© Rudolf Mihola © Nakladatelství Petrklíč ISBN (tištěné) 80-7229-102-5 ISBN (epub) 978-80-7229-399-5 ISBN (mobi) 978-80-7229-400-8
„…něco by tady po nás zbýt mělo!"
…mému psovi basetu Alanovi
... MÍSTO ÚVODU Čeho se nedostává, čeho není nikdy dost a co je vždy zapotřebí jako soli? Určitě upřímné, dobré, moudré rady upřímných, dobrých, moudrých přátel… A tak, pro samotnou jistotu, uvádíme už na samotném začátku odpovědi známých osobností a celebrit na otázku nesporně podstatnou: JAK JE TŘEBA PSÁT PAMĚTNICKOU LITERATURU? Každému z respondentů jsme zvlášť položili i podotázku. ***
…a tak pohovořil Aleš Cibulka, herec, moderátor, redaktor, autor nejúspěšnějšího čtení pro pamětníky t. č. (…o Nataše Gollové): JAK JE TŘEBA PSÁT PAMĚTNICKOU LITERATURU …aby to byl hit (i po letech)? Tak především – upřímně. Na knižních pultech dnes leží desítky knih, po jejichž prolistování je vám jasné, že jejich autora k „tvorbě" hnal zcela jiný pud než potěšit čtenáře. Je na nich znát těch pár víkendů, které jim věnoval. Ta povrchnost, s níž knížku psal. Na první pohled by se totiž mohlo zdát, že platí jednoduchá rovnice: zajímavé téma + nějaká ta informace + nějaká ta fotografie = úspěšný bestseller (a samozřejmě i tučný výdělek). Leckdo se ale v tomto ohledu přepočítal. A pokud jde o memoárovou literaturu, spíš ublížil tomu, o kom se rozhodl psát. Jsou slavné osobnosti, o kterých dnes leží v knihkupectvích čtyři nebo pět různých knih. Jedna jako druhá, podobné fotografie, donekonečna opisované a zkreslované informace. Ach jo! V tomhle ohledu jsem nesmlouvavý a přeji takovým rychlokvaškám, aby v knihkupectvích ležely bez povšimnutí dál, a nebo aby je knihkupec odnesl někam do skladu, aby nezabíraly místo titulům, které si zaslouží být na očích. Je mi trochu líto čtenářů, kteří se nechali okouzlit půvabnou obálkou knihy, letmo ji prolistovali a až doma byli zklamáni. Věnujte své nové knížce víc času, nekupujte zajíce v pytli! Prohlížejte, začtěte se, očichávejte (ano, často si vybírám knížky i podle vůně!), žádný knihkupec se na vás jistě nebude zlobit, když si před svou investicí knihu nejdříve pečlivě prohlédnete. Určitě vám po chvíli bude jasné, s jakým úmyslem ji autor napsal. Záleží jen na vás, jestli ji vrátíte zpátky do regálu, a nebo zamíříte k pokladně. Na vás později bude i rozhodnutí, kam svou knížku doma uložíte poté, co ji přečtete. Když „knižní hit" skončí v krabici ve skříni, tak jste jej odsoudili k zapomenutí. Jestliže ale knížku dáte do své oblíbené knihovny, aby byla vždycky po ruce, je to znamení, že se k ní chcete vracet. A to je pro autora největší odměna. Tedy pro toho, který píše upřímně a z lásky. Jsou autoři, kterým stačí, když za jejich knihu zaplatíte. Někdy mám chuť takového autora najít a veřejně mu jeho knihu omlátit o hlavu. A to by byl, myslím, velký hit. I po letech! ***
MUDr. Jan Cimický, CSc. psychiatr, primář proslavené kliniky Modrá laguna, publicista, literát: JAK JE TŘEBA PSÁT PAMĚTNICKOU LITERATURU …aby to bylo jako lék? V nedávno uskutečněné anketě, kde se šetřila věková hladina čtenářů, se ukázalo, že podstatnou část čtenářské obce tvoří dnes ženy mezi 50 až 70 lety. Tato informace je velice důležitá i pro každého autora, protože nelze opominout časovou a lidskou zkušenost těch, kteří po knížce sáhnou. Vzhledem k tomu, že prokazatelně nastupující generace od klasické knižní informace odstupuje na úkor internetu, přičemž deklaruje, že nemá potřebu získávat impulsy a stimuly tímto způsobem, protože všechno potřebné může zjistit a získat jinak, je nutné hledat způsob, jak literaturu udržet na jejím důležitém místě v rámci kulturního bohatství. Jde nejen o jazyk, který se i čtením totiž tříbí, ale i naznačenou fantazii, která v knižní podobě zaměstnává obě naše signální soustavy. Filmové nebo televizní zpracování už totiž insinuuje divákovi jistý názor a omezuje možnost jeho vlastní představivosti. Trochu zarážející je, že tuto fantazii, specifickou pro člověka, mladá generace nijak nepostrádá a spokojí se s realitou, která je daná omezeným přísunem akceptovaných informací. A tak se dostáváme k jádru odpovědi: ano, literatura pro pamětníky je důležitá! Přináší totiž možnost oživit vlastní vzpomínky, které mohou být už nepřesné anebo v čase nepřesně uložené, a může jim dát i jiný charakter. Myslím, že pro každého člověka, který se dostává do středního a posléze vyššího věku, s oblibou dnes nazývaného „třetí", je důležitá konfrontace se zážitky, které mají srovnatelnou náplň s tím, co člověk sám zažil, ať již osobně nebo z doslechu, protože žil ve stejné době a může si to tedy lépe zařadit. Materializováním vlastních střípků vzpomínek a zážitků a jejich zařazením do většího kontextu si i člověk osvěžuje svou paměť. Některé situace a děje si může dokonce prohlédnout s odstupem a nadhledem, což je důležité, aby jejich podoba byla přesnější. A možná i jasnější než v době, kdy tuto dobu sám zažíval… A nezanedbatelným prvkem je i sledování osobního pohledu autora na danou věc a jeho hodnocení, které může čtenář podrobit konfrontaci ze svého úhlu. Je nepochybné, že vzpomínková literatura obohacuje každého člověka. Trpělivost, kterou jí čtenář věnuje, bude odměněna prožitkem sounáležitosti. A to v atomizovaném a izolujícím se světě lidských individualit bude stále více zapotřebí. Má-li člověk zachovat svou paměť a přenášet ji na další generace v barevnější formě, než dokáže i nejskvělejší výkřik moderní techniky. A tak se i literatura může stát lékem proti lhostejnosti a osamocenosti.
Petr Cincibuch, šéfredaktor odborného a společenského časopisu pro lékaře SANQUIS, publicista, básník JAK JE TŘEBA PSÁT PAMĚTNICKOU LITERATURU …aby to bylo jako báseň? Má-li být cokoli „jako báseň", musí mít nutnou vlastnost poezie, a tou je tajemství. Literatura pro
pamětníky nemůže být jen souhrnem dat a čísel, faktů a důkazů. Čtenáře příjemně dráždí nedopovězení, vzrušuje je zakázané, utajované, tajemné. Nezaměňovat však, prosím, s bulvárem, ten sice vyslovuje neznámé a skandální, ale s touhou vyvolanou tajemstvím nemá nic společného. Dramatický život Emy Destinnové je poutavým čtením, ale kde že to měla ono tetování a co vyjadřovalo…? Jacques-Yves Cousteau, světově proslulý oceánolog, byl znám jako příslušník čtyřprocentní populace, ale po jeho smrti se zjistilo, že žil v dvojnásobném manželství… A kde a kdy se to nakazil Bedřich Smetana osudovou nemocí, proč byly Máchovy deníky tabu a za kým že to chodila Marie Terezie sama do koňských stájí…? Literatura pro pamětníky musí být především přesná a pravdivá, chceme-li však, aby byla i půvabná, lidská a poetická, dejme prostor zmíněnému tajemství. Alespoň tak, jak říká starý indiánský náčelník v známém filmu Velký malý muž: „O mé ženě, Černé medvědici, se říkalo, že se spouštěla s hřebci. Nebyla to pravda. I když…" ***
Vratislav Ebr, knihkupec, moderátor JAK JE TŘEBA PSÁT PAMĚTNICKOU LITERATURU …aby to byla radost i pro knihkupce? Při dané otázce a tedy mé odpovědi si připomínám nikoli knihkupectví, ale Muzeum knihy ve Žďáru nad Sázavou. Tam jsou vystaveny vzácné ručně psané knihy až po vyspělou současnost. (Téměř 4 miliony svazků!) Je možné sledovat vývoj knihy ručně psané s vybavením knih na řetězech. Tak se zabezpečovaly v době, kdy jedna ručně psaná kniha se dala vyměnit například za vesnici i s jejími obyvateli! To dokazuje, že se kradlo už od nepaměti, ale od stejné doby se už také četlo. Byly to (vedle bible) různé kroniky a tedy – můžeme směle říci, že už tehdy četli lidé knihy pro pamětníky. A byl o ně neobyčejný zájem, jak nakonec dokazují zmíněné řetězy. Myslím si, že radost pro knihkupce (kteří existovali také už od středověku) je především z takové knihy, která je pěkně graficky řešená. Samozřejmě hraje tu roli i skutečnost, kdo ji napsal, případně ilustroval či doprovodil fotografiemi. Ať už je to beletrie, encyklopedie, kuchařky, slovníky, umělecké publikace, pragenzie, stejně tak dětské knihy – od leporel až po četbu pro mládež. Mnohé knihy jsou samy o sobě už pro pamětníky. Třeba ženské romány na úrovni červené knihovny od Vlasty Javořické (stále znovu a znovu vydávané), přes dokonalý reprint Ottova slovníku naučného, reedice kuchařek Magdaleny Dobromily Rettigové (kolikáté už vydání!?) až po nezapomenutelné dětské leporelo Polámal se mraveneček či znovu a znovu vydávané Karafiátovy Broučky a Foglarovy dobrodružné příběhy. Některé knihy se dědí z generace na generaci, z pamětníků na pamětníky. A když k nim přidáme memoárové knihy, tedy čtení o našich dřívějších slavných osobnostech – knihy pořád prodávané a čtené, zbývá poznamenat: knihkupci mají radost (nejen z tržby). Čtenáři ze získání další pěkné knihy. Horší je to s místem. Domácí knihovny se nedají přifouknout.
To však naštěstí nezabrání novému vydávání a psaní knih pro pamětníky. Jsem rád, že mohu tady místopřísežně prohlásit: náš národ pořád (naštěstí) čte!
Ing. Vladimír Páral, český spisovatel, hitmaker JAK JE TŘEBA PSÁT PAMĚTNICKOU LITERATURU …aby se to četlo jako Páral?
24. LEDNA 2004 - zastavení první
Na její adresu snad ani nelze říci špatného slova – naopak: – její půvab byl nesmírný. Alespoň pamětníci jej dosvědčují. A přiznávají jí jej, což je zvláště vzácné. I ti, s kterými se ocitala na jedné lodi. Ba, věřte nevěřte, včetně zainteresovaných žen! – Byla výjimečná. Aneb která z mnohých stanula stejně nepochybně, tváří v tvář celým historickým etapám, na samotném pomyslném vrcholu? V branži, kde bývá nejtěsněji. A tak se snad můžeme jenom dohadovat o pořadí: první, druhá, třetí… nejkrásnější, krásnější, krásná… Byla to snad hvězda zvaná Mandlová, Baarová či Ona? – Byla nadmíru vzdělaná. Vybavená všeobecným přehledem. I znalostmi, z nichž třeba ty jazykové byly fenomenální. Natolik, že v těžké době mohla díky nim i lehce změnit profesi. – Nezůstávala nic dlužna talentu, což také nebývá vždy pravidlem. – Dokázala být nanejvýš nevšední: ač vážená, dokázala zvládnout i umění parodie… i sebe samotné! – S prominutím – možná vzhledem ke zvyklostem se to může zdát irelevantní – nicméně, byla úctyhodná. Ve srovnání s volbou jakýchkoli prostředků, kterých bývá v temném zákulisí tohoto lesklého světa používáno. Často, a žel nikoli bez úspěchu. Jinak řečeno, velice dbala na svoji čest ženy, neponižovala ty druhé. – Konečně – její působení na scénách bylo provázeno obdivem ke kumštu. V průběhu dlouhých kariér na výsluní nelze zaznamenat vždy a za všech okolností. Budiž! Odpověď na otázku, zda žila na šťastné planetě, však není vůbec jednoznačná: – řečeno se zdánlivou nadsázkou, ale přitom i zcela věrohodně: měla zástupy obdivovatelů, kteří ji milovali. A přitom už dávno před svým koncem prožívala trauma osamocení. – A to, co v životě přináší jiným uspokojení, ne-li samotné štěstí – v celé škále od kouzla lásky až po naplnění mateřství – se v jejím případě obrátilo doslova vniveč, v příběhy s velice smutnými konci. – Stačila zažít svůj pád. Někdejší uctívaná se ocitá v roli, pro kterou už jakoby náhle není místa. To se nepřežívá, byla mrtvá už před svým koncem. – A přicházeli dokonce noví proroci, kteří doslova zcizovali její život. V rámci revoluční zběsilosti jejich výklad zněl: vše a všichni z časů buržoazních byli špatní! Inu, jenom taková interpretace? – Končí jako smutná žena, což může chápat snad jenom její pes… Naštěstí pravou hodnotu našich životů netřeba počítat od jejich konců. Neřku-li, že je tu dobrodiní vzpomínek, které může zachovat i obrazy krásy i dar kumštu. Ano, opravdu soudím, že vzpomínky nemají být ničeny… Takže: byla tu herečka a zpěvačka, paní, či chcete-li dáma, jakých rozhodně nebylo mnoho:
Hana Vítová narodila se před devadesáti lety 24. 1. 1914
V Ládví 24. ledna 2004 Rudolf Mihola
MIMOCHODEM (POPRVÉ)
Telefon zazvonil časně ráno a na druhé straně se ozvalo strohé: …volali mi, večer bych měla být v Karlových Varech na vystoupení pro lázeňské. Co kdybychom ten rozhovor – na který nemáme pořád čas – pořídili po cestě? Byla to dobrá zpráva. Hvězda spadlá na zem – ó! A za hodinu jsme se už našli v autě. …na trase: Praha – Masarykovo nábřeží – dům Hlahol Praha – Bílá Hora – výpadovka na Karlovy Vary Krušovice – pivovar Na Šustně – hospoda Hořesedly – hospoda Lubenec – hospoda Andělská Hora – zřícenina s podhradím Olšová Vrata – golfový areál Karlovy Vary – příjezd po karlovarské silnici Karlovy Vary – hotel Jiskra Karlovy Vary – Grandhotel Pupp Karlovy Vary – Lázně I.
24. LEDNA 1914 - zastavení druhé
Považte prosím: …že jsem se narodila právě 24. 1. 1914 asi opravdu není to nejdůležitější. Ale jak pro koho!? Ten rok je zapsán nejspíš jako katastrofický, schylovalo se k válce. Dobrá, lze namítnout, že se to neštěstí nemuselo týkat každého. Konečně naše generace dospěla v době, kdy se prý pod tímto nebem dalo žít. Lépe než dříve. I potom. O tom už něco vím. Snad jenom Bůh ví proč… Člověk může být i nejvěcnější na světě, ale musí vzít na vědomí ten
nekonečný sysifovský úděl řešit poznávané i bez výsledku. Prý se jednalo o historickou dobu, mám samozřejmě na mysli tu naši. Ale která jiná taková nebyla? Prý byla fatální. Ale cožpak každý osud není takový? Dříve či později dospějeme každý k podobným dilematům. Která nevyřešíme. My nejvěcnější to vzdáváme. Což beru, protože vzniká prostor, abychom začali něco pořádného dělat. Zcela věcně. Lituji, ale ode mne neuslyšíte žádná kázání, neobjevila jsem žádné nové náboženství, dopustila jsem se i toho luxusu, že jsem nebyla příslušná… nu, prostě pokud možno nikde. Nikoli ignorant, ale takový dialektický materialista. Na začátku jsem se tedy narodila. Svým rodičům…
