Po nultém čísle tady máme číslo první (září-říjen2008)
1
Úvodník Sláva, druhé číslo je na světě (vlastně první, jak si můžete přečíst na titulní straně). Najdete v něm nejen aktuality, ale i texty staršího data, jako např. reportáž o tradiční chmelové brigádě 2008, či článek o tom, jak Lída Jarošová hrála na flétnu v Hoysverdě. Přesto jsme se je rozhodli vydat. Berte je jako vzpomínku na minulý školní rok. V nezvyklé roli (a to doslova) uvidíte profesora Schleidera a jeho kolegu, Petra Wittmayera a jejich kolegu Petra Mádla a jejich kolegyni Luisu Pavlíkovou. Přetiskli jsme i článek Bohouše Koukala z MF Dnes - je totiž skvělý. A naše estetické cítění rozhodně pozvedne trocha umění. Nejen povídka Luisy Pavlíkové či vtipná medvědí povídka, ale též přesladké verše Míši Staré. Nabídnout je co. Teď snad jen parafráze citátu Julia Fučíka: „Lidé, čtěte!“ A pište, dodávám. Příspěvky přijímají členové redakce na svých školních adresách. K. Š.
Pár praktických informací:
Vedení školy Alena Hlávková – ředitelka školy, výchovná poradkyně Pavel Čumpelík – zástupce ředitele
Vyučující Luděk Antoš – český jazyk, dějepis Mirko Cvejn – kapelka Pavel Čumpelík – matematika, informatika a výpočetní technika Renáta Flecknová – chemie, biologie Miluše Frydrychová – ruský jazyk, německý jazyk Alena Hlávková – anglický jazyk Zdeňka Hrdinová – anglický jazyk, estetická výtvarná výchova Vladimír Hrdina – estetická hudební výchova Bohumil Jírovský – informatika a výpočetní technika, administrativa Nikolaj Kirakosjan – anglický jazyk Petra Lžičařová – anglický jazyk, občanská výchova Věra Macháčková – německý jazyk Karel Martinec – matematika Renata Medvědová – český jazyk, základy společenských věd, občanská výchova Lenka Měkotová – německý jazyk Milan Schleider – fyzika, informatika a výpočetní technika Lucie Šímová – biologie, tělesná výchova Dušan Šoltys – tělesná výchova Kryštof Špidla – český jazyk, základy společenských věd, občanská výchova Pavel Štryncl – zeměpis, tělesná výchova
2
Projekt loňských primánů S netradičním nápadem přišli nejmladší studenti našeho gymnázia. Za účelem zvelebit si třídu nacvičili scénky na náměty Kytice Karla Jaromíra Erbena. Své herecké umění poté předvedli ve frýdlantském kině. Prvotní nápad patřil třídní profesorce Lucii Šímové, která zajistila prostory. Na přípravě kulis a samotném ztvárnění se podílela většina členů třídy primy. Ti se představili při společné úvodní a závěrečné písni. Svým počínáním si primáni na úpravu třídy vydělali úctyhodné 4592 Kč. U této události samozřejmě nemohl chybět zdatný kameraman z projektu Digináves, Jakub Čumpelík. Ten se podílel na reportáži pro českou televizi právě o primánech. Nechyběly samozřejmě ani rozhovory s účinkujícími. O originální odpovědi se postaral zejména Josef Likavec, kterého si publikum již jistě oblíbilo v roli vypravěče Polednice nebo jako prince ve Zlatém kolovratu. On sám prohlásil, že dvě hlavní role pro něho byly moc, a že už se těší, až si konečně lehne. Pepa ale nebyl jediný, komu patří pochvala. Celé představení bylo velmi působivé a už se těšíme, až se studentům povede opět něco originálního. Třeba se toho dočkáme při Akademii Gymnázia Frýdlant, která proběhne na jaře příštího roku. Kateřina Mauerová
Peklo s princeznou Luisa Jirka
Ve dnech 4. – 8. 8. 2008 na státním hradu a zámku ve Frýdlantě probíhalo natáčení nové české pohádky Peklo s princeznou v režii Miroslava Šmídmajera. Do Frýdlantu si přijeli zahrát Jiří Mádl, jenž ztvárnil prince Jeronýma, krále a královnu si zahráli Václav Postránecký se Zlatou Adamovskou a Miroslav Táborský se představil jako generál. Mimo jiné si také v pohádce objevila Tereza Voříšková a Václav Vydra nejml. Ale nesmíme zapomenout ani na to, že i frýdlantští občané měli příležitost jít na konkurz (casting) a někteří byli vybráni. Z Gymnázia Frýdlant to byl bývalý student Petr Wittmayer, učitel chemie, fyziky a informatiky Milan Schleider a studentka Luisa Pavlíková. Celé natáčení probíhalo od 27. července do konce září. Na natáčení byla vybrána kromě frýdlantského zámku i jiná místa: Adršpach, Kouřim, Kroměříž, Jetřichovice, Dolský mlýn u Hřenska či Skalice u České Lípy. Premiéra se bude konat koncem ledna v Praze.
Petr Milan
Na premiéru se můžete těšit již od ledna 2009.
3
ROZHOVOR – LUCIE ŠÍMOVÁ Naše redakce měla velkolepý plán, udělat rozhovor s každým z vyučujících, leč poněkud jsme narazili. Někteří profesoři odmítli s tím, že nemají čas, jiní, že prý se neumí vyjadřovat. Našly se však mezi nimi naštěstí výjimky, např. paní profesorka Šímová. V současné době se uskutečnilo několik přírodovědných exkurzí. Potěšily Vás? Určitě mě potěšily, hlavně zájem studentů, takže někoho musíme občas vyškrtnout, protože je jich nadbytek a tolik míst nemáme. Ale myslím, že se povedly. No a uvítali byste v dohledné době další? Určitě se budeme snažit další uskutečnit. Doufám, že nám škola vyjde vstříc, a ta určitě vyjde. A hlavně doufám, že získáme další peníze. A máte už nějaký nápad kam? Zatím nad tím neuvažujeme, protože nás ještě čeká další exkurze do Drážďan, na týden vědy a techniky, tak toho je ještě dost před námi. Neozval se třeba někdo, kdo by Vám chtěl akci sponzorovat? Ne, nikdo se sám dobrovolně nehlásí. Jak trávíte volný čas? Pokud mám volný víkend, tak občas vyrazím s přítelem do hor nebo na kola, v zimě na lyže, jinak uklízením, domácími pracemi. I když to už není volný čas, ale jinak ho využít nemůžu. Občas si zajdu zahrát s kamarády volejbal. Jak jste se zvládala učit na všech pět předmětů, které jste učila? Tak na tělocvik se v podstatě nemusíte nic učit nebo nějak připravovat, to není tak obtížné. Ale asi nejhorší byla chemie. I když k tomu, abych vyučovala, mi stačila ta středoškolská chemie, kterou jsem absolvovala na gymnáziu, protože jsem učila jenom v nižším ročníku. Jinak i občanská výchova je zajímavá. Co Vás osobně na biologii nejvíce zaujalo? Asi entomologie, nauka o hmyzu. Přímo hmyz a brouci. A je nějaký z předmětů, které učíte, Váš nejoblíbenější? Matematika, ale tu už letos neučím. Proč je nejoblíbenější? Protože má logiku. Člověk to v podstatě buď chápe nebo nechápe. Ale je pěkné tomu porozumět. Na školním parlamentu nám bylo řečeno, že v zadní části budovy B je prostor, který by se eventuelně dal nějak využívat. Nemáte nějaký nápad, jak? Já jsem teď přemýšlela o tom, že bychom tu mohli zavést sběr tříděného odpadu, jelikož by nám to ročně mohlo vynést dejme tomu kolem deseti tisíc korun, záleží na zájmu studentů, a tak jestli tady budou prostory na shromažďování. Za peníze by se dal koupit třeba další dataprojektor, o který se pořád pereme. Učila jste ještě na nějaké jiné škole? Tady dole na Purkyňově základní škole. Jak dlouho? Dva roky. Byli tam chytří studenti? Ne chytřejší než tady.
4
ANKETA Nové vedení školy a změny s tím spojené. K lepšímu? K horšímu? Co si o tom myslí studenti? Názor jedné ze studentek se dovíte přímo zde v této anketě, která díky tomu, že zachovává anonymitu dotázaného, nemusí nic skrývat. 1. Myslíte si, že nové vedení školy přinese nějaké opravdové zlepšení pro naši školu, nejen vyrovnání běžného standardu (harmonizační pobyty, lyžáky apod.)? Studentka: Myslím si, že časem v průběhu pár let ano, ale nebude to nic moc převratného a rozhodně to nebude okamžitě. 2. Kdybychom požadovali nějaké prospěšné pomůcky či aktivity, vyhověla by podle Vás škola našim nárokům? Studentka: Nevyhověla. A proč? Studentka: Protože škola nemá na nic peníze. 3. Je podle Vás špatná finanční situace školy pouze výmluva, kterou se odbývají požadavky studentů a některých profesorů nebo je vážnější problém? A proč je podle Vás škola v takové situaci? Studentka: Částečně je to určitě i výmluva, tak jak to bývá vždy, ale co jsem slyšela, tak třeba za loňský rok se ušetřily peníze, které šly na koupi nových učebnic, třech nových počítačů....nových programů....Vista.....a taky do nákupu nových lavic pro primány. S**e mě akorát to, že vyšší gympl z toho neviděl vůbec nic. Snad vyjma těch kompů...vše šlo pro ty malý. Omlouvám se za ty výrazy. A letos se prý neušetří vůbec nic, protože prý strašně topíme a svítíme. 4. Myslíte si, že "studentská rada" opravdu může pomoci vyjednat nějaké důležité věci (např. kdyby třídy chtěly předmaturitní soustředění apod.)? Studentka: Mohla by, protože jsme studenti proti profesorům, a když potáhneme za jeden provaz, tak můžeme hnout alespoň s něčím. Je to lepší než drátem do oka. Rozhodně lepší, než sebou nechat orat, takhle si můžeme aspoň říct, že jsme to zkusili a navíc to, že nám vedení tu radu zařídilo, by se dalo vysvětlit jako touha po dohodě a kompromisu, prostě nás nechají taky něco říct, tak je to téměř na každé škole a už jsme se tam konečně zařadili i my.
5
5. Kolik hrazených akcí a exkurzí pro všechny žáky by podle vás měla škola poskytovat? Kolik takových akcí jsi zažila? Studentka: Zažila jsem jenom exkurzi do Muzea hygieny. Takže jednu. Ale to je proto, že nám na biologický kroužek přispívá nějaká organizace, takže to nejde ze školní kapsy. Ale byla pouze pro vybrané, takže ne přístupná pro všechny, kdo by chtěli. Ale škola by nám měla zajišťovat všechny exkurze bezplatně a přispívat na lyžáky a cyklisťáky, to se totiž jinde preferuje. A to pro všechny. 6. Co vám hodně vadí na současných podmínkách, ve kterých musíte studovat? Studentka: No, akorát ta finanční situace, nedostatek exkurzí, ale to s tím souvisí a pak to, že nás zavírají ve škole jako krysy. 7. Je něco, co se vám vyloženě líbí na této škole, něco, co byste chtěla vyzvednout oproti jiným školám? Studentka: Jo, máme super gympl. Přátelská atmosféra a taky možnosti zájezdů a výměnných pobytů. To všude nemají. Jo a taky nás učí syn bývalého premiéra, to taky všude nemají. Děkuji za rozhovor. Jak vidno, studentka patří mezi jednu z těch, kteří již nemají iluze o dobrém vybavení školy, dostatku financí, o akcích a činnostech, které může nabídnout. Určitě jsme na tom lépe než dříve, ale rozhodně bychom se měli snažit vyjednávat o další pro studenty potřebné věci. Ať už se jedná o učební pomůcky, kurzy či lepší pocit studentů z prostor a pozemků školy. Snad příští investice školy budou směřovat tam, kde by to studenti uvítali více než např. další operační systém. O toto by se měli postarat profesoři a vedení školy. Pro školu to bude vizitka aktivního přístupu, pro studenty motivace a pocit, že prostředí ve škole může být alespoň někdy podle jejich přestav. Lada Švadlenková
Polemika: Dovolím si pár polemických poznámek, které směřují nejen k nejmenované studentce, ale k přístupu studentů ke škole vůbec. Formulace, že studenti stojí proti profesorům, je zoufalé nepochopení situace a indikátorem hlubšího problému, totiž deficitu demokracie. Demokracie totiž není bezbřehá svoboda, ale především přijetí zodpovědnosti. My totiž nestojíme proti sobě, ale jsme součástí jediné organizace. My, profesoři, i Vy, studenti. To, jaká naše škola bude, nezáleží jen na vedení školy a učitelském sboru, ale především na Vás. To se ale nesmíte skrývat za anonymitu a tvrdit, že vás něco s**e, ale zajímat se o věci, ptát se na ně, přicházet s nápady. Konec konců, náš (tj. náš i Váš) parlament, který nesprávně nazýváte školní radou, je prostorem, který je pro takovou diskuzi jako stvořený. Tam teprve zjistíte, jak je demokracie těžká. Teprve tváří v tvář zodpovědnosti zjistíte, že každé rozhodnutí je nesmírně složité a nese s sebou problémy, o nichž jste neměli ani tušení. Mimochodem, nezdá se Vám zvláštní, když orgán, který Vás má zastupovat, zakládají de facto Vaši profesoři? Neměli byste být Vy sami iniciátory takových věcí? Chcete, abychom Vás považovali za dospělé, ale přitom stále čekáte, až pro Vás někdo něco vymyslí, někam Vás vezme, něco zařídí. Vím, že to bude znít jako trapné mentorování, ale pokuste se začít u sebe. Třeba pak 6
zjistíte, že se své názory nemusíte bát vyjadřovat, že je můžete vyslovit nahlas a pod svým jménem a že stačí být jen věcný a kultivovaný. Na druhou stranu musím podotknout, že si vážím příležitosti, kterou jste mi svými odpověďmi dala. A skutečně, jak říká Lada, rozhodně nejste naivní a o věcech přemýšlíte. Leč, nemohu s Vámi souhlasit. Poslední poznámka se týká peněz. Naše škola skutečně nemá prostředky nazbyt. To je objektivní fakt a nebudu se tady rozepisovat o příčinách. Jisté je, že vše, co je navíc, získáváme poměrně složitým způsobem. Např. to, že jste jeli na exkurzi do muzea v Drážďanech, znamenalo, že Vaši profesoři ve svém volném čase museli zpracovat projekt (a věřte, že jsou to hodiny práce, které jim nikdo nezaplatí) a teprve na jeho základě dostali od oné organizace peníze. A to, že některé školy financují svým žákům leccos, je možné (nicméně dost o tom pochybuji). Zeptejte se ale třeba na to, kolik ony školy vybírají do fondu SRPDŠ. Vím určitě o libereckých školách, které vybírají 900 Kč ročně. To jsou ovšem ve výsledku jiné peníze. Zvlášť když má škola třikrát více studentů než my. Nic není tak jednoduché. S radostí Vás ovšem vyzývám k další diskuzi. Buď opět v časopise, nebo na mé e-mailové adrese
[email protected] či osobně. Kryštof Špidla Školní parlament Rozhovor s nejmenovanou studentkou mě ponoukl k tomu, abych Vás seznámil s fungováním Školního parlamentu Gymnázia Frýdlant. Nejlépe bude přečíst si nejprve jednací řád: Školní parlament Gymnázia Frýdlant 1.Členové a) Školní parlament je orgán složený ze zástupců studentů, učitelů a vedení školy. b) Zástupci studentů jsou voleni na začátku školního roku vždy dva z každého ročníku na dobu jednoho roku. V případě odstoupení je v příslušném ročníku zvolen nástupce. c) Vedení školy na jednání parlamentu zastupuje ředitel nebo zástupce ředitele. e) Jednání se účastní další dva členové profesorského sboru. Schůze a mimořádné jednání a) Školní parlament se schází min. 1x za dva měsíce vždy první úterý v měsíci od 7:40 do 8:10 ve sborovně školy. b) Mimořádné zasedání může svolat ředitelství školy nadpoloviční většina všech zástupců studentů c) Oznámení o mimořádném zasedání musí být vyvěšeno alespoň dva dny předem na informační nástěnce a opatřeno podpisy svolavatelů.
2.Pravomoci a)
Školní parlament je poradní orgán.
b)
Jeho usneseními se bude zabývat ředitelství školy, Rada školy a dotčené osoby.
c) Ředitelství školy na návrhy a podněty Školního parlamentu reaguje písemně a reakci vyvěšuje na informační nástěnku. Reakce na návrhy se objeví i v zápise z jednání Rady školy.
7
Průběh zasedání a) Školní parlament je usnášeníschopný v případě, že se sejde nadpoloviční většina všech jeho členů. b) Zasedání řídí vždy jeden z členů profesorského sboru či ředitelství školy. c) Z řad zástupců studentů je vždy zvolen zapisovatel, který vytvoří zápis ze zasedání. Zapisovatel nejpozději do tří dnů po zasedání předloží zápis ředitelství školy k dalšímu projednání. d) Návrhy k projednání předkládají jednotliví členové Školního parlamentu v průběhu jednání ústně na vyzvání vedoucího schůze. e) Návrh je přijat a postoupen dalšímu projednání ředitelstvím školy v případě souhlasu nadpoloviční většiny přítomných členů. Ve Frýdlantě dne 6. 10. 2008
Je něco, co pro Vás Váš nový orgán vymohl? Na svém prvním zasedání parlament schválil jednací řád a domluvil se na dalším fungování. Z řad studentů sice nepadlo příliš požadavků, nicméně se Vám podařilo prosadit možnost chození na dvůr během velké přestávky. Nařízení začalo platit hned druhý den, takže nyní se za pěkného počasí můžete odreagovat venku. Je samozřejmé, že nesmíte opustit areál školy. Není to od nás nařízení svévolné, jedná se pouze o dodržení zákona. K. Š.
Bylo mu dvacet pět. A začal učit. Bylo mu dvacet pět. Skončil jádro a po pěti letech se vrátil na gympl. Už nebyl tím sebejistým šprtem, jehož písemky vždycky kolovaly po třídě. Teď se bál, že jeho žáci nebudou chápat látku. Učil fyziku. Mluvil, vysvětloval. Snažil se. Málokoho to zajímalo. Všichni písemky napsali na dvojku, největší šprti na jedničku a on byl rád. Úkol splnil, naučil je, co bylo v osnovách. Odcházel do důchodu a nikdo to nevěděl...
Bylo mu dvacet pět. Skončil matfyz, oženil se a vrátil se na gympl. Už nebyl tím svobodomyslným klukem, který sníval o Americe. Ráno jezdil do školy pozdě, protože dělal ženě snídani a myl nádobí. Po škole spěchal domů- musel pracovat na zahradě. Jednou za měsíc chodíval se ženou do kina. Jak se celý večer těšil na noc- jestli mu ovšem dá. Byl zoufalý- tohle přece není život! Studenti museli být dokonalí. Kdo dokonalý nebyl, propadal. Kdo dokonalý byl, měl trojku. Odcházel do důchodu a všichni si oddechli… Bylo mu dvacet pět. Skončil peďák a vrátil se na gympl. Už nebyl tím ušlapaným klukem, kterému se všichni smáli pro jeho uhrovatou pleť. Teď. Teď jim všem ukáže, že je v něm víc, 8
než si myslí, že v něm dřímá romantik, orel poezie, jen roztáhnout křídla a vzlétnout do nebes. Dával úkoly, nabádal k píli, hovořil vzletně. Studentů se bál, nikdy se jim nedíval do očí. Co když jeho touhu být něčím víc pošlapou a zhanobí? Odcházel do důchodu a všichni za jeho zády umírali smíchy… Bylo mu dvacet pět. Skončil peďák a po pěti letech se vrátil na gympl. Už nebyl tím lajdákem, vymetajícím hospody, kterého u maturity musel podržet jeho třídní. Teď studenty držíval on. Učil zemák a tělák. Bylo mu jedno, že ho nikdo neposlouchá. Mluvil a vyprávěl. Ne o cizích zemích, ne o tělocvičném nářadí. O životě. O lásce, o pravdě, o soucitu. O naději. Kdo chtěl, poslouchal, kdo nechtěl, hrál piškvorky. Kdo chtěl, měl jedničku, kdo nechtěl, nepropadal. Odcházel do důchodu a všichni litovali... Bohuslav Koukal
Biologická exkurze do Drážďan Třiatřicet statečných. I tak by se dala pojmenovat naše skupina, která se dobrovolně vydala za časného rána na biologickou exkurzi do muzea hygieny v Drážďanech. Musím se pochválit, že jsem byla výjimečně na nádraží první a tak se mi naskytl krásný pohled na všechny ostatní, kteří se ještě v polospánku polosnu potáceli na nástupiště po mně. V 6:51 nám jel vlak do Liberce. Někteří ještě přistupovali cestou. Po výstupu z vlaku v 7:40 jsme se museli připravit na nepříjemnou výluku z Liberce do Žitavy. Před libereckým nádražím čekal jeden nevábně vyhlížející autobus, do kterého jsme se všichni nasoukali a vyrazili. Z Žitavy do Drážďan jsme však absolvovali již příjemnou jízdu vlakem. Německé vlaky jsou na rozdíl od našich poněkud tišší a člověk pomalu zapomene, že vůbec jede. 10:20. Konečně! Po několikahodinové jízdě jsme vystoupili z vlaku na drážďanské nádraží. V tomto bezmála půlmiliónovém městě má nádraží rozlohu asi jako frýdlantské náměstí. Jeho konstrukce se trochu podobá Eiffelově věži. Ve čtvrt na dvanáct jsme stanuli před obrovskou budovou muzea hygieny. Paní profesorka Flecknová šla koupit vstupenky. Poté jsme se rozdělili do dvou skupin, které šly po sobě na prohlídku s půlhodinovou odmlkou. Názvem výstavy, 2°, chtělo také muzeum poukázat na důsledky globálního oteplování, jež s sebou každoročně přináší mnoho obětí a materiální ztráty. První výstava, kterou jsme prošli, byla zaměřená na počasí. V první místnosti jsme mohli shlédnout kostru hrocha, více než stoletý strom, který zanikl následky blesku, ale asi nejzajímavější exponát byla narychlo sestavená klec pro kočky. Klec byla do muzea přivezena jako vzpomínka na záplavy v New Orleans. Průvodce nám řekl příběh vážící se k ní. Když majitel jednoho z domů v oblasti přívalových vln zjistil, že se musí nechat evakuovat, zhotovil narychlo z materiálu, který měl po ruce klec, do které dal svých pět milovaných koček a umístil je na střechu. Klec vyplnil jídlem a byl vrtulníkem evakuován. Když se po třech týdnech mohl vrátit do svého domu, našel pouze tři kočky. Ostatní se poděly neznámo kam. Ovšem zajímavých místností a exponátů bylo opravdu mnoho. Někteří si například z muzea odvezli číslo, kde po zavolání uslyší reálné tání ledovců, či malou brožurku o výstavě. Mohli jsme také najít množství interaktivních prostor, kde měl člověk možnost si spoustu věcí sám vyzkoušet. Zpáteční cesta proběhla v poklidu. Někteří spali nebo jenom leželi, jiní hráli různé hry. Ale všichni se už těšili do útulného a teplého domova!
9
Den v Hoyerswerdě Asi v polovině dubna za mnou přišel můj učitel příčné flétny s informací, že za necelé dva měsíce pořádá spřátelená škola v Německu soutěž pro nejlepší studenty z obou škol. Nejdřív jsem se začala smát, protože jako většina lidí cvičím všelijak, ale rozhodně ne pravidelně, a tak jsem nepředpokládala, že by se počítalo s mou účastí. K mému překvapení mi však oznámil, že by chtěl, abych to zkusila. Vzhledem k tomu, že to bylo ve středu v době školy, souhlasila jsem. Ve středu 14. 5., kdy se soutěž konala, bylo mé nadšení už poněkud slabší. Budík mi sice jako obvykle zvonil v půl sedmé, jenže jsem, podle zákonu schválnosti, zaspala, tudíž jsme s mamkou opouštěly dům až po sedmé s tím, že ve tři čtvrtě osm nejpozději musíme být v Liberci. Cesta byla přesto docela klidná, pouštěly jsme si rádio a povídaly si. Zákon schválnosti však zasáhl podruhé – a nám na konci Mníšku došel benzín. Máma i přesto statečně šlápla na plyn, aby vyjela poslední kopec, který nás dělil od pumpy. Naštěstí rezervy zřejmě ještě nějaké byly, takže jsme zvládly zajet ke stojanu a nabraly benzín. To však zabralo další cenné minuty a od čerpací stanice jsme vyjížděly s nezávidění hodným časem za pět minut tři čtvrtě. Po poněkud krkolomné jízdě mě mamka vyhodila kousek od ZUŠ, kam jsem doběhla - a zjistila, že ještě polovina soutěžících chybí. Zabrala jsem tedy si alespoň dobré místo v autobuse a čekala. S klasickým zpožděním jsme vyrazili směr Německo. Pan Kolafa nás celou cestu obohacoval zajisté nesmírně zajímavými informacemi o krajině a městech, kterými jsme projížděli, ale já, věrná své tradici, jsem usnula po pár kilometrech, takže si nepamatuji vůbec nic. K okraji Hoyerswerdy jsme dorazili okolo půl jedenácté, ale další půlhodinu trvalo, než jsme se dostali do centra, k místu, kde ležela jídelna. Překvapivě nás ani nenechali dlouho hladovět. I když oběd byl poněkud dietní – těstoviny s rajskou omáčkou a jakýmsi podezřelým objektem připomínajícím karbanátek – najedli jsme se a vyrazili do samotné místní ZUŠ, kde se soutěž konala. Budova školy je starý kamenný dům, který zvenčí vypadá moc hezky – bohužel jen odtud, protože uvnitř se kvůli malým místnostem a vedru téměř nedalo vydržet. Soutěž začala v jednu hodinu slavnostním projevem ve velkém sále. Ten jsem však neslyšela, protože to, že na něm byli všichni ostatní, mi umožnilo alespoň chvíli cvičit na flétnu. Po zahájení začala samotná akce. Okolo třetí hodiny jsem se dostala na řadu já. Nutno podotknout, že tu měli dost zvláštní způsob třídění – účinkující se dělili pouze podle věku a typu nástroje – tzn. dřevěné dechové nástroje, žesťové dechové nástroje a klavíry. V mé kategorii se sešla čtyři čísla (tři sólisté a jeden kvartet), z toho sólová hra byla na saxofon, hoboj a příčnou flétnu. Doteď je mi záhadou, jak tak odlišné nástroje porovnávali, nehledě na ten kvartet. Na všechny účinkující hodně zapůsobil i prostor, ve kterém se vystupovalo – byla to na tak velký počet lidí poněkud malá místnost s pár okny, kde se nedalo dýchat ani při poslechu, tím méně při hře. I tak jsme jakž takž odehráli a vyrazili spokojeně do města. Hoyerwerda má 45 tisíc obyvatel a dělí se na novou a historickou část. V době komunismu to bylo kvetoucí město, v jeho okolí byly doly, kde se vydatně těžilo a město mělo asi 80 000 obyvatel. Po pádu režimu se však s těžbou přestalo, protože už téměř nevynášela. Město se začalo velmi rychle vylidňovat, mladí lidé se stěhovali za prací do Berlína nebo Drážďan a v pár letech se počet obyvatelstva snížil téměř na polovinu. Nové město pomalu chátrá, poměrně často je tu k vidění, jak strhávají paneláky, postavené v lepších časech, které teď jsou zcela prázdné. My jsme se procházeli historickou částí. Nejdříve jsme zamířili k největší atrakci celého náměstí – stánku se zmrzlinou. Bohužel točili jen čokoládovou, ale vzhledem k počtu stupňů na teploměru jsme si ji koupili všichni. Následně jsme vyrazili ke zdejšímu zámečku. Ani tady jsme nezklamali a místo prohlížení památek jsme zamířili k výběhu s ovcemi. Byly velké, černé a hlučné. Ještěže stály za plotem, zvlášť kvůli těm, kteří dosud měli zmrzlinu. Poté co někdo prohlásil, že jejich bečení zní, jako když hrají hoboje, jsme místo opustili, protože učitelka hobojů vypadala poněkud rozladěně. Naše další cesta vedla k „uličce malých domů“, nebo-li ulici tvořené drobnými, pestře malovanými domečky ze dřeva. Přes poněkud nepraktickou stavbu byly až na jeden všechny trvale obydlené. Po této procházce už byl čas vrátit se do školy na vyhodnocení. Jako vždycky, když nechcete něco zmeškat, nebyl spěch vůbec na místě, protože jsme pak ještě víc jak půl hodiny čekali. Konečně nastalo vyhodnocení. Ačkoli soutěž pořádala německá ZUŠ, téměř všechna první místa obsadili Liberečtí. Ceny ale stejně dostali všichni stejné, takže nikomu nic líto být nemuselo.
10
Po desetiminutovém focení společenského fota, kde stáli jak němečtí, tak čeští soutěžící na schodech a s klasickými nepřirozenými úšklebky zírali do sluníčka, nás konečně rozpustili, rozdali svačiny a my nasedli do autobusu. Prvních pár minut nás pan Kolafa chválil za výkony a pak… už nevím. Zase jsem usnula. Zpět do Liberce jsme dorazili okolo půl deváté. Na parkovišti mě vyzvedla máma a jelo se domů – tentokrát bez nehod. Ludmila Jarošová
Chmel 2008 Ve dnech 6. 5. - 11. 5. se naše škola v malé obci Stekník nedaleko Žatce. septimy. Někteří si svou premiéru odbyli se účastnili poprvé. V úterý ve 2 hodiny autobusu a s více či méně nadšenými
účastnila šestidenní chmelové brigády Vybráni byli žáci kvinty, sexty a již minulý rok a věděli, co je čeká, jiní odpoledne jsme všichni nasedli do výrazy se vydali vstříc (ne)známému.
Cesta byla únavná, trvala více než dvě hodiny. Slunce, které se nás vytrvale pokoušelo usmažit skrze zašpiněná skla také příliš nepotěšilo. Konečně jsme dorazili. V ubytovně, která na nás připadla minulý rok, už někdo nastěhovaný byl, museli jsme se tedy smířit s budovou vedle. Místnosti byly vybaveny několika zaprášenými poselemi, úzkými skříněmi a stolem s pár židlemi okolo. Pach zatuchliny byl všudypřítomný a odolával i několikahodinovému větrání. Jako za starých časů... Později nás přišel přivítat pan Kozlovský, vedoucí chmelnice, a od panů profesorů Šoltyse a Čumpelíka jsem si vyslechli krátké poučení o našich právech a povinnostech. V 18 hodin následovala večeře, na uvítanou nám uvařili jakousi světlou fazolovitou hmotu. Do umýváren jsme chodili kolem pokojů zemědělské školy. Její žáci námi byli zřejmě fascinováni, neboť když jsme procházeli, seděli namačkaní u oken a neodpustili si mnoho podnětných poznámek. Zbytek dne jsme pak věnovali odpočinku a prozkoumávání okolí. Oficiální večerka byla ve 22 hodin, ale málokdo se tímto časem skutečně řídil. Druhý den začalo jít do tuhého. Budíček připadl již na šestou hodinu ranní, krátce po sedmé jsme se dobelhali na pole (vesměs oděni ve stylové flanelové košile a rozložité slamáky). Tam jsme vyfasovali rukavice a železné „pícháky“ na manipulaci s dráty, které se staly našimi věrnými druhy na celou dobu pobytu. Bylo nám krátce vysvětleno jak že se ten chmel vlastně namotává, a mohli jsme začít. Role dozorkyně se ujala naše stará známá, paní Krejčíková, studenty láskyplně nazývaná „Paní gestapo“. O jejím mocném hlase, neustále opakujícím „tři a tři, dvě rezervy, zbytek vytrhat, když mám jeden drát, nevytrhávám, když drát chybí, nevytrhávám“, se leckomu i zdálo. Ačkoli svým pohledem někdy naháněla hrůzu, chovala se k nám mile a mnohé menší chyby za nás i sama opravovala. Pracovní morálka se s každou další hodinou snižovala a všichni netrpělive očekávali příjezd traktoru s obědem či svačinou, věstící zaslouženou přestávku. Jídlo jsme obvykle konzumovali na okraji silnice. Také jsme rapidně přehodnocovali svůj názor na to, co vlastně znamenají čisté ruce. Po těchto energetických injekcích jsme se vraceli na pole přeci jen o trochu radostněji. Konečně nastala čtvrtá hodina a my se začali pozvolna ubírat zpět na ubytovnu. V dámských sprchách se vždy strhl obrovský nával. Prvního dne se navíc zpoza zavřených dveří ozývalo bolestivé skučení, neboť slunce celý den pálilo a obnažené části těla, 11
nechráněné opalovacím krémem, to velmi těžko nesly. Po očistě a večeři se někteří rozhodli navštívit místní hostinec, který představuje veškeré možnosti společenského vyžití ve Stekníku. Ostatní zůstali na ubytovně, vydáni napospas extrémně hlasité dunivé hudbě, která se linula budovou bez přestání až do večera. Malé odškodnění přišlo po večerce, kdy nám páni profesoři chodili přát dobrou noc, vyslechli jsme i několik krátkých pohádek od samotného pana ředitele. Další dny probíhaly podobně jako den první, jen únava byla stále větší. Čas jsme si krátili povídáním či poslechem hudby, našli se i tací, kteří vedli monolog k rostlinkám. Kamarádství šlo v mnoha případech stranou – jakmile našel někdo ve svém řádku uvolněný drát, mohl se zbláznit radostí, když zjistlil, že patří sousedovi. V sobotu, předposlední den našeho pobytu, jsme byli již tak strhaní, že šla kvalita naší práce viditelně dolů. Abychom získali nějakou motivaci, přivezl nám pan Kozlovský krabici nanuků. Výkony stouply, avšak na dodělání chmelnice to nestačilo a na pole jsme se museli vracet ještě v neděli ráno. Když jsme konečně odcházeli od hotové práce, paní Krejčíková se s námi vřele rozloučila a věnovala každému sáček sušených chmelových šišek, prý je z nich výborný čaj. Ještě před obědem jsme si sbalili, poklidili ubytovnu a nedočkavě čekali na výplatu, která nás svou výší příjemně překvapila. Na závěr vyjádřil pan Kozlovský spokojenost s naší prací a jelo se domů. Uvidíme, koho z letošních účastníků neodradí mnohdy úmorná práce a zopakuje si to celé příští rok znovu. Jistě se však takových najde víc, neboť - i přes všechno nepohodlí to stálo za to. Tereza Himmelová
Následující literární dílko dorazilo nečekaně na náš redakční mail. Schválně, kdo uhodne pravou identitu autora? O medvědu Několika slovy bych se tu rád zmínil o medvědu. Byl jednou jeden medvěd a ten se hrozně bál bouřky. A medvědů. Vždy se moc chtěl podívat do Tater, ale strach mu v tom bránil, nedokázal jej překonat. Nakonec se sice odhodlal, ale úplně se bát nepřestal. No, vykračuje si to tedy takhle po hřebeni, když tu se najednou přižene bouřka. Už už se medvěd chystá skrýt se do kleče, když tu se na něj právě odtamtud vyřítí medvěd a chystá se ho rozsápat. Bývalo by k tomu bylo i došlo, na poslední chvíli ale do medvěda uhodil blesk a na místě jej zabil. Ptáte se, kterého? Nevím – je to jedno. Stejnak to není ten medvěd, o kterém jsem chtěl mluvit. Jinde žil medvěd a ten se zcela atypicky živil žaludy. Nedělalo mu to ale pražádnou radost a tak se dal na dráhu spisovatele válečných románů. Dokonce se za tím účelem nechal ostříhat na ježka, aby mu to celé lidé spíše uvěřili. Lidé se ale ukázali být krutí, pořád se medvědovi posmívali, že prý je to je medvěd a láry fáry, žádný pisálek, a málem chudáka medvěda přivedli k nervovému zhroucení. Ještě že přišel medvěd z Vihorlatu a rozsápal je. Všechny. Ale ani medvěd z Vihorlatu není ten, o kterém jsem vám chtěl vyprávět. To byl takhle jeden medvěd a ten padl v jedné válce. Ale jiný medvěd byl onačejší – ten padl hned ve třech válkách. Na krásně by se tak mohl stát spisovatel válečných románů, ale na to on nebyl. Jako protřelý veterán začal hrát na burze. Šlo mu to dobře, dokud ji nerozsápal.
12
A pak tu byl další medvěd. Ten měl ještě úplně jinou zvláštnost – byl žena. Nosil normálně sukni, lodičky a takové ty kalhotky, co vlastně ani nejsou kalhotky ale jen kus provázku. A vytrhával si obočí. Úplně jako nějaká ženská. Ani byste neřekli, že to ve skutečnosti byl medvěd jako Brno. A pak byl ještě takový medvěd, co se pořád schovával za stromem. Většině to bylo šumafuk, ale našli se i tací, kteří by, čistě ze zvědavosti, rádi věděli za kterým stromem, že to zůstává skryt. Ale medvěd byl tak dobře schován, že ho jakživ nikdo nenašel. Popravdě ho ale žádný nijak zvlášť nehledal, protože se bál medvědů, že ho rozsápou. Sám tento medvěd ale neskončil nejlépe. Ze všeho toho schovávání mu tak vyhládlo, že se vydal shánět něco k snědku. Byl ale tak dobře schován, že když se vrátil s jídlem, sám sebe nenašel. Tak dobře byl schován. Byl by býval umřel hlady, jak tak ale bloudil po lese, vyřítil se na něj medvěd a rozsápal jej. Ale to pořád ještě nejsem tam, kde jsem chtěl být. Medvědi jsou divocí. Jsou to hrozná zvířata s obrovitými spáry a drškou plnou nenasytných zubů. Všichni jsou navíc dosti klerikální. Jeden medvěd si během asprirantury vykloubil koleno. Ve sklepě. Nadvakrát. A ještě se u toho smál. Jiný aspirant, tentokrát ale člověk, se taky pořád smál. Tedy pokud ho ale neobcházel strach z medvědů, který ho ale obcházel pořád, takže se de facto nesmál nikdy. I tak ho ale smích přešel, když ho rozsápal jeden medvěd, kandidát věd. Řeknu vám, než se medvědů pořád takhle bát, to už být radši jednou pořádně rozsápán medvědy a pak už mít od medvědů nadosmrti pokoj. Byl vám ale jeden, kterému dali medvědi pokoj jen tak. Nenásilnou cestou. Tenhleten šťastlivec z toho ale celým štěstím omdlel a švihnul sebou o zem takovým způsobem, že když se druhý den v nemocnici probral, zjistil, že už je mrtvý. Ten samý den na lůžku vedle zemřel další člověk, který už měl pokoj od medvědů. Ten sebou ale den předtím švihl o zem dřív, než se to dozvěděl, a tak umřel dřív, než mohl spokojeně zkonstatovat, že už má od medvědů nadosmrti pokoj. Teď ale rychle k tomu medvědovi, o kterém jsem chtěl mluvit původně. Musím si pospíšit, protože mne může každým okamžikem rozsápat. Před pár minutami se nám dole v patře v kuchyni usadilo nějaké obrovské zvíře. Poznám to podle toho, jak vrže kanape. Doufám, že to není medvěd, protože je už hluboká noc a nikdo by tak neslyšel moje zoufalé volání o pomoc. Leda ten medvěd. Je-li to tedy medvěd. A ten by mi nepomohl. Leda do hrobu. Teď mne napadlo, že bych mohl sebrat všechnu svou odvahu, co jí mám, sejít dolů a udělat na toho medvěda medvěda. Jestli se totiž ten medvěd bojí medvědů, mohl by se leknout a utéct z kuchyně. Alespoň na záchod. Do rána bych to už nějak vydržel. Znáte tu pohádku o sedmi medvědech, kterým se někdo vyspal v postýlkách a kteří potom říkají: „Kdo to spal v mé postýlce? Kdo to jedl z mého talířku?“ atd. atd.? Já na to nemůžu ani pomyslet. Do medvědí postele bych nikdá nevlez. Kdo ví, jak k ní takový medvěd přišel. Nejspíš někoho rozsápal. Z vedlejšího pokoje, z ložnice, z mé postele, se ozývá pravidelné funění. Bude to buď medvěd, nebo slon, který se dokáže uskrovnit. Kéž byto byl slon. Slon by mi zas až tak nevadil. Slona se nebojím. Slon by mne totiž docela určitě nerozsápal. Slon má totiž sloní paměť, a kdyby mne zabil, do smrti by z toho měl výčitky svědomí. Chtěl jsem vám ale říct něco o docela jiném zvířeti, o medvědovi. Jenže jsem z něj dostal neovladatelný strach a tak toho raději nechám. A víte, co se říká?! „O kom se mluvívá, nedaleko bývá!“ Odsud z pokoje už raději nevytáhnu paty. Pěkně se tady schoulím pod stůl a budu doufat, že se do rána žádný medvěd neobjeví. dleifrag
13
Luisa PAVLÍKOVÁ:
Minulost současná
„... a průběh druhé světové války byl velmi krutý,“ povídal profesor na přednáškách. „Lidé, jak jistě všichni dobře víte, museli jít do ´sprch´, které pro ně připravili jako plynové komory.“ „Byla jsem tam také...“ prohlásila jedna vysoká bledá dívka, kterou tam ještě nikdy nikdo neviděl, z poslední řady úplně nahoře. „Ty?“ podivil se profesor. „Snad tvoje babička, dědeček, prababička, pradědeček, ne?“ „Ano,“ přisvědčila, „zemřela tam i moje prababička a to jest i já. Z ní jsem se pak znovu zrodila já...“ pokračovala chladně. „Ha,ha... hmmm...“ zasmál se profesor. „Ale jak bys teď a tady...“ nedopověděl. „Umírali tam i jiní se mnou. Všichni zoufalí a vyděšení. Dusící se. Někteří stačili ještě z posledních sil vyškrábat na zdi svá jména. Lámaly se jim nehty a skřípěly, rvalo jim to srdce, ale oni toho nedbali. ´Miluji tě, Jarmilo!´četla jsem tam, ´budu tě vždycky ctít a...´ už nedopsal. Svalil se k zemi a udusil se. Jiní se snažili vyrazit pevné, kovy pobité dveře, které je ovšem nepustily ven. Ostatní jen seděli a plakali do dlaní nebo kašlali a několik se jich modlilo. Věřili, že ještě někdy vystoupí na světlo boží a udělají si třeba malou procházku po okolí se svou rodinou.Pomalu se ale všichni svalovali na zem a umírali... Pro ně strašný konec. Jen jsem tak seděla a zůstala úplně klidná, protože jsem věděla a vím, že mě čeká další život někde jinde, a když ho nechci opět prožívat v jedné osobě, mohu přeletět přítomnost a vypravit se do minulosti nebo do budoucnosti. Jak je mi libo!“ skočila přednášejícímu do řeči. Všechny pohledy na ni jen zíraly. Profesor nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Místo toho se jen zeptal: „Slečno, jak se jmenujete?“ „Minulost,“ odpověděla mu. „No, ale ´Minulost´ není žádné jméno,“ ohradil se vyučující, kterému už teď malinko běhal mráz po zádech. „Minulost Současná,“ dodala jemným hlasem. „Nikdy jsem vás tu ještě neviděl. Přednášku absolvujete poprvé, slečno?“ chtěl dál klidně povídat, ale moc se mu to nevedlo. Ona mlčela. V sále se začal rozprostírat šum. Všichni žáci si začali povídat o neznámé dívce. „Pro dnešek ukončíme hodinu a budeme pokračovat příště,“ podotkl učitel poněkud roztřeseným hlasem. „Už nepřijdu,“ řekla tiše dívka, ale v učebně všichni hltali každé její slovo a všichni je také slyšeli....
14
Redakce našeho časopisu se rozhodla uveřejnit vítěznou báseň naší studentky Michaely Staré v soutěži Máj, měsíc poezie, který pořádá Krajská vědecká knihovna v Liberci. Za úspěch jí srdečně gratulujeme (a tiše závidíme). /K. Š./ Princezna Princezna politá cukrovou pěnou pomalu tuhnoucí na karamel tiše se otáčí za ozvěnou šumící tak jako jablečný flanel. Až jednou vyroste v dospělou ženu, provdá se za prince z čokolády. Bude ji milovat jen pro tu pěnu, pro měkce nasládlé královské vnady.
Nová učebna IVT V novém školním roce se nám podařilo zprovoznit novou učebnu výpočetní techniky. A do původní učebny se přemístila studovna. Obě učebny jsou připojeny k internetu. Tyto změny k lepšímu určitě přispějí k lepší přípravě studentů ke studiu na VŠ. Děkujeme novému vedení GF a také správci počítačové sítě panu profesorovi B. Jírovskému
15
Projektový den
Pátek 31. 10. probíhal v duchu současníků Albrechta von Wallenstein (1583 – 1634). Každý student se mohl, dle svých zájmů, připojit ke skupině Jessenia, zkoumajícího oko,
na alchymistický dvůr Rudolfa II, kde zkoumajíc tajné směsi, tajné písmo a elixír mládí pokusit se 30-ti letou válku zkrátit na pouhých osm let,
16
jakož i vydat se na cestu za krásnými komtesami z Jičínského zámku:
Anebo se propátrat majetkovými poměry samotného Albrechta:
Galileiho a Keplerovým dalekohledem se podívat na věci z blízka,
17
nastudovat a zahrát si v historickém kuse (tady by se dalo konečně říct škola hrou :-) )
Ale pokud se chtěl ztratit, mohl se účastnit orientačního běhu. „... Petro máš mapu?“ „... ne!?“ „...Verčo máš buzolu?!“ „...cože?“ No zkrátka a dobře měli jsme se .... jak? To nám řeknete v příštím čísle. (misch)
Za vědou do Prahy V pondělí 3. listopadu jsme se vydali na cestu do hlavního města. Důvodem naší výpravy byla akce nazvaná Týden vědy a techniky v Praze. Vyjeli jsme ráno 7:30 busem z Frýdlantu. Na „Čerňáku“ jsme přestoupili na metro a pak jsme již dorazili do Akademie věd ČR. Každá skupina absolvovala svůj program:(já osobně se nejvíc těšil na „Majkla“, kterého znám z pořadu Port ) 1.skupina: ◦Tajemství lidských ostatků (muzeum) ◦Kriminalistika proti zločinu (výstava) ◦Přírodní katastrofy 2.skupina: ◦Výprava do nitra lidského mozku ◦Krásný mikrosvět ◦Rostlina s příběhem 3.skupina: Astronomická pozorování kosmickými prostředky ◦Přírodní katastrofy ◦Tajemství CO2 ▪Michael Londesborough nezklamal a jeho představení oxidu uhličitého vtáhlo každého v sále do koloběhu CO2 na naší planetě. (misch)
18
GÓLY*BODY*SEKUNDY Krásný úspěch a skvělou reprezentaci školy zařídili naši sportovci, kteří se účastnili přespolního běhu mezi žáky a studenty základních a středních škol v Lbc v Ruprechticíc.
dáme si ještě jedno kolečko
Běželo se ve třech kategoriích. Zvlášť dívky a zvlášť kluci a výsledky si můžete přečíst v následující tabulce: dívky kluci žákyně: běh 1km, 5. místo
1,5 km, 5. místo
starší žákyně: 1,5 km, 6. místo 3 km 2. místo z 21 družstev dorost: 3 km, 1. místo 4,5 km 2. místo Družstva našich nejstarších dívek a chlapců postoupila do krajského kola v Jablonci, kde v tvrdé konkurenci získali kluci v běhu na 5 km 5. místo a dívky v běhu na 3 km 2. místo.
Gratulujeme ke krásnému umístění a děkujeme za pěknou reprezentaci naší školy . (misch) 19
Obsah: ÚVODNÍK PROJEKT LOŇSKÝCH PRIMÁNŮ PEKLO S PRINCEZNOU ROZHOVOR – LUCIE ŠÍMOVÁ ANKETA POLEMIKA ŠKOLNÍ PARLAMENT BYLO MU DVACET PĚT. A ZAČAL UČIT. BIOLOGICKÁ EXKURZE DO DRÁŽĎAN DEN V HOYERSWERDĚ CHMEL 2008 O MEDVĚDU MINULOST SOUČASNÁ PRINCEZNA PROJEKTOVÝ DEN PRAHA – TÝDEN VĚDY A TECHNIKY PŘESPOLNÍ BĚH
Vyhlašujeme konkurz na grafika našeho časopisu. © GF bod připravili: Luisa Pavlíková, šéfredaktorka, Adéla Ebermannová, Ludmila Jarošová, Tereza Himmelová, Lada Švadlenková, Kateřina Mauerová, Nikol Radnotyová, Petr Šlechta, Milan Schleider, Kryštof Špidla
20
