O ŠTĚSTÍ V UMÍRÁNÍ - Jan Paul
Anotace a charakteristika knihy Smrt je pro naši společnost čímsi nepatřičným, stala se tabu. Jenomţe pouze ona dává našemu počínání hlubší smysl. Co to je smrt, a jaký má význam pro ţivot člověka? Jak ji proţívá umírající, a jak jeho blízcí, kteří ho provázejí v posledních chvílích ţivota? Proč u nás umírají lidé v nemocnici a mnohem méně v hospici, či doma v kruhu rodiny, jak to bývalo po staletí zvykem? Je smrt skutečně definitivním koncem ţivota? To jsou otázky, a ještě mnohé další, na které se autor snaţí odpovědět v knize psané na hranici dokumentu a prózy. V líčení dramatických událostí vychází z autentické osobní zkušenosti, popisuje podstatné chvíle proţité s matkou během pěti let, kdyţ v 81 letech přeţila těţkou operaci, a uţ se o sebe nemohla starat. Osobitým jazykem zaznamenává nevšední příběh statečné ţeny, která s pomocí rodiny překonala nejchmurnější lékařské prognosy, a reflektuje i osudy umírajících ve stávajícím systému zdravotní péče. Kniha je o cestě zbavování se strachu ze smrti, důvěrnou výpovědí o vůli, naději a víře, je o potkávání, míjení a opětovném setkání, kdyţ si matku vzal autor v roce 2004 po krátké hospitalizaci v nemocnici zemřít domů, a v kruhu blízkých ji provázel do posledního vydechnutí. Silný iniciační proţitek přivedl autora na cestu vlastní změny, k nalezení nových hodnot a osobního štěstí. Kaţdý člověk má tuto jedinečnou šanci, to je poselství knihy, která můţe být posilou, podnětem a inspirací všem, kteří se ocitnou v podobné situaci. Technické údaje : Název knihy : O ŠTĚSTÍ V UMÍRÁNÍ Autor : Jan Paul Formát 230 x 160 cm Pevná, broţovaná vazba Počet stran : 300 Předpokládané datum vydání : září 2011 Nakladatelství Barrister a Principal, Brno Knihu doprovázejí barevné reprodukce autorových výtvarných děl, inspirovaných proţitkem smrti jeho matky.
Ukázky z knihy Z přítmí kuchyně vycházím na světlo, do nádherného jarního rána. Slunce konečně vítá nový den, nesměle dýchá teplem, voňavě líbezným, a já uprostřed zahrady brečím jako malý kluk. Stát jen tak v orosené trávě, zírat do modré oblohy, pozorovat šťastný let ptáků pod vzedmutými bílými mraky a cítit bolest tak silnou, ţe ji sotva lze unést, je cosi mystického. V nádheře i smutku proţívám těţké chvíle, jenomţe všechno ve mně i kolem mne je sám ţivot. Proč se zříci neopakovatelných chvil výčitkami a spíláním osudu? Zabíjet v sobě ţivot obviněním ţivota? Popřít šťastnou radost z krásného dne jenom proto, aby má bolest měla alibi? Nemám v sobě ţádnou zlobu, neodvracím se, naopak, s pokorou přijímám nevyhnutelné a dělám to, k čemu se lidé uchylují v nouzi nejvyšší, kdyţ uţ nic nezmohou proti prostému faktu ţivota. Ţádám, úpěnlivě prosím, aby ji neopouštěl ten, k němuţ se v beznaději obracíme, aby mi dal šanci a mámu ještě vrátil do ţivota. Všechny moţnosti jsem vyčerpal, přijímám její smrt a uţ více nemohu, neţ svou prosbu odevzdat jiné vůli. Vracím se ze zahrady a v předsíni drnčí telefon. Bezděčně zvedám sluchátko a znovu se nemohu pohnout z místa. Musíte okamţitě přijet do nemocnice a přemluvit maminku, aby nám dala souhlas k operaci. Je to jediná moţnost, jak potvrdit předpoklad, ke kterému jsme právě došli, poslední pokus zvrátit současný stav. Chirurg Jaroslav Tobola mluví klidně, naléhavě a stručně, uţ dělají předoperační vyšetření a musí to být rychle. Hrom zaduněl, čí řečí ke mně promluvil Bůh, k němuţ jsem před chvílí vzhlíţel? Z chirurgie tedy nakonec přišla šance, o níţ jsem snil. Odtud jsem ji vůbec nečekal. Stále máme naději, máma ještě nemusí zemřít.
------------------------------------Znovu máme schůzku, teď jiţ bez primáře. Stačí chvilka a naţhavenou naději zchlazují neúprosná fakta. Operace potvrdila prognózu: krevní sraţenina ucpala tepnu v břišní krajině. Problém je, ţe odumřelo téměř celé tenké střevo, museli ho vyjmout a na kaţdé straně nechat jen dvacet centimetrů. Byli sice úspěšní, ale z dlouhodobého hlediska to výhra není. Mlčím, hledím do unavených tváří a prosím o milost. Ne, ani slovo nevezmou zpět, neuberou jediný gram tíhy. Přikyvuji, ač nechápu všechny souvislosti. Podstatné je, ţe máma ţije a byla odstraněna komplikace bezprostředně ohroţující její ţivot. Tak rádi by mi nechali útěchu, ale musejí mě upozornit na důsledky zákroku. Poprvé slyším o trvalých průjmech, o postupném vyhladovění a vysílení organismu k smrti. Tělo nemá kde vstřebávat potřebné látky. Potrava projde rychle do tlustého střeva a nestačí organismus vyţivit. Tak je to tedy, máma je právě zachráněný tonoucí, znovu hozený do vody. Naléhavé argumenty lékařů mi zatvrzele bloudí hlavou, mohu přijmout tak strašnou představu? Coţpak jen prodlouţili její trápení? Jsou to zlé zprávy. Nedovedu si představit utrpení, kterému má být vystavena, aţ se probudí, pokud se probudí. A právě, hovoří o stavu, který bude, ale před operací měli největší strach z operace a pooperačních rizik. Je vůbec otázka, zda přeţije další dny, a k tomu se musím především vztahovat. Chirurgům nejdůleţitější práce skončila, nám právě začala. Teď uţ znám obsah sdělení, které jsem ráno obdrţel telefonem. Mé přání bylo vyslyšeno, ale má být zdaněno utrpením, které neponesu já. Budu to muset zakusit? Musím za pocity štěstí platit neštěstím své matky? Ne, nevěřím, to by byla příliš krutá daň a zázrak by nedával smysl. V tuto chvíli není rozhodnuto, nic není definitivní, ještě se neví, jak vše skutečně bude. Stojím před nesmlouvavým verdiktem chirurgů, ale toto vše je ţivot a máma ţít chtěla.
---------------------------------Pouštějí mě dovnitř, ještě zelený plášť, čepici na hlavu a přes pusu zelenou roušku. Jdu s pokorou, nesměle a nejistě, čas tiká v přístrojích, prosycený prostým bytím, nabitý k prasknutí holou existencí ohroţených ţivotů. Ten uspěchaný, mámivě lákavý a napudrovaný zůstal za okny, minuty a hodiny zde odbíjejí věčnost. Co člověk, to výjimečný ţivot, těţký osud, před chvilkou přetrţená nit. Kolem odevzdaně leţících lidských bytostí poletují sestry a stále něco dělají, rutinně, automaticky, kaţdý den, bez falešných nadějí a zbytečných slov. Pátrám po mámě, bázlivě těkám po místnosti a pak ji vidím uvelebenou v křesle u postele! Neznám štěstím rozechvělejší obraz. Ve středu večer apatický pohled, teď vykuleně obhlíţí nejbliţší svět. Vţdyť je utkán ze šťastného snu, ten nesmírně drobounký zázrak, křehce schoulený ve velké sedačce. První slova, ztišená, zpomalená a namáhavá po přestálé smrti, ale i po těţké operaci vypadá nesrovnatelně lépe neţ předevčírem večer. Nádherné okamţiky nelze nikdy dosyta vychutnat, natoţ mámin pohled, čistý a průzračný, blankytně modrý jasnou oblohou, jako by říkal: tak jsem tady, chtěl jsi to, tak mě tu máš! Plaše a podezíravě vzhlíţí kolem sebe, snad ani sama nechce uvěřit. Mohu ji vůbec obejmout, není jenom přelud? Ne, je to ţivot, v němţ padla dobrá karta. Ale komu, mámě? Nebo mně? Ještě neví, co je na její druhé straně. A já to vím? ---------------------------------Nemocnice, slovo neztotoţněné, rušivé i spásné, uzavřený svět sám pro sebe, na první pohled klidný, v němţ osudy odehrávají dramata, jejichţ hrdinové nejsou školení profesionálové, jen obyčejní lidé, kterým roli určil ţivot. Zde nikdo nehraje, nepředstírá a nefabuluje, zde bolest trpí a utrpení bolí, autenticky, do nejvzdálenější nervové tkáně, do posledních kapek sil. Máma uţ o tom něco ví, uţ měla na kahánku. Hned druhý den po přijetí na metabolickou jednotku je konfrontována s realitou syrovější a ţivočišnější, neţ jakou si dosud dovedla představit. Pán vedle ní za plentou běduje a naříká, vzpouzí se, ale úděl ho přemáhá. Bojuje, ještě ano, sám se sebou, na jevišti bez diváků, s celým světem, proti němu spiknutým. Zoufale, křikem, výhruţkami, které nedávají smysl a bezmoc jen hlučně zavrtávají do zdi. Kus chlapa, zraněná hora masa, poraněný obr, před chvilkou přivezený z operačního sálu a právě probraný z umělého spánku. Chvilku leţí a zase vstává a kolem něho se rojí sestry jako vosy. Bodají příkazy, udolávají neodbytností. A uţ je zlomen, nevyslyšen a nepohlazen. Ještě jeden řemínek, druhou ruku také přivázat k postranici, a uţ se nebude moci pohnout, uţ neuteče z přístrojů. Co ještě bude moci? Nic, čekat a křičet.
----------------------------V pátek 18. června jedu pro mámu po čtyřech měsících pobytu v nemocnici. Zvláštní pocit, kdyţ zázrak na úsvitu jara naplňuje předvečer léta, v němţ sen zrodí skutečnost. Máma uţ nebude procitat do němých bílých zdí a já nebudu muset den co den vstupovat do tísnivého prostředí mezi bezmocné čekatele na propustku do ţivota. Má za sebou čtyři dlouhé měsíce bolavých pokusů zdolat nezdolné, dva tisíce devět set sedmdesát šest hodin vysilujících zkoušek moţného i nemoţného a sto sedmdesát osm tisíc pět set šedesát minut myslitelného i nemyslitelného. Velmi dobře si pamatuji její první samostatné osvobozování v novém
ţivotním prostoru, otevírajícím se za dveřmi metabolické jednotky. Najednou jiný svět nemocnice, pestřejší, barevnější a uvolněnější. Chodíme po chodbách III. interny, posedáváme na křesílkách, hovoříme, vstáváme a zase jdeme. Tam a zpět, zpět a tam, mlčky, zadumaně i zvesela, dva řeholníci nové naděje, spojeni vírou, dál a dál. Jednou poprvé po schodech do přízemí, později ven na lavičku, kde sluneční paprsky netísní neprodyšné sklo a hřejí do tváře. Kaţdý dosaţený cíl otevíral další moţnosti vybízející k novým pokusům, jednou marným, jindy zdárným. A máma v nich pochybovala a doufala, smutnila a radovala se. Ţila trpký úděl bez velkých slov, tiše a pokorně, svázána kapačkami, provázena křikem i úsměvy sester, shovívavým i podráţděným hlasem pacientek, suţována průjmy, zvracením, a znovu posilována odhodláním. Plynuly dny a dny s tisíci krůčky, s kilometry společně prochozenými chodbami bývalého kláštera, dny trpělivě ţité v kaţdodenním překonávání sebe sama a naplňované vůlí jít domů.
--------------------------------Dny dostaly pevný domácí řád a pravidelný chod. Ţena chodí do práce a z práce, vytahuje dobroty a máma s dětmi si na nich pochutnává. A pak je připravena večeře, protoţe uţ má normální chuť k jídlu a po ní koupel, v které si rozkošnicky hoví. Kdyţ ji vymydlí,.navoní, učešou a uloţí, přicházím k ní do pokoje já, ředitel galaxie, akademik v pestrobarevných montérkách a upoceném pruhovaném tričku. Sedám si k ní, jen na krajíček, protoţe dál mě, špinavého z atelieru, nepustí. To pak všichni přihlíţejí, jak beru do ruky ty divné věci z nemocnice, jak je pečlivě zkoumám a znalecky převracím v umytých rukách, jak je dávám sem a zase tam, cosi zasvěceně přednáším, napichuji a otírám, aţ je máma nerada napojena na vak s umělou výţivou a ţivot kapkou po kapce můţe vnikat do jejího těla. A kdyţ mě potom Dan u monitoru počítače v nějaké hloupé hře rozstřílí na kusy, chce se mi spát a uţ ani závodit s auty se mi nechce.
--------------------------------Tak přece, kdo z lékařů by před rokem pomyslel, ţe dnes chirurgové z jejího těla vyndají tu malou nenápadnou věc zašitou pod kůţi, která jí měsíce umoţňovala ţít, aby jí nakonec v nabytém ţivotě ubírala radost. Tento den převyšuje všechny, které byly a teprve přijdou, a to nejenom tím, ţe další víra dojde naplnění a bláhovou představu zpřítomní skutečnost. Dnes podstoupí máma další výjimečný zákrok, s kterým nikdo z lékařů nepočítal ani v nejbláznivější fantazii. Nevím, do jakých lékařských análů bude máma zapsána, moţná kdosi z lékařů kdesi zmíní, ţe znali případ jedné staré paní, která posunula statistiky zase o kousek výš, aby dala naději těm, kteří se po ní ocitnou v podobné situaci. Ať uţ se stane cokoliv v budoucnu, dnešní den je slavný, nejslavnější ze všech, kdyţ mámu odváţejí na operační sál a já ji mohu znovu doprovázet hrdý na všechno, co dokázala. Smekám před ní a hluboce se klaním. Máma se za chvilku vrátí jako normální člověk, bude se beze strachu těšit na mé večerní příchody, aţ si k ní sednu na postel a budeme si jen povídat. Ráno mě nebude vítat s pokřivenou tváří, svědčící o bezesné noci, bude leţet v posteli, jak chce, bude moci vstát, jít do kuchyně, na záchod, od dneška můţe cokoliv a nemusí mít strach, ţe jí bude špatně. Šťastné je dnešní čekání na spokojenou mámu, která cizího vetřelce nikdy nepřijala. Uţ se otevírají dveře, konečně ji mám zpět alespoň trochu svobodnou. A zase nikdo z lékařů
nebude salutovat u dveří, aţ je za sebou budeme zavírat. Jen ta jediná, neviditelná a všudypřítomná druţka naděje za námi proklouzne, a moţná ještě dál.
---------------------------------V noci proţívá nepochopitelné stavy úzkosti a strachu, pronásledována podivnými představami a sny, které ji vyhánějí na ulici. Nemůţu tady přece zůstat, musím domů, vţdyť na mě čeká Honzík! Ale já jsem tvůj Honzík mámo! Ne, ty nejsi, pusťte mě ven, můj Honzík nemá tak velké břicho! Těţké a bezradné dny pro mámu, pro mě, pro všechny. Domlouvám, trpělivě vysvětluji, ţadoním, prosím a nakonec křičím. Můj Honzík by na mě nikdy nebyl zlý! Tak dobrá, uděláme to jinak. Na malém papíru nakreslené srdce stříhám na dva díly. Na jednu půlku píši M, na druhou H. M si nechá máma, H si ponechám já, aţ mě nebude moci poznat, spojíme oba díly dohromady. Nadšeně souhlasí, jenom kdyby druhý den věděla, kam papírek schovala. Prohlíţím všechny její věci, ale polovinu srdce s písmenem M nemohu nalézt. Jak se mohu nyní prokázat? Jak mohu mámě dokázat ţe jsem to já?
---------------------------------------Je zvláštní dnešní melancholický podvečer, dohasínající v rozpustilém zpěvu ptáků, o které máma nejeví zájem. Jakoby měl někdo přijít, ale moţná jen větve ořechu mi chtějí dát znamení a první klidné mráčky na obloze cosi zvěstovat, kdyţ jsem konečně přišel mezi ně. Co všechno se musí stát, neţ člověk uvidí trávu růst, neţ uslyší šum motýlích křídel a prozře neprostupnou zeď. Tak málo stačí, kdyţ ještě sebere síly, na okamţik zpozorní, kdyţ je v pravý okamţik na správném místě, v němţ se střetne a propojí viděné i tušené, odmítané i naléhavé, kdyţ ţivot na chviličku zaburácí nekompromisním hlasem. Tak málo stačí, jen přestat spokojeným pohledem bezcílně bloumat po zahradě a zadívat se na mámu. A pak se přihodí, ţe za růţovými mráčky spatří v dálce temnotu, předzvěst bouřky, ţe větve ořechu kývají na poplach a hlas zvěstování k němu dolehne v celé tíţi, aby ho přikoval k zemi, nesmlouvavě a bez vytáček ho svlékl ze všeho, čím dosud zakrýval nahotu. Pak uzří znovu po letech pohled své matky, jak upřeně a smutně hledí před sebe na zem. Vidí ji, jak sklání hlavu stranou, jak se odvrací od ţivota a v tajných myšlenkách mizí kdesi v nekonečné dálce daleko od nás. Pak cítí cosi osudově definitivního a hlas jím projede jako nůţ : To není chvilková vzpomínka poslaná za otcem, ona sama chce zemřít!
-----------------------------------------Opět zkouším všechno moţné. Bublinková masáţ nohou jen na chvilku uvolnila zkřivenou tvář v radostnější úsměv v naději, ţe pomůţe. I v nepatrných okamţicích úlevy dokáţe být šťastná. Druhá noc ji bolestmi nesmírně vyčerpává, zcela jistě je na konci sil. Neví co dělat, cuká sebou, převrací se ze strany na stranu, lehá si a zase zvedá a já opět bezmocně přihlíţím. Trýzeň mámy mě mučí, ale musím si ji proţít s ní. Čím je proti jejímu utrpení, kdyţ chroptí, křičí, sténá a rty křiví bolestí, aţ jí oči lezou z důlků? A znovu chvilkové sepse a ještě bezvládnější stavy, v nichţ se neposlušné tělo hroutí na postel. A opět spílá ďábelským bolestem, a zase si přeje zemřít poníţena ukrutenstvím, a já si uţ v některých okamţicích
dokonce myslím, ţe umírá. Budiţ, má-li být smrt milosrdenstvím, ať přijde! Vţdyť jsem uţ byl v podobné situaci, jen bolest mámy nebyla tak velká. Není zoufalejšího údělu bezmocného syna u lůţka matky zmítané bolestmi, a není tragičtějšího údělu matky trpící v přítomnosti přihlíţejícího syna. Jsou snad všechny děsivé obrazy před mýma očima jen film, či se mi snad dokonce zdají? Proč se křik chvílemi mění v ticho a já mám pocit, ţe slyším hlas jiný, pět let zapomínaný v kaţdodenních radostech i strastech ţivota s mámou? Tvá matka bude trpět, a tebe pověřuji úkolem! Tak přece, vše je v ţivotě dopovězeno. Dvacátý pátý březen je v liturgickém kalendáři den Zvěstování. Jsem nyní zde i tam, v minulosti a přítomnosti, na zahradě smutného jarního rána roku 1999 prosebně hledím do mraků a u lůţka trpící matky chřadnu stejným zoufalstvím. To mezi tím byl náš právě dobíhající čas. Co bylo dáno, je odţito, zbývá zaplatit, ale coţpak všechna strádání před tím nestačila? Tak tedy přichází, co přijít má, ještě větší utrpení, daň vykoupení za pět let ţivota? Vše je sečteno, všechny potíţe střádané od operace směřovaly neúprosně do těchto dnů. Účet vyplňoval Bůh pomalu, ale nezadrţitelně měsíci a roky štěstí i trápení, a neplatím ho já.
-------------------------------------------Máma ukrutně trpí druhou noc a já stále vracím myšlenky k nedělnímu podvečeru, kdy jsem jí v očích zahlédl smrt. Cítím vinu. To je první, co člověk dělá. Uţ chápu souvislosti, povolí vţdy nejslabší článek řetězu, máma byla nejvíc oslabena a já měl jiné starosti. Čas plyne všedními dny v sotva postřehnutelných změnách. Někdy marněný, jindy vzácný kaţdou minutou. Ještě nevolám záchranku, pokud má nyní zemřít, chceme být spolu. Vymýšlím nejrůznější způsoby pomoci, ale ţádný nepomáhá. V beznaději začne člověk snít. Prosím ji, ať na bolest nemyslí, třeba ji překoná vůlí, a ona mi prstem u pusy dává najevo, abych nemluvil, kdyţ se o to snaţí. Je těţké přimět člověka necítit, ale není někdy bláhovost jediná záchrana? Kde by byly uplynulé roky, kdybychom nebyli fantazií posedlí snílci? Co tvoří hranici mezi bláznovstvím a rezignací? Jak můţe máma odolat bolesti tak strašné? Kolem půl čtvrté ráno ji v zoufalství přenáším do křesla. Pouhý nápad, intuice a pocit. Usedám na postel, hlavu opírám o její ramena a ona svoji tiskne k mé. Pieta ţivota, její byl právě vysvěcen utrpením. Matka a dítě, madona se synem. Oba vyčerpaní, bez moţnosti udělat cokoliv jiného v bezvýchodné situaci. Moţná naposledy cítíme štěstí, moţná v posledních chvílích jejího ţivota stvrzujeme to, co jsme spolu vţdy měli. Tiskneme se k sobě v obraze loučení. Ano, to je můj úkol a pověření, zůstat s ní aţ do konce, nic jiného nemohu. Po dvou nocích šíleného sabatu jsem se znovu našel v prostých chvílích společného bytí, v nichţ budoucnost mizí a vyhlídky ztrácejí význam. V matném světle bludičkového svítání, ve smírném tichu ustupujících bolestí spočívají dvě zemdlená těla. Moţná jen andělé slitování vědí, proč jsme usnuli.
-----------------------------------------Po dvou hodinách ji ukládám do postele a ráno volám obvodní lékařce. Mámu přenáším k snídani do kuchyně, k obědu na kousek knedlíku s trochou koprové omáčky. Injekce s anaboliky nepomohou, můţe jít o závaţný cévní problém, maminka musí na odborné vyšetření. Rozumím, přijímám rozhodnutí s velkými obavami, ale nemocnice je menším
rizikem neţ setrvání v tomto stavu. Sotva vypsala lékařka poukaz k přijetí a poloţila telefon, uţ tu byli. Na Bulovku ne, kde uţ jsem tu větu slyšel? Houkačka vřeští, sanita s námi hází ze strany na stranu, takţe musím mámu drţet. Sedí v křesle, drţím ji kolem ramen, a ona se na mě usmívá. Snaţím se zachytit všechna pohnutí v ustarané tváři, porozumět prstům sepjatým na klíně i očím upřeným ven za sklo sanitky. Všechno je jinak neţ před pěti lety, máma neví, co bude, stejně jako já, ale její energie je uţ zase čistá, průzračná, pokorná v údělu, a přesto nepodléhající temnotě. Jsem zase Honzík dávající jí sílu, jedeme vstříc neznámu, ale doprovázím odhodlaného člověka na pokraji sil, který se ještě nechce vzdát. Září jako drahokam, přitom tolik strádala.
--------------------------------------Slunce pálí v dusném poledni pekelně, roztápí asfalt, střechy aut i vzduch, nedýchatelný a těţký k zalknutí. Uţ několik dnů vnímám jen teplo a zimu, den a noc, světlo a tmu. Potácím se jako ve snách a na parkovišti skrývám strach před ţhavými paprsky, abych přečkal nejdelší minuty svého ţivota, neţ za ní zase půjdu. Za autem schovávám své velké já, sám, stranou od lidí jako cizinec a poutník bez cíle. Máma se po letech opět ztrácí a já ztrácím naději. Kdo jsem teď já, právě probouzený spáč, kdyţ nemám po ruce nic, čím bych se poznával a pyšnil, kdyţ se nemohu opřít o nic z bývalé ješitné pýchy? Jsem uboze vysvlečený, bez všeho, čím jsem dosud skrýval strach, a obviňuji se a odsuzuji, abych hruď nastavil střelcům, kterých nikde není. Ţádný nepřijde, nikdo na mě neukáţe prstem, nevysloví ta tvrdá slova, jimţ bych tak rád přitakal, abych smyl vinu za své váhání a nepozornost. Zápolím s neposednými myšlenkami a skličujícími pocity, a ona je uvězněna na lůţku mého váhání. Jak se zachovat? Jak mohu jednat, kdyţ nevím, čemu čelíme, a neumím pojmenovat, co tuším? Jaké mohu učinit rozhodnutí, kdyţ mě lékaři stále matou, mluví o dalších vyšetřeních a ztěţují mé rozhodování, protoţe jim nechci brát jejich moţnosti? Co mám dělat, kdyţ stále prodluţují mé váhání, protoţe nic z toho, co říkají, zatím nedělají, a přitom se máma den po dni horší a horší?
----------------------------------Místo mámy sedí na posteli nehybná hračka, panenka, vypodloţená ze všech stran, aby udrţela rovnováhu. Poslouchá co říkám, dívá se na mě, ale není to její pohled. Kam ubírá myšlenky, kdyţ se snaţím vracet ji zpět, aniţ vím odkud, upoutat pozornost vyprávěním a projevit lásku, v tak zuboţeném soukromí, které nám ještě zbylo? Cítím lítost a nebo soucit, v těch chvilkách prohrávaných, brţděných pomalými reakcemi, v nichţ mámu přemáhá únava, slova váznou na jazyku a usínají na rtech? Uţ zase jdu ven mezi lidi bez tváře, stojím i sedím u auta, abych znovu usilovně přemýšlel, co dělat. Ano, je třeba jednat, jakkoliv, ale musím uskutečnit nějaké rozhodnutí. Musím se začít rvát, tak, jako vţdycky, kdyţ bylo třeba. Musí se překvapením leknout, ti lidé v bílých pláštích s visačkami na kapsách, kteří mě uţ dávno přestali vidět a slyšet. Pokud nenastane změna, vezmu ji domů, bez ohledu na to, co budou říkat. Ano, to udělám, ale kdy? Proč ne teď hned? Proč zase otáčím klíčkem a odjíţdím, či snad prchám? Moţná ano, z nemocnice, z cizího prostředí, kde nemohu být nepřetrţitě.
------------------------------Slunce zapadá nad horkým pondělním dnem, sedím venku, piji kafe a je mi špatně. Co má být, ţe za ní jezdím třikrát denně, kdyţ jsem s ní stále méně a méně? Nemá sílu komunikovat, obtíţně udrţuje pozornost, a tak odcházím dříve, aby měla klid. Jsem si tím opravdu jist? Jaký můţe mít klid v hlučném prostředí resuscitačního oddělení? Oba cítíme, ţe jazyk ztrácí smysl. Den za dnem stále se zhoršující vývoj bere slovům význam, maří naděje na lepší vyhlídky, zesměšňuje představy a sny, ţádá čin. Ano, musí přijít čin, aby člověk sám sebe ustál, aby se neztratil. A čin vyţaduje rozhodnutí, protoţe všechno ostatní nemá smysl. Zatím jen stále na mámu mluvím, abych zaplnil čas, a krmím obézní nic stále větším strachem. Měl bych ji vzít domů a stále se neobviňovat, ţe jsem to dosud neudělal. Jenomţe vzít ji domů znamená přijmout i nejhorší moţnost. Jak dlouho ještě budu odkládat pochopení reality, kterou tuším a jen ji od sebe odháním? Jak dlouho budu udrţovat iluzi věčného mámina ţivota? Coţpak jsem zapomněl na její pohled, který mě v teplém podvečeru probral z dlouhého zimního spánku?
---------------------------------V noci telefonuji, maminka spí. Proč jsem nepodplatil sestru? Moţná by mi řekla něco nadějnějšího, kdyţ nejsem spokojen s odpovědí. Mám pocit, ţe mizím, nevím, kým jsem, nevím, co myslím, cítím a ţiji. Ráno je daleko, noc blízká a dlouhá. Měl bych učinit rozhodnutí, jehoţ rizik se bojím. Jenomţe jak se nutit do něčeho, co necítím i cítím, vidím i nevidím, nevím i vím? Ještě ve mně svědomí neburácí hromovou ozvěnou, nerozdírá mě do ţivého masa, neporcuje mé rozbředlé váhání a netrhá mne na malé kousky, abych se probral. Ještě mám celou noc čas váhat, přemýšlet a usínat. Těţce, mrákotně, v temnotě strachu se mohu převracet, vstávat a sedat, být i nebýt. Jak dlouho? Kolik hodin či dnů mi bude zle? Tak zle, ţe peklo je alespoň nějaká jistota? Ne, ještě nemohu vědět, ještě mám mrchu naději, ať tedy zemře jako poslední!
---------------------------------Cosi se se mnou stalo u postele mámy, která mě tak ráda vidí. Coţpak mohu opravdu zbaběle odejít, říci, jak ji miluji, dát pusu, otočit se k ní zády, sednout do auta a přemýšlet? Jak rádi bychom se vypařili a nebyli, abychom nemuseli proţívat svízelné okamţiky ţivota. Ne, stojím před dosud nejtěţší zkouškou, kterou mě Bůh za své obdarování zavázal, je zde a nikde jinde. Není moţné ji obelstít, nejde jí uniknout ani ji oddálit. Ţádná jiná vůle nevyslyší můj hlas, nikdo z chirurgů nezavolá, ţádná operace nezvrátí, co se má stát, ţádná štěstěna či zázrak nezmění neodvratnost konce. Mám před sebou holou a prostou pravdu, křišťálově čistou, kterou jsem tolik hledal, vyjevenou na této posteli, obnaţenou v očích mámy. A konečně ji cítím a vidím, uţ ve mně burácí vzdor hromovou ozvěnou a řve na mě DOST! Uţ nebudu váhat, abych nemusel zbytek ţivota trpět výčitkami. Zemřela poslední naděje a nemám se za co schovat! Musím jednat teď, nebo nikdy!
---------------------------------
Nepláči, ještě ne, zatínám zuby, ţaludek cuká a srdce bije rozechvěním. Červnové ţhnoucí slunce oslepuje a prostupuje mě teplem, na které jsme tolik čekali. Po přestálém stresu mne sotva drţí nohy, hlava chce prasknout a ţaludek se chce obrátit. Usedám na zem stranou od lidí a zapaluji virţínko, věrného druha mých chvil. Nemohu utéci, není kam. Všechno se točí, poskakuje a rozmazává. Chtěl bych křičet do celého světa, vyřvat bolest tak velikou, ţe ji nelze vypovědět. A napětí střádané v posledních dnech konečně povoluje, zakláním hlavu, pozoruji bezmračné nebe, lidi, přijíţdějící a odjíţdějící auta i koruny stromů čechrané jemným vánkem. Přehrávám si poslední roky ţivota s mámou, úspěchy i prohry. Brzy bude dobojováno a přijímám realitu vzpřímeně a hrdě. Nejsem nakonec přece jen vyslyšen? Není i toto zázrak, ţe mi byla v poslední chvíli dána síla k správnému rozhodnutí a mohu podstatně ovlivnit konec jejího ţivota? Coţpak dávno netouţím, aby nám bylo umoţněno být spolu do poslední chvíle, nesnil jsem snad o tom, aby mohla zemřít u mě doma, v mé blízkosti? Mít moţnost oplatit jí a vrátit, co jsem od ní dostal? Jak jsem mohl zapomenout? Vţdyť právě rozhoduji své vysněné přání! Nezemře sama mezi čtyřmi zdmi, nezemře osamocena zde, v ponurém chrámu beznaděje, jako ten chudák vedle ní, kdyţ ji přivezli na metabolickou jednotku. Rozhoduji svůj budoucí ţivot, vím to? Tuším? Určitě ne, jsem jenom šťastný, protoţe mám pro mámu dobrou zprávu, nejšťastnější ze všech.
-------------------------------------------Po návratu na oddělení oznamuji primářce své rozhodnutí. Mlčí, překvapeně na mě civí s kamennou tváří, zaskočena rozhodností, v níţ ani na okamţik nepřipustím jinou moţnost. Ano, vaše maminka umírá! Ptám se, co ještě mohou dělat v této situaci. Angiografii, ale moc si od ní neslibují, je vůbec otázka, zda vyšetření zvládne. Aha, na smetišti nakonec končí všechny odborné termíny, jimiţ se tak dlouhou dobu zaklínali. Jak můţe máma zvládnout amputaci, umělou ledvinu či další invazivní zákroky, kdyţ nezvládne angiografii? Proč neprovedli potřebná vyšetření uţ v pátek, přes víkend nebo včera? Uţ se neptám, ptát jsem se měl dřív. Mě jsem je nutit mluvit srozumitelnou řečí hned. Není co řešit, nemá cenu podstupovat něco, čemu uţ ani lékaři nevěří, nemáme čas. Tohle není příbramský ZÚNZ, nesedím v obyčejné místnosti obyčejných chirurgů okresní nemocnice, aby se mnou probrali váţnou věc, stojím na chodbě špitálu prvotřídní evropské úrovně, jako bych si šel pro razítko. Má odpověď je stručná: NEPŘIJÍMÁM! Beru na sebe odpovědnost za rozhodnutí nepodstupovat uţ ţádné vyšetření, ţádné další alternativní postupy, ţádné dialýzy, amputace, ţádnou pomalou a utrápenou smrt na přístrojích za plentou. Ano, to jediné tady mohu rozhodnout. Nemám po ruce nikoho z blízkých, kdo by vyslovil jiný názor, a máma stejně ví, co mám dělat. Porada je skončena, mámu chci odvézt okamţitě.
---------------------------------Čas netrpělivě vleklý čekáním, chvíle zbytečně trávené strachem, abychom převoz stihli. Znovu neodbytně odmítám lékaře a znovu slyším stejně neodbytný argument : Co kdyby se mamince v sanitce něco stalo? Sním, nebo bdím? Coţpak představení neskončilo, kdyţ uţ v hledišti nikdo netleská? Milá paní, moje maminka právě umírá, víte, to je taková ta věc, po níţ uţ člověk nebude a co by se jí v sanitce asi mohlo stát horšího? A pokud byste vy měla
zemřít v sanitce, jistě budete raději umírat s vědomím, ţe je na blízku váš syn a nikoliv pan lékař! Mlčí. No vidíte a bude semnou lékař doma? Nebude a kdo jiný mámu od lékaře převezme a kdo jiný s ní dál zůstane? Nechávám zabalit dva prázdné sáčky na výměnu cévky, jeden infúzní roztok plazmy a dvě lahvičky Ketonalu, tišící léky proti případné bolesti. Moţná ţe právě na ně bychom zapomněli, kdybychom babičku unesli. Infúzní pumpu doma nemám, ale bez ní se obejdeme. Primářka odchází domů, po náročném dni s bláznem. Jistě se ráda pohodlně uvelebí, vezme kníţku a na dnešní náročný den zapomene. K nám přijde na návštěvu smrt, tajemný a nezvaný host.
-------------------------------Obličej prochází rychlou proměnou, tělo stravuje poslední zbytky energie, smrt vysává tkáně a vyčerpává svalovou hmotu. Mnozí lidé v těchto chvílích opouštějí své blízké, utíkají před smrtí, nechtějí vidět vizuální změnu, kterou umírání působí. Smrt můţe nastat kaţdou chvíli. K večeru dech ztěţkl ve zpomalených intervalech a mizel. Tak to je ta chvilka, hranice ţivota a smrti. Mlčíme, hladím ji po vlasech a tiše šeptám slova, která snad ani nejsou má: uţ to bude. Máma se znovu nadechla. Nechápu, jak nemocné srdce můţe vydrţet takovou zátěţ. Uţ to bude! To říkají lékaři rodičce v poslední fázi porodu, aby ji utěšili a zklidnili. Kdyţ je smrt milovanému člověku nablízku, je třeba mu ji přát. Láska přitaká ţivotu a smrt je jeho součástí. Jenomţe máma se vydá bezezbytku, umírá houţevnatě stejně tak, jak odhodlaně ţila. Učím se, teprve nyní musím prokázat ohleduplnost a toleranci. Dříve jsem rozhodoval nejrůznější moţnosti léčení, vyhodnocoval situace, zaujímal stanoviska a přijímal rozhodnutí. To poslední, nejdůleţitější a nejodpovědnější ve svém ţivotě jsem učinil včera v nemocnici, a nyní, kdyţ nic dalšího není třeba, je mou povinností být trpělivý. Oči umírajícího o to prosí. Nemohu nic ovlivnit, nic změnit, mohu být jenom s ním. Máme jedinou nekompromisní jistotu, jistotu konce. Učí mě pokoře a ţádá vytrvalost. U lůţka umírajícího nemá člověk nad umírajícím ani nad sebou ţádnou moc, jen lásku.
-------------------------------------Nastal další večer, druhá noc, máma umírá jiţ třicet hodin. Pět let jsem se mohl připravovat, a stejně bych nic nezmohl. Dýchá s velkým vypětím a dlouhé přestávky v nádechu a výdechu signalizují, ţe přichází poslední fáze umírání. Ani přes vatu nepije, tak jí alespoň otíráme tváře, čelo a ruce. Tělo bouří selháváním, mlkne v posledních moţnostech, tichne zkázou, připravuje umírajícího k rozhodujícímu okamţiku osvobození, zatímco on mezitím tiše a odevzdaně nese svůj úděl, kříţ. Dopřál jsem mámě přirozenou smrt, umoţnil jsem jí v jiných podmínkách to, před čím mě lékaři varovali a co by stejně na přístrojích přišlo. Multiorgánové selhání je bezprostřední příčina smrti, v postupném kolapsu propojeného řetězce příčin a důsledků. Jako kdyţ se kácí domino. Na začátku selţou ledviny, na konci mozek. V tomto procesu zkázy musí člověk do poslední chvíle dýchat, aby okysličil krev a srdce mohlo z posledních sil pumpovat v ţilách krev. Přestane-li člověk dýchat, zemře, v nemocnici za něho dýchá plicní ventilace, týden, dva týdny, měsíc nebo několik roků.
Stále vnímá a reaguje na podněty, přestoţe vnější svět ztratil smysl. Vizuální informace bez vnitřního vztahu k budoucnosti nemají ţádnou cenu. Hodnotou je klid, pohlazení, vědomí naší přítomnosti a vlídné slovo.
-------------------------------Cítím, ţe přicházejí poslední společné chvíle. Vţdyť uţ jsme ţili zázrak shledání, jejího uzdravení, uţ jsem se s ní kdysi loučil jinak neţ dnes. Nezměním nic, co je dáno. Hlava mi padá, ţivot uţ jí nevyprosím v noci převeliké, tmou objímající, kdyţ všichni spí a já bdím u jejího lůţka. Nechci zaspat poslední okamţiky. Ještě na samé hranici jejího ţivota jsem vystaven směšné zkoušce. V nemocnici strach, abych ji dokázal včas přivézt, nyní obavy, abych nezaspal její smrt. Co by se stalo? Jsme přece doma, zemřela by tak jako tak šťastná, proč s ní chci ještě proţít poslední okamţiky? Nevím, nevím nic o sobě uţ třicet hodin. Tuším tím silněji, čím víc mě magnetizuje okamţik smrti. Jaké skrývá tajemství? Jednou se rozpomenu, aţ přijde můj čas.
----------------------------------Jsou čtyři hodiny ráno. Dech zpomaluje, malátně těţkne, ustává. Pod přivřenými víčky ze strany na stranu rychle těkají dvě malé černé perly. Modř zorniček tone tmou, ztrácí jas, smrt neodbytně tluče na dveře, uţ o sobě dává vědět a tmavé korálky létají sem a tam, marně hledají nitku ţivota, poslední záchranu. Není čeho se zachytit, blíţí se konec a není cesty zpět, jenom tam, na druhou stranu. Myslím na krásné okamţiky spolu proţité, jsem hrdý na všechno, co dokázala během pěti let. Málokdo věřil, kaţdý pochyboval. Byly to těţké roky, jedny z nejšťastnějších v mém ţivotě. Budou mě vracet, abych se ve slabých chvílích znovu spatřil v omylech, abych zahlédl ustrašenost, namyšlenost a vzpurnost, abych v nich našel posilu a útěchu, aţ budu zase váhat. Jsem soustředěný na svůj úkol, na věčné sbohem za to, co pro mě v ţivotě udělala.
---------------------------------------A také já povstávám v její smrti k nové sluţbě, uţ mi nebude dopřáno vrátit se do nevědomosti bývalých let. Opouští mě, všechny své milované a svůj ţivot. Cítím bolest, ale jinou, průzračně čistou, ţivotadárnou, pryč je zoufalství a beznaděj jarního rána před pěti lety, v němţ jsem úpěnlivě hleděl do mraků chvilku před tím, neţ mi zavolali z nemocnice. A cítím veliké, nedozírné světlo Boţí lásky, ve všem přítomné a vše prostupující. Propadám se do hlubiny všeho zlého v mém ţivotě, smířen klečím u postele matky, a pokora mě pozvedá. Jsem pevný a vyrovnaný, přicházejí poslední okamţiky. Drţím ji za ruku, hladím vlasy a tiše na ni začínám mluvit. Skoro šeptem: uţ to bude. A děje se cosi mimořádného, neskutečného a nepochopitelného. Máma se vrací, stáčí svůj pohled na mě a soustředěně mi hledí do očí s klidem, který znám, kterým mě konejšila, kdyţ mi bylo úzko. Dvě noční temné perly ţhnou znovu blankytně modrou barvou, prostupují mě magickým jasem, světlem dosud nespatřeným, planou nepoznanou září nesmírné lásky. Šeptám dál tichá slova podpory a ona se na mě dívá smířlivě a s porozuměním, jako by říkala,
buď klidný, nic zvláštního se neděje, vůbec nic mimořádného. A přece, tolik mi sděluje. Budu tajemství znát, ale zůstanu němý, lidé se budou ptát, ale nebudu moci mluvit. Do tvých dlaní, Pane můj, se choulím. Proţíváme blaţenost, štěstí v umírání, absolutní vrchol přijetí a naplnění všeho vším. Nastává okamţik pravdy, jediné spravedlnosti lidského ţivota. Jsem skálou a čekám, uţ jsem připravený a hotov ke své sluţbě, teď uţ si ji můţe vzít.
--------------------------------Kdy je vlastně konec? Aţ mámě poskytnu poslední sluţbu a definitivně ji od všeho odpojím. Teprve potom skončí její trápení. A zase jsem na chvilku šťastně hrdý, kdyţ mohu být i naposledy uţitečný. Musím mámu převalit na bok, rozvázat kalouny bílého rubáše, kupodivu nechybí ani jediný. Prostěradlo pod ní je čisté. Mladé holky mi mohou závidět, říkávala. Léty zaţitá vlastnost ji v příbramské nemocnici zachránila a doprovodila aţ k smrti. Záda i po dvou hodinách stále hřejí. Lidské teplo je jedna z nejúţasnějších věcí na světě, to poslední, co z těla zanedlouho vyprchá. Vstřebávám poslední zbytky nejpřirozenější energie, kterou dává člověk člověku. Uvolňuji halenu, zpřístupňuji kanylu zasunutou do ţíly, odlepuji náplast a pomalu vytahuji tenkou hadičku. Z chladnoucího těla volně vytéká krev, jenom pramínkem jako potok bez přítoku či voda z převrhnuté vázy. Ještě vyndat cévku, z hrudníku odstranit přísavky na EKG, a tělo mámy je volné. Má role skončila, poslední péči o zemřelého prováděly ţeny. Ţádám sestry, aby tělo omyly a oblékly, jenom kdybych věděl, které šaty vybrat. Nakonec temně modré, v barvě oblohy přicházející noci, s bílým peříčkem jako s měsíčkem na prsou. Ušila si je na mou promoci, celý ţivot šila, pletla a háčkovala pro všechny, cokoli bylo třeba.
-------------------------------Tak jsou tady, jeden malý, hubený, druhý velký, silný, uţ přijeli pro své tělo stříbrným Citroenem. Mrtvého odváţejí do ticha samoty, novorozence vítá hlučný svět. Jak je asi těmto lidem? Dnes neslyší zajíkavý pláč a nevidí ţalem zkřivené obličeje. Dělají váţnou práci muţi smutku a vybízejí nás k modlitbě, ve chvíli soucitné, neţ tělo mámy navţdy zmizí z tohoto domu. Jenom kdybychom věděli, jak se to dělá. Všechno můţeme, i ji sami uloţit do rakve. Dan nemusí dvakrát hádat, na co zrovna myslím. Já budu vzadu a on vpředu, u hlavy, protoţe je generačně nejmladší. Kdo jiný by měl učinit poslední sluţbu, tak symbolickou pro další ţivot, neţ my dva. S maximální péčí pokládáme tělo na dno rakve a společně chvilku tiše setrváme.
---------------------------------Cesta do Příbrami je klikatá, roubená někdejšími obavami o osud mámy, nyní pomalá, zadumaná vzpomínkami, opředena hovorem upomínajícím, uchovávajícím, jiná, neţ ty předešlé. Z dospívajícího chlapce se stal mladý muţ. I Lucinka poznala mnohé ze svých moţností, jen musí trochu přidat do kroku, aby ji neujel vlak. Na Svatou Horu jdeme cestou příkrou a strmou, ze všech stran světa dalekou, protoţe do chrámu nelze jít pohodlně, jen tak, je třeba cítit nohy, setřít pot, vydechnout, vstoupit a nadechnout. Ţádné cesty ale nevedou do
Říma, kaţdá z cest člověka, vede zase k člověku. Na ní přebývá Bůh, na zablácené pěšině plné výmolů a kamení čeká unaveného poutníka a tomuto Bohu věřím. Čeká utrmácené opozdilce na obyčejné cestičce mezi poli, na sotva patrné stezce v horách, lemované horizonty dalekých obzorů, kdyţ ten, kdo kráčí, uţ ji skoro ztratil. V chrámu se člověk cítí malý, jako tenkrát já, v čase dětství, ale na sychravé cestě venku mohutní, zesiluje a přibývá člověčenstvím. I tělo mámy je zde, na konci cesty, v chladícím boxu.
-------------------------------Obřad skončil. Vycházíme ven, zamyšleni a mlčky, ponořeni do sebe, v myslích protkaných slovy kněze. Muţi z pohřební sluţby vynášejí rakev před kapli, kde uţ stojí připravené stříbrné auto. Běţná rutinní práce pohřebních zřízenců a za ní stovky hodin strávených stejnými úkony, tisíce věnců, pronesených slov, hektolitry slz a mnoho lidských těl převáţených v rakvi na určené místo. Jen jedno z nich je pro kaţdého z nás to jediné. Loučím se s bratrem, příbuznými i se synovcem Slávkem. Dlouho jsem ho neviděl a brzy ho znovu objevím. Jeho syn v kočárku dosud spí svůj sladký sen. To mě dojímá, kdyţ čas voní člověčenstvím, kdyţ se osudy potkají, kdyţ nový člověk přichází a starý odchází. I sestra Růţa se synem odjíţdí do svého kraje, kde kdysi dávno začínala a odkud se uţ nechce vrátit. Člověk míní, ţivot mění. Tiskne mi ruku a děkuje. Ještě jedno objetí a zamávání na cestu. A ještě někdo na mě čeká, aby mi za celou rodinu poděkoval. Jirka, chlap jako hora, furiant se selskou krví, který si kaţdého dobírá, ale kaţdému pomůţe, kdyţ je třeba. Přišel podat ruku bývalému řediteli galaxie, akademikovi, který by si měl konečně najít pořádnou práci. Odcházejí, ale já ještě chvilku postojím, vţdyť vím, kde je najdu. Jen chviličku zůstanu, neţ rakev naloţí do auta a neţ za ní zavřou dveře. Chci být poslední, uţ chci být jen poslední z posledních, nejposlednější na celém světě. Stál jsem při ní i nestál, malověrný a znovu nalezený syn. Budou se mě na všechno ptát a nebudu moci mluvit, jen dopsat poslední řádky této knihy musím, slíbené mámě v těţké chvíli umírání. A pak ještě udělám pár kroků, aţ se bude auto rozjíţdět, moţná tři nebo čtyři, moţná i víc, jak se bude vzdalovat, a třeba bych se chtěl i rozeběhnout, aţ bude mizet z dohledu, a pak se zastavím, skloním hlavu, podívám se nahoru a půjdu…
Marie Paulová se synem na své narozeniny 9.2.2004, 4 měsíce před smrtí
Ukázka z doslovu Psal jsem tuto knihu s vědomím velkého fyzického a duševního utrpení mnoha lidí, pro které zůstane příběh mé matky jen přáním, jehoţ naplnění nikdy nemohou z objektivních či subjektivních důvodů dostát. Myslím na ně, avšak přesto cítím potřebu vybídnout ty, kteří budou stát před podobnou zkouškou stejně bezmocně jako já, aby překonali strach a neváhali, pokud to bude moţné, doprovodit svého bliţního tam, kam jednou půjdou sami. S vědomím všech sloţitostí je velmi prosím o statečnost za všechny staré umírající lidi, kteří na jejich rozhodnutí v nemocnicích čekají. Prosím všechny, aby v těchto chvílích zapomněli na všechna příkoří i starosti svého ţivota, protoţe smrt odpouští. Tento svět proţívá řadu váţných problémů, a já se přimlouvám za všechny, kteří překonají věci osobní ve prospěch bliţního svého. Je to výzva naší současné společnosti, podmínku k tomu, aby naše kultura vzešlá z křesťanských tradic získala zpět morální kredit.
