MILESTONE 05 HMYZÍ HOTELY. within the framework of the EU-funded project "ACT WELLL!" ROZMÍSTĚNÍ PRVKŮ V ZAHRADĚ ROZMARÝNKU

MILESTONE 05

HMYZÍ HOTELY within the framework of the EU-funded project "ACT WELLL!"

ROZMÍSTĚNÍ PRVKŮ V ZAHRADĚ ROZMARÝNKU

Lenka Babáčková Brno, December 2014

AW! Milník05 – rozmístění prvků v zahradě Rozmarýnku, odborný souhrn k opylovačům

LIPKA-ŠKOLSKÉ ZAŘÍZENÍ PRO ENVIRONMENTÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ Lipová 20,602 00 Brno

MILESTONE 05

HMYZÍ HOTELY within the framework of the EU-funded project "ACT WELLL!"

ROZMÍSTĚNÍ PRVKŮ V ZAHRADĚ ROZMARÝNKU

OBSAH

3 – MAPA ROZMÍSTĚNÍ PRVKŮ V ZAHRADĚ ROZMARÝNKU 4 – STANOVIŠTĚ Č. 1 A Č. 2 – HMYZÍ HOTEL PRO VČELY SAMOTÁŘKY 7 – STANOVIŠTĚ Č. 3 – KOMPOSTY (ZLATOHLÁVEK) 8 – STANOVIŠTĚ Č. 4 – DŘEVNÍK (DRVODĚLKY) 10 – STANOVIŠTĚ Č. 5 – ČMELÍN (ČMELÁCI) 15 – STANOVIŠTĚ Č. 6 – MRTVÉ DŘEVO (DRVODĚLKA, ZLATOHLÁVEK, PÁTEŘÍČEK) 17 – STANOVIŠTĚ Č. 7 – BYLINKOVÁ SPIRÁLA, ZÁHONY (PESTŘENKY, MOTÝLI)

© Babáčková | December '14

2 | 19


MAPA ROZMÍSTĚNÍ PRVKŮ V ZAHRADĚ ROZMARÝNKU

1 – hmyzí hotel pro samotářky (sláma, seno, mazanina, navrtaná kulatina, cihla) 2 - hmyzí hotel pro samotářky (sláma, seno, mazanina, navrtaná kulatina, cihla) 3 - komposty (zlatohlávek) 4 – dřevník (drvodělky) 5 – čmelín (čmeláci) 6 – mrtvé dřevo (drvodělka, zlatohlávek, páteříček) 7 – bylinková spirála, záhony (pestřenka, motýli)


3 | 19


STANOVIŠTĚ Č. 1 A Č. 2 – HMYZÍ HOTEL PRO VČELY SAMOTÁŘKY

stanoviště č. 1 – hmyzí hotel pro samotářky

VČELY SAMOTÁŘKY

•

obecně

Včely samotářky je skupina blanokřídlého hmyzu v rámci nadčeledi včelovití (Apoidea). Tvoří druhově nejbohatší skupinu včel. Na území České republiky žije více než 600 druhů. V Čechách jsou zastoupeny méně, na jihovýchodě Moravy jsou tyto včely hojnější. U druhů skupiny včelovitých obecně lze pozorovat mnoho úrovní sociálního chování. Včely samotářky tvoří nejnižší a nejjednodušší způsob sociálního života. Přítomná je pouze kasta samců a samiček. Početné druhy lze rozčlenit do dvou základních skupin podle transportu pylu. Včely břichosběrné (Gastrolegae) přenášejí pyl pěchovaný na spodní straně zadečku, včely nohosběrné (Podilegae) využívají třetí pár noh k vytváření pylových rousků podobně jako včela medonosná.

•

životní cyklus

Po oplodnění samička na vhodném místě v zemi nebo v hotových válcovitých dutinách zbuduje samostatné hnízdo. Postupuje tak, že vystaví několik počátečních buněk a zásobí je směsí nektaru a pylu. Do každé buňky položí vajíčko a buňky uzavře. Pak pokračuje ve stavbě dalších. Celkový počet buněk zpravidla nepřesáhne


4 | 19


číslo dvacet. U většiny druhů se samička se svým potomstvem nikdy nesetká. Do příchodu zimy uhyne. Nová generace některých druhů přezimuje v larválním stádiu a vývoj dokončí až na jaře příštího roku. Plod jiných druhů dokončí svůj vývoj ještě před nástupem zimy. Mladé včely však přezimují ještě v buňce a líhnou se s příchodem jarního oteplení. Některé druhy samotářek vykazují náznaky vyššího sociálního chování. Nová generace se líhne ještě v tomtéž roce a déle žijící matce zakladatelce pomáhá při budování hnízda a sběru zásob. Jsou to však dokonalé samičky nikoliv dělnice.

•

hnízdní lokality

Způsoby hnízdění včel samotářek jsou velmi pestré. Na prosluněných suchých místech v tužší půdě (např. polní cesta) prozradí včelí hnízda nápadné kopečky vyhrabaných hrudek s typickým centrálním otvorem - pískorypka. Jiné druhy hnízdí v hliněných svazích nebo v cihlovém zdivu - maltářka. Příbytky dalších druhů lze nalézt v hotových válcovitých dutinách, jako jsou rákosová stébla, dutinky střešních tašek, chodbičky dřevokazného hmyzu ve starých dřevěných trámech - drvodělka nebo i ulity hlemýžďů - zednice.

• U

opylování rostlin

včel

samotářek

se

cení

schopnost

opylovat

mnoho

druhů

rostlin.

Z hospodářského hlediska se tyto včely jeví jako důležití opylovači květů vojtěšky. Produkce semen této významné pícniny se stala přímo závislou na opylovači druhu (Nomia melanderi) a čalounice mateřídoušková (Megachile rotundata). Pro první zmíněný druh se v blízkosti polí s vojtěškou budují umělá zemní hnízdiště a osazují se hliněnými bloky s kuklami včel. Čalounice se zase odchovávají ve svazcích rákosových stébel umisťovaných do blízkosti vojtěškových polí. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%8Dely_samot%C3%A1%C5%99

Příklad včely samotářky:

ČALOUNICE MATEŘÍDOUŠKOVÁ (Megachile rotundata) samotářská, břichosběrná včela Nemají dělnice, existují pouze samičky a samci. ♂ pyl nesbírají, mají štíhlejší tělo, světleji zbarvené.


5 | 19


♀ otevírají květy velmi účinně - jsou 50x výkonnějšími opylovači než včely medonosné V USA, Kanadě jsou chovány pro opylení zemědělských plodin - vojtěšky

•

životní cyklus

Samičky hnízdí individuálně ve válcovitých dutinách o průměru 5-6 mm. Vyhlédnutou dutinu vyplní samička odzadu buňkami z úkrojků listů vojtěšky nebo jiných rostlin. Na konci uzavře vchod zátkou z několika desítek úkrojků listů. Buňky obsahují zásobu potravy pro larvy a později zámotky. Napřed se líhnou samci a za několik dnů po nich samičky. Při průmyslovém chovu se buňky s kokony uchovají za snížené teploty do příštího roku. Tři týdny před kvetením vojtěšky se začíná s inkubací kokonů, což umožňuje načasování

vývoje

dospělců

(výhoda

chovu).

Lísky

se

včelami

se

vyvezou

k porostům. Čalounice dokončí vývoj a živí se potravou na kvetoucí vojtěšce, aby pak byly schopné stavět hnízdo a zásobovat ho nektarem a pylem. Tyto včely jsou pospolité a rády hnízdí v těsném sousedství. Za slunečného počasí jsou aktivní při teplotách nad 20°C od 8 do 18 h SEČ. Po skončení aktivního období, kdy dospělé včely už uhynuly a jsou upředené zámotky, se hnízdiště opět rozebírají a celý cyklus chovu se uzavírá. Zdroj: http://www.sci.muni.cz/ptacek/09-samotvcely-Puzova.htm

stanoviště č. 2 – hmyzí hotel pro samotářky


6 | 19


STANOVIŠTĚ Č. 3 – KOMPOSTY (ZLATOHLÁVEK)

stanoviště č. 3 – komposty

ZLATOHLÁVEK ZLATÝ (Cetonia aurata) brouk, čeleď: vrubounovití v Česku nejhojnějším druhem zlatohlávka barevně je proměnlivý - krovky kovově zelené, zlatozelené, fialové, načervenalé nebo bronzové

(kovové

zbarvení,

které

vzniká

odrazem

levotočivého

kruhově

polarizovaného světla od krovek brouka, při pohledu přes kruhově polarizační filtr, který propouští jen pravotočivě polarizované světlo, se bude brouk jevit jako bezbarvý) Dospělec

měří 14 – 20 mm. Zlatohlávek má štítek (scutellum)

nápadně

trojúhelníkovitého tvaru a na krovkách několik nepravidelných příčných proužků a skvrn bílé barvy. Spodní strana brouka je měděně zbarvená. Stejně jako ostatní zlatohlávci i zlatohlávek zlatý létá se zavřenými krovkami. Spodní blanitá křídla vysouvá podélnou štěrbinou v krovkách.Larva zlatohlávka má tvar písmene C, má velmi malou hlavu i končetiny a jsou podobné ponravě chrousta. Žijí v trouchnivém dřevě, kompostu. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Zlatohl%C3%A1vek_zlat%C3%BD


7 | 19


STANOVIŠTĚ Č. 4 – DŘEVNÍK (DRVODĚLKY)

stanoviště č. 4 – dřevník

DRVODĚLKA FIALOVÁ (Xylocopa violacea) největší samotářská včela, velikost až 3 cm

•

výskyt

v nejteplejších oblastech Moravy (CHKO Pálava), stepní a lesostepní biotopy název podle typu hnízdění

•

životní cyklus

Silnými kusadly si vyhryže do dřeva (jehličnatého stromu) hnízdo. Vybírá si dobře osvětlená místa, kde dřevo není natřeno či pokryto kůrou. Má tendenci hnízdit na tomtéž místě po generace. Stará hnízda jsou opravována. V nových hnízdech si samičky včel prokoušou cestu a vyhloubí chodbičku o průměru asi 15 mm. Hloubení postupuje mnohem pomaleji proti létům (asi 15 mm denně) nežli podél let dřeva. Směr patra obvykle závisí na směru let dřeva. U zcela nového hnízda je tato chodba dlouhá 30 až 45 cm. Po zhotovení chodbičky samička sbírá pyl, který smíchá s nektarem. Pylovou hmotu umístí na konec chodbičky, naklade vajíčko a uzavře je přepážkou z rozžvýkané dřevěné drti. Tento proces opakuje až do


8 | 19


vytvoření šesti až osmi komůrek. Vcelku tyto včely nejsou pro člověka problémem, i když mohou poškozovat dřevo a člověka obtěžovat. Samička drvodělky může dát žihadlo (zřídka) a samečci (bez žihadla) se mohou vznášet a nalétávat na člověka, který se přiblíží k jejich hnízdišti - typické teritoriální chování. Zdroj: http://dumka.info/pet03/0408pet.htm

stanoviště č. 4 – dřevník detail


9 | 19


STANOVIŠTĚ Č. 5 – ČMELÍN (ČMELÁCI)

stanoviště č. 5 – čmelín

ČMELÁCI

•

obecně

Patří mezi blanokřídlý hmyz, čeleď: včelovití, hmyz s proměnou dokonalou. V posledních desetiletích u nás některé druhy vymřely, jiné jsou vážně ohroženy. V jiných

zemích

je

úbytek

čmeláků

ještě

dramatičtější

(v

USA

je

pokles

o neuvěřitelných 90%, ve Velké Británii o 60%). Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do kterých včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční. Pobývají v pravých (eusociálních) společenstvech, která jsou ale jednodušší, než společenství včel. Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých nižších společenstvích. To znamená, že v životě čmeláků existuje solitérní fáze matky, v níž je matka schopna existovat bez dělnic. Není tedy na nich závislá po celý svůj život.


10 | 19


V odborné literatuře se vyskytuje název pro plodnou samičku „čmeláčí matka“ nebo „čmeláčí královna“. Ani jeden z nich není 100% výstižný, lépe je však používat názvu „čmeláčí matka“.

•

hnízdění a životní cyklus

Solitérní období života čmeláčí matky začíná v létě, kdy mladé čmeláčí královny opustí rodné hnízdo, aby se spářily a našly si místo, kde přečkají zimu ve stavu strnulosti. Takové místo se odborně nazývá hibernákulum (zahrabané v zemi, hromadě listí) a nachází se obvykle několik centimetrů pod zemí. Na jaře, kdy se půda prohřeje, se královna probudí ze zimního spánku a navštěvuje raně kvetoucí rostliny (např. vrbu jívu, hluchavku aj.), aby po zimě znovu načerpala sil. Poté začne hledat místo, kde by mohla založit své hnízdo. Hledající královnu poznáme podle nízkého pátravého letu nad zemí. Prozkoumává díry v zemi, stěny budov a jiné otvory. Potřebuje místo, kde se nachází dostatek jemného teplodržného materiálu po předchozích obyvatelích (drobní hlodavci, ptáci, veverky). Jakmile vhodné místo najde, upraví si ho a postaví z vosku džbáneček, do kterého nanosí nektar. Ten slouží jako zásobárna na noc a nepříznivé dny. Sladký nektar totiž čmeláci využívají jako palivo a bez něj nedokáží přežít více než několik hodin. Vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10 – 40 minut. Brzy postaví na dně komůrky voskovou misku – buňku (z anglického eggcell), do které postupně klade 6 – 10 vajíček, jež vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29-30°C. Asi za 4 dny se z nakladených vajíček líhnou larvy. Matka je zahřívá vlastním tělem a krmí pylem, který denně sbírá. Pyl slouží jako zdroj proteinů a řady dalších látek, které jsou pro vývoj plodu nezbytné. Kromě jiného způsobu letu je právě přítomnost rousek na zadních nohách jasným signálem, že matka již hnízdo má. Jakmile se larvy z prvních vajíček zakuklí, může matka v kladení vajíček pokračovat. Vývoj od vajíčka po vylíhnutí dospělé dělnice trvá přibližně 25 dní. Vylíhnutím prvních dělnic končí solitérní fáze života matky. Matka se nyní věnuje stavbě buněk, kladení vajíček a péči o potomstvo. Z hnízda již nevylétá a na konci léta nebo podzimu v něm také uhyne. Od vylíhnutí prvních dělnic pokračuje matka přibližně měsíc a půl v kladení oplozených vajíček, ze kterých se líhnou další a další dělnice. Za tu dobu rodina vyprodukuje několik desítek až stovek dělnic. Některé se věnují vylučování vosku, péči o plod a úpravě hnízda, jiné sbírají potravu. I v tomto ohledu se liší


11 | 19


od včelích dělnic, jejichž práce je pevněji spjata s jejich stářím a každá z nich projde v průběhu svého života jak péčí o plod, tak sběrem potravy. U čmeláka zemního, který je nejlépe prostudován, nastává v rodině po období produkce dělnic (červen – září) několik změn. První z nich je, že všechny mladé larvy, které pocházejí z oplozených vajíček od matky (ze kterých se doposud líhly dělnice) začnou byt krmeny tak, aby se z nich vylíhly robustní mladé matky, které zajistí pokračování druhu. Druhá změna spočívá v tom, že matka, která kladla doposud oplozená vajíčka, začne klást vajíčka neoplozená, ze kterých se líhnou samci neboli trubci. Třetí změnou je změna chování společenstva. Dělnice, které do této chvíle svorně pečovaly o potomstvo matky, se „vzbouří“. Sice pečují o veškeré larvy v hnízdě, ale začnou také zápasit mezi sebou i s vlastní matkou o možnost klást svá vlastní neoplozená vajíčka, ze kterých se rovněž líhnou samci. Dochází k vzájemným fyzickým atakům, kradení a požírání cizích vajíček. Toto období může trvat různě dlouho a setrvává až do zániku hnízda v létě nebo na podzim. Někdy v této fázi stará matka umírá. Dělnice mohou ještě několik týdnů existovat a udržovat hnízdo, než se poztrácejí nebo uhynou. Zimu už nepřežije žádná z nich. Jediný, kdo z hnízda přečká do dalšího roku, jsou královny v hibernákulech, které se v létě spářily se samci. Zimu přečká jen asi 10 – 20% na podzim vylíhlých mladých matek – královen. Zdroj: http://www.ceskycmelak.cz/o-zivote-cmelaka/

•

Hlavní parazité čmeláků:

1/ zavíječ čmeláčí /Aphomia sociella/ Hlavní ničitel čmeláčích chovů. Noční motýl šedočerné barvy 2-3 cm dlouhý, jehož samička vnikne za tmy v dubnu až srpnu do čmeláčího hnízda a naklade tam 60 – 230 miniaturních vajíček. Z drobných larviček se vyvinou až 3cm dlouhé nažloutlé housenky. V pokročilejších vývojových stádiích larvy zavíječe požírají v čmeláčím úlu vše kromě teplodržného materiálu, tj. voskové buňky s vajíčky, larvy čmeláků, nymfy, mrtvé či spící čmeláky. Většinou pak dojde k totálnímu zničení celé čmeláčí rodiny. S menším výskytem zavíječe čmeláčího se setkáváme u úlů obklopených pachem silně aromatických rostlin.


12 | 19


2/ pačmeláci /Psithyrinae / Po zavíječi čmeláčím jsou pačmeláci zejména v některých lokalitách největším problémem venkovních chovů čmeláků. Svým zbarvením a stavbou těla jsou pro laika od čmeláků obtížně rozeznatelní. Na území ČR žije zhruba pět hlavních druhů. Přepadají hnízda především těch druhů čmeláků, jimž jsou svým zbarvením podobní. Pačmelák panenský se velmi podobá čmeláku zemnímu, pačmelák cizopasný čmeláku skalnímu. Menší naše druhy pačmeláků – lesní, polní a český vnikají spíše do hnízd menších druhů našich čmeláků, jako jsou např. čm. rolní a luční. Královny pačmeláků vylézají ze země později než matky čmeláků a úporně pátrají po již fungujících čmeláčích hnízdech s dělnicemi. V čmeláčím hnízdě dojde obvykle k souboji mezi oběma matkami, v němž zpravidla zvítězí fyzicky lépe vybavená pačmeláčice. U rozvinuté už čmeláčí rodiny se občas přihodí, že dělnice pačmeláka usmrtí nebo ho vyženou, přičemž jich za to často několik zaplatí životem. 3/ moucha /Brachycoma devia/ Moucha, podobající se masařce. Vnikne do čmeláčího úlu a klade larvy /nikoliv vajíčka/ na larvy čmeláků v jejich voskovém obalu. Teprve když se čmeláčí larva zapřede v buněčný kokon, začne ji larva mouchy vysávat, až ji usmrtí. Dospělé larvy této ničivé mouchy jsou asi 1.5 cm dlouhé, bílé, skoro hladké, dopředu pozvolna zašpičatělé a vzadu polotupě zakončené. V úlu se zakuklí v tmavočervená puparia, z nichž se po 2-3 týdnech vylíhnou dospělé mouchy a opustí úl. Po larvách tohoto škůdce zůstávají na kokonech čmeláků otvůrky o světlosti asi 1,5 mm. Tento predátor čmeláčí rodinu většinou jen oslabí, někdy však zlikviduje. 4/ pestřenka /Volucella bombylans/ Tento parazit je svým zbarvením i chováním nápadně podobný některým druhům čmeláků. Touto kamufláží se chrání. V čmeláčím úlu se živí především měkkými částmi mrtvých čmeláků a larev, není-li však jich dostatek, vysávají i živé larvy čmeláků. Když dospějí, opustí larvy pestřenek úl a zakuklí se venku nejspíš pod blízkými kameny. 5/ Mravenci / Formicidae / Některé druhy mravenců jsou ničiteli čmeláků tím, že je po vniknutí do úlu olupují o cukr v v potravních zásobách čmeláků a také požírají jejich larvy. Často jsou


13 | 19


v hnízdě tak obtížní, že čmeláci úl opustí. Menším nebezpečím jsou některé malé druhy mravenců, kteří čmeláky ani nenapadají ani neobtěžují. 6/ škvor obecný /Forficula auricularia/ Známý noční hmyz, pro zahradu velmi přínosný, užitečný. Do čmeláčích úlů však někdy vniká zřejmě proto, aby tam hledal ochranu. Druhotně však dojde k jeho ničivé činnosti a to zejména na jaře, kdy je schopen zlikvidovat všechen čmeláčí plod. 7/ roztoči /Acarina/ Téměř v každém čmeláčím úlu se vyskytují desítky až tisíce roztočů, přenášených do úlů čmeláky na svých tělech z květin. Roztoči různých druhů se v úlech živí přineseným pylem a nektarem, případně výkaly a organickým odpadem. Rodině však škodí spíše tím, že jejich vlivem se v úlu vytváří mikroflóra plísní a bakterií, což může případně způsobit i rozpad hnízdního materiálu. Většinou však roztoči zdárný vývoj čmeláčí rodiny neomezují a neohrožují. Zdroj: http://www.cmelaci.cz/


14 | 19


STANOVIŠTĚ Č. 6 – MRTVÉ DŘEVO (DRVODĚLKA, ZLATOHLÁVEK, PÁTEŘÍČEK)

stanoviště č. 6 – mrtvé dřevo

PÁTEŘÍČEK SNĚHOVÝ (Cantharis fusca)

•

popis

řád: brouci, čeleď: páteříčkovití protáhlé tělo, měkké krovky, je velmi hojný, živí se larvami jiného hmyzu i mšicemi, larvy jsou černé a huňaté, objevují se v brzkém jaře dokonce už na sněhu – odtud název Velikost dospělce: 10–15 mm Délka života: dospělec 3–4 týdny, larva přezimuje Délka vývoje: přibližně 1 rok Vývojová stádia: vajíčko, larva, kukla, dospělec Páření: květen, červen Kladení vajíček: květen, červen


15 | 19


Život larev: červen – březen, duben (závisí na teplotě) Život kukly: březen – květen (závisí na teplotě) Vylíhnutí dospělce: duben – květen Nejaktivnější období dospělce: květen, červen Místa největšího výskytu: louka, okraje lesa Chov v zajetí: je možný laboratorní chov Potrava: nejrůznější druhy bezobratlých, larvy loví i žížaly a slimáky Predátoři: nemá specifického predátora Larvy 6. instaru je možné pozorovat od října do prosince i v nízké teplotě na sněhu (jsou hnědočerně zbarvené, povrch těla připomíná samet). Zdroj: http://fotoatlaspr.zs-sychrov2.sweb.cz/patericek.html

stanoviště č. 6 – mrtvé dřevo


16 | 19


STANOVIŠTĚ Č. 7 – BYLINKOVÁ SPIRÁLA, ZÁHONY (PESTŘENKY, MOTÝLI)

stanoviště č. 7 – bylinková spirála, záhony

PESTŘENKA RYBÍZOVÁ (Syrphus ribesii) dvoukřídlý hmyz, čeleď: pestřenkovití biotop: louky, zahrady v Evropě, Asii a Severní Americe, duben - listopad velikost: 9 - 11 mm

•

popis

široká hlava s velkýma červenýma očima, černým proužkem na čele, leskle hnědá hruď, žlutý štítek, žlutě a černě pruhovaný zadeček Bývá občas zaměňována s vosou - bezpečně rozpoznáme díky krátkému spoji mezi prvním a druhým černým pruhem. Při letu se často díky velice rychlému máchání křídel doslova zastavuje na místě. Imaga se živí nektarem a pylem, šedobělavé larvy jsou masožravé - hrají nepřehlédnutelnou roli při biologickém hubení mšic. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pest%C5%99enka_ryb%C3%ADzov%C3%A1


17 | 19


DLOUHOZOBKA SVÍZELOVÁ (Macroglossum stellatarum) nočn motýl, čeleď: lišajovití

•

popis

Rychlým třepotáním křídel, která mají rozpětí zhruba 5 cm, se podobá letu kolibříka. Huňaté a poměrně velké tělo pak motýla na první pohled také nepřipomíná, spíše kolibříka. Dlouhozobka je výtečný letec a při sání nektaru předvádí úžasné manévry. Výkonným křídlům pomáhají i prodloužené šupinky na zadečku. biotop: louky, zahrady, parky, létá dopoledne a v poledne potrava: muškáty, hadinec, bodláky a pcháče název: Macroglossum lze přeložit jako “velkojazyčná” Dlouhozobky jsou tažní motýli.

•

životní cyklus

Přilétají k nám v květnu z jižní Evropy. ♀ klade malá žlutá nebo žlutozelená vajíčka na svízel nebo ptačinec. Z nich se vylíhnou zelené housenky, po 20 dnech krmení se pod zemí zakuklí do okrových, černě žilkovaných kukel. Dlouhozobky stihnou naklást dvě generace za sezónu, druhá se z kukel líhne až koncem srpna a ještě v září můžeme motýly pozorovat, než se vydají zpět na jih. Motýli z druhé generace se na jaře vrátí, aby u nás opět přivedli na svět potomstvo. Jakožto mimořádně zdatného letce schopného překonávat dlouhé vzdálenosti i horská pásma lze dlouhozobku svízelovou pozorovat na celém území ČR, včetně výšek 1000 m.n.m. Zdroj:

http://www.ireceptar.cz/zvirata/hmyz-a-bezobratli/dlouhozobky-motyli-kteri-

saji-nektar-v-letu-jako-kolibrici/

BABOČKA PAVÍ OKO (Inachis io) denn motýl, čeleď: babočkovití

•

popis

Základní barva karmínově červená, zubaté vnější okraje křídel hnědé, na vrcholu předního křídla pestré oko s tmavým středem, na zadním křídle oko jednodušší, černé s nesouvislým modrým středem a světlým okrajem. Rub křídel tmavohnědý až černý, na přímém slunci patrné jemné mramorování.


18 | 19


Vyskytuje se po celém území ČR od nížin po hory.

•

potrava

Dospělci sají nektar z pcháčů a jiných rostlin. Za chladných dní se sluní na holé zemi. Přezimující paví oka patří k prvním motýlům, které lze na jaře v přírodě spatřit, jak sají nektar z květů jív a trnek.

•

životní cyklus

Dvě překrývající se generace létají od časného jara do podzimu. Dospělci druhé generace přezimují v dutinách stromů, jeskyních, kůlnách a na půdách, páří se po přezimování. Housenky žijí pospolitě na kopřivách a chmelu, rozlézají se až ke konci svého vývoje. Zdroj: http://motyli.kolas.cz/babocka-pavi-oko-io.htm


19 | 19

MILESTONE 05 HMYZÍ HOTELY. within the framework of the EU-funded project "ACT WELLL!" ROZMÍSTĚNÍ PRVKŮ V ZAHRADĚ ROZMARÝNKU

Recommend Documents