternativní ekonomie polemika o ekonomii na Britských listech - tentokrát s pány Faltýskem a Myslivečkem S úsměvem jsem si přečetl reakce čtenářů na můj článek o ekonomii. Do mého článku se obuli hned dva čtenáři – pánové Jan Mysliveček a Jan Faltýsek. Shodou okolností oba jsou, 6

stejně jako já, laici v oboru. Stejně jako v mém článku i u nich převážila politika nad vědou. Politika, ale s opačným znaménkem. Já se ale nebráním tomu, že jsem článek o ekonomii zpolitizoval. Ona totiž ekonomie je základem politiky. Ekonomie dává podklady pro politiky. A jsou to ekonomové, kteří vypracovali základ, podle kterého politici ODS vypracovali svoji Modrou šanci. Dnes už hodně lidí ví, že modrá šance není to nejlepší pro většinu obyčejných lidí. Už to ví i politici ODS, kteří pomalu couvají. Ne tak ekonomové. Ti jsou stále přesvědčeni, že jejich návrhy nízkých daní a privatizace sociálního státu jsou to nejlepší. Bůh nás ochraňuj před takovými ekonomy, i když jsou ve svém oboru tak úspěšní, jako například finanční analytik privatizačního fondu. Pánové Jan Mysliveček a Jan Faltýsek se pustili do mého přirovnání ekonomie a exaktních věd. Jistě jsem se dopustil zjednodušení. Napsal-li jsem, že postuláty exaktních věd mají platnost do dneška, myslel jsem tím (já jsem elektrikář) pokusy pánů Ohma, Ampéra a dalších, kteří se pitváním žabích stehýnek dostali až k závěrům platným dodnes. Ohmův zákon, stejně jako Faradayovy zákony platí dodnes. I Mendělejevova tabulka v chemii platí dodnes. Jiné teorie zase byly dávno překonány. Poznámka pana Faltýska, že podle mne by dodnes platilo, že země je placatá, je trochu z cesty. Tato teorie by už v dávnověku neplatila, kdyby bohulibí křesťané neupalovali nositele jiných myšlenek. Nemohu se ubránit pocitu, že některým lidem vadí, že dnes už se upalovat nesmí. Pan Faltýsek už nadpisem svého článku „Vít je jako Rudé právo“ mne rovnou zdiskreditoval. Po takovém titulku už nemusel nic psát, neboť tím jsem vyřízen navěky. Přesto pan Faltýsek se mnou polemizuje. A jako mnoho diskutérů mi vkládá do úst něco, co jsem neřekl. Já jsem nenapsal, že Sovětský svaz dýchal „ekonomicky“ na záda Západu. I když jeho úspěchy v kosmonautice v šedesátých a sedmdesátých letech byly impozantní. Sovětský svaz dýchal na záda Západu v sociální oblasti. Ona totiž 100% zaměstnanost po dobu 60 let (u nás 40 let) je také úspěch ekonomiky. Ale jiné ekonomiky, než je ta dnešní. Úvahy pana Faltýska na téma „Čím více zaměstnanců, tím více vykonané práce, tím větší zisk i pro firmu“ je skutečně jen ona mnou zmiňovaná pustá a planá teorie. Skutečnost je složitější. Ale jsem rád, že neobhajuje co nejnižší mzdy zaměstnanců – mzda nechť je odpovídající. Bohužel jeho ekonomie nám hravě dokáže, že čím menší budou platy, tím vyšší bude zisk. Takže je jasné, jak to dopadne. Nakonec řekl pan Faltýsek, že já sám vím, jak vyřešit ekonomickou situaci celého světa. Bohužel to nevím, ale to mi nebrání, abych viděl všechno, co je špatné a co společnosti chybí. Poznámka pro pana Faltýska : pro mne (na rozdíl od něho) společnost jsou všichni lidé, včetně nezaměstnaných, chudých a jinak neúspěšných, tedy v našem státě i těch spodních víc než 9 milionů. Pan Mysliveček se snažil vyvrátit můj článek skoro větu za větou. „Josef Vít neví o ekonomii nic". Bohužel, pracuje stejným stylem jako já – totiž dává názor proti názoru. Ale to je potom jiná diskuze, než o ekonomii. V názorech se s panem Myslivečkem neshodneme, protože oba vycházíme z jiných pozic. Pan Mysliveček má pravdu, že Margaret Thacherová začala privatizovat, když my jsme tu měli hluboký „komunismus". Druhá věc je, co to přineslo. Privatizace železnic v Británii přinesla jen problémy. V honbě za ziskem noví majitelé zapomněli na inovaci a bezpečnost – výsledkem byly havárie a nespolehlivost. On totiž jen stát je schopen a ochoten dotovat železnici. Soukromý vlastník požaduje jen zisk. Privatizace elektráren a rozvodných sítí přinesla v USA havárie a plošné výpadky celých regionů z téhož důvodu. Majitelé odčerpávali zisky a "zapomněli" na údržbu. Dnes se uvažuje o razantním zvýšení cen elektřiny až o 30%. Zdůvodňuje se to nutností investovat do nových elektráren, přestože stávající, včetně Temelína, byly postaveny z našich daní. Nikdo se neodváží říci, že majitelé si každý rok na dividendách vyplatí dvě elektrárny. A na věci nemění nic ani to, že většinovým majitelem ČEZu je stát. Tím hůře. Dávat nám za příklad Nový Zéland může jen pravicový extrémista. O Novém Zélandě a jeho ekonomickém experimentu jsme si mohli přečíst na Britských listech ze zkušeností lidí, kteří tam žijí. Nic pěkného to nebylo. Prostě ani Nový Zéland ani Slovensko (další takový stát, který nám dávají za příklad) není to pravé ořechové. Dalo by se říci, že jsou to spíše odstrašující příklady. Aby podpořil svoje teorie, mi pan Mysliveček vysvětlil, že na "začátku" se ekonomie zabývala základními otázkami "Co je to bohatství?" a "Odkud pochází?". Nevím proč se tím zabývala

7

zrovna ekonomie, když odpovědi na tyto otázky jsou známé už 200 let. Před dvěma sty lety na to přišel už francouzský filozof Proudhon, když řekl, že majetek je krádež. A před více než sto lety řekl Emil Zola, že za každým velkým majetkem je velký zločin. Prosím, to jsem neřekl já – cituji pouze klasiky. Ale líbí se mi to. Dále mi pan Mysliveček připomněl, že „v USA se školné platí velmi, velmi dlouho - na to není potřeba ekonomů“. Má pravdu. Ale nevím, jestli mi dal ten správný příklad. Americké školství, to není jen několik známých, prestižních univerzit. Důležité jsou obecné a střední školy. A tam má americké školství velké dluhy. Podle údajů jsou vědomosti a funkční gramotnost amerických studentů na velmi nízké úrovni. Mnoho z nich neumí psát ani počítat, za to hrají bezvadně baseball. V USA jsou stále ještě miliony negramotných či pologramotných. I dnes. A nakonec - jakou úroveň má vzdělání, ve kterém je problém vyučovat Darwinovu teorie o vývoji druhů a namísto ní se vyučuje kreacionismus? Co dalšího se nesmí v zemi, která se pyšní slovem demokracie, kde ale donedávna byla rasová segregace? Oba pánové kritizovali můj článek z posic neoliberální ekonomie. Tedy ve stylu, o kterém už jsem psal. Ale není jen neoliberalismus a není jen neoliberální ekonomie. Existuje i alternativní ekonomie a spolu s ní i alternativní státní zřízení ke kapitalismu. Lidé už pochopili zrůdnost současného systému a pracují na změně. Naposledy se sešli v Porto Alegre. Světová levice tvořená mladými lidmi chce nový, lepší svět. A pracuje na tom. Zatím je to roztříštěné hnutí, ale jak se sjednocují liberálové, tak se sjednotí i levice. Každá akce budí reakci. A protestní akce proti schůzce G8 jsou toho důkazem. To není jen odpuštění dluhů chudým zemím - mimochodem dluhů, které už byly několikrát zaplaceny jen na úrocích. Je to pokus vytvořit novou, lepší a spravedlivější společnost. Make poverty history. Tedy nic, co by zajímalo pány Myslivečka a Faltýska, Pavla Kohouta nevyjímaje. Je politika snižování daní to pravé? Současná politika je založena na snižování daní. Jedná se o lež, kterou se nás politici snaží přesvědčit, že snižováním daní pro podnikatele bude vybudován blahobyt na této zemi. Říkají nám, že když budou nízké daně, tak se zabrání daňovým únikům a podnikatelé je budou rádi platit. Tuto blbost všichni říkají a nikdo jí nevěří. Jedinou daň, kterou by podnikatelé platili je nulová daň. A ještě by jim bylo líto dát peníze za poštovné, aby oznámili státu, že nebudou nic platit. Nikdo nechce nic platit - to je normální. Mluvíme-li o daních, musíme se podívat do minulosti. Doba po druhé světové válce byla dobou obrovské konjunktury. Půlka světa byla rozbitá a všude bylo dost práce. Svět byl rozdělen na dva tábory. Kapitalistický svět byl ohrožen socialistickou revolucí ve východní Evropě. V Africe se bouřili kolonie a začali vznikat nové nezávislé státy, které se klonili na stranu Sovětského svazu a koketovali se socialismem. Strach se šířil v pracovnách vládců kapitalistického světa. Pod vlivem tohoto strachu se rozhodli dát svým dělníkům vysoké platy. Nechtěli socialistickou revoluci a rozhodli se koupit si doma sociální klid. Aby dali svým dělníkům to, co měli lidé ve východní Evropě museli nasadit vyšší daně pro podnikatele. Pamatuji si, že v roce 1968 se u nás rozšiřoval článek profesora Šika, kde popisoval hospodářský systém v Holansku. (ale stejně to fungovalo v celé Evropě i v USA) Profesor Šik napsal : podnikatelé v Holandsku platí lidem vysoké mzdy. Jídlo v závodních jídelnách je za symbolickou cenu. Platí lidem cestu (benzin) do práce. Ráno dají lidé na bráně seznam potravin a odpoledne si je odnášejí za velkoobchodní ceny. Pro ženy zřizují kadeřnické salony přímo ve fabrice. A další a další vymoženosti. Pan profesor se ptal - jak je to možné, to jsou holandští kapitalisté tak hodní a lidumilní, že tohle všechno pro své zaměstnance dělají?? A hned si odpověděl : ne, holandští kapitalisté nejsou lidumilové, ale nemají na výběr. BUĎ TY PENÍZE DAJÍ SVÝM ZAMĚSTNANCŮM, NEBO STÁTU NA DANÍCH. JINOU MOŽNOST NEMAJÍ. A kapitalisté to raději dají svým lidem, než státu na daních. Ví, že jejich spokojení zaměstnanci jim to vrátí poctivou prací a v případě potřeby se pro ně přetrhnou. Tak to fungovalo do konce osmdesátých let. Pamatuji si i jaké daně byli v USA v roce 1960. Tehdy totiž můj idol Elvis Presley poprvé vydělal více než milion dolarů za rok. A noviny 8

(anglické) ho litovali, že z toho dostal jen 183 tisíce dolarů čistého. Rovných 817 tisíc zaplatil daň. Každý si vypočítá kolik procent to bylo. Proč mohla být v USA v roce 1960 daň skoro 82% z příjmu. A kolik je dneska? A proč je to tak? A proč to nejde dneska?? Vysoké příjmy dělníků tehdy měli ještě jeden výsledek. Pamatuji si, že jsem každý den viděl v německé televizi na konci zpráv tabulku o zaměstnanosti (všimněte si o zaměstnanosti nikoli o nezaměstnanosti) Ještě celá sedmdesátá léta bylo v Německu asi 400 tisíc nezaměstnaných a pro ně bylo více než 2 miliony volných míst. Ano ještě jednou slovy : dva miliony volných míst v Německu pro 400 tisíc nezaměstnaných. (na sedmdesát milionů obyvatel je to slušný, ne? a jak je to dneska? - žádná místa pro víc než 4 miliony nezaměstnaných.) A TO JE JEDINÝ VÝSLEDEK SNIŽOVÁNÍ DANÍ. Jenom blázen si může myslet, že peníze, které zůstanou z nízkých daní se vrátí do společnosti. Tyto peníze slouží jen a jen ke zvyšování osobní moci. U těch malých v komunální oblasti, u větších v celostátní oblasti a u těch největších globálně. Neustálé zvyšování nezaměstnanosti roztáčí kolotoč, ze kterého není úniku. Čím více nezaměstnaných, tím méně lidí schopných nakupovat, tím více se musí snižovat výroba. Vzroste počet lidí, kteří nemají na utrácení. Bude se omezovat výroba, bude se propouštět. Nezaměstnaní nebudou kupovat. A tak to bude pokračovat do nekonečna až se celý systém zhroutí. Řešení takového problému už nám ukázali Romové na Slovensku. Přes oživování americké ekonomiky, která nabírá tempo, ekonomika stále nevytváří pracovní místa, v čemž se může podle ekonomů skrývat riziko. I přes zrychlení hospodářského růstu přišlo v USA jen za jediný měsíc o práci 100 tisíc lidí. Od roku 2001 ztratilo práci v USA skoro 3 miliony lidí. Ovšem snižování daní, které zahájil už Reagan na začátku osmdesátých let stále pokračuje. Daně se snižují už 25 let a po celou tu dobu nezaměstnanost stále jen stoupá. Přední ekonomové nevidí žádnou souvislost, zajímavé. Nechápu, proč ekonomové nevidí přímou souvislost mezi politikou snižování daní po nástupu Reagana a Thatcherové do vlády a okamžitým růstem nezaměstnanosti, který se dodnes nezastavil. A už se nikdy nezastaví. Program presidenta Bushe je další snižování už nízkých daní. Politika prováděná po druhé světové válce měla úspěch. Vysoké daně zajišťovaly koupěschopnost obyvatelstva. Vysoké zisky pár jednotlivců a NÍZKÉ DANĚ JSOU HROBAŘEM SVĚTOVÉ EKONOMIKY. Je to proto jak jsem psal výše. Máme pár boháčů, kteří mají jednu hubu a jeden žaludek. Miliony bohatých pracujících mají miliony hub a žaludků a ty mají nějakou spotřebu. Pak poroste výroba i ekonomika a bude klesat nezaměstnanost. Jenže souvislosti nikdo nechce vidět. Kapitalismus Už ve 40. letech 19. století zformulovali Marx a Engels tezi, že konkurence drobných podnikatelů zákonitě vede k postupnému krachu většiny, ke koncentraci kapitálu v rukou stále omezenější menšiny a ke vzniku monopolu. Za první republiky byli Češi svědky toho, jak Baťa rychle a účinně zlikvidoval české ševce. Po listopadovém převratu jsme zažili ztroskotání naivní představy, kterou sdílel a propagoval i Václav Havel, jak se vrátíme k systému idylických malých soukromých obchůdků, dílniček a hospod. Ve skutečnosti jsou pokusy o drobné soukromé obchůdky vytlačovány super- a hypermarkety, které patří nadnárodním monopolům. Podobný osud sdílejí české hospody v souboji s rychlojídelnami McDonalds a KFC. Pokusy českých podnikatelů a soukromých zemědělců něco vyrábět se topí v záplavě dovážených západních přebytků. Kdo nenajde »strategického partnera«, čili neprodá svůj podnik nějaké nadnárodní korporaci, nemá šanci přežít. Marx a Engels konstatovali už před 150 lety, že v kapitalismu probíhá zbídačování většiny. Platnost tohoto postulátu se zdála být zpochybněna, když pod tlakem existence socialistického tábora nejbohatší kapitalistické státy po omezenou dobu a na omezeném prostoru prováděly určitou sociální politiku. Jakmile dospěli kapitalisté k názoru, že »hrozba«

9

socialismu pominula, sociální stát je v likvidaci. OSN pravidelně zveřejňuje statistiky, jak se s každým rokem prohlubuje propast mezi bohatou a chudou částí obyvatelstva naší planety. Světový trend kapitalizmu je daný požadavkem maximálních zisků na úkor zaměstnanců. Nová ekonomika je tlačena imperativem snižování potřeby pracovní síly, ale přitom potřebuje stále víc platících spotřebitelů, kteří obratem vyprázdní sklady, jež dokáže hravě naplnit stále menší počet zaměstnanců. V tom je ovšem skryt celý problém, který nikdo nechce řešit. Kvůli neustálému růstu soukromého zisku potřebuje kapitalismus nahrazovat ve výrobě člověka stroji, technologiemi, počítači, genetickými vylepšeními. Problém je v tom, že počítače ani genetičtí mutanti nekupují haldy zboží, které tak úsporně vznikají. Morem současnosti je náboženství růstu Růstu, jehož vyznavači obětují svému krutému bohu celou Zemi, se vším tvorstvem. Fudamentalistická víra v růst Růstu má teroristické důsledky : klimatické změny, globální oteplování, ozónová díra, plundrování zdrojů, chudobu ve městech. Fundamentalizmus růstu Růstu, neustálá mobilizace sil k další mobilizaci sil, je nejzhoubnějším následkem globalizace. Lidé, demos, už nejsou jako spotřebitelé dost výkonní a poslušní pro tyto fundamentalisty. Plánují proto jejich nahrazení nějakými biologicko- technologicko- elektronickými hybridy. Ti, kdo mluví o třetí cestě neznají řešení tohoto problému stejně jako ho neznají neoliberálové. Třetí cesta Tonyho Blaira se stala jen matným pojmenováním pro nutkání plnit příkazy trhu a tvářit se při tom, že lze populaci ochránit před katastrofálními dopady slepého tržního diktátu. Levicovost v této situaci by měla znamenat, že o zaměstnanosti lidí nebudou rozhodovat výlučně zájmy soukromého zisku, ale ohledy na lidskou důstojnost, které jsou čisté tržní logice cizí. Ohledy na lidskou důstojnost nemajetných jsou ovšem dražší než její docela obyčejné ignorování, ve kterém tak vyniká naše pravice. Zájem na fungování společnosti jako celku má stát – nikoliv soukromá firma. Nenažraní akcionáři a majitelé mající jen jeden zájem - maximální zisk za cenu, že jejich zaměstnanci budou pracovat za minimální mzdy. V současnosti by pro některé lidi byl návrat otrokářství záchranou. Otrokář totiž byl povinen své otroky živit až do smrti. Kapitalista je nechá klidně chcípnout. Největším problémem je nezaměstnanost a nízké mzdy. Kapitalismus zvyšuje produktivitu, snižuje zaměstnanost. Roste nezaměstnanost, klesá spotřeba protože lidi nemají peníze. To je spirála smrti. Zaměstnanost můžou zvýšit nové továrny – ale kdo bude investovat do nové výroby, když není odbyt? Zprivatizováním veškeré výroby se stát zbavil možnosti ovlivňovat nezaměstnanost. Trendy kapitalismu Světový trend kapitalizmu je daný požadavkem maximálních zisků. Zisk podíváme-li se jak vzniká zisk, vidíme, že je to možné jen na úkor zaměstnanců. Cena materiálu a energií je pevná, provozní náklady také. Jedině platy nejsou pevné - ty je možné snižovat. A proto se taky snižují. V Německu – ale ne jen tam – jsou lidé nuceni pracovat delší dobu a za menší peníze. V nových kolektivních jsou dělníci nuceni přijímat podmínky jako je stop mzdy na budoucí léta. Německé odbory už jasně říkají, že zaměstnavatelé upozorňují na nízké platy v nových zemích EU a tím dávají najevo, že chtějí mzdy v Německu stlačit na úroveň mezd ve východních zemích. Ne tedy, že se naše mzdy budou zvedat na úroveň západních, ale západní se sníží na naši úroveň. Ale jak říkají němečtí odboráři ani to není konec. Bude následovat další krok, snížení mezd na úroveň čínských nebo indických. Prostě budeme si muset zvykat na to, že musíme vyžít s jedním dolarem denně. Budeme dělat za hrst rýže jako Číňané - teda spíše za hrst brambor – protože rýže je drahá. Nová ekonomika je tlačena imperativem snižování potřeby pracovní síly, ale přitom potřebuje stále víc platících spotřebitelů, kteří obratem vyprázdní sklady, jež dokáže hravě naplnit stále menší počet zaměstnanců. V tom je ovšem skryt celý problém, který nikdo nechce řešit. 10

Globalizace je jako jízda na tygru. A zkrotit globalizaci potažmo lbezbřehý liberalismus, znamená zkrotit tygra. A jak každý ví, to není lehká věc. Ale je to možné. A je to také nutné, pokud chceme jako lidé přežít. Kvůli neustálému růstu soukromého zisku potřebuje kapitalismus nahrazovat ve výrobě člověka stroji, technologiemi, počítači, genetickými vylepšeními. Problém je v tom, že počítače ani genetičtí mutanti nekupují haldy zboží, které tak úsporně vznikají. Morem současnosti je náboženství růstu Růstu, jehož vyznavači obětují svému krutému bohu celou Zemi, se vším tvorstvem. Fudamentalistická víra v růst Růstu má teroristické důsledky : klimatické změny, globální oteplování, ozónová díra, plundrování zdrojů, chudobu ve městech. Fundamentalizmus růstu Růstu, neustálá mobilizace sil k další mobilizaci sil, je nejzhoubnějším následkem globalizace. Lidé, demos, už nejsou jako spotřebitelé dost výkonní a poslušní pro tyto fundamentalisty. Plánují proto jejich nahrazení nějakými biologicko- technologicko- elektronickými hybridy. Ti, kdo mluví o třetí cestě neznají řešení tohoto problému stejně jako ho neznají neoliberálové. Třetí cesta Tonyho Blaira se stala jen matným pojmenováním pro nutkání plnit příkazy trhu a tvářit se při tom, že lze populaci ochránit před katastrofálními dopady slepého tržního diktátu. Levicovost v této situaci by měla znamenat, že o zaměstnanosti lidí nebudou rozhodovat výlučně zájmy soukromého zisku, ale ohledy na lidskou důstojnost, které jsou čisté tržní logice a neviditelné ruce trhu cizí. Ohledy na lidskou důstojnost nemajetných jsou ovšem dražší než její docela obyčejné ignorování, ve kterém tak vyniká naše pravice. USA: dovolená je mizející sen. Čím dál méně Američanů se odvažuje opustit práci, byť jen na týden. A ti co si dovolenou vezmou se cítí provinile a nakonec tráví hodiny dlouhými telefonáty s pracovištěm. Průzkum cestovních kanceláří ukazuje na fakt, že na dovolenou odjíždí každým rokem o 10% méně lidí. Vina ze zanedbávání práce a strach ze ztráty zaměstnání v době, kdy ekonomický útlum vyžaduje úspory a maximální nasazení, sehrává svou roli. V USA neexistuje federální zákon o zaručené placené dovolené. Závisí jen na jednotlivých státech a zaměstnavatelích, jaké výhody zaměstnancům poskytnou. Jen 87% podniků svým zaměstnancům dovolenou dává. Průměrná doba je 16 dní volna, ale pracovníci si berou sotva dva týdny. To je pakatel ve srovnání s Italy (42 dní) , Francouzi (37 dní) , Brity (28 dní). Podle Mezinárodní organizace práce je jen několik národů světa ( mezi nimi samozřejmě Češi), kteří pracují déle než Američané. Kapitalismus a tržní hospodářství Kde jsou pionýrské doby kapitalismu, když podnikání sloužilo k obživě rodiny. Dnes podnikání slouží ke shromažďování majetku a z něho vyplývající moci. A moc takových lidí je neomezená. Vlády jsou hříčkami v jejich rukou. A nejsou to jen nějaké vlády nějakých pofiderních států. Čím víc peněz na volební kampaně, tím větší moc a tím větší zisky. Největší stát na světě je toho důkazem. Bush byl dosazen na stolec pomocí peněz naftových společností. Bush, vyléčený alkoholik a náboženský blouznivec, jak sám říká, bohem vyvolený, by na něco takového jako válka proti Iráku sám nepřišel. (I když jako syn svého otce by měl důvod dodělat to, co jeho otec zpackal před deseti lety.) To mu museli nařídit lidé, kteří ho k moci dosadili. Naftové koncerny, které se musely dívat na to, že druhé největší naleziště ropy na světě si spravují sami obyvatelé země i když prostřednictvím diktátora. Ale vlastního diktátora. To znamená, že veškeré zisky z prodeje zůstaly v zemi. Pomocí nich mohl Saddám uskutečňovat rozsáhlou potravinovou a zdravotní pomoc obyvatelům. A to navzdory embargu a sankcím nařízenými americkými naftovými společnostmi v režii Rady bezpečnosti OSN. Dnes budou zisky z prodeje irácké ropy putovat na správné místo - do sejfů amerických naftových magnátů. Ti se nebudou zajímat o to, jestli Iráčané mají co jíst. Prostě firmy Haliburton a Bechtel zaplatily nejvíc a proto mohly rozpoutat válku proti Iráku, kde budou teď „hospodařit“ podle svého. Haliburton dokonce prodával předraženou naftu i americké armádě. Tyto firmy budou tak nejen vykrádat Irák, ale i vlastní stát, který jim to umožnil.

11

Co je to za demokracii, když je možné si koupit i moc ve státě. Takový Berlusconi se tak nenamáhal a vzal věci do vlastních rukou. Majitel desítek nejsledovanějších TV stanic v zemi se dosadil do vlády sám. Zatím udělal jedinou chybu – nezrušil italský ústavní soud a proto bude dál vyšetřován z korupce. Ale nebojte – odsouzen nikdy nebude a ten ústavní soud také zruší, nebo jmenuje soudce sám z řad svých slouhů. I u nás se Železný zvolil senátorem. Co jiného je zvolení Schwarzenegra guvernérem nejbohatšího státu USA. Tento svalovec – ekonomický a politický negramot se pomocí medií stal guvernérem Kalifornie. Samozřejmě, že v Kalifornii budou vládnout lidé, kteří ho k moci dostali. Média ukázala svoji moc jak v Itálii, tak v Kalifornii. A nikdo se nediví – nikomu to nevadí. Říkají tomu demokracie. V těchto zemích kdyby média spustila správnou kampaň, lidé zvolí za presidenta i cvičenou opici. Je to možné ovšem jen v zemích, kde veřejnost masírovaná médii se nezajímá o nic a čistě ze zvyku jde jednou za 4 roky volit toho, koho jí ti mocní prostřednictvím svých vlastních medií předloží. Desítky let masírovaná společnost už neumí a ani nechce myslet. Jinak by totiž Berlusconiho ani Schwarzenegra nikdy nemohla zvolit. Vítězství Schwarzenegra znamená úpadek demokratické volby spoléhající se na kritický úsudek voličů, zvažujících reálné politické programy. Jeho volba odhalila prázdnotu veřejného prostoru politiky. Voliči v Kalifornii zvolili útěk před politikou. Jak dokáží média zmanipulovat společnost dokazuje americký průzkum z roku 2000, který se ptal Američanů, zda patří do kategorie nejbohatšího 1 procenta Američanů. 19 procent Američanů odpovědělo, že ano a dalších 20 procent konstatovalo, že očekávají, že jednoho dne do té kategorie budou patřit. Takže rázem se 39 procent Američanů považuje za nesmírně bohaté anebo za - potenciálně - nesmírně bohaté. Nikdo z Američanů není ve skutečnosti chudý, většina Američanů jen "ještě není bohatá". Díky médiím si lidé neuvědomují, že je Amerika zemí, kde jsou lidi tragicky a trvale rozděleni podle toho, kolik vydělávají. Dnes už se neříká kapitalismus - to je termín z marxistické teorie. Dnes se říká tržní hospodářství. V angličtině nebo němčině to je neutrální termín. To jenom čeština plně odhalila jeho pravou podstatu – trhni kde můžeš. A tržní hospodáři trhají. Trhají svoje zaměstnance, trhají jiné tržní hospodáře, trhají stát na daních. Trhají kde můžou a tak dlouho, dokud můžou. Důkazem jsou firmy jako Enron až Parmalat. Slouží jim k tomu systém, který si vytvořili. Jak funguje kapitalismus aneb úvod do ekonomie Během vývoje kapitalismu se vyvíjeli i formy vlastnictví. Manufaktury vznikající v Anglii v 18 století byly stoprocentním vlastnictvím majitelů. Majiteli patřili veškeré zisky a bohužel mu zůstávali i jeho dluhy. To se samozřejmě těmto lidem nelíbilo. Protože měli i moc ve státě, začali tvořit zákony, které umožňovali i jiné formy vlastnictví a hlavně jiné formy odpovědnosti (vlastně neodpovědnosti) za dluhy. Vlastníci se začali sdružovat. Vlastnictví už nebylo vázáno na konkrétní osoby a přenášelo se na anonymní společnosti. Nakonec i název pro akciovou společnost ve Francii je „societé anonym“. Vznikali tak akciové společnosti (a.s.), kde zisky se dělí podle podílu vloženého kapitálu. Další formou jsou společnosti s ručením omezeným (s.r.o.). Tady už je přímo v názvu napsáno, že nikdo za nic neručí a dluhy nikdo neplatí. Majitel je neznámý - v rejstříku společnosti je zapsán jen jakýsi „jednatel“ – což je vlastně něco jako manažer, který nemusí být vlastník. Ideální pro zřizování tzv. „bílých koní“ – tak oblíbených u nás v Klausově éře obchodů s topnými oleji. Zatímco někdo nezjistitelný (aspoň pro naše soudy) získal miliony, tak ubohý nevzdělaný nezaměstnaný šel do kriminálu jenom protože sedl na lep vykutálenému podvodníkovi. Jen málokdo ví, že existuje také možnost založit všeobecnou obchodní společnost (v.o.s.). Ale proč by to u nás dělal. Vždyť v takové společnosti ručí za svoje dluhy celým svým soukromým majetkem. Pilířem podnikání v kapitalismu jsou společnosti S.R.O jinak GmBH, jinak Ltd. Co to je s.r.o.? To je společnost, která se základním kapitálem 100 000.- Kč si může udělat 12

miliardové dluhy. Když zkrachuje, zaplatí sto tisíc, podnikatel sedne do svého mercedesu, odjede do své vily a založí novou S.R.O – peněz na to má dost. To přece všichni dobře známe z naší cesty ke kapitalismu. To byl základ Klausových vlád. A jedeme dál – ať žije podnikání a ti, co to zaplatí. Přitom řešení je jednoduché. Zákonem přeměnit všechny s.r.o. na společnosti v.o.s. kde majitelé a manažment ručí veškerým svým majetkem za dluhy, které nadělají. Společnosti s.r.o. by měly být u nás zakázány minimálně na padesát let. To ovšem nejde. Jak by naši „podnikatelé“ podnikali, když žádné peníze nemají. Nejlepší podnikání je podnikání s cizími penězi. Další skupina jsou akciové společnosti. Akciová společnost vyplácí svým akcionářům dividendy. Pro zajímavost, od pádu socialismu se dividendy zvýšily za deset let nejméně na dvojnásobek. Co to znamená? Znamená to, že se zvýšilo vykořisťování zaměstnanců a že se z podniků vysává kapitál, potřebný pro rozvoj. Když chybí kapitál, přicházejí na řadu finanční machinace – přesouvání dluhů na dceřinné společnosti na Kajmanech, vypůjčování peněz na falešné záruky. Nakonec vykrádání penzijních fondů a spořitelen zaměstnanců. A máme tady Enron, Parmalat. Jenže to jsou jen ty, kde vykrádání dosáhlo takových rozměrů, že už se to nedalo zastírat. Dělají to však všichni - ostatní podniky to čeká. Dokud bude jediným účelem podnikání tvorba zisku a výplata dividend, se situace nemůže změnit. A opět tady je situace, kdy akcionáři, kteří si léta přikrádali a shromáždili obrovské majetky, si budou spokojeně užívat nakradených peněz. Dluhy zaplatí stát, potažmo daňoví poplatníci. Proč tady není zákon, že dluhy těchto firem – akciových společností - budou platit akcionáři, kteří si po léta žili z peněz ožebračené firmy?? Malý soukromníček, když si udělá dluhy, tak je musí zaplatit ze svého. Viděli jsme to naposledy v nemocnici po dvaceti letech – chudák Pěnkava. Proč nemusí své dluhy platit akcionáři?? Je to divný systém, zisky ano – dluhy ne. To ať zaplatí někdo jiný. Nejlépe ti okradení. Divím se, že nikdo nezaložil firmu, ve které zisk půjde majiteli a dluhy budou platit zaměstnanci. To by byl ideál. Už slyším ty hlasy - fuj, komunistická propaganda ! ! Takhle psát ! Prosím všechny pravicové občany, aby mi napsali o nějaké zemi, kde nejsou tuneláři, kde není nezaměstnanost, kde podnikatelé platí dobré mzdy pracujícím. Napište o zemi, kde nejsou na okrajích měst slumy plné ubožáků. O zemi, ve které je pro všechny slušná životní úroveň – alespoň taková, jako byla u nás před rokem 1989. ( ale neříkejte , že na Kubě) Reforma veřejných financí Ve státní kase chybí peníze. Nemáme na důchody, nemáme na podpory v nezaměstnanosti, na školství, na zdravotnictví, zkrátka nemáme na nic. Jak je to možné? Jsme tak neschopní, máme tak malou produktivitu práce (jak je dnes v módě říkat)? Za komunistů takové problémy nebyly. Pravda, podpory v nezaměstnanosti komunisté nemuseli vyplácet, protože každý měl práci. Zato komunisté měli dost peněz na vývoz tater a tanků do arabských zemí, které nám dodnes dluží miliardy dolarů. Dokonce i Sovětský svaz nám dlužil miliardy dolarů. Byli jsme nejbohatší zemí „socialistického tábora“. Takže jak to, že tehdy bylo peněz dost, že jsme je mohli půjčovat a dneska chybí? Pravdu nám naši politici nikdy neřeknou. Co je příčinou, že chybí peníze? Domnívám se, že hlavní příčinou je nástup vlády pana Klause. Ten založil na začátku devadesátých let rozvoj naší ekonomiky na laciné pracovní síle. Udělal to jako jediný ze všech postkomunistických zemí ! Jeho politika vydržela deset let. Ale teď je konec. Nízké mzdy znamenají nízký příjem do státního rozpočtu. Nízké mzdy byly i za socialismu. Ale režim kompensoval nízké mzdy nízkým nájemným, nízkými cenami základního zboží, rekreacemi pro pracující a podobně. Ale nejen to – veškerý zisk šel zpátky do státního rozpočtu. Kam jdou zisky dnes? Náš největší problém začal podpisem smlouvy o dvojím zdanění. Co je to smlouva o dvojím zdanění? To je diktát bohatých zemí, které pomocí něho vykořisťují země třetího světa, kam my také patříme. Tam patří všechny chudé země, které nemají volný kapitál, který by mohli „investovat“ v ještě chudších zemích než jsou ony sami. Když kolonizátoři ztratili své kolonie v Africe a v Asii odkud pochází veškerý jejich majetek, začali se ohlížet po jiných zdrojích odkud čerpat 13

bohatství vytvořené jinde. Zatímco dříve vykořisťovali a vykrádali pouze africké a asijské země, dnes to dělají všude. Vytvořili si k tomu nové instituce ( Světovou banku a Mezinárodní měnový fond) a začali prosazovat tzv. „svobodný“ obchod a „svobodný“ pohyb kapitálu. Protože měli dost peněz, tak se jim to podařilo. Jako základ jim slouží dvoustranné „smlouvy o dvojím zdanění“. Co je to smlouva o dvojím zdanění? To je institut, který zaručuje aby kapitalističtí „investoři“ neplatili daně dvakrát. Jednou v zemi, kde je zisk vytvořen, podruhé doma. To by nebylo tak nesprávné, kdyby …. Kdyby oni platili ze zisku v zemi, kde byl zisk vytvořen a doma už neplatili nic. Jenže z toho by ty bohaté koloniální státy neměli nic. A to nemůžou připustit. A proto je tady institut smlouvy o dvojím zdanění. Proto platí daně doma, a v zemi, kde se zisk vytvořil nezůstane nic. Ty slušnější zaplatí u nás alespoň sociální a zdravotní pojištění za své zaměstnance a tím to končí. Daně ze zisku platí ve svých domovských zemích – to v lepším případě – nebo na Bahamách nebo Kajmanských ostrovech. Toto vykořisťování slabých je hlavní příčinou bídy v třetím světě. Prodali jsme a zprivatizovali do cizích rukou všechny lukrativní a výdělečné podniky. Proč jsme museli prodat Transgas? Vždyť to je slepice, která snáší zlatá vejce bez práce. Stačí udržovat potrubí a stanice a Němci nám platí za tranzit. Jenže jsme to zprivatizovali do cizích rukou. A slepička snáší zlatá vejce v Německu. Doma nezůstane ani koruna. Nejen to, ještě musíme platit Němcům za tranzit našeho plynu po našem území! V naší zemi už nám nepatří skoro nic. Nejlepší podniky jsou v rukou cizinců, kteří u nás daně neplatí. Erste bank měla loni zisk přes 7 miliard Kč. Všechny jsou fuč v Rakousku. Automobilka Škoda, a další tisíce podniků produkují u nás další miliardy. Ale nám zůstanou tak oči pro pláč. Mám otázku na předsedu vlády a ministra financí – pánové, kolik miliard zisků cizích společností odchází každý rok do zahraničí bez zaplacení daní. Víte to vůbec? Je to víc nebo míň než je náš státní rozpočet? Připočteme-li k tomu těch pět miliard dolarů, které každoročně posílají vietnamští „obchodníci“ domů do Vietnamu (údaj z našeho tisku), jsou to docela slušné, nezdaněné peníze. Po zdanění by u nás mohlo zůstat 40%, ze kterých by bylo dost na důchody, pro nezaměstnané, na školství i jinam. Bohužel to nejde. Jsme kolonií a vládnou u nás cizí kolonizátoři. Soc. dem. vlády se rozhodly kousnout do kyselého jablka a začít dělat to, co minulé vlády dělat nechtěly. Rozhodla se pro reformu financí státu. Ačkoli si říká socialistická, rozhodla se (zcela podle rad od Světové banky a Mezinárodního fondu), že nejlepší řešení je snížit daně bohatým a přenést všechnu daňovou zátěž na chudé. Stejně jako Bush v Americe i naše socialistická vláda je přesvědčena, že snižováním daní pro podniky se u nás zvýší výroba a tím i životní úroveň. To je však omyl. Bushovi to už ukázali manažeři Enronu, Worldcomu a další. Naštěstí je vidět, že naši lidé odhodili růžové brýle a rozhodli se postavit proti dalšímu zbídačovaní ve jménu vysokých zisků bohatým. Odbory prohlásili jasně, že takto to nepůjde. Dokonce i věčně ušlápnutí učitelé se rozhodli, že od září nechají dětičky doma dokud se jejich platy nezvýší. Lidé si uvědomují svoji moc a chtějí ukázat, že bez nich to nepůjde. Když nebudou pracovat, nebudou ani zisky pro manažery a akcionáře. Najednou příjmy státu nestačí na vyplácení podpor v nezaměstnanosti, důchodů, a dalších výdajů státu. Proč socialistická vláda nehledá řešení v růstu příjmů obyvatel? Mzdové náklady našich podnikatelů jsou méně než poloviční v porovnání s Evropskou unií, což znamená, že naši podnikatelé platí svým zaměstnancům polovinu toho co se platí v EU. Rozdělíme - li mzdové náklady na platy a mzdy dostaneme se k mnohem tristnější skutečnosti. Platy výrazně zvyšují celkový výsledek všech statistik o celostátních průměrných výdělcích - samotné mzdy jsou výrazně nižší. Platy bývají průběžné valorizovány, zatímco mzdový zákon kromě vládou nařízené minimální mzdy další valorizační mechanismy nemá a zaměstnanec je tak de facto plně závislý na vůli svého zaměstnavatele - podnikatele. Podnikatelé by měli změnit priority svého podnikání. Nejen maximální zisky akcionářů, ale i spravedlivé mzdové podmínky pro jejich zaměstnance. Vždyť jsou to hlavně oni, kdo vytváří jejich bohatství. A stát by si měl uvědomit, že jsou to hlavně zaměstnanci, kteří naplňují státní kasu. Zvyšovat mzdy!! Už slyším řev pravicových politiků – ale pro ně mám příklad z Francie. Je sice pár let starý, ale určitě se moc nezměnil. Pamatuji si ho proto, protože čísla z něho se

14

podobala číslům našim. V té době byl průměrný příjem v naší republice 12 500.- Kč . Ve Francii byl také 12 500 - ale franků (1F = 5,50Kč). Mnohem zajímavější údaj byl o státem garantované minimální mzdě. U nás byla něco přes 4000, ale ve Francii 10 000 – slovy deset tisíc franků! Ještě jinak – minimální mzda byla 80% průměrné mzdy. Proč je u nás minimální mzda méně než 40% průměrné, zatím co ve Francii je to 80%? Nebylo by lepším řešením pro socialistickou vládu zvyšování mezd v České republice než ožebračování jejich obyvatel? Zvyšování mezd by mělo i další efekt – lidé by měli více peněz a proto by více kupovali (a bylo by více daní z DPH) , následně by to vedlo k vyšší produkci a vyšší zaměstnanosti. Vláda hledá řešení jen v úsporách. Nehledá je ve zvyšování příjmů pro státní rozpočet. Nemyslím tím zvyšování DPH a spotřebních daní jako Špidla. Zvyšování nízkých mezd u nás bude znamenat růst příjmů do státního rozpočtu a problém bude vyřešen na dlouhá léta. Nebo chtějí vstoupit do Evropské unie jako žebráci?

Vláda odložila důchodovou reformu V poslední době se velmi mluví o klesající populaci a v souvislosti s ní o problému důchodů a důchodců. Pravicové strany mají ve věci jasno. Lidé si musí povinně spořit na důchody v soukromých fondech. Obávám se, že jenom pan Volák si myslí, že v Česku bude po třiceti letech ještě existovat fond, který bude někomu vyplácet penzi. Ale ani vlastní spoření není bez problémů - i kdyby se nějakým zázrakem stalo, že se úspory nepřesunou na Bahamy. Podíváme-li se do kolébky kapitalismu a demokracie – do Britanie a USA - zjistíme, že v USA byl v roce 1970 průměrný plat 4 tisíce dolarů a dnes 40 000 dolarů – tedy desetinásobek. V Britanii je situace stejná – desetinásobný růst nominálních mezd za posledních 30 let. Co myslíte – kolik si lidé našetřili a jaký důchod budou dostávat ? Bude důchod odpovídat těm 4 tisícům nebo 40 tisícům? A bude takový důchod stačit k obživě? A bude ho fond schopen vyplácet třeba i do 90 let věku? Rozumně uvažující člověk vidí, že je to problematické a nereálné. Jediný způsob, schopný ufinancovat důchody, je ten současný – průběžný. Ten je schopen vyplácet důchody i při několikatisícové inflaci. Co vybere, ihned vyplatí. Problém nastává při klesající populaci. Jak nás upozorňují pravicoví politici, brzy nebude dosti lidí „pracujících“ na důchodce. Lidé se pozdě žení (pokud vůbec) a nechtějí mít děti. Chtějí si užívat, cestovat, jenom ne se starat o děti. Podle jejich názoru na to mají svoje lidské právo. „Lidská práva“ se hodí do krámu vždycky hlavně těm, kteří z nich chtějí těžit na úkor těch druhých, kteří to musí zaplatit. Řešit problém populace přistěhovalectvím je scestné. Když jsem četl, že za několik desítek let bude Itálie potřebovat 50 milionů černochů a Arabů, aby živili jejich důchodce, ptal jsem se bude-li to ještě Itálie. Co když tito přistěhovalci si řeknou, že je ani nenapadne pracovat na pár bílých důchodců a stejně jako Albánci v Kosovu a Makedonii nezačnou původní obyvatelstvo vyhánět a vyvražďovat? I my máme svoji zkušenost se sudetskými Němci. Kromě lidských práv, o která pečují globalisté, jsou ještě práva národů a národností, a ty jsou podle mne důležitější. Jen v rámci jednoho národa nevznikají podobné třenice. Proto je důležité starat se o budoucnost národa a naší budoucností jsou naše děti. Jenže co s těmi, co si chtějí jen užívat a odmítají si uvědomit, že jim jednoho dne bude 62 let a budou chtít jít do důchodu? O těchto lidech je možno říci, že to jsou zbyteční lidé. Proč by na jejich důchod měly dělat děti jiných? Aby si uvědomili, že jednou budou chtít důchod, je nutné jim to připomínat. Tito lidé si musí na důchod „nastřádat“. Řešení je

15

jednoduché a už částečně tady bylo. Bezdětní a rodiny s jedním dítětem prostě budou mít větší daně. Jako potřebný základ se vezme rodina s třemi dětmi. Taková rodina bude mít stejné daně jako dnes. Rodina se dvěma dětmi bude mít daně vyšší o 5, s jedním dítětem o 10%. Bezdětný o 20%. Prostě - za bezstarostnost se musí platit. To však není všechno. Přijde důchodový věk a i důchody budou diferencovány. Rodiče tří dětí budou mít zvýšený důchod, rodiče se dvěma dětmi budou mít důchod jako dnešní, lidé s jedním dítětem snížený důchod o 10%. Bezdětní budou mít životní minimum. Pro neplodné páry dnes není problém umělé oplodnění a i pěstounská péče může být započítána. Bylo by na čase, aby těmito problémy se už vážně začala zabývat sněmovna. Řešit situaci přistěhovalectvím je zločin. Konec historie nebo začátek konce kapitalismu? Francis Fukuyama, profesor mezinárodní politické ekonomie na Univerzitě Johna Hopkinse v USA, dospěl ve svém bádání k závratné myšlence, že po pádu komunismu ve východní Evropě se lidstvo ocitlo na konci svých dějin, protože neexistují životaschopné alternativy vůči tržní ekonomice a liberální demokracii. Otázkou nad jeho dílem je, zda v jeho případě není spíše přání otcem myšlenky. Je skutečně zajímavé, co může vyprodukovat pan profesor s platem 50 tisíc dolarů měsíčně a vydávat to za zákony přírody. Ještě zajímavější jsou pokusy o propagaci tohoto díla, které naopak všechny zákony přírody popírá. Bylo by zajímavé zjistit, kolik lidí má stejné názory. Myslí si pan profesor, že stejný názor mají hladoví zapatovci v Mexiku, miliony lidí pracujících 12 hodin denně za dva dolary v jihovýchodní Asii nebo další miliony třeba i v Evropě? Myslí si, že se lidé smíří s „koncem dějin“ – s tím, že zůstanou už navěky otroky liberálních demokratů v režii nadnárodních monopolů? Globalizace, podle Fukuyamy, představuje spjatost procesu ekonomické homogenizace lidstva s globálním rozšířením liberální demokracie. Jedním z důsledků globalizace v neoliberálním pojetí je však extrémní nerovnost a stále rozsáhlejší přesuny bohatství ve prospěch kapitálu - přináší velký růst bohatství menšiny na úkor chudnoucí většiny, dlouhodobou nezaměstnanost a vznik nových forem moci spojených s novými tíživými druhy závislosti i odcizení. Růst produktivity práce je ve většině vyspělých zemí provázen hromadnou nezaměstnaností a nadnárodní kapitál - ve spojení s neoliberálními politickými silami - se i zde snaží odbourávat sociální práva a zákony na ochranu práce (pod heslem flexibility pracovního trhu) i životního prostředí. Zostřují se jak rozpory mezi zvýhodňovanými a znevýhodňovanými společenskými skupinami uvnitř jednotlivých států a národních společností, tak rozpory mezi bohatými a chudými státy a prohlubuje se polarizace mezi uvedeným bohatstvím a bídou. Všechno co vybojovali za sto let naši dědové a otcové začíná likvidovat u nás vláda, která si říká sociálně demokratická. Teď skončí, a po ní nastoupí pravicové vlády, které už bez servítků zlikvidují veškeré sociální vymoženosti. Jak dlouho bude trvat než si lidé uvědomí o co jde, nikdo neví. Ale kolo dějin se otáčí a dokáže, že pravdu nemá pan profesor Fukuyama. Lidé se nenechají od neoliberálů okrádat do nekonečna. Polarizace bohatství a bídy dosáhla nevídaných rozměrů. V současné době žije ve světě více než miliarda lidí za méně než jeden dolar denně a tři miliardy za méně než dva dolary denně. Na opačném pólu nejbohatších 225 lidí naší planety kontroluje majetek, který se rovná ročnímu příjmu poloviny (47 %) světové populace. Tři nejbohatší lidé světa mají větší majetek než 600 milionů lidí v chudších zemích světa. Nadvláda koncernů – mzdy klesají a zisky stoupají. V USA i v západní Evropě pokračuje prudký pokles minimálních mezd. Naši podnikatelé nám říkají, že nemohou platit minimální mzdu ani 7000.Kč měsíčně. Pohlcování menších firem nadnárodními společnostmi znamená ztrátu 16

zaměstnání nejen pro dělníky, ale i pro manažery pohlcených firem. Prohlubování větších mzdových nepoměrů je zatím nejvíce zjevné ve Spojených státech a Velké Britanii, tedy zemích, které nejrychleji „deregulovaly“ svůj pracovní trh. 80% nových pracovních míst vzniká v oborech sektoru služeb, kde jsou nejnižší mzdy. Očekává se, že zisky firem, které v posledních letech rostou dvojciferným tempem se budou i nadále ohromujícím způsobem zvyšovat, přičemž má pokračovat stálý pokles reálných mezd a dávek. Výnos připadající na jednu akcii se u největších 500 korporací za posledních 10 let více než zdvojnásobil. Nejbohatší pětina lidstva „přečnívala“ v roce 1960 nejchudší 30x, v roce 2000 je to 82x. Obrovské zvýšení příjmů na jedné straně přináší automaticky snížení příjmů na druhé straně. Ve Velké Britanii je (podle údajů britského tisku) jedna třetina Britů „vyloučena ze společnosti“ a druhá se „trvale obává toho, aby se nepropadla do té spodní“. U nás 80% lidí příjmově stagnuje, padá dolů nebo už na dně je. Více než 60% lidí pobírá podporu. Nelze pořád zakrývat pravý stav věcí a kráčet anglickou třetí cestou přes močál k utonutí v jeho německém „novém středu“. Dividendy je možno zvýšit jedině snížením nákladů – to je mezd. Restrukturalizace a zeštíhlování podniků znamená jen jedno – propouštění a snižování mezd pro ty, co zůstanou. A propouštění znamená, že zbylí zaměstnanci musí dělat mnohem více a intenzivněji. To způsobuje ( spolu se strachem ze ztráty zaměstnání) obrovskou psychickou zátěž pro pracující. Domyslíme-li tento systém do konce, vyjde nám následující : stále menší množství lidí s nízkými platy bude vyrábět více zboží. Čím menší množství lidí se bude na výrobě podílet, tím větší bude množství nezaměstnaných. Malé množství zaměstnaných lidí nebude schopno uživit velké množství nezaměstnaných. A co udělá hladový nezaměstnaný??? Peníze dělají peníze – tato téze platí dnes více než kdy jindy. Finanční manipulace – obchod s cizími měnami dnes představují 95 % kapitálu – ve srovnání s 10 % v roce 70 ovšem z daleko menšího celkového objemu. Tisíce miliard (!) dolarů každý den se přelévá z banky do banky - ze země do jiné země. měnové transakce dnes tvoří naprostou většinu světových kapitálových toků - na jeden dolar reálné směny připadá dnes 40 dolarů finančních transakcí - a jsou silným faktorem nestability a nejistoty - proto se dnes často hovoří o „kasínovém kapitalismu“. Tito „obchodníci“ jsou tak mocní, že jsou schopni položit i národní měny. Jenom pan Sőrős vydělal při útoku na anglickou libru 5 miliard liber. Zaplatili to samozřejmě angličtí daňoví poplatníci. On a jemu podobní takto „položili“ měny v Argentině, Mexiku, Brazilii, Malajzii, Rusku a dalších zemích. A přitom machinace s měnami nejsou zdaněny!! Pokusy o zdanění těchto čachrů nemají šanci – tito lidé jsou mocnější než vlády. Moc finanční oligarchie se projevuje v plné nahotě. Své zkušenosti ovšem máme i u nás. Díky panu Klausovi u nás máme statisíce absolventů „Harvardu“. V bláhové naději na blahobyt ztratili lidé nejen své peníze ale i iluze - a nejen v Harvardských fondech. Lidé už zapomněli, že obchody na burze se pohybují na samém okraji kriminality. Skutečnost světa burziánů nám na příklad ukazují americké filmy „Peníze těch druhých“ nebo film „Wall Street“ – to je realita kapitalismu. Film nám ukazuje, jak burzovní makléř škrtem pera vydělá padesát milionů dolarů a zároveň pošle padesát tisíc lidí na dlažbu. To vše za pomocí lží a podvodů. A pokusí-li se někdo jeho plány ohrozit jde do vězení. To je skutečnost jak ji ukazují filmy z kolébky kapitalismu. Hollywood snad nikdo nebude obviňovat z komunismu. Pomocí těchto transakcí vznikají zisky vysoce přesahující rentabilitu jakýchkoliv investic do výroby. Dochází k nebezpečným hospodářským otřesům jako např. v Argentině. Výsledkem je potlačení lidských a sociálních práv, které znehodnocuje desetiletí pokroku celých zemí. V mexickém Cancúnu, se v září 2003 sešla V. konference ministrů Světové obchodní organizace – WTO. Na vrcholné schůzce Světové obchodní organizace (WTO) se Evropská unie, Spojené státy a Japonsko snažily prosadit svoje vlastní kritéria rentability, zabalené do řečí o soucitu s chudými. Nikdo však nechtěl udělat nic s hlavním bodem rokování o distribuci základních surovin a prostředků výroby. Stejně tak se snaží zakrýt snahy posilnit postavení nadnárodních společností, ze kterých čtyři největší dnes kontrolují 80% celosvětového obchodu se zemědělskými výrobky. Tyto státy nemají v plánu přemýšlet o souvislostech mezi zemědělstvím, výživou a chudobou. Zemědělská politika vyspělých je

17

hlavní příčinou bídy ve třetím světě, protože rolníci v chudých zemích nejsou schopny konkurovat dotovaným potravinám ze západu. Dotace rolníkům v Japonsku tvoří 63% polnohospodářských příjmů, v EU to je 40% zatímco v USA je to 23% a v Kanadě 18%. Dotace pro jednoho jediného rolníka jsou ve Spojených státech 20 803 dolarů a v EU to je 16 028 dolarů. Rolník ve třetím světě musí vyžít ze svého zisku, který představuje cca 500 dolarů ročně. Proces obchodní liberalizace navrhovaný západem je pouze jednosměrný. Podporuje vývoz dotovaných potravin do zemí třetího světa a brání dovozu do západních zemí. Je to jen pokrytectvím - konečným cílem je podle prestižního britského ekonoma Bhagwatiho zajetí, restrukturalizace a zkreslení WTO tak, aby sloužila americkým lobbistickým zájmům. V Cancunu se objevil nový problém - chudé země třetího světa odmítli akceptovat jednostranně diktované podmínky Severu. Každá chudá země, která se pokusí postavit proti tlaku WTO bude silně pokutována a je možné, že i vyloučena z WTO. Země třetího světa však mají jiný názor na činnost WTO. Jsou nutné změny v mnoha oblastech, které staví rozvojové země do nevýhodné pozice – včetně dohod o antidumpingu a zemědělství. Bohaté země musí podstatně omezit překážky vývozu z chudých zemí ve všech oblastech, včetně zemědělství, v souladu s jejich stupněm rozvoje. Všechny druhy podpory zemědělského vývozu musí být postupně omezovány všemi zeměmi a dovolené domácí podpory zemědělství by měly být přesměrovány do opatření, která podporují veřejné statky, jakými jsou ochrana životního prostředí a rozvoj venkova. Prioritou musí být ochrana základních práv pracujících ( jak v chudých tak i bohatých zemích) před bez skrupulózními vládami a společnostmi, které hledají neoprávněné výhody v mezinárodním obchodě prostřednictvím porušování základních pracovních standardů. Kromě změn ve WTO by měly také MMF a Světová banka ukončit podmiňování pomoci rozvojovým zemím další liberalizací, která likviduje i to málo, co v těch zemích je. Pravidla WTO musí zaručit rozvojovým zemím flexibilitu, kterou potřebují pro svůj strategický rozvoj a ochranu veřejných služeb. Pravidla obchodu ve službách musí být vyjasněna tak, aby zaručila právo na veřejnou kontrolu v poskytování základních služeb jako jsou zdravotnické služby, služby v oblasti vzdělávání a zabezpečování vodních zdrojů. Protože právě tyto veřejné služby jsou poslední oblastí, kam se tlačí nadnárodní společnosti. Po privatizaci těchto služeb se stanou nedostupné pro mnoho obyvatel a ostatním prudce sníží životní úroveň. Nejznámější historkou o tom, jak vypadá privatizace veřejné správy vodních zdrojů, je příběh z Cochabamby v Bolivii. V oblasti polopouště je voda vzácná a vyskytuje se zřídka. V roce 1999 doporučila Světová banka privatizaci městské společnosti dodávající vodu v Cochabambě udělením koncese společnosti International Water, sesterské společnosti firmy Bechtel, která teď slaví žně v Iráku, kde získala zakázky za miliardu dolarů. V říjnu 1999 byl vydán v Bolivii zákon o pitné a odpadové vodě, který ukončil vládní příspěvky a dovoloval privatizaci. Ve městě, kde je minimální mzda menší než 100 dolarů za měsíc, dosáhly účty za vodu 20 dolarů za měsíc; je to výdaj přibližně tak vysoký jako strava pro pětičlennou rodinu na dva týdny. Tak si představují svobodný obchod americké korporace. V dubnu 2000 se bolivijská vláda pokusila umlčet protesty kolem vody. Aktivisté byli vězněni, protestující byli zabíjeni a sdělovací prostředky podrobeny cenzuře. Nakonec ale 10. dubna 2000 lid zvítězil a Bechtel opustil Bolivii. Vláda byla donucena odvolat svou tak nenáviděnou legislativu o privatizaci vody. I u nás už máme privatizaci vody za sebou a ceny vody stále rostou. Omezí-li lidé spotřebu, automaticky opět stoupne cena vody – zisky společnosti přece nemůžou klesat. O ministrech obchodu z celého světa, kteří se sešli v silně střežené luxusní hotelové zóně Cancúnu, aby vedli jednání WTO, řekl subcommandante Marcos (mexický vůdce zapatovců – mexických bezzemků) : „Není to poprvé ani naposled, že ti, kdo si myslí, že vlastní planetu, se musí skrývat za své vysoké zdi a soucit vzbuzující bezpečnostní síly, aby provedli své plány. Nejvyšší vedení této armády nadnárodních společností, se schází chráněno bezpečnostním systémem, který je srovnatelný pouze s jejich strachem.“ Jednání v Cancunu zkrachovalo – bohaté státy odmítli ustoupit a chudé země řekli dost. Přestože ekonomika v USA pomalu roste, nezaměstnanost stoupá. Celá světová ekonomika stagnuje, ale hospodářská krize v Evropě a v Japonsku bude dále sílit a předstihne hospodářskou krizi v USA. Dokonce i britští komentátoři předpokládají, že i

18

Britové se brzy budou distancovat od USA a přičlení se k Evropě. Amerika má nyní obrovský obchodní deficit, a tak je nyní silně závislá na zahraničním kapitálu. Americká ekonomika si půjčuje kapitál ze zahraničí (letos celých 5% HDP) aby mohla financovat svou vysokou spotřebu. Jenom Čína nyní vlastní 290 miliard dolarů amerických dluhů a tím se stala nejdůležitějším americkým věřitelem. Roční obchodní přebytek Číny vůči USA nyní převyšuje 100 miliard dolarů. Toto je obdobná situace jako v sedmdesátých letech s arabskými petrodolary – a tenkrát to skončilo krizí a poklesem kurzu dolaru. Oživování americké ekonomiky nabírá tempo, ekonomika však stále nevytváří pracovní místa. I přes zrychlení hospodářského růstu přišlo v USA jen za jediný měsíc o práci 100 tisíc lidí. Od roku 2001 ztratilo práci v USA skoro 3 miliony lidí. Je to výsledek vládnutí presidenta Bushe. Ten před volbami slíbil a také v praxi provedl snížení daní pro podniky. Ekonomika skutečně mírně roste, bohužel však roste i nezaměstnanost. Růst produktivity práce je ve většině vyspělých zemí provázen hromadnou nezaměstnaností a nadnárodní kapitál - ve spojení s neoliberálními politickými silami - se i zde snaží odbourávat sociální práva a zákony na ochranu práce (pod heslem flexibility pracovního trhu) i životního prostředí. Zostřují se jak rozpory mezi zvýhodňovanými a znevýhodňovanými společenskými skupinami uvnitř jednotlivých států a národních společností, tak rozpory mezi bohatými a chudými státy a prohlubuje se polarizace mezi uvedeným bohatstvím a bídou. Polarizace bohatství a bídy v podání liberálních vlád dosáhla nevídaných rozměrů. Honba za vysokým ziskem vede k přesunu výroby do „levnějších zemí“. Pan Mach z Centra pro ekonomiku a politiku (z dílny ODS) říká, že už v roce 1752 anglický ekonom vystihl podstatu kapitalismu, když napsal : „podnikatelé postupně přesouvají výrobu ze zemí, které díky ní zbohatli, a směřují do jiných zemí, které přitahují lacinějším materiálem a levnější pracovní silou. To vede následně i v těchto zemích k růstu bohatství.“ Protože se vlády chudých zemí předhánějí ve svých investičních pobídkách, zahraniční investoři tak vedle nákladů na mzdy (které jsou ve srovnání s vyspělými zeměmi nízké) mohou nést jen malou část nákladů, spojených s investováním, protože další významnou část nákladů kryjí hostitelské státy. Z globálního hlediska vede celý tento vývoj k výsledku, který je asymetricky posunut ve prospěch vyspělejší země (odkud přichází kapitál). Pokud vede přesun výroby z bohatých zemí do zemí s lacinou pracovní silou, jak je možné, že za těch 250 let už není blahobyt na celé Zemi? Co se stalo v zemi, odkud se podnikatelé přesunuli do levnějších oblastí? Nevznikla tam náhodou nezaměstnanost a bída? Není to tak, že aby se půl miliardy lidí v severní Americe a západní Evropě mělo dobře, musí pět a půl miliardy lidí v třetím světě žít v bídě? Není pravda, že systém dvanáctky v zemích jihovýchodní Asie udržuje nízké ceny textilního zboží, počítačů a dalšího zboží, které známe ze supermarketů? Pro ty, kteří neví, co je systém dvanáctky, tak to je systém globalizačního kapitalismu, kde dvanáctileté děti dělají dvanáct hodin denně za dvanáct dolarů za rok. Jen bída třetího světa vytváří blahobyt v Americe a v Evropě. A nízké daně to nezachrání. Vždycky tady bude někdo, kdo bude pracovat za méně peněz, aby nezemřel hlady. A tam se lidumilní podnikatelé přesunou za vyššími zisky. Kdyby pracující v třetím světě měli stejné platy jako američtí pracující, byly by pak ještě ceny v supermarketech nebo na vietnamských tržištích tak nízké? Odpůrci EU nás přesvědčují, že „od doby, kdy započal proces evropské integrace, tempo hospodářského růstu – a tedy i tempo růstu životní úrovně – v západní Evropě trvale klesá. Západní Evropa tak dlouhodobě ztrácí náskok před rychleji rostoucí jihovýchodní Asií a východní Evropou, a nyní dlouhodobě prohlubuje ztrátu za Spojenými státy“. Růst, růst, růst růstu - to je bůh všech liberálních ekonomů. – přitom všechno je pouze přesná hra s nepřesnými čísly. Dovedou o tom mluvit dlouhé hodiny, ale nevysvětlí nic. Chtěl bych vědět, jak se rychlý růst HDP v jihovýchodní Asii odráží na životní úrovni těch dvanáctiletých dětí (viz výše). Že by dneska braly už 13 dolarů ročně? Hospodářský růst měřený v HDP (hrubý domácí produkt) se dá dobře vypočítat – horší je to s jeho zvyšováním. Zvláště pracujeme-li (jako oni) s procenty. Růst HDP o 1% v Mali nebude takový problém, jako v USA. Navíc totiž zvyšovat produkci (HDP) není dnes žádný problém. Problém je vyrobené zboží prodat. Další problém je neustálé zvyšování produktivity práce. Ta totiž zvyšuje nezaměstnanost. A protože nezaměstnaní nemají peníze, nic nekupují. A tím dochází k dalšímu poklesu výroby a dalšímu propouštění. A to vše roztáčí kolotoč, ze kterého v kapitalismu nelze vyskočit.

19

Znamená to mimo jiné zvládnout přechod k trvale udržitelnému rozvoji a v dlouhodobější perspektivě ke stacionární ekonomice a společnosti. To může pro liberální demokracie představovat nelehký úkol, jelikož jejich stabilita je v mnohém podmíněna ekonomickým růstem. Liberální ekonomika je založena na růstu HDP. Neustálý růst výroby je její podmínka. Jenže jak jsme si ukázali, svět (v současném stavu) dospěl k bodu, odkud nemá kam růst. Chybí odbyt. Chybí peníze. Teda ti, co by měli kupovat, nemají peníze, a ti co je mají, situaci nezachrání. Stacionární ekonomika je východiskem Pod tímto pojmem je ukryta společnost a systém, který vyrábí jen tolik zboží, které je možno spotřebovat. Při takovém systému však nemůžou růst zisky akcionářů a to je něco, co se jim nebude líbit. Nakonec i životní úroveň pracujících by se snižovala. Mělo by to i svoje výhody. Nižší výroba by znamenala více volného času. Lidé by se mohli více věnovat kultuře, sportu a dalším činnostem volného času. Mohli by více cestovat a poznávat. Pro některé by to byla rána, jiní by to uvítali. Nakonec nežijeme proto, abychom pracovali, ale pracujeme, abychom dobře žili. Byla by tady i jiná možnost zachovávající vysokou výrobu, dokonce její růst. Znamenalo by to zvýšit spotřebu v rozvojových zemích. Zvýšit spotřebu v rozvojových zemích znamená zvýšit platy pro jejich pracovníky. Proč by měli dělat za dolar nebo dva denně, když by mohli mít pět. Stejně je to mnohem méně než hodinový plat v USA nebo Evropě. Stejně všechny továrny jsou v rukou nadnárodních společností. Zvýšením platů a mezd vznikne poptávka po zboží vyráběného v USA a západní Evropě. To by mohlo udržet vysokou výrobu i životní úroveň v těchto zemích na dlouhou dobu. Co by však nešlo udržet, jsou vysoké dividendy a zisky. Je to však jediná cesta k udržení statu quo ve vyspělých zemích. Všechny jiné cesty vedou ke krachu. I tato možnost má však problém. Tím je situace v Číně. To, že Čína ( a nejen Čína, ale celá jihovýchodní Asie) platí svým zaměstnancům jen absolutně minimální mzdy, znamená, že je Čína schopna likvidovat miliony pracovních příležitostí nejen v jiných rozvojových zemích, ale i ve Spojených státech. Každoroční obchodní přebytek Číny vůči USA nyní převyšuje 100 miliard dolarů. Čína s pětinou světové populace je schopna zahltit světové trhy výrobky vyráběnými za dumpingové ceny. Za takové ceny, kterým nelze konkurovat. Nikdo v Evropě nebude pracovat a žít za podmínek jako čínský dělník. Tento problém známe velmi dobře z vlastní zkušenosti. Čína zlikvidovala u nás textilní i obuvnický průmysl a žádná naše vláda není schopna s tím něco udělat (nebo nechce??). A je jen otázkou krátkého času než čínský export začne zahlcovat světový trh laciným zbožím i v dalších komoditách. Obě tyto varianty – jak stacionární ekonomika, tak zvýšení platů ve třetím světě - mají zásadní chybu – pokles zisků. To však nadnárodní monopoly nepřipustí, protože to už by nebyl klasický kapitalismus, jak ho známe dnes. Ovšem historie nedá ani na přání nadnárodních monopolů. Fukuyamův konec historie není pravděpodobný. Pod koly historie skončili otrokáři, feudálové a skončí i neoliberálové. Padesát nebo sto let pro historii není žádný čas.

Hrubý domácí produkt V souvislosti s pádem vlády se opět psalo o růstu výroby. Bývalá vláda se chlubí svými výsledky, ekonomové mluví o nedostatečném růstu. Jako srovnání používají hrubý národní produkt (dále HDP). Srovnávají náš růst s Estonskem, Lotyšskem a podobnými ekonomikami. Jako údaj používají HDP udávané v procentech. Podle mne by se mělo používat údajů v absolutní hodnotě. Ono totiž 1% u nás je něco jiného než 1% v Lotyšsku a něco jiného v Irsku. V následující tabulce vám ukáži čeho se dopouští naši propagátoři při manipulaci se statistickými daty. V tabulce je ve druhém sloupci HDP na jednoho obyvatele vyjádřené v dolarech. A ve třetím sloupci je růst HDP v procentech oproti

20

minulému roku. Ve čtvrtém sloupci je hypotetický růst o 1000 dolarů, stejný pro všechny státy. V pátém sloupci je procentuální vyjádření této změny. země Česká republika Polsko Lotyšsko Irsko

HDP na 1 obyv. 15 420 10 340 8 940 29 360

Růst HDP 2,9% 3,7% 7,4% 1,4%

Růst o 1000 16 420 11 340 8 940 30 360

Růst v % 6,4% 9,6% 11,2% 3,4%

Z tabulky je zřejmé, že stejný růst HDP v absolutní hodnotě pro ČR znamená růst o 6,4% zatímco pro Polsko je to 9,6% (tedy o třetinu větší než náš). Pro Lotyšsko je to 11,2% - tedy skoro dvojnásobek. Ó jak jsou úspěšné tyto země zatím co my na ně nestačíme. A chudáci Irové se s Lotyši vůbec nemohou měřit – mají sotva čtvrtinový růst. Jak to, že tam už dávno nepadla vláda?? Jistě si každý pamatujete komentáře novinářů podporovaných našimi ekonomy když kritizovali Špidlovu vládu. Jeden z hlavních hříchů jeho vlády byl malý růst HDP oproti úspěšným vládám Polska, Lotyšska a dalších postkomunistických zemí. Ve světle těchto faktů to byly rány pod pás. Jenže nemůžete chtít fair play od některých našich politiků a jim sloužících ekonomů. Pomocí HDP nám ekonomové neustále předkládají různé teorie a srovnávání ekonomiky a s tím i následující závislosti životní úrovně. Přitom neexistuje pofidernější údaj než je HDP. První věcí je, že neřeknou jak se k těm číslům dostali, aby si lidé nemohli zkontrolovat, zda mají pravdu. Při srovnávání mezi jednotlivými státy si stačí uvědomit, že je důležitý převod na jednotnou základnu - většinou na dolary. Vezměme si například naši republiku. Použijeme-li při srovnávání úrovně za základ kurz měny, nejsme na tom dobře. Je to proto, že před lety, kdy se tvořil kurz naší měny, pan Klaus v zájmu levné pracovní síly nastavil kurz koruny tak, že nás rázem zařadil mezi rozvojové státy. Bereme-li však kurz podle parity měny (- to znamená podle toho, kolik si za koruny koupíme), vzroste rázem náš HDP o jednu třetinu. Přitom ale stále ve výpočtu hrají důležitou roli naše nízké platy a z toho vyplývající nízké ceny našeho zboží. Je to takhle : když u nás vyrobíme rohlík, přibude do našeho HDP jedna koruna a 50 haléřů. Když v Německu vyrobí rohlík, přibude do jejich HDP 5 korun. Je to proto, že rohlík u nás stojí 1,50 Kč a v Německu stojí korun pět. Potom lehko můžou mít 5x větší HDP než my, ale přitom vyrobíme stejně - každý jeden rohlík. A tak je to se vším u nás. HDP slouží jako klacek, kterým nás mlátí do hlavy, když by se u nás měla zvyšovat životní úroveň. Máme nízkou produktivitu práce – rozuměj HDP - a proto se nemohou zvyšovat mzdy. Jenže s produktivitou práce je to stejné!! Český pekař, který vyrobí 100 rohlíků za hodinu má produktivitu 150 korun/hod. Ale německý pekař, který vyrobí 100 rohlíků za hodinu má produktivitu 500 korun za hodinu. A proto si zaslouží 5 krát větší plat?? Ještě mi nikdo nevysvětlil, proč mají naši dělníci u Volkswagenu menší produktivitu a tím i menší platy, když v Boleslavi běží pásy rychleji než v Německu. Navíc součástí HDP jsou také služby. Ale nikoliv jakékoli služby. Takový instalatér nebo malíř toho příliš do HDP nepřidají. Největší položky přicházejí od všelijakých reklamních agentur od PR (Public relation) agentur a dalších neproduktivních společností. Tyto společnosti nevyprodukují nic, ale protékají jimi obrovské peníze. Jsou to stamiliony korun (nebo eur), které ovlivňují velikost HDP. Jenže co přinesou lidem? Jak se to projeví na bohatství státu? Lidí? Vezměme hypotetický příklad, že se u nás zvednou platy o 100%. (ani potom nebudou dosahovat poloviny příjmů v EU) Co se stane s HDP? Já si myslím, že rapidně stoupne. A zase se posuneme v žebříčku nahoru, aniž bychom vyrobili jediný hřebík navíc. Jakou cenu pak má srovnávat HDP?? Všechno je to jen přesný součet nepřesných čísel. V našem případě bychom však měli ještě jednu výhodu. Vybralo by se více na daních – bylo by dost na zdravotnictví, na školství a kulturu, na vysoké školy a výzkum. Bylo by více i na důchody a nikdo by nemusel vyčítat důchodcům, že vyžírají stát. Na tom je vidět, že Klausova politika nízkých daní v součinnosti s nízkými platy je cesta do pekel. Náš stát nemá peníze jen proto, že pracujeme za žebrácké platy. Ale to se všichni bojí říci.

21

Ale velikost HDP má i jiné aspekty. Jako příklad vezměme nejbohatší stát s největším HDP USA. Tak na příklad po krachu Enronu a dalších podniků následná asanace škod podnítila výdaje za miliardy dolarů. Tyto peníze šly sice do kapes právníků a policejních vyšetřovatelů, přesto se započítávají do HDP. Jenže prospěch pro stát je velice problematický. Další příklad jsou každoroční živelné katastrofy v USA - požáry v Kalifornii nebo tornáda na středozápadě. Investice do obnovy zničené infrastruktury zvýší sice HDP, ale nelze říci, že národní bohatství vzrostlo. Kapitola sama pro sebe je zbrojení. Bush zvýšil výdaje na zbrojení (a o tolik vzroste i HDP) pro tento rok na 800 miliard dolarů. (mimochodem, to je dvojnásobek toho, kolik do zbrojení dají všechny ostatní státy světa.) Ze Spojených států to udělá zemi s nejvyšším HDP na světě, ale "užitek" to přinese jen zemím, které USA napadnou a rozbombardují. Není lepší, když v EU vynakládáme na zbrojení mnohem méně peněz, ale vyrobíme a nakoupíme si auta, televizory nebo pračky? Z toho všeho vyplývá, že údaj o HDP je dobrý jen k propagandistickým účelům. Pomocí něho lze dokazovat neschopnost jinak úspěšných států a naopak vyzdvihovat úspěšnost států, jejichž úspěchy jsou minimálně problematické. Jediné měřítko je bohatství lidí. Tím nemyslím bohatství v množství korun nebo dolarů několika milionářů, ale bohatství života všech lidí ve státě. Nelze je změřit ani zvážit. Je vyjádřeno v bohatosti vzdělání, kultury a hlavně možnosti všech obyvatel se na této kultuře podílet. V mfDnes byla anketní otázka : myslíte si, že se ve Spojených státech žije lépe než v Evropě?? Není to moc chytrá otázka. A pro průměrně inteligentního člověka je jasné, že na ni nelze odpovědět. Musíte totiž říci, komu se žije v USA lépe, a komu hůře. Americkým milionářům, právníkům, holywoodským hvězdám se určitě žije lépe než nám. Ale žije se lépe než nám také dělníkům, nezaměstnaným, černochům, Hispáncům ve slumech na okrajích velkoměst?? A jak se žije americkým farmářům?? Nebyl život našich jezeďáků bohatší než jejich?? Kolikrát jezdí americký farmář na dovolenou k moři, kolikrát jezdí na zájezdy do divadla nebo po krásách své vlasti jako jezdili naši jezeďáci? Jak se žije těm 40 milionům Američanů, kteří nemají zdravotní pojištění, když vytrhnout zub stojí 400 dolarů? Ale odpověď našich lidí je mi jasná. Diváci Dalasů a dalších seriálů vědí své – vždyť to viděli v televizi. Odpověď na otázku nevypovídá nic o životě u nás nebo v USA. Je to výpověď o inteligenci našich lidí. Ale účelu bylo dosaženo – opět se dokázala převaha tržního hospodářství. A naši ekonomové nám dále mohou kázat pít vodu, když oni sami pijí víno. Všechno je relativní a nic není jisté.

Tvorba HDP V tisku se v poslední době mluví o růstu ekonomiky. ČSSD se chlubí svými úspěchy a ODS je bagatelizuje. Podle obou je měřítkem úspěchu ekonomiky HDP, neboli hrubý domácí produkt. Co tedy může udělat obyčejný občan pro růst HDP? Jak tedy můžeme pomáhat se zvyšováním HDP? Velmi hezky to vyjádřil český filosof Jan Keller : „To, co se děje dennodenně v domácnostech je jedna velká sabotáž tržní ekonomiky. Vždyť pokud by se manželé rozvedli, přestali hospodařit společně, úklid si objednali u příslušné firmy a obědvali každý ve své restauraci či bufetu, prosperita země, měřena standardními ekonomickými ukazateli, by jednoznačně vzrostla. Pokud by navíc nevychovávali ani své děti a svěřili je do péče dětského domova, vytvořili by nové pracovní příležitosti v sektoru služeb. Prosperita země by zase o něco vyskočila. Vždyť jen vzrůst rozvodovosti přináší Spojeným státům americkým ročně více tržních příležitostí, než kolik obstará celá ekonomika Haiti. Naštěstí pro ekonomy a jejich bilancování se Američané rozvádějí stále častěji a přibližně polovina dětí zde již vyrůstá v neúplných rodinách. Jejich rostoucí kriminalita pak vytváří další tržní šance. Americký sen se tak pozvolna naplňuje“. Velmi výhodné pro růst HDP jsou všelijaké katastrofy. Taková Katrin pozvedla HDP v USA o několik procent. I u nás povodně i vichřice zajišťují růst HDP. Díky za ně. Rovněž bychom 22

neměli žehrat na hromadné havárie na D1. Slyšíte-li, že škody dosáhli dva miliony, radujte se – o tolik i stoupne HDP, neboť opravy těch vraků zvyšují HDP a co teprve, když si někdo koupí nový automobil ! Nemusíme litovat ani zraněných a mrtvých neboť lékaři, nemocnice i pohřební ústavy jsou významným přispěvovatelem do HDP a tím přispívají k růstu naší ekonomiky. I takový zloděj nebo lupič má velký význam pro tvorbu HDP. Zajišťuje platy policistů, advokátů, státních zástupců, soudců a dalších. Čím více zlodějů, tím více policistů, advokátů a soudců a tím pádem také větší HDP. Řekl bych, že tady se mnozí občané přímo vyznamenávají. Když to nebude stačit, zapalte svůj dům, rozveďte se a stravujte se v restauracích - to vše zvýší HDP. Z toho všeho musí každého napadnout, zda je HDP opravdu měřítkem ekonomiky a jaký má vliv na blahobyt občanů. Nejlepším příkladem chybného výpočtu HDP je následující situace. Továrna vyrábí – roste HDP. Přitom znečišťuje životní prostředí, které se musí čistit – roste HDP. Znečišťuje vodu a my musíme kupovat drahou balenou vodu – roste HDP. Ze znečištěného životního prostředí onemocní lidé. Z jejich léčení roste HDP. A tak by mohlo vzniknout perpetum mobile, kdy škody napáchané nekontrolovanou ekonomikou budou stále víc a víc zvyšovat HDP, ale už nebude s kým ani pro koho. Do HDP se počítá všechno, co je vyrobeno a prodáno. Závisí proto HDP jen na výrobcích? Pro zajímavost výroba pokrývala v roce 1989 přes 70% HDP. Dnes výroba zajišťuje jen něco přes 30% HDP. Z toho je vidět, že HDP se už vytváří jinde a jinak. Mnohem horší je, že klesá i podíl mezd a platů v HDP. A to i v západní Evropě a USA. Spíše bychom mohli říci hlavně v západní Evropě a USA. Ve Spojených státech klesla reálná mzda od roku 1975 více než o 10%. Stejně tak je tomu v západní Evropě. To svědčí o tom, že životní úroveň se snižuje. Zpráva Human development report (zpráva o lidském rozvoji, z níž čerpám) z roku 1995 nám říká, že ve více než stovce krajin byl průměrný příjem menší ve srovnání s rokem 1980. Více než čtvrtina lidstva na tom byla hůře i přes neustálý růst HDP, který vzrostl v těch zemích několikanásobně. Jak se slučuje růst ekonomiky s poklesem životní úrovně? Dobře. Příjmy nejbohatší pětiny obyvatel vzrostly za stejné období o 26%. A počítáme-li to od roku 1975, je to růst jejich příjmů o 46%. Úspěchy ekonomiky by se měly hodnotit podle toho, jak se přitom daří lidem. Ekonomický růst, ve kterém je lidem hůře, je kontraproduktivní. Proto by se měli politici a vlády starat o to, aby růst ekonomiky se projevil na zvýšení životní úrovně obyvatel. Kdyby se tak ptali v předstihu, ušetřilo by jim to mnoho problémů. Ano, do HDP se počítá všechno, co je vyrobeno a prodáno. Problém je v tom, že HDP umožňuje pouze přičítat. Do HDP započítávají i katastrofy, autohavárie, kriminalita a podobné věci jen proto, že to všechno stojí peníze. A proto se ekonomové radují i z takových věcí. Kdyby tyto položky bylo možno odečítat, tak by ekonomové splakali nad výdělkem. A řeči o růstu ekonomiky by si mohli ušetřit. Horší by bylo, jak to vysvětlit občanům. Je škoda, že při jásání nad růstem HDP nám ekonomové a politici neřeknou, kolik lidského utrpení se za tím skrývá. Kolik procent neštěstí, katastrof, vražd, rozvodů se ukrývá za těmi čísly. Ale už mohu říci, že jsou ekonomové, kteří tohle všechno vědí a počítají podle toho. Ale o tom až příště. Alternativa k HDP Minule jsme si ukázali, že způsob výpočtu HDP není zrovna nejlepší. Zahrnuje totiž i položky, které jsou spíše na škodu než k užitku. Toho si už před lety všimli jiní ekonomové a rozhodli se vytvořit nový systém ekonomických ukazatelů. Tedy, ne už „čím víc se vyrobí, čím víc se spotřebuje“ tím lépe pro lidstvo. Začali sledovat nejen výrobu a spotřebu, ale i vliv, jaký to má na životní úroveň lidí. Jonathan Rowe a jeho kolegové založili v USA organizaci Redefining Progress a začali zkoumat, zda oficiální ukazatel blahobytu (HDP) znamená skutečně blahobyt pro občany. Provedli tedy změnu ukazatelů ekonomického růstu a zavedli nový ukazatel, který nazvali GPI což je zkratka z Genuine Progres Indicator – zkratka GPI. Česky bychom řekli Ukazatel reálného pokroku. Tento ukazatel poskytuje mnohem objektivnější obraz stavu ekonomiky a 23

hlavně společnosti. Na rozdíl od HDP, tento ukazatel pracuje i se zápornými čísly. Tento ukazatel odpočítává náklady spojené s nápravou škod při katastrofách, s kriminalitou, dopravními nehodami a dalšími, na které jsem upozorňoval v minulém článku. Odpočítává náklady léčení, vyčerpávání přírodních zdrojů nebo likvidaci následků znečištění životního prostředí. Navíc tento ukazatel bere do úvahy neplacenou práci v domácnostech, dobrovolnickou činnost a další lidské aktivity, které nemají přímý vliv na produkci, ale projevují se v podpoře společnosti. Na rozdíl od HDP, tak GPI zdůrazňuje, jaký význam pro ekonomiku mají rodina, komunity a příroda. Proto všechno, co je podporuje, zvyšuje hodnotu GPI a naopak, co jim škodí se odpočítává. Tento ukazatel také bere v úvahu volný čas lidí. Podle mne je to nejdůležitější ukazatel hodnoty lidského života. V současnosti to vypadá tak, že lidé v reálném kapitalismu zapomněli, že nežijeme proto, abychom pracovali, ale pracujeme proto, abychom dobře žili. A žijeme jen ve svém volném čase, kdy se věnujeme činnostem, které nás těší a baví. K čemu je vám milion, když budete celý den v práci? Ať si říká kdo chce co chce, ale důkazem jsou lidé, kteří mají dost peněz – ti totiž nepracují. A proto, čím více mají lidé volného času, tím vyšší je GPI a naopak. Adam Smith – guru našich ekonomů – není jen „objevitel“ neviditelné ruky trhu. Tento pán už před dvěmi sty lety věděl, co by naši ekonomové rádi zapomněli : že totiž úspěch ekonomiky se hodnotí podle toho, jak se v ní žije obyčejným lidem. Ale nejen Jonathan Rowe - i jiní ekonomové hledají nápravu při výpočtu ekonomiky. Richard Douthwaite ve své knize Problémy s ekonomickým růstem popisuje podobný ukazatel. Říká, že ne každý růst je dobrý. Když necháme „neviditelnou ruku trhu“ řídit hospodářství, tak nemůžeme čekat kladný výsledek. Příkladem může být situace stará jako průmyslová výroba sama. Zvyšování produktivity práce. Firmy zavádějí nové technologie. Nové stroje zvýší produkci s mnohem nižším počtem pracovníků. Produktivita roste, HDP vzroste, zisky vzrostou. Bohužel roste i nezaměstnanost. Státu a společnosti zůstanou noví nezaměstnaní. Ekonomové - jako slouhové kapitálu - rychle zapomínají na slova Adama Smitha. Při požadavcích na stále nižší daně vyvstává neřešitelný problém. Co s těmi lidmi bez práce. To ale ekonomika neřeší. Ta počítá jenom s produktivními pracovníky. Je jen otázky času, kdy nějaký ekonom navrhne : zabíjejme chudé – vzroste HDP. To jsem trochu odbočil – takže k novému ukazateli. Nový ukazatel byl nazván „index udržitelného blahobytu“. Anglicky „Index of Sustainable Economic Welfare“ – zkratka ISEW. Je to ukazatel, podle kterého je možno poznat, je-li proces růstu skutečně prospěšný. Tento ukazatel - stejně jako GPI - odpočítává od HDP všechny „zlé“, ztrátové položky nesloužící lidem. Zahrnuje do něj všechny práce, které si uděláme sami. Když si koupíme pračku, přidá se nejen hodnota výrobku, ale i služeb, které od ní dostaneme. Naopak se odečítá vyčerpávání přírodních zásob. Spalování uhlí a ropy. Kácení většího množství dřeva, než za stejnou dobu vyroste, se odečítá. Ve státě, ve kterém vyrubají všechny lesy, velmi vzroste HDP, klesá však ISEW. Poprvé takové odpočty provedli v roce 1972 ekonom James Tobin a William Nordhause. Jejich cílem bylo dokázat, že hodnota ISEW kopíruje hodnoty HDP. Opravdu to tak bylo. Však za to Tobin dostal cenu švédských bankéřů, které se neoprávněně říká Nobelova. Všichni z toho vyvodili, že údaj HDP je spolehlivý, takže se přestali o nové ukazatele zajímat. Jenže - na začátku devadesátých let se radikálně změnil způsob fungování světové ekonomiky. Když v té době ekonomové přepočítali znovu ekonomiku podle staronových ukazatelů, došli k překvapujícím výsledkům. Rychle zjistili, že ISEW (nebo GPI) se držely celá sedmdesátá a osmdesátá léta na konstantní úrovni, přestože HDP strmě rostl. Na začátku devadesátých let začal klesat. A přicházel jeden šok za druhým. Ve Spojených státech klesl za 7 let o více než 40%. V Británii klesl na polovinu a jeho hodnota byla v roce 1994 jen o 3% vyšší než v roce 1950. Ale HDP přitom neustále rostlo. Z toho všeho vyplavalo na povrch, že růst se vyčerpal a přináší více škody než užitku. Národní ekonomiky plýtvají zdroji a jejich přínos pro blaho lidí je stále menší a menší. Vedlejším dokladem o pravdivosti tvrzení je i tzv. „Fordhamův index zdraví společnosti“, který je sestavován pracovníky Fordhamovy univerzity ve státě New York. Tento index je

24

vyjádření celkem 16 ukazatelů, která sledují zdraví společnosti. Sleduje se např. chudoba, dětská úmrtnost, zneužívání dětí, užívání drog, sebevraždy, průměrný výdělek, nezaměstnanost, procento zdravotně pojištěných osob nebo náklady důchodců na zdravotní péči. Nezanedbatelnou součástí je i rozevírající se propast mezi bohatými a chudými. Hodnota tohoto indexu od doby vzniku do roku 1977 byla stabilní. Potom nastal rychlý pád o 40%, který trval až do začátku devadesátých let. Zajímavé je i to, že po tomto debaklu na univerzitě počítání jejich indexu zastavili. Když se výsledky nedaly propagačně využít, ztratily význam. To vše je důkazem , že růst HDP vlastně ničí to, co by měl zlepšovat. Můžeme se ptát, proč je tomu tak. Jednou z odpovědí je to, že firmy v tržním hospodářství přijímají rozhodnutí, která vedou k jejich vlastnímu růstu. (Jako vedlejší produkt je i národní růst HDP.) Tento růst prosazují bez jakékoli vazby na potřeby společnosti. Výsledkem je nezaměstnanost. A zůstává starostí státu se s tím vyrovnat. Firmy tohle dělají jen jedině za účelem zvýšení vlastních zisků. Ale zisky obohatí jen jednu malou skupinu lidí – akcionáře a management firem. To vše je na úkor většiny jejich pracovníků a jejich rodin. Pokles ISEW (nebo GPI) v posledních dvaceti letech trvá bez ohledu na stále stoupající HDP: jak je to možné? Co to způsobilo? Odpovědí je globalizace. Ale co to je globalizace? Pod tímto slovem si každý představuje něco jiného. Ale v podstatě je to změna politiky WTO (Světové obchodní organizace) a SB (Světové banky). Je to proces, který úplně zničil všechny možnosti států udržovat zdravou rovnováhu mezi zájmy nadnárodních korporací a slušným životem jejich občanů. Nová nařízení WTO zakazují státům se bránit proti dravým korporacím. Ty přicházejí se stále novými požadavky na snižování daní, snižování mezd a další. Takové požadavky uplatňují ve všech zemích – proto se tomu říká globalizace. Vyhovíme-li jejich požadavkům, tlak na další úsporná opatření se nám vrátí a bude na nás, jak se s tím vyrovnáme. Je to začarovaný kruh zbídačování, ve kterém většina bude upadat a jen velmi bohatá menšina z toho bude mít užitek. Bránit se takovým snahám je doslova otázka života a smrti pro miliony lidí na celém světě. Neustálý "růst" (hlavně zisků) , bude jednoznačný. Brzy se dosáhne stejných mezd na celém světě - těch čínských. Nakonec na to upozorňují němečtí odboráři už delší dobu. Otrokářská společnost sice měla určitě vysoké HDP (měla nízké náklady na pracovní sílu po kterých tak volají naši podnikatelé a politici), ale byla dobrá jen pro někoho. To si lidé dnes dlouho líbit nenechají. Lidé, kteří tvrdí, že jiná alternativa neexistuje se mýlí. V Porto Allegre to řekli mladí celého světa : JINÝ SVĚT JE MOŽNÝ. A je jen na nás, jestli se to stane skutečností. Co je liberalismus? Liberalismus je dnes velmi frekventované slovo. Je to vlastně vládnoucí ideologie globalizace. Slovník cizích slov říká, že liberalismus je politické a ekonomické hnutí, směr zdůrazňující politickou a ekonomickou svobodu, omezení státního vlivu a hlavně ochranu soukromého majetku. Liberální propaganda ve sdělovacích prostředcích i ve školách občana poučí, že má sledovat vlastní cíle bez ohledu na morální předsudky. Liberální řád zakládá své vlastní sebezdůvodnění – „jsem to, co mám“. Tato eticky nepřijatelná teze je do značné míry pravdivá: v kapitalistické společnosti „nemít“ může znamenat „nebýt“. Od této pravdy je pak kousek k měšťáckému vidění, že mít více znamená být více. Liberalismus je výchova člověka k sobectví, ovládání a zneužívání druhých k podpoře vlastních sobeckých zájmů. Tato ideologie ale funguje. Funguje za aktivní pomoci oficiálních ideologů-novinářů a u nás i ideologů-umělců a v rámci ekonomických možností je dokonce relativně stabilní. Jenže liberální egoista chce všechno pro sebe, je tím víc, čím větší část celku má v osobním vlastnictví. Musí tudíž chovat nepřátelské city vůči druhým – svým zákazníkům, které chce podvádět, svým konkurentům, které chce zničit, svým dělníkům, které chce vykořisťovat. Nemůže být nikdy uspokojen, „musí závidět těm, kdo mají více, a bát se těch, kdo mají méně“. 25

Kapitalismus ovládaný liberalisty je dnes světovládným systémem, vyvrcholení ekonomického vývoje v lidských dějinách. Dokonce je to konec historie jak říká guru liberálů profesor Fukuyama. A vedoucí stát kapitalismu jsou Spojené státy. Americký deník New York Times ve svém průzkumu dospívá k názoru, že u Američanů triumfuje pocit naděje, že jednoho dne zbohatnou, tak se musejí chovat už nyní jako bohatí, nikoliv jako chudí lidé. Lidé hlasují na základě svých aspirací. Výmluvný byl průzkum z roku 2000, který se ptal Američanů, zda patří do kategorie nejbohatšího 1 procenta Američanů. 19 procent Američanů odpovědělo, že ano a dalších 20 procent konstatovalo, že očekávají, že jednoho dne do té kategorie budou patřit. Takže rázem se 39 procent Američanů považuje za nesmírně bohaté anebo za - potenciálně - nesmírně bohaté. Nikdo z Američanů není ve skutečnosti chudý, většina Američanů jen "ještě není bohatá". Vlivem propagandy si lidé neuvědomují, že je Amerika zemí, kde jsou lidi tragicky a trvale rozděleni podle toho, kolik vydělávají. Peníze jsou alfou i omegou života každého Američana. „USA se vydaly po stopách hitlerovského Německa,“ napsal 26. září 2001 do ruského listu Literaturnaja gazeta někdejší známý sovětský disident Alexander Zinovjev. A to ještě nevěděl, co přijde. »Taková je dnes sociální skutečnost probíhající přeměny světa. Vyjasnila se také ideologie globálních agresorů, která je srovnatelná s ideologií fašismu a nacismu. Je to ideologie převahy západních lidí nad ostatními národy planety. Poslední jsou považováni za podlidi. Ale nejsou to jen lidi jiných národů. I chudí lidé vlastního národa jsou untermänsch“. Tolik bývalý disident. Co vlastně byla ideologie nacismu? Nacismus byl založen na teorii nadřazeného (německého) národa. Německý „herrenvolk“ byl nadřazen nad ostatními „untermänsch“. Taková teorie se nazývá rasistická. Německý národ byl vyvolený vládnout ostatním. Praktické uplatňování této ideologie muselo zákonitě skončit válkou. Snahou ovládnout a vykořisťovat druhé méněcenné národy. Vyvražďování obyvatelstva v okupovaných zemích byl prostředek zastrašení ke snadnějšímu ovládnutí. Vyvrcholení těchto snah byly koncentrační vyhlazovací tábory a nakonec plynové komory. Existuje tedy nějaký rozdíl mezi nacismem a liberalismem? Ano, liberalismus není rasistický. Liberál rozlišuje jen majetné a nemajetné. Ti druzí jsou untermänsch. Liberál dělá všechno proto, aby bohatí byli ještě bohatší a tím pádem budou chudí ještě chudší. Ochrana a zachování majetku získaného jakýmkoli způsobem je jejich prioritou. Můžeme to vidět na „starosti“ našich poslanců aby se neuzákonilo majetkové přiznání, aby se nikdy nezjistilo, jak v naší privatizaci někteří lidé nabývali majetek. Propaganda je v demokracii tím, čím je v totalitním státě obušek. To je moudré a dobré, protože zmatené stádo nechápe obecný zájem. Právo na práci a spravedlivou odměnu je sprosté slovo, které musí zmizet. Proto ani není v nové ústavě Evropské unie. Moderní průmyslová společnost začíná mít problémy. Armáda nezaměstnaných se každým rokem rozšiřuje. Ve všech zemích přibývá lidí, kteří nejsou schopni již mnoho let najít práci. Stoupající produktivita vyrábí kromě zboží další nezaměstnané. Ti nemají prostředky, aby mohli kupovat zboží, které vyrábí stále menší množství lidí. To nutí k omezování výroby a dalšímu propouštění. To všechno roztáčí kolotoč nezaměstnanosti, ze kterého nelze vyskočit. Má tato situace řešení? Jak dlouho bude trvat než někdo řekne : zabíjejte chudé!! Samozřejmě - ne všechny a ne najednou. Musí jich zůstat dost na práci. Ale je potřeba je zabíjet postupně, po částech. Ti, co přežijí každé další kolo „selekce“, budou doufat, že se zachrání i v dalším kole. Když budou kvůli tomu muset makat jako diví, tak to udělají. Naděje udělá z chudých neúspěšné. Chudí mají hloupou tendenci se bouřit, neúspěšní jsou moudřejší (a užitečnější), chtějí se stát úspěšnými. I kdyby jen úspěšnějšími slouhy. Ani liberálové stejně jako fašisté nejsou lidumilové. Zatím nevraždí své chudé nepřátele. Za prvé je potřebují, za druhé ještě na to není připravená doba. Proto je zabíjejí jen psychologicky. Skutečně, zabíjejte chudé, přesvědčte je, že jsou jen neúspěšní. Jednou by se mohlo stát, že se začnou nepříjemně ptát „proč“. Proč jsou chudí. Začne je štvát svět, ve kterém slovo trh přemění i hromadnou vraždu za následek nesolventnosti, ve kterém je život zboží jako každé jiné. Ve kterém je utrpení jen osobním neúspěchem. Netvrdím, že je správné chudé zabíjet – je to efektivní. A efektivita je modlou moderní doby.

26

Liberální teorie tvrdí, že pouze malá elita, intelektuální společenství, může chápat obecné zájmy. To, oč nám všem jde, a že tyto věci "široká veřejnost nechápe". Tento názor existuje stovky let. Ve skutečnosti má blízkou podobnost k leninské koncepci, že avantgarda revolučních intelektuálů převezme státní moc, využívajíc lidovou revoluci jako sílu, která je přivede k státní moci, a poté povede tupé masy směrem k budoucnosti, kterou si samy nejsou schopny ani představit. Liberální demokratická teorie a marxismus-leninismus mají k sobě společnými ideologickými předpoklady velmi blízko. To je jedním z důvodů, proč některým lidem u nás po sametové revoluci bylo tak lehké přejít od komunistů do nových liberálních stran, aniž by měli pocit výraznější změny. Jde jen o to odhadnout, kde momentálně leží moc. Možná přijde lidová revoluce, a měli bychom se dostat ke státní moci; a možná, že nebude, a v tom případě budeme pracovat pro ty, kdo mají skutečnou moc – pro společenství byznysu. Ale budeme dělat totéž: povedeme tupé masy směrem ke světu, který nedokážou samy pochopit. Jestliže se tito lidé pokoušejí účastnit řízení svých vlastních záležitostí, způsobují pouze obtíže. Tudíž potřebujeme něco, abychom zkrotili tu masu nespokojených. Proto máme média a PR agentury. Politikům to musí poskytnout přijatelný pocit reality, ačkoliv i jim musí vštěpovat správné přesvědčení. Musíme si uvědomit, že to souvisí s otázkou, jak se tito lidé mají dostat do pozice, kde mají právo rozhodovat. Dělají to přirozeně tak, že slouží lidem, kteří mají skutečnou moc. Lidé se skutečnou mocí, to jsou ti, kteří vlastní společnost, což je velice úzká skupina. Jestliže přijde někdo z třídy odborníků a řekne: „mohu sloužit vašim zájmům“, stane se součástí řídicí skupiny. A k tomu slouží PUBLIC RELATIONS. Průkopníkem průmyslu public relations, neboli "práce s veřejností", jsou Spojené státy. Cílem je „ovládat veřejné mínění", jak o tom hovoří sami jejich šéfové. Práce s veřejností je obrovský průmysl. Každoročně se do něj vynakládá něco kolem miliardy dolarů. Po celou tu dobu bylo vždy jeho cílem ovládat veřejné mínění. Koneckonců - společenství byznysu kontroluje média a má k dispozici značné prostředky. Problémem bylo, že lidé začínali mít možnost se organizovat. Lidé mají být atomizováni, izolováni a rozděleni. Nesmějí se organizovat, protože potom by se mohli stát něčím víc než diváky. Mohli by se stát účastníky, kdyby se mnoho lidí s omezenými prostředky spojilo, aby vstoupili do politické arény. To je celý smysl dobré propagandy. Potřebujete vymyslet slogan, proti kterému nikdo nebude, a každý bude pro, protože nikdo nebude vědět, co znamená, protože to neznamená nic, ale jeho rozhodující hodnota je v tom, že odvrací vaši pozornost od otázky, která něco znamená: To všechno je velmi účinné. Funguje to dobře dodnes. A je to také důkladně vymyšleno. Lidé v public relations průmyslu to nedělají pro zábavu. Tvrdě pracují. Snaží se vštěpovat lidem správné hodnoty. Mají dokonce koncepci toho, jaká by měla být demokracie: měl by to být systém, v němž je třída odborníků školena, aby pracovala ve službách lidí, kteří vlastní společnost. Zbytku obyvatelstva by měla být odepřena jakákoliv forma organizace, protože organizace jen způsobuje potíže. Lidé by měli sedět u televize a přijímat sdělení, že jedinou hodnotou v životě je mít více spotřebních předmětů nebo žít jako ta bohatá středostavovská rodina, na kterou se dívají, a vyznávat krásné hodnoty jako harmonii a amerikanismus. V životě o nic víc nejde. Můžete si třeba myslet, že v životě jde o něco jiného, ale protože se díváte sami na tu obrazovku, řeknete si, že jste asi šílení, protože tam se přece nic jiného neděje. A protože není povolena organizace - to je absolutně klíčové - nikdy nebudete moci zjistit, zda jste opravdu šílení, a přijmete to za pravdu, protože je to tak samozřejmé.Lidé, kteří jsou schopni být výrobci konsensu, jsou ti, kteří mají prostředky a moc toho dosáhnout to jsou ti, pro které pracujete. „Každý, kdo dělá něco pro chudý, je zabit“ řekla vedoucí volebního týmu Roberta Kennedyho po atentátu. Tuto větu jsme slyšeli v americkém seriálu Politické vraždy. Lidé by měli velmi pozorně sledovat americké seriály. Po vraždách Kennedyů , Martina Lutera Kinga a dalších je to zajímavý postřeh. Novému prezidentu Bushovi něco takového nehrozí. Jen za poslední roky, kdy byl ve funkci George Bush, překročily hranici chudoby v USA další tři miliony dětí, rychle se zvyšuje nezaměstnanost a zadluženost. Reálné mzdy většiny obyvatel jsou opět na úrovni, kde byly přibližně koncem 50. let - a nikdo s tím nic nedělá

27

Otázka je daleko širší. Zní, zda chceme žít ve svobodné společnosti, nebo jestli chceme žít v něčem, co se fakticky rovná dobrovolné totalitě, kde je zmatené stádo marginalizováno, jeho pozornost je zaměřována jiným směrem, je zastrašováno. Vykřikuje vlastenecká hesla, bojí se o život a se směsí úcty a bázně vzhlíží k vůdci, který je zachránil před katastrofou, a kde vzdělaní lidé srážejí paty, opakují hesla, která si myslí, že by měli opakovat, kde se stav domácí společnosti zhoršuje a namlouváme si, že druzí nám budou vděčni za to, že rozdrtíme svět. Takové jsou alternativy. Z těchto alternativ si můžete vybrat. Odpověď je do značné míry v rukou lidí jako vy a já. Světový terorismus vznikl jako odpor proti tomuto procesu. Člověk není dokonalý – ale DOKONALOST ČLOVĚKA MUSÍ ZŮSTAT IDEÁLEM, CÍLEM, SMYSLEM POLITIKY. Mravnost není směnný obchod – mravnost je vznešený dar. Liberalismus je výchova člověka k sobectví, ovládání a zneužívání druhých k podpoře vlastních sobeckých zájmů. Autor přiznává, že všechny myšlenky v článku nejsou jeho původní. Jejich kompilace však, podle jeho názoru, dodala důraz a nový smysl. Nízké daně Věčným evergreenem našich pravičikáků z ODS a hlavně US je snižování daní. Výhody tohoto opatření blíže nespecifikují, ale stále opakují, že bez malých daní (v případě ODS patnáctiprocentních) blahobyt u nás nebude. Nikdy neříkají blahobyt pro koho. Politici ODS jako na kolovrátku opakují, že vyšší tzv. milionářská daň je snaha zdanit výkonné a více pracovité občany. Jakoby ti druzí byli líní a nepracovali. Já bych se na tento problém chtěl podívat trochu blíže. Zajímalo by mne, kolik procent z celkových nákladů činí mzdy u našich podniků. A kolik procent činí v EU. Domnívám se, že toto číslo bude u nás dosti menší. Platy prodavaček, pracovníků různých zahraničních společností, zdravotních sester, a dalších pracovníků nejsou daleko od životního minima. Jak zdůrazňují naše media, těmto lidem se ani nevyplatí pracovat, neboť dostanou stejně na sociálních dávkách. A nyní k těm daním. Je špatné dávat těmto podnikům, kteří platí své zaměstnance na hranici životního minima nízké daně. Naopak, těmto podnikům by se měli daně rasantně zvýšit. A až budou platit svým zaměstnancům 40 až 50 tisíc měsíčně jako v Německu, potom bude možné ( a vlastně nutné) jim daně snížit jako v tom Německu. V současné situaci jsou nízké daně velmi špatný nápad. Jediným výsledkem bude, že se budou rozevírat nůžky sociálního postavení. Na jedné straně bohatství - na druhé bída. A kde je ta střední třída? To je výsledek vládnutí pravicových vlád, které vidí všechno pouze z pozice podnikatelů. Pro ně je samozřejmě výhodné, platit zaměstnance minimální mzdou a ještě k tomu mít nízké daně. Pro ty co pracují, to tak výhodné není. Daně, nový problém lidí Tvrdí demagogicky titulek v sobotní MfDnes. V médiích se rozvíjí nová (ani nevím kolikátá) kampaň proti vládě a ČSSD. Agentury chrlí průzkumy „veřejného mínění“ o nepopularitě současné vlády a o její neschopnosti vyřešit problémy. O „výzkumech“ těchto agentur už víme svoje. Jejich kvality můžeme kontrolovat při volebních preferencích. A v tomto případě jsou jejich výsledky katastrofální. Při porovnání jejich prognóz a výsledků voleb to vypadá tak, že přání bylo otcem myšlenky. Pokud rovnou neupravují výsledky za úplatu. Při čtení jejich výsledků veřejného mínění mě vždycky vytanou na mysli slova Winstona Churchilla – „věřím jen těm statistikám, které si sám zfalšuji“. Podle posledních průzkumů lidem nejvíce vadí nezaměstnanost (59%), zadlužení státu (48%), vysoké daně (42%), zdravotnictví (29%) a důchodový systém (28%). Je toho podle sobotní MfDnes více, ale já se budu věnovat jen těmto bodům. Nezaměstnanost 28

Nezaměstnanost je skutečně největší problém v tomto státě. Nezaměstnanost způsobuje flustraci společnosti i té, která zatím práci má. Rodí bídu postižených a také jejich hněv. Hněv proti společnosti, která to způsobuje. Svědčí o tom i volební výsledky komunistů a to jak se lidé odklánějí od ČSSD. Ale sociální demokracie (ve vleku US) s tím nemůže nic dělat. Liberálové mají jediný recept – růst ekonomiky. Podle nich bůh Růstu vyřeší všechny problémy. Podle nich nejdůležitější je liberalizace trhu práce. Tedy: aby zaměstnavatelé mohli vyhodit na dlažbu zaměstnance podle své potřeby. Pravda je ale úplně jinde. Stále méně lidí vyrábí stále více zboží. Při minimálních platech roste nezaměstnanost. Lidé nemají peníze a nekupují stále nové zboží. To má za následek nucený pokles výroby a nové propouštění. Je to kolotoč, ze kterého liberálové nevyskočí. Jedině zvýšená poptávka může snížit nezaměstnanost. Lidé musí mít peníze, aby kupovali zboží. Ne snižování výroby a propouštění zachrání ekonomiku. Zaměstnanost a vysoké platy jsou řešení současné krize. Jenže, vykládejte to lidem, kteří vidí jen k nejbližší výplatě dividend. Řešením by mohla být i krátkodobá umělá zaměstnanost. Bez umělé zaměstnanosti to nelze vyřešit. To věděl už před 600 lety Karel IV. a proto dal stavět v Praze Hladovou zeď. Zadlužování státu Druhý největší problém dneška podle agentury je zadlužování státu. 48% lidí si dělá starosti se státním dluhem. Chtěl bych vědět, kudy chodili tazatelé takového výzkumu. Vypadá to, že chodili po sekretariátech ministerstva financí a ODS. Podle mne to obyčejného člověka nezajímá. Člověk, který obrací v dlani každou korunu a rozmýšlí se, může-li si koupit salám potom, co zaplatil činži, tomu je státní dluh šumafuk. Tento údaj vypadá, že byl vložen na něčí objednávku. Strašit lidi zadlužováním budoucích generací je trochu samoúčelné. Náš schodek rozpočtu asi 100 miliard korun není žádné neštěstí. Kdyby naši politici nevěděli co s tím, mohli by se zeptat Bushe. Ten si s tím žádné problémy nedělá. Letos už má v USA schodek rozpočtu 512 miliard dolarů (ne korun!) a připočítá-li k tomu dalších 500 miliard schodku obchodní bilance, je to dohromady více než tisíc miliard dolarů. A tohle dělá už 4 roky a bude to dělat další 4 roky. Vyhrál volby, bude snižovat dále už tak nízké daně a nedělá si vrásky. Tak proč by si měli dělat vrásky obyčejní lidé u nás? Přitom bych řekl, že ten průšvih v USA bude na nás mít horší vliv než náš vlastní dluh. Vysoké daně Poukazování na vysoké daně z příjmu a snaha o jejich snižování je evergreenem všech liberálů. „Třiadvacetiletá Lucie Maršánová pracuje v pražské softwarové firmě jako účetní a připadá jí, že odvádí ze svého platu až příliš vysoké daně. Už si spočítala, že kdyby platila rovnou patnáctiprocentní daň, brala by o dva tisíce korun čistého více. Myslím, že takové snížení daní by se vyplatilo většině lidí i firem. Tvrdí slečna Maršánová (a redaktor Kopecký z MfDnes) a proto volí ODS, která takové snížení daní slibuje“. Doufám, že do daní slečna Maršánová nepočítá sociální a zdravotní pojištění. Věřím, že jako účetní slečna Maršánová umí počítat. Slečna Maršánová si ale neumí spočítat, co by takové snížení způsobilo. Vláda už dnes peníze nemá. Přitom 85% státních výdajů jsou t.zv. mandatorní výdaje. To jsou výdaje na chod státu. Z těchto peněz se platí učitelé, státní úředníci, vojáci, hasiči a policisté. Staví a opravují se z nich silnice a podobně. Také se z nich vyplácejí sociální dávky (přídavky na děti, na nezaměstnané) výzkum, ústavy sociální péče a všechny takové věci. Vláda pod tlakem US-DEU snižuje daně. Výsledkem je snížení příjmů do státní pokladny. Bude se muset šetřit. Takže tyto mandatorní výdaje se budou muset snížit. Slečno Maršánová, co zrušíme? Armádu bychom mohli zrušit. Stejně nám jako občanům státu k ničemu není. Pětatřicet tisíc žoldáků nás nezachrání – ti neubrání ani okresní město před útokem. A navíc - jsou stejně pořád mimo území našeho státu, kde se účastní všech možných válek a domů si jezdí jenom odpočinout. Jenže armádu zrušit nelze. Policii zrušit také nelze, budou ji potřebovat, až armáda nezaměstnaných vyjde do ulic. Takže zrušíme podpory v nezaměstnanosti nebo dětské příspěvky? Ušetřit by se dalo také na učitelích nebo na hasičích. A na rozbité silnice si lidi už zvykli. Až vládě dojdou peníze, bude muset zase zvýšit daně. Samozřejmě nikoli daně z příjmu - na to by doplatili ti nejpotřebnější. Proto vláda zvýší daně z přidané hodnoty. To je spravedlivé – každý bude platit podle své spotřeby. Nejdříve zruší sníženou daň na potraviny a potom

29

začne DPH zvyšovat. Někde ty peníze vláda sehnat musí. A platit budou hlavně ti chudí. DPH je totiž daň chudých. Liberálové likvidují poslední vymoženost, kterou si pracující v posledních sto letech vybojovali. Likvidují totiž solidární systém. To byl systém podpory pro nejchudší do kterého platil každý podle svých možností. Bohatí více a chudí méně. Snižování daní z příjmu a zavádění DPH je likvidace solidarity. Zdravotnictví a důchodový systém Následně už ODS ve své modré šanci připravuje zrušení solidárního zdravotního a důchodového pojištění. Skrývá to za slovy o „dobrovolném pojištění“. Tady už by si lidé měli dělat starosti. „Dobrovolné“ pojištění je eufemismus pro ovládnutí tohoto sektoru soukromými pojišťovnami. Jsou to stovky miliard korun, které se dají do správy soukromníkům. A jak spravují soukromníci svěřené peníze, velmi dobře znají všichni podílníci Harvardských fondů. Je tady ještě jeden problém. Protože nové pojištění nebude už solidární, budou všichni platit pojistné v plné výši. V případě zdravotního pojištění je výsledek jednoduchý – bude stejný jako v USA, kde čtvrtina obyvatel nemá zdravotní pojištění. Nemají na ně. V případě důchodového pojištění je situace ještě horší. Takové soukromé pojištění je kapitálové. To znamená, že lidé dostanou zpátky tolik, kolik si naspoří za 40 let. Pokud nedojde v Čechách k tak oblíbenému vytunelování, čekají na jejich peníze jiná nebezpečí. Inflace. Málokdo si to uvědomuje, ale na Západě byla v posledních 30 letech asi stoprocentní inflace. Nevypadá to tak, ale je to fakt. V roce 1970 byl v Německu plat 600 DM a v USA byl 400 dolarů. Dnes je to v Německu 3000 euro (dříve 6000 DM) a v USA 40 tisíc dolarů. Čili desetinásobek. Nemusím snad říkat, že životní úroveň desetkrát nestoupla. Takže - kolik vlastně bude činit důchod? Bude se blížit spíše těm 600 DM (400 dolarům) nebo těm 3000 euro (40 000 dolarů). Bude takový důchod stačit k živobytí? To jsou otázky, na které nedostanete odpověď. Ale lehce si vypočítáte, kdo na novém systému vydělá.

Důchodová reforma začíná Minulý týden proběhlo tiskem několik článků o důchodové reformě. Svoji verzi představil ministr Škromach z ministerstva práce a sociálních věcí. Svoji verzi představili i lidovci a komunisté. Modrá šance ODS je známa už delší dobu. Takže už se rýsuje co nás čeká a co nás nemine po příštích volbách. Pan ministr nám ve své „Národní strategické zprávě o přiměřených a udržitelných důchodech“ sděluje, že důchody jsou zajištěny do roku 2025. Ještě na dvacet let se podařilo stabilizovat důchodový systém pozdějším nástupem do důchodu v 63 letech pro muže i ženy, zrušením předčasného odchodu do důchodu i zvýšením odvodů pro živnostníky. Přestože jsou důchody stabilizovány, nepříznivý demografický vývoj způsobil, že je potřeba udělat reformu. Všichni „reformátoři“ se schovávají za demografický vývoj, neboli málo dětí. Za dvacet let prý bude víc důchodců než pracujících. Nikdo však neříká, že hlavní důvod je nezaměstnanost a nízké mzdy. I kdyby se narodilo nevím kolik dětí, tak nenajdou práci a tím nebudou platit do systému. Za nezaměstnané totiž platí pojištění stát. A stát platí nerad a když už musí, tak málo. Našim sociálním demokratům však vadí i jiné věci – např. míra solidarity mezi lidmi s vysokými a nízkými příjmy. Důsledkem je podle nich negativní dopad na osoby s nadprůměrnými příjmy, kterým se do výše důchodu promítá mnohem menší procento než lidem s nízkými příjmy. (ale to není z jejich hlavy – to okoukali od ODS) To je přímý útok na solidární systém důchodů. Sociální demokracie se tak postavila po bok asociálům z ODS. Podle té zprávy je u nás pouze 4% důchodců pod hranicí chudoby. Další procenta důchodců jsou ohroženy chudobou. Jak zpráva říká, jsou tato čísla nejnižší na světě jak potvrdila OECD. Ale

30

nemusíme si zoufat - po realizaci reformy doženeme a předeženeme všechny vyspělé státy alespoň v počtu chudých, když už ne ve výrobě. Lidovci svoji důchodovou reformu opsali z modré šance ODS. Jejich jednání se sociálními demokraty ztroskotalo. Proto se obrátili na ODS, se kterou našli společnou řeč. Zřejmě již počítají se svojí účastí v příští vládě. Obě strany počítají se snížením pojistného z 28% na 20%. Shodnout se nemůžou v tom, co s ušetřenými penězi. Zatímco ODS je to jedno, co lidé s penězi udělají – jestli je projí nebo ušetří, lidovci prosazují povinné spoření na důchod. V soukromých fondech samozřejmě. V tomto případě jsou papežštější než papež. Základní myšlenkou jejich důchodového systému je „rozdělení rizika a spoření na důchod ze dvou zdrojů – státního a soukromého“. Musím přiznat, že tomu nerozumím - jakého rizika a jakého spoření. Zatím nic takového není. Spoření chtějí teprve zavést lidovci s ODS a jediné riziko je spoření v soukromých fondech, které nám připravují. Jen blázen si může myslet, že tady bude po dlouhých letech placení ještě nějaký soukromý fond, který by lidem vyplácel důchod. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí si vzpomenout na vytunelovaný fond Enronu. Ale to není všechno. V USA je firma United Airlines před bankrotem. A vedení firmy přišlo na geniální řešení. Kdyby se zbavili všech svých penzijních závazků, bankrot by je nepostihnul, vyhnuly by se mu a byly by nadále ziskové - čert vzal penzisty, ti tu stejně dlouho nebudou, akcionáři jsou důležitější a šéfové taky chtějí své milionové platy. Pokud na to Bush kývne, bude mít problémy. Hlavně, když i další velké firmy by chtěly stejnou situaci řešit stejně. Stejně jako my, i Bush v USA chystá reformu důchodového systému. Problém je v tom, že to, co pro nás připravuje ODS s lidovci, v USA už dlouho funguje. A nová reforma se určitě nedělá proto, aby si lidé polepšili. Otázkou zůstává, kam až je možno jít v dalším zbídačování důchodců. Aby se lidovci trochu odlišili od svých učitelů z ODS, navrhují preference pro rodiče dětí. Chtějí, aby se rodičům – otci i matce - za každé dítě snížilo pojištění o 1%. Došli k názoru, že takové opatření je propopulační a prorodinné. Aby ze systému neprofitovali Romové, chtějí počet slev omezit na 3 nebo 5 dětí. Jako další navrhují, aby lidé, kteří se rozhodnou pracovat i po dosažení důchodového věku 65 !! let, platili poloviční pojistné. V tomto případě se lidovci od ODS podstatně liší. ODS totiž předpokládá odchod do důchodu v 71 letech. To je skutečně super sociální opatření. Škoda jen, že posledních 20 let před důchodem budou lidé spíše nezaměstnaní. Sehnat zaměstnání po padesátce je u nás něco jako výhra ve sportce. Samozřejmě, v takovém případě neřeší, jak to bude s důchody těchto lidí. Protože nový systém bude v podstatě spořící a velikost důchodu se bude odvíjet od peněz na jejich účtu, budou tito lidé mít méně našetřeno a tím také budou mít menší důchod. Že by jim stát doplácel, o tom ani slovo. Jediná možnost pak zůstává : ušetřené peníze dát do soukromého fondu na připojištění k důchodu. Jenže to by pak nic nedostali a kde je ta propopulační a prorodinná politika?? Aby to zachránili přišli lidovci s návrhem, že část pojistného (asi 2%) půjde přímo na vylepšení důchodu rodičů pojištěnců. Taky nápad za všechny prachy – tedy prachy těch pojištěnců. Reforma lidovců a hlavně ODS má ještě jeden háček. ODS chce, aby státní důchod z povinného pojištění byl jen 15 až 20% průměrného platu. Zbytek by lidé museli spořit v povinných nebo dobrovolných soukromých fondech. Problém je v tom, že snížení pojištění bude pár stovek, ale pojištění v soukromých fondech bude několik tisíc. Odhaduje se, že aby lidé měli stejný důchod jako dneska, museli by do soukromého fondu platit více než 6000.Kč měsíčně. Když stejná situace bude ve zdravotnictví po realizaci osvobození od povinného pojištění začne být situace pro velkou část populace zoufalá. Počítejte se mnou : 7000.- za byt po deregulaci, 7000.- za zdravotní pojištění, 6000.- za důchodové připojištění. To dělá dohromady 20 000.-Kč. Za co budou jíst lidé s platem 10 až 12 tisíc měsíčně? Které pojištění nebudou platit?? Zdravotní? Nebo důchodové? Nebo žádné, aby se najedli oni a jejich děti? Co budou dělat, když budou nemocní? A důchod, až zestárnou? Tohle všechno jsou otázky, které politiky nezajímají. Ty zajímají jen zisky všelijakých soukromých pojišťoven a kolik jim připlyne na jejich konta. Jinak by na takové reformy nemohli přistoupit. Bohužel soukromé sociální fondy mají ještě jeden háček. Jakožto soukromý podnik podléhají všem zákonům trhu a to znamená, že takové podniky spolu můžou fúzovat nebo je někdo

31

může koupit. Výsledkem bude, že naše důchodové fondy skončí v rukou německého nebo amerického kapitálu. Že důchody nám budou vyplácet Němci nebo jiní cizinci. Tedy, pokud budou chtít – když nebudou ??? Svoji představu o důchodech připravili i komunisté. Podle nich má důstojné penze zajistit lidem stát bez pojištění v soukromých pojišťovnách a fondech. I komunisté počítají s postupným prodloužením odchodu do důchodu – v 65 letech, ale až v roce 2036. Komunisté počítají i příspěvkem státu ve výši 10% z DPH. Postupně by se mohlo zvýšit i pojistné až na 32,6% od roku 2040. A od roku 2060 by se zvýšilo na 33,5%. Ale to jen v případě skutečně špatné demografické situace. „Jsme si vědomi, že neexistuje spravedlivý důchodový systém, naše reforma však zajistí důstojné stáří“. Pro 70% lidí, kteří nedosahují průměrné mzdy u nás však bude rozhodně spravedlivější a výhodnější. Podle komunistů je současný systém stabilní na dalších 50 let. Důchodová reforma jinak Světový kapitál, který už má ve svém vlastnictví veškerý světový průmysl a obchod potřebuje další prostor ke svému „podnikání“. A tím jsou veřejné služby. A jejich nejlukrativnější složkou jsou důchody a zdravotnictví. Nikdo by si neměl myslet, že reformu důchodů ovládnou nějací filantropové. Ne, to budou jen žraloci. Ve světě bussinesu není pro filantropii místo. Celý problém důchodů je výmyslem globalizačních vládců, kteří se rozhodli, že se chtějí podílet na penězích budoucích důchodců. V systému, kdy se jeden měsíc peníze vyberou a druhý měsíc se vyplatí lidem to nejde. Proto to spoření na důchody a hlavně spoření v soukromých fondech. Tam budou tisíce miliard korun. A ty je možné v libovolné míře vykrádat a tunelovat. Jestli si někdo myslí, že nemám pravdu, tak je, slušně řečeno, naivní optimista. Lidé vždy udělají všechno co je možné. A krádež je ten nejmenší ze všech hříchů lidí. První etapa důchodové reformy už začala. Dříve jsme odcházeli do důchodu v šedesáti letech, dnes je to v 62 letech. A už se mluví o tom, že odcházet na zasloužený odpočinek půjdou naše děti až v 67 letech. Že je to zhovadilost, se nikdo neodváží říci. To totiž samozřejmě závisí na tom, kolika se v průměru lidé ve vybraných zemích dožívají. A ještě více to závisí na zdravotním stavu důchodce. Úředník může jít do důchodu i v sedmdesáti. Ale co chcete dělat s horníkem, hutníkem, zedníkem, jejichž zdraví je už v pětapadesáti úplně zničené? Při tom vše závisí na ekonomice schopné absorbovat ty lidi. Ve státě kde podnikatelé vyhazují člověka z práce v padesáti letech, protože je starý nemá cenu o takových věcech uvažovat. Můžete klidně stanovit odchod do důchodu v 80 letech a od padesáti jim platit podporu v nezaměstnanosti. Ovšem to by nesměla vyhrát volby ODS – jejich tlustá peněženka s podporami v nezaměstnanosti nepočítá. Při zdůvodňování nutnosti reformy se mluví o tom, že v současnosti „živí“ svého důchodce zhruba 2 ekonomicky činní lidé. Není problém, aby při zvýšení platů na úroveň běžnou v západní Evropě jeden náš pracující neplatil dva důchodce – plat 60 000 minus dva důchody po 7 000 - to zbývá 46 tisíc a to je dost pro jednoho. Možná by mohl platit ještě jednoho důchodce. Nesmí zapomínat, že za pár let i on bude starý a bude chtít důchod. Z penzijních fondů by se jich také nemusel dočkat. Co bude dělat potom? Musím říci, že snahy o reformu důchodového systému nemají nic společného s tím jestli je tento systém ufinancovatelný nebo ne. Nejde vůbec o reformu – jde o to, dát určitým finančním kruhům přístup ke tisícimiliardovým úsporám budoucích důchodců. Dát jim možnost rozkrást a vytunelovat úspory lidí na důchody. Znovu je potřeba připomenout důchodce zbankrotovaných firem Enron, Wordcom a United Airlines. V tomto posledním případě jde o vytunelování důchodových fondů pod patronací vlády, která schválila, aby dluhy společnosti byly zaplaceny právě z důchodových fondů zaměstnanců. Nakonec máme už vlastní zkušenosti. I u nás byly zřízeny tzv. fondy na přilepšení k důchodu. Na začátku jich bylo několik desítek. Dnes jich zbývá už asi jen devět. Kde jsou ty fondy? A kde jsou ty 32

peníze, které tam lidé vkládali? Kde by byly – voda je vzala a voli ji vypili, jak se říká ve známé pohádce. Rádoby objektivní komentátoři nás ujišťují, že „nově zaváděné důchodové reformy (většinou založené na více „pilířích“ než doposud) rovněž počítají s větším zapojením soukromého sektoru. Tedy alespoň ty návrhy, které bychom mohli označit objektivně za „dobré“. Zkrátka a dobře, partnerství soukromého a veřejného sektoru je pro fungování budoucích moderních důchodových systému bezpodmínečně nutné“ (konec citátu). Tito lidé nemají pravdu. „partnerství“ soukromého sektoru není nic jiného než zástěrka pro ovládnutí těch peněz. Fondům, do kterých si lidé budou ukládat peníze se eufemisticky říká „spořící“. Jenže nikdo neříká, že na penze si nelze spořit. Z jednoho jediného důvodu. Protože za 40 let si nic neušetříte. Pokud si nebudete spořit zlaté cihly. Ale peníze podléhají inflaci. Málokdo si uvědomuje, že na Západě i v USA byla v posledních letech obrovská inflace. Ono to z roku na rok nevypadalo tak zle, ale za posledních 30 let minulého století byla inflace 1000% slovy tisíc procent. A při takové inflaci nemá cenu spořit. To si potom nic nekoupíte. Proto tyto „spořící“ fondy, aby udržely hodnotu majetku, budou muset používat jinou metodu a jediná možná jsou spekulace na burze. Používám úmyslně tento termín místo eufemistického „obchodovat na burze“. Tyto fondy budou spekulovat na burze. A právě spekulace na burze otevírají netušené možnosti pro tunelování. S tím máme u nás v Čechách bohaté zkušenosti. Na konci – po 40 letech „spoření“, už tady nebude z čeho ani nikdo, kdo by vyplácel důchody. Nechci teď uvažovat o tom, jak dlouho bude ještě tento důchodový systém ufinancovatelný dnešním způsobem. Je-li to nutné reformovat, dobře. Je jediná cesta jak vyřešit důchodovou reformu. Zákonem zakázat přístup soukromníků k penězům budoucích důchodců. Pokud bude nutné si na důchody šetřit, tak jedině ve státním fondu s plnou garancí státu na tyto peníze. Obávám se, že po schválení takového zákona ihned umlknou veškeré řeči o nutnosti reformy. A důchodová reforma bude vyřešena. Akcie, burza a podvodníci V poslední době se množí protesty „klientů“ zkrachovalých makléřských společností. Nyní je to KTP Quantum, před tím Privat Investors. O co vlastně jde? Tito „klienti“ se rozhodli hrát na burze, aby rozmnožili svůj zajisté poctivě nabytý majetek. A měli smůlu. Někdo byl rychlejší a chytřejší a proto vyhrál on. A naši chlapci nyní chtějí po státu, aby jim stát vrátil jejich peníze – nejlépe i s ušlým ziskem. Většina klientů je prý starších. Cožpak již zapomněli, co se učili ve škole, když byli malí? Nebo tomu nevěřili, protože jim to říkali komunisté? Krach na burze – černý pátek na burze – světová krize. Nezaměstnanost. To jsou fakta, která zná kde kdo i když se to stalo před sedmdesáti lety. Po listopadu se u nás objevili nové rubriky v novinách, nové pořady v televizi – burzovní zpravodajství. Proč je taková publicita obchodu s akciemi? Nerozumím tomu. Není přeci rozdíl mezi prodejem akcií a např. prodejem auta. Cena akcií nevypovídá o ničem. Mám-li dobrou prosperující a.s., se zajištěným odbytem, vysoké dividendy, potom přece nezáleží na tom, za kolik si Tonda s Ferdou moje akcie prodávají. Můžou si je prodávat třeba za korunu – na hodnotě podniku ani na situaci ve firmě to nemá vliv. Tedy, pokud Tonda s Ferdou nejsou lumpové, kteří vydělávají peníze na řízených bankrotech a firmu nekoupili proto, aby ji zlikvidovali. Lidé už zapomněli, že obchody na burze se pohybují na samém okraji kriminality. Důkazem jsou bankroty Enronu, Worldcomu a dalších v USA. Ale i u nás lidé ztratili peníze na akciích Škody Plzeň, Poldi Kladno a mnoha dalších. Přitom ti správní a praví vydělali a zbohatli. Proč dělají noviny a televize takovou reklamu podvodníkům? Skutečnost světa burziánů nám například ukazují americké filmy „Peníze těch druhých“ nebo film „Wall Street“ – to je realita kapitalismu – film nám ukazuje, jak burzovní makléř škrtem pera vydělá padesát milionů dolarů a zároveň pošle padesát tisíc lidí na dlažbu. To vše za 33

pomocí lží a podvodů. A pokusí-li se někdo jeho plány ohrozit, jde do vězení. To je skutečnost, jak ji ukazují filmy z kolébky kapitalismu. Hollywood snad nikdo nebude obviňovat z komunismu. Tak proč je kolem toho tolik rámusu v novinách a v televizi? O lidech, kteří kupují akcie se mluví jako o „investorech“ – krásný eufemismus pro spekulanta - ovšem slovo spekulant už zavání něčím nepoctivým. Obchodníky s akciemi můžeme rozdělit do čtyř skupin : Malí spekulanti spekulující na burze bez zvláštních informací, kteří musí zákonitě jednoho dne přijít o všechno. Lidé, kteří si vyberou jednu nebo dvě firmy, do kterých uloží své úspory místo do banky a myslí si, že na tom vydělají. Často to jsou úspory na důchod. Jsou to např. různé rozvodné závody, dopravní podniky, které mají pravidelný stálý příjem a které vypadají, že nemůžou zkrachovat. Mají smůlu stejně jako předešlí – viz Enron. Majitelé a management firem, kteří vydělávají na tom, že přivedou podvodným způsobem firmu k bankrotu a sami při tom vydělají – u nás se tomu říká zneužití informací v obchodní činnosti. Velcí investoři, které nikdo nezná, kteří mají takovou sílu, že jsou schopni zaútočit na stát a jeho národní měnu. Jedná se o útoky na anglickou libru, na měnu v Mexiku, Rusku, Argentině a další. Nikdo snad nevěří, že na burze se peníze tisknou. Potom ovšem by mělo být každému jasné, že když jeden vydělá musí druhý prodělat. Když jeden vydělá miliony musí mnoho malých prodělat desetitisíce. To je princip Enronu. Např. jeden z nejmenších makléřů pan Sőrős při útoku na anglickou libru „vydělal“ 5 miliard liber, které nakonec museli zaplatit daňoví poplatníci. Takový lidumil pak může milostivě sponzorovat takové instituce jako Středoevropská universita apod. Ty velké nikdo nezná. A to jsou lidé, kteří vládnou tomuto světu a před nimiž se sklánějí všechny vlády světa, včetně pana Bushe. Ten taky skákal kolem pánů z Enronu, když mu platili volební kampaň. A teď dělá všechno možné, aby je nezavřeli. Přitom pánové z Enronu jsou velmi malé ryby. Není nutné říkat, že ty první dvě skupiny jsou užiteční blbci a poslední dvě skupiny jsou kriminálníci. Protože to jsou jediné skupiny, které mají z obchodů na burze zisk, můžeme říci, že kriminálníci založili burzu, aby mohli legálně okrádat důvěřivé a neinformované hlupáky. A noviny celého světa jim dělají zadarmo reklamu a denně otiskují burzovní zprávy. Proč? Celá situace kolem fy KTP mi připomíná staré známé heslo kdy zloděj volá : chyťte zloděje. Proč někdo těm pánům už konečně nevysvětlí, že prostě měli smůlu. Vsadili na špatného koně. Protože na burze se peníze netisknou ani nelíhnou můžou jen změnit majitele. Na burze zřejmě někdo hodně vydělal a vydělal na těch klientech KTP. Kdyby vydělali klienti KTP tak by prodělali jiní klienti jiných makléřských firem. To je princip burzy. Podle jejich schematu by mohli ti, kdo nevyhráli ve sportce žalovat stát, že neochránil jejich investice do sportky když nevyhráli. U nás si někteří lidé myslí, že stát je dojná kráva, kterou je možno kdykoli podojit a zahojit se od státu. Ze státního krev neteče! Ale někdo to přeci zaplatit musí! Zaplatit to musí ty nejchudší. Po nové reformě financí sice nebudou peníze pro nezaměstnané nebo mladé rodiny s malými dětmi, ale pro zkrachovalé hráče na burze se těch několik miliard určitě najde. Virtuální peníze Peníze hýbou světem. Ale co jsou to vlastně peníze? Jak se změnily v průběhu historie? Peníze umožnily a usnadňují směnu mezi lidmi. V dávné minulosti byly peníze z drahých kovů – ze zlata a ze stříbra. Revoluci do peněžnictví přinesly papírové peníze. Začátky bankovnictví musíme studovat na aktivitách anglických zlatníků v 16. a 17. století. V té době ještě platila Magna Charta a podle ní se požadování nebo vybírání úroků trestalo smrtí. Na konci 17. století byl Anglický král Wiliam Oranžský v důsledku války s Francií ve velkých 34

finančních potížích. Tenkrát mu angličtí zlatníci „půjčili“ 1,2 milionu liber sterlingů, což byla na tehdejší dobu nepředstavitelná částka. Měli ovšem své podmínky. Úrok 8% a král musel dát zlatníkům licenci, která jim umožňovala poskytovat úvěry. Až do té doby všechny jejich operace s vydáváním jejich potvrzenek na sumy větší než měli ve na svých depozitech, byly protizákonné. Tato licence to povolovala a zlegalizovala. Roku 1694 získal Wiliam Patterson královskou licenci, která umožnila zřízení centrální Bank of England. Ve Spojených státech má emisi peněz pod kontrolou Federální rezervní úřad – FED. V roce 1913 president Woodrow Wilson podepsal dokument, kterým vytvořil FED. Není to vládní orgán, ale rada soukromých bankéřů. Většina lidí je přesvědčená, že FED (Americká centrální banka) je pobočkou vlády. Není to pravda. Od té doby začaly všechny problémy v peněžnictví. Nastala éra inflace, krachu měn a dalších zlořádů. Nové peníze se staly předmětem podnikání. Přesto všechno byly stále tyto peníze kryty zlatem. Každý mohl přijít do banky a své peníze vyměnit za zlato. Dýku do zad peněžnictví vrazil prezident Nixon, když zrušil zlatý standard dolaru. Od té doby je možné všechno. Začala éra virtuálních peněz. Jednu z nejlepších knih o problematice současného finančního systému napsal Michael Rowbotham pod názvem The Grip of Death, česky Smrtelné sevření. Komunisté si mysleli, že když si chci něco koupit, tak si musím napřed na to vydělat. Proto se tenkrát stály fronty na banány. Proto jsme před vánoci nemohli dostat prémie. Lidé by totiž s těmi penězi šli do Prioru a chtěli by zboží, které nebylo. Po vánocích už to bylo lepší a lidé peníze uložili v bance na dvou nebo čtyřprocentní úrok – jó - kdeže loňské sněhy jsou. Víte ještě, že dříve lidé dostávali úroky za vložené peníze a neplatili žádné poplatky? Klaus přišel na to, že si můžeme půjčit. Každý rok Klausových vlád byla záporná bilance zahraničního obchodu přes 200 miliard korun. Každý rok jsme nakoupili více o 200 miliard korun než jsme získali. Za 5 let jeho vlády to bylo více než 1000 miliard korun. Banánů byly plné obchody – půjčili jsme si na ně. Poznali jsme, jak to na světě funguje. Ano, svět funguje na úvěrech. To je hlavní poznatek z knihy Michaela Rowbothama. To, na co přišel Klaus u nás na začátku devadesátých let, to na Západě fungovalo už celá desetiletí - tedy asi něco přes 30 let. Od té doby, kdy padl zlatý standard. Banky půjčují lidem peníze. Na to potřebovali shromáždit co největší množství peněz od střádajících lidí. Proto začali lidem za uložení peněz dávat úrok až 3%. Velmi rychle zjistili, že mohou na každých 100 dolarů , které měli u sebe v depositu, půjčovat 200, 400 nebo až 900 dolarů. Bylo to proto, že jen jeden člověk z deseti někdy požadoval svoje peníze vyplatit v hotovosti. A banky nesměli riskovat nesolventnost. To by byl konec jejich podnikání. Většina lidí byla přesvědčena, že zisk bankéřů z půjčování peněz za úrok 5% poskytováním úroků střádalům klesne na 2%. Ale lidé byli spokojeni s 3% úrokem za uložené peníze a přijali to. Objem úspor narůstal, a banky mohli na každých vložených 100 dolarů půjčit až 900 dolarů. Z těchto 900 dolarů měly úrok 45 dolarů. Takže, když se dluh vrátil získaly 945 dolarů. 900 dolarů bylo stornováno ve sloupci dluhů a banky si ponechaly úrok ve výši 45 dolarů. Proto velmi ochotně platily úrok ve výši 3 dolary za každých 100 dolarů vkladu, které nikdy neopustily jejich sejfy. To znamená, že banky jsou schopny dosáhnout 42% zisk za každých 100 uložených dolarů. A přitom si většina lidí myslí, že banky dosahují jen 2% zisk – tj. rozdíl mezi úrokem půjčky 5% a úrokem za vklady 3%. Ale to vše platilo. Nástupem globalizace dostali banky ramena a když zjistili, že vlastně peníze střádalů ke svým obchodům nepotřebují tak podstatě zlikvidovali úrok pro střádaly k nule. A navíc zavedly poplatky za služby. A tyto poplatky jsou tisíci násobné než úroky , které vypláceli. V rakouské - české spořitelně vytváří poplatky více jednu třetinu dividend pro akcionáře. Tento popis finančních transakcí koluje na internetu pod názvem „Chceme celou zem a 5% navíc“. V něm anonymní autoři popisují formou pohádky všechny praktiky finančníků. Fakta jsou známá, ale obrana proti nim je v nedohlednu. Statistické údaje Bank of England z roku 1997 uvádí celkový stav peněz ve Velké Britanii celkem 680 miliard liber sterlingů (Lstg). Je to celkový obraz financí, pohybujících se v ekonomice. Jde o mince, bankovky, bankovní vklady, vklady stavebních společností všech lidí, veřejných i soukromých obchodních společností. Celkový obraz financí nám objasní, jak tento objem peněz rostl v čase. V roce 1963 to bylo jen 14 miliard, v roce 1975 to bylo už 53

35

miliard. Za 5 let toto množství stouplo v roce 1980 na 205 miliard Lstg. V roce 1997 dosáhlo množství peněz v ekonomice na celkem 680 miliard. Virtuálních peněz ! Většina lidí si myslí, že peníze může vydávat jen vláda a vláda si peníze ohlídá. Ale dnes již se státy nefinancují vydáváním peněz (to je ponecháno výhradně na soukromém bankovním systému) a oběživo dodává centrální banka podle potřeby. Podle mne je to stejné, jako udělat kozla zahradníkem. Za této situace se můžeme jen divit, že není větší množství krachů bank a měn celých států. I když je jich i tak dost. Mexico, Malajsie, Rusko a jako určitě ne poslední Argentina. Ze stejných statistických údajů Anglické banky vyplývá, že vláda Velké Britanie vydala celkem jenom asi 25 miliard Lstg. Kde se tedy vzalo zbývajících 655 miliard, které nevytvořila vláda? Celý ten zbytek 655 miliard liber – což dělá 97% všech peněz Velké Britanie – byl vytvořen bankami a stavebními společnostmi a byl vytvořen z ničeho. Každému, kdo by si chtěl přilepšit výrobou peněz, hrozí trest 20 let vězení. Tedy malému obyčejnému člověku. Nikoli lidem, kteří se pohybují v bankovním sektoru. Podle prof. Jílka peníze vznikají, když banka poskytne úvěr, aniž současně někomu peníze z účtu strhne. Tomuto způsobu tvorby peněz se říká "multiplikativní tvorba depozit". Když by se někdo zeptal, jak můžou soukromé společnosti „vyrábět“ peníze, dostane se jim odpovědi, že jsou to hypotéky, soukromé půjčky a přečerpávání účtů, které vedou k vytvoření tohoto dluhu. Vlády se přímo spoléhají na to, že se lidé zadluží, aby tak byly vytvořeny peníze, které proudí do ekonomiky. K roztáčení kol ekonomiky je pak nutné, aby každá libra, koruna, dolar měly své ekvivalenty v nějakém dluhu. Ale Británie v tom není sama. Situace ve Spojených státech je stejná. Dluh USA dosahuje dnes, 14.12. 2005 celkem 8,144,943,973,435 dolarů. To je 8 144 tisíc miliard dolarů. To znamená, že na každého Američana včetně starců a kojenců je tady státní dluh v částce 27 334 dolarů (to dělá 683 350 korun – kolik je ten náš? Dosáhneme dokonalosti Američanů?). Každý se může o tom přesvědčit na http://brillig.com/debt_clock/. Stejně jsou na tom všechny státy světa. Dluh Britanie jsme již vzpomínali, ale i Kanada má svůj dluh ve výšce 650 miliard dolarů, Japonsko dalších 2 000 miliard dolarů a Německo 300 miliard euro. Vypadá to, že čím bohatší země, tím je více zadlužená. Mohli bychom naopak říci, že čím je stát více zadlužený, tím je bohatší. Možná jen virtuálně. Ale nejen vlády jsou zadlužené. Rostou i dluhy osob a domácností. Američané jsou nejbohatším národem na světě hlavně díky tomu, že jsou také nejzadluženější. Celkový dluh lidí a firem v USA dosahuje dalších 4 200 miliard dolarů. V Británii je to 780 miliard liber, z toho domácnosti si půjčily přes 500 miliard. Ale dluhy se musí jednou splácet. Zatím to vypadá, že svět se řídí heslem Madame de Pompadour – po nás potopa. Většina lidí žije v bláhové představě, že když si půjčují peníze v bance, tak si půjčují peníze jiných lidí, kteří je do banky uložili. Jenže na výše uvedených číslech jsme si ukázali, že to není pravda. (když Bank of England vydala jen 25 miliard liber, není možné vytvořit dluhy ve výši 680 (stát) + 780 (lidé) miliard liber). Když banky půjčují lidem peníze, tak ve skutečnosti vytvoří nové peníze. Peníze půjčované bankou nejsou už existující peníze, ale jsou to nově vytvořené peníze jen k tomu účelu. Všichni se spoléhají na to, že tento proud peněz vytvořený dlužníky bude zásobovat ekonomiku jako celek a tím ji udržovat v chodu. Popsaný systém bankovnictví je u nás nazýván "multiplikativní tvorba depozit". V USA se mu říká „frakční rezervní bankovnictví“. Když jsem si nechal udělat recenzi tohoto článku u renomovaných ekonomů, řekli, že to není možné. Já se však domnívám, že nejen je to možné, ale je to velmi pravděpodobné. Když je něco možné – když je možno vydělat velké peníze, tak to lidé udělají – pro peníze všechno – zvláště když za to nehrozí trest. Abychom viděli, jak vznikají tyto virtuální peníze, uvedu příklad. Podnikatel si vypůjčí peníze v bance. Udělá si účet, na který mu „peníze“ přijdou. Nechá postavit tovární halu, nakoupí stroje a začne vyrábět. Za halu a stroje zaplatí z účtu. I za provozní materiál zaplatí z účtu. Svoje dělníky platí z účtu. Platí jim na jejich účet v bance. A oni jdou nakoupit do obchodu a

36

platí kartou opět z účtu. I obchodník zaplatil za zboží převodem na účet. Viděli jste v tomto koloběhu nějakou opravdovou korunu, kterou vydal a za kterou ručí stát?? Já ne. Mám ještě jeden příklad. Nedávno se nějaký pan Krejčíř pokusil (on se ani nepokusil, ale to je jedno) udat akreditivy neexistující americké banky v obrovské ceně. A bude možná po zásluze potrestán (když ho chytnou). Pan Krejčíř je žabař. Kdyby pan Krejčíř tyto akreditivy použil někde na Bahamách nebo ve střední a východní Evropě k založení banky, dostal by se mezi finanční elitu. „Peněz“ na to měl dost. U nás v devadesátých letech taky nikdo nekontroloval „peníze“, když se zakládaly banky a víme co z toho bylo. A z této své banky by se mohl pan Krejčíř účastnit kolotoče půjček a úvěrů virtuálních peněz, které nikdo nikdy neviděl. Vydělal by mnohem více a zůstal by ctihodným finančníkem. Takto ho honí policie na celém světě. A to je jediný rozdíl mezi ním a ctihodnými finančníky. Tato zadluženost žene státy k neustálému růstu ekonomiky. Ekonomika musí růst, státy musí exportovat, aby získaly peníze, aby mohly splácet dluhy. Jenže to tak nefunguje. Ekonomika roste, ale ještě rychleji rostou dluhy. Rostou úroky a úroky z úroků. USA si musí každý den vypůjčit 2 miliardy dolarů, aby udržely ekonomiku v chodu. Vypůjčují si hlavně v Číně. Čína už má v USA aktiva za více než 400 miliard dolarů ve formě státních dluhopisů. Žijeme v éře stále rychlejšího ekonomického růstu. A dluhy dosahují astronomických výšek. Ve skutečnosti jediné, co roste, jsou virtuální peníze na účtech několika jednotlivců, kterým poskytuje jen pocit moci. Virtuální moci. Podle autorů výše uvedeného dokumentu úvěry, vytvořené bankou ve vlastnictví státu jsou lepší, než úvěr vytvořený soukromými bankami, protože není nutné vymáhat takový dluh prostřednictvím daní a neexistuje žádný úrok, který by nafukoval celkové náklady. Veřejná stavba, realizovaná za peníze státní banky je aktivem, které nahrazuje peníze vytvořené v momentě ukončení prací. Na americké autory je to geniální poznání. Pro nás bohužel už pozdě. Naši politici už zatím stačili naše státní banky rozdat zahraničním zájemcům. Všichni říkají, že „žijeme ve věku pokroku“ a že „pokrok se zastavit nedá“. Nikdo neříká, že pokrok by se měl týkat lidí a jejich života. Měl by zlepšovat životní podmínky všech lidí, nejen těch bohatých. Nejen těch, co vyrábí legálně falešné peníze. Zatím tento „pokrok“ vede jen ke stále většímu zbídačování lidí. Stoupající nezaměstnanost, nedostupnost lékařské péče, důchody v nedohlednu – to všechno je důsledek růstu. Růstu v rukou neoliberálních politiků a ekonomů. Jak to, že ekonomika roste a všude chybí peníze?? Kam mizí ty vytvořené prostředky?? Neoliberální svět ekonomiky drží lidi pod krkem a nikdo neví, kam kráčí – přesto rychle kráčíme k zářným zítřkům. Zářným zítřkům pro koho?? Svět na dluh Minule jsme si ukázali, že finanční systém používaný všemi národními ekonomikami je postavený na dluhu, ne přesněji řečeno – moderní peníze jsou vytvářeny ve spojení s dluhy. Je s podivem, že všichni přijímají tento divný způsob emise peněz do hospodářství. Stát rezignoval a předal tvorbu a emisi peněz na banky a všelijaké úvěrové společnosti. Přitom to nepřináší žádné výhody – naopak, existuje množství důkazů o destruktivních účincích tohoto systému. Tyto půjčky, které tvoří peněžní zásobu, jsou nežádoucí a vedou ke všem negativním jevům v ekonomice. To všechno je absurdní a nelogické. Všechny státy světa jsou zadlužené. Ale kde je věřitel? Komu ty státy dluží ty peníze? Jak je možné, že největší dlužníci jsou vlastně nejbohatší státy světa – USA a západní Evropa. Přitom tyto země mají nejvyspělejší ekonomiky. Přes to všechno panuje obrovská důvěra k penězům. Tato důvěra se projevuje nejen v přijímání nereálné zadluženosti. Všichni přijímají jejich úlohu v ekonomice. Amerika neustále zvyšuje svoji i tak už obrovskou výrobu. Nedělá to proto, aby uspokojila svoji spotřebu, ale potřebuje ji na splácení svých dluhů. Ale i státy třetího světa se snaží vybudovat silný exportní sektor kvůli splácení dluhů místo toho, aby vyráběly produkty pro vlastní spotřebu. Tady vidíme absurdnost situace, kdy nejbohatší státy světa zvyšují svoji výrobu, aby zlepšily svoji platební bilanci, zatímco nejchudší státy světa, které by zoufale potřebovaly zlepšit vlastní polnohospodářství a průmyslovou strukturu 37

orientovat na vnitřní trh, se musí prosazovat na přesyceném světovém trhu – to všechno z finančních důvodů. Na tom je vidět, že ekonomika – hlavně finanční ekonomika se pohybuje mimo realitu. Pokud by se pohybovala taková ekonomika v makroekonomické sféře, bylo by to dobré. Bohužel, ale ovlivňuje náš každodenní život. Při každých volbách, při sestavování každého rozpočtu se pozornost soustřeďuje na snižování výdajů. Opozice obviňuje vládu z plýtvání, zatímco vláda označuje finanční plán opozice za nereálný. Desítky ekonomů s kalkulačkou v ruce propočítávají zda jsou sliby vlády důvěryhodné. Nakonec vítězoslavně vykřiknou „není dost peněz“. Sliby vlády nejdou splnit. Peníze jsou přijaté jako konečný arbitr. Peníze jsou jedinou ekonomickou pravdou, limitující realitou. Vidíme-li tento věčný nedostatek státních financí, je zapotřebí ho zpochybnit. Vždyť cihel je dost, vápna i písku také, zařízení je vyrobené – lidí schopných postavit cokoli je dost a všechno, co by se postavilo, by bylo obyvateli velmi žádané. Jenže to nejde. Nejsou peníze. Proto také škola, nemocnice, knihovna, laboratoře musí být zavřené. Jak je možné, že něco, co už neexistuje, musí být zavřené, protože na to nemáme peníze. Peníze jsou něco, co vytvořil člověk. Tak, jak je to možné, že něco nejde jenom proto, že chybí papírky, na kterých jsou napsané číslice? Město zoufale potřebuje novou školu, opravit silnice, lékařské středisko – materiál leží na dvoře, nezaměstnaní by chtěli práci, ale nejde to – nejsou peníze. Jak je to možné, že si nemůžeme dovolit něco, co máme fyzicky na dosah ? A nejhorší je, že tato situace je všeobecně přijatelná. Je to jakoby nedostatek peněz byl stejný jako nedostatek pracovních sil, materiálu, poptávky. Když nějaký člověk nemá peníze, tak se to dá vysvětlit. Jestli však celá ekonomika nemá, trvale trpí nedostatkem peněz a protože nemůže dělat něco, na co má prokazatelně dost kapacit a prostředků, tak to je absurdní. Přitom je to způsobeno tím, že penězům se důvěřuje, peněžním statistikám se věří. Všichni vycházejí z toho, že finanční údaje vystihují naši situaci. Jsme hluboko zadlužení, denně se potácíme mezi solventností a nesolventností. Proto musíme mnohem více pracovat, snižovat náklady, být konkurenceschopní, musíme zvýšit produktivitu, vytvořit nová pracovní místa, víc exportovat. Má to však malinkou chybičku – to samé říkají lidem v Americe, ve Francii, v Německu, Švédsku nebo v Kanadě. Ale to samé už uslyšíte i v Etiopii, v Sudánu, na Filipinách nebo v Indii. Způsob, kterým jsou současné peníze tvořené dluhy, jim dodává specifický charakter. Tyto peníze fungují v izolovaném matematickém světě, a tento svět přenášejí do našeho reálného světa. Říkají nám, co smíme a co nesmíme dělat, co si můžeme a co nemůžeme dovolit. Jenže, když tyto peníze jsou falešné a iracionální, je i jejich interpretace skutečnosti falešná a irelevantní. Je přímo zavádějící. Nikoho nemůže překvapit, když státy jsou chronicky zadlužené, nemají dost prostředků, veřejné služby jsou finančně nedostatečně zabezpečené. Vždyť tento svět je postaven na dluhu. Přesto všichni ekonomové přijímají tento systém přes všechny nedostatky, které jsou viditelné a každému jasné. Spoléhat se na banky a stavební spořitelny, aby tvořily peníze prostřednictvím dluhů a umožnění, aby takové virtuální peníze tvořily moderní peněžní zásobu je nežádoucí a neprozíravé. Pro takovou politiku neexistují polehčující okolnosti. Každý, kdo chce může vidět následky takové ekonomiky. Vysoká nezaměstnanost, odbytová krize, neustálé zbídačování velké většiny obyvatelstva – to jsou důsledky. Vysoké zisky a bohatnutí stále menší a menší skupiny obyvatel je druhou stranou mince. Nebetyčná lhostejnost lidí v luxusně vybavených kancelářích v mrakodrapech, tyčících se nad slamy, přesouvá miliardy dolarů ze země, které dnes zajišťují její prosperitu, do jiné země. Přitom nechávají prvou zemi na pospas úpadku, chaosu, bídě. To vše za jediným výsledkem. Za ziskem několika lidí. Celý monetární systém je chybný. Už to, že bankovní úvěry tvoří ve většině nejrozvinutějších zemích 95% peněžní zásoby je znakem, že bankovnictví se stalo nejdůležitějším článkem ekonomiky. Banky prostřednictvím manipulace s úrokovými mírami ovládají ekonomiku.

38

Přidávají nebo ubírají čtvrtinky procentního bodu (to je také jejich newspeak – nestačí jim procento, ale vytvořili si procentní bod i když je to jedno a to samé) a tím zdražují nebo zlevňují úvěry a ty jsou hlavním motorem ekonomiky. Byznysmeni na celém světě se zatajeným dechem poslouchají jejich slova a lámou si hlavu nad tím, jaké rozhodnutí přijmout. A to je hlavní bod obžaloby současného finančního systému, když jediné číslo v jednom počítači v jedné zemi ovládá ekonomiku celé planety. V průběhu historie se stále mluvilo o tom, že peněžnictví je nutno zreformovat. V 19. století se mu dávala vina za hroznou bídu, která ovládala Evropu a Ameriku v období intenzivní industrializace. Ve dvacátém století se mu dávala za vinu velká krize ve třicátých letech. Přitom to bylo v éře, která byla na první pohled bohatá , ve které rozvíjející se technologie nabízely lidem svobodu i materiální prosperitu. V té době všechny finanční teorie odmítaly finanční systém založený na dluhu. Zajišťovaly ho peníze pokryté zlatem. Dokud jste mohli jít do banky a vyměnit si své peníze za zlato, bylo všechno v pořádku. Posledních 30 let je zvláštní tím, že nikdo nevěnuje pozornost problémům dluhů a na něm závislém finančním systému. Přitom finanční krize v Asii nebo v Argentině nám ukazuje, že hrozba jeho kolapsu tady stále existuje. Destruktivní účinky finančního systému založeného na dluhu se projevují dlouhodobém horizontu. V nich hraje prim pokles osobní solventnosti. Zadluženost lidí se zvyšuje. V ekonomice, kde ceny zboží rostou díky obchodnímu dluhu a příjmy spotřebitelů jsou nahlodávané hypotékami, je zaváděna výroba zboží nízké kvality a celý růst je směřován tímto směrem. Společnosti dávají miliony dolarů na vývoj zboží, které se rozpadne týden po záruce. Omlouvají to zachováním pracovních míst. Takové zboží je možno recyklovat a znovu vyrábět, eventuálně exportovat pod záminkou, že takový obchod zlepšuje celkový blahobyt. Pokles životnosti produktů a cynická manipulace s lidskými emocemi nabádající kupovat různé módní zbytečnosti, která podporuje růst chamtivé konzumní společnosti, pochází přímo ze systému založeném na dluzích. Přitom jsou lidé nuceni pracovat stále víc a efektivněji, nutí je adaptovat se, rekvalifikovat, protože v opačném případě je čeká nedůstojný život a bída nezaměstnaných. Ale i ti, co zatím mají práci, musí být v ustavičném střehu, protože svět, ve kterém žijí, se mění přímo před jejich očima jako v nějakém kafkovském románu. Z výše uvedeného je zřejmé, že bankovní úvěr představuje nefunkční formu peněz. Taková ekonomika je stále hnaná k ustavičnému růstu bez ohledu na reálnou potřebu nebo poptávku. Bankovní úvěr rodí finanční závislost jak uvnitř ekonomiky, tak na mezinárodní úrovni. Reformovat takový systém není maličkost. Znamenalo by to postupnou změnu samotných základů národních ekonomik a mezinárodních vztahů. Přesto by to stálo za to. S ohledem na obrovský nápor na životní prostředí, plýtvání přírodními zdroji a společenské a politické napětí, způsobené deregulovaným obchodem a nekontrolovanými kapitálovými toky, je to slibná a rozumná perspektiva. Má jen jediného nepřítele. Jsou to vládci tohoto systému, majitelé bank a další, kteří v tomto systému jsou příjemci obrovských zisků, které by ztratili. A protože mají větší moc než jakákoli vláda, je to v nejbližší době nepřijatelné. Přesto nemusíme zoufat. Tento systém je předurčen ke krachu a teprve potom bude možno provést rozumnou změnu. A nebude to tak dlouho trvat. Finanční krize v Asii nebo v Argentině nám to ukázala. Každý vidí, že takový systém je neudržitelný. Obchod na mezinárodní úrovni ze založen na současném finančním systému dluhů. Všechny státy jsou zadlužené. Ty nejbohatší nejvíce. Nejvíc zadlužené jsou státy s nejrozvinutější technologií a ekonomikou. Dluhy třetího světa jsou nesplatitelné přesto, že jsou dávno zaplacené.

39

Mezinárodní obchod Obchod na mezinárodní úrovni ze založen na současném finančním systému dluhů.Všechny státy jsou zadlužené. Ty nejbohatší nejvíce. Nejvíc zadlužené jsou státy s nejrozvinutější technologií a ekonomikou. To jsme si ukázali v jiných článcích. Státy namísto úsilí o dosáhnutí obchodní rovnováhy se agresivně ženou za maximálními zisky z exportu. Mezinárodní obchod degeneroval na soutěž mezi jednotlivými státy snížit svoji zadluženost. Rozhodně to není vzájemně výhodná směna zboží a služeb. Dluh krajin třetího světa je jednoznačně způsoben tím, že emise peněz do ekonomiky je založena na spoléhání se na bankovní dluhy. Mezinárodní kapitál si na to založil několik organizací jako MMF (Mezinárodní měnový fond), WTO (Světovou obchodní organizaci) a Světovou banku (SB). Model braní půjček, které by se měly použít na rozvoj a potom na splácení půjček penězi získanými z exportu, je největším selháním současné ekonomické vědy. Vytrvalá neschopnost splácet ty dluhy je toho důkazem. Otázkou zůstává, jestli to není úmyslně. Vždyť ty státy jenom na úrocích zaplatí víc než si vypůjčily. Státy třetího světa se snaží vybudovat silný exportní sektor kvůli splácení dluhů místo toho, aby vyráběly produkty pro vlastní spotřebu. Tady vidíme absurdnost situace, kdy nejbohatší státy světa zvyšují svoji výrobu, aby zlepšily svoji platební bilanci, zatímco nejchudší státy světa, které by zoufale potřebovaly zlepšit vlastní polnohospodářství a průmyslovou strukturu a orientovat se na vnitřní trh, se musí prosazovat na přesyceném světovém trhu – to všechno z finančních důvodů. Největší zadluženost je v Africe. Od dob kolonialismu se nic nezměnilo – jen se vyměnili pánové. Místo kolonizátorů tam vládnou nastrčení domácí diktátoři, kteří mají jediný úkol – udržovat status quo. Jediného afrického vládce, který se pokusil o skutečnou vládu ve své zemi (Patric Lumumba), toho sežrali – doslova. Jeho následovník Mobutu úsilovně vykrádal zemi a když se ho konečně země zbavila, užíval si nakradený majetek na Coté d ´Azur. Stejně jako známý kanibal Bokassa, který se pod patronací francouzské vlády nechal pomazat na císaře. Po vyhnání ze země si nakonec oba spokojeně užívali svůj nakradený majetek ve Francii. Jak je možné, že západní vlády poskytují asyl všelijakým vrahům a zlodějům a nevydají je k potrestání do jejich zemí? Není to proto, že by tito lidé mohli prozradit něco ze zákulisí koloniální politiky v postkoloniální době?? A to je jen špička ledovce. Veškerý majetek, veškeré nerostné bohatství afrických zemí je v rukou nadnárodních západních společností. Cizí společnosti vlastní ropu, diamanty, měď, zinek – vlastní všechno. Místním nezůstalo nic. Veškeré peníze odtud odcházejí do zemí kolonizátorů. Proto tyto země nemohou nikdy splatit dluhy, které jim tak ochotně půjčují. Pod taktovkou WTO Světová banka půjčuje peníze, které se obratem vracejí na účty diktátorů v Paříži nebo Londýně. Ovšem v zemi zůstanou dluhy, které ty země budou po staletí splácet. Budou je splácet z toho mála, co v zemi zůstalo, mimo majetek nadnárodních společností. Bohužel - v zemi nezůstalo nic, kromě několika koz v majetku pastevců. Většina těch dluhů je už dávno zaplacena . Jenže oficiálně tyto země splácejí sotva úroky a úroky z úroků. Nikoho nezajímá, že částku, kterou si půjčili už několikrát zaplatili. Takový je bussines v Africe. Nedávno jsem četl, že Nigerie dostala peníze v hodnotě šesti Marshalových plánů. Přesto je tam stejná bída jako za dob, kdy tam vládli angličtí kolonizátoři. Kde jsou ty peníze? Kde by byly, jsou v západních bankách. V zemi se střídá jedna vojenská junta za druhou, všichni kradou, ale co je hlavní, nakradené peníze ukládají v bankách ve Francii, v Londýně nebo ve Washingtonu. A to je účel. Na světě existuje jediná země, která není vykořisťována nadnárodními firmami. Je to Kuba. A proto je vystavena tak brutálním sankcím ze strany Spojených států. To není proto, že by USA potřebovalo těch pár dolarů z Kuby – ty by je nevytrhly. Nerostné bohatství tam už žádné není – pokud tam bylo, je už dávno vyplundrované americkými společnostmi. Neříkám, že režim na Kubě je dobrý nebo špatný. Ale ekonomický model je tam určitě 40

zdravější. Nebezpečí Kuby je v tom, že je to příklad země, která může bez Ameriky existovat. Je to příklad, který už v Jižní Americe má mnoho příznivců. Na americkém zadním dvorku se rozrůstá levicové hnutí. Ve Venezuele a v dalších zemích poznávají, že je možno podporovat vlastní ekonomiku. A že je to pro zemi prospěšnější.

Nezaměstnanost Nezaměstnanost je tak stará jako kapitalismus. Ano, přišla až s kapitalismem. Otrokář totiž musel své otroky živit. I feudál se staral a nechal nevolníky dva dny pracovat na jejich, aby měli na obživu. Jenom kapitalista, když lidi nepotřebuje, vyhodí je na dlažbu a nechá zemřít hlady. Že nezemřou hlady je jen a jen zásluhou socialistických vymožeností, které si lidé vybojovali. Pádem socialistického tábora kapitalismus odhodil sociální masku a rozvinul svoji starou podstatu. Že se za "osvobozeným" podnikáním klube novodobé otrokářství, to nám neřekli. Reálný kapitalismus je ten, který popsal Karel Marx ve svém „Kapitálu“. Práce denně 14 – 16 hodin, práce dětí od 5 let. Minimální mzdy. Posledním zákonem ve prospěch pracujících v předodborových dobách je anglický zákon z roku 1848, který zakazoval práci dětí mladších 8 let delší než 13 hodin denně. To je pravý a nefalšovaný kapitalismus. A ať si nikdo nedělá iluze, že by to bylo lepší, kdyby tady nebyl zákoník práce a odbory. Kapitalismus se zbláznil Po pádu komunismu se kapitalizmus nesmírně posílil. Socialistický blok donutil kapitalisty zřídit tzv. sociální stát. Strach z komunismu zajistil pracujícím na západě slušnou životní úroveň. Pamatuji si, jak v roce 68 se mezi lidmi rozšiřoval leták profesora Šika o situaci v Holandsku. Stálo tam, že v Holandsku zaměstnavatelé platí svým zaměstnancům třináctý plat na dovolenou, čtrnáctý na vánoce, dále jim platí benzin na cestu do práce, oběd v závodní jídelně je za 1 gulden a další a další. A profesor Šik se ptal – to jsou holandští kapitalisté takoví lidumilové a dávají všechno svým zaměstnancům? A hned si odpověděl – ne, ale holandští kapitalisté mají jen dvě možnosti. Buď to dají svým zaměstnancům, nebo státu na daních. Nic mezi tím. Pak je jednoduché si spočítat, že než státu na daních, je lepší to dát svým zaměstnancům, protože získají vděčnou a loajální pracovní sílu, která se pro ně v případě potřeby přetrhne Z té doby (sedmdesátá léta) mám i jiné informace. Tehdy jsem se díval na německou televizi. Dvakrát týdně dávali přehled o (tehdy) zaměstnanosti. Pamatuji si ta čísla. Počet nezaměstnaných – na začátku 400 000, později 600 000 lidí. Počet volných míst - více než dva miliony. Ano, na každého nezaměstnaného byla 4 volná místa, kde podniky hledaly zaměstnance. Jak je to dnes v Německu? Více než 8 milionů nezaměstnaných, volná místa žádná. Současný vývoj Kapitalismus se v poslední době věnoval vytváření newspeaku (podle Orwelova románu „1984“ nová řeč, kde se pod starými pojmy vytvářel nový - často opačný – význam). Máme teď kromě restrukturalizace také mobilní a flexibilní pracovní sílu. Mobilní pracovní síla jezdí za prací podle potřeby podnikatelů. Spí pod stany nebo v předražených podnájmech. Proč by si i soukromí majitelé nemovitostí nenamastili kapsu na nebožácích hledajících práci kdekoli. Flexibilní ( tj. ohebná) pracovní síla zase bere to, co zrovna je. Flexibilita pracovní síly znamená, že lidé nebudou pracovat na pevnou pracovní smlouvu, (aby podnikatel nemusel při výpovědi dát dva měsíční platy navíc.) Člověk bude jeden týden dělat skladového dělníka - druhý týden bude pracovat na výkopech a potom třeba zametat ulice. Prostě - bude pracovat tam, kde bude zrovna potřeba - když nebude potřeba, má smůlu. Ještě jednu vlastnost musí – podle požadavků z inzerátů pracovní síla mít. Vysoké nasazení. To znamená ochota pracovat denně 12 až 16 hodin denně, většinou bez placení přesčasů. V moderních obchodních řetězcích to znamená, že pokladní si z minimálního platu musí kupovat pemprsky, protože celou směnu nesmí jít na záchod. To znamená, že ti co nestačí, musí odejít. Ve spojení s dnes moderním kultem mládí starší a nemocní nemají šanci. Mladý třicetiletý generální ředitel má před starším a zkušenějším jednu přednost – 41

počet

absolutní nedostatek sociálního cítění. Pro něho není problém vyčistit podnik od starších méně výkonných pracovníků. Globalizace světových trhů znamená jejich propojení a tím pokles ekonomiky v hlavních světových centrech, znamená rozšiřování krize po celém světě. Ve Spojených státech FED (federální reservní systém) oznámil, že inflace v USA se snižuje, protože "nemá šanci kvůli slabému trhu práce. Aktivita v dosud zkomírajícím zpracovatelském průmyslu se mírně zvedla. Ceny zboží jsou stabilní a růst mezd je velmi umírněný. Celá světová ekonomika stagnuje, ale hospodářská krize v Evropě a v Japonsku bude dále sílit a předstihne hospodářskou krizi v USA“. Přeloženo do češtiny : přes slabý růst ekonomiky nezaměstnanost stoupá. Lidé nemají peníze, proto nenakupují a ceny musí stagnovat. Takže jediné co roste, je nezaměstnanost. Poslední studie Davidsonova institutu pro odhady vývoje v USA i v EU na rozvíjejících se trzích oznamuje stále stejný trend. Ekonomický růst bude pokračovat - současně se budou zvyšovat deficity veřejných rozpočtů a bude se zvyšovat nezaměstnanost. To je současný případ Francie a Německa. Oživování americké ekonomiky nabírá tempo, ekonomika stále nevytváří pracovní místa, v čemž se může podle ekonomů skrývat riziko. I přes zrychlení hospodářského růstu přišlo letos v USA jen za jediný měsíc o práci 100 tisíc lidí. Od roku 2001 ztratilo práci v USA skoro 3 miliony lidí. Je možno snížit nezaměstnanost? Jedině růst výroby může zvýšit poptávku po pracovní síle. Ale - proč by měla výroba růst? Trhy jsou přesyceny. Výroba nemůže růst bez růstu spotřeby. Ve státě, kde víc než polovina lidí vydělává méně než 8000.- měsíčně, už spotřeba neporoste. A pro zvýšení exportu je minimální šance. A nikdo u nás není schopen tuto pravdu říci nahlas. Budou naše podniky v kapitalismu vyrábět pro sklad?? Těžko. U nás už lidé (stejně jako v USA a EU) utrácejí i na dluh. Ale dluhy budou jednou muset splácet - ale potom zase nebudou utrácet. Jedině růst výroby sníží nezaměstnanost. Růstu výroby musí předcházet růst spotřeby. Navíc růst spotřeby zboží domácí provenience! Deficity české obchodní bilance (za celou dobu vlády Václava Klause dosahovaly 200 miliard ročně) jsou katastrofou pro naši výrobu (způsobily bankroty a likvidaci podniků) a jejich důsledkem je i vysoká nezaměstnanost. Vysoký obchodní deficit u nás „vyrobil“ desetiprocentní nezaměstnanost. Z výše uvedeného je vidět, že nový trend kapitalismu – volný pohyb zboží a kapitálu - prováděný pomocí WTO je výhodný pouze pro nadnárodní monopoly. Pro státy a pro lidi je vražedný. Celní bariery dvě stě let bránily státy před nezaměstnaností a chudobou. Vynucovaný volný obchod způsobuje bídu u nás a smrt milionů lidí ve třetím světě. Je u nás skutečně 10% nezaměstnaných? Nezaměstnanost podle oficiálních počet nezaměstnaných v letech 1991 až 2010 údajů je u nás nyní 10%. Ale je to opravdu tak? Vezměme si např. 1600000 situaci v Mostu, kde si můžeme 1400000 dokumentovat, že nezaměstnanost 1200000 v ČR je mnohem hrozivější, než si 1000000 můžeme domyslet. V Mostu žije 800000 celkem 45 611 lidí v produktivním 600000 400000 věku – tj. věku, kdy by měli 200000 pracovat. Zaměstnaných je přitom 0 pouze 28 948 lidí - to je 63%. Na 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 úřadu práce je evidováno jen 8070 nezaměstnaných - to je 17%. Tento roky údaj je používán v oficiální počet nezaměstnaných statistice. Výpočtem zjistíme, že 8593 lidí nemá práci, nehledá práci a není evidováno. Kdo jsou tito lidé? Část z nich byla vyřazena z evidence z různých důvodů. Práci nemají, podporu nepobírají a zřejmě se živí všelijakým způsobem. Spočítáme-li si, že to je 20% obyvatel města musíme přiznat, že to číslo je znepokojující. Těch 20% jsou lidé, žijící na samém okraji společnosti bez pomoci, bez možnosti žít slušný život. Spolu s legálně nezaměstnanými to je celkem 37% obyvatel města. Čtyři lidé z deseti. Jsou to oběti naší skvělé demokracie. Protože situace v ostatních městech je pravděpodobně obdobná,

42

stojíme před hrozbou masy lidí, kteří nemají co ztratit. Až si to uvědomí, bude už pozdě situaci řešit. Sníží se nezaměstnanost? Odpověď na otázku je bohužel jasná a jediná : nezaměstnanost v budoucnosti už bude jen a jen růst a v současném typu kapitalismu nikdy už neklesne. Stačí srovnat výše uvedená čísla. Potřebujeme-li desítky miliard korun na vytvoření 3000 pracovních míst, kolik stovek miliard je zapotřebí pro 50 000 předpokládaných nových nezaměstnaných? A to je jen na udržení stávajícího stavu, aby nezaměstnanost dále nestoupala. Stačí se podívat na sousední státy jako Polsko a Slovensko – nezaměstnanost tam dosahuje už dnes 18%. Podíváte-li se na počty nezaměstnaných v minulých létech, vidíte, že v každém prosinci je jich více než bylo v lednu. Trend růstu nezaměstnanosti je v posledních třiceti létech stále stoupající a malé sezónní kolísání v průběhu roku nahoru a dolů na tom nic nezmění. Přitom tento trend není lineární, ale exponenciální (jak je vidět na grafu). Jednoduchou extrapolací tohoto trendu zjistíte, že bylo-li v roce 2000 7% nezaměstnaných a je-li dnes 10% nezaměstnaných, potom v roce 2005 jich bude 13 až 14% a v roce 2010 více než 25 až 30%. To jsou znepokojující čísla. Bude vláda čekat až se tito hladoví a zoufalí lidé ozbrojí a budou sami hájit své zájmy? Je snad vyzbrojování policie těžkooděnci po zasedání NATO již příprava na budoucí časy? Je politika snižování daní to pravé? Současná politika je založena na snižování daní. Jedná se o lež, kterou se nás politici snaží přesvědčit, že snižováním daní pro podnikatele bude vybudován blahobyt na této zemi. Říkají nám, že když budou nízké daně, tak se zabrání daňovým únikům a podnikatelé je budou rádi platit. Tuto blbost všichni říkají a nikdo jí nevěří. Jedinou daň, kterou by podnikatelé platili je nulová daň. A ještě by jim bylo líto dát peníze za poštovné, aby oznámili státu, že nebudou nic platit. Nikdo nechce nic platit - to je normální. Mluvíme-li o daních, musíme se podívat do minulosti. Doba po druhé světové válce byla dobou obrovské konjunktury. Půlka světa byla rozbitá a všude bylo dost práce. Svět byl rozdělen na dva tábory. Kapitalistický svět byl ohrožen socialistickou revolucí ve východní Evropě. V Africe se bouřili kolonie a začali vznikat nové nezávislé státy, které se klonili na stranu Sovětského svazu a koketovali se socialismem. Strach se šířil v pracovnách vládců kapitalistického světa. Pod vlivem tohoto strachu se rozhodli dát svým dělníkům vysoké platy. Nechtěli socialistickou revoluci a rozhodli se koupit si doma sociální klid. Aby dali svým dělníkům to, co měli lidé ve východní Evropě museli nasadit vyšší daně pro podnikatele. Pamatuji si, že v roce 1968 se u nás rozšiřoval článek profesora Šika, kde popisoval hospodářský systém v Holansku. (ale stejně to fungovalo v celé Evropě i v USA) Profesor Šik napsal : podnikatelé v Holandsku platí lidem vysoké mzdy. Jídlo v závodních jídelnách je za symbolickou cenu. Platí lidem cestu (benzin) do práce. Ráno dají lidé na bráně seznam potravin a odpoledne si je odnášejí za velkoobchodní ceny. Pro ženy zřizují kadeřnické salony přímo ve fabrice. A další a další vymoženosti. Pan profesor se ptal - jak je to možné, to jsou holandští kapitalisté tak hodní a lidumilní, že tohle všechno pro své zaměstnance dělají?? A hned si odpověděl : ne, holandští kapitalisté nejsou lidumilové, ale nemají na výběr. BUĎ TY PENÍZE DAJÍ SVÝM ZAMĚSTNANCŮM, NEBO STÁTU NA DANÍCH. JINOU MOŽNOST NEMAJÍ. A kapitalisté to raději dají svým lidem, než státu na daních. Ví, že jejich spokojení zaměstnanci jim to vrátí poctivou prací a v případě potřeby se pro ně přetrhnou. Tak to fungovalo do konce osmdesátých let. Pamatuji si i jaké daně byli v USA v roce 1960. Tehdy totiž můj idol Elvis Presley poprvé vydělal více než milion dolarů za rok. A noviny (anglické) ho litovali, že z toho dostal jen 183 tisíce dolarů čistého. Rovných 817 tisíc zaplatil daň. Každý si vypočítá kolik procent to bylo. Proč mohla být v USA v roce 1960 daň skoro 82% z příjmu. A kolik je dneska? A proč je to tak? A proč to nejde dneska?? Vysoké příjmy dělníků tehdy měli ještě jeden výsledek. Pamatuji si, že jsem každý den viděl v německé televizi na konci zpráv tabulku o zaměstnanosti (všimněte si o zaměstnanosti nikoli o nezaměstnanosti) Ještě celá sedmdesátá léta bylo v Německu asi 400 tisíc nezaměstnaných a pro ně bylo více než 2 miliony volných míst. Ano ještě jednou slovy : dva 43

miliony volných míst v Německu pro 400 tisíc nezaměstnaných. (na sedmdesát milionů obyvatel je to slušný, ne? a jak je to dneska? - žádná místa pro víc než 4 miliony nezaměstnaných.) A TO JE JEDINÝ VÝSLEDEK SNIŽOVÁNÍ DANÍ. Jenom blázen si může myslet, že peníze, které zůstanou z nízkých daní se vrátí do společnosti. Tyto peníze slouží jen a jen ke zvyšování osobní moci. U těch malých v komunální oblasti, u větších v celostátní oblasti a u těch největších globálně. Neustálé zvyšování nezaměstnanosti roztáčí kolotoč, ze kterého není úniku. Čím více nezaměstnaných, tím méně lidí schopných nakupovat, tím více se musí snižovat výroba. Vzroste počet lidí, kteří nemají na utrácení. Bude se omezovat výroba, bude se propouštět. Nezaměstnaní nebudou kupovat. A tak to bude pokračovat do nekonečna až se celý systém zhroutí. Řešení takového problému už nám ukázali Romové na Slovensku. Přes oživování americké ekonomiky, která nabírá tempo, ekonomika stále nevytváří pracovní místa, v čemž se může podle ekonomů skrývat riziko. I přes zrychlení hospodářského růstu přišlo v USA jen za jediný měsíc o práci 100 tisíc lidí. Od roku 2001 ztratilo práci v USA skoro 3 miliony lidí. Ovšem snižování daní, které zahájil už Reagan na začátku osmdesátých let stále pokračuje. Daně se snižují už 25 let a po celou tu dobu nezaměstnanost stále jen stoupá. Přední ekonomové nevidí žádnou souvislost, zajímavé. Nechápu, proč ekonomové nevidí přímou souvislost mezi politikou snižování daní po nástupu Reagana a Thatcherové do vlády a okamžitým růstem nezaměstnanosti, který se dodnes nezastavil. A už se nikdy nezastaví. Program presidenta Bushe je další snižování už nízkých daní. Politika prováděná po druhé světové válce měla úspěch. Vysoké daně zajišťovaly koupěschopnost obyvatelstva. Vysoké zisky pár jednotlivců a NÍZKÉ DANĚ JSOU HROBAŘEM SVĚTOVÉ EKONOMIKY. Je to proto jak jsem psal výše. Máme pár boháčů, kteří mají jednu hubu a jeden žaludek. Miliony bohatých pracujících mají miliony hub a žaludků a ty mají nějakou spotřebu. Pak poroste výroba i ekonomika a bude klesat nezaměstnanost. Jenže souvislosti nikdo nechce vidět. Ekonomie podruhé S úsměvem jsem si přečetl reakce „odborníků“ na můj článek o ekonomii. S uspokojením jsem mohl konstatovat, že se mi opět podařilo píchnout do vosího hnízda. Pozorní čtenáři si už všimli, že všechny moje články jsou poněkud kontroversní. Já se při psaní řídím přesvědčením, že článek musí především zaujmout. Že musí vzbudit emoce. Nadšení nebo nenávist. Všechno – jenom ne nezájem a nudu. Psát články, které nikoho nezaujmou nemá cenu. Pro každého autora musí být deprimující, když jeho článek čtenář po přečtení ihned zapomene nebo nedejbůh ho ani nedočte. Správné je, když čtenář po jeho přečtení ihned sedne za stůl (dnes počítač) a píše odpověď. V takovém případě jsem spokojen. A nyní k věci. Do mého článku se obuli hned dva čtenáři – pánové Jan Mysliveček a Jan Faltysem. Shodou okolností oba jsou, stejně jako já, laici v oboru. Stejně jako v mém článku i u nich převážila politika nad vědou. Politika, ale s opačným znaménkem. Já se ale nebráním tomu, že jsem článek o ekonomii zpolitizoval. Ona totiž ekonomie je základ pro politiku. Ekonomie dává podklady pro politiky. A jsou to ekonomové, kteří vypracovali základ, podle kterého politici ODS vypracovali svoji modrou šanci. Dnes už hodně lidí ví, že modrá šance není to nejlepší pro obyčejném lidi. Už to ví i politici ODS, kteří pomalu couvají. Ne tak ekonomové. Ti jsou stále přesvědčeni, že jejich návrhy nízkých daní a privatizace sociálního státu jsou to nejlepší. Bůh nás ochraňuj před takovými ekonomy. Oba pánové se pustili do mého přirovnání ekonomie a exaktních věd. Jistě jsem se dopustil zjednodušení. Napsal-li jsem, že postuláty exaktních věd mají trvalost do dneška, myslel jsem tím (já jsem elektrikář) pokusy pánů Ohma, Ampéra a dalších, kteří se pitváním žabích stehýnek dostali až k závěrů, platným dodnes. Ohmův zákon, stejně jako Faradayovi zákony platí dodnes. I Mandělejevova tabulka v chemii platí. Poznámka pana Faltýska, že podle mne by dodnes platilo, že země je placatá je trochu z cesty. Tato teorie by už dávnověku neplatila, kdyby bohulibí křesťané neupalovali nositele jiných myšlenek. Nemohu se ubránit pocitu, že některým lidem vadí, že dneska se to už nesmí. 44

Pan Faltysem už nadpisem svého článku „Vít je jako Rudé právo“ mne rovnou zdiskreditoval. Po takovém titulku už nemusel nic psát neboť tím jsem vyřízen navěky. Přesto pan Faltýsek se mnou polemizuje. A jako mnoho diskutérů mi vkládá do úst něco co jsem neřekl. Já jsem nenapsal, že Sovětský svaz dýchal ekonomicky na záda západu (i když jeho úspěchy v kosmonautice v šedesátých a sedmdesátých letech byly imposantní). Sovětský svaz dýchal na záda západu v sociální oblasti. Ona totiž 100% zaměstnanost po dobu 60 let (u nás 40 let) je také úspěch ekonomiky. Ale jiné ekonomiky než je ta dnešní. Úvahy pana Faltýska na téma „Čím více zaměstnanců, tím více vykonané práce, tím větší zisk i pro firmu“ je skutečně jen ona mnou zmiňovaná pustá a planá teorie. Skutečnost je složitější. Ale jsem rád, že neobhajuje co nejnižší mzdy zaměstnanců – mzda nechť je odpovídající. Bohužel jeho ekonomie nám hravě dokáže, že čím menší budou platy, tím vyšší bude zisk. Takže je jasné jak to dopadne. Nakonec řekl pan Faltysek, že já sám vím jak vyřešit ekonomickou situaci celého světa. Bohužel to nevím, ale to mi nebrání, abych viděl všechno, co je špatné a co společnosti chybí. Poznámka pro pana Faltýska : pro mne (na rozdíl od něho) společnost jsou všichni lidé, včetně nezaměstnaných, chudých a jinak neúspěšných. Prostě těch spodních 10 milionů. Pan Mysliveček se snažil vyvrátit můj článek skoro větu za větou. Bohužel pracuje stejným stylem jako já – totiž dává názor proti názoru. Ale to je potom jiná diskuse než o ekonomii. V názorech se s panem Myslivečkem neshodneme, protože oba vycházíme z jiných posic. Pan Mysliveček má pravdu, že Margaret Thacherová začala privatizovat když my jsme tu měli hluboký komunismus. Druhá věc je, co to přineslo. Privatizace železnic v Británii přinesla jen problémy. V honbě za ziskem noví majitelé zapomněli na inovaci a bezpečnost – výsledkem byly havárie a nespolehlivost. On totiž jen stát je schopen a ochoten dotovat železnici. Soukromý vlastník požaduje jen zisk. Privatizace elektráren a rozvodných sítí přinesla havárie a výpadky celých regionů z téhož důvodu. Majitelé odčerpávali zisky a zapomněli na údržbu. Dnes se uvažuje o rasantním zvýšení cen elektřiny až o 30%. Zdůvodňuje se to nutností investovat do nových elektráren. Nikdo se neodváží říci, že majitelé si každý rok na dividendách vyplatí dvě elektrárny. A na věci nemění nic ani to, že většinovým majitelem ČEZu je stát. Tím hůře. Dávat nám za příklad Nový Zéland může jen pravicový extrémista. O Novém Zélandě jsme si mohli přečíst na Britských listech ze zkušeností lidí, kteří tam žijí. Nic pěkného to nebylo. Prostě ani Nový Zéland ani Slovensko (další takový stát, který nám dávají za příklad) není to pravé ořechové. Dalo by se říci, že jsou to spíše odstrašující příklady. Aby podpořil svoje teorie, mi pan Mysliveček vysvětlil, že na "začátku" se ekonomie zabývala základními otázkami "Co je to bohatství?" a "Odkud pochází?". Nevím proč se tím zabývala zrovna ekonomie, když odpovědi na tyto otázky jsou známé. Před dvěmi sty lety na to přišel už francouzský filosof Proudhon, když řekl, že majetek je krádež. A před více než sto lety řekl Emil Zola, že za každým velkým majetkem je velký zločin. Prosím, to já ne – cituji pouze klasiky. Ale líbí se mi to. Dále mi pan Mysliveček připomněl, že „v USA se školné platí velmi, velmi dlouho - na to není potřeba ekonomů“. Má pravdu. Ale nevím jestli mi dal ten správný příklad. Americké školství nejsou jen prestižní university. Důležité jsou obecné a střední školy. A tam má americké školství velké dluhy. Podle údajů jsou vědomosti amerických studentů na velmi nízké úrovni. Mnoho z nich neumí psát ani počítat, za to hrají bezvadně baseball. V USA jsou miliony negramotných. Skoro jako rozvojových zemích. A nakonec jakou úroveň má vzdělání, ve kterém se nesmí vyučovat Darwinova teorie o vývoji druhů? Co dalšího se nesmí? Oba pánové kritizovali můj článek z posic neoliberální ekonomie. Tedy stylu o kterém už jsem psal. Ale není jen neoliberalismus a není jen neoliberální ekonomie. Existuje i alternativní ekonomie a spolu s ní i alternativní státní zřízení ke kapitalismu. Lidé už pochopili zrůdnost současného systému a pracují na změně. Naposledy se sešli v Porto Alegre. Světová levice tvořená mladými lidmi chce nový lepší svět. A pracuje na tom. Zatím je to roztříštěné hnutí, ale jak se sjednocují liberálové, tak se sjednotí i levice. Každá akce budí reakci. A protestní akce proti schůzce G8 je toho důkazem. To není jen odpuštění dluhů chudým zemím. (mimochodem dluhů, které už byly dvakrát zaplaceni jen na úrocích.) To je o nové, lepší a spravedlivější společnosti. Tedy nic pro pány Myslivečka a Faltýska.

45

Proč stropy pojištění Tímto titulkem uváděl svůj článek ve čtvrtek v Právu pan místopředseda soc. demokratické vlády Jahn. Ač věta začínala slovem „proč“ nebyl za větou otazník. Taky to nebyla otázka – byl to imperativ. Celá věta měla znít „proč musíme zavést strop na placení sociálního a zdravotního pojištění“. Nejprve co je to strop pojištění. Pojištění se platí procentem ze mzdy. Už více než sto let se to platí. Tenkrát lidé s vysokými platy souhlasili s tím, že budou svými vyššími platbami pomáhat těm, kteří nemají to štěstí a jejich výdělky jsou malé. Sto let to nikomu nevadilo. Nyní po pádu socialismu se někteří lidé utrhli ze řetězu a odmítají se podílet na solidaritě s chudými. Tito bezcharakterní sobci odmítají platit a žádají „strop“ výše poplatků. Žádají, aby maximální výše jejich platby byla vypočítána maximálně z dvojnásobku nebo trojnásobku průměrné mzdy. A jsou to stejně bezcharakterní politici, kteří jim zařizují. Je to i proto, že obrovské peníze jim zatemnily oči i mozek. A z těchto peněz už oni nechtějí přispívat chudým. A stejně bezcharakterní politici jim to zajistí. Nevím, zda se sociální demokracie rozhodla zavést stropy na pojištění nebo je to soukromá iniciativa pana místopředsedy. Pan místopředseda má obavy ze směřování naší ekonomiky, pokud nezavedeme stropy. Firmám se tak zvyšují prudce náklady na zaměstnání špičkových manažerů. „Stropy na pojištění jsou třeba k podpoře podnikání“ - říká. Pan místopředseda je demagog. Součástí každého platu jsou daně a pojištění. Současné nešťastné rozdělení pojištění na dvě části – část, kterou platí zaměstnanec a část, kterou platí za něj zaměstnavatel může u méně inteligentních lidí vzbuzovat dojem, že je to nějaká pokuta pro podnikatele. Věc je přitom jasná. I ta část pojištění, kterou platí přímo zaměstnavatel je součástí příjmu zaměstnance. Není přece tak těžké, aby pokud náklady na zaměstnance jsou vysoké, aby mu podnikatel snížil plat. Ano, odvody z platu jsou vysoké, ale je to solidarita. A jak jsem napsal, sto let to nikomu nevadilo. Nebo vadilo, ale neodvážil se protestovat natož požadovat snížení plateb. Na to musí být silný žaludek. Pan Jahn ho má. Navíc, odvody jsou možná vysoké, ale třeba ve Skandinávii jsou větší. Skutečně nevím, proč se pan místopředseda angažuje v takové věci. Je pravděpodobné, že příští volby vyhraje ODS a ti mají ještě lepší řešení, které by panu místopředsedovi vyhovovalo ještě více. ODS má ve své modré šanci připraveno zrušení solidarity. Každý se musí postarat sám o sebe. Nikdo mu nic nedá. Za líbivými hesly o vyvázání se ze systému „státního pojištění“ připravují americký model. Každý se bude muset sám pojistit. Že to pojištění nebude laciné by mělo být každému jasné. Pokud zmizí solidarita, to znamená, že každý bude muset zaplatit plnou cenu. Už nebude přerozdělování peněz od lidí s vysokými příjmy k chudým. Obávám se , že stejně jako 60 milionů Američanů i mnozí lidé u nás nebudou mít dost peněz na zdravotní pojištění. Přidáme-li k tomu, že stejný systém připravují i pro důchodové pojištění musí nám být jasné, že budoucnost chudší části našeho obyvatelstva nebude růžová. Chtěl jsem provést takovou rekapitulaci nákladů na zdravotní péči po vzniku zdravotních pojišťoven. Hledal jsem na webových stránkách VZP a ministerstva vnitra náklady od roku 1993. Našel jsem jen údaje po roce 2000. Napsal jsem těmto institucím a žádal jsem o poskytnutí těchto údajů. Odpověděli mi, abych si je našel na internetu. Tam ale nejsou. Vypadá to, že tyto údaje jsou nejpřísněji hlídaným státním tajemstvím. Takže jediná informace, kterou mám, je dva roky stará zpráva z tisku, že náklady v roce 98 nebo 99 byly asi 90 miliard korun. V současnosti jsou náklady na zdravotnictví cca 200 miliard ročně. Protože pojišťovny nemají dvojnásobný počet pacientů a protože silně pochybuji, že dvojnásobně přibylo úkonů ve zdravotnictví, musím se ptát, kam ty peníze mizí. Když to dám dohromady s tím, že kontroloři ve VZP musí mít policejní ochranu, aby mohli pracovat, je všechno jasné. Zdravotnictví je černá díra ve které mizí desítky miliard korun. A lidem, kteří z toho těží, se vyplatí vyhrožovat vyvražděním rodin kontrolorů. A snižování daní je noční můra ekonomů. Z množství reakcí na moje dva články (Je politika snižování daní to pravé? a Nová německá politika) je vidět, že to je otázka živá. Odpovědi 46

byly většinou záporné, kromě jedné -("nemohu posoudit" - pan Hošek) Ostatní to shodili se stolu jako něco nemožného. Bohužel žádný mnou uvedená fakta nedokázal vyvrátit, natož pak aby poskytl jiné vysvětlení. Na jejich odpovědích je vidět, že ekonomové jsou zvláštní sorta - teď nevím čeho, protože nechci napsat lidí. Tito humanoidi mají svoje teorie o daních , ale hlavně o zisku. Pracují jen v kategoriích práce (otrocká) - zisk, zeštíhlování, efektivita. Daně jsou pro ně něco, co snižuje zisk. Žádný tento "Ekonom" ani jednou nepoužil slovo člověk. Pracovní síla, daně, zisk ano, ale nikdy člověk. Jejich věda neslouží lidem, ale jen úzké sortě podnikatelů. Tito lidé nevidí člověka s jeho sny o slušném životě, o životě ve kterém bude mít práci, nebude mít hlad, bude mít svůj malý byt, ženu a děti. který bude chtít, aby jeho děti mohly chodit do školy. bude se chtít radovat z malých věcí. z malého dárku své ženě a dítěti. člověka, který když bude nemocný, tak potřebuje lékaře. a člověka o kterého bude ve stáří postaráno. člověka, který netouží po diamantech ani vlastním tryskovém letadle, ale po obyčejném životě. to všechno tito lidé nevidí, přesněji vidět nechtějí. Tito ekonomičtí humanoidi zredukovali člověka na pracovní sílu, zajišťující zisk pro několik mocných. oni degradují celou výrobu na tvorbu zisku jakoby původní účel výroby věcí nebyl uspokojovat lidi v jejich potřebách. výroba poskytovala potřebné věci člověka a byla zdrojem obživy vyrábějícího. jenže to je už opravdu dávno. jejich ekonomické myšlení je nutí aby se dívali na člověka jako na výrobní prostředek sloužící k tvorbě zisku. a jako výrobní prostředek podléhá všem jejich zákonům. jejich myšlení je ve své podstatě zrůdné. v okamžiku kdy určí, že člověk je pouze tvůrce zisku jako třeba stroj, je tady myšlenka, že i člověk je vlastně jenom stroj. samozřejmě stroje se musí obměňovat - stejně tak lidé se musí obměňovat. co se děje se starými nepotřebnými stroji? jdou do šrotu. podle mne není daleko doba, že tito ekonomové začnou posílat lidi do šrotu. všichni ti nepotřební, opotřebovaní, staří lidé půjdou do šrotu. produktivní efektivní společnost se musí těchto darmožroutů zbavit, stejně jako se zbavuje nepotřebných strojů. teda do šrotu nepůjdou, protože šrot je zdrojem nových surovin. z člověka nezískáte nic. tyto nepotřebné lidi, kteří se už nehodí pro svoje opotřebení k využití na tvorbě zisku, nebo přebytečné nadbytečné, nezaměstnané, pro které není upotřebení těch je nutno se zbavit. tito lidé totiž ukrajují ze zisků těch úspěšných. Divím se, že na to ještě nepřišli. nejlepší bude, poslat je všechny do plynu. a jejich mrtvoly spálit v elektrárnách, aby z nich nakonec byl nějaký užitek. teprve potom bude ideální doba k podnikání. miliony otroků pracujících za minimální mzdy. potom bude možno zavést minimální daně - daně jen na policii a armádu, která bude ty otroky držet na uzdě. žádné daně ze zisku - to není spravedlivé, aby ti úspěšní platili za svoji úspěšnost daně ze zisku. je však možné i tyto policejní daně přenést na ty otroky. k tomu slouží DPH. všichni platí stejné daně podle své spotřeby. nakonec mercedesy a diamanty je možné od DPH osvobodit. Nkomu se to může zdát trochu kruté, jenže ekonomické věda je také krutá. to není nic o humanitě. Humanita je něco jako nadstavba marxismu - a to se musí vykořenit - třeba i v plynových komorách. Žádný z těchto ekonomů nepracuje s pojmy jako je humanizace práce, nesnaží se najít systém, kde jsou humánní pracovní podmínky, slušné mzdy pro zaměstnance, jak zajistit lidem právo na osmihodinovou dobu. (tento výdobytek našich dědů je dnes smazán, podnikatelé místo aby přijali nové zaměstnance nutí své pracovníky pracovat přesčas, takže dnes lidé nepracují cca 160 hodin měsíčně, ale 190 nebo taky 220 a většinou ani neplatí přesčasy. Zaměstnavatelé už při uzavírání pracovní smlouvy v ní zajistí povinnost zaměstnance pracovat přesčas bez nároku na odměnu). to vše v zájmu co největšího zisku bez placení daní. Oni ve vymýšlení všech možných teorií zapomínají - nebo nechtějí vidět jedno - že zvyšování produktivity vede k nezaměstnanosti, nezaměstnanost vede k nižší poptávce po zboží, ta pak vede ke snížení výroby a k propouštění dalších nepotřebných zaměstnanců. to vede k dalšímu poklesu poptávky a tak to jde do nekonečna až to povede k zhroucení celé

47

ekonomiky. stejné následky má zvyšování zisků na účet snižování mezd. výsledek je stejný, jen to potrvá déle. jsou to sice ekonomové, ale neví, že když chci získat milion, mohu ho získat od jednoho člověka, nebo mohu získat 1 korunu od milionu lidí. ovšem, když polovina z nich nemá ani tu jednu korunu je to opravdu těžké. Nakonec jim nezbude nic jiného než ty plynové komory. protože další alternativa je totiž jenom socialismus. Touhu po spravedlnosti nelze vymazat z vědomí lidstva. Pan Cvek ve svém emotivním článku panu Slačálkovi hodil na stejnou hromadu komunismus a nacismus a nevidí mezi nimi žádný rozdíl. Na první pohled do minulosti by mu povrchní pozorovatel mohl dát za pravdu. Ale pravda je složitější. Pan Cvek říká, že dnes se množí pokusy o legalizaci komunismu a z toho vyvozuje, že by potom mohlo dojít i k legalizaci nacismu. Pokud někdo nezná rozdíl mezi komunismem a nacismem, je to jeho soukromá věc. Ale otázka legalizace komunismu není na pořadu dne. Komunismus je totiž legální od nepaměti. Před dvěma tisíci lety se jmenoval křesťanství. On totiž Kristus byl takový pravěký komunista. To bylo do té doby, než bylo křesťanství infiltrováno vládnoucí třídou a penězi. Prvotní křesťané totiž hlásali rovnost a neměli rádi bohaté (spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského). Tedy totéž, co hlásají komunisté. I velká francouzská revoluce hlásala tytéž myšlenky a vydrželo jim to jen do chvíle, než se vlády zmocnila buržoasie a proletáři zase odzvonili. Prostě peníze vládnou tímto světem. A mnoho lidí jim to žere. Všechno je otázka peněz. Peníze vždy zvítězí. Sobectví lidí, touha po penězích a po moci. Pro některé spíše touha po moci a následně touha po penězích. Zbytečně se neříká, že peníze nejsou všechno, ale všechno si za ně možno koupit. Ale otázku rovnosti a spravedlnosti nelze vymazat z vědomí lidstava. Bude věčná. Stejně jako boj mezi chudými a bohatými. Podstata zůstává stejná, jen forma se mění. V minulém století poprvé vyhráli ti chudí. A hned na šestině světa. A bohatí dostali strach. Nastala doba sociálních států. Kapitalisté dávali svým dělníkům vysoké mzdy a mnoho dalších výhod jenom proto, aby neskončili jako v Rusku. Ale pracující v socialistickém táboře záviděli a chtěli to také. Závist, sobectví a touha po penězích - to byla hybná síla všech sametových revolucí ve východní Evropě. Na tribunách protagonisté kapitálu slibovali modré z nebe. Havel ujišťoval, že u nás nezaměstnanost nikdy nebude. Lhal jako všichni. Když se zmocnili vlády, začali tady praktikovat skutečnou tvář kapitalismu, tak, jak jsme ji znali jen z Rudého práva a mysleli jsme si, že to tady nikdy nemůže být. Pádem Sovětského svazu bylo dílo dokonáno a kapitalisté zvedli hlavy. Začalo utahování opasků. A nejen u nás, ale i v celé Evropě a pravděpodobně i v Americe. Kapitalisté začínají utahovat šrouby. Zvyšování intensity práce provázené vysokou nezaměstnaností. Snižování mezd. Modré z nebe se smrsklo na modrou šanci. Neoliberalisté prosazují privatizace všeho. Ve východní Evropě zprivatizovali všechno, takže lidem tam už nic nepatří. Jugoslavie, která odmítla privatizovat, byla vybombardována. Všechny podniky, vybudované za socialismu z prostředků všech lidí ve státě (říkalo se tomu odložená spotřeba), byly prodány za hubičku nadnárodním společnostem. Všechno co lidé vytvoří svojí prací za minimální mzdy, veškerý zisk z těchto podniků odchází ze země nezdaněný. Potom lehce chybí peníze ve státním rozpočtu a nejsou peníze na školství, vědu, zdravotnictví a další. Prostě kapitalisté a dneska můžeme říci, že cizí kapitalisté odvážejí všechno, co naši lidé vytvořili. Všechno je dobré pro tvorbu jejich vysokých zisků. A situace se den za dnem zhoršuje. Němečtí odboráři už poznali, že cílem neoliberálů je dosáhnout čínských mezd v Evropě. Lidé budou dělat za hrst rýže na jejich zisky. A jak se budou zhoršovat životní podmínky všech lidí, komunistické myšlenky začnou nabírat na síle. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Kdo to nevidí, je slepý. Proto se Grebeníček může usmívat. ODS pracuje pro něj. On sám se toho možná nedožije, ale myšlenka sociální rovnosti zvítězí. Možná za dvacet, možná za padesát let, ale zvítězí. Jak že to říkali komunisté? Lidé nemohou ztratit nic než své okovy. A to je nesmrtelná pravda, ať se komu líbí nebo ne. Nelze rozdělit bohatství pro několik akcionářů nadnárodních společností a bídu pro miliony ostatních lidí. Opasky si budou muset utáhnout také akcionáři.

48

Pro obhajobu svých zájmů si pracující vytvořili politickou stranu. Byla jí sociální demokracie. Jenže u nás hned jak se socialisté dostali do první vlády, začali kolaborovat s kapitálem. Následně se sociální demokracie rozpadla na několik částí, z nichž komunisté drželi prim. Komunisti jsou radikální křídlo socialistů. A proto jsou přirozeným spojencem socialistů. Pokud to sociální demokracie neví, pozná to při nejbližších volbách. To, co u nás předvádí Gross, je typická ukázka kolaborace socialistů s kapitálem jako vyšitá z učebnic marxismu lenismu. Bylo pro mne hrozným šokem vidět, že všechno, co komunisté o sociálních demokratech říkali, je pravda. Ztrátu hlasů socialisté pocítí po spojení s pravicí a ne po spojení s levicí. Já jsem vždycky říkal, že by bylo lepší si pohlídat tři komunistické ministry ve vlastní vládě, než se cukat v otěžích, které drží v rukou pravice. Nenávist ke komunistům není mezi lidmi tak rozšířená jako ve sdělovacích prostředcích. Nedávno v anketě na Primě 60% lidí odpovědělo kladně na otázku, zda by chtěli se vrátit před rok 1989. Já vím, že taková telefonická anketa nic neříká. Ale přeci! Gross se nyní snaží slepit znovu vládu s pravicí. Pomáhej mu pánbůh. Komu není rady, tomu není pomoci.

Dolar klesá Dolar padá už poněkolikáté. Poprvé to bylo po válce ve Vietnamu a za tzv. naftové krize, pár let po tom, co opustil zlatý standart. Padal i po první válce v Perském zálivu. A padá i po další válce v Iráku. Je to špatná zpráva pro Evropu neboť euro stoupá a evropské zboží se stává dražší. Před několika léty byl kurz jeden dolar za čtyřicet dva korun. Dnes je to 23 korun a něco – tedy asi jen dvě třetiny původní hodnoty. A jak říkala televizní moderátorka bude dále klesat. Vypadá to tak, že svět ztrácí důvěru. Skutečně hezký pád během ani ne pěti let! Zajímavé by bylo, jak se pád kurzu dolaru promítá do života ve Spojených státech. Při takovém poklesu dolaru by měli Američané platit za hamburger o třetinu více než před léty. Není-li tomu tak, potom se vnější kurz dolaru nepromítá do vnitřních cen. Jenže, co je to kurz dolaru? Kdo určuje kurz dolaru? Pokud někdo říká, že trh nebo něco podobného, musím se usmát. Situace je mnohem složitější. Na světě není nic virtuálnějšího než hodnota dolaru. Schválně říkám hodnota a nikoli kurz nebo něco podobného. Když se to vezme kolem dokola tak nikdo neví, kolik dolarů vlastně na světě obíhá. Dolar je dolar a platí jeden dolar i když rok jeho výroby je bůhví jak starý. To není jako evropské měny, které se za života jedné generace několikrát vymění. Asi ani federální banka USA neví, kolik dolarů za dvě stě let vydala a kolik jich na světě obíhá. A v tom to je. To je ten problém. Naprostá většina dolarů obíhá po celém světě a nikdy se do USA nevrátí. Černoši v Africe, Číňané, Arabové, Indové ale i Rusové všichni si mezi sebou platí dolary. Předávají si potištěné papírky (nebo jejich elektronickou podobu) a přijímají jejich virtuální hodnotu. Dříve byly peníze kryté zlatem. Světový pořádek, jenž se po skončení druhé světové války odvinul zejména od dohod z Bretton Woods, dával Spojeným státům obrovské výsady, neboť v té chvíli disponovaly 80 procenty světového zlata. Získali ho za zbraně, které prodávali bojujícím státům. Proto jí udělili právo vydávat měnu pro světový obchod, přičemž měl být každý vytištěný dolar kryt určitým množstvím zlata. „Od roku 1971, kdy (USA) utratily ve vietnamské válce fantastické částky a jejich rezervy zlata poklesly na třetinu, dobře známý pan Nixon zrušil zlaté krytí této měny a od té doby jsou v oběhu pouhé papírky“. Ano, tak přímo to řekl Fidel Castro. Jsem rád, že to řekl státník. O Castrovi si může každý myslet co chce, ale že ničemu nerozumí asi ne. Takže situace, kterou popisuji ve svém článku je známá. Na světě vládnou virtuální peníze. Král je nahý a všichni kolem dokola chválí jeho nové krásné šaty. Tato situace způsobila, že veškeré peníze z rezerv centrálních bank zemí třetího světa jsou uloženy v zahraničních bankách, především v USA, a všechny peníze těch, kdo peníze mají, ať už nabyté jakýmkoli způsobem, jsou jimi z obav před neustálými devalvacemi 49

slabých měn jejich vlastních zemí měněny za dolary a ukládány do bank v USA nebo některé jiné rozvinuté zemi. Z rozhodnutí Mezinárodního měnového fondu nesmí žádná centrální banka těchto zemí třetího světa zakázat výměnu za dolary či jiné převoditelné měny. Majitelé těchto peněz, ať je naspořili či nakradli, je chtějí mít v bezpečí. Všechny peníze vyvážejí ze země. Ne proto, aby něco koupili, dokonce ani aby je rozházeli. Odvážejí je navždy. Tyto peníze uložené v bankách v USA a Evropě jsou půjčovány podnikatelům, či komukoli, kdo je potřebuje. A ten, kdo je potřebuje nejvíc, je vláda. Peníze na pokrytí rozpočtového deficitu USA přes 500 miliard dolarů pocházejí z těchto bank. Ano, Spojené státy mají letos rozpočtový deficit 512 miliard dolarů a obchodní deficit přesahující 500 miliard dolarů. A nejen letos – celé 4 roky hospodaří president Bush takovým způsobem. Jeho deficit je větší než deficit několika presidentů před ním dohromady. A platí ho svět penězi, jež odplynuly do nenávratna. Za tyto peníze se USA po zuby vyzbrojují nejvyspělejší válečnou technikou a vedou dobyvačné války o suroviny. Ale svět to pozoruje a proto kurz dolaru klesá. Po každé americké válce klesl kurz dolaru. . I dneska Bush zaplatí za zbraně a dluhy méně po poklesu kurzu dolaru. Tak se dá dobře zaplatit válka v Iráku. Nakonec dolar byl druhým důvodem k té válce. Saddám totiž chtěl začít obchodovat s naftou za euro a chtěl úplně opustit dolar. Kdyby to po něm udělaly i další státy, začaly by se dolary vracet do USA a to by mohlo způsobit kolaps. K tomu nesmí nikdy dojít. Takže, jak dlouho bude ještě dolar padat a na jaké hodnotě se zastaví? „Nobelova cena“ za ekonomii Jednou ročně proběhne všemi médii zpráva, že byla udělena Nobelova cena za ekonomii. V naší uspěchané době si nikdo neudělá čas, aby se o této události dověděl něco více. Pan ekonom Kohout nás nabádal slovy V.I. Lenina : učit se, učit se, učit se. Nebuďte fachidioty! Porozhlédl jsem se proto po internetu a našel jsem velmi zajímavé informace. Tak zvanou Nobelovu cenu za ekonomii neuděluje oficiální norský výbor pro udělování Nobelových cen, ale je to „Cena Švédské státní banky pro ekonomické vědy na památku Alfréda Nobela“. Od svého vypsání v roce 1969 Švédskou ústřední bankou se tato cena ve výši jednoho miliónu dolarů zaměňuje s opravdovými Nobelovými cenami, takže se často neoprávněně označuje za „Nobelovu cenu za ekonomii“. Banka tedy uděluje cenu, jejímž jediným cílem bylo propůjčit této profesi auru vědy. Udělení „Nobelovy ceny za ekonomii“ je tak vlastně podvod. A můžeme se ptát, zda média jsou neinformovaná (a tím hloupá) nebo zda se na tomto podvodu úmyslně podílejí. Proti udělování tzv. Nobelových cen za ekonomii protestují opravdoví vědci v oborech jako jsou fyzika, matematika, lékařské vědy nebo ekologie – a požadují, aby cena Švédské banky pro ekonomii byla oddělena od Nobelovy ceny, anebo vůbec zrušena. Námitky pocházejí od vědců v exaktních vědách, kteří studují přírodní svět a jejichž objevy podléhají ověření a vyvrácení. Cena za ekonomii v jejich očích pravé Nobelovy ceny znehodnocuje. Proti udílení tzv. Nobelových cen za ekonomii protestoval i dědic zakladatele ceny Alfréda Nobela, pan Peter Nobel. „V korespondenci Alfreda Nobela nikde nenajdeme nejmenší zmínku o ceně za ekonomii,“ upřesnil pan Peter Nobel. „Švédská královská banka snesla své kukaččí vejce do hnízda jiného velmi váženého ptáka a tím „chráněnou značku“ Nobel zneužila. Dvě třetiny cen Švédské banky byly předány americkým ekonomům Chicagské školy, jejichž matematické modely slouží ke spekulacím na trhu s akciemi – což je v nejostřejším protikladu k záměrům Alfréda Nobela, který chtěl zvelebit osud člověka.“ Tolik Peter Nobel. To jsou vážná slova. Tedy o udělení tzv. Nobelovy ceny za ekonomii rozhodují bankéři a udělují ji ekonomům, jejich výplody odpovídají nejlépe jejich potřebám. Že se bankéři přitom neohlížejí na původní úmysl zakladatele ceny – zvelebit osud člověka - je snad každému jasné. Používání matematických modelů ke spekulacím na burze je slabý důvod k tomu, abychom takovou specializaci považovali za vědu. Zvláště, když jejich „vědu“ v praxi využívají manažeři firem jako je Enron, Worldcom nebo Parmalat ke svým „obchodům“. Objevují se články které do nejmenších podrobností analyzovaly, jak jistí ekonomové, mezi nimi několik nositelů ceny Švédské banky, zneužili matematiku k vytváření nerealistických

50

modelů sociálních dynamik. Ideologické předsudky neoklasických ekonomů jsou známy, obdobně jako nereálnost značného počtu jejich postulátů. Stále se opakuje otázka, zda je ekonomie vědou nebo profesí. Většina jejích „principů“ není podrobena kritickému ověření, zatímco pro fyzikální zákony je to nezbytnost. V této souvislosti můžeme mluvit spíše o profesi. Matematizovaná prezentace těchto názorů často slouží k zamaskování ideologie v jejich díle obsažené, ale nevyjádřené přímo. Tím ekonomové v rámci mocných institucí, které je zaměstnávají, si vytvářejí sféru vlivu, a přitom jsou jen zřídkakdy podrobeni kritériím zpětné vazby jako ostatní profese. Lékař, který se dopustí při léčení nemocného chyby, jde k soudu; ekonomové mohou svými špatnými radami zcela beztrestně přivodit nemoce celých zemí - jako se to stalo v případě Argentiny, kde Světová obchodní organizace (WTO) svými „knížecími“ radami v oblasti důchodové reformy přivedla celý stát k bankrotu. Ekonomika se dotýká života každého občana na světě. Není jen jedna – je rozdíl mezi socialistickou ekonomikou a ekonomikou velkých bank. Ve svých teoriích ekonomové záměrně ignorují otázku předběžného rozdělení majetku, moci a informací a to vede k sociálně nespravedlivým výsledkům. Takoví ekonomové pak svoji „nezávislost“ na morálce a sociální spravedlnosti vydávají za přednost a při tom jsou posedlí výlučně starostí o maximalizaci vlastního zájmu. Jenže ekonomika není jako fyzika. A proto ekonomika nemůže být nespravedlivá. Ekonomika ve službách bank slouží k přesunům peněz od chudých k bohatým. A to je jediný její úkol. Na výběru kandidátů za rok 2004 si můžeme ukázat účel, ke kterému byla cena určena. Cenu dostali dva američtí ekonomové, pánové Kydland a Preston, kteří v článku z roku 1977 prostřednictvím jednoho matematického modelu „dokázali“, že ústřední banky mají být nezávislé na volených reprezentantech státu. Reprezentanti ceny Švédské banky oslavovali jejich článek z r. 1977 a jeho „velký vliv na reformy, které se uskutečnily v četných zemích (jako např. Nový Zéland, Švédsko, Británii), a které předaly rozhodnutí o měnové politice nezávislým ústředním bankéřům.“ Tento výběr dokazuje moji teorii, že určité věci, které nebylo možno realizovat v době bipolárního světa, v době existence sovětského sociálního státu je možno realizovat až dnes, kdy padly veškeré zábrany. V době, kdy se bankéři ve spolupráci s poplatnými ekonomy rozhodli zlikvidovat sociální stát. V roce 1977 článek nevzbudil velkou pozornost – byl nerealistický protože byl politicky neprůchodný. Dnes však dobře posloužil. Obdobné „reformy“ jsou nanejvýš pochybné. Měnová politika určuje rozdělení bohatství mezi věřitele a dlužníky, politiku příjmů a rovnost šancí. Je možno ji nastavit ve prospěch bank a vlastníků kapitálu tak, aby znevýhodnila námezdní pracující, vede k růstu nezaměstnanosti a prodražuje splácení dluhů a to vše. A to všechno je velmi dobře vidět právě na příkladech Nového Zélandu, Británie a v poslední době i na Slovensku. „Vědecký“ ekonomický podfuk se ocitá na pranýři. Existují i seriozní a investigativní ekonomové, kteří studují ekonomii v celé šíři jako ekologická ekonomie, ekonomie přírodních zdrojů, atd. Avšak nic nezmůžou proti zásadním dogmatům neoklasické ekonomie, přestože ji někteří komentátoři srovnávají spíše s náboženstvím, zejména pokud jde o její víru v „neviditelnou ruku“ trhu. Nic nezmohou, pokud budou média v rukou bank a velkého kapitálu. V době, kdy se právě média soustřeďují v rukou několika majitelů svázaných s bankami, nelze zjistit pravdu. Internet nemůže nahradit dennodenní vymývání mozků prostřednictvím televize. Pár snílků nemůže změnit běh světa. Ztracená generace - advokáti bohatých Nedávno jsem psal o tom je-li současná ekonomie věda nebo náboženství. Vyplynulo z toho, že současná – jedině správná – neoliberální ekonomie má mnohem blíže k náboženství než ke vědě. Chce-li někdo hlásat takové bludy, musí být přesvědčený o božskosti svých idejí. Nesmí pochybovat o pravdivosti toho, co hlásá. Protože - kdyby zapochyboval, okamžitě by poznal, že pravda je jiná a jinde. A že už to není věda, poznává čím dále tím větší množství lidí.

51

Při hledání srovnání jsem narazil na jiný termín. A podle mne je velmi výstižný. Advokáti !! Ano, to je ten pravý termín pro označení dnešních ekonomů, zvláště těch našich, českých. Tak, jako advokáti obhajují lupiče a vrahy, tak dnešní ekonomové obhajují neoliberální ekonomii a všechny důsledky, které z ní vyplývají. A že následky dnešní ekonomie mají velmi blízko k činnosti těch, které musí advokáti obhajovat. V současnosti naši ekonomii ovládají lidé do věku 35 let. Jsou to lidé, kterým bylo v roce 1989 osmnáct až dvacet let. Studovali na vysoké škole a přes noc pochopili, že se před nimi otevírá nová budoucnost. Zahodili všechno, co se dosud učili a vrhli se do nových dobrodružství. Odvrhli své staré učitele a našli nového. Václav Klaus před nimi otevřel nové obzory. Už ne dirigovaná státní ekonomie, ale neviditelná ruka trhu ovládla jejich myšlení. Pochopili rychle, že neexistují špinavé peníze. Rychle se naučili pár frází a začali svoji kariéru. V televizi nám pětadvacetiletí čerství absolventi VŠE denně vysvětlovali genialitu všech Klausových činů v ekonomice. Oslavovali útěk před právníky a prosazovali privatizaci všeho. A že se privatizovalo! Když se kácí les, létají třísky. U nás létaly pod jejich vedením největší a nejlepší podniky do bankrotů. ČKD, Poldi Kladno, Škodovka a další podniky zmizely ze světa. A vyrůstaly nové firmy – firmy zakládané bílými koni, kryjícími podvody s lehkými topnými oleji, s vrácením DPH a další. Nastala zlatá doba Kožených, Krejčířů, Soudků, Stehlíků a jim podobných. Pro toto všechno měli tito „ekonomové“ slova chvály a obdivu. Do doby, než to všechno prasklo. Ale to neznamenalo jejich konec. Jedeme dál! Zase stáli denně na obrazovce televize a předestírali před námi zářné zítřky. Tentokráte je to modrá šance. Vysvětlují lidem, že největší překážkou blahobytu všech jsou vysoké daně pro bohaté. Proto nám vysvětlují, že rovná daň bude revoluční převrat v dějinách, který zajistí prosperitu všem. Zvláště 15% sazba daně z přidané hodnoty na potraviny bude největší výdobytek od dob Marie Terezie. Pracujícím lidem vysvětlují, že v zájmu konkurenceschopnosti musejí dělat dvanáct hodin denně, musejí se stěhovat za prací a hlavně brát jakoukoli práci bez ohledu na mzdu – zkrátka musí být flexibilní. Nesmí se bránit, když je podnikatel vyhodí z hodiny na hodinu. Nesmí se organizovat v odborech, protože to je výmysl komunistů a s tím se musí skoncovat. Vysvětlují lidem, že nejlepší je zrušit sociální systémy vybudované od dob Bismarcka. Nejlepší je platit si zdravotní pojištění v soukromých pojišťovnách. Na penzi je nutné si spořit nejlépe již od plenek. Nájemné platí podle přání majitelů domů. A hlavně je nutné zrušit solidaritu. Ten bláznivý výmysl, který vymyslel ten starý blázen Bismarck před více než stopadesáti lety. Solidarita ubírá ze zisků bohatých a to je zločin. Daně pro bohaté jsou zločin. Nová forma otrokářství je zářná budoucnost. Zeman těmto lidem říkal klukokrati. Neslyšel jsem výstižnější termín pro ně a jejich činnost. –kracie souvisí s vládou. –krati jsou vládci. Ano, tito mladí jsou vládci , cítí se tak a podle toho jednali a jednají. Dnes je jim pětatřicet a nic nepochopili. Jsou to lidé nového ražení. S pádem socialismu ztratili jakékoli zábrany a s nimi i sociální cítění. Odmítají lidskou společnost a chtějí ji rozdrobit, atomizovat na miliony jedinců, kteří se jako oni budou starat jen sami o sebe. A je to pokrokové! Jen atomizované jedince je možno ovládat. Lidé, kteří se o nic nezajímají, jen sami o sebe. Dělají dlouho a večer usedají před televizi a dívají se na VyVolené. I oni sami se považují za VyVolené, za zvláštní kastu, která nepotřebuje odbory ani nějakou komunistickou solidaritu. Vydělávají dost a tak tomu bude vždy. Nepovažují za možné, že ztratí práci, že jednou jejich majitelé řeknou : mouřenín vykonal svou práci, mouřenín může jít. Nebo nedomyslí, že jejich podnik by mohl zbankrotovat. To vše si nepřipouští. Jejich nadšení je svaté a nepřipouští pochyby. Jejich guru (Fukuyama) předpovídá konec historie. Nám starším to připomíná staré heslo – liberální ekonomie na věčné časy a nikdy jinak. O těchto lidech je možno říci jen jediné, že je to ztracená generace. Ta nová generace je už naštěstí jiná. Proto mám radost. V reakci na mé články dostávám maily od mladých studentů. A s podivem a radostí zjišťuji, že dnešní studenti gymnasií i prvních ročníků VŠ už nejsou tak zaslepení. Tito mladí vidí, jak se žije obyčejným lidem, a cítí, že to takhle dál nepůjde. Neznají zatím řešení všech problémů, ale vědí, co nechtějí. A to je dobrý začátek.

52

Na závěr všechny články jsem psal v letech 2002 až 2005. V poslední době moje názory potvrdily i články renomovaných specialistů a politiků

Peníze a banky Peníze a banky – skrytá pravda za světovým zadlužením Richard Greaves 1) Co jsou peníze? Jak jsou vytvářeny a kdo je vytváří? 2) Proč je skoro každý až po uši v dluzích … jednotlivci, firmy i celé národy? 3) Proč nemůžeme uspokojovat naše denní potřeby – domy, nábytek, auta, atd. bez půjček 4) O kolik by mohly klesnout ceny a vzrůst platy, kdyby firmy nemusely platit velké částky na úrocích, které tak musí přidat ke svým nákladům na zboží a služby, které dodávají? 5) O kolik by se mohly snížit daně a zvýšit prostředky na veřejné služby, jako zdravotnictví a vzdělání, pokud by vlády mohly vydávat peníze samy, místo aby si je půjčovaly za úrok od soukromých bank? „Chcete-li být otroky bank a platit si náklady svého vlastního otroctví? Pak je nechte vytvářet peníze…“ Josiah Stamp, guvernér Bank of England, 1920 CO JSOU TO PENÍZE? Je to jednoduše prostředek, který používáme pro směnu zboží a služeb. • Bez nich by koupě a prodeje byly nemožné, kromě přímé směny. • Bankovky a mince jsou ve své podstatě prakticky bezcenné. Berou na sebe hodnotu jako peníze jen proto, že my všichni je akceptujeme, když nakupujeme a prodáváme. • Pro udržení obchodu a ekonomické aktivity musí být k dispozici dostatek média pro směnu zvanou peníze, které umožní aby se toto všechno mohlo odehrávat. • Když je jich dostatek, ekonomika roste. Když je jich nedostatek, nastane pokles. • Za Velké hospodářské krize lidé chtěli pracovat, chtěli zboží a služby, všechny suroviny pro průmysl byly k dispozici atd. Avšak národní hospodářství se zhroutilo, protože v něm bylo v oběhu příliš málo peněz. • Jediný rozdíl mezi růstem a propadem, prosperitou a recesí, je zásoba oběživa. • Někdo musí být odpovědný za to aby zajistil dostatek peněz v oběhu, aby mohly být pokryty všechny koupě a prodeje, které mezi lidmi probíhají. • Každý národ má k tomuto účelu centrální banku – v Británii je to Bank of England, ve Spojených státech Federální Rezervy (FED). • Centrální banky působí jako bankéř pro komerční banky a vládu – například stejně jako jednotlivci a firmy v Británii mají účty u komerčních bank, mají komerční banky a vláda účty v Bank of England. DNEŠNÍ „PENÍZE“ VYTVOŘENÉ SOUKROMÝMI ZÁJMY PRO SOUKROMÝ ZISK „Nechte mě vydávat a kontrolovat peníze národů, a nebude mi záležet na tom, kdo píše zákony.“ Mayer Amschel Rothschild (bankéř) 1790

53

1. Centrální banky nejsou řízeny zvolenými zástupci, ale velkou měrou SOUKROMÝMI ZÁJMY ze světa komerčního bankovnictví. 2. V Británii dnes bankovky a mince tvoří jen 3% z celkové peněžní zásoby, oproti 50% v roce 1948. 3. Zbývajících 97% je v oběhu jako úvěry – osobní a firemní půjčky, hypotéky, dočasné úvěry, atd., poskytnuté komerčními bankami a finančními institucemi – za které se platí úrok. Tento vzor se opakuje po celé zeměkouli. 4. Banky jsou firmy vytvářející zisk z úroků z půjček, které poskytnou. Od té doby, kdy pouze ony rozhodují komu půjčí, efektivně rozhodují o tom, co se bude vyrábět, kde se to bude vyrábět a kdo to bude vyrábět, vše na bázi ziskovosti pro banku, bez ohledu na to, co je prospěšné pro společnost. 5. V dnešní situaci, kdy úvěry vytvořené bankami činí 97% peněžní zásoby, jsou takto celé ekonomiky směrovány k vytváření zisku finančním institucím. Toto je skutečná moc, zřídka rozpoznaná nebo pochopená, které jsme podřízeni všichni, včetně vlád po celém světě. 6. Naše peníze, místo aby byly bezúročně poskytovány jako prostředek směny, teď odvádíme jako dluh vůči bankéřům, a zatím co jim to skýtá obrovský zisk, moc a kontrolu, my všichni zápasíme s rostoucím břemenem dluhu… 7. Tím, že poskytují úvěry těm, které schválí, a odepřou těm, kteří se jim nelíbí, mohou mezinárodní bankéři vytvořit boom nebo krach a podporovat nebo podkopávat vlády. 8. Je mnohem méně riskantní vytvářet půjčky, než investovat do reálného podniku. Úrok je splatný bez ohledu na úspěch podniku. Jestliže firma selže nebo nemůže splácet úroky, banka zabaví dlužníkův majetek. 9. Půjčování si je extrémně drahé pro dlužníky, kteří nakonec mohou splatit 2 nebo 3–násobek sumy, kterou si původně půjčili. 10. Peníze, které půjčují, vytvářejí banky z ničeho – vysvětlení, že vše, co banka dělá, je jen půjčování peněz uložených u ní jinými lidmi, je velice zavádějící. PENÍZE VYTVOŘENÉ JAKO DLUH • Nerozlišíme mezi 25 miliardami liber v oběhu ve formě bankovek a mincí (vydaných vládou) a 680 miliardami liber ve formě úvěrových účtů, dočasných úvěrů, atd. (vytvořených bankami apod.). • Se 100 librami hotovosti ve vaší peněžence je zacházeno naprosto stejně jako se 100 librami na vašem běžném účtu či kontokorentem, který vám umožňuje přečerpání účtu ve výši 100 liber. Za vše si můžete koupit zboží. • V roce 1948 jsme měli 1,1 miliardy liber v bankovkách a mincích a 1,2 miliardy půjček, atp., vytvořených bankami – v roce 1963 už to ale byly 3 miliardy v hotovosti a 14 miliard v bankami vytvořených půjčkách, atd. • Vlády v průběhu let jednoduše vydaly více bankovek a mincí, aby pokryly inflaci, ale dnešních 680 miliard v bankami vytvořených půjčkách představuje enormní nárůst, který inflaci dokonce umožňuje. • Jak vznikly tyto nové „peníze“ ve formě půjček apod., které jsou rovnocenné s bankovkami a mincemi?

54

„Proces, kterým banky vytvářejí peníze je tak jednoduchý, že to nejde na rozum.“ Profesor. J. K. Galbraith -

Hrozba íránské ropné burzy Hrozba íránské ropné burzy - americká ekonomika mezi mlýnskými kameny Krassimir Petrov, Ph.D. Státy získávají finanční prostředky formou zdanění občanů. Impéria na rozdíl od toho získávají finanční prostředky formou zdanění občanů podřízených států. K tomu, aby toho dosáhla, musí mít silnou a prosperující ekonomiku a z toho vyplývající vojenskou moc. Část peněz vybraných impériem od vazalských států bývá určena na zlepšování kvality života vlastních občanů, část jde na financování armády, což bývá většinou nutné k udržení statu quo. Formy takového zdanění se různí. V minulosti to mohlo být zlato, stříbro, výrobky, zboží, popř. zemědělské plodiny vypěstované satelitními státy, volové či otroci. Z historického hlediska se platba daní uskutečňovala vždy přímo mezi zúčastněnými státy. Vazalský stát prostě předal část svých vytvořených hodnot impériu. Ve 20. století se Americe poprvé v historii podařilo zdanit i zbytek světa a přinutit ho k nepřímým platbám – totiž formou vlastní inflace. K tomu, aby jí platily ostatní státy nemusela užívat síly ani hrozeb. Stačilo, aby v zahraničí nakupovala všemožné zboží a platila vlastní měnou, ochotně přijímanou a uznávanou ostatními zeměmi. Americké ekonomické impérium formálně vzniklo roku 1945 v Bretton Woods. Už tehdy nebyl dolar pro normální smrtelníky plně kryt zlatem, ale zahraniční vlády mohly zlato výměnou za dolary od americké vlády ještě obdržet. Díky tomu se z amerického dolaru stalo světové platidlo. Amerika tehdy měla dost zlata, jímž si v průběhu druhé světové války nechávala od spojenců platit za různé služby. Impérium by ovšem nemělo dlouhého trvání, kdyby udržovalo v oběhu jen omezené množství dolarů. V období vietnamské války Amerika potřebovala hodně peněz. Začala tady tisknout dolary, nakupovat za ně služby a zboží a financovat své válečné dobrodružství. Při plném vědomí, že natištěné dolary jsou méně a méně kryté skutečným zlatem, Amerika trvale udržovala obchodní deficit a zvýšené množství dolarů v zahraničí odpovídalo přibližně tomu, co by normální stát získával od vlastních občanů formou zvyšující se daně z příjmu. Jenže toto byly daně, které platili jiní. Až to jednoho dne prasklo. 15. srpna 1971 Amerika poprvé odmítla vydat zlato za dolary držené zahraniční vládou. Prostě ho už tolik neměla. Jinými slovy to byl bankrot amerického finančního systému. Amerika nakoupila od zbytku světa obrovské množství zboží, přestože věděla, že ho nikdy nebude schopna zaplatit. A neměla to ani v úmyslu. A zbytek světa? Ten zůstal jen bezmocně stát, neschopen zareagovat a potrestat dlužníka, jak by se stalo v případě jednotlivce. Amerika ovšem potřebovala nakupovat víc a více zboží, aby vyhověla stále rostoucímu domácímu apetitu, a proto musela za každou cenu přijít s nějakým novým důvodem proč by měl zbytek světa nadále přijímat a držet ve svých

55

bankách její upadající měnu. Od roku 1971, kdy už bylo zřejmé, že nebudou nadále schopni krýt své dolary zlatem, hledali Američané jiné řešení. Našlo se. V roce 1972/73 uzavřely Spojené státy s režimem Saudské Arábie pevně ukotvenou smlouvu. Slíbily, že se postarají aby vládnoucí režim zůstal u kormidla moci. Ten na oplátku bude za svou ropu přijímat platby pouze v dolarech. Zbytek zemí OPEC pak následoval příkladu Saudské Arábie. A protože zbytek světa rovněž nakupoval ropu od OPEC, byl tu najednou opět důvod udržovat, shromažďovat a dále navyšovat dolarové rezervy. Svět potřeboval stále více ropy jejíž cena pořád stoupala, proto bylo třeba mít v rezervě stále více dolarů. Dolar byl žádaný i přesto, že ho nebylo možné vyměnit za zlato. To ale najednou nevadilo, protože byl směnitelný za ropu. A tak vznikly petrodolary. Z pohledu ekonoma je to tedy měna krytá ropou. Dokud za ni bude dolar jediným platidlem, může americké impérium tisknout další a další peníze a dále nakupovat od zbytku světa na dluh. Jinými slovy Amerika nerušeně pokračuje ve zdaňování zbytku světa. Kdyby dolar z nějakého důvodu přestal být krytý ropou, přestalo by americké impérium existovat. Proto je pro Ameriku životně důležité, aby jediným platidlem za ropu zůstal i nadále dolar. Bylo také žádoucí, aby ropná pole byla roztroušená v různých zemích, ne dosti vojensky ani politicky silných aby si mohly dovolit požadovat platbu v jiné měně. Pokud tu a tam někdo požadoval opak, bylo mu domluveno. Někdy stačil politický tlak, jindy bylo třeba sáhnout k vojenské hrozbě. Prvním vládcem, který se Americe odvážil otevřeně postavit a požadovat platbu za ropu v euro, byl v roce 2000 Saddám Hussein. Zpočátku ho nebrali vážně, pak se ho snažili ignorovat, ale když viděli, že to ten paličák myslí vážně, zkusili obvyklé triky – politický nátlak, očerňování a zastrašování. Skutečný problém se vynořil až když se k Iráku připojil Írán, a také další země požadovaly platbu v euro nebo v jenech. Američanům bylo jasné, že toho chlapa musí ztrestat. Bushova akce „Shock-and-Awe“ v Iráku nebyla kvůli Saddamovým ZHN. Ani kvůli demokracii či lidským právům. Dokonce nešlo ani o zabrání ropných polí. Šlo o zachování amerického impéria. Saddáma bylo třeba exemplárně potrestat, aby to odradilo případné následovníky. Americká výstraha světu zněla jasně: každý kdo bude požadovat platby za ropu v jiné měně, než v dolarech, dopadne stejně. Mnozí se mylně domnívají, že Bush spustil tuto válku aby získal iráckou ropu. Nedochází jim, že mu stačilo natisknout za cenu papíru další dolary a koupit za ně třeba všechnu ropu světa. Historie nás učí, že impérium válčí jen tehdy, když a) se musí bránit, nebo b) má z války prospěch. Pokud není ani jedna podmínka splněna, budou náklady na takovou válku vysávat ekonomiku země až do jejího úplného zhroucení. Nezdá se, že by obsazení iráckých ropných polí z dlouhodobého hlediska stálo Bushovi za válku. Bush nenapadl Irák kvůli ropě, ale proto, že americkému impériu šlo o život. A skutečně. Do dvou měsíců po obsazení Irák zrušil svá konta v euro a začal opět přijímat platby za ropu pouze v dolarech. Svět už nemohl nakupovat iráckou ropu za euro. Světová nadvláda dolaru byla opět (ještě naposledy) potvrzena. Když tehdy Bush z paluby letadlové lodi oznamoval světu ukončení mise znamenalo to,

56

že úspěšně ochránil americký dolar a tím americké impérium. Íránská rošáda Ale íránští muslimové nepopřáli Bushovi dlouho klidu. „Atomová bomba“, kterou Írán údajně vyvíjí není radioaktivní, ani nemá tvar typické bomby. A přesto je pro americké impérium stejně, ne-li více smrtící. Tou zbraní je ropná burza, kterou Írán hodlá otevřít v březnu 2006. Bude postavena na evropských obchodních mechanizmech a platby budou prováděny v euro. Z ekonomického pohledu je mnohem větším nebezpečím než byl Saddám, protože umožní komukoliv nakupovat a prodávat ropu za euro, tedy úplně obejít nemocný americký dolar. Je téměř jisté, že svět s úlevou a ochotně přijme tuto možnost. Evropané nebudou potřebovat (a tudíž ani držet v bankách) dolary k nákupu ropy, budou prostě platit vlastní měnou. Přijetí eura jako světové rezervní měny umožní Evropě nejen ekonomickou prosperitu, ale posílí to i její status – na účet Spojených států. Touto možností budou velmi potěšeni i Číňané a Japonci. Umožní jim snížit zásoby dolarů a diverzifikovat své portfolio – něco, na co už se delší dobu stejně připravují. Předpokládá se, že si ponechají třetinu svých dolarových zásob, třetinu vrhnou na trh a třetinu si nechají na příští platby. O přechod na euro mají zájem i Rusové. Hlavním odběratelem plynu a nafty jsou evropské země, část jde do Číny a Japonska. Přijetí eura jako platidla za ropu a plyn by Rusku umožnilo obchod s Evropou v jejich vlastní měně a časem by to zjednodušilo i obchod s Čínou a Japonskem. Navíc Rusové našli pro své zásoby dolarů vhodné použití. Nakupují zlato. Ruský nacionalismus v posledních letech zaznamenal oživení a pokud by přijetí eura vedlo k poranění Ameriky, Rusové to rádi udělají a budou s potěšením pozorovat jak Amerika krvácí. Arabské země vyvážející ropu rovněž rády přijmou euro, protože jim to umožní zbavit se rostoucích hromad stále bezcennějších dolarů. Tyto země obchodují stejně jako Rusové hlavně s Evropou, a tudíž přirozeně tíhnou k používání evropské měny. Zvýší to jejich stabilitu a sníží riziko měnového pádu. A to už nemluvím o džíhadu a chuti arabských zemí Spojeným státům ublížit. Není jisté, jak se v té šlamastyce zachovají Britové, kteří se tak trošku dostanou jako mezi mlýnské kameny. Mají s Amerikou sto let staré strategické smlouvy, ale na druhou stranu geograficky přece jen patří spíš k Evropě. Mají mnoho důvodů držet se toho, kdo vyhrává. Jak se zachovají, až bude partnerská země klesat ke dnu? Obětují se pro ni také? Nedají jí na dohled brzkého pádu poslední ránu z milosti? Nesmíme zapomenout, že dvě hlavní ropné burzy jsou v New Yorku (NYMEX) a v Londýně (IPE – International Petroleum Exchange). Ve skutečnosti vlastní obě Američané. Je pravděpodobné, že Britové zůstanou u dolaru, jinak by poškodili vlastní zájmy v IPE. Je důležité připomenout, že (bez ohledu na rétoriku a to, co bylo oficiálně řečeno) Britové zůstali u své měny a odmítli euro zřejmě hlavně proto, že je k tomu nutil americký přítel. Přechod na euro by znamenal, že IPE začne obchodovat s ropou v euro, a to by byl smrtící úder americkému impériu. Ale bez ohledu na to, jak se nakonec rozhodne Tony Blair, zahájí-li provoz íránská burza je vysoce pravděpodobné, že to Evropa, Čína, Japonsko, Rusko a arabské státy s radostí uvítají, čímž zpečetí osud dolaru. To Američané za žádnou cenu nemohou připustit. Bude-li třeba – i použitím síly. K čemu nakonec sáhnou aby íránskou burzu sabotovaly se brzy uvidí. Může to být pokus narušit soustředěným hackerským útokem jejich počítačovou síť, nebo „teroristický“ útok typu 11. září na budovy s klíčovou výpočetní technikou. Účinná by byla i taktika obstrukcí a zdržování diplomatických jednání. Ale jasně nejlepší by pro

57

Američany bylo svrhnout současnou íránskou vládu a nahradit ji svými loutkami. To by nebezpečí plynoucí z íránské ropné burzy zcela jistě zažehnalo. Američané nemohou příliš počítat s rezolucí Rady bezpečnosti, která by legalizovala vojenský vpád. Hlavně proto, že takové řešení bylo proti zájmům mnoha členů RB. Unilaterální útok na Írán s cílem svrhnout současnou vládu bude s nejvyšší pravděpodobnosti vyžadovat použití jaderných zbraní. USA nemají dostatečně velkou armádu, aby Írán mohly obsadit, jejich konvenční vojenské síly jsou i tak přepjaté k prasknutí. Vzhledem k zájmům Číny a Ruska by ale jaderný útok na Írán téměř jistě vedl eskalaci a totální jaderné válce. Není vyloučeno, že jaderný útok za Američany provede Izrael. Unilaterální jaderný útok, to by ze strategického hlediska bylo zřejmě to nejhorší, co by Američané mohli udělat. Za prvé, jejich vojenské zdroje jsou vyčerpány dvěma posledními válkami. Za druhé by to zcela jistě podráždilo další silné státy. Za třetí, hlavní věřitelé by mohli odvetou v tichosti vrhnout na trh hory svých dolarových rezerv, a to by Spojeným státům zcela jistě zabránilo ve financování jejich mocenských a vojenských ambicí. A konečně Írán má strategické smlouvy s dalšími mocnostmi (Čínou, Indii a Ruskem – tzv. Šanghajská kooperativní skupina neboli Shanghai Coop) a není vyloučeno, že by tyto mocnosti zasáhly na jeho obranu. Separátní smlouvu má Írán i se Sýrií. Ať už bude strategické rozhodnutí jakékoli, z čistě ekonomického hlediska platí, že pokud se íránská ropná burza rozjede a začne fungovat, silné ekonomické celky to zcela jistě přijmou obchodování s ropou v euro. To povede k demisi dolaru. Kolabující dolar značně urychlí americkou inflaci a povede ke zvýšení dlouhodobé úrokové míry. V tomto bodě bude americká ekonomika mezi mlýnskými kameny deflace a hyperinflace. Buď ji to přinutí sáhnout ke klasické medicíně – zvýšení úrokových sazeb za účelem deflace dolaru, což vyvolá vzhledem k obrovskému zadlužení velkou hospodářskou krizi, zhroucení trhu s realitami, propad cen obligací, akcií a finančních derivátů a následný finanční kolaps. Nebo zvolí opačnou, tzv. Weimarovu cestu ze zadlužení – inflaci. Zabrání poklesu zisku u dlouhodobých obligací, utopí finanční systém v likviditě a vytisknou a napumpují do ekonomiky obrovské množství dolarů. Podle australsko-rakouské teorie peněz, půjček a ekonomických cyklů žádná střední cesta neexistuje. Dříve či později bude nevyhnutelné sáhnout po jednom nebo druhém řešení. Není pochyb o tom, že Ben Bernanke, badatel poučený velkou hospodářskou krizí obeznámený se sebezničujícím efektem deflace, zvolí inflaci. Podle toho, co se naučil je každý finanční problém dobré řešit inflací. Byl to ostatně on, kdo ukázal Japonsku jak nekonvenčně zacházet s deflací a vyhnout se tak pasti příliš velké likvidity. Ostatní státy světa tedy ještě chvíli budou dotovat americký styl života. Nakonec však dojde k tomu, k čemu nevyhnutelně dojít musí. Americká měna se položí. A z jejího popela povstane nová světová měna. Ta, kterou v minulosti používali a uznávali „barbaři“: zlato. Ale nad americkým impériem definitivně a nezvratně zapadá slunce.

58