Měnová politika Eurosystému

Bankovní institut vysoká škola Praha Bankovnictví a pojišťovnictví

Měnová politika Eurosystému Bakalářská práce

Autor:

Martina Holcová Bankovní management

Vedoucí práce:

Ing. Leopold Tanner, MSc. MBA

Odborný konzultant:

Ing. Michael Paraska

Praha

Duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 30.4.2011

Martina Holcová

Poděkování: Ráda bych poděkovala panu Ing. Leopoldu Tannerovi za odbornou pomoc při zpracování bakalářské práce a za cenné rady, které mi poskytl.

Anotace: Tématem této bakalářské práce je „Měnová politika eurosystému“. První kapitola práce poukazuje na historický vývoj Evropské unie a její měnové politiky. Dále je zde velká část věnována evropským institucím, podle toho jaké plní funkce. Třetí část této práce je zaměřena na Evropskou centrální banku a její měnovou politiku. Jsou zde také popsány rozdíly mezi Evropskou centrální bankou a centrální bankou USA, coţ je Federální rezervní systém. Poslední kapitola je věnována narůstajícím krizovým stavům v eurozóně, a nejen jim. Je zde také historie krizových stavů na celém světě, jako je např. Latinskoamerická krize, Japonská krize, Asijská krize a krize, která postihla svět v několika posledních letech.

Annotation: Policy of currency of Eurosystem is a majore of objective of mind. The first chapter points out at historical development of EU and its currency policy. Further more major part of my thesis is dedicated to european institutions according to that what functions they fulfill. Third part of my thesis is focused at the European Central Bank and its currency policy. The differences between the ECB and FED are mentioned in my thesis. The last chapter of my thesis is dedicated to increasing crisis within eurozone, but not to them. Crisis funding all over the world is mentioned in my thesis, as well – e.g. the crisis in Latin America, Japan, Asia which had a major impart on the World to economical development during last years.

Obsah ÚVOD.................................................................................................................................... 8 1.

Historie Evropské unie .................................................................................................. 9 1.1. Poválečné období........................................................................................................ 9 1.2. OEEC a EPU (Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci a Evropská platební unie) ..................................................................................................................... 9 1.3. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) ............................................................. 10 1.4. Evropské sdruţení volného obchodu (ESVO) .......................................................... 10 1.5. Římské smlouvy, EHS a Euratom ............................................................................ 10 1.6. Evropský měnový systém (EMS), ECU ................................................................... 11 1.7. Jednotný evropský akt (JEA).................................................................................... 13 1.8. Maastrichtská smlouva ............................................................................................. 14 1.9. Maastrichtská kritéria ............................................................................................... 15 1.10. Smlouvy, které ovlivnily fungování EU. ................................................................ 15 1.11. Rozšiřování Evropské unie ..................................................................................... 16 1.11.1. Kandidátské země ............................................................................................ 16 1.12. Příprava Hospodářské a měnové unie .................................................................... 17 1.12.1. Tři etapy vývoje Hospodářské a měnové unie................................................. 17 1.13. Kritéria konvergence .............................................................................................. 18 1.14. Hlavní rysy eurozóny ............................................................................................. 19 1.15. Měnové dějiny Evropy ........................................................................................... 20 1.16. Finanční integrace eurozóny................................................................................... 22 1.17. Historie Eura ........................................................................................................... 23 1.18. Práva a povinnosti Euroobčanů .............................................................................. 29 1.19. Funkce Evropské unie ............................................................................................ 29

2.

Orgány a instituce Evropské unie ................................................................................ 32 2.1. Velká pětka ............................................................................................................... 33 2.1.1. Evropský parlament ........................................................................................... 33 2.1.2. Evropská komise ............................................................................................... 34 2.1.3. Rada Evropské unie ........................................................................................... 34 2.1.4. Evropský soudní dvůr ........................................................................................ 36 2.1.5. Evropská rada .................................................................................................... 37 2.2. Další orgány.............................................................................................................. 38 2.2.1. Evropský účetní dvůr ........................................................................................ 38 2.2.2. Evropský ochránce práv .................................................................................... 38 5

2.2.3. Evropský inspektor ochrany údajů (EIOU) ...................................................... 39 2.3. Finanční orgány ........................................................................................................ 40 2.3.1. Evropská investiční banka ................................................................................ 40 2.3.2. Evropský investiční fond .................................................................................. 41 2.4. Poradní orgány.......................................................................................................... 42 2.4.1. Evropský hospodářský a sociální výbor EHSV................................................. 42 2.4.2. Výbor regionů .................................................................................................... 43 3.

Evropská centrální banka a její měnová politika ......................................................... 44 3.1. Funkce ECB.............................................................................................................. 44 3.2. Úkoly ECB ............................................................................................................... 45 3.2.1. „Odpovědnost ECB: .......................................................................................... 45 3.3. Organizační struktura ECB ....................................................................................... 46 3.4. Rozhodovací orgány ECB ........................................................................................ 47 3.5. Rada guvernérů ......................................................................................................... 48 3.6. Výkonná rada............................................................................................................ 49 3.7. Generální rada .......................................................................................................... 50 3.8. Základní kapitál ........................................................................................................ 51 3.9. Monetární politika .................................................................................................... 51 3.10. Evropský systém centrálních bank ESCB .............................................................. 51 3.10.1. Výbory ESCB: ................................................................................................. 52 3.11. Eurosystém ............................................................................................................. 54 3.12. Národní centrální banky jako nedílná součást Eurosystému .................................. 56 3.13. Porovnání Evropské centrální banky a Federálního rezervního systému v USA ... 56 3.13.1. Struktura .......................................................................................................... 56 3.13.2. Cíle .................................................................................................................. 57 3.13.3. Měnová politika ............................................................................................... 57 3.13.4. Nástroje měnové politiky ................................................................................ 58

4.

Narůstající krizové stavy v eurozóně........................................................................... 59 4.1. Latinskoamerická krize ............................................................................................ 59 4.1.1. Tequilová krize .................................................................................................. 59 4.2. Japonsko ................................................................................................................... 60 4.3. Asijská krize ............................................................................................................. 62 4.3.1. 2. červenec 1997 ................................................................................................ 63 4.4. Vznik celosvětové krize ........................................................................................... 64 4.4.1. Islandská finanční krize ..................................................................................... 65 4.4.2. Řecká krize ........................................................................................................ 65 4.4.3. Problémy Irska................................................................................................... 67 6

4.4.4. Šíření krize eurozóny ......................................................................................... 67 4.4.5. Japonsko v současnosti ...................................................................................... 68 ZÁVĚR ................................................................................................................................ 69 Seznam pouţité literatury a zdrojů ...................................................................................... 71 Seznam obrázků................................................................................................................... 71 Seznam tabulek .................................................................................................................... 71 Seznam příloh ...................................................................................................................... 72 Seznam zkratek .................................................................................................................... 72

7

ÚVOD Téma „Měnová politika eurosystému“ jsem si vybrala z důvodu jeho aktuálnosti a mého zájmu. Cílem této práce je seznámit se blíţe s Evropskou unií, jejími orgány, vývojem a poukázat na některé moţné aspekty příčiny vzniku krize. Tato bakalářská práce je proto zaměřena na Evropskou unii jako celek, protoţe obsah Evropské unie je velmi rozsáhlý. První kapitola práce je zaměřena na historii Evropské unie od poválečného období aţ do současnosti. Jsou představeny měnové dějiny Evropy a důleţité funkce Evropské unie. Ve druhé kapitole je podrobný popis orgánů a institucí Evropské unie. Zaměřuji se převáţně na Velkou pětku, která zajišťuje úkoly Evropská unie. Patří sem Evropský parlament, Evropská komise, Rada Evropské unie, Soudní dvůr Evropské unie a Rada Evropy. Evropská centrální banka a její měnová politika je popsána ve třetí kapitole. Evropská centrální banka a Evropský systém centrálních bank jsou hlavním článkem vývoje měnové politiky, proto jim věnuji celou kapitolu. Podrobně popisuji Eurosystém a jeho úkoly. Dále tato kapitola zahrnuje porovnání Evropské centrální banky a Federálního rezervního systému. Poslední kapitola upozorňuje na narůstající krizové stavy v eurozóně a krizové stavy ve světě v minulosti. Velká část je zaměřena na Latinskoamerickou a Japonskou krizi v letech minulých. Ze současnosti poukazuji na krizi, která započala v USA a měla dopady na celý svět.

8

1. Historie Evropské unie 1.1. Poválečné období „Po druhé světové válce měly evropské státy spoustu problémů. Na prvním místě se musely vypořádat se zabezpečením základních životních potřeb pro obyvatelstvo. Hlavním motivem evropské integrace bylo zabezpečit mír a bezpečnost na evropském kontinentě po špatných zkušenostech s válkou. Bylo zapotřebí zavést „nového ducha“ v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. Důsledkem ekonomického nacionalismu byla velmi vysoká cla a jiná tarifní a netarifní opatření, která vedla k hospodářské stagnaci. Politický nacionalismus se stal přímou příčinou 2. Světové války. Proto lze za jednu z hlavních příčin poválečné evropské integrace označit snahu o překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur. Mezi světovými válkami byl omezen volný pohyb po Evropě a lidé chtěli cestovat bez omezení. Dlouhodobý hospodářský růst a sociální stabilita měla pomoci ke svobodnému podnikání a společnému trhu.“1 Důvody pro poválečnou Evropskou integraci: -

zabezpečení míru na Evropském kontinentě,

-

překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur,

-

umoţnění společného trhu jakoţto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu.

1.2. OEEC a EPU (Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci a Evropská platební unie) OEEC byla zaloţena v roce 1948. Dohodu podepsalo 13 zemí ze současné EU (Finsko a Španělsko zůstali neutrální, protoţe na Finsko tlačil sovětský svaz a Španělsku vládl diktátor), připojilo se také Norsko, Island, Švýcarsko, Turecko a Americko – britská zóna na území Terstu. Účastnilo se také západní Německo, jelikoţ zbylá část byla stále okupována. Na základě Marshallova plánu, byla mezi lety 1948 a 1952 poskytnuta finanční pomoc ve výši 12 miliard dolarů. OEEC umoţnila pokrok v evropské integraci. Odstranily se vnitřní překáţky evropského obchodu. Zaloţila se Evropská platební unie, která umoţnila lepší vnitřní evropský platební systém. 1

http://www.knoweurope.cz/kalendar.htm

9

1.3. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Jediný způsob jak předejít rozpoutání válečného konfliktu v poválečných letech byla kontrola uhelného a především ocelářského průmyslu. Jean Monnet přišel s nápadem, ţe by o uhelném průmyslu měla rozhodovat mezinárodní instituce. Tento nápad byl uskutečněn v roce 1951 v Paříţské smlouvě. Tato smlouva ustanovila vznik Evropského společenství uhlí a oceli. Zakládajícími státy byly Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Těchto šest zemí se stalo pro integračním jádrem evropských společenství. Nejdůleţitějším motivem pro zapojení Francie do ESUO byla kontrola německého ocelářského a těţebního průmyslu, čímţ se dalo zamezit případnému zbrojení Německa. Pro samotné Německo bylo začlenění do ESUO výhodné zejména kvůli politické rehabilitaci. Státy Beneluxu si od ESUO slibovaly hlavně rozvoj obchodu a následný vyšší ekonomický růst. Smlouva o zaloţení ESUO měla platnost 50 let a dále nebyla prodlouţena, od 1. ledna 2002 ESUO neexistuje. Veškerá pracovní náplň byla převedena na Evropské společenství.

1.4. Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) Jeho cílem bylo umoţnit volný trh, ale bez společných institucí. Jeho funkce začala roku 1960. Spojené království se tohoto sdruţení nechtělo zúčastnit. Důvodem byly obavy ze ztráty dílčí suverenity tím, ţe přenese část svých pravomocí na mezinárodní úroveň. Později se však přidalo a zaloţilo s dalšími zeměmi jako např. Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko ESVO.

1.5. Římské smlouvy, EHS a Euratom „Integrační zájmy se začaly koncem 50. let soustřeďovat na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány Římské smlouvy s platností od roku 1958. Tyto smlouvy byly základem pro Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie.

10

Od 1. ledna 1958 zahájila svou činnost Evropská investiční banka s ústředím v Lucembursku a také vznikl Hospodářský a sociální výbor s centrálou v Bruselu. Zakládající členové EHS a EURATOM byly Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu. V roce 1967 vstoupila v platnost Smlouva o evropském společenství. Touto smlouvou se spojili orgány EHS, Euratom a ESUO. V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie. Odstranila se vnitřní cla a zavedl se stejný celní tarif pro nečlenské země. V 70. letech nastala surovinová a energetická krize, kterou způsobilo omezení dodávek ropy ze států Perského zálivu. Kvůli následnému zvýše ní cen energií a pohonných hmot rostly náklady evropských podniků. Evropské ekonomiky začaly ztrácet dynamiku a objevovala se chronická nezaměstnanost. Tradiční průmyslová odvětví procházela krizemi, např. hutní a textilní průmysl. Ke zlepšení začalo docházet až v 80. letech. Proto v této době proces evropské integrace stagnoval. Dne 22. července 1957 byl zřízen Účetní dvůr a to na základě Smlouvy o finančním hospodaření Společenství. Sídlo Účetního dvora se nachází v Lucembursku. V roce 1985 na zasedání Evropské rady v Miláně byl přijat dokument Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu od roku 1992, který analyzoval tehdejší situaci v této oblasti a sloužil jako podklad pro budoucí jednání o Jednotném evropském aktu.“2

1.6. Evropský měnový systém (EMS), ECU EMS je pojítkem mezi Brettonwoodským systémem a měnovou unií. Po zrušení Brettonwoodského systému a následnými měnovými otřesy, přijali německý kancléř Helmut Schmidt a francouzský prezident Valér Giscard d`Estig rozhodnutí v roce 1978 vytvořit EMS. Členy byly všechny státy Evropského společenství a vytvořil se Mechanismus směnných kurzů (ERM), který byl dobrovolný. ERM měl 4 zásadní prvky: -

mříţku odsouhlasených bilaterálních měnových kurzů,

-

vzájemnou podporu,

-

povinnost přijmout rozhodnutí o novém nastavení kurzu,

-

Evropskou měnovou jednotku (ECU).

Paritní mříţka ERM 2


11

Měny ERM byly fixovány jedna k druhé s fluktuačním pásmem o šíři +/- 2,25 % okolo centrální parity. Maticová tabulka je mříţka zachycující všechny páry centrálních parit a hranic oscilací. Vzájemná podpora Jestliţe tlak na devizovém trhu zasáhl současně dvě země, mohou si pomoci vzájemnou podporou. Je zaručeno, ţe v případě kdyţ je bilaterální měnový kurz mezi dvěma měnami stlačován k jedné z jeho 2,25 % hranici, jsou na devizovém trhu povinni intervenovat obě centrální banky těchto zemí. Jedna země prodává a zlevňuje svou měnu a druhá země tuto měnu nakupuje a zvyšuje její hodnotu. Společné řízení nového nastavení měnových kurzů ERM stanovoval, ţe vţdy musí být odsouhlasena všemi členy jakákoliv změna bilaterálního měnového kurzu, aby se jednotlivé země nemohly pokusit o nekalou výhodu prostřednictvím opakovaných devalvací. Evropská měnová jednotka (ECU) ECU byla košem měn všech zemí EMS, patřili sem i země, které nebyly součástí ERM. Kaţdá země měla danou váhu. Na začátku bylo stanoveno 1 ECU na 1 USD. ECU byla oficiální zúčtovací jednotkou Evropského společenství a pouţívaly jí pro oficiální transakce a účty. Nikdy se nestala měnou. Neexistovaly skutečné bankovky a mince ECU. Centrální banky neprováděly v ECU ţádné transakce. Soukromé trhy však začaly v ECU vydávat dluhové nástroje. Dne 4. ledna 1999 bylo zavedeno euro, první kotace tohoto dne byla 1 ECU k 1 EUR a ECU zanikne. V roce 1999 s přijetím eura byla zavedena EMS 2, která zahrnuje vše co EMS, ale liší se v: -

EMS 2 jsou parity vyjádřeny vůči euru, které je centrální měnou,

-

hranice oscilace jsou +/- 15 %,

-

intervence jsou automatické a neomezené, ale ECB můţe rozhodnout o pozastavení povinnosti.

Do EMS 2 vstoupilo Řecko a Dánsko hned na jeho počátku. Po vstupu do EU je účast členských zemí mimo eurozónu dobrovolná, ale členské země s odloţeným členstvím v eurozóně by se měly k mechanismu připojit. Počátkem 70. let vznikla také měnová krize v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Zrušilo se navázání měn na americký dolar a přešlo se na floating. V roce 1979 byl zaveden Evropský měnový systém (EMS), kterým se evropské státy zavázaly udrţovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedla se košová měnová 12

jednotka ECU (European currency unit) slouţící k zúčtování mezinárodních měnových operací. Tabulka č. 1 Koš ECU Měna Belgický frank Dánská koruna Francouzský frank Irská libra Italská lira Libra šterlinků Velká Británie Německá marka Nizozemský gulden Portugalský escudo Řecká drachma Španělská peseta

Suma za 1 ECU 3,43100 0,19760 1,33200 0,00855 151,80000 0,08784

Váha (%) 8,71 2,71 20,79 1,08 7,21 11,17

0,62420 0,21980 1,39300 1,44000 6,88500

32,68 10,21 0,71 0,49 4,24

Zdroj: BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles. Ekonomie evropské integrace. Vyd. 2. Praha : Grada Publishing, a.s., c2008. 480 s. ISBN 978-80-247-1807-1.

1.7. Jednotný evropský akt (JEA) „Byl podepsán na zasedání Evropské rady v Lucembursku a vstoupil v platnost v roce 1987. Cílem JEA bylo dokončit jednotný vnitřní trh do roku 1992 a identifikovat překážky: -

fyzické – odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro osoby, služby, zboží a kapitál,

-

technické – odstranění rozdílů v předpisech a normách a tedy omezení tzv. netarifních překážek obchodu,

-

daňové – jednalo se o daňovou harmonizaci, toto je stále nedořešené.

JEA zvýšil pravomoci Evropského parlamentu, souhlas parlamentu se začal vyžadovat pro přijímání nových členů nebo přidružení. O mnoho aktivitách (oblast vědy a výzkumu, životního prostředí a sociální politiky), které do této doby byly v kompetenci členských států, začalo rozhodovat ES.“3

3


13

1.8. Maastrichtská smlouva K podpisu došlo v prosinci 1991 a vrcholní představitelé podepsáním smlouvy uzavřeli výraznou reformu zakládajících smluv. Na evropské úrovni se začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záleţitostí. Smlouvou byl změněn název z „Evropského hospodářského společenství“ na „Evropské společenství“. Maastrichtská smlouva rozdělila unijní záleţitosti do tří oblastí (pilířů) a tím stanovila hranice mezi oblastmi nadnárodní spolupráce oblastmi pro mezinárodní dohody. 1. Pilíř - Evropské společenství  Spadají sem všechny aktivity realizované jiţ před Maastrichtem (zahrnuje všechny kroky integrace do podpisu Maastrichtské smlouvy), dále zemědělská politika, obchodní politika, regionální politika, společný trh, program jednotného trhu, politiku na ochranu hospodářské soutěţe (společná zemědělská politika), patří sem také hospodářská a měnová unie (EMU). 2. Pilíř - Společná zahraniční a bezpečnostní politika 3. Pilíř - Justice a vnitřní bezpečnost Všechny tři pilíře tvoří celek označovaný jako Evropská unie. Mezi hlavními cíli Maastrichtské smlouvy bylo také vytvoření Evropské měnové unie a zavedení společné evropské měny. Obrázek č. 1 Tři pilíře EVROPSKÁ UNIE ES - Evropské společenství (rozhodování na nadnárodním principu)

SZBP – Společná zahraniční a bezpečnostní politika (bez nadnárodního rozhodování)

SVV – Spravedlnost a vnitřní věci (bez nadnárodního rozhodování)


14

1.9. Maastrichtská kritéria „Byla přijata, aby zabezpečila funkčnost společné měnové politiky a schopnost členů eurozóny fungovat bez vlastní měnové a kurzové politiky. Aby mohla jednotná měnová politika působit optimálně v rámci celé eurozóny, musí být dosažena určitá míra sladěnosti ekonomické úrovně a hospodářského cyklu jednotlivých členských zemí. Kritéria: -

Veřejné finance - Vládní deficit nesmí přesáhnout hodnotu 3% HDP. Veřejný dluh nesmí přesáhnout úroveň 60% HDP.

-

Inflační kritérium - Roční průměrná inflace nejvýše 1,5 procentního bodu nad referenční hodnotou, která je průměrem inflací v třech zemích EU s nejlepší cenovou stabilitou.

-

Stabilita dlouhodobých úrokových sazeb - Výnos desetiletých vládních dluhopisů nejvýše 2 procentní body nad průměrem výnosů ve třech zemích EU s nejlepší cenovou stabilitou.

-

Stabilita směnného kurzu - Minimálně dvouletý pobyt v ERM II bez vnitřního pnutí.“4

1.10. Smlouvy, které ovlivnily fungování EU. Amsterdamská smlouva „Přesunula spolupráci v oblasti imigrační politiky, azylové politiky a ochrany menšin ze Třetího pilíře do prvního. Amsterdamská smlouva definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky.“5 Smlouva z Nice „Omezila národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států.“6 Eurodohody Státy střední a východní Evropy přeměnily své centrálně plánované ekonomiky na ekonomiky s trţním hospodářstvím. EU s nimi uzavírala Eurodohody, které měly za úkol podporu přeměny a spolupráci institucí.

4

http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/cr_euro_podminky_prijeti.html http://www.knoweurope.cz/kalendar.htm 6 http://www.knoweurope.cz/kalendar.htm 5

15

Lisabonská smlouva Je to pouze smlouva doplňující, v platnost vstoupila 1. prosince 2009. Upravuje Smlouvu O Evropské Unii (Maastrichtská smlouva) a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství (Římská smlouva). Jejím cílem je, aby dnešní Evropská unie dosáhla vyšší míry demokratičnosti, transparentnosti a efektivity. Kritici tvrdí, ţe schválení lisabonské smlouvy by vedlo k výraznému omezení suverenity jednotlivých členů EU v podobě přesunu kompetencí národních parlamentů na orgány EU.

1.11. Rozšiřování Evropské unie 1957 Belgie, Německo, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko 1973 Dánsko, Irsko, Spojené království, Společenství získala toho roku další pravomoci a zavedla novou sociální a regionální politiku, stejně tak jako novou politiku ţivotního prostředí. 1981 Řecko 1986 Španělsko, Portugalsko Aby se sníţil rozdíl v hospodářské úrovni tehdejších dvanácti členských států, byly zavedeny strukturální programy, jako např. první Integrované programy pro Středomoří (IMP) 1990 Východní Německo 1995 Finsko, Rakousko, Švédsko, vstup 1.1.1995 2004 ČR, Estensko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko, Slovensko vstoupily do EU 1. května 2004 2007 Bulharsko a Rumunsko vstup 1.1.2007 Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko v roce 1985. Podrobnější přehled je obsaţen v příloze č. 1. 1.11.1. Kandidátské země Chorvatsko, Island, Makedonie, Černá Hora a Turecko jsou kandidátské země. Albánie, Bosna a Hercegovina, Srbsko a Kosovo mají postavení potencionálních kandidátských zemí.

16

1.12. Příprava Hospodářské a měnové unie V 60. letech se zrodila myšlenka vytvořit jednotnou měnu. Dříve se však s ţádnou jednotnou měnou Evropského hospodářského společenství nepočítalo, protoţe všech 6 zemí EHS tehdy bylo součástí mezinárodního měnového systému (tzv. brettonwoodský systém). V rámci Brettonwoodského systému byly směnné kurzy pevné a zároveň upravitelné. V roce 1969 byl předloţen Evropskou komisí „Barreho plán“, tento plán zahrnoval nápad jednotné měny. V roce 1970 byla vydaná Wernerova zpráva, která byla výsledkem porady Rady ministrů. Wernerova zpráva měla za cíl vytvořit HMU v několika etapách. Tento proces byl však narušen zhroucením Brettonwoodského systému. Devět členů EHS se rozhodlo v roce 1979 obnovit proces měnové spolupráce a vytvořit Evropský měnový systém (EMS). Jeho hlavním instrumentem byl mechanismus směnných kurzů označovaný jako ERM ( Exchange Rate Mechanism). ERM zavedl mezi měnami zemí EHS pevné směnné kurzy, které bylo moţné upravovat. V rámci EMS vytvořily členské země zónu rostoucí měnové stability a postupně uvolňovat kontrolu kapitálu. Přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986 bylo dalším impulsem pro zavedení jednotné měny a HMU. Byla jmenována komise odborníků na měnovou politiku, kterou zahrnovali guvernéři centrálních bank ES. Delorsova zpráva doporučila zavést HMU ve třech etapách. Díky této zprávě došlo k jednání, které vyústilo podepsáním Smlouvy o Evropské unii dne 7. února 1992 v Maastrichtu. Touto smlouvou byla ustanovena Evropská unie (EU) 1.12.1. Tři etapy vývoje Hospodářské a měnové unie První etapa začala 1. července 1990. V této etapě se odstranily veškeré vnitřní překáţky pro volný pohyb zboţí, osob, sluţeb a kapitálu mezi členskými státy EU. Druhá etapa byla zahájena dne 1. ledna 1994 zaloţením předchůdce Evropské centrální banky (ECB) coţ byl Evropský měnový institut (EMI). Připravovala se zde jednotná měna, prosazovaly se fiskální disciplíny a sbliţovali se hospodářské a měnové politiky členských států EU. V červnu 1998 byla zaloţena ECB. Třetí etapa nastala dne 1. ledna 1999, kdy se stanovily neodvolatelné směnné kurzy mezi členskými státy EU. A zavedlo se euro jako jednotná měna. Za provádění jednotné měnové politiky je od tohoto data odpovědná Rada guvernérů ECB

17

Zavedením euro bankovek a mincí 1. ledna 2002 byla dokončena první vlna přechodu na euro. Dne 1. ledna 2007 přijalo euro Slovinsko, 1. ledna 2008 Kypr a Malta, 1. ledna 2009 Slovensko, 1. ledna 2011 Estonsko a Litva. 1.12.2. Hospodářská a měnová unie v roce 2011 EU má v současnosti 27 členských států. Sedmnáct z nich jiţ zavedlo euro a účastní se plně třetí etapy HMU. Jedná se o tyto země: Belgie, Německo, Estonsko, Irsko, Řecko, Španělsko, Francie, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko, Slovinsko, Slovensko a Finsko. Dánsku a Velké Británii bylo poskytnuto výjimečné právo rozhodnout se, zda se třetí etapy HMU zúčastní či nikoli. Roku 1992 Dánsko oznámilo, ţe zatím nevstoupí do třetí etapy a Velká Británie to oznámila v roce 1997. Ostatní členské státy EU dosud nesplnily podmínky pro zavedení eura. Tabulka č. 2 Harmonogram HMU Před Maastrichtem 1970 – Wernerův plán 1979 – Zahájení Evropského měnového systému 1989 – Delorsův výbor 1991 – Podpis Maastrichtské smlouvy 1993 – Ratifikace Maastrichtské smlouvy

Mezi Maastrichtem a Jednotná měna jednotnou měnou 1994 – Evropský měnový institut 1999 – Zahájení měnové (předchůdce ECB) unie 1997 – Pakt stability a růstu 2001 – Připojení Řecká 1998 – Rozhodnutí o členství

2002 – Zavedení euromincí a eurobankovek

1998 – Stanovení konverzních parit 1998 – Vytvoření ECB


1.13. Kritéria konvergence Udrţitelná konvergence se stanovila kritérii, která jsou nastavena ve Smlouvě o fungování Evropské unie (Lisabonská smlouva). Tato kritéria musí kaţdý stát splnit, neţ bude moci vstoupit do třetí etapy Hospodářské a měnové unie (HMU). „Kritéria: -

na členský stát se nesmí vztahovat rozhodnutí Rady o existenci nadměrného schodku,

-

po dobu jednoho roku před šetřením je požadována dlouhodobě udržitelná cenová stabilita a průměrná míra inflace, jež nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu

18

míru inflace tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků, -

dlouhodobá nominální úroková sazba nesmí překračovat o více než dva procentní body úrokovou sazbu tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků,

-

po dobu nejméně dvou let před šetřením musí členský stát dodržovat fluktuační rozpětí stanovené mechanismem směnných kurzů, aniž by byl směnný kurz vystaven silným tlakům,

-

každý členský stát musí zajistit, aby jeho vnitrostátní právní předpisy, včetně statutu jeho národní centrální banky, byly slučitelné s články 130 a 131 Smlouvy a se Statutem Evropského systému centrálních bank (Statutem ESCB). Tento závazek týkající se členských států, na které se vztahuje výjimka, je označována jako „právní konvergence“.

Kritéria konvergence mají zajistit, aby hospodářský vývoj v rámci HMU byl vyrovnaný a nenaváděl tak ke vzniku napětí mezi členskými státy EU. V červnu roku 1997 byl přijat Pakt o stabilitě a růstu, aby i po zahájení třetí etapy HMU, byla plněna kritéria týkající se schodku veřejných financí a veřejného zadlužení.“7

1.14. Hlavní rysy eurozóny Eurozóna vznikla v roce 1999 jako zóna s jednotnou měnou. Odpovědnost za měnovou politiku eurozóny nese Eurosystém v jehoţ čele stojí ECB. Odpovědnost za hospodářskou politiku dále nesou jednotlivé členské státy. Eurozóna spojila malé a otevřené ekonomiky členských zemí na mnohem větší a soběstačnější hospodářský prostor. Z hlediska počtu obyvatel je eurozóna jednou z největších a nejvyspělejších ekonomik na světě. Z hlediska podílu na celosvětovém hrubém domácím produktu (HDP) byla v roce 2008 eurozóna se svými 15,7% druhou největší ekonomikou na světě.

7

http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/euint/html/ei_005.cs.html

19

1.15. Měnové dějiny Evropy Do konce 19. století byly pouze kovové peníze (zlaté a stříbrné). V oběhu bylo současně několik měn. V kaţdém panství byla jiná měna (jiný obsah drahého kovu v minci) „Když byly veřejné finance napjaté, peníze byly znehodnoceny, tj. obsah kovu byl snížen „přistřihováním“ obrušováním kousků kovů či přetavením a vyražením mincí tak, aby se snížil obsah drahého kovu ve slitině“8 Na počátku 19. století se měnový kurz mezi zlatem a stříbrem měnil v závislosti na jejich nálezech a těţbě. Postupem času se přecházelo z bimetalizmu9 na zlatý standard. Jako první přijala zlatý standard Británie, ale bimetalizmus nadále na evropském kontinentě převládal. V roce 1865 zaloţily Belgie, Francie, Itálie a Švýcarsko Románsko - evropskou měnovou unii kvůli zachování bimetalizmu. V roce 1868 přistoupilo Řecko. V letech 1870 – 1871 po francouzsko – německé válce nově vzniklé německé císařství přešlo na zlatý standard a oslabilo francouzské finance. Románsko – evropská měnová unie byla v roce 1878 zrušena a měnovým standardem se stalo zlato. Dánsko, Norsko a Švédsko zaloţili roku 1873 Skandinávskou měnovou unii, který byla součástí „skandinávského“ hnutí k podpoře symbolu společné koruny. Tyto unie byla, ale odsouzena k zániku po 1. světové válce a oficiálně skončila v roce 1924. V roce 1914 byl opuštěn zlatý standard, protoţe převoz zlata se stal velice nebezpečný. Během 1. světové války byly ceny uměle udrţovány na stabilní úrovni pomocí přídělových systémů. Poté co byly ceny uvolněny, vystřelil nashromáţděný inflační tlak. Na počátku 20. let 20 století propukla hyperinflace. V Německu, Maďarsku a Řecku byla měsíční míra inflace ve výši 1000 % a více. Jakmile to bylo moţné, chtěli se pováleční tvůrci hospodářské politiky vrátit ke zlatému standardu. Nejpozoruhodnější případy byly ve Velké Británii, Francii a Německu. Velká Británie Největší hospodářsko – politickou chybou bylo, ţe si Velká Británie chtěla udrţet vedoucí roli v mezinárodních měnových záleţitostech. Proto se rozhodla pro návrat libry šterlinků ke zlatému standardu na úrovni předválečné parity. Došlo tak k nadhodnocení libry šterlinků. Řešením bylo sniţování ceny deflací. Hospodářský růst, deficitní běţný účet a sníţení důvěryhodnosti libry šterlinků bylo výsledkem deflace. 8

BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles. Ekonomie evropské integrace. 2. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., c 2008. 480 s. ISBN 978-80-247-1807-1. 9 Bimetalizmus je peněţní soustava, kde současně existují dva kovy (zlato a stříbro).

20

V roce 1931 opustila centrální banka Velké Británie zlatý standard a libra ztratila 30 % své hodnoty vůči zlatu a dolaru. Francie Francie se chtěla také vrátit ke zlatému standardu stejně jako Velká Británie, ale ztratila na několik let kontrolu nad inflací. Po válce stále narůstal dluh Francie. V roce 1926 byla inflace zastavena a frank stabilizoval na úrovni jedné pětiny své předválečné parity. V roce 1928 se francouzský frank vrátil ke zlatému standardu, ale byl podhodnocen. Během několika let Francie vykazovala přebytek platební bilance a francouzská centrální banka shromáţdila velké rezervy. Jelikoţ byla Francie chráněna svou podhodnocenou měnou, vyvázla po Velké hospodářské krizi nezraněna. V dalších letech se zvýšil příliv kapitálu doprovázený zvýšením zásob zlata. V roce 1931 ztratila Francie konkurenceschopnost, jelikoţ devalvaci následovaly další měny, například Rakouska a skandinávských zemí, Finska, Irska a Portugalska. V roce 1933 USA opustila pod nátlakem zlatý standard, dolar byl znehodnocen o 40 %, Francie a další země zůstaly u zlatého standardu a vytvořily Zlatý blok, aby chránily své nyní nadhodnocené měny. Na Francii udeřila Velká hospodářská krize a frank byl devalvován o 42 %. Německo Německo nemělo nikdy v plánu vrátit se na předválečnou úroveň. Německá poválečná inflace byla vysoko, v roce 1922 se vymkla kontrole. Nastala jedna z nejprudších hyperinflací v historii. V roce 1924 byla zavedena jako součást antiinflačního programu nová měna (marka). V okamţiku, kdy byla Německá ekonomika zasaţena Velkou hospodářskou krizí, se začala zotavovat. Německo se začalo vzdalovat od volného obchodu tím, ţe zmrazilo svůj dluh a prosazovalo nadhodnocenou měnu. S prohlubováním hospodářské krize se dostali k moci nacisté. Ti se snaţili dostat ekonomiku z krize tím, ţe spojili vynakládání veřejných prostředků se mzdovým a cenovým růstem, to sníţilo konkurenceschopnost a prohloubilo obchodní deficit. Nacistický reţim ukončil směnitelnost marky za zlato a zahraniční měny a vytvořil systém „řízeného obchodu“. Znamená to, ţe se zvyšovala státní kontrola dovozu a vývozu. Německo se vyhnulo devizovému obchodu tím, ţe se zeměmi vypracovalo bilaterální barterové obchody. Nacisté všechny mezinárodní dohody začlenili pod vládní kontrolu. Jejich úmyslem bylo zabezpečit státní průmysl a vybudovat válečnou ekonomiku. 21

Období po válce V roce 1948 na základě Marshallova plánu byly poskytnuty zdroje na zaplacení dovozů z USA. Tyto zdroje byly nezbytné pro poválečnou obnovu. Byly poskytovány celé Evropě bez ohledu na vítěze a poraţené. Před koncem 2. světové války plánovalo USA a Velká Británie Brettonwoodskou konferenci. Brettonwoodský systém měl jedinou měnu a to dolar, který byl kryt zlatem (bylo dáno 35 dolarů za unci zlata). Měnové kurzy byly „fixní“, ale „upravitelné“. Mezinárodní měnový fond pouţíval metodu cukru a biče. V podobě půjček byl cukr a bič byl v podobě vymáhání disciplíny a flexibility. USA se stalo hlavním ekonomickým a politickým garantem systému tím, ţe USA poskytla systému ústřední měnu a zabezpečila MMF domov ve Washingtonu. Situace po Brettonwoodském systému Do konce 60. let 20. století začala v řadě zemí růst inflace. „Inflace snížila hodnotu dolaru jako bezpečného standardu. Vnější zadlužení splácené v dolarech podnítilo nedůvěru v to, že americké zásoby zlata jsou dostatečně velké, aby dolar podpořili.“10 Brettonwoodský systém podlehl tlaku, kdyţ USA nemohla zabezpečit zlatou hodnotu dolaru. Princip „fixních“, ale „upravitelných“ měnových kurzů byl ukončen v roce 1973. Kaţdá země měla volnost, aby si mohla zvolit svůj měnový kurz.

1.16. Finanční integrace eurozóny Před zavedením eura fungovaly finanční systémy na národním principu a kaţdý měl svou vlastní měnu. K propojení systémů vedly jednotný trh a zavedení eura. Finanční trhy a související finanční infrastruktury se spojily. TARGET vznikl v roce 1999 na propojení 11 vnitrostátních platebních systémů pro platby vysokých hodnot. V roce 2008 byl nahrazen technicky centralizovaným a efektivnějším systémem TARGET2 . Tento zabezpečuje převod cenných papírů v rámci Evropy mezi prodávajícími a kupujícími. Jednou z výhod finanční integrace je, ţe domácnosti mohou vyuţívat širší nabídku finančních produktů, jakou jsou hypoteční úvěry. Finanční integrace tak zvyšuje potenciál hospodářského růstu.

10

BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles. Ekonomie evropské integrace. 2. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., c2008. 480 s. ISBN 978-80-247-1807-1, str. 323

22

Plně integrovaný finanční systém usnadňuje bezproblémové provádění měnové politiky a vyváţený přenos jeho vlivu v celé eurozóně. Vytvářením větších, likvidnějších a konkurenčních trhů přispívá finanční integrace k finanční stabilitě. Úloha ECB ve finanční integraci. -

„Má poradní funkci v oblasti legislativního a regulativního rámce finančního systému a přímé přípravy pravidel.

-

Působí jako katalyzátor pro činnost soukromého sektoru. ECB společně s Evropskou komisí pomáhá bankám zavádět Jednotnou oblast pro platby v eurech (SEPA).

-

Posiluje vědomosti a zvyšuje informovanost např. zveřejňuje každoročně zprávu o finanční integraci v Evropě.

-

Podporuje finanční integraci tím, že poskytuje služby centrální banky, jako je TARGET2 a budoucí TARGET2 – Securities.

TARGET2 je první tržní infrastrukturou, která je zcela integrována a harmonizována na evropské úrovni. Přímými účastníky je zhruba 900 bank ve 22 evropských zemích. Přístup do systému má však daleko více bank. Díky tomu můžeme prostřednictvím systému posílat a přijímat platby zhruba 56 000 bank po celém světě.“11 TARGET2 – Securities by měla zahájit svou činnost v roce 2013. A umoţní převod cenných papírů a peněţ mezi kupujícími a prodávajícími. V budoucnu by měl systém posílit konkurenci a sníţit vysoké ceny těchto sluţeb. CCBM provozuje ECB a byl zaveden, aby umoţnil všem bankám v eurozóně nabízet od roku 1999 cenné papíry jako zajištění pro vnitrodenní úvěry v systému TARGET2 nebo v rámci operací měnové politiky Eurosystému, a to bez ohledu na to, kde byly tyto cenné papíry v eurozóně vydány. V současnosti se připravuje CCBM2.

1.17. Historie Eura 15. a 16. července 1995 na zasedání Evropské rady v Madridu byla společná měna pokřtěna na euro a stala se pokračovatelem ECU. ECU byl měnový koš a euro je plnohodnotná měna. Euro nahrazuje národní měnu kaţdého státu, který se stal nebo se stane členem měnové unie.

11

http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/euint/html/ei_009.cs.html

23

Euro začalo platit v devizové podobě 1. ledna 1999 a nahradila dosavadní evropskou měnovou jednotku ECU v poměru 1:1. Ve valutové podobě bylo zavedeno 1. ledna 2002. Euro nahradilo dříve platné měny pouţívané ve státech eurozóny. Eurobankovky „Bankovky jsou v oběhu od 1. ledna 2002 a mají sedm nominálních hodnot. Zobrazují architektonické slohy sedmi epoch evropské kultury : antiku, románský sloh, gotiku, baroko a rokoko, věk skla a oceli a moderní architekturu 20. století. Na bankovkách se objevují tři hlavní architektonické prvky: okna, portály a mosty. Žádný z návrhů nezobrazuje skutečné budovy nebo památky. Nejsou zde vyobrazeny ani motivy jednotlivých zemí. Okna a portály vyobrazené na lícní straně bankovek symbolizují ducha evropské otevřenosti a spolupráce. Na rubu bankovek najdeme obrázek mostu, který je typický pro jednotlivé epochy kulturního vývoje Evropy. Tyto motivy jsou metaforou komunikace mezi evropskými národy a mezi Evropou a zbytkem světa.“12 Obrázek č. 2 Eurobankovky

Zdroj: http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/euro/html/bc_001.cs.html

Ochranné prvky Eurobankovky se tisknou za pouţití moderních technologií. Mají osm ochranných prvků: pevný papír, vodoznak, hlubotisk, ochranný prouţek, soutiskovou značku, folii s hologramem, iridiscentní pruh a opticky proměnlivou barvu. Díky ochranným prvkům lze bankovky snadno odlišit, bez zvláštního vybavení, od padělků. Je třeba provést jejich kontrolu hmatem, nastavením proti světlu a nakloněním. Euromince „Jedno euro se člení na 100 centů (eurocentů). Euromince jsou vydávány v osmi hodnotách: 2 eura a 1 euro, 50, 20, 10, 5, 2, 1, cent. Každá mince má „evropskou“ stranu a „národní“ stranu. Na evropské straně mincí je vyobrazena buď EU před rozšířením

12

http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/euro/html/bc_001.cs.html

24

v květnu 2004, nebo geografické znázornění Evropy. Národní strana se v každé zemi liší. Všechny euromince platí v každé zemi eurozóny. Všech osm druhů euromincí se odlišuje materiálem, velikostí, váhou, barvou a sílou. Hrany mincí se liší podle nominálních hodnot. Každá je snadno rozpoznatelná i pro lidi se zrakovým postižením. Mince se razí v mincovnách po celé EU dle jednotlivých technických specifikací. Eurobankovky a mince používají také tři nezávislé státy: Monako, San Marino a Vatikán.“13 Obrázek č. 3 Euromince

Zdroj: http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/euro/html/bc_002.cs.html

Výměna původních bankovek a mincí Zaváděním eura do oběhu začíná obdobím tzv. duální cirkulace, doba kdy lze platit za nákupy bankovkami a mincemi národní měny i euroměnou. Po skončení duální cirkulace je moţné měnit národní měnu za euro pouze v bankách. Od určitého okamţiku zajišťuje výměnu národní měny za eura pouze centrální banka.

13

http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/euro/html/bc_002.cs.html

25

Tabulka č. 3 Lhůty centrálních bank eurozóny pro výměnu národních bankovek a mincí Země Belgie Estonsko Finsko Francie Irsko Itálie Kypr Lucembursko Malta Německo Nizozemsko Portugalsko Rakousko Řecko Slovensko Slovinsko Španělsko

Výměna bankovek bez omezení bez omezení do 29. února 2012 do 17. února 2012 bez omezení do 29. února 2012 do 31. prosince 2017 bez omezení do 31. ledna 2018 bez omezení do 1. ledna 2032 do 28. února 2022 bez omezení do 1. března 2012 bez omezení bez omezení bez omezení

Výměna mincí do 31. prosince 2004 bez omezení do 29. února 2012 do 17. února 2005 bez omezení do 29. února 2012 do 31. prosince 2009 do 31. prosince 2004 do 1. února 2010 bez omezení do 1. ledna 2007 do 31. prosince 2002 bez omezení do 1. března 2004 do 31. prosince 2013 do 31. prosince 2016 bez omezení

Zdroj: http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/euro_vymena_bankovek_minci.html

Euro a Česká republika Česká republika se zavázala k přijetí jednotné evropské měny 1. května 2004, kdy se stala členem Evropské unie. „Členství v eurozóně je podmíněno splněním ekonomických a právních podmínek známých jako maastrichtská kritéria.“14 Zavedení eura má své výhody jako např. jednodušší cestování nebo vyšší makroekonomická stabilita. A také své nevýhody v podobě ztráty samostatné měnové politiky. Aby byl přechod české ekonomiky na euro snadnější, byl vypracován Národní plán zavedení eura v České republice, který řeší technické, organizační a právní náleţitosti tohoto přechodu. Bylo stanoveno, ţe se musí respektovat důleţité principy : právní jistota, ochrana spotřebitelů a minimalizace nákladů spojených se zavedením eura. Scénáře přijetí eura Velmi důleţité při přípravách na zavedení eura je volba scénáře přechodu na jednotnou měnu. Jsou tři varianty:

14

-

Scénáře s vyuţitím přechodného období (madridský scénář)

-

Jednorázový přechod na euro (velký třesk či Big Bang)

http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/cr_euro.html

26

-

Jednorázový přechod na euro s vyuţitím tzv. doběhu (Phasing Out)

Scénář s využitím přechodného období (madridský scénář) V tomto scénáři je euro nejdříve zavedeno pouze v bezhotovostní podobě a po uplynutí přechodného období je uvedeno do oběhu formou bankovek a mincí. Zakládající členové eurozóny zvolili tuto variantu. Na začátku roku 1999 bylo euro zavedeno do bezhotovostního platebního styku a od roku 2002 bylo v podobě hotovostních peněz. Jedna z výhod v tomto přístupu je, ţe poskytuje dostatek času na technické přípravy, jakými jsou např. raţba mincí s národní stranou, předzásobení bank a podniků, či příprava právního prostředí. Je ale také velmi nákladný, jelikoţ vyţaduje od ekonomických subjektů udrţovat paralelně dva měnové okruhy při vedení účtů, správě systémů platebního styku. Obrázek č. 4 Madridský scénář zavedení eura

Zdroj: http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/euro_scenar_prijeti.html

Jednorázový přechod na euro (Big Bang = Teorie velkého třesku) V této variantě se ve stejný den začíná euro pouţívat jak v hotovostním tak i v bezhotovostním platebním styku. Tento scénář je náročnější, jelikoţ všechny subjekty soukromého i veřejného sektoru musejí být schopny přejít z národní měny na euro prakticky v jednom okamţiku. Noví členové eurozóny většinou volí tuto metodu. Například touto metodou jako první zavedlo euro Slovinsko. Výhodou je, ţe tento scénář je levnější a jednodušší. Do budoucnosti se pro tento scénář rozhodla i Česká republika.

27

Obrázek č. 5 Scénář Big Bang (velký třesk) zavedení eura


Jednorázový přechod na euro s využitím tzv. „fáze postupného zrušení“ (Phasing Out) Tento scénář je podobný jako scénář teorie velkého třesku. Euro se ve stejném okamţiku začne pouţívat v hotovostním i bezhotovostním platebním styku. Pouze ve vybraných oblastech jako např. placení daní, fakturace malých podniků lze však po určitou dobu (maximálně rok) pouţívat původní národní měnu. Obrázek č. 6 Scénář Phasing Out zavedení eura


28

1.18. Práva a povinnosti Euroobčanů Občanství EU nenahrazuje občanství členského státu, ale pouze jej doplňuje. Práva: -

Občané EU mají právo cestovat, svobodně pracovat a ţít v kterémkoli členském státě.

-

Kaţdý občan unie má právo na sociální zabezpečení nejen ve vlastním státě ale i v jiném členském státě.

-

Jako občan EU můţe bydlet v jiném členském státě neţ ve svém vlastním a volit tam v místních, resp. obecních volbách do Evropského parlamentu.

-

Všichni občané EU mají právo na konzulární či diplomatickou ochranu, navštíví-li zemi, která není členem EU.

1.19. Funkce Evropské unie Regionální politika Z rozpočtu EU se převádí určité částky znevýhodněným regionům a kategoriím obyvatel. Příspěvky jsou vypláceny prostřednictvím různých fondů jako např. Evropský fond pro regionální rozvoj (EFRR), Evropský sociální fond (ESF), Finanční nástroje pro orientaci rybolovu (FNOR) a Evropský zemědělský orientační a záruční fond (EZOZF). Dále je tu fond soudrţnosti, který financuje dopravní infrastrukturu a projekty související se ţivotním prostředím u zemí EU, které mají HDP na obyvatele niţší neţ 90% průměru EU. Rozšíření strukturálních politik na nové členské státy Na vyrovnání hospodářských a sociálních rozdílů některých regionů nově přistupujících zemí se pouţívají tři programy. Na poskytování pomoci zemím ve střední a východní Evropě je program Phare. Druhým programem je ISPA, je zaměřen na financování projektů v oblasti dopravy a ţivotního prostředí. Program Sapard financuje zemědělství a rozvoj venkova. Po přistoupení nových členských států místo těchto programů předvstupní pomoci nastupují strukturální fondy a Fondy soudrţnosti. Sociální rozměr Sociální politika Evropské unie má za hlavní cíl napravit nejvýraznější nerovnosti v evropské společnosti. V roce 1961 byl zaloţen Evropský sociální fond (ESF) pro financování nových pracovních míst a profesionální a geografické mobility pracovníků. Právní předpisy zajišťují kaţdému občanovi EU základní práva. Například : volný pohyb 29

osob, spravedlivou odměnu, lepší pracovní podmínky, sociální ochranu, právo sdruţování a kolektivní vyjednávání, právo na odbornou přípravu, rovné zacházení pro ţeny a můţe, ochrana dětí, starších osob, zdravotně postiţených atd. Politika zaměstnanosti Úkolem politiky zaměstnanosti je vytvářet pracovní příleţitosti se zaměřením na lepší poskytování odborné přípravy, na podporu vzniku nových podniků a zlepšení vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Financování společných politik Byla vytvořena Agenda 2000, je to dohoda o výši a podobě finančních prostředků Evropské unie na období 2000 -2006. Omezení výdajů EU a ujištění evropských daňových poplatníků o řádném a účinném vyuţívání finančních prostředků patří mezi hlavní cíle Agendy. Reforma společné zemědělské politiky K hlavním cílům společné zemědělské politiky patří zajištění spravedlivé ţivotní úrovně zemědělcům, stabilizace trhu, produkty pro spotřebitele za rozumnou cenu nebo modernizace zemědělských struktur. Většina cílů byla dosaţena. Došlo k modernizaci zemědělských metod, lepší konkurenceschopnosti, rychlejšímu růstu produkce před spotřebou. Dotace na zemědělskou produkci spotřebovaly velkou část celkového rozpočtu EU. Proto Evropská rada přistoupila k reformě společné zemědělské politiky. Reforma změnila hlavní cíle společné zemědělské politiky. Neměla by tolik poškozovat ţivotní prostředí a měla by produkovat vysoce kvalitní produkty v mnoţství odpovídající poptávce. V současné době patří Evropská unie k hlavním světovým vývozcům a dovozcům zemědělských a potravinářských produktů. Evropská komise byla pověřena řízením Společné zemědělské politiky. Trvale udržitelný rozvoj Nejvíce je podporována ochrana ţivotního prostředí. Evropská unie přijala celosvětové normy

znečištění

ovzduší,

chrání

ozónovou

vrstvu

prostřednictvím

emisí

chlorfluoruhlovodíků (freonů), zlepšila čištění odpadních vod, sleduje uţití chemických látek nebo sniţuje hladinu hlučnosti vozidel. V srpnu 2002 v Johannesburgu na Světovém summitu o trvale udrţitelném rozvoji, stanovila Evropská rada pro EU, ţe její politika musí zahrnovat řízení vyuţití přírodních zdrojů, mezinárodní systém pro správu ţivotního prostředí a opatření na zlepšení technologické kapacity EU. 30

Technologická inovace V roce 2002 Evropská unie přijala rámcový program pro výzkum a technologický vývoj na období 2002 – 2006. K hlavním cílům programu patří podpora výzkumu a technologického vývoje v členských státech EU a zvýšení příspěvků členů na tuto oblast na 3% z HDP. Jedná se o výzkumy zaměřené na biologické vědy (genetika a biotechnologie), léčbu závaţných chorob, nanotechnologie, letectví a výzkum vesmíru, udrţitelné energetické systémy, globální změny ţivotního prostředí a ekosystém.

31

2. Orgány a instituce Evropské unie Velká pětka -

Evropský parlament

-

Evropská komise

-

Rada Evropské unie (známá jako Rada ministrů)

-

Soudní dvůr Evropské unie

-

Evropská rada

Další orgány -

Evropský účetní dvůr

-

Evropský veřejný ochránce práv

-

Evropský inspektor ochrany údajů

Finanční orgány -

Evropská investiční banka

-

Evropský investiční fond

Poradní orgány -

Evropský hospodářský a sociální výbor

-

Výbor regionů

Interinstitucionální orgány -

Úřad pro úřední publikace Evropských společenství

-

Evropský úřad pro výběr pracovníků

-

Evropská správní škola

-

Evropská služba pro vnější činnost

-

Eurostat

Agentury EU -

Společná zahraniční a bezpečnostní politika

-

Spolupráce policejních a soudních orgánů v trestních věcech

-

Výkonné agentury

-

Agentury a orgány EURATOM

-

Evropský inovační a technologický institut (EIT)

32

2.1. Velká pětka 2.1.1. Evropský parlament Evropský parlament zastupuje lidi členských států Evropské unie. Všechny jeho činnosti řídí předseda. Členové Evropského parlamentu jsou voleni přímým všeobecným hlasováním. V současnosti je 730 „europoslanců“. Členové Parlamentu jsou voleni na 5 let. Parlament se snaţí společně s Radou ministrů, která zastupuje všechny vlády, vydávat právní předpisy v oblastech: -

ochrany ţivotního prostředí a spotřebitele,

-

zlepšení pracovních podmínek, ochrany práv dítěte

-

podpora konkrétní rovnosti pohlaví

-

zlepšení přístupu k poznatkům o nových technologiích

Parlament dává návrhy pro politiku směřující k upevňování EU, hraje roli v procesu demokratické kontroly, vypracování, úprav a přijímání evropských zákonů. Dodrţuje kontakty se všemi demokraticky zvolenými parlamenty a hájí lidská práva. Členové Evropského parlamentu zasedají v rámci celoevropských politických stran. Hlavní úkoly Parlamentu Parlament má tři hlavní úkoly: -

Legislativní pravomoc - Jde o přijímání a schvalování legislativy Evropské unie a o konzultace různých návrhů.

-

Demokratický dohled - Vykonává demokratický dohled nad ostatními institucemi Evropské unie.

-

Rozpočtová pravomoc - Roční rozpočet Evropské unie schvaluje společně s Radou.

Sídlo Parlamentu Evropský parlament má sídla ve Francii, Belgii a Lucembursku. Kaţdý měsíc se koná plenární zasedání ve Štrasburku (Francie), jehoţ se musí účastnit všichni členové parlamentu. V Bruselu (Belgie) se konají schůze Parlamentních výborů. Administrativní sloţka má sídlo v Lucembursku. V příloze č. 2 je poukázáno na zastoupení jednotlivých států v Evropském parlamentu.

33

2.1.2. Evropská komise Evropská komise brání zájmy Evropské unie jako celku a je to politicky nezávislá instituce. Navrhuje legislativu a programy činností, zodpovídá za realizaci rozhodnutí Parlamentu a Rady. Evropská komise byla zaloţena v padesátých letech na základě zakládajících smluv EU. Komise má 20 členů, jednoho předsedu a 19 komisařů, kteří jsou jmenování na 5 let. Komise plní své úkoly nezávisle na svých národních vládách, které je jmenují. Vypracovává návrhy zákonů, kontroluje jejich plnění. Jmenování členů Evropské komise musí být schváleno Evropským parlamentem. Sídlo Evropské komise se nachází v Belgii v Bruselu, ale kanceláře Komise jsou v Lucembursku. Hlavní úkoly Komise Komise plní čtyři hlavní funkce: -

iniciuje činnost Společenství,

-

zajišťuje řádné provádění smluv,

-

je výkonným orgánem, jestliţe jde o komunitární pravidla a programy,

-

řídí a vyjednává mezinárodní smlouvy.

Evropská rada a Parlament musí počkat na návrh Komise, aby mohly vyvíjet zákonodárnou činnost. Volby Komise je jmenována na 5 let, v průběhu šesti měsíců po zvolení Evropského parlamentu. Je navrţen předseda Komise, který na základě jednání s vládami členských států vybere ostatních 19 členů Komise. Zastoupení Evropské komise Zastoupení Evropské komise je součástí tiskového a komunikačního servisu EK a spadá pod Generální ředitelství pro komunikaci v Bruselu. Zastoupení má kaţdá z členských zemí Evropské unie. 2.1.3. Rada Evropské unie Je také nazývána jako Rada ministrů a je hlavním rozhodovacím orgánem. Rada byla zřízena v padesátých letech zakládajícími smlouvami. Reprezentuje členské státy a jeden ministr z kaţdé národní vlády EU se účastní na jejich schůzkách. Podle předmětu jednání se rozhoduje, jací ministři se účastní. Například kdyţ Rada projednává věci týkající se

34

ţivotního prostředí, účastní se schůzky ministři ţivotního prostředí kaţdého členského státu Unie a schůzka se nazývá „Rada ministrů ţivotního prostředí“. „Rada pro všeobecné záleţitosti a vnější vztahy“ se zabývá vztahy mezi EU a zbytkem světa. Kaţdý ministr v Radě má plnou moc k jednání jménem své vlády. Podpis ministra je tedy podpisem celé vlády. Kaţdý ministr v Radě má zodpovědnost vůči svému národnímu parlamentu i vůči občanům, které parlament reprezentuje. Celkem je devět rad různého sloţení: -

Všeobecné záleţitosti a vnější vztahy

-

Hospodářství a finance („ECOFIN“)

-

Justice a vnitřní věci

-

Zaměstnanost, sociální politika, zdraví a záleţitosti spotřebitelů

-

Konkurenceschopnost (vnitřní trh, průmysl a výzkum)

-

Doprava, telekomunikace a energie

-

Zemědělství a rybolov

-

Ţivotní prostředí

-

Vzdělávání, mládeţ a kultura

Hlavní úkoly Rady EU Společně s Evropským parlamentem schvalují právní akty Unie podle návrhů, která vytvořila Evropská komise. Předseda Evropské komise je také členem Rady. Dvakrát do roka se Evropská rada schází, aby vymezila globální politické orientace Unie a v rozsahu evropské politické orientace Unie a v rozsahu evropské politické spolupráce prozkoumala aktuální mezinárodní problémy. Rada má šest hlavních úkolů: -

Schvalovat evropské zákony. S Evropským parlamentem sdílí v mnoha oblastech legislativní pravomoc.

-

Koordinovat základní rysy hospodářské politiky členských států.

-

Uzavírat mezinárodní smlouvy mezi EU a jedním či více dalšími státy nebo mezinárodními organizacemi.

-

Schvalovat rozpočet EU, společně s Evropským parlamentem.

-

Rozvíjet společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.

-

Koordinovat spolupráci národních soudů a policejních sloţek v trestních věcech.

35

Předsednictví Rady Postupně kaţdý členský stát předsedá Radě po dobu šesti měsíců, vţdy od ledna do června a od července do prosince, je vţdy stanoveno pořadí. Rozdělení států v letech: -

2006 – Rakousko a Finsko

-

2007 – 2008 – Německo, Portugalsko, Slovinsko

-

2009 – Francie, Česká republika, Švédsko

-

2010 – Španělsko, Belgie, Maďarsko

-

2011- 2012 – Polsko, Dánsko, Kypr

-

2013 – Irsko, Litva, Řecko

-

2014 – 2015 – Itálie, Lotyšsko, Lucembursko

-

2016 – Nizozemsko, Slovensko, Malta

-

2017 – 2018 – Spojené království, Estonsko, Bulharsko

-

2019 – 2020 – Rakousko, Rumunsko

2.1.4. Evropský soudní dvůr Byl zaloţen v roce 1952. Zabezpečuje, aby legislativa unie byla interpretována a uplatňována ve všech členských státech stejně. Má pravomoc řešit právní spory mezi členskými státy, institucemi EU, podniky i fyzickými osobami. Z kaţdého členského státu je zde jeden soudce, který je volen na 6 let. Jsou zde zastupovány všechny národní právní systémy EU. Po rozšíření má kaţdý členský stát svého soudce. Soudní dvůr zasedá i jako „velký senát“ sloţen pouze z 11 soudců. Hlavní úkoly Soudního dvora Soudní dvůr vynáší v předloţených případech rozsudky. Nejběţnější typy jsou: -

Řízení o předběţné otázce - poţádání soudního dvora o radu v případě, ţe má národní soud pochyby o interpretaci či platnosti komunitárního práva.

-

Řízení o porušení smlouvy - komise podává ţádost Soudnímu dvoru o prošetření členského státu, zda plní své závazky dle práva EU. Soudní dvůr prověří obvinění a vynese rozsudek.

-

Řízení o prohlášení neplatnosti - jestliţe si členský stát, Rada, Komise nebo Parlament myslí, ţe je některý ze zákonů EU nezákonný, poţádají Soudní dvůr o jeho zrušení.

36

-

Řízení o nečinnosti - podání stíţnosti k Soudnímu dvoru pokud Evropský parlament, Rada a Komise na základě smlouvy nepřijmou určitá rozhodnutí. Tuto stíţnost můţe podat členský stát, jiná instituce EU nebo fyzická osoba.

Soudní dvůr prvního stupně Byl zřízen v roce 1989, aby byl schopen zvládnout nápor případů a mohl nabídnout lepší právní ochranu. U určitých právních sporů zodpovídá za vydávání rozsudků. To je v případě ţalob fyzických osob a porušení pravidel hospodářské soutěţe mezi podniky. Volby Soudní dvůr a Soud prvního stupně má kaţdý svého předsedu. Předseda a soudci jsou voleni na funkční období 3 let. 2.1.5. Evropská rada Je to nejvyšší politický orgán EU a členy jsou nejvyšší představitelé členských států EU a předseda Evropské komise. Schůzek se, ale také účastní ministři zahraničí. Předseda je volen Evropskou radou na období dvou a půl let. Předsedá zasedáním Evropské rady a vede její jednání, můţe být zvolen ve dvou volebních obdobích. Po kaţdém zasedání podává zprávu Evropskému parlamentu. Současný předseda je Herman Van Rompuy. Evropská rada stanovuje obecné politické linie EU a nalézá definitivní kompromisy v nejcitlivějších oblastech, jako například v rozpočtových výkazech, změnách Smluv a v konečných podmínkách pro přijímání nových členů. Evropská rada rozhoduje konsensem. Podle toho jak stanoví smlouva, rozhoduje Rada v některých případech jednomyslně nebo kvalifikovanou většinou. Předsednictví Evropské rady je stejné jako předsednictví EU. Evropská rada se schází dvakrát ročně vţdy v červnu a v prosinci, ale pokud je třeba vyřešit důleţitý politický problém, schází se rada častěji. Důleţitá rozhodnutí kaţdého předsednictví Rady jsou zahrnuta v dokumentu Závěry předsednictví. Všechna rozhodnutí jsou na stránkách Rady. Od roku 2004 se všechna zasedání Evropské rady konají v Bruselu.

37

2.2. Další orgány 2.2.1. Evropský účetní dvůr Byl zaloţen 1977, sestavuje se z jednoho člena z kaţdého státu, kterého jmenuje Rada na funkční období 6 let. Po rozšíření bude moci Účetní dvůr vytvářet v rámci efektivnosti komory, které budou přijímat určité typy zpráv či názorů. Členové volí prezidenta na funkční období 3 let. Kontroluje, jestli všechny příjmy a výdaje jsou v souladu se zákonnými předpisy a pravidly a jestli byl poctivě naplňován rozpočet EU. Prověřuje, jestli byly řádně zaznamenány finanční operace. Zda byly zákonně a správně provedeny a řízeny tak, aby zajistily dosaţení hospodárnosti, efektivnosti a účinnosti. Formou důleţitých, objektivních a včasných zpráv zveřejňuje Účetní dvůr výsledky své činnosti. Hlavní úkoly Evropského účetního dvora Hlavním úkolem je zkvalitnění finančního řízení rozpočtových prostředků Evropské unie na všech úrovních s cílem zabezpečit občanům Unie jejich hospodárné, efektivní a účinné vyuţívání. Rozhodování Evropského účetního dvora Pracuje nezávisle a má pravomoc volně rozhodovat o své auditorské činnosti. Rozhoduje o formě a čase prezentace svých postřehů nebo o způsobu zveřejnění své zprávy a stanovisek. Složení Evropského účetního dvora Skládá se z 550 kvalifikovaných pracovníků, z nichţ 250 jsou auditoři. Auditoři jsou rozdělení do auditorských skupin a připravují návrhy zpráv, o kterých Účetní dvůr rozhoduje. Auditoři vyjíţdějí na kontroly do jiných institucí EU, členských států či jiné země, která dostává finanční pomoc od EU. Jestliţe auditoři odhalí podvod či nesrovnalost, předají informace zodpovědným orgánům EU, tyto orgány podniknou příslušná opatření. 2.2.2. Evropský ochránce práv Ombudsman se zabývá vyšetřováním případů špatné zprávy v institucích a orgánech Evropského společenství. Ombudsman provádí své vyšetřování na základě stíţnosti, ale můţe zahájit vyšetřování i z vlastní iniciativy. Instituce Evropského ombudsmana byla vytvořena v roce 1992 Maastrichtskou dohodou. Jacob Söderman z Finska byl prvním 38

ochráncem práv, kterého zvolil Evropský parlament. P. Nikiforos Diamandouros je současným Evropským ochráncem práv. Pravomoci Při poţádání musí instituce a orgány Evropské unie ombudsmanovi poskytnout informace. Členské státy mu také musí poskytnout informace, které mu mohou pomoci při řešení případů špatné zprávy institucí a orgánů Společenství. Ombudsman překladná kaţdý rok Evropskému parlamentu výroční zprávu. Výroční zpráva musí být přeloţena do všech úředních jazyků Unie. Ombudsman také provádí oficiální návštěvy všech členských států, kde představuje svou činnost občanům. Stížnosti Zasílání stíţností Evropskému ombudsmanovi můţe vyuţít jakýkoliv občan Evropské unie. Stíţností lze zasílat poštou, faxem nebo e-mailem. „Kontakt na Evropského ombudsmana The European Ombudsman 1, av. Du Président Robert Schuman B.P. 403 F – 67001 Strasbourg Cedex Francie Tel: +33 (0) 3 88 17 23 13, 3 88 17 23 83 Fax: +33 (0) 3 88 17 90 62 E-mail: [email protected]“15 2.2.3. Evropský inspektor ochrany údajů (EIOU) Je označován jako Evropský ochránce dat. Svou činnost zahájil v roce 2004. Úkolem Inspektora ochrany údajů je zajišťovat, aby instituce EU respektovaly právo na soukromí občanů EU při zpracování osobních údajů. Jsou velmi přísná pravidla ochrany soukromí, podle kterých se musí instituce a orgány řídit. Nesmějí se zpracovávat osobní údaje, které odhalují rasový či etnický původ, politické názory, náboţenské nebo filozofické přesvědčení či odborovou příslušnost. Dále se nesmějí zpracovávat údaje o zdraví a sexuálním ţivotě, pokud tyto údaje nejsou potřebné pro účely zdravotní péče. I v tomto případě se tyto údaje mohou zpracovávat

15

http://www.finance.cz/evropska-unie/informace/instituce/evropsky-ochrance-prav-kontakt/

39

pouze odbornými zdravotnickými pracovníky nebo jinou osobou, která je vázána povinností mlčenlivosti. Organizace práce inspektora Inspektor zveřejňuje kaţdý rok zprávu o své činnosti, kterou následně zasílá hlavním orgánům Evropské unie a Evropský parlament ji můţe projednat. Inspektor jedná zcela nezávisle a od nikoho nepřijímá pokyny. Inspektor a jeho zaměstnanci musí zachovat mlčenlivost o důvěrných informacích. Evropského inspektora jmenuje Evropský parlament společně s Radou na období pěti let. V roce 2004 byl Inspektorem jmenován Petr Hustinx. V případě, ţe Inspektor poruší závaţným způsobem své povinnosti, můţe ho z funkce odvolat Soudní dvůr.

2.3. Finanční orgány 2.3.1. Evropská investiční banka V roce 1958 byla zaloţena Římskou smlouvou. Jejím hlavním úkolem je pomáhat při dosahování cílů EU financováním určitých typů investičních projektů. Jsou vybírány projekty, které podporují evropskou integraci, vyváţený rozvoj, hospodářskou a sociální soudrţnost a hospodářství zaloţené na znalostech a inovacích. Úkoly EIB Investování projektů, které podporují cíle Evropské unie, patří mezi hlavní cíle. Evropská investiční banka je neziskovou organizací, která nemá ţádné příjmy z vkladových či běţných účtů a nevyuţívá ţádné finanční prostředky z rozpočtu Evropské unie. Je financována prostřednictvím půjček na finančních trzích a z prostředků poskytnutých akcionáři banky, kterými jsou členské státy. Podpora od členských států dává Evropské investiční bance nejvyšší moţný rating (AAA) na peněţních trzích. Umoţňuje bance získat vysoké částky za příznivých podmínek a dále je investovat do projektů veřejného zájmu. Projekty EIB Projekty do kterých EIB investuje, jsou vybírány podle těchto kritérií: -

Musí podporovat dosaţení cílů EU (např. budování transevropských sítí – doprava, telekomunikace a energie)

-

Musí přinášet prospěch nejvíce zvýhodněným oblastem

-

Musí pomoci přilákat další zdroje financování.

40

Evropská investiční banka také podporuje udrţitelný rozvoj v zemích Středozemí, Afriky, Karibské oblasti, Tichomoří a projekty v Latinské Americe a Asii. EIB je většinovým akcionářem Evropského investičního fondu (EIF), jehoţ cílem je financovat malé a středně velké podniky (MSP). Organizace práce EIB Evropská investiční banka o vlastních půjčkách nebo o poskytnutí úvěru rozhoduje na základě uţitku jednotlivých projektů a moţností finančních trhů. Zprávu o své činnosti předkládá jednou ročně. EIB spolupracuje s institucemi EU. Její zástupci se mohou zúčastnit výborů Evropského parlamentu a prezident EIB se můţe účastnit schůzky Rady. Rozhodnutí banky přijímají tyto orgány: -

Rada guvernérů (skládá se z ministrů financí všech členských států) - Definuje úvěrovou politiku EIB, schvaluje bilanční výkazy a výroční zprávy, zmocňuje EIB k financování projektů mimo území EU a rozhoduje o zvyšování kapitálu.

-

Správní rada (je sloţena z 24 členů jmenovaných členskými státy a jednoho jmenovaného Komisí, předsedá jí prezident EIB) - Schvaluje operace související s poskytováním úvěrů a vypůjčováním peněz ze strany EIB a kontroluje řízení banky

-

Řídící výbor - Je výkonným orgánem a řídí její kaţdodenní činnost.

-

Kontrolní výbor – skládá se ze tří členů a tří pozorovatelů, kteří jsou jmenováni Radou guvernérů na období tří let. Kontroluje operace a potvrzuje, ţe účetnictví banky je vedeno řádně a správně.

2.3.2. Evropský investiční fond Jako joint venture tří podílníků byl zaloţen v roce 1994, podílníky jsou Evropská investiční banka, Evropská komise a evropské finanční instituce. Evropská investiční banka je v současnosti většinovým podílníkem fondu. Úkoly EIF Zaměřuje se na rizikové investice a záruky. Poskytuje malým a středním firmám (MSP) rizikový kapitál a přebírá záruky vůči finančním institucím tím, ţe ručí za půjčky MSP. Fungování EIF EIF investuje do MSP v oblastech rizikového kapitálu a jako záruku vyuţívá své vlastní prostředky nebo prostředky, které mu byly svěřeny EIB nebo Evropskou unií.

41

Působí pouze v členských státech EU a v kandidátských zemích, které úspěšně uzavřely přístupová jednání.

2.4. Poradní orgány 2.4.1. Evropský hospodářský a sociální výbor EHSV Byl zaloţen Římskou smlouvou v roce 1957. Zastupuje zaměstnavatele, odborové svazy, zemědělce, spotřebitele a působí jako poradní orgán. Tvoří organizovanou občanskou společnost, prezentuje její stanoviska a chrání její zájmy v politických rozhovorech s Evropskou komisí, Evropskou radou a Evropským parlamentem. Hlavní úkoly EHSV Jejím hlavním úkolem je udělovat rady Evropské komisi, Evropské radě a Evropskému parlamentu na základě jejich ţádosti nebo i ze svého vlastního impulsu. Dalším úkolem je podporovat občanskou společnost tak, aby se více zapojila do tvorby politiky Evropské unie. Posledním úkolem je posilovat pozici občanské společnosti v zemích mimo EU. Členové EHSV Zaměstnavatelé, zaměstnanci a různé hospodářské a sociální zájmové skupiny Členové se dělí na tři skupiny. V první skupině jsou zaměstnavatelé ze soukromých a veřejných průmyslových odvětví, malých a středních podniků, obchodních komor, velkoobchodu, maloobchodu, bankovnictví, pojišťovnictví, dopravy a zemědělství. Do druhé skupiny patří zaměstnanci reprezentující všechny kategorie, od dělnických profesí aţ po vedoucí pracovníky. V poslední skupině se nacházejí nestátní instituce, zemědělské organizace, malé podniky, řemeslníci a ţivnostníci, neziskové organizace, organizace spotřebitelů a organizace pro ochranu ţivotního prostředí. Volby Členové jsou jmenováni na čtyřleté funkční období jednotlivými vládami Evropské unie a mohou být jmenováni po skončení tohoto období znovu.

42

2.4.2. Výbor regionů Byl zaloţen Smlouvou o Evropské unii v roce 1994. Je tvořen zástupci regionálních a místních orgánů. Působí jako poradce a zajišťuje, aby mohly orgány vyjadřovat svá stanoviska při utváření politiky EU, a aby byly regionální a místní orgány respektovány. Hlavní úkol Úkolem je prosazovat názory místních a regionálních orgánů na legislativu EU. Návrhy jsou předkládány Komisy. Organizace práce Kaţdý rok se koná pět plenárních zasedání. Je zde vymezena obecná politika a přijímají se zde stanoviska. Členové jsou rozdělení do několika komisí, které mají za úkol připravit plenární zasedání. -

Komise pro politiku soudrţnosti (COTER)

-

Komise pro hospodářskou a sociální politiku (ECOS)

-

Komise pro udrţitelný rozvoj (DEVE)

-

Komise pro kulturu a vzdělání (EDUC)

-

Komise pro ústavní záleţitosti a vládu v Evropě (CONST)

-

Komise pro mezinárodní vztahy (RELEX)

Členové Výboru regionů Jsou to politici zastupující městský či regionální úřad, v EU zastupují celou řadu činností místní a regionální správy. Mohou to být předsedové regionům, krajští zastupitelé, úředníci městských rad, starostové velkých měst atd. Volby Členové jsou voleni jednotlivými vládami EU, ale pracují zcela politicky nezávisle. Jsou voleni na čtyřleté funkční období a jmenuje je Rada Evropské unie, přičemţ mohou být po skončení období znovu zvoleni. Dle smlouvy z Nice musí mít také mandát od úřadů, které zastupují.

43

3. Evropská centrální banka a její měnová politika Byla zaloţena 1. června 1998. V roce 1994 byl zaloţen Evropský měnový institut, který byl předchůdcem Evropské centrální banky. Cílem měnového institutu bylo připravit přechod na jednotnou měnu euro. ECB provádí devizové operace a zajišťuje hladký chod platebních systémů a realizaci hospodářské a měnové politiky EU. Sídlo ECB se nachází v Německu, ve Frankfurtu nad Mohanem ECB má okolo 1560 zaměstnanců (rok 2009). Zaměstnanci pocházejí ze všech zemí Evropské unie. Příloha č. 3 ukazuje, kolik zaměstnanců bylo v národních CB a v ECB v roce 2002 ECB vydává výroční zprávu, čtvrtletní zprávu a týdenní konsolidované rozvahy o svých činnostech a vystupuje před Evropským parlamentem. Zveřejňuje měsíční bulletin a kaţdý měsíc pořádá tiskové konference, kde vysvětluje svá měnová rozhodnutí. Účetnictví ECB a národních centrálních bank mají právo zkoumat nezávislý externí auditoři, které doporučila Rada guvernérů ECB a schválila je Rada Evropské unie.

3.1. Funkce ECB „ECB spolupracuje s Evropským systémem centrálních bank. Evropský systém centrálních bank (ESCB) je složen z Evropské centrální banky a národních centrálních bank všech členských států EU. Česká národní banka je součástí Evropského systému centrálních bank. Centrální banky, kterou jsou součástí ESCB tvoří tzv. Eurosystém. ECB pracuje nezávisle. ECB, národní centrální banky Eurosystému a žádný člen jejich rozhodovacích orgánů nemůže žádat ani přijímat pokyny od žádného jiného orgánu. Instituce Evropské unie a vlády členských států jsou povinny tuto zásadu dodržovat a nesmí se snažit ovlivňovat ECB ani národní centrální banky.“16 ECB spolupracuje s národními centrálními bankami. S nimi připravuje a realizuje rozhodnutí přijatá rozhodovacími orgány ekosystému (Radou guvernérů, Výkonnou radou a Generální radou). ECB není bankovním dohledem, pouze se bankovního dohledu účastní. (viz příloha č. 4)

16

http://www.finance.cz/evropska-unie/informace/instituce/evropska-centralni-banka/

44

3.2. Úkoly ECB Udrţování cenové stability v eurozóně a ochrana kupní síly eura patří mezi hlavní úkoly ECB. Znamená to udrţovat inflaci pod kontrolou. Zajišťuje, aby národní centrální banky prováděly přijatá rozhodnutí jednotným způsobem. 3.2.1. „Odpovědnost ECB: -

Vymezení činností Eurosystému: Rada guvernérů ECB zodpovídá za měnovou politiku pro jednotlivou měnu.

-

Vymezení, koordinace a sledování operací měnové politiky: ECB dává národním centrálním bankám pokyny s podrobnostmi k požadovaným operacím a kontroluje jejich úspěšné provedení.

-

Přijímání právních aktů: Rozhodovací orgány mají pravomoc vydávat právní akty. Jejich účelem je zajistit, aby národní centrální banky prováděly decentralizované operace jednotným způsobem.

-

Schvalování emise bankovek: Strategické plánování, koordinace výroby a vydávání eurobankovek. Kontrola koordinace výzkumné a vývojové činnosti Eurosystému, bezpečnosti a kvality výroby eurobankovek. Dále je zde Středisko pro analýzu padělku bankovek, které se zabývá analýzou a klasifikací padělků.

-

Intervence na devizových trzích: ECB provádí intervence ve spolupráci s jednotlivými národními centrálními bankami. Zahrnují nákup a prodej cenných papírů na devizových trzích.

-

Provozování platebních systémů a dohled nad infrastrukturami platebního styku a dalšími infrastrukturami finančního trhu: Platební systémy jsou prostředky pro převod peněž v rámci bankovního systému. Cílem dohledu je podporovat bezpečnost a efektivitu infrastruktur finančního trhu a platebních nástrojů pomocí sledování, hodnocení a v případě potřeby iniciování změn.“17

-

„Spolupráce na mezinárodní a evropské úrovni: ECB se účastní zasedání mezinárodních a evropských fór a prezentuje svá stanoviska. ECB byl v roce 1998 udělen statut pozorovatele u Mezinárodního měnového fondu (MMF) a účastní se všech zasedání Výkonné rady MMF týkajících se témat spojených s Hospodářskou a měnovou unií. Účastní se jednání skupin zemí G7, G20 a Rady pro finanční stabilitu. Prezident ECB je zván na jednání Euroskupiny, neformální měsíční setkání ministrů financí států eurozóny.

17

http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/orga/html/or_012.cs.html

45

-

Statutární zprávy: Ve statutu Evropského systému centrální banky je zakotvena povinnost překládat zprávy. ECB vydává měsíční bulletin, konsolidovanou týdenní rozvahu Eurosystému a výroční zprávu.

-

Sledování finančních rizik:

Spadá sem posuzování rizik spojených s cennými

papíry. -

Vykonávání poradní funkce pro instituce Unie a vnitrostátní orgány: ECB přijímá „stanoviska“ k návrhům legislativy EU i jednotlivých států, které se dotýkají pravomocí ECB.

-

Provoz

informačních

systémů:

Provozní

systémy

usnadňují

provádění

decentralizovaných operací. Systémy poskytují „logickou“ podporu pro funkční integritu Eurosystému a zahrnují informační systémy, aplikace a postupy. Tyto systémy spojují národní banky prostřednictvím centra, které je umístěno v sídle ECB. -

Strategické a taktické řízení devizových rezerv ECB: Definice výhod poměru rizika a návratnosti devizových rezerv, řízení poměru rizika a návratnosti v souvislosti s převládajícími podmínkami na trhu a formulace investičních pokynů a celkového operačního rámce.“18

3.3. Organizační struktura ECB Výkonná rada má odpovědnost za kaţdodenní činnost. Provozní jednotky ECB jsou utříděny do organizačních sloţek (generální ředitelství a ředitelství), skládají se z odborů a sekcí. Organizační struktura odráţí prováděné úkoly, které lze rozdělit na základní procesy a podpůrné procesy. „Základní organizační složky

18

-

Bankovky (ředitelství)

-

Ekonomie (generální ředitelství)

-

Finanční stabilita (generální ředitelství)

-

Mezinárodní a evropské vztahy (generální ředitelství)

-

Platební systémy a tržní infrastruktura (generální ředitelství)

-

Právní služby (generální ředitelství)

-

Program T2S


46

-

Statistika (generální ředitelství)

-

Tržní operace (generální ředitelství)

-

Výzkum (generální ředitelství)

-

Stálé zastoupení ECB ve Washingtonu

Podpůrné organizační složky -

Poradci Výkonné rady

-

Informační systémy (generální ředitelství)

-

Interní audit (ředitelství)

-

Komunikace (ředitelství)

-

Lidské zdroje, rozpočet a organizace (generální ředitelství)

-

Sekretariát a jazykové služby (generální ředitelství)

-

Vnitřní záležitosti (generální ředitelství)“19

3.4. Rozhodovací orgány ECB Plnění úkolů ECB Udrţování inflace na nízké a stabilní úrovní je hlavním cílem Evropské centrální banky. Aby byl tento cíl splněn, musí být sledován hospodářský vývoj v eurozóně. A stav ekonomiky je ovlivňován rozhodnutími ECB. Tato rozhodnutí přijímají orgány ECB: -

Rada guvernérů,

-

Výkonná rada,

-

Generální rada.

Dokud nebudou mít všechny členské státy zavedeno euro jako svou měnu, tak bude generální rada zastávat svou funkci. Centralizovaný rozhodovací proces ECB je centrem centralizovaného procesu. Rada guvernérů, Výkonná rada i Generální rada ECB činí rozhodnutí nutná k tomu, aby mohl Eurosystém i ESCB plnit své úkoly. Decentralizované operace Rozdělení úkolů vychází z principů decentralizace u všech činností Eurosystému. „Národní centrální banky vykonávají operace měnové politiky, devizové operace, zajišťují vypořádání plateb a obchodů s cennými papíry, zadání výroby bankovek, jejich vydávání a následné zpracování. Hromadí pro ECB statistická data, spolupracují s ní na překladech a vydávání publikací a přispívají k hospodářské analýze a ekonomickému výzkumu.“20 19 20

http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/orga/html/or_005.cs.html http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/orga/html/or_015.cs.html

47

3.5. Rada guvernérů Členové Rada guvernérů je hlavním rozhodovacím orgánem. Radu tvoří: -

Členové Výkonné rady ECB,

-

Guvernéři/prezidenti všech národních centrálních bank eurozóny.

Rada guvernérů má pravomoc činit nejdůleţitější a strategicky významná rozhodnutí pro Eurosystém. Při rozhodování o měnové politice a dalších úkolech Eurosystému jednají členové Rady guvernérů jako nezávislé osoby. Rada zasedá dvakrát do měsíce, většinou první a třetí čtvrtek. Na prvním zasedání v měsíci jsou projednávána rozhodnutí ohledně úrokových sazeb. Bez práva hlasovat se můţe účastnit předseda Rady EU a jeden člen Evropské komise. Kaţdý člen Rady guvernérů má jeden hlas, pro přijetí rozhodnutí je potřeba většiny hlasů. Prezident ECB má rozhodný hlas v případě rovnosti hlasů. Na tiskové konferenci po prvním zasedání Rady guvernérů v měsíci se zveřejňují výsledky jednání. Rozhodnutí jsou také zveřejňována na internetových stránkách centrálních bank Eurosystému. Úkoly Rada guvernérů plní tyto úkoly: -

„Určuje měnovou politiku eurozóny,

-

Přijímá nařízení, která ECB může vydávat na základě Smlouvy nebo z pověření Rady EU,

-

Působí jako druhá a poslední instance pro odvolání třetích osob vůči rozhodnutím ECB, která byla přijata Výkonnou radou

-

Vydává obecné zásady pro operace národních centrálních bank s jejich zbývajícími devizovými rezervami a pro transakce zemí eurozóny s jejich devizovými provozními zůstatky,

-

Činí kroky nezbytné k tomu, aby zajistila dodržování obecných zásad a pokynů ECB, a určuje, které nezbytné informace mají poskytnout národní centrální banky,

-

Využívá práva k předkládání návrhů právních předpisů Unie a vykonává poradní funkce ECB,

-

Schvaluje vydávání eurobankovek a objem emise euromincí v rámci eurozóny,

48

-

Stanovuje pravidla potřebná pro standardizaci účtování a vykazování operací národních centrálních bank,

-

Přijímá zásady, kterými se řídí rozdělování měnových příjmů mezi národní centrální banky Eurosystému

-

Přijímá výroční zprávu ECB.“21

„Rada guvernérů je nejvyšším rozhodovacím orgánem ve věci organizace a fungování samotné ECB. Rada guvernérů přijímá Jednací řád Evropské centrální banky a je odpovědná za její finance, rozpočet a rozdělení ročního hospodářského výsledku.“22

3.6. Výkonná rada Je provozním rozhodovacím orgánem ECB a Eurosystému. Zasedá pravidelně jednou týdně. Členové Zasedá zde: -

Prezident ECB

-

Viceprezident ECB

-

Čtyři další členové

Členové jsou jmenováni. Jsou to uznávané osobnosti s profesionálními zkušenostmi v měnových a bankovních záleţitostech. Jmenováni jsou po konzultaci s Evropským parlamentem a Radou guvernérů ECB. Prezident ECB jako člen Výkonné rady předsedá zasedání Rady guvernérů, Generální rady a Výkonné rady ECB, zastupuje ECB a předkládá výroční zprávu ECB Radě EU a Evropskému parlamentu. Je také zván na zasedání Rady EU, ale pouze v případě jednání o záleţitostech Eurosystému. Dále je zván na jednání Euroskupiny, zasedání ministrů financi a hospodářství zemí eurozóny. Úkoly Hlavními úkoly jsou:

21 22

-

Připravování zasedání Rady guvernérů,

-

Provádění měnové politiky v eurozóně na základě rozhodnutí a obecných zásad,

-

Řízení kaţdodenní činnosti ECB

-

Vykonávání určitých pravomocí, včetně regulatorní činnost

http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/orga/html/or_016.cs.html http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/orga/html/or_016.cs.html

49

„Aktuální seznam členů Výkonné rady“23: -

Prezident ECB: Jean – Claude Trichet

-

Viceprezident ECB: Vítor Constâncio

-

Lorenzo Bini Smaghi

-

José Manuel González-Páramo

-

Jürge Stark

-

Gertrude Tumpel – Gugerellová

3.7. Generální rada Členové Sloţení : -

Prezident ECB

-

Viceprezident ECB

-

Guvernéři národních centrálních bank všech členských států EU (27)

Většinou zasedá jednou za tři měsíce. Jestliţe není stanoveno jinak, jsou rozhodnutí přijímána naprostou většinou. Povinnost prezidenta ECB je informovat Generální radu o rozhodnutí, která přijala Rada guvernérů. Činnost Generální rady je omezena přijetím eura všemi členskými státy. Úkoly Je to pouze „přechodný orgán“, který vykonává úkoly převzaté od Evropského měnového institutu. Povinnost: -

„Podávat zprávy o pokroku v oblasti konvergence (u členských států EU bez eura)

-

Plnit poradní funkci při nezbytných přípravách na stanovení směnných kurzů měn (zemí bez eura)

-

Dohlížet na fungování mechanismu směnných kurzů II (ERM II) a sledovat udržitelnost dvoustranných kurzových vztahů mezi eurem a každou ze zúčastněných měn zemí mimo eurozónu

23 24

-

Sloužit jako koordinační fórum měnové a kurzové politiky v EU,

-

Řídit mechanismus intervencí a financování ERM II

-

Přispívat k určitým činnostem, jako např. k poradní funkci ECB

-

Odpovídat za shromažďování statických údajů.“24

http://www.ecb.europa.eu/ecb/orga/decisions/eb/html/index.cs.html http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/orga/html/or_018.cs.html

50

3.8. Základní kapitál K 1.1.2011 činí základní kapitál ECB 10 760 652 402, 58 EUR. Základní kapitál se skládá z vkladů národních centrálních bank členských států EU. „Podíl každé národní centrální banky na tomto kapitálu se vypočítává podle klíče, který odráží rovným dílem podíl dané země na celkovém počtu obyvatel a na hrubém domácím produktu.“25 Podíly jsou upravovány kaţdých pět let, a kdyţ přistoupí nová země k EU. Národní centrální banky Eurosystému jsou povinny splatit svůj podíl na upsaném kapitálu v plné výši. Národní centrální banky zemí, které nejsou členy eurozóny, byly povinny splatit 7% svého podílu na upsaném kapitálu. V případě České národní banky se jedná o částku cca 5,84 mil. EUR. Podrobnosti k upisování základního kapitálu národních centrálních bank zemí eurozóny, ale i zemí mimo eurozónu je zobrazeno v přílohách č. 5 a 6.

3.9. Monetární politika V zemích Evropského hospodářského společenství bylo základem pro vytvoření měnové stability vznik Evropského měnového systému EMS v roce 1979. Dne 1.7.1999 dosáhla centralizace měnové politiky vrcholu a začala toho dne platit evropská měna – Euro. ECB plní funkci realizátora měnové politiky. Rozhodovací pravomoc v oblasti monetární politiky má Evropský systém centrálních bank. ESCB je tvořen ECB a centrálními bankami všech států, které se účastní EMU.

3.10. Evropský systém centrálních bank ESCB Skládá se z: -

Evropské centrální banky (ECB)

-

Národních centrálních bank všech 27 členských států EU.

Znamená to, ţe zahrnuje i centrální banky členských států EU, které zatím nezavedly euro, nebo mají zvláštní postavení (Dánsko, Velká Británie) či se na ně vztahuje výjimka (Švédsko a sedm z dvanácti členských států, které přistoupily v květnu 2004 k EU). Státy s výjimkou mají stále svou měnu a provádějí vlastní měnovou politiku a jejich centrální banky si zachovávají měnovou suverenitu.

25

http://www.ecb.de/ecb/orga/capital/html/index.cs.html

51

„Národní centrální banky zemí mimo eurozónu jsou však vázány zásadami měnové politiky zaměřené na stabilitu cen. Členství v ESCB znamená, že s Eurosystémem v různé míře spolupracují v několika oblastech, jako je účast v platebním systému TARGET2 a podpora při sběru statistických údajů. Kromě toho evropský mechanismus směnných kurzů II (ERM II) vytváří rámec pro spolupráci s Eurosystémem v oblasti měnové a kurzové politiky. Institucionálním fórem pro takovou spolupráci je Generální rada ECB.“26 Obrázek č. 7 Evropský systém centrálních bank Rada guvernérů

Guvernéři národních centrálních bank (NCB)

Centrální banky členů měnové unie

Generální rada

Výkonná rada

ECB

Guvernéři národních centrálních bank (NCB)

Centrální banky zemí, které nejsou členy měnové unie

Eurosystém Evropský systém centrálních bank (ESCB) Zdroj: BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles. Ekonomie evropské integrace. Vyd. 2. Praha : Grada Publishing, a.s., c2008. 480 s. ISBN 978-80-247-1807-1.

3.10.1. Výbory ESCB: -

Výbor pro účetnictví a měnový příjem AMICO - je poradním orgánem v oblasti účetnictví, finančního výkaznictví a rozdělení měnových příjmů

-

Výbor pro bankovky BANCO - poradní funkce v oblastech spojené s bankovkami a relevantní politikou, pomáhá při strategickém plánování výroby a emise bankovek.

-

Výbor pro bankovní dohled BSC

-

Výbor pro vnější komunikaci ECCO - pomáhá s externí komunikační politikou a komunikační politikou v rámci Eurosystému.

-

Výbor vnitřních auditorů IAC - vyvíjení společných standardů pro audity operací Eurosystému

-

26

Výbor pro mezinárodní vztahy IRC


52

-

Výbor pro informační technologii ITC - podílí se na vývoji, vytváření a správě sítí informačních technologií a komunikačních infrastruktur

-

Výbor pro právní záleţitosti LEGCO - poskytuje právní poradenství pro plnění statutárních úkolů ECB

-

Výbor pro operace na trhu MOC

-

Výbor pro měnovou politiku MPC - poradní funkce ve strategických a dlouhodobějších záleţitostech spojených s formulací měnové a kurzové politiky

-

Výbor pro platební styk a zúčtování PSSC

-

Výbor pro statistiku STC - poradní orgán při přijímání a sestavování statistických informací shromaţďovaných ECB

-

Konference ředitelů lidských zdrojů HRC - členové jsou vedoucí personálních oddělení všech centrálních bank států EU.

Nezávislost Je to nezbytný prvek, který napomáhá k udrţení cenové stability. Funkční nezávislost - Vyţaduje přesné určení primárního cíle s právní určitostí. Vybavenost centrální banky nezbytnými nástroji k dosaţení tohoto cíle, nezávisle na ostatních orgánech. Hlavním cílem ESCB je udrţování cenové stability. Institucionální nezávislost - ECB, národní centrální banky a ani členové rozhodovacích orgánů nesmí vyţadovat nebo přijímat pokyny od orgánů či institucí Unie, od vlád členských států či od jiného subjektu. Dále nesmí instituce, vlády a orgány ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů ECB a národních centrálních bank. Finanční nezávislost - Aby mohla Evropská centrální banka a národní centrální banky plnit svůj mandát musí mít přístup k dostatečným finančním zdrojům. ECB má vlastní kapitál, který národní centrální banky upsaly a splatily, tzn., ţe její rozpočet je nezávislý na ostatních institucích EU. Členské země nesmí stavět své národní centrální banky do situace, kdy by neměly dostatečné finanční zdroje k plnění úkolů souvisejících s ESCB i svých vlastních úkolů.

53

3.11. Eurosystém Zahrnuje ECB a národní centrální banky členských zemí EU, které přijaly euro. Eurosystém bude hrát hlavní úlohu do doby, neţ všechny členské země zavedou euro jako svou měnu. Skládá se z : -

ECB,

-

Národních centrálních bank členských států EU, které mají společnou měnu euro.

Je součástí ESCB. Eurosystém plní pro eurozónu funkce centrální banky. Důvody existence centrálního bankovního systému v Evropě -

Z pravomocí národních centrálních bank, jejich institucionálního uspořádání, infrastruktury, znalostí a výborných provozních schopností vychází koncepce Eurosystému.

-

Povaţovalo se za vhodné poskytnout úvěrovým institucím v kaţdém zúčastněném členském státě přístupový bod k centrálnímu bankovnímu systému.

-

Národní centrální banky byly nejvhodnějším místem pro plnění úlohy přístupového bodu Eurosystému z důvodu mnoţství zemí, jazyků a kultur.

Základní úkoly Měnová politika - Za vymezení a provádění měnové politiky eurozóny odpovídá Eurosystém. Měnová politika je jako součástí veřejné politiky vykonávána prostřednictvím operací na finančních trzích. Eurosystém musí mít plnou kontrolu nad měnovou bází, aby plnil tento úkol. Eurosystém můţe ovlivňovat podmínky a úrokové sazby na peněţím trhu. Devizové operace - Ovlivňují směnné kurzy a domácí podmínky likvidity. Podpora plynulého fungování platebních systémů - Prostředkem pro převádění peněz mezi úvěrovými a dalšími měnovými institucemi jsou platební systémy. Hlavní postavení ve finanční infrastruktuře hospodářství jim poskytuje tato funkce. „Držení a správa devizových rezerv - Jedním z nejdůležitějších důvodů pro správu portfolia devizových rezerv je zajištění dostatku likvidity pro ECB k provádění jejích devizových operací. Devizové rezervy ECB nyní spravují decentralizovaně ty národní centrální banky, které se rozhodly účastnit se provozních činností při správě devizových rezerv ECB. Tyto národní centrální banky jednají jménem ECB v souladu s pokyny ECB. I když si národní centrální banky spravují své devizové rezervy nezávisle, jejich operace na

54

devizových trzích nad určitou hranici podléhají schválení ECB, aby byla zajištěna konzistentnost s kurzovou a měnovou politikou Eurosystému.“27 Ostatní úkoly Sběr a sestavování statistických údajů - ECB sbírá za pomoci národních centrálních bank statistické údaje, které jsou důleţité pro plnění jejich úkolů. Statistické údaje jsou pouţívány např. pro měsíční rozhodnutí o základních úrokových sazbách, jelikoţ odráţejí současnou hospodářskou situaci v eurozóně. Obezřetnostní dohled a finanční stabilita - Sleduje finanční stabilitu, zjišťuje příčiny zranitelnosti a odolnost finančního systému eurozóny. Poskytuje konzultaci příslušným orgánům v otázkách návrhů a změn finančních pravidel a poţadavků dohledu. Podporuje udrţování finanční stability a efektivní řízení finančních krizí včetně úzkou spolupráci mezi centrálními bankami a orgány dohledu. Vydávání eurobankovek a zajišťování jejich důvěryhodnosti - Pouze eurobankovky a mince mají v eurozóně postavení zákonného platidla. Eurosystém musí zajistit plynulé a efektivní zásobování bankovkami a udrţovat důvěru veřejnosti v měnu. Důvěryhodnost je zajišťována díky vývoji systémů ochrany bankovek, bojem proti padělání a jeho sledováním, uplatňováním jednotných standardů kvality a ověřením pravosti při zpracování bankovek národními centrálními bankami, úvěrový institucemi a subjekty, kteří zpracovávají hotovost. Mezinárodní spolupráce - ECB se účastní jednání na mezinárodních fórech, na nichţ se projednávají otázky týkající se Eurosystému. O způsobu zastoupení Eurosystému v oblasti mezinárodní spolupráce rozhoduje prezident ECB. Rozdělení činností Rozdělení činností v rámci Eurosystému je zaloţeno na principu decentralizace. ECB se v přiměřené míře obrací na národní centrální banky se ţádostmi o provedení operací, které patří k úkolům Eurosystému. ECB a národní centrální banky dohromady podporují dosaţení společných cílů Eurosystému.

27


55

3.12. Národní centrální banky jako nedílná součást Eurosystému Národní centrální banky zemí eurozóny jsou nedílnou součástí Eurosystému, plní úkoly, které byly svěřené Eurosystému. Podílejí se na činnosti Eurosystému a ESCB tím, ţe jsou částí různých výborů Eurosystému/ESCB. Úkoly národních centrálních bank -

Provádění operací měnové politiky – poskytování peněz centrální banky komerčním bankám.

-

Provozní správa devizových rezerv ECB – provádí a vypořádá operace na trhu

-

Správa vlastních devizových rezerv

-

Provoz infrastruktur finančního trhu a platebních nástrojů a dohled nad nimi

-

Emise bankovek společně s ECB – ECB i národní centrální banky jsou emitentem bankovek

-

Shromaţďování statistických údajů a podpora činnosti ECB – pro plnění úkolů Eurosystému potřebuje ECB plno hospodářských a finančních údajů.

-

Funkce mimo Evropský systém centrálních bank

3.13. Porovnání Evropské centrální banky a Federálního rezervního systému v USA ECB a FED jsou stanoveny na základě podobných strategií měnové politiky. Největšími podobnost je v: -

Prioritě cenové stability

-

Ve stanovení podobných inflačních cílů.

3.13.1. Struktura ECB ECB je stvořena po vzoru německé Bundesbanky. ECB zahrnuje Radu guvernérů, Výkonnou radu a Generální radu. ECB řídí šest členů Výkonné rady ředitelů v čele s prezidentem a Radou. ECB spolupracuje s Evropským systémem centrálních bank. Evropský systém centrálních bank (ESCB) je sloţen z Evropské centrální banky a národních centrálních bank všech členských států EU

56

FED Modelem pro vznik bylo několik starších bank jako např. Švédská Riksbank, Bank of England a Banqueve Francii. FED se stal po druhé světové bance modelem pro znovu nastolení Bundesbank v Německu. Je vytvořen na bázi veřejné instituce. Základní kameny tvoří 12 nezávislých bank provozovaných soukromými subjekty. FED se skládá z Rady guvernérů a Federálního výboru pro otevřený trh. 3.13.2. Cíle ECB Má tři hlavní cíle: 1. Udrţovat cenovou stabilitu. 2. Podporovat obecné hospodářské politiky států EU. 3. Zajišťovat otevření trţního hospodářství. FED Čtyři hlavní cíle jsou: 1. Aplikovat měnovou politiku. 2. Dohlíţet a regulovat bankovní instituce. 3. Zachovávat stabilitu finančního systému. 4. Poskytovat finanční sluţby depozitním institucím, vládě USA a oficiálním zahraničním institucím. Hraje důleţitou roli při provozování národního platebního systému. 3.13.3. Měnová politika ECB Cenová stabilita je hlavním cílem měnové politiky. Cenová stabilita vede k niţší fluktuaci cenové hladiny, sniţuje prémie za inflační riziko a pomáhá odstranit reálné ekonomické náklady ovlivněné zkreslenou inflací. FED Hlavním cílem je podpora zaměstnanosti, stabilní ceny a střednědobých úrokových sazeb.

57

3.13.4. Nástroje měnové politiky ECB 1. Operace na volném trhu o Je to důleţitý nástroj pro řízení úrokových sazeb, likviditu trhu a signalizaci na další politické hnutí. 2. Standardní vybavení 3. Minimální rezervy o Poskytují stabilitu úrokových sazeb peněţního trhu. FED 1. Operace na volném trhu. 2. Diskontní sazba 3. Minimální rezervy o Definuje, jaké mnoţství finančních prostředků musí instituce drţet. Závěrem porovnání ECB a FEDu jsme došli k výsledku, ţe mezi ECB a FED je malé mnoţství rozdílů. Hlavní rozdíl je ve struktuře těchto institucí. FED se totiţ skládá z 12 nezávislých centrálních bank, které jsou provozovány soukromými subjekty a ECB je samostatná instituce, ale do ESCB, kterou zahrnuje monetární politika EU, patří centrální banky zemí eurozóny. FED se stal po druhé světové válce modelem pro Bundesbanku v Německu a ECB je tvořena podle vzoru Bundesbanky, tím můţeme říci, ţe částečně po vzoru FED. ECB se skládá ze tří orgánů, coţ je Rada guvernérů, Výkonná rada a Generální rada, ale FED zahrnuje pouze Radu guvernéru a Federální výbor pro otevřený trh. Porovnáním jsme zjistili, ţe největší podobnost obou institucí je v prioritě cenové stability a ve stanovení podobných inflačních cílů.

58

4. Narůstající krizové stavy v eurozóně V této kapitole se dostávám k popisu krizových stavů nejen v eurozóně, ale i v dalších státech. Jedná se o Latinskoamerickou krizi, Japonskou krizi, Asijskou krizi a krizi, která na nás dopadla v posledních letech.

4.1. Latinskoamerická krize V Latinské Americe bylo několik generací po sobě vystavováno otřesům měnových krizí, pádům bank, hyperinflace a záporným jevům finančního světa. Vlády si začaly půjčovat od zahraničních věřitelů, toto zapříčinilo krizi solventnosti a neschopnosti splácet dluhy, nebo k emitování bankovek a to vedlo k hyperinflaci. Koncem osmdesátých let to vypadalo, ţe se Latinská Amerika poučila. V Chile vládl diktátor August Pinechot, který zavedl hospodářské reformy, tyto se osvědčily a zůstaly v platnosti i poté, co se Chile vrátila v roce 1989 k demokracii. Reformy byly takového rozsahu, ţe společnosti vlastněné státem šly do privatizace, dovozní kvóty se zrušily a rozpočtové deficity se sniţovaly. Zkrocení inflace se stalo hlavním cílem. Tyto změny vedly k obnovení důvěry zahraničních investorů a k větší výkonnosti ekonomiky. V mediích se začalo mluvit o „nové“ Latinské Americe a o „mexickém zázraku“. V roce 1994 se, ale Mexiko propadlo do nejhlubší finanční krize tzv. tequilové krize a vyvolalo jednu z nejhorších recesí. Následky této krize putovaly celou Latinskou Amerikou a málem rozvrátily argentinský bankovní systém. 4.1.1. Tequilová krize Mexiko bylo po neuspokojivém hospodářském růstu na prahu recese. Pro záchranu se rozhodlo přistoupit k devalvaci pesa, tzn. sníţit v poměru k dolaru jeho hodnotu. Devalvace měla zajistit větší konkurenceschopnost mexického exportu a přesvědčit zahraniční investory, ţe mexická aktiva mají hodnotu a úrokové míry by pak mohly zase klesnout. Jenţe Mexiko porušilo pravidla devalvace a místo toho, aby devalvovalo v dostatečné míře, devalvovalo jen polovinu hodnoty, kterou jim doporučovali ekonomové. Dalším pravidlem, které porušili, bylo, ţe hned po devalvaci mají vysílat signály, ţe má vše pod kontrolou a vládní činitelé jsou zodpovědní lidé. Jenţe chování členů vlády bylo divné a nebylo vůbec uklidňující. Nový ministr financí vystupoval arogantně a vypadala to, ţe ho názory zahraničních věřitelů nezajímají.

59

Vláda také vše pokazila tím, ţe se o devalvaci radila s podnikateli a protiprávně jim poskytla informace. Následoval odliv kapitálu a mexická vláda musela upustit od fixního směnného kurzu. Ministr financí Serra Puche byl odvolán a Mexiko začalo vysílat správné signály. Peso se rychle propadlo na polovinu své hodnoty. Důvodem bylo zjištění zahraničních investorů, ţe Mexiko je riziková země a měli v plánu z investičních záměrů ustoupit. Mexiko konvertovalo miliardy svého krátkodobého dluhu do tzv. tesobonos, aby přesvědčily trh, ţe uţ dále devalvovat nebudou. Tesobonos byly pevně vázány na dolar. Peso bohuţel propadlo a objem dolarového dluhu vzrostl. Vládní finanční krize se dostala i do soukromého sektoru. Během roku 1995 se propadlo jak mexické HDP, tak i průmyslová výroba. Mnoho lidí přišlo o práci a velká část podnikatelů zkrachovalo. Bohuţel „tequilový efekt“ se rozšířil na většinu světa, hlavně do ostatních latinskoamerických zemi a zvláště do Argentiny. „Latinská Amerika nutně potřebovala dolary, kterými by mohlo Mexiko splatit Tesobony, které by v Argentině umožnili tisknout pesa a půjčovat je svým bankám“28 „Z prostředků Měnového stabilizačního fondu a dalších zdrojů byl Mexiku poskytnut úvěr ve výši padesáti miliard dolarů a situace se konečně stabilizovala. Světová banka pomohla Argentině a vyčlenila na podporu místních bank dvanáct miliard dolarů. „29

4.2. Japonsko Japonsko bývalo velmi úspěšné, jeho průmysl budil obdiv a respekt. V devadesátých letech procházelo

Japonsko

hospodářským

poklesem

proloţeným

krátkým

obdobím

hospodářského růstu, po kterém následovaly hluboké recese. Japonský průmysl vyprodukoval v roce 1998 méně neţ v roce 1991. Během let 1953 – 1973 prošlo zásadní ekonomikou transformací. Během dvou desetiletí se zemědělský národ stal největším světovým vývozcem oceli a automobilů. V Japonsku vzrostla ţivotní úroveň a Tokio se proměnilo v největší a nejdynamičtější metropolitní

28

KRUGMAN, Paul. Návrat ekonomické krize. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, spol. s r.o., c2009. 168 s. ISBN 978-80-7021-

984-3. 29


984-3.

60

oblast. Japonské výrobky zaplavovaly západní trhy, hlavně automobily a spotřební elektronika. V té době rostlo nejrychleji, ale po roce 1973 zaţilo prudké zpomalení. Na počátku devadesátých let se ceny půdy začaly šplhat vzhůru. Došlo to tak daleko, ţe vznikla „bublinová ekonomika“. „Bublinová ekonomika“ znamená, ţe se i ti nejrozumnější investoři nechají ovlivnit všeobecnou hysterií. V sedmdesátých letech spekulativní investice do nemovitostí málem přivodili bankovní krizi, ale situace byla zachráněna prudkým nárůstem inflace. "Japonská bublina byla jednou z několika vln spekulativních horeček, které v osmdesátých letech postihly svět. Japonské banky častěji, než jiné půjčovaly více a méně hleděly na to, o jakého dlužníka jde. V roce 1990 začala Japonská centrální banka zvyšovat úrokové sazby. V roce 1991 začaly ceny půdy a i akcií prudce klesat. Japonsko prochází v průběhu desetiletí „růstovou recesí“. K „růstové recesi“ dochází, když hospodářství roste, ale tento růst není dost rychlý na to, aby dokázal udržet krok se zvyšujícím se ekonomickým potenciálem země, takže stále více a více strojů a dělníků zůstává bez práce. Japonsko zažilo deset let trvající růstovou recesi, díky níž se dnes (rok 2009) nachází tak hluboko pod úrovní, jaké mohou dosáhnout, až to hraničí se zcela novým fenoménem – růstovou depresí.“ 30 V devadesátých letech 20. století úrokové sazby v Japonsku padaly na nulu, a ekonomika padala dál. Japonská veřejnost nebyla ochotna utrácet tolik, aby ekonomika mohla jet na plný výkon, a to i při nulových úrokových sazbách. Japonsko tedy podle ekonomů padlo do „pasti likvidity“. Japonsko sníţilo své úrokové sazby na nulu velice pomalu, ale aţ po zhroucení bublinové ekonomiky. V průběhu devadesátých let si Japonsko půjčilo peníze na budování silnic a mostů. Při tomto budování vzniklo spoustu nových pracovních míst a ekonomika byla oţivena. V roce 1991 měla vláda velký přebytek jenu. A v roce 1996 uţ byl deficit. Velkým problémem Japonska bylo, ţe klesal počet lidí v produktivním věku a počet důchodců rychle rostl. V roce 1997 se zvýšili v Japonsku daně, coţ mělo pomoci sníţení rozpočtového deficitu. Ekonomika však rychle upadala do recese.

30


984-3.

61

V roce 1998 byl zaveden program veřejných financí. Japonské banky v době bublinové ekonomiky poskytly spoustu rizikových úvěrů a v době dlouhodobé stagnace k nim přibyly další, kdy dluţníci přestali být schopni splácet závazky. V roce 2003 Japonské hospodářství jevit známky oţivení. Reálné HDP začalo růst, nezaměstnanost se sníţila a deflace ustoupila. Nejvíce se v Japonsku zvýšil export. Z růstu Čínského hospodářství mělo prospěch i Japonsko, protoţe spousta čínského zboţí obsahovala japonské komponenty. Bohuţel v roce 2009 je úroková sazba úvěrů splatných na poţádání pouze 0,5%. Bank of Japan měla minimální prostor ke sniţování této úrokových sazeb. Jestliţe bude recese hluboká, ocitne se Japonsko znovu v pasti.

4.3. Asijská krize V roce 1997 došlo k devalvaci thajského bahtu a to spustilo finanční lavinu, která sebou vzala většinu Asie. Do počátku devadesátých let pocházela většina investic z úspor Thajců. Veliké továrny vyrábějící na export byly financovány z peněz zahraničních investorů. Menší podniky byly financovány z půjček podnikatelů a nové kancelářské a obytné budovy byly stavěny z bankovních vkladů thajských domácností. V roce 1991 se vyšplhal Thajský dluh výše, neţ je roční objem exportu. Ze zahraničí proudily do Asie další půjčky a docházelo k úvěrové expanzi, která podporovala vlnu nových investic. Stavěly s kancelářské budovy a bytové domy, ale další investice v oblasti nemovitostí a cenných papírů byly spekulativní. Na začátku roku 1996 se ekonomiky Jihovýchodní Asie začaly podobat „bublinové ekonomice“. Banky se snaţili příliv kapitálu korigovat, ale neúspěšně. Finanční a úvěrová expanze dosáhla svých mezí. Vysoké investice s prudce rostoucími výdaji solventních spotřebitelů vedly ke zvýšení dovozů. Hospodářství se rychle rozvíjelo a umoţnilo růst platů, coţ se, ale odrazilo na konkurenceschopnosti thajského exportu. Růst exportu se zastavil a výsledkem byl velký deficit obchodní bilance. Půjčky se začaly pouţívat pro financování dovozu zboţí.

62

4.3.1. 2. červenec 1997 Přestaly být stabilní trhy tam, kde Thajsko nacházelo odbytiště pro své zboţí. Krachovaly spekulativní investice financované přímo i nepřímo z levných zahraničních úvěrů. Ještě před 2. červencem klesaly ceny akcií a pozemků pod úroveň do největší konjunktury. Problémy centrální bance přinášelo zpomalení přílivu zahraničních půjček. Sníţila se poptávka po bahtu tím, ţe byl niţší příliv dolarů a jenů do země. Aby Thajská banka zabránila znehodnocení bathu, přistoupila k intervencím na devizovém trhu a za dolary a jeny nakupovala baht. Thajské vládě se nechtělo nechat baht znehodnotit, ale nechtěla přistoupit ani k opatřením, které by pokles devizových rezerv zastavila. A tak vyčkávala. Šlo, ale o náběh na měnovou krizi. Dokud byl směnný kurz bahtu vůči dolaru stabilní, nabízely se úrokové sazby, které byly vyšší neţ ve Spojených Státech. Kdyţ to, ale vypadalo, ţe dojde k devalvaci, začali se půjčovat bahty a očekávalo se, ţe dolarová hodnota dluhů rychle poklesne. Vytvářely se rezervy v dolarech, kdyby hodnota aktiv v bahtech zase vzrostla. Místní podnikatelé si půjčovali bahty a splácely dolarové půjčky. „Začala se rozjíždět měnová krize tím, že se prodávaly bahty a nakupovaly zahraniční měny. To pro Thajskou banku znamenalo, že musela nakupovat více bahtů, aby měnu udržela, čímž se stále více ztenčovaly její devizové rezervy. To vedlo k přesvědčení, že bude zapotřebí baht devalvovat. Dne 2. července 1997 nechali Thajci baht padnout. Baht se propadl hluboko z důvodu „paniky“. V Thajsku a Indonésii došlo k nátlakům na banky. Vznikl začarovaný kruh znehodnocování peněz a poklesu důvěry v bankovní sektor.“31 Obrázek č. 8 Začarovaný kruh finanční krize ZTRÁTA DŮVĚRY

POKLES HODNOTY MĚNY, ZVÝŠENÍ ÚROKOVÝCH SAZEB, EKONOMOMICKÝ PROPAD

FINANČNÍ PROBLÉMY PODNIKŮ, BANK I DOMÁCNOSTÍ

Zdroj: KRUGMAN, Paul. Návrat ekonomické krize. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, spol. s r.o., c2009. 168 s. ISBN 978-80-7021-984-3. 31

KRUGMAN, Paul. Návrat ekonomické krize. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, spol. s r.o., c2009. 168 s. ISBN 978-80-7021-984-3.

63

Škody utrpěly také Malajsie a Indonésie. Malajsie měla obrovské schodky běţného účtu platební bilance. Indonésie připustila znehodnocení měny. Během 3 měsíců se Indonésie ocitla v horší situaci, neţ ostatní státy jihovýchodní Asie. Krize se rozšířila aţ do Jiţní Koreje.

4.4. Vznik celosvětové krize Příčiny ekonomické krize vznikají na Finančních trzích, bohuţel neexistuje centrální banka USA, která by dokázala nastolit rovnováhu na finančních trzích. Spekulace vznikají kvůli volně plovoucím kurzům, po kterých následuje turbulence na finančních trzích, bankovní instituce ztrácí likviditu. Je to stav, kdy turbulence z finančních trhů můţe proniknout do reálné ekonomiky. Hlavní příčiny vzniku krize 1. Chronický deficit obchodní bilance USA -

Deficit vznikl po pádu Bretoonwoodských dohod a trvá aţ do současnosti. K deficitu došlo kvůli mnohanásobnému zvýšení ceny ropy a následná výnosnost kapitálu zemí závislých na dovozu ropy se sníţila.

2. Zhroucení tzv. trhu s hypotékou (rok 2005/2006) -

Prvotní příčinou ke spuštění krize bylo prasknutí nemovitostní bubliny v USA, která vyvrcholila v letech 2005 – 2006. Následně se zvýšili výchozí sazby amerických hypotečních úvěrů s proměnlivou úrokovou sazbou. V předchozích letech byly nízké úrokové sazby k hypotečním úvěrům, které nalákaly lidi, aby si braly hypotéky. Poté se v USA začaly obrovskou rychlostí stavět nové domy. Díky nízkým úrokovým sazbám začala USA ţít na dluh, byly dále poskytovány půjčky všeho druhu. Začal se vytvářet tlak na růst cen nemovitostí, tento růst však neodpovídal realitě trţního prostředí. Začaly se také objevovat nové finanční instrumenty MBS a CDO. Tyto instrumenty byly odvozeny od hypotečních úvěrů a cen nemovitostí. Investoři po celém světě vydělávali na rychle se rozvíjejícím nemovitostním trhu. Do těchto instrumentů investovala spousta finančních institucí velkou část svých prostředků a neřešila rizikovost. V době, kdy spadly ceny nemovitostí, utrpěly finanční instituce ztráty. Problémem bylo, ţe ceny nemovitosti měly niţší hodnotu, neţ hypotéky. Nastala platební neschopnost.

64

3. Nesoulad trţních cen akcií na hlavních světových burzách s jejími vnitřními hodnotami -

Týká se tzv. bublin na kapitálových trzích. Mezi trţní hodnotou akcie a vnitřní cenou vznikal obrovský nesoulad př. Greesnpans Bubles. Bubliny na kapitálových trzích se objevují vţdy, kdyţ dochází k zavedení nových oborů na burzách. Dnes se to např. týká nanotechnologie a genetického inţenýrství.

4. Dlouhodobý nesoulad mezi investicemi a úsporami v hlavních trţních ekonomikách (USA) -

V USA raději lidé své volné peněţní prostředky investují, jelikoţ mají vidinu většího zisku. Lidé nejsou zvyklý si ukládat své prostředky na běţné účty. Proto vzniká dlouhodobý nesoulad.

4.4.1. Islandská finanční krize Na počátku 21. století byly Islandské banky symbolem globálního růstu úvěrové aktivity a expandovaly do zahraničí. Od roku 2004 vzrostla aktiva tři největších bank pětinásobně. Bohuţel tento růst byl za cenu velkého zadluţení. Zahraniční investoři nakupovali Islandskou korunu, jelikoţ byla vysoko úročena a oni hledali moţnosti vysokého zhodnocení svého kapitálu. V létě 2007 se zhoršila v důsledku americké hypoteční krize situace na úvěrových trzích. V roce 2008 kurz Islandské koruny prudce kles. Tento pokles velmi prodraţoval bankám splácení dluhů v zahraničních měnách. Krize vypukla v září roku 2008. Banky Glitnir a Landsbanki musely být zestátněny. Bankovní systém Island téměř přestal fungovat. Banka Kaupthing, byla největší islandskou bankou, obdrţela půjčku 500 milionů euro z Islandské národní banky. Jelikoţ Islandská vláda po převzetí bank, neměla dostatek kapitálu, musela vyjednávat o půjčce na zvýšení devizových rezerv. Island získal úvěr od Mezinárodního měnového fondu, tento úvěr má pomoci obnovit důvěru k islandské ekonomice, stabilizovat měnu, posílit státní pokladnu a restrukturalizovat bankovní systém. Nově zvolený parlament rozhodl o podání přihlášky do Evropské unie. 4.4.2. Řecká krize Řecko je označováno jako „slabý článek“ v eurozóně. Patří k zemím s nejniţší úrovní HDP na obyvatele. V mezinárodním obchodu je zapojeno sluţbami (cestovní ruch a námořní doprava), speciálními zemědělskými a potravinářskými produkty (bavlna, tabák, víno, olivový olej, hrozinky), surovinami (bautix, hliník a jeho produkty) a produkty průmyslové výroby.

65

„V roce 2008 negativní dopad globální krize pocítilo spoustu zemí. Řecko prožívalo stále období hospodářského růstu. V posledním čtvrtletí roku se začaly objevovat náznaky krize. Tehdejší vláda přijala protikrizová opatření v podobě balíčků, z nichž první byl schválen balíček opatření na ochranu bankovních úvěrů a vkladů a balíček na podporu bankovního sektoru v celkové hodnotě 28 mld. EUR.“32 Dopad globální krize se projevil v roce 2009. „Růstová ekonomika klesla pod nulu (-2,3 % HDP), průmyslová výroba klesla o 9,4 %, objem stavební výroby o 25,9 %, tržby z cestovního ruchu o 18,5 % a maloobchodní obrat meziročně o 10,7 %. Prohloubila se recese a zhoršil se stav řeckých financí. Protikrizová opatření vlády se ukázala jako nedostatečná a nákladnost veřejného sektoru prohloubila fiskální nerovnováhu země.“33 V říjnu roku 2009 byla zvolena nová vláda, která měla za prioritu zvýšení transparentnosti, potírání korupce a klientelismu na všech úrovních veřejné správy, stabilizaci veřejných financí a oţivení trhu. Nastaly silné spekulační tlaky na řecké státní obligace na mezinárodních finančních trzích a na společnou evropskou měnu. Vznikly také obavy z bankrotu řecké státní pokladny. Řecká vláda předloţila v lednu 2010 Evropské komisy aktualizovaný Program stability růstu na léta 2010 – 2013. Zde se zavázala ke sníţení rozpočtového deficitu pod 3 % HDP do roku 2012. První balíček, který program zahrnoval, obsahoval úsporná opatření, která předpokládaly omezení nákladů veřejného sektoru včetně mzdových škrtů a zvýšení spotřebních daní. Spekulační tlaky na řecké veřejné obligace se prohloubily, protoţe finanční trhy zareagovaly nedůvěřivě na tento balíček. Další balíček úsporných opatření byl přijat v březnu. Tento balíček zahrnoval zvýšení koeficientů DPH, druhé zvýšení spotřebních daní, další mzdové škrty ve veřejném sektoru. „Situaci vyhrotilo zveřejnění dalšího navýšení rozpočtového deficitu za rok 2009 na 13,6 % HDP, Eurostat však nevyloučil jeho další navýšení. Stupňující se spekulační tlaky na řecké obligace provázel rekordní nárůst úrokové míry, ratingové agentury opakovaně snížily hodnocení řecké kredibility a finanční trhy odmítly Řecku poskytnout úvěry za přijatelnou cenu. Země se ocitla na pokraji bankrotu“34 V dubnu 2010 poţádala vláda evropské partnery o aktivaci podpůrného finančního mechanismu EK, ECB a MMF. Na začátku května byl schválen třetí balíček drastických úsporných opatření. Dne 6.5 řecký parlament schválil zákon „Opatření k aplikaci 32

http://www.businessinfo.cz/cz/sti/recko-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000795/ http://www.businessinfo.cz/cz/sti/recko-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000795/ 34 http://www.businessinfo.cz/cz/sti/recko-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000795/ 33

66

podpůrného mechanismu řecké ekonomiky ze strany ČS Eurozóny a MMF“. Tento zákon upravuje podmínky související s čerpáním podpůrné půjčky. Půjčka je 110 mld. EUR. Půjčka je čerpána v průběhu let 2010 – 2012 ve 12 dávkách. V listopadu 2010 zveřejnil Eurostat konečné hodnoty rozpočtového deficitu za léta 2006 – 2009. Vyplývá z nich, ţe deficit činil 36,15 mld. EUR, tj. 15,4 % HDP a veřejný dluh byl 126,8 % HDP. V roce 2011 odsouhlasila eurozóna na summitu v Bruselu sníţení úroků z úvěru, který poskytla předluţenému Řecku. Řekové dostali více času na jejich splacení. 4.4.3. Problémy Irska V září roku 2010 se z pohledu vývoje finančních trhů Irsko stále více podobalo Řecku. Hned na počátku dluhové krize v prosinci 2009 sáhlo Irsko k úsporným opatřením. Irsko zúţilo veřejné výdaje 5 měsíců před schválením celosvětového záchranného balíku pro zadluţené země, coţ investoři ocenili. „Problémem Irska je velký nárůst státního dluhu, související s náklady na ozdravení bankovního sektoru ve výši až 100 miliard eur.“35 V listopadu 2010 poţádalo Irsko o finanční pomoc. Jeho ţádost byla ministry financí schválena a částka 80 aţ 90 miliard eur, která byla schválena, dostane Irsko od evropského stabilizačního fondu a MMF. Irská vláda i přesto musí zavést úsporná opatření. „Irsko se do problémů dostalo kvůli potížím největších irských bank během finanční krize. Během ní irská vláda poskytla neomezené záruky za banky, což následně vedlo k hrozbě státního bankrotu“36 Irsko má stále problémy a ţádalo o sníţení úroků, bohuţel neúspěšně, kvůli roztrţce mezi irským premiérem a dalšími politiky. Prezident Sarkozy a německá kancléřka Merkelová chtěli výměnou za sníţení podmínek pro sníţení úroků zvýšit irské daně pro firmy. Růst daní, ale irský premiér odmítl. 4.4.4. Šíření krize eurozóny Současná situace se zhoršila kvůli šíření obav z případné restrukturalizace řeckého dluhu. Restrukturalizace můţe ohrozit některé banky a státy eurozóny by přišly o část peněz, jeţ Řekům poskytly jako pomoc. Situace španělských bank je horší. Velmi se zvýšil objem nesplacených úvěrů, který je cca 112 miliard eur (2,7 bilionu korun). Další země, která má problémy je Portugalsko. Portugalsko bude pravděpodobně další zemí, která bude muset poţádat o finanční pomoc. 35 36

http://hn.ihned.cz/c1-46673380-irsko-dalsi-dejstvi-recke-tragedie http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/svet/pomoc-irsku-uklidnila-financni-trhy_186704.html

67

„V roce 2013 by měl nahradit Evropský stabilizační mechanismus (ESM) současný záchranný fond eurozóny. Fond bude disponovat prostředky ve výši 700 miliard eur, z nichž se budou zachraňovat země s dluhovými problémy.“37 4.4.5. Japonsko v současnosti Během posledních tří let Japonská ekonomika začala vykazovat první růst. Ale i přes oţivení se Japonsko z hlediska velikosti ekonomiky propadlo na třetí místo na světě. Čína jej předstihla. Dne 11.3.2011 postihlo Japonsko rozsáhlé zemětřesení a následovala obrovská vlna tsunami. Investoři se obávají, jaký dopad bude mít tato přírodní katastrofa a začali se zbavovat japonských akcií, tokijská burza se propadla o 7,5%, coţ je nejhlubší jednodenní ztráta od vrcholu finanční krize v říjnu 2008. Japonská banka poskytla rozsáhlé finanční injekce a uvolnila měnovou politiku. Centrální banka poskytla bankovnímu systému 15 bilionů jenů. Tato injekce má zabránit růstu krátkodobých úrokových sazeb a zmírnit paniku na finančních trzích. Na tokijské burze padají ceny akcií japonských průmyslových výrobců, zejména automobilek, elektronických firem a ropných rafinérií, které musely po zemětřesení uzavřít své klíčové továrny. Velké obavy vyvolává také dlouhodobější dopad poškození jaderných elektráren na dodávky elektrické energie. Obavy také vyvolává velká radiace, která se v posledních dnech naštěstí ustálila. Bohuţel nikdo neví, jak se vypořádá moře s radioaktivní vodou, která do něj byla vypouštěna.

37

http://ekonomika.idnes.cz/nemecko-oznacilo-podminky-zachranneho-fondu-eu-za-protiustavni-p84/eko_euro.aspx?c=A110413_112054_eko_euro_fih

68

ZÁVĚR Spojení Evropy do Evropské unie má řadu výhod i nevýhod. Výhody jsou takové, ţe v době krize nějakého státu Evropské unie mu bude poskytnuta pomoc. Jako byla poskytnuta finanční pomoc Řecku a Irsku. Další výhodou je, ţe Evropa je semknuta a nehrozí ţádné válečné konflikty. Velkou výhodou je také, ţe se nemůţe uţ ukázat ţádný diktátor, který by chtěl Evropu sjednotit násilně. Evropa je sjednocena dobrovolně a pro vstup do Evropské unie se musí poţádat, ale Evropská unie si určuje podmínky, které musí kaţdý stát splnit. Tyto podmínky jsou pro některé státy velmi obtíţné, nejobtíţnější podmínky jsou dány pro vstup do eurozóny a přijetí eura za svou měnu. I po vstupu do EU a eurozóny se musí podmínky stále dodrţovat. Proto cílem této práce bylo seznámit se blíţe se Evropskou unií, jejími orgány a vývojem a poukázat na některé moţné aspekty příčiny vzniku krize. Kaţdá kapitola práce proto obsahuje velmi podrobný popis této problematiky. V první kapitole jsme se přesvědčily o velmi rozsáhlé historii Evropské unie, která sahá aţ do poválečného období, kdy nastaly první důvody, ke sjednocení Evropy, coţ bylo zabezpečení míru na Evropském kontinentě. Vše začalo v roce 1948, kdy byla vytvořena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci a Evropská platební unie. V současné době Evropská unie zahrnuje 27 členských států a další státy jsou jako kandidátské. Evropská unie, také zaloţila eurozónu, do které patří státy, které přijaly za společnou měnu euro a účastní se společné měnové politiky. Euro také procházelo od počátku vývojem, nejdříve platilo pouze v bezhotovostním platebním styku a později začalo platit v hotovostním. Druhá kapitola nám představila instituce Evropské unie, ale jelikoţ je institucí spoustu zaměřila jsme se zde pouze na ty nejpodstatnější. Velká část této kapitoly je věnována tzv. „Velké pětce“, která zahrnuje Evropský parlament, Evropský soudní dvůr, Radu Evropské unie, Evropskou komisy a Evropskou radu. Ve třetí kapitole jsme se dozvěděli o hlavní instituci EU, coţ je Evropská centrální banka. Zaměření je na monetární politiku, která zahrnuje Evropskou centrální banku a Evropský systém centrálních bank. Do tohoto systému jsou zahrnuty centrální banky zemí eurozóny. Abychom měli srovnání ECB s jinou institucí, je zde vybrán Federální rezervní systém, který je institucí USA. Při zkoumání rozdílů jsme zjistili, ţe mají podobné části jako prioritu v cenové stabilitě a stanovení podobných inflačních cílů. Rozdíl je ve struktuře, FED se zaměřuje na trochu jiné cíle neţ ECB. 69

V poslední kapitole je poukázáno na krizi a její počátek. Jsou zde představeny krize, které byly ještě před celosvětovou krizí v roce 2007. Upřesnilo se zde také proč, a jak začala vznikat krize v USA. Je zde také upozorněno na další rozšíření krize do zemí EU. Toto rozšíření nebylo předpokládáno. Největší země, které měly problémy, bylo Řecko, Irsko a Island, který nepatří do EU. Island nakonec musel restrukturalizovat bankovní systém. Řecko dostalo finanční pomoc, ale tento rok (2011), ţádalo Řecko o sníţení úroků z této pomoci a o odloţení splátek. Tato ţádost byla schválena. Dalším problémem jsou dopady krize na další státy, jako jsou Irsko, Portugalsko a Španělsko. Problém krize je také zaměřen na současné Japonsko, které mělo problémy i před zemětřesením a vlnou tsunami, která ho zasáhla v březnu tohoto roku. Podle mého názoru, by se země časem měly z krizí dostávat, ale bude to trvat delší dobu. Evropská unie, která navrhla na rok 2013 Evropský stabilizační mechanismus je velmi dobrým nápadem, jelikoţ díky tomuto mechanismu by se státy neměly dostat do takové krize, v jaké jsou v současné době.

70

Seznam použité literatury a zdrojů Bibliografie 1. KRUGMAN, Paul. Návrat ekonomické krize. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, spol. s r.o., c2009. 168 s. ISBN 978-80-7021-984-3. 2. BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles. Ekonomie evropské integrace. Vyd. 2. Praha : Grada Publishing, a.s., c2008. 480 s. ISBN 978-80-247-1807-1. Webové stránky 1. www.euroskop.cz 2. www.knoweurope.cz 3. www.zavedenieura.cz 4. www.ecb.int 5. www.finance.cz 6. www.ecb.europa.eu 7. www.wikipedie.cz 8. www.ekonomika.ihned.cz 9. www.tyden.cz 10. www.bussinesinfo.cz

Seznam obrázků Obrázek č.1 Tři pilíře .......................................................................................................... 14 Obrázek č.2 Eurobankovky ................................................................................................ 23 Obrázek č.3 Euromince ...................................................................................................... 24 Obrázek č.4 Madridský scénář zavedení eura .................................................................... 26 Obrázek č.5 Scénář Big Bang zavedení eura ...................................................................... 27 Obrázek č.6 Scénář Phasing Out zavedení eura ................................................................. 58 Obrázek č.7 Evropský systém centrálních bank ................................................................. 52 Obrázek č.8 Začarovaný kruh finanční krize ...................................................................... 62

Seznam tabulek Tabulka č.1 Koš ECU .......................................................................................................... 12 Tabulka č.2 Harmonogram HMU........................................................................................ 17 Tabulka č.3 Lhůty centrálních bank eurozóny pro výměnu národních bankovek a mincí .. 25

71

Seznam příloh Příloha č. 1 Chronologie od roku 1948 do roku 2005 Příloha č. 2 Zastoupení jednotlivých států v Evropském parlamentu Příloha č. 3 Počet zaměstnanců v národních centrálních bankách a v Evropském systému centrálních bank v roce 2002 Příloha č. 4 Finanční dohled v členských státech Evropské unie, červenec 2003 Příloha č. 5 Národní centrální banky zemí eurozóny (k 1.1.2011) Příloha č. 6 Národní centrální banky zemí mimo eurozónu (k 1.1.2011)

Seznam zkratek EHS – Evropské společenství EMS – Evropský měnový systém ERM – Mechanismus směnných kurzů OEEC – Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci EPU – Evropská platební unie ESUO – Evropské společenství uhlí a oceli ECU – Evropská měnová jednotka ESVO – Evropské sdruţení volného obchodu JEA – Jednotný evropský akt ES – Evropské společenství SZBP – Společná zahraniční a bezpečnostní politika SVV – Spravedlnost a vnitřní věci HDP – Hrubý domácí produkt HMU – Hospodářská a měnová unie EFRR – Evropský fond pro regionální rozvoj ESF – Evropský sociální fond FNOR – Finanční nástroj pro orientaci rybolovu EZOZF – Evropský zemědělský orientační a záruční fond ECB – Evropská centrální banka CB – Centrální banka EHSU – Evropský hospodářský a sociální výbor ESCB – Evropský systém centrálních bank FED – Federální rezervní systém 72

Příloha č. 1

Chronologie od roku 1948 do roku 2005 Rok 1948

Datum 16. dubna

Událost OEEC

1950

9. května

1952

1. ledna

Schumanův plán ESCUO

1952

27. května

EDC

1953

9. května

EPC

1957

25. března

EHS

1959

21. července

ESVO

1962 1968

1. ledna 1. července

1969

1.-2. prosince

SZP Dokončení celní unie Začala úspěšná měnová integrace

1972

22. července

1973

1. ledna

1974

9.-10. prosince

1978

6.-7. července

1981

1. ledna

Dohoda o volném obchodu mezi ES a ESVO 1. kolo rozšíření

Ustanovena Evropská rada Zaloţení Evropského měnového systému 2. kolo

Výklad Byla zaloţena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Schuman navrhuje vytvoření Evropského sdruţení uhlí a oceli, 9. Května se slaví „Den Evropy“ ESCUO bylo ustanoveno na dobu v délce 50 let, platnost dne 23. červenec 2002 Šestka podepsala Smlouvu zakládající Evropské společenství obrany Je uveřejněn plán vytvoření Evropského politického společenství. Šest zemí podepsalo v Římě smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii. EHS bylo spuštěno 1. Ledna 1958. Evropská sdruţení volného obchodu bylo zřízeno Stockholmskou úmluvou mezi Rakouskem, Dánskem, Norskem, Portugalskem, Švédskem, Švýcarskem a Velkou Británií. ESVO vstoupilo v platnost 30. Května 1960. Odstartovala Společná zemědělská politika. V rámci EHS je dokončena celní unie a byl zaveden společný vnější tarif. Vedoucí političtí představitelé EHS se na evropském summitu v Haagu dohodli na vytvoření jednotného trhu, urychlení procesu integrace a vytvoření Hospodářské a měnové unie od roku 1980. Podepsání dohod o volném obchodu s Rakouskem, Islandem, Portugalskem, Švédskem a Švýcarskem.

Ze Šestky se stává Devítka. Do ES vstupuje Dánsko, Irsko a Velká Británie. Přístupové smlouvy 22. Ledna 1972. EHS podepisuje dohody o volném obchodu s Norskem (v květnu) a Finskem (v říjnu). Na summitu v Paříţi se vedoucí političtí představitelé ES rozhodli, ţe se budou scházet pravidelně jako Evropská rada. Na zasedání Evropské rady v Brémech byl zřízen Evropský měnový systém (EMS) a evropská měnová jednotka (ECU). Připojení Řecka.

1985

14. června

1986

1. ledna

1986 1990

17. a 28. Února 1. července

1990

10. října

1991

1992

7. února

1992

2. května

1993

21. – 22. Června

1994

1. ledna

1994 1995

9.- 10. prosince 1. ledna

1997

2. října

1998

1. – 2. května

1998 1999

1. června 1. ledna

2000 2002

7. – 9. prosince 1. ledna

2002

Únor

2003

20. června

rozšíření ES92 Bílá kniha 3. kolo rozšíření 1. fáze EMU Znovusjedn ocení Německa První Evropské dohody Maastrichts ká smlouva

Země SVE se mohou připojit, aţ budou připravené 2. fáze EMU

Komise představila Cockfieldovu Bílá knihu o dokončení jednotného trhu (předloha pro Jednotný evropský akt) Připojení Španělska a Portugalska. Je podepsán Jednotný evropský akt. Smlouva vstoupila v platnost 1. Července 1987. Začíná první fáze Hospodářské a měnové unie (EMU). Německo je opět sjednoceno a spolkové země bývalé Německé demokratické republiky vstupují do ES. ES podepsalo Evropské dohody s Polskem, Maďarskem a Československem; Evropské dohody s ostatními zeměmi SVE byly uzavřeny v roce 1995 V Maastrichtu byla podepsána Smlouva o Evropské unii, která zakládá EU. Smlouva vstoupila v platnost 1. Listopadu 1993. ES a ESVO podepsaly dohodou o vytvoření Evropského hospodářského prostoru EHP. Vedoucí představitelé EU rozhodli, ţe země SVE s uzavřenými Evropskými dohodami mohou vstoupit do EU, aţ splní Kodaňská kritéria. Začala druhá fáze Hospodářské a měnové unie. Evropská rada v Essenu odsouhlasila strategii východního rozšíření. Připojení Rakouska, Finska a Švédska k EU.

4. kolo rozšíření Amsterdam Byla podepsána Amsterdamská smlouva. Vstoupila ská smlouva v platnost 1. Května 1999. Euro Představitelé EU rozhodli o 11 členských zemích, které vstoupí do eurozóny (Belgie, Finsko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. ECB Je zaloţena Evropská centrální banka ECB. 3. fáze Euro se stává právoplatnou měnou, ale aţ do ledna EMU 2002 pouze v elektronické podobě. Smlouva Je podepsána Smlouva z Nice, v platnost vstoupila z Nice 1. února 2003. Euro jako Začalo obíhat euro ve formě bankovek a mincí. hotovost Evropský Na základě Deklarace z Laekenu začal pracovat konvent Konvent. Návrh Vrcholní političtí představitelé EU přijali návrh

Ústavy 2003

Říjen

2003

13. prosinec

2004

1. května

2004

18. června

2005

30. května

2005

1. června

2005

17. června

Mezivládní konference o ústavě. Odmítnutí návrhu Smlouvy Východní rozšíření Podpis Smlouvy o ústavě Francouzi odmítají ústavu Nizozemci odmítají ústavu Pozastavení ratifikace

Ústavy Giscarda d`Estainga jako výchozí bod pro mezivládní konferenci. Byla zahájena mezivládní konference pod italským předsednictvím. Evropská rada nepřijala italský návrh Smlouvy o ústavě; mezivládní konference pokračuje. Do EU přistoupilo 10 nových zemí (Polsko, Maďarsko, Slovensko, Česká republika, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Malta a Kypr). Čelní představitelé států a vlád EU podepsali Smlouvu o ústavě. Začíná ratifikační proces. Francouzské referendum o ústavě končí výsledkem, ve kterém 55/ voličů řeklo ústavě „ne“. Celkem 62% nizozemských voličů odmítá ústavu. Čelní představitelé EU rozhodli pozastavit konečný termín ratifikačního procesu Smlouvy o ústavě.


Příloha č. 2

Zastoupení jednotlivých států v Evropském parlamentu Země Belgie Bulharsko Kypr Česká republika Dánsko Německo Řecko Španělsko Estonsko Francie Maďarsko Irsko Itálie Lotyšsko Litva Lucembursko Malta Nizozemí Rakousko Polsko Portugalsko Rumunsko Slovensko Slovinsko Finsko Švédsko Velká Británie Celkem

1999-2004 25 16 99 25 64 87 15 87 6 31 21 25 16 22 87 626

2004-2007 24 6 24 14 99 24 54 6 24 13 78 9 6 5 27 18 54 24 14 7 14 19 78 732

2007-2009 24 18 6 24 14 99 24 54 6 78 24 13 78 9 13 6 5 27 18 54 24 36 14 7 14 19 78 786

Zdroj: http://www.finance.cz/evropska-unie/informace/instituce/evropsky-parlament/

Příloha č. 3

Počet zaměstnanců v národních centrálních bankách a v ECB v roce 2002

Země Rakousko Belgie Finsko Francie Německo Řecko Irsko Itálie Lucembursko Nizozemsko Portugalsko Španělsko Dánsko Švédsko Velká Británie ECB Eurosystém

1153 2316 708 15216 15834 3090 805 8482 200 1826 1814 3050 611 501

0,3 -14,4 -8,8 -5,9 -1,3 -2,6 29,8 -5,3 51,5 6,1 0,2 -5,5 5,5 -24,5

Počet zaměstnanců na milion obyvatel 143 226 136 257 192 308 210 146 455 114 181 76 115 57

2242

-34,6

38

1094 55588

98,9 -2,7

4 183

Změna (v Počet %) 1997 zaměstnanců 2002


Příloha č. 4

Finanční dohled v členských státech EU, červenec 2003. Forma účasti centrálních banky na bankovním dohledu Centrální banka není bankovním dohledem

Země

Centrální banka je zahrnuta Počet veřejných do institucí bankovníh odpovědných o dohledu

Centrální banka je bankovním dohledem

Centrální banka je zahrnuta do managementu bankovního dohledu

Centrální banka specifikuje úkoly bankovního dohledu

Centrální banka a bankovní dohled sdílejí zdroje

Belgie

2

ano

Ne

ano

Ne

Ne

Dánsko

1

ne

Ne

Ne

Ne

Ne

Německo

1

ano

Ne

Ne

Ano

Ano

Řecko

3

ano

Ano

Španělsko

3

ano

Ano

Francie

6

ano

Ne

ano

Ne

Ano

Irsko

1

ano

Ne

Ne

Ne

Ano

Itálie

3

ano

Ano

Lucembursko

2

ne

Ne

Ne

Ne

Ne

Nizozemsko

3

ano

Ano

Rakousko

1

ano

Ne

ano

Ano

Ne

Portugalsko

3

ano

Ano

Finsko

2

ano

Ne

ano

Ne

Ano

Švédsko

1

ano

Ne

ano

Ne

Ne

Velká Británie 1 ano Ne ano Ne Ne Zdroj: BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles. Ekonomie evropské integrace. Vyd. 2. Praha : Grada Publishing, a.s., c2008. 480 s. ISBN 978-80-247-1807-1.

Příloh č. 5

Národní centrální banky zemí eurozóny (k 1. lednu 2011) Národní centrální banka Nationale Bank van België / Banque Nationale de Belgique Deutsche Bundesbank Eesti Pank Banc Ceannais na hÉireann / Central Bank of Ireland Bank of Greece Banco de España Banque de France Banca d’Italia Central Bank of Cyprus Banque centrale du Luxembourg Bank Ċentrali ta’ Malta / Central Bank of Malta De Nederlandsche Bank Oesterreichische Nationalbank Banco de Portugal Banka Slovenije Národná banka Slovenska Suomen Pankki - Finlands Bank Celkem (zaokrouhleno)

Klíč pro upisování zákl. kapitálu v % 2,4256

Splacený základní kapitál v EUR 180 157 051,35

18,9373 0,1790 1,1107

1 406 533 694,10 13 294 901,14 82 495 232,91

1,9649 8,3040 14,2212 12,4966 0,1369 0,1747

145 939 392,39 616 764 575,51 1 056 253 899,48 928 162 354,81 10 167 999,81 12 975 526,42

0,0632

4 694 065,65

3,9882 1,9417

296 216 339,12 144 216 254,37

1,7504 0,3288 0,6934 1,2539

130 007 792,98 24 421 025,10 51 501 030,43 93 131 153,81

69,9705

5 196 932 289,36

Zdroj: http://www.ecb.de/ecb/orga/capital/html/index.cs.html

Příloha č. 6

Národní centrální banky zemí mimo eurozónu (k 1. lednu 2011) Národní centrální banka

Klíč pro upisování zákl. kapitálu v % Bulharská národní banka 0,8686 Česká národní banka 1,4472 Danmarks Nationalbank 1,4835 Latvijas Banka 0,2837 Lietuvos bankas 0,4256 Magyar Nemzeti Bank 1,3856 Narodowy Bank Polski 4,8954 Banca Naţională a României 2,4645 Sveriges Riksbank 2,2582 Bank of England 14,5172 Celkem (zaokrouhleno) 30,0295 Zdroj: http://www.ecb.de/ecb/orga/capital/html/index.cs.html

Splacený základní kapitál v EUR 3 505 013,50 5 839 806,06 5 986 285,44 1 144 798,91 1 717 400,12 5 591 234,99 19 754 136,66 9 944 860,44 9 112 389,47 58 580 453,65 121 176 379,25

Měnová politika Eurosystému

Recommend Documents