Michal Špaček SKÿETÕ SP R

skreti spar_print.qxd

15.5.2008

15:29

Page 1

Michal Špaček SKÿETÕ SP¡R


15.5.2008

15:29

Page 2


15.5.2008

15:29

Page 3

Z ËernÈ ¯eËi p¯eloûil a upravil

Michal Špaček

SKÿETÕ SP¡R (dÏjiny lehkÈho pÏöÌho sarku Sk¯etÌ sp·r, kterÈ pro Url˙ka Elfounobijce sepsali Ghark LuËiötnÌk a äarag Poeta roku 1415 T.v.)


15.5.2008

15:29

Page 4

Copyright © Michal Špaček, 2008 Cover © Karel Zeman & Lukáš Tuma, 2008 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2008 ISBN 978-80-87027-70-7


15.5.2008

15:29

Page 5

NOC PŘED BITVOU U TYRN GORTHADU (divnochuák 1415 T.v.) Už se smrákalo, když sark-turog Urmbag Kladivo dovedl XXXVIII. záložní těžký pěší trark do angmarského tábora. Než došli na přidělené tábořiště, byla už tma. Na okolních kopcích vzplály tisíce ohňů nepřátelských armád. Při pohledu na ohnivý řetěz obklopující angmarský tábor polil Urmbaga ledový pot a skurut zadoufal, že je to z náhlého závanu horkého větru — a nikoliv ze strachu. Chlapům dal pohov, aby si po celodenním zrychleném pochodu dáchli a uvařili v kotli polévku. Sark-turog však místo odpočinku vyrazil k dúnadanské mohyle, kde rozbil svůj stan skřetí sark-ašag. Šel pro rozkazy a pokyny na příští den. Myslel si, že jako skurut-hai takový úkon hravě zvládne, a když Morgoth dá, tak se i vysměje snagovskému sark-ašagovi do očí, anebo aspoň zaprotestuje nad nemožnou strategickou situací, do které je ústup z Tyrn Gorthadu dostal. Na přijetí u skřetího šéfa musel čekat, protože před ním stáli skřetí i skurutí sark-alefové. Když se na něj konečně dostalo, byl naštvaný natolik, že měl sto chutí snagovskému sark-ašagovi rozmlátit ksicht. Jenže pak se mu ocitl tváří v tvář. A nejen že ho chu k násilí opustila a neodvážil se ani protestovat, ale navíc se skřetovi nedokázal ani vysmát. Ne že by nejvyšší velitel nebyl malý jako všichni skřeti. Z jeho osoby však vyzařovalo něco, co obrovitého skurutího hromotluka přinutilo pokleknout do bahna a strachy sklonit hlavu. Nebyla to obava ze skalních obrů sark-ašagovy osobní stráže anebo skřetů a skurutů sark-ašagova doprovodu. Byl to strach z pravého 5


15.5.2008

15:29

Page 6

Michal Špaček: Skřetí spár

skrčka, jeho zjizvené, zohyzděné tváře, širokých ramenou, nebezpečně vyhlížející šavle i nespočetných válečných trofejí, vyvěšených všude okolo. Byl to děsivý pocit, že klečí před opravdovým zabijákem, největším válečníkem své doby a možná celé skřetí historie od Morgothova útěku a Sauronova zmizení. A tak sark-turog v tichosti a bez protestů přijal sark-ašagovy rozkazy, slíbil, že vyčká příjezdu Vlčího jezdce s dalšími pokyny, v pokleku se odplazil ze stanu a sebedůvěra se mu nevrátila, dokud neopustil sark-ašagův stan a zohavenou dúnadanskou mohylu. Procházel angmarským ležením, hleděl na nepřátelské ohně po kopcích, poléval ho strach ze zítřejší bitvy, styděl se za své ponížení a hledal příležitost, jak vybít svůj vztek. Konečně našel ohníček, u kterého se ohřívali dva skřeti. Starší skřet popíjel kořalku a cosi drmolil, mladší naslouchal a něco drápal do hliněné tabulky. Oba byli malí a drobní a pro skurutího hromotluka Urmbaga by neměli představovat vážného soupeře. „Co tu sedíte jak buzny, líní snagové?“ okřikl je Urmbag. „Proč se nepřipravujete na zítřejší bitvu? Nejste z nepřátelskejch armád podělaný až za ušima?“ Ukázal na západ, na protější břeh Baranduiny, kde tábořila spojená armáda Arthedainu, Lindonu a trpasličích království z Modrých hor, pak k severu na Starý hvozd a Mohylové vrchy, kde planuly ohně armády Cardolanu, a nakonec k východu, odkud přišlo spojené vojsko elfích království Imladris, Lórienu a trpasličí Morie. „Zítra se budete cukat mrtvý v Mandosových síních,“ vycenil na ně krvelačně tesáky. Ke skurutově velkému překvapení se skřeti nelekli, jen na něj pohlédli — a skurut zjistil, že mají přes rameno velitelskou 6


15.5.2008

15:29

Page 7

Noc před bitvou u Tyrn Gorthadu

šerpu sark-alefů. Podle stříbrných luků starší velel sarku lučištníků, zatímco mladší s tabulkou šéfoval lehkému pěšímu sarku. Urmbag zaklel, jaká ho potkala smůla, a přemýšlel, jak velké porušení subordinace je, když skurutí sark-turog seřve skřetí sark-alefy. V armádě, které velí skřetí sark-ašag. „Hele, mladej, nech si ty kecy,“ sjel ho lučištnický sark-alef. „My si už ňáký bitvy prožili.“ „A na rozdíl od tebe se, sark-turogu, neflákáme,“ řekl blátošlapský sark-alef, „ale tvoříme dějiny.“ Urmbag si pomyslel, že skřeti mají divné záliby. Pak ho však napadlo, že kdyby o jejich koníček projevil zájem, mohli by zapomenout na porušení subordinace. „Tvoříte dějiny?“ zeptal se a vytvořil výraz, který podle jeho názoru nejvíce vyjadřoval zvědavost. „Tvoříme dějiny,“ přikývl pěšácký sark-alef, „společně s Gharkem píšeme pro Urlúka Elfounobijce, potažmo pro potěšení, pobavení i poučení budoucích skřetích generací, historii lehkýho pěšího sarku Skřetí spár.“ „Znáš lehkej pěší sark Skřetí spár, mladej?“ zeptal se sark-alef od lučištníků. Sark-turog zakroutil hlavou. Ve válce byl dva roky a než minulý měsíc rozkaz Černokněžného krále vyslal trark k jihu, obléhal v rámci Severní armády arthedainskou pevnost Fornost. Protože byl zverbován až po dobytí Amon Sul, neznal Jižní armádu a ani její složení. A už vůbec ne lehké skřetí sarky, kterých bylo u Tyrn Gorthadu třicet a patnáct dalších plundrovalo Cardolan. O každém z nich žvaniví snagové tvrdili, že je slavný, a každý měl potrhlé jméno — jako například Skřetí spár. „Můj sark Skřetí spár,“ zdůraznil dotčeně pěšácký sark-alef, „byl na rozdíl od tvýho záložního trarku,“ ukázal 7


15.5.2008

15:29

Page 8


na Urmbagovu velitelskou šerpu s měděnými sekerami, „založenej před válkou. A tady Ghark v něm sloužil od samotného počátku!“ ukázal na velitele lučištníků. Skurut s překvapením pohlédl na drobného skřeta. Neřekl by, že takový pápěrka mohl přežít šest let krvavé války, která vyprázdnila skřetí a skurutí pevnosti v Mlžných, Železných i Šedých horách. „A jestlipak víš, sark-turogu, kdo Skřetímu spáru velel přede mnou?“ vycenil tesáky pěšácký sark-alef. Skurut zakroutil hlavou. „Náš starej,“ zazubil se blátošlap. „Starej? To jako sark-ašag?“ ukázal Urmbag k velitelskému stanu u dúnadanské mohyly. „Přesně ten, mladej,“ přikývl velitel lučištníků. „Ale ještě předtím velel Skřetímu spáru Sardug Velikej.“ „Sardug Velikej? Jakej Sardug Velikej?“ stále ještě nechápal skurut. „Tenhle Sardug Velikej,“ napil se velitel lučištníků z čutory, říhnul a začal vyprávět.

8


15.5.2008

15:29

Page 9

BARAHIROVI PSANCI (zimák 1408 T.v.) HLAVNÍ POSTAVY Černokněžné království Angmar: Skřeti: Churgat Skřek — Sardugův pobočník, který na konci ničemu nerozumí Lugrug Kotva — Sardugův zástupce, který rozmisuje chlapy Mardug Zlomený Šíp — mladší sark-turog, který jenom vypadá, jako že se fláká Sardug Velikej — nejstarší sark-turog, kterému bude nejprve horko a pak zase zima Surtaš — obrovitý osobní strážce Sarduga Velikýho, který toho moc nenamluví Tugrut — Sardugův trubač, který hraje „Velký byly říše elfů a přece je skřet vyvrátil“ Skuruti: Targut Strašný — stále se šklebící a nenaložený sark-ašag, o jehož rozkazech se nediskutuje Horalské knížectví Rhudaur: Gorlach, Karchalův syn — obrovitý setník, který nemá rád skřety a ukáže se proč Barahir, Baragund, Belegund, Dagnir, Gorlim a sedm dalších psanců — legendární povstalci, kteří zle zatápí rhudaurskému knížeti

I. Na první setkání se sark-ašagem Targutem Strašným neměl Sardug Velikej nikdy zapomenout. Toho večera klečel na rozpálené podlaze v sark-ašagově rozpáleném doupěti, potil se nervozitou, třásl strachem a po zádech mu běhal mráz. Sardug patřil ke skřetům, kteří za Morgotha, Saurona, Černokněžného krále a stovek a tisíců jejich generálů a vojevůdců bojovali po tisíce let a ve spoustě zbytečných a bezvýsledných bitev hynuli po tisících. Jejich tvůrce, nejnadanější z Eruových žáků, a přesto jediný, který se mu protivil, je obdařil věčným životem, ale jen málokterý z nich dokázal 9


15.5.2008

15:29

Page 10


tento dar využít. Sardugovi nemohlo být více jak století, ale i tak patřil spíše k těm starším. Říkal si Velikej, protože byl vysoký a ostatní skřety převyšoval nejméně o hlavu. Byl urostlý a svalnatý, s mohutným klenutým hrudníkem, silnýma rukama a dlouhýma a mrštnýma nohama. Síla a výška však nebyly jediný důvod, proč se mu říkalo Velikej. Ten druhý se táhl na kořistním trpasličím kroužkovém brnění přes pravé rameno k levému boku: černorudá důstojnická šerpa s čtveřicí malých bronzových šavlí — funkcí nejstaršího sark-turoga. Verbíři Černokněžného krále ho zrekrutovali před šedesáti lety, na počátku První velké severní války, a od té doby sloužil Černokněžnému králi bez přestávky. Nebyl moc chytrý a ani moc schopný, ale nikdy se nedral dopředu a při každé mele si dával bacha na hlavu. Díky tomu přežil, a to se v angmarské armádě počítalo. Jako nejstarší sark-turog byl nejvyšším nižším šéfem, zástupcem velitele sarku, byl schopný velet kterémukoliv z jeho třinácti trarků i několika trarkům zároveň, schopný velet i během samostatných tažení. Když na to přišlo, mohl mít pod sebou i tisíc chlápků a u každého z nich rozhodovat o jejich životě a smrti. A přesto ten den klečel a třásl se o život. Protože ten druhý byl skurut, jeden z těch, co před osmi lety vyšli z tajných sklepení Carn-dum a od té doby tvořili jádro černokněžníkovy armády. Jmenoval se Targut, říkal si Strašný, ale podřízení mu za zády říkali Ksicht. Měřil nejméně tolik co člověk, vážil o dvacet, možná třicet liber víc a Sardug mu nesahal ani k spodnímu okraji hrudního pancíře. Byl urostlý, mnohem silnější než jakýkoliv člověk či elf jeho velikosti, na svou váhu mrštný a obratný. Byl oblečený do matného černého brnění, ukovaného trpasličími 10


15.5.2008

15:29

Page 11

Barahirovi psanci

otroky, s černým pláštěm s královským znakem přes rameno. Nosil přílbu s lícnicemi a hledím, ale tu si te sňal, takže kdykoliv se na něj Sardug odvážil pohlédnout, spatřil hlavu bez vlasů a vousů, s mohutnými čelistmi, silnými tesáky a velikou jizvou, vytvářející neměnný, pohrdavý škleb na tváři. Asi před třemi roky mu nějaký trpaslík rozdrtil sekerou přílbu a lícní kost, vyrazil oko a rozal tvář. Sekera byla nejspíše kouzelná, protože jizva po zbrani se nezhojila a ve vlhku pravidelně pálila. Felčar, sešívající ránu krátce po bitvě, neměl toho dne jistou ruku, takže nit stáhla obličej ke straně, čímž skurutova tvář navždy získala usměvavý výraz. Nějaký elf by byl za takový výraz vděčný, jenže Targut neměl smysl pro humor. Hned jak se probral z předoperačního alkoholického opojení, dal felčara i pomocníky popravit. Tím však jizva nesrostla, výraz se nezměnil, a Targut získal svoji přezdívku. Neměl ji rád, stejně jako neměl rád ty, kteří se mu tak opovážili říkat, a svou nelibost uměl dát najevo. A podřízení jeho nelibost oprávněně respektovali — stejně jako ten, který klečel ve strachu o život u jeho nohou. Hlavním důvodem respektu totiž nebyl Targutův původ či vzhled, ale jeho hodnost sark-ašaga. Sark-ašag byl hodně velký šéf, velitel hothu — armádního sboru, neomezený vládce desetitisíců skřetů, skurutů, horských obrů i pomocných otrockých jednotek. Targut měl pod sebou nejméně třicet chlápků ve stejném postavení jako Sardug a patnáct v postavení ještě vyšším. A přesto si dal předvolat Sarduga — a to bylo divné. Hned, jak mu strážný skurut otevřel dveře do sark-ašagova doupěte a Targutův pobočník urychlil kopancem cestu dovnitř, vrhl se Sardug k zemi a od té doby se nepřestal k špinavé 11


15.5.2008

15:29

Page 12


podlaze lísat. Nebyl to okamžitý popud, oddanost přeháněl vědomě a úmyslně — jednak nadřízenému vzdával povinnou úctu, jednak ukazoval, jak bezvýznamným (k popravě nevhodným) sark-ašagovým služebníkem vlastně je. Skurut si ho nejprve nevšímal. Seděl na dubovém křesle za dubovým stolem, obojím ukradeným ve vydrancované rhudaurské věži, cpal se zrekvírovaným koňským stehnem a zapíjel kořistním trpasličím pivem z kradeného elfího postříbřeného poháru. Žral a chlastal, mlaskal, srkal a funěl. Po hodně dlouhé chvíli Targut Sarduga zaregistroval a z legrace, veden podivným smyslem pro humor, na něj hodil kost. Sardug skočil kosti do dráhy, přehnaně bolestivě zaúpěl a zaskučel, sark-ašag se zachechtal a při smíchu zkřivil obličej natolik, až se Sardug málem začal smát. Místo toho bolestivě zaúpěl a Targut hodil kost podruhé, potom potřetí, počtvrté, popáté a takhle to šlo dál. Pak trefil skurut skřeta naposled, dojedl a chvíli bylo ticho, přerušované jen skurutovým mlaskáním a pokřiky sark-halegů sark-ašagovy osobní gardy na chodbě. „Ty si Sardug?“ zeptal se Targut, když domlaskal a vyplivl zbytky jídla, které se mu v čelistech nepodařilo rozdrtit. „Ano, nejvyšší,“ zavyl podlézavě skřet. „Sardug Velikej, nejstarší sark-turog lehkého pěšího sarku Krvavejch šavlí.“ Skurut si beze slova nasadil přílbu, povstal a poprvé od doby, co pobočník vkopnul skřeta dovnitř, si svého podřízeného podrobně prohlédl. „Obyčejná skřetí sviňka,“ pronesl s pohrdáním, dopínaje si brnění. „Takovejch je tu dvanáct do tuctu. Nevim, co na tobě ty moje štábní nicky zrovna viděj…“ Sardug zavyl jako postřelený vlk a na znamení loajality slízl z podlahy prach. 12


15.5.2008

15:29

Page 13

Barahirovi psanci

„Ale proti gustu žádnej dišputát,“ připnul si skurut těžký palcát. „A koneckonců, skřet jako skřet, stejně je to jenom bitevní žrádlo…“ Pak něco zařinčelo a Sardug poznal, že se skurut pohnul a míří směrem k němu. V obavě, co bude dál, sklonil hlavu k zemi a přitiskl se k podlaze. Když řinčení přestalo, skřet zvedl oči a spatřil skurutovy těžké boty jen pár palců od své hlavy. Stáhl jazyk a zaal zuby — tušil, co bude následovat. „Tak vstávej, ty sviňko!“ kopl ho sark-ašag okovanou botou do obličeje. „Přestaň se válet v prachu a postav se do pozoru, když s tebou mluví tvůj sark-ašag!“ V jednom jediném okamžiku stál Sardug v pozoru, napjatý jako svíčka. „Nejvyšší šéfe, Sardug Velikej, nejstarší sark-turog lehkého pěšího sarku Krvavý šavle, připraven k plnění vašich rozkazů!“ zařval podle řádů. „Ve jménu Krále, pro věčnou slávu Jediného boha Morgotha a jeho nástupce Saurona!“ vykřikl uvozovací formuli přísně tajného rozkazu sark-ašag. „Sark-turogu Sardugu, poslouchej rozkaz Černokněžného krále!“ „Já, sark-turog Sardug, poslouchám rozkaz Černokněžného krále!“ vykřikl Sardug. Sice to v řádech nebylo, ale skřetovi se věta zdála natolik podlézavá, že si ji nemohl odpustit. Targut okamžik přemýšlel jak reagovat, pak to však nechal být a pokračoval ve formuli: „Tenhle rozkaz je tajnej a určenej jen určenym osobám. Ty si určená osoba. Ne tvůj sark-alef, ne tvý podřízený a kromě mě žádnej jinej tvůj nadřízenej, podřízenej anebo ňáká tvoje děvka nebo skřet. Jestli něco prokecneš, budeš popravenej, ale eště předtim ti uříznu jazyk. Rozuměl si?“ 13


15.5.2008

15:29

Page 14


„Jasně, nejvyšší!“ vykřikl skřet. „Rozkaz je tajnej!“ „Rozkaz je dostatečně jasnej na to, aby ho pochopil i turog a naprostej tupec, a dokonce i taková sviňka, jako si ty. V žádnym případě nad nim nepřemejšlej, vod toho tu sou jiný. Jestli něco nebudeš chápat, tak se neptej, protože nejni nutný, abys to pochopil — na to sou tu jiný. Rozuměl si?“ „Jasně, nejvyšší!“ vykřikl sark-turog. „Rozkaz je jasnej — na nic se neptat. Vod přemejšlení tu sou jiný!“ „Jestli něco spleteš, uříznu ti uši. Jestli něco zkazíš, uříznu ti ruce. Jestli se něčeho lekneš a kvůli tomu se celá akce podělá, uříznu ti nohy. V každym případě budeš popravenej. Rozuměl si?“ I tomu skřet rozuměl. A rozuměl i dalším věcem, které mu sark-ašag ten večer nařídil, přesně tak, jak sark-ašagovy štábní nicky předpokládaly. Byl večer, v sark-ašagově doupěti bylo dusno a horko. Ten rok však přišla zima dříve, venku padal sníh, mrzlo, a začínalo jít do tuhého.

II. Byla taková zima, že lidem přimrzalo brnění k holé kůži, horským obrům odpadávaly kousky kůže z těla a hlupáci, kteří si do feldflašek lili vodu, v nich ráno nalézali led. Sněhu napadlo až nebezpečně moc a ani vichr z Mlžných hor nedělal lidem dobře. Takže je nejlepší počasí, jaký si skřet může pro záškodnickou akci přát, pomyslel si Sardug Velikej napůl vážně a napůl vtipně, a aby z jeho ostrovtipu měli něco i podřízení, klepl šavlí do zasněžené větve před sebou. Zmrzlá větev se zlomila, spadla na hlavu skřetovi stojícímu pod ní, přičemž mu mezerou mezi přílbou a límcem kožené kazajky spadl sníh za krk. Skřet sebou trhl, zuřivě 14


15.5.2008

15:29

Page 15

Barahirovi psanci

praštil větví na zem, a aby dostal studený sníh z holé kůže pryč, rozskákal se jako postřelený zajíc. Byl by začal i nadávat, ale včas si uvědomil, kdo za ním stojí, a moudře držel hubu. „Šéfe, tady to je!“ vykřikl někdo vpředu. Konečně, už sem si myslel, že z toho zakořenim a vyrostu, pomyslel si nejstarší sark-turog. Pravda byla, že ho věčné čekání a trmácení už začínalo unavovat. Akce se vedla na rhudaurském, tedy spojeneckém území, byla tajná a vůbec nikdo se nesměl dovědět, že za ní stojí skřeti. Vyfasovali bílé maskovací pláště, které měli zakázáno špinit nebo označovat, jedinou povolenou pochodovou formací byl zástup, oddíl odložil všechny sarkové znaky a navíc měl zakázáno devastovat přírodu. Vpředu i vzadu táhli stopaři a zvědové, kteří se jediní mohli roztáhnout do rojnice a pročesávat kraj. Protože bylo zakázáno loupit, pálit, drancovat i bojovat, museli při každém náznaku nepřítele zastavit a vyčkat, až nebezpečí pomine. Tím se tempo postupu zpomalilo, dokonce i tehdy, když táhli bez přestávky ve dne v noci. Bylo pochopitelné, že to v nich budilo zlost, vztek a nervozitu. „Šéfe, tady to je!“ vykřikl zvěd podruhé, aby měl jistotu, že ho Sardug slyšel. „Slyšim, nejsem hluchej!“ odpověděl dost popuzeně Sardug a s osobním strážcem Surtašem a trubačem Tugrutem vyrazili dopředu tak razantně, že skřeti před nimi, zákaz nezákaz, uskakovali do závějí. A udělali dobře, vyhnuli se pěkně drsné kletbě nebo pořádné herdě do zad, protože Sardug byl rozčilený a život pod jeho velením nebyl žádné peříčko. Sardug Velikej z něj dovedl udělat pěkně těžký balvan. 15


15.5.2008

15:29

Page 16


III. Mardug, skřet, který předtím vykřikl dvakrát, si při pohledu na prodírajícího se Sarduga, obrovitého Surtaše a Tugruta s trubkou potají zhnuseně odplivl, ale aby šéf plivanec neviděl, zašlápl ho urychleně do sněhu. Stejně jako všichni skřetí zvědové a pátrači byl i jejich velitel, mladší sark-turog Mardug Zlomený Šíp, drobné postavy, s dlouhýma rukama, s velkými nozdrami v placatém nose, malou tlamou a protáhlýma zešikmenýma očima. Stejně jako všichni zvědové byl i on přes svůj vzhled neobyčejně mrštný a rychlý, přes rameno nosil krátký rohovinový luk, na zádech toulec a místo pěšácké skřetí šavle měl u pasu dlouhý zakřivený nůž. Na hlavě nosil čapku, do níž si jako zkušený zvěd zarazil pero z velkého orla, kterého sundal minulé léto při špehování nad Mlžnými horami. Podobně jako všichni pátrači i on nosil maskovací pláš, ale protože pro tuhle akci fasovali pláš všichni, nebyl znak jeho profese až tak moc nápadný. Jako všichni zvědové rekrutující se z nížin či lesů ani Mardug neměl zimu příliš v lásce. Hlavně proto, že stopaři pro lepší souznění se zemí vždycky chodí bosi, a i když jsou proti mrazu relativně odolní, zmrzlá noha je zmrzlá noha, o tom není žádná. A stejně jako každý pátrač neměl Mardug rád blátošlapské šéfy, a už vůbec ne náfuku Sarduga. Jenže rozkaz je rozkaz, a když mu velkej šéf přikáže, aby do takové zimy šel, tak do takové zimy také půjde, i kdyby mu mělo velet deset Sardugů. Proto s předstíranou pokorou čekal na šéfa a málem mu líbal těžké křusky, zatímco jeho zvědi mizeli v lese na druhé straně cesty, jako by v liduprázdném terénu bylo něco podezřelého. 16


15.5.2008

15:29

Page 17

Barahirovi psanci

Sardug přisupěl, odstrčil Marduga stranou a rozhlédl se. „Tohle má být vono?“ pronesl s pohrdáním. „Jo, šéfe, přesně tak,“ přikývl zvěd, „to je jediná spojnice mezi támhletím lesem a tamtou vesnicí,“ ukázal. „Každej, kdo se chce dostat tam anebo zpět, musí tudy projet. Jinudy to nejde. Cesta se tu lomí do oblouku a z jednoho konce úžlabiny nejni vidět na druhej. Svahy tu sou vysoký, takže kdokoliv se bude těžko dostávat nahoru. Naproti tomu dostat se dolů už takovej problém nejni. Kdybyste hledal ňáký místo pro přepad, nenajdete lepší. My sami sme tu předloni dostali kupeckýho dědka.“ „No jo,“ ohradil se Sardug, „jenže nezapomeň, že dneska nemáme spadeno na kupeckýho dědka!“ Mardug neodpověděl, ale Sardug ani odpově nečekal. Upřímně řečeno ohradil se jenom proto, aby ostatní nepodlehli dojmu, že Mardugovi nadržuje. Protože a si o tom flákači myslel cokoliv, místo pro přepad uměl vybrat dobře. A když úžlabinu uzavře padajícími stromy, ty parchanti z pasti neuniknou! „A nemůže to k vesnici vzít někdo lesem?“ zeptal se pro jistotu. „Sám ste, šéfe, poznal, jak těžko se lesem v týhle zimě de. Pěší by to možná za pár hodin prošel, ale vy ste řikal, že maj koně a budou pospíchat. A pro takový je jediná možná cesta tudy.“ „Přesvědčil si mě,“ přikývl nejstarší sark-turog. „Máš na chvíli pohov!“ propustil ho. Mardug se předpisově uklonil, a než si to šéf rozmyslí, rychle zmizel ze Sardugova dohledu. Ten ho chvíli pozoroval, ještě jednou prohlédl terén a obrátil se k pobočníkům. 17


15.5.2008

15:29

Page 18


„Ty,“ ukázal na Lugruga Kotvu, „rozmístíš chlapy.“ „A ty,“ řekl Churgatu Skřekovi, „skočíš pro toho rhudaurskýho šaška!“ Oba skřeti přikývli a rychle zmizeli dřív, než si Sardug stačil vymyslet něco dalšího. Tak jim Sardug věnoval už jenom jednu poznámku. „A ne abyste se ulejvali!“ zakřičel na ně. „Jeden takovej mizera, jako je Zlomenej Šíp, na můj oddíl úplně stačí!“

IV. Rhudaurský šašek byl obrovitý horal v ocelové přílbici, nýty zpevněném koženém brnění s bronzovým znakem rhudaurských knížecích vojsk na prsou, mečem u boku a těžkým velitelským palcátem v ruce. V medvědím kožichu působil mezi malými, bíle oblečenými skřety jako pěst na oko. Bylo na něm vidět, že si je toho vědom a že mu to nevadí. Jmenoval se Gorlach, Karchalův syn, byl hodností setník a byl tu jen proto, že mu to hejtman nařídil. Jemu osobně se skřeti nelíbili, nikdy od nich nic nechtěl a ještě před čtrnácti dny si myslel, že chtít nebude. Jenže rozkaz je rozkaz a on ho musel splnit, i kdyby měl zvracet. „Morgoth tě provázej, věrný spojenče!“ vyšel mu vstříc se strojeným šklebem skřetí důstojník, následován větším skřetem a trubačem s trubkou. „I tebe, zmrde,“ pozdravil ho setník. Když prohodili pár dalších frází, řekl si Sardug, že formalit bylo dost, a přešel rovnou k věci. „Takže v támhletom lese teda ty parchanti sou?“ „Správně,“ přikývl horal. „Podle našich zvědů tam mají opevněnou tvrz, stáje a zásoby nejmíň na deset let.“ „A sou to určitě voni, nejni to ňáká jiná banda?“ 18


15.5.2008

15:29

Page 19

Barahirovi psanci

„Určitě ne. Podle stop i podle toho, co říkají vesničané, se určitě jedná o Barahirovu bandu. Tak jim říkáme my, oni si říkají Barahirovi psanci — podle těch hrdinů z dúnadanskejch legend. Znáš povídačku o těch dvanácti statečných, jak žili v Hithlumu, co už není, zatápěli panu Morgothovi a byl mezi nima i Beren, kterej si vzal tu elfí děvku a za svatební dar pro jejího fotra čmajznul silmaril?“ „Ale ten Barahir, co je vede te , samozřejmě nemá s tím původním Barahirem nic společnýho,“ poznamenal Sardug, ačkoliv odpově znal od sark-ašaga předem. „Podle mýho přesvědčení ne. Tamten Barahir žil před dlouhou dobou a skřeti ho zkrouhli, stejně jako deset dalších, a Morgoth to nakonec natřel i Berenovi. Není přece možný, aby někdo přežil vlastní smrt. Pokud…“ zmlkl náhle setník. „Pokud co?“ „Pokud to nejsou přízraky,“ dodal tiše horal. „Ale to je taková blbost,“ řekl Sardug, „že tomu určitě nikdo nevěří.“ „Vypadají jako oni, mluví jako oni, jmenují se jako oni,“ pokrčil rameny Gorlach. „Mají Barahira, Baragunda, Belegunda i práskače Gorlima. A je jich dvanáct.“ „Jak můžete vědět, že vypadají jako oni?“ namítl Sardug. „V povídačkách nejni popsaný, jak přesně vypadali!“ „Podle očitých svědků je jejich zbroj podobná té ze starých dúnadanskejch obrazů. A mluvěj jazykem dúnadanskejch legend, který znaj lidi z dúnadanskej řečiček a povídaček…“ „Pokud de vo brnění, může bejt elfský, mezi Dúnadanama sou lidi, kteří se strojej, jako by čas neutíkal, a podle jazyka to můžou bejt Dúnadané sami,“ řekl Sardug. „Podívej, veliteli, mě o tom přesvědčovat nemusíš,“ ohradil se setník, „já tomu nevěřim. Podle mě to sou prachsprostý 19


15.5.2008

15:29

Page 20


banditi, který překážej knížecí moci, vokrádaj výběrčí daní, vražděj knížecí posly a zabijou každýho, kdo je jim proti srsti. Problém je v tom, že tomu věřej dúnadanský vesničani, viděj v nich zachránce a spasitele, a věří jich tomu zbytečně moc.“ „Kolik?“ zeptal se Sardug, i když odpově znal předem. „Lidé v támhle té vesnici,“ ukázal Gorlach, „v támhle té, tam za kopcem, a také ve vsích podél řeky…“ „Ale to je pěkná rebelie!“ vyjekl nejstarší sark-turog. „Dalo by se to tak říct,“ přisvědčil setník. „Šíří se to rychle, dost těžko zastavuje, a ještě hůř zvládá.“ „Řikal si, veliteli, že tomu věřej vesničani. Ale věřej tomu i jiní?“ zeptal se záludně Sardug a ještě horala popíchl: „Například vojsko?“ „Myslíš si, veliteli,“ kousl setník do pěkně kyselého jablka nejlíp, jak mohl, „že kdyby tím vojsko nasáklé nebylo, že by můj kníže žádal tvýho krále o pomoc?“ „No jo, no,“ zakřenil se skřet, „vono se těžko bojuje s někym, vo kterym se věří, že je to přízrak…“ Setník nereagoval a Sardug ani odpově nečekal. Nevěřil, že se jedná o duchy, byl skřet, a ti na dúnadanské pohádky nevěří. A i kdyby to byli duchové, sark-ašag mu jasně říkal: „Kromě Devítky, Černokněžného krále, Morgotha, Saurona a mě nejni na světě bytost, který by skřetí šavle nemohla ublížit!“ „Svůj úkol znáš?“ zeptal Sardug setníka po chvíli přemýšlení. „Znám,“ přikývl horal. „Přepadneme, ztrestáme a zapálíme tu dúnadanskou vesnici!“ „Ale musí to bejt pořádnej fajrák,“ opakoval skřet sark-ašagova slova. „Kouř musí bejt vidět až zdaleka.“ 20


15.5.2008

15:29

Page 21

Barahirovi psanci

„Myslím, že tenhle úkol moji chlapi zvládnou,“ ušklíbl se horal. „Barahirova banda ten kouř zblejskne, domákne se, že se něco děje, sednou na koně a pojedou do vesnice. No a tady v tý zatáčce je budeme čekat my, abychom si to s nima vyřídili. Plán jednoduchej a jasnej jako facka.“ „Co když je nezastavíte? Co když je nepobijete a oni nás napadnou?“ řekl nedůvěřivě setník. „Tak tohodle jedinýho bych se nebál,“ zazubil se skřet. „Mám dva trarky pěchoty, čtyři grarky lučištníků a dva grarky zvědů, dohromady skoro tři stovky chlápků. Moji chlapi mě poslouchaj na slovo, na lidský přízraky nevěřej a udělaj všechno, co jim řeknu. Mám přesilu pětadvacet ku jednomu, a to zabije jakejkoliv přízrak. A i kdyby jich pár prošlo, kolik lidí máš ty?“ „I se mnou šestadvacet.“ „Tak to na dva přízraky stačí,“ zachechtal se Sardug. „Nebo snad ne?“ Setník se neusmál, příliš Sardugovi nevěřil. Ale skřet věděl své a horal ho jen zbytečně zdržoval. Rychle se s ním rozloučil, počkal, až zmizí z dohledu, zavolal si Marduga a skupina přikročila k posledním přípravám.

V. Za pár hodin bylo všechno připraveno. Skřeti se skrývali v úkrytech a norách po obou stranách cesty, stromy na začátku i konci úžlabiny byly naříznuty a připraveny ke svrhnutí. Mardugovi zvědi se celému úseku snažili dodat zdání, že se nic nestalo, nikdo tu nebyl, není a nebude. Pak se Sardug postavil doprostřed cesty a všechny seřval, aby drželi tlamy a nemluvili, dokud jim k tomu nedá rozkaz. Řekl jim, 21


15.5.2008

15:29

Page 22


aby nepodnikali nic, dokud nedá signál k útoku výkřikem „Sardug!“, načež Tugrut zahraje „Velký byly říše elfů, a přece je skřet vyvrátil“. Jestli zařve anebo zahraje někdo jiný, nedožije večera. Jestli bude někdo žvanit, nedožije večera. Jestli se někdo hne, kýchne nebo udělá cokoliv, co Sardug zakázal, a nebude k tomu mít povolení, nedožije večera. Jestli bude někdo v boji srab, zdrhne nebo při útoku zůstane pozadu, nedožije večera. Pak vydal několik dalších nařízení, několikrát zaklel a zanadával, a důstojně se odebral do úkrytu. Stopaři zametli stopy, zmizeli v houští a na cestě byl náhle klid. Bylo ledové zimní odpoledne, z hor vál studený vítr a ve vesnici několik mil od úžlabiny stoupal k obloze hustý černý kouř.

VI. Vesnice padla téměř bez odporu. Setník ji dal obklíčit a jeho muži do ní vtrhli ze tří stran. Nejprve zajali a popravili ty, kteří se jim postavili se zbraní v ruce. Pak zatkl a popravil ty, kteří remcali a nadávali. Asi pět nebo šest buranů dostalo zaječí úmysly, všechny je však pochytali a Gorlach je dal svázat. Zajatci leželi tváří ve sněhu uprostřed vesnice, ostatní vesničané pobíhali okolo, někteří bědovali, jiní plakali, a zbytek beze slov přihlížel, jak vybraní vojáci připravují pochodně. „Oheň!“ zakřičel Gorlach a podřízení poslechli. Vrhli pochodně a z doškových střech vytryskly plameny. Lidé se rozkřičeli a horalé měli co dělat, aby je udrželi na místě. Kdesi v zapáleném chlévě zoufale zabučela kráva. „Takhle kníže trestá neposlušnost!“ prohlásil Gorlach nahlas a zřetelně. „Nikdo neunikne trestu, a to platí pro všechny vzbouřence!“ 22


15.5.2008

15:29

Page 23

Barahirovi psanci

Pár vesničanů prorazilo kordon a rozběhlo se k stavením. V lepším případě je horalé odtáhli na shromaždiště, v horším zmlátili a nechali ležet. Několik jich zabili a mrtvé hodili do plamenů. Setníkovi v medvědím kožichu začínalo být příjemné teplo.

VII. Někde v dáli zazvonila podkova a skřeti zaslechli dusot koňských kopyt. „To sou voni, šéfe,“ zašeptal Churgat Skřek. „Psst,“ okřikl ho velitel zvědů a Skřek, ač služebně starší, Marduga poslechl. Dusot se přiblížil a trojice jezdců projela zadní uzávěrou. Skřek sevřel křečovitě šavli a instinktivně se přikrčil. Mardug vytáhl z toulce otrávený šíp a neslyšně natáhl tětivu. Lučištníci a zvědi po obou stranách cesty udělali totéž. Dusot zesílil a jezdci byli tu. „U Morgotha,“ zaklel tiše Sardug. Kašlal na lidské legendy a z elfích povídaček měl neskonalou bžundu. Když se však díval na jezdce a spatřil jejich koně, zbraně a zbroj, připadal si náhle, jako by se propadl časem do Velkých roků, kdy Morgoth chodil po zemi, balrogové se nemuseli skrývat a skřeti ovládali svět. Do doby, kdy elfové byli štvanci a lidé jen parta tuláků bez domova, s krátkou minulostí, těžkou přítomností a pochybnou budoucností. Cítil, jak se v něm něco probouzí a jeho síla roste, mozek zaplavila vlna bojového nadšení, chtělo se mu zabíjet, řvát a ničit, a měl co dělat, aby touhu potlačil. Trvalo to jen okamžik, pak jezdci projeli kolem a dosáhli přední uzávěry. 23


15.5.2008

15:29

Page 24


Velitelé trarků, lučištnických a stopařských oddílů, Mardug, Skřek i Kotva s napětím očekávali rozkaz. Sardug však mlčel. Dusot kopyt zmizel v dáli a důstojníci se obrátili na svého velitele s nevyslovenou otázkou. „To byl jen předvoj,“ zašeptal Sardug.

VIII. Kráva vyrazila dveře chléva a bučíc bolestí pobíhala s hořící srstí mezi rozjařenými horaly. Ostatní dobytek takové štěstí neměl, padající trámy hořících stavení ho srážely k zemi a horký vzduch naplnil zápach spáleného masa. Ve vesnici pomalu tál sníh. Zpocený setník procházel liduprázdnými uličkami a s pochodní v ruce šířil plameny a zkázu. „Smilování, pro Erua a Valar, smilování, pane,“ vrhla se mu k nohám nějaká stará žena. Napadlo ho, kde se tady vzala a proč nestojí na shromaždišti. Chvíli přemýšlel, jestli ji má zabít, ale pak si řekl, že nestojí za tu námahu. „Nevěřím ve tvé bohy,“ odkopl ji stranou. Žena se nedala a chytla ho znovu. „Prosím,“ lísala se mu k nohám jak zbabělý pes. „Milost!“ Neměl pro ni žádnou milost a žádné slitování, stejně jako dúnadanští Ragnorovi kopiníci neměli slitování pro jeho ženu i děti, když je upálili v Morgothově chrámu. „Mlč, ženská!“ kopl ji do obličeje. „Bu ráda, že jsi naživu!“ Cosi pod jeho nohou prasklo a na špičce boty se objevila krev. Žena zasténala a přestala prosit. Utichl i pláč. Setník ji ještě jednou kopl a pak ji nechal ležet. 24


15.5.2008

15:29

Page 25

Barahirovi psanci

Chvíli to vypadalo, že omdlela, ztratila vědomí a dá mu pokoj. Pak se náhle probrala. „Proklínám vás,“ vykřikla. „Kéž byste všichni chcípli a pobili vás Barahirovi psanci!“ „Drž hubu,“ zařval a kopl ji ze všech sil. „Drž hubu!“ Křičel a kopal, dokud se byla schopna hýbat, a kopal, i když se hýbat přestala. Byl by ji mlátil ještě dlouho, kdyby hlídka u cesty nezačala varovně řvát. Trvalo mu chvíli, než pochopil, co se děje, a tasil zbraň. „Za mnou!“ zakřičel, rozběhl se ke kraji vesnice a jeho muži s ním. Když se objevili tři jezdci, pomyslel si, že Sardug je ukecaný blbec. Když jich bylo šest, řekl si, že skřet je pěkný vůl a slibuje, co nedokáže splnit. Jenže pak už byli jezdci všude, divocí a rozzuření, a bylo jich dvanáct.

IX. Pobili je všechny, nešetřili nikoho. Bylo jich jen dvanáct a nepřátel přes dvacet, ale oni byli Barahirovi psanci, jízdní, a stálo při nich překvapení a strach, který vzbudili. Na rozdíl od předchozích srážek však proti nim stáli horalští vojáci, připravení bojovat i zemřít. Padl Belegund i jeho bratr Baragund, umíral Dagnir, těžce zraněn byl Gorlim, a z ostatních nebyl jediný, kdo by v boji neutrpěl nějaký šrám. Horalé se bránili dlouho, nejdéle ti okolo velitele, a boj psance vyčerpal. Znaven byl i Barahir sám, ale i když ho muži a vesničané prosili, přemluvit se nenechal — do večera museli být zpátky v tvrzi. Nejen proto, že dva byli mrtví a dva těžce zranění, legenda porušena a síly musely být doplněny. Také proto, že kde se objevili vojáci, mohly se každou chvíli objevit i jejich posily. 25


15.5.2008

15:29

Page 26


A Barahir nechtěl riskovat, že by je v zimě odřízli od zásob a střechy nad hlavou. Vyrazili zpět. Mrtvé a zraněné naložili na koně a vzali s sebou — za žádnou cenu nemohli dopustit, aby padli do rukou rhudaurských. Jeli v zástupu, ti méně zranění vpředu, ti více zranění s mrtvými vzadu. Koně byli po boji říční a uštvaní, muži na tom nebyli o mnoho lépe a občas se i stalo, že některý z nich v sedle zaklimbal. Původní zástup s pravidelnými rozestupy, předvojem, hlavním a zadním vojem se stále více smrskával, takže když přijeli k úžlabině, byl to už jen jeden neuspořádaný hlouček unavených mužů. Chtělo se jim spát, chtěli klid a chtěli mír. Ale místo toho začal někdo řvát: „Sardug! Sardug! Sardug!“ a kdosi zakvílel na trubku.

X. Útok byl nečekaný, překvapení dokonalé a početní převaha obrovská. Padající stromy uzavřely cestu, na obou stranách se po celé délce úžlabiny vynořili zvědi a lučištníci a vzduchem zasvištěly jedovaté šípy. Poté stráně ožily desítkami řvoucích skřetů valících se po svazích dolů. Někteří jezdci se rozhodli bojovat, jiní zkusili uniknout. Dva nebo tři chtěli přeskočit zátaras, ale skončili na zemi zavaleni koňmi s rozříznutými břichy. Jiní se pokusili vyšplhat do strání, ale skřeti s kopími je zahnali dolů. Těžce zranění zemřeli na počátku, jiné zahubil jed z otrávených šípů. Navíc byla tma, protivníky neviděli a jejich meče až příliš často bodaly do prázdna. Skřetům tma nevadila, jezdce viděli jasněji než za bílého dne. Za chvíli byl konec a muži pobiti do jednoho. 26


15.5.2008

15:29

Page 27

Barahirovi psanci

XI. „Vyřízeno všech dvanáct,“ nahlásil Sardugovi Lugrug Kotva. „A naše ztráty?“ zeptal se nejstarší sark-turog. „Sedum mrtvých, dvanáct zraněných — šéfe, to je fantastický vítězství!“ uklonil se Sardugovi Mardug až k zemi. O šéfovi blátošlapů si mohl myslet cokoliv, ale tohle bylo možná největší vítězství, které jejich sark za poslední tři roky dosáhl. Bylo pravděpodobné, že tohle někdo ocení. Mohlo se stát, že Sardug dostane za tohle hodnost sark-alefa a velení sarku a Mardug bude i nadále jeho podřízeným. A tehdy bude lepší, když o něm nový velitel bude smýšlet dobře. Zbylí velitelé si to uvědomili jen o něco později a za chvíli se nejstaršímu sark-turogovi klaněli všichni. „Jednu otázku, šéfe, můžu?“ zeptal se Churgat Skřek, aby vzbudil pozornost a udělal na Sarduga dojem. „Dneska mám svůj den,“ zachechtal se blahosklonně Sardug a královsky mu pokynul. „Můžeš se zeptat, chlape!“ „Proč sme je, šéfe, vlastně nenapadli, když jeli do vesnice?“ zeptal se Skřek. „Ty hlavo elfounská, ty blbče, ty budižkničemu!“ roznadával se Sardug a Churgat si pozdě uvědomil, že se nezeptal nejlépe. „Vždy si to viděl! Když jeli tam, bylo jich dvanáct a byli čerství. Přepad čekali a jeli po částech, takže bychom je všechny asi nedostali. A nás by chcíplo mnohem víc! Když jeli nazpátek, přepad nečekali. Byli unavený a měli ztráty. A jak vidíš, dostali sme je všechny!“ „No jo, šéfe,“ podrbal se Skřek pod přilbou, „jenže kvůli tomu zařvala spousta horalů!“ „Co si, troubo?“ zahřměl v hněvu Sardug. „Ňákej slavnej vojevůdce? Máš patent na rozum?“ 27


15.5.2008

15:29

Page 28


„V žádnym případě! Vod přemejšlení ste tu vy!“ rychle napravoval špatný dojem Skřek. „Na tyhle věci nejsem ani já — na to jsou tu jiný mozky,“ řekl Sardug. „Tenhle plán vymyslel sám sark-ašag a neměl žádnou chybu. Vy si myslíte, že měl?“ „V žádnym případě,“ reagovali všichni sark-turogové najednou. „Neměl vůbec žádnou chybu, šéfe, byl to absolutně dokonalej plán!“ „To sem rád, že vo tom není sporu,“ pokýval Sardug moudře hlavou. „Jenže pozor!“ zdvihl varovně prst, „ještě nejsme u konce. To, co se dote dělo, bylo jasný a moh sem vod vás přijímat rady. To, co přijde te , je přímej sark-ašagův rozkaz, a vo něm se nediskutuje. Rozumíte?“ „Jasně, šéfe!“ dal si záležet Skřek, aby kývl jako první. „Jasně, šéfe!“ přikývli v rychlém sledu ostatní. „Rozkaz je dostatečně jasnej, aby ho pochopili i naprostý ignoranti, jako ste vy. V žádnym případě nad nim nepřemejšlejte, vod toho tu sou jiný. Jestli něco nebudete chápat, já vám to vobjasňovat nebudu, protože neni nutný, aby ste to chápali. Rozuměli ste?“ „Jasně, šéfe!“ horlivě přisvědčili podřízení. „Jestli něco spletete,“ pokračoval sark-turog v tlumočení sark-ašagových výhrůžek, „přijdete vo uši. Jestli něco zvořete, přijdete vo ruce. Jestli se zpozdíte, přijdete vo nohy. V každym případě nedožijete večera. Rozuměli ste?“ „Jasně, šéfe!“ zamrazilo ostatní. Takový úvod plný varování vypadal na hodně špinavou práci a při hodně špinavé práci šlo většinou vždycky o hubu. „Takže tohle je ten rozkaz!“ rozkročil se Sardug. „Vezmeme část mrtvejch Dúnadanů, pudeme do vesnice a zabijeme všechny vidláky, který najdem živý. Nikdo nesmí 28


15.5.2008

15:29

Page 29

Barahirovi psanci

utýct, nikdo nesmí přežít. Mrtvý psance tam necháme, všechny mrtvý horaly vezmeme s sebou. Ty rozhodíme tady, zatímco všechny naše a pár psanců zahrabeme do země, aby nikdo nikdy nepoznal, že tu někdy nějací skřeti byli. A pak to namaskujeme takhle: Byla to Barahirova banda, která přepadla a vypálila vesnici. Vojáci chtěli vesnici pomoct, ale banda je v úžlabině přepadla a pobila do jednoho. Část Dúnadanů chcípla ve vesnici, část v úžlabině, ale pár bitvu přežilo a uteklo do lesů. Nic víc, nic míň — to je celej rozkaz. Je to jasný?“ „Jasný, šéfe!“ přisvědčili sark-turogové a raději se neptali, jaký to má hlubší smysl. Sardug dal důstojníkům rozchod, ti se rozkřičeli na sark-halegy, sark-halegové na vojáky a za chvíli skupina vyrazila dokončit to, co tak úspěšně načala.

XII. „Blíží se skvělá doba,“ pomyslel si sark-ašag v poslední den roku 1408 T.v., když jeho skurut-hai oslavovali nový rok a válku, která byla na spadnutí. „Doba pro takový bojovníky, jako jsem já.“ Upřímně řečeno nebyla akce s Barahirovou bandou jeho nápad a Targut Strašný byl jen prvním z řady těch, kteří ho měli plnit. Na rozdíl od ostatních mu však její tvůrce, Černokněžný král, prozradil vše. V tažení chystaném pro příští rok chtěl mít Černokněžný král krytá záda. V Rhudauru nebylo místo pro žádné rebely, navíc opředené pověstí. Bylo třeba zabít nejen živé, ale i legendu. Jen pár hodin poté, co se Sardugův oddíl stáhl z Rhudauru, začali na knížecí území pronikat angmarští špehové. 29


15.5.2008

15:29

Page 30


Procházeli městy, pevnostmi i vesnicemi, objevovali se na trzích i shromážděních a všude popisovali hrůzy, které se ve vesnici staly, a to způsobem, který Targut nastrojil a Černokněžný král naplánoval. Rhudaurští, kteří si vyprávění mohli ověřit, začali Barahira nenávidět. Někteří si vzali zbraň a vyrazili do lesů pomstít se rebelům přímo, jiní jenom odmítli poskytnout jídlo, útulek či přístřeší. Nikdo už nikdy Barahira nebo kohokoliv jiného z jeho bandy neviděl, ale nikomu to nevadilo, protože nenávist se obrátila vůči všem povstalcům. Když o pár měsíců později zahájil Král válku a jeho vojska zaplavila Rhudaur, bylo jen málo povstalců, kteří přepadali angmarské pochodové a zásobovací kolony nebo se armádě postavili v přímém boji. Jenže v té době měl sark-ašag Targut Strašný úplně jiné starosti a na Sarduga Velikýho si v téhle souvislosti už ani nevzpomněl. ... Velitel skřetího sarku lučištníků dovyprávěl, přiložil do ohně, napil se z čutory, říhnul a podal láhev veliteli pěšáků. Ten odmítl a cosi dál škrábal do hliněné tabulky. Skurutí sark-turog zadoufal, že by lučištník mohl dát napít i jemu. Nedal. Místo toho labužnicky přivřel oči a vychutnával horko kořalky ve vnitřnostech. Nad hlavou jim pištěli poštovní netopýři mířící od severu k mohyle a zpátky. Někde u západní táborové brány se do sebe pustili těžkými kyji dva skalní obři. Bojovníky hlasitě povzbuzovali řvoucí skuruti a skřeti, zatímco ze severní brány vyjel nenápadně průzkumný trark Vlčích jezdců. „Pěknej příběh,“ přikývl uznale Urmbag Kladivo, „ale s odpuštěním, velcí šéfové, řikali ste, že píšete o lehkym 30


15.5.2008

15:29

Page 31

Barahirovi psanci

pěším sarku Skřetí spár, kterýmu velel náš starej. A upřímně řečeno ve vašem vyprávěním nebyla vo jednom ani vo druhém ani zmínka.“ „Gharku pověz, prosim tě sark-turogovi vo počátku války,“ zašklebil se skřetí velitel pěšáků. „Jako by se stalo, mladej,“ zakřenil se Ghark a znovu se napil kořalky.

31


15.5.2008

15:29

Page 32

ARTHEDAINSKÉ VĚŽE (porodňák 1409 T.v.) HLAVNÍ POSTAVY Černokněžné království Angmar: Skřeti: Ghraš — jeden z Mardugových zvědů, který špatně šlápne a zahájí Druhou severní válku Gríšag — sark-haleg Sardugových osobních strážců, který se nepodobá Mandosovi Churgat Skřek — starší sark-turog třináctého (úderného) trarku, který má problémy s alkoholem Laugúr Hnát — mladší sark-alef lehkého jízdního sarku Jezdci Spouště, který dostane na starost Minas Sereg Lugrug Kotva — Sardugův zástupce, který velí skupině na jihu Mardug Zlomenej Šíp — velitel odřadu Sardugových zvědů v úderné skupině Sarbaga Zlomvaze, který si přál být někde jinde Sardug Velikej — mladší sark-alef lehkého pěšího sarku Skřetí spár, který se nerad brodí vodou Surtaš — obrovitý Sardugův osobní strážce, který se nepodobá Elbereth, zato si oblíbil věšení na duby Tugrut — Sardugův osobní trubač, který nepřipomíná Manwëho Urlúk — mladší turas, který jde z maléru do malérů a přitom ztratí vlasy Skuruti: Sarbag Zlomvaz — velmi agresivní a ambiciózní velitel úderného oddílu Zlomvaz, který chce být všude první Targut Strašný — stále se šklebící a nenaložený sark-ašag, o jehož rozkazech se nediskutuje Dúnadanské království Arthedain: Dúnadané a lidé: Analdur — setník Beregarovy setniny Parma, který má tu noc službu Beregar Jestřáb — hejtman III. hraničářského praporce, který tu noc přijde o kopí Farlach — Eruův kněz a ohněstrůjce, který se té noci nudit nebude Galdir — Beregarův setník velící Minas Sereg Gallion — starší hejtman, drobný a nenápadný velitel Velienova předvoje

32


15.5.2008

15:29

Page 33

Arthedainské věže Gelmir — setník Beregarovy setniny Calma, který chtěl jít Minas Sereg na pomoc Štístko — hraničářský desátník, kterého štěstí v noci opustí Talhir — setník Beregarovy setniny Tinco, který chtěl Angmaru odříznout cestu zpátky Thirael — setník Beregarovy setniny Ando, který se jenom ptal Velien — arthedainský generál a velitel Severní armády, která přijde Beregarovi na pomoc Elfové: Annael — kníže, saël-illyaer vlastní saël a Conlirův nadřízený Conlir — taël-illyaer elfího zvědného täel, který vstoupí do války jako úplně první Galdor — kníže, tarmaël-illyaer a velitel všech elfích oddílů Severní armády Guilmir — taël-tar a Conlirův zástupce, který se do Šedých přístavů už nepodívá

I. Ten den pršelo a sněžilo, vál studený vítr a vojákům v nepromokavých pláštích i kněžím v lněných tunikách připadala služba strašlivě dlouhá a nudná. Každý den museli vystoupat po sto padesáti třech schodech vzhůru, protáhnout se úzkým průlezem na plošinu, vystřídat předešlou směnu a pak osm hodin bez ohledu na to, jestli je den nebo noc, sledovat vymezený úsek. Vymezeným směrem hleděli bez přestání, měli zakázáno jíst, pít, mluvit, zpívat či dělat cokoliv jiného, co by mohlo odvést jejich pozornost od toho, co dělat měli a za co byli králem tak nekrálovsky placeni. Aby pozornost nepolevila a muži se nezbláznili, střídali světové strany po hodině, pohled však přesto zůstával stále stejný a k uzoufání nudný. Na severozápadě se tyčila vysoká Forminas — Severní věž, nejodlehlejší posádka Hranice. O něco jižněji už přes deset tisíc let stála elfy postavená Minas Lómelindi — Věž slavíků. Pak jejich vlastní Minas Talath — Strážní věž, s největší posádkou a hejtmanem Beregarem, velitelem obrany. 33


15.5.2008

15:29

Page 34


Na jihozápadě dal král Argeleb postavit Minas Mindon — Vysokou věž, oko hranice, nejvyšší ze všech. Úplně na jihu, nejblíže k hranici, téměř na břehu Vlčiny, vystavěli zedníci a tesaři z červeného kamene Minas Sereg — Rudou věž. Okolo všech Věží až k Vlčině se rozkládal dubový, bukový a jedlový les, kterému odjakživa neříkali jinak než Vlčí. Byl hustý, neprosekaný, a až na malé lesní stezky, které spojovaly Věže mezi sebou a zázemím, téměř neprůchodný. Někde v dáli, desítky mil na jihozápad, mohli za dobrého počasí vidět oblé hřebeny Severních vrchů a dvakrát třikrát v roce věže královské Fornosti. O něco blíže, tak na půl cesty mezi Forností a Minas Talath, byly uprostřed Severních vrchů velké stříbrné doly, zdroj arthedainské síly a bohatství, po Amon Sul druhé největší město arnorské říše. A ještě o něco blíže, na půl cesty mezi doly a Minas Talath, stál vojenský tábor Severní armády generála Veliena, sídlo třetiny ozbrojených sil království. Jedno místo podmiňovalo druhé, jen stříbrné doly odůvodňovaly vydržování tak velké armády v takové pustině, a jen vojsko mohlo zajistit existenci stříbrných dolů tak blízko angmarskému království. Hlavní důvod, proč byly Věže postaveny a vojáci a kněží v nich trávili své mládí, se totiž nalézal na východě, za černou, divokou hladinou Vlčiny. Tam se rozkládaly stovky a tisíce čtverečních mil spálené země, černokněžné království Angmar. Jen občas za pěkného počasí, tak jednou za tři čtyři roky, bylo vidět i na štíty Mlžných hor a osamělou Gundabad na východě, ochranný val Obroviště na jihovýchodě a hrozivý a zlověstný Carn-dum, srdce Černokněžníkovy říše, v dáli na severovýchodě. Někde tam, ve své největší pevnosti, plánoval Černokněžný král zhoubu Arnoru a vojáci a kněží z Věží ji měli odhalit 34


15.5.2008

15:29

Page 35

Arthedainské věže

dříve, než vypukne. Na planině i pod ní se přesouvaly bandy skřetů, skurutů i horských obrů, pozorovatelé jejich pohyby sledovali, hlásili desátníkům, a ti je zakreslovali do velkých map. Každý týden, společně se zásobami, přijížděl Velienův kurýr, ten mapy sbíral a převážel do tábora, kde je hejtmani a vrchní setníci generálova štábu dávali za pomoci královských mudrců a věštců dohromady se zprávami hlídek a placených rhudaurských špionů. A tak se před očima generála Veliena rodil obraz pohybu angmarské armády. Občas, když se skřeti přemnožili nebo když chtěl jejich vládce vyzkoušet pevnost arthedainské obrany, přecházely přes Vlčinu jejich tlupy. A to byla chvíle, kdy se k práci dostával otec Farlach a jeho pomocníci. Pokud byl nepřátelský nápor silný tak, že ho nedokázaly zastavit elfí či vojenské hlídky na hranicích, bylo třeba Velienovu armádu varovat a přivolat ji na pomoc. Poslové byli pomalí a nespolehliví, zprávu mohli ztratit, vytrousit nebo zkomolit, nepřítel je mohl pochytat a zprávu z nich vytlouct. Arthedainské království však znalo lepší způsob přenosu zpráv — pomocí ohně a válečných majáků. Ohnivý signál byl rychlý, jasný i zřetelný, a ten, kdo v ohni uměl číst, ho nemohl zkomolit. Jeho řeč byla složitá a těžká k zapamatování, v arnorské říši však existovaly stovky a tisíce lidí, které ji četly stejně dobře jako Cirth či Angerthas — Eruovi kněží. Novici uměli číst, otcové i psát, všichni oheň ctili a milovali, stejně jako Jediného nade všemi. Museli se o oheň starat ve dne v noci, krmili ho jako malé dítě, dopravovali na střechu palivo, štípali dříví, dolévali olej a čtyřiadvacet hodin denně udržovali stejnou intenzitu plamene. 35


15.5.2008

15:29

Page 36


Údělem všech mužů na Věžích bylo v případě války zemřít. Ještě před zánikem však měli podat o útočnících zprávu — a to museli provést bezchybně. Zima byla dlouhá a studená, v poslední době byl však klid. Král vysílal přes Vlčinu skřetů málo a jejich síla po několik měsíců nepřevýšila silnější smečku. Ten den nastoupili do služby po čtvrté hodině odpolední, s velitelem hlídky desátníkem Štístkem. Déš a sníh snižovaly viditelnost, obzor se ztrácel v mlze, ledový vítr a promočené šaty studily na kůži. Vozy se zásobami nedojely, protože uvázly v bahně na cestě, a tak byl k obědu jen hrách s plesnivým a promočeným chlebem. Konec služby o půlnoci a představa večeře a pinty kořalky po službě se zdály neuvěřitelně daleko. Dřevo bylo vlhké a oheň nechtěl hořet, z ohniště stoupal hustý, štiplavý dým a bylo těžké u něj vydržet. Přesto si otec Farlach povšiml, že všech jedenáct se snaží být ohni co nejvíce nablízku. Nad hlavou jim sténala a rachotila špatně upevněná plachta katapultu, nikdo se však neměl k tomu, aby vylezl vzhůru a upevnil ji. Vypadalo to, že hlídka bude klidná, nudná a skličující jako kdykoliv dříve. Nikoho nenapadlo, že by zrovna v tu noc měla vypuknout válka.

II. „Elfounský počasí!“ zaklel sark-ašag Targut Strašný, podřízenými zvaný Ksicht, a řemínky od lícnic přílby zkusil utáhnout na poslední dírku. Pršelo a sněžilo, do živého oka mu vál ledový vítr, všude bylo vlhko a jeho kořistní houně z neurčité látky nasávala vodu jako houba. Voda bez potíží prosakovala na kůži a jizva po trpasličí sekeře pálila jak silmaril. 36


15.5.2008

15:29

Page 37


Být po jeho, tak by všechno odvolal, zalezl do tepla a tam počkal na sucho nebo lepší počasí. Jenže jsou akce, ve kterých ani skurut v hodně vysoké hodnosti nemá na výběr. A taková, kterou nařídí Černokněžný král, je bezpochyby jedna z nich. „Zatraceně!“ zaklel podruhé. „Ano, šéfe?“ zeptal se jeho pobočník. „Děje se něco?“ „Houby,“ zavrčel. „Všechno při starym!“ Pobočník pochopil, že poznámka přišla nevhod, a tak se pro jistotu odmlčel. Stáli v jeskyni, pár desítek stop pod vrcholem Plesnivé hory, a bylo jich sedm — sark-ašag, jeho pobočník a pět nízkých mlčenlivých skřetů s měděnou šerpou jízdních poslů. Skřetové stáli v pozoru poblíž východu, s plstěnou čapkou v podpaždí a se skelným pohledem upřeným kupředu. Všech pět se nudilo a každý si přál co nejrychleji vypadnout, ale byli ve společnosti nejvyššího šéfa. Moudře drželi hubu a neodvážili se ani ceknout. Také pobočník se nudil, jenže na věčné čekání byl zvyklý. Stál mezi velitelem a kurýry s napsanými, ale nepodepsanými rozkazy v ruce, trpělivě čekaje na Targutův pokyn. Až sark-ašag přikáže, předloží mu rozkazy, inkoust a pero, nejvyšší šéf je podepíše, pro kontrolu do nich otiskne palec, pobočník je předá poslům a ti vyrazí za svou prací. Teprve potom bude možné prohlásit celou operaci za zahájenou. Upřímně řečeno obešlo by se to i bez Targutova podpisu, kurýři znali obsah zprávy nazpamě a potvrzení její písemné formy bylo pouze formalitou — ovšem nařízenou směrnicemi, a tedy smrtelně nezbytnou. Kdyby se Černokněžný král dozvěděl, že akci zahájili bez podpisu, mohli by si to pěkně 37


15.5.2008

15:29

Page 38


odskákat. A protože tohle věděli všichni, mlčky čekali, až se sark-ašag rozhoupe a rozkaz potvrdí. Targut stál u okna proraženého v západní stěně a mlčky sledoval nepřátelské věže v mlze před sebou. Bylo mu sice mizerně, ale ne tak špatně, aby nedokázal ocenit výjimečnost okamžiku, který je všechny čekal. Tam někde v tunelech pod ním čeká pět a půl tisíce skřetů, skurutů a horských obrů v pěti úderných skupinách, aby se na jeden jediný rozkaz dali do pohybu, překročili Vlčinu a smetli cokoliv, co se jim postaví do cesty. A to nebyl špatný pocit. Nešlo ani tak o množství, vojáci tvořili jen část jemu podřízené hoth — všehovšudy jeden lehký pěší a jeden lehký jízdní sark, šest trarků úderného pěšího sarku skurutů a tři trarky horských obrů. Nešlo ani o kvalitu — byli to čerství odvedenci s malými bojovými zkušenostmi. V sázce však byla důležitost celé akce, protože a se to vezme, jak se to vezme, jeho podřízení budou tuhle noc ve všem první. První z celé obrovské angmarské armády, a on bude prvním ze všech sark-ašagů, které armáda Angmaru v současnosti má. A to byla pořádná příležitost pro velké teatrální gesto, které by vešlo do dějin a o kterém by se navěky povídalo u skurutských ohňů! Jenže to by ho nejdříve muselo nějaké napadnout. Nenapadalo ho nic. Vítr mu hnal déš se sněhem do zjizvené jednooké tváře, byla mu zima, rána po trpasličí sekeře pálila čím dál víc, ale v mozku měl prázdno a myšlenky se toulaly jen elfoun ví kde. A čas mezitím ubíhal… „Nejvyšší šéfe?“ vyrušil ho pobočník. „Co je?“ zavrčel Targut. 38


15.5.2008

15:29

Page 39


„Jestli budete ještě chvíli čekat,“ pokusil se pobočník o nejuctivější tón, „zastihne soumrak některé kurýry na cestě a ti nestačí zprávu předat!“ Sark-ašag zaklel z plných plic, protože pobočník měl pravdu. Jeho hlava byla sice prázdná, ale seděla na krku, což se v případě krachu celé akce mohlo velmi rychle změnit. Zaklel, tentokrát však jenom pro sebe. Čas vypršel a bylo třeba konat. Nechal přemýšlení a obrátil se k pobočníkovi. „Dej to sem!“ zavrčel. Skurut mu podal rozkazy, orlí brk, inkoust, a zdvořile se uklonil. „Čelem vzad, sark-turogu!“ okřikl pobočníka. Skurut bleskově splnil sark-ašagův rozkaz. „Na kolena, zmetci!“ vykřikl Targut. Pobočník i poslové splnili rozkaz. „Předklonit!“ zařval nejvyšší šéf. I tento rozkaz, jakkoliv podivný, podřízení splnili. Chvíli bylo ticho. Pak sark-ašag zaklel z plna hrdla znovu a na pobočníkových zádech začal rozkazy podepisovat.

III. Ten den to vypadalo, že se Manwë nemůže rozhodnout, jestli bude probouzení nebo zima, pršet nebo sněžit, a tak pro jistotu udělal obojí. Conlir měl rád dobu probouzení, kdy doposud spící příroda vstává, z jihu táhnou ptáci, vyraší čerstvá tráva a vše okolo se začíná zelenat. Ale měl rád i zimu, kdy vše spí, den je krátký, v noci jsou vidět hvězdy, všude je ticho, země dříme pod bělostnou pokrývkou a stromy mají bílé čepice. Přechody mezi ročními obdobími mu však nedělaly dobře a tohle bylo vysloveně protivné. Co si 39


15.5.2008

15:29

Page 40


má elf myslet o čase, kdy sněží a prší zároveň, sníh se s bahnem mísí v blátivou břečku a všude vládne še a špína? A i když by se v tomhle počasí dala dělat spousta rozumných věcí, noční pochody lesem k nim určitě nepatří. Byl by se vsadil s kterýmkoliv elfem, že by to nikoho ani nenapadlo. Pokud by náhodou nebyl vojákem, neměl to nařízeno a nebyl za to placen. „Méardil!“ zaklel taël-illyaer Conlir. „Takový skřetí počasí nám byl Morgoth dlužen!“ Přesvědčil se, že má pouzdro na luk zakryté před deštěm, a tětiva na zbrani je stažená a svinutá. Že na šípy v toulci nebude pršet a déš se sněhem se v žádném případě nedostane k meči. Ve službách Círdana Stavitele byl placen jako zvěd. Byl vysoký a štíhlý, s ohebnou a pružnou postavou, hezkou tváří věčného chlapce orámovanou dlouhými světlými vlasy, spoutanými čelenkou z jmelí a dubového listí. Chodil v tunice sepnuté v pase opaskem z obyčejné vydělané kůže, na bojové hlídky se odíval v elfí pláš a tiché, stopy nezanechávající lovecké boty. Stejně jako většina Zelených elfů ani on nenosil brnění, protože si ho nemohl dovolit. Jejich král a vládce — Círdan Stavitel, byl totiž držgrešle. Žold elfích vojáků byl o hodně nižší než srovnatelné platy arthedainských, o žoldech, které arthedainský král Arveleg vyplácel trpaslíkům, ani nemluvě. Círdan říkal, že elfové nikdy neměli vztah ke zlatu, nejsou chamtiví jako lidé či trpaslíci a válku vedou z přesvědčení. To byla hezká slova, jenže zkuste bojovat z přesvědčení tam, kde ostatní válčí za peníze. Círdan také tvrdil, že všichni elfové z Lindonu jsou jeho poddaní, zbraň musí zvednout kdykoliv, kdy je povolá, a to, 40


15.5.2008

15:29

Page 41


že jim platí, mohou brát jako laskavost. Kupodivu král Arthedainu toto hledisko nesdílel a žold vyplácel všem, včetně válečných subsidií, placených rhudaurským povstalcům, cardolanským knížatům, trpasličím žoldnéřům a Círdanu Staviteli. Jenže co udělal Círdan Stavitel s arthedainskými dotacemi? Myslíte, že je vyplatil elfím vojákům nastavujícím vlastní krk, anebo aspoň jejich doma trpícím rodinám? „Méardil! Nechal si peníze sám a místo žoldu staví lodě,“ proklel svého pána Conlir, nastavil dešti ruku a chvíli sledoval kapky, jak se při dopadu mění v proud. Sepnul si pláš jehlicí, přehodil kapuci přes hlavu a vykročil ze dveří. Sprška vody a sněhu ho téměř okamžitě zasáhla do obličeje. Otřel si vodu do rukávu a zjistil, že mu pláš promokl a voda se skrz tuniku propíjí na kůži. Napadlo ho, že tímhle tempem bude mít za chvíli mokro všude. A také mu došlo, že s tím nemůže nic dělat — na hlídku musí a při pochodu lesem se dešti neubrání. Vyšel na prostranství, kde čekala taël. Bylo jich třicet, všichni bez výjimky zvědi v šedých pláštích. Zelení elfové s kapucou na hlavě, v tunice a loveckých botách, s luky v pouzdrech na bocích a třemi toulci na zádech. Čekali v půlkruhu, mokli a nebylo jim do smíchu. „Méardil!“ zaklel, když pohledem na oblohu zjistil, že lepší už to nebude. Cesta, která je čeká, bude dlouhá a nic ji nezkrátí. Až slunce zapadne, opustí Forminas a zamíří k Vlčině. Potom podle říčního toku k jihu, pak se po pár mílích obrátí k jihovýchodu a po jeleních stezkách dojdou k Minas Lómelindi. Tam by měli dorazit před půlnocí, předat zprávy a po krátkém odpočinku zamířit k Vlčině a stezkami k Minas Talath, kde předají zprávy, navečeří se a počkají na druhý 41


15.5.2008

15:29

Page 42


taël putující z jihu. Pak znovu k Vlčině, potom k Minas Mindon, ještě jednou k Vlčině a poté k Minas Sereg, kam dorazí za úsvitu. Druhý den v noci se opačnou cestou vrátí nazpátek, další den zamíří k jihu, pak na sever, pak opět k jihu a tak dále až do konce tříměsíční služby. „Krásný soumrak, taël-illyaere,“ pozdravil ho sarkasticky Guilmir, dvaadvacet slunečních let starý zástupce, „taël je připravena.“ „Méardil, taël-tare,“ zaklel Conlir a obrátil se k vojákům. Círdan je povolal před pár měsíci a hlídky byly jejich první. Nejdříve by si zasloužili dospět, podstoupit výcvik, a teprve potom bojovat — jenže na to nebyl čas a elfů bylo málo. „Méardil!“ zaklel znovu Conlir. Pohlédl k západu. Bylo pod mrakem a pršelo, ale Conlir měl dost dobrý zrak na to, aby spatřil, jak Arien se sluneční lodí mizí za Soumračnými vrchy a z Mlžných hor přichází stín. Brzy měla vyplout Tilion. Jejich čas nadešel. Je čas zasloužit si žold! pomyslel si. Círdan nemá rád zahálku. „Seřa te se,“ přikázal zvědům, „vyrazíme!“ Trvalo jen chvíli, než v zástupu, jeden za druhým, s Guilmirem v čele a s Conlirem uprostřed, zamířili k Vlčině. Měla to být jen další nudná hlídka, stejná jako ty před ní a snad i ty potom. Ani za všechny Valar by je nenapadlo, že vlastně míří přímo do války.

IV. „Klid, velkej šéfe, nic to nejni,“ pokusil se ho uklidnit sark-haleg Gríšag od jeho osobní stráže, když mu okolo pasu uvazoval lano. 42


15.5.2008

15:29

Page 43


„Bejt tebou,“ zahrozil mu pěstí mladší sark-alef Sardug Velikej, „tak těch keců nechám a držim hubu!“ Bylo hodně věcí, které Sardug neměl rád, ale nic nenáviděl tak jako vodu. Od mládí pil nejraději kořalku, čistotu považoval za něco nechutně elfounského a z pohledu na tekoucí vodu mu chlupy vstávaly hrůzou. Te si však měl užít vody dvojnásob, sněhu a deště ve vzduchu a divoké Vlčiny na zemi. Sníh se dal ještě vydržet, déš byl nepříjemný, řeka mu však lezla krkem. Bídák Manwë mu ji byl dlužen! Sardug nedůvěřoval člunům ani vorům a řeku přecházel nejraději po mostě. Žádný most tu však nebyl, scházely i vory a čluny a jemu nezbývalo nic jiného než řeku přebrodit. A aby to nebylo tak jednoduché, musel ji přejít v plné zbroji a válečné výstroji. Aby to bylo ještě těžší, Vlčina se dlouhotrvajícími dešti a oblevou rozvodnila a proměnila v zuřící bestii rozlévající se z koryta. Vypadalo to na dost velký problém. A přitom to všechno začalo tak hezky — povýšením Sarduga Velikýho na mladšího sark-alefa a jmenováním velitelem sarku. Původně si Sardug myslel, že byl povýšen za vybití Barahirovy bandy, a teprve po několika týdnech zjistil, že povýšených byly desítky. Král se chystal k válce, nové sarky a trarky vznikaly jako houby po dešti a bylo třeba jmenovat velitele. A tak jich přes noc vznikla celá hejna. I tak byl mladší sark-alef velkým šéfem, pánem nad třinácti trarky, tedy dvěma tisíci sto devadesáti sedmi skřety v plném bojovém stavu. Sardugova nová jednotka se jmenovala Skřetí spár a novému sark-alefovi připadalo zvláštní, že o ní nikdy neslyšel. A jak později zjistil, ani slyšet nemohl. Skřetí spár vznikl současně s jeho jmenováním a Sardug byl jeho jediným vojákem. 43


15.5.2008

15:29

Page 44


A když se mu povedlo zverbovat a vyzbrojit dva tisíce skřetů, přišel sark-ašagův rozkaz nastoupit k Vlčině. Když k ní po měsíci zdlouhavého pochodu dorazili, zjistil Sardug, že jednotku roztrhal jediný sark-ašagův rozkaz na kousky a místo třinácti trarků má velet osmi trarkům různých ras a různého původu. Ne všichni mluvili stejným jazykem a ne každý rozuměl, co Sardug povídá. A i když Sardugovi rozuměli nebo dělali, že rozumí, ne každý pochopil, co po nich sark-alef chce. Když se po přesunu znovu ujal velení, zjistil, že nemá ani pobočníka, ani zástupce. Lugrug Kotva velel útočné skupině na jihu a Mardug Zlomenej Šíp si válel šunky ve funkci velitele zvědů nějakého skuruta v útočné skupině na severu. Z osvědčených kádrů Krvavých šavlí tak Sardugovi zůstal jedině bývalý pobočník Churgat Skřek. Ten však od té doby, co ho sark-alef pro hloupé kecy jmenoval velitelem třináctého (úderného) trarku, neustále propadal alkoholickému opojení a pro úkoly, kde by kromě svalů měl zapojit i mozek, byl zcela k nepotřebě. A když v noci vystrčil hlavu ze svého okopu, spatřil před sebou bouřící Vlčinu. Napadlo ho, že k takové řece je sark-ašag nenakomandoval jen proto, aby se mohli vykoupat, a jejich umístěním něco sleduje. Ještě tu noc ho popadla zlá předtucha, a aby se trochu uklidnil, rozhlédl se, hledaje nějaké lodě, bárky, vory, pontony, lávky, most nebo cokoliv jiného, po čem by se dostal na druhou stranu suchou nohou. Nic takového tam nebylo. Ten večer zabavil podřízeným kořalku a zpil se do němoty. V dalších dnech, zatímco docházely další a další jednotky hlásící se pod jeho velení, napjatě očekával, jestli je sark-ašag 44


15.5.2008

15:29

Page 45


nepošle jinam, po proudu nepřiplují nějaké lodě, anebo někdo nezačne stavět most. Nic takového se nestalo, a jak dny ubíhaly, jeho zoufalství vzrůstalo a opíjel se téměř pravidelně. Toho dne před soumrakem přijel jízdní posel s rozkazem k útoku, a ten po úvodních frázích a výhrůžkách začínal zrychleným přechodem řeky. V rozkaze byla i spousta dalších věcí včetně časových údajů, bojových manévrů a očekávaného vývoje války, ale nic z toho neupoutalo jeho pozornost natolik, jako ten prokletý zrychlený přechod řeky. Jestliže měl své vojáky přepravit přes řeku zrychleně, nebyl čas stavět mosty ani plavidla. Jediným způsobem tak zůstalo brodění. Nebýt toho, že měla začít válka, byl by se Sardug znovu zpil do němoty. Pak Žlutý ksicht zapadl, šedé nebe se potáhlo černí a od východu přitáhly další těžké mraky. Sardug vyhlásil zvýšenou pohotovost a zavolal si sarkové posly. Déš zesílil a strhla se chumelenice. Sardug změnil zvýšenou pohotovost v bojovou a rozeslal posly s rozkazy podřízeným trarkům a obřím grarkům. Pak se zablesklo a Černokněžný král spustil bouři. Blesky se míhaly po nebi, jednou dvakrát zaduněl hrom, Sardug počkal, až se zableskne třikrát, pak dvakrát rychle za sebou, a poté vydal příkaz k akci. Nejprve, jak příkaz putoval trarky a grarky, se nedělo nic. Pak se z děr vynořili horští obři a v plné zbroji s dlouhým a pevným lanem u pasu vyrazili k říčce. Vběhli do ní, pomalu, těžkopádně a tiše vlekli lano za sebou a brodili se na druhý břeh. Sardug se přistihl, jak se modlí, aby na druhé straně nikdo nebyl, protože v takovém okamžiku by zrychlený přechod 45


15.5.2008

15:29

Page 46


musel změnit v přechod násilný. Měli však kliku, obři se dostali na druhý břeh bez jakéhokoliv odporu. Vylezli z vody, vběhli do protějšího lesa a tam, se zbraněmi a štíty v rukou, zůstali stát. Krátce nato z tunelů a děr vylezli stopaři a zvědi, rychle a nehlučně přeběhli k Vlčině a po lanech přeručkovali na druhý břeh. Šlo jim to dobře, do vody spadli snad jen dva nebo tři, a i ti disciplinovaně mlčeli a nezačali zoufalstvím řvát. Šplhavci seskočili na pevnou zem, vyběhli k obrům, odvázali od nich lano, a zatímco obři vyrazili rozšiřovat předmostí do lesa, zvědi připevnili lano ke stromům. Ještě pořád to vypadalo dobře — nepřítel nikde a ztráty nestály za řeč. Pak se začala přesouvat pěchota a jezdectvo. Jezdci v závěsech za plavajícími vlky, pěšáci v dlouhých, nepřerušovaných řadách podél lan, připoutáni provazy. A to už bylo horší. Občas nějakému vlkovi došly síly, zmizel pod vodou a jeho pán většinou s ním. Hladina řeky sahala skřetům po prsa, dno bylo kluzké a prudký proud strhával vojáky s sebou. Občas někdo špatně našlápl nebo mu ujela noha, popřípadě ho do zad udeřil proud. Většinou provaz pád zadržel a voják se postavil na nohy. Někdy to však nestihl a ostatním nezbylo, než odříznout bezvládné utopencovo tělo. Každý přebroděný grark se dal do kupy, zformoval se a vyrazil za obry posílit obranu. Ztráty byly pořád ještě malé a po nepříteli ani vidu, ani slechu. Když se přebrodil předvoj a část hlavních sil, přišla řada na Sarduga a velitele trarků. Sark-alef zaklel, vylezl z díry, okamžitě promokl a déš se sněhem mu natekly za krk. Proklel všechnu vodu světa a pak se zdánlivě pevným, sebevědomým a rozhodným krokem vydal k nejbližšímu lanu. 46


15.5.2008

15:29

Page 47


Tam už čekal sark-haleg Gríšag, připoutal ho provazem, prohodil pár povzbudivých slov, nervózní sark-alef ho z plna hrdla seřval a obklopen skřety osobní stráže, používaje vztyčené kopí jako hůl, s trubačem Tugrutem v zádech vkročil do studené a ledové Vlčiny. Téměř okamžitě mu proud podal nohu a Sardug měl co dělat, aby vyrovnal rovnováhu. „Zatracená, podělaná řeka,“ procedil skrz zuby a přísahal Maia toku, že jestli se sem po válce vrátí, bez soucitu řeku zreguluje. Jako by ho říční duch slyšel, zvedla se další vlna a Sardug v ní zmizel až po uši. Ještě nestačil doklít, a už mu voda zahltila nos a ústa, vnikla do očí i uší a zalila tornu. Do prdele, pomyslel si. Do prdele! Voda mu podrazila nohy a on pocítil, že ač nechce, zcela jasně plave a říčka si s ním dělá, co chce. Ztratil orientaci, kde je nahoře a kde dole, proud mu rval kopí z ruky a Sardug s hrůzou zjistil, že mu dochází dech. Morgothe! napadlo ho. Já se snad v tý podělaný řece utopim! Chtělo se mu křičet, včas mu však došlo, že by ho v hukotu vody stejně nikdo neslyšel a on by mohl přijít i o ten malý zbytek vzduchu, který v plících ještě měl. Pak to s ním trhlo a ještě jednou, cosi ho sevřelo okolo pasu a Sardug poznal, že je to provaz, na kterém visí — to jediné, co ho drží při životě. Do prdele! zaláteřil a zkusil nohama nahmatat dno. Nenahmatal nic. U elfounskýho hřbetu, snad to nemůže být tak hluboký! pomyslel si a zašmátral nohama podruhé. Pak něco prasklo, dostal pecku do hlavy a došlo mu, že ztratil přílbu. 47


15.5.2008

15:29

Page 48


Zatracenej řemínek! napadlo ho a chtěl proklít ještě spoustu dalších věcí, když si uvědomil, že má v současnosti mnohem větší problémy než pouhou ztrátu výzbroje. Do prdele! zaklel. A pak se to stalo. Tlak zesílil a on pocítil, že ho něco táhne vzhůru. Do prdele! zaklel znovu. Do prdele! Lámal si hlavu, co to může být. Tlak nepolevoval, tah sílil a Sardug stále ještě nevěděl, co to může být. Pomyslel si, že ho Mandos chytil do lasa a te ho táhne do svých síní. Pak mu došlo, že je to lano, ke kterému byl připoután, a že ho osobní strážci táhnou vzhůru. Uklidnil se, vyjel hlavou nad vodu, nadechl se a chvíli přemýšlel, jak strážce seřve, proč mu nepomohli dřív. Přesně v tu chvíli do něj narazilo něco těžkého, on se lekl, pustil kopí a voda ho znovu vzala s sebou. Kopí zmizelo, unášeno proudem, skřet kopal jako zběsilý a nohama marně hledal dno. Tentokrát však byli strážci rychlejší, tlak v pase ucítil Sardug téměř okamžitě a trojice ho zkusila táhnout vzhůru. Jenže to nešlo. V tu chvíli si Sardug uvědomil, že to, co mu podrazilo nohy, se ho stále ještě drží a nechce se pustit. Proto byl těžší a těm nahoře ho nešlo vytáhnout. Do prdele! Musim to ze sebe dostat! napadlo ho. Přitáhl nohu k břichu a vší silou kopl. To něco ho však za nohu chytlo a sevření obludy zesílilo. U chromýho elfouna! zaklel. Co to může být? Zkusil bestii bouchnout pěstí. Praštil do ní třikrát, než mu došlo, že voda údery tlumí, takže je mrcha ani neucítí, a on plýtvá vzduchem nadarmo. Tlak v pase sílil, strážci táhli ze všech sil, jenže sark-alef se nepohnul ani o krok. 48


15.5.2008

15:29

Page 49


U chromýho elfouna, co to je? Napadlo ho, že do toho bodne dýkou. Hmátl k pasu a zašmátral v pochvě. Do prdele! téměř vykřikl, když mu čísi pařáty sevřely pravačku i s nožem. Chichotání říčního ducha přerůstalo v bouřlivý chechot. Vypadalo to, že to, co ho svírá, má deset rukou jako obluda ze skřetích legend. Vypadalo to beznadějně. Jenže Sardug nechtěl umřít — alespoň ne takhle hloupě. Propadl panice, začal křičet a řvát, mlátil okolo sebe jako zběsilý, voda se mu hrnula do plic a vzduch rychle prchal ven. Pak mu došel dech a ztratil vědomí. Probral se až v pekle. Ve Valinoru byla tma a zima, pršelo a padal sníh. Na zemi bylo bahno a ve větvích mohutných stromů houkaly sovy. „Velkej šéfe?“ zeptal se ho pohřebák Mandos. „Ste v pořádku? Proberte se!“ „Kurva, von je mrtvej!“ řekl podělaný bídák Manwë, Morgothův nevydařený brácha. „To zvíře ho fakt utopilo!“ „Blbost!“ poznamenala Elbereth převlečená za sark-halega Gríšaga. „Vždy eště dejchá!“ Sark-alef otevřel oči. „Plác! Plác! Plác!“ padly mu do nich sněhové vločky. „Kap! Kap! Kap!“ káply mu do nich kapky deště. Pocítil, že leží promočený v blátě, všude je vlhko a zima. Jen matně ho napadlo, že takhle si nicotu nepředstavoval. „Velkej šéfe!“ zazubil se Mandos. „To sme my — vaše vochranka!“ Sardug poznal sark-halega Gríšaga, pocítil touhu zvracet a vyhověl si. Tekla z něj čistá, nechutná voda bez jakékoliv stopy kořalky, ale nedivil se tomu. Vodu měl úplně všude. 49


15.5.2008

15:29

Page 50


„Hurá, velkej šéfe!“ zajásal trubač Tugrut, který už v ničem nepřipomínal Manwëho. „Sláva Morgothovi, že žijete!“ Sardug zkusil vstát. Podařilo se mu to až napotřetí. Oblečení na něm čvachtalo, všude cítil nepříjemné vlhko a byla mu zima. Udělalo se mu špatně, zatočila hlava a vyzvracel se podruhé. Zase samá voda. „Co to bylo?“ zeptal se poté. „Co myslíte, velkej šéfe?“ zeptal se jeho obrovitý osobní strážce Surtaš, který se vůbec nepodobal ženské, a tím méně Elbereth. „Tu potvoru, co mě táhla ke dnu, pitomče!“ „Aha, tak tohle zvíře ste myslel, velkej šéfe,“ přikývl Gríšag. „Starší turasi Surtaši,“ rozkázal, „přive zadrženého!“ „Rozkaz!“ odpověděl osobní strážce, v ničem nepodobný Elbereth, a zmizel v lese. Objevil se za chvíli a před sebou poháněl kopanci skřetího pěšáka. Žádná šerpa, žádná hodnost, vyděšený pohled v tváři kombinovaný s úctou a úzkostí, od prvního pohledu nováček. „Co to je?“ zeptal se Sardug. „To je ten hajzl, co vás málem utopil, velkej šéfe!“ nahlásil sark-haleg Gríšag. „Přepravoval se nahoře po proudu a uklouzla mu noha. Tamti nahoře ho odřízli, proud ho vodnes sem a tady dole vás chytil.“ „Máme ho popravit?“ zeptavil se trubač Tugrut. „Řekněte ano, velkej šéfe,“ ozval se Surtaš, „a já ho voběsim na nejbližším dubu!“ Sark-alef pohlédl na nováčka. Gardistické řeči mu očividně nedělaly dobře a chlápek se třásl strachy. Zaútočil na svého nadřízeného, ohrožoval ho na životě a málem zapříčinil jeho smrt. Za tohle všechno byl jediný možný trest 50


15.5.2008

15:29

Page 51


— degradace a veřejná poprava hodně brutálním způsobem. V normálním případě by k ní Sardug okamžitě svolil. Jenže tenhle skřet málem zabil jeho, mladšího sark-alefa, pána nad třinácti trarky, a za to byla brutální poprava málo. Trest musel být mnohem větší a horší. „Hodnost, jméno, zařazení!“ vyštěkl na bažanta. „Mladší turas Urlúk, šestý grark pátýho trarku vašeho sarku, velký šéfe!“ zaječel předpisově nováček a přes strach, nejistotu a roztřesená kolena se postavil do pozoru. Kdyby věděl, co ho čeká, uchechtl se v duchu Sardug, možná by i omdlel. „Mladší turasi Urlúku!“ vykřikl nahlas. „Právě jsi byl přeřazen do třináctého grarku třináctého trarku a vybrán do čela útoku na Minas Talath!“ Chvíli bylo ticho, ale na ohromených tvářích osobních strážců Sardug viděl, jak mohutný dojem na ně trest udělal. „Tvým úkolem, sviňko,“ pokračoval sark-alef, „je okamžitě se nahlásit veliteli trarku, sark-turogovi Churgatu Skřekovi. On už si s tebou poradí!“ „Provedu, velký šéfe!“ srazil paty Urlúk, který nemohl vyjít z překvapení. Protože byl nováček a nikdy v čele útoku nestál, nedovedl si Sardugovu záludnost představit a krutost trestu nepochopil. Připadal mu mírný na to, že sark-alefa málem utopil. Třeba si s ním veliký šéf jen tak hraje a potom frc, dá ho popravit! „Velký šéfe, dovolte mi odejít!“ odvážil se požádat Urlúk. Napadlo ho, že jestli mu dá Sardug svolení, tak přežil. „Odchod!“ pokynul mu blahosklonně Sardug. Morgothe, ono to vyšlo! pomyslel si Urlúk. „Rozkaz!“ zařval předpisově, otočil se na podpatku a parádním krokem odkráčel pryč. Když mizel v lese, marně si lámal hlavu nad 51

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Michal Špaček SKÿETÕ SP R

Recommend Documents