Nekalá soutěž ve vztahu ke spotřebiteli MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ. Bakalářská práce

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ

Nekalá soutěž ve vztahu ke spotřebiteli Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

JUDr. Blanka Baráková

Miroslava Hiclová Brno 2OO9

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Nekalosoutěžní jednání ve vztahu ke spotřebiteli zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.

V Brně dne 15. května 2009 ………................ Miroslava Hiclová

Děkuji JUDr. Blance Barákové, vedoucí bakalářské práce, za cenné rady a připomínky, které mi během zpracování bakalářské práce poskytovala. Dále bych chtěla poděkovat mé rodině za pevné rodinné zázemí a mým přátelům za jejich podporu a vlídná slova.

Miroslava Hiclová

3

Obsah 1.

Úvod ............................................................................................................................... 6

2.

Cíl práce a metodika ....................................................................................................... 8

3.

2.1.

Cíl práce .................................................................................................................. 8

2.2.

Metodika ................................................................................................................. 9

Hospodářská soutěž ...................................................................................................... 10 3.1.

4.

3.1.1.

Spotřebitel.......................................................................................................... 10

3.1.2.

Soutěžitel ........................................................................................................... 11

Nekalá soutěž................................................................................................................ 13 4.1.

5.

6.

Znaky nekalé soutěže ............................................................................................ 14

Skutkové podstaty nekalé soutěže ................................................................................ 16 5.1.

§ 45 Klamavá reklama .......................................................................................... 16

5.2.

§ 46 Klamavé označení zboží a služeb ................................................................. 17

5.3.

§ 47 Vyvolání nebezpečí záměny .......................................................................... 18

5.4.

§ 48 Parazitování na pověsti ................................................................................. 19

5.5.

§ 49 Podplácení ..................................................................................................... 20

5.6.

§ 50 Zlehčování ..................................................................................................... 21

5.7.

§ 50a Srovnávací reklama ..................................................................................... 22

5.8.

§ 51 Porušení obchodního tajemství ..................................................................... 24

5.9.

§ 52 Ohrožování zdraví a životního prostředí ....................................................... 25

Ochrana spotřebitele ..................................................................................................... 27 6.1.

Právní ochrana spotřebitele ................................................................................... 28

6.2.

Ochrana spotřebitele v České republice ................................................................ 28

6.2.1.

Vývoj ochrany spotřebitele v ČR ...................................................................... 28

6.2.2.

Současná legislativní úprava ochrany spotřebitele v ČR................................... 29

6.3.

7.

Subjekty hospodářské soutěže............................................................................... 10

Systém ochrany spotřebitele v Evropské Unii ...................................................... 31

6.3.1.

Vývoj právní ochrany spotřebitele na úrovni Společenství ............................... 31

6.3.2.

Současná spotřebitelská politika EU ................................................................. 33

Výsledky ....................................................................................................................... 36 7.1. 7.1.1.

Průběh soudních řízení .......................................................................................... 37 Řízení před nalézacím soudem .......................................................................... 37 4

7.1.2.

Řízení před odvolacím soudem ......................................................................... 40

7.1.3.

Řízení před dovolacím soudem ......................................................................... 43

7.2.

Vývoj právní úpravy v oblasti pohřebnictví během řešení dané kauzy ................ 45

7.3.

Shrnutí celého případu .......................................................................................... 46

8.

Diskuze ......................................................................................................................... 49

9.

Závěr ............................................................................................................................. 51

10. Literatura ...................................................................................................................... 53

5

Abstrakt Hiclová, M. Nekalá soutěž ve vztahu ke spotřebiteli. Bakalářská práce. Brno, 2009.

Tato bakalářská práce se zabývá nekalosoutěžním jednáním ve vztahu ke spotřebiteli. V úvodu jsou vysvětleny základní pojmy jako sama hospodářská soutěž a subjekty hospodářské soutěže, tedy soutěžitel a spotřebitel. Poté se zaměřuje na nekalou soutěž ve vztahu ke spotřebiteli. Je zde tedy podrobně popsána generální klauzule obchodního zákoníku a také jednotlivé skutkové podstaty nekalé soutěže. Dále obsahuje vývoj ochrany spotřebitele v České republice, ale také na úrovni Společenství a současnou právní úpravu. V závěru je rozebráno soudní řízení konkrétního příkladu z praxe.

Klíčová slova: hospodářská soutěž, nekalá soutěž, ochrana spotřebitele,

Abstract Hiclová, M. Unfair competition in relation to the consumer. Thesis. Brno, 2009. This thesis deals with the unfair negotiations in relation to the consumer. The basic concepts, such as economic competition and the subjects of economic competition are explained in the introduction. Subsequent part is focused on the unfair competition in refer to consumer. So it described in detail the General clause of Commercial Code and individual factual substances of unfair competition. Followed up it contains the evolution of consumer protection in the Czech Republic, at Community level and current legislativ too. The analyzethe proceedings of the concrete example of the practice is in conclusion.

Key words: an economic competition, an unfair negotiation, a consumer protection

6

1. Úvod Nekalá soutěž je jedním z odvětví hospodářské soutěže a nepochybně jedním z klíčových pojmů obchodního zákoníku. Již samotný název hospodářská soutěž mnohé naznačuje. Nemůžeme si tedy myslet, že náplní hospodářské soutěže je s někým kooperovat a pomáhat mu. Soutěž znamená vždy touhu po „něčem“ co je žádané několika subjekty a tudíž o to musí bojovat. Může to být například první místo na pomyslném žebříčku, které přináší největší zisk či největší podíl na trhu.

Je tedy jasné, že se soutěž neobejde

bez rivality. Soutěživost patří k základním biologickým i sociálním rysům člověka. Provází člověka již od jeho samotného zplození, kdy jen nejsilnější spermie může oplodnit vajíčko. Proniká do všech dalších činností člověka a ovlivňuje jeho veškeré společenské vztahy. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary S. Becker in Hajn (2000) například tvrdí, že o volbě manželského partnera rozhodují do značné míry ekonomické motivy. Prozíraví lidé při volbě životního druha méně spoléhají na vrtkavou lásku a více na trvalejší kapitálové charakteristiky partnera. Jedinci nabízející lepší ekonomické zabezpečení proto představují nedostatkové zboží, o které je tak veden soutěžní boj. Při neustálém soutěžení a vzájemném ničení jednotlivých konkurentů mezi sebou však dochází

k praktikám,

které se vymykají

právnímu

řádu

hospodářské soutěže,

jsou v rozporu s dobrými mravy a mohou přivodit újmu soutěžiteli nebo také samotnému spotřebiteli. Takové praktiky nazýváme nekalosoutěžním nebo proti-soutěžním jednáním. Jelikož je lidská fantazie nekonečná, jsou subjekty hospodářské soutěže schopny vymýšlet stále nové způsoby jak uspět a proto je třeba neustále novelizovat právní úpravu hospodářské soutěže. Po vstupu do Evropské Unie je tato oblast upravována nejen českou právní úpravou hospodářské soutěže, ale i soutěžním právem Evropských společenství. Tyto regule by měly dostatečně chránit soutěžitele i spotřebitele, ale na druhou stranu i dostatečně motivovat soutěžící subjekty a podněcovat účel hospodářské soutěže.

7

2. Cíl práce a metodika 2.1. Cíl práce Cílem mé bakalářské práce je zpracovat jednu z problematik hospodářské soutěže, respektive problematiku nekalé soutěže. Jedním z dílčích cílů je tedy vymezit základní pojem hospodářská soutěž, ve které se tyto nekalosti musí odehrávat. Dále vymezit subjekty hospodářské soutěže, vymezit jejich postavení na trhu a jejich chápání v naší i evropské legislativě. Následným úkolem je zaměření se na nekalou soutěž ve vztahu ke spotřebiteli. Vymezím tedy samostatný pojem nekalá soutěž a budu se snažit podrobně popsat a přiblížit znaky nekalé soutěže podle generální klauzule obchodního zákoníku, jako jednoho z hlavních dokumentů, které nekalou soutěž upravují. Důležitou částí jsou také možnosti, jak se spotřebitel může proti takovému jednání bránit a jaké se mu nabízí možnosti ochrany. Ochrana spotřebitele se vyvíjela postupně s vývojem lidské společnosti a tak si také připomeneme její vývoj. Budeme se zabývat vývojem legislativní úpravy ochrany spotřebitele v českém právním řádu, ale také dle stanov Evropského společenství, neboť přijetím rozhodnutí o vstupu České republiky do Evropské Unie, jsme se také zavázali k přijetí a respektování evropské legislativy. Na závěr této práce je mým cílem vysvětlit na příkladu z praxe některou ze skutkových podstat nekalé soutěže a vysvětlit čtenáři v čem spočívalo, popřípadě proč nebylo prokázáno nekalosoutěžní jednání. Podrobně popíšu, proč byl daný případ řešen konkrétním způsobem, i když jak si později řekneme, ne vždy musí být daná rozhodnutí objektivní a nelze tedy k závěru přiřadit normu, podle které byl vyvozen. Na závěr zhodnotíme celý průběh řízení a vyvodíme závěry, které z něj plynou jak pro spotřebitele, tak pro soutěžitele.

8

2.2. Metodika Před samotným začátkem zpracování mé bakalářské práce jsem se seznámila s množstvím dostupné odborné literatury a poté následovalo její podrobné prostudování. Na začátku své práce se zabývám pojmem hospodářská soutěž a její legislativní úpravou v českém právním řádě, ale vzhledem k členství v Evropské unii je také nezbytné zabývat se tím, jak je tato oblast upravena legislativou Evropského Společenství. Dále se zabývám samotným pojmem nekalá soutěž, jeho výkladem a znaky nekalé soutěže. V následující kapitole

čtenáře

podrobně

seznámím

s jednotlivými

skutkovými

podstatami

nekalosoutěžního jednání. Mou snahou je co nejpochopitelněji vysvětlit a popsat, v čem skýtá nečestné jednání jednotlivých skutkových podstat. V šesté kapitole se zaobírám ochranou spotřebitele před nekalými praktikami. Nedílnou součástí této kapitoly je také vymezení subjektů, které mohou podat žalobu proti jednání, které považují za nekalou soutěž. Celá tato část bude zpracována převážně za pomoci popisné metody V kapitole výsledky navazuji na pátou kapitolu a uvádím zde jeden z příkladů nekalosoutěžního jednání v praxi. Zabývám se průběhem soudního řízení na jednotlivých stupních a jejich závěry. Nejprve popíšu, v čem byla soudem daného stupně viděna nekalost, poté provedu analýzu tohoto jednání, ve které se budu snažit přiblížit, proč účastníci soudního řízení jednali, tak jak jednali. Na závěr této části se budu snažit z celého případu vyvodit konkrétní závěry a doporučení, zejména pro spotřebitele. V celé této práci je pro zvýraznění citací z obchodního zákoníku použita kurzíva.

9

3. Hospodářská soutěž Hospodářská soutěž je základním mechanismem tržní ekonomiky. Stimuluje soutěžitele, aby neustále inovovali své produkty či služby, dbali na kvalitu a soustředili se na nákladovost. Je tedy hnacím motorem ekonomiky. Z hospodářské soutěže by největší prospěch měl mít především samotný spotřebitel, neboť díky neustálému tlaku konkurence by na samotném poli hospodářské soutěže měl zůstat široký sortiment produktů, které by měly představovat optimum mezi cenou a kvalitou. Již samotná definice pojmu hospodářská soutěž je velice nesnadná a mnozí autoři tvrdí že i zbytečná. Hajn (2000) tvrdí, že pokud by se taková definice podařila, byla by natolik obecná, že by její praktický užitek byl mizivý. Ani v zákoně jasnou definici pojmu hospodářská soutěž nenalezneme. § 41 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ObchZ, pouze říká, že podstatou hospodářské soutěže je rozvíjení soutěžní činnosti v zájmu dosažení hospodářského prospěchu, samotnou hospodářskou soutěž však nedefinuje. Jednu z možných definic uvádí Knap (1973) když hospodářskou soutěž definuje jako soupeření dvou nebo více hospodářských subjektů na téže straně tržních vztahů (poptávky či nabídky) k dosažení hospodářského výsledku záležejícího v uskutečnění směny výrobků nebo služeb s týmiž potencionálními účastníky trhu, a to takové soupeření, které vzájemně ovlivňuje hospodářskou činnost těchto subjektů a vytváří na straně druhých potencionálních účastníků tržních vztahů objektivní možnost volby mezi různými soutěžními nabídkami či poptávkami.

3.1. Subjekty hospodářské soutěže Názory na míru regulace hospodářské soutěže se liší podle toho, do které skupiny subjektů hospodářské soutěže účastník trhu patří. V hospodářské soutěži lze vymezit dva subjekty, a to spotřebitele a soutěžitele. 3.1.1. Spotřebitel Kdybychom se snažili vydedukovat definici pojmu spotřebitel pouhým rozborem tohoto slova, jednalo by se o toho, kdo něco spotřebovává. Jedná se tedy o konečného uživatele produktu či služby. Jednotlivé zákony pro své účely definují spotřebitele různě. Pro účely zákona č. 634/1992, o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (§ 2 odst. 1), dále jen ZOS, 10

je spotřebitelem „fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami“. Směrnice Evropské Unie za spotřebitele označují „fyzickou osobu (nikoli právnickou), jež jedná za účelem, který je mimo oblast její činnosti podnikání nebo profese (čl. 2 směrnice č.85/577 EHS nebo čl. 2 směrnice č. 97/7 EHS). Srovnáme-li tedy pojetí pojmu spotřebitel v naší právní úpravě a pojetí Evropského práva, je zřejmé, že naše terminologie zahrnuje do spotřebitele širší oblast lidí. Jedná se jak o fyzické osoby tak i právnické osoby, ale i osoby samostatně výdělečně činné, neboli podnikatele. Je také třeba upozornit na chápání úrovně spotřebitele. Spotřebitelem v generální klauzuli ObchZ se rozumí „normální spotřebitel“. Jak uvádí Hajn (1995) jde o konzumenta, který nemusí být nijak zvlášť bystrý a pozorný, ale má projektovat určitou spotřebitelskou soudnost a neměl by se nalézat v pásmu hlubokého intelektuálního podprůměru. Jak později uvidíme, jinak je chápán spotřebitel pro účely směrnice 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. 3.1.2. Soutěžitel Soutěžiteli se podle § 2 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli. Jde-li o fyzické osoby, potom musí být samozřejmě způsobilé k právním úkonům. Jde-li o právnické osoby, musí naplňovat znaky právnické osoby, jako je např. majetková samostatnost, výlučná majetková odpovědnost, musí mít vymezenou vnitřní organizaci, název a sídlo. Pro jistotu jen připomínám, že vznik právnické osoby je podmíněn zápisem do obchodního rejstříku. Hajn v odborném článku v časopise Právní praxe v podnikání (č. 2, 1993) upozorňuje, že vzájemnými soutěžiteli nemusí být pouze ti, kdo vystupují ve stejném či příbuzném odvětví ale i ti, kteří nabízí výrobky či služby zaměnitelné. To znamená ti, kdo nabízí substituty k danému výrobku či službě. O soutěžitele může jít i v případě, kdy se určité subjekty na trhu v přímém konkurenčním boji nikdy nesetkali. Může jít o firmu, která má záměr podnikat v odvětví jiné firmy, a proto jí dodává špatné součástky, čímž může danou

11

firmu zlikvidovat a posléze nastoupit na její místo. Existuje tedy i zde soutěžní záměr, i když je sledovaný do budoucnosti. Očekávání obou těchto skupin se snaží uspokojit hospodářská politika, která určuje míru nezbytné regulace nejrůznějšími ekonomickými a právními nástroji. Právní normy upravující hospodářskou soutěž nazýváme soutěžním právem a spadá do práva obchodního.

12

4. Nekalá soutěž Právní úprava nekalé soutěže je tvořena kombinací velmi obecného ustanovení, které se nazývá generální klauzule proti nekalé soutěži a několika přesnějšími dílčími skutkovými podstatami. Slovo nekalá by nám mělo asociovat něco, co je nečestné, špinavé. Nekalou soutěží by tedy logicky měla být taková soutěž, ve které jeden ze subjektů používá nečestné praktiky a chová se nepoctivě. § 44 odst. 1 ObchZ neboli generální klauzule říká, že nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž je obchodním zákoníkem zakázána. § 44 odst. 2 ObchZ uvádí výčet jednotlivých skutkových podstat nekalé soutěže, který ovšem není vyčerpávající. Nekalou soutěží podle odst. 1 ObchZ je zejména: a)

klamavá reklama,

b)

klamavé označování zboží a služeb,

c)

vyvolávání nebezpečí záměny,

d)

parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele,

e)

podplácení,

f)

zlehčování,

g)

srovnávací reklama,

h)

porušování obchodního tajemství,

i)

ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí.

Hajn (č. 2, 1993) ve svém článku sleduje, co je společným prvkem jednotlivých dílčích skutkových podstat. Ten vidí v možnosti, že tato jednání ohrozí funkčnost soutěže. Neboť účelem soutěže je, aby konkurence vedla k prosazování jednotlivých podnikatelů prostřednictvím zvyšující se kvality nabízeného zboží a služeb a prostřednictvím snižujících se cen, nikoli postupy, které bychom mohli nazvat „špinavé praktiky“. Těmito jednotlivými skutkovými podstatami se budeme podrobněji zabývat v následující kapitole.

13

4.1. Znaky nekalé soutěže Výčet zvláštních skutkových podstat nemůže být natolik vyčerpávající, aby pokryl veškeré varianty nekalosoutěžních jednání. Proto je třeba mít jedno ustanovení obecné povahy (generální klauzule), které bude aplikováno vždy, když nelze jednání zařadit pod některou z jednotlivých skutkových podstat a naopak, jednotlivé skutkové podstaty musí vždy vykazovat všechny základní znaky, které stanoví generální klauzule (Štenglová, 2009). Za nekalou soutěž tedy lze označit jednání, které: a) se uskutečňuje v hospodářské soutěži, b) odporuje dobrým mravům soutěže, c) je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Bez splnění této podmínky, nelze jednání postihovat jako nekalou soutěž. Ad a) V předchozí kapitole jsme si již definovali hospodářskou soutěž. Engliš in Večerková (2005) vidí podstatu hospodářské soutěže v tom, že více osob žádá nebo nabízí totéž a mezi sebou zápasí. Aby tedy šlo o hospodářskou soutěž a jednání v ní, musí zde existovat tzv. soutěžní záměr, ke kterému je potřeba identita předmětu, pluralita osob (soutěžících) a zápas mezi nimi o daný předmět soutěže. Z jeho definice hospodářské soutěže také vidíme, že tento boj existuje na dvou úrovních, a to na úrovni nabídky a také na úrovni poptávky. Ad b) Pojem „dobré mravy soutěže“ je dalším z těch, jejichž výklad není zcela jednoduchý. Slovo mravy nám může asociovat slovo morálka, ve smyslu společenská morálka. Tak to mu ale není, protože mnohá jednání, která bychom označili za společensky nemorální, nemůžeme označit za jednání, které odporuje dobrým mravům hospodářské soutěže. V každodenním konkurenčním boji není výjimkou, když některá z firem svůj boj zcela prohraje a musí ukončit svoje podnikání. Díky tomu může být o práci připraveno několik zaměstnanců, kteří musí živit své rodiny. Společnost by toto jednání mohla odsoudit jako společensky nemorální, avšak nelze ho označit za jednání proti dobrým mravům soutěže, neboť jak udává § 41 ObchZ, účastníci hospodářské soutěže mají právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost. Mnozí autoři se snaží o interpretaci tohoto pojmu, jejich definice však není příliš určitá a pro soudní praxi neposkytují příliš spolehlivý obraz. Interpretace pojmu dobré mravy

14

soutěže je tedy ponechána na uvážení soudu, který v konkrétních případech posuzuje jednání a činy účastníků hospodářské soutěže. Ad c) Posledním znakem nekalé soutěže je způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Toto označení však není dostačující, neboť jak Večerková (2005) zdůrazňuje, jde o újmu, která byla způsobena nekalým soutěžním chováním, neboť výsledkem každé běžné soutěže je vítěz a poražený, kterému vzniká určitá újma. Mohli bychom tedy říci, že každá soutěž splňuje znak nekalé soutěže. Ve skutečnosti je pro zjišťování nekalosoutěžního jednání důležité jakým způsobem a jakými metodami k újmě druhé strany došlo. Je také důležité upozornit na to, že způsobilost přivodit újmu nemusí nutně znamenat uskutečněnou újmu. Stačí jen, že dané jednání je schopné újmu přivodit. Zákon však nijak nestanovuje rozsah újmy, která musí hrozit. Hajn (č. 3, 1993) upozorňuje na rozdílnost výkladu pojmu újma v jednotlivých zemích. Např. v Rakousku se za možnou újmu rozumí každé omezení komfortu spotřebitele a jeho práva nebýt rušen během práce nebo v době odpočinku. Je zde silně uplatňována zásada „čas jsou peníze“, a proto tedy každé jednání, kterým soutěžitel „obere“ spotřebitele o čas, je jednáním způsobujícím újmu. Typickým příkladem takového jednání může být zasílání nevyžádaného zboží, kdy spotřebitel musí vynaložit čas a energii na zaslání zboží zpět.

15

5. Skutkové podstaty nekalé soutěže 5.1. § 45 Klamavá reklama (1) Klamavou reklamou je šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů. (2) Za šíření údajů se považuje sdělení mluveným nebo psaným slovem, tiskem, vyobrazením, fotografií, rozhlasem, televizí či jiným sdělovacím prostředkem. (3) Klamavým je i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést v omyl. Právní úprava reklamy je postižena zejména zákonem č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění některých dalších zákonů, dále zákonem č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů a také ObchZ. Ten však definici reklamy neuvádí. Večerková (2005) za tradiční pojetí reklamy považuje chválení a vynášení vlastností zboží nebo výkonů za účelem získání co nejširšího okruhu odběratelů a co největšího odbytu. Klamavá reklama probíhá pomocí šíření většinou pochvalných údajů. Co však je údajem myšleno, již v zákoně definováno není. Podle výkladu Skály in Večerková (2005) se údajem rozumí každý projev nebo prohlášení, které je vnímatelné smysly. Jednou z podstat klamavé reklamy je schopnost údajů vyvolat takovou klamnou představu, že například ovlivní náš výběr z produktů nebo služeb, které chceme koupit, nebo že z důvodu svého klamavého charakteru pravděpodobně bude mít dopad na naše ekonomické chování nebo pravděpodobně poškodí konkurenci. Tyto údaje však nemusí být nepravdivé. Mnohdy lze klamat i údaji pravdivými nebo naopak nepravdivé údaje nemusí vyvolávat klamné představy. Klamavou představu může vyvolat např. i pravdivý údaj, který je však společný pro všechny výrobky daného druhu a vyvolá klamavou představu o jedinečnosti daného výrobku. Další podmínkou, která musí být splněna, abychom mohli reklamu nazvat klamavou, je způsobilost zjednat jednomu prospěch a druhému újmu. Úkor či újma je chápána nejen jako újma materiální, ale i nemateriální povahy, zejména pak omezení svobody spotřebitelova rozhodnutí.

16

5.2. § 46 Klamavé označení zboží a služeb (1) Klamavým označením zboží a služeb je každé označení, které je způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že jím označené zboží nebo služby pocházejí z určitého státu, určité oblasti či místa nebo od určitého výrobce, anebo že vykazují zvláštní charakteristické znaky nebo zvláštní jakost. Nerozhodné je, zda označení bylo uvedeno bezprostředně na zboží, obalech, obchodních písemnostech apod. Rovněž je nerozhodné, zda ke klamavému označení došlo přímo nebo nepřímo a jakým prostředkem se tak stalo. (2) Klamavým označením je i takové nesprávné označení zboží nebo služeb, k němuž je připojen dodatek sloužící k odlišení od pravého původu, jako výrazy "druh", "typ", "způsob" a označení je přesto způsobilé vyvolat o původu nebo povaze zboží či služeb mylnou domněnku. (3) Klamavým označením není uvedení názvu, který se v hospodářském styku již všeobecně vžil jako údaj sloužící k označování druhu nebo jakosti zboží, ledaže by k němu byl připojen dodatek způsobilý klamat o původu, jako například "pravý", "původní" apod. (4) Tímto ustanovením nejsou dotčena práva a povinnosti ze zapsaného označení původu výrobků, ochranných známek, chráněných odrůd rostlin a plemen zvířat, stanovená zvláštními zákony. Ke klamavému označení může dojít několika způsoby, např. za pomoci použití zeměpisných údajů, kdy výrobku přidáme přídomek např. anglický, i když z Anglie pochází pouze některá z potřebných surovin, ale samotný výrobek byl výrobek v tuzemsku. Jiný způsob může vzniknout za použití symbolů, kdy např. na deku nekreslíme ovci, přitom vůbec není vyrobena z ovčí vlny. U obou těchto případů dochází k mylné představě spotřebitele, ať už o zemi původu výrobku, či o jeho kvalitě. Na výrobcích, jejich obalech nebo písemnostech ale také lze uvádět údaje, které mohou působit na zákazníka při výběru mezi dvěma zcela identickými výrobky od různých výrobců. Spotřebitel se v takové situaci rozhoduje na základě důvěry k daným firmám, na základě jejich tradice, délce působení na trhu, či jejich rozměrech. Pokud tedy jak Hajn (1995) zmiňuje, firma uvede, že se jedná o firmu evropského měřítka, měla by toto označení mít podloženo kontakty alespoň několika evropských zemí. Například českou firmu, která se označuje za evropskou a ve skutečnosti má kontakty pouze na Slovensku, které přetrvávají z dob Československa,

17

nejspíše nelze označit za evropskou. Velice přísně je také pohlíženo na označování profesí, které mají co dočinění s lidským zdravím. Nikdo nesmí šířit dojem, že je lékařem, pokud jím doopravdy není. Pokud je např. zaměstnanec nemocnice se středním zdravotnickým vzděláním někým nazývám doktorem, je jeho povinností opravit jej. Oblast zdravotnictví se nyní dostává více do popředí, neboť se stále se rozšiřující privatizací zdravotnictví, nabývá i tato oblast konkurenční rozměry. HAJN (č. 11, 1993) rozděluje klamání podle techniky do 4 skupin: a) nepravdivé označení způsobilé vyvolat některou z mylných domněnek, b) nepravdivé označení nezpůsobilé vyvolat mylnou domněnku, c) označení sice pravdivé, ale schopné vyvolat mylnou domněnku, d) pravdivé označení nezpůsobilé ke klamání. Jak zde můžeme vidět, někdy i pravdivé označení může být způsobilé vyvolat klamavou domněnku. Je-li např. obal výrobku vyroben v cizí zemi, a je-li toto sdělení uvedeno na výrobku v cizím jazyce, méně znalý spotřebitel, který si odvodí pouze název země, ve které byl vyroben obal, může nabýt dojmu, že celý výrobek pochází z dané země.

5.3. § 47 Vyvolání nebezpečí záměny Vyvolání nebezpečí záměny je: a) užití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku užívaného již po právu jiným soutěžitelem, b) užití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné (např. i označení obalů, tiskopisů, katalogů, reklamních prostředků), c) napodobení cizích výrobků, jejich obalů nebo výkonů, ledaže by šlo o napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil, pokud jsou tato jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo výkony jiného soutěžitele.

18

Jak se můžeme dočíst, jednání lze zařadit pod § 47, jestliže je způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s podnikem, obchodním jménem, zvláštním označením nebo výrobky a výkony. Důležité zde je upozornit na to, že se vždy jedná o podnik, jméno a výrobky jiného soutěžitele, neboť někdy se stává, že soutěžitel vyvolá nebezpečí záměny mezi svými vlastními výrobky. Tak jako u jiných skutkových podstat, i zde stačí pouhá způsobilost vyvolat nebezpečí záměny, ke skutečné záměně nemusí dojít. Také není potřeba přímého zavinění, neboť zaměnitelnost je objektivní a nezáleží na tom, zda byla zaměnitelnost vyvolána cíleně či nevědomě. Odstavec a) mluví o zaměnitelnosti s oficiálním názvem podniku. Zákaz zaměnitelnosti obchodního jména je dán i § 10 odst. 1 ObchZ a jsou zde uvedeny způsoby, jimiž od sebe obchodní jména odlišit. Povinnost odlišit obchodní jméno od jiného je zvláště tam, kde je shodný předmět podnikání. Ochrana takového jména je dána na celém území státu. Zaměnitelnost však může existovat i k hovorovému označení podniku, výrobků či výkonů, a tuto oblast upravuje odst. b). Musí však být splněna podmínka, že se takové označení stalo pro určitý podnik příznačné. Takové označení je však chráněno pouze na území, kde se prosadilo a kde ho podstatná část veřejnosti pokládá za příznačné. Toto zvláštní označení se však nemusí odehrávat pouze ve slovní podobě, může se jednat např. o napodobení podnikové vlajky, kombinaci podnikových barev, obrazové symboly a jiné. Poslední odstavec řeší napodobení cizích výrobků, obalů nebo výkonů. Zde zákon vylučuje, aby jako nekalosoutěžní bylo označeno napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil. O nekalou soutěž se bude jednat, bude-li bez souhlasu napodobováno zpracování výrobků, obalů či výkonů nevšední, které se stalo příznačné pro jiného soutěžitele a mohlo by vyvolat představu, že jde o cizí výrobek.

5.4. § 48 Parazitování na pověsti Parazitováním je využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl.

19

Parazitováním rozumíme snahu získat prospěch z pověsti nebo výsledků jiného subjektu, čímž dojde k ušetření našich nákladů a dosáhnutí takového prospěchu, který neodpovídá vlastním schopnostem, vynaloženému úsilí a nákladům. Pověst, dobré jméno firmy nebo chceme-li goodwill je cennou součástí podniku a v případě prodeje podniku se s touto položkou podnik bilancuje. Aby mohlo docházet k parazitování na pověsti, je však nutné, aby nějaká pověst existovala. Tato pověst nemusí být celosvětového měřítka, stačí i lokální pověst, zejména působí-li oba podniky v dané lokalitě. Také se nemusí jednat pouze o parazitování na dobré pověsti, ale lze parazitovat i na pověsti problematické. V praxi je parazitování na pověsti podniku, výrobku či službě uskutečňováno v rámci jednoho hospodářského oboru, ale i na pověsti podniku působícího ve zcela jiném, nezaměnitelném odvětví. O parazitování na pověsti výrobku či službě jiného soutěžitele se může jednat, i když není soutěžitel jmenován. Zvláštním případem je parazitování na osobní pověsti, děje-li se tak bez souhlasu dotčené osoby. Jedním z takových příkladů může být název provozovny „Ferda Mravenec - práce všeho druhu“, kdy dochází nejen k parazitování na pověsti, ale také k porušování autorského práva.

5.5. § 49 Podplácení Podplácením ve smyslu tohoto zákona je jednání, jímž: a) soutěžitel osobě, která je členem statutárního nebo jiného orgánu jiného soutěžitele nebo je v pracovním či jiném obdobném poměru k jinému soutěžiteli, přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí či poskytne jakýkoliv prospěch za tím účelem, aby jejím nekalým postupem docílil na úkor jiných soutěžitelů pro sebe nebo jiného soutěžitele přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu v soutěži, anebo b) osoba uvedená v písmenu a) přímo či nepřímo žádá, dá si slíbit nebo přijme za stejným účelem jakýkoliv prospěch. K naplnění skutkové podstaty je vyžadováno, aby podplácené osobě byl přímo nabídnut, slíben či poskytnut: •

jakýkoli prospěch - hmotné i nehmotné povahy, který je zajímavý pro příjemce. Nemusí být ani slibován konkrétní prospěch, stačí slib odměny.

20

•

za tím účelem - zákon podplácení označuje účelovým jednáním zaměřeným do budoucna. Nabízí se tedy otázka, zda je podplácením i zpětná odměna. Vzhledem k tomu, že touto zpětnou odměnou hospodářský život nekončí a že tato odměna může být příčinou budoucího opětovného podlehnutí, je i tato zpětná odměna považována za podplácení.

•

aby jejím nekalým postupem - nekalost spočívá v samotné nabídce, slibu či poskytnutí určitého prospěchu,

•

docílil soutěžitel na úkor jiných soutěžitelů,

•

pro sebe nebo jiného soutěžitele,

•

přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu v soutěži.

Náchylnost člověka ke korupci je různá, lze však provést zobecnění a říci, že obecně vyšší náchylnost je v zemích, které jsou méně hospodářsky vyspělé. Organizace Transparency International každoročně provádí hodnocení téměř všech zemí světa a uděluje jim hodnoty 0-10, kdy 0 značí, že společnost nezískala potřebná data, hodnota 1 značí maximální korupci a hodnota 10 absenci korupce. Z výsledků hodnocení za rok 2008 vyplývá, že největší míra korupce je v Somálsku, které zastává hodnotu 1. Dále následuje Myanmar, Irák, Haiti, Afghánistán a další země, převážně z Afrického kontinentu. Naopak nejlépe jsou na tom země Dánsko, Švédsko a Nový Zéland, kteří dosahují hodnoty 9,3 (http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/2008 [citováno 18. března 2009]). Zvláštní skupinou jsou obchodní pozornosti neboli reklamní předměty. Tyto předměty jsou již v obchodní praxi brány jako samozřejmost. Téměř každý je poskytuje a téměř každý je přijímá. Ve své podstatě není jejich účelem ovlivňování rozhodnutí, ale zviditelňování dané firmy prostřednictvím jejich každodenního používání.

5.6. § 50 Zlehčování (1) Zlehčováním je jednání, jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. (2) Zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích či výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu.

21

Nekalou soutěží však není, byl-li soutěžitel k takovému jednání okolnostmi donucen (oprávněná obrana). Zlehčování soutěžitele je jedním z typických skutkových podstat. Díky ní dochází z narušování vztahu spotřebitele a podnikatele, snižování důvěryhodnosti podniku a tím k odklonu od této společnosti a přenesení náklonnosti spotřebitele na společnost jinou. Místo toho, aby se podnik snažil zdůrazňovat a vynášet své klady a přednosti, obrací se ke zcela opačné možnosti, ke zdůrazňování soupeřových slabých míst a chyb. Jak zdůrazňuje Hajn (1994) zákaz zlehčování soutěžitele chrání nejen jednotlivé soutěžitele a spotřebitele, ale také zaštiťuje celkovou kulturu hospodářské soutěže. Kdyby bylo možné o každém říci, co se nám zlíbí, je pravděpodobné, že by se podnikatelé nesnažili soutěžit pomocí dobré kvality výrobků a služeb, ale spíše by se snažili očernit všechny své ostatní konkurenty a doufali, že jejich pověst zůstane nejčistší. Naše právní úprava upravuje zlehčování soutěžitele na základě zveřejňování nepravdivých údajů, ale také na základě údajů pravdivých. Většinou se ke zlehčování používají částečné pravdy. U obou těchto podstat, jsou společné prvky jako zveřejňování údajů, které jsou schopny přivodit újmu, či to, že se údaje musí týkat poměrů, výrobků nebo výkonů jiného soutěžitele. Jde tedy o zlehčování soutěžitele v jeho kvalitě. K naplnění skutkové podstaty zlehčování prostřednictvím nepravdivých údajů, které jsou způsobilé přivodit újmu, postačuje, jestliže soutěžitel uvede nebo rozšiřuje nepravdivé údaje. Stačí tedy pouhé jednorázové uvedení, které nemusí být veřejného charakteru. Oproti tomu, aby byla naplněna skutková podstata zlehčování prostřednictvím pravdivých údajů, které jsou způsobilé přivodit újmu, jde o zlehčování tehdy, když dochází k uvedení a rozšiřování těchto údajů. Je důležité zdůraznit, že byl-li soutěžitel v rámci oprávněné obrany okolnostmi donucen zveřejnit o soutěžiteli pravdivé údaje, které jsou schopny mu přivodit újmu, nepovažuje se toto jednání za nekalou soutěž.

5.7. § 50a Srovnávací reklama (1) Srovnávací reklamou je jakákoliv reklama, která výslovně nebo i nepřímo identifikuje jiného soutěžitele anebo zboží nebo služby nabízené jiným soutěžitelem. (2) Srovnávací reklama je přípustná, jen pokud

22

a) není klamavá nebo neužívá klamavé obchodní praktiky podle zvláštního právního předpisu, b) srovnává jen zboží nebo služby uspokojující stejné potřeby nebo určené ke stejnému účelu, c) objektivně srovnává jeden nebo více základních znaků daného zboží nebo služeb, které jsou pro ně důležité, ověřitelné a charakteristické, mezi nimiž může být i cena, d) nevede k vyvolání nebezpečí záměny na trhu mezi tím, jehož výrobky nebo služby reklama podporuje, a soutěžitelem nebo mezi jejich podniky, zbožím nebo službami, ochrannými známkami, firmami nebo jinými zvláštními označeními, která se pro jednoho nebo druhého z nich stala příznačnými, e) nezlehčuje nepravdivými údaji podnik, zboží nebo služby soutěžitele ani jeho ochranné známky, firmu či jiná zvláštní označení, která se stala pro něj příznačnými, ani jeho činnost, poměry či jiné okolnosti, jež se jej týkají, f) se vztahuje u výrobků, pro které má soutěžitel oprávnění užívat chráněné označení původu, vždy jenom na výrobky se stejným označením původu, g) nevede k nepoctivému těžení z dobré pověsti spjaté s ochrannou známkou soutěžitele, jeho firmou či jinými zvláštními označeními, která se pro něj stala příznačnými, anebo z dobré pověsti spjaté s označením původu konkurenčního zboží, a h) nenabízí zboží nebo služby jako napodobení nebo reprodukci zboží nebo služeb označovaných ochrannou známkou nebo obchodním jménem nebo firmou. (3) Jakékoli srovnání odkazující na zvláštní nabídku musí jasně a jednoznačně uvést datum, ke kterému tato nabídka končí, nebo musí uvést, že bude ukončena v závislosti na vyčerpání zásob nabízeného zboží nebo služeb. Jestliže zvláštní nabídka nezačala ještě působit, musí soutěžitel také uvést datum, jímž začíná období, v němž se uplatní zvláštní cena nebo jiné zvláštní podmínky. Cílem srovnávací reklamy je prokázat, že reklamované zboží je kvalitnější, danou potřebu uspokojí lépe, či jej můžete pořídit levněji, než ostatní zboží stejné povahy. Vzhledem k tomu, že reklama odkazuje přímo či nepřímo na konkrétní produkt, je způsobilá přivodit újmu. Aby tak nečinila, je zcela striktně vymezeno, jak může srovnávací reklama vypadat, aby byla přípustná. Výčet těchto podmínek uvádí odstavec 2. V souvislosti s tímto odstavcem

Večerková

(2005)

ve

svých 23

úvahách

navrhuje

změnu

nadpisu

§ 50a na Nepřípustnou srovnávací reklamu nebo Nekalou srovnávací reklamu, neboť jak jsme si řekli, některá srovnávací reklama je dovolena a tudíž je nadpis tohoto paragrafu matoucí. Jak je vidět, jiný soutěžitel nemusí být označen přímo, jako například jménem firmy, značkou či logem. Postačuje, je-li označen nepřímo. K nepřímé identifikaci jsou podle Večerkové (2005) využívány lidské smysly. Dalším prvkem, který může ulehčovat identifikaci jiného soutěžitele je struktura trhu. Existuje-li na trhu jen několik firem, které nabízí podobný produkt, z nichž jen např. dvě mají finanční možnost na velkou reklamní kampaň, je všem jasné, proti komu je daná srovnávací reklama zaměřena. Je důležité zmínit, že srovnávací reklama je užitečná jak pro spotřebitele, tak i pro samotné soutěžitele. Spotřebitelům napomáhá porovnat produkty a na tomto porovnání uskuteční svůj obchodní záměr. Soutěžitelé naopak mohou informace, které jsou uváděny za nedostatky jejich zboží využít ke zlepšení daných nedostatků, či mohou pozměnit svoji reklamní strategii.

5.8. § 51 Porušení obchodního tajemství Porušováním obchodního tajemství je jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži a o němž se dověděl: a) tím,

že

mu

tajemství

bylo

svěřeno

nebo

jinak

se

stalo

přístupným

(např. z technických předloh, návodů, výkresů, modelů, vzorů) na základě jeho pracovního vztahu k soutěžiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán, b) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu. Obchodní tajemství upravují i předchozí paragrafy ObchZ. § 17 definuje obchodní tajemství jako veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. § 18 dále definuje práva podnikatele, na jehož podnik se takové tajemství vztahuje. Obchodní

24

tajemství je zde vymezeno velice volně. Ve své podstatě je jím cokoli, na čem má podnikatel důvodný zájem utajení a odpovídajícím způsobem jeho utajení zajišťuje. Aby byla naplněna skutková podstata nekalé soutěže, musí být naplněn § 17 ObchZ, musí být tedy naplněna podmínka, že obchodní tajemství je využitelné v hospodářské soutěži (k jeho vlastnímu využití však přímo dojít nemusí, postačuje pouze pravděpodobnost využití) a musí být získáno některým ze způsobů, které uvádí zákon. Odstavec a) § 51 vymezuje situace, kdy bylo obchodní tajemství získáno řádně, avšak došlo k nedovolenému využití. Odstavec b) § 51 oproti tomu zmiňuje situace, kdy bylo obchodní tajemství získáno nedovoleným způsobem a ještě došlo k neoprávněnému využití. Existuje však ještě jeden, legální způsob, kterým lze získat obchodní tajemství. Tím je studium odborných časopisů i běžných tiskovin, srovnávací nákupy a jiné. Takto získané informace lze sdělovat a především využívat pro sebe.

5.9. § 52 Ohrožování zdraví a životního prostředí Ohrožováním zdraví a životního prostředí je jednání, jímž soutěžitel zkresluje podmínky hospodářské soutěže tím, že provozuje výrobu, uvádí na trh výrobky nebo provádí výkony ohrožující zájmy ochrany zdraví anebo životního prostředí chráněné zákonem, aby tak získal pro sebe nebo pro jiného prospěch na úkor jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů. Spojení „ zkresluje podmínky hospodářské soutěže“ je velice neurčitý a těžko si pod ním člověk představí něco konkrétního. V praxi se toto spojení vykládá, jako klasické získání soutěžního prospěchu nebo výhody, která v této oblasti většinou bude znamenat úsporu nákladů. Na tomto paragrafu je ale nejdůležitější, že soutěžitel provozuje výrobu, uvádí na trh výrobky nebo provádí výkony ohrožující zájmy ochrany zdraví anebo životního prostředí chráněné zákonem. Jednání, které je tedy postihnutelné může probíhat: •

Již v samotné fázi výroby, kdy soutěžitel používá takové postupy, které jsou svou povahou nebezpečné pro lidské zdraví či životní prostředí. Typickým příkladem je vypouštění nečistot do ovzduší či vod. Tento zákon ale také upravuje nedodržování bezpečnostních opatření při práci, jako jsou bezpečnostní pomůcky, práce žen či práce mladistvých.

•

Po uvedení výrobků na trh nebo provádění výkonů. Zde je typickým příkladem výroba a prodej výrobků, které nesplňují certifikační požadavky, normy, či prodej

25

zboží, které tyto prvky sice splňovaly, ale tento charakter není trvalý, což je typické např. pro spotřební lhůtu potravin. Velice podstatnou informací v tomto paragrafu je, že se jedná o jednání ohrožující zájmy chráněné zákonem. Musí tedy vždy existovat normy, které v zájmu ochrany zdraví či životního prostředí předem přikazují nebo naopak zakazují určité chování.

26

6. Ochrana spotřebitele Horová (2006) vykládá ochranu spotřebitele jako systematickou, cílevědomou činnost občanů, organizací a vlády státu směřující k posílení postavení spotřebitele na trhu a k zajištění a udržování přiměřené ochrany mezinárodně uznaných práv spotřebitelů, především ochrana bezpečnosti a zdraví občanů. Za mezník novodobé ochrany spotřebitele by se dalo považovat období po druhé světové válce, neboť dosavadní obchodní vztahy se uskutečňovaly spíše lokálně v okolí bydliště, což mnohé vztahy zjednodušovalo. Zákazníci, prodávající a mnohdy i výrobci byli v blízkém kontaktu a snaha o zachování dobrých vztahů a dobrého jména podniku tedy byla jakýmsi regulátorem obchodních vztahů. Po druhé světové válce však došlo k rozšíření trhu do měřítka mezinárodního a došlo k prudkému rozvoji výroby, dopravy a dalších aspektů, ovlivňujících obchodní politiku. To s sebou přineslo nejen ochladnutí vztahů mezi výrobci a prodávajícími, ale také mezi samotnými prodávajícími a kupujícími. Navíc došlo k prudkému rozšíření sortimentu zboží, ve kterém spotřebitel ztrácel orientaci. Tato situace by se dala označit za snad skoro dokonalou pro rozvíjení nekalých praktik. Jako reakce na tuto situaci začala vznikat spotřebitelská hnutí, která se snažila donutit výrobce, aby brali větší zřetel na požadavky a potřeby spotřebitelů a snažily se o to, aby stát přijat úlohu garanta ochrany spotřebitele. Z počátku

nebyla

spotřebitelská

hnutí

brána

příliš

vážně,

jak

však

udává

Tomančáková (2008), některé obchodní společnosti přijaly požadavky ochrany spotřebitelů pozitivně a začaly považovat ochranu spotřebitele za novou marketingovou koncepci řízení obchodní společnosti, která nutí obchodníky, aby se dívali na celou problematiku také z pohledu spotřebitele. Ve Spojených státech amerických tato snaha spotřebitelů vyvrcholila 15. března 1983, kdy byl tento den vyhlášen Světovým dnem práv spotřebitelů. Spotřebitelské hnutí se začalo velice rychle šířit do celého světa a postupem času všechny země s vyspělými tržními ekonomikami začaly do svého právního systému zařazovat rovněž otázky ochrany spotřebitele, jako slabší smluvní strany. Prvním dokumentem s celosvětovou působností se stala Směrnice na ochranu spotřebitele, kterou schválilo Valného shromáždění OSN. Tato směrnice definuje obecné zásady a cíle v oblasti ochrany spotřebitele a jeho práv. Náplň směrnice je zaměřen zejména na individuální pomoc jednotlivým zemím při zajišťování ochrany spotřebitele. 27

Nabádá vlády jednotlivých zemí k rozvinutí nebo zajištění politiky silné spotřebitelské ochrany, přitom by každá vláda měla nastavit své vlastní priority pro ochranu spotřebitelů v souladu s ekonomickými, sociálními a přírodními podmínkami země a potřebami obyvatelstva. Základním clem je umožnit lidem jednat tak, aby byli schopni informovaného výběru zboží a služeb a uvědomovali si svá práva a odpovědnosti

6.1. Právní ochrana spotřebitele Právní ochrana spotřebitelů je uskutečňována na dvou úrovních, soukromoprávní a veřejnoprávní. Veřejnoprávní ochranu provádí orgán veřejné moci a má regulovat jevy, které dopadají na všechny lidi, a tudíž neumožňuje poškozenému do průběhu řízení zasahovat. Je tedy podstatně méně náročná na odborné znalosti a aktivní přístup poškozeného. Sankce nestupuje bez ohledu na vůli jiných osob. Veřejnoprávní ochrana má převážně preventivní charakter a tedy typickými sankcemi veřejnoprávní ochrany je zákaz prodeje, odejmutí živnostenského oprávnění apod. Výhodou tohoto postupu je rychlost správního řízení, které je mnohem rychlejší než u soukromoprávní ochrany. Soukromoprávní ochranu provádí soud a reguluje jevy, které dopadají na konkrétního jednotlivce, tudíž je nutná aktivita poškozeného, neboť záleží na něm, zda se bude domáhat nápravy svých porušených práv. Soukromoprávní ochrana je ochranou typicky následnou, uskutečňuje se tedy až po skutečném porušení práv. Za hlavní nevýhodu tohoto postupu řešení vidím rychlost soudních jednání, která je mnohdy rozhodujícím faktorem při řešení dilema, zda se domáhat nápravy svých porušení práv či nikoli.

6.2. Ochrana spotřebitele v České republice 6.2.1. Vývoj ochrany spotřebitele v ČR V roce 1859 byl pro zemi Českou a Moravskou zřízen Živnostenský řád. Tento řád byl po řadě novelizací převzat do právního řádu Československé republiky a to na základě zákona č. 11/1918 Sb. V zájmu ochrany spotřebitele tento řád stanovoval informační povinnosti a také obsahoval kontrolní a sankční prostředky živnostenského úřadu, jako např. možnost zabavení zboží. Postupem času byl také doplněn právními předpisy, které detailněji sledovaly ochranu spotřebitele, jako např. zákonem č.111/1927 proti nekalé soutěži. Jak uvádí Klabusayová (2001) tímto zákon musel být postižen každý, kdo užije 28

jména nebo firmy nebo zvláštního označení podniku nebo závodu způsobem takovým, že může z toho vzejíti ve styku zákaznickém záměna se jménem, firmou nebo zvláštním označením

podniku

nebo

závodu,

užívaným

po

právu

jiným

soutěžitelem.

Soukromoprávní ochranu kupujících zajišťoval od roku 1811 Všeobecný zákoník občanský, který na našem území platil s drobnými změnami až do roku 1950. Po zavedení centrálně plánované ekonomiky ochrana spotřebitele spíše nefungovala. Hospodářství bylo podrobeno diktatuře a mezi výrobci, prodejci a distributory došlo k narušení rovnovážného stavu. Nedostatek zboží na trhu způsobil to, že prvotní bylo vyrobit, nikoho však nezajímalo, co by se mělo vyrábět. Spotřebitelé museli tolerovat všechny nedostatky zboží, neboť byli rádi, že vůbec nějaké dostali. Horová (2006) uvádí několik orgánů, které v období centrálního řízení ekonomiky garantovaly ochranu spotřebitele. Jednalo se např. o národní výbory, Výbor lidové kontroly, hygienické a protiepidemické stanice, Státní obchodní inspekce a další. Je nutno poznamenat, že činnost všech těchto orgánů byla ovlivněna politickými zájmy státu. Nástroji ochrany spotřebitele sice byly dnes samozřejmé knihy přání a stížností či reklamační řády, každá reklamace však byla poznamenána monopolní pozicí výrobce. Teprve po roce 1989, kdy došlo k demokratizaci, se začala problematika ochrany spotřebitele dostávat do podvědomí u nás. Tak jako tomu bylo v zahraničních zemích, se o tuto problematiku začali nejdříve zajímat samotní občané a později začaly vznikat samostatné aktivity státu. V roce 1990 vznikl na Federálním ministerstvu kontroly Odbor ochrany spotřebitele, který měl za úkol řešit problémy spotřebitelů. Jako výsledek činnosti ministerstva byl v prosinci 1992 schválen Zákon č.634/1992 Sb, o ochraně spotřebitele. V současné době má problematiku ochrany spotřebitele ve své kompetenci Ministerstvo práce a obchodu (MPO), i když některé oblasti jsou zcela nebo jen z části svěřeny do pravomoci jiných orgánů. 6.2.2. Současná legislativní úprava ochrany spotřebitele v ČR Základ ochrany spotřebitele je obsažen v zákoně č. 40/1964 S., občanském zákoníku, ve znění pozdějších odpisů, tedy v soukromoprávním předpisu. Veřejnoprávní ochranu spotřebitele

zajišťuje

řada

právních

norem.

Nejvýznamnější

z nich

je

zákon

č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o první samostatnou normu, která upravuje ochranu spotřebitele. Převádí povinnosti stanovené

29

v občanském zákoníku do veřejnoprávního předpisu a lze tedy jeho plnění vymáhat. Zákon stanovuje povinnosti podnikatele ke spotřebiteli, udává základní pravidla pro reklamu, řeší otázku diskriminace spotřebitele, klamání spotřebitele aj. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR a ústavní zákony, ve znění pozdějších předpisů, osahují zejména výčet základních lidských práv a svobod, ze kterých vychází úprava ochrany práv spotřebitelů. Takovými právy je např. právo svobodně se sdružovat, právo vlastnit majetek a právo na příznivé životní prostředí. Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů, stanovuje speciální pravidla, aby zajistil, že na českém trhu nebudou do oběhu uváděny výrobky, které by mohly ohrožovat spotřebitele. Snahou je, aby uvádění nových výrobků na trh bylo pružné, ale také aby výrobci a dovozci plně zodpovídali za bezpečnost výrobků. Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů, má za úkol chránit spotřebitele proti výrobcům, čí dovozcům, jejichž výrobek způsobí škodu. V praxi tento zákon nutí výrobce dodávat na trh jen bezpečné výrobky a nutí informovat spotřebitele o podmínkách a okolnostech, za kterých lze výrobek bezpečně používat. Je tedy v zájmu výrobce, aby se ke každému spotřebiteli dostaly podmínky užívání v jazyce dané země. Zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů, byla implementována směrnice Rady 2001/95/ES o všeobecné bezpečnosti výrobků a nařízení Rady 339/93 o kontrolách shody s pravidly bezpečnosti výrobků v případě výrobků dovážených do třetích zemí. Tento zákon definuje, co se rozumí bezpečným výrobkem a udává práva a povinnosti, které mají směřovat k zajištění bezpečnosti výrobků. Také umožňuje zapojování ČR do evropského systému rychlé výměny informací o výrobcích ohrožujících spotřebitele (RAPEX), který také udává povinnost členských zemí oznámit ostatním zemím výskyt nebezpečného výrobku. Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů, hájí zdraví spotřebitele a definuje tedy požadavky na zdravotní nezávadnost potravin. Také definuje základní pojmy, jako je datum použitelnosti nebo datum minimální trvanlivosti.

30

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné upravuje ochranu podnikatelů, ale také spotřebitelů před nekalou soutěží. Další úpravu poskytuje např. zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1968 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a mnoho dalších. Nestačí ovšem jen schvalovat a novelizovat legislativu, ale je také potřeba snažit se tuto oblast kontrolovat a činit různá opatření a podpůrné programy, které napomohou ke zlepšení skutečného stavu. Proto MPO vydává pětileté Koncepce spotřebitelské politiky. Koncepce udává základní cíle a obecné principy ochrany spotřebitele, na jejichž základě jsou uskutečňována opatření v této oblasti. Nyní je v platnosti Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006 až 2010, která navazuje na předcházející úspěchy a stanovuje nové úkoly v této oblasti. Mezi základní cíle koncepce na léta 2006 až 2010 patří ochrana spotřebitelů před riziky a hrozbami, které sám nemůže ovlivnit. Jedná se zejména o bezpečnost výrobků a služeb a etické chování podnikatelů. Dalším dílčím cílem je podpora aktivit v oblasti působení na samotné spotřebitele v osvětové činnosti, aby byli schopni se lépe rozhodovat o svých zájmech. Také obsahuje úkoly proorgány veřejné správy v oblasti legislativní i nelegislativní. Součástí koncepce je také předpoklad spolupráce na evropské a mezinárodní úrovni (http://www.mpo.cz/zprava5712.html [citováno 12. února 2009]).

6.3. Systém ochrany spotřebitele v Evropské Unii 6.3.1. Vývoj právní ochrany spotřebitele na úrovni Společenství Soutěžní právo Evropské Unie se postupně formovalo tak, jako Evropská Unie sama. Jak uvádí Pelikánová (2005) na počátku tohoto společenství stálo šest zemí, které se rozhodly společně sdílet a rozvíjet odvětví těžby uhlí a výrobu oceli. Původní záměr této myšlenky byl spíše politického charakteru, neboť se jednalo hlavně o snahu udržet mír a politický klid v Evropě. Míra integrace se neustále prohlubovala v různých oblastech hospodářství a v roce 1957 bylo vytvořeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jedním z klíčových cílů EHS byla mimo jiní právě i politika ochrany hospodářské soutěže.

31

První impulzy k zavedení politiky ochrany spotřebitele na úrovni Společenství se objevují v sedmdesátých letech. V Paříži v roce 1972 se uskutečnil summit hlav států, na němž se dožadovali zvýšeného úsilí k ochraně spotřebitele. Na tento popud v roce 1975 přijala Rada První program o politice ochrany spotřebitele, jehož součástí byla tzv. Charta práv spotřebitele. V tomto programu, respektive chartě, Rada definovala těchto pět základních práv spotřebitele, jejichž výčet uvádí HOROVÁ (2006): •

právo na ochranu zdraví a bezpečnosti spotřebitele,

•

právo na ochranu hospodářských zájmů spotřebitele,

•

právo na nápravu utrpěných škod,

•

právo na informovanost a osvětu,

•

právo na kolektivní zastupování zájmů souvisejících s ochranou spotřebitele.

Již v této své první podobě program daleko přesahoval politiku vytváření společného trhu. Díky tomu docházelo ke střetávání požadavků ohledně otevřenosti trhu a zájmy na ochranu spotřebitele. O několik let později byl schválen Druhý program EHS o politice ochrany a informování spotřebitele, ve kterém je hlavní důraz kladen na oblasti označování zboží, vliv organizací spotřebitelů a ochranu před klamavými údaji ze strany výrobců a obchodníků. Po něm následovaly další programy, které na něho navazovaly. Šlo o programy pro léta 1990-1993, 1993-1995, 1996-1998, 1999-2001, 2002-2006. Právní základ politiky ochrany spotřebitele poskytl v únoru 1986 Jednotný evropský akt, jehož hlavním cílem bylo vytvořit do konce roku 1992 jednotný vnitřní trh. Tímto krokem mělo dojít k naplnění závazku stanoveného ve Smlouvě o založení EHS, kterým bylo dosažení volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Zavádí zcela nový pojem, a to spotřebitel a zdůrazňuje, že legislativa o jednotném trhu vyžaduje také vysokou úroveň ochrany spotřebitele. Dalším významným dokumentem upravujícím legislativu EU byla Smlouva o Evropské Unii v roce 1992, Maastrichtská smlouva. Nešlo jen o další rozšíření oblastí spolupráce, ale i o její prohloubení. Zákonodárci si uvědomovali, že jestliže je jedním z cílů vytvořit prostor volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, tedy liberalizace trhu, je nezbytně nutné kromě odstranění bariér připravit i jednotné podmínky pro hospodářskou soutěž a případně i nástroje pro odstranění nežádoucího stavu. Stejná situace nestala i v oblasti ochrany spotřebitele. Díky odstranění překážek pohybu se zvyšuje nejistota spotřebitele ke zboží či službám, čímž se snižuje efektivnost

32

Jednotného vnitřního trhu. Bylo tedy nezbytné vytvářet standardy ochrany spotřebitele na evropské úrovni, které mají za cíl nejen ochranu spotřebitele, ale i motivaci spotřebitele k nákupu. Smlouvou o EU byla tedy do SES vložena Hlava XI, Ochrana spotřebitele, která byla tvořena jediným článkem, ve kterém je uvedeno, že Rada přispívá k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele. Další posílení zájmu o spotřebitele přinesla Amsterodamská smlouva, která byla podepsána v roce 1997 a vstoupila v platnost v roce 1999. Přinesla změnu v samotném pojetí politiky ochrany spotřebitele, jako vlastní politiky Společenství. Článek 153 SES byl výrazně rozšířen a jeho základním cíli je zajištění bezpečnosti výrobků, ochrana zájmů spotřebitele a zlepšení informovanosti spotřebitelů. Je zde také zaručeno právo sdružování se k ochraně zájmů. Politika ochrany spotřebitele patří mezi sdílené politiky, jedná se tedy o opatření podpůrná a doplňující. Proto odstavec 5 článku 153 zdůrazňuje, že členské státy mohou zachovat tato opatření nebo i zavést přísnější. 6.3.2. Současná spotřebitelská politika EU Současné pojetí spotřebitelské politiky je dáno především dokumentem Strategie spotřebitelské politiky EU 2007-2013. Strategie označuje spotřebitelskou politiku za křižovatku, kde se protínají na jedné straně konkurenceschopnost (tj. růst a zaměstnanosti) a podpora práv občanů EU na straně druhé. Dokument hned v úvodu zmiňuje důležitou skutečnost, že 493 miliony spotřebitelů EU je hnací silou hospodářství, neboť jejich spotřeba představuje 58% hrubého domácího produktu EU, a zároveň i impulsem pro inovace a zvyšování výkonnosti, k nimž volby spotřebitelů uskutečňované na trhu nutí ekonomické subjekty. Základem uvedeného pokroku je informovaný a důvěřující spotřebitel, který musí být sebevědomý a který musí disponovat odpovídajícími dovednostmi a nástroji. Proto je třeba nadále posilovat spotřebitelský rozměr vnitřního trhu EU. Podle dokumentu bude důkazem úspěšnosti spotřebitelské politiky mj. to, že EU do roku 2013 bude schopna prokázat, že "všichni občané EU mohou nakupovat kdekoliv v EU, že mohou nakupovat v obchůdku na rohu stejně jako na internetových stránkách a důvěřovat, že jsou stejně účinně chráněni ať už před nebezpečnými výrobky nebo

33

nepoctivými obchodníky". Pro tuto kontrolu byly stanoveny i konkrétní cíle a opatření (http://www.mpo.cz/dokument3287.html [citováno 16. února 2009]). Velkou změnu v poslední době přineslo přijetí Směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, která nahrazuje velké množství předpisů, které se lišily v jednotlivých zemích EU, společnou legislativou. Snaží se zjednodušit proces vymezování nekalé praktiky, poskytuje přesné definice společně s příklady. Členské státy EU byly povinny přijmout opatření k její transpozici do 12. července 2007. Do českého právního řádu byla implementována novelou zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jejím účelem je regulovat obchodní podmínky a zlepšit životy občanů. Nemá však prospět pouze spotřebitelům, jak by se někdo mohl mylně domnívat, ale má prospět i samotným obchodníkům. V jejich případě se jedná hlavně o zjednodušení a zpřehlednění předpisů, které musí dodržovat, chtějí-li obchodovat mimo svoji zemi. Do této doby museli sledovat předpisy jednotlivých zemí, ve kterých obchodovali, a které byly v každé zemi jiné. Nyní jim stačí znát jediný předpis a mohou si být jisti, že konají v souladu s právem. Druhou výhodou pro obchodníky může být snížení nákladů na právní rady. Důležitou věcí v této směrnici je chápání spotřebitele. Jak upozornila Večerková na diskuzi Firma v právním a sociálním prostředí, která byla pořádána 13.3 2009 v rámci konference Firma a konkurenční prostředí, Evropský soudní dvůr odkazuje na průměrného spotřebitele. Průměrný spotřebitel podle Evropského soudního dvora, je spotřebitel, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Směrnice obsahuje také ustanovení, kterým chce zabránit zneužívání zranitelných spotřebitelů tedy spotřebitelů, kteří jsou svým charakterem obzvláště zranitelní nekalými obchodními praktikami. Spotřebitelé mohou být zranitelní praktikou kvůli své duševní nebo fyzické slabosti, věku nebo důvěřivosti, jako například děti nebo staří lidé. Zaměřuje-li se určitá obchodní praktika na určitou skupinu spotřebitelů, jako jsou například děti, je žádoucí, aby se dopad takové obchodní praktiky hodnotil z pohledu průměrného člena dané skupiny, tedy průměrně uvažujícího dítěte. Směrnice obsahuje obecné ustanovení, které obsahuje obecný zákaz nekalých praktik a definuje základní pojmy směrnice. Dále v ní jsou podrobně popsány dvě hlavní kategorie nekalých obchodních praktik, a to klamavé a agresivní obchodní praktiky. Součástí je

34

příloha č. 1, tzv. Černá listina, která poskytuje taxativní výčet praktik, které se za každých okolností považují za nekalé, a tudíž jsou zakázané, aniž by bylo potřeba posuzovat jednotlivé případy. Prosazení tohoto předpisu do běžné praxe je nadále úkolem národních orgánů a soudů, které se zabývají ochranou spotřebitele, neboť Komise nemá žádné prosazovací pravomoci. Jednotlivé členské státy EU jsou dále povinny stanovit pokuty za porušení národních předpisů přijatých při implementaci Směrnice.

35

7. Výsledky V předchozí části práce jsme si vysvětlili, co je nekalosoutěžním jednáním, jaké musí naplňovat znaky, abychom jej mohli nazvat nekalosoutěžním jednáním, jaké jsou jednotlivé skutkové podstaty nekalosoutěžního jednání a také jak se spotřebitel může proti takovému jednání bránit. Tak jako v mnoha oblastech lidského života, teorie se zdá být mnohdy velice snadnou, avšak uvedení v praxi nebývá příliš jednoduché. Samotné pořekadlo, které naši rodičové rádi používají, „Život tě naučí“, mluví za vše, a proto se v druhé části mé bakalářské práce budu snažit tuto teorii převést do praktického případu. V této kapitole bych tedy ráda na skutečném případu, který byl řešen u soudů nejrůznějších instancí, ukázala jak složité je posuzování nekalosti a jak mohou být jednání zdlouhavá. Velice zajímavé je také to, jak mohou být závěry jednotlivých soudů rozličné, neboť jak jsme si říkaly v rámci podkapitoly 4.1. Znaky nekalé soutěže, mnohdy je interpretace znaku generální klauzule ponechána na uvážení soudu. Podnikání je uskutečňováno v nejrůznějších oblastech života, bez některých se obejdeme a bez některých ne.

Mnohdy nám přijde neetické či nehumánní podnikat v určité

podnikatelské sféře a mnoho lidí by to snad ani nedokázalo, neboť by jim to bylo “proti srsti“. Jednou z takových oblastí podnikání je pohřebnictví. Tato oblast je velice ostře sledována, neboť spotřebitel je v případě využívání služeb této firmy velice zranitelný a náchylný k ovlivnění. Vezmeme-li v úvahu běžného spotřebitele v této situaci, jde o spotřebitele značně emočně rozrušeného, fyzicky vysíleného a jeho myšlení a soustředěnost se může dosti lišit od soustředění a myšlení v „normálním“ stavu. Je tedy značně ohrožen nekalými obchodními praktikami. Avšak ve srovnání s pojetím spotřebitele dle evropského práva, respektive výklad spotřebitele dle Evropského soudního dvora, jedná se o spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Můžeme tedy již nyní předvídat, že pojetí spotřebitele bude hrát v rozhodování také významnou roli.

36

Celá kauza začala v jedné brněnské nemocnici, resp. NMB, která je příspěvkovou organizací. V jejích prostorách se objevily reklamní letáčky nazvané „Informace pro pozůstalé k vyřízení pohřbu“, které odkazovaly na použití podnikatelských subjektů v oblasti pohřebních a hřbitovních služeb. Jedna z těchto firem, respektive PHSMB spol. s r. o. (nynější společnosti PHSM, a. s.) byla pozůstalým jmenovitě doporučována. Tyto subjekty přitom spadají pod společného zřizovatele, totiž město Brno. Tímto jednáním měla nemocnice zvýhodňovat výše jmenovanou pohřební službu před ostatními podnikatelskými subjekty v oblasti pohřebnictví, za pomoci nekalosoutěžního jednání, respektive klamavé reklamy. Na daném letáčku bylo uvedeno sídlo pohřební služby a také informace o tom, že se na dané adrese nachází dispečink pohřebních služeb. Zejména pro toto tvrzení byla reklama označena za klamavou a schopnou vyvolat klamnou představu, že jde o centrální dispečink všech podnikatelských subjektů v daném odvětví. Další informace se týkaly například odevzdávání šatů pro zesnulého. Na konci letáčku byl uveden dodatek, že další pohřební služby je možné vyhledat např. ve Zlatých stránkách.

7.1. Průběh soudních řízení 7.1.1. Řízení před nalézacím soudem Proti tomuto jednání se rozhodla vystoupit společnost C., s. r. o., se sídlem v Brně a podala na nemocnici žalobu o ochranu před jednáním nekalé soutěže. Žalobce požadoval: •

aby se žalovaná společnost zdržela používání a šíření letáků s informacemi pro pozůstalé k vyřízení pohřbu, takovým způsobem, který omezuje výběr pouze na některé jí vybrané subjekty,

•

nepeněžní zadostiučinění ve formě písemné omluvy zveřejněné na její náklady ve třech denících (Mladá Fronta Dnes, Rovnost a Jihomoravský deník), ve vydání, které vychází ve všední den, v rozsahu ¼ tiskové strany, v rámečku, o velikosti písma nejméně 10 bodů textem navrženým žalobkyní,

•

přiměřené zadostiučinění peněžní formy v hodnotě 200 tisíc korun českých, z titulu nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 ObchZ,

•

zveřejnění rozsudku ve výše jmenovaných denících na náklady žalované,

•

přiznání náhrady nákladů řízení.

37

Soud prvního stupně posuzoval naplnění či nenaplnění každé z podmínek generální klauzule ObchZ, podle § 44 odst 1 ObchZ a dospěl k závěru, že byly naplněny všechny podmínky generální klauzule a shledal tedy dané jednání za nekalosoutěžní jednání. V čem viděl soud prvního stupně nekalost Soud prvního stupně byl toho názoru, že i když oba subjekty podnikají v odlišných podnikatelských sférách (pohřební a hřbitovní služby, zdravotnictví) jejich činnost se v případě úmrtí prolíná. V této situaci jsou pozůstalým nabízeny informace o konkrétní pohřební službě, které znevýhodňují ostatní podnikatele ve stejném oboru. Pokud tedy žalovaný takové informace poskytoval, dostal se do nepřímého střetu s žalobcem v rámci hospodářské soutěže. Podmínka porušení dobrých mravů soutěže byla dle soudu prvního stupně naplněna samotným jednáním, kdy v těžké životní situaci, kdy se pozůstalý dovídá o úmrtí příbuzného, je pozůstalý obtěžován reklamními materiály. Soud vyzdvihl, že žalovaná pravidelně informovala pozůstalé o možnosti vyřízení pohřbu pouze u jedné pohřební služby. Tím, že byla pozůstalým nabízena konkrétní pohřební služba, a to PHSMB, spol. s r. o., byla tato společnost zvýhodňována na úkor ostatních podnikatelských subjektů, neboť tímto jednáním byl způsoben odliv jejich potencionálních zákazníků. Soud se také domníval, že pozůstalí, kterým je právě sdělováno úmrtí některého z příbuzných jsou natolik rozrušení, že nejsou schopni kriticky hodnotit služby, které mu jsou nabízeny. Navíc tento leták označil za natolik sugestivní a manipulativní, že je schopen spotřebitele ve svém rozhodování omezit. Soud prvního stupně se dle mého názoru málo zabýval otázkou, zda se žalovaná skutečně dopouštěla šíření těchto informačních letáků. Vezmeme-li v potaz, že každé nemocniční zařízení je veřejným místem, kam má každodenně přístup nespočetné množství lidí, bylo dosti možné, že dané letáčky byly do nemocnice přineseny zvenčí osobou, která nemá s nemocnicí co dočinění. Kdyby docházelo k doporučování některé z pohřebních a hřbitovních služeb přímo doktory, či jiným zdravotnickým personálem, bylo by zcela jasně prokazatelné, že se nemocnice, respektive zaměstnanci nemocnice, dopouštěli nekalosoutěžního jednání. V tomto případě však nemocniční personál nemusel mít ani tušení o výskytu těchto letáčků v prostorách nemocnice.

38

Soud prvního stupně tedy rozhodl tak, že částečně vyhověl návrhu žalobce v rozsahu: •

zdržet se jednání, kterým zvýhodňuje výše jmenovanou pohřební a hřbitovní službu na úkor ostatních podnikatelských subjektů v tomto odvětví, aniž by stejným způsobem informovala o službách ostatních subjektů podnikajících v oblasti pohřebnictví,

•

do 30 dnů zveřejnit ve třech denících (Mladá Fronta Dnes, Rovnost a Jihomoravský deník) na náklady žalovaného, ve vydání, které vychází ve všední den, v rozsahu ¼ tiskové strany, v rámečku, o velikosti písma nejméně 10 bodů textem:

„NMB se tímto omlouvá obchodní společnosti C. za nekalosoutěžní

jednání, jehož se dopustila tím, že pozůstalým osob, kteří zemřeli v NMB, přímo doporučovala použití služeb obchodní společnosti Pohřební a hřbitovní služby města Brna, spol. s r. o., a tak tuto obchodní společnost zvýhodňovala na úkor, jak obchodní společnosti C., ale i jiných podnikatelů v oblasti pohřebnictví. Za toto jednání se NMB obchodní společnosti C., omlouvá a do budoucna se zavazuje její práva náležitě respektovat.“, •

nahradit žalobci náklady na řízení v hodnotě 14 825 korun českých.

Dále soud zamítl žalobu s žádostí, aby žalované vznikla povinnost zaplatit peněžité zadostiučinění v hodnotě 200 tisíc korun českých a také žalobkyni nebylo přiznáno právo na uveřejnění rozsudku v denících na náklady žalované. Při posuzování přiměřeného zadostiučinění peněžní i nepeněžní formy soud postupoval dle § 53 ObchZ, který upřednostňuje formu nepeněžní. Tato forma zadostiučinění připadla soudu jako dostačující. Proti tomuto rozsudku se oba účastníci odvolali k odvolacímu soudu, který převzal v celém rozsahu skutková zjištění o nekalém soutěžním jednání žalované učiněná soudem prvního stupně. Žalovaná namítala soudu prvního stupně zejména nesprávné skutkové zjištění tedy to, že nebylo prokázáno, že daný informační leták žalovaná skutečně šířila. Také si nemyslí, že by dané jednání bylo absolutně neetickým ve vztahu k pozůstalým, jak jej označil soud prvního stupně, neboť tato reklama není ve vztahu ke spotřebiteli ani klamavá, nepravdivá a ani není spotřebiteli vnucována nevhodnou formou. Za naprosto nepřiměřenou také považovala žalovaná povinnost masivní veřejné omluvy v tisku. Zveřejnění nekalého jednání a provázanosti zdravotnického zařízení s pohřební a hřbitovní službou může

39

zdravotnickému zařízení způsobit značnou újmu na jeho pověsti a dobrém jménu a toto zveřejnění by pro žalovanou mohlo být i zničující. Nehledě také na to, že by tento případ mohl vrhnout špatné světlo na celý zdravotnický systém. Oproti tomu žalobce neprokázal žádnou svou nemajetkovou újmu. Žalobci na druhou stranu přijde nesprávné zamítnutí přiznání práva na zveřejnění rozsudku jako reparace nemajetkové újmy, neboť jednáním žalované došlo k újmě na dobrém jménu žalobce a také došlo k deformaci názoru na trhu o kvalitě služeb žalobce. Nepeněžní forma reparace by dle žalobce měla sloužit i jako výchovný prostředek pro ostatní podnikatelské subjekty. Ty by se z jednání potrestané společnosti měly poučit a vy varovat se podobnému chování. Dalším z důvodu odvolání je nesouhlas s nepřiznáním peněžité satisfakce, neboť žalovaný sledoval svým jednáním majetkovou podporu zvýhodňovaného podnikatele, na jehož podnikání je majetkově účasten i subjekt, který se podílí na podnikání žalovaného (město Brno). Také nevidí rozpor v přiznání obou satisfakcí (peněžité i nepeněžité zveřejnění rozsudku) neboť zveřejnění má působit pouze jako nástroj prevence v podnikatelském prostředí. 7.1.2. Řízení před odvolacím soudem Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci: •

povinnosti žalované společnosti zdržet se používání a šíření letáků s informacemi pro pozůstalé k vyřízení pohřbu, takovým způsobem, který omezuje výběr pouze na některé jí vybrané subjekty,

•

zamítnutí vzniku práva žalobci na zveřejnění rozsudku ve třech výše zmiňovaných denících.

Dále pozměnil rozhodnutí ve věci povinnosti zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud považuje za vhodné, aby žalovaná zaplatila žalobkyni přiměřené zadostiučinění v hodnotě 100 tisíc korun českých, dále částku 30 225 korun českých jako náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a zamítl rozhodnutí o uznání povinnosti žalované zveřejnit na vlastní náklady omluvu ve třech denících v jednom vydání. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud nepovažuje za adekvátní požadované zadostiučinění formou veřejné omluvy v tisku, i když obecně bývá preferovaná nemajetková újma kompenzovaná nepeněžitým zadostiučiněním, avšak v tomto případě, kdy by veřejná omluva v tisku mohla nepřiměřeným způsobem poškodit dobrou pověst 40

a jméno žalované, se její použití zdá být nevhodným.

Také veřejným propojením

zdravotnického zařízení s pohřební službou by mohlo dojít ke zkreslení názoru široké laické i odborné veřejnosti na kvalitu lékařských služeb. Toto zveřejnění by také mohlo mít negativní vliv na samotné pacienty nemocnice, a proto odvolací soud raději přistoupil k reparaci formou peněžního zadostiučinění. Částku 100 tisíc korun českých vidí soud jako dostačující, neboť jedinou újmou, která žalobci vznikla, byla neinformovanost potencionálních zákazníků o jeho subjektu a přesměrování potencionálních zákazníků ke konkurenci. Navíc žalobce netvrdil, že by mu v důsledku jednání žalované došlo ke snížení počtu následujících zakázek. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jako dovolací důvody uvádí žalovaná zejména nesprávnost právního posouzení zjištěných, respektive nezjištěných skutečností, a to že soud považuje za prokázané, že žalovaná prováděla reklamu některých pohřebních služeb formou písemné informace pro pozůstalé k vyřízení pohřbu. V celém řízení totiž nebylo prokázáno, že by se žalovaná údajného nekalosoutěžního jednání dopouštěla. V průběhu dokazování nevzešel jediný poznatek o tom, kdy, jakou formou a v jakém rozsahu se tohoto jednání měla dopustit. Pak tedy dle žalované není vyloučeno, že se žalovaná žádné distribuce letáku nedopouštěla, respektive se jí dopustila jen v jednom případě, kdy žalobkyně daný leták získala. Žalovaná také nesouhlasí s názorem obou soudů, když dané jednání zdravotnického zařízení ve vztahu ke společnosti s pohřebními službami hodnotí jako jednání v rozporu s dobrými mravy a označuje reklamu za absolutně neetickou ve vztahu k pozůstalým. Vzhledem k právnímu rámci této oblasti v době, ve které se dané jednání odehrávalo, se nejednalo o nepovolené jednání a dle mínění žalované se jedná o etické jednání, neboť dané informace jsou pozůstalým podávány slušně, citlivě a svou formou i obsahem respektují momentální stav adresáta. Daným letákem žalovaná ani nikomu nic nevnucovala proti jeho vůli. Vezmeme-li v potaz, že jedním z účinků reklamy je zvýhodnění jednoho subjektu před druhým, potom za neetické lze považovat pouze znevýhodnění, které by bylo provedeno pomocí zakázané reklamy. Žalovaná se tedy snaží poukázat na to, zda případné znevýhodnění jiného soutěžitele není znevýhodněním, které plyne ze samotné podstaty hospodářské soutěže a které je tedy povinen konkurenční subjekt strpět.

41

Žalovaná také upozorňuje na to, že v daném jednání nevidí sledování svých ekonomických zájmů, neboť vždy považovala styk mezi zdravotnickým personálem a pozůstalými za komunikaci naprosto humanitární povahy. Tuto komunikaci nikterak neupravovala a ponechala ji plně v uvážení svých zaměstnanců, kteří se snažili lidem v nové životní situaci poskytnout několik užitečných informací, které urychlí jejich orientaci ve vzniklé situaci. Žalovaná tedy činila jednání pouze v zájmu pozůstalých, nikoli ve svém vlastním ekonomickém zájmu. Oproti tomu upozorňuje na zcela jasný ekonomický zájem žalobce, kterým se žalobce vměšuje do posud čisté humanitární komunikace, v níž se snaží upřednostnit svoje zájmy před zájmy pozůstalých. Další z námitek žalované k rozhodnutí soudu bylo uvažování o nekritickém přístupu pozůstalých k informačním letákům. Sama skutečnost, že příslušná osoba i přes daný leták vyhledala služby žalobkyně, tento fakt vyvrací. V daném letáku nebyly uvedeny ani ceny, které jsou jedním z kritérií silné váhy pro rozhodování spotřebitelů. Není tedy důvodné ihned uvažovat o nekritičnosti spotřebitele. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaná tedy navrhla, aby soud vydal rozsudek, jímž bude rozsudek odvolacího soudu zrušen a navrátí se k tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání také žalobkyně, a to zejména proti výroku, který změnil rozsudek prvního stupně, tedy zamítnutí vzniku povinnosti žalované, aby na své náklady ve třech denících v jednom vydání zveřejnila omluvu. Nevhodnost propojení zdravotnického zařízení s pohřebními a hřbitovními službami a případný negativní dopad na názor veřejnosti na lékařské služby neviděla jako adekvátní důvody k zamítnutí této povinnosti. Žalobkyně také nesouhlasila s konstatováním odvolacího soudu, že by v důsledku tohoto jednání žalobkyni nevznikla žádná újma, respektive poškození dobrého jména podniku. Žalobkyně si stála za názorem, že díky tomuto letáku došlo ke snížení důvěryhodnosti spotřebitelů k jejím službám. Žalobkyně tedy navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí soudu a to tak, že žalovaná je povinna uveřejnit na své náklady omluvu žalobkyni ve třech denících v jednom vydání, které vychází ve všední den.

42

7.1.3. Řízení před dovolacím soudem Nejvyšší soud ČR nejprve hodnotil oprávněnost dovolání a poté provedl přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu. Nejprve se zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou, jedná se tedy o správné podřazení zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu. Odvolací soud i soud prvního stupně tedy dospěli ke stejnému závěru, že jednání činěné žalovanou bylo způsobilé přivodit újmu žalobkyni a že tedy jde o nekalosoutěžní jednání, které naplňuje všechny tři podmínky generální klauzule. S tímto rozhodnutím však dovolací soud nesouhlasil a proto navrhoval řádné přezkoumání celé situace, zejména toho, zda mezi žalovanou a žalobkyní opravdu existuje soutěžní vztah, což je první podmínkou generální klauzule. Jak jsme si říkali v podkapitole 4.1. Znaky nekalé soutěže, abychom vůbec mohli hovořit o účasti na hospodářské soutěži, musí být prokázán zájem nekalosoutěžně jednajícího subjektu na úspěchu soutěžitele na úkor jiného soutěžitele. Musí mezi nimi tedy existovat konkurenční boj. Soutěžní účel však není dán, směřuje-li jednání pouze na informovanost spotřebitelů, což bylo záměrem jednání žalované. V průběhu celého řízení nebyl soutěžní záměr žalované ničím a nikým prokázán, a tím tedy dle dovolacího soudu nebyla naplněna první podmínka generální klauzule. Dovolací soud se také neshodoval s názorem, že dané jednání lze s jistotou označit za jednání, které odporuje dobrým mravům soutěže, což je druhou podmínkou generální klauzule. Žalobkyně neprokázala, že by se žalovaná opakovaně dopouštěla šíření informačního letáku. Navíc vezmeme-li v úvahu formu poskytování informací pozůstalým, nejednalo se o žádnou nátlakovou formu. Dané letáčky nebyly pozůstalým nabízeny doktory nebo jiným zdravotnickým personálem, byly volně dostupné v prostorách nemocnice, pravděpodobně v čekárnách. Někteří pozůstalí si tedy takového letáčku nemuseli ani všimnout. Nemorálnost jednání, která by mohla spočívat v protlačování jednoho podnikatelského subjektu před ostatními lze také snadno popřít. V letáčku byla sice uvedena jedna konkrétní společnost, avšak byl zde poskytnut i údaj, kde si lze vyhledat ostatní podnikatelské subjekty z dané oblasti a spotřebitel si tedy mohl vyhledat jakoukoli jinou společnost a neměl omezený výběr při jeho rozhodování. Abychom mohli dané jednání označit za jednání, které je proti dobrým mravům soutěže, musel by být např. na pozůstalé vyvíjen nátlak, aby si vybrali služby konkrétního subjektu.

43

Pokud šlo o způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům, tedy žalobkyni nebo spotřebiteli, což je třetím znakem generální klauzule, nebylo jednoznačně prokázáno, že by jednání žalované vedlo ke snížení počtu objednávek na služby žalobkyně. Také nebylo prokázáno, že by toto jednání přineslo jakýkoliv prospěch nebo zvýhodnění jejích konkurenčních podnikatelských subjektů. To potvrdil také fakt, že potencionální zákaznici přišli k žalobkyni s daným letáčkem, který dostali u žalované a žádali ji o její služby. Tento skutek vyvrací i samotné tvrzení soudu, že zákazník v jeho vzniklé situaci není schopen kritického uvažování a rozumného posouzení nabízených služeb. Zde se dostáváme k již v úvodu zmiňovanému hledisku průměrného spotřebitele. Dovolím si ještě jednou připomenout definici průměrného spotřebitele podle Evropského soudního dvora. Průměrným spotřebitelem, je spotřebitel, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Je zřejmé, že spotřebitel využívající služby pohřební a hřbitovní společnosti se ocitá v citlivé životní situaci, avšak i zde musíme brát v potaz úroveň průměrného spotřebitele. Reklama nás obklopuje ze všech stran a již jsme si zvykli na jistou míru nadsázky v ní a jsme schopni si vybrat dle svého vlastního uvažování. Toto hledisko je tedy aktuální i v tomto případě. Rozhodování spotřebitelů se bude odvíjet zejména od ceny, kterou firmy nabídnou nebo podle doporučení a zkušeností svých známých. S ohledem ta to, že nebylo prokázáno žádné vyvíjení nátlaku na spotřebitele a tím tedy ponechání plné vlastní vůle spotřebitelů při rozhodování, nemohlo v důsledku tohoto jednání docházet k újmě žalobkyně, jiných soutěžitelů ani samotných spotřebitelů. Dovolací důvody tedy byly shledány za důvodné a dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil odvolacímu soudu k přezkoumání. V další fázi se dovolací soud zabýval dovolacími důvody žalobkyně. Vzhledem k závěru dovolacího soudu o nedopouštění se nekalosoutěžního jednání žalované, je správný závěr odvolacího soudu o neudělení vzniku povinnosti zveřejnit omluvu v tisku, jako nepeněžní přiměřené zadostiučinění. Dovolací důvody žalobkyně tedy dovolací soud zamítl.

44

7.2. Vývoj právní úpravy v oblasti pohřebnictví během řešení dané kauzy Je vhodné podotknout, že počátky celého případu sahají až do roku 2000. 1. ledna 2002 nabyl na účinnosti zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů ve znění zák. č. 479/2001 Sb., 320/2002 Sb., 274/2003 Sb., 112/2004 Sb. a 67/2006 Sb. (dále jen zákon o pohřebnictví). (Do té doby byla problematika pohřbívání a pohřebnictví řešena vyhláškou ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb., o pohřebnictví.) Tento zákon upravuje podmínky pro zacházení s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky, ale také upravuje práva a povinnosti související s provozováním pohřební služby. Aby došlo k zamezení neslušných praktik některých provozovatelů pohřebních a hřbitovních služeb, došlo k výrazným změnám v legislativě upravující nabízení a reklamu pohřebních a hřbitovních služeb. Tento zákon zakázal provozovatelům pohřebních služeb ujednávat pohřbení v prostorách zdravotnických zařízení nebo ústavů sociální péče. Tímto zákonem byla také zakázána jakákoli reklama v prostorách zdravotnických zařízení nebo ústavů sociální péče. Reklama oblasti pohřebnictví byla také upravena a novelizována v zákoně č. 40/1995 Sb, o regulaci reklamy, kde se jí věnuje § 6a. Odstavec 1 uvádí informace, které může obsahovat reklama na pohřební služby, pokud je povolena. Takovými informacemi je např.: •

název obchodní firmy nebo jméno, příjmení nebo název provozovatele činností v pohřebnictví,

•

vymezení předmětu činností v pohřebnictví,

•

adresu pracoviště určeného pro styk se zákazníky,

•

telefonní a faxové číslo, adresu elektronické pošty nebo internetovou adresu,

•

provozní dobu pro veřejnost,

•

firemní logo nebo jiný grafický motiv.

Reklama tedy nesmí obsahovat žádná hesla, slogany, fotografie či informace o tradici či kvalitě poskytovaných služeb. Výslovně je též zákonem zakázáno uplatňování jakékoliv reklamy, nejen reklamy na pohřební služby, v okamžiku oznamování úmrtí.

45

Na tento zákon reagovalo také Sdružení pohřebnictví v ČR (SP), které v České republice působí od roku 1990. Bylo založeno jako dobrovolné sdružení fyzických a právnických osob, které působí v oboru pohřebnictví a příbuzných oborech na našem území. Hlavními cíly tohoto sdružení je •

poskytovat služby k ochraně a prosazování oprávněných zájmů a kvalitativní rozvoj celého oboru,

•

uvést pohřebnictví v naší společnosti na patřičnou etickou a odbornou úroveň.

Samo vedení sdružení uvádí, že od doby jejich založení do současnosti pozoruje, jak se situace v daném oboru zhoršila. Dochází k porušování spotřebitelských práv ze strany podnikatelů a nedochází k naplnění jednoho z hlavních cílů všech podnikatelů, a to ke spokojenosti zákazníka. Toto sdružení si je také obzvlášť vědomo, že v oboru podnikání, jako je tento, není pouze důležité jednat se zákazníkem za pomoci profesionálního přístupu, ale zejména s citem a úctou. Proto se toto sdružení po vzoru zemí Evropy rozhodlo pro sestavení Kodexu cti. Každý současný člen tohoto sdružení nebo zájemce o členství se zavazuje k dodržování tohoto kodexu. V případě porušení zásad, které jsou v něm stanoveny, může být člen ze Sdružení pohřebnictví ČR vyloučen. Po nabytí na účinnosti zákona o pohřebnictví se i Sdružení pohřebnictví rozhodlo upravit svůj Kodex cti, aby byl v souladu se současnou právní úpravou dané oblasti. Cílem tohoto Kodexu je udržet v rámci tohoto sdružení pouze solidní členy a tím spotřebitelům zjednodušit orientaci mezi podnikatelskými subjekty a pomoci rozlišit ty, kteří si zaslouží spotřebitelovu důvěru a kteří nikoli. Dalším cílem tohoto kodexu je odlišení a určení jisté hranice mezi etickým a neetickým chováním podnikatelských subjektů v oboru pohřebních a hřbitovních služeb. Je dobré, že v dnešní demokratické společnosti může vznikat mnoho zájmových i jiných sdružení, výjimkou nejsou spotřebitelská hnutí, která se snaží hájit zájmy spotřebitelů, zpřehlednit spotřebitelům situaci na trhu a ulehčit spotřebitelům výběr při jejich nákupním rozhodování. Nejrůznější výzkumy a testy, které tato sdružení provádějí, mohou být jistým vodítkem pro spotřebitele a ulehčovat jim jejich rozhodování.

46

7.3.Shrnutí celého případu V následujících tabulkách můžeme porovnat závěry jednotlivých soudů. Jak jsme mohli vidět, radikální zvrat přineslo zejména posouzení případu Nejvyšším soudem České republiky, který neshledal naplnění žádné z podmínek generální klauzule, jejíž naplnění je nutné k označení jednání za nekalosoutěžní. Nemůžeme však říci, že by usuzování soudů na předcházejících stupních bylo zcela špatné. Jak jsme si již dříve říkali, výklad znaků generální klauzule není zcela jednoznačný a už vůbec ne lehký. V mnohých případech jde o subjektivní názor, ve kterém je obsažena přirozená lidská odlišnost. Dalo by se tedy říci, že o rozhodnutí soudu v náš prospěch nebo neprospěch v jisté míře nerozhoduje objektivnost, ale štěstí na přístup a úsudky soudu. S tím také souvisí nutnost odhodlanosti žalobců i žalovaných stát si za svými názory a právy. Neboť jak jsme viděly, teprve soud třetí instance rozhodl o nevinně nemocnice. V případě slabé vůle a odhodlanosti vybít si svá práva, mohla nemocnice odejít od soudu s uloženou povinností veřejně se omluvit a uhradit žalobkyni peněžní zadostiučinění a následky, které by toto rozhodnutí mohlo mít, by mohly být pro nemocnici i likvidační. Jistá subjektivita platí také při rozhodování o vhodném rozsudku soudu. Jednotlivé soudy se lišily v názoru na vhodnou satisfakci peněžní i nepeněžní formy. Pouhé hodnocení možné budoucí újmy po následném zveřejnění omluvy žalobkyni bylo velice diskutabilním tématem. Značnou roli v rozhodování hrál fakt, že se jednalo o obor veřejného zdravotnictví. Kdyby došlo k nekalé soutěži mezi dvěma soukromými podnikatelskými subjekty, nemusela by veřejná omluva způsobit takový rozruch. Zdravotnictví samo o sobě je velice citlivou oblastí a dotýká se všech lidí bez výjimky, a proto je důležité, aby k němu bylo přistupováno s největší opatrností a s nejlepším svědomím. V neposlední řadě se ukázalo, jak je důležité nejednat a vycházet pouze z legislativy dané země, ale že je nutné vzhledem k členství ve Společenství také přihlížet k legislativě a judikatuře soudních institucí evropského měřítka. Implementace směrnic je ponechána na jednotlivých členských státech a je v zájmu všech, aby všichni obyvatelé Společenství měli stejné zastání ve svých právech.

47

Tab. 1: Naplnění ní jednotlivých znaků znak generální klauzule. Nalézací soud

Odvolací soud

Dovolací soud

Jednání v hospodářské ské soutěži soutě Rozpor s dobrými obrými mravy soutěže sout Způsobilost přivodit ivodit újmu jiným soutěžitelům sout nebo spotřebiteli Zdroj: Práce autora

znak generální klauzule byl naplněn napln znak generální klauzule nebyl naplněn napln

Tab. 2: Rozhodnutí jednotlivých soudů. soud Uložena soudem: Nalézací soud

Odvolací soud

Povinnost: Zdržet se jednání Zveřejnit omluvu v tisku Zaplatit přiměřené ené zadostiuč zadostiučinění (200 tis.)

(resp. 100 tis.)

Uveřejnit výrokovou část rozsudku v tisku Zdroj: Práce autora

soud žalované uložil povinnost soud zamítl vznik povinnosti

48

8. Diskuze V praktické části jsme si ukázali, jak složité je posuzování nekalosoutěžního jednání. Kdyby daná nemocnice netrvala na své nevině a nehájila svá práva, byla by na začátku řízení odsouzena za nekalosoutěžní jednání, které by mohlo nést následky ještě dlouhá léta. Dobré jméno podniku neboli goodwill, patří mezi nehmotná aktiva. Je jedním z toho nejcennějšího co podnik má a podnik si jej buduje dlouhá léta. Jeho ztráta však již nemusí trvat tak dlouho. Stačí jedno zaváhání a to co se budovalo dlouhé roky, se musí těžko zpět získávat. Jak jsme si řekli v kapitole 6. Ochrana spotřebitele, je velice důležité, aby spotřebitelé nebyli ke svým právům lhostejní a lační. Je důležité pevně si stát za svými právy a dožadovat se jich. Lhostejným přístupem je jen podporováno jednání neslušných podnikatelů, kteří na mnohou bezmocnost nebo nevědomost spotřebitelů hřeší. Výrobcům a distributorům dnes velice nahrává silně rozšířený konzumní způsob života. Spotřeba statků, které nám přináší užitek, se stala jednou z hlavních činností, do které investujeme nejen čas, ale i peníze a silně nás ovládá. Mnohdy si lidé ani neuvědomují, čemu všemu jsou ochotni věnovat svou pozornost, neboť tak mnohdy činí i nevědomky. Aby nás konzum zcela slepě neovládl, je potřeba se vzdělávat a nebýt jen pasivními spotřebiteli, ale stát se spotřebiteli aktivními. Právě tato taktika by měla také vést ke zlepšení pozice spotřebitele na trhu. Dají-li spotřebitelé jasně najevo, že nejsou pouhými slepými kupujícími, ale rozumnými spotřebiteli, mohou tímto způsobem docílit svého respektu u výrobců. S tím také souvisí rozlišování skutečných potřeb. Jak se postupem času vyvíjela společnost, vyvíjely se také její potřeby. Ne všechny potřeby současné společnosti a jejích spotřebitelů jsou však skutečnými potřebami. V neustále a rychle se vyvíjející společnosti vzniká mnoho tzv. umělých potřeb. Tyto potřeby nám vnucují zejména samotní výrobci a producenti prostřednictvím reklamních praktik. Jen málo spotřebitelů je schopno rozumě posoudit tyto vlivy. A právě aktivní spotřebitelská politika zahrnuje vzdělávání spotřebitelů v oblasti rozeznávání mezi skutečnými a umělými potřebami. I mnozí ekonomové tvrdí, že úspěšná ekonomika potřebuje vzdělané spotřebitele, lépe řečeno

bez

vzdělaných

spotřebitelů

úspěšná

ekonomika

nemůže

existovat.

Na hospodářském trhu je značná převaha sil na straně producentů. Právě vzdělaní

49

spotřebitelé mají vyrovnávat moc mezi producenty a spotřebiteli. Vzhledem k mnoha nástrahám, které s sebou přináší globalizace celého světa, je také nesmírně důležité, aby si s potřebitelé uvědomovali následky svého nákupního chování do těch nejzazších důsledků. Další z možností, které se nám nabízí ve snaze zlepšení situace spotřebitelské politiky, je Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. Cílem tohoto systému je zlepšení přístupu spotřebitelů ke spravedlnosti v rámci spotřebitelských sporů, neboť mnohdy spotřebitelé neuplatňují svá práva z důvodu zdlouhavosti a nákladnosti za což jim spory, které jsou většinou nízké hodnoty, nestojí. Tento pilotní systém byl spuštěn 1. dubna 2008 pod vedením MPO a lze ho využít ve všech spotřebitelských sporech. Celý systém stojí na třech formách řešení spotřebitelských sporů. Účast v tomto systému je založena na dobrovolnosti, což mnohdy vyvolává nedůvěru k tomuto systému. Zejména kritici nevěří dobrovolné účasti podnikatelů. Mnozí podnikatelé však tento způsob řešení spotřebitelských sporů prezentují jako svoji přednost a může se stát jejich konkurenční výhodou. Dalšími výhodami je zejména úspora nákladů, neboť tento projekt je dotován MPO, a proto je z velké části zdarma a neopomenutelnou výhodou je také rychlost, neboť soudní řízení českých soudů trvá přibližně rok a půl, díky jejich přetíženosti. Řešení mimosoudní cestou by mělo trvat do 60 dnů, u složitějších případů maximálně do 90 dnů, což je jen 1/6 času stráveného u soudu.

50

9. Závěr Spotřebitelská politika je jednou z politik, která se v posledních letech prudce vyvíjí. Je to dáno jednak neustálým rozšiřováním a globalizací trhů a s tím narůstajícím rizikem pro spotřebitele, ale také prudkou produkcí nejrůznějšího zboží. Spotřebitel si mnohdy na hospodářském trhu může připadat jako „Alenka v říši divů“ a může lehce podlehnout neslušným praktikám podnikatelských subjektů. Ti mají na trhu jediný cíl a to získat pro své zboží co největší počet spotřebitelů.

K tomuto účelu využívají nejrůznějších

možností, které nejsou vždy zcela čestné ve vztahu ke spotřebiteli. S těmito jednotlivými skutkovými podstatami jsme se podrobně seznámili a pevně věřím, že tyto pro někoho možná zcela nové informace čtenářům poskytnou nový náhled na podnikatelské strategie a s tím i celý hospodářský trh a budou se od nynější doby chovat na trhu obezřetněji. Také již víme, že se nemusíme zaleknout, když nám některé podnikatelské jednání připadá neslušným, ale nejsme schopni jej zařadit pod některou ze skutkových podstat, neboť v úpravě nekalé soutěže existují i obecné znaky nekalosti. Znělo by možná trochu děsivě, kdybychom se neustále zabývali jen nástrahami, které na spotřebitele na trhu číhají, a proto jsme se zaměřili na ochranu spotřebitele. Spotřebitel je na trhu nejslabším článkem, a proto je nesmírně důležité zabývat se jeho ochranou. Tato oblast se také neustále prohlubuje a právní ochrana spotřebitele se zdokonaluje. Současnou ochranu spotřebitele nám poskytuje hned dvojí právní úprava. Kromě legislativy naší země se o ochranu spotřebitele zajímá i Evropské Společenství. Dvojí právní úprava této oblasti společně vzájemně kooperuje a tím se snaží docílit co největší efektivnosti. V tomto ohledu však došlo k jisté složitosti při posuzování jednotlivých jednání v hospodářské soutěži, neboť soudcům vznikla povinnost přihlížet také k judikatuře Evropského soudního dvora. Avšak i nejlepší ochrana nemůže ochránit toho, kdo o ni nestojí nebo ji nezná. Je tedy důležité, aby samotní spotřebitelé znali a aktivně se zajímali o možnosti své ochrany a snažili se uplatňovat svá práva. Zde se hodí připomenout staré přísloví „Nejlepší obrana je útok.“, a proto v kapitole 8. Diskuze navrhuji možná řešení nelehké situace spotřebitele na trhu. Jedním z nich je stát se z pasivního kupujícího aktivním a uvědomělým spotřebitelem, který se nenechá ovlivňovat a uskutečňuje racionálně odůvodněné spotřeby. Další z možných řešení je Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů, které je spíše

51

řešením technického charakteru. Mělo by přinášet výhody nejen spotřebitelům, ale také samotným soutěžitelům zejména v podobě zachování dobrých vztahů. Během zpracovávání mé bakalářské práce jsem si více uvědomila, jak sama mnohdy činím slepé nákupní rozhodování a nechám se ovlivňovat. Snad tato práce přispěje nejen k mému zamyšlení se nad situací spotřebitele na trhu a společně dospějeme k takové situaci, kdy budou výrobci a prodejci brát spotřebitele za rovnocenného partnera.

52

10. Literatura Monografie: HAJN, P. Právo nekalé soutěže. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 146s. ISBN 80-210-0923-3. HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí. 1. vyd. Praha: Linde, 1995. 239s. ISBN 80-85647-93-1. HAJN,

P.

Soutěžní

chování

a

právo

proti

nekalé

soutěži.

1.

vyd.

Brno:

Masarykova univerzita, 2000. 329s. ISBN 80-210-2282-5. HOROVÁ, O. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006. 185s. ISBN 80-245-1106-1. KLABUSYOVÁ, N. Vybrané aspekty ochrany spotřebitele. 1. vyd. Frenštát pod Radhoštěm: Veronika, 2001. 114s. ISBN 80-902159-7-1. KNAP, K. Právo hospodářské soutěže. 1. vyd. Praha: Orbis, 1973. 212s. 11-099-73. PELIKÁNOVÁ, I. Obchodní právo. 1. díl, 1. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2005. 460 s. ISBN 80-7357-062-9. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 1379 s. ISBN 978-80-7400-055-3. TOMANČÁKOVÁ, B. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 1. vyd. Praha: Linde, 2008. 222s. ISBN 978-80-7101-695-2. VEČERKOVÁ, E. Nekalá soutěž a reklama. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 330s. ISBN 80-210-3607-9.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004. 53

Odborné články: HAJN, P. Jak interpretovat dobré mravy soutěže. Právní praxe v podnikání, roč. 2., č. 2, 1993. ISSN 1210-4043. HAJN, P. Ke způsobilosti přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Právní praxe v podnikání, roč. 2., č. 3, 1993. ISSN 1210-4043. HAJN, P. Klamavé označení výrobků a služeb. Právní praxe v podnikání, roč. 2., č. 11, 1993. ISSN 1210-4043.

Internetové zdroje: 2008/CPI/SURVEYS_INDICES/POLICY RESEARCH. 2008 Corruption perceptions index [online]. Citováno 18. března 2009. Dostupné na World Wide Web: . MINISTERSTVO

PRŮMYSLU A OBCHODU.

Cíle spotřebitelské politiky [online]. Citováno

12. února 2009. Dostupné na World Wide Web: . MINISTERSTVO

PRŮMYSLU A OBCHODU.

Strategie spotřebitelské politiky na unijní úrovni

[online]. Citováno 16. března 2009. Dostupné na World Wide Web:

54